Rusalka (vydání ELTeC) Červinka, Karel (1872-1949) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 50101 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Rusalka Karel Červinka František Topič 1914 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

cihlovité boty, vrzající protivně do vůně a ticha letního večera, šinou lopotně po křemenitém písku letní pěšiny. Pranic se nezalekla jeho kroků a jeho samomluvy. S paseky za mlázím ozývalo se svištění srpu. Stará Sršňová žala tam trávu pro kozy, její červená sukně dráždila barevností večerní ticho. Pantáta hajný šel před chvílí z lesa, proto mohla bába Sršňová nerušeně vyžínati. Pěšinu pohltila rozjetá lesní cesta, zatarasená dřevěným šraňkem. Kancelista Vozáb se u šraňku zastavil. Posadil se naň a rozvážně si rozšněrovával boty. Doktor Mazač povídal onehdy v hospodě u „devíti kosů", že kdyby lidé chodili bosi, že by neumírali v padesáti letech, a to se kancelistovi vrylo do paměti. Právě u šraňku se na to rozpomenul.

„A to mě ještě pošlou, abych protestoval směnku a takového nehorázného člověka, že si s ním nikdo u soudu neví rady," hovořil odvíjeje se zapocených nohou bílé plátno, jež se mu zatroleně přilepilo na chodidlech. „Ale dobře jsem to provedl, moc dobře! Napsal jsem to zrovna tak, jak to bylo. Napsal jsem, že jsem mu předložil směnku, že jsem ho vyzval, aby zaplatil, „načež Jelich soudního vyslance ze statku vyhodil." Pod to jsem napsal „skončeno a podepsáno" a dodal jsem „smě- 4 nečný dlužník podpis odepřel, udávaje, abych mu dal pokoj, nebo že na mě vezme vidle." Kdyby tam poslali listovního, byl by udělal místo Jelicha tři křížky a k tomu by poznamenal: „to je znamení ruky Antonína Jelicha, podepsal c. k. oficiál He- rynek." To by to byl vypral, panebože!" Sklouzl se iraňku a zabořil si bosé nohy do vyhřátého písku. Příjemný pocit rozlil se mu po těle. Aby byla rozkoš úplná, vytáhl z kapsy dýmku, nacpal si opatrně, zapálil, a z úst se mu vyvalily modré kotouče dýmu.

„Kdo by to byl řekl, že je v lese tak hezky! To je něco jinačího běhati po lese nežli seděti od rána do večera v kanceláři! Ani se člověku odtud nechce! Kdybych byl poslechl nebožtíka otce, mohl jsem dnes býti fořtem! Neposlechl jsem, když mně radil, abych se učil."

Nebožtík otec byl hajným, a kdyby byl kancelista nesběhl se studií, bezpečně by pro syna uprosil na panství nějaké místečko. Tak dvanáct roků vo- jančil, a páni na vojně odplatili mu špatně. Ani certifikátu nedostal. Dvacet roků byl soudním sluhou, a teprve když vykonal knihovnickou zkoušku, až v třiapadesáti letech stal se kancelistou. Byl věkem starší než listovní Herynek. A přece byl spokojenější nežli listovní. U listovních křtili kaž5 dého roku, u nich se čáp vůbec neukázal. Jim služba stačila, ani na úroky z panina věna ne- musili dosud sáhnouti. Jako páni žili, úhledný byt měli, mohli si dopřáti. Oroky jim přirůstaly ke kapitálu, za dvacet roků bylo ze věna slušné jmění. Kdyby Vozábovi nekalila spokojenost obava, že už se nedočká oficiálství, protože měl skoro vyslouženo, byl by šťastným člověkem. Zamyslil se tak, že nepozoroval, kterak se v lese stmívá. Když si ohřál nohy v písku, vyhoupl se znovu na šraňk a klátě nohama, spokojeně pokuřoval. Opravdu se mu nechtělo domů! Úplňkový měsíc vyšel nad lesy a visel na modrošedé obloze. Stará remlice vyklouzla z mlází na rozjetou lesní cestu, rozhlédla se pozorně a volně hopkovala na druhou stranu.

„Ta by se střelila," povídal si Vozáb, „kotrmelec by udělala a do písku by sebou buchla!" „No, už abych šel!" dodal za chvíli, dívaje se na hodinky. Bylo už pozdě, náramně se obmeškal, jako voda mu to uteklo na šraňku. Vyklepal dokouřenou dýmku, přihrábl písek na popel z dýmky a rázně vykročil do vysokého lesa. 'Vršky borovic procezovalo se modré světlo měsíční, a kmitaly hvězdy. Po horkém dnu červnovém prudká vůně třásla se vychládajícím vzduchem lesním. Vozáb se nebál, 6 že zbloudí. Dokud byl soudním sluhou a soudním exekutorem, často tudy chodíval. Ještě před patnácti lety nebylo tady bezpečno, jako dnes. Pytláci se tu proháněli v noci, divocí hoši, divocí a odvážní. Když byl kancelista dozorcem vězňů, často se stávalo, že mu přivedli četníci zarostlého chlapa, vysokého jako hora, spoutaného, aby neutekl. Jemu nikdy neublížili, měli „fotříčka" rádi. „Až nás odtud pustějí, prvního zajíce, kterého dostáném', přineseme jim!" slibovali vždy vděčně. A přinesli! Tamhle u stoletého dubu, u vlhkých mokřin dokonce i strašívalo! Zastřelený mládenec myslivecký chodil tam o půlnoci s rozhalenou košilí, a na obnažených prsou svítila mu ohnivě krvavá, jako čtyrák velká rána.

Vozába mimoděk zamrazilo po zádech, když si vzpomněl na toto strašidlo. Věrohodní lidé se mu několikráte zapřísahali, že viděli strašidlo na vlastní oči. Bylo to zlé strašidlo! Kdo se odvážil o půlnoci do lesa, na toho se divoce vrhalo, a běda, kdo se hned nepokřižoval! Židovi Rou- bíčkovi roztrhalo ranec se zaječími kůžemi, protože se nechtěl, ba nesměl pokřižovati. Tenkrát, bohužel, ještě nebyly pojišťovny proti vloupání a tělesným úrazům, nebylo povinné ručení obcí za škody způsobené strašidly, a ani automobily ještě nejez7 .

clily po silnicích. Roubíček odstonal půlnoční strašidlo v okresní nemocnici, a na roztrhané kůže souvěrci jeho sbírali. Však směnka, kterou dnes Vozáb u Jelicha protestoval, byla Roubíčkova! Roubíček se na konec přestěhoval do Prahy, odnárodnil se, sedává nyní podle doslechu v německém kasině na Příkopech, má na Letné byt o čtyřech pokojích a žije jako soukromník z kapitálu. — Bosé nohy Vozába zábly. Neměl se svlékati, rýmu si teď užene v nočním vzduchu. Kdyby nebylo tmy, která sice nebyla úplná v hlubokém lese, byl by se hned zase obul. Teď nemohl pro tmu a pro strach. Totiž nebyl to strach, jen podivné chvění to bylo, ovšem doktor Mazač by řekl, že to jsou nervy.

Mimoděk vykročil, aby co nejdříve byl za stoletým dubem a potutelnými mokřinami. Náhle ucítil pod nohama vlhký mech, cesta se mu ztratila. Tma kolem byla nepochopitelná! Přece ještě před chvílí, když vešel do lesa u šraňku, visel úplňkový měsíc na modrošedé obloze, měsíční světlo procezovalo se vršky borovic, hvězdy kmitaly na nebi. Něco se s ním dělo nevysvětlitelného. Někdo zhasl měsíc, zhasl hvězdy, a černá tma vyskočila z houštin. Stanul, srdce mu zprudka zabuchalo v ňadrech. Na- piatě poslouchal! S mučivou napiatostí. Těžká vůně 8 z mokřin valila se k němu, a jí vznášelo se kví- livé šelestění. Dodal si odvahy, vykročil opatrně do předu. Noha mu uklouzla po vlhkém mechu, ztratil rovnováhu a střemhlav se řítil do mazlavého bláta. Jako kdyby se pod ním rozevřela země a spolkla ho. Zastřel si oběma dlaněma obličej a ztratil vědomí.

Když procitl z mdloby, ležel na rozsáhlém palouku ve vůni mateřídoušky, a nad ním skláněla se v nahé, zázračné kráse spanilá postava dívčí s bohatým, po kotníky sahajícím a rozpuštěným vlasem.

Kancelista Vozáb, když viděl, co a jak, hned zase oči stydlavě přimhouřil.

„Je živ, krásný cizinec je živ!" zajásala rusalka, „ó, jak je krásný cizinec! Tančete, rusalky,tančete!" Kancelista Vozáb pootevřel oči a hned je stydlavě přivřel. Zahlédl na palouce skupinu svlečených postav dívčích s rusými, vlajícími vlasy, tančících na trávníku divoký tanec.

„Ted mě ty divé ženy chytnou a utancujou mě do smrti!" pomyslil si pohnutě. „Zapadl jsem do náramně pěkné společnosti! Bylo by mně bývalo lip, kdybych se byl raději v bahně zadusil! Ostatně kdož ví, zdali už nejsem zadušený, a zdali tohle není tak zvaný život záhrobní 1" 9 Trapná vzpomínka vybavila se mu z mysli, jak ho o hasičském plesu při volence vytáhla z pokojíku vedle sálu paní správcová Elišková, objemná široká dáma, ale mrštná, přitiskla si ho na prsa jako boa a tančila s ním po sále bláznivý kvapík. Dotýkal se tenkráte jenom špičkami bot hladkých parket a strašně se divil, že četnický strážmistr Mazura, jenž se na ně díval z rohu sálu, po nich neskočil a neroztrhl je. Deset minut proháněla ho správcová po sále, a když ho pustila z rukou, svalil se na zem jako žok zelí.

„Je živ krásný cizinec, je živ!" zajásala rusalka poznovu. „Tančete, rusalky, tančete a zpívejte!" Sama se rozezpívala. Oh, jaký to byl vášnivý, podivný zpěv! To nebylo, jako když o akademiích zpívá slečna Balcarová, o které doktor Mazač tvrdí, že se mu zdá, když ji slyší zpívati, že slyší břichomluvce; a že tahá noty za nohu ze svého dlouhého krku! To byl zpěv jako slavičí klokotání. Hned zvučel zprudka jako horská bystřina, hned se rozlíval, jako když doubrava šumí, a zase se rozjásal.

„Tady asi bude veliká nouze o mužské," pomyslil si kancelista Vozáb, „že nade mnou zpívá tak toužebně ! Milá holka, na mně už toho mnoho nepopadneš! Takhle kdyby sem byl spadl náš katecheta, 10 to byste se zasmály, kam pak se mnou, se starým chramostejlem!"

Mimoděk si melancholicky povzdechl. Jak si povzdychl, ucítil na hlavě měkké, teplé ruce dívčí, hladící mu lysinu na temeni.

„Jakou zvláštní, jak hladkou hlavu má cizinec!" jásala rusalka. „Ani vlásku nemá na hlavě, ani vlásku!"

Kancelista Vozáb se mocně zachvěl. Vyrozuměl z rusalčiny řeči, že ztratil, když se sem z bažiny propadal, paruku, a nesmírně ho to rmoutilo. „Což pak kdyby mě viděla v paruce," povídal si, „to by teprve koukala! Patrně ještě nikdy neviděla holohlavého mužského bez paruky!" „Krásný cizince, pojí tančit, pojď tančit, krásný cizince!" zavolaly na něho tančící rusalky. Vytřeštil na ně zděšeně oči a už jich nepřivíral stydlavě.

„Nehněvejte se, milé dámy," pravil, „ale já nejsem tanečník. Rozhodně nejsem! Takhle kdyby tady byli praktikanti a assistenti od berního úřadu, to byste si zatančily, milé dámy, ti dovedou tančit do prava i do leva, ale se mnou, se starým chramostejlem už nic není. Rozhodně už nic se mnou není!"

Posadil se na mechu a prosebně sepial ruce.

11 „Nechte krásného cizince, ať si odpočine, je unaven krásný cizinec," pravila rusalka sklánějící se nad ním. „Až se zotaví, potřeme jeho údy jitrocelovou šťávou, a pak bude tančit krásný cizinec."

„Ale kde pak, milostpaní," bránil se Vozáb, „mým starým údům nepomůže už ani kamfromentholová mast, vždyť já mám, milostpaní, každý rok potíže s kuřátky, kdybych tu dvakrát poskočil, opuchnou mně nohy jako štoudve, a vyležel bych vám tu kolik měsíců jako Lazar. A pak já vůbec do tanečních hodin ani nechodil!"

„Jaký krásný hlas má cizinec," zajásaly rusalky na palouce. Chytly se za ruce a znovu se divoce roztančily. Jediná rusalka, jež byla nad ním skloněna, nehnula se od něho.

„Ta bude asi od Červeného kříže," povídal si kan- celista Vozáb, „že mě pořád tolik opatruje. Vůbec, jak se zdá, musil se tu přihoditi nějaký strašný omyl, musili si mě nahoře zapsati jako Turka, že jsem se dostal po smrti do ráje hurisek." „Potřeme mu nohy jitrocelovou mastí," zajásaly rusalky, „přineste jitrocel, přineste!" Na Vozábových tvářích vyvstal ohnivý ruměnec. „Když dovolíte, milé dámy, tak si je namažu sám," nabízel se stydlavě, „když mám kuřátka, tak si 12 je taky mažu sám, protože člověk ví nejlépe, kde a co a jak si namazat. Taky by se to na vás, milé dámy, nehodilo, abyste mně, starému chramo- stejlovi, mazaly nohy."

„Naložme krásného cizince na ramena, rusalky," vyzvala je rusalka, o níž se Vozáb domníval mylně, že je od Červeného kříže, „odneseme ho do jeskyně na mechové lůžko a tam ošetříme jitrocelovou šťávou. Rozdělejte oheň, a navaříme mu jarního nápoje z mařinky vonné! Pospěšte, rusalky, pospěšte!"

Stádo bílých dívčích těl zachumelilo se před Vo- zábovýma vytřeštěnýma očima, žhavé vonící ruce se ho chopily, bystře ho vyzdvihly do výše a nesly ho hbitě do staletého dubového lesa. Sladká mdloba přemohla kancelistovo staré tělo. Z pružných těl rusalek vystupovalo omamné, vonící horko, těžká mdlá vůně, ale nebyla to voňavka paní doktorky Koláčkové, která kupovala voňavky rovnou z Paříže. Takové vůně tam nahoře na světě vůbec není, nebylo a nebude. „Zpívejte, rusalky, krásnému cizincovi," poroučela Vozábova opatrovnice, kráčející za nimi a hladící ho po hladké pleši.

Jásavý, radostný zpěv rozletěl se starou doubravou. Šumění starých dubů odmlčelo se v úžasu. Ne13 bylo lze pochybovati, že rusalky zpívají kanceli- stovi Vozábovi na počest obzvláště krásnou, málokdy zpívanou píseň. To nebylo volání „dejte nám hlasovací právo 1", něco mnohem toužebnějšího zaznívalo z ohnivé písně rozjařených rusalek. „Ted! kdyby takhle na nás padla moje stará," byla jediná myšlenka Vozábova, „to by byl z toho pěkný rozvod na stará kolena!" Omamné horko z pružných těl rusalek bylo tak prudké, že myšlenka na pozůstalou manželku záhy opustila jeho hlavu. Snad toho byly příčinou jemné dotyky rusalčiných rukou, jež ho s neutuchající něžností hladily měkce po klouzavé lysině. V tomto hlazení skoro šimravém byla strašlivá rozkoš uspávání. Víčka se Vozábovi slepovala, čím více byl milován, tím větší ospalost v něm hýřila. Rusalky donesly ho do jeskyně a uložily na mechové lůžko. V tom okamžiku kancelista už spal. Zdravé chrupání spokojeně se neslo nádhernou, pohádkovou jeskyní.

„Cizinec spí, nezpívejte rusalky!" pravila Vozábova opatrovnice tiše. Usedla si k němu na mechové lůžko a zamyšleně dívala se mu do spoce- ného obličeje, mezitím co se její družky rozběhly udčlat oheň, uvařit mařinkový nápoj a připravit jitrocelovou šťávu.

„Miluje mě krásný cizinec nebo nemiluje?" rozvažovala.

„Miluje tě krásný cizinec, miluje tě!" šeptaly rusalky. Hranice dříví vzplápolala před jeskyní, suché klestí vesele zapraskalo. Rusalky naházely na hranici hrsti sušených vonných bylin. „Potřeme ho živou vodou z tajemné studánky, aby byl věčně živ!" pravila rusalka sedící ve dřepu u plápolající hranice.

Několik se jich rozběhlo pro živou vodu k tajemné studánce. V kalíšcích lesních květin ji přinesly a stříkaly jí kancelistovi do obličeje. „Cizinec se usmívá, ó, jak je krásný cizinec!" pravila Vozábova rusalka vzrušeně. „Dojista se zdá krásnému cizinci o mém objetí mých vášnivých polibcích."

Přiběhly rusalky s čarovným nápojem mařinkovým, otevřely drobnými růžovými prstíky Vozábova ústa a stříkaly mu do úst zářící kapky zázračného nápoje.

Kancelista spal tvrdě a ze spaní se líbezně usmíval. Zdálo se mu, že ho vzal s sebou přednosta soudu na representační hostinu na děkanství o biskupské visitaci, a že ho posadili Jeho biskupské Milosti po pravé ruce. Byl to Vozábův zamilovaný sen, který se mu zdával velmi často, a z něhož 15 se vždy nerad probouzel do nehostinné skutečnosti. Nevzbudil se ani. když ho rusalky vysvlekly a mazaly mu nohy jitrocelovou mastí. Když mu natíraly spánky živou vodou z tajemné studánky. „Krásný cizinec omládl!" zajásaly a divoce se roztančily. Vášnivé rokotání řinulo se z dívčích hrdel, překypujících zpěvem. „Zhasněte měsíc, zhasněte hvězdy, rusalky, uzavřete jeskyni, pusťte laně na palouky a zpívejte píseň svatební!" velela Vozábova rusalka. Rusalky se rozběhly vykonat její rozkazy. Tajemná, opile mdlá tma vylila se do jeskyně. Kan- celista Vozáb rychle se převalil na pravý bok a křečovitě vrážel nosem do hladkého balvanu, o který bylo opřeno mechové lože. Tichým vzduchem vznášel se omamný pach červnové noci a rozrážely a probíjely se vášnivé zvuky svatebních písní.

II.

Když se kancelista Vozáb druhého dne v deset hodin probudil, veselé slunce a rozjařené obličeje rusalek nakukovaly už skulinami do jeskyně. Kvapně seskočil s mechového lože a pozoroval hned, že má v nohou i v těle nevídanou křepkost. Bylo mu do tance. Vyběhl z jeskyně, rozběhl se na palouk a nevšímaje si, že to úředníku jedenácté 16 třídy hodnostní nesluší, divoce hopkoval po trávníku.

„Tohle, co teď tančím je o dva stupně divočejší než čardaš I" povídal si a velice se rmoutil, že mu to nedá, že musí tancovati! „Vždyť tu skáču jako starý kozel!" pravil si vyčítavě. Kol do kola bylo dosud velebné ticho, jenom v dálce hučel potok, a lesní holubi toužebně vrkali na stoletých dubech. Plaché straky krotce se sletěly ze světlých houštin, v nichž si pohvizdoval kos, a udiveně se dívaly na kancelistu Vozába, jak divoce hopkuje. Vrány letící z lesů někam do širošira zarazily let a také se udiveně dívaly na tancujícího kancelistu. Rusalky dosud spaly na hebkém mechu na kraji doubravy, netušíce, co provádí včerejší cizinec. I ona dosud spala na svatebním loži.

„Mají oni tady moc pěkný pořádek," horlil kan- celista Vozáb, „už pomalu táhne na jedenáctou, a po kávě ještě není památky! Toť se ví, jinak to nemůže býti: v noci se tu provádějí divy, a pak ráno není času na kávu!" Od lesa kráčel k palouku malý hubený mužík v cylindru na hlavě v dlouhém šosatém kabátu nápadně zelené barvy. Kráčel rovnou k Vozábovi. „Jsem Hastrman!" představoval se s uctivou po- Rusolka 2. 17 klonou. Kancellsta přestal tancovati a uklonil se. „Potěšení na mé straně," pravil, „jsem kancelista Vozáb!"

„Ráčíte tu býti už dlouho, pane kancelisto?" „Teprve od včerejška, pane Hastrmane! Ale líbí se mně tu dokonale, nemyslil jsem si, že tady budu tak spokojen!"

„Ovšem, krajina je tu krásná, a není tu draho," rozpřádal Hastrman rozhovor, „kdybychom tu měli lepší spojení s Prahou, nebylo by krásnějšího letního sídla pro lufťáky!" „Je tady mnoho lufťáků, pane Hastrmane?" „Sedm lufťáků je tady! Mám je v hrníčcích pod pokličkou! Chytali ryby na potoce, a stáhl jsem si je do potoka! Račte si představiti, jak vyváděli, když jsem je strkal do hrníčku a dával jsem na ně pokličky. Hehehe, vyhrožovali mně, že mě dají do novin a že dopíšou poslancům, aby se jich ujali ve Vídni."

Hastrman se Vozábovi líbil. Byl na pohled starý, rozšafný pán, milo s ním porozprávět. Povídal všecko bez vytáček, jak to je. „Račte míti četnou rodinu, pane Hastrmane?" tázal se ho zcela přátelsky.

„Pouze sedm nemanželských dětí!" odpovídal Hastrman upřímně.

„S tím jsou ovšem teď veliké potíže, pane Ha- <• strmane, já vím, máme teď Právní oddělení u zemského výboru, teď není, jak bývalo 1" ,,Ba už není, pane kancelisto, jak bývalo," stýskal si Hastrman, ,,té chvíle, pouštějí nám fabriky do potoka petrolej, a nikdo nám nepomůže. Petrolej v takových vodách je největší zlo, pane kancelisto, věřte mně, že dokud nepáchl z potoka petrolej, že mé řemeslo kvetlo. Tenkrát jsem si ještě vybíral, teď už to beru napořád. Můj bože, před šestnácti lety ještě se mladá děvčata koupávala v potoce, a to byla pro starého člověka radost, když ji zatáhl za tuhé lýtko, vtáhl si ji dolů pod vodní hladinu a odváděl si ji zkřehlou a křečemi drkotající do hrníčku. Pěkné holky se tu tenkráte koupávaly, pane kancelisto, v potoce, moc pěkné holky! Teď ani nejsou takové jako za našich mladých let!"

„Ba že nejsou!" dosvědčoval kancelista Vozáb ochotně.

„Jako tyhle rusalky," šířil se Hastrman, „moje gusto by to nebylo! Vy ovšem, jak jsem slyšel, jste se ráčil včera s jednou oženit 1" Kancelista Vozáb se nesmírně začervenal. „To jen tak!" pravil v rozpacích.

„Já vím, já vím," odpovídal Hastrman horlivě, 19 u „to je jenom divoké manželství. Ostatně taková rusalka není schopna uzavříti s někým krotké manželství ! A to pro našince není! Rozhodně není! Kdyby to tu nebyla taková divočina, byl bych se už taky oženil, ale pro nás to není, pane kan- celisto! Mne by musila žena poslouchat, ale tyhle tady neposlouchají. Proto jsem raději zůstal starým mládencem. Ostatně bych už teď ani z nynějších mizerných obchodů ženu neuživil. Počítejte činži, počítejte toalety, počítejte drahé společenské vystupování, a nic z toho nekouká. Ustavičné zpívání a tancování se za dnešní vážné doby už přežilo. A prosím vás, pane kancelisto, jaká náhoda zavedla vás do našich končin?" „Protestoval jsem směnku u pana Jelicha, opozdil jsem se, zbloudil jsem u stoletého dubu v mokřinách, a už to bylo!"

„Protestoval jste směnku," pravil Hastrman zamyšleně, „já už vím, co je směnka. Až ke mně do vody lezou moji obchodní přátelé se směnkami a poroučejí si: „Hastrmane plať, když jsi podepsal !" Mezi námi, směnka je horší než petrolej 1 Sotva ji podepíšeš, už je tady exekutor a vykonává zjišťovací exekuci! Já mám hrníčky s dušičkami utopenců polepeny zabavovacími známkami, ale u mne to končí vždy relací: „Povolený prodej 20 nemohl býti vykonán, poněvadž se ke dražbě žádný koupěchtivý nedostavil." Arciť najdou se teď už také kupci, že koupí všechno. I Hastrmanovo nářadí koupí."

„Ano, ano, pane Hastrmane, je to, jako ráčíte říkati," přisvědčoval Vozáb, „zlé časy jsou, moc zlé časy! Nebude-li co nejdříve válka, tak nevím, čeho se ještě dočkáme."

„Ale teď už musím běžet," omlouval se Hastrman, „já bych s vámi špráchotil, pane kancelisto, až do večera, a živnost by mně zanikala. Jdu se podívat ke splavu, zdali se mně tam nechytilo něco do sítí. Když ráčíte dovolit, stavím se tady zase, a pěkně si pošpráchotíme!"

„I to se opravdu těším, pane Hastrmane, že si mám s kým popovídat. Aspoň nám ujde chvíle!" Přátelsky si potřásli pravicemi, a když se rozešli, díval se kancelista Vozáb dlouho za novým známým.

„Ani bych neřekl, že je takový hodný člověk," liboval si, „je viděti, že má světový rozhled, a tako"ých lidí je málo mezi našinci." Jen domluvil, a už mu zase nohy posedl tanec. Hopkoval po špičkách jako baletka, vyskakoval do výše a v ní se otáčel, kozelce metal ve vzduchu a přece necítil únavy.

21 „Sakulentské nohy, sakulentské nohy," vzdychal hluboce, „kdo by se byl nadál, že mně budou ještě někdy takhle vyvádět! Já bych rád věděl, co si o mně pomyslil pan Hastrman, když mě viděl pro nic za nic poskakovat!" Kancelista Vozáb v hloubi duše se styděl za svůj tanec, k němuž byl puzen neodolatelnou mocí. „Jinak to nebude, nežli že mně ty holky daly něco pro pocení, že to mnou tak lomcuje," rozvažoval mezi tancem, „nebo to je dokonce tanec svatého Víta!"

Bylo už poledne, letní slunce viselo nad vonícími lesy, horko sálalo z pasek. Rusalky se probouzely. Převalovaly se chvíli lenivě s boku na bok, než vyskočily a odběhly k tajemné studánce umýt se v živé vodě.

Ona ještě spala v tajemné jeskyni na mechovém lůžku. Sluneční paprsky draly se k ní a hrály si s jejím dlouhým, rusým, pocuchaným vlasem, ovíjejícím se jí kolem nádherných boků. Houštinami dívaly se rusalky na kancelistu Vozába. „Cizinec tančí!" šeptaly si radostně a se vzrušením pozorovaly hubené nohy kancelistovy, hopkující divoce po trávníku. „Jak je krásný cizinec! Potřeme mu zase nohy jitrocelovou mastí, rty mu svlažíme mařinkovým nápojem, hlavu postříkáme živou vodou!"

22 „Četla jsem v redakčním rádci Vydrových besed," šeptala jedna rusalka, „že na holé hlavě nevyrostou vlasy, ani kdybychom ji potíraly živou vodou." „A kdyby vyrostly, ona by ho už nemilovala!" řekla jiná rusalka. „Ona miluje krásného cizince jenom pro jeho krásnou pleš."

Za lesem u splavu si někdo hvízdal valčík z „Rozvedené paní."

„Kmotr Hastrman už se vrací s ranního lovu," řekla jiná rusalka, „a měl dobrý lov, že si vesele pohvizduje."

„Kmotr Hastrman si hvízdá, i když uloví jenom dráteníka!" pravila jiná rusalka posměšně. „Poběhněme, rusalky, ke kmotrovi Hastrmanovi a pusťme mu dušičky, aby kmotr Hastrman zase trochu nadával!" pravila jiná rusalka. „Nepouštějte dušičky kmotrovi Hastrmanovi," pravila jiná rusalka, „dušičky by běhaly a plakaly doubravou."

„Zpívejte polední píseň, rusalky, poledne stojí nad lesy!"

Velebný zpěv rozvlnil se z mladých dívčích hrdel. Cvrčení cvrčků se z něho třáslo, křepelky se z něho ozývaly, a všecko se slévalo v moře jemných, úchvatných zvuků. Nesmírné varhany naplnily se ve všech píšťalách poledním vzduchem, zvuky jich 23 rozbublaly se ve spokojené pohvízdávání a objímaly všecko obnaženýma, rozpálenýma, dychtivýma rukama. Kmotr Hastrman nesoucí v čeřenu dušičku vesnické dívčiny, smekl rozčechraný cylindr, pokřižoval se pobožně a poslouchal, jak v doubravě pláče ozvěna, sedící u šedivé skály v dřepu a dívající se v praskot větví, jimiž se prodíraly laně, vracející se s lesních luk do doubravy k potoku. Polední píseň rusalek vylévala se z lesů do vlnících žit a pšenic, koroptve v bramborách otevřely zobáčky a napiatě poslouchaly hymnu zrání. V klasech to oddaně praskalo, jemné rozčeření, splývání, bublání převalovalo se poledním úpalem. Kancelista Vozáb seděl v tajemné jeskyni u mechového lůžka a nábožně pozoroval rusalku, dřímající dosud na mechovém loži. „Líbej mě, krásný cizince!" povzdychla z polo- spánku roztouženě.

Kvapně se k ní přiklonil a políbil ji na špičku nosu.

„Pořád mě líbej, krásný cizince!" Utřel si nos jako jenerál Suvorov, sklonil se k rusalce a líbal ji jako posedlý. Tak ji líbaje, spolkl její dlouhý rusý vlas a úporně se zakuckal. „Nekašlej, krásný cizinče, a líbej napořád! Všade líbej, krásný cizinče!" „To jsem v náramně pěkné kondici," pravil si, „místo oběda a místo snídaní musím tady seděti a líbati ji, jak se jí uráčí! Kdyby raději vstala a uvařila mně oběd, když už jsem se s ní takhle zapomněl. Není na tom dost, že tady žiji v bigamii, že tady hopkuji jako král David, po obědě ani nevzdychne. Když nedovede vařiti, ať si vezme za třicet korun měsíčně pořádnou kuchařku, ať koná nejdřív sama bigamické povinnosti, a pak je budu konati já. Na tohle všecko by bylo dost času až po obědě!"

Přes to líbal rusalku svědomitě, jak si poručila. „Ta ženská neví, co jsou bacily, a že se líbáním bacily přenášejí z těla do těla!" reptal v duchu.

„Kousej mě, krásný cizince, kousej mě do krve!" poroučela si.

„To se ti pěkně řekne, krásná rusalko," vysvětloval jí, „ale já se svým chrupem neukousnu ani hovězí, a když kousám, pořád se strachuji, že spolknu i hovězí i chrup. Kdybych kousl, polámal bych si všecky zuby, a to by byla chyba, když tady na venkově není pořádný zubní lékař." „Slyšíš polední píseň, krásný cizince, slyšíš polední píseň! Pro nové hody lásky už je prostřeno, už je prostřeno I" Kancelista Vozáb dychtivě se rozhlédl tajemnou jeskyní — — — „Ona fantazíruje!" pravil si zklamaně, „tady přece není žádná jídelna, to je pořád a pořád jenom ložnice. Kdo by se byl nadál, že ona je tak moderní ženská, že má zařízenu jenom ložnici a jídelnu nel" „Pro nové hody lásky už je prostřeno, už je prostřeno!" pravila rusalka hlasem rozechvělým úpornou touhou.

„Však už by byl čas prostírat, od včerejška neměl jsem ničeho teplého v ústech!" pravil kancelista Vozáb.

Objala ho s divokou prudkostí a zasypala mu hladkou pleš vášnivými polibky. V těsném objetí ohnul se mu nos na jejích ňadrech, a v prsou se mu zatajil dech.

Na štěstí někdo z věnčí zazvonil, a ona ho pustila. „Půjdu se podívat, kdo to zvoní!" nabídl se ochotně a rychle spěchal ven.

Vykoukl špehýrkou v balvanu, jímž byla tajemná jeskyně zatarasena, a hned zase oči stydlavě sklopil. „2e se ty ženské aspoň trochu neustrojí," horlil rozzlobeně, „chodí to tu, jak to pánbůh stvořil!" „Kdo to?" ptal se zlostně.

„Hospodyně od milostpána Hastrmana!" odpovídal mu nějaký příliš známý hlas.

2o „Tak počkejte, holka, já odvalím balvan a pustím vás!"

Namahavě odvaloval těžký stocentový balvan. „Tohle jako by byla naše Kačka, co u nás kdysi sloužila," hovořil k sobě, „což o to, vařit se ona u nás naučila, od nás mohla jiti od hodiny za kuchařku."

„A co nám, holka, nesete!" ptal se, lopotě se s balvanem.

„Náš milostpán jim posílá dnešní noviny, zdali by si je nechtěli přečíst," hlásila mu, „našel je dnes ráno na lovu u jednoho utopence."

„Je to Kačka, zcela určitě je to naše Kačka," pravil si, „ale já jí dám co proto!"

Konečně odvalil balvan.

„I jejej, milostpane, rukulíbám!" oslovila ho Kačka překvapeně.

„Děkuju pěkně, Kateřino," odpovídal jí odměřeně, „to jste, holka, moc brzo zapomněla, před čím vás varovala vždy naše milostpaní, a já vám to taky pořád říkal. To máte od toho běhání s vojáky! To jste se, Kateřino, náramně spustila, když už takhle běháte po lese! Jak jednou holka odloží stud, pak je konec! Já se divím vašemu mi- lostpánovi, že vám to dovoluje." Kateřinu polévaly stud a horko. Tak byla pře27 kvapena Vozábovým napomínáním, že si nevšimla, kterak nedostatečně je oděn také její bývalý mi- lostpán.

„Jak je kroj, tak se stroj 1" byla by mu odsekla zcela určitě zrovna jako tenkrát, když jí vytýkal, že si nasadila na hlavu prvý módní klobouk, ozdobený labutí kosinkou.

„Po druhé, až sem půjdete, vezměte si aspoň plovací kostým; takhle ať vás tu už nikdy nespatřím," zahřměl na ni přísně.

Kačka dojata otcovským napomenutím, položila noviny na balvan, zabreptala kvapně „rukulíbám" a utíkala.

Teprve v doubravě klidně přemyslila celou věc. „Mě napomíná, a sám je, jak by smet 1" řekla rozhorleně, vytírajíc si rozpraskanou upracovanou rukou horké slzy, vyběhlé z jejích hezkých modrých očí. „Ale já vím, co mu udělám; napíšu to jeho milostpaní, aby věděla, co on tady vyvádí a jak se on spustil! Na truc mu to udělám! Jak je kroj, tak se stroj! Milostpána poprosím, aby mne už nikdy k němu neposílal! Kdybych ho někdy potkala venku, ani ho nepozdravím, aby věděl! Jeho milostpaní napíšu, že se na mě díval půl hodiny špehýrkou, než mě pustil!"

Kancelista Vozáb přivalil balvan ke vchodu je28 skyně a s novinami kráčel ke krásné rusalce. „Co to neseš, krásný cizince?" ptala se. „Jdu si přečíst noviny od pana Hastrmana, poslal mně je, abych si je přečetl, krásná rusalko!" „Pojď, budeme je čisti dohromady, krásný cizince 1' Vytáhl z náprsní kapsy kabátu, pověšeného na stěně jeskyně, brejle, nasadil je na nos a četl. Oči jeho hned padly na zprávu zatrženou modrou tužkou: „Ze Zábrdovic se nám píše: Naše město rozrušeno bylo tyto dny tragickou událostí, která hluboce se dotkla všeho občanstva a poplatnictva. Zasloužilý kancelista našeho okresního soudu pan Matěj Vo- záb, pro svou vlídnou povahu všeobecně oblíbený, vracel se v pozdních hodinách nočních s kommisse a zabloudil v hlubokém lese. Nešťastník místo po pěšině kráčel houštinami doubravy, a nohy mu sklouzly v tak zvaných mokřinách do bezedné tůně, v níž utonul. Po mrtvole jeho nadarmo bylo celý týden pátráno. Tůně jsou v těch místech, jak se zdá, původu sopečného a tak hluboký, že není naděje, aby mrtvola zasloužilého činovníka byla z nich vylovena. Smrt nešťastného muže dotkla se zejména tvrdě chéfa známého obchodního domu zdejšího, pana Arona Stránského. Nešťastník byl totiž vy29 slán k jistému rolníku, jehož jméno zamlčujeme ze šetrnosti, aby protestoval směnku na velmi značný obnos — povídá se na šedesát tisíc korun — znějící, a originál směnky je i s protestem v kapsách mrtvoly. Poněvadž je místo, kde nešťastník zahynul, známo — nalezeny tam byly jeho boty — odhodlala se firma Aron Stránský dáti na svůj náklad vyhledati mrtvolu, na který výsledek jsme právem zvědavi! Odpočívej v pokoji, statečný muži, jenž jsi při konání těžkých povinností úředních v hlubinách země nalezl hrdinnou smrt! Snad bude tvoje smrt konečně pobídkou směrodatným kruhům, aby konečně provedena byla v našem kraji kýžená regulace, o kterou obětavě usiluje náš slovutný pan poslanec Švejk."

Kancelistovi Vozábovi vyhrkly z očí horké slzy, když četl zprávu o svém úmrtí. „Proč pláčeš, krásný cizince?" ptala se rusalka, hladíc ho po hladké pleši. Tak byl pohnut, že neodpovídal. „Ještě štěstí," povídal si v duchu, „že jsem se utopil v bezedné tůni sopečného původu, takže redaktor Kačaba nemohl napsati, „a nad jeho rakví truchlí nezaopatřená, sirá manželka." Tahle tady vedle mne by na to strašně žárlila. Je zvláštní, že, jak se zdá, uplynulo tam na onom světě od mé 30 smrti již mnoho dnů, kdežto tady mně to připadá, jako kdybych sem byl přišel před chvílí!" „Proč pláčeš, krásný cizince?" ptala se rusalka poznovu.

„Ach, to nic není, krásná rusalko," odpovídal rozpačitě, „to já jen mám takovou měkkou náturu, krásná rusalko! Takhle kdyby tu byla aspoň letní restaurace, krásná rusalko 1" Nedomluvil. Zase ho přitiskla na svá ňadra, zmáčkla a ohnula mu nos.

„Líbej mě, krásný cizince, líbej mě, kousej mě, do krvava mě kousej 1" žadonila ovíjejíc se mu okolo hubených utančených nohou.

Chrup mu poskakoval v ústech z koutka do koutka. „Líbej mě, líbej mě!" — — III.

Rusalky se z rozkazu jejího rozběhly do slunných pasek natrhat neznámého koření. Smutná píseň ronila se jim z dívčích hrdel.

„Krásný cizinec už zase netančí, nemůže tančiti krásný cizinec. Nadarmo jsme mazaly krásného cizince jitrocelovou mastí, nadarmo jsme mu ovlažo- valy rty čarovným nápojem mařinkovým, nadarmo jsme ho postříkaly živou vodou z tajemné studánky, krásný cizinec netančí, nemůže tančiti, krásný cizinec." „Dejte mně, milé dámy, něco ostřejšího!" prosí krásný cizinec úpěnlivě.

„Kmotr Hastrman," vyprávěly si rusalky šeptem, „radí, abychom krásnému cizinci uvařily špenát." Smutno je v tajemné jeskyni. Krásný cizinec leží na mechovém loží, u jeho nohou sedí krásná rusalka. „Krásný cizinec usnul!" rozhlásila. „Zpívejte, rusalky, píseň o modrém tichu staré doubravyl" Listí na stoletých dubech rozezpívalo se v nekonečný doprovod. Modré ticho staré doubravy zpívalo s listím a s rusalkami. Srny se zastavily a poslouchaly. Potok umlkl.

Pozdě v noci zazvonil někdo u tajemné jeskyně. Sama šla otevřít.

„Rukulíbám, milostpaní," ohlašovala se Kačka, „náš milostpán Hastrman nechá ruce líbat a posílá mě, abych jejich milostpána namazala, to že mu pomůže!"

„Máš s sebou nějaké mazání?" „Mám, milostpaní, dal mně ho náš milostpán, on ho jejich milostpánovi posílá! Mám tuhle kelímek kočičího sádla, to prý dělá v těle elektriku, to je lepší nežli živá voda z tajemné studánky. Kdo to vydrží, tomu je nejlíp, když si ho namaže na krajíc chleba a sní ho. Takového se pak souchotiny nechytnou." „Odejdi s pokojem, Kačeno!" Zlostně za ní přirazila balvan. Žárlila.

Probudila svatojanské mušky, rozžehla měsíc a hvězdy. Vpustila modré světlo do jeskyně a noční vůni ze staré doubravy. Zaklepala drobnými růžovými prstíky na skálu, skála se rozevřela, a had s korunkou vylezl.

„Domácníčku, uzdrav krásného cizince!" poroučela hadovi s korunkou.

Pokorně se uklonil. Pak se vztyčil, zasyčel a plazil se k mechovému loži. Obtočil se kancelistovi nejprve okolo pravé, pak okolo levé nohy. „Bude silen jako medvěd!" pravil. Skála se za ním zavřela.

Zhasla svatojanské mušky, zhasla měsíc, zhasla hvězdy.

„Krásný cizinec má sílu medvědí I" zpívaly rusalky vracející se s paseky do staré doubravy. „Krásnému cizinci porostou vlasy na hlavě," vyprávěly si.

„Neporostou," odporovala jedna rusalka, „četla jsem v redakčním rádci Vydrových besed, že kdo má pleš, tomu ani medvědí sádlo ani had do- mácníček nepomůže!"

„Zpívejte, rusalky, píseň svatební, zpívejte, zpívejte !" ozvalo se z doubravy.

Rusalka 3. 33 Divoký tanec rozvířil se s pasek' noční tmou. Bílá těla svíjela se rozkoší rythmu. Bílé závoje nočních par rozprostřely se nad chladnoucími trávníky, aby bosé nohy mohly p. nich vášnivě tančiti. Konečně se kancelista Vozáb probudil. Vyskočil s mechového lože, odkopl palcem u nohy stocentový balvan a vyrazil v divokém tanci na palouk. Tančil v oblacích Národní besedu. Sám si prozpěvoval křaplavým hlasem.

Rusalky zbožně se dívaly na ztemnělou oblohu, v níž něco strašného strašně bručelo a skákalo, až se oblaka rozstřikovala a vršky stoletých dubů, v divokém tomto tanci ušlápnuté, se zachvívaly. „Netanči, krásný cizince, navrať se do jeskyně!" naříkala krásná rusalka toužebně. „Neposkakuj, krásný cizince, jako pan Viscusi, vrať se do jeskyně, krásný cizince."

„Mechovému loži stýská se po tobě, krásný cizince!" lkala krásná rusalka. „Hopsasa! Hopsasa! Hejsasa! Hejsasa!" bručel si kancelista Vozáb vysoko nad zemí ve tříčtvrtečním taktu. „Hejsasa! Hejsasa! Hopsasa! Hopsasa !"

Krásná rusalka netušila, že kancelista Vozáb snědl také obsah kelímku zaslaného panem Hastrmanem až na dno.

„Netanči, krásný cizince, navrať se do jeskyně!" znovu naříkala krásná rusalka toužebně. „Kdybych mohl, já bych rád," odpovídal kancelista Vozáb s oblohy, „ale nemohu, nemohu, krásná rusalko! Nohy mi poskakujou jako starému čertu. Nedají se zastavit, prokleté, začarované nohy! Skáču jako uzdravený lázeňský host na Píšťanském plakátě! Navařily jste mně to, milé holky, moc ostré a silné!" „To udělal had domácníček, krásný cizince, do- mácníček s korunkou!" naříkala krásná rusalka. „Jo, jo, od pana domácího nemůže člověk nikdy ničeho dobrého očekávat," hovořil kancelista Vozáb s oblohy, „bud na člověka přirazí, nebo —- —" Ostatní slova odletěla s ním. Zavanul noční vítr a odnesl kancelistu Vozába daleko na paseky. Teprve k ránu snesl se utančený Vozáb na zarosený trávník a volně kráčel do jeskyně. Na východním nebi už se červenaly červánky, bažanti kohouti probouzeli se na hřádech, slavík zpíval v listnatém houští u potoka. U Hastrmanů kouřilo se z baráku, okno u kuchyně bylo osvětleno. „Kačka vaří snídaní," řekl si zasmušile, „pan Hastrman se chystá na lov! Zdali by mně nebylo lip, kdybych byl Hastrmanem ! Co mně je všecko plátno, že jsem pod pensí a pod dekret, když si se mnou zahrál takhle osudí" „Ona, jak se zdá, nemá zlého srdce, ale je fam- farum," rozvažoval trpce o krásné rusalce, ,,a třeba taky za to nemůže! Nedostalo se jí pořádného vychování, nenaučila se vařiti, nechali ji doma růsti, jak rostla. Muž teď aby trpěl! Kdyby aspoň jednou za den řekla člověku: Milý Vozábe (toho krásného cizince bych jí odpustil), ty se tady za den vyskákáš a vytancuješ, tak jsem ti udělala k večeři vepřovou pečeni s knedlíkem a se zelím! Ale to jí nepřipadne ani ve snu! Ona myslí, když sama nejí, že našinec taky nemusí. A nepováží, že po takovéto dietě a odtučňovací životosprávě bude člověk za měsíc vypadati jako šindel." Po divoce protančené noci lákalo všecko kancelistu Vozába, aby se posadil na dubový pařez na kraji staré doubravy. Nohy ho bolely, v kříži ho bolelo, na prsou ho píchalo.

„Co pak asi dělá moje tam na onom světě," rozpomenul se na opuštěrtou manželku, a oči mu vlhly náhlým pohnutím, „kdyby chudák tušila, co se tady děje s jejím utopeným manželem. Kdyby mě tak viděla, jak tu poskakuji, můj bože, kdyby mě tak viděl náš pan rada, že nemám na sobě kusa pořádného hadru! A kdyby mě vidělo veškeré občanstvo, obecní starostové a vůbec všichni, kteří mě znali jako pořádného, svojí cti dbalého úředníka, co tu vyvádím."

36 „Aspoň fajfku kdybych měl a mohl si teď tady zakouřit!"

Jen svého přání dopověděl v myšlenkách, a s oblohy se snesla nacpaná a už zapálená dýmka s balíčkem sirek a s pytlíkem tabáku. „Co to?" ptal se udiveně a bez rozmyslu uchopil dýmku. Bafne jednou, po druhé, po třetí, a pocit blaha a spokojenosti proběhl mu bytostí. „Takhle ještě paprikáč s knedlíkem a půllitr plzeňského kdyby byl 1" přál si.

Sotva domyslil, snesl se s oblohy paprikáč s bramborami a půllitr plzeňského. „Račte prominouti, vaš- nosto," omlouval se někdo s oblohy, „paprikáč dnes není s knedlíkem."

Odložil na okamžik dýmku, najedl se s nadšením, vypil pivo a teď teprve rozdýmal svou dýmku. „To je pohodlí, tady opravdu člověku nic neschází," liboval si, „ale měly to člověku vysvětlit, co a jak! Pro tancování a vyvádění na to nevzpomněly! Ostatně se zdá, že jsem druhou manželku volil velmi dobře! Zamilována je do mne až pod uši, peníze, jak se zdá, taky má, nevyjádřila se sice ještě, komu to tady okolo náleží, ale zdá se, že to je její, nebo že to má aspoň na dlouhou dobu v nájmu, mladá je, milá, dobrosrdečná, a s tou divokostí snad se to časem poddá! Já jsem, pravda, už 37 starší pán, ale jsem ve státní službě, jsem pod dekret a pod pensí, mám dobré srdce, a když mohu, tak vyhovím! Oba jsme nechybili! Nabídnu jí ježte, abychom si předplatili „Národní Politiku" s jednou zásilkou denně, aby člověk věděl, co se děje tam na onom světě."

