Encoded in ELTeC level 1
Modrosivé ranní nebe dívalo se blednoucími hvězdami svými do kolny, v právo docela a z předu z části otevřené, v níž na liběvonném horském seně, řadou vedle sebe, dřímali tři turisté. Ze selských, květinatých podušek vykukovaly tři hlavy různého i zajímavého rázu. První z nich, v právo pokraji, spočívající v hojnu plavých, malebně pocuchaných kadeří, vynikala lepostí i ušlechtilostí linií a měla na sobě onen ráz oduševnění, jakého dodává lidské tváři práce duševní, popředně umělecká. Poněkud' sporý plnovous, vybíhající pod bradou v jemnou špičku, pěkně slušel k vysokému čelu, sítí lehkých vrásek popjatému a k úst libozvučnému dvouverší, přitem- něnému tahy dumnými a bolestnými. .Hlava sousedova byla zcela jiná oo do rysův i výrazu. Linie byly ostřejši, vlasy na skráních silně prokvétajíci a vous po francouzsku pěstovaný byly černé; v obličeji zračilo se pravé rázné chtění a ona harmonie života, k níž dospívá nevšední člověk po mnohých slzách, po mnohém vzdechu a po mnohé srdcemorná bolesti. Muž ten uměl patrně statečně bojovati a nezpýchal rovněž tak vítězstvím, jakož ne- zmalomyslněl porážkou; mělť svou jistou míru i v myšlení i chtění i v konání.
♦ Třetí posléze hlava, v levo pokraji, nejméně byla půvabná. Byla prosaická jako ty její do hola ostříhané vlasy a neúhledné kníry, jež stínily poněkud široká a hrubá ústa. Botanická krabice, jež vedle muže na zemi ležela, svědčila, že náleží vědě, a dle hlavy zdálo se, že stuhl tak v jednom odboru, jak asi zamrzli mamutové v ledových krách sibiřských.
Nacházíme se v Šajbě. pohorské to vesničce, jež leží na patě svahu Jezerní stěny v Bavořích. Vesnice skládá se z několika horských chýží, od1 východu k západu za setou stojících, a stavení, do něhož přivádím čtenáře, jest poslední na východ a zároveň hospodou, v níž turista, jde-li s vrchu Javora na Jezerní stěnu a k Ostrému, nebo obráceně, povždy nalezne vlídného přístřeší k noclehu. I naši turisté přišli včera večer z Javora do hospody šajbské, a poněvadž byla jasná a teplá srpnová noc, dali si raději lože vystlati v otevřené kolně než v uzavřené nízké světnici, v níž se večer topilo a vařilo. A spalo se jim také jako po máku po včerejší dlouhé a obtížné chůzi při hrkotu vody, jež silným proudem splývala z trouby do dlouhého koryta, souběžně s průčelím hlavního stavení na dvoře stojícího. Nevelký čtyřnranný dvorek jest se tří stran uzavřen budovami; čtvrtá strana k východu jest nadobro otevřena. Hlavní stavení, dřevěná to, došky krytá chýže, před níž hned při záhrobni zmíněné koryto s vodou stojí, obráceno k východu a z nízkých jeho oken pěkná jest vyhlídka otevřenou stranou cívorku. Přes rybníček, hned za dvorkem ležící, splývá oko po měkkém aksamitu lučin u velmi jemném svahu v údolí se táhnoucích k černému lesu, nad nímž až do šera dálky kupí se v terasách hory, vesměs vysokým lesem porostlé. Jasná zeleň lučin a tmavá lesův! Jak jednoduché to sestavení barev a jak půvabné, zvlášf kdy rozepia- ta nad nimi modrá nebes obloha. V právo od hlavního stavení stojí kolna na seno, v níž naši přátelé ]sou v nejíepším spaní, v levo naproti táhnou se skrovné stáje a nad nimi jest komora, do níž z dvorku vedou schody s pavláčkou, asi sáh dtouihou.
Jest záhy z rána, krátce před východem slunce. Žádný zvuk neruší onoho velebného mlčení, v němž spánkem omládlá příroda očekává příchodu zlatého krále dne. Dvířka u komory klapla a na pavláčku vystoupila dívka, tak čerstvá jako kapka rosní, tak líbezná jako první pocit lásky. Opřevši se o zábradlí pavláčky podívala se do- kolny, kde spali tulristé. První pohlédnuli bylo plaché a nesmělé, při druhém však, jako by je někdo byl přičaroval, utkvělo velké a hnědé oko její na hlavě prvního spícího muže. Vzdychla si, snad poprvé ve svém živolě. První zlatý pruh vycházejícího slunce zaskvěl se nad temenem nejvyšší hory: snad i v srdci dívčiny rozbřeskl se první, zlatý pruh lásky, jež tolik jest člověku, kolik slunce na zemi... V sladké zamyšlení pohroužena prodlela dívka chvíli na pavlači, pak sestoupivši na dvorek zaběhla na lučinu, kdežto 'Utrhla o samotě stojící bílý kvítek. Kvítek ten měl jediný sněhobílý květ a Jediný, srdci podobný lístek, bez řapíku k lodyze se vinoucí. V korunce třásla se krůpěj rosy. Dívka šla s kvítkem do kolny a položivši jej opatrně na peřinu před pla- vovlasého muže. v právo na kraji, odběhla z dvorku.
Za krátko potom probudil se botanik.
»Vzhůru, přátelé, vstávejte: jest již bílý den,« volal na soudruhy.
Tito se protrhli ze spánku a vztyčili v loži svém. První pohled plavovlasého muže utkvěl na květince před ním ležící.
»Podívejte se,« zvoJal bera kvítek do ruky, »jaká to libá květinka! Jak jí říkáte. Suku?« Botanik oblékaje se hodil okemi po rostlině a pravil: »To je Parnassie. Podle Linnéa náleží mezi Pentandria. Digynia, podle Decandollea ...« »Systémy ti odpustím,« vskočil mu nevrle Hanuš do řeči a zadíval se do kapky rosy, v korunce se tetelící.
