Encoded in ELTeC level 1
Prudké víno.
Slunce stálo nad západem v májový den roku 1553.
Linie rozlehlých lesů v středním Polabí bledly v zlatých růžích, jaké vykouzlí jen sluneční západy za časného jara. Zvolna vyho- řívaly oblačné ohně, temněly krvavé hlubiny, kam šlo slunce za Prahou spat.
Odleskem červánků zahořely ještě naposledy cihlové hradby, sedlové střechy věží, zlaté báně na branách královského města Nymburka. Na zlatorudém pozadí západu rozšu- měly se stromy alejí na parkánech, pohádkového vzhledu nabyly ssutiny a trosky dominikánského kláštera nad samým Labem.
Na štíhlých věžích, červené a bílé, při gotickém chrámě mikulášském rozhlaholily se po nešporu nedělním velebně zvony. Duše jejich zpívala, kovové hlasy jako požehnání výšin snášely se nad městem i v okolní rovinatý kraj, kterým vinula se v dlouhých pruzích široká, třpytivá řeka klidně a mlčivě jako stříbrem vyšitá stuha.
Zdobnými portály starobylého chrámu, jenž byl klenotem stavitelského umění z dob posledních Přemyslovců, vycházeli v houfích lidé v zelenou zahradu hřbitovní. Nejdříve vyběhla tlupa veselých školních mendíků; kloučkové se stuchali a zmizeli u školy za zdí hřbitovní. Za nimi se trousili vážní sousedé z bratrstva literátského v řasnatých pláštích, bílých okružích a vysokých kloboucích. Mezi stromy zapestřily se sukynky, pentlíky švi- tořivých dívčic, v šustivém hedvábí jako zvony nesly se nastrojené měštky. V pestré směsi objevilo se i několik shrbených stařen, provázejících vysokého, bělovlasého děkana Matěje Lounského.
Přední matrony nymburské zastavily se u hřbitovních vrat na obvyklý klípek. Hlavní slov.o měla paní primaska; zas a zase přetřásaly sňatek souseda Kuchty se šenkéřkou Jitkou. Byly v nejlepším a v té chvílí vyšla ze šenkovního domu Bastlova proti kostelu — paní Jitka Kuchtová ... Mladá, sličná žena zdvihla velké ohnivé oči pod sametovým obočím, bystře pohlédla na skupinu matron a pohrdavý úsměv přeletěl jí kolem višňových rtů.
Odvrátila se, přihladila bohatý tmavý vlas pod kloboukem a pružným krokem zaměřila k rynku. Šla hrdě jako pyšná Junona, při leh- ké chůzi prohýbalo se její kypré tělo v pase; zářila jako tmavá, rozkvetlá růže v červáncích zapadajícího slunce — — Ostrými pohledy provázely její zjev počestné, zbožné městky a zase daly hlavy k sobě, hovořily o hříšné kráse čarodějné „cikánky", která popletla Kuchtovi hlavu .. Odsuzovaly ji, kroutily očima a rozkládaly živě rukama- Kdyby tak byly tušily, že svůdná Jitka ve své tašvici skrývá modlicí knížky, že místo v chrámě strávila celé nedělní odpoledne mezi veselými hosty u Bastlů, byly by ji teprve semlely na padrť.
Otevřeným oknem z pivnice za zvuků kobzy ozvaly se posměšně hlasy zpěváků: — Žena rajské stvořenie, červivé jabko, ďábla kořenie — Zbožné ženy pochopily, komu platí nezvedená písnička. Vzdychajíce nad zkázou světa, spolkly hořkou piluli a zvolna se rozcházely.
Purpur i zlato západu pohrály ještě v krajkoví ozdob chrámu a již dlouhé stíny kreslily bizarní obrazy po náhrobcích hřbitova, po dláždění u Kamenného domu. Snášel se měkce jarní večer provoněným vzduchem. Kostelní ryneček ztichl — jen za fortnou pod jezem Labe šplouchalo večerní ukolébavku.
Paní Jitka spěchala podloubím k domu na polední straně rynku. Zánovní dům Kuchtův s umělým lalokatým štítem, lomenicí i arkýřem, označený hospodským věníkem z hob- lovaček, pyšně se pial nad své okolí. A v něm byla od několika neděl Jitka paní, co se stala ženou řezníka a šenkéře Adama.
Prošla chvatně dlouhou, klenutou síní a na samém jejím konci šustivým krokem vklouzla do vybílené manželské komory. Tváře jí jen hořely ...
Ze šenku až sem za ní doléhal mocný hlahol hostí, dubový široký smích i tlumené zvuky struněného věnce. Z kuchyně občas zařinčelo nádobí.
Postála paní u otevřeného okna do zahrady, chladila rukama líce, chvatem zardělé, v zamyšlení se rozstrojovala ze sváteční strůje.
Pohodila na dubovou truhlu rukavičky, na stůl klobouk se zlatými šteíty a pávovým peřím. Když odepiala svítivý pás s voňavým jablíčkem a plný titěrek, hluboce si oddechla .. ■ Růžové prstíky se jí kmitaly, rozpínala řady knoflíčků, háčků na živůtku smetanové barvy. Živůtek i hedvábná suknice višňové barvy padly kamsi do kouta.
Jitka v půvabných nedbalkách stanula před křišťálovým zrcadlem u okna v celé svojí ne- zastřené kráse, pozorovala své liliové, neporušené tělo — mazlila se s krásou svojí. Špoulila rozkošně vykrojené rty, ruce v týle založila ... Z jemných krajek vynikla hrdě vypiatá hruď, bílé paže svítily v šeru komory Rozplétala bohatý havraní vlas, lesklý jako temně modrá ocel, rozpustila jej v proudech po ramenou.
„Všecky muže jsem pobláznila ... nadbí- hají, ruce tisknou ... lačně chytají pohledy!" hovořila samolibě k sobě. Oči jí žárně zableskly, sršely zelenavým leskem pod dlouhými brvami. Prohnula v kyčlích mladé, pružné tělo — košilka sklouzla se zářících ramen na plná, pevná ňadra; oheň prosvětloval perleťovou pleť svůdné, ztepilé ženy. Usmívala se koketně, byla spokojena a bzučela si popěvek, který jí utkvěl v mysli z odpolední zábavy: — Nekašli, děvečko, nekašli, aby mne u tebe nenašli — Horkou, nepokojnou krev měla mladá, kyprá žena a za jasných jarních dnů její lačná duše divně stonala, srdce naplněno bylo prudkým vínem až ik okraji... Toužila po silné paži, po ohni pocelů.
Komoru plnilo znenáhla modravé stmívání, otevřeným oknem vanula ze zahrad vůně roz- pučelého jara. Opálový odraz oblohy pohrával na džbánech s kvítím v oknech, smekl se po klecí s pěnkavou na lože pod zelenými nebesy, jasem oblil zdravé tělo svůdné krasavice před zrcadlem.
Tři měsíce ušly od té doby, co si odvedl hřmotný vdovec Adam Kuchta pěknou Jitku od oltáře a učinil ji mocnou hospodyní. Tři medové měsíce líbáčků prožíval mlsný Adam, tři měsíce nespokojenost a zklamání jako můra tlačily mladou ženu na srdci — a v městě kde kdo jí štěstí záviděl .. . Jak jen mohla, ubíhala Jitka z domova, nechávajíc veškeru péčí na bedrách Adamových. A bývalo to stá- le častěji, v domácnosti šlo vše na ruby. Adam hrál v šenku s hosty v karty nebo jim vykládal bez omrzení zas a zase o vojně turecké, které se súčastnil. Mrštná šenkéřka Salomina místo posluhy dováděla s mládenci, a paní máti Jitčina Háza v kuchyni na stolici tloukla špačky k radosti děveček . .. Sotva se objevila paní Jitka v šenku, bylo rázem jinak. Adam odložil karty, přestal řečnit, Salomina se otáčela jako na obrtlíku a planým hovorům i klichtání v kuchyni byl hned konec jako by uťal. A hosté okřívali v její přítomnosti. Paní byla milá kouzelnice ...
Také dnes odešla pod záminkou, že jde na nešpor — a dobře se u lazebníků pobavila. Teď ze samého spěchu mazlila se před zrcadlem se svojí krásou .,, Potichu otevřely se dvéře komory a hezký, urostlý hoch v černém sametovém šatě a bílém krejzlu nakoukl do vnitř a hned tiše vstoupil. Zaražen stanul na prahu ... Jan z Pekelce, synek ze statku u brány Zálabské, všetečně vklouzl do komory a teď nemohl zpět. . . Rozjiskřenými zraky pohlcoval krásný zjev bujně rozkvetlé ženy, její křehce oblá ramena v pěně jemných krajek, šíji jako vysoustruhovanou. Hladil ji očima, zbrunát- něly tváře odvážnému hochovi.
Jako maně se paní pojednou ohlédla, vztáhla bílé ruce k obraně, zakryla ňadra a vykřikla tlumeně. Mžikem uskočila plaše v koutek u manželského lože, honem oblékala na se bílou halenku. Ale oči jí zaplály, pod dlou(Str. 12.) Měj rozum", vyrážela trhaně, odstrkovala Jana.
- ' - ■ - *, I hými řasami — zrádné oči... Srdce bušilo jí údery zvonu, ňadra se bouřlivě dmula.
Mládeneček skok a skok — prudce ji chopil za ruku, šeptal chvatně: „Paní sama, samotinká? Stýští se mi, Jitko líbezná, po tobě ... hrozně stýští.. • Mám tě rád .. pře- rád ..."
Jitka nabírala dechu, ruku mu vyškubla a pověděla s hněvem strojeným: „Jak jsi mě polekal! Co pohledáváš, bloudku odvážný, v manželské komoře?"
„Jdu za tebou. — Seděl jsem v šenku a viděl jsem, jak jsi přeběhla kolem oken. Musím s tebou mluvit."
„Nechci vypadnout z víry manželské!"
„To jenom z plic, ze srdce nic!" zasmál se Jan.
„Adam tě zabije —" „Nic se nebojím!" Křečovitě stiskl znova její buclaté, bílé ruce a mluvil zaníceně: „Jsi jako palma rostlá, jako kvítek vonná — červánek ranní... ze srdce milá —" Vyklouzla mu jako ještěrka v mechu a — zavřela dveře závorou, okno spustila. Měkká halenka odhalovala její plnou hruď, nádherně vyklenutou, skvoucí květy ňader jako granáty, obdivuhodné linie vděků. Postřehla bystrá paní světácké pohledy smělého mládence a hbitě ukrývala, co nemusil viděti, jen jí růžové lokty bleskly. Její temné oči jako květ rulíkový vyzývavě se rozhořely. Sklesla mdle vedle lože na stolici, koží pobitou.
„Jsem vdaná — kdyby Adam přišel...
Měj rozum!" vyrážela trhaně, odstrkovala Jana. „Stud a strach mě jímá —" „Něco je silnější nežli rozum, stud i strach! Nemohu žiti bez tebe ..." Hoch klečel jí u nohou, celoval růžové prsty jejích útlých rukou. „Máš mě ještě trochu ráda? Pamatuješ, jak jsme se milovali —?"
„Jakživa jsem neviděla takového lehko- myslníka!" zarazila proud jeho rozpálených slov. „Přišel svádět vdanou ženu ... ! Herež mi — budu volat —!" Tence se při tom usmála a drobné zuby jako mléčné perly zasvítily jí v pootevřených rudých rtech. Svůdné pohyby a výmluvné čarovné její oči pod dlouhými, měkkými řasami povídaly cosi jiného nežli ústa.
„Nebudeš volat!" chápal rychle Jan. Strhl ji k sobě, v náruč sevřel. K žhavým jejím rtům se přissál a líbal do krve, až sténala. Celá růměnná chabě se bránila lačnému objetí, v němž planula touha, hýřila síla.
„Líbej mě!" volala celá její bytost v planoucím žáru vášně a hoch zpil se něhou krásného těla.
„Medu sladší jsou tvé rty!" Krev v něm vřela, zornice se rozšířily.
„Jsi prudký, smělý!" vyvinula se mu, těžce oddychujíc, „Nejsem už šenkéřkou u Havlíčků —!"
„Kde se ptá má velká žízeň lásky, čím jsi! Mojí milou jsi, která mí vzala srdce ., ! Za tvým úsměvem šel bych do horoucích pekel!" mluvil rozpálený Jan a hlas jeho zvroucněl tí- hou tajemného štěstí, vášnivé lásky. „Ve dne v noci na tě myslím —".
„Ale vrháš se v propast. . ■ trháš zapovězené ovoce ... naší lásce je konec, hošíčku!" kárala ho s droboučkým smíchem, vlasy mu hladila a jen ho jitřila. „Konec na vždy —• rozumíš? Vody ji odnesly, větry odvály. Vytrhej kořínky ze srdce a vsaď tam kvítek jiný! Já mám muže; jeho právo mně —".
„Právo mužovo musí ustoupiti před právem a láskou milenky!" přerušil ji Jan. „Darmo zapuzuji myšlenky na tebe, darmo je ohlušuji, utápím — derou se stále na povrch. Zrušila jsi mi slib, vdala jsi se — vše ti odpouštím, jenom mi neber svoji lásku —!" V hlase jeho ozvala se celá bolest, kterou trpěl, a zraky jeho lpěly na jejích rtech.
„Tulácký život byl by nás spolu čekal — tvá matka byla by nás proklela .., Býval jsi hodný ke mně — ale teď zapomeň — vyhni se pokušení... a zůstaneme přáteli."
„Mně tvoje přátelství nestačí, chci víc, oč mě maňas Adam oloupil. Chci, abys byla mou . •. chci tě milovat jako dříve ... i kdybych měl životem platit!" Krev stoupala mu do hlavy, k chvějícímu se srdci.
Paní již bylo úzko před pošetilým hochem. Daleko ho zavedla a hledala nyní východiště.
„Chceš tedy, abych muže podváděla — abych se stala neupřímnou . . ?"
„Kdyby se lidé stali upřímnými, byl by konec s nimi!" zabouřil Jan znova. „Zaopatřila jsi se, jsi důvtipná! Lehce přemistruješ stude- né, vypotřebované srdce Adamovo za kol- trou manželskou. Tajemství poneseme spolu —" „Sladce svádíš —" bránila se slaběji a skláněla se k Janovi. „Co mám dělat, já, nebo- žička?"
„Chceš vadnout v stínu po boku starého v Clil muze!
„Chci žít —!" zasmála se svůdně.
Nový příval dravých polibků jako žár dosud tlumených ohňů spaloval její rty. Paní Jitka s očima zavřenýma sténala prudkou smyslností, žhavý dech se jí zachvíval. Ovíjela paže kolem jeho šíje jako v opojení.
Divoká píseň rozhořeného těla, vzbouřené krve .. . Mdlé pohlaví se poddávalo slávě milování v zášeří pokojíka ...
Ve chvíli sladké závrati kdosi zaklepal na dveře komory ložní. Horkokrevná dvojice jako na povel se rozskočila — Jitka zbledla ... Ani nedýchali.
Skuhravý, sípavý hlas ženský po chvilce se ozval: „Jitko — čekají na tě v hostěnici — pospěš si!"
„Hned jdu, máti!" odpověděla paní strojeným hlasem; tíha spadla jí se srdce, byla vysvobozena.
Šoulavé kroky se opět vzdalovaly od komory, milenci se rychle loučili.
„Matka mě volá — musím do šenku!" mluvila již chladně paní.
„Sejdeme se opět brzy?" žebronil Jan při rozchodu. „Smiluj se, ukrutnice —!"
Jitka zadržovala těžce smích a oči její odpovídaly slibem nejsladším. Něžný stisk, poslední políbení — a paní, otvírajíc dvéře, vesele zašeptala: „Neprozraď se, frejíři! Přijdu hned do šenku —" Vykradl se Jan do tmavé chodby, Jitka si chvatně upravovala šat, zaplétala rozpoutané, neposlušné vlasy Vlny minulého života znova draly se na povrch ....
II.
Cikánka.
Před třemi lety, roku 1550, objevilo se z nenadání v Nymburce pružné, kvetoucí děvče, k obrazu božímu stvořené. Byla to Jitka. S ní, jako stín, přišla ošklivá b?bka, učiněná Medusa, její matka Háza. Nikdo nevěděl, odkud jsou, nikdo neznal jejich minulosti. Starožitný mečíř a sladovník, Jakub Havlíček v Bobnické ulici přijal je k sobě. Zvědavce i pány v rathúze upokojil, že jsou z jeho příbuzenstva, kdesi u Plzně ... Stačilo vyznání starožitného souseda, nikdo se po pravdě ne- pídil. Jitka u Havlíčka byla za šenkéřku, Háza vládla v kuchyni a sladovník, Havlíček, jen se usmíval.
Za krátko pobláznila Jitka mladý i starý mužský svět v městě, svedla též frejovné hej- sky z okolních tvrzí a dvorů k Havlíčkovi, když pivo bylo na čepě. Záhadná, pěkná dív- čice, se záblesky v očích kde komu pomátla hlavu. Jako hádě se províjela mezi stoly. Sukýnka se jí třepetala, kmitaly se útlé, bláznivé nožky, tmavé vlasy poletovaly jí kol skrání.
„Cikánka" jí přezdili — a panenka opravdu čarovala .,.
Svižné děvče sneslo vtip, umělo odpově- děti čiperně a lichotky splácelo zvonivým smíchem. Hrnuli se do šenku za cikánkou, která dovedla vzbudit vášeň, duši opojit, klid zvířit. Stávali se hosté časem smělejšími a šenkéřka se nic neupejpala, i na klín skočila. Jako kočka s myší pohrávala si s mužským pohlavím, uměla trhati plody se stromu života. Mnozí mladší se medu napili a mezi nimi i kudrnatý Jan Brožů z Pekelce — syn zámožné vdovy — a nic se neproneslo ...
Jitka byla chytrá, opatrná, a před světem tvářil se ženský tvoreček jako hotové neviňátko. Máti dávala jí dobré rady, chránila její cnost. Bylo v tom ovšem čertovo kopej- tko; pěkná cikánka chtěla v Nymburce do- spěti jinam, nežli k pranéři. A nemýlila se ve svých výpočtech.
Záhy si podávali i tlampači kliku, přicházeli s lákavými nabídkami ženichů. Poslal věnec pěkné šenkéřce oplešalý vdovec perni■ kář Martin s líbezným vzkazem, že by s Jitkou hned uzavřel trh manželský. Kovář Kvasnička sám donesl jí kytici s pentlemi, chtěje se vloudit do srdce pocuchané holčině, získat ji pro svaté manželství. Pěkný květ ho lákal, ale panenka nesedla hned na vějičku. Dobře s máteří uvažovala. Povětrní mládenci — a Jan Brožů s nimi — vzíti si ji nemohli, že by je pantatík či máti vydědili a prokleli, stařečka pernikáře ani uboudlého kováře panna zase nechtěla. Vyhlédla si jinou oběť, dokud jí pšenice kvetla •..
K Havlíčkovům časem přišel také řezník a šenkéř Adam Kuchta z rynku. Byl padesátník, ale muž statný, plecí zavazalých, vysoký, osmahlý a plný zdraví — pravý řezník .... Měl, dům, dědiny, chmelnici — a jmění vyvážilo padesát let řezníkových. Věděla také Jitka, že Adam před časem svou ženu do světa zapudil, ale nedbala toho; bohatý měšťan našel milost v jejích očích. Nevážila též těžce, že má Adam již tři dospělé děti; dostala laskominy na jeho stateček. A provedla svou.
Jen sítě rozestřela, a Adam se dal lehce chytit. Zahořel plamenem k roztomilému mladému stvoření; štětinatý knír točil a hory doly sliboval. To již byla ruka v rukávě, když navlékl krotké holubičce v důvěrné chvilce na prst zlatý kroužek s nápisem: Pomni na mě, moje milá — a vysoce se zavazoval Há- ze, že dá první ženu vyhlásiti za mrtvou, že učiní Jitku mocnou hospodyní.
Rozneslo se po městě a úsměšky bližních rostly jako houby po dešti. Divili se lidé, jak se chytil lakotný řezník na čipernou šenkéřku, a vážní sousedé tvrdili, že se pošetil rozumem. Donášeli ochotně Adamovi, že má cikánka za sebou řetěz divných minulostí, každého mi- lovníčka jí vyčítali, dobrého vlásku na ní nenechali. Blažený Kuchta se jen usmíval a pokaždé mávl mocnou pravicí. „Závidějí mi pěkné sousto a závist utíká se ke lži! — Jedovatých slin za fík nevážím, mně kořene neu- žerou." A jeho dubový hlas zarazil pomluvače, nebylo žertů se zamilovaným řezníkemJitce pomlouvali zase ženicha. „Náramně počestného člověka jsi zvolila, nebožičko! Býval odjakživa čisté kvítko! Pro zhýralství ho dal jeho otec na vojnu, ale nic se Adam nepolepšil. Když se vrátil po čase z Turek domů, připravil svou prostopášností rodiče do hrobu. A co učinil dobré ženě Evě ze dvora Ko- trčova! Byl k ní tvrdý, zapudil ji do světa. Lakota ho posedla, nemá ani svých dětí v lásce. Evička, jeho dcera, k dědovi na předměstí raději odešla. Syn Bohuš, písař radní, samotářsky žije doma v podkrovní světničce a otci se vyhýbá. Nejmladší Adam se vydařil po tatínkovi; frejuje, pangetuje s řezníky ."
K těžkým žalobám šenkéřka jenom načesanou hlavičkou hodila. „ A mně se přece líbí!" Zlí lidé ovšem doplnili po svém, že se Jitce i její mateři líbí dům Kuchtův více nežli Adam ,,, Z jara umřel najednou starý Havlíček sla- dovník. Šlak ho přetrhl, když pivo vařili — a na druhý den pochovali nebožtíka na hřbitově u svatého Mikuláše pod staré jasany. Sešli se dědici, rozdělili se s křikem a svádou o stateček — Jitka s Házou stěhovaly se do domu Kuchtova.
Jako divý se hnal Adam do svatby. Zajel nejprve k velebné konsistoři dolejší či pod obojí v Praze, aby získal povolení k svatbě. Starožitný děkan, spisovatel a řečník, Matěj Lounský v Nymburce nechtěl manželům o své vůli požehnati. Také pan administrátor pražský dělal drahotu, nežli dal Kuchtovi svoje svolení. Musel řezník prohlásit, že se nemůže první ženy dopátrati, že je mrtvá .
Platil také ochotně kde komu; i prokuratora si zjednal, jenom aby mohl podle řádu církve znova se oženiti s bujnou Jitkou, jak se na něho jako obecního staršího slušelo.
S prázdnými pytlíky, ale s důležitou škar- tou vrátil se z Prahy do Nymburka. Vítězně předložil bojácnému děkanovi list, v němž páni konsistoriáni svolovali, aby se Adam Kuchta znova oženil,..
Byla brzy slavná svatba; s pýchou vedl si obstarožní ženich od oltáře paní plných boků a hladkých oudů. Celá městská rada — mimo starého Kotrče — zasedla v šenku Kuchtově k hostině- Adam tenkráte přede všemi políbil svou mladou zdrželivou žínku, až mlasklo, a řekl hrdě: „Mou jsi ženou, teď mi mohou všichni závidět!" — A Jitka dovedla si hráti brzy na přední paní v městě, zvykla rychle hedvábnému životu. Fintila se, honila parádu a její krása tím více se uplatňovala. Zalíbilo se jí v teplém hnízdečku; projevy něžnosti a lásky Adamovy přijímala jako povinný hold, s takovým klidem jako rozená královna. Před svůdnou ženou byl řezník úkropečkem, činil, co jí viděl na očích.
O lstivosti žen, o touhách Jitčíných neměl Adam potuchy. Věřil jí jak písmu svatému — dovedla pro něho takové pěkné pohádky vy- mýšleti... Největší potěšení mu působilo, že se mu do šenku hosté hrnuli jako kdysi k Havlíčkovům za úsměvem jeho nádherné ženy.
Jen jednou odvážil se kterýsi unáčilý host připomenouti Adamovi: ,,Měj se na pozoru, abys neměl brzy hojně švagrů!" — a Adam hned zahořel hněvem proti utrhačovi. Ve svalnatých pažích vynesl překvapeného mluvku na zdravé povětří a tam jím zatřepal, jak jenom řezník dovede. Rozneslo se po městě, Adam měl pokoj; špatného slovíčka neuslyšel od té doby o své Jitce ..
A přece měl neblahý prorok pravdu! Chytrá paní dovedla ukrývati svoje milence, že ani o sobě vzájemně nevěděli, natož Adam! Jezdil i chodil řezník se synem po všech, sekal na šrůty maso v řeznických kotcích, celé dni trávil mimo dům a neměl tušení, že ho žena klame za několik neděl po svatbě. Ještě jí kotčí vůz sháněl, když*jela do okolního některého města návštěvou ...
S nymburskými mládenci nechtěla však paní už nic míti; bála se prozrazení. Držela je na uzdě. Jenom netrpělivý Jan Brožů nedal se odstrašiti... Musel dnes po nešporách pře- svědčiti důrazně paní Jitku, že jí stále v srdci nosí!
Odvážně až do manželské její komory se vedral — a pěkná cudná paní neutekla, nevolala manžela paroháče.
III.
0 Adamovy libáčky.
Pečlivě ukončila Jitka svůj domácí ústroj, temné vlasy rudou stužkou propletla; ještě několikráte se před zrcadlem otočila a vyšla z komory. Lehce, vlnivě přešla klenutou síní, zastavila se u řezaných dvéří do šenkovny. Naslouchala hlaholu hlasů, zvukům instrumentů a pak s hlavou vztyčenou, s nejlíbez- nějším, nacvičeným výrazem v mladistvé tváří otevřela dvéře, překročila práh hostěnice.
Stoly v prostorné klenuté jizbě byly hustě osazeny; hosté hlučili a lomoz zvyšovali muzikáři v rohu u obšírných kamen. Hráli hudci divoce na cink, kobzu i citaru. U nich sedělo a zpívalo několik mládenců — s nimi také Jan Brožů z Pekelce, První uvítal paní plavý ohař Jiskra. Jak otevřela dveře, radostně vyskakoval, lísal se k ní. A nežli se psa zbavila, zahlaholila jí vstříc celá hospoda. Zdravili ji hosté širokým smíchem, lichotivými výkřiky; zdvihali hubatky, konvice i sklínky. Paní vlídně děkovala, velké její oči jen zářily.
Ramenatý, otylý Adam, v telecím kabátě a širokých plundrách, odhodil karty, jak žena vstoupila do šenku; zdvihl se v zástolí, šel jí vstříc.
„Dobrý večer, má panenko! Dlouho jsi se modlila!" mluvil k ní přívětivě a tváře se mu leskly jako měděnec. I po plecích a kyčlích přejel jí rukou.
„Zdař bůh!" odpověděla paní skoro nedbale a hned se dala v hovor se soukeníky u stolu v čele. Měli tady mistři svou cechovní hospodu a byli předními hosty. Jitka rozdávala úsměvy, slova laskavá a po chvilce přešla k vedlejšímu stolu.
Pernikář Martin, opršalý vdovec a bývalý její ctitel, hned zjasnil čelo a mžoural po Jitce zasládlými očky. „Paní Kuchtová jako sokolík — čím dále líbeznější, jako těsto cu- křené!" A prut perníku jí podával pro zostření zoubků. Děkovala s úsměvem a hleděla na lesklou lysinu starého kalána.
„Ty jsi jiná, nežli moje bublavá babička!" lichotil jí soused pernikářův, vychrtlý sladov- ník Balšánek, a nestňil zraků s jejího bujného poprsí; alespoň váleček bílé paže jí pohladil. Hlaholným smíchem provázeli hosté jeho slova.
Veselý rektor školní Jan Klatovský, s narudlým nosem a prokvetalou bradou, ale s mladým srdcem, k poctě krásné paní hned jakési veršované říkání měl pohotově: „Čápi letí přes hory, mladým ženám pivoňkami hoří tváře, v žilách zpívají proudy krve " Jitka sklopila cudně očí, nedočkala konce , . . Němec Bastl, bradýř z kouta na lavici podával jí svou hubatku, aby mu připila, potutelně se smál.
„Na tvou krásu!" pověděla, zdvihajíc konvičku k ústům.
Čiperný, drobný Němčík kroutil frňousy, breptal něco, ale nikdo mu dobře nerozuměl. Ve svém žlutém tykytovém kabátě a zeleném klobouce s peřím vyhlížel, jako by z mumraje sem byl utekl. Hlasno se všichni smáli. Omočila Jitka rty i v žejdlíku s pelyňkovým vínem, jež jí podal otylý mlynář Štilfríd, ochutnala bílého pšeničného od řezníka Noska.
Až k veselým mládencům u kamen došla. Pro každého měla pohled, i muzikáře pochválila, jenom palčivým zrakům Janovým se vyhnula . . . Věděla, že se mládencovi dosud krev pění, že mu srdce kypí. Mohl by nerozvážně provésti hloupost, říci neopatrné slovo — a byla by škampa. Paní byla moudřejší — Adam měl všady oči...
Obešla kolem stolů a dávala potom rozkazy vytáhlé holčici, šenkéřce Salomině. Děvče předčasně rozvité, nedětsky temných očí, vyslechlo paní a jíž točilo se opět mezi stoly jako na obrtlíku, jen mu krátká suknice švihala kol boků. Kdož ví, nepotká-li jednou vzhlednou holčici štěstí, jako paní Jitku, nebo nepřiškvaří-li jí u pranéře cejch v bledou tvář! Osud divně šenkéřkami zahrává . . .
Paní usedla k velkému stolu do pletené stolice vedle tlustého cechmistra Ondřeje Zíty, Pohrávala si franclemi ubrusu a se strojeným zájmem naslouchala planým hovorům o po- tentátech, o moru a vojně . . Kde ji mohly takové řeči zajímat!
K slovu se dostal sám Adam a začal ze široka svoje nejmilejší vypravování, jak táhl na Turka, „Časně z jara deset nás vypravili z Nymburka do pole proti dědičnému nepříteli Mochametovi. Bylo to několik let po hrozné ráně, ikdy se utopil mladý král Ludvík v bahně u Moháče, V Žatci nás hejtman přijímal a byl rád, že mu naše město i trubače půjčilo. Kdo byl s ručnicí a zbrojí, dostal osm zlatých po patnácti pacích. Sešikovaly se houfy a táhli jsme do Turek —" V tom veselí mládenci rázem přetrhli nit jeho povídání o válečném tažení. Salomina rozžehala lojovky ve svícnech po stěnách a bujní synkové jí nedali pokoje. Štípali ji, honili, až dívčice výskala. A starší měli radost z rumrejchu. Sotva svíce zaplanuly, pili nadějní jinoši o plnou z dvoupinetní konvice, přes hlavu ji házeli, stuchali se — Adam se již k slovu nedostal , . .
Rozpustilá písnička se ozvala šenkem, zpívali při instrumentech hosté z plných hrdel: „Lehko lze ztratit, nikdy už vrátit panenskou nevinnost —" Hospodyně paní Jitka seděla jako na trní, a když bujnost rostla nad hlavu, zdvihla se tiše, nepozorovaně vyšla ze šenku do kuchyně. Nechtěla, aby její mravnost vzala úhonu. U tabule v kuchyni klímala Háza, dvě šumné děvice škubaly svazek ptáků k smažení. Paní dohlédla, pošuškala s mateří, svazek klíčů zavěsila si za pás. Nařídila ještě sluhám, jak opatřiti dobytek v chlévě a vytratila se do tmy na podloubí Nedbali hosté v šenku Kuchtově, že pronikavě zazněl na rathúze zvonek „pírglok", že je z hospody vyháněl. Vždyť seděl Adam i mnozí hosté jeho ve velké radě a rychtář přimhouřil obě oči; nepřišel jich pobízet z hospody. Kvasili mladí i staří v bázni boží dlouho do noci. Poslední veselí pijáci o mozku zba- hnělém, s hlavou pod víchem se rozcházeli, když na Bílé věži troubil hlásný jíž sedmou hodinu dle celého orloje.
Dávno spala paní Jitka v komoře; těžkými, tápavými kroky vešel Adam. Hledal troud, křesadlo, porazil židli — a paní se probudila.
„Nerozsvěcuj — na lože snad trefíš?" napomenula ostře muže.
Přistoupil k ní, chtěl jí líbat . , . Odmítla ho rázně, byla syta onačejších polibků. „Jdi spat, blázne!"
Poslechl bez odmluvy a ve chvíli chrupal znamenitě, jako by fošny řezal, A okny padal již zlatý prach svítání, v rynku oživovaly pekařské kotce o modrém pondělku.
IV.
První bouře.
Dům Kuchtův s podloubím na zděných sloupích byl zánovní v řadě stavení na polední straně rynku. Důkladnou stavbu o poschodí a se štítem provedli před lety Vlaši, kteří stavěli nový rathúz. V tisíci kopách ocenil otec Adamův dům, když jej se živností šen- kéřskou a řeznickou předával synovi. V přízemí byl šenk, řada komor, hospodářské místnosti, v ponebí pokojíky pro vzácné hosty. V přístřeší na krakorcích s oknem arkýřovým měl svoji světničku Adamův syn, písař Bohuš.
Za domem po svahu k Labi táhla se terasovitě zahrada s vyhlídkou do rovinatého kraje, na ostrov i hradby. V ní dal postaviti Adam piávě besídku a paní Jitka se těšila, jak mezi kvítím a růžemi bude tráviti letní večery.
Ale klid a spokojenost nebyly ode dávna domovem pod prejzovou střechou měšťanského domu. Vykládal ovšem Kuchta kde komu, že nese vinu jeho první žena Eva. „Byla z kacířského rodu Kotrčova a byla by mě v záhubu uvedla!" mluvil na své obhájení. „Za bratříky až do Boleslave běhala; do domu mi je vodila, proti císařským mandátům schůze čelily a já musel chrániti svou kůži." Znali v městě pravou příčinu, že víra byla jenom zástěrou hříchů Adamových. Mírná Eva ušla od něho pro nátisky a příkoří. Slýchali v sousedství její křečovitý pláč, prudký, k neuti- šení. Tenkráte posluhovala v hostinci Kuch- tově malá buclatá šenkéřka a Adamovi, od jakživa mlsnému, byla bližší nežli jeho skromná, tichá žena . ., Tětiva se příliš napiala, paní Eva ušla z domu hanby. Jako by se voda nad ní zavřela, ztratila se z města. Pouze starému svému otci Kotrčovi, jenž měl dvůr na Bobnickém předměstí, vzkázala, že jde do světa hledat služby, a poroučela své tři malé děti jeho ochraně . . . Od té doby nikdo o ní nezvěděl.
Leta míjela, Adam ženy dávno zapomněl. Nic se nebránil, že jeho dceru Evičku vzal k sobě Kotrč do dvora- Odcizila se mu docela; v době, kdy se Kuchta znovu oženil, bylo dceři již sedmnáct let. Rozvila se do krásy pla- vovlasá dívka a zjevem i povahou podobala se zcela nešťastné mateři. Dědovi vedla domácnost, otec o ni nedbal a pustil z hlavy docela, že má dospívající dceru ...
Nejstarší syn Kuchtův Bohuš byl dán před časem k naléhání nymburského rektora do pražských škol. Doma býval v době studií řídkým hostem, a když přece někdy z Prahy přišel, dlíval více u děda Kotrče ve dvoře, než- li v rodném domě na rynku. Čím více dospíval, tím více chápal rozvrat v rodině a odvracel se také od otce ... Navrátiv se ze škol, přijal doma místo radního písaře, jen aby byl dědovi na blízku. Se sestrou Evou stali se jedinou oporou starcovou. Lásku spláceli mu láskou, nahrazovali mu, oč starce život byl oloupil.
Kotrč byl věrným vyznavačem víry bratrské, vychoval v ní i svoje děti. Ztratil záhy ženu, dcera Eva se provdala za řezníka Kuchtu a zůstal při něm jenom syn Miloš. Přišly však dny pronásledování. .. Přísný mandát císařský vypovídal bratří z Čech. Starý Kotrč byl by nesnesl daleké cesty — zůstal v městě, ale Miloš nežli by víru zapřel, vydal se raději s mnoha jinými do vyhnanství. Do Polska se uchýlili, kde v zemi Jagellovců byla dosud volnost náboženská. Těšili se všichni exulanti, že po čase bude mandát odvolán, že se opět vrátí do vlasti...
Léta míjela a cesta domů nadobro vyhnan- cům zarostla. Proti jednotě bratrské bylo stále přísněji nastupováno. Nepřicházel ani Miloš. Nalezl zatím místo hospodáře u polského knížete Dimitra Sanguszky a jen občas listy ze Žitomíře otci posílal. Toužil, vzpomínal, ale domů se vrátit nesměl.
Vetchý stařec, měšťan Kotrč byl pronásledování ušetřen; neudali ho sousedé, ale rána za ranou dopadala na jeho bílou hlavu. Po synovi ztratil i dceru Evu. Věděl, jak nešťastně se provdala, jak ji Kuchta trápí — a posléze i ona se mu ztratila v světě jako kámen v moři, odešla od muže ... 0 synovi přece občas dostal zprávu; o Evě nezvěděl, tušil pouze, že je asi u strýce v Bydžově. Zůstaly mu jen její děti Bohuš a Eva.
Třetí vnouče, Adam Kuchtův, jakoby ani k nim nepatřil. Zkalily se vody nadobro mezi řezníkem Adamem a Kotrčem, nejmladší Adámek zůstal na straně otcově- Vyučil se při něm řemeslu, nehlásil se k dědovi, ba nepřilnul ani k bratrovi a sestře. Stal se miláčkem otcovým, užíval volnosti plnou měrou. Vyrostl z něho klacík, který sliboval, že půjde v šlépějích tatínkových.
A propast rodinná se šířila, napětí se stupňovalo, když se ujala vlády v Kuchtově domě bývalá šenkéřka paní Jitka. Bohuš se jí vyhnul, kde mohl, ale právě tím jitřil její hněv. Byl jí v domě na překážku, macecha štvala muže proti němu pří každé příležitosti. Přišel posléze den, kdy se její plány uskutečnily, kdy se i nenáviděného pastorka zbavila, — Za několik dní po oné neděli, o které měla paní Jitka podivnou návštěvu v manželské komoře, bylo živo v poledne před hospodou Kuchtovou. Jarní slunce smálo se s blankytu, v rynku panoval čilý ruch. Na podloubí kolem štoků seděli formani, s nimi několik hostí přespolních, i poštovní posel bydžovský, mající valáška uvázaného ke sloupu. Vozy pod šperlochem stály opodál, koně u nich před plnými koryty.
Hosté se posilovali a bavili živě s kyprou paní, jež je sama obsluhovala. Jitka zardělá jako merhované jablíčko, vystrojená v aksamitovém živůtku s provláčenými rukávy, načesaná, samá cetka a ozdoba, dovedla k sobě strhnouti pozornost. Stála u stolu a přivírajíc oči před sluncem, smála se jak hrdlička, až jí tašvice a nožík na stříbrném řetízku po boku poskakovaly. Formani nevybírali slov a jejich šprýmy, hrubé vtipy paní se líbily. Adam byl přes pole, měla plnou svobodu.
Odzvonilo poledne a z rathúzu na západní straně rynku vyšli úředníci. Z hloučku odbočil přímo přes hrbolaté dláždění mladý urostlý mládenec Bohuš Kuchta, zaměřil k otcově hospodě. Přešel kolem hostí na podloubí, smekl birýt a vešel do stavení. Znali ho veselí pijáci, srdečně ho pozdravovali. Jenom paní Jitka si ho nevšimla.
„Máš čistého syna, milá paní — jako by ti s nebe spadl!" pověděl Jitce zavalitý kárník, jenž sůl rozvážel. „Pěkný mládeneček!"
„A pyšný!" ohrnula paní ret. „Pro samou učenost zapomíná na úctu, jakou je povinován svojí mateři. Sotva pozdraví — slova vlídného nepromluví —" „Závidí asi tatíkovi!" cenil zuby vousatý forman. „Dám ti radu, paní! Ožeň ho a bude hnedle lépe! Žena ho zkrotí —!"
Ozval se hlahol a paní Jitka řekla štiplavě: „Našla bych mu mladou hubičku — proč nic? Třeba Vrátinku Brojkovu, jen kdyby chtěl!" Její rudé, smyslně nalomené rty se zkřivily.
»Máš čistého syna, milá pani —« (Str. 32.) ' Vrátinka byla slabomyslné děvče ponocné- ho v městě, známé široko daleko svými výstřednostmi, a zmínka o Vrátince vyvolala novou bouři smíchu i poznámek. A dále na vrub Bohušův bavila paní Jitka hosty na podloubí. Přišel i mladý Adam Kuchta z masných krámů, chlapík svalnatý, řemeslem otužilý, a přisedl k společnosti. Dovedl maceše přizvukovat! svými neomalenými žerty, líbil se formanům.
Zatím marně čekal dnes Bohuš na oběd. Bez vědomí paní nesměli mu nic z kuchyně podati a Jitka se dnes schválně mezi hosty o- meškávala. Přišla jí povědět černá Manka, že pan písař čeká — a Jitka se jen zasmála: „Af čeká, až budu mít pokdy!" Vvkoukla i stará Háza, upozorňujíc dceru, a nepořídila také ..
Po dlouhé chvíli vyšel chvatně Bohuš z domu, ani se neohlédl a zaměřil k rathúzu. Jako by Jitka na to byla čekala. Vběhla do domu a teď teprve byl oheň na střeše. Házela nádobím, sršela hněvem a úst nezavřela.
„Celé hospodářství leží na mých bedrách, lidé v šenku i na podloubí sedí za stoly — a pyšný panáček je hned nakvašen, že ho prvního neobsloužím! K čemu máme zbytečného jedlíka? Af jen jde! Marta Myslíkova v ra- thouzní hospodě upraví mu lépe ... Nechci ho více ke stolu — přisám —!" Ošklivá slova vykřikovala a nikdo nechápal jejího hněvu.
Vrátil se Kuchta ze vsi a jako obvykle hladil Jitku po tváři, za bradu ji vzal. Vytrhla se mu jak uštknutá, mračila se a hořké vzlyky vyrážela.
„Co se přihodilo mojí holubičce? Dnes je podobna kakabusu v kamnech," žertoval řezník.
A nyní Jitka jedním dechem žalovala na Bohuše, jakou hanbu jí způsobil. „Jinam chodí k obědu — trápí mě — po městě roznáší, že mu macecha ani jisti nedá —!" Zbarvila po svém, ani o slzy neměla nouze. „Nemá ke mně za mák úcty, za vetřelkyni mě považuje. Ale nesnesu týrání, otroctví — a nezjednáš-li sám nápravy rázem, ustoupím, půjdu já z domu . ."
Valil oči Adam a hned se přidal na stranu své ženy. Chlácholil ji, kasal se na Bohuše. „Zazpívám mu po čertech ostře! Tak splácí nevděčník, co jsem na něho ve školách vynaložil? Je paličatý po matce — také zakuklený bratřík, jak ho starý Kotrč vypěstoval. Chodí tam k němu a sílí se ve vzdoru! Neobrátí-li, ať si jde do kacířského hnízda — bude aspoň pokoj! Ty jsi tady paní, moje zlatá — a po tvé vůli bude u nás!" Do stolu bušil a zase Jitku objímal, hory doly jí sliboval, zůstane-li jenom na muže svého laskavou.
Radostně poskočilo srdce lstivé ženě, popudila otce na syna. Snášela Adamovi jídlo a byla tak měkká, mazlívá najednou. Po obě- dích ochotně počítala s mužem peníze, které rněl vyplatit v kutlofu na předměstí Svatojirském za uherské voly. Rozdělili do pytlíků groše joachymstálské, široké, spočetli i čtvrt- níky a vídeňské. Řezník napěchoval opasek a těše se na nový zisk, rozloučil se s Jitkou, odešel za řemeslem.
Paní se svou matkou Házou pochutnávaly si pak v komoře na cukrových konfektech, pily julep z gdoulí a smály se, jak hravě u Kuchtu vítězí.
V odpoledních hodinách vpadl do šenku jako velká voda obecní servus Žemlička. Vytáhlý, hubený človíček, zburcoval klímající šenkéřku. „Pan purkmistr svolává pány do rady na dvacátou hodinu -— kde je pan soused Kuchta? Musím mu ohlásiti!" Točil se, střílel očima jako ostříž.
Šenkéřka jen hubenými raménky pokrčila a šla k mřížce, aby natočila obvyklou sklenku páleného vína horlivému obecnímu služebníkovi. „Pán z domu odešel — hospodyně spí — nevím, kdy se vrátí —" Žemlička rázem zvrátil pálené do sebe, otřásl se a řečňoval. „Zdráva byla, panno! Ale pana Adama musíte vyhledati. Kdyby zmeškal důležitou schůzi, zaplatí pokutu. Hledejte — důležitá věc — zdráva byla —" A již upaloval ze dveří o dům dále.
Salomina několikráte zívla, protáhla se a šla hledat paní.
Za chvíli ubíhala černá Manka z kuchyně do řeznických kotců, jen se jí mladé tělo prohýbalo a ňadra třásla.
V krámích u kostela Kuchty nebylo — za to našla tu mladého jeho syna Adama. Svalnatý výrostek na špalku sekal maso, a jak Manku uviděl, odhodil sekeru, otíral ruce. Ne- byla mu hezká zdravá děvečka lhostejnou, uměl oceniti její půvaby ... Nevrátila se tak hned domů; za to učedlník pospíchal za město ke kutlofu pro pana mistra.
V.
Konšelé na rathúze.
Ve svrchované chvíli, když už zvonek radu svolával, přiběhl urýšený Adam domů. Vzal na se rychle tmavý ouředlní plášť, liščinou obšitý, stavil na hlavu vysoký klobouk a bublaje jako indiánský kohout na purkmistra, který svolá velkou radu, kdy se mu zlíbí, upaloval k rathůzu.
Věžatý, mohutný radní dům s vysokým štítem stál v rohu rynku, bokem do ulice Boleslavské. Pěkná stavba, před dvaceti lety dokončená, byla chloubou města a památkou z lepších dob. V bohaté renaissanci provedli rathúz mistři italští. Sdružená, velká okna v patře nad podloubím zdobilo jemné mřížoví i pěkně článkované římsy. Po zdech mezi malováním vinuly se roztodivné arabesky, náplně, a buclatí putti nesli ozdoby figurální i rostlinné. Když Nymburští rathúz stavěli, bylo město z nejbohatších měst královských — mělo vsi, dvory, rybníky, velké důchody, ale když potlačil roku 1547 císař Ferdinand povstání českých stavů, přišel i Nymburk o celé své jmění. Toliko nádherný rathúz zůstal jako smutná upomínka na lepší časy.
U ozdobného portálu, jenž nesl nápis- „Tento dům stavěn jest, aby v něm spravedlnost a soud božský zachován —," stálo již několik sousedů v hloučku a horlivě rokovali. Jiní seděli v rathouzním šenku, kde boubelatá Marta Myslíkova, děvče s veselou září v očích, jako srna pobíhala šenkem. Páni z rady dopíjeli a platili. Zvonek dosud klinkal.
Adam pozdravil sousedy v průjezdě a pospíchal nahoru do radní síně. Postřehl v skupině stařičkého Kotrče a proto upaloval honem dále. Seděli oba v radě, ale rádi se již dávno neměli. A Kuchta si právě nyní vzpomněl na syna Bohuše — snad synkovi bude moci říci ostré slovo ještě dříve nežli sezeni začne ... Zavděčí se tím Jitce Šedivý ohnutý stařec Kotrč neviděl Kuchty; byl pohřížen v důvěrný hovor s primasem sla- dovníkem Petrem Třebickým, dotýkala se ho dnešní schůze nejvíce.
Dozněl zvonek na rathůze, klenutá síň radní rychle se plnila. Kolem stolu zasedlo dvanácte vážných konšelů s vetchým stařečkem Vilémem Žabkou, císařským rychtářem, v čele, Podél zdí táhla se ve dvou řadách křesla dvaceti čtyř obecních starších. U pultu při okně skláněl se nad knihami radní písař Bohuš Kuchta. Mládenec byl zarudlý v tváři a otec, na blízku sedící, zraky ho probodával.. V soukromí vyčinil již řezník synovi — a Bohuš řekl mu také své mínění,..
Purkmistr toho měsíce, Jiřík Bureš, přehlížel, zda je úřad pohromadě. Stál vážně, čekaje, až dopadá písek v přesýpacích hodinách; rovnal bílé, prkenné okruží, ukláněl se příchozím. Konšelé nahlíželi v registra, Žabka četl v Právu městsíkém.
Dopadal písek, ztichl šum v plné radě. Bureš odkašlal a mluvil vážně: „Vítám pány z velké rady. Svolal jsem vás ke schůzi z důležité příčiny za příčinou nové berně a pak k odpovědi na list, který schvální jízdní posel přinesl z královské komory pražské —" Otřel spocené čelo, usedl.
Páni radní sklopili hlavy — byli v poslední době zvykli platit a mlčet...
Četli pak jednotvárně ouředlníci, k vybírání berně a platu z bílého piva zvolení, suché cifry. Královská berně proti Turkovi činila z kopy šest denárů, celkem dvě stě dvacet kop, na míšeňsko počítaje. Z piva vybralo se více: ječných varů bylo na osm set padesát po patnácti groších, bílého piva svařilo se devět set varů po čtrnácti groších „Pijeme statně!" poznamenal kupec Martin. „To asi z české nemoci, z bolesti, po nym- bursku?"
„Více vypijí lidé přespolní, hosté v městě!" hájil měšťany primas Třebický.
Vypočítali ouředlníci, že sud pšeničného bílého je po jedné a půl kopě, staré hořké a dobře chmelené ječné po třech kopách míšeňských. — Pak udělil berni na sladovníky, šen- kéře — a mnohým v radě sedícím klesla hlava ještě níže ...
Purkmistr říkal písaři do péra: „Naše schu- zelé město královské má na tři sta domův. Mezi obyvatelstvem jsou čtyřicet dva sladov- níci a dvacet tři šenkéři. Piva vyvážeti nesmíme pro vrchnosti okolní a tak se v městě vycepuje za den na patnáct věrtelových sudů .." V suchopáru počtů uvázl purkmistr, ouředlní- ci pomáhali...
„Ještě z patok a lankvary mají nám uložiti berni!" zlobil se Adam Kuchta, jenž tu seděl jako na trní.
„Na všecko musíme býti připraveni!" krčil rameny purkmistr. „Žatec přiznává i z řídkého piva berni. Obec naše je trpící a my s ní!"
Vyřídili posléze sousedé přiznání berně a z poručení purkmistrova četl jasným hlasem Bohuš písař nový dlouhý mandát z Prahy. Krátký obsah dlouhého říkání byl, aby měšťané pro čest boží a zvelebení města netrpěli mezi sebou pikartů, plačtivých bratří boleslavských. Vytýkáno měšťanům, že neozna- mují komoře, kdo se v městě dosud drží zakázané víry. A že bují v okolí, dokázal sám hejtman poděbradský Věnek Černín. Polapil nedávno v Lysé bratrského kazatele Blažka, jehož na pražský hrad dopravil... Takových prý po kraji více a Nymburku uloženo, aby se docela očistil od hlízy jedovaté ...
Dočetl písař — trapné ticho zavládlo v shromáždění. Sousedé kradmo obraceli zraky na Kotrče. Jeho se přímo dotýkal mandát, stařec byl otevřeným zastancem víry bratrské — čekali, jak se obhájí. Vážili si jeho šedin, ctili — až na malé výjimky — jeho moudrost, zkušenosti.
Neušlo jim jeho rozechvění — a Kotrč po krátkém pomlčení povstal, hlásil se k slovu, sivé oči bleskly mu pod hustým obočím. Všichni na něm zraky ulpěli.
„Vědí dobře páni v Praze, že velké ctnosti v Čechách vymírají, píší ostře, upřímně," mluvil hlasem rozechvělým, rozhlížel se kolem. „Přišla rozhodná chvíle, abychom doznali, jsou-li mezi námi špehýři, či nevymřela-li dosud česká poctivost, Staré heslo vítězů: Děl a panuj! znova se ohlašuje."
„Bratříci čekají svého Mesiáše!" šeptal jízlivě Adam Kuchta svému sousedovi Bartoši Bočanovi. „Ale už jim v Čechách odzvánějí!"
„S Němci luterány spojili se Čechové, aby umořili obec kalicha," mluvil dále Kotrč za hrobového ticha a drobné rty se mu chvěly. „Na cizí křivdě má vyrůsti nová moc. I Bratří jsou na překážku, horoucí nenávist má mezi námi zapustit kořeny. Před lety měli páni rozepři s králem a my odstonali nejhůře, podťali nás u kořene. Obec ztratila výsady, statky, práva, z našich pokut vystavěn zámek poděbradský. Umřela i dobrá královna Anna, náš světlý anděl, a opět má vzplanouti bouře v Čechách .. .? Od nešťastné bitvy u Moháče ubývá v zemi klidu, odzvánějí volnosti, bratrství. Tolik k^-ve bylo vylito za víru husitskou a mdlí nyní; svobody svědomí, nábožen- ství není více v Čechách — a my všichni od- stoneme, nevzpamatujeme-li se v čas —!"
Císařský rychtář Žabka vrtěl sebou nepokojně, hladil dlouhý plnovous. „Kepská řeč — rebellií načichlá!" pověděl sousedovi primasovi. „Ohledává Kotrč nejvyšší mandát!"
Primas pochopil a okřikl Kotrče. „Proti proudu máme se my odvážit? Pověděl mi sám sekretář komory, Granovský z Granova a na Všechlapích, že právě nejpovolnějším jednáním můžeme opět získati mnohé ztracené statečky obecní. ^Nebudeme přikrývat bludařů na svou škodu. Bude pak zase u nás dobře — vrátí se lepší doby —" „Kdo věří, bude spasen!" ozval se kdosi nedůvěřivě.
„Šídlo musí z pytle!" potřásal se rozko- houtěný rychtář Žabka. „Proč se nedržeti staré dobré víry pod obojí?"
,,Af jdou bratříci do Polska!" narážel Kuchta výkřikem na Kotrče. „U nás jich nechceme."
Stařec nedbal jeho výkřiku, odpovídal Žabkovi. „Stará víra pod obojí dávno je opuštěna! Administrátor a chabá konsistoř jí neudrží. Nemá arcibiskupa, kněze světí nám v Benátkách i v Němcích, Dle jména je u nás dosti utrakvistů, ale srdcem více protestantů. Proč konsistoř i děkana zdejšího z bludů podezřívá, proč ho volá k výslechům do Prahy?"
„Aby se horlivěji modlil za obrácení hříšníků!" sekl po řeznicku Adam.
Dlouhým pohledem utkvěl na něm Kotrč a pak řekl: „Nic nezpomáhá modlitba, když tak málo křesťanské lásky mezi námi!"
„Bratříci šijí nešváry," dotíral dále Kuchta. „Jejich biskupská škola na Karmeli v Boleslavi je semeništěm rozbrojů. Večeře Páně nepřijímají, dětí nekřti a při právě na svědectví přísahati nechtějí," „Zavadil jsi — odsaď!" odpověděl k nářku Kotrč, „Pleteš je s Mikulášenci pecinov- skými! Bratří právě chtějí království boží na zemi, ale jsou prohlášeni za pikarty, spiklen- ce, protože hasne jiskra boží v národě."
„Hájíš, milý Kotrči, věc prohranou!" zasáhl opět ostře rychtář. „Mám tady po ruce císařský mandát z roku 1548, kdy se přísně nařídilo, aby se bratří do šesti neděl vystěhovali ze země. Šli mnozí — i tvůj syn Miloš — ale mnoho jich ještě zůstalo. Oči jsme přivírali, avšak pod plášť jich dále bráti nesmíme! Nebudeme špehovati, nebudeme žalovati, dokud uznají, že právo trvá ..."
„Vyžeňme starou čarodějnici Popelkovou z ostrova a bude hned lépe! Je pikartka vyložená, schůze u ní bývají nočně!" navrhoval tlustý Pavel Nosek a Kuchta mu horlivě svědčil. I jiní počali jmenovati u víře podezřelé ...
Kotrč již nemluvil hluchým srdcím, složil hlavu do vrásčitých rukou.
Smutno bylo žiti; slova vítězné písně Žižkovy: „Bijte, zabijte, nikoho neživte!" obraceli Čechové sami proti sobě ... Opět pro víru dalo se strhnouti ve svár umdlené pokolení bez odvahy a hrdosti.. . Slova starcova sypala řeřavé uhlí na hlavy konšelů, dopadala jako rány kladivem, ale nenapravila. Po straně ho ještě pomluvili: „Káže znamenitě, ale běhu světa nespraví. Nemá v hlavě všecko v pořádku, že se drží nenáviděných bratříků. Nač bičovat duši, proplakávat krátký život?" A byla bouře, křiku dosti, nežli se radní páni shodli. A přece omlouval jednání učený konšel Jiřík notarius: „Chceme se nařízení pod- voliti a v tom není nic zcestného. Non, judex, faciem caři spectabilis amici!*) stojí psáno na rathúze a tím se budeme říditi."
Jediný písař Bohuš cítil v celém shromáždění s dědem svým; odsuzoval v duchu obo- jaké jednání konšelů a nejraději byl by býval odhodil brkové péro a zlíbal bílou hlavu Ko- trčovu, v dlaně opřenou.
Zatím psal, až péro skřípalo, omluvné psaní do Prahy, jak purkmistr diktoval, list plný sladkosti a vytáček, že rada kacířů v městě nestrpí a ukáže-li se potřeba, zjevné bludaře pánům do Prahy k potrestání oznámí. Zatím vypovídá od města starou ženu Popelkovou, z bludů podezřelou ...
K večeru se rada rozcházela a Bohuš provázel děda Kotrče z rathúzu za bránu Bobnickou. Pověděl mu, čím srdce přetékalo, odsuzoval přetvářku a nadutost měšťanů. Stařec mlčel, hořkost rdousila jeho nitro.
*} Nebudeš, soudce, pohlížeti na tvář přítele mi- léfooi! , Mladá láska.
