Jařmo millionů (vydání ELTeC) Nečásek, Antonín (1871-1938) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 63934 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Jařmo millionů Antonín Nečásek František Šimáček 1906 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I.

Ve tmě, která dosud panovala, zaskřípěla nuzná postel tkalce Špidlena a ozval se z ní slabý, chraplavý hlas staršího muže: ..Slyšíš, Baruško. vstávej, je už Dět!" Skutečně, v témž okamžiku, když slova tato dozněla, s věže vážně, s jakousi baladickou zasmu- šilostí bilo pět hodin ranních. Špidlen, Iřebaže už půl roku neviděl fabriku a několik neděl ležel, přece se pravidelně vždycky v pět hodin probouzel, zvykem dvaceti let, která byl zvyklý každodenně o páté vstávati a která ze zvyku učinila šestý jeho smysl, asi takový, jaký mají poštovní a vojenští koně zvyklí na určitou hodinu. Celý život jeho nebyl nic jiného než život takového koně, který na povel hodin vstává, musí do mrazu, tmy i horka, proběhne svou denní dráhu, aby se večer uložil na pár hodin oddechu a z jitra začal znova, po týdny, měsíce, léta, po celý život. Proto také Špidlen, jakkoli už podoben více hasnoucí svíci, se správně probudil a volal znovu: „Slyšíš-li pak, je pět, at nepřijdeš pozdě!" Bylo třeba tohoto napomenutí, neboť sedmnáctiletá dcerka Špidlenova spala, jako když ji hodí do vody, tak tvrdě, jak to dovede jen mládí. Konečně se protáhla, vztýčila na slamníku, který ležel na zemí, a pak protřevši si oči, rychle vyskočila a zažehla lampu i oheň v plotně. V přísvitu lampy tec! zjevila se na loži bílá, vyhublá kostra Špidle- nova s očima, které už patřily do jiného, cizího svěla. Hubené ruce přeložil přes pruhovanou cíchu a oči obrátil k oknu, jímž bylo možno za dne vi- dět.i hodinu vzdálené silhouety fabrických komínů. Ted byla venku ještě trna. Černý, melancholický prapor noci vlál nad Máchovskými skalami, jichž holá temena pokrýval sníh a led. Končil únor, a jaro přicházívá sem do hor hezky pozdě. Najednou v té tmě vyskočilo nějaké malé pohyblivé světlo. ■Tedno, dvě, tři, pak vždy víc a víc, a na všech stranách míhala se ta světla, mířící všechna se všech stran k jednomu ústředí. Vypadalo to jako pohádkový tanec světlušek. Byly to malé lucerničky tkalců, kteří za mrazivého jitra tmavého v sněhové metelici spěchali do továrny se všech stran a konců. Špidlen dychtivě a s veškerým zájmem sledoval tuto hru a tanec světel. Jeho světýlko už dávno si v tomto průvodu nezatančilo. A přece, třeba že to byl život neveselý a krutý, starý muž cítil, jak mu vlhnou oči a hruď se plní žalem nad tím, že už nikdy snad nepůjde v tomto zástupu ostatních ku špinavým, ryčícím sálům továrním, které přes to, že mu nedaly než úmorné dření, miloval, tak jako ze zvyku miluje vězeň svou celu a otrok své galeje. Rej světel rostl, houstl, a srážel se v pohyblivé řetězy a hvězdice, pak pomalu řídl, zbyla už jen ojedinělá světla, která tím rychleji se pohybovala ku předu — opoždění tkalci, kteří spěchali, aby přišli v čas a nepropadli pokutě. Špidlen probudil $e z tohoto sněni a vida, že jeho dcera ještě je doma, zašeptal ne bez námahy a úzkosti: „Rychle, Baruško, co pak děláš? Přijdeš " dál nedopověděl a klesl nazpět.

Děvče právě nalévalo do dvou hliněných džbánků slabý odvar kávy zbarvené kozím, mlékem. Jeden pro otce, druhý pro sebe do továrny. Když spatřilo otce, kterak uprostřed nedopověděné věty klesá nazpět do lůžka, přiskočilo, schváceno zlou předtuchou.

„Tatínku, tatínku —" Stařec neodpovídal. Jen ještě bylo viděti pokus, jakoby chtěl zvednouti své suché ruce a někoho jimi obejmout, a oči, které stály už v sloupu a kohosi hledaly. Ale nikoho už nenašly, ruce nikoho už neobjaly. Spidlen zemřel při pohledu na tanec světel v sněhové závěji, a jeho poslední myšlénkou byla fabrika a povinnost. Barušku, která stála nad mrtvolou otcovou, zachvátil pocit nesmírné hrůzy. Byla sama, ted úplně sama. Matka zemřela už dávn 3 obvyklou nemocí tkalců, souchotinami, a teď za ní odešel touže cestou otec. Cítila, jak zafičel koleni ní mráz opuštěnosti. Konečně se vzpamatovala z ohromení, které ji schvátilo, vyběhla do síně a vrazila do sousední světnice, kde obstarožná sousedka, Šol- tyska již bděla nad necičkami korali, které navlé^ kala na dlouhé jehly do nekonečně dlouhých šnur. Vidouc děvče uděšené, stará sousedka ihned pochopila : i ,,S tatínkem je zle, není-liž pravda?"

Děvče přisvědčilo, kývajíc hlavouj a řeklo náhle s jakousi tupou resignací: „Lz dobře!"

„Dobře!" opakovala sousedka a pochopila všechno. Vstala, pohladila mladou dívku a řekla soucitně i utěšlivě: „Nesmíš zoufat, milé dítě! Jinak to na světě už nechodí! Jestli pak jsi mu zatlačila oči?"

Děvče zavrtělo záporně hlavou a vyrazilo ze sebe: „Nezatlačila — já — já se bojím. Udělejte to, tetičko, prosím vás, sama!"

„To nejde, to je povinnost dítěte. Pojd, půjdu s tebou Iv vám. Nic se neboj!"

Vešly obě do světničky a obskmžily mrtvolu, ještě teplou. Sousedka přikročila pak k oknu, které otevřela: „Aby duše mohla vyletět!" povídala dle starého zvykli. Pak obrátila se k děvčeti, které stálo zaraženo, nevědouc, co si počít.

„A teď, děvečko, jdi s pánem bohem do fabriky. Není to už nic plátno, tady bys se zbytečně trápila a děsila. A pánům tam řekni, že tatínek umřel, aby ti přidali na pohřeb.. Beztoho to má z fabriky, udřel se jim tam a zmrzačili" Byla ještě tma, když Baruška vyrazila ven se svou lucernou, která na větru blikala. Boříc se po kolena ve sněhu, kráčela mladá dívka příkrou strání. Její stopy byly znamenány slzami a bolestí, která hnala ji ku předu. Ani nevěděla a octla se před továrním parkem. Snad ještě nikdy neurazila tento zlý, namáhavý kus cesty tak brzo jako tentokrát. Když vcházela do nádvoří, kdosi ji zastavil. Poznala starého šedivého Holasa, který vida ji pravil: „Safraporte, ďuče, kde pak jsi se zpozdilo ? To bude s tebou zlé!"

A vida ji, jak náhle a hořce se rozplakala, •zvolal starý dobrácky a soucitně: „A hrome, ty pláčeš. Co pak se ti stalo ? Povídám, u všech čertů, proč pláčeš?"

„Tatínek umřel!" odvětilo děvče a dalo se znovu do usedavého pláče. Starý vykulil oči jako výr: „Není možná! A kdy pak?"

„Teď ráno 1" ,,A proč pak jsi nezůstala doma?"

„Bála jsem se, aby mne nepokutovali. A pak, bojím se tak sama doma!"

Starý náhle zvážněl. Byl to jinak veselý starý chlapík, tento Holas, který si rád přihnul, ale teď vida před sebou děvče zničené žalem, broukl vážně a soucitně: ,To je pravda. Oni to jsou suroví chlapi, jako rasi, pokuta by tě neminula a tatíka bys tím nevzkřísila. A doma opravdu by ti bylo smutno, tady při práci si aspoň trochu rozptýlíš myšlení. A jestli pak tatíkovi něco dali za nemoci?"

Děvče zavrtělo záporně hlavou: „Nic, nic! Tatínek si podal žádost k továrně, že si tu pošramotil ruce a tu druhou nemoc že má bez toho také odtad. Slibovali, slibovali, ale nedali nic, ani lékárnu nezaplatili. Ještě že byl pan doktor tak hodný a nic nevzal a za léky nic nepočítal!' — „To je opravdu od něho hezké, ačkoli sám nemá nazbyt. Kde pak, tady doktor nezbohatne!"

„A přece nic nevzal, ještě často tatínkovi podstrčil nějaký šesták!"

Holas naslouchal, vrtěl hlavom; a po svém zvyku odplivoval každé chvíle.

„A co říkal doktor tomu, jak se fabrika ta- tatínkovi odsloužila?" ptal se.

„Jako vy, říkal, že jsou to rasi, že celou tu fabriku sem byl čert dlužen, že sem přitáhla jen souchotiny (a kořalku!"

Holas mrkl očima a přiávědčoval velice horlivě : „Ten doktor je ještě mladý člověk, ale na mou duši, rozumu má za tři staré chlapy. To má svatou pravdu. Trochu nemocí a neštěstí to sem přitáhlo. A v novinách pořád chvály až hanba, jaký jest pan baron dobrodinec celého okolí, že sem prý přinesl chleba. Jakoby dřív tady lidé nebyli živi. Jo, jo, děvečko, chleba sem přinesl, ale lehko dávat chleba lidem, když mu vydělávají na bažanty!"

Chtěl ještě dále něco povídat ten hovorný dědek, ale náhle přes dvůr zakřikl jej hrubý hlas mistra, který špatnou, lámanou češtinou hřměl přes celý dvůr: „Co pak to tam vy dva spolu klábosíte? Co pak nemáte jiného nic na práci?"

„Tak už se musíme rozejít. Potěš tě pánbůh, dceruško! Měl jsem tvého taííka rád — hm, hm, tak skončíme všichni, všichni —" Breptal už jen, patrně pohnut, nebof bleděmodré jeho oči se zamžily pohnutím. Měl opravdu rád starého toho kamaráda, který dnes umřel. A pak, jeho konec za okolností tak tragických připomínal mu jeho vlastní osud a všech těch, kteří tady pracovali. A bylo jich do set! Upaloval rychle přes dvůr ke skladišti, provázen přísným hněvivým zrakem mistrovým, který bručel, tak že to slyšeli oba: " „Ta banda myslí, že sem chodí pro zábavu. Ale já jim to přeženu 1" A jakoby chtěl dosvědčit pravdu toho, co říkal, počkal si na Barašku před dveřmi u schodů a broukl na ni mrzutě a pánovitě: „Kde pak jste se zas vy courala? Co pak myslíte, že je to holubník? Když tu mohu být já, můžete tu být vy tím spíš!"

Děvče chtělo něco říci, ale mistr je zakřikl příkře a hrubě: „Jen žádné výmluvy, beztoho je to lež. Kolik máte denně ?"

„Třicet krejcarů!" odpovídalo děvče tiše, třesouc se na celém těle pod dojmem zlostných očí a hrubých slov mistrových.

„Třicet krejcarů!" opakoval tento. „V sobotu se vám strhnou z výplaty, a ted hybaj!" ukázal velitelsky na schody.

Mladé děvče zraněno touto otrokářskou surovostí, vypuklo znovu v pláč, který mistra však ještě "íce popudil: „Teď mi tu ještě dělejte muziku! Přijďte v čas a nemusí být žádné mrzutosti. Mám beztoho plnou hlavu starostí a plné ruce práce a ještě se mám zlobit s lenochy a nedbalci!"

Tu konečně mladá dívka pod tímto přívalem nezasloužené hany a výčitek se vzmužila k odporu: „Nemohla jsem dříve —" pravila tiše a bojácně a oči upřela na "mistra.

„A proč?" otázal se tento svým hrubým Masem. „Zrovna ráno, když jsem se oblékala do práce, umřel tatínek!"

Myslila-li, že tím zkrotí příkrost mistrovu, zklamala se. Přece však trochu mírněji zabručel: „No, tak bych to řekl hned. Ale teď rychle nahoru, tady není mnoho času k zbytečným řečem. A po druhé přijďte v čas, tady nejsou mašiny proto, aby stály I" Obrátil se a zaměřil přes dvůr do skladiště, kam byl dříve zašel Holas. Baruška pak stoupala po kamenných schodech do sálu v prvním patře, kde již čekaly na ní její dva stavy. Nikdy dosud jí chůze po těchto schodech nepřipadala tak namáhavá a těžká, jako dnes!

Netrvalo dlouho a celá továrna věděla už o smrti Špidlenově, která vzbudila nejširší zájem u všech. Byla to i kancelář továrny, kam tato zpráva pronikla. Starý knihvedoucí, skloněný právě nad jakousi prací, přijal tuto zprávu, kterou tam mistr přinesl, s upřímným soucitem.

„Škoda toho starého, poctivého muže. Byl to poctivy, svědomitý a pracovitý člověk!"

„A především tvrdohlavý český štváči" prohodil na to vysoký písař, Němec, s rezavým knírem a velkou, neúhlednou hlavou, která vzdor mládí svého majitele byla povážlivě lysá. Jmenoval se Geschka, rodem Prušák, který fanaticky nenáviděl vše české. Svou nenávistí a opovržením se také nikdy netajil. Byl to jeden z nejlenivějších a nejneschopnějších úředníků, ale jeho zavilý německý nacionalismus a vysoká protekce ředitele Falkeho udržovaly jeho postavení pevněji než nejpilnější práce a největší schopnosti. Ředitel Falke, všemohoucí pán, byl jeho strýcem. Za to byl znám jako výborný hráč karet a ne- úmorny záletník, před nímž se všechny hezčí děl- nice měly na pozoru, jako kuřata před jestřábem. Tato zlomyslná poznámka popudila starého knihve- doucího tak, že zvolal při své mírnosti až překvapujícím rázným hlasem: „Třeba Cech, jen když dobrý a svědomitý pracovník. Znám některé Němce tady, jichž práce nestojí za fajfku tabáku!"

Geschke se obrátil jedovatě na starého • muže, ale ten upřel naň své oči tak přísně a pronikavě, že drzý písař potlačil nový příval uštěpačných slov.

„Já vím, co tu jsem a znamenám 1" řekl starý muž. „A také vím, že by mne dávno vyhodili, kdyby se nestyděli a nepotřebovali mne. Na mne, pane Geschke, jste ještě příliš malým!"

Zrzavý písař tímto rázným vystoupením zkrotí. Opravdu, na tohoto starého muže, jehož vyznamenával i sám ředitel Falke pro jeho zdatnost a v jehož rukou téměř ležela celá agenda továrny, si netroufal. Zabručel proto jen mírně: „No, no, neřekl jsem tak mnoho 1 Ostatně nikdo vám nebéře, co vám patří. Jen to české milostpánství nemohu cítit I" Nikdo na to neodpověděl. Starý knihveďoucí vstal a vyšel ven. Sotva že se za ním zavřely dvéře, zvedla se zrzavá hlava písařova nad velikou knihou a hroze pěstí za ním zasyčel: „Taky takový český paličák! Na mou duši, tu havěL je potřeba zkrotit. Čím víc, tím lip!"

Ale nejen v kanceláři, také ve skladišti, sálech fabrických se mluvilo o smrti Špidlenově. Všichni si vážili a milovali tohoto poctivého, přičinlivého starce, jehož celý život byl zasvěcen továrně. A všichni odsuzovali černý nevděk, s jakým se mu továrna za všechno odsloužila. Dvacet let pracoval pilně, až konečně stroj mu pohmoždil nice. Z počátku, aby se neřeklo, dali ho na různé pochůzky, až ho propustili nadobro, aniž by jakékoli k němu cítili závazky.

„No, no, nestarejte se," pravil mu tehda sám ředitel Falke, „my na vás nezapomeneme!"

Ale sliby zůstaly sliby. Když ulehl nemocen, posla] si žádost na samého majitele továrny, barona Riedigera. Ten mu dvakráte na takovou žádost poslal několik zlatých. Na další žádosti vůbec nedostal odpovědí. Toto jednání vzbudilo mezi dělnictvem velké pohoršení, nebot v tomto zmzačeném starci umírajícím v malé své světničce na nuzném svém lůžku viděli všichni živý, zosobněný svůj osud. Teď, když došla zpráva o jeho smrti, vyvstalo to přede všemi tím jasněji a určitěji. Poznávali celou ubohost a bídu své bědné existence, kterou platili svými mozoly a svým potem, hromadíce žoky zlata pro jiného, podobni tahounům, kteří táhnou bohaté zásoby svého pána, ze kterých dostávají právě jen tolik, aby nezemřeli a mohli táhnout dále. Padne-li některý z těchto tahounů, odtáhne se od vozu a na jeho místo zapřáhne se jiný z nesčetného zástupu těch, kteří sami se nabízejí, hnáni jsouce železným zákonem, který v ruce drží bič, jenž se jmenuje: chci jistil Baruška Špidlenova byla proto, když se objevila a zpráva o jejím osiření se rozšířila, obklopena nejupřímnější všestrannou účastí, kterou jí všichni projevovali. Mladá dívka pociťovala touto účastí nemalé ulehčení a útěchu v hlubokém svém zármutku.

„Věřte, Mádlová," pravila k své sousedce, starší, hubené vdově, „když láno se to stalo a já v slzách jsem kvapila sem do fabriky a zde mi mistr ještě vynadal, myslila jsem, že mi pukne srdce bolestí. Jakoby takový člověk, jako jsme my, byl už pes, či ještě cosi horšího, protože s dobrým psem i nejhorší pán zachází lip a laskavěji!"

„Coz vám mistr ještě vynadal?" divila se Mádlová hlasitě.

„A to vám je tak divné?" zahřměl vedle mužský hlas. Byl to vysoký, dost silný člověk, který to pronesl, hamerský Podhora. Tento muž mezi vychrtlými postavami tkalců vypadal přímo jako goliáš i bylo známo o něm, že je to člověk sice velmi hodný, ale při tom popudlivý, který rád vyrovnával své účty hned na místě. Jelio velká, huňatá hlava s pronikavýma očima opravdu nevyzývala k žertům. V továrně znám byl jako dobrý pracovník, ale také jako rebelant, který nic si nedá líbit. Mistři tvrdili o něm, že je skrz na skrz prolezlý socialistickými názory a vědělo se také, že by se ho továrna už dávno zbavila, kdyby se ho byli nebáli všichni, od ředitele až po posledního písaře. Tento muž tedy přistoupil k Barušce Špidlenové a řekl jí 'svým nehledaným způsobem: „Mezi svačinou dopolední si odskočte do kanceláře a tam a£ vám dají aspoň na funus. A nehněte se jim s krku, pokud vám něeo nedají! Ale ať vám to dají hned, žádné sliby. Ti chlapi slíbí všechno na světě, ale když mají dáti jen krejcar, leze z nich hůře než ze staré vrby lýčí!"

Ku podivu, to už byl několikátý člověk, který tutc radu děvčeti dával. Mádlová sama jí řeklg,: „Já na vašem místě bycli tam šla také. Co, konečně přes hubu váni nedají!"

Mluvili tak dlouho, až konečně děvče si dalo říci. Trvalo to hezkou chvíli, než ji předpustili. Konečně s tlukoucím srdcem stála před samým všemohoucím ředitelem Falkem. Byl to silný, vysoký padesátník silné, jako biči šíje, rozložitých ramen, krátce přistřižených, přisedlých vlasů, s hustým knírem pod energickým orličím nosem v obličeji růžovém, dobře živeném. Podíval se dost překvapen na návštěvu, které nebyl příliš zvyklým a vida mladé děvče, chvějící se rozpaky, oslovil je svým obvyklým způsobem: „Co pak ona si přeje? Jak se jmenuje?"

„Spidlenova!"

„Spidlenova, Spidlenova," opakoval jakoby si vzpomínal na nějaké známé jméno. „Tady jsme taky mívali nějakého Špidlena. Není jeho dcera nebo příbuzná?"

„Ano, dcera, milostpane! Tatínek tu dlouhá léta pracoval a zmrzačil se tu!"

Beditel se trochu při tom slově zamračil. Bylo viděti, že nepůsobilo naň zrovna dvakrát příjemně. Ale ihned se přemohl a otázal se: „Nu, a co pak ona si tedy přeje? Ale pospíšila si, nemám mnoho času I" pravil, dívaje se na zlaté své hodinky.

Ton, kterým to říkal, nebyl dokonce tak urputný i dodal dceři Špidlenově odvahy, že konečně řekla: „Tatínek dnes ráno zemřel i" fícditel podíval se na ni překvapen, jakoby se divil, oo on má s touto věcí společného. Přece však se otázal: „Nu, a co dále ?"

„Přišla jsem prosit — tatínek vždycky říkal, že tu věrně a poctivě sloužil a pracoval —" „To musí každý!" přerušil děvče ředitel. „To je povinnost každého poctivého člověka!"

„Tatínek říkal, že mu milostpán slíbil, že ho neopustí. Přišla jsem proto prosit, když se til tatínek zmrzačil, kdyby dostal nějakou podporu na pohřeb 1" Ředitel, který až dosud klidně naslouchal, dívaje se upřeně před sebe, nyní náhle se obrátil k mladé dělnici: „Věc jest taková," pravil mírně a klidně. „Závod uznává sice služby svých dělníků, ale uznáte sama, že je také za to platí a že proto nikdo nemůže dělat proto žádných zvláštních nároků. Je mi líto, ale i kdybych chtěl něco vám povoliti, jak bych to odůvodnil ? Zde pracuje dvanáct set dělníků — kdyby každý měl takové nároky, kam by závod přišel ?"

Heditel mluvil sice klidně a mírně, ba možno říci dokonce i laskavě, leč Baruška Spidlenova cítila, že je odbyta. Zakoktala cosi celá zardělá a se studem odbytého žebráka odcházela. Když vrátila se do sálu, několik set očí na ni tázavě patřilo. Pod- hora byl první, který k ní přiskočil a bez okolku se jí otázal: „Tak co, jak jste pochodila? Dali vám přece li chlapi něco? Co říkal ředitel?"

Mladá dívka mlčela, oči majíc plny slz. Pod- hora neúnavně naléhal však dále: „Tak co, jak jste pořídila? Co ředitel?"

„Byl ke mně velice hodný, ba laskavý až!"

Podhora se zachechtal: „Oh, o laskavá slova u toho starého lišáka není nikdy zle! Je jako milius. Jeden z lidí, kteří s nej- laskavějšími- slovy jsou s to člověka oběsit. Ale hlavní věc: poukázal vám něco ?"

„Nic!" odpověděla málomyslně mladá dělnice a celá se zarděla horkem při myšlence, že prosila, ba žebrala a nadarmo.

„Af mne hrom zabije, jestli jsem si to nemyslil! Oh, znám ty lidi I Kůži z nás dřou, vyssají jako pijavice a pak odkopnou. Oh, tato obluda nemá citu 1" Při tom zahrozil k továrnímu komínu, který právě před okny se pyšně vypínal do oblak, pouštěje jako triumfátor do vzduchu husté kotouče dýmu.

„Ano, ano, nebude lip, pokud si nepomůžeme sami, pokud budeme zbabělci!"

„Jaký pak to zas kongres?" houkl silný hlas mistrův, který pozoroval rozmluvu několika těchto lidí. Všichni, i sám Podhora na to ztichli a obrátili se ku své práci. Ilysí oči mistrovy jakoby je kouzelnou mocí přikovaly k stavům, jichž pekelný rachot otřásal ohromným sálem. Chvílemi oči mistrovy střetly se jako čepele s jiskřícíma očima Podhorový- ma, v nichž doutnal zárodek vzpoury a odhodlané vůle. Pak přeletěly zase sálem, přikovávajíce několik set rukou k práci. Stroje chrastily a ječely, stavy klapaly s ohlušujícím rachotem, jakoby sta ručnic vypalovalo současně své náboje. Triumfující komín * dýmal, pára přiváděla nové a nové síly do železných ramen klapajících stavů, jež bez oddechu a bez ustání ryčely a ječely jako ohromný příval, podobný báchorkovitému obra o stech mohutných ramenech, která pracovala a pracovala, tkajíce nové a nové spousty bavlny pro nejzazší kontinenty a nové a nové miliony pro svého pána a vládce, barona Riedigra!

II.

Veliké hodiny, umístěné na průčelí fabriky, ukazovaly dvanáct a v témž okamžiku z nitra této dýmající obludy vyrazil odporný, vzduch do daleka roz- rývající vzlyk píšfaly. Byl to zvuk, který dělal dojem skřeku znepokojené a podrážděné bestie, jakoby popuzené tím, že kořist jí aspoň na chvíli uniklá z cha- padel. A skutečně, v té chvíli několikastový národ nevolníků hrnul se z prostor továrních. Podobalo se to spíše žalostnému průvodu Bálových obětí, než lidí vracejících se z klidného zaměstnání. Byly to spíše přízraky lidí, než lidé skuteční. Hubené, vpadlé tváře, zhroucené údy a vyhaslé oči. Barva jejich pleti připomínala bezlesklou, nažloutlou bledost plátna. Byli zde muži, jichž mužnost zaschla a vyprchala, ženy, jichž ženství uvadlo dřív než rozkvetlo, mladé dívky, jichž kvetoucí mladost vyssávala chapadla klapajících stavů, mladost, která nikdy neměla pelu a rosy, radosti ani snů, která jen znala své řetězy, které ji poutaly k černým stěnám sálů, strhujíce bílé, hubené jejich ruce a bezlesklé oči k pásLIBUŠE: Jařmo millionú. ^ 2 mům osnovy bavlny. Co nejvíce jímalo, byly děti. Ani před dětstvím necouval liltavý netvor kapitálu! Útlá, jedenáctiletá jejich tělíčka vyssával s touže krvežíznivou rozkoší, jako jejich otce a matky. I toto rodící se jitro života zažehl svým dechem a pošpinil svým dýmem. Malí ti ubožáci bez pelu dětství, předčasn ustaraní a okoralí, v jedenácti svých letech dávno už nebyli dětmi. Na jejich tvářích nebylo možno rozeznati stáří. Připomínali ony rozkošné malé shetlandské koníky, kteří v tisících jsou na svobodě schytáni a dopravováni do šachet, kde celý život zůstávají a umírají v práci bez světla a vzduchu, na vždy za živa pohřbeni ve věčné noci podzemních propastí!

Dav hrnul se přes dvůr k vratům a odtud přes dřevěný most na silnici, kde se rozptyloval. Jedni, kteří yli místní, spěchali k domovu, ostatní, a těch bylo více, kteří byli přespolní, rozptýlili se po hospůdkách, aby zde pojedli skrovný svůj oběd. Ti, kteří měli více peněz, zašli k otci Šmelhancovi, koňskému řezníku, na teplý oběd. Otec Šmelhanc byl vysoky, ramenatý muž, stvořený svým zjevem pro své povolání. Stál ve dveřích v čisté zástěře a s kulatou čapkou na velké své hlavě a vítal prostě, ale srdečně své hosty. Když přicházel Podhora, zamračeny více než kdy před tím, oslovil jej hospodský: „Co pak se ti dnes stalo, Jindřišku! Nevypar dáš opravdu příliš vesele!"

Podhora pohodil hlavou. Chvilku jakoby se rozmýšlel, má-li vůbec promluviti, pak odvětil: „An, všechno mne už dopaluje! Dnes zas se tam vyznamenali!"

Jal se nyní vyprávěti historii smrti Špidlenovy i to, co následovalo pak v továrně.

„A co si holka počne?" ptal se soucitně Šmel- hanc, potřásaje mohutnou svou hlavou.

„Ano, co si počne! Taky jsme o tom mluvili. Vždyf nemá, chudák, ani groše, jak starého by dostala do země, ví bůh! I nejchudší funus stojí peníze 1" „Pravda, pravda," svědčil Šmelhanc, drbaje se za uchem pod kulatou svou čepičkou. Otázal se: „No, a což, ani na funus tomu děvčeti nepřidali? To je pro hanbu světskou!"

„Ani fuka!" ujišťoval Podhora. „Udělali jsme na ni sbírky mezi sebou, tak pár šestáků jsme sehnali. Nepřidal byste taky nějakou maličkost?"

Smelhanc už se hrabal ve svém koženém kapsáři i bylo vidě ti, že mu ta laskavost nedělá žádných potíží.

„S radostí, s radostí, vždyť on Špidlen býval tu často mým hostem'. K smrti rád jedl mou sekanou! Jakoby tu seděl, ho vidím v koutě u okna. Nevelký, slabý člověk, málomluvný. To bylo jeho: přišel, tiše sedl, trochir polévky, kousek té koniny a žejdlík piva, pak si zapálil fajfčičku. Mnoho útraty nikdy neudělal. Z čeho pak také, chuďas ? Ale tady máte, abychom to nezamluvili I" Vtis do Podhorovy ruky dva zlatníky a pospíchal do jídelny, následován Podliorou, který hřmotně usedl u dlouhého stolu a pustil se s chutí do nalité již kouřící se polévky.

Hospůdka Smelhancova bylo nevelké přízemní stavení <3 větším dvorkem, na kterém stála velká kolna, zařízená na koňskou porážku. Jinak bylo všude čisto a úpravno a veliká šenkovna svítila čistotou podlahy, stěn i stolů, které byly sice nepokryty, ale vždycky do běla vydrhnuty. Kolem zdi dokola byly lavice a stoly, k nimž každé poledne zasedalo hojně chtivých a vděčných hodovníků. Seděli většinou bez hlučného hovoru, všecken svůj zájem upírajíce na talíře, jichž obsah zdáli se jisti nejen ústy, ale i očima, ba celou svou bytostí. Sotva který hotel prvního řádu mohl by se pochlubiti hosty, kteří by si lépe pochutnávali, než tito upracovaní lidé, jichž žaludky pracovaly jako mlýny na horských bystřinách. Mezi dlouhými zamlklými řadami probíhaly žena a dcerka Šmelhancovy, obsluhujíce své hosty. Chvílemi objevila se tu známá kulatá čepička otce Šmelhance, který procházel se po šenkovně, se zálibou pozoruje živý apetit svých strávníků. Měl na své tváři výraz tvůrčí spokojenosti, neboť bylo to jeho zboží, výrobek jeho kuchyně, který tak dobře šel na odbyt a těšil se takové zálibě. Chvilkami zastavil se u známějšího hosta, nebo i přisedl, pronesl poznámku o počasí, špatných časích, nebo skromný vtip, kterému se sám už napřed hřmotně smál a podal šňupeček tabáku z březové tabatěrky, zdobené na víčku velkou kovovou koňskou hlavou, kterážto ozdoba ostatně se houpala jako přívěšek i na eho masivním stříbrném řetízku u hodinek. Tu a am se zvedl a chrčivý jeho hlas oslovoval ženu nebo dceru: „Terinko, tady Pirohovi ještě knedlík — Václavíkové přidej omáčky!"

Pak vysoká jeho postava se zvedla, proklátila se, jako koráb, kolébající se na hladině, šenkovnou a huňatá hlava obrovského dobráckého bručouna se vytratila do kuchyně, nebo přes síň do krámu, kam zval jej zvonek, ohlašující kupce. Jinak žil strýc Šmelhanc spokojeně v průměrném blahobytu, který pořídil si ostatně poctivou prací. Byl pro své do- bráctví a poctivost velice oblíben u pracujícího lidu továrního, který tvořil výhradně jeho odběratele. Ne- bylo-li zrovna peněz, Smellianc počkal, aniž to snad nějak lichvářsky využitkoval anebo své dlužníky pronásledoval. Měl živé pochopení pro jejich bídu, ostatně málo kdy se stalo, že by mu byl někdo nezaplatil, neboť placením dluhu za potraviny u Šmelhance si zajišťoval každý další úvěr pro nejhorší případy.

Podhora pochutnával si právě 11a obědě, když tu otevřely se dvéře a jimi vešel, spíše by se mohlo říci vtančil do šenkovny malý šedivý mužík s velkou černou krosnou 11a zádech. Bylo až ku podivu, s jakou lehkostí toto své břemeno nesl a jak hbité byly jeho pohyby. Zejména nohy tohoto starce byly podivuhodně svěží. Byl to jeden, z těch zvláštních lidi, jaké rodí jen hory, od malička všemu zvyklý, otužilý. Jeho oči byly bleděmodré, majíce výraz jakési přemítavé, snivé měkkosti, s jakými často setkáváme mezi českým obyvatelstvem Krkonoš, majícím takový sklon karakteristický k mudráckému přemítání a hloubání. Usedl, shodiv krosnu, bez okolků, jakoby tu byl denním hostem, proti Podhoro- vi. Byl povahy asi hodně sdílné a hovorné, neboť sotva že usedl, ihned oslovil svého zamlklého spolu- stolovníka: „Safraportsky to tam připaluje," a rychle mnul si ruce zapálené mrazem.

Podhora přitakal: „Mrzne, mrzne. No, je to ale lepší, než ty ple- skanice. To je samá rýma a nemoc 1" Stařík živě při svědč o val. Podhora zatím věnoval pozornost černé jeho krosně. Starý hausírník vida tuto pozornost, hleděl ji ihned jako obchodník využitkovati.

„Mám tam pěkné věci, kdybyste si přál!" oslovil Podhoru, jenž se zájmem patřil na krosnu.

„Ilausírujete?" optal se Podhora, u něhož zajímavý" čilý stařec vzbudil patrnou účast.

„Tak trochu — jen v zimě. Mám pěkné věci," opakoval znova: „Nože, břitvy, hřebeny, kartáčky, pomády, tkanice, šálky na krk —" Vstal velice rychle, otevřel krosnu a než mohl Podhora odporovati, ukazoval nabízené zboží, v krosně pěkně a v ladném pořádku srovnané! Podhora místo odpovědi vstal a chopiv krosnu, potěžkával ji.

„Hrome, to je tíž!" ,řekl a ruce mu klesaly opravdu pod tíží břemena. A zahleděv se na nepatrnou na pohled postavu starého muže, řekl, ne prost úžasu: „Že to, člověče, unesete!"

Starý, jenž mezi tím si zase sedl a pustil se do jádla 3 chutí člověka, který od rána do poledne nejedl, ^e usmál: „Proč bych to neunesl? To musí lidé vykonat víc, než takovou krosnu nést. Proč bych ji tedy já neunesl ?"

„No, nejste už zrovna mladík," vysvětloval Podhora příčinu svého podivu. „Já jsem mladý člověk, ale na mou duši, nechtěl bych to nést ani hodinu."

Starý hausírník, jenž dojedl zatím se závidění hodnou chutí polévku, potřásl jaksi výsměšně hlavou: „Nejsem mladík," opakoval. „Ale právě proto, že nejsem mladík, mám sílu. Kde pak dnes mladí lidé! Je to jako pára nad hrnkem. Foukneš a takový mladík leží pěkně na zemi. Ale kde pak! Kořalka, holky, muziky, sotva to vyjde ze školy —".

„íí řekněte fabriky, špatná strava a hodně dření!' namítal Podhora. „Za dnešního společenského řádu to jinak nejde. Boháči zakrňují nadbytkem, hýřením, chuďasové nouzí a dřením ! Ale přijde doba, kay tohle všechno se zvrátí, kdy budou všichni si rovni, nebude takového přepychu, ale taky ne takové bídy 1" Oči Podhorovy při tom, jak to říkal, zářily jakýmsi ohněm přesvědčené a pravé víry, zanícením mu ze proniklého a oddaného cele myšlénce. Majitel černé krosny zatím dojedl a zapálil si malou dřevěnku, ze které vypouštěl dým se skutečným labužnictvím, jakkoli to, co vycházelo z dýmky, nemohlo býtí nikterak nazýváno zvláště libovonným. Podhora naň hleděl se stále rostoucí účastí. Pojednou se otázal: „fteki jste, že hausírujete jen v zimě. Co děláte, v létě?"

„To sedlačím!" řekl, mírně se usmívaje a zamilovaně si prohlížeje obláčky dýmu.

„Sedlačíte? Což máte hospodářství nějaké doma?" otázal se Podbora, překvapen zřejmě.

„To ne, ale mají je jiní. Chodím do kraje. V létě na žně, pak k Rakovníku a Žatci na chmel a k Mělníku na vinobraní!" „Tak daleko?"

„Co, daleko?" kramář ted spráskl ruce. „Co vám je teď daleko! Když šlo sklo a faktořil jsem, tak jsem byl dvakrát až v Anglii! Tady v Zásadě a jinde jsou lidé, kteří vypadají, jakoby neuměli do desíti počítat a sjezdili tenkrát půl božího světa. Tenkrát to šlo a peněz bylo jako babek. Kde jsou ty časy i povzdechl upřímně.

Podhora naslouchal napjatě. Nebylo pochyby, byl to zajímavý stařec tento kramář s modrýma mudráckýma očima. Zajímalo ho jeho vypravování. Když kramář skončil své vzpomínky na zlaté časy sklářské, otázal se ho Podhora: „A jak se vám teď vede? Jste spokojen?"

„Vede, vede," odpovídal živě stařec. „Všelijak — tak — tak! — A jsem-li spokojen ? Jsem! Co by mně byla platná nespokojenost? Za tu si nekoupím ani žejdlík piva! Musíme si pomyslit s písmem: Bůh dal, Bůh vzal!"

Tato resignovaná filosofie překvapila Podhora. Příčila se tak velice jeho bojovné povaze a snům o lepši a krásnější budoucnosti lidské společnosti, liekl proto: „Takhle nesmíme mluvit I 'Kdyby to každý tak řekl a dal ruce do kapes, nikam bychom nedošli. Naopak, my musíme pracovat a bojovat pro lepší budoucnost!"

Stařec naslouchal pozorně, při posledních slovech všaK odmítavě mávl rukou a řekl vážně s hlubokým přesvědčením: „0 tu budoucnost jest postaráno už. A o budoucnost každého člověka!"

Podhora vytřeštil oči v podivu. Myslil si v duchu: „Hle, člověk tak starý a na pohled tak rozumný a 'zkušený, jak může takto pošetile mluvit." Náhle pak se otázal: ,,A jak a kde myslíte, že jest o budoucnost každého postaráno?"

Tu náhle oči starého muže se rozzářily, jakoby zažehnuty jakýmsi prorockým žárem a z jeho úst vyplynula tato krátká odpověď: „Za hrobem 1" Rekl to slavnostně, jakoby věštecky, i bylo patrno, jakou pravou neochvějnou vírou sálá a vyzařuje toto slovo. V té chvíli tvář jeho se ku podivu změnila. Úsměv z ní zmizel a zbyla v ní jen jakási hrobová vážnost, pevně zakotvená a odevzdaná, kus jakési mystiky radostné i hrůzy v ní bylo znáti. V lé chvíli vypadal jako apoštol nové myšlénky a náboženství, hotový k její obraně. Podhora nevycházel z údivu, jakkoli už mu v hlavě svítalo tušení, že asi ví, koho má před sebou. Střízlivý a xismí- vavy krosnař, který mu nabízel zcela obchodnicky nože, nůžky, pomádu, teď stál tu ve zcela jiném osvětlení. Trvalo to hodnou chvíli, než Podhora sebral myšlénky dřív přerušené a iázal se ne bez jistému sarkasmu: „Tedy za hrobem, myslíte, že je o budoucnost všech postaráno? Na mou duši, to není daleko od pravdy a není to špatný vtip. Ale já pro svou osobu za takové zaopatření uctivě děkuju! Já bych bral raději tady na zemi hned!"

Rekl to řízně, a výsměšně a jeho oči velké se utápěly v hořkém smíchu. Starý krosnař však ledově zvážněl, jako člověk, který byl uražen v nej- světějších svých citech a řekl káravě: 1 „Neměl byste tak lehkomyslně mluvit, mladý člověče. Kolik let vám je? Třicet, pětatřicet! Až budete starší, budete o jistých věcech mluvit jinak!"

Podhora pokrčil svými mohutnými rameny a odvětil skepticky: „Pochybuju! Život je jen tady. Tam za hřbitovní zdí mezi několika prkny končí všechno I" „Končí všechno?" tázal se starý posměšně i káravě. „Naopak, začíná tam teprve všecko. A je to krásnější, daleko krásnější než fcady to plahočení. Snad nemyslíte, že jste poprvé na světě teď?"

Podlnra vytřeštil oči v úžasu. Zdálo se mu nejinak, než že obchodník noži, hřebeny a pomádou sešílel. Ten však vážně pokračoval: „Byl jste už. Každý byl. Já taky. A musil jsem žít ukrutně nekale, hříšně, že teď se mám tak zle, Ale až přijdu po druhé na svět, budu se mít lépe — lépe —" Podhora byl by se s chutí dal do smíchu, ale hrobově vážná tvář starého krosnaře ho odzbrojovala. Chtěl něco namítnouti, ale náhle byl vyrušen. Na silnici zazvonily rolničky a mihly se saně, které zaměřily k tiovárně, kde zastavily. Všichni ohlédli se tím směrem. Do šenkovny vešel strýc Smelhanc ve své kulaté čepičce a oznamoval novinu: „Pan baron právě přijel 1" a ukazoval prstem na saně, z nichž pružně vyskočil muž asi padesátiletý, přibledlé tváře s vodnatýma modrýma očima a rusým knírem, pravý gtermánský typ. Oděn byl prostým lodenovým kabátcem s kožešinovým límcem. Na nohou měl vysoké boty.

„To je baron?" otázal se Podhora, který majitele továrny, ve které pracoval, neznal.

„Ano, to jest on!" přisvědčoval Šmelhanc. „Kdo by na něm ty miliony hledal?"

Skutečně, tento na pohled prostý muž v krátkém lodenovém kabátci a vysokých botách, který činil spíše dojem správce venkovského statečku, než mnohonásobného milionáře, byl sám velmocný baron Riediger, vládce velikého jmění, šesti továren a několika panství, náčelník mocné milionářské bavl- nické dynastie, která ovládala celou krajinu, která pod prostýma vysokýma jeho botama se svíjela jako parob pod patou mocného vítěze a podmanitele. Celý kus severních Čech hlásal jeho dobyvatelskou slávu, ohromující moc a lesk jeho milionů! Vysoké dýmající komíny jeho továren jako stožáry vítězného dobyvatelského loďstva trčely pyšně každé dvě hodiny cesty k českému nebi, s velkým sebevědomým klidem hlásajíce vítěznou píseň majestátu zlata a ku podivu, na majiteli všeho toho, bylo vše tak prosté, vzdálené všeho lesku, a okázalosti, připomínajíc prostotu velikých, mocných vladařů, prostých ve svém zevnějšku, ale za to tím hrdějších a zpupnějších ve svém nitru.

Když baron vyskočil ze saní a učinil několik kroků ku předu, vyběhl spěšně mu vstříc ředitel továrny pan Falke a pozdravil svého pána s hlubokou úklonou. Baron poděkoval prostě: „Dobrý den, milý Falke! Jak se daří ?" a podal měkkou svou ruku řediteli, který ji stiskl, ukláněje se s devotní zdvořilostí, jakou vždycky k své vrchnosti jevil. Byl také u barona velice oblíben, neboť ze všeca jeho ředitelů vynikal tento Falke vzácnými vlastnostmi sluhy kapitálu. Hladký a zdvořilý na všechny strany, při tom však rázný a neústupný, byl vzácně hodným nástrojem svých pánů. Nikdo z jeho kolegů nedovedl s tak podšitým lišáctvím a elegantn n banditstvím vyždimovat mozoly zaměstnaného lidu do žoku ťabrikantova jako on.

„Bjrigjant v rukavičkách!" řekl o něm jednou v nestřežené upřímné chvíli bratr baronův Fric, který celý svůj čas trávil ve Vídni, Paříži a na Riviéře, rozhazuje -bankovky plnýma rukama. Otáčel se teď Falke vedle svého chéťa s úhoří hladkostí. Baron mdlým, unaveným hlasem se tázal: ..Co nového máte, milý Falke. Vše v pořádku ? Nic zvláštního ?"

„A c nemám, pane barone, co by stálo za zmínku 1" „Poslední dobou byl trh nějak pokleslý," pokračoval baron. „Zmírnil jste výrobu ?"

„- službám, pane barone!"

„To jste musil propustit značný počet dělni- ctva, ne?"

Falke se chytrácky usmál. Podíval se na barona a řekl s lišáckým klidem: „To by dost dobře nešlo, pane barone! Vzbudil bych mezi dělnictvem nevoli, a pak musíme si je držet, abychom je měli, až zase bude potřebí více práce!' „A jak jste to tedy provedl? Ta věc nebyla tak snadná?'" „Ne snadná, ale také ne nemožná. Dal jsem prostě ze skladiště vyhrabati horší materiál pro děl- nictvo. To velice ztěžuje práci, takže velice málo mohou udělat. Tím jest rovnováha udržena!"

Baron se usmál a podíval se vlídně na ředitele.

„Vy jste přece jen muž, který jest v každé situaci doma. Důvěřuji vám také úplně!"

„To mne také činí šťastným. Dělám co mohu, abych dostál svým povinnostem vůči vám!"

Za tohoto rozhovoru zmizeli v továrně.

„To se sešly dvě krásné duše!" poznamenal Pod- hora, viaa oba muže, barona i ředitele. Starý kros- nař, který dosud mlčel a patrně s účastí se díval za baronem Riedigrem, náhle zvolal: „To jsou tak osudy lidí!"

A nečekaje dalšího vyzvání, řekl: „Kdo by tohle byl řekl před třiceti lety ještě o starém Riedigrovi!"

„Což pak jste ho vy znal?" otázali se sou- časn Smelhanc i Podhora s patrnou účastí.

Stařec živě přisvědčil: „Jak pak by ne! Když můj tatík chodíval s plátnem v ranci na zádech, míval dobrého kamaráda. Byl to Němec, ale dobře vycházeli. Nosíval také jako tatík ranec na zádech. A víte, jak se ten tatíkův kamarád jmenoval? Hiediger! Ale to je tak. Můj tatík se vyznal jen v plátenictvl, jeho německý kamarád rozuměl však taky jiným věcem. Byl chytrý, podnikavý, spořivý, s pašeráky si tykal. Když můj otec zemřel, zbyl po něm prázdný ranec a zadlužený barák. Když umřel jeho kamarád Riediger, zbyly po něm tři fabriky a panství. Riedi- grův syn ,má dnes šest továren, tři panství a je baronem. A mého tatíka syn v létě podělkuje a v zimě chodí s krosnou!"

Zvuk hlasu starého kramáře se zamžel a roz- lítostnil. Ale hned, jakoby se styděl, že připustil k sobě byť jen na chvilku tyto pozemské strasti, dodal: „Ostatně, můj čas také přijde!" „Za hrobem až, co T' zažertoval Podhora a mrskl výsměšně po starém blouznivci svýma pronikavýma očima. Krosnař však odvětil ku podivu vážně: „Ano, mladý člověče, za branou 1" Vstal a rovnal si černou svou krosnu na záda a chystal se k odchodu. V témž okamžiku také zaječela píštala fabriky, která volala do práce a silnice i most před továrnou začaly se plniti tkalci, kteří spěchali do práce. Podhora se také zvedl.

„Tak zas do ty roboty!" povídal s úsměvem. A obrátiv se ke krosnaři, pravil vážně: „o bohem, tatíku! A ty myši o tom novém světě za hrobem pusťte z hlavy. Tak zkušenému muži nesluší!"

„Taky vás budou jednou plašit!" odporoval krosnař. „A tu, tu máte, přečtěte si to a poučte se!"

Při tom vstrčil do kapsy Podhorova kabátu nevelkou knížku v modravě šedé obálce a odešel tak pružným a čiperným krokem, jako byl přišel. Když odešel, obrátil se tatík Smelhanc k Podhorovi se zvláštním ironickým úsměvem: „Znáte ho?" otázal se a tiše se pod vousy usmíval a drbal se za uchem pod čepicí, jako vždy, když cíhtěl říci něco veselého.

„Neznám! Ale mluvil tak divně, že nevím, má li to tu všechno v pořádku," pravil Podhora, ukazuje si prstem na čelo.

„Taky si to myslím," přisvědčoval Smelhanc. „Ale já ho znám dobře. Jmenuje se Střihavka a je ze Sklenaříc. Říkají mu všude mediánský arcibiskup! Zuřivý spiritista!"

„Na mou duši mne to napadlo, že je medián!" přisvědčil Podhora a vycházel ven. Když vyšel na silnici, pohleděl vzhůru do lesnaté stráně. Po cestě tam čile vykračoval si arcibiskup se svou černou krosnou na zádech. Sel tak lehce, skoro tančivě a hravě s těžkou svou krosnou, že se silný Podhora nemohl ubrániti upřímnému podivení. V duši sc mu zrodila ozvěna rozhovoru, který měl se zajímavým tím starcem, i nemohl se ubrániti zvláštnímu pocitu, který byl příliš bizarrní, než aby se při něm mohl smát a zase příliš pošetilý, než aby mohl býti brán vážně.

„Šťastný starý pošetilče!" povzdechl si Podhora míře k továrně a patře za drobnou postavičkou, upalující k stráni. Na dřevěném mostě před továrnou náhle sáhl do kapsy a vyňal z ní knížku, kterou mu mediánský hierarcha tam byl vstrčil. Na modravě šedé obálce byla umrlčí hlava, nad ní jakýsi vzdušný fantom, představující ducha, a pod tím nadpis rudě červený: Spiritismus, pojednání o věcech a životě záhrobním.

III.

Země, kterou navršili nad prostou rakví Špidle- novou, jakoby byla zázračnou půdou, která oplodnila semeno nenávisti, které dlouho neuvědoměle dřímalo v srdcích všech těchto nevolníků. Pohřeb tohoto prostého vojáka, padlého na bojišti práce, stal se tichým, ale už uvědomělým signálem. Dál se za pochmurného, mlhavého nedělního odpůldne. Několik set tkalců se dostavilo na pohřeb a provázelo Spidlena k poslednímu odpočinku. Šli tiše, nemluvíce, v zarputilém, vzdorovitém mlčení, jakoby všichni naplněni byli vědomím vlastního osudu. Zamlklá nálada hor, ponořených zádumčivě v kápi zimního mlhavého dne, jakoby se odrážela v jejich duších. A tak jako zástupy stínů blížily se davy k malému hřbitovu, přes hodinu cesty vzdálenému. Vypínal se na návrší jako malý přístav míru a klidu, ostrov tichého blahoslavenství, vynikající nad moře utrpení a strádání. Když kráčel průvod kolem fabriky, všichni jakoby na povel se k ní obrátili. Hladový obr odpočíval, komíny bez dýmu čněly k mlze oblaků, ramena stavů odpočívala a kotelna zívala nudou. Fabrika zdála ge podobnou spícímu netvoru, který nasycen zdříml, .aby časně ráno se zase probudil s novou hltavostí a znovu lačný, roztáhl svá tisícerá chapadla a do nich stiskl své oběti. Vedle továrny byl jednopatrový dům s balkonem, zdobeným zlacenou mříží — byt ředitelův. Když zástup valil se kolem, tu buď náhodou, nebo puzen zvědavostí objevil se ředitel Falke u skleněných dveří, vedoucích ze salonu na balkon. Několik set očí spočinulo na něm s nenávistí i mohl pozorovati, jak v tomto stohlavém zástupu se zaťaly četné pěsti a hrozily mu. Najednou ze středu průvodu ozval se výkřik: „Hanba 1" A jakoby .stonásobnou ozvěnou odražen, podoben rachotu řítící se laviny, zaburácel ze sta hrdel týž výkřik: „Hanba 1" Zaburácel jako hukot zbouřeného more, jehož vlny neznámým pohybem, tajemnou silou, jdoucí z hlubin, byly uvedeny do lomozného pohybu. Poprvé snad tento tichý kraj, obydlený lidem, zvyklým strádání a resignaci, slyšel tento výkřik vzdoru a vzpoury. Ředitel zcela zřejmě polekán, zbledlý, rychle couvl za těžkou portieru, drahocenný to pravý perský výrobek. Daroval mu ho kdysi sám chef, baron Riediger, když se vrátil z Orientu, kam podnikl delší cestu se svou nervově onemocnělou dcerou. IÍ uším Pálkovým dolehl tento hromadný výkřik zcela dobře. Zdálo se mu, že otřásl celým zástupem, jakoby do něho pronikl i výkřik z uzavřené rakve Spidlcnovy. lieditelova choť, polekána, přiskočila k němu a zvolala v úzkosti: „Co se to děje? Co to znamená?" Falke ihned potlačil své pohnutí a vzdorně §e usmívaje, odvětil: ,,To znamená, že dračí semeno těch proklatých socialistických a českých nacionálních štváčů už nese své ovoce 1" A na chvilku se odmlčev, dodal: „To je vděk za všechno, co jsme sem přinesli. Co tu dřív bylo? Hlad a bída! Továrna sem přinesla chléb a tecT se jí za to odměňují. Na mou čest, není radno dáti někomu skývu chleba, nechce-li člověk dostat za to kamenem. Luza jo vždycky nevděčná !"

Slova tato vyplynula u něho z opravdového vnitřního přesvědčení, nebot jako pravý učeň a sluha manchestrácké školy hospodářské byl přesvědčen, LIBUŠE: Jařmo jnillionů. 3 že dává-li dělníku mzdu, prokazuje mu tím dobrodiní. Proto také dodal pln rozhořčení: „Oh, úřady jsou k této buřičské chásce velice shovívavý. Dát jich pár postřílet nebo pověsit, byl by rázem svatý pokoj I" Přes tento výrok cítil, že přece jen by to tak nešlo. Proklínané jím proudy pomalu, ale jistě se stávaly majetkem tisíců, překonávajíce všechny per- sekuce. To viděl teď velice jasně na vlastních svých lidech, těch trpělivých lidech, o nichž vždycky byl přesvědčen, že s nimi možno jednati beze všech ohledů, v nichž spatřoval vždycky jen živý, nemyslivý materiál, z něhož možno těžit a hromadit millionv. Byl tím nemálo znepokojen a pobouřen a hladě nervosně svůj řídnoucí vlas, švihácky přičísnutý, zamumlal: „Zdá se, že bude třeba se připraviti na zápas, a to hodně brzo!"

Paní Falková, slyšíc tato polohlasitá slova, a poděšena zmínkou o zápasu, zvolala starostlivě: „Zápas, o jakém zápasu jsi se to zmínil, milý Jindřichu? Opravdu nerozumím ti, jen mám tušení, že se chystá něco neobyčejného a hrozivého!"

„Hrozivého? Nesmysl!" mávl rukou Falke rozhodně, jakoby tím odrážel útok neviditelného nepřítele.

„To bude krátký proces," dodal. „V nejhorším případě zavřeni jia čas fabriku, a uvidíme, kdo zkrot- Ine! Práce teď beztoho není mnoho, neboť trh vázne 1" Paní Falková naslouchala slovům svého muže velice nespokojena, neboť se jí zdálo, že z nich vane bezprostřední nebezpečenství. Pravila proto konejšivě : „Kdybys mohl, milý Jindřichu, s nimi raději vyjiti v dobrém. Představ si, kdyby mělo dojiti k nějaké bouři. Jsme tu sami uprostřed cizího lidu, který nás nemá zrovna v lásce I" „Nemá, nemá! Právě jsem to už řekl. Za to za všechno, co mají nám děkovat. Ale já ustoupit a poddat se nemohu. Především tu stojím jako zástupce a strážce zájmů svého cliefa, jemuž sloužím !' To slovo „s louží m" řekl s jakousi pýchou, klerou jsou proniklí všichni oddaní a slepí nástrojové zájmů svých pánů.

„Ale chtějí-li boj," vykřikl téměř, zatínaje pěst', „ať ho mají. Já ho nevyvolal, ale také neustoupím A na konec uvidíme, kdo vyjde z něho jako vítěz. Ostatně ti lidé by sami nic nepočínali. Jsou to svedené oběti agitace, která zanesla svou dračí setbu i do těchto dosud tichých a pokojných hor. Má-li býti boj, budsi, já jsem naň dobře připraven !"

¥ té chvíli asi, kdy ředitel Falke vedl podrážděný tento rozhovor, uložili na hřbitově do země Špidlena. Když rakev již měla býti vložena do hrobu, vyvstal Podhora. Mohutný tento ramenáč, stoje na hromádce hlíny sousedního hrobu, převyšoval všechny o dvě hlavy. Obrácen k rakvi jal se nyní mluviti. Jeho řeč neměla uhlazcnosti parlamentárních nebo slavnostních řečníků, za to byl v ní cit a vášeň, které unášely. Jeho černé oči zářily teď tím více, když líčil všechno utrpení vyssávaného lidu cizími lidmi, kapitálem, který byl nejen proti nim jako pracujícím lidem vyssavačem, ale také ve službách cizího světa, útočným protivníkem národním, který zotročuje krajinu nejen hospodářsky, ale usiluje i o její národní državu: „Náhončí fabriky," pokračoval, „nám vnucují, že nám všem přinesli chléb a život. Řekněme jim to pěkně do očí, že místo života přinesli nám sem smrt, souchotiny a jiné nemoci, místo chleba kořalku, karty a mravní pustotu. Naše mládež hyne ve fabriclfém vzduchu tělesně a hýřením mravně. To jo to požehnání fabriky. Zde vidíte jednu oběť. Celý život věnoval fabrice a teď nebylo téměř zač mu poříditi rakev. A ke všemu za to chtějí i naši krev, náš jazyk, naši národní duši. Za pár krejcarů hladové mzdy jim prodejte i duše svých dětí pro německou školu, kterou tu postaví! Každý pes smí štěkati tak, jak se zlíhl, jen pracující český člověk má o krvavým svým mozolům ještě zapřít svého otce a matku. Uvědomme si nad rakví tohoto mučedníka práce a bídy, že jsme také lidmi a slibme si, že budeme pracovali pro lepší svou budoucnost jako dělníci i jako Češi, že ukážeme svým vyssa- vatelům a tyranům, že míra naší trpělivosti už je přeplněna. Končím: „Do boje, do boje!"

Když Podhora skončil, panovalo hrobové ticho, jež pod dojmem jeho řeči nikdo neodvážil se rušiti. Oči všech visely na výmluvných jeho rtech. Teprve po chvíli zaznělo jakoby ze všech úst: „Do boje, do boje!"

Zástup hučel teď jako včely v úle. Všichni jednohlasně pochvalovali si řeč Podhorovu a oči, naplněné obdivem, hledaly jeho mohutnou postavu. Ta však zmizela, tiše se vytratila. Za ní pomalu vytráceli se ostatní. U hrobu zbyla jen Špidlenova dcera, sama a opuštěná. Stála tam dále v němé bolesti, až konečně stín večera jí připomněl, že je čas odejít. Hřbitov byl prázdný, plný mlhy a mrazivého vlhka. Setmělým šerem bylo už jedva znáti obrysy chudých náhrobku, železných a dřevěných křížů. Když volným krokem, jakoby klesala pod velkým nákladem nesmírné bolesti, vycházela, vynořil se z mlhy před ní vysoký stín. Couvla, jako vyděšena náhlým tímto zjevením, ale už ji veliká, mohutná pravice stiskla ruku. Stál před ní 1'odhora. Oči obra, dříve bojovně zanícené, plny hněvu a vášně, měly ted měkký přísvit nekonečné něžnosti.

,,To jste vy, Podhoro?" optala se jakoby dosud ve snách. „Co tady děláte?"

„Čekám na tebe, ďuče," odvětil obr voucric" a ústa se mu jemným úsměvem rozehrála.

„Na mnie? Hm —" děvče se zardělo. „Co byste ode mne chtěl — arci musím vám poděkovat za všechno i za tu pěknou řeč. Já ji sic neposlouchala mnoho, byla jsem jako umrlá — ale chválili ji všichni. Děkuji vám!"