Letní slunce se znenáhla rozhořívalo a pražilo do pasek. Vozábovi se nechtělo domů do jeskyně. Převalil se do trávy a leže na znak díval se, jak se mu od úst utrhuje modrý dým, krouží a krouží a roztřepený odlétá.

Valčík z „Rozvedené paní" ozval se za lesem. Hastrman kráčející volně doubravou ke splavu si ho vesele pohvizdával.

„Schovejte se, rusalky," zapištělo to pod starými duby, „kmotr Hastrman jde chytat dušičky a zase by nás obtěžoval!"

V houštinách, jimiž se bílá těla poplašených rusalek prodírala, to zapraskalo a hned zase utichlo. Kancelista Vozáb se nadzdvihl a pozoroval, co se bude díti. Hastrman kráčel doubravou a bedlivě prohlížel ušlapanou trávu pod stoletými duby. Jako výr všade se rozhlížel, a když konečně zahlédl kancelistu Vozába ležícího v trávě, rychle se obrátil jinam, aby ho nemusil pozdraviti, a přidal do kroku. „Starý pošetilec je to," řekl si Vozáb opovržlivě, 38 „takhle by se dělal, ale nic dobrého v něm není. Hříšník starý! Musím promluviti s mojí, aby mu pohrozila, že mu odejme koncessi, bude-li takhle vyvádět! To si Kačka nemohla lepšího milostpána vybrat, nežli pana Hastrmana!" Teprve když Hastrman zašel, vyběhly rusalky z houštin a sběhly se kolem kancelisty Vozába. „Krásný cizinec má v sobě ohníček, a hubou mu odchází kouř jako kmotru Hastrmanovi z komína!" breptaly o překot.

„Zpívejte, rusalky, píseň o ranní radosti!" vyzývaly se na vzájem a nečekajíce, chytily se za ruce a tančily okolo Vozába ranní tanec na oslavu procitlých radostí života. Píseň se jim rozjásala z dívčích hrdel.

Kancelista Vozáb, puzen neodolatelnou mocí, vyskočil a s dýmkou v ruce uprostřed jejich kola tančil tanec ke chvále letního jitra. Hubená lýtka kmitala se v kruhu bílých těl, žhavé slunce vesele se opíralo o jeho lysinu.

„Odnesme krásného cizince do tajemné jeskyně!" vykřikly rusalky najednou a uchopivše se ho, odnášely ho domů.

„Krásný cizinec protančil celou noc!" vyprávěly si šeptem, prohýbajíce se pod drahocenným břemenem. „Salto mortale tančil krásný cizinec, stará doubrava 39 povídala, že neviděla krásnějšího tance. Namažeme krásnému cizinci zase nohy jitrocelovou mastí." Kancelista Vozáb zle se zamračil. „S těmi mastmi, milé dámy, už mně dejte svatý pokoj!" pravil rozmrzele. „Nepochybuji, že se mnou smýšlíte dobře, ale pro mne se nehodí, abych v noci místo na posteli dělal tatrmany v luftě! Když už někomu chcete namazati nohy tím tajemným mazáním, udělejte to panu Hastrmanovi, beztoho jsem jeho jediného tady dosud neviděl tančit!" „Chichichi," smály se rusalky jako bílé hrdličky, „kmotr Hastrman by nás všechny zadávil, kdybychom ho potřely jitrocelovou mastí, krásný cizince! Chichichi!" — „Pan Hastrman," divil se Vozáb, „přece takový solidní pán!"

„Chichichi, chichichi!" smály se rusalky významně. Kancelista Vozáb už se dále nevyptával. „Člověk by ještě něco před těmi děvčaty kecnul," pravil si, „a kdyby se to doneslo panu Hastrmanovi, byla by z toho mrzutost! Ono to tady je beztoho zrovna taková klepárna, jako bývala u nás. Kdož ví, co už tady neklepou o mně! Pardyjé! Kdyby se sem takhle dostala stará berňová s kontrolorkou od berního úřadu, to by na panu Hastrmanovi nezůstala niť suchá!"

Odvalily balvan u tajemné jeskyně a odnesly Vo- zába na mechové lože.

„A kde je moje?" ptal se překvapeně. Jeskyně byla opuštěna.

„Odjela na bílé lani starými doubravami hledat krásného cizince!" odpovídaly rusalky. „Ach, to neměla dělat! Ještě ji ta kobyla shodí, a potluče se!" vykládal široce. „A vy, milé dámy, jděte si na procházku, tady nezůstávejte, když není paní doma, aby z toho nebyly lidské řeči!" Nevyháněl jich bez příčiny. Když odešly a přivalily balvan k jeskyni, seskočil s mechového lože. „Kdyby tady tak byla vepřová se zelím a knedlíkem a k tomu dva litry plzeňského!" přál si ne- omaleně.

Strop u jeskyně se otevřel, a jím sjel mu na kolena veliký podnos dřevěný, na němž bylo jeho vroucí přání splněno.

S chutí pojedl a popil. Na konec si zapálil dýmku, převalil se na mechové lože a leže na znak, díval se za modrými kolečky dýmu. „Nemohl jsem se opravdu lépe oženiti, nežli jsem se oženil," rozvažoval, „kdyby to nebyla bigamie čili tak zvané dvojženství, byl bych s touhle ženitbou úplně spokojen! Tohle s tou vepřovou byl znamenitý nápad, ta byla lepší nežli čarovné ma41 zání. Po mazání aby člověk tančil a tančil, kdežto po takové večeři přijde člověku síla sama, a je to bez tancování. Jen aby se moje nezlobila, že jí tady zakuřuji záclony!" Mimoděk si vzpomněl na prvou manželku. „Ta by mě s fajfkou hnala jistě do kuchyně, jaká ona byla!" vypravoval si. „Taky hodná ženská to byla, všecka čest, ale kilometr! No, už jí asi vyplatili úmrtní kvartál a pensi už jí asi taky vyplácejí. Chuděra stará chodí teď s dlouhým závojem na klobouce v předu a v zadu a toužebně mě oplakává ! Já vím, že teď běhá po městě od báby k bábě a vykládá o radovi: „Neměl ho tam posílat, chudáčka zlatého, rozhodně neměl!" Turek by řekl, že to byl můj kišmet, a je v tom trochu pravdy. Byl to můj osud, a nemohu si do něho naříkati. Aspoň jsem ze dřiny u soudu vyvázl!" Dokouřil, převalil se na bok a usnul. Po celo- nočním úporném tancování spal, jako kdyby ho hodil do vody. Had domácníček vylezl ze stěny, připlazil se k němu, vstrčil mu do pootevřených úst svůj dvojklanný jazyk a vpustil na jeho jazyk tajemnou lepkavou šťávu. Pak mu zase nohy obtočil svým tělem.

Kancelista Vozáb spal tak tvrdě, že nezpozoroval hadích kejklů. Tak tvrdě spal, že se neprobudil ani, 42 když se vrátila krásná rusalka ze starých doubra\ na bílé lani. Seskočila lehce do trávníku, poklepala bílé lani po hřbetě a nedočkavě spěchala do jeskyně. Když ho spatřila rozvaleného na mechovém loži, sklonila se k němu, vroucně ho políbila na ústa a shroucena zděšením klesla vedle něho. Křečovitý pláč jí zalomcoval, z očí se jí vylil proud horkých slzí a zaplavil jeho upocený obličej. Promnul si oči, trhl s sebou a vyskočil. „Ty nejsi abstinent, krásný cizince," naříkala hořce, „ty nejsi abstinent! Potají sloužíš alkoholu!" Seděl na pohovce jako hříšník, věda s onoho světa velmi dobře, co je abstinent. Tam byl abstinentem pan učitel Vyčichlo, jenž byl vůbec vždy tím, co bylo novinkou. Byl vegetariánem, spal hlavou dolů a nohama nahoru, byl esperantista, ale hlavně byl abstinent. V hospodách pil zásadně čistou pramenitou vodu, pro pivo si posílal jenom domů.

„Nedělej si z toho nic, krásná rusalko," omlouval se stydlavě, „když se to vezme kolem dokola, tak jsem vlastně taky abstinent, jenom že nepřeháním, to je to!"

„Nevíš, krásný cizince, jaký záhubný vliv má alkohol na potomstvo?" ptala se s nářkem a uza- i děním.

,,Co mám teda piti, krásná rusalko?" odpovídal zdrceně.

„Pij živou vodu z tajemné studánky, krásný cizince!" radila mu vroucně.

„Tak budu piti živou vodu z tajemné studánky!" svoloval malomocně.

„Nebo pij ovocné šťávy zaručeně prosté alkoholu!" Vytřeštil na ni oči.

„Když ti to dělá radost, krásná rusalko, tak budu piti třeba i Šaraticu!"

V tom ho polehtalo něco strašlivého, neodolatelného v krku. Nesmírné polehtání.

„Ne—o—pou—štěj mě, krás—ná ru—salko!" vykoktal. „Já bu—du zpí—vat! Já do—stá—vám te—nor ja—ko pan Ma—řák!" „Krásný cizinec dostává tenor!" zajásala krásná rusalka spita divokou rozkoší.

„Krásný cizinec dostává tenor!" rozjásaly se rusalky venku na palouce. Ohromná ozvěna nesla se lesy: „Krásný cizinec dostává tenor, krásný cizinec dostává tenor!"

Ozvěna vyhoupla se z lesů a zabořila se do bě- lavých obláčků. Doletěla až ke kmotrovi Hastrmanovi.

„Pánbůh s námi!" povzdychl si pan Hastrman zbožně. „S tím člověkem to tady skončí nedobře!" 44 Dlouho trvalo, než se kancelista Vozáb vzpamatoval z nového neštěstí. Ohromující poznání uvrhlo ho nejprve v němé zoufalství. Když z něho procitl, poznával s hrůzou, že se v něm proměňuje dosavadní povaha lidská. Odkopl balvan u jeskyně, vystoupl na volné prostranství, vztyčil se a zazpíval. Božské tóny vylinuly se z jeho požehnaného hrdla. Všecko umlklo, i stará doubrava přestala šuměti. Utichlo bzučení čmeláků, poletováni vážek a (motýlů, cvrčení cvrčků; lesy mlčely, všecko poslouchalo. Umlkly tance rusalek, oči se šířily, prsa se dmula. „Sakulente, sakulente!" pobručoval si pan Hastrman v dáli. „Krásný hlas mimořádné svěžesti, mimořádného objemu, hloubky a výšky! Věčná škoda, že bez umělecké discipliny, že zpívá od náhody k náhodě, že bohatý materiál hlasový neprošel pevnou školou umělecké sebekázně! Škoda démantu nebroušeného, jemuž náhoda nedopřála, aby se roz- jiskřil čistým jasem!"

Hloubavý a kritický duch páně Hastrmanův nedal se ošáliti úžasným bohatstvím hlasovým. „Hlas by měl, schází mu škola!" shrnul své úvahy ve štiplavou kritiku.

Jinak rusalky, jinak jiné posluchačstvo. Vozábův zpěv zaléval jim sluch vlnami jiskřivých zvuků a všechny nervy v nich rozehrával v mučivou, neuko45 jitelnou rozkoš. Chvěly se jako rozeznělé ladičky, horko jim stoupalo do rusých hlav, mdlá malátnost tižila údy. Všecka bytost soustředila se v jediný výkon: v dychtivě vášnivé poslouchání! Bílé laně přiběhly z umlklých lesů a poslouchaly kancelistu Vozába.

„Úžasné! Podivuhodné! Nevyrovnatelné!" šeptaly rusalky, a nitra se jim plnila rozkoší. „Bude z něho miláček abonentek!"

„Už nebude náležeti jen mně," zaúpěla Vozábova rusalka. „Budu se o něho děliti s obecenstvem! Neměl to dělat! had domácníček! Neměl to dělati!" „Zpívá lip než stará doubrava," zalkaly toužebně rusalky, „běda, kdo s ním učiní kontrakt! Uteče, uteče!"

„Neměl to dělati had domácníček, neměl to dělati!" opakovala Vozábova rusalka zoufale. „Nenaříkej, krásná rusalko, krásný cizinec nám bude zpívati!" těšily ji rusalky.

„Nebude zpívati krásný cizinec! Až bude měti zpívati, zcela určitě bude nutno jeho zpěv pro okamžitou indisposici odložiti."

„Dříve zpíval jenom bas, krásný cizinec!" rozpomínaly se rusalky na Vozábovo hluboké bručení. „Co říká kmotr Hastrman?"

Jedna rusalka ochotně skočila na bílou laň a di- 46 voce odjela k panu Hastrmanovi. Za několik okamžiků se vrátila.

„Kmotr Hastrman, krásná rusalko, říká, že se krásnému cizinci po druhé mění hlas. Ještě něco řekl kmotr Hastrman — —" zvěstovala rusalka. „Zajisté něco prostořekého 1" „Ano, prostořekého! 2e přichází krásný cizinec po druhé do klackovitých let!" Vozábova rusalka zarděla se po uši. „Kmotr Hastrman zneužívá koncesse," pravila zlostně, „pořád špičkuje a pachtu neplatí." Kancelista Vozáb kráčel mezi tím, ničeho a nikoho si nevšímaje, hluboko do staré doubravy. Jeho zpěv zvučel do širošira jako zvon. Bez namahání a bez vnitřní potřeby řinuly se proudy jeho zpěvu do svěžího letního vzduchu. Ač zpíval, mohl klidně pře- mýšleti po starém způsobu, poněvadž mu zpěv samovolně vytryskoval z hrdla.

„Rád bych věděl, co ještě ze mne bude," rozvažoval v tísnivých myšlenkách, „tančím jako švec, zpívám jako na Vinohradském, teď už mně nezbývá, jen malovat! Pak se řekne, co neudělá ženská z člověka! Ale talent musí míti, bez jiskry nadání by to nešlo! Konečně malování bych se nebál, to je docela tiché zaměstnání a když se člověk nevrhne na portréty, nemůže jím nikomu ublížiti. O mo47 děly tady taky není nouze, malování by se mně ze všeho líbilo nejlíp."

Octl se u tmavé tůně, potažené světle zeleným povlakem, z níž vyčuhoval Hastrmanův čeřen. Chtěl umlknouti a nemohl. Zpívající ústa dále se mu samočinně pohybovala jako spuštěný gramofon. Závratně podškrtané noty, děti nejvyšších výšek, hravě se tvořily v hrdle, z plic zdvíhal se ohromný výdech jako z ohromného měchu kovářského, a v ústech do široka otevřených dozrával tón za tónem. Kancelista Vozáb nemoha se zbaviti myšlenky na gramofon, mimoděk si oběma rukama ohmatával tělo, nenalezne-li na něm nějakou klapku nebo péro nějaké, jichž stisknutím na ráz by učiněna byla přítrž nehoráznému zpěvu.

,,S tímhle zpěvem a s tímhle tancem je tady hotová epidemie," žaloval v hloubi duše, „daně by se na to měly odpisovat, jak to tady náramně řádí! Je ku podivu! Lid je tady jinak dobrosrdečný a hodný, a nikdo si ho nevšimne! Na tyhle bacily našeho okresního lékaře, ten by je prohnal, a byl by pokoj! Vyhlásil by jim tady nejostřejší kontu- maci, očkoval by to tu napořád, že by se jim to ani na rameno nevešlo, studně, studánky, potoky, tůně, řeky a vůbec všecku vodu by jim zapečetil, aby mu ani jediný bacil neutekl!"

48 Ostatně jeho případ s vytrvalým nezadržitelným zpěvem nebyl v jeho zkušenostech prvý. Slečna Balca- rova, jež měla tam na onom světě utkvělou myšlenku, že je operní zpěvačka a že krásně zpívá, dělala to zrovna tak. Nikdo se nepamatoval, že by měla někdy kromě ve spánku, kdy ovšem byla nepřístupna širokému obecenstvu, ústa zavřena. Zpívala od východu do západu slunce, tedy déle nežli nejzpěvnější kanár. A nežila mezi rusalkami jako kancelista Vozáb, alespoň nikdo nikdy její tělnatou matku a jejího otce — starého nezapomenutelného Balcara — tchyni za rusalky nepovažoval. ,,Bude-li to takhle dále, tak se ani nenajím!" pomyslil si teskně. „Tak se uzpívám! Cert má hada domácího vzít! Když se tady něco shrkne, vždy má v tom prsty ten domácí! A tomu tady ty holky říkají „domácníček", jen hodně slaďounce, aby se neurazil! Kde kdo na domácího nadává, a tady „domácníček!" Sem by patřil náš četnický strážmistr Mazura, ten by to tu hned všecko napravil! Za týden by napsal balík trestních oznámení, a pak by ty holky chodily aspoň v zástěrách. A na pana Hastrmana by taky došlo, vzal bych na to jed, že nemá povolení rybařit! A tahat lidi za nohy do hlubiny, když se koupají, by se mu taky nevyplatilo!" Teprve noc ukončila jeho vytrvalý zpěv. Vozáb se usalka 4. 49 rozhlédl a neviděl ničeho. Vrstvy černé neproniknutelné tmy zahradily mu výhled po staré doubravě. Unavené tělo skleslo do měkkého mechu, oči se přivřely, a než začaly noční reje rusalek na pasece u staletých dubů, ozývalo se nočním tichem spokojené chrápání.

IV.

„Ve staré doubravě je medvěd!" vykřikly rusalky zděšeně a rozprchly se.

Kancelista Vozáb spal nerušeně celou noc. Zdál se mu podivný sen. Přišel k němu chéf zábrdo- vického domu obchodního, pan Aron Stránský, poklekl na kolena a rozplakal se. „Nic na nich nechci, pane kancelist, jen mně povědí, kam zastrčili tu osudnou směnku s protestem. Ten bídák Jelich mně směnku upřel! Všecko upřel! I že u něho byli! Boty u mokřiny, to že je jen tak narafičená věc, boty že tam postavili schválně, že se neutopili, že utekli do Ameriky ! Ještě jich darebák pomlouvá ! Vím, a všichni víme, že se utopili, odpočívají tedy v pokoji a světlo věčné ať jim svítí, ani mně nepřipadá, abych jich na onom světě vyrušoval, ale jen to mně řeknou, kam dali směnku, aby vyšla pravda na jevo. Prohrál jsem s Jelichem process ve třech instancích, pak jsem to dal na trestní cestu, a Jelicha SO pustili a mně dali měsíc pro urážku na cti! Vědí, starý Stránský seděl nevinně celý měsíc, vědí, starý Stránský, vrozená poctivost! Slitujou se aspoň nad mými šedinami, peníze ať vezme čert, beztoho bych od Jelic.ha nedostal ani krejcaru, jen ať vyjde pravda na jevo! Ať to chlap aspoň odsedí, když jsem já trpěl nevinně!"

Vozáb chtěl odpověděti a nemohl. Staré kejkle zase se zmocnily jeho úst. Rty se mu pohybovaly jako hluchoněmému, a nemohlo z nich vyklopýtati jediné slovo. Ostatně v tom okamžiku nevěděl, kam se směnka se směnečným protestem poděla. Patrně zůstala v kabátě v náprsní kapse. Smutnýma očima prosil Arona Stránského za odpuštění, a Stránský pochopil jeho němý bol.

„Já vím, pane kancelist, oni by promluvili, kdyby mohli," pravil pohnutě, „oni by mně pomohli, dobrodince můj, a pravda čistá by vyšla na jevo. Oni by koukali, kdyby tak mohli ze chladného hrobu vstát, jaké změny se staly po jejich smrti! Jejich paní také dlouho po nich nenosila smutek, jak by se patřilo a slušelo, ze začátku dělala, jako kdybj za nimi chtěla skočit do lesní hlubáně, že prý jim ani funus nemohla vystrojit a pomník že jim nemůže dát na hrob, a brzy ji to přešlo, vzala si vdovce, řeznického mistra Matouška, posadila se do 51 • teplého. Trápí se jedině, že ji lidé přestali titulovat! „milostpaní", že jí říkají jen „paní Matoušková" nebo „paničko!" Nejvíce svou smrtí dopálili starého Kotrbu, protože připravili jeho pohřební ústav „Pietas" neprozřetelným úmrtím o pořádný funus. Chodí ještě teď jako zmoklá slepice a pořád opakuje: „To mně ten pán přeci neměl udělat, toho jsem si od něho nezasloužil!" Vozáb trnul úžasem. Chtěl starému Stránskému odpověděti a nemohl. Ústa se mu ustavičně pohybovala jenom na prázdno. Stránský už neklečel, stál kazatelsky vztyčen a horlivě rozkládal rukama. „Nešetřil jsem nákladem, abychom vylovili jejich mrtvolu ze zatrolené tůně. Zkoušeli jsme to nejprve po domácku, zprvu řídil tento lov mistr stud- nař Lacina. Šťouchali jsme do hlubáně kde jakými bidly, nejdelší bidla jsme měli z celého okresu. Pan učitel Vyčichlo radil v novinách, abychom vzali na pomoc potápěče, ale toho jsme nevzali. Pak jsem vzal inženýra z Prahy. Postavili jsme lešení a místo bidly, lovili jsme jich řetězy. Všechnu zaječí násadu jsme fořtovi vyplašili z revíru a nenašli jsme ničeho. Potvrdila se mezi lidem kolující pověst, že je tůně bezedná. Inženýr dával nám jedinou naději, že až bude regulováno Labe, dojde dojista také na hlubokou tůni, toho se 52 však starý Stránský, poctivec od kosti, nedočká." Vozáb kýval zamyšleně hlavou. Vichřice myšlenek se mu v ní honila. Nejvíce ho trápila nezdržen- livost manželčina. Nežli se probořil do tůně, milovala ho tak vroucně, až mu z její lásky někdy bývalo mdlo. Jen košili propotil, hned mu ji svlékala a do nové, suché ho oblékala. Jen se mu v zádech ozvalo loupání, hned ho namazala Vostře- balem, rozhánějíc mu reumatismus ze zad do celého těla. Jen si povzdychl, hned tu bylo: „Mužíčku, dáme ti křenovou placku 1" Když mu chutnalo: „Mužíčku, tohle nejez, to je těžké pro tvůj žaloudek!" Když si chtěl poslati Kateřinu mimořádně ještě pro půllitr piva: „Mužíčku, odřekni si ho, pivo dělá větry, abys mi neumřel!" Nebo se rozlítost- nila, když onemocněl chřipkou, a naříkala: „Co bych si tady já sirá, ubohá počala, kdyby tě Pánbůh vzal! Do hrobu bych za tebou skočila! Do hrobu tmavého!"

— Neskočila! Do tůně neskočila a řezníkovi Matouškovi do náruče skočila! Pranic nelitovala, že ztratí vdovskou pensi, i té oželela. A to zrovna si vybrala řezníka, člověka jako horu, jenž se arci s ním, subtilním člověkem, nemůže rovnati. Tedy hromotluk byl její ideál! Zlá souvislost tu byla! U Matouška brávali maso, a ona vždy si pochva53 lovala Matouška, že dává dobrou váhu! Tady rozhodně něco ošklivého předcházelo, něco náramně ošklivého. Muž se lopotil v kanceláři, a nevěrná žena vybírala u řezníka Matouška hovězí maso! Všechny dámy si stěžovaly do drahoty masa, a ona si nikdy nestěžovala!

— Podrobnost za podrobností vybavovala se z Vo- zábovy rozpálené hlavy. Všechny usvědčovaly ji ze staré dlouholeté nevěry, z ohyzdného klamání důvěřujícího manžela.

„Tak se nade mnou neslitujou, pane kancelist," zasyčel Aron Stránský poznovu, poklekl a objal Vozábova kolena, ,tak mnš teda neřeknou, kam dali mou směnku s protestem? Neřeknou? Neřeknou? Když povědí, dám jim postaviti u tůně pod stoletým dubem pomník na jejich památku s hrdinským nápisem, jako kdyby vyhráli vojnu!" Vozáb se mocně zachvěl. S přemáháním otevřel dokořán ústa a zase je malomocně sklapl. „Já jim nedám pokoje, přestoupím k spiritistůni a budu jejich ducha ve všech sezeních tak dlouho vyvolávat, dokud mně to neřeknou!" vyhrožoval Aron Stránský.

Vozáb s přemáháním otevřel dokořán ústa a zase je malomocně sklapl. Ústa odepřela pracovati, za to mozek pracoval horečně. Teď, když konečně měl 54 před sebou člověka z jejich města, podrobně do všech novinek zasvěceného, když se ho mohl na všecko vyptati, zlořečené kejkle způsobily, že nemohl mluviti. Aspoň kdyby směl mluviti německy, starý Stránský po německu náramně rád, ba po německu by mu toho napovídal několikráte tolik jako po česku, a on ani po česku ani po německu. Zeptal by se Stránského, co dělá listovní Herynek, zdali se pořád ještě tak vynáší, jako kdyby jenom on všemu nejlíp rozuměl a zdali zmizelého kolegu nepomlouvá. Zeptal by se, co dělal pan rada, když se mu ztratil s kancelistou úřední spis. Zdali je ještě živa paní správcová Elišková a zdali pořád ještě tančí. Zdali se slečna Balcarova už nevdala. A co dělá paní doktorová Koláčková? Otázky hrnuly se Vozábovi do hlavy a ústy nemohly ven. Vyjeveně upíral na Arona Stránského smutné oči.

,,Já vím, oni by řekli, oni by pověděli, kdyby mohli, kdyby už nebyli nebožtík," šeptal Stránský pohnutě dívaje se na Vozábovy křečovitě stažené rty, „oni by starého Stránského očistili. Ale Bůh je mocný, pravda vyjde na jevo, a pak se ukáže, kdo seděl nevinně 1" Vozáb se probudil. Aron Stránský zmizel, nebylo lze pochybovati, že všecko bylo pouhý sen, ale 55 přes to mu Vozáb věřil úplně. Rozhlédl se neklidně po staletých kmenech, do staré doubravy teklo už světlo procítajícího dne. Bažanti kohout vykřikl, žluva zahvízdala, holubi se rozvrkávali. Ryšavé veverky vesele se honily po zemi, a když zahlídly rozespalého Vozába, čtveraěivě si ho prohlížely.

Ještě se jednou protáhl, ještě zívnul několikráte, otřel rukou porosené trávy a vytřel si rozespalé oči. „Co to?" podivil se. „Co to je s těmi holkami, že se žádná nehlásí?"

Rozmrzele se díval starou doubravou, do které se rychle přilévalo denní světlo. Vršky stoletých dubů hořely ostře žlutým světlem slunečním, mech voněl, a jemný vítr zdvihal se z pasek. „Nadbíhati jí nebudu," rozhodl se podrážděně. „Když jí nestojím za hledání, ať mně dá pokoj. Má škoda to nebude, ale její! Může býti ráda, že si s ní udělal známost definitivní úředník jedenácté hodnostní třídy s vyhlídkou na postup a s nárokem na pensi. Že mně je přes padesát, o tom přeci věděla, pokročilý věk mně teď nemůže vyčítat."

„Paní Matoušková, choť řeznického mistra," dodal zakysle, „už nám teď překážeti nebude, pro tu jsem ztracen už nadobro.

Zase se rozhlídl starou doubravou, a když ničeho neviděl, napiatě poslouchal, zdali se odněkud neblíží plaché kroky rusalek. Jenom šumění, nekonečné šumění vlnilo se ranním svěžím vzduchem. Nekonečné, nespoutatelné šumění, jímž se živě rozletovala flétna rozbujnělé žluvy. Vědomí samoty proniklo mu rozpálenou hlavou. Jaký to byl klid, jaký nekonečný klid! Takový jen mrtví, tlící na hřbitovech v lese, mají ve hlavách. A jak dlouho, nesmírně dlouho neslyšel žluvy! Takhle volávala u nich doma v lese, v němž pásával tátovy krávy. Když ho na pastvě přepadla tesknota, volání žluvy vždy mu rozjasnilo hlavu. Později také ji slýchával v lese, ale nepovšiml si jejího hlasu, únavná služba kancelářská oloupila ho o smysl pro přírodu. Všednost byla mocnější nežli vzpomínky z mládí. Dávno minulý život v otcově hájovně připadal mu v pozdějších letech jako doba lidského ponížení, proto vzpomínal na ni nerad.

Ale teď po žluvině volání mysl okřála a očistila se z prachu prožitého života. Kam se všecko podělo? Kam všecko zmizelo? Dřevěná hájovna shořela, postavili novou zděnou, do které se otec nastěhoval už jen umřít. Snad i zděná hájovna už zase zmizela se zemského povrchu, Vozáb nevěděl, poněvadž už tam nikdy nepřišel a už nikdy ne57 přijde. Jména a podoby dávných lidí smazány jsou v paměti, ani jediného už v sobě nevzkřísí. Také jeho jméno je v paměti jeho rodáků smazáno, jest jim člověkem, jenž odešel někam do světa a nevrátil se. Zu tolik, tolik roků bylo pouto přetrháno, a přece jen zdánlivě. Ted žluvino veselé volání obnovilo všecko.

— S Aronem Stránským to byl sen, ale co Stránský říkal, všecko bylo pravda a skutečnost. Jen jedna věc se Vozábovi pletla. Rozpomínal se, že směnka byla Roubíčkova a ne Stránského. Ale směnka je směnka, je to letící papír, než se člověk otočí, už zase není Roubíčkova a je Stránského. Ať byla, čí byla, Jelich byl bankrotář, byla tedy bezcenným papírem.

Zase se nepokojně rozhlídl. Nikde nic! Ticho a ticho! Jenom žluva! A veverky! A bažant! Ani pan Hastrman se neozýval. Jindy už si hvízdával veselý valčík a rusalky se před ním schovávaly do houštin, aby jich nepoškubával — kůže zatrolená! „Nadbíhati jim nebudu," pobručoval si už nějak smířlivě, „kdyby tady byla dýmka s tabákem, zapálil bych si, lehl bych si na kraj lesa a čekal bych, co se bude díti dále!"

- Byla tu okamžitě, jak si přál. Vyšoural se pomalu na kraj doubravy na slunné, travnaté místo, rozložil se pohodlně v trávě a pokuřoval.

58 „Co je tady, to je věčnost," pravil si zamyšleně, „věčnost a nekonečnost. Aron Stránský se nemýlí, když tvrdí, že už jsem mrtev. Ale mojí to neměli dovolovat, aby se vdávala, když se tam nahoře neví, kam jsem se poděl. Což kdyby měl pravdu Jelich, že jsem nespadl do hlubáně, že jsem to jen tak políčil, že jsem v Americe? Pro pořádek toho neměli dělat! Což kdybych se zase objevil nahoře a rovnou putoval do kanceláře?" Tato myšlenka se mu velice zalíbila. Byl by se jí obíral dále, kdyby ho neprobudil ze zamyšlenosti ohnivý zpěv rusalek, zpívajících „Píseň o příchodu nového krásného cizince."

„Co je? Co je? Co je?" křičel Vozáb poděšeně a rozběhl se za tančícím zástupem. „Chichichi, chichichi!" smály se rusalky potměšile a uštěpačně, „v jeskyni je, cizince, krásný cizinec, překrásný cizinec, cizince, tobě rostou na hlavě zelené vlasy!"

Vozáb si sáhl mimoděk na hlavu: rostly na ní vlasy.

„I vy," rozhorlil se, „teď už jenom .cizince' a tam tomu .překrásný cizinec' — Já vám ukážu! Já vám zahraju, aby tady byl pořádek!" Rozehnal se za zástupem, a když doběhl, viděl, že rusalky nesou na bílých ramenech doktora Kojí' láčka, zemského advokáta a obhájce ve věcech trestních ze Zábrdovic.

„Je živ krásný cizinec, je živ," jásala ona, ,,jakou zvláštní, jakou hladkou hlavu má krásný cizinec! Ani vlásku nemá na hlavě, ani vlásku! Tančete, rusalky! Zpívejte rusalky!" — „Tančete, rusalky, tančete a zpívejte!" Byl to stejně vášnivý a podivný zpěv, jímž rusalky doprovázely kulaťoučkého a kraťoučkého doktora Koláčka, jako jím kdysi vítaly kancelistu Vozába. „Račte dovolit, já mám slovo," bránil se doktor zcela mimořádným projevům, ale slova jeho zanikala v jásavé písni. Divoký tanec nahých dívčích těl rozvířil se kolem ubohého doktora, třímajícího v ruce křečovitě spisovou tašku. „Račte dovolit, račte dovolit!" ozývalo se ještě z jeskyně, do jejíž těžké vůně ubohý doktor zapadl.

V „Tak a ted jsem nadobro na pensi, ani kvadrie- nálky jsem se nedočkal!" povzdychl si kancelista Vozáb, zvolna se loudaje světlou pasekou. „Ted tu zase bude kralovati doktor Koláček." Doktor černé kožené brašny na spisy do jeskyně nedonesl. Vytrhla mu ji z rukou jedna rusalka, tančila s ní po pasece, a te<f ji našel kancelista 60 Vozáb. Zdvihl a dychtivě ji rozevřel. Znal ji velmi dobře z minula. Když ji zapomnětlivý doktor Koláček zapomněl v soudní kanceláři, vždy mu ji prohledali, lahvičku vína z ní vytáhli, víno vypili a rohlík snědli.

Také tentokráte byla v ní povědomá lahvička s vínem, rohlík a „spisy vodoprávního řízení". Spisy prohlédl a v okamžiku věděl o všem. Podle informace šlo o osudnou tůň u stoletého dubu, u které měla býti konána vodoprávní komise. Bylo úplně jasno, že horlivý doktor, chráně s obvyklou nedůtklivostí, dychtivostí a ohnivostí zájmy klientů, sklouzl do tůně, ztratil v bahně paruku a vykonav stejnou cestu, jako kdysi Vozáb, octl se až tady. Na tajemství paruky nebýval doktor nikdy žárliv. Zapomínal ji střídavě v klobouku nebo v kapse, z hospody „u devíti kosů" často ji za ním přinesli. Bylo tedy vysvětlitelno, že spadl do tůně bez paruky a že se stal náhodnou holohlavostí Vozá- bovým nebezpečným sokem.

Tesknota sevřela Vozábovu duši. Najednou postrádal vlídného a něžného zacházení, jemných pozorností, skotačivých her lásky v tajemné jeskyni. Za ohromným těžkým balvanem, jímž byla jeskyně uzavřena, omamovala nyní stejná šalba ubohého doktora.

„Kousej me, krásný cizince!" posměšně napodobil Vozáb něžnosti rusalčiny.

„Ten toho mnoho nenakousá," dodával škodolibě, „svým laciným chrupem neukousne ani hašé!" „To já byl přece jenom jinačí chlapík, třebas on byl o šest roků mladší, než já!" pochleboval si. „On je samý paragraf a samá rozhodnutí nejvyššího soudu, jemu nepomůže ani voda ze živé studánky, ani had domácí! To bude teď křiku: Namažte mu nohy jitrocelovou mastí! Milé holky, ten už toho se svým houserem mnoho nedokáže!" vyškleboval se uštěpačně. „Jemu takhle Vostřebalovo mazání proti houseru, aby neposkakoval." „Největší švanda bude, až ona spustí: Cizinec se usmívá, ó, jak je krásný cizinec! Dojista zdá se krásnému cizinci o mém objetí a mých vášnivých polibcích! — A jemu se bude zdáti o palmárním účtu! Milá holka, s ním si tuze nezačínej, nebo od něho dostaneš na konec takový palmární účet, že ti nadosmrti odpadne chuť na „krásného cizince". Jako to udělal milostpaní Vocetkové, která horlivě za ním běhala na duchaplné konference. Když bylo po radostech, namastil jí takový palmár za „dlouhé konference, nikoliv jednoduché", a „opětné konference s dlouhým mařením času", že od něho okamžitě odrazila na „dlouhé konference, nikoliv jedno- 62 duché" k doktorovi zubařovi,' ulevoval si Vozáb rozhořčeně.

Usedl na vyvrácený dub a nahříval si na slunci studená kolena.

„Když se mne odřekla, tak už takhle chodit nebudu. Vzkážu si k ní pro šaty, když mně je vydá, dobře, když nevydá, dojdu si pro ně sám. Ale pak jí povím! Vědí, řeknu jí, milá paničko, co si oni dovolují, nedovolila by si ani královna Mušelína ve Starém Egyptě, ba to by si nedovolila ani paní správcová Elišková! Tenhle pán, kterého tady přechovávají, je pán od paničky, a až jim na to paní doktorka přijde, tak poznají, co je ženská žárlivost!" Těžké, bolestné úvahy nechtěly opustiti jeho hlavu. Marně se snažil, aby upoutal a rozptýlil rozjitřenou mysl jinými věcmi. Marně se rozhlížel po pasece vyhřáté proudy slunečná. Marně poslouchal žluvu, marně kukačku, marně kosa. Marně se rozhlížel, nespatří-li bílých laní, na nichž jezdívala. Nová událost odnesla jinam reje rusalek, odnesla půvabný krok bílých laní, i Kmotr Hastrman z obyčejné zvědavosti brousil nedaleko tajemné jeskyně, aby se za čerstva dopídil nových zpráv. Opustily Vozába, zapomněly. — „Kdyby tu tak byla porce papriky s knedlíkem!" přál si, aby zahnal dotěrné myšlenky, 63 „Račte odpustit, pro vás je tu dnes jenom roštěná s bramborem I" ozvalo se s hůry, a objednaná porce sjela mu s dřevěným tácem na kolena.

„Tak vida, pro mne jenom roštěná!" povzdychl si zklamaně. Jídlo, kterého nenáviděl!

Pojídal s nechutí, sousta se mu převalovala v ústech, oči mu kalilo zoufalství.

„Ted mě tady budou krmiti jenom roštěnou, a je tuhá jako houžev!" naříkal. „Kousej mě, krásný cizince, kousej mě!" špičkoval sám sebe. „Račte odpustit, pro vás jenom obyčejné!" ozvalo se s hůry, když si poroučel plzeňské. „Když obyčejné, tak budu abstinent!" zahrozil nahoru. Vylil zlostně pivo, zapálil si dýmku a převalil se do vysoké trávy.

— „Jak se sejdu s doktorem, tak mu otevru oči a všecko mu pořádně vysvětlím, aby věděl, na čem je a do čeho vlezl."

— „Nejlépe bych udělal, kdybych odtud utekl! Promluvím s panem Hastrmanem, zdali by se nedalo něco dělat! Moje přítomnost je tu už naprosto zbytečná a bezúčelná."

— „Řeknu mu: Když dovolíte, budu 'vám svými sportovními vědomostmi na prospěch! Jsem dosud členem rybářského klubu, členem spolku „Akvárium" a čestným členem „Jednoty vorařů". Patnáct64 krát jsem vidél, jak lovili rybník. Plavat umím tak, že jsem hračkou přeplaval Mrlinu. A moje maminka se jmenovala za svobodna Vodáková, a její tatínek byl panským porybným. Budu vám sloužiti úplně zadarmo, jenom pro zábavu. Zeptejte se na mě Kateřiny, ta u nás sloužila, ta mě zná!"

— „Přeci nebudu spát po lese jako srnec! Někde se musím uchytit! V létě bych si z toho mnoho nedělal, ale v zimě by to nešlo! To bych brzy dostal do nohou loupání!"

— „Pro našince je jenom státní služba, a jak ho z té vyženou, je konec. My jen sloužit a sloužit! Člověk se v životě ničemu jinému nenaučil! Kdo neslouží, kdo není pan kancelista, nebo pan officiál, nebo něco podobného, nemá, kam by hlavu položil! Ani žebrat neumí!"

— „Kdyby tu aspoň byla nějaká stará rusalka, samostatná paní, aby vzala člověka do podnájmu do své jeskyně!"

Vozáb viděl, že se jeho osud musí rozhodnouti nejdéle do večera. Hlava ho rozbolela úvahami. „Přece ze mne nebude skaut!" povzdychl si zničeně.

Do večera odpočíval. Když se slunce chystalo za vršky dubů, když se koroptve svolávaly v pasekách, vstal a volně kráčel tichnoucím večerem. Rusalka 5. 65 „Jak nemá člověk svůj pořádek, nic po něm není! Arci s ní to byla jenom divočina, ale člověk na konec uvykl i tomu, a teď když to má vyměnit, je mu ouzkol" Nerozhodně' klopýtal přes kořeny, nohy se mu smekaly po vlhké trávě.

„O nocleh se nebudu doprošovati už nikoho, vyspím se ve staré doubravě!"

Pokuřoval si z dýmky a díval se, jak se černé stíny plouží do houštin. V dálce se ozval zpěv rusalek. Zpívaly píseň o večerních radostech. Po parném slunečném dnu vlhký chlad rozvíjel se kořenitou vůní večerní. Plícím se volně dýchalo, v hlavě se vyjasňovalo.

„I koukejme se na Vašnostu, kde se uložili k odpočinku! Jeskyňka už jich omrzela?" probudil Vo- zába z náhlé dřímoty známý hlas. Pan Hastrman s prázdným čeřenem na rameni stál nad ním a jízlivě se usmíval.

„Dobrý večer, pane Hastrmane!" pozdravil ho rozespale. „To já jen tak! Byl jsem odpoledne na procházce a tady jsem si odpočíval!" „Proč ne v jeskyňce?" špičkoval pan Hastrman. „S jeskyní už mám pokoj! Zařídil si v ní advokátní kancelář doktor Koláček! Vědí, civilisace se sem tlačí, pane Hastrmane, jak už tu je advokát, tak 66 tu bude za nedlouho všecko. Tenhle se sem hodí moc dobře, je známý odborník ve vodoprávním ří» M zeni.

„A v soudních rozvodech je taky kapacita?" Jindy by se byl Vozáb urazil, teď nemohl, když zamýšlel ucházeti se u Hastrmana o zaměstnání. „Tak oni už tedy taky slyšeli," rozhovořil se důvěrně, „ono tady opravdu nic nezůstane pod pokličkou."

„Ba že nezůstane! Povídá se toho, až jedna hrůza! A. co se povídá, za mnoho nestojí, protože na tom polovička není pravdy. Jako se povídá, že rozhodem jsou vinen oni. — Laškovali prý s dvor- Jmi dámami, až se to neslušelo na staršího pána! ^ovídá se dokonce o jakémsi choulostivém přistižení, o veliké rodinné aféře, o políčcích' — —" Vozáb otevíral ústa jako kapr. „I ty duše zatrolená!" ulevil si, když se vzpamatoval z překvapení.

„Dvorní dámy," pokračoval s opovržením, „jaké dvorní dámy? Kdyby řekli nahotina, nahotina, a nic než nahotina! Já sice nejsem šosák, ale co je moc, to je moc! Tam je to jenom: „Krásný cizince, kousej mě!" Vědí, to mně moje neřekla ani v líbánkách, a tenkrát ještě měla zuby v pořádku!" „Vždyť jsem si hned myslil, že na tom nebude 67 špetka pravdy," pravil pan Hastrman, ,,se mnou to je- zrovna tak. Já vím, že o mně slyšeli také pěkné věci povídat!"

„Taky jsem slyšel, ale nechal jsem si to pro sebe!"

Nyní otevíral pan Hastrman ústa jako kapr. Po prvé slyšel na vlastní uši z věrohodných úst, že také jeho pověst není bez povídání. „A co, prosím jich, slyšeli?" ptal se kvapně. „2e jsem škrbla, co? Nic jiného nemohli slyšet! No, a na tom je něco pravdy. Jsem šetrný, za nynějších zlých časů musím! Hastrmanština mně už nedá živobytí. Ostatně jdou ke mně a přesvědčcjí i" sel „Když se neuživějí oni sám, jak bychom se uživili dva?" namítal Vozáb.

„Jejich přespání mě nezabije!" pravil pan Hastrman proniknut náhlou šlechetností. Šli temným lesem, napřed Hastrman, za ním Vozáb. „U mne je ještě po starodávnu," rozhovořil se šlechetný hostitel Vozábův, „já už sice na to hastr- manství nevěřím — prosím jich, jsem také moderní člověk, okoukl jsem se ve světě, — ale doma to ještě zachovávám! Tak se neleknou, až to u mne uvidějí. U mě, vědí, je všecko voda. Bohužel jsou teď tak suchá léta, že je i o vodu zle; jinak 68 by mně taky ještě kapala ze šosu, jak se patří a sluší. A taky se nelekají nepořádku u mě, se služebnými je to teď špatné, mám holku, utopila se z nešťastné lásky, což teda není nějaká nakažlivá nemoc — —" „Kateřina z nešťastné lásky?" zabroukl Vozáb udiveně. Znal Kaíerininu minulost a nemohl pocho- piti, že by některé z jejích nesčíslných milování bylo nešťastné.

„Ano, Kateřina! Já taky na její nešťastnou lásku mnoho nevěřím, to se tak jen říká v novinách. Hlavní věc je, že mně uvaří. — Nemohu z hostince jisti, nemohu! Pokazil jsem si v hospodách žaludek a teď jsem vegetarián." Dlouho kráčeli tmavým lesem, než se proti nim ozvalo šplýchání vody a hučení splavu.

„Pode mlýnem, nade mlýnem husy se pasou, vem Pepíčku, vem flintičku, zastřel některou!" jásalo z dívčího hrdla ve šplýchot vody. „Vědí," vysvětloval pan Hastrman, „u mě i písničky musí být z vody, jiných ve stavení netrpím. Ač na hastrmanství nevěřím, pořád to z piety ještě zachovávám a jsem zařízen ve všem stylově!" „Kačko, vedu sem hosta!" oslovil svou služebnou.

69 „I ruku líbám, milostpane, ruku líbám!" rozveselila se Kačka a hnala se Vozábovi po starém zvyku po ruce.

„Nechte, nechte!" odpíral Vozáb tomuto projevu úcty. Pozornost jeho upoutalo Hastrmanovo obydlí. Hastrman opravdu nepřeháněl, když se zmínil, že u něho je všecko voda. Vozábovi bylo, jako kdyby se octl někde pod splavem nebo někde ve sprchových lázních. Voda tekla horem, tekla dolem, kam došlápl, odtud stříkala, a nejen zdola, se stran, s húry a odevšad. Na štěstí byla vlahá, zrovna asi ke koupání.

„Mám tu také vodu studničnou," chlubil se pan Hastrman, „a nejen studničnou, i minerální, luhačovickou, poděbradskou, i šaraticu, vůbec vody, jakých si kdo přeje. Mám tu dokonce vody, které dosud nebyly objeveny, které neškodí, ani neprospívají a které v nejhorším případě obsahují aspoň radium. Mám tu také horké vody vřídelní, znamenité při ischias, dně, cukrovce, otylosti a katarrhech dýchadel. Vody posolené a neposolené! Zkrátka, kdo chce poznati nejdokonalejší a nejúplnější sbírku vod, musí k Hastrmanovi."

Kancelista Vozáb už byl tolika vodami vyžbrouchán jako utopený pudl.

„Mají taky živou vodu?" ptal se z přívalu vod, 70 aby panu Hastrmanovi ukázal neutuchající zájem o vodní bohatství.