Postranními ulicemi vracel se Bohuš do města. Přešel z valů spletí těsných uliček jako ve snách a kolem zřícenin dominikánského kláštera se dal k špitálu. Takový pěkný, ztracený koutek byl tady na parkáně nad Labem. Po rozvalené zdi pnulo se křoví, obalené mladou, svítivou zelení, mezi stromy probleskovala hladina řeky.
Sem se uchýlil mladý písař se svými myšlenkami. Jímal ho stesk nad jednáním otcovým, litoval děda a lekal se o starou rybářku Popelkovou na ostrově. Kalné vody se opět vzedmuly, staré, zapomenuté hněvy se opět ohlásily. Byla Popelková trnem v oku mnohým v městě — a Bohuš právě nyní býval u ní častým hostem ...
Až do soumraku přecházel parkánem, hledal východ z trudných myšlenek — a nenalézal. Již se halily domy v městě do fialkového muselínu večerních mlhovin, když vyšel branou na dřevěný most přes Labe. Nebyl Bohuš z povrchních lidí městských. Dokud se napájel na školách pražských z pramene klassícké vzdělanosti, dokud sedával v Karolinu nad knihami Aristotelovými, představoval si jinak, lépe příští život. A když se domů vrátil, pro- hlédal čím dále jasněji duševní bídu kolem, těžké zápasy vedl. Nepoznal tepla rodinného krbu — matku otec zapudil a novou pyšnou ženu si přivedl. Hořké, tesklivé chvíle tenkrá- te prožíval; rostla propast mezi ním a otcem, sílila se však v jeho duši i vzpoura proti sveřepostí.
Prudce horoucně chtělo žiti mládí, ozývala se touha po svobodě, přišlo vlnobití srdce, prvně zachváceného. To rozkvetla v jeho duši láska k vnučce rybářky Popelkové, mladé svěží Aleně — a nyní mělo býtí pohřbeno vše ... Spěchal k ostrovu, aby v čas varoval, aby nabídl svou pomoc.
V podvečer bylo na mostě živo. Vraceli se lidé z polí, těžké vozy formanské hrčely k bráně. Bohuš zvolna, těžce se bral ku předu; nesl na ostrov smutnou novinu.
Staré hradby městské, červené cihlové bašty i věže, vykukující z mladé zeleni, pobarvi- la purpurová zář západu. Slunce rozhodilo poslední zlaté sítě a sinavá barva řeky zahrála pojednou mocným leskem. Jako roztavené stříbro zářily proudy vod, letící v šumu s jezu a tříštící se v bílé pěně. Prejzové střechy v městě rychle temněly, soumrak vkrádal se i v překypující zeleň ostrova měkce, snivě.
Tichou cestou šel nyní Bohuš. Pěšina vinula se pod staletými, proschlými duby, s bujným jmélím v korunách; kořeny jako hadi se vinuly v půdě, zatínaly se do země.
Pod černým jilmem u břehu vítala Bohuše známá chata Popelkové. Baráček nachýlený s opadalou omítkou, samá jizva. Jenom v létě rozpučelo se divoké víno, chmel a zakryly na čas rány bídného stavení. Na prahu sedávala stařena, „stará pikartka" v pilné práci; buď předla, bud strojila léky pro nemocné, kteří z daleka široka hledali pomoc u Popelkové. A kolem ní se mihala švitorná Alena, dívka v rozpuku osmnácti let, obstarávala domácnost, snášela babičce byliny, přípravy a roznášela masti, traňky po okolí.
Došel Bohuš k chatě, ale dnes byly dvéře zavřeny. Odešla asi stařena s Alenkou sbírat bylin. Čekal jinoch trpělivě; v zadumání stanul nad řekou, odkud se otvíral pohled na město, bíle zadechnuté. Vrcholy věží barvily se ještě opálovou nádherou. Rozkolébaly se zvony k večerní písni, harmonie kovoyých jejich hlasů nesla se rozvoněným zeleným krajem.
Vzpomínky jako bílí ptáci sletovaly se v mysl Bohušovu .. .
Před lety v útlém dětství poznal se s Alenkou. Děvčátko živé jako ptáče přicházelo často s babičkou do dvora Kotrčova. Tenkrát o ráně morové ztratilo rodiče i děda a Popelková zanechala rvbářství a chodila na práci ke Kotrčovům. Alenka vyhrála si celé dní s Bohušem a Evou, kteří byli u dědečka více nežli doma. Po čase odešel Bohuš do Prahy. — Když se po letech vrátil, nemohl Alenky ani poznati. Byla z ní jíž vzrostlá dívka, plná něhy mládí, se zářným úsměvem kolem rtů. Vyrostla, zkrásněla, vše na ní získalo. Cosi milého, jímavého tkvělo v celém zjevu krásky pružné, líbezné. Hluboké, dětsky důvěrné oči zvyšovaly půvab vnučky rybářčiny, Takovou ji nalezl Bohuš při svém návratu ...
>S Němci Luterány spojili se Čechové, aby umořili obec kalicha«, mluvil Kotrč. (Str. 42.) Přicházel na ostrov a byl vítaným hostem v chaloupce Popelkové. Hovořil, hovořil se starou moudrou ženou — a oči maně sledovaly dívčí postavu, útlou v pase, jak plaše přebíhala kolem v krátké suknici a modré halence, pod níž se prsa nalévala, ramínka zaokrouhlovala. A když Bohušovi zazářily vstříc oči Alenky a zoubky její zasvítily v úsměvu, do lící vetkaném, poznal, že našel — svůj čarovný květ. Měli se rádi, aniž si to řekli Mimo sestru Evu, která byla důvěrnou přítelkyní Aleny, a mimo stařenku Popelkovou nikdo nevěděl o lásce mladých lidí. Ukrývali ji pečlivě před světem jako drahý poklad, báli se o ni. A nyní najednou Popelková byla v měr stě na překážku, Bohuš měl Alenu ztratit.
Mezi stromy nad zelenou travou, v bílých mlhách mihl se růžový a plavý zjev. Lehce se vznášela Alenka po pěšině s náručí bylin léčivých. Pospíšil jí Bohuš vstříc, chopil její bílou ruku.
„Čekáš dlouho?" radostně se chvěl její svěží hlas. „Byly jsme s babičkou v Dubině na kvítí májovém —" A hned vykládala, k čemu se která bylinka hodí, jakou má léčivou moc. Jen hořela a planoucí tváře i pohádkově zářící oči povídaly, jak ráda vidí svého hocha.
I Bohušovi vracela se jasnější nálada. Měkká slova, teplé pohledy Aleny blaženou vlnou k srdci se mu tiskly. Cestou, pro milence stvořenou, pod spletí korun přecházeli u chaloupky ruku v ruce; čekali na stařenu, která se zastavila s barvířkou na hořením konci ostrova.
„Čistému srdcí zjevný jsou všecky zázraky přírody," odpovídal k výkladům mladé kořenářky. „Tajemství svítí nad hlubinami života a má Alenka je z těch šťastných, kteří dovedou zachytit jeho hvězdu."
Šlí vstříc stařeně přes lučinu, bílými těly břízek lemovanou, a Alena s vážnou tváří pověděla Bohušovi: „Tady víly tančí za jasných nocí své líbezné chorovody, v závoje mlh se halí —" „Nejkrásnější z nich jsem já získal!" zahořel Bohuš a schvátil ji v blaženém objetí...
Tisklo se k němu krásné dítě rozechvělým tělem, hořelo žárlivostí v bezděčném prolnutí milostné vášně, V té chvíli srdce mluvila řečí nejkrásnější Spletí korun paprsek měsíční se prodral, zasvítil jí v zlatých vlasech, přeletěl po mladých ňadrech — a oči její se leskly v té chvíli jako drahokameny.
Najednou se křepče Bohušovi vyvinula, „Babička jde!" řekla tiše a pružným krokem poskočila v před. Bohuš jí byl v patách.
„O, mé děti, jak vy se i v šeru najdete!" vítala Bohuše stará žena. Byla na svůj vysoký věk ještě ku podivu čilá, cupala bystře s košíkem na ruce. Jen tělo stářím se sehnulo, tváře vrásky zbrázdily a oči pozbyly barvy, lesku. V zřejmém radostném pohnutí dívala se Popelková na pěknou dvojici mladých lidí, viděla své ztracené mládí v půvabném zjevení Alenky Dnes dlouho se zdržel Bohuš na ostrově. Pověděl šetrně Popelkové, jaké úklady se strojí proti Bratřím, jak se páni v radě usnesli, že ji vypoví z města. A zpráva jeho nic stařeny nepřekvapila, jen Alenka náhle sesmutněla. Chvíli bylo ticho ve světničce, slabě kahanem osvětlené.
„Čekala jsem tuto zprávu denně; jsem připravena," pověděla Popelková. „Mají mnozí v městě špatné svědomí; konšelé se bojí staré kacířky z ostrova? Najednou se lekají o své zanedbané duše. Ale nic neprospěje — shledají se s ovocem svých skutků! I za tvou matku přijde den odplaty."
A nyní zahrnuli oba mladí lidé stařenu otázkami, steskem, jak bude s nimi dále .,. Aleně oči se zalévaly předtuchou, že páni zabijí i její mladou lásku ... Popelková klidně vykládala, jaké má úmysly, kam se uchýlí s vnučkou. Bohuš pozorně naslouchal a posléze překvapil stařenu a zvláště Alenu svým odvážným rozhodnutím Na temném nebi blýskaly hvězdy a světlé, dlouhé jejich paprsky zavěšovaly se v haluze stromů, když na lodičce přes Labe převážela se Alena s Bohušem k fortně. Po zčernalých vlnách rozlévala se stříbrná zář měsíční, zapalovala se bílá světla. Sešlé vrby babičky s rozsochatými korunami na břehu nabývaly bizarních tvarů. Pod hradbami přistáli. Alena zůstala v lodici a Bohuš po příkré stezce spě- chal k fortně. Zahvízdl táhle, volal fortnařku Mandalenu.
Vracíval se často touto cestou do města, když brány byly zavřeny. I jindy ho Alena převážela — ale dnes neodrazila lodky, čekala pod fortnou — a Bohuš měl více nežli jindy na pospěch, Promluvil několik slov s fortnařkou, která za dobré zpropitné ochotně panu písaři z rathúzu otvírala, a kráčel rychle ztichlou uličkou pod hřbitovem a dále k rynku do domu otcova.
Barvy ze tmy a světel kryly krajky štukoví chrámu, smutkem dýchaly ztichlé mrtvé ulice, zavřené domy. Šeré portály, pilíře i tmavé věže poléval fialový nádech, vlny růžového záření chvěly se nad postříbřenými střechami. Ze šenku od Bastlů proti chrámu dolehly zvuky cymbálu, mihly se dlouhé, liliově šeré stíny. Jakýsi opozdilý chodec loudal se s lucernou podsíní proti Bohušovi — a mládenec se mu z daleka vyhnul. Na kládách před Opendo- vými seděli šlotýři, daleko hlahodil jejich smích. Těsně při zdi prošel Bohuš kolem nich.
Právě hlásný na pozoun odtruboval na věži třetí hodinu na noc, když vešel mládenec do dveří rodného domu v rynku. U Kuchtů bylo v šenku živo; zněl zpěv, dušené tony struněného věnce. — Nikdo ho nepozoroval, když prošel síní, po schodech na pavlači a vstoupil do své podkrovní světnice. Místnost byla jako dlaň, jen s nejnutnějším nábytkem, Bohuš chvatně otevřel truhlu pod arkýřovým oknem, vybíral z ní při matném světle měsíčním ně- které věci, v uzel vázal — a rychle opět dům opustil tak tajemně, jako byl vešel.
Touže cestou jako dříve dostal se fortnou k Labi, kde dosud Alena čekala s loďkou. Odrazili od břehu a ztratili se v šeru, kde se řeka zatáčela mezi stromovím ostrova Druhého dne marně čekali Bohuše na rathú- ze; jeho arkýřová světnička byla též prázdná, lože netknuté. Také Popelková s vnučkou zmizely z ostrova, jako by se země po nich slehla ...
VII.
O jarmarce svatojanském.
Letní jarmark svatojanský v Nymburce býval nejslavnější ze všech tří jarmarků v roce. Na několik neděl předem se měšťané k němu chystali, zásobovali se. Všecky jarmarky při>- padaly Nymburským v postní dni a proto i tentokráte sváželi ve džberech ryby a uschovávali je do haltýřů či kuchyněk v Labi.
Také u Kuchtů v rynku horlivě se připravovali k jarmarku. Na Bohuše nikdo již nevzpomněl; leda Adam za ním hromy posílal, že uběhl do světa s lehkou holčicí pikartky z ostrova, litoval peněz, které na jeho vychování naložil... V takových chvílích těšila ho Jitka: „Byl po matce a naší spokojenosti na závadu. Jeho je hanba a naše štěstí!" Adam přitakal a věřil ve své štěstí, K jarmarku pobil dobytka, aby bylo dosti masa pro kupce, kteří se nepostí, a paní chystala pokoje pro nocleháře. Arkýřová světnička, pěkně vyzdobená, byla jejím hnízdečkem hned po odchodu Bohušově.
V růžových parách vstával letní den a servus na rathúze potrhoval zvoncem; vyzváněl „frejd", ohlašoval, že počíná jarmark, že potrvá „freylink" či svobodný trh po celý týden. V ulicích a na náměstí bylo od časného rána neobvykle živo. Čtyřmi branami sjížděli se kupci, kramáři, řemeslníci z daleka. Městský rychtář rozděloval místa, vybíral tržné. 0 pořádek starali se s ním biřici i tovaryši z cechů, za žoldnéře přistrojení, s oštěpy a hala- partnami.
Mladý Adam Kuchtův byl cechovním hejtmanem a nějak si na tom zakládal, když s tovaryši ve výzbroji se rynkem procházel a jen poroučel. Sousedé, v radě zvolení, dohlédali na clo u bran, prohlíželi příchozím průvodní papíry, je-li v místech, odkud přicházejí, zdravé povětří, žádali od podezřelých chodáků a chodákyň listy na fedruňk. Tlačila se o jar- marce do bran všelijaká běžná čeládka, ženky povětrné, rybníkáři i stupkové. Hned z rána podařil se lov inspektorům u brány Zálabské. Dle jistých potahů zavřeli chodáka Šimona Henzálka, podezřelého z paličství u Jičína. Někteří jeho průvodci dali se na útěk průhonem k Hořátvi. Kat Martin na koni se pustil s holomky za nimi.
V rathúze od rána sedělo dvanáct konšelů a budou zasedati po celý jarmark, aby hned »Babička jde!« řekla tiše a pružným krokem poskočila v před. (Str. 52.) iozepře soudili. Vít Teplo, toho času purkmistr, byl opásán slavnostním kordem se střapcem. Také ostatní páni: primas Třebický, císařský rychtář Žabka, Jiřík Bureš, Václav Vodička a jíní svátečně se vystrojili v samet a škrobená okruží. Za obecní groš byla jim vystrojena kollace a plné hubatky stály na almaře v radní síni. Aby páni netrpěli žízní, staral se rathouzní hospodář i městský servus.
Pod okny rathúzu na podloubí vypukla první bouře mezí hokyní Víchovou a Káčí ko- láčnicí. Obě chtěly státi u dveří. Bodré ženy mlely jazyky, šermovaly rukama, jen že si ne- vjely do vlasů. „Já platím k obci o Havle a Jiřím, mám větší právo!" ječela hokyně, až plátěný čechlík poskakoval jí na hlavě. „Milá kmoška, já prodávám pletené koláče a medové calty pekaře Říhy od brány v těchto místech už dvěmecítma let " Křičely pak obě najednou; diváků přibývalo, těšil je rum- rejšek. Ale v davu objevil se klobouk rychtářův s bílým peřím; palcátem si učinil proklest muž práva a s tváří zarudlou stanul před ženami. Ztichly obě rázem a rychtář rozsoudil krátce, aby se každá postavila s kotcem po jedné straně vrat rathúzu. Snad je křik omrzí. . .
Ostatní podsíně osadili krupníci, mlynáři s moukami, jáhlamí a prosem. I řezníci poslali učeníky, kteří v podloubí na víka vyložili vonné klobásy, jelita a polty slaniny. Před Kuch- tovou hostěnicí prodávala měchatá paní Háza plíce v octě, drštky kořeněné — hotovou ku- chyni tu měla. A lidé přespolní hustě osadili štoky, lavice kolem babské vonné kuchyně.
V rynku rychle vyrůstaly krámy, sklady roztodivného zboží. Před rathúzem měli kotce domácí soukeníci, za nimi přespolní až z Rychnova, Němci ze Žitavy, sukenkraječi z Prahy, ze Solnice. Měli sukna rozstříhaná i nesvalená v postavech, od nejjemnějších až do hrubých vlčků. Lidé ze vsí obléhali jejich krámce, tržili. Sedláci z opasků, škorní i mě- chatých kalhot vytahovali tolary, selky ze zá- ňadří váčky na krku zavěšené a počítaly groše.
V sousedství soukeníků stáli kožišníci až k ulici Pražské. Na krámcích vyložili polské bě- lizny, králičiny, kožíšky, čepice kuní i norco- vé. Ženy prohlížely podšité sukně kaumarové, pláštíky; muži zase zvířecí kalioty, jelení kabáty se šosy, i kožichy s vyšitými srdci a tulipány, na něž se srdce smálo.
Střed rynku u pranéře osadili ševci novětní- ci i vetešníci jak domácí, tak vandrovní. A všichni hleděli na sebe skrze prsty. Jiřík Šnek neomalenými slovy lákal kupce: „Skopové střevíce za pac, škorně po tolaru!" Cechmistr ševcovský nedaleko zlostně okusoval vousy a jíní se smáli neposednému ševci...
U vah obecních na zemi ležely svorně mísy a talíře cínařů, kladiva, kroužky, podkovy kovářů, také zboží flašnýřů či klempířů z Prahy bylo hojně vyloženo. Dále stáli nožíři Ticháček z Prahy a Vítek od Hory, s nimi je- hlář Němec. Tkadlec Petr Teplo, tlustý mužík, se svou ženou malou, tenkou, rovnal své tkaniny a přízi vedle krámku hubeného tkalce Jáchyma a jeho tučné ženy Zuzany. Provazníci, hřebenáři a toboláři zabrali celou východní stranu rynku. Však se zlobil na ně šenkéř Podhola: „Šibalové se mi vyloží před samým domem a já nemohu trunku prodávati!" Hned tu byl mladý Adam Kuchta se zbrojenci a odnášeli dále krámek reptajícímu toboláři, jenž zahradil cestu do hospody.
Na polední straně rynku před domem Martina kup re pernikáři si byli ve vlasech. Herza křikal: „Má milá paní, pojď, kup ode mne!" A Petr, jeho soused, uhodil ho prutem perníku norimberského: „Proč mi odluzuješ kupce?" Lidé se hned shlučili a měli radost, jak Herza Petrovi splácel. Kluci nymburští chutně sbírali, co pernikáři o hlavy si rozbili... Ve chvilce byl klid — biřici vedli rozkohoutěné per- nikáře před konšely a Petr se cestou holedbal: „Budu práv — za jebák se nebojím!"
Rušno bylo před Kuchtovou hospodou, kde stáli pláteníci. Radost bylo pohleděti na trúby bělostného plátna, harasu, barchánu i na kmenty ve štukách. Šmukýřka z Prahy lákala parádou ženskou, prodávala páví péra, oháň- ky, poučníky, roušky i koberce, zlatem tkané. Vedle ní šmejdířka na putně vyložila titěry, drobné zboží norimberské.
Svedl lákavý třpyt zboží také brzy jakousi fintivou dceru Evinu. Dívčici, Mandalínu pa- stušinu z bělidel, chytila šmukýřka za ruku, právě když jí panenka brala tajně s krámu snopek per jeřábkových a pod fěrtoch je strkala. Křik, sváda. „Lotryně znamenitě krade!" křičela žena vandrovní. „Navozovali mě — zaplatím!" bránilo se zardělé děvče. Ale nic naplat, putovalo hned v průvodu biřicově do šatlavy.
Před boudami kramářů a apotékáře při ulici Kostelní tlačili se velcí a ještě více malí diváci. V řadách stály tu pytlíky zázvoru, citva- ru, skořice a jiného drahého koření. Jinde lákaly tatrmani z cukru , maňáskové, cukrový anýz, koliandr, medové konfekty, syrupy a biškoty .., Až se sliny sbíhaly, a takové zboží šlo nejvíce na odbyt.
Za kramáři v koutě měli místo židé Falk, Efraim se ženou Sádoškou — více jich v Nymburce nebylo — a prodávali směsku nejrůz- nějších věcí za babku. Tržili hojně, nedbali posměšků, vtipů; jen když lidé kupovali. Dnes dopřáli tu páni i místa židu Lvovi z Náchoda, ienž přivez! vzácné barchány amsterodámské, a Mojžíšovi z Boleslavě, který v tunách prodával med po jedenácti kopách.
Nic nezpomáhalo vedle mydláři, že nabízel libru vosku po třinácti groších; sousední krámy židovské těšily se větší pozornosti.
Slavně vjížděly od brány Pražské kolem chlebních lavic vozy kárníků se solí pracha- tickou. Chlapíci hromobitní v zelených kami- zolách a v širácích s peřím rázem upoutali pozornost. Hned lidé obléhali jejich vozy, aby nakoupili zboží, které v Čechách neroste.
Na půlnoční straně rynku složeno bylo tun- ní zboží cizozemské, ryby slané i sušené. Kupci pražští nabízeli tůnu po devíti kopách, domácí po osmi. „V Praze je undrlák a v Nymburce není. Vozíte bezprávně špatné zboží z Němec!" hájili svého práva Pražané. „Ohledají páni, čí zboží je lepší!" odpovídali kupci domácí. A brzy právo našlo závadu ve zboží pražském. Rychtáři a dva starší obecní stanuli u sudu, čichali, obraceli ryby vidlicí a kupec z Prahy trnul.
„Prožluklý herynk čpí!" rozhodl rychtář.
„Co by čpěl?" bránil se kupec, „Mám merky vyrýsované na tůně — zboží poctivé."
Nezpomohly merky, páni vynesli hned ortel: „Neužitečný herynk se popraví a tobě se vydá vysvědčení. Hoň soukupa!"
Bránil se kupec, vysoce se zaklínal, ale nic neprospělo. Servus odvezl tůnu i s merky za město a kupci nezbylo, než jiti do rathúzu a prosit pánů, aby mu za šest grošů vydali zápis na stavuňk nehodných herynků... V Míšni, v Budišíně bude se hojiti na svém škůdci. Ale přece si ulevil, když vycházel z vrat se škartou: „A to mají tady nad portálem nápis, aby spravedlnost se zachovávala?" Jakýsi čipera ho hned usadil. „Nestojí tam přece, že se zachovává!" S hlavou sklopenou odcházel po- hořalý kupec; prodal rázem nejlaciněji. , , I do ulic se kupci nastěhovali. V Boleslavské ulici prodávali sedláci vlnu, obilí, přede žněmi dosti draho: korec pšenice za dvacet pět grošů českých. Vrchovaté vozy, plné sudů vína stály v ulici Bobnické, Jan Kokta z Lito- měřic dával sud bílého po desíti kopách. Živo bylo na Koňském rynečku, kde se prodávali koně, hovězí dobytek. Tady měl i stan s lešením dryáčník. Vykřikoval do ochraptění, nabízel zázračné lektvaře, balsámy; také poradil nemocným, zuby trhal . . .
Město šumělo, žilo, čím více se den rozhoříval. Všemi směry hrnuli se lidé do rynku — bylo ^ako v mraveništi.., Davy proudily ulicemi, rynkem v nejpe- střejší směsi. Vyhublí, osmahlí venkované v režných halenách a okovaných střevících, široké selky v kanafase a pestrých šátcích hemžili se mezi lidem městským. Nastrojené paní se zavitými čely, živých očí jako ptáčata a tváří červených, kulatých jako jablíčka, ma- trony v kolárech a pláštích jako putující zvony, bílé čepce jako hejna labutí — vše splývalo v pestré, živé barvy.
Křepče se províjely dívky v ladné strůji, pentlících. Bylo na jarmarce také tržiště krásy; sličné i nesličné ženy rozdávaly a chytaly pohledy, úsměvy. Jako v makovém poli kmitaly se živůtky všech barev, bourové pentle v copech, šustily suknice, cupaly střevíčky. Švihlí mládenci v prkenné modě španielské i v přiléhavé vlašské měli na vybranou. — Odpoledne se objevilo panstvo z okolních dvorů mezi zástupy v rynku. Přijeli i páni z tvrzí vzdálenějších: vladyka Šťastný Kři- necký z Ronova a na Dymokuřích, Václav Stráník z Kopidlna, Jan z Donína na Kunc- berce se svým fraucimorem. Páni byli v boha- (Str. 54.) Bohuš chvatně otevřel truhlu.
/ ťých hazukách, pláštích, s rapíry, paní jejich v hedvábí a aksamitu. Kolem nádherné paní Berty z Granova, jež měla sídlo na Všechla- pich u města, otáčelo se několik mladých zemánků a rytíř Vilém Trčka z Velíše, obstarožní frejíř. Pan manžel, tlustý sekretář královské komory, vedl kloučka za ruku a s ním šel Jan Balbín z Vorličné s chotí Uršulou. Byltě Balbín písařem komory a paní seděla na dvoře Karbanově na Zálabí u města.
Panstvo vzbudilo pozornost; lidé se z daleka vyhýbali, vesničané uctivě zdravili. A co se urození shlučili před krámem apotékáře, přešla kolem paní Jitka Kuchtová s mateří a strhla k sobě zraky urozených i neurozených.
Nastrojená paní, chladně vznešená, stanula u vedlejší šmukýřky a páni mlsně se dívali na květ nádherný, na ženu rozkošnickou, nebezpečně krásnou. Vše na ní hrálo; oči měla přivřené, jakoby víčka klesala pod tíhou brv, a když se ohlédla, hluboké její oči pálily, svítily jako plameny a podmaňovaly si mocí čarovnou Vedle měchaté paní Házy v plátěném čepci její krása tínj více vynikala.
„Ať mě motýlice snědí," šeptal Trčka purkrabímu z Dobrovice, „až se sliny sbíhají při pohledu na paní Kuchtovou! Nádherný květ — a chůzi má měkkou — takové ženy dovedou procítit rozkoš milování!" A kroutil své frňousy, hleděl faunovsky.
„Mošna stará ji hlídá venku jako drak, doma jí s očí nepustí roztomilý pitomec Adam. Nic pro tebe, pane Viléme!" odpovídal se smí- chem mladý purkrabí. „To již není čertovská šenkéřka u Havlíčků, kde jsme sedávali a cikánku štípali do tváří! To je počestná městka —" „Eh, co řezník jelimánek!" řekl pohrdavě Trčka. „Takové ženy páni milují a měšťáci se s nimi žení! Půjdeme do šenku Kuchtova na noc — a já zkusím hned štěstí." Od panstva se oddělil a obcházel kolem paní Jitky jednou, dvakrát; hleděl na její boky, nádherné poprsí a obnaženou šíji svítivé pleti.
Zdvihla paní hlavu a oči její se střetly se zraky Trčkovými. Pán dvorně snímal klobouk, Jitka se usmála — a již byli u sebe staří dobří známí. Háza se vytratila v čas, Jitce se lov podařil.., Trčka se přitáčel, medem sladil, zapřádal milostné pletky hned u krámu šmu- kýřčina.
„Jak se má paní, mně dobře laskavá, mi- lounká s panem Adamem?" ptal se, kráčeje ií po boku mezi krámy. „Je dosud přebohatá láskou?"
Stáhla Jitka pohrdavě malá, rozkošně rozpuklá líšta, „Umdlévá srdce — milovat lze jenom, kde je pravdivost v lásce!"
„Kde by řezník pochopil vaši krásu! Není vám rovné v celém městě —" Lichotky padaly v úrodnou půdu. Očí jí zahořely, paní byla dovádivě veselou. Důlky v tvářích se jí objevily, smích jako zvonek stříbrný se ozval, ukázala své bílé zuby. Žvatlala rozkošně: „Jsem opravdu nejkrásnější?
— Pán loví zvěř a ženská srdce? — Kolika jste činil tyto poklony?"
„Co jsem vás poznal, žádné jiné! Radost mám, že jsme se po čase opět setkali." Víc a více se skláněl k jejímu hlubokému výstřihu. „Do zítřka se zdržím — dopřeje mí paní noclehu ve své hostěnici? Také jiní páni by zůstali při dobrém truňku —" Šeptal jí a odváděl ji z hustých davů do tiché ulice.
„Posloužíme rádi, přijme-li panstvo za vděk v chudém domě měšťanském," odpovídala Jitka skromně, ale plaménky z očí jí radostně šlehaly.
„Je bohatý dům, kde tak líbezná paní vládne!" Ukláněl se, až kordísko po kamení zvonilo. „Krásné sny budou pod vaší střechou!"
„O sladká slova nemá urozený pán nouze —," bránila se Jitka a Trčka ji znova přesvědčoval, že ji stále v srdci nosí, že nezapomněl na cikánku ...
Některé trety i cukroví jí koupil "a již měl vyhráno. Hovořili důvěrněji a důvěrněji. Přešel kolem nich několikráte Jan z Pekelce; mračil se tuze, očima spaloval krásnou ženu. Ale paní ho neviděla, nechtěla viděti. Rytíř Trčka byl více — jinak lásku uměl ocenit, a pak byl ženat jako Jitka vdána .,. Vzpomínala na doby, když se před časem u Havlíčků zastavil a rozhazoval peníze plnýma rukama.
V chumelici lidí nemohli si všecko říci, mnohé slovo zaniklo; dali se z ruchu a šumu tichou uličkou po malých valech. Jako beránek nejkrotší šel Trčka za úsměvem pyšné že- ny. A paní se zpovídala, jaké tučné dobrotisko vzala si za muže, ale líbánky s ním že jsou neuvěřitelně nudné, že jí srdce bije neklidně ...
Trčka svědčil, jak by paní hřešila, kdyby neužila mládí, krátkých chvil života ... Vykládal jí také zbytečně, jaké milování je nej- sladší A když k Bobnické bráně došli; potkali z nenadání starého Kotrče, jenž se bral s vnučkou Evou na jarmark. Dívčí po boku starcově byla luzný, skoro dětský zjev, dětinná prostota hleděla jí z holubicích očí; pod pentlíkem lemovaly obličej kadeře jako eben. Zarděla se Eva planým mákem, když uzřela macechu.
„Kdo je líbezná panenka?" zeptal se mlsný Trčka Jitky a za děvicí se ohlédal.
„Neznám jí!" odpověděla paní se strojeným klidem.
Za to Kotrč poznal dobře Jitku i jejího průvodce a pravil cestou své vnučce. „Panečnice zaplatí za nás Kuchtovi — dobře mu zaplatí!" A šedivá hlava jeho se rozkývala. Pak je pohltily proudy lidstva v nejživější ulici.
VIII.
Jitka vítězí.
Západní slunce zalévalo město spoustou zlata, zkrášlilo černé štíty domů, ozlatilo věže hradeb. V rynku na jarmarce řídly valem zástupy; tlupy se rozsypaly v úzkých ulicích.
Venkované z okolních vsí brali se k domovu, kupci i vzdálenější hosté naplnili krčmy městské hlukem. Šenkéřům teprve za nocí jarma- rečních nastaly žně. Zvonek rathouzní v tyto dny nevyháněl veselých pijáků z hospod a rychtář s biřici dbal pouze, aby se neprali, nehlučili po ulicích, ale zachovávali řád i dobrou vůli. A město šumělo, žilo i za krátkých letních nocí o jarmarce.
U Kuchtů na síni hráli hudci a kolem štoků sedělo tolik roztodivných lidí, že by jablko bylo nepropadlo. Popíjeli koníři z velkých konvic, zvětralá chasa rybnikářská s povykem při lojovce hrála v temném koutě v kostky a přihýbala si z plných hubatek. Lidé vychrtlí, podezřelí v hrubém šatě mísili se mezi venkovany, kteří ani v létě kožichů s tulipány neod- kládali. Potili se i tady v dusné síni, stírali pot a zalévali žízeň.
Hlaholil smích, ozývaly se hrubé vtipy a groše zvonily do cymbálu muzikářům. Roz- jaření hosté dnes neskrblilí. Salomina jako hádě se províjela mezi stoly s plnými nádobami. Pacholek hromotluk stál u dveří, dohlížel na pořádek.
V hlahol hostí vmísily se tóny nástrojů muzikářů a táhlými hlasy řvali někteří s doprovodem instrumentů smutnou písničku: — Stalo se jest Čechům mnoho zlého po smrti krále Ludvíka mladého Najednou křik — a velký, zavalitý hejtman rybnikářů s lící zarudlou přihnal se k hud- cům, do stolu udeřil, až nádobí poskočilo, a muzikáři ztichli rázem.
„Nač pohřební zpěvy? Co budete strašit vojnou a morem?" volal zlostně a ze sivých očí blesky metal. „O jarmarce chceme se ve selit — hřejte do kola!" Peníz hodil na stůl, muzikáři na sebe mrkli a spustili z veselá roz - pustilou písničku rektorovu: — Čápi letí přes hory, mladým ženám hoří tvář — „Pojď sem, okáči!" chytil rozjařený chodák zdráhající se Salominu; objal ji v pase a už se s ní točil v úzké síni. Ostatní ochotně ustupovali, vykřikovali vesele: „Švarné, hladké děvče, kvítek rajský! Oči má jako okna do pekla —I" Kdosi přivedl i černou Manku z kuchyně a ve chvilce točilo se několik párů na síni i v podloubí. Salomina uklouzla záhy hejtmanovi rybnikářskému; když ji chtěl líbat, schovala se do šenku.
V prostranné jizbě sedělo také hustě hostí, ale nebylo tady strakaniny jako na síní. Soukeníci domácí i přespolní hovořili vážně u cechovních stolů, několik sousedů zpívalo s mistrem školním, jenž si hladil prošedivělý vous, jiní hráli v karty, vrhcáby. Adam obsluhoval dnes sám tady a spokojeně se usmíval. Psal na stěnu, co kdo vypil, a řada čárek utěšeně vzrůstala. „Žežulička kuká, až se skála puká —," zpívali sousedé a Salomina jako myška vklouzla do šenku. Byla rozpálena a klepla na rameno Janovi z Pekelce, který seděl Pán dvorně snímal klobouk, Jitka se usmála. (Str, 68.) osamocen u kamen. „Smutný mládenečku, do kola — je dnes jarmark!" Zasmál se veselý čertík a pryč do kuchyně.
Jan zdvihl hlavu, probíral se z myšlenek. Přišel dnes schválně ke Kuchtům, aby se shledal s Jitkou, chtěl jí domluvit, varovat — a čekal marně ... Paní byla nahoře v pokoji, kde pangetovali bujní zemani a rytíři. Ani se od nich nehnula — přehlížela Jana; přišli dnes lepší, a mládenec zůstal na holičkách ... „Li- coměrnost ženská! Nad třtinu je Jitka slabší!" hovořil tiše sobě, pil na zlost. Pozoroval již déle, že o něho paní nedbá; z bolesti dal se na toulky a pití. Nosil pro ni u sebe malý zlatý prstýnek, chystal se, jak jí domluví, a nedala mu dosud příležitosti, vyhýbala se. Zbur- cován šenkéřkou nezbednou přihnul si z hubatky, hleděl vztekle na otylého Adama a poslouchal písničku, která až sem ze síně doléhala. Tak nějak se hodila na něho.
— Přišel panáček s kadeřavú hlavů, paní jemu nerada: Beř mi se ven z domu! Přišel zemánek s oplechalů hlavů, paní tomu ráda: Seď mi, hosti, v domu!
Zaťal Jan pěsti, do horoucích pekel poslal v duchu všecky pány. A což kdyby byl nahlédl do pokoje v poschodí!
Tam v zástolí při chutných krmičkách a plných pohárech seděli páni, kteří odpoledne chodili s Trčkou po jarmarce. Svedl je sem veselý kumpán, rytíř z Velíše, a všichni si libovali. Trčka seděl v čele a jen zářil; kroutil kníry, hladil dlouhé vlasy. Posluhovala vzácnému panstvu sama paní Jitka. Pěkně byla oblečena, aby viděti bylo, co má býti patrno. Nahé paže, růžové lokty vyzývavě z rukávců se smály, plná šíje, nádherná ňadra dýchaly vůní, vnadou a dráždily světácké panstvo. Labužnicky sledoval Trčka vláčné pohyby jejího pyšného těla, oči klouzaly po ladných liniích obrysových.
„Ženička jako jahoda, krásný hrozen muškátový!" pověděl Trčka purkrabímu z Do- brovice a štípl paní Jitku do válečku paže, když se mu přiblížila, stavíc před něho pohár s cimbuřím.
Paní podepřela boky, pohlédla na něho trochu ostře — ale oči jiskřivě se smály.
V koutě na citharu hrál toulavý vagant mu- totta, zpíval pěkným hlasem o silném milování, o sladkých rtech, o touhách nesplněných jako románský trouvěr. Zvonily číše, páni holdovali kráse.
— V okénečku stála jakožto andělík, očkem na mě vzhlédla jakožto sokolík Zpíval mládenec v koutě k jemným zvukům cithary a Trčka přivinul paní Jitku k sobě; šuškali tiše. Paní se rděla jako pivoňka a velké zřítelnice se jí tměly jako propast vášní.
„Nedělej mi těžko, jelínku buclatý! Pij, více pij!" nutil Trčka Jitku, jež zdráhavě již několikráte omočila rty v jeho víně. Zpěvák rychle pochopil a opěvoval rozvitou, zlatem zralosti zalitou krásu, všecky vděky mladé paní...
Soumrak houstl a Trčka nedovolil rozžeh- nouti světel. Tak pěkně se v přítmí cukrovalo, ruce tiskly. Jitka hořela, v žilách zpívaly proudy krve. Plameny pokušení ji zachvátily a zapovězené ovoce tolik chutnalo, bylo nej- sladší — — na krvavých rtech zpívala vášeň Právě jí šeptal Trčka: „Půjdeme tančit v noci k Bastlovům —" a vešla vrásčitá Háza s rozžehnutou svící parunkovou. Klonila st babka na všecky strany, přála panstvu dobrého večera. Jitka uskočila od Trčky; rozuměla pohledům matčiným, chystala se s ní k odchodu.
„Babice krabice ať jde v zemi mouřenínů! Snad se nebojí paní staré kuplířky?" volali páni. Ale Jitka líbezně řekla: „Dole je mne třeba!" a vyběhla za Házou.
„Vnímavá žena — z ní by se dalo něco udělat!" smál se lišácky zarudlý rytíř Stráník, sotva se dvéře zavřely. „Na tvé vítězství, Trč- ko!" A připíjeli odvážnému dobyvateli.
„Jaký je muž její?" ptal se mladičký vladyka Jan z Donína.
„Řezník!" zasmál se opovržlivě Trčka. „Rád tlachá, rád si zalže — a unese parohy jako nejlepší dvanácterník z mého fořtu!"
Rozhlaholil se smích a neměl konce, když se objevil právě boubelatý Adam s hloupě chytráckou tváří ve dveřích. Skroušený výraz šibala vzal na se, pokorně vítal vzácné hosty. Byl rád, že dostal ženu z bujné společnosti.
„Máš dosti vína, šenkéři?" oslovil ho důvěrně Trčka.
„Vína dost!" rozkládal hned Adam. „Sud červeného svidnického ve čtyři vědra jsme načali a dvanáct apoštolů se zlatým mokem uherským ještě ve sklepě čeká."
Po krátkých oklikách stočil Adam hovor na syna Bohuše, tahal z pánů rozum. „Věc nemalá se mi přihodila a je mi nehrubě k mysli —" Obcházel řečí jako kolem horké kaše. „Urození páni mnoho vědí, člověku v právích nezkušenému mohli by dobrotivě poradit —" Slibovali ochotně všichni radu i pomoc.
„Jenom pověz, co ti srdce tlačí, vyslyšíme rádi!" dodával mu odvahy Trčka.
„Syn můj Bohuš strhl se dobrých lidí, přistrojil mi hanbu. Dnes kupci z Boleslavě na jarmark přijeli a pověděli mi, že se tam zdržoval —" „Martínkuje — neplechu tropí? Tobě grošů líto?" smáli se páni.
„Oh, více, více! Bičem je nezdárník na řádného otce. Z ponuknutí mého ouhlavního nepřítele Kotrče ouklady mi chystá. Mezi kacířské bratříky se dal —" „Udeříš na něho šturmem, do šatlavy ho vsadíš a bude brzy při střízví!" radil Trčka.
„Ušel již do Polska — tíhnou tam bratříci jako domů," vzdychal Adam.
„Pak je ti hej! Lehce jsi nezdárníka pozbyl."
„Odkázal však svoji spravedlnost prokurátorovi; podíl synovský chce na mně, prokurátor soudem zemským bude uhánět —" Mávl rukou Trčka. „Vedle zřízení zemského nic nejsi sběhlíkovi povinen; sám se vyloučil z dědictví." A nyní všichni radili, jak se má Adam bránit na soudě. Vychytralý řezník poníženě děkoval panstvu, chutně posluho- hoval. Teď se již nelekal, že ho kdo přinutí, aby synu Bohušovi vyplatil podíl mateřský. Namáhal se Kotrč dosti o to v rathúze doma, ale ostrouhal. A teď páni v praktikách honění dosvědčili, že nepochodí ani na soudě zemském. Nic se nehněval, když znova je veselí schvátilo, když si i z něho tropili smích. Na Dymokuřích koupí lacino dobytek od vladyky —a vlídný Trčka jako pomazánku na rány slíbil mu něco later dříví ze své obory... Hodní páni, radost s nimi pohovořit! Spěchal zase ochotně pro Salominu a černou Manku, aby šly nahoru posluhovat, jak si panstvo přálo ...
Paní zatím dohlédla do kuchyně, kmitla se hostěnicí, jen se k hostům rozplývala. Jan jí s očí nespustil. Jsou vždy ženy rozkošný, když jsou lstivý ... Vypozoroval, že proběhla síní a zaměřila do zahrady. Večerní šero bylo pří- znivo, odvážný hoch jako beze smyslů kradl se nepozorovaně za ní. Dusil se velkou láskou ... Prošel zahradou křížem krážem, nahlédl pootevřenými dvířky do temné besídky.
V altánku seděla Jitka, majíc hlavu v race složenou. Jak zaslechla kroky, trhla sebou —■ šla vstříc. Ale když poznala Jana, ustoupila; děs, zmatek hleděl jí z očí. Vztáhl po ní ruce a paní zlostně ho odstrčila.
„Co chceš tady? — Nech mě na pokoji —" „Paní čekala jiného?" vyrazil Jan. „Ale panské milování — hořké milování! Vratké — nestálé —" „Přišel jsi mě mistrovat? Jakým právem? Čí snad žárlíš na cizí ženu?" Posměch zněl v jejím hlase.
„Jitko — proč jsi ostvdla ke mně najednou? Jala tě najednou touha po ctnosti?"
„Odejdi!" ukazovala velitelsky ke dveřím besídky. „Nechci trochu rozkoše draho platit hanbou. Snížit umí ledakdo, ale nikdo ne- zdvihne potom ženy z bláta —" Jan se nehnul; lítost, hněv ho schvátily.
„O poslední špetku rozvahy mě olupuješ svou pýchou. Vím, že Adama nemiluješ — a zaslouží pomsty za odstrčenou první ženu — ale proč jsi mně říkala, že ti naše láska sladí šedivý život?"
„Už nesladí — umřela. Nechci do propasti vášní — neprodám se ti1" Odvrátila se Jitka od něho.
„Ale rytířovi ano? Co jste si šeptali odpoledne na jarmarce s Trčkou?"
„Jsi protivně zvědavý! Hled zapomenout — najdi si lepší, svobodnou —!"
„Sladíš pelyněk! Jsou ženy slabé, křehké, ale ty jsi rozmarná! Střídáš milence jako svoje sukně — dnes pro jiného mě odmítáš —" „Už dříve jsem se tebe zřekla! Psala jsem ti —" „Ale já nic nedostal —," zachycoval se neodbytný milovník poslední nitky naděje.
„Protože jsem ve strachu list roztrhala. Neblázni, miláčku, nemohla hra věčně trvat — ukončeme ji —" „Ale já nechci! Co je u mne láskou, je u pánů lup —" „A u mne vzdor! Srdce si poroučet nedá." Chystala se k odchodu.
„Učarovala jsi mi — na život si sáhnu —" Zaúpěl prosebně, ruce sepial. „Slituj se!"
Hodila hrdě hlavou, vycházela z besídky a Jan zlomeně za ní...
V té chvíli měli hosté v šenku pěknou švandu. Jáko drak přihnala se kostnatá, snědá žena Lidmila Pekelská, s černýma uhrančivýma očima, hledala svého syna. Nenašla ho, ale hněvu přece ulevila; jedním dechem vychrlila: „Paní Jitka je svůdnice nešlechetná; syna mi kazí láryně jedna! Býval Jan mládenec dobře zachovalý, a jak začal sem chodit, toulá se, marnotratní —" Nevázaný smích byl jí odpovědí, přikolébal se rozpálený Adam. „Slyšeli páni můj nářek na poctivosti — před právo poženu uštěpačnou Lídu" — volal na Pekelskou.
„Svou ženu tam žeň, kmošku paroháči! Špatně hlídáš svůj poklad —" V tom pacholek chytil pohněvanou matku a vystrkal ji ze dveří. Ještě ze síně a podloubí v hlahol hostí a zvuky instrumentů mísily se výkřiky Ludmily Pekelské ...
Prostořeká Salomina svěřila zatím rozzuřenému Adamovi: „Pil k večeru Jan tam v koutě u stolu, pak se na dvůr vytratil. O paní nevím —" Jako divý vyrazil Adam na dvůr — a Jan se právě schlíple kradl ze zahrady. Nevěděl kudy kam.
„Počkej, hošku! Jako by tě belzebub z pí- štaly vystřelil!" vykřikl Adam a chytil Jana za rameno. „Co tu pohledáváš?"
„Schladit jsem šel rozpálenou hlavu —," vymlouval se Jan, ale ze železných rukou řezníkových se nevydral.
„Jalové řeči — zlá škampa! Tvá máti řekla, že mi ženu svozuješ — a při horkém jsi popaden!" křičel z plných úst a drsně Adam. „Za fendrychem dáblem běžíš do pekel horoucích, zpustlý, od kosti zkažený svodníku!" Třásl jím, hněvem se necítil.
Zatemnily se postavy po dvoře, i Trčka se připletl, vyptával se.
„Pečuj, pane, o svou kůži! Nechoď blíže!" lomila poděšená Salomina rukama. „Hlavu mu rozbije hospodář —" „Nic mu neudělá —!"
A šlí mnozí blíže, i světlo přinesli.
V tom vyšla paní Jitka ze zahrady, upřela na Adama ostře zraky. „Propusť ho — nic neprovedl."
Řezník poslechl rázem. Zaloupal očima a pověděl Janovi: „Jdi a styď se v hlavu svou! Přes práh mi nevkroč nikdy!"
Zdvihl Jan birýt se země a za smíchu diváků upaloval ze dvora. Paní Jitka vklouzla do ložní komory, strašně se styděla za hloupého muže. Když po chvíli vešel za ní Adam se světlem, našel ji plačící, s hlavou do peřin zabořenou. Slzy pršely jí z očí, jed a bolest v jedno se smísily...
Jako postřelená šelma pobíhal řezník jizbou a vyrážel těžce: „Necudná, od manželské víry jsi odpadla? Obelháváš mě? Nic nebudu skrze prsty přehlížeti —!" Mluvil překotně, co mu k ústům přišlo, ulál ji — necítil se ...
A čím více se rozkřikoval, tím více ulevoval pláč paní — až vzdorně, s očima rozevřenýma postavila se proti mužovi. Bledá, s rozpoutaným vlasem, hleděla, jak se Adamovi obličej zlostí zkřivil, žíly naběhly; tak jí najednou padly do očí jeho velké, povadlé uši, olysalá hlava ...
„Stýská se ti po nevázaném životě?" křičel zběsile. „Já tě očistil, smazal vše, zapomněl, když jsi mi slíbila, že budeš poctivě věrná! Mocnou hospodyní jsem tě učinil a teď hanbu sklízím. Za hlavu a manžela jsi mě zvolila a já se spálil — jako lípa jsem oloupen —" Hlas jeho řezal, ale odvahy v něm ubývalo ...
„Proč mi vyčítáš minulost?" pověděla Jitka ledově. „Byla lepší nežli tvoje!"
„Oh, ty jsi bývala neviňátko!" Rozchechtal se jízlivě, protivně.
„Jak mě život vychoval! — Jsi ty velký! Koupil jsi mě — a nyní chceš poroučet? Omýlíš se ve mně — můžeme se rozejít —," mluvila odměřeně, před zrcadlem rovnala bujné kadeře.
Ztrnul Adam, sluchu nevěřil. „My rozejít? A to říkáš tak chladně?" Jako rána do hlavy padla její slova.
„Abys nepodezříval, nekřičel, když nemáš příčiny! Mám dosti síly, abych se v světě uchytila."
„A co bylo s vyjedeným lotříkem? Sama jeho matka tě v podezření uvrhla —" „Nic nebylo v zahradě — hoch je blázínek bez dostatečného rozumu! Promluvím-li s ním vlídné slovo, nic neztratím. Jsem raději lidem k potěšení nežli k zármutku." Mluvila rozhodně, Adam se tišil rázem.
„Za neberný ort nestojí, bodaj zhynul lotrovskou!" obracel hrot hněvu proti Janovi. Lekal se, aby Jitka neodešla; bál se nové hanby, stíny minulostí před ním vyvstávaly ... A blektal omluvy, odprošoval. „Nač hádky, domácí peklo? Věřím ti —" Lísal se jako spráskaný pes.
Jitce podivný úsměv hrál na rtech. „V ten den, kdy uslyším od tebe ještě hořké slovo, odejdu," řekla rozhodně.
„Už nikdy! Jsi moudrá — kámen se mi svalil s prsou. Jitko, holubičko, usměj se ...! Budeš ještě velkou paní, zbohatneme — všecko pro tě udělám —" Změkl, laskal se, až ženu usmířil. Pak spěchal honem opět k hostům.
Oddechla si paní po jeho odchodu. Bylo třeba toho výstupu, aby se jednou vyjasnilo, aby získala úplnou svobodu. Plný volný život vybojovala si dnes. Má Adama v rukou vítězná žena, u nohou se jí musí plazit!
A strojila se k muzice.
t IX.
i Bitva.
V Bastlově hostěnici na Kostelním rynečku, kde říkali také „Na kopečku" či „U barvířů", bývala ode dávna slavná muzika v první noc po zahájení jarmarku. I v letošní svatojanský jarmark nebylo jinak a k stavení, z trámů a zdiva slepenému, s pavlačemi, od časného večer a scházeli se hosté.
Po příkrých schodech vystupovali do ponebí, velká tančírna se rychle plnila. V rozlehlé ratejně, kde jindy slad se ukládal, pod nízkým vyřezávaným stropem mdle blikaly lojovky, šuměla nejpestřejší směsice lidí a z kouta zněl kvikot píšfal, vřeštěly dudy, zvučely rohy, i bubny vřískaly. Ryčná muzika nesla se otevřenými okny do prohřáté noci.
Rozkošné holčiny rozpálené vpíjely do sebe omamnou mazlivou melodii, nožky se jim v kole jen třepetaly, lehké sukýnky se rozletovaly a štíhlá těla se prohýbala, tiskla k tanečníkům. Vedle růžově svěžích děvčat byly tu i rozvité, nastrojené měštky, mezi nimi se točily o závod podezřelé ženky se svými kálány i měchaté kramářky. Také mužské pokolení bylo ze všech vrstev zastoupeno. Ale nikdo směsi nedbal; byla jarmareční muzika, na chvíli padly všecky rozdíly stavovské.
Jako svět přeludů točila se celá hospoda; dívky klonily hlavy, přivíraly oči v náruči mužů a z kouta šuměla právě píseň: — Pěkná Káče trávu žala, vyšívaný šátek našla — V sednici vedlejší kvasili kolem stolů lidé jarmareční; ti zpívali s muzikou, ti hráli v karty kupeckou, jiní mlčeli a pili jako duha na společný řád. Divoká strakatina tulácká byla i tady v převaze, na jedno brdo oblečená, se- draná. Bůh ví, jak se dostali podivní lidé do města, jež mělo dvojnásobné brány, osazené stráží, a hradby do nebe . . .!
A v té společnosti byl i Jan z Pekelce. V tančírně byla již Jitka se svými hosty, Trč- kou a několika zemany, ale mládeneček jako by o ni nedbal... Tlumeně hovořil, živě rozkládal stranou chlapiskovi, které nevyhlíželo právě přívětivě, a v lese je potkat nebylo by nic příjemného. Vytáhlý, černý chodák měl dlouhou řídkou bradku, tváře dolíčkovaté a oči jako jehly. Svým červeným kabátem lišil se nápadně od ostatních. Dlouho mluvili, chlapík se jaksi zdráhal. Teprve když mu Jan peníze do ruky vtiskl, byl přístupnější. Sedli spolu ke stolu, kde vedl slovo opálený lamAdam chytil Jana za rameno. »Co tu pohledáváš ?» (Str. 84.) ■ - • - ' m, - • železo složité postavy, s dlouhými frňousy a se šrámem pod pravým okem. Šuškali nyní tří. Po chvíli dojednali a lamželezo opět bavil hlučně celý stůl.
„Čistá cháska jsou zdejší zástěrkáři!" hovořil, když si z hubatky přihnul. „Naše poctivé lidi honil kat na tisové kobyle po lesích a na jarmarce ukradl kdosi mydláři podšitý do- loman, šmukýřce blány. A co váčků lapkové lidem uřezali! Na takové právo zdejší nevyzraje!" Hladil rudý nos, připíjel Janovi. „Dám ti radu, mládenečku! Rychle miluj a pij zvolna! Za bukvici žádná žena nestojí — ráj byl pro ni ztracen —!" A bil rukou do stolu, jak muzika hrála.
Jan se kysele usmíval a černý soused mu šeptal: „Nebuď jako oukropeček! Mach Prstek ti pomůže —" „Umím se v životě ohánět!" vykládal hro- motlucký Mach, hledě na Jana. „Šest dcer jsem stejným dílem podělil a nic si nevyčítají —" „A jak jsi to učinil?" ptal se soused jeho, otrlý chlapík.
„Žádné jsem nic nedal." A co se smáli kolem, povídal dále: „Když mi prázdný pytel nechtěl stát, dal jsem se k rybnikářům. Veselý život, brachu! Co lidé nedají, sami si vezmeme." Dobíral Jana povídáním o kamenném mládenci a černé cikánce; vyprávěl, jak jednou pili a čert vyskočil z číše, ale Janovy myšlenky bloudili jinde . . .
Přinesla naditá šenkéřka novou konev pše- ničného, pečeni skopovou chase rybnikářské a Jan za všecky platil. Černý chlapík mu připíjel. „I v Káni měli více žízně nežli vína! Napijeme se a dobře ti posloužíme —" A co pestrá společnost hodovala, postoupil Jan ke dveřím tančírny. Brzy našly jeho zraky Jitku, obletovanou Trčkou. Srdce i prsa nepochopitelná touha mu svírala Čistě a parádně byla paní vystrojena, jako královna vynikala nad jiné. Bohatý vlas měla po francouzsku zapletený, ve vrkočích pentle; jako z kukly hleděly její jiskrné oči, hladká tvář. Hrdlo i ramena měla obnažena, jen korále svítily na alabastrové šíji. Zpod přiléhavého vykrojeného živůtku aksamitového drala se jí košilka, zlatem a černým hedvábím vyšitá, a na otevřených rukávcích zvonily zlaté ženkle. Svůdná žena . . . Sukně makové barvy byla samá stuha z florentinského hedvábí a na lesklém řetízkovém páse houpaly se jí trošty, drobnůstky z památky i pověry, také jablíčka s vůní skořicovou i pižmovou. A jak se měkce, vlnivě nesla tančírnou, vykoukly pod sukněmi také malé bílé botky s portami... Trčka v okruží s nabíranými varhánky a v ro- zinovém pláštíku spíjel se jejími vnadami, z rukou jí nepustil. Jeho společníci vyhlédli si také tanečnice, ovládali tančírnu.
Jan se vzteklým výrazem pojednou stál na prahu, jen kousat a trhat... Viděl, jak se Jitka vesele stuchala, v oči mu bily šmelcované poctivice Trčkovy Pohlcoval zraky grácii tančících nohou Jitčiných, její pyšné boky, úlísné pohyby kyčlí... „0 srdce tančím —!" zaslechl její žhavá slova, když se mihla s Trč- kou kolem; z očí jí plál žhavý oheň, bujné rty hořely, zářící ňadra oslňovala ...
Stiskl Jan pěsti a v tom se za ním ozval chechtavě podraušilý hromotluk Mach: „Jsme připraveni — zkrotíme pyšné panáčky — pod lavice jím usteleme —!" A již chlapíci z jeho družiny hrnuli se ke dveřím, pozorovali taneční vír. Černý rybnikář rozkazy tajně udílel své chase, upozorňoval na pány ...
„Krásná jako zrada je divoká paní — jed opojení rozdává!" ozvaly se hlasy. „Lehko zmámeného rytíře přemůžeme! Pyšnou ještěrku zkrotíme i rytířskou svévoli. Vyženeme zpupné zemánky!" A již se vmísili mezi tančící, jenom Jan stál nehybně u dveří. Pomstu za něho vykonají podplacení chodáci... zkazí vyražení zrádné Jitce ...
Hráli hudci ohnivou písničku a celá hospoda zpívala: — Jako rosy květu třeba ženě lásky — A v tom skok a skok černý rybnikář schvá- til opovážlivě v náruč bílé děvče průsvitné pleti. Vytrhl je z rukou purkrabímu dobro- vickému a točil se dál v kole s panenkou. Podobně činili i jeho soudruzi, přebírali pánům tanečnice. Švanda jarmareční líbila se měšťácké společnosti; za to urození pánové zle se mračili. Již čtyři stáli v hloučku u zdi a zlostně hleděli na uchvatitele svých tanečnic.