»Slza noci!« mluvil více pro sebe než k soudruhům; »slza noci! Parnassie, jaké to krásné a významné jméno! A jak se zove po česku?« »Nebožtík Presl překřtil ji na Toliji bahenní,« vykládal Suk odcházeje z kolny ke korytu s vodou; »ale na východě, v českomoravském pohoří, říkají jí srdečník.« »Mysl lidu nikdy se neodcizí poesii,« prohodil Hanuš. »Parnassie, srdečník! Ta korunka s rosní slzou v lůně svém, ten lístek jak srdéčko k lodyze se tulící, zdaž není io něžný a prostinký obrázek milosti, vzešlé ve dvou srdcích, a touhy jich po sobě?« »Poetovi o výklad není zle,« odpovídal druhý muž, k něminž Hanuš otázkou se obrátil. »Leč otázka druhá: Kdo přinesl ti kvítek ten v noci?
»Kdo jiný než Zuzanka. Či nemyslíš tak, doktore?« »Myslím, co ty,« odvětil doktor.
»A oo soudíš o ní?« vyzvídal Hanuš dále, sklopiv zraky.
»Jest to půvabná horská květina.« »Tak něžná jako ta Parnassie. Zuzanka — Parnassie! A nic více, doktore?« »Nemívám ve zvyku ukvapovati se v soudě,« odpověděl doktor. »Ale abych ti pravdu pověděl, nemohu smlčeti, že tak něžný dárek poněkud mi podivný na horskou dívku o samotě vyrostlou, ač nepřirozený není,« »Sám uznáš,« pravil Hanuš, vstal a zatknuv Parnassii za klobouk, odcházel za Sukem.
Vykonavše ranní toilettu u koryta s vodou, vstoupili naši přátelé do světnice, kde za stolem čekaje na snídaní seděl Suk. Zuzanky tam nebylo.
»Kde je Zuzanka?« tázal se Hanuš selky snídaní pracující.
»Ráno si ráda vyběhne do polí,« odpověděla, »ač kolikrát jsem jí to vytýkala.« Hanuš se vytratil ze světnice. Doktor vážně za ním pohlédl, ale nešel za ním, nýbrž rozpředl hovor s botanikem. Za hodnou chvíli vracel se Hanuš patrně nespokojen. Nenalezl, koho hledal, a nevšíiml sobě, kterak Zuzanka stojíc u okénka své komůrky dychtivým okem každý jeho krok stopovala. Proč nevyšla? Kdo vysvětlí vrtochy mladého dívčího srdce, dotknutého první láskou?
Nasnídavše se chystali se naši turisté k odchodu. Měli pro dnešek na programu Jezerní stěnu a vrch Ostrý. Stísněn v duši vstával Hanuš od stolu. Byl by velmi rád aspoň jeden den pobyl na Šajbě a v okolí a přece neměl odvahy své přání soudruhům svým vysloviti. Nebyl tak mlád a nezkušen, aby byl rázem podrobil se dojmu, jejž naň učinily spanilé oči a něžná mysl půvabného děvčete, jakým bez odporu Zuzanka byla. Přese vši jírriavost a poetičnost mysli své neodpuzoval od sebe důvodů rozumu, ač tentokráte dělo se to s větším namáháním než kdy jindy. Cítil na sobě, že zjev vnadné pohorské květiny táhne jeho duší mocným proudem do onoho čarodějného kruhu, v němž vedle nejčistších slastí vyrůstají nejjízli- vější bolesti, a z něhož jednou uchvácenému těžko bývá vyváznouti. Všecek roztesknělý odhodlal se se soudruhy odejiti na Jezerní stěnu. Otec Zuzančin nabídl se sám turistům za průvodce po neznámých stezkách. Když vyšli ze stavení, v právo, za rohem stavení stála Zuzanka. Šli mimo ni a podávali jí na rozloučenou ruku. Hanuš byl poslední. Tiskna jí ruku pohleděl jí do očí a spatřil v nich rovněž takovou slzu, jakou ráno viděl v korunce Parnassit*, Nepustiv ruku její pravil Masem třesoucím se: »Což, dívko, dáš mi na památku?« Několik kroků od Zuzanky kvetla na lučině Parnassie.
Utrhla ji a dala ji Hanušovi. Tento viděl nyní, kolik biio. Jemným tímto způsobem dala mu Zuzanka na jevo, že ranní dárek od' ní pocházel, že není jejímu čistému' srdci již cizincem.
Těžko, těžko Hanuš se rozloučil. Odešed několik kro- kúv od ní, znova se vrátil a pustiv uzdu stísněnému srdci přivinu1! dívku k sobě a vtiskl jí na rty tíouřlivé políbení. Pak teprve odcházel za soudruhy těžkým krokem a ještě s těžším srdcem.
II.
Ušlapaná neb aspoň znalá pěšina na Jezerní stěnu nevede. Naši přátelé stoupali po úbočí za otcem Zuzan- činým směrem křivolatým po amfibolovém kamení, kořenech a chrastí nikoliv bez potu a namáhání. Horal šel svým'horským krokem, totiž zvolna, kui předu silně nakloněn, co možná dlouhými krokem na prsty nohoui na- šlapávaje. I na našich turistech bylo viděti, že nejsou poprvé v horách. Nemluvíce kráčel druh za druhem po vůdci svém, a cesty jim dobře ubývalo. Poslední z nich šel Hanuš. On jediný častěji se zastavoval a ohlížel po Šajibě. Osamělá, horská vesnice vzdalovala se ponenáhlu jeho zrakům;, až posléze i poslední její obrysové v ranním šeru zmizeli. Hanuš cítil, že nebyl naposledy tam, a milostný obraz Parnassie naplnil duši jeho sladkými touhami a nadějemi a přenesl jej na měkkých loktech svých přes kamení příkrého úbočí až k patě Jezerní stěny, jíž naši turisté za dcbrou hodinu dostoupili.
Bylif na hřbetě Královského hvozdu, nejmalebnější to partie Šumavy. Otec Zuzančin ukáza! jim, kudy vede cesta k Ostrému, a rozloučil se s nimi prostě a srdečně. Když odcházel, popošel Hanuš několik kroků za ním a vzkázal pozdravení jeho dceři. Horal podíval se při tom na mladého muže zrakem podivnými a tajuplným. Zakroutiv hlavou zvolna sestupoval po úbočí.