„Čekal jsem tu na tebe, něco ti chci říci —" v tom se zajikl jako školák a zarděl se. Pak najednou vypravil ze sebe dost namáhavě: „Chtěl jsem jako říci — tel budeš sama, opuštěná, budeš potřebovat silnější ruku, která by tě vedla a chránila. Nu a —" při tom se zdravě zasmál — „mé jsou, myslím, dost silné —" Při tom ukázal své ruce, mohutné jako dvě lopaty, silné jako lví tlapy. Opravdu, nelhal Pod- hora, ty ruce byly důstojný Goliáše nebo Herkula. Děvče prese svůj zármutek se musilo zasmát.

„Ty jsou opravdu silné!" odvětila a se zálibou, již mají všechny ženy vrozenu pro muže silné a mohutné, podívala se na Podhora vlídným a měkkým pohledem. Podhora s vděkem kvitoval tento pohled a otázal se: „Kam teď půjdeš? Domů?"

„Domů ne. Bála bych se tam sama. Stavím se u tetičky dole v Hamru a zůstanu u ní přes noc. Je taky nemocna — na nohy, ani nemohla na funus."

„To tě vyprovodím. Víš, je večer, a chodí všelijací opilí pobudové, s nimiž setkání pro mladou holku je nepříjemné. Mohu?"

Neodpověděla, ale její oči mu pravily, že je jí to příjemné. Kráčeli spolu zvolna v mlhách únorové noci, do které blikala jen malá světla z chalup a domů. Na obloze vyskočily jen sporé hvězdy, jichž bledé světlo těžce pronikalo zachmuřenou oblohou. Třepetaly se jakoby se chvěly zimou. Hory už dávno dřímaly, jen nejasné jejich obrysy oko mohlo rozs znati. Muchovské skály se mračily, dodávajíce krajině ještě většího šera a zasmušilosti a onen těžký, melancholický smutek, který označuje únorové večery, plné stesku a nevyslovitelné tíže. Ale Podhora necítil dnes tento těžký tlak zasmušilého okolí zimy. V jeho duši bylo nějak teplo, tak líbezně teplo, jako bývá v prvních teplých jarních dnech a v jeho nitru jakoby se cosi rodilo, něco nezvykle něžného a vonného, jako když pod tajícím jarním sněhem vyrážejí poupata prvních květin. Tiskl ruku mladé té dívky, jež skromná a pokořená svou bolestí kráčela podle něho. Byla mu vždycky sympatická a milá, ale dnes, když ji viděl v hlubokém její smutku, v prostých černých šatech, s tváří pobledlou a přece tak výraznou a hezkou, pocítil, jak soucit k opuštěné této dívce mísí se ještě s pocitem jiným, prudším, vášnivějším, který vyplňoval celou jeho bytost. Ryl by jí to rád řekl, ale úcta, kterou měl k její bolesti, mu pro ten okamžik v tom bránila. Spo- kojoval se proto s jejími laskavými, něžnými i vděčnými pohledy a jemným, občasným stisknutím ruky, kterým žena vyjadřuje lépe a více, než by mohla nej- něžnějšími a nejvášnivějšími slovy. Nemluvili mnoho, ale Podhora měl tajné přání, aby ta němá jejich cesta trvala dlouho, hodně dlouho, i připadalo mu to jako nepříjemné probuzení se z pěkného sna, když náhle stanuli před malou chaloupkou, špatně osvětlenou, a jeho společnice řekla stručně: „Tak jsem už doma, děkuji vám 1" Stiskla mu raku a zmizela ve dveřích. Podhora díval se za ní i byl nemálo potěšen, když spatřil, jak na prahu se ještě ohlédla, kynouc mu rukou a jak týž němý, ale výmluvný pozdrav mu poslala z osvětleného okna. Stál tak ještě chvíli, pak ponořen úplné do sebe a s duší zahřátou a zvlněnou volným krokem se ubíral zpět. Kam měl nyní jít? Nemiloval nikdy příliš hlučné společnosti. Byl člověk temperamentu a citu, nakloněný spíše k snění a přemítání, než k hospodským tlachům. Bylo v něm kus fantasta, kterých tak hojně rodí tyto hory, podivuhodná směs kypící prudkosti i snivé měkkosti. Cele oddán svým myšlenkám kráčel Podhora zpět, když tu náhle zarazila ho záře světel a vřískavé zvuky hudby, ne příliš vybrané a komorní. Stanul před jednopatrovou budovou, jejíž všechna okna téměř byla osvětlena. Byla to kořalna a hostinec pana Josua Lobositze, známého dobrodince okolní krajiny. Pan Josua Lobositz byl podařeným exemplářem pija- vice, která dělala všechnu čest plemeni, které ho mělo potěšení čítat mezi své příslušníky. Jeho kořalna byla ústředím moru, kterým otravoval celé okolí ku slávě němectví a blahu své kapsy. Byl majitelem již celé řady usedlostí v okolí, jichž dřívější majitelé octli se v jeho klepetech. Své lupič- ství vyvlastňovací provozoval s jistou elegancí. Pan Lobositz nebyl nikdy hrubý, čekal a půjčoval bez reptání a s úsměvem, pokud jen to šlo. Možno také říci, že tyto ctnosti docházely odměny, neboť polovina peněz, které se tu vytěžily pracujícím lidem, došla konečného umístění v jeho kapse. Když Pod- hora stanul před jeho hostincem, pan Lobositz stál na prahu dveří, bavě se pohledem 'na tlupu mladých lidí, děvčat v prostých kartounových šatech, a hochu v oblecích koupených na jannarce od líbeznických konfekcionářů. Vítal je zdvořile, s úsměvem, jakož vůbec byl zvyklý býli ke každému zdvořilým a vlídným. Náhle oči jeho zamžikaly podivem a překvapením, vidouce hosta velice řídkého. Podhora výjimečně ho poctil návštěvou. Stál chvíli před hospodou a slunná nálada ho pobízela, aby se podíval trochu do společnosti. U pana Lobositze totiž byla, jako každou neděli, taneční zábava, které se zúčastňoval výhradně fabrický lid, kterýž tu probíjel většinu své týdenní mzdy v tanci a hýření, jemuž se oddával s fatalismem lidí, žijících ode dne ke dni. Vida přicházeli Podhoru, pan Lobositz smekl svou čapku zvláště zdvořile a s přízvukem karakteristi- ckým svému plemeni zašveholil co mohl nejzdvořileji: „Ah, pan Podhora, pěkně vítám, to jsou vzácní hosté!"

Tato zdvořilost, mimořádná nebyla vynucena nějakou zvláštní láskou páně Lobositzovou k Podlio- rovi. Naopak, ve svém nitru, kdyby se byl chtěl upřímně přiznati, musil by pan Lobositz říci, že spíše Podhoru nenávidí, neboť právem se o něm domýšlel, že Podhora mu kazí lid; zejména mládež, varuje ji před pijanstvím a hýřením. Také skutečně se Pod- horovi povedlo založením čtenářské besedy s ochotnickým divadlem hezký počet mladších i starších hostí panu Lobositzovi odlákati z jeho kořalečních a nedělních tanečních besed. V duchu proto chytrý tento obchodník Podhoru v lásce neměl, i byl by mu to jistě často dal znáti, nebýti veliké a naprosté úcty, kterou v něm budily mohutná postava a zejména veliké silné dlaně Podhorových paží. Proto i tentokráte tvářil se pan Lobositz velice vlídně, ba doprovodil Podhoru až ke schodům, po kterých tento stoupal do tanečního sálu v prvém patře. Tam bylo nabito. Mladí i staří po týdenní lopotě oddávali se tu prostým svým radostem: tanci a pití. Bylo vi- děti mladé i starší muže opilé, jakkoli bylo teprve na večer. Také děvčata nejevila mnoho zdrženlivosti. Pila pivo, sladké kořalky i hanebnou břečku, které pan Lobositz říkal víno. Všechna bída prolelářská tu vyčuhovala ze všech koutů, řekl bys, jakési zoufalství bylo v tomto veselí, v němž vrcholila jediná radost jejich bezútěšného života.

Podhora usedl do kouta sálu, dal "si sklenici piva a výjimečně zapálil si doutník i oddal se tichému pozorování svého okolí. Sotva že chvíli seděl, při- vrávoral k němu člověk úplně opilý, sotva stoje na nohou. Podhora poznal v něm chalupníka Veselého z blízké vsi, jednu z obětí páně Lobositzových. Opilec kýval sé povážlivě se strany na stranu, drže v ruce skleněný čtvrtlitr s malým zbytkem kořalky.

„Ťukněme si spolu, Podlioro," volal, vlastně spíše chraptěl, zvedaje nádobu s kořalkou. Podhora při- tukl, jakkoli nerad. Veselý vlil zbytek kořalky do sebe a udeřiv prázdným čtvrtlitrem na stůl, zvolal : „Ještě jednu — hej, pane Lobositz — kde u všech ďáblů civíte?"

Pan Lobositz přiskočil jako na koni a bera prázdnou sklenici odvětil přivětivě: „Hned, hned — jen si přejte, pane Veselý. Na svělě jsme jen jednou, a co užijeme, to máme!"

Tvář opilého Veselého zazářila uspokojením. Udeřiv pak pěstí na stůl, jal se chraplavým hlasem zpívati: Stojí fůra před rathousem, ta na mne čeká ...

Sotvaže pak vypravil ze sebe tento začátek písně, do očí mu vstouply slzy a opilec se rozplakal. Byl jedním z těch, kteří mají plačtivou opici. Za to ostatní se smáli. Obklopili, zejména ti mladší, chalupníka, začali si z něho tropit šašky. Veselý byl každonedělní jejich oběť. Opil se a pak měli z něho švandu. Podhora patřil na tohoto ubožáka směšného a ubohého ve svém opilství se soucitem a již již chystal se některé smělejší mladíky okřiknout, když tu náhle všichni utichli sami. Objevila se náhle žena Veselého, dosud ne stará, ale utrpením a starostmi celá sklíčená. Přistoupila k svému muži, před kte- rého pan Lobositz právě postavil nový čtvrtník kořalky, a hlasem chvějícím a prosebným zaštkala: „Josefe, prosím tě, neclf toho a pojď už domů. Podívej se, děti doma čekají a pláčou!"

Veselý jakoby probíral se z těžkého snu, upřel své oči jako skleněné, bez lesku na svou ženu: „A to jsi ty ?" zabreptal a podával jí pít. Žena odmítla a naléhala znovu: „Pojď, Josefe, pojď. Nezlob se, že jsem přišla pro tebe. Ale je tam mráz, bojím se, abys někde v poli pak nezůstal a nezmrzl, jako nebožtík Zapadlo. Od té doby, co se to s ním stalo, mám vždycky ukrutnou starost!"

Pan Lobositz, který byl tohoto výjevu svědkem, obrátil se teď k Veselé a jak mohl zdvořile jí pravil: „Ale proč pak ten spěch, vždyf tady je veselo!" V tom okamžiku se však zarazil, nebof oči Veselé na něm spočinuly s výrazem svrchovaného opovržení a nenávisti: „Což pak, vám může být veselo, když tu vydřete z lidí poslední groše. Mně ale a mým dětem veselo není!" řekla tvrdě a očima zrovna probodávala pana Lobositze. Ten vida její nenávistný pohled a slyše její slova, náhle se rozpálil vztekem: „Takhle se mnou, paničko, nemluvte!" houkl. „Nejsem žádný zloděj a pro nikoho nevzkazuji. Že prodávám své zboží, proto nejsem ještě zloděj. Proto je mám, abych je prodal!"

„A nevinnou rodinu pak vyhnal z baráku 1" vykřikla Veselá, jejíž sklíčenost ustoupila teď náhle vzkypěnému hněvu. „Kolik lidí vás už proklíná, kolik rodin jste už s tou svou proklatou rasovinou zničil — vy — vy •—- zloději!"

Ted vstala, všecka hoříc v hubených svých lících. Její oči zářily jako dva uhlíky, metajíce nenávistné střely v oči Lobositzovy. Ten chvěje se vztekem náhle přiskočil, chopil se ženy za rameno jednou rukou a druhou vztáhl k políčku, který jí chtěl za- saditi. Ale nezasadil. Jeho ruka vztažená zůstala trčeti ve vzduchu, jakoby náhle zkameněla a krčmář ucítil tak pronikavou bolest, jakoby mu někdo stiskl ruku do železných kleští. Byl to Podhora, který mlčky sledoval celý výjev a nyní vida, co se děje, zachytil ránu namířenou a přímo zahřímal svým mocným hlasem: „Té ženě nezkřivíte ani vlasu — sic vám tu lotrovskou peleš tady rozházím, že nezůstane kámen na kameni!"

tři tom upřel své pronikavé černé oči na Lobo- sitze s takovým výrazem zdrcujícího opovržení, že se krčmář zachvěl a znatelně zbledl, chvíli mlčel všechen poděšen tímto neočekávaným zakročením, pak se však poněkud vzmužil a zakoktal: „Do toho vám nic není, rozumíte?"

„Není a je," odpověděl Podhora, který nabyl zase klidu. „Ta žena má pravdu, ano, tisíckrát pravdu!"

Také odvaha Lobositze stoupala, zejména když zpozoroval, že několik mladíku doráží na Podlioru. Vykřikl: „Tady mně nebudete vy nic poroučet, rozumíte? Tady jsem já pánem. Nebo —" Oči Podhorovy zajiskřily jako tygří. Zvednuv se znovu v celé své výšce, zařval: „Co nebo? Jakým pánem! Pánem jste doma ve svém bytě. Ale tady, ve veřejné místnosti, u tohoto stolu je pánem každý — to vám dokážu —" A v témž okamžiku, dříve než mohl se kdo hnouti, chytil krčmáře do mohutných svých rukou a vynesl ho jako loutku ke dveřím. Zde jej postavil a řekl klidně: „Tady stůjte a neopovažujte se ke mně přijít, pak. stejně odejdu. Není tu věru mnoho potěšení u vás 1" Nikdo z přítomných neodvážil se proti němu vystoupiti. Pak přikročil k opilému Veselému a řekl mu mírně, ale s důrazem: „A vy, starý, jděte domů se ženou. Děti na vás čekají!"

Skutečně, opilec vstal a vrávoravě, podporován svou ženou, odešel. Podhora, patře za ním, zabručel: „Je to svědomí, takhle člověka opít na dluh!" Za chvíli odcházel Podhora. Šel hrdě, sebevědomě vztyčen. Pan Lobositz, který stál u dveří všecek zbledlý hněvem a hanbou, neodvážil se ani slovem o něho zavaditi. Spokojil se tím, že vrhl za ním pohled plný vzteku a zasyčel skrze zuby: „Tys mi tu tak scházel — o takové hosty stojím I" Když Podhora vyšel ven, uvítala jej mrazivá únorová noc. Mlhy se rozptýlily a nebo zazářilo hvězdami, jichž bledé světlo třepetalo se v nesmírné výši, planouc tiše jako svíce. Zahalen do svého humusu Podhora kráčel zvolna v myšlenkách domů. Dojmy celého dne byly v něm, střídajíce se jako obrázky kaleidoskopu. Viděl stohlavý zástup pohřební, pak hřbitov, obnažené hlavy a upjaté "zraky, jak spočívají na něm, pronášejícím prostou řeč pohřební. Pak svezly se myšlenky na osiřelou Špidle- novu dceru, stojící nad otevřeným jícnem země, ubledlou a zdrcenou bolestí, opuštěnou a osamělou. Připomínal si její měkké, laskavé pohledy, hřející a jemné stisknutí její ruky. Cele zabrán tímto vnitřním svým životem ani nepozoroval, že se přiblížil k fabrice, až hlas s dřevěného mostu, vedoucího k továrně, ho probudil z myšlení.

„Dobrý večer, Podhoro!" volal kdosi na něho s mostu.

Podhora rychle se ohlédl, slyše známý hlas. Spatřil muže prostřední postavy, oděného ve velký kabát s kožichovou podšívkou, jak opíraje se o silnou hůl, kterou držel v pravici, stál na mostě s velikým černým psem, který se k němu oddaně tulil. Podhora poznal Knoblocha, továrního nočního hlídače, proto odvětil vlídně a jjasně: „Dobrý večer, Knobloehu! Hlídáš?" „Lo jiného?" odvětil muž na mostě a hlas jeho zněl ironicky a trpce. Chvilku se odmlčel, pak řekl: „Ty jsi to prý dnes vyprali" Podhora překvapen se podíval na hlídače, jakoby nechápal. Konečně se zeptal: „Co jsem vypral?"

„No, na hřbitově prý jsi mluvil. Starý to už ví, to víš, že má špicly všude. Zuřil jako posedlý. Zítra asi si tě zavolá, uchystej se!" Podhora se zasmál: „I jen ať zavolá. Bude-li clitíti, budu mu to opakovat. Byl už beztoho čas, aby někdo těm lidem tady trochu otevřel oči 1" „Pravda," odpovídal ponocný. „Ale kdo pak by si troufal. Bída je bída — ta musí vždycky držet hubu, i když má tisíckrát pravdu I" „Proto se také po ní šlape. Ostatně pospícháni, zdržel-jsem se. Dobrou noc!"

Muž se psem na mostě kynul rukou a díval se chvíli za Podhorou. Kývaje hlavou, bručel: „Ono se to. pěkně řekne, mlčet. Ale — proraz hlavou zeď!"

Přitáhl kožich, neboť vítr od hor prudce zavál. Pak opřel se o zábradlí a díval se po zamrzlé řece dolů. Oči jeho těkaly po všech stranách, až náhle utkvěly na jakémsi velkém, šerém předmětu, podobném rozvalinám. Díval se tam dlouze vždy znovu a znovu. Černé zdivo bylo znát i do dálky a v matném, mírném pří sví tu hvězd mělo vzezření nějaké legendární a mystické. Minula hodina, vítr fičel od hor, ale muž s černým psem na mostě stál dosud jako přibitý na svém místě.

Jeho oči jakoby byly zabodnuty do rozvaleného zdiva.

IV.

Zříceniny, na které tovární hlídač Knobloch hleděl s takovou upjatou pozorností a pohnutím, byl bývalý Knoblochňv mlýn, majetek jeho otce. Teď stály ponuré a smutné, kusy nedobořeného zdiva, podobný velké lebce, ve které vyhasl už dávno všechen život a zpylo jen prázdno. Otvory oken a dveří podporovaly znamenitě tuto představu, činíce týž truchlivý dojem, jako prázdné oční důlky lebeční. Nad bystrým horským proudem stála zasmušilá tato zřícenina, jakoby v žaluplnýcli vzpomínkách snila o zašlých dobách své radostné a živé existence, kdy to všechno uvnitř žilo a kypělo, klapalo a zvonilo. Staré polorozpadlé a veliké kolo dřevěné, kdysi srdce mlýna, rozvádějící krev života do ostatních jeho cev, ted ve svém korytě, podobném hrobu, zvolna práchnivělo, jako mrtvé srdce v rozkládajícím se těle, pokryto kapradinou, diviznou; a mechem a neprošlo jakési hluboké, mlčící, ale poetické melancholie. Břečtan a kapradí i mech pokrývaly i ostatní zříceninu a pláň, jediní hosté tohoto opuštěného místa se tu zastavili a z jejich písní jakoby zněl veselý a bezstarostný ozvuk zpěvu, který kdysi hlaholil v těchto místech.

Tak vypadal bývalý Knoblochův mlýn. Jeho zřícenina byla jednou z vítězných trofejí millionú Biedigerových, jedním z pomníků jeho nezdolné moci a dobyvatelské slávy. Nechal ji tu pohrdavě stát; na pospas větrům, dešti a sněhům, aby hlásala hanbu rassy slabé, přemožené a otročící a vítězství rassy silné, bezohledné a panující. A opravdu, toto sousedství fabriky, plné života, hromadící vždy nové a nové hodnoty vedle skleslé, snící zříceniny, zahrabané do svých snů, dobře symbolisovalo poměr těchto dvou světů, německého a českého, které se tu stýkají, trpnou, pasivní a snivou měkkost českou s výbojnou podnikavostí německou. Když fabriku zde kdysi vystavěli, přišli zdánlivě mírumilovní, přinášejíce chléb a život do této chudé a tiché krajiny. Ale brzy začalo se klubat z toho válečné tažení proti domácímu živlu. Úředníci a .mistři byli Němci, z velké části Prušáci, kteří chovali se se zpupnou velkopanskou nesnášenlivostí. Současně začala fabrika šířit i demoralisaci a germanisaci. Prohlédavějším lidem bylo brzy jasno, že tu nastává boj se silným, nebezpečným sokem, i zahájena obrana. V čele této strany stál mlynář Knobloch, člověk sitarosvětského zrna, dobrácký, ale při tom energicky a neústupný. Boj veden na dvě fronty. Neboť bylo nutno vésti boj nejen přímo proti fabrice, ale také proti klice vlastních lidí, kteří za různé výhody a přátelské úsměvy ředitele Falka stali se úplně stvůrami tohoto chytrého a nebezpečného muže. Tento zápas veden o každý kousek pole, o každý plot a každý šindel baráků a chalup, neboť továrna a její klika, vládnoucí ohromnými prostředky, skupovala, co se skoupiti dalo, vyvlástňujíc tak lid domácí a nabývajíc vždy větší váhy, moci a vlivu v celé obci. Tomuto útočnému přívalu stál v čele Knobloch se svou stranou. Odpůrci použili však svých obvyklých prostředků. Nejprve hleděli Knoblocha jako starostu a vlivného muže získati laskavostmi a přátelsky, pak, když zůstalo to bez výsledku, chopili se jiné zbraně. Knobloch právě svou činnosti a obětavostí se zadlužil, a to bylo vydatnou pákou proti němu. Továrna skoupila všecky pozemky kolem mlýna a zapletla mlynáře do dlouhého sporu o vodní právo, které skončilo jejím vítězstvím. Po zoufalém zápasu stál jednoho dno mlynář 11a hrázi před mlýnem — který nebyl už jeho, patřil fabrice, která I10 v dražbě koupila. To byla rána, kterou hrdý Knobloch nepřežil. Jednoho večera, se zaťatou pěstí, slzy lměvu a zoufalství v očích, posílaje poL1BUŠE: Jařmo inillionů. 4 slední svou kletbu pyšným fabrickým komínům, oběsil se na mlýnském kole. Byla to poslední služba, kterou mu toto kolo prokázalo.

Tovární hlídač Knobloch měl temně před očima tuto katastrofu své rodiny. Jako na potupu učinili jej tady hlídačem, sluhou těeli, kteří zničili a zahubili jeho otce. Život jeho plynul smutně a bez radosti. Za pustých, mlčenlivých nocí, kdy kolem všechno už spalo, on jediný bděl a loudal se po dvoře se svou těžkou hlídačskou holí a velkým černým psem, který lnul k němu s něžnou oddaností. Bylo to zvláštní zvíře, tento ohromný hafan. Ohnivé veliké oči, které zářily z velké černé jeho hlavy jako dva blesky, plny hrůzné, démonické zloby proti každému, kdo byl by se odvážil večer vstoupiti na dvůr fabriky, svěřené jeho pánu a jeho vlastní bdělosti a ostražitosti, pozbývaly vší zloby ve společnosti hlídačově, a stávaly se měkce dobrými a přátelsky oddanými. Hlídač také nesmírně miloval toto veliké a příšerné zvíře. Vzniklo mezi oběma přátelství dvou tvorů, stížených stejným osudem, stejným údělem života, kletbou otroka a paria. Pes jakoby rozuměl citům svého přítele. Když Knobloch často celé hodiny dovedl v noci stát a dívat se k zříceninám, zajisté, že jeho čtyřnohý přítel v němé zamlklosti mohutnou svou hlavu, s moudrým a dobráckým výrazem tule k němu, tiše stál, jakoby sdílel smutek a rmutný pochod myšlenek Knoblocho- vých, a jestliže někdy hlídač setřásl svůj smutek a jevil jasnější náladu, bylo jisto, že jeho pes radostné poskakoval kolem něho, jakoby chtěl říci: „Dobře tak, dobře, příteli, neradno se stále oddávat svému bolu!"

A hlídač, vyciťuje tuto oddanost, a radostnou účast, pohladil černý huňatý hřbet psa a laskavě mi zalichotil: „Dobře, Lyone, dobře, jsem s tebou spokojen!"

A nastoupil zase svou pout jednotvárnou a nekonečnou po pustém fabrickém dvoře, z něhož zvedaly se mohutné obrysy fabrických budov a ponuré * silhouetty vysokých komínů. V jejich stínu plížil se tak Knobloch už léta, bez naděje na lepší nějaký život. Ale přivykl tomuto ohrazenému místu, které střežil v nočních tmách, tak jako přivyká vězeň své cele. Ostatně, nemůže jinak. Tam v přízemním domku, zrovna vedle domu, kde bydlí ředitel Falke, spí jeho hezká mladá žena s velkýma jasnýma očima a krásně klenutou hrudí a jeho dítě. Pro ně nutno snášeti, trpěti a pracovati. Ale chvílemi vrací se mu přece jen zas vědomí jeho ponížení a pokoření. Vzpomíná, co řekl by tomu jeho hrdý a počestný otec, kdyby viděl, svého syna v této ponižující, otrocké službě těch, které nenáviděl s veškerou svou počestností, vědomím práva, proti kterým bojoval až do vysílení, až do své záhuby. V tukových chvílích opouštěla hlídače jeho tupá re- signace a jeho oči, plny hněvu a hořkosti, spočinuly pak vždycky na fabrických komínech, z jichž špinavých, učouzených niter zdálo se mu, že slyší potupný posměch a studený sykot nenávisti. Zdávalo se mu při tom, jakoby tato fabrika, která jej učinila otrokem cizácké moci a zvůle, oživla, nabyla rysů pekelné obludy, vyzývajíc s potupnvm výsměškem malomocný jeho vztek, zvedala ohromnou svou tlapu, jakoby říci chtěla: „Zkus to jen, červe, rozdrtím tě na prach, tebe i všechny ostatní zdrtím, kteří opováží se proti mně jen zvednout svou trpasličí, směšnou zlobu!"

To byly těžké, hořké chvíle pro hlídače. V nich cítil všechno ponížení, nejen své, ale celého svého rodu, celé krve, jejíž část obíhala v jeho žilách, a jeho oči zdály se míti horečné jakési vidění, jakoby nad začazeným, posupným průčelím fabriky četly nesmazatelným, na věky tam vrytým písmem napsáno: „Nepřítel!"

Pak zase dal se na pochod po pustém dvoře. Stávalo se často, že v prvním patře ředitelova bytu zlacený balkon byl ozářen dlouho do noci. Keditel Falke miloval život a nic si neodpíral z jeho příjemností. Žije tu osaměle, zval k sobě často z okolí společnost, která se u něho scházela k hlučným hodům a bujnému veselí. Hostitel proslul jako kavalír a tyto večery u něho pořádané závodily v pověsti o své skvělosti s večery samé hraběcí vrchnosti na sousedním panství. Sály prohýbaly se tam pod nákladem nejvybranějších lahůdek a jnejdražších a nejvzácnějších vín a ředitel Falke, roztomilý k přátelům, vybraně galantní k jejich dámám, nelitoval nákladu, který ostatně při svých velkolepých příjmech snadno unesl. Při takých večerech všechno služebnictvo bylo na nohou, ba ředitel dal komandovat; i nejhezčí děvčata z továrny, která tam posluhovala. Při tom docházívalo k pustým orgiím, jichž vlny mnoho panenských věnečků fabrických děvčat odplavily, neboť nebylo přání tohoto autokrata, kterému by se byl kdo odvážil odporovat. Sama choť ředitele, paní Falková, málomluvná dáma, bez vel- kého tempersrmentu často přimhuřovala oči nad roz- kypělou nevázaností svých hostí.

Hlídač Knobloch nerad viděl, že při takových večerech byla volána nahoru! k obsluze i jeho žena. Byla to '¡Imposantní, hezká blondýna, smělých, jiskrných; očí, .krásně formované, pružné postavy. Knobloch seznámil se s ní, když byla vo službě u ředitelů. Tehda Knobloch v továrně nádenničil a jeho oči okřívaly vždycky, kdykoli hezká Marie, koket- iiiii a "usmívavá, plná života kráčela kolem něho. Z počátku smála se jeho touhyplným pohledům, ale pomalu slávala se přístupnější, až konečně darovala Knoblochovi svou náklonnost a později ve svrchovaný už čas také svou ruku. Ředitel Falke sám byl k němu vlídný a když zaslechl o poměru Knoblochově k Marii, ku podivu, zastavil jednou sám Knoblocha: „Slyšel jsem, Knobloch," mluvil svou lámanou češtinou!, — „že si chcete vzít naši Máry!"

Knobloch se tenkrát zarděl jako kluk, přistižený na hruškách v panské zahradě. Zakoktal: „Hm, to jest — vzal bych si ji, kdybych měl nějaké jistší živobytí."

Ředitel neobvykle dobře naladěn, o čemž svědčilo jeho cigáro, odvětil s laskavou blahosklonno- stí potentáta: „No, kdybyste chtěl místo ponocnélio tady ve fabrice, to byste je mohl dostat! Měl byste slušné živobytí!"

Oči Knoblochovy zamžikaly úžasem, o němž nebylo lze říci, že by byl nepříjemný. Nebyla to sico služba nejlepší a nejlehčí, ale měla rozhodně své výhody před jeho nádenničinou. Bylo to stálé, při tom nejen plat, ale i byt, otop a světlo. Řekl proto bez rozmýšlení: „Kdyby milostpán mi to místo jen dal!"

„Dobře, dám! Náš starý ponocný už není k ničemu. Na to musí být mladý, zdravý a silný člověk. A Máry, nu jen co je pravda, špatný vkus nemáte. A při tom je obratná a pracovitá! Tak, ckcete-lij od prvního můžete nastoupit!"

Ředitel Falke, dopověděv to, s lehkým kývnutím hlavy, nečekaje další slova Knoblochova, vznášel se vznešeně přes dvůr ke své kanceláři. Knobloch patřil za ním v podivu. Nemohl hned pocho- piti tuto neočekávanou laskavost od tohoto velmože, který vznášel se vždycky nedostupný vysoko nad možnost jakéhokoli osobního styku s lidmi jeho druhu. A v duchu Knoblochově vynořila se otázka: „Proč to?"

Toto „proč" velice často se mu vracelo. Tím usilovněji, čím ředitel byl k němu laskavější. A krátká tato otázlaa v něm vzplanula také vždycky, když jeho žena byla volána k posluzc o zábavách u ředitele. Ne snad, že by ji podezíral z něčeho nepočestného. Bylo to spíše pudové než uvědomělé, ta úzkos- nějaká, která se ho vždycky zmocňovala, když na tyto věci pomyslil. Zdálo se mu, že cítf nějakou těžkou pěst, která se vznáší nad jeho chudým tichým domovem. Jakoby cítil nějaké nebezpečí státi před svými dveřmi, které jen čekalo tam na příležitost, aby vešlo. A dostavovala se ta úzkost nejčastěji v okamžicích, kdy cítil se být šťastným u této ženy, kterou tolik miloval, k vůli které byl schopen každého odříkání, každé námahy, pro kterou cítil dosti síly ku každému zápasu. Často při jeho dlouhých, nekonečných nočních poutích po fabri- ckém dvoře, právě ve chvílích, kdy myslil na ni, svou ženu, těše se, jak po odbyté službě okřeje v jejím teplém a vonném blízku, náhle, jakoby z jícnu fabrického komínu slyšel chechtot a otázku: „Proč ?' ic slovo stalo se démonickým jeho průvodcem, pronásledovatelem, zahnízdilo se v jeho mozku a vyplulo každé chvíle na povrch, derouc se tam vždy dotěrněji a neodbytněji. Byly chvíle, kdy se tomu sám smál, jako neurasthenik v jasné chvíli se směje svým bezdůvodným úzkostem, ale právě tak jako u neurasthenika vracejí se tyto úzkosti vždy znova a třeba je kamenoval nejopovržlivějšími slovy, tak vracela se vždy zase k všemu tato prokletá otázka, toto krátké a přece hrůzné slovo, které nemohl ze svých myšlenek nižádným způsobem vy trhnou ti a zahladiti. Často sám si vyčítal, že uráží svou ženu tímto bláznivým vrtochem, leč on stal se mu utkvělou myšlenkou, za kterou sice on sám nemohl, ale byla tu, byla, věšela se mu na paty, otravujíc mu každou radost a ničíc jeho spokojenost. Zašel často při své pouti po dvoře pod okna svého bytu, naslouchal bez dechu. Ale tam bylo ticho, jeho žena spala tichým, pokojným spánkem vedle svého dítěte. Mičel celý kraj, mlčely a spaly hory, fabrika, dvůr, jeho žena i dítě, všechno mlčelo a spalo, jen jeho pochyba stále bděla, ječíc do toho ticha své neodvratitelné a vtíravé: „Proč ?"

Hlídač pokoušel se smát tomu, ale nešlo to. Stál jako člověk, který ocitl se nad záhadou, o jejíž rozluštění marně se pokouší, která se svým lho- stejným klidem však tím víc ho rozpaluje a dráždí, čím zdá se lhostejnější a ledově studenější. A tím urputněji tato otázka se mu vtírala, když jeho žena byla povolávána nahoru.

„Proč ji tam volají?" tázával se sám sebe. „Což není jiných dosti k posluze? Proč, proč?"

Jednoho dne konečně, klesaje už téměř pod tíží tohoto vnitřního zápasu, sdělil to své ženě, poprvé, co s ní žil. Sama ostatně ho k tomu vyzvala otázkou : „Zdá se mi, že poslední dobou jsi nějak stále zamlklý. Co se ti stalo? Což tě ředitel nemá už tak rád?"

On mlčel. Kouřil ze své dýmky a silné mraky dýmu, které náhle vypustil, svědčily o tom, že je pohnut a rozčilen. Obrátil se k oknu, mlčenlivý, zarytý do sebe jako melancholik, jemuž je protivný a nesnesitelný každý zvuk, každý smyslový do jem Tu ona přistoupila k němu, položila měkkou svou ruku ¡na jeho silná ramena a druhou probírajíc se v jeho vlasech, otázala se znovu: „Co je ti, děláš mi starost. Tak mi připadá, jakobys se na mne hněval. Udělala jsem ti něco?"

„Ne," odvětil krátce a patrně rozechvělý. Pak náhle po chvíli ji chytil oběma rukama za ramena a stiskl je silou, ve které byla jeho láska i úzkost, a pravil divým hlasem: „Podívej se mně do očí 1" Učinila tak. s tváří plnou podivu, ba úžasu a otázala se úzkostlivě: „Co to je? Nerozumím ti!"

Díval se dlouho, jemně do jejích očí, pak náhle se nucené rozesmál a odvětil: „Na mou duši, já si taky sám nerozumím. Jsem přece jen hloupý chlap!"

Nyní jal se jí vyprávěti a líčiti své utrpení, kleré před ní dosud skrýval.

„Vidíš," pravil, „mně je to všechno tak divné 's tím ředitelem!"

„Co je ti tak divné?"

„To, že je ke mně tak laskavý a ochotný vždycky."

„A je to tak divné?" otázala se, zatajujíc pohnutí a lehce se zarděla, což však Knobloch nezpozoroval.

„.Te to divné," řekl. „Protože k jiným, se tak nechová. Ke všemu s mým otcem nebožtíkem žili vnej- větším nepřátelství. Ti dva by byli jeden druhého utopili na lžíci vody I" „Snad právě proto ti chce nahradit, co tatínkovi způsobil!"

Knobloch mávl rozhorleně rukou: „Ti lidé nemají tak úzkostlivé svědomí. Neznám je první den přece! A pořád mi něco říká v duchu: „Proč mi dal tehdá to místo, proč zrovna mně a ne někomu jinému?"

„Bože, vždyť jsi si mne bral. A já tam sloužila čtyry roky u nich. Už jsem tam byla jako doma 1" Knobloch potřásl hlavou. Opravdu, to mu ještě nenapadlo. A přece to bylo tak prosté. Vstal, a zvolal: „Opravdu, jak povídám. Jsem starý, hloupý chlap a blázen!"

Dýmaje pak ze své porcelánové dýmky, vylou- dal se na dvůr. Bylo pěkné zimní poledne, skoro teplo a snili tál pod touto vlahou sprchou slunečních paprsků. Knobloch loudal se po dvoře, provázen svým velikým černým psem. Továrna hřmotila, otřásajíc se téměř ve svých základech, jakoby jí třásla prudká horečka chtivosti zisku, pohánějíc ji k úsilí vždy většímu, chvatu vždy prudšímu. Knoblochová dívala se za svým mužem, jak lhostejně pokuřuje, patrně upokojen. Stála chvíli u okna, zardělá a rozechvěná. Teď byla rozčilena zase ona. Najednou ruce přitiskla k spánkům, jakoby zabrá- niti chtěla, aby se nerozskočily pod mocnou vlnou krve, která se jí tam vehnala, pak klesla na židli, dlaněmi si zakryla obličej.

Vypukla v prudký, lítostný pláč ... Když Knobloch asi za půl hodiny se vrátil k ¡obědu, našel svou ženu sice poněkud uklidněnu, ale přece jen se stopami rozčilení. Jeho oko, zbystřené nekonečnou láskou, kterou choval k své ženě a kterému neušlo proto nejmenší hnutí ve tváři ženině, podíval se na ni překvapen a ulekán. Chopiy ji oběma rukama, otázal se: „Co je ti?"

Učinila pokus, bezstarostně se zasmáti, ale nedařilo se jí to. Odvětila jen: „Nic mi není. Trochu hlava mne bolí. Ale to je od plotny. Příliš jsem zatopila!"

Knobloch díval se 11a ni nedůvěřivě. V duchu si šeptal všecek znepokojen: „Hle, ona nemluví pravdu. Plakala, ano, jistě plakala!"

I opakoval svou domněnku, která její odporem jen uzrála v přesvědčení, řka: „Nezapírej, ty jsi plakala. A hodně plakala. Vždyť,' —pokusil se zažertovat, — „máš oči červené jako králík. To je od pláče!"

„Ne, nejplakala jsem. Když ti to řeknu a ostatně, proč bych plakala?"

„Proč, proč ? To já nevím, ale myslím si to. Pro mé oslovství! Ale nehněvej se.. Ono to ve mně bylo jako nalité. Musilo to ven. Vidíš, teď už jsem klidný a pokojný, .len mi ty teď zas nedělej těžkou hlavu. Já vím, bylo to ode mne, jak povídám, ukrutně hloupé. Ale pomoz si! Rok to nosím u sebe, rok mne to pronásleduje, všude se to na mne věší. Kdybys věděla, co jsem pro tu hloupost se natrápil. Povídám: hloupost, hloupost, ale pomozme si, když mám někoho rád. A ta myšlénka mi to všechno jen kazila. Ale teď jsem ji vyhodil jako veš z kožichu. Ale teď mluvme o něčem jiném, rozumnějším. Byl jsem u ředitele!"

Podívala se naň překvapena i uleknuta. Pomyslila si v duchu: „Snad mu také neříkal o té věci?" A otázala se na hlas s patrnou obavou: „Co jsi tam dělal? Snad dokonce jsi tam nebyl s tím svým : proč ?"

Knobloch se hřmotně rozesmál: „Co by tě to napadlo. Ale byl jsem mu říkat o foršus!"

„0 foršus? Nač pak? Vždyť není nic potřebí kupovat!"

„Je, je," svědčil Knobloch, hřmotně se směje. „Vím, že stůněš na takový kabát jako má naše Bauerová!"

„No, stůňu, ale kde pak bych si ho mohla koupit. Stojí patnáct zlatek!"

Tu Knobloch, čekaje patrně tuto námitku, s tváří vítězně rozzářenou z umouněné své vesty vyňal dvě desítky, položil je před svou ženu a řekl radostně: „Tady máš dvacet. Odpoledne je na Smržovce jarmark, jdi a kup si ho tam. Budou tam libe- rečáv i a ti mívají pěkné věci tohoto druhu !"

S usmívavou tváří nyní patřil na svou ženu i bylo patrno, jakou vnitřní radost sám prožívá v tomto okamžiku. Knoblochová se zarděla: „K tomu jsi musil zlobit ředitele. Co kdyby byl v špatné míře?"

„Jaké zlobení," odpovídal rozmarně Knobloch. „Já mu jednoduše řekl, a 011 mi je jednoduše dal vyplatit. Dva zlaté mi budou z toho srážet měsíčně! Ostatně, když jsem tě tak rozebral a svou hloupou řečí rozlítostnil, tak jsem tě chtěl zas udobřit!"

Jeho nálada byla znamenitá. Ale ku podivu, na Knoblochová byla patrná jistá stísněnost, která mu neušla. Poněvadž však znal šetrnost své ženy, připisoval to této její vlastnosti, pro kterou peníz, který jí dával, byl příliš veliký. Řkel proto: „I vzal to čert. Však to není také každý den I" Odpoledne skutečně šla Knoblochová na jarmark. Opravdu, velice záviděla mistrové Bauerové její pěkný soukenný kabát a teď možnost a jistota splnění tohoto dávného jejího snu stála těsně před ní, a ona jako každá žena byla dosti marnivá na svůj zevnějšek. Přes to nějak její cesta jí připadala málo radostnou. Ranní výstup její s mužem byl pro ni dost vzrušující a rozčilující. Ale daleko více se jí dotkla laskavost a dobrota jejího muže, nesmírná láska, která sálala z každého jeho slova, svítila a hřála z každého jeho pohledu. A tak lidé, kteří setkali se s ní na jarmarce, pozorovali na ní prudké nějaké rozčilení a prodavač sám musil jí pomáhati do kabátku, který si vybrala. Slušel opravdu znamenitě té pěkné, pevně stavěné a krásně pružné postavě. Knoblochová V novém tomto oděvu ještě-získala, i nebylo pranic divného, že kdosi stoje za ní v zástupu lidu, zvolal tiše, ale zřetelně: „Sluší jí to, je hezká, opravdu hezká!" Mladá žena zbledla a zachvěla se, poznávajíc hlas ředitele Falkeho, který pro zábavu si vyšel do jarmarku, .leho oči s patrným uspokojením spočívaly na ženě nočního hlídače fabriky, a jeho ruka, když se byl rozhlédl a neviděl nikoho známého, chtivě ji uchopila za ruku. Knoblochová, všecka rozechvěna, náhle pod přílivem jakéhosi nového mocného pocitu prudce odstrčila ruku ředitelovu a měříc jej přísně, přímo nenávistně, řekla ostře: „Dejte mi pokoj. A už na vždycky!" Obrátila se a odešla, provázena udiveným i rozhořčeným pohledem ředitelovým. Ten stál chvíli, pak zabručel: „Najednou — najeduou — co pak se to stalo?" Když vrátila se večer Knoblochová domii, byla již svým mužem netrpělivě očekávána. Jako všichni muži, zamilovaní do svých žen, těšil se hlídač, až ji spatří v novém šatu, o němž nepochyboval, že znamenitě přispěje jejímu, bez tak již lepému zjevu. Jeho očekávání skutečně také bylo nejen vyplněno, ale i předstiženo. Nepamatoval se proto, že by kdy byl oblékal svůj ponocenský burnus s takovou leh- kostí, jako tento večer, třeba že počasí se zhoršilo a začal padat silně sníh, taková pravá horská metelice, o které horáci říkají, že „není světa znát"! Knobloch přes to, provázen svým věrným psem, trpělivě brousil dvorem, konaje své nekonečné procházky, hladil psa, který chápal výbornou náladu svého pána, vrtě ohonem a svítě očima, plnýma radostného vzrušení. Na fabrice odbíjela půlnoc, hodina, dvě, Knobloch trpělivě hlídal a těšil se na návrat domů. Cítil teplo svého domova i radostný sen své ženy, které se zdá o něm i o radostném vyplnění její touhy. Proto, když za svítání vcházel domů, šel tiše, aby ji nevyrušil, ani dítě ze spaní. Svlékl se a tiše se přikradl k posteli své ženy.

Ta bděla a plakala.

Knobloch, všecek tím vzrušen, podíval se na ni nyní při světlo i viděl na ní stopy noci prožité v pláči.

„Co se ti stalo, proboha ?" zvolal polekán. Ona neodpovídala, vztyčila se a dívala se naň nyní s výrazem, který nikdy neviděl v její tváři. Chtěl ji políbit, potěšit, ona však jeho rty odstrčila a zvalala: „Ne, ne, teď ne! Snad jindy!"

V.

„Jindy, snad až jindy — hm —" hučel sám pro sebe hlídač v pochybách. Nová záhada se mu postavila před udivené oči. Patřil chvíli na svou, ženu, ale pak pohodil hlavou, jakoby chtěl říci: však se upokojí! A ulehnuv, usnul brzy tvrdým a zdravým spánkem, jaký je údělem lidí upracovaných a umra- zených, a spal dlouho do dne. Když otevřel oči, první, na kom spočinuly, byla jeho žena. Jevila už poměrný klid a hlídač pocítil uspokojení i radost při pohledu na její svižné a bystré pohyby, i pocítil touhu ji obejmout. Když se k ní však přiblížil, tu vyvinula se mu a rty své odvracejíc, řekla s nějakým soucitným přízvukem: „Teď ne, až snad jindy!"

„U všech ďáblů," zvolal nyní hlídač opravdu rozhořčen. „Co pak, u všech čertů, se ti zase stalo ? Činím opravdu, co mohu, abys byla šťastna!"

Jeho oči byly plny výčitek. Marie bo poslouchala a při těchto slovech se jí tváře ztemnily ruměncem a rozzářily úsměvem, který měl býti vlídný a radostný, ale byl nucený a bolestný. V čele cítila nějakou horkost, vlna pobouřené krve, bičované a hnané nějakou vnitřní silou, jí stoupala k mozku a působila tam lehké, horečné chvění. Knobloch ji pozoroval s rostoucím podivem a nepokojem. Vzal kabát polom, zapálil dýmku, a beze slova se vylou- dal na dvůr. Jeho velký černý pes zavrčel radostně, přituiil se k němu a [náhle jakoby instinktem chytré zvíře vystihlo jeho náladu, obrátilo k němu oči plné přátelské oddanosti a sdíljnosti, jako by se ptalo : „Co pak se zas nepříjemného přihodilo?"

A hlídač zas, upokojen pohledy svého huňatého přítele, pohladil mohutnou jeho hřívu, jakoby odpovídal : „Díky za optání, příteli, ale není to nic tak vážného, to zas přejde!"

Pes zatřásl svým černým kožichem a vesele štěkaje rozskočil se po dvoře, lllídač se díval 11a jeho veselý rej s rozjasněnou tváří. Při pohledu na toto milé zvíře, které miloval hlubším a mocnějším citem, rovným úplnému přátelství, vždycky přicházíval Knobloch do lepší nálady. Ano, mohl říci o sobě, že zde na tom začazeném f:tbrickém dvoře, v tom drsném a pochmurném bojišti práce a kapitálu ten pes byl snad to jediné, k čemu přilnul. Neboť od nějaké doby čím dál tím kíce, jakoby hnán instinktem, nenáviděl tuto fabriku i ty, kteří tu vládli krutou, železnou pěstí. Jen tento ohyzdný velký pes, s tváří podobnou satanu byl pro něho krásný a jeho zamračená tvář a zlostné oči pro něho, Knoblocha, klidné a plné přátelství. Ted pes udělal veliký skok, položil se na hřbet do sněhu a s veselým štěkotem, jakoby jevil radost nad tím, že baví svého pána a přítele, všecek sněhem oba len, rejdil po dvoře. Najednou přestal, jakoby někdo rázem jeho skotačící veselost přeťal, vycenil lehce zuby a zavrčel i upíral oči ke dveřím továrních kontoirů, odkud vycházel ředitel Falke. Měl na sobě krátký švihácký kožíšek a vysoké boty, lesklé jako zrcadlo. Knobloch ho uctivě pozdravil. A hle, pan Falke přívětivě smekl také svou čapku a přímo mířil k němu. Knobloch byl překvapen. Také jeho pes, který lehce zavrčel, až ho musil Knobloch okřiknout. Nerozeznávalť pes důstojnost lidí, kteří se blížili jeho pánu. Falke to zpozoroval.

„Máte ho dobře vyevikovaného," usmál se, „aby se člověk sám bál kolem něho 1" „Hlídač k nezaplacení, milostpane," odpovídal skromně Knobloch. „Kolikráte si sám myslím, že tu jsem zbytečný vedle toho chlapíka!" a s láskou pohladil černý psův kožich. Ředitel pokývnul pochvalně hlavou: „Znamenité zvíře! Ale něco vám, Knoblochu, řeknu, co vás snad mile překvapí I" Illídač upřel na ředitele udivené oči. V duchu ho napadlo asi: což pak tato proklatá fabrika by mohla mít pro mne něco příjemného? íteditel Falke, jakoby uhádl pochybnosti Knoblochovy, spěchal je ihned potlačiti.

/„Vy už máte toho věčného chození po dvoře v noci a tmě dost, ne ?"

Knobloch pokrčil .rameny: „Nikdy jsem si nestěžoval, milostpane 1" „Já vím, já vím," přisvědčoval ředitel. „Mám vás proto taky rád, žs se ničemu nevyhýbáte."

Knobloch byl zřejmě zvědav, k čemu vlastně tento úvod, i upíral své oči přímo žíznivě na rty ředitelovy. Ten pokračoval: „Tak jsem si myslil, že by vám byla milejší služba jiná. Náš starý vrátný Kotyš jde už pryč. Je stár, nic s ním už není!"

„Kotyš že půjde pryč? A Jcam, smím-li se ptát?" „My bychom ho sami pryč nedali. Ale chce sám. Je prý už stár, věřím mu to. Má prý kdesi v kraji vdanou dceru, tak prý se odstěhuje k jií! Nechtěl byste na jeho místo?"

Knobloch radostně přisvědčil. Opravdu služba vrátného nebyla příliš těžká. Proti nočnímu hlídač- ství to bylo jako pense. Proto Knobloch smekl zdvořile svou čepioi a poděkoval laskavému řediteli pln vnitřní radosti.

„Děkuji pěkně, milostpane. A buďte ujištěn, že se mnou budsta spokojen jako dosadi" LIBUŠE: Jařmo miHlonů. 5 fteditel se vlídně usmál: „Jsem o tom přesvědčen. A teď jděte a řeknete to své paní. Hned zítra se přestěhujete do Ko- tyšova bytu!"

Odcházel s vlídným kývnutím ruky, jako blahosklonný vladař, když v milosti propouští audienci. Knobloch pocítil opravdovou radost. Za rozmluvy s ředitelem mu dýmka vyhasla, ted v radosti ji zapomněl znovu zapálit. A jakou radost asi bude míti jeho žena. Opravdu, ředitel měl pravdu, když mu řekl, aby to šel říci ženě. Musí okamžitě k ní jiti! Leč v tom okamžiku ho přepadlo cosi, co ho znepokojovalo už dávno. Stará dotěrná otázka, která vždy znovu, a znovu ho pronásledovala, se najednou vynořila: „,Proč jsem to zas já, vždyť jsou tu starší lidé. Proč to dal ředitel mně? Proč?"

Ale jen chvilku to trvalo. Zasmál se pak sám sobě a řekl si v duchu: .

„Jsi přece jen nenapravitelný hlupák!"

Obrátil se k domovu. Jeho žena právě stavěla na stůl oběd i byla velice překvapena, vidouc svého muže tak radostně naladěného jako málo kdy. Otázala se: „Co pak se stalo?"

„Co se stalo? Stalo se, že se budeme stěhovat!"

„Stěhovat?" zvolala a ku podivu, na její tváři zračila se spíše radost než leknutí. „Odtud se budeme stěhovat ?"

„Ano, odtud!" odpovídal Knobloch.

„Z fabriky?"

.„No, to ne. Jen z tohoto kutlochu. Budeme mít ted byt pěknější a pohodlnější!"

„Který?"

„Po starém Kotyšovi. Dal výpověď, stěhuje se k dceři do kraje. A já dostanu jeho místo!"

lOčekával nyní, že tvář Mariina se pokryje výrazem radosti, i byl proto nemálo překvapen, když se náhle zasmušila.

„Ty nemáš ale z ničeho radost," pravil s výčitkou.

Zavrtěla hlavou a odvětila: „Ne, opravdu, z toho nemám radost!" „A proč?" Ted vstal a ¡přiblížil se kní i spatřil, jak všecka bledá se chvěje na celém těle.

Náhle chopil ji prudce za rameno. Myšlenka jako blesk ho zasáhla a zapálila. Zdálo se mu v tomto okamžiku, jakoby nějaké veliké světlo někdo zažehl v jelio nitru, světlo, v jehož záři viděl nyní osvětlené a jasné, co dříve tušil. Rozechvěn všecek tiskl rameno své ženy, která chvějící se tu stála bledá s očima upjatýma, k zemi. S očima příšerně zažehnutýma a s pěstmi zaťatými zařval: „Ty — ty jsi mě klamala I" Ona mlčela. Jen oči stále upírala k zemi na jedno místo. Podrážděn jejím mlčením, zařval znovu: „Ty jsi mne klamala!"

A nemoha se dočkati odpovědi, zatřásl jí a zvolal velitelsky: „Odpověz I" V témž okamžiku sklesla na kolena. Oběma rukama objala jeho kolena a třesouc se, volala: „Ano, ano 1" „Jak dlouho?" „Už jako svobodná!"

¡Hlídač nyní měl pocit, že ho zasáhla rána kladivem do hlavy. Chopil se za spánky a zvolal hlasem už tišším, ale tím přísnějším, smrtelně dutým: ,,Už za svobodna - s tím -— s ředitelem —" „Ano, ano — ale slyš mne, ke všemu se přiznám !"

„A tohle dítě tady —" Ruce jí sklesly a byla blízko mdloby. Knobloch ji chopil nyní, že zaúpěla bolestí, a zasípal jako dravec: „A to dítě tady, povídám. Cí je?" Naslouchal nyní horečně rozechvěn a uslyšel, jak její rty pronesly tiše: „Není tvé!"

Zůstal zasažen bleskem tohoto přiznání. Několik okamžiků zdálo se, že pozbývá smyslů a klesá pod tíží této strašlivé chvíle. Ale za několik okamžiků se vymrštil jako tygr a skočil k posteli, kde v odestlaných peřinách rozvaloval se hezký, dvouletý klučík. Její oči však bděly i skočila nyní před své dítě, hotova je chránit třeba poslední krůpějí své krve. Zvedla těžkou sekeru u kamen a vrazila její dřevěnou násadku hlídači do ruky. Pak s příšerným klidem rozepjala své ruce a zvolala : „Zab mne, zab — ale tomu zde neublížíš, pokud jsem živa. Zač může? Mne zab ale, zab, beztoho nevíš, co jsem vytrpěla!"

Hlídač díval se na ni vyjeven. Vztek plál v celé jeho hytosti a otřásal jí v základech. Vida před sebou nyní tuto ženu, kterou tolik miloval ještě před chvílí a která nyní rázem rozmetala celý jeho život, pocítil v sobě horečku šílenství i zvedl sekeru k smrtící ráně. Knoblochová přitiskla si dlaně na oči, očekávajíc ránu smrtelnou. Nastala chvíle po- supného, hrůzného ticha, které konečně přerušil pád jakéhosi předmětu, a pak hlasitý výbuch mužského pláče. Hlídač pustil sekeru v nejprudším okamžiku, sklesl na židli a vypukl v prudký, křečovitý pláč.

V okamžiku největšího rozčilení, když už už se chystal provésti čin ze všech nejhroznější, opustila jej odvaha. Vida svou ženu zničenou a zlomenou, ,zdrcenou tíží viny, najednou byl přepaden něčím otřásajícím a měkkým : lítostí. Lítostí k sobě i k ní. Okamžik jasného poznání vnukl mu přesvědčení, že musí dříve také slyšet, než bude soudit. A pak v tom okamžiku, kdy viděl její ponížení, pokornou oddanost, s jakou očekávala smrt, zachvěl se při myšlénce, že by mohl tuto zlomenou bytost za- vražditi. Vztek ho opustil, cítil jen své neštěstí, nekonečně velké neštěstí, které zmařilo téměř v jediném okamžiku celý jsho život. Sklesl proto na židli a vypukl v pláč, přikrývaje si dlaněmi tvář. Bylo něco otřásajícího, drásajícího v tom poslouchati pláč tohoto otužilého člověka s drsnou tváří a mocnými velikými dlaněmi, jako vůbec v pláči a Stkaní muže je větší drtivost než v ranách jeho pěstí a kletbách jeho rtů. Knoblochová také, očekávajíc ránu byla překvapena výbuchem jeho pláče, který jí působil nyní větší muka, než dříve jeho kletby a blesky jeho očí. Připlazila se k němu, chopila obé jeho ruce do svých a pokrývala je svými rty. Plazila se jako pes, líbala jeho ruce i kolena, volajíc : „Prosím tě, raději mne zab, jen ať neslyším ten tvůj pláč!"

Podíval se na ni jako člověk, který procitl z těžkého sna. Její tvář byla smrtelně bledá a plna zoufalého smutku a takové kající lítosti, že Kno- blochovi při pohledu na ni jí bylo líto náhle. Hlasem, v němž už nebylo hněvu, ale za to nekonečná lítost, se jí otázal: „Proč, proč jsi mi to udělala? Proč jsi si mne k tomu vybrala?"

Chvíli mlčela, všechna zničena tou otázkou poslední, konečně řekla lítostivě: „Stala jsem se obětí! On mne pronásledoval svobodnou. Když pak jsem se vdala a myslila jsem si, že budu míti pokoj, počínal si ještě hůře. Bránila jsem se, ale on sliboval i hrozil — bála jsem se, že nás vyžene, když mu nebudu po vůli — byla jsem jako| v jeho začarování a zajetí. Až včera na jarmarce, když se ke mně přiblížil, poprvé jsem mu řekla, ať vícekrát se ke mně neblíží —" Její vyznání znělo tak poctivě, srdečně, plno kající lítosti, jako zpověd, že Knobloch pociťoval k ní lítost.

Ano, ano, jistě byl víc vinným ten proklatý ničemný dravec, před kterým nebylo nic jisto. Knobloch vstal a zvolna přecházel. Prudké jeho rozčilení jihlo. Chvíli postál u okna a pak pravil hlasem ku podivu klidným.

„Dej všechno do pořádku. Budeme se stěhovat!" „Kam?" odvětila otázkou. „Kam?" opakoval Knobloch po ní. Pokrčil rameny a potom řekl: „Sám nevím! Ale tady nezůstanu už ani hodinu !" A obrátiv se k své ženě: „Budeš se stěhovat se mnou?" Tvář Mariina se zabarvila ruměncem. Zakoktala : „Vezmeš-li mne s sebou — -— Což mohu já teď rozhodovat?"

„Můžeš. Aspoň sama nad sebou. Ublížila jsi mně mnoho a těžce — ale odpustím ti, půjdeme-li hned pryč. Máme oba ruce, uživíme se —" Ted vstal, nebot si povšimnul, jak její oči spočinuly na dítěti, jakoby se ptaly: co s tímhle? Teprve po chvilce odpověděl na tuto pokornou, němou otázku: „A hoch půjde s námi — vždyť je tvůj, kam bys ho dala?"

Byla všecka zmatena touto velkomyslností i rozradostněna láskou, kterou cítila vanouti z těchto slov smíření a odpuštění. Přiskočila k němu a zajíkajíc se v slzách, koktala: „Ah, jak se ti odměním za tuhle velkou lásku?" „Máš-li mne ráda, najdeš už k tomu oestu. A teď mne necli, musím ven, jsem příliš sláb!"

