Encoded in ELTeC level 1
I.
l^onečně tecly vím všechno, co mne celou zimu při Tomáši Černých tolik znepokojovalo, co způsobilo i naši nedůvěru a co nás zase na krátký čas svedlo na kousek společné pouti.
Domýšlel jsem se tolik zbytečných věcí a byl jsem ještě překvapen. Nepřeháním, řeknu-li, že jeho zpověď, kterou mi svěřil několik dní před svým odjezdem, mne ohromila. Nečekal jsem toho tak mnoho; dnes ještě, vzpomínám-li na jeho úryvkovité vypravování, chvěji se na celém těle, mráz probíhá kostmi a hlava začíná třeštit. Neboť u něho naplnilo se to, čemu jsme tak dlouho už nevěřili: že mládí nese v sobě maximum tragiky a že jeho chvíle možno považovat za splátky na věčnost. Ubohý přítel! Stal se jakýmsi obětním beránkem na oltáři neznámých bohů, kteří zapomněli jen na čas požadovat na nás svoje desátky, svou krvavou daň, o níž jsme kdysi jen snili, a kterou jsme náhle skoro jim — odvedli. Ještě že tíha země žádá na nás také naše přátelství — to nás zachraňuje. Vidíme divy kolem sebe a uzdravujeme se. A ve svém novém doufání, ve své nové prostotě, jež pozbyla staré sentimentálnosti a zbytečného hledání všelijakých pravd a zásad, kterými jsme se vlastně nikdy neřídili, ani nepozorujeme, že naše divy jsou věci dávno známé a námi kdysi opovrhované, když jsme nerozuměli ani jim, ani sobě. To se nám teprve začíná dařit. A upřímně mluveno: ani tohoto zdaru nejsme si vědomi. Co nám je po tom, najdeme-li potvrzení některých svých předpokladů, splní-li se naše touhy, o nichž se nám tolik toho zdálo v dvaceti letech? Časy pláče a smutku přecházejí. Zaplatili jsme svou daň. Budou-li bozi požadovat více, vzepřeme se. Dnes ještě učinit to nemůžeme. Neznáme ani jejich požadavků — a naše síla rodí se den ke dni.
Tomáš je v tom representantem.
Proto mám ho tolik v lásce. Žárlivě stopoval • jsem každý jeho čin a každé jeho slovo. Někdy se mi zdálo, že vědomě hraje nějakou komedii. Najednou vzbouřily se všechny mé smysly proti jeho žertům a šprýmům, jimiž neplýtval na všechny strany. Zadíval se mi do očí — jako zcela všední člověk. Nerozuměl jsem mu. — Někdy zdálo se mi, že nevěda ani co činí, řítí se někam, kde se s ním nesejdu. Tenkrát obcházel jsem ho a střežil, aby mi neutekl Nepovedlo se mi to. Zmizel dříve, než jsem se nadál, přišel potom a zpovídal se. ..
Bylo v tom něco velmi podivného. Nevěřil jsem skoro svému sluchu. Ale on vyprávěl a vyprávěl ...
Proč mi to vše povídal, proč se mi se vším svěřoval? Snad že cítil ve mně příbuznou nějakou duši? Snad že věděl, že moje nitro je spáleno tak dobře, že bych už mohl do pole sít pro svou příští úrodu?
Stal se ze mne dvojatý člověk. Kdybych to měl říci prostěji a hodně lidsky: Tomáš oplodnil mne jako ženu. Cítím jeho život pod svým srdcem a chvěji se radostí a obavami před budoucností.
Kdybychom si nebyli rozuměli! Kdybychom si nebyli přece jen tolik blízcí! Kdybychom nebyli bývali upřímnými přáteli, nad jejichž důvěrou visel stále Damoklův meč ještě větší upřímnosti, o níž se ani mluvit nesmělo. V okamžiku, kdy jsme se rozcházeli mrzutí, byli jsme si nejdražší— večerní chvíle, která našla nás u společného stolu, dovedla nás rozloučit na drahný čas. Každý z nás měl své záležitosti, o nichž druhému časem pomlčel. Naše přátelství nebylo z těch, která se uzavírají na chvíli pro určitý úspěch či na dlouhý čas z duševní lenosti. Naše hovory stály už za to, abychom si více důvěřovali. Naše rozpory stály už za to, abychom se sešli až po čase, kdy jsme byli klidnější, kdy mohli jsme mluviti o příhodách několika svých dní jako o věcí, která je nám prostě milá, řečí, jež měla příchuť jako víno a jež rozjitřovala nervy až k opojení.
Tu obyčejně slily se naše světy v jediný. Obloha nad námi pomodrala, řeky se rozhučely. A nějak jasně bývalo nám v duši. Jako by se člověk k dubu tiskl a cítil, že vysoko nad jeho hlavou roste větev, první větev do bzučícího vzduchu. To bývala ona vzácná chvíle, kdy jsme cítili krev téci ve svých žilách, kdy jsme chápaii, jaké veliké bojiště je sám člověk, nahoře hlava pevnost, dole srdce — nepřátelská armáda a v koncích prstů maličké nervy, veliká záloha zbabělců či hrdinů. Zlatý přísvit mládí sunul se kol našich očí a my chápali největší div ze všech divů: že žijeme svým životem.
— A tyto vzácné chvíle najednou se ztratily.
Chodil jsem ulicemi jako štvaný pes. Jako bych si byl vzpomněl, že po kolik roků jsem se řádně nevyspal, spal jsem po celou zimu jako zvíře. Neslyšel jsem než tikot hodin. Nad mým sněním jako by někdo dělal kříž. Nerozuměl jsem ničemu kolem sebe. Tajemná krása půlnocí kvetla sice pro mne — ale běda! jen v knihách. I ty odhodil jsem za sebe. Nepostačovaly mi. Cítil jsem, jak vnitřně nějak hniji, a nemohl jsem se vzpa- matovati. Vše přivádělo mne k šílenství.
Dnes už tomu trochu rozumím. Ale — vykládat něco z toho se mi nechce. Moje svědomí (ku podivu, zase se přihlásilo!) mi to zapovídá. A má vděčnost k celému světu, kterou nosím v sobě už od malička proto, že — vůbec existuji.
Teď, když chci psát jeho historii, historii Tomáše Černého, svého nejlepšího přítele — ano, ano, stokrát ano: chci ji psát s velikou vděčností k světu, který ukázal mu svou slávu a svou malo- moc. Připadá mi, že při nejdramatičtějších kapitolách se nesmím ohlédnout. Neboť za mnou v té chvíli stojí jistě ona, krásná a strašná země, naše matka a náš život, temnýma svýma očima dívá se na moji hlavu, v níž zvolna rodí se pro mého hrdinu jiný osud, zkomolený písmeny a řádky, osud, který byl hroznější než dovedu povědět, a který musil pustit svou oběť z drápů a "postavit ji na vztaženou dlaň matky všech, aby ji zahřála a posvětila sobě na věky.
Kdybych se obrátil, zakryla by mi oči, abych jí neviděl. Ale pak bych své historie nenapsal.
II.
Byl kdysi nazván žertovně „zakletým živlem". Kdo mu dal toto jméno, nevím už zcela bezpečně; byl to asi někdo z „pětky", jak byla druhdy jmenována společnost několika lidí, k nimž měli jsme kdysi čest patřit a která celkem nikdy pevně nedržela se pohromadě z nedostatku opravdu kamarádské loyálnosti...
„Zakletý živel" byla výtečná vignetta. Nemohlo býti přiléhavějšího označení pro Tomáše. I svému křestnímu jménu prokazoval všechnu úctu, neboť byl skeptikem až na nůž. Nic nebylo mu tak daleko, jako prázdné mluvení. Nenáviděl je a proto byl velmi často sám a sám. Neměl-li, o čem by vyprávěl, mlčel a poslouchal, v duši stále jen svůj svět, který z očí nikdy mu nevymizel. I ve vtipech, ve svém sarkasmu zůstával si věrný. Miloval je potud, pokud toho' zasluhovaly, jeho ironie někdy se ztrácela a ustupovala vážnému rozhovoru. Nepochopoval jsem dříve, že tento člověk i svým slovem neustále se zachraňoval, že se bránil sám sobě.
„Zakletý živel" měl v sobě hodně skrytých sil. Scházela však zaklinači formule, aby byly odpoutány. Myslím, že jí dodnes neslyšel, ač ke všem hlasům venku byl velmi pozorný. Scházel konečně i vzduch,němž by se nějaké pohádce 0 „zakletém živlu" dařilo. Tomáš Černý nemiloval příliš poesie ani uměni. Osvědčoval sice 1 při tom vybraný vkus, a jeho úsudky měly vždy určitou cenu pro nás, intensivněji však v cizích sobě světech nežil celkem s nikým. Nevábilo ho mnoho poslouchat někoho, kdo by mu radil, jak to v dnešních románech je zvykem, kdo by mu vyprávěl schvální nemožnosti, jak to dělají dnešní básníci, kteří píší tak rádi cizím stylem o cizích aventurách — vlastní svět_byl mu nade vše. Vážil si ho. Neboť v nem událo se už ně~Tcoíik pozoruhodných věcí, o nichž dalo se přemýšlet, poněvadž mohly býti vždy rozhodující.
A tak byl vlastně na jeho tváři skoro neustálý klid. Zdálo se, že chce usnout znaven nějakým tajným bolem. V té chvíli byl právě nejvíce na stráži...
Paradoxní povaha? To bylo příliš hrubé slovo pro jeho bytost. Vždyť on žilj jak žít musil a jeho řeči byly takové, jaké se rodiíy/ Jeho gesta — ovšem že mátla. Ale to bylo celkem také něco samo o sobě. — Jeho_,výbuchy však — to byly rakety -jeho světa! V nich projevoval se v plné své kráse. Tenkrát bylo vidět pravou jeho tvář, jež byla podobna jeho staré tváři jen tím, že měla svůj lidský tvar. Tenkrát bývalo nám všem úzko z tohoto člověka, kterého jsme celkem nikdy neznali docela, který se nám k ničemu nepřiznal, jehož slova neměla té ceny jako naše, jehož gesta mátla naše očekávání, jehož kroky patřily jenom tomu kusu země, po kterém právě šel.
Někdy připadal nám mrtvým, položivým člověkem. Jeho ruka se třásla, jeho prsty neustávaly se chvět. Za očima jako by se protrhávala nějaká záclona a chtěla pustit slunce v stinný kout za sebou. Přimhuřoval víčka a rovnal si obočí, jež stále poklesávalo. Jako když se had svléká, neklidný byl a nevrlý a nepokojný.. .
Pak přišel, ruku podal a usmíval se.
„Zakletý živel" byl zkrocen. Nemohl se dostati ven, když to nemělo být. A přece vyrážel nad svoje vězení ohnivými jiskrami. Lákalo to vybuchnout v nepravý čas.
Tomáš Černý znal však svoje nitro. Unavil je a uspal. A pak přinášel je v náručí jako matka své dítě, a jeho úsměv tiskl se k budoucnosti. Vše, co vzal do své ruky, neslo potom jeho pečeť na sobě. A kdyby byl vzal jenom noviny do ruky, mezi řádkami byl napsán jeho osud.
III.
První výbuch udál se, když mu bylo čtrnáct let. Tenkráte byl ještě jeho otec živ.
Byl na syna vždycky přísný, neprominul mu ani jedné maličkosti. Ovšem, co dítě konalo, musila matka povědět, nic nesmělo být odpuštěno. Pouhý neúspěch ve škole byl trestán okamžitým výpraskem. Pomluva, která byla kolportována po městě, dodávala, že hoch nucen býval klečet na hrachu, že byl bit důtkami s uzlovatými řemeny. To ovšem nebylo pravda. Tomáš toho prostě nezasluhoval, o tom jeho otec dobře věděl, a týrat syna — k tomu scházela mu ta trocha surovosti, o níž lidé si tajně vyprávěli.
Chlapec chodil do gymnasia a k větším steskům nezavdal nikdy příčiny. Patřil dokonce mezi nejlepší z žáků, ačkoliv časem jako by na učení nějak zapomněl. Vstal v lavici, byv vyvolán, a řekl klidně: „Neučil jsem se." Učitelé vrtěli hlavou. Matka plakávala.
Otec říkával, že chlapec je po dědečkovi, který zemřel v náboženském šílenství kdesi v ústavě pro choromyslné.
Tomáš měl také po něm podobu. Tuhé plavé vlasy, vzdorovité čelo a velké rty. Mezi očima pak dvě rýhy, jako jeskyně pod horou.
Když přišly první záchvaty puberty, chlapec byl chvíli poděšen. Ale brzo se vzpamatoval. Kamarádi* pomohli mu z bláta do louže — ani si toho nebyl vědom, že se mu mění hlas a že začíná dospívat, smál se zarmouceným obličejům a před veselými se mračil.
„Zakletý živel" se probouzel.. .
Škola najednou mu zmizela před očima. Jak — to, sám nevěděl.
Přišel domů a odložil knihy. Pak šel k matce a oznámil jí novinu: Dnes mi hrozili, že prý propadnu!
Když se večer vrátil otec z úřadu, prostý písař v kanceláři advokáta a okresního starosty, chlapec byl už za horami.
Nerozpakoval se dlouho před svým útěkem. — Sotva vyšel před dům, hned dal se v právo, z města ven. V dálce modraly se lesy. Rozeběhl se k nim.
Šel celou noc, ráno zastavil se v jakési vesnici u potoka, na němž stál mlýn. Voda hučela u jeho nohou, neviděl než její práci na velikém kole. Hu! Hu! Jak se to vše otáčelo, tři kola najednou! Čepy praskaly, černá prkénka jen zářila v proudech krotkého vodopádu. A tam dole vřelo to jako v kotli ... , Zdržel se v mlýně po tři dny. Mlynářovi se hoch líbil, ač mu nechtěl říci, odkud je a jak se jmenuje a kam vlastně jde. Poprosil tak pěkně, že by rád chvíli zůstal ve vsi, než se vrátí, odkud přišel...
Mlynář poručil chase, aby se hocha na nic neptala, aby ho nechala běhat po mlýnici a dělat, co chce, a poslal zatím na nejbližší četnickou stanici oznámení o tom, že k němu přišel občánek, který utekl asi z domova a jenž chce ve mlýně se učit pracovat, jak se rozhodl druhý den po svém příchodu.
Za dva dny znal chlapec mlýn křížem krážem. Pomáhal mládkovi i práškoví, a ze žertu a smíchu všichni ani nevycházeli. Chvílemi vyšel ven na „vantroky" a zpíval, jako by patřil ke všemu od narození.
Přišli četníci a odvedli ho do města.
Polekaný otec nedovedl než syna obejmout. Oba se rozplakali. Matka chodila jako stín světnicí. Hoch vrhl se jí na krk a líbal ji a líbal. . .
To byl nejkrásnější večer jeho mládí.
Kamarádi ve škole vítali ho s udivenými zraky. Usedl jako obyčejně mezi nimi a dal se do práce. Kde byl, nevypravoval. Při hodině dějepisu zavřel oči: slyšel opět hukot mlýnských kol a chroptivý stárkův hlas. — Rozhlédl se kolem. Stará práce musila být dokonána. Vzpomněl na domov . . .
Dalo mu to hodně přemáhání než na mlýn zapomněl. Zamlouvalo se mu to. Těžko se loučil s představou rušného života při řece. Ale přemohl se.
Na konec roku byl zase s „vyznamenáním".
IV.
Druhý výbuch byl už mocnější. Udál se čtyři roky po prvním. V tu dobu dokončoval Tomáš svoje gymnasialní studia, která celkem nepřinesla mu než žalostné zklamání. V sedmé třídě vrhl se jinoch na soukromou četbu všeho, co mu do ruky přišlo. Školská učenost mu nedostačovala, jako nestačí gymnasistovi vůbec. Mnoho, co ve škole se zamlčovalo, mluvilo hlasitě na ulici, velké věci, jež se ukazovaly ve škole za sklem a v důstojné jen posici, jevily se doma malými a malichernými. Všechny ty strašlivé poznatky, jimiž professoři krmili jehot, duši, byly něčím churavý. Nedostávalo se jim spojitosti, vnitřního ohně. Neměly té platnosti, kterou jim chtěl dát učitel prostě proto, že žáci o této platnosti nemohli ještě řádně vědět. Holá fakta exaktních věd byla příliš suchá, výklady při češtině příliš akademické a málem nečeské, hodina náboženství převracela pak všechno na ruby. Skoro se musilo nevěřit nikomu. Rozhorlené výkřiky třídního professora stávaly se zamilovaným šprýmem, kterým se bavili žáci i mezi vyučováním. A pathetická napomenutí ředitelova měla v sobě tolik komiky, že se jim prostě už smáli jen hlupáci ve třídě. Jediný z učitelů požíval neobmezené úcty všech žáků: professor dějepisu, který měl svou zvláštní methodu pro každou třídu, v níž učil. V sedmé třídě byla každá jeho přednáška rozhovorem o dějinné nutnosti toho kterého fakta. Ve své logice nestrpěl nejmenšího zrádného slova. Hovoře o Napoleonovi, nemeškal a přinesl i pověstné rozkazy slavkovského vítěze, snaže se žákům předvést Napoleona jako člověka, geniálního válečníka a státníka, kterého žák nesměl vidět jako dříve jen s pravicí za vestou a v bitvě na bílém koni.
Tomáš byl nadšen těmito výklady.
Mlýn šuměl zase v hlavě. Kola se otáčela. A voda dole hučela a vřela jako v kotli . . .
Cítil při těchto rozhovorech, že roste. A to bývala vzácná chvíle, v níž člověk zrál pro svou příští sílu . . .
Prázdniny se přiblížily.
Najednou Tomáš zase zmizel. Matce řekl, že odjede na chvíli k příteli. Bylo to vysoko někde na severu. Otec přál mu tento výlet, měl ze syna i za uplynulý školní rok svou radost. Od čtrnáctého roku nebylo nikdy nejmenší příčiny k zakročení jako dříve. Syn stal se přece jen chloubou rodiny.
Nepatrná náhoda osvětlila však optimismus rodičů rudým bengálem zděšení.
Kterýs přítel poslal Tomášovi lístek. Bylo na něm několik srdečných slov. Otec poslal dopis za synem na udanou adresu. Za několik dní byla zásilka zpět: adresát odcestoval — neznámo kam. — Nastala honba za uprchlíkem. Trvala celý měsíc, otec se jejího konce nedočkal. Mozková mrtvice učinila konec jeho životu. Matka byla zoufalá. Syn ztratil se ve světě, byla sama, sa- motinká . ..!
Před začátkem školního roku se Tomáš objevil doma Lidé hrnuli se k němu. Než došel domů, věděl všechno. Zachvěl se. Pak vyhrkly mu slzy z očí. Utíral je, všichni dívali se na jeho ruce s úžasem. Jeho ruka byla mozolovitá a nějak čarná,"podivně špinavá ...
Na měsíc byl se dal najat do dolů, aby byl peklu blíže. Ale ani tam hluboko pod zemí nenašel své formule zaklinači, ač dal si cizí jméno, ač zapřel sebe i svou minulost a stavěl se, že na život Tomáše Černých není ani trochu zvědav.
Týden neobjevil se na ulici.
A když přišel znova mezi nás, jeho oči byly čistý jako dříve. Každá maličkost našla v nich opět své zrcadlo, svůj obraz.
„Zakletý živel" se zase uklidnil. ..
V.
Třetí výbuch znamenal jistou affairu v ovzduší maloměstského života. Celá věc sběhla se kdesi na konci jisté uličky, v místnosti podezřelého rázu, v přítomnosti dvou, tří děvčat a čtyř návštěvníků.
Tenkráte přišel prý tam Tomáš opilý. Sotva vešel do dveří, hned se zapotácel a zamručel nějaký nesmysl, kterému nikdo nerozuměl. Děvčata zavýskla, páni se smáli. Tomáš sedl u stolu a poručil si kávu. Pak změřil všechny přítomné od hlavy k patě a usmál se.
— Hledáte snad někoho?
Co prý na tuto otázku odpověděl, nedá se povídat...
Páni dostali zálusk na pěknou zábavu a přisedli. Slovo dalo slovo, Tomáš vypravoval. Ze začátku hodně hlasitě. Byl prý tak opilý, že nevěděl ani co mluví. Pletl páté přes deváté, co mu slina na jazyk přinesla, nemělo to) prý mnoho smyslu. Ale dovedl tím přece nějak chytit, neboť páni nevycházeli z údivu. Mladík mluvil udatněji než starý voják. A při tom se ani neusmál!
Přinesli mu kávu. Vypil ji a poručil si novou. Mezitím začal jeden z pánů některou z dlouhých a nekonečných svých anekdot. Znali ji všichni, ale ze slušnosti se poslouchalo. Děvčata se smíchem prohýbala.
Tomáš se zaškaredil.
Jedna z holek usedla vedle něho. Tak tiše seděl prý u ní jako kuřátko. A snad by se bylo nic nestalo, kdyby tam byl nepřišel jistý hospodářský správce s karabáčem v ruce.
Pozdravil společnost a hned bez okolků jako starý známý přisedl k ostatním. Tomáš nemluvil. Když ho představili, dovolil si milý správce jistý slušně neslušný žert, když jmenoval své povolání. Kde kdo se smál udatnému novému vtipu, veselí bylo zajištěno už na celou noc.
Ale tu se stalo, čeho nikdo nečekal.
Správce nedal se totiž také dlouho pobízet a vypravoval i svou historku. Byla šťavnatější všech předešlých . .
Tomáš si odplivl.
— Pane správce, dovolíte mi otázat se na jednu věc? Je pravda vše, co se vypráví o vašem poměru se slečnou Riedlovou? (Riedlova byla dcerou bohatého statkáře a pro svou krásu byla všemi studenty zbožňována.) Páni byli překvapeni. Správce zaťal zuby.
— Smím se zase vás ptát, pane Černý, nač se mne vlastně ptáte?
— Nemluvím snad v pohádkách. Ptal jsem se vás, je-li pravdou vše, co se vypravuje o vašem poměru se slečnou Riedlovou.
—• Jakým právem se na to ptáte?
— Právem kumpána u stejného stolu.
—■ A co vám mám odpovědět?
— Je pravda, že si slečnu Riedlovu musíte vzít?
Všichni se otřásli. Správce vstal, karabáč v ruce.
— Co si to dovolujete?
—• Odpovězte mi: ano nebo ne?
— Zbiji vás hůře než dobytče.
— Neopovažte se! Váš hněv mne konečně tolik neděsí! Hlídám vás už na pátý měsíc. Ale věřte mi, že vaše podlosti se mi už zprotivily. Říkám vám to tady, tady přímo do očí: Jste mizera!
— Pánové!
Tomáš byl už ve svém ohni. Odstrčil intervenujícího „přítele" a předstoupil před správce, přímo před jeho obličej. A teď už chraptěl a sípal: — Máte ji ve své moci! Můj bože—jak je to možno? Vždyť vy jste tomu tolik zvykl!
— Nechte_ ho! Blázní!
— Pane Černý, co vás to jen napadlo?
—• Má horečku!
—• Pánové! Pánové!! Pánové!!!
Správce stál bledý jako křída. Ruce se mu třásly. Děvčata nahrnula se ke dveřím.
— Naposled milujete slečnu Riedlovu?
Smích otřásl okenicemi.
Tomáš stál a drtil slova mezi zuby . . .
—- Kdybych ji miloval, měl bych k tomu větší právo než vy. Kolika děvčatům zapomněl jste již vrátit, co jste vzal?
Smích zabouřil světnicí.
— Smějte se, smějte, darebáci! Na pitomá slova nalapá vás jako na žížaly ryby! O, geniální hlavy, které nedovedou ani historku si vymyslit, není-li z kalendáře či ze šprýmovného nějakého plátku!
Správce zamnul si kníry a škodolibě se rozhlédl: — A teď vy, mladý pane, si myslíte, že jste nejchytřejší a nejčistší tvor pod sluncem? To se povedlo! Ale já vás ujišťuji, že všechno to, o čem vy teď mluvíte a nemluvíte, je jenom záměna věci jedné druhou. Vy zbožňujete slečnu Riedlovu? Nu — dobrá! Vaše zbožňování není celkem daleko tamhle slečny Dory. Jediná věc, o niž tu jde —■ Dále nebylo už slyšet. Tomáš se zaťatými pěstmi vrhl se na mluvícího. Vyrval mu karabáč a několikrát zuřivě šlehl do obličeje. Červené pruhy na tváři probudily společnost z překvapení.
Spojenými silami byl Tomáš strašlivě ztlučen Pak shodili ho se schodů. Sotva že se dovlekl domů . . .
Ještě dobře, že celá věc byla jakž takž ututlána! Kdož ví, co všechno nebylo by vyšlo na jevo? Tak jednoduché prý to všechno nebylo! A slečna Arabella by prý mohla povídat o něčem zcela jiném ...
Za čtrnáct dní po této události odebral se Tomáš do Prahy na studie. Město se uklidnilo, sousedé domluvili. „Zakletý živel" doutnal ještě několik neděl. Výsledek všeho byla gratulace poslaná slečně Riedlové k zasnoubení.
Při jejím čtení správce se usmíval, Tomáš červenal.. .
VI.
A tu by mohla vzniknout domněnka, že Tomáš byl nadán velkou morální silou, když nestyděl se na místě nepravosti hádati se o ctnost, či za- stávati se jí — což bylo — jak jsem ukázal — spojeno s velikým nebezpečím a s ohromným výsměchem.
Přiznávám však upřímně, že o této síle nevím nic bližšího. Je mi, kdykoliv na ni pomyslím, jako by utíkala přede mnou do země, ztrácí se mi náhle z duše, a já cítím, že krajina, kterou prošel „zakletý živel" — byla vypráhlá poušť.
Vždyť to bylo vidět i na jeho chůzi! Neviděl jsem lenivějšího člověka na procházkách. U každého příkopu se zastavoval, jako by byl unaven dlouhou nějakou poutí, lavičky u cest byly mu vždy vítány. Tu si obyčejně pohodlně usedl, nohy skřížil a ruce do kapes zastrčil. Tak dovedl vysedět třeba několik hodin nevšímaje si nikoho kolem sebe.
I k všelijakým zábavám byl dosti netečný. Ani tančit se nenaučil. Připadalo mu to — dle jeho vlastních slov — zbytečné. Veliká »radost z toho beztoho nekoukala, a držet své štěstí chvíli v náručí a předávat je úslužně druhému, to se mu nezamlouvalo. Ani krotká vášeň, již společenský takt v tanci nařizuje.
Tomáš byl povaha příliš divoká. A proto se mu nechtělo do konvenčních zábaviček a slavností. Nemohly mu v ničem vyhovět svým jalovým křikem a nudnou svou bezstarostností, v nichž mohl si hovět jen ten, kdo život teprve poznával, anebo už důkladně znal. Osmnáctiletí se čtyřicetiletými mohli si piti na bratrství. Tomáš stál stranou.
Říkali mu proto také „poustevník", a nedostávalo se hlasů, které by netvrdily, že z Tomáše bude kněz. Matka sama si to přála.
„Zakletý živel" šel však svou cestou. Kotouče prachu zvedaly se na silnici, oči bolely v úpalu slunce, člověk i při lenivé chůzi hledal svou povinnost. — A Tomáš měl vždycky hodně smyslu pro vojáctví.
Jeden čas mluvil s nadšením o disciplině"a autoritách. To bylo v době, kdy zrál nejinten- sivněji, kdy celá jeho bytost se teprve skládala. Musí prý existovat nuly a jedničky před nimi, a nám není prý jiné pomoci, než uvědomit si, čím vlasítně jsme. Něco platit musí z nás každý. Nesmíme se tedy vyhýbat ničemu.
Proto vrhl se tento nezralý človíček s otevřenýma očima do světa. Proto byl tak často zamlklý, unesen svým vnitřním rozhovorem, zaujat bitvou, jež sváděly mezi sebou rozum a cit, srdce a hlava.
Instinktivně tušil zcela správně, že čin mohl by ho vysvobodit. Za studií se k němuTošfát nemohl. Ani na úsvitě svého mužství, kdy neměl dostatek sil, aby sám se uplatnil. Ani tam, kde nenašel než neporozumění pro své podivínství, jehož se mu dostalo na severu mezi horníky.
Počal útočit tedy, kde se dalo, vrhl se na staré hodnoty a dostihl je a ochraňoval. V skrytosti pokojíka dál se tento obrovský převrat. Nad knihami, jež byly v krátké době plny poznámek, plny výkřiků pátrající duše. Nevěřil nikomu. Věděl, že tím stává se trochu komickým. Neměl ještě dosti odvahy v sobě, aby uznal, že ví — co ví. Věděl toho celkem také dosti málo . . .
Tak byla mu scéna se správcem jakousi lázní, v níž se jeho duše osvěžila a vykoupala. Bylo by to prostě k smíchu — celá affaira. Vždyť to bylo gesto jenom tak — do vzduchu — mimovolné, jehož si člověk není ani vědom. Kdož pak by si dovolil hovořit něco o nějaké morální síle Tomášově? Byla-li tu nějaká, byla praskrovrá.
Ale hořčičné símě přineslo svůj veliký stín.
VII.
1 ve svém prvním milování byl Tomáš komickou osobou. Nedovedl prostě toho, co dovede každý zamilovaný člověk: smát se a plakat se svou milou zároveň. Nikdy neřekl děvčeti sladšího slova. Nikdy je nepohladil po vlasech. Nikdy nepochválil mu jeho krásných šatů. A obyčejně zapomněl úplně na to, že je dnes stejně jako včera — hezky či pošmourno. Někdy nedovedl po celou cestu se svou vyvolenou říci ani slova. U nás se teprve rozohnil. . .
Malá brunetka živých pohybů a živější řeči vyprávěla o něm dojemné historie. Jak prý jí vytýkal její koketování, jak jednou málem byl by jí sbil za to, že mu nechtěla říci, od koho dostala pohledový lístek v poledne, který on náhodou uviděl v listonošově ruce. Zábavným patronem nebyl nikdy. A rozveselil-li se v některou chvíli, pak bývala jeho radost brunetce cizí. Byla náhlé příliš prudká. Za ruce chytil a do kola zatočil jednou, podruhé a potřetí. A pak dal se obyčejně do zpěvu. Neznělo to zrovna příjemně.
A za celou tu dobu této hrozně vážné známosti — ani jedno políbení! Ani jedno vroucnější slovo! Holčička nevěděla opravdu, na čem jest. Psal jí sice několik dopisů, ale ty obsahovaly jen pár suchých řádků, jaké byl by svedl i kanceli- sta v úřadu. Několikráte sice blýsklo to mezi písmeny nějakým pohnutím, ale slova vyvolávala jen chlad a rozmrzení.
Pak najednou prý Tomáš roztál. . .
Květiny nosit začal, verše dokonce prý skládal. To trvalo právě týden. Čekalo se něco neobyčejného. Všichni byli zvědavi. Malá brunetka chodila se zaťatými rty a žíznivýma očima; sázeli jsme se, že vyhraje tentokrát jistě ona, a on že přestane být planým milovníkem.
Se zářícím obličejem přišel do třídy, v ruce kytičku fialek. Všem jako by se b.ylo ulevilo. Po hodině na cestě k domovu chtěl jsem trochu pobavit se jeho štěstím.
Byl jsem velmi překvapen. Tomáš neměl už s brunetkou — nic společného.
-— Jako starý žid, lístek rozloučení jsem ji napsal — prohodil s úsměvem. Svěsil jsem sentimentálně hlavu a mluvil cosi o dívčím zklamání. Nikdy neslyšel jsem ho hlučněji se smát.
Brunetka osiřela. Její zmatek nedá se ani popsat. Do týdne zamilovala se do nejhloupějšího hocha z ústavu. S blaženým úsměvem sedal v zadních lavicích a psal dopis za dopisem. Jednoho podařilo se nám se zmocnit. Byl neodolatelně zábavný. Brunetka klesla v ceně. Šprýmy a žerty na její štěstí neustávaly dojímat všechny kandidáty milostných aventur, nad něž ve světě nebude. Na konec utrpěl tím znehodnocováním i Tomáš. Vyrojilo se plno klepů. Našel se tajně nějaký útržek, na němž byla napsána oslavná báseň k milenčiným narozeninám. Komise znalců ve třídě rozhodla však po bedlivém uvážení všech okolností, že báseň je hanebný plagiat třídního poety a že podpis Černého je padělán.
Tomáš byl rehabilitován.
Uplynu] rok, v němž čekalo se nějaké nanebevstoupení Tomášovy vášnivosti. Byli jsme opět zklamáni...
Je ovšem nutno přiznat, že „zakletý živel" dovedl také zabouřit. Jeho srážka v hostinci na konci města je toho výmluvným důkazem, který ovšem nemusí mít platnost naprostou. To jsme věděli všichni velmi dobře a byli tak v nejistotách, jež mladému muži poskytují vždy hojně látky k všelijakým domněnkám a dohadům o ctnostech polomravného člověka.
Tomáš začínal také zanedbávat školu. Jeho úkoly nepatřily nijak už k nejlepším, odbýval je, jako by času na ně litoval. Výčitkám nebylo konce.
Tomáš zamiloval se podruhé.
Jeho láska byla nám všem neznáma. Útloučká dcerka nějakého doktora či notáře z dalekého města — nevábila nijak naši pozornost. Nebyla právě hezká ani ošklivá. Nevím, dovedla-li příjemně mluvit. Povídalo se mnoho o její upia- tosti vůči okolí. V celém městě nemluvila s nikým než se svou tetou a s ním.
Bylo zajímavo pozorovat šťastného milence v chvílích osamění. Jak si začal hrýzti nehty, odplivl si na podlahu. Pak ještě jednou — hlučněji.
— Stalo se ti něco?
— Ano, pomysli si jen — zapomněl jsem včera počítat dnešní cvičení z mathematiky. Budou zase hubovat! Jak protivná situace!
Sotva udělal maturitu, stěžoval si, že nemá co dělat.
— Kniha už nebaví?
— Nebaví, kamaráde. Je v nich plno pitomostí, v novellách nejvíce. Včera zrovna četl jsem v jedné krásnou£větu. Hrdina jde od milé domů. Dostalo se mu všeho, čeho žádal. A spisovatelka napíše zcela klidně: Celý svět ležel u jeho nohou ... Jak je možno napsat takový strašný nesmysl?
— Proč by nesmysl?
— Celý svět nemohl ležet u jeho nohou, neboť hrdina šel mezi lesy po úzké cestičce a klo- pýtal a brkal o kamení. Rozumíš tomu?
Ale ani s dcérečkou notářovou netrvalo to dlouho. Vprostřed prázdnin odjela teta a vzala chovanku s sebou.
Povídá se, že Tomáš byl s nimi na,nádraží. A když obě dámy vstupovaly do vlaku, že staré i mladé políbil dvorně ruku. Teta mu cosi rozčileně domlouvala. Usmál se, klobouk smekl a odeše'.
Od té doby neuplynul ani měsíc, správce byl bit.
Slečna Riedlova stala se tajnou hrdinkou dne. Tomáš zastrkoval ruce hluboko do kapes. Jeho mysl byla již v Praze, na prahu nového života. Nečekal od ní mnoho, ale těšil se, že se v ní shledá s několika známými z různých ústavů, s nimiž si v prázdných chvílích dopisoval.
Byli to zajímaví hoši, jak ukázala budour cnost.
VIII.
Když jsem se s nimi v Praze poprvé setkal, věru nevěděl jsem, co si z každého pro sebe vybrat. Tak byli všichni nějakjiodiyní a zasmušilí.
I nejotevřenější z nich Havlena jako by nosil pásku přes oči. Skrývali něco přede mnou, o čem jsem nesměl vědět. Byly to jejich boje, naděje a víra s nevěrou. Trpěl jsem delší čas jejich divnou nekamarádskou uzavřeností, než jsem pochopil, že jsou pro mne nejlepší společností, jakou jsem mohl si nalézt, v níž Tomáš byl jaksi králem, ač mu scházela k tomu důstojnost a rozhodnost.
Nejzajímavějším z nich byl Rogner, kterému říkalo se také „opuštěný samotář", když nedovedl se ani okamžik vživotě bez člověka obejít. Havlena poznamenal žertem, že Rogner jistě v noci stůně, když musí sám spat. Smáli jsme se, a Rogner sám si ke vtipu zatleskal.
Odkud byl, nedověděl jsem se přesně nikdy. Jižní Čechy byly jeho domovem, v němž neměl svého bydliště. Časem zapadal k neznámým nám svým známým, potěšil se s nimi, jak to šlo, a když se navrátil, nějaké domácí štěstí zářilo mu z očí. Mnoho toho však nikdy nebývalo. Ale tak někdy, když bylo nějaké krásné dobrodružství, když hrozila nějaká zatroleně hezká bída, tu se v nich rozsvítilo.
Tomášovi byl upřímným přítelem.
Pro jeho přítulnost byl vítaným společníkem všech. Stěhoval se také z domácnosti jednoho ke druhému. Někdy uvázl u některého na delší čas, pak utekl na druhý konec světa.
Večery s ním prožité patřívaly k nejhezčím.
To Rogner obyčejně vypravoval.
Melancholickým, tichým hlasem, který chvílemi mohl zaznít velmi vášnivě, líčil svoje dojmy a svoje sny. Odvažoval slova jako na vahách.
K přátelům i v této maličkosti byl velmi uctivý. Ctili jsme jeho opravdový básnický talent.
A Rogner skutečně básníkem byl. Nezapomenu nikdy na některé jeho verše, jimiž neobtěžoval redakcí uznaných i neuznaných listů, básně, jež voněly zrovna diskrétností a hřměly ukrytou tragikou.
Časem se ovšem sem tam něco nepovedlo. Ale proto „opuštěný samotář" nezoufal. Smával se, lál si chvíli, aby se příští věc lépe povedla. Obyčejně se také zdařila.
Rogner nepatřil také k těm, kdož ztrácejí hlavu. Ztratil ji dávno už celou.
Jeho historie byly tak velmi zajímavé. Snad ani nebylo vše pravda, co nám svěřoval, kdo ví však, co ho k tomu pudilo? Pravda a lež se u něho nevyvažovaly. Pro krásný okamžik dovedl být k nám cizí. Pro krásné jitro dovedl zabit celou noc hýřením po nejsprostších hospůdkách.
— Den stihá den, příteli, až se nám hlava z toho točí. Chceš vědět, co se mi včera — zdálo? A pak vyprávěl nějakou velmi prostou historii, v níž hlavní úlohu hrála vždy žena.
Rogner byl rozený erotik. A třeba jeho tvář nelákala, nevábila, měl v sobě něco, co ho ženám velmi přibližovalo. Když tak večer sedával s námi u okna a díval se do vřavy ulice dolů, v koutcích zraků možno to bylo číst: Mám hlad!
A když tak v kavárně mrzutě odhazoval^časo- pis za časopisem, na neklidu jeho rukou bylo to vidět: Heboučké vlásky, kde pak jste?
Pro jednu vášnivou chvíli byl by šel až na smrt. Ne nadarmo a hloupě poznamenal o něm jednou Tomáš, že kdyby žil Rogner za časů prvního křesťanství, že by se byl stal z něho zakladatel nějakého přísného řádu mnišského.
— Neznáš se, nevíš, co v tobě jest. Povím ti to: čert je v tobě zašitý. A jednou tě prožene světem, uvidíš. Pak ti nespomůže ani jedna svatá, tak budeš opuštěn!
— Hrome! To by mne mohlo opravdu zabít!
— A ty uvidíš — budeš se modlit! Vzpomeň si na mne, že dobrým pohanem nejsi! Máš křesťanství tak v krvi, že tě píchá a bodá a pálí. Odtud ty tvoje veliké horečky. Až se usadíš, budeš možná vypadat velmi zábavně. Kdybys byl na poušti, našel bys si sloup, abys na něm rozjímal o slibech nejmocnějšího pána na světě.
— Škoda, že se nejmenuji Antonín!
— Rognere, vždyť se tak jmenuješ!
— Ne, nejmenuji, moje jméno je Jan.
•—• To je z pseudonymu. Proč se zapíráš?
— Chci býti miláčkem Páně. Nech mne být! Což pak mohu já za to, že je ve mně zašit čert a že moje hlava chce se ho zbavit poťouchlým třeba způsobem? Proti čertu nezvítězíš jinak, než když ho posloucháš.
Tu bylo Rognerovo jádro.
Najednou napadlo ho, aby po tři noci nespal. A nespal, dokud nemusil. U kamaráda seděl a nepromluvil ani slova. Z hospody do hospody a z kavárny do kavárny se vláčel podoben více stínu než člověku. Na čtvrtý den potkali jsme ho na rohu ulice: smál se zase svým dobrým smíchem. Nebylo peněz, hlava byla rozbodána — veselil se . .
Najednou si umínil, že bude spát na~holé po- dlaze. Za tuhé zimy ležel mimo postel na starém zimníku. Po tri týdny prý ho to bavilo. Pak si stěžoval zase v smíchu, že se nachladil.
— Mohl jsi to přece čekat. Což pak to mělo vůbec nějaký smysl?
Začervenal se a nepromluvil. Kdo ví, oč se tu vlastně jednalo? I Rogner bywpříliš vášnivý člověk. Teprve když zemřel, poznali jsme, co jsme v něm ztratili, jaká sopka nosila to naše sny a naše očekávání.
Ano — ty chvíle, kdy.sedával bez hnutí u mne najkraji postele, patřily asi k nejhroznějším, jež tu prožil. Nestěžoval si nikdy. Byl přece jen dobrým pohanem, jak s úsměvem o sobě říkal, a svět nekvetl na jaře proto pro něho, aby na podzim nad ním lkal...
Tato filosofie okamžité nálady těšila velmi často jeho srdceTT^^Tňípoví, dovedla-li i to v hodině jeho smrti?
Básník zatím žil svoje dny a svoje noci. Psal velmi zřídka. Ale byl poetou. Pamatuji se na jednu z jeho básní, kde líčil svoje vzpomínky na své' tři lásky. Jak delikátně dovedl popisovat váhavost první, horoucnost druhé a světskou lásku třetí! Jak mu tenkrát zjemněl hlas nad každým slovem!
Náš samotář zrál pro umění. Žil však běda! příliš intensivně. Musy se ho nedočkaly. Ale jeho píseň — zalétla snad přece někdy k jejich sluchu, když je přece jen miloval?
Jeho písně byly buď něžné, buď brutální. Smíření — pokud vzpomínám — se jim nedostalo.
To bylo velmi zlé pro Rognera, který o tom dobře věděl.
Ale to už bylo jeho údělem, který rád vzal za svůj aby každou bolest uštval svým životem a dal ji snad ještě jinému na chvíli — k,potěše. Ubohý — dobrý člověk!
IX.
Víajer a Havlena patřili mezi ony zvláštní , kteří neustále hledají si rovnováhu./"Štále jsou neklidní^ stále připraveni k debatě. ^Jejich slova dají se stokrát obrátit, dvacetkrát použít vždy_v jiné platnosti, cítíte, že nejsou pevně ražena, že jsou skutečně movitým majetkem, který probíhá tisíci prsty a nemá vlastně té ceny, kterou by míti měl.
Jmenovitě Majer byl v tomto počínání přímo marnotratným synem. Nikdy nedovedl se soustředit pevně na jedné věci, vždy jako by mu v hlavě blýskalo. Nápady kroužily jeho nitrem v omamujícím víru. Jeho vlastní myšlenky ho strhovaly. Diskrétnost byla mu přímo vnucena tím, že se nedovedl sám sobě uzavřít. Odtud pocházela i jeho veliká nedůvěra ke všemu, co podnikal kdokoliv kromě něho. Nedoufal nikdy příliš, več věřili ostatní. Říkal, že jeho svědomí mu to nakazuje. Ale my věděli velmi dobře, že jeho svědomí bylo skoro mrtvo ...
jeho soukromé hovory byly samé „snad" — ' " e" — „nemyslil bych" a A přece klidil tento skeptik s útočným temperamentem na schůzích úspěch za úspěchem. Dovedl ovládat svou podivnou logikou, která nepřipouštěla si nikdy ohromujících otázek. Nadšeně a přímo prorocky dovedl se rozohnit pro poslední politický požadavek demokratický, co rozvlnila moře kolem něho, dala zazníti i jeho odpovědi, hukotu skaliska v příboji. Ale sotva vysvítilo slunce, smutně a ironicky díval se černý kámen moři na dno.
Tenkráte byl mi Majer nejmilejší. Zdálo se, že dovedl by člověku, s nímž třeba se rozhněval, i ruku podati. Taková milá důvěra nutila ho k smíru a povolnosti. Nevydržel toho však dlouho. Ironie zaplavila mu srdce. Bránil se, mával rukama a protestoval. Pak ztichl.
Tomáš Černý říkával, že v té chvíli je podoben Apollinovi, který unavil se bojem s mračny.
Jen že tenhle Apollo měl strašně nehezkou hlavu. Jeho oči za skly skřipce byly neustále na číhané, nikdy nepodívaly se přímo. Snad že bránily tomu i řídké řasy pod řídkým obočím, které nemohly by zadržet příliv dvojího světla: den- njjjaaa^-odraženého ve zracích přítelových.
lěnil se jako zázrakem. Jeho oči I jeho úsměv měl do sebe něco řídkého. Podobal se zašumění dvou bříz na holé stráni. Jako by srdce se potom uleklo ... To bývalo v soukromí.
paprsky sta světů, jeho ruce spřádaly zlatá vlákna těchto vysněných nebes a jeho hlas ku podivu zvroucněl I Proto měl ho Havlena zvláštěrád. Neboť Havlena byl rozeným politickým orátorem. Byl vyšší všech nás, ač byl slabší než jsme myslili. Jeho veliká hlava s ryšavými vlasy budila určitý respekt. Pod jeho pohledy okřávali zklamaní a zarmoucení lidé — byly milé a velmi prosté. Jeho umění politické ani později nebylo značné, ale tento člověk měl něco, čeho nám se /e sprave- Zajímavá naprosto][nedostávalo — trochu víry dlnost a vyrovnání sociálních řádů.' společnostj -v, NeuzMřeli jsme žádného přátelství, loyální k sobě nebyli jsme nikdy, a přece vždy — když jsme cítili toho potřebu — dovedli jsme se sejít. Měli jsme mnoho společného, o čem jsme nevěděli, a ještě dnes — třeba daleci — dovedeme se v určitých okamžicích dorozumět.
Tomáš — cítili jsme to dobře hned prvního roku — stál však přece jen mimo vše.
Měl svou práci a své temné naděje, které živil i našimi hovory, z nichž znělo to často ozvěnou „zakletému živlu" vstříc.
X.
! První dva roky studií nebyly celkem zajímavé. Horečky,íkteré přicházejí si pro své nemocné po dobách školského absolutismu, měli jsme už trochu za sebou a neradi jsme se jimi zdržovali. Nezajímaly nás nikterak.
A tak jsme byli živi, jak jsme žili. Někdy mohlo se o nás říci, že jsme pilní lidé, starostliví o budoucnost, kterou jsme však přece jen zanedbávali. Neboť my zapomněli se často starat o harmonii svých duší.
V poslední|době stalo se u nás zvykem brát léta studijní* příliš tragicky. Říkám to ochotně, že sám chytil jsem se této myšlenky jako tonoucí stébla. Srdce myslilo, že musím utrpět nějakou pohromu, hlava na ni čekala. A v tomto trapném stavu nepřestávali určití lidé útočit na mne všelijakými svými ideálnými požadavky. Za první rok slyšel jsem o nich tisíckrát a měl před nimi velikou úctu. V třetím semestru počal jsem prostě reagovat a nedůvěřovat, podceňoval jsem dokonce tvrzení, že člověk musí něčím či někým být. To bylo přece tak samozřejmé, že se nemusilo zbytečně o věci rámusit.
Byla tu ovšem mládež, která pro podobné výklady naprosto neměla nejmenšího pochopení. Přišla, aby viděla a zvítězila svým hrozně klidným způsobem, který byl rozdělen mezi hospodu a knihovnu přesně dle hodin a dní. Nahrnula se náhle do ulic velkoměsta lačná a žíznivá, a její první starostí bylo: zaopatřit se. Nedovedla vydržet den o hladu, jako neděli bez piva. Vše musila mít trochu všade připraveno, a neměla-li, ztrácela chut a odvahu i k prostému rozhovoru. Vše, o čem se dalo mezi ní hovořit, bylo velmi mdlé a nechutné. Ne, nevyplácelo se nijak sedět mezi těmito příliš moudrými lidmi a od nich učit se životu, který se vždy doporoučí. . .
(Pak byla tu skupina, která byla lepší prvé, ale jí stále dost blízká, skupina lidí, kteří dostávali chut k reformaci všelijakých poměrů ve veřejném životě, na vysokém učení — a kteří někdy ne- rozpakovali se mluvit dost revolučněj Byla to skupina dosti zajímavá, žel! že její činnost vyčerpávala se za záclonami kaváren, kde se debat- tovalo den co den.
Majer a Havlena našli mezi ní brzo své lidi.
Ale p"aFTErývata-"i«--aepatr!iá část-těelr,—kteří neměli se skupinou první a druhou nic společného, kromě několika chvilek, v nichž opuštěni utíkali k lidem vůbec.
Nepoznal jsem jich mnoho, ale^měl je velmi dlouho v paměti. To byl náhlou svobodou poplašený pták student, který byl doma vždy tak nemužně vychováván, a jenž hned po svém příchodu do Prahy dal se do služeb určité ideje, jež zapírala boha, stát i církev i vlast, a který zahynul ve druhém roce vyčerpáním svých sil. — To byl také zajímavý hoch, bledých tváří, na jehož rtech stále visela nějaká otázka, a který hned na počátku svých studií vrhl se na národní práci, v níž znamenal za chvíli prvního pracovníka, a který ve čtvrtém roce namáhavě sháněl svoje přednášky, aby rodičům nezpůsobil [nějaký prazbytečný zármutek. — To byl i mladý historik, který neustále studoval renaissanci prostě proto, že v ní viděl ztělesněny některé ze svých ideálů, který znal svou dobu, již si zamiloval, tak důkladně, že pro soustavné studium nezbylo mu žádného času. — To byl i mladý človíček zadumané tváře, který pohřížil se do četby ruských autorů tak důkladně, že když dočetl „Oblomova", sám se jím stal...
Nepatrná tato část byla vlastně nejrevoluč- nější mezi mládeží. Nerozpakoval jsem se dlouho věnovat jí své sympathie. Unavovalo to ovšem znamenitě, neboť ona — jako celek — neexistovala nikdy, a srdce musilo se protlouci od jedince k jedinci a s ním se dorozumívat.
Rogner byl mi z ní nejbližší.
Byl zástupcem těchto zapomenutých lidiček, kteří mívali nejkrásnější sny a nejlepší instinkt pro svůj čas. Okřával mezi nimi na těle i na duchu. Jeho známosti šly ovšem za hranice mého světa.
Znal jsem některé z jeho přátel, kteří nepřinášeli s sebou nic než stesk a bídu a zoufání: dělníci bez zaměstnání, zkrachovaní malíři, kteří hledali milosrdného člověka, jenž by jim půjčil na plátno či na večeři, dobromyslní pisálkové, kteří bořili světy a nepozorovali, že nosí už čtyři týdny zamazané kalhoty, úředníci, jichž jediným nedostatkem bylo, že se oženili, že zaprodali svoji svobodu ženě či magistrátu. Nebylo nijak veselo mezi touto společností!
Výbwehy^' k nimž i tady docházelo, měly v sobě něco typicky slabošského. Slovanská měkkost a přirozený sklon k citovému anarchismu dodělávaly dílo zhouby a rozkladu.
Rogner ztrácel půdu pod nohama.
Tomáš neměl této společnosti rád. Příliš plebejskou mu připadala a zbytečně zoufalou. Její radosti byly mu odporné.
A když jedenkráte za jasné neděle byl zadržen kterýmsi z jejích příslušníků, který byl v poledne opilý, že se sotva na nohou držel, dal mu s klidem políček, aby nebyl obtěžován.
Rogner dostal zase lekci. Vznikla hádka, v níž nešetřilo se slovy. Majer a Havlena vytýkali Tomášovi jeho jednání; nebylo prý zrovna lidské.
S ožralým člověkem se nemluví! — prohlásil resolutně Černý.
— Byl mým kamarádem! — namítal Rogner.
— A kdyby byl tvým otcem — i toho bych udeřil.
— Kdybys, Tomáši, nebyl tolik domýšlivý! Naposled děláš to k vůli své lásce?
— Chcete-li — k vůli ní se to stalo! Šla po druhém chodníku a mně nebylo lhostejno, vidí-li mne jít s Petrem či Pavlem! Divím se vám, že nevíte stále ještě, co je opravdu člověk! Naposled budete věřit ve spásu nějakých bosáků a malomocných — to už je přece zbytečná sentimentál- nost! Jen si nenamlouvejte, že lidská slabost přináší nové sebevědomí! Bolest snad ano — ale slabost? Nikdy ne!
Dvě léta na universitě udělala z Tomáše aristokrata ve. vlastním slova významu.
XI.
Tomášova láska mne nějak zarazila. Nevěděl jsem dosud o ní, byv zabrán starostmi o sebe a své nějaké uklidnění. Jak'jsem byl překvapen, když mi bylo řečeno, že Tomáš už přes rok miluje!
Marta Holých se jmenovala. Když jsem ji konečně uviděl s ním, byl jsem překvapen podruhé. Čekal jsem krásku a nenašel než prosté děvče, které mohlo být a nebylo zváno hezkým prostě proto, že nikdo se vážněji o ně nezajímal. Jak jí Tomáš vběhl do rány, jak říkával Rogner, nevím do dnes.
Ale je jisto, že tato láska znamenala Tomášovi velmi mnoho. Snad že doma spělo vše ke konečnému úpadku. Z matky stávala se na stará kolena žena, která vede v evidenci celé město, znala všechno, jenom své dítě nikoliv. A Tomáš žil už dlouho na vlastní pěst.
Bylo to někde na večírku čtenářského spolku, kde se s ní seznámil. Pozoroval hned, že je neobyčejně zaujata pro určité věci, jež i jej zajímaly. Dovedla také dost chytře se vyjadřovat o tom, co on jen napovídal. Bavilo ho s ní se do- rozumívat. Napsal jí několik dopisů a prosil o její upřímnost.
To ostatní, co potom přišlo, byla nutná hra se srdcem ženy. Když mi o tom pozdějij vyprávěl, řekl: Snad jsem ji měl opravdu rád. Ale v první chvíli, věř, že jsem jí zcela prostě jenom lichotil. Chtěl jsem ji chytit, neboť byla mi bližší, než celá naše společnost. Nedalo to příliš mnoho námahy. Však víš, jak se to dělá. Tři dny se mlčí, když před tím zavedl se na večer rozhovor v ona místa, kam dosud nezabloudil, několik nepřesných, symbolických slov a nejistých pohybů — pak zachmuřené čelo a útok vpřed. Dobývá se tak, myslím, vždy velmi lehko ...
Tak začala tedy jeho známost.
Celá „pětka" byla jí naprosto cizí. Jako by se nic nestalo, ani se o tom nemluvilo. Nejvěrnější přítel Tomášův, nevěděl jsem o ní po celý rok!
Havlena znal Martu z nějaké zábavy. S tajemným obličejem vyprávěl nám později, že jest to hysterická dívka, která nemůže se zbavit utkvělé představy, že je každému velmi sympathická. Tomášovu známost že není nutno brát snad vážně. Je to prostá hra na schovávanou, nic více.
Tomáš sám měl však Martu jistě upřímně — později rád. Ale v tom všem je něco tak prostě tajemného, že mi nezbude než vyprávět fakta.
Nerozuměli jsme tomu nikdo a skoro ani rozumět nechtěli. Tomášova láska byla nám prostě episodou, jakých mladý člověk prožije do třiceti let padesát a z nichž jedna či dvě dotknou se jeho srdce hlouběji, na delší čas, v němž vše se zase zapomene, urovná, a v němž ani vzpomínky už nerozkvetou.
Marta byla nám děvčetem, do něhož se náš „poustevník" zamiloval, a které mělo mu nějak pomoci ve světě vpřed či zpět. Cesty vzájemného nějakého štěstí či neštěstí jsou velmi různé — není člověka, který by se jim dnes divil. Železnice a pošta přemáhají vzdálenosti a knihy s myšlenkami boří mosty mezi nimi. Stane-li se někdy nějaký zázrak, nemívá příliš mnoho věřících. Obyčejná svatba je divadlem, na něž se nevzpomíná. Stávka v údolí pod námi je rozhodně dramatičtější a týká se i nás...
Marta Holých důvěřovala zatím Tomášovi vždy víc a více. Na konci druhého roku mohlo se mluvit o dvou šťastných milencích.
Pro ni začínal nás Tomáš nějak zanedbávat, pro ni začínal se před námi ukrývat, pro ni začínal se nám vyhýbat a nám nedůvěřovat.
Zaráželo to naposled i mne.
Nenáviděl jsem jí.
XII.
Jak mohl ji jenom milovat?
Pověděl jsem, že krásná nebyla. Její obličej nebyl málem ani ženský.
Tupý nos nad ústy nevyjadřoval také mnoho hezké odvahy.
Její oči neměly ničeho společného s očima, jež dovedou plát a rozněcovat, šedomodré ztrácely v sobě i obrysy věcí. Nad nízkým čelem třásl se věneček praobyčejných vlasů, jež nemusily' nikomu tížit hlavu. A — jak to bylo komické! Určitá koketerie připlétala vždy do nich nad pravý spánek červenou stužku, ohavného motýla, který je zemdlen a usedá i na spálený keř, aby konečně dodýchal.
Když šla po ulici, byly její kroky váhavé a zmatené. Nikdy neviděl jsem ji udatněji vykročit či snad dokonce skočit přes kaluži. Něco jako by ji zdržovalo před každým rozhodným gestem. A uči- nila-li je, jako by se za ně styděla. Hrubé bylo a příliš prudké.
Harmonie bylo vůbec v celé její bytosti velmi málo.
I duševně.
Asi třikrát podařilo se mi s ní mluvit. Nemluvil jsem sám mnoho, kladl jsem jen otázky. Líně a skoro mrzutě dávala mi odpověď za odpovědí. Rozhovořili jsme se i o tanečních zábavách, které ona horlivě navštěvovala. Oživla. Její výrazy nabyly svého významu, rozžvatlala se. Myslím, že té chvíle byla cele svou.
Ale jindy trvalo to jistě hodně dlouho, než se rozehřála. Můj bože, o čem si ti lidé spolu lhali?
Nemohu si představit, že Marta Tomášovi vyhovovala. I teď, když dívám se na tento poměr zpět, mám z Tomášova chování v této době jisté ticho ve své duši. Zdá se mi, že nikdy nebyl Černý tolik sám proti sobě jako v čase, kdy Marta znamenala mu více než my. Že však při tom všem byl stále ve své kůži — svůj, nutno ovšem také potvrdit.
A přece bylo to lze pozorovat na počátku třetího roku hezky znatelně: Tomáš začínal se sám sobě ztrácet.
Jak se to mohlo stát?
Tehdy myslili jsme, že Tomáš je unaven domácími poměry, z nichž nemohli jsme nikdy zmoudřet, svou prací a svým životem, který musil rozdělovat mezi několik lidí, když chtěl být v Praze vůbec živ.
Nevypadal tehdy nijak zdravě.
Míval časem vytřeštěné oči. Naučil se zbytečně dlouho mlčet a mlčet. Někdy nedovedl nám říci ani slova za celý den.
Rukama nad stolem zamnul, hlavou zakýval a šel.
Byla to smutná nějaká doba, která se tenkrát na nás převalila.
Tomáš scházel nám málem každý večer. Někdy ztrácel se docela z obzoru . . .
Vypravovali o něm kollegové, že jeho studie jsou rozházené. Že technika mu mnoho nevěří. Že má ledajakés dloužky na svědomí, a že ručit za jeho kariéru by dneska nechtěl nikdo.
Marta zatím rozkvétala . ..
Vídali se s Tomášem téměř denně. Stal se vítaným členem v rodině, kde sedal dlouho do noci.
Starý otec, pán ustáleného sladkého úsměvu, hovořil o umění a politice. Matka vyprávěla o dřívějším životě. Dusno bývalo v pokoji.
Tento vzduch přinášel Tomáš i domů. 1 jeho pokoj začal se nám nelíbit. Titěrné hračičky, darované jeho „nevěstou", jak jsme Martu pokřtili, začínaly zarovnávat stůl u okna. Bylo to k smíchu. „Zakletý živel" ztrácel vědomí své ceny. Kouzelná formule stala se nějak bezcennou touhou. Nezáleželo už na ní. Nebyla nutná. „Zakletý živel" liboval si ve své pohádce — stačila mu, byl pro ni přece stvořen, proč by se dral na cizí světlo?
Jednoho dne našli jsme na stole sentimentální báseň, za jakou byl by se i kvartán zastyděl. Tomáš se usmíval.
Nebylo pochyby— ztrácel se sám sobě . ..
XIII.
To Rogner — byl zcela jiný chlapík!
Zuřil, když se dověděl, jak Tomáš upadá. Jeho prudká krev nemohla se uspokojit prostým výkladem Tomášova „aristokratismu".
— Je jako jiná! Co bymiěla Marta výjimečného v sobě?
— Snad svou ošklivost!
— A hloupost!
— A snad on proto ji miluje. A Tomáš Černý přece nám kdysi mnoho znamenal. Vzpomínám, že jsem mu kdysi psal příliš upřímné dopisy. Věru— pro dnešního Tomáše bylo by mi jich hrozně líto! Byl naším zpovědníkem, a jeho rozhřešení, na mou duši! nebývala právě hloupě milosrdná — co se to s ním jen děje? Ona je ovšem čistá jako lilie — hrom aby to vzal!
— Ale Tomáš není přece mládenec!
— Kdož ví? Co ty víš o něm?
— Nic. Docela nic.
— Tu to máš! Nežvaň tedy! Na konec je to tedy — abychom tak řekli: první láska v pravé své podobě, vzdechy a psaníčka, první políbení, první bouřky, první deště, první začervenání a upejpání.
— Podívejte se! — Tomáš šel právě s Martou mimo nás. Stáli jsme na ulici. Rogner se dal do smíchu. Havlena smekl a pozdravil. Majer zapaloval si cigaretu.
Skutečně — zajímavý párek, páreček byl z nich! Opírala se o jeho rámě, jako by se bála, že upadne. Do oken výkladních a do dveří krámů nezapomněla se ovšem podívat, když ucítila naše pohledy v zádech.
— A tamhle jde Olga!
Rogner jen zahořel. Mžikem byl u blondýny a ruku jí podával. Byla to jedna z jeho „známých", jimž věnoval vše, co měl, čas, peníze a svou nedočkavost — a které neustávaly si chválit jeho krásný temperament, z něhož těžily až hanebně.
Z Rognera stal se za dva roky erotický blouznivec. Na jeho stolku ležely seznamy všech, s nimiž měl se sejít na delší či kratší čas. Jména holek vedle svobodných děvčat a vdaných paní zaplavovala „listiny proskribovaných".
V neděli ráno odjížděl obyčejně Rogner na celý den. To revidoval zase svůj venkov. Nikdo z nás neměl ani tušení o tom, co všechno tento člověk prožil. Časem, když se opil, vyklouzlo mu sem tam něco z úst. Pak vypravoval obyčejně s humorem o své smrti, která prý neodvratně musí pro něho přijít za rok a den.
Láska a smrt mají prý stejné plány. Viděl prý je jednou se zuřivě líbat v příliš široké posteli. Tenkrát při tom pohledu tuhla prý mu v těle krev . . .
Ale dnes že prý by pomalu sám věřil, že on sám zrodil se z takového šílenství. Odtud ta jeho mizerie mravní, chlapecká a nelidská. Topil se v ní s rozkoší. Byla mu nutná. Nemohl jí delší dobu postrádat.. .
Jak zacházel do ulice, viděli jsme najednou jeho opravdový pohled. Blondýnka se smála. Hra začínalaj...
— Bylo by to tak zvláštní, kdyby se oba páry sešly!
— A ještě podivnější, kdyby si Tomáš a Rogner porozuměli!
— Dva světy, které existují jen sobě! Nic zatím pro nás! Pojďme! — řekl Havlena.
Míval z nás nejprostší srdce. Bouře, která rozdělovala vody před našima očima, jeho jediného vynechala.
XIV.
Tato bouře měla však své zvláštní příznaky, jichž jsme nepozorovali a neslyšeli. A třeba rovnou před námi odrážel se v louži náš kalný odraz našeho měnícího se světa, naše hlava nebyla jím bohata, nevšímala si ho. Někdy — vzpo- mínám-li teď na vše — byli jsme jistě schválně hluši a slepi.
Případ Rognerův byl přece důrazným momentem. Myslili jsme dlouho, že celé to jeho blouznění je nějak vymyšleno a že je to jen chvíle, I která se ztratí, jak byla přišla, nutný nějaký bič, který jeho duši ztýrá a sešlehá až na smrt, aby se vzpamatovala.
Chodil mezi námi usměvavý a zdánlivě veselý a vyprávěl o svých dobrodružstvích. Všechna měla jeden společný bod, v němž se sbíhaly perspektivy Rognerova mysticismu. Neboť Rogne- , A ! rovi stalo se i tělo naposled mystickou osou, kolem níž musil kroužit a která ho naposled zdrtila svou tíhou, kterou jí sám dal.
Ale snad to vše byla nějaká zdravá reakce proti našemu abstraktními veličinami zmatenému životu, z něhož Černý se jakž takž chtěl vymanit svým podivínstvím. Mnoho zbytečných rozmluv bylo mezi námi — mnoho, příliš mnoho snění a stesků.
Havlena v nich přímo vynikal.
Proto snad se jich nejdříve zbavil.
Za to Majer propadl jim docela.
1 já nemíval jsem z toho všeho smysly zcela v pořádku. Pamatuji se, že moje poznámky z těchto divných let mají v sobě něco velmi neočekávaného: plno podrobností, jež .hledají svou velikou odůvodněnost, plno disharmonického smetí, ; které nemluviicT Tce mně jinak, než já k němu — neupřímně.
Třetí rok znamenal rok zkoušky pro život. Proto jsme si bývali najednou cizí, proto jsme se rozcházeli, sotva jsme se sešli, proto bývalo nám tolik trapno, uviděli-li jsme se někde náhodou, která nás rozčilovala.
A zvědavi byli jsme na sebe, že nemožno ani 0 tom vyprávět. Stali se z nás dobrovolní vyzvě- dači vojska, k němuž jsme se však nehlásili.
Nic nebylo nás tak daleko, jako příslušenství k určité straně, spolku či sdružení.
Tvořili jsme ostrůvek pro sebe, jako bychom 1 věděli, že sopka, ukrytá mezi korálovými útesy, - vyzvedne nás jednou vysoko do vzduchu, a že staneme se světem, který může býti hrdý svou existencí.
Nic nebylo nás tak daleko jako všetečné přísahy na určité idee, na určitou víru, na určité poddanství neznámým močeni.
Neboť my všichni neměli jsme nikdy svědomí tolik čisté, abychom mohli bez rozpaků a bez vá- hání přistoupit k praporu pluku a odříkat přísežnou formuli. Pluk — neměl pro nás tohoto významu, a starý, úctyhodný sice, ale přece jen nám cizí prapor, vlajka, které jsme nevytahovali na stožár ve dnech úzkosti a radosti — nebyla nám prostě posvátnou.
Ano — vždyť my neustále myslívali na deserci. Desertovat! to bylo heslo, které plížilo se táborem. Jinak říkalo se tomu: Buď svým! Jinak jmenovalo se to: Nezapírej se! a na konec řeklo se tomu zcela oprávněně: Dělej, co chceš!
Odtud ty dlouhé debaty o vlasti a jejích právech, o socialismu a jeho znehodnocení, o svobodném člověku a jeho kompromisech se stávajícími řády.
To vše žádalo daleko kategoričtější odpovědi, než jsme podávali my. Nějak zlekáni a unaveni přišli jsme do centra myšlenek a snah, centrum zklamalo a náš tělesný vývoj dokonal, co jsme tušili. Skepticismus vyrážel květ za květem.
Vzpomínám na Maj_era. Přišel tak pružně, svižně do našeho středu. Jeho hlava byla plna všelijakých nápadů, z nichž mnohé nerozpakoval se proklamovat veřejně. Temperamentní řečník strhoval a dobýval. — Přišla krátká únava. Majer studoval ve dne a v noci. Únava přešla. Majer si zabouřil. Jako by mu stále něco scházelo. Únava se vrátila. A — tu máš! — najednou uvázl v ní až po krk. Na konec studií sice z ní zase vyvázl, ale dobře mu nebylo. A jeho pohled nad naší bez- ] radností nepřinášel zrovna nějakou útěchu . ..
Rogner byl na tom nejhůře. Už proto, že v Praze živil s.e příliš skromně na vlastní pěst a že časem přece jen si vzpomněl na to, že by mohl studovat. Na konec neměl ani trpkých dní ani veselých svátků. Všechno splynulo mu před očima, 50 Jlftí MAHEN: VJL1/ jeho život se nebezpečně zjednodušil. Jeho odvaha podala mu sice jakés takés rozluštění, nevím, bylo-li správné.
A nejsilnější ze silných — Černý? Tak se zatoulal se svou Martou, že ani nepozoroval, že večer nadchází a že je nutno se rozejít.
Když to konečně nahlédl, bylo nějak pozdě. Rozstonal se z toho a — znovuzrodil. Vypadá to sice podivně, ale vývoj událostí to potvrdil.
Naše bouře rodila se pod našimi prsty. V našich hlavách začínalo se stmívat. Tmavé blesky citu a instinktů syčely nocí. Rogner kraloval.
Tomáš přinášel najednou ironický smích .. .
XV.
Havlenovi podařilo se uprchnout z našeho začarovaného kruhu prvnímu. Jeho pobyt v Praze měl také ovšem svou zvláštní historii.
Havlena studoval kdysi reálku, ale nedostu- dovaT V šesté třídě onemocněl těžce zápalem plic, a dlouhý čas pochybovalo se o jeho uzdravení. Když se konečně vyléčil ze všeho, přišla rodinná katastrofa, která nedovolila mu vrátit se ke knihám do školských lavic, která však vrhla ho mezi nás, kteří jsme si vážili vysoce Havlenovy poctivosti a upřímnosti.
Jako mimořádný posluchač na universitě — nebylo to zrovna krásné zaměstnání na chvíli! — naučil se za pár semestrů psát do novin a při pilných domácích studiích dovedl za rok rozmlouvat o všech časových otázkách velmi obratně. Měl vyvinutý smysl pro akutnost různých problémů a pracovitost jeho — mohla býti příkladná.
Rok našeho velkého zmatku nepůsobil Havle- novi žádných větších starostí. Vypořádal se s nimi — skoro by se to mohlo říci — za večer, a zítřek s dneškem spojovat dovedl si vždy.
Bylo to koncem dubna, když Havlena odcestoval.
V poledne přišel dopis, který sděloval, že pokroková organisace na jihu Cech přijímá jeho služby pro místní časopis — a náš redaktor nerozmýšlel se dlouho.
Neměli jsme tenkrát nikdo ani krejcaru. Havlena se nezarazil.
Sotva že sehnal několik pětníků na dráhu, už vyrazil.
— Proč se divíte? Co jsem mohl lepšího dělat? Bude mi snad po vás smutno — povídám: snad! Pavouci moji, ani nevím, co bych vám řekl na rozloučenou.
— Měj se dobře! — řekl Majer.
Všichni potřásli jsme mu rukou a vyprovodili ho na nádraží. Rogner hledal na mapě, jak dlouho půjde Havlena pěšky. Peníze totiž na zaplacení jízdného do nového působiště člena naší „pětky" nestačily!
— Šest hodin. Do noci tam nedojdeš!
— Hm. Zdá se mi, že na cestě leží ještě jedna organisace. Zastavím se v ní. Nocleh už seženu.
— Mohl bys počkat a jet zítra ráno.
— Ne, děkuji ti za radu. Pojedu hned.
A jel.'. .
Cesta dopadla tak, jak očekával. Organisace otvíraly sice udiveně oči, ale brzo se spřátelily s ním — s tulákem.
Za dva dny došel dopis: Kamarádi, oznamuje se láskám Vašim, že jsem na místě a že už|pracuji. Časopis vychází týdně, má dvanáct set odběratelů, z nichž tři čtvrtiny neplatí, jsem administrátorem a redaktorem zároveň. Proto nosím snad dvojí kabát na sobě, když je tu také v dubnu ještě hanebná zima. Udělal jsem si určité disposice pro časopis, který dosud redigovaly nůžky a půllitr. Máte-li někdo něco na srdci, napište mi sem! S počátku přece jenom musím na Vás vzpomínat. Ale doufám pevně, že se Vás brzo zbavím. — Neboť žít mezi Vámi nepatřilo už k příjemnostem tohoto světa. Stávají se z Vás zbyteční lidé. Tomáš je nám všem už cizí a Majerovi už nevěřím. Pánové — rozejděte se!
Bude to lépe pro nás všechny, než kdybychom si kamarád kamarádu něco zalhávali, kdybychom _ trvali stále na tom, aby „pětka" žila. Nemá to pražádného smyslu. Odhlašuji své členství. Za čtvrt hodiny vejde do dveří člověk, který zprostředkoval mi s veřejností mně zcela neznámou plat pětačtyřiceti zlatých měsíčně — vedle diet za přednášky, kterých do měsíce deset jistě bude! Cítím, že tento člověk přirůstá mi k srdci . . . — Konec dopisu je plný humoru! Havlena probíral se z naší horečky.
XVI.
Ostatní při svém příliš [citlivém svědomí neprohráli se z ní doposud. Rogner v ní umřel.
Chvěli jsme se na celém těle. I naše myšlenky dostávaly motýlí podobu. Nebylo možno je kontrolovat, uletovaly nám a vysmívaly se. Zvláštní ticho rozprostřelo nad námi ochranná křídla, abychom ještě na čas se udrželi pohromadě. Mělo své kouzlo, které nám nebylo nijak na obtíž, Naše vyzvědačství nás brzo utrápilo. Začali jsme si zase trochu věřit. A pak jsme se rozešli úplně. Ale do té doby stalo se ještě několik pozoruhodných událostí, na něž téď mohu klást jistý důraz, když vysvětlovaly naši nemoc, malomoc a bezmocnost.
Asi za čtrnáct dní po Havlenově odchodu přednášel Majer o Tolstojovi. Byl o to požádán výborem kteréhosi studentského spolku, v němž zasedalo několik bezvýznamných Majerových přátel, na něž nezbylo už dávno pranic — ani ve vzpomínkách.
Malý sál byl slabě navštíven. Thema pozbylo lákavosti, mládež neměla už dávno na mysli jen a jen debaty o pokrokovosti a o ideách všelijakých proroků, třeba se někdy o nich nadšeně rozpovídala. Stará bývalá upřímnost, o níž vyprávěli starší studenti, a důkladná znalost současných ideálů staly se nějak hloupě překonaným stanoviskem, k němuž se vraceli mladí a nejmladší jen na čas, na chvíli. Zdravý nějaký instinkt, který takto přece jen vznikal, nestačil zachránit, co bývalo dříve — byl příliš sláb. A tak se vlastně nedělalo v mládeži nic, když i v politice úlohu její převzali dělníci a v literatuře dobří kritikové. Zbývalo jen něco planých hádek — a to bylo vše.
Sotva začal Majer mluvit, Tomáš udiveně se ohlédl. . .
Majerův hlas zněl nějak suše a nepříjemně. Snad že návštěva nebyla vlastně taková, jaká se očekávala. Návštěvníci poslouchali na půl ucha. Někteří si dělali zbytečné poznámky, jako by se jednalo o věc, která je nesmírně důležitá. Jen několik uštěpačných tváří v pozadí bylo chvíli pozorno.
Majer se nedovedl rozehřát! Ještě když mluvil o literární činnosti jasnopoljanského statkáře, zněl jeho hlas dosti vroucně. Ale sotva došel na ideje — klesal a klesal — a ztrácel se v prvých řadách.
Vytýkal Tolstému jeho malý smysl pro poměry. Relativnost nehodila se do krámu věštcova, ač — zdá se — je hodně směrodatná. Odtud pevná reakce proti kráse, proti umění, proti lásce — Majer nedovedl to ani povědět!
Byli jsme přímo konsternováni jeho výrazy. Potácel se od jednoho k druhému, neodvažoval je, nehrál si s nimi — mrtvě a suše dopadaly na váhu spravedlivé kritiky.
Oposice v pozadí sálu zvedala zvolna čelo.
Pak přišel smích . ..
A výsměch, který nečekal dlouho na své oprávnění, zabouřil nad stolem. Začala debata.
Nějaký kamarád z prvého semestru začal mluvit upřímnými slovy o svém obdivu. Majer vděčně je kvitoval. Shromáždění nevycházelo z humoristického úžasu. Přihlásil se i pán, který mezi studentstvem hrál vynikající roli učitele na poli sociologickém, mravním a polomravním a suchým hlasem strhl na svou stranu posluchačstvo.
Majerovi zaplály oči.
Čekali jsme, co odpoví na dlouhé tirrdy o mravním obrození člověka, které přece dávno už byly známy nám všem a o nichž už se přestalo debattovat — to však, co přišlo, vynutilo nám skoro slzy v oči. ..
Majer akceptoval i bezúčelné výtky řečníkovy s velikým povděkem. Proč prý neuznat, že odpor proti velikým snům Tolstojovým, je prazby- tečný? Však že on sám cítí to dobře ve svém srdci — potřebu velikých hodnot, které vzpamatují svět...
Co ještě po tomhle řekl — nevím. Mnoho řečí bylo, mnoho filosofických poznámek — ale nikdo jim pořádně nerozuměl.
A v zmateném hluku všech a rozčilení prvního stolu se zadním — Majer, náš dobrý Majer — odvolával kousek za kouskem. A když hovor přesunul se na čistě osobní pole, i tu Majer vzdával se, podléhal velmi ochotně.
Na konec prohlásil, že za určité výroky, které před rokem — pronesl, dnes absolutně neručí...
Tomášovi docházel dech.
— To už není had, který se nutně svléká — to je morální nemoc!
— A podívej se jen — jak je bled! Jak dlouho tam bude ještě stát?
— Jdi pro něj! Odejdeme!
Slova díků už jsme zaslechli jen mezi dveřmi. Připadalo mi, že jsme nějak dohráli svou úlohu a že opouštíme jeviště. Za námi zněl potlesk novému řečníku, _publikum rozčilovalo se jeho novými frázemi. Svět musí býti znovuzrozen! A kdo tomu nevěří — nemá skoro ani práva existovat...
Tomáš dal se do smíchu.
Ale venku nebylo nám nijak veselo.
Majer šel mezi námi jako stín. Jeho otázky byly krátké a bezvýznamné. Jeho poznámky týkaly se něčeho, o čem jsme nemluvili.
— Nevím, co to na mne přišlo. Havlenův případ nejde mi z hlavy. On již pracuje-— co my vlastně zahálíme. Naše studie jsou jaké jsou. Nevím, mů- žeme-li se jimi chlubit. Co jsme v nich vykonali?
— Jaká zbabělost, Majere! Plný život nezáleží přece v tom, abys odbyl několik koloquií a nějakou tu zkoušku! A plného života vůbec není zapotřebí. To všechno byla také fráze— a proto jsi dneska kapituloval.
— Snad.
— Ale říkat jsi to nemusil!
— Však to ani za řeč nestálo! A co já— co já mohu o tom všem souditi? Celý náš dosavadní /, život nemluvil k nám o jedné porážce, ani o jednom vítězství. Vše — připadá mi tak nemocné a šedivé, že vám to ani vylíčit nemohu. Někdy se člověku zdá, že ztrácí duši. Sedím doma při čtení a řádky míhají se mi před očima. A já zabloudím najednou pohledem na svoje ruce, ručičky. Jsou bílé— vidíš je — bílé, až divno bílé! A doma sedí u kamen matka, ruce jediný puchýř a mozol. Takové vylouhované prsty od praní v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek a celý týden. Musí být živa, pere, dře se, namáhá se. A já zatím sedím a studuji, t. j. mořím svou hlavu všelijakými věcmi, které zastrkám potom do škatulek, abych mohl se stát užitečným státu, lidstvu, vlasti. Ne, mně už studie lezou nějak z krku. Strkají mne do světa, do něhož se mi nechce—toť vše. A já při tom stávám se směšnou figurou sám sobě. . .
— To je nějak hloupě brzo! zahučel Tomáš.
Sotva jsme popošli několik kroků, dal se Majer do pláče. A pak se rozesmál.
— Jak je to div-né a tak sen-ti-mentální! Tomáši, co dělá tvoje láska?
L, XVII.
Tomáš byl zřejmě v rozpacích. Co měl odpovědět?
Vzpomněl si té chvíle, že už po pět dní nehnul se ode mne, že ani na večer nedovedl zmizet. Jak jen jsem to mohl nevidět?
A teď tedy byla tu přímá otázka.
— Proč se na to, Majere, ptáš?
— Myslím si, že to nebude trvat ani měsíc, a že se rozejdete.
— Já a Marta?
— Snad už jste se nerozešli?
— Ještě ne. A proč to čekáš?
— Protože máš zase onu tvář z těch dob, kdy jsi byl cele náš.
Ale já přece už nemohu být váš, když už nejsme pohromadě. Havlena schází, Rogner je ztracen.
— Bohu dík! Unavoval mne už svým životem.
— Nemusil sis ho tolik všímat!
— Ba že! Těžko je mi s vámi, nějak velmi těžko. Měl bych odejet.
— Proč tedy nejedeš?
— Kdyby nebylo tíživé mdloby u nás domah Vypadá to jako v zřícenině. Maličká světnička, hlavu v ní postavit si nesmíš, tomu brání i starý, vydrhnutý pekáč na zdi! A obtěžovat matku se mi nechce. Zde se protloukám aspoň jak chci, a ona toho nevidí. Doma byla by ze mne nešťastna.
— Kdož ví? Vypravuje se tak ledacos o srdcích matek —!
— Co není pravda!
—• Kde máš důkazy pro to?
— Půl roku mně již nepsala! A to proto, že kterýsi hlupák jí doma nažvatlal, že já nestuduji, jak bych měl. Věřila mu více než mně!
— A to tě tolik bolí?
— Nechrne toho! — Na mou otázku jsi mi doposud neodpověděl.
— Přijď tedy zítra v poledne do kavárny!
Majer se zaškaredil.. .
Druhý den přinesl nové zamračení a zbytečnou komedii. Čekali jsem na Tomáše dost dlouho než přišel. A když usedl u okna, málem si nás ani nevšiml. Začali jsme hovořit o politice a rozebírali poslední úvodník Havlenova žurnálu, který překvapoval určitou rázností slov. Při tom bylo mezi řádky tolik dětinství, až to zaráželo. Ale článek celý sám byl přece jen dobrý.
Zadíval jsem se do ulice.
Na protějším chodníku stála Marta a dívala se na nás. Tomáš se nehnul. Pozdravil jsem. Tomáš zčervenal.
Pak vzal klobouk a odešel k ní ven.
Majer se smál: —Jaká komedie! Rozejdou se opravdu! Vidíš, jak jí podává ruku! Ona jistě tu na něho v ulici čekala. A on ji konejší. Teď ji dokonce hladí po vlasech! Nu? S bohem! Výborně!
— Ale ona se směje!