Hanuš a doktor Toman vyhlédli si příhodné místo k odpočinku. Dva svorové kameny pod vyšší skalou posloužily jim za sedátka. Suk odešel, aby v nejbližším okolí botanisoval. Rozhled na českou stranu byl jim naprosto zamezen; ale tím rozkošněji prostírala se před nimi přilehlá část Bavor. Od levé ruky k pravé stál tu milozor krásných hor bavorského lesa. Falkenstein, Rokle, Javor velký s menší, Schwarzeck a podlouhlý Osek proti prů- smyku novokdyňskému táhly se v půlkole za sebou v záři ranního slunce. Kamkoli pohlédneš, vrch a dol, les a háj a zelená lučina; celek má ráz divokosti a velkoleposti duši občerstvující a unášející. Drahnou chvíli hronžili se přátelé naši v obraz před sebou rozložený. Doktor první přerušil mlčení.
»Po ty tři dny, co Šumavou cestujeme, nebylo posud příhodné chvíle, Hanuši, do syta se rozhovořiti. Vím sice, že vzácné duše každého dne přátelům se neoteví- ra.ií, však dojmy dnešního dne, půvaby přírody před námi a tento příhodný útulek vybízejí, tuším, k důvěrnému pohovoru.« »Zanech úvodu. Tomane,« skočil doktorovi Hanuš do řeči a potřásl příteli pravici. »Moji citové k toibě za těch několik let, co jsme sebe neviděli, ani nesestárli, ani nepo- vadli. Jsemf posud ten starý Hanuš z vysokých škol, a tys zajisté ten starý Toman.« »Myslím, že nejsme oba ti staří. Časem přicházejí změny a duše lidská jako rostlina: květy upadávaj! a uz/ávají plody.« ' »Pravda,« odvětil Hanuš zamýšleje se a probíraje se levicí ve vousu; »však jsou lidé i rostliny, jež nikdy plodů nenesou. K nim náležím i já. Přiznávám se ti, že přibývajícím věkem nedospívám k dospělosti, neuzrávám k plodům. V duši mé plno květův a málo, velmi málo plodův a i ty květy nejsou ony čerstvé, vonné květy, jakými bývaly za zlatých dob našich studií. Porůznu jest těch jichž nedotekl se morový dech tvrdé skutečnosti, v rrchž nevězí a skryto nevrtá červ choroby a smrti!« »Vidím, že's posud starý Hanuš a snad v říši obrazotvornosti, k níž ovšem podle přirozenosti své duch tvůj celou váhou se chýlí, neseš se posud za starou svou zamilovanou hvězdou?« »Posud,« odpovídal určitě Hanuš. »Pěvec Kaina, Manit eda a Hebrejských melodií posud1 jest nejen miláčkem, ale i pravým životním chlebem duše mé.« »Kladu vysoko Byrona,« namítal jemně doktor Toman; »mámf jej za největšího lyrika našeho století a skoro bych troufal si tvrdili, že i století budoucí většího nezrodí. Záležitosti celého člověčenstva jsou záležitosti duše jeho, kteráž hroužíc je v náruživou svou náladu, rovněž tak velikou jako hlubokou, čarodějnou silou uchvacuje mysl a mohutně ji otřásá. Zdali však směr, jímž kráčí, vede ke konečnému účelu umění, zdali blahodárně slouží k účelu života bohatě nadaných lidí, k nimž bez odporu i ty, bratře, náležíš, to zůstavil bych přece jen na sporu.« »Ctím každé mínění tvé,« promluvil po chvilce Hanuš temně se pozarděv; »neboť vím, že velmi opatrně vážíš, nežli prodáváš. Také přiznávám se, že jako lékař soudíš neobyčejně pravdivě a spravedlivě o našem lordovi, ač v ledačems nesouhlasím: leč co naplat, způsob cítění a myšlení Byronova jest již způsobem mým, aneb vlast- něji řečeno, jsem míhavý jen paprsek odlesku, jejž po- vždy v říši umění vrhati bude zářící jeho duch.« »Dle všeho není v tvé duši bílo a jasno, Hanuši!« podotkl Toman.
»Pravdu díš,« odvětil Hanuš; »duše má přitemnělá jest a sotva kdy v ní se vyjasní!« »ZavadiFs, bratře, o předmět, jenž s mé strany potřebuje osvětlení,« pokračoval vážně doktor Toman. »Snad tím i v duši tvou viine něco světla a povyjasní se její vidiny. Divil jsi se, že jako lékař správně soudím o poetovi. Zdá se, že hled tvůj zakalen předsudkem. Více méně jste, ne-li nepřátelé, aspoň nepříznivci přísné vědy, vy lidé poetičtí! Máte ji za protivu poesie a odstrkujete ji od sebe nepomníce, že sestru trháte od sestry. Vidím v tom nedůsledné podivínství. Vždyť hlásáte, že úkolem vaším, zlozvuky, které neladná skutečnost v duší lidské vzbuzuje, v blahou shodu a harmonii převáděli, a při tom sami stavíce se proti vědě zlozvuky ty jen množíte. Buďme jen při všem především lidé a nepusťme s oka čistě lidský účel svého života. Věda i umění tříbí se navzájem, nemoří sebe. Věda vzdělává pole lidského ducha, a umění jest blahodárný déšť, jenž na ně se sype, aby vyrostly z něho pěkné plody pro účel životní. Jsem jist, že i ty, milý Hanuši, jsi proti všemu určitému povolání ve společnosti lidské, že máš je snad docela za vraha poesie. V tom předsudku leží příčina, že duše tvá přitem- nělá, že's nespokojen se sebou a životem. Odpuzuje od sebe tuhou práci vědeckou, odpudil jsi od sebe také dobrodince, jenž by ti byl osladil jsoucnost tvou na zemi. Jseim lékařem, mužem vědy přísné, avšak nikdy neuzavírám duši svou před blahodárným světlem a teplem umění. Jsouť ovšem lidé, již v stínu a chladu vědy stuhnou, jako tamto náš Suk; však to rovněž tak chyba, jako když rozplývá se člověk v žáru poetického ducha utíkaje před chladem vědy, jímž by se vidiny duše jeho krásně vykrystalisovaly.« »¡Vine již nenapravíš, doktore,« odpovídal po chvíli Hanuš; »jsrneť my poetové lidé tvrdé šíje, již raději bloudíme, než abychom se ptali po pravé cestě. Odvěčný náš to los, býti nepraktickými a nešťastnými.« 17 „PARNASIE" Oba muži se na chvíli zamlčeli. Doktor vyňal dalekohled a prohlížel si pěknější body vyhlídky; Hanuš zapisoval něco do zápisné knížky. Odloživ dalekohled ujař se doktor znovu hovoru.