Jenom Trčka, rytíř statečný, pevně svíral dosud v náruči paní Jitku. Silný, bezohledný vítěz, a takoví se ženám nejvíce líbívají, takoví docházejí jistě cíle ... A pyšná marnotratnice tak šťastna byla v jeho objetí; její tvář otevřeně povídala, jak vášnivé touhy prochvívají každou její cévu ohnivým vínem.
Ramenatý Mach objevil se v kole s jakousi rozcuchanou dívčicí, přibledlých, souměrných tváří, v křiklavě barevné sukni, premované kordulce. V šílený tanec se dal s potutelným děvčetem, vrážel do Trčky i Jitky v klubku tančících párů a ještě spurně křičel: „Proč se nevyhne potvorný maškar?" Hlučeli, výskali rybnikáři, jako bv hospoda byla jejich. „Ať stojí jarmareční kvas za to!" Jan je krmil, napájel, až se hory zelenaly. Chodáci si dávali hrát, zpívali, chechtali se posupně . . .
Panstvo v kout se stáhlo, rokovalo. I Trčka s Jitkou ustoupili z kola nevázané chase. „Jakýsi lotřík směle řečí mě oplakoval, jako bych byl za ohryzek!" svěřoval se Trčka ostatním a Jitka svědčila.
„Bouři vyvolávají smělí otrhánci — toť raa- kavé!" zlobil se purkrabí. „Pustíme jim žilou!" Kasal se, po rapíru sáhal.
Zmatena byla Jitka; chlácholila pány, radila, aby ve zmatku raději odešli. Ale neposlechli; hrozivě se stavěli, řinčeli zbraní a posilovali se vínem.
Malé bílé tanečnice, tušíce bouři, vytrácely se z kola. S vlasy splíhlými a šaty pocuchanými cupaly dívčice z tančírny ven po schodech. — Pod vysokým nebem ve vlahé noci červnové bylo bezpečněji. Rybnikáři opanovali, fanfáry zněly ryčněji.
Čipernému děvčeti, které s Machem tančilo, kučery po ramenou vlály; vše na uličnici hrálo, deset čertíků hledělo jí z každého oka. Mach dovedl ji k Janovi: „Pojď v kolo s naší sedmikrásou! Má se vyžle k světu — je vzhledné robsko naše Duda!" Děvče zdvihlo planoucí tváře, v hnědých očích se mu zajiskřilo a samo strhlo Jana v kolo. Vznášelo se lehce jako chmýří pampelišky a tančilo tak rozkošně, s ohněm, že i zasmušilého tanečníka strhlo do víru veselí rvbnikářů. Jako by do něho rtuti nalil, zabouřil také. Ohnivá Duda s rozhalenými ňadry smála se z plna hrdla, cenila bílé zuby, když ji Jan v tanci k sobě tiskl...
Paní Jitka pozorovala posměšky, posunky drábovské kolem a pochopila, že jí především platí výkřiky rybnikářů: „Cikánka má srdce z marcipánu! Nosí hanbu světskou, hřích na duši! Rozdává zrádné polibky Putifarka —" A holubice Duda zadupala před ní vesele, křivila rty.
S trpkým úsměvem šeptala Jitka Trčkovi: „Mně na potupu se děje — Jan z Pekelce nastrojil, s panečnící se spustil." V očích jí vzplál hněv, ozvala se hrdost uražené ženy. „Drahný čas mi nedá pokoje —" „Ten líbezný čertův mládeneček? Pokoštu- je za to!" vykřikl Trčka, naježil knír a pyšně vykročil, jako by chtěl Jitku chránit. K němu přidali se ostatní čtyři páni a Jitka v úzkosti se plaše ohlédala. Chasa povětrná skupila se u pánů, nic se nebála.
V chumelicí postav ocítil se mladý zemánek; strhli ho a nové šibalství provedli. Shodili mu s hlavy klobouk pod peřím pštrosím ... A již bleskly rapíry panstva, v druhém táboře tulichy, nože. Pištci ztichli rázem, poradili se Vánkem „Prtáci... taškáři... flekýři!" vykřikoval Trčka, dorážeje na Jana, který s jadrnou Dudou stál na blízku. „Zvyjedení čerti. . . čtve- ráci!" dotíral kordem purkrabí na Macha.
„Není zbytí — bude bití!" odpovídal Mach a na podiv mrštně kord mu vyrazil, dal ranku suchou, až třesklo. Byli v křížku. Ženy ječely, dusání po schodech, křik ...
Přihnala se uřícená šenkéřka Bastlová, babka v šoulavých muldánkách a v partikálu jako zvon, vrhla se mezi rváče. Sípavým hlasem prosila o mír, pro milosrdenství boží rozháněla, lála, plundrovala, ale sázela slova u vítr — daleko odletěla i s pomačkaným partiká- lem ...
Kdosi shasil světla a hned byla velká mela. Jako siběsilí se bili páni s rybnikáři; rvali se, kopali, rány pršely jak na mlátě ... A co byl boj v tančírně, veleli někteří dobří lidé k štur- mu udeřiti, jiní běželi pro právo. Zvon na věží bil tesklivě — poplašně se nesly jeho zvuky městem ,.. Spáči otvírali okna, ženy rozchlupáčené, v nedbalkách vybíhaly, ulicí stíny se míhaly. Davy před hospodou rostly, hučely.
Dva lidé v sebe zakousnutí jako klubko skutáleli se na ulici se schodů tančírny. Sotva se ozvalo v zástupu: „Rychtář jde s biřici!" pustili se rváči, ztratili se v šeru. Rychtář Jan Svatošek širokých ramen a mocného kníru s palcátem v ruce přiběhl, za ním ponocní s lucernami a halapartnami, biřici s řemením. Proklest si učinili mezi diváky a hnali se po schodech do tančírny.
Tam bylo po boji; zvířecí touha ukojena, kusy oděvu, zbraně po zemi. Rozžehli již opět světla. Na bojišti zůstal jen Trčka se svými věrnými a Jitkou — v druhém koutě stál Jan zcela sám ... Jeho spojenci zmizeli, jak zaslechli, že se blíží právo. I jeho tanečnice Duda se ztratila ... Jitka bez pohromy stála u zdi jako socha z kamene.
Rychtář se k zemi klaněl panstvu a Trčka s roztrhaným obojkem hned mu velel, ukazuje na Jana: „Zavři lotra, zrádce ..! Hoň psy krvelačné! — Za žebro na háku po turecku musí viset!"
Nejtíže odstonal pranici purkrabí. Ležel na zemi, ze šrámů krvácel; sténal, chroptěl; jiní ohledávali jen boule, ztlučené hlavy ... Zrudla popelovitá tvář rychtářova, blížil se Janovi. Nežli se Svatošek nadál, proklestil si rozpálený jinoch cestu a skočil oknem na dvůr. Biřici se dali touže cestou za ním — rychtář ubíhal dolů po schodech . ., Nad purkrabím spínala ruce stará šenkéř- ka: „Panno Maří svatá, škaredě udělali urozenému pánovi! Zbit, okrvaven —" Na jazyk mu anýz dávala, česnek k nosu, aby ho vzkřísila.
Přišel vážně i lazebník Bastl; z nádoby ma- jolikové vyndával lektvaře purgující, dryáky, ohledal raněného. „Není k smrti, ale poleží si urozený pán. Mnoho krve mu ušlo —" Trčka poručil purkrabího ochraně lazebníkově i s boulemi zemanů a z lásky křesťanské věnoval pozornost chvějící sc paní Jitce. Vyvázli oba lehce — jako zázrakem. Když světla shasla, překotil honem rytíř stůl a za tuto hradbu postavil se s Jitkou, odrážeje útoky. Ostatní se bili za ně prostřed tančírny — a odstonali své hrdinství.
„Anděl strážný mě chránil," sdělovala Jitka na dvorné otázky starostlivého rytíře. Přicházela k sobě, červeň skočila jí opět v tváře a líbezný, svůdný úsměv hrál zase v důlcích, kolem rtů. „Sotva jsem dýchala ... Na svou zhoubu vyvolal bouři nepokojný duch Jan z P<.kelce —" Žvatlala roztomile.
„Odstone draze svou smělost zkažený synek!" utišil ji Trčka a provázel ji k domovu.
Sotva vyšli z hostěnice, pustili oba celou příhodu z hlavy. Nic se Jitka nebála pod ochranou rytíře, srdce opět zpívalo: „Jen mládí je — nic jiného v světě ... vyžít... do dna vypít..!" Zašli v ouličku pod hradbami kolem hřbitova — trochu oklikou do rynku ,..
Vlnami noci kolébal se smutný měsíc, fialová zář chvěla se na útlých krajkách štukoví chrámu, stékala po ozdobených portálech — ticho velebné se rozkládalo opět nad městem. Lípa mohutná, jež se tiskla k hranaté věži hradební, byla svědkem důvěrných chvil paní Kuchtové a rytíře Trčky .., X.
Pošetilý hoch.
Jako štvanou zvěř pronásledovali biřici i dobrovolní honci Jana. Uběhl jim ze dvora, propletl se v rynku mezi krámy jarmarečníků — a pronásledovatelé mu byli v patách. Přibývalo jich — dusot, řev slyšel za sebou ... Napial síly, aby unikl. Hnali ho ulicemi.
„Dočkej, padoušku!" hulákal rychář. Ale Jan nečekal, přeskakoval stružky, lemující ulice, uskakoval za kádě u domů, kde byla voda k ohni připravena. Zahnul ulicí Svatojiřskou, Luštinskou — a stále se řítili za ním, nadběhli mu. Viděl, že neuteče — přitiskl se ve Svinské uličce k vratům domku, na hradby přilepeného, tesák držel v ruce, chtěje proda- ti svou svobodu co nejdráže.
Přeběhli slídičí, vraceli se — as křikem ho obklopili. Doběh] i rychtář Svatošek, lidé s lucernami. „Mordýř je městský synek —! Hrr, na něho! Za jebák se nebojte!" dodávali si pronásledovatelé odvahy — — Ohnal se Jan; komusi barchanový kabát roztrhl — a podlehl přesile. Vrhli se lačně, urputně na něho. Biři- ci ho vázali, rychtář bil přes plece žilou. A co jiní křikali, mluvil přísně rychtář Janovi: „Pro kvalt k mordu se schylující i jiné vej- stupky beru tě v trestání na rathúz. Vznesu do rady a páni ráčí s tebou dle své vůle na- ložiti —" „Zrádci... lotři...!" splácel Jan hrubým biřicům a rychtář ho znova přeplákl žilou.
Na řemeni s hlukem a láním vedli rybaltní- ka do šatlavy. Zapadla za Janem těžká vrata rathúzu, po schodech strkali ho pod zemi do kázně, v sklípek smrdutý ...
V nízké kobce, kahancem matně osvětlené, sedělo i leželo několik vězňů a zvědavě si prohlíželi nového hosta. Byli tu tři lapkové z jarmarku, pak zlolajný Martin Talián a pro dluhy seděl v arrestě i plešatý Václav mečíř. V kout schoulil se hoch sedraný a zbědovaný; v sluch mu ještě dolehl posměšek usatoněné- ho rychtáře: „Zemdlí a zkrotne bujný klacík —!" Odešli škarianti a Janovi studený pot vyvstával na čele, strašné obrazy stavěly se mu před očima ...
Přišoural se k němu Václav. „Špatná noc na slámě v dusné díře?" pověděl soustrastně a vnutil Janovi svou podušku. Přisedl k němu, vyptával se. „Jako stupku a bořitu tě přivedli. Co jsi spáchal?"
Vyznal se Jan upřímně, žaloval na sebe, na Jitku i na zemany Zrádci — viselci! Mošnička potulná! Dobře jim —!" přitakoval Václav jeho vypravování. Ale konec historie se mu nic nelíbil. „Purkrabí raněn — rychtářovi kabát roztržen?" Potahoval prokvetlý vous, znova se vyptával.
„Bůh ti pomoz, hrdino! Konšelé se třesou před nadutými rytíři i citlivými zemánky a ty pánům vvp rasuješ kožichy! Neujmou-li se tebe dobří přátelé, jako Pilát Krista odsoudí tě naše počestné právo, ani kohout po tobě neza- kokrhá!"
„Sejmu jim bělmo s očí — všecko povím."
Mávl rukou starý člověk. „Eh, hlouposti! Co bys povídal, když se znají skrz na skrz? Snad — že s kálány si hrává paní Kuchtová na mžitky za sloupy podloubí? Či že císařský rychtář Žemlička městské dědiny k fisku i své kapse spravuje? Oh, přikryjí vše, zastrou svou nepravost nízkým pokrytectvím, aby se špinavé vody neprovalily! Pod svícnem je dokonalá tma."
„Odpovím jim," rozohnil se Jan, „smahám pánu bohu, beru k své víře a duši. — Štuc mám na malou kulku a tesák také!" Zdvihal ruku k přísaze.
„Ještě nejsi z jedné škampy venku — as pány není radno třešní jídat!" Mečíř měl zkušenosti.
„Měj vrchnost v uctivosti," pravil škodolibě vytáhlý Talián, přistoupiv k Janovi. „Mě pro jazyk neobřezaný v řetězích za nohu do klády vsadili, a když jsem zemdlel, v dusíku mě dále moří. Ale líbíš se mi, připij na vilikům!" podával mu láhev s páleným vínem. „Je útěchou ztracených ..."
Pohovořili a usínali na upěchované zemi šatlavy — jenom Jan bděl.
Hlavu v ruce složil, hleděl tupě do prázdna. Kam došel pro zrádnou ženu ...! A vinu nese celé vychování jeho i jiných městských synků. Bylo tak neupřímné, polovičaté ...! Viděl před sebou jasně uplynulý život. Proběhl školami a vrátil se domů. Nepocítil nouze, starostí; doma výnosné hospodářství, velká sladovna na Pekelci u mostu — a matka jen ho kazila. Vedla ho k tomu, aby se strojil parádně, aby chodil po zábavách a našel si bohatou nevěstu . . . Umřel zatím otec, Jan zvykl lehkému životu. Nevěsty nenašel, ale tenkráte přišla černobrvá Jitka k Havlíčkům . ..
Urostlá cikánka růžově plných rtů učarovala mu svým rozkvétajícím ženstvím. Zjev vášnivé kypící krasavice připoutal ho k sobě ... Změřil svoje síly a prohrál Rozvitá žena se pomazlila a pak jako hračku opotřebovanou milovníčka odhodila — — Zatínal pěsti a s hrůzou pozoroval, že srdce po ní dosud volá. Darmo si namlouval, že za pár plátěných poctivic nestojí frejovná žena — že by nalezl lepší, nezlíbané .. . Věděl, jak krása ďábelská stupňuje její ctižádostivost.
„Podmaňovat si — vítězit! její heslo. Ztracena je pro tebe a jen pomsta zbývá —" přehlušoval hlasy srdce, ale darmo.
Záblesk svítání objevil se v zamřížovaném okénku, proužek světla padl do tmy šatlavy. V hlavě Janovi třeštilo a zraky zabloudily »Měj vrchnost v uctivostu, pravil škodolibě. (Str. 103,) toužebně k malému cípu nebe, jež bylo odkro- jeno okénkem vězení.., Nahoře v radní síni bylo živo od časného rána. Rychtář vysílal biřice, žoldnéře po městě, k branám, aby hledali rybnikářů, a sám horlivě vyslýchal kde koho o noční bitvě. Brkové péro písařovo jen skřípělo po papíře. Ale nevedlo se rychtáři po jeho vůli. Svědci všecku vinu svalovali na zemany a jarmareč- níci ujímali se docela Jana z Pekelce. „Ryb- nikáři se prali, mládenec je nevinen. Urození páni pozorovali jitření v lidu; netušili dobrého větru a vytratili se v čas z města. Purkrabí se také vzpamatoval a na voze ho dopravili na Dobrovice," donášeli lidé na radní síň. A biřici, žoldnéři vraceli se s nepořízenou — po rybnikářích nebylo vidu slechu.
Sešla se k vyzvání purkmistrovu hned dopoledne velká rada. Konšelé potahovali kozí brady, vraštili vysoká čela, když přednášel Vít Teplo žalobu rychtářovu o noční výtržnosti u Bastlů a četl obvinění Jana z Pekelce. „Kdyby nebylo urozených pánů při tom a výtržnosti v č^se jarmarku, vyřídil by sám rychtář. Ale že se velké věci týká, vznášíme na plnou radu." Přečetli i svědomí svědků — a žaloba byla jaksi zatmělá, mdlá, žalobci ušli... Proti Janovi nebylo svědků...
Ani Kuchta Adam se neozval. Nasupil brvy a mlčel. Nač soudy? Houževnatě lakomý řezník se obával, aby nemusel za uvězněného Jana platit; nechtěl ani úštipků o cti své ženy přiváděti v radě na přetřes. Zmalátnělá paní Jitka teprve z lože vstávala, když do rady odcházel, a na srdce mu kladla, ať mlčí... Adam poslechl, aby jí znova nepohněval — Muž hezké ženy musí něco zkusit...
Císařský rychtář Žabka právně nastupoval na těžkost Janovu; naléhal, aby byl výstupný synek potrestán, že sáhl na urozené pány. Jen se třásl stařeček. ,,My víme — doneslo se nám k uším — jiným k ostrachu musí býti smělý mládenec trestán. Urození by nám nezapomněli —!"
Přikyvovali mu starší, jenom poctivý Kotrč se ozval. Stařec shrbenější v poslední době, oči jeho v stínu zapadlé, ale stále zůstal živým svědomím neupřímných radních. „Bujného mládence chcete trestat, ale nevíte, co páni vyváděli? S ženami vašimi po jarmarce i v ústraní chodili, jitřili krev lidem. Trestejte zá- letnice nekalé a urozené frejíře —!"
„Hlavní viník je v šatlavě; jeho pomocníci se rozběhli a nelze jich dopadnouti," namítal purkmistr.
„Stavte urozené pány také před soud, netrpte jejich výstřelků! Jejich vina, že se vášně derou z hlubin a mají sílu neřesti, zločinu. Však nedočekali soudu, lidu se bojí. Svědomí svědků jasně mluví proti nim i nevěrným ženám."
Kuchta jen hořel; vykládal si slova Kotrčo- va jako projev jeho hněvu proti sobě, že Bohuše vydědil, že se zařekl: Hřebíku rezavého nedám tulákovi ... A teď štve Kotrč proti němu, proti jeho ženě!
A co v radní síni rokovali, hrdlil se v síni městský rychtář Svatošek se dvěma sousedy. Jan Křtěný a Vilém Střebský přišlí jménem vdovy Lidmily Pekelské, stavěli se za rukoj- mě, žádajíce, aby propustilo právo Jana z vězení. Ale tvrdý muž práva nechtěl ani na závazek mládenečka propustit.
„Nevaž těžce, pane rychtáři! Bitka, sváda z rozpustilosti jarmareční často se přichází a pro Jana šatlava potupou nemalou. Nemař ho!"
„Více zaslouží, vrchovatá jeho míra hříchů!" utrhoval se rychtář. Tahy obličeje mu tuhly, tvrdly, strnisko na své tváři rukou přejížděl. „Nepustím ho — pány upral, mě zlál, kabát mi roztrhl —!"
Odešli sousedé s nepořízenou a ve chvíli přihnala se jako fúrie sama Lidmila Pekelská. Třeba jí podzimek života svál hojně pavučin babího léta v kadeře, přece byla ráznou mu- žatkou i v pokročilém věku a její sivé oči pro- bodávaly. Odstrčila rychtáře a rovně do soudní síně.
„Který bukač, potvorník k mé hanbě pomohl synovi do šatlavy?" spustila na překvapené pány, podepřela boky. „Však lidé na jarmarce svědčí, že křivda se mu děje! Založím právo, k appelaci do Prahy se volám."
„Považ, paní, kde, komu a před kým mluvíš?" napomínal ji překvapený purkmistr.
„Nejsi na Pekelci! Zadrž jedovaté sliny!" okřikovali ji ostatní.
Ale sirá vdova vedla svou — až jí za hroz- ného křiku a pláče biřici vyvedli ze síně. Zatím rostly davy před rathúzem, výkřiky, hukot až nahoru doléhaly. Po krátké poradě usnesla se rada, že zatím Jana ze šatlavy propustí, aby horší pozdvižení nebylo v čas jarmarku, a rychtář dole na vrata přibíjel ceduli s přísným nařízením: „Pod velikým trestem zakazují se noční freje, tance, pangety, skrze něž by nemalé zdvižení v městě za časů zkormoucených po- vstati mohlo a lidé podezřelí, špehýři, paliči zrádně by o jarmarce na statečku poctivým kupcům škoditi se odvážili..."
Četli diváci ceduli, vtipkovali, smáli se: „Lehko se píše, ale přetrhnouti frejů páni si netroufají —" V té době vycházel Jan zadními vraty z rat- húzu. Zaplatil od šatlavy sedm bílých rychtářovi a utíkal postranními ulicemi k Pekelci, Sotva vešel do stavení, které stálo u samé brány Zálabské, přivítala ho ostrými slovy matka hned v síni. Zahrnovala ho výčitkami, láním, až se jí čechlík na hlavě potřásal. Ruce spínala, hlas jí přeskakoval v hněvu a lítosti.
„Jdi, fatkáři, mezi panečnice a láryně! Nehlas se ke mně — jsi pro hanbu rodiny; do hrobu mě přivedeš, mladší sestru a bratra okrádáš . . . Vrať se k paní Kuchtové pro posměšek, zoufalý milovníku! Jsi zmazán na cti a dobrém jméně na věky ... Ztratil jsi čest,,. Čert tě na provaze vede, spurníku ..,!" V křečovitý pláč vypukla. „Nač čekáš? S očí se mi klid!"
Jan zatínal pěsti, prudce dýchal. Nohy se mu chvěly, srdce v hrdle mu buchalo. Nečekal takového uvítání. Posléze beze slova se obrátil, vyběhl z domu. Jako by mu hlava hořela, spěchal branou po mostě. Nevšímal si lidí, nedbal jejich udivených pohledů, utíkal do samoty, daleko od světa ... Ze Zálabí se dal v právo po bělidlech cestou k „Spravedlnosti", kde na pahorku tyčila se kamenná šibenice. Pruh Labe třpytil se pod ní zlatem.
Jez hučel z dáli jako netvor hlubokým smíchem. V záři letního slunce tonul rovinatý kraj, kvítí svítilo v zeleni jásavými barvami, v křoví zpívali ptáci, vůně travin táhla z luk. Tajemně šepotalo listí v korunách stromů. Za Labem kynuly lesy modře zamžené. A jinoch otupělý, beze smyslu pro bujné krásy kolem, ubíhal do samoty.
Došel až k hájku u mlýna Komárna, na svahu pod borovicemi do trávy ulehl. Hlava pobolívala a tady v klidu, tichu bylo mu dobře . . Chladivý jetel pod hlavou, cvrčkové mu cvrlikali a na blízku v lukách kosy syčely v čerstvé trávě jako zmije. Ale sotva oči přivřel, draly se mu v mysl opět vzpomínky na Jitku; zba- viti se jich nemohl...
Jak mu zářívaly láskou a touhou vstříc její oči...! Jak ho strhovala její hříšná krása ...! Podlehl zcela kouzlu její bytosti, za jejím úsměvem šel proti své vůli. A čekávala ho s horkými rty, tulila se v jeho náruč — i po svatbě svojí. Říkala, že se chvěje štěstím i bázní — a pro něho byly kradené chvíle plny zvláštního půvabu. Hlad v něm rozněcovala po požitcích, ale sama nebyla schopna opravdové lásky .,. Záhy zradila, oklamala, sotva se jiný objevil... A ta hořkost bolestného zklamání na duši ho pálila. V zoufalství se bil včera pro ni, do šatlavy přišel, s matkou se rozešel... A Jitka asi pyšně, s vypiatou hrudí nové kálány hledá, na hocha blázínka jen výsměchem vzpomene Vztekle trávu trhal, pěsti zatínal a myslil na pomstu.
Mezi stromy v měkkém koberci přeběhlo děvče s rozpuštěným vlasem, v rozhalené košilce a křiklavé sukni. Slídivé zraky upřelo v místo, kde Jan ležel, a tichem rozsypal se drobný, rozpustilý smích. Pružně skok a skok přikradlo se k Janovi, lehce ho plesklo v tvář, upřelo na něho zvědavě své velké oči.
„Dudo!" zvolal mládenec překvapeně, nemoha uvěřiti zrakům, kde se tu vzala najednou jeho včerejší tanečnice.
„Jdeš za mnou? Stýská se ti?" Cenila bílé zuby a usedala vedle něho krotká srna. Krátká suknice nezakrývala jí osmahlých lýtek, ale nic se holčice neostýchala. Objala ho prudce plnýma pažema, jež se v rukávce košilky zařezávaly ...
„Věděla jsem, že přijdeš, jak tě ze šatlavy propustí! A zůstaneš u mne? Hoj, to bude veselý život!" Švitořila jako sýkorka. „Táboříme nedaleko odtud — v borovince u Píst — Pojď mezi nás —!"
„Matka mě proklela, vyhnala —," odpo»Tak se rozhodni, medvěde ! —« (Str. 116.) vídal skroušeně Jan. Skoro ho mrzelo, že ho švitorka vyrušila.
„Mlsal jsi, hošíčku, musíš trpět!" A Hrozila mu šibalsky. „Je konec milkování! — Ani pranice rybnikářů nepomohla? Nešťastné, ubohé stvoření! Hledal a nenašel, miloval a nebyl milován!" mluvila posměšně. „Budeme hledat léky pro náramnou lásku." Hladila ho po txáři. „Líbíš se mí —" „Jsem zavržený, zbytečný člověk. Smrt by mně byla milejší —", vedl svou a marně snažil se Dudu setřásti.
Smála se laškovně a vyčinila mu, jako by četla v nejtajnějších záhybech jeho duše. „Ještě jsi života nepoznal a už tě mrzí? Plameny lásky tě tráví pro nádhernou pávici? Jsi ty bloudek! Na vdanou se lepí, pije otrávené víno! Šíleně měl rád krasavici, která se poddává kde komu —!" A zase zvonil její smích.
Vytrhl se jí. „Jdi, Dudo, jsi také taková svůdnice — všecky jste stejné! Ještě se mi vysmíváš —!"
„Tvé slepé pošetilosti se směji! Pojd se mnou a nebudeš litovat! U nás život nespoutaný, veselý! Mezi měšťáky bahno, tma; u nás teplo, žádné hoře a odříkání. Najdeš lepší a věrnější milenky nežli jsou počestné měštky pod závoji." Oči jí jiskřily; ohnivé děvče žárem plálo, lákalo.
Hleděl na ni bokem. Hádě nasnědlé pleti dýchalo zdravím, radostí mládí, lákalo svými půvaby. Bludička svůdná ho mátla, odzbrojo- vala. Opravdu by bylo lépe mezi chasou svě- toběžnou —!
„Tak se rozhodni, medvěde! — Dej mi hubičku, hošíčku! — Naši čekají, pojďme —!"
Ohnal se zlostně. „Nedráždi mne, nechci do nové pastí!"
„Hlupáček jsi, jako tam ti v hradbách —!" Prohnula se svižně jako proutek a již hopko- vala pružně pěšinou ve vysoké trávě. Zaplétala luční květy do vlasů a zpívala si bezstarostně: — Vímť jednu dúbravku, na ní růže roste na maličkém proutku Hleděl za ní, jihnul, vůli ztrácel...
„Čert neví, co pámbu dáti ráčí!" řekl sobě a najednou se rozběhl. „Dudo, počkej! Půjdu s tebou —!"
XI.
Stíny minulosti.
Uplynulo několik neděl od letního jarmarku; usadily se vlny, tichý život vrátil se do města.
I u Kuchtů v rynku šlo na pohled vše hladce jako dříve. Adam se synem hleděli si řeznictví, paní s matkou svojí pečovala o hostě- níci, kuchyň. Ale pod hladkým povrchem hlodal červ. Vypasený Adam nebyl spokojen ani šťasten v manželství, také krásná jeho žena těžce nesla svoje jho. Před světem však skrývali svoje city i myšlenky, neřekli nic o nich ani sobě navzájem ,..
Navrátil se Adam v kterýsi den srpnový domů ze vsi. Byl unaven, zpotil se horkem a v komoře se převlékal. Po ženě se nesháněl; stihl ji v poslední době zřídka odpoledne doma.
Přihopkovala šenkéřka Salomina; kladla mu na stůl jeho oblíbené jídlo pečené svítky, přinesla i hubatku bílého piva. Potom najednou si vzpomněla a vyndala z tašvice psaní.
„Pane hospodáři, jakýsi člověk psaní tady pro vás zanechal!" Podala mu zapečetěný list.
Adam štípl ji za to do tváře, chtěl ji obe- jmouti, ale čiperné děvče vyklouzlo z komory. Usedl pak pohodlně u stolu, převracel psaní. Zlomiv pečeť, dal se do čtení. Najednou mu ruka klesla, tváře zmrtvěly . . . Jako by ho udeřil někdo pěstí do čela, hrůza ho obcházela . . Před očima dělaly se mu mžitky.
Psala mu jeho první žena — Eva.
Spíše smrti se nadál nežli tohoto listu. Opět četl, psaní prohlížel — ne, nemýlil se, znal dobře její písmo ... Pot mu vyrazil na čele, srdce bilo na poplach. Vzpamatoval se po chvíli; pobouřen přecházel od okna ke dveřím, sbíral myšlenky, psaní do opasku schoval. Mrtví vstávají z hrobů Ani neochutnal oblíbených svítků, i na žízeň zapomněl — a spěchal přes síň do šenku.
Pes s rozumnýma očima a chundelatou srstí v cestu se mu vpletl, ale Adam ho odkopl, až zvíře bolestně zakňučelo. V šenku sedělo několik domácích hostí — nikdo cizí, neznámý. Zavolal Salominu do síně.
„Kdo ti dal psaní?" ptal se přísně, přemáhaje své zděšení.
„Neznámý člověk na podloubí za štokem vypil korbelík piva — poseděl, pokoukal a pak mí pro vás psaní odevzdal," odpovídala vesele holčice, zvoníc penězi v tašvici.
„Byl chudák či pán? Mladý — starý?" zví- dal urputně Adam.
„Na koni přijel a zase odejel. Asi posel poštovní z daleka — byl uprášen. Mnoho nemluvil, jen očima probodával —" „Salomino, nikomu ani slova o tom!" Prst 11a ústa kladl a pak pohrozil.
„Umím mlčet jako hrob," zasmála se potutelně dívčice, vracejíc se tanečným krokem do šenku.
Adam znova zašel do komory; chodil jako v kleci; v hlavě zmatek, na srdci těžko, jako by se mu na prsa balvany svalily. Znova sedl, vyndal škartu, opět četl slovo od slova: „Adame Kuchto, pro trápení jsem odešla od tebe ... Oženil jsi se znova, mě za mrtvou jsi dal vyhlásit... Neozvala bych se, kdyby slzy mých ubohých dětí nevolaly o pomoc mateřskou ... Dovedu sama snášet, trpět, ale dětem ublížit nedám ... Rozehnal jsi nás — bůh suď a řiď — ale o mateřský podíl děti ošiditi nesmíš, na duši by tě peníze pálily ,,.
Odevzdej mých dvě stě kop na tolařích pro děti otci mému Kotrčovi. .. Nepátrej po mne, nepřijdu ti na oči, splníš-li záhy můj slib; jinak čekej den soudu ..."
„Strašáky!" zvolal na svou útěchu, když opět list přečetl. „Hrají o mě, do úzkých mě chtějí přivést —!" A myšlenky kolotaly, dorážely. Jako hrozný stín najednou vyvstala žena, kterou dávno pustil z hlavy. Kde se nadál, že by ještě žila .. .! V tom jistě má prsty plesnivý stařec za branou! Vyhledal ji v světě — a když u soudů nepořídil, získal novou zbraň ... Aby se tak najednou objevila Eva v městě! Ta tam byla by jeho čest, vážnost, zlehčila by ho — zmařila ...
Mohutná postava Adamova se hroutila, něco hrozného řítilo se na jeho hlavu. Nevěděl, co činiti, klička byla pevně zadrhnuta. Líto mu bylo dvou set kop — ani jich po ruce neměl. . . Třásl se při myšlence, kdyby se Jitka dopátrala, že první žena žije ...! Zkouší již nyní od ní a pro svatý pokoj činí jí pomyšlení, Hedvábný život vede krásná paní, hrůzu peněz vyhází za hříšnou parádu. Nahoře v pokojíku má lože s damaškovými nebesy, koberce turecké — nestačí na ni Adam vydělávat ... „Nemám se ženskými štěstí —!" vzdychl sklesle a zahleděl se do prázdna.
Do dveří vřítil se zarudlý syn Kuchtův, řezník Adam. „Konšelé konali právě masovou průbu v kotcích. Zakazují na šrůty sekati, máme vážit, Huntýře prý na nás pustí z Rož- ďalovic!" povídal jedním dechem hranatý výrostek. „Budeme se bránit?"
Otec jako ve hříchu dopadený honem ukrýval list, hleděl na syna, jako by nerozuměl. „Dým a rakejtle!" vyrazil posléze. „Dej mi nyní pokoj, mám jiné starosti!"
Hnal syna ze dveří. Hřmotně odcházel mladý Adam a zlostně si pobručíval. Nechápal, jak může býti otec k průbě lhostejný.
Opět zabral se Adam ve své myšlenky. Když se objevil syn, napadlo mu: Proč ode- vzdávati celý mateřský díl Kotrčovi? Vždyť Adam žije doma a dceru Evu může přece otec přinutit, aby se také domů od Kotrče vrátila! Jde jen o vyděděného Bohuše a tomu ani de- nárku není povinován. A v hlavě zrál plán. „Přivedu Evu k sobě, připravím Jitku na to — a peníze budou zachovány." Nové obtíže zase viděl, smlouval... „Dám sto kop — vezmi, kde vezmi — ať se nasytí, ať je od nich pokoj —!" Strach před lidskou pověstí byl větší nežli láska k mamonu ...
Zašustily sukně v síni, slyšel kroky, hlasy — poznal Jitku. Vstal s přemáháním; ruce se mu chvěly, nohy se třásly rozechvěním. Šel jí vstříc. „Zdař bůh, panenko!" volal co nejlíbezněji na prahu.
Paní uzardělá, překvapená, že ho doma nalézá, dávala honem rozkazy černé Mance. Statné děvče v nůši na zádech cosi odnášelo, mělo na pospěch.
„U mydláře vazbu mýdla vaříme — Manka nese lůj. Pospěš si, děvečko, přijdu za tebou Přitiskla se Jitka k svému průvodci. (Str. 128.) k večeru!" mluvila paní na pohled chladně, nedbale a vyprovázela ji ke dveřím.
Manka jenom na ni pohlédla a sklopivši hlavu, klichtala se dušeně, až jí kučeravý pramen vlasů vyběhl zpod šatky. Odnášela „tchoře" — plnou nůši masa k Bastlovům — a rozechvělému Adamovi ani ve snu nenapadlo, jak ho žena šatí... Děvečka zašla a paní živá, veselá vešla za Adamem do komory. Zřídka sem nyní vcházela, co bylo její lože nahoře v pokojíku; ale nyní přišla, aby setřela každou stopu podezřeni, potěšit se z nového oklamání mužova, kořistit z jeho slabosti...
Rozkošnická žena byla ještě krásnější nežli dříve, hříchy nezanechaly stopy v její tváři. Rozkvétala, čím více milenců se v poslední době vystřídalo, čím více jich tiskla k svojí vášnivé hrudi. Postřehla rázem, že Adam vzrušen; vyptávala se mazlivě, co ho potkalo, zda neprodělal na volech?
A muž oosi koktal, podléhal lichocení.., „U kožišníka viděla jsem novou šubu, liščí koží pošitou — viď, že mi ji koupíš?" zatáčela obratně hovor, čím více Adam m.ěkl. „Asi deset kop —" „Dám, rád dám, až si pomohu. Úroda se ukazuje, lacino dobytka nakoupím u rytíře Trčky — dobře prodám. Teď však šetři —!" Přecházel komorou. „Bude zase lépe —! Štěstí noclehy mění."
Jitka opřena u okna ohrnula vzdorně rty. „Na mně šetříš, nic mne nemáš rád — a já ti obětovala své mládí, zlatou svobodu. A ted jen v samých starostech, odříkání musím žít —" Nabírala a měla radost, mohla-li Adama potrápit.
„Zle se mi právě řemeslo vede a dcera není dosud zaopatřena —" Jako by do vosího hnízda píchl, Jitka sebou škubla. „Co na ni myslíš? Sama odešla, nehlásí se — ať se o ní Kotrč stará!"
„Právě jsem o tom myslil, že ji vezmu k sobě, že se o ni my postaráme," namítal nesměle.
„O Evu? Zbláznil jsi se?" Podepřela boky, očima ho spalovala.
„Ovšem — jsem přece otcem jejím —" „Svatá Maří, duši z těla mí ta řeč vyžene! Půjdu jí raději sama z cesty!"
Měl ji nyní co těšiti a s kyselým úsměvem dokazoval, že nemyslil do opravdy, že jen žertem o Evě mluvil... A paní hrála si s ním jako s loutkou; pomaloučku, něžně — ale šla jistě k cíli.
To již mu seděla na klíně, když se ptala s jemnou výčitkou: „Co tě rozčílilo, podráždilo? Vždyť jsi nejedl, nepil?" A brala jeho opálenou ruku s tvrdou dlaní ve své malé bílé ruce, jiskrné oči jí hrály.
Byl popleten, podléhal jejímu kouzlu. Přivinul ji k sobě, objal pevně v pasu. „Neopustíš mne, děťátko? Budeš se mnou do smrti?" mluvil Adam měkce.
Rozpustile se smála jako hrdlička. „Kdo by mluvil o smrti! Jsi ještě mohutný, zdravý strom! Budeme teprve žiti! Skláněla se k němu a z doteků oblých údů jejích vlnění, teplo proudilo mu do krve ...
Políbil ji na krvavé, svůdné rty.
„U kornifela, to chutná!" liboval si a rozpaloval se vínem, jehož již dlouho neokusil.
Jako laň mu uskočila, jen se jí plné boky zahoupaly. Pustil se za ní, vášnivě ji stiskl. Bránila se uzardělá, ale ne opravdově, podléhala lehce Po hodině stála Jitka před zrcadlem v komoře, upravovala účes, zapínala knoflíčky živůtku. Adam byl odešel do šenku. Na stole bělela se hromádka grošů i tolarů — dar vděčného muže na novou šubu rozkošné ženušce . . .
Paní česala husté vlasy, černé jako mrak a lesklé jako kov. Podivný úsměv pohrával jí kolem rtů. Kde by Adam prohlédl její srdce, kde by poznal, jak se dovedla přetvářet...! Myslila právě na nový vášnivý románek. Prapor mušketýrů ležel již několik dní v městě, přijel k mustrňku — a lehký rejthar, ramenatý, červenolící hoch, který u Kuchtů byl „ložumentem", za paní běhal jako posedlý ...
Nevzpomněla více na Jana z Pekelce. Od výstupu v šenku Bastlově při jarmareční muzice neměla pro něho než pohrdání. Psal jí pohrůžné psaní na několik dní po svém útěku z města — a jen se mu vysmála. Pak o něm více neslyšela. Ztratil se záletník ve světě, tulácká touha v jeho krvi asi daleko ho zavedla od Nymburka. A kdož ví, jak skončí!
„Hlupák pro můj koš dal se mezi lotry, zabije si duši!" odsoudila Jana ve svých myšlenkách, pustila ho z hlavy. Vábila jiné pošetilce. Zamotávala, chytala ptáčky svým smyslným žárem, svými pohyby, dmoucími ňadry. Neviditelnými vlákny obetkávala kálány a měla radost, čím více se jich třepetalo v síti. A lepili se noví a noví jako mouchy na med, do domu lezli... Divíval se Adam, proč pes v noci časem tolik dorážel ve dvoře, proč divoké víno na zdi polámáno, zídka odřena. Nač by ho Jitka rmoutila a povídala mu, že po prostěradle spouštěl se nový její milov- níček? Zapředla poměr s lehkým rejtharem, večer s ním půjde k tanci. Však černá Manka odnesla již maso k Bastlovům, aby soldáti netrpěli hladu. Adam uvěřil, že půjde žena vařit mýdlo ...
Do komory přišoulala se tlustá Háza, supěla, střílela očima. „Kam se chystáš, dušičko?" oslovila Jitku, hladila ji po plecích. „Neutíkej stále věrnému manželovi!" Jízlivý posměšek se třásl v hlase obšírné babky. Se zalíbením dceru pozorovala.
Jitka se ani neohlédla, hleděla svého. „Nemohu býti přece lepší nežli on! Nenasytný lakota nic zdarma nedá, každý groš u něho musím draze vykupovat," stěžovala si matce.
„A mé hříbátko s ním umí; zatočíš Adamem jako korouhvičkou na střeše, kam se ti uzdá." Zraky její svezly se na hromádku peněz. „Které šaty si vezmeš? Pomohu ti při ústroji —" Co matka s dcerou šuškaly v komoře, hrnulo se nové řeřavé uhlí na hlavu Kuchto- vu v šenku. Veselá kopa, prošedivělý rektor dobíral si ho k radosli jiných hostí.
„Jsi jaksi přepadlý, pane Adame! Půjčím ti dobrou knihu „Regiment zdraví" od Hynka Krabice, poradí ti ve všem! Zlatý spis, na Starém Městě vytlačený —" Mávl rukou Kuchta. „Nic mi není, nepotřebuji tvé knihy!" Byl by nejraději se dal do hry v karty.
Ale rektor pokoje mu nedal. Přisedl k němu a šeptal důvěrně: „Novinu ti nesu radostnou, Máš dcerušku, cácorku přepěknou, dívčíčku růženou — ženicha bych pro ni nalezl."
Protáhl se Adam, jako by ho v těle zabolelo. „Má Eva ještě dosti času na ženichy!"
„U děvčete nikdy není dosti času," namítal rektor. „Náš bakalář Jaroš, hoch bez hany, jako svíce, jenom o Evičce zpívá. Nebyl na ženské pohlaví laskav, ale Evička mu najednou udělala, přenáramně jí má rád. Přiznal se mi, že by si ji za manželku zasnoubil —" Adam zbrunátněl, zlostí posedlý vyskočil. „Maňas, chudý jako myš kostelní, by si ji zasnoubil? Hleďme školometa! Já neřeknu amen a s Evou si promluvím! U Kotrče má děvče mnoho svobody, povětrní mládenci mi je kazí!" Vykřikoval, zlostně přecházel — měl dnes parný den, rána za ranou na jeho pýchu ...
Hosté obraceli v smích jeho slova a rektor ztichl; urážka kollegy, učeného bakaláře, od nadutého řezníka velice ho zabolela. Chtěl mladým lidičkám pomoci v jejich lásce a nenadál se takového odporu. Nezbývá než hle- dati jinou cestičku. Mlčel a pil na zlost.
Teprve když Salomina donesla karty a oplešalý Martin pernikář jimi zašustil, Adam se utišil. Přisedl v zástolí a hrál se sousedy „flusa", rektora si nevšímaje. Jako namátkou se optal řezník mezi hrou pernikáře: „Půjčil bys mi, Martine, sto stop v tola- řích?"
„Půjčím, proč nic?" odpovídal pernikář. „Na ceduli a zápis třeba hned! Stojíš za ně!"
Hráli dále, ale Adam hrál špatně. — Byl rozerván muž dvou žen .. .
V té chvíli u schodů zazněl do tmy měkce jemný hlas ženský a kradí přicházel ■ urostlý rejthar ze svého pokoje. Nastrojená paní Jitka ho čekala. Šeptali spolu, tiše tichounce vycházeli ze síně. Přeběhla Salomina kolem se světlem, mrkla významně po paní, dávajíc na jevo, že všemu rozumí ...
Přitiskla se Jitka k svému průvodci, zmizeli v podloubí. Krev pěnila se jí v žílách, stoupala do hlavy. — Byly jí slastí zapovězené cesty, drobné úskoky i strach před vyzrazením . . .
Lačná lvice ...
Když se u Bastlů v tanci lehce vznášela po boku soldátově, zapomněla na celý svět.
Uchvacovalo v tanci vlnění jejího krásného těla, hadovité pohyby paží kde koho. — „Cikánka" vítězila svou zralou krásou.
XII.
Čistý tatínek.
Otevřenými okny hrnula se do prostorné jizby ve dvoře Kotrčově oranžová záplava světel západu. Jásavá zeleň zahrady svítila nade zdí smaragdovým oblakem, žitem voněl kraj. Ze stájí ozvalo se bučení krav, ržání koní, na dvoře kdákaly slepice. Zpěv žen, které ve stodole povřísla vázaly, harašení vozů, práskání bičů na poštovské silnici před stavením — vše splývalo v jedinou konejšivou ukolébavku večerní.
U okna seděla Evička, zlatovlasé dívčí, krásné jako červánek ranní, v ruce držela list, od něhož se již druhý den nemohla odloučiti. Zas a zase jej četla, líbala, jako líbáme čelo ncjdražší bytosti. — Bylo to psaní od matky . . Matka se po letech hlásila k dítěti.,.
Týž posel, který donesl neblahý list Kuch- tovi, zastavil se i ve dvoře za branou včera odpoledne. Odevzdal Kotrčovi psaní, které způsobilo starci a jeho vnučce nevýslovnou radost. Psala jim matka a s ní Bohuš ...
Dleli oba jíž v Polsku na dvoře knížete Dimitra Sangušky u Miloše Kotrče a vzpomínali v listě ze Žitomíře svých nejdražších.
Královský rychtář. 9 Bohuš popisoval svoji bludnou Odysseu. Doprovodil rybářku Popelkovou s její vnučkou Alenou do Boleslave, zachránil je před pronásledováním nymburských konšelů. Zasnoubili se s Alenou — a v té době zvěděl od rybářky, že jeho matka žije v Bydžově, skrytá, odumřelá světu . . . Vydal se hned za ní; nalezl ji u strýce, kazatele sboru bydžov- ského. Ustoupila Adamovi s cesty, aby mu štěstí nemařila ... A přivinula syna k srdci, jak jen matka umí. Nerozloučili se více spolu, odjeli do Polska k Milošovi. Bohuš tam chtěl připravit hnízdečko pro svoji nevěstu, matka měla míti podíl na jeho lásce a štěstí. List končil útěchou, že se časem všichni shledají.
Matčiny řádky prosyceny byly láskou, bolestí i slzami. Mnoho zakusila její citlivá duše. Muži dala svobodu a sama zmírala touhou po svých dětech. A jen k naléhání bratra Miloše psala tvrdému Adamovi, aby vydal dětem její podíl. Odprošovala ve psaní otce i dceru, v ruce boží kladla svůj i jejich osud — jako věrná žena bratrská .. .
Eva nemohla se od listu odloučiti. Radostné a zase ponuré myšlenky v ní vyvolával.
Vešel Kotrč do jiizby a s úsměvem hleděl na Evu.
„Dušičko má, netrap hlavy! Dočekáš se lepších dob — sluníčko už se ukazuje!" A hladil ji po vlasech.
Zavěsila se mu Eva na šíji. „Jak bych si přála uviděti opět drahou matku, zlíbat její ruce, zahledět se v její tváře! Tolik vytrpěla —" „Protože byla tak dobrá! A ty jsi zdědila po ní srdce i bílou krásu, tesklivý výraz očí a sklon k bolestným vzpomínkám. Nežaluj, dítě, na tvrdý život, nemuč se! Proč jsou sirotci v světě, proč tlačí násilí slabé, proč bída, nespravedlivost? Aby poznal člověk, že je člověkem, aby sílil v utrpení!"
„Přijde, dědečku, naše lepší doba? Vrátí se zakleté štěstí?"
„Vrátí, dítě, vrátí!" Těšil ji opět, bral její hlavu ve své ruce, na čelo ji líbal. Vždyť jen pro ni žil, byla světlem jeho stáří, účelem života! Vzdaloval od ní vše, čím by trpěla, skrýval před ní svou bolest — a přece nemohl zabrániti, aby nad nešťastným osudem rodinným se nezamyslila. Psaní posílilo naděje, ale probudilo i nový stesk po matce . . .
Odešel Kotrč opět po své práci. Eva u okna spřádala dále svoje sny. Odklonila hlavu, zraky kdesi v oblacích bloudily. Přišly doby panenských let, kdy srdce její kypělo touhou po kráse, závrati. A před Evou již otevřely se zlaté brány kouzelného světa, plného vůně květů, zlatých barev. Eva milovala . . . Bakalář přicházíval na zahradu; na loutnu jí hrával, zpíval toužebné písně. Boje, zmatky — smích i pláč — první neuvědomělé rozkoše milování, vyvrcholené cudným prvním polibkem, jako příval shrnuly se na mladou hlavu dívčí, K tomu přidružily se nyní nové dojmy o nalezené matce, o bratrovi i jeho ne- věstě Aleně, zachvívala se při myšlence, jak se otec zachová ... Mnoho přišlo najednou; nebožička si nemohla ani v hlavě srovnati.
Pod kolnou tloukly ženy len na trdlicích a v rythmické zvuky najednou se vmísil zuřivý štěkot psa. Pohlédla Eva k vratům a úzkost stiskla jí srdce, krev tryskla do tváří. Po zápraží vcházel její otec Adam ...
Šel vážně, rozhlížel se, jako by kohosi hledal, a do vnitř stavení se neodvažoval. Hovořil cosi s ženami pod kolnou a pak děvečka v barchance běžela pro Kotrče, volala ho ze stodoly.
Eva se zatím vzpamatovala z leknutí alespoň tolik, že mohla odejiti do své komůrky vedle jizby. Tušila, že děd s otcem vejdou do světnice. Bude asi důležitá záležitost, pro kterou přichází otec do dvora, jehož prahu po dlouhá léta nepřekročil. Blesklo jí hlavou, že asi list matčin byl toho příčinou... Znala prudkého otce, lekala se o děda.
Usedla v komůrce na kraj lože a úzkostí těžce oddychovala. Po chvilce zaslechla kroky, tlumený hovor, rozeznávala hlas dědův i dubový hlas otcův — ale zněly dušeně, nesrozumitelně.
Ve světnici stáli proti sobě zamračený Ko- trč a zarudlý Adam. Po dlouhém čase hlečlěli si opět zeť a tchán do tváří. Adama mátl klid a chlad Kotrčův; zdálo se mu, že prohlédá stařec jeho spády. „Jistě nastrojil léčku na mě potutelný stařík, ale zklame se!" projelo mu hlavou. Přemáhal se, těžko mu šla medová slova se rtů.
„Přišel jsem urovnat našeho sporu," začal po krátkém otálení k nemluvnému Kotrčovi. „Chci v dobrém přetrhnout marné řeči lidské, mrzutosti i hašteření. Uznali sice na soudě, že nic nejsem povinován lehkovážnému synkovi Bohušovi, jenž ode mne ušel jako jeho matka. Ale pro dobrou vůli nechám u vás pro něho něco peněz, abych měl od nevděčníka pokoj —" Oddechl si, nejhorší bylo odbyto.
„Ano, bude nejlépe, když se zbavíš na vždy těch, jimž jsi ztrpčil život!" větil chladně Kotrč a jeho zapadlé oči zabodávaly se ve tvář Adamovi.
„Synáček po matce se vrhl, zbavili se oba bezohledně řádného života. Já jich nevyhnal!" vyhrkl prudce Adam.
„Ovšem, šlí z bujnosti v chladnou cizinu, daleko od domova, s holí žebráckou mezi vy- hostěnce!" mluvil zvolna Kotrč a výčitky jeho v duši se zařezávaly. „Nevážili si velké lásky, pohrdli tvojí dobrotou a volili raději cestu trnitou, cestu hoře, bolesti.,. .! Tvé vlastní svědomí pokárá ústa, jež křivdu činí . . Ano, takovým jsi býval od jakživa —!"
„Mám jim snad blahořečit a žehnat?" namítal kousavě Adam. „Tvrdohlavá Eva pro svůj religion utekla a já nemohl zůstati přece sám v živností, Z lítosti a hněvu je člověk ledačeho schopen."
„Proč utekla, ty nejlépe víš! Oženil jsi se honem znova a máš lepší život! Zachvátily tě plameny; světácký život vládne nyní v tvém domě, tance, muziky — freje ..."
„Kdo může říci —?" vykřikl Adam.
„Všecko se vynese, lidé nedrží jazyka za zuby." Kotrč se nedal vybouřiti z klidu.
„Nejsme s Jitkou horší jiných! Nedávno jsem dal na zlaté malování do kancionálu tři kopy."
„Tím spraveno vše —? Snad tě tam i na budoucí časy vymalují —?"
„Jitka do kostela chodí, na modlení fundaci založila," hájil Adam ženu podrážděně.
„I boha chce oklamat pobožnůstkářstvím ctnostná žena?"
„A co víte na ni?" Zasmál se hned řezavě. „Ženská ctnost! Kdož ví, za kým vaše Eva utekla! Proč nezůstala alespoň u otce, proč chtěla nevázanou volnost?"
„Styděla se za tebe před dětmi. . !"
„Hm, styděla! Kdo chce, ať věří!" Zpupnost se v něm probudila, chtěl ranit Kotrče.
„Eva nechodila po kvasech a dobrodružstvích —," odrážel chladně útoky stařec.
„Také Jitka nejde," hájil ženu houževnatě — „a že ji urození páni pozvali k tanci, je nám jen ke cti!"
„Vrchnosti je vše dovoleno — i ženy měšťanů lovit! Takoví jste! — Mezi sebou rozervaní, nepravostí prosáklí, pýchou zaslepení, samá hádka, zrada a lakota! K vrchnostem měkcí, poddajní jako hlína — jaký div, že padáme, hyneme v celém národě! Lež a pře- tvářka zle se vymstí na nás. I ty vzplanul jsi nenávistí, zlostí zahořel proti těm, kdo tě mohli milovat. Zbavil jsi se ženy, dětí — lí- sáš se k těm, kdo tě nenávidí, podvádějí. Zbraně nejostřejší sám na sebe kuješ." Jako živé svědomí odhaloval Kotrč jeho černou duší, v zrcadle viděl Adam svou neupřímnost, svoje podskoky.
Zsínavěl, zlostně točil svoje kníry. „Nepřišel jsem na kázání bratrské. Ukončeme, v čem si nikdý neporozumíme — ze mne mudrák ani plačtivý kajicník nebude. Kdo popletl mou první ženu, kdo štval děti proti mně?"
„Tvůj život —," řekl opět vážně Kotrč na bodavé výčitky.
Mávl Adam rukou, soukal pytlík s penězi. „Padesát kop vám odevzdávám jednou pro vždy — a stvrdíte mi písemně, že mě ušetříte psaní, pohrůžek —" Chystal se vysázeti peníze na stůl.
„Nemohu přijmouti nežli celý mateřský podíl, věno, které ti Eva přinesla."
„Ale věno patří mně — a dětem odkrojím, co já budu chtít!" kasal se Adam.
Kotrč pokrčil jen rameny.
„Abyste věděl, dám osmdesát kop. Co se nadřu do ůpadu, abych je vydělal!" Studený pot mu vyvstával na čele.
„Neusmlouváš ani denáru —" „A více než sto kop nedám! Zdarma, do větru vyhozené peníze!" S lakotnou vášní hleděl v zachmuřenou tvář Kotrčovu, „Ani tím dětí neodbudeš! Nedám jich ošidit!"
Krev v něm vzkypěla, do stolu udeřil. „Nechcete? Také dobře!" A schoval peníze, „Strašíte mě, ale nic se nelekám, zpřetrhám niti vašich úkladů a fortelů —!"
„Neznám lsti a klamu, ale tebe tma obestřela, že jsi se zatvrdil proti vlastní krvi."
„Eva je živa — v kaliště a hanbu mě chce strhnout — hrozí —," mluvil zmateně Adam.
„Těšilo by tě, kdyby byla mrtva?" Upřel na něho Kotrč pevně zraky.
„Kde se zdržuje?"
„Na tom ti přece nezáleží! Každá její slza, každý vzdech její bude tě pálit na duši. Děti ztratily otce, ale nalezly matku, jež se jich ujme."
(,Nic se nebojím! Vrátí-li se, lehko svedu nářek se sebe. Konsistoř jí za mrtvou vyhlásila a já dle řádu církve uzavřel nový trh manželský . .. Vyjde olej na vodu! Ničím .jí nejsem povinován, nic nedám — nic!" Sípěl, křičel jako šílený, rty lakotně protáhl, rukama se oháněl. „Dětí patří otci, chci míti dcerku Evu u sebe — vy jste mi ji odloudíl! Kde je? Mluvit s ní musím!"
Postřehl hned, že se mu nyní podařilo do- tknouti se nejcitlivějšího místa srdce starcova, že ho chce zbaviti Evičky, jeho srdci nej- dražší.
„Měj na dítě ohled," řekl rozechvěle Kotrč, „je čistá, v skrytu roste, ušetřena hříchu!
»Vzdorovité plemeno ! Prokleju tě — vydědím !« (Str, 140.) Zavolám ji, ale neubližuj jí svými slovy!" A těžkým krokem šel do přístěnku.
Za chvilku přiváděl za ruku Evičku. Dívčí nesměle stanulo, bálo se „Pojď se také jednou ukázat tatínkovi, dceruško —!" S jedovatým úsměvem vítal dceru Adam a zarazil, se. — Viděl před sebou věrnou podobu své první ženy, štíhlou postavu, jemnou oduševnělou tvář; zlatý vlas ,.. Jak se Evička rozvila, jak zkrásněla! Přemohl se, šel k ní a za bradu ji bral. „Jenom kveteš! A jak chráníš panenský klínot, kvítek svůj?"
Nevěděla, co říci, sklonila hlavu.