— Nerozumí všemu!
Tomáš vcházel znova do dveří. Jeho obličej byl pln záře, která potěšovala ...
XVIII.
Tato hloupá komedie nebyla mi však nijakou odpovědí na Majerovu otázku. Majer se klamal, myslil-li, že Tomáš byl k němu upřímný. Což pak bylo třeba takové pitomé scény na ulici? Nevěřil jsem, že Tomáš udělal vše úmyslně, že věděl, že Marta přijde do ulice a že on bude sedět v kavárně. Snad chtěl nám opravdu něco vyprávět, čeho jsme dosud netušili a nevěděli.
Podivno! Majer se dal upokojit. r Za čtrnáct dní po této události mohl jsem však něco vyprávět, co by Majera bylo jistě překvapilo.
Neboť — já viděl — Tomášovu vášeň.
Marta byla Tomášovou obětí docela! Byl jsem o tom přesvědčen.
Byl parný den — sotva jsem se vlekl po chodníku. Nevím už, nač jsem myslil, byl jsem jako opilý suchým vzduchem a bzučením unavených včel a mravenců — lidí přede mnou, svěsil jsem hlavu. Jak jsem tak dlouho šel, smysly ztrácely svou bystrost. A když jsme zvedl oči, ani mne to nijak nepoděsilo, že Tomáš s Martou šli právě přede mnou .. .
Viděl jsem, jak se o něho opírá a jak on rád nese její tíži pod paží. Marta^ měla velký, bílý klobouk s modrými stuhami. Červený motýl vypadal tak schlíple v zuřivé ostrosti barev nad jeho křídly! Jedna — dvě — Marta kolébala se v bocích.
Náhlá zvědavost zatlačila mne na druhý chodník.
Pozoroval jsem je.
tV) JIŘÍ MÄHEN: Tomáš byl v nějakém zvláštním rozmaru. Několikrát se zasmál tak vesele, až Martu strhl. Jeho rámě neustávalo se tisknouti na její. Byla to podivná hra. . .
Zabočili v právo. Šedá ulice táhla se před námi. Nebylo jí ani konce. Skoro chtěl jsem se již obrátit.
Najednou se Tomáš zastavil.
Stál jsem právě v průjezde kteréhosi domu, když se to stalo.
Tomáš prohlédl rychle ulici. Pak vešel s Martou do domovních vrat.
To přece nebylo ani jeho ani Martino obydlí!
Co to znamenalo?
Dům, do kterého vešli, byl mi nějak velmi dobře znám! Odkud jen? Ah! Už jsem to našel!
V prvním poschodí v právo bydlel v něm právník Čuda, obyčejný hejsek, kterého si Praha vychovala, a kterého už venkov dovedl postrádat, oželet. V prvém patře pokoj, zvláštní vchod . . .
Zapotácel jsem se. Bylo by to možno?
Právník byl s Tomášem znám. Vědě] jsem to najednou zcela určitě. Psali si kdysi, Čuda měl také jednou zajímavé nápady pro nás. . .
Jak se to stalo -— že jsem vběhl za milenci? Najednou stál jsem na chodbě a srdce bilo mi tak hlasitě. V právo byl tedy! — pokoj, visitka visela na dveřích. Šel jsem a zaklepal.
Ticho ...
Zaklepal jsem po druhé.
Ticho .. .
Již jsem zvedl ruku, abych zaklepal po třetí, když — tichý šramot zahřměl mi v uších. Tomáš a Marta byli uvnitř! Zaslechl jsem její šepot...
Zaklel jsem hodně hlasitě a vyběhl na ulici.
Za hodinu šel jsem už klidně po chodníku. Zvědavým zrakem prohlížel jsem si dámy v právo a v levo.
Co mně bylo do všeho!
Záclony Čudova pokoje byly spuštěny . . .
XIX.
Doma dověděl jsem se ještě jinou novinku: Rogner byl nemocen a vzkázal, abych ho navštívil.
Šel jsem rovnou k němu.
Nečekal jfem nic obyčejného, ale Rognerovo vzezření mne poděsilo. Černé kruhy pod očima se prohloubily, na polštářích třásly se dvě ner- vosní ruce tak vytrvale, až to srdce svíralo. Na podlaze byla krev.
— Rognere! Kamaráde!
—- Nediv se, nediv! Přišlo to na mne, jak jsem ti říkal. A pomysli si — ještě k tomu v době, kdy já byl nejsolidněji živ! Věříš-li pak, že já celý týden vydržel sedět doma?
— Co jsi dělal?
— Psal delší věc.
— Ukaž!
— Je tam ve stolku, vyndej si ji!
Nevěřil jsem mu. Vzal jsem papír do ruky — opravdu! Delší prosa, nějakých třicet pečlivě psaných stran. Písmenko šlo ochotně za písmenkem, na některých stránkách jenom jediná, jediňou- čká oprava — a ta ještě tak něžně poznamenaná, jako by ustupující slovo mohlo být uraženo. Nějaký vztek dral se mi do očí a lítost a zklamání. . .
— Kde tě bolí?
— Na prsou!
— Dal jsi zavolat lékaře?
— Co by mi řekl? Že mám souchotiny — to vím už dávno. A vidět jeho rigorosní tvář vedle sebe — to už nebaví.
— Stonal jsi už tak dříve?
— Jenom jednou se mi to přihodilo! Byla to příliš dojemná historie. Celá rodina plakala.
— A což ti není sebe líto?
—- A proč by? Nemohu za to, že jsem nemocen.
— Můžeš však za to, že se zabíjíš.
— To je mi náramně jedno. Co dělají tuši?
— Mlč! A neptej se na ně! O čem jedná tvá prosa?
Rogner se zasmál: O čem jedná? Dá se to velmi těžko povědět. Jedná o mládenci, který chce mít někoho rád a nenajde než prodajné děvče.
Rozzuřil jsem se: — Jaký nesmysl! Pořád vám to straší všem v hlavě! Nedovedete se odtrhnout od svého hladového požadavku?
Začervenal jsem se: bílý Martin klobouk zjevil se mi před očima. Její červený motýl třásl se Rognerovi v hrdle.
— Rognere, my všichni jsme stále dětmi! Naše útočnost — povím ti to zcela vážně — je prostý nerozum.
— Jsi rozčilen. Stalo se ti něco?
— Nic, chlapečku. Vzpomínám si na tvoje seznamy proskribovaných. Kde pak je máš?
— V hlavě. Co jsi chtěl s nimi?
— Povídat si o nich.
— Nestojí to za řeč. Někde jsou velmi sprosté.
— A to tě'dodělalo!
Zasmál se bodavým smíchem a zakašlal. Přiložil jsem mu studený převaz na prsa. Ruce měl jsem jako v ohni. Moje oči byly plny něčeho, čemu jsem naprosto nerozuměl. Nějaká žíznivá obloha položila se na propasti a ssála moje vody ze hlubin.
Usedl jsem na židli a zabořil hlavu do dlaní.
Rogner těžce oddychoval . . .
XX.
Za týden se uzdravil. Ale když vyšel ven, byl podoben stínu, který se třese na hladině. Potácel se se strany na stranu, opíral se o hůl.
— A tak mi to připadá, můj milý, že to tu přece jenom nějak všechno přestojím. Dneska v noci se mi zdálo o tom, že dožiji devadesáti let. Nebylo by to snad ani nic divného, můj dědeček umřel — byly mu sto čtyři roky. Po prvním návalu, který na mne před lety přišel, cítil jsem se neobyčejně svěží, neobyčejně lehký. Tenkrát skákal jsem po lese s pařezu na pařez jako veverka. Doma nemohli mne udržet, ač mně slibovali hory, doly. Já prostě potřeboval slunce, slunce a slunce a ne klid! Teď ovšem — hehe!
— Nu, Rognere, nesměj se! A pověz všechno!
— Teď potřeboval bych nějaké děvče, s kterým by se dalo tiše mluvit. Víš, tak asi, jako má Tomáš Martu —■ rozumíš?
Přikývl jsem a zaťal zuby. Svět byl vzhůru nohama!
— Tomáš je chytřejší vskutku než my všichni!
u.L ¿^M i - - f— L Věř mi! Jeho láska, toť profylaxis šťastného a klidného života.
— Jaká profylaxis?
— Vždyť on nemá k mé povaze daleko . ..
— O tom mohli bychom se teď hádat.
— Myslíš, že je jiný než já?
— Počkej! To je těžko rozhodnout.
Zatmělo se přede mnou. Svěsil jsem hlavu.
— Mysli si, Rognere, že máš pravdu! — A teď je ti tedy lépe?
— Nu — jak se to vezme! Mně se zdá, že je mi lépe.
— Měl jsi vzít přece jen lékaře na poradu!
— Bylo by to zbytečné vyhazování peněz.
Zašli jsme do výletní restaurace. Rogner se uzdravoval takřka před mými zraky. Jedl hltavě a mnoho. A pil, mnoho pil... Smál jsem se, že si přitíží.
— Musí to být — odpověděl mi vesele, moje síly křičí o smilování. Dám si ještě beefsteak! Co slunce nedalo mně, dalo zvířatům a zelenině. Musím si to tedy zaopatřovat oklikou. Jen aby to bylo dobře připraveno!
Neustával se smát. Cestou k domovu vyprávěl mi o svém posledním dobrodružství. Nebylo příliš dobrodružné. Hra na schovávanou. Zástavou byly hubičky tříletého děvčátka.
— Rognere, slib mi, že budeš hodnější!
— A což pak ty studuješ medicínu?
— Jsem přece tvůj kamarád! A ty si věru nezasluhuješ, abys tolik trpěl, a zbytečně! Měj už jednou trochu rozumu!
— Celý týden jsem ho měl a vidíš, co z toho mám.
— To dělá všechno to před tím a ne ten týden!
Rogner se na mne podíval. Zavrtěl hlavou a zakašlal. A pak mi stiskl ruku: Když tedy chceš, slibuji ti, že budu hodnější. Na mou duši! Ale — mojí hlavě nevěř!
— Je to takové podezřelé hnízdo!?
— Ba že hnízdo — a hadů! Syčí tam neustále a pořád se kroutí a protahují. Ale já už se s nimi vypořádám — uvidíš! Tady v levo za zahradou v té ville, vidíš? — syčívali kdysi tak vztekle, že to lidé slyšeli! Pojď rychle — odtud!
... Tomáš a Rogner se setkali. ..
A teď to bylo něco pro mne!
XXI.
Než jsem se nadál, byl jsem stržen do jejich vírů. Snad jsem nebyl slabší než oni a měl více odvahy a chuti do života, podlehl jsem však tak brzo. A úplně! Ani rukou jsem nezvedl, nevzpíral se. Nezáleželo mi na ničem. Chtěl jsem se uklidnit.
A bylo to dost zvláštní: uklidňoval jsem se . . .
Zatím co oni chodili trápeni neznámými mukami, voděni tajemnou rukou z kouta v kout, připadalo mi někdy, že nebyl jsem volnější než za těchto nutných bouřek. Vyhledal jsem si nové kamarády na čas. Dovedli zpívat a smát se vesele všemu, co přinášelo radosti, třeba ne hned čisté a skutečně radostné.
Byli to také zajímaví lidé. í Žel — že jejich známosti se mi brzo přece jen zhnusily! Jejich zajímavost byla mi totiž najednou velmi podezřelá. Jejich ztřeštěné výbuchy měly v sobě něco. co mne svádělo k úsměvu, co mne 5 tnaprosto neuchvacovalo, neděsilo, při vší opilosti byli všichni tito lidé velmi, velmi střízliví a jejich život příliš příkladným životem. Scházela mi u nich tajná nějaká vášeň, tajná bolest, tajná hrůza z něčeho, čeho rozum nechápe — a oni pili a výskali, na výlety chodili a k děvčatům, tak programově, tak plánovitě, až to zaráželo. Po několika týdnech opustil jsem je nadobro.
Rozbitá „pětka" vábila mne zase k sobě.
Slyšel jsem její podivný hlas.
Majer seděl proti mně a rozkládal: Všichni jsme nemocní. Rogner je výjimka. Jeho pravá nemoc, myslím, je už překonána. Mluvil jsem s ním nedávno. Byla radost ho poslouchat. Má všechno nyní tak nějak promyšleno a skoro bych řekl: vydefinováno. Nechce se ničím dát překvapit. Rovnováha a rovnováha! to je teď jeho heslo. Chodí pilně na procházky a čte od rána do večera. Studuje teď svůj obor neobyčejně pilně.
— Jaký je vlastně jeho obor?
— Literatura.
—• Ukazoval mi nedávno nějakou prosu. Staré thema pro mládež: láska a její nesnáze.
— Pak jsi jí nečetl! To by bylo příliš jednoduché. Jeho prosa, o níž ty mluvíš, je velmi pozoruhodná. A není rozhodně tak prosta, jak se domýšlíš.
- Je velmi poctivě pracována. Na některých místech je přímo mistrný dialog. A chceš-li vědět něco nového: Rogner píše drama.
Usmál jsem se . . .
— Připadá ti to divné? I mně nevedlo se jinak, když mi to nedávno svěřoval. Ale, věř, kamaráde, jeho thema je obdivuhodné. A pomysli si: o lásce a podobných — nesmyslech nebude v dramatu ani slova. Dovedeš to chápat? Věc je mi ještě dnes velmi složitá. Ale Rogner má ji v hlavě. Podíváme se, co se ze všeho vyklube!
— Dobrá vůle nedělá všechno. Drama může psát jen duch naprosto harmonický.
— A Rogner jím teď je.
— Pak se stal zázrak. Ostatně zdá se mi, že z nich nevycházíme.
Naklonil jsem se přes stůl a řekl Majerovi: — Myslíš, že se budu o „pětku" pořád tolik starat, a že mi na ní něco záleží? Ať si Rogner napíše svoje drama nebo ne — mně je to jedno. Unavili jste mne.
— Jsi příliš passivní povaha.
— Ještě něco! Víš-li pak, že já už žádnému z vás nevěřím?
Majer zvedl udiveně oči. Pak mu to v koutku úst zacukalo, a velké světlo rozložilo se mu po tváři: Můj milý, o to, věříš-li či nevěříš-li — se nikterak nejedná! Divím se ti, že se dáš ještě takhle mást svým hněvem a svými náladami, za něž „pětka" nemůže. Jdeš — prostě — s námi. Toť vše.
— Ale nepůjdu!
— Uvidíme!
XXII.
Byl jsem pevně odhodlán, přerušit s „pětkou" veškeré styky. Vábila mne sice, ale já ji nechtěl slyšet. Stačila schůzka s Majerem, abych se postavil na vlastní nohy a šel kus cesty sám. A všechno bylo by se mi podařilo — kdybych byl neměl s každým z ní něco společného.
Na Havlenu vzpomínal jsem za těchto chvil nejvíce. Líbil se mi čím dále tím více. Jeho práce byla mi útěchou i pro mou budoucí práci, která mne dosud nikterak nevábila, snad proto, že jsem se na její povinnosti dosud pořádně nepodíval. Vše míjelo kolem jako prožitý sen, hukot dne a jeho radosti šly jenom mimo má okna. Nikdy nezaklepaly u mne trochu důvěrněji, ač jsem si toho někdy velmi vroucně přál. Osaměl jsem jaksi a bál se i sám sebe.
A tu — hle! mladičký Havlena nějak mne ze všeho vytrhoval. Neměl "se zrovna dobře, ale bojoval, pokud mohl. Rval se na všechny strany, málo odpouštěl. Je pravda: kompromissů za těch několik měsíců podepsal hezkou hromadu, ale srdce k nim nepřidal. Smiřoval se se světem, poněvadž mu chtěl porozumět.
A to mi scházelo nějak skoro naprosto.
Pozoroval jsem, že ani divadlo nedovedlo mne už pořádně pobavit. 1 v něm viděl jsem plno osob a málo děje. I koncerty působily mi jisté nemilé vzrušení. Wagner byl mi příliš slavnostní a Beethoven příliš hrdinský. Třikrát zabloudil jsem na operettu. Nebyla ani trochu vtipná.
Havlena zatím přednášel po vsích a městech. Vypomohl jsem mu asi po dvakrát. Ale publikum necítilo u mne tolik vřelosti pro předmět, o němž jsem přednášel, kolik jsem míti měl, a zůstalo velmi chladné. Zklamal jsem je i sebe.
Měl jsem k Havlenovi jistou úctu. Rostla ve mně a neumenšila se. Malý dělník, ale válčil.
Rogner neměl k němu daleko, kdyby netrpěl tolik svými instinkty. Jak se tak uklidnil, byla radost se na něho podívat. Měl neobyčejně krásné oči, nemoc je prohloubila a touha po dokonalosti započatého díla propůjčila jim nové světlo pro sen dne a noci.
Navštívil jsem ho.
Seděl na židli, arch papíru před sebou. Ruce měl složeny do klína. Sotva že na můj pozdrav odpověděl.
— Nevytrhuji tě snad?
— Posaď se! Jen si nemysli, že jsi mi na obtíž. I kdybys tu seděl dvě hodiny —nezmateš mne.
— Vše je tedy v pořádku?
— Ó, v dokonalém. Jenom ta slova kdyby se mi tolik nezpronevěřovala! A ruka není jaksi dost pevná. Prázdný prostor pod ní, čistý papír ji příliš znepokojuje.
Prosil jsem ho, aby mi kousek přečetl. Nedal se dvakrát pobízet. Byl jsem nadšen jeho odvahou. Kus měl skutečně zajímavé thema: naprostý nedostatek lásky vrhal hrdinu v politický boj. Veliký jedinec rozsévá svoje náboženství davům. Pak dostaví se krise. Láska sociální ustupuje sebelásce. Pomluvy se hrnou. Svět útočí. Individualista čeká a čeká a nebrání se. Učiní jediný ústupek a — klesá navždy bezcenný...
Rognerova slova měla svůj zvláštní půvab. Panoval sice ještě mezi nimi nešvár, ale měla svůj hrot a svoji přílbu. Chránila a útočila. Drama však nesmělo trpět svým vojskem.
A při tom všem — dověděl jsem se to později — tato celá práce byla napsána za deset dlouhých hladových dní!
Rogner se opravdu překonával.
Hle! Jak mne „pětka" držela zase ve spárech!
I Majerova ústupnost začala být po čase také mou. Majer byl zkrátka svědomitá duše, a tím jen dalo se vysvětlit jeho quasi nemužné jednání. Cítil to velmi dobře, že staré hodnoty nelze rázem přeměnit, že nové ceny nerostou jako houby po dešti, že je naší největší ctí nalézti jim jejich pravý význam a novou platnost. Svět nežádal nijak na nás zbytečného revolučního nadšení, ani nějaké příliš úzkostlivé práce. Sfinga chtěla naši dětskou odpověď. Co nám byly platný posy a affekce? Co nám mohla vysvětlit veliká gesta, když jsme nedovedli je ani dvakrát opakovat?
Bylo nám z toho nějak úzko, pravda! Ale naše úzkost byla obranou proti pessimismu, kterou jsme chránili svůj pučící optimismus. Dnes to vím velmi dobře.
— Ale tenkrát?
Majer neměl v sobě nic, co by lákalo, kdo ho znal jen povrchně. Zmizel s jeviště, kde se mu tleskalo. Stal se podezřelým člověkem všem, kdož znali jenom jeho řeči, jeho velké rozčilování z anno domini.
Někteří z těchto lidí, kteří byli málem jeho žáky, začínali o něm šířit pomluvy a klepy. Že vstoupil do jakési strany, s kterou dříve naprosto nesympatisoval, že jeho názory jsou teď krajně reakcionářské, že se z něho stává praobyčejný měšťák, který po obědě musí mít černou kávu a hodinu spánku.
Bylo to příliš komické, tato starost o desertéra. Čekali jsme trochu větší obžalobu. Nepřicházela. Svět byl přece jen moudrý . . .
A my byli všichni přece jen stále hodně mladí!
Čím jsme se to trápili?
Proč jsme nehledali jen a jen svou radost?
\ I tu jsme měli. Ale nemluvili jsme nikdy o ní. Byla nám vzácná, když přišla. To dříve za nenadálého shledání všech, kdy zahučel samovar a Havlena četl některého ruského autora. To tenkrát, když přišel nějaký Havlenův sentimentální dopis. To tenkrát, když Rogner začal vyprávět o svém neustálém mládí, na něž neustával — vzpomínat. To tehdy, když stinný les zahalil nás všechny svým chladem a Majer si zavýskal. . .
Ano, bývalo to někdy velmi krásné. Hloh kvetl na mezích a my měli plnou hlavu jeho květu. Pohanka třásla se u našich nohou a volala včely k svému bohatství.
Divný stesk přepadal naši duši . . .
XXIII.
Tomášovi jsem se vyhýbal.
Neměl jsem mnoho chuti se s ním bavit. Jeho láska brzo mne unavila. Pozoroval jsem, že nebyl jí zcela nic zmaten. Byl stále ve své kůži, stále — jak se zdálo — týž milenec, týž student, týž přítel — jeho obličej byl si vždy podobný.
Jeho klid byl mi však nesnesitelný. Pamatuji se, že několikrát chtěl jsem se k němu rozběhnout a potrápit ho svými řečmi, které on vždy s úsměvem přijímal. Bylo mi však protivno myslit na jeho blahovůli, a zanevřel jsem na kamaráda. — Ať si dělá co chce — mně jeho jednání už nijak ne- rozčilí! — tak říkal jsem si rozhněván jeho chladem.
Jak je to podivné! Tento člověk stal se mým nejlepším přítelem! — Za kteréhosi deštivého jarního dne potkali jsme se u hřbitova. Nezdál se být překvapen tím, že mu podávám ruku. Což mohl tušit mou nelásku? Rozpovídali jsme se. Jeho rty — všiml jsem si toho velmi dobře, neměly již té pevné linie, jako dříve, uprostřed prohnuté, jak držadlo luku. Šípy, které vysílaly, byly hračkou pro zasmání...
— Ano, kamaráde, všechno se mění. Jaká krásná udatnost! Pozoruj jen, jak drobounce prší. Nevím, ví-li člověk, kdy má opravdu hlavu nastavit svému dešti.
— Proto máme legendu o sestoupení ducha svatého a svátek na památku úžasné události.
— A co děláte všichni? Je to asi čtrnáct dní, co neslyším o vás ani slůvka.
— Čekáme na tebe, kdy se k nám vrátíš.
— Potřebujete mne?
— Ne, Tomáši, nepotřebujeme.
Zrudl jsem ve tváři. Náhlý vztek zbarvil mi oči. Zastavil jsem se. Tomáš díval se do krajiny. V daleku mžilo na kopcích. Na poli vyráželo obilí. Jemná zeleň prochvívala mlhou. Po silnici hrčel vůz. Koně cvakali podkovami i v blátě.
— Tomáši!
Nemohl jsem se přemoci.
— Tomáši!
Neslyšel mne. Byl jsem tomu srdečně rád .. .
Najednou jako by všechno to jeho bylo se mne spadlo.
— Podivná harmonie! povídám mu za zády.
— Jaká láska oblaků k zemi! zašeptal.
Kdybychom nemluvili, snad bychom se dorozuměli lépe.
Zase to ve mně vybuchlo ...
— Tomáši — co dělá Marta? Chodíte ještě spolu?
•— Proč se tak divně ptáš? Je mou milou jako dříve. Nemyslím, že bych ji pustil z ruky ...
To bylo krásné slovo! Cestou k domovu ztratilo se mi však do bláta. Tomášovy rty povídaly něco zcela jiného. Rozuměl jsem velmi dobře jejich hře, jejich dešti. Po tomhle jaru nemohlo přijít úrodné léto. Tomái se přelhával, Tomáš cítil svou nestatečnost. Proto začínal mluvit lyricky a — k čertu! Tomáš byl starým Tomášem a nebyla jistě daleka doba, kdy bude zase cele náš a náš!
Na konci ulice, v níž jsem bydlil, ale kterou jsme přešli, jdouce bez cíle za svými náladami, chytil se mne pod paží.
Teplo usídlilo se mi u srdce.
Dověděl jsem se všechno. Marta začínala být velmi divnou. Neboť Tomáš — hm — jak to říci?— měl ji příliš rád ..
Cekal jsem rozhodné slovo. Neřekl ho.
XXIV.
A přišla plnost času, studie se dokončovaly a my byli neustále na témž místě. Nebyla to nijak závisti hodná posice! Říkalo se nám sice tu a tam, abychom si vážili této své neodvislosti, ale my nedovedli to chápat, jak někdo může nerad se obětovat. Co nám bylo po všech plachých radostech, jež přinášela svoboda těch, kdož o ní dovedli jen mluvit? Nezamlouvaly se nám, neměly toho, co jsme na nich chtěli mít: znak hrdosti a naprosté dokonalosti. Byli jsme tak křesťany v nejlepším slova smyslu. Naším heslem bylo: Buď peklo či nebe! Tertium non datur. Očistec mizel nám v tmách půlnoci a světle poledne. To že my příliš intensivně prožívali soumrak a — šero rána.
A tak jsme jenom nevěděli, čí jsme. V bludném kruhu točilo se vše kolem nás. Naše výlety a vyjížďky nezabraly nikdy širší kus země. Nosili jsme ji v hlavě, znali jsme ji či domnívali se ji znát, a dostačovalo nám to. Spokojeni mohli jsme být, kdyby tomu nebylo něco bránilo.
U Tomáše bývaly to večerní chvíle, kdy sedával sám doma. Tu jistě nemohl na sebe — pro ni, pro Martu zapomenout. Měl mnoho práce se zkouškami, vrhal se na ni, aby mu nepřekážela, aby s ní byl hotov •— Marta mnohdy odcházela s prázdnou. Zádumčivost, kterou pozorovala na jeho čele, přejala i pro sebe. Ne, nebylo radostno potkat šťastné milence!
Líto bývalo mi jich, a některou chvíli neodolal jsem, abych se k nim nepřidal. Lákalo mne pozorovat hru z blízka a chtěl jsem Tomášovi pomoci ze situace. Nevím, pokud se mi to dařilo ...
Milenci neradi se klamou a neradi přiznávají se k něčemu, co někdy v nestřežené chvíli prozradili, na sebe pověděli. Tomášova láska krvácela hned z několika ran.
Marta byla však úžasně spokojena.
Rogner říkával, že nachází v Tomášovi svůj sen o dobrém muži, že jistě na nic jiného nemyslí, než na to, kdy se vezmou. Možná, že se nemýlil.
Ale myslím, že milenci i to měli už za sebou. Marta strojila se přece jen zase nějak koketně Její únava brzo přešla. Červený motýl hrál zase novou barvou.
Tomáš v jeho stínu se červenal.
Což pak se hra obnovovala?
Nerozuměl jsem tomu.
V té době i já na chvíli se zamiloval a snad tak viděl jsem obnovovat se lásku trochu delší než obyčejně bývají. Můj zájem sice rostl, ale bystrost mizela. Byl jsem zaujat více svými sny než skutečností, jež mi byla náhle dosti obtížná a chvílemi plná rozmrzelosti. . .
Moje černovlasá panenka dovedla však brzo zpozorovat mého přítele i jeho nevěstu. Netrvalo to dlouho, přinesla mi první své zprávy o tomto poměru, o němž jsem tvrdil, že mně je trochu znám.
Marta musila prý doma pro Tomáše mnoho vytrpět. Otec s počátku nechtěl dovoliti tomuto poměru a jeho ochota k nápadníku byla jen předstírána. Bál se, že nápadník mohl by právě pro vzdor být jeho dceři nebezpečný, a tak jen povolil a povoloval. Matka nebyla hloupější. Všechno bylo velmi dobře vypočítáno. Nu — a teď už Tomáš — byl v pasti.
Má černovlasá přítelkyně byla daleko chytřejší. Jí o past se nejednalo, dovedla si jí sice vážit, ale ona chtěla být vždy jen — kočkou.
Nechtěl jsem být dlouho myší, rozešli jsme se . . .
Tomáš přišel mi gratulovat. Rukama jsme si potřepali tak upřímně, až Majer oči úžasem vyvaloval. Bylo to nezvyklé divadlo. Smích zvučel nad hlavami.
— Nu — nu! To je mi nějaká srdečnost!
— Mlč, Majere, když tomu nerozumíš!
— Jako obyčejně. Ostatně jde jistě o nějakou nerozumnost!
— Ano, příteli!
Z Tomáše stával se zase náš kamarád.
To jediné však potěšovalo. A zase jen na chvíli. Po třech nedělích našeho veselí byl Tomáš smutnější než jindy.
A plnost času přecházela ...
Rogner říkával: Uvidíte, že se narodí ještě dítě s úsměvem na tváři. A pak přijde konec světa!
— As ním i poslední soud.
— A naše „pětka" se dostane do nebe.
— Nebo někam ke žlabu — A naposledy se někdo ožení.
— Rognere! Proveď to!
Skrčil se a očima zamrkal. A pak mávl rukou, jako by někoho odháněl. Zpropadené ženské! Zase se k němu dívaly oknem ...
„Listina proskribovaných" patřila však už přece jen minulosti.
Rogner byl zcela zdráv.
Majer nastupoval zvolna na jeho místo. Jeho tváře pobledly, jeho vlasy prořídly tak hanebně, že to už ani k smíchu nelákalo. Jeho prsty byly brzo natažené struny, brzo paličky pro buben. Černá káva a cigára stala se denní nutností. Za rok byl si zcela nepodoben.
Přijel Havlena nás navštívit. I on byl si nějak cizí.
Jeho hlava byla celejší a otevřenější. Vousy pod nosem dosáhly úctyhodné délky. I brada slušně na všech místech už zarůstala.
— Vlasy na stranu, čamaru, vousy dolů, Havlíček by z tebe mohl být.
— Rognere, jsi pořád stejně dětinský? Vždyť Havlíček byl černý. A já jsem rezavý.
— Máš svoje noviny u sebe? Na mou duši! Samý rez!
Havlena se dopálil. Ale netrvalo to dlouho, přiznal, že jeho noviny klesají od čísla k číslu.
— A to všechno proto, chlapci, že musím přeběhnout.
— Desertovat — se říká!
— Nuže tedy: desertovat! Ano, včera mi bylo dvaadvacet let a já musím začít jinak.
— Snad chceš říci: jinak pokračovat?
— Nuže tedy: jinak pokračovat! Co mi skáčeš do řeči? Co pak ty děláš?
— Píše drama ...
Rogner se ušklíbl! To už dávno nebylo pravda!
XXV.
Na večer sešli jsme se v Majerově pokoji.
Havlena vařil čaj. Bylo to jeho oblíbené zaměstnání při našich dřívějších večírcích. Nemusil aspoň mnoho se s námi zlobit. Ale teď bublalo mu to neustále mezi zuby.
Ty podivné venkovské poměry! Co všechno najednou na něm nechtěly! I práci — intensivnější činnost mezi dělnictvem mu zakazovaly, že prý to není pro redaktora nutno,1 že je jiné práce dost a dost. Jmenovitě starosta a první radní že by zasloužili zase několik za uši. To prý je zatím čin ke blahu všech nejnutnější. A pak, aby nezapomněl pan redaktor zajet do Prahy zeptat se pánů nahoře, co se má dělat pro organisaci non plus ultra pokrokových lidí, že to nijak nejde vpřed, ač si toho přeje celý okres a celá země. Aby přece přijel zase někdo přednášet! Vyplní to vždycky beztoho aspoň tři — čtyři čísla časopisu!
— Mlč už, prosím tě! Máš zlost.
— A jakou!
Všichni dali jsme se do smíchu.
Havlena se přece jen nezměnil. Něco hranatého bylo sice v něm, ale neuráželo to. Slušelo to jeho hlavě.
Zabrali jsme se do vzpomínek. Divně dopa- dávalo to s námi před časem. Kdo by to byl býval řekl, že Majer měl být kdysi zavřen pro pobuřování a nějaké delikty, kterých při tom bývá na fůry? Tichý hoch, který seděl na židli a skoro nepromluvil, ten že chtěl kdysi burcovat stát? A přece byla to pravda!
Bylo tomu právě tři roky.
Tenkrát měl Majer ještě hlavu plnou toho, čemu se říká mladé nadšení, idealismus, krásná vášeň a tak všelijak, že se v tom ani policajt nevyzná — proto si pořádně zabouřil a zahřímal proti nějakému krveprolití na jihu říše. Přišlo udání a vyšetřování.
Majer hrdě se ke všemu přiznával.
A pan policejní komisař měl neobyčejně lidské oči.
— Vypravovalo se mi o vás, že jste hrozně nebezpečný člověk. M Ano — vypravovalo se. Ono — se vypravovalo . . .!
— Smím se ptát, pane komisaři, proč mne vyšetřujete?
— Nu, to je taková lapálie. Kde pak jste se narodil?
KAMARÁDI SVOBODY. 7!) \ ví -v -V^jl^C A dU A- . * nl ( i Po čtrnácti dnech zpozoroval asi rakouský stát, že ještě existuje. Majer byl zachráněn.
Když teď jsme na to vzpomínali, připadalo nám to tak zbytečně komické! — Co jsme to ten- kr^i^ jenom chtěli?
jHle! Svoboda, 'svoboda se nám všem zamlouvala ale v rukou neudržel ji a nechtěl držet nikdo! Kamarádi svobody jsme byli a ničím více. A proto jsme byli tak malomocni a rozteskněni.
Havlena měl ovšem své ideály srovnány v hlavě. Kdyby jenom nebylo bývalo hodně zbytečného při nich! Svobodáři byli jsme každým coulem, ale jak se projevit? Složit přísahu? Vstoupit hned přece jenom v nějaký určitý šik? Či stále jenom mít platonické sympathie?
Neuvažovali jsme nikdy o tom příliš dlouho. Naše jednání mělo teprve přinést určité překvapení té či oné politické straně po letech. Zatím nebylo nutné.
— Zpohodlněli jste, pánové!
— Výborně, Havleno! Víš-li pak, že Rogner dokonce dovolil si stonat?
— Co pak ti bylo?
—- Plil jsem na náš život. A poněvadž byl nějak krotký, plil jsem po něm svou krví.
Ještě se pousmál!
Havlena zabubnoval prsty na stole: — Změnili jste se, změnili, moji holoubci! Když se tak na vás dívám, není mi z vás dvakrát veselo. Co pak jste se tak zakoukali všichni na podlahu? Však jsme se dříve na ni nedívali.
— Nebuď sentimentální! nesluší ti to. Jsi-li pro opravdovou politiku, musíš vzít za čtvrt hodiny klobouk a odejít. Pořádný redaktor nemá vydržet déle u stolu než dvanáct a půl minuty. A při tom má neustále koukat na dvéře, jako by šel hoch s korrekturou. Dělal jsi vůbec ty nějakou korrekturu při svém časopise?
— Nedělal!
— A kdybys dělal, je to jedno!
— Nikdo to nečte a každému je to lhostejné!
Majer přešel zatím pokojem.
— Co pak míníš teď dělat, Havleno?
— Půjdu do východních Čech. Převezmu asi redakci jistého dělnického listu. Těším se nc to.
— A to si tedy nebudeme daleci?
— Podíváme se k sobě. Beztoho jsme se měli z „pětky" nejraději.
— A já už zítra odjedu.
Tomáš udiveně se rozhlédl.
— Odjíždíš zítra domů?
— Co bych tu dělal? Jsem už vším znaven. A chci si odpočinout. I na domov se trochu těším. Co dělat tady mezi vámi?
— Mohl bys říci několik slov na rozloučenou. „Pětka" se rozejde. Není to chvíle, kdy cítíš nad hlavou vát smuteční prapor?
— Ne, nikterak. Pozoruji jen, že Havlena nedovede už vařit tak dobrý čaj jako dříve . . .
— Je trpký.
— Ano. Už toho nedovedeš.
— Což pak myslíte, že mi na něj tam dole zbývalo? Vařil jsem ho jednou za uherský měsíc. A tak jsem se to odnaučil.
Rogner dal se do nové „várky". Ani ta nechutnala.
Tomáš začínal bručet. ..
Sám díval jsem se skoro neustále na hodinky. Nějak trapně bylo nám všem u srdce.
Černý se zvedl: Hoši, rozejdeme-li se dneska, o jedno vás prosím. Kdyby nás někdy napadlo někoho psát o něčem velmi smutném, nepište raději. Vždyť se o to člověk neprosí. Rozejdeme se — rozejdeme — zvykli jsme si příliš žít spolu, společným' životem, teď dejme se každý svou cestičkou. Někde se už uvidíme. Bude to aspoň krásné překvapení. A snad si ani nebudeme mít co povídat. Nu, ať už to dopadne s námi jakkoliv, „pětka" pro mne ať existuje dál — ale ideálně!
Havlena oblékal si kabát.
— Ty, Tomáši, máš zas něco v hlavě — viď? Kdyby ti někdy bylo ze všeho nanic, přijeď ke mně! I tebe měl jsem rád. A na zdar! — Na zdar!
Druhého dne časně z rána Majer odejel.
Havlena s Rognerem nemohli se rozloučit.
XXVI.
Tomášovi jako by zima za nehty zalézala.
Přicházel ke mně potom neobyčejně často. Snad že venku začínalo být horko a dusno a že nebylo nijak příjemno trávit čas v kavárně či na procházce.
Spustil jsem záclony.
— Jak dlouho zůstaneš tu ty?
— Nemyslím, že bych brzo odjel. Ale do dvou měsíců zmizím jistě.
— Studie odbyty?
— Jak se to vezme. Co se mělo udělat — je 6 hotovo. To ostatní bude lépe vzít doma do parády.
Dusno a horko bylo přece jen v pokoji. Tomአvyndal kapesník, aby si utřel pot s čela.
Stál jsem u stolu a prohlížel poslední svou práci, kterou jsem nedávno byl si dodělal. Nebylo mi do hovoru. Snad že jsem pozoroval za sebou Tomášův upřený pohled na mne a že jsem věděl, že Tomášova bilance je nějak nesprávná.
Tak sedával vždy, když mi chtěl něco říci, čeho jsem dosud nevěděl. Na maličkostech ulpíval svým pohledem. Obrazy na stěně, kus papíru na stole, sirka na podlaze dovedla ho upoutat na delší chvíli, než se vyjádřil.
Teď skřížil nohy.
A teď si zamnul ruce . . .
Ticho. Neozval se.
Nehnul jsem se. Snad mne opravdu zaujala nějaká věta v mé studii, dlouho jsem ani já nepromluvil.
Na ulici počal hrát kolovrátek poslední odrhovačku.
Zavřel jsem sešit a obrátil se . . .
— Tomáš slzel. . .
Je.h.Q__oči byly někde oklamány. Proto přicházela teď náhlá povodeň. Seděl na kraji židle a levou rukou opíral se o lenoch.
— Tomáši!
Zamával levicí, abych mlčel.
Nu dobrá! Ale jaké to mohlo být roztesknění. Náš rozchod ho přece tolik nezabolel? Vždyť sám mluvil o ideálním spolku, kde smutek byl vyloučen. Klepal to život, prostý život na bránu jeho života svými kostnatými klouby, prose o vpuštění? Byla to lítost nad krásnými léty, jimž jsme přece jen mnoho zůstali dlužni? Nebo v tom byla Marta?
Je možno, že ji měl opravdu rád? — Tomáši1 Zastyděl se, vstal, ruku mi podal a odešel.
XXVII.
Těžko bylo mi ze všeho u srdce.
Náš společek se vůčihledě rozpadával. Každý začal žít ještě více na vlastní pěst. Každý hledal jen svoje uklidnění, sám pociťoval jsem živě potřebu — býti už nějak někde zapřažen. Práce, jež čekala nás v budoucnosti, lákala a odpuzovala. Její břímě nepřipadalo nám nijak veliké, když jsme je chtěli nést, ale unavovalo nás, že měli jsme je vléci den ze dne. Vytrvalost, passivnost nebyla právě naší nejlepší ctností, naše touha po / zaměstnání, po uplatnění měla v sobě složky / dobývačných sil. Žel, že tyto moci zužitkovat je velmi těžko! Bývalo by se nám to zcela jinak dýchalo!
A tak zrál Majer pro professuru, Tomáš na inženýra, Havlena na řečníka a žurnalistu, Rogner na intelligentního žebráka a já na Majerova spolutrpitele.
Obzory otvíraly se před námi jenom na.aka- mžik. A nějak divně bylo nám z jejich šíře všem. Lidé chodili mimo nás a vypravovali své domácí starosti, písničky o kariéře ozývaly se hospodou. Toto ovzduší ochromovalo nám nohy i rozum. Seděli jsme nehybní a zádumčiví. Ra- dosti byly nám něčím pro zasmání. Nevěřili jsme jim.
Jmenovitě Rogner byl jako opilý.
Čtyři roky zvláštních jeho studií hlásily se o svůj účet. Nemohl ho sestavit. Neboť sám byl se svou prací nanejvýš nespokojen. Ač věděl, že přece jen nežil v Praze nadarmo, ač to tušil, že jistě zmoudřel a že není pro jeho odvahu nikdy nic zameškáno — nestaral se raději o to, co mělo přijít. . .
— Možná, že jeden den překvapím sám sebe a že se ze mne stane velmi užitečný člověk! Nemám ostatně, co bych si vyčítal. Moje studie byly přípravou pro můj život. Na prodání je vždycky dost času — lacino se nedám nikdy. Nedívej se tak na mne! Což pak si pořád myslíte, že jsem nějaký ztracený člověk? Pořád nás stará výchova drží v pařátech?
Rozhněval se.
Měl poctivý důvod k tomu, aby se na nás rozhněval. Naše náhlé nadšení pro naši příští činnost bylo velmi podezřelé a dnes to vím: pomocí v nouzi. Musili jsme si je bránit, aby nám nebylo hůře, než nám bylo. Citově jsme zkrachovali skoro všichni, až na Havlenu, a rozumově začínali jsme teprve žít. Sentimentální chvíle rdousily naši slabost, a my se domnívali, že rosteme a sílíme ...
Klamali jsme se.
Bylo toho celkem velmi málo, co jsme věděli. Rogner vyčítal nám, že nedovedeme ani pořádně mluvit. Stromy že pro vzdělaného člo- věko neexistují, ale modřín, buk, jilm, jasan, sosna, topole a olše ... V kavárně nesedělo mnoho lidí, ale bázlivec se zbabělcem hrál šach, domýšlivá s prostoduchou mluvila o posledním koncertě, moudrý s bláznem dívali se do ulice. Et in infi- nitum.
To bylo ovšem kus jeho literárního díla.
Rogner začínal mít komické svědomí. Realita a sen mísily se v jeho hlavě a on hledal pojidlo mezi nimi, zkoušel pevnost lávek nad řekami, které unášely jeho nápady. Jaro začínalo v jeho srdci, a on cítil, že je schopen něco vytvořit, o čem se mu dosud nezdálo. Proto byl už delší dobu tak tichý. Proto nevracel se ke svým starším pracím, kterých si už nevážil, ale byl neustále na stráži.
Jediná osoba, která přišla pod jeho okny, mohla rozhodnout o jeho osudu. Mohl při ní nalézt náhlé své znamení, svou značku, kterou měla začít povídka, román, báseň. V tiché chvíli, kdy umíral celý svět, mohl se naroditi tón ze zásvětí, který zazněl dávno v jeho sny, který mohl je vyzvednout a připiat na klenbu nebes nedostupné a věčně čarovné.
Jeho duše byla podobna jarnímu stromu. Byl pln síly a odvahy, země tiskla ho k sobě.
Sentimentální a krutý býval také v těchto okamžicích. Zvláštní surovost, která dříve byla mu cizí, zmocňovala se jeho slov a jeho gest.
Nebylo to zrovna příjemné, poslouchat ho, když se rozhorloval nad naším podivínstvím. Jeho podráždění nehledalo nás nikdy příliš dlouho, úder za úderem — hřměla jeho slova.
A pak přišel a odprošoval...
— Tak, jak tu jdou teď všechny okolo, tyto ženy — podívej se! Dívej se dobře! A najdi mi na některé jeden výraznější rys ve tváři! Jako by byly vytvořeny z tvarohu, každá hlava je tak nějak mrtva a rozplizlá. Dívej se jen dobře! Malá holčička! Ta vypadá skoro nejudatněji! Snad ještě ani neví, co jest.. . Stará matrona . .. Hu! Ty ohavné vousy pod nosem a lalok pod bradou! Jen se podívej! A ještě — koketuje! Zpropadená bába! Možná, že má dokonce falešné vlasy! Slečinka z pensionátu! — Dobrý den, moje zlatá! Odpověděla! Bože, můj Bože! Vždyť pro ni tu všechno rozkvetlo, rozhodně, ovšem, pro ni, pro ni! A ti všichni, kdož se na ni nepodívají, nedívají se na ni proto jen, že cítí, že nemůže být jejich. Chachacha!
A pak seděl dlouho do noci a četl své filosofy, knihy, které poslední dobou se nápadně často u něho objevovaly.
Denní literatura přestala ho zajímat. Hledal vyšší smysl toho všeho, co se mu v duši odehrávalo. Idealisté zajímali ho nejvíce.
„Listiny proskribovaných" patřily už nadobro minulosti.
XXVIII.
Konečně vymyslil si i historku o svém obrácení. Ale mohli jsme jí věřit. Neboť Rogner přestával v jistých chvílích být podezřelým člověkem, který dělal si z nás dříve tak rád blázny — zpovídal se.
Ale je možno, že si historku přece jen vymyslil.
Vlohy k tomu neztrácel. A za hřích to nepovažoval, zajímala-li nás jeho lež .. .
— Setkal jsem se s ní v noci na rohu zapadlé ulice. Připadalo mi, že se bojí utéci do tmy.
V\jr-—■ j^/ \ Jedna z těch, myslil jsem si — co se už akklima- tisovaly ve svém živlu, co už vědí všechno, co musí vědět, mají-li být trochu obstojně živy.
Nesmlouvali jsme dlouho. Ani nevím, řekl-li jsem vůbec něco o penězích. Vyzvala mne, šel jsem. Zůstal jsem u ní celou noc...
Vypravoval jsem jí všelijaké historky — neposlouchala. Usmívala se sice, ale vypadalo to nějak dvojsmyslně.
Nu — zkrátka, byl jsem zrazen ve svém očekávání. Moje peníze zavedly mne do příbytku holky a nikam dále. Ani fantasie nepomáhala . . .
Nad námi v prvním patře ležela totiž zvláštní věc. A na zdi visely hodiny . . .
Spal jsem se zaťatými rty. O půlnoci byla ke mně neobyčejně něžná, jako by se jí v hlavě něco rozleželo. Prosil jsem ji, aby mlčela. A pak se nám tedy konečně podařilo usnout.
Ale to ráno!
O šesté hodině klepal někdo na dvéře. Vstala a oblékala se.
— Kam pak jdeš?
— Do továrny!
— To byla matka?
— Ne. Spi! Však on už tě někdo potom vzbudí.
A teď to přišlo! Jako když čejky volají nad stropem: Tí—tí—tí! Podivný zvuk. Tí—tí—tí! Jako když podlaha se prohýbá pod něčím, co nemůže unést, pod nějakou tíhou, na níž není zvyklá.
A děvče stálo a strojilo se.
Čejky ozvaly se znovu.
Najednou holka uviděla můj tázavý obličej, rozběhla se ke mně a dala se do hlučného' smíchu: Uhodneš, co to je?
Dětský křik probudil mou ospalou fantasii.
— Kolíbka?
Za chvíli zase se ozvala. Znělo to už nějak přívětivěji. Jako když sosna zpívá. Kolébka — zpívala .. .
Oblékl jsem se. Vyšli jsme na ulici.
Jako spráskaný pes plazil jsem se vedle ní. Podíval jsem se jí do obličeje: byla znavena a zmořena. Ďas ví, jak to potom přišlo, najednou jsem se dal do běhu. A tu jistě přišel k ní její milenec či snad muž a vzal jí z ruky daň lásky —- na kořalku či na tabák. Mně to bylo zcela lhostejno.
Kolébka zpívala mi v uších celý den . . . Seděl jsem: Tí—tí—tí! Chodil jsem, kymácela se nade mnou. Co chtěla, toho jsem nechápal. Ale vím, že od té doby noc patřila vždycky jenom mně. — Vymyšlená historka či pravdivá? Scházela jí určitost. Proč na ni Rogner nezapomněl?
XXIX.
Tomáš nemohl se najednou od Rognera odtrhnout.
Často bylo je vídat spolu, jak šli ulicí, nábřežím zabráni ve svůj rozhovor.
Vášnivé řeči staly se jim denním chlebem. Čekali na sebe ráno, v poledne, jako milenci.
A sotva se uviděli, už některý z nich vzal druha pod paží a šli. Stalo se několikrát, že mne ne- viděli, ač jsem šel těsně vedle nich. O čem to jenom tak horlivě debatovali?
Sotva jsem k nim přistoupil, rázem umlkali a hledali něco pro mne, čím by mne odbyli. Nepotřebovali mne. Měli své záležitosti, o nichž já jsem neměl ani tušení.
Tomáš bojoval o Martu.
Pozoroval, že jeho boj je bezúčelný, a proto zápasil s tím, kdo o těchto bojích věděl mnoho, aby zachránil pro sebe aspoň něco ze své ho- roucnosti.
Marta zklamala.
Po tříleté známosti a velké vášni začala znovu koketovat. A nebyla daleká doba, kdy měla být zase jen svojí.
Tomáš to cítil, proto byl nešťasten.
A proto byl také jaksi zvědav.
Rogner vysvětloval. . .
Myslím, že jeho poznámky uškodily Martě nejvíce. Neboť nemohu věřit do dnes, že Marta klamala Tomáše vědomě. Tomášův pozdní bol mohl být také jenom útěchou nad něčím, co musilo přijít. Dnes aspoň bych tomu věřil: Tomáš lil stal se v lásce zbytečný prostě tím, že zbytečným [,'j byl. Nebyl odstaven, nebyl oklamán — ale sám se postavil stranou.
Rogner se smál.
Co vlastně čekal Tomáš od této lásky? Co čekal od večerních procházek a od domácího štěstí? Což pak nepozoroval, že Marta se k němu nehodila, že patřila někam zcela jinam?
Odkud to hloupé milování tří let?
A zbytečná vášeň, jež mohla být nebezpečna?
Tomáš si nerozuměl. . .
Jak teď poslouchal r: poznámky přítelovy, poznámky cizího člověka v jeho intimních záležitostech, byl prostě směšný.
Neviděl se. Scházelo mu zrcadlo. Jeho duše byla zmatena a poděšena. Jako dítě hledal vysvětlení pro věci, jež se vysvětlily teprve později.
XXX.
Marta Holých patřila k oněm zvláštním ženám, které při svém velikém duševním a citovém fondu nedovedou se muži přizpůsobit, ač jsou k tomu nuceny jeho láskou, vášní či domýšlivostí. Velmi lehko přihází se jim to, čemu i nej- sprostší žena hledí se za každou cenu vyhnout, že zůstanou sedět, že nevyplní svoje poslání, k němuž příroda je vedla.
Nevědomky hřeší samy na sobě podivnou lehkomyslností, které nedovede chápat ten, kdo myslí, že ženská hrdost a pentličkářství je totéž, třeba se to někdy shodovalo.
Tyto podivné ženy nejsou však také žádnou vzácnou výjimkou a Tomáš při jasnějším rozhledu byl by našel brzo Martě podobnou a také tu byl by přestal milovat. Ale to bylo to, že on se dal chytit — a že cítil svou povinnost, o níž se raději ani nemluví.. .
Rok rval se již sám se sebou a při tom mohl pozorovat podobný proces i v její duši. Neskrývala toho před ním.
Neboť nebylo příčiny, proč by to byla činila. Byla mu oddána tělem J duší — kclysi.\To jí teď dostačovalo a snadjiějak potěšovalo pro doby, jež nastávaly.
Tomášův hlas zledověl a jeho vroucnost byla plná kudrlinek. Bál se o Martu při každém kroku. Neustával ji napomínat, aby dala na sebe pozor, aby si neublížila, aby doma snažila se všem vyhovět, aby měla pokoj, stálý klid — Hra vyžadovala však také napětí sil. Nejednou byli oba milenci unaveni a mrzutí.
Pak obyčejně věděli nejlépe, co by měli dělat, a neučinili toho. Tomáš obnovoval svoje přísahy, Marta se konejšila. Jejich dopisy z této doby byly plny smyslných vět a výkřiků.
Vlastní odloučení provedlo se v zimě, koncem prosince a začátkem ledna. Milenci neměli si co říci. Tomáš odejel na chvíli domů. A když se vrátil, neviděl se s Martou několik dní. Bály začínaly, Marta užívala světa.
A Tomáš neuměl tančit!
Žárlivost rvala mu srdce z těla. Nepozoroval, že je všemu konec — ještě zuřil a spílal sobě a všem, kdož mu přišli do rány. Byla na něho tenkrát pěkná podívaná! Ještě že se brzo celkem vzpamatoval. Nevím, kam až by to byl dotáhl ve své malomoci.
Ale tu najednou přišlo užasne teplo.
Stromy vyrazily, pupeny se začervenaly, Tomášovi vyčistily se oči. Několikrát si asi zaslzel, ale už začínalo býti veseleji.
Přišel Havlena, po něm Rogner, Tomáš byl sám sebou zahanben.
Marta zatím začínala si Tomáše skoro nevšímat. A když jednou přistihl ji při tom, jak psala neznámému pánovi, ani se nezačervenala. Bylo to přece zcela zřejmé, že mladá žena smí proje- vovati důvěru hned několika mladým lidem najednou?
Tomáš byl znovu ponížen.
A přece ještě s ní chodil!
Když mi to vyprávěl, nedovedl jsem chápat, jak mohl v těchto dobách být tak malicherný ve svých hněvech. Odpouštěl a sám přebíhal, přicházel prosit a slibovat, předčítal své zamilované autory, na výlety chodil a o kytičky žebral.. .
Jako zamilovaný gymnasista, tak si počínal.
Konečně že se vzmužil!
Šli s Martou za město. Malý háj na konci předměstí sváděl je kdysi v prázdná odpoledne. Mívali v něm svou lavičku a svůj strom a své stinné místo u staré zříceniny na kopci nad potokem. Věděli o svých květinách, jež nikdo z lesa nenosil, když byly obecenstvu příliš všední, a jež oni milovali proto, že jim kdysi byly symbolem začínající lásky, jež měla přetrvat věky. Každá mez vyvolávala nějakou vzpomínku i zahučení vlaku za hájem . ..
Klidný letní den nebyl však těmto vzpomínkám příliš nakloněn. Marta i Tomáš snažili se rameny se nedotknout. Bylo jim to příliš trapné.
U staré lavičky se zastavili. Tomáš opřel se o strom. Marta usedla.
— Jaký dusný den!
— Lavička je zaprášena?
Marta kapesníkem čistila si sedátko. V poslední době byla na sebe velmi úzkostlivá. Ani prášek nesměl se na ní zachytit.
— Marto, rád bych ti něco řeki — Pověz, můj milý!
— Včera přemýšlel jsem o tom, je-li možno, aby se milenci rozešli jen tak, beze slova poděkování . . .
Zarazila se. Tak to přece jen nečekala! Tak náhle?
Proto však přece se vzmužila a pohlédla mu pevně do očí.
— Ale dnes je to možno. Buďme tedy veselí! Nemáme si celkem co říci, a můžeme tedy začít od počátku. Bude to roztomilý rozchod, jak jsi jistě o něm snila . . .
Svěsila hlavu.
Pak chytla ho pod bradu a nastavila rty.
Usmál se a políbil jí ruku. Vrhli se druh druhu do náruče. Zvedl jí hlavu a zadíval se do její tváře. Radost a útěcha zářily v ní -— chacha!
XXXI.
Tři dni trvalo jejich zmatené veselí a radování.
Pak přišel Tomáš a byl smuten a zdrcen, ani ruky nám nepodal. Na Rognerův pohled odpověděl úsměvem a nedbalým pokrčením ramen. Historie byla odbyta — hrdina vracel se za kulisy.
Nevypadalo to však za nimi vábně, nějaký deficit bral všem hercům nadšení. Tomáš se roztesknil.
Rógner mhouřil oči. Scenerie byla mu příliš známa, proto viděl hned svoje vady a nedostatky a přimyšloval hned svoje opravy a dodatky. Ale neuplatnil jich. Viděl, že by s tím bylo spojeno určité risiko, kterému se je vždy snadno vyhnout.
Co mu bylo teď do Tomáše?
Ať si už to uspořádal jak chtěl, jedno bylo nezvratně jisto: že bude zdravější, čilejší, že nebude už hračkou, panákem, kterým jsme ho tak neradi viděli být. Nač mu bylo zapotřebí takového podivného rozčilování v podivnější lásce, v níž konec zůstal nejpodivnějším? Marta nebyla Tomášovou milou nikdy. Proč ji měl Tomáš tolik rád? Marta mohla způsobit u Tomáše katastrofu tím, že ho mohla mít některou chvíli méně ráda, než on myslil. Proč to neudělala?
Komedie měla své effekty, ale nikdo se nesmál.
Tomáš byl zřejmě vzrušen.
— Není ti dobře?
— Však víš, co mi je. Dohromady nic, co by za řeč stálo.
— Skončeno tedy?
— Jak se to vezme. Já tomu nerozumím.
Rogner byl odbyt.
— A kdy ty odjedeš?
— Za týden.
Zachmuřil se a řekl: Psal jsem matce, aby mne brzo čekala. Ale nevím, nevím, co budu doma dělat.
— Buď přece už trochu svůj!
— A nejsem snad? Co pořád na mně chcete?
Rogner přejel si ukazováčkem po tváři: Chtěli by, abys jenom je měl rád, naši „pětku", která už neexistuje. Pořád si myslí, že ty budeš jejím spasitelem a oni všichni že se přiživí na tvém evangeliu. Nevědí, že Tomáš a Černý jsou dva lidé a ne jeden — . .
— a Rogner že je svatým duchem? Jsi příliš vtipný . . .
Na večer sešli jsme se v útulné vinárně. Tomáš žvatlal páté přes deváté a byl upřímně vesel. Rogner«zpíval a recitoval . • ■ Byl jsem vším už dokonce zmaten. Za tři dny spočítal jsem, co jsem ještě byl v Praze dlužen, a odejel jsem na venkov.
XXXII.
Rozumí se, že historie s Martou nebyla lesem skončena Komedie musila býti dohrána, třeba měla tragické pozadí, třeba mohla vést k netušenému zakončení, jehož nikdo nečekal.
Bylo to něco zvláštního, co se po rozloučení přihodiloJednoho dne časně z rána zaklepal někdo na dvéře Tomášova pokoje. Marta vstoupila dovnitř.
Tomáš byl překvapen.
Zasmála se a podala mu ruku. Měla na sobě černé šaty, jichž nenosila již přes rok, bílý klobouk, který kdysi sloužil věrně a oddaně za schránku pro několik vlásenek, když Marta nechávala svoje vlasy vlát po větru.
Teď seděl tišé nad červeným motýlem a chvěl se a chvěl. . .
— Tomáši!
— Nerozumím tomu, zahučel do peřin, — Vypadáš tak roztomile v té své posteli, řekla prostě. Přišla jsem tě vyzvat na procházku—, je tam dnes tak krásně a mně chtělo by se ven!
Odešla trochu k oknu a dívala se do ulice.
Tomáš podepřel si hlavu: Co ta žena jenom u něho chce? Zadarmo nepřišla! Neví ještě, co má říci, proto chce jít na procházku, když je tedy tak — hezky . . .
Slunce smekalo se po okenních tabulích. V jeho světle stála tam tichá a osamělá a nějak v sebe pohroužená. Skoro to vypadalo, jako by nevěděla ani, kde je. A přece byla v pokoji, který viděla za svého života několikrát, v pokoji, kde si odpočívali po svých nutných výletech, po nichž nebylo jediné památky ... V právo stála knihovnička, kde Marta si tak ráda vybírala, čeho se jí zachtělo, a na stole ležely přednášky, noviny, papír a papír. A na tomto smetí odpočívala nejednou její hlava ...
— Je tam opravdu tak hezky?
— Podívej se jen!
Marta otevřela okno. Čerstvý vzduch zaproudil do pokoje a vrhl se na Tomášovu hlavu. Dole přejížděl vůz. Těžce hrčela jeho kola po dláždění. Někdo hvízdal si veselou písničku. Teď zmizel za rohem ...
Náhle přistoupila k němu a zasmála se: Nuže — vstaň a přistroj se! Půjdeme?
Nevěděl, co by hned řekl.
Jakým právem směl on nyní před ní vstát z postele? A jakým právem přišla ona nyní ještě k němu a požadovala na něm něco, co teď bylo hrubě neslušné? Můj bože, jak to bylo najednou všechno cizí! I tón jejího hlasu tak nějak tvrdý a hluše znějící. . .
Jakým právem žádala na něm, aby vstal a před ní se ustrojil? Má snad před ní se umývat, česat a oblékat? Jakým právem chtěla na něm nějakou poslední procházku, která mohla dopadnout zbytečně sentimentálně? Tomáš nebyl už tak silnýjako dříve — to věděl velmi dobře. Podléhal dojmům stokrát za den. Ale teď — teď — jak ona stála nad ním s podivným úsměvem, ruku opřenu o pelest a hlavu na zad s přivřenýma očima — rostl v něm nějaký vzdor a vztek. Ano — jakým právem přicházela kněmu?' A jakým právem dovolovala si mu vůbec tykat? Jaké právo připouštělo jednat s ním trochu bezohledněji než jindy? — Právo spuštěných záclon?
Hola! To by byla krásná historka pro zasmání!
Sie hatten 'Sich beide so herzlich lieb, Spitzbübin war sie — er war ein Dieb ...
— Moje milá, věděl bych hrozně rád něco, čemu nerozumím ...
— Tomáši!
Vykřikla a už ležela na jeho prsou. Ani dokončit nemohl. Konečně tedy se to provalilo! Konečně tedy přišlo rozuzlení! Vzlykala, až se otřásala i jeho prsa. Pravici položil jí mimovolně na hlavu, levicí jako by ji chtěl podepřít.
Vzlykala a vzlykala ...
— Nu, ano, můj bože! řekl a ztichl.
— Tak to nemělo všechno dopadnout, nemělo! Milovala jsem tě!
— Miloval jsem tě!
— Nevím sama, jak se to mohlo stát, že jsem tě ztrácela s očí, že jsi mně mizíval někam, kde jsem tě nemohla nalézt.
Ano, ano, tak to bylo!
— Ale teď vím, že nemohu bez tebe žít a že jsme přece svoji!
— Ne!
Teď se vztyčil a odstrčil ji.
Její prsty sjely jí na koutky úst. Kolem rtů bloudilo nějaké strašné poblouznění. Tomáš čekal nový pláč. Nedostavoval se. Marta dívala se najednou sterýma očima. Láska a zášť, milosrdenství a hrdost, vášeň a něha, všechno, všecičko odráželo se v nich.
— Víš to přece zcela dobře, že mezi námi je konec. Sama jsi se z toho radovala!
— To není pravda!
— Budiž! Co tedy znamenala tvá nespokojenost se mnou? Vždyť i ke klamání nescházelo mnoho.
— To není pravda!
— Mýlím se. Budiž! Nuže — moje milá, nebudeme si hrát na kupce jako malé děti. Nebudeme všechno odvažovat na vážkách, které teď prostě neváží. Tahle chvíle — — Měl bys v ní odvahu zapřít, čím jsme si byli?
Tomuhle nerozuměl. Jak ho tak najednou divoce přerušila! Dokonce i rukou zamávla a zaujala divadelní posici. Najednou si vzpomněl i na její matku, která také tak jednou stála proti svému muži v hádce, kterou ani Tomášův příchod nepřerušil.
— Co bych zapíral? Měli jsme to štěstí, že naše láska trvala tři roky.
— To přece není vše!
Ach! Teď by si byl nejraději zakryl oči. Lítost a zlost lomcovala jeho nitrem. Sám sebe kdyby byl mohl teď uhodit! Sám sebe! Jaký nerozvážný mladý život chtěl mu to najednou křídla — i tak dost ochromená — připálit? Stála tu před ním výhružná a mstivá! Nepřítelkyně.
Požadovala, co bylo její. Bylo to skoro k smíchu, neboť její nemohlo být, co bylo jejich! A tady to přece bylo zcela zřejmé, že už jejich svět, „náš" svět dříve, byl rozdvojen, nadobro rozdvojen.
Teď nějaká proklatá povinnost čekala za dveřmi a smála, smála se. Marta měla pláčem opuchlé oči.
Naposled vznikla i domácí debata o záhadné události! Naposled bylo vše smluveným nějakým manevrem, naposled hrálo se tu první jednání nějakého dramatu? Vypadalo to tak. Scéna byla velmi prostá. Stůl, pohovka, postel, umyvadlo, zrcadlo, několik drobností sehnaných ze všech koutů světa — tak poťouchle to vypadalo.
A scéna vyžadovala teď jistě velkých slov, aby se divadlo neztratilo samo v sobě.
Zasmál se hlasitě.
Opřela se o stůl a zmateným pohledem hledala původ tohoto náhlého veselí, kterého nechápala.
Teď to byla hra kočky s myší.
— Myslíš tedy, že jsme se ještě nerozešli?
Neodpovídala. Čekala, že se znova dá do smíchu, a její tvář prozrazovala veliké napětí. Snad by byla omdlela nebo se vrhla na toho, kdo ji urážel. To vypadalo pravděpodobnější.
Rázem byla u jeho postele.
Máš snad už jinou ? Už sis ji našel?
Krev zastavila se mu v žilách. Dlouhou chvíli díval se do jejích žárlivostí znetvořených lící, nechápaje ničeho, než velikou její bolest, která hledala už poslední útočiště.
— Teď ať už přijde, co přijde — pomyslil si — jsme si ztraceni!
Dala se znovu do pláče. Nedojímalo ho to. Najednou byl chladný a bez citu a neslušný . . .
Vstal a oblékl se.
Trvalo to asi pět minut.
Pak vzal klobouk, aby ho očistil. Jaký div, že tato jednoduchá práce trvala čtvrt hodiny.
. .. Marta stála mezi dveřmi a odcházela- Přivřela za sebou. Slyšel její kroky na schodech, znělo to chvíli vážně a chvíli bezvýznamně. Pak bylo ticho. I srdce se uklidnilo nadobro, na dlouhý, na dlouhý — myslel si — čas . ..
Položil klobouk na pohovku a zahleděl se do prázdna.
Nevyšel za ní. Jejich cesty se rozdělily.
JXXXIII.
Čtrnáct dní tloukl se potom Tomáš Prahou. Jeho cesta neměla cíle, ztrácela se v dáli, smutno a hořko bylo člověku. Z nepatrné na poslech historky. Vzpamatoval se však velmi brzo. Marta pomohla situaci ujasnit. Její pláč byl prostě jenom vzpomínkou pro několik osamělých večerů, a potom zanikl také — beze stopy.. .
Rogner stal se teď znova věrným průvodcem na Tomášově pouti. Dorozuměli se brzo o všem, co se přihodilo a co vlastně nemělo by tak velikého významu, kdyby člověk nečekal od života vůbec velmi mnoho proto, že je mlád a že jeho síla hledá svůj svět. Tříletá láska stávala se tak trochu směšnou, a Rogner dovolil si na to poukázat.
Tomáš přijal i tuto poznámku velmi klidně.
Neurážela ho. Stesk zalil mu nitro. Červený motýl nezatřásl se však před jeho očima. Byl mrtev. Dokonal svou úlohu. Na počátku jako před časy se zrodil a v létě umřel. Bylo mu to souzeno, aby se nedočkal podzimu. Lásky užil dost, musel zahynout. Requiescat in pace! Přece však nespal klidným spánkem mrtvých.
Časem v noci jako by na okno křídlem lehce zaťukal. Jaký podivný sen! Motýl létající za noci?
— Byl přece jenom mrtev.
Hallucinace už ho jenom nahrazovaly. Konečně i ty ustaly. Tomáš pomýšlel na odchod.
„Pětka" byla rozbita. Čekaly ještě nějaké zkoušky. Matka připravovala tichý byt na léto, pokud mohla se o klidu dohodnout se sousedkami. Domů? Byl by rád jel, ale v několika dnech najednou ho to rozešlo. Cítil, že by byl doma příliš vítanou osobou a po tom teď netoužil. Ano, kdyby byl měl matku, která by si ho nevšímala nebo všímala jen proto, že byl její syn. Ale tady — doma — hrozila ze všeho nějaká přílišná něžnost, hloupá hrdost nad synem, který na rukou nosil celý svět. A to přece nebylo pravda . . .
A přátelé a známí požadovali by jistou úctu a vážnost a nutili by jistě do ledačehos, do čeho člověk nemívá někdy naprosto chut.
Tomáš toužil po osamění.
Klid a klid! Po tom volala jeho duše, třeba on o tom nevěděl či nechtěl vědět. Potřeboval přece jen kousek země, kde by si odpočal po svém zmateném životě. Koutek země, kde by bylo slunce a ptáci, lesy a hory a mračna v údolích. Něco — stranou světa, kde by bylo málo lidí, a kde by ta tajná, strašná melancholie nijakého života umřela. —- — Poustevníkem chtěl být, který by v rozjímání ušel nejdelší kus cesty, která mu byla vykázána, sedě, mezi mechem v lese se skalou za zády.
Ano — nic nevidět, než svět, pravý svět, který je prostý jako dítě, nic necítit než vanutí větru v korunách stromů — směl na to čekat? Mohlo se to uskutečnit? Usmíval se.
Jeho nálady bývaly teď prapodivné .. .
Tak nezvykle přísné a jednoduché jako jeptišky.
A to^ všechno proto, že se pracovalo od desíti k pěti! Že čtyři roky neznamenaly málem nic více než určitou práci a v ní episodu, že bys ji na stránku napsal.
A „pětka" zklamala.
Rógner ztratil se posléze také s obzoru. Snad že už u Tomáše nemohl vydržet sedět. Jeho temperament hnal ho dále skrytými nám všem cestami, hlad jeho krve znova se dostavoval neúprosnější a neúprosnější.
Tomáš vzpomněl na Majera. Tento bývalý optimista nedal už- dlouho o sobě vědět. Co pak asi dělal?
Dopsal mu. Rozhodl se, že odjede na prázdniny za ním. Někde — kdekoliv — musel se uklidnit a vzpamatovat. Doma bylo by to nešlo. Domácí hnízdo ztratilo svou moc i půvab.
XXXIV.
lAni na odpověď nečekal a odejel. jRógner vyprovázel ho na nádraží. Jeho oči byly nějak nevýslovně smutné. Byl už teď tedy v Praze sám! Vzpomínal na uplynulé dny a na to, že mnohý se již nevrátí, koho znával, a sentimentální roztesknění nedalo mu promluvit.
— Nu, jeď tedy, jeď! Vždyť se konečně nejedná o nic. Byli jsme pohromadě a rozcházíme se. Vy teď se ke zkouškám připravíte, pak si je odbudete a vše to ostatní přijde tak nějak už samo sebou, nebo nepřijde — jaký psí život!
— S bohem, Rognere! Co tu míníš dělat celý ten čas?
— Najdu si místo a budu žít, jak budu žít. Dostanu-li se někdy k nějakým penězům, přijedu se za vámi podívat. A pak rozhlaholíme lesy a řeky rozdovádíme, a večer na stráň lehneme a vzpomínat budeme a žvatlat dlouho do noci.
Tomáš se ani neusmál.
— A konečně uvidíš: i děvče si tam najdeš a budeš rád na světě. Pak mi můžeš poslat několik řádků, a napsat: Jsem živ a zdráv a vesel a vzpomínám na tě, kamaráde!
Tomáš vzal ho za ruku. Byla studená.
Zadíval se mu do tváře: byla neobyčejně bledá.
— Schází ti něco?
„Zakletý živel" odpovědi nedostal. Rogner vyběhl na ulici a vrhl se do davu na chodníku. Utíkal před přítelem, před posledním svým známým, ubíhal — do svého světa, z něhož už ns- vyšel. Tmy zahalily ho svým nekonečným milosrdenstvím.
Kdo to mohl tušit?
Tomáš odjížděl...
PĚTI K JEDNÉ.
Mně vše je stejné. Vždycky času spád mi olověným křídlem v prsa bije, vznést k životu už nemohu své šije, ni nenávidět, ani milovat.
J. S. Machar.
XXXV.
¡VAajerův domov měl něco zvláštního v sobě, co * " 1 Tomáše naráz upoutalo. Stlačeno mezi horami nemohlo se městečko ani protáhnout. Zaražené a zakřiknuté bylo, dítě či stařenka. Nevypadalo ani nepřívětivě ani útulně. Ale cizí také nebylo. Bylo věrným nějakým obrazem Tomášova neklidu.
Netrvalo dlouho, znal je celé.
Maličké náměstí nahoře nad řekou mělo několik starých, úctyhodných domů. Korouhvičky a kované štíty houpaly se na trámech, poskakovaly po střechách; vrchní okna pod vikýři bývala však obyčejně prázdna. Nikdo se za nimi nedíval do světa. Dole jenom byli obyvatelé šťastni, při zemi vedlo se nejlépe jejich obchodu a řemeslu; podkrovní světnice byla plna rozbitých židlí, starého šatstva, zeleniny a prádla. Jako dvě mrtvé oči dívala se okénka na své sousedy naproti — moderní baráčky se zelenými okenicemi, za nimiž vidět bylo na zdi kovový barometr a budku s panáčkem a holčičkou, kterým důvěřovalo se více než intelligentnímu přístroji — barometru v okně.
Věneček takových hraček tvořil chloubu obce. Daleko široko vypravovalo se o každé nové cihle, jež věneček obohatila. Nový balkon na lékárníkově domě stal se předmětem živých debat po hospodách.
A přece mělo městečko krásné pozadí, na něž mohlo být nejvíce hrdo. Za krotkou věží kostelní, která svojí špičkou bázlivě ukazovala k nebi, táhly se černé, smolnaté lesy úprkem do kopce. Jako davy středověkých vojsk stály řady za řadou v údivu dívajíce se na nestvůrnou továrnu v údolí, jež zarazila je v běhu, moderní síla, nevysvětlitelná tvrz, do které přístup dovolen byl jen zasvěceným a jež zdola ovládala krajinku na několik hodin cesty v okruhu.
Bílá hospoda při ní patřila už také mimo městečko. Měla všechno, nač bylo lze pomyslit. Ariston a gramofon zpívaly od rána do noci. Baráčky nahoře chvěly se závistí, konkurence přitiskla je k zemi. Pravidelně po desáté starý, mrzutý hostinský shasínal v nich světlo a šel spat.
Škola, krčící se u kostela, měla na sobě sice svobodomyslný vlastenecký nápis, ale celá vypadala nějak tak opatrnicky — zadívali jste se oknem, na stěně visel jistě veliký, černý kříž. Starý řídící vycházel nad krátké schodiště s dýmkou v ústech, ruce v kapsách; jeho oči hledaly slepice v zahrádce.
Poštovní úřad zabezpečil si svůj význam na své budově tím, že vyvěsil přede dvéře několik seznamů a tarifů. Tři telefonní dráty nad budovou jako by se nemohly sejít. Snad že přicházely z krásného světa, kde šuměly stromy, řeka vzdychala a vyhrožovala, kde se to zcela jinak dýchalo a žilo, kde člověk jistě musel se rozžvatlat, rozpovídat, ruku podat a zase jít a jít...
Jen stranou k nádraží bylo městečko trochu sebevědomé. Maličká budova při kolejích dodávala domečkům pod lesy odvahu pro příští život. Veliká továrna v údolí byla zatím kojnou téhle zmužilosti, která slibovala mnoho pro budoucnost; ale přítomnost jen rozrušovala.
Dlouhá kaštanová alej přiváděla zvědavé pocestné. Nezdržovali se dlouho. Městečko mělo i tak svůj zvláštní ráz, který se Tomášovi zamlouval ....
Vydržel v něm téměř čtyři měsíce, dlouhou dobu, pomyslíme-li na Tomášovu počáteční únavu, okamžik, vzpomeňeme-li na poslední měsíc a jeho události, které vrhly „zakletý živel" v svět, bezradný, chromý, poloslepý, udivený a zoufalý — ale přece jen osvobozený a silný.
V tomto hnízdě pod horami zrodila se Tomášova nová víra, která se nedá formulovat, když její kořeny jsou mi ještě dnes naprosto neznámy a když její doufání je mi nějak vzácné, tak že se neptám po jeho uskutečnění.
Podivné městečko! Jaký divný zvuk mělo ve svém jméně, když Tomáš vystupoval z vlaku!
XXXVI.
Majer nečekal. . .
Když ho Tomáš druhý den navštívil, byl velmi překvapen. Dlouhou chvíli dívali se na sebe, než si potřásli rukou.
— Přece tedy jsi přijel?
— Ano. Proč jsi mi neodepsal?
— Což pak ti člověk mohl věřit?
Sotva vešel do městečka, už tu měl Tomáš pokračování svého života! A hned toho života, před nímž utíkal. Zase ta možnost a to chtění, jemuž se už nepřikládal pražádný význam.
Tomáš rozhlédl se po světnici.
Bylo to skutečně tak, jak Majer kdysi vyprávěl. Pod nízkým stropem nízký stůl, několik židlí, dvě postele, kamínka v rohu, na stěně nádobí a obrazy svatých. Dveře tak nízké, že v nich ani chlapec nemohl se postavit.
Majer se usmíval.
— Moje království! řekl červenaje se.
— A co ty knížky na stole?
— Podívej se!
Samé věci ké studiu. Tlustá kniha válela se stranou. Vzal ji do rukou. Byla to jediná belletrie: Dantova „Božská komedie". Rozevřel ji: byla úctyhodně čistá. Snad jí ani čtenář nečetl. S tázavým pohledem zadíval se na přítele.
— Ze zdejší knihovny. Po tři roky neměl jí nikdo v ruce.
— A ty?
— Tohle nečtu.
— Máš snad originál?
Ironie se hned shroutila. Majer měl originál a vzácné vydání. Dal za ně několik zlatých ze svých hubených příjmů. Teď jak mu svůj poklad ukazoval, prsty se mu zase třásly podivnou horečkou. List za listem měl své poznámky. U některých veršů bylo lze pozorovat jemnou čáru tužkou po straně. Jako když pavouk tká vlákno, tak jemná a třesavá byla...
— Studuješ tedy pilně?
— Tohle přece k tomu nepatří. To je moje soukromá —- jak bych řekl — záležitost, a že vím, že ty soukromé záležitosti máš ze všeho nejraději, proto jsem ti to ukázal.
— Nu a teď?
— Kde pak bydlíš?
— Právě jsem tě přišel vyzvat, abys mi o něčem pověděl. Něco laciného. Co jsem si ušetřil, není toho mnoho,'nerad bych vyhodil. Čistý nějaký pokoj, kde bych mohl být sám.
— Chceš snad také něco pracovat?
— Půjde-li to ... Víš o něčem?
— Pojď! Něco se už najde.
Ještě nedošli ke dveřím, Majer najednou udeřil Tomáše do ramena. Náhlá veselost vlila mu do tváře úsměv a radost.
— Tomáši, budeš tu opravdu? Proč nejedeš domů?
— Nemohu. Nechce se mi.
— Proč to nepovíš upřímně?
Teď zase Tomáš se vesele zasmál: A proč ty mi zase a zase nevěříš? Však jsem ti to přece psal. Nemohu domů proto, poněvadž chci býti sám. A pak nechci býti doma proto, že nemohu tam být. Stačí ti to?
— Nu, chceš-li — stačí. Ale o jedno bych tě prosil hned. Podh lebyl jsi ještě nikdy. V téhle světnici měl jsem teď několik hezkých týdnů...
Zakašlal.
— Neboj se, nebudu ti je rušit.
— O to se mi nejedná. Rušit — nerušit — to už přece sám vycítíš, jak máš jednat. Ale oč bych tě nyní prosil, je zcela jiná věc mně velmi důležitá: ráno k nám nechoď!
— Chceš-li, nebudu tě vůbec obtěžovat.
— Počkej, počkej! Vždyť přece vidíš, že mám opravdovou radost z toho, že jsi přijel. Překvapilo mne to, že jsi vstoupil k nám, když jsem tě nečekal; nemyslil jsem, že bys vůbec mohl sem přijet — — Ale to ráno?
— Studuji vždycky.
— Ah! A to je všechno?
Teď se dali oba do zdravého smíchu.
— Majere! Majere!
— A co se mi směješ?
— Pojď! Půjdeme! i Po dvouhodinném hledání našli konečně kout, kde mohl Tomáš nerušeně sobě se věnovat.
Bylo to v domě na hradbách, kam časně z rána svítilo slunce vždy plnou září. Bylo vidět z něho k řece a na horu nad ní. Dva uschlé akáty šlehaly při větru do oken.
Dětinská babička neslibovala příliš mnoho, ale bylo vidět, že byt nemohl být lépe doporučen, než jejími tichými poznámkami. Tomáš rozhlédl se po stěnách. Bílé a holé dodávaly pokoji zvláštní ráz. Vypadalo to jako cella pro mnicha. Dům sám vypadal také hodně klášternicky. Těžká kovaná vrata nesla spoustu drobností mezi tyčemi. Byla to stará vzácná práce, o níž ovšem nikdo nemluvil 'eda zvědaví cizinci, kteři ke hradbám zabloudili.
Otevřenými dveřmi komůrky vanul čerstvý, chladný vzduch. Zeleň stromů na stráni v dálce posílala svůj upřímný pozdrav. Tomáš se dlouho nerozmýšlel. Ubytoval se.
Po starém zvyku musel stařence podat ruku.
— Aby se nám tedy dobře vedlo!
Majer díval se za horu: mladá bříza čněla nad oozor.
XXXVII.
Brzo po poledni zaklepal Tomáš na nizoučké dvéře.
f». Cizí hlas zval ho dále.
Majer nebyl doma. Nějaká žena seděla u stolu. Jeho matka! Jak divně vypadala! Černý šátek kolem hlavy zakrýval skoro polovinu obličeje. Levé oko strnule zíralo v svět. Celá tvář měla v sobě něco nevýslovně tvrdého. Od slzních koutků dolů táhlo se několik brázd, v nichž smích se jistě nikdy nezdržel. Ostré rýhy zakončovaly i širokou bradu, která s námahou nesla i spodní ret bezzubých úst.
— Hledáte snad syna? Odešel před chvílí.
Představil se. Trpký úsměv byl mu odpovědí: Šel asi k vám. Nemohl se už dočkat, kdy přijdete. Spal jste dobře?
— Velmi dobře. Děkuji.
Za dveřmi jako by někdo sáhl na srdce. Ohlédl se a smekl. Paní Majerová stála na prahu a dívala se za ním. Ještě jednou zakývala rukou, jako by s chtěla něco dodat, ale rychle se vrátila. Oči začaly jí pomrkávat a pomrkávat, tvář začala sebou cukat. Tímto rheumatismem trpěla již nebohá na šestý rok!
>;j Majer utíkal proto rád z domova.
— Jeho dopolední sezení u knih nemělo dlouhého trvání. Po několika dnech patřili si s Tomášem docela.
Na náměstí se potkali.
— Jsi tedy docela spokojen?
— Ani se o to nestarej! Všechno v pořádku!
- Myslil jsem, že bychom se mohli podívat trochu ven. Je dnes tak hezky. Ukáži ti, co máme tady nejlepšího: vyhlídku s hory. Ale bude tě to opravdu zajímat?
— Vyhlídka s hory, je-li krásná — budu ti opravdu za ni vděčen.