»Dovol mně některé otázky praktického rázu, Hanuši. Dlouho-li tvůj otec mrtev?« »Na čtvrtý rok,« odpověděl tázaný.
»Ty's převzal po něm jako dědičný pán Bílé Jelení?« »Převzal.« »Vedeš tedy hospodářství už několik let?« »Nevedu; matka mně hospodaří sama.« »Jak můžeš již nemiadé paní takových starostí uklá- dati!?« »Přivykla tomu už za dlouhé nemoci nebožtíka otce, a zdá se mi, že nerada by dala oblíbené veslo z ruky,«, namítal Hanuš.
»Nevím,« pravil důrazněji doktor; »ale myslil bych, že pfedevším tvou jest povinností zachovati dědictví po otci při dobrém stavu. Také asi tvůj otec na tebe myslil kou- piv již za pokročilejšího věku Jelení. Jinak by nebyl pro- vdával sestru tvou za radu Tůmu.« »Bezpochyby, že myslil,« odpovídal Hanuš poněkud rozpačitě; »leč, abych pravdu řekl, pohnojená ornice při- liš mně nevoní.« »A co vlastně se statkem zamýšlíš?« »Snad Bůh mne matku několik aspoň let zachová a za ten čas spřátelím se s myšlenkou nyní mně odpornou.« »Radil bych ti spíše vhodně oženiti se s dívkou, jež by vynikala duchem hospodářským a tak aspoň polovinu břemene s tvých beder sňala.« »Jsi příliš praktický člověk, doktore,« namítal Hanuš nikoliv bez trpkosti.
»Jsem venkovský praktický lékař, milý Hanuši, a hledán na věc tak, jak jest, a také tak o ní mluvím,« odvětil Toman zcela otevřeně.
»A proč sám se neženíš?« »Toho jsou třeba jiné příčiny,« pravil doktor zamýšleje se; »ostatně,« dodal napolo žertem, »nejsem pánem dosti výnosného statku, jakým jsi ty, Hanuši.« »Bravo, učený pane; snad chceš říci: Nejsem otrokem dědictví po otci, jako ty, pane statkáři.« »Cenkn, když uzavírá se sňatek, nade vše mravní svobodu,« odvětil doktor vážně; »ale myslím také, že člověk, chce-li se v manželství shledati s pravdou a blahem, nutně i uvážiti musí zevnější okolnosti, za kterých se žení.« Hanuš neodpovídal a hleděl dolů stranou k Šajbě.
»Co dělá Luisa?« tázal se po chvíli doktor sklopiv zraky, a lehýnký ruměnec prorážel snědé jeho líce.
Hanuš sebou trhl. Zdálo se na první pohled, že otázka ta právě nyní se jeho mysli nezamlouvá.
»Před dvěma lety osiřela nadobro,« odpovídal poněkud rozpačitě; »zdá se mi však, že jsem ti o tom psal.« »Psal jsi, ale příliš stručně; rád bych něco bližšího o ní se dověděl.« »Vždyť znáš aspoň v hrubých rysech historii jejího života,« odbýval ho Hanuš.
Doktor neodpovídal.
»Matka její a moje byly krajankami a lnuly k sobě od mladosti zvláštní láskou, jež potrvala, i když obě se provdaly,« vypravoval Hanuš; »odtud ona přátelská příchylnost mezi našimi rodinami. V Praze byli jsme několik let pohromadě, a když krajský fysik Osecký na venek se odstěhoval a po několika letech zemřel, trávila u nás vdova i s dcerou celou zimu. Bylo to, tuším, již na Jeleni. Otec můj, ač nebyl právě přítelem krásného pohlaví, oběma dámám velmi přál, a sestra má Helena, ač o několik let starší než Luisa, přivinula se k ní s celou duší.« »Vypravuješ trochu suše, Hanuši,« podotkl doktor.
»Vím, kam biješ, doktore. Leč nepřichází-li sama od sebe, nikdy se nenutívám k lyrické vřelosti.« »Ty's tedy Luisu nikdy nemiloval?« vyzvídal živěji doktor Toman.
»Zdali jsem ji miloval, to Bůh ví,« odvětil upřímně Ha- nui »Možná, připouštím, ale tvrditi tak nebo jinak nemohu. Je-li láska více než sladký, vroucí, blaživý cit, jenž čaíem chladne, bledne, až v duši zetlí jako to listí v listopadu: pak jsem Luisu v pravdě nemiloval.« »A přece to dívka, hodná lásky každého šlechetného srdce,« připomenul doktor více pro sebe než pro svého soudruha.
»Ale duši mou vyplniti nemohla,« namítal Hanuš. »Vše při ní odměřeno loktem společenského blahomravu-, vzdělání obsáhlé a hluboké tak proniklo jí duši, že setřela se sebe půvab nejkrásnější při ženě: čarovnou, jemnou, měkkou ženskost. Duše její není s to, aby vášní rozpla- nuila, aby uchvacovala, a i nejkrásnější klid chladným jest.« »Kde jest nyní Luisa?« tázal se Toman.