„Mezi námi, živá voda je švindl, bohopustý švindl," vykládal pan Hastrman jsa příjemně podrážděn odbornou otázkou, „dodávám ji jenom rusalkám do tajemné studánky! Je to zcela obyčejná voda podřízeného významu kosmetického, která ani neškodí ani neprospívá. Rusalky mazávají tou vodou opotřebované cizince. Ale nic plátno, jsou hodně unaven, a zítra je taky ještě čas. Kačka jich dovede do pokoje pro hosta, dobrou noc!" Pokoj pro hosta lišil se od přijímacího salonu jedině neckami, naplněnými pod okraj vodou. „To jsme to dopracovali, Kateřino," pravil Vozáb roztávaje do měkká, „kdyby nás tak naše milostpaní uhlídala pohromadě v těchto našich kostýmech, tak by nám vlasy vytrhala z hlavy. Ale tady do tolika yod by bylo i plavek škoda, to by člověk nestačil kupovat plavky, co bych jich v těch vodách tady roztrhal. Vybrala jste si to, milá Kateřino, náramně vlhkou službu, vydržíte-li tady dva roky, vyrostou vám na těle rybí šupiny a mezi prsty plovací blány. Tak se mně zdá, že tyhle necky mají býti postel, že ano?" „Ano, prosím!" zasmála se Kačka. „Pánubohu poručeno!" povzdychl si a ostýchavě se šoural do necek.

„Nepřejou si už ničeho, milostpane?" „Pánbůh vám dej dobrou noc, milá Kateřino, a ráno, až vstanete, tak si mě nespleťte s neckami na prádlo. Je to elend, milá holka, je to elend!" Kačka se zasmála a odcházela. Dlouho trvalo, než se Vozáb uložil do necek tak, že mu voda netekla ani do úst, ani do nosu, ani do uší.

„Je to náramně pěkné, když člověk zachovává staré zvyky, ale pro mně by to nebylo! Mně by stačilo, kdybych měl trochu vody v akvarium, aby se neřeklo," říkal si na vlhkém loži, „všeho moc škodí. Pak si řekne, že je moderní člověk! Kdyby byl, zřídil by si tu už dávno vodoléčebný ústav a hastr- manštinu by pověsil na hřebík. Beztoho to není o mnoho váženější zaměstnání než pohodnictví!" Když časně ráno procitl, crčela voda ze všech stran. Vyskočil z necek, narovnal si záda a zadíval se do rozezpívaných vod, do nichž slunce namáčelo ranní paprsky. Oči z této světelné hry přecházely.

„Hezké to tu je, ale trochu vlhké, to by pro mne nebyla kondice! Když už nějaké vedlejší zaměstnání, tak suché 1" Kvapně se rozloučil s pohostinným domem Hastr- manovým a pospíchal do staré doubravy. Oddechl 72 si teprve, když se octl na palouce v březovém háji a když slyšel až v dálce veselé pohvizdování mokrého hostitele. Pan Hastrman odešel už časně ráno, kdy Vozáb ještě spal, na lov se svým če- řenem a teď právě vracel se z lovu. „Poděkuji se mu písemně, aby mne nenutil k delšímu pobytu!"

Poručil si snídaní, najedl se, zapálil si dýmku a vyhříval si tělo na slunci, aby z něho zapudil pocit vlhkosti. Oči se mu zavíraly dřímotou, bzučení much příjemně ho ukolébávalo do spánku. Drobní motýlkové třepetali se nad ním, trávy, čechrané ranním vánkem, šelestily, žluva se zase ozvala odněkud, holubi pobroukávali. Až ho dupot probudil z osvěžujícího spánku. Prokoukl a spatřil na bílé lani doktora Koláčka. Seděl na bílé lani všecek zkroucen, drže se oběma rukama divokého zvířete kolem krku. „Pane kancelist, pane kancelist," křičel zoufale, „chytnou ji za nohu, chytnou ji za nohu! Nebo s ní sletím a srazím vaz!"

Vozáb srdnatě vyskočil a chytil bujné zvíře podle doktorova návodu. „Pustějí se, a já jich sundám!" Byla to zbytečná výzva, poněvadž doktor přeletěl zprudka zastavenému zvířeti přes hlavu, vykonal ve vzduchu zdařilý kotrmelec a těžce dopadl do vy73 soké trávy, až země zaduněla. Byl živ. Chvíli ležel na zemi jako bez ducha, než se namáhavě zdvihl. „Zaplať pánbůh, překousnutý jazyk nemám, ale v žebrech mně to nějak podezřele chrastí. Do nej- delší smrti už bych na něco podobného nevlezl! Ještě, že to tak dopadlo! Jakživ jsem na nějakém zvířeti neseděl, pro mne je i nejkrotší osel divokým zvířetem! Prosím jich, prohlédnou mě, nemám-li v sobě něco polámaného!"

„Bohužel, vlezli jsme do pěkných věcí, když se na sebe podívám, je mně k pláči! A nejvíce jsem se podivil vám, pane doktore, že jste přenesl advokátní kancelář až do této divočiny! Na zlámaniny a vůbec na všecko tady doporučují jitrocelovou mast, zmiňte se milostivé, ona vám to zařídí!" „Co se stalo, stalo se, byl to náš osud, a jednal bych náramně špatně v zájmu svých klientů, kdybych věšel v zoufalství hlavu. Zapracoval jsem se v poslední době do vodoprávního řízení, a jest mně lichotivým uznáním, že bývám ve vodách brán v potaz i kapacitami. Do tůně jsem spadl, když jsem vykonával své povolání, skončil jsem jako voják na bojišti."

Doktorovo poranění bylo zcela nepatrné, poněvadž doktor zapomínaje na bolest v kříži a žebrech, horlivě rozhazoval rukama jako kazatel.

74 „Minulost pověsili na hřebík!" pravil Vozáb důvěrně. „Mezi námi, jak se jim to zamlouvá v jeskyni? Tancovali už taky trochu, krásný cizince?" „Nebyl jsem, nejsem a nebudu tanečníkem!" „Jak se jim líbí balet rusalek?" „Nikdy jsem neměl pro ty věci smyslu 1" „Tady jich to brzo předělá! Najednou se otevře skála, vyleze pan domácí, oblízne jim nohu, a už to bude! A prosím jich, co říkal náš pan rada, když jsem se nevrátil z komise?" Doktor si roztržitě narovnával skřipec na nose. „Pokud se pamatuji — za tolik let vymizí člověku ledacos z paměti — konáno bylo tenkrát u soudu nějaké řízení, ale v celku byl jejich nenadálý odchod oželen velmi záhy! Zejména pan rada neříkal jejich zmizení ničeho. Jediná sháňka byla po Mněnce. Zastupoval jsem tehda pana Arona Strán- ékého v jeho rozepřích s panem Jelichem, a skončilo to pro mého klienta —" „Já vím, jak to skončilo," vskočil mu Vozáb do řeči, „Jelich všecko odpřisáhl, a poněvadž nebylo směnky, odseděl si pan Aron Stránský nevinně měsíc pro urážku na cti."

„Jak o tom vědí? Vždyť jsou přece nebožtík?" vyhrkl doktor překvapeně.

„Nebožtík jsou oni taky," odpovídal Vozáb po75 někud uraženě, „co se týče tuně, nemáme si nic vyčítat. Ostatně směnka je dosud na světě." „Člověče, člověče, oni udělali terno, když je směnka na světě," zajásal doktor, „oni zachránili starému, v poctivosti sešedivělému obchodníku čest. Bohužel že jenom čest, peníze už jsou pryč. Starý Jelich má majetkové poměry tak obratně uspořádány, že na něho s exekucemi nikdo nemůže. A kde je směnka?"

„Směnka je v náprsní kapse mého kabátu, pověšeného někde v jeskyni u krásné rusalky!" pravil Vo- záb s uštěpačným úsměvem.

„Pak je vyhráno!" zajásal doktor. „Arone Stránský, zaraduj se, tvá poctivost je obnovena! Co já podnikám pro klienty, nedokáže žádný advokát! A přece to je zcela logické: směnka zmizela v tůni, když jsem chtěl tedy směnku, musil jsem do tůně." „Což o to, do tůně to šlo snadno, jiná věc bude, jak z tůně. Ráčil jste případně podotknouti, že jsme nebožtíci — —" „Takhle nebožtíci nevypadají," durdil se doktor, „kromě několika nepatrných poruch nepozoruji na sobě změny. Budeme-li žiti tady, je zcela bezpečno, že se zase vrátíme do původního působiště. Regulace vod je už na obzoru, a s regulací dojde i na tůni. Jednoho dne objeví se nad námi v modru 76 rýče a lopaty, bahno ze staré tůně bude odstraněno, a otvorem staré tůně bude se na nás usmívati druhá obloha! Věda objasní, co nám nyní připadá záhadou! Připouštím, že to nebude hned, jak' už samo slovo .regulace' naznačuje, ale jednou to bude! Když jsme se v Zábrdovicích dočkali Zá- brdovické lokální dráhy, dočkáme se i regulace!" „Tedy Zábrdovice už mají vlak!" podivil se Vo- záb.

„Mají vlak a továrnu na kysané zelí! Sušárnu na čekanku! A lihovar! V posledních letech vzmáhá se tam utěšeně průmysl."

„To jsou noviny! Teda vlak a továrny! A, prosím jich, pane doktore, jak se vede řezníkovi Matouškovi?"

„Ah, ovšem, jsou právem zvědav! Matouškovi sc daří dobře, je po druhé ženat, a já sice nevím, jak se osvědčila paní choť v jejich manželství, ale v Matouškově manželství se osvědčuje. Pokud se pamatuji, bylo jejich manželství bezdětné, kdežto Matouškovo je požehnáno zástupem dětí." „Požehnáno zástupem dětí!" zabroukal Vozáb roz- nřzele. „A nedá se proti tomu nic dělat? Což kdybychom se přece dočkali regulace, jak jste ráčil nadějně podotknouti, a kdybychom se vrátili do svého původního postavení společenského?"

77 „Pak by ovšem nastal velice složitý spor z oboru manželského práva, zvláště když byste trval na nabytých právech manželských. Upozorňuji však zároveň, že by to byl prvý případ, kdy by se utopený manžel domáhal původních' práv!" „Ani ve snu by mně to nepřipadlo I Podobná příhoda může se jim ostatně, pane doktore, také státi! Jako nebožtíci požíváme stejných výsad 1" Z dáli ozval se zpěv rusalek zpívajících píseň o ranních radostech života. Bílá laň doktorova, s níž tak neblaze sletěl, pásla se opodál. Cekala, až se na ni opět vyhoupne krásný cizinec. „Cím se zaměstnávají, pane kancelisto, tady?" ptal se doktor.

„Nějaký čas byl jsem krásným cizincem — —" „Aha, v tajemné jeskyni!"

„Pil jsem živou vodu z tajemné studánky!"

„Ku podivu! Jak se život opakuje!"

„Byl jsem mazán jitrocelovou mastí — —" „A tančil jste!"

„Nepřetržitě! Vjelo mně to do nohou jako starému čertu! Palouky a paseky mně byly málo, tančil jsem ve vzduchu, a čertovské nohy ne a ne zastavit !"

„Nezamlčujete mně ničeho?" „Ničeho!" odpověděl Vozáb zarytě.

78 „Tedy je váš případ přece jenom poněkud odlišný od mého," rozhovořil se doktor, „já jsem se stal obětí bílých laní!"

„Tady je všechno možné! Co se s vámi dělo?" „Jak jsem vystoupil z jeskyně, přihnalo se ke mně bílé stádo laní, a mne přemohla neodolatelná touha vyskočiti na jednu a projeti se." „Částečně je to pohodlnější než tanec!" „Ale jak na ni vyskočím, rozeběhne se se mnou obludné zvíře divoce jako expressní vlak, prolítá se mnou lesy, paseky, houštiny, a končí to tak, jak jste viděl před chvílí. Jinak bych se s té obludy nedostal."

„Prosím jich, co tomu říkají rusalky?"

„Jak krásně jezdí krásný cizinec!"

„To mně říkaly taky, když jsem tančil. Ať je, co je, ty holky jsou uznalé! Když jsem tančil: Jak krásně tančí krásný cizinec!' — když jsem zpíval: ,Jak překrásně zpívá krásný cizinec!'" „Zazpívají mně tedy něco!"

„Zazpíval bych, ale tady je to nebezpečné! Když se člověk do něčeho dá, nemá to konce, nemůže přestati! Rozezpíval jsem se a zpíval jsem tak dlouho, až jsem se stal všemu okolí protivným. Zpíval jsem tak, že jsem ztratil souvislost svého života."

„Co jste zpíval?"

„Tenor."

„Falešně?"

„Líbil jsem se. Jediný pan Hastrman s mým zpěvem, jak se zdá, nebyl spokojen." „Pan Hastrman, pan Hastrman," opakoval doktor zamyšleně, jako kdyby mu v hlavě něco procítalo, „to je mně nějak známé jméno! Nemýlím-li se, je to hudební kritik —" „Nikoliv, je to balneolog, odborník ve vodách. Je to pán, o němž asi za dob mládí slyšeli, pane doktor, vyprávěti v pohádkách, jenže to byla pohádka, a on je skutečnost! Arci trochu okolnostmi a poměry pozměněná. Zlé časy zkrušily i jeho, není už samostatný živnostník, nýbrž pachtéř. Vůbec se zdá, že knihovní vlastnicí celého zdejšího panství je královna rusalek, sídlící v tajemné jeskyni !"

„Koukejme se, koukejme, tedy bohatá dáma! Ovšem, vystupuje podle toho. Komorných, pokojských a služebnictva má zástupy. Je to dobrá partie, že ano?"

„Kdyby jich tak jejich milostpaní slyšela, pane doktor!"

„Podle občanského zákona rozvazuje se manželský svazek smrtí, a já jsem se přece utopil. Nezbývá 80 mně, než jich, milý příteli, znovu požádati, aby mě považovali za nebožtíka! O nich se tam nahoře také jinak nemluví, než jako o nebožtíkovi kancelistovi Matěji Vozábovi, jehož úmrtí bylo řádně vyhlášeno ve věstníku ministerstva spravedlnosti, a jehož místo správně — ne hned, ale přece do tří roků — bylo obsazeno nástupcem." „Když se o to zajímají, představím jich panu Hastrmanovi."

„Milý pane, není oč stát! Viděl jsem už několik Hastrmanů na divadle, a nebylo mně to obzvláštním požitkem. Odjakživa se mně nelíbilo toto zaměstnání. Připadalo mně úskočným, zákeřným a neaesthetickým. Tahati lidi za nohu pod vodní hladinu, vytahovati z nich zaschlé dušičky a zavírati je do zavařeninových sklenic s měchuřinou není povznášející. Sympatičtí jsou mně pouze mlynáři s vodním právem na regulovaných řekách. Jeden takový mlýn dá člověku živobytí na kolik let. Ale páně Hastrmanovu živnost nebude stát při regulacích nikdy vyvlastňovat! Spíše zavede u hastrmanů úřednický, ne-li podúřednický status, sestátní toto zaměstnání, obleče hastrmany do stejnokroje a posadí je k vodě, aby hlídali jezy. To jsou prozatím pouze moje dohady, ale nejsem skutečnosti příliš vzdálen."

Rusalka 6. 81 „Pochybuji, že by se náš pan Hastrman dal se- státniti," hájil Vozáb sociální svobodu svého přítele, „nebo že by se dal dokonce obléknouti do stejnokroje. Je v něm kus poděděné stavovské pýchy ! A za nohy už lidí netahá. Má rybářský lístek a loví do čeřenu! V kříži už jich nebolí, pane doktore?"

„Děkuji, nebolí! Tak mě těšilo, že jsem jich zase viděl, a bude mně potěšením, když jich zase spatřím. Už to zase na mě jde!"

Vyhoupl se na bílou laň lehce a svižně jako sváteční jezdec, bílá laň natáhla krk, chřípím vssála vonící vzduch ranní, vyskočila a divoce se rozběhla v šílený trysk. Doktor jen tak že se jí zachytil oběma rukama kolem šíje. Houštiny zachrastily, ubohý jezdec zmizel s bílou laní v lese. „Kdyby tady tak byla roštěná s bramborem a litr obyčejného piva!" přál si Vozáb. „Račte odpustit, vašnosto, je tu jenom paprikáč s knedlíkem a plzeňské!" ozvalo se s hůry. „I vy sloty," smál se Vozáb zticha, „to jsem na vás vyzrál! Bodejť byste měli, čeho si člověk přeje!"

Spokojeně se zabral do oblíbeného jídla. Houština zlehka zapraskala, a z ní vystoupla mladičká rusalka. Do rulíčků spletené vlasy visely jí 82 po běloučkých ňadrech, modré oči žádostivě byly upřeny na Vozába.

„Co děláš, krásný cizince?" ptala se ostýchavě. „Jím paprikáč s knedlíkem, krásná rusalko!" „Paprikáč s knedlíkem!" namahavě vyslovovala rusalka. i „Chceš ochutnat, krásná rusalko?" lákal ji, podávaje jí na vidličce po chutném soustu. „Tak vidíš, chumelko, chutná ti to! A což piva bys nechtěla?" Kývla hlavou a napila se.

„Máš dobrý tah, chumelko, chutnalo ti, viď, to je něco jiného, než tady u vás. Vy jen živou vodu z tajemné studánky — a je to bohopustý švindl, povídal pan Hastrman — nebo rosu z kalíšků letních květin, a to není strava pro našince." „Odkud jsi ty, krásný cizince?" „Víš, krásná rusalko, tady na obloze někde je veliká díra, a v té díře je mazlavé labské bláto, a nad tou dírou, které u nás říkají tůně, je krásná země. Všade země Páně, říká se, ale tam je to zemský ráj na pohled. Tam dělají knedlíky a pijí pivo. Tomuhle pivu, co jsi pila, krásná rusalko, říká se plzeňské."

„Cím jsi tam byl, krásný cizince? Dělal jsi tam knedlíky? Pil jsi tam plzeňské?"

83 „Ne, tam jsem pil, krásná rusalko, jenom obyčejné a byl jsem c. k. kancelistou."

„Kancelistou?" šeptala rusalka udiveně.

„Tady by to ovšem nikdo na mně nepoznal, ale byl jsem jím 1 Nadřel jsem se tam, chumelko, moc jsem se tam nadřel, poněvadž tam všecko na mně leželo. Nejhorší věci mně tam dávali; když něco bylo, nač ještě nebyl šiml, zavolali kancelistu Vozába a řekli, Vozábe jdi a udělej to, aby byl šiml.

A to mě stálo život. Spadl jsem při komisi do tůně a teď jsem tady!"

„A tobě se tady nelíbí, krásný cizince?"

„Proč by se mně nelíbilo? Líbí se mně tady, ale jsem tu teď jako kůl v plotě."

Mladičká rusalka se zamyslila, shýbla se k zemi, utrhla kopretinu a lístek za lístkem otrhávala.

„Víš, krásný cizince, já ti to řeknu: já bych se ráda vdávala!" zašeptala rozpačitě.

„Ale, ale podívejme se! A máš už někoho, krásná rusalko?'" „Vím o tajemné jeskyni — — Sama jsem si ji našla ve staré doubravě, daleko odtud, na bílé lani bychom tam dojeli, na bílé lani tmavou doubravou. A tajemná studánka se živou vodou je tam opodál." „Ale, ale koukejme se! A nikdo by se tam o nás nedověděl?"

„Nikdo, krásný cizince!"

„No, když na lani, tak na hodně staré a na krotké! Aby nám cestou něco neprovedla! Mezi námi, krásná rusalko, mně by byl pro takovou jízdu nejmilejší osel! Toho pokládám za nejrozumnějšího mezi čtvernožci. Neběhá, neletí, myslí si, když tam nedoběhnu dnes, doběhnu tam zítra, a člověk aspoň ví, když na něho vleze, komu se svěřuje. Škoda, že tu není osel! Věčná škoda!" Vyskočila na laň, načež se na ni vydrápal namáhavě i Vozáb. Laň se s ním rozběhla tmavou doubravou.

„Ci-vít, ci-vít!" ozval se poděšený konipas, nesoucí se v oblouku na pařez trčící z lesního potoku. „No, ještě to ujde, představoval jsem si to horší," liboval si Vozáb sedící za rusalkou na bílé lani. „Domluv tomu zvířeti, krásná rusalko, aby tolik neutíkalo, času máme habaděj!" Rusalka se hlasitě zasmála, jako kdyby stříbrný zvonek zazvonil. Vozáb se křečovitě přitiskl na její zádíčka, aby nespadl.

„Máš tam taky hada, krásná rusalko, pana domácího."

„Všude je had domácníček, krásný cizince, had domácníček bude nás chrániti a bude nám pomá- hati J" „Pro mě a za mě ať pomáhá, ale mně ať dá pokoj ! Mám s hady moc špatnou zkušenost. Vůbec to si vymiňuji, krásná rusalko, že budeme žiti docela pro sebe. Jen žádné tance a zpěvy, není to k ničemu. Pořádná a tichá domácnost je mně nade všecko!"

Rusalka se zase hlasitě zasmála. „Nikdo o nás nesmí věděti, krásný cizince, roztrhaly by nás, těla naše by roznesly po pasece za dusné noci."

„Kdo by nás trhal? To by bylo pěkné!" rozhorloval se Vozáb. „To jsem ještě nikdy neslyšel, že by někde někdo někoho roztrhal." „Jedině bílá laň ví, kde bude naše jeskyně, a bílá laň nepoví!"

„Bodejť by povídala! Ostatně to mně nevadí, že budeme žiti pěkně v ústraní, a že o nás nesmí nikdo věděti. Po mně se tu nebude nikdo sháněti, leda doktor Koláček. Za toho nestojím, že se nám neobjeví jednoho dne až před naší jeskyní a že nám nevletí s bílé laně rovnou do jeskyně. Žijí tu už lidé na takových samotách, krásná rusalko?" „Nikdo neví, ale jistě žijí! Skrývají své štěstí, a nikdo netuší, kde jsou. Ale jsou!" „Kdo ví, co se ještě nevyklube z těch samot, krásná rusalko, pan Hastrman -— vy mu říkáte 86 kmotr Hastrman, jako kdyby vás držel všecky při křtu svatém na rukou — brousí stále po lese a dlouho-li nás nevyčenichá! Ani šesták bych za něho nedal, že ten člověk taky pytlačí! Čisté svědomí jistě nemá! Když dokáže chytat utopence, dokáže taky položit oka na zvěř." „Kmotr Hastrman nikomu neřekne ničeho! Kmotr Hastrman sám chodí do jeskyň, a nikdo neví, kam a do kterých."

„Tak se podívejme," rozhorloval se Vozáb, „ono je to, čím dál, tím lepší. Vy se tady pomalu vyrovnáte Zábrdovicům. Tam jich taky několik chodilo do jeskyň, až hanba povídat. Ale o panu Hastrmanovi bych se byl toho nenadál!" Poledne už stálo nad lesy, mnoho mílí cesty ujeli, když se bílá laň v prudkém běhu zastavila a rusalka svižně seskočila na vlhký trávník. „Milá holka, to jsem se nějak rozseděl, až mně nohy zdřevěněly!" bědoval Vozáb slézaje namáhavě s bílé laně do svěžího vlhkého trávníku.

VI.

„No, je to tu pěkné!" liboval si rozhlížeje se dokola. Vysokou, šedivou a rozpukanou skálu omýval čistou průzračnou vodou bystrý lesní potok, spěchající čile mezi balvany. Vlhko vonělo odtamtud ze stínu hustých olší.

87 „Ci -vít, ci-vít! ozval se kompas a zvědavě si prohlížel příchozí. Nepolekal se. V oblouku shoupl se do vody a svižně v ní pobíhaje a dlouhým ocáskem třepetaje, vybíral několikerým klovnutím potravu z čisté vody.

Od skal byl volný výhled do údolí. Mladé smrkové porosty táhly se po úbočí, a s nich se vesele ozývala žluva. Po druhé straně potoka květnatá lučina. Laň se na ní zastavila a pásla se. „Nikdo nás tu nenajde, krásný cizince!" šeptala rusalka a zprudka se k němu přitiskla nedočkavýma ramínkama.

Oba se polekali. Nad vodou přeletěl pták skoro jako kos a se žblunknutím ponořil se do vody. Za okamžik byl zase rozčechraný na zelenavém balvanu, do něhož bila zpěněná, dolů spadající voda. „Pták skorec!" vydechl Vozáb postrašeně. „Odval balvan, krásný cizince, pro hody lásky už je prostřeno!" zašeptala toužebně maličká rusalka. — Ano, maličká byla, teď si jí teprve dobře povšiml a dobře si ji prohlédl. Maličká, svižná! Chytla ho za ruku a táhla přes oslizlé balvany v potoce.

„Tohle tady takhle nenechám, uděláme si tady můstek," rozhovořil se, když mu noha po hladkém kameni sjela do vody, „to by pro mě nebylo!

88 Kdybych si tu polámal nohu, kdo by mně pomohl!" „Jitrocelová mast' by ti pomohla, krásný cizince, nebo had domácníček!" švitořila maličká rusalka. „Dej mně pokoj s hadem domácím!" zavrčel Vozáb zlostně.

Opřel se červenými a studenou vodou potoční postříkanými zády o balvan, vstoupili do jeskyně. „Máš to tady hezké, krásná rusalko, opravdu moc hezké! Přepych tady není, ale to se mně právě líbí! A voní tady puškvorec, můj Bože, puškvorec jako o Božím těle u oltářů! Kdo by se byl nadál, kdo by se byl nadál!"

Něco světlého vstalo ve Vozábově duši. Zrovna tak ho to vzpružilo jako tenkráte žluva, když se ozvala ze světlého lesa.

„Věděla jsem, krásný cizince, čím tě překvapím, švitořila maličká rusalka, „uhádla jsem, co je potřebí v tobě probudit. Zdálo se mně, zdálo za teplé noci letní o slavném processí s bílými družičkami, s vůní kadidla a zněním zvonů, velebným, nesmírným, zdálo se mně o vůni puškvorce, a umínila jsem si, že ti vrátím tvé mládí. Jedno místo znám, hluboko ve skalách, po velikých a hladkých balvanech půjdeme, tam se postavíš a uslyšíš zvony, vaše zvony z mlhavé dálky! Uslyšíš! Uslyšíš!" Natáhl krk a v očích se mu zajiskřilo.

89 „Naše zvony je tu slyšet, naše zvony!" opakoval si rozrušen.

— Tudy někady jsem se sem teda dostal! pomyslil si.

„Vysoké skály stojí na půlnoční straně, krásný cizince," švitořila rusalka, „a pod nimi začínají palouky a lučiny, světlé paseky a staré doubravy královniny. Tam je její panství, její jeskyně královská, a v ní žije krásný cizinec." „Nejmenuje se doktor Koláček?" ptal se Vozáb zchytrale.

„Krásný cizinec nemá jména a nemá vlasů na hlavě. Hlava jeho leskne se bělí jako slonová kost. Pověst letí u rusalek, jak překrásně jezdí krásný cizinec na bílé lani, drže se jí pouhýma rukama kolem šíje!"

„Viděla's už někdy, krásná rusalko, krásného cizince?"

„Nebyla jsem nikdy v královnině družině, krásný cizince ! Odloučena žiji od svých družek na lesních samotách, jsem lesního ticha milenka, nikoho jsem neviděla a po větrech dolétají ke mně vzdálené pověsti." Vozáb plácl si dlaní na čelo.

„Já bych rád věděl, jak jsem se sem zamotal," za- hovořil spíše pro sebe, „hned jsem tady a hned jsem tam, hned jsem nebožtík, hned jsem živ, hned jsem 90 ženat, hned jsem vdovec a sotva si pohovořím s doktorem Koláčkem, už si mě zase namluví jiná. Je to tady zrovna jako tam nahoře: když je něco náramně zmotaného —: Vozábe, pojď a udělej na to šimla, aby se po druhé vědělo, jak se to má udělat 1" „Ale to jí musím říci, maličká rusalko, že se mně to z toho všeho u ní nejvíc líbí, protože mně to tady připadá solidnější, než jinde. A pak tu má člověk, nač se těšit! Když ho chytne tesknota, vylezeme si na skály a budeme poslouchati naše zvony. Těm já rozumím! Hned jí řeknu, nač vyzvánějí, kostelník Janoušek má pro všecko zvláštní trhnutí provazem, v jeho rukou povídá zvon, co se stalo, kdo umřel a nač umřel. Když vyzváněl nebožtíkovi purkmistrovi, povídaly zvony, že purkmistra ranila z tlouštky mrtvice, a bylo to tak." Maličká rusalka seděla Vozábovi na koleně a neposedně klátila drobnýma nohama. Ač mu nerozuměla, co povídá, každé jeho slovo lapala dychtivě. „Povídej, krásný cizince, ještě povídej! O vašich zvonech povídej 1" prosila sepiatýma rukama, když se odmlčel.

„Což kdybych já ti, rusalčičko, zazpíval, to bys koukala," pravil z nenadání v návalu mužské ješitnosti, „já mám tenor!" — 91 „Zazpívej, zazpívej, krásný cizince!" „Tak teda zazpívám, tobě zazpívám, jiné bych nezazpíval !" rozhodl se. Rozkročil se a spustil. Bývalý jeho pivní bas rozbručel se tajemnou jeskyní. „Jak překrásně napodobíš lesního medvěda, krásný cizince!" lichotila mu rusalka. — Ano, ano, po tenoru bylo veta! „A tak jsem hezky zpívával, až se bílé laně zastavovaly a stará doubrava se odmlčovala!" za- tesknil a umlkl.

„Viděla's už někdy lesního medvěda, krásná rusalko?" zamlouval svůj neúspěch. „Lesního medvěda ještě nikdo neviděl!" pravila zcela určitě, a on už se jí dále nevyptával. Večerní větry přinášely k nim večerní píseň rusalek z nesmírné dálky.

„Kdyby tu byla večeře o dvou příborech!" poroučel si. Snesla se k nim na dřevěném tácu. „Tak a teď si sedla, rusaličko, najíme se!" vybízel ji. Posadil ji vedle sebe, vysvětlil jí záhadu nože a vidličky, učil ji, jak se má jisti. „Chutná jí to, rusaličko?" ptal se. „Ano, prosím, krásný cizince!" odpovídala způsobně.

„Také piva se napila! Podívala se, jaký má říz a pěnu jak smetana!"

Vypila na ráz půllitr, jen koláček pěny zbyl jí na ústech.

„Výborně, výborně!" zatleskal vesele rukama. „Kdyby tady tak byly moje papuče, to by se to sedělo!" přál si, když už měl dýmku nacpánu a zapálenu.

Okamžitě tu byly papuče, jedny pro ni, druhé pro něho. Náramně se rozveselil a rozjařil. „Ted teprve jsem zase jako doma," rozprávěl, od- foukávaje do výšky z našpulených úst modrý dým, „tak mně to zrovna připadá, jako kdybych se vrátil večer po šesté hodině z kanceláře, navečeřel se, zapálil si a spokojeně si pokuřoval. Takhle si tady za krátko uvyknu tak, že mně nic nebude schá- zeti!"

„Ani tančiti nebudeš, krásný cizince?" „Kdo by tancoval, letnější člověk je rád, když si sedne a posedí si. Já vím, co je s vaším tancováním! Člověk se rozeskáče jako kozel, a když chce přestat, nemůže! U nás býval taky jeden takový blázen, paní správcová Elišková, jak někde zavrzali, už tam byla. Říkala, že je tanec nejlepší odtučňovací prostředek, a byla tlustá jako machna. Ostatně taky ztloustneš, rusaličko, takhle tenká pořád nebudeš, to už tak sebou přináší život. Budeš jako kulička!" „Budeš mnou kouleti, krásný cizince?" „I nebudu, rusaličko, to se jen tak říká, víš, jako po básničku. To je zrovna tak, jako když mně řekneš .krásný cizince', já přece vím, že na mně není nic krásného. Toť se ví, za mladých let, když jsem býval šikovatelem u hudby, taky jsem býval švarný hoch, a holky se po mně bláznily. Dnes ještě nevíš, co je šikovatel, po čase ti to všecko vysvětlím. Znal jsem jednoho rešpicienta, jenž říkával, že nejlepší žena je, kterou si člověk sám vychová — on si, chuděra, vychovával čtyry, jednu po druhé, čtyry najednou by mu ani u financ nepovolili. A žádná nestála za nic." „Povídej, krásný cizince, pořád povídej!" prosila, když se odmlčoval.

„Re-špi-ci-ent od fi-nanc!" opakovala za ním, šel- movsky špulíc ústa drobná jako kalíšek. „Vidíš, jak se budeš dobře učiti," pochvaloval si, „to je přece cizí slovo, dost těžké pro nezvyklé ucho, a ty už ho pěkně vyslovuješ. Až se všemu naučíš, co zná kancelista Vozáb, pak se řekne, že máš všeobecné vzdělání!"

„A ten rešpicient se jmenoval pan Mrázek, pamatuj si to, rusaličko," dodal za chvíli, „vůbec všecko si dobře pamatuj, co ti řeknu, abys dovedla mně odpovědět, až tě budu zkoušet."

94 „Ten pan reipicient se jmenoval pan Mrázek I" opakovala za ním rozpustile. Té noci spal kancelista Vozáb jako zabitý. Bezstarostně ulehal, bezstarostně vstával. Když procitl, díval se úkradmo, co dělá rusalička, a byl velice spokojen, že už rusalička šukala po domácnosti. Oháněla se obratně po útulné jeskyni s březovým koštětem, vrkoče rusých vlasů měla podvázány lýkem. U mechového lože na hladkém balvanu kouřilo se z por- culánových hrnečků z horké kávy, vypečené rohlíky, právě takové, jaké rád Vozáb jídal, ležely na tácu. Stará rozšafnost manželská vjela do Vozába. „Nejlepší rohlíky na světě má pekař Machytka," vykládal, „pamatuj si to, rusaličko! Někdy špatný rohlík zkazí člověku dobrou náladu pro celý den. Teď tě naučím, jak se pije káva, podívej se I Nejprve se s ní seberou všechny škraloupy a dají se do tvého hrníčku, protože já škraloupy nerad. Hrníček se vezme takhle do ruky, a pije se, ale opatrně, aby ti to nekapalo na bradičku." „Chichichi, chichichi!" smála se rusalka jako hrdlička. Vzala hrneček do drobných růžových prstíků tak elegantně, až se Vozáb podivil. „Nejzdravější káva na světě je žitná, protože se nedělá z kávy, ale ze žita!" pravil vybíraje z hrníčka prstem zbylé škraloupy.

95 Umínil si vůbec, že bude rusaličku pilně vzdělá- vati, že si ji vychová jako respicient pan Mrázek. Rusalička ho zbožně poslouchala, chroustajíc spokojeně vypečené rohlíky a dávajíc pozor, aby si kávou nepobryndala bradičku. „To já vím, co je žitná káva!" zašeptala. „Odkud to víš, rusaličko?" ptal se překvapeně. ,,Z děkanství — —" „Z děkanství? A jak to, že z děkanství?" „Protože jsem páně děkanova neť!" — — Kdyby byl do Vozába vjel té chvíle blesk a rozpůlil ho na dva Vozáby, nebyl by tak překvapen jako touto zprávou.

„Páně děkanova neť!" mumlal překvapeně. „Děvče z nejlepšího domu a tady dělá rusalku! A je jistě z děkanství, jak by obyčejná rusalka věděla, co je děkanství?"

Tohle povídal Vozáb jen pro sebe. „To budeš rusaličko, asi neť z nějakého levo- bočka!" chytal se jako tonoucí stébla. „Kdybys byla, rusaličko, páně děkanova bezprostřední neť, byla bys vychována v nějakém ústavě..."

„Byla jsem u anglických panen " Vozáb se tak poděsil, že spolkl nejošklivější škraloup z kávy, uvízlý na dně a vysoukavší se na povrch jako had, když dopíjel.

96 „U anglických panen! — U anglických panen!" opakoval si zničeně.

„Ale pak se stala, rusaličko, strašná věc, když jsi se dostala až k rusalkám! Pak se stala strašlivá chyba v tvé životosprávě, veliká, neodčinitelná a nenapravitelná chyba, do které já jsem vlezl jako Matěj, můj patron! Nepovážila's, rusaličko, co nám řekne pan děkan, až se o tom doví?" \ „Nepovážila!" smála se rozpustile, div se jí droboučké zoubky nerozsypaly z malých úst. Rozevřela náruč a chytla mu rozpálenou hlavu v prudké objetí.

„To jsou všecko následky nevázaného života! To je ta moderna!" vykládal rozhorleně. „To je ta výstřednost v šacení! A vůbec ve všem! Nevázaný život se ti, rusaličko, zalíbil, ia už to bylo! Nepovážila jsi, jakou hanbu uděláš veledůstojnému panu strýci! Celý dům jsi zneuctila svou nerozvážností! Takový dům! Nejprvnější dům ve městě!" „A nemačkej mně tolik nos," dodal zachmuřeně, marně se namáhaje vytáhnouti hlavu z jejího rozpustilého objímání. „To je horší, než kdybys byla šla k divadlu!" rozpomenul se ještě káravě. „Byla jsem u divadla, krásný cizince!" „Koukejme se, koukejme! Tak ty už máš, rusaličko, pěkné věci za sebou! Pak se ti nedivím! Rusalka 7 97 Toť se rozumí, že po tom, o čem jsem se nyní takřka čirou náhodou dověděl, mohu ti býti, ru- saličko, pouze otcovským přítelem a dbáti budu zejména, abych tě opět přivedl na dobrou cestu! Neblahý divoký sňatek, do něhož jsme se nerozvážně hnali, jako kdyby se nestal! Ode dneška budeme spolu žiti jako bratr se sestrou!'' „Jako bratr se sestrou, krásný cizince!'' opakovala za ním a nevážně mu malou rukou jezdila po temeni hlavy, na němž se zelenal svěží porost nových vlasů.

„Nemáš ještě z toho rozum, nemáš! Co jsi provedla, rusaličko, bylo všecko jenom z nerozumu a z ukvapenosti. Pánbůh zachovej, abych já měl teď pro tebe nějaké opletání, když už mě potkalo neštěstí, že jsem zapadl do této Komory a Sodomy! Kdybych tady byl jen sám, nebál bych se ničeho, ale je tu od nás taky doktor Koláček, a ten by nás roznesl, že by na nás nezůstala suchá nit. To je největší klepař od nás!" Rusalička upřela na něho zdlouha veliké modré oči s němou otázkou. Unikal jí smysl jeho řeči, nechápala ho, nerozuměla mu. „Tajemná slova mluvíš, krásný cizince!" zašeptala sesmutněle, a slzičky se jí rozkutálely po tvářích.

Vozáb se zamyslil. Náhlý nápad bleskl mu hlavou. — Není to páně děkanova nef, není a není 1 Je to rusalka 1 Děkanovic slečna měla tak málo vlastních vlasů na hlavě, že, když je před spaním uložila na noční stolek, byly by mohly rusalky tančiti kolem ní a zpívati „Jak překrásnou pleš má krásný cizinec". Tahle má vlasy až na kotníky, takové vlasy, že by jich mohla užívati jako županu! Vůbec tady ty ženské pořád něco breptají a samy nevědí, co! Někde jí někdo něco nazvonil o panu děkanovi, a jí se to pomátlo v hlavě!

Svěsil zasmušile hlavu.

„Neměl jsem se hned prořeknouti, že je doktor Koláček od nás největší klepař," rozprávěl sám se sebou, „kdyby se to doktorovi doneslo, byla by nepříjemnost! Doktor by mě pak tak pomluvil, že bych musil rovnou žádati za přeložení." Zarmoucen vylezl z jeskyně a zadíval se do lesa. Bzučivý zvuk ho probudil z těžkého zadumání. Z vlhké stráně nad potokem na vršku olšové křo- viny na větvi houpal se na kolmé větévce rákos- níček. Nepolekal se Vozába. Slétl zlehka do husté trávy a zmizel. Slunce se rozhořelo nad lesem. Těžká vůně zdvihla se z vlhkého kouta, převalila se pod olšemi a pak oddaně opřela se o rámě 99 svěžího větru, jenž sem skalnatou průrvou zayíval. Barevný bělopásek zatřepetal se nad houštinami. Žluva zahvízdala, linduška teskně zapípala. Zřetelné ticho teklo jako med z obtěžkaných pláství, a do něho vpíjely se drobné hrstičky ptačích zvuků, teskné pípání, crkoty a bzukoty; šumění bublalo ve smyslné objímání ticha s vlhkou vůní. Bílé laně pásly se opodál. Marně Vozáb zatleskal rukama, aby je rozplašil. Nezdvihly sehnutých šíjí, volně se pásly v husté šťavnaté trávě pod šelestícími duby u kraje paseky.

„Civít, civít 1" ozval se konipas a v oblouku sletěl do vody v potoku. Švihaje dlouhým ocáskem, vesele běžel průzračnou vodou. „V té vodě by mohli být pstruzi!" pravil si, dívaje se za čilým konipasem, jenž se hbitě vytře- petal ze studené vody a prohlížel si Vozába s oslizlého balvanu.

— „Zbytečné starosti nasadila mně do hlavy 1" uvažoval nahlas. „Je to rusalka, rozhodně je to rusalka. Tu děkanovu neteř má jen vyčtenu z knih. Beztoho jsem už někde něco podobného četl: .děkanova schovanka' se to jmenovalo! Pan Hastrman ji má jistě na svědomí. Sbírá knihy utopeným a děvčatům tady je půjčuje! Ještě není zkažená docela, protože, když jsem jí povídal, že od ny- 100 nějška budeme jako bratr se sestrou, hned tomu rozuměla."

„Proto ona, chuděrka, povídala: Tajemná slova mluvíš, krásný cizince!" omlouval ji v duchu dále. „Nešlo jí asi, chuděrce, na rozum, že jsem se tak na ni obořil. Ostatně, co by to bylo za život: když už jsem se dostal do rusalčí neplechy, budu žiti, jak se tu žije, všeobecně! Vždyť bych se už ani nedovedl obléci do kalhot, když tu pořád chodím jako Adam."

Hned se mu vyjasnilo v duši. „Život je přece jenom krásný," vyprávěl si v duchu, „i ten boží konipas vrtí vesele ocáskem a poskakuje s balvanu na balvan. A když může jez- diti na lani doktor Koláček, proč bych já nemohl?" Mrskl žádostivě očima po pasoucích se laních. „Poslouchala, laň, šla sem!" zavolal na nejstarší, jež se pásla opodál stáda.

„Přejou si něco, vašnosto?" ptala se laň lidským hlasem.

Vozábovi přeběhl mráz po zádech. Ne, že bílá laň na něho promluvila — v poměrech, v nichž se octl, nebylo to pranic divného — ale že hlas a způsob řeči připadal mu nesmírně známým. Tento hlas určitě slýchal na onom světě denně. Usilovným přemýšlením roztočila se mu v hlavě všecka kolečka.

101 „Paní Ticháčková, jsou to oni?" tázal se konečně. „Ruku líbám, milostpane, jsem to já, stará Ti- cháčková!" odvětila bílá laň s tichou diskrétností. „No, v tomhle kostýmu bych jich byl do nej- delší smrti nepoznal!" rozhovořil se. — Paní Ticháčková bývala u nich posluhovačkou. Posluhovala, když jim služka utekla z domácnosti na hodinu.

„A prosím jich, že se tak ptám: co si to oblékly na stará kolena za maškaru?" „Dělám tu bílou laň!" odpověděla Ticháčková truchlivě.

„Koukejme se, koukejme: tak je z nich na stará kolena vegetarián! Ale já už se tady nedivím ničemu, kdyby to nebyly oni, byl bych si na nich sedl, takovou důvěru jsem k nim pojal. Hned jsem si všiml, jak špatně kousají trávu, jak se jim válela v ústech z koutku do koutku. Stará laň je stará laň, u ní se člověk nemusí báti úrazu. Ale jinak se jim daří, matko, krom té laně, výborně! Dobře vypadají, náramně dobře, inu, jaká pomoc!" „Nejsem už do práce, milostpane, jen tak běhám po lese a pasu se! Povídá se, že až mě některý střelec zastřelí, že budu z téhle kůže vysvobozena. Ale to se jen tak povídá, ono se tady toho vůbec mnoho povídá, a nic po tom! Já jim jsem, ráčejí dovolit, milostpane, jako jsem bývala, jedním uchem vyslechnu a druhým pustím." Vozáb rozpačitě potřásl hlavou. Věděl dobře, že kdyby zavadil jen trochu o místní události, že by mu Ticháčková vypověděla celou kroniku. ,,Já vím, oni byly vždycky mlčelivá!" pravil je- žatě. „A co se týče toho střelce, počkají, až sem přijde na hon zábořský starosta, pan Skalník. Ten jich zastřelí, a budou vysvobozena." ,,I nebudu, milostpane, pak ze mne bude zajíc 1" Vozáb se zarazil. — „Proklaté kejkle, proklaté!" povzdychl si tiše.

„Zajícem jim nebude mnoho pomoženo! Inu, vlezli jsme do něčeho, až se z toho člověku hlava točí! A co říkají, matko, rusalkám?" „Těm?" pravila bílá laň opovržlivě a významně si odplivla.

„Inu, inu, je to všelijaké!" zamlouval Vozáb rychle řeč, obávaje se, aby se bílá laň nerozhovořila. „Abych pravdu řek', mně se tady taky ledacos nelíbí, každý si tu chodí jako na rovníku, našinec konečně za to nemůže, a jednotlivec toho nepředělá. Jako říkajíc pan doktor Koláček, ale darmo povídat. Tak se mají dobře, paní Ticháčková, až se nám to dá dělat, zase si pohovoříme!" Schválně se s ní kvapně rozloučil. Horko mu vatu103 poválo do Hlavy, když si vzpomněl, že vydráždil hovornost bilé laně do vrchovata. Uklidnil se teprve, když viděl, že bílá laň hopkuje ke stádu ostatních laní.

„Milá holka, to tě to asi tady prohání, když si nemůžeš popovídat dle libosti," litoval bílou laň, „a s tím tvým hopkováním už toho také mnoho nevyvedeš ! Opravdu, člověk neví, jak se má zachovat : kdo by se byl nadál, že tady staré, od panstva odložené báby přešívají na bílé laně! Proto ony po mně tolik mrskaly očima, když mě spatřily v mém adamitském stejnokroji! Milé holky, jestli je mezi vámi za bílou laň také paní berňová s paní kontrolorovou, tak se divím, že se pasete všechny svorně pohromadě! A ubohý doktor Koláček, jestli jezdí na některé z vás! On je sice přesvědčen, že se zase vrátí na onen svět, z něhož se sem probořil v záchvatu výmluvnosti,, ale já bych mu to nepřál. To by letělo městem jako po telegrafu, co tady vyváděl, až by bílé laně spustily."

„Dobře, že to vím: na laň už si nesednu do nej- delší smrti! Pěšky budu chodit, jak se patří a sluší! Jen více pohybu a více světla! jak říkává doktor Mazač. Projdu se trochu po lese!" S tímto odhodláním převalil se především znovu 104 do vysoké trávy. Slunce se vybrouzdalo mezitím zúplna z ranních par a pyšně plynulo oblohou. Za chvíli bylo slyšeti v lese spokojené chrápání. — VII.

„Civít, civít!" ozval se konipas, v oblouku sletěl na spícího Vozába, jehož tělo čnělo do vonícího vzduchu jako balvan. Švihaje vesele dlouhým ocáskem, čile přeběhl několikráte po Vozábově těle a kloval mu do masa. Odletěl teprve, když se Vozáb ohnal ze spaní rukou, jako kdyby zaháněl dotěrnou mouchu.

Tiché kroky zašelestily trávníkem, houština se rozhrnula, a z ní vystoupil pan Hastrman. Když spatřil spícího Vozába, potměšile se usmál. „Překvapím ho!" rozhodl se. Sáhl do kapsy, vytáhl promáčené noviny, zamával jimi na větru, a když oschly, položil je Vozábovi na život. Chvíli čekal, zdali se Vozáb z hlubokého spánku probudí. Když se neprobouzel, rozhrnul houštinu, a jeho tiché kroky zase se vzdalovaly šelestícím trávníkem.