Když Knoblochová osaměla, zdálo se jí, že nad ní padá strop. Jakoby náhle všechno ji tady pálilo, všechno jí připomínalo její minulost, útrapy, zápasy, hanbu i ponížení. Pryč odtud, pryč, kamkoliv, j;■ n pryč, to byla teď jediná myšlenka, která ji opanovala. Náhle kdosi zaklepal. Zachvěla se v nějaké předtuše i přikročila ke dveřím, na jichž prahu objevil se Falke. Kdyby v té chvíli se tam objevila jakákoii příšera, nebylo by rozechvění Knoblochové mocnější, než nyní při pohledu na tyto úlisné fauní oči, které se na ni smály i hrozily, prosily i poroučely. Konečně se uklidnila a optala se mrazivým tonem: „Co si přejete, můj muž není doma!" Zaražen poněkud tonem, jakým byl přivítán, Falke řekl s úsměvem: „Přišel jsem se jen podívat, jste-li spokojena!" „S čím?" odvětila úsečně. „Byla jste ke mně poslední dobu málo laskavá —" oči starého fauna se tu smály — „proto jsem si vás chtěl zavděčit. Říkal vám už váš muž -— bude vrátným — to je, jak víte, pod pensí —" Knoblochová odvětila chladně: „Nebude!"

„A proč? Snad to nechce přijmout? Mně nic neříkal I" „Protože nic nevěděl, za jakou hanebnou cenu ho chcete koupit. Ted ale to nebude chtít, protože ví všechno — všechno!"

Na tváři Falkově objevilo se zřejmé zděšení. Zakoktal: „A kdo mu to řekl ?"

„Já sama!" řekla klidně mladá žena. A náhle vybuchla v hněvu: „Mluvila jsem. Byla by mne ta špína zalkla!" Falke stál ohromen: „To bylo velice neprozřetelné od vás, ba, ba řekněme — hloupé ..."

Knoblochová podívala se mu nyní pronikavě do očí a řekla: „Jděte odtud! Neštěstí, které jste postavil mezi mne a mého muže, jest už pryč. Odpustil mně.

Jsem po letech zas jednou šťastna — nekazte mi to a jděte!"

Mluvila tak vážně a odhodlaně, že Falke, jmž siál u dveří, se neodvážil odporovat. Odplížil se ze světnice jako spráskaný pes. Konečně, za chvíli, když se vzpamatoval, ušklíbl se a zabručel pro sebe německy: „Takovouhle hloupost může provést jen ženská! — Cigáro, které si zapálil, mu proti obyčeji nechutnalo. Ted, když vše rozvážil, zmocnil se ho také strach. Jeho paní, málomluvná, bezkrevná Němka. měla sic o věrnosti svého muže ponětí ne hrubě velké, ale takovýto domácí skandál byl by jí asi přišel málo vhod. Tato dáma nikdy se nestarala příliš o život svého muže, nemajíc sama žádných prudkých vášní, žena, které stačil její přepych, kočár, toiletty a lázně a které stačili za společnost úplně dva ruští chrti a veliký papoušek arara. Přes to vždycky dávala svému muži znáti, že by nebylo jí příjemno, aby jeho dobrodružstvími trpěla vážnost domu, kterou střežila s vyvýšenou pýchou královny uprostřed poddaných. Proto a jen z toho důvodu byla Falkovi tato neočekávaná příhoda málo vítanou.

Mezitím, co ředitel Falke oddával se ve své pracovně těmto nepříjemným myšlenkám, Knoblocho- vá skládala všechny věci, připravujíc se k stěhování. Činila tak s radostným] a vzrušeným chvatem, očekávajíc toužebně hodinu, která jí přinese vykoupení z tohoto ovzduší. Za celá tři léta, co byla se svým mužem, nevzklíčilo v ní tolik lásky k němu, kolik jí přinesly ony hrozné okamžiky dnešního poledne.

Nikdy neprovázela jej myšlénkami tak vytrvale, jako dnes. Knobloch zatím bloudil venku. Když vyšel ven, zavolal svého černého Lyona a vyšel si s ním na procházku. Do bolesti dneška přibyla nová, upřímná. Myšlenka, že se musí rozloučiti s tímto (zvířetem. Byl by ho rád vzal s sebou, ale pes nebyl jeho, byl to majetek fabriky. Teď, když měl se s ním rozloučiti, pochopil teprve, jak tohoto huňáče miluje: zdálo se mu, že nikdy neviděl v těch zvířecích očích tolik rozumu, dobroty, lásky a něžnosti, jako právě v tomto okamžiku. Loudal se po silnici zapadlé sněhem, který v okolí fabriky byl černý sazemi. Pak byl čistší a čistší tento sníh, až na stráni nad řekou svítil oslňující bělí. Byly ho tu celé hory, nebo sníh na těchto stráních, vystavených za terč větrům a vánicím, se kupí do nesmírných rozměrů. Hlídač prodíral se jeho spoustami k staré mlýnské zřícenině. Vyhýbal se vždycky tomuto místu, které mu přinášelo v ústrety jen bolest a smutek. Teď tu stanul a bílá zřícenina mu připadala jako veliký pochmurný pomník nad hrobem, kde spalo pohřbeno jeho mládí a štěstí. Tak vracejí se emigranti 11a chvíli do své země.

„Všechno zapadlo — všechno —" bručel hlídač zasmušile.

Bylo tu opravdu mrtvo a pusto, nikde nebylo znáti jakoukoli stopu života. Jen stopy nějakého menšího zvířete, patrně kuny nebo hranostaje byly otištěny v kyprých, načeřených vlnách sněhu.

Hlídač se zamyslil...

Jeho oči blotidící kolem, jakoby hledaly nějaký pevný bo|d, teď spočinuly na protějším břehu řeky na fabrických komínech. Dýmaly zpupně a pá- novitě jako vždycky, jakoby u vědomí své vítězné převahy. Hlídač zaťal pěst, pohrozil k továrně a zasyčel: „Však se shledáme, pane Falke! Shledáme a — zúčtujeme 1" Když přišel večer domů, bylo už všechno složeno.

„Dobrá," pravil. „Ráno se vystěhujeme 1" Knoblochová se optala starostlivě: „Kam ?"

„Najal jsem dole ve vsi světničku. Malou, ale musí stačit. A zítra se ohlédnu po nějaké práci. Dole v druhé fabrice hledají přadláky, přihlásím se!"

Na zítra byla celá fabrika vzhůru.

„Knoblochovi se stěhují. Co se stalo?"

Ale af se ptal lvnoblocha kdo chtěl, odpověd nedostal. Považoval za dobré, když příčina zůstane na vždy utajena. Když už byl na dřevěném mostě, ještě se ohlédl. Vyběhl za ním jeho věrný Lyon. Měl dost práce, než zvíře zahnal zpět. Pes odcházel pomalu, chvílemi se zastavil a díval se za Kno- blochem mřížemi plotu. A večer, když už všechno spalo, ze dvora fabriky se ozývalo každou chvíli bolestné vytí.

Lyon plakal pro svého pána.

VI.

Malý Jan pracoval u stroje zrovna u dveří, jimiž se vcházelo do sálu v prvním patře. Tři sta stavů tam ryčelo svou tvrdou, triumfální píseň nad sklo- něnými zády nevolníků. Janovi bylo dvanáct roků a už si vydělával svůj chléb. Nebyl sám. Množství malých chlapců a děvčat tam pracovalo, všichni v jeho věku. Jejich smutné tváře bez rosy dětství a plesu mládí zdály se být bez linutí, podobny mumiím, v jichž vrásčitých tvářích dávno uhasl smích. Opravdu, v této veliké otrokárně, kde z krve a potu se hromadily miliony barona Biedigera, se ani děti nesmály. Malý Jan pracoval pilně a úzkostně, neboť věděl, že ho mistr nenávidí. Nevěděl ani proč, ale cítil to pudově, tuto strašnou nenávist, tak jako zvíře se bojí surového vozky. Cítil to z těch dravcích očí, které se naň upíraly plny tiché zarputilé zloby. Ubohý hoch třásl se pod jejich pronikavými blesky. Často si myslil, proč ho ten člověk nenávidí ? Snad proto, že je ošklivý? Bývá to smutným údělem lidí nehezkých, že jsou bez viny protivní. A malý Jan opravdu nebyl hezký. Na slabém, vytáhlém těle seděla nepoměrně veliká hlava s obličejem nepravidelným, pihovatým a velikýma ušima.

„Ten kluk je znamenaný a v takových od jakživa vězí všichni čerti 1" Tato mistrova slova ukazovala, že opravdu ho nenávidí. Ale jedno bylo přece, co káralo tvrdého mistra ze lži. Byly to krásné modré oči, plné měkké něžnosti, jaké Jan měl. Cosi zaraženého a ustrašeného bylo v nich, celý osud tohoto bocha spbze- ného v slabé matčině chvíli s otcem, kterého Jan nikdy neviděl a nepoznal a o kterém slyšel svou matku mluviti s největší nenávistí. Vedle malého Jana stál jeho dědeček, starý, šedesátiletý Pajl. Nevelký, chudý v těle, s řídkým vlasem a holenou tváří, plnou vrásek, opatroval dva stavy. Co chvíli láskyplné zraky starcovy spočinuly na postavě malého vnuka, který chvílemi, aby dosáhl na stroj, musil státi na špičkách, což dítě velice unavovalo a bolelo. Stávalo s|e někdy, že stoje takto na špičkách a nemoha, ručkama dosáhnouti, přetrhl nějakou nit. V takovém případě oči mistrovy zazářily veškerou nenávistí, kterou choval k tomuto ubohému hochu. Přiskočil, hrubě jej udeřil přes ruku volaje: „Zas už spíš, kluku mizerná?"

Chlapec se třásl a jeho bojácné oči měly zoufalé vzezření jehněte, které vlk drží ve svých zubech. Tu zdálo se, že brunátná tvář mistrova září pekelnou rozkoší, jakou v něm vzbuzovala chlapcova hrůza. Tento člověk, prušák původem, byl nejbrutálnější, nejobávanější, ale také nejnenáviděnější ze všech po poháněčů fabriky. Nerozpakoval se často v záchvatu vzteku i pro nepatrnou věc tělesně ztý- rati nějakého tkalce, nešetře při tom ani mládí ani šedin. Tělesné tresty a týrání byly vedle pokut vůbec trvalou institucí v továrně Riedigerově.

„Ta banda se musí bít," říkával tento surovec. ,,.le j iko vrba, čím víc ji řežeš, tím lip roste!"

Tato surová, čistě germánská zásada se také důsledně prováděla. Starý šedivý Pajl, slyše, jak surovým způsobem mistr se osopil na dítě a je přes ruku udeřil, opustil na okamžik svůj stav a přistoupil k mistrovi: „Poslyšte, pane mistře," řekl stařec, chvěje se utajovaným hněvem, „jedno vám řeknu: to dítě týrat tady nedám I Zkusí bez tak jako pes v životě, ještě vy je budete pronásledovat!"

Mistr zrudnul vztekem nad touto odvážlivostí. Napřáhl ruku, ale v tom okamžiku ho stařec odstrčil : „Neopovažujte se na mne sahat I" zvolal.

Mistr se potupně zachechtal: „Co se to opovažujete ?"

A obrátiv se, jal se volati, tak jakoby byl ohrožen: „Pomoc, on mne chce zabít!"

Stavy ryčely sic pekelně, ale tuří hlas mistrův i ten lomoz přehlušil. Všichni se obrátili a pozorovali tento výjev. Bylo něco komického v tomto líčeném strachu statného, silného hranáče před slabým, malým starcem. Za chvíli mistr se vzdálil a za málo chvil na to kamsi vedli dva dozorci starého, šedivého Pajla.

„Michálek bude mít výdělek I" pravil kdosi.

Tato slova vzbudila pozornost mladého muže, který dosud mlčky vše pozoroval. Byl to Pajlův zeť Mařík, jemuž žena zemřela souchotinami, které si ulovila ve fabrice. Slyše o „Michálkovi", se vztyčil a beze slova kvapil ze sálu.

„Z toho nekouká nic dobrého!" mínili dělníci. „Mařík je vzteklý chlap, to může špatně dopadnout I" Stařec kráčel s oběma dozorci po schodech dolů. Když však viděl, že ho chtí dovést do malé místnosti v přízemí, vzepřel se: „Tam nepůjdu!"

V tom však již še otevřely dvéře a v nich zlá, rozšklebená tvář mistrova hleděla vstříc své oběti, kterou tam oba dozorci vtáhli. Oči mistrovy zrovna hýřily zlomyslnou rozkoší. Stařec na tento pohled odpovídal němým vzdorem. Věděl, co ho čeká.

Tato malá místnost byla zlopověstnou mezi všemi dělníky. Zde uprostřed čtyř němých stěn bývali dělnici dozorcem biti.1) Na stěně visel svinutý provaz, pověstný „Michálek", jímž byli dělníci mrskáni. Jméno „Michálek" děkoval tento provaz dozorci Michálkovi, který zvláště krutě tyto tresty prováděl. Oči starcovy spočinuly na pověstném provaze a tvář jeho zbledla hněvem i hanbou.

„Mne, starce nad hrobem, chcete bít? Stydte se!" zvolal.

Mistr se potupně usmíval. Obrátiv se k dozorci, velel krátce a úsečně: „Dvacet ran mu vysaďte!"

Stařec vztýčil ruce jako k obraně. Jeho oči se obrátily ke dveřím, jakoby tam čekaly ochranu. Ale v tom pkamižiku již ho chopil silný dozorce za šíji, strhl mu hlavu mezi své nohy a nedbaje odporu starcova, rozpřáhl se provazem k ráně. Stařec zaúpěl dušeným hlasem, očekávaje ránu. Ale nedopadla. V rozhodném okamžiku rozlétly se dvéře a jimi, bledý vztekem, s očima krví podlitýma, vrazil do vnitř zeť Pajlův, zachytil provaz, který již v nej- bližší době zasáhl tvář mistrovu. Jeho vpád byl tak prudký, že mistr i oba dozorci zůstali jako zkamenělí.

„Psel" řval Mařík, „zasazuje mistrovi druhou ránu. „Takhle tě ubiju jako vzteklého psa!"

Mistr, drže si tvář, podlitou krví, se stopami provazu v tváři, vyrazil na dvůr. Mařík vztekem bez sebe vyletěl za ním. Na dvoře stál právě ředitel Falke. Vida tento neobyčejný výjev, tázal se mistra německy: „Co pak se to děje?"

„Co se děje ?" opakoval Mařík česky, „děje se1 to, že tohoto starce šedivého, který se tu u vás zedřel, tito lotři chtěli bít! Hanba!"

Tento výjev byl tak hlučný, že vzbudil pozornost i v sálech. V oknech tísnily se obličeje dělníků i dělnic, které s napjetím pozorovaly neobvyklé divadlo. Mařík zuřivě se bránil pokusům dozorců, aby se ho zmocnili a zkrotili. Spílal všem od posledního písaře až k řediteli. Ten zatím, nasytiv se divadla a tuše patrně, že by musil slyšeti věci málo příjemné, odešel a zmizel v písárenském oddělení v přízemí. Ale jen na chvilku. Krátce na to přinesl bílý arch papíru, který odevzdal stojícímu tam kancelářskému sluhovi. Při tom mu cosi nařizoval, ukazuje na1 tovární vrata. Sluha v malé chvilce pak arch ¡mu odevzdaný přibil na vrata.

„Co je tohle to zas za čertovinu?" iázal se malý zakrslý mužik, který stál u okna.

„To znamená, že nás budou chtít zas okrást a z toho nic, co máme, že nám budou chtít ubrat!" odpovídal ostrý silný hlas. Byl to Podhora, jehož mohutná postava vynikala nad chomáč drobných tkalců a fabriček, jako kostelní věž nad doškovými chatrčemi.

„Už se to trousí," pokračoval Podhora, „a šušká kolik neděl, že prý strhnou ze mzdy. Mně to říkal ten přihlouplý sluha ředitelů. Ten chlap vybreptá všechno. Celá věc měla zůstat v tajnosti, aby děl- nictvo bylo překvapeno a nemohlo se postavit na obranu!"

Tato Podhorova zpráva rázem letěla celou fabrikou a pobouřila ještě více veškery mysli, které bez tak již byly rozjitřeny hrubostí a vyděračstvím ředitele Falka a surovostí mistrů, před chvílí zrovu na starém tkalci osvědčenou. Okolnost, že starý tento muž měl býti zbit jako otrok na plantáži, nesmírně rozdráždila i ty nejmírnější a nejpodajnější, rozčilení pak vzrostlo, když mistr vstoupil do sálu a oznámil, že starý Pajl, jeho vnuk, malý Jan i zeť Mařík jsou na hodinu propuštěni. Současně také přinesl popsaný arch, který škrobem nalepil na dvéře sálu. Arch byl mžikem obklopen klubkem, z něhož zaznívaly rozhorlené a zlostné výkřiky. Bylo to potvrzení Podhorovy zprávy. Vývěskem bylo tu děl- nictvu oznámeno, že následkem kleslého trhu a špatného obchodu se mu strhuje ze mzdy deset procent.

„Proč jste nestrhli hned sto procent?" tázal se posměšně Podhora mistra.

Ten pokrčil rameny a odvětil úsečně: „Jestli se vám to nelíbí, můžete jít. Nikoho tu nedržíme!"

Podhora potřásl hlavou a odvětil určitě: „Taky že půjdu. A půjde nás, myslím, víc. Snad všichni. Je toho rasovství a zlodějství už zrovna dosti!"

„Ano, ano, už toho máme všichni dosti" za- vznělo náhle sborem. Když překvapený mistr se rozhlédl, spatřil, jak všichni, kdož byli v sáie, ho obklopili, pronášejíce hrozby a klatby. Ztrnul úžasem. Nikdy by se byl nenadál u tohoto pokorného LIBUŠE: Jařmo millionů. 6 lidu tak náhlé prudké vzpoury, takového vzepření, které teď viděl vzplanouti koleni sebe jako vichřici.

„A jak to bude s pracovní dobou? Budeme dřít jako dosud patnáct hodin denně?" optal se Podhora.

Mistr, kterého náhlé to propuknutí nevole, která slibovala vzrůsti v bouři, zkrotilo, ztratil svou zpupnost i odvětil skoro zajíkavě, cítě na sobě nenávistné pohledy: „Ano — ale já — já za to nemjohu!" Tu přistoupil k němu Podhora a vrhaje naň blesky svých velkých tmavých očí, se otázal: „Vy za nic nemůžete! Nemůžete snad také naposled za to, že jste týral toho chlapce a chtěl zbít toho starého člověka? Za to taky nemůžete?"

Při tom "pokročil až těsně před mistra, který náhle zbledl, vida, jak kruh nepřátelských tváří kolem něho houstne a se úží. Bylo patrno, jak se chvěje strachem. Náhle ze středu davu, jej obklopujícího, lcdosi zvolal: „Ven s tím lumpem! Ven!" Několik desítek paží se tu náhle zvedlo, ochotno ve chvíli propuklého vzteku spáchati násilí, vymstíti se za všechna příkoří a utrpení, jež bylo jim všem od tohoto krutého a hrubého muže snášeti. Ten byl nyní bledý jako křída, v obličeji zračila se zoufalá beznadějná úzkost. Ruce čím dále tím více naň dotíraly a nad lomoz ryčících stavů vynikal hřímavý řey z hrdel jej obklopujících: „Ven s ním! Sbijte ho!"

V té chvíli vážného nebezpečí náhle Podhorova silná, obří postava zastínila mistra. Podhora postavil se k jeho ochraně a zvolal: „Mějme rozum, násilí by jen naši věc poškodilo! Ať naopak on tu zůstane, ale my půjdeme pryč. Ale všichni!"

To řka, šel, oblékl si kabát, vzal klobouk a odcházel. Když došel ke dveřím, obrátil se a zvolal: „Kdo půjde ještě ?"

Jako vichřice zahřměla na tuto otázku odpověď celým sálem: ( „Všichni, všichni 1" V malé chvilce byl sál prázdný. Někteří, kteří váhali, byli k tomu ostatními přinuceni.

Stavy klapaly, ryčely, ale nikdo jich už neopa- troval. Ještě chvilku, pak jejich ramena umlkla. Sál v prvním patře oněměl.. .

VII.

Vzpoura zachvátila celou fabriku. Také ostatní dělnictvo prohlásilo, že zastavuje práci, pokud oznámené snížení mzdy nebude odvoláno. Tlupy lidu tábořily na továrním dvoře, na silnici i na mostě před továrnou. Když odpoledne zaječela píšťala, volající k práci, nikdo se nehnul. Stáli tiše v hloučcích a rokovali. Nebylo na nich viděti nějaké násilné choutky, spíše odhodlaný klid. Největší skupina se srazila kolem Podhory, který klidně, ale přesvědčivě jí vykládal cosi. Z častého hlučného souhlasu bylo patrno, že mluví všem z duše.

„Ať se děje už cokoliv, musíme vytrvat!" končil a po chvilce dodal: „Jen jednoho se musíme1 chrániti. Žádné násilnosti na lidech ani na fabrice. Ti chlapi 6* by sice zasloužili pověšet je všechny a tu robotárnu srovnat se zemí, ale tím by si nikdo neposloužil!"

Zatím dole v písárně fabriky byla také porada. Ředitel Falke oznámil přede vším hned telegrafickv baronu Riedigerovi, co se přihodilo, i žádal o instrukce. Pak svolal úředníky a mistry k poradě. Chvílemi chodili dozorci i mistři jako ordonance ven, aby zkoumali náladu a přinášeli o ní zprávy. Pokoušeli se z návodu ředitele lidem domlouvat a chlácholit je, ale nikdo s nimi nemluvil. Lid zachovával mrazivý klid. Sám starý účetní, jediný z úředníků, který byl mezi dělnictvem oblíben, se o to pokusil, ale marně. Vrátiv se, řekl řediteli: „Je to marné! Musíme s těmi lidmi jednat a vyj t jim vstříc!"

Ředitel potřásl hněvivě hlavou: „To je celá vaše moudrost? Což o vás, vy byste přistoupil na všechno !"

„Na všechno ne, ale krok vstříc bych udělal, abych předešel škodám, a snad katastrofě!"

„Katastrofě!" odsekl ředitel. „Jaké katastrofě? Až jich dám padesát postřílet, uvidíme, jak zkrot- nou!"

Účetní pokrčil rameny.

„Nevím, j3-li to ta nejlepší cesta. Ostatně, kdo by je postřílel? Snad nemyslíte, že by vám sem poslali vojsko ?"

„Nemyslím, ale jsem o tom přesvědčen. Bude-li toho třeba, a hlavně, bude-li to pan baron chtít, je tu vojsko obratem!"

„K tomu by musily býti vážné příčiny. A těch prozatím nevidím!" odpovídal účetní. „Ostatně po- chybuji, že by pan baron sáhl k prostředku tak krajnímu a nebezpečnému 1" „Vy jste věčný optimista. Svým knihami a cifrám rozumíte výborně, všechna čest vám, pane účetní. Ale jednat s lidem neumíte. K tomu vám schází energie. Celá vaše moudrost by vždycky zněla: ustoupit!"

„Nevnucuji ji, pane řediteli 1" „To bych také prosil. Také bychom s ní nedošli daleko i Ostatně počkáme, až přijde instrukce, co máme dělat. Plnou zodpovědnost mám tu já, a proto si nedám nic vnucovat!"

„Já nic nevnucuji, říkám to ještě jednou, pane řediteli. Vy jste nás svolal k poradě, a proto, byste vyslechl naše náhledy. Nechcete-li je slyšet, jseta tu zbytečný!"

A starý účetní vzal klobouk a vzdálil se. Ředitel byl tím překvapen tak, že na chvíli se zamlčel. Teprve po chvíli pravil: „Mně se zdá, že ten náš starý cifrožrout drží s tou českou bandou!"

„Vždyť je z ní, z její krve!" To řekl zrzavý písař Geschke. Ředitel ho změřil ne právě laskavým pohledem. Ne proto, co řekl, ale proto, že nedávno tento jeho příbuzný stropil ostudu. Opil se kdesi a choval se k ženským s tak dotěrnou nestydatostí, že byl sbit a vyhozen. Stopy toho měl dosud na své tváři. U ředitele, který nad ním držel svou protěžující a ochrannou raku, si tím velice uškodil. Proto ho ředitel odbyl: „Vás, pane Goschke, nikdo se neptal. K tomu n.átc málo zkušenosti a— rozumu!"

Písař se skrčil jako pudl po ráně. Zabručel si mezi zuby: „Tak, naposled ho ještě odprosí!" Skutečně, k podivu zrzavého písaře se tak stalo v malé chvíli. Účetní přinášel telegram od barona, který právě došel. Když ho odevzdal, chtěl se vzdá- liti. V tom okamžiku však přistoupil k němu ředitel a řekl mírným tónem: „Nesmíte tak všechno vážit na apatykářských vážkách. Představte si to rozčilení a starost. Ta člověk všelicos řekne! Zůstaňte!"

Účetní se mlčky posadil. Ředitel velice si ho vážil pro obchodní zkušenosti a úřední uvědomělost. Byl starý ten pán duší podniku po stránce administrativní. To vysvětlovalo, proč přes to, že se hlásil k českému původu, požíval přízně a důvěry barona Riedigera i ředitele Falka. Když se usadil, ředitel chopil se nedočkavě telegramu: „Jsem žádostiv na rozhodnutí a instrukce 1" pravil: „Jsou takové asi, jak já jsem říkal!" pravil účetní více pro sebe než řediteli. Ten se1 živě obrátil: „Aj, četl jste snad telegram?" „Nečetl, protože nepatřil mně. Ale domýšlím se toho," odpověděl účetní.

„Uvidíme!" řekl ředitel a roztrhl telegram. Oči jeho zamžikaly překvapením, obrátily se k účetnímu : „Vyhrál jste. Opravdu, baron je s vámi za jedno. Telegram zní: Přijedu co nejdřív sám. Zatím vám dávám plnou moc. Vystříhejte se však všecli příkrostí a hleďte to srovnat v dobrém. Jsou vážné příčiny k tomu!"

Účetní se mírně a s uspokojením usmál.

„Věděl jsem to dobře. Baron nemiluje žádné výtržnosti a je příliš dobrým průmyslníkem, než aby ve svých závodech vyvolával revoluce a vzpoury a rušil tak jejich klidný rozvoj!"

„Co tedy myfelíte, abychom učinili?" ptal se ředitel.

„Už jsem to řekl: abychom snížení mzdy odvolali a ještě jinak lidem vyšli vstříc."

Ředitel prudce mávl rukou.

„To je nemožné. Úplně nemožné, pravím vá a. Už předem nemožné!"

„A proč ?" otázal se účetní neobyčejně živě a se zájmem.

Ředitel hladil svůj knír a vrtěl hlavou. Pak řekl: „Opakuji, že je to nemožné!"

„Ale důvody? Jaké máte k tomu důvody? Máte je vůbec?"

„Mám a vážné! Předně by to znamenalo kapitulaci, která jen bude ty lidi povzbuzovat k dalším požadavkům. To je důvod jistě vážný, ale je ještě jeden vážnější 1" „Který?" tázal se účetní.

„Sám jste ho podal!"

„Jak a kdy?"

„Svou poslední bilancí, která vykazuje proti loňsku daleko menší prosperitu. To mne vedlo k snížení mzdy, neboť za každou cenu chci zachovati výnos na stejné výši I" Účetní pokrčil rameny: „To jsou okolnosti, jež nebylo možno nám změnit. Za ten menší výnos nemůžeme. Trh vůbec ochabl, v textilnictví to jinde nebylo také jinak! Ostatně snad se věc obrátí a bude možno to nahradit!"

„Snad, snad! Věčný optimisto!" polo žertem, polo vážně káral účetního ředitel. „Ale já nedopustím, aby závod pod mou správou ve výnosu klesl, jen kdvíž poněkud to půjde!"

„Ale jak?" ozval se klidně účetní. „Což jestli ten lid vytrvá a závod přestane na čas pracovat? Neujde tím veliký zisk? Umím také počítat, pane řediteli!"

„Nikdy jsem vám to nebral a víte, jak v tomto směru si vážím vašich schopností a rad. Ale v tomto případě to nejde. Kdyby i vaše cifry tu zvítězily, je tu ještě jiný mocný důvod, o kterém jsem už tu mluvil. Bylo by nedůstojné a nemoudré ustoupit!"

Účetní pozorně naslouchal. Pak řekl prostě: „Proč nedůstojné a nemoudré?"

„Protože ustoupit znamená vždycky slabost, která nepřítele jen povzbuzuje 1" „Možná, že někdy, ale ne vždycky. Někdy znamená také rozum a sílu, která nepřítele usmiřuje a odzbrojuje 1" „V té příčině nemohu s vámi souhlasit. Boj je vypovězen, nutno ho podniknout. Já jsem přesvědčen, že za dva, Mi dny přijdou sami. Přivede je bída a hlad!"

Účetní se rozpačitě usmíval. Vzal klobouk a už na odchodu řekl: „Možná, že je přivede, možná že také ne! Ostatně vy máte zodpovědnost, dělejte, co vám libo. Musím odejít, čeká mne neodkladná práce."

„Je tak na spěch?" otázal se ředitel účetního.

„Právě, že přijede baron, chci uvésti všechno d) pořádku, aby měl jasný přehled 1" Účetní odešel. Ředitel díval se za ním, pak řekl ostatním: „Dobrý chlap, svědomitý a poctivý. Ale jeduo mu schází: síla a vůle. Opravdová česká nátura!"

V tom okamžiku také bylo pozorovati venku v dělnických skupinách nějaký živější rach. Rozrazily se a spojily opět na jednom místě. Z ruky do ruky kolovala jakási listina, která byla čtena s velikou horlivostí. Přinesl ji Podbora, který se na chv' vzdálil do hostince tatíka Šmelhance a tam za souhlasu několika přednějších dělníků sestavil a [napsal. Rozruch tím způsobený neušel živé pozornosti ředitele. K jeho velikému překvapení pak byio viděti Podhoru, kterak se dvěma ještě staršími druhy se oddělil od zástupu a kráčel k pisárně. Jeden z úředníků vida to, řekl: „Jdou asi sem. Mám je předpustit?" Ředitel chvilku váhal s odpovědí. Pak náhle se rozhodl a odvětil: „Pusfte je. Aspoň zvím, na čem jsme s nimi. Ti nemůže nikdy škodit!"

Skutečně, všichni tři dělníci přišli. Podhora v jich čele nesl popsaný arch papíru, který odevzdal přímo řediteli.

„Co jest to?" ctázal se ředitel, nutě se do tonu co možná vlídného' a vrhl své oči 11a popsaný papír.

„Naše dělnické požadavky!" odvětil stručně Podhora a ukloniv se, odcházel vážně a hrdě. Falke se díval za ním, a řekl s ironickým úsměvem, který mu však nešel od srdce: „Opravdu, sebevědomí ten chlapík má! Beztoho je to jeho dílo 1" VIII.

Kdyby ještě tisíc let stála hospoda tatíka Smel- hance, nikdy nezapomene tohoto svátečního a slavného dne ke konci března r. 1870. V ten den, vlastně večer toho dne byla natřískána lidmi, hlava vedle hlavy. Půl fabriky Biedigrovy tam bylo, a byla by jistě tam celá, kdyby se tam vešla. A tak mnoho jich odešlo. Za to ti, kteří se tam dostali, byli jedna myšlenka, jedna duše. Ve vzduchu nad nimi jakoby viselo cosi neviditelného, ale silného a podmaňujícího. Všichni cítili svatvečer velké chvíle, zápasu na ž i volt a na smrt. Naproti přes silnici stála fabrika se svými vysokými posupnými komíny. Dnes poprvé po tolika létech stála němá a opuštěna, oheň v ní vyhaslý, celé nitro mlčenlivě a zamračené. Příjemný březnový večer visel nad horami, neboť jaro toho roku si pospíšilo. Sníh už roztál a skalnaté hřbety muchovských štítů se černaly v ostrých obrysech. Na silnici tísnily se tlupy lidu, kteří s účastí se dívali k Smelhancově hospodě, kde to hučelo jako v úle. Nahoře na vyvýšeném místě seděl Pod- hora ve svátečním šatu, vážnější ještě než jindy. Jeho přibledlá tvář svědčila o pohnutí. Do této vážné nálady náhle zazvonil hlučný smích, smísený s výkřiky hanby a rozhořčení. Jakýsi mladý člověk po- věsil ke stropu bochníček chleba, na kterém byla napsána křídou veliká třicítka.

Shromáždění dupalo, smálo se a pokřikovalo: „To je za třicet krejcarů! Hanba!"

Tent nevelký pecen chlepa byl výrobek pekáren Riedigrových. Baron Riediger byl obchodník každým coulem. Co dělnictvu jednou rukou dal vydělat, drahou s výdělkem bral zpět.. Měl tu pekárnu na chléb, obchod potravinami, i pivo z jeho pivovaru se sem dováželo a lidem prodávalo. Tak vracelo se zase všecko, co vydal, za chvíli zpět do jeho pokladen. Tento malý pecen chleba dělal opravdu všechnu čest mistrovství, s jakým správa Riedigerových závodů dovedla odírat lid všude, kde se usadila. Zrovna tak to bylo s byty v domcích, které Riediger postavil pro dělnictvo. Vybíral z nich nájemné, které náklad krásně úrokovalo. Všude, kam jsi se podíval, bylo viděti dovednou ruku, předurčenou k tomu, hromadit a hrabat milliony, ssát mízu všude, vždy a za každou cenu. Celá ta krajina jakoby úpěla pod tisícerými ssavými chapadly polypa, který ji do vysílení vyssává. Všechny tyto okolnosti ted tanuly na mysli celému shromáždění a oči všech téměř visely na Podhorovi, který náhle za hlubokého ticha se ujal slova a svým prostým:, ale přesvědčujícím způsobem líčil porobu, do které byl všechen lid Riedigerovými milliony uvržen.

„A kdo je tento člověk, který takovým způsobem s námi jedná? Jeho minulost není nejlepší! Byl usvědčen ,a udán i pro podloudnictví a odsouzen k velké pokutě. Soudce, který ho odsoudil, byl brzy z místa svého za trest přesazen. Riediger pak rekuroval, a ejhle, spisy se mezi tím náhodou ztra- tily a 'bylo po procesu! Takovou moc má tento člověk ! Máli si proto tento lid zde zlepšiti svůj životní osud, musí k tomu pracovati sám, podniknout boj rozhodný a neústupný! A my ho podnikneme, přátelé, ať děje se už cokoliv. Ani jediná noha nepřekročí práh fabriky, pokud spravedlivým našim nárokům nebude vyhověno. Vytrváme?"

Po těchto slovech zahřímala bouře souhlasného potlesku a ,ze sta úst zahřmělo: „Vytrváme 1" Podhora spokojen výsledkem své řeči usedal. V tom okamžiku však na vyvýšené místo prodral se mladý muž. Shromážděním zašelestily hlasy překvapení : „Knobloch! Kde se tu vzal ?" Ajio, byl tu Knobloch, bývalý noční hlídač z fabriky. Nějaký čas o něm nebylo ničeho sly- šeti. Přestěhoval se do vsi asi hodinu vzdálené, kde bídně protloukal život a snažil se zapomenout na kruté rány, které tady ve fabrice byly jeho životu zasazeny. Dověděl se o chystané schůzi a přišel. Byly na něm patrny stopy hlubokého strádání a duševního utrpení.

Teď, když bled, s očima planoucíma se objevil před zraky shromáždění, zícalo ■/. něho něco příšerného a ¿apatického. Tvář se mu nervosně chvěla ¿i ruka probírala se v rozházeném vlase. Jeho objevení se vzbudilo pozornost a zvědavost. Bylo patrno, že chce říci něco neobyčejného. Podhora se ho proto otázal: „Chcete něco říci ?" Knobloch přisvědčil.

Mluvil zprvu zajíkavě, nejsa zvyklý mluviti, tím méně před větším shromážděním. Ale za chvíli už mluvil plynně, nadšen nenávistí a rozhorlením, které v něm bouřilo. Hlavní rány mířil na ředitele Falka.

„Ten největší vinník," pravil, „je zde ředitel Falke. Je stokrát horší než sám baron Riediger. Ten vyssává jen naši práci, ale Falke ničí ještě» naše rodiny, zneuctívá naše ženy!"

Shromážděním letěly projevy překvapení. Povídalo se sice všelicos o příčinách náhlého odchodu Knoblochova z fabriky, ale všechno se j?n hádalo a tušilo. Teď najednou z úst samého hlídače přišlo vysvětlení. Všichni jako jedněmi ústy volali: „Fuj, hanba!"

„Ano, hanba! Ke všemu, co máme, práci a sílu svých rukou, mu ještě máme dát svou čest. Mně zničil jistě celý život. Ale jak zde stojím před vámi, při památce svého otce, kterého ti lidé také předčasně uštvali do hrobu, tu přísahám, že se s Fal- lcem vyrovnám!"

Tato slova, která Knobloch přednesl povýšeným hrozebným hlasem a z nichž sálala temná odhodlanost, zračící se také v jeho tváři a očích divoce jiskřících vzbudila hluboký dojem. Ze všech stran zněly výkřiky nevole a vzteku, až Podhora, vždycky rozvážný, musil rozjitřené hlasy krotiti.

„Žádné přenáhlení I" volal. „Naše věc musí býti vybojována klidně a s rozvahou. Teď ještě si přečteme požadavky, které včera byly řediteli předloženy. Na to vzal půlarch papíru a jal se čisti: Dělnictvo továrny barona Riedigera žádá: 1. Ohlášená srážka deseti procent ze mzdy budiž ihned odvolána.

2. Pátnáctihodinná doba pracovní budiž snížena na dvanáct hodin denně 3. Děti pod čtrnáct let nesmí být i přijímány do továrny k žádné práci.

4. Potupné tresty tělesné, které dosud, bohužel, se vykonávaly, buďtež odstraněny.

5. Dělnictvo žádá neústupně za odstranění mistra Wíésera, který se zvláště surově k němu chová, a za slušné zacházení vůbec.

6. Budiž odstraněna soustava pokut, která dělnictvo připravuje často o velkou část jeho těžce vydělané mzdy.

7. Veškeré dělnictvo v továrně zaměstnané se zavazuje, že jakmile bude těmto spravedlivým a skromným jeho nárokům vyhověno, ihned nastoupí do práce. Při tom však s rozhodností největší bude na těchto požadavcích trvati a prohlašuje, že pokud nebudou splněny, práh továrny nepřekročí!"

Když Podhora dočetl, zavládlo hrobové ticho. Fodhora odložil arch, z něhož četl a otázal se: „Kdo souhlasí?"

Všechny ruce se zvedly a jako jedněmi ústy zavznělo: „Všichni!"

Podhora opět se otázal opačně: „Kdo nesouhlasí?"

Ani jedna ruka se nezvedla. Podhora pokývl spokojeně hlavou a pravil: „Teď, přátelé, když už jsme tyto požadavky schválili a přijali, nezbývá, než abychom je také dodrželi a od nich neustoupili. Končím tedy: Vytrvejme 1" Sestoupil dolů; byl ihned obklopen hloučky, které se kolem něho srazily a tiskly mu ruku. Bylo viděti, jaké vážnosti a důvěry si dobyl. Přijímal všechny tyto projevy zjevně potěšen, ale jeho oči hledaly jen jednu bytost, Špidlenovu dceru. Už k ní přilnul hlubokou vroucí náklonností, která vzrostla ze soucitu s osudem této osiřelé mladé dívky. A skutečně, ona tu Baruška byla! Přišla s několika kamarádkami a tísnila se vzadu plachá a skromná. Přišla sem více k vůli Podhorovi, i byla celá za- rdělá, když k ní nyní přistoupil a potřásl jí rukou. V její očích hořel obdiv a zírala z nich něžná oddanost. Podhora, kterého si vždycky vážila, vyrostl teď v její očích v něco velkého a neobyčejného, Ale byl tu ještě někdo jiný, kdo se díval na Pod- horu se svrchovaným respektem. Byl to sám tatík Smelhanc, jehož proslulá čepička a bílá zástěra se objevila před Podhorou. Podával mu svou tabatěr- ku se zvláštní vlídnosljí a pravil vážně: „No, dobře jste to vedl. Věděl jsem, že nejste hloupý chlap, ale tohle bych byl ve vás přece jen nehledal!"

Dobrácký obr se vlídně usmíval, žertovně nabízeje svou tabatěrku i děvčatům, především Bar rušce. Holky se smály. Tu sklonil se k ní a při jeho výšce toho bylo opravdu potřebí — a pošeptal jí, ukazuje na Podhora: „Nu, bude z vás pěkný párek!"

Zasmál se hřmotně a odešel. Děvče se zardělo jako planý mák. Slova tatíka Šmelhance 31 zazněla ve sluch jako sladká písnička. Podhora, vida její ruměnec a rozpaky, otázal se jí: „Co ti ten starý šprýmař to šeptal? Jistě nějaká taškářství I" Podívala se naň rozveselená, s očkama rozzářenýma a odpověděla radostně: „Něco hezkého, moc hezkého!" „Tak mi to povíš. Hezké věci se dají vždycky slyšeti, a já, na mou duši, potřebuju teď trochu vyražení 1 Tak co to bylo ?"

„To se nesmí teď povídat. Až někdy jindy! Až — až ■—" „Nu, jen dopověz — až půjdeme domů 1" Měkká březnová noc laskala jejich štěstí, když kráčeli domů. Ted, v tom okamžiku, když tento ramenatý, silný muž, plný energie a odvahy kráčel vedle útlé Špidlenovy Barušky, byl sám dítětem, které zapomíná na všechno. Zapomněl v té chvíli i na boj, který podnikli a jejž on sám vedl. V jeho srdci teď zněly jen něžné a jemné struny. Jeho silné, mocné paže když dotkly se děvčete, byly jemné a měkké, skoro něžné, jeho mocný hlas, který dovedl přehlušiti lomoz ryčících strojů, zněl měkce a jemně. Když kráčeli kolem fabriky, zdálo se Podhorovi, že tam vidí ke zdi přitisknuti! temnou mužskou postavu. Zbystřil oči a poznal Knoblocha.

„Ten nešťastný člověk jistě něco provede I" řekl sám pro sebe, ale tak, že to mladé děvče slyšelo. „Kdo to?" otázalo se.

„Knobloch!" odpověděl Podhora. „A ani bych se mu nedivil. Kdyby někdo mne chtěl připravit o tebe, kdo ví, co by se stalo I" Vjela do něho vášeň, tak že zapomněl se a (vykřikl a děvčeti ruku stiskl, až slabě zasyčelo. Vzpamatoval se však ihned a dodal mírně a něžně: „Ostatek, nemysleme jia tak smutné věci 1" Za chvíli jejich stíny zmizely v dálce. Všude panovalo velké, krásné ticho. Továrna ponurá a tmavá se černala nad silnicí, všude liduprázdnou. Jen jeden muž zde doposud stál. Byl to Knobloch, který, opřen o zeď, mřížovím železného plotu se díval k osvětleným oknům ředitele Falka. Jeho oči jakoby neznámou mocí byly tam přikovány, pěstě se mu svíraly a z úst vyráželo chvílemi temně: „Srovnáme se, pane Falke, srovnáme 1" Náhle sebou bývalý hlídač trhnul. Za ním cosi zašelestilo, v trávě příkopii ozval se plazivý, tichý zvuk, a v témž okamžiku pocítil na ruce lichotný, vlhký dotyk. Před ním, když se ohlédl, plazil se po břiše velký černý hafan.

„Lyone 1" zvolal Knobloch a silné, mocné pohnutí jej přemohlo.

Jakmile vyslovil jméno psa, ten vyskočil, postavil se v celé své velikosti na zadní nohy, před- ni pak opatrně, aby neublížil, položil na ramena bývalého hlídače. Tmavé zornice zvířete upíraly se při tom na Knoblocha, s tak něžným výrazem, že oči jeho se zalily slzami a nezdržel se, aby psa nepolíbil. Bylo vidět, jak černý huňáč jest tím' šťasten. Vrtěl obonem, kňučel i vydával ze sebe zvuky tak LIBUŠE: Jařmo millionů. 7 radostné, že Knobloch zapomínali v tu chvíli na svou bolest i zášť, a tiskl k sobě věrného a oddaného přítele.

„Lyone, Lyone!" opakoval stále, hladě při tom něžně hlavu zvířete.

V tu chvíli ozvaly se zvuky píšťalky ve vsi. Pomocný pískal jedenáct. Knoblocha to upozornilo, že je čas se vydat na cestu domů. Pohladil Lyona hluboce pohnut a řekl: „A teď jdi domů, Lyone!"

Ale Lyon se nehýbal. Když pak Knobloch odcházel, pes chvíli seděl, ale pak pustil se za ním. Knobloch kráčel, opíraje se o silnou hůl, ponořen úplně v myšlénkách a dojmech uplynulého večera, nepozoruje, že Lyon v malé vzdálenosti tlape za ním. Teprve hodný kus za vsí se ohlédl a spatřil několik kroků za sebou oddané zvíře.

Byl by měl sto chutí vzíti ho s sebou — ale pes nebyl jeho. S těžkým srdcem se naň osopil.

„Jdeš domů!"

Lyon zaražen náhle tímto obratem, stanul a hleděl za rychle vzdalujícím se Knoblochem. V očích rozumného toho zvířete byla bolest a lítost. Chvíli stál, díval se, až Knobloch zmizel, pak ohon stažený mezi zadní nohy, volným krokem a zarmoucen, vracel se k fabrice. Když přehoupl plot a octl se na fabrickém dvoře, přiskočil k němu hlídač, nový jeho pán, kopnul ho mocně a osopil se naň surově: „Kde jsi se zas toulal, potvoro?"

Lyon zavrčel a vycenil zuby. Toho člověka nenáviděl.

Kolem rozložilo se hluboké ticho. Tak hluboké, že bylo slyšeti kroky hlídačovy, jenž kolem do- kola obcházel po dvoře. Všude už všechno spalo, jen byt ředitelův byl ještě osvětleji. Ředitel Falke seděl u stolu a pilně na čemsi pracoval. Před hospodou Šmelhancovou stál její majitel, vykuřuje před spaním poslední dýmku a očekávaje, až dva, tři opoždění hosté, kteří tam zbyli, odejdou. Jeho tichý kuřácký požitek byl však poj: dnou přerušen lomozem rychle přijíždějícího kočáru. Jako blesk proletěl vedle Smelhance po silnici a stanul před vraty fabriky. Bylo slyšeti hlas kočího, jenž volal do dvora na hlídače: „Otevřete 1" Za chvilku zachrastila vrata u fabrického dvora, otevřela se dokořán a kočár vjel do dvora. Hlídač se hluboce uklonil, obnažuje uctivě svou hlavu. Z kočáru nyní vystoupil baron Riediger a obrátiv se k hlídači, otázal se lámanou češtinou: „Je pan ředitel ještě vzhůru?" Hlídač posmekl znovu a odvětil s uctivou, pokornou ponížeností: „K službám, pane barone. A mám nařízeno, abych vás hned uvedl k němu, kdykoli ráčíte přijet!"

„Toho není potřebí. Jděte, že prosím, aby sešel dolů!"

Hlídač se vzdálil a za málo okamžiků se vracel. Za ním ředitel Falke. Vida barona, ředitel přikročil k němu a uctivě se ukláněje, řekl: „Buďte vítán uctivě, pane barone! Skoda, že vaše návštěva děje se za okolností tak málo příznivých !"

Baron potřásl hlavou. Otázal se zasmušile: „Což věc jest tak vážná?"

„Obávám se, že neobyčejně. Všichni jako jeden muž zastavili práci 1" „Nu, a což nelze nějak tu věc srovnat?" „Podle požadavku, které mi předložili, myslím, že shoda není tak snadná, je-li vůbec možná!" Parou byl zřejmě tím znepokojen. Odvětil: „A přece bude potřebí, aby se učinilo vše možné aby se dohody docílilo. Ted zrovna by se mně taková věc dobře nehodila!"

Ředitel mlčky naslouchal. Náhle ho napadlo, že není slušno nechat pána svého státi na dvoře i řekl uctivě: „Račte odpustit, pane barone! Ale nemohu dopustit, abyste zde 11a dvoře stál!"

„Také nebudu," odpovídal baron. „Věc, kterou vám chci říci, jest příliš důležitá a vyžaduje dů- tklivé a důkladné rozmluvy. Dejte rozsvítit ve své kanceláři. Věc nesnese odkladu, musíme o ní neprodleně si promluvit! Také bylo by dobře, kdyby přišel účetní. Je to rozumný a zkušený muž, jehož rady nám mohou býti prospěšný!"

„Hned pro něho pošlu!" ochotně odpovídal ředíte.. „Ale co to? V účtárně se ještě svítí!" A obrátiv se k hlídači, otázal se ho: „Co pak, že v účtárně je ještě světlo?" „O11 je tam, prosím, pan účetní. Pracuje ještě!" „Ah, pravda," řekl ředitel, „říkal předevčírem, že má nutnou práci. Tak ho máme zde!"

„Tím lépe," řekl baron spokojen a provázen ře-- ditelem vkročil do kontoiru, které zatím hlídač byl osvětlil. Když se pozdravil ještě s účetním, pokynul oběma: „Pánové, posaďte se, přivádějí mne sem věci důležité. Nejen zdejší krise, ale obchodní záležitost velikého dosahu!"

Hodina míjela za hodinou, byly dvě, tři hodiny, ale baron s účetním a ředitelem v úřadovně ředitelově ještě bděli a horlivě konferovali.

Na fabrických hodinách byly už tři hodiny po půlnoci minuly, když všichni tři pánové, baron, ředitel i účetní svou konferenci přerušili. Učinil tak sám baron, jenž umdlen vstal a řekl: „Myslím, že jest čas, jít k odpočinku. Zítra budeme pokračovali a snad se nám podaří docílili dohody I" Účetní se ironicky usmál. Baronu to neušlo.

„Vy se smějete, jako byste to považoval za nemožné 1" „Neříkám ano, neříkám také ne. Toť prostě vše, co já o tom soudím, pane barone 1" „U všech ďasů," zvolal baron trochu tím popuzen, „z vaší odpovědi člověk by příliš nezmoudřel 1" Po této nepřímé, ale přece velmi zřejmé důtce účetní, který již byl na prahu dveří, náhle zvážněl a pravil: „To jest — třeba se vysloviti tu otevřeně. Věc jest velice vážná a je třeba otevřeně mluviti 1" „Já bych o to prosil, pane účetní," řekl baron mírněji už. „Co měl váš pythický výrok znamenat?"

„Ze není nemožno docíliti dohody, vyjde-li se z naší strany trochu vstříc a že naopak bude vše marné, budeme-li neústupní!"

Baron potiásl hlavou. Bvii už venku na dvoře a na rozchodu. Účetní se poroučel a odcházel, ře- ditel vedl barona do domu, v němž bydlel a kde byly také pro barona vždycky připraveny pokoje. Když účetní odcházel, řekl ředitel Falke nikoli bez úmyslu, patře za ním: „Ten starý je úplně na straně těch buřičů. Všude by si to nemohl dovolit!"

Baron patrně dotčen poznámkou ředitelovou, pokrčil rameny a odvětil živě: ,,U mne každý by si to také nemohl dovolit. Ale on to myslí jistě dobře. Ostatně se zde bez něho nemůžeme obejít!"

Za chvíli zavládl všude klid. Jen v písárně ještě sluha shasínal světla, dopíjel zbytky vína a dokuřoval kousky doutníků, které tam zůstaly ležet. Vrtěl při tom hlavou a vrčel si do vousů: „Musí být nějak na spěch! Přijet v noci, to baron ještě nikdy neudělal!"

IX.

Bylo na spěch, opravdu na spěch! Vzpoura, která tak náhle vypukla a zachvátila všechno dělnictvo, přišla baronovi dvakráte nevhod. Baron trávil únor jako vždycky na Rivieře, kde se stýkal s velkým světem všeho druhu. S průmyslníky, bursiáuy, politiky a diplomaty. Ve vzduchu tohoto jara 1870 viselo mnoho zajímavého a pohnutlivého. V kruzích politických i bursovních, které mají pro politiku velice jemně vyvinutý čich, mluvilo se s velikou určitostí a jasností o vážném sporu pruského krále s francouzským císařem Napoleonem, Jednalo se o otázku obsazení španělského trůnu, na který hohenzollernská lačnost chtěla usadit jednoho ze svých členů, což narazilo na silný odpor Napoleonův. Prozatím spor se omezoval na hladké rukavičky diplomatů, ale byl vždy ostřejší a nabýval rozměrů, jež vnikaly i do veřejnosti.

„Bude válka z toho!"

To byl všeobecný soud. Mladý attaché pruského vyslanectví v Paříži, který trávil v Nizze svou dovolenou a byl denním hostem barona Riedigera o j >- hož dceru a millionv se ucházel, byl denně dotazován, co soudí o situaci. Zůstával však vůči všem takovým otázkám záhadným jako sfinx, odpovídaje na podobné všetečné otázky s úhořovitoa vyhýbavostí pravého diplomata. Zejména hojně zde shromážděný národ finančníků a bursiánů hořel zim- ničnou zvědavostí. To mohlo být zas jjdnou léto, při kterém by zrála jejich pšenice. Králové a knížata bursy tratili náhle odměřenou svou vážnost a důstojnost, vrozená krev kramářů a handrlat zvítězila. Uši těchto pohlcovačů zlata, krve a mozolů národů vnímaly už jako rajskou hudbu cinkot způsobený ručejemi zlata, kterým srážka obou velkých států mohla zaplaviti jejich pokladny. Na promenádách, koncertech, plesích, všude zněla otázka: „Bude válka?"

Sám baron Riediger se živě o to zajímal. Jednou při snídaní, jehož se súčastnil i budoucí jeho zeť, pruský attaché, navázal baron sám rozhovor v tomto směru.

„Co, mezi námi řečeno, o tom soudíte, milý příteli?" otázal se.

Attaché mlčel.

Baron pokračoval: „Je toho plný svět, že k válce dojde. Ale včera na soiré u knížete Metternicha to bylo vyvráoeno 1" „Kým? Knížetem?" Baron se ironicky usmál: „Někým větším a významnějším I" „Aj!" zvolal attaché zřejmě překvapen. „Kdo by to mohl býti?"

Baron stále se usmívaje, ale při tom přece jen jaksi opravdový odvětil: „Paní Rothschildovou. Když mluvilo se o věci a jeden důstojník mladý se tázal, dojde-li ke konfliktu, řekla paní Rothschildová, která, mimochodem řečeno, vzbudila svou toilettou úžas všeho vznešeného světa, velmi určitě: „Válka nebude, protože můj muž nedá peníze !"

Teď roztála ledová maska diplomata v ironický úsměv: „Opravdu, to je vážná instance, ta paní Rothschildová. A zná cenit svůj význam pro evropskou iovnováhu. Jsem nerad negalantní k dámám, ale v tomto případě musím poznamenati, že náš král a pán asi se nebude paní Rothschildové dožadovati rady a svolení!"

To byla na diplomata odpověď dost přímá a určitá. Baron Biediger ji také hned pochopil a řekl: „Tedy myslíte, že k válce dojde?" „Musí, protože je už dávno připravena!" „Aj 1" oči baronovy zazářily překvapením, které nesnažil se nikterak skrývati.

..Tedy dávno že jest válka připravena?"

„Zajisté, již od 3. července 1866 od Sadové, a ještě dříve. Jest jen pokračováním v provádění soustavného plánu hraběte Bismarcka. Německo má-li se spojit ,a pak vnitřně sesílit, musí si k tomu zjed- nati čas a podmínky. A to znamená zlomit a seslabit Francii na dlouhou řadu let. Rusko nemůže nám překážet, má dost práce se svou balkánskou a východní politikou. Zde by mohla být překážkou jen Francie, a ta se musí učinit na dlouho neschopnou!" Baron nevycházel z překvapení. Poznamenal: „Ale nezdá se vám, že s Francií budete míti větší práci, než jste měli s Rakouskem ?"

„To nemyslím. Síla Francie není tak hrozná už dávno, jak se myslí. Máme tam důkladně všechno odkoukáno. A pak v tomto případě máme na své straně zabezpečenu součinnost všech německých států, což, jak víte, ve válce s Rakouskem nebylo. Arciť, každým případem musí se svět připraviti na úžasné divadlo srážky dvou národů, boje na život a na smrt, jehož vůdčí myšlenkou jest otázka, bu- dou-li nitky osudu Evropy se sbíhati v Paříži nebo Berlíně, či chcete-li krátce, kdo bude mít diktát Evropy: Napoleon nebo Bismarck!"

Mladý diplomat se odmlčel, snad si připomněl, že řekl nediplomaticky více, než bylo třeba. Poznamenal proto: „Arciť, rozumí se samo sebou, že to ponecháte pro sebe. Nikdy a nikomu bych to byl neřekl, než tady, kde se cítím jako v rodině doma!"

Poslední slova pronesl velmi významně a baron jim také porozuměl. Pospíšil si proto, aby je hned kvitoval: „Nepovažujeme vás už za cizího!"

Mladý muž s úsměvem se uklonil a dodal ještě: „Celá otázka nástupnictví na španělský trůn tu je vlastně vedlejší věcí. Slouží jen za záminku ke konfliktu, protože v Berlíně dobře vědí, že Francie nikdy nedopustí a ve svém zájmu nemůže dopustit podobné věci!"

Chvíli ještě rozmlouvali spolu o politice, pak přišla řeč i na obchod. Baron poznamenal starostlivě: „Nám, průmyslníkům, to může způsobit značné ztráty. Trh je beztoho už teď dosti mdlý!"

„Hm," poznamenal attaché, „třeba také obchod a zisk může přinést. Chtěl jsem bez toho již s vámi o tom mluvit. Vaše továrny by mobly ku příkladu snad do krátké doby vyhotoviti větší množství )á!ky na obvazy pro bojiště?"

Baron celý oživl, obchodník v něm nikdy nespal.

„Zajisté," řekl. „Jest jen otázka, byla-li by mi tato dodávka svěřena!" dodal v pochybách.

„O to buďte bez starosti. Za tři dny jedu do Berlína na několik dnů. V ministerstvu války má můj otec rozhodující slovo!"

Za tři dny mladý attaché odjel a krátce na to obdržel od něho baron Biediger důvěrný dopis, v němž mu oznamoval, aby čekal co nejdříve objednávku ministerstva. Přišla skutečně, neboť baron byl za krátko správou svých továren telegra- íicky požádán, aby přijel domů, že jedná se o důležitou obchodní záležitost. Když přijel, sdělili mu, že došla objednávka pruského ministerstva války na dodání obvazových látek v ceně milionu marek! Lhůta dodávky stanovena na několik týdnů.

Nebylo možno ztráceti dne ani hodiny, měla-li býti tato stkvělá zakázka v čas (vyřízena. Lze si proto přcdstaviti překvapení, které v baronovi vyvolala telegrafická zpráva ředitele Falka o náhlém zastavení práce v největším závodě baronově a jediném, který mohl tak velkou dodávku zmoci. První pocit, který se ho zmocnil, byl nesmírný vztek.

„To ještě scházelo!" zuřil. „A to zrovna teď — kdy záleží na každé minutě!"

V prvním záchvatu vzteku byl by baron nejraději dal telegraficky rozkaz k propuštění všeho děl- nictva a získání za každou cenu jiného. Za chvíli v něm však zvítězil klidný, střízlivý obchodník, který nahlížel přímou pošetilost toho, aby na místě zapracovaných, spolehlivých dělníků bylo sáhnuto k pokusu, nahradili je lidmi neznámými a snad namnoze nováčky. Ostatně bylo velice pochybno, zda byli by se vůbec lidé našli. Otvíralo se jaro, kdy mnoho lidí ukazuje fabrice záda. Všechny ,tyto okolnosti nabádaly ke klidné rozvaze a smírné dohodě. Proto baron Riediger vydal se sám osobně, aby zakročil a věc nějak skoncoval. Proto .také ještě v noci, nedbaje únavy, zavolal ředitele a účetního k poradě.