»Tuším, že u tety své v Praze, paní to živého a veselého rázu, jež zajisté vyhledá jí přiměřenou partii.« Doktor se zlehka zachvěl a po minutce teprve podotkl: »Myslil bych, že matce tvé na tom záleží, abys Luise podal ruku.« »Možná, ba silně podobá se tomu,« odvětil Hanuš; »přímo však posud nevyslovila ke mně přání podobného.« »Snad posud s ní jsi se neradil o věci i pro ni veledůležité. Jinak ovšem paní tak výtečné povahy, jako matka tvá, sotva se odhodlá některak obmezovali mravní svobodu dítěte svého.« »Také by se jí to asi nepovedlo,« prohodil Hanuš.
»Nemluvíš ze srdce, Hanuši, anebo nevíš, jaké to štěstí, míti ještě za dospělého věku roditelku na živu.« Hovor obou mužů přerušil Suk vraceje se ze své botanické obchůzky. Nedbaje o své soudruhy uvelebil se na zemi zády ke krásné vyhlídce. Po té vyňal z vaku svého uzenec a chléb a dal se do jídla, jako by tři dni nebyl jed!.
»Zdejší flora nestojí za balatku,« hovořil k sobě za jídla pokuckávaje; »několik vzácnějších lišejníku, totě rámus! V loni v těch časích byl jsem v křivoklátských lesích na orchideích. Bylo to gusto! Ta cesta sem jest obtížná, to je pravda; ale člověk dostane hlad jako rhinoceros, a horský hlad1 jest pochoutkou, jíž v našich rovinách se svíčkou nenalezne.« Po té nahnuv si more palatino z láhve vstal a vyzval přátele, aby dále se hnuli k Ostrému. Hanuš a doktor poslechli.
»Co bych dal za to, kdybych byl Sukem,« podotkl Hanuš k Tomanovi.
»Já hluboko bych do kapsy nesáhl,« odvětil doktor pousimívaje se; »ostatně, každý měříme svět a život svým způsobem, proč by Suk neměřil výlet na Šumavu svou oblíbenou botanikou a ještě oblíbenějším žaludkem?!« III.
Cesta, jíž se naši přátelé po hřbetě Královského hvozdu k vrchu Ostrému ubírali, jest v leckterém ohledu zajímavá a zvláštní, tak že sám professor Suk častokrát se zastavoval a upřímně se podivuje podotýkal: »Věru, tu je pěkně; zítra šel bych tady opět!« Cesta vedla nejprvé mezi rozházenými svorovými balvany a byla dosti obtížná, nikoliv však nebezpečna. Srpnové slunce krásně svítilo a hřálo, větru nebylo žádného, a za pohody stoupá se dosti dobře po vrstevnatých úlomech svoru. Na právo, po české straně, stál vysoký smrkový les zamezuje veškeru vyhlídku, v levo aspoň místy otevřený kynul ro<zh'ed do bavorského lesa. Ostat- ně není cesta povždy kamenitá, přijde se častěji na měkké zelené pažity a do lilbých stínů lesů napříč cestou se táhnoucích. V takovémto případě bylo potřebí opatrnosti., aby naši turisté neztratili pěšinku beztoho nem,noho znalou, a nezřídka sestupovali se v temnu lesním k poradě, při níž praktický Suk obyčejně rozhodoval, tak že se stal vůdcem Hanuše i Tomana. Po celé cestě nenajde se ani jediné živé duše lidské, ani jediného přístřeší. Jestliže někde na skrytém, travnatém místě potkáš osamělého pastýře, jehož svěřenců zvonce z lůna lesního příjemně se poslouchají: měl jsi šťastnou náhodu. Na hřbetě Královského hvozdu taková samota a ticho, že duše zachvívá se velebnou- hrůzou. Ani ptáček v končiny ty nezabloudí, vyjma některou toulavou sýkoru, jež sem tam na větvi věkovitého smrku vrzne. Samo<ta ta a ticho byly by skoro děsný, kdyby cesta stále neposkytovala rozmanitých podrobností krajinných. Celkový ráz přírody, v níž zde se procházíš, jest vážnost a vznešenost; duše jen poněkud vnímavá a přírodě přístupná šíří se a zvedá a zabírá se v onu líbeznou harmonii všehomíra, jíž pocítiti a okusiti lze jen na výšinách nebetyčných hor.
Blíže k Ostrému níží se pozvolna hřbet a mírně se vln!, a čím více se přátelé naši ke jmenovanému vrchu blížili, tím jistější stávala se jejich cesta. Přišlif častějšími lesy k mírně vysokým pomezným kamenům, k Čechám královským lvem, k Bavorům erbem bavorským opatřeným. Mimo to nepříliš vzdáleně od sebe rozestaveny jsoii pomezně tyče, jež vedou až k Ostrému.
Slunce sálalo již v polední výši, když po více než po dvouhodinové chůzi dostali se k patě české kupy Ostrého. Obtížnou cestou unaveni ohlíželi se po vhodném místě k odpočinku a brzy je nalezli.
Na východním svahu Ostrého, na němž přátelé naši se octli, šumí statný, ale řídký hvozd. Vážné a zadumané jede a smrky promíchány jsou v malebném bezladí smaragdově zelenými a šedokorými poetickými buky, a kamenitá půda pokryta z větší části barevnými mechy, jelením růžkem, kapradím a tropicky bujnými trsy vonných horských malin. Slunce malujíc po lesní půdě dlouhými pruhy a rozmanitými koly zlaté kouzelné báje dodávalo celku rázu slovanských pohádek. Hanuš byl TI vytržení, doktor blaženě se usmíval, a Suk rozkládal školským humorem: »Páno>vé, zde jest nám odpočinouti a pohověti si; kdo ví, přijdeme-li ještě na tak šikovné místečko a bude-li pod dnešním sluncem lze našim unaveným hnátům tak pohodlně ustlati.« V právo, mezi skalinami mechem porostlými, táhla se dosti příkře nahoru cestička; při ní se turisté pohodlně rozložili. Hanuš usedl nejníže dole a zahleděl se do pru- hův a kol slunečních, po zemi se tetelících. Poetická mysl jeho, odtrtiši se od skutečnosti, pozaletěla si v libo- dyšné zášeří bájí. Lepotvárné víly vyběhše ze zelených stínů stromů zdvihaly bílé nožky své k dithyrambickému tanci a z kola jich hleděly k němu dvě velké černé oči, plné sladké lásky a nekonečné touhy, oči to Parnassie.