Náměstí bylo té chvíle přeplněno podivnými postavami. Hladoví dělníci ubírali se domů trochu se naobědvat. Se všech stran rojili se černí a umazaní, rychlou chůzí míříce k příbytkům, kde žena půl hodiny směla vařit oběd po práci ve tvrzi v údolí. Jejich hovor měl v sobě něco mrzutého a křiklavého. I žert, který přeletěl řadami, zněl kysele a neurvale.
Zvonek na věži neustával znít.
Mrtvý klid zmocnil se srdcí obou kamarádů.
— Co dělá Rógner?
— Nevím, chlapče. Nelíbí se mi. Je nějak přepadlý a nervosní až běda! Doprovázel mne na nádraží, ale ani tam se mnou nevydržel se rozloučit. Utekl mi.
— Podivný hoch! Měl jsem ho v podezření, že se jednou zabije.
— Proč na to teď vzpomínáš?
— Máš pravdu. To jen že mne to teď tak napadlo ...
Vážená městská veličina sunula se mimo ně. Majer zavadil o okraj svého klobouku.
— Pan lékárník. Pro maminku mívá časem dost sympatií při svém špinavém prádle. Pan purkmistr také . . .
— Nech toho!
— Ach, ano! Naše krásná vyhlídka, ta už to všechno polkne.
— Těším se na ni...
Procházeli právě mezi úzkými uličkami zahrádek. Staré zdivo tlačilo se na ně z leva i z prava, těžké větve šeříkové srážely se nad cestu. Bzukot much a včel třásl vzduchem. Mezi větvemi cítit bylo léto, jeho velkou sílu a moc.
— Na jaře bývá tu tak krásně! Ale člověk toho tak málo užije! Stále být mimo domov, to připraví člověka o všelijaké kouzlo.
Tomáš se zarazil.
— Tvůj domov — teď má něco kouzelného pro tebe?
Majer zkřivil ústa: A nemá-li, co na tom záleží? Má-li něco kouzelného v sobě? Má! Jen že si člověk toho vždyrky nedovede vážit. A celkem málo toho užiješ. Za krátký čas ztratím se ve světě. Pak bude teprve možno říci, zname- nal-li mi něco i náš práh. Ale dnes? Zarazilo tě to?
— Ta chudoba? Nezarazila. Ale — tvoje — matka.. .
— V poslední době se to zhoršilo. Praha mi to ovšem neřekla. M-Iti 1 Bývalý revolucionář šel velmi opatrně vpřed.
Neviděl dobře na cestu. Sňal skřipec, aby ho pročistil.
Tomáš zadíval se mu do tváře. Od slzních důlků k bradě táhla se brázda za brázdou. Ne, byl to klam! Syn s matkou byli si ovšem trochu podobni..
XXXVIII.
Slunce už zapadalo a oni leželi ještě v trávě a dívali se do roviny.
Za nimi hučel les a problyskovaly vrcholky stromů.
Veliký rybník chvěl se v odraze světel. Jako stříbrné zrcadlo odrážel teď v sobě jenom svou cenu, svou krásu. Mrtvá, tichá věc, svítil do dáli. Bílé věže kostelů po rovině čněly ve vzduchu. S vrcholu hory všechny zdály se mít svoje pevné sídlo a své krásné určení. Vísky při nich rozbí- bíhaly se do polí ke stromům a silnicím. Sem tam bylo možno vidět košaté lípy, rozsochaté topole, dubovou alej za černými olšemi u potoka.
Všade vyráželo to ze země v podivné směsici: dům a stromy a světla, tma a klasy a vůně — hora všemu dávala svoje posvěcení; mdlý hrkot vozu v dáli přinášel jistě důležitou depeši...
Majer jmenoval jméno za jménem.
Tomáš poslouchal chvíli pozorně, pak zabral se do myšlenek: Cizí nějaký kout ležel přece jenom před ním. Přítel po jeho boku byl mu sice velmi blízký, ale šepot trav a kývání smrčí neznělo dosti harmonicky. Skrčil se a přemítal.
Co teď vlastně bude dělat?
l{Jaký čas chce si to vlastně přivolat pro svou bezmocnost? Či doufal nějak, že se tu shledá s něčím nebývalým?
Bylo to přece všechno velmi prosté: přijel navštívit přítele a strávit s ním prázdniny. To bylo vše. Ať už se městečko jmenuje jak chce, co mu je do toho? Ať tam v dáli leží třeba hnízdo, které zval svým, co mu bylo teď do opelichané přítulnosti zvědavých lidiček? Tady mohl si býtj vždycky věrný.
Červené světlo vrhalo se naposled v paseku. Tichými rozmachy dobývalo kde kterého koutu, aby se v něm rychle ještě ukrylo ve sporý mech či v stéblo polosuché trávy. Skřípot a praskot zazníval stromy po lese.
— Podívej se jen, podívej.
Jezírko mizelo v jícnu nenasytného slunce. Mlhy a páry promísily se s jeho obrazem a zničily je, rozbily a přetvořily. Ztratilo své kouzlo, mocná a průhledná síla sluneční hodila je tmám na pospas. Najednou začernalo závistí a mdlobou.
Nudné klekání třáslo rovinou. Nebylo v něm nic, co by vzrušovalo. Majer se rozpovídal.
— Bývá to jediné moje potěšení teď chodit sem nahoru. A ku podivu! Ještě se mi to nepřejedlo. Když tu tak večer sedávám, myslím si na všelijaké věci, jež mne těší a baví, jež se mi zamlouvaly, a pak mi bývá obyčejně lehko u srdce. Víš, že jsem v Praze začínal být příliš moudrým člověkem, přešlo mne to. Tady jsem se tomu odnaučil. Moje otázky — myslím, že jich mnoho ode mne neuslyšíš. A bude-li nějaká, lidí bude se týkat a ne něčeho abstraktního. Tahle krajinka pod námi to chce. Co by bylo plátno hovořit teď nad ní o — Tolstojovi? Co by nám mohla říci ona na naše zbytečné rozumování o všelijakých našich právech a požadavcích? Stal se tu ze mne prostý člověk, ano — od jisté doby — tady — nebývám rozčilen.
— A tam dole?
— To je ovšem něco jiného.
— Lidé tě rozčilují?
— Skoro mi tak připadá.
— Pak nám bude tady veselo.
— Což pak i ty chceš být sám a sám?
— Nemínil jsem ani k tobě jet jen proto, abych byl zcela sám. Ale poněvadž jsou přece jen jisté hranice samotářství, proto jsem přiběhl k tobě. Myslel jsem si: půjdeš někam, kde tě neznají a tam budeš v klidu a bázni živ těch svých několik týdnů, než ti bude docela dobře — uvidíš slunce a hory a lesy, v řece se pošplou- cháš a pak se vrátíš tichý a uzavřený jako ořech v skořápce. .
— Moje městečko bylo tedy vyvoleno náhodně?
— Slyšel jsem o něm vyprávět, jak je zajímavě roztomilé.
— Kde?
Tomáš se usmál: U Holých. Mívali tu kdysi známé.
— Psal mi Rogner, že jste se s Martou rozešli . . .
— My? Ovšem — rozešli jsme se, či lépe řečeno — šel jsme každý svou cestou — já i ona. Ne — to bylo všechno jakési nedorozumění, které mne už nebaví. Nemělo to celkem té váhy, kterou já jsem všemu přikládal, byla to stále marná hra, tichošlápská zábava pro jarní večery — nu, jak to nazvat?
— A už je to skončeno.
— Chvála bohu!
Po chvíli obrátil Majer hlavu: Myslíš, že je to tak lehké říci někomu s bohem! a nechat ho jít svou vlastní cestou?
— To mne také napadalo. Ale nějaké překvapení je tu vyloučeno, Majere, naprosto. A to jednoduše proto, že Marta přestávala skutečně být mou milou. Kdyby toho nebylo, snad bych byl býval vydržel. A nechrne toho! Je to už třetí věc dneska, do níž se nám nechce. Skoro bylo by nejlépe, kdybychom mlčeli. Jsme pohromadě a budeme u sebe delší dobu, což pak je nutno hned si všechno povídat? Staré časy přestávají, co nám povědí nové — to — myslím, sami nepovíme.
— Přemýšlel jsi už o tom?
— Ano — mnoho jsem o tom přemýšlel. A teď řeknu ti to přímo : vždyť my jsme ani nežili.
— To snad ne! Čekal jsem něco jiného. Tomáši, mně to připadalo vždy, že nevíme, co děláme. Vždyť my mluvívali a jednali jako náměsíční.
— To je pravda... ^ — Ani jednou nemluvili jsme z upřímného srdce. Moje nedůvěra k sobě měla svou podstatnou příčinu. Jak jsem ti mohl věřit, že ke mně přijedeš, když celý tvůj život tam v těch tmách byl polovičním dle tebe, a dle mne blouzněním, kterého stále nebyl jsi syt? A to jako by nám byl někdo ruce svázal a řeč otrávil. Moje celá činnost dosavadní je tak malicherná, stydím se málem za ni. A to zase proto, poněvadž mi byla dost cizí a já si ji vnucoval. Okrádali jsme se vším takovým životem. Naše zklamání v dnešním okamžiku není ničím než suchou ozvěnou našeho nitra. A neznudíme-li se znovu, budou z nás holé nicky, nully, jež musí čekat na svoj\ platnost třeba na věky!
Tomáš se zamračil. Takové řeči dávno už neslyšel. Teď v lese, za soumraku zněla mu dvojnásob cize. Najednou položil Majerovi ruku na rameno: A co ty pořád stůněš?
— Myslím, že jsem zdravější než dříve.
— Pak se klameš. To vše — bylo tu i dříve. Ale my měli bychom — však jsi sám na to narazil — počít zcela znova, od kořenů. Víš — přitisknout se k zemi, přissát se k ní, zamilovat si ji, pocítit žhavě příslušnost k ní, vědět, že ona není nám cizí, ale my že se k ní vrátíme vždy, poněvadž jsme její. . .
— Nějaký pantheismus?
— A třeba. Nelekám se toho slova. A není mi také dvakrát příliš mystické. Umínil jsem si již, že budu nyní živ tak, jak to moje chvíle nakazují.
— Instinkty?
—•Chvíle — říkám. Kdybych věřil času, řekl bych: jak to pudy nakazují. Ale já cítím dobře, že čas mne okradl při mých instinktech. A proto ho chci zdolat — a tak říkám, že budu žít, jak toho budou chvíle vyžadovat. Moje čtyřleté vzpomínky jsou nesmírně chudé, nemohu se v nich nikde zastavit a z nás také nikdo nedovede nic podstatnějšího z nich zachytit. Ne, tyhle týdny, které s tebou prožiji, musí být cele moje. Dám jim všechno, co mám, v plen. Ať mne třeba zabijí. Ať mi pohrozí třeba největšími disharmoniemi — prohlédnu si je důkladně!
— A myslíš, že ti bude lépe?
— O tom bych teď nechtěl ani mluvit. Aby mi bylo dobře — co si možno ještě přát? Chci vrhnout se z nálady do nálady a dát se životem unášet: " X - -7 t.
Pak tě lidé vzpamatují.
— Lidé? Nemyslil jsem na ně a nebudu myslit. Vždyť mne neznají. lu ; — Přihlásí se už sami.
— Nemíním jich přijímat — Jen abys se teď sám neklamal. . Což pak to vydržíš být naprosto sám? Hle, tu jsem už já. Což pak po mně nepřijde už nikdo? Byl bys výjimkou a tou přece být nechceš... A já ani nevěřím, že by ti to okolí jenom stačilo. Krajinka sama pod námi — stačila by? A na jak dlouho? Podívej se!
Tma snášela se v údolí. Jemný zvuk rodil se pod jejími křídly. Ptáci plaše vyletovali ještě z hnízd ...
Tomáš naklonil hlavu. V uších zněl mu dosud ostrý přítelův hlas. Měl zvláštní zabarvení, které znepokojovalo. Jako by se v něm srazila všechna zášť a nenávist k bývalé mdlobě, bývalému polo- plfdnéinu živoření. A tato zášť měla v osobě něco velmi živelního. Teď ozývala se blíž a blíže.
Tomáš udiveně vzhlédl do temna. Odkud přicházel tento divný tón?
Zas uslyšel ho ostřejší a ostřejší.
Sáhl si na čelo. Bylo horké. Krev v hrudi protestovala a protestovala. Proč jen hlava hovořila tak sebevědomě za srdce? a ; .M ¿j XXXIX.
Přišlo i rozmrzení —■ velmi brzo.
Zajímavé ráno dívalo se do oken ... V lesíku za vodou zacvrlikali ptáci, slunce vyhouplo se nad vrcholky stromů. Vše připadalo tak prosté, nevědomé a nevinné. Ruku mohl jsi vztáhnout, nikomu nenapadlo, že bys byl snad něčím rozčilen a že po něčem toužíš. Zažíval sis. To bylo vše.
Zvláštní mrzutost zmocnila se Tomášových chvil. Pomaluj pomaloučku zvítězila nad jeho ""Krásnou náladou na hoře a nepustila ho. Doprovázela ho všude, kam jen šel.
Na bílé silnici podle továrny bylo najednou mnoho prachu. Továrna sama hučela nepříjemně. Za okny třáslo se všechno v oddechu strojů, řemeny svištěly a blyskotaly hnány neviditelnou silou, která v poledne vydala vždy žalostný řev.
Tu se obyčejně Tomáš zvedl a zašel k Majerovi.
Ale ani ten nevěděl často, čím by kamarádu pomohl. Oba měli skutečně dlouhou chvíli a mořili se všelijakými nápady, za nimiž dříve by se ani nebyli ohlédli. Ale teď — nouze lámala železo. Hráli šach, sestavovali úlohy — mozek neposlouchal.
Tomášova rozmrzelost vzrůstala každou chvi- lečkou ... Začal se jí bránit.
Aby ji přemohl, snažil se na nic nemyslet, neboť to vlastně ho tížilo nejvíce. Vzpomínal neustále; pořád něco bývalého ho trápilo a tísnilo. A tomu bylo nutno dát přece jakkoliv s bohem!
Ale jak?
Ranní slunce dávno se smálo do oken, pomalu světničku opouštělo. Tomáš spal a spal. Co měl dělat? Bylo devět hodin. Tomáš otevřel oči. Líným pohledem změřil strop nad sebou a stěny — za několik dní věděl o každé žlutavé skvrně na nich. Bylo půl desáté. Tomáš vstal a otevřel okno.
Čistý, zdravý vzduch vrhl se na ospalce.
Dal se před ním zbaběle na útěk.
Bylo léto a Tomášovi bylo zima!
Znova ulehl do postele.
A všechno, co nechtěl mít před očima, teď stávalo se mu znova a znova jasným. Marta ho neměla ráda. V prvním roce se mu přiznala, že chodila už s jiným, na procházky i do bytu ... A tak dále. A tak dále! Celý pražský život byl něčím, zač se teď všichni mohli jenom stydět. Eh! Byl — jaký byl! Jiní žili ještě hůře . ..
„Zakletý živel" byl nějak úžasně ve všem pohodlný. Ani jedné výčitky nestrpěl proti sobě. Co mu bylo teď do všech obžalob, kterými se kdysi sám týral? Bylo to nesmyslné jednání! Jaký divný, roztřískaný život!
... Z dálky před ním, za ním zaznívaly teď tajemné hlasy. Pes štěkal po ulici. Holubi na střeše si zavrkali. Vrabci se rozkřikli. Na chodbě za- šustěly něčí šaty. Kroky. Ticho . . .
— Ach! Můj bože!
Tomáš se městečku neubránil. Za týden patřil mu docela. Zívání stalo se mu denním zvykem.
XL.
Majer zachraňoval aspoň odpoledne. Procházky staly se však brzo zbytečností. Tomáš znal kde který krásný kout a bylo mu velmi lhostejno, jaké stromy tam rostly, kvetla-li ještě paseka a jakými barvami. Veliké plochy třásly se mu duší a on nedovedl pochopit, proč ho tolik znepokojují.
Tak šel středem náměstí cizí, s horečnýma očima, s únavou na tváři, naprostý cizinec. Lidé zvědavě si ho prohlíželi, usmíval se. Listonoš uctivě pozdravoval. Větší částka peněz, kterou si byl Tomáš na prázdniny vypůjčil, zjednala mu aspoň u jednoho člověka zajímavý a hloupý respekt.
Hu! Podivné hnízdo!
Když tak v nestřeženém okamžiku uviděl Tomáš něčí zvědavé oči, nebylo mu veselo. Hned se mračil a hůlkou do dlažby poklepával.
— K čertu! Co je lidem po hostech?
Nějaký student snažil se zapříst s ním rozhovor. Pokládal ho za svého známého z Prahy, kterého vídával na mnohých schůzích.
Tomáš mluvil velmi chladně. Student zklamán odcházel. Jaký to mrzout a nezajímavý člověk! Slova nepromluví, a když, nemá to celkem žádného hlubšího smyslu. Ano — zkazil se. Byl kdysi lepší než teď. Říkalo se to o něm ...
Co jenom dělal Majer dopoledne?
Tomáš neodolal.
Zaklepal na nízké dveře. Nikdo se neozval. Snad bylo zavřeno? Tomáš zaklepal po druhé.
— Dále! Vejděte!
Uprostřed světnice u stolu seděl Majer. Měl na sobě jenom kalhoty a starý, rozbitý kabát, pod rozhalenou košilí bylaj^vidět vpadlá, nezdravá prsa.
— Nevyrušuji?
— Skoro se mi zdá, že ne.
— Co vlastně děláš?
— Podívej se!
Bylo toho slušná hromádka. Majer studoval. Tomáš maně zabloudil zrakem po stole. Inkoust, péro — kde pak byly? Zadíval se pozorněji do listů. Ano — to vše bylo již dávno hotovo! Co tedy dělal Majer doma dopoledne?
— Nešel bys se trochu projít?
— Je ti snad smutno?
— Stýskalo se mi po tobě. A hrozně rád bych se s tebou zase pohádal.
— Pojď!
Na dvoře se Majer zastavil. Tomáš díval se mu upřeně do očí: To děláš k vůli matce?
— Ano.
Začervenali se oba.
- Říkal jsem ti přece, že lidé se tu o mne příliš starají.^Namluvili jí mnoho, čemu ona musela uvěřit. Že prý jsem pro. studie ztracen. Že prý se toulám v podivných společnostech. Že prý mi už nikdo nesmí věřit, že bude ze mne pán. Ze přeběhnu jistě k novinám. A že už nevěřím ani v Pána Boha, ani v čerta, ani v ďábla . ..
— Naposled jsi byl v neděli v kostele?
— Nu, ano. Proč bych nebyl?
— Nechápu toho!
— To je zcela možné. A přece je to tak strašně jednoduché. Oni všichni by se jí tady za všechno vymstili. A ona zkusila již toho dost. Však jsi mne viděl, jak jsem pozdravoval ,,u vrbiček". To, hochu, nejde jinak, a mně, abys věřil, dělá to všechno nehoráznou zábavu. Poslouchat kněze na kazatelně a očima nemrknout! Byl tu kaplan, teď nedávno ho přesadili, úžasně naivní duše.
Rád jsem ho viděl. Míval zajímavá kázání. Některá z nich ohromovala přímo svou dětinskostí. Město plakalo, když odcházel. Zajímavý človíček!
Tomáš ani nedýchal: Co to znamenalo?
— Farář je prostě neznaboh. Mám ho v podezření, že svoje kázání důsledně opakuje každý rok. Ulehčuje si práči, jak může. Proto je snad nejváženější osobou u nás. Neboť stranou všechno řídit jako on nedovede u nás nikdo. Všichni jsou v jeho ruce a musí poslouchat.
— A ty?
— Já? Já — hraji komedii.
— A tvoje dopolední práce?
— Je nijaká. Sedím a čtu. Věř, že kdybych nevěděl, proč to dělám, že už bych se ze všeho zbláznil. Sousedky mají aspoň klidné svědomí a já — nu — chachacha! — snad taky.
Tak vypadal tedy bývalý revolucionář in rébus adversis? Sotva ho pohladili proti srsti, už přestal cenit zuby? Pes by to byl neudělal, ale člověk se teď tomu smál.
— Pak si budeš jistě dávat pozor i na mne, abych já tvé pověsti nějak neublížil.
Majer mávl rukou: Nezlob! A ostatně, když to chceš vědět: Myslím si, že tvoje výbuchy patří minulosti. Není, proč bys se rozčilil nad obyčej. Proto jsem ti radil, abys nezanedbával lidí. Jdi jen mezi ně! Nebuď aspoň tady — zbytečně záhadnou osobností.
— To je vyložené jesuitství.
— Ne — to je šosáctví.
— Majere!
— Tomáši!
— Proč se směješ?
— A proč ty se nepřestáváš smát?
— Jací hrdinové a jací oslové stali se to z nás?
— Mlč! Zrajeme pro věčnost. Naposled staneme se zcela rozšafnými lidmi a budeme sub specie aeternitatis pít denně svých pět piv a cítit po večeři sympatie k zbědovanému lidstvu. Je mu jich svrchovaně zapotřebí . . .
XLI.
Ale Majerova komedie byla přece jenom komedií na polovic. Majer přece jenom pracoval.
Tomáš brzo se o tom přesvědčil. Mezi knihami a hlavou, která libovala si v ironii, zapřádaly se vzájemné poměry, z nichž rodila se prostá jistota pro budoucnost. List za listem přinášel přece jen jisté uklidnění, třeba přemalé. Majerovo hmotné postavení, bída rodiny štvaly ho v před. Smál se svému spěchu, s nímž se do věci hnal.
•— Pomalu a polehoučku, aby se nic nestalo — a možno, že i — zajíce chytíme!
— Hrome! Bude to radostné překvapení.
— Dám si potom dělat dva kufry, a oba z plátna. Můj majetek poroste. Movité jmění bude putovat do záložny . . .
— A v plátěných kufrech?
— Tohle všechno naházím potom do nich. A zavru je — pevně — na zámek je zavru, abych neviděl, co mi založilo můj blahobyt. A přijdou-li známí, nějaké mladé, znepokojené duše, přivedu je ke svým dvěma kufrům a zaťukám na ně a řeknu: Hoši, tohle není jen tak zaklepání! To je, jako když se ruce sepnou. Tady leží něco, čemu děkuji za větší krajíc chleba, než máte vy. Ctěte kufry! Ctěte zvláště plátěné kufry! Znamenají rozhodný krok ku předu a gesto výbojného člověka, který podmaňuje si svět! Conquistador, pánové, prosí o vaši poklonu! A plátěné kufry prosí o vaše poklony tři!
— Jen jestli se někdo pokloní!
— Já první.
— Ovšem. Ty už se klaníš teď.
^— A pak budu se klanět doopravdy.
— Žert a vtip!
— Ne, kamaráde! Ke dvěma kufrům přikoupím si potom ještě něco jiného, co mi schází teď úplně. Postel a jarmaru a co už tak všechno k tomu přidávají. Kde jsou dva kufry, tam musí být i domácí požehnání. Ožením se.
— Krásný žebříček! Ještě něco?
— To by bylo tak asi všechno.
— Není toho mnoho.
— Tak mluví mladý nespokojenec. Ale moudrý člověk má všechno už předem srovnáno! Nauč se to! Když tak večer nebudeš mít už nač myslit, takový sen o budoucnosti i spánek ti přinese!
— To věřím.
Ironie začínala být velmi plochou. Majer sám přece jí nemohl svěřit vše. A byl přece jenom ještě více upřímný než zlomyslný a příliš rozumný. Jeho přetvářka byla průhledná. Neměl vlastně, co by skrýval, a jeho poznámky ubíjely jen čas.
Seděli proti sobě v Tomášově pokoji, když vstoupil listonoš. Psaní neslo známou adresu . ..
— Od ní!
— Od Marty?
— Co mi vlastně chce? Skoro se mi to ani otvírat nechce. •, — Pak to tedy pošli klidně zpět!
Tomáš se zarazil. To by bylo sice nejjedno- dušší, ale — uvnitř bylo přece něco napsáno .. .
— Tak tedy rozbal! Čeho se bojíš?
— Rozešli jsme se'přece, jsme si naprosto cizí . . .
— Nu, čti!
Majer zamnul rukama. Po Tomášově tváři přeletoval mráček za mráčkem. Několikrát jako když se srazí a náhle se zablýskne. Pak ticho, klid a mír a červánky v obzoru .. .
— Kdo pak jí řekl adresu?
— Rogner. Píše o něm, že se s ním setkala a že vypadá velmi špatně. Věděl jsem to. Co mi o tom píše?
— Naposledy se ještě spolu snesou .. .
— Aby se tak zamilovali do sebe!
Tomáš četl psaní po druhé: Je smutná. Víc vlastně tady nenajdeš. Výčitky. Nu — ovšem! Zapomněli jsme přece jen na ně. Teď se to tak všechno hodí. I harmonii možno z dopisů vycítit. Zvláštní harmonie. Nemyslím, že by Marta byla příliš nešťastna. Její bolest je — neřekl jsi to sám jednou?—nakadeřena. Nakadeřená bolest! Jeto bolest! Je to možno? Nu — ano!
Tomáš četl dopis po třetí. . .
— Bylo by dobře, kdybys jí odpověděl.
— A proč?
— Tak dětinští přece jste nebyli, aby se vám zamlouval nějaký tichý vzdor. Chtěl bych tomu aspoň věřit.
— Chceš odejít? Počkej! Hned jsem hotov Za několik okamžiků byla odpověď napsána.
Šest řádku uctivých^díků za vzpomínku. Prosí se za odpuštění, pisatel je chorý — nepřeje si dal- šího dopisování. V nejbližších dnech zamýšlí odejet na delší^cesty.
Stačilo to?
Majer stál mezi dveřmi. Situace neměla v sobě nic ani trochu zajímavého. Pouhé vrznutí kliky bralo celou minulost.
XLII.
Druhý den nebylo po dopise ani památky. Celý večer byl ještě věnován několika řádkům, noc však sama nepřála si žádné intimnější zpovědi. Nestarala se nijak o bolest [za horami, o nakadeřenou bolest, jež nacházela i naprosto správná slova pro svou hloubku i velikost. Kdož ví, bolela-li vůbec?
Ale Tomáš ani na to — nemyslel.
Vzpomínal na procházku za městem pod kaštany. Majer vyprávěl mu o své bývalé známosti. Nebyla dlouhá, ale měla své hezké chvíle. Každá krása, opravdová rozkoš je odsouzena k.;brzké smrti. Pavla musela dojít k tomu poznání. Byla velmi milá, velmi přívětivá a velmi laskavá. Trpěla tak svým přebytkem své lásky a svého bohatství, že za jeden den dovedla potěšit dva zoufalé, jejichž šílenství požadovalo všechno nebo nic.
— Byl to prostě skandál nad skandály. Nemohl jsem tomu věřit. Ale stalo se to. A dneska vím, že ta žena mne měla upřímně ráda. Byl jsem jí nezbytný. Moje passivnost připravovala jí dost překvapení. Milovala je. Útočnost druhého musela být prostě zakřiknuta. Všichni tři žili jsme po dva měsíce v naprosté shodě. Bylo to k zbláznění krásné! Zmizel jsem. Moje passivnost hledala se uplatnit znova. Zkrachoval jsem. Myslím si teď, že na hraní je vždycky času dost. Až mi bude třicet let budu jednat co nejkorrekt- něji. A tenkrát se bohatě ožením. Zatím dělám, co dělám.
I na kaštanové aleji bylo to vidět, že oba přátelé si rozumějí tak dokonale, že by ani mluvit nemuseli.
Hrdě a klidně nesly stromy své zaprášené koruny. Mezi jejich větvemi dozrávaly zvolna trnité plody. Rostly a byly šťastny . . .
Kniha za knihou objevovala se na Tomášově stolku.
Jeho lenost zvolna ho opouštěla.
Při~TJ5třSHT svitu sluncěT^kďy^ horko třáslo vzduchem, rodil se před jeho zraky svět za světem. Hrál všemi barvami, přiváděl neznámé, kteří mluvili srozumitelnou řečí o všem, co dálo se venku pod okny a v dálce za řekou. Les vadl v žáru poledne, kukaččino volání znělo velmi nesměle. Mrtvý klid padal na prsa a tížil všechny smysly.
Stránka za stránkou přinášela určité vzrušení Ale i to posléze ochablo . . .
Tu sedal u okna, ruce na prsou skříženy, knihu na kolenou. Vše, co přečetl, usínalo zvolna na obláčku, který chtěl slunci vzdorovat. Jak se šinul zvolna nebesy! Jak bez chuti a krotce zahajoval svou kariéru! Do večera byl jistě bezvýznamný, mrtvý vojáček na modré ploše nad světy ...
Přišla bouře, krásné divadlo pro zemdlené smysly.
Tomáš seděl a četl a vzdychal. Rána za ranou hřměla v dolinu a chvěla skalami. Tomáš stál u okna a zpíval...
XLIII.
Došel matčin vyčítavý dopis.
Tomáš sotva že odpověděl. Byl už teď ve svém novém životě jako doma. Nač ho tedy ještě někdo volal? Cítil, že by v té chvíli bylo dvojnásob nepři je mno jeti domů a tam se snad uzavřít. Nebylo to možno.
Patřil městečku.
Zvolna si je zamiloval. Jeho domy a domky byly mu stále na očíchA nemohl klidně přejít mimo ně. Z každého okna kývala na něj nějaká květina, tam rozkvetlá, tam svadající, modrá, žlutá a červená kolečka na útlých stoncích jen zvonila. A Tomáš přecházel pod nimi a hleděl žíznivě kolem sebe.
Bylo městečko někdy schopno nějaké tragedie?
Sotva se probudila v cizinci tato zvědavost, musel ovšem nezbytně k lidem, Byli velmi ochotni, netrvalo to dlouho, než se spřátelili. A Tomáš měl konečně úplně obličej, který vzbuzoval důvěru. Naučil se brzo vraštit čelo jako okolí, tvářit se spokojeným a šťastným, a snad jím nějak také byl.
Majer se u něho přiučoval. Dopolední zaměstnání šlo brzo k čertu. Důvěra kvetla na všech stranách.
Tragedie městečka měly svůj ustálený čas. Vždy jednou za pět let stalo se někde milencům neštěstí, že byli náhle prohlášeni za zhoubu obecních mravů, v témž období pravidelně umírali také počestní měšťané. Jednou za rok přijížděl na náměstí kníže z nedalekého zámku a rozdával s paní kněžnou cukroví mezi děti. Pak se obyčejně městečko protáhlo jako kočička na slunci, pacič- kama se umylo, očima zamžouralo a byl klid . . . klid bez konce.
Nahoře nad řekou neudálo se nikdy nic významného. Dole u továrny odehrálo se ovšem všelicos— ale to už patřilo celkem k všedním událostem.
Veliká bouře před několika lety, kdy lidé drancovali krámy obchodníků, hledajíce v nich kabáty pro sebe a šaty pro děti a kávu a cukr na měsíc — nezanechávala v očích vyprávěčových leda trpký úsměv a chvilkové nadšení nad hrdinnou chvílí, která brzo byla potom zaplašena vojenskými bodáky.
Městečko nemělo nikdy chuti státi se proslaveným. Jediný člověk, který se v něm zrodil a který v cizině stal se hledaným, uznaným malířem, nebyl vlastně nikdy uznán občanem, když původ jeho byl nejistý, vzbuzující mnoho obav pro budoucnost, třeba domnělý otec byl farářemAni politicky nestálo městečko za nic. Noviny patřily k vzácnostem, nedělní přílohy putovaly z ruky do ruky. Válka, vzniklá před rokem a brzo na podzim ukončená, zuřila v myslích nejprost- ších ještě celé měsíce. Jednou za čas přijížděl veliký biograf a přivážel obrazy nejnovějších katastrof, při nichž vlasy hrůzou na hlavě vstávaly. Pak býval malý sál radničního domu nacpán až nebezpečně.
Ani dělnictvo nežilo rušnějším životem.
Několikrát~pokusilo se o stávku z malicherných^ příčin. Poněvadž však nebylo zorganiso- váno, bylo brzo poraženo. Zmatenyía sklíčeny vracely se hloučky rebellů ke stavům, jež styděly se málem za svou nečinnost při neustálé píli ostatních. Dvakrát měsíčně bývaly schůze, na nichž odváděly se příspěvky na fondy. Časem byla antiklerikální přednáška. Veliké manifestatce nebyly nikdy na programu. „Pán" je nedovoloval.
V takovém netragickém okolí bylo najednou Tomášovi ku podivu volno. Spřátelil se s ním a uvykal mu neobyčejně rychle.
Vyhovovalo jeho náladám.
Neboť při veliké těkavosti nemohl tu „zakletý živel" nikde narazit. Bloudil od okna k oknu, od prahu k prahu a byl svou existencí spokojen.
Časem dali se s Majerem do práce.
Po několika dnech seděli zase u sebe^a'pomalu ani — nemluvili. Jejich výpravy do okolí ztrácely svůj půvab. Srpnové slunce drželo je v chladu pokoje. Osaměli pro svůj svět a své pohodlí.
XL1V.
Ale za několik dní měli i toho až po krk.
Jejich vycházky staly se znova hledaným východiskem z nemužné situace, bystrý rozhovor stal se denní potřebou. Jen že to všechno trpělo nesmyslnou vadou, že nedovedli být při svém usuzování klidni. Najednou byli nervosní, uštěpační a svárliví. A hlubší zájem stával se jim neznámou silou. Tak se šTalb, že"Jejich rozladění a mrzutost přece jenom dominovaly. Majerův obličej nemohl mlu- vit výmluvněji. V jeho řídkých řasách třáslo se to steskem, který marně hledal svůj kout, kde by si odpočal. I vyčítat začli si ledacos, o čem dříve nemluvívali. Ze Tomáš neměl nikdy oči pořádně pro vše otevřené, a Majer že schválně je zavíral. Nu — podali si ruce — na stejné hranici stáli oba.
Lidé přecházeli a odcházeli.
Za krásné neděle zadrnčel před lékárnou buben a zaječel kiarinet. Domácí kapela spouštěla pochod za pochodem. Slavnost v lese shromáždila brzo celé městečko. Mladé paní s novými klobouky na hlavách tvořily střed společnosti. Děvčátka v lehkých šatech cupala netrpělivostí. Několik „odstavených" veličin bloudilo po chodnících. Úředníci z továrny dívali se dnes neobyčejně výbojně. Dělníci a měšťané těšili se z krásného počasí.
Úderem druhé hodiny dal se průvod na cestu. Výskání a jásání nebralo konce. Na všech tvářích kvetly růže a vadly pomněnky, prudký stisk mužské pravice přijímal se s největší ochotou. Sotva že smích mezi zuby zasyčel, výkřik přinášel osvobození ode všeho, co trvalo přes zimu v kouzle sterých přísah . . .
Na večer vypravili se oba přátelé do dubiny.
Na rozestavených sudech seděli veselí kumpáni a pili si na bratrství. Několik podezřelých individuí rušilo sice poněkud pořádek, ale pořadatelé — bohu dík! — byli dosud při zdravém rozumu. Stačilo přidat individuu na pivo, publikum znovu si oddychlo, a když individuum provedlo několik nejapných žertů a s dvoulitrem plným piva v ruce dovedlo udělat ještě kotrmelec a nevylít ani kapku — stalo se miláčkem všech.
Pod korunou^ úctyhodných několika obrů tančila mládež. Živelní, smyslné veselí tisklo si páry na prsa. Několik, které zachovávaly úzkostlivě masopustní maloměstské mravy, stalo se směšným středem roztočeného víru, v němž rodila se odstředivá síla, která vrhala své oběti do lesa. Pár za párem mizel z kola a vracel se s natrhanými květinami a povolenými vlasy, žár v očích a únavu na tváři.
Děti čekaly netrpělivě na večerní ohňostroj. Slibovalo se velmi mnoho. Veliký drak měl se snésti na les a chrlit oheň a síru na uděšené diváky. Každý občánek měl dostati lampion červený nebo modrý — bylo možno — dovoleno si vybrat! — A do něho svíčku delší, než byla dětská ruka!
Několik studentů obstoupilo opozdilce. Vybíralo se na národní účely. Majer promluvil několik „pokrokových" slov. Studenti neměli ani času k odpovědi: Když už komedie, ať je už pořádná !
Majer se hlasitě smál.
— Pojď, Fauste! Dcwna štěká sice pudlík, ale tady čeká Markétka. Tři plavovlasé šly právě mimo ně.
Majer smekl.
Jedna z nich dodala si odvahy a přišla obtěžovat prosbou o taneček.
— Slečno Kláro! Tak už se zahanbujete? Což pak nemáte tanečníka?
Tomáš musel se představit. Usmála se, hlavou pohodila. Zvědavost zastavila i kamarádky. Všechny tři přišly se bavit.
Tomáš dával úsečné odpovědi. Dvakrát nebo třikrát se velmi dvorně uklonil. Dobrá nálada byla tím ovšem trochu pokažena, ale slečně Kláře šlo o to, aby morousy vytrestala. Neboť bylo hříchem o tak krásném dni přijít na slavnost se jenom dívat, tanec pochválit a odejít. A večer teprve nadcházel...
Majerovy poznámky počínaly být poněkud důvěrnější. Slečna Klára začínala se zajímat o všechno, co pověděl. Výčitka za výčitkou neustávala.
Byli si někdy něčím?
Tomáš musel chtě nechtě do ohně. Ani nepozoroval, že mluví nesmysl za nesmyslem a že vědomě hromadí lež na lež. Dámy měly z něho radost. Můj bože, co že se všechno o něm po městě nevypravovalo! Jaký prý je nezábavný student. Že prý studuje ve dne v noci. A že — je to pravda? — že prý je zasnouben?
— Ale, slečny, to je přece indiskretní!
— Tedy je to pravda?
Kláře hořely oči. Majer ztratil polovinu své reputace. Vedle stál člověk, který věděl už hodně o své budoucnosti.
— Blondýna, brunetta?
— Brunetta!
— Hezká?
— Hezčí než hezká!
Večer počínal velice slibně.
Společnost zašla do lesa. Majer přikládal polínko za polínkem. Netrvalo to dlouho, byli všichni přáteli; čím větší nesmysl, tím hroznější smích bouřil pod korunami usínajících stromů. Děvčátka ani nepozorovala, že v dálce ztrácí se hudba a že červené lampiony už se začínají míhat mezi stromy.
— Takoví zábavní lidé — a není možno je nikde vidět!
— Zasnoubení předpisuje přece určitou mez!
Pah! Co na ní záleželo! Ale kde že je prsten?
Tomáš sňal ho s prstu. Nebyl snubní, jen hračička j daná na památku. Ani nevěděl do té doby, že ho vůbec nosí. ..
A pak ho vzal a hodil do lesa.
Děvčata úžasem otvírala oči: Což pak bylo vůbec myslitelno, aby legenda měla takovýhle konec?
Ještě se nevzpamatovala, Majer s Tomášem smekli a odcházeli. Samotný v prostřed lesa nechali je stát.
XLV.
Tomášovo dětinství učinilo ho rázem zajímavým člověkem. Pověst zveličila událost na affairu prvého řádu. Listonoš byl vyslýchán, mnoho-li dopisů přišlo na Tomáše, každá řádka měla teď svůj význam.
— Uvidíš, že jednoho krásného dne se ti někdo slavně pomstí. Tahal jsi je příliš za nos.
— Však to byla jenom komedie.
— Nedej nebe, aby našli tvůj drahocenný prsten! Bylo by po reputaci.
— Bylo v něm datum.
— Tedy aspoň to! Ulevilo se mi. Ale — prosím tě: proč jsi to zahazoval?
— Inu, chceš-li — nezáleželo na tom, nosím-li kroužek čili nic. Dávno mi už přestal být i památkou, co tedy s ním?
— Ale tak se to přece nedělá! Pošle se zpět, slzami smáčený list při něm a na obálce pečet jako miska.
— Takhle aspoň měla Klára hezkou noc. Co pak se jí asi o tom zdálo?
— Je příliš do světa. Nevím, jak to s ní dopadne.
— Na konec jsi o ni v starostech? ■ — Mívali jsme se trošičku rádi.
— Trošičku?
— Maloučko. Jako špačci na jaře.
... Na procházkách provázely teď oba zvědavé pohledy. Sotva vyšli na náměstí, stali se předmětem netušené dosud pozornosti. Po třech dnech po významné události museli zdravit na všechny strany. Tomášova trpitelská tvář^byla už nesnesitelná. Majer zuřil.
— Můj bože, jaký nesmysl! A jaká fraška!
— Není ti snad při ní dobře?
— Kdybys tu byl cizincem, čert to vzal! Ale tohle! Matka po dva dny zasypává mne všetečnými otázkami, které jí tety uložily — tu máš ten svůj klid a to své osamění! Pěkně jsme si ho uchránili; jen několik ještě dnů a naposled budeš zván do domácností.
Kdyby byli prosili, mohlo se to stát.
Ale najednou zase Tomáš s Majerem zmizeli s obzoru. Náměstí bylo pusto a prázdno. Slečna Klára byla oloupena o své potěšení pozdravovat se se zajímavými lidmi.
Příhoda upadla v zapomenutí.
Tomáš měl jednou na sobě dokonce otřepané kalhoty. Jaký pak to mohl být hrdina?
Přátelé si oddychli.
I iU lU XLVI.
Reka zvábila jejich pozornost.
Tak dlouho chodili již kolem ní a jako by se jí báli.
Byl krásný těžký den a oni leželi v stínu stromů a dívali se na kameny v řece. Dole u dna honily se rybky. Na právo hučel splav. Proudem vrhala se voda do hlubiny, hučela a zpívala.
Za chvíli byli uprostřed ní. Obklopovala je ze všech stran. Záda jim hladila a boky objímala, pod prsa až na srdce chladnou rukou jim sáhala, až se celé tělo rozkoší zachvívalo.
Tomáš výskal radostí.
Majer neodvažoval se příliš daleko. Neuměl dobře plovat. Teď stál nad splavem a natahoval ramena. Chabá byla a slaboučká, sotva že je slunce políbit mohlo. Celá postava byla vyhublá, zmořená, na prsou nebylo téměř ani vlásku.
— Skoč přece! Chytím tě!
Po chvilce váhání Majer dodal si odvahy.
Tomáš se zapotácel. Kámen, na němž stál, sklouzl mu náhle pod nohou, Majer ztratil se pod hladinou.
Pak se vynořil, prskal, funěl a chrlil vodu. Skočil příliš neobratně. Bums! Tomáš dopadl podle něho.
Voda zavířila, zahučela mu v uších. Na právo, na levo chlad táhl ho pod vodu. Ale jen chvíli trval tento tísnivý pocit a už tu bylo slunce a veselý výkřik člověka.
— Majere! Majere!
Kde pak byl? Seděl pod okenicemi a nějak nevesele.
— Stalo se ti něco?
— Zpropadená voda! Roztřásla mne na kost.
— Pak znovu do ní!
A teď se začali předhánět. Ráz na ráz šlo to nahoru a dolů, krátký běh po prkně a skok dolů! Únava jako by sama sebou zmizela, sotva se dole ve vodě pohroužili, nový výkřik už chvěl vzduchem — a slunce neustávalo hřát a sušit krk, hlavu, vlasy, prsa a břicho.
Celé odpoledne nemohli se s tím vším rozloučit.
Pak připlula ze zátočiny loďka s pískem. Starý děda s tyčí v ruce marně namáhal se uvolnit svůj náklad. Dno dřelo o kameny. Vrhli se do vody a doplovali k němu. Několikrát se opřeli, bylo všechno marno, loďka se ani nepohnula.
— Vezměte to zády! radil dědeček.
Majer upadl naznak, jak se opřel. Jako šíp uháněla loďka po proudu.
Pískař děkoval.
Slunce už zacházelo, když se oblékali.
— Jak jen jsme mohli na to zapomenout?
— Nevypadáš zrovna mužně.
— Můj milý, skoro bychom si nemuseli nic vyčítat.
— Krásné tělo, což?
— Ještě dobře, že nás nikdo nevidí. Hlava dnes dělá všechno. Jaká pitomost! Jako by nervy mohly pomalu existovat samy o sobě. Řecko a jeho ideál — — Prosím tě, nech toho! Vždyť o tom mluví dneska kde kdo. Ale já tomu nevěřím. Jsme mrzáci — nač to zapírat? Na konec jsme tací, jací jsme. — A kdo by pečlivě mysle, mohl přidat k postavě své loket jeden?
— A kdo maje silné paže, mohl by ubrat myšlence její skutek?
— To je zbytečně revoluční. Opakovačky zabily vzpouru, k vykonání skutku není dnes pomalu ani popudu zapotřebí. Připadá mi, že všechno se rodí samo ...
— Veřejným míněním?
— Chceš-li, nebo také tajemným souzvukem duší — jak říkají básníci. Několik usurpatorů stojí ovšem v cestě, ale i s těmi bude už lidstvo nějak hotovo. S kapitalismem na příklad. Králové nejsou už přece nebezpečni.
— Jedinci přestávají poroučet.
— Ano. Jedinci existují jenom v masse. A massa nemá prostě už starého svého bezvědomí, jež čekalo vždycky na popud shora. Války stávají se otázkou schůzí a dělnických organisací.
— A zdražování potravin?
— Je chvilkovou, zapomenutí hodnou srážkou dvou světů, které se musí dohodnout.
— Organismus roste přece vedle organismu, nemůže se prolomit.
— To je starý socialismus. Nový mluví o relativitě a jejím právu a půjde| dlouhý čas] cestou optimismu.
— Vzbudí tím dost víry?
— Nemyslím, že by záleželo tolik na tom, budou-li tomu massy věřit čili?nic. Optimismus se nebojí.
— Náš optimismus se na počátku bál.
— Myslíš? Ah, ano, vzpomínám si: to bylo všechno z našeho roztesknění. NgvědělMsme_prostě,'; čí jsme a nerozuměli Jsmesi. ^Ták^yznikla naše touha po šířce života. Ale teď — můžeme být spokojeni i tím, že jsme se tak příjemně vykoupali.
Ještě do trávy si lehli a dívali se dlouho do noci na nebe ...
XLVII.
Tato první harmonická chvíle zanechala v duši Tomášově znatelný dojem. Hvězdy nad jeho opravdovou únavou opravdově nějak potěšovaly. Čistý a živlem jenom vzrušený připadal si všemu hodně blízký, mrtvá jindy a tichá prázdnota mezi nebem a jím zdála se být něčím vyplněna: živoucími bytostmi, kterých nelze však pochopit. Životem, který nám uniká, poněvadž nám je příliš jemný. Hle, hle — to všechno vyvolávaly jen — uspokojené smysly?
Sluneční sny jako by se vkradly před jeho duševní zrak. Viděl rovinu žlutou v paprscích poledne. Červené květy rozkvétaly na všech stranách. Modré moře třáslo se na obzoru. Bílý kámen na jeho okraji mohl být také vyschlou mrtvolou.
Otevřel oči — barvy splynuly v jednu. Noc skláněla se nad "nimi. Temno líbalo je po tváři. Podivný neklid bouřil zase hlavu i krev ...
Zacházeli si potom častěji k řece.
Radost, kterou jijn připravilo první odpoledne, se však ztratila v pobřežním rákosí.; Utekla před nimi, aby ji šli hledat. Ale oni náhle zase zlenivěli a lehali v písku a nemysleli na nic, i na ni zapomněli. A vzpomínajíce na časy,V které; již týrat je neměly, znova upadali do svých starých 144 ( JIŘÍ MAHEN: ^ ( O- L.
hříchů, z nichž lenost, apathická lenost byla nej- větsím proviněním na jejich zdraví. Znova začala se jim zamlouvat, hověla jim.
— Včera mluvil jsem s Klárou. Zajímavé děvče. Je přece jenom chytřejší, než jsme mysleli.
— Což o to! Za mých dob bývala velmi chytrá.
— Našla prstýnek.
— Kolik dní ho hledala?
— Nevím. Ale je to od ní velmi úctyhodné.
— Mívala vždycky velký sklon k romantice. Jednomu studentu slibovala svou budoucnost.
— Nějaký hrdina?
—■ Takový ubožák,^kterého všichni litovali, který nedovedl se ani pořádně představit, dostal se do jejích praciček. A ovšem: neuvázl v nich. Měl přece jenom trochu rozumu . . .
— Kdyby ho měl více než trochu, mohl to dotáhnout hezky daleko.
— Myslíš, že příliš rozumní si — tak — rádi odpočívají?
— U mne bývalo to aspoň pravou rozkoší, ač nejsem než rozumný. Víš — odhodit najednou vše, zříci se všeho, co tě bavilo, a na ráz tonout a tonout a pak se vymrštit a křiknout: Hurrá! — to je velmi zábavné.
— Ale ty — pokud se pamatuji — nekřičíval jsi nikdy?
— Nekřičel jsem. Moje hlasivky jsou i pro zpěv špatně stvořeny. Co ještě s nějakým nadšeným výkřikem?
Majer stál na skalisku. Pravou nohou přešlapoval přes levou. Tomáš hrál si hůlkou ve vodě. Najednou ozval se nad ním jasný, zvučný hlas: Občané! Události posledních dnů potvrzují znovu a znovu, že lidská práva potřebují mít svou výkonnou moc — že každý z nás dříve či později — a kéž by hodně brzo! — musí dojiti k rozhodnutí buď jsem rudý nebo černý. Není většího národního neštěstí nad chvilkovou politiku! Není většího národního bankrotu nad naši nerozhodnost. Doba radikálních změn je už před našimi dveřmi a žádá o vstup. Kovovými údery hřmí na brány starých privilejí a staré pohodlnosti, chce nás celé, upřímné, zdravé, po štěstí a moci toužící, spravedlivé milence budoucnosti, kteří doúčtovali s minulostí, s věkem mrtvých — a kterým přítomnost nemůže být vším, když je tolik stále malicherná, vratká ve svých zásadách, nemocná svými touhami, slabá ve své zdánlivé malomoci, nerozumná, mstivá, unavená — -7 < — Hurrá!
Tomáš zamával kloboukem.
— A proto, vážení přátelé, dovoluji si učiniti tento návrh. Budiž sestavena resoluce, v níž by byl obsažen náš nejostřejší protest proti vládnímu postupu na jihu říše a tento protest budiž zaslán přímo — — Hurrá!
— Přímo ministerstvu spravedlnosti a říšské radě — — Na zdar!
— všem redakcím denních listů — — Tak jest!
— a žurnálům, které zprostředkují u nás styk s cizinou. Je tu prosím někdo, kdo umí francouzsky?
— Hurrá! Hurrá! Hurrá!
Majer seskočil se skaliska.
'— Každá psina má svoje zajímavé pozadí. Je to divné, ale věř mi, že tvoje první hurrá!£se mi nelíbilo.
— Přece to tedy ještě láká?
— Vidět množství pod sebou a cítit ve svých slovech jeho energii? Kdo toho nezakusil, neví, v čem záleží pravá řečnická rozkoš. Promyšlené řeči mají nejmenší význam pro lid. Davy musí se slepě milovat." Zadýchat v ně a vzbudit v popelu jiskru — to je něco ohromujícího. Připadá mi to jako první horoucnost při začátku lásky. Každý politik, řečník musí být erotický člověk. Nemá-li gest, jež by milovala všechny najednou, ať raději ani nevystupuje! Zklame i sebe sama. A tomu je přece vždy radno se vyhnout. — 1 já, byl-li jsem před časem jaksi politicky činný, vyhýbal jsem se neustále sám sobě. Chtěl jsem uplatnit své milovnické vlohy. Vědomě jsem častokráte lhal. Myslil jsem, že moje vroucnost, jež byla aspoň na začátku celá, vydrží celá až do konce mých dnů, které jsem si ani představit nedovedl. Proto jsem zmlkl. Ale teď? — Tvoje hurrá! se mi nelíbilo. Několikrát přemýšlel jsem skoro nábožensky o tom, není-li povinností nového člověka, aby neustále byl všem na stráži. . .
— Nevyplácí se to. Lidé dovedou už hodně samostatně přemýšlet, proroci stávají se velmi brzo směšnými.
— Kdo ví? Vždyť my vlastně z toho ze všeho nic neznáme. Náš altruismus spí někde za pecí. A náš individualismus je prostě chorobný. Co můžeme vědět o práci všech?
— Snad by nám mohl něco povědět o tom — Havlena? f — Navštívíme ho. Vyrazíme prach z obuvi své, aby městečko nás tolik netížilo. Čistý vzduch, nový čas propláchne nám plíce a snad i srdce. Každá cesta je zázračná. Snad i naše dětinství se na ní unaví. ..
XLVIII.
Šli pěšky.
Před nimi kvetly zvonky a mateřídouška, za zády modraly se hory. Chůze po mezi nebyla sice nic příjemného, ale zamlouvala se. Brzo se s ní spřátelili, a kymácení se strany na stranu stalo se jim dobrou zábavou. Jak se hlava vždycky vzpamatovala po každém neopatrném kroku! Jako by to v ní zarachotilo, myšlenky se přesypaly a začaly znova kvést a zrát. A ticho, které je provázelo, bylo nejomamnější chvílí pro znavené chodce. Tu najednou uvolňovala se všechna pouta, jež poutala tyto podivíny, děti podivné povahy, k nebi a země, starostlivá země nutila je na svůj klín. Cítili vůni brázd ukrytých v obilí a žár podzemních plamenů v květech divizen. Srdce obnovovalo se stokrát denně.
Ale oni ovšem toho nepozorovali.
Neboť jejich hlava byla plna zvláštní ospalosti, kterou se ani nesnažili překonat — zamlouvala se jim, když přinášela všemu určité zakončení, které radilo k naprostému smíru a úplné dohodě.
Majer věšel přece jen smutně hlavu.
Tomášovi bylo dobře —- byl spokojen.
— Krásné kouty! Vesnice, které prozrazují duši. Nemám rád silnice a baráků při ní. Ale rybníček uprostřed, kaple a topolů kruh — to už se dá snést.
— Jen že ten střed mívá často poťouchlý význam.
— Myslíš na faru?
— Ovšem.
— Ale fara, příteli, je něco hrozně vedlejšího. Kostel je hlavní. A dříve chrám neznamenal tribunu.
— Nechrne toho! Jsou tu někde tajnější hříchy než ty, o nichž mluví dnes chrámová kazatelna. Možná, že i my jimi trpíme. Ale — nemluvme o tom! Čas nemohl být ani krásnější než dnes a my zase máme v hlavě jenem něco, co nám do cesty vběhlo. Nebuďme tak marnotratní! Ochuzujeme se.
A šli. . .
Sotva došli do lesa, Majer vrhl sebou do trávy. Byl příliš zemdlen. Nohy ho bolely a hlava nějak znepokojovala. I duše byla něčím malátna a unavena.
Kamarádovy oči vyjadřovaly za to hodně radosti a nadšení. Bylo to zajímavé pozorovat, jak „zakletý živel" obživoval. Teď zaryl ruce do mechu a hluboce vydychoval. Teď očima hladil nebe mezi vrcholy stromů. Teď nohama se opřel a třikrát se v zádech prohnul. A teď vstal a vesele si do lesa zahoukal.
Ozvěna třásla se mezi skalami.
Majer s úsměvem se obrátil. Tomáš s levicí o pařez opřenou volal ještě jednou. Ozvěna znovu odpovídala. Tomáš zavolal po třetí. Mezi kmeny vrátilo se znova, co vykřikoval.
— Dětino!
— Hej, hore háj, dole háj!
„Zakletý živel" dal se do zpěvu. Hospodine na nebi! Skuhrání však neznělo v lese nijak nepříjemně, vycházelo z plných plic. Zvláštní síla tkvěla ve hlase, který se nestyděl tady před svědky za svou nevyškolenost. Byl, jaký byl — a Tomáš najednou byl pln zajímavého nadšení pro lesní samotu a její kouzlo. Smrčí chladilo mu hlavu a slunce líbalo tělo až pod kabát. Všechno bylo mu teď prostě milé a vzácné a takové, jaké mělo být. Stál na pařeze a zpíval a zpíval.
Majer přimhuřoval oči. Mdloba, která mu poutala dříve všechny smysly, mizela a mizela. Jednou, dvakrát protáhl se na trávě a pak vyskočil.
A pak počal zápas.
Vrhli se druh na druha. A hezky upřímně. Tomáš s hlasitým výkřikem sletěl do trávy. Ale ještě na zemi neustávali na sebe dorážet. Majer bránil se zuby nehty. Zasmáli se a pustili se. Krev hučela jim ve spáncích.
— Hej, hore háj — dole háj!
— Kokrháš jako kohout. Nech toho být!
— Kamaráde! Hošíčku!
A už byli zas v sobě ...
Ale pustili se za okamžik. Majer neměl mnoho chuti do nové pranice. Shýbl se a zvedl klobouk.
Rozběhli se do polí.
Veselost přepadla jejich dosavadní váhavost. Pramen vody ve skále přivedl je k novému nadšení. S jakou rozkoší nastavovali pod něj ruce a hlavu! Studil tak příjemně, až srdce se rozžvatlalo. Po vlasech za krk až zastudil. . . Tomáš nestačil pomrkávat, dvakrát byl na chvíli slepý. Bez váhání nastavoval celý obličej pod chladný proud.
Majerovi se cesta začínala velmi zamlouvat.
— Ještě několik dní a dostaneme křídla!
— Nestojím o ně. Městečko by nám je za- stříhalo.
— Proč o něm mluvíš?
— Teď se mi mihlo před očima. Teď teprve vidím, že má svoje velké kouzlo, kterého jsem dříve nepozoroval. Je, jakým být musí — to jest nijakým hnízdem. A to je jeho velká přednost. Myslím, že tyhle moje prázdniny budou patřit k nej- lepším, které jsem kdy zažil. Byl bych aspoň rád, abych na ně mohl vzpomínat. Nemám toho pro vzpomínky a mám-li něco, vzpomínám s nechutí a nerad. Však ty víš už, co to je . . .
Majer už neposlouchal.
Šli právě kolem pole. Orali na něm.
Selský synek byl velmi ochoten přepustit na chvíli kleče. Kravky zatáhly, Majer se zamotal v brázdě. A pak šlo to rovnou, nerovnou v před, až Tomáš musel na pomoc přispěchat. Vydrželi to až do západu slunce.
Práce byla dokončena. Jak jim to hrálo ještě v rukou i nohou!
— S pánem bohem !
Chasiiík potřásl jim pravicí.
Kamarádi dali se do klusu. Za dvě hodiny urazili cestu do nejbližšího městečka, kterou si odhadli na hodiny čtyři. Blaze bylo jim nějak v duši. Milá tíže tlačila je na prsou i v nohou. Spali, jako by je do vody hodil.
Majer chtěl sice něco v posteli vyprávět, ale nedostal se ani ke třetí větě. Tomáš usnul a kamarádovi nezbylo než následovat jeho krásného příkladu.
XLIX.
Byli teď jako dva hoši, kteří si vyběhli za bránu se proskočit. Každá květina znamenala jim zvláštní událost. Kámen u silnice poutal jejich pozornost. Staré jívy nad potokem volaly je do svého stínu, k hrkotu vody mezi kameny. Seděli a vyprávěli si. A poněvadž den byl jim příliš dlouhý, vydrželi sedět na břehu celé půldne a nestarat se' ani o cíl nové cesty, která byla jim naprosto neznáma.
Před nimi táhla se silnice pod lesem. Louka bujela při ní, útokem drala se až k bílým mezníkům na kraji malé hráze. Svlačec a šípková růže tvořily předvoj, který nebylo možno zdolat, bíle a červeně kmitalo to zelení...
Leželi už delší čas vedle sebe a nepromluvili ani slova. Milá mdloba přivírala jim víčka. Klobouk na očích nedovoloval spatřit než úzký kousek nebe a ten byl zázračný. Chvěl se a měnil se v tisícerých barvách. Rudá s modrou líbaly se v očích, a do této hry chvílemi prostě a přirozeně zašumělo několik větviček. Potůček hrčel a hrčel... Vypadalo to chvílemi, že si chce hrát na schovávanou a že vždycky vykřikne na znamení, že dosud se neschoval. Tak utíkal a utíkal a stále výskal a vykřikoval leknutím, dětinským strachem, okamžitou úzkostí.
Tomáš dřímal. . .
Prsa zvedala se tak pravidelně a srdce bilo velkými, kovovými údery. Slabost usídlila se jenom do lýtek, ale i odtud mizela. Odpočinek, krásný odpočinek nemohl se s ní spřátelit. Tady rodila se nová síla k novému dni a snad i k novým překvapením.
Majer se zvedl.
„Zakletý živel" spal s otevřenýma očima. A teď stíhal jimi někoho na silnici. Holčička šla po ní. Byla mladá a taková drobná, na dlani mohl's ji unést. Teď zašla do lesa v levo. Zvolna ztrácela se v úvozu ....
— A co ty tak mlčíš?
— A co že ty nemluvíš?
— Čekám, až ty začneš. , — Viděl jsi ji?
— Hezoučké děvčátko. Ale ty víš, že to nic pro mne není. Ani promluvit bych na ni nedoveď. Býval jsem při tom hrozně komický. A když už jsem něco pověděl, hlas se mi třásl a obyčejně dopadlo to nějak surově.
— Surově?
— Však tomu snad rozumíš. Člověku se zatají dech, chtěl by říci něco — řekněme — hezkého — a nejde to, nejde živou mocí. A pak to přijde samo a je to hloupé a neohrabané.
— Kdy pak to bylo naposled?
— Před třemi roky.
— A potom?
— Už to nepřišlo. Rozum mi vyprávěl o něčem zcela jiném než o takovýchhle komediích. Sentimentálnost je ubohost. Dneska to vím. A nic mi není nad ni protivnějšího. Ano, jen si to představ: Dvacetiletý hoch tiskne osmnáctileté ruku a šeptá a žvatlá a přísahá ...
— Dělal jsi to?
— Však jsem ti říkal, že ano. Však o tom také víš, jak jsem dovedl mluvit — dříve. To všechno dělala nějaká láska, které jsem nerozuměl. Láska, má-li něčím být, má být bojem a ne událostí, výslednicí náhody. A třeba s náhodou — i to může být — ale pak: proti náhodě pevná, veliká a smělá. A my neuzráli ani pro jednu ani pro druhou.
— A to je naše provinění?
— Ano, veliká chyba. Tak máme teď stále něčeho nedostatek.
— To je prostě směšné. Není na světě nedostatku, dá se vždycky krýt. — V nynější době páry a elektřiny — chachacha! už ani emancipovaná žena nemusí plést punčochy. Můj bože, ale co dělá, když neháčkuje? Do tří hodin do rána píše a píše a stará se o to, aby její chytrost byla známa všem, počínaje manželem a konče čtenářem nejpitomějšího plátku.
— Nedělej hloupých vtipů! Co je mi do tvé spisovatelky? Faktum je, že na světě není nedostatku. Nemůže být, neboť tam, kde jedna nouze začíná, rodí se nové bohatství.
— Děkuji. Jenže ti nikdo za to bohatství nic nedá.
— Ale platí-li pro mne? Má-li pro mne určitou hodnotu?
— Pak s pánem bohem! Dej pozor, abys si je sám neukradl!
— Ano — to je pravé slovo. O více se nejedná.
Najednou se oba zarazili. A pak váhavě a s úsměvem na sebe pohlédli.
— Pak je přirozeně všechno dovoleno? — zeptal se Majer.
— V lásce? Ano. Jinde — o tom jsem ještě nepřemýšlel.
— A čistota?
— Chce ji někdo? Ptá se tě někdo po ní? To je přece čistě jenom tvoje věc.
— A věrnost?
— To je něco, co leží prostě stranou tvých zájmů. Pozlátko, chceš-li, nic více.
— Na Martu už tedy nevzpomínáš?
— Nevzpomínám. Měl jsem ji upřímně rád. To bylo jediné moje provinění. Náhoda nás svedla, určité chvíle daly nám svoje kouzlo, co se nedalo uloupit — to začínalo najednou bolet. A to je — myslím — konec každé náklonnosti. Kde nic není, tam milenec nevydrží. Začínal jsem pátrat v její minulosti a našel, že nebyla taková, za jakou ji vydávala. — Před mýma očima dovedla mi zapřít svoji nevěru. Je zvláštní sice, že jsem ji začínal požadovat. Ale snad jsem měl k tomu svoje práva. A moje právo bylo prostě to, že jsem ji více miloval než ona mne.
— Či-li, že jsi byl slabší než ona.
Tomáš se dal do smíchu: Což pak stále ještě věříš tomu, že žena muže doplňuje? To je veliký omyl. Žena patří celému světu. Ta, která nosí na sobě korálky a prstýnky a kytičku za pasem a každou část oděvu jinou — to je pravá žena. Její pravý obraz byla by socha ověnčená růžemi, zasypaná krajkami, okrášlená zlatem, pod nohama fialky a nad hlavou hejno ptáků — a žádný obličej, žádná nahota!
— A žádné tělo!
— A proč se směješ?
— Jak je to zajímavé! Teď se mi to mihlo hlavou. Patří-li žena celému světu, nebude patřit nikdy nám. A z toho plynulo by dvojí: buď jsme nezkušení, děti dosud — nebo příliš moudří — a pak se staneme jejími zbožňovateli, kněžími jejího kultu. Teď zatím jsme poustevníci — a — nebudeme milovat nikoho.
— Ona — nebude nás milovat. A třeba!
Uvidíme! Jsme-li dětmi, budeme mít krásné chvíle zajímavého roztesknění — a jsme-li příliš moudří, snad se něco dozvíme, čeho dosud jsme účastni nebyli.
— Netoužím po tom — zabručel Majer.
L.
Po tomto kousku generální zpovědi, který mohli si odříkat také už dříve a někde zcela jinde, který však mezi lesy měl svůj tajný význam — rozeběhli se už trochu upřímněji po cestě.
Už se ani mnoho neotáčeli po okolí. Ze všech stran vítalo je a nevítalo, podávalo ruku a odvracelo se. Bylo to celkem lhostejno, co dělalo jejich okolí. Teď šli a dívali se každému směle do očí. Svět defiloval před nimi, přijímali jeho zprávu. Nebyla zrovna nejhezčí, ale přinášela s sebou důvěru v jisté síly, kterých byla legie a jichž jména byla velmi zajímavá. Jedné říkali na příklad poctivost. Na prahu hladových chalup šklebily se její bezzubé čelisti. Neměly, co by trhaly. Jiné říkalo se spravedlnost. Mezi vraty dvorů stále vypasená a drzá a měla ke všemu shovívavý úsměv a zachmuřené čelo. Jiné říkali ctnost. Před branou města měnila se v stín, poněvadž nesměla jinak přejít hlučnými ulicemi ani návsí idyllických hnízd.
Mládí dodávalo náhle oběma přátelům plno své síly na jejich pout. Jejich smích počal se pročišťovat a jejich rozhovory dostávaly se na rozhraní polních mezí: prosté byly a hrudám věrné. Tomáš zřejmě se uzdravoval.
Zastavili se na konci vesničky pod horou. Měli žízeň. Zašli do chalupy do dvorku, aby se napili u studně.
Černé děvče vyšlo na práh.
Pozdravili a prosili o dovolení. Sama jim navážila vody a sklenice přinesla.
Tomáš s údivem díval se na její práci. To nebylo jistě děvče ze vsi. Byla jistě již ve světě. Jak se prohýbala a kolébala v bocích! A jak divně vypadal její účes nad čelem! Zvláštní disharmonie zněla celou tou bytostí.
Ach — ano — tedy: byla ve Vídni!
Nešetřila odpovědmi. Sama se ptala, příjemno počínalo být s ní rozprávět. Majer sám ochotně odpovídal.
Stoupli si u plotu zahrádky a vypravovali.
Orlíček rostl jí u nohou. Nad její hlavou nezpívali sice ptáci, ale šumot nedalekého úle čechral jí vlasy. I krajky, vyprané krajky tu byly a korálky na krku. Po chvíli i kytka za pasem se objevila. Tomáš tál jako sníh na slunci.
Slunce již zapadalo a oni stáli ještě u zahrádky a žvatlali a žvatlali. A co že jí nikdo z domova nezavolal? Všichni byli odešli po práci a ona spravovala domácnost. Nehodila se k nim, k těm ostatním, nestrpěli jí mezi sebou — slečinky. Ničemu nerozuměla, k ničemu se nehodila, šaty šít nebylo komu, už začínala překážet.
— A smutno vám tu není?
— Jak by nebylo! Ale co dělat?. Se vším se na konec spřátelíme i s tím, že jsme tak sami . . .
Najednou jim bylo všem tak dobře. Majer usedl do příkopu u silnice a hryzal si nehty. Nad ním odehrávalo se něco, čemu nechtěl rozumět.
Olga se jmenovala. Tomáš opakoval teď její jméno. A teď? Netrvalo to dlouho — teď se políbili. A pak se dali do smíchu — všichni. A Tomáš poprosil o kytičku. A když ji dostal, odvedl poctivou daň.
Jak mu hořely oči! A jak byl najednou vesel!
Ve tmách bělal se její kapesník. Mávala jím tak dlouho, dokud nezašli do lesa. A pak ještě — oba si stoupli a klobouky smekali a volali: Na shledanou!
Episodou nemohl být nikdo poškozen. Jaká komicky vážná událost na jejich pouti!
Kytice v Tomášových rukou byla by zvadla, kdyby ji Majer nebyl vzal do svých chladných rukou. Tomáš ztrácel také květiny z ní, ani toho nepozoroval.
Krev hučela mu v hlavě. A teď měla určitý rytmus . . .
LI.
Zlehka zaklepali, pak rázem otevřeli dvéře . . .
Tam u stolu seděl natažen Havlena, doutník v ústech a přemýšlel. . . Psal právě úvodník do listu a sestavoval jistě poslední odstavec. Tvářil se aspoň velmi hrozivě a věštecky, když povstal . . .
Podali si ruce a usedli za stolem.
Na všech stranách bylo plno papíru. Noviny pod stolem, nsd stolem, za okny, na dveřích a u kamen hromada ústřižků, obálek a knížek.
— Vede se ti?
— Dobře. Děkuju za optání, vaše blahorodí. A jak se vede vám?
— Výborně. Chceš kytičku?
— Kde jste to natrhali?
— V zahrádce, která nám na chvíli patřila. Ale nemáš-li sklenice a vody, nedostaneš ani měsíček!
— A snad jsme tě vyrušili z práce?
— Seďte chvíli tiše, dopíšu to. Je to zatracená věc. Však i vy o tom už víte? Chtějí nám zase spískat novou komedii se školou. Ale to je ovšem jenom předehra k dramatu, do kterého nemají ani herci ani publikum chuť.
— Poměry však nařizují . . .
— Ne poměry, ale stará hloupost mezi národy.
— A ty jsi teď ovšem jejím zuřivým odpůrcem?
Havlena klidně dopisoval. A jak teď jezdil perem po papíře, konal jistě svou povinnost. A kdyby se bylo mu do světnice nahrnulo plno čertů a každý z nich žvanil páté přes deváté, článek měl páteř a musel být dopsán.
— Povídal jsi něco?
— Ptal jsem se tě, jsi-li se vším spokojen.
— Se vším? Na to se těžko odpovídá. Má teď „pětka" hodně takových neurčitých otázek?
— „Pětka" přece již neexistuje. A její otázky nebudou tedy ani neurčité. Ptal jsem se tě, jestli si na nás vzpomínáš.
— Někdy, neříkám často. Nemám na to mnoho času.
— A my jsme také nějak na tebe zapomněli.
— Nevadí. Každé zvířátko má svoje roupy. Moje roupovitost má některé svoje přednosti, o nichž vám nebudu vyprávět, a" některé stinné stránky, o nichž je lépe pomlčet...
— Na konec tedy máme se sebrat a odejít ?
To byla příliš ukvapen? otázka. Vydrželi to v redakci ještě dvě hodiny. Majer jmenovitě přivedl Havlenu do ohně. Politika byla jim vždy vítaným předmětem sporu. Teď začali se zase jako kdysi přít a hádat. Tomáš hrabal se ve stolku.
Byl to opět stále__týž__Havlena!-.-Tu- leželi ruští spisovatelé, jehcP miláčci. A vedle nich, zrovna vedle nich program strany. A pod ním nějaký starý dopis z"1éta Páně, kdy to začínalo zase trochu v mládeži kvasit. Jaké podivné rady rojily se tenkrát v mladých mozcích! Tu to bylo. Založení „pětky". První její schůze v městečku při Labi. První přednáška — o nových problemech literárních. A práce o statistice zemědělského dělnictva. Kus novin, v nichž byl otištěn referát o první větší schůzi, do níž „pětka" vehnala studentstvo. Mezi řečníky uveden i — Tomáš. Účast studentů na propagandě určitých idejí slibovala zdárné ovoce. Ale tu to bylo zase —. Dopis plný stížností na všeobecnou netečnost. Nějaké účty z tiskárny a korrektury starší dvou let... A podívejme se! Starý literární časopis a v něm básnička za básničkou. Román a pod ním — fotografie ....
Malé, černé oči, hřebínky ve vlasech tak způsobně zadělané, unylý pohled, bílá bluzička s červeným květem na ňadrech.
— Tomáši!
Havlena měl ji rád! Jak mu náhle vytrhl podobiznu z rukou!
— Což pak jsi toho ještě nenechal?
Chodili spolu už rok. Byla horlivou návštěvnicí kterési dramatické školy, v níž kazily se přirozené pohyby a učilo se novým, naprosto falešným, kde naučila se žákyně opírat se o sloup tak, jak se nikdo oň neopíral.
Havlenovi byla tedy nevyhnutelná! Jak ji ukrýval před cizími, nepovolanými zraky nových kamarádů, kteří přicházeli mu vyprávět o mzdových sporech, o boykotech na firmy a o nových schůzích na okrese. Snad aby mu ji neznesvětili svými příliš materialistickými názory na svět. Šups! Tam ležela pod trojdílným románem a celou minulostí, která páchla tiskárnou a inkoustem. Tam upírala svoje zádumčivé oči do prázdna, do prachu, v němž její hrdina žil a kveť! Tam spala královna jeho snů, k níž vracel se po bouřlivých debatách o místních záležitostech, k nimž tíhla svorně mysl všech nespokojených. Tam odtud prýštilo snad vše, čemu se tak ochotně tleskalo? Ne, ne! To byl veliký omyl!
Ještě odpoledne všechno se to vysvětlilo. Havlena měl ji potud rád, pokud ona to dovolovala, a byl se vším při ní spokojen. Nemohl jí být nadšen, poněvadž jiným popřála snad více než jemu, snad všechno — ale můj bože! i trochu nadšení může se bedlivě střežit. ..
— Je to děsný tvoreček! Každý týden vyláká mne na cestu za sebou! Pak jedu obyčejně a vrátím se zpitomělý jejím hraním. Nemůže mne milovati a přece mne musí vidět. A já hrozně rád bych jí řekl něco hezčího a ona se o to neprosí. A tak jsme si cizí a blízcí, myslíme, že se sejdeme a při tom doufáme, že se to všechno v půl hodině ukončí.
Tohle byla historie! Všechny měly v sobě tolik stejného . . .
. . . Tomáš viděl teď'před sebou plot a nad ním černou hlavu unavené „slečinky". Nehodila se doma k ničemu. Opuštěná a smutná najednou přitiskla se k cizí hlavě. Kousla ho do rtu. Byl to útok nebo obrana? A jak se to stalo, že on se najednou tak zapomněl? Bylo to tak prosté; kytky v zahrádce to poroučely. A bezúčelná cesta dávala k tomu své požehnání.
A teď tu stál před ním Havlena a měnil se před ním v sentimentálního milovníka, hrdinu poťouchlé historie, která mohla skončit všelijak. Tahle slečinka nevypadala tak nevinně, jak na fotografii. Tomáš ji poněkud znal. Rok života v Praze udělal z ní kokettu par excellence. Malé černé oči, hřebínky — jeden v právo, druhý v levo a nad oběma zvlněné náhodou vlásky, unylý pohled, bílá bluzička s červeným květem na ňadrech, zrovna tam, kde byly prsní bradavky . . .
Hu, hu! Noviny mohly takovou známost podporovat.
Ale tam venku byla svoboda a lesy a hory. Tam nerozpakovali se lidé líbat neznámou tvář, ("Najednou se mu zase srdce rozšumělo.
Havlena pracovník měl jeho úctu zajiš-lěnou. Ale jeho soukromý život ponoukal k výsměchu. Můj bože, jak byli stále všichni ještě tolik, tolik mladí a nerozumní!
Vrátili se do městečka.
Lil.
Majer jako na povel ujal se opět své práce. Vycházel sice tu a tam dopoledne ven a chodil s Tomášem,*" ale brzo začal zase sedět doma a studovat. Měl mnoho co dohánět...
Ale Tomášovi hořelo zrovna všechno před očima. -neměl.konce, nemohl ho také mít. Vždyt on vlastně stále byl na.cestě — za čím však, toho ovšem nemohl vědět, ale šel a šel . . .
Ani chvíli nevydržel u stolu doma. Musel mít čistý vzduch a stromy a jejich zpěv u sebe. Jako by se mu srdce znovu zrodilo, začal lačně naslouchat všemu, co hovořilo svou řečí. I tlachy domácích lidí počaly ho zajímat. Věnoval jim svou pozornost. Hledal odraz onoho kousku země, který prošli, ve všech očích. Nenašel ho, ale za to dostalo se mu mnohého jiného překvapení, jež bylo mu kdysi nemilé. Teď teprve viděl, že někteří lidé nedívají se na něj nepřátelsky, ale že i pan lékárník chtěl si s ním pohovořit. Studenti přišli prosit o přednášku. Nemohl jim však vyhovět. Chtěl jiti přece jenom sám. Několik zvědavých paniček začalo si ho důkladněji prohlížet. Vypravovalo se o něm, že je znamenitým člověkem, studentem s nejlepší kvalifikací. Hrome! Městečko začínalo ho mít rádo — nebyl to klam?
Anebo to bylo všechno proto, že zvolna prázdniny míjely, že lidé museli být s cizincem i v paměti už nějak hotovi? Anebo to všechno udělal příjemný výlet do kraje?
Nebo kytice z opuštěné zahrádky?
A přece býval teď časem Tomáš velmi zamlklý. 1 na domov, na matku začal vzpomínat a na to, že jí už dlouho nepsal. Potěšil ji a přece nebyl spokojen. Něco plížilo se za ním den za dnem . . .
Klára přebíhala mu přes cestu.
Jednoho dne si ji klidně zastavil. Je-li to tedy pravda, že ona má jeho prstýnek?
— Zahozená věc přece nepatří už tomu, kdo ji zahodil.
— A kdož ví?
Dali se spolu do řeči. Vyšli si za město.
Její oči měly velkou podobnost s jeho. Vždycky, kdykoliv se na sebe podívali, museli se obrátit. Zrcadla se nezamlouvala. _ A Klára měla mimo to "něco zvláštního v celé své bytosti. Nějakou nedozrálost, trpkost a pichlavost. Barvičky hořely i na ní — ale to nebylo nic, co by lákalo na delší čas. I její řeč počínala divným akcentem. Jako by se ptala a odpovídala si zároveň. I její zvyky byly velmi podivné. Levou rukou neustále poklepávala si po bradě. A pravou stále přidržovala sukni.
— A tak chodíte nějak jako svázaná svatá.
Uklonila se. Tenhle žert se jí dokonce zamlouval..
— A proč zrovna svatá? Však jste mohl říci také: jako svázaný blázen.
— Říkal už vám to někdo?
— Což pak jste o tom ještě neslyšel? Říkají tu o mně, že ze mne bude ztřeštěná holka.
— A vy si na tom zakládáte?
— Ano. Velice si na tom zakládám.' Neboť ztřeštění lidé se mi hrozně líbí. . .
Teď se to ukázalo! A jak papírově mudrcky! Ona —■ holčička — měla ztřeštěné lidi — hrozně — ráda! Nebylo to k smíchu? A jak teď se na něj v tu chvíli dívala, měla ye své tváři něco, co upo- mínalo na červený šípkový plod. Na vrch roztomilý a uvnitř jadérko za jadérkem s odporným chmýřím. Vyplivuješ a přece se ho nezbavíš. Červená hlavička dívala se však velmi tajuplně do polí.
— Rozumí se, že se už nesešli.
„Zakletý živel" měl idylly až po krk; v malé chvíli byl zase cele svůj. Nehnul se, neprojevil se, žil jen sobě. Co mu bylo do toho, že někomu jevil se zajímavým? To nebylo na programu.
LI II.
Veliká vlna, která měla Tomáše vznést až k hvězdám, srážela ho teď na počátku vytrvale k zemi. Nesměl se vyhnout ničemu.
Červená barva před očima nemizela. Jeho procházky zaváděly ho na scestí. Ani si toho nebyl vědom.
Nebylo to osamění, které hnalo ho na nové tyto jeho výpravy za klidem. Neurčitá touha, kterou už dávno necítil ve svém srdci, pudila ho k praobyčejnému životu. A poněvadž neměl vlastně nikoho, komu by byl mohl svěřit svoje nedostatky, začal oplývat svým zdravím, cítil v sobě přebytek, který ho znepokojoval. Fysicky nevolno bývalo mu v těch chvílích, ale vrhal se znova slepě do nich. A ostatně dá se to těžko vyprávět, co se v té době všechno s ním dálo .. .
Nebyl přece nikdy hloupoučkým člověkem, rozuměl ledačemus. A pokud sobě nerozuměl, hlavu si tím příliš v té chvíli nelámal. Pražský život, pražská láska zanechaly v něm několik lichých brázd. A teď hrnul se do těchto brázd sníh a poplašená zvěř, a vše chtělo si oddechnout. Slunce roztavilo led, ale brázdy byly přece dále liché a neplodné. Na jaro čekat nechtělo se zase v nich ani ptákům pod hrudami...
A tak poskytoval Tomášův život v okamžiku' krásnou podívanou. Z malichernosti do malicherností a z nálady do nálady upadal přímo o překot.
Byl vesel svým zdravím a svými nápady. Za chvíli počal si stěžovat na to, že několikrát bylo již chladněji. Úzkostlivě dbal teď svého zevnějšku. Kartáč měl čestné místo na stole. Druhého dne dovedl však navštívit Majera v zablácených botách. Co mu záleželo na lidech? Však to bylo všechno jedno! To jest: bylo třeba vážit si každé chvíle, která poskytovala trochu uklidnění. Co na tom, že v lese bylo hanebně bláta? A pak jednalo se najednou o strašně důležitou věc. Zda by Majer nepřišel večer ven? Strašně zajímavá slečna chce prý sním o něčem se dohovořit. Akademie nebo něco podobného.
Majerovi vedlo se málem podobně. Tomáš působil přímo nakažlivě.
A to trvalo přece jenom několik dní. A co všechno se v nich nestalo! Tomáš vyprávěl o kde jaké maličkosti, která se stala ve městě, klepy začínaly ho zajímat, dvakrát zůstal v hospodě delší čas a zpíval s radujícími a plakal s plačícími.
A večer? Našel to takřka se zavázanýma očima.
Potřebovalo se jen třikrát zaťukat na okno. Stará hospodská otevřela zadní dvířka, kudy chodili městští hodnostáři, a tam vzadu, v pokojíčku čekala už slečna půvabného jména a pů- ř vábnějšího zevnějšku, aby se ani chvíli nezdráhala.
Několik opilých hlasů křičelo za dveřmi. Víno teklo po stole, oplzlá písnička křísila mužnou udatnost...
Nesměl se vyhnout ničemu.
LIV.