X.

Příjezd baronův nezůstal utajen.

Krásné březnové jitro, kíeré ozlatilo ponuré vrcholky muchovských skal, hodilo zlatou svou přízi do vln potoka a jasný svůj úsměv rozložilo po ho- rách, které už jihly a tály, neboť jaro přicházelo tehda neobyčejně časně, způsobilo překvapení na dvou stranách. Mezi dělnictvem zprávou, že sám baron přijel, a u barona, který probudiv se k 9. hodině ranní, viděl z okna svého pokoje zástupy lidu, který tísnil se na silnici i dřevěném mostě, který vedl k továrně. Na zástupech bylo viděti klid a odhodlání. Jen chvílemi, když objevil se některý úředník nebo popoháněč na dvoře, zavzněly ironické pozdravné výkřiky a posměšné poznámky.

Baron byl tím značně znepokojen. Když ředitel Falke, kterého dal k sobě zavolali, vstoupil, obrátil se k němu baron na polo a ukazuje na zástupy, tísnící se před továrnou, řekl vážně: „To nevypadá, milý Falke, příliš mnohoslibně!"

Beditel jal se odporovat: „Také ne příliš beznadějně, pane barone! Hle, jak jsou tiši a klidni! Ti se ničeho neodváží 1" „To je právě to vážné. Ten klid znamená sebevědomí, vytrvalost a jakousi disciplinu, kterou všichni dohromady jsou proniknuti. Mohu vám říci, že poprvé nejsem spokojen s vašimi informacemi. Vy jste ještě včera věc líčil velmi, řekněme, optimisticky I" Falke se lehce zamračil. Jeho oči, plné zloby, vrhly déšť jedovatých pohledů k zástupům venku shromážděným.

„Ta rota mne připraví ještě o jeho důvěru!" zabručel pro sebe.

„Co jste pravil?" tázal se baron, zaslechnuv zvuk ředitelova hlasu. Falke hned změnil výraz tváře v měkký a lítostivý j iko člověk, kterému se děje veliká křivda. Odvětil zdvořile, ale významně: „Chtěl jsem jen říci, že jsem vždycky jen hájil pověst a prospěch podniku mi svěřeného, pane barone i' Baron pochopil a zasmál se hlasitě, třeba že nálada jeho byla velice vážná: „Kdož by o tom pochyboval, milý Falke! Ostatně myslím," dodal baron jako na odvetu významně, „že vaše snaha a obratnost byla vždycky uznána, a to nejen slovy!"

Falke hryzl se do rtů. Bylo to poprvé snad, co mu baron, jehož byl velikým oblíbencem, dal takto, třeba že jemně, cítit, že jí jeho chléb. Přes to se opanoval a odvětil zdvořile a uctivě: „Uznávám plně vaši uznalost, pane barone. Ale ujišťuji vás, že nemám nejmenší viny na tom, co se zde děje 1" „O vaší nejlepší vůli jsem přesvědčen. Ale myslím, že tentokrát jste jednal v nevčas!"

„Učinil jsem tak, abych udržel prosperitu podniku na stejné výši s minulými lety!"

„[Ale, můj milý, to nebylo ted na čase, podívejte se, co teď tu máme za nesnáz. A zrovna teď, kdy toho nejméně můžeme potřebovat!"

Falke mlčel na to. Náhle zvolal, ukazuje na kočár, který zastavil před továrnou: „Kdo pak je to asi?"

„Je to okresní hejtman!" odpověděl baron klidně. „Požádal jsem ho už včera, aby sem zajel a pokusil se o intervenci."

Skutečně byl to okresní hejtman, který vyhověl přání baronovu a hned po ránu se dostavil. Falke se usmál. Baron vida to, otázal se dosti s vysoká: „Čemu pak se usmíváte, pane Falke ?"

„Obávám se," odvětil ředitel, „že volba osoby nebyla nejšfastnější!"

„Proč ?"

„Tento muž jest v zdejším kraji velice nenáviděn pro říznost a rozhodnost, s jakou zde vystupoval poslední léta proti táborům a .schůzím lidu a vůbec proti politickému a národnímu ruchu českému. Jinak mu zde neříkají, než ,Bachův husar'!"

Baron mávl rukou a odvětil: „To. nemá co dělat s politikou I" Další rozhovor přerušen byl příchodem hejtmanovým. Byl to nevelký muž ostrých rysů ve tváři, typ pravého byrokrata. Jakási suchá vážnost sídlila na jeho tváři. Baron pokročil inu vstříc1, vlídně jej vítal a usadil do křesla.

„Lituji," pravil, „že setkáváme se zrovna v •málo zábavné situaci!"

Úředník se usadil a suše se usrnál. Pak jeho suchá, vrásčitá tvář se zamračila, .mávl rukou a zvolal: „Ni« pro mne nového ani neobyčejného! Už po léta tady musím držeti na úzdě odvážné; a |podvrat- né živly. Sám das byl to dlužen. Samé nové a nové agitace. Samý tábor, samá politika. Všechni čerti aby vzali ty štváče a agitátory. Samá hesla o svobodě a národu. Kdo to jakživ slyšel ? To jsou všechno výsledky nemístné shovívavosti. Proklíná se absolutismus, ale ten dovedl aspoň ¡držet všechno na uzdě. Zatínaly se sice pěsti také tehda, ale nikdo se neodvážil nahlas ani ceknout!"

Hlas jeho zněl tvrdě, chrčivě a nepříjemně, jako chřestění tuhého kancelářského papíru.

„Jdeme opravdu vážným dobám vstříc 1" poznamenal tesklivě baron. „A teď ke všem těm bojům a třenicím národním ještě se zanášejí do ubohého lidu podvratná hesla socialistická. Jak bývalo v těch horách dříve krásně. Lid dobrý, mírný a pokojný!"

„Ano, ano," svědčil byrokratický hlas. „Ted jsou hory prolezlé těmi zločinnými agitátory, kteří lid štvou a pobuřují. Teď ale neztrácejme času. Ráčil jste mne požádati, pane barone, o intervenci. Pokusím se o to hned. Většina předních dělníků má prý poradu zde naproti v hostinci. Zajdu tam, domluvím jim, snad se dá předejiti násilnostem!"

„Budu vám vděčen za sebe i v zájmu veřejném!" odvětil baron.

Za malou chvíli odešel hejtman naproti do hostince tatíka Smelhance. Místnost byla opravdu nabita rokujícími dělníky. Když objevil se tam hejtman, nastalo náhle ticho, jež vyvoláno bylo překvapením a zvědavostí.

„Aha," šeptal Podhora, „poslal na nás tlampače! S tím však nemá'ne my co jednat! Chraňte se všaK něčeho proti iiěmu podniknouti!"

Řečí kusou, trhanou jal se nyní úředník vyzývati dělnictvo, aby nechalo nepokojů a vrátilo se klidně a pokojně k práci. Začal mluviti o politování hodných zjevech agitátorů, kteří pokojný lid štvou, vysazujíce ho tak bídě a všem následkům.

„Také tato stávka byla uměle vyvolána!" zvolal pojednou s důrazem.

„Ano, tak jest," odvětil mu hřímavý hlas. Patřil Podliorovi, který se vztýčil v celé své výšce a pravil: „Zajisté, že je pravdou, že tato stávka byla vyvolána uměle, agitátory, kteří lid štvou a popu- zují. My je také známe a panu hejtmanovi označíme !"

Hejtman překvapen díval se 11a mluvčího Pod- hora. V jeho nechápavých očích bylo lze čisti otázku : kteří to jsou ?

Podhora ji pochopil i spěchal ji zodpověděti hned: „Tito agitátoři, kteří tento boj uměle vyvolali, nejsou však mezi námi, ale tam!"

Při tom ukázal rukou k oknu, kterým bylo vi- děti fabriku, a dodal: „Jest to ředitel Falke a jeho popoháněči, kteří neslýchaným týráním a odíráním lidu I10 vhánějí do zoufalého boje. Tam, pane hejtmane, jsou, jak jste řekl, zločinní původci tohoto neblahého boje. Tam, k nim také jděte mluvit, tam budou vaše slova na místě!"

Bouře potlesku zahřměla po těchto slovech. Úředník stál přibledlý, v zřejmých rozpacích. ,co na to odpovědít. Byl v rozpacích o odpověd, ale ještě větší rozpaky a nepokoj v něm vyvolal bouřlivý potlesk souhlasu, který provázel slova Podhorova, a který suchému byrokratu zdál se býti i osobně nebezpečným. Vzpamatoval se teprve po chvíli a pravil: „Nepřišel jsem sem jako váš nepřítel, ale jako přítel, rádce a prostředník. Jedno jest jisto: továrna neobejde se bez vašich rukou, ale také vy na druhé straně se neobejdete bez výdělku, který vám poskytuje, vašim ženám a dětem chléb dávajíc! Obě strany jste na sebe odkázány, a já v zájmu obou lu jsem a žádám: upokojte se, jděte pracovat!"

„Ne dříve, pokud nebudou splněny naše požadavky 1" ozval se sbor hlasů ze středu shromážděných. V té chvíli zase ozval se hlas Podhorův: „Ostatně nepřijmeme žádné sprostředkování, věc vyřídíme si sami. Je zde sám baron, deputace půjde k němu osobně a bude s ním jednati o našich požadavcích !"

Tato slova byla provázena hlučným souhlasem. Hejtman vida marnou námahu, odešel a odebral se přímo do továrny, kde byl netrpělivě očekáván. Když vstoupil, pat.mě rozčílen a zachmuřen, baron vyšel mu vstříc a pravil : ;iše vzezření, pane hejtmane, neukazuje, že by se vaše poslání bylo setkalo s nejlepším zdarem I" „Bohužel, vaše slova vyjadřují až příliš pravdu!" odvětil hejtman. I jal se líčiti průběh i výsledek svého zakročení. Když oznámil, že přijde deputace, ředitel Falke, který j iko Mefisto ani na okamžik neopouštěl barona, živě sebou pohnul. Baron to zpozoroval.

„Co vy o tom soudíte, milý Falke?" Falke čekal na tuto otázku s největší žádostivostí. Odvětil rychle: „Já bych myslil, abyste ji, pane barone, nepřijal !"

„Nepřijal? Proč?"

„Protože to znamená polovici porážky. Račte uvážit jejich požadavky, které jsem vám si dovolil předložití. To nezní jako požadavky, ale přímo jako diktát, rozkaz! Nemluvím už ani o mzdě, ale ty ostatní body! Koho máme propustit, koho smíme a nesmíme přijímati do práce! To jest násilné zvrácení všech dosavadních řádů, pošlapání autority!"

LIBUŠE: Jařmo millionů. 8 „Někdy nutno ustoupiti nutnosti. Proto, až přijde deputace, ji laskavě ke mně uvedete!" řekl baron mírně, ale pevně.

Falke mlčel. Dosud váhal. V předpokoji bylo slyšet zaťukání na dvéře a šelest kroků několika osob.

„To jsou oni," řekl baron. „Rcete jim, že je očekávám 1" Falke se nehýbal z místa. Baron popuzen vstal a řekl ostře: ,,U všech ďasů, snad tu mám také trochu práva. Ci ne?" a velitelsky změřil Falka. Ten se vzchopil a váhavě kráčel ku dveřím. Náhle se však zastavil. Baron se naň tázavě podíval. Tvář Fal- kova jevila úžas a leknutí, nikoli však nepříjemné. Baron netrpělivě znovu volal: „Pravil jsem, abyste ty lidi sem uvedl 1" Ale ku podivu, ředitel Falke zůstal kliden a ze rtů jeho vyplynula tato rozhodná slova: „Ted právě ne!"

„Proč?" baron už vztekem se chvěl. Ale Falke zachovávaje týž klid odvětil: »Protože toho už není třeba! Vizte!« Při tom ukázal k oknu, kterým bylo viděti mocnou krvavou zář. Jakási veliká budova, as hodinu vzdálená, stála v plamenech.

„Probůh," zvolal baron. „Co to znamená?" „To znamená, že tkalcovna Simonová stojí v plamenech a že v tomto oakmžiku jest tam na tisíc lidí bez chleba. Máme je, zač budeme chtít!"

Baron se díval na ředitele jako ve snu. Ten, klid ve své tváři, ukázal na dvéře předpokoje a řekl výsměšně : ; „Proto, k čemu někomu přidávat a vyjednávat s ním?"

To řka se vzdálil a oznámil deputaci, že nebude připuštěna. Pak vrátil se do salonu, u jehož okna stál baron, upíraje zraky na ohromnou plápolající pochodeň hořící továrny. Ohromné sloupy černého dýmu pnuly se z hořící budovy do povětří olizovány žhavými jazyky. Ze všech stran bylo po- zorovati zástupy, které tam spěchaly. Po chvíli ticha odvážil se ředitel promluviti: „Jaká náhoda!"

Baron odtrhl oči od hrůzného divadla a upřel je na ředitele Falka. Ten s výrazem .Mefista se díval na barona.

Jeho oči byly klidný a triumfující!

XI.

Kamenice vesele a bystře hnala jarní svou vodu dolů k Jizeře. Prosta ledu šuměla zas, tříštíc se v úzkém korytu o vysoké, kosmé břehy i balvany, které stály v řečišti. Místy, zejména u proudů, zdálo se, že voda jest smaragdově zelená. Pěkný den časného jara díval se do jejího svěžího proudu, slunce mladé a svěží dýchalo clo prsou strání kolem řeky, na nichž už vyrážely první podběle, modré pod- léšky a bílé sasanky. I ž dávno nepřišlo jaro tak brzy, jako tehďi. Všude budilo nový rušný život, jen v království barona Riedigera panoval mrtvý klid. Fabrika stála. Její komíny, které už kolik dnů ne- dýmaly, vypadaly ještě posupněji a zamračeněji než jindy. Život, který dříve kypěl a vřel ve Vnitru fabriky, přenesl se ven, do její okolí. Silnice i most. před továrnou byly přeplněny tlupami Jidu. Oči všech jsou upřeny, napjaty k oknům v prvním patře, kde dlela deputace.

„Kdy pak už asi přijdou?" tázal se kdosi netrpělivě. Jeho slova došla ozvěny. Většina dychtivě opakovala: „Ano, ano, kdypak přijdou? To je už nějaká doba!"

Všichni byli schváceni horečkou nedočkavosti, neboť cítili vážnost a rozhodnost okamžiku.

„To nejde jen tak, co by rukama tlesk," vykládal starý jeden přadlák s bledou, neduživou tváří. „Takové vyjednávání trvá dlouho."

„Hlavní věcí je, myslím, jak pochodí!" rozkládal malý, zakrslý mužíček.

„Jak by to dopadlo?" bručel starý. „Jak jináč, než dobře! Jen vydržet — vydržet!"

Řekl to pevně, s určitou, jasně vyjádřenou vírou, která věří ve vítězství své věci, a vyjadřoval tím jen smýšlení všech, kteří všichni byli proniknuti tímto přesvědčením. Byli podobni vojákům, kteří poprvé jsou v bitevní čáře a jsou úpln;ě už napřed jisti svým vítězstvím, hned při prvních výstřelech. Byli ovšem také takoví, kteří tak plně ve vítězství nevěřili. To byli starší lidé, kteří měli ženy a děti, a kleré děsila již pouhá myšlenka, že by mohli přijíti o práci ve fabrice. A co potom? Těch bylo však velmi málo, ostatní «dávali jim zřejmě znáti svou nevoli pro jejich malou víru. Náhle ozvaly se výkřiky: „Hoří!"

Zraky všechněch obrátily se zpět i spatřili nad lesem mohutnou zář velkého požáru.

„Kde hoří? Tof jakoby hořelo půl města!" Přiběhl upocený člověk, který patrně vykonal delší cestu, běže. Volal zděšeně: „Simonová fabrika hoří. Chytla v magacíneeh bavlna a teď hoří celá fabrika!"

Výkřik úžasu a překvapení dral se ze sta hrdel. Požáry na venkově vždycky budí větší poplach, než v městech. I kdyby hořela ma!á chalupa. Tím větší poplach budila zpráva o ohni tak obrovském. Upocený muž pak pokračoval: „Tam je zmatek, hotové boží dopuštění! Povídá se, že i továrník Simon uhořel!"

Zprávy vyznívaly vždy dramatičtěji a poplašněji. Celé skupiny lidí opustily svá stanoviště u továrny Riedigrovy a spěchaly na místo požáru, který lákal jejich zvědavost, pokoušenou zprávami o katastrofě a smrti továrníkově.

Na mostě před fabrikou stál také Maršík. Od okamžiku, kdy tak se zastal 'svého tchána a sbil mistra, patřili naň všichni s respektem. Díval se za zástupy, spěchajícími k ohni a křičel: „Kam je všichni čerti nesou? Naposled ještě budou pomáhat u ohně. Takoví jsme my! Může takový chlap z nás dřít řemeny,, a my pak ještě přiběhneme a pomáháme mu!"

Byl prudký, temperamentní člověk i otřásal se vztekem, zatínaje zlobně pěstě.

„Co se mne týče," pokračoval, „myslím si: čert vzal ten pelech. Je to stej:;á otrokárna jako tady. 0 jednu míň — není čeho litovat!"

Ale jeho hlas zanikal v poplachu, který čím dále tím více se šířil. Masy před fabrikou vždy více řídly, za to lesní cesta, vedoucí k hořící Šimonově továrně, byla přeplněna lidmi. Někteří se vraceli už zpět i líčili hrůzy požáru: „Všechno je jedno moře plamenů. Na hájení ani pomyšlení!"

Zástupy, podníceny ještě více, spěchaly. Před továrnou byly ohromné spousty lidu. Blíže nebylo možno přistoupiti pro ohromný žár, jehož účinkem pukala okna i v sousedství. Hořící továrna poskytovala úžasný, dramatický obraz. Obrysy tohoto ko- losa ztrácely se v dýmu a plamenech, jichž praskot byl do daleka slyšitelným. Chvílemi praskot byl přerušen lomozem, který působilo řítící se zdivo. V takovém okamžiku vyšlehly na témž místě plameny ještě mocněji a výše, provázeny úzkostlivými a překvapenými výkřiky z hrdel několika set žasnoucích diváků. Čas od času něco zasyčelo a vzneslo se do výše jako ohromné prskavky. To byly zásoby oleje a jiných tuků, jichž užíváno k mazání strojů. I\"áhle otřásl vzduchem hromový rachot. Stropy pater povolily a několik set stavů s hromovým a ohlušujícím lomozem se sřítilo dolů. Nad mořem dýmu a plamenů stál tu nyní jen ještě vysoký tovární komín. V jakési suverenní pýše se vypínal vzhůru, jakoby s opovržením se díval na řádění plamenů, které ho ožehovaly do tří čtvrtin výše. Najednou i tento obr se pohnul a zakymácel, jako stožár lodi, který dlouho vzdoruje vzteklosti dorážejících vln, až konečně podléhá jejich nárazům. Zachvěl se, chvilinku se kymácel a pak s hrůzným lomozeni hoření jeho část se sesula.

Dílo zkázy bylo dokonáno ...

Zástupy proudily kolem. Blíže nikdo nemohl. Největsí část se jich shromáždila v zadní části parku, který přiléhal k továrně. Tam dorůstal zmatek k vrcholu. Na tváři všech jevilo se ustrnutí. Na kusu bílého prostěradla ležely tam zuhelnatělé zbytky továrníka Simona,- který skutečně zahynul v plamenech. Byl právě na dvoře, když ve skladišti surové bavlny vznikl oheň; i vnikl přes výstrahy dovnitř, snaže se udusiti oheň v zárodku. Bylo však již pozdě, plameny a dým naplňovaly celou místnost. Simon omámen čpavým dýmem klesl a stal se obětí plamenů. Z pyšné, sebevědomé té postavy zbylo jen pár ožehnutých kostí a něco cárů plar monem ožehnutého masa, které visely na kostech. Byl dosud mlád, šestatřicet roků. Na ohořeném prstu mrtvoly bylo viděti zlatý kroužek, snubní prsten továrníka Simona, sotva jeden rok starý!

Zatím co odehrávalo se toto mohutné drama, šíříc poplach po celém okolí, před Riedigerovou továrnou bylo dost pokojno. Pozornost všech odvrácena byla k požáru, o jehož příčinách byly pronášeny nejpestřejší domněnky a úsudky. Nahoře zatím, v prvním patře, konferovali spolu baron Riediger a ředitel Falke. Baronovou hlavou letěla spleti myšlenek a dojmů. Každé chvíle oči jeho zabloudily k oknu, jímž bylo viděti mohutnou září zkrvavenou oblohu. Pak oči jeho svezly se na ředitele, který tiše seděl s vyzařujícími zraky a přibledlou, ale odhodlanou a vítěznou tváří.

„Jest to velké neštěstí — ale nám přišlo zrovna vhod!" řekl po chvíli ředitel, aby přerušil stísně- né ticho, které rozprostřelo se po pokoji, takže bylo slyšeti i skřípění péra, jímž ředitel cosi psal na papír. Baron mlčel. Nějaká tíseň a tušení něčeho neznámého, ale hrozného naň doléhalo. V duchu nemohl pořád ještě srovnati tuto podivuhodnou náhodu, která přišla jako na zavolání. Chvílemi díval se na ředitele, a'e ten byl dost klidný, a tiše psal dále. Konečně byl hotov, odložil péro a vyšel do předsíně, aby vyhledal sluhu. K svénru překvapení tu shledal ještě deputaci.

„Což vy tu ještě?" zvolal v údivu i patrné nevoli a chtěl vyjiti ven. V tom okamžiku však so vztýčil Podhora a zakročil mu cestu.

„Čeho si ještě přejete?" tázal se chladně Falke a oči jeho měřily vysokou postavu vůdce deputace.

„Nemusím vám to snad vykládat, pane řediteli!" pravil Podhora. „To je přec jasné!"

„Mně ted není jasné, proč tu ještě jste," od sekl Falke, již podrážděn.

„Ale je to jasno nám I" řekl Podhora. „Chceme mluviti s panem baronem a poznat jeho mínění a úmysly I" „Ty jsou tytéž, jako moje!" odvětil Falke a chtěl odejít.

Podhora ho však ještě zadržel: „Nechtějte vyvolávat zbytečný boj!" pravil mírně Podhora, ale určitě.

„Jaký boj ? Ten jest už rozhodnut, a to ne ve váš prospěch, to buďte ujištěni!"

„A kdo ho rozhodl? Pan baron sám?"

„Nikoli, náhoda! Zítra máme pracovního lidu, kolik budeme chtít a zač budeme chtít!" Podhora začal chápat. Otázal se: „Myslíte lidi od Simonů z vyhořelé továrny ?" „Zajisté. Sama náhoda přispěchala, aby vás poučila o bezvýslednosti vaší zpupnosti!"

„Náhoda, náhoda!" zvolal náhle Podhora. Cosi mu šlehlo hlavou, čemu sám nemohl uvěřit, ale přece se mu to vtíralo neodolatelnou mocí. Upřel své černé planoucí oči na ředitele a nespouštěje jich s něho, řekl pomalu, jakoby každou slabiku zabodával do Pálkovy tváře: „Myslíte, pane řediteli, že jest to opravdu — náhoda?"

Na poslední slovo položil zvláštní mrazivý důraz, který neminul se účinkem. Tvář Falkova zbledla a on se zachvěl — sklopil na okamžik zraky, nemoha snésti přímého, pronikavého pohledu Podhoro- va. To trvalo však jen okamžik. Hned se vzpamatoval a řekl příkře, pln nevole: „Co tím chcete říci? Stáváte se opravdu vyzývavým a drzým. Opakuji: Co jste tím chtěl říci?"

Podhora zůstal kliden. Odvětil, upíraje stále své zraky na ředitele: „Chtěl jsem tím jen říci, že je-li to náhoda, že je to trochu neobyčejná náhoda!"

„Myslit si můžete cokoli — ale ted jsme domluvili!" A Falke ukázal velitelsky na dvéře. Pod- horovi a ostatním nezbylo než skutečně odejít. Ve dveřích se ještě obrátil a zvolal Podhora: „Pane Falke, dejte pozor, abyste dnešního dne nelitoval!"

Po těch slovech všichni odešli. Falke zůstal sám státi v předpokoji. Železný klid, kterým se obrnil vůči Podhorovi, ho opustil i zbledl a zachvěl se. Bručel: „Co tím chtěl ten chlap říci? Jak se na mne díval! Jako vyšetřující soudce! Oči toho chlapa jsou opravdu divoké oči I" Vytáhl šátek, utřel si pot, který mu vyvstal na čele, a sebrav všechnu rozvahu, vyšel na chodbu a zavolal sluhu, jemuž podal arch papíru s německým obsahem a řekl: „Tohle donesete dolů do kanceláře, ať se to přeloží do češtiny a přilepí na vrata. Pak ať to několikrát opíší a nalepí po okolí!"

Sluha odešel a ředitel vrátil se do pokoje. Baron díval se oknem na silnici, kde začaly se znovu kupiti zástupy lidu. Chovali se všickni klidně. Jen napjatá zvědavost byla na nich všech patrna. Náhle bylo patrno pohnuty a ruch, od úst k ústům letělo: „Již jdou!"

Skutečně, Podhora se soudruhy se objevili na dvore továrny. Vysoká postava Podhorova byla vztýčena, jako vždy, ale jeho tvář byla vážná a pta- rostlivě zachmuřená. Také na ostatních členech deputace byla zjevná jistá sklíčenost. Několik zvědavců přitlačilo se až k zavřeným továrním vrátům, aby měli zprávu z první ruky. Sotvaže Podhora se svými soudruhy se objevil v brance velkých továrních vrat, byl obklopen zástupem zvědavců. Ze všech stran teď snesla se prška otázek na něho: „Tak, jak jste pořídili?" „Co říkal baron?" „Povolili ?"

Otázky rostly do nekonečna, dav zvědavých rostl a srážel se vždy v užší kruh, oči všech spočívaly na Podhorovi, který z počátku neodpovídal. Bylo viděti na všech zřejmé rozčilení. Jeho zasmušilá, bledá tvář nevěstila žádný příznivý výsledek. To všichni nyní vyciťovali a ostatní průvodčí Podhorovi to svým vzezřením jen potvrzovali. Nastala chvíle napjatého ticha a očekávání, které konečně Podhora přerušil svým jasným, zvučným hlasem.

„Přátelé," zvolal, „očekává nás tuhý zápas. Naše vyjednávání zůstalo bez účelu, neboť nebyli jsme k baronovi ani připuštěni!"

Zástupem zašuměly tlumené výkřiky překvapení, zklamání i nevole. Někteří propukli pak v hlasité projevy odporu a rozhořčení: „To je hanba! To jistě .udělal Falke!"

„Ten lump!"

„Pověsit ho na nejbližší strom!"

Výkřiky z prvu ojedinělé a ostýchavé rostly nyní na množství a síle. Ostří všech obracelo se proti Falkemu.

Vytušili všichni, jak právě tento člověk svou umíněností stál nejvíce v cestě každému dorozumění. Bouře nevole rostla vždy více, když Podhora jal se líčiti, kterak marně se snažil mluviti s baronem a kterak ředitel Falke ho \odbyl a na konec přímo vyhnal. Když dokončil, zaburácela davem bouře rozhořčení a nadávek, a pěstě se výlirůžně zvedaly směrem k bytu ředitelovu. Rozhořčení vzrůstalo pak, když Falke objevil se u okna a patřil dolů s výsměšnými pohledy vítěze.

„Pověste ho, lumpa!" zařval kdosi. Podhora se ohlédl po hlase. Poznal Knoblocha, který zas z čistá jasna se tu objevil a tlačil se k vratům.

„Ano, pověsme ho I" ozvalo se množství hlasů, podnícených výkřikem Knoblochovým. Skutečně pak řada mužů vyrazila ze zástupu, holovíc se vnik- nouti do dvora. Jejich rozčilení dalo očekávati to nejhorší. Podhora dobře to postřehl, postavil se tedy před branku vrat, zvedl ruku a zvolal, vz tyčuje v celé velikosti svou ohromnou postavu a zvedaje vzhůru výhružně obě své udatné ruce: „Ani krok nikdo neučiní ku předu I" zahřímal. Skutečně, odvážní útočníci zkrotli a couvli, cosi bručíce. Jeden z nich, zvláště zuřivý, zvolal: „On je ještě při něm, při Falkovi I" Podhora změřil ho vysmívavým pohledem. Pak řekl prostě: „Blázne!"

„Tak proč nás nechcete pustit tam ? Když vás nepostili tam po dobrém, pustí nás po zlém."

„A já pravím, že nepůjdete, leda byste mne dříve utloukli samého I" Najednou 1" vykřikl zase muž se zástupu. „Proč tak toho chlapa chráníte?"

Podhora se naň podíval shovívavě a odpověděl: „Jeho nechráním, taky málo mi sejde na něm. Ale hájím naši věc a hájím také vás 1" „Jak to?"

„Tak! Proto, že to, co chcete učinit, je hloupost a bláznovství. Pokud na vás nikdo nesáhne, nesmíte se dopustit taté sami • žádného násilí! To by naši věc jen poškodilo!"

Mnoho, většina souhlasila s Podhorou a jeho rozvážností, která jim imponovala. Mimo to měli k němu důvěru a respekt. Bylo však také dosti těch, kteří hořeli touhou, pomstiti se okamžitě na nenáviděném člověku, kterého považovali za svého tyrana a strůjce všech svých útrap. Tito trpěliví lidé, kteří po tak dlouhá léta nesli trpělivě jho své poroby a bídy, bez reptání a pokusu obrany, ted po prvém vzkypění hněvu neznali mezí. Jakoby příkoří a smutek všech těch let ted rázem vzkypěly a hledaly cestu k vybití. Bylo to, jako když malá klidná řeka jednou po dlouhých letech vystoupí z břehů s dravou touhou a odhodláním strhnouti všechno do svého dravého proudu. Lidé tiší, trpěliví mají tyto záchvaty občas, kdy nejsou pak k ukrocení, neboť základem jejich rozčilení jest vědomí křivdy a proto vědomí, že to, co činí, jest spravedlivé a správné. Mimo to bylo mezi nimi několik opilých, kteří ostatní podněcovali a sami vystupovali co nejpříkřeji. Podhorovi nastávala dosti těžká práce, aby tyto lidi udržel v mezích a aby nestrhli na svou stranu ostatní. Proto pravil: „Cesta, po které musíme jiti, jest jiná, než násilím. Zavolají četníky, a když ti nestačí, třeba vojsko. Lidem s kapitálem jde všechno ku pomoci. My nemáme nic než své lidské právo a to nesmímie nikterak poškodit. Každé násilí bylo by zločinem, klory bychom předem spáchali nejdříve na sobě a na své věci I" „Takovéhle rozumy nás nespasí, a čpí příliš nějakým dorozuměním s Falkem!" vykřikl týž muž. „Byl jste u něho a dohodli jste se, jak nás vodit za nos!"

Tato věta byla příliš nespravedlivá 'a podlá. Podhora skočil na mluvčího, pozvedl jej po svém způsobu levou rukou do výše \a druhou pozvedl jakoby k ráně.

„Ještě slovo a zmlkne tvá nečistá huba na vždy!" zařval, všecek se chvěje vztekem. Mužík třepetal se mu v rukou jako králík. V zástupu nikdo se nehnul, aby mu přispěl. Proto začal škemrat a - prosit: „Pusťte mne, já to tak nemyslil!"

Sotva však vyřkl hlavní slovo, Podhora ho pustil a otřásaje se opovržením, zvolal: „Pustím — nestojíš za ránu, je z tebe cítit kořalka I" Skutečně, milý mužík byl nachmelen, jak zákon káže. Motal se, brebtal '¡a jeho oči vypadaly jako oči člověka, který se izmítá v horečce. Podhora ho pustil a obrátiv se k ostatním zvolal: „Ztrestám každého, kdo se opováží mne podezírat z nepoctivosti. Ostatek, nemáte-li ke mně důvěru, ať si dělá kdo .chce, co mu libo — ¡já se o věc starat nebudu. Já práci dostanu všude a nepotřebují ještě si dát líbit takovéhle hloupé a zlé řeči 1" Tato slova vzbudila silný dojem. V očích Pod- horových bylo viděti slzy, které všechny dojaly. Všichni ho obklopili, žádajíce, aby nedbal slov opilce, který neví, co povídá. Ostatně pozornost všech byla obrácena rázem jinam. Vrátný vyvěsil na vrata továrny popsaný arch, nějakou vyhlášku.

„To se týká nás!" ozvaly Ise hlasy a davy hrnuly se k vyhlášce, ještě mokré. Četli; Vyhl áška: Přijme se několik set dobrých pracovních sil obého pohlaví k okamžitému nastoupení. Politování hodný spor mezi továrnou a dělnictvem, k němuž továrna nezavdala pražádné, ani nejmenší příčiny, způsobil, že k oboustranné škodě obou práce v továrně byla už po řadu dní zastavena. Správa továrny, přihlížejíc k tomu, že sama dobrý poměr nepřerušila, prohlašuje, že nikoho z dosavadních dělnických v ní zaměstnaných sil nepřijme, aby bylo uvarováno nových sporů. Za to poskytuje tu příležitost dělnictvu, které požárem Šimonovy továrny přišlo o práci, tuto okamžitě opět získati. Přihlášky přijímají se ihned v písárně ve dvoře.

Správa továrny Alfreda barona Riedigera.

Když vešel ve známost obsah vyhlášky, který se bleskem rozšířil, všude došlo k prudkým výstupům a nevole sotva utlumená počala znovu vzrůstali i bylo potřebí všemožného úsilí, aby rozčilené mysli byly jakž takž uklidněny. V tom směru nejhůře si počínaly ženy, zejména matky dětí, popouzejíce své mužíe' a bratry. Stálo to mnoho práce, než se uklidnily a spokojily tím, že za hlasitého souhlasu strhly vyhlášku dolů, popi valy ji a pošlapaly.

„Co ted?"

Tato otázka letěla mezi rozvážnějšími a staršími. Středem pozornosti a důvěry byl to zase Pod- hora. Byl sám na rozpacích vůči této nové situaci, kterou ostatně ovšem předvídal a z chování se a slov ředitele uhádl. Bylo nyní všem jasno, že továrna použije náhlé katastrofy, která stihla pracující lid v továrně Šimonově a tím boj svůj proti vlastním lidem vyhraje. Skutečně pak také, jakoby na potvrzení této domněnky objevil se u továrny jistý počet dělníků, které nikdo neznal a kteří se snažili dostati se do továrny.

„Aha, ti jsou od Simonů!" pravil šeptem Pod- hora ku svým přátelům, kteří je pozorovali.

„Tam nesmí — za žádnou cenu ne!" volali. „Nepusťte je tam, jdou si pro práci!"

Zástup se stáhnul před vraty fabriky a s nenávistnými zraky měřil cizí muže a ženy, volaje: „Co tu chcete? Tam nikoho nepustíme!"

Příchozí se vzpírali i bylo nebezpečí, že dojde k rvačce a násilí. Podhora to pozoroval a řekl: „Takhle to nepůjde. Těm lidem se to musí mírně a klidně vysvětlit!"

I přistoupil k nim a jal se jim vykládati vážnost situace. Kladl jim na srdce, aby neztěžovali zápas, který všichni pozdvihuji a který jest i jicli samých. Cizí lidé poslouchali, dívali se jeden na druhého v rozpacích, jak se zachovati.

„Ale, co máme dělat?" tázali se.

„To, co děláme my! Povolíte-li a půjdete praco- vati, jest celá naše věc prohrána," vykládal jim Podhora.

„Ale co budeme jisti?"

„Rozdělíme se s vámi o poslední kus chleba!" ujišťoval Podhora. „Ostatně v okolních továrnách najdete také práci. Jen tady ne, lidé, prosím vás, jen tady ne!"

Chvíli váhali, pak odcházeli. Báli se těch set tidí, jicliz zraky cítili na sobě s nelibostí, ba nenávistí spočívati.

„To dělají jen z bázně! Zítra přijdou zas a více jich —" povídal Podhora, patře za niini. Několik posměšných poznámek za nimi letělo ze zástupu od fabriky a výhrůžky: „Opovažte se přijít! Hle, milostján Falke se dívá za nimi!"

Skutečně, Falke stál u okna a zřejmě rozčilen pozoroval, co se dělo. Z úst několika set lidí v ton okamžiku zavzněla kočičina. Voláno: „Falke, Falke — vidíte ho —" Zvedaly se ruce. Falkovi úsměv zhořkl v tváři. Baron, který všeho toho byl svědkem, obrátil sm k řediteli : „Poslyšte, milý Falke, myslím, že ta věc nepůjde, jak byste myslil. Aspoň ne tak lehce!" Falke se usmál ledově: „K čemu by tu byly úřady? Musí nás brániti proti násilí !"

Baron se odmlčel. Pak náhle přistoupil k řediteli a položil mu ruku na rameno. Falke se ohlédl i spatřil, kterak baron dívá se mu upřeně a zpytavě do tváře, jakoby tam něco chtěl vyčísli. Falke chvíli snesl jeho pohled, posléze však sklopil oči. Baron pak řekl tiše a důvěrně: „Poslyšte, milý Falke, vy víte, že vás mám rád. Proto chci na vás upřímnost!"

Falke se na barona podíval svrchovaně překvapen a otázal se: „Čeho si ráčíte přát?"

„Pravdu. Co myslíte, milý Falke, ten požár Šimonovy továrny — co, jak, co je to?" Ředitel zbledl a pot mu vyrazil na čele: UBUŠE: Jařmo millionů. 9 „Náhoda —" zakoktal. „Čirá náhoda, která přišla jako na zavolanou!"

„Náhoda?" tázal se znovu baron. „A co — kdyby to byl zločin?"

Oči baronovy upjaly se do bledé tváře Falkovy. Tento chvíli mlčel, pak zamumlal: „Nu a kdyby třeba zločin — k vůli ván všechno!"

Sklonil se, chtě políbiti ruku baronovu. Ten zděšeně ji odtrhl a s vytřeštěným zrakem sklesl na zad do křesla I XII.

Chvíle posupného ticha, která zavládla v saloně, byla trapna. Baron díval se chvílemi do země, jakoby živou mocí tam chtěl něco najít. Chvílemi patřil na ředitele, který byl zas už klidný. Baron vrtěl hlavou a vrčel: „Lotr, lotr — ale geniální I" Falke slov těch neslyšel, ale domyslil si, co baron asi mohl říci. Pravil: „Na tuto věc možno se dívat všelijak a soudit o ní Itjaké všelicos. Ale jedno jest a zůstane ne- sporno: nám přišla vhod zrovna v nejlepší chvíli, Ostatně trvalé ochromení továrny Šimonovy jest jen v našem zájmu. Byl to podnik, s kterým nebylo možno žiti v přátelství a který nás poškozoval všemi směry. Konkurencí i tím, že přeplácel pracovní síly."

„Myslíte, že by tento požár mohl trvale ochro- miti továrnu? Proč, je jistě dobře pojištěna, postaví se znovu!" pravil baron.

„Nepostaví se už!" řekl určité Falke, tak jako říkají lidé věci, o kterých jsou úplně přesvědčeni.

„Proč by se nepostavila? Prostředků tady jest dosti po ruce!"

„A přece továrna už nevstane ze svých ssutin!" tvrdil zas Falke.

„Proč?" otázal se baron s napjatou zvědavostí.

„Proto, že není, kdo by ji zas postavil!"

Baron povstal. Falke mluvil vždy záhadněji. 2e by neměl ji kdo postaviti, baron nechápal.

„Přece Simon sám!" řekl baron.

Falke podíval se na barona, jako člověk, který má říci rozhodného něco a váhá. Konečně pravil: „Povím vám to, pane barone. Ostatně byste se to za chvilku také dověděl: Simon zahynul v plamenech !"

Na baronově tváři se objevil výraz zděšení. Sepjal ruce a zvolal: „Toť hrozné, hrozné! Je to pravda, Falke ?"

„Tak pravda, jako že shořela jeho továrna. Byl to energický a pracovitý muž. Svou továrnu opravdu miloval a pracoval sám více než kterýkoli jeho poslední písař. Rostl už pomal"u nad nás. Zahynul v její ssutinách!"

Odmlčeli se. Byla to zpráva opravdu sensační, neboť Simon byl v kruzích severočeské bavlněné] šlechty osobností velice známou. Po chvíli teprve Falke pokračoval: „Báčíte proto pochopiti, že už fabrika nevstane ze svých trosek. Kdo by ji stavěl. Simon byl sám, jeho paní se spokojí pojistným, neboť pro ženu řízení takového závodu není!"

Baron byl zprávou tou velice vzrušen. Nebyl zrovna nejměkčího srdce, ale klid, s jakým to vyprávěl Falke, mu připadal hrozným. Náhle ale byli vyrušeni povykem před továrnou. Lidé se tam sráželi zase v klubka a zatarasili most, vedoucí k továrně.

„Co to znamená?" zvolal baron.

„To znamená asi, že ta zpupná čeládka nechce pustiti dělníky, kteří se jdou ohlásit do práce!"

Oba povstali a přistoupili k oknu, kterým spatřili rušný obraz. Skutečně přitrhly tlupy lidu, který se šel hlásit do práce. Vyhlášky ředitele, nalepené na rozích, třeba že byly strhány, vykonaly svou povinnost dobře. Zpráva o tom, že budou přijímáni jiní dělníci, rozlétla se jako blesk mezi masami dělnici va, které požárem Šimonovy továrny přišlo o práci. Přišli, našli však most k továrně obsazený lidmi, kteří je vítali nevlídnými pohledy a hrozivými po- suňky. Někteří dali se odstrašiti, ale tlupa několika mužů, na nichž bylo viděti, že si dodali odvahy větší dávkou líhu, se snažila proklestiti si cestu násilím. Byli však zadrženi hlasy: „Mějte rozum, lidé, a nekazte nám náš boj!"

„Co si máme pomoci ?" ozval se jeden z cizích mužů. „Jisti chceme a musíme, naše ženy a děti také!"

„Několik dnů to vydržíte a pak bude vyhráno!"

„Pro vás! Ale my pak zůstaneme bez práce 1" odporoval vůdce příchozích. Při tom kynul svým druhům, aby ho následovali. V tom však kdosi ho chopil za rameno. Byl to Podhora. Vida nemožnost přesvědčili a získali ty lidi po dobrém, chopil se jejich mluvčího : „Až sem a nic dál!" řekl velitelsky.

Muž se potupně usmál: „Kdo mně poručí?" A měřil při tom vyzývavě velkou Podhorovu postavu.

„Kdo?" vzkřikl Podhora podrážděn. „Třeba já! Zpátky!"

A velitelsky ukázal na silnici. Muž však nejevil rozpaků. Pozvedl hůl jiko k útoku. V tom okamžiku propukla nesmírná vřava. Muž s bolí octl se za okamžik pod mostem v řece, na štěstí ne příliš bluboké, takže to odnesl nepříjemnou studenou lázní a několika pohmožděninami. Ostatní byli po krátkém zápase vypuzeni. Výjsv ten byl provázen velikým povykem. Falke, stoje jako Mefisto za baronem, vida to, zvolal: „Už dochází k násilí! Věděl jsem to, ta čeládka jest schopna všeho!"

„Opravdu," mručel baron, „a ta věc začíná být nebezpečnou!"

„Nezbude, než požádat o vojenské zakročeni i" Baron zavrtěl záporně hlavou. Tento návrh opakoval Falke už několikráte, ale baron S3 k němu choval naprosto odmítavě.

„To nejde jen tak hned zavolat vojsko. To je na pováženou. Předně to stojí mnoho peněz a pak musí k tomu býti nejzávažnější důvody!"

„Dovoluji si tvrditi, pane barone, že tu jsou. Ta banda ohrožuje už i osobní bezpečnost. Nebu- de-li co nejdříve důkladně zkrocena, poroste její drzost tak, že nebudeme ani my jisti životem!"

„Myslím pořád ještě, že to spraví četníci. Tak zlo snad přece nebude!"

Beditel se sotva znatelně usmál: „Pan baron neráčí znát ten lid. Já ho znám, tluku se tu mezi ním dvacet roků. Jsou to divoši. V zájmu bezpečnosti vaší vlastní vás prosím, pane barone, abyste jednal dle mé rady. Víte dobře, jak vám jsem oddán a celému vašemu domu!"

Baron přemýšlel chvíli, pak řekl vážně: „I kdybychom žádali o vojsko, to může se jen stat na žádost politického úřadu!"

„Oh," zvolal Falke živě a patrně potěšen, že baron už neodporuje zásadně. „Okresní hejtman se jistě o to postará. Nenávidí stejně tu bandu, ví, i;cí to jsou lidé! Ostatek myslím, že nemusí dojiti k nějakým neštěstím, pouhá přítomnost vojska je přivede k rozumu. Já je znám. Zatínají pěstě, hrozí, ale stačí objevit se pár vojáků a zaťaté pěsti jsou v kapsách. Taková je česká krev!"

Poslední větu řekl se zřejmým pohrdáním, vlastním všem renegátůin. V tom okamžiku byl rozhovor přerušen. Vstoupil sluha a oznamoval, že přijel okresní hejtman.

„Výborně, jako na zavolanou!" zvolal Falke radostně.

„Je viděti, že jest to svědomitý a rázný úředník," podotkl baron. „Ale kde pak je?"

Sluha ukázal oknem: „Před továrnou. Nemůže se sem dostat. Lidé obsadili most a nechtí nikoho sem pustit!"

„Ani hejtmana?" zvolal baron překvapen touto odpovědí.

„Nikoho," odpověděl sluha. „Prohlásili, že budou obléhat most ve dne v noci, a nikoho že sem nevpustí !"■ „Tady račte viděti, pane barone, jaká. je s těmi lidmi řeč. Říkám: těm se musí vtlouci rozum do hlavy násilími" Sluha odešel, baron s ředitelem dívali se zvědavě ven. Viděli, kterak hejtman stojí na mostě, obklopen zástupy lidu, kterým cosi vykládal. Všichni se chovali klidně, nikdo úředníka neohrožoval. Pod- hora byl vysvětlil všem, jak nebezpeěným by bylo dotknouti se osoby úředníkovy. Konečně se zástup uvolnil a byrokratická postava s úřední vznešeností vstoupila na dvůr a kráčela k domu. Baron sám vyšel hejtmanovi vstříc a vřele jej uvítal: „Přicházíte, milý příteli, velice včas. Jako by nějaké vnuknutí vás sem vedlo!"

Hejtman se uvelebil důstojně do hlubokého, měkkého křesla a pravil: „Vnuknutí ne, ale povážlivé zprávy. Slyšeli jsme tam u nás, že tu dochází k násilnostem vůči dělníkům, kteří chodí se hlásit o práci I" „Zajisté," svědčil ochotně ředitel Falke. „Mám obavy před nejhorším!"

Hejtman kývl hlavou: „Každým způsobem se tu musí jednou rázně zakročit. Pro příklad také pro budoucnost a pro jiné! Dokonce jsme slyšeli, že jeden dělník byl hozen do řeky, kde utonul. Tady ovšem jsem se dověděl, že to bylo přehnáno. Jisto však je, že věc začíná být povážlivou a proto jsem považoval za svou povinnost, se osobně o poměrech přesvědčit."

„A soudíte, že zprávy, — až na toho utopeného — v ničem nepřeháněly 1" „Pozoroval jsem to při svém příchodu. Ti lidé vypadají nebezpečně. Považte, i já jsem měl co dělat, abych se sem dostal!"

To slovo „i já" řekl starý byrokrat s velkým důrazem. Byl v něm veliký podiv nad tím, jak by se mohl někdo opovážit tomuto všemohoucímu vládci okresu v něčem odporovat a bránit. Baron potřásal hlavou: „A to je všechno vděk za to, že těm lidem člověk dává chléb 1" Nastala nyní tichá porada. Hejtman obrátil se k řediteli: „Myslíte tedy, že vojenské zakročení je nevyhnutelné ?" otázal se. Ředitel živě odvětil: „Nejen myslím, ale jsem o tom přesvědčen. Račte uváži ti: dva dny už trvá to obléhání, živá duše sem nesmí. Závod je tím ochromován, a to zrovna v době, kdy má pracovati se zdvojeným tempem. Když nám sem nepustí dělníky, kterak můžeme pracovati? Myslím, že každý občan má právo na ochranu před hrubým násilím —" „O tom není pochyby," řekl hejtman náhle, dotčen zmínkou o právu.

„Proto," pokračoval Falke, „jiného tu nezbývá. Několik četníků tu nic nespasí! Každý den nám přináší ohromnou ztrátu 1 Tu přece jest povinností úřadů, aby zakročily!"

„Úřady svou povinnost znají a také vykonají," odvětil mírně káravým tonem hejtman.

„Také o tom nepochybuji ani dost málo,' pane hejtmane," řekl ředitel s úklonQu, — Zatím venku před továrnou rostlo napjetí a rucli. Zpráva, že přijel hejtman, vyvolala vzrušení. Proč přijel, co chtěl tady? Tato otázka byla brzy vysvětlena. Hejtman objevil se brzy venku a prohlásil důvěrníkům stávkujících, že přišel, aby ještě jednou, ale také naposledy se pokusil o smírné rozřešení. • ,,I to jsem dokázal, že od původního mínění, nikoho ze stávkujících nepřijímati do práce, bylo upuštěno a že se strany továrny byla projevena ochota, přijmouti do práce každého, arciže, kdo se podrobí podmínkám! V opačném případě však musím říci, že bude použilo všech prostředků, aby se zabránilo jakýmkoli násilnostem a aby závod nebyl poškozován! Správa továrny jest ochotna vyčkati ještě hodinu na vaše rozhodnutí!"

To řka, vážně odcházel, provázen pohledy a poznámkami.

„Přátelé, to nemůžeme přijmout, to znamená dát se v úplné otroctví!" pravil Podhora.

Všichni souhlasili.

K večeru hejtman odjížděl. Baron a ředitel ho vyprovodili až na dvůr, kde stál povoz. Když objevil se Falke, byl přivítán posměšnými a nenávistnými výkřiky. Byl to zejména Knobloch, který hrozil mu pěstí a volal: „Pane Falke, naše účty se vyrovnají brzo!" A obrácen k lidu, volal Knobloch: „Víte-li pak, že pan Falke se vyjádřil, že vás nechá postřílet jako psy! Hanba!"

Zaburácela ohromná bouře na tato slova ve vhodný okamžik volená. Hejtman už odjel, baron se vzdálil, jen ředitel zůstal sám stát i na dvořeUsmíval se opovržlivě všem výkřikům. Kdosi vykřikl : „Zloději našicli mozolů!"

A jako hromadná bouře, když se rozpoutá, ze sta hrdel opakovala: „Zloději našich mozolů!"

A když bouře umlkla, najednou Knoblochův hlas ostře rozřízl vzduch: „Przniteli našich žen!"

A znovu výkřik hromadný opakoval tento výkřik, plný nenávisti a vzteku, který brzy se však stupňoval v úžas a překvapení. Knobloch vnikl do dvora fabriky a několika skoky se octl před ředitelem. Ten stál, ruce maje v kapsách a kolem rtů výraz pánovitého pohrdání. Zavládlo trapné ticho, oči i uši všech se soustředily na těchto dvou postavách. Knobloch, bledý vztekem a fanatickou záští pokročil k Falkovi a zvolal „Dej mne odtud vyvést — chceš-li. Podívej se mi do očí, ty upíre!"

Falke se stále usmíval opovržlivě, čímž vztek Knoblochův jen vzrůstal. Rval: „Povídám, dej mne odtud vyvést, máš-li odvahu, ¿ně udeřit! Udeř člověka, který chudýma, poctivýma rukama živí tvé dítě a ženu, kterou jsi zničil! Slyšíš, darebáku?"

V tomto okamžiku zmizel z tváře ředitelovy im- pertinentní jeho úšklebek. Zbledl a chvěje se vztei kem, vrhl se na slabšího a menšího Knoblocha. Venku, před fabrikou zavzněly výkřiky: „Nenechte ho bít!"

Několik mužů se opřelo do v/at, jiní lezli přes plot. V témž okamžiku Knobloch, podléhaje silnému soupeři, zvolal: „Lyone!"

Na tento výkřik ozval se mohutný a radostný psí štěkot, ohromné černé zvíře skokem pádilo k' oběma soupeřům a vrhlo se na Falkovu šíji. fteditel se zachvěl hrůzou, cítě nebezpečně rozlícené zvíře na sobě a pustil Knoblocha. Pes jako na povel pustil zase jeho.

„Vidíš, i ten pes tě má v nenávisti!" zařval Knobloch a vrhl láskyplný pohled na zvíře, které se k němu tulilo, házejíc vztekle zuřivé pohledy po Falkovi. Ten odcházel. Ve dveřích se však zastavil, obrátil se a zvolal, že to všichni slyšeli: „Tahle věc vám přijde draho! Zítra uvidíte!"

„Co uvidíme?" vykřikl náhle mohutným hlasem Podhora, který byl dosud klidným divákem. „Ptám se: co že uvidíme ?"

Ředitel, celý rozechvěn a bled hanbou i vztekem, zvolal : „Vojáky!"

„Tak, jen ještě nás dejte postřílet," volal Podhora, chvěje se vztekem. Ostatně, byl jsem vojákem a znám to. To nejde jen tak!"

fteditel zmizel.

Zpráva, že přijde a zakročí vojsko, vzbudila velké vzrušení. Většina tomu nechtěla věřit. Ale druhý den je poučil, že je tomu tak. Odpoledne po brodské isilnici vrazil do vsi oddíl vojska. Slunečný, jasný den je vítal v tomto horském zákoutí, kam vstupovali jako do nepřátelské země s nasazenými bodáky !

Muchovské hřbety, jež v prvním pocelu jarního slunce zdály se mladší a svěžejší, poprvé snad slyšely odměřený krok vojenský a zvuk bubnů, který rozléhal se údolím. Něco vážného a velkého znělo v těchto zvucícli a sálalo ze zjevů vojáků, vyzbrojených jako proti nepříteli.

V čele oddílu kráčel starý setník, vážný a zamlklý, vedle něho mladý poručík, který očima těkal po krajině a s patrným, živým zájmem si ji prohlížel.

„Vy jste odtud, odněkud není-liž pravda?" otázal se setník poručíka.

Mladý důstojník přisvědčil: „Právě jdeme do mého rodiště!"

Setník se hořce usmál: „Tedy jako na návštěvu!" !

Poručík neodpovídal. Vcházeli právě do vsi, na jejímž hořením konci se černaly fabrické komíny. Všude bylo viděti skupiny I lidí, živě rokujících, u nichž příchod vojáků vzbudil rozruch. A jakoby rozletěla se po celé osadě, od fabriky u silnice až k malým, skrčeným barákům na skalách a vrších 'zpráva: Vojáci, vojáci!

„Vy jste tedy odtud?" tázal se znovu setník poručíka.

„Ano — tam vizte, pane setníku, je rodný můj domek!"

A ukázal rukou na malý, dřevěný baráček na horské stráni. Stál osamělý, skromný a vlídný a z jeho komínu vystupoval lesklý kouř k čistému jarnímu nebi.

DÍL DRUHÝ.

I.

Sníh, sníh!

Tady dole, nebo dokonce v Praze, nevíme, co je zima. Chce-li kdo viděli zimu, skutečnou zimu, zrovna kus Sibiře, musí sem do hor, lady j'e vi- děti, co je zima, co je sníh! Na metry vysoko nakupen svírá nejen boky hor, ale i chalupy přitisknuté k jejich úbočí. Několik dnů mnohdy nepřestane se sypat, a když ustal tento úžasný zjev, je viděti jen poušť. Bílou, oslnivě bílou a čistou poušť. Tak nastávají chvíle, kdy od sebe nejbližší sousedé jsou odříznuti, anebo musí-li se stýkati, je to možno jen sněhovými tunely. Ale mají svou velkou, slavnou krásu Krkonoše v zimě. Kam se podíváš, veliké slavně zladěné linie. Mají své kouzlo v létě, mají je i v zimě. Jejich krásu letní oceňuje dosti turistů, 0 kráse zimy v horách ví málo lidí. A ony mají krásu, hory v zimě, takovou, že o ní nemáme ani ponělí. Tlustý spokojený měšťák na své pohovce ztěží tuší, o kolik požitků a hodů krásy a poesie přišel, že neviděl hory v zimě. Poslední dobou však 1 v zimě hory oživují. Přicházejí turisté, kteří rádi obětuií trochu nepohodlí za velké krásné panorama, které jim skytají hory v svých bílých královsky nádherných hermelínech.

Zrovna království Riedigerovo, kde komíny jeho fabrik dýmají do čisté krajiny, leží v nejpůvabnějším koutě. Je to krásný kus země, s nímž co do půvabu může se měřiti nanejvýše Šumava. V létě i v zimě mluví k srdci mluvou stejně jímavou. Ale má také mluvu ještě jinou, smutnou, drsnou, která jest smutným rubem této pohádky zimní. Je to krutá píseň bídy, která od věků zní nad těmito velkolepými obrazy. Jakoby Jiída si byla řekla: tady si postavím trůn !

Je sotva v Cechách krajů chudších, než ty, kterými protéká hoření Jizera a Kamenice. Krásné, živé horské řeky tekou smutným krajem, velkým pochmurným královstvím bídy. Prosta všech dopravních prostředků, bez podmínek průmyslu, s půdou chudou a neúrodnou, krajina ta poskytuje svým dětem život neuvěřitelně klopotný a smutný. A jsou celé kraje, odkud hlad vyhání lid z rodných vsí za chlebem do krajů živějších a průmyslových.

Tam už čekají sítě německého kapitálu na českou krev a mozoly, kterou jejich fabriky mění v hromady skvoucího zlata. Celá Jizera na svém toku jest posázena těmito vítěznými posádkami německých millionů, pod jichž jařmem se svíjí a úpí český lid. Je to naše krev, česká krev, která se tam kupuje za trochu niklu denně. Je až úžasné, co kapitálu uniká tímto z našeho národního těla, které, jakoby cha- padly obrovského polypa ovinuto, všechny živné šťávy pouští do bezedné nádržky německé spekulace. Jedním z takových polypů právě je millionář- ská dynastie Riedigerův. Když otevrou se brány jejich fabrik, jako zástupy nevolníků se to z nich hrne. Samé vyzáblé tváře, vyssáté postavy!

A přece ještě tito lidé budí závist u někoho. Je ještě ]iný, bídnější svět tam. Svět nejbídnějších mezi bídnými — 'to jsou horští tkalci, trávící smutný, umírání rovný život ve svých chudých horských chalupách, u svých stavů doma. Vidíš jejich malé, jakoby liliputánské .domečky, až skoro k smíchu malé, jako hračky. A tyto hračky, které rozsety jsou jako mravenčí kupky po stráních i hřbetech hor, krčící se pod skalami a uprostřed lesů, obydleny jsou lidskými včelami, jichž ruce i nohy, celá bytost jest zimničně činná ode tmy do tmy. A ještě pak, když závoj tmy zahalí hory a noc tichými neslyšnými kroky se prochází po horách zasněžených a ponořených ve veliké slavné mlčení, malinká okénka jako zřítelnice oka zazáří chudými světly. Při těchto malých blikajících světlech po celém okrsku na hodiny a míle cesty statisíce pilných hubených rukou u svých stavů tká.

Tká a tká — jako v té balladě — na rubáš sobě ... protože bídná výživa, nedostatek pohybu venku přináší sem typickou nemoc horských tkalců, souchotiny. Je to stálé umírání, ten život tam na horských stráních. Je sotva bídnějších existencí nad tyto ubožáky, skrčené, plaché, jako bez krve, kteří tkají proslulé krkonošské plátno, za které sotva nasytí se brambory, a které prošedši rukama několika spekulantů se prodává za drahé peníze.