„Kazíš se tady, Evičko!" povídal zvolna, pichlavě. „Káláni obcházejí, žebravý bakalář tě chce vyloudit, zmařit — a nikdo tebe ne- varuje, nechrání. — Musím se já tebe ujmout!"
Zachvěla se Eva do hlubin; jak ustrašené ptáče hleděla na děda, prosíc pohledy za jeho ochranu.
„Podezříváš křivě Evu i mě," odpověděl Kotrč. „Nezná kalánů a učený bakalář je naším milým hostem. Jsou oba mladí lidé pod mojí ochranou. O Evu neměj najednou strachu! Netrhej květů mládí, nepřipravuj o radost jedinou. Děvče, které má lásku, žije, dýchá, pohybuje se, jak příroda určila. A bu- deš-li bez příčiny dorážeti, mohl bys litovat!"
„Nikdy nelituji, ničeho se nebojím! A dceru před školometem sám zachráním. Půjdeš se mnou domů, dceruško!" Z očí mu šlehaly ji- skry, každé slovo bylo ranou, „Začneš nový život!"
„Já domů —?" opakovala s úžasem. Prsa se jí rychle dmula, krev hnala se k mozku. „Nepůjdu — nikdy —!" zvolala rozhodně.
Chopil ji za ruku, stiskl, až vykřikla bolestí, „Vzdorovité plemeno! Prokleju tě — vydědím — a svůdník školský odstone —!" Zdvihl zaťatou gěst. „Zatracený život —!"
Mrazivý dech projel jí tělem, rosa zatřpytila se jí v očích. Vyškubla se a utekla ...
„Ty — muž dvou žen — chceš si hrát na mravokárce? V mém stavení se nerozkřikuj!" Chvěl se hněvem Kotrč. „Zkázu neseš, kam vkročíš — otravným dechem i dítě své chceš zkazit. Jdi — nebo přivolám své lidi —!" Otevřel dvéře dokořán.
Zaklel strašně Adam a třesa se vztekem, kvapil ze dvora s hlavou do ramenou sraženou. Uběhl kus, nabíral dechu a zahrozil pěstí ke dvoru, zavitému v zahradách: „Kacířské hnízdo!" —» Soumrak snášel se nad krajem, po lukách plouhaly se vlny par, noc rozpínala peruti. U řeky Mrliny, jež líně valila své vody pod zahradou Kotrčovou a vlévala je nedaleko odtud do Labe, seděla Evička, Uběhla sem před hrozbami otcovými, naplněna trpkostí, žalem.
Větřík jí chladil lahodivě rozpálené tváře i skráně, ale duše byla přeplněna .hořkostí. Ruce v klíně měla spiaté a hleděla na lesklou hladinu vodní — divné myšlenky kroužily jí hlavou. Do hřejivých plaménků dívčích vznětů zadul mráz proto, že láska v jejím srdci zapouští kořeny. A zkázou nazval otec její něžnou, opravdovou lásku, kotvu všech ctností...
Bolest se provalila; slzy lily se jí proudem z očí, rozplakala se usedavě. Vzlykot se mísil v tichý šum večera, srdce hledalo úlevy.
Stromy v lehkém šepotu usínaly, svatojanské mušky svítily v šeru.
Přišel tiše Kotrč, těšil svou vnučku: „Do- věř se mi, Evičko! Svět zlý se hrne, ale já tebe nepustím, kde by o tě bily vlny hříchu !" Šetrně ji odváděl do dvora, Venku rozšumel se tichý letní dešť.
XIII.
O střelbě ke ptáku.
V neděli po žních byla u mlýna Komárna velká slavnost — střelba ke ptáku.
Záhy po poledni sestavil se v rynku prů-* vod střelců. Hudba hlučně hrála; trubači v šarlatových kabátech vytrubovali fanfáry v ulicích. Zapestřily se zástupy před rathúzem. Střelci vyvedli „ptačího krále" Matouše Opendu, který loni mistrnou ranou dřevěného ptáka s tyče sestřelil. Družičky na velikém tácu nesly stříbrného ptáka, dar městských paní, a jiná děvčátka kolem jako bílé květy držela pozlacené řetězy. Sestavoval se průvod, proplétaly se barvy, ruch a šum rostl, Břeskná muzika rozléhala se městem.
Den kratochvilné střelby ke ptáku byl velkým svátkem v městě. Rychtář Svatošek i servus Žemlička měli mnoho práce, nežli proklestili cestu průvodu davy diváků.
Znova se rozhlaholila hudba, střelci hnuli se z rynku k mostu. Za muzikanty jel hrdě na koni ptačí král Matouš Openda v klobouce pod peřím, v šarlatovém plášti, tlustý, veselý chlapík — pěkně mu padlo panské roucho. Tlupa družiček nesla odznak slavnosti, zdobeného ptáka ze stříbra. Panenky líbezné, malé i velké, posypané kvítím, jako bílí andělé vznášely se lehce za zvuků trub a kotlů; svěží věnce zdobily jim liliové skráně a hebké kadeře. Rázně vykračovalo na třicet střelců, mladých mužů, v zelené strůji a opeřených kloboucích, s muškety na ramenou, s tesáky po boku. A jim v patách valily se davy s hlukem, veselím.
Obloha jako vysmýčená, slunce smálo se s blankytu. Radostné rozechvění zachvátilo zástupy — za hudbou ven do luk k „Ptáku" hrnulo se celé město; ve chvíli bylo na rynku prázdno . ..
Na labském břehu u mlýna pod nádherným nebem, ve svěží zeleni luk na „Ptáku" třepetal se na dubě do dálky praporec, označuje slavnostní místo. V pozadí k Pístům a Sadské černal se borový háj a za mlýnem táhlo se v dálku modravě zamžené moře lesů k Mydlovaru. Kolem praporu červeně na- třené šraňky hradily místo, kde na tyči ve značné výši vznášel se dřevěný pták s roz- piatými křídly. Podivný terč ověšen byl rozličnými cetkami. Co kdo z střelců srazí, bude jeho; kdo ptáka sestřelí, bude na rok ptačím králem.
Krytá dřevěná střelnice pod dubem ověnčena byla chvojí, ozdobena prapory. A dále za ní ve stínu stály stánky šenkéřů, sudy piva v ledu a slámou obložené. Marta Myslí- kova z rathouzního šenku s panem otcem chystali nádobí; čiperná, naparáděná šenkéř- ka jen se kmitala a kulaťoučký šenkéř blaženě se usmíval, těšil se na výdělek. Z dálky zněla už ryčná muzika . . .
Hokyně na ošatky rozkládala ovoce, pihovatý titěrný človíček vedle ní odháněl komáry i dotěrné kloučky od soudku okurek. Koláčnice, babka shrbená a samá vráska, z nůše vybírala vypečené týkance, stracholce i cukrové syrečky a kladla na krámek. Při práci úst nezavřela: „Pěkný den — pámbi- ček nebeský má rád střelce — mládežka užije! Bude-li pak tlustý Openda opět králem? To by se jeho Dorota teprve nadýmala —!" Slova její platila ramenatému brannému Ondřejovi, který rozkročen, s rukama vzadu složenýma hlídal stoly, připravené pro pány, a krotil bujnou mládežku. Babce ani neodpověděl.
Venkované z okolí se sešlí dříve a z po- zdálí okukovali, pod křovím posedali. Labsj šumělo, zrcadlově svítilo.
Blížil se s hlaholem trub a vířením bubnů průvod střelců, za ním mraky lidstva z města. Jako velká voda vtrhly s jásotem zástupy na místo slavnosti, rozptýlily se po „Ptáku", rozproudil se bujný život. Muzikanti usedli na tribunu, šenkéř nestačil nalévati a již houkaly rány střelců k dřevěnému ptáku — zatím pánu bohu do oken, a smích provázel v salvách každý chybný výstřel.
Jakýsi čipera stranou na strom zavěsil dřevěnou holubici s vejdumky z vajec a mladá chasa z kuše k ní střílela. Za denár směl každý jednou střeliti a penízky jen se hrnuly v tašvici chytrého pořadatele. Hošík za šaška přestrojený sbíral zastřelené šrplty po louce. Křik, smích, výskot hlučících chumáčů i rány z pušek v jedno se mísily s hudbou, v pestrý obraz splývaly kroje holčin i mládenců, mužů i žen, starců i babek ... Veselí všecky zachvátilo.
„Pekla dolky z bílé mouky, sypala je perníkem —" vřískala hudba, a rozjařená mládež dala se v udupané trávě pod nádherným nebem do tance. Družičky byly první v kole. Čisté panny s rozpuštěnými vlasy jako proutky se prohýbaly v rukou jinochů, laškovaly, a důlky v rozpálených tvářích jim jen hrály. A sotva ztichli muzikáři, kde se vzal, tu se vzal dudák. Stařec nahrbený se přibelhal, hlavu vtlačenou do ramen, rozrytou tvář, vroubenou bílým vousem, a od spánků poletovaly mu dlouhé šediny. Pod pažím mačkal měch, kozlí hlavička poskakovala, a dudy vesele kvičely; do noh vjížděla jejich nota. A stařečkovy sivé oči vesele mžouraly. Mladý hezký hoch na píšfalu hrál, pro dudáka dary vybíral.
Unavené dívčiny se svými tanečníky do luk se vytrácely, vily kytice. V slunečním úsměvu po zelených březích Labe rozptýlily se dvojice, v houštích mihaly se zelené kami- zoly, bílé fěrtochy, pentlíky dívčí. Větřík roznášel do dálky veselou písničku dudákovu: „Střelil myslivec sojku, trefil ji do obojku —" Nastrojené měštky, z nichž mnohé byly opršelé krásy, jiné dosud zachovalé mladosti, usedaly se svými muži kolem stolu. Kyprá paní Dorota Opendová, choť ptačího krále, jako na trní seděla, čekajíc, zda Matouš království uhájí. Vedle ní byla košatá, zdravě červená Augustka, babka primaska Třebická a snědá paní Lidmila Pekelská. Nic nebylo na ní znáti, že by se rmoutila pro ztraceného syna Jana. Vymohla mu sama list fedrovní — až se provandruje bujný klacík, bude moudřejší, usuzovala moudrá žena. Dnes provázela sem své dvě dcerky, poupata. Však se právě mladší Vrátinka k ní tulila a prosila, aby směla s Jiříkem Rumrejchovým „z kopečka" vyjiti si do luk ke mlýnu. Mladé, ohebné její tělíčko v blankytných šatečkách kouzlilo svěží půvab. S naučením mateřským svižně odhopkovala a paní Ludmila zálibně Královský rychtář. 10 za ní hleděla. Blaženě se usmívala k chválet kterou od protějšího stolu Vrátinku zahrnovali páni z rady. Slyšela dobře, jak konšel Vodička poznamenal: „Panna v prvním rozpuku dívčí líbeznosti —" Prošedivělý Vít Teplo, jenž se strniskem svých vousů vyhlížel jako umouněný, povídal lítostivě starému císařskému rychtářovi Vilému Žabkovi: „Kde jsou doby, kdy jsme my za takovými křehkými holčičkami běhávali!" Vzdychl si potutelně a mlsně se olizoval, očí přimhuřoval.
„A takové holčičky za námi!" odpovídal rychtář a nasupil husté, mezi očima srostlé obočí. Smích mu škubal hranatou bradkou. Radní páni také rozvazovali.., Poslední, v plné slávě přicházeli k nejlep- šímu manželé Kuchtoví. Po boku vypaseného Adama cupala drobnými krůčky nádherná paní Jitka. Hedvábí na ní šustilo, sněhový obojek, paučníkový krajzlík slušel jí roztomile. Nesla se hrdě, lichotily jí závistivé pohledy žen, netajený obdiv mužského plemene. Prohlíželi ji od bourového klobouku až po sukni lvové či zlaté barvy, bohatě krumplovanou, neušly jim pod vykasanou suknící ani stříbrné přesky na střevících.
Adam jako zelený milovníček líbezně, zamilovaně na ni pohlížel, pěkné místečko pro ni hledal. Byl stále v úzkostech, aby se Jitka nějak nedopátrala, že má první ženu dosud na živu . .. Dosud nikdo o tom v městě nevěděl a Kotrč i Evička mlčeli, třeba nedal dosud ani denáru z podílu mateřského, jak mu žena Eva v listě nařídila .., Nahnal asi Kotrčovi strachu, když při své návštěvě u něho na oko se durdil a chtěl dcerku s sebou odvésti ze dvorce! Má nyní pokoj a je rád, že Evička domů nepřišla ...
A co chodili Kuchtovi manželé po „Ptáku", zle je pomlouvaly měštky u stolu pod dubem. Hlavní slovo měla ovšem Lidmila Pe- kc-lská a zle se mračila. ,,.Z pávice jenom neštěstí číší...! Kde by stačil sádelnatý řezník na její žár . . .! Taková ďábelská krása, černá a bílá — hleďte, jak spaluje očima .. .!" A hněvem jen hořela hubená paní Lída, když uviděla ženu, která jí zkazila syna.
Primaska zasyčela: „Bývalou šenkéřku pěkně si Adam šatí —" „Ona ho šatí lépe!" zalokotala posměšně paní Dorota Opendová.
„Spaste duši, teď míří k našemu stolu," lekala Pekelská a honem rozprostírala sukně, aby nebylo místečka. „Propadnu se studem, sedne-li k nám!"
Mýlila se však; chytrá Jitka jen úklonem hlavy lehce pozdravila primasku a obrátila se za mužem ke stolu konšelskému. Páni ochotně činili místo, vítali je, zvali k sobě. Jitka jako královna přijímala hold.
„Celá rada bude pohromadě a krásná paní sedne v čelo stolu," klaněl se žvatlavý Žabka. „S devocí a reverencí vás vítáme!"
A co paní usedala, šeptal jí Vít Teplo: „Bylo by veseleji v radě, kdybych se i na rathúze mohl dívati v takové oči jako jsou vaše —' Jako dvě čarovné studánky lesknou se pod hebkými řasami Smála se Jitka a těšilo ji, že u stolu sousedního Lidmila Pekelská bledne vztekem.
„Nic s ním, paní!" varoval žertem Vodička. „Je Teplo starý košťál, ale dosud frejíř a mdlého pohlaví milovník! Hned má klání u srdce —" „Je pro nás velikou ctí pozornost pánů konšelů —", řečnil Adam. Postřehl však hned, že Jitka ohrnuje rty a dává mu na jevo, aby raději mlčel.. . Poslechl němého rozkazu a raději se chopil hubatky, kterou mu Marta Myslíkova donesla.
„I já bych si cenil velíce přízeň paní Ku- chtové, je tak milounká — jako broskev ojíněná, k nakousnutí —klichtal se Žabka a třásl se jak věchýtek. Radostně zachytil trpký úsměv Jitčin.
„Opatři si, pane císařský, talismany, zaklinači formule — kdož ví!" radil Vodička a hladil si vousy pod bradou.
„Vanitas vanitatum!" mávl rukou Žabka. „Vrásky — šediny — oplešalá hlava špatně pomáhají i při" talismanech. Ani moje Rozinka, ta tichá, 'svatá žena, už není na mě laskavá!"
„Páni se žeřfem šidí," usmála se Jitka, ale nic se jí nelíbilo v stařecké společnosti. Přemáhala se a byla ráda, že Adam se vytratil od stolu. Měla více volností. Rozesmál ji Vodička, jenž jí šeptal o Žabkovi: „Kdyby dal dědeček s odpuštěním košili Rozinky do komína, hned by byla na něho laskava —" „Zkusil jsi, pane konšeli?" zubila se Jitka. „Tak se získá láska?"
„Probatum est! Zkušený Italus Chirocensis alchymista tohle moudře mužům radí," šeptal potutelně konšel a probíral se v kosmatých šedinách vousů. „Hodí-li se pro ženy, nemohu říci."
Dudák bělovlasý došel ke stolu s hochem a hráli k poctě pánů. Z hubených tváří starcových hleděly chytré oči, dlouze utkvěly na paní Jitce. Když dohráli, sbíral hoch dary, páni dudákovi konvici s pivem nabídlC Napil se, vousy otřel a povídal žertovně: „Oh, pivečko uměním vymyšlené hasí žízeň, vlhkost z těla vyhání!"
„Jsi z daleka?" vyptávali se ho konšelé. „Z daleka, vážené panstvo; dudák starý ze vsi na Jičínsku kraj od kraje jde —" „A stále si hraje vesele! Od šelmovství ti brada zbělela," povídal Adam, vraceje se právě od střelnice.
„Hlava od starostí," dodal stařec a smáčkl měch, až zakvikl. „Viděl jsem světa kus, lidí rozličných —" , „Máš zkušenosti!" zasmál se Teplo. „Mohl bys nám pověděti, jaké muže m^jí ženy nejraději?" Měl právě o to spor s paní Kuchto- vou, jejíž buclaté tváře jako pivoňka zčervenaly ...
A co si v prázdném tlachání tropili páni žerty z dudáčka, těkala Jitka zraky v davech po louce, kohosi hledala. Jakýsi mladý hoch, jemuž hrnuly se kučery do čela, stranou stál a pohlcoval ji očima. Byl takový svěží a jeho teplé pohledy projevovaly plachý obdiv svůdné paní. Pohlédla na něho; lehký, prchavý její úsměv dodával mu síly ... V tom najednou nový zjev ji upoutal, radostně vzrušil, až srdce bilo prudce ...
Dva jezdci na koních klusem dojeli k šraň- kům, hbitě seskočili s koní vraných.
„Rytíř Trčka s písařem přijeli k slavnosti!" neslo se stůl od stolu a páni honem spěchali uvítat vzácného hosta. Rozkošnicky zhýralý pán byl parádně vystrojen: na hlavě rudý širák pod peřím, vyvlačované rukávy německé s krajkovými taclemi, přes pravé rámě na řemeni vykládaný kord, nadité kalioty, škorně vysoké se zlatými ostruhami. Písaře s koni poslal do města a sám s konšely kráčel u veselém hovoru ke stolu, kde seděla Jitka s mužem.
Ukláněl se jí z daleka, kníry točiI7 pírem klobouku zemi metl. Jiskrný pohled zpod obočí krásné paní řekl více než několik všedních slov na uvítanou. Rytíř rozuměl svítícím, sladce zdviženým očím > i záletniému úsměvu... Usadil se mezi paní a primasa, zdvihl napěněný korbel.
„Přípím na krásu nymburských paní!"
„Připím na vilkum urozeného pána!" odpovídal primas uctivě.
Pili všichni a v korbeli Trčkově musela Jitka první omočiti své rty. Adam se jen rozplýval nad poctou své ženy a městky u vedlejšího stolu vadly zlostí, závistí.
Ledabyle vyprávěl rytíř radním pánům, kleří seděli jako oukropečkové: „Jedu ze zámku poděbradského, kde dlí právě arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Zval jsem ho i jeho choť pannu Filipínu k lovům na Velíš. — Park i oboru zřizuje arcivévoda u Poděbrad pro svou krásnou paní. Má ji náramně rád. Přes otcův hněv pojal za manželku měšťanskou dívku, dceru kupce Velsera z Augsburku, a je na ni převelice laskav. Zámeček Hvězdu u Prahy jí postavil a ve vašem sousedství jí nové potěšení chystá ..." Při tom nestrhl očí s Jitky S otevřenými ústy poslouchali měšťané o veliké lásce císařského syna a nežli mohli projeviti svoje podivení, obrátil se Trčka přímo k Jitce: „Tisíce komárů slétlo se dnes na „Pták". Snad by mi paní prokázala milost a prošla se mnou místo slavnosti, než nás komáři uštípou —" A již jí dvorně podával ruku.
Svižně se paní zdvihla; oči jí hrály, hned byla pohotově, plna smíchu a hovoru. Byl rytíř jiný chlapík nežli směšně nemotorní sousedé. Ať puknou paní vedle zlostí, ať hodí kamenem, pomluvou, nic jich nedbala ... Adam usmíval se hloupě, blaženě ... A Jitce oči žhavěly, rty horečně plály, když s Trčkou kráčela kol střelnice, kde dosud houkaly rány a pták se třepetal na bidle.
Dudák v cestu se jim připletl, dudy mačkal a zpíval chraptivým hlasem: „Můj andílku buclatý, roztomilý, kulatý, muž tvůj rohatý —" „Cho-cho-cho!" rozesmál se strojeně Trčka a dodal s hrozivou ironií: „Přijď si ke mně na hrad pro záplatu, kumštýři!" A bral se dále se zarudlou paní.
„Jsi smělý, dudáku! Odvážíš se na rytíře!" volali na starce se smíchem, kdo stáli kolem.
„Protože znám rub života; znám dobře Trčku i trampoty poddaných pod Velíší!" odpovídal břitce stařík, „A co víš?" doptávali se zvědavci.
„Jdeš na robotu — je zle, nejdeš — je zle, chudému všady zle! Utopit nás chtějí a pak volají: Jen spravedlivě!" A když zástup posluchačů rostl, vykládal dudák tím horlivěji. ,,0h, naši rytíři! Hluché, prázdné klasy ... kord a hazuka jsou u nich všechno ... Peklo strojí poddaným za živa, sápou tělo, mučí a trýzní duše . .. kouska citu nemají. A my trpíme, neopřeme se —!"
„Poruč pánu bohu!" vykřikl kdosi posměšně v zástupu.
„Chceš bouří, zjitřit lid, ale nepodaří se ti!" prodral se k dudákovi servus Žemlička, za rámě ho chopil.
I páni přišli a vyptávali se. Stařec ani ne- mukal již, svěsil hlavu . ..
„Nějaký popletený sektář či podšitý re»Přípijíin na krásu nymburských paní1« (Str. 150.) bell," odpovídal servus. „Proti panu rytíři štval vychrtlý, kousavý hafan."
„Chlapíku, nekaz veselí a nerozkládej roz- umův!" hrozil Adam starci pěstí u hlavy. „Ocitneš se v šatlavě, nežli se naděješ!" A šel opět pít.
Přimhouřili dnes páni oko, dudáka jen vyhnali. Žemlička ho provodil i s jeho hochem daleko od místa slavností na pražskou silnici.
„Lakota Kuchta dostane voly laciněji od Trěky!" šeptala Opendová Lidmile Pekelské.
„Je otrocky poddaný své ženě, která vypadla z víry manželské," ulevovala si Lidmila. „Jako láryně, panečnice nebo rufka běžná si vede! Čisté manželství, plné kejklů! Pytláci za ní brousí, omamuje každého, kdo se jí přiblíží —". Všechna zloba, která se v Lidmile nastřádala, nyní vybuchla.
„Ale má z pekla štěstí!" poznamenala jízlivě primaska.
„Však se dočekáme konců na pranýři se o- ciine krásný potvor —!" zasípěla Lidmila a šla hledat dcer. Nelíbilo se jí na slavnosti, prudký jed otrávil jí všecko potěšení...
V té chvíli šli již sami Jitka s Trčkou plavou krajinou, po mezích, provoněných mateřídouškou k borovině. Daleko za nimi zůstala chumelenice lidí, kde vše vřelo, zmítalo se u veselí, vplétalo v ztřeštěný tanec. Výkřiky, rány z pušek, zvuky hudby slaběji a slaběji zněly za nimi.
Jako lasice pružně se nadnášela paní, v rozkvetlých lukách trhala tmavé hlavičky totenu.
„Pro tvé krásné oči přijel jsem, paní má!" hovořil rytíř a chopil ji za ruku. „Nehněváš se, že jsem tě odvedl od pana manžela?"
Hodila pohrdlivě hlavou. — „Pan manžel páchne už jako sud, očí mu svítí jako kocourovi."
„Nebude žárlit?"
„Žárlivost z Adama vyčichla, jeho srdce ustydlo. A má láska k němu umřela —" „Kéž se zrodí nová ke mně!" mluvil mazlivě, ruku jí hladil „City nejsou ovšem v naší moci, ale budí-li láska opět lásku, nemůžeš mne odmítnout. Na mě přihnala se láska k tobě jako mrak, plný blýskavic, vzplála a poručit jí nemohu." Obrátil se k „Ptáku", kde v chumlu daleko míhaly se postavy. „Ti tam věří a umírají na tom, že jen hrob zlomí pouto manželské! Tlachaví kramáři za hřích kladou, kdo poslechne srdce a jde za jeho hlasem, kdo vystoupí z věčné věrnosti. Věříš i tv v takové neštěstí7" „Neptám se, zda koho uvedu do neštěstí, ani zda budu sama šťastna — jen když poznám plný život." V hloubce jejích zornic šlehaly požáry děsivé touhy.
„Ano, takový život je životem — s rozkoší, bolestí i mocnými city, vypiti do dna číši, než zvadnou makové květy." V pasu ji objal, těšilo ho, že si tak rychle porozuměli..
Divně žhnuly žádoucí oči mladé ženy; jako rosa vyprahlé zemi, jako hudba rajská zněla jí smělá slova Trčkova. Líbal ji z nenadání prudce až sténala v sladké závrati.
Tajemné lesní hlubiny vzaly je ve svou náruč. — XIV.
Paroháč, V té době, kdy břeskná muzika vedla střelce k „Ptáku", klečela Evička Kuchtova v chrámě.
Odcházíval v neděli děd její, Kotrč, k schůzím bratrským, které konaly se pro větší bezpečí po všech v okolí města. Eva trávila dříve volná odpůldne ve společnosti Alenky z ostrova i Bohuše, a když odešli z města, chodívala do luk, lesů, prosnila i na březích Labe mnohou hodinu. Tam spřádala motýlci sny, také tesknila, tam poznala i Jaroše v podvečer, kdy zaplanuly po vůkolí tajuplné ohně svatojanské.
Zabloudil v porostlíny u Labe mladý kol- lega z nymburské školy a jako zjevení kmitla se mu přes cestu živá panenka, štíhlá, ohebná, vtělené neposkvrněné mládí ... Setkali se, pozdravy vyměnili — a tonuli oba v hrozných rozpacích. Ale potom srdečná slova a vroucí pohledy probudila srdce.
Nechodili již v porostlinách u řeky; Jaroš seznámil se i s Kotrčem a přicházel do dvora, A děd přál mladé lásce, oblíbil si Jaroše. Přišly ovšem také úklady, trampoty na věrné milování. Rektor donesl vzkaz sádelnatého Kuchty panu kollegovi, že tatík školometoví dcery nedá; posteskla si i Evička Jarošovi, jak otec ve dvoře dědově zabouřil pro její lásku .. . Nedala se však od Jaroše odvrátit a těšili se oba, že bude lépe, že vyjde přece sluníčko. Přilnulí k sobě tím více, čím trudněji se utvářel osud rodiny Kuchtovy. Adama strhovala hloub a hloub lačná žena, pocvičená svodnice Jitka — ale umdlenvm nadějím jeho dcery Evičky rostla bílá křídla.
V nedělní odpůldne, kdy bylo město jako vymřelé a kde kdo spěchal k střelecké slavnosti, uchýlila se Eva do chrámu. Mystické přítmí poloprázdné svatyně, blesk i třpyt ozářených obrazů líbezných madonn konejšivě působil na její duši. K vysokým klenbám nesla se její nejhoroucnější modlitba, svit naděje jí padal do duše .,.
Po hřbitově v zasnění přecházel bakalář Jaroš, urostlý mládenec, vážný a klidný, jak se na jeho úřad slušelo. Čekal trpělivě na Evičku. Četl nápisy kamenných náhrobků, prohlížel figury do žuly tesané, obcházel kolem kvetoucích rovů. V zlaté sluneční záplavě tonula smuteční zahrada. Velebného ticha Kostelního rynečku nerušil dnes křik mendíků ze školy proti chrámu, ani hluk z Bastlovy hospody.
Jarošovi bylo tak milo u srdce, jež skrývalo tajemství krásné pohádky.
Vyšla Evička z chrámu, stanula na schodech portálu, rozhlížela se, Křehký zjev a dívčí půvab v harmonii splývaly; kštice zvlněných vlasů na ramena jí padaly, na hrdle svítily perly velkému děcku s tázavýma očima a sluneční paprsky jako gloriola vinuly se jí kol hlavy. Ve světlých šatech letních jako motýl nádherný chvátala vstříc Jarošovi. Byla veselá, city se čeřily, jako by s ní v chrámě bolest, strach spadly. Kypěla radostí ze své lásky, slunný jas proudil jí do duše. Z očí j\ hleděla dětínná, holubicí oddanost.
„Dlouho jste čekal, pane bakaláři?" za- šveholila, ruku mu podávajíc. Rty jí rozpučely úsměvem.
„Viděl jsem z okna školy, když panna Evička šla do chrámu. Neměl jsem ve své komoře pokoje více, čekal jsem tedy a četl zatím nápisy epitafů. Vím, že mne za mou trpělivost odměna nemine." Každé slovo Jarošovo prožehnuto bylo barvami jeho citu.
„Půjdeme dnes do luk? Děd se vrátí a2 večer a do té doby jsem volna."
„Snad nechcete na slavnost střelců, do křiklavého, furiantského opojení?" ptal se, když vycházeli ze hřbitova. Nechtělo se mu do hlučného víru. „Celé město je na „Ptáku —" „Ach, tam nemyslím — ale podél Labe k Dubině a pak do polí, po mezích domů!" Usmála se jeho obavám; za nic na světě ne- byla by šla do víru rozveselených měšťanů. A Jaroš radostně souhlasil.
Vyšli branou k Zálabí, za mostem se dali kolem mrtvého ramene labského. Vůně zahrad a luk je obklopila; svět, plný nádhery, blaha nesli si v srdcích. Slova Jarošova zteplená byla láskou, Evě ojíněné tváře plály.
Hovořili o Kotrčovi, oba s nadšením a zápalem. „Jsme mu oba velikými díky povinni," pravil Jaroš, „chápu vaši dětinnou oddanost jeho zlatému srdci."
„Jak bych neměla dědouška ráda! Vždyť mi byl vším! Kam moje parně t sáhá, vždy on, dobrý děd — vychoval mě, poznání života mi otvíral."
„Proto jste tak přímá a dobrá jako on —" Pohrozila Jarošovi. „Lichotky jsme vypustili z našich řečí!" Upírala na něho své hluboké, dětské čisté oči a cosi kouzelně pěkného zvonilo jí do rozvlněných ňader.
„Mluvím pravdu — nemohlo mne větší štěstí v Nymburce potkati, nežli když jsem vás tady nalezl. Nelekám se budoucnosti; rád pro vás půjdu od školy, napnu síly, abych vám život vyzlatil —" Pod javor na břehu Labe usedlí, spřádali sny do budoucnosti a poddávali se lahodě dojmů. Řeka plynula jím zvolna u noh mezi zelenými břehy, paprsky sluneční po vlnách laškovaly. Zraky přeletěly rozčeřenou hladinu, spočinuly mezi stromy, kde objevily se červené zdi městské s věžemi, kůrkami krytými a zubatým cimbuřím, směs domů s vy- sokými střechami, i dvorce na předměstí. Tak milo bylo v tichém koutku, kde v šplouchání vody šuměly stromy a po nebi pluly bílé obláčky, lemované zlatými růžemi.
Chopil Jaroš Evičku v pase, zadíval se jí do tváří, kde kvetlo mládí a pučela svěžest. Šeptal jí, čím srdce přetékalo, o tajemné záři svatojanských ohňů, které mu Evičku příča- rovaly.
„Bojím se těch ohňů —," usmála se Eva a skláněla hlavu. Myslila na otce ...
„Jste duší mé duše —" „Ale lidé ouklady strojí; těžká bude cesta k cíli." Myšlenka na odpor otcův vždy se Evě do hlavy vkrádala, kdykoli dlela s Jarošem o samotě. Líce se jí zrůměnily, oči zarosily. „Mám smutnou předtuchu —" Zasmál se těm obavám. „Kdo by dal na lidské mlýny! Lež, klam, podvod od věků vládnou mezi lidmi. Nás však nerozloučí?"
Zavrtěla hlavou. „Já vytrvám —" šeptala v jeho náruči. Cítila, že je v jeho mocí, chvěla se bezděčně sladkým prohnutím. Věděla, že ji má Jaroš rád, tuze rád a jeho slova lásky pronikala do hlubin dívčího srdce, plašila starosti.
Tleskání vesel ozvalo se na blízku, starý rybák vytahoval provázky z Labe. Z dálky hučely lidské hlasy vzedmutých vln, rozjaře- ných výletníků, až sem doléhalo ryčné veselí z „Ptáku".
Odpočívali opodál na svahu cesty. Eva jako lodyha květu tulila se k svému milenci; Královský rychtář. jj nedbali, že je lidé uvidí. Servus městský, který dudáka rebella byl vyvedl, kráčel líně kolem. Nazdvihl širák o poznání — hleděl na Evu — šel a opět se zastavil, ohlédal se po mladé dvojici. . . Nemohl uvěřiti zrakům — bakalář s dceruškou Kuchtovou ...! Setřel pot s rozpálených, ošlehaných tváří rukávem, louskl prsty a přidal do kroku. Spěchal s novinkou k „Ptáku".
V té době seděl Adam jako na trní mezi sousedy u stolu pod dubem; opatroval hedvábný mantlíček své paní a hleděl kysele. Bručel si občas do vousů, dráždily ho posměšky. „Všichni kozli vědí, kam se Jitka zatoulala — snad již domů odešla —," odpovídal na otázky a pil na zlost.. .
Vedle si šuškali: „Klobásům a jelitům ještě rozumí, ale ženskému srdci ani za mák! Rytíř si může všecko dovolit, i paní lákat z víry manželské —" Zaslechl Adam slova štiplavá, nevázaný, drsný smích. „Závidíte jí trochu vyražení?" Smál se široce, chtěje přehlušiti černé myšlenky. „Má žena je pevná v lásce jako já v truňku!" Chrčivým hlasem dal se do zpěvu: — Čížíčku, ptáčku zeleného peří „Žába valchuje zpěv slavíka!" Měli vyražení z něho kolem a prták Vecko, mužík těla trpasličího s velkou hlavou, pitvorně poskakoval, dotěrně přizvukoval podraušilému Ku- chtovi. Švanda V tom se protlačil servus a šeptal něco Adamovi.
Ifi3 Škubnul sebou Kuchta jako uštknut, silně se zamračil. „Co blektáš? Evička s bakalářem? Za mými zády? Tak jsem si ji vychoval?" Vykřikoval, oči mu svítily, pěsti zatínal. Supěl těžce Servus jenom posměšně kýval hlavou. „Sedí tam panenka, sedí — takové sladké dobrodružství s bakalářem. — Děvčátko hladké jako labuť, jaký div, že se našel vrkavý holoubek!"
„A to ne!" udeřil Adam do stolu. „Já jí poručím —!"
„Milý brachu, rodiče nevládnou srdci dětí!" povídal na to zkušený Žabka.
„Ani jsi nám neřekl, že mají po námluvách? Dobře sedne Eva do školy," uštipko- val potměšile Teplo.
Hněv, stud a tesknota zalomcovaly Adamem. Jako obnažen, za posměšek diváků byl tu vystaven. „Mně na protismyslnost vyvádí zatrapená, zdivočelá holka. Povím jim — ved mě!" Řval jako raněné zvíře, škubal servusa, chystaje se k odchodu.
„Chceš vyhánět čerta ďáblem?" krotil ho primas. „Přiveď je sem oba — oslavíme zaslíbení!"
Neslyšel již Adam posměšků, ubíhal po břehu Labe a vlekl servusa s sebou. Vášeň v něm vzkypěla, rozdrážděné smysly v před ho hnaly.
„Rozmyslete, pantatínku," varoval ho servus cestou, jemuž najednou nebylo volno. „Buch1 ta se nejí tak horká, jak se upeče —" Ohlédal se po mládeži, která se za nimi hrnula.
„Ale já ji sním!" hřímal Kuchta. „Nevy- kejkluješ se; obelhal-li jsi mě, odstoneš ty!"
„To neodstonu!" bránil se Žemlička a vedl ho teď kurážně, aby smyl podezření. Ať paseku řezník provede! „Popadneme kalána s panenkou při horkém —," usmiřoval ho a přidal do kroku.
Obešli kolem „Spravedlností", křovím se kradli až k místu, kde seděli Jaroš s Evou, bezstarostně se smějíce a žvatlajíce. Adam zkoprněl — pak náhle zalehlo jeho drsné zaklení jako zavanutí severáku Milenci se zalekli, vyskočili — zbrunátnělý Adam stál před nimi. Za ním se chechtal servus.
„Tisíc, láteř!" zahromoval řezník z plných plic. „To je rozkošné podívání! Nesmělá holubice poslouchá sladké vrkání —? Koutkuje se, v pletichy ďábelské se dává loudit cudná panenka —? Skládá ti halafancnýř sladké veršíky, opijí tě, abys přišla do domku mezi ženky, potřeštělá holka —?" Oheň sršel mu z očí, plál z tváří — jen se na ně vrhnout. Chrlil drtivá slova, prudké výčitky, rozumu pozbýval... „Necudná nevěstko —!" Napřáhl ruku.
Jaroš, bledý, vyjevený, rozechvěně před Evu se postavil, aby ji chránil. „Je-li kdo vinen, jsem to já!" odpověděl pevně na pokořující výčitky. „Za hřích považujete naši lás- ku, násilně zasahujete a dosud jste mne ani nevyslyšel —" „Také nikdy nevyslyším!" soptil Adam, „Spíše Evu vydědím — prokleju, nežli bych ji dal školometovi!"
„Vzpamatujte se — jste za divadlo, za smích!" mírnil ho Jaroš — a lil olej do ohně, „Vedu si počestně —" ,,Láry fáry, mne nenapomínej! Komu chceš namluvit o své počestnosti, ochrance ctnosti a mravnosti nezkušených děvčat? Peníze i nevinnost panenská tě lákají —!"
Přemáhal se Jaroš. „Mám úmysly nej- lepší —" „Těmi je cesta do pekel dlážděná! Pěkný vychovatel, vzor mládeže! Strašně stydlavý mládenec —!" Řízně si odlehčoval Adam, nevážil prudkých slov, mával rukama. „Přetrhnu frej! Ký das — dám štus!"
Evě dech se úžil, bolest hrdlo svírala; krajkový šátek tisklo poplašené dívčí k očím. Bylo jí, jako by zlá ruka rvala její květy nei- krásnější... Slova pohany vnímala již jen jako nesrozumitelný zvuk větru. Když se otec opět rozehnal, s výkřikem se dala na útěk. Ubíhala, co síly stačily, po měkké trávě, kolem olšin k městu, necítila, jak jí větve v tváře šlehají .. Servus strhl ještě v čas Adama, že se na bakaláře nevrhl. Šeptal mu, že se dá jinak srovnati, z kvaltu byly by soudy, zaneprázdnění. Řeziník ještě pokřičel, pohrozil a vracel se za hromování k „Ptáku".
Jaroš s rozbolestněnou duší ubíral se za Evičkou V té době bloudila Jitka v lesích s Trčkou, víc a více se vzdalovali od místa slavnosti. Shodila paní se sebe všední starosti, strach, nedbala nebezpečí. Těšila ji sladká slova, li- chotky rytířovy. Laškovali, smáli se, když jí květy do vlasů zaplétal, v pasu objímal a k sobě vinul. Záhadný úsměv paní a oheň jejích rozšířených zornic více sliboval vášnivému Vilémovi.
Nepozorovali ani, kam zašli, až se ocítili na pasece, a divný obraz objevil se jejich očím. Pod vysokou borovicí stál vůz s potrhanou, špinavou plachtou a u něho se pásla vyhublá, schátralá kobylka. U vyhaslého ohniště povalovalo se v trávě několik mužů a žen, klubko dětí stuchalo se kolem vozu.
Zarazila se Jitka, Vilím zaklel. „Holota tu- lácká — cikání —" A muži v trávě se zdvihali, spatřivše mezi stromy nastrojený párek. Žena bosá, do hnědá opálená, s polonahými dětmi přiběhla, žebrala: „Urozené panstvo, smilujte se nad rybni- káři, almužničku boží dejte dětem hladovým —!"
Nevrle jí hodil Trčka několik penízků do trávy a děti s křikem se na dar vrhly. Jitka se otřásla, táhla Trčku odtud. Zdálo se jí, že poznala mezi otrhanci Jana z Pekelce i holčinu, s kterou tančil o jarmarce u Bastlů ... Rytíř zle láteřil na žebráckou čeládku, ale vracel se ochotně.
„Musíme se vrátit, nežli se schýlí noc!" pobízela ho Jitka, zavěsivši sc mu v rámě, „Nač spěch? Muž vás nepohřeší — a já dovedu sám paní do města."
„Oh, ani po Adamovi nevzdechnu! Je spilý asi a neví o světě — ale doma je mne třeba, živnůstka by hynula —" „Nahradím všecko za pěkné chvíle, které mi má paní dopřává —" Vraceli se, průsekem lesním došli k pražské silnici. Stíny se dloužily, plížily se z houštin, temno rostlo. V zatáčkách a oklikách silníce hrčelv vozy. Lákal Trčka paní, aby šli lesem až k městu. Postavila si hlavičku, vyběhla do luk a smála se jeho rozpakům, zklamání... Chtěla domů po louce ...
„Bojím se strašidel; hastrman vystupuje u Píst večer z tůně. To ví přece každé dítě!"
„Ale já nejsem dítě!" A šel za ní stezkou ke „Ptáku", na sebe se mrzel, jak málo dovedl kořistit ze sladkých chvil.
„V tůni sídlí mužík jako brčál zelený," žvatlala s líčeným strachem, nazdvihujíc suknice v porosené trávě. „Sténá, až se daleko rozléhá: Ej—uf—uf—! A zase ve vodě se šplouchá jako kočka, někdy skrček i na kotlavou vrbu usedá a zelené jeho oči jen se lepí na lidi.. ," Smál se rytíř pohádce a sotva stačil Jitce, jež jako laň před ním ubíhala, struhy přeskakovala. Mlhy tkaly jemné závoje na lukách; hlubokým tichem sešeřeného kraje zněl tlukot křepelky, nad tůní u Labe zakvílela čejka. Olše v temnu krabatily se jako černé krajky.
V největším chvatu se Jitka zastavila, těžce oddychujíc. Rudá záplava uhodila jí v oči, „Jdeme pozdě," zvolala, ukazujíc Trčkovi ozářený pruh v dálce. „Střelci vedou nového krále již do města —" „A my dojdeme volně také!" Chopil ji za ruku, aby mu opět neuběhla.
S rozžatými pochodněmi vracely se zástupy do města z „Ptáku". Vřískavé tóny hudby a výskot rozjařených výletníků větřík donášel až k sluchu opozdilé dvojice. Jako fantastický rej skřítků mihaly se v dálce postavy, proplétaly se v ozářeném okruhu. Zableskly rakety vysoko pod tmavými křídly noci. Vzdaloval se hluk, pohasly ohně a kraj opět ztichl, ien větřík šeptal tajemně v listoví...
Čistá tmavá obloha se rozklenula, bledý měsíc vrhal tajemné, kouzelné světlo, z hlubin tryskaly hvězdy.
Eva tichá, odevzdaná šla s Trčkou mlčící nocí k městu. Velebná noc jako věčnost táhla jim nad hlavami, vše kolem bylo neohraniče- né, v mlžinách, Labe dřímalo v lesku třpytných hvězd. Vlny zableskly se stříbrem, svitly zlatem a kraje řeky temněly se jako propast. Rozechvěna ssála paní proudy chladivého vzduchu večerního, kladla hlavu rytíři na rameno. Tiskl ji k sobě, cítil její žhoucí ňadra, hořel rozkoší.
Přecházeli právě pod pahorkem, na němž se tyčila šibenice. Jitka oči přivírajíc nutila k pospěchu. „Smrt na mě sáhla!" otřásla se, když Milenci se zalekli, vyskočili — (Str. 164.) přešli příšerné místo. Trčka ji zahalil ve svůj plášť, dodával jí srdnatosti.
„Mrtví neublíží a živých se nebojím! Nespěchejte, moje paní — již se rýsují před námi hradby města, hřebeny střech."
Poslechla, volně si oddychla na bělidlech u mostu.
V křoví pod „Spravedlností" vzpřímila se vysoká černá postava. Zahrozila za dvojicí, jež tak rychle přešla. Jan z Pekelce číhal na Jitku a ušla mu .., „Setkáme se jindy, Puti- farko!" zahučel a schoval ručnici panditku za halenu. Ztratil se ve tmě.
Ve stínu střemchových keřů na Zálabí sevřel Trčka Jitku v náruč, líbal rty, ruce, ňadra. Paní zmatena ovíjela měkké paže kolem jeho šíje, vzdávala se mu s pláčem, zdráha- vém půvabu „Nač natahovat moldánky? Nesnesu pláče ženského! Krásná a zdravá paní má vyzpívat vesele svou píseň života —," tišil ji, nabývaje sám opět klidu. „K čemu slzy?"
Rozdmýchala plamen a ve smyslné rozkoši sevřela ji bázeň najednou před něčím tajemným, neočekávaným ... V rozpacích zavíjela vlasy, které povolily a jako hadi ovíjely její ramena. „Vydávám se v nebezpečí.,, Kdo se mne ujme, přijde-li bouře?"
„Já!" pověděl hrdě. „Všecko ztratí, kdo se leká. Těžší věci lze vykonat — víte přece, že vás mám rád." Hlavou projela mu myšlenka. „O jarmarce překazila nám povětrná chasa kolaci — vystrojíme králku bujnou o lově na mé tvrzi. Má paní sladká, přijedete také?"
Upejpala se. „Kam já, mezi panstvo?"
„Bojíte se svého muže —?"
„Ach, což ten zbabělec! Ale urozený pán je ženat a jeho paní mohla by —" Rozesmál se strojeně. „Žijeme u nás jinak nežli počestní měšťáci! Líbiti se vám bude u nás. Také paní Granovská ze Všechlap i Chvalovská z Kovanic a jiné z okolního frau- cimoru dají se nalézti. Neodmítejte — povoz pošlu. — Ano?"
Povolila lákavému pozvání. Kdož ví, jaké je tajemství osudu, jaký velký svátek na ni čeká .., První zásvit jitra rděl se nad střechami, kohouti kokrhali, když tiše vklouzla Jitka do domu. Trčka nocoval u Bastlů. Matka Háza čekala celou noc na dceru. Třásla se úzkostí a povídala, jak se vrátil Adam o mozku zbah- nělém, jak vedl bandurskou ... „Probůh, dítě, odsaď, zle jedeš!" spínala babka kostnaté ruce.
„Přinesl můj mantlíček?" byla jediná starost Jitky.
„Přinesl jej švec Vecko, který také zbouře- ného Adama dovedl," vzdýchala stařena.
S lehkým srdcem stoupala paní do své arkýřové světničky, aby se prospala.
Adam chodil po ránu stavením s hlavou bolavou, s naježenými kníry. Myslí se mu honily myšlenky na rány, které se hrnuly. „Mám dceru zhýralou —," bručel si, „ale žena musí býti lepší, jako svíce svítit dobrým příkladem. Káláni — frej — toulky — všecko musí přestat —!" A klopýtal po schodech do ložní komory své ženy aby Jitku vypuléroval.
Ve dveřích pozdravení procedil — a v tom paní rozhrnula koltru nad ložem, svitla její sněžná ramena. Adam pozbyl smělosti, když mu Jitka líbezně, medovými slovy povídala nové lži o tom, kde se v noci zdržela. „Může nám prospěti urozený pán — musíme si ho vážiti," dodávala na konec.
„Ať jdou rytíři i se svými kejkly na kolo!" ulevil :si neotesaně Adam. Rozpovídal se o Evičce, dceři nezdárné, napomínal ženu. „Hanba i zkáza nad námi visí, na hůl žebráckou by nás přivedla tvá lehkomyslnost," Ale Jitka se nelekala; vyčetla mu, jak si vedl nerozvážně o slavnosti, jak se zapomněl. Adam již ani nedutal pří švarné kapitole, sklopil hlavu nosem dolů a rozlítostněn odcházel. Paní dusila smích pod peřinou.
Dole čekal Trčka na Kuchtu, vyzvídal na Salomině, jaké je povětří. Šenkéřka jen se potutelně usmívala, krčila ramínka a chválila do nebe paní Jitku. Přišel Adam, červený jako krocan, kabonil se a s mrazivým chladem přivítal rytíře. Ale po chvíli byl jíž vyměněn; jihl, hněv se rozplynul jako bublina a tváře se mu rděly. To seděli s Trčkou iu stolu a něco šuškali, korbelíky prázdnili.
„Buď bez starostí, pane Kuchto! V srozumění přátelském dobře vyřídím; hned pojedu do Prahy a promluvím s podkomořím." Trčka udeřil do stolu. „Ať mě trefí šlak, nebudeš-lí ty předním v řadě nebo císařským rychtářem! V celém městě není tobě rovného —" „Kotrč do rady nesmí přijít — za to prosím —," zdvihal prst Adam a zářil radostí.
„Pro religion na paty mu šlápneme — zcela se mi důvěřuj!" Po širokých plecích mu Trčka potleskal.
Ruce si tiskli při rozchodu. V bujné náladě vpadl potom Adam do komory k Jitce, jež si dosud na loži hověla, a prudce ji stiskl ruce.
„Jsi můj anděl!" blábolil v opojení. „Za své štěstí tobě vděčím —" „Nu, že to přece uznáš!" zasmála se ztrnule a zvrátila hlavu v podušky. Z očí jí šlehaly plameny pohrdání.
Duha míru zklenula se znovu nad krbem Kuchtovým.
XV.
Na zálety.
„Nepovedlo se dnes, podaří se zítra —," těšil pernikář Martin Adama Kuchtu. „Pikart má tvrdou hlavu!"
Seděli spolu v podvečer stranou u stolu v šenku a hovořili tlumeně. Vracel se právě Martin ze dvora Kotrčova, kam ho byl vyslal Adam na zvědy. Ušla řada dní od střelecké slavnosti a Adam si nedůvěřoval, strach se mu věšel na duši. Záhadné mlčení Kotrčovo nedalo mu pokoje; něco viselo ve vzduchu a mohlo by pocuchati jeho předivo, zmařiti jeho vysoké cíle. Chtěl míti jistotu, chtěl zvěděti, co se proti němu chystá — a povídavý per- nikář zvěděl málo.
„Pěkných věcí dočeká se člověk na dětech!" kýval hlavou ustaraný Kuchta.
„Kamenem úrazu bude pro ně paní Jitka. Mrzí je stále, že jsi ji posadil do teplého hnízdečka!" mluvil písklavým hlasem drobný, šedivý Martin a pokašlával, jako by chtěl se- tříti hroty tvrdých slov. „Kdybys rozešel se s paní, bude Kotrč hned zpívati jinou!"
„Ty žertuješ? Do nejdelší smrti neučiním nic takového, měl jsem na jednom dosti!" bránil se Adam.
„Starý mudrák obrátil i Evičku na svou víru. Hovořil jsem s ní, pěkně jsem hovořil a jen se bolestně usmála. Že prý ti nezazlívá, ale od bakaláře neupustí přijď nač přijď. A starý, zprvu zarytý, mlčelivý, jen očima blýskal zpod obočí, a pak kázal: Lidé neumějí žiti a kazí radost jiným ze života. Všecko dát a nikomu nezávidět — a toho nedbají, protože mají tvrdá srdce, měkké mozky! Nejmenoval tebe, ale tobě platilo. Takový hlídač ženské ctnosti — podporuje komedii, která může míti křiklavé následky." Rozchechtal se Martin svému vtipu.
„Neposlechne-li děvče, vydědím, prokle- ju —," soptil Adam.
„Nač se ukvapovat? Pomůžeme školskému mládenci, aby svázal raneček, a panenka zmoudří. Ještě ráda se vrátí domů ze dvora!"
„Kantoři po šencích roznášejí, uštipují, jaký jsem Herodes — zvláště rektor Klatovský proti mně bouří."
„O čest tě neoberou a sami odnesou, až jim dokážeš, že tě loupí na cti. A my ti zatlačíme! Bude jinak, bude brzy lépe, až vypudíme několik slabých, lakotných sobců z rathúzu. Pak ty budeš míti v rukou hladové scholáry!" lichotil Martin.
„Nevykřikuj předem, dokud jsme nevyhráli!" tišil ho Adam a své potěšení z jeho slov přikrýval povzdechem: „Co plátno vše, když jsem děti ztratil!"
„Zůstal ti přece Adam, čacký synek!"
„Také větří — má jako ostatní děti nepokojnou krev po matce."
„Ať užije, přej mu, bude z něho potom tím řádnější měšťan. Víš přece, že jsme nebývali lepší, a jsme teď rozšafní, moudří — žádné hluché klasy —" Hospoda se plnila, bylo po důvěrném hovoru. Do slavomamu Adamova mísil se hořký pelyněk. Kotrč nehrozí, peněz nevymáhá pro Bohuše, ani nerozhlašuje, že první žena dosud na živu ... Jako v kleštích ho drží... „Aby tak vše selhalo a já ostrouhal, hanbou zaplatil!" Zhubl, sestaral za poslední čas; strach Zc-kousl se mu do srdce, strašidla vyvstávala z podzemních hrobů. Žena Eva nešla mu z mysli.., „Rytíř splní^slovo — budeš pánem v obci," přehlušoval hlasy srdce, „udusíš pla- meny hněvu, zbude jenom čmoud . . . Jitka si tebe bude vážit — a ostatní ať puknou zlostí. Odvážně v před, nebuď bláhový ..."
V hospodě Kuchtově bylo živo, na ulici v soumračí táhly se podloubím tajemné stíny. Vzdychající milenci a růžové dívčičky tiskli se k sobě v snivé náladě spícího města. Na podloubí u domu Kuchtova besedoval mladý Adam s černou Mankou. Seděli na kamenném sedátku a děvečka kypící zdravím, mlsala cukroví, jež jí Adámek přinesl. Stuchali se ve tmě, dováděli a na škádlení smělého mláde- nečka odpovídala Manka zvonivým smíchem.
Seděla mu právě na klíně, když jako duch vyšla z chodby s kahánkem stará Háza, babka vyčouhlá, plná vrásek. Posvítila si na ně — špičatá brada se jí klepala; zakalené zraky ožily . .. Manka v krátké sukni, v kabátku, ledabyle zapiatém, v náruči mladého Kuchty — a nic se před ní neostýchala ,. . Červené rty měla pootevřeny, zuby jako ze řípy se jí leskly ... ňadra se jí zdvihala ...
„Jitka tu není —?" vypravila po chvilce stařena ze sebe třaslavým hlasem.
„Není —!" osopil se Adam a sevřel Manku, aby mu neuklouzla.
„Práce čeká a ty se stucháš!" vyčítala stařena dychavičně děvečce, kahan se jí třásl v ruce.
„Ať!" odsekla Manka. Založila ruce za hlavu, bzučela si popěvek.
„Povím na tě paní! Styď se!" Uplivla si Háza a odcházela do stavení.
Královský rychtář. ¡¡j Adam vyskočil a křikl za ní: „Povězte, babo! Já se vykousat nedám!" A přirazil za ní vztekle dvéře, až kus omítky spadlo Jitka byla v té době ve svém arkýřovém pokojíčku, chystala si oděv na zítřejší dalekou cestu na Velíš. Adam zakoupil jí vše, co si přála, a srdce se jí smálo, když rozložila před sebou všecku nádheru Měla nyní paní zlaté časy. Adam jí činil pomyšlení za to, že dovedla vábiti hosty do šenku. Paní, plná života, jen kypěla, pyšně chodila se svazkem klíčů po boku. Stačilo, když se načesaná objevila mezi hosty, rozdala trochu úsměvů, když podepřela boky a blýskla buclatýma rukama, nad lokty vykasanýma ... Živo bylo stále v hospodě. Ve dne přicházeli venkované, večer sousedé, mistři —- samá schůze cechovní, a na konec se obírali v kartách. Za noci prováděla u Kuchtů rozpustilé kousky zlatá mládež městská, bouřila, až do svítání zhusta setrvala. Tolik síly a kouzla měla paní Jitka pro mužský svět...
Adam neměl ovšem klidu. Rozervané nitro svoje zakrýval však líbezností, jen aby žena nepohlédla hloub tam, kde se v hlubinách skrývala bouře. A paní o to nedbala; hřešila s lehkým srdcem, bezohledně ničila štěstí domácnosti, kde měla býti strážkyní.
Ach, co byla drobná dobrodružství proti víru, který ji nyní schvátil! Urozený pán z Ve- líše byl jiný nežli všichni dosavadní milovníci — v závratnou výši spěla krásná žena. Ukryté touhy zahořely plamenem, procifovala roz- koš opojné panské lásky .., Adama úřadem Trčka uspokojí a obět za muže přinese ochotná žena tak ráda! Co jí do sporů, které má Kuchta s dětmi svými, co do malicherných řečí, pomluv v městě! Před ní otvíral se nový, vábný svět... Mezi panstvo bude uvedena, zvítězí svou krásou, nádherou, musí zvítěziti — a nový, pohádkový život pro ni započne.
Snila i dnes nad svou nádhernou strůjí v pokojíku, tváře planuly jí rozkoší. Jízdní posel přinesl včera od rytíře líbezné psaníčko. Ze zaňadří je vyňala, zas a zase četla: „Službu svou vzkazuji, krásná paní, a za úsvitu po- zítřku povoz pro vás pošlu, abyste ozdobila svou přítomností slavnost na mém hradě Velí ši —" Jak něžně psáno! Líbala lístek v radostném vzrušení. Již zítra nastává den, na který se dlouho těšila i připravovala ... Rozžehla svíce, usedla k zrcadlu, aby si účes upravila.
Byla právě v nejpilnější práci, když se zticha otevřely dveře a vešel Adam.
„Nepůjdeš dnes mezi nás, kočičko?" začal co nejlíbezněji.
„Neříkej mi kočičko!" řekla chladně paní. „Kolikrát jsem ti už povídala, jak koček nenávidím!"
„Stále zapomínám —!", omlouval se Adam nejapně, „A ty se strojíš, jako bys chtěla někam odejít? — Kam se chystáš?"
„Dnes do postele, ale zítra časně ráno jedu na Velíš k panské hostině. Sám Trčka pro mě pošle povoz, — Pojedu s paní z Granova a s Chvalovskou," povídala ledabyle, Adam valil oči, ve vlasech se probíral, ,,Ty mi odjedeš — a mezi takové panstvo?"