U půvabné slečny bývalo však chvílemi zajímavé ticho. Zvláště za pozdního odpoledne, kdy se ještě nikdo neodvažoval navštěvovat hnízdo neřesti, o němž vypravovalo se po okolí mnoho podivností. O mladém kupci, který přicházel pravidelně po celý rok v pátek večer, aby utratil, co v týdnu utržil, a který bídně skončil jako defraudant v kriminále někde na jihu Čech. O starém pensistovi, jehož choutky bývaly prazvláštní, a který jenom pro ně neupadl v zapomenutí. O studentu, který byl postrachem všech počestných lidí a který měl při tom úžasně nesmyslné ideje o své pokrokovosti. O továrním dělníkovi, jenž půl druhého roku chodil s nejhorší pohlavní nemocí do práce a který se nedávno u řeky zastřelil zoufalý a přestrašený...
— To je tedy tvá nově dobytá pevnost?
V hlase Majerově třásla se sice určitá hořkost, ale Tomáš jí ani nepocítil.
— Jaká pevnost? Líbí se mi tu teď. A je mi opravdu lhostejno, zapadám-li sem z lehkomyslnosti nebo moudrého nějakého světáctví. Tady v hlavě počíná mi to nějak podezřele všechno kroužit — nemohu se toho zbavit — a je to velmi ošklivý pocit. Tady přestává mne to znepokojovat.
— Krev?
— Snad — A něco, co jí dává směr, co ji bičuje k bouři a k velkému nesmyslnému životu.
Majer svěsil hlavu.
Ah! Velký — nesmyslný život! Nebyla to lichá fráse, která tolik znepokojovala mládež? Byl vskutku takový život veliký a nesmyslný? Ne- bylo to zbytečné mrhání sil, zbytečná exaltace podivných morálních schopností?
Děvče přicházelo ...
Na jejím obličeji bylo to zřetelně napsáno: Prodávám se, protože mi nic jiného nezbývá. — Ale tato veřejná omluva nebyla v jejím zraku. Sedla si a chutě si pohovořila.
— Jen se na ni podívej! Je přece zcela klidná. Neviděl jsem ještě žádné, jež by plakala.
— Už je v. tom!
— Ano. Neptal jsem se jí také na to, jak jí to dlouho trvalo, než přivykla. Jejich — historie nebývají zrovna pravdivý. Zlatka rozhoduje o náladě a nálada o všem, co bylo.
— A my jsme jí bratry.
— Ano docela bratry. Já sám — dříve vždy jsem se přímo třásl, když jsem šel mimo taková zastřená okna. Něco sráželo mi vždycky» ruku, když jsem chtěl sehnout se na kliku a vejít. A dnes? Však jsi to viděl sám. Ty jsi se ještě^ohlédl. Ale našinec jde rovnou. Co na tom sejde těm, kdož se vlastně nemají o nás starat? Jejich radosti nám nevoní a pro loupež na sobě a své mravnosti sem přece nejdu. To jen tak, že se mi chcejsrdce pošvihat a pordousit.
— Nech toho! Namlouváš si něco, co snad ani pravda není!
Tomáš udiveně se podíval příteli do obličeje.'. .
— Myslíš?
— Jaký význam může tohle všechno mít? Však — ji — tam každý bere do náruče a má ji po svém pro sebe.
Uštěpačný smích ozval se z Tomášova hrdla: A co mám tedy dělat? Uvidme, jak se ti povede, přisedne-li si onajílíže!
Nemýlil se.
Děvče nedalo se dvakrát pobízet.
Majer lhostejně díval se po světnici.
Ale Tomáš nepustil ho z dohledu. Najednou šlehl první blesk. Majerovy oči setkaly se s její výzvou. Bledost objevila se na jeho tváři. A bylo ticho, v němž bylo slyšet hrkot mlýnku v kuchyni. . .
— Má podmalované oči! zasyčel Tomáš, když děvče na chvíli se odvrátilo od nich.
— Ano, a její rty jsou příšerně rozpukané!
— Hm. Její prsa jsou příliš odulá.
— A její vlasy, ubohé vlasy!
— Viděl jsi to? Neusmála se teď přívětivě?
— Dej mi pokoj!
— Při všech svatých — neměla teď udivený obličej jako slečna Klára, když jsme ji v lese opustili?
Tichoučký smích byl mu odpovědí.
— A teď vypadala skutečně jako — Ani to nedořekl. Majer dal se do hlučného chechtotu. To už nebyla scéna pro smích. Tomáš vyslovil jméno kdysi velmi vzácné.
Ale teď bylo už hozeno do vzduchu. Utkvělo v něm a kolébalo se nad stolem. Všechny, všechny ženy byly si podobny! Všichni, všichni muži byli si rovni! Prudká chvíle vysypala to před ně takřka jedním dechem.
Děvče natahovalo ruku přes stůl. Majer díval se dlouho na ni.
— A co si to pořád šeptáte?
— Nemohla být uražena? Vidíš, kam jsi to dotáhl!
— Ano, dělají se z nás zbyteční hlupáci. Mluvíme, jak říká písmo, cizími jazyky. Nelid- KAMARÁDI SVOBODY 169 vLs^ ' ^ (p-*-^ sky. Prorocky. Učeně. A jaké máme k tomu právo?
Přitáhl její hlavu k sobě a zašeptal jí několik bezvýznamných slov. Děvče se usmálo ...
— Myslím, že by bylo nejlépe, kdybychom odešli.
— Chceš-li...
Tomáš vyšel na chvíli ven. A když se vrátil, byl Majer pryč. Chytila ho asi kolem krku a řekla mu něco příliš zajímavého.
Immoralista přiznal barvu!
Jak to bylo komické a nezajímavé! Dávali tomu všemu tak větší význam, než to skutečně mělo! A to byla naposled jejich vlastní rozkoš? Děti nebo světáci?
Na světáky měli málo zkušeností. Jejich život byl dosud přece dosti čistý. Majer býval kdysi typem hodně zdrželivého člověka. Naprosto čistý nebyl nikdo. Škola už to přikazovala a únava jarních dní, v nichž čtrnáctiletí ztráceli rozum i rozvahu. A teď najednou i v bordelu začali — skoro debatovat...
— Fuj!
Tomáš si skutečně odplivl. A když odcházeli s Majerem ze dveří, nevypadal zrovna jako člověk, který vešel — v dům — rozkoše ...
LV.
A pomalu nevypadal ani jako mladý člověk vůbec ...
Všechna jeho intelligence a jeho vtip byly uzamčeny za tázavým výrazem jeho obličeje.
Jeho nedbalý chod stal se nedbalejším a jeho řeči staly se úryvkovitými, úsečnějšími než Majerova ironie. Přicházely opět chvíle z oné doby, kdy se začínal s Martou nevědomě rozcházet. Klidný byl na pohled a laskavý, ale uvnitř v duši háralo mu peklo vášní.
Dříve dostavovalo se to zvolna, aniž toho pozoroval.
Teď přiletělo to v několika okamžicích a stisklo mu to hlavu. Kde byl chlapecký rozmar z nedávného výletu? Kde bylo první nadšení pro přírodní krásy? Kde bylo upřímné soužití s přírodními silami?
Opili se a blábolili nesmysl za nesmyslem. A Majer ztrácel se v směšnostech.
A pak seděli proti sobě a říkali si, že to všechno dělá dusné léto a jejich osamění. A když ztichli, neměli najednou nic, co by je trochu aspoň pobavilo.
— A tvoje práce?
— Jen se na ni podívej!
Majer vzal několik sešitů a hodil je na zemi. A když si chtěl ještě na ně šlápnout, ještě se pitomě rozmýšlel. Potom seď a studoval znova .. .
— V Praze připravují teď velkou politickou akci.
— Jaké štěstí, že při ní nebudeme!
To byla celá jeho odpověď na důležitou práci, která měla celému národu dáti na chvíli nový život. Cítil, že řekl něco zbytečně hloupého a smutně doložil: Matka churaví čím dále tím více . . .
— Reumatismus?
— I operace bude snad nutná...
— Je to tedy velmi zlé?
— Ne právě nejhorší. Dalo se to čekat.
To byla celá odpověď na otázku, která mu nebyla přece jen lhostejná. Když o této záležitosti večer vyprávěl, bylo cítit v hlase Majerově určité pohnutí. Ale opanoval se, a jeho tvář byla zase jako před chvílí.
— Konečně není bída ještě nejzoufalejší věc. Je něco horšího, co ovšem z ní může udělat otázku života nebo smrti.
— A to je?
— Nedostatek, mizerie.
Majerovi zacukalo to kolem rtů: Byl jsi dneska tam dole? Neříkala ti nic? Byl jsem včera u ní. Vyprávěla mi dojímavou historii svého mládí. Rozumíš tomu? První láska, nevěrný milenec, žal, smutek, sirotek mezi příbuznými, snad i dítě, které, bohudík! brzo zemřelo — myslím, že není ani slovo z toho pravda. Nu — a děvče — věříš? děvče dalo se ti do pláče . ..
— To dělají nervy.
— Nervy? Ba ne, kamaráde, žádné nervy. To dělají zalepená okna! To dělají zatažené záclony a šero v pokojíčku. To dělá i chladný kov na dlani a veselí pošramoceného aristonu v hospůdce. Ona — nemůže ven, kam chce. Pořád je někomu něco dlužna. Pořád musí a musí být hodná a hezká a přívětivá a především plna lásky a milosrdenství, a špatné lásky nejvíce plna! A tím jí zmotali hlavu. Teď přijdou teprve ty nervy. Neboť na — aktu už přece nezáleží. To je poslední demonstratio ad oculos, že jsme všichni na jedno kopyto mrzáci a že si musíme pomáhat dle zvyku čtvernožců, kteří si o stromek záda drbou .. .
— To všechno k vůli kůži?
— Však na ní něco záleží! Proč si ji myješ každý den? Však se to hned jinak dýchá — vzpomínáš? Tenkrát, když jsme běhali k řece . . . A duši kdyby bylo možno vyprat!
— Bylo by hodně špíny po světě.
— Však také je! Ale neznepokojuje leda ty, kdo ji mají ještě na sobě. — Zůstal jsem tam včera u ní hezky dlouho, ani domů se mi nechtělo. A pak jsem se nějak sám rozplakal. ..
— Opravdu?
— Možná, že by ti to byla řekla dnes se smíchem. Ale ona včera nezůstala za mnou . . .
A teď najednou Majerovi zaleskly se oči.
— A možná, že si na tebe vzpomíná . . .
— Myslíš?
Nevzpomínala. Nějaký potulný agent seděl u ní a častoval ji vínem. Byla opilá, tak že ani příchozích nepoznala.
Majer couvl, jako by had byl ho uštkl.
— Tohle je ta mizerie. Cítíš ji?
— Zrovna jako když někdo umře. Slzy a nářky a hrany a čert ví co, a do tří dnů je ticho. A po roce možná, že ani na hrob kytku nevsadí. Tady je to aspoň upřímnější, hodně po lidsku. Kdo dříve přijde, ten dříve mele a kvalifikace jde k rasu! Nejupřímnější koutek světa ukazuje ti svoje nevystihlé tajemství, smekni!
— Jen že tohle tajemství je nějak zpropadeně ztuchlé.
— To jenom materie, ale ne idea!
— A mně ani idea se nezamlouvá, tolik jako čerstvý vzduch.
— Pojďme tedy znovu do světa!
— Nechci se mi. Vypadalo by to, jako by nám to lékař předpisoval. Kam půjdeš — k horám?
— Možná. Proběhnu se.
Druhého dne časně z rána vyšel Tomáš za město. Měl hůl a plášť. ,,Dům služby"^ musel být opuštěn.
LVI.
A přece se ještě Tomáš za městečkem zarazil. Sotva vyšel, jeho veliká tajemná mdloba postavila mu celou cestu před duševní zrak. Viděl ji tedy před sebou: neměla konce, a její divy neměly v sobě pranic potěšujícího. Krotké stromy rostly nad příkopy a mrtvá mračna za obzorem. Z chaloupek a domků vystupoval zmatený kouř. Jenom v některých staveních vařilo se pravidelně k obědu. Stranou silnice ležel bor, v němž hnědla stará, opuštěná studně. Nikdo k ní nešel, nikdo i.ezatočil spuchřelým rumpálem, kamení a bláto leželo na dně prohlubně ... a ■ Cítil je i ve své duši. Bolelo ho a tížilo a znepokojovalo. A poněvadž byl teď docela sám, nemohl se svého pocitu rázem zbavit. Krajinka nemohla potěšit. A lidé budou se sunout kolem jako figurky...
Tak díval se na městečko a pozoroval jeho střechy. Mohlo potěšit — jediným živoucím člověkem mohlo potěšit, pomoci ku předu — nebylo však nikoho, kdo by měl k tomu dost odvahy. Tomáš byl teď opravdu docela sám.
Vykročil znova pevnými kroky a šel.. .
Vzpomněl na vesnici pod horou a na zahrádku při posledním stavení. Snad je ještě Olga doma, a on půjde tiše mimo a snad se zastaví a o trochu vody poprosí a řekne něco, nač může opuštěný člověk dlouho vzpomínat. Řekne jí, že má krásné vlasy, že je celá hezká a že — kdyby byl u ní, že by ji jistě měl rád.
— Ale zahrádka byla opuštěna.
Odpoledne, když tam dorazil, bylo plno neklidu v povětří. Mraky honily se oblohou, v dálce zuřil vichr, jeho hučení zaléhalo až v tichý kdysi kout. Domácí dvéře byly zavřeny. Tomáš ani k nim nedošel. Chtěl sice jako kdysi poprosit, ale rozmyslel si to. Bylo by to bývalo velmi — podivné.
Sedl si na mez do polí a díval se k chaloupce.
Trvalo to již asi dvě hodiny — chaloupka byla mrtva. Idylla, která tu kdysi zazvučela sladkým rýmem, byla pohlcena minulostí. Možná, že ani idylla to nebyla — že teprve opuštěné srdce vysnilo si svou krásnou věc, která se ani nestala.
Chlapecké srdce vyčítalo si teď svou ukvapenost.
Bylo najednou příliš horké, najednou bylo příliš vším zaujaté. Teď samo vybouřené, spálené — cítilo svoji bouři a těšilo se na ni v chladné vášni- vosti.
Vykročil znova pevnými kroky a šel.
Na břehu řeky se zastavil.
Studená voda utíkala mezi balvany. Vpravo na skále stála nějaká ubohá zřícenina, bílá cestička ztrácela se v lese. Vyzul se z bot a přebrodil se k největšímu balvanu uprostřed bystřiny. Byl tu plochý kámen, pro odpočinek jako stvořený.
Tomáš nechal nohy ve vodě a ulehl^si na kabát. Bylo velmi^příjemno oddat se vrtákové sa- motě sám sobě. Mouchy bzučely nad hlavou, a myšlenky neustávaly bodat. ..
Teď byl tedy zcela sám. Matka myslila si, že asi studuje a že od práce ani se nehne. To nebylo pravda, nemohlo to být. A o práci se vlastně ani nejednalo. Ta byla už málem celá odbyta. Ale mizerie — mizerie klepala na bránu hradu a žádala o vpuštění...
— Hej — hola!
.. Lidé nevšímali si nás a my jich. Atak jsme se stali poustevníky, kteří nemají daleko k trivialitě anebo k svatosti.
— Hej, hola!
Volání zaznělo teď již zcela určitě.
Tomáš líně zvedl hlavu. Nějaký pán v mysliveckých šatech stál na kraji břehu a tvářil se velmi hrozivě. Vypadal velmi zajímavě ve svém rozhorlení.
— Kady pak jste se dostal do řeky?
— Přes louku, jak vidíte!
— A nevíte, že je to zapovězeno?
— Proč tedy po ní šlapete i vy?
— Po tom vám nic není, mladý pane! Povězte mi raději, jak se chcete z řeky dostat?
— Není to zrovna^těžké. Přejdu na druhý břeh a po louce —JI — Po louce?
— Ano — po louce přejdu na cestičku do lesa. Chcete mne snad doprovázet?
— Kliďte se pryč!
Pán se rozkřikoval. To bylo vskutku velmi zajímavé! Tomáš s úsměvem pozoroval pánovo rozčilení. Pak se dal do hlučného smíchu.
— Ještě se smějte! Dám vás sebrat! A pokutu, nevím — zaplatíte-li ji honem a rád!
Tomáš lehl si klidně na balvan. A teprve, když starý pán s rozvahou vkročil do vody, aby vetřelce zajal, zvolna přešel na druhou stranu.
Pán smekal se po kamenech, ale nedal se. Povinnosti muselo se stát po právu. S cestičky bylo vidět jeho směšné počínání tak hezky s vysoká. Teď zamotal se v proudu. Teď zaklel. A teď — o svatá spravedlnosti — teď natáhl se jak dlouhý tak široký, a voda odnášela mu klobouk .. .
Skokem byl Tomáš dole. Po chvíli měl to potěšení s úsměvem podávat pánovi ozdobu jeho hlavy.
— Mladý muži, jste strašný lotr!
Tomáš smekl: Smím se ptát, nadiktujete-li mi teď ještě pokutu?
— Ano, pomyslete si, dělá to někdy pěkných pár korun!
— A váš klobouk stál asi dva zlaté, že ano?
Plumps! Klobouk letěl znovu po proudu. Pán zesinal vztekem. A na břehu stál Tomáš s prstem výhružně do výše zdviženým: Pane, potkám-li vaše knížátko, poradím mu, aby vás vyhodilo ze služby. Klobouk, který stojí dva zlaté, nemá nikdy stát za mých pěkných pár korun — neboť je tu povinnost! A proto plove teď po vodě! S bohem, muži, který po druhé šlapete po louce! — Vykročil znova pevnými kroky a šel...
LVII.
Následující den uplynul celkem bez příhody. Teprve k večeru pociťoval Tomáš v hlavě nějaké blýskání na dobré časy.
Přecházel náměstím venkovského hnízda, kterého dosud neviděl. A najednou se mu zdálo, že potkává mnoho známých tváří. Teď přešel mimo student, který byl i Majerovi podoben. A Rogne- rova hlava začernala se v průjezdě hospody. Mladý svět kupil se kolem lamp a hovořil.
Přistoupil nenápadně k jednomu hloučku, který stál stranou chodníku. Mluvilo se v něm mnoho o posledním výletě s letními hosty, kteří chtěli co nejdříve už odejet. Mladý pán osmahlých tváří a pocuchaných vlasů vyprávěl zdušeným hlasem o blaseovanosti velkoměstských slečinek.
— Měla v sobě tolik zdráhavosti, že jsem málem rozmačkal jí kosti. ..
— Měla jich asi hodně?
— Bylo je cítit?
— Možná, že to byly kostice ve šněrovačce!
Suchý človíček se skřipcem na nose parodoval jakýs zaslechnutý rozhovor. Bylo to někde v lese nad pasekou.
— Madamb' — povídá — bdě už je všecko lhostejto. Vidímb, že se bdě vzdalujete a to zú- mbyslně. Nuže — rozejdebe se — a na vždy. — Plakala, že to mohlo srdce utrhnout. A on zajde mezi stromy, šátek vytáhne a řekne patheticky: Měl jsemb vás rád! A ona i na krk se mu ještě pověsí a líbá ho a líbá . ..
— Fuj! Takového protivu!
— Kdyby neměl svého kníru, byla by z něho opice.
— Rovný rovného si hledá . . .
. . . Mládež byla velmi vtipná. Letní hosté poskytovali městečku trochu zábavy a vyražení. Domácí dcerky stoupaly v ceně. Tu šla zrovna jedna kolem. Otáčela se, jakoby někoho hledala, její pohyb prozrazoval to však zcela zřejmě, že nestojí o nikoho. Uctivý pozdrav byl jí něčím obyčejným. Tu šla druhá. Obyčejná šička. Dlouhé děvče smutného zevnějšku, plné sentimentálního roztesknění. I když děkovala na kamarádské pozdravení, nějak zčervenala. A tu šla třetí. Zvědavá a veselá a koketní. Všichni se k ní jen jen hrnuli. Bylo to tak zajímavo sledovat ji, jak ona vskutku všechno slyšela! A náramek měla — ovšem! A prstýnky —• tři dokonce najednou! A ve vlasech pět sponek, a na botičkách černé kuličky, s kterými si jistě při zouvání nezapomněla pohrát. . . A tu šla čtvrtá s pátou. Věrné kamarádky až na smrt, které nejbližší chvíle mohla znepřátelit. Jejich zábava byla sice společná, ale žádná nesměla míti z ní více než druhá. Teď vedly se pod paží, zavěšeny a tvářily se, jako by jim byl svět úplně lhostejný ... A tu šla šestá okolo a podívala se Tomášovi do obličeje.
Ani nevěděl, že pozdravil. Poděkovala.
Byl v městečku a nebyl. Vzpomínal dokonce na Prahu. Jak on kdysi dovedl upřímně milovat! Chtěl něco, čeho dosud nepoznal, chtěl to mít všechno na dlani. A nějak vnitřně jak začal uva- dat, nebylo na venek zdravějších milenců. Tiskla ho na prsa a nastavovala rty k polibkům. A pak — Pak přišlo šero . . .
A po něm mrtvo a ticho. Nějaký zastřený obraz měl svou krásu, ale jen v řídkých chvílích, které se zamotávaly do svých snů a zhynuly v nich — pavouci mrtvi ve svých sítích.
Pst! Ticho! Ticho!
Láska nedala se pak nakazovat. Láska nedala se vzpomínkami připoutat. Neměla, na čem by se ani uchytila. Proud strhoval ji ve svůj vír. A oni začali tomu proudu říkat — vír života, starosti, budoucnost, mdloba, a všelijak se ho hleděli zbavit. Ale toho nepozorovali, že vlastně oba stojí na břehu a že divadlo mohlo je poučit. Nebyli si určeni, jak říká lid. Bránili se tomu, to bylo jediné jejich provinění. A tak první bolest srazila je do proudu A jak to bylo teď nepochopitelné: oba začali udatně plovat!
Kdyby se lidé tolik nebáli sami sebe, vše by dopadalo zcela jinak. Ale Tomáš tenkrát věřil v nějaké růžové přítmí. Ďas ví, jak to přišlo, ale on byl sentimentální vlastně tím, že si zcela ne- šentimentálně jednou usmyslel, že u Marty zakotví. A to našeptala mu nějaká úžasně hluchá chvíle, kdy „zakletý živel" snad ani neexistoval.
Ano — to byl nějaký mrtvý bod, přes který je nemožno se dostat. A tu Marta objevila se na obzoru a pomohla mu najednou v před. Vděčnost a vědomí dřívější slabosti ho připoutalo. Ale pak šel už stroj sám . . .
Nešel — zase se zarážel. . .
A tak, co to tedy vlastně bylo? Každá nálada prýštila z nějaké fysické nutnosti. Člověk se naposled pravidelně zarážel a pravidelně vzněcoval. Naposled dalo se to všechno vypočítat a říci už napřed: tříletá známost je absurdum. To je přehodnocení hodnoty a vede k úpadku. Součet musí býti opět rozložen a po náležitém krácení dosáhneme opět nového poměru, který sice překvapuje svou jednoduchostí — ale je naprosto správný.
To všechno, co teď mu vířilo hlavou, to bylo snad'dokonce nějaké sebevědomí?
Tomáš s úsměvem zadíval se na sebe. Pravá jeho ruka tkvěla zastrčena za vestou. Napoleon přehlížel bojiště.
Nevypadalo nijak vábně. Poslední bitvy byly přímo ohavné. Nestálo to ani jediné oběti, aby dopadly dobře. Všechno padlo takřka samo sebou. A teď?
Panenky přecházely. . . Jejich smích a jejich vážnost byly přece jenom hodně lidské . . .
LVI II.
A na život Majerův v dálce jako by slunce zasvítilo — začínal být teď zřejmý a — protivný.
Oba trpěli stejnou touhou nějak se uplatnit. Oba trpěli stejnou vadou: chtěli milovat. A oba měli kdysi chlapecké, dětské sny — Tomáš -ir sebevědomém člověku a Majer o svobodných lidech. A teď pro ně stonali. Poněvadž ani jeden ze svých snů neviděli se uskutečňovat, když sen byl snem, a poněvadž sami začali žít nějak ná- měsíčně. Havlena byl svůj. Láska byla mu chvilkovou trýznTT~A on" urovnával už stávky. Kdo mu dal k tomu mandát? Jeho nadšení a jeho práce? A lidé měli ho dokonce rádi. — Rogner sám vynikal teď nad poslední Mohykány „pětky" tím, že dříve než oni přiznal se sám ksobě. Ovšem že plival krev, ale to neznamenalo ještě, že byl ztracen. Jediný přítel, který Mohykánům zbyl, byl jim velmi podoben. Ale tu už ani nebavilo s ním si dopisovat. . .
Majer se trápil také proto, že byl komický. Chtěl napravovat svět a doma byl mučedníkem.
Tak se mu zamlouvala dobrodružství po- chybného rázu a žvasty opilého děvčete. Tak najednou počínal se zase uzavírat, aby se mohl věnovat t. zv. práci, kterou jindy byl by strhl za měsíc. Ale teď? Stránky ubíhaly mu před očima a on se k nim musel vracet znova a znova. Ochablé síly duševní braly ke všemu útočiště, co jich mohlo ušetřit. Na kraji sešitů a poznámek objevovaly se jako za dětských let nesmyslné kresby, z nichž některé chtěly dokonce něco představovat. Zmatená energie škrtala po nich ostrými čarami. Vypadalo to jako výkřik o půl noci, když člověka můra tlačí. — Noviny na stole byly plny poznámek, jež neměly pražádné souvislosti s denním úkolem. Tu verš, tam nějaká adressa, tam kus abecedy a bezvýznamné nějaké jméno dvacetkrát napsané.
Krásné osamění! Krásná samota!
A při tom snažil se Majer být ironickým. A už se mu to nedařilo. Namlouval si, že to sice dovede, ale že nechce být zbytečně nějakým t. zv. originálem. Obyčejným člověkem chtěl být. — A byl jím.
Teď na cestě bylo ho vidět v plné podobě.
1 do minulosti bylo se možno podívat.
Jeho dřívější vítězství měla teď velmi pochybnou cenu. Historik, přísný historik nebyl by se u nich ani zdržoval. A zdržel-li se, to proto, že mu připadala charakteristická pro Majerovu budoucnost, na níž přece mohl být někdo zvědav. Ale teď nikoliv!
Všechno, co dříve mluvíval, mělo svou hodnotu jenom na chvíli. Všechno, co dříve vykonal, nemělo možná už ani pamětníka. Jiní lidé vystupovali a dobývali, a Majer klesl pod niveau všedního života Odvolal, co řekl — jako by byl duch přífiš svědomitý^ človSkT" který cítí, že se musel změnit, poněvadž byl o dvě léta starší! Nebylo to k smíchu? A nebylo to něco i pro Tomáše?
Vskutku — ve dvou letech Tomáš odvolával také.
A v jednom dni změnili se oba tisíckrát — Teď to bylo zcela zřejmé: rostli jako stromy v lese. Míza je nadýmala a oni tiskli se k zemi Hou — hou! A země kolébala je a hladila a líbala. A rozoumek, malý titěrný rozoumek hlodal na kořenech. Jdeš pryč! Táhneš!
Veliké údolí rozevíralo se pod Tomášem. Stráně hořely ve slunci. Široká nádhera volala k nebi o slitování a dlouhý, úrodný podzim.
Tomáš se zachmuřil.
Ani jediná myšlenka nezkalila teď zrcadlo jeho duševní hladiny. Ticho bylo na ní, krotko a nezajímavo.
— Hehehehehehe! Podzim — podzim se přibližoval. Jablíčka dozrávala a barvila se. Červeně a žlutě. Koroptve přebíhaly strništěm. A plod ostružiny byl krásně černý. V chladu měl však barvu a chuť maliny. Trochu zatrpklý byl. Slunce ho nemilovalo . ..
Barvičky, vůně, chuti i cvrkot cvrčků všechno míhalo se teď vzduchem. Sotva otevřel's prsa, srdce se vzepřelo tomu přívalu. Hlavu jsi nachýlil, sama se vrátila na zad. Mrtvá tíže věšela se na paty.
Země začala promlouvat. Myslíš, že umíráš, a jsi živ. Myslíš, že žiješ, a umíráš.
Si LIXS hlavou na prsa skloněnou šoural se Tomáš silnicí. U každého kamene si odpočíval. Byl zemdlen, k smrti unaven. Po třech dnech vracel se k městečku. Výlet se nezdařil.
Vše, co mohl vidět, neviděl, vše, co neměl slyšet, uslyšel a teď nebývalá hořkostí lpěla mu na jazyku. Ani pozdravit^ nedovedl a na cestu se ptát. ■ ~ |j A přece šel dobře/ Poznával to chvílemi podle některých známek v okolí. Připadalo mu to zcela přirozeným, že nezabloudil.
Zašel se silnice do lesa. Z počátku držel se u cesty, ale pak zacházel si dále a dále. A najednou zpozoroval, že neví, kde je. Ale od městečka daleko to nemohlo být. Usedl si tedy zcela klidně do mechu a poněvadž i krev ho nějak vzrušovala, natáhl se pod strom.
Tak byl tedy opět doma! Stařenka umetla jistě pokoj a čeká a čeká. Nemohl si na ni stěžovat. Byla velmi hodná a nemluvila mnoho. A obyčejně bývalo jí naprosto lhostejno, kde se nájemník toulal. Však za zlým to jistě nebylo! Přicházel stejně klidný, stejně usměvavý. Jen poslední dobu nemohl se nějak v zrcadle poznat. Brada mu zarostla, co se nedal holit. A oči nějak se posmušily. Snad dělala to i barva obličeje, kterou slunce přece jen přemohlo a která teď byla dvojí — pro světnici a pro venek. — Co pak dělal asi Majer? Sedí jistě doma a píše, čmárá a maluje. Možná, že sedí někde u silnice a čeká na poutníka, který nepřichází. Snad klepe teď na dvéře jeho bytu a ptá se po něm. A smutně od- chází po schodech. Aspoň kdyby bylo někde něco pro nenadálé překvapení! A kdyby aspoň někdo někde se po Majerovi sháněl....
Ale ani Tomáš se teď o něho nestaral.
To byly vlastní Tomášovy myšlenky, které teď přisuzoval Majerovi. Byl tedy Tomáš teď někde v cizině?
Skoro se to zdálo.
I pták, který usedl nad ním na větvi, nezpíval důvěrně a po domácku. Zaštěbetal a do stromů zavolal, jako by živé bytosti na blízku nebylo.
Za měsíc byl konec prázdninám a nějaký nový život měl zase započít. Jak byl však teď cizí všechen svět! Co to. vlastně chtěli lidé na nich? Aby každý udělal zkoušku a nic více ? Aby každý začal pomýšlet vážně na budoucnost, která byla hrozně mlhavá? Aby snad seděl .v hospodě a při- učoval se od otců něčemu, čeho je pro život svrchovaně zapotřebí — hře v karty, kdy je dobře přisadit na souseda a kdy třeba brát všechno „domů"?
— Pomalu, pomalu! Však na všechno dojde. Zatím — smím se představit? Tomáš Černý, technik, inženýrství kandidát, alias — „zakletý živel".
Klobouk vyletěl do výše. Tomáš se vzpamatoval. Přes kamení a pařezy klopýtal — ale ani toho nepozoroval. A když začal se konečně vyhýbat všemu, co mu v cestě bylo — na ráz se zastavil.
Stráň pod lesem zasvítila mu do očí. A zlatý nějaký oheň šlehl mu do tváře.
Tam na kraji lesa to bylo ... Hezké divadlo!
Nějaké děvčátko rozplétalo si tam vlasy. Obě ruce zdvižené za hlavu sotva že stačily udržet tíži copů. Teď klesly dolů. Panenka rozhlédla se po stráni. Teď pohodila hlavou. A teď do dlaní zatleskala. A potom začala zcela vážně pořádat si dále svůj účes ...
Vypadalo to velmi, velmi roztomile.
Nebyla starší jistě nad osmnáct let. Zdálo se, že teprve včera vyrostla z krátkých sukní. Její kabátek měl bělavou barvu a zvedal hebce měkoučká prsa. Tak filigránsky to vše působilo.
Teď oprášila si černou sukni . . .
Pravou rukou opřela se o zem a levou přitáhla k sobě knihu. Teď ji otevřela a počala číst...
Její oči nebylo sice vidět, ale mohlo se soudit, že byly modré. Ostatně na barvě nezáleželo. Byly jistě pronikavé a nevinné. Teď se podívala jimi do lesa. Jako když bodáky zablyští tmou. Tomáš se skrčil: Sotva obrátila dva listy, najednou znova se posadila a znova zajela rukou do vlasů. Tížily ji nějak a snad bolely. Přerovnala jehlice a upevnila sponky. A teď se pohodlně položila do trávy.
Tomáš zřel ji pořád před očima, třeba neviděl než bílý rukáv její šatů. Kdo to byl?
Kdyby se tak najednou obrátila a uviděla ho, jistě by vykřikla. Je to nějaká nezkušená duše, která přišla si příjemně zalenošit a číst nějakou třeba nezábavnou knihu pro ukrácení dlouhé chvíle. Jak byla divná! Její zlaté vlasy šlehaly teď Tomášovi málem do obličeje — cítil je u sebe. A její ruce byly asi tak slaboučké, že by se obě schovaly do jeho pěstě.
— Kdo pak byla?
Tomáš se vzpřímil a tichými kroky zašel na chvíli oklikou do lesa.
Pak se vrátil, aby ho slyšela. Hlučnými kro- čeji po kamení a ušlapanou stezičkou.
Nezpozorovala ho. Čtení ji zabavilo, f Zdálo se mu, že ho potajmu pozoruje. Pozdravil tedy. Udiveně dívala se za ním.
— Zmýlil jsem se — hučel si Tomáš. — Je starší. Ne děvčátko, ale žena. Snad na milence čeká.|A on nepřichází. Byla nějak smutná .. .
LX.
Zrovna před svým bytem zastihl Majera. Přicházel právě ze síně — málem že se nesrazili. Přítelův obličej vyjadřoval sklíčenost a "mrzutost. Na tváři bylo mu vidět, že přišel (s určitým úmyslem.
— Konečně, že se vracíš!
— Čekal jsi tak toužebně na konec mé Odysseie?
— A jaké Odysseie? Pojď dovnitř — otevři! Jakou zvěst mohlo přinést toto uvítání? Což pak měl najednou Majer pro Tomáše něco neobyčejného? Před očima kmitlo to na chvilku zase zlatem: panenka pod lesem — zdali pak se jen dočkala?
Na stole neležel — bohu díky! — žádný dopis. A přece! Pod stolem ležela nějaká obálka — tiskopis v ní.
— Právě pro tohle jsem k tobě přišel.
— Pozvání ke studentské schůzce. A tady dokonce?
— Ano — bývá to tak obyčejně. Páni v městě nemají co dělat. A tu si vzpomenou na nějaké hnízdo v okolí, kde je lidé ještě uvítají a kde si trochu zabouří, když jich tam vlastně nikdo nezná.
Však víš, jak se to všechno dělá. A tak si vzpomněli letos na naše městečko. A poněvadž je tu několik dobrých hošíčků, kteří nevědí ještě, co to je studentský život, hodili jim na krk zvaní a přípravy k sjezdu a akademii — a tak jsme se dostali do toho i my.
— A my ovšem se tomu vyhneme.
— Myslel jsem na to ovšem ihned. Ale — Majerův výraz byl v té chvíli pln nějaké trpké úzkosti a úzkostlivé ironie: On tu bude mluvit.
— Kdo?
— Prorok, který všemu rozumí. . .
Ah! Tenkrát při přednášce o Tolstojovi připravil immoralistům hanebnou porážku. Měl vždy velmi mnoho řečí a na všechno připravených! 1 pathos měl, o němž dalo se vyprávět: jak bylo suché a přece rozum i srdce přesvědčovalo.
— Ať tedy přijede! A ať mluví! Pobavíme se aspoň.
Majer si usedl na pohovku. A teď měl v tváři výraz člověka, který chce něčemu zabránit: Byl bych velmi rád, kdybys proti němu promluvil.
— Já?
— Ano ty. Neboť já už toho nedovedu. Je to zvláštní sice, ale zkoušel jsem to dnes doma jako herec před zrcadlem. Moje řeč byla by strašně úryvkovitá a promrskaná kde jakou pokrokovou metlou. A to není nic pro mladé, nadšené lidi.
— Však jich mnoho nebude!
— A kdyby to byl jeden, stojí za to, abychom ho uchránili před cizími myšlenkami, které mu mají snad regulovat příští život. Teď, když jsi byl pryč, mnoho jsem o nás přemýšlel. „Pětka" oživla v mé paměti, a její živoření naplnilo mne přímo hrůzou a zděšením. Naším velkým proviněním bylo,' že jsme dělali, co jsme měli a neměli, že jsme zkrátka nikdy nebyli sví.
To je příliš těžké obvinění.
— Jmenuj si to, jak chceš. Ty's se zamiloval. Dneska vím, proč. Potřeboval jsi^nějakou velkou morální oporu?
"Tomas sklopil oči...
— Snad máš pravdu — řekl tiše.
— Ty's už patřil k těm přímo lepším lidem, kteří honem, honem hledají svou spásu. Tvůj intensivní život připadal ti náhle hříšný a ty's začal uplatňovat dokonce abstrakta. Mýlím se snad?
— Jsi příliš pohněván něčím, co mi je zatím cizí. Opravím tvůj jediný výraz: můj_život nikdy mi nepřipadal hříšný — ale často — prázdný.
— A ty začal jsi prázdnotu vyplňovat ideály — byl tu tedy určitý nedostatek něčeho — ?
— Milosti — usmál se Tomáš.
— Ano — řekněme tedy — milosti; nedostávalo se ti toho, čeho se nedostává nám všem dosud — veliké nějaké jistoty ve velikou nějakou věc. " 1—— — — Zabíháš! Máš příliš křesťanskou povahu a teď vidíš dokonce i velikou jistotu pro velikou " věc. Ne — po tom se mi teď nestýská.
— Pak čert ti rozuměj! Myslel jsem, že tě už držím na provaze — a že se nesmekneš.
— A což pak ty — se o mne bojíš?
— 1 o sebe . . .
To byla smutná odpověď! A jak se to v té chvíli všechno spletlo a vyvalilo! Nic nedořekli, nic si vlastně nepověděli než několik výkřiků — teď seděli proti sobě a dívali si nedůvěřivě v oči.
189 KAMARÁDI SVOBODY.
Tomáš vstal a šel k oknu — nemohl klidně uvažovat. A přece blýsklo mu to mezi rty bodavými slovy: Všichni lidé bojí se o sebe.
— Ano — bojí-li se všichni o sebe — pak je věc ještě zoufalejší...
— A ty věříš hned všemu, co vyhrknu ze sebe — rozčilil se Tomáš. — Kamaráde, kamaráde — řekl vroucně a položil Majerovi ruce na ramena — čím se to vlastně pořád trápíme? Tam nahoře v horách viděl jsem tvůj či lépe řečeno — náš život. Říkal jsi o něm, že byl hříšný, já řekl, že byl prázdný — ani jedno ani druhé není však pravdou. Buď kliden přece vším, každým poměrem, do kterého se dostaneš — borovice v lese ti to doporučují ... Náš život byl, jaký byl, a my mu nemáme nic co vyčítat. Stýskat můžeme si jenom na to, že byl nějak hluchý...
— Přece tedy něco!
— Aspoň něco — ovšem! Ale žádné provinění. Ty teď pod nemilou zprávou, že sem přijede prorok, pomalu jsi snad ani pořádně spát nedovedl?
— To nikoliv — ale — — Byl jsi tedy aspoň znepokojen. A to všechno snad i proto, že tvoje slavná minulost vstoupila ti před oči, když přichází ten, kdo tě o ni oloupil?
— To jenom trochu.
— Aspoň trochu tedy! Vidíš — a přece to nemuselo být ani trochu. Neboť nevím dnes, kdy by tě byl prorok vlastně pokořil, kdy by tě byl býval něčeho zbavil. Což pak ti snad ublížil?
— Mně ani snad tak ne, jako těm, kdož se za ním hrnuli.
— Vezmou tedy svou odplatu. Co je nám po tom? A nevidím — upřímně řečeno, že by on nějak příliš ubližoval...
— On klame!
— Je ještě mlád.
— Pak ať je tedy tiše —ale ať neříká, že věří, (.', t^ več nevěří — že ví, co neví, žé nechce, po čem "touží a dychtí — zmrzačená jeho povaha. Je celý prosáklý neupřímností k životu — a ta se zamlouvá vždycky; je příliš pohodlná a hodně prospěchářská. A její povinnosti jsou přímo nijaké. Hříchy pro ni spáchané pak mají zvláštní chuť... Mluvil jsem včera s jedním mladým přítelem o něm. Řekl mi tohle přímo těmi slovy, kterých jsem já nikdy dosud o tom — neužil. Tihle moderní proroci o poctivosti, o čistotě, ó pravdě ~a" jejím právu, o naprosté spravedlnosti, o upřímnosti až na nůž — jsou nejješitnější lidé na světě. Patříval jsem už skoro k nim — vím to velmi dobře. Všechno, čeho se dotknou, musí mít dle jejich zdání — jejich znamení. Vidí .je všade, všade — po celém světě. Na vazbách knih a na každé jejich stránce. Na mínění všech moudrých lidí na světě. Když je čtou, nezapomínají si na okraji odstavců dělat čáry tlusté na prst. Někteří přidělávají i otazníky. A tomu všemu říkají ještě: vlastní soud. A při tom žádného vlastního soudu nemají. Přežvykují a mají-li někdy promluvit rozhodné slovo, promluví tak věštecky, že tomu sami nerozumějí. A tak je jim život něco tak cizího, že ho vlastně nenávidějí. Proto ho regulují. Myslí, že se dá spoutat v pravidla, která si oni ani nesestavili, ale která papouškují po jiných, kteří za ně zaplatili často životem. A všechno je pak tak úžasně laciné, že mládež se musí od toho odvrátit. Shnilé ovoce není přece pro její zdravé zuby. A dobročinnost není přece jejím ideálem. Však i vlády dobře to vědí a berou si — mladou krev — na vojnu . . . Proč se směješ?
— Hledáš si důkazy pro svoje tvrzení. A to je vždycky ošemetná věc — najednou vidět je ve všem. Pak i tvoje rozhorlení bylo by nějak laciné...
Majer přejel si rukou po čele. Tomášova poznámka dotkla se ho velmi nepříjemně. Tak to měl všechno hezky srovnáno a už to chtěl všechno udat — tady — před přítelem — před náčelníkem „pětky", a najednou všechno bylo pryč. Laciné rozhorlení? Kdo pak tu o něm mluvil? Tomáš,- Tomáš Černý — stál zase u okna a měl asi sám na sebe zlost. Poznámka ho jistě také zabolela; bylo to na něm vidět. . .
— Jak jsi to myslel vlastně s tou vojnou?
— Připletla se mi jenom tak do řeči. A vždyť já ti chtěl něco zcela jiného vypravovat...
Rozhovor pro ten den byl ukončen. Nedočkavostí začal a skončil rozmrzením.
A naposled ku podivu! — zlato kmitlo znovu Tomášovi před očima ...
LXI.
Geniova přednáška měla zase svoje význačné meze, které vždy všade důsledně zachovávala. Nebyla stará, ani nová, měla v sobě věty, které mohl každý podepsat, a výkřiky, jež vyžadovaly hojně potlesku.
Polovinu obecenstva tvořili studenti z okresu. Někteří z nich měli zdravé, červené tváře a na nich věčný a skoro hloupoučký úsměv. Většina ^ však byli lidé bledí a nějak nevyspalí, kteří napjatě sledovali řečníka při jeho důvodech a vývodech. Obecenstvo samo celkem mělo také svou zvláštní tvářnost. Chmuřilo se a zajímalo se o věc co nejvážněji. A tak ani nebylo pomalu vidět, že mistr truhlář oblekl si svou čamaru, a mistr švec že zastrčil si do dírky červený karafiát. Všichni poslouchali, pokud dovedli — krotili před hosty svou místní zvědavost. Také několik žen objevilo se mezi obecenstvem. Ale ti vypadaly vněm nějak cize. Jako když pampelišky se dostanou mezi bodlák. Přece však časem zazářilo to tu a tam z prava či z leva tichým či významným pohledem — pampelišky třásly se na sedadlech.
A prorok věstil: Nynější mládež musí si být vědoma toho, že znamená pro národ všechno. Je — pokud lze užít staré fráze — je skutečně jeho nadějí a jeho příští silou. A tu ovšem je třeba této síle ukázat směr, kterým se musí nevyhnutelně brát, má-li se někam dostat, kde by neškodila, ale přinesla užitek stonásobný. A tu předem nesmí se tato síla přeceňovat. Neboť špatné sebevědomí je první krok ke zkáze vnitřní harmonie. A vnitřní harmonie — toť ovoce příjemné a statečné skromnosti. Ano — skromnost je pro nynější mládež příznačná. V politice proto se ani nebudeme — zatím — ovšem jen zatím! — uplatňovat. Dělnictvo přejalo naši úlohu — a my jsme mu za to vděčni. Předčasná zralost škodívá na všech stranách. Zmatky let devadesátých znamenaly sice této zralosti slávu — ale dočasnou. My — musíme — zatím studovat. . .
Tomáš poslouchal jen na půl ucha. V předposlední lavici mihla se mu známá tvář. Ah. Les a pod ním stráň. . ..
Uklonil se.
Neviděla ho asi — zlatovlasá.
— Slyšíš ho?
Majer byl ve svém živlu. Prorok počínal být útočným!
Jsou prý někteří lidé — bohužel! i v Čechách, kteří si myslí, že s mládeží nějak bylo a nějak bude. Ti by nejraději viděli mládež na prknech ochotnických divadel a tanečních sálů. A snad i mimo učební síň. Jsou také takoví. — A jsou lidé, kteří ještě takové mládeži říkají, že by mělo být vlastně jí všechno dovoleno. To znamená, že mládež smí být pyšná, nespravedlivá, poťouchlá, že by milovala lež pro její krásu, které ve lži absolutně není, a že by na konec mohla dokonce stát se immorální...
— Konečně tedy jeho slovo! Uvidíš, že začne mluvit i o sexuelním poměru obou pohlaví.
— Nu — konečně — ať povídá!
Skutečně! Došlo i k tomu. Muselo k tomu dojít.
A prorok nebyl tu nijak neprorocký. Fakt za faktem rozbíral a statistiku citoval. Bylo to skutečně něco hrozného: počet pohlavních nemocí dosáhl svého kulminačního bodu. Dále to rozhodně již jít nemohlo! A to všechno dělala — theorie o nepřemožitelném pudu ... / 1.. <..
... Pampelišky třásly se na sedadlech ...
V sále začínalo být nesnesitelné horko.
Tomáš na chvíli vyšel ven. Z vnitřku zaléhala ještě k němu hluchá slova: sebedůvěra, statečnost, nutnosťnového života, náprava've všech údech, práce a práce a práce... A každý výraz měl na chodbě přeražené křídlo.
Teď ozval se potlesk.
Genius končil. Všichni povstávali se svých míst, aby uzřeli toho, jenž sám i jiným tak dobře rozuměl. Několik nadšenců utvořilo kolem proroka neproniknutelnou hráz.
Majer stanul před Tomášem. Byl smutný a neveselý. Ruce měl hluboko stlačeny do kapes a chtěl se usmát. Nepodařilo se mu to.
— A teď si to jenom představ! Já chtěl, abys dnes mluvil.
—""Nebylo by to zbytečné? Všichni s ním souhlasí a já, kdyby navrhoval resoluci, zvednu i ruku pro ni. Od počátku až do konce mluvil zcela dobře.
Nu jen když už byli zase v dobré náladě!
Náhlé ticho v sále upoutalo však jejich pozornost.^ Předseda zahajoval debatu. Děkoval proroku za jeho skutečně — vzácná a upřímná slova, jež musela zajisté každého z přítomných potěšit a — tedy — ano — přivést k poznání, že dnešnTmládež má svoje veliké ideály, které musí být uplatněny . . Přeje-li si někdo nějakého vysvětlení?
— Majere!
— Však bys mi ani ruce držet nemusel. O vysvětlení mi přece nejde ...
— Přeje si tedy někdo učinit nějakou poznámku nebo dotaz?
Malý člověk v rohu sálu se přihlásil. Na jeho hlášení bylo vidět už, že nebude nijak slavně mluvit. Byl to mladý hoch z nedalekého města, který měl podivnou pověst mezí kamarády. Přílišný samotář vydával se časem v nebezpečí, že ho celý svět přitiskne na prsa. Vypravovalo se tak ledacos...
Začal však dost šťastně. 2e immoralismus, o němž mluvil řečník, nebyl prý nijak vyložen. A o to že se vlastně jedná vždy, máme-li něco proti něčemu: abychom věděli, o čem vlastně to tedy chceme mluvit a proti čemu máme jednat.
Určitá nelibost objevila se na tváři všech.
Ale človíček nedal se zmást: Pan řečník mluvil velmi charakteristicky. Jeho řeč má v sobě něco ' velmi význačného, coTby se dalo srovnat s obsahem svatých knih na oltáři v chrámě: tajný strach před velikými hříchy a malým slitováním. Anebo — po lidsku řečeno: pan řečník přišel s kázáním, které mohlo mnohé urazit. Jako bychom byli stále ještě dětmi? Jako by nám skutečně bylo cizí všechno to, o čem se tu mluvilo. A my přece — měli bychom to — překonat.. .
Prorokovi zahořely oči. Tu tedy byl protivník!
Tolik moudrosti, kolik projevilo se s tribuny, je v nás všech. Ale snad proto se řeč tolik líbila. Ale je to zárukou, že řeč — rady v ní obsažené — že byly správné a že stály za to, aby se poslouchaly? Nebylo to všechno nějaké — s odpuštěním smetí? Vždyť proti této pessimistické moudrosti mohlo se docela klidně mluvit o — optimismu, který proniká dnes všechno naše myšlení a konání, a snad se o něm mluvit mělo. Neboť optimismus vyvede mládež z onoho tragického osudu, který mu připravuje jeho neukojená láska.
Fakta uspořádala tento osud. Každá láska prochází '— zakoktal se a začervenal se..
— Každá láska projde — s odpuštěním! ham- pejzem. Eáska k ženě, láska k bližnímu i sebeláska. A je zajímavé, aspoň — zajímavé, že někteří lidé nechtějí to uznat, že to je nutné — aby se tak mravněji žilo. Immoralismus toť optimismus.
Přiznejme si to nepokrytě: musíme být dnes immoralisty, chceme-li nějak dostat se za svých třicet let. . .
Prorok se útrpně usmíval.
Majer protlačil se až k řečníkovi.
— Co nám pomůže věčné povídání o pravdě, kráse a spravedlnosti, bude-li nám strašit to vše jenom v hlavě — a strašit! Je třeba vrhnout se do všeho — tož třeba do politiky, do umění — nikde ničeho se nebát — — A dělat, co každý chce? ozval se prorok ostrým hlasem.
—• Rozhodně! Neboť ...
Uf! To byl výtečný řečnický trik! Immoralista se zapotácel — a té chvíle publikum promluvilo. Netajený úžas a rozhořčení počalo zmítat neroz- bornou zdí kolem genia.
— Neboť je třeba již jednou usadit mezi mládež radost a odvahu. — — Staré radikální frase!
— Mluvte dále! Mluvte dále!
— Staré vlastenecké řeči!
— Radost! Radost! Jděte do buršáckých knajp!
— Pánové!
— Přátelé!
— Váš pessiinismus je hrozně naučený. Dovolte, ať vám něco o něm povím. Přišel ke mně nedávno jeden z mých přátel — vyšel nedávno z gymnasia — a ptal se mne, jaký je můj světový názor. Rekl jsem mu klidně: Myslím si, že všichni lidé jsou lotři a já že musím se nad ně dostat!
— Hurá! Immoralismem ne?
— Pánové! Přátelé!
— Řekl, řekl mi, že můj světový názor byl by pro lidstvo zhoubný a — přestal se mnou nějak mluvit. Byl to ovšem jenom gymnasista. — — Všichni jsme stejně mladí!
— O kolik je vám více?
— Přátelé! Pánové!
— A vždyť tohle není žádná debatta! Ať se mluví k věci! To by tak ještě scházelo, aby naše schůze vyzněla jen tak!
— Vaše světové názory stanou se prostě tak směšnými, že bude nutno znovu napsat: Nám je stálé žvanění o světovém názoru už překonaným stanoviskem!
— To je prostě vtip!
— A sprostý!
— Není to snad radikální pokrokář?
— Nebo anarchista?
— A tečT šě půfllvejte! Lidi už to dopálilo! Už to nechtějí poslouchat.
— A on teď tam s nimi debattuje vzadu a my tu nic nevíme.
— Hm, jaká je to schůze?
— Budete mluvit?
Geniální prorok rozmlouval zatím s předsedou. Věc byla přece velmi jasná: na takové výtky nedalo se odpovídat na veřejné schůzi. K tomu by bylo třeba vhodné důvěrné schůze — ale mani- festuje-li se jednou, nedoporučuje se, manifestaci rušit. V některých věcech měl sice onen človíček pravdu, ale ... Hm, aby mu dal tedy předseda závěrečné slovo.
— Přátelé!
Všichni si oddychli. Prorok zavolal po druhé Přátelé!
— Domluvil jste již, kollego? ptal se galantně předseda s tribuny.
Tlumené reptání ozvalo se na chvíli v pozadí, alefhned bylo ticho. Immoralista se ani neozval. Nějaký člověk vedle něho neustával na něho dorážet svými poznámkami.
— Pane předsedo, napomeňte tady, prosím, některé z pánů, říkají mi tu zbytečné nezdvoři- losti do očí!
— Kollego, ptosím, vzdáváte se slova?
— Ano. A prosím o vaše napomenutí!
— Ale můj příteli, vždyť každý ať dělá, co chce!
Homerský smích zabouřil shromážděnými. Majer zaťal pěstě: To byl jeden z našich, bývalý dobrý kamarád! Také se změnil! A nyní vidíš, jak ho odbyli.. .
Každý byl rád, že schůze se takhle ukončila. A když prorok uznal dokonce oprávněnost im- moralistova vystoupení a projevil určitý souhlas s některými větami na počátku, ale naprostý nesouhlas s lacinou immorálností...
— Hurá! To byla odpověď!
— Pojďme!
Tomáš přehlížel publikum. Jak se všichni teď hnuli ven, na každé tváři bylo to lze číst, že se těšili všichni na oběd a večerní akademii. Snad i immoralista se na to těšil. Byl obklopen asi třemi přáteli, kteří si ho přímo z ruky do ruky předávali. Majer přidal se k nim. Prorok blaženě se usmíval: To byla zas jednou schůze a vítězná debatta! Na všechny strany se ukláněl a děkoval a pozdravoval.
Tomáš přitiskl se ke zdi. Jeho známá neznámá přecházela mimo něho. Teď zvedla oči. Byly modré. Ale, jak byla bledá!
LXII.
— Víš-li pak, že náš immoralista tě velmi dobře zná?
— Neslyšel jsem jeho jména, ale připadal mi známý ...
— Psali prý jste si spolu na gymnasiu, asi třikrát sice jenom, ale vzpomínal i včera na tvoje dopisy. Má prý je doma pečlivě uschovány a dá-li pán bůh, jednou prý je zařadí i s jinými a vydá o tom všem knihu. Myslí, že tak se musí teď začít pro mládež pracovat. f — Nějakou statistiku idejí? To již je také překonané stanovisko.
— A tobě se nelíbil?
Co měl Tomáš odpovědít? Tu stál zase před ním Majer idealista a — špatný idealista a měl nějaký neideální hlad. Po člověku ptal se, který sice měl znamenité nápady — ale kteiý mohl přece nejvýš jen zajímat a nic více. A teď bral si z něho jistě všelicos pro sebe, ačkoliv to pro něho vlastně ani určeno nebylo.
— Ten jeho optimismus je něco velmi divného. Nezamlouvá se mi už tím, že je nějak násilný. Považ to přece — je to krásné vrhnout se do všeho a tak se znovu — zrodit — ale pokud je to nutné a zdravé? O to by snad také trochu šlo?
— Je-li to krásné, bude to snad i zdravé.
— Myslíš? Věřil jsem kdysi tomu také, ale krása dostala časem u mne zvláštní barvy. Věřím teď, že nemoc a krása nejsou si tak daleko, jak se myslí. Podporují se. Zdraví má potud krásný vzhled, pokud dovede přesvědčit, že je absolutním zdravím. A jinak je nezajímavé, nekrásně. Odtud naše touha jít často proti zdraví za svými extravagancemi, když krása je tolik řídká. A pak se to vrací zase v hlavě, a člověk stůně. ..
Řekl to velmi pomalu a neobyčejně vážně. Ale jak slova obracel v ústech, Majer zpozoroval to hned, že Tomášovi není vlastní řeč dosti jasna a tak se na chvíli odmlčeli.
— A — dělej co chceš! — to je také choroba?
— Ano. Kdyby to platilo absolutně, nebyla by to choroba. Ale takhle přece nemůžeš nikdy dělat, co chceš. Okolí to nedovolí, a tvoje chtění ti to samo překazí. Jsme rozdvojení lidé.
— A snad to není pravda, snad si to jenom namlouváme.
— Styděl jsi se za návštěvy tam — dole?
Majer se zasmál.
— Nu, máš i to v hlavě zodpověděno?
Majer zvážněl.
— Vidíš, nevíš, co bys odpověděl. Myslím, že jsi se styděl a nestyděl. Nespokojenost se sebou a chvíle, které se nelze vyhnout, učinily z tebe jaksi necudného člověka. Kupovaná láska je rozhodně necudnost. Ale potom? Šel jsi velmi ochotně se mnou ven.
— Hm. To byl příslovečný smutek.
— Vidíš — příslovečný — dokonce smutek?
— Ukojení fysické potřeby.
— Nesmysl. Myslíš — lenost, tupost? Zdvojnásobená citlivost — ta obyčejně přichází. Vzpomeň jenom na Rognerovu kolíbku, jak mu zpí- vala! A ani to nedovedl povědět, co v tom jejím ti! tí! tí! bylo. Scházela mu pro to slova a proto si možná vymyslel i příhodu s tím cizím mužem, ke kterému děvče odběhlo. Myslím si, že se nic takového nestalo. On prostě tenkrát v noci ležel a poslouchal. A možná, že nad ním matka děcko uspávala. Mohl tedy něco slyšet, co jindy neslyšel. Fantasie nebo holka řekla mu, že je to kolíbka. A zatím, brachu, nebylo to nic jiného, než zapomenutá nějaká idea, která se musela mu vedrat do srdce i do hlavy. Zanedbával se — a tak to přišlo z věnčí. Útok do prázdného srdce. Tí! tí! tí! Příroda nenechá ani mrtvých na pokoji ...
Majer křivě se ušklíbl: A posílá na živé abstraktní ideje?
— Třeba.
— Jen aby se jí živí za to neodměnili jinde! Jsou částí.té přírody a musí tedy přeplnění vrhnout se tam, kde je prázdno.
— Ano. Zcela tak. A proto je mi včerejší immoralismus prostě hodně problematický. Není optimismem. To jenom hlava název si zase vymýšlí.
Tomáš přijímal všechno za své. A kamarád měl přece velkou chut se pohádat o tyto věci. Snad proto, že včera na schůzi nedovedl promluvit, jak si stále po všem vyčítal . . .
— Abstraktní idea a teď zase: název! Jsem věru zvědav, kam ještě takhle dojdeme!
— Jsi nějak rozčilen. Proč a nač?
— Eh, ano, Tomáši. Pozoruji to, že jsme se nějak příliš oddali magii a filosofii a astrologii a svému immoralismu a čert ví, čemu ještě. Víš-li pak, že mně už ty věci přemáhají nějak hlavu? Teď, když jsi byl pryč, toužil jsem po tom, abych mohl být s tebou. A sotva jsi přišel, vrhl jsem se 11a tebe s takovou malicherností, kterou si mozek sesoukal. A teď tu stojíme a žvatláme a srdci není lip než dříve.
— Je-li aspoň dobře, to už stačí.
— Však kdyby bylo!
— Nu, pak bude lip!
— Proč — bude?
— Poněvadž si toho přeješ!
— A to už stačí?
Ku podivu! Tomáš se nijak neusmál. Zase byl vážný a přísný. Majerovi hrálo to i prsty u rukou.
— Pak jsi ještě větším optimistou než immoralista.
— Ano. A už dávno. A vím, že tenhle optimismus nenese v sobě mnoho, co by stálo za něco. Víru ovšem přináší. Ale ta — je to směšné říci to o ní — ta je jenom něčím, co tkví mimo nás a nás vede.
— Slepý instinkt?] — Ano — trocha bezvědomé intelligence.
— A té věřit?
— Proč ne?
— Abstraktní idea a — instinkt! Dá se to nějak spojit?
— Myslím, že dá. V tom leží také tajemství zázraku, které teď vidí básníci ve všednostech na všech stranách. Tak se učí lidstvo nově věřit a doufat.
— Vypadá to jako mha nad propastmi.
— Ale pod ní chodí lidé. A immoralista myslí, že je optimistou. A to zatím padá na něj odraz příjemné nějaké barvy.
— Název a barva. Čím dále, tím lip! Tomáši, my nejsme immoralisté, ale — ate — lodi bez plachet, které nemohou vyjet. A tak si zatím "vymýšlíme země a neznámé dálky, do kterých pojedeme.
Tomáš potřásl hlavou: Koráby — bez plachet? To je dneska truchlivost romantismu a tedy zbytečná truchlivost. O plachty se'nejedná, ani o vítr. Ale o — pořádnou loď. Dnes žene ji statečně parní šroub. Náč by Teďy bylo třeba čekat na nějaká milosrdenství nebes pro příznivou plavbu? My už pojedeme — ale po čase. Do té doby můžeme být třeba — bez plachet.
— Samé srovnání, řekl malomyslně Majer — nebudu se již takhle s tebou bavit. Dokázali bychom si všechno možné, jenom pravdu nikoliv.
— Já to nechtěl říci! ozval se Tomáš. A jeho hlas měl v té chvíli přízvuk největší upřímnosti.
LXIII.
Rozumí se, že akademie dopadla velmi skvěle. Městečko bylo jí nadšeno. V intimním rozhovoru vykládal prorok dlouze a široce o nejnovějších zprávách politických, po půlnoci zazpíval dokonce několik politických kupletů. Mládež byla zachvácena enthusiasmem.
Immoralista brzo po schůzi odejel domů. Měl prý určitou povinnost, která mu nedovolovala účastnit se dalšího sjezdového jednání. Někteří škodolibí říkali, že měl jistě nějaké randez-vous. Odpověděl jim klidně, že i pro ně dovedl by opustit kamarádské řady, v nichž nebylo ani jednoho málem kamaráda.
Po dvou dnech bylo městečko zase, jako když je vymete.
— Je konečně dobře, že už všichni zmizeli. Však už k nim nepatříme — vzdychl si Tomáš.
— Ba že nepatříme. Myslel jsem, že už ani k „pětce" se nebudeme hlásit a dnes dostal jsem dopis jednoho z její nejlepších členů.
— Od Rognera?
— Přečti si ho! Stůně . . .
Podivné psaní! Velikými písmenami byla psána každá řádka, tečky a čárky mihaly se nad ní jako krupobití. Rogner byl asi v šibeničné náladě . . .
— „Po třech dnech povídal mi doktor, že nejlépe, seberu-li se a odjedu na venkov, že prý mi to bude znamenitě svědčit. Kdyby to bylo na jaře, řekl bych býval tomu dobrému muži, aby si nedělal se mnou zbytečných starostí, že to do podzimku vydržím, ale teď na podzim musí být člověk tiše. Neboť doktor měl zatraceně svědomité oči. Byl to ještě mladý člověk a neřekl snad ještě nikomu do očí, že je s ním zle.
A se mnou vlastně je teď všechno v pořádku. Ano, kamaráde, moje poslední heslo zní velmi sebevědomě: Všechno v pořádku! Možná, že mne to postaví ještě samo na nohy. Teď aspoň tomu věří mnozí lidé, že sebedůvěra, která v nás nikdy není, pomůže nám ze všech nesnází. Naposled budou tím hojit i tuberkulosu. A místo všelijakého sirolinu a pilulek, které mají zabránit hnití, doporučí ještě kus Kanta a začátek z Apokalypsy.
Na mne má to aspoň teď báječný účinek. Moje morální zdraví je teď non plus ultra naduřelé. Nedávno našel jsem na stole psaní a na něm tuto báseň: Zlatý prsten ve tmách září přitiskni se ke mně celá, přitiskni se žhavou tváří k mé, jež celá zledověla atd.
Pod tím bylo pak napsáno: Kdo tohle psal, byl nepříčetný člověk!!!!
Vidíš, tak se už dovedu sám zakřikovat. Neboť poslední měsíc vydržel jsem to zase bez ženy úplně. Totiž — chtěl bych se opravit: nebyl jsem u žádné, ale u mne bylo jich tisíc. A tak jsem byl tedy nepříčetným člověkem.
Moje soukromé záležitosti doznaly netušeného obratu. Jsem takřka na mizině. Ještě dobře, že mám do posledního příštího zaplaceno. Pak — doufám, postěhuji se — o patro výš."
— Stále týž člověk!
— A ta báseň?
— Napadlo ho asi něco stejně jako nás v tyto poslední dny. „Pětka" existuje a k tomu ideálně! Ale teď ani ta mne nebaví. Půjdeš se projít?
Dny ztrácely na své teplotě. — Ale příjemně a útulně bylo v nich.
LXIV.
A přece nastalo mezi dvěma přáteli dávno tajné nějaké rozladění, kterého už se nezbavili. Šlo s nimi na jejich procházky a brzo je skoro úplně rozloučilo. Kde vzniklo? Bylo to těžko říci, ale chvíle poroučely brzo každému trochu osamění.
Dopis Rognerův je zastal naposled v Majerově světničce pohromadě, v přátelském rozhovoru.
Ale nedal jim mnoho látky k přemýšlení. Jiylj unaveni svými vlastními nápady a svým blouděním a Rogner byl i v tomto dopise si přece nějak podoben — za chvíli na všechno zapomněli. Však bylo už na čase, aby si oddychli.
■— Horečný život, který žijeme, potřeboval by osvěžení.
— Idylly?
— Třeba. Naskytne-li se nějaká, nezapomenu se jí zúčastnit.— řekl Tomáš. Je mi smutno, jak nikdy nebylo! — Září dívalo se do oken. Po nebi pluly zachumlané obláčky hustých mlh. Na stráních zachycovalo se slunce v nejjemnějších barvách, jeho loučení se zemí nebralo někdy ani konce. V hebkých polibcích a sentimentálním pláči rodily se vzpomínky na jaro. Ptáci hovořili unaveně a starostlivě, ani jediný si nezazpíval z plna hrdla. Zima za horami to zakazovala.
A přece bylo nějak všemu venku volně a svobodno. Ale země dívala se už do světa mateřskýma očima...
Tomášovi přitiskla se tato doba těsně k srdci.
' Musel ji milovat. Byla jaksi obrazem jeho nitra. Nebyla dusná jako Tomášovo trpké léto, které čekalo neustále nějakou bouři a bylo vším těhotné, po barvách si stýskala a toužila . . . Cítil to zrovna v hlavě, že je mu lehko na duši i n? těle.
Snad udělaly to i poslední dny a debatty v nich. Jak se všichni rozkřikovali a jak se mluvilo a protestovalo! Kde však byly veliké důvody k rozčilování? A jestli optimismus, proč by nemohlo se k němu dojít pessimismem — nu, snad se z povahy stane přísný charakter ...
Čím se to všichni jenom tak trápili?
Když tak odešli, bylo cítit ve vzduchu přímo prach z bojiště. Snad že mládež byla opravdu — žádostivaboje. Ale ukojie]siIá~iér~" Slova ji konejsíTa. Proto se jim tolik věřilo a proto se tolik ctila, že hádkami musela být určována jejich cena?
Jaký vzácný klid skytala teď venku příroda!
„Zakletý živel" cítil ho i ve svých žilách. Přinášel něco olověného v sobě, stavělo to člověka nad hory, nedalo mu to upadnout. A třeba cítil, že je skoro panáčkem, hračkou — teď to mohlo dokonce bavit. Kdyby si tak nějaká upřímná veselá ruka chtěla s panáčkem pohrát! Možná že by panáček hned neposlouchal, ale na ten krátký čas, co ještě zbýval, možná, že by byl poslouchal znamenitě! Takhle kdyby to byla nějaká tichá duše, nějaké dobré děvčátko, které by se chtělo prostě bavit a řekněme třeba vážně — nějaká procházka lesem, prostý, milý rozhovor, taktní rozloučení před domem, ťiklona, políbení ruky a vždy maska přes obličej . . .
— Co asi dělaly zlaté vlasy?
Viděl je před sebou. Byla naposled tolik bledá, nevyspalá, unavená — chodila ještě na svou stráň?
Potkal se s ní.
Smekl a zdvořile pozdravil.
— Znáš ji?
Majer přimhouřil oči:'Ta? Hm. Co ti mám o ní vyprávět?
— Co víš a znáš.
— Naposled se ti líbí? To není žádná sentimentální Marta.
— Pozoruji, Ostatně Marta nebyla sentimentální ...
— A tahle jmenuje se Magdalena. Magdalena Mečířova. Vidíš ji ještě? Z městských dcerek nechodí s ní ani jedna. Má nějakou špatnou pověst. Co je na ní pravdy? Nestaral jsem se nikdy o to. Tady se vždycky soudí velmi rychle a snad nespravedlivě. Ale ve mně vzbouzelo to děvče vždy nejnepříjemnější pocity.
— Mně začíná být naopak nějak sympatická.
Majer zahleděl se do náměstí. A jako by do větru, řekl nedbale: Zná velmi mnoho. Snad všechno.
— Nějaké intimní záležitosti?
— Tak všelicos. Nechrne toho.
Tomášovi srdce divoce zabušilo. Sám se toho náhlého útoku ulekl. Ale teď už jaksi přiznal barvu. A lile! Ona tedy měla už — špatnou pověst, nikdo s ní nechodil, překáželo tomu — tak — všelicos ...
Magdalena?
Tam šla zase po pravé straně chodníku. Vzpřímená a tichá a klidná postava. Skoro se zdálo, že ani domky si jí nevšímají. Ale všechno, co šlo mimo ni, odráželo v sobě stín jejích černých šatů. Teď to zase zazářilo . . .
A Tomáš byl tedy v městečku stále cizincem! Viděl sebe, jak jde rodným městem a jak si lidé o něm povídají. A jak matka si na něho čeká mezi vrátky nízkého domku, kdy že se konečně navrátí ... Ale — co doma? Ještě nebyl čas se vrátit. Teď tu byly černé šaty.
— Což — kdyby tak teď k nim šel a pěkně poprosil o svolení, smí-li s ní jít? S ní —s Magdalenou? A kdyby svolila?
V tu chvíli mizela za rohem nejbližší uličky. T^máš nervosně poklepával hůlkou do kraje chodníku. Před očima měl však stále podobu té, která znala vše. Co to znamenalo?
— A což z mužů nemluví s ní nikdo?
— Teď nikdo.
Tomáš si oddychl. Nečekala tedy tenkrát na milence.
— Nemůže asi žádného nalézt — poznamenal ještě posměšně Majer.
— Přihlásím se.
— Ty?
— Dvě lodi bez plachet vedle sebe — bude aspoň na nás veselý pohled!
— Můj bože, vždyť ona je naprostá nulla!
— Platím-li já jedničku, bude to aspoň — deset!
— Kdybys tolik platil! Jen pozor, aby to nebylo obráceně!
Chytili se za ruce a rozeběhli se do polí. S hory podívali se opět do kraje. Mlhy táhly se po nížinách. Rybníky měly příliš mnoho stříbra na sobě. Podzimní kouzlo začínalo ...
LXV.
I v lese bylo to možno pozorovat. Mezi listím ostružin ubylo nějak života. A větvičky sosen mdle visely na pních. Tak nezvykle smutno bylo pod nimi a mrzutě~neveselo. 1 pták sotva zatikal, ulétal do dáli.
Ale pod stláni rozkvétala ještě krvavá růže v zahradě. Nad záhony uvadlých pomněnek týčila svou živou krásnou hlavu do podzimního zráni — hluchý, neplodný květ pro útěchu očí.
14 Jako by slunce samo ji vychovalo na svém klíně, tak nezvykle jasná a krvavá byla — při tom hrdá a pyšná a — umírající. Nebylo proto hned lehko srdci rozhodnout se pro ni na delší okamžik. Ale Tomáš díval se na ni přece po dvě hodiny.
Pak se zvedl se země a šel trochu hlouběji mezi kmeny.
Neboť tam dole, při kraji objevil se znova známý zjev. A cizinci bylo nějak domácky u srdce. Několikrát zašermoval rukama maně v povětří, jako by někoho chtěl odehnat. Po větvičce sáhl a ulomil ji. Chvíli pohrál si s ní a pak ji zahodil.
A teď tu stál znova na svém starém místě opřený o borovici a díval se dolů. ... Byla tam. Zase četla. Teď již ho málem nic na ni nepřekvapovalo. Však už i její jméno znal a věděl, že měla modré oči. To už znamenalo velmi mnoho. Kdyby ji pozdravil, jistě by mu poděkovala.
Co pak dnes bude dělat? Zase jen číst?
A opravdu neměla nikoho? Na nikoho nečekala?
Byla dnes nějak červená. Na tvářích kvetl jí ruměnec. A její rty byly tak uzoučké a přece jen plné. Špička jazyku objevila se mezi nimi. Panenka dala se do čtení a bylo nutno obrátit list.
— Nevyrušuji snad?
Vzhlédla k němu překvapeně a usmála se. Představil se. Můj bože, vypadalo to tak dětinsky! A tak nějak zbytečně hloupě venkovsky a po městsku falešně. Jako když si lidé nemají vlastně co říci a tak jen přejdou a nevědí, mají-li jít dále či zůstat na chvíli .. .
Ale Tomáš už seděl na pařeze.
Byl nějak odhodlán. Smělý musel být a ne ho- šíček, který se chtěl bavit. Celé městečko nemlu- vilo s Magdalenou — teď to muselo být nějak nahraženo.
Začali hovorem o schůzi.
Nemluvila mnoho. Schůze se jí ani nezamlouvala. Čekala něco zcela jiného. Páni přišli se pohádat. Ten druhý měl nějak hodně více pravdy. Zajímavý nějaký človíček .. .
— A první řečník?
— Pioč nemluvil více? A srozumitelněji? Někde nebylo tomu opravdu rozumět. Příliš učené to bylo.
Odpovídala krátce a úsečně.
— Jste tu cizí?
Jako by mu nůž byl vrazil do srdce. Ponejprv se zeptala a hned hodně útočně.
— Cizí? Jak se to vezme. Cizí potud, že jsem se tu nezrodil a domácí potud, že znám celé městečko a že v něm mám přítele.
— Znáte tedy také mne?
— Vypravovali mi o vás.
— Kdo pak?
Teď mu to najednou všechno uvázlo v hrdle. A pak řekl zcela klidně: Stromy po lese.
— Jste snad básník nebo neupřímný človíček?
— Obojí.
— A přece o vás říkali, že jste technik.
— Kdo pak?
Zasmála se: Slečny z města. A že jste měl kdysi prstýnek a že jste ho do řeky hodil anebo kam . . .
Hm. Pitomá historka nesla svoje ovoce. Naposled pokládala ho Magdalena za zajímavého člověka? Případ se slečnou Klárou měl dojít opakování?
A přece nebyla jí tato plavá hlava nijak podobna. Tady mělo všechno na ní svůj půvab. Jak významně dívaly se oči do světa a přece váhavě! A pod vlasy jak se všechno schovalo! Vypadala jako děťátko a matička na stráni. Půl zena a půl dítě.
Půl muž a půl hoch stál dlouho proti ní. Po několika bezvýznamných zdvořilostech se však přece jen dorozuměli.
•— A co to čtete?
— Podívejte se!
Byl to Puškinův „Eugen Oněgin" vypůjčený z knihovny, kde ho asi také nikdo nečítal. Stránky byly čisté a nepomačkané .. .
— Líbí se vám?
— Je v něm něco, co mne poutá a vábí. Čtu ho již na druhý měsíc. Nechtěl byste mi něco z něho číst? Počkejte — tady na té stránce — tady! YTady!
Ještě ani nepromluvili a už na něm chtěla službu — službičku.
— Pozoruji totiž, že se chcete ještě zdržet a že nevíte, o čem byste vyprávěl. Nu, tomu se dá přece lehko odpomoci!
Tomášovi zaplály radostí oči. Tak brzo — a už jí směl předčítat? A sama o to požádala! Co to bylo za zvláštní děvče?
Teď položila si hezky hlavu na pařez a ruce složila do klína. Srdce se mu sevřelo. Mezi zoubky to zacvakalo. Kousala lupínek, který jí náhodou přišel do ruky. Vypadalo to tak důvěrně . . .
Tomáš bez rozpaků dal se do čtení ....
LXVI.
— Potkáte-li mne ve městě, nemusíte mne pozdravovat.
— Ne, já vás budu pozdravovat — řekl jí pevně.
— Nu — jak tedy chcete.
A odešla. Dříve ještě nežli mohl jí říci dobrou noc! už se mu ztrácela v předměstí. Přímo k továrně mířila ...
Chtěl se za ní rozběhnout a říci jí, že mu je lhostejno, chce-li ona, aby on ji pozdravoval nebo ne. Že on si jí váží a že to dnešní odpoledne samo stálo za mnoho, ne-li za pozdrav...
A bylo to přese všechno tak jednoduché! Sotva mu vtiskla knihu do ruky, dal se do čtení. A četl ovšem jak nejlépe dovedl. Známou scénu, kdy Oněgin přijde ponejprv do domu. A pak se rozpovídali o Lenském. Jeho smrt ubírala mu v románě čestné místo, kterého zasluhoval. Ano, stín ze zásvětí působil sice patheticky, ale Oněgin byl zajímavější.. .
— To všechno dělá život. Mrtví lidé nemají pražádné ceny.
Tu zbledla poněkud a trochu zakašlala. Byl večer — sešli do údolí. A pak se ani nerozloučili.
Ještě dlouho viděl ji před sebou. Bylo v ní něco, co se dalo jen tušit; nějaká vratká krása, která mohla se o něco opřít a vytrvat? Snad. Či nějaká upřímná ženská moudrost, která sotva se líbila její mladé hlavě? Nějaký rozpor byl v celé její bytosti. Když teď tak Tomáš na ni vzpomínal, viděl i její prsa před sebou. To nebyla ani ženská ňadra ani prsa panny ...
Podivná žena.
Magdalena se jmenovala. Slušelo jí to. Jejím vlasům zvláště bylo to jméno přiměřeno. Magdalena. Jako když ruce rozestřeš a roztáhneš zlato pavučinou: Chyť se muško, chyť!
Tomáš stál pořád na stejném místě. A když to zpozoroval, ani se tomu nepodivil. Magdalena jistě nepatřila k]všedním ženám. A Tomáš byl v městečku přece jen hostem. Což aby se přece jen seznámili blíže? Ať už to časy přinesou, jak přinesou—- zkusit mohlo se to vždy. Něco^ho lákalo a něco zdržovalo . ..
Majer byl doma. Rozběhl se k němu.
— Mluvil jsem s ní. Je to hodné nějaké děvčátko. Proč se směješ?
— Máš v poslední době zvláštní výrazy. A teď tady vletíš a hned mi hlásíš svoji novinku: ona je — hodné — děvčátko. Pomysli si, že by to někdo řekl o tobě. On je — hodný — hošíček!
— Což pak vypravovalo tvé hodné děvčátko?
— Nic.
— A hošíček?
— Také nic.
— Naposled by z toho nic mohlo být ještě — něco? To by byl zázrak. Ale negratuloval bych ti k němu. Myslím, že by na něm nic zázračného nebylo.
— Vím to. Jsi v poslední době příliš moudrý.
— Pozoruješ to?
— Ano. Ty neustále, muži vzácný, myslíš. A mně už se to ani líbit nechce. A proto říkám já teď o Magdaleně, že je to hodné děvčátko. Chci mluvit, jak mi zobák narosť.
— Je to ta tvá nová řeč, nová mluva? — — Pobavím se s ní a pak pojedeme ...
Nová mluva, promluvila svou první souvislou větu. Byla těžká a nějak zádumčivá. Majer skřížil ruce na prsou a hlavu svěsil.
Už tedy začínal konec prázdnin. Září dívalo se do oken. Ještě chvíli a zima přitrhla a s ní konec studií, zkoušky, staré živobytí v Praze a snad osamění na dlouhý čas.
Tomáš nervosně klepal prsty po stole. Chvíli vypadalo to, jako by na buben bubnoval, a za chvíli postrádalo to všeho rhytmu. V hlavě začínal nějaký zlý chaos.
Návrat do Prahy znamenal pokračování určité mizerie. Snad i setkání s Martou. S tou neměl ovšem Tomáš už nic společného, ale přece jen pouhé setkání mohlo být velmi nepříjemné. Pak byly tu finanční starosti. A omluvy několika známým za prázdninovou nedbalost. Nová příprava ke studiím a konečné jejich zakončení. A pak sháňka po místě...
Majerova matka vešla do dveří....
Půl hodiny trapného ticha na její tváři ukázalo Tomášovi celý jeho život. Jak byl mrzutý a jednotvárný! Chvála bohu, že zmizel...!
Ale co to? Teď začalo mu to zase zářit před očima. A on nedovedl hnout ani rukou. Majer seděl a čmáral zase po papíře. Písmeno za písmenem rodilo se pod prsty, ale ani jedno nepřipojilo se k následujícímu, aby utvořilo nějaký výkřik.
„Zakletý živel" třásl se v kořenech. Bylo mu zima.
„Zakletý živel" cítil náhle nebe nad svým vrškem. Horko mu bylo z té marné touhy.
Jako strom mohl by doufat aspoň v to, že v mrazech sám vydrží a že všechno přečká. I tíži sněhu chtěl by nést ochotně a rád. To však nebylo možno.
Lidé vyprávěli si o tom, že člověkem být není lehko. A teď cítil to Tomáš přímo ve špičkách svých prstů. Proto ani nezabubnoval. Snad že mu bylo líto zaplašit nějakou ozvěnu prvních zvláštních prázdninových dní.
Tenkrát kvetlo ještě několik stromů . . .
Tenkrát hučela řeka....
Tenkrát bylo radostí poležet si na písku v úpalu slunečním ...
A pak přišly podivné chvíle podivnějšího roz- tesknění. Pár ubohých episod, z nichž ani jedna se nezachytila trvaleji v duši. Na konec i Majerovo rozčilení a touha dovědět se něco o tom, co vlastně takový mladý život opravdu jest. A bezvýznamná žádost regulovat proměnlivý proud, který neustále měnil hranice ...
Venku kvetla už teď jenom růže. Kdo pak teď díval se na její pozdní, těžkou krásu? > A Magdalena byla už asi doma. Jest-li pak si vzpomněla na cizince a na jeho nedomácí zvyky, na nichž on chtěl trvat?
Či bylo to všechno zase jen šťastně překonanou prázdnou chvíli?
— Odepsal jsi Rognerovi?
— Snad to není nutno. Však se s ním brzo uvidíme. Měsíc uteče, ani nevíš jak ...