Bezděky vstal a zašel kus do lesa od svých soudruhův. Najednou stanul a strnul bázní i slastí. Před ním na pevně stála Parnassie.
»Jsi-li přelud fantasie či skutečnost!« zvolal a chopil děvu za ruku. Stisknutí vřelé ručky odpovědělo mu, že to skutečnost. Byla to Parnassie v nejrozkošnějším rozvinutí panenské své krásy.
Spěšná po horách chůze rozlila živý ruměnec po jejích lících, ňadra se zdvihala bouřlivou touhou, a z divo- krásných očí, ostíněných temnými řasami, sršela nekonečná láska a oddanost plným proudem v rozčeřenou hladinu duše Hanušovy. Prosté dítě z hor nesklopilo studem zraků před mladým mužem v lesní samotě; mocný cit lásky, jímž zahořelo čisté srdce její, unesl ji za drahým mužem, jemuž v náručí s nejpevnější duvěrou přinášela veškeru svou bytost.
»Ty's přišla za mnou!?« zvolal uchvácen Hanuš.
»Musila jsem,« zašveholila ptáčetem dívka.
Dvě slova krátká a prostá! A přece obsaženo v nich tolik štěstí, že Hanuš jedva je snesl! Cítilť v tom svatém okamžení, že přerozuje se celá jeho bytost, že týž od- věčný a nezměnitelný zákon všehomíra, jenž sluncím předpisuje dráhy, duši jeho zasnubuje družku, jíž určeno štéstíím okrášliti pouť jeho pozemskou. Jsa smýšlením romantik přijal plně a vděčně dar, jejž sesílalo mu právě štědré nebe. Ostatně kdyby i valný podíl rozvahy Tomanovy duši jeho ovládal, sotva by se byl rozpakoval v jednání svém; neboť cítil a věděl, že tak svatý okamžik jen jednou v životě přichází a sotva jednomu ze sta lidí. 1 přivinul milující dívku k rozohněnému srdci svému a pojal dlouhým vřelým políbením ji po celý život v duši svou.
Chvíli si krátce a úryvkovitě pohovořili, pak vedl Parnassii k přátelům svým, posud na skaliskách při pěšině odpočívajícím.
»Moje nevěsta,« představoval ji lakonicky.
Suk díval se udiven na dívku a doktora a nevěřil ani sluchu ni zraku. Ne tak Toman. Již dnes ráno pozorovalo jeho bystré oko na Šajbě, že vzňal se v Hanušovi prudký cit náklonnosti ke vnadné horské dívce. Proto přivedl také na Jezerní stěně hovor na Luisu, na matku Hanušovu a na jeho občanské postavení, zamýšleje patrně k tomu, aby připomínkami těmi seslabii a zatemnil dojmy, jež na Šajbě v Hanušovi vznikly. Spatřiv najednou štěstím se pýřící Parnassii po boku Hanušově z lesa vystupovati, nahlédl, že něco se stalo, čemu při výstřední a v mnohých stránkách nepovolné povaze Hanušově není radno v cestu se stavěti. 1 pepo- šel k milencům a pravil beze vší podjatosti ruku oběma podávaje: »Vidím, že i v pustých lesích šumavských roste la- skavec. Přeju ti, Hanuši, abys šťastně přesadil jej v domácí rovinu.« »Dá Bůh,« odvětil důvěrně Hanuš a dodal přidušeným hlasem, aby Suk toho neslyšel: »Nalezl jsem, bratře, čeho hledal jsem nadarmo po dlouhá leta: srdce v pravdě lidské a čisté jako krůpěj rosy před východem slunce; srdce, jež nic jiného nezná a v němž nic jiného netane než zákon lásky, která v něm vzešla, a jež za tu lásku s nejčistší radostí sebe samo v oběť přináší.« Toman podíval se při tom Parnassii do krásných očí, a ku podivu, i jemu,- muži zkušenému a rozvážlivému, zdálo se, že pravda jest, co pronesl Hanuš. Nemaje však zvykem v něčem se ukvapili, smlčel prozatím souhlas svůj se slovy přítelovými a pravil odbočiv oč hovoru: »Hodláš s námi jiti dále, či navrátíš se s nevěstou do její otčiny?« »Prozatím nevrátím se,« odpověděl Hanuš, »nýbrž půjdeme s vámi nahoru. Chciť s nebetyčné výše vlasti ukázati štěstí, jež vyrostlo pro mne v tajemných stínech šumavských.« »Nuže, dejme se na cestu,« pravil doktor, a celá společnost jala se po příkré, kamenité stezce lesem nahoru vystupovati. První v řadě Suk, pak Toman, kus pak za nimi zůstávajíce stále po zadu šťastní milenci.
»Jdeme přes Ostrý do Cech, zlaté dítě mé,« pravil Hanuš, zastaviv se na úzké stezce; »milá vlast má od dnešního dne bude i vlastí tvojí.« »Jdu pane, kam mne povedeš,« odvětila Parnassie pevně a důvěrně.
»Což otčina tvá, rodičové tvoji a rodná chýže? Tak rychle na ně zapomínáš?« tázal se Hanuš.
Dívka pohlédla v stranu, kde rodiště její leželo, povzdechla si a pravila určitě: »Ty's dražší mně nade všecky; proč bych vzpomínala?« »A zavedu-li tě v cizinu,« pokračoval Hanuš, »zdaž nezasteskneš časem sobě?« — »Kde ty jsi, tam není pro mne ciziny; vždyf nelze mi bez tebe živu býti!« Hanuš dívku k srdci přižehl a na polo nesl ji po kamení nahoru. Srdce jeho přetékalo štěstím lásky, a ústa bezděky prozpěvovala slokir roztomilé slovenské písně, jež právě mu myslí tanula: Nechodil já za ňú, sama přišla za mirnú jako ta ovsčka < za zelenú travú.
IV.