„Říkala jsem ti přece o tom dávno! Zdá se, že ztrácíš pamět? Je to pro nás veliká čest, měl bys jinak se tvářit a ne jako hromádka neštěstí!" Při tom hleděla svého, vlasy zaplétala.
„Měl — měl, ale když my se takovému panstvu rovnat nemůžeme!" začal široce. „Přeji ti zábavu, každá dcera Evina se ráda strojí — jenom pokud řemen stačí. Tvoje nádhera stála však hříšné peníze."
„Vyčítáš mi několik kop, ke kterým já ti pomohla? Kdyby nebylo mne, byla by hostě- nice prázdná!"
„Svatá pravda -— nic nevyčítám, bůh uchovej a zastři! Tak se mí jen zdá, že peníze přitékají a zase řešetem u nás mizejí," A krčil se jako úkropeček, „Všecko se ti vrátí, až ti rytíř pomůže k úřadu! Jeho přízeň má větší cenu nežli si myslíš!"
Svitlo Adamovi v očích, „Přimluv se, děťátko, aby nezapomněl! Snad byl také v Praze — a ví, co a jak —" Hladil ji po zádech, smál se na ni do zrcadla.
„Proto tam jedu!" usmiřovala se paní. „Byla bych sama ráda již něčím více, nežli ženou řezníkovou," „Také se dočekáš, dá-li nám nebe zdraví!" Viděl, jak se ztrácí vedle svojí nádherné ženy. „Vím, že jsi věrná, dobrá manželka —" Rady jí udílel a ve své ochotě i měšec vysoukal, peníze dal Jitce na cestu ,..
„Protivný dědek!" ulevila si paní po jeho odchodu. Šla brzy na lože a sny její letěly přes pláně, lesy k Velíši... Nepokojnou noc ^ měla dnes.
Sotva se ráno otevřely brány a na východě prosvítalo, zastavil před Kuchtovou hospodou krytý vůz komorní s truhlicí vzadu. Koně bujní odfrkovali, ržáli, jiskry jim pod kopyty sršely. Zavalitý kočí je měl co držeti. Pacholek ve zbroji, který seděl na koni podsedním, seskočil a šel oznámit do šenku, že přijeli pro paní Kuchtovou. Se zářící tváří vracel se po chvíli a podával kočímu hubatku s pivem. A co se oba posilovali, vyšla z domu paní Jitka, provázena ospalým Adamem, za ní nesla Manka škatuli. Na Jitce jen všecko hrálo. Pod hedvábným kloboukem brunšvickým vlnily se černé, načechrané kadeře, šaty z černého hedvábí daly vyniknouti plným tvarům těla, v týlu a pěně krajek vlnilo se bujné poprsí. Přes ramena měla mantlík blankytné barvy. Smála se a zrádný ruměnec na tvářích roztomile jí slušel. Sladká jako hřích ..
„Kdy se vrátíš, ze srdce milá?" ptal se jí Adam.
„Sama nevím, staroušku!" odpovídala rozmarně. „Dnes nebo zítra jistě —!" Ukládala do vozu škatuli se šaty, pro hostinu připravenými.
„A jak dlouho pojedete?" zvídal Adam na kočím, „Koně jako vítr, po poledni jsme na Velíši," zahlaholil vozka; oči nespouštěl s krásné paní. Halil Adam ženu v kožešiny, Manka šátky snášela — sloužili jí jako královně, „Nezapomeň, kočičko, na účel své cesty!" chýlil se Adam k ní do vozu a šeptal jí znova, co jíž uměla zpaměti, pozdravení vzkazoval rytířovi.
Při „kočičce" se paní zakabonila, ale při „pozdravení" se rozesmála hloupému Adamovi. Dala mu letem manželský polibek, ale jen opatrně, aby si šněrování nepomačkala. Zastřela záclonku a jen už pryč ...
„Tak jeďte s pánembohem —!" zaslechla hlas mužův a koně jako čerti dali se v let k Bobnické bráně. Nic nedbala Jitka otřesů vozu, jenž skákal po hrbolatém dláždění, bylo jí blaženě. Jela v rytířském voze, přede všemi z města ji Trčka vyznamenal... Škoda, že ještě lidé spali! Ale ponocní, pekaři a hokyně, kteří na podloubí okukovali, jistě roznesou záhy, v jaké slávě odjížděla.
Silněji se ozval klapot kol, hrčení vozu po zdvihacím mostě za branou a pak jen drobné zvuky koňských kopyt sypaly se tichem. Povoz letěl bílou silnicí poštovskou k Budimě- řicům. Pavučiny ranních mlh opřádaly rovinu smutkem. Paní pohroužena v růžové sny nevšímala si okolí. Teprve za Šlotavou, když zabočili koně na polní cestu, prachem krytou, a v běhu ulevili, odhrnula záclonu.
Slunce proráželo mlhy v dolině, zasněnými lesy lemované. V dálce zdvihaly se lehké vlny pahorků jako zhuštěná, k zemí spadlá oblaka. Tam někde je hrad Velíš .., Oživoval v jasu slunečním, pod jemnými polibky paprsků ztracený kraj, zapestřil se barvami podzimu. Chocholaté buky svítily v průhledném vzduchu hnědí, kupolovité habry do žlutá se barvily, doubky nabíhaly žlutí, osyky rumělkou. Žluté plaménky bříz vyskakovaly z temné zeleni jehličí, jako by bílé panny česaly své zlatoplavé kštice. Nad tůní u cesty po brunátných latách rákosí poletovaly sýkorky. V lehkých zamodralých parách třepetalo se káně nad lesy, havrani obletovaly kol suchých pahýlů mocného dubu. Na mlče- livých rybnících se zrcadlovou hladinou veslovaly divoké kachny.
Jako by z vězení v nový svět vcházela, dívala se Jitka na mihotavé obrazy, tak jí bylo volně u srdce, veselo, do zpěvu.
Minuli Křinec s tvrzí na vrchu, rozptýlené chalupy, políčky obložené, a před nimi se otevřelo nové moře lesů.
Dobře se Jitka cestou bavila, nové a nové obrazy ji upoutávaly v odumírající přírodě. Neznala venkova, zřídka vyšla ze zdí městských a dnes poddávala se novým, nezvyklým dojmům, vzpomínala minulosti...
O svém dětství věděla jen mlhavě, jak přišla z Plzně s matkou do Prahy. V postranní hospůdce, kde se scházeli všelijací podezřelí lidé, strávila leta mládí. Nerada a mrzutě odpovídala matka Háza na její zvědavé otázky o tatínkovi, že nestojí její otec ani za to, aby se na něho ptala. „Ztratil se ve světě, nevím o něm, snad se utopil v konopí —," odbývala dcerku. A Jitka si tím hlavy nelámala, že nemá tatínka. Nahradila jí ho máti svrchovaně; jako v bavlnce ji chovala, hýčkala pro své potěšení.
Malou hospůdku na Zderaze u vody, mezi dílnami koželuhů a jirchářů, dovedla paní Há- za mistrně říditi. Jako doma byli v pivnici „U modré punčochy", jak šenku říkali, kramáři, šmejdíři, handlíři i plavci z Podskalí, penězi vesele plýtvali. I na ženštiny nalíčené se pamatovala Jitka — v noci hýřily s podivnými hosty, ve dne v podkroví přespávaly. Tenkráte se už rozbleskovalo v hlavě mladého děvčete ... Přestala pobíhati s kluky po hradbách, brouzdat se vodou, nechodila již „vztekat se" na klády u kovárny na plac Božího těla. Otáčela se čiperně v šenku matčině a obdařena kouzlem, lačná lásky i rozkoše, rozplameňovala v mužích vášně a touhy. Těšilo ji, jak lehce je zapřádala v pavučiny svých úsměvů, až jim srdce zahořela plamenem a otvírali je před ní dokořán. Opičí láska matky jásala nad triumfy svůdné dcerky „cikánky" a na duši Jitčině ukládal se prach. Otráveno bylo její mládí.
Učinili novoměstští konšelé posléze konec neřádům v šenku „U modré punčochy", — Rychtář se škaryanty vpadli kdysi v noci do svodnického domku a přetrhli volnou lásku. Běžným ženkám řezali vrkoče a za velikého hluku, pískání odvedli láryně do šatlavy. Háza a její dcera utekly časně z rána druhého dne do Nymburka, aby neodpykaly hůře. Nic nezachránily, ale ušly pranéři a Jitce nevyzvo- nily na měděnici pro ztracené panenství.
U Havlíčků nebylo lépe, Jitka přišla do venkovského šenku s bohatými zkušenostmi. Nebránila se svým náruživostem, pro zdravý počestný život neměla smyslu. Vypočítavý sňatek s Adamem ubil v ní poslední jiskru; lež, podvod a klam ji ovládaly, sloužila smyslné rozkoši své bytostí. Ani si viny neuvědomila, ctné ženy byly jí k smíchu, byla nenasytná, neukojená v bláznivých letech svého rozkvětu.
A ted i v rytířském voze jela jako urozená paní, bohatě vyšňořena provinilá žena —, Před ní se otvíral tajemný nový svět, plný nádhery, blaha, lásky,., Představovala si nádherné ženy v přepychu, nastrojené šviháky se žárem v zracích, komnaty, plné bohatství ... A růžové sny se rozvíjely, jak letěl povoz blíž a blíže k cíli, směsice slastných myšlenek vířilo jí v hlavě.
Ve vrších za Kopidlnem kmitaly se nízké borky, tabulky polí, otrhané vsi. Vozka pobízel stále koně do klusu, zbrojenec na pod- sedním koní natřásal tělo jako z rosolu. Paní viděla jen jeho mocná ramena, silné paže.
Potkávali selské vozy, jež táhly ospalé kobylky s visutými břichy a dlouhými ohony. Vedle vozů kráčeli těžkopádně sedření muži v režném šatě, ženy předčasně sestaralé, plochých prsou, ošlehaných tváří. Poddaní, ro- botní lidé na panství Trčkově ... Jako by se vznášel mrak smutku nad nimi, cosi poníženého, utlačeného bylo v těch nevzhledných postavách a bídných cárech ... Jitka odvrátila tvář, aby neviděla vyčítavých pohledů, nakřivených páteří — protivila se jí bída.
Projeli pšoveskými lesy a na kraji mýtiny, odkud se otvíral daleko rozhled, najednou kočí zastavil.
Dříve nežli se Jitka vzpamatovala, proč právě tady povoz zarazil, přistoupil zbroje- nec k okénku a uctivě paní vysvětloval: „Z poručení urozeného pána máme tu vyčkati. Pan rytíř s hosty na blízku loví a chce vzácnou paní tady přivítati." Také dvířka otevřel a klonil se, jak byl z hradu uvykl. Paní pokynem děkovala.
Bylo jí divné, ale hned si vysvětlila, že ji chce asi Trčka sám uvésti do hradu. Vyskočila z vozu, upravovala šat a rovnala údy. Z dlouhé chvíle dala se v hovor se svými průvodci. Zvěděla, že na blízku je lesní zámeček, kde panstvo o honech prodlévá. A znova se v duchu divila, proč jí nedal rytíř tam zavěsti — k čemu má čekati na odlehlém místě? Z dálky zahoukaly rány. Ozbrojený čeledín Vaněk vykládal: „Brzy jsme dojeli, ale bude tu urozený I^án co nevidět." Ukazovali jí hrad, jenž se temně pnul na obzoru nad krajinou, jmenovali vsi, roztroušené mezi lesy: Dolany, Chy- žice, Nadslav.
„Kdo zůstává v téhle osamělé chalupě?" obrátila Jitka pozornost k blízkému stavení, které s malým sadem a políčkem tak divně se vyjímalo mezi lesy.
„To je poslední zbytek vsi, která se tu před lety rozkládala," vysvětloval Vaněk, „Aby sedláci neškodili v lesích, vykázali jim páni nové místo. Chalupy zbořili a pole, sady osázeli lesem. Jenom jakýsi dudák svobodník, nasáklý pikartstvím, postavil si hlavu a panstvu neustoupil —, Zůstává tady podnes —" Povídání o tvrdohlavci selském nic paní nebavilo, Hleděla na malovaný kotčí vůz se stříškou na sloupcích a řezaným kohoutem na vrcholu, pozorovala bujné spřežení — a byla již netrpělivou.
„Projdu se krajem lesa," pověděla posléze. „Zavolejte mě, až pán přijde —" Namítal cosi Vaněk, ale Jitka neposlouchala, zaměřila mezi stromy u cesty, ztratila se zrakům průvodců. Chodila mezi dubovým podrostem, suché listí jí šustilo pod nohama. V zamyšlení šla dále, kde rozložité sosny dýchaly vůni jehličí a les voněl pryskyřicí. Skvrny tančily po sametových kobercích mechových, v hlubokých stínech dýchal příjemně lesní chlad. V dálce ozval se táhlý hlahol lesních rohů. Jitce srdce poskočilo, vracela se pod baldachýny snětí k místu, kde stál povoz. Těšila se, že dobrodružství záhy počne ... spěchala ... Zašla přece jen trochu daleko. Ať čeká ted rytíř — vytrestá ho!
Najednou v houští zapraskalo křoví, šlehly větve a mezi černými sosnami vynořila se vysoká postava otrhaného ¡muže v režné haleně s kuklicí, ve vysokých bolavých škorních. — Vcestu se jí otrhánek postavil.
„Jan —!" vykřikla paní a nohy jí zdřevěněly. Chvěla se, srdce zmateně jí bílo, myšlenky kolotaly,..
„Ano já, krásná paní!" zasyčel a ostré jeho rysy stáhly se v protivný úšklebek, divoký záblesk kmital se mu v očích. „Čekal jsem dlouho, nelitoval cesty .,. Sem si vozí rytíř hrdličky, nevěstky k pustému hodokvasu ,.. Věděl jsem, že ty také přijdeš k vyražení nevinnému ..," Pásl se na její úzkosti. „Paní jako na drátkách; kypící vášeň a vřelá krev hledají novou obět.,. třeba to byl vybouřený záletník ... ale je rytíř .,.!" A stále se jí blížil jako dravec, jen na obět skočit.
Cítila již jeho horký dech, tušila cosi hrozného. Bezradně couvla. „Co chceš na mně? Šel jsi sám za svým štěstím —" „Za štěstím!" zasmál se řezavě. „Zničený chlap ze mne tvou vinou! Zoufalství a vztek mí zůstaly — Uvázla jsi dnes ve vlastních osidlech, zbavím svět zmije —!" Tulich se bleskl v jeho ruce, hnal se po Jitce.
Vykřikla ze vší síly — černé mrákoty ji obestřely, klesla do mechu. Jako ve snu zaslechla střelnou ránu a pozbyla vědomí.., Mezí pikarty.
Pobledlou, skleslou paní Jitku odváděl Vaněk z lesa a vyprávěl jí široce: „Hledal jsem vás — není co věřit hlubokým lesům našim, dravá zvěř v nich peleší — ale kde by mě napadlo, že tady také nákeřníci vystupují! Slyším váš výkřik několik kroků před sebou, skočím — a právě v čas! Lotřík se ulekl a ztratil se v houští. Vy jako bez ducha na zemi, nemohl jsem vás opustit a hnáti se za lotrem. Střelil jsem za ním na zdařbůh. — Jen když vám neublížil — mdloby přejdou —. Bolí vás něco?"
Děkovala zmateně, přemáhala se, ale byla slabá, bledá, stála sotva na nohou .,.
„Dovedu vás zatím do chalupy, nežli urozený pán dojede. Odpočinete si, občerstvíte se. Každou chvíli tu musí být — pak bude hon za nákeřníkem. Na první borovici se musí houpat! — Jen se opřete pevně!" Více ji nesl nežli vedl Vaněk k osamělému stavení, S blankytu smálo se chladné slunce, v prořídlém listoví jako černá očka objevila se okénka chalupy, jež byla sehnutá jako stařenka, plná vrásek od střechy doškové až k vyvráceným vratům, A před okny byl nasypán rov, květinami lesními osázený, u něho kámen s kalichem, hrubě tesaným.
„Ať mě motýlice snědí," divil se Vaněk, když se paní u hrobu zastavila, „Ti zde pochovávají své mrtvé jako pohané!"
Pod ořechem v sádku hrálo si několik polonahých dětí. Jak uzřely příchozí, hnaly se úprkem do stavení. Na dvoře se rozštěkal pes. Na zápraží vyšla vyzáblá, sedřená žena, s kruhy pod očima. Plna rozpaků hleděla na paní i jejího průvodce.
„Paní si jde k vám odpočinout, posilnit se — v lese na ni vystoupili," povídal Vaněk překvapené ženě. „Ujmi se jí — pomoz!"
Sepiala ruce žena. „Nikdy se tady něco podobného nepřihodilo!" A hned ochotně podpírala Jitku s druhé strany, soucitně se jí vyptávala. Za paní odpovídal Vaněk, V nízké začadlé jizbě, s povalovým stropem, bylo pološero, vzduch těžký, nasycený výpary. V koutě stůl, vedle postel s několika duchnami a u okna hromotluk stav tkalcovský. Nahrbený stařec s bílým vlasem i vousem, v rozhalené košili, navíjel právě přízi. Když vešli nenadálí hosté, upřel na ně svoje sivé oči.
Kde již viděla Jitka tohoto staříka? Výrazná hlava jeho pevně se jí kdesi vryla do paměti — vzpomínala. A najednou se jí rozbřesklo ... Poznala dudáka, který hrál o střelbě ke ptáku v Nymburce posměšnou písničku — a zachvěla se, zraky klopila. Nešťastný den pro ni,., „Vodu rychle — postel rozesílat!" poroučel Vaněk jako doma.
A co se žena obírala paní, sloužíc jí, seděl stařec klidně nad svou přízí, hleděl bokem na postel, „Něco k jídlu schystej! — Rozuměl jsi?" houkl Vaněk na staříka.
„Rozuměl —! Třeme bídu — ovesný chléb a syrovátka by vám nechutnaly —" „Kde je syrovátka, tam je mléko, máslo!" posmíval se Vaněk. Starcův klid ho jitřil.
„A není —" Vaněk přešel jizbou, ukázal na dudy, visící nad stavem. „Ale jsi veselý, dědečku! Na dudy hraješ bídě do uší?"
„Hraju po všech, aby bylo chleba. Doma provozuje muziku černé strašidlo — hlad." Starcova bílá hlava se rozkývala. „Syna mi odvedli na vojnu a jeho žena je s dětmi na slabého starce odkázána —" Vaněk mu pověděl o přepadení v lese a stařec najednou se otázal: „Odkud jste?"
„Z hradu Velíše," odvětil sebevědomě Vaněk.
„Proto tak smělý chasník! Inu ovšem, tam berou čest, statky, krev — rdousí nás —" „A přece při svém nářku zašíváte groše do k.abátu!
Nedal se stařec másti, zjitřeno bylo jeho hoře. „Strhují krovy nad hlavami, vyhánějí lid v hadrech do lesů, rozkrádají poslední groš vdovin — a pak láteří na lupiče! Nedbají sami, co plodných a radostných životů zkazili, co květů pošlapali. A nikdo nás neslyší, nikdo nepomůže —" Královský rychtář. [3 „Proto se hněváš na pány, že ti odtud sousedy rozehnali?"
,,Zabili mi dítě — mou Bělušku — a syn — kdož ví, zdali se vrátí —" „Dítě ti zabili?" zdvihla Jitka hlavu na loži, „To není možné —J" „Tak zvykli lidé lži, že ani pravdě neuvěří," odpovídal stařec více pro sebe. „Zabili — zabili Bělušku —" „Umřela mně v náruči, pochovali jsme ji před okny," potvrzovala žena tlumeným hlasem Jitce.
„Jsem několik let na hradě, ale o tom jsem neslyšel, že by ti kdo dceru zabil!" hájil pány Vaněk. „Za to o tobě se mluví, že jsi pikart tvrdohlavý, který prosadil svou a zůstal sám z celé vsi se svou chalupou v panských lesích."
„Na sebe páni nežalují, ale já ti povím, že chtěli nás vyhnat z vlastního, a když se úskok nezdařil, vpadli jako smečka chrtů do stavení. Zbili, zkopali mě bez příčiny — v bezvědomí ležel jsem tamhle pod stolem. Dobrá Běluška, dítě kvetoucí, otce se ujmula — plivla pánovi do ryšavé brady — a pak tam na loži ji znásilnili —. Hrozný boj — zlomili útlou lilii tvoji páni z Velíše —" Starci došel dech, bolest zkřivila mu tváře.
V trapné ticho promluvil drsně Vaněk: „A ty bys za to nejraději na ně poslal Žižku?"
„Bylo by svrchovaně třeba, aby vstal z hrobu zastance bídných a hladových Čechů!" mluvil zaníceně stařec. „Chabé, zbabělé pokolení podléhá okrášlené lži, za křivdy se koří, drtivé jho nese bez reptání — rozměklí otroci! A rudý plamen odporu se nevznítí v bezkrevných dětech velkých otců; hyne jazyk, víra i čest —! Ženy naparáděné dávají v pusté smyslnosti panstvu v plen své statky nejdražší, prodávají se ... Bude hůře v Čechách, bouře se valí —" „Hoho, jsi výmluvný, bratříku, že bys čerta obrátil!" smál se Vaněk a hleděl z okna.
Jitka zatím vstala z lože; zdálo se jí, že podivný stařec zná celý její život. — Jako by ji v svědomí udeřil, odestíral její hříchy, duši obnažil a pomstu volal.. Chtěla odejiti, potá- civým krokem šla ke dveřím.
V tom se mihl Trčka na bujném koni před okny, zavlál jeho červený plášť, dlouhé péro za kloboukem. Rozlétly se dvéře a rytíř vešel; starostlivě hledaly jeho zraky paní Jitku v šeré jizbě. Šla mu sama vstříc, ruku mu podávala.
„Odpusťte, že jsem vás nechal tak dlouho čekati! Za vysokou daleko jsme se zatoulali — napravím svou vinu," omlouval se, ruce jí tiskl, „Jste rozechvěna — bledá --? Co se stalo?"
„Umřela bych studem — nešťastný je pro mě dnešní den —," zmatena, s horečným žárem v očích odpovídala paní. „Samé nehody mě potkávají —" Zbrojenec Vaněk s úctou a ponížeností vykládal cosi tiše Trčkovi. S přísnou tváří rytíř naslouchal a očima spaloval staříka u okna, zlostně ho měřil a nadávky, klení čím dále, tím hustěji provázely vypravování Vaňkovo.
„Jsi spolčen s lupiči, pokrytecký pikarte!" zasyčel Trčka v tvář starcovu. „Pytlačíte v mých lesích —" „A páni v našich chalupách," odpověděl stařec, hledě si příze.
„Lotrovina na mém zboží? Lupiči, nákeř- n ci? Mluv, co víš o nich?" křičel rytíř, za r; meno chopil starce.
„Vím tolik, že se i nejlepší pes na řetěze zkazí —" „Tak mluvíš, cháme selský, s rytířem?" rozlítil se Trčka a chopil starce vztekle za bílý vous.
„Vy nejste rytíř — rytíř by takhle nejednal —," zaúpěl stařec, když jím Trčka smýkal po zemi.
S křikem vyběhly děti, žena v koutě za- štkala. Jitka chopila Trčku za ruku, přimlouvala se, aby staříka netýral.
„Do věže patří starý fatkář! Má dávno u mne vroubek. Lidi kmetcí svádí, klisny mi čarami moří ukoptěnec — zbojníky v lesích podporuje!" láteřil zpupný pán. Ale k prosbám Jitčiným přece starce pustil z rukou. „Ven —! Vypořádáme se jindy!" A vystrkal ho ze dveří. Vaněk porozuměl, šel za ním a Trčka s Jitkou byli sami.
„Je nevinen starý nebožák, neubližujte mu!" přimlouvala se paní a chvěla se na celém těle.
„Ach, vy nevíte, jak jsou houževnatí — tvrdé české palice — dobrotou se s nimi nepořídí!" Obracel hovor, na podrobnosti se vyptával, ale mnoho nezvěděl od vzrušené Jitky. Ani Jana neprozradila. Chtěla se vrátit domů; přemluvil ji však, že si dala říci, aby jela do hradu napřed. Nákeřníka dá hned Trč- ka stíhat a k večeru se vrátí se společností za ní na Velíš ,,Do té doby se má krásná paní občerství, vzpamatuje —" lichotil jí a objal její dokonalé, bezvadné tělo. Jako pírko vynesl ji ze stavení, do vozu posadil a udílel rozkazy Vaňkovi.
A Jitka rychle zapomněla na zažité hrůzy — staré ženské pokrytectví se v ní opět probudilo. Loučila se s Trčkou — a neušlo jí, že stařík dudák je na dvoře k sloupu uvázán. Hlavu měl schýlenu, větřík províval mu sporými šedinami.., Kočí pobídl valášky do klusu a paní již myslila jen na svou zábavu. Nové zjevy jí upoutaly, neměla ani času lámati si hlavu tím, co zažila ...
Stáda ovcí pásla se po stráni, krávy se zvonci objevily se v dolinách mezi lesy. Stále byl kraj živější, až s vršku za alejí stromů otevřel se najednou malebný obraz.
Pod rozklenutou oblohou zdvihala se na příkrém návrší stará, černá tvrz Velíš s okrouhlou věží. Vysoké, šedé její zdi pnuly se pyšně nad hromádkou vesnických chalup, stulených u paty tvrze kolem kostelíka. Huňaté lesy tvořily rozložitému hradu nádherné pozadí.
Zraků nestrhla Jitka se sídla Trčkova. Víc a více se blížily, jasněji vystupovaly ponuré hradby, četné věžičky, bašty, i pavlače na krakorcích, hřebenaté střechy a temné, úzké střílny.
„Kam oko dohlédne, všude panství Trčko- vo! Jaký pán, jak mocný vladař!" projelo Jitce hlavou a bylo jí mílo u srdce, že má tak vznešeného milence. A dnes ji uvede mezi vzácnou společnost, v nový svět...
Projeli chudou vsí a pak točitou, prudce stoupající cestou k mostu na řetězích, přes hluboký příkop. Klenutá brána s cimbuřím byla otevřena, nad portálem, štukami obloženým, ve svorníku vtesán byl erb rytířův s fafrnochy.
Zaduněla kola senfty v bráně, hranatý vrátný v obojku a brnění vzdával halapartnou poctu. Jitka ani nedýchala rozechvěním, chvatně se pokřižovala.
XVII.
Ve velkém světě.
V nádvoří u schodů do tvrze povoz zastavil. Průvodci seskočili s koní, Jitka vystoupila z vozu. Bylo tu ticho hrobové, mrtvo, jen sem tam z okna v přízemí vykoukla zvědavě hlava. Rozhlížela se paní kolem. Chlad číšil z mocných omšených zdí, smutek vanul z temných arkád kolem, s několika stromů pršel zlatý déšť. Kde komonstvo, panoši? Kde na- strojené princezny? Úzkost Jitku přepadala v kamenném moři ponurých zdi.
Vaněk přiváděl obstarožní tlustou matronu a horlivě jí cosi tlumeným hlasem vykládal. Babka měla bělostné kmentové zavití pod bradu, šněrovací kajdu s puntem a květovaný fěrtoch. Kolébala se, kývala k výkladům hlavou.
„Paní Veronika, klíčnice a šafářka hradní; bude o paní pečovati," představil ji Vaněk paní Jitce a šel po svém. I kočí zatím odejel do koníce u brány.
Veronika prohlížela po očku paní, líbezně se smála, jen se jí bronzové tváře leskly, zvonila klíči a koralovým pateřem po boku. Chopila škatuli a povídala lísavě Jitce: „Vítajte, ze srdce milá, pokoj je připraven, hned vás tam dovedu. Posílíte se po dlouhé cestě, odpočinete si." Mlela mrštně jazykem a stoupala před Jitkou do schodů. „A jak vám říkají?"
„Jitka —," řekla paní nedbale, zaražena důvěrností služebné ženy.
„Jitka? Pěkné jméno! Juta — Judita — to byla hrdinná židovka, co usekla Holofernovi hlavu? Měla jsem tu už bez počtu křehoti- tinek na starosti, ale Jitka tady dosud nebyla. Zalíbí se vám u nás —" Paní jí neposlouchala. Šly obloukovitou chodbou kolem kuchyně, kde se peklo, smažilo na rožních a pánvích. Veliký kotel visel na řetěze nad ohništěm. A dále spletí chodeb, po schodech výše se braly. Veronice jen se boky házely, sípěla urýšená, ale úst neza- vřela. Jitce bylo úzko v chladných, obšírných zdech. Mrtvolné tváře mužů v okružích jako talíře, i bledé kontrfeje fraucimoru shlížely na ní s obrazů na zdech, děsily ji.
Klíčnice udýchána funěla u vysokých zamčených dveří. „V tomhle křídle obývá paní Beata, choť našeho pána. Je stále uzavřena, pohrdá světem. Dnes se vybrala přece k hostem na lov, po poledni odjela s podkoním. — Hraje krásně na harfu a jako světice vypadá, když vezme do rukou svých nástroj z palissandru, perlami vyložený —" Otevřela na téže chodbě dvéře hodovní síně rytířské. „Tady bude panstvo po lově sto- lovati." Jitka užasla nad leskem a přepychem, jaký se před ní objevil ve velkém, zklenutém sále. Strop byl malovaný a bohatě vykládaný, zdi potaženy koženými čalouny, modře a zlatě tlačenými, po nich visely zbraně, parohy; nad vlašským komínem obraz úchvatně krásný, představoval, jak nymfy a dryády tanči po květnatém palouku, zářila teplem jejich těla, sálala životem. Uprostřed stoly leskly se jídelním náčiním mezi kyticemi vonných květin.
„To je podívaná!" mluvila Veronika s nej- sladším úsměvem a četla překvapení v tváři Jitčině. „Takového něco jste neviděla? A což večer, až panstvo zasedne k stolům v hedvábí a zlatě, až zaplanou lustry!"
Sluha přešel kolem a klíčnice mu dala znamení, aby přinesl do „bílého pokoje" občerstvení ,..
Ještě po úzkých točitých schodech vystoupily, Veronika otevřela vysoké dveře a vešly do pokoje, který zářil jasem, harmonií bílé a zlaté barvy. Byla tu křesla, pokrytá bělostnými poduškami, obrovská nebesa s flámský- mi čalouny, do nichž zlatem vetkány svůdné najády ve hře s delfíny. Atlas, hedvábí na le- noškách, kůže medvědí, vlčí i liščí na podlaze doplňovaly nádheru, vysoká okna osvětlovala obrazy po zdech.
„Jste ve svém hnízdečku," mluvila udýchaná Veronika. „Učiňte si pohodlí!!" A co se Jitka rozhlížela, lila babka vodu do cínového umývadla, odhrnula tafetovou záclonu s třepením. Za ní se objevil útulný arkýř s úchvatným rozhledem k horám, lesům i po hladině rybníků .. .
V Jitce se tajil dech; lichotilo jí, jaký útulek jí rytíř uchystal. Každý její pohyb i pohled Veronika pozorovala, vykládala: „Koberce jsou z Hollandska a modré gobelíny z Turecka za ukrutné peníze! — Na tomto obraze je nějaká pohanská pohádka, Dido a Eneas jí říkají. — Zde Diana na lovu, o jelena se opírá — šatů na sobě právě mnoho nemá. — Tady děvčata jdou z koupele, čekají Ado- nise," žvatlala babka a smála se potutelně, až se objevily trosky jejích černých zubů. Na stůl prostřela a sluha zatím donesl maso, chléb s máslem, ovoce, smetanu i víno. Jitka, opravdu hladova, odložila svrchní šat a dala se s chutí do jídla.
Veronika usedla a vyprávěla dále bez po- bídky: „Nejlepší koutek vyvolil tady urozený pán pro své dovádivé holubičky. Bylo jich tady mnoho a krásných jako kvítí! Která byla chytrá, neodešla žádná s prázdnou. Guta si odnesla perlový čepeček za dvě stě kop, a taliánské zpěvačce posázel urozený pán tenhle stůl samými lážovými tolary jáchymský- mi, stříbrem ji vyvážil! Sama jsem byla svědkem. — I vám se tady zalíbí —" A mžourala očima.
Paní ustála v jídle, změřila hrdě smělou babku a hlavou jí projelo: ,,Tedy sem vodí ku- plířka pro panstvo lehká děvčata? I mě mezi ně vřadili? Proto mě Trčka zval na hrad?" Úzkost i hněv ji uchvátily, ale přemohla se, „Zítra po hostině odjedu —" řekla pyšně a srdce jí mocně buchalo.
Veronika se zasmála. „Každá tak zprvu zpívá, ale pak se jí odtud ani nechce."
„Za koho mě máte?" vztyčila se Jitka. „Jsem vdaná žena, na hostinu mě rytíř pozval."
Zarazila se klíčnice a hned se omlouvala. „Poručili mi uvésti vás do „bílého pokoje" a tak —" „Koho tu měl rytíř přede mnou?" vpadla jí do řeči Jitka s přemáháním.
,,V krátkém čase dvě se vystřídaly. Nejdříve panenka malovaná, Milena jí říkali, s vlasy jako ze zlata předenými, byla ze mlýna na panství. Ale ta si neuměla přízně vážit — ječela, zuřila, rvala se, málem že nepřišla do hladomorny ve věži. Odvezli ji zase mamince — trochu pocuchanou ..." Babka se protivně zachechtala a mluvila dále. „Za to Růža.. to bylo děvče! Starší a rozumnější... Jen kypěla, vřela, hned vybuchla, hned beránek krotký ... a to se pánům líbí. Blázínek, která zamítá ...! Dobře tady žije, spí na polštářích s labutím prachem— a s prázdnou také neodejde. — Přišly se škatulí jako vy a odvážely si koše."
„Můžete jiti —!" poroučela Jitka. „Až se panstvo vrátí, přijďte mi oznámit!" Hlava se jí točila.
Babka ji nedůvěřivě změřila a odešla. Ještě se vrátila. „Budete-li si co přáti, zazvoňte!" A přibouchla dveřmi.
Jitka sklesla v křeslo, trnula nad tím, c|o slyšela. To rub jejího vysněného světa ...? Pro kořist? Podařené historie o děvčatech, penězích, hladomorně vířily jí hlavou,.. Hned by se zdvihla a utekla odtud ... Ale s ní přece takových úmyslů Trčka nemá — a co jí do jeho světáckých kousků! Třeba ustrojit se k hostině. — Dobře měla babka, že jí nalila čistého vína ... vyčiní za to Jitka rytířovi ... Zasmála se hlasitě.
Otevřela krabici a strojila se v šat z brokátu s vlečkou. Točila se před zrcadly, zcela byla zabrána svou strůjí, na jiného nemyslela. Sama s sebou byla spokojena. Na hrdlo zavěsila zlatý řetízek s vlčím drápkem, vykasala v předu rozinovou sukni, plnou prýmů, zapínala nadívaný papouškový živůtek, z něhož zářila bílá ňadra. Připevňovala čelenku s per- lami do vlasů a úsměv jí pohrával kolem jemně skrojených rtů. Jistě bude vynikati mezi dámami svou krásou ...
Do pokoje vpadla udýchaná Veronika. „Už jedou!" vyrazila ze sebe — a pak obdivovala krásu, oděv paní Jitky. Zazněly fanfáry — táhla rychle Jitku k oknu.
Nádvoří se rychle plnilo. Přijížděli páni na koních, dámy v kočárcích, talavaškách, přihrnuli se i psovodi se smečkami chrtů, soko- láři. Rychle přehlédla klíčnice pestrý obraz; ukazovala a vysvětlovala Jitce: „Dcery pana Křineckého, Johanka a Bernardina, obě urostlé, ale krásu jim nedaly sudičky do vínku, na koních sedí jako mužatky ,.. Ten s zelenou čabrakou je Němec Rabenhaupt z Kopidlna; šprýmovný pán a prožene večer opět naše děvečky .. Vysoký, snědý Bohuslav Kři- necký pomáhá právě svojí choti ze senfty; strašně na ni žárlí a paní mu umí nasazovat parohy ... Chotounský z Vlkavy v telecím kabátě, malý pán, ale velikého rozumu ... A hle, teprve teď vjíždí naše paní Beata s frau- cimorem, chová psíka, zvonečky ověšeného!"
Jitka jí věnovala ovšem největší pozornost. Viděla štíhlou, starší dámu v aksamitě, bolestného výrazu v přepadlé tváři, a chápala, proč bujný Trčka hledá vyražení jinde.
Dále ještě vykládala Veronika, až se nádvoří vyprázdnilo. Jitka byla netrpělivá a Veronika ji při odchodu těšila: „Hned přijde urozený pán poklonit se vaší kráse — pošlu ho sem ..."
Ale Trčka nepřicházel. Kolečky v olověném fasování v okně padl soumrak, v údolí z lesů vyběhla noc a Jitka seděla sklesle v bílém pokoji s očima do prázdna upřenýma, bílou rukou, jako křehký stvol z krajek vynikající, podpírala hlavu. Hněvala se ...
Trpké pocity kanuly paní do duše, i slzy zaleskly se v řasách. V dusném tichu bila jí krev v omámené hlavě. „Vběhla jsem do pasti — odvážná byla hra — nechce mne uvésti do své společnosti — za hračku, předmět rozkoše mě zvolil —," honily se jí myšlenky hlavou. A jako by se v ní pojednou probudilo spící svědomí, pocítila tíhu výčitek; jako by se ji tisíce háďat zakouslo v srdce, zdálo se jí, že letí do tmy, do jisté záhuby.,, Viděla blesk tulíchu tam v lesích, slyšela slova zbědovaného starce na rozhraní dvou světů, jež bušila na brány jejího srdce . . . Byla jako v ohni. Z koutů se na ni dívaly upřeně krvavé oči hrůzy; přízrak rostl, bral na se podobu Janovu — až vykřikla hrůzou ,..
„Jsem bláhová!" Přecházela, snažila se ovládnouti sebe.
A smlouvala se se svým svědomím, bránila se černým myšlenkám. „Co mám doma? Jaké radosti s obstárlým, shánivým Adamem? Komu ubližuji, že z nudy hledám vyražení...? Proč ísou muži tak bláhoví a hned vzplanou?" Obelhávala sebe a nehledala východu z mravní bídy, v níž až po krk vězela. V hlavě jí zrál plán Objevila se opět udýchaná Veronika, roz- žehla světlo. „Přijde urozený pán, přijde," sdělovala, „mluvila jsem s ním již, má mnoho starostí! A vy tak smutná? Ani jste se jídla nedotkla —?" Rozpřádala hovor, ale Jitka byla zamlklá, odbyla ji několika nesouvislými slovy.
Po dlouhé době ozvaly se na schodech rychlé kroky, zazvonil kord a Trčka vesele vešel do komnaty, kroutil knír, usmíval se. „Konečně jsem váš!" Rozpřáhl rámě — a paní pobledlá v nádherném šatě stála jako socha. Její oči vrhaly blesky, ňadra se jí zdvihala, klesala. Zvážněl, díval se jí upřeně do očí.
„Ještě jste se nevzpamatovala z leknutí? Či je rozsteskněn můj vonný květ? Nahradím bohatě leknutí, nahradím —" Lehce se přitočil, v pase ji objal.
Odstrčila ho. „Nechci býti v zajetí — domů se vrátím —!"
Neopětoval útoků, ale mluvil s ní jako s rozmazleným děckem. „Lotřík v lese zhatil naše vyražení! Nenašli jsme ho dosud, ale utopí se tak jako tak šelma v konopí." Chválil do nebe ústroj paní Jitky, chtivé jeho pohledy sklouzaly po oblé šíji, po ňadrech krásné ženy. Poloprůsvitné, vzdušné šaty s pavučinou krajek zvyšovaly její vděky. „V závětří prožijeme spolu sladké chvíle — zapomenete na svízele, které jste pro mě přestála."
„Proto jste mě sem zval?" řekla upiatě, vyčítavě. „Mezi hosty mne neuvedete — stydíte se za mě?"
„Do hlučné společnosti, kde kvasí roz- jaření muži, fraucimor náš nejde — dámy jsou ve svých pokojích. A vás tam též dnes nepovedu — jsme tu přece především pro sebe! — Za to zítra si veselí nahradíme — zpěváci přijdou —" . „Jsem rozhodnuta — odjedu domů — hned!" Dupla si rozhněvaně atlasovým střevíčkem. „Prokažte mi laskavost, dejte zapřá- hnouti," „Co vás napadá, má drahá! V noci lesem, kde lotříci přepadají?" Za ruce ji chopil. „Jste opravdu nemocna, vaše ruce jsou žhavé —" „Na tom nezáleží!" vymkla se mu opět. „Je mi tady úzko, velice úzko, kde oběti podléhaly vašim choutkám —" Slzy měla v hlase. „I na mě jste nalíčil, ale nedám se potupit — nechci — ne!" Chvěla se na celém těle strojeným hněvem, trhala šat a zahrnula ho výčitkami; vše pověděla, co zvěděla od klíč- nice .,.
Nechal ji vybouřit, jen čelo nabíral. „Žva- vá babka vás poplašila —? Jste můj vzácný host a paní rozumná, která se dovedla vysmát lidské hlouposti i plačícím, cudným měšikám! Proč neužiti i dnes příležitosti a nevypíti poháru na dno? A vy spěcháte odtud zase do hospody mezi všelijakou chásku, mezí městské zástěrkáře? Hned z rána v průvodu zbrojném vás dám dovésti. Škoda, že se na mě hněvají vaše krásné oči —! Aspoň malý dárek přijmete —?" Krabici s náhrdelníkem zlatým jí podával a dvorně ruku políbil. „Mluvte, čím vás mám potěšit, čím rozveselit?
Královský rychtář. 14 Rychle se tišila, úsměv jí hrál již kol úst, oživěla. Ale obezřetnost jí neopouštěla, zachovávala vládu nad sebou i rozpáleným rytířem. Nyní přišla její chvíle ...
„Slíbil jste mému muži svou pomoc — chce úřad v městě — a já sama bych chtěla býti také více nežli ženou šenkéře —," mluvila zdlouha, se strojenou ostýchavostí.
„Nejlepší úřad mu získám v počestném cechu měšťanů! Věřte mi!"
„I královského rychtáře —?"
„Mé slovo, že bude záhy královským rychtářem!" Naplnil pohár a zapíjeli spolu smlouvu.
Rozsvítilo se paní v očích, opět byla z ní žena horoucí; sršela ohněm a vzdávala se šlehajícím plamenům. Líbal jí ruce, lehounko ji přivinul k sobě, přitiskl její poprsí. Nezdráhala se; kmitání jejích přivřených víček dodávalo mu odvahy. Celoval jí horké rty, stáhl ji k sobě v lenošku, atlasem potaženou, a šeptal v žáru sladké chvíle: „Svěží, žhoucí kráso — manno sladká, pro tebe nic obtížného —!"
„Je to ode mne nerozumné — hříšné —," šeptala Jitka v jeho náruči.
„Ale krásná obět za muže, moje paní královská rychtářko!" odpovídal vesele Trčka, zachvácený požáry krve.
XVIII.
U cíle.
Teprve za týden vracela se paní Kuchtová domů z Velíše. Po zuby ozbrojení žoldnéři jeli na koních při kočáru, aby opět nějaký ná- keřník čisté paní nepolekal.
Podzimní slunce mdle se dívalo do zamže- ných lánů, lad i lesů, které se rýsovaly chmurně na sivém nebi. Bylo po poledni, když opustili tvrz, a ujížděli plným tryskem skrze podhradí, kde podřimovaly chalupy, zavité v -zahradách, plných žhavých barev. Divoké víno se zardívalo krví, kaliny nachem se šatily a za vsí břízy střásaly zlaté vlasy v cestu.
Paní byla pobledlá, znavená po veselých hodech. V sebe zabrána choulila se v koutku kočáru. Tvář její byla však prozářena úsměvy a vzpomínkami. Tak jí bylo úzko, když před týdnem uzřela chmurné zdi a vysokou věž Velíše, když se ocítila v bílém pokoji... a dnes tak těžko se loučila s přepychem, bujným životem panským, s pijáky rozkoše .,. Ještě jí stále zněl v hlavě popěvek na rozloučenou: „Když to nelze jinak býti, musíme se rozloučiti, na shledanou, srdíčko ..."
Oči jí náhle zasvítily ohněm i krutostí, dravou, nezkrotnou vášní.,, Myšlenky se jí proplétaly hlavou a v sladké únavě bylo jí u srdce tak vlaho ... Celý týden byla mezi panstvem a při zábavách uběhl jí čas jako voda; nic jí nemrzelo, že je odříznuta na čas od nudného života měšťáckého. Jak se jí oči otevřely, jak povznešenš hleděla z oken tvrze na titěrné chalupy, na odřené lidi.,.! Oh, chtěla by se státi velkou, mocnou paní, dovedla by žiti v přepychu, choditi v hedvábí..! Zatím změní poušť ve svém domě, promění ji v ráječek ... A opět vzpomínky se vracely, jak přivírala oči a vyvolávala obrazy z minulých dnů. Pohrála si opět se srdci mužů, podráždila je svou krásou. Neselhal jediný žárný pohled, jediný výmluvný úsměv. Uvedl ji Trčka mezi panstvo a rázem se cítila jako doma při hostinách, pitkách i o lově v lesích. Byli mezi pány hezcí, nastrojení a silní muži, jací se Jitce ode dávna líbili... I ta srdce uměla pošlapati. Uznali její vzácné umění v strůji, podléhali kouzlu, když se rozkošně houpala v bocích a odvážně vypínala ňadra ...
„Venkovská nevinnost," říkali o ní páni svým dámám při hostinách, ale v skrytu za dlouhé žhavé polibky její nalezli pro ni slova jiná. Platila také Jitka, zvláště Trčkovi platila; však za poznání rozkoše života je to cena nepatrná... Vrací se vítězně se slibem, že bude první paní v městě, ženou královského rychtáře. Slíbili všichni svou pomoc, i Gra- novský, Křinecký,. , Také dary si veze, památku na některé chvíle ... Nebyla cesta marnou a Jitka přinesla ráda obět za otylého Adama ,..
Rty se jí zacukaly, usmívala se lehkomyslně. „Kdyby věděl hlupáček ..! Ale potěší se . takový úřad mu spadne do klína ..." A podřimovala v kočáře po nocích probdělých.
Listopadové slunce pozdě vstává a brzy chodí spat, Ještě daleko byl kočár i s prů- vodci od Nymburka, když husté závoje mlh se zavěsily nad luka a tma houstla. Vyplul měsíc nad lesy, rozlil stříbro krajem, světlo plné bílé mlhy. Zčernaly hvozdy, pohádkově se třpytily vody rybníků.
Hrobovým tichem zněl jen rachot vozu, dusot kopyt koní. V hlubinách lesů zahoukala sova.
Paní ukolébána otřesy spala a z krásných snů probrala se teprve, když před Kuchto- vým domem v rynku povoz zastavil a Vaněk otevřel dvířka. „Vzácná paní je doma —" Probírala se Jitka, divila se, že neslyšela ani, jak otvírali branní Bobnickou bránu a spouštěli most na řetězích. Rovnala pokřivené údy, shledávala svoje věci. „Hospoda usnula záhy, že nejsem já doma ,.."
Na dveře Kuchtovy hostěnice zabouřili zbrojenci těžkým klepadlem i pažbami svých panditek, až se nočním tichem po rynku rozléhalo. Po chvíli otevřela rozespalá, rozchlu- pacená černá Manka těžká vrata a padla právě Trčkovým soldátům do rukou. Zapištěla, pobouřila celé stavení, že se toužebně čekaná paní konečně vrátila. Přiběhl Adam a uvítal svůj poklad celkem chladně; povídal bez okolků, že si tam mohla paní zůstati navždy ..
Jitka nedbala jeho bručení, byla dobře připravena. Objala ho v komoře^ líbala n^ tlugté rty a svou líbezností „starouška" usmiřovala.
„Zapomněla jsi na mě, ochechulko, pro panské kálány!" řekl vyčítavě se studeným úsměvem.
„Nejsem taková jako ty," švitořila paní, „bylo mi těžko bez tebe, ale nedalo se jinak provésti, neměla-li jsem přijeti domů s prázdnou. 0 tebe jsem se starala, jen o tebe, staroušku!"
„A jak jsi pořídila?" Adam jí visel zraky na rtech.
„Nežli přijde nový úplněk, budeš královským rychtářem!"
Jako by rtutí nalil do Adama, byl radostí bez sebe. Smál se, děkoval, na podrobností se vyptával.,, „Dříve se postarej o mé průvodce — pak si povíme více!" poroučela Jitka.
„Jsem uznalý; dám trabantům věrtel piva, jíst i pít, co hrdlo ráčí! Nebe nám jinou stránkou nahradí,.." Upaloval do šenku k zbro- jencům, burcoval syna Adama a šenkéřku Sa- lominu.
Když se po chvíli přikradl k Jitce do pokojíku jejího v ponebí, byla paní již v nedbalkách; proudy rozpuštěných vlasů splývaly jí po ramenou. Čekal, až ulehla, a usednuv vedle jejího lože, zahrnul ji otázkami.
Paní mu pověděla tolik roztomilých věcí, že se mu hlava točila. „Podivuhodně moudrá žena...! Můj buclatý prokurátor... sladký koláč mandlový," ulevoval Adam kypícímu nitru, hladil ruku Jitčinu. Vypravovala mu o vznešených známostech a Adam v duchu vypočítával, oč levněji nakoupí volů ve Vše- chlapích, v Křinci i na Velíši od urozených pánů. Pochlubila se svými dary a Adam od- hadi jejich cenu na kopy. Jenom na sebe ne- žal ovala, i příhodu s Janem z Pekelce zamlčela.
„Byla jsi také na lovu s panstvem?"
„Musela jsem jeti s ostatním fraucimorem, Už mi říkali: paní královská rychtářova —! Nebude trvati dlouho a také erb získáme, ve všem se jim vyrovnáme," líčila růžově Jitka budoucnost.
„Hohoho! K tomu ještě máme daleko!" krotil její bujnou fantasii. „Nesmíme se starat o telátko, dokud nebude kravičky. Nu — a jak se ti líbilo na lovu?"
„Těžko ti vypověděti o veškeré nádheře, kráse!" poddávala se Jitka vzpomínkám. „Lesy ozývaly se hlaholem trub, houkaly rány, vyli chrti. Při lovu na „červenou" večer v budkách jsme čekali, Zapraskaly větve, na pasece objevil se statný srnec; hrdě nesl vě- tevnaté parohy, zdvihal hlavu - a za ním druhý, třetí — celá tlupa šla na pastvu. A jíž padaly rány, jako divá vyrazila smečka psů — paroháči dokonávali v houštině ..."
Divil se Adam, jaká vyražení mají páni, a hned se rozpovídal opět o svých plánech, sta- ne-li se královským rychtářem, Jitka neposlouchala; bůh ví, kde její myšlenky bloudily. Zbavila se brzy Adama, poslala ho do šenku k lidem Trčkovým — byla dnes tak ospalá, unavená ...
Kuchta kul hned žhavé železo. Shromažďoval v šenku nespokojence z města, budil jitření proti konšelům. Práce se lehce dařila.
Záhy město jen šumělo, ožilo vzrušením. Šuškalo se zprvu tajně a potom veřejně znělo se všech stran. ,,V rathúze jsou veliké nepořádky — dojde k převratu ... Za vápno z Tato- bit vydalo se osmnácte kop a nic se nebílilo . . Registra várečná jsou zfalšována . . ." Přibývalo stesků, zaplanul bojovný duch rázem proti konšelům, jak by na sta raket blesklo.
Vřelo to, kypělo v městě a Kuchta mnul po straně ruce. V hospodách bylo živo; náhončí Adamovi vykřikovali veřejně: „V Praze vědí již o praktikách klamařů, Konšelé valchují pravdu, hospodaří svému měšci. Jedenácté jejich přikázání zní: Okrádej obec! Z obecního statečku krev neteče ,. ," Donesla se zpráva o povstání v obci i k sluchu konšelů a nikdo z nich nevěděl, kdo zašil símě bouře v městě ... A nežli se páni na rathúze smluvili, jak se obhájiti, přijel kurýr z královské komory, že podkomoří do Nymburka zavítá, aby shlédl obecní hospodářství a obnovil úřad . ,.
Ted teprve nastal horečný shon, utvořily se dva tábory nepřátel na život a na smrt.
Kradou! — Nekradou! byla hesla stran a v hospodách se protivníci vyrovnávali. Jako v rozbouřeném ouli hučelo to v šencích a již byly zaťaté pěstí vzhůru. Měšťané se pomlouvali, rdousilí, bili zcela po česku. Na královského rychtáře Žabku, na konšely, Rybku ve- řeině se prstem ukazovalo: „Sloužit a našetřit dovede i čeledín; ale nachovat peněz a nesloužit — je kumšt jen v obecních úřadech táhla rychle Jitku k oknu. (Str. 2C6.) možný!" Potutelné úšklebky, písničky rostly jako houby po dešti.
Dopátrali se konečně konšelé, že středisko nespokojenců je v hospodě Kuchtově a vytýkali Adamovi, proč jako člen velké rady nepřetrhne řečí, rebelií načichlých. Adam jenom rameny pokrčil: „Hostí nemohu okřiknout, k tomu je právo obecní. Fortele samé a la- pačky — vyjde brzy pravda na vrch!"
V horečných přípravách plynuly dni do příjezdu podkomořího. Konšelé z rathúzu téměř nevycházeli, stále se radili, úředníci počet kladli, v registra příjmy i výlohy zapisovali. Protivná strana scházela se zatím v Kuchtově šenku a sestavovala novou radu.
Adam v těch dnech nedbal živností, nelitoval nákladu. Dvakráte zajel do Prahy — a nikdy s prázdnou — vyjednával s komorním sekretářem Granovským i s prvním písařem Balbínem. Všecko se dařilo po jeho vůlí, přímluva Trčkova mnoho pomohla.
Doma stála ovšem proti němu malá rada, družina literátská i bakaláři školní, znova doslýchal o svých starých hříších, ale nic nedbal — jen když Kotrč mlčel.., „To všecko za hřbet kladu," povídal svému vyzvědači Martinu pernikářovi, „nic nejde bez boje —! Už si brzy na nich vychladím žáhu — vzpomenu jaří i ozimu!" — A dobrá žena Jitka ho posilovala, dodávala mu odvahy . ,, V jasné odpůldne na začátku prosince přijel posléze do Nymburka královský podkomoří Jiří z Gerštorfu v průvodu Trčkově 1 Balbínově a byl obřadně s celou slávou od měšťanů u brány uvítán.
Pištci a hudci hráli, tloukli v kotle a krumplované bubny. Za městskou radou stály v řadách cechy řemeslné s prapory, městští střelci, vyparáděné paní, a pak zástupy lidstva, drobné havětí, školáků s učiteli.
Z nádherného povozu vystoupil vysoký, prošedivělý podkomoří na tenkých nohách, s pergamenovou jemnou tváří, v níž se sval nepohnul. Jen oči mu ještě ohněm občas zableskly a rudý nos zasvítil. Oděn byl v bezvadnou strůj vlašskou, v tmavý samet, zlato, bílé okruží — vše se lesklo, nádherným kordem zvonil o dlažbu. Vážně přistoupil k radním pánům a nastrojený Trčka s Balbínem šli jemu v patách. Hudba ztichla.
Malé dívčí poupě podalo urozenému pánovi kyticí a primas Třebický rozechvělým hlasem vítal zástupce králova do staroslavného města k pobytu. I Žabka, supaje stařecky, zažvatlal několik slov uvítání jako zástupce vlády ... Podkomoří suše děkoval, nepatrně se ukláněl. Nepoptal se dnes konšelů na zdraví, ani cechů neprohlížel, také vyfintěných měštek a rozvitých panen jako by dnes neviděl...
Pokynul primasovi a pompésní průvod za hlaholu trub a víření bubnů hnul se k rynku. Podkomoří s primasem a královským rychtářem šel v čele, za nimi hned Trčka a Balbín s Kuchtou u veselém hovoru. Konšelé rudli, šeptali si — viděli, že prohráli... Konec slávy...
Na věži rathúzu biřic Matěj Zoufalý mával zoufale praporcem. Průvod u vrat radního domu se zastavil a nyní čekali konšelé, že půjde aspoň s nimi podkomoří ke kollací v hořením mazhauze, že pak u Třebických přespí jako obyčejně —. Ale i tady je pan z Gerštorfu silně zklamal.
„Děkuji za poctivý průvod," pověděl chladně primasovi povýšeným hlasem, „a zítra o patnácté hodině se dám nalézti v rathúze ..." Zrovna rdousila ta slova ostrá, suchá.
Zkoprnělí hleděli sousedé, jak se ubíral podkomoří s Trčkou a Balbínem do domu Kuchtova . ,. Smutná předzvěst; s hlavami sklopenými se rozcházeli, — Marta Myslíko- va v rathouzním šenku lomila rukama, co po- číti s drůbeží vařenou, pečenou i smaženou,.
„Schovejte," radil moudrý otec, „zejtra nová rada sní všecko!" A klnul do vousů.
Za to ve vyzdobeném pokoji u Kuchtů byla slavná panská hostina, sama paní Jitka obsluhovala vzácné hosty a od ní dvojnásob chutnalo. Sám přísný podkomoří stal se v její společnosti nejpříjemnějším společníkem. Sladká paní uměla s pány; krotce se dívala v oči, odrážela veselé útoky, když se pan z Gerštorfu ptal po její rodině ... Vláčné její pohyby, vábivý oheň zraků musely rozehřátí i největ- šího morousa. Zářila radostí, když podkomoří pohladil její hebkou ruku a slíbil kmotrovství prvnímu jejímu kloučkovi.,.