... Pobavím se s ní a pak pojedeme ....
Tomášova věta měla najednou špatný pří- zvuk. A co vlastně znamenala? Nic, pranic.
Teskná prázdnota obklíčila jeho srdce . ..
NULA A NEKONEČNO.
Odříznuta od štěstí a světa, dlí tu láska, připoutána bolestí. Láska, zasažená smrtelně, obětuje vše smrti. Nutno, abych již nebyl v tom, co jsem — a abych byl v tom, co již nejsem.
AI. Suarés.
LXVII.
Ale teskná 'prázdnota mívá] zvláštní okamžiky, v nichž sama umírá, třeba byla přece jen nějak živa. Tenkrát věší člověk hlavu a nevidí nic než kámen pod nohou. A hle! Kámen má žilky, má svoji barvu, má temnou kost v sobě, která dodává mu přísného vzezření. A hle! Kámen se otáčí, oči přimhuřuje a — usíná....
— Dva tisíce let a ještě déle rodila mne země ve svém žhavém klíně, a teď mám snad na tebe promluvit, děťátko? Kdo ví, dovedlo-li bys poslouchat? Moje řeč je tak neobyčejná, že se jí nikdo nebojí...
— Bál by se někdo také kamene?!
— Nu — to je to právě — všichni po mně šlapou!
— A já si také'šlápnu. Černá kost v tobě — abych jí neznal — toť turmalín! Podívejme se!
A zatím co bereš kámen do ruky, kamínek se směje. Směje se proto, že tě znepokojil. Směje se ti, že jsi tak učený. A snad se směje nejvíc proto, že jsi nepoznal, že v kameni jzataveno^je tvé vlastní srdce ...
V koutku vrat kvete laštovičník. Nevypadá vábně, a není také ruky, jež by ho trhala. Jeho květ nemá v sobě nic půvabného a lodyha plna je žluté, páchnoucí šťávy. A že je vůbec možno, aby ještě taková květina rostla a u vrátek!
— Roste a kvete a — dej pán bůh štěstí! — čekala na tebe ...
Teď bereš ji do rukou. A teď dokonce se ti zamlouvá. Jaké má to hebké listy! A jak měkká je a přece jen přímá!
— Včera vzpomínala jsem na tebe. Šel jsi mimo a ani jsi na mne nepohlédl. A já viděla přece v tvých očích mnoho vláhy.
—- Neplakal jsem.
—-Nu — právě proto, že jsi neplakal. Sucho bylo v nich a mnoho, mnoho prachu. Ale dnes už je s nimi lépe.
— Nevím.
— O, o — jen se na mne podívej! Vždyť já sama pláču teď pro tebe. Pouštíš květinu z ruky a je ti divně u srdce. Bezvýznamná věc stává se najednou významným znamením: bez už odkvetl. Je dlouho do jara ...
Je dlouho do jara. A podzim má přece tolik společného s ním? Což pak všechno kouzlo ztratilo se teď v kamení a jedovatý pýr? A není skutečně ani jedné radosti na světě? A snad ani radost by to nemusela být, která by ti teď byla milá a vzácná, ale jedna, jediná chvílečka krotkého veselí mohla by už dostačit na dlouhý čas.
Ale — krotké veselí?
Tomáš Černý vrtěl hlavou . . .
To mu bylo teď něco naprosto cizího. Jeho hlava požadovala něco vzácnějšího než pra- obyčejný lék. A proto byl Tomáš se svým rozumem a se svou poesií hotov v jediném dni. I na Majera se nějak rozhněval, proč — nevěděl sám — ale cítil, že s Majerem je nějak na několik dní hotov — že si nerozumějí, že stesk jednoho nemá nic společného se steskem druhého — že oba si byli zase příliš dlouho na blízku.
— Ano — kdyby byli měli nějaký společný úkol!
Ale ten byl prostě požadavkem pro budoucnost. A to, co nařizovala přítomnost, nestálo za řeč. Tomáš porozuměl si velmi dobře v tomhle zmatku — pudy se probouzely, nová intelligence se rodila, ale co se mělo dělat, to nebylo ještě pověděno.
A proto byl Tomáš nějak klidný a nemluvný.
Počal dokonce střízlivě uvažovat: Byl již v městečku na třetí měsíc a vše, co udělal, rovnalo se nule. Vše, co zažil, nestálo za vypravování. Jen si to představme! Přišel by pán velmi vzdělaný a velmi citlivý a zeptal by se: Nuže — co že jste zažil, milý příteli, za těchto slavných dní? — Ach, můj pane — bylo toho velmi mnoho: Viděl jsem městečko, jež vypadalo tak a tak. Viděl jsem hory. Les a skály nad řekou. Tiché večery šuměly mi nad hlavou. Byl jsem dítětem a jinochem zároveň. Několikrát snad mužem. To bylo velmi sporné. Ano, ano .. . zajíkáte se. — Hm, zajíkám-li se, to proto, že je mému vyprávění konec. — Tak brzo?
Rozmluva s velmi vzdělanými pány nebývá zrovna příliš příjemná. Dejme tomu, že by pán měl na čele psáno, že rozumí všemu, nevím, jak daleko bychom došli v rozhovoru. Možná, že první hláska zůstala by nám mezi zuby . . .
Dejme tomu, že by pán začal se nějak ironicky usmívat, nevím, jak by nám bylo u srdce. Tu obyčejně mirnovolně se zakleje. Někteří lidé dosáhli v tom podivuhodné routiny, neboť vždy po takovém zaklení napíšou prý nejhezčí lyrickou báseň...
Neboť lyrická báseň — toť subjektivnost na čtvrtou.
A subjektivnost na stou — toť pán s ironickým úsměvem . . .
Pán příliš vzdělaný liší se od pána s ironickým úsměvem jen svou postavou. Je shrbenější. Kdyby v čas, kdy s ním hovoříme, stálo před námi zrcadlo, uviděli bychom ho tam zcela zřetelně. Aby nám usnadnil náš rozhovor a co nejdůkladněji nás popletl, bere na sebe i naši podobu.
I za naší teskné prázdnoty jsme plni něčeho, čemu nerozumíme — po činu, po gestu díváme se udiveni teprve zpět. A třeba můj pán nyní protestoval proti tomu, tato řádka má svoji platnost, neboť Tomáš Černý byl representantem „pětky" a měl tedy i část mé povahy.
Rozmluva s Majerem nemohla ho vrhnout ničemu v náruč. Neboť v Tomášovi bylo více odvahy k životu, než sám o ní věděl. Jen že zvláštní shodou okolností, Tomáš nikdy vlastně neexistoval sám. Nikdy dosuď neviděli jsme ho spokojeného a úplně svého. Tomáš byl přece jenom — zakletým živlem.
Proto nemohl klesnout od pěti k nule. Někdo stál tomu v cestě, kdo opravoval najednou i jeho] nevyřčené věty. Bylo to podivno říci, že Magdalena snad byla by mu něco znamenala; její jméno však zadržovalo ho teď i na cestě k domovu. Stál a vzpomínal...
Teskná prázdnota netrvala ani den. Bylo to jako komíhání neklidné střelky, která hledala svůj pol. Teď se zastavila. A třeba úchylka byla jakákoliv, střelka ukazovala na sever a na jih.
Ale koráb bez plachet stál nepohnutě.
Tak dusno a tak smutno nebylo Tomášovi dosud nikdy. Jeho výčitky a střízlivá uvažování měla nějaké mystické zakončení. Pořád bylo, bylo něčeho zapotřebí...
LXVIII.
Museli se znova spolu setkat.
Tomáš nešel ani na známé místo na stráni pod lesem, schválně oklikami bloudil, jen aby se nemuseli potkat, neboť nechtěl, aby ho viděla, a přece se sešli. ..
Bylo to v lese pod košatým dubem na lavičce, kde ji Tomáš zastihl — tak nějak mrtvě opřenou o prkno ke kmeni přibité a tak mdlou a unavenou. Až se mu srdce v těle zachvělo lítostí, strachem a radostí. Sotva smekl, sotva že na kolenou stál. . .
Což pak bylo možno, aby ho přece jenom všechno hnalo k ní? Magdalena měla znamenat najednou velmi mnoho? Magdalena, s níž on celkem neměl snad nic společného?
Bránil se ze všech sil sám sobě a přece — s jejím dovolením — už jí seděl po boku.
Začal velice chladně několika zdvořilými otázkami.
Sotva že mu na ně odpovídala, A vždycky jen se jí tak rty pohnuly a kolem nich to zapraskalo. Neměla asi mnoho chuti do hovoru. Bylo to na ní vidět. Kde že byla omamná záře zlatých vlasů? Ztrácela se teď pod oči, a na čele viselo několik zcuchaných pramínků. Kde že byly krásné pohyby unavených rukou? Ach! Prsty byly nějak oprýskané. A mezi nimi mrtvě svítila čerň sukýnky. Co to znamenalo? A v celé bytosti třáslo se nějaké utrpení.
Začal znovu neobyčejně vroucně.
— Zakoukala jste se nějak do podzimu, viďte? Mám už několik takových strašných dní. Kdyby je bylo možno nějak zaplašit?
— Stačilo by vám to?
— Myslivci vycházejí teď do pol' a ubíjejí zvěř. Připadá mi to tak nesmyslné.
— A oni mají ještě z toho ze všeho radost.
— Viďte? Jsme tedy zcela jiní lidé.
Podíval se jí upřeně do očí. A ona odpověděla mu ještě upřímněji: Nezakládám si na tom!
— Aha! pomyslil si. Zapomněl jsem se. Klára není Magdalena a Magdalena zase nerií Martou.Tady je potřeba naprosté opatrnosti. Neboť každá věc, která se špatně poví, je zbytečná ...
A tak tedy usedl na kořen stromu a dlouhou chvíli ani nepromluvil.
Bylo ku p.. !ivu jak se potom krásně shodli. Musela být určitá mezera mezi nimi, aby na sebe nezapomněli. Ale pak mohl si klidně sednout k ní. Neučinil toho, dobře věda, že mezera by se znovu dostavila. Hovořili o denních událostech. Nebylo jichfmnoho a mluvili o nich jenom proto, aby se viděli.
— Víte-li pak, že jednoho lituji teď velice pro vás — řekl najednou tiše.
— Čeho byste litoval?
— Toho, že jsem se vám představil. Co kdybyste tu tak hovořila se mnou, jen tak, že jsem si dovolil se u vás zastavit, pověděla byste mi toho více?
— Však vás ještě ani neznám.
— Jméno tedy je či bylo zbytečné?
— Ovšem. Mne jsou velmi mnozí lhostejni a ti, kdož mi lhostejni nejsou, ani nevím, jak se jmenují.
— Jsou v knížkách?
— Nejsou ...
Nejsou-li v knížkách, kde by byli? — V hlavě? Což pak bylo možno, že by tato osůbka něčím trpěla? Vždyť se teď zasmála! A teď vstala a do dlaní si zatleskala.
— Magdaleno!
Jaké štěstí, že to zadržel v sobě! Už by byl klekl na kolena. Ale ona se zvedla a oprašovala si klobouk; listí bylo naň napadalo. Byl to nějaký zrádně krásný okamžik!
Stál před ní a nedovedl pochopit, jak se to mohlo nepřihodit. Jeho oči odrážely teď její postavu. Teď byly šťastné! Byla — to přece jenom ona, která mu teď scházela! Magdalena? Měla divnou "pověst. Ať! Měla desei milenců! Třeba sto!
Ah! Jak byla najednou nějak přívětivá! A teď se zaškaredila . . .
— Smím vás doprovodit domů?
Řekl to neobyčejně uctivě. A věděl o tom, jak to řekl!
LXIX.
Sotva se s ní rozešel, už by se byl za ní zase rozeběhl. Stála jako by jí byl něco nedopověděl, jako by jí byl něco dlužen, co muselo být konečně zapraveno, urovnáno. Odnášela mu do svého domova kus života, který mu byl jen zdánlivě lhostejný, který však nabýval nějaké nové ceny, o níž se zatím nemohlo mluvit. Brala mu z ruky všechno, čím stonal a proměňovala to v zdravé potěšení nejprostších smyslů. Díval se za ní . . .
S hlavou trochu schýlenou ubíhala ulicí. Její kročeje byly lehké, jako k tanci. A marná harmonie jejích pohybů, která v ní lyla příliš živá, která však v dálce utkvívala ve vzduchu jako gesto na obraze, otvírala pod ním zemi. Zahrady vyrůstaly pod ním a on nahoře na oblacích pozoroval jejích krásu i život, cítil jejich vůni a vlny pobouřeného vzduchu . . .
Roj zlatých včel poletoval od květu na květ. A všade se přissál, všade našel něco pro sebe. Každá květina byla plodná a plná svého bohatství.
Jediná z nich — žlutá a bílá a trochu červená — krčila se v koutě za růžemi. První včela usedala na ni...
Tomáš zvedl ruce a vzdych!!
Včela byla nespokojena. Teď ještě chvíli třásla se na listech a — teď — konečně! — odletěla.
Byl to jenom okamžik, co Magdalena zacházela k domovu, kraťoučká chvíle, v níž se nemůže snad nic zrodit — Tomáš najednou^ cítil hluchý svůj květ na prsou. Tížil ho a dusil. A včela, včela se nezastavila už na něm ani jediná!
A to všechno proto, že Tomáš vlastně do zahrádky nepatřil. Co měl on tolik společného jen s těmi květinami, jež kvetly teď kolem něho? Ke které z nich cítil vůbec nějakou sympatii? A ty, které byly mu teď příliš daleko, ještě mohly snad nějak působit na jeho osamění?
Marta byla mrtva. A ty, jež přesunuly se jeho životem, neměly teď jistě nic jiného na práci, než aby samy kvetly a ztály ...
Tomáš byl opravdu sám.
Potvrzoval si to sám už po sté . . .
Však se sám do toho do všeho připravil! Také to mohl si vyčítat, kdyby nezačínal — snít a snít.
Stál nad řekou. Úzká lávka chvěla se pod ním. To proto, že tak nepohnutě díval se do proudu. Smysly ho bolely a hlava zaměňovala proud za klid a klid za proud. Bylo v tom něco hodně omamného, Tomáš stál pomalu hodinu . . .
Tma už zavalila údolí, Tomáš stále ještě hleděl na svět pod sebou. Kdyby tak mohl nějak si — úplně porozumět! Kdyby tak našel konečně to, co je ukryto až u dna jeho duše! Snad že by se najednou uklidnil a že by možná i přes lávku skočil. . .
Chvíle příliš důvěrné přinášejí takové skoky namátkou sice, ale hodně důrazně. Jako by to nařizovaly, jako by to poroučely — a ještě se na konec vysmějí.
Ale teď to bylo obráceně. Tomáš sám se té chvíli vysmál. Ruku za hlavu si dal a k nebi se zahleděl. Několik hvězd třpytilo se na severu.
Kompas ukazoval co nejsprávněji.
Už ani úchylky nebylo ...
LXX.
Každá chaloupka měla své krásné pozadí. Několik uvadlých třešňových stromů za stodolou nedovedlo pranic na něm pozměnit. A všechno dýchalo klidnými, odměřeně zdravými oddechy.
Magdalena měla na sobě nové šaty. Slušelo jí to velmi dobře. Vysoký límec podpíral její hlavu. Zářila a svítila. I její oči měly ten den nový svět v sobě. Příliš mnoho dívala se k zemi. Neboť Tomáš neustával jí vyprávět o všem, co jí mohlo bavit.
Chvílemi bylo mu, že tento svět mizí jí z očí. Ztrácela se v záplavě nějakého drahého hedvábí a nejjernnějších záclon. Toho okamžiku bylo slušno, nanejvýš slušno mluvit zase o okolí.. .
Vesnička byla velmi zajímava ...
Ale proto přece byli rádi, že ji opustili. Neboť cesta s vrchu začínala být skutečně roztomilou. Na právo vroubily ji břízy a s leva vrby u polí. Bílé kameny ležely v kolejích. A to vše patřilo všechno k sobě, nic nedalo se odmyslet. Lišejník zachrupal pod nohou, a zase bylo tak miloa dobře. Jako by se šlo rovnou do světa.
Na kraji lesa se zastavili.
Ale místečko se nezamlouvalo. Mravenci je obsadili. Náhlá veselost zaujala mysl výletníků. Tomáš šel však hned zase neobyčejně vážně. Nad hlavou cítil i mraky plout. A obloha byla přece úžasně toho dne čistá.
Magdalena dala se úzkou stezičkou.
Jal se ji následovat.
Bylo to tak prosté. Ještě téhož večera po setkání na lavičce šel jí říkat o nové shledání. Musel ji nalézt. Šel tedy pro ni. Našel ji. Jak se usmála, když on se jí svěřil s tím, co mu srdce poroučelo! A jak mu potom ruku podala! Čtyři- advacetiletý člověk mluvil jako sedmnáctiletý chlapeček. Bylo to asi velmi zábavné pro ni!
A teď šel za ní, následuje ji. Vedl ji někam a sám nevěděl kam.
— Znáte cestu?
— Nikdy jsem tu nebyla!
Teď to bylo ještě zajímavější.
Mírný svah objevil se před nimi. Po straně začernalo se několik borovic. Zašli pod ně.
V dálce kmitalo se slunce Vzal kabát — rozprostřel ho na zemi.
— Nesednete si?
Co odpověděla, nevěděl. Bylo mu to naprosto lhostejno. V hlavě bylo už zcela jasno, či-li úplná tma. Magdalena začínala rozhodovat zcela jinak než pouhým svolováním k věcem samozřejmým.
— Což kdybych si tak nesedla?
Ale už seděla. Tomáš opřel se o strom. Dvě horská údolí otvírala se před ním. Jedno vedlo do roviny a druhé výše a výše, snad až k prahům nebes. Každý strom měl v nich svoje krásné stanoviště. Malý borek nad potokem měl hrozivé vzezření.
Hračky, hračičky, jak se tvářily důstojně a tajemně!
Pohrát si s nimi můžeš, vážně vezmou tě ještě do náručí. . . Ano — země stále ještě byla krásná a vohěla . . .
— Magdaleno!
A už měl hlavu na jejím klíně! Jako by ho blesk zasáhl, najednou se jí svezl k nohám a nemluvil, oči zavřeny, líc mrtvou a zkamenělou. Celé tělo chvělo se a třáslo v tom okamžiku. Až kdesi za srdcem cítil tak jasně a klidně, že nesmí na lni v té chvíli se podívat, že nesmí vzkřiknout znova její jméno, že nesmí, nesmí nic jiného už povědět. . . neboť její odpověď měla být rozhodující. Řekne-li jedno krásné slovo, bude Tomáš všemu věrný. Nepřijde-li však jeho slovu vstříc —• Ani nedomyslel a otevřel oči.
Její obličej skláněl se nad ním. Bylo v něm plno lítosti a plno něhy. A velmi mnoho — bylo to možné — překvapení?
— Magdaleno!
Přece to tedy řekl po druhé!
— Magdaleno!
Řekl to po třetí — a ona stále neodpovídala.
Zvedl se a vzal její hlavu do svých rukou. A jak se jí stále díval do zorniček, klid vrátil se mu do srdce: Znám tě teprve od včerejška. Chtěl bych tě milovat?
Sama ho předešla určitým pohledem, proto se najednou — ptal sám sebe ...
Nemohl tomu všemu rozumět. Zarazil se a zmlkl. Její určitý pohled začínal mu být nějak trapný. Ale proto přece udatně ho snesl. Neboť — teď to věděl zase zcela určitě — měl ji rád!
Vzdychla a po očích si přejela. A pak do trávy si lehla a ruku kolem stromu ovinula. Můj bože, něco nepopsatelně lidského bylo v tom pohybu.
— Chceš mne mít rád a neznáš mne. Chceš mne milovat a nevíš ani, čí jsem ...
Zmlkli oba.
Ale polní tráva by to řekla, že si přece jenom rozuměli. To všechno doposavad byla hra a hra. A to ostatní muselo přijít.
Tiše a velmi opatrně, aby se jí ani nedotekl, naklonil se nad její tvář. Byla klidná, tichá a plna lásky. Neptal se jí na nic.^Neboť tvář, výraz očí, rty, vlasy — vše přísvědčovalo.
Políbil ji.
— Magdaleno!
Přitiskla ho k sobě a řekla mu: Nevím už ani, jak se jmenuješ. Polib mne ještě jednou!
— Ano, Magdaleno — jsem člověk bez jména. Musíš mi nějaké nové dát, aby se nám to dobře žilo se vším úplně novým! Nevím, co bych ti sliboval, nevím, co vše směl bych ti slíbit — neboť jsem člověk, který sám si je dost cizí — ale pro naši lásku — chci ti dát teď každý okamžik...
— Nemluv o tom!
Řekla to velmi prudce. Zachmuřila se. Podzim se přihlašoval a vyznání lásky mělo jarní přízvuk!
— Tomáši!
Tu byl ten;nový život! "Sama ho teď pojmenovala a po hlavě ho pohladila. Sklopil hlavu na její prsa . ..
Jak byl šťasten a nešťasten! A Magdalena měla zavřené oči. Její levice nehybně ležela na jeho skráni. Tiše a přece nějak nepravidelně bušilo její srdce. Ubohé srdce — čím pak asi trpělo? Zdali pak jen cítilo tlak cizího, které mu bylo tolik příbuzné, které s ním chtělo mít náhle — všechno společno?
Slunce kmitalo v obzoru. Celý den dostával svoje nebývalé posvěcení. Každý paprsek nesl v sobě něco opomenutého i budoucího.
Leželi a nehýbali se.
Byla jejich láska skutečně veliká příliš, že ani mluvit nesměli? Či cítili oba bouři nad sebou a chránili svoje životy?
— Magdaleno! — Tomáši!
Sotva že se objali. A nepromluvili . .. Přišlo to příliš, příliš z prudká! A kdo že mluvil o lásce? Oba? Jaký zázrak! Člověk nemůže uvěřit!
LXXI.
zapomněli.
Tomáš nezažil ještě podobného zmatení ve svém životě. Pozdě v noci, když přecházel pokojem, nemohl být nijak s tím dnem hotov. Bylo v něm něco, čemu se ani věřit nemusilo a * ce bylo nějak pravdivé — krátká nějaká vzácnější nad přísahu, na kterou tak Viděl všechno zase před sebou. A každý pohyb a tichá chvíle, odrážející se v dívčím obličeji, vše mělo teď teprve svou řeč a své hluboké nějaké důvody. Nebyla to všední událost, která se stala pod borovicemi, nemohla být. Nebyla to ani nějaká kraťoučká historie á la Olga. Ba — i z případu Martina nebylo tu nic, nic podobného.
Tenkrát před roky započalo to zcela jinak. Hustý déšť bil do střechy altánu, a tak to začalo. Přísahy a pláč, obrovské naděje a hrozně chabá víra, důvěra hned v prvý okamžik. Svlačec, který se houpal pod oknem, měl příliš modrou barvu. Už jí nikdy nespatřili — jednou, jedinkrát byla výjimkou .. .
Ale Magdalena?
Kolik slov vlastně pověděla? A kolikrát upřímně se přitiskla? Měla skutečně, skutečně aspoň trochu vášně v sobě?
Něco ji zdržovalo. A tím nabývala celá věc zvláštního kouzla. Každý polibek byl tak vzácnější a horoucnější, každý výkřik opravdovější.
Noc přinášela jejich ozvěnu.
Tomáš byl rozechvěn.
To byl přece sjrašně lid^cý hlas, který zněl mu teď do vzpomíneK". Zahrnoval ho nepocítěnou dosud něhou a důvěrou — nebylo jinak možno, Magdalena ho — mohla milovat! Měla ho upřímně ráda? Tomáš — jí potřeboval, jeho touha vyvrcholila, chtěla zrát. Oči, jež viděly tuto tajnou tragiku, nebyly nemilosrdné, několikrát se za- mžily.
Ale nad čím — můj bože? Nad tím, že štěstí usmálo se za kulisami?
Bílý papír objevil se na stole.
Tomáš chtěl odpomoci nějak svému chudému vzpomínání. Zapomněli si přece jenom mnohé říci! Odhodlával se teď, že Magdaleně poví vše, čeho neřekl.
Hm ... Po půl hodině držel v ruce dopis. Četl ho třikrát a uznal, že takové psaní nelze poslat.
Bylo nějak naučené, neupřímné a zbytečné.
Magdalena znamenala přece něco více!
Ale druhé psaní nebylo lepší. Bylo nějak stručné, chladné, s pathetickým zakončením.
Magdalena jistě znamenala přece něco více než modlu!
Hm . . . Kdyby jí tak napsal, že nemohou být spolu šťastni, když celá Tomášova cesta byla již vlastně skoro u konce, když podzim se přibližoval?
Ach! Snad by to bylo nejmoudřejší ze všeho! Lístek rozloučení jí napsat a odejet.
Magdalena byla nějak příliš záhadná! Kdož ví, jak by tato láska byla uzrála?
— Bylo již ráno, Tomáš ^stále ještě seděl a opravoval větu za větou. Žádná se mu nehodila, žádná mu nevyhovovala úplně, každá povídala něco cizí řečí, co nebylo pravda a čemu nebylo lze rozumět. A když konečně celý dopis opsal, slunce svítilo do oken, a bylo zbytečno někomu něco povídat.
Proto vzal psaní, zalepil obálku a bez adresy uložil do svého kufru. Ať tam leží! —. vzpomínka na podivnou noc, první noc po významném večeru! Ať tam leží v klidu — věc jistě brzo zapomenutá!
Jak se to mohlo vůbec stát, že Tomáš ^chtěl někoho milovat?
LXXII.
_A pak se ustrojil a rozeběhl se k Majerovi.
Městečko mělo časně z rána ještě rozkošně ospalou tvář. V mnohých oknech smály se květiny uštěpačným smíchem nad lidským zíváním, sem tam objevil se bosý chlapec s košíkem na rukou. Modrý kouř stoupal z komínuj..
Majer byl ovšem velice překvapen.
Nejvíce překvapen byl však Tomáš sám.
Jak vešel do dveří, už narazil hlavou o veřeje. A uvnitř pokojíčku jaký to byl smutný obraz! Matka seděla u kamen s hlavou v ruce opřenou a zalitýma, ustaranýma očima dívala se na několik hrníčků nad ohněm. Celé utrpení jejího života soustředilo se v tom pohledu. Byl mrtvý, ulekaný, bázlivý a opatrný. A mléko později přece jen přeteklo!
A kolem Majera naházena byla hradba peřin. Některé z nich byly ;po nebožce sestře, která před třemi roky umřela. Veliké záplaty svítily svými odlišnými barvami a pruhy.
Majer sám, hlava nemytá a nečesaná, měl i ty záplaty na tváři. Vypadal teď jako starý nějaký pijan, který se probouzí k ránu a nenávidí už napřed celý den, když poslední peníze byly utraceny.
1 na knihách leželo prádlo a šatstvo.
Stranou, úplně stranou povalovala se i „Božská komedie". Jistě, že Majer už v ní dlouho nečetl! Byla zaprášena.
—• Jdeš nějak velmi brzo!
Tomáš nevěděl, co by odpověděl. Neboť jeho duše byla vlastně plna něčeho, co se teď nedalo povídat. Tady bylo nějak hloupě mrtvo.
A záclony v oknech měly ovšem na sobě černé šmouhy! Hu! Jak se teď jimi slunce prodíralo —• na čtvrt hodinky jenom za celý den! — rmoutily se nad svou špínou a nad svým bezúčelným životem.
— A nevypadáš nějak dobře!
Záclony se zachvěly. Odplata za špatné smýšlení už se dostavila! To Majer vyčítal Tomášovi probděnou noc.
—• Ano, nevypadám. Nachladil jsem se asi včera.
— Byl jsi někde?
— Za lesem. — A co ty děláš?
— Je to s ním zlé, milý pane! Celý den sedí doma a nic nedělá. Pořád ho napomínám, ale jako když hrách na zeď hází.
Aha! Matka sama přicházela teď s nějakou výčitkou i k Tomášovi. Bylo ovšem těžko pře- svědčit starou paní, která teď byla celé dny doma, poněvadž nemoc se horšila, o tom, že nebylo nijak nutno se o prázdninách vůbec učit. Že kdo chce, dohoní všechno. Že mnohdy zdraví je přednější než dvě zkoušky, jak se říká.
Majer se usmíval. Ironicky a bezohledně.
— Nech ji! Vám to nikdy nikdo z hlavy nevyžene, že se nemáte vlastně už o mne starat — kdybyste si aspoň nestěžovala!
Matka jen si hlavu podepřela a neodpověděla. Co se s ním už o tom nahádala, že děti musí být rodičům vždy na ruku, že mají svaté povinnosti, které se musí plnit na věky věkův! — Dcera však sama nezačala poslouchat první, a za dva roky byla nebožkou. A přišla lítost a po lítosti nová bolest a nové zklamání a všelijaké pověsti o synově podivné kariéře. Byl to divný život a k hrobu jenom pomáhal.. .
A ku podivu! I v tomto ovzduší jihlo Tomášovi srdce. Po několika zbytečných otázkách sebral však přece klobouk a odešel.
Když stál před vraty, marně snažil se vzpome- nouti, nač se chtěl ptát.
Cestou k domovu teprve ho to napadlo: chtěl se ptát Majera na vše, co ví o — Magdaleně.
Za bílého dne však tato otázka patřila minulosti.
LXXIII.
Žhavá přítomnost tato pátrání přímo zakazovala.
Žhavá přítomnost? Ano — ano — Tomáš cítil ji najednou až v hlavě, a její žár obklíčil ho se všech stran. Teskná prázdnota vykvetla za jediný večer a jedinou noc, a její rudý květ vyrazil s ohlušující ranou. Proto byl Tomáš ráno ještě u Majera hluchý. Chápal sice, že něco velmi zajímavého odehrává se před jeho očima, ale duše, smysly, srdce, hlava — všechno bylo zaměstnáno ještě vzpomínkami na večer a samotou noci. Po několika hodinách přišlo nenadálé rozuzlení: Magdalena se objevila.
Viděl její obličej. Měl v sobě mnoho radosti a rozkvetlé krásy. Slyšel její slova. Hned první přissálo se mu k duši. A všechna za prvním běžela jako ovce na pastvu. Cítil vůni vlasů. Jak byly jemné a chorobně zlaté! Dva proudy padaly jí na šíji. I ty požadovaly teď na něm velmi, velmi mnoho.
Bez váhání podala mu ruku. Nestiskl ji nějak významně. Jak byla drobná a maličká! Nechtěl jí ublížit. A najednou se shýbl a políbil ji.
— Dobrý den!
Na počátku lesa chytil ji kolem pasu a přitiskl bouřlivě k sobě: Magdaleno, moje Magdo — miluješ mne?
Smála se jeho útočení. Mezi rty blýskaly její zoubky, ani promluvit nemohla, dusil ji svými polibky. A mezi nimi rojilo se to tak nesmyslně, tak krásně, tak strojeně a tak upřímně: miluješ mne? Miluješ? Máš mne ráda, Magdo, moje Magdaleno?
A byla-li opravdu teď šťastna?
A neměla teď nic — co by je už oddělovalo?
A nebylo tu nic, nic ze včerejšího smutku?
— A bylo možno — můj bože! — bylo vůbec možno, aby Magdalena byla s ním spokojena? Už nebyl cizí? Začínal být už milým?
Už se směl dívat směle jí do očí a říkat jí bláhová slova jedno za druhým, každé bláznivé, nebesky neopatrné, pekelně těžké? A nemusel nic, nic vynechávat ze svých myšlenek?
Na sebe ani nevzpomněl. ..
Jenom ona — ona — ona co by mu teď mohla a nemohla odpustit, a na konec už ani na to nepomýšlel . ..
Konečně měl svoji lásku blízko u srdce!
— Magdaleno, máš mne ráda?
— Dnes v noci myslela jsem na tebe.
— Jsem cizinec.
— A přece máš mne v náručí!
— Jsem tedy tvůj — milý?
O! To bylo zajímavé přiznání! Ruku kolem krku mu položila a do tváře se mu podívala tak upřeně, tak vroucně! — Chceš jím být?
— Tvým milým? Je-li to možno a dovedu-li to...
Byla teď tohle idylla nebo počátek románu?
Jak ji držel na svých prsou, nechápal ani, že f na druhý den teprve si tykají .. .i Znal ji nějak od svých prvních významných let," musil se s ní potkávat na všech místech, kde potkal ženy, všade stavěla se mu do cesty; nepoznával jí, ruku mu podávala, nepřijímal jí, za okénkem se na něho usmívala, a on šel okolo jako prokletý kněz zmučený svými pochybami, jež ztrácely na ceně a jež se nehodily už ani do tohoto ani do onoho světa^ Teď stála před ním, modré oči zářily oddaností, tvář rozkvétala, vlas tvořil krásnou korunku, ruce, malé ruce třásly se v^jeho. Co se to vlastně dělo ? A proč se to — tak — nestalo hned včera? Věřili si? Měli se rádi? Mohli se milovat? Byl její? Byla jeho? A vše to stalo se skutečně? Za večer a za noc?
LXXIV.
A co mu konečně záleželo na tom, měla-li ho skutečně ráda, či neměla? Jak cupala vedle něho, každý krok byl mu prostě pobídkou vpřed. Několikrát se zastavili, aby si oddechli — cestička do vrchu nebyla pro ně stvořena. Oba nedovedli pořádně dýchat, hned se upachtili .. ; — Magdaleno, což kdyby nás teď tak někdo viděl?
— Však už vidí! Jen se toho^neboj, že by"na nás zapomněli!) — Vyhneme se jim.
— Mají příliš bystré oči.
— Myslíš, že i na hradě dneska~nás uvidí?
— Co by tu dělali! NeníMéto, kdy oni sem chodívají. ' — Ano — je podzim . ..
— A my začali se milovat! j® Balvan stál před nimi. Vzal ji a opatrně~vyzdvihl. Dobře, že tak se rozmluva ukončila! A tam nahoře na kameni zapomněli na ni rázem. Znova se objali a znova políbili. Začínala být trochu divoká a smělá. I do kopce se rozeběhla a u hradní brány si zatančila. Třikrát do kolečka se otočila a do rukou si zatleskala. Byl to její zvyk. A pak úprkem vrátila se k němu. Zachytil ji, a než se nadála, třikrát si jí hodilTdo výše. Byla lehoučká jako pírko, ani jí skoro v rukou necítil. Ale srdce, srdce — jaký to jevilo úžasný nepokoj! Červeň vehnalo jí do tváře, hořela mu přímo v náručí, a když se vzpamatovala, byla bledá jako první jarní kytička. A přece znova se rozeběhla .. .
F}ylcLV ní nějaká ptačí krev. A proto, stála-li klidně, píísobil pohled na ni poněkud nezvykle. Nebylo to prostě najednou její, aby byla toho dne klidná.
A přece tenkrát tam — pod borovicemi — vypadalo to nějak velmi, velmi tiše a mírně. Jako když náhodou jenom vítr zavane a hned se utiší, hned se zastydí a čeká na lepší, příhodnější čas.
Byl už tady?
Ubíhala mu dnes pod rukama. Tomáš byl rozveselen. Taková hra, jež měla přece jenom nějaký vážný počátek, ho velmi vzněcovala.
Dětinství vracelo se všemi branami.
Na hradním nádvoří bylo tolik míst, kde si mohli sednout, a přece vyběhli z něho za okamžik.
Stará hláska čněla na strmé skále před nimi. Vypadala velmi úctyhodně. Čtyři sušené rohy na jejím cimbuří tvořily vévodský znak.
— Magdo!
Nežli se vzpamatovala, už byl nahoře. A nešlo to přece jen tak hladce. O kameny se musil zachycovat a ve zdech trhliny hledat, než se dostal až na strop staré hlásky. Byl pošramocen, díry zely v něm.
— Magdo! Teď tady shora, když ke mně nemůžeš, mohu ti povědět snad všechno, všecičko?
— Neříkej raději nic a pojď dolů! Mám strach o tebe!
— Však, kdybych sletěl — plakala bys?
— Možná, že bych se smála.
— A kdybych si jenom ruku zlomil?
— Patřilo by ti to! Tomáši!
— Magdo! Možná, že to ani není pravda, že tě mám rád.
— A já možná, že jsem se v tobě zmýlila.
— Kdybys se zmýlila, jak dlouho bys mne dovedla snést vedle sebe?
— Možná, že den, možná, že i rok.
— Zdržím se tu jenom měsíc.
— Pak jsem se tedy v tobě nezmýlila! Ale je to smutné!
— Co je smutné?
— Že mluvíš jenom o měsíci! Je tam shora daleko vidět?
— Velmi daleko. Ale nevyznám se v tom. Tady vpravo leží něco velmi známého. — Magdo — vidím naše borovice! A tam za nimi vidím náš les. I stráň, na které jsi ponejprv přišla mi do cesty, leží tady, tady zrovna pod námi!
— Pojď tedy dolů!
— Magdo!
Stál na kraji hradeb přímo nad skalou. Jediný neopatrný krok mohl ho stát život. Ale teď vypadalo všechno tak důvěrně, bezpečně, spolehlivě ...
— Magdo!
— Rychle! Rychle!
Viděl její oči. Jak byly ustrašené a ulekané! Modro zaplavovalo mu všechno pod nohou. Musil se zastavit, aby si oddechl. Hora, pahrbky, les a stráně vynořily se opět ze zrádného moře. Vztahovaly k němu ruce, volaly na něho. Jak přívětivý byl zase svět! A přece byla to neznámá krajinka, neznámé městečko, neznámí stále lidé, kteří byli samotáři lhostejní.
— Co to? Kámen ve zdi se viklal. Tomáš se zapotácel.. .
Několik rychlých skoků, velmi"rozvážných, zachránilo ho před pádem se skály. Ještě jednou opatrně obešel zeď a pak udatně pustil se po její hraně dolů. Hurá! Už bylo všechno za ním.
Teď teprve uslyšel její uděšený výkřik!
Měla ho tedy opravdu ráda? Moře tedy nebylo zrádné? A kdyby se byl býval vrhl do něho, nebylo i to nic příliš strašlivého? Mohlo se to stát velmi lehce. ModráJjarva byla by ho doprovodila v onen svět.
Ale pomněnky dole, který potok byl by je zachránil před zvadnutím?
— Magdo!
Měla slzy v očích . . .
Jeho hloupý kousek nebyl jí zcela lhostejný! Bála se o něho, aby si zbytečně neublížil. Jak byla o něj starostliva!
Zastyděl se sám před sebou a byl krotký"a'tichý, dříve než seskočil s posledního kamene. Jakým právem odvažoval se tak záhy týrat ji svým nerozumným jednáním? Což nebyl teď povinen dbáti o ni, radovati se ze všeho, co se jí líbilo, a ukazovat jí vše, čeho ona nezpozorovala, co jí unikalo?
Ale tak se to stalo tak najednou! A při všech svatých! Chvíle, kdy kámen se mu uhnul pod rukou, byla opravdu příjemná a krásná! O té ona však nevěděla . ..
— Odkud tedy ty slzy?
LXXV.
Před městem setkali se s Majerem. Snad by je byl býval minul, kdyby Tomáš nebyl naň zavolal. Tak schlíple se vlekl po silnici, oči upřeny k zemi a ruce za zády. .
Zastavil se a udiveně se na ně podíval. Co to znamenalo? Tomáš a Magdalena vedli se_ pod paží a prostá kytice z nejprostších květin byla v jejich rukou . . .
— Smím vás doprovodit?
Rozumí se, že mnoho nemluvil. Jen tak očima pomrkával, poněvadž nemohl pochopit, proč je Tomáš tolik vesel. A Tomáš byl nezvykle vesel. Neustále měl o čem co povídat a pletl páté přes deváté. Teď vypravoval dokonce o šiškách v ko- , runách sosen! A teď přeběhl přes silnici a kus zaprášeného javoru ulomil, aby kytička byla zele- i nější.
Magdalena neměla daleko k růži v zahrádce pod strání. Ruce bezvládně patlaly jí k tělu, a bezmocná a slabá a útlá — jak byla krásná!
— Ne tam, sem to dej!
Už si tykali! Bylo to velmi brzy. A on odpověděl jí zcela klidně: Ne tak, moje milá, podívej se — takhle to mělo být!
A kytička byla přece po prvé i po druhé k smíchu ubohá. A ona přece ji nesla nábožně v rukou! Kde pak ji asi natrhali? Hle, hle — kam se to jen vrhal „zakletý živel"? Doufal v něco, nebo to byla jenom zastávka na chvíli a několik příjemných okamžiků? Ale — to tykání znělo hcdně směle! Ani se nezapírali před ním, před přítelem, který pro ni, Magdalenu, nemohl míti nejmenší sympatie.
— Dobrou noc!
Ku podivu! I ruku mu podala a upřímně ji stiskla. A nežli do domu zašla, dvakrát se obrátila. A Tomáš stál uprostřed silnice, klobouk v ruce držel a smál se a smál. . .
— Zábava?
Zavrtěl hlavou.
— Známost?
— Ne, ne!
— Pak tedy naposled: poměr?
— Ne, ne!
— Co to tedy všechno znamená?
— Když to tedy chceš vědět, proč bych ti to neřekl? Magdalena Mečířova má mne ráda. A já — proč bych se ti nepřiznal? — vidím, že je mi teď nějak nezbytná.
—• To je nějaká divoká historka! Což pak by podivná svatá mohla se vážně zamilovat?
Teď byl zase Tomáš udiven: Což pak ona se dosud vážně nezamilovala?
— Nevím. Říkají, že jednou někdo pro ni se chtěl otrávit. A to a ono. Víš, že klepy nejsou mým potěšením. Ale teď — ty a ona?
— Musím ji milovat.
— Nějaká nová Marta?
— Marta a Magdalena? Nevím teď, jaký veliký rozdíl by vtom měl být. —A je mi také lhostejno všechno, co mi teď o mé nové Martě povíš. Marta a Magdalena? Pomalu budu mít kolem sebe celou bibli . . .
— Ještě Marie^by scházela!
— A několik učedníků a Kristus. Ale my nemáme nikdo jeho obličeje. Jediný Rogner míval jeho podobu. Ale té do třiceti let jistě pozbude.
— Byl by to pro něho příliš dlouhý život! — Ale ty, Tomáši, začínáš se mu podobat. Máš jeho pohled, jeho chůzi — nemohl jsem tě dnes proto poznat.
— Ne, to není pravda! Tys nemohl mne poznat prostě proto, že ona šla se mnou. A co — překvapilo tě tolik?
Majer se zaškaredil. Co měl Tomášovi na to říci? Však on ani na odpověd nečekal! Teď jistě myslel na ni, na svou Magdalenu, na Magdalenu Mečí- řo vu, dcerku dělníka z továrny, o které nemohl nikdo říci nic pěkného a o níž se proto tolik špatného hovořilo! Měla-li ta někoho ráda, po měsíci býval vždy konec a jaký! Na srdce šlápla, přísahám se vysmála, hlavou pohodila a šla zase svou cestou . .. A mráz ji následoval. . .
LXXVI.
S Tomášem chodilo však jaro . . .
A toto náhlé jaro mělo své nevystihlé krásné přítmí, v němž náhle rodilo se něco věčně nového a věčně něžného, hodiny, v nichž velmi mnoho se slibovalo. Jako by nějaká — první láska na dvéře zaťukala! — Země se točila a Tomáš cítil její chvění pod každým svým krokem. Vířila kolem světů a sama kolem sebe, hladová a nenasytná vlčice hvězd, číhající neustále na svou kořist, a pasti se nebála... Tak to teď s ní vypadalo . . .
A Magdalena představovala na ní asyl a chrám. A snad něco ohromnějšího: podivný zá- zrak, který byl hodně srozumitelný a přece jen tajemný.
— Jak tak chodila teď s Tomášem, nebe samo kladlo se jí pod nohy. A každé zavanutí větru šlehlo odvážně a důvěrně v dvojí obličej najednou. Nemohly být si cizí, patřily si. I oči rozuměly si za několik dní úplně . . .
Podivné toto jaro přinášelo mnohé utajené veselí. Na chvění rukou za večera bylo je možno pozorovat a na každém tichém slově, jež uklouzlo mezi ohradou zubů. Všechno, všecičko dalo se koupit. A všemu, všemu na světě mohlo se odpustit! — V duši hřmělo to hromem vodopádů. Několikrát byl Tomáš jimi přímo ohlušen a sám musil se sarkasticky sama sebe ptát, je-li ještě Tomášem či novou osobou.
A přece se vlastně nic nestalo!
A přece měla Magdalena Tomáše teprve několik dní ráda!
A přece bylo toto jaro — opožděné!
Ano — opožděné bylo — přicházelo pozdě . ..
A Tomáš — ač to cítil, ač o tom věděl — tiskl zlatou hlavu na svá prsa a neopouštěl jí. Bláhová slova šeptal a věřil jim. Bylo to chvílemi velmi n2opatrné, že je říkal — ale jen pro něho. Pro Magdalenu musila se zrodit, pro Magdalenu musila mít svou moc, která-teď před večery nabývala mystické vůně. A každá řeč plna byla vzdechů, jež nabyly sentimentální a jež nebylo slyšet. HruJ je dusila, a Magdalena přece je slyšela na Tomášových rtech.
Hlava začínala bolet a smysly burácely. Na tisíc stran vrhaly svoje výstražné světlo. Tančilo se pod ním. Co záleželo na lodích v dálce? Co záleželo na lodích — bez plachet? Však ta všecka úzkost byla lživá. Magdalena rozuměla životu! Magdalena měla ve své hlavičce srovnáno snad více než Tomáš pod srdcem. Zdálo se mu to aspoň, že moudrost opravdového života spí i na jejím klíně ...
A bylo přece zapotřebí lásky a plamenných nadšení!
Násilně zapotřebí jich bylo!
. .. Dny ztrácely příliš na své ceně. A slunce zapadalo už nějak mrtvě za obzor. A pro srovnání Majerova živoření s plným životem dostačilo i několik stromů nad usychajícím údolím. A nač bylo vůbec třeba tomu všemu rozumět?
— Magdaleno!
Sotva že k němu oči obrátila, Tomáš zapomínal na svoje cizinství v městečku. A přece — věděl, jak dlouho a jak vlastně má svou novou lásku rád!
— Magdaleno!
Neobrátila se. A přece věděl Tomáš v té chvíli, kam se dívala. Dívala se po topolech a bylo jí líto, že měly už žlutavé listí. Počítala]"najednou s Tomášem každou hodinu .. .
Vrátí se, kdo ji náhle příliš dobře znal?
Vydrží při ní, kdo jí teď kamarádsky podával ruku?
Měl neobyčejně čisté oči. Měl měkkou řeč. A jeho gesta byla hravě mužná. Co se mu to však dělalo na čele? Vráska? A kolem rtů? Nebylo tam nějaké hluboké zklamání, na něž teď si ani vzpomenout nemohli?
— Magdaleno!
Den za dnem tála pod jeho příchylností. Učil ji všemu, co měl nejdražšího v duši. A jak rád dával jí všechno v plen! O jistém skladateli vy- právěl a o jeho krásném snu, který se vylíhl v duši padesátiletého orla. O geniální hlavě, jež zešílela pod tíhou nadsmyslných otázek a jež neustála do smrti doufat a věřit. O mysliteli, jehož posledním úžasným důkazem bylo sebezničení, který nezapomínal nikdy na svět a jeho odraz v své duši. O šílenci, který při pohledu na moře trpěl víc než Kristus na kříži . . .
Legendy rojily se mu v duši.
Někdy podkládal jim hutnější smysl, než měly. Vynalézal jim nové a nové okolí, přenášel je a častokráte vyprávěl mnohé, v čem středem byl sám se svou novou blažeností.. ..
Hola! Dvakrát se mu stalo, že ve svých legendách se nevyznal. Vzpamatoval se však velmi brzo. A urputně a velkomyslně říkal si to náhle den co den: Násilně zapotřebí bylo toho všeho — násilně zapotřebí! — Magdalena rozkvétala .. .
Jarní pirátství ožilo v Tomášových žilách. Několik dnů byli velmi šťastni...
LXXVII.
Chtěl vidět i její domov. Sám ji o to požádal a ona — neodporovala. Bydlela v domě, kde bylo plno všelijakých nájemníků. Po úzkých schodech vyšlo se do prvního poschodí a tam v právo, druhé dveře za sloupem, bylo její hnízdečko . . .
Stará žena mrzutě přivítala je na prahu. Viděl ji už několikrát před domem — její matku. Nevypadala nijak přívětivě, černé vlasy válely se jí po čele, a zrak pln byl nevysvětlitelné zloby.
Nedívala se nikdy přímo, vždy jen po straně. Snad proto, že jedno oko bylo nemocné už od nepaměti.
Tomáš podal ruku a přívětivě poděkoval. Že poznal slečnu na nedávné schůzi a nějaké knížky že by chtěl... U okna seděl na židli malý hoch. Měl úplně matčinu podobu. Zamračený, ani slova nepromluvil, ani se židle nepovstal, ani zvědav nebyl...
Za kuchyní bylo to už laskavější. Bílé záclony visely u oken. Mezi nimi pokryt čistou pokrývkou skrýval se starý šicí stroj, na kterém se už dávno nešilo. Stranou stály dvě postele, mezi nimi stůl, na něm několik košíčků. V koutě skřínka a v ní knihy ...
A co bylo pod nimi ve spodním truhlíčku, to bylo všechno Magdalenino bohatství. Množství dopisů, po nichž se Tomáš ani nezeptal, neboť nepsal žádného z nich, několik knížek, jež měly kdysi nějakou cenu a které teď Magdalena klidně před Tomášem rozvírala. Věnování od studenta a od úředníka z dráhy, vzácný exemplář tenoučké knížky kteréhosi básníka, který se v městečku pozdržel několik dní a pak zmizel opět na bojiště pochybné slávy — do Prahy . . . Romány a básně, básně především . . .
Stranou leželo několik tužek a provázků . . .
Pak postříbřený klíček k věci dávno ztracené.
Hřebínek do vlasů a několik tužek. . .
Její domov byl podoben i jeho domovu. Nic nebylo v něm zbytečného. Leda tady v koutku — v úkrytu před domácími několik tret a památek. A jinak chudoba, klid a ticho.
A ještě něco: Tomáš rozhlédl se pokojem — bylo jisto, že dovnitř slunce nikdy^nezasvítilo.
Okna ležela k severu. Chladno bylo tu asi v zimě. A mrzuto musilo tu být za leta. Ah! jaká bídná perspektiva stála před okny! Kopec a na něm několik poloshnilých švestek, dva smrčky a horem pole pošlapané a rozježděné.. .
Kde pak byly tady hory?
Skoro to patřilo do roviny, do Tomášova okolí!
— Nelíbí se ti tu? Čekal jsi snad něco útulnějšího?
Vedle byla matka. A dveře možná že byly jen pootevřeny, a on přece jí položil ruku kolem šíje a řekl tiše: Vidíš — tak jsem si to představoval a líbí se mi tu. 1 útulno je tu.
— Moje matka říkává tomu hrob. — Ale mně se to ještě nepřihodilo, že bych tu vzpomínala na hřbitov.
A při tom se usmála a na zem se podívala .. .
Tomáš byl těmi slovy očarován. Stál a hladil jí ruku ...
Uprostřed neznámého stavení, stranou všeho, a tak blízko jí, směl vidět, co jí náleží, a cítit, že pro něho i na to vše zapomíná ...
Za hlavu ho chytila a tak vesele dala se do smíchu!
A pak jala se mu líčit domácí život.
Otec byl dělníkem v nedaleké továrně. Ale o rodinu už se příliš nestaral. Neboť matka Magdalenina byla už dávno mrtva. A s macechou neměl mnoho štěstí. Vzal si ji z přinucení. Chtěli na něm, aby se oženil. A tak ho týrali a týrali a všelijak si dobírali, až Magdalena dostala novou maminku. Snad se měly kdysi spolu rády. Ale to už bylo asi hodně dávno! Před časy, před léty — bývalo ještě chvílemi doma dost veselo. Ale od určitých dob jako když utne — všechno krásné zmizelo.
I kytky na okně musily pryč. Tu spadl hrnek, tam zase byly zality příliš nešetrně a vyneseny na sluneční žár — nebylo jim souzeno dlouhé trvání. A na nové nezbývalo ani krejcaru. — Trpěly za cizí, neznámé provinění, až dotrpěly.
Ale lidé byli živi trochu klidněji. . .
Skutečně! Dvéře byly neustále přivřeny .. .
— Magdaleno, nebývá ti tu smutno?
— Proč se ptáš?
— Tak mne to napadlo. Má-li tě někdo u vás rád?
— Snad všichni. Ale na nikom není to lze pozorovat. — Před léty bylo tomu ovšem zcela jinak. Tenkráte ještě otec na kolenou houpával...
— A teď?
— A kdybych ti to vyprávěla, co bys z toho měl? Že má rád hospody, to je všeobecně známo. Ale mne to nijak nermoutí. Dal se na to z nutnosti, že ho už všechno mrzelo. Ale hodný je dosavad . . .
Ano, pokojíček nepřipouštěl žádného obvinění ani pomluvy. Dcera nesměla si v něm postěžovat. Byl intimní a světlý, klidný vzduch prochvíval záclonami . . .
Tomáš se roztesknil. Uprostřed bídy roste čarovný květ. Dostal se k němu zázrakem. Červená a zlatá barva míhala se mu před očima. Což kdyby do ní ponořil srdce i hlavu? Což kdyby se jí zasvětil docela?
Magdalena seděla podle něho. Cítil její blízkost, a její něha unavovala ho náhle k smrti. ..
Co to znamenalo?
Její prsa chvěla se zase bouřlivě pod jeho hlavou. A dvéře byly jistě pootevřeny!
LXXVIII.
Třeba podzim teprve započínal, řeka byla již opuštěna. Po celou cestu nepotkali ani jednoho pocestného, který by byl vyšel hledat mezi lesy své potěšení. Brali se tedy sami vpřed neohlížejíce se v 'pravo, ani v levo, zabráni jenom ve svůj rozhovor, který-ani konce nebral, když byl většinou ticfrýv nijaký .. .
Skoro to vypadalo, že si neměli už co říci. Ale to nebyla pravda. Měli mnoho, co by si svěřili, ale ani si na to nevzpomněli. Dobře bylo jim oběma, a tak přirozenému stesku nechávali otevřenou duši. Však i po čase mohlo dojít všechno — a bůh milý ví, snad oni skutečně počítali na delší dobu svého milování. Naděje rostla mezi nimi a oni se ani po tom neohlíželi. Jen když šli podle sebe . ..
Mezi skalami se zastavili.
Šedivý balvan čněl nad zátočinou. Byl tak osamělý a tak věrný nad vodami jako jejich srdce — usedli si naň. — Tomáš rozestřel svůj plášť, neboť země byla již studená.
O čem hovořili? Sami nevěděli. Očima začali se najednou podpírat, aby se jim lépe sedělo na útulném kameni. A tak přece přišlo několik zajímavých chvilek, v nichž na chvíli zapomněli na svou nezvyklou náladu.
Řeka šuměla. Už neměla té svěžesti, jakou i za léta projevovala, mdloba přicházela i do ní. Ale vnitřní nepokoj nedal jí přece smířit se rázem s okolím.
Naslouchali jí...
A jakoby se jejího žvatlání nasytit nemohli. Tak se k ní nachýlili, že se pod hlavou objali a usínali druh vedle druha . . .
Myslel si, že nemůže být v té chvíli šťastnějších, prostěji šťastných lidí na světě. A jak mu to tak šlehlo hlavou, mělo to veliký význam pro celý jeho život.
Škoda, že Magdalena byla potom tolik neklidná! Hřebínky ji znepokojovaly a chlad táhnoucího večera. Nad hukotem zešedivělé vody začínal být náhle velmi pronikavý.
Zakašlala. . ..
A pak začalo jí to třást celým tělem.
Zahalil ji do pláště a pozoroval ji úzkostlivě. Zase po čase byla tak bledá, tak horečně bledá. Byla to snad pravda, co mu říkal Maier, že Magdalena nebyla zdráva?
Měla opravdu horečné oči. Aie to dělal nezvyklý podzimní chlad. Nebylo moudro vésti ji k řece!
A přece — jak jí to i u ní slušelo! Jako by se z ní zrodila a patřila jen k lesům při ní! Kdyby se tak byla rozeběhla po břehu, všechny stromy byly by zajásaly. I slunce možná že by bylo zasvítilo! A mlýn v dálce byl by zarachotil tak podivně vesele, jako za Tomášova prvního zabloudění v svět! A všemu bylo by zas tak pirátsky dobře!
Ale kdo tu mluvil o pirátství?
První podzimní den to nedovoloval. A Magdalena se nachladila. Vzal ji tedy do náruče a nesl si ji cestou do kopce. Smála se sice jeho nadlidské námaze — ale jemu bylo to věru hodně, hodně lehké břímě po šťastném dni . . .
LXXIX.
Škoda, že každý šťastný den byl nějakou zbytečností přece jen trochu otráven. Týkala se všemožných věcí a poměrů a Tomáš nebyl by ani na ni pomyslil, ale dostavila se při nejhezčích okamžicích.
Najednou povolily Magdaleně vlasy na spánku. A zrovna v té chvíli musil vidět Tomáš, že kdyby si magdalenasčesala vlasy nazad, že by byla opravdu podobna světici/ A o tom přece on s ní té chvíle nemluvil. Naopalcvyprávěl jí o něčem, kde mohly vyniknout jen černé, temné, odvážné oči . . .
Šli s kopce, a Magdalena dala se do běhu. Krásná radost vrhla ho za ní, sotva však se u ní zastavil, už musil svěsit hlavu. Magdaleně rozvázal se střevíc.(_A když ho zavázala, minul okamžik, kdy ji byTo možno chytit do náručí. . .
í A při nejlepším místě nějaké krásné vzpomínky zazněla najednou rána lesem, jako by jim někdo za zády vypálil. A když se vzpamatovali, leknutí odneslo i vzpomínku i nejlepší místo . . .
^Stokrát chtěl ji už o to poprosit, aby neskřípala zuby. Měla to nějak hrozně ráda/A v ticho, kdy bylo jim oběma nejlépe, zaznělo to obyčejně velmi pravidelně a ostře. Křivila při tom ústa, jen aby se jí to podařilo, právě tak, jak Tomášovi se to nelíbilo.
(ATomášztrácel odvahu říci jí, poprositi jí, aby tohVnečinila. Miloval ji celou.(A všechno, všechno musilo mu být při ní dobré. Byl na ni dokonce pyšný. (A_ jeho pýcha měla v sobě velmi mnoho mužného, částečně i to, že Magdalenu musil nějak litovat. — v A proč by se o ni bál?
Neviděl to dobře, ale vždy, kdykoliv se na ni podíval — lítost a divný strach^sevřely mu nitro.
Snad odtud prýštily ony podivné maličkosti . ..
— Ale proč by jí byl litoval?
Když si to ponejprv částečně uvědomil, nepřikládal tomu žádné váhy. Magdalena byla útlá a slaboučká. /A byla i stonavá. Po posledním výletě byla tak^zeslabena, že ani z domu nevyšla. Potřebovala — potěšení — ... Domov ji tížil. Snad bolely ii také nějaké vzpomínky? Snad vzpomínala už na měsíc, který právě prožívali a který měl také později — svůj konec?
Milenec měl při těchto maličkostech všelijaké nápady.
Ještě že veliká láska a prostá vášeň mu je zaplašovala. Magdalena ani netušila, v čí ruce se vydává^A Tomáš?
Teprve po katastrofě byl by si pro tyto chvíle rozbil hlavu. Ale to už v nich vyrůstalo na štěstí símě věčného života . . .
LXXX.
Tomáše zmocňovalo se jisté šílenství, které těžko je určit podrobněji. Jest jisto, že nikdy nebyl ve svém životě šťastnější než za těchto nových dní, v nichž našel ji — Magdalenu. Viděl v ní obraz své touhy, a její ponížení, její pověst, její rodina, vše pomáhalo ji korunovat na královnu nebes.
vA jest jisto, že nikdy nebyl Tomáš ve svém životě nešťastnější než právě v oněch okamži- cích, kdy viděl nebesa otevřena. A kdyby byl měl ducha trochu náboženštějšího, byl by jistě za těchto dnů naučil se modlit: Pane můj, jest to skutečně tvoje království, po němž se tak žebrácky šine teď má noha? Jest to tvůj svět, v němž všechno mne překvapuje úlisnou mocí, jež nemůže býti tvojí? Ah, můj milý bože, moje smysly jsou obestřeny mrákotou, a já tě přece vidím. Jsem nevýslovně tobě, tobě za to vděčen, že smím s tebou o tomhle rozmlouvat — ale vezmi raději svou slávu až za tisící hvězdu a nech mne s pokojem! Věřím v tebe, poněvadž jsi mi blízko. A chci v tebe doufat — ztratíš-li se teď přede mnou na věky!
— Oh! Tomášova modlitba byla by charakteristickou prosbou celého mladého světa posledních let. Ale to bylo zase zajímavé: že k prosbě nikdo se nesnížil a že nikdy nikdo ji nevyslovil. . .
Tomáš ze všech lidí hodil se pro ni nejlépe. Ale než by byl řekl jenom — pane můj! — do krvava byl by si rty rozhryzal. A to proto, že celým dosavadním životem byl nějak haneboě napálen. Doufal kdysi v upřímnou duši Martinu, nepovedl se — experiment. Stažené záclony vrhaly jenom svůj stín —■ a všechno, co svítilo za nimi, mělo zcela ordinerní ráz. Několik kupeckých okamžiků číhalo na zloděje krásných chvil, aby ho upoutalo do pout a řetězů. A zloděj neměl jiného přání, než aby ho doopravdy konečně chytili. Ale pořád neprovedl jim něco, co by bylo stálo za boj a zatčení. Naposled to někteří ochotně schvalovali: člověk žije, aby loupil — kradl a šidil.
Tomáš s hrůzou ohlížel se kolem sebe.
To byla Martina láska.
Rogner vyváděly ho svými ztřeštěnostmi na zdravý vzduch ... — Ale co měla teď idylla co společného s minulostí?
V Tomášově duši povstal nebezpečný zmatek. V několika dnech zaplavil mu nitro špinavými svými víry. A kdyby byl do nich vhodil všechno, co měl nejdražšího, čas povodně byl tu a čekal na přívaly s hor.
Když se tak zadíval na Magdalenu, když jí řekl několik upřímných slov, když ji za ruku ujal a vedl jako dítě cestou necestou — zda jenom tušila, že je chorý, nevyléčitelně chorý, kdo s ní kráčel pěšinou? Předhazoval si, že jí nemiluje dost, jak toho zasluhovala. Vyčítal si, že se dal strhnout do něčeho, nač nestačí.
Símě věčného života — jak bylo nepatrné!
A tak si Tomáš říkal, že Magdalenu nepustí z rukou. A byl by i přísahal, že se to nikdy nestane, aby na ni zapomněl.
A tak Tomáš zoufal si někdy sám nad sebou a nad svou nestatečností. Abstraktní rozhovory brázdily ticho ...
— Magdaleno, veliká láska tvoří světy. Ale tvoření není věcí, jež by se hned zamlouvala. Každý její okamžik je dějem bez počátku a bez konce. Srdce protestuje proti hlavě. A hlava proti srdci. A hle! Člověk skládá vše k nohám jediné chvíle, jedno poblouznění zachraňuje třeba celý dosavadní život. . .
Abstraktní rozhovor měl sentimentální zakončení, velmi primitivní prosbu . . .
Magualena dívala se k zemi. Jaký divoký svět začínal to znovu vyrážeti na pasekách! A brouci a motýli začali na chvíli veseleji poletovati. Ani jediný výkřik, který by zachránil v úzkostil Ten však, kdo vlastně měl všechno ve své moci, stál sám nad sebou a přehlížel každé své gesto. A nepohnul se. Náruč rterozevřel...
LXXXI.
Po dvou nedělích byli na písčině.
Uvázli! Tomáš začínal nějak zuřit. A proto, že cítil velikou žízeň ve své duši, nebi vyhrožoval a mrakům na něm — v pokojíku začínalo být tragicky smutno.
Nevěděl o tom hezky dlouho. Prvních deset dní bylo vítězství nad vítězstvím! Bylo v nich něco tak opojného, tak velikého a při tom vzácného, že Magdalena znamenala všeho počátek i konec. Ještě teď nepřestávalo to s ní slavně dopadat. Byla krásná, nad pomyšlení krásná. Rozkvétala mu přímo pod rukama. Byla dobrá, nad pomyšlení dobrá. Zářila zrovna dobrotou. Byla věrná, nad pomyšlení věrná. Už ani říkat jí nepotřeboval, kdy se s ní má sejít a kde. Už se ani o nic neprosili — všechno věděli předem. A když slunce trhalo mračna nad nimi, pod nimi leželo městečko a domečky a továrna, život, který jim byl zbytečný a dětinský. Oni, sami dva nad lesem znamenali nový svět, nové město, nový hrad pro vládce a poddané.
Kde kdo chtěl otročit pod jeho ochrannými křídly.
Všechno ochotně hlásilo se v poddanství.
Mrtvý les pod mrtvějším nebem dal se k nim přímo na pochod. Viděli, jak pro ně oživuje, jak pro ně začíná boj s mračnými plochami, aby při- vábil světlo do svých korun. Modré a stříbrné vlny zaplavovaly skály. A mlhy nad lukami začaly se rozpustile smát. Několikrát zavýsklo to v nich, a ozvěna vracela dvojí výkřik: Tomáši! Magdo!
Měl ji tak blízko u sebe. A široko daleko ani pták nezazpíval. Ale sotva že po ní vztáhl ruku, aby ji k sobě strhl a nepustil z náručí, kde by byla nesměla ani rozkoší zasyknout — už mu zmizela. O tu lásku se neprosila, síiad se jí i bála? Snad tušila, že mezi životem a životem nemá být tak rychlého dorozumění . . .
Včera to byl on, jenž se zapomněl . . .
A dnes byla to ona, která na sebe nezapomněla! A snad byla už — po zkušenostech opatrná?
Ďas ví, kde se v něm vzala ta myšlenka, ale nemohl se jí najednou zbýt. Kdyby se tak opakovala nějaká praobyčejná historka o horkém srdci a srdci vševědoucím a tedy chladném?
Teď se to Tomášovi nelíbilo.
Písčina, písčina vynořila se z vln. A ještě byli rádi, že na ni s lodí uvázli. Jak se rozpovídali u o bouři, jež hrozila za obzorem. A jak spokojeně, šťastně si za chvíli blahopřáli!
— Veliká láska tvoří světy . . .
Ale jak má člověk daleko do veliké lásky? Všichni stůněme na tuto pošetilost, že bychom mohli se stát obry, kteří by mohli pomoci v zápase světů. A láska prvi.í poroučela se této žalostné myšlence vysmát.
Ať už Tomáš potřásal hlavou, jak chtěl, trapno bylo mu najednou v duši. Mrtvá udatnost spala krásným snem. A už ani o tom snu se nedalo vyprávět...
Magdalena sice poslouchala, a zdálo se, že měla slzy v očích. Ale její odpověď na porážku a zklamání zněla dost suše: — Ne, Tomáši — mám tě zcela jinak ráda. Nekazme si život! — Byla tohleto přílišná moudrost nebo naivnost? — Magdo! Moje Magdo! Kdyby ji byl býval v té chvíli, kdy to tak po měšťácku sladce řekl, strhl na svá prsa, její rty nebyl by býval cítil pod svými. Zuby na zuby byly by narazily v náhlé zuřivosti. Byly sevřeny, aby nervaly ...
LXXXII.
Městečko ztrácelo se v mlhách. Majerova samota nelákala. Hovory mimojdoucích neměly nejmenšího půvabu. A pomalu nezačalo se v obzorech ani rozbřeskovat ani stmívat. Všechno mělo jedinou tvářnost a jediný stín . . .
Tomáš existoval snad stále sám pio sebe.
A sám pro sebe tisíckrát za den snažil se sobě uniknout. A poněvadž to nebylo možno a poněvadž Magdalenu měl přece šíleně rád, začal vnitřně krvácet. . .
A toto vnitřní krvácení stávalo se mu rozkoší. Každý jeho pohled byl dvojatý. Každá radost byla vylhána a pravdivá. Ani jedenkrát však nedovedl při své bezradnosti Magdaleně uškodit. Kdyby byl mohl, byl by se s ní nejraději dal hned oddat. Nebyla by se směla od něho hnout, ošetřovala by ho tím, že by seděla jenom vedle něho. Snad — kdyby mu byla držela hlavu opravdu v rukou, nebylo by to došlo, kam to dospělo!
261 KAMARÁDI SVOBODY.
Snad kdyby mu byla skutečně neustále na blízku, byla by zachránila všechno, co se dalo zachránit, neříkám: co se dalo ještě zachránit! — neboť Tomáš byl boháčem v určitém smyslu. Jeho náhlé osamění ve světě a jeho náhlé zamilování udělalo z něho citového Rotschilda, který sám sobě byl nejvíce dlužen. Uskrovňoval se, požadoval vše, snažil se vtisknout svým chvílím svůj ráz a ochotně předával je hladovým rukám něžné bytosti, kterou sotva že se odvažoval nazývat svou — z extremu do extremu šlo to najednou. A myšlenky mezi tím klip! klap! jedna druhou pohlcovaly, jedna druhé se omlouvaly, útočily na sebe a trapně se smály. Hlava — to nebyl úl — ale rejdiště fantastických motýlů, domněnek, dohadů, ironie, úzkostí, odvážlivosti, pravdivosti a lži...
Jak jen mohla při tom Magdalena dýchat v tomto ovzduší?
Tomáš nemohl si ovšem nic jiného pomyslit, než že přivykla na světě všemu a že jí je snad všechno lhostejno. Nezmínil se o tom nikdy. Naopak — vnitřně začal otročit.
To byl druhý stupínek k nebi, do něhož se jim oběma tolik chtělo . . .
Otročit začal, hanebně otročit. I c h d i e n' bylo teď jeho krásným heslem, za něž děkoval denně stokrát Magdaleně i sobě, počasí a tichému pobytu ve světnici mezi záclonami.
Když se tak vracel za večera k domovu, kde se už po tři měsíce nic nezměnilo a kde stará pard ho vítala stále se stejnou zdvořilostí — a když si pomyslil, že musí brzo ukončit celou hru, vždy si přísahával, že Magdaleně zůstane věren.
To jediné třáslo se mu před očima: aby Magdalena nikdy, nikdy nemohla si na něho stěžovat!
Světlo u Majera mělo mrtvě žlutý lesk. Dantova „Božská komedie" ležela jistě zase na stole. Večery se dloužily, a přátelé se nějak rozešli, bylo nutno zaplašovat nudu a rozstesknění.
Což kdyby tak vešel k bdícímu a udeřil pěstí na stůl a řekl: Majere, pověz, co víš!
— O kom? O ní?
Kriste pane, co to zase tohle znamenalo? Mělo to vůbec nějaký smysl? Ptát se snad na to, byla-li Magdalena cista nebo ne?
Však to byla její přednost první, že si dovedla Tomáše podrobit. Co záleželo na i-ějaké formálně čistotě? Tiše musil být člověk před ní, tiše se svými vzpomínkami na prázdninové příhody a na život před prázdninami. Vysoko trůnila nade vším a měla v rukou klíče k branám ráje . . .
Vylomit je — bylo neřestí . . .
Zastavit se před nimi bylo rozkoší. ..
O! Tichý, tichý musí být člověk a otročit! Otročit! Však i krev dokrvácí a rána se zacelí. A pak přijdou dny rekorvalescenta, kdy každá moucha znamená svět . . .
Hohoho! Tomáš stál za vraty svého domu. Měsíc svítil mu do obličeje. Úšklebek zhyzdil jeho tvář.
Jaký byl on vlastně milenec! Jaká odvaha udatná a přecitlivělá!
LXXXIII.
— Magdaleno, hustý déšť bubnuje mi v okna. Nemohu spát. Chodím již dvě hodiny po pokoji a nevím vlastně, proč bdím, ani proč nemohu usnout. Ale teď —* teď, sotva ti začínám psát — myslím, že jsem na to přišel. Chci se ti zpovídat, abychom si byli dražší, než si teď jsme .. .
Naše seznámení bylo tak náhlé a nenadálé. Vzpomínám-li na ně (a je to velmi často), vždycky jeden pocit ovládne všechny mé smysly: pocit velkého štěstí. Tenkrát bylo to něco tak nezvyklého a chladně moudrého při tom, že jsem chtěl odejet nerozuměje ani sobě ani tobě. Ale pak přišel druhý den — první opožděně pro druhý zajal mne a nepustil. Vytrval jsem, musel jsem zůstat při tobě a učit se od tebe všemu, čeho se mi nedostávalo . . .
Můj dosavadní život, moje milá, byl nijakým životem. Trochu kuráže, kterou jsem projevoval v mládí, vzala mi škola a divné poměry po smrti otcově. Nebudu ti o nich vyprávět. Poznala bys, že jsem chudý dvojnásob. Moje matka má mne ráda, že jsem jí určitou nadějí pro budoucnost.
A přece míval jsem svět kdysi velmi rád!
Pomysli si jen, že při všem svém pessimismu, který ve mně s časy vzklíčil, že jsem se nerozpa- koval věřit jediné osobě — ženě — po tři roky. Věřil jsem jí více než sobě, spoléhaje na svou vlastní víru tak, jak teď věříme v naši lásku. Zklamal jsem se — nepíši, že jsem byl oklamán. Zklamal jsem se. Přílišná důvěra přinášívá zmrzení a otupění. Někteří lidé říkají tomu také — nevěrnost. Nebyl jsem nevěrný nikdy nikomu — vyjma sobě samému.
A teď — teď se mi zdá, že u tebe moje nevěrnost vůbec není naléhavou otázkou, jakou mi byla ještěTpřed odjezdem sem. Tak se mi zdá, že u tebe je mé hlavě (stůně více než srdce) zcela dobře. Nic mne netýrá, nic mne neznepokojuje, vše jde svou cestou mimo nás ...
. . . Magdaleno — — Co teď měl ještě napsat?
. .. Magdaleno, měli bychom být spolu šťastni ještě více.
— Ano, ale v čem záleželo vlastně toto štěstí?
. . . Odpusť mi, že to sem píšu. Ale ty znáš srdce člověka . ..
Péro se zarazilo. Tomáš vyjeveně díval se na papír. . .
Galantní omluva a pak — žárlivý nějaký výkřik? — Ale ty znáš srdce člověka ... Kdyby to byl napsal po francouzsku, mohlo se to čisti: ty znáš srdce — muže. A to by byl býval — řekněme — vtip?
K čemu potom byla ve předu nijaká konfesse, z níž nemohla Magdalena přece nijak zmoudřet? A nač bylo vůbec tam tak mnoho slov v celém dopise? A nač se vůbec psalo psaní? Zase nějaká zbytečnost, která cdhalovala jen prazbytečná doznání...
Ještě mohl ji v sladkém popůlnočním snění obvinit z toho, že měla ho ráda z nějaké nutnosti? Také to říkali mnozí Tomášovi kdysi přímo do očí. Někteří tvrdili zcela vážně, že všechna tragika začínala teprve v místě, o němž všichni mluvili jenom oplzle. Ale tihle všichni lidé. kteří mu o tom kdysi vyprávěli, měli hluboce vpadlé oči. Právě že oni nemohli věci přijít — pořádně na kloub, v hlavě měli to příliš jasně spořádáno .. .
A pak chodili z kouta do kouta a mluvili o mravnosti, o ctnosti, o krásném překvapení, jež mělo stihnout každou' lásku, a o trestech," jež stíhají lásku hluchou, nemoudrou, příliš laskavou.
Naposled trpěl teď Tomáš za svou poslední tříletou otročinu, za provinění, k nimž sám vlastně se dal svést? Marta sama stahovala záclony a sama rozepiala si živůtek. Snad že to — nebylo tak těžké . . .
Hehe! Nějaký červ seděl v mozku a vrtal a vrtal...
Tomáš nebyl samoten ve světě. Některým lidem zůstal červ v mozku nehybně ležet a ani se neprobudil. Ti kupovali všechno strašně lacino a o všem dovedli mluvit a všemu dovedli se vyhnout. Byli skromní, pokud musili být, a drzí, pokud to bylo dovoleno. Časem sehráli nějakou tragickou komedii s nějakým mladým životem a — byli zase klidni, usměvaví, lichotili a zamlouvali se.
Ale mimo ně stranou stálo několik lidiček, kteří vlastně tohle to v nápadech měli už všechno za sebou a kteří chtěli červa jinak uspokojit. Ubozí! Takhle nějakým krásným gestem, úžasnou prostou idyllou .. .
— Magdaleno!
Péro znovu rozjelo se po papíře. A řádky vysypaly se jako prášek z kočiček ... ^ — Magdaleno, až budeš tento dopis čisti, možná, že už u tebe nebudu. Vzpomínal jsem na to dnes a teď ti píšu: Magdaleno, miluji tě více. než kdy muž ženu miloval. Miluji tě proto, poněvadž mi zachraňuješ můj mladý život...
Péro zaskřípalo.
. . . Můj mladý život, který . .".
Péro zaskřípalo po druhé. Pomalu^zvedlo" se do výše a mířilo hrotem po slově posledním. — Mladý život, který .. .
Co se to chtělo jenom napsat?
Déšť mrzutě bubnoval do oken. Veliká armáda podzimních vojsk táhla na západ. Sever hučel do toho povážlivě . . .
A Tomášovi bylo zoufale . . .
— Magdaleno!
To byl nadpis při třetím dopise a dopis celý. Všechny tři nestály za nic. Magdalena neuviděla z nich ani řádky.
—• Revise dosavadního Tomášova života sice jí neminula. Ale Tomáš nevypravoval ji úplně a správně jako při prvém dopise . . .
Sotva že cítila jeho hlavu na svých kolenou. Tak mluvil mrtvě a nepřirozeně živě. Teprve když se uklidnil, měl opět svůj starý hlas, který se jí tolik líbil. Že měl někoho již rád? Zabolelo ji to v duši, ale — pohladila ho. A že ten někdo ho oklamal? Nu — můj bože — dějí se různé věci na světě! A že neměl vlastně nikoho na světě? Proč jí to říkal? Zarazilo ji to, ani vydechnout nedovedla. A pak se sklonila, aby ho objala . ..
Hořký polibek byl jí odměnou .. .
Myslela, že sejme neštěstí s jeho čela, mrtvý obličej díval se jí do očí ...
LXXXIV.
Kdyby byl býval Tomáš bral jen všechno tak, jak to prostě bylo! Kdyby byl býval si uvědomil, že Magdalena má ho opravdu ráda, nebyl by se jí ani zpovídal. K čemu bylo jeho přiznání, ne-li k tomu, aby^poněkud zneklidnilo cizí duši, která už mohla býti jeho? Bylo toho všeho opravdu teď tolik zapotřebí, zajišťovat si důvěru tím, že se nechaly dvéře i do noci otevřené? Nebylo to zbytečné spoléhání na nějakou pomoc shora?
Dlouhá lenost, temperament a pudová intelligence chtěly se už už uplatnit. A tak se honem uplatňovaly — při nejkrásnější době celého Tomášova života. O překot.
A Magdalena měla jistě velké srdce. Svět od- n uičil ji každému důvěřovat, a poněvadž nevěřila nikomu, vznikly pomluvy. Když nechtěla uznat všelijaké chvilkové hladovění všelijakých přátel, pomstili se. A tu najednou přicházel člověk, který dovedl zcela jinak mluvit. Co se jí jenom navy- právěl o věcech, o nichž dosud ani neslyšela! A jak všemu dovedl dáti význam, který to skutečně mělo. A kdyby se mu byla celá věc pod rukou při tom rozsypala, po chvíli byla opět celá a pevnější. A teď — to všechno mělo hořké jádro?
Radostné otročení přišlo po první radosti. Co mělo přijít teď po smutku, který ho náhle přepadl? Smutná — samota?
— Viděl to na ni: ztýral ji. Ublížiljí svou nedůvěrou a svým citlivým svědomím. Nebylo pro ni nutné.
Snad tenkrát před lety bylo denním rozkazem. A to proto, že Marta znala snad více než Tomáš a že oba chtěli se vůbec vyhnout jakémukoliv nedorozumění, které jim bylo velmi obtížno; nepojila je veliká láska, ale velká nedůvěra stále je rozdvojovala. A tak se milovali? Skoro se to teď v nové lásce zdálo zřejmým . . .
A proč si tak náhle na to Tomáš vzpomněl?
Něco znepokojovalo jeho hlavu . . .
Magdalena byla mu příliš krásná. Její zlaté vlasy znepokojovaly ho každou noc. Její oči měly v sobě tolik kouzla, že pro ně den se příliš rychle krátil. Její pohyby, její ruce, její — tělo . . .
Ah! Teď se najednou chytil za hlavu.
Nebyla na nic zvědava! Ani mu po prvé na polibky neodpověděla! Podivná svatá byla snad — unavena životem?
Co to o ní věděl Majer?
A proč jí neměl nikdo vlastně rád?
— Důvěřuj v naši lásku, důvěřuj! — chtělo se mu vzkřiknout. Mám tě celou ve své krvi, ve své duši, v hlavě, a ty mohla — mohla bys mi pomoci z vnitřního mého zoufalství. Ale — Magdaleno, moje zoufalství nese tvou pečeť. Tvoje tělo, Magdaleno, mne týrá. Nezasluhuji je vidět — to je můj hřích, který chci sám už nějak odčinit — ale — viděl-li je někdo cizí....? Měl-li je někdo ve své moci !
Ani nedomyslil.
Magdaleniny rty byly malé a vypráhlé. Líbala, líbala vždycky až do umdlení. Několikrát ze žertu i kousla. O, měla-li pro deset, dvacet mužů také to vše, co propůjčovala teď i jemu, Tomášovi, jehož vzpomínky začínaly se zastavovat u neprozřetelného provinění bouřlivých mladých let, v nichž chtěl také násilně dosíci klidu — jak se to mohlo jenom stát, že poslední měsíc, poslední dny tak houževnatě u ní zakotvil? Nebylo to k smíchu? Taková ubohá touha po čistém srdci chtěla najednou na zemi světlý zázrak! A hned!
Šílená vášeň zmocňovala se jeho srdce. Tklivá oddanost bránila však jakémukoliv výbuchu. Tomáš byl tichý jako pěna.
Ale Magdalena začala se najednou nějak uhýbat. A pak — teprve se přimkla těsněji. . .
Byla-li to všechno zase — komedie pudů a vratkého života, nebylo by snad lépe, kdyby byl Tomáš odejel? Však už se chýlilo všechno ke konci.. .
Pomýšlel i na to. Ale zůstal. Miloval. Doufal a věřil . . .
LXXXV.
A při tom měl schválně zavřené oči.
Nepotřeboval je mít otevřené. Byl nadán zvláštní schopností, kterou stůňou teď tak mnozí: vidět i k nejdalším mořím. Svět skláněl se v jeho náruč, chápal jeho bolesti a veselí, ale nejbližší prášek ztěžoval mu dech. Jaký pak měl on účel na světě? Ten také byl poddán nějakému budoucímu účelu? A jakému? Jaké záhadné věci děly se to před ním na dlani země? K čemu se jenom tak upřeně na ně díval? Však jim beztoho nebylo lze rozuměti. Život prolínal smrt a smrt líbala se s životem. A prášek se hýbal . . .