Touha po rozkošné vyhlídce do Čech s temene Ostrého popoháněla kroky Sukovy i doktorovy. Nevšímali si mnoho půvabných obrazův, jež bujná vegetace lesní podél stezky před očima jim rozkládala, a jen podivné a dobrodružné shledání se Hanuše s Parnassií odchylovalo myšlenky jich od hlavního cíle pouti jejich po Šumavě.
»Prosím tebe, doktore,« jal se Suk hovořiti, »zbláznil se ten člověk, či hraje s vážnou tváří komedii?« »Komedii v tom nevidím,« zněla doktorova odpověď.
»Kterak si tedy srovnáváš v mysli jeho jednání se skutečností?« pokračoval botanik. »Za našich prosaických časů takový náhlý, nepromyšlený, dobrodružný skok do nejistá.« »Víš, že povždy šlapával rád jiné cesty, nežli jiní lidé,« vykládal doktor; »že vnuknutí, jež mu problesklo v mysli, s plnou důvěrou a silou se oddával, že zřídka kdy anatomicky je rozbíral, neřku-li následky jeho odvažoval.« »A ty myslíš,« otazoval se Suk, »že skutečně horskou tu panenku pojme za ženu?« »Myslím tak.« »A co tomu řekne matka jeho, co rodina, co statek, jejž zdědil po otci?« »Odpor, bude-li mu činěn, zvýší jen a rozdmýchá žádost jeho a zámysl,« odvětil doktor; »na jedné straně útlý jest jako dítě, na druhé neústupný jako skála. Těžko na něho působiti.« »Než který bude konec, bude-li jednati dle svých vrtochův?« 'tázal se Suk.
»Cesta životem není procházka polem,« odvětil vážně doktor; »nepředcházejme soudem budoucnosti.« Takto hovoříce došli přátelé naši k první kupě Ostrého, s jejíž paty otvírala se již rozsáhlá vyhlídka do Cech i Bavor. Tam čekali hodnou chvíli, nežli za nimi přišli milenci.
»Zde kupa první, již tuto v levo, jak mi bylo popisováno, musíme obejiti,« pravil k shromážděným Toman a učiniv několik kroků v levo stanul, prohlížeje dosti příkrý sklon ke straně bavorské.
»Radim, pánové, k opatrnosti,« dodal, »jest jí tu velmi potřebí!« Ze schvaloval doktor opatrnost, byla příhodná rada, neboť stezka v levo po srázu kolem první kupy Ostrého, kterou bylo společnosti obejiti, byla velmi neschůdna, ano místy i nebezpečna. Někdy nestačily ani nohy, ani hůl, a turisté naši pomáhati si musili rukama. Nejvíce vadila jim travnatá místa, ježto obuv na nich se ohladila a krok pak nebyl jistý. Leč touha a zvědavost hnala všecky ku předu a šťastně dostali se mezi první velkou a druhou menší skálu, z nichž skládá se česká špice vrchu Ostrého. 1 druhou skálu sobě obešli a nalezše příhod- nější místo, vylezli nikoliv bez namáhání na ni. Na skále té stála pohraniční tyč, a přátelé naši byli na temeni české špice Ostrého. Prsa jejich šířila se horským vonným vzduchem a duše jich hroužila se v moře slastl- plného podívání.
Hora Ostrý, jíž Chodové kol Domažlic »Prsy matky boží« říkají, temeni se ve dvě špice, hlubokým travnatým sedlem od sebe oddělené a asi pul hodinky od sebe vzdálené. Špice jihovýchodní, cíl pouti našich přátel, jest na půdě české a jest vyšší nežli kupa severozápadní, ležící již v Bavořích. Česká špice vyniká malebností svou nad bavorskou a vybíhá, jak jsme" viděli, ve dvě krásné skupiny svorových skal, semo tamo stromy nebo křovisky porostlých. Hlavně malebný jest pohled se strany bavorské, po které jsme provázeli po srázne stezce turisty naše až na nejvyšší témě druhé skály. První skála jest nepřístupna. Ač malebnost kupy samé rozkošnou jest náhradou za klopoty cesty, přece daleko převýšeno očekávání našich přátel pohledem s temene skály druhé.
Témě to jest holé; jednoduchá jenom tyč pohraniční vetknuta jest do země, ačkoliv by v pravdě zasluhovalo něčím důstojnějším býti korunovánu. Prostory nahoře tolik, že pět i šest lidí se tam může rozložití. Přátelé naši nesedli si, nýbrž stojíce řadou vedle sebe zahleděli se na chvíli do krajů českých, hluboce dole v záři poledního slunce rozestřených. Hanuši a Tomanovi vloudila se slza do očí; neboť kdož by nezaplakal se Zá- bojem, vida ta rozsáhlá role, pokropená polem i krví národa, vida všude pilnost, přičinlivost, vzdělanost a přirovnávaje v duchu, jakou odměnu béře za to vše národ náš, nedím od sousedův, ale i od většiny svých vrstevníků v Evropě? Slasti i bolem trnula duše v našich divácích. Nikdo z nich nepromluvil drahnou chvíli ani slovíčka. Posvátné ticho, temným šuměním vážných hvozdu šumavských takořka oduševuěné, unášelo duše jejich na perutích sváteční nálady v nekonečnost a věčnost. Pohled do vlasti s oblačné výše zavírá v sobě kouzlo, jež padši do paměti nikdy v ni nezetlí.
I historické upomínky, jež pohled do nejbližšího okolí v duších jejich probudil, zvýšily celkový' slavnostní dojem. Leželf k severovýchodu u nohou jich průsmyk novo- kdyňský, v pravdě klassická to pro nás půda. Mlhavě šero dávnověkosti, magicky osvětlené září starověké naší poesie, rozstupovalo se před okem jejich. Bujaře ryčíce hnali se zástupové Zábojovi a Slavojovi za německými žoldnéři, a svobodný muž Zá- boj šlápl parobovi Luďkovi na zpupnou šíji. Za Zábo- jem táhl bohatýrský Sámo tepaje na hlavu Franky, těmito krajinami od Rýna do Čech se deroucí; za Sámem Břetislav I., jenž třikráte tu nad Jindřichem III. dal trowbiti k vítězství, za Břetislavem Prokop Veliký, jenž s bratry zákona božího tu slavil Ryzmberský hon, za Prokopem nejdražší náš Jiřík z Poděbrad, jenž po dvakráte u Nýrská a Milavče českým loktem měřil lebky křižákův.