Je neuvěřitelno, řekne-li se pravda, že suchý chléb je tu skoro pamlskem. Kousek chudého, neúrodného pole dá tkalci trochu červeného zelí a brambor a to je jeho živobytí. Výdělky jsou ubohé. Za kus plátna, který tká celý týden, dostane od práce tři koruny, a to ho ještě faktor napálí, kde můžb.

Takový je tam život pod sněhem, tam vysoko v krásných, strmých horách.

Sníh, sníh!

Kolik bídy jest pod ním! Hory odpočívají, ametystové modré jejich lesy spí pod bělostně zářivými hradbami sněhu. Růžová jitra se nad nimi rozsvěcuji a krvavé západy nad nimi zhasínajíJ A při nich, těch krvavých západech jako včely lopotí, dlouho do noci lopoíí s rodinami i malými dětmi horští tkalci, nejzazší výběžek a přední česká národní stráž ! •lest to zas naše krev, která tam na hoře na pohraniční čáře pod sněhem a při hladu i mrazu se rve za nás, hájí svou existenci a — národní hranici. Neboť tito lidé při všem strádání jsou národně uvědomělí, silní a nezdolní. — Hájí tu výspu statečně, heroicky! Neznámí bezejmenní bojovníci, jimž sloupce novin nezapalují ka- ditelnice obdivu. A přece bojují s nadšením, tvrdošíjně a odhodlaně, lépe, než to dovedou nejlesklejší fráse slavených tribunů lidu. Prostí vojíni v řadě, bez nároků a ctižádostivých plánů, kteří bijí se za vedra i mrazu, ať horko nebo zima, ať slunce praží, n,rm;l)0 padá sníh ■ ■ ■ Teď i do toho sněhu na stráních zaduly jarní větry. Jal se pomalu slézati, jen jakoby nerad. Na hřbetech ho dosud leželo na metry, ale dole v údolích už jihl. Jaro přicházelo brzy tentokrát a s jarem se hrnuly neznámé, jen tušené události do lůna království Iliedigerova.

I do tichých koutů a strání, nakrčených chalup tkalcovských přiletělo něco, co tam nikdy nebylo čekáno. Nové evangelium nějaké, hlásající, když ne konec utrpení, aspoň konec trpělivosti. Vzpoura zrozená v údolí vystříkla až nahoru svou kypící pěnu. Tiché chatrče, v nichž po desetiletí se krčila Indi a ponížení bez reptání a odboje, v nichž nad klapajícími stavy umírala předčasně celá pokolení v jařmu práce a otroctví kapitálu, náhle oživly.

Přišly noviny z údolí, že lid se bouří, že naň posláno vojsko.

dole se bijí!' „Vojáci, vojáci — LItíUŠE: Jařmo millionů.

Zprávu přinesl arcibiskup Střihavka, který tam přišel uspořádat medianská sezení. Střihavkova die- cése rozkládala se v širokém pásmu Podkrkonoší. Putoval ode vsi ke vsi, od chalupy k chalupě s krosnou na zádech, ve které roznášel krátké zboží a evangelium spásy. Neúnavný stařec tento, malé poměrně postavy, s očima stále jakoby vytřeštěnýma a obrácenýma v jiný nadpozemský svět, byl jedním z blouznivých romantiků a snílků, jichž tolik rodí české hory. Jakoby na jejich výšinách, čnících nad ploché roviny, se zvedal a klíčil také jiný život duchový, upjatý k velkým neznámým obzorům. Jako kněží pořádají občas v odlehlých vsích křesťanská cvičení, tak Střihavka zapadal do tichých vesnic snících uprostřed lesů, v údolích i na příkrých stráních, hlásaje tam příští nového království, stálého a věčně se obnovujícího života za hrobem. Střihavka přinesl zprávu, že dole jsou vojáci, že prý budou střílet do lidu... V sezení byli zas lidé z celého okolí a ti donesli zase zprávy domů.

A jak už bývá, pověstí že roste všechno, tak roznášela pověst zprávy, které budily úžas a rozruch Bylo něco nového, neobyčejného ve všem tom, co s sebou přinášela tato událost. Po celá desetiletí tu lidé trpěli a shledávali to zcela jasným a něčím přirozeným. Rozumělo se samo sebou, že jedni rodí se pro radost života, vítězné dobyvatelství, druzí pro utrpení a otroctví. Z pokolení do pokolení se pře- rozoval tento tichý a smutný fatalismus, trpné odevzdání osudu, proti němuž reptati nebo se vzepříti nikoho nenapadlo. Dole v Pojizeří ječel a syčel život, zvonilo zlato a miliony, nahoře snily tiché, trpně oddané duše. Dole studený dobývavý positivismus, pracující k určitým metám, dláždící své triumfální resty zlatem, nahoře tichý, pokorně oddaný, do staletých snů ponořený mysticismus, dva světy, dvě racy sobě cizí, říše života a říše snů — živel německý a slovanský, jeden vítězně dobývavý, drahý v trpné resignaci oddaný se promítaly. Nad těmito modrými horami jakoby se stále vznášela hejna dravců, silných a bezohledných, neúnavných o svém slídění i>o nové a nové kořisti pro nenasytné jícny.

Teď najednou do tiché idylly utrpení jakoby vjel život. Jako když do mravenčích kop píchne prutem. Nesčetní mravenci vylézají, pátrají po vetřelci. Zrovna tak působila zvěst o vojácích: „Jsou tam a střílejí do lidu I" Někteří už věděli, kolik bylo obětí zabito. Ve skutečnosti zatím se nestalo nic, než že přišli voláci. Ve staré bývalé škole byli ubytováni. Starý setník, prohlížeje si starou školu na spadnutí určenou s kolnou pro jeho vojáky, vrtěl hlavou: „'Safraportské hnízdo!"

A hledě na nakrčené chalupy a baráčky na strmých, jako střecha kosmých stráních a lid hubený, s tvářemi vyschlými a bledými onou pergamenovou zsinalostí, kterou způsobuje nedostatek vzduchu a. pohybu, vida všechnu tu bídu zapadlého světa, na němž spočinula kiletba zavržení a ponížení člověka člověkem, divně se usmíval. Obrácen k mladému poručíku, pravil německy: „Inu, ráj zrovna z těch lidí nekouká. Budou je oni asi ti dobrodinci šatit!"

Poručík lehce přiklonil hlavu v souhlasu a dodal se soucitným povzdechem: „Ale, jest to už úděl chudoby — trpět, dát se šlapat! Ale věřte, pane setníku, ten lid tu není zlý!"

Setník živě přisvědčil a dodal: „A také ne hloupý! Jen jedno mu schází a to jest, nu, jak bych to řekl — herrgott —" Poručík se. naň tázavě díval, nevěda jasně, ale přece jen tuše, clo setník chce říci. Proto tnu pomohl : „Myslím, že vím, nebo aspoň tuším, co chcete říci: sebevědomí!"

„Ano, to jest to pravé slovo!" potvrdil setník a pokračoval: „Sloužím už hezkou hromádku let —- mám už všelicos za sebou: Magentu, Solferino, Sadovou, u různých pluků. Tak člověk nejlépe pozná karaktery různých národností. Čeští hoši vynikají intelligencí rozenou, chápavostí, ale jsou buď nedůvěřiví ostýchavci anebo tvrdohlavci. Jinak výborný materiál!"

Slovo materiál řekl zcela odbornicky suše jako člověk úplně oddaný svému povolání. Najednou si vzpomněl: „Nebude tu těm našim hochům v noci zima? Je přece jen ještě v noci chladno!"

Opravdu, stará ta bouda nevypadala příliš hostinně a setník znovu zahartusil: „Dali ty hochy do pěkného doupěte! Nějak jste se, pane poručíku, zamyslil azasmutněl!" dodal setník.

Poručík opravdu byl zamyšlen. Rozhlížel se po velké místnosti staré školy. Najednou učinil dva, tři kroky, načež obrácen znovu k setníkovi, řekl vážně, s patrným vnitřním pohnutím: „V těchto nuzných zdech, zralých k spadnutí, jest nejkrásnější čas mého života!"

„Ah, pravda, vy jste odtud. Snad jste chodil tady do té školy?"

Poručík přisvědčil. Zabrán zcela do svých myšlének — vzpomínek z dětství, pravil: „Tady zrovna do té třídy. Tady jsem sedával. Zde nahoře byl stůl starého učitele. Jako dnes ho vidím: šedivý oholený stařec s brojlemi, náruživý muzikant a šňupák!"

„To jde dobře do hromady!" smál se setník, „staří muzikanti rádi šňupou!"

„Nebyl to však jen tak tuctový člověk," živě pokračoval poručík. Na jeho hlasu byla patrna láska, s jakou 11a starého kantora vzpomínal. Teď opravdu zdálo se mladému tomu důstojníku, že oži- ivují před ním všechny obrazy jeho dětství, že dostávají barvu, duši, mluvu. Viděl se malým chlapcem v šatě hodně otřelém, ve společnosti ostatních1 druhů Jedna tvář po druhé před ním oživovala, teď vzpomínal na všechny hochy i děvčata, kteří jsou dnes dospělými muži i ženami. Vynořovaly se mu i podoby, hlas, jména. A s podia od stolku zní hlas starého učitele s brejlemi a šňupáekým šátkem, s očima plnýma otcovské dobroty. Poručík cítil, jak ipohnutí, které se zrodilo v duši, stoupá mu do tváří i očí.

„Byl to," pokračoval ve vzpomínkách na starého učitele, „takový pravý kantor staré školy. Byl učitelem nejen malých, ale i velkých, jež poučoval radou. Knížky od něho vypůjčené putovaly po všem okolí. Krátce, jeden z těch prostých obdivuhodných lidí, kteří tady v horách učili lid milovat sebe a svou rodnou zemi."

„Tedy starý vlastenec, jak vy Češi říkáte!" řekl setnjk s patrnou ironií vyslovuj*e slovo vlastenec.

„Ano, starý vlastenec!" potvrdil poručík. „Byl to člověk zvláštní jemné duše a prozíravý. Pamatuji fce jalko dnes, když postavili tady tu továrnu, — tehda byl jsem chlapec — jak řekl: „Děti, pamatujte si! Všechno tu jásá, že mají fabriku, ale já vím, že mnoho požehnání sem nepřinese !"

Setník proti očekávání přisvědčil a řekl skoro hněvivě svým vrčivým hlasem: „Taky to říkám! Ty fabriky má vzít ďas — u odvodu to je samý mrzák! Budou-li se stavět pořád fabriky, kde nabéřeme vojáků?"

Pro něho, starého vojáka, tělem duší, bylo jediné toto stanovisko. Poručík ho doplnil: „A pak ta demoralisace! Samý opilec — děvčata, jež pomalu neví, co je to panenství — co se nezkazí u muzik, to dotrhnou úředníci a zřízenci ve fabrikách!"

,„AÍi, tak je to tu zlé?" ptal se setník. „Pak arci se člověk nediví té vyžilosti: fabrika, špatná výživa, flámy — to pak arci jsou, ti (hoši vyžilí!"

„To všechno je dobrodiní fabrik!" potvrzoval ,poručík. „A ten život! Víte-li pak, že není tu žádnou vzácností, že čtrnáctiletá děvčata už dávno mají za sebou poznání života, anebo sedmnáctiletí výrostci že žijí v konkubinátu a to často zase s ženskými, které by mohly být dobře jejich matkami?"

Opravdu, poručík nepřeháněl. Mravní stav těchto vrstev, ubohých a utištěných jakoby byl obrazem jejich bídy hospodářské a sociální. Je to jakoby smutná kletba všech takových průmyslových pánví, že táhnou za sebou znehodnocení všech mravních hodnot, jež činí život životem, tvoří jeho slávu a radost. A přece není v tomto ubohém požitkářství žádné radostné vzrušení, spíše zdá se to být jakýsi zoufalý fatalisnrus, který už tím nahražuje všechno krásné, o čem může jen snít, a které nepřišlo nikdy do tohoto světa vyvržených a zavržených.

„Pěkná to Č ládka!' zabručel setník, jejž výklady poručíkovy patrně bavily.

„A přece za to nemůže!" odpovídal měkce poručík. „Rída vrhá strašné stíny. A já myslím, že přes zdánlivé zlepšení, které prý sem ta továrna zanesla, jest tu hůře než bylo. Staří, kteří pamatují ještě dávné časy, to říkají a s povzdechem hledí na to, jak taková, fabrika všechno kazí a demoralisuje!"

Oba se zamlčeli, náhle přišel voják a cosi setníkovi hlásil. Setník vyšel ven, poručík osaměl. Přecházel mlčky prostorou a jeho tvář jevila stopy váž- nosti i pohnutí. Chvílemi vyhlédl oknem ven. Tam pomalu umíral den v krvavé záplavě zapadajícího slunce. Muchovské .skály se svými hřbety teď vypadaly jako postříkány zlatým prachem, který se zavěšoval na ostré, příkré jejich ostrohy, lehal do tmavých kadeří hájů, modrých temně, z nichž chvílemi jakoby Vzdech celého pohoříi ozvalo se zavanutí větru. Scenerie, která se tu naskýtala zrakům, byla plná jakéhos temného, balladického kouzla, zbáje- ného ticha, sugestivní tajemné síly.

Hory při západu slunce!

Jaká hra barev, jaká symfonie odstínů, jaká hudba tonů zrakových! Kam se oko podívá, všechno jakioby se vzdalovalo někam do tajemných dálek, ztemněných a zladěnýcli oním zvláštním jímavým smutkem, kterým působí každý pohled na věci tisíckrát; známé a zas tisíckrát, nbvé novými a novými odstíny. Stráně hoří a hoří 1 Jakoby je zažehl a polil rudou září 1 A v ní, té záři rudé bílé tečky chaloupek, a čisté bílé praporečky věžiček, kaplí a kostelů, z nichž jako z jiného dalekého světa zní večerní píseň zvonů a zvonků. Chvíle, ve klleré se zdá, že má země méně hmoty a více snů, méně skutečného a více tušeného, neznámého.

Poručík pocítil jakousi stísněnost při tomto pohledu, který mu připomínal chvíle tu kdysi prožité. A přece nikdy neprožil ten dojem okolí tak určitě, tak rozcitlivěle jako dnes. Jeho zrak těkal po okolí, pak přibližoval s<e vždy více a více k nejbližšímu okolí, až zase utkvěl tam, kde utkvěl již snad stokrát. Na malém nahrbeném baráčku, přilepeném na příkré stráni. A nové obrazy! Vidí chlapce, jak v kruté zimě sněhem si razí cestu ke stafé škole s mošničkou, ve které mimo slabikář byl skrovný kus chleba a kozí sýrec, celý oběd, který si nosíval, aby nemusil v poledne zas konati sněhjem cestu domů k obědu. Někdy stará maminka přiložila i jablíčko nebo bílý rohlík.

Dětství, dětství!

Poručík, který před čtyřmi lety už se díval na bojišti tváři v tvář smrti, ani tehda necítil takovou duševní stísněnost, jakou pociťoval při pohledu do této tuhé krajiny. Pociťoval tíži svého povolání snad ponejprv. Tehda v hromobití děl na návrší u Chlumu' je necítil tak, jako dnes. Tehda ho poslali proti cizím lidem, kteří byli tak ozbrojeni jako on. Teď ho poslali proti lidem, které všechny znal od dětství, kteří tu stáli proti jeho vojákům s holýma ru- k,ama a hladovými žaludky. Po letech přicházel domů nezi své a přicházel, aby je vraždil! V duši pocítil cosi jako řezanou bolest a v^ýkřik: „Vrahu, vrahu!"

Nemohl už zůstati sám se svými vnitřními bouřemi. Vyšel ven, aby zašel prohlédnout své Vojá- fcjy. Ti stáli zasmušilí a vážní. Bylo na většině jich znáti, jakou malou radost jim působí jejich poslání. Pušky měli postaveny v pyramidách. Někteří pokuřovali, někteří pojídali a popíjeli. Poručík vyšel mezi ně a skoro lhostejně je prohlížel.

„Kde je pan hejtman?" ptal se poručík desátníka, který se zaměstnával čištěním své krátké dýmky.

„Odešel kamsi s nějakým pánem, který sem přišel pro něho!" Najednou, zapomínaje na okamžik, že mluví se svým představeným, vykřikl desátník: ,,Co ti kluci, nepůjdou odtud?" a ukázal na skupinu chlapců, kteří se živě zajímali o vojáky. Je- jich naivně vykulené oči vyprávěly o požitku, jaký jim působí nezvyklá podívaná na vojáky.

Teď, když zaslechli hlučný hlas poddůstojníkův, se zarazili. Poručík pozoruje skupinu chlapců se usmál a řekl desátníkovi: ,,I jen je nechte, kdy pak se jim to stane, aby viděli opravdového vojáka. Ostatek jsou mezi nimi také příští vojáci!"

Ostýcliavost hochů trvala jen chvíli, za okamžik zase zmizela, zatlačena přirozenou zvědavostí, i stávali se zase smělejšími. Poručíkovu pozornost upoutal zejména klučík asi čtyřletý s velkýma, smělýma očima. Mezi hochy ostatními jevil nejvíce smělosti. Zvláště, jak bylo patrno, ho nesmírně poutala dlouhá lesklá šavle poručíkova. Přiblížil se ostýchavě, ale vždy směleji k důstojníku, až stanul těsně vedle něho. Chvílemi díval se na poručíka udivenýma očima, jeho malá ručka chvilkami se pohnula, ale hned zase sklesla. Chvíli zas váhal malý ten klučík s roztomilýma očima, pak náhle zas se ručka zvedla a sáhla ostýchavě na zlatý třapec důstojníkovy šavle.

Desátník přiskočil a chtěl ho zahnati. Ale poručík, kterého klučík patrně bavil, pokynul poddůstojníkovi, aby chlapce nechal a obrátil se k němu s otázkou: „Líbí se ti ta šavle ?"

Klučík překvapen byl chvíli, touto otázkou uveden do rozpaků, ale pak odvětil s odvahou: „Líbí!"

„A chtěl bys být taky vojákem?" ptal se poručík, se zřejmou zálibou si prohlížeje kloučka.

„Tof chtěl! Strýček je taky vojákem!"

Poručík se zasmál, pohladil hošíka a optal se ho náhle: „A jak pak se jmenuješ ? Co ?"

„Frantík!" odpovídal hoch i bylo zřejmo, jak se diví, že někdo neví, jak se jmenuje.

„A jak ještě?" ptal se poručík, jehož tato zábava čím dál tím více zajímala.

Hoch neodpovídal. Poručík mu pomohl, vida ho v rozpacích: „Tak teda, jak se jmenuje tvůj tatínek?"

„Nygrin!" odvětil živě chlapec. Poručíkovo oko se zachvělo pohnutím. Pohladil s nesmírnou něžností tvář chlapcovu a otázal se, nikoli bez zřejmého rozechvění : „A co dělá tatínek?" Oči inu utkvěly na rtech dítěte.

„Je u fabriky!" odpovídal chlapec a dodal: „Je tam mnoho lidí!"

Poručík ted měl na rtech tisíc otázek. První, kterou ze sebe vypravil, byla: „A co dělá dědeček?" Tuto otázku pronesl se zvláštní něhou a vroucností.

„Dědeček leží!"

„Ze leží?" Poručík nyní byl zřejmě polekán. „Proč leží?" ptal se.

„Stůně!"

„Ah!"

To Vzkřikl poručík úzkostným zrakem, takže tím vzbudil i pozornost svých vojáků. Ale nedbal toho. Chvíli stál zasmušile, pak vyzvedl chlapce k sobě a díval se mu do pěkných smělých očí.

,,To jsou maminčiny oči!" zašeptal hluboce dojat. Pak vtiskl chlapci do ruky peníz a řekl, nedbaje jeho úžasu a rozpaku : „To je tobě!"

„A tohle tatínkovi a dědečkovi!" řekl dojat a políbil chlapce. „Řekni, že je to od toho strýčka, co je na vojně!"

Kluk utíkal, jako když mu hlavu zapálí, provázen zástupem ostatních udivených chlapců. Poručík díval se za ním pohnut tak, že ani nepozoroval, že za ním stojí setník, který ho náhle oslovil německy : „Co tak melancholický, pane poručíku?"

Poručík pokrčil rameny: „Zdá se mi," odvětil po chvilce, „jako bych sem přicházel vraždit, páchat zločin!"

Setník se zachmuřil a řekl významně a určitě: „Voják nikdy nepáše zločin, ani když vraždí. Koná pouze povinnost!"

II.

Březen a časné jaro dotklo se i starých zřícenin mlýna. Sníh, který ještě nedávno pokrýval ssu- tin.u, zmizel. Pod ním skotačila Kamenice. V její zelenavé vodě bylo viděti křemenité dno, na kterém chvílemi jako střela se mihli drobní pstruzi.

Jaro I I do smutných těch trosek dýchlo. A přece marně! K životu je nevzkřísilo. Přišlo tak časně a rozdávalo život. A tady pořád smrt! Na stráně nadýchlo první ostýchavou zeleň a tady pořád poušť. Zdálo se opravdu, jakoby tato ruina Knoblochova mlýna, měla tu stát a svým němým mrtvým tělem hlásati hanbu a bídu přemožených, neschopných úsilí, které tvoří život. Trochu ptáků, kteří tu hledali útulek, bylo to jediné, co tu žilo. Jinak ruina byla mrtva, jakoby ponořena u věčný melancholický sen. A pod umlklým žlabem a rozpadávajícím se kolem mlýnským, které trouchnivělo a se rozpadávalo, zněla píseň života, kterou zpívala krásná horská řeka, plná prudké životní radosti a kypění, jakoby chtěla říci: „Ty, mrtvý, vstaň, nesu ti život! Hle, proč nevstáváš přece ?"

A šly dny, šly noci, jitra se rodila a večery umíraly nad starou melancholickou ssutinou, živá, veselá píseň Kamenice zněla bez ustání, a mrtvý se nehýbal. Nekonečný, tísnivý smutek .ležel tu jako na pohřebišti. Mrtvý se nehýbal, ať krasavice jak chtěla ho líbala. Nehýbal se, nesměl. Páni z fabriky ho určili k věčné zkáze.

Bída přemožených a spoutaných!

Ticho, zoufale zamlklé ticho březnového večera leželo nad ssutinou. Náhle něco zašustilo, dva, tři ptáci zděšeně vyletěli z úkrytu.

„Tady pozor, jsou schody a tam je žlab na právo !" volal hlučný hlas, snaže se být ztlumeným. Těžké kroky několika lidí oživili tuto hrobku. Bylo viděti ruku s pochodní, za ní muže. Knobloch namáhavě kráčel ku předu. Když vstoupil mezi ohořelé staré zdi, zatkl pochodeň do štěrbiny ve zdi. Za ním hned se objevila vysoká postava Podhorova. Obr musil se nakláněti, aby někde nenarazil čelem, i broukl každé chvíle mrzutě: „Co tě tohle napadlo za podivínství? Opravdu, podivné nápady!"

Oddychoval z hluboká a za ním několik mužů. Všichni náhle stanuli a dívali se na Knoblocha. Ten stál v němém zamyšlení a díval se do řeky, která šplýchala jako jemná hudba do tichého stesku březnového večera. Knobloch ztratil pro všechno teď mysl. Byl cele oddán hořkým vzpomínkám. Chvílemi se pohnul, vztýčil hlavu, jako lidé, kteří naslouchají. Zdálo se mu, že slyší známý mu milý, sladký hlas. Maminka! A zas druhý, zvučný, a při něm se mu zjevila mocná, hrdá postava otcova. Všechny tyto přeludy omamovaly mu smysly.

Muži za ním mlčeli. Chápali, co děje se v jeho nitru, v tomto okamžiku, kdy za. soumraku večera stál nad hrobem svého lepšího minulého života. Viděli, jak chvílemi se chvěje. To bylo v okamžicích, kdy zahleděl se nahoru po řece k fabrice. Její konečky tam se rýsovaly na temném pozadí oblak, ztopených v šero. Vypadaly jako vždycky pompně, pánovitě, jako zlí vladaři-uchvatitelé. Knobloch nespouštěl s nich zraku. Vyvstalo v něm všechno utrpení i pokoření, které prožil a protrpěl tam na tom špinavém fabri- ckém dvoře. Myslil na mrazivé večery, když plížil se kolem fabriky, jako hlídač. Nebylo to směšné? Hlídat jmění lupiče, které urval jeho krvi! Zachvěl se hněvem i hanbou, při vzpomínce na tento málo čestný úkol, a vztyčiv pěst směrem k fabrice, ze zavřených úst zasyčel: „Falke, Falke!"

Nic víc neřekl, než dvakrát toto jméno, jež stalo se životním jeho programem. To jméno, jež samo 10 sobě už ho rozpalovalo, to jméno, jež znamenalo pro něho kletbu, hanbu a zášť! Pochodeň, která ozařovala nitro zříceniny, vrhala své světlo na jeho tvář, která smrtelně bledá měla ráz pevné odhodlá-' nosti. Znovu se otřásl a opakoval hlasitěji už: „Falke, Falke I" A hle, náhle jakýsi hlas druhý, jakoby zdola z řeky vycházející, opakoval po něm posměšně: „Falke, Falke!"

Všichni muži sebou trhli. Znělo to tajemně v tomto okolí a za tohoto soumraku. Náhle Podhora se zasmál: „Vždyť je to ozvěna!"

A skutečně, jako na potvrzení, zdola od řeky opakoval se ozvěnou smích i slova Podhorova, který dodal: „Ale mohlo by to člověka polekat. Vypadá to, jakoby ten chlap nám všude vstupoval do cesty a vyzýval nás k boji a vysmíval se nám!"

Knobloch se na to obrátil, chvilku zas přemýšlel a pak řekl určitě a pevně: „Však ho výsměch přejde 1 0 to postarám se už já sám, když ne jiní!"

Na to obrátil se k několika mužům, kteří byli, přítomni, a otázal se: „Jsme tu všichni ?"

„Všichni 1" zavznělo tlumenými hlasy. Zář pochodně padala na jejich postavy, které za tohoto osvětlení a na místě tak zvláštním vypadaly hodně fantasticky, připomínajíce romantické výjevy spi- klenců za starých románů. Knobloch teď vyzval všechny, aby si podali vzájemně ruce. Učinili tak a Podhora pravil vážně: „Jsme tu samí důvěrní, spolehliví lidé. Můžeme začít poradu. Věc není tak snadná. — ted nám poslali i vojáky na krk. Jde o zodpovědnost za životy I" „Životy, životy!" vykřikl Knoblocl), vyskočiv. „Kdo bude dbáti života, když jde o boj ?"

Oči mu při tom zářily divokou odhodlaností a fanatismem. Pokračoval nervosně: „Což netrpěli jsme dost dlouho? A není lepší piiTtrt než to otroctví, ve kterém žijeme?"

„Pomalu, pomalu," zarazil ho Podhora svým rozvážným klidem. „Se svým životem má právo každý nakládat, jak mu je libo. Ale jde tu o ostatní, kteří nám důvěřují. Máme zodpovědnost za jiné, a ta je těžší než za sebe!"

Knobloch mlčel. Seděl na kusu starého zdiva, hlavu maje složenu ve dlaních. Konečně vyhrkl posměšně : „To je všechna tvá moudrost? Zbaběle se skrčit, podrobit? Věru, veliká není!"

Podhora povstal skoro podrážděn posměšným tónem Knoblochovým: „Kdo mluví o podrobení se? Ale bláznovsky se vrhnout čely proti vojenským puškám a bajone tům, k tomu jen s holými dlaněmi, není také žádná velká moudrost!"

Nastala chvíle ticha, kterou náhle přerušil jeden z mužů. Ukazoval na stranu dolů, řka: „Jakoby tu někdo obcházel!" Všichni naslouchali, ale všude bylo ticho, jako v hrobě. Podhora konečně prohodil: , Kdo ví, co se ti zdálo —" „Hm, zdálo se, nezdálo — ale slyšel jsem přece, jakoby kroky. A opatrnosti nezbývá. Četníci slídí všude. Hejtmanství prý jim nakázalo, pátrat všude po lidech, kteří prý podněcují!"

„Tady jsme bezpečni!" řekl s určitostí Podho- ira. „Strach má velké oči. Vidí i slyší často i to, co se nestalo!"

„Ted není čas na takové rozklady!" vyrazil nepokojně Knobloch. „Stojíme před vážnou dobou a třeba jednati!"

'„Ale rozumně a opatrně!" opravil ho Podhora.

„Tak co ty myslíš tedy?" otázal se Knobloch Podhory. „Jsem žádostiv to zvědět!"

Podhora chvilku se zamlčel. Pak jal se \yklá- dati: „Myslím, že nemusíme to prohrát! A nemusí ani téci krev.'A to se stane, když se nevyskytne nikdo, kdo by nám to kazil. Musíme mezi lidi, vysvětlovat, poučovat. Rozejdeme se po okolí a budeme mezi pracujícím lidem otvírat oči a mozky! Podaří-li se nám i ví jiných fabrikách zastavit práci, tím lip pro nás, získáme stoupence. A sem musí, dolů k nám! Tisíce a tisíce jich musíme sehnat, aby dokázali pravdu toho, zač zápasíme. Tisíce lidí, kteří trpí a strádají, ukázat světu. Na nich, na jejich bídě ukázat zločiny, které tu ta cizí kapitalistická bestie páše!"

„A což vojáci?" ozval se jeden z mužů důvěrníků, kteří dosud mlčeli.

„Nebudou a nemohou nic dělat, pokud jim nezavdáme příčinu!" odvětil rozhodným, přesvědčeným hlasem Podhora.

„Myslíš?" otázal se trpce a nedůvěřivě Knobloch „Jsou to, jak dobře jsem četl nedávno v nějakém spise, bezmocné nástroje násilí I" „Opakuji,"^ přerušil jej Podliora, „že nemohou nic dělat, když není příčiny. Pude nutno se vyvarovat násilných výtržností!"

„A což přijdou-li ZclS tkalci od Simonů a budou chtít pracovat?" otázal se netrpělivě Kno- blocli.

„Nemohou! Továrna jest obklopena zástupy našeho lidu. Jejich hustými řadami se nedostanou. Ostatně násilím je nepřimějeme k tomu, aby práci nepřijímali. Spíš poučením a vysvětlením!" Knobloch se útrpně usmíval: „Ty bys chtěl celý svět obrátit samým poučováním — každému vysvětlovat, poučovat -+-" „Jinak to na světě už nejde.. Poučení a vysvětlení jsou lidé vždycky spíše přístupni, než ranám a pěsti 1" Tyto názory Podhorovy neměl, jak se zdálo, Knobloch nejmenší chuti sdíleti. V obou mužích těchto, pohnutkách, které vedly jejich úmysly, byly patrny rozdíly. Podhora vedla určitá, jasná myšlenka, Ivnoblocha temná, prudká vášeň člověka, jenž hoří touhou pomstiti se svému nepříteli. Pro něho byl víc Falke, než celá ta spleť poměrů. Falke, to jméno, které samo o sobě stačilo vznítiti jeho vášeň. Proto jeho výbuchy byly prudké, Podhora víc klidně uvažoval. Pro něho byla tato první srážka teprve počátkem další práce mezi lidem, prvním rozhodnějším a sebevědomějším krokem myšlenky, kterou třeba rozsévati do lidu. Podhora nebyl fanatik, ale jasně uvažující člověk. Četl mnoho z počínající právě sociLIBUŠE: Jařmo millionů. 11 alistické literatury, pojmy měl dosud ne úplně vyjasněné, ale také nelze říci, že byl by nějakým fantastou. Jeho vrozená, neuvědomělá intelligence vynikala klidnou rozumovou rovnováhou nad podrážděnou vznětlivost Knoblochovu, kterou vyvolával více vztek než vědomí určité, jasné myšlenky. Knobloch myslil v první řadě na ukojení osobní msty, Podhora na ostatní, na věc, o kterou teď šlo. Byl si vědom, že zápas, který tu začínali, není jen věcí jeho, ale všech těch, kteří tu strádali a trpěli s ním, i těch, kteří přijdou po nich. Proto měl dosti obav, aby slepá zuřivost Knoblochova, jen a jen nenávidící, ale neuvažující poměr sil, nedošla ohlasu mezi lidem. Co se tkne Knoblocha, Podhora ho konečně chápal. Proto položiv ruku na rameno dobrácky mu řekl: „Já úplně pochopuji tvou osobní nenávist. Tvá osoba tu příliš stojí dotčena. Ale někdy je třeba v ¡sobě taková hnutí krotit. Podívej se na to přec jen už jednou jinýma očima, než jsou tvé vlastní, zaujaté. Dejme tomu, že by se zdařilo, co ty myslíš, a co jsi včera trochu neopatrně vyslovil."

„Co neopatrně?" vykřikl téměř Knobloch. A opakoval posměšně: „Opatrně, opatrně! Můj bože, oni s nás drou kůži, a když to nechceme trpět, zakřikují nás: opatrně ! Já povídám zas: neohroženě, statečně!"

Knobloch povstal celý rozčilen a šermoval rukama. Líce měl rozpáleny, oči jako výheň planoucí. „Rozbít, všechno rozbít se zemí srovnat to proklaté hnízdo!"

Podhora krčil rameny a usmíval se hořce i shovívavě. Pak řekl: „Rozbít, srovnat se zemí! Pěkně řečeno, ale proveď to! Ostatek k tomu nemáme právo!"

„Právo, právo!" vykřikl posměšně Knobloch. „Cekejme na právo, čekejme! To se načekáme. Kdo se nás ptal tady po právu ? Kdo se ptal, má li právo ničit lidi, jejich životy, jejich spokojenost? Ptali se ti krkavci? Ptali se a ptají, maji-li právo žotročit a vyssávat sta lidí? Právo, kde jest právo? Nikde! Co jest právo? To, které si dovedu vzít, když mi. je nechtějí dát!"

Mluvil vášnivě, nepřetržitě, jako když spustí splav. Všechno, co v něm celý ten čas vřelo a zuřilo, teď se tlačilo ven.

v „To, co tady mluvíš," mírně opravoval jej Pod hora, „pěkně se poslouchá, ale nelze to provést< Aspoň teď ne! Běž, udělej to! Rozboř fabriku — srovnej se zemí — ukaž nám, jak se to dělá!"

V posledních slovech Podhorových byla ukryta mírná ironie. Knobloch to vycítil i vztýčil se patrně podrážděn: „Budou-li chtít, všichni lidé, jako ty se jen poučovat" — tady zas Knobloch mluvil ironicky -<„pak do smrti nic nikdo nepořídí!"

„Myslíš ?" otázal se Podhora se zřejmým vědomím, že jeho stanovisko jest správné.

„No, tak jdi," pichlavě mluvil Knobloch, „pouč Falka, Biedigra a jejich náhončí!"

Podhora přijal tuto zřejmou, posměšně pronášenou špičku s úsměvem, který Knoblocha nemálo popudil. Vzkřikl hlasitě: „To je to tvé socialistické učení, o kterém tak rád mluvíš. Když přijde k věci, jsi baba!"

Podhora stále zůstával klidným. Ani tato zřejmá urážka ho nerozčilila. Pravil vážně: „Bůh ví, co myslíte si pod tím socialismem. Slepé zuření, které si samo zkrvaví čelo o zed! Mýlíš se v základě, to je rozdíl mezi námi. Ty myslíš, že síla je Yé vzteku, já myslím, že v rozumu a< klidné rozvaze!"

„Rozum, klidná rozvaha! Člověk neslyší nic, než ta dvě protivná slova!"

„A přece jich nelze dost často opakovati, zejména v těchto dnech!" odvětil Podhora.

„Ty jsi pěkný socialista!" vykřikl posměšně Knobloch. „Jdi mi s tím ke všem čertům!"

„Ano, já jsem socialista," pevně a určitě řekl Podhora, vztyčuje svou mocnou postavu.

„A co jsem já? He...?" otázal se Knobloch a utkvěl pčima na rtech Podhorových.

„Ty jsi dobrý, ale ztřeštěný chlap! To, co ty chceš, je — je násilný anarchismus!"

„Děkuju, děkuju — třeba ten. Nic nevadí. Taky lidé a dobří I Mají krev a cit. To je něco strašného v tvých očích. Mluvíš už jako Falke. Ten taky říká každému, kde se nechce dát kopat, anarchista. Běž, podej mu ruku, třeba mě můžeš udat a můžeš —" Nedomluvil, neboť v témž okamžiku vymrštila se vysoká postava Podhorova a silná jeho ruka jím zatřásla a zároveň zahřměl hlas obrův: „Už dost! Mlčel jsem dlouho, ale toto slovo mi zodpovíš, a to hned!"

Při tom táhl slabšího Knoblocha k okraji spáleniště, pod nímž dole se černala šumící řeka. Ukazuje dolů otázal se Podhora: „Vidíš tam dole tu řeku ? Ptám se: vidíš ji'?" Knobloch se snažil vykroutiti železným svalům Podhorovým, ale marně. Silák pokračoval: „Je tam dost hluboko, aby navždy se tam zavřela ústa, která pronášejí takové hanebnosti 1" Knobloch zachrčel, zmítaje sebou: „Tak pusť a nedělej hlouposti, teď je na ně nejméně času!"

Podhora ho pustil, Knobloch si oddychl z hluboká. Cítil strach před tímto člověkem.

„Hlouposti, dobře jsi to nazval!" řekl mírněji Podhora. „A jen že to je hloupost, co jsi řekl, ti odpouštím!"

Mužové, kteří pozorovali tento rozechvívající výjev, siioddeclili, patříce s úctou na Podhora, jenž imponoval jim svým klidem i rozhodností. Knobloch byl ve zřejmých rozpacích. Mručel: „Nechtěl jsem říci nic zlého — ale jsem tak podrážděn — zničen všechno mne bolí —" Usedl a vypukl v pláč. Jeho stkáni se zarývalo všem do duše. Sám Podhora patřil se soucitným účastenstvím na tohoto člověka, zoufalého svým neštěstím. Teď, když viděl tohoto statného, mladého muže, plačícího a zlomeného před sebou, chápal jeho podráždění a rozechvění. Přistoupil k němu a řekl laskavě: „Ubohý hochu!"

Knobloch zvedl k němu svůj uslzený obličej a Podhora cítil, jak Knoblochova ruka hledá jeho ruku. Stiskl ji a Knobloch zašeptal: „Díky! Můžeš mi odpustiti to ošklivé slovo — lituji je, z celé duše!"

„Tak je dobře to řečeno," řekl Podhora pohnut. „Budmež přáteli!"

Při těch slovech objal Knoblocha, který mu štkal na prsou a vzlykal: „Kdybys věděl, jak jsem nešťasten! Všechno, všechno mi vzal ten lotr. Vám bral jen vaše mozoly — ale mně vzal i žonu!"

Byl to výjev nesmírně tklivý a pohnu tlivý, že i těmto lidem otužilým v strádání vehnal slzy do očí. Nastala chvíle tísnivého ticha, do kterého zdola zavznívaly jen tiché šepoty Kamenice, která tančila mezi balvany, jichž obrysy vyčnívaly z rozpěněných vln a v nočním šeru nabývaly fantastických podob. Krajina kolem mlčela, jen chvílemi zavzdychaly lesy. V jejich vzdechu jakoby byla utajena bolest a stesk. Podhora první přerušil toto ticho, které všechny stísňovalo: „Nemáme," pravil, „mnoho času, nutno se rozhodnout ! Tedy myslím asi tolik: Sami nepodnikneme nic násilného. Ale rozejdeme se, každý jinam v okolí, a budeme hledět dělnictvo i v okolí přimět k zastavení práce. Bude to nejlepší naše odpověď!"

Všichni souhlasili, jen Knobloch mlčel, ponořen úplně v sebe. Podhora se ho otázal: „A co ty, příteli?"

Knobloch mávl rukou a pravil se znatelnou jakousi apatií: „Co mne se týče — 1111, co mohu sám? Ale den můj přijde!" dodal určitě.

„Nuže, rozejdeme se! Zítra ať každý se chopí ■své povinnosti, kterou vzal na sebe!"

- 1(57 — Zvedl se k odchodu, ostatní za ním. Náhle stanuli. Ozvalo se na blízku zakašlání.

„Někdo nás pozoroval a stopoval!" pravil Pod- liora, upínaje sluch ve stranu, odkud se ozvaly zvuky.

„Nu tak, neměl jsem pravdu, když jsem dříve řekl, že tu někdo obchází?" pravil jeden z mužů.

„Ale kdo to je?" ne bez starosti šeptal Podho- ra. „Budíne tiši, snad ho poznáme!"

Na blízku ozvaly se zvuky, jáké působí namáhavá chůze, a v nejbližším okamžiku jako z jedněch úst ozval se výkřik překvapení a hněvu: „Ryšánek I" Před zraky všech u vchodu objevil se člověk, jenž podobal se spíše příšerám zjevení, než lidskému tvoru. Neobyčejně vysoký, ale hubený, smrtelně bledý, v ošumělých šatech vypadal jako kostlivec. Zvláštního tohoto rázu mu dodávala ústa se zkaženými zuby, s nimiž tak často se v této krajině lze setkati. V nočním tichu, na místě odlehlém a tak sugestivním mohl tento zjev i u mužů statečných vzbuditi pocit nevolnosti. Všichni mlčeli. Konečně Podhora otázal se příchozího zjevení: „Co tu chceš, zrádce ?"

Řekl to přísně, s mrazivým klidem, očima pro- bodaje přímo příchozího. Ten mlčel, hlavu maje svěšenu.

„Povídám, co tu chceš?" ozval se ještě důrazněji Podhora, zatím co Knobloch jevil sto chutí se vrhnouti na postavu u vchodu. Ta stále mlčela. Najednou sepjala ruce, jakoby k prosbě a zašeptala nesmete: „Odpuštění!"

Všichni pohlédli 11a sebe, jakoby jeden druhého žádal o vysvětlení tohoto záhadného výjevu. Posta- va u vchodu stála v trvalé sklíčenosti, která na ní byla patrna. Cítila na sobě hněvivé i opovržlivé zraky. Tento Ryšánek měl zlou pověst mezi uvědomělejšími dělníky. Byl jedním z přečetných vyzvěda- čň a donášečů ředitele Falka, který mu za to očividně přál. Falkovi byl tento Ryšánek oddán s pravou psí oddaností, úplně jsa v klatbě jeho démonického vlivu. Všichni to věděli a proto Ryšánka nenáviděli a opovrhovali jím. Jeho zjevení ted za okolností tak zvláštních vyvolalo proto tím větší znepokojení a nepokoj. Knobloch přiskočil kněmu náhle, zvedl svou pěst proti němu a zasyčel: „Co chceš, bídný zrádce a donášeči, zde u poctivých lidí? Pravím, co tu chceš?"

Ryšánek se třásl úzkostí a zimničním rozechvěním, které se zmocnilo celé jeho bytosti. Zašeptal znovu zajíkavě: „Odpuštění 1" Výjev byl vždy více rozechvívající. Co chtěl zde tento muž v této chvíli za takových okolností? Podhora, jemuž se vrátil všechen jeho klid, odtáhl zuřícího Knoblocha. Ten sípal: „Nech mne, ať se jednou vypořádám s touto ohavou v lidské podobě. Ted ho nepustím už!" Podhora viděl, že musí zakročiti: „Musíme ho dříve slyšeti, co chce," pravil. „Ubližoval nám sice dost všem —" „Ale mně nejvíc!" vzkřikl Knobloch vášnivě. „Tento hanebný chlap věděl o spádech Falkových s mou ženou — dělal posla Knoblocha schvátil takový příval vášnivého vzteku, že se třásl na celém těle a očima zrovna pohlcoval Ryšánka. Ten náhle zvolal: „Odpuštění! Ublížil jsem mnoha z vás, všem — všem -4- vím o tom —" Jeho hlas teď zněl zvučněji a lítostivě jako hlas kajicníka, který se zpovídá ze svých zločinů!

„A teď přicházíš, abys ublížil znovu. Já vím, oč jde! Udat nás, donést to Falkovi. Slyšel jsi všechno?"

„Neslyšel!" odvětil Ryšánek.

„Ale hledal jsi nás 1" vzkřikl Podhora přísně a vážně naň patře.

„Hledal, hledal. A kdybyste kdekoli byli, musil jsem vás nalézt. Mé svědomí mne hněte!"

„Svědomí, svědomí!" vykřikl zuřivě Knobloch. „Má takový ničema také svědomí?"

Ryšánek klidně snášel tyto všechny potupy a urážky. Jeho oči měly výraz úzkosti a lítosti. Vykřikl : „Svědomí, svědomí! Nikdy jsem necítil, že je mám, jako v těchto dnech!"

„Nevěříme ti!" vykřikl Knobloch. ,,Jsi zrádce a donášeč!"

„Něco horšího - horšího ještě „Není nic horšího," řekl Podhora svým ledovým podmaňujícím způsobem.

„A přece — přece -+-!"

Všichni naň patřili tázavě a zvědavě. Cítili, jak z vyznání tohoto člověka na ně čiší jakási skrytá hrůza.

„Co je horšího než zrada a ďonášečství? Kdo podlejší než zrádce a donášeč?"

Ryšánek se nyní. zachvěl a zwlal hlasem, ve kterém se třásla hrůza a šílená bolest: „Žhá a vrah!"

Nastalo příšerné ticho. Tato slova vzbudila takový dojeni, že všichni na chvíli oněměli a patřili 11a Ryšánka s pocitem největšího zděšení. Ten pokračoval : „Ano, žhář a vrah! Já zapálil Šimonovu fabriku, já připravil Simona, který uhořel, o život! Každá hodina je pro mne utrpením, jaké nelze vyslo- viti. Chodím jako Kain: nemám nikde stání. Každý pohled lidí, kteří mne potkávají, jakoby na mne volal: Žháři, vrahu!"

Muži se třásli mrazivým děsem, který vál ze slov Ryšánkových, jenž pokračoval: „V šumění lesa, v šplíchání řeky, všude slyším ta strašná slova: Žháři, vrahu! Co jsem to učinil — co jsem to učinil ?"

Bylo patrno, že jeho bolest je nesmírná a opravdová, proto čím dál víc mizela nenávist u Pod- hory a ostatních a měnila se v soustrast a účast. Náhle přikročil k němu Knobloch, stiskl mu pevně ruku a patře mu pronikavě do očí, zasípal: „Nešťastníku, proč jsi to učinil? Pověz, proč?"

Ryšánek mlčel, neodpovídal. Tato otázka mu způsobila nové rozpaky. Knobloch dotíral na něho neustupně dále: „Proč neodpovídáš — proč jsi to spáchal? Vím proč! Povím ti to tedy!"

Zraky všech spočívaly nyní na Knoblocliovi, dohadujíce, co chce říci. Knobloch naklonil se nyní ještě více k Ryšánkovi a řekl mrazivě: „Ano, povím ti, proč jsi to udělal. Protože ti to Falke poručil!"

Přes to, že podobné domněnky se vynořovaly v mysli všech, toto přímé obvinění Falka je zamrazilo. Knobloch dodal: „Ano, jen to přiznej, to je nový Falkův zločin I" Oči íiiu svítily jako k.ičce a na celém těle se třásl, když vyrazil ze sebe pln zuřivosti: „Oli, je-li pak na světě ničemnosti, které by ten lotr nebyl schopen ?"

A obrácen k Ryšánkovi, jenž mlčel nyní a uvažoval, jestli přece jen svou zpověď neměl si rozmy- sliti, pravil Knobloch: „Ob, jste oba podaření, pán i jeho sluha — fi! A co teď za novou ničemnost tě sem vede?"

Ryšánek zvedl nyní oči. Knobloch nenechal ho ani promluviti a osopil se naň: „Že jsi přišel na špehy, že jsi nás přišel stopovat. Jen přiznej se k tomu!"

„Přišel," řekl nyní temně Ryšánek. A jeho hubená, vysoká postava se náhle celá zachvěla, jakoby jí projela bolest, způsobená bodnutím nože, a jeho tvář podobná hlavě kostlivce měla výraz kajicníka.

„Nuže, že tě poslal Falke na slídění ?" doléhal naň Knobloch.

„Poslal!" přisvědčil nyní Ryšánek. „A já poslechl. Jako pes poslechl, bůh sám ví, jak se mé duše zmocnil. Byl jsem slepý, oddaný jeho nástroj. A šel jsem i teď. Nařídil mi, abych pátral, kde scházejí se vůdcové. Šel jsem. Ale už mé svědomí mě trýznilo, A teď, když viděl jsem vás tady a vzpomněl si na ta sta a sta lidu, který vás miluje a mne nenávidí a mnou opovrhuje, všechna špatnost a ničemnost má mně se zjevila před očima, lakže jsem se sám před sebou otřásl ošklivostí I" „Nevěříme ti!" zvolal vášnivě Knobloch. „Byl jsi překvapen při své ničemnosti a teď navlékáš škrabošku, to je to!"

„Nevěříte!" vykřikl bolestně a vášnivě Ryšánek. „Ale uvěříte, až uvidíte důkazy. A ty podám. Do prvních řad půjdu, do prvních a třeba proti vojákům, třeba na smrt! Co je mi už teď život. Je špinavý a bídný!"

„Ale přec jen život, ať jakýkoli," posměšně řekl Knobloch. „Tací lidé, jako ty, nejvíce na něm lpí!'" „Vy tedy nevěříte?" řekl temně a bolestně. „Nu, nemohu nutit, ale přijde hodina, kdy uvěříte. Odejdu. Ale než odejdu, slyšte: Falke má tu několik špiclů. Hejtman mu sám řekl, že by bylo nejlépe, kdyby se mohli vůdcové dopadnout při nějaké schůzce tajné — že by se pak mohli zatknouti a tím hlava že by byla rozšlápnuta. Ano, ano! Dole stojí četníci, které jsem přivedl, čekají na mé znamení — někde už se doslechli, že tu máte schůzku — čekají, čekají na znamení. Jděte jinou stranou. Vrátím se, a řexnu, že nic jsem nevypátral —" Fohnul se a jeho vysoká postava, podobna více stínu, se ztrácela jako zjevení, které se náhle vynořilo a zase se rozplynulo. Všichni dojati patřili za ním, opanováni zvláštními pocity. Zřícenina, noc, z]£\ení, jeho zpověď, vyznání zločince, vše to zanechalo v nich mocný dojem. Mlčeli. Konečně ticho přerušil zas Knobloch, který zvolal svým posměšným způsobem: „Ale že umí ten taškář hrát komedii, ne? Oh, Falkova škola 1" A ohlédl se při tom na Podlioru, který stále mlčel. Nyní potřásl hlavou a pravil mírně, skoro laskavě: „Nezdá se, že by se přetvařoval. 1 nejhorší lidé mívají okamžiky lepších citů —" „Takový taškář — a lepší city. Falkův učeň -+- a jepší city!" zvolal Knobloch.

Podhora ho přerušil: „Věřme o každém raději to lepší — ostatně uvidíme, nejbližší budoucnost to ukáže. Pojďme!"

Opatrně, následován ostatními, sestupoval zříceninou k lesní cestě. Když vstoupili na cestu, ohlédl se Podhora.

„Kde je Knobloch?" otázal se Podhora, nevida jej nikde.

„Zůstal někde pozadu," odvětil jeden ze společnosti, která tiše kráčela.

„Anebo nahoře!" odvětil Podhora — „ale pojďme, čekají nás naši lidé!"

Knobloch opravdu zůstal nahoře. Noc se zjasnila, neboť vyšel měsíc a ozářil krajinu, která .dřímala tichá. Jeho bledé paprsky stékaly na lesy a odrážely se ve vlnách Kamenice, která šuměla tiše a tajemně, jako když ve snách vzlyká. Tekla kolem posupných zřícenin, v nichž stál Knobloch jako přibit na svém místě. Jeho postava byla skrytá v šeru, jen oči mu svítily jako tygří. Nad svou krásnou, lepší mladostí tu stál, uprostřed noci nad šumící řekou, která zpívala do jeho dětských snů a mladosti. Všechno to mu teď projelo duší v této samotě, za tiché noci. Vzpomněl na svou ženu — její dítě, a všechna jeho bytost jakoby schvácena byla závratí. Naproti za vodou viděl v šeru rysovati se temné obrysy fabrických komínů. Zvedl ruku a vztýčenou ji zvedl proti komínům a opakoval: „Falke, Falke!"

A zdola od šumící Kamenice vzhůru k zřícenině opakovala ozvěna hrozivě: „Falke, Falke!"

III.

Fabrika mlčela ...

Do tiché noci čněly její komíny, bez dýmu a v samotě snily. Vypadaly zamračeněji a posupněji než kdykoli před tím. Vítězná výše, se které se dívaly po více než dvě desetiletí dolů na podmaněný svět, jemuž vládly tvrdou, bezohlednou nikou silného uchvatitele, nemohla přivyknout! tomu tichu, které od tří dnů kolem vládlo. Mlčela kotelna, mlčely stroje, mlčely stavy — podivné ticho! Jako hudba velikého orkestru, vedeného a řízeného osvědčeným dirigentem, který znal ovládat všechny, zněla tu po dny, měsíce, léta veliká vítězná hymna triumfu ziata, vítězství síly, zněla z tisíců nástrojů, jež plnily přízemek i dvě patra velikých sálů. Když zněla svým ryčivým chorovodem, zdálo se, že v jejich zvucích se usmívají vysoké komíny, z jichž jícnu vycházel dým k nebesům, jako dým z obětnic ku poctě velkému, neznámému božstvu Mammonu. Teď najednou veliká t.:i hymna umlkla, orkestr mlčel. Zdi sálu stály ponořeny ve tmě a tichu. Bylo něco neobyčejně tísnivého v tomto tichu a smutku obra, odsouzeného k prázdné zahálce. Stroje, které zdály se jindy, v zimničné své činnosti poháněny nevi- ditelnou silou v horečný úprk, živými tvory, z nichž každý má svůj život, ted bez života stály jako mrtvá těla, z nichž odešla duše. A na všem tom mrtvém tichu ležel jakýsi posupný stín zamračené nevole. Fabrika se mračila, její chapadla neměla už svých denních hodů. Dravci; hlad zíral ze všech jejích oken a otvorů jako z jícnů hladové šelmy.

S průčelí fabriky bila jedenáctá hodina noční.

Podivný zvuk mají někdy hodiny! Do tichých, opuštěných samot zní smutně jako neznámý hlas neznámých úst, jakási baladická tajemnost, velká, hluboká a teskná píseň věčnosti, jakoby z jejich zvuků se lila. Píseň věčnosti, hlas z bezedných, neznámých propastí. V opuštěném tichu továrního dvora zněl zastřený alt hodinového cymbálu neobyčejně teskně. A sotva že dozněl, ozval se v nároží dvora zvuk ještě tesknější, vytí psa.

Lyon tesknil.

Mlčenlivě toto zvíře bývalo nyní často slýchali za nočního ticha. Zdálo se, jakoby těžký smutek vyplňoval jeho srdce. Nebyl nikdy už tak čilý, jako kdysi. Jeho velké moudré oči měly tesklivý výraz, pořád jakoby někoho hledaly. Celé hodiny dovedl vysedávati u vrat, a dívati se po silnici vzhůru. A za tmavých i měsíčných večerů ozývalo se teskné, bolestiplné vytí, které jakoby někoho volalo, se rozléhalo po okolí a umíralo v lesích. Nový hlídač nenáviděl proto černého svého druha. Často, slyše jeho žalostný stesk, jak vyje za noční tmou, houkl zlostně: „Co ta bestie řve ?"

A často jeho těžká, kovaná bota kopla do černého těla. V takových okamžicích Lyon vycenil zuby a zavrčel. Ale surový hlídač, podrážděn tímto odporem zbil jej vždycky tak nemilosrdně, že se Lyon později tyto zjevné projevy odvykl a přijímal kopnutí i jiné rány s tichým vzdorem. Za to v jeho zřítelnicích byla patrna skrytá, ale vytrvalá nenávist. Když po dvoře brousil ve společnosti hlídače, kráčel s hlavou svěšenou. Nikdy na něm nebylo znáti onu přítulnou veselost, jakou jevíval ve společnosti Knoblochově. Novému hlídači to neušlo i nenáviděl Lyona vždy více a trýznil jej jak mohl. A ku podivu, černý obrovský pes, který jediným skokem mohl svého nepřítele srazit svými mocnými tlapami k zemi a jediným stiskem' svých strašných tesáků ho zadávit, snášel tato surová muka, jakoby trpělivost jeho neznala mezí. Zdálo se, jakoby v duši tohoto velkého zvířete nebylo místa k odhodlání a činu. Jen oči svítily, ale co platí zášť očí, když mlčí tlapy a tesáky? A přece, ve chvílích odpočinku, když vyhříval se 11a jasném slunci, jakoby ponořen v spánek, oči jeho sledovaly každý pohyb surového hlídače a svítilo z nich něco, jako sen o okamžiku odvety.

Zvuk hodin odbíjejících jedenáctou noční i vytí psa znělo fabrickým dvorem. V jednopatrovém domě, v prvním poschodí, kde byl byt Falkův, zářilo mdlé světlo. Ředitel bděl u stolu při práci. Chvílemi vstal a přecházel nervosně pokojem. Jeho tvář nesla stopy útrap a starostí, špatně tajeného nepokoje. V rukou mačkal kus papíru, který chvílemi rozbalil a přelétl zrakem, který sálal zvláštním ohněm. Koutky rtů se usmívaly hořce a rty šeptaly : „Za každou cenu dorozumění!"

Falke se zlostně smál a opakoval znění telegramu.

„Za každou cenu dorozumění! Jaký nesmysl! Ted, když tu máme vojsko, když — když Simonová fabrika —" Tato poloblasitá vlastní slova jím zachvěla. Oblédl se přímo zděšen, jakoby ve strachu, jestli někdo neviditelný ho neposlouchá. Zdola ze dvora znělo vytí psa. Falke se zamračil: „Ta potvora musí pryč!" zabručel. „Celé noci tu trápí — čert ví, jako bych v tom vytí slyšel hlas jiný, zlý — svědomí — he, svědomí? Směšná pověra !"

Mávl rukou a učinil pokus se zasmát. Ale úsměv mu stydl a umíral na rtech, hned jak se tam objevil. Mrazivého cosi ho studilo uvnitř i na tvářích. Marně se vzpíral tomu, marně to hleděl umlčet. Sedl zas ke stolu a prohlížel dopisy a telegramy, znovu se vracel k telegramu s krátkým, lakonickým zněním: za každou cenu dorozumění! Telegram byl podepsán samotným baronem, důkaz to, že je to jeho pevná vůle.

Opravdu, baron dostával dotazy, jak a kdy bude objednávka hotova a dodána. Spěchalo a továrna stála. Baron neměl menší nenávist k lidem, které zaměstnával, než Falke, ale jako obchodník vycítil, že by teď nebylo zdrávo věc protabovati. Každý den byl velikou škodou, větší než kdy jindy. Myslil správně, až bude věc vyřízena, pak bude možno něco podniknouti proti požadavkům. Byl přesvědčen, že ústup je někdy vítězstvím. Ředitel Falke telegrafoval několikrát denně, že ustoupiti nemožno a netřeba, že věc bude potlačena každou hodinou. Ale LIBUŠE: Jařmo millionů. 12 baron, který jindy Falkovi úplně důvěřoval a neomezeně ho zplnomocňoval, náhle ochladí. Pociťoval před tímto svým oblíbencem přímo hrůzu, neboť jeho chování se při požáru Šimonovy továrny v něm budilo děsné domněnky. Falke vycítil dobře tento chlad, který baron, když odjížděl, dal mu zřetelně na jevo. Vždycky jindy mu podal s kamarádskou srdečností ruku, žertoval. Ted odjel přísný, vážný, zamlklý, beze stisku ruky, bez jediného slova. To Falka nejvíce sklíčilo a myšlenka, že by mohl ztratiti přízeň svého pána, naplňovala jej strachem i nevolí. Co chvíli zašel k oknu a hledě ven, jakoby tam hledal ony zástupy, které zvedly vzpouru proli němu, sípal vztekle: „Proklatá rota, ještě mne připraví o důvěru u barona!"