Tajemná rozkoš vlnila hrudí: prášek mohl dostati se do prudšího pohybu, do nové teploty, do právě vhodného stavu, a nový svět mohl započít.
Což — jestli ta doba už přicházela?
Což — jestli poustevníci tvořili té doby počátek?
Což — jestli u Tomáše sama měla vzklíčiti jenom jeho, jeho mystická růže?
— Magdaleno!
— Tomáši, jsi dneska zase tak smuten .. .
Ano, Tomáš měl dokonce slzy v očích.
— Vzpomínám na tvoje osamění, až mne tu nebude. A tak si myslím, že bychom s,e měli teď sobě svěřit úplně. Chci tě milovat, pokud má duše bude tebe plna. Bude to rok, dva, deset? Tento měsíc prostě pro mne nemůže končit. Září-říjen . . . Magdaleno! Ptáci už odlétají tam, kde je dobře. Já nepatřím k nim. Já jenom přeletuji. A často už mne to napadlo, že na sever musím, když oni táhnou kjihu. Letos — děje se ve mně však převrat, který mi mate hlavu. Na sevei či na jih? A za štěstím — za klidem, ftebo za bolestí? — — Kdybych ti mohla nějak pomoci!
Tu bylo ochotné, horké a udatné srdce! Ahá~^z""ceho chtělo to pomáhat?
— Budeš mi hodně Dsát...
— Stačí to?
— Přijedu sem.
— Brzo?
— Jak budu bez tebe žít? Však vidíš, že stůňu i teď. A což až budu sám, až nebudu mít ani chvilky pro tebe, ani tebe na chvilku!
— A tvoji přátelé?
Všade dovedla nalézt cestičku!
— Moji přátelé? Je s nimi těžký život! Lehčí byl by, Magdo, na tvých prsou! Když jsem tě ponejprv viděl a potom po druhé tam pod lesem ...
Modré moře se zasmálo. Ano, cn to bylo tenkrát? Jako když na pustém, začazeném okně kytička rozkvete. Má červenou čepičku a tak široké listoví, že by se ani vrabec pod ním neschoval— a najednou dívá se do světa a chce jej celý přikrýt. Černé okno, zasmolený rám při- pouštějí takovou dětskou pýchu, schvalují ji — a na konec — jsou sami v ní pyšni!
To byl začátek málem pro pohádku.
— Ale proč jsi tenkrát podala mi knížku, abych ti četl?
— Přišel jsi příliš rychle — nepozorovali toho? A brzo jsi byl v koncích.
— A ty jsi se mne ulekla?
— Viděl's to? Nechtěla jsem ti to říci: bála jsem se tě. Ale snad proto jsi se mi hned tolik zamlouval.
— A dnes?
— Nebojím se tě. Jsem přece tvá.
A jak to tak hezky pověděla, na srdce ji za to políbil: Neboj se, neboj! Boj se spíše boha, který jediný ví, kde jsou hranice naší lásky. Svěřím mu všechno, na čem nám teď vlastně ani pro naši lásku nesejde. Nechť on — on opatruje si to vše pro sebe, můj stesk a žal a mou minulost, tvoji naději a bázeň, zdraví a všechno, co bylo . . .
Poslední slova sotva že mu se rtů zazněla . . .
Černé okno, zasmolený rám — teď je viděl před sebou. Kytička byla před nimi dvojnásob hezká. Za nimi nebyla by mohla snad ani růst. . . A přece mezi záclonami, za staženými záclonami, v dusném pokoji kvetla někdy květina. Bílá byla a lacino koupena . . .
Před červenou hlava bolela a smysly točily se jako v závrati. Kdyby tak najednou byla opravdu přikryla celý svět!
Černé okno, zasmolený rám dělaly ji krásnější. Ale bylo-li to všechno, co kytička měla? Tvořilo-li špinavé pozadí její výlučnou krásu . . .?
Co to hučelo najednou v modrém moři?
Který netvor brázdil to hladinu v dálce? Jaká loď kymácela se to za skaliskem? A co chtěl — tento vítr u lodi — bez plachet?
LXXXVI.
— Odjíždíš už snad?
Majer stál před zrcadlem a vázal si kravatu. Jeho rozespalý obličej odrážel se divně od přísného, asketického výrazu Tomášovy tváře. Už pomalu nebylo mezi dvěma přáteli nic společného. Čtrnáct dní na sebe zapomínali, a teď první otázka zněla také dost chladně.
— Nepřicházel bys právě v čas dávat mi s bohem!
— Však pojedeme snad spolu? Chtěl jsem s tebou o tom mluvit.
— Ještě že jsi mne zastihl doma! Víš-li pak, že už začali se zápisem?
— Co je mi potom? Víš-li pak, že lesy jsou teď krásnější než na jaře?
— Opravdu? Nu — posaď se! Mám bez toho pro tebe zajímavou zprávu. Píše mi Rógner. Roz- lušť mi to nějak. Snad to s ním není v pořádku. Nebo zapomněl na psaní a vstrčil mi do obálky omylem — čistý, nepopsaný papír? Působilo to na mne roztomilým dojmem. Právě jsem se chystal k radostné výpravě za několika zlatými k příbuzným, kteří nedají ani krejcaru, neukážeš-li se, že jsi zdráv. A tu přijde psaní. „Pětka" se hlásí. Otevru zvědavě — nic. Obrátím list. Nic. A tak tu stojím uprostřed světnice sám a sám ... Víš o tom, že i matku odvezli do nemocnice?
— Operovali ji?
— Už je jí lépe.
— A tak jsi tu byl sám a sám. — Je to podivné psaní! Myslíš, že Rogn^r by si z nás tropil žert?
— Nu — kdož ví? Obálku chytne, papír do ní vstrčí a ještě se nám tak potom vysměje!
— Také jsem na to myslel.
Což Havlena?
— Je také asi sám.
— A náš přítel za horama — — Sedí doma a hraje na harmonium. Možná, že nějaký nábožný chorál.
— Hm. Je to život!
— Přišlo to nutně jak to musilo přijít. Co se v něm ještě nestalo, to se může stát v minutě ...
— Mluvíš jako hrdina na jevišti — nech toho Nevím, pojedu-li do Prahy vůbec. Zůstanu tady a budu hnít. Musím potom matku opatrovat. Odtud výprava za několika zlatými: Nevím kde bych se tady je vypůjčil nebo kde bych je vydělal. Snad později nějaká kondice sem — tam — a při tom hodně naděje na šťastný výsledek zkoušek et cetera et cetera... A co ty tu ještě děláš?
— Však ty víš .. .
— Magdalena? Ještě chodíte spolu? A to je celá tvá historie?
Jak byl teď Tomáš rád, že se nezeptal Majera, nač se už po druhé přicházel ptát. Historie Tomáše Černého nemohla být analogická s historií Jana Majera. Teď to bylo zcela zřejmé.
LXXXVII.
Sychravý déšť rval Tomášovi plášť s ramenou. Každý úder větru přinášel novou zimu a novou metelici.
Tomáš šel však udatně vpřed. A snad ani udatně to nebylo, všechno hnalo ho ven do bouře. Jak teď, pozdě večer, na sklonku dne, kdy nebylo skoro ani možno pozorovat, kdy že vlastně má započít noc — bral se temnotou, štvanice smyslů bouřila kolem něho. Smích a pláč, úpění a výskot hlomozily kolem něho. Možná, že Tomáš měl horečku.
A to proto, že ponejprv v šťastné době vycházel za městečko bez ní, bez Magdaleny . . .
Ležela doma — byla nemocna. Na tváři kvetly sice růžičky, ale ven, do světa se nesměly dívat.
Patřily málem do skleníku; proto nařídil otec najednou rozhodným hlasem klid a opatrnost. Ach, snad to přece jenom byla piavda, že byla vážně nemocná? Toulavá pověst měla snad přece jenom pravdu? Magdalena Mečířova ,byla prý obětí divného otcova poměru nebo matčiny lásky. Však to bylo také podivné! Dělníkova dcerka jako slečinka si chodila, se všemi chtěla se veselit a se všemi radovat, jako by jí také patřil celý svět! Jako by slunce a barvy strání a vůně květů — všechno padalo i na ni, ji hýčkalo, líbalo a celovalo.
Nebyl to zvláštní hlad?
Nemusila mít z nějakého vnitřního roztesknění více lidí ráda, než připouštěl starodávný mrav a obyčej, určovaný těmi, kdož se už na nic nechtěli pamatovat? Nebyla to všechno v ní bezmezná touha zaplašit ptáka úzkosti z prsou? Jak se ozýval jeho zpěv, i život mohl být znepokojen. A na dlouhou dobu, ne-li na věčnost, mohlo být po něm veta, kdyby člověk měl k tomu dosti sil, ho zakřiknout...
Magdalena byla dvojnásob chorá. Jednou tělesně a po druhé duševně. Prsa ji tížila, a srdce bylo néjak; otráveno. Kdyby ji tak bylo možno zachránit! Kdyby jí tak bylo možno nějak říci, že všechno, všechno bude znovuzřízeno, že se stane rozhodně zázrak a že přijde láska, jak jí Magdalena dosud neviděla, divoká, piudká, jásající, čistá radost, čistá rozkoš, čistý oheň dvou srdcí. A mezi tím vším ticho, že by každá strast se v něm zalkla!
Ale tu venku — před opuštěnou chatrčí na kraji skály — bouřil podzimní vichr. Zpíval hned táhle, únavně a nesměle a hned se rozvzteklil. Studený déšť bil do rozbité střechy.
Tomáš cítil prázdno nad sebou.
Venku začalo být již temno, hustá tma vrhala se do údolí.
Bez ironie mohl teď Tomáš přehlédnout kousek svého života, na který teď musil vzpomínat . . .
Kde byl?
V krajince, kterou nemohl zvát svou, když byl v ní přece jen stále hostem. V městečku, které bylo mu přece jenom cizí. Nad městečkem teď — a sám —o samotě, pro sebe, stemnou bolestí v hlavě a s žhavou chvílí u srdce. To znamenalo dvojí mrzuté a přece jenom částečně pěkné pozdravení hodně potichu: matce a přátelům. Ale i ti mizeli najednou do noci. Neměli, co by povídali . . .
Čas mívával kdysi všelijaké léky. Teď jich postrádal...
Tam — dole — za řekou — byl teď dům, v něm úzké schody. Druhé dvéře v právo. Po několika krocích vcházelo se do pokoje. A tam na loži ležela teď Tomášova nejdražší hlava. Unavenýma očima hledala na bílém stropě skvrnu, na niž byla by připiala své snění o — kom?
Snad si teď právě ruce za hlavu zakládala a mírrým pohybem uvolňovala vlasy. Bylo jí asi těžko trávit odpoledne v mrzuté kuchyni. A jak mělo to teď dopadat s ní v budoucnu? Kdo ji potěší, kdo jí měl nahradit, co písmena nemohla dát. Kdo?
A snad už vzpomínala ...
A snad už zapomínala . . .
A snad už přišla na to, že Tomášova prudkost, horkokrevnost mohla vést jenom k bolesti.
A snad už té bolesti snažila se vyhnout.
A snad nebyla tak nemocna, ale snažila se už teď — trpět méně a brzo netrpět ničeho . . .
Naposled byla už přesvědčena o tom, že Tomáš — ji opustí tak, jak ji našel. Vypadalo to dost pravděpodobně. A její srdce — zkušené srdce mohlo tomu uvěřit. . .
Na západ ležel domov. Nebylo v něm nic, co by těšilo. A přece — kdyby v něm matka synáčka najednou pohladila — ! Jak by to bylo krásné! A kdyby se tak přestala ptát lidí, co všichni říkají o jejím synovi, a u něho jen si sedla a vyprávěla mu . .. !
A kdyby tak Magdalena sama přišla k Tomášovi a řekla: Tomáši, jsem chorá na smrt. Nikdy jsem nikoho nemilovala, tebe prvního. Chceš mne?
A kdyby všichni andělé řekli: To je nemravné, nemožné, sentimentální — prazbytečné — u všech svatých! Ruku byl by jistě zvedl a přísahal, že chce být věren jí na věky. A mračna vzal by za svědky. A do vichru by to zařval veselým, udatným hlasem, plným mužnosti: Magdo, Magdaleno — jsem tvůj!
. . . Pst! Ticho . . .
Sám musil se mít nějak před sebou na pozoru. Fantasie začínala ho nějak k čertu! nepokojně týrat. Začínalo to s ní nějak dětsky dopadat. Hle — hle! Obrázky — obrážečky si kouzlila a snila o — zvířecím výkřiku. Do bouře chtěla se zahalit — a nemocná byla, k smíchu nemocná. A matka a Magdalena dostávaly náhle stejný úkol ve snu .. .
Tu jistě nebylo to s hlavou v pořádku.
A což nebylo-li to všechno v pořádku? Nedalo se to nějak odstranit s cesty krásnému snu a skutečnosti, jež na počátku je skutečně obklopovala? Jak ji přímo za ruce bral, svou skutečnost, která se dosud tak upřímná nebyla s ním setkala! A jak si rozuměli! Magdalena měla tenkrát zdravé oči . . .
Teď — stonala . . .
Nedalo se to nějak zlomit přes koleno? Bylo to nutno!
Dni spěchaly. I podzimní vichr najednou spěchal. Což kdyby tak týden pršelo? A což kdyby do týdne Magdalena zemřela? A kdyby Tomáš ztratil najednou hlavu?
Pak to všechno bylo komickou episodou? A pochod v dešti, za tmy ze staré myslivecké boudy byl romantickým nesmyslem!?
— Pane bože!
Tomášovo šílenství začínalo kvést.
LXXXVIII Druhého dne po této události, po sentimentální procházce — bylo krásně jako za leta. Ulice leskly se jako po prvním dešti. Červnová nálada vrátila se na okamžik před krámy a za okna.
Magdalena byla rázem uzdravena. I slunečník si vzala a letní klobouk — tak se udělalo hezky.
Tomáš byl překvapen. Neboť tak, jak viděl Magdalenu jít podle sebe, představoval si ji včera za vichru a deště a takovou měl ji najednou skutečně u sebe. Celá nová mu připadala, dítě a žena, která byla určena těšit celý svět a ne jen jedno ulekané, splašené srdce. I šaty měly svou zvláštní barvu a tichý souzvuk chvěl se celou postavou. I hlas zvroucněl a zvážněl a zdětinštěl. Všechno bylo v něm, čeho Tomáš si tak toužebně přál: jemnost, pravda, krása i dobrota.
Poslouchal ji a nevěřil svému sluchu.
Před kaluží podala mu ruku, aby ji převedl. Bál se ji vzít pevněji do dlaně. Bál se vůbec i očima nějc.k Magdaleně ublížit. Ani ke zlatým vlasům nemohl toho dne častěji zabloudit. Pořád mu připadalo, že mu nenáležejí, že mu nepatří.
Kdyby tak mohl do nich ruku vložit a spálit se!
A kdyby tak mohl jí najednou všechno říci, všechno, čím duše mu stůně, vyplakat se do opravdy, mužně se vyplakat, bez bázně a bez obavy před vlastním výsměchem!
Dětská či málem dětinská nálada zmocňovala se i jeho mysli. Teď bylo mu osmnáct let a šel se svou milou ponejprv' za město. Teď povídala' mu o tom, že život má v sobě něco kouzelného. I na telegrafních tyčích bylo to vidět. Leskly se v záři sluneční. Teď zmiňovala se letmo o tom, že každá bolest je svatá. Ale srdce bylo při tom plno radosti. A radost měla zdroje, že by se v nich svět mohl znovu — zrodit. . .
Čtyřiadvacet let mluvilo ještě básnickou mluvou!
— Jsi dneska nějak vesel.
— Ano — je mi jako dítěti, jež se z horečky probírá. Mám svoje potěšení z toho, že ses mi tak brzo uzdravila . . .
Jak se zasmála! A pak řekla to velmi pevným hlasem: Však jsem nikdy nestonala!
To ještě scházelo! Země se pod ním zakymácela. A Magdalena? — Líbala najednou tak divoce!
LXXXIX.
Což — jestli Magdaleně přece scházel — Tomášův život? — Chytil se té myšlenky jako tonoucí stébla. Bylo to možno, že čekala od něho mnohem více, než _on jí doposud dal?
Čtyři dni společného dětinství mluvily dosti zřejmě.
Kdyby jenom nebylo červa v hlavě!
Ale i tak zněla Tomášova řeč velmi upřímně . . .
— Opři se přece o mne! 1 to je málo! Chci přece cítit, že se o mne, o mne opíráš. Je to krásný pocit! — A tak se mi zdá teď, Magdo — že něco doháníme. Šli jsme někdy takhle — spolu?
Oh, šli — ! Stokrát skutečně a devětsetkrát ve snu. Ale teď se~jí musil po tom zeptat, neboť to mělo — svůj zvláštní význam . ■.
— Snad jsme se ani spolu dosud nemilovali?
To byla už podivnější otázka. Magdalena rychle uhladila si vlasy. A pak se dali oba do veselého smíchu .. .
— Tomáši, víš někdy, o čem vlastně hovoříš?
— Někdy? Snad vždy.
— O ne; někdy ztrácíš se sám sobě v řeči. A já ti povím teď upřímně, že takové otázky byly mi vždy nejmilejší. Pomysli si, jednou ptal jsi se mne dokonce, mohu-litiříci,pročtě mám vlastně ráda ...
— Jak to bylo dlouho?
— Asi čtrnáct dní je tomu. Vzpomínáš?
Sklonil hlavu. Jak by byl býval mohl teď říci, že o tom neví. To však nebylo řečeno ve chvíli, kdy se Tomáš sám sobě ztrácel. To řekl v návalu prudké sebeobrany. Tenkrát Magdalena začala si příliš vesele zpívat, a jemu se zdálo, že na všechno už zapomněla. Bál se tedy už tehdy o svou čest a význam svého dobrodružství. ..
Ale to byla přece láska!
Horoucí láska! Světy mohla přenášet. . .
Pravý prs zachvěl se mu pod rukou. Magdalena šla po cestičce. Tomáš ji podpíral. A jak ji tak mimovolně chytil kolem pasu, krev se mu hnala do tváří. . .
Život, život! Světy mohl přetvořovat!
Ale tu přicházeli moudří lidé cestou necestou a hovořili o zbytečných experimentech. A dostavovaly se chvíle, kdy se přestávalo na život vůbec myslet. A pak zachraňoval život truchlé tajemství stažených záclon.
Ale Marta byla přece dávno zapomenuta!
Magdalena tvořila teď střed světa. Kolem ní točilo se teď všechno, co chtělo existovat.., — Na kolena paď a k srdci se přitisk'. Slyšel je bít tak úzkostlivě! Knoflíčky povolovaly. Leželi oba v lese u své stráně.
— Magdaleno!
Rty se jen třásly. Její obličej měl v té chvíli výraz utrpení a chladivé rozkoše.
— Magdaleno!
Za krkem a pod vlasy, na hruď a mezi oči všade musel dát svoje znamení, znamení vítězného dobyvatele! Jeho země ležela před ním a ochotně se mu podávala. Nebyla však loupeží ani lstí dobyta. Sama cítila se pod jeho ochranou bezpečna — oh! Ještě klíče přinášela a brány dokořán otvírala . ..
— Mag Div divoucí! Nesměl se hnout. Držela ho v zajetí. Jediným pohledem ho odzbrojila. Záští v něm převládalo . . .
— Magdaleno!
— Ne!
— Magdo!
— Ne!
A najednou sama hlavu si mu na prsa položila a ruku kolem krku ovinula. Mrtvý pláč zalomcoval jejím tělem . . .
— Přiznávala se!
Jak zavírala oči, a rukama jak jí to chvělo! Neklid, strašný neklid chytil ji do náručí a vesele si s ní hrál. Její pláč bylo něco, co nedojímalo. Její rozhodnost byla věcí, jež byla — komická. Tak daleko to tedy došlo s obou stran? Místo přebytku — nutná nouze! A ještě krásná posa k tomu, všechno, co by zvýšilo dojem: měsíc krásného milování, bláznivý milenec, který už ztrácel hlavu docela a který byl skoro zbytečný...
Tomáš stěží vlasy si s čela shrnul. A ještě potom se mu zdálo, že si neulevil, že trapný pocit už ho nepustí z drápů: že — její vlasy líbají se teď jistě s cizí minulostí . . . !
Přiznávala se!
Přicházel pozdě! A poněvadž ho musela mít pro jeho lásku ráda, nemohla jinak než říci svoje: ne!
Tomáš nebyl jediného slova mocen. Díval se soucitně na ni. Jak se země se zvedla a kabátek si zapiala, jak vlasy si urovnala a oči si osušila, jak zvolna a mdle i na něho se podívala . . . Plaše jenom, aby to nevzbudilo nejmenší ozvěny.
A pak zakašlala . ..
Mlhy sunuly se údolím. Mysleli, že první krásné dny se nevracejí, a první krásné dny ani vůbec — nikdy — nezačaly!
— Tomáši!
Řekla to tak stísněným hlasem, že se rázem zastavil. Co mu chtěla říci? Prudká červeň vyrazila jí náhle na tváři. Odprošovat chtěla? Vysvětlovat? Snad to bylo možno vůči Tomášovi, když se sám částečně přiznal jí ke všemu. Ale teď? Teď?
— Magdaleno! Viděl jsem v tobě svého spasitele. Trpíme-li teď oba, trpme — za sebe! Ty víš, že tě miluji a říkám ti to znovu: Miluji tě, miluji tě, miluji — a nepřestanu — milovat — poněvadž — jsi — má — moje — moje!
Jako by smrt vložila ruku mezi jejich rty — sotva se dotkly. A přece jedny z nich byly žíznivé, horečně žíznivé, čekající — na smilování!
xc — Dobrou noc!
Řekl to velmi chladně a odměřeně. Magdalena stála mezi dveřmi a neodpovídala. Smutný život táhl jí po lících a podlamoval paprsky jejích očí. Byly vznícené, chorobně vznícené a — nemohly přesvědčovat. Zalekaný svět za nimi neznal ani zašumění stromů.
— Magdaleno, zapomeň na vše!
— Dobrou noc!
Jak bylo možno na vše zapomenout? Odběhla jako by ji šípem postřelil. Hořká lítost tiskla Tomášovu hlavu na veřeje.
Dlouho, dlouho nemohl se ze všeho vzpamatovat. Bylo to tak zajímavé, tak ukrutné, tak pro smích i pláč. Tragikomická příhoda zanechávala však v duši jedinou brázdu. A v tu rýhu — co mohlo zapadnout?
Přišel okamžik, jenž mohl znamenat pro budoucnost velmi mnoho. Mohl být počátkem zcela nového živoření, jež muselo by se proměnit v život. I uprostřed mrtvého městečka mohlo se to dostavit. A Tomáš byl by ruce za hlavu dal a zazpívat mohl si: Mám já děvče a patří jen mně! — A tahle chuďoučká touha po vlastnictví znamenala by více než chvilkové rozčilení nad náhlým bohatstvím.
A to snad proto, že dříve — prázdné a liché furiantství — bylo skutečně zárukou velkého, náhlého bohatství...
Boží mlýny melou zvolna. A co se teď Tomášovi nezamlouvalo — zrní se neustále vracelo. Snad že kameny nebyly pořádně okřesány — nějaký tajný zmatek panoval ve strojích . ..
Možná, že čert seděl na hřídeli u kola a tropil si ze všeho jenom smích. A možná, že opravdová práce nastala jenom tehdy, když mrtvola přehoupla se po kole. Ah — měla-li mrtvola ještě duši, jak zatřásl se mlýnek asi v základech!
Na tu byl lačný i čert i jeho společník. A to všechno proto, že duší čím dále tím více ubývalo. A rodili se lidé, kteří zaměňovali nálady za duši a duši za nálady. A všechnu svou ctnost a mužnost a statečnost připisovali některým očím, řečem cizího, rodičovské povinnosti, přátelské nouzi. A byli milenci, kteří pro jednu ženu ztráceli svou duši nadobro. Okamžik dostačil a bylo všechno, všechno — prohráno.
Hehehe! Kdyby se taková mrtvola převalila přes kola, zarachotil by mlýnek silněji?
Kdyby Magdalena bývala se Tomášovi vzdala, byla by však duše zachráněna? A kdyby tak náhle Magdalena byla Tomášovi se přiznala, že nemůže mu být cele věrná, poněvadž před časy, dokud jí ještě neznal, byla jinému věrna — byla by nálada zachránila duši? A kdyby Magdalena byla nepromluvila, nevzepřela se — a potom jenom zašeptala: Můj milý—!
Tomáš ani nedomyslil. . .
To by bývalo — příliš mnoho . ..
Však to nebylo možno! Však se to také nestalo! A snad se to nestane už nikdy v životě. Přijde čas nutného milování, ženu si vezmeš a najdeš několik vášnivých slov. A to bude vše.
Ale tady — v tom měsíci překotného vnitřního života mělo všechno nějak stonásobný význa,m. Víra i nevěra, naděje i zklamání, hluboká lítost a temná radost — všechno se prolnulo a sblížilo až k přátelství — už se z toho rodil nový pojem, nová vlajka aspoň na koráb — bez plachet.
A tu přišlo tělo do toho ...
Hehehe! Naposled záleželo vnitřní uspokojení na výsledku praobyčejného fysického uklidnění? Naposled byla hlava a srdce něco hrozně vedlejšího? A immoralismus přinášel svoje naděje z hampejzů?
Tam — v právo to bývalo . . .
Dosud byla tam krásná a poctivá žena. Řemeslo její mělo sice shnilé dno, ale bylo aspoň přiznáno. I knížka byla na ně vystavena a tam bylo to možno číst hezky zaznamenáno: Žena, která neměla stálého jména, jmenuje se nyní Kateřina Gorzova — a má povolenu živnost neplatonického milování . . .
Zákony jí jenom dávaly povolení — ale věru! bylo-li fysické uklidnění podmínkou pořádného života — měly ji chránit. Staré Řecko rozumělo tomu nějak zcela jinak. Tam prodejné ženy byly kněžkami a kněžky prodejnými ženami.
Ovšem že byly hranice — ovšem že byly! Vždyť co bylo svaté, nemohlo se podávat každému! A co chtěl mít každý, nemohlo být neustále svaté. Na poměru a okolnostech nezáleželo . . .
A proto se Tomáš zarazil.
Ať si tam za okny krčmy byl kdo byl, ať se tam už odehrávalo, co chtělo, třeba to byl kus jeho vlastního života — jeho oči, které viděly toho dne porážku z celého života největší, dívaly se teď cestou k chrámu.
Posvátný mír a velká ctnost čekaly na jeho prahu . . .
— Narazit na první kámen hlavou a nehnout se!
A pak ležet na tomto bojišti, významný nápis na čele: Poutnice, zvěstuj všem, kdož ještě žijí, že tu leží mrtvý — jakož zákony kázaly.
Kdyby se tak někdo našel, kdo by těm zákonům přišel na kloub, nevyletěl by svět ze své věčné dráhy?
A kdyby se našel prorok, který by těm zákonům — porozuměl — po vůli vyšších mocí — porozuměl, založil by asi nové náboženství uprostřed pouští a možná i nový věk.. .
První bylo pravděpodobnější.
Druhé bylo příliš romantické.
Ale — kamarádi svobody měli aspoň na vybranou!
XCI.
Právě v tu chvíli, kdy měl ve zvyku vycházet ven a setkat se se svou Magdalenou, šel a zavřel se na klíč.
A pak usedl na pohovku a psal: Magdaleno, jsem vinen před bohem i před tebou. Nemohl bych se ti dnes ani do tváře podívat, proto ti píši.
287 KAMARÁDI SVOBODY.
Nevím ani, jak se ti mám vlastně se vším svěřit, co cítí teď má duše. Je od včerejška vyprahla, spálena, ale plna tajného života, který mne plní obavami. Připadá mi, že některou chvíli vyplivnu svoje srdce a pak že začnu teprve žít, že jsem dosud nebyl ani na světě vlastně a že teprve po krátké smrti vrátím se na jeho luhy obr a bůh. Ale krátká smrt je něco tak dalekého mým smyslům. Bouří se a týrají mne. Cítím jejich ostny i teď a papír má pro pero nepřekonatelné překážky. Nic mne neposlouchá teď více než moje vlastní malomoc. Jsem chudý a ztracený člověk, který kdysi věřil v budoucnost. Od včerejška pociťuji jenom bídu přítomnosti...
Nerad bych ji viděl i v tvém životě. A tak si myslím, že pro svou velikou lásku měl bych dnes před tebou ujet. Všechen život, který jsme my — oba — poznali, nebyl ničím, srovnávám-li ho s těmito okamžiky. Chtěl bych je přece jen nějak zachránit nebo zničit. . .
— Co to?
Teď si Tomáš najednou vzpomněl, že už jedenkráte psal dopis, a v něm že bylo také něco o útěku ...
Ale zachránit okamžiky nebo je zničit — to znamenalo přítomnost! A bědnou přítomnost k tomu!
Tomášovy smysly začínaly si nevěřit. — Vypadalo to tak, ozval se sluch, jako by byl někdo šel po schodech . . .
Hehehe! To byl také výsledek mužného zklamání: sluch nefungoval jako dříve! Vypadalo — to — jako by — někdo šel po schodech .. .
A teď to vypadalo, jako by někdo na dvéře zaklepal. Bylo to jistě slyšet za devátou zdí, ale před první se to ztrácelo!
Diskrétní, jemné zaklepání ozvalo se po druhé. Byla to jistě za dveřmi — ona! Přicházela k němu! Snad — snad mu přicházela říci, že včerejšek ani neexistoval? Snad už opravdu přišlo se na to, co vlastně ony zákony znamenají?
Strach před poznáním přirazil Tomáše na pohovku, sotva se zvedl. Ruce se mu zachvěly, hlava zanaříkala.
Byl bědnější než kdy ve svém životě. Ani lásce už nemohl vyjít vstříc!
A hodiny odbíjely si tak klidně svůj čas: pět úderů, jak to poroučela kolečka a závaží a pohyb kyvadla...
A Magdalena odcházela . ..
XCII.
1 u Majerů bylo zavřeno. Matka dosud byla v nemocnici, a syn u příbuzných. Nebyl to zrovna příjemný pocit, když na Tomášovo zaklepání nikdo neodpověděl. Rozzuřil se a několikrát do dveří zabušil.
Kdyby se tak byly bývaly otevřely, a v nich objevil se Majer, za ruku ho vzal a pozval dále! Co by mu byl býval Tomáš řekl?
— Je mi smutno, k smrti smutno — potěš mne!
Nebo byl by zvedl výhrůžné prst do výše a řekl: Blahoslavený čistého srdce — proč jsi mi otrávil můj život? Magdalena je nevinna, a já včera i dvéře před ní zatarasil!
— Magdaleno! Moje lásko, duše mé duše a pomněnko mých cest! Tak se mu to rozeběhlo po papíře, takovým širokým proudem, který už ani slova nepočítal, obrazy rval a city znásilňoval. ..
— Všechno, co jsem, čím žiju, vzpomínám a na tebe, na tebe myslím, řítí se do propasti. Nevidím ani, jak je hluboká, ale je hrozná. Na jejím dně vidím znovu tmu a šílenství. — Byla's světlým zázrakem mého mladého života. Ano — pomysli si to jen: byla's světlým zázrakem mého — mladého — života. Neznal jsem dosud žádné radosti, která by byla čistší než při tobě bývala. Nedověděl jsem se nikdy o větší rozkoši, než o které mi vyprávěly tvoje kroky.§Nikdy, nikdy ve svém životě neměl jsem slunce na svém srdci, až když jsem tiskl tvou hlavu na prsa. Nikdy nezažil jsem však také hroznější noci než ze včerejška na dnešek, kdy jsem vzpomínal na tebe a na svou zbabělost.
Jak jsi tam stála za dveřmi u mne — Magdaleno — byl jsem doma! Nemohl jsem se odhodlat ti otevřít. Neboť jsem nebyl — zdráv. Byl jsem té chvíle ohromen svou minulostí a příliš raněn svou budoucností. A já nemohl se odhodlat, přemoci sám sebe a — tobě — tobě otevřít...
Nepoznávám sám sebe. Jsem chorý, Magdaleno, více než ty! Tvoje prsa nesou v sobě snad zárodek smrti, ale moje hlava a srdce nesou v sobě něco horšího: nevůli k životu.
Kdybych ji mohl nějak přemoci! Trpím jí už od svého jinošství: Myslel jsem vždy, že jsem stále odhodlán na vše a dnes vidím, že jsem byl sám sobě jenom učitelem, který pobízí někoho, kdo s úkolu není. A teď trpím tak dvojatou bolestí.
Příhoda v lese — to byla dobrá výstraha. Býval bych zhřešil na tobě. Jak ti to všechno vyložit? Teď zase moje hlava je v koncích se svou chvilkovou moudrostí pro tebe.
Magdaleno — je jisto, že můj život závisí na tvém. Odpusť mi, odpusť mi všechno, čím jsem ti ublížil — slovo, pohled, polibek, špatný úmysl. Já — jsem vinen, jsem. Včera jsem ti to psal — ale neposlal. Tento dopis dostáváš ode mne první. Kéž by ti ukázal mou trýzeň, mou bolest, mou lásku k tobě, která by chtěla i hory přenášet. Slituj se nad ní! — XCIII.
— Můj milý!
Dnes odpoledne šla jsem zase k tobě a zase bylo zavřeno! A teď místo tebe vidím před sebou tvůj dopis, tvůj první dopis, který je mi nesrozumitelný. Nevím, co je v něm pro mne. Nevím opravdu, co bych ti odpustila. Čím jsi zhřešil? A měl jsi skutečně někdy při mně špatných úmyslů? Nemohu tomu věřit. A nevím, co si teď o všem mám myslet. Tomáši, mám strach, že mne opustíš. Potěš mne! —— Magdaleno, kdybych tě chtěl opustit, dávno byl bych už odešel. Netrvalo by to u mne dlouho rozvažování nad něčím, co už minulo a proč netřeba snad se už zdržovat. Ale já mám tě"plnou duši a nemohu, nemohu se od tebe odlpučit.
A dnes odpoledne, byl jsem na procházce za městem — přemýšlel jsem o našem rozhovoru po mém přiznání dřívějšího života. Řekla jsi to tenkráte velmi dobře: Vím jenom jedno — že jsi nešťasten. —• Dnes chtěl bych to slyšet ¿novu s tvých rtů, ale pohyb, fpohyb musel^by při tom být. Aby se mohla k němu přissáť duše, tělo i duch!
Magdaleno, kdybys věděla, jak vroucně píšu tvoje jméno, nemohla bys nikdy ani pomyslit na to, že chci od tebe odejít! A myšlenka, že mne na chvíli ztratíš — vrátím se co nejdříve! — nebyla by ti ničím obtížným, nemohla by ti kalit ani okamžik tvého osamění. Však je ještě stále plno příčin, abys věřila mé věrnosti a mé touze, která roste a po příčinách se ani nezeptá. Jak ti to mám všechno dokázat?
Včera dlouho do noci stál jsem pod vašimi okny. Slyšel-li jsem dobře, přk jsem zaslechl jedné chvíle i tvůj hlas. Zpívalas. Při zdi nebylo mne vidět. Lidé chodili okolo mne a nepozorovali mne. Připadalo mi to tak divné, že ani tvůj hlas neslyšeli! Nikdo se nezastavil. Všichni přešli a zmizeli. A já řekl si to několikrát: Bylo by vůbec možno, abych jí už neviděl a neslyšel?
A sotva jsem na to pomyslel, tvoje hlava objevila se nade mnou. Šla jsi zavírat okno. A jak jsi se vychýlila ven — Magdaleno, do větru a bouře, chtěl bych tě vyrvat a nést po svých cestách. Tvoje oči, tvoje tvář, tvůj vlas, tvá postava, tvá duše — všechno kéž by náleželo jednou mně! Chtěl bych tě přitisknout na prsa a nepustit. Chtěl bych, abys tvořila se mnou jediný život. Je to nesmyslné? Připadá mi to nutné a žádoucí. Chtěl bych, abys mi porozuměla! Chtěl bych, abys mi odpustila pro příští život. Neboť tento musí být překonán a bude překonán. Postarám se o to svou láskou k tobě, postará se o to — i naše odloučení po několika dnech. Musíme se v nich nalézt a najdeme se.
Neboť ty víš sama, že jsme si souzeni.
Věřím tomu. Je to teď moje veliká útěcha v těchto dnech. Á kdybych se jí měl vzdát — zabiji se ...
XCIV.
Odpověď nepřicházela . . .
Dveře byly otevřeny, nikdo nezaklepal. A kdybych je byl Tomáš otevřel dokořán, nikdo se v nich neobjevil.
Ale — mizerie — mizerie dívala se do pokoje. Měla zvláštní oči, nic jí neuniklo . . .
A tu si tedy náhle Tomáš vzpomněl na to, že už vlastně nemá téměř ani krejcaru. Co si byl vypůjčil za pomoci přátel, nemělo dlouhého trvání. A něco peněz, o něž psal dvěma známým, se nemohlo sejít. Snad že adresa byla tak nezvyklá. — A kalendář na zdi ukazoval již desátý říjen!
V té chvíli byla jistě už Praha plna netrpělivých studentů. Na nádražích a v čítárnách hemžilo se to venkovskými postavami. A nastával odvod, vědecký odvod nastával. Zprvu váhání a touha po všelijakém životě, pak uklidnění, snad práce, která byla celkem věčně stejná a neaktu- elní, sem tam nějaký románek a — ticho po pěšině, kudy chodíval. . .
Mezi tím ovšem vynikal také vnitřní život. Několik ideí vrazilo se do nohou a několik nesmyslů do hlavy. A mezi tím nastával dočasný boj, zápas pro smích. A pak to všechno šlo obyčejně k čertu. A z revolucionářů stávali se snílkové a ze snílků sprostí lidé. Někteří nabývali potom hospodské důležitosti . . .
Poctiví i nepoctiví prohrávali svůj los. Chytří i hloupí snažili se překonat. A jejich boj byla historka o plesnivém chlebíčku.
A pak to přicházelo: zklamání.
A po něm: skepse, zoufalá skepse.
Á po skepsi víra. v cokoliv. Kdo po té ještě něconledal, patřil uz~ íňézfŤrosečníky . . .
V cizím hnízdě, které nemělo už pro člověka ani trochu porozumění, kterému stal se naprosto bezvýznamným, mohlo se to už lehčeji všechno definovat: Každé mládí musí být činno. Není-li místa pro čin — nastává ochabnutí, lenost. Každá lenost je podmínkou k experimentu. A při experimenté se vždycky něco riskuje. A kdyby se riskovalo všechno, prudší povaha přidávala i život...
To dokazoval zřejmě i poslední Tomášův dopis . . .
Ale — odpověď nepřicházela!
A tak to všechno dopadalo tak hloupě, ničemně, sentimentálně. Naposled byla to historie s Martou nově opětovaná. Naposled byla to opět tragikomická příhoda z anno domini, kdy člověk měl trochu chuti do života? Naposled znamenalo to vše románek, při němž staří světáci byli by prostě pokrčili rameny. A naposled bylo to svědectví úpadku, úpadku, — nad nímž třásla se černá korouhvička příštích let?
Magdaleno, pozítří — ve středu — odjíždím. Jsem pevně rozhodnut. Kdybys jenom tušila, co mi to dalo přemáhání — takto se rozhodnout!
To byla divná věta!
A sotva Tomáš zvedl oči, zbledl jako stěna. Dvéře se tiše otevřely. Magdalena přicházela . .
xcv.
Vešla neobyčejně klidně.
Ani hlavou nepohodila, jak to mívala ve zvyku. Ani ručkama se o židli neopřela. nehybně nechala je viset podle těla a celá se k zemi naklonila . ..
— Přišla jsem ti říci — Mluvila smutným hlasem. Vypadalo to, jako by ho byla nastřádala někde ze starých knih . . .
— Přišla jsem ti říci, Tomáši. . .
A zapotácela se .. .
Chytil ji do náruče: Ach, jak byla bledá! Její vlasy, krásné vlasy třásly se jako proutky vrb v povodni.'A celé tělo bylo zimničně horké. Cítil je mezi prsty, plamínky šlehaly mu mezi nimi.
— Magdaleno, holubičko moje!
— Ne, neříkej toho!
— Ublížil jsem ti. Vím o tom!
— Nemluv o tom!
— Ne, ne! Vyznám se ti ze všeho, všechno, všechno musíš vědět. Nemohu ti nic, nic zatajit z celého života!
— Tomáši, vždyť mně o to nejde!
— Ano, já vím, že tobě na tom nezáleží — vždyť jsi má!
Teď teprve vytrhla se mu z objetí. A starý vzduch jako by ji ovál! Přímo proti němu se postavila, ruku o lenoch židle opřela a ven se podívala. Stál, jako by ho byl hrom zasáhl. Krev hučela mu v uších, v spáncích, v hlavě, v srdci, po celém těle.' )! Byl podoben dravému vodopádu, který se vrhá, se skály a neví kam, ale je pln úzkosti a síly!
— Co je ti?
— Tvoje dopisy jsou strašné!
— Znepokojují?
— Více než to. Jsou mi nesnesitelné. Neobdržela jsem nikdy ničeho takového! Mám teprve dva v rukou, ale věř mi, Tomáši, po třetím nemohla bych být tvou milou! Vždyť ty ani snad nevíš, o čem píšeš v nich? Což je to možné, což je to možné, že bys mne tak nesmyslně miloval?
— Magdo!
Ne, nehnula se a byla mužnější než Tomáš!
— Magdo! Myslím na tebe celé dny i noci a nevím, čí jsem.
— Ano, vše to je tak podivné! Myslím na tebe celé dny i noci i já a nevím už, čí jsem ...
A zavřela oči.
Nechápal jí. Neviděl jí teď, v té chvíli. Možná, že všechno mohlo být zachráněno. Ale tu si vzpomněl — byl to pokyn osudu? — na svůj odjezd . ..
— A pozítří odjíždím.
— A snad bys mne byl ani nevyhledal?
— Ne, Magdaleno, byl bych tě našel. Teď odpoledne chtěl jsem jít rovnou k vám . . .
Nu — co ještě dodat? Oba byli zmateni. Plni zvláštního štěstí tiskli si ruce. I rty se zase našly. Ale proto přece — se vzpamatovali . . .
— A tak jsem si myslel, že bychom se ještě jednou měli spolu podívat někam do světa. Jela bys?
— Oh — není-li to příliš daleko?
— Tři stanice a potom hodinu cesty. Krásné lázeňské hnízdečko pod horou. Byla jsi třm snad někdy?
— Víš přece, že se z domova ani nehnu . . . Tomáši, pojedu s tebou, kam budeš chtět. Ale jedno mi musíš slíbit: budeš hodný?
Co to znamenalo: naivnost, strach?
Jak ji cítil teď celou, celičkou na svém těle! Smysly se bouřily, hlava se srdcem se zakolébaly. A celý pokoj měl jedno jediné vzezření — obličej výskající maenady, jež bije kentaura thyrsem do zad.
— Magdaleno!
— Tomáši! Miluješ mne?
— Tebe, tebe — jedinou!
Konečně měl ji tedy docela v náručí! Slyšel krev jejího těla bít prudkými údery. A každá rána rozrážela jedno pouto. Každá — ani jedna se nezmýlila.
Bledá a zlatá chvěla se mu na prsou. Hladil ji, líbal a těšil.
— Magdaleno, spíše slunce nevyjde ...
— Mlč, mlč!
Sama přissávala se mu ke rtům.
— Ty, můj milý, jako bych tě hledala sto let! A teď jsi přece jen můj, můj!
— Ano, jenom tvůj! A ty jsi moje?
— Tvoje, tvá!
Šťastným zrakem přehlédl Tomáš pokoj. Teď mohl vzít každou věc a učinit z ní podušku pod její hlavu. Ale — Divoká myšlenka blýskla mu najednou hlavou. Nejednalo se přece o okamžik, uloupený nějaké náhodě. Co by tu byla platna jedna jediná chvíle? Zmizela by, a strach, úzkost mohly jí ublížit.
Krvavé růže visely přes plot.
Magdalena neměla se v nich zranit, ale v nich usnout!
— Magdo!
Měla oči přivřené. Čekala?
— Magdo, pojedeme tedy?
— Ano! Jistě. Zítra? Pozítří!
Jako by se probírala z těžkého snu. Na židli padla a rukama o stůl se opřela. A její hlava se nachýlila . . .
— Moje, moje děťátko!
Tomášova něha neznala prostě mezí. A mezi ní šlehalo to jiskrami a dýmem s plameny pe- TceTnými: Budeš šťastna! Přitisknu tě k sobě a budeš má! Jsi přece mým životem — a já zachráním v něm svůj i tvůj. Magdaleno! Budeme šťastni! Budeš muset vzpomínat! Má láska přivine tě k zemi.a ty se ani nevzepřeš! A Kdybys se vzepřela, nebude ti to nic plátno! Neboť musíme být k sobě připoutáni. A spolu tedy do vln nebo pod vlny! Buď svoji nebo — věčně svoji! Buď zachráněni nebo společně nešťastni. Náš život to porot'čí. Pro naši velkou lásku smyjeme všechno, co bylo — a budeme po svém ctnostní, po svém šťastni, po svém spravedliví k svým, životům. Nemluv. Neplač! Nevzpomínej! Neodpouštěj! Jsme všichni vinni svým nerozumem. Jedině šílenství činí z nás opravdové milence. A spolu tedy do vln nebo —pod vlny!
XCVI.
Počasí bylo dost nevlídné. V noci padala hustá mlha a k ránu spustil se drobný déšť. Dlažba poskytovala tak nemilý pohled.
Tomáš šel po ní jako král.
A kdyby byla zuřila bouře, sníh kdyby ležel na polích, vichr kdyby byl stromy vyvracel, cesta musela být uskutečněna! Nic jí nemohlo zabránit, nic ji nemohlo překazit. Leda že by v poslední chvíli Magdalena se rozstonala. Byla tak bledá poslední dobou . . .
A hle! Už stála na nádraží a čekala.
Srdce sevřelo se mu radostí a nepoznanou dosud rozkoší. Byl zcela šťasten, byl hrdý, veselý, důvěřující. .
Černý kabátek dodával jejímu obličeji hodně přísnosti. Mezi^očima chvělo se to jistě touhou a rozčilením. A jak mu ruku podala a^jak se usmála .. .!
— Magdo, kdybych mohl — Ale už se to stalo. Než se nadála, už ji políbil na rty. Přímo na ně a před lidmi, kteří tam čekali. A pak se začervenal až po uši, jako by byl nějakou hloupost provedl a zastyděl se za ni. Jeho prudká krev to sice všechno ospravedlňovala, ale přece jen — nemusel to vědět kde kdo. A zvlášť — když tu byl poslední den!
Přicházeli od pokladny a hned zamířil zase k Magdaleně. A když se vedle ní postavil, ani slova už nepromluvil.
Cítila jeho pohled na sobě, chvěla se. Několikrát mu odpověděla na otázky, kterých nedával. Bylo to k smíchu, jak si začínali hrát! A pak zase zvážněli, zmoudřeli — jako by měkkost její prsou ani ho na srdci netlačila, a jako by jejích vlasů ani neviděl. A jako by jí necítil při sobě, její dech, její strach, její radost, její naděje — to vše — [ako by bylo zmizelo ...
\ přece — sotva jí podal ruku při vstupu clo vlaku, ucítila to vše náhle na své dlani. Málem že nevykřikla a že se nezapotácela.
— S Bohem, hnízdečko!
Magdalena sama dávala mu s Bohem!
Tomáš byl překvapen. Jeho plán byl už tedy úplně schválen. Nikdo neměl sni nejmenší námitky? Bylo to tedy opravdu možno, aby Magdalenu měl konečně celou celičkou, aby ji připoutal k sobě řetězy věrného milování, strachu, úzkosti, naděje i víry?
Všechno se dařilo. Radostný optimismus zíral do oken.
Venku nebylo ovšem nijak hezky, ale milenci toho dosud nezpozorovali. Vlak unášel je, kam chtěli, a ve voze"ani nebylo lze pozorovat, že je zima.
Teď projížděli krajinkou, kde se potuloval kdysi Tomáš s Majerem. Za horami byla chalupa, a při chalupě zahrádka . . . Ale to už snad ani pravdou není! To si jen tak hlava tenkrát všechno vymyslela. Čekala velmi mnoho, viděla málo — a ještě výskala! Jak neměla být v té chvíli aspoň spokojena? — Magdalena seděla proti Tomášovi!
A její ruce hrály si teď s jeho.
Hlavu opírala o okno. Měkké vlasy shrnuly se jí nad oči. Měkké rty ani jednou se neotevřely. Musily být zavřeny, aby láska nezvěděla, že v nich je plno krve. Měkká linie její postavy měkce dotýkala se tvrdé linie jeho oděvu. Všechno mělo nevýslovně jemný přízvuk.
I tabulky s lavičkami nebyly aspoň poškrábány jako všade jindy. A řemen u okénka^ byl zcela nový!
— Magdaleno, co ti říkal otec?
— Neptala jsem se ho ani po svolení. Snad by mne byl nepustil. Je poslední dobu o mne nějak starostliv ...
— A ty jedeš tedy — ze své vůle?
— Ano . . .
Řekla to velmi pevně. A jak se mu při tom podívala do očí! Bylo v tom pohledu více než mohlo tušit? Bylo v něm všechno, co na ní toho dne chtěl?
Usmál se, a ruku jí pohladil. A pak se sklonil a políbil ji — jednou, po druhé a po třetí. A potom neustával, neustával ji hladit. . .
XCVII.
Škoda, že cesta netrvala trochu déle! Ve třetí stanici museli vystoupit. Slunce prorazilo však mraky a osvětlilo před nimi celý kraj. Malá staniční budova hořela v záplavě světel. Tvořila pevný bod na výši, nad údolím. Jako orlí hnízdo nad skalami — tak titěrná a důležitá byla. Kočáry čekaly před ní.
Rozumí se, že milenci šli pěšky. Hodina cesty lesem utekla jim velmi příjemně. Ocitli se v neznámé krajině poskytovalo to tolik půvabů!
Každý pramen byl důležitým překvapením a vzrostlý strom nad pasekou krásnou vzácností. A při tom při všem nesmělo se přece zapomínat, že to vše stálo před jejich očima společně — naposled! Kdož ví, kdy se zase měli sejít a kde? Raději ani o tom nemluvili.
Ale Tomáš mezi stromy na to vzpomínal.
Jak se tak rychle zamilovali do sebe, jak rychle, ztřeštěně rychle utekl jim čas, jak bývala Magdalena milá, dobrotivá, věrná a krásná . . .
A jak dovedla přece vzdorovat!
Měla více odvahy než škaredá pověst o ní!
Ať už se stalo, co stalo — — Magdaleno!
— Tomáši!
Jako by si ponejprv řekli, že se mají rádi! Ani z náručí pustit ji nemohl a hlavu ke hlavě tiskl.
— Budeš na mne vzpomínat?
— Nezapomeneš na mne?
— Víš přece, že život bez tebe byl by nemožný!
— Ano — bez tebe! Tomáši, budu na tě vzpomínat, pokud budu živa.
— A kdybys mne snad opustil . . .
— Nemluv o tom! Magdo! Moje Magdo!
Co se to stalo, že měl při těch slovech skoro slzy v očích? A jak se mu to zase najednou v nich uklidnilo! Červená a modrá barva začaly mu je znovu kalit . . . Jak by mohl jenom Magdaleně říci, napsati, že jí nemá rád? Bylo jí snad někdy z toho úzko? Jak se to mohlo stát? Však — měla-li některá žena její podobu — to ostatní všechno scházelo! Okolí i čas. Po smutném osamění a zbytečném dětinství najednou hovor dvou zamilovaných a láska klíčící lépe než bledule na jaře! Na to snad mohlo se zapomenout? A daleko od domova, při jednom příteli, vše mělo stonásobnou cenu. Každá bolest měla při Magdaleně svou přímluvnou světici. A každá radost měla při ní své krásné útočiště . . .
Ještě nebylo sice dobyto — ale muselo být.
Ve jménu nové radosti, jež se rodila u srdce,i která smělaTdosavadní život třeba na hlavu postavit, poněvadž jí Tomáš teď musel věřit a žg v ní našel všechen svůj dosavadní život tak šťastně utopený!
Prudká žádost lomcovala všemi jeho smysly. Jeho polibky stávaly se přilnavějšími a přilna- vějšími. Některé z nich cítila jistě až za srdcem. Nemohl se jimi nasytit. Magdalena mu při nich omdlévala. Utíkala před nimi. Chytil ji a pak stálo vykoupení více než mohla snést. Zoubky začala se bránit a sama útočit. . .
Les se zakončoval . . .
Lázeňské hnízdo objevilo se před jejich zraky.
Prohlédli si je. Nevynikalo ničím zajímavým. Kolonády byly kouzelně stavěny. Byla to nějaká míchaná práce, všechno dohromady: tu hezký domek příjemného vzezření, tam smutná villa horší než chalupa na vsi, ohavný dům s červenými žaluziemi, mrtvá, žlutá cesta vroubená modříny za ním. Stromečky vypadaly, jako by tam je včera zasadil.
Hosté byli už dávno za horami.
V příjemném hostinci na kraji městečka, který nesl hrdé jméno hotelu, bylo pusto a prázdno. Mlčelivá služka přinesla oběd, a jak přišla, tak odešla . . .
Magdalena začala být rozpustilá.
Nakládané lusky chutnaly jí znamenitě. Nemohla se jich však dotknout, nevzal-li Tomáš sám polovinu. Podávali si je rtoma. Smích třepetal se nad stolem.
Přišla služka a zase vše odnesla . . .
Slunce opět se zasmálo do oken.
Tomáš vyšel na chvíli ven. Když se vrátil, byl jeho obličej klidný, spokojený. Všechno se dařilo. V celém hostinci nebylo jednoho nedůvěřivého oka. Ať prý jenom páni přijdou, kdy chtějí, pokoj prý bude připraven. Ani cenaTne- byla vysoká. Tomáš vzal všechny peníze,fkteré měl. Každý krejcar mohl pomoci nebi blíž.
Uprostřed jídelny stála Magdalena a starostlivě věšela hlavu.
— Nu?
— Ano, pomysli si! Podívej se jen na jízdní řád! Poslední vlak odjíždí v půl sedmé. A potom už nejede, až ráno v půl šesté.
— Pojedeme tedy tím druhým?
A Tomáš dal se — z překvapení do smíchu. Což? Magdalena nemohla vědět a netušila, oč vlastně šlo?
Ptáci nebeští mají hnízda a lišky doupata — ale člověk, mladý člověk? Hm. To byla"přirovnání přímo k smíchu vybízející! Nesamostatní lidé mívají jen zvláštní vchody. Ale to je — poněkud nevábivé a přece jenom nějak nemorální. A pak to byl kompromis s důvěrou všelijakých lidí . . .
Ale tady? Cizina, vzdálená několik hodin od městečka Magdalenina, nepožadovala než poplatek. Co jí bylo do dvou mladých lidí? Přijeli, dali utržit a odjeli . . .
Magdalena se mračila. Počítala.
— Máš půl druhé. Můžeme se tu zdržet nanejvýš do pěti. V šest budeme na nádraží!
To už pověděla, venku na silnici.
Tomáš vzal ji pod paží a šli. Dali se v právo, cestou do lesa, k vyhlídce, kam už teď nikdo nechodil.
Mlha sneslapse" zase trochu mezi stromy. Tomáš chvěl se, jako by se zimnice oň pokoušela. Naposled bylo to všechno zase marno, a Magdalena nemohla být nijak, nijak jeho? Zase se bránila, zase nerozuměla, ač to vše leželo zrovna na dlani.
Však se domova nebála! Nezáleželo jim na něm. Zdrželi se — řekne se — zbloudili. Však to bylo zcela lehké. Zmeškali vlak . .. Zmeškali vlak . . .
Neznělo by to zrovna zle. A Tomáš měl by, měl by konečně své štěstí cele u sebe. Přitiskl by je k sobě a na prsa by se mu položil. Pod hlavu dal by mu svou pravici a svou levicí objal by je pevně kolem pasu. A vyprávěl by, mlčel by, na věčné věky by se zavazoval.
A Magdalena pocítila by, jak ji opravdu má rád, že nepřišel loupit, ale že přišel — se dorozumět. Že má mnohé, co patří jenom jí a co nedostane nikdo jiný mimo ni. Ze pro ni bude teď žít, že bude na ni vzpomínat, že bude na ni pamatovat, že jeho sny budou jí plny .. .
Teď ji viděl nahou před sebou.
Vrhne se k jejím nohám, ze všeho se jí vyzpovídá. Řekne jenom její jméno. Pak ji chytí pod paží a — — Krásný měsíc znamenal rok ....
— A krásný měsíc skončí v století.
Episoda s Martou vstoupila mu na mysl.
Jaká chudoba! Tři roky trvala a skončila za honem spuštěnými záclonami. Nechuť zmocnila se potom jeho života. Pak to přišlo všechno ostatní: že všechny ženy jsou si podobny, že každá dá se přemoci, že každá dá se koupit, a že není, není mezi nimi jedné, která by dovedla si připoutat muže ke svým bokům. Právě boky to zapovídaly. A sjíimi prsa a hlava a nahá šíje.
Život začal se probouzet v každém koutě. Byly tu skutečné tvrze a pevnosti!
Odvážným patřil jen života květ!
A tichým a zklamaným někdy výjimečně!
— Zmeškat vlak! Nu ano, bylo to nutno . . .
Stála před ním a dívala se do kraje. Mlhy za- stíraly poněkud výhled. Ale proto přece v dálce bylo jasno. Za pěti vrchy. Tam — hle! hle! leželo hnízdečko pod horou. Tam byla i paseka, kde se setkali, zřícenina, kde se o něho bála, řeka, u níž truchlili, myslivcova chýše, kde nebylo radno prodlévat v osamění . . .
A teď to všechno leželo přikryto bílým příkro- vem. Kopce na právo zažloutly a zesinavěly. Drobný déšť začal se ozývat. Rozšeptal se lesem, rozšeptal se i v jejích vlasech.
Stála a hlavu o ruce opírala. Těžko bylo jí se loučit s pohádkou léta. Tomáš měl odjíždět. Zítra měl už být v cizím, neznámém městě! A teď už mohl jí jenom psát. Milovala ho, nemohla se nasytit jeho lásky . . .
— Nebuď tak zamyšlena!
A Tomáš lehce položil ruku na její rámě. Jeho tvář byla oživena zvláštním úsměvem. Ale Magdalena mu nerozuměla, proto se dívala trochu zmateně . . .
Tomáš za to měl vesele jistý pohled. Právě před okamžikem za jejími zády narovnal si hodinky pro svůj čas: o celou hodinu zpět.
XCVIII.
Zašli na chvíli do starého pavilonku nad hlavní stezkou. Déšť začínal být nesnesitelný. Ale po chvíli přece trochu ustal. . .
Magdalena dívala se na Tomáše. Byl nějak neobyčejně vesel, oči mu zářily, tváře hořely a jeho ruce byly plny laskavosti. Tak, jak teď před ní přecházel po shnilé podlaze, sítě pavouků nad 20 sebou, byl podoben onomu muži, který ji kdysi ve snách navštěvoval. A tenhle byf k tomu ještě krásnější — když byl už milován. Kdyby byl Tomáš zavolal aspoň jednou na ni — byla by bývala jeho na pouhé kývnutí. Ale on měl něco za lubem!
Nechtěl se přenáhlit. . .
Už začínala milá a nevinná hra o — všechno!
— Tomáši!
Magdalenin obličej byl nějak ustrašen.
— Tomáši, zapomněli jsme na čas!
— Je — pět hodin!
— Pět hodin? Pak máme svrchovaný čas dát se na cestu k nádraží! Pojďme! Podíval se na ni a svěsil hlavu. Jak jí to měl všechno říci? Opuštěnost a sklíčenost vedrala se mu náhle do srdce.
— Magdaleno!
Nu — ano — nemohl ani promluvit! Polykal sliny a hlavou potřásal — nebylo to nic plátno. Slova byla zaškrcena. A tak — tedy ...
— Magdaleno, zítra — — Nemluv, nemluv o tom!
— Vidíš — snad se o mne bojíš. Tušil jsem to.
A zase se zajikl. Můj bože, co to znamenalo?
Byl najednou ulekán jako osmnáctiletý při prvém vyznání lásky! Byl dokonale zmaten, nevěděl, co říci. A tak začal znovu výkřikem, který byl klíčem ke každé rozmluvě, kefkaždéfvroucnosti.
— Madgaleno, věříš mi?
— Ano.
— Myslím, nemůžeš-li na mne zapomenout?
—- Nezapomenu.
— Proč?
— Protože jsi můj.
— A ty moje? Opravdu? Celá, celičká?
Nelíbal jí. Hlavu držel jen mezi rukama a díval se, díval . . .
Její zlaté vlasy! Její zářivé oči! Modro nebe a záře měsíční . . .
Jak jen to venku zase krásně pršelo!
— Magdaleno!
— Tomáši! — Bude už svrchovaný čas!
— Vidíš, že venku prší!
— Ano, ano. Ale my musíme jít?
— Což pak nemůžeme se tu ještě chvíli zdržet? Je tu tak pěkně.
— Ano, ano . . . Ale vlak mohl by nám ujet.
— A kdyby ujel?
— Ne, to se nesmí stát!
— Proč by se to nesmělo stát?
— Musíme se dostat domů.
— Domů? Ach, dušičko moje! Dneska už se tam asi nevrátíme. Neboť teď právě — za čtvrt hodiny vjede vlak do stanice . . .
— Koliky je? Čtvrt na šest!
—* Ne. Čtvrt na sedm. Však venku začíná se soumrak. Hodinky jdou mi pozdě o hodinu . . .
— A ty jsi o tom věděl?
— Ano.
— Tomáši!
— Nelekej se! Co je ti?
— Proč jsi mi to udělal? Proč jsi nebyl upřímný?
Naklonil se těsně nad ní. Vzlykala. Nesměla se dát do pláče! To zase přikazovala Tomášova rozhodnost.
— Magdo, udělal jsem to schválně. Není možno, abych odejel jen tak od tebe. Mám tě plnou duši, mám tě plnou hlavu, srdce mi přetéká láskou k tobě. Vždyť — teď, když jsi zbytečně smutná, mám radost, radost v srdci. A my budeme - tedy — dnes — spolu . . .
A to ostatní už ji jenom došeptal. Bylo to něco prudkého jako oheň a chladného jako led. Magda- lenin obličej byl vzrušením změněn k nepoznání . ..
— Svoluješ? Musilo se to stát. Magdo!
Začal ji líbat. Zprvu zvolna, ale pak divočeji a divočeji. Vrhal se na ni jako bouře, nedovedla se mu vytrhnout. A kdyby celý svět v té chvíli byl mu nad hlavou ustrnul zdrcující tíží — všechno bylo jedno a jedno bylo vše!
— Magdo!
Vyzvedl ji do výše a pásl se na jejím ohromení. Její prsa chvěla se děsem i rozkoší!
Zvonal spustil ji na zemi . . .
Tu najednou ucítil její ruce 11a svém týle. Byl se obrátil, aby si oddechl.
— Tomáši!
Její hlas byl pln zvláštní něhy. Její oči však se k němu nepozvedly.
— Tomáši!
Teď to vypadalo, jako by o pomoc volala.
— Tomáši, pojďme domů!
Zasmál se hlasitě. Jak se mu to všechno najednou roztančilo před zrakem!
— Magdo, což pak šílíš?
O! To byly náhle hrdinné chvíle! Stála a chvěla se na celém těle. A přece mezi rukama svírala každý okamžik. A svou vůlí, svým rozumem začínala rozhodovat.. .
— Ne, my půjdeme — domů!
— Blázníš?
Nešílím. Neblázním. Půjdu třeba sama!
. Magdo, nemáš mne ráda?
Řekl to smutně a viděl, že ji to dojalo: Rozhněvala jsi se na mne snad, že jsem to vše nastrojil, viď? Nuže — ano — jsem vinen. A radostně vinen. Magdo, budeš mou! Nevím o ničem jiném a nechci vědět. Půjdeme dolů, do hostince — pokoj je zamluven . . .
— Nepůjdu. ■ — Donesu tě tam!
Nedoneseš!
Bojíš se někoho?
Tebe.
— Mne? Magdo! Mne že se bojíš? Vždyť jsem tvůj milý!
— A právě proto se tě bojím!
— Ale pak je tedy všechno, všechno vyhráno!
Rozeběhl se za ní. Vyběhla na pěšinu. Ale po několika krocích se zarazil.
— Magdo!
Prohra — začínala . . .
— Tomáši, nikdy — pamatuj si — nikdy! Půjdu domů.
— Zabiješ se! Je tma, Vítr a déšť.
— Kolik je to hodin cesty?
— Což vím?
Zvláštní vztek zalomcoval náhle Tomášovým nitrem. Všechno hroutilo se opět, opět v niveč! A zrádná, bídná, hanebná komedie odehrávala se i poslední den?
— Magdo!
Chytil ji a strhl na sebe. Oddychoval, jako by byl letěl půl míle.
— Magdo, šílíš. Podívej se přece jenom kolem sebe. Už je — sedm hodin. A tady před tebou to jsem já, tvůj Tomáš. Znáš mne přece? Já — já — já — klečím před tebou a prosím tě'na kolenou: Buď moudrá! Buď milosrdná! Opravdu! — Do mokrého mechu klekl před ní a ruce sepjal.
— Tomáši, to není možno. Rodiče — Ne, ne! Teď jsem to já, já! Mám tě rád! Což to nevidíš?
— Ano! ano! ale považ jen! Zítra odjedeš. Budu sama . ..
— Proč se mi bráníš?
— Nemohla bych se jim podívat do očí!
— Ne! Budeš mou! To tě ospravedlní!
— Nemohu! Nemohu! Pojď, půjdeme!
— Kam?
— Domů!
— Je to nějakých šest hodin cesty. A já přece neznám tu nic, pranic. Noc nastane . . .
Šest hodin cesty! Můj bože!
— Nevydržíš toho! Magdo! A déšť — slyšíš jej? Vždyť by tě to zabilo! Nejsi zdráva. A tam dole — samotnu — spát tě nechám.
— Ne, nikdy ne!
— Uvidíš, že zbloudíme!
— Pojď!
Tu ji chytil kolem pasu. Rázem vyzvedl ji do výše. Nějakých tři sta kroků nesl ji dolů. Pak mu ruka zemdlela. Pokus se nezdařil. Násilí bylo směšné. Ano — bylo nutno — nějak poslouchat.
Temno začínalo. Hustá mlha vrhala sefna silnici.
Teď ji viděl Tomáš před sebou, jak ji sledoval kdysi na mapě. Tu v právo, tam vlevo se zatáčela, pak kousek cesty podle potoka, skála v právo, vesnice a pak — noc na všech stranách . . .
— Magdaleno! Budu proklínat tento den!
— Neučiníš toho! Máš-li mne rád, k srdci mne přivineš a povedeš!
— Nevím, miluji-li tě dosud!
— Pak mne aspoň doprovoď! j| — Bude to pekelný tanec! fKi >i Stráň řítila se za nimi. Svět zavíral se jim před očima. Vyhnanci dali se na cestu .. . Žena měla slzy v očích, muž se hořce smál... — Chacha- chachachacha!
Tomáš a Magdalena?
To už začínala být zmoralisovaná legenda . . .
XCIX.
— Vraťme se! Jsi umdlena!
— Ne! Pojďme!
Šla velmi udatně. Déšť padal jim do tváře, vítr zabouřil jim chvílemi nad hlavou. Lesy v právo černaly se mnišsky a nevlídně. Šumělo to v nich, jako by se tam rodila řeka. Tmavé kouty šklebily se mezi stromy. Noc začínala . . .
Tomášovo pobouření neznalo mezí. Ještě po půl hodině cesty věřil, že všechno se utiší.
— Magdaleno, vzpomeň si jenom, že jsme se milovali! Á všechno odpusť a — vraťme se! Mám strach, že tato noc ti ublíží. . .
— Tomáši, věř mi, srdce necítím.
— Pak — pojď ke mně!
— Odstrčil bys mne možná, neboť já — se nevrátím!
— Nevrátíš se?
Sama to ucítila, kam by to bylo mohlo dojít! Uhodit mohl ji. Odstrčit. Však už opravdu zoufalství začalo mu klíčit v duši. Po takovém očekávání najednou nevysvětlitelná tvrdohlavost.
Po neikrásnějších snech opět dolů — dolů — pod vlny! Dolů s korábem! Byl děravý. Byl bez plachet. Jaký měl vlastně účel na světě?
Hehehe! A jak to tak nějak — hezky — hezoučky — všechno začínalo! Náhlá vášeň, náhlá láska, náhlé rozhodnutí, měsíc uplynul a .. . milenci jdou blátem šest — osm hodin k domovu, o který se vlastně nikdy nestarali!
A to všechno způsobilo — otevřené slovo. Úskok — nutný úskok — ji poděsil.
— Magdo, kdybych ti to byl dnes pověděl rovnou před odjezdem, byla bys jela?
— Ne.
— A což kdybych byl náhle před tebou objednal pokoj tam — dole — před svědky? Byla bys zůstala?
— Ne.
— Kdo ti to poroučí?
Tomáš prudce chytil ji za ruku.
— Moje láska k tobě.
— Nemluv o ní! — Rodiče!
— Ano — i ti!
— Jsou první!
— Nejsou!
— Jsou ti dražší než já i ty sama sobě!
— To není pravda!
— A proč tedy tohle vše?
— Pro nás, pro oba.
— Bojíš se — máš strach? Chci přece — či chtěl jsem! — u tebe zakotvit na věky ...
— Nemluv o tom! Nedovedu si to představit!
— 1 mně mizí to teď z hlavy.
— Tomáši!
Přeběhl na druhou stranu silnice. Tam opřel se o hladký, usmolený a mokrý kmen stromu a vzlykal. Nedal se upokojit. Se vším tedy^to^byla jenom — náhoda! Ta mu to všechno nařídila a té on náhle musil být poslušen! Náhoda, náhoda, svatá náhoda šklebila na něj svá bezzubá roztomilá ústa. Nacpal ji, nakrmil ji, a sám měl teď hlad, hlad, který by i boha s trůnu sesadil. Však už to začínalo — však už to přicházelo . . .
Tam uprostřed silnice — stála zase, zase jenom stála a stála ... A teď ani neplakala! Čekala, až se Tomáš zvedne a až se dá znovu na cestu s ní! Kdyby jí tak najednou řekl, že v nejbližší vesnici se zastaví a že nepůjde ani krok dále? Divoká nenávist rvala už srdce. A kdyby ji pak, pak viděl ustrašenou u svých nohou! Ponížila ho přespříliš, mnoho, mnoho poroučela, co ani smyslu nemělo! A naposled byla to všechno komedie! Pustá, nudná hra s jeho srdcem! Magdalena hrála si na nevinnou chachacha!
A to snad proto, že některý z mužů už ji měl. Vrhl se na ni, přiškrtil ji, a ona se mu vzdala, vzdala bez boje!
Ale tady — při Tomášovi mohla být udatná. Neboť Tomáš zapomněl být útočný ve chvílích, jež se k tomu naskytovaly. Ztratil to s očí, zapomněl, že by se to vůbec mohlo stát. Veliký, svatý, svatě krásný a krásně nejsvětější život — život — chtěl se nějak uplatnit, klobouček smekal a zavedl ho k hysterickému děvčeti .. .
Nu — nu! Ovšem! Vzlykala a čekala . ..
— Pojďme!
Sotva ji vzal pod paží, vzpomněl si, že ji měl rád. Teď už to nebylo pravda. Patřila — celému - světu - jak pak ji mohl milovat?
— Patřila celému světu!
A teď byla zbabělá, žensky tvrdohlavá! To nebyla hrdinná panna, která šla s ním, ale žena, která nechtěla si na pověsti uškodit! Už byla opatrná jako had, holubička ...
A jak byla šťastna! Hlupáka do sítě chytila, cizince, studenta, však už ležel na smetišti!
Tomáš ztrácel rozvahu.
Pekelný tanec skutečně — započal.. .
První vesnice objevila se před jejich zraky. Každý dům vypadal jak schoulený pes. Chalupa za chalupou a branka za brankou mizely v chřtánu noci.
— Pojď!
Magda těžce oddychovala. Nezastavili se. —. Prudká vášeň hárala v jeho duši. Musil ji nějak uklidnit. Vzpomínka za vzpomínkou padala jí za oběť. A každá měla teď na sobě pečeť podvodu. — Jak ho dovedla k sobě připoutat svým chladem při prvém vyznání! Bylo v tom něco příliš rafinovaného, málem sprostého. A on v tom viděl nové nějaké kouzlo, tajemství nad tajemstvím — a každá bříza na stráni mohla mu to říci: tajemství mělo shnilý kořen. U prsou to začínalo . . .
Kašlala...
Vítr byl chladný. Déšť neustával.
Šli teprve asi hodinu cesty, a už byli zemdleni na smrt.
Ale tu se Tomáš rázem vzpamatoval. Blýskání započalo v jeho hlavě. A to vždvcky znamenalo klidný, prudký čin.
Vzal plášť a přikryl Magdaleně záda. Byla již promoklá.
Ani nepromluvila . . .
Pak zavěsil si její rámě pevně pod své. To, oč se teď náhle jednalo, mělo nesmírnou cenu ...
A Tomáš počítal. Bude to trvat ještě několik hodin. Po hodině budeme znovu zemdleni. Půjdeme dále. Nezastavíme se. A dojdeme-li domů, při všech svatých a světicích živi už nevstaneme druhého dne ž lože!
Zavýskal do noci, zajásai, :o z křik 1 se, aby na sebe při tom nezapomněl.
— Pojď!
A pak řekl jemným, měkkým hlasem, za který ani ďábel byl by se nezastyděl: Je to pravda. Jednal jsem podle. Tvoje ctnost musí být zachráněna. Pojď, pojď, pojď — moje, moje milá! Pojď! Pojď!! Pojď!!!
.. . Klesala, vlekl ji...
Patřila — celému světu!
— Pojď! Dojdeme domů, musíme dojít!
Cítil, jak se třese, jak se hroutí . . .
Nepustil jí.
A znovu přes vesnici a kolem potoka, pevně, stále pevně vpřed! Bláto začínalo být nesnesitelné, vítr hučel, boty, šaty, vše bylo promočeno — ctnost musila být zachráněna ...
Patřila celému světu! Teď měla najednou význam! Teď najednou i život za ni!
Jak se to šlo vesele!
Cítil, že omdlévá únavou sám. Vzkřísilo ho to. Zasmál se a do lesa zahoukal. A najednou začal německy zpívat a francouzsky klít. Lál světu a bohu a panně Marii . . . Blábolil nesmysl za nesmyslem.
Magdo, kdyby mi chtělo jednou nebe požehnat, poprosím jenom o jedno — abys brzo umřela.
Tomáši! Pusť mne! Padnu!
— Pojď!
Vzepřela se mu ještě! Ale to už "byl poslední zbytek síly. V prsou to pekelně rachotilo a hlava byla uštvána ...
— A kdybys říkala, co chtěla, nedám tě dnes z ruky. Ještě dnes, této noci budeš doma, doma! Máš tam plno vzpomínek! Zahřejí tě, zachrání. A otec, tvůj otec — ! Co ti je? Ještě chvíli, dvě hodiny! A celý svět bude tě mít zase rád! Však nezáleží na ničem jiném než na — domácí posteli! Pojď jenom, pojď, pojď!
C.
Tma a hrůza srážely Tomáše k zemi.
Vzdoroval jim, nebál se jich. Šel neobyčejně jistým krokem, ani jednou se nezapotácel.. .
Jenom hlava, nešťastná hlava — ta šla jinou krajinou. To, co viděla před sebou, nebylo už ani světu podobno. Divné mátožné stíny kryly hory v právo i v levo, a každý pahorek měl výšku člověka. Na dlaň mohl se vzít, pohladit a hodit větru na pospas. Hračky míjely v právo, hračičky v levo. Tady se to zabělalo sloupem a tam boudou začervenalo. A na konec potácela se kolem očí skvrna za skvrnou, a každá něco znamenala. Ale — co?
Tomáš o tom nepřemýšlel. Neměl na to mnoho času. Neboť vichřice v jeho duši rozpoutaná přeletovala teď pouště a světy. Bezvýznamné dálky otvíraly se před ní. Palmy stály nad obzorem. Už zmizely . . .
A teď . . .
Hle, hle . . . ! Tam dole plazila se nějaká sebe- vědomá karavana! Muž a žena.^A té karavaně se o něco jednalo! Aby propašovala zboží pochybné jakosti. O čistotu srdce jí šlo — uprostřed pouště.
Chachacha! Nebyla to příšerná pohádka? Nebylo to poblouzení, za něž smysly nemohly? Nebylo to nesmyslné, zbabělé šílenství?
Ah! Magdalena nechtěla se podrobit, nechtěla se poddat. Pfí! Ona ani nedovedla být milenci odevzdána! Nedovedla toho prostě proto, poněvadž patřila — celému — světu, a teď se před ním chtěla zachránit.
A Tomáš přece k tomu světu nepatřil!
Měl jenom několik chvil z něho a to ještě vypůjčených. A heslo, pod nímž dnes chtěl by udatně bojovat, znělo hodně slibně: Sloužím — chci sloužit.
Křížová výprava ho odmítla!
— Hou — hou — hou — hou!
Potok zahučel mu po levé straně. Mlýn zapotácel se tmami, věc nepochopitelná a dravá, ke skoku připravená .. .
— Hou — hou — hou — hou!
A mezitím bylo v temné noci vidět, vidět bylo pěnu vody a její jekot pod tichým kolem. Jak to bouřilo a zpívalo divokým rytmem, svým rytmem rozvášněného živlu!
Teď — mohl ji chytit, přitisknout Magdalenu k sobě, pevně ji obejmout a vrhnout se s ní dolů.
Kdyby ji miloval!
Už bylo všemu konec!
Kdyby ji měl ještě rád! Kdyby mohl se odvážit pro ni nějakého nesmyslného útoku, nesmyslného šílenství — pro ni!
Ne —> teď už začali zase trpět. ..
— Jak se ti líbí tvoje cesta?
Už ani neodpovídala . . .
A bác! Najednou leželi v blátě, ve vodě v příkopě. Zašli příliš na stranu. Z dálky hřmělo to z mlýna pekelným hřmotem. To byla skutečně nádherná ironie! Místo do vody, s pathetickým gestem, najednou lidsky do louže, do bláta. Hezky neočekávaně a hodně upřímně!
A znova do kopce a zase k příkopu, chvilka váhání, v levo, v právo, mezi temnem lesa, bílé kameny po straně, chlad opuštěných luk, vichr nad horou, zima, déšť, jícen noci před nimi, za nimi . . .
— Magdo, jsi ještě živa?
Neviděl jí do obličeje. Beztvárná, černá hmota ležela mu v náručí.
— Magdo!
Vykřikl to vší silou. Děs a strach podlamovaly mu náhle kolena: Aby mu tak náhle uprostřed louže zůstala v loktech mrtva! Aby opravdu — zemřela? Přál jí to předTchvílí, ale teď — ještě ne! A vůbec — nikdy! — — Pomoc! Pomoc!
Chechtot živlů byl mu odpovědí . . .
Cl.
Za půl hodiny bylo všem silám konec. Magdalena se potácela. Nesl ji v náručí, nohy vypovídaly mu službu. Hustýj déšť neustával a vítr vzrůstal každým okamžikem . . .
Zastavili se.
— Otevřte!
Tomáš zabušil na vrata domu. Byl nízký, patrový sice, ale velmi nízký. A zrovna na kraji nějaké vesnice. Nade dveřmi visela svítilna a zelený věnec: Hostinec. $ Tomáš kopl do dveří.
— Otevřte! Otevřte!
Černá zachumlaná věc skrčila se^víkouiku. Plášť visel jí s ramenou, klobouk spadl nazad, vlasy, obličej, ruce, tělo — vše — část zříceniny . . .
— Otevřte! Otevřte! Otevřte!
Tomáš zařval jakoby smyslů zbaven. V hlavě hučel vodopád; starý vodopád trhal teď hráze a břehy. První mrtvola ležela už na právo. Konečně objevila se stařena se světlem ...
— Rychle! Horký čaj — a postel!
Ve čtvrt hodině bylo teprve všechno hotovo! A zatím seděl Tomáš vedle ní, vedle své bývalé lásky, a nevěděl co říci, co dělat. ..
Zbloudili. Kniha turistů leželajna stole. Ani po čtyřech hodinách nebyli by se dostali domů. A hodiny ukazovaly už jedenáct! Čtyři hodiny byli už na cestě a teď se musili - zastavit . . .
Magdalena odmítla čaj.
Nemohla sebou ani hnout. . .
^Její oči byly plny obrovského utrpení. Neviděla než černo, černo kolem sebe. A v té tmě vynikala jedna, jediná hlava. Ale — můj Bože! jak^jvy- padala! To že byla drahá, milovaná bytost, která seděla proti ní? To byl Tomáš? A to byl její — milý? Měl na sobě plno, plničko motýlů. Černí byli a každý pohyboval "¡křídly, jako by krev z něho ssál.
Tomáš vvpadal strašlivě. Byl promočen na kůži, jeho oči měly horečný lesk,^ruce byly rozšlehány větrem a deštěm. Ubohé ruce! Červené byly a neklidné, neklidnější než svit lucerny na stole. Chtěla se shýbnout, Magdalena, chtěla by je políbit. . .
O — svět se zatočil...!
— Jděte v právo první dvéře! Vše je připraveno! A kdy mám vzbudit?
— Po deváté!
Vynesl omdlelou po schodech. Za několik okamžiků byli sami, sami v pokoji. Dvě postele byly odestlány .. .
— Magdo!
Nehnula se.
Prudká lítost sevřela\Tomášovu hruď.
— Magdo, slyšíš mne?
Zaúpěla, jako děcko v kolébce zaúpěla...
— Magdo, moje Magdo!
Přece to tedy bylo ještě pravda!
Světnička byla prostě zařízena. Jediný polštář, peřina na posteli — tam umývadlo, zrcadlo, skříň, věšák a okenice pevně zavřené. Vždyť už lidé ani po horách nechodili ...
A teď najednou přišli dva,* kteří se^milovali. Přišli uštváni sami sebou . . .
— Magdo, moje, moje, moje děťátko!
Sklonil se nad ní a políbil ji.
Necítila jeho lásku se probouzet . . .
Líbal jí ruce i hlavu, celé tělo jí líbal ... Všechno, všechno teď musilo být odprošenn!
— Magdo, svlékni se! Jsme doma .. .
A při tom se dal do pláče . . .
Zvolna sňal jí s hlavy klobouk. Ubohé vlasy! Jak lítostivě dívaly se teď k němu! Byly mokré, zchumlané, pocuchané. Vzal ručn k a zavázal jím .celou" hlavu.
A pak třesavýma rukama rozepjal kabátek. Kus po kuse mizel šat zvolna s jejího těla.
— Magdo!
Můj bože! Což kdyby tak byla otevřela oči? A kdyby byla viděla, že on ji náhle — vidí?
Viděl ji celou, celičkou před sebou. Mladé, slabé tělo, nebesky krásné. Srdce počínalo pravidelně tlouci. Teď se znepokojilo. Teď — ó teď!
— Nevykřiklo!