Paní Ticháčková, jež se pásla, sama laň, se stádem laní opodál, zdvihla opatrně bílou hlavu a z povzdálí pozorovala, co se bude díti. Nešpeho- vala nadarmo. Za okamžik byla zase u Vozába. „Vstávají, milostpane, vstávají, honem vstávají," 105 probouzela Ho dychtivě, „mají u milostpaní pana Hastrmana!"

Vozáb vytřeštil na ni v údivu oči.

„U jaké milostpaní?" ptal se rozespale a dávno naučeným hmatem ruky chopil se novin položených na břiše. Bylo mu, jako kdyby se probudil na pohovce po odpoledním spánku.

„Ještě se ptají!" horlila bílá laň. ,,U milostpaní v jeskyni!"

Teď teprve Vozáb zprudka vyskočil. Mučivá lítost ho popadla, ale jenom na okamžik. Nějaké ohníčky se v něm rozhořely a hned zase pohasly. „Milá osobo, dají si pozor na jazyk, co se doma uvaří, má se doma snísti," pravil rozšafně bílé lani, „pan Hastrman je starý solidní pán, a když mě navštíví v mé jeskyni, je to jenom opětování návštěvy, kterou jsem sám u něho vykonal. Proto volily, milá osobo, velmi nevhodná slova, když řekly pichlavě: ,mají u milostpaní pana Hastrmana'. Pospíším domů, abych se potěšil milou návštěvou sousedovou."

Zmínka o pospěchu byla jenom obrazná, nebof sotva učinil několik kroků, aby se ztratil bílé lani z dohledu, hned se zase převalil do vysoké trávy, přikryl si tváře novinami, aby ho neštípali komáři, a za okamžik usnul. Je to s ním jako 106 na onom světě; kdykoli vzal po obědě do rukou noviny, hned se mu klížily oči, a blahodárný spánek unášel jeho kancelářskou lopotou znaveného ducha do říše snů.

Dlouho spal, dávno už dozněla v nesmírné dálce polední píseň, slunce se chystalo za skalnaté štíty nad jeskyní, horký vzduch ochlazoval se večerem. Vozábovi se zdál podivný sen. Vydali se s rusa- ličkou na cestu do skal, výše a výše stoupali po divoce rozeklaných skalách, zprvu po neschůdných pěšinách, pak po nesmírných srázech, po nichž jim bylo se drápati. Hlava se mu točila závratí. Rusalička napřed ustavičně ho pobízela, aby se nebál, ač už sama měla bílé ruce potřísněny krví a rozedrány o ostré hrany balvanů. Závrať zmocnila se veškeré jeho bytosti, poněvadž za každým krokem do výše žárlivě se díval na něho jícen hlubokých propastí, toužících pohltiti smělce. Rozdrásané ruce a nohy už opouštěla síla, jen světlý zjev rusaličky, jejíž zlaté vlasy splývaly dolů jako tekoucí med, jenom rythmus jejích pohybů zase mu vzpružoval ochablé tělo. Dlouho, dlouho lezli, než se octli na nejvyšším vrcholku bizzarních skal. Sněhový poprašek ležel na studené zemi. V mrazu výšin dlouho, dlouho čekali, než se konečně dočkali. — Vážně a velebně nesla se k nim píseň zvonů.

107 Údery srdce bylo lze jasně rozeznati. Jejich zvony to byly, zvony domova. Z ohromné výše nad nima nesly se jejich zvuky.

Rusalička mávla rukou, na níž se černala uschlá krev. Ani mávati nemusila. Nad nima byl domov, zcela určitě na nima. Letící oblaka jen jim ho zakrývala. Marně se rozhlíželi, nejsou-li tu ještě skály nějaké, ještě vyšší, ba tak vysoké, jež by dosahovaly až tam. Už nebyly, nízké to bylo všecko, ač zdánlivě tolik vysoké, nízké a všední. Mohutných perutí bylo potřebí, aby synové hroudy doletěli.

Píseň zvonů neumdlévala, vážně a velebně vznášela se nad nima.

V tom se Vozáb zase probudil, tvrdá, ač bezrohá hlava šťouchla ho do žeber. Otevřel rozespalé oči, bílá laň, paní Ticháčková, stála nad ním. „Vstávají, milostpane, vstávají, mají pořád ještě u milostpaní pana Hastrmana!" zvěstovala mu dychtivě.

Rozezleně vyskočil a zlostně se osopil na bílou laň. „Oni, osobo, si pořád nedají pokoje, pořád podpichujou! Kdyby bylo u paní patnáct Hastrmanů, tak mně to je lhostejno, a poroučím si, aby také jim to bylo lhostejno." Bílá laň zatřepetala pokorně ušima a skromně od- 108 hopkovala ke stádu ostatních laní s hlubokým přesvědčením, že ona parohů nemá. Pozdě večer, když už jiskřily na obloze hvězdy a měsíc zdánlivě nehybně visel v tmavomodrém vzduchu, loudal se Vozáb domů. Rozprudčelý vítr ochlazoval večerní ticho. — Na jeho perutích převalovaly se kadence vzdálené písně roztoužených rusalek o neumírajícím mládí a večerních radostech života.

Jako kdyby se k nim do odlehlé samoty pošino- valy vzdálené reje a písně, jako kdyby jejich tajemství mělo býti prozrazeno. Blíž a blíže řinuly se k němu prudké výbušné zvuky, sálající horkými touhami. Mimoděk stanul a napiatě poslouchal. . . Ale v tom se vítr obrátil, zprudka jako panenka na podpatku, a mrtvé ticho lehlo si do jeho pozdního návratu. Někdo zhasl měsíc a hvězdy, tma se rozvalila lesem.

Klopýtal přes vyvstávající kořeny borovic, sklou- zal po vlhké zemi, vrážel do hustých větví. — Zrovna tak to bylo za osudné noci u záhadných mokřin. Zcela určitě tu byla nějaká souvislost! Stanul jako přikován k zemi. Celou bytost pronikalo mu vědomí, že jediný krok stal by se mu znova osudným, že by se mu nohy svezly po mazlavém blátě do tajemné hlubáně.

109 Sklesl do dřepu a rukama ohmatával půdu, na které se chvěl strachem jako osika. Napial sluch, sluch ho neklamal: v bahně, čpícím ostrým zemitým pachem, oddechoval pravidelně člověk.

— ,,Kdo to tady leží?" ptal se postrašeně.

„Já jsem to, krásný cizinec, doktor Koláček 1" ozývalo se z bahna.

— „A já jsem Vozáb, krásný cizinec ve výslužbě !"

„Spadli také s laně? Pozdrav Pánbůh, pane kan- celist 1" — „Jak oni se sem zase dostali?"

„Proklatá ranní vyjížďka! Od časného rána byl jsem na bílé lani a teprve před chvílí jsem přerušil jízdu. Ještě štěstí, že jsem padl do takové měkkoty, že mně to připadá, jako kdybych ležel ve švestkové marmeládě, jinak bych měl žebra polámaná !"

— „A co hodlají dále?"

„Především nejezditi, a když přece, tak jen elektrikou ! Za druhé setrvati v blátě již do rozbřesku, poněvadž cítím, že má léčivou moc, protože mně právě vylézá z kolen suché loupání. Za třetí utéci někam na samotu. Kdyby se odhodlali státi se od nynějška Robinsonem, přijmu u nich od hodiny kondici jako věrný Pátek! Mám v sobě nepřeko- 110 natelný odpor k rusalkám! Rozlomenou se na jednu dobu tam u nás, jak se všechny ženské takřka přes noc staly v Zábrdovicích plavovlasými rusalkami, když si má žena přivezla z Německa z lázní na plavo přebarvené vlasy! Jen se rozpomenou, že tenkrát všechna intelligence běhala za jedinou zbylou černovlasou — — Proklatá idiosynkrasie!"

— „Neteče jim za řeči bláto až do úst?" „Děkuji za optání, kdyby teklo, byli bychom leželi opodál sebe až do rána a nevěděli o sobě. Přiznám se, že mne poněkud překvapilo naše setkání za tak zasmušilých okolností. Zajisté přesídlili do těchto vlhkých míst jedině ze zdravotních důvodů!"

Jasný hlas doktorův dodal Vozábovi odvahy. Vzpřímil se a opatrně vykročil. Nohy mu sice klouzaly, ale pod blátivým nánosem byla pevná půda. Zase zaplály hvězdy, a měsíc vyplul z temných mračen. Už viděl doktora. Ležel naznak natažen v blátě pod olšemi, bílá laň, na které přijel, stála zádumčivě nad ním.

„Kdyby dovolili, pomohl bych jim na nohy 1" nabízel se doktorovi.

„Děkuji, otcovský příteli, nic mně není! Dozrálo ve mně rozhodnutí! Znechutila se mně dosavadní 111 životospráva, nevrátím se do čarovné jeskyně. Jsem utýrán něžnostmi lásky, jsem uondán tanečním uměním, jemuž jsem se tam nuceně oddával s nezkrotnou vášnivostí, jsem zmučen rusalčími nekonečnými zpěvy. Vůbec pozoruji, že jsem se spadl aspoň o patnáct kilo po tomto namáhavém tournée, síly mne opouštějí, tajemné masti a živá voda mně nepomáhají. Had domácníček také už si neví se mnou rady. Jednoho dne mně napustí tělo medvědí silou, a druhého dne se motám slabostí. Hlavně mně nejde z hlavy můj bývalý sollicitátor, paft. .doktor' Mi- kyska, jak mu všeobecně říkají. V noci se mně o něm zdá, jak nyní vyvádí v mé kanceláři —• —" „Mají trochu poblázněné nervy, nic víc — Pro našince to není, milý pane doktore, za mladých let jsem také býval zpěvákem, zazpíval jsem si rád, taky jsem rád tančíval, ale všeho moc škodí. Kdybych byl setrval v místech, ve kterých se oni octli, ještě nějakou dobu, patrně bych ležel v tomto okamžiku vedle nich a stěžoval bych si do nervosy. Všechny moje naděje upínají se nyní jedině k regulaci Labe."

„Pomohou mně teda, milý příteli, já zase odjedu!" rozhodl se doktor náhle.

„Jdou se mnou tamhle k potoku, trochu jich oplák- nu, aby nevypadali jako cihlář."

112 Doktor svolil. Ochotný Vozáb sbalil si ze suché přesličky věchet, krajana a přítele náležitě vydrhl, načež ho posadil na bílou laň. „Jedou s milostpánem, paní Ticháčková, rozumně 1" zašeptal bílé lani do ucha, aby doktor nezpozoroval, že mu vyměnil dopravní prostředek. Bílá laň za- střihala ušima na znamení souhlasu a v pokojném klusu s doktorem odspěchala.

Bylo už ráno, kdy Vozáb odvaloval balvan u jeskyně. Obloha zaplavena byla na východě blednoucí krví, měsíc zhasínal na jasnící se obloze, sychravá vůně tahla z olšin. Koule sluneční pozvolna se rozhořívala, bílý den řinul se do setmělé jeskyně.

Rusalička dřímala schoulena do klubíčka na mechovém lůžku. Narůžovělé, krupičkami potu jemně orosené tělo, svítilo mu v ústrety z tmavě zeleného mechu. Dlouhé, zlaté, po bocích rozházené vlasy pronikavě voněly zelenavým přítmím. „Konečně sami!" povzdychl si Vozáb spokojeně a tichounce se kradl k mechovému lůžku, aby rusa- ličky nevzbudil. Vyhledal si místo u jejích růžových nohou, usedl a s napiatou dychtivostí se díval, jak se jí v klidném oddechu zdvíhají prsíčka —' Byl to sen! Na jejím těle nebylo poskvrnky, nebyli spolu vysoko na skalách, neposlouchali spolu Rusalka 8. 113 na vrcholu hory zvony z jeho domoviny. Šelmov- ský smích objevil se jí kolem úst. Vyskočila, chytila ho oběma rukama za Tiubený, žilnatý krk a prudce mu líbala strnisko neholených a po tvářích spoře trčících vousů. „Snídal jsi už karavanní čaj, krásný cizince?" štěbetala mu do rozpáleného obličeje, zaplavujíc mu jej horkým dechem. Teprve nyní v něm zabouřila žárlivost. „Přiznej se, byl tady pan Hastrman!" zahřímal. „Chichichi!" rozesmála se jako hrdlička. „Byl tady kmotr Hastrman!" doznávala ochotně. „Ptám se tě: co tu chtěl?" „Hledal tebe, krásný cizince!" „A co ty's říkala?"

„Říkala jsem: krásný cizinec odjel na bílé lani do borových lesů hledat brusinky." „A co on říkal?"

„Prosil, abych odvalila balvan, že vstoupí do jeskyně. Pravila jsem, aby si ho odvalil sám. Naříkal, že je starý člověk, že ho neodvalí. Kdybych prý chtěla, že by mě udělal královnou nad vodami, mezi prsty že by mi našil plovací blány, že bych byla vodní rusalkou v jeho vodní říši. S kleňaty, bělicemi, líny a jinými rybami že bych se proháněla pod vodou, bílé květy leknínové že bych měla ve vlasech." 114 „Odvalila's balvan?"

„Neodvalila! Povídala jsem: Krásný cizinec má také blány mezi prsty, a budu-li chtíti, natrhá mně květy kosatců a leknínů, kleňat mně nachytá a vystele mně jeskyni čerstvým puškvorcem. A ledňáčka mně chytí krásný cizinec, budu-li chtíti!" Zlost ho přešla. Spokojeně se usmíval. „Ted" vidíš, jaký je to starý pošetilec! Hory doly by ti nasliboval a pak by tě zatáhl někam do vody. Já u něho byl, já vím, jak to u něho vypadá. Byla bys vodní pannou, nohy by ti upadly, rybí ocas by ti narostl, já vím, co je vodní panna, viděl jsem ji před lety u pana Kočky v panoptiku, žila tam ve staré kádi."

Rusalička smutně svěsila hlavu. Ouzkost jí zalom- covala, když si vzpomněla, že by mohla žiti ve staré kádi bez nohou s ohromným ocasem rybím. „A po těle bych měla rybí šupiny?" ptala se úzkostně, prohlížejíc si narůžovělou kůži na těle. „Jako okoun bys vypadala! Milá holka, voda je zlý živel — — Ale my se musíme odtud stěho- vati, když Hastrman zná náš úkryt. Jistě nás prozradí, pomstí se nám, že's mu neodvalila balvan." „Nepomstí se," zaradovala se, „já mu balvan odvalila! Pustila jsem ho do jeskyně, ale sama jsem utekla." „Výborně udělala's, rusaličko," pravil, ztráceje souvislost věcí, „jen když se nebude pan Hastrman mstíti. Není nic horšího nad stěhování, nerad bych odcházel odtud! Ale přece se bojím, že jsme prozrazeni. Bílá laň, paní Ticháčková, ví, kde bydlíme, odjela právě ke královně s krásným cizincem ..."

Rusalička zbledla, rudé rty jí zesinaly. „Sedneme si na bílou laň a okamžitě odjedeme, krásný cizince! Jsme prozrazeni! O čem ví stará bílá laň, o tom vědí všichni." „Snad to nemá tak na pospěch, aspoň se dřív nasnídejme," nabízel jí Vozáb. „Okamžitě prchejme! Jsme prozrazeni, krásný cizince! Vsedněme na nejrychlejší laň a prchejme, než přijedou rusalky a odnesou tě na palouk pomsty !"

„Co by s náma dělaly?"

„Roztrhaly by naše těla! Prchejme! Neotálej, krásný cizince! Přilož ucho k zemi a uslyšíš dusot, na bílých laních jedou, stará laň je vede — — Uposlechl. Skutečně, země duněla pod prudkým dusotem kopyt.

Vysadila ho na bílou laň, vyskočila k němu, po- pleskala bílé lani po šíji, a vyjeli. Z olšin zdvihl se prudký vítr.

„Kmotr vítr se nad náma smiloval, prosila jsem ho v modlitbách!" šeptala v rozechvění. „To jsem jakživ neslyšel, aby se někdo modlil k větrům!" zabručel Vozáb mrzutě. „Nejhloupější je, že jsem si v jeskyni zapomněl noviny! Až se to utiší, tak si pro ně dojdu! Ostatně, já myslím, že by to s tím roztrháním našich těl nebylo tak akutní. Člověk nesmí myslit hned na nej- horší. U rusalek je doktor Koláček, a ten by toho nedopustil!"

Hnali se v šíleném letu na bílé lani do předu. Borovými podrosty projeli, a nové tmavé lesy jim kynuly v ú střety. Tmavé lesy smrkové, smutné a zádumčivé, vonící chladem a stínem. Za smrkovými lesy nekonečné lučiny a pastviny, trsy jalovců a modravého kakostu. Bzučení ovádů zapadlo jim v sluch. „Rusaličko!" ozval se Vozáb. „Rusaličko, řekla lani, aby zarazila. Jazyk jsem si nakousl, a všecky útroby mám přeházené! Tuhle nerozumnou jízdu zcela určitě odstůňu! Vždyť nás přece nikdo nehoní, rusaličko!" „Slyšíš dusot, krásný cizince? Jsou nám v patách, stíhají nás!"

Opravdu, dusot byl za nima. Blížil se, zcela určitě ho rozeznával. Dojeli k hustým křům ostružin.

117 „Chytili by nás, jsou nám v patách, schováme se! V trní nás nebudou hledati." „Kdepak v trní a v těchhle kostýmech!" povzdychl si zničeně.

Schovali se v trní. Ohlušující dusot byl záhy vysvětlen. Doktor Koláček hnal se za nimi na splašeném jelenu dvanácteráku a úzkostně se držel mohutných parohu. Kdyby byl Vozáb neseděl s ru- saličkou v trní, byl by propukl v nezkrotný smích: tak svrchovaně komickým bylo podívání na nešťastného jezdce, jenž se kolem nich přehnal jako východní vlak expresní a okamžitě zmizel v nedohledné dáli.

„Nepovídal jsem to," bručel Vozáb zlostně, „kdo by nás pronásledoval? Kdo by roztrhával naše bílá těla na palouku pomsty? Teď mám záda plná trnů, a kdo mně je vytahá? Doktora nám byl čert dlužen! Zbytečně tu straší obecenstvo! Jezdí jako automobil!"

„Namažu tě jitrocelovou mastí, krásný cizince, a bodliny tvé se zahojí."

„Čerta se zahojí! A s jitrocelovou mastí mně dej, rusaličko, pokoj! Já vím, co dokáže!" „Dovedu tě k tajemné studánce se živou vodou, krásný cizince!"

„I vždyť je to švindl, povídal pan Hastrman. 118 Koukejme raději, abychom si někde zase najali pořádný byt čili jeskyni, jak vy tady říkáte! Abych ti řekl pravdu, rusaličko, tak se mně tenhle váš nepořádný život docela nic nelíbí! Kdo jakživ slyšel, aby někdy někdo někde někoho roztrhal! Čtyřicet roků jsem sloužil u soudu, ale něco podobného se nikdy nestalo!"

„Dovedu tě k jeskyni na břehu řeky pod starými lipami, krásný cizince!"

„To tak! Přijde velká voda a vytopí nás jako křečky! Aby nás v noci kousaly do palců u nohou ondatry! Beztoho že už jsou i tady! S tou vodní jeskyní nebude nic! Kde je voda, je pan Hastrman, a kdyby nakrásně nebyl, najednou začnou řeku regulovat, a musili bychom se stěhovat znovu!" „Dovedu tě k jeskyni ve starém smrkovém lese, krásný cizince!"

„To je něco jiného," svoloval, „smrkový les dělá ozon, a ten je zdravý pro plíce. Smrkový les je smutný, do něho se rusalky neodváží s tanci a se zpěvy. Tam budeme schováni nejlíp! Ubohý doktor! Kde pak mu je konec?"

„Jelen dvanácterák se s ním zase vrátí! Neměl vsedati na jelena dvanácteráka! Mnoho dní a nocí uplyne, než se jelen dvanácterák vrátí s čarovným jezdcem — —" „I řekni raději: se svátečním jezdcem, rusaličko! Vždyť on nikdy na něčem podobném nejezdil! Neměl se spouštět paní Ticháčkové, to je laň pro takového krasojezdce, ale jelen dvanácterák!" Teď, kdy nebezpečenství minulo, rozvazoval se Vo- zábovi jazyk. Zapomínal dokonce i na trny, jež mu trčely v těle, a pro něž jmenovitě usednutí bylo velmi bolestným.

„Vytáháš mně je, rusaličko?" ptal se něžně. „Vytáhám, krásný cizince, a had domácníček tě uzdraví."

„S vámi je to tady k zoufání! Máte pro všecko jenom domácí prostředky, ale takové, že po nich nic není."

Zavolala bílou laň, pasoucí se opodál, nasedali a odjížděli do tmavého lesa smrkového. „Řekni jí, rusaličko, ať tak neutíká," prosil Vozáb s obličejem zkřiveným bolestí; „jak poskočí, cítím, kterak mně lezou proklaté trny hlouběji do těla. Ať tolik nehopkuje."

„Přivoň si k mým vlasům, krásný cizince, přestaneš cítiti tělesné bolesti."

Okamžitě jí strčil do vlasů celý nos a horlivě ssál jejich omamnou vůni. Aby neupadl, chytil ji od zadu oběma rukama okolo krku. Bolesti pominuly.

„O takové medicíně jsem ještě neslyšel," bručel si spokojeně, aby ho neslyšela, ,,je to lepší než opodeldok. To zase je veliká přednost těchto přírodních, moderní kulturou dosud nedotčených žen: kdybych čichal k vlasům své někdejší manželky, cítil bych jen březový balsám!" „Bolí tě to ještě, krásný cizince? „Zaplať pánbůh za optání: nebolí, nebolí I" Schýlil se k ní a z vděčnosti vtiskl jí na krček ohnivý polibek.

„Nelíbej mě, krásný cizince, co by tomu řekla tvoje paní, kdyby nás viděla?" „Jaká paní, rusaličko?" divil se přenáramně. „Kdo ti napovídal, že jsem ženat?" „Stará bílá laň, krásný cizince!" „Teda ta klepna Ticháčková, no dobře! Já si to s ní vyřídím! Abys teda znala pravdu, rusaličko, tak jsem byl ženat, ale už nejsem, totiž jsem, ale jen s tebou. Vzal jsem si tě jako vdovec !"

„Jako vdovec!" opakovala udiveně. „Co je to .vdovec', krásný cizince?"

Vozáb se zarazil. — Tady je přece jenom všecko strašně pomíchané! pomyslil si. Ani neví, co je vdovec! Zcela určitě neví, nepřetvařuje se! „Vdovec je, rusaličko, manžel, jemuž umřela man121 želka, a jenž si dosud nenašel druhou manželku. Ale já jsem takový vdovec nebyl, já jsem byl jinačí vdovec."

„Aha, já vím, krásný cizince, ty jsi byl jenom letní vdovec 1" pravila rusalička radostně. Vozáb se na ni překvapeně podíval. „Odkud ty víš, co je letní vdovec?" ptal se pohněvaně. Cert žárlivosti se v něm ozval. — Když zná jenom letní vdovce, pomyslil si, nebude její minulost bezvadná.

„Odnikud nevím, jen si to tak myslím, krásný cizince. To mně vždy slina přinese nějaké cizí slovo na jazyk, ani nevím sama." „Máš pravdu, rusaličko, letní vdovec je opravdu cizího, hlavně francouzského původu, ale ujalo se to i u nás náramně, jako na příklad široké kalhoty nebo úzká sukně. Letní vdovec se nazývá tak proto, poněvadž se oddává v létě nevázanému a zhýralému životu, kdežto v jiných obdobích ročních žije pořádně." ..A co je to .zhýralý život', krásný cizince?" — Je jako čečetka a otázky dává jako mudrc! pomyslil si Vozáb, jemuž z rozpaků vstupovala krev do hlavy. — Je nevinná, ale má takovou prazvláštní, zvědavou a dychtivou nevinnosti „Co je zhýralý život, povím ti, až budeš sjarší 7 22 a rozumnější, teď se ještě nehodí, abys věděla o takových věcech."

Tak se zahovořili, že si ani nevšimli, že se s nimi bílá laň zastavila na kraji starého lesa smrkového.

„Krásný cizince, tady bude naše nová jeskyně! Sestupme s bílé laně a vejděme do tmavého lesa!" Sjela s laně jako veverka se starého dubu, a za ní slézal namáhavě Vozáb.

„Vidíš, rusaličko, taky jsem býval mrštný, jako jsi ty, ale už je to moc dávno; tenkrát jsem taky ještě přeskočil dvoumetrový příkop!" „A nepřekousl jsi si jazyk?" „Bodejť bych překousl! Skákal jsem jako jelen dvanácterák, když na něm jede zbrklý cizinec. Panebože, v které škarpě on asi teď leží, krásný cizinec! Ten by asi potřeboval čichnouti si, rusaličko, k tvým vonícím vlasům, aby ho nebolela záda!" Pružný mech se jim bořil pod bosýma nohama. Cikání křivek uvítalo je s vrcholů stromů, šiška padající shůry je vyděsila. Vozáb se zadíval nahoru. odkud se vršky smrků procezovala sluneční záře, neviděl však ničeho.

„Sršáň, sršáň 1" zvolala rusalička úzkostně, upírajíc zraky na pařez, na němž se s třesoucími křídly houpala hrozivě pilořitka.

123 „Neboj se, rusaličko, to je koňská masařka, ta nekouše!" konejšil ji. „Jen když tu nejsou komáři, z těch by byl strach, když jsme jen tak jednoduše oblečeni. Ti by nám celé tělo posekali. Komáři žijí hlavně v polabských lázních, kde se živí krví letních hostů." Poučný ráz Vozábovy řeči rusaličku poplašně rozesmál. Zatleskala vesele rukama. „Ty jsi učený, krásný cizince!" pochlebovala mu. „To není učenost, tomu se říká všeobecné vzdělání čili sečtělost! Kdo čte den ze dne noviny, ani jediného slova nepropase, dovídá se o všech věcech na světě a nabývá znenáhla všeobecného vzdělání čili sečtělosti!" Smích ztrnul jí na rtech.

„Smrt na mne sáhla, krásný cizince, mráz mně běžel po zádech!"

„Měla bys nositi aspoň pléd, tady je poněkud chladno. Máme své tělo chrániti před náhlým ochlazením."

čím hlouběji, tím smutnější byl starý smrkový les, vonící zprudka pryskyřicí. Jeho tichem teskně se neslo linduščino plaché pípání. „Tady nás opravdu nikdo nenajde!" pravil Vozáb. Konečně hustý les řídnul, světlá paseka, plná ostru- žinčí a maliníků se otevřela před nima. Starého 124 zajíce, ospalého po probděné noci, vyplašili z ostružin. Mrzutě odbíhal vysokými travinami.

— Takhle bude někdy běhati paní Ticháčková ! pravil si Vozáb, vzpomínaje na bílou laň, které je souzeno, až bude vysvobozena šťastným výstřelem svátečního střelce, vtěliti se do zajíce.

— Však ani ona nás tady nebude hledati ! dodal si v duchu.

Za pasekou zase olše, a od nich vlhká vůně.

V ,.Stříbrný potok tam teče, krásný cizince!" pravila rusalka, ukazujíc rukou k olšinám. „Jen abychom se zase nezamotali do staré jeskyně!" upozorňoval.

„Skály jsou tam šedivé, rozeklané a ve skalách tajemné studánky se živou vodou. Jeskyně jsou tam tajemné, světlé a prostorné. Po hladkých balvanech vyšplháme se do závratné výše — —" ,A což když spadneme a zlomíme si nohu?" vpadl ¡í Vozáb do nadšené řeči. „Kdepak se tady dovoláme ambulance a pana doktora Panýrka, aby nám polámanou nohu opravil?" „Vdechni vůni mých zlatých vlasů, krásný cizin- 5e, a budeš skákati jako koza!"

m „Jako koza?" durdil se Vozáb. „A ty si přivoň k mým zeleným vlasům a budeš skákati jako kozel! Do třetího patra se ti stěhovati nebudu, já vím, 125 co je třetí patro, všichni moji příbuzní a známí, když jsem k nim o svatém Janu do Prahy jezdíval, bydlili ve třetím patře! Když jeskyni, tak nejvýš ve zvýšeném přízemku I" „Záhadně mluvíš, krásný cizince!"

KKT O-iV „Záhadně, ale rozumně!. Což kdyby přece — —! A kdo potom bude tahati šestkrát denně kočárek s dítětem do třetího poschodí! Člověk musí mysliti na všecko!"

Rusalička neposlouchala. Předběhla, jakmile se blížili vysokým skalám, na jichž úpatí bujelo ostru- žinčí a maliník. Okamžitě si našla schody jakési, — tak se tam balvany kupily do výše — a švižně po nich stoupala. Zastavila se teprve na přírodní terase, odkud pozdravovala Vozába dlouhými nosy.

„Na těchhle kamenech si zlomím vaz!" bručel Vozáb zlostně. „Ona přece jenom nemá rozumu, opravdu hopkuje jako koza. Kam až ji rarach nese?" Když nešel, běžela švižně výš a výše. Stoupání pořád bylo pohodlné. Široké schody přírodní táhly se do závratné výše.

Už jí zdola neviděl. Zmizela za velikými balvany, jen píjeň její, píseň o nových radostech, třepetala se vysoko nad ním. Ozvěna chytala vlny písně a hrála si s nimi jako s pružným míčem.

126 „Nic plátno, dole nezůstanu, polezu za ní!" rozhodl se konečně a opatrně stoupal nahoru. „Koukejme se, koukejme, ono to vlastně není ani tak špatné, jak by se zdálo na první pohled!" liboval si. „To jsou schody, že by po nich bílá laň vyběhla nahoru."

Zastavil se na přírodní terase a díval se dolů. — Jaké to bylo úchvatné panorama! Vršky starých smrků vlnily se pod ním jako pokojné moře, a přes ně viděl daleko, daleko do krajiny. Slunce, nesmírné slunce štědře rozhazovalo do toho moře své paprsky. V dálce ještě vyšší skály, na nich tmavé lesy. Bylo už poledne! Jako kdyby se slunce zastavilo nad lesy! A nad tím mořem tiše bez jakéhokoli pohybu vznášela se na rozevřených perutech káně s tesklivým zvukem, zachvívajícím se nepřehlédnutelnými prostorami vyhřátého, tetelícího se vzduchu.

Bosé nohy pálily balvany. Vozáb zase stanul výše. S terasovitých výstupků té chvíle rozevíral se mu báječný výhled. Hlubáň zela pod ním. Kdyby nebylo úporného žáru slunečního, jenž jediný mu stěžoval jeho lezecký výkon, nebyl by ani pocítil únavy. „Kdyby člověk měl křídla!" zatesknil, dívaje se pohnutě do ohromných vrstev vzduchových, nikým kromě perutěmi ptáků nezbrázděných.

127 Konečně dohonil rusaličku, která už ho čekala. Vysoká skála trčela před nima do závratné výše; u ní končily přírodní schody zatarasené velikým balvanem.

„Odval balvan, krásný cizince, vstupme do jeskyně!" pravila rusalička vzrušeně. „Ono se ti řekne: odval balvan! — když už sotva dechu popadám!" bručel Vozáb, zlostně: „Počkej alespoň, až si trochu oddechnu. Mne těší jedině, že se sem za tebou pan Hastrman nebude škrá- bati!"

„Hade domácníčku, pomoz krásnému cizinci, odval balvan, hade domácníčku!" Jen dopověděla, ohromný balvan počal se zlehka pohybovati, vstup do jeskyně se otevřel. Vstoupili. Jako kdyby se octli v pohádce. Jeskyně byla prostorná, vzdušná a světlá. Pryskyřicí vonící vzduch v ní proudil. Mohutný otvor ve skále propouštěl dovnitř bohaté vlny slunečních paprsků. Pružná lůžka mechová stála podél stěn, v jejichž štěrbinách bujelo kapradí.

„Ještě štěstí, že nemáme mezi nábytkem Bósendor- ferovo koncertní křídlo, to bychom se teď naplatili Speditérovi!" zamumlal Vozáb špičatě. „Ale jinak všecka čest, krom té výšky!" dodal nahlas a hned se převalil na mechové lůžko. 128 „Teď, když jsi mě dostala až sem, rusaličko, odtad mě nedostaneš! Raději budu dělati švédský tělocvik, než abych běhal dolů a nahoru! Leda že by mě had domácníček tahal nahoru po provaze!' „Kdyby tady tak byly dvě porce vepřového s knedlíkem a se zelím a džbán smíchovského ležáku!" přál si neomaleně.

Strop se rozevřel, jeho přání bylo vyhověno. „Zaplať pánbůh za to boží nadělení," děkoval zbožně, „a ty, rusaličko, pospěš, abych ti to nesnědl." Přitáhl ji k sobě, strčil jí do rukou vidličku s nožem, uvázal jí kolem krčku uL jusek. „Ted se dívej na mě, co budu dělati, a dělej to taky!" pobízel ji.

„To je radost ze života, co?" liboval si. „To jsou knedlíky, jen se rozsypávají! A pečínka je z pravých českých prasátek, jako mandličky křehoučká. A tohle zelí je našlapáno takovou nějakou hezkou žabkou venkovskou, jako jsi ty, rusaličko, ale přeci ne takovou, jinačí! To se hned pozná na kyselém zelí, jak do něho člověk strčí jazyk! Není nad naši českou kuchyni, rusaličko! ,Země česká, domov můj! — Zééémě čéééská, dooomoov můj!'" Poslední větu Vozáb v nadšeném zanícení po- rgaštěnými ústy vyzpíval. Rusalka 9. 129 „Navrch pořádný doušek smíchovského ležáku!" pravil, když dojedli. Přiložil k ústům plný džbán a zdlouha se napil, až se mu zajiskřilo v očích. „Tu máš, rusaličko, napij se taky!'' dodal, podávaje jí do polovice vyprázdněný džbán. Se zalíbením se na ni zadíval a očí s ní nespustil, dokud neodložila džbánu.

„To je jistě svatováclavský, matiční ležák, rusaličko, ten má říz, co?" „Záhadné věci mluvíš, krásný cizince!" „Jaké záhadné věci? To přeci není nic záhadného!" durdil se. „Až někdy přijedeme spolu do Prahy, tak ti ukážu všecky její pamětihodnosti a ukážu ti, kde to je u Glaubiců, abys věděla, rusaličko !"

Převalil se na mechové lůžko a záhy umlkl. Jenom na chvíli, neboť brzy se ozvalo jeskyní spokojené chrápání.

VIII.

Slunce už zapadalo, když se Vozáb teprve probudil z tvrdého spánku. Zprvu nevěděl, když otevřel rozespalé oči, kde se octl. Rozhlížel se zvolna po jf.skyni, a oči jeho marně pátraly po rusaličce. Veierní slunce vylévalo poslední paprsky na protější stěnu.

Vyskočil a s hrůzou couvl zpátky. Rusalička se130 děla v okně nad úžasnou propastí, dole se pod ni žádostivě rozevírající, s nohama spuštěnýma dolů s okna, a vyhřívala se na zapadajícím slunci, jež se plavilo smyslně v jejích dlouhých zlatých vlasech. „Chceš spadnout a zabít se?" vzkřikl zděšeně a pevně ji uchopil za lesknoucí se ramínka. Vtáhl ji mocně do jeskyně jako nezbedné dítě. „Když se chceš dívati, koukej se z okna a nelez na okno!" pravil s otcovskou starostlivostí. „Ohníčky vidím na protějších horách, krásný cizince, ohníčky, ohníčky!..." hovořila jako ze sna. „Bílé závoje padají shůry na mlčící lesy, bílé závoje — —" Mlčky vykoukl do stmívajícího se večera. — Bílé mlhy to byly, v nichž se ztrácelo, dole v hlubině, moře tmavozelených vršků starých smrků. A v dálce skutečně ohníčky jakési! A z dálky táhlá píseň, nyvá, nervy bouřící! „Jistě dušičky z hrníčků uletěly kmotru Hastrmanovi, jistě, jistě dušičky uletěly a bloudí po horách!" šeptala rusalička v rozechvění. „Cert vezmi Hastrmana i s jeho dušičkami!" rozhorloval se Vozáb.

„Kmotr Hastrman připne si křídla a poletí za dušičkami, krásný cizince!" blouznila rusalička. Zakroutil starostlivě hlavou.

131 „Dej sem ručičku, rusaličko, podívám se ti na tepnu! pravd a marně hledal na holém břiše vestu s hodinkami.

„Ukaž hlavičku, nemáš-li horkost! Tahle tvá fantas už se mně nelíbí, abys tak dostala horkou nemoc! Kdo jakživ slyšel, že by Hastrman lítal?!" „S divokými kachnami, až potáhnou na ječmeny, kmotr Hastrman přiletí!"

„Žert stranou, vyplázni na mě jazyk! Tak pěkně!

Ještě víc! Říkej ,A ! A ! A !"' Prohlížel jí krk a pro tmu už ničeho neviděl, jenom její horký dech cítil na svých zpocených skráních.

„Do rána se to ukáže, teď si lehni, ráno uvidíme!" Vzal ji do náruče a odnesl ji jako pírko na mechové lůžko.

„Kdyby tady tak bylo holoubě s nádivkou a švestkovým kompotem!" přál si. Bylo tu okamžitě.

„Tak vidíš, rusaličko, já sním holuba, a ty spapáš švestkový kompot!" hovořil něžně. „Švestkový kompot upravuje stolici a zahání horečky." Měsíc se jim díval oknem do jeskyně. „Pecek nepolykej, rusaličko, pecky vyplivuj!" poučoval ji, povšimnuv si, že polyká z dívčí nezkušenosti pecky.

„To bys měla moc pěknou polízanou, zánět slepého střeva bys dostala, odvezli by tě do sanatoria, a pan professor Kukula by tě řezal, rusa- ličko! To je moc těžká operace, moc těžká!" „Záhadné věci mluvíš, krásný cizince!" „S tím .krásným cizincem' přestaň! Když už jsme tak daleko, tak mně říkej, jak se sluší a patří: Matýsk u! Bude to srdečnější! A Hastrmana se neboj! Hastrman má moc jenoin ve vodě; když vyleze z vody, je jako kavalerista, když sleze s koně!"

Odmlčel se a chvíli ji starostlivě pozoroval. Nebylo na ní viděti nemoci, oči jí hořely šerem jako řeřavé uhlíčky. Sáhl jí na čelo. Bylo jen slunečním žárem ožehlé. Řeřavé uhlíčky zhasly, stočila se do klubíčka a usnula.

„Uběhala se, nic jí nebude," pravil si šeptem, „však to bylo dnes nějakého honění a pronásledování ! Dnes jí to prominu, ale pro starého člověka to není. Když si vybrala letnějšího pána, musí se umoudřiti. Hastrman ji vyděsil, bojí se ho jako hastrmana."

— Kdyby tady tak byla dýmka s tabákem! přál si. Byla okamžitě. Přivalil si balvan k oknu, usadil se na balvan a dívaje se z okna, spokojeně pokuřoval.

Byl zase úplné kliden. Venku se valem šeřilo, chladivá noc visela nad vlnícím se mořem zelených vršků smrkových. Kořenitá vůně zdvihala se z lesů, volně se dýchalo plícím.

Dlouho, dlouho seděl u otevřeného okna a spokojeně pokuřoval. Vzpomínal na kollegy z úřadu. — Šel už listovní Herynek se čtyřicítiletou medaillí do pense, nebo ještě nešel ? Nebo pořád ještě čeká na úřednickou pragmatiku, aby mu neušla ještě jedna trienálka?

V tomto okamžiku se Vozáb s listovním v duchu usmiřoval, ačkoliv na onom světě sočili na sebe ustavičně. Hlavní příčina vzájemné nevraživosti zmizela : tady bylo Vozábovi lhostejno, že v listovně sedí Herynek a sbírá do kapsy různé bakšiše za „otevírání pozemkových knih". Tady už mu Vozáb nezáviděl. — ■—■ Škoda, že si s sebou nevzal konkretuálního statusu ! Ted" by si ho prohlížel ve volných chvílích, odškrtával by pensisty a zemřelé, srovnával by, jak to teď chodí v úřadě proti dřívějšku.

— Úřad je přece jenom úřad! Kdyby nebylo úřadu, nebylo by pořádku ve světě, kdyby nebyla podatelna u soudu, nebylo by soudu, nastala by anarchie, nikdo by neplatil, a bylo by to!

— Ořad je veliká a důležitá vymyšlenost! Kdo 134 ho vynašel, prokázal světu větší dobrodiní, než vynálezce létacího balonu.

—■ Ostatně řiditelný balon by v téhle výši také nebyl k zahození. Člověk by si sedl do balonu, vyletěl by nahoru na onen svět a přdetěl by sem se zemědělci! Co tu leží nezorané a nevzdělávané půdy, co by se tu uživilo lidí! A tohle dříví dole by se všecko pokácelo, to by byly mil- liony a milliopy korun! Rusalky by se schytaly, oblékly do kostýmů, zavřely by se do ústavu pro zanedbané dívky, a kdyby některá měla obzvláště pěkný hlas, mohla by k divadlu! Z tanečnic by byly baletky — u těch se beztoho ani na velké strojení nekouká — pan Hastrman by došel zasloužené odplaty na Karláku před porotou, tam by mu ani pan doktor Zítek plamennou řečí nepomohl.

Vozáb se tak hluboce o těch věcech zamyslil, až usnul, a dokouřená dýmka mu vypadla z úst. Ve spánku svalil se s balvanu do měkkého mechu na zemi — a unaven předcházející lopotou, ani se nevzbudil.

Teprve k ránu vyrojily se sny do jeho duše. Zdálo se mu, že přiletěl s listovním Herynkem a hrabětem Zeppelinem na řiditelné vzducholodi zpátky do Zábrdovic, že sestoupili na náměstí před sou1$5 dem a složili s povětrného korábu na pevnou zenu starou bílou laň, matku Ticháčkovou. Dojemné vítání její s rodinou viděl ve snu zcela zřetelně. Zeť, švec Koláčný, líbal tchýni na laní pysky a něžně s ní promlouval. V tom se k příjezdu milých vzduchoplavců nahodil i ěetnický strážmistr, jenž zkoumavým hmatem ruky vylovil ze vzdušného korábu rusalku. Přísně na ni zakoulel očima, přísně prohlásil obvyklou formuli zatýkaci a za nesmírného poplachu vedl ji do věznice okresního soudu. Uštěpačné zraky pohoršeného občanstva utkvivaly na vzduchoplavcích.

Ve skutečnosti to byly horké paprsky sluneční, jež se z rána nalily do jeskyně a zaplavily Vozábovi obličej. Trapný, teskný pocit zvířil mu nitro ! Uštěpačné pohledy pohoršeného občanstva, o nichž se mu zdálo ve snu, pronásledovaly ho neodbytně i teď, kdy vstal a se posadil se zapálenou dýmkou u okna. „Kdyby to všecko prasklo, co tu vyvádím, byla by z toho pořádná ostuda!" pravil si v duchu. „Ani hlavu bych nemohl vystrčiti na náměstí, .Adam! Adam!' pokřikovali by za mnou nezvedení kluci. Vlastně se musím sám sobě diviti, že jsem se tak vpravil do těchto rajských poměrů!" Rusalička, svinutá do klubíčka spala ještě, jako když ji do vody hodí. Po špičkách se k ní přikradl, 136 sáhl jí rukou na čelo a z opatrnosti, ač ho nic nebolelo, přičichl k jejím vlasům.

„Potí se, to je dobře! Ona se z toho vypotí!"

s» pravil si šeptem a šoural se ku balvanu u okna. Svěží vzduch ranní proudil do jeskyně. Po včerejším rušném a nepokojném dnu nastával pokojný den. Slunce hýřilo paprsky, moře vršků starých smrků zlehka se vlnilo, pach pryskyřice zdvihal se zdola a stoupal až k nim do jeskyně. „Já se rád podívám, jak to tady bude v zimě," uvažoval, „až to všecko zapadá sněhem. Takhle nedbale ustrojeni potom tady nebudeme moci choditi! Dlouho-li, a houser by byl tady! Tady si žijou všichni tak bezstarostně, jako kdyby se nechumelilo.

T s- m Kusa kamen tu nemají v jeskyni! Okna dokořán, bez rámů, beze skla! Musím promluviti s mojí, aby nás nepřekvapila zima! Beztoho už zrají bukvice!" Zprudka zabafal z dýmky, kotoučky modrého dýmu utrhly se mu od našpulených úst a zakroužily do nesmírné prostory vzduchové. „Jen ať se prospí, posnídám sám!" rozhodl se a požádal oblohu o snídaní.

Postavil si hrnéček s kouřící kávou na obrubu okna, se svědomitou důkladností vytahal škraloupy ze svého hrnečku, přichystal je do hrnečku pro rusa- ličku a posnídal.

„Není nad pekaře Machytku, nejlepší rohlíky na světě byly od Machytky, tyhle jsou moc tvrdé a páchnou kokolínem!" rozvažoval tesklivě. Znovu si nacpal dýmku, zapálil, podíval se úkosem na rusaliěku, a když viděl, že stále ještě spí, odhodlal se, že si prohlédne okolí nové jeskyně. Sestupoval po přírodních schodech, zastavoval se na přirozených terasách a dychtivě se rozhlížel po okolí. Pípání lindušky první ho pozdravilo. Náhle se zastavil a překvapeně poslouchal. Opravdu ho neklamal sluch. Zdola ozývalo se tiché, přidušené štkání.

„Někdo tam je!" pravil si v rozechvění. Nerozhodně se zastavil a poslouchal. Stkáni umlklo, jen stromy táhle šuměly. Sestoupil na nejnižší terasu a rozhlížel se pátravě dolů. Neklamal se. Pod sosnami seděla schoulena bílá postava ženská s dlouhými, rozpuštěnými, kaštanovými vlasy. Ted nazdvihla hlavu, zaslechnuvši šelesty bosých nohou nad sebou, a vyděšeně se dívala nahoru. „Kačko, kde se tady berete?" zavolal na ni. Byla to Kačka od Hastrmanů. Neodpovídala bývalému chlebodárci. Nový, hysterický pláč jí za- lomcoval, hlasitý a skučivý, jen pomalu v tiché štkání se rozpouštějící.

„Je to Kačka, Kačka mě neroztrhá," pravil si od- 138 hodlané a sestupoval dolů; „aspoň se jí zeptám, proč naříká!"

Přece však v něm nepokojně zabušilo srdce, když se octl se svých výšin na pevné zemi a u plačící Kačky.

„Ruku líbám, milostpane," pozdravila ho s pláčem, „tak to jsem si vysloužila: na hodinu jsem musila z místa, na hodinu! Chytil mě za vlasy a vystrčil mě z mokra do sucha." „Aha, pan Hastrman!" odpověděl Vozáb bez rozmýšlení.

„Ano, náš milostpán! Na hodinu mě vyhnal, na hodinu!"

Vozábovi se nesmírně ulevilo. Nejistota a strach se mu odplavily z duše, do níž okamžitě natekla stará rozšafnost.

„Vidíte, Kateřino, že konečně přece jenom dochází na varovná slova naší milostpaní! A já vám to taky pořád říkal! Z toho běhání s vojáky a et cetera mužskými nic dobrého pro svobodnou ženštinu nevzejde! Nejdřív jste si proti naší otcovské radě nasadila na hlavu kokrhel, čímž jste se ponejprv octla na šikmé ploše, po které se nyní střemhlav řítíte do bezedné propasti mravních nemravností! To jste se, Kateřino, náramně spustila, když už takhle běháte po lese! Jak jednou holka 139 odloží stud, je konec! A následky už se dostavují.