Nic mu nebylo tak těžko a bolestno ztratiti, jako přízeň pána, kterému sloužil s otrockou oddaností a jehož úsměv a stisk ruky byly nade vše tomuto muži, jenž byl stejně dobrým otrokem jako otrokářem. A ta ztráta hrozila teď, to cítil z mrazivě lhostejných a studených dopisů baronových, v nichž mluvil už jen Páni Falke zasmušile opakoval už po několikráte: „To jest vděk za všechno —• i za to hrozné -+-" Nedořekl, ani nedomyslil. Cítil hrůzu. Ale náhle se vztýčil. Jakoby všechna jeho síla a energie se v něm vypjala. Postoupil k oknu, neboť slyšel dole hádku. Rozeznával hlas Ryšánkův a hlídačův, kteří se utkali ve sporu.

„Co tam chcete — teď v tuto hodinu?" ptal se hlídač, pohlížeje s podezřením na Ryšánka.

A hlas vysokého hubeného kostlivce odpovídal: „Musím tam — k řediteli, mám s ním důležitého cos sděliti — musím -»-" „A já povídám, že vás nepustím!"

Ředitel nyní viděl, jak Ryšánek násilím odstrkuje hlídače. Ale viděl i něco jiného. Lyon stál nehybně pozoruje potyčku obou mužů.

„Na Knoblocha by si byl nesměl dovolit takhle sáhnout, ten pes by ho rozsápal!" pomyslil si Falke. V témž okamžiku již bylo slyšeti těžké kroky Ryšánkovy na schodech a záhv na to stanul v pokoji. Falke stoje u okna hleděl mu dychtivě vstříc. Ryšánek mlčel, bylo na něm znáti neobyčejné rozechvění a mocné pohnutí. Nastala chvíle tísnivého ticha, které konečně přerušil Falke: .

„Nuže, jaké zprávy přinášíš?"

Z toho, jak ho oslovil, i z důvěrného zvuku slov bylo patrno, že mluví tu pán k oddanému sluhovi a nástroji. Ryšánek mlčel. Stál jako přibit na místě. Od přepychu plného okolí se tato nuzně oděná kostra odrážela až příšerně. Sám Falke, ostřílený a otrlý, nemohl se zbavit.i tísnivého pocitu. Ryšánek stál jako duch, jako strašidelné zjevení. V bledé hubené tváři mu oči zářily jako v honičce. Ředitel patřil naň v patrném podivu, který stupňoval se v úžas, když vysoká ta postava náhle se zachvěla, jakoby od základu, klesla na sedadlo a vypukla v křečovitý, prudký pláč.

„Co se stalo?"

Falke byl neobyčejně znepokojen. Všeho na světě byl by se spíše nadál, nežli slz v těchto očích. V nočním tichu, uprostřed pokoje, tonoucího v pološeru, zněly ty zvuky vyrážené z hrdla tohoto člověka zrovna strašidelně. Falke cítil, jak jeho nevolnost vzrůstá v úzkost, a nepocítěný dosud strach. Ale brzy zas se opanoval a ozbrojil se obvyklým svým klidem. Přistoupil blíže k Ryšánkovi a opakoval: „Co pak tohle má znamenat? Já řekám zprávy i ne babské slzy!"

Tu náhle postava tkalcova se vztýčila a přemáhaje vnitřní vzrušení, pravil Ryšánek s důrazem: „Nejsou každé slzy babské — někdy pláče také něco jiného! ' „Co jiného?" otázal se Falke, propadaje čím dále zřetelněji zmatenému údivu.

„Svědomí!" odvětil Ryšánek stručně a podíval se zpříma na ředitele, jenž bezděčně sklopil zraky. V duši ucítil něco jako prudké bodnutí.

„Svědomí," bručel a opakoval po Ryšánkovi a dodal v duchu: „Ošklivá, nepříjemná bestie!"

Na chvilku zmlkl, ale jen na chvilku. Patřil za okamžik zas pevně na Ryšánka a řekl pánovitě: „Tady není místo ani čas k nábožnému rozjímání. Víš, o jak vážné věci se jedná! Byl jsi, kam jsem tě poslal ?" „Byl!" — „A jaké neseš zprávy?"

„Žádné," odvětil Ryšánek pevně a odhodlaně s nádechem zasmušilého rozjitření.

„Žádné!" opakoval Falke. „To nezní příliš dobře. A k čemu ta kapucínská tvář k tomu? Snad naposledy jsi se nestal —" Ryšánkova tvář nabývala vždy vážnějšího a ho lestnějšího výrazu, čím dále a výsměšněji ředitei mluvil. Zvedl se náhle a přímo vykřikl: „Jen se směj — směj ale taky přijde čas, že se smát nebudeš!"

Falke couvl překvapen. Nechápal, co se děje. Jak s ním ten člověk mluví? I tykat se mu odva žuje! Rekl přísně a velitelsky: „Jak to se mnou mluvíš — jako s nějakým -¡-'l Hledal přiměřené slovo a jméno, ale ku podivu nemohl je nalézti, cítil se zmaten a stísněn. Ryšánek mu pomohl: „Jen dopověz, jako s darebákem rovným sobě. Slyšíš, Falke, darebák, zlosyn, vrah, žhář —" Tvář Falkova zesinala jako křída. Ryšánkova slova jej zdrcovala.

„Zlosyn, vrah, žhář —" jakoby se před ním otvírala propast. A hlas tkalcův, jednoho z nejpo- slednějších a nejoddanějšícli otroků, zněl jako hlas soudce, tvrdého, neúprosného, jenž vznáší žalobu. Falke cítil, jak ho jímá přímo závrat' při pohledu na tohoto ošklivého člověka, který teď vypadal jako příšera se svou smrtelně bledou tváří a vytřeštěnýma očima, s bezzubými ústy a vzezřením zoufalce. Vypadal jako ztělesnění hříchu, vtělení svědomí, které přicházelo s výčitkami a žalobou. Stál rozechvěn uprostřed pokoje, v šeru a tichu noci, do kterého zněl jen tikot hodin 11a stěně. Ryšánek měřil jej pohledy plnými nenávisti a opovržení. Kolikrát stál v tomto pokoji v důvěrném rozhovoru se svým pánem. Teď už v něm neviděl pána, ale zločince, rovného sobě. A vida, jak chvěje se pod jeho pronikavými pohledy a jak klesá pod každým jeho slovem, jako pod balvanem, cítil v nitru svém ulehčení i uspokojení. Falke náhle přistoupil k svému stolu, vytáhl zásuvku, vyňal z ní papírový peníz a přikročiv k němu, podával mu jej.

Ryšánek couvl jako uštknut a pustiv peníz na zem, vykřikl: „Necli si peníz Jidášův!"

Falke. byl čím dále ve větších rozpacích a údivu, nepoznávaje svého oddaného otroka. Podrážděn vykřikl: „Co tedy chceš tady?"

„Co chci?" zvolal Ryšánek se zoufalou bolestí. „Co chci zde? To, co mi nemůžeš dát! Vrať mi pokoj, klid — vidíš, co jsi ze mne udělali" Roztáhl své ruce a jeho postava teď zdála se rusti, ještě větší a děsivější byl tento lidský přízrak, že Falke mimoděk couvl. A řezavý hlas opakoval : „Vidíš, co jsi ze mne udělal! Žháře, vraha! Xudy chodím, pronásleduje mne to, pohled lidských očí nesnesu — v každém jako bych viděl nenávist, pohrdání, noci jsou pro mne peklem — a ty spíš pokojně, tak jako bysi nevěděl nic, ale docela nic —" Falkovi vyvstal na čele pot. Zdálo se mu, jakoby se dostal do rukou mučitele, který si s ním hraje a každým hnutím mu připravuje muka. Cítil, že nemá-li sešílet, musí se tohoto člověka zbavit za každou cenu. Přemohl se proto, a vzav jako obvykle na sebe tvář velitele, zasmál se nuceně a zvolal: „Co blábolíš, šílence? Nevím o ničem —" „Nevíš, o ničem?" opakoval po něm posměšně Ryšánek. „To se povedlo, to dovedeš jen ty. A přece, kdo je. více vinen? Ty nebo já? Tys poručil, já vykonal. Kde by mne taková ďábelská myšlenka byla mohla jen napadnout! A teď najednou nevíš o ničem!"

,,Nevím!" opakoval Falke zarputile a pevně, zatínaje své rty, že málem krvácely.

Ryšánek naň vrhl pohled plný zdrcujícího pohrdání. Pak řekl zasmušile: „Ale abys věděl, proč jsem přišel! Nasytil jsem se už té bídácké úlohy, kterou jsem hrál. Na psa jsi mne ponížil. Ale ještě jest čas, abych se očistil. Na sta lidí dnes proklíná tvé jméno. Ty se při tom nechvěješ? A já půjdu mezi ně, půjdu..."

„Neuvěří ti," řekl Falke s posměchem. „Lidem jako ty se nevěří!"

„Máš pravdu," pravil zasmušile Ryšánek. „Nevěří, jako mně nevěřili, když jsem je varoval!"

„Varoval?" vykřikl Falke.

„Ano, varoval jsem je před tvými slídiči a špicly. Vím dobře, co jste tu mluvili s hejtmanem. Chcete zatknout a zavřít všechny ty, kteří otvírají lidu oči. A to jsem jim zrovna řekl, aby se měli na pozoru —-" Falke byl tím neobyčejně pobouřen. Vztáhl ruku a vykřikl přísně a pánovi tě: „Dost už! Jsem syt tvé nestydatosti — tam jsou dvéře!"

A obrátil se zády. Ryšánek chvilku ještě stál, pak obrátil se k odchodu. Mezi dveřmi se ještě obrátil a řekl rozechvěně: „Jdu. jdu k lepším lidem. Jdu z tohoto místa - - je tu děsno a hrůza! Z každého koutu tu straší — půjdu se očistit, veřejně se vyznám ze svého zločinu —" Falke považoval to za hrozbu, které se však nezalekl : „To neuděláš, víš, co by tě čekalo. A kdyby — co mně po tom co mně —" — Zůstal sám. Po schodech vzdaloval se Ryšánek, zvuk jeho těžké, potácivé chůze umlkal. Falke zbyl sám uprostřed pokoje. Ohlédl se, jakoby chtěl zjistiti, je-li opravdu sám, načež hodil s sebou na sofu. Ted teprve mohl se, cítě se úplně sám a bezpečen, oddati svým pocitům. Bránil se přívalu úzkosti, ale marně. Ryšánek byl dávno pryč, ale Falke stále viděl příšernou tu živou kostru s rozjitřenými zraky, která se nechtěla hýbat. A jako z hrobu zněl mu v duši skřípavý hlas: „Vrah, žhář, zlosyn —" Odbýval to úsměvem, ale cítil při tom úzkost. Nikdy dosud ve svém životě nepoznal tohoto pocitu, až ted z toho skřípavého hlasu, který přes to, že pokoj byl příjemně vyhřát, naň působil jako mrazivý vítr. Rozpomínal se znovu na všechny podrobnosti výjevu, který se byl právě odehrál, a čím dál více rostla jeho stísněnost. Což kdyby opravdu Ryšánek splnil svou hrozbu a všechno veřejně vyznal? To zdálo se mu přece málo pravděpodobným. Vždyť by se tím sám uvrhl v záhubu!

„Nesmysl," mávl rukou a zkusil zapálit si doutník. Nechutnal, za chvíli zhasl. Cítil, jak z rozechvění naň lehá únava, onen zvláštní pocit tělesné únavy, která následuje obyčejně po prudkých duševních otřesech. Přivřel oči, na které se snášelo polosnění. Mdlé světlo lampy rozšiřovalo kolem sebe matné pološero, ve kterém nabývaly všechny předměty zvláštních po dob a obrysů. Zvuk kyvadla hodin, jednotvárný a odměřený, rozvlňoval ovzduší nasycené tísnivým smutkem. Falke ležel a vzdychal ze sna. Chvílemi rozrážely jeho ruce zvuk, jakoby chtěly zasáhnouti neviditelného nepřítele, a z úst vyrážela "nesouvislá slova.

„Ne, ne, Simone, to nebyl já —" V roznícené obrazotvornosti snu jevilo se Fal- kovi úžasné divadlo, obrazy se střídaly. Viděl dav, hrozivě obrácený proti továrně, s rukama zaťatýma, slyšel divoké nenávistné výkřiky, z nichž jasně pronikal hlas Knoblochův, který volal: „Podívej se mně do očí, ty upíre!" A hned na to vidí, jak vrhá se naň rozlícená postava Knoblochova, jak velký černý pes se vrhá na jeho šíji. Učinil pohyb, aby setřásl hrozné to zvíře s očima ďábelsky jiskřícíma. A zas jiný obraz — vidí Šimonovu továrnu oblitou mořem plamenů, které olizují jako jazyky zčernalé dýmem zdivo. A z něho, toho moře plamenů, vystupuje do výšky hledá postava a dívá se naň strašnýma očima. Falke sebou polmul a vykřikl zouíale: „Ne, ne, Simone — já to nebyl -¡- já lo nebyl — nedívej se tak strašlivě -+-" Ku podivu, všechny tyto výkřiky byly pronášeny česky, vzrušená a poděšená obraznost si je vynutila, jimi mluvila jeho úzkost a zoufalá hrůza. „Simone, Simone —" Otřásl se a otevřel oči. Přízraky zmizely. Viděl čalouny, záclony i mdle svítící lampu. Strašidla zmizela. Ale přece tu nebyl sám. Nad ním skláněla se vysoká ženská postava v bílém nočním oděvu. Paní Falková v noci se probudila a tiše vešla do pokoje, ve kterém Falke se zmítal v boji se svými strašidly. Naslouchala udiveně výkřikům, které vyrážel ze sebe, a její tvář jevila zřetelné stopy roz- rušení. Nebylo to v těchto dnech poprvé, co Falke ze spaní vyrážel tyto zvuky plné zoufalství a jméno Šimonovo. Zmocňoval se jí nepokoj.

Tato žena beze všech mocnějších vášní a citového vzrušení, žijící nudný život v tomto zákoutí ve společnosti svých zamilovaných psů, nikdy nejevila nějaké zvláště živé účastenství na svém okolí. Byla úplně spokojena vrchovatým blahobytem, který ji obklopoval, a žádný z mocných a otřásajících dojmů neměl v ní místa. Také na svého muže hleděla vždycky s klidem a shovívavou jakousi mírností, která mohla býti po případě nazvána lhostejností. Ale poslední dny přece jen, vidouc jeho utrpení a rozechvění, cítila účast na jeho osudu. Mimo to v ní klíčila jakási předtucha něčeho zlého a děsivého.

Proč zrovna volal Simona? Nebyli přece příliš přáteli! Nevěděla více nic určitého, ale za to v ní rostlo tísnivé nějaké tušení, které se stále posilovalo. Teď, když stála nad svým mužem, který zmítal se ve svých mukách, ji přepadla hrůza, že zbledla. V bílém svém nočním šatu zdála se vyšší a její tvář měla ostré rysy. Falke probudiv se, vztýčil se prudce, vida tuto bílou postavu u sebe. Chvilku to trvalo, než se upokojil a řekl s patrným ulehčením: ,,Ah, to jsi ty!"

A snaže se být co možná něžným, dodal starostlivě a oddaně: „Proč pak nespíš?"

Ona mlčela. Dívala se naň s tázavým a zkoumavým výrazem ve své tváři, přímo a podmanivě, že mimoděk sklopil zraky překvapen, neboť v této klidné, ledové tváři se znuděnýma očima nikdy ta- kového výrazu neviděl. Zakoktal v zřejmých rozpacích, těkaje zraky kolem, aby nemusil snésli její pohled.

„Jak se to, prosím tě, 11a mne díváš?"

Posedla k němu a vzala jej za ruku i cítila, jak tato ruka se chvěje. Pak měkce a laskavě mu pravila: „Míváš teď, ubohý příteli, zlé noci!"

Falke vytřeštil oči a podíval se na ni zděšen, jako člověk, s jehož tajemství někdo strhuje roušku.

„Zlé noci — já? Oh, tíží mne mnoho starostí teď ■— nemůžeš tušit ani -+-" „Chápu, ale mám strach —" odvětila paní Fal- ková starostlivě.

„Strach? Nic se nám nemůže stát!" ujišťoval Falke svou paní a nutil se do bezstarostného výrazu.

Postřehla to a stiskla mu ruku i řekla starostlivě : „Nebojím se, že by se mi něco mohlo stát. Ale bojím, ano děsím se něčeho hroznějšího —" Falke se nutil do smíchu, ale bylo znáti, že jest mu při tom nevolno.

„Čeho se děsíš?"

Paní Falková odvětila s velikou vážností: „Bojím se, děsím —" a náhle s prudkostí u ní nikdy nevídanou a neslýchanou vybuchla: „Co znamenají tvé strašné sny, to stálé volání Simona?"

Falke zbledl jako křída. Myšlenka, že by jeho choť mohla míti jen tušení něčeho, jím otřásla. Paní Falkové neušlo toto jeho pohnutí, i zvolala: „Musím vědět pravdu. Povím ti, co si myslím. Mám strach, že o tom zločinu víš —" Falke so třásl. Hleděl uniknouti zrakům, které se naň upíraly, ale marně. Jeho žena mu tiskla ruku, jakoby ji svíraly okovy. Ty jemné, měkké ruce byly studené a tvrdé jako články železných řetězů. Falke přemožen jen zaúpěl: „Nemuč mne, dost už trpím — strašlivě trpím !" Paní Falková couvla v patrném zděšení. Vycítila z tohoto tísnivého, zoufalého vzdechu poloviční přiznání. Hleděla na svého muže ohromena a z jejích očí, které nikdy snad neplakaly, vytryskly slzy. „Ty, ty jsi sám snad •—" Falke ji chopil za ruku a sklesl před ní, hlas jeho se zajíkal: „Ano, ano, někomu to musím říci, zalklo by mne, utýralo. Tedy slyš — já to objednal."

Paní Falková oněměla hrůzou. Bezděky vynikla svou ruku z dlaně Falkovy a couvla, otřásajíc se odporem a zděšením. Teprve po chvíli zavzlykala: „Vrah, žhář — Ježíši Kriste!" Falke na ni patřil vytřeštěnýma očima. Její vzezření jevilo ošklivost a opovržení. Konečně za- štkala: „A proč jsi to, nešťastný, objednával? Takový zločin I" Falke zmlkl. Po chvíli řekl zasmušile a temně: „Zločin, ano, zločin. Ale bylo to v zájmu pána —" Oči paní Falkové se na to zajiskřily. Svrchované opovržení z nich zíralo. Opakovala: „V zájmu pána! Tedy pro pána i zločin tak děsný! Všechno i zločin, vraždu, žhářství, jen když pro pána!"

Na slova pána položila opovržlivý důkaz a dodala s pohrdáním: „Krev sluhů se v tobě nezapře. Jen když pán jest spokojen! Krev otroka — ob, těžko ji změnit, když jest vrozená!"

Poslední slova byla zřejmou urážkou na Falkův původ. Ten snesl i tuto potupu s tichou odevzdaností, přistoupil k své ženě a chtěl ji uchopiti za niku. Ta však vztáhla ji, plna ošklivosti před každým dotekem, a zvolala: „Neodvažujte se na mne sáhnout — vrahu, žháři!"

A všechna rozechvěna odcházela. Na prahu se zastavila a řekla už klidně: „Brzy ráno, odjedu. Zakazuji si, abyste po mně pátral!"

Portiera ve dveřích zašuměla, Falke zůstal sám, zdrcen. Byl úplně sám, opuštěn se svým zločinem. Byl úplně skleslý. Chvíli tiše naslouchal, díval se ke dveřím. Žila v něm naděje, že jeho choť se přece jen vrátí. Ale nevracela se. Míjely minuty, hodiny, nic se nehýbalo. Falke úplně vysílen ležel na pohovce, strašlivě rozrušen. Opovržení, kterým byl právě zasypán, ho úplně zhroutilo. Chvílemi pokoušel se vzbuditi svou starou energii a vzdor, ale nešlo to. A uvnitř, v jeho nitru to krvácelo, cítil, jak srdce mu prudce buší rozčilením.

Chvílemi povstal a přikročil k oknu a hleděl ven do tmavé noci, která ležela na celé krajině. Tu, tam na horách v některém okně bylo viděti světelné body. Tam lidé ještě bděli a pracovali, jakkoli bylo už k ránu. Falke odešel pak na lože. Ale sny míjely jeho zraky. Ve tmě zjevovaly se mu výjevy minulých okamžiků, slyšel slova nenávisti a opovržení, která ho drtila. Noc míjela trapně, mlčenlivá a tajemná. Nic se nehýbalo, ani jeden zvuk nerušil ticho. Tu náhle ze dvora se zas ozvalo vytí psa.

Falkovi se zdálo příšerným. Zapomněl na všechno, jen vztek se v něm vzbudil. Zaskřípal zuby a zasyčel vztekle: „Tu potvoru dám zabít — jaký to .strašlivý hlas!"

IV.

Za měsíčné oné noci, když Podhora rozešel se s Knoblochem v mlýnské zřícenině, Baruška Špidle- nova prožila úzkostné okamžiky. Její srdce chvělo se úzkostí o Podhoru. I v těchto pohnutých, rozčeřených dnech našel si Podhora každého večera chvilku, kdy k ní přišel. Jejich srdce se už úplně našla, úplně si rozuměla. Vyklíčil mezi nimi onen poměr tichého," hlubokého soucítění, bez velikých vášní, jaký klíčívá mezi prostými, dobrými dušemi. Podhora byl člověk hřmotného těla, ale jemné, měkké duše, kterou mohlo rozčilili jen bezpráví na komkoli páchané. K Barušce Špid lenové připoutal ho zprvu soucit, později cit hlubší a něžnější. Slabá tato dívka s mírnou tváří, výrazu plného tiché dobroty a utrpení, s okem plným čistoty a něhy, úplně si podmanila srdce dobráckého obra. U ní rostl zase Podhora každým dnem. Jeho síla mužná, která u žádné ženy nemíjí se účinkem, mírná, ale při tom rázná a činů schopná povaha, důvěra i úcta ostatních, kterou si dobyl, to vše v duši mladé dívky té vyvolávalo obdiv a lásku. Sama si nebyla ani vědoma úplně hloubky a síly těchto citů. Poznala je teprve ze strachu a starostí, které prožila v posledních pohnutých dnech. I vzpomínka a smutek po smrti otcově, dosud čerstvé a bezprostřední, ustoupily těmto starostem. Mladé děvče slýchalo každou chvíli věci, které je naplňovaly úzkostnými obavami. Nescházelo hlasů, které roztrušovaly, jak Pod hora je sledován úřady a jak prý si to odnese, jako uznaný vůdce a podněcovatel dělnictva.. Proto, když Podhora nepřicházel jako obyčejně, byla velmi znepokojena.

„Co asi ten člověk dělá?"

Tato otázka, kterou odlehčila svému úzkostnému rozechvění, byla pronesena s takovým upřímným a prochvívajícím tonem, že vyrušil i starou její tetu ze čtení jakési staré nábožné kroniky, které byla stařena horlivou a pilnou čtenářkou. Znala tuto švabachovou knížku, jejíž ušmourané listy svědčily o častém užívání, už skoro z paměti, ale vracela se k ní často, zejména za dlouhých večerů, jako k^e- diné své zábavě a potěše. Se schýlenou tváří, plnou vrásek, která nápadně svou podobností připomínala Spidlena, jehož byla starší sestrou, vydržela často celý večer nad touto nábožnou knihou, jejíž obsah zdál se jí lak krásně se lišiti od krušného a stráda- níplného života, který viděla kolem sebe a jehož strastí také úplně, do vyčerpání, užila. Její muž, náruživý piják, který jí tak život otravoval a často ji i bil, spal dávno už věčný sen na držkovském hřbitově. Stařena žila osamělý, nuzný život, který jedině jí nyní, po smrti bratrově oslazovala společnost bratrovy dcery, kterou po jeho smrti přijala k sobě. Ve svých sedmdesáti letech musila si chléb zásluho- vati navlékáním koialů, které po domech rozvářeli držkovští a smržovečtí faktoři. Tito sklářští faktoři byli právě tak nesvědomitými a obratnými vyssavači chudého českého lidu, jako faktoři plátenníci. Velké armády lidu krčily se ve svých bídných příbytcích celé dny a noci v širokém okolí, s bídou protloukaly život, aby svou prací hromadily jmění faktorů německých, kteří rozváželi skleněné zboží do celého světa a při tom bohatli. Od dětí, které ještě ani do školy nechodily, až po neduživé stařeny všechno otročilo těmto chytráckým a bezohledným vykořisťovatelům, kteří hladovou mzdu ještě ustavičně snižovali. Dosud tam v Krkonoších tento hladový domácký průmysl živoří. Baruščina teta, která vždycky byla přísná a pracovitá, dovedla i v sedmdesáti svých letech po deset, dvanáct hodin denně sedati nad prostými, malými necičkami, naplněnými sekanými koraly, které dlouhými, tenkými jehlami navlékala na nekonečně dlouhá pásma nití. Od té doby, co Baruška byla uAí, se přece jen tak nemusila namáhati, ale jí, zvyklé ode vždy práci, to nedalo. Přes to, že byla trochu podivínská, milovala dceru po svém bratru upřímně. Měla radost z této hodné a řádné dívky, která se tak lišila od ostatních svých družek, které smutný životní svůj osud si oslazovaly životem dle jejích starých přísných názorů velice volným. Často spráskla nad tím ruce a řekla káravě: „Co to je teď za svět — na pána boha to nedbá, jen to hříšné tělo když hodně užije — a ta děvčata, ta děvčata! Jestli pak která z nich ví, co je to stud a počestnost!"

Opravdu, život fabrických děvčat nevynikal zrovna liliovou nevinností, továrny a nedělní muziky stá- valy se hromadnými jatkami, na nichž hynula jejich mladost a neporušenost, a které většinu z nich obdarovaly často předčasným a málo radostným mateřstvím. Z této Sodomy měli staří lidé, kteří pamatovali tu čistší a neporušenější život mládeže, skutečnou hrůzu. Baruška Špidlenova zůstala dosud ušetřena vlivu tohoto otravného okolí. Její otec bděl nad ní přísně, a teď se jí ujala stará teta se stejnou ostražitostí. Ted byla znepokojena, pozorujíc, jak Baruška se od nějaké krátké doby mění. Její styky s Podhorou, o němž pak, i když byla sama, mluvila s nápadnou vroucností, naplňovaly starou ctnostnou tuto puritánku obavami. Proto také, když Baruška projevila hlasitě svou starost, co Podhora dělá, poznamenala stařena dosti nevrle: „Ty máš nějakých starostí o toho člověka — nevím, nevím, ďúče, ale mně se to nechce líbit —" Baruška se zarděla jako pivoňka a nemohouc snésti ostrý, káravý pohled tetin, sklopila oči. Teta vstala, přikročila k ní a řekla starostlivě: ^ „Tak se mi zdá, že už nejsi taková, jakou jsi bývala — proč pak se mi nemůžeš podívat do očí —" Tato podezíravá slova se dotkla mladého děvčete neobyčejně nemile a urážlivě.

„Co pak si myslíte o mně, tetičko?" „Co si myslím ? Nic si nemyslím, já vím! Co umřel tatík, myslíš si asi, že můžeš dělat co chceš!"

Baruška tato ostrá slova tetina přijala velmi rozhořčeně. Bylo to poprvé, co se jí dotkla teta tak nešetrně, i byla hotova v tom spatřovati i urážku Podhory, na kterého patřila s hlubokou a vroucí LIBUŠE: Jařmo millionů. 13 vážnosti. A poprvé také odvážila se k ráznějšímu odporu, i pravila vážně a s výčitkou: „Podhora je člověk jiný než ostatní. Což je něco zlého v našem přátelství?" Teta se suše usmála: „Jen kdyby to bylo přátelství. Ty možná že si myslíš, že je to přátelství. Ale já myslím, že je to něco jiného a pro mladé, nezkušené děvče, jako ty, nebezpečného —" j,Jak to mluvíte, tetičko?"

„Jak mluvím! Jako stará, zkušená osoba! Takhle, jako ty, mluví a začíná každá, ale ty konce, ty konce!"

Nastalo chvíli ticho. Baruška mlčela, nemajíc hned odpovědi a odvahy k ní. Teta zatím pozorovala bystře účinek svých slov na mladou dívku. Vidouc její rozpaky, pokračovala vítězně: „Proč pak neodpovídáš? Vidíš, to je špatné znamení ! A to tvé klopení očí! Mladé děvče, které má čisté svědomí a srdce, může se podívati každému do očí' Podívej se mi přece do očí!"

Baruščiny zraky teď se zvedly a setkaly se s ledovým pátravým okem tetiným. Viděla v něm jakýsi zlobný záblesk i otázala se: „A prosím vás, tetičko, mně se zdá, jako byste neměla Podhoru ráda!"

„Ráda, nerada," odpovídala teta — „ale tady ho nerada vidím!"

„A proč? On je přec hodný a pořádný člověk. Zeptejte se kohokoli!"

„Já se nemusím nikoho ptát — vidím sama dobře —" „To asi ne," odvažovalo se vždy více mladé děvče. „Jinak byste věděla, jak je to pořádný člověk. Není piják, není karbaník —" „To ještě neznamená, že by byl hodný — ne, nemám ho ráda. Je mi vždycky až úzko, když k nám přijde I" „Úzko, proč úzko?" ptala se s úžasem Baruš- ka, a patřila na tetu, která se vždy více rozpalovala a konečně vyrazila zlostně, tak, že mladé děvče se až uleklo: „Je to neznaboh, který nevěří na pána boha!"

„Kdo váin tolile řekl ?" žasla Baruška, polekána ostrostí tetina hlasu a jejím rostoucím hněvem.

„Nikdo mi nic nemusí říkat. Je to člověk bez víry a takový socialista. Já sama sic nevím, co to socialista je, ale kalého asi nic, když úřady lak samy je stíhají! Jak to tuhle povídali, když jsme šli z kostela, jsou to, ti socialisti chasa, která nechce ani císaře ani boha, dyť bylo o tom i kázání a velebný pán tomu jistě rozumí."

„Možná, že taky nerozumí —" vyběhlo Barušce z úst. Ale ihned tohoto neprozřetelného výroku litovala. Stařena vyskočila a v očích jí zaplál takový oheň rozhořčení, jaký v nich Baruška jakživa neviděla, a hlasem, který se chvěl bolestí i hněvem, vykřikla : „Nešťastné dítě! To máš od něho — toho hrozného člověka!"

Baruška pocítila poprvé, jak se jí teta odcizuje a vzdaluje. Jak podivní dovedou být staří lidé, a jak nespravedliví! A přece jí nemohla, té stařeně, zazlívat, vždyť věděla i cítila, že mluví z ní nevědomost a při tom láska a starost o ní. A s dru- hé strany zas myslila na Podhoru, toho hodného, řádného člověka, kterého si vážila stejně jako ostatní. A teď musila slyšeti taková nenávistná a tvrdá slova o něm! V duši jí bylo úzko i smutno při pomyšlení na tuto propast, kterou náhle viděla otvírati se mezi ní, Podhorou a tetou. Propast, kterou při umíněnosti staré té ženy půjde těžko překlenouti. A v této malé, krátké chvíli několika téměř minut vycítila mladá dívka celou nesmírnou a nekonečnou i nesmiřitelnou protivu dvou světů, starého a mladého, i poicítila také, jak úplně a cele jest na straně Podhorově. Hle, jak tento muž, kterého stará, zbožná její teta obdařila takovou mírou nepřátelství, ba zjevné nenávisti, dovedl mírně a laskavě inluviti o lidech a to i o těch, kteří nebyli jeho přáteli. V té chvíli, při vzpomínce na tyto jeho vlastnosti, cítila teprve vyvýšenost, s jakou vynikal nad své okolí. A v duchu znovu byla u něho a otřásla se starostí, co že kde dělá, že nepřichází. Stará teta, jakoby uhádla tento myšlenkový pochod, otázala se: „Kde pak dnes asi vězí? Jistě zas někde štve lidi. Ostatně, kdo ví, jestli ho už četníci nemají!"

Baruška zvedla k ní polekané oči. Stařena postřehla tento výraz leknutí i pokračovala: „Co se díváš, jakoby to nebylo možné. Však povídal včera jeden jdsař z fabriky, že pan Falke dá všechny ty štváče zavřít, anebo postřílet!"

To ylo mladé dívce přece jen trochu mnoho, i usmála se trpce, jakoby chtěla svým úsměvem od- býti hrozby tetiny.

„Co,ž pak to jde jen tak, dát beze všeho někoho zavřít nebo dokonce zastřelit?"

Ale ani tato námitka, zajisté že velmi rozumná, starou tetu neodzbrojila, neboť odvětila s neustupnou svou jistotou, která zněla velmi přesvědčivě: „Co je nemožno pánům ve fabrice? Všechno, všechno mohou!"

Z tonu, jakým to stará ta žena pravila, byla zřejmá jakási strašidelná přímo víra ve všemohouc- nost továrny. A aby dodala důrazu tomu, co tvrdila, pokračovala: „To ty nepamatuješ, když se nebožtík Knobloch s nimi soudil. Každý na světě říkal, že musí vyhrát, že je v právu ¡on — a jak to skončilo? V řece pod fabrikou, kde se utopil jako žebrák i se svým právem. A z jeho mlýna je hromada rozpadlých zdí. A když barona žalovali, že je ve spojení s pašerá- ky! Co se stalo? Strážníci na hranicích zabavili zboží pro něho pašované, barona žalovali. Ještě tu jsou lidé, kteří to pamatují. V Boleslavi u soudu to bylo. Baron tam šel, a pánovitě řekl soudci, aby to zastrčil někam, celou tu věc, a když ne, aby aspoň byl malý trest. Soudce nepovolil a odsoudil ho k veliké pokutě. Baron mu pohrozil, že si to bude pamatovat. A pamatoval. Soudce to odnesl, za pár neděl byl ten ouředník z trestu přesazen!"

Baruška naslouchala pozorně. Opravdu, oba tylo případy jí byly známy, vždyť se o nich veřejně mluvilo. Teta vidouc účinek svých slov, dodala : „Tak vidíš, co ti páni nemohou? Všechno mohou, protože jsou páni! A uvidíš, že to teď taky špatně s těmi všemi lidmi dopadne. Podívej se — stačilo ťuknout a vojáci jsou už tady! Co se bude ještě dít, je u boha."

Stařena umlkla, všechna rozrušena. Ostatně nebyl tento přímo pověrčivý strach ze všemohoucnosti fabrických pánů jen jejím výhradním vlastnictvím. Sdílelo ho více méně celé okolí těchto lidí, kteří sami, ve své závislosti a těsnosti své existence, ve svém otroctví, v němž se rodili a umírali, viděli ve fabri- ckém kolosu svrchovaného pána a v těch, kteří mu vládli, moc, která je nedotknutelná, proti které jakákoli vzpoura je marnou, zločinnou. Zdálo se, jakoby tento žralok zde, který v bezedném a věčně hltavém jícnu pohlcoval je všechny, tu vytvořil novou formu moderního poddanství, jakousi temnou moc, jako bylo středověké panství feudálů, kteří vládli nad životem i smrtí svých poddaných, kteří byli úplnou hračkou jejich zvůle, zbožím, které nemělo duše ani nároků na vlastní svůj život, žijíc jen pro svou vrchnost. K takové formě moderního feudalismu dovedl baron Riediger vypěstovati svou moc, sílu svých železných rukou, v nichž vše úpělo, trpělo a umíralo. A nad tímto podmaněným světem, který byl jeho královstvím, jeho říší, vypínal se jeho trůn, trůn nezodpovědného samovládce barona Rjedigera a jeho náhončích.

Baruška Špindlenova, která od dvanácti svých let trávila smutné dny své mladosti v tovární mu- čírně, cítila sama také kus té pověrečné hrůzy před touto nesmírnou moci, a slova tetina, vyznívající v hrozné proroctví, ji stísňovala. Osud Podhory tak už cítila spoutaným se svým životem, že zaujal všechno její myšlení, i chvěla se úzkostí při pomyšlení, že by jen část hrozné předpovědi tetiny mohla se splniti.

Proč pak Podhora nejde?

Tato otázka teď stále mocněji si podmaňovala její duši. Bylo už deset hodin — už jistě nepřijde. Ale proč — proč? Stalo by se mu bylo opravdu něco? Z tohoto úzkostného rozechvění náhle ji vyrušil zvuk těžkých kroků, jichž zvuky dobře znala.

„Jde, jde, je tu!" vykřikla radostně a tváře jí zahořely. Zapomněla úplně 11a tetu, která broukla hodně nevrle a podrážděně: „Co pak tady chce tak pozdě ? Který pak pořádný člověk chodí v tuhle chvíli na pobyt?"

Ale Baruška neslyšela už nevrlá slova. Běžela otevřít a sotva že se objevila v otevřených dveřích mocná postava Podhorova, mladé děvče, zapomínajíc na svou ostýchavost a podléhajíc úplně své radosti, vrhlo se obra do náručí. Zvedl ji jako hračku a ve tmě, která v síňce panovala, ji políbil.

„Kde pak jste byl tak dlouho?" otázala se ho Baruška ne bez výčitky.

„Měli jsme důležitou schůzku!" odvětil, nepouštěje její ruku ze své. Cítil, jak se chvěje celá, i otázal se: „Proč pak se tak celá třeseš?"

Mladá dívka odvětila skoro uražena: „Ještě se ptejte! Naposled jsem vystála málo strachu?"

Usmál se, potěšen touto starostlivostí o něho, a odvětil vesele a potěšen: „Strachu? O koho?"

„O koho? Ah, jako byste byl tak málo chytrý — vy — vy -*-" řekla vyčítavě.

„Tak snad o mne?" řekl vesele a jaře.

„Nu, a o koho jiného?"

,,No, je to hezké od tebe," odvětil, „ale taky trochu zbytečné — nic se mi nemůže stát!"

Baruška náhle zvážněla: „Že nic — a já umírám. A ta tetička mi teprve dodala. Mluví jen pořád o nejhroznějších věcech — četníci — kriminál -+- vojáci — krev a smrt, věřte, začíná mi u ní tady být smutno!"

„No tak jdi někam, kde ti bude veseleji I" zařízl náhle do uší obou milenců hlas staré tety, která přišourala se ke dveřím a vyslechla rozmluvu obou mladých lidí. Byli oba tím překvapeni. Pruh světla, který se nyní rozlil ze světnice do tmavé síňky, kde oba stáli, osvětlil skupinu. Stará teta stojíc na prahu pak zvala Podhoru dále s patrnou výčitkou: „Tak pojdte dál, nestůjte tu ve tmě. Hodní lidé nemusí se báti světla!"

„Pravda, pravda," odvětil stejně významně Pod- liora. „A přece i hodní lidé se někdy sami světlu brání!"

Stařena tuto narážku asi nepochopila a šourala se nazpět do světnice ke stolu ku své nábožné kronice. Tvář její byla mrzutá a nikterak se nenamáhala, aby jí dala vlídnější vzezření. Ostatně byl to více strach nějaký, který pociťovala vůči Podhorovi, strach prosté, nevědomé stařeny před člověkem bez víry, což v jejích očích bylo něco strašlivého.

Podhora si jí mnoho nevšímal, neboť všechna jeho pozornost byla soustředěna na Barušce, která zářila radostí a štěstím, majíc ho blízko sebe. Mladí lidé tiše si povídali, co zatím pod hubenými prsty staré tety šustily sěžloutlé listy švabachové nábožné kroniky. Chvílemi hodila přes brejle okem po mladém párku, vykonávajíc takto nad ním mrav- ní policii. Konečně odložila brejle, zívla široce, zamkla kroniku a děla suše: „Půjdu spát!"

Což znamenalo pro Podhoru: táhni ke všem čertům, jestliže ovšem na čerty zbožná žena kdy myslila.

Každým způsobem však v ní byli í ašiti, což zas tvrdíval Podhora.

Když Podhora odcházel, Baruška šla za ním zavřít dvéře. Bylo jedenáct hodin a noc jasná, měsíčná, velmi příjemná. Když octli se venku, obrátila se, už na rozchodu, Baruška Špindlenova k Podho- rovi: „A na tetičku se nezlobte. Ona není zlá^, je jen —" „Ano, je jen stará, mrzutá a nevědomá," doplnil ji Podhora. „A nevědomým sluší odpouštět, jiného nelze s nimi nic dělat!" dodal se smíchem. Jeho smích zněl hřmotně, ale ne zlomyslně, do měsíčné noci, kterou se vzdaloval.

Zraky Spidlenovy dcery provázely jeho postavu, až zmizela v oblouku silnice. Když teď octl se sáni a kráčel vzhůru po silnici, utkvěly zraky jeho na obrysech fabrických komínů, které rázem daly jiný směr jeho myšlenkám. Vzpomněl .si, že by měl ještě zaskočiti k otci Šmelhancovi, najde-li tam nějaké známé. Musil je všechny míti na očích, z obavy, aby neprovedlo se něco neprozřetelného. Dělalo mu to dost starostí, neboť lid byl vždy rozjitřenější a zejména četnictvo se chovalo tak, že budilo vždy větší kvašení. Vnikalo do domů lidí jen trochu podezřelých, obracelo všechno na ruby, slídíc po novinách a knihách, ve kterých, podle názoru okresního hejtmana, bylo všechno zlo.

„Tam má zmije hlavu a tu třeha rozdrtit 1" prohlásil pan hejtman.

Ale tyto prohlídky neměly jiného výsledku, než že dráždily lid, ničeho se nenašlo. Opravdu také ve skutečnosti málo se starali tito lidé o nějaké určité myšlenky převratu. V tom se ctihodný byrokrat právě mýlil, mysle, že všechno jest ovocem nějaké umělé propagandy nového, rodícího se učení převratu. Toto evangelium mělo ještě hodně daleko k tomuto lidu, v jehož vzpouře nebylo nic umělého a orga- nisovaného, ale pouze prudký spontánní výbuch dlouho týraného nevolnictva. Podhora sám, který byl uznaným náčelníkem, a byl označen u úřadu jako socialista, byl jím spíše z instinktu než následkem nějaké propagandy. Ta teprve tehda prvními nesmělými krůčky zkoušela své štěstí, ale sem do těch zákoutí v údolích a na horách měla hodně daleko. Úsilí četníků zůstávalo při tom marným, ale za to nevole lidu vždy více rostla. Podhora to pozoroval znepokojen, obával se, aby mu celá věc nepřeirostla přes hlavu a nevymkla se z rukou jeho, které dosud vše dovedly držeti v náležitých mezích. Nejvíce starostí mu působil Ivnobloch svou prudkou, vášnivou a zaslepenou nenávistí, která rnohla se státi jiskrou a způsobiti hrozné neštěstí. Podhora dobře a střízlivě všechno odvažoval. Sebe menší násilí může vésti ke srážce s vojskem — a pouhá myšlenka na krev budila v Podhorovi, jakkoli jinak nebyl bázlivec a slaboch, úzkost. Právě pro zodpovědnost za krev nevinnou se této možnosti opravdově děsil.

Všechny tylo myšlenky nyní před ním vyvstaly a tvrdošíjně nap dorážely. Na tisíc lidí tu stálo bezbranných, ale rozjitřených do krajnosti — ne- bylo-li tu nebezpečí, kdyby tak Knoblochovi nebo několika jiným vášnivějším lidem §e podařilo tuto masu uvésti v pohyb ? A nebylo k tomu mnoho potřebí, neboť Falke a jeho náhončí vystupovali vždy směleji a vyzývavěji, zejména od toho okamžiku, kdy přitáhlo vojsko. Byl to zejména zrzavý písař Geschke, Falkův příbuzný, který okázale, jakoby clitěl ukázati, že se nebojí nikoho, chodil mezi dělníky, do jejich zástupů a shromáždění a jejich projevy provázel posměšnými poznámkami. Odvážil se dokonce jednou i k tatíku Smelhancovi. Ten odepřel mu naliti piva. Písař se rozčertil: „Cože?" vzkřikl hrozebně. „Mně nenalít? Na to se podíváme!"

Vysoká postava Smelhancova stála nehybně — v zdánlivém, nesmírném klidu. Teprve, když písař začal láteřiti a spílati, zvedla se mocná ruka hospodského a uchopila písaře jako pírko a vynesla ho ven.

„Buďte rád," řekl nyní Smelhanc rozčertěné- mu písaři, „že takhle s vámi jednám. Nemívám ve zvyku trpět takové klukoviny 1" Zrzavého písaře tento pohrdavý klid tím více rozčilil. Jsa už na silnici, počal křičet a nadávat všemu českému. Teď ale došla trpělivost. Zástup lidí vyhrnul se ven a obklopil písafe, který vida situaci, náhle zbledl. Vida tolik tváří hořících nenávistí a tolik rukou vztažených a ochotných k ráně, chvěl se na celém těle a koktal hanebně česky: „Já nikoho nechtít urazit — to hospodský -+- ne nalít —'" Ale jeho koktání zanikalo v hluku zástupu, který se kolem tísnil, hotov vrhnouti se na nenáviděného zrzouna.

,,Zabte ho, zrzouna!" vykřikl kdosi ze zástupu.

V toni však ozval se hlas neobyčejně mocný a silný: „Pusťte ho — ani vlasu mu nekřivte!"

Poznali všichni Podhoru, který právě v čas přišel, aby zachránil drzého písaře. Jeho slovo platilo. Všichni mručíce, třebaže se zřejmou nevolí, ustoupili. Podhora, který viděl, jejich znepokojení, jal se jim vysvětlovati: „Ten chlap sem proto přišel, aby vás tu vyzývavým chováním přiměl k nějakému násilnému skutku. To by byla pro ně radost. Na to čekají, aby mohli říci, že nejsou jisti životem a hnát na nás vojáky! Chci vsadit hrdlo, že ten zrzoun sem byl poslán proto!"

Po tomto vysvětlení všichni porozuměli a reptání umlklo. Bylo už půl noci, proti obyčeji však v hostinci Šmelhancově dosud bylo světlo a dosud tam byli hosté, Podhora se svými známými. Mluvili o běžných událostech dne, mluvili i o četnících, vojácích. Starší jeden muž vykládal: „Vojáci jsou nespokojeni. Sám prý ten oíicír povídal, že neví, proč sem vlastně přišli, že se nic neděje!"

„A ten mladý, to prý je Karel Nigrinů!" kdosi nadhodil.

Podhora přisvědčil: „Ano, Karel —- jaké jsou divné náhody! Není mu asi dobře při tom — on byl vždycky dobrý, hod- ný hoch. Ale arci, oficírský kabát mění lidi k nepoznání ! Ale, u všech čertů, kde pak je Knobloch?"

Nikdo nevěděl.

„Snad je doma! Má hodně daleko přes kopec a potřebuje odpočinku. Poslední čas byl hrozně rozčilen!"

„Kdo by se tomu divil?" podotkl jeden z hubených mužů, kteří naslouchali u stolu. Podhora byl zamyšlen. Myšlenky, které ho cestou přepadly, pokračovaly. Hospodský přikročil k němu a řekl dobro- dušně: „Jste nějak zaražen!"

„Mám starosti, tatíku. Starosti! Ti chlapi pořád jen dráždí lidi, a kdo pak má pořád krotit tisíc lidí ? Oni chtí něco vyvolat, a já se bojím, aby se jim to nepodařilo!"

Obrátiv se pak k přítomným, řekl: „Všechno záleží na tom, jestli se nám podaří po dobrém zadržet dělníky ze Šimonovy fabriky, aby nepřijímali práci. Udržíme-li se tak několik dnů, je vyhráno. Továrna musí, je vázána smlouvou, dodat do určité lhůty mnoho zboží. Chce-li je mít v čas, musí nám vyhovět. Já to vím, z dobrého pramene — vím i to, že baron sám naléhá na Falka, aby to vyřídil po dobrém!"

Skutečně, Podhora měl zprávu velmi bezpečnou. Obdržel ji od starého účetního, který již od počátku tiše souhlasil s lidem.

„Proto hleď každý," pokračoval Podhora, „mírnit sebe i ostatní, ať podnikají ti lidé co chtí proti nám. Násilí by posloužilo jen jim, střežte se ho!"

To byla slova tak jasná a rozumná, že nebylo možno s nimi nesouhlasiti. Podhora vida tento sou- hlas, byl potěšen a aby je utvrdil a zajistil si tak jejich rozvahu, pomoc, vyzval je: „Slibme si zde, rukoudáním, že ničím neporušíme klid!" zvolal ne bez slavného přízvuku.

A všichni vstali, zvedli ruce a jakoby v přísaze zvolali jednohlasně: „Slibujeme 1" Podhora byl spokojen. Teprve nyní klidně mohl odejiti, neboť všichni, kteří tu byli a které znal, byli lidé, na které mohl spolehnouti. Proto zvedl se k odchodu, jeho dnešní úkol tu byl vykonán. Zítra nastával úkol těžší, přinutiti tkalce i ostatních okolních továren, aby zastavili práci a přidali se k tkalcům Riedigerovým. Každý si vzal z důvěrníků na starost jednu továrnu, neboť tito lidé všichni se mezi sebou znali a měli proto v každé továrně dost známých. Plán Podhorův byl prostý: zastavením práce ve všech fabrikách se mělo klidně všechno dělni- ctvo poprvé přihlásiti o svá práva.

Kráčel domů v myšlenkách, když tu náhle u plotu továrny viděl státi mužskou postavu. Poznal ji okamžitě. Byl to Knobloch, který, tu stál, upíraje své zraky napjatě k bytu ředitelovu. Když uslyšel kroky, chtěl zmizet, ale v tom už byl Podhora u něho. V měsíčním světle viděl, jak Knobloch chvěje se rozčilením a jak snaží se očima uniknouti pronikavému zraku Podliory, kterého se zmocnilo těžké nějaké tušení.

„Co zde děláš?" otázal se ho krátce a přísně Podhora, nespouštěje s očí rozčilenou tvář Kno- blochovu.

Ten cosi zakoktal. Tušení Podhorovo nabývalo určitějších obrysů. Opakoval: „Co zde děláš?"

Oči upřel tak bodavě na Knoblocha, že tento překvapen a zmaten jal se koktati: „Všechno spí — i hlídač, pes mi neublíží, tím jsem si jist, — chci tam -+-" A ukázal k továrně.

„A co tam chceš ?" tlumeně, ale přísně se ptal Podhora. Knobloch náhle vyrazil: „Co tam chci ? Nu — řeknu to, chci udělat to, co Falke Simonovi!"

„Zapálit!" Podhora, jakkoli měl tušení něčeho hrozného, se otřásl hrůzou. Chopil se Knoblocha, táhl ho s sebou a sípal: „Nešťastníku, jaká to šílená myšlenka? Víš, co by to pro nás všechny znamenalo ? Vpálit nám znamení paličů!"

Knobloch se zamlčel. Zdálo se, jakoby se probouzel z těžkého, strašidelného snu. Pak sebou otřásl, jakoby si dodal odvahy, a vzkřikl vzdorně: „Kdo t.i dal právo mě pořád plísnit?" „Tvé bláznovství!" odvětil klidně Podhora. Ale Knobíochův vzdor stále rostl. Vyprostil se z rukou Podhorových a chtěl prchnout. Podhora ho zádrže' a stiskl mu ruce jako kleštěmi: „Nikam sám nepůjdeš! Nepustím tě už s oč^ — šílený chlape!"

Oči Knoblochovy zasvítily nenávisti a vztekem. Cítě, jak svírá jej silná ruka Podliorova, zmítal sebou, až konečně chopil Podhora za hrdlo a stiskl je. Podhorovi bylo nyní jasno, že Knobloch je přepaden záchvatem zuřivosti. V nejbližším okamžiku také se o tom přesvědčil. Knobloch pustil hrdlo Pod- liorovo a za okamžik objevila se zase jeho ruka vzhůru, ale tentokrát ozbrojená nožem. Podhora viděl, jak zaleskla se čepel v měsíčním jasu, a záhy ucítil bodnutí v rameni, na štěstí jen lehké, neboť silný, teplý kabát, který měl na sobě, prudkost rány zmírnil. Bylo čas vystoupiti s veškerou rozhodností. Podhora a Knobloch nyní zápasili v nočním tichu rozhořčený boj na život a na smrt, boj, ve kterém nahrazoval Knobloch proti silnějšímu Podhorovi sílu slepým, vzteklým zuřením. Zmítali sebou, až konečně se oba octli v příkopě, .na jehož kraji zápasili. Podhora nahoře, Knobloch dole pod ním. Podhora naň klekl, drže při tom obě ruce jeho. Knobloch hluboce oddechuje se už nebránil a oddával se resignovaně vítězi, který nad ním klečel, v ruce maje nůž, jeho nůž, který byl Knobloch pustil do příkopu a který nyní Podhora zvedl. Úžaslé oči Knoblocho- vy zíraly nyní ztrnule na tvář obra, který nad ním klečel vítězný, svíraje otevřený jeho nůž v rukou. Chvilku (tak setrvali, načež Knobloch, vyprostiv ruce, sepjal je jako k prosbě a zaúpěl: „Bodni, prosím tě, bodni, ať se ta proklatá potvora tam ztiší! Máš mne v moci. Bodni, tady — tady 1" Při tom ukázal na své srdce a patřil na Podhora ve strachu i očekávání rány. Ale tvář Podho- rova byla klidná, spíš bolestná. Díval se soucitně na Knoblocha a jediné slovo, které pronesl, znělo: „Ubohý!"

Knobloch, překvapen tím slovem i přízvukem plným soucitu, jakým bylo proneseno, upřel na Podhora své oči. V témž okamžiku však ucítil, jak něco mu káplo na tvář. Bylo to teplé.

„Co je to?" zvolal zděšen. „Jako krev!"

„Ano, krev!" odvětil Podhora zdánlivě klidně, ale přemáhal bolest, kterou mu bodnutí působilo.

„Krev, krev!" opakoval Knobloch tupě. „Čí krev?" „Mál" To přivedlo Knoblocha zas k vědomí. Projela jím hrůza z toho, co provedl, a náhlá lítost zaplavila jeho duši. Podhora cítil, jak Knoblochova hruď se vlní, a náhle poražený jeho soupeř vypukl v hořký pláč, tak lítostivý, že samého Podhora zamrazilo. Vstal a řekl měkce: „Odejdi!"

Knobloch však zůstal ležet, jakoby neměl vlastní vůle. Podhora opakoval: „Odejdi!"

Tu konečně Knobloch sebou pohnul a řekl velmi tiše, nesměle, jakoby pronášel prosbu: „Půjdu, ale jen tenkrát, když mne vezmeš s sebou !"

Podliorova tvář nyní vzala 11a sebe radostný výraz- Toto vítězství, dobyLé tak dokonale a úplně, ho rozradostnilo. Odvětil proto skoro vesele: „S radostí! Ale slyšíš, něco ti musím říci. Takové žerty" — při tom ukázal 11a své krvácející rameno — „nejsou mezi kamarády příliš obvyklé!"

Knobloch, který vstal, stál nyní zahanben vedle něho, jakoby schoulen do sebe. Mírná laskavost Pod- horova ho více- trestala, než píchání nožem. Celý uzardělý a v rozpacích koktal: „Odpusť mi ten strašný skutek! Sám čert mi to napískal, ani nevím, jak mne to napadlo!"

LIBUŠE: Jařmo millionů. 14.

- yio — „Už se stalo," odvětil Podhora. „Teď není času na hněvy. Ostatně jsi píchl dost mělce na štěstí. Přes to pospěšme, bude třeba to obvázat!"

„A bolí to?" otázal se po chvíli nesměle Knobloch, na kterém bylo viděli, kterak jest nešťasten celou tou příhodou.

„Pálí, pálí —" odpovídal Podhora, „ale pojďme I" Vykročili a tiše se brali měsíčnou nocí, která ozařovala mdlou, mrtvou září krajinu, která byla tichá a zamlklá. Nemluvili ani slova, naslouchajíce šumění Kamenice, která skákala a tančila přes balvany. Někde v soutěskách mezi kameny tvořily se víry a pěna, které měsíční světlo činilo podivuhodně jasnými a oslnivě lesklými. Knobloch chvílemi se zastavoval a pozoroval bystrou řeku a náhle, jakoby ho napadlo něco neobyčejného, rozpínajícího se do dálky, se otázal: „Kam až teče?"

Podhora se- musil úsmát této otázce, jejíž podklad nedovedl uhádnouti. Odvětil proto, skoro posměšně: „Daleko!"

Knobloch potřásl hlavou a opakoval liše pro sebe: „Daleko, daleko!"

A v zamýšlení dodal: „A je pravda, že duše sebevrahů bloudívá kolem míst, kde člověk,- jemuž patřila, Še usmrtil?"

Teď Podhora pochopil. Knobloch myslil na svého otce, který kdysi na mlýnském kole se oběsil. Odvětil vážně : „Lidská pověra to vypravuje 1" „Oli, pověra, pověra! Chtěl bych věřit, že to uení pověra, ale pravda! Kolikrát se mi zdálo, že vidím otce vystupovati z těchto vln a že slyším jeho hlas, který volá: „Nezapomeň, nezapomeň, Falke to byl!"

Stísněný hlas Knoblochův se při tom chvěl a tiše dodával: „len člověk se stal osudem naší rodiny — zlýtm jejím osudem. Jak možno jej nenenávidět!"

Podhora mlčel. Cítil, že v tom omlouvá Knobloch svůj úmysl, který zmařil, i rozechvění, které vedlo jeho ruku k ráně proti Podhorovi. Oba zmlkli. Podhora nyní zrychlil krok a odskočil na stranu k domku, v němž bydlela Baruška u své tety. Bylo hluboko přes půlnoc a okno ještě bylo osvětleno. Bděly tedy. Podhora připlížil se k nezastřenému oknu a patřil, sám nepozorován, dovnitř. Ve světnici bylo mírné světlo i viděl, kterak Baruška už spí na posteli, kde bylo viděti v peřinách její jemné rysy a na pokrývce jemnou, průsvitnou ruku.

Spala.

Stará teta však bděla. Seděla shrbená nad ne- cičkami se skleněnými korálky, které navlékala na dlouhé pásmo modrých nití. Jakkoli bylo pozdě, a oči staré té ženy byly unaveny, staré, sedmdesátileté ruce vytrvale navlékaly a motaly navléknuté už ko- rálové růžence. Musila si pospíšit i, neboť faktor si láno brzy přijde a přinese nové korále a peníze.

Za čtrnáct dní celé tři zlatky!

V.

Týden už trval zarputilý boj dělníků, týden už neběžela továrna.

„Blázni, co z toho mají?" povídal pan Josua Lobositz, stoje u okna a dívaje se ven na silnici, kde kupily se tlupy lidu.

„Co z toho mají — he -¡- he — však vědí dobře, co dělají 1" Tato slova hodně namáhavě promluvil člověk v prostředních letech, který patrně zmožen kořalkou seděl u stolu. Pan Lobositz si ho mnoho nevšímal. Jen jako pro sebe spíš odvětil: ,,Vy, Veselý, byste udělal lépe, kdybyste seděl doma u ženy a dětí!"

Opilec otevřel oči a díval se připitoměle na pana Lobositze, který nebyl zrovna k němu zdvořilý. Pozoroval to už delší čas poslední dobou. Chvilku tak mlčky se díval n,a krčmáře, pak lámaně mluvil: „Nejste zrovna zdvořilý, pane Lobositz — no — já vím -í- rozumím. Pokud byla chalupa, šlo to šlo — samá úctička, samá úslužnost. Ale teď, co s chlapem, který nic už nemá — ne ?"