Držel ji nahou v náručí. Viděl na okamžik její prsa, byla útlá, kvetoucí. Ruce, šíje, hlava, krk, břich — vše to — jen se mu mihlo před očima. Přikryl ji.
O . . . svět se zatočil!
Musil se opřít o pelest, aby se vzpamatoval. První strašná myšlenka proletěla mu hlavou: Magdalena je nevinná, a ty's ji zabil!
Vzal peřinu se své postele a polštář a zabalil ji celou do ní. Ale snad — už tato pomoc — byla — marna!
— Magdo!
Měl plno slzí v očích. Chvěl se, jako by dosud šel po silnici. Tma a déšť a vítr útočily v okenice...
— Magdo, dobrou noc!
Usmála se! Jaké blaho! Bylo to možno, že se usmála?
— Magdo, dobrou noc!
Ne — nic se nepohnulo. Jenom v hlavě a v srdci to náhle prasklo, jako když se člověk rozpadá . . . Jako když ránu do týla někdo zasadí. Tomáš shroutil se na podlahu.
cm.
Nedovedl však usnout, ani bdít. Obé bylo nemožno. A jak jenom s někým rozmlouval. Říkal mu „ty" —ale bůh to nebyl. ..
— Nu, vidíš, vidíš — brachu — kam jsme to spolu dopracovali . . . Nediv se, že ležím na podlaze a že nemohu se hnout. Nediv se také tomu, že chci plakat a nemohu. Mám něco v krku, co mi dusí moji tesknotu. Sráží se mi to všechno, píchá to a pálí. Je to krásné povětří tam — — venku . . . Bylo velmi roztomilé. Pozdravuj bílý milník, u něhož jsem ponejprv kles'. Nestalo se mi to nikdy v životě — za čas ale tomu přivyknu. Nebude to ani nic zvláštního. Středem ulice půjdu a pak padnu na kolera. A přede všemi to řeknu: Lidé, paní, sestro, bratře, znáš mne ještě — chcete mne mít rádi? Nepatřil jsem vám nikdy docela, ale teď čekám na vás za všemi rohy. Prosím vás, podejte mi někdo ruku — nemohu vstat. . .
Huhu — jak to studí! Jak ubohý kout civí tu na mne i se stropu! Naposled vstalo už slunce za horama . . .
— Magdaleno!
To řekl hlasitě . . .
— Nemohl jsem jednat, než jak jsem jednal. Ví to bůh na nebesích, miluji tě! Vezmu si tě za ženu. Budu pracovat, do úmoru budu pracovat, abych mohl s tebou žít! Ano — odjeďme spolu někam, kde budeme sami. Ty — budeš poroučet — já — já . . . Ach, moje hlavo! Vždyť se podívej, podívej! Vše, co jsem a co mám, všechno, všecičko je tvoje, je tvoje .. .
— Pane bože, otče~"náš v nebesích . . .
A po chvíli ohromujícího ticha: — Ne ty, ale já měl být souzen ... Ty jsi nevinna, stokrát nevinna . ..
— Magdaleno!
Ale nežli vztáhl po ní ruce, co mu to dalo námahy!
— A ty se ještě směješ? A ty se ještě šklebíš? Jdi si jen do bláta kde jsi se zrodil, jdi! A neproměňuj se! Říkají ti všelijak, ale já dám ti jedno jméno a po něm zmizíš jako před znamením utrpení. Víš — ty, čím vlastně jsi? Pohůnkem jsi. A víš — jak veliká je tvoje říše? Chechecheche! Raději o tom nemluvme! A ty — cože? Ještě říkáš, že símě života, ač malé, má obrovský význam? Co mne dusíš, příšero?
— Magdo!
Vidíš, teď se pohnula, a už utíkáš. O, tak tedy na tebe! Neštěstí tě nebaví? Což? A velké štěstí teprve ne? Hoho! To byl pitvorný obličej! Nestarej se však o mne! A neproměňuj se!
— Ta prsa, ty rty, ten obličej, ty vlasy — známe to, známe! Ale to už je přece otřepané.
Tím už dnes nikoho nechytneš. Však už vím, co jsi: Lež života. Říkáš, že žiješ, a jsi mrtev. A jen když spíš, myslíš, že žiješ. Ale ty nejsi — vůbec živ...
Jediný, kdo žije, jsme — my. Ona a já. A mimo nás snad jen bůh těsně u nás ...As tím ty se nevyrovnáš — nikdy ... Jsi podlý a chvilkový ...
— Magdo!
Nehýbala se . . .
Tomáš nadarmo čekal na její odpověď. Červená barva zalila mu znova oči. Sotva že se k posteli dovrávoral. Padl na ni jak zabitý . . .
A pak začal zase příjemný vodopád hučet a hřmít. . .
—" A třeba zuřila bouře a tma ťostla každým okamžikem, proč se ke mně nepřitiskneš? Neboj se! Neboj!
i. Chlad pronikal údy ... a peřiny nebylo, ani pokrývky! Magdalena musila být zachráněna před katastrofou ...
— Pane bože, otče náš v nebesích . ..
Tomáš neuměl se modlit. ..
— Zachraň ji, a budu v tebe věřit. . .
To byla bezvýznamná podmínka. — On — kterému Tomáš tykal, nořil se zase z temnot. ..
— Je spravedlivá pro celý svět...
— Ano — a proto jsi ji zabil!
Strašlivá tvář měla náhle Tomášovy rysy!
— Patřila — celému — světu — musila mu patřit!
Houhou! S Tomášem zatočil se znovu celý svět... A pak bylo slyšet ticho, ticho, které prolamovalo hráze ...
Povodně už se Tomáš nedočkal.
Usínal. ..
A z ticha zaznívalo to náhle bolestně: Tomáši!
A po chvíli: Ty — můj — jediný — milý!
Magdalena se probouzela .. .
Nemohla pochopit, kde jest. Černo, temno bylo kolem ní. Na prsou ležel jí balvan či skála. Ne — peřiny to byly. Dvě bílé, velké peřiny. Můj bože, košilka byla dole ... Hlava pálila a vlasy jak studily! Co to bylo pod nimi? Divná, podivná věc nějaká. . . Uzel... Co to bylo? A kde že to byla?
Chtěla se zvednout a nemohla.
— Tomáši!
Kdyby se byl probudil! Na prsa byla by mu ulehla a přitiskla se kněmu . . . Můj bože, jak byli oba nešťastni! Ještě že veliká, dobrotivá ruka tiskla ji celou zpátky do podušek! Nebe i země byly by uviděly i v tmách lásku, jež musila zahynout.
CIV.
Když se Tomáš probudil, zahleděl se v právo. Postel byla prázdna. Magdalena odešla. Umyl se tedy, urovnal trochu oděv na sobě a sešel dolů.
Seděla už za stolem, sklenici mléka před sebou. Když otevřel dveře, napadlo ho, že vchází do vězení. Tupá lhostejnost objevila se náhle na jeho tváři . . .
— Dobré jitro!
— Dobré jitro!
Nevěděl, má-li se posadit k ní, či má-li si sednout stranou a čekat, až sama ho zavolá. Díval se na ni, a lítost s bolestí rvaly mu srdce. Hlava, oči, tvář, vlasy, ruce, všechno mělo na sobě stopy zoufalého boje. Jmenovitě obličej byl přímo znetvořen. Co v něm dříve bylo měkkého, vroucího, teď nemělo ani koutku, kde by si utrpení odpočinulo; mlha, půlnoční mlha vpila se do očí, do rtů i pod čelo. Úzko a smutno bylo z ní. A při tom neustávalo se celé tělo chvět. Prudký dech prsou znepokojoval nejvíce. I kašel se ozval. Byl krátký, ale rvavý . ..
Stařenka vcházela dovnitř.
Tomáš požádal o snídaní, aby předešel všem trapným otázkám. A pak zadíval se na mapu.
Nejbližší stanice byla vzdálena dvě hodiny cesty. Bylo nutno vzíti povoz . . .
Po hodině stará, rozviklaná bryčka zastavila před hospodou . . .
— A prosíme pány ještě o podpis!
— Je to tak nutno?
Vzal péro, aby se podepsal. Jako by se jednalo o nějakou smlouvu, tak se při tom tvářil. Pak zadíval se na Magdalenu .. .
— Prosím — učiň to sám! Nemohu — ani pero do ruky vzít.
— Smím . . .?
Chvíli se rozmýšlel a pak napsal ke svému jménu pevně a ostře: S chotí Magdalenou.
— Je to v pořádku?
— Ano!
— Pojďme tedy!
Stařenka vyprovodila je až na zápraží. Ubohá mladá paní! Nevypadala, jako by se vracela z výletu. Sukýnka sice trochu se vyžehlila, ale vlasy, živůtek a rukávy na něm — všechno viselo dolů a nedalo se nijak napravit.
Koník se rozběhl. Už zmizeli za skalou . . .
— Pro smilování boží — Magdo — odpusť, všechno mi odpusť!
— Vždyť nemám, co bych ti odpouštěla . . .
Objal ji pevně kolem pasu. Cesta byla hrbolatá, vůz Klouzal se strany na stranu.
— Dojedeme teď včas na nádraží?
— Neboj se! Moje hodinky jdou dneska správně.
— Kdy jsi je rovnal?
— V noci, když jsme přišli . . .
— Tomáši! — Magdalena naklonila se "celým tělem k němu, viděl její oči pod svými. — Nepři- padá ti to trochu k smíchu? Kdyby byly bývaly šly tvoje hodinky správně, byli bychom se snad pohádali — a takhle, dnes teprve jdou dobře . . .
— Nerozumím ti . . .
— Kdybys věděl, jak byla ta stařenka hodná! Od časného rána seděla jsem u ní v kuchyni. Vypravovala jsem jí o tom, jak jsme zbloudili . . . Nedovedla to pochopit, ale pak jí to bylo všechno jasno ...
— Co pak jsi jí vyprávěla?
—■ Že jsme se vzali teprve nedávno ...
— Napsal jsem to tedy dobře?
— Co?
— Tam v knize cizinců — tvoje nové jméno?
— Co's tam napsal?
— Že jsi moje žena . ..
— Nu — to není pravda! Jak jsi ale hned čiperný! Víš — co? Dneska musíš ty sám zůstat chvíli u nás, než přijde tatínek. A povíš všechno, že ano? Zmeškali jsme. A tak jsme přijeli až — po půlnoci...
Tomáš udiveně pozoroval neklid její duše. Vzrůstal a sílil každým okamžikem. Co to jenom znamenalo? Bylo Magdaleně teď líto, že hodinky nešly opravdu o hodinu později? Co se jí to teď náhle rodilo v hlavě? Dojmy žádaly svou obět. Vzdávala se jim. Ale jak to mělo všechno skončit?
— Magdo — víš co? Zahal se hezky do pláště — tak! A teď si dej hlavičku hezky sem — na prsa — tak! A můžeš-li — dřímej!
— A vy jeďte hezky opatrně!
Přijížděli právě na silnici. Tomáš udiveně rozhlížel se po ní. Tu v právo ležela dubina a v levo myslivna. Za chvíli musili jet kolem topolu se svatým obrázkem na kmeni.
To byla přece známá cesta z nedávné doby?
Teď ještě kousek do kopce a potom rychle dolů. A tam v dálce ležel nejkrásnější ze všech světů! Hory a dvě vesničky věnčily obzor. A mezi nimi modraly se lesy. Ptáci kroužili nad nimi. Den byl pln vůně z jehličí a nedávného deště ...
Tenkrát, když tudy Tomáš kráčel sám, bylo tam dusno k zalknutí. Teď, když tu jel se svou chorou láskou, země byla krásnější než na jaře.
Magdalena spala.
Tomáš sám nevěděl, bdí-li ještě či sní-li . . .
Zrovna dojeli k nádraží. A přece měli již svrchovaný čas. Za několik vteřin vjížděl vlak do stanice.
Za čtvrt hodiny byli — doma . . .
Magdalena sama požádala o Tomášovo rámě. Nemohla pochopit, jak se to stalo, že už šli kaštanovou alejí. Po několika minutách dostali se přece až do městečka . . .
Teď šla zase sama.
— Proč se mne nedržíš?
— Pst! Tady to nejde! Však víš sám, že se jmenuji Magdalena Mečířova — tady se nedají obelhat ani ošidit. Pst! Pst!
— Upadneš! Jsi slabá, unavena!
— Teď — doma? Co tě napadá? Podívej se!
Zasmála se a rukama pohodila. Ještě dost dobře se ji to podařilo. Přešli náměstí, přešli ulicemi, uličkou . . .
— Nu pojď tedy!
Síň byla pustá a prázdná. Před domem nebylo ani dítěte.
— Nu — pojď!
Ale sotva vešel za ní, za dveřmi — objala ho a líbala na rty a na oči, po celém obličeji: A teď mi nesmíš odjet, nesmíš. Umřeme spolif — chceš? Ale — co to mluvím? Budeš mne mít rád — viď? Nemohu se na tebe ani podívat — jak tě miluji. Ne — nedívej se na mne — a nechoď za mnou! Dobrou noc! Dobrou noc!
CV.
— Dobrou noc!
A slunce svítilo do ulice!
Chtěl se rozběhnout po schodech k druhým dveřím v právo — stál zatím jenom a naslouchal. Teď začínal tam asi výslech. Ticho . . .
Což pak jim to bylo jedno, přišla-li dcera v noci__ domů, čili nic? Přivykli už tomu?
Poslouchal.. . Ticho. Kdyby aspoň jeden hněvný hlas byl se trochu rozkřikl! Eh! Eh! Kdyby slyšel aspoň kus rozhovoru, v němž mluvilo se o něm, o Tomášovi!
Najednou cítil zuřivou touhujít nahoru a vyznat se ze všeho i před macechou. Řekne jim: Ano — já —člověk, který neměl nejmenšího práva k podobnému jednání — chtěl jsem včera v noci vzíti vám dceru. Chtěl jsem, aby byla jenom moje. — Vymkla se mi a —teď trpíme oba. Jděte stranou! A nechte nás chvíli o samotě!
A pak by šel, objal by jí kolena a řekl by: Magdo, moje Magdaleno! Ty víš, že tě miluji a jak tě miluji. Nechtěl jsem si s tebou hrát, ale chtěl jsem si být sebou i tebou pro nás nyní jist. A tak jenom stalo se, co se stalo. Mám doma matku. Když se na ni podíváš, ani bys neřekla, že je to moje matka. A přece máme spolu mnoho společného . . .
— Co?
To všechno byla sentimentální nálada po vzteklém očekávání. Co mohla mít Magdalena společného s matkou Tomášovou? A nač si vůbec teď náhle vzpomínal na domov?
Ano — ano — jednou ze všeho se vyznat a po druhé na kolena padnout... To proto, že — jsi unaven!
— Dobrou noc!
Zamával rukou a potácel se domů .. .
Ulice měly neobvyklé vzezření. Okénka nedívala se už tak důvěřivě jako dříve. Za každým seděla teď kočka a drápky si brousila. Na koho? — Na lidi, kteří měli — málo rozumu . . .
... A náměstí — jako když vymete.
Teď jistě každý šel na práh a díval se za Tomášem. Zchumlaný plášť visel mu s ramenou. Klobouk vypadal jako věrný jeho kamarád. Kalhoty, boty — vše v nepořádku.
Nezastavil se. Už aby byl pryč!
A doma vrhl sebou na postel a ztěžka vzdychl. Strhl kabát i vestu se sebe, aby mu bylo lehčeji.
Ku podivu! Najednou se mu zdálo, že se jakživ nesvleče! Hm. To bylo hezké nadělení! Rýma a kašel a nastuzení. Trochu horečky — nic více! To se dalo ještě zahnat.
Jen se pořádně zapotit, zahřát a na nic nemyslet . ..
— Dobrou noc!
Šel a zavřel dvéře na zámek.
A pak si ustlal a lehl. Bylo půl páté, pět.. . Usnul...
Divoké sny strhly ho mezi sebe. Velicí, obří lidé přecházeli pod ním,'po" pěšině. Seděl a díval se na ně. Táhli někam do boje. Každý měl kladivo na svém rameni a oštěp v levici. Vypadali velmi směšně. Jeden z nich se zastavil. Byl totiž uviděl Tomášův výsměšný pohled. Chtěl něco říci, když mu náhle veverka skočila na krk. Nemohl se jí zbýt. Kroutil se na levo, kroutil se na právo, červené zvířátko nepopustilo. A oba se menšili a menšili. Teď byla už z něho jenom lísková větvička. A na větvičce oříšek. Lup, lup!
— Táhneš!
Ještě se dály ve světě zázraky — ne? Veverka zlámala si zoubek na oříšku a umírala ... A ze skořápky lezl teď pavouk, černý a nohatý, a začal veverku obtáčet svými vlákny. A hop a klips! najednou se veverka vztyčila. Ale už to nebylo zvířátko z lesa, ale tanečnice na jevišti. Měla roztomilou hlavičku. V právo a v levo se uklá- něla, a černý pavouk neustával chvět nohama. Tanečnice se otáčela. Už z ní nebylo vidět nic než její temné oči. Šaty začínaly být příliš obtížné. Udivený obličej zíral z nich.
Pavouk se rozehnal. Výkřik úzkosti a — — Hurrá!
Teď to šlo vesele! Pavouk se sice rozloučil s čelistmi i se životem, ale šaty byly dole — překousl je.
A teď to byly bílé kalhotky, třásně kolem nich, bílý živůtek a mezi ňadry dvě bílé růže. A v každé ruce bílý závoj ...
Flétna se ozvala. A po chvíli housle.
Ale — co to?
Kdo to kazil nápěv?
Pořád někdo tloukl na kulisy. Hřebík tam povolil, přibíjeli jej. Což pak toho nemohli teď nechat?
Tanečnice sama se zastavila v kroužení. A než se kdo nadál, už ležela na zemi. Mrtva. Ručičkama zamávala, poslední polibek poslala do vzduchu všem na památku . ..
— Ah! Ah!
...Babička, babička přišla na návštěvu! Proto to vypadalo, jako by hřebík zatloukal. Neměla ani kousek masíčka na prstech. Klepala, až se doklepala.
A ted obrátila hezky dcerušce kapsičku na ruby. Nic. Ani v kalhotkách vzadu nic. Mezi závoji zlatá nit...
Vezme ji babička, zatáhne za ni...
— Vida, vida! Člověk by ani neřekl, že stařenky vědí tak málo. Jenom v celku mohla dceruška dělat dojem, babičko: zlatá nit nebyla něco vedlejšího. Jen si ji vezmi! Ale ne tam, kde je uzel! Vidíš, vidíš! Co že? Had že se z niti udělal? Pusť ho! a teď mu honem šlápni na hlavu! Rychle! Jedna! Dvě! Tři!
Utekl! A dceruška sedí a vzdychá a ví, že není krásná ... Je bledá, nevyspalá, mrtvě neživá . . .
Přicházejí znovu obři a veverka a pavouk, a všichni dívají se na opuštěnou tanečnici. A nikdo neví, co by poradil. ..
Přichází i babička, do kapsičky dukát dává, a do druhé druhý, na krk šňůru perel zavěšuje a do závoje plete novou zlatou nit... Teď dělá uzel — uzlíček ...
Pš! Oheň vyrazil nad závojem„ Diví se obři a odcházejí...
Veverka chtěla by ráda pomoci, ale zoubek začíná bolet.
A pavouk přiznává se, že jeho pavučina patří — minulosti . . . Nové už nesvede za nic na světě . . .
Sedí matka a dceruška u stolu a čekají na nový život. Lampa svítLna'" stole. Půlnoc hučí pokojem ...
CVI.
Sychravý den díval se opět do oken.
A Tomášovi bylo přece horko. Otevřel okno a hned je zavřel. Horečka se hlásila. Cítil ji v celém těle. Hlavu mu objímala a prsa tížila. Nedovedl se jí zbavit. Chodil tedy z?tím z kouta do kouta a počítal kroky ...
— Počkej, však mne pustíš. Nechytila ty's mne, ale já tebe si zavolal. Všechno z ukvapenosti, z pošetilosti. Byl jsem příliš povolný, a nemusil jsem být. Neboť Magdalena nebyla silnější než útok půl hodiny trvající. Kdyby tu byla bývala železná a laskavá vytrvalost, všechno mohlo být zachráněno. Ano '—> všemu mohlo býti lépe! Jen necouvnout, nejednat náhle příliš lidsky, nevěšet hned hlavu a nechránit se provést na druhém násilí.
Vždyť se dostavilo tak jako tak.
— Pojď! Pojď!! Pojď!!! — to byl jeho hlas a surový a výsměšný. To byl jeho zrádný povel do bitvy, v níž mohlo všechno zahynout. Vzalo si své bojovníky a znetvořilo jim obličeje — nepoznali se najednou. A jak se dostali do bouře, hlavu ztratili . ..
A teď leželi, churavěli, stonali. ..
Veliká vášeň měla teď jenom promočené podešve a loupání v kostech. A možná, že po dvou dnech nezbylo po ní ani památky!
Tomáš s hrůzou díval se sám na sebe. O čem to přemýšlel? Co si to všechno vymýšlel pro svůj neklid?
Což pak nebylo jisto, že Magdalena byla teď hodně churava? Možná, že na posteli ležela a bolestmi vzdychala, holubička nevinná?
— A ty na ni zapomináš. Mizerie — drží tě za krk. Propadl jsi jí úplně. Nikdy nebudeš milovat, nikdy nebudeš vědět o sobě, co jsi a co pro koho znamenáš.
Tomáš tloukl vztekle pěstí do zdi: Je dvojí druh lidí na světě. Jedni, kteří neznají nic a žijí, jak žijí. Ti mají právo existovat. Jsou podobni hmyzu na dně mořském a plynům v podsvětí. Reformují svět. Ti jsou jediní dobří. A jsou lidé, kteří znají vše a žijí, jak žijí. Ti znamenají destrukci života. Ale ti se ještě nezabíjejí sami — Ale je tu zanedbané pokolení, které vyhýbá se světlu i stínu a které se rdousí samo v sobě. Lodi bez plachet. Proč nepřipravili už pro ně látku, která by je rozhodila do mračen?
— Pane!
Tomáš zbledl. Ten, kdo před ním stál, byl — její otec.
Suchá, malá postava šedivých vousů netroufala si ani oči ukázat. Pokorně a oddaně stála a chvěla se bázní a očekáváním ...
— Pane, nevím ani, jak vám říkají... přicházím k vám ... jako její otec. Vy víte, co se ... stalo ... Leží... nemluví a .... čeká na vás .. . Zašel byste k nám? Děkuji vám. Nesednu si .. . Mám — práci v továrně . . . Ale dnes . . . nebylo to již možné . .. vydržet. .. Celou noc nám fantasírovala ... a teď . . . ráno první její slovo patří vám ... Nemá již matky . .. Prohřešil jsem se na ní. . . Nehleděl jsem ... jí život trochu usnadňovat... Můj bože, doktor třese ... hlavou ... Hledal jsem vás již včera .. . nebyl jste ... doma ...
— Spal jsem.
— Celou noc probděli jsme u ní. .. Půjdete?
Teď teprve objevily se oči. Byly mužné, neobyčejně mužné. A jak se dívaly na Tomáše s prosbou, Tomáš viděl v nich rozkaz.
— Ano, půjdu. Ale dříve několik slov.
— Mluvte!
— Jsem vám cizí, ale vaše Magdalena mne zná velmi dobře. Nesmíme se tedy teď na sebe dívat — nepřátelsky.
— Nedíval jsem se tak.
— A přece mohl jste to učinit. . .
To byla zatím jenom r.utná obrana. Ale teď musil přijít i rutný, poslední útok, ze zálohy, který by donutil i slunce se zastavit. . .
Miluji Magdalenu. A zde máte mou ruku: vezmu si ji.
— Věřím vám — ale — odpusťte — nezbývá mi mnoho času . . .
Tomáš zčervenal studem i lítostí.
A pak — pomyslete si jen: ¡je nemocna na smrt...
— Není možno!
— Což pak se vám s tím nesvěřila?
S čím? S čím se mi měla svěřit? Náš poměr byl čistý, úplně čistý, nemluvili jsme než o sobě . ..
Můj bože! O čem to mluvíte? Vždyť jsem se na nic takového neptal.. .
— Pojďme tedy, pojďme!
Tomáš vyběhl první na schody.
v.v . - CVII.
Záclony byly staženy. Šero vládlo světničkou ...
— Magdaleno! Děťátko moje!
A při tom slyšel Tomáš svůj vlastnífhlas!
— Magdaleno! Magdaleno!
Konečně otevřela oči. Tomáš ani nedýchal. Nejdříve jak to kolem víček zacukalo, a pak jak se pohnuly.řasy. Jedna ke druhé jak se přitulila . . . A hle! Svět se ukazoval nad vodami . ..
— Nu?
Chtěl se usmát, ale nedovedl toho. Neboť Magdalena musila si několikrát protřít zrak, aby skutečně viděla. A ještě potom byla nad jejím čelem chmura náhlého překvapení — Tomáši!
To nebyl výkřik,-ale šepot, kterýj zaslechl jen ten, komu platil. Dvě ruce vypialy se do výše. Drahá hlava byla jim poněkud daleko. Přitáhly si ji tedy ...
Milenci dívali se na sebe .. .
To byla tedy Magdalena! Tato ubohá osobička, mizící v záplavě peřin. Ještě předevčírem v noci byla udatná a statečná až k nepříčetnosti. Předevčírem viděl ji celou, celičkou. A teď viděl jenom její obličej/a — sotva že stačil přehlédnouti jej celý. Tyto oči! Měly do sebe něco nebývalého. Všechno se v nich rozplývalo a sráželo. 1 jeho obraz byl velmi neurčitý. Temno obkličovalo ho se všech stran. Blesky rodily se v něm a daly se jenom tušit. Vypadalo to, jako by v nich zářila tajná pochodeň —katastrofy. Nos o dvou slabých křídlech ... Rty plné otázek a odpovědí a pře- sycené pobouřenou krví. Krásný ovál obličeje, korunovaný záplavou nejjemnějších vlasů . . . Což pak to byla ještě Magdalena? Nemoc dělala z ní ideální — tělo?
— Promluv! Promluv na mne!
Duše se mu vzbouřila. Teď on sám chytil její hlavu do svých dlaní, aby se mu ani na okamžik neztratila . ..
— Stůněš?
— Ano.
— Těžce?
— Ne!
— Otec byl u mne. Kde tě bolí?
— Všade...
— Co říkal lékař?
— Nevím. Ale, Tomáši — nač se mne ptáš? Nic nevím, nic. Je tu někdo? Hm. Zavři dveře! Tak! A teď si pojď ke mne sednout. .. Budu se na tebe dívat a snad ti budu něco vyprávět. ..
— A já?
— Nebude tě to mrzet?
— Magdo!
— Pojď sem, pojď sem! Slyšíš je, jak bije? Jak je to veselé, viď! A to všechno z toho, že tě — nemělo rádo. Pst! Nemluv! Ne, neboj se! Sem nechodí mimo lékaře nikdo ... Nu — a proč mne nelíbáš? Víc! Více! Ne tak! Jinak! Pomysli si, že — jsem tvoje. Prudčeji! Opravdověji! Ach, můj milý — kam jsme to spolu zabloudili! Nechoď ode mne! Zůstaň tu! Kam se to obracíš? Neplač! Však ještě není všemu konec! To jen oni tak říkají — ale my tomu nesmíme věřit... Vždyť my se budeme teprve milovat tak, jak jsi to chtěl. Musí to být. Bránila jsem se ti, bála jsem se tě. Nikdy jsem si to nedovedla představit, že by mne někdo mohl mít opravdu rád. Ale ty? Podívej se na mne! Mám horečku, ale to všechno z radosti, z radosti, že budu patřit tobě. Tomáši! Tahle košilka rozpíná se na levém rameni . .. — Magdo, mlč, mlč!
Byla ještě dítětem!! —To bylo její tajemství! Slyšel její srdce. Výskalo a jásalo. A snad už bylo pozdě!
CVIII.
Nechali je úplně o samotě. Tito prostí lidé vycítili ihned, oč se vlastně jednalo, a věděli hned, co bylo v tom okamžiku nejlepší. Otec chodil v kuchyni z kouta v kout a chvílemi vzlykal, matka sedíc u kamen modlila se modlitbu za modlitbou. Chlapec uděšeně zírd do světa ...
Po obkladech se sice nemocné trochu ulevilo, ale Tomáš nechápal ani toho. Jeho řeč počala být najednou zmatená a nepřesná . . .
— Věřil jsi mi?
— Ano, Magdaleno, ano — věřil jsem ti vždy. Trvalo to sice jenom měsíc, ale rok, deset let — chtěl jsem říci . ..
— A což do konce života?
— Ano, ano — až na konec íivota! Tak a ne jinak! Člověk vždycky musí doufat a věřit. Hm. Jen si to představ, Magdaleno! Jde člověk k oltáři, je nehezký, slabý, neduživý, ničemný— a s ním jde nevěsta krásná, zdravá, má slunce za hlavou a mraky pod nohama — a teď si oba přísahají věrnost až —za hrob. Není to — skutečně krásné?
— Přihodilo se to někdy?
— Myslím, že je to pokaždé, při každé svatbě. Neboť, Magdo — člověk nemůže vědět o sobě, čím vším je. Podívej se na mne! Podívej se! Nevím ani, jaké jméno bych si dal. A ty říkáš mi: Tomáši! Můj milý!
— Říkala ti tak už některá?
— Ano.
— Měl jsi ji rád?
— Snad ...
— To je maloučko — viď? Dej mi nový obklad! Nu, vidíš — jak jsi hodný! A kdybys viděl, jak —• jak ti to sluší. Stonal jsi někdy?
— Snad jednou nebo dvakrát.
— A já už od malička. • — Prsa?
— O ne! Srdce! Což pak to nepozoruješ? Dokud jsem bývala malá, chodíval k nám doktor, vousy skoro až na zem. Měla jsem ho tolik ráda! Co ten dovedl všechno vyprávět! A někdy začal se mnou i po pokoji tančit. Vyskákat se musíš, panenko, a vyběhat — říkával. Jinak, jinak si s tebou budu hrát do smrti! — Nu, pohrál si — a umřel. — A tenhle nový — sotva že promluví, už i klobouk bere...
— Chceš něco?
— Ano. Měla jsem tu tvoje psaní.
— Moje psaní? Kdo ti je podal?
— Před polednem sama jsem si je vyndala ze skřínky. Ale — kde je?
— Neviděl jsem ho tu.
— Musí tu být. Jen hledej! Ale — počkej, neshýbej se! Mohlo by se ti něco stát. Vidíš, máme na všechno dost času. Nu? Jsi celý horký! To není dobře! Měl bys jít domů a lehnout si. Ale ne, nechoď! Zůstaneš tady celou noc? Já už jsem si s nimi promluvila, nemají ničeho proti tomu. Nemohou také mít, vždyť — vždyť — nu? Teď jsi zase celý studený! Prosím tě, zastav hodiny! Tikají a tikají, jako by jim na tom záleželo, aby bylo brzo dvanáct. Dej je o hodinu zpátky! Tak! A teď — můžeme — si — povídat dále . . .
— A já mám tii být jako doma?
— Nu, ano. Což pak to je u vás hezčí?
— Nezdá se mi. Proč pak neležíš?
— Musím se přece na tebe podívat, jak se ti to sedí...
— Dobře. Nu — co pak ještě?
— Máš mne rád ?
— Magdo, budeš-li zdráva, celý svět bude náš...
— A umru-li?
— Ne! O tom se přece nemluví.,.
— A kdyby se to stalo, Tomáši. . .
— To se nestane! Bloudku, bloudečku!
— A kdyby se to stalo, Tomáši?
— Nu — vidíš — to je divná otázka...
— Povídej, povídej!
— O čem?
— Tam — nahoře — jak to vypadá. Nelhali? Říkali, že je to tam všechno lepší než tady. Nevěřím tomu. Jak by to bylo možné. Vždyť každý mrak míjí jejich království . . .
— Tam nahoře, Magdo — tam to snad není. Ale tady — mezi námi.
— To by bylo příliš jednoduché.
— A přece o tom píší tak vroucně.
— A ti, co nevěří ani tomu?
— Ti, ti — se spokojují se vším.
— A to jim stačí?
— Nevím, stačí-li jim to.[Oni hledají na zemi neustále nová a nová kouzla. A teď — teď říkají, že nejkrásnější krásou je přejít z utrpení v blaženost. Nikdo nedovede si vykoupit svou spásu než svou kiví. A nikdo nemůže přísahat na cizí víru. A nikdo nesmí si přisvojovat nic z tajemství bližního, který je hluchý a slepý. Každý má to sám v sobě, strom z prostřed ráje. A není zákazu, který by mu nebránil strom ten zničit — leč jediný: když strom je neplodný. Ale tenkrát je smrt — zase vysvobozením.
— A před tím?
— Také vysvobozením. A při tom také — krokem přes hranici... Přes jakou hranici? Inu — právě přes tu, nad kterou se třese celý náš život. Všem se uleví, ale nesmí se na hranici — dopadnout. Splynout s ní — to je jediná — pravá — krásná — smrt...
— Jako když se proutek ohýbá ... ?
— Ano, tak — oblouček, oblouk. A všem je dobře. Rozumíš tomu?
— Nerozumím, Tomáši. Ale jsem šťastna. Podej mi ruku! Hodiny nejdou. Víš, jak mi to připadá? Až se znova rozejdou — to bude naše noc. Pojď sem! Povím ti něco. Ale — co to? Rychle! Hlava, moje hlava! Ah! Jak to chladí! Dost! Dost! Proutek . . . Proutek? Kdo by tě jím švihal? Včera měl jsi ho uříznout . . .
C1X.
Po celou noc a po celý den nehnul se Tomáš od lože. Magdalenina horečka vzbouzela nové obavy/ A po poledni začala nebezpečně růst. Tvář byla žhavá, oči plny slz. Takový byl pohled na nemocnou. Ztrácela se v poduškách, drobněla, kvetla pod rukama a umírala zároveň . ..
— Vy tedy neodejdete?
Bylo to navečer. Lékař měřil Tomáše od hlavy k patě. Jeho hlas měl v sobě něco velitelského. Ale Tomáš nemohl poslechnout. Všechno teď musilo být poddáno jenom jediné moci, a ta hrozila stát se — ničím.
— Proč bych odcházel?
— Chci vykonat, co je mou povinností.
— A já nemíním vám bránit. Ale z místa se nehnu.
— Pak prosím vás tedy jen o jedno. Obraťte se laskavě ke dveřím. Tak ... Vidíte, že poslechnete. Nu — Strašlivé ticho třáslo stěnami ... H — Nu? Neobracejte se! Ještě chvíli! Ještě chvíli!
i! — Pane doktore!
H — Ano — ano! Pojďte sem — ke mně!
Magdalena — spala . . . Její ruce byly nataženy na peřině. Je.ště se chvěly a chvěly. Řasy, obočí — vše dostávalo temnější barvy. I vlasy začínaly nějak hořet. . .
— Jste — jejím — milencem? Mne těšilo! Nu — vidíte! I představit se teď dovedete. Šel byste na chvíli se mnou ven? Pojďme!
— Pane doktore!
Macecha s otcem sepjali ruce.
1 — Přijdu k půlnoci. A potom — uvidíme! Teď zatím — nic — nechte ji spat. Dobrou noc! — — A teď mi povězte, jak se to vlastně přihodilo. Jste intelligent a já chci vám proto všechno věřit.. .
— Co vám mám vyprávět? Tři hodiny prudkého deště to byly — nic jiného.
— To bylo něco horšího!
— Ne! Nevím o ničem jiném . . .
— Déšť? Mlha a plískanice? Hni. Proč jste ji do toho počasí vlek'?
— Nemohl jsem za to.
— Ano — z nerozumu?
— Sama tomu chtěla!
— Tak? — Jak dlouho už spolu chodíte?
— Měsíc.
— To není ještě — tak dlouho. Skoro — chvíle. Odkud pak jste? Z daleka? Máte tu snad nějaké známé? Pan Majer —aha! Jeho matka byla operována — že ano? Hm. Nu — co pak jste se zastavil?
— Kdyby Magdalena teď v tuto chvíli umřela!
— A co vy o tom víte?
— Nic. Ptát se vás chci, je-li to možno.
— A stane-li se to?
— Nu — pak — !
— Počkejte! Právě proto jsem vás vzal teď ven, abych vám sdělil všechno. Nuže? Musíte být přece jinak duševně konstruován než okolí. Vždyť i váš chlapecký vzdor měl v sobě něco velmi — zajímavého ...
— Mluvte, mluvte!
— Nu — ano! Jen zvolna! Proč bych vám to neřekl: Zítra ráno bude možná — mrtva.
— Zítra?
— Pst! Povím vám ještě něco jiného. Ona — zemře — a je to její štěstí.
— Nerozumím_ vám. Jak je něco takového možno říci? Kriste pane!
— Ale, příteli, vždyťlvy jste všem"teďřpodo- ben. Nečekal jsem toho výkřiku od vás. A já mu- síin vám to přece říci. Magdalena Mečířova byla by ve čtyřech letech či dříve umřela tak jako tak. Proč — to vám nebudu vykládat. Takhle všechno se jen uspíšilo. Zemře dříve, než se život na ni zašklebí. Představte si to jenom: Každý den cítit, že to jde ke konci. Každý den vidět hrob a na něm křížek — blíž a blíž. A vědět, vědět, že všechno, co bylo, je nadarmo, a že pták může být déle živ než člověk. Nu?
— Ano — to je hrozné — ale — tohle je hroznější.
— Co?
— Teď začala mi teprve důvěřovat.
— Proč neřeknete: důvěřovala mi?
— Mlha a déšť, to byl následek té nedůvěry .. .
— Rozumím-li dobře, pak byste mohl aspoň trochu být kliden dnes po druhé.
— Ano — rozbiju si hlavu!
— Pošlu vám opatrovníka! Tam se už nevrátíte! Půjdete se mnou' — Ne! Vrátím se' — Kde bydlíte?
— Co je vám po tom? Nehledejte mne!
— Počkejte!
— Horečka. Co chcete více?
— Co chci více? Z jedné pohromy dopustiti i druhou — ne?
— To není ve vaší moci.
— Co je mi po tom? Konám jenom svou povinnost.
— Dneska jí nevěřím. Mluvil jste příliš^suše a skoro surově...
— Proč neřeknete: cynicky?
— Nemohl jsem to hned nalézt — jak bych to správně vyjádřil.
— Nu, co? Teď jste se už vymluvil? Pojďte sem blíž! Příteli, víte-li pak, že jste přece jen vlastně — to děvče zabil?
— Vím o tom ...
— A co srdce?
— Co mne držíte za kabát?
— A co hlava?
— Stůně, protože není zdráva!
— Pst! Dnes v noci budete spat doma. Nakazuji vám to. Nevzpírejte se! Teď můžete jít zpět! Ostatně — dělejte si, co chcete. U některých lidí nemám povinností vůbec.
— Vaše povinnost, smím se ptát, jaká jest?
— Zachraňovat život!
— Stojí to tolik za to?
— Ano. Předcházím nebezpečí. Neboť život — jakýkoliv — má cenu nevypočítatelnou. O tom sice vy zatím nevíte ....
— Patřím asi k těm —některým lidem.
— K zbabělým a nerozumným? Dejte pozor, abyste se k nim nepřidal! Dobrou noc! A — buďte zmužilý! A moudrý! S bohem!
CX.
Být zmužilým a moudrým — to vyžaduje delší čas. Ve slovech lékařových tkvěla hluboká ironie, kdyby to nebylo bývalo též přátelským konečně pozdravem a nutnou radou při rozchodu. Být zmužilým a moudrým — jak jím mohl teď Tomáš být?
Nejraději byl by se rozeběhl do tmy a utíkal do dálky sám před sebou. Měl však tak málo sil v sobě. Kolena zase mu vypovídala službu.
A kdyby ona tak náhle otevřela oči a ptala se po něm — ! Neviděla by nikoho u sebe. A kdyby se do rána už neprobudila . . .
Vyběhl jako šílený do schodů. Na ráz otevřel dveře.
— Tiše!
— Probudila se snad?
— Ne! Spí, spí... Co vám říkal?
— Nic — důležitého . . . Pustíte mne ještě tam?
Sotva přešel práh, hlava klesla mu na veřeje. Jak to jenom, jak to jenom bylo náhle možno? Předevčírem ještě bouře a vášeň, a dnes už ticho a klid, který otvíral neznámý dosud svět! Těžké zlaté klíče rachotily už v bráně. . . Tomáš je slyšel, hodiny opět se roztikaly! Bylo jim asi nesnesitelné neslyšet ničeho z jejího pokoje, proto je opět spustili. A ony i bít se nestyděly . . .
— Magdo!
Bylo deset hodin. Otevřela oči. Poslední úder ji vzbudil. Jak udiveně dívala se před sebe! Tolik divných věcí leželo kolem ní... A kde to vlastně byla? A co se to tedy dálo u ní? Najednou viděla kolem svého lože tisíc lidí. A svíce plápolaly se všech stran. A tady — tady — tak blízko nějaká divná hlava.
Tomáš se nehnul.
Slza za slzou kanula do podušek. Vzlykal jako malé dítě. Magdalena ho nepoznávala! Jeho Magdalena už nebyla jeho! Blouznivé oči sotva zachycovaly už staré obrázky. A přece nebylo stáří obrázků dávné. Měsíc, měsíc chýlil se kejkonci . . .
Ano — na jaře kvetou stráně . . .
A na podzim . . . Kdyby přišel myslivec a omylem zastřelil toho, kdo do polí nepatřil!
— Magdo!
— Je-li bůh na nebi,rnesmí dopustit, abys mne nepoznala. Naše láska nebyla jen na chvíli. Řekni mu to: budu ho nenávidět po celý život, budu se mu mstít. Pro tebe! Řeknu každému, kdo se dostane do bídy, že není lepšího světa. Že to všechno je lež a klam. Svět je — ale jeden. A ne ten, na němž my žijeme. Veliké vichřice duchů obepínají nás všade svými vlnami. Ale vždycky, vždycky je dosti času na jejich bouři! A proto — je to zoufale jedno, kde a v jaké podobě snad žijeme . ..
— Ano — ano — naše stráň ...
— Tam stojí tvůj tatínek ... ' — Já? Já? Ano — já — nemám jjž jména . . .
Byly tři hodiny z rána. Lékař vcházel do dveří.
Tomáš byl bílý, jako plátno bílý. Od večera klečel u postele a nehnul se ani na okamžik. Jen při záchvatech hlavu nadzvihoval a podušky rovnal. Odháněli ho, mírně a jemně mu domlouvali — nedal se přemluvit. Teď cítil svou povinnost jako žhavé železo na srdci. Byl jí uštván, umíral pod ní. V hlavě hučelo to příbojem nejlid- štějších myšlenek. Viděl — všechno ... I to, že ke slávě není z bídy — než krok. I to, že život a smrt mají táž objetí...
Jak najednou se to ukázalo ...
Vzpřímila se na loži a ruce roztáhla. Tichý smích zatřásl jí tváří. Levá ruka opřela se o pelest. A pak . . .
— Půjdete nyní domů?
— Ano. Odveďte si mne!
Najednou ho napadlo mezi plačícími, že má na sobě červené šaty. Několikrát přejel si po nich dlaní. Ano, byly červené! Ze srsti velbloudí byly zhotoveny a nachem barveny. A pod nimi — o, to — bylo tělo proroka a císaře! Konsula. Rhetora. Tribuna lidu ...
Bílá nějaká vlajka mihla se mu před očima. Co to bylo? Mrtvola. Tam — padl — zabitý! — A Tomáš náhle se obrátil a zvedl pravici. A hlasem, který neměl v sobě nic ze starého, v pathe- tické pose, která mu nijak neslušela, ale proto přece majestátně, ještě na prahu, ještě jednou do starého světa — to zavolal, čeho nikdy dosud nevyřkl, co jen cítil: Ave, imperator, morituri te salutant!
Stál, jako když ho z kamene vyteše.
Násilím a vraždou a uskokem měli si teď všichni, všichni pomoci ze své zoufalé situace . .. A tam nahoře poroučelo se —palcem dolů!
— Nedotýkejte se mne!
A pak vyběhl do ulice1...
CXI.
— U všech ďasů! Snad si nemyslíš, že blázním! Však vím zcela dobře, jaký kabát měl doktor na sobě. Černý kabát, vzadu šosatý. A — její šat? Bílý kabátek, bílé kalhotky a mezi tím — plno — plničko krajek — Ještě nepřišel? Zavři dvéře! Musím ti něco povědět.
Majer musil Tomáše hlídat.
— Hochu, až se tě budou jednou ptát, proč žiješ, řekni jim: Žiju proto, že se mi chce. Neříkej však více, ani slova více. Neboť — to zabíjí. Ano — podívej se! Myslel jsem dnes v noci, že ztratím rozum. Pomysli si to jen! Já — ztrácel rozum a myslel jsem na to, že ho ztratím. Chlapče — to je věc, která by mi mohla zakroutit krkem. Pomysli si, že by si někdo vzal za ženu dívku, která by ho nemohla mít ráda . ..
— Ano, Tomáši, já vím, co chceš říci.. .
— Jak bys to mohl vědět? Nevíš nic. A ostatně, nebyl bys tak laskav a nevykal bys mi raději? Bude to vypadat poněkud vážněji a krás- něji ...
— Jak chceš.
— Chcete!
— Nu — jak tedy chcete!
Tomáš dal se do hlasitého smíchu: - Dal jsi se chytit! Ale to je znamenité! Pojď sem! Pojď sem — přece! Tak! A teď sem s uchem! Pošeptám ti to.
Nu?
— Až přijde, vyhoď ho ze dveří! Je to pra- sprostý, cynický chlap!
— To se ti jenom zdá.
— Jak by se mi to jenom zdálo! Vždyť — všechno, co se zdá — je také pravda! A on mi vypravoval, že to — se mnou půjde s kopce . ..
— Jen když tomu ty nevěříš!
— To by přece znamenalo . . . konec světa?
— Nelehneš si výše?
— Chodíš se ještě koupat?
— Vždyť je zima.
— Dneska — snil jsem o těch radostech... Neuměl jsem dobře plovat. A vždy, když jsem se naklonil nad hlubinu, s chutí vrhl jsem se do ní. A voda mne vždycky vyplivla. Co by si se mnou počala? Jsem sláb a churav, bezcenný padělek nějakého velkolepého vynálezu. Veliké dílo se mnou nesvedou a k zahození už se ani nehodím. Musí tedy přece jenom něco na mně být. Ale nikdo neví, co to je. Děti kdyby si aspoň chtěly se mnou hrát. Ale jsem jim jistě hodně cizí. Hm. Co to děláš?
— Dívám se z okna.
— Je tam hezky?
— Prší.
Tomášovy oči byly plny zděšení. Ústa byla ' otevřena. Tělo napialo se jako tětiva . A — Prší, prší, prší. . . Ubohé milníky — jak to jenom všechno vydrží?
CXII.
Když i prostý kámen oživoval — co všechno nepřidalo se k pekelnému tanci, který se potom rozvířil kolem nemocného! Horečka šla pomalu, ale jistě. Do večera druhého dne držela Tomáše tak pevně na svých žhavých ňadrech, že lékař sám začínal vrtět hlavou. Tomáš příliš dlouho vzdoroval tomu, co mu jedině mohlo pomoci, nechtěl se poddat. A tak najednou dostal se do víru svých představ a své krve a topil se v nich úplně.
Tu je měl všechny kolem sebe, všechny postavy, které se s ním potkaly. A kdyby byly jenom stín na cestu mu vrhly! Rozpřahovaly však ruce a vábily ho a lákaly. A jejich řeč byla podobna ptačímu zpěvu. Nikdo jí nerozuměl, ale -byla upřímnější než samo srdce. To zamilovalo si najednou celý svět a vzdávalo se mu v každém okamžiku. Každá maličkost byla mu osudná a svatá . ..
Modrý květ v prasprosté malbě na zdi měl na- jednou krásu opravdového květu. Rozvíjel, voněl a chvěl se v průvanu. Ale jaká podivná linie vroubila to jeho nejširší list! A jak byl chladný a ničemný!
A proklatý truhlář dole neustával hoblovat!
Ššš — ššš! A vždycky po každém výkřiku i dřevo zaúpělo. Bílé, zatočené hoblovačky zatáčely se nad nástrojem. A pak je vždycky někdo utrhl. A znova se zatáčely, znova se točily, kroutily ...
Jak mohlo ještě slunce jenom svítit! Však už bylo jistě sedm hodin! Kde byly však ručičky u hodin? Oči byly mezi číslicemi ... Ráz na ráz vždy jedno se přivíralo a druhé zavíralo. .. Moudré a bláznivé oko . . . Teď se otevřely obě najednou. Ohromné slunce zasvítilo pod nimi. Zachvělo se, rozvášnilo se — co tu byly platný minuty se svými záludnými sliby?
Dolů, dolů se musilo — k prameni věčného života^ .
— ^Tomáši?
— Ano?
— Je tu pan doktor...
- Spím j. .
Židle — jak jenom zaskřípala! Jako by nedovedla se hezky poddat. Ale to je to: špatně do rukv H vzali. Jenom za lenoch, a ve předu si ji nepodržeíi. Proto se ozvala . . . Cože? Povídali, povídali . . . Obklady a jenom obklady! To byla celá moudrost?
—T3e vám již poněkud lépe?
— Proč mne zase trápíte?
— Co hlava?
— Nechte mne, prosím vás, nechte mne!] Vžayť já za nic nemohu ...
— A kdo vám co povídal?
— Teď?
— Proč pak se smějete?^ — Proč máte růži v knoflíkové dírce? Což pak vy máte někoho rád?
— Ano, ano ...
— Však to ani růže není. Pentle, pentlička? Jak jste komický!
— To je na památku, — Po kom pak? Po matce?
— Ano, ano ... Lehněte si trochu níže! A teď se natáhněte! Proč pak nechcete? Počkejte!
— Nebije — viďte?
— Srdce? Co vás napadá! Ale mozek, mozek — co pak jste mu to napovídal?
— Liegt eine Stadt im Tale .. .
Mělo tak maloučko domů. A každý z nich byl — samota pro sebe. Malá věž choulila se mezi topoly. Každý, kdo šel okolo, ruku zvedal a křižoval se. A nahoře nade vším byl hřbitůvek jako dlaň. Před nim pomník a za pomníkem zvadlá kytička fialek ...
Marta Holých přecházela teď silnicí. . . . Dobrý den! Dobrý den! Přicházíš dnes nějak pozdě. Ale prosím tě, otoč se, co to jen s tebou je? Co že? Bílá sukýnka a na ní dvě růže? To je přece nevkusné! Vždyť se ti každý bude smát! Jako kdybys si dala za ňadra moje psaní. Každý by ho tam uviděl. Jsi nějak příliš hezká... Neplač mi jenom, že jsem ti to řekl. Za týden poví ti to někdo jiný, a ty budeš se z toho radovat. A teď jsi jenom spletena mým oslovením, mou výčitkou ...
— A co dělají doma? ... Pst!
Tomáš stál jako Lotova žena... V právo mezi stromy to bylo ... ano .. . Magda-le-na! tam stála ... Pst! — —■ Dobrý večer!
Nepromluvila . .. Ale ještě není všechno ztraceno! Vítr přichází na pomoc a bere jí klobouček s hlavy.
Je žlutý, černý pruh na okraji . . .
Ale vlasy drží ho stále ve svém zajetí. Ať se zmítá po větru, neuletí.
— Magdo, Magdo! Poletíme spolu!
Mlha tiskne je k sobě. Povodeň a jarní vichry hučí pod nimi, ale oni letí spolu, letí, sami, dva na věky svoji ... A když se postaví — nevidí, neslyší, necítí, nepozorují ničeho .. . Není jim toho zapotřebí. — Jsou.
CXIII.
Majer musel teď sloužit na dvou stranách zároveň. Matka potřebovala časem ještě pomoci při převazech, na něž um sousedek nedostačoval. Cekala vždycky na chvíli, kdy se přátelé rozloučili a syn přicházel. Jenom na skok sice, neboť nemoc Tomášova byla tak neurčitá, že se nesměl ani na chvíli nechat skoro bez dohledu.
Druhý den po smrti Magdalenině byl zvláště kritický. Noc přinesla spoustu netušených překvapení. .
Tomáš ukazoval svoji neočekávanou sílu. Měl jí náhle plné ruce. Rozdával ji v právo,rv levo a^nešetřil jí nikoho. Několik prudkýchTzáchvatů vypudilo ho z lože. Jal se pobíhat světnicí jako by někoho chytal. A pěstí útočil. Majer nesměl se ani hnout. . .
A pak přicházely okamžiky, kdy Tomáš byl krotší dítěte. Ruce spínal a prosil o smilování. Jedno jméno vracelo se mu neustále na rty. Mělo svůj hrozný přízvuk a velikou něhu. Utápěl se v něm, usínal v něm, hypnotisovalo ho ...
— Jsou všichni vinni! A není rozdílu mezi dneškem a včerejškem! Vyřiď jim to! Byl jsem — byl jsem tím, kdo zabil — ale oni zabíjejí neustále. Kdy to konečně pochopí?
— Kam jdeš? Nechoď ode mne! Potřebuji tvář, která se na mne nedívá úkose . . .
— Ať už přestanou! Což pak je čas se teď veselit? A ten, kdo hraje na housle — ten zvláště ať už ukončí. Což pak nesmím klidně umřít?
— Co mi chcete? A odkud jste?
— Byl sláb a chorý a neměl nic, mimo své zklamání! Nu — vrhl se tedy v politiku . . . Ten to popaď! Myslel, že tam, kde nic není, tam že se hodí nadšení — a zatím do čtyř let ohlásili jeho bankrot. Vyprávěl jsem ti to už?
— Jak si usteleš, tak si lehneš! Nic nedalo mu tolik síly a hrozivosti, jako tahle věta. Začíná z toho těžit. Kdo? On. O kom se nemluví. Pomysli si, že lidé nemohou vědět, jak si ustlali!
— Vodu! Vodu! Pít! Pít!
. . . Třetí den začínalo být trochu lépe . . .
Majer urovnal podušky > pod hlavou a okna otevřel. Ve světničce začínalo být příliš dusno. Tomáš stále ještě pokašlával. Pod očima bylo vidět černé kruhy. Bezhlavá opuštěnost potácela se v nich . . .
— A teď"je vám už tedy lépe?
— Děkuji^vám.
— Zkrotí jste, jako ovčička teď vypadáte.
Tomáš se bolestně usmál. . .
— A co teď?
— Rád bych vstal...
— Dnes ještě si poležte! Však zítra večer už vám bude lépe! Ale dneska — nechrne to ještě všechno při starém. Co pak se vám stalo?
Byl červený ve tváři, třásl se na celém těle. Bílé prsty rvaly podušku.
— Pane doktore!
— Mluvte jenom!
— Jak jsem vám vděčen!
— Nechrne toho! Rozumíte mi teď? Ti zbabělí a nerozumní působili mi vždycky největší žal. Teď je mi u vás veselo. Pomyslete si: vaše bojiště má již po bitvě . . .
— Je to možno?
Ano. Včera večer se to rozhodlo. Křičel jste a bránil jste se hodně udatně. Byl jsem tady u vás s panem Majerem. Kdyby vás byl mohl přemoci, býval by vám už něco pověděl. Zastrašil jste ho svou zuřivostí. Bylo to velmi zajímavé. Ale pak jste byl cele náš — najednou bez říkání. . .
— Svítí tam slunce ...
— Je tam dnes krásně.
— Jaký to divný život!
V tu chvíli Majer u okna zbledl. Ruce padly mu podle těla. Jaký to divný život!
. . . Tam — dole po silnici šel krátký průvod. Napřed několik družiček, pak kněz, pohřební vůz a za ním asi dvacet, třicet lidí. Umíráček se ozval...
Tomáš usínal. . .!
Lékař díval se mu pozorně do tváře. Jak to v ní zase hrálo čilým, neukvapeným hovorem žil.
Od jedné ke druhé šlo to jako radostná zvěst: Mír je uzavřen! I kruhy pod očima byly tiché a v sebe uzavřené. To, co chtěly strhnout do svého středu, utíkalo nyní od nich. Každá částka spěchala nyní na své ustanovené místo, aby je střežila, dokud nebude vystřídána jinou ...
Hlas umíráčku ozval se teď tak blízko, blizoučko ....
Oči se otevřely. Chvíle očekávaného pobouření se nedostavovala. Míjela ... Černý vůz ztrácel se za stodolou při řece .. .
Tomášova tvář náhle se zatemnila. Tušil snad to, co se té chvíle právě odehrávalo? Slyšel něco z pověsti, jež přestávala být možnou? Proutek byl přelomen ...
— Jaká divná věc je život! A jaká — nestvůrná věc! — poznamenal tiše nemocný. Čím to léčíte své choré, že se jim to zdá jen — některou chvíli?
— Je to prastarý recept: chceš-li být zdráv, věř, že nemůžeš být nemocen! Na počátku své prakse jsem trpěl osmi nemocemi. Víte, kolika trpím dnes? Jedinou. Je to moje — citlivost. Setkám-li se však ještě se třemi pacienty, jakým jste byl vy — myslím, že budu vvhojen. A pak nepovím ani jedinému z lidí, co jsem předevčírem řekl na mostě vám — že je s někým zle, a že někdo mohl později zemřít než zemřel. Buďte zdráv!
CXIV. ~ Co jen jtím Jékař myslel? ' 1 ' " " iV^ Bylo mu flíto snad toho^že řekl Tomášovi trpkou pravdu do očí? Cítil snad, že nejednal správně, když v nejkritičtější chvíli sám nehotový člověk přišel varovat? Nebo očekával pro Tomáše v budoucnosti z toho všeho veliké citové katastrofy, které mohly strhnout ho do hroznějších horeček než byla tato — předposlední? O, toho se nemusel bát, toho se nemusel lekat! Sám re- konvalescent věděl už o tom, že nic takového nikdy ho nepotká ...
V bázlivosti jeho pohledu bylo to napsáno a potvrzeno.
Tomáš styděl se před Majerem ukazovat svoji chvilkovou bezmocnost. Vždy, když chtěl slézt s postele, činil to ve chvíli, kdy kamarád odešel nebo když seděl u okna a neviděl, že nemocný — se namáhá, aby vstal. Tu se zvolna zvedl a pomalu stoupl na podlahu. A pak tichý, mírný úsměv ozářil mu obličej ... j* Hned ráno, druhý den po odchodu lékařově, jal se přecházet pokojem. Vždy jenom na chvíli, aby se neunavil. Horečka stále ještě kolovala v žilách a třásla kořeny všech smyslův.
— Co pak tam chceš?
Tomáš stál nad kufrem.
— Chceš ho snad otevřít?
Chvíli hrabal se mezi knihami a papíry. Leželo to všechno přeházeno a v nepořádku jedno přes druhé. Tu byla stará pohlednice od veselých přátel, tam dopis, který nepovídal nic, nic významného, poznámky k práci, matčina ruka — třesavé, neumělé písmo —> dva korespondenční lístky, dopis Havlenův, třicet řádek načrtaných rázem shora dolů . . .
. .. Ale co to bylo pod nimi?
Bílá obálka, bez adresy, psaní v ní . . .
Co to mohlo být?
Teď se Tomáš toho dopisu bál. . .
Vždyť ho napsal — v městečku. Tam — na stole ho psal. Tím perem, které tam leželo vedle kalamáře .. .
Ano — to byl dopis — Magdaleně hned po prvním setkání.
— Moje milá!
Tak jí říkal, tak ji jmenoval!
. .. Když se Majer po chvíli obrátil u okna, byl překvapen. Tam na kufru seděl Tomáš, nohy skříženy. A v rukou malá, nepatrná, bílá věc. Držel ji křečovitě. Ale nedovedl se s ní spřátelit. Měla v sobě plno zapomenutých — krásných dní! Nebe modralo se nad ní a řeka hučela mezi řádkami. Stranou ležel teď celý ten krásný svět. Nemohl se nikam vejít. Byl příliš, příliš veliký! A příliš, příliš krásný! A — milý bože! — nevinnější než život sám.
— To byla prostá radost, Magdaleno. A pro tu nechtělo se nám — umříti. . . Neboj se! Nemohu na tebe zapomenout. Nebudu tě raději už nikdy ani jmenovat. Mám tě — plnou — duši . . .
cxv.
Tomáš bál se vyjít před dům . . .
Seděl tedy doma a čekal trpělivě, až se vrátí Majer, který mu byl teď nejdražším přítelem na světě. Jak pečlivě se o něho staral, když ležel v posteli bez pomoci, a jak mužně to konal! Raději ani slova nepromluvil, aby nemocnému neublížil. Dosud — ani se nezmínil o tom, kdy vlastně Magdalena byla pohřbena.
— Kteří lidé šli za její rakví?
Tomáš viděl je před sebou. Otec, který ztrácel tak poslední upomínku na kus svého nejhezčího života. Macecha, která ztrácela v zesnulé dceru, na niž mohla být hrda. Dítě, které ztrácelo člověka ze svého okolí. Několik sousedek, snad i příbuzných.
A ten, kdo ztrácel nejvíce — ležel doma a usínal... !
Teď už bylo všemu konec.
A kdyby byl Tomáš vyšel jenom na náměstí, každý dům byl by to na něj zavolal: Je konec! Je konec! Co tu ještě děláš?
Seděl na židli, hlavu ve dlaních a plakal...
V tom koutku světa, kde měl jediného přítele, nemohlo už nic rozkvést, nic uzrát. Temná zou- falost obkličovala minutu za minutou. Pusta byla teď stráň, licho šuměla i řeka. A nade všemi příznaky podzimu jeden byl viditelný skoro pro věčnost: 1 pro tklivé vzpomínky bylo — příliš pozdě. . .
Neboť v každé z nich byl teď zvláštní oma- mující jed. A každá měla svůj rub a líc, z nichž jeden těšil srdce a druhý je děsil. Vše, co nebylo prožito, jmenovitě útočilo teď zběsilým útokem. Ale nahé srdce se nebránilo. Zběsilý útok se zarážel ... A přicházelo takové divné utišení smyslů, že ani ke vzpomínkám se nedošlo. A to ne snad, že nebyly nic platný, že snad ztrácely na své hodnotě, ale že — nebylo místa, kde by se usadili — ptáci krásní, ale hladoví. Nedovedli zpívat, nedovedli létat, zima překvapovala je na větvích severních stromů. Moudře a zděšeně dívali se kolem sebe. Kde byly vlny zrozené pod oblaky, šlehání nebeských záclon o okraj země?
A kde byly barvy a vůně a rej života? Ani jaro, ani podzim — zima najednou?
Pod srdcem hořelo to sice ještě plameny léta . ..
Řeka, lesy, pahorky, výskot a smích — toulání za klidem — to všechno bylo, zrálo, mělo svůj půvab . ..
Ale pak do toho svítil lidský obličej ...
Dvé modrých očí, zlatý vlas nad nimi, v celé tváři nevinná harmonie, jež se bála i nejmenšího porušení... Tam na hřbitově umdlela pod hlínou a pískem!
Tomášovy kroky hřměly náhle pokojem. — Hřměly pět minut a hřměly deset minut. .. Pak ustaly. Tkanička u bot se rozvázala ...
CXVI.
— Nu — budeš už hotov?
Majer čekal již přes čtvrt hodiny a nemohl se dočkat. Byla to zvláštní podívaná! Jak se Tomáš vždycky naklonil a znova a znova botu šněroval. Tu v právo, tu v levo ... A zase znova . .
— Co pak se ti stalo?
— Tkanička se přetrhla.
— Skočím ti pro novou.
— Ne, neutíkej! Vždyť ji navážu. Pomysli si — ona bude mít už pět uzlů!
— Pak dojdeme přece jenom pro novou . ..
— Ne, ne! Ještě drží! Nesmíme už snad nic na ní žádat! Ať si jenom věrně doslouží...
— Ano ... Ale — co pláčeš?
— To — jen tak. Ani ohnout se nedovedu. Nic — se mi nedaří...
Znova se schýlil, znova se dal do své namáhavé práce. A jak hledal teď pro uzle místa, kde by se zachytily, slza za slzou padala na podlahu. Byl shrben a nic mu to nezpomáhalo. Usedl na kufr, aby si ulevil, aby se mu to lépe a dříve všechno sesulo se zad, pláč neustával.
„ Majer stál, ruce opřeny o lenoch židle a díval se k zemi. Teď přišel přece okamžik, který byl jenom jednoho z nich. Trval nějakých pět minut. A mezi jeho počátkem a koncem bylo mnohé, co se nedá slovy zachytit, odraz věčnosti a květen přítomnosti. Tomášův zrak byl té chvíle slepý.
Když to přešlo, nový pocit se zrodil mezi prsty: že ty uzle a uzlíčky jsou symbolem nějakého smutného fakta. Ano — kalhoty byly otřepány a celé otřelé. Na kabátě bylo plno záhybů, jež tam nepatřily. Límec byl špinavý. Košile studila. A boty byly rozpraskány, pravá měla rozbitou podrážku. Tomášova brada byla plna krátkých vousů, zuby žloutly ...
A tam uvnitř začínalo to být nějak v pořádku!
Tomáš vyndal peněženku. Dva zlaté — to byl celý majetek. A teď měl zaplatit ještě byt, stravu, lékaře, cestu domů ...
Nebyly to starosti, jež mohly být k smíchu? Té chvíle byly však dvojnásob zoufalé ...
— Kdy pak chceš jet domů?
— Což vím? Podívej se na mne! Přišel pán a odjíždí — žebrák ...
— Je to tolik zlé?
— Ještě ne nejhorší.
— Nu — pak budeme tedy psát.. . Nemáš peněz. To se dalo čekat. Proč pak jsi už dříve mi ničeho nepověděl? Ah — ovšem! Ty's dou- fal a věřil. Komu teď ale říci? Tvůj strýc — jak pak se jmenuje? Dvacet zlatých snad stačí, či ne? Lékař? Mluvil jsem s ním dnes. Nechce ani krejcaru. Kollega — kollegovi, řekl — přece nebude na obtíž.
— On tedy ničeho nechce?
— Ne.
— A kdyby přece vzal?
— Nevezme.
— Pošlu mu to poštou.
— Zbude ti něco?
— Vydělám to.
— Pošle ti to zpět.
— Udám špatnou svou adresu.
— Což pak nedovedeš to od něho přijmout?
Imperator zaťal zuby. To, co kolem něho v té chvíli defilovalo, nebyli gladiatoři a jejich výkřik nezněl: — Morituri! — Život díval se do pokoje a rukama si tleskal. Byla to skutečně podívaná — pro bohy. Člověk, který vracel se od bran smrti, cítil oblázky pod nohama . . .
CXVII.
— Je to dobře napsáno?
Majer věděl, že Tomáš byl by podobný dopis nesvedl v té chvíli za nic na světě, proto napsal klidně psaní sám. Platil neznámému pánovi, byl tedy velmi uctivý. A tak to tam bylo všechno zcela prostě řečeno: synovec byl u přítele, onemocněl a teď musí se vrátit ke studiu, je třeba mu hned pomoci. Osvědčená Vaše starostlivost — etc. etc ...
I kdyby to byla lež — teď byla nutná!
— Děkuji ti.
— A ty, co to děláš?
— Píšu matce.
— Pojedeš k ní?
— Ano — na několik dní, co by se mi hlava nějak vzpamatovala .. .
Pout do Canossy^nebyla ani tak.hrozná, jak se před chvíli zdálo. Kamínky pod nohama byly sice nepříjemný, ale zmizely za okamžik. Neboť Tomáš nemohl se na nich zastavit. Co mu mohla povědět bolest schválně zadržovaná? Co mu byla platná teď marná pýcha? Co by mi byly mohly svěřit chvíle minulého snění? Znal je, cítil je, držel je pod svými prsty. Majer byl dobrý kamarád. Urovnával všechno, jak muselo být.
A když vyšli konečně na náměstí, vykládal Tomášovi, proč doporučili a poručili matku operovat. Vykládal to tak hlasitě, že to slyšel i lékárník před lékárnou a tabáčník v ulici. Každému mohlo se přece přihodit, nač někteří teď tak zvědavě koukali: Cizí student opíral se o hůl. Bylo to velmi jednoduché: stane se nepatrná jinak příhoda, člověk se rozstůně a umře nebo žije. Ano — a co je mezi tím — to je všechno — jen naše záležitost. Tak se tedy stalo, že i slečna Klára sama pozdravila dříve, než Tomáš se ohlédl...
Přeběhla, jako by měla naspěch. A když zašli, dlouho dívala se za nimi. Co tu bylo tajemného a nevysvětlitelného: Byl zasnouben. Prstýnek zahodil. S Magdalenou chodil. A teď, když ona umřela na souchotě — šel se podívat na její hrob.
Klátil se ... zastavoval se. Jak mu asi bylo v duši! A co všechno vytrpěl!
A přece vypadalo to všechno nějak lhostejně...
Teď se dokonce smáli? Ano, smáli se páni. A to proto, že v úzké uličce bez, starý uschlý bez vzal Tomášovi klobouk s hlavy . ..
Ale když došli na hřbitov a blížili se k jejímu hrobu ...!
Co to znamenalo?
Což pak ani tady nebyli ušetřeni jistého, velmi trapného zklamání? Dva čerstvě nasypané rovy měly stejnou tvářnost, týž tvar, žlutá hlína kryla je na povrchu . . .
Mohli zavolat hrobníka, ale nezavolali si ho ...
Tu leželi tedy— dva lidé. Kde byla však Magdalena? Kdo to spal podle ní? Kde byl vlastně její hrob? Dva sáhy — a tam v právo či v levo pod zemí ležela krásná minulost a budoucnosti vzácný slib ...
Tomáš .oněměl. Když promluvil, cítil chlad země pod sebou. Padl na kolena a modlil se. A jeho modlitba patřila všem, kdož mrtvi jsou a kdo ještě žijí. Všichni byli si podobni. Jen že ti zde potřebovali neustále víru a odvahu do života, který potom stával se také — legendou. Což — jestli milliontá kapitola začínala v ní svatými slovy: By! pak člověk na zemi, jehož jméno bylo Tomáš, a žena, panna — Magdalena jménem ...
O, to znamenalo široký, krásný život!
Vlhkým zrakem objal Tomáš oba rovy najednou: Dobrou noc! Dobrou noc! Zítra — pozítří — za deset let jistě se uvidíme! Na shledanou!
CXVIII.
— A ty, Tomáši, věříš v boha?
— Co ti na to mám dát za odpověď? Myslívám si časem, že je mi nezbytný. A někdy je mi obtížný, k smrti obtížný. Hrozně nerad o tom hovořím. Stalo se to modou v poslední době a to proto, že někteří skutečně vážně hledí na celou věc — a že je tedy nutno jaksi je následovat. Co na tom záleží — věřím-li nebo nevěřím-li, však již ani nevím, co jsem sám.
— A přece žijeme . . .
— Ano — to zase proto, že papír knih nad námi nezvítězil. — — Ano, — pětka", měla svůj — hrozně prostý život.
. i» — Proto to s ní nedopadá nijak slavně. i; ' — Můžeš už to odpřísáhnout, že zahyne snad v apathii, v netečnosti? Smutek ti pořádně brání si jí všimnout. Budeš tu teď tak sám . ..
— O, já již to snesu!
— Budeme studovat.
— A to říkáš teď, týden — po její smrti?
— Pane bože!
Tomáš se rozkašlal. Když se ukonejšil, byla zas je.ha,tvář tichá a klidná.
-4 Víš-li pak, že teď zase je můj mozek pln čar a' teček a obrazců. Vrátily se. Začal jsem na ně zapomínat. Proto se přihlásily a to vším právem. Staly se mým majetkem, jak jsem mohl se náhle o ně nestarat? Však ony znamenají více, než tušíme. A teď se mi to nějak rovná všechno v hlavě. Včera odpoledne — bylo tak dusno — podíval jsem se na ně na chvíli a už mne drží v zajetí. Podívej se!
Tohle to — je řekněme tangentoida. Zajímá mne teď nejvíce. Její délka — toť nekonečnost. Plus nekonečné až minus nekonečné. Tady se to dělí — tady se to trhá. Čára roztrhává se na dvě. A to proto, že my to nedovedeme — nakreslit. Kreslíme jenom křivky — a říkáme: Tady to je nula a to je jedna — zde půl jednotky a tu je sklon k věčné platnosti. Čára mizí v kladném nekonečnu a srazí se v záporném — na papíře. Jak to je vůbec možno, že se vrací? Inu — rozum to nechápe, a znázornit je to tak těžko. Tu máš sinusoidu. Had, který točí se na tyči. Od jedničky k nule a od nuly k jedničce — to je přece pořádná křivka! A cosinusoida! Jaký ta má neustále hlad! Co zbude, je její. A to proto, že ji musíme kreslit ve předu otevřenou. A tu máš cotangentoidu. Tvoří stangentoidou krásný pohár. Ten, kdo z něho pije — je věčný kruh. Prolíná je obě a pohlcuje jejich bohatství. A zde dvě poloviční slunce — secantoida! A mrtví jejich průvodcové — nehotoví, necelí — cosecantoida! Samé diagramy lidské chytrosti. A ty si naposled sám myslíš, že jsi takovou tangentoidou. Letíš z nekonečna a dostáváš se k reálným jednotkám. Konečně zmírníš běh. Už jsi jednotkou, teď poloviční jedničkou — brachu, všechno, všechno záporně jenom! — a hle! teď jsi nulou . . . Zvolna dereš se vzhůru, teď jsi půl kladné jedničky a a teď — jednička celá. A teď — jen se dívej — — teď jde to nějak zatroleně rychle ku předu! A pomysli si, teď — máš se vrátit z jednoho konce, který ani konec mít nemůže, na druhý konec v nekonečné minus, které nemůže míti ani počátku, poněvadž někde — ideálně — musí přece být i kladné i zápoi A tu přicházejí lidé a říkají, že se to s tebou houpe, nebo že tě potkalo neštěstí, nebo že tě mohla stihnout smrt, že jsi nebezpečně nemocen — a ty zatím chvěješ se jako citlivé vahadlo, jehož těžiště není dost pevné. A najednou vážíš velmi přesně, najednou sedíš a nehýbáš se. A jaký skok z plus do minus? Však ty nepotřebuješ demonstrovat lidem jejich — slabý intellekt. Však ty nepotřebuješ být čárkou v diagramu! Dostat se mimo papír! O,' to znamená velmi mnohoTTo znamená samostatnost, v níž se už ani o bohu hovořit nesmí. Neboť pak slyšíš, že atheista ho vyznává, zatím co zbožný mu ani neyěří. . . Mluva a značky matou naši intelligenď, my mnoho víme, ale — chápeme málo. A tak jsme jenom — polorozumni. Naše myšlenky diktuje okamžik, co náš čin pak bezvýznamirý_J vrývá se do věčnosti . . .
—<5~Pro tebe tedy není smrti?
— Vždyť jsem ji viděl.
— Ale ty jí nevěříš?
— Ona není rvavá, ale přichází, kdy musí.
— A kdo jí poroučí?
— Možná že my sami. — Jeho prostřednictvím.
— A on vykonává tedy naši vůli?
— Ano. On — kamarád, přítel, bratr . . .
— Ale — to není bůh . . .
— Kdo tedy?
— Tvá duše kolem tebe.
— Plus — minus tam nahoře a dole^ Věčnv den a věčná noc. Jsem v nich. Tkvím v*nich,* a když slunce svítí, stín jde za mnou . .. i — A"v noci?
— Vzpomínky a sen — není to úžasná harmonie?
— A bezvýznamný optimismus?
— Který má svoje lidské hranice. Rozhazujeme zrní, aby umřelo. A pak čekáme na úrodu. To, co vrhá nás do brázd nekonečnosti, nemůže být šílenství, ale vytrvalá, zkušená moudrost. Umíráme, abychom žili. A náš život je slibem nového života po smrti. Všechno je obrazem naší duše a naše duše může to číst i na nárožních kamenech: Byla jsem měkká a ztvrdla jsem. Byla jsem nepodajná a musím se drobit. ..
V tom okamžiku klepal někdo na dvéře.
— Vejděte! « F.
Listonoš přinášel telegram. Byl adresován Majerovi . . .
— Nu — proč pak ho nerozbalíš? Od koho pak?
— Od — Havleny.
— Stalo se něco?
— Rógner — Zabil se?
— Ano, včera se zastřelil...
— Čekal jsem to. Přece mne to tedy neminulo ...
A Tomáš se zamyslil. Bezmezný optimismus — to byl málem už válečný koráb. Teď — byla to zase na chvíli a snad na několik dní — loď bez plachet...
CXIX.
Ale pod palubou tam rodil se přece jenom zvláštnííživot. Ostré chvění třáslo zábradlím" a ráhny. Stroje začaly pravidelně pracovat a čekaly, kdy pára a zkušenost vyženou loď na novou cestu. Ať si visely cáry se stožárů, slunce svítilo a koráb kolébal se na vlnách. A ze všech stran hřmělo to ukrytou silou, která vítězila i nad hlubinami.
Tomáš nerozpakoval se dlouho.
Za den dal si věci do pořádku a přichystal se k odjezdu.
Před tím ovšem musel vykonat ještě návštěvu, která měla divný konec. Bylo to k večeru, kdy vstoupil Tomáš do světnice, kde u kamen seděla zase jako dříve macecha, kde bylo všechno, vše- cičko — a Tomáš viděl to rázem — při starém ...
A tu nastal jeden ze vzácných rozhovorů, které se těžko reprodukují. Mluvilo se celkem velmi málo, ale pomlčky říkaly toho nejvíce.
— A vy tedy odjíždíte?
— Ano, odjíždím, abych se stirfuž nevrátil. — — A tak vás už tedy ani nespatříme? Je pravda, je tu smutno .. .
— Říkali nám lidé, že jste stonal.
— Proto jsem nepřišel, kdy jsem měl . . .
— Podej přece pánovi ruku! Jak pak se říká?
— Dobrý večer!
— Dobrý večer!
Podali si s chlapečkem ruku. Zadíval se mu do tváře. I on měl částečně — její tahy v obličeji. A jeho oči byly — modré . . . Můj bože! A tam na zdi — visel její hrníček s jejím jménem! A tam stranou byla jistě ještě veliká škatule s černým kloboukem ... Knihovnička, zrcadlo, postel, skřínka s dopisy ...
— Dovolíte, abych se směl podívat vedle?
Stál, ani se nepohnul. Tam to bylo ... Tam na poduškách .. . Zlatá hlava, její svět a její ráj a její peklo . ..
Jak to bylo přece jenom všechno možno? Jak se.to mohlo jenom stát? A což to opravdu, opravdu bylo navždy, navždy pod žlutou hlínou hřbitova?
Když ^e vzpamatoval, slyšel pláč za sebou. Sám však nemohl se rozplakat. Uvnitř — srdce — drželo ho v náručí a líbalo ho a hladilo — jak mohl se proti němu, když měl ji tolik rád — prohřešit? M Ani nevěděl, jak se s nimi rozloučil. Dlouho držel ruku každého z nich ve své a každému chtěl něco říci. Ale slova nepřicházela . . .
Shýbl se tedy a vroucně políbil nejprve otcovu pravici. A maceše levou ruku. A chlapce přitiskl na svou hruď ... k— A kdybyste jednou se sem zase podíval — *— Ano — nezapomenu na vás. A hrob mi obložte a opatrujte! Aby se jí to krásně spalo!
Otec vyšel s ním až na ulici. Lidé dívali se za nimi. Šli spolu, jako by se byli teprve včera uviděli. A jejich řeč byla přímá, hrdá a mužněpdměřená ...
cxx.
Byl pravý podzimní den, když Tomáš odjížděl. Husté záclony mlh visely nad krajinkou. Byla pobledlá, odzlacená, mrtvé ticho plížilo se horami a lesy.
Chodil s Majerem po perroně. Za pět minut měl být už na cestě k domovu. Bylo mu teskno, nevýslovně teskno. Tři měsíce byly uplynuly ...
— Kolikátého je dnes?
— Osmadvacátého.
— A ty zůstaneš tady?
— Co mám dělat? Však jdeme teď každý už k jisté stanici. Trocha ;hospodářsjcé samostatnosti za ní — je neobyčejně lákavou perspektivou ...
— Počítáš s ní?
— Ano — proč bych nepočítal? Myslím, že po svýcb nynějších poměrech budu jednou neobyčejně svědomitým člověkem ...
Vlak vjížděl do stanice. Tomáš stál těsně při kolejích. Nebylo tomu tak dlouho, vyjížděl odtud na sever.
Teď jel na jih — v zcela opačnou stranu . . .
Což kdyby se tak najednou sklouzl a padl přímo pod kola? Tam v právo stála tenkrát Magdalena a byla — živa .. .
Oho! Zarazili těsně před ním. A teď slyšel znova vyvolávat jméno městečka, jméno skoro zapomenuté.
— Sem pojď, za mnou!
Jak se dostal do vagonu, sám nevěděl. Když se nahnul z okna, viděl Majera mávat šátkem. Udatný hoch! Musel setrvat na svém stanovišti a neopustit je. A jak byl teď z dálky drobně hrdinný! Ať se namáhal sebe více, po chvíli už ho nemohl spatřit: Zmizel. Trať se zatáčela ...
Cizí hlasy bouřily zase kolem něho. Ještč jednou poslední pozdrav horám a krásným dnům pod nimi. A pak vpřed, neusfále vpřed, domácí cizině blíž a blíž ... !
IGNORAMUS ET IGNORABIMUS.
— Es gab einst einen Gott, der ward zerschlagen — wir sind seine Stücke — Sprache und Wehmuth — Lieb' und Religion und Schmerz sind Träume nur von ihm.
Chr. D. Orabbe.
CXXI.
^rdce domácí ciziny však přece jenom aspoň tro- ^ chu čekalo. Matka byla tichá a zřídka jenom se usmívala. A při tom křísilo se v ní mnohé z dob, na něž Tomáš ani vzpomínat nemohl, poněvadž býval v nich dítětem . . . Chůze, pohled, řeč i pohyb —- vše mělo svůj tón, který se mezi domácími dávno už neozval. Snad také proto, že synáček byl nějak dlouho mimo domov.
Ale teď ráz na ráz to propukalo — určitá souvislost s minulostí, na kterou chtělo se už zapomenout. Její vlákna sahala hlouběji do svědomí než naděje zítřku, kterým nedostávalo se dosti dechu, jak byly útlé a stále jaksi ještě— nenarozené ...
A toto roztesknění, které nepropouštělo jedinou barvu předmětu, s níž by si nepromluvilo, které dovedlo nalézt stín a světlo i tam, kde na zdi visela praobyčejná věc v chladu odpoledne, které toužilo neustále ukojit svůj tajemný hlad maličkou drobností, která nebyla nikým pozorována a která tak právě mohla působit dvojnásob čarovně — bylo jediným Tomášovým lékem.
Myslel, že se bude muset osamotit. Zavřel se tedy" do pokoje a obkládal se hromadou knih, z nichž jediná ho nevábila. Otvíral sice tu a tam některou, ale stránka za stránkou měla táž písmena a týž obsah . . .
Tomáš zpozoroval to velmi brzo: mrtvý svět neměl'v sobě toho, co chtělo srdce. Anébylo nijak radno*při něm setrvat. Mohlo se zceia lehce stát, že by^se náhle z člověka stal — zbabělý a nerozumný člověk. Oh, přítel-doktor rozuměl svým lidem! Nesmělo se mu lichotit, neboť pak bylo by se mohlo náhle říci, že věci zašlé stávají se příliš známými a že už mrzí.