Káravý tón Vozábovy řeči rozproudil se tak mohutně, že Kateřině naprosto unikaly smysl a souvislost otcovských napomenutí. Stkáni její však utichlo.

„Vidíte, Kateřino," pokračoval karatel neúprosně, „teď tu stojíte jako kůl v plotě, bez kufru, bez peněz, patrně také bez služební knížky, kusa pořádného hadru nemáte na sebe — —! Mládí své jste promarnila tam' v té vodárně, a tohle je vaše odměna; zajisté pro nepatrné provinění jste na hodinu vyhozena . . ."

„Ano, pro nepatrné provinění, milostpane," skučela Kačka žalostně, „pro hloupost takovou —: myla jsem se našemu milostpánovi v Krondorfce. .." „A on na to přišel..." ..Ano, milostpane, chytil mě při mytí — —" „Tak vidíte, osobo, co jste vyváděla! Kdo to jakživ slyšel, aby se někdo myl v Krondorfce! To vás dojista posedla vaše hloupá ješitnost, jako tenkrát, když jste si u nás rtuťovou mastí na našeho čokla namazala tváře, abyste měla jemnou plel'!"

„Ano, milostpane, z hlouposti to bylo! Rusalky mně to poradily, že je po té vodě jeniná pleť.. . 140 Kde já teď ubohá najdu novou službu! Už jsem těm vodám tak přivykla — — ' Vozábovi se zželelo ubohého děvčete, tonoucího před ním v slzách. Chápal velmi dobře, že Kateřině bude velmi nesnadno nalézti novou službu. Bojoval uvnitř krátký boj.

„No, já nevím, opravdu nevím," hovořil nerozhodně, „založil jsem si tady, Kateřino, nový domácí krb, jak to zdejší neurovnané poměry jen dovolují, ale pro služebnou osobu je to moc vysoko, moc vysoko, podle našich poměrů asi dvanácté patro A pak taky nevím, co by tomu řekla moje, v těchto věcech bývají dámy vždy poněkud choulostivý ... Milá osobo, především byste musila tvrditi, že jste nesloužila u pana Hastrmana — — Arci také musila byste pomlčeti, že jste sloužila na onom světě u nás za nebožky mé první paní — —" „Tak je naše milostpaninka už nebožkou?" vyhrkla Kateřina s kvapnou zvědavostí. „Jako kdyby byla, milá Kateřino, jako kdyby byla," zamlouval toto choulostivé místo jejich rozhovoru, „pro mne je nebožkou, nadobro nebožkou! Ale o tom raději pomlčme, nerad se dotýkám, abych tak řek', bolestivých míst z vlastní, ničím neposkvrněné minulosti..."

„Já vím, milostpane," vhrkla mu Kačka do řeči, 141 „až bude na to čas a budeme mezi čtyřma očima, tak mně to povědí! To vědí, milostpane, že mě to náramně intresýruje, protože jsem s nimi vždycky moc cítila ..."

„Taky byste nesměla, milá Kateřino, zmiňovati se nynější mé milostpaní, že jsem nějaký čas pobýval, tak říkajíc, s druhou milostpaní v tajemné jeskyni — •—" „Kdepak, milostpane! Já vím, že, co se doma uvaří, má se doma snísti! Vůbec, milostpane, kdybych já směla povídat, tak by toho byly kroniky! Milostpane, kroniky!" rozhovořila se Kačka, s níž valem padaly balvany dočasných starostí. „ U Hastrmanů to také není všecko tak akorát, jak by se zdálo!"

„Bodejť by bylo, milá Kateřino! Sám jsem toho slyšel na fůry! Povídá se dokonce, že pan Hastrman dokonce není se ženským pokolením na štíru, ba že dokonce — ale darmo povídat!" Kačka se významně usmála. Položila si dva prsty na našpulené rty.

„Kdybych takhle chtěla," pravila tajnostně, „tak by pan Hastrman pro ostudu nesměl vylézti z vodárny. Ale co je po služebné, když povídá a nemlčí."

„Arci, arci," souhlasil, „zcela případně jste, milá 142 Kateřino, podotkla, že, co se doma uvaří, má se doma snísti. Teda, co se mne týče, tak vás teda do služby přijímám, jenom to si vymiňuji, žc všecko závisí ještě na mojí, zdali i ona vás přijme. Taky se vás musím ještě zeptati, nebojíte-li se hadů domácích? ..."

„Co se týče, milostpane, domácí neřesti," vpadla mu s odbornou horlivostí do řeči, „jsou úplně bez starosti. Za půl roku budou míti v bytě tak čisto, že se jim ani jeden šváb neukáže, nadtož had. Kde jaká dírka, tak se pořádně zalepí, a uvidíme!" „Tak teda pojďte, Kateřino, nahoru!" vyzval ji na konec. Kateřina radostně zamávala rukama a kladouc u nohou špičky k sobě a paty od sebe, hravě stoupala za bývalým chlebodárcem po horkých balvanech. Slunce jim nemilosrdně pražilo do namáhavého stoupání. Vzduch se míhavě tetelil horkem. Vozáb se najednou zastavil.

„Mám ještě jakési obavy," pravil starostlivě ohlížeje se nazad na Kateřinu, „bojím se totiž, aby nedostatečný váš ústroj, jaký se tu ostatně všeobecně zahnízdil, nebyl překážkou přijetí do našich služeb, třebas moje v této příčině není tak choulostivá jako kdysi prvá moje manželka, která by vás ovšem, milá Kateřino, v tomto ústroji zcela bezpečně zavrhla."

Vozáb se snažil, aby nějakým příkrým slovem nedotkl se jejího útlocitu, též proto, poněvadž sám po této příčině musil býti k sobě velice shovívavým.

„Omlouvám tyto citelné nedostatky hlavně zdejším horkým podnebím," pokračoval s opatrnou mra- vokárností, „které se dá vysvětliti zcela názorem učenců, s nímž jsem se za dávných dob obeznámil, že žijeme vlastně pod kůrou zemskou, a že, čím blíže středu země, tím větší horko vyzařuje se v atmosféru."

Jak stáli za tohoto učeného rozhovoru drahnou chvíli na slunci, Kateřina se všecka orosila perličkami potu, jenž se jí naposled slil v nemalé stružky a kaštanové, volně splývavé vlasy jí po- máčel.

„Chci vám jenom říci, milá Kateřino," ukončoval Vozáb dlouhé pojednání, „že vás pro ponejprv nepovedu až nahoru do našeho bytu, nýbrž vás prozatím uložím v dolejší světnici čili jeskyni, jak se tu říká všeobecně, která ostatně i v DO- zdejší době bude vaší ložnicí, kdež se vám ovšem postarám o náležitý pokrm, abyste utišila hlad.' „Dělají se mnou, milostpane, jak sami uznají, jen když budu pod střechou!'' prohlásila Kačka oddaně.

„Tak teda pojďte, Kateřino, dále nahoru!" vyzval ji, a namáhavě stoupali výše. Ani přesně nevěděl o zmíněná druhé jeskyni, pouze se mu zdálo, že při prvé cestě do nového bytu zahlédl nějakou jinou jeskyni na cestě. Přesvědčil se však, že se tenkráte neklamal. Byla skutečně pod jejich bytem jeskyně menší než jejich, skrytá náhodně za poodvaleným balvanem, do které nahodilou služku uvedl.

Vyprosil Kateřině vepřovou s knedlíkem a se zelím, jakož i džbán piva.

„Milostpane, tohle jim do smrti nezapomenu!" pravila Kačka vděčně a kvapně mu políbila ruku. „Ach, ty má vepřová pečínko, ach, ty můj knedlíčku roztomilý, ach, ty mé pivečko nezapomenutelné!" radovala se dětinsky.

„Nechte, nechte, Kateřino," odmítal Vozáb její pocely rukou, „když pracujete, musíte také jisti a hladu u nás nebudete míti. Úmyslně jsem vám hned prvého dne poskytl, čeho nám naše milá vlast česká poskytuje, abyste se i vy rozpomenula na naši drahou domovinu, ze které jsme byli zvláštním osudem vyrváni!"

Oči se oběma zarosily pohnutím.

Rozloučil se a rozvážně stoupal o několik pater výše do jejich jeskyně.

Rusalka 10 145 Na cestě teprve rozvážil, v jaké se octl spletité situaci.

Kateřinu má dole, rusaličku nahoře. Mimoděk se rozpomenul na určitou událost z vlastní dávné minulosti, a strašlivé horko přeběhlo mu po zádech.

„Sakulente, sakulente!" opakoval si zamyšleně. Ovšem to se mu přihodilo už za prvé manželky: také najal samostatně služku, náramně pořádnou, slušnou a předešlými chlebodárci vřele doporučovanou dívčinu, ale najal ji v době, kdy dosavadní služebná byla u nich ještě ve službě, takže tímto podivuhodným řízením osudu měli najednou dvě služky. Netřeba líčiti, jak doma pochodil se svou ochotou ! Strhla se pro neblahou věc prudká šarvátka rodinná, do pole vytáhly proti němu svorně všechny tři ženštiny ... Naplatil se tenkrát do vrchovata! Měsíc měl novou služku uschovánu u paní Pista- riusové, vdovy po berním vykonavateli, kde za ní platil byt i stravu. A nesměl nové služce na oči, poněvadž ji chytaly hysterické křeče, když ho spatřila. — 2e prý ji vylákal z krásné služby a uvrhl ji do nejistoty.

„Sakulente! Sakulente!" opakoval si zamyšleně a tedy nikoli bez příčiny.

„Měl jsem Kateřinu upozorniti, aby zbytečně ne- 146 vylézala z úkrytu, dokud zatrolená věc nebude přiměřeně vyřízena!"

Nerozhodně vstoupil do jeskyně a skoro se zaradoval, když viděl, že jeskyně je prázdná. Rusalička běžela za jeho nepřítomnosti do tmavého lesa. Podíval se do hrnečku, který pro ni ráno přichystal. Káva byla vypita, houska snědena, škraloupy z kávy roztahány po jeskyni.

„Pomalu z ní divočina vyvětrá," liboval si spokojeně, „a bude z ní pořádná ženská! Snídat už jsem ji naučil!"

„Ale jejím toulkám udělám konec!" Jeskyně byla zaplavena slunečními paprsky a horkou vůní lesní pryskyřice, jejíž omamný dech stoupal z vlnícího moře zelených vršků smrkových. Na stěnách jeskyně rozjásala se zeleň. Zamrzel se, že nečekala rusalička, až se vrátí z ranní procházky.

„O domácnost se nestará," bručel si, „je jako fam- f arum! A mohla se ta věc s Kateřinou ihned vy- říditi! Aby se tu Kateřina zbytečně nezdržovala, když by se jí nehodila. Ostatně já říkám: holka jako holka, v těch si člověk nevybéře!" Snažil se upoutati myšlenky jinam, ale ony se mu potměšile, ať usiloval, jak usiloval, vracely ke Ka. řine, kterou měl prozatím uloženu v dolní jeskyni.

147 „Aby ji tak ze žárlivosti roztrhala!' vynořilo se mu náhle z rozpálené hlavy. „Povídá se, že jsou divé ženky všeho schopny! Vždyť se sama strachovala, aby ji divé ženky neroztrhaly! To je už krev taková, divoká a nezkrotná!" Obraznost jeho vzrušovala se strašlivými výjevy. Vlasatá, neoblečená Kateřina se mu zjevila v duchu, roztržena na dva kusy, s kapající krví, vpíjející se do žlutého písku na úpatí skal. Utržené končetiny Kateřininy, rozházeny po okolí, barvily rudou krví horký písek. „Zlá věc je žárlivost, náramně zlá věc!" „A taky se povídá," rozpomínal se namáhavě, „že i k smrti ulechtají člověka! Aby se tak pustila do ubohé Kateřiny!"

Snesla se mu do hlavy starostí celá závěj. S mučivými myšlenkami nejprve se dlouhou chvíli procházel po jeskyni, než se konečně odhodlal sestoupni zase do dolní jeskyně. „Milá Kateřino,' oslovil ji truchlivě, „paní není bohužel ještě doma s procházky, a tak opravdu nevím, jak bych to udělal nejlíp. Neslyšela jste ostatně, milá Kateřino, že divé ženky tady někoho ulechtaly k smrti?"

„Ulechtaly, milostpane? Ulechtaly?" odpovídala Kateřina s váhavým zamyšlením. „No, mne by ne145 ulechtaly, milostpane, protože nejsem lechtivá.'' „To mi spadl balvan se srdce, milá Kateřino, to se mi ulehčilo!" zaradoval se. „Na tuhle oko- ličnost jsem v rozčilení nevzpomněl!'" Kateřina se za ním starostlivě zadívala, když odcházel.

„Ne, ne, velké horko pro něho není," povzdychla si, „už se mu vrazilo do hlavy!" Až se panička vrátí, poradím jí, aby mu zavázala na hlavu lopuchový list. Třeba mu trochu odejme horkost! No, vrták on už byl ve čtyřiceti letech, to už .nebožka' jeho první panička říkávala! Toť se ví, .nebožka', — tady se musí říkat .nebožka', — ale víme, jak to s .nebožkou' vypadá. Kdo jakživ slyšel, aby se ženatý pán chodil ptát svobodné holky, zdali je lechtivá! Nebožka by mu vyškrábala oči, kdyby se o tom dověděla!" Nedohovořila této samomluvy, už se zase u ní objevil v stínu jeskyně. Vrátil se s roztržitým úsměvem, jako kdyby něco v dolejší jeskyni zapomněl. „Koukejme na dědka starého!" ulevila si Kateřina v duchu. Nahlas ovšem příkrého mínění toho nepronesla.

0 „Víte, Kateřino, ještě mně něco připadlo po cestě: nebojíte se, holka, že by vás mohly divé ženky roztrhat na kusy?"

149 „Mne, roztrhat na kusy, milostpane? Já bych ráda viděla ženskou, která by mě chtěla roztrhat! Takhle bych ji chytila za nohy a roztrhla bych ji až po hlavu na dva kusy jako niněru! Holenku, milostpane, já se nedám, když přijdu do ráže!" Kateřina zamávala divoce rukama. Vyrostla v tom okamžiku před Vozábovýma očima v mohutnou obryni, o níž nebylo lze pochybovati ani okamžik, že je schopna strašlivou výhrůžku vykonati. Vozáb zbledl a nesmírně se uděsil. Rozpačitě se vyšoural od statečné služebnice. Zlá předtucha zalila mu mozek.

— Ze to tu všecko skončí náramně neblaze! Ze se sem jednoho dne přižene zástup rozvášněných rusalek, vrhnou se na ubohou Kateřinu, a nastane zuřivý boj. Kateřina zamává rukama, a začne krvavé dílo.

Namáhavě došel do své jeskyně, převalil se na mechové lůžko, a když se mu na jeho žádost snesla shůry zapálená dýmka, zprudka do ní zadýmal. Záhy se v něm uklidňovaly rozpoutané myšlenky, stará příjemná nálada rozlévala se jeho duší. Upadl do spokojeného polosnění, z něhož ho probudilo vláni perutí. Na zdvižené palce u nohou u.sadila se mu černá vrána a neposedně mu hopkovala po opálených nohách.

150 „Ruku líbám, milostpane!" povídala vrána lidským hlasem.

Mráz mu přeběhl po zádech. „Paní Ticháčková, jsou to oni?" ptal se vrány. „Ruku líbám, milostpane, jsem to já, stará Ticháčková!" odvětila vrána s tichou diskrétností. „A proč nejsou zajíc, když už nejsou bílá laň?" vyhrkl v úžasu.

„Zkazila se mně planeta, milostpane, darmo povídat ! Pan Hastrman mě snědl — takhle dělá, jako kdyby byl vegetarián, ale potají zabíjí a jí laně. To, co ze mě zbylo na konec, stačilo už jenom na vránu! Tak jsem vrána!" „A co dělají, paní Ticháčková?" „Nosím děti, milostpane!"

„Aspoň se podívají do světa, paní Ticháčková! A co jim to napadlo, že přiletěly až sem?" „Zastesklo se mně po nich, milostpane! Do smrti jim nezapomenu, že se za mě nestyděli, když jsem tady dělala bílou laň, a oni tady dělali krásného cizince. Promluvějí s vránou jako se sobě rovným, žádná pýcha v nich není!" „Mezi náma, paní Ticháčková, oni jsou první vrána, se kterou hovořím."

„Tyhle dny, milostpane, poletím zase k jejich mi- lostpaničce, vědí, k jejich první milostpaničce, k pa151 ní řeznici. Mám, bohužel, jenom letnou klientelu, dámy od čtyřiceti nahoru."

Vozábovi vypadla překvapením dýmka z úst. Žhavé uhlíčky tabáku vysypaly se do zeleného mechu. „Jen si nepropálejí koberec, milostpane!" „A co budou potom, až nebudou vrána?" ptal se zúmyslně, aby nepříjemný rozhovor obrátil jinam. „Tak se tu mají hezky, milostpane," odpovídala, přeslechnuvši jeho otázku, „a pozdravujou ode mne pana doktora Koláčka. Až tu zase někdy poletím okolo, tak se u nich stavím."

Zakvákala, jako kvákají obyčejné vrány, zamávala křídly a odletěla.

„Kdepak je doktorovi konec," povzdychl si Vozáb lítostivě, „s ním už se asi nikdy nesetkám v životě! Ale co je pravda, to je pravda: když se někde stane nějaká neplecha, má v ní jistě prsty pan Hastrman. Dělá na oko vegetariána, abstinenta a bůh ví, co všecko, a zatím chytá laně a jí je, jako by se nechumelilo. Ubohá ženská! Nosit děti taky není žádná maličkost! Zdá se, že má ke mně slepou důvěru!"

Rozčileně vstal s mechového lůžka a procházel se po jeskyni.

„Zpropadená bába, ta mě prohnala," zlobil se dodatečně na Ticháčkovou, „ukáže se mně vždy, kde 152 bych se jí byl nenadál do nejdelší smrti. Duši by vystrašila z člověka, strašidlo! Sedne si mně s vraními drápy zrovna na palce! Vůbec je tady, jak pozoruji, náramně pěkný pořádek. Osoba černá! Opováží se mě balamutili, že nosí děti! Tohle by jí už ani dolejší Kateřina nevěřila!" Nová a nová zlost ho přepadala. Jako kdybys holí vosy podráždil. Nedovedl si uvědoiniti pravou příčinu své zlosti. A tou byla dlouhá nepřítomnost rusalčina.

Polední píseň rusalek už se ozvala v dálce za lesy. Všecek znepokojen vykoukl z okna do zelené vonící hlubáně, a když kromě moře smrkových vršků ničeho jiného nespatřil, spěšně sestupoval po rozpálených balvanech, do nichž se opíralo zprudka polední slunce. Ani u Kateřiny v dolní jeskyni se nestavil.

Vešel do lesního stínu, slunečním jasem unavené oči tlumenou zelení pookřály a po prchavé oslepe- nosti zase prohlédly.

Nebyl to klam smyslů: pod vysokým starým smrkem choulila se shrbená postava mužská a stydlavě si, sedíc ve dřepu, oběma rukama objímala špičatá kolena.

Podle těla by ho byl Vozáb zceíla určitě nepoznal, ale obličej cizincův ho neklamal. Byl to 153 jejich purkmistr pan Vocetek. Z dřívějšího přepychu oblekového zbývaly mu jenom zlaté brejle na mžikavých a patrně od pláče zarudlých očích. „Pane purkmistře! Pane purkmistře!" zvolal třesoucím hlasem. „Co pak vás přivádí až do těchto míst? Jaká nehoda?"

„Dobrý večer!" pronesl purkmistr úsečně svůj obvyklý pozdrav. „Opposice a vodovod!" „Skočil jste ze zoufalství do hluboké tůně u starého dubu?"

„Nikam neskákal, samovolně o vodní komisi spadl!" odpovídal purkmistr ježatě.

„Rusalky se hned sběhly kolem vás... Krásný cizinec, krásný cizinec! volaly radostně!" „Nic nevolaly! Jen mě svlékly a šaty mně daly na magacín."

„Jen si račte povšimnouti mne: to je tady všeobecný zvyk, proti němuž se ostatně se zřetelem na zdejší horké klimatické poměry nedá nic vážného namítati. Vašnostino oko si záhy uvykne lehoučkému stejnokroji, jehož tady používají i dámy." Purkmistr se zle zamračil a neodpovídal. „Taky s krajany se tu, vašnosto, setkáte! Už je ^ nás tu tolik, že bychom postačili na sjezd rodáků, kdybyste si přál obživovati staré upomínky!" „Nepřeju!" odpovídal purkmistr s ostrou ůsečností. 154 „Ostatně, co jsou oni zač!"

— Nepoznává mě! proletělo Vozábovi hlavou.

— No, ovšem, já ho taky nepoznal, poněvadž na plovárně jsme se spolu nikdy nestýkali! „Příslušník obce, člověk domácí, volič!" odpověděl purkmistrovi posměšně, uražen byv jeho povýšenou úsečností.

„Volič? Volilo se ve znamení vodovodu a pak to praskalo! Křičelo se: pitná voda, a pak se prskalo!"

„Snad to bylo vodou!" těšil ho Vozáb. „Ano, vodou to bylo! Ukázalo se, že to je minerální voda, kterou jsme jim zavedli vodovodem až do kuchyně! Taková voda, takové kvality a kvantity, že měla účinek jako ona známá, ba světoznámá voda hořká. Chemickým zkoumáním našly se v ní stejné přísady. Ale, bohužel, až když už byla v kuchyních! Hořká voda to byla, které lze piti pouze dvě lžíce ráno na lačný žaludek ..." Hrobově dutý hlas purkmistrův, jímž své kommu- nální neštěstí žaloval Vozábovi, smutně zněl vonícím tichem lesním.

„To jsou přednosti jednotného vodovodu!" podotkl Vozáb útěšlivě. „Ale tady se vám, vašnosto, záhy uklidní nervy."

„Hlouposti! Jaké nervy! Nemám jich!" — 155 „Taky jsem je neměl, vašnosto, ale už je mám," rozhovořil se Vozáb, „až v palcích u nohou je cítím. Toho příčinou jedinou je zdejší divočina. Neuvěřitelné věci se tady dějí! Neuvěřitelné! Hrozná rozpuštěnost mravů se tady zahnízdila. Najednou tady vašnostovi sedne na holé koleno vrána a osloví vašnostu lidským hlasem: a nebude to vrána, nýbrž stará Ticháčková, kdysi ze Žižkovy ulice, u nás taky posluhovala. Dokonce je tu odborník ve vodách, pan Hastrman — —" „Odborník ve vodách?" skočil mu purkmistr radostně do řeči.

„V minerálních specialista. Má největší sbírku vod na světě, má dokonce tak zvanou živou vodu, které si sice sám příliš necení, které však se tu přikládá zvláštní, až pověrečný význam!" „Zastance jednotného vodovodu?" „Naopak! Nepřítel!"

„Pak ničemu nerozumí celý pan Hastrman!" „Vašnosto, rozumí! Mnoho neprohádám, když si dovolím tvrditi, že je to nejlepší znalec vod v zdejší krajině — on je také jediný, jenž tady chodí úplně oblečen. Zachovává totiž dosud stará zvyky, v šosu má dokonce studánku, ze které mu kape občas voda."

„Ze se nehlásil, že se nehlásil! Přece jsme vy- 156 psali of fertu ve všech novinách! Cena třicet korun za jeden krychlový metr obecní vody byla přece lákavá, skoro konkurrenční." ,,On, jak se zdá, vyrábí si vodu sám." „Takový člověk do schůze obecního zastupitelství! Ten by jim otevřel oči! To by koukali! Ač-li to není pouze výrobce sodové vody!" „Odborník je to, vašnosto, znamenitý odborník, ve vodách přímo kapacita. Až ho račte poznati, budete překvapen! Ani anekdotou nepovrhne, ba, povídá se, že je přes pokročilý věk dosud druhého pohlaví milovný...."

Mimoděk se odmlčel, neboť si v tom okamžiku vzpomněl na Kateřinu. Němě se purkmistrovi uklonil a nevyčkav jeho odpovědi, pospíchal k domovu. — Ano, k domovu! Jeho jeskyně už se mu stala domovem. Unavil ho rozhovor s purkmistrem. Nelíbil se mu purkmistr se svými utkvělými představami. Teď mu straší v hlavě vodovod, jindy mu v ní strašily obecní jatky, jindy kanalisace a jindy zase něco jiného. Obyčejně ho strašilo, co mu nadrobila opposice. Měl v městě divokou opposici, usilující o jeho hlavu, jako rozdivočelá Salome o hlavu Janovu.

Opposice purkmistra uštvala. — A poněvadž se propadl v mokřinách u starého dubu, v těchže mí157 stech, jako kanceiista Vozáb a jako doktor, lze se právem domnívati, že vodoznalí inženýři sběrací studně městského vodovodu vyvrtali blízko osudného propadliště, tedy arci na místě daleko široko nejmokřejším. Tím lze také vysvětliti projímací účin- livost obecní vody a důvodné pobouření obyvatelstva.

Vozáb se ještě jednou ohlédl nazpátek. Viděl, že ubohý purkmistr, jehož, jak se zdá, ani rusalky nechtěly, zarmouceně a nehybně sedí s bradou opřenou o špičatá kolena. Byl to obraz drásající srdce. Horká slza skropila špičku Vozábova nosu. Dlouho kráčel Vozáb v zamyšlení krajem lesa. Náhle se mu probořily nohy do bařiny. Poznával, že zbloudil s cesty. Rozkvetlý vřes zardíval se před jeho očima, temné bzučení čmeláků a lesních včel zachvívalo se vyhřátým vzduchem. Je to předzvěst podzimu, jako tam nahoře, na onom světě bývalo?

Do hlavy se mu zaryla tato myšlenka. Kvetoucí vřes býval pozdního léta v lese posledním pozdravem. Není tu tedy věčně léto, i tady je podzim, když tu rozkvétá vřes. Také tady lesy oněmí, ptáci odlétnou. Listí opadá, vichřice se zdvihne a zafičí holými, černými větvemi. Usedl si na kraji vřesoviště a poslouchal jedno- 75?

tvarné bzučení. Tíha malátnosti převalila se mu v údech, oči se mu přivíraly únavou, temné bzučení příjemně ho ukolébávalo ve spánek. „Zpívejte, rusalky, píseň o kvetoucím vřesu, zpívejte, rusalky, píseň o radostech podzimu!" ozvalo se nad nimi a probudilo ho ze sladkého snění. Pootevřel oči a zase je stydlavě přivřel. Jásavá píseň přehlušila bzukot včel a čmeláků, divoký tanec nahých dívčích těl rozvířil se vřesovištěm. Rusé vlasy vlály horkým, tetelícím se vzduchem. „Už jsem zase v tom!" povzdychl si Vozáb s tichou resignací, zahlédnuv královnu rusalek v reji ' divokého tance. „Naložme krásného cizince na ramena, rusalky," poroučela královna rusalek, „odnesme ho do čarovné jeskyně a tam ho ošetřme jitrocelovou šťávou. Rozdělejte oheň, navaříme mu jarního nápoje z mařinky vonné, aby omládl krásný cizinec." Stádo bílých dívčích těl zachumelilo se před Vo- zábovýma vytřeštěnýma očima, žhavé, vonící ruce se ho chopily, vyzdvihly ho do výše a na bílých, tuhých pažích nesly ho kvetoucím vřesovištěm do staletého dubového lesa.

„Milé dámy, to bude, jak pozoruji, asi nějaké nemilé nedopatření," pravil Vozáb zoufale, „šly jste patrně pro nějakého jiného krásného cizince a se159 braly jste mne, starého chramostejla! Zbytečně se se mnou taháte, až se to nedopatření vysvětlí, zase mě ponesete zpátky." Rusalky ho však neposlouchaly. „Zpívejte, rusalky, o podzimních radostech života!" pravila královna rusalek a hladila Vozába po hlavě. Omamná vůně naplnila Vozábův nos, příjemné, dráždivé teplo rozběhlo se mu po údech. „Nedá se s tím nic dělat," pomyslil si odevzdaně, „bude se to se mnou všecko zase opakovat. Domácí krb jsem opustil, o rodinné štěstí jsem se dal olou- piti..."

„A nikdy už se nerozveselím!" dodával v myšlenkách, když s ním rusalky stanuly u ohromného balvanu, dobře mu známého z nedávné minulosti. „Na mechové lůžko uložte, rusalky, krásného cizince !" velela královna rusalek. Uložily ho kvapně dle rozkazu a rychle se vytratily i s královnou z jeskyně.

Trvalo chvíli, než si Vozábovy oči, denním jasem oslněné, trochu odpočinuly. Ostýchavě se rozhlédl po jeskyni a div nevykřikl překvapením. Nebyl v jeskyni sám. Na druhém loži mechovém převaloval se v adamitském rouchu Dr. Koláček, na třetím loži seděl zasmušile měšťanosta. „Tak, tak, teď už nás tu je pomalu celý harém," 160 pravil doktor Koláček štiplavě. „Rád se podívám, co se s námi bude díti dále. Tady purkmistra sem přinesly rovnou od pana Hastrmana, s nímž právě se radil o vodovodu našeho drahého, nezapomenutelného města. Mne proklatý jelen po osmidenní nepřetržité a divoké jízdě přivezl až sem k jeskyni a shodil mě před balvanem. To se stalo zrovna onoho dne, kdy jsem si konečně oblíbil krkolomnou jízdu na divokém zvířeti, kdy se mně stalo rozkoší pro- háněti se po horách a po dolinách s větry o závod 1" „Našly mě u vonícího vřesu a přinesly mě do tajemné jeskyně!" svěřoval se Vozáb. „Ó, jak poetické!" podotkl doktor štiplavě. „Nesmírně mě těší, pane kancelisto, že se dlouholetým pobytem v této tajemné zemi jejich duše rozjiskřila smyslem pro krásu přírody. Kvetoucí vřes zjednal si se zřetelem na snadné a laciné rýmování v našem básnickém jazyku takovou platnost, že mně jest jejich poslední pobyt, ne-li dokonce básnické zadumání v kvetoucím vřesu zcela vysvětlitelným." „Býval jste, tuším, voličem prvého sboru, pane doktore!" pravil purkmistr jako ve snách. „Zcela správně, pane purkmistře, ale volen jsem býval vždy jako přítel chudiny ve třetím sboru!" oživoval doktor purkmistrovu pamět.

Susalka 11. 161 „Aha. hlavně občanstvem ,na Ptáku', —" pravil purkmistr.

„Obdivuji se vaší primátorské paměti! Bohužel se ony krásné časy už nikdy, nikdy nevrátí. Volen jsem býval vždy s heslem, že na radnici kradete, jen se račte rozpomenouti, co nám vždy po volbách vyváděl důchodní, jenž naše opposiční heslo vztahoval na sebe. Osudný vodovod zrodil se vlastně v našich hlavách a volebních programech. My chtěli vodovod, vy jste ho nechtěli." „Ani zmínky o tom není v protokollech," zaradoval se purkmistr, „vy jste jediný korunní svědek, co já stále říkával: že vodovod chtčila opposice! Ted', kdy vodovod je, opposice je proti vodě z vodovodu. Tak se časy mění! Tak se mění!'' „Naposledy teď opposice tvrdí, že se na radnici už nekrade!" zmínil se doktor.

„Voda všecko zatlačila do pozadí," odpověděl purkmistr sesmutněle, nepostřehnuv nahodilé hříčky slov, „někomu je příliš tvrdá, někomu příliš měkká, jedno je však jisto, že má minerální účinky. Užíváním této vody zmenšila se tělesná váha našeho občanstva za dva měsíce asi o pátnáct tun. Dle autorit je účinnější než hraběcí pivo z panského pivovaru." „Proč se tedy nezřídí v městě lázně? Lázně pro léčbu otylosti, rheumatismu, ischias? Teď, kdy je 162 ve městě dráha? Proč se věci neuchopí místní lékaři?"

„Ku podivu; téhož mínění je i pan Hastrman." „Osobnost páně Hastrmanova by mladému podniku lázeňskému spíše škodila než prospěla," přerušil ho doktor, „ostatně naším rodným městem už si hlavu neobtěžujme! Této starosti dopřejme už svým potomkům."

„Ano, potomkům!" dodal Vozáb velebně. „Pánové, já se rád podívám, co budeme dělati, až přijde ona a řekne roztouženě: Pro hody lásky už je prostřeno! Nesmíme si, bohužel, tajiti, že jsme se podivuhodným osudem záhrobního života octli v situaci nesmírně choulostivé." „Oč jde? Oč jde?" tázal se purkmistr, vytrhnuv se násilně ze začarovaného kruhu svých myšlenek. „O krk jde!" odpověděl doktor Koláček důrazně. „Doslovně o krk! Poslouchati musíme na slovo, jako na vojně. Když vás ona, pane purkmistře, vyzve : ,Líbej mě, krásný cizince, kousej mě, krásný cizince!' musíte líbati, musíte kousati!" „V jakém doupěti ohavném octl jsem se se svými šedinami?" zavýskl purkmistr zničeně. „Není tu pravého života rodinného," rozhorloval se Vozáb, „neplecha tu je, rozvázanost mravů. Použiji prvé příležitosti a uprchnu."

163 „Zpívejte, rusalky, píseň svatební!" ozvalo se z věnčí, a jásavé zvuky svatební písně rozvlnily vzduch. Za těch zvuků balvan u jeskyně pomalu se od- valoval.

„To je dráždivá píseň, všemi nervy probíhá!" šeptal doktor Koláček vzrušeně. „Necítíte ničeho, pane purkmistře?"

Purkmistr neodpovídal. Seděl s otevřenými ústy, jako sedával v městském divadle na prvém místě, když hráli nějakou obzvláště vypravenou hru. Tma se vylila do jeskyně, a v ní se rozžehly tisíce světlušek. Omamná vůně zavála sem z věnčí. „Zhasněte měsíc a hvězdy, rusalky, a zpívejte píseň o nočních radostech života."

„To je opera, že ano?" tázal se purkmistr Vozába šeptem.

„To je mystérium lásky!" pravil doktor Koláček. „Co povídá doktor?" šeptal purkmistr. „Že je to ministerium lásky!" šeptal Vozáb. „U toho jsme byli s deputací žádat o subvenci na vodovod, a slíbili nám ji!" šeptal purkmistr, hrouže se opětně do starých vzpomínek purkmistrovských. Vchod u jeskyně zazářil ohromným světlem. Plavnými kroky vcházela do jeskyně královna rusalek. Tělo její svítilo balostí, rusá vlasy zářily světluškami.

„Pane, ta je —!" liboval si Vozáb. Obrátila se s velitelským pokynem. „Tančete, krásní cizincové!" poručila. Jako kdyby rtuť do nich vjela. Napřed vyrazil doktor Koláček, za ním Vozáb a naposled purkmistr. Nohy se jim samy rozvířily v divoký, ne- ladný rythmus. Doktor Koláček poskakoval, až se mu kulaté břicho házelo. Nohatý a kolenatý purkmistr hopsal z kouta do kouta a dlaněma tleskal si do hubených lýtek. Vozáb roztáčel se zprudka kolem vlastní osy, tanče jakýsi podivný vývrtkový tanec.

„Pane bože, odpusť nám všechny hříchy; zbláznili jsme se!" šeptal purkmistr, jenž z delikátního tance závojového zabočil v divoký tanec černošský. Konečně mávla velitelsky rukou, a taneční zpěv rusalek před jeskyní rázem umlkl. „Líbejte mě, krásní cizinci, pro hody lásky už je prostřeno!" pravila ulehajíc na mechové lože. Všichni tři poslušně se k ní přihnali s našpulenými ústy. Doktor, překonávající ostatní svižností, jediný dostal se k jejím rtům, Vozábovi bylo se spokojiti s líbáním růžového nosíku, na purkmistra zbyly jen vlasy, jichž chumáče při ohnivých polibcích dostaly se mu do úst, až se rozkuckal. „Milujete mě, krásní cizinci?"

165 „Milujeme tě rukou společnou a nerozdílnou!" pravil doktor Koláček za všecky. „Solidárně!" zabručel Vozáb hlubokým basem, z něhož se hrčivé r drtivě prořezávalo. „A co ty, krásný cizince se špičatými koleny," oslovila purkmistra, „proč ty jediný neodpovídáš?"

„Protože jsem purkmistr!" odpověděl temně. „Krásná rusalko, on má v hlavě vodovod!" omlouval ho doktor.

Tmavý stín rozběhl se jí zářícím obličejem. Zprudka zatleskala.

Dvě rusalky vběhly do jeskyně.

„Posaďte ho na starou laň a odjeďte s ním ku kmotrovi Hastrmanovi!"

Purkmistr posupně vyslechl svůj ortel. Přivedly starou bílou laň až k otvoru jeskyně. „To jsou oni, paní Ticháčková?" zašeptal Vozáb udiveně staré bílé lani do ucha. „Ruku líbám, milostpane, jsem to já, stará Ticháčková, milostpána purkmistra poznala jsem i takhle na první pohled: mazávala jsem ho opodeldokem, když míval housera."

„Co to, že už nedělají vránu?" divil se Vozáb. „Nemohla jsem se tím uživit, milostpane, nemohla," stěžovala si stará bílá laň, „tak jsem si vyprosila 166 tu milost na milém Pánubohu, že budu zase starou bílou laní."

„Co se bavíš, krásný cizince, se starou, bílou laní!" okřikla ho královna rusalek přísně. Vozáb odskočil od starého zvířete a začervenal se jako nevinné pachole.

„Namlouval jsem staré bílé lani ženicha: jelena dvanácteráka!" zalhal.

„Nepleť se, krásný cizince, do práce inserátům!" pravila přísně.

Stará bílá laň pozorně odklusala s purkmistrem. „Zaplať Pánbůh, teď jsme tu jen dva kohouti na jednom smetišti!" šeptal doktor Vozábovi. „Kdyby byli nekřičeli: .solidárně', mohli dnes taky veče- řeti u pana Hastrmana smažená žabí stehýnka!" Vozáb svěsil zádumčivě hlavu. Co by byl dal za to, kdyby byl nyní seděl místo purkmistra na staré bílé lani!

— Rušný život u dvora už pro mě není! šeptal si. — Kdybych byl věděl, že je královna, byl bych jí utekl už na začátku, toho jsem se přece mohl nadáti, že ji omrzím co nejdříve, že se brzy nasytí.

Mimoděk si z hluboká povzdychnul.

Ci „Co vzdycháš, krásný cizince! Obejmi mě! Líbej mě!" pravila roztouženě.

16, Kolena mu poklesávaila, když k ní kráčel. „Unavili jste mě, krásní cizincové," rozežvatlala se, když ji objal s řemeslnou dovedností, „nepřinesli jste sem jara a radostí života. Nuda vašich šedivých duší mě unavila! Nic se ve vás nejiskří, jako ropuchy sedíte u zeleně mých nekonečných snů 1" „Jako ropuchy!" povzdychl si Vozáb vyčítavě. „Jaké my jsme ropuchy? Kdyby mně to řekla jiná, převrátil bych ji na druhou stranu a hned bych ji vyplatil! Ostatně zdá se, že tou ropuchou mínila doktora, poněvadž já jsem ještě nikdy neseděl u zeleně jejích nekonečných snů!"

„Nejste muži mých snů, krásní cizincové," šeptala v hysterickém rozrušení, „jste loutny beze strun, prasklé harfy jste, prázdné zvuky vydáváte!" Ubohý Vozáb, jenž pro poetickou mluvu, bohatě obrazy vyšperkovanou, měl pranepatrné porozumění, začervenal se až po uši, a stydlavý jeho pohled zabloudil k doktorovi Koláčkovi, jenž se rovněž do brunátná uzarděl.

„Zelené oči vaše, krásní cizinci, nehoří mystickým žárem! Pusté ostrovy jste, obklopené slanými vodami !"

„Bodejť by okurky obklopené kyselými vodami!" zabručel Vozáb zlostně, ale potichu- 168 „Nezdá se jim, že královna fantasíruje?" šeptal doktorovi do ucha.

„Člověče, člověče," zavrčel na něho doktor, ale rovněž potichu, „tohle to je to nejmodernější u ženských. Ona se podává v obrazech." Královna se vztyčila.

„Odejděte do skal, cizinci, a čekejte, až pro vás bílé laně přijedou!" rozkřikla se na ně nadzem- ským hlasem.

„Má úcta!" poroučel se Vozáb kvapně a v mžiku byl z jeskyně.

Venku byla tmavá noc, studený vítr honil se bez- hvězdnou tmou, v níž naříkaly staré duby. Vozáb utíkal bez rozmyslu, pranic se nestaraje, co je s doktorem. Na jakémsi palouku travnatém se octl. Studený vítr zprudka vanul proti němu. Zmírnil krok, uklidnění mu pohladilo roztěkané myšlenky. „Dva najednou jí bylo přece jenom trochu moc, proto nás vyhnala!" povídal si. „Posílá nás do skal, koukejme se! Nejdříve nás nesou se slávou do tajemné jeskyně, a pak nás nakvap vyhání do skal! Ovšem doktorovi Koláčkovi to nic není: on jen, že se „podává v obrazech". Jak se ona strojí, to by se u nás netrpělo ani na obrazech, ba ani na plovárně! Několik bláznů přiběhne, chytnou §taršího solidního pána a nosí ho pro nic a za 169 nic po okolí! A policie nic! O policii se tu vůbec nic neví! Povídala: čekejte, až pro vás bílé laně přijedou! Ale na mě si nepřijde! Jak uhlídám z dálky bílou laň, vylezu na nejbližší borovici a neslezu dřív, dokud nepoletí bílé laně jinam!" Zvolna kráčel travnatým paloukem. „Ale ]á vím, co to všecko bude! Podzim bude! Pořád se myslilo, že tady je věčné jaro a věčné léto, a zatím se ukazuje podzim. Nadarmo jsem necítil už po kolik dnů suché loupání pod pravou lopatkou. Jí se teJ chytá fantas, toť se rozumí! Takováhle černá noc tu ještě ani nikdy nebyla. A tenhle zlý vítr se mně také nelíbí." Zadíval se tesklivě do husté tmy. „Odpočinu si!" rozhodl se. Shýbl se, ve tmě pozorně ohmatal zemi, na kterou se chystal usednouti. Spokojeně si oddechl.

Byl ve vřesovišti. Neklamal se, poněvadž, když opatrně do něho usedl, okamžitě zprudka se vymrštil do výše; včelí žahadlo vjelo mu do netušícího těla. Vřes to byl, a v něm zbloudilá včela lesní. Radostné poznání zalilo mu hlavu. Je blízko domovu! Mávnul rukou do husté tmy. Tím směrem, ano, tamhle seděl ubohý purkmistr s bradou opřenou o špičatá kolena. Odtud je rusalky odnášely do tajemné jeskyně.

Jak se rozední, snadno se odtud dostane zase domů. Dlouho nečekal. Obloha znenáhla zkrvavěla na východě, vršky vzdálených smrků zahořely rudou lázní vycházejícího slunce. Zapomenul na okamžik na prudkou bolest po včelím žahadle. Vykročil s vyjasněnou duší, pozorně se rozhlížeje, nečeká-li někde bílá laň, a když ničeho nebezpečného nespatřil, pospíchal ke tmavému hvozdu, za nímž vycházelo majestátní slunce. Královnino oslovení obživlo mu v paměti. Opakoval si rozveseleně: „Pusté ostrovy jste, obklopené slanými vodami!"

„To ji doktor Koláček tak povážlivě předělal a sebe taky," rozhovořil se, „takhle přece nikdy nemluvila, dokud jsem byl u ní princem manželem!" Bylo už poledne, když došel do starého smrkového lesa. Příjemný chlad mu ovál rozpálené tváře. V chladu tom ohlásila se zase pronikavá bolest po včelím žahadle. Pod kořeny v úpadu leskla se tmavá tůň. K ní se přitočil tak, že mohl, kroutě usilovně hlavou, ve vodním zrcadle přehlédnouti poraněné místo, znetvořené ohromným otokem. Vyhledal si u tůně vhodný kout s mazlavou červenou hlínou. Opatrně do ní usedl a chladil si pitvornou opuchlinu. Vršky sosen cedilo se sluneční světlo na jeho léčebnou methodu.

171 Šedozelené křivonosky shánlivě se proháněly ve vršcích smrků, upozorňujíce na sebe pádem uštíp- nuté šišky. Rozhlédl se dokola. Černá veverka s bílou náprsenkou a živýma lesklýma očima dívala se na něho přes červený klobouk muchomůrky, a když se dost nadívala, pochutnávala si dále na rozmoklé houbě. Pilořitka zašustila blánitými křídly kolem jeho nosu. Tak se polekal, že mimoděk přitlačil druhou, žahadlem nezasaženou polovici do měkké mazlavé hlíny, aby mu křídlatá obluda, kterou považoval v náhlém úděsu za sršáně, nepoznamenala tělo novým žahadlem.

Odpočinul a loudal se dále. Co noha nohu mine, s tlukoucím srdcem vystupoval po přírodním schodišti do své jeskyně. Z dolejší jeskyně ozvalo se vrzání kávového mlýnku a ostře se mu zařízlo do duše.

„Kačena!" pravil si uděšeně. Vrazil do její jeskyně.

„Co to provádíte, nešťastná osobo!" rozkřikl se. „Což jsem vám nenakazoval, abyste se chovala tiše, aby se o vašem tajemném pobytu nikdo nedověděl?"

„Nedělají si z toho nic, milostpane," odpovídala, svírajíc koleny kávový mlýnek, „už to všechno prasklo. Jejich milostpaní mě tu vyslídila, a ne- 172 přejou si, jak mně tady zahrála! Povídala jsem jí: Milostpaní, umoudřejí se, já jsem sem přišla v počestnosti, a když jim nepasuju, zase v počestnosti odejdu! Jak když do vosího hnízda píchne! Ani vidět ho nechci, bídáka bídáckého, ani vidět ho nechci! křičela. Na hodinu musí z domu, na hodinu! Věřejí mně, milostpane, že jsem za těch roků překousla už hodně žárlivých paniček, ale takovou jsem ještě neviděla. Vyskočila jako fúrie, cop mně utrhla a hnala se s copem dolů po schodech jako dračice."

„A nevrátila se?" ptal se Vozáb jektaje hrůzou zuby.

„Ale kde pak, milostpane, ta se jim už nevrátí, ta je nadobro pryč! Ostatně děkujou Pánubohu, že se nevrátí: ta by jim zahrála!" vykládala Kateřina, odkládajíc kávový hrnek. „To nebyla, milostpane, panička pro nich, oni už jsou přeci jenom starý, letnější, solidní pán, a tohle bylo takové mladé famfarum!"

„Vidíte, Kateřino, nenapomínal jsem vás zbůhdar- ma, abyste se chovala tiše, dokud věc nebude náležitě objasněna. A když už se stalo, bylo na vás, abyste nedůvěřivou paní upokojila mírným slovem! Bezděčně jste tady harašila kávovým mlýnkem, a vůbec rád bych věděl, jak se ten octl ve vašich rukou?"

173 „Jak by se octl, milostpane! Poklekla jsem na kolena a prosila jsem: Nebesa otevřete se, ať je tady kávový mlýnek, dva loty pražské kávové směsi a libra cukru! A hned to tu bylo! Carovala jsem jako oni!"

„Půjdu navštívit ona známá místa, odkud mně zmizela!" pravil Vozáb truchlivě. „Jen jdou, milostpane, ulehčí se jim. Když jsem sloužila u pana inženýra Pažouta, a když mu utekla panička, chodil pán taky po pokojích se svěšenou hlavou, a když myslil, že ho nepozoruji, díval se pod postele, do skříní, i do nočních stolků se díval, jako kdyby ji hledal."