Dnes museli scholárové, když noc rozepiala těžká křídla, odehrávati své dostaveníčko k poctě pana podkomořího před domem Kuch- tovým. Mrzeli se velice rektor s bakalářem Jarošem. Ne snad proto, že proti obyčeji odehrávali dnes svá motetta a madrigaly na suchu, ale že se jejich instrumenty musely roz- zvučeti před stavením ouhlavního nepřítele, A co venku učitelé se žáky při plápolavých pochodních musicírovali na instrumenta a varhánky, pili páni nahoře malvazí; dole v šenku prázdnili pinty vyleželého pivq vítězní protivníci staré rady. Když zněla hudba nejlíbezněji, mohla hořící paní Jitka vyměniti několik srdečných slov s Trčkou a rozplývavý Adam v neohrabaných poklonách poděkovati panu podkomořímu za velikou čest. Balbín jenom jedl a pil spokojeně — podívá se y noci za most také do svého statku k ženě Uršule.
Na druhý den prohlížel podkomoří na rat- húze bedlivě registra, vyslýchal, hněval se — a Balbín všecko zapisoval. Vrátili se radní páni z chrámu; pan Jiří z Gerštorfu mračil se jako kakabus, promluvil před celou obcí: „Nemohu utajiti, že se žaloby hrnou na vaše královské město, které má svítiti jiným příkladem jako jasná svíce. Nové milosti jste došlí, cla z mostů i mlýny byly obci vráceny a přece jsou registra tak chudá na příjmy. Pamatovati sluší i nápisu, který jste si dali vysekati nad portálem radnice. Došlo k mému sluchu, že právo přehlédalo rvačky krvavé i noční hluky násilníků. Jak se spravíte? 0 frej- linku jarmarečním nějací lotřící zeprali směle lidi urozené, že páni sotva ušli hrdlem a zdravím, a hle, právo se zbojníky neubezpečilo! Všeliká sběř najatá v okolí potutelně morduje, ohně klade — a vaše vězení prázdné, hrdelní právo odpočívá, mučírna i kat zahálejí —" Trčka se potutelně usmíval. ..
Oddechl si a dále sypal řeřavé uhlí na schýlené hlavy konšelů: „K čemu jsou veřejné mandáty královské proti kacířům? Nedbali jste jich; i do velké rady jste navrhli pikarty a přehlíželi jejich nepravost skrze prsty. Kdo jim má zavírati sbory, kdo je má tříbiti, když tak nečiní právo městské?"
Dobře, že Kotrč nepřišel a omluvil se chorobou; byly by ho zraky všech probodávaly, „Město má nad tři sta usedlých rodin," vyčítal další hříchy podkomoří, „a na půjčku královskou složilo méně nežli obce nejchud- ší. Berně a platy liknavě se scházejí jako na protismyslnost! O chrám a školu, klénoty nej- vzácinější, inspektoři nepečovali, nešvary trpěli. A což dláždění v rynku i ulicích? Šichta kamene by k spravení stačila a vy trpíte výmoly, stružky; i hnoje se u domů skládají. Za- chvátí-li město mor — čehož pámbu uchovej — zodpovědnost na hlavy vaše ..."
Tím morem urozený pán skončil a různé dojmy jeho řeč vyvolala. Kuchtovci zářili, svědčili a hlaholivě dávali souhlas na jevo. Konšelům i královskému rychtáři krůpěje po- tu vyrazily na čele. Rudli i bledli, jako by jim rány padaly na hlavu .., Na omluvu ujímal se slova Žabka, Ale sotva začal: „Přešlechetný, velemoudrý, urozený pane —," uťal mu řeč podkomoří, zakřiknuv ho přísně: „Nic nezpomohou řeči prostranné!" A Žabka ztichl, stáhl se, kousíček ho bylo najednou ,,.
Potom vyňal podkomoří ceduli a četl z ní, dosazoval novou radu.
Překvapení a ticho hrobové. Jenom Petr Třebický, starý, uvážlivý člověk, a Vít Teplo, sedající na dvou židlích, byli zvoleni ze starých konšelů do nové rady. Ostatní senátoři byli vesměs přívrženci Kuchtovi: sladovník Jakub Bína, řezníci Pavel Nosek a Bartoš Bočan, krejčí ramenář Jan Voříšek, Vít mydlář, Jakub Heršták, Martin pernikář, Němec bra- dýř Jan Bastl — a dál samí protivníci staré rady ... Největší úžas, ba ustrnutí způsobilo jmenování Adama Kuchty královským rychtářem ,., Jako hejl nadýmal se Adam, když mu věšel podkomoří na hrdlo aksamitový pytlíček s pečetí rychtářskou; jadrně sliboval, že bude ochráncem práva, přetrhovati faleš, že bude míti na očích obecní hospodářství, a dbáti, aby v solnici neprodávala se sůl prachatická na úkor gmundenské, z níž užitek plyne J. M. Císařské ... Na vysokém koni seděl, pyšně se rozhlížel. Hudbou zněla mu slova podkomořího ... A pan Balbín mu přišeptal: „Nic Jiří z Gerštorfu byl od měšťanů uvítán. (Str. 220.) se úřadu nelekejte, budu vám na ruku...!" Adam se nelekal.
Zvoleni i noví inspektoři školní a mezí nimi též Adam Kuchta. Nic nevadilo, že latině, která ovládala učení školní, za mák nerozuměl. Účel jeho zvolení byl zcela jiný .. .
První se protlačil zástupy ze dveří skleslý Žabka; ubíhal na čerstvý vzduch, bylo mu k smrti na rathúzu ... Za ním se znenáhla vytráceli jiní z poražené strany; ti sražení, zamlklí, jiní soptící vztekem. V tlupách se zastavovali po ulicích, zle přemílali Kuchtu. „Bude jeho panování na krátce! Konec konců uvízne sám hamiždný řezník v tom, z čeho nás obvinil, . . Cizí škorně ne každému se hodí —" Obřady na rathúze se skončily a podkomoří s Trčkou a Balbínem chvatně se loučili s novou radou. Beze vší slávy, ale ve voze s výborným čtyřspřežím opouštěli Nymburk, Prvním slavným činem nové rady bylo, že uspořádala hned pro své věrné velkou trakta- ci na rathúze. Jedlo a pilo se nahoře, dole v šenku, v průjezdě; roznášely se i výslužky přes ulici. Nikam nestačilo, co včera pro kol- laci Marta Myslíkova schystala. Zabil šenkéř vepře, jehňata, snesli ryby z labských kuchyněk, napekli preclů, koláčů — a jen tak tak že vyšlí. Přiživilo se s vítězi mnoho nových jejich přátel...
Novopečený rychtář odběhl na chvilku domů po odjezdu panstva. Šel se pochlubit a paní Jitka již ho čekala na prahu; byla oděna v novou těžkou šubu. Bavil ji ruch a šum v městě, jak lidé běhali jako bezhlaví, jak si sesazený konšel, baňatý Vodička ulevuje prostřed rynku s jinými šepmistry. Chroupala mlsně cukrovaný anýz a mandle, smála se líbezně na Adama, jenž zářil a zcela jinak si vykračoval nežli dříve . ..
Mohl ji udusit, jak ji v síni přitiskl k hrudi svalnatýma pažema! „Jsi první paní v městě —1" „Však jsem se něco nastarala, abys úřadu došel!" Vyvinula se mu, šla se v plné slávě ukázat městu.
V nabitém šenku div Adama na rukou nenosili. Blahopřála mu Salomina, čeleď, ano i stará tlustá Háza se přibatolila s dlouhým říkáním křesťanským. Tovaryší, náhončí pili dnes, až se hory zelenaly, zalévali slavné vítězství. Královský rychtář přebíhal z domu na rathůz, štědře rozdával...
Pozdě v noci ukládal se Adam na lože; horká hlava se mu točila z tolikeré slávy a srdce buchalo vesele při vzpomínce, jak ukáže svou moc bakalářům školním, Kotrčovi i všem utrhačům a ouhlavním nepřátelům.
XIX.
Kuchta vládne.
U Kuchtů dály se velké změny, jak si paní rychtářka přála. Především pronajal Adam šenk i hospodářství svému příteli věrnému, Martinu pernikářovi a pokoje v poschodí z gruntu se upravovaly za důstojný příbytek první paní v městě. Řemeslníci, handlíři, židé podávali si nyní u Kuchtů dveře.
Nelíbily se novoty příliš rychtářovi. Těžko se loučil s hospodou i poli, ale Jitka mu vyložila, že jinak nemůže býti. „Nesluší se na tebe, abys dohlížel na pijáky, poslouchal v šenku jejich rozumů! Zlí lidé by jenom k pomluvě a tvé těžkosti užili. S úřadem budeš míti dosti starostí a odměna tebe nemine. Také pro mě se nesluší, abych mezi hosty chodila. Přijdou návštěvy vzácné — bude hojně jiných starostí!"
Adam byl před paní jako oukropek; jen svědčil a platil na její potřeby.
Masný krám svěřil synovi s moudrým naučením, aby se ohlédl po bohaté nevěstě. A mladý klacík si pomyslil, že by mu černá Manka oči vyškrabala. Ale panu tatíkovi slovem se nezmínil; položil za hřbet dobré rady a těšil se ze své svobody. Povýšený úřad otcův přišel mu právě velice vhod.
Jitka upravovala pokoje s nádherou, jakou okoukala ve Velíši. Nakoupila damašku, koberců i květovaných čalounů se zlatými třásněmi, opatřila těžký vyřezávaný nábytek; s pohodlím, něžně upravila si hnízdečko. Adamova kapsa byla stále otevřena. Pobručel si stranou, ale co paní chtěla, také vybojovala. Držela ho ve svých spárech jako sup polní myš. A sám přiznával, že je najednou v do- mácnosti útulno, veselo, třeba stála paráda nekřesťanské peníze .. „Zalíbí se ti ještě více, až bude ráječek hotov!" tulila se k němu Jitka v samém smíchu. „Dosti jsme se nastarali, zasloužíme nyní trochu pohodlí, rozkoše —," dávala mu též rozšafné rady, jak má svou moc upevniti, aby se ocítilo celé město v jeho rukou. A Adam poslouchal.
Sama se ku podivu rychle vpravila do nového postavení. Šatila se s přepychem, pyšně hleděla na jiné měšťanky a potěšení jí působilo, když pobouřila jejích závist. Chodila nyní pilně do chrámu, kde sedala ve zvláštní přední lavici v presbytéři, na očích celému davu zbožných duší. .. „Ejhle, jak bývalá šen- kéřka cikánka vyrostla na slunci panské přízně!" šeptaly si o ní zbožné paní v zadních lavicích. „Starý vošitka jí nyní teprve k cukrování nestačí; pěnívá bujná krev si nyní zabouří až rychtářovi zrak i sluch přejde .... Ale dobře mu tak!" Pomluvy, zlomyslnosti celého města se valily — a odrážely se o hrdost paní j-ychtářky.
Také Kuchta si vzal rady své paní k srdci a vedl si v úřadě velice přísně. Balbín přijížděl zhusta z Prahy do Nymburka a zaučoval ho, zasvěcoval do městských práv. Ve čtení a psaní se mnoho nevyznal královský rychtář, ale měl výborného písaře Pavla, který činil pomyšlení, a záhy zkusil Adam jeho obratnost.
Začal nejdříve urputný boj se školou. Rek- tor Klatovský posměšky si tropil u Lukášků z nového rychtáře a bakalář Jaroš jako na vzdory dále chodil do Kotrčova dvorce za Evičkou. Kuchta ukázal jim svoji moc. Jako přední inspektor školní hned omezil platy či rekordace školní. Nedostali mendíci sukna na šaty, učitelé plátna na cejchy, vzal kantorovi zádušní louku, ba ani pobořených kamen nedal ve škole na zimu spraviti...
,,Ať hrají a zpívají si zpurní obecní náchleb- níci, aby se zahřáli!" odpovídal k steskům, jež se hrnuly ze školy. „Hlavou zdi neprorazí!
„Nevidí si řezník na špičku nosu; nedáme se mistrovati — raději školu zavřeme!" vzkazoval mu rektor.
Spor se ostřil a tak došlo na psaní, které z návodu Kuchtova složil obratný písař Pavel do slova akademii pražské v Karolinu: „Důstojným a urozeným Pánům Mistrům, rektorovi, děkanovi a jiným Mistrům kolleje Karlovy v akademii pražské. Zdrayí a hojně všeho dobra přejeme a srdečnou stížnost vznášíme do našeho rektora i bakaláře. Po drahný čas školy si nehledí a místo v reverendě chodí po frajhersku v německých kabátech vyvlačovaných, v klobo-ucích bouro- vých, s kordem a krejzlu, milostně se k druhému pohlaví na pohoršení mládeže přitáče- jíce. S těžkým srdcem vyznáváme, že báně s vínem do školy si dává nositi rektor, k truň- ku náchylný, že o mozku zbahnělém k učení přichází. V hostěnici u Lukášků do noci sedá v neřádných schůzích, v křiku a svádě na potupu naši si oblibuje. Bakalář jde v jeho šlépějích a panny z rodin nejpořádnějších svádí, ke své vůli přivádí řečí líbeznou. Proto i žáci, čehož nikdy nebývalo, znamenitě se toulají, žebrem se živí a groše na dobrou vůli po hospodách utrácejí. Více bychom pověděti mohli a nadějeme se, že nás takových prae- ceptorů zbaviti ráčíte ..."
Ostré psaní nelíbilo se primasovi Třebické- mu. I děkan Matěj se přimlouval za střídmé učitele, ale Kuchta provedl svou a zvláštní posel nesl psaní do university. Vezl s sebou ryby, kroupy i bobří ocasy, aby přivedl mistry snáze k splnění žádosti."
Zpráva o tom roznesla se ovšem po městě a rektor si zabouřil. Na rathúz si došel a pověděl otevřeně svoje mínění konšelům. Krčili rameny, rychtář rudl hněvem — a rektor se ze školy poděkoval. Nežli přišla odpověď z akademie, oženil se Jan Klatovský se zbožnou vdovou nymburskou, plátenicí Zuzanou. A věru zle nepochodil. Vyženil dům, peníze a hlavně — městské právo. Vymanil se rázem z područí konšelů, mohl jim nyní zahráti na virginál.. .
Nemohl se tak rychle rozhodnout! bakalář Jaroš, aby také vplul do přístavu manželského — a pak se domníval nezkušený mládenec, že vinu se sebe smaže, že vzorným plněním svých povinností pány v radě si nakloní... Smál se mu rektor, ale měl viděti do jeho srdce, kde kralovala Evička ,,, Byl by Přešel úzkou komorou, pak u stolu hlavu podepřel, (Str. 241.) se nedivil jeho důvěřivosti v zavilého nepřítele.
Ani nevolali do university officiálů nymburských, když zvěděli, že šel Klatovský od školy a oženil se. Na místo rektora ustanovila akademie nymburského rodáka Mistra Tomáše Mitise. Přijel záhy mladičký učený muž s pochvalným listem, že je pokojný, pobožný a horlivý mládenec. Inspektoři ho slavně uvedli do školy a zdálo se, že bude klid. O bakaláři Jarošovi nebylo alespoň ani zmínky; zůstal zatím k radosti své i Evičky v Nymburce. Z rathúzu zvýšili rektorovi rekordací, dali plátno na cejchy, expensi žákům. Nastaly lepší časy.
V té době nová událost rozvlnila hladinu města. Sesazený rychtář Vilém Žabka zaplatil své pokoření smrtí, šlak ho přetrhl. Odešel znenadání z nevděčného světa v lepší kraje, opustil na vždy svou tichou, svatou ženu Rozinku, svůj dvorec na Bobnickém předměstí. Provázeli ho páni z rady v řasnatých pláštích na poslední cestě. Pohoršení však působilo, že rychtář Adam kráčel za rakví se ženou Jitkou. Paní tuhé šíje a mocně vypiatých ramen na odiv stavěla svou nádheru; byla v okruží, ve varhánky sebraném, šustila hedvábím, samé štefty, pásy, agrafy. A nic jí ani Adamovi svědomí nevyčítalo, že Žabkovi pomohli do hrobu. Byli by rádi provázeli takhle všecky své nepřátele .., Pozlobili aspoň závistivé bližní...
Pochovali Žabku v matku zemi, postavili mu kamennou tabuli náhrobní, a manželé Kuchtovi znova přišli v městě na přetřes. „Paní rychtářka dostala od rytíře Trčky zlatý řetěz, benátské rukavice za své zálety —," mluvilo se veřejně. „Hýří smyslnou vášní, topí se v hříchu po hlavu divoká žena — a Kuchta je slepý!"
„Však není sám lepší!" doplňovalo veřejné mínění. „Navštěvuje pod různými záminkami sladovny, jen aby žertoval s děvčaty, která šlapou slad. Stařecké lačné jeho zraky se rozpalují při pohledu na lýtka, bílé nohy i rozhalená ňadra dívčí. Mohla by mnohá dělnice o něm vypravovat —" Slyšel neslyšel takové řeči rychtář, ale dovedl buditi strach a k šíření úcty měl po ruce dráby, biřice, šatlavu. Moloch požíral, spaloval, co mu přišlo na dosah. Staré strašidlo zapudil — nebál se už první ženy. Nepřihodilo se mu dosud nic ... A řádil, vystupoval i proti „kacířům".
Sotva se mu doneslo, že mladí manželé Janotovi ve Svatojiřské ulicí dali se oddati u Bratří v Boleslavi, hned je volal na rathúz. Přísně žádal od nich listy o řádném zplození a snětí, Škartu o jejich sňatku hodil jim k nohám. „Vás snoubil truhlář v Boleslavi a ne pořádný kněz, to nenese platnosti," spustil na ně zhurta. „Buď půjdete u nás znova k oltáři, nebo musíte od města!"
Nic nezpomohla obrana; „kacíři" se museli stěhovati z Nymburka. Páni v Praze ortel rádi tvrdili, Kuchta sklidil pochvalu ...
Kdož ví, jak se stalo, že i na starého děkana Matěje Lounského došlo! Přišlo znenadání půhonní psaní, aby se před pražskou konsistoří dolejší „sub utrakve" očistil z bludů a sektářství. Stařeček trnul, ale na cestu do Prahy se nemohl odvážiti. Vyslýchal ho na rathúze Adam z poručení konsistoriatů. Celou obžalobu rychtářovi poslali, a bělovlasý kmet se mu měl zodpovídati před konšely. Přišel děkan na rathúz. „Obviňují vás, že vedete nepokojná kázání, hanlivé řeči, že lid bouříte," mluvil mu Adam v radní síni pomalu, s rozvahou a koutkem úst jízlivě poškuboval. „Kněz Havel Gelast celou obžalobu sestavil z vašich spisů —" Děkan v křesle seděl proti němu a jen kýval bílou hlavou. „Daleko se mnou došlo —! Z mých spisů sesterny vyřezali, aby mě mohli z bludů vinit Jsem i tady někomu na překážku —" „Proti dvanácti artikulím na sjezdu strany jste se stavěl na hradě pražském," „Ano před lety — a nebyl jsem sám. Odepřeli jsme na sněmu říditi se kompaktáty, abychom se vymanili z římského područí, a chtěli jsme čistotu evangelia zachovati," mluvil rozechvěle děkan. „Jednali jsme veřejně, poctivě ,,," „Jsou zle v Praze na vás pobouřeni —," dotýkal se starce pernými slovy Adam, „Jak se spravíte —?"
„Bože, snad nechtějí vyhnati z fary neduži- vého kněze?" Děkan se vztyčil, upřel pevně zraky na rychtáře, „Také líkařství vám vyčítají — vodu ohledáváte nemocným —" „Pomáhám lidem z lásky křesťanské, když u nás felčara není —" Tentokráte všichni konšelé postavili se k obraně oblíbeného kněze a Kuchtovi nezbylo, nežli se též k nim připojiti.
Psali do Prahy: „Náš pan děkan jest po čtyřicet let učitelem písma, v péči o obec sobě svěřenou u nás sestaral a bezprávně byl v těžkost uveden. Učí o Panně Marii, světí vigilie svatých, posty oznamuje, nešpor říká a jitřní mše koná. Za to bere chudou záplatu o Jiřím a Havle po třinácti kopách. Za pouhé: Zaplať bůh líky nemocným posluhuje, s námi trpí a plné lásky zaslouží —" Poděkoval děkan za psaní. Netušil asi, když mu i Kuchta před portálem radnice ruku tiskl, že všecko bylo dílo rychtářovo, aby se mu pomstil za přichraňování bakalářů ... Mrzel se rychtář, že pohořel...
Za to hned si ulevil na pekařích; pokutoval je, že pekou nezdárný dar boží, že ve středu a v pátek na modlení „proti Machometovi" nechodí. Hájili se cechmistři, prokurátor jejich Jarolím Kantůrek k appelaci se volal — a prohráli... Tajných nepřátel Kuchtovi opět přibylo. — K novému roku roznášeli žáci po pánech z rady malované kalendáře čili „minuce", aby si hubené příjmy zlepšily. Královský rychtář jim dal docela dva tolary a pozval je k sobě na tříkrálovou koledu. Mendíci nedali se ovšem pobízeti a přišli v značném počtu, větší i menší, v pláštích i umlených sukních a ku- klích. Donesli myrhu a kadidlo, zazpívali u dveří nábožnou písničku.
Sama paní Jitka vyšla a zvala umrzlé zpěváky na mazhauz. Hošíci si vedli zprvu nesměle u plných mís, ale výrazy naučené pokory mizely, oči se žákům čtverácky smály, když mimo pohoštění dostali i do pušky několik plesnivých grošíků od štědré paní a do mošny húsce, ošatku ovoce, dva bochy chleba. Veselá žebrota . . . Rozehřívali se žáci při vlídných slovech paní rychtářky i za hlaholného smíchu pana rychtáře. Ochotně odpovídali k otázkám, netušíce léčky ...
Nadívaný pan Adam se vyptával nejvíce na bakaláře Jaroše . .. Hošíci chválili do nebe milého učitele; pověděli také, že mu nosili struněný věnec do dvorce na předměstí, že také zpívali několikráte u Kotrčů k poctě panny Evičky ... A rychtář se jen smál — žáci museli zazpívati motetto, které jim bakalář složil k zastaveníčku pro pannu ... Kterýsi čipera ochotně slova milostné písně napsal vlídnému panu královskému rychtáři na škartu papíru. Hoši s jásotem vraceli se do školy, nesouce plné mošny a oplývajíce chválou rychtáře, jakého dosud Nymburk neměl..
A rychtář Adam kul plány; náruživá, hluboká zášť proti svéhlavé dcerušce i proti bakalářovi znova se rozhořela. „Jestřáb přijde o hrdličku," liboval si Adam, „pomohu už jistě mladému floutkovi z města! Ted se ne- vykličkuje! — Pokořím Kotrče, napravím hlavu Evě —!"
V několika dnech po návštěvě žáků u Kuchtů vezl poselka do Prahy džber lososů a list pánům do akademie. Adam službu vzkazoval vzácné poctivosti mistrů v kolleji Karlově, žaloval, že bakalář Jaroš na jeho těžkost a jako k výsměchu dítě rychtářovo vlastní, pannu Evu, nedobře zletitou, svádí; se žáky jí motetta pod okny zpívá, jako ouhlavní nepřítel o zkázu její usiluje . . . A k listu pokornému přiložena byla škarta s věrnými slovy milostné písně, která ochotný žák Adamovi byl napsal...
Rychtář byl u pánů v Praze dobře zapsán, a nyní vyzrál na „svůdce" své dcery.
Neuplynulo ani čtrnácte dní a ve vybílené komoře, s několika kusy otřelého, nejnutněj- šího nábytku v ponebí nymburské školy stál bakalář Jaroš nad otevřenou truhlicí. Plno neladu bylo v mládenecké komoře — zamyšlený Jaroš skládal ve své habitaci chudou výpravu do kované truhly. Dones! mu servus z rathúzu ceduli, v níž stálo černé na bílém, že hofmistři z pražské akademie pro „despekt" či chování nezpůsobené ihned bakaláře zdvihají od školy a volají před svoji soudnou stolici...
Ted mimo kvartál najednou — -a pohánějí ho pro „despekt" k sobě; snad i do kurníku universitního jest již Jaroš předurčen, třeba si nebyl vědom viny ... Shledával mládenec své svršky po chudé komoře a myšlenky neveselé honily se jeho hlavou. „Vykousali — očernili mě! Nepodobno k víře, že se tolik zloby tady v červených hradbách našlo —!" hovořil sobě Jaroš a zahleděl se k velebné stavbě chrámové, která mu byla po celý jeho pobyt v městě stála na očích. Pronikavé světlo plného slunce hrálo na ozdobném štukoví a hřbitovem i holými stromy kol školy pro- šlehly duhové svity. Přešel úzkou komorou, pak u stolu hlavu podepřel...
Nedbal ani zvonce, který na škole se rozzvučel, nevnímal výkřiků, dusu a vln hla- holu žáků v chodbě i v sousední auditoři. Pro něho již neplatilo . .. Viděl sebe jako drobného žáka, který se probíjel na pražských školách k životu, viděl veselá léta studií, kdy i smetana z krajáče přetékala a jinoši si zabouřili. Ze škol vyšel s chudou mošnou, ale s hlavou, plnou krásných předsevzetí, až ho osud zavál na školu nymburskou, Rektor Jan Klatovský přijal ho jako bratra, Co scházelo na míse i penězích, doplnily sny a vidiny zjemnělé duše mládencovy. Brokáty hedvábí svého snění rozvěsil nad chudobou školského života Konal radostně povinnosti a v samotě ve své komoře byl nejšťastnější. Odtud se díval v podvečeru na tajemná zákoutí zahrad na parkáně, na malebné prejzové střechy, i po lesklém pruhu Labe v daleké roviny, modraKrálovskí rvchíář Jg vé lesy. Okříval ze všedního života, byl mu daleko zatuchlý svět měšťácký se svým poží- vačným shonem. Nebláznil se za hezkými, pěkně rastlými děvčaty, nedbal, jak mnohé v chrámě obracely po něm ohnivé oči a spínaly prosebně ruce. — Jedna jedinká mu udělala a ještě bez své vůle. Byla to Eva z Kotrčova dvorce, rozkošná jako paprsek, čistého, ryzího srdce a nádech nevinností i cudnosti byl ji jako závojem. Ozlatila mu šerý život, v malicherných, nicotných poměrech byla mu jedinou radostí. Na ní myslíval ve své komoře.
Utíkal se do bílého dvora za branou jako domů. Moudrý stařec Kotrč otvíral mu smvsl a obsah života; dětínně prostá Eva stávala se mu dražší a dražší, čím více poznával její duši. Rozvíjela se láska, mladí lidé stavěli povětrné zámky. Štiplavé výčitky Kuchtovy lásky nezmařily, až teď vyrostly hory překážek, čistý svazek dvou duší hrozí zlomit . . . Oběti cizích hříchů stávají se dvě srdce milující . . .
Do ruky vzal škartu s osudným ortelem, hledal východ z útrap ... Co řekne Evě, jak ji potěší. . .? Neví sám, kam ho osud zanese, kdy se vrátí. . . Myšlenky se mátly, přicházel silný záchvat slabosti. Již již se chystal jít prosít pánů radních, Kuchty . . . Ale v čas se vzpamatoval, opovržení násilníky zvítězilo. Za to, že mu ublížili, přece se nepodloží; strůjce všeho je Kuchta, tvrdý, naduíý otec Evin — as ním nelze ani hovořiti, jak soptí hněvem ... Jaroš našel opět svoje sebevědomí; vybojoval zápas duševní a byl zase silný, klidný, srdce zakřikl. Svršky do truhly ulož'1 na cestu se chystal.
S hlavou vztyčenou vyšel ze školy; ubíral se do dvorce Kotrčova, aby se rozloučil. Městem až za bránu dělal hrdinu, ale když šel naposledy známou stezkou po hrázi a slyšel jen hrkot, pleskání vody, myslil na Evu, srdce se mu svíralo ...
V plaňkách u dvora potkal čeledína Kotrčova. Ulehlý ramenáč, s tváří strniskem po- černěnou, vítal ho širokým úsměvem. Pověděl Jarošovi, že k Evičce přijela Alenka z Bole- slavě, že je na chvíli opět živěji a veseleji ve d\oře. A Jaroš nesl v dívčí radost nový stín.
Ve světnici nalezl pouze Kotrče. Stál bílý síařec u okna a jeho mdlé oči hleděly v houstnoucí šero. Živě uvítal bakaláře, ruku mu podával.
„Proč tak pozdě dnes, příteli? Evička má tu svou přítelkyni Alenu — těší se obě na tebe."
„A já jim svou novinou připravím málo radosti —" Tvář Jarošova se zasmušila. Vyprávěl o svém propuštění ze školy, o své obžalobě v kolleji. . .
„Lež a faleš z doupat vyšly — přetéká nádoba nepravosti! — Lépe ti bude jinde!" mluvil Kotrč. „Evě způsobíme bolest, ale láska je trpělivá; doufá, vydrží a síly má, že celý svět nic proti ní nesvede ,.. Dočekáte —" Do jizby vběhla vesele Eva a s ní Alena. Obě byly prostovlasé, jako břízky ztepilé, jen Alena byla silnější a její kadeře tmavé.
Eva byla krásnější. Rozjasnilo se na chvilku, Jaroš seznámil se s nevěstou Bohušovou, Vzal Evu za ruce — a slova nechtěla se rtů ..
Pověděl novinu smutnou za něho sám Kotrč. Eva pobledla, jako poplašené ptáče ulpěla zraky na rtech bakalářových, nevěřila; čekala, že hrozná zpráva není pravdivá.
„Královský rychtář mne nenávidí —," řekl Jaroš stísněným hlasem. „Netruď mysli, Evičko —!"
„Můj otec —!" vzdychla Eva a oči měla plny slz, „Všecky krásné květy zašlapává —" „Srdce své ti nechám zástavou — a přijdu, brzy přijdu, abych si tě odvedl," mluvil ho- roucně Jaroš.
„Projdete jako já s Bohušem ohněm zkoušky," těšila je Alena. „Srdce si poroučet nedá —" „Ubohé, smutné moje srdce!" vzdychla Eva. Bledla, zapotácela se — omdlévajíc chytila se veřejí — pak se svezla k zemi... Zlomený květ...
Smutné, hrozně smutné bylo loučení ve dvoře Kotrčově pod zčernalými trámy — jizba se ozývala nářkem. Jaroš klečel u lože Evičky, jež se probírala ze mdlob. Ruku jí líbal a mluvil vzrušeně: „Zavanou teplé větry, plné tuchy jara a přijdu pro tebe, odvedu si tě —" V té době v šenku Kuchtově filuta perni- kář měl uherské víno na čepě a čerstvý věník z tříštěk na tyči u vchodu domu přilákal hojně hostí. Přišel sem na košt neplundrovaného i Kuchta s komorním písařem Balbínem. Královský rychtář seděl v šubě a nadýmal se. Do šenku vpadla urýšená babka z předměstí, paní Káče, co traňky vaří a zažehnává. Malá, široká, jako oplácená baba střelila očima a zaměřila ke Kuchtovi, jen se jí boky házely. Učinila pánům uctivost a řekla pichlavě rychtáři v zástolí: „Panna Evička ve dvoře smrtí dělí, že její z nejmilejší pan bakalář musí od města. Slituj se, pane rychtáři, nad mladými lidmi —!" Olizovala rty, jež jí osýchaly, „Hereš mi!" rozhněval se Kuchta. „Poslali tě, abych dal krupici a pšenici na koláče?"
„Jdu od sebe," odpovídala čiperně Káče, „líto mi Evičky — pláče srdnatě."
„O slzu více čí méně — bude krásnější nezvedená dcerka." Mrzelo ho, že před celou hospodou ho babka snižuje. „Strachy na la- chy — Eva zapomene a hrom vzal změtence, který za polského dudka nestojí! Jdi po svém, tebe se netýče!"
Káče kolébavě odcházela a bručela si: „Tvrdé srdce, nádoba plná obmyslů a fortelů."
Páni zalévali splavy hrdel a Balbín lichotil Kuchtovi: Pěkně čistíš město, dobře tříbíš chasu nevěrnou!"
„Bodej ne!" nadouval se Kuchta, „Osel ze školy šel na led tancovat! Ještě mi schází pořádný chlapík do mučírny, nějaký zbojník na Spravedlnost — a pak jsem za krátko splnil vše, co si přál pan podkomoří o sázení nové rady " Rozčarování, Paní rychtářka, plná záludů a klamu, pustila v masopustě uzdu rozvášnění svých smyslů. Kde jaký tanec, kde kollace, veselí, nescházela paní Kuchtová a jen z ní jiskry sršely ... A za ní jako vosy k medu táhli se frejovní muži. Měla na vybranou. Svátečním hostem býval Trčka, hustěji ji obletovali zemánkové z okolních dvorů, a když ani těch nebylo, spokojila se lichometníky z města, Požívačná žena měla plnou zvůli.
K ostatkovému tanci a rnumraji u Bastlů opatřila si šaty, jakých ještě žádná měštka neměla. Bohatý a nádherný oděv ze zlatožlutého hedvábí, perlami zdobený, čelenka ve vlasech samý lesk a třpyt, na hrdle i pažích zlato, střevíce se stříbrnými přeskami — až zrak přecházel. „Hříšné peníze vyházet za parádu pro jednu noc?" bránil se rychtář Adam. Ale sáhl přece do šmelcovaného pytlíku a to hodně hluboko; musel uznati důvody Jitčiny, že nemůže zůstali žena královského rychtáře za jinými...
„Svrchovaně se vše vrátí —," těšila ho Jitka.
Měla paní hned po ruce tolik zbraní, aby prosadila svou! Trocha slzí, trocha něžnosti, žvatlání i smíchu, někdy také hněvu, výbuchů — a Adam pro svatý pokoj činil jí po vůli. Byl sám hrdým na její krásu, na vznešené žnámosti její — vždyť tím i jeho úřad získával na vážnosti.
Tutlalo se ledaco po městě o ženě útočné, smělé, jež hnala se jen za požitky. Obličej měla madonny a srdce samá lest. „Nádherná šelma, svítící očima, láká kořist svůdnými úsměvy!" říkal o ní Jan Klatovský po hospodách a dodával: „Hříšná krasavice a zpronevěřilá žena je za nás trestem nadívanému řezníkovi —" Nikdo se neodvážil proti rychtářovi vystou- piti, ale po události v Kotrčově dvoře, kde násilí otcovo dosud Evička odstonávala, stálo veřejné mínění úplně proti zpupnému Adamovi a jeho ženě. Kde kdo litoval jeho děti, bakaláře Jaroše, který musel od města, a mnozí čekali jenem na příležitost, kdy začnou boj s rychtářem . ..
Jitka na svoje výstřednosti potřebovala mnoho peněz a dovedla si je opatřiti. Když Adam nedal, půjčil jí ochotně nájemce šenku. Martin pernikář, a někdy za noci brala potají i z truhly Adamovy . . Scházela se u Bastlů s urozenými pány, spokojila se však i silnou náručí měšťanů. Pavel Nosek, věrný přítel Kuchtův, býval zhusta u lazebníkův; zlí jazykové roztrušovali o něm a o paní rychtářce nepěkné zprávy... U Nosků bývalo proto často dosti hádek a hněvu mezi mužem i jeho ženou. Pouze Kuchta nic nevěděl, nechtěl vě- děti, nedal na Jitku dopustit. Staral se, pachtil, ale nemohl si v hlavě srovnati, jak rychle odtékalo. Nevěděl, kam se děje tolik peněz.
Ve vlahý únorový podvečer vraceli se v zástupech sousedé z lesa Babínku. Prodávalo se tam obecní dříví a rychtář Kuchta ovšem nescházel. Dohlížel, zapisoval, aby nebyla obec oškrabána; vybral i pro sebe nejlepší hromady klestí a v průvodu krejčího Jana Voříška vracel se za soumraku do města.
Sníh roztával u cesty, dechem teplého větru hlásilo se jaro. Nachově se leskly pruty vrb novou mízou, ptáci již nesměle cvrlikali. Na lukách ležel ještě poprašek sněhový a daleko rovinu na obzoru halila lehká mlha, Sousedé cvachtali se blátivou cestou, hovořili o počasí, o nemocech a Kuchta si posteskl mezi řečí krejčímu: „Moje žena je mladá a také jí měnivé dni nejdou k duhu. Často z rána si naříká, ani z lože nevstává — a bývá pobledlá —" Tahle slova byla vodou na mlýn Voříškův; krejčí byl z příbuzenstva paní Noskové. Čiperný stařík, s vlasy jako mléko, usmál se suše, holí zašermoval. „Nápoj lásky trhá červené květy i s nejzdravějších tváří, pane rychtáři!" pověděl ostře, oči v jeho tváře zabodávaje.
Adam hned nechápal, slova v žert obracel. „Oh, my máme oba, já i žena, jiné starosti nežli dbáti o nápoj lásky •—!"
„Ty ovšem — ale mladá paní hledá za to jinde náhrady!" podpichoval Voříšek, oči mu svítily škodolibě.
Rychtář sebou škubl, zastavil se, tváře svraštil. „Počkej, tohle mi musíš dokázat —■ „Na pranýř tě postavím, podlá ochechule, nepovíš-li pravdy .. ." (Str. 255.) nebo —!" Za ruku prudce chopil krejčího, zrudl hněvem.
,,Přeješ-li si, povím ti rád z pouhé lásky sousedské," mluvil klidně krejčí, jako by medu ukrajoval. „Včera byla na jakési kollaci celou noc u Bastlů — a to růže poblednou .., Byli tam páni z okolí, i Trčka se zdržel —" „Lžeš!" zahřměl Adam, těžce oddychuje. „Má žena je poctivě věrná! Stará kyselost proti ní z tebe mluví."
„Chtěl jsi pravdu slyšeti! Plné město toho, že laň ti přebíhá z hájemství — oheň, voda, těžká shoda. Pouze ty, nebohý, nic nevíš! Dostala tě v moc, klame, podvádí tě —!"
„Zodpovíš se mi z každého slova —," soptil rychtář po nešvarné kapitole. „V radě — Jitce tváří v tvář budeš opakovati —!"
„Kde chceš a před kýmkoli! Zbloudila na pěšinkách — kluzká je cesta ctnosti... Ale ty jí můžeš ještě napravit hlavy — tvůj úřad tak žádá."
Trefil hřebík právě do hlavy; Adam se necítil, byl by Voříška nejraději rozsápal. A ten s příšerným (klidem vypravoval ještě podrobnosti, otvíral mu oči. .. „Taková ohnivá žena i čerta svede! Dej ti pámbu dobrou noc!" končil krejčí svou řeč a na předměstí se oddělil.
Slova jeho byla jako svist biče na rychtáře. „Ne, to nemůže být pravda!" hučel si cestou. „Vyšetřím všecko, přísně vyšetřím, a pak —" Přízraky vzrušené obraznosti vyvstávaly mu před očima... Ubíhal k domovu s červem žárlivosti v srdci.
Dech mu docházel, když vrávoravým krokem po schodech vystupoval do svého obydlí. Prošel pokojí — a Jitka doma nebyla, Vpadl do kuchyně, kde se stuchal jeho synáček Adam s černou Mankou, a zaloupal očima.
„Kde je Jitka?"
,,U paní primasky Třebické — přijde co nevidět —," zaskuhrala z kouta stará Háza. V pološeru ani jí dříve Adam nepostřehl.
Radost rozlila se mu nitrem, že slyší něco jiného, než povídal Voříšek. „A co tam dělá nyní? — Kde byla předešlé noci?" dotíral ostře na babku. „Jaký je to pořádek?"
„Paní primaska stone, pozvala ji k sobě. Přední paní v městě musí sobě pomáhati —," povídala babka bez rozmýšlení; vzbuzovala víru ve svá slova, utišila ho na chvíli.
Adam se jídla nedotkl; jako v kleci chodil světnicí, očekával ženu. Horečné myšlenky honily se mu hlavou. Prchaly nekonečné chvíle, studená noc snesla se nad město; na dláždění plískal drobný, pichlavý déšť, okapem řinula se voda. Rychtář naslouchal, z okna vyhlížel — a Jitka se nevracela ,.. Sténal, představuje si, že ho přece podvádí... „Taková i čerta svede ...," slyšel stále a viděl nyní její tváře, plné vzrušení, zdravé, kypré její tvary. „Skrze čáry mě opila — líbala od předu, škrabala od zadu! A na ni jsem se dřel, šetřil —?" Bičován hněvem i žárlivostí hodil na se plášť, rozžehl lucernu a vyrazil z domu.
Zimga ho venku rozrazila, brada mu drkotala. Pustil se tmou přes rynk do ulice Boleslavské k primasovům, aby měl jistotu, je-li tam Jitka. S blikavou lucernou skákal přes stružky a všecek se třesa stanul u domu Tře- bických; udeřil prudce klepadlem na dveře. Nohy se mu chvěly, bušil netrpělivě zas a zase —- věčností zdál se mu každý okamžik.
Děvečka polooblečená otevřela posléze dubové dveře, s podivením hleděla na zakukleného královského rychtáře. Ve svitu lucerny příšerně se odrážel jeho zježený vous, pobledlá tvář, vyboulené oči,..
„Je u vás moje žena Jitka?" vykřikl rozčileně na děvečku.
„Vaše paní —? Není —!" odpovídalo překvapené děvče a přivíralo dveře.
„Řekli mi, že je tady, jako včera v noci —" „Včera v noci —?" zasmálo se děvče, plné netrpělivosti, a halenku si přidržovalo u krku, „Byla tu přece přes noc u nemocné paní primasky —" „To je mýlka! Naše paní je zdráva — a nebyl tady nikdo u ní —" Jako bleskem sražen hleděl Adam na děvče; dech se v něm tajil, hrdlo se stáhlo. „Vzpomeň přece, děvče! Včera v noci —" „Ba ne, vaše paní u nás nikdy ještě nebyla. Ta chodí jinam!" odpovědělo mrzutě děvče a zavřelo hřmotně dveře.
Zakoktal cosi Adam, před očima se mu dělaly mžitky. Zákeřná lež — obě ženštiny, matka s dcerou ho podvádějí ■.. Zavyl vztekle.
t— Oulisnou podvodnici tatarským bičem vypráskat ! Potácel se, deštěm promočen, zamženou ulicí a rynkem k domovu, Stud a vztek jím lomcovaly. Když vkročil do podloubí, mihly se dvě ženské postavy, uháněly jako vítr a vklouzly do jeho domu . . . Poznal obě, černou Manku i Jitku v šátku zachumlenou. Opřel se o sloup, nabíral dechu srovnával myšlenky Pak tiše vešel do domu.
Sotva otevřel dveře, povídala mu vesele Manka: „Paní je doma!"
„A už dlouho na vás čeká," lísala se Háza, stavíc se mu v cestu.
Odstrčil ji prudce a jako divý vpadl do po koje. U krbu seděla ve vábných bílých nedbalkách a krajkách Jitka; popíjela mandlové mléko, jedla cukrovanou bábovku. Šatv její přehozeny přes židli; bylo patrno, kterak spěchala, aby se brzy převlékla. V tvářích jí úsměv pohrával, tma šeřila se jí v očích.
Rozčilovala Adama její přetvářka, hořel zlostí . , . Zavřel na závoru, plášť shodil — konal vše promyšleně, obřadně.
„Kde jsi byla, sedmilhářova dcero?" vyrazil chraptivě, těsně se před ní postavil.
Pohlédla na něho tázavě a pak beze slova měřila opovržlivě jeho neohrabanou, otylou postavu. Síla, vzdor z ní sálaly.
„Lehká panečnice, kde se touláš v nociV Kde jsi byla? Mluv —!" Popelavě šedá tvář jeho zrudla.
„Kde jsem chtěla!" řekla s odporem a vsta- la. Oči jí zaplanuly, nelekala se rozzuřeného muže. Dovedla ho jindy zkrotit, podaří se jí také dnes. Rysy kolem úst jí ztuhly, měřila ho pánovitě.
Ale Adam ku podivu nekrotl, stával se prudším. „Zmije!" vmetl jí ve tvář. „Klameš, okrádáš mě o čest! Na pranýř tě postavím, podlá ochechule, nepovíš-li pravdy —!"
Couvala zděšeně; zdálo se jí, že je vydána na pospas strašnému šílenci. Přemáhala se, hrdost jí neopouštěla. „Adame, co děláš?" vykřikla, když jí v kout vehnal. „Nemáš ohledu k ženě —?"
„Můj pes je mně milejší než ty prodejná —! Těžce dýchal, zuřivě ji chopil za ruce. Vyznej se, přišla tvá hodinka!" Stiskl ji pevně, až zaúpěla.
Zbledla Jitka, hleděla na něho vytřeštěně. „Řezníku —" Trhala se křečovitě v jeho silných pažích.
„Ty raději vidíš urozené frejíře, věrná, velice počestná manželko —?" Dotíral na ni prudce, nařík|avý hlas Jitčin pronikal zdí. Kdosi se marně dobýval do pokoje .,.
„Spaste duši — ďábel ho posedl —!" ječela Jitka, svíjíc se mu u nohou. „Smilování —! „Mluv, přiznej se!" sípěl zsinalý vztekem. „Lotryně nevážná, s kým máš spolky?"
„Neptej se — bude lépe — nemohu za nic — nikomu jsem neublížila —," vyrážela bolestně v jeho ocelových spárech. „Jsem nevinna —" „Vím všecko —!" Oči krví zalité vystupce- valy mu příšerně z důlků.
„Nač se tedy ptáš —?"
„Včera jsi byla na freji u Bastlů — a kde dnes?"
„Dnes u Nosků —" zaúpěla v zoufalém pláči; celé její tělo se zmítalo.
Pustil ji. „Přelhala-li jsi mě, zabiju tě —!" To už ozývaly se prudce rány na dveře, venku hučely hlasy — a Adam se vzpamatoval. Věděl, že Jitka opět lže, aby zakryla svou hanbu, lekal se však také lidí, které svým křikem z; dolejší hostěnice byla Háza přivolala. Ženu dosti zastrašil zatím a najde nové cesty, aby ji k řádu přivedl.
Jitka sténala v koutku schoulena. Adam oblékl znovu plášť, otevřel dveře a chumlem lidí vyrazil zuřivě ven ...
Nešel se k Noskovům přesvědčit, ale ubíhal k Myslíkovi do radní hospody, aby utopil svou zlost.
Našel tady divnou, míchanou společnost, městského rychtáře, několik formanů a lidí vandrovních, ale dnes nedbal rozdílu. Platil štědře za všecky a pan otec sám obsluhoval, protože už Marta dávno spala.
Adam pustil uzdu mučivým myšlenkám; zle mluvil o své ženě — a příšery, staré přízraky stavěly se mu před oči... Slyšel posměch, chechtot bližních. — Ďábelská zloba uchopí se příležitosti a smete ho, bude po slávě rychtářské ,,. Strach ze zničení ho posedl, až mu krůpěje studeného potu vyvstávaly na čele ... Děsná úzkost v srdce se mu zakous- la ... Ale ne, nevzdá se; nepřemůže ho nevěrná žena! Zafal zuby, pěstí udeřil do stolu, „Čím je dřevo měkčí, tím se více do něho řeže," vykládal najednou vztekle hostům pod- raušilým. „Ze všech nepřátel nejhorší žena ! Ale já neprohraju! Budou si po časích ještě povídat, jak dal královský rychtář v Nymburce své ženě vyšoustnout pardus u pranéře!" A pil znova Tišil ho pan otec Myslík: „Nechod, pane rychtáři, s vlastní koží na trh! Srovnej doma potaji — třeba struněnou holí!" K této moudré radě ostatní přitakali a potvrzovali, že je nebitá žena chléb neslaný .,, „Zbiju jí jako žito — a neobrátí-li, biřicem dám vymrskat od města pocvičenou svodni- cí —," rozhodl se Adam. Platil za všecky, smál se, zpíval s rozjařenými společníky, aby zapomněl. Posléze složil hlavu na ruce a blábolil. „Utrýznit mě chtěla svou pekelnou krá sou — uštvat, vyssát a pak odkopnout.. . Prohlédl jsem v čas — poznáš mě, pěkný potvore! Kde je mé stříbro, kde pouzdro lžic —?"
„Vylila je s pomyjemi," odpovídali mu se smíchem formani.
„Kam se děly dukáty z truhly —?" „Rozkoulely se při freji," chechtali se veselí kumpáni.
V té době chvatně se chystala paní Jitka na cestu z domu Kuchtova. Oblékla se v kožíšek harasový, přehodila plášť, kunou podši- tý. V mošnu složila šperky, peníze — a vešla Královský rychtář. 17 do kuchyně, kde Háza po bouři manželské u stolu dřímala. Byla babka Jitku utišila, rozešli se diváci a z pokoje neslyšela již vzdechů, kvílení — myslila, že bude opět dobře ... Zatím dcera strojila se k útěku z těsného, malicherného života.
„Už jdu! — Až si najdu příbytek, pošlu pro vás," budila Jitka stařenu.
Háza mnula oči, sluchu nevěřila. „Kam bys šla v nocí? Měj rozum přece —!"
„Zbil mě nešlechetně, o bezhrdlí mi stojí - - jsem sobě svobodná." Jitce oči plály, rty se jí chvěly.
„Zbloudilá ovečko, nevíš, co činíš! Pokoř se mu a vezme tě na milost!"
„Nikdy!" řekla prudce dcera. „Jak ho nenávidím! Od první chvíle byl mi dědek protivný, a že jsem zakopala mladost s ním, jstt vy vinna — jen vy!"
„Co si počneš? Z teplého hnízdečka ubíháS v širý, cizí svět —?" Stařena se třásla, slzy jí pršely z očí. „Zůstaň, Jitko —!"
„Je mi tu dlouho těsno — a bylo by horší peklo, až by zvěděl, že budu mít dítě, které není jeho — —! Zvíte o mně časem —" A nežli se Háza vzpamatovala, byla Jitka ze dveří. Lomíc rukama šouravým krokem šla Háza za ní — Volala ji líbeznými jmény, prosila ... Ve tmě nikdo se neozval; sešla se schodů, tápala síní a klesla na prahu, vyrážejíc zmateně: „Nešťastné dítě — matku opustí . ."
Bílé páry válely se přede dnem městem, lepkavá mlha halila rynk, když vyšel Adam z rathouzní hospody. Okřál na vzduchu, probíral se k vědomí o večerní události a malátným krokem zaměřil k podloubí u svého domu.
Přede dveřmi uviděl klubko lidí — tušil něco neobyčejného. Babky koláčnice mlely jazyky, vykřikovaly mu vstříc: „Paní ti odešla a ubohá její matka jako žebračka hyne zimou na prahu — zle stone nebožka —" A zástup rostl, hučel; zdálo se Adamovi, že slyší i posměšky: „Druhá žena se ho nabažila a ušla také —!"
Nikdo ho nepolitoval... a rychtář vystřízlivěl rázem. i Jako palicí udeřen potácel se kolem Házy do temné chodby, hrozný pocit zachvěl jím od hlavy k patě: „Jitka utekla —" Dopotácel se ve své obydlí. Našel vše zpřeházeno, skříně i truhly zotvírány. Dusil se vztekem i lítostí, div mu srdce nepuklo. S vypoulenými zraky, zsinalý klesl na židli. Takový silák a žena ho přemohla, přemistrovala ... Krev se mu hnala k hlavě, ve spáncích bušilo, rty se chvěly, po- trhovaly ... Předešla ho — zákeřným úkladem chce ho vydati lidem na posměch. — Byl zmaten, do propastí padal...
„Bestie —!" zaúpěl zdrceně.
Tolik zloby a hněvu provalilo se tím slovem. Obličej stáhl; pěsti zaťal — byly by škrtily, rdousily ...
XXL Knížecí milenci.
Jarní mlhy válely se po polích, lesích. Po šiovskou silnicí mezi lesy od Bydžova k Nymburku jely dva obšírné vozy, jak nejrychleji bylo možno v rozblácené cestě. Prvý vůz, honosnější, zakoltrovanou archu, táhly dva páry koní a vozkové na podsedních koních pobízeli svými biči stále spřežení k plnému cvalu. Druhý vůz formanský pod plachtou s jediným párem koní měl jim co stačiti. Za vozy na koních cválalo pět jezdců, v pláště zahalených.
Lesy řídly, objevilo se v podrostu několik tůní, dál políčka a při cestě obšírné stavení, hrazděné z trámů a zdiva na slehlém podvalu. Podivný průvod na kraji lesa zastavil, neodvážil se dále. Jezdci vyměnili několik slov, ohlédali se, oči v dálku upírali. Ale pro mlhu nebylo viděti ani na půl honu.
Mladý vůdce na pěkném koni sivém popojel k přednímu vozu, odhrnul koltru a ho vořil s dvěma mladistvými dámami, uvnitř sedícími. Byl štíhlý jako topol, osmáhlý. Černý vlas jako hříva splýval mu pod čat>kou s peřím. Typ bujné, bojechtivé krásy byl mladý, nastrojený muž.
Jezdci ostatní seskákali zatím s koní, snesli jedlové větve se stromů u cesty na hranici. Plameny vyrazily, prskaly, smolný dusivý zápach ohně se šířil okolím. A co zhřívali skřeh - lé ruce, ozval se dusot mezi lesnatými borky.
Zbrojenec silný a hřmotný přihnal se na koni. Vousáč v helmu a kyrysu pozdravil se živě s muži u ohně a rovně jel k přednímu vozu. Jako přikován stanul a ohlašoval: „Vojvodo, není nebezpečí! Pronásledovatelé zdrželi se v Městci; zemdlení jejich koně nemohou s místa. V šíř i dál nepřehledné lesy, nic jsem neviděl podezřelého. V houští nedaleko pouze vlci zavyli, oči jim plály jako žhavé uhlíky — jiného na dlouhé cestě mne nepotkalo."
Vojvoda pokynem hlavy přijal zprávu, vyměnil ještě několik slov s damami a zajel ke skupině jezdců u ohně. „Pane Bohuši, jsi v kraji známém, poraď, zda bychom mohli tady na blízku odpočinouti?"
Oslovený Bohuš Kuchta, jenž se vracel po čase za divných okolností do vlasti, přistoupil blíže a pověděl zpříma: „Před námi je hospoda na Šabatě, shromáždiště všelikých lidí; tam nelze vaší milosti se zastavit —" „Ale kněžna potřebuje svrchovaně oddechu, klidu," mluvil živě vojvoda. Stone mi z dlouhé jízdy!"
„V Nymburce u mého děda bude možno na chvíli se zastavit, ale pro tvé bezpečí ra dím, pane Dimitriji, hleď ještě dnes doraziti do Lysé na nocleh. A zítra v tyto doby dostihnete již Prahy."
„Nuže — dobře! A jak daleko do Nymburka?"
„Za hodinu jízdy objeví se nám jeho hradby."
„A kdo v Lysé nám obstará nocleh, když ty s námi dále nejedeš?"
„Postarám se; za dobrý plat najdu jistě po- selku na Šabatě. Zdržte se málo; zajedu sám do krčmy a hned posla vypravím." Vyšvihl se Bohuš na kůň a klusem se hnal v před, kde se bělalo sešlé stavení — — Na kraji lesa tábořil polský kníže Dimitrij Sanguško se svou družinou. Prchal mocný vojvoda z Polska, unášel svou milenku Elišku, kněžnu Ostrožskou. A za nimi v patách hnalo se hejno Poláků pod Martinem Zborov- ským, vévodou Kališským. Martin byl soupeřem Dimitrijovým; měl Martin souhlas matky vdovy kněžničky Elišky, měl přízeň královu ale lásku děvušky získal Sanguško. A mladí milenci, plní síly a života, bránili svou lásku, dali se na útěk do Čech. V Praze u arciknížete chtěli nalézti ochrany.
Pátý den trvá šílený hon. Bohuš Kuchta, který s matkou dlel u strýce na statcích Sanguškových, je vůdcem uprchlíků. Daří se jim dosud dobře; unikají nebezpečí, avšak něžná kněžna Eliška již z dlouhé cesty a úzkostí churaví. Její společnice Hedvika úsilně žádá pro svou velitelku alespoň o jedinou noc klidného odpočinku ...
Jako hvězdu svoji vzýval Elišku Dimitrij; všeho se pro ní odvážil a v pokoře k ní vznášel zraky, ale dosud nepopřál jí ani sobě oddechu, aby nepadli v ruce Zborovskému. Až dnes na Lysé — blízko Prahy první noc snad stráví Eliška na loži.
S radostnou novinou spěchal Dimitrij k vo- ,zu, pomáhal z něho královně svého srdce, aby na chvíli okřála pohybem v čistém vzduchu, než se Bohuš vrátí. Zavěšena v paži voj- vodovu přecházela kněžna Eliška podél vozu. Oděna byla v teplé kožešině, ale i tak jevila se její štíhlá, líbezná postava. Jako zjevení byla krásná, jako světice ze starého obrazu spanilá.
Světlý vlas věnčil její bělostné skráně i čisté čelo. Pomněnkové, hluboké dětské oči hleděly snivě, rozpuklými rty linul se sladký, hebký hlas .. . Těšila se na Prahu . .. Byla z královského rodu slavných litevských 01- gerdů, příbuzná zemřelé české královny Anny ... Jela ke svým přátelům, pod jejich ochranu se svým Dimitrem.
Zjev lepý, pohádkový v černých lesích. — A vojvoda po jejím boku, urostý muž jiskrných očí, příjemných tváří, všecko pro ni obětoval, všeho se odváží pro svoji líbeznou madonnu, aby jí splatil velikou lásku. V jejích planoucích očích celý jeho svět. . , Těšil ji, jak dovedl.
I společnice kněžny, věrná Hedvika, vystoupila z vozu. Snáší trpělivě obtíže cesty se svou velítelkou; ač mladá a hezká, opustila k vůli ní pohodlný život knížecího domu ve Varšavě. Je v průvodu též její Stanislav, hoch odvážný, a našli nyní oba také chvilku, aby spolu několik slov vyměnili. .. Takových dvojic milenců tyhle zachmuřené lesy ještě neviděly — — Bohuš zatím vešel do krčmy na Šabatě. Hlučno bylo v šenku kolem několika stolů. Popíjeli, hlaholili při plných korbelích koní- ři, rybníikáři, roztodivná cháska tulácká, A mezi ošlehanými, otrhanými muži seděly i ženy; jakási chodákyně ve višňové suknici a loktušce dítě hýčkala na ruce, rozchlupače- né holčice, vášnivých, divokých očí, stuchaly se v koutě.