A to byla přece — mizerie, jak o ní hovoříval Majer — bída, mravní bída, která nepřipouští pevnějšího úmyslu f ani opravdového smutku, ani opravdové lidské chvíle. V pološeru si libujíc skočí do tmy. A tam pak zašlape a zardousí toho, kdo se jí poddal.
Tomáš však útočil na sebe sám. Ale ani jednou nepoddal se sám sobě úplně. Ani jednou nezvítězil.
To, co tu bylo nejdrahocennějšího, zbývalo však při poraženém i vítězovi —schopnost života.
Pekelný tanec bouřlivé noci vrhal neustále svůj stín v Tomášovu tvář. Nebylo v ní nic, co by znepokojovalo. Neboť celá plna byla mužnosti, utrpení a těžkého klidu, který nepotřeboval klíče a poustevnictví.
— A slunce jak tě opálilo! — říkala matka.
Viděla jenom obličej. Nevěděla ničeho o pří- hodě, která zastavila slunce na obloze. Svítilo i v Tomášových nocích. Stráň rozkvétala žlutým pruhem, vršky bříz byly špinavě zelené. Krvavá růže kvetla v údolí. A v dálku hora za horou, pahrbek za pahrbkem unášely jedno jméno, jeden svět. Celé nitro nemohlo ho obsáhnout. A když doznalo svou malomoc, veliká, neznámá ruka přisunula všechno blíž . . . Zakrývala, co se nemělo vidět, byla moudrá, byla opatrná. Podávala spolu, co mělo prospět rozumu i citu, byla dobrotivá. Byla to ruka boží?
CXXII.
— Můj milý, nechci, abys čekal na mou odpověď a píši Ti hned. iH Tvůj dopis je pln starostlivosti o někoho, s kým to není v pořádku. Obáváš se snad, že nemocný strhne si obvaz s rány a že vydá se ochotně nové horečce? Tvoje duše plna je strachu o blaho někoho, kdo už ani neexistuje . . .
Neboť já jsem zcela zdráv. Jak se to stalo, toho si ovšem nejsem úplně vědom, ale cítím to den za dnem, že roštu, že — je mi dobře. V některý okamžik připadá mi to velmi zvláštní; víš přece zcela jistě, kam až to se mnou došlo. Nesvěřil jsem ti vše, neboť neměl jsem k tomu nej- menší chuti a nemíním také se všeho brzo vzdát. Hrál jsem před tebou úlohu slepého, kterým jsem také částečně byl. Kdybych ti byl býval řekl vše, byl bys nalezl celou mou affairu velmi pro- h i stou. Máš vždycky hodně nedůvěry ke všem věcem, moje náhoda byla by se Ti jistě — nelíbila. Chránil jsem tedy také sama sebe před tebou, neboť moje — náhoda toť nynější mé bohatství.
A odpusť, že ťo všechno tak školácky píšu. — Slova těžko se hledají, když nitro nedovede je oovážit. Jsem stále ještě na vahách — to by bylo tak správné označení mého stavu .. .
Ale Tvůj dopis je tedy hodně starostlivý. Byl jsem jím velmi překvapen. Vždyť jsme se přece na nádraží rozloučili na delší čas než týden a to dosti chladně. A najednou tedy: úzkost o přítele?
Ne, můj drahý! Mluvme raději o něčem jiném. Nuže — zcela upřímně: Jsem Ti vděčen za to, že jsem mohl tam u Vás chvíli s Tebou žít. Nebylo toho mnoho a netrvalo to dlouho»— a přece vzpomínám teď na to celé dny. A to proto, že si připadám prosáklý vodami vašich hor. Vpily se do mne, hrají si ve mně, kryjí, studí mne, cítí ve mně kamaráda.
Nerozuměl bys téhle větě, kdybych Ti nepřipsal, nač při ní myslím.
Vidím před sebou louku, tak jak jsem ji kdysi zahlédl na jaře pod horou za prvých jarních dnů.
Do poloviny pokrýval ji sníh a led, do poloviny kryla ji voda, z níž vyrůstaly bledule — ležel jsem na jejím břehu a bylo mi horko. To bylo podivuhodné jaro tenkrát!
Teď na ně vzpomínám. Voda letěla i krtinami, potok hučel a prolamoval zamrzlé mosty ve stínu lesa, a mé srdce bylo plno jásotu a temného kouzla prvních krásných okamžiků.
£ SIL jlJA-W UÍ*-. « a-JL ^ Teď — po katastrofě — se to znovu vrací. Ne- w- cítím sebe sám. Jsem znovu podroben, znovu p'6'dmaněn, cítím se odvislým na — obloze. Začínám jí snad věřit? O tom nemluvím. Ten rozhovor není ještě dokončen. Tenkráte spolu nevedli jsme si příliš přátelsky. Neboť ty nechal jsi mne příliš dlouho u mých křivek, které se" mi zamlouvaly— sám nevím dnes — čím ...
Jsem Ti povděčen i za to, že jsem se mohl konečně jednou klidně vrátit domů. Ještě nikdy nevycházel jsem z našeho nádraží tak urovnaný na cestu, která jindy vedla mne až k prahu, za práh a za chvíli ven a ven. Teď chodím z kouta v kout a pozoruji, že se mi domov zamlouvá.
• A to znamená velmi mnoho!
Při nejmenším znamená to, že moje matka je klidnější se mnou. Křivdil jsem jí, mnoho jsem jí křivdil. Myslel jsem, že se z ní stala dobrá sousedka, a že matka už z ní nebude. Pozoruji však, že mi nějak rozumí. Dnes ráno, když vstoupila ke mně do pokoje, vstoupila po špičkách a dvakrát ohlédla se po mně, zda spím či bdím.
Tuší asi něco. Snad si myslí, že se hojím z nějaké nešťastné lásky. Aspoň včera večer už na to narazila, a hned po ženském způsobu začala mne těšit. Vybírala mi nevěsty a" to několik — velmi hezkých . ..
Ovšem, kdybych se jí zmínil — !
Teď, co ti píší, přešla zase pokojem. Viděl jsem na ní, byla zvědava, komu synáček píše — aie nezeptala se. A přece mohla to učinit. Byl bych jí to jistě řekl. Kdož ví, co ji zarazilo. Snad můj nedbalý pohyb, kterým jsem znova držátko bral do ruky? Či pouhé ohlédnutí se k pootevřeným dveřím? Šla a zavřela a už se nevrátila. Sedí vedle a čeká, kdy k ní přijdu ... Snad překvapí mne smíchem a novou chválou vybraných krásek? Žijeme hodně intimně. Neodporuji jejím rozmarům — jsou hodně lidské.
Kdybych mohl žiti u Tvé matky, snad bych byl ještě veselejší. Každé utrpení je požehnání pro ty, kdož je přežijí...
než o dřevěnou šavli, o kupeckou čepici či učitelské brýle, jež nahrazují úplně povolání vysněných dokonalých lidí, dostavuje se chvíle, kdy tito vysnění lidé mají své chyby, které je možno co nejdůsledněji kontrolovat a kdy svět bere počátek ve dvou lidech! Jak by tu nevznikl — prudký život?
Přináší také závratě. Někteří poddávají se jim s rozkoší, která dodá později jejich životu novou cenu či zruší všechno najednou, jiní jsou při nich tak opatrni, že stavějí se nevědomými, jak to nakazuje lidský nerozum.J Tajní vášnivci mají—mezi mládeží vždy převahu. Moudří lidé jsou mezi ní figurami pro smích. Neboť všechno, o čem tito lidé hovoří, je tak něco mimořádného, něco — stranou, že moudrost ztrácí na své hodnotě prostě tím, že přichází v nepravý čas.
Ve dvaceti letech bývá "pro ni nejpříhodnější doba. Ale tu zase se stává, že sen o prudkém životě žádá svoje plody. Hýčkán tajemnými chvilkami, v nichž hovoří krev nejsrozumitel- nější mluvou, odchováván vždy u větší a větší kráse nesmyslnými všelijakými předpisy, které vymýšlí si společnost k tomu, aby mládež nebyla vůbec prudká a snad ani snů neměla — chce náhle se realisovat, mít určitou podobu, která by se vtiskla v celý život, která by už měla v sobě něco z temné hádanky života vůbec.
Přichází první láska, první opravdové nadšení.
Rozumí se, že s ní objeví se i stín dosavadního snu. Neboť — prudký život nedělá celkem tak markantních rozdílů mezi mým a tvým. Všechno se hodí — záleží jenom na shodě okolností, pokud se nestane někdy neštěstí z toho, že hrdina, který se probudil, bere do ruky první sklenici, kterou mu přichystali s příslušným obsahem, aby svou žízeň uhasüj..
Jen že společnost nepočíná si tu zase správně. Myslí, že hrdina nudně nastávajícího života musí pít zcela něco jiného než vodu, na kterou si má teprve zvyknout. Proto dává mu do ruky hodně knih, dbá co možná nejméně o to, aby se pohyboval, a v některých případech klidně mu oznamuje, že žíznit je hrozně nutná věc. í TToč tedy — sní mládež o prudkém životě? \ Poněvadž prudký život má spád, má jednu často jenom pravdu a tedy široké řečiště, které upomíná na moře. Bouře, které se na něm zachvějí, jsou rozhodně krásnější než bouře viděné z oken, za nimiž je ztuchlý vzduch. Vedra, která vrhají se na tuto širou hladinu, zmírají při jejím okraji. Je příjemno pobýt při něm. Jediná pravda, jediná lež — či lépe řečeno: tisíc lží za zády a tisíc pravd na druhém břehu srážejí i polorozhodnuté v dravý proud. A my vidíme večer za večerem, že prudký život — začíná vyhovovat.
— Ate-tel je spolu konec revolucionářství mezi mládeží, které vyznává jednu pravdu a tisíc lží, a to je spolu i konec skutečného života, který zná tisíc pravd a jednu lež, která zapírá svůj původ v nejprudším životě: že někdy není ani třeba žít . . .
Prudký život neměl by se stávat zvykem . . .
— Ale mládež ať ho miluje neustále — svůj sen! ^ : Neboť jenom tak dojde k přesvědčení, že prudký život je něco dražšího, než dovede domyslit — něco vzácnějšího, než o čem hovoří dnešní morálka, že je to kotva vržená clo moře věčnosti, kotva víry, která přivolává svým temným pádem za tmavé noci zemi za jitra před oči...
Jsou tu ovšem tragickokomické příhody, jichž nezapomenou využitkovat, kdož se bojí všeho, i toho, že by život prudší mohl být, než jest.
Jednu z nich slyšel jsem nsdávno vyprávět: Byl dělník, který měl podivné choutky. Byl non plus ultra svobodářem a při tom doma pořádným despotou, který při své práci nestrpěl nejmenšího hluku. Osm měsíců pracoval na kleci, která měla se stát sídlem nejzamilovanějšího králíka. Byla tak mistrně zhotovena, že dávali za ni až sto zlatých. Ale tu náhle králík pošel. Komu měl teď své dílo mistr přenechat? Zvířátko dlouhých uší nemělo hodného nástupce, bylo jediným svého druhu. Nuže — dostavilo se překvapení. Přišel — šlechtic ke —- svobodáři, a nabídl za klec výměnou psa. , Pes byl také ovšem málem jediným svého druhu. Klec potřeboval zase šlechtic pro zvláštní lišku — také ovšem málem jedinou svého^druhu ...
Ale psík nevypadal příliš hezky pro svět. Měl krátký nos a uši nijaké. A nohy — nohy, tak zdeformované, že ani utíkat.dobře nemohl.
— Prodal jsem ho. Dali mi za něj dva zlaté. A pak šli a prodali ho za osmdesát rýnských!
— A tak vás napálili dvakrát!
— To že jsem byl příliš hloupý!
A po chvíli dodal ošizený s úsměvem: Kdybych byl věřil sousedům a nejednal se — šlechticem, nemuseli mne napálit!
T-pntn člověk našel pro sebe ještě výmluvu!
1 naše hloupost má těchto výmluv na sta. Jsme někdy svobodáři také jenom proto, že jsme byli špatně vychováni, že jsme byli přidržováni k měšťáctví, že bylo málo peněz, málo odvahy t.. A prudký život stává se znova snem. — Proč tedy sní mládež o prudkém životě?! Poněvadž nesmí zhloupnout a že musí být zklamána.
CXX1V.
Proto mělo by se časem promluviti k mládeži o — nutném životě. Taková řeč byla by ovšem velmi, velmi zajímavá.
Jen si představme publikum! V prvé řadě třeba jen pět osob. Mladík, jenž začíná milovat. Hoch, který čeká od světa velmi mnoho. Slečna, jejíž ideál nemá ani stínu za sebou. Pán, který chce rozhodně přivést ve světě ad absurdum vše, jen aby sám vynikl. Dáma, jejíž věk přesahuje dvacet čtyři roky a která cítí, že mládež má k třicetiletým nejlepší sympatie. A potom dvacet očí v právo, které jsou zvědavé, a dvě oči v levo, které všechno vidí, tucet rukou, které touží neustále mít něco ve své moci, a sto ubohých paží, které objímaly prázdno ... a mezi tím vším horečka a hlad, chladno a horko, polomrtví a lidé žijící dvojím životem, hned ctnostní a hned morální....
Byla by to nejvýš zábavná společnost. Byl by to znásobený sbor Platonových žáků a bylo by nutno k nim promluvit — velmi uctivě.
— Moji přátelé, jménem sboru|nejvážnějších jnužů v této obci chtěl bych k vám dnes promluviti několik slov o věci, která nebývá vždy na denním pořádku vašich soukromých rozmluv, o nichž náš sbor velmi dobře ví, a které pokládá pro vás, ať již jsou dobré či zlé, plné špatností či plné ideálního zápalu za velmi užitečné — a prosím o vaši pozornost, neboť nechci k vám promluviti o nutném životě tak, jak jsme o něm nepřemýšleli i my ve vašem stáří, ale jak nyní o něm mluvit káže mi má povinnost.
Nebudu vám nic přikazovat a nic zapovídat. Nežijeme v době, kdy by toho bylo ještě honem zapotřebí. Naše zákony ctí se prostě proto, že jsou skutečně pokud možno moudré, neříkám: nejmoudřejší, neboť každá myšlenka, která se zrodí snad zítra, může zákon pozměnit a my byli jsme svědky, že příkaz nutného života stal se zákazem nejnutnějšího života. Proto budu vám vyprávět něco o svých zkušenostech.
Jste všichni v letech, kdy každý z vás bude chtít už něco aspoň znamenat. Přirozená touha uplatnit se povede vás teď po svých cestách. A vy budete se ohlížet v právo a v levo a hledati si pomocníka či pomocnici pro své chvíle. Budete pociťovat radost ze svých toulek a zodpovědnost sobě samým ze svých cest. Nastává doba nej- vážnější ze všech ...
—\ ... Ale což toho nečiní dnešní otcové, učitelé, žurnály, knihy? Běda! Veliký spěch světa jde kolem jedince nedosti vždy poučeného příliš rychle.
Pomysleme si, že by mladík vychovaný po starém způsobu za jediný večer dovedl se rozhodnout věnovat své síly"' jedinému hnutí ve prospěch všech. Nestal by se zázrak?
Nutný život existuje jenom za našich pobou386. JIŘÍ MAHEN: Aj^JUJpjVtl »vě-UwJ^jt U^yll UA «t * rených chvil. A to proto, že nám schází víra v určité ideje, že nevíme sami, co bychom vlastně měli milovat a že nedoufáme než ve vývoj' událostí a názorů ...
cxxv.
* listopad.
Kdyby se tak objevila — svobodná, čistá myšlenka, idea par excellence! Zazářila by v tmách a světlo by zmírnila svými perutěmi. Nastal by asi okamžik, kdy by se svět zvedal ze svých stěžejí. Všichni by to cítili a byli by klidni, šťastni, spokojeni. A právě proto, svět šeí by svou cestou dál nestaraje se o svůj domněle sporný bod ...
Není tohle to už částečné tušení té ideje? * (v c Ano, jsgjp opět šťastně sražen k zemi.
Proč píšu: šťastně? Nevím, ale to slovo mi ?Jconvenuje. Být šťastně — sražen — to znamená málem — neublížit si?
Pak se tedy se mnou něco dálo, něco snad nebezpečného? Zvedalo mne něco příliš vysoko, kam jsem se ani dostat neměl? Mám teď hrozně slabý zrak. Nevidím ani řádky, kterou jsem před chvílí si napsal. Všechno mi splývá před očima ...
A to proto, že jsem po čase napsal si dnes opět její jméno: Magdalena.
* prosinec.
Předešlý rok četl jsem asi šest knih, v nichž mluvilo se o zhoubné moci lidské vášně. Jména spisovatelů jsou: Dostojevský, Tolstoj, Sťrind- berg, Goncourtové, Mirbeau, Lemonnier. Vzpomí- nám-li na tváře těchto všech autorů, nemohu se ubránit jistému zvláštnímu dojmu Připadá mi, že všichni bez rozdílu stáří a literárního vyznání mohli by si přede mnou podat ruce. A to proto, že jim všem věřím, že byli stateční' ve svých soudech, pokud toho dovedli.
Tenkrát našel jsem v nich, co mne velmi překvapovalo: že všichni nějak nenáviděli ženu. Strindberg s Dostojevským jediní ji horoucně milovali. Ti ostatní vybírali z ní, co měla skutečně v sobě dobrého. Bylo toho velmi málo..'.
Takové oči měl jsem před rokem. To dělal nešťastně šťastný poměr k Martě . . .
* Držet měly by se jich a ne se na ně vrhat a je znehodnocovat! Neboť všichni t. zv. misogynové byli vymyšleni těmi, kdož chtěli ženu znehodnotit, kdož si s ní jenom hráli. Vždy, kdykoliv jsem slyšel mluvit řečníka o spravedlivých právech ženy, vždy měl jsem ošklivý pocit, že se někdo vemlouvá v něčí přízeň. A mluvit v něčí prospěch smí se jenom za jedné okolnosti: když se v prospěch skutečně věří.
Nuže — proti víře je skepse vždycky také vírou! Nezapomínejme na to! Každý, kdo pochybuje, chce věřit. A kdo zapírá, chce býti přesvědčen . . .
* Jsou ovšem lidé, kteří jdou na vše s bičem z principu. Těmto lidem patří svět a pozdní ďábelské pokušení: Toto všechno ti dám, jestliže padna budeš se mi klaněti — po druhé.
Neklaní se však. Jdou do kláštera. Stávají se neznámými průkopníky civilisace, v niž nevěří. Stávají se praobyčejnými dělníky, kteří v sobotu málem zapomínají na svou mzdu. Je jim zbytečná. Odpracovali si, co museli. A po čem by se ještě ptali?
Budu je čisti — tyto zapomenuté, odkopnuté veličiny. Doufám, že moje oči při tom se napraví..
CXXVI.
Vánoce.
Gottes Mutter und Geliebte! Der Betrübte wandelt nun verklärt von hinnen. Ew'ge Güte, ew'ge Milde O! ich weiss, du bist M., und das Ziel von meinem Sinnen.
Ohne mein verwegnes Fragen wirst mir sagen, wenn ich zu dir soll gelangen. Gern will ich in tausend Weisen noch der Erde Wunder preisen, bist du kommst mich zu umfangen.
Alte Wunder, künft'ge Zeiten, Seltsamkeiten, weichet nie aus meinem Herzen. Unvergesslich sei die Stelle, wo des Lichtes heil'ge Quelle weggespült den Traum der Schmerzen.
To je jenom výňatek z „Písně poutníkovy", kterou napsal Novalis, alias Friedrich von Hardenberg. A jeho M. slula Mathilda. Když jsem dnes odpoledne četl tuto píseň asi po dvacáté, nemohl jsem se s ní jinak rozloučit než opsáním.
Nuže — tu je!
Jak je to svrchovaně zajímavé! Jsou lidé na světě, kteří stejně trpí. Nevědí o sobě, neboť čas a prostor postaví hráze mezi ně. Ale písmo žije! A čas neumírá. A prostor se neumenšuje zázrakem ...
Ale prostá knížka přináší zprávu o — příteli.. .
— Hanbím se sám před sebou! Chvíle — po — její smrti a já píši sentence, úvahy, nesmyslné poznámky! A teď opisuji si sentimentální báseň na její památku! Což je to, můj bože, možno, aby člověk tak brzo se ztrácel svému srdci?
A Rogner je mrtev! Dnes ťáno — jako bych si byl teprve na to vzpomněl! Pojedu do Prahy. ] CXXVII.
Pozdě teprve po vém příjezdu odvážil se Tomáš dát se do pátrání. Neboť Rognerova smrt byla velmi záhadná.
Stopy vedly na všechny světové strany.
Bytná nevěděla toho mnoho. Pán nebýval často ani doma. Přicházel a odcházel nikdo nevěděl ani kdy a jak. Několik nocí byla postel nedotknuta. Ale opilství nebo nějaká otevřená zhýralost nedala se dokázat. Snad to byl nějaký tajný románek za denního světla nemožný? Něco hodně romantického, snad i chlapeckého?
— Nenavštěvoval ho tu nikdo?
— Nikdo.
— Nestonal?
— Nestonal.
— Nenechal tu snad nic pro své přátele? Nějaké psaní? Poznámky?
— Spálil všechno — zaplatil a odejel.
— Nevíte tedy, psal-li něco poslední dobou?
— Ze začátku pracoval dlouho do noci. Ale co to bylo — nemohu pánovi povědět. To trvalo asi deset dní. Ale od těch dob se skoro ani doma neukázal. . . . Bylo toho velmi, velmi málo! Ani práce, o které se dříve mluvívalo, nebyla už skutečností. Pochybnosti, které kdysi pro ni vznikly, byly snad úplně správné. To Rogner asi měl rozsvěceno a seděl u stolu a — nepracoval. Bylo to jeho zvykem: odpočívat. Neboť — lenošit nedovedl. Ve chvílích, kdy seděl bez hnutí, mí- vával své nejtěžší okamžiky. Tu přicházelo všechno jako vichr. Salome — jeho život — tančila před ním. A on nevěděl ani, co už jí slíbil, že bude k hanbě všem, kteří ho znali, chuďasa vášnivce, který klesal, poněvadž musel. Zašitý čert v něm zmítal sice tělem, ale člověk nepovoloval. Teprve po chvíli přicházel okamžik ideálného společného života a Rogner odcházel na své toulky ... A celý svět nabýval opět své přirozené podoby.
— A co zde dělal?
—• Malá holčice snědých tváří a blýskavých zraků se s ním dobře znala. Přicházel k ní v poslední době třeba — dvakrát za den. A vždycky jen tak, na chvíli, a zase pryč. A za bílého dne.
— Sedl si a vypravoval. Nebylo toho mnoho, a nevím ani, proč si to vymýšlel. Přestalo mne to bavit. Když to uviděl, sebral se a odešel. A pak jsem se dozvěděla, že je mrtev. .
Byla dokonce dojata i před cizincem. Osud tajemného přítele vzbuzoval v ní poslední vzpo- minky na život. Co měl, dával a vždycky se snažil být při tom trochu aspoň roztomilým, A přece dovedl dříve rvát se a zápasit o každý okamžik. A že mu odporovala, proto ji navštěvoval. Teď — přicházeli se už jenom po něm ptát.
Cesta vedla však hloub a hloub . . .
Byla to na konec malá domácnost, v níž setkávaly se tři rodiny. Opilý švec, knihařský pomocník a lepič plakátů tvořili základ společného blahobytu. Ale proto, že se většinou nepracovalo neměla domácnost často ani na chléb. A tak se to všechno spiklo i proti životu malé Heleny která vyrůstala mezi všemi tak právě, jak se to dalo. Rogner znamenal pro ni nevšedního muže. S nikým se nehádal, nikomu neřekl jednoho křivého slova. A při všem dovedl si zachovat stále svou tichou tvář .. .
Tomáš nevěřil svému sluchu.
— A pak mu došly peníze. Přijeli si pro' něj a odvezli ho .. .
— Byl smuten?
— Chvílemi. Ale jinak byl stále stejný . . .
— A o tom, že se zabije — nemluvil nikdy?
— Nikdy. Nebyla bych mu to věřila . ..
Při vší své mizerné výchově mělo děvčátko Rognera ideálně rádo. V neděli chodívali spolu na procházku. Musil jí koupit střevíce, aby mohla s ním jít. ..
CXXVIII.
A pak tedy přijeli a odvezli si ho. Kdo? Nějací příbuzní, kteří už nadobro zapomněli. na Rognerův život. Ale protože se vyskytly všelijaké řeči, které mohly ohrozit vážně úctu k starým, počestným rodinám — zakročilo se, když už bylo pozdě Aby jim snad neunikl znova do světa, uvěznili ho. Přemlouvali ho, aby se věnoval tomu a onomu zaměstnání. Slibovali mu protekci, slibovali hory doly a věčnou přízeň všech, kteří ho dosud při jeho divném životě prý ještě měli rádi, domlouvali a hrozili. Najednou měli k němu příliš mnoho povinností.
— A kdyby přede mnou stál otec a domlouval mi, neposlechnu, poněvadž nemohu.
— Tvůj otec? Však o něm nikdo nic ani vědět nesmí.
Rogner dal se do smíchu. Byl tedy zcela správný výhonek osudného keře. Vyrazil, a všichni cítili náhle starý strach znova v zádech: že syn je podoben otci a že je schopen všeho ... Že se vydařil, že se vyvedl. ..
— Nepadne jablko daleko od stromu! hrozili a vzpomínali.
— Rozumíte tomu? — ptal se jich se smíchem.
— Tak dlouho chodí se se džbánem pro vodu ...
až se ucho utrhne! Kdybych se jednou podíval za vaše humna s přivřenýma očima, pro vás to jistě nebude.
A tak to chodilo celých čtrnáct dní...
Tenkrát právě začínalo to i s Tomášem nějak zle dopadat. Mlhy a krásné dny střídaly se velmi často. A mezi chvílí štěstí a zoufalství nebylo ani přestávky.
— Čemu se nejvíce divím, že nepřicházejí žádné upomínky!
— Nepřijdou, nebojte se!
— A kde jsi bral peníze?
Rogner dal se strýci do smíchu. Jaký strach měli z něho náhle tito pořádní, příliš poctiví lidé! — — Kde jsem je bral? Skoro se mi zdá, že tam, kde jste vy ani nesil ani nežal.. .
— Jsem pořádně živ!
— Což by se vám bylo nepovedlo, kdybyste byl otce nepřipravil o podíl.
— To jsou staré říkačky.
— Nezáleží mi také na nich. Mně vůbec nezáleží na nikom z vás. A jsem-li tu, to prostě proto, že byl nejvyšší čas, abych si — odpočal.. .
A pak zůstal tři dny ve své světnici. Jal se churavět. Stravy nepřijímal, zošklivěla se mu. Natažen na posteli čekal na okamžik, který by mu něco kloudného pošeptal. . .
Čtvrtý den odešli všichni do kostela. Jistý příbuzný měl primici. Když se vrátili, ležel Rogner uprostřed světnice. Stará dvojka podle něho. Zout se musil, aby mohl spustit kohoutek.
Proč se neoběsil? Či měl strach, že by ho přišli uříznout?
CXXIX.
Rogner byl si již dávno svou smrtí jist. Jeho rozhodnutí: O patro výš! bylo pevné a neomylné. Nemohl se mu zpronevěřit.
Proč však čekal na takovou hrubě plebejskou smrt? A proč vykonal to v okamžik, kdy byl nestřežen, a nepočkal na chvíli úplně volnou?
Tomášovi zdálo se chvílemi něco o šílenství. Ale ve chvílích, kdy prožíval ještě jednou Rognerův život, nemohl celou věc rozluštit jinak, než jak ji rozřešil i Rognerův — rozum. Viděl život před sebou a nenalézal v něm nic skrytého, leč bídu. Viděl i prameny života a sám se při nich otrávil. Co měl podniknout proti andělům, kteří požadovali jeho duši pod svá opuštěná, špinavá křídla? Bylo mu jich líto a ze soucitu jim ji věnoval. . .
A tak možná, že kdyby se byl býval zachoval i po ráně celý obličej, že by byli na něm našli úsměv. Úsměv žebráka, který umírá na prahu ráje, který mu je cizí a do něhož se nehodí....
— Aspoň kdyby byl něco napsal někomujia vysvětlenou!
Tomáš se usmál.
— A lékař? ± — Nemluvil mnoho. Rogner byl prý zcela zdráv před činem.
— I duševně?
— To se přece těžko dokazuje!
— U něho bylo by to šlo velmi těžko dokázat!
— A tak se řeklo: podivín zemřel.
— Podivínsky?
— Ne. Řekli to zcela jinak. Zemřel prý — jako čeledín.
— Kdyby byli řekli: jako voják. . .
— Nikdo si na to nevzpomněl. Všichni byli poděšeni. A proto první výkřiky byly velmi surové. Když se to později uklidnilo, všichni začali ho litovat, a na pohřeb šel kde kdo .. .
— A kněz?
— I ten přišel. A pochovali ho Jam, kde spali; ostatní spánkem spravedlivých.
— Nic tedy zvláštního? ; 1 — Dnes říká se o něm, že byl nešťastný .. .
Přítel, který to vyprávěl, dodal potom: Já sám věřím, že ten člověk byl jedním z nejlepších našinců. Kdyby se byl býval někdo nalezl, kdo by mu byl podal na chvíli ruku, byl by ho býval jistě zachránil. Mluvil jste něco o pevném úmyslu A já "přece vím, že jsem slyšel kdysi tohoto sebevraha vykládat v zastrčené hospůdce o — svatém manželství.
— Kde?"
— V zastrčené hospůdce. A byl střízlivý.
— Komu to vykládal?
— Děvčeti, kterému nebylo dosud snad ani sedmnáct let.
— Nosila šátek přes hlavu, bledá tvář, blondýnka, chudý šat?
— Ano . .. ano .. .
Dceruška záhadné domácnosti měla tedy svou nebývalou cenu. Jak se to jenom mohlo stát? Buď tu byl naprostý bankrot, nebo začínalo se všechno lepšit. Ale pak ani jedno ani druhé nebylo správné pro onu chvíli. Rogner právě proto mohl se zbláznit a skočit na druhý břeh. Neviděl před sebou spásy nebo ji viděl příliš blízko. Co měl dělat? Najednou měl si pomoci nějak sám a při tom cítit, že to je přece jenom nějak umělé?
Fantasie pomohla mu z nesnází. Vyvolil si princeznu a chodil s ní tam, kde jeho řeči byly dvojnásob krásné.
A když cítil, že hraje svou úlohu příliš dobře, šel a — dohrál ji.
— Magdalena a Rogner!
Tomáš potácel se ulicemi. Nerozuměl ničemu, ničemu!
cxxx.
Ti dva umřeli však přece jenom na společném bojišti. Rogner nevida záchrany zoufal, Magdalena padla cizí rukou .. .
A teď nebylo to zrovna absurdní — mohli se tam někde nahoře sejít, a řekněme tak, jak chodívali tady po zemi...
A jsou-li tam cesty a stezičky, které vedou se světa na svět a konce nemají, hned na prvním rozcestí nad zemí mohli se potkat.
Hle — hle! Tu se noří už známá tvář. Jemné oči, temný vlas a v celé bytosti zvědavý hlad, tak, jak řádil už tady dole. To Rogner dívá se do věčnosti, hledá v ní bod, o který by se opřel, aby se snad naposled klidně mohl podívat — za sebe. Není mu asi dvakrát volno v nových prostorách, nemůže je hned poznat. Možná, že barvy jsou jemnější a že vůně strání ráje jsou příliš, příliš nebeské. A tam v dálce je stálé blýskání na nevystihle krásné časy. Není to trochu zbytečně divný svět?
Tam — dole — chodívalo to tak zcela bezpečně a opravdově. Tu byla modrá barva oblohy a tam šedá barva vody. Lidský obličej byl buď bledý či zdravý a šaty takové, jaké právě byly . . .
(Ale tady — nahoře má člověk dojem, že se všechno, všechno mění. A že už ani neexistuje to, co nazývalo se Rognerem, co je už tedy — mrtvo...) A večer — tu bylo zřejmě vidět, kdo si co o sobě myslel. To byl teprve život! Přicházeli lidé, kterých jsi neznal, a ptali se po tvém jméně a tahali těrdo světa. Jejich kousky překvapovaly je samotné, ale oni ani při těch neumdleli. Na konec začali se bouřit sami proti sobě a vrhali tebou z kouta v kout. Poněvadž jsi všem ve světě překážel, posílali tě nevědomě tam, kam často sami zapadali — do hříšných samot. ..
Veliký, bílý motýl rozevřel křídla. Byla někdy ohavně špinavá. Ale chladno bylo pod nimi. A přilétal nový motýl. A jeho křídla byla tmavá, žhavé oko uprostřed. Ale bylo dobře pod nimi. A přilétal nový motýl. Měl modrou barvu po celém těle. Pohrál si a odletěl. ..
A vždycky tykadla dolů, krátký okamžik, který representoval někdy několik dní a — na neshledanou!
I můry přilétaly, můry — stužkonosky. Byly melancholické. Ani koketovat neuměly . . .
S jitrem býval člověk náhle žalostně sám ...
— Což pak dělaly ženy tady nahoře?
První přecházela ...
Měla hlavu poněkud skloněnu. V pravé ruce nesla si nějakou zvadlou růži. Když se zastavila, růže jí vypadla na zem. Ale sotva svatá vykročila, růže sama přissála se jí zase do ruky.
To byla jedna z těch, které těžko zapomínají.. Ještě nepřivykla sladkým barvám a hlasitému a přece jen tichému — Hosanna! za světy.
Druhá přecházela ...
Jak žila tam dole, takovou tvář měla i tady. Ale její oči! Nad rozkvetlými ňadry nevypadal její obličej tak zdravě, aby veliké oči dodávaly mu půvabu. Stále něco jimi hledala. Milovala mnoho — hledala snad slíbené věčné odpuštění? Azač?Teď tamto dole pozbylo přece všeho významu. A vzpomínky byly spleteny — jak? Či zaručovalo přece nějak tisíc milenců jeden krásný obličej — ideální — na vždy? Bylo to možno? — Sama se na to ptala svým zrakem. Co měl Rogner odpovědět? Jeho milenky — motýli všelikých barev — nemívaly také jeden obličej — ani se mu teď po něm nezastesklo ...
Nu? Chvála bohu — odešla . . .
Třetí. . .
Bledá, zlaté vlasy. Drobný krok. Zdá se, že ani neví, že je pozorována. Jde vpřed, zastavuje se — ticho ... Teď se obrátila. Modré oči Záře jde z nich. A vzduch přijímá náhle nejměkčí barvu do svých vln . . .
Je hezká, krásná, nějaká předem milá a — což pak se chce skutečně na něco zeptat?
— Dobrý den!
— Dobrý den!
— Je odsud vidět — tam — dolů?
— O — je-li čistý vzduch a neblýská-li se příliš jasně na věčně krásné časy . . . Pozoruji, že tu nejste ještě příliš dlouho.
— Teprve několik dní. ..
— Máme tedy stejný osud. Mám se vám snad představit? Bylo by to tady velmi zbytečné . . . Byl jsem, žil jsem a nežiji. O čem mám vám vyprávět? — Je to tady nějak nudné? — Hledáte tam někoho ...
— Ano . . .
— Smím se ptát — koho? Tady je dovoleno se na vše ptát.
— Neznal jste ho.
i — Kdož ví? Jmenoval se, či jmenuje se — — Tomáš Černý.
— Tomáš Černý? Ale — moje milá, to byl můj přítel. . .
— Váš přítel?
— Moje jméno: Rogner.
— Nevypravoval mi nikdy o vás.
— To snad, že vás příliš miloval. . .?
— Což pak vy něco o tom víte?
— Vidím to na vašem obličeji. Začervenala jste se. Měli jste se tedy rádi?
— Jak vám to říci?
— A kde to bylo a kdy?
— Záleží tolik na tom? Nebylo tomu dávno a nebylo to příliš daleko. Moje smrt souvisela se vším.
— Ah! Tedy nějaká sebevražda?
— O ne! Jenom — neštěstí. . .
— Nešťastná náhoda? Když mne tam dole pochovávali, mluvili někteří také o nešťastné náhodě. A to proto, poněvadž na zemi mrtvého uzřeli mne jenom tři lidé. A později to tak zůstalo. Zastřelil jsem se náhodou ... A vy jste tedy náhodou zemřela?
— Nastydla jsem a musila ulehnout. Bylo to za temné, bouřlivé noci. . . Ale pst! O čem to vlastně hovoříme?
— O sobě.
— Nebaví mne to. Vidíte dolů?
— Nevidím ničeho. Bílá mlha přikrývá vše . . .
— Zvykám jí tak těžko.
— Za ní bylo to přece jenom hezké.
— Ano. Tady nahoře je všemu konec.
— Ale neříká se to. Tam za horami Milosrdenství jsou lidé, kteří už ani nemluví. Tam jsou dokonce prý světy bez koutů. Dovedete to chápat? Nic tam není a oni tam žijí. Kdo? Možná, že teď některý z nich stojí podle vás. Nehýbejte se! Měla jste najednou tak ztrnulé oči. Byl by vás chytil a odnesl. Kdo? Duch, nebo něco podobného. Stačí uvidět ho, a člověk je ztracen ...
— Ach! Chtěla bych se již ztratit.
— Působí vám bolest cítit na sobě lidskou svou myšlenku?
— Dusí mne jako můry.
— Před chvílí přišla jste klidná.
— Ale teď již nemohu jí být...
— Proč?
— Cítím, že jemu — tam dole — není dobře.
— Tam dole jsou vůbec ubozí lidé.
— A my — tuhle, jak tu teď stojíme, jsme nad ně ubožší. Vidíte ho teď?
— Ano. Tomáš Černý stojí na rohu ulice a dívá se do země.
— Vzpomíná ...
-— O, teď sebou hnul!
— Byl — mým milým.
— Byl. To je veliké štěstí.
— Vy jste nikoho nemiloval?
— Snad více, než jsem měl. Moje lásky už na mne nevzpomínají. Proto smím ještě všechno tam dole pozorovat. Tomáš! Býval vždy „zakletým živlem" všem. Ale teď se osvobozuje sám pro sebe ...
— Oh, on se už jistě osvobodí.
— Bude mu líto života.
— Ale vzpamatuje se. _ t — Odkud to víte?
— Dívejte se jenom! Dívejte!
— Ano. Stojí na rohu ulice a — co to má teď být? Veliký, bílý oblak sune se teď rovnou nad ním. A teď tisíc rukou hrne se k jeho srdci. Co to jest?
— Oni — jdou ho zachránit.
— Oni... Oni. .. Což pak už i oni se o něho starají? Vy je snad přivoláváte? A pro vás jdou tam dolů k němu oni, oni — duchové,' vojska . . . Víte, jak je nazval jeden anglický filosof? — Nebeští dělostřelci...
— O! dívejte se, dívejte!
— Pohnul rukou.1* Ale nemyslím, že by byl nějak příliš jmhnut. Hm. Slyšíte? Tak hovoří jeho myšlenky: Žiji. Rogner i Magdalena jsou mrtvi. Co bych měl ještě s nimi společného? Budoucnost? Kterou? A tento život — vyplním ho co nejlépe! Nestačí to zatím? Není to příliš mnoho na moje slabé síly? — Začíná usilovný nějaký rytmus. Nezáleží na slovech. Nebeští dělostřelci zatáčejí teď neobyčejně prudce ... Teď se chytil za prsa. Přejeli mu srdce ... Dalo se to čekat. Vaše nešťastná příhoda přinesla ovoce. Přicházejí tedy bolest, utrpení, smíření, klid . . .
— Neměli bychom již proto odejít teď hned k hoře Milosrdenství?
— Pojďme! Když už teď všechno půjde — svou cestou!. ..
CXXXI.
Mrzlo až to praštělo .. .
Ve staré, nepraktické, temné místnosti universitní knihovny tísnili se posluchači, každý haldu knih před sebou a plno poznámek v sešitě. Tomáš pracoval s nimi.
Právě před hodinou byl si napsal na lístek název své knihy, kterou potřeboval a čekal trpělivě na vyřízení své žádosti. Zatím mohl si klidně prohlížet publikum.
Slyšel, kterak dva mladíci vyprávěli si poslední divadelní skandál. Nebyl nový, nebyl starý, ale proto neustále byl — poslední. Kdo chtěl k divadlu, musel o něm vědět, jinak nemohl být přijat — hehe!
A v levo seděl — immoralista z prázdnin. Měl před sebou nějaký starý atlas a hledal v něm a hledal. Jak se tak nakláněl nad mapami, zvláštní úsměv pohrával mu kolem rtů ... Jak jen si to ti staří lidé všelijak představovali! Itálie tvořila střed všeho vědění. A tu byl plán Říma. A ještě jeden! A Britanie podobala se Islandu ...
— Dobrý den!
— Jste tu snad na delší čas?
— Mám dodělávat ještě něco z loňska ... A vy — co pak jste aělal?
— Ne mnoho.
— A teď?
— Starý atlas. Baví to znamenitě!
— Vy jste se vrhl na dějepis?
— Už dávno! Je to tak zajímavé!
— Chodíváte snad někam?
— Do divadla.
— Pak bychom se mohli setkat? Zítra? Pozítří? První galerie. Ano?
— Však jsem beztoho chtěl si už dávno s vámi popovídat!
V prvé lavici zase známý. Nepoznal sice, ale proto přece se ještě jednou ohlédl za Tomášem. A v třetí lavici nový známý. Zdravil neobyčejně uctivě.
Kniha ležela už připravena.
Nebyla to ovšem ona, za niž Tomáš byl požádal. Stávalo se to velmi často, že sluhové přinášeli všelicos, po čem se nikdo neptal.
Co to bylo? Stará arithmetika ...
Byly v ní zajímavé případy. Některé nebyly nijak lehké. A byl tam příklad, který nebyl ani dopočítán.
Slunce zazářilo na chvíli do oken.
Když po dvou hodinách podívalo se opět v starou, zaprašenou síň, vidělo ještě několik posledních pracovníků ...
Ale Tomášův příklad byl málem rozluštěn. Zbývalo už jenom provést poslední součet, zaměnit funkce a převést známou na jednu, neznámou na druhou stranu ...
Šlo to. A poměrně dosti hladce.
CXXXII.
Tenkrát hrál se právě na divadle „Faust".
Tomáš vydržel sice velmi klidně sedět, ale pioto přece po relou hru cítil, že se nějak přenáhlil ve svém rozhodnutí, když vyzval immoralistu k společné návštěvě představení. Hluk lidí kolem, světla pod stropem a při rampě, nedočkavost nerozumějících, aplaus a stálé měnění scény mátly mu nějak ideální rozpočet jeho chvil. Vrhaly se teď všechny v jeden vír a strhovaly s sebou příliš mnoho, čeho ani dotknout se neměly.
Markétka byla velmi dojímavá. Měla mnoho, velmi mnoho společného s někým, kdo kdysi žil...
Faust sám poněkud odpuzoval. Neměl mnoho zájmu na jejím osudu. Neustále někam odbíhal a — na jevišti deklamoval příliš patheticky. První scény — to byla ještě pevná posice proti Tomášovu srdci a hlavě. Ale potom jak to všechno t zdrobnělo, zploštilo se, znevážnělo, a zapomnělo na žízeň smyslů všech . ..
Ale tu přišla scéna z rokle. Faust a Mefistofeles — po idylle. Černý druh roste k nebi.
Tomáš ohlédl se po immoralistovi. I jemu — jak se zdálo — začínalo být z idylly nějak zbytečně úzko. Neustále poposedal a rukou třepal. Scéna nebyla příliš známá a nedojímala příliš publikum. To však, co přinášela za sebou, to bouřilo teprve po ní ve slovech díků, vyhrůžek a kletby — a to mělo svou velikou cenu. To byl přece nějaký útok! To bylo přece nějaké zápolení na hranicích krásného romantismu a statečného smíchu.
A jak zaznělo to úžasně do ticha: '/ —Ať žije, kdo se statně bije! — — Slyšíte?
— Je to tak staré a přece nějak podlé!
— Ale zatleskat nutno!
— Nuže — zatleskejte si!
— Váš optimismus není tak skálopevný, jak se mi kdysi zdálo.
— Jak by také mohl být? Ale — věřím, že je dobrý.
— To je všechno jenom nějaká relativní chytrost. Rád bych věděl, jak se z ní potom dostanete.
— Kdybych miloval nějakou Markétku, nehrál bych si s ní. Byl bych s ní šťasten potud, aby ona byla ušetřena neštěstí.
— A vášeň — a láska?
— Nechtělo by se mi pro ni zoufat.
— A proto byste se chtěl hned všemu vyhnout. Není to trochu zbabělé?
— Snad není. A pak se člověk naučí brát všechno opatrně do ruky.
— Tedy — ještě trochu nějakého strachu?
— Ano — před každou nepříjemností. Začínám teď být při svém immoralismu skutečně korrektním. Moje nynější milá ani neví, jak ji mám rád. A to proto, že — řekněme — musí být překvapena.
— To je nějaká strojená radost. . .
— Připravovaná radost, vypočítané veselí — nazvete si to — jak chcete. Lidé by se měli pro lásku připravovat, aby nebyli si v některých věcech hned zřejmi. Vždyť společnost už dávno na to přišla. Tohle divadlo poučuje ji také všelijak. — My chtěli to všechro lámat přes koleno — a to je prostě nesmysl. Dříve či později museli jsme to uznat. Nu — a už je to tu! Uznávám, že o lásce by se mělo mnoho, velmi mnoho mluvit. Ale právě proto se o ní mluví málo nebo nic.
— Půjde-li to takhle s vámi dále, uvidíte, že na konec bude vám pro ni všechno lhostejno.
— To by se zdálo samozřejmé. Ale v tom je právě háček, že se to — doufám — nestane. Včera brali jsme ji, jak byla. Dnes začínáme si jí vážit, prohlížet si ji a o ní pochybovat. Co se proto stane s ní a s námi po letech? Kdož to ví? Kdož to může říci? — Ať žije, kdo se statně bije! Jsme všichni čerti. Kdybychom zoufali, viděli bychom peklo pod sebou. Ale že nezoufáme, jsme chytří, moudří a snad opatrní a . . . Vidíte ji tam dole, jak se směje? Markétka truchlí, a ona, která se Markétkou nestane, otáčí po mně svůj zářící obličej!
CXXXIII.
Tomáš zase rázem osiřel.
Immoralistova ctnost byla skutečně příliš laciná. Nevydržel jejího slunce. Potácelo se mezi mlhami, bylo úplně zimní. Však pravá ctnost záleží v tom, že spíše přikazuje než zabraňuje . . .
— Kam pak?
— Do vinárny. Nepůjdete se mnou?
— Děkuji.
— Je tam totiž časem zajímavá společnost. Několik neurasthenických lidí, kteří píší příliš subtilní verše a při tom dovedou pěkně vzpomínat. Už ani hezká sklepnice jich nebaví. Žijí svým bolestem a svému chvilkovému nadšení. Přichází to obyčejně po čtvrté sklenici. A pak začnou klít jako staří husaři.
— A vy?
— Já sedím a vypravuji sklepnici, co mi Berta povídala. Bývá to někdy strašně nudné. Obyčejně to, co Bertu zajímalo, Anně je protivné, a vše, co se Bertě nelíbilo, je Anně velmi vítáno. Tam duše, tady tělo. A mezi tím ubíhá čas ...
— Proč se přetvařujete?
— Když musím?
— A to je váš nynější — korrektní život?
— Bohužel! Jsem při něm teď nejpořádnější osobou pod sluncem. Nepůjdete?
— Děkuji vám! Dobrou noc!
Immoralistova řeč o prázdninách — to bylo přece něco zcela jiného! Tenkrát znamenala skutečně velmi mnoho — v souvislosti s řečí prorokovou. Ale teď sama o sobě nějak divně se změnila. Snad že se vloudilo do ní trochu chla- pecké domýšlivosti? Vždyť možná, že bylo to všechno vylháno a že immoralista možná ani do vinárny nešel — to jen tak něco ho napadlo a tak se trochu rozpovídal. Míval prý k tomu mnoho chuti vždy. Ale pak proč to — Tomášovi vyprávěl?
Rozběhl se za ním ...
... Na rohu ulice stál pán chladného rozumu, ruce hluboko v kapsách. Tomáš upřeně ho pozoroval. V tom člověku něco se odehrávalo. Marná posa byla prohlédnuta, nač tedy při ní trvat?
Po chvíli zazněl zvonek. Domácí vrata se otevřela ...
Jaká komedie! Immoralista byl velmi špatným optimistou. Šel domů.
— Tam v dáli mezi dvěma hroby, tam jedině ležel kus opravdového světa! Hlavu kdybys přitiskl, srdce uslyšíš bít . . .
CXXXIV.
Immoralista se přece jenom něčeho bál. A tak byl typem za mnohé a mnohé, kteří se dnes bojí jediné věci na světě: sebe samých.
A přece poskytuje život všem lidem bez rozdílu aspoň — záruku krásného života. Nevrhne se ovšem hned kde komu do náručí, neboť — to by obdarovanému neposloužilo. Ale proto přece plíží se za každým a sleduje ho dosti vytrvale, a kdo se dovede mužně ohlížet, uzří ho často za sebou. Jen že s počátku bývá to nějak nemilé a nemůže se tomu důvěřovat. Naše smysly jsou přímo vycvičeny k tomu, aby se írvsem pře- svědčovaly; jak by se tedy mohly najednou spřáte- ~TfTs tím, že mají prostě — vidět, slyšet, cítit, chutnat a hmatat? A nervy — měly vždy a mívají dosti času na dobré zprávy zvenčí i zlé — také se naučily některé dokonce nepřijímat! Jak by se mohly tedy najednou naučit donášet všechno, jak se co přihodilo věrně a spravedlivě?
To by se muselo velmi mnoho změnit!
Snad člověk sám celý musil by se znova trochu přestavět. A to by byla obtížná operace!
Ale čas sám to podivuhodně klidně v každém dokazoval den za dnem. Tu pomohl jednomu úskalí s cesty. Přicházel s mysticismem, skepticismem,1 positivismem, s imperativy a s anar- chistickou morálkou, přiváděl člověka za člověkem a připoutával druha k druhu, muže k ženě a ženu k milenci a tak je učil odvaze pro život...
Kdyby všichni pozorně se dívali kolem sebe, nemohli by být tolik slepí, tolik hluší a neroz- zumní! Vždyť i slepí učili se číst a hluší slyšeli hmatem! Zázraků jest pln celý svět.
Ale my rodíme se skoro náhle pro tuto zemi.
Ve chvílích, kdy cítíme se skutečnými světo- občany, poznáváme s lítostí, že neznáme ani koutu, v němž jsme se zrodili . . .
Tu byla mládež — hovořila o svém národě, a nevěděla, co dříve dělat a kam se obrátit se svým neklidem, a při tom dovedla se přít o požadavky, jež byly zřejmě nutné.
Kdyby měla skutečnou odvahu k životu, snad by ani tolik se nevěnovala všemu s takovou pevnou pílí, která byla pohlcována strannickou ješitností a spolkářstvím . . .
Tu byla mládež, která se chtěla věnovat lidstvu.
Ale její srdce bylo neustále nerozhodnuto. Někteří chudáci neměli totiž dosti smyslu pro in- telligenci a proto intelligence — zůstávala za pecí. A při tom říkala, že to vše vyplývá z nutné Jakési sebeobrany.
Tu stálo také již několik lidí, kteří chápali, že předním požadavkem nové doby je spravedlnost co možno nejčistší a kteří nerozpakovali se proto vrhat se do politiky, kde šlo o chvilkový úspěch . . .
Všichni stonali nevysvětlitelnou horečkou.
Neviděli, jak postupuje čas vpřed; myslili, že ho vždy dohoní — a předháněli ho. Chtěl na nich promyšlenější útoky, větší skutky. Nerozuměli mu.
— Snad proto, že všichni cítili stále ještě blízkost hřbitova, smrt za zády. A ona stále ještě dávala rozkaz k chvíli radosti a žalu a dirigovala lidský pláč a smích!
A přece — šla každá radost životem a přelévala se v druhý. A přece — byla tu věčná touha, která prolamovala zdi žalářů a budila nové a nové své vyznavače — byl tu odvěký boj otevřený hned při stvoření světa! A přece — táhla tu životem skutečná vojska geniů, která vrhala se v každý průlom nepřátelských hradeb, když se na ně zavolalo! A všechno mělo svůj velkolepý význam tím, že — existovalo!
Veliká revoluce věků — to bylo přání míti všechno — předem! A — bylo to tu!
cxxxv.
A to mužné sebevědomí způsobila vášnivá příhoda z prázdnin? To všechno vyvolala nešťastná chvíle, jež spokojila se jedním lidským životem?
Teď teprve viděl Tomáš, jak Magdalenu vlastně miloval.
A teď teprve cítil, jak jí ubližoval, když nevěřil v její — nevinnost. Který ďábel pošeptal mu to tenkrát do ucha? Jak potměšile si to s ním zahrál na schovávanou! A jak vydatně a neústupně kladl mu léčku za léčkou! Posledně — tam na nádraží — pod kola vlaku se vrhnout — šlehlo to sice jenom hlavou, ale bylo to málem uskutečněno. Teď hrál si zase ďábelský průvodce s Tomášovým nadšením.
— Magdaleno!
Jaký rov byl to najednou, nasypaná mohyla, vztyčená nad světem!
Tam, kde jí nikdo nečekal, vrhla svůj stín. A kde bylo nejtemněji, tyčila se nad noc, aby slunce zavolala ... m .
— A včera postavili tam konečně kříž.
— Ano, tak jak to bývá zvykem na vsích. Křížek, na něm tabulka.
— Byl to pravý hrob?
— Levý. Třetí v první řadě od brány.
— Přibyly nové?
— Dva.
— A tvoje matka?
Majer se bolestně usmál: Už to ani za řeč nestor. Trochu se pozdravila. A znova se dala do všeho a čeká . . .
— Vypadáš velmi zmučen.
— To snad se ti jenom zdá.
Tomáš nedovedl se na Majera ani ohlédnout. Majerova tvář byla skutečně velmi bledá. Nevedlo se mu asi dobře v městečku. Možná, že byl nemocen.
— Nestonal jsi?
— Tak trochu. Mučilo mne svědomí.
— Nerozumím ti. Stalo se snad něco?
— Ano, Tomáši. Vzpomínal jsem na Magdalenu. Já už teď vím všechno, jak to bylo. A já jí ublížil, vědomě ublížil.
~ — Kdo ti to říkal?
— Ty přece ve své horečce, a — oni potom dole . . .
— Chodil jsi k nim?
— Každý den, když jsem měl chvíli času. — Ona byla nevinna, úplně nevinna. A Majerovy oči byly plny lítosti a slzí: Čistá byla — světice, panna . . .
Tomáš položil mu měkce ruku na rámě: To já vím, Majere. A kdyby byla něčím vinna, co bych já mohl odpouštět? — — Byla by možná živa . . .
— Říkal doktor, že by to bylo s ní trvalo už jenoiiTněkolik měsíců ...
— Tajná nějaká choroba?
— Ano . . .
To bylo zvláštní zauzlení! Tomáš pozoroval Majerovo rozechvění. I on mohl ji milovat. Snad ji měl také rád. Snad bylo by došlo později k ně- jakému vyznání. A tu se objevil vetřelec a zvítězil. Kdo stonal pak větší horečkou?
A kdo to najednou srážel kamaráda kamarádovi na prsa? Byli si oba teď tolik podobni! Bez přátel, bez známých, bez milenek a bez otců . . .
— Musíme uzavřít teď spolu přátelství, jakého „pětka" neviděla. Co si — teď vybojujeme, bude naše. A snad se i rozdělíme, Majere?
— Bylo by toho potom příliš mnoho — nezdá se ti?
— Aspoň budeme spolu zatím pracovat — chceš? Nemám toho mnoho, co bych ti mohl nabídnout. Ale myslím si, že i mně bude při tobě teď velmi dobře, a že získáme oba dva . . .
íš Tomášův optimismus byl zachráněn. Možná, že kdyby byl přišel Majer o několik dní později, že i u Tomáše byla by právě pro jeho veliké roz- tesknění a naděje začala — Rognerovština.
Nemáme k ní všichni tak hrozně daleko —!
CXXXV1.
„Zakletý živel" byl tedy trochu osvobozen. Konečně!
A teď když se Tomáš ohlédl po svém životě, bylo mu, jako by byl šel s přítelem. Co se mu všelijak nadomlouval, co krásných okamžiků mu připravil a co mu jich pokazil! Žili příliš těsně při sobě. A tak ani živelná radost se nemohla k němu docela přitisknout.
Ale teď byl tedy sám a nějak zcela nový. Slunce, jež o piázdninách barvilo paseky, skrývalo sice teď před ním svou tvář, ale to proto, že—byla urputná zima. Skrývalo však ji také, aby se Tomáš směl nějak těšit na jaro?
Cítil, jak byl plný každý okamžik, který prožil společně — s ní. Co tu bylo skrytého a tajemného štěstí ve slovech, která teď teprve vracela se znova a znova na rty, když už nebyla hrází ani průkopem. Byla teplá i chladná. Útočila a bourala — na piano. Zvuk vrhaný v prsou sem a tam. Ale jejich existence — třeba polovičatá — přinášela něco šťastných vzpomínek.
U stolu seděl přítel. Hlavu o dlaně opíral a učil se . . .
— Nepůjdeme se podívat trochu ven?
— Nechce se mi.
Tomáš vzal si po chvíli knihu do ruky. Ale nečetl. Nějak divně bylo mu v duši. Podivný svátek měl divnější pozadí. Někdo scházel, aby večer byl plný. Kdyby tak byli aspoň tři lidé! Ve dvou bylo to již málem nesnesitelné. Bylo půl sedmé, bylo sedm . . .
— Dále! Vejděte!
— Dobrý večer!
— To jsi ty?
Havlena stál ve dveřích. „Pětka" ukazovala se na obzoru . . .
A to jedeš schválně do Prahy? — — Schválně a neschválně. Chci si zase s vámi trochu pohovořit. A pak jsem tu měl všelijaké záležitosti vyřizovat. Proč pak jste se už u mne nestavili? Tenkrát jste přišli jen tak a zase tak odešli. Mrzel jsem se proto na vás potom . . .
— A teď?
— Jdu rovnou z nádraží k vám. Dalo mi to zatracené práce, než jsem vás našel. A vy tedy teď jste pohromadě? To udělalytaprázdniny?
Havlena vypadal sice spokojeně, ale jistě to s ním nebylo v pořádku. On jistě teprve se do všeho dostával. Jeho sentimentálnost začala se sama sobě vyhýbat. Byla na něho dost zábavná podívaná . . .
— Co pak dělají tvoji lidé?
— Dovolují si mne neposlouchat.
— A ty jsi proto nespokojen?
— Začínám se z toho upřímně radovat. Čím dále — tím více svobody! A čím více svobody, tím více nějakých zbytečných starostí. Proč bych vám to dneska neřekl, proč jsem vlastně přijel? Přišel jsem se dnes rozloučit s — fotografií. A tak jsem nějak hloupě smutný ze všeho. Nemohla tomu rozumět, a já také nevím teď pořádně, proč jsem to udělal. Ale vím, že jsem jednal dobře. Začínala si dělat na mne všelijaká práva, jak už to tak bývá . . .
Havlena — dovedl desertovat v pravý čas. 7 I taková maličkost ukazovala, že rozuměl životu. To všechno dělaly okolnosti, práce, nemoci, nešťastné náhody . . .
„Vše se^vyrovnávalo — zde bouřlivě a tam třeba komický. Rovnováha sebe menší musela být zachována.
— Co měl tenkrát v onom okamžiku tedy Tomáš dělat? Vždyť Magdalena sama chtěla ven, do noci! A on vlekl ji potom ve jménu nějakého nesmyslného rozhodnutí z bouře do bouře . . . Patřila celému světu! A — proto byla zabita . . .
Jaká to lež dovede se zmocnit náhle člověka! A jak dovede mu i ruku podat a do očí se mu zasmát! Stále ještě chodila po světě a strašila lidi — velikými slovy: čistý život, svatá láska, nadšená oqaanost, čistota,"poctivost, spravedlnost. ., Pst! Teď zase chodila za Tomášovými zády a říkala něco nového: A všichni jsou hluší a slepí a němí, a jenom ty začínáš všemu rozumět.
Usmál sé . . .
To Havlena právě vyprávěl novou maličkost: jak mu Rogner poslal dopis, zvláštní dopis — kus prázdného papíru . . .
— Pamatoval tedy na všechny.
— Jenom na mne zapomněl. A to snad proto, že i já byl jsem mu něco dlužen . . .
Na počátku září byla přece doba krásného štěstí. Ale Tomáš tenkrát ani si nepomyslel, že by byl mohl někomu napsat: Jsem živ a zdráv a vesel a vzpomínám na tě, kamaráde!
CXXXVII.
Přišel i horší dluh . . .
Bylo to na koncertě. Právě byli dohráli Berli- ozův „Ballet des sylphes", a přestávka volala na chodbu. Všichni tlačili se ven, aby si na chvíli oddechli.
Tu najednou mihl se před Tomášem známý šat. Ale hned se ztratil. Po chvíli' teprve objevil se poněkud důkladněji. Majer také věnoval mu pozornost. Byla to opravdu — Marta?
— Vidíš ji?
Motýl třepetal se ještě ve vlasech. Ale tvář byla nějak k nepoznání změněna. To už nebyl dívčí obličej, ale něco, co patřilo ženě mezi pětadvaceti a třiatřiceti lety. I pudr byl na tváři, — Nevrátíme se?
— Proč by? Je tu tak příjemně chladno.
Dámy přecházely. Hlasitý hovor a smích sjížděl po krajkách a černých oděvech. Tu pozdrav rukou, tam nenadálý výkřik překvapení, to byla jediná srozumitelnější znamení v uvolněném moři.
— O!
Teď vykřikl sám Tomáš. Ale hned ztratil se s Majerem mezi posledními řadami: Marta měla nového milence, a její milenec byl znám celému světu. Praobyčejný človíček uhlazených sice způsobů, ale nijaké duše. Přecházeli právě mimo poslední řady, která se utvořila u zadních dveří. Byli zabráni v rozhovor, tak že ani nepozorovali, že dva lidé je pozdravovali.
Její ruka pohrávala si se .šálou. Měla ji nedbale přehozenou po šíji. A íukavice — jako by se šlo do plesu . . .
— Pozdravíš ji ještě jednou?
— Počkejme jenom!
A tu se Tomášovi zdálo, že nikdy nestál na žhavější půdě. Teď v ten okamžik nesměl se vzdálit. Této ženě, která se s ním sice dobrovolně rozloučila, byl něčím povinován. Při nejmenším tím, že se jí — nemusel vyhýbat . . .
Červená bluzička opět kmitla černou spoustou . . .
Jak byla Marta klidná! Ani jednou se neobrátila! Stále jenom poslouchala a poslouchala laciné povídání o ničem. Snad měla k tomu důležitou příčinu? Jakou? Držela se udatně!
Totnášovi^drala se krev do tváře . . .
Pozdravil. Musela ho vidět!
Neodpověděla. — Zaťal pěstě. Šel ještě jednou ven a schválně postavil se pod zrcadlo, kde nikdo nestál. Ženy bývají neustále ješitné, nepřejdou kolem jediné hladké plochy, aby se v ní neshlédly. I ona musí se otočit a uvidět ho a — snad poděkovat.. .
Uklonil se. — Neodpověděla!
— Což pak blázníš? Nechce tě vidět, co se jí ještě vnucuješ? Však už s ní nemáš nic společného!
To byla pravda! Tím jedině pozbýval dluh svého práva. Všechno bylo skoncováno!
CXXXVIII.
* Únor.
„Pravý svět, nedosažitelný pro nynějšek, ale zaslíbený moudrému, ctnostnému, zbožnému („hříšníkovi, který činí pokání").
(Pokrok ideje: idea stává se jemnější, jíma- vější, nepochopitelnější — stává se ženou! — stává se křesťanskou . . .)" — Nedovedu to skoro ani pochopit.'! Všechny knihy — i knihy nejabstraktnějších filosofů mluví mi o ní, o Magdaleně, a snad právě proto, že jednají o jímavých ideách, snad právě proto musí o ní mluvit.
Ano, my žili v příliš křesťanském světě! Její kříž — toť skutečná Golgota. Byla odsouzena na smrt — a vstává z mrtvých. Dnes v noci viděl jsem ji před sebou. Slíbil jsem jí, že jí zůstanu věren do smrti. Co to znamená? Jde za mnou všude, kam jdu — a neopouští mne. Budu teď velmi opatrný a velmi, velmi tichý ve svých myšlenkách!
* Bylo by zapotřebí napsat obhajobu nešťastných na světě tím, že by se prostě dokázalo, že jejich neštěstí a jejich provinění byla nutná. Není to tak směšné, jak se na první pohled zdá. Věda přikloňuje se k tomuto názoru čím dále tím více — je jistě nedaleka doba, kdy každý čin najde svého spravedlivého soudce a lékaře. Proč muž časem nutně opouští ženu a žena proč zaměňuje muže, proč dovede být věrná i nevěrná, proč muž dovede být svým i jejím zároveň — tyto všední příhody laciné jako sebevraždy v novinách — mají své zákony, jichž neznáme a jichž tak hned se nedozvíme. Ale právě proto, že jich neznáme, nemohli bychom již předem věřit trochu více — ve věčné vyrovnávání? Je hrobem všech zásad a pravd. A tento hrobjnusí být vykopán . . .
* A neohlížet se v právo, a neohlížet se v levo a — pracovat! Ať už je výsledek jakýkoliv, nezapomínat, že činnost má nevystihlou cenu života. Naše srdce bije i za spánku, jak by mohlo na sebe zapomenout? 1 když naše smysly (a při nás tedy naše morální síly!) ochabnou, ono jediné neochabuje. Jak to, že my dovolujeme si, jakkoliv už, skutečně zemdlít? Neznamená to chut na věčnou smrt? Což pak máme už hlavu tak v nepořádku, že nedovedeme chápat, že jakmile zemdlíme — že ustupujeme? A že naš boj na hranicích plus a minus je nejvzácnější věcí, která nám kdy byla svěřena? Prostě tím, že jsme na zemi, měli bychom svým zemským rozumem (proč by jich nebylo více?) pracovat k tomu, abychom pokud možno a pokud rozumíme — byli živi, silni při svém úkole, ať je sebe — náhodnější!
CXXXIX.
Kočáry hrčely po nábřeží. Před velkým, osvětleným domem vystupovala z nich maska za maskou. Všechny barvy mihly se na schodišti. Jedné bylo nejvíce: bílé.
Řeka vedla toho večera tichý rozhovor s hudbou uvnitř. Chvílemi vzepřela se zarputile kouzlu tanečních melodií, nelíbily se jí. Ale za okamžik přikrčila se tiše ke hrázi a naslouchala. Znělo to tak příjemně, jako by to chtělo o květnu promlouvat. A mezi ledy potácel se přece únor — a jaký únor! Dva dny hřměl a bouřil nad sněhem a zamrzlými vodami. Útočil, až se udýchal. Zase klidně si lehl a čekal na nový povel k první skutečné jarní předehře.
Tomáš stál nad zábradlím. Přímo proti vchodu do místa veselí se postavil. Lákalo ho to vidět hodně lidí pohromadě a světla a záře mezi nimi. Dlouho se to už nestalo, aby se na něco takového díval . . .
A mohl tam také kdysi vejít a podívat se. Mohl být také zvědavý. A byl by uzřel — co by byl uviděl?
Nu — to si přece každý dovede představiti! Byl by viděl zábavu, tak, jak ji nařizovala nová saisona. Obřadné poklony, úsměvy, které slibují velmi málo, povinné lichocení a sem tam nějaký tajný útok, který musí mít jednu jedinou vlastnost : aby ho nikdo nepozoroval. Tam uvnitř byli strašně na sebe zvědaví. Vyprávělo se časem 0 tom, ne mnoho ovšem — pokud se to mohlo zamlouvat. . .
A možná, že to tam ani tak pěkné nebylo.
1 o tom se mnoho mluvívalo. Že se chtělo leccos napodobit z velkého světa a jak uboze to časem dopadalo. Lampy a koberce se tomu samy smály...
Teď zase nová maska . . .
A teď zase něco nebývalého: panenka, jako by se byla včera narodila. V ruce má prut, na prutě vlas a na vlase zlatou rybičku. Rybářka. Jde lovit. A za ní — květinářka. Pak domino, černé, zachumlané . . .
Všichni jdou lovit. Aspoň na chvíli trochu důkladněji, než dovoluje společenský zvyk. Jdou lovit muže a ženy, jdou lovit srdce nezkušená a srdce příliš chladná. A někteří — ze zábavy — jdou lovit kousek nějakého štěstí. ..
Oči planou, tváře hoří, tajemná mluva zní z rohu do rohu. Všichni si však rozumějí. A jsou šťastni a veseli, žárlí a zbožňují...
Když se ozvou housle s klarinetem, dají se do tance. A když hoboj dohouká svou písničku, přestanou se otáčet a jdou jako za léta po promenádě.
Hezoučké divadlo!
Ale —■ pro Tomáše to přece jenom nebylo.
Jeho myšlenky rázem se potom odloučily od tohoto chvilkového vzrušení. Nebylo na něm nic, co by vlastně nebylo známo. Fantasie je zaplašovala. Byla mocnější než událost. Tomáš pozoroval to i v divadle na sobě: nemohl se dívat na špatného herce, poněvadž mu kazil illusi, a nemohl se někdy ani dívat na dobrého herce, poněvadž mu illusi příliš na svůj vrub opravoval. . .
Ano, když jsme sami hráli na jevišti, cítíme to v hloubi své duše, co ještě máme vidět a co nikoliv.
Tomášovo jeviště nemělo rampy, nemělo kulis, nemělo efektních světel, nemělo ani přílišné šířky ani krásně oblečených paní, ani duchaplných pánů. Hle, kdo přecházel po něrn^ Mladý člověk, který neznal ani své úlohy, která mu byla svěřena. Rukama šermoval a snažil se býti zábavným. Tu zabočoval v právo, tu v levo a volal po každém, kdo šel okolo. A pak zasedl za stůl s prvním děvčátkem a říkal" mu, že je miluje. Aby mu věřilo více, vyndával před ním i peníze z kapes, které byl vyhrál před chvílí na člověku, kterému na nich mnoho nezáleželo . . . Rogner!
Láska zavedla ho k propadlišti. Jeho závěrečný monolog byl málem směšný. V předu jeviště seděla holčička s šátkem na hlavě. Co se jí to divného navypravoval ten, kdo ji náhle opustil! Sliboval málo sice, ale neustále! Snad bylo to najednou v jeho povaze, že nedovedl říci jednoho potměšilého slova. A přece — když si rukou zamával nad hlavou, ze všech stran rojilo se to jako sršně. Divoké výkřiky, něžná oslovení, přísahy, sliby, lákání, prokletí a polibky . ..
Jaký divný, neuspořádaný život! Konec nemohl skutečně překvapovat. Kus začínal být dokonce moudrý. A moudří lidé, kteří všemu na kloub přicházejí, deklamovali sami s pathosem: Verfehlte Liebe, verfehltes Leben! A když herec sřítil se do propadliště, jako by toho nepozorovali.
Tam ležel, údy rozbity, hlavu, hlavu na padrť!
Zmátl se trochu ve své roli, měl zmizet na chvíli, a zmizel na vždy. Špatný herec! Jeho prudký hlas naposled se rozkřikl do světa. Ale nikdo ho nezaslechl.
A to proto, že on při vší své vášni musil být neustále sám. Ani žena, která se mu na chvíli zalíbila, nesměla při něm dlouho setrvat: Byl by ji setřásl se šíje. Jeho blouznění o „kolíbce" tomu kdysi odporovalo. Ale vzpomeňme si jen, že kolébka stála nad pokojíčkem nevěstky! A kdož ví, byla-li to s ní vůbec pravda! Rogner byl poetou — okrašloval si všelijak život. Ale když měl si skutečně dát s ním práci, byl přemožen. Vzdal se, h anébňT¥é~vzd a 1.
— Druhý herec nakláněl se nad propadliště. A jeho hlas by pln rozhořčení nad předčasným pádem.
A přece byl i on velmi podobný svému předchůdci v masce, ve hře i v pohybech. Či měl Majer vice smyslu pro život než Rogner? Všichni, celá ..pětka" bvli si rovni. Havlenova prosíota — to ,bylo mrtvé doznání, že není všechno jasno. Jeho práce, to byla práce a záchrana zároveň. Cítil to a — svěřoval se s tím časem. A fotografie pod starými dokumenty přinášela určité rozluštění: Každý musil milovat hned několik věcí najednou, nechtěl-li, aby se mu špatně vedlo na zemi.
A tak začínalo nové jednání. Hrdina vystoupil si na židlici a spustil politický kuplet. Tleskalo se, syčelo se. Tomáš za kulisami tleskal. Po ku- pletu vášnivá debata. A po vášnivé debatě ticho jako v kostele. Pst! Nerušte, prosím! Pan redaktor píše úvodník. Hoch z tiskárny čeká a čeká, a pan redaktor přemýšlí o své cestě do Prahy. Musí tam skoncovat malou, drobnou záležitost, na níž ani nezáleží. Ano — ano — tedy: Politická dnešní naše situace ukazuje i naši nepřipravenost . . .
Hudba spouští poslední odrhovačku.
Žebrák strká dovnitř klobouk a prosí'o almužnu. Dejte pokoj! Čas spěchá! — Tady to mezi lokálky — a tohle petitem!
— Uf! Jaký to život dívá se clo oken! A zítra schůze, pozejtří schůze, referát o posledním zasedání městské rady . . .
— Nu — pracovat musí každý!
A když se tohle řekne po druhé, i dělník v pozadí hlediště dá se do smíchu. A scéna je zase nudná . . .
Teď mělo by přijít to nejhezčí z programu večera, ale režisér dává spouštět oponu. A třeba čekala za kulisami nejhezčí herečka, a třeba tam stál nejzajímavější herec, zlatý vlas nekmitne se nad rampou. Nikdy!!!
— Spusťte oponu!
— A bude-li publikum hlučet, vytáhněte ji nahoru!
— Teď!
— Ah!
Jaké krásné divadlo!
Nábřeží. Večer. Černý kočár zastavuje. Červený šat mihne se v dvířkách. Za ním černý. A — jedna — dvě — tři — jaký skok! Nebyly to něčí známé oči? A druhý kočár. Bílá barva. Krajky a kraječky. Maminka s dceruškou . Nebyl to něčí známý obličej? A zase nový kočár. Dva páni pečlivě oholení, pečlivě učesaní a krok co krok jistý, zvyklý, uctivý, odměřený. Nebyl to známý pár?
Tma padá opět na všechno .. .
Modravé šero tísní temnou hladinu řeky. Dusné rány znějí pod popraskaným ledem . . .
— Spusťte oponu! Kam j.deme?_ Co jsme? Proč žijeme? Nad čím měli bychom truchlit? A co nás drží nad vodou?
Ignoramus et ignorabimus!
Jaký měl by být náš život? Co bychom si měli !
z něho nejdříve přivlastnit? Jaké mělo by být naše heslo? A v právo? Či v levo? Do vln či nad nimi? Dovíme se to někdy? Bude nám to vůbec kdy všechno zřejmé?
— Ignoramus et ignorabimus!
Každý přerod člověka — jak je směšný! Opravdu — v těch dobách jsou si všichni lidé podobni. Jejich oči nevidí nic přesně, jejich sluch nevnímá jednoho tónu, aby duše si ho nerozložila, hra kolovrátku a varhan má stejnou působivost, jejich písně mají tklivý počátek a prasprostý konec.
Stranou všeho potulují se — příští dobyvatelé. Nedovedou si nic představiti tak, jak to skutečně jest. Vidí nad vším mlhu a v ní postavy. Bojují s nimi. Postavy se uhýbají. Prázdná čerň chytá rány mečem. Smích zní z vináren a hospůdek. Všechno je tak blízko u sebe, a člověku se zdá, že od hříchu ke ctnosti je sto mil. Předměty nabízejí se přímo do ruky, necítíš jich. Jsou ti neznámé. Mají příliš, příliš tvrdé formy.
— Tam nahoře — víš?
— Ano — tam nahoře — jdou mračna, naše touhy . . .
— A tam dole, víš?
— Ano, tam dole je zakleto zlato.
— A potom v právo, v levo — ze všech stran.. .
— Nebeští dělostřelci! Jaký to filosofický obraz! Stojíš proti nim a jsi bezhlavý.
— A směšný!
— Trojnásob směšný! Kdybys viděl svět, jaký je, byl bys jedině moudrý. A byl bys spokojen. A neměl bys zapotřebí toho, čemu se říká: svědomí.
— Kdyby nebylo určitých episod v mém životě!
— Každodenní episoda toť — takt. A ten ti schází.
— Ano, vejít tam dovnitř a hopsat a skákat a veselit se .. .?
— Však to není tak protivné, pane a příteli. Společnost je tu proto, aby si vás vychovala. Chcete to dokázat sám?
— Ano. Ale nemyslel jsem na to. Moje bouřlivá léta — — byla planá, hrozně planá. Česká, ničemná oblomovština.
— Nehanbím se za ni. Co jsem měl si s ní počít? Byl jsem to přece v ní já — opravdově!
— A —co z toho bylo?
Ubohá tangentoida! Dostala se až k nule. Ale pak letěla k nekonečnu ... Tu nebyla už věcí, jíž se mohl člověk bavit. Tajný odpůrce zmizel.
— Takt, společnost. Ano — vtom bylo velmi mnoho. A velmi mnoho bylo i v práci, v pohybu. A nejvíce toho bylo v — naprosté samostatnosti. Vlastní stud, vlastní veselost, vlastní svobodná, čistá myšlenka!
Ta kdyby se najednou zrodila! Mysli na to na každý den!
Snad by i Magdalena vstala z mrtvých a přišla se s Tomášem zasnoubit. Čekal by na ni svobodný, jí jenom vděčný, povinný svým životem.
Teď to nemohl slibovat. Byl ještě příliš lodí bez plachet. Jeho. příští poměr k ženě, k víře, k lásce, k budoucnosti byl sice trochu zřejmý, ale nedal se definovat. Tomáš cítil, že je sám sobě nesrozumitelný. Připravovalo mu to jistou rozkoš. Když si teď tak vzpomněl, jak byl Magdaleně oddán a jak se najednou začal při ní mstít — měl pocit, že mu bylo odpuštěno. Jako by ho někdo po tváři hladil a říkal, že teď teprve je všechno v pořádku a že teď teprve je možno — minulé — upřímně milovat. . .
A přece bylo v té chvíli Tomášovo srdce tolik mnišské! Nadhvězdný svět díval se v ně a rozkazoval, Země brala je však do svých dlaní a tiskla je k sobě. Ať si bouřilo, ať se unavovalo svým steskem a svou věčnou touhou, bylo zajato. Obsahovalo v sobě led i oheň. Slunce v něm vycházelo i zapadalo. Mnišské srdce bylo dvojnásob mužné. Žilo, bouřilo a zrodilo smrt. Padalo, klesalo a znovu žilo a bouřilo . . .
— Co se to všechno přihodilo?
Kus života byl za námi.
— A co se to mělo všechno ještě stát?
Velmi mnoho. Naše vděčnost měla být prohloubena. Naše činnost měla započít. Náš nový svět měl umřít a nenarodit se. Všechno kolem nás mělo dostačovat. . .
Ale tento svět nebyl útěchou, nebyl romantický.
A tento svět nebyl jenom světem — nebyl jenom positivní veličinou.
Jím ještě dále a dál ... ! Pout, věčná pout přivedla nás k lidem. Zastavme se! Buďme vážní, buďme upřímní, buďme prosti, buďme radostni, milujme a vzpomínejme! A pak vzhůru! Ku předu!
— Kam?
Ignoramus et — ignorabimus!
Ale buďme klidni! — Náš čas přichází neustále! Stůj lodi bez plachet a nehni se! Přijde i tvůj čas. Doufej, srdce mnišské a mužné! Tvoje obět, tvůj stesk nebyl nadarmo! Přitiskni jenom ucho k zemi!
Temné dunění chvěje podzemím. Rána za ranou hřmí nad světy. To nebeští dělostřelci, armáda duchů, útočí na nepřátelské pevnosti A teď! Pad' jsi? Žiješ? — Zvedni oči! Ženou se přes tebe a y blesku a hromu zní jejich vítězný křik: Hurrá! Ku předu! Ku předu!
CXL.
V té době přepadaly přítele za horami zvláštní úzkosti.
. . . Snad se to už nikdy nevrátí, co mne tolik sužovalo. Pomyslete si jen, že jsem nedovedl otevřít dveře, abych si nepomyslel, že u mého stolku sedí nějaký nevítaný host. Sedí tam a dívá se na mou práci a říká si: Proč si hraješ? Což pak nemůžeš být se vším už hotov? Čekají přece, že jsi už všechno spočítal. . .
— Kdo? Co jsem měl mít spočítáno?
Tak to náhle také i na mne padlo: úzkost před životem a strach z vlastní nestatečnosti. Bil jsem se sice udatně se všemi, kdož mi radili v knihách všechno, co mi mohlo prospět i co mi mohlo uškodit, ale hlava nebyla spokojena. A srdce?
Myslil jsem některou chvíli, že mi to všechno otráví duši. A pak jsem vycházel z domova a chodil ulicemi, nepracoval, jedl, pil, klel a snažil se být nesvým, až mi to neslušelo.
Ale když jsem přicházel k domovu, když jsem znova otevřel dveře, a vešel. . .!
Náhle tam seděl — nezvaný host.
Nevěřil jsem svým očím. Co chtěl u mne zase tento cizinec? A jak mohl se odvážit přejít můj práh?
— Dobrý večer!
Zarazil jsem se, rukou přes oči přejel. Všechna má úzkost rázem vyprchala.
— Tomáši!
Nemohl jsem ho poznat. Vypadal — jak bych to řekl? — nějak hodně obyčejně. A to mne svrchovaně překvapovalo. Kolem očí, kolem rtů, všade klid, ostrý klid a mlčení. Jenom ruce, ty se poněkud chvěly. A prsty lehce dotýkaly se stolu . .
Mluvili jsme spolu dlouho do noci. Přinášel mi Majerův pozdrav. A slovo dalo slovo — byl jsem asi velmi potěšen tím, že se na mne nezapomnělo a že přece jen jsem někomu milý — začali jsme vyprávět, vzpomínali jsme a hovořili . . .
Za dva měsíce měl Tomáš odjeti do Štýrska do hutí. Za nádeníka dal se najmout skoro — jakož zákony kázaly . . .
Musil pryč. Loučil se.
Nesvěřil se mi hned. Teprve krátce před odjezdem jsem se všechno dozvěděl. Působilo to na mne podivným dojmem. A ještě dnes je mi mnohé, mnohé nesrozumitelné. Historie „pětky" je velmi chudá — a přece svrchovaně zajímavá. Tomášova historie — to je ovšem něco pro sebe.
Jsem jí neustále pln, rodí se ve mně, utváří se ve mně — jaký to bude konec?
Včera prosila mne moje milá, abych jí zahrál něco na harmoniu. Nedivila se, když se z něho ozval smuteční chorál. To způsobila vzpomínka na Magdalenu . . . Zasvětili jsme jí svoje srdce.