Vozáb už jí neposlouchal. Duši mu zaplavila nesmírná tesknota, všechny nervy mu rozechvěl úporný stesk po rusaličce. Zapomínaje na nepomíjející bolest po včelím žahadlu, zvolna stoupal do horní jeskyně. Pod ním v hlubině šuměl smrkový les, vlnilo se moře smrkových vršků, na parném slunci pronikavě voněla pryskyřice.

Kolena se pod ním zatřásla. Stanul na přírodní terase a díval se do hlubiny. Závrať mu splašila v očích mžitky.

Věčné slunce, ohromné a nesmírné, štědře rozhazovalo paprsky do pokojného moře zelených vršků smrkových a rozpalovalo žárem kolmé stěny skal, 174 trčících nad lesy do modrého horkého vzduchu.

— Ještě to nebyl podzim, ani předzvěst podzimu. Zdálo se, že tu je věčné jaro a léto, že stromy za ustavičného hýření světelného nepozorovaně vyměňují květy i listy, že tu není jeseně ani zimy. Klamal se, když se bál podzimu! Když ho tušil tam dole u bahnisk, u kvetoucího vřesoviště, kde se mu zdálo, že i tady všecko zaniká.

— Není tu zániku! Jen chvilkové poruchy jsou tu jakési, zlé větry a smutné tmy jen se tu chvílemi převalují do ohromné světelnosti.

Stoupal a znovu a znovu se díval s terasovitých výstupků do hlubiny. Dálku viděl, ohromnou a nesmírnou. Kam se rusalička poděla? Kam se ztratila? Kde se pohybuje její světlý zjev, v které zeleni ztrácí se — světlý bod? Jak smutno bude po ní v prázdné jeskyni! Jak nesmírně smutno! Tíha osamocenosti dolehla na něho nejtíže, když konečně vstoupil do jeskyně, a pohled jeho spočinul na mechových lůžkách podél stěn, jimž ve štěrbinách bujelo zelené kapradí!

S posvátnou úctou zdvihl rusalčiny drobné bačkorky, zbylé u jejího mechového lůžka, dojat přitiskl je na horké rty. Horká vzpomínka na krátké štěstí manželské proletěla mu hlavou a zaplavila mu oči sžíravou palčivostí.

„Kdyby aspoň jediná košilka byla po ní zbyla!" želel.

„Jen tak — na památku! Ani jediná košilka nezbyla, ona chodila vždy jen tak prostince jako na rovníku!"

Usedl na mechové lůžko, sklonil hlavu, slzy mu zalily obličej.

„To mně to vlezlo do hlavy, hůře než purkmistrovi vodovod!" šeptal si, když se vyplakal.

Ulevilo se mu, že se vyplakal.

„Kateřino, pospěšte nahoru!"

„Ráčejí poroučet?"

„Pospěšte nahoru!"

Až za hodnou chvíli stála před ním upachtěná Kateřina.

„Tyhle schody pro mě, milostpane .nebudou," pravila zamračeně, „takhle vysoko jsem nesloužila ještě nikdy!"

„Chci vám říci, Kateřino, že se odchodem mé manželky úplně změnily mé poměry, a že vlivem nenadálých okolností změnilo se i vaše postavení v mé domácnosti."

„Jak je libo, milostpane," vpadla mu do řeči, „vyberou si: buď budu dělat rusalku, nebo hospodyni." „Milá Kateřino, jak vy byste chtěla dělati rusalku?" ptal se zatrpkle.

„To by koukali, milostpane! Krásný cizince! sem, krásný cizince! tam! Líbej mě, krásný cizince, kousej mě, krásný cizince! Zelené oči tvé hoří mystickým žárem, pustý ostrove, obklopený slanými vodami!"

„Kateřino! Kateřino! Tohleto nemáte jen tak ze sebe! Nadarmo jsem vás za vaši rané mladosti nevarovával, abyste neodkládala studu! Tak i na rusalku vy byste se už spouštěla!" Kateřina hbitě si rozplétala zbylý, neutržený cop. Když se jí rozpuštěné pocuchané vlasy rozběhly po šíji, prohnula se několikráte v bocích a zpívajíc chraplavým hlasem „Pode mlejnem, nade mlejnem!" roztočila se na špičkách ve vášnivý tanec. Nohu za nohou zdvíhala, lýtky mrskala do horkého, pryskyřicí vonícího vzduchu a divoce hopkovala po jeskyni. „Kateřino, Kateřino, vy tančíte zakázaný, smyslný tanec!" pravil varovně.

V tom okamžiku dotančila a s vášnivým výkřikem vrhla se na netušícího přednostu domácnosti. Než se mohl rozehnati rukama, smáčkla mu krk v pevném objetí a vtiskla mu na rozevřená ústa hlasitý polibek.

„Petržel, petržel!" vykřikl Vozáb zoufale. Byla to vůně petržele, jež se na něho vyvalila z vášnivých rtů Kateřininých. " Rusalka. 12 177 „Nevázaná osobo, jaké to freje se mnou provádíte?" rozkřikl se, když ho pustila z objetí. „Milostpane, milostpane, snad by si to nebrali? Což nevidějí, že dělám rusalku?" „Kateřino, jednou pro vždy vám zapovídám podobné nevázanosti! Byl bych nucen, kdyby se opakovaly, dáti vám výpověď na hodinu. Kolikráte jsem vás varoval, abyste neodkládala studu! Jednou pro vždy vám prohlašuji, že kuchyně vaše bude v dolní jeskyni, a že v této jeskyni budu bydliti sám, jak se patří a sluší. Do mé jeskyně smíte jedině, když vás zavolám! Úklid v mé jeskyni opatříte vždy za mé ranní nepřítomnosti. To jsou prozatím nejhlav- nější pravidla vaší služby, abych tak řekl vaše služební pragmatika, nad jejichž zachováváním budu bdíti se sveřepou vehemencí."

Kateřina poslouchala s nábožnou hrůzou a otevřenými ústy. Stála před ním jako kající Magdalena, „čím teda u nich budu, milostpane, když nebudu ani rusalkou ani hospodyní?" ptala se utírajíc slzy rozběhlé po tvářích.

„Representantka domu!" odpověděl určitě. „Panebože, tak teda budu representační dům!" povzdychla si zhluboka, křísíc v sobě mlhavou upomínku na dávno uplynulou dobu služební ve hlavním městě. „Ostatně, když už jsem tak nešťastná 178 na světě, dělají si se mnou, milostpane, co chtějí, mně už je všecko jedno! Ze jsem se já nešťastná radši neutopila u milostpána Hastrmana v Kysi- belce! Mohla jsem to míti všecko už odbyto!" Kateřininy slzy odzbrojily Vozába a obměkčily ho nadobro.

„Nenaříkejte, Kateřino," konejšil plačící dívku, „representantka domu je povolání tiché a nehlučné. Kromě toho bude vám se zřetelem na kneipiánský způsob zdejšího života velice usnadněno tím, že zbavena jste obtížného ranního cídění chlebodár- cových bot, neboť chodím, jak už jste si zajisté povšimla, bos. Nenaříkejte tedy, Kateřino, u porovnání s dřívější vaší službou u pana Hastrmana bude nynější vaše služba úplně suchou." Umlkl a hluboce se zamyslil. Kateřina dívala se zasmušile za ním, kterak se procházel po jeskyni s rukama skříženýma na zádech. „Hlavně dbejte, milá Kateřino, aby sem nepřišly bílé laně se vzkazem od královny rusalek z tajemné jeskyně — snad se pamatujete?" pravil po dlouhém přemýšlení.

„Jsou bez starosti, milostpane, ani krejčího s účtem jim sem nepustím," odpověděla horlivě, „ani pana Hastrmana, ani bílé laně, ani rusalky —! Když někdo přijde, řeknu jednoduše: Milostpán není do- ma! Jak bych se nepamatovala na tajemnou jeskyni a na královnu rusalek! Ale na mě se, milostpane, spolehnou: já jedním uchem sem a druhým uchem ven! Já už tady za těch pár let přehlídla pěkné věci! O nich vím, že za nic nemohou, že se do toho dostali jako Pilát do Creda! Zrovna jako pan doktor Koláček nebo jako pan purkmistr! Tam nahoře by takový pán o takovou rusalku nezavadil ani podpatkem, tady ho chytnou ty ženské jednoduše na ramena a odnesou ho! Kdyby se bránil, ulech- taly by ho do smrti!"

„Myslíte, milá Kateřino, že by ho ulechtaly," trnul Vozáb, „snad už tady dokonce někoho ulechtaly ..."

„Nehněvají se na mě, milostpane, tohle jim nepovím ! Já to viděla, ale musila jsem přísahat hroznou přísahu, že nikdy nikomu ničeho nepovím. Kdybych jenom slovíčkem zavadila, na tu ránu bych zčernala jako uhel, a byl by se mnou konec!" „Aspoň mně řekněte, milá Kateřino, zdali to byl už letnější člověk nebo nějaký mladík!" „Letnějši pán to byl, podle pleše na hlavě asi padesátník — ale víc na mně už nežádají!" „Podle pleše? ..." trnul Vozáb ve zlých předtuchách. „S tou pleší se mně to nějak nelíbí..." „S tím plešatým je tady staré proroctví," vyprá- 180 věla Kateřina tiše, „vypravuje se, že sem do údolí věčného mládí přijde krásný cizinec s holou hlavou, jenž na bludných cestách údolím usedne jednou do vřesoviště za tmavé, tajemné noci a bude píchnut žahadlem lesní včely do levé části těla. Tento cizinec nabude záhy potom daru prorockého ducha, a jeho bude království v údolí věčného mládí!" Pod Vozábem se zatřásla kolena. Musil se za- držeti balvanu, aby nespadl. Když se vzpamatoval, sáhl si na místo, do kterého mu vjelo ve vonícím vřesovišti za tmavé tajemné noci žahadlo lesní včely. „Ku podivu, ku podivu! Jaká podivná shoda okolností !" pravil si v duchu.

„Milá Kateřino, vy těm báchorám věříte?" ptal se nahlas.

„Milostpane, věřím a nevěřím! Jinde bych třeba nevěřila, ale tady je všecko možno! Tady bych se docela nic nedivila, kdyby tady začali chodit po hlavách, protože tady je taková nevázanost, že by na tom nebylo dokonce nic divného, kdyby se tu vyskytl najednou nějaký prorok a prorokoval. Tam na onom světě by takového člověka sebrali četníci, a byl by svatý pokoj, tady je všecko možno ! Milostpane, já už tady viděla třínohou koroptev a nic jsem se nedivila!"

„Nemohu se s vámi, milá Kateřino, déle obírati," 181 pravil zamyšleně, „pospěšte dolů a připravte mně kalíšek černé kávy."

Potřeboval samoty, aby se poněkud uklidnil. — Kdyby Kateřina tušila! Jak snadno mohla býti uvedena na pravou stopu! Jen kdyby se podívala na jeho stále rostoucí otok po včelím žahadle a kdyby se byla zeptala, kde se mu neblahá věc přihodila 1 Mohla beze složitého přemýšlení uhod- nouti podivnou shodu okolností. Ulehl s hlubokými myšlenkami na mechové lože okamžik, v němž na něho sestoupí prorocký duch, — Bude prorokovati z ruky jako egyptská chiro- mantka nebo jako pařížská jasnovidka ze zamže- ných očí a němých stisků ruky? Bude prorokovati jenom cizím osobám nebo také sobě?

Nyní se děsil, že pravděpodobně nastane už záhy okamžik, v němž na něho sestoupí prorocký duch a kdy mu bude budoucnost otevřenou knihou. Truchle se loučil s dosavadní lehkomyslnou bezstarostností, s níž přijímal a žil bizarní život zdejší.

— Také králem se stane této podivuhodné země, tedy dokonce větším pánem, než jest na onom světě pan okresní hejtman! Arci, jaké kralování v této divoké končině, bez vojska, vládní moci a bez diplomatů. Bez říšské rady, bez panské sněmovny! Na tyto vzpomínal Vozáb nikoliv bez úštěpků.

182 Kdyby těch nebylo, byl by dávno šel na onom světě do výslužby, nebyl by spoléhaje na úřední pragmatiku, čekal a otálel, nebyl by také pravděpodobně jako kancelista výslužník spadl do osudné tůně. Byl by zcela určitě dosud živ, a této divočiny by nebylo.

Pro tísnivé starosti zapomínal na vezdejší věci. Ani si nevšiml Kateřiny, když mu s křepkým krokem rusalčím přinesla černou kávu. Podívala se na něho, jak ležel natažen na mechovém lůžku, s vyzývavou koketností a zlostně pohodila hlavou, když si jí nevšiml a nerozhovořil se s ní. Vypil černou kávu, až když byla úplně studená. V otevřeném okně vychládal horký den, večer se uchystával nad mořem zelených vršků smrkových. S dýmkou v ústech vyložil se z okna — na onom světě býval to po večerním návratu z kanceláře jeho starý zvyk — a díval se do širé krajiny. Ticho, ale jaké ticho! Bez hlesu, bez šumotu, bez ptačího zatikání, jako kdyby si stouplo na špičky a s měkkými polibky natáhlo se z dola až k němu do jeho závratné výše ...

— Kam se poděla rusalička? Kam se poděla? Vrátí se? — — Ano, kam se poděla rusalička? Kam se poděla? Vrátí se?

Znovu a znovu se mu ta myšlenka vracela do hlavy, s ní lehal, s ní vstával. Po mnoho dnů nevycházel z jeskyně. Podivný strach se mu za- hryzl do duše. Bál se, aby si na něho nevzpomněla královna rusalek a neposlala pro něho bílé laně. Bál se vůbec živoucích bytostí teď, kdy měl nahoře, ve své nesmírné výši nad mořem čeřících se zelených vršků smrkových klid a pokoj, mír a ticho. Nebýti mučivé touhy po rusaličce, byl by úplně šťasten. Kdyby mučivého strachu nebylo, že všechen jeho dosavadní klid převrátí se zase v ruch a nepokoj.

Les pod ním jako kdyby vymřel. Beze zvuků a bez života vlnily se vršky, a z moře jich stoupala k němu stejně vůně pryskyřice. Jednou denně objevovala se Kateřina s ohromným koštětem březovým a valně si ho nevšímajíc a skoro s ním nemluvíc, zametala jeskyni, věchtem utírala prach na mechových lůžkách a na hladkých balvanech.

„Poroučejí ještě něco, milostpane?" ptávala se, když zametla.

„Děkuji vám, Kateřino, nepotřebuji ničeho!" od- 184 býval ji mrzutě. „Až budu něčeho potřebovati, tak si vás zavolám!" dodával jako na usmířenou, když odcházela s kyselým obličejem. Trvalo několik týdnů, než ji v mimořádnou dobu povolal k sobě. Chvíli se kolem ní rozpačitě procházel a zardíval, zpytavě si ji prohlížeje od paty k hlavě.

„Milá Kateřino, musím s vámi promluviti vážné slovo," rozhodl se konečně, „už po několik večerů slyším z vaší jeskyně, jakmile se setmí, chraptivý hlas mužský a prozpěvování písní, abych tak řekl, nikoli bezvadných. Jako chlebodárce váš, nekoukající se ani na právo ani na levo, ukládám si povinnost, abych vás upozornil, že se vaše životospráva ocitá na šikmé ploše. Přiznejte se, Kateřino, bez ostychu, že vás někdo večer navštěvuje.' Kateřina zarděla se do krvava až po uši. „Co jim to napadá, milostpane," bránila se, když se vzpamatovala z podezřelého překvapení, „kdo by mě navštěvoval, chudou dívku služebnou?" „Nezapírejte, Kateřino, sluch můj mě neklamal! Slyšel jsem prozpěvovati chraptivý hlas mužský ve vaší jeskyni, a to vám budiž výstrahou pro příště."

„A což kdybych jim řekla, milostpatie, kdo u mne byl? Byl u mne sám pan purkmistr, no, můj Bože, 185 a taky si trochu zazpíval, svatá pravda, proč bych jim to, milostpane, zapírala. Kdybych jich neviděla pořád nabručeného, byla bych jim to řekla už dávno."

Vozába zamrazilo po zádech, že jest vyzrazen jeho tajemný úkryt.

„Nešťastná osobo, nešťastná, nešťastná!" zaskuhral zoufale. „Cizího člověka sem přivedete a nepomyslíte, že může prozraditi tajemství našeho pobytu. Bílé laně sem přijedou a odvezou mě do království věčného milování!"

„Pana purkmistra už odvezly!" pravila Kačka nedbale. Vytřeštil na ni v úžasu oči. „Nelekají se, milostpane," chlácholila ho, „už druhý den ho přivezly nazpátek ... Neosvědčil se, byl superarbitrován.

„Nemohu vám věřiti, Kateřino, nemohu!" kroutil udiveně hlavou. „Chraptivý hlas mužský by sice tomu nasvědčoval, ale obsah písně nejde mně na rozum!" „Vždyť to nic nebylo, milostpane! Milostpán purkmistr si jen prozpěvoval posměšnou písničku o vodovodu, kterou na něho u nás v Zábrdovicích složili štvanci nějací!"

„Posměšnou písničku na něho složenou — pravíte?"

„Milostpán purkmistr se přidal k radniční opposici, 186 milostpán doktor Koláček ho předělal! Je pro ar- tésské studně a proti vodovodu. A vůbec je proti radniční většině. Říká: znásilňovat se nedáme!" „Od pana Hastrmana už se teda odstěhoval?" „Ani se k němu nedostal. Stará bílá laň ho po cestě ztratila. Noclehoval s rusalkami pod starými duby ve staré doubravě, vášnivé tance tančil si na paloucích věčné radosti, na jelenu dvanácterákovi jezdil starými doubravami."

„Milá Kateřino, a kde vy jste se sním seznámila?" „U kvetoucího vřesu, milostpane!" odpovídala styd- lavě.

„A to jste ho pozvala rovnou k nám?" Křečovitý pláč ji zachvátil. „On mně sliboval, milostpane — —" „Milá Kateřino, každý slibuje —! Vaše lehko- věrnost uvrhla vás už do mnoha, ba nesčíslných známostí! Pozoroval jsem už dávno, že asi nehop- kujete bez příčiny jako rusalka, ale kdyby nebylo nočního prozpěvování, byla by mně pravá podstata věci utajena. Děkujte chlebodárcově obezřetnosti a bdělosti, že vás dobře míněnými radami zachránil před chybným krokem, pro který byste pozdě by- cha honila. Slibte mně, milá Kateřino, že podobné noční návštěvy odmítnete ode dneška se vší rozhodností."

„Slibuju jim to, milostpane!" pravila plačky. „A pamatujte si, milá Kateřino, že kdo klesne tak hluboce, že se přidá až k radniční opposici, třebas by před tím náležel k většině, že není hoden, aby ho země nosila, a že bude klesati ještě hlouběji. Alkohol a jiné vášně jsou všech neřestí příčina."

„Mně bylo něčeho líto, milostpane..." pravila zardívajíc se.

„čeho vám bylo líto, milá Kateřino?" „2e si mne milostpán nevšímá! — —" „Milá Kateřino, jsou jistí okamžikové v životě lidském, ale pravím bez vlastního pochlebenství, že jsem všem nástrahám ďáblovým odolával se silnou soběstačností. Touhy vaše dojista odnášejí se výše. .."

„Milostpane, já bych byla ráda — rusalkou!" „Tak se vám teda zalíbil nevázaný život na paloucích věčné radosti a bezuzdného tančení. Pozoroval jsem nicotu vašich tužeb, když jste si rozpouštěla vlasy a hopkujíc jste u mne poklízela. Hned jsem si v duchu pravil, že jste na cestě nedobré. Jděte, milá, milá Kateřino, jděte a uvařte mně černou kávu, abyste zapomněla na věci zpozdilé." Pohodila pohrdlivě hlavou, pokrčila rameny a beze slov odcházela.

„To není služba pro mne," bručela si na schodech opírajíc se pravou rukou o hladké balvany, aby nesklouzla, „sám hýřit s rusalkami dovede, ale jak s ním promluví našinec, otcovskými radami by člověka udusil. Na onom světě zapovídal člověku klobouk — milá Kateřino, říkal, šátek zdobí vaši hlavu nevinností, a tahle vošatka z vás dělá opici — a tady, když se mu zmíním, že bych byla ráda rusalkou, spustí hned: Jděte, milá Kateřino, a uvařte mně černou kávu, abyste zapomněla na věci zpozdilé !"

Vozáb chodil rozčileně po jeskyni, když Kateřina odešla.

— Už je zase pobyt můj prozrazen, hovořil sám k sobě. Té chvíle mohou přijeti bílé laně, a konec bude mé svobodě! Té chvíle mohou mě odvléci do tajemné jeskyně královniny!

Hlavu mu zalila nová touha po rusaličce!

— Kam se poděla? Kam se poděla?

Teď by byla zavolala bílou laň, a byli by odjeli hledat novou jeskyni. Dojista ví ještě o jiných jeskyních, vždyť byla jako Oiketerion, kancelář pro zprostředkování bytů.

— Neměla ho opouštěti! Neměla! Bude ji hle- dati, vsedne třeba na jelena dvanácteráka — co na tom, když srazí vaz — a bude ji hledati. Sta189 rých, zkušených laní bude se vyptávati, zdali ji neviděly. Co všecko zaviní žárlivost a nerozvážnost! Dlouho bloudil tmavým lesem smrkovým. Cikání křivek ozývalo se nad ním do smutného ticha hlubokého lesa. Marně bloudil, marně se zastavoval a dychtivě poslouchal. Znal zvláštní šelest její kro- čejů po vlhkém pružném mechu. Na sto metrů by ho rozeznal! A nikde nikdo!

Po dlouhém bloudění vyšel ze smrkového lesa a octl se na světlé, sluncem vyhřáté pasece. Několik osamělých mohutných dubů zdvíhalo se na obzoru, a v nich pinkalo rozstříknuté hejno pěnkav. Zkrvavělá lesní vysoká tráva unaveně polehovala, vlhká vůně jeseně roznášela se vzduchem. Neklamně to byla vůně jeseně!

— Tady jeseně? I tady vůně jeseně?

Zastavil se a napiatě se díval přes paseku, za níž se rýsovaly na obzoru vršky vysokého lesa. Hejno kavek začernalo se modrým vzduchem. Rudé bobule kaliny neušly jeho roztěkaným očím.

— Kde je žluva? Nebylo jí slyšeti odnikud, odletěla. Kam odletěla? Kam, do které dálky se to ptactvo šikuje? Kam sedmihlásek? Kam lejskové? Špačci? Pěnice?

Octl se u nového tajemství, tentokráte neproniknutelného. Nebyla-li rusalička jako pěnice? Jež od- 190 létají nejdříve, sotva že prvý vítr zafouká ze strnišť! Kráčel krajem paseky, volně a opatrně. Ospalého zajíce vyplašil ze suchých ostřic: vyhoupl se mrštně z pelechu, zašelestil hustou suchou travou a zmizel pod kalinovým keřem.

Za pasekou středem svěžích, dosud zelených luk plynul bystře' potok. Bílé laně se pásly v zelené trávě opodál staré plané hrušky. Když se jim blížil, zdvihly hlavy a poznávajíce ho, pásly se ve stádu dále; pouze jediná se oddělila od stáda a rozvážným, houpavým krokem kráčela k němu. „Jsou to oni, paní Ticháčková?" zvolal na ni. „Jak bych nebyla, milostpane, jak bych nebyla! Jsem to já, stará Ticháčková. Jsem ráda, že jich zase vidím!" „Pořád jako laň?"

„Teď už tak zůstanu! Vědí, milostpane, já zvykla vegetariánské stravě, že už by ze mne maso- žravec nebyl! Teď jsem mezi známými. Tamhle ta je Zežulková ze Žižkovy ulice, vedle ní se pase v právo od hrušky, co trochu napadává na nohu, Zmrzlice, také z naší ulice, tamhle ta šourem je stará Kučerka, co měla pajdavého" Kučeru kostelníka, a tamhle ta s tou pyšnou hlavou, co stále mrská ocáskem, je paní Nechanská! Je nás tu, milostpane, celá ulice, jsme tu všechny báby, jak 191 jsme chodívaly za nebožtíka hajného Černého do obecního lesa. Ničeho za to nedám, že nás hajný už 7,a živa zaklel do těchto zvířat!"

„Poznaly mě také ty ostatní?"

„Jak by nepoznaly, milostpane! Jen vystrčili hlavu, hned si báby povídaly: I koukejme se: milostpán bez plavek!"

„Jsem tady za zvláštní příčinou!" pravil zajíkavě, zardívaje se až po kolena.

„Vždyť já vím, milostpane," vpadla mu do řeči, „hledají milostpaničku, utekla jim, že si vzali hospodyni, a za hospodyní k nim chodí milostpán purkmistr. To koukají, milostpane, jak já všecko vím, ale nedivějí se, už si vrabci cvrlikají, co se jim přihodilo." „Hledám, nehledám," otálel s odpovědí, „a co se týče ostatních věcí, jsou to jen lidské řeči..." „Checheche, checheche," smála se Ticháčková, „milostpán myslí, že to jest jen tak mezi námi starými laněmi! Ale není kostelíčka, aby nebylo kázáníčka! Já jsem, milostpane, jejich milostpaničku viděla: jela na starém jelenu šestnácteráku ke Slepičím horám do Království věčných samot." „Ke Slepičím horám na jelenu šestnácteráku," trnul, „do Království věčných samot!... Prosím jich, milá paní, kde to je? Já jsem ještě ničeho podobného neslyšel. Zbrklá je na ty slepice dost!" 192 „To je, milostpane, náramná dálka, já tam byla, já to vím! Dokud jsem byla vránou, tak jsem tam často lítala, dva dny a dvě noci mně to trvávalo. Vědí, milostpane, tam je ještě větší horko, než tady, proto se tam tomu říká Slepičí hory." „Jsou tam také skály a jeskyně?" „A jaké jeskyně, milostpane! Jedna radost! Tam je to, milostpane, všecko tak moderní, jako pod Vyšehradem ! Člověk se nepřestává diviti podivným tvarům! To je moderna, milostpane! Člověk neví, zdali to dělal člověk, nebo zdali je to jen tak samo sebou!"

„Jsou tam také vody tekoucí?" „Ale vody je tam, milostpane, habaděj! Kdyby tam nebyla voda, tak by se to tam všecko usmažilo."

Vozáb se zamyslil. Pracně si vzpomínal na jedno slovo, po němž zela v paměti strašná prázdnota. „Tam je, milostpane, horko jako na rovníku!" „Vidíte, zrovna jsem to chtěl říci," zaradoval se, „máte pravdu, na rovníku je největší horko! No, že si zrovna vybrala takovou zemi, mně nejde na rozum!"

Odmlčeli se oba a nějak sesmutněle se zadívali do dálky.

„Znají oni onoho jelena, který ji tam vozil?" Rusalka., <13 193 „Kterak bych ho neznala, milostpane," odpověděla s uzarděním, „jmenuje se Slepička a býval u elektriky konduktérem! To mu dali páni místo pense: udělal: z něho jelena šestnácteráka. Sestnácterákem už je mnoho let a dále to asi nepřivede! Já ho znala ještě za svobodna!"

„Snad by mně teda mohl říci pan Slepička, kde je rusalička?"

„Kdo ví, kde je Slepičkovi konec, milostpane! On se kolem nás otáčí jenom v říjnu! To je jim, milostpane, paroháč jako ze Zábrdovic: neshazuje parohy !"

Vozáb se rozmrzele otočil na patě. Prudký hněv zabouřil jeho nitrem.

„Toho paroháče jim vracím!" pravil přísně se vznešeným gestem.

„Milostpane, bez urážky: se Slepičkou nic není! Po srážkách na elektrice ohluchl na obě uši, a kdyby mu křičeli do uší sebe víc, neuslyší. On má katastrofální srážky tak v krvi, že se každé chvíle srazí i tady s někým. Ale vsednou si na mě, a já jich donesu ku Slepičím horám, do Království věčných samot!"

Chvíli otálel, nevěda, má-li starou bílou laň upo- slechnouti. Touha po rusaličce byla mohutnější než věčná jeho nerozhodnost.

194 „Jen si na mě vsednou, milostpane, a pojedeme!" pobízela ho stará bílá laň poznovu. „Což kdybychom tam rusaličku nenašli?" váhal ještě, „Tak jich zas vezmu na záda a poletím s nimi od Slepicích hor zpátky!"

„Měl bych to aspoň Kateřině oznámiti!" vymlou- i val se.

„Tomu větroplachovi?" pravila pohrdlivě. „Inu, větroplach ona je," promlouval, drápaje se pozorně na starou bílou laň, „jde jen o to, aby se po mně zbytečně nesháněla!"

Ostatní slova zanikla ve větru, jenž se proti němu zdvihl, jakmile vyjeli.

Tentokráte se mu sedělo na lani znamenitě. Vlnivý pohyb uchvátil příjemně jeho tělo, nemusil se ani potýkati s rovnováhou. Stará bílá laň rozběhla se v prudký let.

„Jen aby to na mě nevsedlo jako na doktora Koláčka!" pomyslil si úzkostně, vzpomínaje na doktorovu osudnou vášeň jezdeckou. Drobné vršíčky přeletěly kolem nich nazad, stará bílá laň letěla mimořádně jako rychlovlak, kopec nekopec, hravě všecko přeběhla. Až u studánky na kraji doubravy se zastavila. Seskočil, aby si odpočinula.

195 „Já nevím, co s nimi je, milostpane, oni jsou teď jako pírko!" rozhovořila se lokajíc dychtivě studenou vodu.

„Vědí, co se povídá: Když jsi se uhnal, nepij!" radil jí.

„Nevěřejí tomu, milostpane! Já vůbec piju jenom, když se uženu. Ale jejich nynější lehkost se mně, milostpane, nelíbí! Nedělali oni, milostpane, odtučňovací pokus?"

Nasadila Vozábovi do hlavy zlou myšlenku. „Nic jsem nedělal," odpověděl zlostně, „pořád něco mají! Jaký odtučňovací pokus! Ani už netan- čím — —I" „Ale budou tančiti, milostpane! Tuhle se mně zdála jejich planeta a ukazovala jim na veliký tanec." „Paní Ticháčková, jak je odtud ještě daleko ke Slepičím horám do Království věčných samot? zamlouval osudné proroctví staré bílé laně. Nerad slyšel o tanci.

„Ke Slepičím horám, milostpane? To se ještě projedou, než tam budeme! Dobře ještě tři dny a tři noci pojedeme!"

Hluboce se zamyslil. Opustila ho všechna radost ze života. Jako kdyby ho stará bílá laň šlehala kopřivami. Nejprve mu připomene nápadný úbytek tělesné váhy, pak mu prorokuje neblahý osud ta- 196 neční, a na konec dálka, nesmírná dálka k Slepičím horám!

„Škoda, paní Ticháčková, že mají čtyři nohy, hned bych si jich vzal za posluhovačku, našel bych si tady jeskyni a už bych se odtud nehnul! Mně, abych se přiznal, ani tak nejde o hory! Odjakživa se mně zamlouvala spíše rovina než kopce. Oni by tady měly pěkný trávník, a to je pro jejich vegetariánské smýšlení nade všecko! Kam pak se mnou, se starým chramostejlem, na Slepičí hory!'' „Kdo může za osud, milostpane! Kdybych byla zůstala vránou, taky bych jim nemohla už ničím posloužit — Já bych se už za posluhovačku nehodila ! Vždyť bych pro laní řeči mezi starými laněmi neobstála!"

„Abych jim řekl pravdu, milá paní, tak jsem si to všecko rozmyslil! Nazpátek už dnes nepojedeme; já si lehnu tamhle pod lipou, oni mohou zůstati třeba tady na trávníku a zítra ráno mě odnesou do mé staré jeskyně. Co je tam, je to tam a už se to nevrátí." „Jak teda, milostpane, myslejí — —" „Vědí, já už byl jednou na Krkonoších, a to mně stačí, nač ještě Slepičí hory —" Pokrčil významně rameny a mlčky odcházel pod lípu. Rozčechral si trávu a natáhl se k nočnímu odpočinku.

„Už spí!" řekla si stará bílá laň za chvíli, když se ozvalo od košaté lípy spokojené chrápání. Ulehla si na trávníku opodál. V noci se obloha zatáhla mračny, vítr se zdvihl, černá tma na okamžik obestřela všecko dokola. Jenom na okamžik. Záhy zažehly se klikaté blesky na obzoru, prudké hřmění rozburácelo se nad nimi. Crčivý déšť rozšuměl se, když se rozevřená obloha zavřela, a probudil spícího Vozába.

Rozevřel v údivu oči, a jak se nový blesk nad ním zažehl, viděl starou bílou laň, kterak se zbožně křižuje. „Paní Ticháčková! Paní Ticháčková!" zavolal zoufale. „Já se bojím bouřky!" „Já taky, milostpane!" „Co teda uděláme?" „Nedá se proti tomu nic dělat! — —" „Kdyby tady byl aspoň deštník!" „Co já, stará bílá laň, s deštníkem?" „Aspoň pléd kdyby byl! Tohle počasí zcela určitě odstůňu! Už mě loupe v pravé noze!" Blesk s oslňující výhní a úsečným zatřesknutím snesl se opodál. Na šedesát kroků zavrtal se do umáčené země. Nové proudy lijavce je zalily. „Paní Ticháčková! Paní Ticháčková! Jsou celá?" ozval se Vozáb po dlouhé chvíli, když se trochu vzpamatoval z ohromného leknutí.

198 Prožil několik vteřin opětného strachu: stará bílá laň se neozývala. Hustá tma a prudký lijavec ho úplně obklopily. Po paměti učinil několik kroků do předu. Bosé nohy rozjely se mu po mokré trávě, div že neupadl. Ještě několik nejistých kroků do tmy. Narazil nohou o ležící laň. „Paní Ticháčková, je jim něco?" Sklonil se k ní, marně se namáhaje, aby si vzpomenul, jak dlužno křísiti osoby omráčené bleskem a zdánlivě mrtvé.

„Je jim něco, milá paní?" opakoval důtklivě. „Tak se mně zdá, milostpane, že jsem ztratila řeč! Dosud se celá třesu ouzkostí!" „Dělá jim snad mluvení potíže?" „Už nedělá, milostpane, už nedělá! Ale tady nezůstaneme ani minutku, vsednou si na mě, a pojedeme! To mají, milostpane, ze Slepicích hor." Zase se obloha rozevřela, ale tentokráte hrom jen bručivě zaduněl.

„Už se to vzdaluje!" pravil Vozáb uklidněné. „Ani minutku tady nezůstanu, ani minutku, vsednou si na mě, a hned pojedeme." „Kam pojedeme?"

„Donesu jich až do jejich staré jeskyně a sama se schovám se starými bílými laněmi ve staré doubravě."

„Tak tedy pojedeme!" rozhodl se. Bláto se rozstřikovalo pod laniným houpavým klusem, blýskání svítilo jim na cestu, vzdalující se hřmění je doprovázelo.

Blýskání neustávalo, ale rozžehovalo se před nima z povzdálí, osvětlujíc větší a větší obzor. Vlhko vonělo z travnatých palouků, po nichž stará bílá laň rozvážně klusala. Husté houštiny, kterými jim bylo projeti, pomáčely Vozábovi znovu studenými kapkami ustydlá kolena.

Dlouho jeli, blýskání zaniklo, hřmění dohřmělo, řídnoucí tma letní noci roznášela se po houštinách, až náhle na východním nebi jako kdyby se protrhla opona, a rozkrvácelo se ranní svítání. Slunce se konečně vyhouplo z ranních par a rozhořelo se v denní žár, sušíc rychle dešťové kapky uvízlé v jehličí smrků a jedlí, lesknoucí se na ospale schoulených listech dubů. Kaluže vesele je pozdravovaly; přetékaly odrazem slunečních paprsků. Vozáb několika hlubokými výdechy nabral do plic svěžího, ranního a dosud po dešti vonícího vzduchu. I stará bílá laň zřejmě okřála. Poskočila několikráte a vyhodila zadkem, až se na ni Vozáb podezřele zakymácel. Z houpavého klusu rozběhla se v divoký úprk. Vozábovo potýkání skončilo zoufalým objetím jejího krku.

200 „Checheche, checheche," zasmála se, „kdyby jich, milostpane, viděly staré bílé laně, jak objímají starou Ticháčkovou, řehotem by se rozsypaly!" „Milá paní," odpověděl jí, když zmírnila krok, „pro mé staré oudy takováhle divočina už není! Když hodlají takhle utíkat, tak raději slezu a půjdu pěšky."

Nedopověděl. Stará bílá laň náhle se zastavila, a Vozáb přeletěl jí přes hlavu. Na štěstí dopadl do obšírné kaluže s pěkným bahnitým dnem, do něhož vyryl nosem hlubokou rýhu. Mazlavé bláto se pod ním rozestoupilo, zabořil se do něho až pod bradu, než ucítil pod nohama dole pevné dno. Nic jinak mu nebylo, nežli že se propadává zase do jiného světa, a když poznával, že lze z bahna vybřednouti, nesmírně se zaradoval. „Pomoc, pomoc!" volal úpěnlivě. Stará bílá laň obrátila se k němu zadkem, nastrčila mu zadní nohu a opírajíc se o ostatní nohy, tahala ho z bahna. „Milá holka, to mně daly!" volal, když se zamazaný blátem vyšplhal na trávník. „Žebra ve mně chrastí."

Stará bílá laň stála zamyšleně nad ním a rozpačitě se usmívala. Její nitro zalito bylo lítostí, že se dala svésti okamžitou radostí ze života a bujností zavinila jeho úraz.

„Vylezou si na mě, milostpane, a zase pojedeme!" pravila s krotkou přítulností. „Kdyby dovolili, já bych jich umyla!" „čím by mě umyly?"

„Položejí se zády nahoru, a já jich umyju!" Hbitě se otočil podle jejího přání, z čehož bylo viděti, že úraz jeho jest jen povrchní, spojený s mí- jivou bolestí.

V zápětí ucítil na zádech drsný jazyk, stará bílá laň čistila ho jazykem.

„To je dobrota! To je dobrota!" pravila nadšeně. „Sůl! Sůl!" radovala se. „První sůl v této neblahé končině! Někdo jim posolil, milostpane, záda!"

„Kdo by mně je posolil? Naposledy jsem se proměnil v Lotovu ženu?"

Záhy se mu leskla záda čistotou, ale přes to se stará bílá laň nemohla od jeho zad odtrhnouti. „To je dobrota! To je dobrota!" opakovala si nadšeně. „To je první sůl v této neblahé končině! A jaká sůl, milostpane! čím déle lížu, tím slanější! Odtrhnouti se od nich nemohu!" „To je pěkná polízaná," zažertoval Vozáb, jemuž horlivé oblizování připomínalo vydatné massáže z minulosti, „mají, milá paní, jazyk jako hřbílko! Všechnu bolest mně to rozhání z těla. Takhle se 202 odtud nedostaneme! Buď pojedeme, nebo opět promokneme na kůži! Kouknou se, jak se zase zatahuje obloha na západě!"

Nemračilo se, stará bílá laň se však po noční bouři bála nového hřmění a proto rychle zdvihla hlavu. Zvolňoučka jeli starou doubravou, do níž se hustými korunami dubů procezovalo sluneční světlo. Vzadu se leskl Vozáb čistotou, v předu však měl dosud krunýř mazlavého bláta, jež na něm na větru usýchalo ve hnědožlutý škraloup. Bylo dílo staré bílé laně z důvodu veřejné mravopočestnosti polovičaté, a vrozený ostych bránil Vozábovi, aby starou bílou laň požádal, by jeho očistu dokonala úplně. Zase les prořídl, vjeli do paseky, a v pasekách bylo se jim prodírati vysokými houštinami, z nichž si Vozáb odnášel na těle několik bodlin. Nevšímal si jich valně, poněvadž jeho mysl zaujata byla novými starostmi.

„Poslouchají, paní Ticháčková," pravil konečně po dlouhém rozvažování, „s tou mou solí se mně to nechce a nechce líbiti! Abych tak řekl, co se doma upeče, vědí, má se doma snísti. Dají mně čestné slovo, že nikomu o mé tělesné vadě neřeknou! Čestné slovo mně dají!"

„Jen se, milostpane, nestrachujou," konejšila ho, „čestné slovo jim dávám!"

203 „Abych tak řek', nepřikládám celé věci přílišné váhy: je to, jak se rozpomínám na pokyny svého někdejšího lékaře domácího, pouze nadbytek solí v lidském těle, zaviněný zažívacími poruchami. Okolnost, že se sůl z mého těla vypařuje, jest mně velice útěšlivou, hůře by bylo, kdyby nadbytek solí zůstával v těle a stával se příčinou různých poruch. Abych tak řekl, cítím teď po mechanickém odstranění solné závady v těle valné ulehčení, arozbírám-li tento případ ve své mysli dále, domnívám se důvodně, že jsme vlastně učinili oba znamenitý objev, jenž může přivoditi obrat v léčení podobných neduhů, namnoze tvrdošíjných. Olizování působilo na mě blahodárně dvojím způsobem: jednak vydatným mechanickým odstraňováním nadbytečných solí, jednak důkladným vyčištěním všech porů, jimiž se právě nadbytek solí samočinně vypařuje." Stará bílá laň poslouchala jeho vědecké úvahy, nemohouc prostým laním rozumem proniknouti jejich podstatu, se zájmem ospalého posluchače chemie, poslouchajícího po masopustní protančené noci přednášku učeného professora. Tolik však přece domnívala se chápati, že je Vozáb s olizováním dodatečně úplně spokojen.

„Jen když jsem jim, milostpane, dobře posloužila!" odvětila se shovívavým úsměvem.

204 Konečně zase vyjeli z houštin a octli se na palouku, z něhož se vydali včerejšího dne ke Slepičím horám. Bílé laně pásly se doposud v zelené trávě opodál staré plané hrušky, a když zvětřily jezdce, zdvihly dychtivě hlavy.

„Je zle, milostpane, ucítily nás!" pravila stará bílá laň zoufale a divoce se rozběhla zelenou lučinou. Vozáb zprvu nechápal, až když uslyšel za sebou dupot, poznal, že se za nima v šíleném letu řítí stádo bílých laní s vyplazenými jazyky. „Nelekají se, milostpane, nás nechytí," těšila ho, „já jim uteku! Bídnice! Ucítily sůl!' „Ucítily sůl!" děsil se Vozáb. „Nejlepší nohy má kostelnice Kučerka, ta mě prožene, ale co naplat! Nás nechytí, dokáže jenom patnáct kilometrů za hodinu, a já dokážu osmnáct! Jenom dávají pozor, aby mně nesletěli přes hlavu!" „Dá-vám!" zakoktal a objal ji oběma rukama kolem krku.

Jako vichřice hnali se rovinou. Dupot zvětřených bílých laní čím déle tím více se vzdaloval a zanikal.

„Odpočinou si, milá paní, už jsme vyvázli!" „Ještě kilometr, a jsou doma!" Po třech minutách stanula u Vozábovy jeskyně. „Do smrti jim toho nezapomenu, do nejdelší smrti 205 nezapomenu," ubezpečoval starou bílou laň, slézaje opatrně s jejího opoceného hřbetu, „zachránily mně život!"

Vozábova vděčnost hluboce dojala starou bílou laň. Tak byla pohnuta, že jí slzy vytryskly z očí. „Mám k nim pouze jediné přání, milostpane!" pravila pohnutě.

Vozáb, jenž už pospíchal po balvanech do své jeskyně, se zastavil a mlčky jí kynul, aby své přání projevila.

„Kdyby mně dovolili, abych jim očistila také druhou polovici těla!" pravila stará bílá laň zdráhavě. „Až po druhé, paní Ticháčková, až po druhé!" odpověděl kvapně a nečekaje na další rozhovor, pospíchal po balvanech nahoru.

X.

„Sem až se bílé laně nedostanou!" pravil si s uspokojením, dívaje se s přírodní terasy do hlubiny. „Kdo by se byl nadál! Kdo by se byl nadál!" opakoval si. „Poručím Kateřině, aby přinesla vodu ze živé studánky, a v té se vykoupu. Ta mě vyléčí, ta mně pomůže!"

Volně stoupal po přírodních schodech. „Milostpane, milostpane," vítala ho Kateřina radostně, „kde se zatoulali ubohé děvečce? Strachu jsem pro nich vytrpěla. Taková bouřka se tady 206 strhla v noci, až se nebe otevíralo! A já tady byla, milostpane, samotinká, samotinká bez lidské duše 1" Vozába zřejmě potěšilo upřímné vítání. „Pršelo vám snad, milá Kateřino, do jeskyně?" ptal se starostlivě.

„Do jeskyně mně nepršelo, ale strachu jsem vytrpěla k nepopsání. Blesky se křižovaly nad lesy, že se mně zdálo, že hoří les. Když bylo nejhůře, povídala jsem: hade domácníčku, polez a pomoz!" „No, a had vylezl, jářku?"

„Vylezl, milostpane a povídal: Milá děvečko, neboj se, je to jen bouřka, a bouřka je dobrá věc! Pak se plazil třikráte do kolečka okolo mně a povídal: Milá děvečko, to máš lepší než hromosvod. Pak jsem se ho ještě ptala pro jistotu, kde je náš milostpán, a on povídal: Milá děvečko, kde on je, tam už moje moc nesahá, protože moje moc je jenom v této skále."

„Ku podivu! Ku podivu! Kdybyste tu měla takhle veliký hrnec — —" „Hrnců tady mám plnou polici," radostně hlásila, „požádala jsem hada domácníčka, aby mně zařídil jeskyňku za kuchyňku, jako jsem ji mívala u Vo- zábů, a had domácníček mně vyhověl!" „To je opravdu znamenité, od nynějška budete teda vařiti doma! Není přes domácí stravu. Vůbec po207 zoruji, milá Kateřino, že jste se za mé nepřítomnosti pečlivě starala o mou domácnost!" „I okna jsem jim vydrhla, milostpane, v jejich pokoji !"

— „Okna?"

„Požádala jsem hada domácníčka, aby jim udělal u jeskyně okna a do oken rolety, aby jim, když je horko, mouchy nelítaly do jeskyně a nekousaly jich!"

„Milá Kateřino, vy jste učiněný poklad! Zcela správně jste uhodla: hlavně záclony mně tady chyběly! Přineste mně tedy nejprve v nějaké nádobě živé vody — —" „Natočím ji z vodovodu!"

„Z vodovodu? Teda také na vodovod jste nezapomněla, milá Kateřino?"

„Pamatovala jsem, milostpane, na všecko!" odvětila Kateřina skromně. „A to všecko od hada domácníčka !"

„Nikdy bych byl netušil, že má had domácníček tak dobré srdce!"

„Kdyby se toho byla tak naše milostpaní dočkala!" dodal po chvíli, a horké slzy mu skropily umazaný obličej.

„Která?" ptala se Kateřina.

„Inu ta zdejší, milá Kateřino," odpověděl vyčítavě, 208 „rusalička, jak by se tady řeklo! Na Slepicích horách takového pohodlí míti nebude!" „Kde pak na Slepicích horách, milostpane!" usmála se Kateřina pohrdlivě.

„Odkud vy znáte Slepičí hory, milá Kateřino?"

„Jak bych neznala! Sloužila jsem tam!"

„Na Slepicích horách jste sloužila? A u koho jste tam sloužila?"

„U pana revidenta Sýkory!"

Vozáb trnul úžasem. Nebožtíka revidenta Sýkoru znával velmi dobře. Bulku spolu kdysi hrávali! „Milá Kateřino, zdá se mně, že tentokráte nejapné žertujete! Co by dělal nebožtík pan revident na Slepicích horách? Mýlíte se, milá osobo, rozhodně se mýlíte!"