Nežli se Bohuš rozhlédl, přistoupilo k němu chlapisko, opálené jako cikán, v jelením kabátě a bolavých vysokých škorních.
„Kde se tu bereš, Bohuši? Chceš do našeho cechu?" cenil chlapík zuby, podával ruku Bohušovi. K jeho tázavým pohledům hned odpovídal: „Kde bys poznal Jana z Pekelce! Sešel jsem v krátkém čase, ale nelituji; užívám života."
„Mezi chodáky jsi se ocítil?" ptal se Bohuš s úžasem, pozoruje jeho sešlý zevnějšek.
„Jsou lepší než poťouchlí měšťané!" Stranou s ním usedl, připíjel na vilikům a vyprávěl o svém životě. „Tvá macecha Jitka mě zkazila — had s lesklýma očima, vábivých slov a pohybů. Chtěl jsem se jí mstít, ale už je zbytečno. Utekla paní královská rychtářové tvému čistému otci a snad se brzy dostane mezi nás, až se jí páni nasytí -—" Otvíral oči Bohušovi svými zprávami, zvěděl také sám ve chvíli, co Bohuš zakusil — i jak s knížetem se domů vrací, aby se zasnoubil s Alenou .., Mluvili spolu důvěrněji a důvěrněji druhové z dětství.
Seděli spolu v podvečer stranou u stolu — „Chtěl bys pomoci nešťastným lidem, opa- třiti jim pohodlný nocleh v Lysé?" tázal se posléze Bohuš.
„Pronásledovaných se ujímám rád — pomohou jim i moji přátelé! Máme svoji hospodu hned na kraji městečka u kmotra Lívy. Není nejhorší, ale bude tam tvůj kníže i se svou srdečnou panenkou přes noc dobře ukryt." Ochotně sliboval Jan své služby a peněz nepřijal.
„K vůli tobě dovedu také malou obět přiné- sti!" A hned v kuklici se strojil, pošeptal Bohušovi, že bude průvod u Lysé čekati.
Snědá rozcuchaná holčice Duda přiskočila a zavěsila se Janovi na šíji. „Kam se chystáš?" Velkých očí s něho nestrhla.
Setřásl ji Jan, pohladil po havraních vlasech a se smíchem, shovívavě povídal Bohušovi; „Moje starostlivá žena tone v strachu! Nestarej se, kočičko, vrátím se brzičko! Na šaty ti koupím — pentle, krumplování — velká paní z tebe bude." Nežli se vzpamatovala, byl ze dveří; a lídyž Bohuš vyšel, uzřel ho již v dálce, jak se žene na koni přes lada k Lysé. Jako tmavá skvrna ztratil se mu na obzoru ..
„Ne, není zlý ten ztracenec! V dobrou chvíli jsem ho nalezl," pravil sobě Bohuš a sedal na kůň, který již netrpělivě pohazoval hlavou, nozdry rozšířeny, uši napiaty.
Za krátko na to přejel bystře průvod knížecí kolem Sabaty. Jeli skrze několik vsí, podél Mrliny — v dálce objevily se již v šíré rovině věže nymburské. Mlhy se rozptylovaly k ve- čeru; v opáleném vzduchu víc a více vystupovaly obrysy města, kovové makovice hranatých věží hradebních.
Slunce vybralo se z mračen, zalilo temné lesy, holé pastviny, role i roztroušené vsi v Polabí. Vlahý vítr províval; vrby u řeky se začervenaly, na jivách chvěly se zlaté třásně jehněd. Korytem řeky valily sě s hukotem spousty kalných vod jarních. Příroda trhala pouta zimy, opozdilý skřivan trolil s oblak perličky svých písní.
Bylo překvapením ve dvorci Kotrčově, když z nenadání ze silnice zatáčely se do dvora dva vozy kryté a s nimi tlupa jezdců. Stařičký hospodář vyšel na zápraží a s podivením hleděl na podivné "hosty, na vozataje v poí ském šněrování, na uprášené jezdce i koně. A v tom ho již prudce objal Bohuš.
„Dědečku — dědečku!" volal, líbaje jeho měkké, stříbrné vlasy. „Vracím se opět domů a hosty vzácné ti přivádím. Kníže polský San- guško na chvíli žádá za přístřeší, nežli se vydá dále k Praze. Kněžna je utrmácena jízdou — třeba jí oddechu —" Jediným dechem mluvil Bohuš a stařec zrakům, sluchu nevěřil.
„Dítě drahé — tak najednou? Co se přihodilo?"
„Prchá kníže do Prahy k arciknížeti. Zkáza věší se mu na paty pro únos kněžny. — Více ti povím, jen co hosty opatříme. Neodmítej jich, mnoho dobrého pro nás vykonali —!"
„Jen je pozvi dále —!" Stařec byl jako u vidění, nedovedl si tolik překvapení ani v hlavě srovnati.
Bohuš od vozu přiváděl dámy a Dimitrije, Vítal je Kotrč srdečně, za ním objevila se i Evička. Líbal ji vřele bratr a neušlo mu, že její oči jsou utrpením jakýmsi zvětšené a za- modralými kruhy vroubené. Svěřil několika slovy kněžnu i její společnici sestřině péči a sám uvedl Dimitrije do podkrovní světničky, aby se sebe mohl smýti prach i po pětidenní jízdě přeměniti oděv.
Zatím co se knížecí hosté přestrojovali a hospodyně jim jídlo chystala, seděl Bohuš s dědem ve světnici, úryvkovitě vyprávěl mu 0 svém osudu. „Matku jsem k strýci provodil; dobře jim na dvorci Sanguškově v Polsku.
1 já tam chtěl zůstati, Alenku si tam přivésti, ale osud jinak určil. Kníže pro -pletky vévody Kališského Martina Zborovského ztratil přízeň krále Kazimíra a největší ránu chtěli mu zasaditi tím, že nevěsta jeho kněžna Eliška měla se provdati za Zborovského —" „I mezi panstvem nechodí láska mezi růžemi?" vzdychl si Kotrč, „Tam teprve hojně tmí mívá v cestě! Ale kníže zmařil úklady; jeho vášnivá krev se zbouřila — unesl svou milenku. Přes odpor své matky šla kněžna s ním ochotně, přijeli k nám do dvora. Zborovský však nelenil, celé království pobouřil proti Sanguškovi."
„A měl přijít vlkovi na pospas —?"
„Rozhodl se uprchnouti s kněžnou do Prahy, hledati u krále Ferdinanda ochrany. A mě zvolil za vůdce. Pět dní a nocí jsme na útěku, Zborovský s Poláky se žene za námi. Ale již bohdá dostihne kníže Prahy — jen v Lysé bude dnes přenocovat."
„Ty pojedeš s ním?" ptal se Kotrč starostlivě.
„Zastavím se u Alenky v Boleslavi, odvezu si ji do Prahy. Jsem ustanoven sekretářem knížete."
„Jen aby dosáhl odvážný Sanguško šťastně cíle! Je úkladů u nás plná země." Vyprávěl nyní Kotrč celou historii lásky Evičky a bakaláře. „Svévolí otcovou bylo rozraženo její srdce na dví — dlouho mi stonala. Vidím však dnes opět, že nejsme sami nešťastní v světě — neušetří bolest ani rodů knížecích, A všichni neseme v srdci naději, že bude lépe," Do světnice vešel Dimítrij ve stkvostném krznu, a s ním Stanislav. Hospodyně snášela jídla na stůl. S Kotrčem záhy si kníže porozuměl, srdce své mu otvíral.
„Do vlasti bratrského národa prcháme a všady nalézáme duše upřímné, soucitné," vděčil za pohoštění Dimitriij.
„Přece však jedete ve zlou dobu! Naše království je v rozvratu, nedá ani ochrany svým dětem," vzdychl Kotrč. „Kéž byste se nezklamali!"
„Král váš se jistě ujme svojí příbuzné a mne snad též neodmítne. Bil jsem se s Tatary za svobodu Litvy."
„A v Litvě stála kolébka rodu zesnulé královny Anny Jagellonky, Esthery národa českého —" „Ano, a z těch krajů nesu pozdrav k jejímu rovu — v skřínce trochu hlíny z její otčiny."
„Žel, že již královna mrtva! Ztratila v ní i jednota bratrská nejlepší přímluvkyni." Bílá hlava starcova se schýlila. „Umřela nám jemná, milostná paní v nejhorší době, kdy bylo třeba naklonili srdce královo Čechům .."
„Nenaříkej, dobrý muži! Všecko se zlepší; vrátí se ti syn i dcera, u krále budu za vás orodovat. Usídlím se s mojí Eliškou trvale v Čechách, nezapomenu vašich služeb." Pln odvahy a nejlepších úmyslů byl mladý kníže. Vyprávěl o své lásce k Elišce Ostrovické, jak vzplanula jeho duše o slavném karruselu na dvoře králově, když něžná kněžnička jemu jako vítězí věšela na hrdlo zlatý řetěz. „Od té chvíle jsem ho nesundal," vykládal Dimi- trij a líbal rytinu s podobou Elišky, na řetěze zavěšenou. „Naše láska rozhořela, v očích mé paní celý můj svět —" Zašustily hedvábné suknice, svižným krokem vcházela z přístěnku kněžna Eliška s Hedvikou a Evičkou. Něžný úsměv byl vet- kán v její líce a z blankytných očí dobrota jí plála. Pěkně slušel zlatovlasé kněžničce perlový vínek, pod nímž v proudech splývaly vlasy. Honosný šat její papouškové barvy zdobilo bohaté krumplování. Podávala vesele svoje bílé ruce Kotrčovi; švitořila polsky, pro každého měla milé slovo, vlídný pohled krásná kouzelnice, jasná jako paprsek sluneční.
„Taková růžička v rozpuku, a žel, už se jí také tíha života dotýká —," pravil Kotrč, hledě pohnutě v její čisté oči, v zázračnou plef růžových a mléčných tónů.
„Zdědila trochu plamenů i odvahy po otci jako já; dovedeme trpěti —," odpovídal za ní Dimitrij.
Zasedli kol stolu a bylo pod zčernalým stropem útulno mladým lidem; hřála je upřímnost a srdečnost hostitelů; jako jediná rodina dleli spolu, Eliška a Eva porozuměly si jako sestrv.
Na dvoře družina knížete již opět byla k cestě uchystána a Dimitrij pobízel svou nevěstu: „Musíme dále, kochanečko moje! Však se nerozloučíme na vždy s vlídnými hostiteli; brzy na shledanou!"
Děkovali oba vřele, vděčností se připoví- dali. V upomínku na prvé shledání dala Eliška Evě pěkný bitý pás. Sama však musela při- jmouti paučník, který jemné ruce Eviny byly vyšily.
Jako pírko odnesl Dimitrij kněžnu do vozu, v kožešiny ji halil. Jak mu planul zrak ...!
Vyjeli ze dvora — Bohuš s nimi — a ohlé- dali se, pozdravy posílali. Kněžna kynula ještě naposled měkkou drobnou ručkou ... Zmizeli záhy zrakům Kotrčovým i Eviným jako sen pohádky.
„Zdraví, krásní lidé v rozkvětu sil a tak da„Kde bys poznal Jana z Pekelce!" (Str. 264.) Královský rychtář. 18 leko musí jít hledat štěstí!" vzdychla Eva, rosu měla v očích. „Život má býti radostí a ne samá bolest, trýzeň —" Na sebe zapomínala; myslila na milou, přítulnou Elišku, „Na těžké brány záhad života buší tisíce pěstí — a přelud i klam bývá odpovědí," řekl Kotrč na odchodu do stavení, „Kéž se jim ozve radost!" vzdychla Evička. „Jsou oba tak dobří!"
„Nezdolná je moc zla — Vždyť sama jsi poznala! S tebou jim přeji, aby tentokráte dobro zvítězilo ..."
Vcházeli do světnice a srdce jim svíral stesk; tak smutno bylo tu najednou, tak hořko v duši, XXII.
Rychtář se nezapřel.
Vyhnuli se prchající milenci městu, ale zrakům zvědavých lidí přece neušli. Zasedala v té době právě velká rada na rathúze a servus donesl zprávu, že jakási družina cizího panstva na vozích i koních přejela kolem města k Praze. Ale nikdo nevěnoval jeho sdělení větší pozornosti. Přejelo kolem denně drahně znamenitých průvodů — a pak dnes měli konšelé důležitější věci na starosti. Královský rychtář Kuchta úsilně je přemlouval, aby prodali starý rathúz či kamenný dům s věží u kostela sekretáři komornímu, panu Granovskému ze Všechlap.
A konšelé byli tvrdí, neoblomní; tušili v tom nové spády rychtáře, jenž ztratil nadobro jejich důvěru.
Jednali bouřlivě; purkmistr Bína, co prodával v kotcích sukna nizozemská, měl řečníky co tišiti, aby si nepadli do vlasů ...
„Zbavíme obec posledních statků a hněv měšťanů se shrne na hlavu naši! Zůstane nám jen podoba Samsonova, na rathůze malovaná, jako památka síly obce!" odporoval Kuchtovi prudce Vít Teplo. „Už teď se nese mezi lidem, že královský rychtář dobře s obcí nesmýšlí, že se nevyvedl z nářku o dvojženství. Nepovídám já — ale v šencích otevřeně se přetřásá."
Vyskočil prudce Kuchta. „Musíš jmenovati utrhače a před soud ho poženu."
„Proč bych neřekl! U Podholů v nedělí veřejně tak mluvil bývalý rektor Jan Klatovský," vykrucoval se Teplo.
„Zapiš, písaři!" soptil Kuchta. „Klatovský rotí obec, proti úřadu pozdvihuje. Napiš list stížní do Prahy!"
„A proč se nevyvedeš z nářku, pane Kuchto?" bodl drobný Jeroným Kantůrek. „Dobrá pověst nad zlato!"
Tajený vztek propukl v Adamovi; zakoulel očima, probodával zraky smělého Kantůrka. „Dobrá pověst —! A neuštipují o tobě, že máš spolky s katem? I písničku o tobě složili — pamatuješ: Kantůrek má hrách psím sádlem maštěný, od kata kopa k tomu, nevyžene je- den druhého z domu —" Ťal do živého, spor se ostřil, páni si vyčítali svoje hříchy .., Vážný primas Petr Třebický sám zasáhl v hlučné jednání a žádal za odklad. Sousedé odpírali, hned chtěli skončiti rozhodnutím o kamenném domě. Dávali své hlasy a Kuchta pohořel. Pro prodej hlasovali s ním jen Bočan a Nosek, ostatní byli proti němu. Seděl pak schlíple, když se dále rokovalo o benii královské dle usnesení sněmovního.
Hořela opravdu Kuohtovi půda pod nohama. Po útěku jeho ženy Jitky rozvířila se hladina města, přetřepávali, pomlouvali, odsuzovali dobří bližní Adama. Těšili se, že dostala jeho pýcha smrtelnou ránu, že budou nyní zbaveni jeho hrůzovlády. Ale to neznali Adama! Držel se dále zuby, nehty; poplatil dluhy za nevěrnou ženu, vyhnal Házu kamsi do podruží a místo hospodyně zastávala mu černá Manka, ovšem především k radosti a spokojenosti mladého Adama. „Jablko nepadlo daleko od stromu, po otci mám oko na druhé pohlaví — to již v krvi," omlouval se upřímně synáček, když mu někdy v šenku kyprou Manku vyčítali. Za to rychtář zanevřel na ženy; vedl si přísně v úřadě; sháněl do měšce, oč ho Jitka připravila, při tom však ctižádostivé myšlenky strašily dál v jeho hlavě. Nedbal, iže celé město proti němu; v Praze svými dary udržoval dobré přátele — a dnes litoval, že nemohl pomoci panu sekretářovi ke kamennému domu. Však nezapomene této porážky svým odpůrcům.
Již byli páni na odchodu, když přiběhl znova servus do radní síně. „Jakýsi rejthar při- cválal na zpoceném koni a mermo chce mlu viti s panem královským rychtářem," vyřizoval Žemlička chvatně. „Čeká dole u vrat —" Důstojně, jak se slušelo, sešel Adam do síně v přízemí a tam v zástupu zvědavců uzřel muže, podivné cizí strůje, v sukni popelavé, v bílém poprášeném kabátě a v čepici husar- ce s dlouhým peřím. Chlapík lamželezo, s mečem a pistolí za pasem, o hlavu převyšoval ostatní. Kníry se mu ježily, oči blýskaly.
„Jsi rychtář 'královský?" oslovil jezdec Adama pánovitě.
Kuchta vážně přikývl; poznal hned, že k němu nemluví obyčejný rejthar.
„Jsem vojvoda Kališský z Polska a v důležité věci chci mluviti se zástupcem královým v tomto městě."
Kuchta se hluboce uklonil; odvedl ochotně vojvodu do klenuté jizby v přízemku, kde obyčejně biřici vartovali. Vyhnal Matěje Zoufalého, právního posla, který tu právě natíral řemení, a s poklonami vybízel urozeného pána, aby se posadil.
A vojvoda hned jakési papíry mu předkládal, horlivě vyprávěly „Dimitr Sanguško, kníže litevský, zrádně mi vyloudil nevěstu, kněž- ničku Ostrožskou. Prchá s ní z Polska do Prahy, po pět dní a nocí ujíždí nám před rukama. Dnes městem vaším projel a někde na blízku se skrývá. Jak listy svědčí, honíme ho z poručení našeho krále Zikmunda Augusta, abychom ho před soud postavili. Hned za mnou jede můj otec s komonstvem a já pospíšil, abych tobě o hrozném zločinci podal zpráu vu — V Kuchtovi se tajil dech, u srdce ho bodlo a oči měl jak na stopkách. Hleděl do listin, viděl pečetí, ale písmo mihalo se mu před očima — Vojvodovi má pomoci jímat knížete .. .
„Dimitr vyloudil nejen příbuznou královu, ale i horších skutků se dopustil. Matku její do sklepa zavřel, nad dvacet panen pobil a věcí od zlata a stříbra za tři sta tisíc pobral. Veliká odměna tě čeká, pomůžeš-li nám ho lapiti."
„Jak [bych nepomohl, vaše urozenosti!" koktal Adam. „Hned honečky se poradíme, důvěřuj mi — ptáček nám neuklouzne!" Vzpomněl si, že servus viděl před chvílí jakýsi průvod — a hned vyběhl, hledal městského rychtáře, biřice, i do katovny poslal, aby koně sedlalL „Jakýsi kníže vyloudil příbuznou polského krále; je stupka, mordýř — a na blízku se skrývá!" vykřikoval po rathúze, pobízeje obecní služebníky k chvatné výpravě. Konšelé se byli zatím rozešli a tak práce i zásluha uvázla na Adamovi.
Zatím se rynk naplnil zástupy lidstva. Obklopili zvědavci tlupu jezdců, která v plné zbroji jela k rathúzu. V čele žoldnéřů byl starý zavalitý jezdec, jehož kabát měl zlaté pa- somany, birýt se pštrosím peřím kryl jeho še- diny. Neušlo divákům, že sedlo jeho kordo- vanské, aksamitem premované, rystuňk safi- ánový a třemny pozlacené ... Byl to vojvoda Martin Zborovský s Poláky, kteří stíhali Di- mitrije.
Mladý Zborovský vyšel jim z rathúzu vstříc a cosi polsky otci vykládal. Starý vojvoda očima zakoulel v hustých brvách, buzdykánem v pravici mávl — a Poláci na ráz sesedali s koní. Zatím přiběhl i Kuchta, k zemi se klonil před zamračeným vojvodou a své pokorné služby nabízel při stihání zrádce zemského .. Za mák mu starý Zborovský nerozuměl, vykřikoval cosi polsky; byl jeho syn tlumačem.
„Přeje si otec, abys radu města svolal, na zvědy vyslal spolehlivé lidi do okolí a teprve časně z rána ptáčka lapíme. Za tvé pokorné služby chceme se odměniti; městu bude z toho věčná poctivost," překládal syn, co otec mluvil pánovitě, oháněje se buzdykánem.
Pozval Adam urozené pány do své hostě- nice, vykázal jezdcům noclehy po hospodách a ubíhal znova k rathúzu, aby konšely obeslal. Rychle se smrákalo, noc rozpínala temná krdla.
„Co chytáš lelky?" volal v úřední horlivosti na servusa Žemlíčku, který stál u vrat. „Ho- nečky pošli kata Martina s holomky, ať stíhá k Praze prchajícího knížete! Ať přinese brzy zprávy — dostane dobrou záplatu!"
„Čekám na rozkaz," odpověd faciášek servus a upaloval jako s keserem na valy do katovny, Obklopili zvědavci tlupu jezdců, která v plné zbroji jela k rathúzu. (Str. 279.) „Poruč purkmistru Jakubu Bínovi, aby radu hned obeslal — vojvoda je poctí svou návštěvou —! Zavolej primasa — celé město ať je vzhůru — o velikou věc jde —!" obořil se na městského rychtáře Jana Svatoška. „K branám postav silnou vartu, hlásný na věži ať má pilně pozor na okolí —!"
„Oč jde vlastně?" zvídal Svatošek, „Kde kdo žádá za vysvětlení —" „Škůdce zemský, bořita — stupka, odpovědník na blízku města se kryje," odpovídal chvatně Adam. „Unesl pannu z rodu královského a vojvoda ho stíhá —" „A dáme ho do dusíku či do věže?"
„Dříve ho musíme míti — chytře na něho půjdeme!" Spěchal opět Adam k urozeným pánům a v hlavě se mu rojily myšlenky o knížatech, vojvodech — o tisících tolarů ... Teď nebo nikdy! — Najednou se otevřela před Kuchtou cesta k bohatství a slávě. Urození páni seděli při dobré večeři, pochutnávali si na víně a královský rychtář sám je obsluhoval.
Starý vojvoda spokojeně hladil plnovous; seděl pohodlně v červeném dolomanu a v sukni, stříbrem pošité, za stolem, milostivě kladl otázky Adamovi. Syn jeho překládal dotazy a hořel již v tváři od účinků prudkého vína jako jeho otec.
„Jeli již zvědové za prchajícími?"
„Vyslal jsem kata s holomky. Mají čerstvé koně a brzy se vrátí s novinou."
„My vyjedeme přede dnem — také psi by nám posloužili při honu. Jsou v městě honící chrti?"
-.Pravé chrty englické má pan Balbín — vypůjčíme od něho," pokorně sliboval Adam, „Pojedeš s námi, pane rychtáři?" „Velice rád — i celou radu pohnu, aby se vypravila na vzácný lov! Budou spokojeni se mnou urození pánové. Zbrojf opatřím sebe i služebníky obecní," hovořil licoměrně Kuchta. „Síly mám s dostatek, ochotně se postavím v čelo a odevzdám přepěknou paní v náruč panu vojvodovi."
„Czolem! Živého nebo mrtvého Dimiíra!" Vrátil se Žemlička se smutnou novinou. „Purkmistr Bína leží s hlavou ovázanou a nemůže dnes již rady svolávati. Běžel jsem k primasovi, ale odbyl mě, že chce míti v noci pokoj — af prý počkají páni do rána. A pan Vít Teplo mě odbyl: Když nechce jít primas, nepůjdu také —" „Pěkný pořádek —!" Adam zahromoval, „A co ostatní?"
„Pan Bartoš Bočan a Petr Nosek pověděli, že se poradí spolu —" Propustil Adam servusa a sám se rozběhl městem. Nevedlo se/ mu lépe; opatrní měšťané nechtěli nic začínati s urozenými pány — spálili se silně před sedmi lety při odporu stavů proti králi — jenom Bočan a Nosek slíbili držeti šik s rychtářem. „Stojíme s tebou v cechu," pověděl upřímně Nosek, „ale o koláč se s námi rozdělíš?" Všecko jim Kuchta slíbil a hnal se na věž u chrámu, aby se přesvědčil na vlastní oči, bdí-li hlásný.
Udýchán dostal se nahoru; na pavláčce pod bání podřimoval starožitný hlásný. Vložil mu na srdce, jak je dnes třeba celou noc bdíti, když tak znamenitý mordéř blízko města se zdržuje. Postrašiv hlásného, sám se zadíval s výše přes rozmanitě skládané prejzové střechy po městě. Slídivé jeho zraky postřehly, jak se dosud lid rojí v ulicích, v tlupách se staví a o nezvyklém shonu rokuje. Těšil ho ten zájem; poznají brzy, k jaké slávě městu pomůže jeho rychtář i bez pomoci konšelů ..! Polabí spalo v temné modři, na obloze hvězd jako květů na lukách a nad lesy jako perla planula obrovitá Venuše. V jemném světle měsíčním bílou mlhou obestřen byl celý kraj; darmo se Adam snažil proniknouti zraky mlžný závoj nad pražskou silnicí. Zavál ostrý větřík — a rychtář zahaliv se v klok opustil věž. ' i Dole ho překvapil servus novou zprávou. „Už víme — všecko víme, pane rychtáři, o uprchlících!"
„Tak pověz! Vrátil se kat?"
„Nevrátil, ale lidé donesli, že Kotrč ve svém dvoře cizince hostil a pak netuše dobrého větru, do Lysé je na nocleh poslal. Byl s nimi také —" Žemlička se odmlčel, ale tím více roznítil zvědavost Adamovu.
„Jen pověz; nikoho šetřit nebudu!"
„Tvůj syn Bohuš!"
„Čertův synek — samochtě se vrhl do pro- pastí! Půjdeme ke Kotrčovi; zavolej ponocné, biřice!" rozhodl se rychtář. Byl odhodlán i Kotrče a svého syna vydati k potrestání, jsou- li spolčeni se stíhaným knížetem — pomstychtivost se v něm probudila.
Dávno spali ve dvoře na předměstí, když rychtář se škaryanty zabouřil na vrata. Trvalo chvíli, nežli jim čeledín otevřel, A co biřic s ponocným prohledávali dvůr, vyslýchal Adam při kahánku v světnici Kotrče, Stařec seděl u stolu, rychtář stál před ním, nepřátelsky ho měřil. Viděl, že nic nepopadne, „Přijal jsi dnes psance pod svoji střechu," mluvil Adam jizlivě, „Zodpověz se právu!"
„Dopřeji rád pohostinství lidem, kteří mým dětem prokázali dobrodiní," „Ukázali ti fedrovní listy?" vyzvídal Adam pokrytecky.
„Neptám se po nich; věřím dobrým, nešťastným lidem. Host do domu, bůh do domu — Byli dobří krajané —" „Dobří!" zasmál se strojeně Adam, „A je vysazena odměna na hlavu knížete svod- níka!"
„Ty ho prodáš?" Stařec upřel bezbarvé zapadlé oči na rozpáleného rychtáře. „Ty bys chtěl —?"
„Vydám — jako každého, kdo se s ním spojil."
„Ale peníze takové na duši ti shoří jako onv, o které jsi sirotky oškrabal!" Hlas Kotr- čův zněl jako ohlas z jiných světů, avšak ka- menného srdce Adamova se nedotkl, „Dcera tvoje se dosud z rány nevzpamatovala," „Otvíráš nejtajnější ledví, ale bud jist, že sňatku Evy s bakalářem nepožehnám."
„Až přijde doba, budou svoji i bez tvého požehnání."
„A šílený smělec Bohuš zle odpyká, bude-li stižen se zrádným knížetem. I ty se zodpo. v lit vis!
„Vím, vím, nezapřeš se!" Kotrč se odvrátil, obracel listy v Můnsterově Kosmografii na stole.
„Ve smolné knize mohou se ocitnout vaše jména! Budu tříbit plevy od pšenice!" A hřmotně odešel.
„Jen třib — třib!" hovořil stařec sobě. „Není špatností, abys na ní neměl podílu. Nerostou však stromy do nebe ... Tolik nároků a tak málo ctností! Ani pohana, kterou mu nevěrná šenkéřka způsobila, nic jím neotřásla, dál šije zlo.,. Kníže ujel v čas a bohdá nepadne v jeho nástrahy ..
Rozhněvaný Kuchta odešel s trabanty.
Nic nevěděl Kotrč o tom, že v městě hejno Poláků, že jeho čeledín nevědomky vyzradil, kde je Sanguško noclehem. Kladl se na lože v přesvědčení, že tentokráte zloba nezvítězí.
Na rathúze zatím bylo živo. Vyzvědači donesli zprávu pozdě v noci o knížeti: „Nocle- huje v krčně Lívově v Lysé." Poláci sedlali koně, rychtář hledal ve starém haraburdí na půdě rathúzu zbroj pro sebe, Noska, Bočana i služebníky obecní za svitu luceren. Opásali se meči, vzali ručnice, prach a sekané olovo do pytlíků. Jako na válečnou výpravu se strojili. Biřic palečnice nesl v mošně, Kuchta oblékl se v plechovnící, ozbrojil kordeléřem, pistol dal do holstry a flaši naplnil páleným. Oba jeho spojenci, konšelé Bočan a Nosek, nedbali tak o zbroj jako o peníze. Dravost zisku nestydatě projevili: „Nepojedeme, dokud vojvoda nezaplatí!" A štědrý vojvoda platil hned; saskými tolary stůl posázel v hospodě, Adam rozdílel odměny. Hned vzrostla bojovná nálada, půl,města bylo by se dalo naverbovat za tolary saské.
Nikdo z nich té noci oka nezamhouřil. Při svitu pochodní mihaly se v rynku postavy v pláštích, řehtali koně — a páni popíjeli. Horlivý Adam byl by nejraději hned vyjel, za to vojvodové Zborovští neměli na spěch v noci. Starý Zborovský přemožen silným vínem sotva by se dostal na kůň, a <o mladém Martinovi, který jel vysvobodit své nevěsty, mohla vyprávět čiperná šenkéřka pernikářova, ohebná Salomina.
Poznala, jak chutná láska polského vévody — Na klín si Iji posadil urozený čahoun a štědře odměňoval polibky roztomilé kočičky — za každý dal bílý groš. Divné chuti mají velcí páni a ochotná Salomina byla by se ulíbala s mlsným Polákem za groše ...
Teprve za prvního úsvitu objevil se mladý Martin Zborovský v táboře na rynku, přestrojen do šatů pernikářových, aby prý ho zbojník Sanguško nepoznal. Oči mu svítily, jako vlko- ví v noční temnotě. Starý vojvoda musel zu- statí v Nymburce — víno bylo silnější. . .
Na dvacet Poláků se šikovalo v rynku na koních pod vedením mladého vojvody, s rychtářem se chystali dva konšelé a čtyři služebníci obecní. Kolem nich se kupilo dosti zvědavců. V zástupu před rathúzem hlavní slovo měli sousedé Openda, Pěnička a Voříšek.
„Zase nějaká nepravost pod pláštěm nocí!" mluvil shrbený Voříšek hlasem tenkým jako nitka. „Starý írejíř Kuchta nic dobrého obci nepřistrojí."
„I mlč, kmošku!" okřikl ho dubovým hlasem řezník Openda. „Jmou-li toho Poláka, bude mít Nymburk věčnou libost od krále!"
„Na boží milosti, co bude?" třásl se zimou a úzkostí Pěnička. „Svatá Maří a Mikuláši, chraňte nás od vojny! Knížete jímat, to pych zemský —! Jak to skončí?"
„Jak bv skončilo?" okřikl ho Openda. „Mordoval, pannu unesl, ať je potrestán!"
„Ale nám nesluší knížat jímat, to věc jeho milosti královské!" udával své vědomosti Voříšek. „Nechtěl bych k tomu raditi. Víte, když Pražané před lety rytíře Kopidlenského sťali, co ohně, mordů a nátisků země vytrpěla od jeho bratra?"
„Byl náš soused a odpovědník nejhorší," přitakal Pěnička a jektal zuby, zapínaje uma- štčný kolář.
„Babský strach!" Mávl Openda rukou, „Mordéř jako mordéř —" Hokyně Juliána vedle napínala uši a jazyku KrSlov3ký rychtář. 19 neudržela. „Je ten kníže nějaký blázínek mladý! Pro jednu milušku tolik nesnází! Z nedostatečného rozumu provedl asi skutky protiva bohu i lidem. Nemohl žít pokojně bez ní?" Mlela jazykem jako meč ostrým. „Na světě je ženských! A pro jedno kvítí —" „To není jako u vás, babo, že tě muž posílá do horoucích —!" zakřikl ji Openda.
Za smíchu okolí hokyně se rychle ztratila v davu. Lidí přibývalo, tvořily se dva tábory; více bylo těch, kdo neschvalovali zasahováni rychtářovo v rozepři Poláků. Ale Adam neslyšel, neviděl; měl jedinou myšlenku, aby se učinil vojvodovi vděk, aby brzy polapil knížete, který veze zlata a stříbra za tři sta tisíc tolarů . , ^, V poslední chvíli přiběhl primas Petr Tře- bícký, jen v kožichu, a vymlouval rychtáři, aby nezaváděl města v nemilé půtahy. „Je-li v Lysé, ať si ho tam jdou Poláci sami jímat; co nám po tom?"
„Nesvolal jsi rady, pane primase! Já sám za vše odpovím." Adam se točil s kobylou kolem primasa, že Petr musel ustupovati.
„Alespoň vy obhajte, aby se to kníže zachovalo při zdraví!" volal primas na Bočana a Noska.
Konšelé měli co dělati, aby se na koních udrželi, a neřekli nic. Za to Adam vykřikl, že slyšel celý zástup: „Jsme moudří a dobře opatříme! Město bu de za to míti věčnou poctivost."
Ozval se smích i štiplavé poznámky. V tom přivedli chrty englické ze dvora Balbínova, Zborovský zdvihl buzdykán a výprava s rychtářem v čele vyjela tryskem k Pražské bráně.
Hvězdy již bledly na obloze, z vlhkých lučin vznášely se bělavé páry.
Nebe bylo jasné, mrazivé a východ zardíval se prvními růžovými proužky červánků.
XXIII.
Přepadení.
Teprve slunce nesměle vykukovalo za lesy, když dojeli Poláci s Nymburskými k Lysé. Cestou zosnoval Zborovský již plán s Kuchtou, jak bv Sangušku jali. Pověděl o tom rychtář konšelům Bočanovi a Noskovi: „Na cizí půdě nesmíme jímati bez povoleni vrchnosti. Zajedeme nejprve my tři s vojvodou na zámek k hejtmanovi pro svolení a Poláci zatím obstoupí se služebníky obecními hospodu, aby nám vrkavý holoubek neupláchl."
„Ale bude-li již za Lysou, bůh ví, že dále nepojedu!" řekl tlustý Bočan, jehož sedlo tlačilo.
„Já také ne!" přisvědčil Nosek a chroupal pro osvěžení syrovou cibuli.
„Kdybych měl tak nebe jisté, jako že po pětidenním útěku spí kněžnička i s kalánem jako zabitá, bylo by hej!" chechtal se rychtář. „Domnívají se, že jsou v bezpečí a zatím je my probudíme!"
Jako Betlém po svahu návrší rozkládala se Lysá a nad ní vévodil pěkný zámek královský, nedávno zcela přestavěný. Na samém konci městečka při silnici stála omšelá krčma Jakuba Lívy. — A k ní dvěma směry pod vinicemi a ztracenými cestami rozjeli se polští žoldnéři, aby ji ve velkém kruhu nenápadně obklíčili. Všude bylo ticho; městečko spalo, jenom skřivani již jásali vysoko v oblacích.
Před branou zámeckou stanuli čtyři jezdci, volali na vrátného, aby spustil most. Vrátný Petr Pekař vyhlédl úzkým okénkem, ale nejevil mnoho chuti uposlechnouti přání neznámých lidí. Nedůvěřivě je prohlížel.
„Vyčkejte do ranních hodin, až poručí pan purkrabě otevřít!" volal mrzutě.
„Nemůžeme!" odporoval rychtář. „Vojvoda z polské země musí mluviti hned s panem hejtmanem."
Tahle slova působila; vrátný zmizel od okénka; v nádvoří šum, hlasy se ozývaly. Na pavláčce objevily se i postavy několika zvědavých holomků. Pak zavrzaly kladky, zvolna padal na řetězích most přes hluboký příkop. Vrátný zvonil klíči, vytahoval za vraty těžkou závoru. Vpustil jezdce branou a opět vrata uzamkl.
„Máte v nádvoří čekati, až pan hejtman přijde." A pozoroval podivné jezdce, z nichž dva ani pořádně neuměli na koni seděti. Také na vojvodu žádný z nich svou strůjí neukazoval. Sbíhala se čeleď z konice, chlebnice i ko- mor, hádala, kdo z těch čtyř divných lidí je vojvodou z polské země ... Jezdci zatím slezli s koní, tlumeně hovořili.
Z chodby s arkádami vyšel malý, tlustý hejtman Mates Bachtel z Pantenova, rozespalý v kožichu a pantáflích. Byl nemocen a hosté nebyli po chuti. Udiveně hleděl na divné komonstvo vojvodovo; k uctivým pozdravům měšťanů sotva hlavou kývl. Rychtář hned k němu přistoupil a přednesl naučenou řeč: „Purkmistr a páni města Nymburka službu svou vaší milosti vzkazují a máme pověděli, že kníže Sanguško kněžnu vzal mocí ze země Polské a na gruntech vaší milosti nocuje —" „Na mých gruntech?" zabručel hejtman, vzpomínaje, kde má grunty, „V Lysé je, v krčmě Lívově. Matku téže kněžny ve sklepě zavřel, dvacet čtyři panny pomordoval a za třikrát sto tisíc věcí od zlata a stříbra pobral. Cti, hrdla i statku od krále polského je odsouzen a jímati ho má urozený vojvoda —" Na Zborovského ukázal, na jméno jeho nemohl vzpomenouti.
„Martin Zborovský, vojvoda Kališský," u- kláněl se hubený, dlouhý Polák a zatýkací listy na Sangušku od krále hejtmanovi podával.
Bachtel hleděl v papíry a krčil rameny, vracel je Zborovskému. „Listinám latinským nic nerozumím, ale vy mi ručíte za pravdu!" Hlt.- děl přísně na konšely. „Dovolují, aby ten kní- že byl jat, ale beze škody lidské a na právě nymburském držán do dalšího opatření."
K zemi klaněli se konšelé hejtmanovi a vyjeli ze zámku.
„Dáme se hned na to!" zvolal rozjařeně Adam. Byl potěšen, že tak dobře pořídili . . .
Pod zčernalým stropem Lívovy krčmy byío živo celou noc, a když proudy bílého světla ranního draly se okny, nemělo veselí konce. Selská svatba z Čelákovic převrátila hospodu na ruby právě té noci, kdy k Lívovi dojel kníže Sanguško se svojí Eliškou .. .
Svatebčané při zvucích kobzy prohýřili no>,, nic nedbali, že se zbudil nový den. Za dubovým stolem v rohu hodovali, zpívali, smáli st bez únavy. Byly tu nastrojené selky v bílém zavití i v hedvábných čepcích se zlatými ni žemi, kyprá děvčata v paučnících, hodně pocuchaných, Nevěsta seděla v koutě jako povadlá růžička. Vlasy měla propleteny vínkem, na hrdle uherské zlaté, kordulku zelenou, ta- mínovou s perlami a tkanicemi, sukni skládanou mochejrovou a hedvábný fěrtoch samý květ. Oči se jí klížily, ale na návrat do Čelákovic nikdo nemyslil.
Mužští si pochutnávali na zvěřině v láku, brali chutně z okřínů a cínových mis, aby zostřili chut. Některé silné a pevné ženy, roz- strojené až po šněrovací kajdy s puntein, jen v barchánkách a v ruibáších tančily s mládenci i ženáči o přítrž na upěchované podlaze, až se jim sukně rozhazovaly — — Poláci spali jako zabiti ve stodole; v pří- stěnku kněžna Eliška i Hedvika oka nezamhouřily; pro hluk nebylo možno — a šenkéř pro ně jiného místa neměl... Přijeli vzácní hosté v noci z nenadání, právě když svateb čané byli v nejlepším. Jediný Jan z Pekelce, jenž polské nocleháře přivedl, po spánku netoužil. Dobrou odměnu obdržel od knížete a dal se do hry v kostky s dvěma svatebčany. Ještě ráno zuřivě hráli a popíjeli. Zapomněl Jan, že Duda čeká — prohrával a více se rozpaloval.
Veselé ženy vybíraly na čechelné pro nevěstu, celá hospoda výskala při písničce: „Smutné srdce pámbu těší a mě znejmilejší panenka —" Z dvoupinetní konvice připíjeli ženichovi muži, piva teklo jako vody. Zas a zase ozývalo se: „Čechové jsou v truňku pevní —" Někteří již hlavy v ruce na stůl pokládali, ale tanečníci a kostkáři neumdlévali.
Dímitrij záhy opustil své lože ve stodole. Upravili mu je na seně, jak nejlépe bylo možno, avšak kníže nespal v starostech o Elišku. Až sem doléhala ryčná muzika, jekot svatebčanů; čím mocněji asi ruší hluk spánek Elišky! S prvým rozbřeskem dne vešel do přístěnku a obě dívky ustrojeny seděly u stolu. Chmury nevole, smrtelné únavy postřehl v očích kněžny.
„Pryč — pryč odtud, Dímitriji! Je mi úzko — pojeď hned ke Praze!" volala Eliška. A její zářivé zraky, které dovedly laskat, prosit i velet, byly plny slz ... V rozcitlivělé její duši hlodala bolest, ozval se stesk po domově.
Tišil ji kníže, slzy s lící slíbal. „Dočekej snídaně, má lásko, a hned se vydáme na cestu!" Pak mezi svatebčany vešel a pověděl zavalitému šenkéři, jenž podřimoval za mřížkou; „Ustroj mé paní kapouna; by měl tolar státi, dám!" Šenkéř k vůli tolaru se zdvihl a sháněl svou ženu.
Dimitrij zbudil průvodce; zašel do stáje a tam sám strojil svého hnědáka. Kůň řehtal, poznal svého pána; po leta spolu projížděli kraje litevské při Dněpru, stepi širošíré, slyšeli melodie divoké i smutné — a teď se ocítili tak daleko v cizím kraji; svízele^. útrapy je provázejí a pronásledovatelé na blízku. „Snad v Praze bude lépe .,.," těšil se kníže. Ach, což dbal o sebe, ale Elišky mu bylo tolik líto! Šestá noc opět byla zmařena Najednou se ozval křik ve dvoře — padaly rány — a v lomozu vynikly prudké výkřiky: „Retuj se, kdo můžeš! Přepadlí nás —!"
Sanguško stál v marštelí jako omráčen, smyslů zbaven ... Ale hned projela mu hlavou myšlenka na Elišku; ubíhal do světnice, stavěl se u prahu přístěnku, aby obhájil kněžnu. Svatebčané zsínalí hrnuli se k oknům, aby vyskákali — a tam stáli ozbrojenci. Otevřeli dveře — a plná síň rozzuřených lidí.. . Kvílení, pláč žen dovršil zmatek . ,.
Nežli se kdo vzpamatoval, vešel Kuchta v čele Poláků do jizby s napřaženou bambitkou. „Jste obstaveni a jati, nešlechetní zrádci!
Hrčely vozy, zvonily podkovy koní po silnici k Nymburku. (Str. ř03.) Neprotivte se řádu a právu království!" V oku měl zážeh škodolibé radosti.
Poláci se vrhali s meči na svatebčany jako diví; bili, uhoď, kam uhoď! Nastal děsný shon, křik. Ženské ječely, muži kleli, směsice výkřiků, vzdechů, ran a klofců . .. Rána — třesk! a za ní houkla druhá — rychtář se Zborov- ským stříleli jako v lese ... Jizba plna kouře, ohně ... Selská svatba ocitala se pod lavicemi i stoly, a kdo se v čas neukryl, přepadl raněn, tržil rány do hlavy . . , Soudný den .. . boží dopuštění... lidská čeládka pustila se v krvavé dílo A znova nasypal Adam prachu na pánvičku, naměřil na Jana v koutě u krbu. „Jsi také z polské roty!" Uhodil k němu kulkou, ale netrefil ... V té chvíli ho kníže na sebe upozornil, kmitl se kolem.
Dimitrij vyskočil z jizby, běžel k zadním vratům do polí. Byla zavřena — a tam ho stihl rychtář se Zborovským. Bezbranný Sanguško ruce zdvihal proti rozlíceným zbojníkům — byl na smrt bledý „Stůj, zrádce! Dej se!" řval Kuchta a uťal knížete v ruku .. . „Lotříku!" supěl rychtář, a uzřev krev, rozlítil se více. Sekal zuřivě v šubu, hlava nehlava, ruce neruče. Ozval se v něm řezník, starý rváč ...
Poláci za ním s tulichy, palcáty; rány km žeti zasazovali. Zborovský ho bil buzdyká- nem. Sanguško pozbýval vědomí, ležel zkrvá- cen u jejich nohou v prachu. Zvěři horší je člověk, když se v něm probudí lačnost po krv>.
Ještě nebyla bestie nasycena. V palečnici sevřeli Sangušku a vlekli ho polomrtvého do šenku. Po dvoře se potáceli lidé ztlučení, zmámení, utíkali z Lívovy hospody.
Tam hospodařili po svém žoldnéři Zborov- ského. Vyhnali selskou svatbu a poutali průvodce Sanguškovy — i Jan se ocítil mezi nimi. Knížete na zemi složili, posmívali se mu. Zbo- rovský sňal mu s hrdla zlatý řetěz — dar kněžnin — a kázal zavěsiti železný, „Bude mu lépe slušet!"
Kuchta přistoupil a mezi oči bil pěstí knížete. „Darmo se přetvařuješ! Za žebro po turecku musíš viset!"
Probral se Sanguško k vědomí, kalné oči upřel nebožec na člověka, jehož nikdy dříve v životě neviděl, a nyní od něho nejvíce zakoušel. „Tobě jsem neublížil —," zasténal, „nezabíjej mne —!"
„Máš právo, budeš mě viniti!" zachechtal se Kuchta a připíjel si se Zborovským páleného, stíral ssedlou krev se zbraně . .. Nasytil se jí.
„Eliško má —!" šeptal kníže; pak cosi polského povídal — chtěl piti, za vodu prosil — Ale Kuchta nedal. „Bodaj umřel lotřík!"
„Moji milí pánové christianští —," vyrážei Sanguško, obraceje se k Bočanovi a Noskovi, kteří netečně přihlíželi k celému krvavému divadlu — „račte nade mnou lítost míti —! Volám se na krále římského — neračte mne Polákům vydávati —" Hlavu bolavou zdvihal...
Nová rána žilou ho umlčela .. . Zmrtvěl a padl na hlínu upěchované podlahy, krev ho zalila „Lehko jste jednoho uprali!" pověděl vyčítavě prostý Líva a za mřížkou se krčil.
„Herež, zadrž, voškrde, měchu!" řvali Poláci a napřáhali zbraně na něho.
Schoulil se, vadl strachem šenkéř a již nepromluvil.
Rozlétly se dvéře přístěnku. Kněžna bledá jako stěna v nich stanula. Prsa se jí těžce dmula , , . . Na celém těle se třásla, velké její oči zděšeny, zoufalý strach se v nich kmital. Vlasy jí v proudech splývaly po šíji, ruce jí sklesly. Útlá laň mezi dravci. — Nikdo nepromluvil, veliká její bolest ohromovala i otrlé rváče. Zraky její těkaly jizbou, hledala kohosi — až utkvěly na zemi, kde ležel kníže s prsoma zkrvácenýma, zsi- nalý....
„Demetr — můj Demetr —!" vykřikla s hrůzou. Padla vedle jeho těla jako ptáče, jemuž došly síly Zborovský se škodolibě usmíval.
Vyběhla za ní společnice její Hedvika; zalomila rukama, v náruč chopila svou paní.
„Dámy do krytého vozu, zajatce do vozu pod šperlochem!" nařizoval Zborovský ostře.
Žoldnéři ochotně plnili jeho rozkaz. Odvedli spoutané muže, odnesli Sangušku i kněžnu Elišku. A Hedvika bolestí sražena, ruce tisknouc k spánkům, šla za ní. Vítězové sedali na ikoně, Připletl se k Noskovi a Bočanovi na dvoře Jan Krejčí, obecní starší z Lysé, a šeptal jim: „Učinili jste -zle proti právu a zřízení zemskému."
„Pověz rychtářovi!" osopil se Bočan. „My nic — jsme jenom svědky —" A zle se mračil na smělého řečníka.
„Abyste byli raději v Nymburce poseděli —!"
Nosek pokrčil jenom rameny a sedlal svého valacha.
„Knížete zmordovali a pokojné svatebčany zbili bez příčiny —!" hněval se Krejčí. „Mo- chamet není horší!"
„Rychtář má kozí vrátce otevřeny; ukázali mu Poláci půhonní listy," odbýval ho Bočan.
„Jen aby se nezklamal! Střílel, sekal a jímal bez příčiny!" horlil prostý svědek.
V tom šel kolem rychtář, vynášeje věci Eliščiny, k vozu. „Umře vám nebožec cestou!" volal na něho Krejčí.
„Čert ho vezmi!" odsekl hrubě Kuchta a zlostně skřivil tvář.
„Chtěl vody a nedali jste!"
„Kdo rozumí polskému šišlání —" Plundroval a lál rychtář jako zjednaný dráb z rat- húzu.
Poláci na koních obstoupili vozy s tasenou zbraní, služebníci obecní z Nymburka vedli chrty a koně zajatých.
„Brůna Sanguškova bude moje!" povídal Kuchta biřicovi. „Také jeho oděv a tuto skTíň- ku mi uschovej!" Věci mu podával.
„Je čistý bělouš," pochvaloval tiše biřic. „Bude míti pěknou památku pan rychtář," „Však jsem ho zasloužil!" nadoumal se Adam. „Vzácný lov jsme učinili!"
„Mezi jatými Poláky jest i Jan z Pekelce; poznal jsem ho!" sděloval důvěrně biřic Zou faly.
„Odstone s nimi!" Rychtář na koni se opět stavěl se Zborovským v čelo průvodu, razil si zástupy diváků cestu k silnici. Byl spokojen svou prací; jen ho mrzelo, že tady také syna Bohuše nenalezl, aby i na něm schladil svůj hněv.
Hrčely vozy, zvonily podkovy koní po silnici k Nymburku. V paprscích hořícího slunce vlály zelené stuhy bříz u lesa, v doubravě se blýskala široká pentle Labe. V celé přírodě vítězily živé jarní barvy měkkých tónů, z hnědých, zkypřených brázd vystupovala opojivá vůně omladlé země, vše splývalo v jásavý hymnus života, lásky. Toliko nad zamlklým průvodem, který se rychle sunul ku předu, vznášela se smrt , .
Eliška po boku Hedviky jako bez ducha seděla ve voze komorním. Ruce (tiskla k spánkům ....
Vše švadlo, zhořklo, orvány květy — a nikde jiskřičky naděje ... Má iíti životem bez lásky Dimitrijovy, bez srdce, které ji toli* milovalo, na němž okřívala —? Vypukla znovu v dušený, štkavý pláč.
Na slámě ve voze pod áperlochem ležel v bezvědomí kníže. Tváře jeho zkrváceny, očí zastřeny a jen prsa, pod rozedraným oděvem rychle se pohybující, jevila ještě jiskru života.
Neslyšel Dimitrij písní skřivanů v azuru, nevnímal kleteb a láni svých průvodců, kteří spoutáni seděli ve voze při něm, a zlořečili Zborovskému, rychtáři i celému světu.
Jediný ze zajatců spal i při drkotavé jízdě — byl to lehkomyslný Jan z Pekelce, vracející se v poutech do své patrimonie.
Ač byl všední den, kypělo od rána město Nymburk lidmi; kde kdo čekal návrat polské výpravy. Davy hlučely, valily ¡se celou šíří ulice. Každý chtěl viděti odvážného knížete Sangušku i jeho milenku, krásnou kněžnu. Čekali lidé trpělivě dlouhé hodiny; do set sběhlo se obojího pohlaví z města i předměstí, nescházeli ani zevlouni z blízkých vsí. Úzká ulice Svatojiřská byla plničká až k bráně, hlava na hlavě a u předbraní bylo k umač- kání.
Nechybělo mnoho do poledne a ozvaly se hlasy: „Už jedou!" Zavlnil se zástup, jak za- hrčely vozy a zazvonila kopyta na hrbolatém křivolakém dláždění.
V předu jel Kuchta na valachu; hrdinný vítěz se nadýmal, hustými davy činil proklest. Rukama házel celý zbrunátnělý, volal na diváky: „Vari z cesty! Právu poctivost!"
A div nevjel jeho valach zvědavým babám na záda, „Jako komáři jsou dotěrní!" povídal vyčouhlému Zborovskému, který jel za ním.
„Nadutý měch řeznický činí se vděk cizá- kům!" volaly zatlačené babky u domů. „Za dobrou záplatu i duši prodá, v cizí spory se míchá všetečně —" Nebylo možno dostati se dále od brány. Lidé stáli jako zeď a rojili se, černali až k rynku. V bezradné chvíli měl rychtář nápad. Poručil, aby složili knížete s kněžnou v hospodě Václava Kopeckého při samé bráně.
Žoldnéři sevřeli vozy a z nich vyvedli polomrtvou Elišku, za ní Hedviku, a s vozu poa šperlochem vynesli zkrváceného Dimitrije. Pak zavřeli vrata, stráž k nim postavili. Zvědavci se třeli silně k oknům hospody a nyní snáze již projeli Nosek s Bočanem a za nimi vůz se zajatci do Luštinské ulice k rathúzu. Koně zavedli obecní služebníci do hostěnice Kuchtovy.
„Uprali knížete do krve — smrtí dělí!' neslo se zástupem a osud nebohého knížete vzbudil najednou vřelou, opravdovou účast. Jako dítě je dav; hned „Ukřižuj!" hned „Smiluj se!"
„Oko má pávové, nebožec! Nekřesťansky s ním zacházeli — a volal prý: Račte míti se mnou lítost spravedlivou! Metlička boží přiide na nás pro neurvalého Kuchtu!" posiloval lid u hospody v nenávisti proti Kuchtovi bývalý rektor Jan Klatovský.
20 Královský rychtář.
Kdo se k mříži okenní u hospody protlačili, viděli na lavici v zástolí zuboženého Dimitrije. Bledé paprsky osvěcovaly jeho zsinalou tvář, rozhalená prsa. Ženy nad ním plakaly ..
„Kámen by se nad ním ustrnul! Víno mu dávají nehodné, plné syřiště — chlapi lítí, nekřesťanští —," vykřikovala oblá hokyně, která se pevně držela mříží. „Umírá pro velikou lásku —" Barvíř s měděnicí lokty se prodíral v zástupu. „Pusťte bradýře," hlučeli kolem, „ai ubožáka omyje a obváže!"
Až k vratům se prodral bradýř, ale dále ho nechtěli Poláci pustit. Davy se znova bou^ říly, až vyšel rychtář. Osopil se zhurta: „Nač omývat? Kdo tě volal? Já sám zodpovím!" A zavřel před ochotným mužem s měděnicí dveře, dávaje mu ještě za vraty mameluků, šelem .., „Za polské peníze a za valacha urozeného pána utrápí! Udeřte šturmem na hospodu!" jitřil dále Klatovský.
Ale neudeřili, báli se zbraní zakaboněných Poláků.
Po chvíli vyšel z hostěnice rozšafný soused. Martin kupec. Zahrnuli ho otázkami a muž širokých plecí, zavalitých ramen pověděl: „Sešel jsem světa kus, byl jsem v Brabantě, v zemi englioké, ale takové hrozné divadlo až doma na mě čekalo! Když toho knížete přinesli, octem jsem ho zmyl, že přišel k sobě. Třikráte jsem se ho ptal, co zlého učinil, a třikráte mi stejně odpověděl: Jsem nevinen —" Zahlučely hněvem tlupy lidí na tu zprávu, pěsti se zdvihly.
„Těžko mi pak řekl onen kníže: Nevydávejte mne Polákům; zabijí mě, o hrdlo mě připraví cestou —! A v tom Polák s palcátem ke mně přiskočil, odtrhl mě. Co prý ty máš s ním mluvit? Tobě nenáleží! A vytlačili mě z hospody."
„Proč se ho rychtář neujme?" zvolal kdosi v zástupu. „Kde je mladý, hubený vůdce Poláků?"
„Zašli do světničky ke kněžně — je nebo- žička hroznou ranou zdrcena a stone —" „Pošleme do Prahy posla pro pomoc! Svolejte radu zvoncem! Ať se brány zavrou!" ozývaly se hlasy a na sta ochotných lidí spěchalo k rynku.
Prořídl zástup před hospodou Kopeckého. Jen ženy vytrvaly věrně a lily slzu za slzou nad kněžnou, jež by ráda krví vlastního srdce zachránila svého knížete — a úpí sama v drápech hrubých chlapů ...
Ale jako rychle zanícení pro urozené milence vzplanulo, tak rychle opět uhaslo. Konšelé s primasem v čele nechtěli se míchati do sporu Poláků, nechávali vše na zodpovědnosti rychtářově. Rada se nesešla, brány se nezavřely a lidé se rozcházeli z divadla po svých všedních, drobných starostech; nechali knížete jeho osudu. Toliko kupec Martin vyslal posla ke královské komoře ido Prahy o své vůli, oznamuje, jaké násilí se v městě stalo.
V hostinci Kopeckého byla kněžna i San- guško pod silnou stráží, rychtář s mladým Zborovským odešli za starým vojvodou dc Kuchtova domu k obědu.
Vystřízlivěl zatím otylý Polák a uvítal syna i Kuchtu veselým hlaholem, spokojeně si hladil valousy. Vyslechl zprávu synovu a liboval si, široce se chechtal. „Je konec velkému milování —," povídal polsky, „smlsla kněžna smetanu, ať jí nyní mléko!" Adamovi na ra meno potleskal za jeho služby a měšec mu vtiskl do ruky.