„Nepotřebuju lu žádné hloupé kázání —" odsekl podrážděný pan Lobositz.

„Haliaha!" zasmál se opilý chalupník. „Teď najednou jsem hloupý a jen Veselý — dřív jsem nebyl hloupý a byl jsem pan Veselý! Ah, tak se časy mění a pan Lobositz a pati Veselý s nimi. Dřív vždycky: dost času, pane Veselý! Přejme si, vždyť jsme jen jednou na světě! A teď, mohl byste raději sedět doma u ženy a dětí I" Opilec se hořce smál. Pan Lobositz při tom byl jako na jehlách. Tři hosté, cizí to lidé, kteří tam seděli, poslouchali, a to panu Lobositzovi nebylo vhod. Proto rozkřikl se hodně zhurta na opilého chalupníka: „Tak už dost, povídám! Co pak jste tu sám? Kdo vás má poslouchat?"

Pan Lobositz to pravil příkře a jeho hlas zněl až hrubě a pánovitě. Jiných modulací tento hlas neznal. Byl buď líbezný, lákavý a sladký, jako píšťalka ptáčníka, který láká, nebo byl hrubý a pá- novitý. Vždycky dle potřeby, tomu pan Lobositz rozuměl znamenitě. Ale vytrvalý host se nedal mýlit. S hořkým humorem pokračoval: „Jste vy to dobrák, pane Lobositz — jděte domů k ženě a dětem! Škoda, že jste to tak neříkal před lety, když jsem k vám počal chodit! Ale • tenkrát jsem měl chalupu —" „Čert vás vezmi i s vaší chalupou!" broukl pan Lobositz zjevně popuzen.

„Už ji vzal, vzal, chalupu, pane. Jenže to nebyl čert, ale pan Lobositz 1".

To bylo již příliš. Pan Lobositz přiskočil ke stolu a chytl chalupníka za límec: „Kdo vám co vzal? Já vám dal mé zboží, které přece nekradu a k svému přijít musím!"

Chalupník vyskočil a vymkl se židovi i vzkřikl, hrozivě patře naň: „Neopovažujte se na mne vztahovat ruku — táhněte a nalijte mi raději!"

„Máte-li peníze, naliju, ale hezky liše seďte, rozumíte ?"

Veselý hrabal se v kapsách, marně však. Zabreptal : „Nemám, nemám peněz. Nu, vždyť je zítra faky den, zaplatím zítra!"

Pan Lobositz pokrčil rameny: „Na dluh nenalévám!"

„Aáá — najednou, najednou! Pro pána krále, co to do vás vjelo, pane Lobositz? Jindy to nevadilo!" Jak jinak jste mluvíval: nu, nic nevadí, zítra taky den! Ale věru, to jsem měl chalupu!"

Opilec sklesl nyní na židli sklíčen i koktal, zajíkaje se v slzách: „Měl jsem chalupu — měl, jako klícku -+- má žena, děti, ubohé —" „Na to jste měl myslit dřív," broukl pan Lobositz vždy víc a více podrážděn. „Ale teď ven, . nemám svůj obchod proto, abyste mi odtud svými hloupými řečmi vyháněl hosty!"

„Vždyť tu žádní nejsou!" namítal c.halupník. Opravdu, oni tři lidé byli již zaplatili a odešli. Pan Lobositz je znal, byli to řezníci z Tannwaldu i mrzelo ho nemálo, že slyšeli řeči, které Veselý tu vedl o své chalupě.

Pan Lobositz byl vůbec poslední dobou nějak v špatné kůži. V duchu spílal stávkářům. Jak pak také ne! Jeho kořalka žila a tyla jen fabrikou a stála-li fabrika, stála i kořalna pusta. Mezi lidem nebyly peníze, týden stačil je připravit o poslední krejcar. Ale protože většina z nich měla nějaký ten domek a kousek pole, drželi se. Ostatní se přiživili. Zato pití přestalo, protože zbytečného krejcaru nebylo. To pan Lobositz těžce nesl, neboť byl uvykl, že polovici mzdy, kterou fabrika vyplácela, strkal do svých kapes. Jeho nálada den ode dne byla horší a stupňovala se až V zuřivost. Opakoval každé chvíle : ,,Ti hlupáci, co z toho všeho budou mít? Jak pak dlouho to mohou takhle vydržet?"

Tato mrzutá nálada stále a stále rostla a ta asi byla také jednou z příčin, proč pan Josua Lo- bositz se choval k osamělému svému hosti tak příkře.

„Vyženete mi svým fňukáním lidi!" opakoval. „Rád bych viděl místo, na kterém sedíte, prázdné. Dřepíte tu, bez toho už od rána. Pak si ještě přijde vaše žena na mne a ke všemu mně tu pořádně vynadá. Jako já bych sem někoho volal, anebo byl něčí chůvou 1" Chalupník Veselý seděl tupě, jakoby se ho ta ostrá slova netýkala. Ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti v něm všechno kypělo. Vzpomínal, kterak kdysi tento zrzavý žid byl plný ochoty, jak úlisně se k němu měl.

Vybuchl náhle: „Ba, ba, pane Lobositz -— nejsem ani první ani poslední —" „Co jste tím myslil?"

,,Já — nic! Jen tak mně napadlo, že nejsem já první ani poslední z těch, kteří tu u vás uvázli na vějičce!"

A zas umlkl, tupě se dívaje před sebe s oním těžkým, melancholickým výrazem, jakým se vyznamenávají tváře pijáků. Pan Lobositz stoje zas u okna, se tvářil, jakoby ho neposlouchal. Zatím však mu neušlo ani slovo, které osamělý, napitý host mluvil. Ostatně bylo těžko mu odpovídat na jeho řeči, které měly vlastnost řečí dětí, bláznů a opilců: byly pravdivé! Pan Josua Lobositz měl několik baráků, chalup i statků V okolí, které všechny svým poctivým způsobem, zejména ve své kořalně a půjčováním do karet vydělal. Základ k tomu položil v osamělé hospůdce, ukryté na lesní křižovatce, která byla vykřičena do široka do daleka. Měl tam také dvě děvčata pro všechno, a zde v této peleši staří, mladí, chudí i majetní jakoby v šílené závrati hý- řivé utráceli poslední své groše. Když se pan Lobositz zmohl, připadal mu tento obchod v zastrčené krčmě lesní přec jen málo nóbl a především málo bezpečný,'neboť již několikrát v nastalých prudkých a pustých výstupech se octla kůže páně Lo- bositzova ve vážném nebezpečí. Maje dosti peněz, postavil si proti fabrice Riedigerově uprostřed živé a lidnaté vsi jednopatrový dům s kořalnou dole a velkým tanečním sálem nahoře. Pan Lobositz dobře znal lidi i věděl, že kořalka a sál s tancem nesou peníze. A nepřepočítal se. Jeho jmění rostlo, neboť s lidmi uměl dobře vycházeti — protože je znal. Kdyby byl už ted nechal obchodu, byl už dost bohat. Ale pan Lobositz snil o slávě velikého peněžního velmože i plahočil se v obchodě tak jako před pětadvaceti lety,, když začal, maje jedny kalhoty a v .jich kapsách toho tolik, kolik stačilo na prona- jmvití malé osamělé krčmy u horské silnice. Měl neúmornou vlastnost a vytrvalost svého plemene, jemuž dělal všechnu čest. Zmoci se tak jako Riediger! To byl skvělý vzor, který se vznášel před panem Lobositzem! A když ne on, který už je letitý, tedy aspoň jeho syn, Dolfi, který studoval ve Vídni na technice. Ovládnout celé okolí, sepnout je okovy millionů, jako učinil Riediger, jehož (atik ještě nosíval ranec s plátnem na zádech! Tento velký skvělý sen neopouštěl pana Lobositze v spánku i bdění, s ním vstával, s ním lehal. Tímto snem se také obíral stoje v prázdné své krčmě a hledě ven na silnici s pohrdáním na ta sta a sta lidí, kteří tu hájili své holé životy, poháněny svou nahotou a svým hladem. Pan Lobositz chvílemi se pohrdavě usmíval i šeptal sám sobě: „Jaká to hloupost. Kam pak proti takovým mil- lionům, jako jsou Riedigerovy I" Při vyslovení tohoto jména se vždycky zachvěl jakousi posvátnou úctou, jako věřící moslemín při jménu Alláhovu. Náhle sebou trhl leknutím. Za ním zavzněla prudká rána do stolu. Opilý Veselý udeřil pěstí do stolu a zařval pánovitě: „Ještě jednu, nalijte pane. Lobositz — u sta hromů I" Pan Lobositz nelibě vyrušen obrátil se pánovitě a řekl úsečně: „Už jsem řekl, že nenaliju 1" „Že ne?"

Opilec vstal, hrozivě se blížil k panu Lobo- sitzovi a zasípal mu do tváře velitelsky: „Povídám, nalij — ty ty zloději!" Pan Lobositz zesinal vztekem a skočil po Veselém, který jal se nyní hlasitě povykovati a vypočí- távati všechny oběti obchodníkovy.

„Ven, ven!" řval pan Lobositz smrtelně hled nad touto opovážlivostí, která tak příkře zalehla do jeho snů o zlaté vládě jeho příštího potomstva. Nastal nyní zápas mezi oběma muži, kteří byli sami. Pan Lobositz svého soupeře, který byl opilý, tlačil ke dveřím, častuje ho ranami. Jedna zasáhla do tváře, takže z nosu spitého chalupníka vytryskla krev. Tento okamžik, zdálo se, že rázem vrátil opilci jeho jasné vědomí a propůjčil mohutnou sílu. Smýkl kramářem, že zavrávoral a hned na to skočil k pultu, na kterém stála řada skleněných butelí s lihovinami. Jednu z nich, úplně prázdnou, ale těžkou chopil za hrdlo a hnal se za panem Lobositzem. Byli sami dva ve výčepu, pan Lobositz teď měl postavení pronásledované myši, kterou kočka honí v uzavřené prázdné místnosti. Odvaha ho opustila, cítil, jak se potí smrtelným strachem, který mu naháněla bledá tvář a zběsile planoucí oči opilcovy, které zářily šíleným vztekem a zuřivou odhodlaností.

„Pomoc, pomoc!" vyrazil z hrdla hlasem, který dusila smrtelná úzkost a celý se chvěl hrůzou.

Opilec se zachechtal strašlivým hlasem, nepříčetného zuřivce. Chechtot zněl příšerně a pan Lobositz zděšen poznával, že má před sebou člověka, jejž se zmocnilo šílenství opilců. Chtěl vyrazit ven — ale dvéře byly zavřeny.

Veselý se chechtal: „Jen utíkej, utíkej, můžeš-Ii. Mám tě tu v pasti, mám, jako kočka myš!"

A zase následoval výbuch toho hrozného, příšerného smíchu. Co nyní nastalo, bylo způsobilé vzbuditi hrůzu a zděšení i u lidí srdnatějších, než jakým od přírody byl pan Josua Lobositz. Zuřivý šílenec otevřel kohoutky všech soudků, a jal se tři- skati všechno skleněné náčiní, plné i prázdné láhve a sklenky. Tuto pustošivou a ničivou činnost pak provázela stále hrozná hudba jeho chechtotu, ze které časem vyrážely posměšné výkřiky: „Pij, pij — proč pak nepiješ? Aha, nemáš žízeň I Napil jsi se dost krve — i mou jsi pil, mou, mých dětí, mé ženy —" Josua Lobositz byl hrůzou polomrtev. Sám a sám s šílencem v uzavřené místnosti! Chvílemi zuření ustávalo, ale ticho to bylo ještě příšernější. Josua Lobositz viděl, jak oči šílencovy 11a něm spočívají jako tygří zornice. Konečně podařilo se mu přisko- čiti k oknu, které vyrazil a vykřikl zoufalým hlasem na silnici, kde stály zástupy lidu: „Pomoc, pomoc — lidé, dobří lidé -+- vrah!" Na silnici nastalo vzrušení. Všickni se ohlédli i viděli zoufalou, bledou tvář páně Lobositzovu, na které utkvěl výraz hrůzy a bledé rty jeho, z nichž ozývalo se neustálé úpěnlivé volání: „Pomoc, pomoc — vrah!'' Několik z nich dlouhými skoky pádilo přes silnici ke dveřím, které po chvíli vy páčili. V lomozu tím nastalém neslyšeli hrozný, srdcervoucí výkřik páně Lo- bositzův, a když konečně vnikli do vnitř, stanuli ztrnulí zděšením. Na. zemi v louži rozlitých kořalek, jichž pronikavý zápach se šířil krámem, ležel pan Josua Lobositz s rozbitým zkrváceným spánkem, který mu rozdrtil prázdnou láhví šílený opilec, jenž stál nad svou obětí s příšerným úšklebkem v strhaných lících. Všichni stáli zasaženi jako bleskem touto strašlivou událostí, netroufajíce si učiniti kroku ku předu, neboť Veselý dal se do nového zuření, vyrážeje ze sebe radostné a vítězné výkřiky.

„On se zbláznil!" řekl konečně jeden z dělníků a učinil pokus přiblížiti se k Veselému. Ale ten jal se zuřiti znovu, spílal Lobositzovi, který le- žel u jeho nohou bez hnutí, i dalo to konečně hodně práce než byl přemožen.

„Je po něm, po něm, po zloději!" řval zuřivě.

Opravdu, pan Josua Lobositz měl dost. Zvedali ho z kaluže krve, jež stékala do rozlitých kořalek, křísili, ale marně. Pan Josua Lobositz byl mrtev. V" témž okamžiku již plnila se místnost zvědavci, jimiž si klestila cestu zoufalá paní Lobositzová, jejíž nářek zněl daleko ai na silnici. Zpráva rozletěla se bleskem, v malé chvíli se o ničem jiném nemluvilo, než o tragickém skonu pana Lobositze, jehož krám byl přeplněn lidmi. Paní Lobositzovou musili odvésti, neboť stále omdlévala.

„Jaký to hrozný zločin I" zvolal mladý jeden dělník otřásaje se hrůzou při pohledu na mrtvolu.

„Zločin? Myslím, že spíše trest. S čím kdo zachází, tím schází!"

Všichni se ohlédli a spatřili Podhoru, který tato slova pronesl. Jeho tvář byla klidná a jevila spíše lehké opovržení než soucit.

VI.

Krvavý příběh, který udál se v krčmě Lobositzo- vě, a který lak nečekaným způsobem přestřihl zlatou niť snů páně Lobositzových, rozletěl se po celém okolí jako na křídlech. Bylo málo lidí, kteří by byli Lobostize litovali, ba možno říci, že většina těchto lidí byla ochotna spatřovati v této události prst vyšší trestající spravedlnosti. Ale zpráva také dostávala všelijaké zabarvení. Ředitel Falke seděl u svého stolu hluboce zamyšlen. Byl roztrpčen vším, co se stalo: odboj dělnictva, který myslil, že velice lehce zlomí a pak jako vítěz bude prostě dikto- vati, byl tužší než si myslil. Falke měl všude své špehouny a ti donášeli mu zprávy, které nikterak nebyly radostnými. Vzpoura docházela ozvěny i v sousedních továrnách, haratické, tannwaldských i smržoveckých. Ředitel, který nad to ještě byl zdrcen odchodem své ženy, která, mu vychrlila do tváře tolik opovržení a nenávisti, cítil se najednou opuštěným a slabým uprostřed tohoto všeobecného rozechvění.

„Ta ničemná sběř," zuřil, „kolik let života mi ubéře a to všechno za chléb, který tu mál".

Ke všemu dopisy i telegramy baronovy zněly vždy nemilostivěji, okolnost to, která nejvíce Falke tížila. Snad ani odchod jeho ženy, ke které ostatně nikdy ho nepojily svazky teplejší a vroucnější, ne- tísnily tohoto vzorného sluhu jako nevole jeho pána!

Chvílemi ustal a přecházel pokojem, chvílemi stanul u okna, kterým patřil ven. Bylo jarní březnové odpoledne a všechno zdálo se zrovna omládati příchodem jara. Falke velice miloval tyto počátky časného jara a odpolední procházky kolem šumící a rozpěněné Kamenice patřily k jeho nejmilejším. Teď si tu připadal jako zajatec obležený nepřátelskou armádou, která se kupila kolem továrny, obkličujíc ji jako řetěz. I v noci obcházely tlupy lidu kolem a Falke cítil dobře, kolik nepřátelství jest mezi ním a těmito lidmi. Jak se časy mění! Jindy všemohoucí pan Falke, na každém kroku uctivě pozdravovaný a dnes toto jméno se stalo symbolem nenávisti! Jak se to vládlo neomezeně po celá ta dlouhá léta, po- kud všichni ti lidé mlčeli a bez reptáni snášeli své jařmo trpěliví a oddaní ve svůj osudí A venku jasný den posledního března jakoby se smál vší jeho malomocné zlobě, jeho opuštěnosti a slabosti, která marně podnikala zápas s probuzeným vědomím zástupů těchto otroků! Hledě oknem, zpozoroval Falke náhle na silnici patrné vzrušení mezi lidem. Zazvonil a ihned objevil se sluha.

„Co pak se dole zas děje?" otázal se Falke patrně znepokojen, patře na pobíhající lidi.

Na sluhovi bylo rovněž patrné vzrušení, které Falkemu neušlo.

„Stalo se strašné neštěstí!" odvětil sluha.

Nepokoj Falkův jen ještě vrostl. Nejvýš rozechvěn se otázal: „Neštěstí? .laké?"

„Vražda!" odvětil sluha.

Falke zbledl. To slovo mu projelo duší jako ostrý nůž. Cítil také strach.

„Vražda?" otázal se.

„Ano. Pan Lobositz byl zavražděn, krám vypleněn I" Oči Falkovy nyní zajiskřily jakousi radostnou září. Odvětil: „To jistě ta čeládka se dala do drancování. Nu, konečně snad ten pan hejtman tel uzná, že sem nepřišel na výlet, ale aby chránil lidi před tou zběsilou rotou!"

Sluha mlčel chvíli, neboť slova, která Falke pronesl, mluvil jen k sobě a sluha neodvážil se nikdy sám klásti otázky, nebo začínat hovor, nebyl-li tázán. Falke na chvíli se odmlčel, pak otázal se znovu: „A kdo zavraždil pana Lobositze?"

„Nějaký opilý člověk, kterého připravil Lobo- sitz o chalupu!"

Na Falkově tváři zjevilo se nyní něco jako zklamání. Byl by rád slyšel, že dělnictvo sanxo se dopustilo nějakých výtržností, aby mohla zakročiti moc, která se mu zdála nepochopitelně váhavou. Uráželo ho také, že volící důstojník ani ho nenavštívil a na jeho vzkaz že odpověděl zdvořile poukazem na úřady, od nichž čeká pokyny.

„Úřady, úřady 1" Falke se potupně smál tehda: „Ořady samy jako by se buď těch lidí bály anebo byly tajně při nich!"

Falkovi vůbec se zdálo, že úřady počínají si velice málo rozhodně, nebo lépe řečeno, zlobil se, že neposlouchají patrně jeho komanda, jak byl uvyklý. Telegrafoval také asi třikrát baronovi v tomto smyslu, ale ten jen stručně odpověděl, že je v přímém styku s hejtmanstvím, které vyšle na místo úředníka.

„Ten úředník tu bude asi platný!" smál se zlostně Falke. „Což jestli ho ani sem nepustí! A jejich odvaha roste každým dnem!"

V tom měl Falke zas pravdu. Odvaha stávkujících neochabovala, naopak brala na sebe ráz jakési zoufalé odhodlanosti. Byli všichni za jedno v tom, že ustoupiti nesmějí. Tato odvaha a vytrvalost pak byla stále udržována a rozdmychována důvěrníky, v jichž čele stáli Podhora a Knobloch. Na tyto dva muže se také soustředila všechna nenávist Falkeho. Je považoval za původce vší té vzpoury proti jeho samovládě, která po léta nezvikláná zde stála jako pevnost. Ted počínalo zdivo té pevnosti nějak povolovat a se viklat, což Falkeho, který byl zde už dávno odvykl jakémukoli odporu, uvádělo přímo v zuřivost. Těch několik dní, co pro něho znamenalo porážek a pokoření! Klesl v očích baronových, který mu sám vytkl neschopnost ovlád- nouti složitější a napjatější situaci, klesl v očích své ženy, která ho s opovržením opustila, klesl i v svých vlastních očích.

Byl to ještě ten Falke?

A tak čím více se zahrabával do těchto úvah, poznával, že i kdyby nezvítězili ti tam venku úplně, kdo odejde z bojiště poražen, že bude on, jeho prestiž, jeho pýcha a samovláda! Vždyť pociťoval to i ve svém okolí na podřízených svých úřednících, že poslední dni mizí onen posvátný ostych, s jakým s ním vždycky až na starého účetního mluvili. Na tohoto starého úředníka zejména hleděl nyní se svrchovanou nedůvěrou a špatně tajenou nenávistí, neboť si byl dobře všiml, že baron jeho náhledy vysoce cení. Ba v posledních dnech odvážil se účetní sám o své újmě baronovi psáti a podati svůj vlastní úsudek o situaci, úsudek, který velice se lišil od zpráv, které posílal Falke. A jako vždycky pobouřené svědomí má příliš veliké oči, tak Falke viděl snad víc než bylo, podezíral úředníky z tajného spiknutí proti němu, spiknutí, jehož úkolem mělo býti použití této příležitosti k jeho pádu. Pouhá tato myšlenka stačila však v něm vzbuditi všechnu energii a vzdo- rovitost, kterou vždycky vynikal.

„Uvidíme, kdo s koho!" vykřikl a pohrozil neviditelnému jakémusi nepříteli. Těchto neviditelných nepřátel stále jakoby přibývalo, Falkovi se zdál být teď nepřítelem každý, posedl ho jakýsi duch stihomamu a čím dál tím více se propadal a bořil do tohoto stavu stálého rozechvění a podezíravosti, jeho nervosa rostla každou hodinou, každou novou zprávou. Nejvíce ho rozčilovaly dopisy a telegramy baronovy, které otevíral vždy s rostoucím neklidem. Cítil z nich mezi řádky výčitky. Nejvíce ho .znepokojoval vzorný téměř klid, který dělnictvo zachovávalo. Za více než týden, co tento odboj proti jeho útisku vládl, nikde nejmenší výtržnosti, jakkoli bída, ve kterou Falke spoléhal jako na nejvydatněj- šího spojence, rostla denně. Ale Falke znal špatně tyto lidi, zvyklé strádání a odpírání. Bylo v nich cosi z otužilosti a otrlosti spartských válečníků. — Falke zapomínal, že vlastně fabrika, které vládl, byla nej- účinnější jejich školou co do zapírání sebe a strádání. Klid, který tato massá lidu čítající mnoho set hlav zachovávala,, byl opravdu podivuhodný. Sám starý setník, který tu prodléval už čtvrtý den, vrtěl nad tím hlavou a tázal se často mrzutě: „Proč, k čertu, nás sem posílali? Máme tu snad být jako strašidla? To věru není pro vojáka lákavý úkol 1" 15 LIBUŠE: Jařmo millionú.

Den za dne čekal Falke, že sběhne se nějaká výtržnost, která zavdá příčinu k zakročení, ale marně. On sám by si byl přál, aby věc byla vehnána na ostří a rozřešena náhle a násilně. A hle, tyto zástupy, jakoby proniklé vědomím tohoto jeho přání, jako naschval byly tichy a jen jejich hrozivá přítomnost to byla, která mluvila za ně! A zatím, co tento němý vzdor trval dále, den za dnem ubíhal a fabrika stála, škoda způsobená šla do tisíců a baronovy telegramy byly vždy příkřejší; poslední zněl: „Přijedu večer sám — povolejte důvěrníky děl- nictva!"

Toho se Falke lekl. Umínil si již, když tolik obětí přinesl svému vzdoru, že boj vybojuje sám. Odvětil proto stručně: „Nejezditi — bezpečnost osoby svrchovaně ohrožena!"

Tento telegram měl skutečně ten účinek, že baron váhal. Poslal však jiný telegram, který byl způsobilý způsobiti Falkemu pramalé potěšení. Baron rozkázal, aby ředitel sám se pokusil ještě jednou o dohodu s lidem, s jeho důvěrníky a učinil nějaké ústupky, jež uzná za možné.

Toť už přes příliš! Já mám jed nati ještě s těmi lidmi a — ústupky!"

Ale nebylo pomoci. Vůle baronova byla prohlášena způsobem tak určitým a jasným, že nebylo pomyšlení na odpor. Falke byl tím nesmírně pobouřen. Tato nová zkouška, uložená jeho nepoddajné, tvrdé šíji, která snad měla se skloniti před diktátem lidí, které ještě stále považoval za pouhý materiál jako stroje, přesahovala už všechno a byla jen novým důkazem, jak důvěra baronova a jeho samostatnost klesá.

„Neslýchané, neslýchané!"

Toto slovo opakoval snad již po desáté, měře dle svého zvyku rychlými kroky a rozčilením svou pracovnu. Všechno tu bylo jako dřív v tomto pokoji: elegantní nábytek, drahé koberce i jemné záclony, koketní filigránské ozdůbky a obrazy plné radostné chuti z života, všechno tu bylo v tomto sídle bavlněného místokrále jako jindy. Jen Falke už ne byl tím Falkem, pevným nahoru a dolů. A teď všechen ten skvělý přepych, který Falke tak miloval, a jímž se obklopil, zdál se mu vysmívati a ozvěna vlastních jeho kroků jakoby se chechtala jeho pádu, který, to nebylo už pochyby, nebude-li úplný, aspoň silně jím otřese. A co všechno učinil — ani zločinu se neštítil! A přece všechno bylo marno. I krvavý stín Šimonův, který stále se vznášel před ním jako hrozivá vidina, děsil jej ve snu a .provázel na každém kroku. Dal svému pán,u všechno a teď viděl, že tento pán jej počíná za to 'kopat, aspoň mezi řádky zatím, a nutit, aby sám vyšel vstříc.

Zdálo by se, že baron Riediger byl lepší než jeho ředitel. Ve skutečnosti byl však pouze chytřejším potud, že nechtěl svou tvrdošíjnou neústupností si dělati další veliké škody. Plán Riedigerův byl jasný: učinit několik ústupků, odvolati snížení mzdy, ale jen potud, pokud nebude veliká objednávka z Německa hotova. Jakmile se stane tak, bude moci klidně několik týdnů třeba zaháleti fabrika a tak oloupiti dělnictvo snad více než šlo nyní. Proto rozkaz Falkemu, aby vyjednával.

Falke, telegram drže v ruce, Vstoupil dolů do účtárny, kde byli úředníci.

„Co pak se vlastně stane?" tázal se starý účetní vida Falka s telegramem v; ruce.

„Něco, co velice vás potěší!" odvětil ironicky ředitel. „Povel k ústupu!"

„Nu, ústup někdy může znamenat rozumný skutek," řekl účetní, patrně mile překvapen zprávou ředitelovou. Viděl v ní také se zprávou kus svého vlastního vítězství, neboť na tomto stanovisku stál už od počátku. Dodal proto: „Kdyby se bylo hned z počátku tomu rozumělo, nemusilo to dojiti tak daleko!" Falke krčil rameny.

„Nevím, jestli nesoudíte nesprávně a předčasně. Máme vyjednávat. Ano, kdož by nechtěl věc urov- nati 1)0 dobrém!?" pravil s tváří zcela nevinnou.

„Nu, a jaké jsou tedy překážky tady ještě?" otázal se živě účetní.

,,,Vážné! Požadavky, které ti rozeštvaní lidé budou klásti!"

„Požadavky? Vždyť je přece už dávno známe!" „Bohužel, právě, že je známe!" odvětil Falke potřásaje hlavou.

Starý účetní patřil naň překvapen. „Vždyť přece pan baron jeví ochotu k ústupkům. Nechápu, opravdu —" „Nechápete! Ústupky, ústupky! Ale jaké? Požadavky, které ti lidé nám před týdnem předložili, nemůžeme přijmout. To znamená, že bychom se stali jejich otroky!"

Řeč taková zas už zněla tvrdě, jak míval vůbec v obyčeji mluviti. Úředníci všichni mu přikyvovali, jen starý účetní si dovolil poznamenat: „Co se mne týče, myslím, že jsou některé body zcela přijatelné, a cže dohoda jest možná!" Falke se ironicky usmíval: „Co se vás týče, pane účetní, nepochybuji, že byste to srovnal za hodinu. Vy byste jim vydal po případě celý závod. Ale já tu stojím pod tíhou zodpovědnosti vůči mému chéf\x, jehož zájmy jsou u mne vždycky na prvním místě!"

Účetní dobře vystihl hrot v tom skrytý a namířený proti němu. Vyvstal a s rázností u jeho mírné ■povahy zřídka se vyskytující zakřikl Falka: „Pane řediteli, myslím, ty zájmy že leží nám 11a srdci všem. Máme areif své názory každý o tom, jak zájmům těm prospěli. A tu si dovoluji velice pochybovati o tom, že ten váš názor jest ten nej- správnější. Ostatně jednejlle jak chcete — vaše jest zodpovědnosti" To řka, obrátil se účetní ke své práci. Ředitel stál chvíli v rozpacích. Konečně řekl mírnějším hlasem: „Není potřebí tolik podrážděnosti. Ostatně uvidíme, promluvím s nimi. A obrátiv se k1 mladému jednomu úředníku, rozkázal mu, aby pozval k němu důvěrníky dělnictva.

VII.

Hospoda tatíka Šmelhance nemohla si naříkati na prázdnotu, přes všechnu bídu, která se stávkou rozhostila mezi tkalci, kteří tvořili hlavní jádro jejího obchodu vždycky. Tady byl teď hlavní štáb stávky, zde se scházeli denně všichni skoro, takže byla stále přeplněna. Tatík Šmelhanc taky sám nabídl, že tkalcům počká, „než tu patálii vyhrají". A že ji vyhrají, o tom byl přesvědčen ve své dobrácké duši. Přes to, že ne tržil hotové, neubylo na jeho ochotě a zdvořilosti k denním jeho hostům. Když opatrnější jeho žena ho upozorňovala, není-li to přece trochu mnoho uvěřit tolika lidem a čekat, a není-li možno, že u mnohých přijde o pe- níze, mávl tento dobrácký kolobnát rukou a odpověděl : „Vždyť je všecky známe, jsou to samí poctiví lidé. Nu, a přijdu-li o něco, budu mít zaplať pánbůh! Ostatek nám dali už kolikrát tolik vydělat!"

Ostatně považoval tatík Šmelhanc věc tkalců také trochu za svou. Byl jedním z těch, kteří z duše nenáviděli Riediga a Falka i celou jejich družinu, on to byl také, který po boku Knoblochově se kdysi súčastnil boje proti fabrice a její rozpínavosti. A když starý Knobloch tak tragicky skončil a jiní umdlévali, on nesl svou nenávist v srdci dále. Proto tělem duší byl na straně těch, kteří zvedli odboj proti vyssávající obludě, jejíž komíny se zvedaly zrovna proti jeho oknům přes silnici. Stálým teď hostem tam byl zejména Podhora. Ne, že by pil — nebyl vůbec piják — ale že ustavičně chtěl býti na saméni bojišti, aby mohl říditi situaci.

Právě stáli s otcem Šmelhancem u okna a živě se bavili posledními událostmi. Zvláště smrt pana l.obositze působila silným účinkem.

„Co pak se stalo s Veselým?" otázal se Šmelhanc.

„Odvezli prý ho do blázince!"

Otec Šmelhanc se zamyslil. Kýval velkou huňatou svou hlavou a povídal svým těžkopádným způsobem: „No, víte, patnáct let jsme byli sousedy s Lo- bositzem, ale patnáct slov jsme sotva za tu dobu promluvili spolu. Což on, vždycky se měl — ale já nevím, mně byl ten člověk protivný, jako —" „Pijavice," dokončil větu Podhora.

„Tak je to, tak! Pijavice, to je pravé jméno pro něho. No, ted snad má dost! Ale musím odskočit, vedou koně!"

Skutečně na silnici před hospodou objevilo se několik starých koní. Činili truchlivý dojem tito invalidi práce vedení na porážku. Jakási sklíčená předtucha osudu, který je čekal, zírala z jejich zevnějšku, kráčeli připoutáni k sobě, těžce klopýta- jíce schromlými svými nohami. Někteří byli také slepí. Na jednom z nich sedělo hranaté chlapisko pihovaté tváře a zrzavých vlasů, v strakaté kazajce. Na levém boku jako šavle se mu houpala ocílka, v pravé ruce měl hůl, kterou bil do splasklých boků koně, pobízeje poslední jeho síly ke klusu. Zástupy proletářů stojících před fabrikou chtivě pohlížely na tyto zvířecí proletáře. Bylo něco silného a podmaňujícího v tomto obraze klopýtají- cích a sedřených čtyřnohých dělníků uprostřed masy lidí vychrtlých á stejně sedřených. Podhora dívaje se oknem, zaslechl hlučný hlas otce Šmelhance: „Proč p;ak ho biješ ?"

To platilo výrostku na koni, který zvíře bil holí. To nikdy tatíjk Smelhanc nesnesl. Mezi tím dva koně odpoutali od ostatních a vedli do dvora na porážku, co zatím ostatní nastoupili klopotný a namáhavý pochod po tannwaldské silnici dále. Za malou chvíli se hospodský vrátil. Podhora ho uvítal poznámkou: „Jako byste utekl!"

„Taky že jsem utekl. Budou hned porážet ony dva koně!"

„A vy tam nejste? To je divné!"

„Divné? Proč divné? Myslím, kdo se podívá do koňských očí, že hned pochopí, nechce-li kdo vidět takové zvíře zabít!"

„Ale vy jste přece taky porážíval! Musil jste I" „Ano. Mnoho koní jsem porazil. Až jednou stala se příhoda opravdu podivná. To jsem tovaryšil v Jablonci a přivedli nám několik koňů na porážku. Mezi nimi byla stará šimla už na polo slepá. Já nikdy jsem se při zabíjení nedíval koni do očí. Ale tu stalo se něco divného. Zvedl jsem ruku k ráně, tu starý ten kůň zařičel nějak smutně a bolestně. Zvedl jsem oči, dívám se naň a poznal jsem starou naši šimlu z domova. Nedovedete si představit, jak se na mne dívala, tak zrovna lidsky rozumně a vyčítavě, jakoby chtěla říci: „Proč pak mne zabíjíš? Neznáš mne? Opravdu, poznal mne ten starý kůň! Od těch dob nemohu zabiti koně. Vždycky se mi zdá, jakoby oči koňovy měly docela jiný ráz než oči zvířat jiných, ráz, který plní tichou úctou a soucitem, ráz, který praví: „Co pak jsem ti udělal, že mi ubližuješ? Celý můj hřích jest v tom, že celý život musím těžce pracovat!"

Podhorovi byla lato zvláštní citlivost koňského řezníka známa, ale teprve teď ji pochopil i díval se na starého hranáče s tím větším přátelstvím. Stiskl mu ruku a pravil: „Jste milý, citlivý člověk! Oh, kdyby lidé měli jen část té. citlivosti k lidem, kolik máte jí vy ke koňům, oč by bylo na světě lépe?"

Tatík Šmelhanc s potěšením vyslechl tuto poklonu, ale odvětil trochu skepticky: „Jenže je dost lidí na světě, kteří nezaslouží ani tolik úcty, co takový kůň! Věřte mně, muži starému a zkušenému!"

Narovnal svou čapku na hlavě a ubíral se ke vchodu, neboť tam vznikl jakýsi šumot. Bylo patrno z hlasů a výkřiků, že se tam cosi neobyčejného děje. Kdosi křičel: „'Vyhoďte ho, jde špiclovat!" Uprostřed klubka lidí stál mladý tovární úředník, všecek bledý strach.c|m, neboť cítil, kterak spočívá na něm několik tuctů očí plných nenávisti.

„Co tu chce?" křičeli všichni jeden přes druhého. Konečně mladý muž se uklidnil na tolik, že mohl říci: „Hledám Podhoru!"

Podhora slyše své jméno přikročil k úředníku zřejmě překvapen a otázal se ho mírně: „Čeho" pak si ode mne přejete?" „Pan ředitel by si přál s vámi a několika předními důvěrníky mluvit!!"

„Se mnou a předními důvěrníky!" opakoval Podhora. „Nu, uvidíme!"

Když poznali, oč jde, vypuklo mezi přítomnými pohoršení. Ozývaly se hlasy: „(Nikam se nepůjde! Ať přijdou sem k nám. Ostatně s Falkem nevyjednáváme!"

Vypukla vřava. Konečně mocný hlas Podho- rův je všechny přehlušil. Zvolal: „Půjdeme!"

„Vždyť nic nepořídíš!" ozval se nyní hlas. Byl to Knobloch, který právě byl přišel a hned zvěděl, oč jde.

„Pořídíme, nepořídíme! To je jiná! Ale já myslím, abychom šli. Už proto, aby nikdo nemohl tvrdili, že jsme se vyhýbali dorozumění!"

To bylo správně řečeno a došlo také hned porozumění. Odporovali jen někteří, mezi nimi Knobloch, ale ti zůstali v menšině.

„Tak kdo má jiti?" ptal se Podhora, vida, že většina souhlasí s ním. „Voltež sami!"

Za malou chvilku bylo usneseno, aby šli Knobloch a Podhora, i pověřeni byli plnou mocí. Knobloch váhal: „Nevím, nevím! Tváří tvář proti tomu člověku se postavit — nerad bych něco provedl!"

„Jsem s tebou a dovedu tě zkrotit," počal Podhora a dodal s úsměvem: „Přece to dovedu, ne?"

Po krátkém váhání dal si Knobloch konečně říci. Lichotila mu také tato důvěra naň vznesená a nechtěl ji odmítniouti. Vydal se tedy na tuto pouť. Na cestu volaly za nimi odhodlané hlasy: „A jen žádné prošení. Když už jsme vydrželi tolik — vydržíme i Víc. Držte se!"

Podhora se s uspokojením poděkoval. S uspokojením, jako generál patří na odhodlané vojáky. Provázen jejich pozdravy vešel do továrního dvora.

Jak tu bylo ticho! Podhora i Knobloch byli tímto klidem jaksi stísněni. Vždycky tady uvykli šumu a živému ruchu, ted tu bylo jako na liřbi tově mrtvo a ticho. Komíny čněly mlčky a zamračeně, i zdálo se, jakoby na oba muže hleděly s po- supným nepřátelstvím. Sály mlčely, všechno bylo tísnivě tiché, byl tu onen smutný, pustý klid, který zavládne ve ztichlém nádraží po odjezdu vlaků.

„Br," otřásl se Podhora, „tady straší!"

Kuobloch dojat chvíli mlčel, pak vypravil ze sebe stísněn: „Straší, straší!" dodal melancholicky, rozhlížeje se po známých mu místech na nádvoří.

„Tady je zahrabána má mladost, mé štěstí — můj celý život!"

Byl opravdu hluboce a teskně dojat, kráčeje tímto dvorem, který tisíckrát byl změřil loudavým, volným krokem za nekonečně dlouhých nocí. Zdálo se mu, že z každé stopy země tu cosi na něho volá smutným, lkavým hlasem. 1 propuštěnému vězni zasteskne se někdy po jeho bývalé cele, kde zůstal kus jeho bytosti, a tak Knobloch i tuto otrokárnu, kterou tak strašlivě a opravdu nenávi- viděl a tisíckrát už proklínal, pozdravil nyní s jakousi hlubokou jímavou hudbou rozvířených strun citových, které zněly k němu z minulosti a zpívaly píseň jeho zmařené a klopotné mladosti. Jeho oči stále hledaly něco — konečně se rozšířily radostným vzrušením, když zaslechl pronikavý psí štěkot, který vyrazil náhle, prudce, nespoutané, jako když výkřik radosti zahlaholí z lidského hrdla. A v tom už tu stál jeho huňáč černý, svítě vlídně a bratrsky svýma strašnýma očima. Knobloch měl se co brániti tomuto přívalu lásky, neboť obrovský hafan, stoje 11a zadních nohou a přední klada Knoblochovi na ramena, jakoby jej chtěl obejmouti, vrtě ohonem a vrče, byl by jej málem porazil.

„Lyone, Lyone," zvolal pohnut bývalý hlídač a hladil něžně i láskyplně hustý kožich psův, jenž potěšen pozorností dal se do hlasitého radostného štěkotu. Ale v témž okamžiku zavzněl hrubý hlas: „Lyone, bestie, jdeš sem!"

Pes svěsil olion a loudal se zpět k svému pánu, který ho kopl. Knobloch se rozpálil vztekem i viděl dobře, jak výraz tváře psovy še změnil. Zraky Knoblochovv i psovy se nyní setkaly a v obou byla lítost.

„Proč pak tobo psa kopete?" ptal se Knobloch drsně hlídače, měře ho hněvivým pohledem.

„Proto že chci a do toho vám nic není, rozumíte?" odvětil hlídač drze.

Knobloch chtěl něco na to říci, ale Podhora do něho mírně strčil a řekl vážně: „Teď není na takové věci čas. Víš, co nás čeká, jaký vážný úkol. Pojďme! Falke už asi čeká!"

Opravdu, Falke čekal. Díval se oknem a vida, že Podhora provází Knobloch, pocítil nevolnost. S těmito zraky nerad se setkával. Ale opanoval se, neboť chtěl imponovati sebevědomým klidem. Podhora v předsíni zašeptal: „Tak tedy — do doupěte, zrovna k tygru!"

A jakoby slyšel lichý ztlumený hlas Podbo- rův, v témž okamžiku asi ředitel zabručel k sobě: „Nuže, v zápas se lvem!"

Chtěl to říci ironicky, ale cítil tu opravdu nevolnost před setkáním s tímto mužem, obrem, se lví silou a odhodlaností.

Když ozvalo se mírné zaklepání, zvolal, nutě se do sebevědomí, jasným hlasem: „Dále!"

Nastala chvíle tísnivého ticha. Oba muži, Podhora i Knobloch stanuli u dveří — ředitel seděl ve své lenošce, jak míval ve zvyku, s líčeným klidným sebevědomím. Ale také oba muži u dveří nejevili žádné sklíčenosti. Jak podivné! Tento přáli mimo tyrana nikdo nepřekračoval sebevědomě, tyto stěny byly zvyklé vídati jen pokorné a stísněné poddané, třesoucí se před trůnem místokrále zlata. A ted najednou tu stáli vztyčeni sebevědomě, s ponurou, přísnou vážností a přímostí. Falke viděl, že musí začíti. Pokynul mlčky oběma, aby se posadili. Když se tak stalo, přerušil konečně skličující ticho: „Dal jsem si vás zavolati k poslední, rozhodné rozmluvě o dorozumění!"

„Jak vidíte, pane řediteli," řekl vážně Podhora, „přišli jsme, abychom dokázali, že dorozumění chceme!"

Klidná a jasná řeč Podhorova účinkovala. Přes to poznamenal Falke: „Budete si zajisté vědomi zodpovědnosti a vážnosti této chvíle 1" „Také jsme si vědomi!" přisvědčil Podhora.

„Nuže, nemařme času! Rozhodl jsem se, že nepoženu věc do krajnosti —" Tu ho Podhora přerušil: „To není tak pravda, pane řediteli! Vy sám ¡ste se nerozhodl — jednáte na rozkaz pana barona — který ví, jaká pohroma právě v tomto okamžiku hrozí továrně —" Ředitel vstal překvapen.

„Opakuji," pokusil se rázně odmítnouti slova Podhorova, „že jsem se rozhodl sám, maje plnou moc —" „ÍTé už nemáte, pane řediteli, to my též víme!" přerušil jej Knobloch, který nemohl se už ovlád- nouti.

Ředitel, jenž až dosud se vyhýbal zraku Kno- blochovu, nyní naň přísně pohleděl, ale ihned sklopil zraky nemoha snésti oheň, který vyšlehl mu naproti z očí bývalého fabrického hlídače. Zabručel, krotě podráždění: „Nechci kaziti klidný průběh rozmluvy. Ale tolik vám, Knoblochu, musím připomenouti, abyste nezapomínal, s kým mluvíte!"

„Vím to, bohužel, dobře!" odvětil Knobloch úsečně. „Ale také vy nezapomínejte, že už před sebou nemáte psa, který plazil se v mrazu po dvoře této proklaté otrokárny!"

Hlas Knoblochův nabýval temperamentního zbarvení a nebyl prost výhrůžného tónu. Ředitel však hned se chopil potupného slova: „Otrokárna! Vy tomu říkáte otrokárna! A lile, sta lidí touží, aby přišly zpět spořádané poměry, protože tato otrokárna, jak vy říkáte, těm stům lidí dává jejich denní chléb!"

„Za který dávají oni své mozoly, krev a zdraví — z něhož hromadíte milliony," poznamenal nyní mírně ale vážně Podhora. „Takhle s námi nesmíte mluviti, pane řediteli. Vy nám dáváte chléb, který vyčítáte. Ale vy víte sám, jak je ho málo a jak jest hořký. Ale abychom přišli k věci. Přišli jsme sem v naději, že správa továrny, když s námi chce jed- nati, jest ochotna vyhověti našim spravedlivým po žadavkůin 1" „A které to jsou ?" otázal se Falke.

„Znáte je — dali jsme vám je písemně, pane řediteli 1 Chcete jim vyhovět?"

„Totiž — jednomu!"

„Který jest to?"

„Odvoláme snížení mzdy. Ale na ostatní nemůžeme přistoupiti. Týká se to zejména vašeho rozkazu — jinak nemohu to nazvat — ohledně propuštění mistra."

„A na tom my zas musíme trvat — není to žádná tvrdošíjnost, ale přesvědčení všech, že ten člověk a jemu podobní jsou nebezpečni dobré vůli mezi továrnou a dělnictvem. Ostatně trváme i na požadavcích ostatních. Sestavili jsme je po dobré a zralé úvaze, byly odhlasovány vším dělnictvem. Nemůžeme a nesmíme ustoupiti ani od jednoho!"

„Byly odhlasovány vším dělnictvem!" opakoval Falke — „ale to proto, že lid byl do toho veštván!"

Podhora vyvstal nyní rudý v tváři. Zvolal: „To je vždycky stejná řeč o štvaní. Ale kdo štve ? Jsi kopán, vykořisťován, jednají s tebou jako se psem — najednou ti soused řekne: jsi také člověk trochu. A proto, že řekl tuto pravdu, hned se mluví o štvaní!"

Mluvil to rozčileně, prudce, se zápalem a byl při tom krásný. Jeho postava, jak nyní tu stál, zdála se ještě vyrůstati.

Falke nemohl se, patře naň, ubrániti pocitu tiché tajné úcty. Ano, tento muž byl schopen bu- diti důvěru .lidu, tento muž měl všechny vlohy být i nebezpečným.

„Trváte tedy na svých všech požadavcích?" otázal se Falke, povstav rovněž ze své lenošky.

„Úplně! Nic z nich nelze sleviti, tak jsou spravedlivé a mírné !" odvětil Podhora prostě, ale určitě.

Ředitel pokrčil rameny: „Pak arciť zodpovědnost padá všechna na vás — nezapomeňte na to!"

„Nezapomeňte na to také vy, pane řediteli!"

Oba muži nyní odcházeli. Jednání se rozbilo. Ředitel osaměv, vzal tužku a napsal text telegramu adresovaného baronovi: „Jednání zmařeno — požadavky nesplnitelné. Co dělat?"

A ještě k večeru obdržel telegram baronův, který oznamoval stručně: „Přijedu sám!"

To bylo opravdu velmi stručné a Falke si to přeložil afei takto, stejně stručně a výstižně: „Jsem odstaven!"

VIII.

Nezdar vyjednávání byl všeobecně očekáván, proto nepřekvapil. Přes to hospoda Šmelhancova i silnice před ní byly přeplněny davy zvědavých tkalců.

„Jak jste pochodili ?" volali na Podhoru i Kno- blocha, jedva že překročili most mezi továrnou a silnicí.

„Nikterak — tak, jak se dalo očekávati!" prohlásili oba.

„Však bylo zbytečno tam chodit!"

„To nebylo zbytečno," ubezpečoval Podhora. „Ukázali jsme jen vůli. A teď jen trpělivost aroz- vážnost. Rozhodnuti musí přijíti v nejbližších okamžicích. Myslím, že přijede baron sám 1" Mezi tím však došly zprávy, které Podhoru a jeho přátele příliš netěšily. Našli se někteří, zejména ženy, jimž týden bez práce a výdělku odňal odvahu. Podhora vycítil nebezpečí v tom ukryté. Dosud snášeli všichni odhodlaně strádání a bídu. Těch několik ojedinělých případů však mohlo jednotnost prolomiti a zašiti svár a rozpory. Od osoby k osobě proto Podhora přicházel a vysvětloval, že věc musí vzíti už konec. Vysvětlil tíseň, v které se závod octl závazkem, o kterém Podhora věděl.

„Vydržíme-li ještě dva dny, bude vyhráno!" prohlásil.

„Vydržíme, vydržíme!" ozvala se bouře odhodlaných hlasů.

„Nevím, nevím," odvětil nyní Podhora a jal se vyprávěti, jak vznikají, ojedinělé arciť zatím, případy malomyslnosti.

„Kdyby se mělo to rozšířiti více, jest všechno ztraceno. Jen pevná vůle a odhodlání nás může spasiti. A zvítěziti musíme my, protože na naši straně jest spravedlnost a svaté právo!"

„Kde jsou ty baby, které se viklají?" ozval se pronikavý hlas ze zástupu.

Nikdo neodpovídal a týž hlas pokračoval: „Ať se raději přihlásí a odejdou kam chtí, jen aC nekazí celou věc zrovna před rozhodnutím!"

„Tak jest to dobře řečeno 1" potvrdil Podhora. A stoje mezi dveřmi hostince, takže ho musili sly- šeti všichni, i ti tam uvnitř i ti venku, otázal se: „Kdo jest na váhách?"

LIBUŠE: Jařmo millionů. 1 fó Neozval se nikdo, pouze jedna starší žena pravila plaše a nesměle: „Ale jak dlouho to můžeme vydržeti? Naše děti chtějí chléb a my ho už nemáme I" Její slova zanikla v prudkém lomozu. A ku podivu, byly to právě ženy, které nejvíce na mluvčí svou družku dotíraly, vytýkajíce jí slabost. Ona se rozplakala. Vypadala kost a kůže, bída sama křičící a zoufalá.

„Muž doma umírá," štkala, „souchotinami. Také je má z fabriky. A doktor pořád: silnou stravu! Ale kde pak já ubohá mám na ni vzít? A děti křičí: chléb! A já ho nemám!"

Poskytovala obraz němé zoufalosti, z očí jako hrachy jí kapaly slzy, které nevoli utišily. Všickni patřili na ni nyní spíše se soucitem. Vždyť ona, jak tu stála, sedřená a sešlá, s tvářemi jako papír bledými, z nichž svítily smutné, melancholické oči, oči, jež nezrodily se k smíchu a radosti, v nichž byla všecka kletba nejtvrdší proletářské bídy a krutá sudba chudoby a věčného odříkání, s rukama jako tenké hůlky, jež neznaly oddechu a odpočinku, byla vlastně představitelkou, živým obrazem jejich společného osudu. Její smutné oči byly upřeny do neurčitá, jakoby ve stálém strachu a nepokoji. Někdo náhle se jí dotknul a tiskl jí něco tvrdého, studeného do rukou. Byla to Baruška Špi- dlenova, která vyprázdnila svou kapsu a celý její skrovný obsah darovala smutné, plačící ženě.

„Vezměte si, Prajzlerko, víc nemám — kupte dětem chléb a muži kousek masa I" povídala při tom vlídně.

„Ďuče, duče," koktala žena, „vždyť sama nemáš nazbyt!"

„Nemám, nemám — ale pořád ještě víc než vy!" odvětila Špidlenova dcera a vzdálila se, provázena vděčnými zraky staré dělnice, která šeptala: „Jako její tatík — byl dobrák, srdce každému nesl na dlani — taky to, chudák, dopracoval I" Cin Barušky Spidlenovy nezůstal utajen a byl provázen samou chválou. Tatík Šmelhanc přistoupil k děvčeti a poklepal mu mocnou svou rukou na rameno, shrnuv svou filosofii v tato slova: „Z toho má tvůj táta radost — jsi krev jeho krve. Oh, krev není podmáslí!"

V témž okamžiku však bylo slyšeti z venku výkřiky a jakýsi poplach, který zalehl i do šenkovny.

„Co pak se stalo tam venku?" otázal se starostlivě Podhora.

„V Haraticích prý šturmují na fabriku I" oznamovalo několik hlasů najednou. Podhora se ulekl. Jen to ne!

Byl tak - rád, že dosud všickni se zdržují násilností a teď najednou tato zpráva! Věděl dobře, že se tu čeká jen na záminku sebe menší, i cítil velikou zodpovědnost za každý nepatrnější čin. Na štěstí se vysvětlilo, že pouze hlouček výrostků, při- sukovačů a přistrkovačů pustil stavidla vodovodu u haratické továrny, takže nestala se žádná znatelnější škoda. Podhora toho však hned použil k novému napomenutí všech přítomných. Vylíčil nebezpečí každého násilí za přítomnosti vojska a čet- níků.

„Klid a vytrvalost jsou naše nejlepší zbraně. A my vytrváme!"

„Vytrváme!" zahřmělo zase sborem.

„Dnes v noci asi přijede baron — ráno se to musí rozhodnout, ať jste tu všichni, aby viděl naši jednomyslnost a svornost! Nikdo nepij, nikdo ne- povykuj!"

„Ale zazpíváme si!" zvolal mladý jeden při- sukovač.

„To můžete — a venku před fabrikou, a£ to Falke slyší!" odvětil Podhora.

A vyšel v čelo všech na silnici před továrnu. Několik set hlav se hrnulo kolem něho, muži i ženy, děti i starci. Byl to pestrý zástup, rozlévající se jako vlny řeky, které stále přibývají jako o jarní povodni.

Královská nádhera jarního večera pnula se nad Muchovem, objímajíc ho vlažnými svými lokty. První hvězdy už vyskakovaly na obzoru nad kos- nrými hřbety muchovských skal. A v jejich stínu jako skrčený dravec posupně se choulila fabrika nad čistým tokem Kamenice. Mírný vlfr táhl od jihu a nesl sem z blízkých strání šumot lesů, které tiše hovořily, ukládajíce se k spánku. Teď náhle tichý ten šelest byl přehlušen mocným sborem, stoupajícím z několika set prsou a hrdel k jasnému nebi: Tam pod těmi lírkonoši, jest smutný Čechů ráj...

Zněla mohutně a slavně tato smutná píseň českých hor, její zvuky podobaly se burácejícímu vichru. Jenže bylo v ní více melancholického smutku.

Muži všichni měli při tom obnažené hlavy. A zvuky letěly v šíř i dál, tříštily se o kosmé boky muchov- ských skal a ozvěnou stoupaly dolů i nahoru k hvězd- naté klenbě, že zdálo se, jakoby zněly ve velikém, nádherném chrámu, jehož hvězdnatá kopule se pnula v nekonečném vysoku, nad tím stohlavým zástupem s obnaženými hlavami, jako smutně vroucí, ale hym- nicky mocná modlitba k bohu utlačených a ponížených.

V té chvíli pohnula se u okna ředitelova bytu záclona. Falke překvapen a polekán hromovými zvuky písně, přistoupil k oknu. Kamkoli pohleděl,- černalo se moře postav, hlava vedle hlavy, všechno splývalo v jedinou nesmírnou massu, která v soumraku večera zdála se hroznou a děsivou. V té chvíli tvrdý sluha millionů byl pohnut. Cítil najednou, že tu před ním stojí temná, nezbadatelná moc probuzeného vědomí zástupů, burácející sbor písně mu působil pocit závrati, takový, jaký budí v člověku pohled na zdouvající vlny veletoku.

Stál hodnou chvíli tak, jako přikován neznámou a tajemnou mocí a píseň zněla dál a dál...

Zatím Podhora vytratil se ze zástupu a s 13a- ruškou Špidlenovou kráčel domů. Sladký půvab jarního večera rozehrál jiné struny jeho srdce. Ted, když s ní osaměl, v dálce od toho moře, uprostřed večerního šera, cítil sladkou rozkoš svého zvlněného nitra. Tiskl děvče k sobě, šeptaje mu sladká slova lásky. Náhle Baruška uleknuta se zastavila: „Podívejte se, tady někdo sedí —" Opravdu, na příkopě seděl člověk. Podhora přistoupiv blíže, poznal Byšánka. Plakal.

„Co pak tady děláš?" optal se ho Podhora v podivu nad jeho patrným rozrušením. Vysoká kostra živoucí se vztýčila.

V nočním šeru vypadal hubený tkadlec zrovna příšerně.

„Ah, ty pláčeš?" otázal se Podhora pohnut. „Proč ?"

Z dálky zněly sem zvuky mohutného sboru. Ryšánek koktal: „Slyšíš ji, tu píseň našich hor? Jako děti jsme ji slýchali od svých matek. Všichni, všichni tam jsou pohromadě jako jedna rodina. Jen já tu jsem sám, vyvržen ode všech, jako prašivý pes!"

Hruď se mu třásla pohnutím a jeho ošklivý obličej v matném přísvitu hvězd měl vzezření zoufalství. ! I [ ' [ ! J „Ale já jim ukážu, že nejsem tak špatný, očistím se, očistím!"

Podhora byl tímto smutkem kajícího zrádce dojat. Chtěl mu říci několik utěšlivých slov, ale Ryšánek už byl na odchodu.

„Kam pak?" otázal se Podhora, patře za vrá- vorajícím vysokým stínem.

Ale odpovědi nedostal. Stín se vzdaloval až zmizel v temnu jarní noci. Podhora patře za ním, zašeptal: „Nešťastný člověk — taky jedna z Falkových obětí 1" Baruška mlčela. Teď zvedla oddané své měkké oči vzhůru k Podhorovi. Tak se cítila šťastnou a bezpečnou v jeho společnosti! Oba se zamlčeli — naslouchajíce písni, která zněla stále vždy znovu a znovu z různých teď už stran. Bylo viděti, že zástupy se rozešly a zpívají na cestě domů. Do tichých odpočívajících hor padaly hasnoucí zvuky té písně. Pojednou Podhora chopil Barušku jako dítě, povznesl ji k sobě a políbil. Celá se otřásla neznámým, sladkým štěstím, když cítila jeho huňatou hlavu na své a jeho tvrdý knír na svých rtech.

„Jak nesmírně jsem šťasten 1" šeptal, tiskna ji k sobě. Podívala se naň oddaně, i viděla v jeho očích slzy.

„Ah, vy pláčete I" řekla starostlivě.

A opravdu, její obr se třásl jako dítě a plakal.

VIII.

„Slyšíš, co pak je to?" Šedivý, chorý stařec přišoural se k oknu a naslouchal choru, který z údolí od fabriky letěl k stráni. Byl to muž asi šedesátiletý, ale předčasně starý. Otevřel okno a naslouchal. Vedle na židli seděl poručík Nigrin. Vida, že stařec otvírá okno, přiskočil starostlivě a přivíral je.

„Nastydnete — venku je přec jen ještě chladno 1" Stařec se bolestně usmál. „Jen sem pusť trochu toho jara — neboj se ho! Celou zimu jsem po něm toužil a ted, když je tu, bych před ním zavíral? Oh, jaro, jaroI Bývalo krásnější kdysi I" Nyní se rozkašlal dusivým, bolestným kašlem.

„A jak krásně zpívají, slyšíš? To je naše píseň, tak ji umíme zpívat jen my tady na horách, kde je zpěv doma!"