„Co by dělal? Privatisuje a hraje bulku." Ohromný nepokoj trhl Vozábem. „Rád bych věděl, s kým hraje bulku! Moc rád bych věděl!"

„S rusalkami, milostpane, s kým jiným by hrál, když je to jediný pán v celé té končině! 2ije tam ve skalách v prostorných jeskyních, nahoře on, dole rusalky. Má totiž podnájemnice." „Tedy bulku hraje, bulku!" opakoval Vozáb zamyšleně.

Zatoužil po Slepicích horách poznovu. Rmalka 14. 209 — Dojista hraje pan revident Sýkora bulku také s rusaličkou! kmitlo mu hlavou. „Povídá se, že je na Slepicích horách ještě větší vedro, než tady !" pravil, aby zamluvil Kateřininu pozornou zvědavost.

„Což vedro, milostpane, ale rusalky! A ty tance a ty zpěvy! Tam je sopránů!"

„Také tam vládne královna?"

„Ne, milostpane, tam je republika! Tam si dělá každá, co chce!"

Po tomto vysvětlení Vozáb zase zkrotí. Republika byla mu státním zřízením, jehož si vážil ze všech nejméně, k němuž dokonce choval netajený odpor. Domníval se, že ve státě s republikánským zřízením nemůže býti pořádek. Bojoval v duši krátký boj. Na jedné straně vážek jeho nerozhodnosti bělala se rusalička s bulkou, na druhé straně černala se republika. Nerozhodně stoupal po přírodních schodech do své jeskyně.

Odvalil balvan a překvapeně stanul na prahu. Jeskyně proměněna byla v útulný pokoj měšťanský. Balvanové stoly a lůžka byly odstraněny, místo nich pohodlná pohovka, renaissanční stůl se šesti židlemi, vyřezávaná kredenc, lenoška, postel, noční stolek, umývadlo, v oknech záclony, stěny malované dle zábrdovického vkusu. 210 Kateřina nedala si ujiti vzácný okamžik Vozábova' překvapení. Když se ohlédl, viděl ji, že stojí ve dveřích, a že jí kolem úst koluje spokojený úsměv. Horká slza zatřpytila se ve Vozábově oku. Tíha dvojího vdovectví, obojího nesmírně ošidného, ulehla mu na prsa jako balvany, až se v něm zatajil dech. Po pestrých strázních záhrobního života byl to však přece jenom světlý okamžik v jeho osudech. „To jsem okřál, milá Kateřino, to jsem okřál!'' pravil pohnutě. „Nemohla jste mně připraviti většího překvapení, než tímto měšťanským zařízením divokého bytu. Pořád mně tady něco chybělo, abych mluvil s básnířkami, něco nevysloveného dřímalo v mé duši! Teď už vím, co to bylo! Domácí pořádek to byl, řádný život rodinný, jak jste správně vytušila, milá Kateřino, s panem hadem domácím, je to také, milá Kateřino, v mém životě první domácí, jenž na pouhé požádání zařizuje byty nájemníků."

Rozjasněný obličej Kateřinin se za Vozábovy řeči zakabonil.

„Nač by mluvili, milostpane, s paničkami," pravila vyčítavě, přeslechnuvši slovo „básnířkami" — „což pak já jim nestačím?"

„.Naopak, naopak, milá Kateřino,' odpovídal horlivě, „jsem pevně odhodlán, že se uchýlím nyní do 211 úplné samoty. Bával jsem se vždy, milá Kateřino, hlavně meteorologických změn, hlavně dešťů, sněhových plískanic, dlouhého podzimu a kruté, mrazivé zimy. Teď, abych tak řekl, už se mně po podzimu a zimě stýská. Těším se na zimu, až všecko kolem dokola zapadne sněhem. Bude nám oběma v tomto útulném pokoji u hřejících kamen slastně a blaze!"' Obličej se Kateřině opět rozjasnil. ,,Ba že, milostpane, uteče nám to, uteče, dlouho-li máme do masopustu?"

„Zdá se mně, milá Kateřino, že jste také přesvědčena, že po jaru a létě, zdánlivě věčných, musí i tady nastati podzim a zima!" „Jaká zima, milostpane? Proč zima?" ptala se roztržitě. „Nikdy tady zima nebyla, — nikdy! Když budou chtíti, požádáme ínilostpána hada domácího o kamna, a já jim v nich zatopím, aby se mohli vyhřívati u kamen. Bačkory jim obléknu na nohy, na kanapátko jich položím, jako oko v hlavě iich budu opatrovati, vlastní milostpanička by jim toho nedělala lip. Jako v bavlnce budou, milostpane! Jako květinka ve skleníku!" Významně se na něho zadívala. „Cihlu jim na noc nahřeju, do šátku ji zabalím a dám jim ji do nohou do postele — —" Zapálil si dýmku, usadil se na pohovku a mžou- 212 raje spokojeně očima, tiše poslouchal Kateřinino líčení. Příjemná nálada roztavila se v jeho smyslech. Úplně zapomněl na rušivou skutečnost, kterou s ním před tím sdělila, že je totiž na Slepicích horách republika. I touha po uprchlé rusaličce v něm dozněla, a tetelily se v něm pouze pocity tepla, rozlévající se z vyhřáté cihly, vložené do peřin a šířící se od nohou po celém těle.

V koutě stála rozesílaná postel s červenobíle pruhovanými povlaky na peřinách, s tvrdým, žíněnko- vým, hnědou jelenicí potaženým polštářem — všecko jako v Zábrdovicích. Bylo odtud kus divočiny vymýtěno. Na pelesti bělala se dlouhá noční košile. Prádlo vonělo čistotou a levandulí. „Jdou, milostpane, jdou, lehnou si a odpočinou si!" vybízela ho Kateřina přítulně. Navlékla na něho noční košili, knoflíček u krku zapiala, vložila na hlavu pletenou noční čepici, tka- nici zavázala na ozdobnou smyčku pod bradou a pak něžně ho uložila do postele. Když ležel, spustila záclony a zatemnila jeskyni zelenavým přítmím. „Budou ještě něco poroučet, milostpane?" „Děkuji vám, milá Kateřino, ze srdce vám děkuji!" pravil pohnutě.

Otočila se nerozhodně na patách, dvéře za ní za- vrzly, a on pohroužil se záhy v hluboký spánek. 213 Vozáb usnul tak tvrdým a hlubokým spánkem, že spal nepřetržitě dva dny a dvě noci, a nebylo lze ho probuditi.

Kateřina nadarmo obcházela kolem jeho postele. Kdyby byl nechrápal, nehovořil ze spaní a neusmíval se, byla by se domnívala, že už se nikdy neprobudí, že usnul nadobro. Kdykoli pohlédla do jeho obličeje ve zmačkaných polštářích, vždy se zase od něho vracela s uspokojením. Jeho obličej byl jako zrcadlo jeho duše. Bylo z něho viděti, že se Vozábovi zdají krásné a živé sny.

— Kateřina se radila s hadem domácníčkem.

— „Nic si z toho nedělej, milá děvečko," povídal jí had domácníček lidským hlasem, „to udělaly peřiny. Kdyby vzali po třiceti letech mrtvého z hrobu a položili ho do peřin, taky by si tak hověl. Milá děvečko, peřiny a noční košile! Jeho duše není teď tady s námi, je v Zábrdovicích, v jeho a tvé otčině!"

„Myslejí tedy, pane hade, že se probudí?" ptala se.

„Probudí se, milá děvečko, a bude jako znovuzrozen ! Tělo si pohoví, duše okřeje, smysl pro světské radosti vrátí se do zemdlených údů! Cím déle si pospí, tím více okřeje!"

214 Proto Kateřina Vozába nebudila. „Ať se prospí staroušek, ať okřeje! Třeba mu spánek zapudí z hlavy nesmyslné touhy po paničce, která mu utekla!" Kateřininu duši zaplavila blaživá starostlivost o spícího Vozába. Jako kdyby jí ho nebesa svěřila, tak jí to připadalo — aby ho opatrovala, starala se o jeho pořádek, chránila ho před nástrahami okolního divokého života. Po špičkách přicházela k němu a dívala se, kterak spí s otevřenými ústy a s perličkami potu na čele. Odvykl peřinám a šatu, potil se. „Jen ať se vypotí staroušek, ať se z něho sůl vyV, ■■« pari!

Vozáb spal šest dnů a šest nocí. Teprve sedmého dne ráno, když Kateřina vytáhla v oknech záclony a pustila do zelenavého přítmí veselý proud sluneční, otevřel rozespalé a ospalky zalepené oči, odkopl nohou propocenou svrchnici a s hlasitým zíváním protáhl se v posteli, až zapraskala. „Dej jim Pánbůh šťastný dobrýtro!" pozdravila ho věrná Kateřina radostně. „Vyspinkali se do růžová, milostpane!"

„To jsem vám měl sny, milá Kateřino, podivné sny I" „Hned jim přinesu kávu a rohlíček!" vskočila mu do řeči.

Vyhoupl se z postele, vklouzl do bačkor, svlékl noční košili, otevřel okna a žíznivě lokal ranní svěží vzduch. Příjemný pocit smyslový zavířil mu tělem: jako kdyby omládl, jako kdyby s něho spadlo čtyřicet let lidského života. Křepkost oživila mu údy, zlehka se spustil do dřepu, zamával rukama, vymrštil se do výše, v zádech se prohnul, rukama pat se dotýkal. Rušná bujnost ho překonala: zapažil na zemi, vymrštil se a chodil po rukách jako akrobat. Užaslá Kateřina uzřela ho, když se vrátila s kávou, stojícího na hlavě na stole a šermujícího nohama. Mrštným přemetem octl se na pohovce. „Milostpán dělá švédský tělocvik 1" pravila s obdivem.

„Proč švédský? Ale uvařila vy jste mně asi něco prudkého, nešťastná osobo, skoro mám obavy, abych zase nebyl zachvácen tancováním, neboť jedy jakési vnitřní už mně zase vymršťují všechny údy!" „Vypijou si, milostpane, kafíčko, ono jich to přejde ! Já myslím, že to nic nebude, že to jest jen švédský tělocvik."

„Myslíte, milá Kateřino?" ptal se sklesle, žmoulaje v bezzubých dásních křehký rohlík. „Milostpane, já vím, co je švédský tělocvik, když jsem sloužila u pana Arnsteina, dělal ho taky! Jak vylezl z postele, nejdřív se vytušoval, a pak to za- 216 čalo. V jídelně zdvihal jednou rukou stůl, v hudebním salonu zdvihal jednou rukou fortepiano a na konec zdvihal i starou milostpaní jednou rukou." „Milá Kateřino, nutilo ho taky pořád něco, aby dělal kotrmelce?"

„Kotrmelce? On dokázal, milostpane, tři kotrmelce za sebou! To byl právě jenom švédský tělocvik — .gymnastik tandstikor', jak říkával pan saldokontista Zežulka. Vstaňte, milostpane, já se poradím s panem hadem domácím, aby jim dal protijed." Dopil kávu, sklonil hlavu do dlaní a hořce se rozplakal.

„Nepřipouštějí si to tak, milostpane," konejšila ho, „je jim snad něco? Cítějí něco?" „Milá Kateřino," pravil štkavě, „já pozoruji, že ve mně pučí nedovolené city ..." „No, no, milostpane, nepřipouštějí si to tak, vždyť já už také nejsem žádná mladice, a když vidím, že to je u nich nemoc, vzala bych to jako od nemocného člověka ..."

„Milá Kateřino, něco neodolatelného vnitřního mě nutí, abych vás obejmul..."

„No, no, milostpane, taky by nebylo zle. Když vím, že to je nemoc, tak bych to vzala jako od nemocného člověka."

„čím déle se na vás dívám, milá Kateřino, tím 217 větší bouři cítím! v ňadrech. Nadarmo bojuji s osudnou vášní! Nemeškejte, milá Kateřino, a uvařte mně k obědu kapustu s mrkví, aby byl ve mně poněkud zmírněn prudký oběh krve a urychlena byla výměna látek. Milá Kateřino, zdá se mně, že to je láska pozemská. Omluvte mě, milá Kateřino, promiňte chorobnému ..."

„No, no, milostpane, nikdy jsem nebyla paškrtná a pak už nejsem žádná mladice; když myslejí, namažu jim kolena opodeldokem, ono jim to odejme z nohou rheumatickou horkost." .,Jen slůvko mně řekněte, milá Kateřino: že se na mě nehněváte!"

„Proč bych se hněvala? Za povahu nikdo nemůže! Někdo má povahu horkou, někdo studenou, a když je člověk sirotek jako já, pozná ve službách rozličné povahy. Přede mnou už klečelo, milostpane, mnoho milostpánů, a já nic! Povídala jsem každému : mají svou paničku, a na černohorský sňatek nemám ani pomyšlení! Za živý svět bych byla nikdy s nikým nikam neujela. Já říkám pořád, jen žádnou obralianci, když já jsem z rodu chudého, vezmu si jen člověka z rodu chudého a sobě rovného." Vozábovi se vyjasnil obličej.

„Děkuji vám, milá Kateřino," pravil rozradostněn, „sejmula jste s mých beder nesmírnou tíži. Vaše 218 zlatá slova jsem si zapsal do srdce. Mesaliance nikdy nepřináší dobrého ovoce!" ,,Je pozdě!" pravil si, když Kateřina odešla s rozpačitým usmíváním. Zlehka se spustil do dřepu, zamával rukama, vymrštil se do výše a několik divokých kozelců přemetl na podlaze. ..Zachvátí mě zase tancomanie!" povzdychl si s hlubokým žalem vnitřním, když dopadl na pohovku, až zaduněla. Zaklepání na dvéře vytrhlo jej z ponurého snění.

Otevřenými dveřmi vletěl do jeho salonu doktor Koláček.

„Jsou mně v patách, jsou mně v patách!" volal zoufale. Pot se mu řinul s čela, oči měl vypouleny, podlité krví. Vozáb ztrnul.

„Kdo vám je v patách?" ptal se uštvaného doktora.

„Ukryjte mě do šatníku!" pravil doktor, klesaje na kolena.

Bez rozmyšlení otevřel šatník, strčil do něho uříceného doktora, zavřel na klíč a v rozčilení vyhodil klíč oknem do propasti pod ním se šklebící.

Na štěstí byl šatník prázdný, do Vozábova salonu dostal se spíše pro ozdobu než pro potřebu.

219 „Neudusíte se?" ptal se doktora klíčovou dírkou. „Děkuji za optání: neudusím! Má to nahoře přiměřenou ventilaci, svítí sem štěrbinou proužek denního světla."

„A kdo vás honil, doktore?"

„Deputace!" odpovídal doktor v šatníku temně. „Ale probůh, už mlčte, jsou mně v patách, té chvíle se mohou rozletěti dvéře, a moji pronásledovatelé jsou tady!"

„Jaká deputace? Tady deputace?" bručel si Vozáb nerozhodně. „Ani památky tady není po deputaci !"

Otevřel dvéře, vyšel na schodiště a pátravě se rozhlížel, zdali nikdo nepřichází. Nešel nikdo, ticho bylo kol dokola, jenom smrkový les šuměl dole a z kuchyně se ozýval vrzot kávového mlýnku. „Má hallucinace, nebo se pomátl rozumem!" bručel si a sestupoval po schodech ku Kateřině. „Milá Kateřino," pravil otevíraje dvéře, a další slovo odumřelo mu na rtech. Z kuchyně ozval se ze tří ženských hrdel pronikavý výkřik. „Nestoudníku! Nestoudníku!"

Kvapně přirazil dvéře a divoce utíkal nahoru. Zamkl se ve svém salonu, otevřel prádelník a vklouzl do prádelníku. Srdce mu bušilo v ňadrech jako poplašný zvon.

Poznal je. Paní berfiovou, paní kontrolorku a paní správcovou Eliškovou, poznal je, ač byly, jako kdyby právě vycházely z koupele. V tom okamžiku nepřemýšlel, jak se sem dostaly, stačila mu jistota, že jsou tady. Kávový mlýnek nevrzal nadarmo. Kateřina vařila kávu nenadálé návštěvě. Poznaly dojista i ony jeho. Teskné myšlenky honily se v prádelníku Vozábovou hlavou. Konec je krásnému, idyllickému životu! Jed pomluv záhy bude namíchán do veselé bezstarostnosti. Otevřel prádelník a opatrně vylezl. Kvapně oblékl noční košili a hlavu pokryl noční čepicí. „Pane doktore, jsou tady!'' promluvil do uzamčeného šatníku štěrbinou. „Už jste se s nimi taky setkal?" „Jest nám uprchnouti!"

„Teda uprchněme! Otevřete mně, a vsedneme na jelena dvanácteráka!" vybízel ho doktor ze zamčeného šatníku.

„Rád bych vám otevřel, ale zahodil jsem klíč." „Neopouštějte mě, vzorný příteli," zaúpěl doktor bolestně, „vezměte mě s sebou. Shoďte mě dolů' i se šatníkem, raději umříti, než takto živořiti." „Rozmyslete si to doktore! Shodím-li vás, rozbijete se na padrť. Chcete-li, nabízím vám nezištně společnou smrt. Svolíte-li, vsednu na šatník a 9je- 221 (leme oba do šklebící hlubiny." „Přijímám!"

„Mám tu ještě jednu noční košili, vezmu ji pro vás! Připravte se, poletíme!"

Vzal na ramena šatník jako pírko, vsunul jej do otevřeného okna, posadil se na šatník a zakryl si košilí obnažená kolena.

„Počítejte doktore, do tří. Až vyslovíte ,tři', odrazím se nohama, a poletíme do propasti!" „Víte, vzorný příteli, jak mně je?" „No, jak by vám bylo? Nevytáčejte se se dvojí tváří a počítejte!" „Jeden! Dva! — — —" Doktor se odmlčel.

„Tři!" pravil konečně. Mocným odrazem vyletěl šatník z okna, ale neřítil se do hloubky. Jako pírko vznášel se nad lesem.

„Letíme! Letíme!" vykřikl Vozáb vítězně. „Vznášíme se do výše"!"

„Ku podivu, ku podivu!" ozýval se doktor ze šatníku. „Kdybych nevěděl zcela určitě, že jste kance- lista okresního soudu, domníval bych se, že jste aviatik 1" „Ustavičně stoupáme! Už jsme přeletěli nejvyšší skály I Když dovolíte, pokusím se rozbiti dvéře a vlezu si k vám. Obávám se, abych se po hladké 222 ploše, na které sedím, nesmekl a nespadl dolů do propasti I" „Jen si učiňte pohodlí, vzorný příteli!" vybízel ho doktor.

Vozáb se opřel o jednu polovici dveří, otevřel je a opatrně vklouzl k doktorovi. Seděli nyní v letícím šatníku jako v lodici.

„Dovolte mně nejprve," pravil doktor se smíchem, • „abych ukončil svou toaletu!" Oblékal si přinesenou košili noční. „Měl jste vzíti s sebou také ještě prádelník," žertoval, „letěli bychom vedle sebe jako rodní bratři. Ustavičně se vznášíme, opravdu ku podivu! Kdybych se byl nadál, byl bych vzal také purkmistra. Já totiž proti němu nechovám nyní žádné hořkosti. Vrátíme-li se do Zábrdovic bez purkmistra, radniční strana nám neuvěří nikdy, že se purkmistr na konec připojil k radniční opposici." Vozáb sesmutněl. Se slzou v oku nahnul se přes okraj šatníku a teskně se díval dolů do hlubiny. Neviděl ničeho. Všecko mu zmizelo v bělavých parách, vířících ve hlubině.

„Myslíte, pane doktore, že letíme zpátky do Zábrdovic?"

„Prozatím, vzorný příteli, nemyslím ničeho. Ovšem přiznávám se, že se mně ustavičné stoupání příliš 223 nezamlouvá. Takto bychom přece jen mohli na konec doletěti až do Zábrdovic, naší milé otči- ny 1" „Vrátil byste se rád, pane doktore?" „V tomto okamžiku je mně naprosto lhostejno, zdali se vrátím nebo nevrátím. Nejistota, ve které doslovně sedíme, připadá mně silnější než milování otěiny. Podléháme tu tak složitým a překvapujícím změnám, že mně uniká podstata a souvislost místních jevů. Ještě včera jsem tančil na palouku věčné radosti s rusalkami divoké tance — —" „A já rovněž tak! Zachvácen jsem byl příšernou tancomanií 1" „Tedy je tu rozhodně nějaká souvislost, neboť i náš purkmistr tančil o překot. Tajemné síly, magnetismus, nebo něco podobného." Náhle oba zbledli. „Klesáme!" zašeptal Vozáb.

„Bohužel klesáme!" pravil doktor Koláček resigno- vaně.

Klesali se závratnou rychlostí. Slova jim umlkla na rtech, seděli proti sobě s vytřeštěnýma očima a oběma rukama křečovitě se drželi obruby šatníku. Již již se zdálo, že pod nima zaduní země, chumáč bílých třísek že se rozletí na místě, na které dopadnou. Mimo nadání klesající šatník mocně se- 224 bou trhnul, několik vteřin trčel nehybně ve vzduchu a pak se zase zdvihl.

„Stoupáme!" pravili oba jedním dechem, a mrtvolně bledé obličeje se jim zarděly krví. Stoupali, vznášeli se výše a výše. „Náš případ se stává žertovným," pravil doktor, „zdá se, že nám není souzeno, abychom srazili vaz najednou. Bohužel nemohu se pro krátkozrakost roz- hlédnouti pátravě po okolí, zdali někde netrčí kus šedivé skály do modrých výšin, u které bychom přistáli." Vozáb se rozhlédl do hlubiny. Neviděl ničeho, jen bílé páry se pod nima převalovaly. Přímočarý let šatníku proměnil se ve vlnivé stoupání, jako kdyby si pohrávala tajemná moc s jejich křehkým létadlem.

„Ani jsem se nerozloučil s panem Hastrmanem a jeho dušičkami!" povzdychl doktor. „Ráčil jste se s ním stýkati?" „Poslední dobou! Přerovnával jsem jeho starou registraturu, očísloval jsem nejstarší ročníky jeho dušiček. Je to zajímavější nežli pěstování kaktů." „Zdá se mně, že letíme pomaleji!" „Raději nemluvte, vzorný příteli, sice to zase zakřiknete. Rozptylujte si mysl jinými věcmi, nemohu se na vás dívati, když zesináte a zblednete jako plátno. Připadá mně to, jako kdybyste se tro- Rusalka 15 225 chu bál, a váš strach působí na mě nakažlivě. Ne- rozvažoval jste ještě, jak se dostaly zábrdovické dámy do království rusalek?" „Byl jste spatřen?"

„Nejen spatřen, dokonce velectěnou deputací vyhledán. Zachránil jsem se divým útěkem k vám, a ostatní věci následovaly!"

„Ano, následovaly!" pravil Vozáb temně, jemuž poslední události rázem oživly v paměti. Pohled jeho ztrnule zabořil se do šedivých par pod nima. Neklamal se, rozeznal černý předmět bleskurychle se jim blížící.

„Jsme pronásledováni!" pravil. „Někdo za námi letí!"

„Toť svrchovaně zajímavé!" mínil doktor. „Rozeznáváte už, kdo to je?"

„Kateřina v prádelníku!" odpovídal Vozáb po chvíli.

„Jaká Kateřina? Jaký prádelník?" „Moje hospodyně Kateřina v letícím prádelníku!" Znovu pátral očima v bělavé dálce. „Letí sama?" ptal se doktor znepokojený podivuhodnou zprávou.

„Klesáme!" vykřikli oba zděšeně. Klesali se ztřeštěnou rychlostí. Vteřina za vteřinou! Ještě několik vteřin!

Těžká renaissanční skříně zaryla se s ohromným bžuchnutím do mazlavého bláta, a nežli se vzpamatovali z úžasu, nové bžuchnutí ozvalo se nedaleko nich. Černé bláto vysoko vystříklo nad nima. Z hluboká vydechli: byli živi a zdrávi. Zmateně a beze slov seděli proti sobě v šatníku zarytém hluboko do mazlavého bláta. Otvorem takto vykrojeným zamodrávalo se nad nima jasné nebe. Jako kdyby seděli ve studni. „Není jim nic, vašnosti?" ptal se doktor. „A jim taky není nic?" ptal se Vozáb. „Osudu svému nikdo neujde!" mínil doktor Koláček rozšafně. „Kdybych se byl nadál, že takto vyvázneme z aviatického pokusu, byl bych si létání liboval. Kromě nejistoty je to zcela příjemná věc!" Třetí mocné bžuchnutí do mazlavého bláta přerušilo jeho řeč. V otvoru nad nima objevila se lidská postava vypadnuvší z oblohy a rychlostí kmitu vřítila se mezi ně do jejich hlubiny v mazlavém blátě. „Pěkně vítám, pane purkmistře!" oslovil doktor nenadálého příchozího. Vzpamatoval se prvý z nového překvapení.

„Dobrý večer!" pronesl purkmistr úsečně obvyklý velkopanský pozdrav.

„Zdráv dolítal?" ptal se doktor.

„Taky lítal!" odpovídal purkmistr úsečně.

227 „A v čem, smim-li se ptáti?" „V umývadle!"

„V umývadle!" podivoval se doktor s Vozábem najednou.

„Deputace?" napodobil doktor purkmistrovu úseč- nost.

„Deputace!" zasyčel purkmistr ostře.

„A kde jste ráčil odložiti vehikl?" ptal se doktor.

„Vedle panny Kateřiny!" — „Není nad věrnou hospodyni," mínil doktor, jenž po zdařilém letu a nabyté jistotě, že s ním bahno, do kterého zapadl, neuletí, ihned okřál, „není nad věrnou hospodyni! Následuje chlebodárce až do nebes a s nebes až do bahna. Pánové, musíme pomýšleti, abychom se ze své hlubiny vydrápali zase na zemský povrch."

„Nesmírnou křepkost cítím ve svém těle!" pravil Vozáb blouznivě.

„Vezmou tedy na záda pana purkmistra a vyskočejí s ním nahoru, já už se odtud nějak vydrápu!" vybízel ho doktor.

Posadil mu na záda purkmistra. Vymrštil se do výše právě v okamžik, kdy z jiného otvoru vylézala z vřesoviště věrná Kateřina.

„Milostpane, milostpane," vítala ho radostně, „to jim povím novin ze Zábrdovic. Už jsou opravdovský 228 vdovec, milostpaničku jim pochovali! A jim taky, milostpane purkmistře! A panu doktorovi Koláčkovi taky! A taky pan děkan umřel! Letěla jsem za nimi v šifonéru, ale kde jim bylo konec!" Spocený doktor namáhavě se drápal z osudného otvoru. Unavený purkmistr seděl ve dřepu ve vřesovišti a zamyšleně poslouchal bzučeni včel a čmeláků.

„To nás to prohnalo!" stěžoval si doktor a zadíval se za Vozábem odcházejícím s Kateřinou. „Jako manželé!" podotkl pichlavě a usedl si vedle purkmistra.

„Kivít, kivít!" ozývalo se nad smutným rašeliništěm a rozlehlými bahnisky, po jichž okrajích mdle se zardívaly trsy odkvětajícího vřesu. Čejky divoce poletovaly nad nimi. „Kivít, kivít!" prosebně volalo do smutné opuštěnosti nevlídného kouta. Vozáb, vykračující si vedle Kateřiny v dlouhé košili noční, živě rozkládal rukama a bez rozloučení s bezděčnými spolucestovateli odcházel do hlubokého lesa.

„Milá Kateřino, to se stalo po prvé a naposled!" znovu a znovu opakoval.

„Kdo by se byl nadál, milostpane," omlouvala se, „nebo někdy slyšeli, že by šifonér lítal? No, když odletěl, tak odletěl! Radila jsem se s panem ha- 229 dem domácím, a pan had domácí mínil, že to nic není!

„Nic není!" pravil Vozáb trpce. „Vám to, milá Kateřino, taky nic nebylo, když jste se řítila s ošidným vehiklem s nesmírné výše do propasti?" Kateřina se bez odpovědi rozpačitě usmívala. By- lať Kateřina žena nebojácná, nebezpečenství života se nelekající.

„Tři dámy jste sem pustila ze Zábrdovic," vyčítal jí Vozáb dále, „a nerozvážila jste, že nás pomluví —" „Už nepomluví, milostpane, už jsou z nich tři staré bílé laně a pasou se na palouce věčné radosti. Paní Ticháčková je do laního kroje sama oblékala!" -fi * „Vyptávaly se vás, milá Kateřino, když jste jim vyvařovala?"

„Jak by nevyptávaly, milostpane! To jsou pěkní vdovci, říkaly, sotva nebožky zahrabali, už tu poskakují s neoblečenými ženštinami jako Adamové. Viděly milostpána doktora tančiti s rusalkami tanec připozdívající se touhy." „A co říkaly?"

,,Ze to je nemravnější než tango. Milostpaní správcová Elišková říkala, že by byla ráda rusalkou. Povídala, že snad teď jí bude dopřáno, aby své tajemné ženství, z něhož ničeho neužila po boku 230 milostpána Elišky, tady plně vyžila podle svatých zákonů přírodních."

„Jak jí bylo, když ji oblékaly za starou bílou laň?" „Jak by jim bylo, milostpane, kdyby je oblékali za starého jelena dvanácteráka? Povídala: S bohem sny mladosti!"

„Utkvělou myšlenku, že je mladá, má už padesát let!"

„Kivít, kivít!" ozvaly se čejky nad nima. Vozáb se za nimi teskně zadíval. „Nepozorujete ničeho, milá Kateřino?" „Co bych pozorovala, milostpane? Nepozoruji ničeho r „Ze to tady všecko sesmutnělo od mého odletu!

Jeřába už jsem zahlédl na vřesovišti, bekasiny a jespáci tudy přeletují! Chystá se něco velikého ve vzduchu! Cítím příchod podzimu! Byl už tady někdy podzim, milá Kateřino?"

„Ani nepamatuji! Bylo tady už ledacos, ale spíše bylo velké horko, než zima! Věřiti nemohu, že by i* tady nastal podzim!! To jen mají v hlavě takovou divnou myšlenku, jako milostpaní správcová Elišková tajemné ženství! Podle ptáků se tady nic nepozná, tady hned je ten pták a hned zas jiný, pouze domácí husy jsem tady neviděla. Co je, milostpane, po trávě, když se v ní nikdy housata nebatolí! 231 Často se mně po nich zastesklo, zvláště když jsem ještě sloužila u milostpána Hastrmana. Kolikrát jsem se mu naříkala, aby, když jde na lov dušiček, chytil do čeřenu také husu s husákem, že bych mu ji nasadila, aby měl o posvícení pečeni —• Znají milostpána Hastrmana! Ledacos chytil do čeřenu, ale husy nikdy!"

„Kivít, kivít!" znovu se ozvaly čejky, kroužíce osměleně okolo Vozába, vykračujícího si statně v dlouhé košili noční.

„Mrchy ptáci," ulevila si Kateřina zlostně, „zbytečně jim dělají, milostpane, smutné myšlenky!" Po únavné cestě lesem stoupali po skalních balvanech do starého sídla ve vzdušné výši, odkud před nedávnem nedobrovolně odletěli v nezvyklých létadlech.

Vozáb s pevným odhodláním, že se po několikadenním odpočinku vydá na cestu hledat nového bydliště. Netěšilo ho, že byl různými okolnostmi tajemný jeho pobyt na vysoké skále prozrazen.

— Kam jen se poděla rusalička? kmitlo mu náhle rozžhavenou hlavou.

— Kdyby tu byla, snadno by našli novou jeskyni, na bílé laně by usedli a našli by si záhy nové zátiší, nový úkryt.

Překvapen stanul u jeskyně. Všechen přepych z ní 232 zmizel. Místo dveří veliký šedivý balvan. Jeskyně bez oken, bez nábytku. Bývalé lůžko mechové stálo v koutě u stěn obrostlých kapradím. Všecko zmizelo, čím ho Kateřina s hadem domácníčkem opatřila.

Zmořen únavou převalil se na mechové lůžko a za nedlouho usnul hlubokým bezesným spánkem, do něhož se zdola zanášelo teskné šumění smrkového lesa. Než ulehl, svlékl dlouhou noční košili a vyhodil ji do šklebící propasti.

XII.

„Vědí, co je nového, milostpane?" budila Kateřina Vozába třetího dne, když se neprobouzel z tvrdého spánku.

Vyvalil na ni ospalé oči s velikou nedůvěrou.

— Aby se tak rusalička vrátila! pomyslil si, a mlsný úsměv počechral mu koutky úst.

— „Co by bylo!" přetrhl její tázavé odmlčení. „Moc je toho nového," pravila důrazně, „milost- pán purkmistr utopil se u milostpána Hastrmana v kysibelce."

„Purkmistr že se utopil? Tady že se utopil?" opakoval Vozáb nesmírně překvapen. „V kysibelce že se utopil, povídáte?"

„Utopil, utopil! Povídá se, že to není jen tak. Jen aby z toho neměl milostpán Hastrman oplétačky!" 233 „Opletačky povídáte? No, nemá to býti, nemá! Kdo jakživ slyšel, aby se purkmistr utopil v ky- sibelce? Ale nebožtík je taky trochu vinen, ustavičně se motal okolo vody, všetečně strkal do ní nos, až to odnesl. Jaké opletačky by měl s tím pan Hastrman? Za vodního purkmistra nikdo nemůže !"

„Ale tady se, milostpane, nikdo nesmí utopit! Nikdo, vůbec nikdo! Kdo je tady, má míti věčný život, i milostpán purkmistr!"

„Věčný život, povídáte? Mezi náma, milá Kateřino, neříkal jsem vám nadarmo, že se mně pan Hastrman nikdy moc nezamlouval? Kdo se člověku nemůže podívati do očí, toho se chraň! Zdá se opravdu, že z toho bude veliká nepříjemnost, milá Kateřino! A kam dali nebožtíka?" „Kam ho dali? Dušičku zavřel do hrnečku, tělo vyplavalo na onen svět."

„Milá Kateřino, to povídejte někomu jinému a ne mně. Až na to přijde soudní komise, tak pan Hastrman tělo pěkně vydá a dušičku pustí. Povídáte, že vyplavalo, ale kam by vyplavalo! To je, milá Kateřino, jenom pohádka, tomu už nikdo nevěří. Ostatně já pokládám pana Hastrmana za schopna všeho: když dokáže zabiti starou bílou laň, dokáže všecko. Jenom nezapírejte, milá Kateřino, já 234 vím všecko a taky vím, když jste sloužila u Hastrmana, že jste tam dělávala ze starých bílých laní námořnické maso."

Kateřina se zarděla až po kotníky u nohou, jako kdyby jí někdo uhodl nejtajnější myšlenky. „To jsou bídné klepy, milostpane," bránila se v rozpacích, „kdyby se o tom dověděl milostpán Hastrman, jen tak by toho nenechal. Tam kromě ryby nepřijde nic jiného na stůl! Ať je, jak je, jen co je svatá pravda!"

„Povídáte, že toho je moc nového," přetrhl Vozáb její obranu, „co je teda ještě nového?" „Milostpaní správcová Elišková proměnila se ze staré bílé laně v rusalku a odjela s milostpánem doktorem Koláčkem na samotu — —" Vozáb otevřel překvapením ústa. „Povídáte na samotu?" opakoval vyjeveně. „Bohužel, milostpane, na samotu. Nedopatřením si sedli na starou bílou laň, a ta to roznesla po království věčné radosti 1" „Povídáte na paní Ticháčkovou?" „Ne, na paní berňovou!" zvěstovala Kateřina. „Povídáte na paní berňovou!" opakoval Vozáb užasle. „A nepozoroval ničeho?" „Uchýlili se do jeskyně na Slepicích horách," vyprávěla Kateřina, „sedm dnů a sedm nocí tam jeli — 235 stará bílá laň se vrátila všecka zchromlá. Leží na palouku u tajemné studánky a naříká si, že tu cestu odstůně! Ze to jakživo nebylo slýcháno, aby ouřednice deváté třídy hodnostní a představená úřadu musila nositi na zádech dvě čtyřcentové osoby." Vozáb se odmlčel. Vylezl z mechového lože, skřížil obě ruce na zádech a zamyšleně se procházel po jeskyni.

„Víte, co se mně tady nelíbí, milá Kateřino?" pravil po dlouhé chvíli.

„Věčný život se mně tady nelíbí," dodal, když Kateřina mlčela, „věčný a věčně bezútěšný. Unavily mě, milá Kateřino, změny rušné a pitvorné, nestálost všeho, nestejnost dnů a radostí života. Běda mně, že jsem se neutopil na místě purkmistra!" „Dušičkou v hrnečku by byli, milostpane, ještě smutněji a teskněji by jim bylo!" „To je právě ten hrozný omyl, milá Kateřino! Živelnému a výbušnému životu všecko to holduje, a dušičkám v hrnečku je lip. Potichu si žijí, potichu a bezstarostně. Kmoch Hastrman jim kraluje. Schouleny a uklizeny nikomu nepřekážejí." „Milá Kateřino, vsedneme na starou bílou laň dříve, než královna rusalek povolá mě do tajemné jeskyně s vášnivým vyzváním, že je pro hody lásky prostřeno, a uchýlíme se do neproniknutelné sa- 236 moty. Starými doubravami pojedeme na Slepičí hory, nežli tady všecko zapadne sněhem — —" „Kdepak sněhem, milostpane," smála se Kateřina, nechápajíc dobře jeho blouznění, „nikdy tady sníh nenapadá, nikdy ! Ráda bych jela, milostpane, ale staré bílé laně by mě pomluvily. Kdybych byla chtěla za hospodyni ku staršímu pánovi, to jsem mohla učiniti za dnů mladosti. Milostpane, já"jsem jim dosud neřekla, že už mně minula třicítka — takhle arci vypadám jako pětadvacetiletá — ale třicítku už mám na zádech. Takhle jsem jim na kolenou klečela a prosila, abych se stala alespoň rusalkou, protože jsem na starou bílou laň ještě příliš mladá, a nebesa mě oslyšela." „Nehodláte tedy, milá Kateřino, odjeti se mnou?" ptal se netrpělivě.

Zamyšleně se mu podívala do obličeje. „Dají mně, milostpane, aspoň tři dny na rozmyšlenou !" pravila po nerozhodném váhání. „Vědí milostpane," rozhovořila se na konec, „na samotě jsem nebyla ještě se žádným pánem. Chudá holka, jak ráčili říkati už v Zábrdovicích, má jen dobrou pověst, jiného bohatství bohužel nemá, a kdybych se někdy vrátila domů bez dobré pověsti, nesměla bych našim na oči."

„Promluvila jste už s panem hadem domácím, milá Kateřino?" ,.Pánbůh mě chraň, abych teď ho volala! Docela zánovní nábytek nám tu rozestavil, a milostpáni nám s ním odlítali! Však to bylo milostpána purkmistra poslední dílo. Jak zahlédl milostpaní berňovou, když mě šel navštívit, hnal se jako blázen sem nahoru a rovnou do umývadla! Jako had domácníěek se do něho svinul, a už to s ním letělo, chachacha! Milostpane, já v té ouzkosti vrazila do šifonéru a letěla jsem za milostpány! Já nevím, co mně to tak najednou vlezlo do hlavy. Lítat! lítat! povídala jsem si, jen lítat! Jako husa na podzim jsem letěla!"

Poslední věta utkvělr Vozábovi v myšlenkách. „Správně jste podotkla, milá Kateřino, jako husa na podzim," pravil vážně, „to je právě nápadno, že touha po létání zachvacuje živočichy jenom na podzim !"

„Ne, ne, milostpane, tahle jejich předtucha podzimu se mně nelíbí. Pořád mají v hlavě podzim, pořád se tím obírají. Jen si vzpomenou, milostpane, jak tu chodíme jednoduše oblečeni, vzpomenou si na milostslečinky rusalky, že krom vlasů nemají, čím by se přikryly, když potkají nějakého milostpána! Vždyť by to tu všecko pomrzlo i s královnou ! Rampouchy by z toho byly! S milostpánem hadem domácím už sice nepromluvím, ale jak se 238 spolu přestěhujeme do nové jeskyně, vědí, milostpane, na novou samotu, požádám nového milostpána hada domácího, aby jim to zařídil pořádně a solidně, ne jako nějakou villu u Prahy, ale tak, aby se v tom dalo bydliti i v zimě." „Milá Kateřino, pozoruji, že je vaše duše také už naplněna předtuchou!"

„Něco mně uvnitř povídalo, že tu ouzkost, milostpane, nemají v sobě bez příčiny. Teď si teprve rozpomínám, že už po několik dnů není slyšeti v dálce zpěvy rusalek, ani už sem nezaznívá polední píseň. Slechu není po divokých tancích milostpaní královny! A jim už taky nevzkazuje!" „To je, milá Kateřino, docela rozumné! S roz- bolavělou duší a pobouřenými nervy špatně bych poskakoval v roli krásného cizince před milostnou královnou, nadarmo by mě mazaly krásné rusalky jitrocelovou mastí! V tyto okamžiky zvroucnělé melancholie, abych mluvil s básnířkou —" „Když se, milostpane, odhodlali mluviti se mnou, tak bych si přála, aby ostatní ženské pustili z hlavy !" přerušila ho Kateřina.

„Teď jste mně skočila do řeči, milá Kateřino, a já jsem ztratil souvislost!" rozhorlil se. „Když řeknu, abych mluvil s básnířkou, tak to znamená, že nesmysl, který pronesu, nepochází ode mně.

239 Ostatně pohlédněte, že mou hlavu pokrývají šediny — V tyto okamžiky zvroucnělé melancholie by mně nepomohlo ani zaječí sádlo, milá Kateřino 1" „Složím nábytek, abych mluvila s básnířkou," pravila Kateřina pichlavě a s ostnem obzvláště bodavým proto, že už pražádného nábytku neměli, „a odpoledne, milostpane, vyrazíme!" „Odpoledne vyrazíme!" rozhodl Vozáb. Kvílivé „Klikli — klikli" zachvívalo se nad vrcholky sosen, když časně po obědě vydali se na cestu.

Vozáb loučil se starou jeskyní neobyčejně tklivě. Všechny kouty obešel, několikráte díval se do závratné hlubiny, několikráte prošel Kateřininu „kuchyni" a pak pomalu sestupoval po balvanech. Teskné volání káně, nad nima kroužící, je vypro9 vázelo.

„Jistotu opouštíme, do nejistoty kráčíme, milá Kateřino !"

Šustivý let pilořitky kmitl se mezi sosnami. Vlhké, vysoko bujně rostoucí kapradiny chladily jim nohy. Slova uvázla na rtech. Mech pružně se prohýbal pod jejich plachou chůzí. Brhlíčkové prohlédávali povrch starého, ztlívajícího pařezu. Vyplašeni kroky, odletěli opodál na nízké smrčiny. A zase ticho, 240 smutné ticho, chladný stín hlubokého lesa! Na jeřábu s rudými bobulemi nehybně seděl chocholatý, zprudka barevný brkoslav, podzimní host z dalekých končin.

„Dbejte, milá Kateřino, abychom nezbloudili!" „Teď už nezbloudíme, když jsme se octli na paloucích žířné pastvy 1" Vycházeli z hlubokého lesa nízkým podrostem smrkovým, před nima táhla se rozlehlá pastvina, na jejímž travnatém, k listnatému lesu se sklánějícím konci páslo se stádo bílých laní. „Kam se poděl kořenný pach puškvorcový?" povzdychl si melancholicky, sklouznuv po rozšlápnuté zelené bobulce jalovcové.

„Pamatujete, milá Kateřino, na Boží tělo, jak prostory před oltáři na náměstí za jasného, zářivého dne červnového vystlány byly vůní puškvorce a bělaly se rozházenými lístky květnými?" „Kdo by tady, milostpane, vzpomínal na Boží tělo a na puškvorec! To já mámí v hlavě něco jiného!" „Co máte v hlavě, milá Kateřino?" „Milostpane, jeskyni! Pořád si vzpomínám, že když jsem v těchto končinách nosívala milostpánu Hastrmanovi ráno sítě, že jsem tady za lesem a pastvinami našla solidní jeskyni u tekoucí vody mezi velikými balvany!" <• !;t 16. 241 „Blízko u Slepicích hor?"

„Kdepak jsou Slepičí hory, milostpane, a kde je má jeskyně? Slepičí hory vůbec ráčejí pustit z hlavy, na Slepičí hory bych s nimi nešla, tam každá rusalka mě zná, tam bych s nimi nemohla existovat. Tahle jeskyně je nedaleko a je pěkná. Malá kuchyňka je při ní, špajzíček, pokojíček pro služku, všecko na jedno uzavření. Přivalí se balvan, a tam nás nenajde ani milostpán Hastrman! Taky by se mohlo říci, že je to byt s koupelnou, protože je potok zrovna vedle. Opatří se udice a budou chytati ryby, aby jim ušel ve výslužbě čas." „Olše jsou tam nad potokem, že ano? Sýkorky tam kvílí za plachými pěnicemi! Tu končinu já už, milá Kateřino, znám! Pstruzi se tam sluní v jasně čisté vodě potoční!" rozežvatlal se Vozáb, rozpomínaje se na obraz lesního kouta onoho, z jeho paměti dosud nesmazaný, už však nejasný. Souvislost poznání mu chyběla, pouze cíp tmavého roucha zapomenutí byl nad tím obrazem nadzdvi- žen.

— Kdy ho viděl? Kdy a s kým? Marně, marně vzpomínal.

„Jen aby tam nebyla houba, milá Kateřino!" pravil na konec starostlivě. „Houba ve stavení je zlá věc!" „Kde by se tam nabrala houba, milostpane," zlobila se Kateřina, „raději koukejme, abychom se vyhnuli tam těm bílým klepnám! Ty by nám daly, kdyby nás viděly, jak si spolu vykračujeme." Ukázala rukou do dálky na stádo bílých laní. Pásly se klidně, dosud jich neucítily, neboť vítr jim vál od nich do tváří. A štípal chladem, strnišťový vítr to byl, kdyby bylo lze se nadíti, že jsou tu někde na blízku v tomto lesním království posečená pole žitná.

„Vejděme raději do lesa, aby nás, milostpane, neviděly !"

Vešli do hustého mlází jehličnatého, prodírali se hustými smrčky a borovičkami, až konečně našli průlinu, po které chodívá vysoká zvěř. Měli těla sešlehána jehličím a zkrvavěna bodlinami ostružinových keřů.

Mimoděk si vzpomněl na rusaličku, jak mu na stejné cestě a po stejných útrapách dala přivoněti k dlouhým rusým vlasům, a jak hned pominuly všecky jeho bolesti. Ostýchal se požádati Kateřinu o podobnou službu.

„Rány vás na těle nepálí, milá Kateřino?" ptal se soucitně.

„Na nějaké škrábnutí já nekoukám. Až přijdeme k potoku, vytahám jim z těla všecky bodliny, rány 243 jim vymyju vodou ze živé studánky, a budou zase chlapík."

„Budeme ještě kolik dnů a nocí putovati, než tam dojdeme I" naříkal.

„Jen se nelekají, milostpane, dlouhé cesty! Po této pěšině nemůžeme zblouditi, dovede nás k potoku, a potok nás dovede zcela bezpečně k jeskyni. Kdyby zaslechli dupot, schováme se do houštiny, nerada bych se v těchto místech potkala s paroháči!" „Bojíte se paroháčů?"

„Nikoho se nebojím, ale jsou to staří klepaři, horší, než staré bílé laně. Běhají po horách a po dolinách jako čerti a roznesou člověka po celém světě. Vůbec tady jim to je, milostpane, taková klepárna, až hanba povídat! Suché niti nenechají na pořádné holce."