K zemi se klonil potměšilý rychtář, záda hrbil. „Přemistnovali jsme lotříka — dá nu vždy pokoj!" Lichotilo mu, ikdyž ho urození páni k stolu pozvali. Se starým vojvodou si pochutnávali na krmičkách, dobře kořeněných, na řízném trunku, džbány obracel dnem vzhůru. Mluvili každý po svém a mladý se překladem nenamáhal. Jen tolik pochopil Adam, že polský král Zikmund August Secun- dus nezapomene jeho služby, že i městu vděk ukáže se svojí ohotí Isabelou. Také porozuměl, že Poláci hned s vězni odjedou — a po jejich odchodu měl propustit zajatou družinu Sanguškovu na svobodu, ať jde, kam chce .,.
Mladý Zborovský seděl zasmušile při obědě; málo mluvil, skoro nic nejedl, jenom silné pil. Mrzutě skončila výprava; Sanguško hned podlehl, nebude se mocí pásti Zborovský na jeho trápení — a kněžna ukázala tolik lásky k svému únosci, že byl vítěz jist svou porážkou, až se bude o její přízeň ucházet.
Darmo se před ním Salomina prohýbala, darmo ústa špulila, jsouc hotova znova prodávat hubičky po groši. Nevšímal si jí; odbyl ji prudce, když se stávala dotěrnější. Hned po obědě odešel, aby vykonal přípravy k odjezdu.
V té době kněžna Eliška probrala se z mrá* kot, s napětím sil vyšla u Kopeckých z komůrky a chtěla k Sanguškovi. Žoldnéři jí zastoupili cestu, nesměli jí k němu vpustit. Hrdlovali se s ní — a kněžna měla oči plny slz, prsa se jí těžce dmula. Hedvábný její šat byl potrhán, malé dívčí ruce rozedrány. Kde by útlá kněžna zmohla rvavé žoldnéře!
K výjevu nechutnému nahodil se Zborov- ský. Odehnal své trabanty a pohlcoval zraky ztepilou postavu kněžny, vášeň mu světélkovala v očích. i „Není pro vás taková podívaná," řekl Elišce, jak uměl nejsladčeji. „Nahradím vám, co jste ztratila — buďme přátelí, kněžno —!" A ruku jí podával.
„My nikdy — jste vrah!" Zdvihla hrdě hlavu a pohled její byl plný opovržení. Odvrátila se od něho.
„Nuže, rozlučte se s milánem na vždy! Odjedeme za chvíli!" pověděl jízlivě a odešel na dvůr.
Vběhla Eliška chvatně do jizby, kde ležel sám, opuštěn Sanguško. Klesla u něho na kolena, objala ho pevně — a co mu šeptala v křečovitém pláči, nikdo nerozuměl...
Diváků ve dveřích i u oken hojně se nahrnulo — líto bylo všem mladých lidí, „Demetr — Demetr —!" vyrážela štkavě Eliška líbala jeho tváře, ruce ... Pak se k zemi svezla íako květ, podťatý kosou .., Raněný pootevřel oči — jako by se mu rty pohnuly v bolestném úsměvu — a opět mrákoty ho obestřely — Ponese si poslední pohledy své milenky v boží ráje ...
V teskném kvílení zmítala se kněžna; násilně ji odvedli do vozu v náruč Hedviky.
Zatáhla se obloha, temné imraky jako pří- krov válely se nad městem. Poláci na koních opouštěli Nymburk. V komorním voze vezli kněžnu s její společnicí, na druhém voze umírajícího Sangušku...
Na rynku rozkládal rukama rychtář Adam a několika sousedům k výčitkám odpovídal: „Tomu nikdo z vás nerozumí — poznáte brzy, jakou službu jsem městu prokázal!" A šel do rathúzu, aby propustil vězně.
XXIV.
Odměna.
Mezi zahradami, ve stínu staletých lip u Bobnické brány v Nymburce stála katovna. V ponuré hradební věži na valech konal popravní mistr se svými holomky příšerné dílo. Tmavé sklepení pod věží ověšeno bylo kladkami, provazy, skřipci, od stropu visel sloup, žebřík. Při rudém světle čadivých smolnic za přítomnosti hrdelního práva konšelského byla nyní mučíma zhusta dílnou otrlých ka- tanů, ozývala se pláčem, nářkem a nuceným vyznáním zmařených lidí.
Řádil Kuchta od té doby, kdy při vpádu Poláků uvázl Jan z Pekelce v jeho rukou. Donutil násilím toulavého hocha k podrobné zpovědi. Vyznal Jan, kde se zdržoval s koňa- ři, rybnikáři, jmenoval podezřelé (chodáky, které poznal v krčmách po všech kolem města — a právo začalo hon. Své zásluhy chtěl Adam korunovali očištěním kraje, mučírna se plnila.
Dobrými ševci, kožišníky, kramáři bylí městští soudcové, ale s rychtářem řezníkem přišli na scestí. Hnal je k výslechům člověk, zlobou a ctižádostí posedlý, jenž srdci lidskému nerozuměl a za mák citu neměl. Luza v cárech, chlapiska světem zavržená, od prahů lidských štvaná, zmařené ženky, láryně dostali se do mučírny nymburské. Krevní písař psal jejich zločinná vyznání do smolné knihy.
Což bylo radostno, když muka nešťastníkova skončila cejchem u pranéře, když biřic prutem hnal panečnici, šmejdířku za bránu! Obyčejně však bývala cesta toulavých lidí do sklepení na valy cestou bez naděje k návratu do života. Provázelo nyní zhusta právo na duchu i těle zmučené nebožáky k „Spravedlnosti" — na Golgotu za městem, kde čněla k nebí kamenná šibenice se čtyřmi trámy, kde vrány a krkavci iměli stálé hody ,., Na káře vlekli katovi pacholci polomrtvé lidi z mučírny městem, za nimi na koni jel rychtář Adam a biřici městští ve zbroji šli při něm. U mostu před špitální kaplí svaté Maří vyříkal nešťastník modlitbu, poslední „odpros" — zoufalí lidé i kletbu — a pak za most, přes bělidla po břehu Labe táhl zbrojný průvod se zástupy diváků k hnusném:., divadlu. Na rozcestí před mlýnem Komárnem, odkud se otvíral pohled k červenému pásu městských hradeb, k vinicím, k zeleným, kypícím zahradám, i na zrcadlovou hladinu labskou končily útrapy odsouzencův. A zvonek na špitále klinkal poslední hodinku.
V krátké době vyčistil důkladně Kuchta okolí města, z daleka se Nymburku chodáci vyhýbali. Byl by i Janovi pomohl u stínadel k městskému právu, ale městský synek našel milost v očích konšelů. Hlavně řečná pam Lidmila Pekelská synka svého se ujala; nemluvila ovšem pěkně o nezdárném klacíkovi, ale přece pobouřila půl města, aby ho zachránila od mučírny i od „Spravedlnosti". Nic vážného se na Jana neproneslo. Že se potuloval s běžnou chasou, že si i jakousi toulavou holčici oblíbil, tím přece nikomu neublížil! A nevolky se ke všemu přiznal, pomohl právu k polapení znamenitých zbojníků . .. Pro- vodil-lí Poláky na nocleh, ukázal dobré srdce — však ještě také rychtář nepřeskočil, a kdož ví, nebude-lí vracet koně i peníze ... Podařilo se čilé paní, že Jan nepoznal nástrojů kata Martina. Seděl a seděl „na další opatření purkmistra a pánů" v šatlavě a nic si nestýskal, Paní mátě ochotně mu posílala stravu, občas i některý ostřejší vzkaz, veselí kumpáni pomohli zabíjet čas a biřic za pivo uvěřil. Nebylo zle Janovi za mřížemi rathúzu jen — Duda mu tady ještě scházela .,, Však se těšil, co vše podnikne, až vyvázne ze spárů práva nymburského ! Znova se kasal, jak škampu zaplatí hromobitnému Adamovi!
Rychtář měl pro vpád Poláků mnoho starostí, Asi třetí den po jejich odjezdu vpadli do města jako diví královští trabanti, vyptávali se podrobně na celou událost. Kuchta jim pověděl, co za dobré uznal a vojáci pustili se pak Bobnickou branou, aby stihali Zborov- ského. Pak chodila znepokojující zpráva za zprávou, že Poláci jsou obstaveni v Jaroměři, že kníže Sanguško od ran umřel a kněžna Eliška ke králi českému se odvolala....
Z Prahy jezdili teď zhusta poslové do Nymburka, zas a zase ptali se zvědaví páni komo- ráti na různé podrobnosti o zatýkání San- gušky. Konšelé myli ruce a Kuchta se vytáčel, jak dovedl, vínu se sebe smýval, chválil se do nebe.
A nic nemohl vyčisti ze spisů, které komora posílala ... Chtějí ho páni odměnit, či Polákům přitížit...? Darmo si lámal hlavu. Pak bylo několik neděl ticho a v té době tříbil Adam lotrovinu v okolí města; vodil s chutí zmučené lidi na „Spravedlnost" a doufal, že strží za svou horlivost pochvalu pana hofrychtéře. Výpisy ze smolné knihy posílai pilně do Prahy — hrdelní právo brodilo se v krvi. — V pondělí před jarmarkem dohlížel Adam na clo v branách, prohlížel „pašporty" — a najednou byl volán v neodkladné záležitosti na rathúz ... Poselka z Prahy přicválal... Hrklo v rychtáři radostně; už je odměna tady! Vypial prsa a šel . . .
Primas Petr Třebický, v tváři zarudlý, rozechvěně ho přivítal. „Pěknou věc jsi spískal, pane rychtáři! Celá rada bude míti velikou těžkost pro jímání knížete Sangušky —" A list s pečetí královskou mu podával. „Přečti si, co nám píší páni komoráti z Prahy!"
Rychtář vytřeštil oči, slova nemohl vypravit. Hleděl v škartu a písmenka mu před očima poskakovala. „Čti, pane Pavle, mně neslouží zrak —!" podával královské psaní písaři.
Písař četl a Kuchtu jímala závrať, nohy se mu chvěly, musel usednouti...
Stálo v listě do slova: „Kníže Dimitr San- guško, starosta Čerkavský a Káňovský, rodu velkých knížat Litevskvch a Olgerdovců, zamordován byl úkladně a hanebně v zemi České. Věc nešlechetnou podporovala rad královského města Nymburka a rychtář J. M. Kr. za nástroj se propůjčil, nad úřadem svým se zapomenul. Pro své přečinění upadla rada J, M. Kr. rychtář Adam Kuchta v nemilost královskou. Protože věc hrdla se dotýká, poháníme vás všecky konšely bez rozdílu v pří- ští suché dni do nové síně hradu pražského před soud zemský —" Stydl Adam leknutím — list vytrhl písaři; hleděl strnule do něho, a vyrážel zoufale: „Před soud zemský? — Věc hrdla se dotýká —?"
„Stojí tam černé na bílém!" přitakal primas. „Varoval jsem tě a ty jsi nedbal —" „To bude mýlka! Celé město se má na soud stavět?" vyrážel Adam, krůpěje potu vyrazily mu na čele.
„Především ty! Rada lehce dokáže, že —" „Poslala Bočana a Noska se mnou!" hájil se Kuchta.
„Šli dobrovolně a dělili se o zisk s tebou! My nerozsoudíme," mluvil mírně Třebický. „Na soudě zemském vyjde pravda na vrch. Je kněžna z příbuzenstva královského rodu Jagellů — a král sám ve své trestání nás beře!"
Adama mohl šlak přetrhnouti. Takové odměny nečekal... Vstal, podepřel se o stůl, aby neklesl, a pravil skoro prosebně: „Vy byste mě opustili?"
„Košile bližší nežli kabát," krčil primas rameny. „Každý bude hájit předem svou 1 e *. II kuzi — „Tak já také!" odsekl Adam a s tím ode„ šel z rathůzu rovně domů. Zlost, strach bouřily jeho nitro. Zavřel se ve světnici, ruce v hlavu složil a seděl tak drahně hodin. Takové rány se nenadál... „Nalíčili past a teď kde kdo se proti rychtářovi postaví...! Ale do suchých dnů ještě dlouho, mnoho se dá spravit..." Vzplanul opět, prudce přecházel světnicí. „Nepovolím zarputilým lidem, nevzdám se zbaběle jako zajíc při prvním nára-- zu — budu bojovat do posledního dechu —!"
A zase strach ho přepadl; tušil cosi zlého, zákeřného, jak mu v týl zatíná spáry. Všude číhá na něho nepřítel, nepřeje mu oddechu, odpočinku — a teď vymyslil léčku nejhorší..
Svědomí se bouřilo. Přišla noc a úzkosti rostly; mátohy příšerné vystupovaly z koutů, braly na se podobu všech jeho obětí — temné stíny plížily se kolem něho ... V domě bylo ticho, jediného zvuku neslyšel — usnouti nemohl ... Soud! — Pro mord knížete ho páni pohánějí do hradu pražského .. Před šraňky zemských soudců pro své zásluhy se má stavětí ... Nevděčný svět...
Utekl dolů do hostěnice, hleděl utopit úzkost, která se mu v srdce zakousla. Přetvářel se, do veselí se nutil ve společnosti jar- marečníků, ale nedařilo se. Rozmrzen vracel se opět nahoru do své samoty. V děsné ticho vítr drnčel kolečky, korouhvička vrzala na střeše. Adam tiskl hlavu v podušky, hlava mu hořela . . .
V jarmareční den nové překvapení mu uchystala tlustá žena v širokém fěrtochu. Vyčíhala ho na síni, když z domu vycházel. V cestu mu vkročila znenadání babka po ránu a Adam sezelenal zlostí — poznal Afru.
„Jitka má dvojčátka," povídala Afra po křesťanském pozdravení, „posloužila jsem jí a dostanu od tatínka koláč."
„Varuj, babo, nébo dám štus!" obořil se na ni rychtář. „Nechci slyšet o zrádné ženě."
Ale baba se nedala. „Stýští se jí velice.po tobě, ráda se vrátí."
„Psy ji dám vyštvat, přijde-li mi na oči!" Ohlížel se, není-li kdo na blízku.
„To je čistý pan tatík!" vykřikovala babka směle. „Děti, tvorečkové růžoví, za nic nemohou. — A proč ijsi se na Jitku zazlil? Nic neučinila; ze strachu ušla před tebou —" „Našíváš klamu, valchuješ pravdu! Oche- chule povětrná umřela pro mě!" vytrhoval se jí rychtář.
„Jsou jiné větší hříšnice! A ty se jí zříkáš, i děťátek? Zle ti bude proto!"
„Čert vzal huncfuta!" Odstrčil Afru, kráčel ke vratům nic nedbaje, že babka oheň a síru na jeho hlavu svolává.
Vystrčil hlavu ze dveří šenku Martin per- nikář, tázavě' hleděl na Adama.
„Nutkají se na mě — lotryně nevážná Jitka v kopřivách dvojčata našla a na mě chce secpati," vysvětloval mu Adam. „Do klády ii vsadím, aby vykřehla a zmoudřela běžná ženka —!"
„Slyšel jsem," kýval Martin soucitně hlavou; „pro svou nepravost by chtěla paní zničit celý svět. Dobře činíš, pane rychtáři! Jdi s pokojem za úřadem, babku nechej mně n«* starosti!"
Byla dranice, sváda, když vystrkovali Afru z domu. Plný rynk lidí a stařena úst nezavřela; kde komu povídala, jak Jitka povila dva chlapečky boubelaté a jak se jich Kuchta zřekl... Ti se hlasno smáli, jiní rychtářovi spílalí — a biřic vyváděl Aíru za bránu, Na rathúze nevedlo se rychtářovi lépe; pohněvaní konšelé zle dotírali na Adama, do jaké škampy uvedl celé město; mrzeli se, že pro jeho svévolí pohnáni jsou na zemský soud. Rychtář mlčel, hlavu klopil a všecko v srdce skládal. O tomhle jarmarce nebylo hostiny, ani trunku mnoho nedali zaražení konšelé. — Černý mrak -se stahoval nad domem Kuch- tovým, až ¡z něho sjel první blesk. Prostřed žní přijel do města královský kurátor Petr Chotek z Vojnína a dal svolati celou obec. Sešli se zvědaví sousedé v plném počtu; hlava byla na hlavě, čekali, čím je překvapí přísný pán. Tušili, že jde o kůži Kuchtovu . . .
Mezi posledními přišel i královský rychtář Kuchta. Ztěžka supaje vešel do shromáždění. Sešel značně za několik posledních neděi'. Hlava mu zapadla v shrbená ramena, vlasy hustě bílými nitkami prokvétaly, tváře vrásky zbrázdily. Netušil sobě nic dobrého;- činil v poslední době, co mohl, aby se sebe smyl podezření, žaloby, ale zle se mu vedlo. Prosil předem Trčku na Veliši za přátelskou pomoc a urozený pán mu vzkázal hrubě, co se nevyřizuje .. . Obrátil se do Prahy k sekretáři Granovskému, k Balbínovi, aby při nastávajícím soudě drželi nad ním ochrannou ruku, ale ani tady nepochodil. Páni krčili rameny a mlčeli jako hrob . . .
V městě neměl upřímného přítele. — Také sotva dnes vešel do shromáždění, uvítán byl reptáním, výkřiky; jako rozbouřené moře zahučel proti němu valný zástup. Kuchta ještě nyní neztrácel hlavy, těšil sám sebe, že se přece nějak vylže , ,.
„Sanatáš jde!" zahlaholil mu v uši výkřik drobného Jeronýma Kantůrka, jenž vedl op- posici v městě.
„To jsem jaiko já?" vztekle se na něho obrátil Adam. „Máš posmíšek z úřadu?"
„Hanbu, neštěstí přivolal jsi na město pro své hříchy! Obmyslné fortely ti nepomohou!" vykřikovali kolem.
Rychtář upíral vylekané oči na kuratora, poníženě se mu klaněl, jako by u něho hledal ochrany.
Chotek se rozhlédl po zástupu a mluvil ú- sečně, jadrně; nikdo ani nedýchal. Pověděl o velikém knížeti Demetrovi, kterého zloba vlastních krajanů o život připravila, a pak vyčetl z artikulí zřízení zemského, jakých přestupků se dopustil královský rychtář, že pomáhal Polákům knížete jímati, mordovati,..
Rychtář seděl sklesle u stolu; hryzlo ho všecko — před celou obcí na cti zmazán, moc jeho pobořena. Jakou radost budou míti jeho bližní! Bledl a rudl za řeči Chotkovy, rty se mu rozechvěně třásly.
Ale ani primas a konšelé neušli výtkám královského žalobníka, „Měli jste přetrhnou Královský rychtář. 21 ti násilí na osobě urozené a vy jste k tomu mlčeli!" hřměl přísně Chotek radě do duše. „I dva konšelé se našli, kteří při jímání právo městské zastupovali a plat za svou práci vzali! Na soudě zemském bude vaše vina vážena a každý vezme odplatu svou ... Z poručení královského zbavuji Adama Kuchtu úřadu královského rychtáře a ustanovuji za něho líčeného pana Jana Klatovského zástupcem královým při městě Nymburce —" Jako rána pemrlicí dopadla slova kurátorova na hlavu Adamovu. Zkřivil rty, prsa těžce oddychovala, před očima tvořily se mu mžitky . . . Odvedl pečeť, chvějící se rukou snímal zlatý řetízek s hrdla . , . slyšel radostné výkřiky v davu ... Pak Klatovský skládal slib do rokou Chotkových — a Adam stál v koutku — jako přimražen, na pranýři před celou obcí . . .
„Došlo na něho jako na Antiocha pyšného!" pověděl hodně hlasitě Jan Voříšek. „Posměch a hanba bude při něm do smrti nej- delší."
A Kantůrek uštipkoval: „Vyvázne medle jako čáp z konopí!"
„Ty, Jeronýme, mohl bys ho vysekati z houštiny!" poznamenal Jan Openda. „Jsi honěný v právech."
„Herež mi," řekl na to Kantůrek, „je tvrdý na plat; nedal by mi tolaru za cestu do Prahy. A pak před soudem zemským nic nechci mít s tak velikou věcí. Vtip je dobrý, ale pravda je víc. — Kuchta je zkažen od kostí a maso všechno — nic mu fortele a lapačky advokátské nepomohou."
„Dvě ženy zapudil, dětí se zbavil, dočká se i za to trestu zaslouženého!" řekl soused Pěnička a odešel.
Za ním se vytráceli ostatní sousedé; v radní síni zůstali jen konšelé. Kurátor hovořil horlivě s novým rychtářem Klatovským a s kupcem Martinem. Adam se nehýbal — těžce oddychoval.
„Můžeš odejiti!" obrátil se Chotek ke Kuchtovi. „Hleď pokojného života a připrav se k soudu zemskému!"
Slabost náhle přemohla Adama, hlava se mu zatočila. Klesl a po kolenou se plazil ke kurátorovi — nesmyslně blábolil — nohy mu objímal...
Chotek ustupoval, všichni udiveně hleděli na Kuchtu a nemysleli jinak, nežli že se pominul stařík rozumem.
„Milost — urozenosti —!" vyrážel Adam. „Rány jdou na mě jako na Joba, — takové odměny jsem nezasloužil —" „Co chceš ode mne?" ptal se Chotek. „Vykonal jsem, co mi bylo uloženo."
„Nežeň mne na soud! Všecko vrátím, co jsem od Poláků přijal —" „Tak daleko nesahá moje moc, abych promíjel tvou pošetilost."
„Chtěl jsem dobře městu, J. M, Královské — všem —" Ruce vztahoval znova Adam, k sousedům se obracel.
„A sobě jsi uškodil nejvíce! Muž stojí za své činy, nežebře —" Odvracel se od něho Chotek.
„Zanech holých řečí!" napomínal primas Adama. „Zodpovíš se a my s tebou!"
Hnusila se kurátorovi taková podlízavost — jen pokynul a zdrceného Adama vyváděli ze síně. „Zle jsi žil, špatně jsi čítal v artikulích zřízení zemského — musíš trpět!" provázel ho Chotek přísnými slovy na odchodu.
Vyšel Adam z rathúzu těžkým, tápavým krokem; dovlékl se přes rynk do svého domu. Kletby a láni ho provázely. A vrátil se starý jeho vzdor, tajená zlost opět v něm propukla. Běhal světnicí a řval strašlivě, jako posedlý řádil...
Podušky s lože sházel, trhal, kyjem tloukl. Křik jeho zněl celým domem . . . Šat na sobě sedral, i srdce z těla by si byl vytrhl — rozdrásal.
Černá Manka v kuchyni tetelila se strachem, svolávala lidi; pak běžela pro mladého Adama do masných krámů.
Sedraný a zkrvavený Kuchta ve zpustošeném pokoji v koutku na zemi chroptěl: „Taková odměna — —!"
Síly ho opouštěly . . .
Poslední soud.
V bolestně rozsvícený den pozdního podzimku jely ku Praze tři vozy, hustě lidmi obsazené. Na osmdesát svědků vezlo se z Nymburka do Prahy k zemskému soudu. Po mnohých odkladech a protahování položili soudcové zemští poslední soud s radou města Nymburka a s Adamem Kuchtou pro jímání knížete Dimilra Sangušky na den svatého Martina — a to bude zítřejšího dne.
Nic svědky netěšila daleká cesta v pochmurný den, třeba jim byla slíbena záplata. Neužili pohodlí na přeplněných vozech, celé tělo je bolelo — a Praha před nimi dosud v mlhách. Ulevovali si hovorem o Adamovi, který už po několik dní byl dříve v Praze, odsoudili ho předem ...
Na předním voze, kde seděla míchaná společnost mužů a žen, měl hlavní slovo Jan z Pekelce. Klacíkovi posloužilo štěstí. Jak složili Adama z úřadu, otevřely se i dveře jeho vězení a Jan se stal hrdinou dne. Přijala ho paní máti na milost jako nevinnou obět Kuch- tovy msty a když se jeho sestra Vrátinka provdala v té době, odřekl se toulek, zapomněl i na svou Dudu a vedl spořádaný život.
Kuchtovi ovšem nezapomněl, co mu učinil na sklonku své vlády; v Praze bude hlavním svědkem o tom, co se dálo na Lysé v hospo- dě Lívově. „Hříšný měch měl hledět jelit a klobásů," vykládal Jan cestou. „Nač se míchal mezi pány? Ted sám odstone za všecky! Žabák se nadýmal, až pukl." Rozesmál se škodolibě. „Nenadál se, že také já budu o něm svědčit."
„Zbytečně nás zaneprázdnil!" stěžoval si šenkéř Kopecký. „Nerad na krvavou událost vzpomínám a zase mám povídat, jak nelidští Poláci zmařili mladý, krásný život. Kuchtovi to k ulehčení nebude!"
„Jako asi všecka svědectví! Však se trudil v poslední době!" mluvila Salomina šenkéř- ka. „Těšil se, že polský král se ho ujme — a neujal. Sedal v šenku u nás jako bez ducha a naříkal: Mám klání u srdce, zhořkl mi život —" Holčice v šubě byla zachumelena a a jen jí veselá očka hleděla z kožešiny. Svými slovy vyvolala hojně smíchu; nikdo Kuchty nelitoval, „Lidičky, není to malá rána!" vzdychla vedle Salominy Marta Myslíkova. „Jak byl vysoko, tak je nyní hluboko. Ke všemu ještě druhá žena mu svými kousky dodala. Na jeho potupu chodí světem a všude prý rozhlašuje, že je opuštěná žena rychtářova."
„Patří oběma ten osud!" řekl s plným přesvědčením Jan a vypravoval o „cikánce", která pletla i urozeným pánům hlavy. O sobě ovšem neřekl slova Na druhém voze konšelé mnoho hovoru nevedli, ležel jim vlastní osud na srdci. Nevěděli, s jakou se vrátí domů. Zvláště Nosek a Bočan seděli jako zařezaní a jen když vůz hodně poskočil, jadrným klením si ulevovali. Primas Třebický a Vít Teplo naslouchali radám zkušeného advokáta Jeronýma Kantůrka, jak pchrániti sebe trestání a město od výloh za dlouhý soud.
Nový rychtář Jan Klatovský zůstal samoje- diný z rady v Nymburce, aby řídil osudy města, nežli se konšelé z Prahy vrátí. A byli mnozí mezi sousedy, kteří předpovídali, že se tak brzy osoby radní z hradu domů nedostanou , ,. Však bylo pláče a nářku, když páni dnes časně z rána na vůz sedali! Ženy, děti, přátelé loučili se s nimi, jako by se páni do vyhnanství na vždy ubírali . . .
Za to na třetím voze bylo celou cestu dosti veselo. Seděli v něm většinou obecní služebníci; písař, ponocní, servus, biřici, také několik řemeslníků, a krátili si dlouhou chvíli zpěvem a truňkem. Skoro u každé zájezdní hospody se zastavili a bylo jim lhostejno, jak ortel padne. — Adam Kuchta jel již o několik dní dříve do Prahy shánět prokuratora před soud. Vezl s sebou věrtel piva, dva strychy nadělaných krup, soudek másla a čtvrtcí sušených hub. Chtěl kuchyní dostati se k srdci pánů komo- rátů, palček jim podmazati. Také pytlík plesnivých grošů měl v záňadří.
Byl sešlý, ustaraný a sešedivěl v samých starostech. Podařilo se mu jíž dvakráte soud oddáliti; nelitoval peněz a prokurátoři mu slibovali jisté vítězství. Sloužili mu ochotně, dokud platil. Avšak poslední soud položen na den sv. Martina a advokáti nechali Adama na holičkách. Psali mu, že věc ztracena ... Výdělku hladoví lidé obrali maso a o kosti nestálí.
Sotva však nyní přijel do Prahy a u Korbel- ských na Starém Městě za kostelem Týnským hospodou se položil, měl hned opět plno rádců a ochotných pomahačů kolem sebe. Plesnivé groše lákaly od jakživa ... Pan otec Korbel doporučil mu učeného a vybíjeného prokuratora Matouše z Těchnic, který vysekal již mnoho pánů z horších pří a na soudech mluví, až radost poslouchat.
Adam poslechl dobrou radu a Matouše vyhledal v starém domě blíže fortnv. Advokát s lysou hlavou, s dlouhou prokvetalou bradou a čipernými očky přijal ho co nejvlídněji a vyslechl trpělivě jeho stesky. Dle vlastního vyznání byl Adam hotové neviňátko, avšak chytrého advokáta neoklamal.
„Mně nelži, pane Kuchto! Budu mluvit od tebe a do posledních sil tě hájit, jako by se o mou kůži jednalo, ale chci čisté víno, „okřikl Těchnic Adama, když znova začal všecku vinu se sebe smývati. Obratně otázkami vytáhl bystrý advokát z něho „species facti"; prohlédl i jeho ¡papíry, půhony a kličky svých předchůdců a zamyslil se, prokvetalou bradku soukal . . .
Po chvíli pověděl upřímně: „Za nos tě vedli prokurátoři dosud! Při té při není odkladů, lapaček, ale — život ti zachovám."
— to neseděl proti němu advokát, to byl jeho soudce ! (Str. 331.) Adam stíral ¡studený pot; to neseděl proti němu advokát, to byl jeho soudce! Tak přímý, bezohledný ... „Král polský i královna Isabella se přimlouvají," vyrazil posléze s poslední obranou.
„Za mák nevážím!" odpovídal chladně Těchnic. „Tebe spasí věrné vyznání a lítost upřímná —" „Mám na hradě mocné přátele, snad pomohou —" Smlouval, jak mohl. „Na groš a dar nehledím."
„Neuškodí, promluvíš-li s nimi; já neslibuji a neradím více, nežli jsem pověděl."
Přijal Adam Těchnice za prokuratora a Matouš jako trumetára vodil ho po kancelářích v královském hradě. A byla to cesta plná zklamání, příkoří. Podkomoří ho ani k sobě nepřipustil; vzkázal mu do síně, že nic nechce míti s mordýřem . .. Adam s povzdechem spolkl hořkou pilulí, Těchnic bručel a radil Kuchtovi, aby si ušetřil další ostudy. Ale Adam se nedal odstrašili a vešel k sekretáři komornímu, panu Granovskému. Chladně, pánovitě přijal ho bývalý přítel a k jeho prosbám jenom krčil rameny.
„Hroby mluví — věc nechutná — nepadne ti lehký ortel!" mluvil zvolna a přísně sekretář. „Proč jsi se neporadil?"
„Dal jsem se svésti —" namítal Kuchta.
„Čert ti nedal dobře dělat? A ti násilní Poláci všecku vinu na tě svalili, sami ujeli. Nešlechetný mord právě vyžádal si novou obět. Kněžna Eliška z přinucení krále polské- ho provdala se za hraběte Lukáše z Górky — a jak se dovídáme, pominula se rozumem ..."
„Já přece tím nejsem vinen —!" vyrazil zděšený Adam. „Poláky třeba pohnati — ti bylí původem —!"
„Ale hněv královský tebe stihl, že jsi mordéřům pomáhal. Jsi na milosti pánů a děkuj nebi, že už nesedíš někde v Bílé věži!" S tím ho sekretář propustil.
Už nešel Kuchta ani k Balbínovi... Po boku Těchnicově potácel se klenutými chodbami rozlehlého hradu. Kroky duněly a úzkost Adama přepadla. Byl utrmácen, všecko pro něho ztraceno . . .
„Pověděl jsem již, co tě spasí," mluvil prokurátor skleslému Adamovi, když se brali z hradu přes Karlův most na Staré mě9to. „Jdi na svou hospodu, vyspi se — a já zatím budu sedět nad knihami, myslit za tebe! Neztrácej hlavy!" Rozloučil se chvatně na ulici, zanechal klienta s těžkou hlavou v davech lidí.
U Korbelských čekal čeledín na Adama. Vrátil se is dary; páni jich nepřijali. Nedali si palce podmazati , . .
„Zle je — zle!" vzdychl si uštvaný Kuchta — a prodal šmahem všecko za babku šenké- řovi.
Když přijeli za ním do Prahy Nymburští, ožila zájezdní hospoda Korbelová. Kuchta připravil krajanům pravé hody. Hostil je klobásami, jídly pečitými a vařenými, ani o truňk \ nebylo nouze. Měl se přívětivě k svědkům, třeba mu mnozí dávali svůj hněv na jevo; hleděl je získati, aby mu svou řečí nepřitížili.' Bylo jako o posvícení v hospodě dlouho do noci a mnozí svědci podraušeni, o mozku zbahnělém, ukládali se na lože.
Nejveseleji si vedl Jan z Pekelce, bratřil se s Kuchtou.
Na zejtří bylo živo v nádvoří královského hradu od božího rána. Dlouho nebylo soudu, aby tolik lidí voláno ik jediné při. A Pražané jevili velkou účast; putovali se zástupem nymburských k Hradčanům; hovořili živě v skupinách, přetřásali vinu Kuchtovu, usuzovali o jeho trestu.
„Půl Nymburka voláno ik zemskému soudu, rada s rychtářem obžalována pro mord knížete!" neslo se ústa od úst 1a především Kuchta stal se předmětem pozornosti. Prošel však rychle nádvořím ve svátečních šatech, v šubě sametem a popelicí lemované, a jemu po boku jeho kurátor Matouš z Těchnic.
Před šraňky v zelené komoře tísnili se svědci i obžalovaní. Kožená křesla a řezané stolice o vysokých opěradlech byly dosud prázdny; soudcové ještě nevešli. Adam sina- věl, mráz mu probíhal tělem a zase horko ho rozpalovalo pří pohledu na sedadla, krytá suknem, rudým jako krev. Nevnímal ani slov svého prokuratora, jak byl - všecek svadlý, ustrašený. Trabanti ve zbrojí stáli kolem, očima ho probodávali.
Sluhové dvorští otvírali dveře, vcházeli nejvyšší úředníci: hofmistr na místě králově, purkrabí, nejvyšší komorník, písař a za nimi kmetové zemští: dvanáct iz pánů, osm z vla- dyk. Pohovořili tlumeně soudcové a usedli kolem stolu. Shromáždění ztichlo a ien hlas služebníka přísežného bylo slyšeti. Vyvolával řadu jmen, svědkové se ohlašeli: „Stojím." Potom oddělili obžalované od svědků a k pokynu hofmistrovu soud zahájen.
Purkrabí, stařec s bílým vousem a zasmušilým čelem, ve jménu Páně, krále a císaře napomínal svědky, aby pro spásu duše i pro uvarování trestu podali pravé svědectví. Služebníci rozžehli svíce, na kolenou před křížem přísahalo osmdesáte lidí z Nymburka, že povědí svatou pravdu a nic nezatají . . .
Zemský řečník Petr Chotek z Vojnína probíral se hromadou listin a pak jal se čisti obšírnou žalobu; postavil se proti celému ou- řadu nymburskému, zvláště proti rychtáři, zle dotíral na měšťany, kteří nezabránili hanebnému kvaltu mordýřů polských.
„Pod epitáfem v chrámě jaroměřském spí věčný) sen zamordovaný kníže Dimitr San- guško. Kněžna Eliška Ostrožská z velikých útrap rozumem se pošetila —" končil dlouhou žalobu, „ale hlavní viníci jsou pohnáni před soud zemský: Rychtář, který měl hájiti právo královo, sám vedl výboj proti osobě urozené, od mordéřů plat přijímal; rada města svými vyslanými účast měla a nic škůdcům nebránila. Žádám, aby spravedlivý ortel v hrdelní vě- ci byl jim k zaslouženému trestu a' jiným k ostráchu."
Jako v zrcadle viděl Kuchta svoje podsko. ky, vyřezávaný strop na něho padal. K žalobě mluvil skroušeně; vysoce se zaříkal, že se obětoval, že čeká příchrany, pomoci milostivých pánů ... I jeho řečník všelijak vinu vy- krucoval, kladl odpor žalobě — ale nic neprospělo. Co dejm byla jeho slova, páni věděli více . . .
„Zřízení zemské, litera K nařizuje: Rychtář královský má býti mírný, spravedlivý, pobožný; má býti lidem k potěšení a ne k pohoršení; rozepří předních stavů se nedotýká ti, ale na zemský soud je vznésti!" četl hofmistr a očima Kuchtu probodával.
„Nevěděl jsem, že zradu Poláci kuli —" odpovídal stísněný Adam.
A prokurátor hnedle dodal: „Poněvadž se pře hrdla doitýče, žádám za hájemství."
„Zbytečnými řečmi zaneprázdňuješ!" okřikl ho purkrabí. „Dnes je poslední soud bez odkladů."
Mluvili i osoby radní od primasa až po Bočana a Noska. Myli všichni ruce a volali: „Nevinní jsme krví spravedlivého." A písař psal, až brk skřípěl, všecky výpovědi do kva- temu brunátného.
Došlo na svědkv. Mluvili upřímně, od srdce, co věděli o vpádu polském, o útrapách knížecích milenců. Výslech se vlékl, bylo daleko přes poledne a teprve polovina svědků vypověděla. Hromy rachotily nad hlavou Kuchtovou . . . Mdlel obviněný Adam, propadal se hanbou.
Paní Machna Kopecká s očima uslzený- ma pověděla: „Rychtář nikoho ke knížeti nepustil. Složili nebožce u nás a krev ho zalévala. Panen nebohá jako z růže květ vadla vůčibledě a také jí bránili, aby potěšila svého znejmilejšího —" Voříšek usoudí] věrně: „Lakota zavedla Kuchtu. Za mamonem se hnal přese všecko, až upadl!"
Kudrnatá šenkéřka Marta Myslíkova žmolila fěrtoch; nach ji poléval, když vyprávěla o Polákovi Stanislavovi, jak plakal jako dítě v rathúze pro nějakou svoji Hedviku. „Tolar mi dával, abych jí psaní od něho donesla, ale nemohla jsem pro soldáty. Škaredě mi udělali —" Cudná Salomina svědčila o obou Zborov- ských, jak v šenku s rychtářem hodovali, co všecko strávili. S upejpáním také na sebe pověděla, že za groše Polákovi hubičky prodávala ve vší počestnosti . . . Ale že ji nic peníze netěší. Chtěla je vrátit; lítost budila a slzy měla na krajíčku .,.
Neotesaný Martin ponocný, biřic Matěj i faciášek servus Žemlička nic nevěděli, nežli že museli konat v Lysé, co rychtář poručil — a že Kuchta za svou práci vzal koně i peníze .. .
Za to Jan z Pekelce nic nezatajil; jako očitý svědek vyprávěl o nekřesťanském zacházení is knížetem v Lysé.
„Šelmám podobni vrhli se Poláci s Kuchtou na nebožce; bili ho litě, prali, tloukli a z bambitek stříleli. Obnaženého na zemi o žízni nechali. — Lotrovství veliké páchali, formansky si vedli. Chci na to umříti, že rychtář byl příčinou smrtí knížete —" Kuchta se krčil, blektal... Pověděli svědci také o jeho ženách, dětech, o jeho falši. Popel žhavý shrnul se na hlavu bývalého rychtáře královského.
Hofmistr zahřímal mu do duše: „Z činů se pozná člověk. Byl jsi nejen rušitelem práv, škůdcem svobod, ale také špatným mužem a horším otcem . . .!"
„Z míry dobří páni, na milost se dávám — křehký je člověk, nádoba plná hříchů —" Hrách na zeď metal Kuchta, páni neznali milosti; dobře činil prokurátor, že ho za kabát zatáhl a v ucho mu přišeptal: „Líbezná slova již nic tady nepomohou — Mlč —!"
Ze síně kázali páni vyjiti obžalovaným — svědkové byli zatím již propuštěni — a za dveřmi obklopena dráby čekala rada města Nymburka na ortel. . . Kuchta v kout se krčil, šeptal dutým hlasem modlitbičku . . .
Ušla dlouhá, trapná chvíle, měšťané byli znova voláni do zeleného pokoje. Hofmistr vstal a s ním všichni členové soudu, purkrabí četl ortel: „Pani dobře pováživše, nalezli za právo o vině Nymburských: Primas Petr Třebický, konšelé Bartoš Bočan a Petr Nosek odsuzují se v kázeň královu na týden do vězení v Bílé Královský rychtář. 99 věži při královském hradě pražském. Adam Kuchta pro své všetečné zneužití úřadu a porušení přísahy hrdlem propadl.
Hledíce však na jeho bývalý úřad i k jeho lítosti opravdové, odsuzujeme ho pro delikty: Bil knížete kordem i pěstí a mluvil, že by ho po .turecku za žebro dal pověsit; item ani mu vody nepodal, když tak trouděn byl; item barvíře od něho zahnal a peníze i valachy za výboj přijal od Poláků. Za své výstupky proti bohu, právu JM královské pokutujeme Adama Kuchtu, aby na pranýři staroměstském cejch mu přiložen, pak z měst Pražských aby trabanty byl potupně vymrskán — a potom ve dvou nedělích aby se vybral z království Českého na věčné časy ..."
Těžký ortel Adamův všemi otřásl.
Co plátno hrdlo, když s cejchem hanby jako Kain půjde světem, ožebračen za hranice království... Jaký hrozný 'život na stará kolena! Kde ho milosrdná smrt vysvobodí? Kdy bude konec jeho útrapám?
Adam shroucen sklesl na lavici; skryl pro- kvetalou hlavu do dlaní a třásl se osikou. Smysly ho opouštěly a trabanti ho více nesli, než vedli do žalářní kobky ... Za ním s hlavou schýlenou šlí tři konšelé.
Když slunce vstávalo z hory v příští den a prodíralo se clonou mračen, bouřila se Praha. Na zvláštní podívanou sbíhaly se spousty lidí do rynku staroměstského. Rostl šum v ulicích; zvědavé Pražany hnala touha, aby uviděli bývalého královského rychtáře, jaik mu kat pří- loží cejch u pranéře, jak ho biřici vymrskají za bránu. Opět příležitost, aby se davy popásly na mukách nebohého člověka . . . Vzhůru na Golgotu, křižován je člověk!
Hlava na hlavě byla u pranéře před rathú- zem a v domích okna plna diváků. Vylezli až po opršelé štíty a zčernalé lomenice. Mládež zavěsila se i na červenou mramorovou kašnu se sochami, aby lépe viděla k veliké kleci na kameni pranýře, kde již katovi holomci v ohníčku zhřívali želízka k cejchování.
Blížil se ozbrojený průvod; v čele trabanti na koních, a mezi žoldnéři provazy svázán těžkým krokem kráčel Adam Kuchta ...
K exekuci ho vlékli cestou hanby a opovržení, cestou, kterou doma kdysi sám jiné posílal ... Nohy se mu mátly, vítr čechral šediny jeho nepokryté hlavy. Očí k zemi upíral a přece viděl, jak se lidé tlačí, dotírají na něho slovy, posunky. I blátem ho poházeli, poplvali,,.
„Pleticháři starý! Hanba věčná a kletba tobě, bídný zrádče!" zněly mu v sluch ostré výkřiky, posměšky. Pěsti se zdvihaly. „Za své hříchy máš býti kolem lámán, čtvrcen!"
U pranéře provolal rychtář staroměstský jeho vinu a za jásavých výkřiků zdivočilé lůzy přiškvařil kat Kuchtovi cejch na pravou tvář. Horkým železem vytiskl mu Kainovo znamení, písmeno R — relegatus, vyvržený ze řad poctivých lidí...
Statečně si vedl Kuchta; ani hlasu nevydal při bolestné exekuci, když se mu maso škvařilo. Mdloby ho přepadly po exekuci, ale la- zebník byl po ruce a hned ho ošetřil. Obnažili ho potom biřici do pasu a nastala ošklivá scéna veřejného mrskání.
Trabanti na koních razili v zástupech cestu a za nimi dva biřici s metlami hnali nymburského Kuchtu ulicí k bráně. Ošklivé podívání, jak pod šlehy krvavěla obnažená záda, jak člověk, na zdraví nedostatečný, pod ranami klesal, umdléval — a znovu se zdvihal, aby zkrátil své útrapy ... Diváci bez srdce měli nehoráznou švandu.
U Horské brány byla v davu také světácká, ulíčená ženština. Za ruiku se držela s jakýmsi otrhaným chlapíkem. Oči jí hořely a smála se rozpustile ... Dobře, že ji ztýraný Adam neviděl — Jitka, panečnice z pražských vinic, přišla se podívat na potupu královského rychtáře,..
XXVI.
Z království Českého na věčnost,..
Těžce stonal Adam Kuchta. Více mrtvého nežli lživého dovezli ho z Prahy do Nymburka.
Ovázán ležel nehybně ve svém loži. Rty jeho spáleny ohněm horečky, trpící oči vytřeštěny, obličej jeho zažloutlý, hubený, drobíček ho bylo. Ruce bezvládně spočívaly na cvilin- kových peřinách.
Mladý doktor lékařství Bernat Branovský, který měl za ženu dceru Augustovu z Nymburka, a právě z Prahy návštěvou přijel do města, dlel u nemocného, ošetřil jeho rány, dal nové ovazy na tvář.
„Cejch se dobře hojí a stopy šlehů na zádech mizí vůčihledě," hovořil doktor k nemocnému. „Pilule a koření podá vám panna Evička, jak jsem připravil, a budete opět zdráv! Zapomenete v cizině brzy na nevděčné krajany —" Usmál se trpce Adaim. „Zapomenu brzy -netroufám si už —" „Plně mi dověřte, že se rány zahojí! Časem i písmeno R s tváře zmizí —" „Ach, co rány na těle!" zasténal Adam. „Ale tady je bolest větší!" Ruku na srdce položil. „Proti ní není léku ani pomoci —" Udílel doktor nové rady, těšil ho, jak dovedl. V tom lehkým drobným krokem přicházela Evička, urostlá, štíhlá krasavice bílé pleti, ale tvář její byla smutkem zastřena. Dobré dítě dlelo u lože otcova hned od té chvíle, kdy Adama z Prahy přivezli. Jako bílý paprsek zjevila se u zmučeného Otce, láskyplně ho obsluhujíc. Ulehčila velice jeho muka. Přinášela nyní otci léky, jak doktor nařídil.
Stanula u lože a Adam mdle zdvihl oči.
„Ty má pečlivá Marto! Jak ti odplatím —!"
Pohladila jeho vlasy a slzy vstoupily jí do očí.
Branovský ještě poradil, jak ulevit nemocnému, pohovořil tlumeně s Evičkou a odešel.
Změnil se Kuchta ve své nemoci. Uhlík bolestí v ňadrech doutnal, pálil; rozzvučely se v nitru struny dávno umlklé, Evička musela dnes opět sednouti těsně vedle jeho lože, uvadlou ruku po ní vztáhl a vlna sdílnosti otví_ rala mu srdce.
Zas a zase musela mu povídá ti o matce, o Bohušovi, o sobě . . . nemohl se jejího vyprávění nasytit.
„Pozdě se mi otevřely oči, abych poznal marnost života ... Po štěstí jsem šlapal a dal jsem se zmítati náruživostmi, bičovati krutými vášněmi," vyčítal si Adam, srdce před dcerou otvíral.
„Bude dobře opět, doktor sám předpovídá, že se brzy uzdravíte —" Zavrtěl Adam hlavou. „Nebude dobře vy- hnancovi znamenanému —" „Jak ukrutné jsou lidské zákony!" vzdychla Evička. „Ale já půjdu s vámi do ciziny."
„Má lilie čistá —! Tam vejdu sám ... Před samou branou věčnosti život se mi jinak zjevuje. Oh, moci jej přívolati zpět —! Proč jsem býval tak špatný —!" „Mnoho jste vytrpěl —" „Málo, dítě zlaté!" Upřeně hleděl v její jasný, blankytný zrak. „Co zármutku jsem našil — strašno vzpomínat.. ! Rodinný život náš jsem rozbil... nevrátí se nikdy ... Za přeludem peněz, moci jsem se hnal — a přece bylo možno žiti krásně, mnoho útrap bylo by zmizelo . . , Více trestů zasloužím . . ." Odmlčel se, slova mu v hrdle vázla. „Vše lze ještě napravit!" „Už nelze, Evičko! Otrávena, zkažena krev, život dohořívá, Přišla zkáza v podobě té černé klamařky Jitky . .. Vás dobrý děd zachránil pro lepší život " Hořký, vzlykavý pláč bez slzí rval duši nemocného.
Otírala mu dcera zrosené čelo, podávala pilule, A sotva se trochu upokojil, znova vzpomínal, „Zdali přece dobrá žena Eva nadobro neodsoudila bezcitného imuže?"
„Má útrpnost s vámi; dědeček jí píše o vás. Dlí nyní máti u Bohuše v Boleslavi."
„Tak blízko je mi? A Bohuš se oženil?"
„Ano, s Alenkou Popelkovou, která bývala na ostrově —" „Vím, vím!" kýval Adam hlavou. „Nežijí v nedostatku?"
,,S pomocí dědovou hospodářství si zřídili. Umí se biti bratr s osudem."
„Znám ho; býval vždy silný a hrdý ... A já ho odmítal, bránil zlou ženu proti němu .., Tobě se nevedlo se mnou lépe — a ještě za vše ině obsluhuješ, sladíš poslední chvíle ...!" Hladil její jemnou ruku. „I ty musíš býti šťastna —" „Jen co budete zdráv, pak bude lépe s námi se všemi." Z čistých jejích očí tolik důvěry a naděje plálo.
„Více si nepřeji, nežli abych vás měl všecky kolem sebe naposled, abych dobrou Evu uzřel a odprosil ji... Zkazil jsem život ženě, která by mě byla povznesla, zachránila . .. Může-li mi odpustit —?"
Ztišila Evička otce, jak dovedla, a v týž den zpravila Kotrče o tužbě nemocného. Hledala pro něho úlevy, rozptylovala ijeho myšlenky, v nichž nyní stále strašilo mrtvé štěstí, hlodaly sebetrýznivé výčitky. Přicházeli sousedé ze zvědavosti i z účasti k utrpení Adamovu návštěvou — zapomněli pro velký trest na jeho hříchy.
Také děkan Matěj Lounský navštívil sklíčeného Adama, aby mu dodal útěchy.
„Modlete se, pane děkane, za mou hříšnou duši!" žaloval mu na sebe Adam. „Ďábel honil mě jako zvěř ze hříchu do hříchu — i vám jsem ublížil —" Vážný stařec vřelými slovy lil hojivý balsám na rány jeho duše. „Tuze se umořujete, pane sousede —!"
„Nejsem už sousedem — jsem vyvržený člověk —! V tváři nesu Kainovo znamení —" Adam ukazoval na svou jizvu.
„Ke králi se obrátila rada města s prosbou, abyste byl přijat na milost. Budete očištěn před světem," „Ale nikdy sám před svým svědomím!"
„Jste přísným k sobě; pokuta a lítost přinášejí odpuštění. Podléháme všichni pokušení; člověk je sláb a úklady na něho se strojí při každém kroku. Vy jste smazal svou vinu," mluvil děkan přesvědčivě.
„Snad jsem vyrovnal své účty se světem, ale jak se zodpovím z těžkého bezpráví, .jaké jsem na radině spáchal?"
„Odpustí vám všichni rádi — vždyť vidíte na Evičce, jak se o vás stará. A Kotrč sám přišel do rady, prosil za přímluvný list pro ,Plně mi dověřte, že se rány zahojí! Časem i písmeno R z tváře zmízi —u. (Str. 341.) vás! — Máme-li někoho rádi, zapomeneme na příkoří, na vše zlé —!"
Dlouho zdržel se moudrý kněz u nemocného, vrátil mu víru v odpuštění rodiny. Poradil mu také, jak může svoji ¡vinu napraviti.
Přišli brzy po jeho odchodu k Adamovi dva konšelé a s nimi Jiřík notarius. Adam dělal kšaft...
Páni napsali jeho poslední vůli a nikomu nevyzradili, jak ustanovil Kuchta o svém statku.
Ulevilo se mu zdánlivě, ale po dvou dnech se mu opět přitížilo. Doktor Branovský i lazebník byli se svým uměním v koncích; nastaly zoufalé, drtivé chvíle. Evička byla sama při otci; černá Manka ošklivila si ošetřovati nemocného a syn řezník Adam také se neukázal — hněval se na otce, že v takovou hanbu upadl.
Skonával kalný den listopadový. Soumrak se loudil v šerou jizbu, kde na loži úpěl nebohý Kuchta. Evička s úzkostí sledovala jeho utrpení, smrtelný zápas. Nevěřila, že by se již blížil hrozný konec ...
,,Jak je venku, děťátko?" otázal se najednou těžce Adam. Probíral se k vědomí, chroptěl, tváře mu zpopelavěly.
„Vítr burácí, zmítá holými větvemi v zahradě — zima se hlásí," odpovídala Evička, nutila se v klid.
„Špatně na dalekou cestu — země umírá —," vzdychal Adam. „A já se ženy nedočkám —!" Skelný zrak obracel se ke dveřím, rozepial ruce, zoufale volal: „Evo — Evo —!" Celé jeho tělo se otřásalo, prsa mohla se rozskočit , . .
Evička byla zmatena, neuměla pomoci — a otce nový záchvat přepadl. Teprve po chvíli se ztišil, oči zavřel.
V síni ozvaly se hlasy — Evička sebou trhla. Kdosi mluvil s Mankou, dva hlasy ženské se proplétaly . ..
Otevřely se dveře, vešla tiše paní, vysoké, štíhlé postavy — jako zjevení. Bledé tváře ostře se odrážely od jejího černého šatu.
Rázem ji Evička poznala, štkajíc padla jí do náruče. „Maminko — zlatá maminko! Tatínek na vás čeká —" Políbila paní svou dceru a měkkými kroky přistoupila k loži. Sklonila se k nemocnému, odhrnula jeho ¡vlas se spoceného čel^_a vtiskla na ně dlouhý polibek.
Adam otevřel oči — záblesk radosti se v nich objevil •— poznal svou ženu .,.
„Evo — ty jsi přec přišla —? Odpouštíš —?" Hledal její ruku, s námahou nesl ji ke rtům.
Naklonila se opět k němu, slza jako perla skanula na jeho zohyzděnou tvář. „Láska je trpělivá, všeho dočeká, vše snáší —," šeptala žena na jeho prsou — „a síly má, že by celý svět obrátila —" „Má zlatá, dobrá — světice —!" s napětím sil pověděl mdle Adam. Co záře, útěchy přinesla dobrá žena v poslední jeho chvíle! Milé teplo rozlilo se jeho hrudí blahým poznáním — a plamének zvolna uhasínal.
Ještě poslední vděčný pohled a oči se Adamovi ztočily — život prchal, ¡zvolna uhasínal . .. Tichý vzdech a srdce se navždy zastavilo ...
Splnil do slova ortel odsouzený rychtář královský: do dvou neděl odešel z království Českého na věčnost umřel doma v náruči své ženy.
Přijel Bohuš ;s Alenkou, Kotrč staral se 0 (pohrabu zeťovu.
Smrt smiřuje a smazává viny největší. Poctivý měl pohřeb Adam jako bývalý královský rychtář, když ho v třetí den pochovávali. Cechy v pláštích pohřebních s prapory se dostavily, řezníci svému druhovi dali příkrov a nesli rozsvícené fakule. Za rakví mimo rodinu Kuchtovu kráčela celá velká rada města — 1 primas s Bočanem a Noskem; bylí se již ve zdraví vrátili z Bílé věže hradu pražského. V chrámě postaveno „castrum doloris" a pan děkan pohnutlivou řeč učinil na slova písma: „Kdo z vás bez viny, hoď první kamenem ..." Oka nezůstalo bez slzí a těžce zkoušená paní Eva vypukla v pláč srdnatý.
Rozhlaholily se zvony v celém městě naposledy k poctě Adamově a hrudy sypaly se na rakev bývalého rychtáře královského — Cestou ze hřbitova čekalo Evičku milé překvapení. V průvodu rychtáře Jana Klatovské- ho šel jí vstříc — bakalář Jaroš. Přijel na pohřeb až z Chrudimě, ale nepodařilo se post- botovi doraziti v čas do Nymburka, třeba hnal koně po celý den. Spěchal Jaroš za svou milou — — Nach polil tváře děvušky, když jí věrný hoch ruku tiskl a hleděl v její pomněnkové oči. Jako syna uvítal ho Kotrč.
Také rozechvělá paní Eva přijala ho s vrozenou dobromyslností a pověděla mu: „Slyšela jsem již mnoho dobrého o vás; budte šťastni s Evičkou!"
„Jako my s Alenkou!" hlásil se Bohuš a objímal přítele, A když ocítil se Jaroš zase po dlouhém čase v sladké samotě s Evičkou, přivinul ji k srdci, vroucně šeptal: „Co jsi musela vytrpět, má drahá, jediná, pro svou lásku!"
„Byla jsem blízko nebi a smrti — a nejblíže sobě," odpovídala Evička, „naslouchala jsem hlasům rozzvučené duše, co vyprávěly o tobě —" Otevřeli páni na rathúze kšaft Adamův a přečetli z něho, že paní Eva, „pravá a věrná manželka před bohem i lidmi", ustanovena je jedinou dědičkou všeho, co hřebem přibito i hlínou umazáno, že je dědičkou dědin or- ních, viničních, vinutí, strůje, šatů perných, cínu, stříbra i peněz v truhlách i ve sklípku klenutém. Děti měly se spokojiti tím, co jim dobrá mátě odkrojí...
Překvapilo všecky, co Adam nahospodařil. Avšak paní Eva nic pro sebe nepodržela, roz- dělila jmění mezi děti. Dům v rynku obdržel řezník Adam. Bohuš s Alenou zůstali v Boleslavi a na dvoře Kotrčově hospodařil Jaroš s Evičkou. A Kotrč omládl při nich; dočeká se brzy radosti, že bude pravnuka houpat na kolenou .,, Adam nevedl ovšem černé Manky k oltáři; propustil ji, isiotva se stal pánem v domě otcovském. Po dávném zvyku, že si vybouření synkové městští brali bohaté a poctivé panenky z předních rodin patricijských, učinil také Adam a mocnou paní v Kuchtově domě na rynku stala se pěkná Žofička Dlabačova. Škoda pěkného kvítku, karafíátku voňavého, pro nehodného Adama! Ale tak jde svět...
Paní Eva zůstala u dcery na předměstí.
Zhusta chodívala na hřbitov k sv. Mikuláši. V zamyšlení stávala u rovu, na němž kamenná tabule s figurou a mnohým rýsováním i po- vydanými ozdobami hlásala, že tu spí věčný sen poctivý a počestný královský rychtář města Nymburka — Adam Kuchta.