Oba naslouchali. Poručík byl vážný a smutný. Jaké to bylo shledání s otcem! Psali mu sice z domu, že otec postonává, ale teď poručík viděl, že Život starcův se kvapem kloní k západu. Jak dlouho tu už nebyl, jak dlouho neviděl ty jasné, milé oči, jak dlouho neslyšel ten měkký hlas! Jeho návštěva doma byla vlastně návštěvou kajícího syna. Poručík Nigrin měl být původně knězem, tak si přála matka i strýc vikář, který ho také vydržoval na gymnasiu, nebof chudí rodiče nemohli sami na studie ani pomyslit!. Když však měl po maturitě, vzepřel se vší silou vůli matky a strýce, aby šel do semináře. Opuštěn strýcem a bez prostředků vstoupil do vojště. Po pruskorakouské válce stal se poručíkem. Doma těžce nesli toto jeho odcizení se rodině, a strýc vikář nadobro naň proto zanevřel. Povídalo se dokonce, že jeho matka, bigotně zbožná žena, zaplatila toto rozhodnutí synovo smrtí. Od té doby zbyla v poručíkovi jakási hořká zá- dumčivost. Otec byl velmi překvapen jeho návštěvou, které se arciť za těchto okolností ani ve snu nenadál. Také poručík byl hluboce dojat.

„Otče, otče, jak se to shledáváme!" zvolal pohnut až k slzám. Starší bratr, který byl v továrně zaměstnán jako přisukovač, přivítal ho chladně a odměřeně. Ostatně byl k němu vždycky takový už jako k studentu, ve kterém nenáviděl člověka, který bude jednou pánem, kdežto jeho život byl životem bídného íabrického otroka. Teď byl dole u fabriky mezi ostatními. Také jeho hlas zněl v té písni, kterou slyšeli zníti z údolí. Poručík byl všecek rozrušen. Starý otec náhle povzdechl: „To bude zlé, ukrutně zlé! Co to ty lidi jen napadlo 1" „Chtí jen své lidské právo, tatínku," povídal poručík se zřejmým pohnutím.

„Právo, právo!" vzdychl hořce stařec. ,,Což pak pro chudého člověka je taky na světě nějaké právo ?"

Poručík živě odvětil: „Je, jistě je. A přijde čas, kdy se ho dostane všem. Ale nesmí sami skládati ruce v klín!"

„Tak ať neskládají," odvětil stařec trpce. ,,A co je za to čeká? Chlapče, chlapče, nevíš, jak jsem nešťasten, pomyslím-li si, že to musíš být zrovna ty, který povede své vojáky na své bratry a sestry!"

„Snad toho nebude potřebí, doufejme aspoň," odvětil poručík stísněn touto poznámkou starého otce. Ale v duchu opravdu měl bolestnou předtuchu a srdce mu bušilo rozčilením při myšlence, že opravdu zrovna on to bude, který snad musí dáti hrozný povel. Tato myšlenka ho naplňovala nepopsatelnou úzkostí.

„Můj celý život byl neveselý," povídal stařec, „ale toho jsem se přece jen neměl dočkati!"

Na poručíka padala ta slova jako balvany. V tom okamžiku snad poprvé si zošklivil své povolání a napadla ho hrůza jeho povinnosti.

„Ah, tiše bych dokonal, bez reptání jak jsem žil, kdyby se jen tohle nestalo," úpěl starý muž. V jeho drásavém smutku byl zdrcující ortel nad poručíkovým povoláním. Pociťoval teprve nyní, jaká propast byla mezi ním a těmito pokojnými, chu- dými horaly. Hlavu skloněnou v dlaních tiše přemítal. A zdola z údolí stále zněla ta známá smutná píseň, kterou slýchal ve svém dětství, kterou zpíval na studentských zábavách o prázdninách. Náhle vyrušil ho otec z těchto myšlenek neočekávanou otázkou: „Jestli pak ještě věříš v pána boha, chlapče?"

Poručík byl velmi překvapen touto otázkou, o které nevěděl, jak souvisí s celou rozmluvou. Mlčel.

„Ty nějak neodpovídáš!" starostlivě pokračoval stařec.

„Je mi to trochu divné. Proč se mne na to ptáte ?"

„,No tak — vojna a pánbůh, to jsou dvě věci, které mi nejdou nějak dohromady!"

Poručík čím dále tím víc byl překvapen.

„Proč myslíte, tatínku?"

„Tak! Pán bůh zakazuje ublížiti komukoli. Věřící lidé nemohou být vojáky!"

Poručík se usmál: „Zrovna na vojně se tuze na to drží. Když jsme byli u Sadové, viděl byste, jak před samou bitvou kněz se modlil a všichni s ním!"

„A pak se šli zabíjet! Mají to nějakého divného pána boha na té vojně!" hořce se smál starý muž.

Poručíkovi byla tato jednoduchá filasofie starého horala velmi divnou. Nikdy opravdu na tuto prostou, ale přece tak jasnou a pravdivou věc nemyslil.

„Tak se mi zdá," pokračoval otec, „že mají někteří ti lidé pána boha jako parádní mundur.

Když ho je potřeba obléknout, navléknou ho na sebe, ale hned ho pak pověsí někam do almary!"

„Ale nemohu to pořád pochopit, co myslíte tím!" odvětil poručík.

„Hned ti to povím. Zabíjet někoho je hřích — a zabíjet bratry tím větší, smrtelný hřích!"

Ted poručík pochopil. Rozechvěn vstal a počal přecházeti světnici. Konečně se zastavil a otázal se: „Mohu já za to? Mne sem poslali, konám jen svou povinnost!"

Stařec vrtěl hlavou: „Arciť povinnost, to já taky chápu. Ale takováhle povinnost! V celém kraji bude jméno naše prokleto. A ještě po letech, až půjdou lidé, snad sirotci po zavražděných kolem mého hrobu, řeknou : ,Tady leží starý Nigrin, jeho syn tu dal střílet na lidi.' A já to budu slyšet i dole na sáh pod zemí hluboko 1" Poručík byl jako na skřipci. Náhle jako rozhodnut neočekávaným odhodláním, přistoupil k otci, stiskl mu ruku a zvolal slavnostně: „Nuže, při památce nebožky matky vám slibuji, že já své vojáky nebudu hnáti proti lidu!"

Stařec naň překvapen pohlédl. Chvíli mlčel, pak otázal se: „A co, když musíš?"

„Nikdo mne k tomu nepřinutí! Jste spokojen nyní se mnou?"

Stařec chtěl něco říci, ale v témž okamžiku se otevřely dvéře a v nich objevil se voják, celý udýchaný.

Pozdravil vojensky a oznámil poručíkovi, že hned má se dostaviti k setnině.

„Co pak se děje?" otázal se poručík znepokojen tímto náhlým rozkazem.

„Dole prý se lid srotil u továrny!" odpovídal voják.

Nezbylo než odejít. Poručík se na rychlo rozloučil se starým svým otcem: „(Pamatuj na svůj slib!" řekl mu stařec na odchodu. „A nemusíš-li, chraň se —" Poručík spěchal dolů k setnině. Zastal ji připravenu jako do bitvy. Vojáci sami reptali, to poručíkovi neušlo. Mladý jeden desátník hlasitě vykřikl: í (TI I „Sám bůh ví, co nás tu čeká — máme bít lidi a já nevím proč!"

Poručík, jakkoli ho dobře slyšel, tvářil se, jakoby ho úplně přeslechl. Proti němu přicházel setník. Vida poručíka, přistoupil k němu a pravil s vojenskou přísností: „Pane poručíku, musíte s oddílem dolů k továrně. Vystříhejte se přenáhleností, ale budete-li nucen, zakročte pak s veškerou přísností!"

Poručík chvíli stál němý, očima prohlížeje četu připravenou k pochodu. Konečně přikročil k setníkovi a řekl prosebně: „Pane setníku, nezastal by to poddůstojník některý zatím?"

„Nelze, nelze — tady je velká zodpovědnost. Bojíte se jí snad?"

V tónu setníkovy řeči byl jakýsi lehký výsměch. Poručík ho dobře rozeznal i odvětil: „Ne, zodpovědnosti se nebojím. Ale myslím —" „Pane poručíku," setník teď mluvil úsečně a velitelsky, „voják nikdy nesmí myslit, když dostane rozkaz něco vykonat. Ten rozkaz jsem dal a myslím, že dosti zřetelně!"

Poručík Nigrin viděl, žě nelze odporovat. Postavil se před četu sestávající z půl setniny a dal rozkaz k pochodu. Vojáci se hnuli. Jejich odměřený krok zněl posupně tichým večerem a bodáky nasazené se leskly v měsíčním a hvězdném světle. Na všech byla patrna jakási stísněnost, na jejich veliteli největší.

Čím více blížili se k továrně, tím poručík dýchal volněji. Viděl lid rozcházející se v úplném klidu za zvuků písně, který nikterak nedával podnět k zakročení. Na dvoře továrny stál kočár.

„Kdo pak to přijel?" otázal se poručík vrátného, který stál na mostě.

„Pan baron!"

Poručík pochopil. Byli sem vysláni k osobní ochraně barona Riedigera!

IX.

Baron skutečně přijel. Jeho shledání s Falkem bylo velmi chladné. Ani stín po důvěrném a přátelském způsobu, s jakým vždycky přicházíval. Falke to hned rozpoznal. Proto ještě na schodech, sotva že baron sestoupil s vozu, se pokusil tento chlad zaplašiti: „Dělal jsem, co bylo možno, pane barone," pravil, „ale hnutí nabylo rozměrů, o nichž nikdo nemohl míti ani tušení!"

„Tento nedostatek prozíravosti," odvětil baron, „není nejlepším pro vás vysvědčením," pravil baron Riediger vážně.

„Vzmohla se tu nesmírně agitace mezi lidem!" vymlouval se Falke.

„A vy jste o ní neměl tušení. Krátce, takové krátkozrakosti bych se nebyl do vás nadál!"

„Učinil jsem vše, co jsem mohl," pokračoval Falke horlivě, kráčeje za baronem.

„Více než jsem si přál I" odvětil baron se zvláštním důrazem vcházeje do ředitelovy pracovny.

Falke pochopil, kam tato slova míří a krvavý stín Šimonův, kterého se nemohl zbaviti, vyvstal zas před ním. Falkovi vyskočil pot na čele. Ještě nikdy nestoupal po schodech těchto tak těžce jako dnes v tuto hodinu za baronem. Bylo mu jako delinkventovi, kterého vedou k soudu. Baron nebyl žádný citlivůstkář, a pokud Falke odíral lidi obratně, neměl pro něho než slova chvály. Možná že za jiných okolností, kdyby právě nebyla stávka přišla tak nevhod, že by byl za to ředitele pochválil. Ale takto ?

„Nemůžete věděti, do jakých nesnází jste mne uvedl! Den za dnem utíká, dodávka má být hotova a všechno stojí I" Falke se nyní vzmužil k odporu. Všechno snesl tento vzorný sluha svého pána, jen ne výčitky, že by ho poškodil.

„Co jsem měl dělat? Celá věc vypukla tak neočekávaně, tak náhle, že —" „To je právě chyba, že vypukla tak neočekávaně. A přece se musila připravovat. Arci, oni vám to nepřijdou povídat, co chtějí podnikat. To právě jest co vám vytýkám, že jste se dal pře- kvapiti 1" „Kdož tohle mohl předvídati? Ostatně jest to dílo dvou, tří lidí, kteří to všechno spískali!"

„Tím hůře pro vás, že jste je v čas neprohlédl a nedovedl učiniti neškodnými 1" „Ujišťuji vás, pane barone, že právě proti těm lidem nebylo radno něco podniknouti I" Baron se usmál.

„Lidé se nečiní neškodnými jen tvrdou pěstí a nepřátelským vystupováním. Někdy to jde lépe opáčně! Když to nejde pěstí, jde to pohlazením. Tím posledním nejlépe. Znám ten lid tady!"

Opravdu, v tomto způsobu byli oba Riedige- rové, otec i syn, mistři. Nevystupovali nikde brutálně, ale s lišáckou úlisností navlékali svá zlatá pouta v kraji, kam se obrátili. Dovedli jej vyssá- vat s libým úsměvem dobrodinců, kteří ještě odnášejí k svým millionům vděčnost jako dobrodinci lidu.

Falke potřásal hlavou: „Nebylo ani to možno. A kdyby se mi podařilo získati každého, jednoho bych byl nezískal, a to je vlastní hlava všech!"

„Který?"

„Podhoral" „Podhora —- Podhora," opakoval baron. ,,Ah. pravda, to jméno znám. Upozornili mne naň na hejtmanství, kde mají je dobře poznamenáno! Mohl bych s ním osobně mluvit?"

Falke pokrčil rameny: „Nevím, je to zvláštní člověk. Byl bych ho dávno propustil — ale bál jsem se. Má velký vliv na lid!"

„Nesmysl, propustit!" odpověděl baron. ,.Naopak ! Pošlete proň, že chci s ním mluviti!"

Za hodinu, ještě v noci seděl Podhora před baronem. Ten přivítal jej velmi vlídně, usadil jej proti sobě. I doutník mu nabídl. Podhora odmítl. V duchu si pomyslil: „Co je tohle zas za úskok?" Baron dlouho nenechal ho v nejistotě. Začal vlídně a mírně: „Po léta žila továrna v míru a klidu se svým dělnictvem. Jedno je nesporno. Továrna potřebuje pracující lid, ale také to jest nesporno, že tento lid potřebuje továrnu, která mu dává chléb 1" „Ne zadarmo, pane barone, za těžkou práci, která ho přivádí předčasně do hrobu I" přerušil barona Podhora.

„Pracovati musíme všichni," odvětil s mírným důrazem baron. „Továrna také nikdy se neuzaví- rala přesvědčení, že ve vlastním zájmu musí žiti v míru s lidem v ní zaměstnaným i s okolím I" „Nepřejeme si ničeho jiného," odpovídal Podhora živě. „Ale má li býti lid mírným a klidným, musí se také s ním podle toho jednati. A to se bohužel neděje. Pan Falke sám má velikou vinu na nynějším sporu 1" „Proto jsem také přijel sám, že to vyciťuji. Ale nyní k věci. Mezi požadavky, jež jste předložili jest jeden, který žádá propuštění některých mistrů!"

„Vším právem, protože se chovají k dělnictvu hrubě, ba ukrutně. Vždyť onehdy měl býti provazem sbit stařec nad hrobem a to proto jen, že zastal se dítěte, které jest jeho vnukem a které mistr pronásleduje I" „To nemohu uěiniti. Jsou u mne taková léta! Ale učiním jiného. Chci dáti mistra ze středu těchto dělníků, by k němu měli důvěro. Slyšel jsem o vás všechno nejlepší. Věci rozumíte —- mohl byste to dobře zastati a také vaše poměry by se rázem velice změnily k lepšímu I" Baron nyní ustal a patřil na Podhoru, sleduje takto účinek svých úlisných slov. Podhora nyní povstal, také baron se vztyčil a pravil: „Očekávám do zítřka vaše rozhodnutí!" a učinil pokyn, jímž Podhoru propouštěl. Ten odvětil: „Není třeba čekati do zítřka do rána!" Oči baronovy vlídně zazářily i pravil srdečně a přátelsky skorém: „Tedy jste se rozhodl ? Nepochyboval jsem o tom podle toho, co jsem o vás slyšel. Tedy přijímáte?" „Nikoli!"

Vlídná dosud tvář baronova se zachmuřila, i pravil, patrně zklamán a překvapen: „Nikoli? Uvažte, co odmítáte 1" „Uvážil jsem již. Snad vždycky jindy by mi byla způsobila vaše nabídka radost. Ale dnes mne, pane barone, uráží 1" 17 LIBUŠE: Jahno inillionň.

Baron byl překvapen čím dále tím více. Opravdu, tohle nečekal. Vykřikl v podivu: „Že vás uráží a proč?"

„Proto, že to je kupní cena, za kterou mám prodati ty, kteří mi důvěřují. A to neučiním, za celý svět neučiním!"

Po těch slovech odešel. Baron patřil za ním, vrtě v podivu hlavou. To se zřídka stávalo. Vždycky baron a jeho náhončí takhle kupovali lidi a nikdy se nestalo, že by někdo odřekl. Byli z nich pak ti nejoddanější a nejhorlivější popoháněči vlastní krve.

„Obdivuhodný chlap — jako skála!" zvolal v zřejmém údivu baron hlasitě. Ředitel Falke, jenž právě vstoupil a byl svědkem baronova překvapení zazářil spokojeností. Zklamání baronovo zňjmě jej potěšilo.

„Ano, jako skála," opaktíval po baronovi. „A na skály se musí s dynamitem a ne s medem!"

Baron se ohlédl. Ředitelova poznámka, kterou jindy byl by pokládal za případnou a vtipnou, se ho tentokrát dotkla nepříjemně, neboC cítil z ní vanouti výsměch.

„Nerad se dávám poučovat svými úředníky!" odsekl hodně příkře.

Tvář ředitelova nyní zrudla. Nikdy takhle s ním baron nemluvil. Ted jakoby úmyslně mu stále dával cítiti, že jest vlastně jen jeho zřízenec. Hněv i lítost se ozvaly v hrudi Falkově. Zvolal velmi podrážděn : „Dovoluji si upozorniti, pane barone, že jste ke mne velice nevděčným, za všechno to, co jsem vždycky pro váš dům učinil 1" „Oh, naposledy výčitky ještě!"

„Ne, výčitky. Ale musím se ozvati tam, kde cítím křivdu I" Oba muži stáli nyní příkře proti sobě, patříce vzájemně na sebe. Nastala chvíle trapného ticha. Teď, kdy tito dva společníci v nenávisti a pohrdáni k lidu, z něhož vytloukali zlaté proudy, střetli se navzájem planoucími zraky, cítili, že se vždy rozcházejí. Ale jejich duševní stavy byly naprosto různé. Kdežto baron zachovával mrazivý, velkopanský klid, nitro Falkovo pracovalo jako vulkán.

„Všechno, co bylo mého, jsem vám přinesl v oběť," začal svou obžalobu. „I svou krev jsem v sobě zapřel — všechno, všechno jsem byl ochoten pro vás učinit — jako pes byl jsem vám oddán!"

Tu se baron potupně zachechtal: „Aj, jako pes! Nu třeba —- ale ani největší oddanost psů nebývá nezištná, šilhá při tom po plné míse. Nu a v tom si přece vy nemůžete stě- žovati, pane Falkel" Falke se zachvěl pod tímto přívalem potupy, kterou na něho vychrlil jeho pán. Ano, pán, teď tu stál před ním, svým otrokem, jeho pán, takový tvrdý, příkrý a zpupný zlatý král, vědomý si svého majestátu a dívající se s opovržením dolů k svému otroku. Falke, hoře hněvem vykřikl: „Takto se mnou nesmíte mluviti, pane barone 1" Baron se usmíval se sebevědomým pohrdáním a řekl s mrazivým panským klidem: „Jsem zvyklý mluviti vždycky, jak myslím a především — jak chci! Ráno přijede okresní hejt- man. Jak přijede, hned ho ke mne přivedete. A ted mne dovedete k mým pokojům a posvítíte mi na cestu!"

Falke zbledl. Chtěl zazvonili na sluhu. Ale baron s jízlivým úsměškem mu zabránil, řka: ,,K čemu volati sluhu, jste-li tu vy sám, jsem unaven 'už!"

Třesa 'se hněvem a pokořením, celý bled kráčel Falke se svící v ruce po chodbě k baronovým pokojům. Baron s majestátní hrdostí kráčel za ním. Když Vyšel z baronových pokojů, klopýtaje po chodbě ,'k svému bytu, pocítil Falke záchvat zoufalého rozechvění. A když ocitl se ve svém pokoji, vypukl poprvé tento kamenný despota v pláč.

„Sluha — lokaj — oh, tot příliš I" úpěl. Pocítil úáhle slabost i zatoužil po sklenici čerstvé vody. Přistoupil k zvonku a zazvonil.

Nikdo nepřicházel!

Zvonil znovu, dlouho, zběsile, nikdo nešel. Jeho rozkazy byly směšný. Prošel salonem, ložnicí, všude pusto. I venku pusto, prázdno! Jen ponocný, jako vždycky loudavými kroky měřil dvůr. Hodiny na továrně bily jednu a on sám, čistě sám. Nikoho neviděl kolem sebe se plazit, sám jako zašlápnutý plaz nohou vlastního pána, kterému tolik sloužil, tu stál. Jen fabrické komíny se tu zvedaly proti jeho oknům, komíny, jež pyšné jako jejich pán se tu smály jeho malomocnému vzteku.

A on, jejich nejoddanější otrok, horší a opuštěnější všech těch, které otročil, tu stál sám se svým zoufalstvím a potupen.

Lokaj, který svítí pánu na cestu!

X.

' !. ! 1 Svůj bílý, jasný prapor vztyčilo jitro na horách. Muchovské hřbety v jasné a čisté jeho koupeli 'ztrácely svou zasmušilou přísnost a modré, jasné nebe nad nimi zdálo se vyšší a lehčí než kdy jindy. Kdo byl by se s kosmého pohoří díval kolem, viděl by úžasný, velkolepý obraz. Kolem do kola pásmo vysokých mocných hřbetů horských, na jichž vzdálených vrcholech se bělal sníh. Ale dole ue bylo „kopno", země bez sněhu, měkká, rozjihlá. A kam oko pohlédlo dlouhou nesmírnou tou pánví od Tannwaldu, Smržovky, lesy fabrických komínů, pod jejichž vládou úpěly a pracovaly tisíce a tisíce. Toto veliké, nesmírné mraveniště, které zná jen dva druhy lidí, pány a otroky, y zimničné činnosti den ze dne hřmí jednotvárnou bouří tisíců a tisíců tkalcovských stavů uváděných v zimničný, horečný chvat, jenž nezná oddechu. Od prvního jitra až do večera zní ta píseň zlata, vítězná a hrdá, za jasných jarních jiter i smutných zimních soumraků, veliký, triumfální sbor vítězného pod- manitele.

Jediná jen továrna stála něma — ta největší, barona Riedigera. Za to živo bylo před ní. Jako ve velikém mraveništi tu bylo pohybu. Ze všech stran, po silnici i horských stezkách sem spěchali lidé. Přišli i tkalci, kteří v továrně nepracovali, a byli zaměstnáni doma. Vždy více a více jich přibývalo, k osmé hodině tísnila se jich celá mračna kolem fabriky.

„Toť iiotový stav obležení!" zvolal baron patře oknem na toto nevídané divadlo.

Falke díval se ze svého bytu. Při pohledu na tuto armádu, která ještě před krátkým zcela časem pokorně a oddaně nesla jho jeho vlády, pocítil nesmírnou nenávist k těmto lidem. Zatínaje pěsti v kapse sípal: „Ob, postřílet jich dvacet, třicet a zkrotli by všichni!"

Co přišlo by na něho, byl by dal postřílet všechny, neboť ve všech spatřoval své nepřátele a příčinu svého bídného pádu.

Zástup choval se klidně jako vždy. Vyskytli se asi dva lidé, kteří již po ránu byli opilí a po- ťykovali, ale byli brzy okřiknuti a odstraněni. Náhle nastal mezi davy šum a z jejich středu bylo slyšeti hlasy: „Na Tannwald, na Tannwald!"

Proudy hnuly se ku předu po tannwaldské silnici. Dělníci továren tannwaldskýcli a smržovských totiž byli žádali, aby o výsledku jednání byli zpraveni, jako učinili oni sami před časem zdejším. Vyrojili se ku předu. Za krásného jarního jitra po bílé silnici kolem šumící Kamenice táhl dlouhý nekonečný zástup. Cestou přidávali se k nim i lidé ve stávce nezúčastnění, takže zástup stále rostl. Také hory hlaholily jejich písněmi, které nesly se svěžím jarním jitrem. A cestou jak kráčeli, otvíraly se dvéře i okna, ruce i šátky mávaly jim k pozdravu. V předu kráčel Podhora, s ním Knobloch a za nimi řítily se husté proudy, pestrá strakatina lidí chudého, ubohého vzezření. V zástupu bylo zejména mnoho žen. Byla tu i Baruška Špidlenova i Knoblochova žena.

Nesouc své malé děcko na rukou, vypadala bledá, přepadlá, starší jakoby o několik roků. Trpěla mnoho poslední dny, naplněna lí ostí i žíravou nenávistí k Falkemu, celé noci proplakala a probděla. Měkká laskavost, s jakou se Knobloch k ní choval, její utrpení ještě zvětšovala. Cítila, jak za touto laskavostí skrývá se němá ale nesmírná bolest. Kráčela tiše, zamlklá, co kolem ní zněly písně. Náhle všecko umlklo, na pokyn z předu daný. První kolony stanuly před továrnou za tannwaldským mostem. i Zde došlo k prudkému výstupu. Hlídač továrny postavil se, ozbrojen železným sochorem do cesty, bráně vstup deputaci, která chtěla nahoru do sálu k dělníkům. V zástupu rostlo jitření. Ale už tu byl jako vždy Podhora, který přistoupiv k hlídači, řekl klidně, ale určitě: „Pustíte nás nahoru 1" Hlídač zavrtěl hlavou a zarputile se bránil: „Nemohu nikoho pustit I" Podhora se dal do smíchu: „Nevyvolávejte zbytečně rozčilení. Vizte přece ta sta lidí! Přicházíme pokojně a za vše ručím!"

Při tom hlídače odzbrojil a železný jeho sochor odhodil daleko do dvora. Na to pokynul svým přátelům: „Pojdtel" Zástup dole čekal. Za malou chvíli bylo vi- děti, jak otvírají se okna a ruce jak kynou dolů k pozdravu. Dělnictvo uvědoměno o nezdaru vyjednávání vyhovělo přání deputace a usneslo se při- pojiti se k stávkujícím, táhnouti s nimi před továrnu Riedigrovu a žádati vespolek za připuštění deputace k novému vyjednávání.

Totéž opakovalo se v ostatních továrnách. Zástup vzrostl tím na tisíce hlav. Když táhli nyní zpět, narazili na první vojenskou hlídku, která byla poslána, aby zabránila hromadnému pochodu zpět k továrně Riedigrově. Ale vidouc se slabou proti třítisícovému zástupu, táhla zpět, aby zpravila velitele o příchodu lidu.

Davy v pořádku postupovaly za vojskem — dolů po silnici k továrně Riedigrově. Ta vypadala jako pevnost připravená na útok nepřítele. Veškeré vojsko a četnictvo bylo staženo sem, aby střežilo továrnu a hájilo jediný možný vchod do ní, po dřevěném mostě. Na mostě postaveno zejména četnictvo, vojsko v řetě/zech rozptýlilo se po nádvoří a po levém břehu řeky nad továrnou. Ředitel Falke sám procházel se po nádvoří a s uspokojením prohlížel tato opatření. Nebylo pochyby: překročí ti práh vrat. továrních bylo možným jen přes hromady mrtvol a potoky krve! Falke obcházeje, vzal to s uspokojením na vědomí.

„Ať přijdou, ať přijdou 1" bručel, „dám jich padesát, zastřelit a pak uvidíme, co budou dělat!"

Zatím, co Falke chodil po dvoře a prohlížel všechna 'tato opatření, baron rokoval ve svém saloně s okresním hejtmanem. Suchý byrokrat vážně a přísně odsuzoval dělnickou vzpouru.

„Jdeme vstříc vážným událostem — nejen tady! Za absolutismu tohle nebylo možno!"

Tato vděčná vzpomínka, kterou při každé příležitosti věnoval krásným časům tuhého abso lutismu, měla v něm pevně zakotveny své kořeny. Pamatoval ještě Bachuv systém, v jehož oddaných službách začal svou úřednickou dráhu, i byl jedním z těch suchých byrokratických strojů, které se tak strašlivým písmem zapsaly v paměti lidu. Nenáviděl ústavní formy, které omezují 1'bovůli politických úřadů, urputnou nenávistí. Nazýval je vynálezem ďábla. Každá konstituce otvírá dokořán dvéře anarchii. Lid je jako děcko, musí cítit silnou Tuku nad sebou. Baron, který politickým smýšlením byl manchestrácký liberál, mu neodporoval. Jeho mysl ostatně byla zaměstnána věcmi a starostmi zcela jinými, než byly různé formace státního zřízení. Jinak oba byli v jednom svorni, v nenávisti k budícímu se vědomí českého lidu, nebof i baronův liberalismus končil právě u jeho kapsy a zarytého výbojného němectví.

„Myslíte tedy," otázal se baron hejtmana, „že podaří se vše v pokoji urovnati?"

Úředník chvíli mlčel. Po chvíli vážně a důstojně, jako byl vždycky zvyklý mluviti odvětil: „Bád bych, rád sám to viděl ! Bylo by mi velmi nepříjemno, aby mělo dojiti k nějakým krvavým koncům. Shora teď vane divný vítr!"

A po chvíli dodal: „Kdybych nebyl úředníkem, dovolil bych si o tom mluviti otevřeněji ; neboť se zdá, že nové proudy zachvacují i ministerské kanceláře. To je nová výchova lidí na universitách. Samá svoboda, samý pokrok. Jací pak mohou potom z nich vy- cházeti úředníci? Vidím to sám na úřednickém dorostu. Jsou mezi nimi lidé, kteří by mohli dobře státi v čele revoluce. Ah — kam to spějeme?"

A tvář úředníka vzala na sebe výraz tak žalostný, že bylo patrno, jak mu slova ta jdou z duše. Baron náhle netrpělivě se otázal: „Kdy, myslíte, že přijdou ti lidé?" Myslil tím obecní starosty z okolních vesnic, které hejtman pozval, aby na ně působil, by pohnuli dělnictvo svých obcí k nastoupení práce.

„Myslím, že by tu už mohli být. Dal jsem je vyzvati již před dvěma dny! Ale jak se sem mohou dostati kordonem vojska?"

„Pravda, na to jsem zapomněl!" odvětil baron. Přikročil potom k zvonku a zazvonil. V okamžiku na to se objevil sluha, jemuž baron poručil : „Sejděte dolů do nádvoří a vyřidte panu řediteli, aby ihned přišel nahoru 1" Ředitel, který byl velice pobouřen a uražen, že nebyl pozván k poradě, jen nerad a váhavě šel nahoru. Každé setkání s baronem mu připravovalo nyní muka zraněného sebevědomí. Cítil, že už není nic tady pro něho a žila v něm jen myšlenka kruté pomsty. Spřátelil se i s myšlenkou, že odtud odejde, ať sám, ať propuštěn. Ale jeho odchod musí být pomstěn! Když dostavil se do salonu v prvním patře, nařídil mu suše baron: „Přijdou sem starostové z okolních vesnic. Jakmile se objeví, ať jsou uvedeni sem. Učinil jste snad již nějaké opatření v tom směru?"

Ředitel se uklonil a odvětil s líčenou pokorou: „Bačte odpustit, pane barone, ale po včerejšku netroufám si činiti žádných samostatných disposic !"

„Dobrá, nyní však víte co činiti!"

A pokynem ruky propustil Falka jako kteréhokoli z posledních písařů svých. Sestupuje dolů tiskl Falke zuřivě své pěstě. Snížen znovu na pouhého sluhu, který vyřizuje rozkazy! Oči mu zasvítily jako tygru náhlým příchodem myšlenky. Chvilku se potácel v nerozhodném váhání, jakoby sám couval před děsivou představou. Pak náhle odhodlán pevným krokem sešel se schodů. V jeho očích planul démonický oheň. Ale sot.va vešel do dvora, stanul zaražen. Mohutná bouřlivá píseň burácela jako slapy rozvodněné řeky a na silnici bylo v dálce viděti husté mračno lidu, které vždy více se blížilo. Bylo slyšeti dunění kroků tisícihlavé massy, která se valila celou šířkou silnice, majestátně mohutná, nezadržitelná. A vzduch se chvěl nárazy její písně, která hlaholila a odrážela se od horských hřbetů: Tam pod těmi Krkonoši je smutný Cechů ráj . ..

Falke, jakkoli cítil nevolnost před touto nesmírnou inassou, se usmíval jako zločinec, který spřádá úklady a předem se raduje ze svého díla. První řady již již se blížily, cítil, že musí jednali. Setník, který s vytasenou šavlí stál na nádvoří přistoupil nyní k Falkovi a otázal se: „Bylo zde několik mužů, žádajících vstup. Mám je předpustiti ?"

Falke zavrtěl hlavou a odvětil: „Pokud vím, nikdo není hlášen!" „Tvrdili, že jsou sem povoláni samým okresním hejtmanem k poradě!"

„To může být pouze lesť, aby prorazili kordon a dostali se sem 1" Setník nyní pokynul poručíku Nigrinovi, který smrtelně bled stál u svého oddílu. Vojáci měli ostře nabito a nasazené bodáky. Poručík byl nesmírně rozechvěn a starostlivě patřil na blížící se zástupy, které stále rostly, jakoby neměly konce. Přepadla jej hrůza z budoucích věcí. Zdálo se mu, že v blížícím se zástupu už rozeznává tváře známých. Jsou mezi nimi ti, s nimiž rostl, jest tam i jeho bratr. V těchto myšlenkách ponořen nepozoroval ani, že u něho stojí setník. Obrátiv se, přijal resignovaně jeho rozkaz, zabrániti za každou cenu každému vstup do dvora. Poručík pozdravil a rozvinul svou četu v bitevní šik. První kolony zástupu za stálých zvuků písně přirazily až k samému mostu. Zde zůstala nesmírná massa státi jako zed. Chvíli tak stály proti sobě obě strany. Klidný bezbranný zástup a setnina připravená k odražení útoku. Nastala chvíle ticha, zástupy zmlkly. Náhle však zaburácela bouře a rozhořčení: „Hanba, oni nepustili starosty, které si sami pozvali!"

Tento výkřik zdál se, že celou dosud nehybnou zeď lidu přivedl do pohybu. Zvedly se ruce, ozvaly se výkřiky nevole: „Tak s námi jednají — je viděti, kdo tady jest viněni" „Hleďte, Falke ještě se směje 1" Několik set rukou nyní ukazovalo na zlacený balkon, jehož mříže se leskly v jarním slunci. A na něm stoje, bled, ale s pekelným výrazem v tváři stál Falke, jako na posměch všem. Bouře zabu- rácela: ,,Hanba Falkovi! To jest ten pravý vinník, dolů s ním!"

Falke však se nehýbal. Stál sebevědomě, chráněn lesem bodáků na balkoně svého bytu, pohlížeje na vlnící se zástup. Náhle všechno ztichlo, neboť pozornost všechněch upoutal silný, vzrušující výjev. Ze středu zástupu vyrazila žena s dítětem na ruce a vrhla se přímo proti napřaženým bodákům. Byla to Knoblochova žena. Šátek jí spadl s hlavy a vlasy vlály v mírném jarním vánku.

„Pusťte mne tam —" a ukázala k Falkovi, jenž stál vztyčen na balkoně.

Jeden z četníků ji hrubě odstrčil. Opakovala znovu a se zoufalým odhodláním: „Pusťte mne, musím mluvit s ředitelem. Nesu mu jeho dítě!"

Četník nyní napřáhl proti ní bajonet. V tu chvíli jakoby v ní vyvrcholila všeckna její zlost. Popadla dítě, vznesla je do výše a upírajíc planoucí zraky k Falkovi na balkoně, zaburácela pronikavým hlasem: „Vidíš je tady? Poteče li krev, poteče tvá prvnj!" a třepala dítětem před kordonem, vrhajíc se proti němu. Děcko zděšeně se rozplakalo, ale jeho pláč přehlušen byl hrůzným, srdcervoucím výkřikem.

Knoblochová narazila na ostrý bodák, který ji proklál život 1 Bouře zoufalství zavzněla v zástupu, ozvaly se hlasy zděšené a rozechvěné.

„Oni vraždí ženy a děti I" První řady se nyní vrhly na most, chtíce přispěli umírající. Ale v tom už zahřměl hrubý hlas velitele četníků a v zápětí třeskla salva. Mohutná zed lidských těl se zachvěla a několik mužů a žen skleslo k zemi, která se zbarvila jc jich krví. Zástupu zmocnila se panika. Všechno prchalo, každý hledí 1 se dostati z dosahu. Jen několik odvážných mužů se nehýbalo. Setník nyní přiskočil k poručíku Nigrinovi, hoře hněvem velel: „Dejte povel k útoku bodákem 1" Poručík vyskočil před řadu proti zástupu mužů. Jeho ruka se svezla na bok pouzdra, kde měl zavěšený revolver, který vyňal a rychlým pohybem přiložil jej k spánku. Rána třeskla — poručík skácel se k zemi. Zatím řada vojáků vyrazila proti zástupu mužů, kteří vidouc lesknoucí se zbraně couvali. Vojáci za nimi. Jeden z mužů se náhle obrátil proti vojákům: „Pusťte mne, tam umírá moje žena!" Byl to zoufalý hlas Knoblochův. Voják rozehnal se po něm bodákem. Ale útok selhal, neboť v témž okamžiku velké černé zvíře skočilo mezi oba a vrhlo se vztekle na vojáka, jejž porazilo k zemi.

„Lyone!" vykřikl Knobloch vida milované zvíře. Ale Lyon už válel se ve vlastní krví, proboden jedním z vojáků, který bil do něho ještě pažbou, řve při tom vztekle: „Bestie 1" Knobloch bez úrazu konečně dostal se na most, kde zbyli jen ranění a mrtví, neboť vojáci vyrazili na silnici, kdež třaskaly jejich výstřely. Knobloch jediným skokem octl se u své ženy. Jediný pohled ho poučil, že není pomoci. Skloniv se k ní, zvedl její hlavu a jal se ji zoufale líbati: „Má ženo, má ženo I" úpěl zoufale, hledě ji přivésti k životu. Konečně otevřela hasnoucí své zraky.

Jako ve snu pohlédla na Knoblocha a zasténala slabě: „Je konec — konec utrpení — od-pou-štíš ?"

Hlava jí sklesla zpět. Knobloch zaúpěl zoufale. Teprve nyní si všiml dítěte. Rylo mrtvo, leželo s rozšlápnutým hrudníkem pod svou matkou, celá setnina se přehnala v útočném chvatu přes ně. Na silnici stále se ozývala střelba, nebof zástup tísněný z jedné strany domy, z druhé řekou, na úzké silnici nemohl se rozejiti. Někteří zase vraceli se k mostu, kde ležela kupa lidských těl, z jichž prsou se ozývalo bolestné sténání. Uprostřed náhle se vztyčila mužská postava. Byl to Knobloch. Plamenné zraky se nyní upjaly v zoufalém vzteku k zlacenému balkonu. Falke tam už nebyl. Dvůr byl prázdný, Knobloch několika dlouhými zoufalými skoky ho přeběhl, míře k ředitelovu bytu. Vraziv tam, couvl překvapen. Na zemi ležel Falke a nad ním jako tygr s jiskřícíma očima stál Byšánek.

„Ten muž patří mněl" zvolal na Knoblocha, pochopiv jeho úmysl. V ruce držel provaz. Knobloch poznal v provazu zlopověstného „Michálka", jímž bývali tkalci biti. Z Ryšánka šla hrůza. Příšerný kostlivec se chechtal, pozoruje každý pohyb na zemi sebou zmítajícího Falka, jenž krvácel z rány 11a hlavě.

„Milost, milost!" úpěl a ruce sepjal k prosbě. Ta slova vyslovil česky.

„Milost, oh, ukrátím tvé utrpení! A omotav kličkou hrdlo Falkovo, táhl je na balkon, kdež druhý konec uvázal na mříž. Pak s nadlidskou námahou přehodil tělo Falkovo přes okraj balkonu, že zůstalo viset jako na čakanu.

Zástupy, které rozptýleny bloudily po silnici, vykřikly úžasem nad tímto obrazem. Tělo Falkovo ještě sebou škubalo a nad ním jako popravčí stálo bizarrní zjevení Ryšánkovo, jenž volal: „Jest souzen! Za Simona a za mne!" Knobloch, jenž odplížil se dolů, stál na dvoře a patře k balkonu, šeptal si temně: „Přišel jsem pozdě I" XI.

To vše událo se s úžasnou rychlostí. V nastalém zmatku, za třesku ručnic a nastalé paniky •nikdo na ředitele nevzpomněl. Baron a okresní hejtman stáli zděšeni u okna. Baron chopiv se za hlavu šeptal: „Toho snad přece nebylo třeba. Kdo to zavinil?"

Suchý byrokrat kýval hlavou a mluvil jako ve snu: „To jest ovoce toho prokletého štvaní 1" Venku bylo zatím ticho. Na všechno jakoby sáhla ledová ruka němé hrůzy. Jen chvílemi za- vzněl někde výkřik a pláč, když známí nebo pří- buzuí našli mrtvé nebo raněné, jichž byl veliký počet. Knobloch vyklátil se zdrceným krokem na most, kde ležela ztuhlá mrtvola jeho ženy. Byl jako z mramoru. Náhle někdo se ho dotekl. Obrátiv se, spatřil Podhoru. Jakkoli sám cele zoufalý, couvl leknutím zpět. Obr plakal jako dítě.

„Považ, považ —" koktal, „ona jest mrtva 1" Skutečně, dcera Špidlenova dokonala, zasažena kulí, která jí projela hrudí.

„Čím komu to dítě ublížilo?" sténal Podhora. A mohutná jeho hrud se otřásala bouří bolesti, která v ní burácela. Knobloch stiskl mu ruku a zakoktal: „Kdo z nás jest více nešťastným ?"

Oba muži stáli zdrceni, patříce na sebe. Němá bolest vtiskla v rysy jejich tváří svou pečeť.

„A co — co Falke?" optal se náhle Podhora a oči mu zasvítily vztekem.

„Tam — jest souzen!" a rukou ukázal k balkonu, kde visela mrtvola Falkova.

Podhora pohlédnuv tím směrem, ztrnul zděšením. Teprve po chvíli probral se z něho tak, že mohl se otázati: „Souzen — kdo to vykonal?"

„Ryšánek! Já přišel už pozdě!" odvětil Kno bloch se zřejmou lítostí.

„Je tak lépe!" odvětil Podhora. „Ten nešťastník, Ryšánek, tak aspoň smyl svou vinu! Ale teď pojďme, nic tu nespravíme! Je třeba postarati se o pomoc raněným. Obrátili své kroky k hospodě otce Smelhance, která proměněna byla v lazaret. Hospodský přivítal oba velice sklíčen. Jeho vždy LIBUŠE: Jařmo rnilHonfi ]8 bodrá, jasná tvář nesla stopy opravdového, hlubokého zármutku.

„To je hrůza, hrůza!" zvolal spínaje ohromné své dlaně. „Hotový soudný den! Stříleli po tom jako po zvěři! A Baruška — je to pravda?"

„Až příliš pravda," přisvědčil Podhora a oči se mu zalily slzami kruté bolesti. Před očima vyhoupl se mu obraz milovaného děvčete a nesmírné hoře mu zalilo nitro. Šeptal: „Je-li bůh a nechá-li tento strašný den bez trestu, co tomu říci?"

Knobloch zdrcen seděl v koutě beze slova. Ale za to jeho nitro se dmulo strašlivou bouří. Nedovedl ji tak ovládati jako Podhora. Nejvíce ho hnětlo, že Falke unikl jeho vlastnímu soudu. Jeho prudká, vznětlivá mysl byla by aspoň v tom našla ulehčení. Zdálo se mu, že musí vyskočiti a běžeti ještě tam znovu a mstíti se aspoň na mrtvém, když nemohl popraviti živého, a záviděl Ryšánkovi jeho kořist, na kterou se sám třásl.

Venku pomalu se skláněl jarní večer. Byl tak krásný jako jitro, jímž tento smutný den počal. V celém okolí bylo jako na hřbitově mrtvo a pusto. Fabrika sama podobala se nesmírnému hrobu. Baron zděšen zprávou o hrozném konci ředitele Falka, rozhodl, že ihned odjede. Zdálo se mu, že všude vidí vyvstávati krvavé stíny, slyší nářek a vzdechy a cítí zápach prolité krve.

„Není třeba chovati již žádných obav!" pravil mu setník, „učiním všechna opatření k vaší bezpečnosti I" Baron Biediger chvěl se na celém těle.

„Probůh," pravil, „proč pak jste nepustil deputaci starostů, mohlo být všemu snad předejito!"

Setník se naň udiveně pedival a odpověděl, krče rameny: „Ředitel mi přece řekl, že nikdo není sem zavolán!"

Baron couvl překvapen: „To že pravil?"

„Ano, jako že jsem čestný muž 1" „To byl poslední jeho čin," zašeptal baron, „a strašlivě ho zaplatil I" Pochopil nyní všecko.

To byla tedy msta Falkova, nad kterou trnul sám baron, jakkoliv měl všechny vlastnosti spíše, než nějakou přepjatou citlivost!

Co nyní činit? Tato otázka nyní zaměstnávala barona i hejtmana. Baron cítil, že jest nemožno, aby tu déle zůstal. Sám suchý úředník, který se nikdy ničím ne lal rozčiliti, byl hrůzou a událostí tak dojat, že byl v rozpacích. Zprávy pak, které přišly, dojem jen zvýšily. Výsledek útoku vojska proti bezbranné rnasse lidu byl strašlivý. Mezi padlými byl i malý Jan. Našli malého toho mrzáka zastřeleného jako králíka v příkopě u silnice. Byl střelen ze zadu, na útěku. Každá nová podrobnost přinášela strašlivější zprávy o výsledku.

Baron byl jako na trní. Jo pravda, jeho osobnost byla v bezpečí. Kolem fabriky byla celá síť stráží, takže tam nemohla proklouznouti ani myš. Před továrnou na silnici stály hloučky lidí. Smutné a zamlklé, na všech byly patrny stopy zděšení. A mluvil-li kdo vůbec, mluvil přirozeně o tom, co se stalo. Z hostince Smelhancova vyšel Podhora, skleslý a zdrcen. Zaměřil k továrně. Voják na mostě napřáhl proti němu bodák. Podhora však klidně odvětil: „Spusťte tu bouchačku. Máte snad ještě málo té krve, co tady jste prolili?"

Voják krčil rameny, neodpovídal, jen dělal po- sunky, že nerozumí. Podhora opakoval nyní svou odpověď německy, i bylo viděti, že voják rozumí dobře, neboť otázal se německy Podhory: „Co pak chcete?" „Chci mluviti s vrátným!"

Voják zavolal vrátného, jemuž Podhora řekl, že je potřebí lékaře, ať přijde tovární lékař pomoci raněným, neboť dva lékaři nestačí, jakkoli pracují nadlidsky. Vrátný odešel do kanceláře. Riediger se zdráhal lékaře pustiti: „Přiznám tím," pravil, „že se cítím vinným! A já to nechtěl, opravdu nechtěl 1" Konečně povolil. Obrátiv se k hejtmanovi, otázal se: „A co nyní?"

Úředník pokrčil rameny. Byl také cele sklíčen, neboť bál se následku pro sebe. Konečně pronesl: „Odpor jest tím zlomen — je pravda, nikdo se více neodváží brániti dělníkům vstupovati do práce. Přes to bych radil, aby nebylo zbytečně příkře jednáno I" „To se také nestane. Dal bych mnoho, kdyby se mohlo odčiniti, co se dnes tady stalo!"

Při tom také mluvil v baronovi obchodník, neboť počítal s úzkostí, jak den za dnem prchá a práce stojí, působíc mu nesmírné škody. A dodávka spěchala. Chvíli chodil v rozpacích po pokoji, pak zavolal sluhu: „Nespí ještě pan účetní?"

Sluha zavrtěl hlavou: „Je dosud dole v kanceláři! Kdož pak by dnes mohl spáti ?"

„Zavolejte ho tedy!"

Když starý účetní se dostavil, byl přijat baronem neobyčejně vlídně. Zlatý král byl rozrušen, podlehl síle události.

„Pane účetní, mám k vám důvěru!" pravil, usazuje úředníka starého vlídně proti sobě.

Stařec se uklonil, baron pak pokračoval: „A tato důvěra mne radí, abych vám svěřil skoncování těchto truchlivých věcí. Není třeba, abych vám vyslovil zvláště, jak bolestně jsem dojat. K takovým koncům nemělo dojít. Já sám odjedu časně ráno. Nejsem dost silen, abych mohl zde prodlévati déle. Mimo to se musím v kruzích svého technického úřednictva ohlédnouti po vhodném nástupci nešťastného pana Falka. Nuže, prozatím vám odevzdávám správu závodu —" Účetní povstal. Bylo viděti, že jest nepříjemně tímto vyznamenáním překvapen.

„Pane barone," zvolal, „nemohl byste touto důvěrou poctiti jiného — mladšího?"

„Počítám právě na váš věk a zkušenost, a pak na vaši oblibu mezi dělným lidem. Ostatně, nebojte se toho. Nechci využívati této krvavé žně — naopak, promyslím-li vše, nezdají se mi požadavky těch lidí tak nepřijatelnými — jednejte na jejich základě s lidmi. Hlavní věcí je, aby práce nestála — víte proč, a aby bylo brzo zapomenuto dnešních hrůz ..."

Čím více baron mluvil, tím více jasnila se tvář starého účetního. Konečně, když baron domluvil, povstal a pravil: „Díky, za těchto okolností rád přijmu svůj úkol — jest to rozumné, velmi rozumné, pane barone. Co mne se týče, já bych byl dávno tak učinil — ale pan Falke se bránil zuby nehty, bůh ví, proč byl tak zatvrzelý — lacino nám to nepřišlo ..."

Když sestupoval dolů, potřásal účetní šedivou hlavou: „Tak vida — ted to může být najednou — k čemu toho bylo všeho potřebí!"

Druhého dne ráno ještě přede dnem baron odjel. Skromně, bez okázalostí. Pobízel kočího k nej- většímu kvapu. Byl strašlivě rozechvěn. Zdálo se mu, že na silnici, z příkopu po její stranách vstávají bílé, zkrvácené stíny obětí včerejšího dne a volají naň: „Vrahu!"

A čím více koně přidávali do trysku, čím více se vůz vzdaloval, jakoby neviditelné stíny ho pronásledovaly ...

„Vrahu, vrahu — —" Počalo mírně krápati. Jarní studený déšť drobnými jako jehly ostrými kapkami skrápěl krajinu. Jakoby zahladiti chtěl stopy krve, která tu byla prolita. Ale nespláchl je. Ještě dlouho, dlouho byly znáti její tmavé skvrny .. .

XI.

Byli staří lidé v horách, kteří mnoho pamatovali. Ale nikdo nepamatoval z nich pohřbu tak velkolepého a jímavého, jaký měly oběti krvavého dne. Z široka daleka přišli lidé. V továrnách okolo nepracovali — dělnictvo hromadně v zástupech se hrnulo po cestách do údolí.

Na několika domech vlály černé prapory. Byla to velká slavnost smutku a bolesti. I otužilí a otrlí mužo.vé stáli hluboce pohnuti. Vojáci odtáhli. Zbyl tu z nich jen jeden — poručík Nigrin, jehož rakev s ostatními nesena byla uprostřed tisícihlavého zástupu, jenž tísnil se do nedohledna na úzké silnici. Sli tisícové a tisícové, ale bylo tak svátečné ticho, nikdo si netroufal hlasitěji promluviti. Jen když průvod se ubíral kolem fabriky, došlo k pohnutým výjevům. Na dané znamení zůstal průvod státi — máry s rakvemi postaveny na zem.

Cizí jakýs muž mluvil. Jedno oko nezůstalo chladným při této řeči. Tady ve stínu těchto vy- • sokýcli komínů, které po celá desetiletí strašily lid celého okolí, zněla slova žaloby a rozhořčení... zněly výkřiky budícího se vědomí lidských práv, , těch práv, která tam tak dlouho byla šlapána. Uprostřed jara, kolem mrtvých vstávali živí... živí k jasnějšímu, sebevědomějšímu životu. Z fabriky nikdo těch slov neslyšel. Neslyšel je mrtvý Falko, jenž spal už také věčný sen v rakvi uprostřed své pracovny ...

Tři čtvrtě hodiny trvala cesta na hřbitov. Nosiči se střídali. Každý chtěl prokázati tuto poslední službu a poctu mrtvým, nešťastným obětím. Jediného muže nebylo dnes pozorovati. Byl to Podhora. Kráčel zdrcen bolestí těsně za rakví Špidle- novy dcery. Jaro a štěstí jeho života odnášeli. A ted, v tomto okamžiku, tento Herkules, který neznal nikdy skleslosti a malomyslnosti, jehož ramena zdála se býti dosti silnými, aby vzdorovala každé bolesti, klesal pod tíží zármutku a zoufalství. V duchu přeletěl krátký prostor časový, od chvíle, kdy mladé děvče viděl státi chvějící se bolestí nad otevřeným hrobem jejího otce... vzpomínal na tiché intimní večery, které ztrávil s ní v laskavých a teplých rozhovorech... na plány, které spřádal do života o příštím svém štěstí...

A to všechno bylo ted ztraceno, navždy ztraceno, uzavřeno v těchto několika úzkých, bíle natřených prknech, v nichž jako zhaslý bílý paprsek navždy zaniklo jeho štěstí, které bylo už už tak blízko. — Když průvod došel na hřbitov, Podhora zvedl svou tvář k nebi. Bylo jasné a krásně modré. Zlaté dopoledne březnové jako svátečně vystrojené se dívalo dolů na zástupy, které bez hudby a zpěvu kráčely. U hřbitovní zdi jako propast se otvírala hluboká šachta, poslední odpočinek těch, kteří ho v životě poznali tak málo. Kolem černého jícnu šachty se tlačily davy lidu. I na hřbitovní zdi stáli, někteří vyšplhali se i na stromy, odkud pozorovali jímavé divadlo. Tam na dno té černé šachty kladli rakve. Jen jedna dělala výjimku — Barušky Špidlenovy, kterou položili zvlášť vedle otce a matky. Ostatní všichni spočinuli ve společném hrobě.

Mladý kněz promluvil stručnou řeč, přerušovanou šlkáním, zejména žen a dětí. Po knězi ujal se zase slova neznámý muž, jenž mluvil již před továrnou. Jeho slova nadšená a výmluvná padala mezi přítomné jako balvany. Byl mladý a krásný ve svém zanícení tento muž, a jeho oči sálaly žárem. Domluvil kněz, domluvil i neznámý muž, ale zástupy se nehýbaly. Jen několik málo těch, kteří přemoženi byli dojmy, se vytratilo. Mezi nimi byl i Podhora. Vrhnuv poslední pohled, v němž byla zoufalá bolest, na rakev, ve které věčný sen svůj spala dcera Špidlenova, těžkým, váhavým krokem vytratil se ze hřbitova.

Když vyšel ze hřbitovních vrat, rozhlédl se kolem. Hory stopeny v jasném, veselém třpytu jarního slunce, jakoby se vyhřívaly v jeho paprscích. Jejich tisíciletá ramena jakoby omládala v čisté této sluneční koupeli. Na stráních tměly se háje a bělaly mladé břízky, leskla se drobná okénka horských chalup, a jako bílé stuhy se usmívaly stezky. Všechno jakoby vstříc mávalo mladému, rodícímu se jaru, nově vstávajícímu životu.

Ze hřbitova zněla píseň ...

Kdosi první ji zanotoval, pak vpadli druzí mocným otřásajícím sborem, že zdálo se, jakoby stoupal až vzhůru k jasnému vysoce rozklenutému blankytu, uprostřed něhož zářil jasný kotouč sluneční. Podhora stál v němém zamyšlení. Kolikrát oči jeho spočinuly s rozkoší na tomto úchvatném obraze, který se před ním rozkládal do široka a daleka, kolikrát se spíjel tímto pohledem na tento smutný a přece krásný ráj... Dnes poprvé cítil se v jeho rámci nekonečně nešťastným. Svezl zraky dolů ke Kamenici, nad kterou se vypínala továrna, posupná a zamračená ...

Podhora si představil její sály, pusté nádvoří... slyšel hrubý křik mistrů a úředníků — zaťal pěsti. Bolest ustoupila přívalu vzteku.

„To proklaté peklo 1" zahučel temně. „Ano, peklo, peklo — —" opakoval hlas vedle něho. Poznal Knoblocha, který stejně jako on v samotě hledal utišení své bolesti.

„Kde jsi se tu vzal? Myslil jsem, že jsi dávno tam," a ukázal stranou na hřbitov.

„Nemohl jsem to déle snésti," odpověděl Knobloch. Byl strašlivě hled a rozechvěn. Usedl na mez pole a mdlým zrakem se rozhlížel po krajině. Jeho zrak utkvěl zejména na staré mlýnské rozvalině. Po chvíli zaštkal: „Oh, jak jsem nešťasten 1" Podhora, jakkoli sám byl zármutkem cele sklíčen, se pokusil jej těšiti. Ale bývalý hlídač mávl rukou, jakoby naznačiti chtěl marnost každého pokusu jej těšiti. Plakal a koktal: „Tvá vzpomínka na ni zůstane aspoň čistá 1" Podhora pochopil. Otázal se s vřelou účastí: „Což pak ani ted jsi jí neodpustil? Smyla přece svou vinu hrozně 1" „Oh, jak neodpustil. Kdybych ji mohl vyhrabat — jehlou bych ji vyhrabali" „Tak jest to dobře," odvětil Podhora, „ona sama byla jen oběť!"

Chvíli mlčeli, pak Knobloch najednou vyrazil ze sebe lítostně a zlostně: „Ani toho se mi nedostalo, abych byl sám s tím bídákem se vypořádal I" „Byl souzen a krutě. A co jest s Ryšánkem?" otázal se Podhora náhle živě.

„Zmizel, úplně zmizel, nikdo neví kam. Ale co my ted?"

Podhora mlčel. Tato otázka dala myšlenkám jeho náhle jiný směr. Po chvíli odpověděl: „Co zbývá jiného, než pracovat dále?" Knobloch vyskočil a chopil ho za ruku tak prudce, že Podhora cítil bolest. Vykřikl: „Pracovati, pracovati — pro koho — když všechno jest mrtvo už pro nás?"

„Všechno?" otázal se Podhora, ukazuje k hřbitovu, odkud se hrnuly davy tkalců s bledými, smutnými tvářemi, a dodal: „Vidíš ty tisíce lidu? Tak ubohých jako jsme my? Není-li jejich osud hoden, abychom, nemajíce nikoho, pracovali pro ně? První vítězství přec jen dobyto, třebaže za tu strašnou cenu. Nuže, nemá- me-li vlastního štěstí —" „Co zbývá?" vskočil mu Knobloch do řeči malomyslně.

„Co zbývá? Pracovati pro štěstí jiných 1" odvětil Podhora, cele zas už svůj. A ukazuje dolů k fabrice, jejíž komíny čněly v dálce v údolí nad bystrou řekou, dodal: „Tam čeká nás ještě mnoho práce — nuže, za ní, v ní, pro tyto ubohé lidi hledejme štěstí nové 1" „Štěstí, štěstí!" opakoval trpce Knobloch a pokusil se ironicky zasmát. Podhora odvětil vážně: „Ano, štěstí. Hledejme je v práci pro jiné, pro myšlenku, pro kterou jsme už boj začali 1" Knobloch umlkl. Hledě k hřbitovu, otázal se malomyslně, potřásaje hlavou: „Což lze mluviti o štěstí nad hroby ?" a sepjal ruce, které se třásly pohnutím.

Podhora pohleděl naň vážně, pak položil mu ruce na ramena a vroucím svým hlasem, v němž znělo hluboké vnitřní přesvědčení, pronesl tato slova: „Zajisté, milý příteli, neboť i na hrobech kvetou růže I" KONEC 1 Věc tato, třeba že neuvěřitelná, je historickým faktem. V této továrně skutečně byli dělníci tělesné trestáni ještě v letech sedmdesátých.