Několik hodin šli po jelení stezce. Černé bezy umdlévaly pod tíhou podzimní úrody, udupaná, vrchem zkrvavělá tráva voněla mateřídouškou. Unaveni nekonečnou cestou beze slov vlekli se po úzké pěšině, posilováni jedinou nadějí, že zcela určitě tudy dojdou ku potoku a k cíli cesty. Jeřáby ověšeny byly rudými hrozny, nadcházel večer, citelný chlad vystřídal odpolední horko. „Milá Kateřino, já už dále nemohu!" prohlásil, když zašlo slunce.

* „Vyrazíme tady v právo, lu .y je vysluněný palouk, vonící mateřídouškou, na něm přespíme!" Byla to poslední čtvrthodina cesty toho dne, ale nejhorší a nejnamáhavější. Vozáb převalil se do chumáčů vysoké trávy jako bleskem sražený strom a okamžitě usnul.

Neprobudili se, až když jim ráno slunce svítilo do opálených obličejů.

„Škoda, že tady není na blízku jeskyně, tady by se mně líbilo!" stýskal si, žmoule v ústech vypečenou housku, kterou mu Kateřina s kávou vyžádala se zázračné oblohy.

„Nic plátno, musíme se hnouti! Škoda každé minuty !"

„Aspoň minoutku ještě počkejte, milá Kateřino," zdržoval ji, „nedomníval jsem se, že půjdeme celou cestu —" „Na starou bílou laň bych jim nesedla!" Kráčeli volně, Kateřina v předu a za ní na smrt unavený Vozáb.

Byl chladný, podmračný den. Hejno kavek přeletělo nad nima, hnáno severozápadním větrem. Do listnatého lesa vešli, zkrvavělé a zlatohnědé listí šelestilo táhle, list za listem se trousil na chladnoucí zemi. Vlhká vůně je objala. Spokojené pinkání pěnkav prohánějících se na větvích starého dubu 245 je vítalo. Jezírko s tmavou vodou, zarostlé sítinou, svítilo mezi duby.

Jelení pěšina ztrácela se v tvrdé půdě, kráčeli zvolna po nejasných otiscích stop červené zvěře. Sněti polámaných olšin ukazovaly jim cestu. Šumění lesa zpívalo do šelestu jejich kroků. Těžce se belhal za Kateřinou. Tak byl zemdlený, že nebyl schopen řeči. Tesknými pohledy díval se na lesklá, široká záda Kateřiny, vykračující si statně několik metrů před ním. Zlá myšlenka urodila se mu z jeho beznadějnosti v hlavě. 2e padne a zahyne. — Však by bylo lip, kdyby zahynul! Dunivý dusot probudil ho z tesknoty. Ohlédl se plaše — stará bílá laň ho doháněla. ,,To jsou oni, paní Ticháčková?" volal z daleka. „Ruku líbám, milostpane, jsem to já, stará Ticháčková," hlásila vesele, „zahlédla jsem jich s palouku a hned jsem se dovtípila, že se stěhujou i s kuchařkou!"

„Ba že se stěhujeme, uchylujeme se do samoty!" „Do jeskyně na prostředních vodách?" ptala se sfará bílá laň.

„Proč na prostředních vodách?" divil se Vozáb. „Říká se tam tak! Už tam dlouho nikdo nepřebýval, úkryt je tam tajemný, pramen horké vody tam vytryskuje ze skály!"

246 „Horké vody, povídají? Vědí, paní Ticháčková, to se mně jedním dílem líbí, jedním nelíbí. To by ukazovalo, že jeskyně je původu sopečného, a co sopka dovede, o tom nás učí historie na příkladě měst Sodomy a Pompeje, kterážto města nadobro byla zasypána sírou a popelem." Setkání se starou bílou laní bylo Vozábovi proto velmi vítáno, poněvadž ho použil ke kýženému odpočinku. Bez váhání posadil se na práchnivící pařez a byl by se na pařezu rozpovídal ještě obšírněji, kdyby mu byli nenalezli na tělo velicí mravenci, usídlení ve žluté hlíně v dutém pařezu. Divoce se ošívaje, dychtivě si chvíli hladil svědící místa, pranic nedbaje tělesné únavy. Teprve když mravence smetl, usadil se do závěje spadalého listí dubového a odtud navazoval se starou Lilou laní další rozhovor.

„Zmíněná sopka tak ve starověku řádící jmenovala se Vesuv, a vychází z ní dosud kouř jako z komína."

Kateřina stojící opodál a čekající s mrzutou netrpělivostí, až bude hovor se starou bílou laní ukončen, upoutána byla zajímavým sdělením Vozábo- vým.

„Kdyby to bylo tak, tak bych si tam taky nesedla do takové podezřelé jeskyně!' prohlásda určitě.

247 „Hlavní věcí je, aby ze skály nad jeskyní nevycházel kouř jako z komínu !" upozorňoval Vozáb. „A to nevychází, to mohu zaručiti!" pravila stará bílá laň.

„Pak to není sopka," mínil Vozáb, „a my se tam můžeme odstěhovati bez obav!" „Dobře si to rozvážejí, nežli do něčeho vlezeme! Pak bude pozdě bycha honiti!" radila Kateřina. „Milá Kateřino, mně můžete slepě důvěřovati, neboť tomu, čemu se u mne obdivujete, říká se sečtělost a všeobecné vzdělání. Vím velmi dobře, milá Kateřino, co je a co není sopka, a jaké jsou její účinky. Horká voda může býti také jiného než sopečného původu. Usedněme na starou bílou laň a mírným klusem cestujme ku svému cíli!" Byl rád, že mohl od sopečného rozhovoru nenápadně odbočiti a doporučiti Kateřině jízdu na staré bílé lani.

„Sednou, milostpane, s kuchařkou a pojedeme!" pobízela paní Ticháčková.

Vozáb nasedal ochotně, Kateřina po dlouhém otálení. „Do létadla jste vstupovala statečně a opatrné jízdy naší staré přítelkyně byste se bála, milá Kateřino," domlouval jí. „Obáváte-li se nedostatku rovnováhy, uchopte mě okolo krku, což vám v tomto mimořádném případu dovoluji."

248 Stará bílá laň rozběhla se mírným klusem, příjemně rozhoupávajícím těla jezdců. Přes to, že jízda na staré bílé lani byla z míry bezpečná, Kateřina té chvíle ustrašeně zavýskla a mocně se přivinula na Vozábova záda.

Do listnatého lesa vjeli, v korunách valně prořídlého, ve kterém bylo lani se prodírati závějemi spadalého listí. Černá jezírka smutně blýskala pod starými duby jako tesklivé oči. Podzimní les shlížel se v jich hladině.

„Tato jeskyně bude jeskyní naší poslední, do jiné co živ už se nebudu stěhovati," vykládal Vozáb hopkající Kateřině, „stěhováním dosud nikdo nezbohatl."

Na palouku, za lesem, přivítal je zlostný severní vítr, divoce lomcující mladými břízkami, rozběhlými po palouce. Stará bílá laň mlsně se shýbla několikráte mezi jízdou a utrhla si několik snítek dozrávajícího jalovce.

Večer nastával, lampař oblohy hvězdy rozsvěcoval ve ztemnělé výši, úplňkový měsíc visel nad lesy. Utábořili se pod starými buky. Kateřina nanosila náruče suchého listí, do něhož se, třesouce se zimou, zahrabali. Nové a nové závěje listí zlý vítr severní klátil do nočního ticha.

Dupot kopyt starého jelena samotáře, jenž se ne249 dávno odloučil od svých druhů, probudil je ze spánku. „To je vdovec!'' zašeptala stará bílá laň. „Dupe jako dvacetiletý jinoch!'' zlobil se Vozáb. „Už abychom byli na místě!" stýskal si. „Mám toho cikánského života už po krk. Ani nevím, proč se vlastně stěhujeme, když nás nikdo nevypovídal z dosavadní jeskyně. Je to podzim, už ho poznávám, nelze mu utéci!"

Jitro následujícího dne bylo mlhavé. Páry visely na smrčcích a břízách, slunce se neprodralo z mlh. Vysoká tráva, červenající a žloutnoucí, voněla kořenitou vlhkostí.

„Pánubohu děkujte, milá Kateřino, že jedeme, považte, jaká dálka to je, pěšky bychom jistě nedošli !" pravil vsedaje na bílou laň. „Ale já už mám vnitřnosti v sobě přeházeny!" naříkala Kateřina, „to je jízda pro starého husara a ne pro jednoduchou dívku služebnou. Až slezu, budu míti nohy zkroucené do O! Proč jsme nezůstali seděti na starém místě?" Rozčepýřený skorec, truchle dumající nad černou kalužinou ve stínu buků, plaše se za nimi ohlédl. „Kejklů jsem se obával, milá Kateřino!" vysvětloval jí. „Kejklů a zimy! Létání ve vzduchu mě vystrašilo. A to nejhlavnější mám v sobě, milá Kateřino !" dodal významně.

250 „Není potřebí, milostpane. aby se s něčím přede mnou tajili! Jenom dávají pozor na řeč před touto čtvernohou osobou! Poslouchá nás, podívají se, jak stříhá ušima. Raději mně to řeknou po německu, aby nám nerozuměla!"

„Pud přelétavých ptáků se ve mně probudil!" pravil Vozáb německy, a Kateřina, němčiny neznalá, nerozuměla ani slůvka.

„Tak jsem jejich city uhodla!'' pravila šeptem a významně se přitiskla na jeho záda. „Teď se s tím nedá nic dělat, až budeme pod vlastním krovem, pak mně to všecko řeknou podrobně!" Schýlila se k jeho uchu a dodatek mu šeptala: „Před touhle čtvernohou nesmíme si, milostpane, zadati. Já ji pořád pozoruji, jak stříhá ušima a na zádech cítím, jak mrská ocáskem." Vozáb překvapen Kateřininým nemístným sdělením, rázem se odmlčel.

— Má nějaké divné, od hlavního předmětu odbočující myšlenky, není radno pouštěti se s ní do rozhovoru, pravil si v duchu. — Mnoho si dovoluje, Kateřina! pomyslil si na konec, zapomíná, že jsem ji přijal pouze za služebnou dívku pro všechno. Nekonečná jízda protáhla se zase do poledne. Sestoupili u lesního potoku a na balvanu u vody poobědvali.

Byl smutný den podzimní, rudými a zlatými barvami hořely lesy, když se na chvíli slunce vybelhalo ze šedivých mraků a zalilo je svými paprsky. „Kanárek, kanárek!" zajásala Kateřina ukazujíc na drobného ptáka houpajícího se na větvi jeřábu. „Milá Kateřino, jenom strnad!" pravil Vozáb znalecky. „Ten tu s námi zůstane i v zimě! Neopustí nás, neodletí!" dodal melancholicky. „A co je to tamhle za ptáčka?" ptala se Kateřina ukazujíc na šedivou skálu vyčnívající z lesa, na jejímž okraji choulilo se černooké drobné ptáče. „To je rehek, milá Kateřino! Taky už se chystá!" „Kam by se chystal?"

„Jako my jsme se uchystali! Je to v něm jako v nás!" vysvětloval.

Kateřina se k němu schýlila a šeptala mu do uší ■ * ¡i aj^í« „Pro boha jich prosím, dají si pozor na řeč před tou čtvernohou, poslouchá nás jako had! Jak slyší něco jen trochu dvojsmyslného, stříhá hned ušima !"

Ohnivý ruměnec pokryl Vozábovy tváře. — Smělá osoba, číhá na slovo! pomyslil si zlostně. — Opravdu není radno pouštěti se s ní do nějakého rozhovoru. — Nějakými divnými myšlenkami se obírá!

Stará bílá laň obědvající opodál na palouce náhle se vzpřímila a bystře poslouchala. Dupot se ozval z dálky. Bez dlouhého rozmýšlení vrátila se k Vo- zábovi.

„Vašnosto, prominou, že už s nimi nepojedu dále,' pravila, „povinnost mě volá!" „Jaká povinnost tak najednou, milá paní Ticháčko- vá?" ptal se Vozáb.

„Je říjen," odpovídala rozpačitě, „už ho, milost- pane, zase cítím, přes to, že mám šedesátku na zádech. Mocná příroda se ve mně nebezpečně hlásí! Ten kousek cesty už doběhnou; já kdybych svou krátkou dobu promeškala, promeškala bych všecko!" „Kam hodlají, milá paní Ticháčková, tak najednou?" zase se ptal.

„Slyšela jsem jeho kroky! Musím za ním! Ňadra moje naplněna jsou milostnou touhou! S bohem, vašnosto, pospíchám na perutích touhy!" deklamovala stará bílá laň pathéticky jako recitátorka veršů moderního básníka.

Kvapně se odloučila od nich. Suché klestí zprudka zachrastilo, jak do něho vrazila v divokém letu. „Zbiáznila se na stará kolena!" pravil Vozáb truchlivě. & ** „Je říjen, milostpane!" odvětila Kateřina a milostně na něj mžourala očima, 253 Pozdě večer dobelhaii se poděl zpěněného a z břehu přetékajícího potoka na smrt znaveni k vysokým skalám.

„Tady začínají Slepičí hory !" prohlásila Kateřina. „A tady je naše nastávající jeskyně!" „Dosud ničeho nevidím, milá Kateřino!" „Bylo by zle, kdyby viděli! Jeskyně je ve skále! Odvalme balvan a vstupme!" Nelíbil se mu poroučivý způsob Kateřininy řeči. „Bolí vás ruce, milá Kateřino?" ptal se významně. „Celé tělo mě bolí, jako polámaná jsem! Tímhle balvanem nehnu! Marná řeč: nehnu a nehnu!" „Jaká pomoc, milá Kateřino, pokusím se teda sám!" Opřel se o balvan. Vchod do skály se otevřel, chladný vzduch je ovál z vnitřku. Po přirozeném schodišti z balvanů stoupali a ve výši třiceti metrů nad zemí octli se v prostorné jeskyni. Vozáb kvapně přistoupil k otvoru ve skále tvořícím okno jeskyně a zadíval se dolů. Nebyla to úchvatná vyhlídka jako v předešlém obydlí, přece však skýtala postačitelného rozhledu po krajině. Průlinou stromů nad potokem bylo viděti do dálky až na rozlehlé pastviny a za nimi do hlubokých lesů jehličnatých. Výhled obrácen byl k jihu, na teplou stranu slunečnou. Z hlavní jeskyně vstupovalo se do vedlejší 254 menší a z této do třetí a poslední jeskyně nejmenší. „Budeme tu dobře schováni, milá Kateřino,' zde nás opravdu nikdo nenajde!" „Bílé laně o ní vědí —" „Bílé laně mají nyní jiné starosti, milá Kateřino, jejich měsíc nastal — Obávám se jedině návštěv páně Hastrmanových—! Sama jste se zmínila, že jste sem nosívala jeho sítě a čeřeny. Dojista nás tu vyhledá!"

„Nosívala, nosívala, ale už dávno! Milostpán Hastrman už tak daleko nechodí s čeřenem, omrzelo ho to! A pak tohle je potok, že se v něm zaručeně nedá nic chytiti."

„Mh, a zmiňovala jste se, milá Kateřino, o pstruzích!" pravil vyčítavě.

Kateřina se odmlčela. Zamrzelo ji, že váží každé slovo na zlatých vážkách. Zasmušile odcházela do vedlejší jeskyně, kterou si sama určila za kuchyni. „Také tady není vodovod s horkou vodou!" bručel si Vozáb zlostně. „Kdepak původu sopečného! Obyčejná skála Zábrdovická to je! Stará bílá laň a Kateřina náramně všecko zveličují!" Mrzutě a bez večeře převalil se na mechové lože v koutě, ale nemohl usnouti. Okny vanul do jeskyně sychravý chlad, vlhká kořenitá vůně vznášela se nad šelestícím lesem.

— Nebudeme-li topiti, zmrzneme! pravil si, jak ho zima roztřásla. — Je svrchovaný čas, aby Kateřina promluvila s panem hadem domácím a zařídila to tady trochu po lidsku. Ale musí býti opatrná, až bude vybírati s panem hadem domácím nábytek, aby to nebyla zase nějaká létadla! Byla úplná tma, když přišla Kateřina z vedlejší jeskyně a přinesla mu horký grog. Vypil jej na ráz. „Vidíte, milá Kateřino, tento průsvitný a lehký kroj budeme musiti co nejdříve odložiti, nemáme-li zmrz- nouti," pravil zasmušile.

„Přinesla jsem náruč suchého listí a tou jich při- kryju."

Zastlala ho suchým listím, že inu jenom nos vykukoval z jejich závěje.

„Nelítali jsme bez příčiny," rozvažoval usínaje, „byl to vyšší pokyn, abychom odletěli do teplejších krajin jako stěhovaví ptáci, měli jsme poslech- nouti."

Když se probudil druhého dne ráno, drtila jej zima. Vyhlédl oknem, venku byl sychravý, deštivý den. Těžká mračna převalovala se oblohou, nevídaný obraz objevil se jeho očím.

Crčivý a vytrvalý déšť bičoval koruny starých dubů, studený vítr ostře fičel průlinou nad potokem. Všade ticho a prázdno!

256 „Míla Kateřino, mluvila jste s panem hadem domácím?" ptal se ustydlé hospodyně. — „Nemluvila!" „Proč nemluvila? Zmrzneme!" „Volala jsem ho, a neozval se!" „Proč se neozval? Zavolejte ještě jednou, jinak zmrzneme!"

„Neozval se a neozve se! Zalezl do hlubiny zemské, neslyší a neuslyší!" Strašná zlost popadla Vozába.

„A to je mně pěkný pořádek!" rozkřikoval se. „Vy ho voláte, a on se neozve! Horká voda tady taky nevytryskuje ze skály! Napovídala a naslibovala jste toho, a nic tu není! Proč jsme se teda stěhovali, když tu nic není!" „Horkou vodou by nám nebylo pomoženo!" namítla Kateřina skromně.

„čím nám tedy bude pomoženo, čím? Kdyby aspoň dva kožichy byly, jeden pro mně, druhý pro vás! Což tady nikdy nikdo nechodil v kožiše?" „V kožiše jsem tady dosud neviděla nikoho! Ani milostpán Hastrman ho nemá! Ani milostslečna královna rusalek! Ani rusalky! Není dovoleno zabíjeti zvířata pro jejich kůži, všecko, co je tady, má věčný život!"

„Takhle to přece nemůže zůstat!! Přece víte, milá Ku««lk» 17. ¿57 Kateřino, co dělají rusalky, když nastane zima! Přece víte, co dělala nebožka milostpaní, když se blížila zima!"

„Co dělala? Šla k slečně Kulhavé a dala si šit podzimní kostým. Šla k paní Fahnrichové a dala si udělat zimní klobouk!"

„Tak vidíte, povídáte to správně! Dělala opatření na zimu, starala se, a vy se nestaráte o nic. Vy tady stojíte napolo zmrzlá v letním kostýmu, já tu stojím v letním kostýmu, a vy nic! Zmrzneme, ne- zmrzneme — je vám všecko lhostejno! Kdybyste aspoň zadělala okna a zatopila — a vy nic!" „Já bych ráda dělala, kdybych věděla, co mám dělat! Požádala jsem už nebesa, aby mně seslala kamna, ale dostala jsem pouze horký grog! Prosila jsem nebesa o dvoje kalhoty, jedny pro milostpána a druhé pro mně, ale dostala jsem jen dva párky s křenem! Milostpána hada domácího jsem volala a zapřísahala, aby vylezl z tmavé díry a čaroval, ale nevylezl. Na jedinou věc si teď vzpomínám: v kuchyni visí milostpána Hastrmana starý obnošený kutaváček, nosíval ho, když chytával tady dušičky, a zapomněl si ho tady, když ráčejí, ten jim přinesu!"

„Jen přineste, milá Kateřino!" Kvapně si šosatec oblékl.

258 „Nepozorujete ničeho, milá Kateřino?" „Nepozoruji, milostpane!"

„Kape mně ze šosu voda!" pravil zničeně a honem svlékal čarodějný kabátec.

„Všecko bych si tady pobryndal!" dodal zamyšleně. „Neměla nás zdejší milostpaní opouštět, neměla, neměla!" zahořekoval, zahořev náhle mocnou touhou po rusaličce. „Poradila vždy dobře, když bylo nejhůře! Zaklepala na skálu, skála se otevřela, a vylezl pan had domácí. Povídala: přivoň si k mým vlasům, krásný cizince, a hned bylo člověku horko! Neměli jsme si ji zaháněti, milá Kateřino, neměli, neměli!"

Kateřina stála nyní před ním jako kající hříšnice. Strašlivá bolest jí zaúpěla v nitru pro jeho nevděk! Na ni nevzpomíná, co všecko mu učinila dobrého, a na tu vzpomíná! Rád by si přivoněl k jejím vlasům, aby mu bylo horko! Jako kdyby byla Kateřina bez vlasů, jako kdyby si nemohl přivoněti Kateřině k vlasům, aby se zahřál! Nejdřív jí toho nahučí plnou hlavu, div člověka nevyblázní, a pak se otočí a myslí na jinou. Nebude se mu starati o kamna, nebude se mu starati o kožich, ať třeba zmrznou. Vozáb umlkl. Aby se zahřál, běhal po všech třech jeskyních a na konec přitlačil se ve třetí jeskyni, nejmenší, vedle kuchyně, na rozpukanou skálu. S vý259 křikem uskočil: skála byla rozžhavena vnitřním horkem, popálil si o ni tělo.

„Je původu sopečného!'' křičel radostně, ač se mu bolestí zakalily oči.

„Milá Kateřino, nezmrzneme! Okamžitě mně tady upravte mechové lože, jsme zachráněni!" „Nejdřív jim natřu záda živou vodou z tajemné studánky, aby se jim nenadělaly na kůži puchýře! Mám jí tady ještě plný hrnec od času, když se tady stavoval milostpán Hastrman!" Vozáb se zarazil.

„Překvapující věci se mnou sdělujete, milá Kateřino," pravil zasmušile, „domníval jsem se, že nikdo neví o našem úkrytu, a zatím slyším, že i pan Hastrman už tady přebýval!"

„Inu přebýval, milostpán Hastrman přebýval ve všech jeskyních, není tady vůbec jeskyně, kde by nepřebýval! Proto přece nebudeme bydli ti venku na dešti!"

„Obávám se jedině, aby nás tu nenavštěvoval!" „Proč by nás navštěvoval! Zaleze teď do svého brlohu jako jezevec a neukáže se! Jeho vody zmrznou, jen teplá vřídla budou dále vířiti, a u těch se bude nahřívati, aby nezmrzl!"

Jeskyně s hřející skálou byla ze všech nejmenší a bez oken.

V jejím zášeř! se nyní oba ubytovali. Kateřina upravila z balvanů dvojí lože, vystlala je měkce zeleným mechem a vchod do jeskyně zatarasila příhodným balvanem. Ze skály linulo se příjemné teplo.

„Smolných loučí byste měla nařezali pro dlouhé večery zimní!" mínil Vozáb. „Jen co si to tu všecko upravím!" slibovala. „Aspoň dvě kůže ze starých bílých laní kdyby byly, jedna pro vás, druhá pro mně — —" „Kdyby byly! Když nejsou! A nebudou! Kdo by zabil starou bílou laň?"

„Co dělat, kýž by byly kůže! V biblické dějepravě se také odívali lidé kožemi!"

„Tady je, milostpane, jiný svět, jiná země, jiné mravy ! Tady je věčný život, věčný, nekonečný, nestárnoucí ! Mně už je, milostpane, třicet roků mnoho a mnoho let! A vypadám jako pětadvacetiletá!" Kateřinino povídání unavilo ho tak, že se převalil na mechové lože a usnul.

Bojovala i Kateřina marně se spánkem. Ulehla v koutě na své lože a rovněž usnula. Než ulehla přivalila ke dveřím jeskyně balvan, vycpala štěrbiny mechem, takže byla v jeskyni úplná tma.

Vozáb se probudil z tvrdého spánku až v pozdním podzimu. Pronikavý chlad ho probudil. Sáhl rukou na skálu a cítil, že vychládá. S namáháním odvalil balvan a vzbudil Kateřinu. Pošmourný den díval se kalným světlem do jeskyně. Sesláblý a dlouhým spánkem zmožen vyšel do vedlejší jeskyně, vychýlil se, třesa se zimou, z okna, a studený vítr mu zafičel do tváří. Zamračená obloha visela nizounko nad holými duby, rezivé listí blýštělo dešťovými krůpějemi. Zadíval se průlinou nad potokem na vzdálený palouk, na němž upoutal jeho unavené oči nevídaný obraz. V dlouhých řadách kráčely bílé laně, a na nich bělala se bílá těla rusalek. V čele průvodu na starém jelenu jela královna, vedle ní na jelenu doktor Koláček. Kmotr Hastrman jel nejzadněji za rusalkami.

Nekonečný průvod volně se pohyboval smutnou plání.

Dlouho a dlouho se díval za průvodem. Bez radosti, bez tanců a písní odjížděly rusalky. Obloha sesivěla, vítr se rozhučel, a v obraz odjíždějících rusalek divoce se roztančily sněhové vločky. Vzduch se jimi rozvířil, na okamžik ztratil se smutný průvod v chumelenici.

I jemu sníh se vysypal do obličeje. Poodešel do zimní jeskyně, zahříval si chvíli skřehlé ruce na chladnoucí skále a pak puzen tajnou touhou vnitřní zase se vrátil k oknu.

Bylo po prudké chumelenici, obloha se zamodrala s protrhaných mračen, kalné slunce zazářilo nad prázdnými lesy. Zase viděl nekonečný průvod bílých laní s rusalkami, tentokráte v trysku se ženoucí do tmavého lesa smrkového, jehož tmavá zeleň pohlcovala nekonečný průvod. Nemohl odtrhnouti očí od toho obrazu. Teprve když zmizel i kmoch Hastrman, vrátil se do jeskyně a znovu nahříval zkřehlé ruce na chladnoucí skále.

Přivalil balvan ku dveřím, mechem ucpal štěrbiny a beze slov ulehl, třesa se zimou, na mechové lože. , Tentokráte nemohl usnouti! Hukot ozýval se ve skále, tajemné živly procitly. Až k večeru utichl hukot, a z rozpukané skály linulo se nové, příjemné teplo, jež vzalo jeho nepokojné sny vlídně do své náruče.

„Kateřino, spíte?"

„Co bych dělala, milostpane, spím!" odpověděla za chvíli.

„A pořád spíte, Kateřino?"

263 „Porácl spím jako jezevec, milostpane! To jen ta zima mě vzbudila, celým tělem lomcovalo mně to, až jsem procitla. Ale ne nadobro! Jen jsem tak podřimovala! Když byli, milostpane, venku, tak jsem jich slyšela!"

„Milá Kateřino, venku je zima!" pravil truchlivě. „Jaká pomoc, milostpane, jen když se to tady zase trochu oteplilo. Slyšeli, jak to hučelo ve skále? Jako Sodoma a Pompeje!"

„Milá Kateřino, jako Vesuv! Pletete si to s Ve- suvem. Vidíte, já se nikdy nemýlím! Povídal jsem, že to je tady sopečného původu, a už to je! Kdyby nebylo, milá Kateřino, už bychom byh zmrzli. Všecko se už odtud odstěhovalo. Když jsem byl venku, nekonečná řada bílých laní a jelenů odtud táhla v chumelenici, všecky rusalky, i královna, i pan Hastrman! Rád bych věděl, kam se stěhovali!" „Kam by se stěhovali, milostpane! Někam do teplejších krajin, aby tady nezmrzli! Když se hnul i milostpán Hastrman, tak je tu opravdu zle. Ale já se tomu nedivím!" „Proč se tomu nedivíte, milá Kateřino?" „Bodejť bych se divila: to je, jako kdyby chtěl někdo bydliti v zimě ve villách Pražáků u Prahy. Holenku, na zimu se člověk musí opatřit! Tady ani v jedné jeskyni nejsou kamna! Jediná plotna 264 byla u milostpána Hastrmana, a ta byla jen pro parádu. Milostpán Hastrman říkal, že by jeho stavení nebylo dost poetické, kdyby se mu z něho nekouřilo z komína, tak jsme teda měli kamna, ale jen pro dekoraci."

„Arci, arci, milá Kateřino! A dodejte: ta neustro- jenost, to chození jako naši prarodiče v ráji, proti kterému jsem vždy ze zdravotních a aesthetických příčin brojil. Teď to těžce zaplatím houserem, však už cítím, jak mně poškubává v těle! Zahyneme, zmrzneme!"

„Tady nikdo nezahyne, tady je věčný život!" „Myslíte tedy, milá Kateřino, že tady budeme mrznout věčně?"

„Nebudeme! Přespíme v této teplé jeskyni, a zase bude jaro. Třeba se probudíme už v jiné podobě, já jako rusalka a oni, milostpane, jako jelen šest-- nácterák, ale uvnitř zůstaneme tím, čím jsme!" „Staly se už tady, milá Kateřino, takové věci?" „Staly se, všecko tu podléhá změnám. I země, po které chodíme! Najednou hory a skály tu vyvstávají v rovině, tekoucí vody se tu přelévají, staré duby padají a nové rostou. Pouze dušičky u Hastrmanů sedí si v hrnéčcích a nevědí o ničem. Dívají se zaprášeným sklem sklenic do hučících vod, a je jim volno!"

„Nestýská se Jim? Nikdy vás neprosily, abyste některou pustila?"

„Prosily a neprosily! Spokojily se, když jsem jim utřela zaprášené sklo na sklenici, aby lépe viděly." Zase se ozval hukot ve skále, a vlny nového tepla se převalily do jeskyně.

„Nebojíte se, milá Kateřino?" ptal se úzkostně.

„Nebojím se ničeho! Kdyby to nehučelo, tak by to nehřálo! To jen horká vařící voda uvnitř šplýchá jako v měděnci! Jen se, milostpane, natáhnou a zdřímnou si! Mám tenké spaní, kdyby se něco šustlo, vzbudím jich!"

„Jste ospalá, milá Kateřino?"

„Ba že ospalá, milostpane! Oči mně to klíží, tělo mně to přemáhá."

Umlkla. Jejího chrápání už neslyšel. Obrátil se hlavou od skály, a když neodpovídala, usnul také. Spali oba nepřetržitě dlouhou a dlouhou dobu. Ani temné hučení ve skále jich neprobouzelo. Několi- • krátě skála vychladla, hučení umlklo, a zase horká vlna tepelná linula se z rozpraskané skály. Venku byla zima, sníh napadl a vysoko zastlal krajinu. Větve starých dubů sténaly pod tíží napadlého sněhu. Potok zmizel pod sněhovými závějemi, sýkorky a králíčkové s tichým cikáním, smutným v nesmírné tišině smrkového lesa zasypaného 266 sněhem, žádostivě prohledávali husté jehličí, kmitajíce se plaše po větvích smrků. Na jeřábu sedělo ztrnule hejno barevných brkoslavů a teskně se dívalo do sněžné metelice.

Konečně se vítr obrátil, teplá vlna vzduchová přinesla oblevu, déšť se spustil do sněhových spoust a probodal bílé sněhové plochy jehličkami svých kapek. Brhlíčkové, sýkorky, uhelníčkové a vůbec všechna drobná havěť ptačí, zbylá ve starém lese sosnovém, na ráz oživla. I slunce se na několik linut okázalo. Potok se probudil pod spoustami sněhu, všecko se rozezpívalo crčením a zurčením uvolněných vod.

,,Spíte, milá Kateřino?" ptal seVozáb za vlahé oblevové noci. Ve skále ozývalo se temné hučení, horké vlny tepelné linuly se do jeskyně a probudily ho. „Nespím už asi čtrnáct dnů, milostpane 1" pravila Kateřina.

„A co děláte, milá Kateřino?" „Milostpane, přemýšlím! Já nevím, co se se mnou děje! Už čtrnáct dní, milostpane, pozoruji, že mám čtyry nohy. Ctyry nohy a žádné ruce!" „Nemýlíte se, milá Kateřino?" „Bohužel se nemýlím a pak ještě něco pozoruji, ale ostýchám se to říci, milostpane, nehodí se to pro nich!" „Jen se svěřte, milá Kateřino! Odvalím balvan, aby sem do tmy nateklo světlo, a vyšetřím vás!'' „Jen to ne, milostpane, jenom to ne! Já se stydím !"

„Co tedy pozorujete, milá Kateřino?" „Ach, milostpane, ach, můj vzácný chlebodárče, nejde mně to přes pysky, jak se strašně stydím! Ale jim to řeknu, můj předobrý chlebodárče! Vyrazily na mně štětiny jako na divokém zvířeti ! Připadám si, jako kdybych utekla z přírodopisu, I. díl pro obecné školy, z oddílu ssavci kunovití!" „Snad jste se proměnila ve starou bílou laň, milá Kateřino?"

„Mám zavalité tělo, do zadu se šířící, nohy nízké, na prstech silné, hrabavé drápy !" svěřovala se Kateřina.

„A nač máte chuť, milá Kateřino?" „Na kořínky, žaludy, hmyz, ještěrky, žáby, hady a podobné! Kdybych aspoň byla se stala rusalkou, milostpane, aspoň rusalkou! Bylo to odjakživa mé tajné přání!"

„Nermuťte se, milá Kateřino, já vás neopustím ve vašem neštěstí, kdo ví, čím já se ještě nestanu! Vzpomeňte si na paní Ticháčkovou z naší ulice, co ta všecko už překousla: hned byla vránou, hned starou bílou laní, a dosud neví, zdali je její ■268 zaměstnání stabilní. A vzpomeňte na našeho pana purkmistra: ten se dokonce utopil! A pan doktor Koláček — dokonce se oženil s paní správcovou Eliškovou, a ještě není vyloučeno, že se nepromění v jelena šestnácteráka!" „Nebudou se za mně stydět, milostpane?" „Proč bych se styděl, milá Kateřino! Vždyť mě znáte, že i s vránou pohovořím, i se starými bílými laněmi! S rusalkami jsem tančil, s rusaličkou jsem se oženil — —" „Já vím, milostpane! Utekla jim!" „Utekla a toeutekla! Kdo by mohl tvrditi, že utekla! Třeba se proměnila v oupolníčka, poskakuje po větvích a cvrliká, anebo ve žluvu a pak se jistě vrátí, na smrk se posadí a zahvízdá, jako u nás v lese žluva hvízdávala. Nic živoucího nepřijde na zmar, zase v život se to obrátí, jiný, složitější nebo jednodušší, v tisícerých proměnách život si libuje a ten je věčný, milá Kateřino!" Vyskočil s mechového lože a odvalil balvan u vchodu do jeskyně. Světlo ss vylilo do tmy jejich zimního spánku, jarní vzduch vonící oblevou a jásající drobnými hádkami a hašteřením bujných sýkorek ho ovanul. Překvapen uskočil.

„Milá Kateřino, proměnila jste se v jezevce!" pravil smutně. „Pánbůh vás potěš!"

269 „Co si počnu já ubohá! Co si počnu!'' hořekovala. „Kde se t®cf uchytím ve službě já ubohá! Kdo by si vzal takového čtvernožce do domácnosti?" „Také se najdou lidé čtvernožců milovní, milá Kateřino !" těšil ji a něžně ji pohladil po štětinaté hlavě. „Vyhrabete si na keřnaté stráni u lesa prostrannou jeskyni, vystelete si ji mechem a listím, ve dne budete spáti a v noci budete vycházeti za potravou. Tady vám nikdo nebude ubližovati, jezevčíci vás nebudou tady štváti, klidně budete tráviti dny zaslouženého odpočinku, na který jste se odebrala touto přeměnou. Ještě není jaro, milá Kateřino, já zas balvan přivalím na dvéře, a spěte dále." «P Přivalil balvan, zatemnil jeskyni. Spánek mu zase přivíral oči. Moucha procitla nahoře ve skále ve štěrbině a hlasitě bzučíc poletovala jeskyní. V době prvého podjaří byl to svrchovaně příjemný zvuk pro odpočaté nervy.

„Spíte, milá Kateřino?" šeptal z opatrnosti, slyše po jeskyni neohrabanou a plouživou chůzi. „Nespím, milostpane! Zkouším to, jak budu cho- diti po čtyřech!"

„Spěte, milá Kateřino, na chůzi máte dost času, až bude jaro, a ještěrky s hady vylezou z děr. Ještě toho užijete, milá Kateřino!"

270 „Kdybj viděli, milostpane, jak já těžce našlapuji při chůzi na celé chodidlo a jak namahavě chodím. To už jim nepoletím pro tabák jako vítr! Nikdo mne, ubohého čtvernožce, nevezme do služby." „Spěte, milá Kateřino, uklidněte se! Pusťte z hlavy ošidné myšlenky na službu. Za chvíli se vítr obrátí a bude nová zima, neklamte se oblevou, ač připouštím, že se jako jezevec máte probouzeti za slunných dnů oblevových."

Podařilo se mu vlídnou domluvou Kateřinu uko- nejšiti. Odšourala se do kouta, zamručela cosi je- zevčím hlasem a usnula.

Neklamal se, že se obrátí vítr. Obrátil se, znovu přituhlo, a nová zima zase všecko zasypala novým sněhem Hukot se ozval ve skále, horká vlna tepelná linula se do vychládající jeskyně. Kateřina proměněná v jezevce už dávno dřímala zimním spánkem, ale Vozáb nadarmo se namahal, aby usnul. Zlá myšlenka se mu zavrtávala do hlavy. — Co si počne, až nastane jaro, když se ho dočká v nynější podobě? Co si počne v prázdném království věčné radosti? Vrátí se sem kavalkáda rusalek na bílých laních? Objeví se tu zase rusa- lička? Přijede na jelenu šestnácteráku doktor Koláček? Vrátí se s čeřeny pan Hastrman?

271 Nejhorší myšlenka ho trýznila: — Že všechno živoucí zahynulo za strašlivé metelice. že bílá těla rusalek odpočívají ve vysokých závějích na bílých laních, že ze závějí trčí zčernalý čeřen Hastrmanův.

—- Ze je všechny pohltila strašlivá metelice zimní, všechny a všechno. Že je dotančeno a dozpíváno, dotouženo a domilováno pod ohromnou závějí, pod kterou odpočívá karavana jara a lásky.

— Marně čekají dušičky u Hastrmana, až se vrátí jejich pán!

Všecko vyhynulo, jenom on se náhodou zachránil, aby tu žil smutný život samotářský. Zamrzly studánky se živou vodou, zalezli do hlubin země hadové domácníčkové, už se neozve polední píseň nad horkým krajem letním.

S toužným hvízdáním kosů za dubnových večerů nikdo se nevrátí, jen ptáci, kteří zavčas odlétli. Sníh rozplyne, roztaje, a potoky se naplní do vrchovata zpěněnou vodou zprudka tekoucí. Pak se objeví mrtvá karavana jara a lásky, vášnivých tanců a žhavých písní.

Šouravým krokem jezevčím opustí ho ubohá Kateřina a vyhledá si jeskyni přiměřenou své jezevčí povaze.

Pak vstane Vozáb a poslední z trosečníků pohřbí- 272 vati bude do šachty rukama vyhrabané v měkké, rozjihlé a jarem vonící hlíně mrtvou karavanu. V omámení konečně usnul.

Zase dlouho spal bezesným spánkem, než ho probudilo jasné žluté světlo vylévající se do jeskyně dveřmi. Vyskočil a překvapeně se rozhlížel po jeskyni Balvan odvalen, jeskyně prázdná. Všechny tři jeskyně prošel. Venku hýřilo jaro slunečními paprsky, vlahý vzduch dubnový tekl do jeskyně. Světlá zeleň bříz upoutala jeho oči. „Kateřino! Kateřino!" zavolal do omládlého lesa. Nic se neozvalo, nic se nehnulo. „Vytratila se!" pravil si zklamaně. „Bez rozloučení, beze všeho —" Doupňák jen cosi hovořil na vysokém dubu, s něhož divoká hrdlička odlétala průlinou stromů nad potokem. Olšovou houštinou kmitl se hbitě pobíhající kos a za okamžik se rozhvízdal na větvi skloněné k potoku. Spatřiv Vozába, rozkřikl se na poplach a utišil pin- kání pěnkav, hašteřících se opodál v keřnaté stráni. Jako víno byl vzduch! Opojný, lahodný, prudký! Všade pučela svěže zelená tráva, vosy kroužily se bzukotem ve slunečním jasu. Ale pastviny byly prázdny. Díval se na ně průlinou nad potokem, pátral marně po bílých laních, jenom lesy táhle šuměly a kos hvízdal si u potoka.

Rus«lk«:i8 «275 Nesmírné ticho a prázdnota strašně ho tížily. Puzen touhou brouzdal se zeleným trávníkem podél potoka, poslouchal vrkání lesních holubů, zastavuje se s napiatým očekáváním, a zase se brouzdal dále. Rozhodl se, že se vrátí k rusalkám, že navštíví Hastrmanovo vodní zátiší.

Ted' už lesům rozuměl, nebál se, že zbloudí. Prázdny byly palouky, bílé laně se tedy nevrátily. Přespal v dutém stromě, jejž si vystlal mechem. Bažant se v travinách toužně rozkřikoval, doup- ňáci se nyvě ozývali z hlubin lesa. Všude světlá zeleň, jasná a svítivá. Všude vzduch vlahý a zprudka vonici.

Vyhýbal se hlubokým lesům, kráčel v slunečním jasu po rozsáhlých paloucích žírných pastev. Pod starým dubem přespal. A zase putoval. Prázdno a prázdno! Jen jarní, ze zimního spánku se probouzející les! Vody svítily ze starého bukového lesa, černé vody v zeleni trav! Křičel, volal! Jen ozvěna mu odpovídala. Třetí den, třetí noc! Volně kráčel s hlubokou tesknotou v duši. Rozeznával už známá místa. Palouk, na němž tančívaly rusalky. Prázdno a prázdno všade!

Noclehoval za vlahé noci na palouce, ležel na znak obrácen tváří ku hvězdnatému nebi. Hvězdy se s ob274 lohy utrhovaly a kroužíce vzduchem ve skvělém oblouku světelném, dopadaly na vonící zemi. Bujně vzrostlé trávy zlehýnka se okolo něho čeřily, stonky šťovíku vyčnívaly již nad hladinou zeleně.

—: Nevraceli se, nevraceli, nevraceli! „Kateřino, Kateřino!" zavolal na zdařbůh do tiché noci, jen aby uslyšel svůj vlastní hlas. Ozvěna mu jej vracela z lesů. — Kterak by se sem těžkopádný jezevec došoural! Žije na samotě někde nedaleko jeskyně, ve které přezimovali. Nedovolá se Kateřiny! Jest mu souzeno, aby se potuloval jako plachá zvěř krajinou. Vyjasnilo se mu, že nemá určitého cíle, že jeho chůze jest jen marným hledáním marné minulosti. Ještě za tmy vyskočil z trávy a kráčel dále. Slunce hořelo nad lesy, když bloudě tmavým hvozdem zaslechl šplýchání vody a hučení splavu. Rozradostněn poznával, že se octl u Hastrmanova obydlí. S tlukoucím srdcem vešel dovnitř. Bylo to jako tenkráte, kdy po prvé navštívil starého přítele. Voda tekla horem, tekla dolem, kam došlápl, odtud stříkala, a když se zadíval do rozezpívaných vod, do nichž slunce namáčelo ranní paprsky, oči ho přecházely ze světelné hry.

Všechny místnosti prošel, i u dušiček se zastavil.

275 .

Slunce se opíralo o skelné plochy drobných schrán duší utopenců. Stačilo jen hrnéčky otevříti — Neodvážil se. Kdyby se Hastrman vrátil, jistě by se pomstil.

Noclehoval po několik nocí v březovém háji u vodního příbytku Hastrmanova. Živil se šťávou z bříz, které nabodával ostrým kamenem, umýval se pod splavem a přespával ve vysoké trávě. Napiatě poslouchal, neozvou-li se kroky odněkud, a neozývaly se. To vše jej utvrzovalo v přesvědčení, že karavana rusalek zahynula v zimní metelici, že se nikdo nezachránil, nikdo nevrátí.

Po marném čekání navštívil jeskyni královny rusalek.

Sám a sám ležel na mechovém loži a poslouchal bzukot lesních včel, jichž roj se usadil na výsluní poblíž jeskyně.

Za jarních nocí obratným prudkým letem mezi kmeny proletoval divoký lelek. Několikráte ho, když nemoha usnouti seděl před královninou jeskyní, vyděsil z teskného snění.

Samota tíživě dolehla na něho. S místa na místo ho zaháněla. Zatím jaro vykrášlilo i staré duby novou zelení, šedé listí rezivé tlelo na zemi, doubravy vysýchaly.

Vstavači a pětiprstky rozkvetly na lučinách, ko> 276 nečně i žluva zahvízdala z listnatého lesa. S pohnutím ji poslouchal.

„Jsi to ty, má bílá rusaličko?" zavolal na hvízdající žluvu.

„Fijú fí, fijú fí!" ozvalo se s vysokého jeřábu se světlé zeleně stromů.

— Je to rusalička! zajásal — Je to rusalička! Poznala mě, rozpomenula se, co jsem jí kdysi vypravoval o žluvách. Nevtělila se bez příčiny do žluvy.

Bylo mu jako tenkráte, když se setkal s rusaličkou po prvé. Živě si ten okamžik představil. Jak houština zlehka zapraskala, a jak z ní vystoupila rusalička : Vlasy do rulíčku spletené visely jí po běloučkých ňadrech, modré oči žádostivě na něho upírala ...

— Dobře tak, že se proměnila alespoň ve žluvu, ptáka drahého mu z dávné minulosti, že se z ní nestal jezevec jako z ubohé Kateřiny.

Zamyslil a rozpomenul se, že se ani nesvěřil ru- saličce, jak mu je žluvino hvízdání drahým ode dávna. 2e takhle volávala žluva u nich doma v lese, v němž pásával tátovy krávy. Rodná hájovna se mu zjevila před očima. Zcela jasně ji viděl, dřevěnou, šindelem pobitou, do tmavého lesa na úzkou paseku vklíněnou.

Žádostivýma očima vyprovázel klikatý let žluvin. — Jen kdyby měl křidla! Letěl by za ní, přinutil by ji, aby usedla na suchý pahýl trčící ze starého dubu a vyprávěla mu, proč uprchla, proč se proměnila ve žluvu, proč už po něm netouží, když se mu přece kdysi zcela oddala! Už věděl zcela určitě, že království věčného jara, mládí a vášnivých tanců přestalo býti královstvím rusalek, že se sem nikdo nevrátí, že, kdož odešli, odešli nadobro a beznávratně.

Ani Hastrman že se nevrátí, že jeho dušičky v hrnéčcích osiřely úplně.

Jen ty jsou tu jedinými stopami po lidech. Odhodlání v něm dozrálo! Za měsíční noci doplížil se do Hastrmanova příbytku a třesoucíma rukama odnášel hrnéčky se zajatými dušičkami na světlý palouk nekonečné touhy a marného milování. Několik nocí je odnášel. Ve dne ležel za slunečná vedle nich na palouce s napiatým očekáváním, zdali se přece někdo nevrátí. Po měsíčné noci, když jitro začalo krváceti na východě, všecky dušičky na ráz vypustil.

Strašný vítr zasvištěl ranním vzduchem do jasnící se oblohy, až se břízky se zaúpěním ohýbaly, ohromný vír uchvátil Vozába, rozmetal pozemský prach jeho lidské bytosti do vonící trávy, modré trsy ka- 278 koštu jím posypal, jeho dušičku jen si vzal a odnášel ji s vysvobozenými dušičkami utopenců do vysluněné prostory vzduchové, nesmírné a nekonečné, v níž splynulo všecko v bílé, prchavé obláčky, plaše pospíchající po modré obloze. Staré doubravy za nimi z hluboká zašuměly. —