Unášeni dojmy přírodními, vlasteneckými a historickými setrvali přátelé naši dlouhou chvíli na temeni Ostrého nemluvíce ani slova. První odešel se skály Suk, aby botanisoval, a po něm doktor Toman, aby podrobněji seznal nejlbližší okolí. Hanuš ovinuv ruku kol pasu Parnassie, usedl s ní na pokraj skály a uložil hlavu svou na ňadra její v radostném chvátě se vlnící. Úsměv nevýslovně blahý zářil v očích milencův splývaje z duše do duše proudem úchvatným.
»V tuto krásnou zemi uvedu tě, zlaté dítě,« jal se Hanuš hovořiti neodvrátiv s Čech zanícených zrakův. »Zde před tváří vlasti mé, u výši, po níž oblaka se prohánějí, jejíž nebeské čistoty nekalí všední pozemský ruch, zde pověz mně, dítě, jak mne maluješ!« »Viz hlubinu pod našimi nohami rozevřenou a ostrými skalisky posetou,« odpověděla po chvilce dívka z hor hlasem rovněž tak libým jako pevným; »viz hlubinu a rozkaž, abych do ní se vrhla. A vrhnu se do ní!« Při tom sebou hnula, jako by skutkem pravdu slov svých dotvrditi chtěla.
Hanuš ji chopil bezděky za ruku.
»Myslíš, že chci skočiti?« otázala se s přízvukem polo vážným, polo žertovným. »Neobávej se, neskočím; neboť jak bych nyní mohla odtrhnouti se od tebe, jenž štěstí mi podáváš, o němž ani ve snu nikdy se mi ne- zazdálo! Avšak...« Parnassie se odmlčela. Lehký mráček přitemnil hnědý aksamit jejích zrakův, a kol pootevřených čerstvých rtů zakmitlo se stáhnutí, bol i vzdor a pevnost značící.
»Dopověz,« žádal Hanuš.
»Avšak,« pokračovala dívka hlasem smutnějším, »kdyby srdce tvé se ode mne odvrátilo, kdybych omrzela tebe, kdybys zatoužil potom býti svobodným: nerozmýšlela bych se hledati hrobu v bejzednč hlubině. Nu viď, že nerozumná jsem a dětinská?« »Nikoliv,« odvětil vážně Hanuš; »čím více tě poznávám, tím dražší jsi mně, tím více si tebe vážím, Parnassie!« •»Proč mne tak nazýváš, pane?« tázala se šťastná dívka.
Hanuš se dal do vysvětlování a dostav se do proudu, nevěděl, jako každý milenec, kudy ke konci. Všecky nečetné upomínky z včerejšího večera a dnešního jitra, od prvního setkání se u vodojemu, až do loučení se na rohu chýže, vystoupily v libém skladu jeho řeči znova do života, a něžný dárek a zároveň poslíček lásky, poetická květinka Parnassie, zaujímala v nich střed i vrch. Když líčil, kterak večer s obrazem své milenky v duši usnul, prohodila Parnassie prostomile: »Se mnou se jinak dělo. Neusnula jsem, a ač jsem modlitbami obraz tvůj odháněla, nezapudila jsem ho. Po celou noc bylo všecko myšlení mé u tebe, a vědomí, že ráno odejdeš a již se nevrátíš, jako ta skála drtilo mi srdce. Večer na lučině zastavil jsi se u srdečníku a řekl jsi: Pěkná to květinka! Sotva se ráno šeřilo, vyběhla jsem na louku a položila ji před tebe spícího. Jako ta květinka uvadne bez země a vláhy, uvadneš i ty bez něho, myslila jsem. Ale květinka mluvila za mne; Bůh tak mně usoudil.« »A proto, dítě,« pravil Hanuš, »že nový ti vzešel život, život lásky, znovu pokřtil jsem tebe. Od dnešního dne jsi má Parnassie.« »A tys posud po celé cestě neutrhl pro mne kvítečku,« vyčítala mu jemně novokřtěnka.
»Hle, tamto kvete kvíteček modrý jako blankyt nebeský; ten bude tvůj, Parnassie,« pověděl Hanuš vstávaje se země.
»Probůh, netrhej ho, abys nepřišel k úrazu,« zvolala úzkostlivě dívka snažíc se Hanuše zadržeti.
Hanuš ji jemně odstrčil a poklekl na pokraj skály, aby utrhl kvítek Nebyv dosti opatrný svezl se po hladkém kamení a spadl se skály. Pronikavý, děsný výkřik vyrazil z hrdla uleknuté dívky. Doktor a Suk přikvapiH, aby pomohli. Na štěstí zachytil se v pádu Hanuš vyčnívajícího balvanu a nespadl hluboko. Chtěje vstáti zaskřípal zuby bolestí, jež z levé nohy celým tělem mu projela. Přátelé pomohli mu na bezpečné místo, a doktor prohlédl mi; nohu. Nebyla zlomena, ale tak porouchána, že nebylo lze mysliti na další cestu v horách. Parnassie hlasitě vzlykajíc padla mu okolo krku a stěží jen dala se všemi třemi muži upokojiti.
»Co si počneme?« naříkal Suk, »daleko široko nenalezneme tu ani živé duše, ani přístřeší!« Parnassie se vzpamatovala.
»Asi půl hodiny odtud je lesní chýže, k níž snadno cestu naleznu. Pomozte mně, pánové, já jej tam odnesu.« Doktor a Suk podívali se s úctou na srdnatou dívku, I vzali raněného Hanuše mezi sebe a sestupovali s ním zvolna a opatrně lesem dolů do sedla mezi oběma špicemi Ostrého. Kdykoliv odpočívali, poklekla Parnassie k Hanušovi a šátkem s hlavy strženým utírala mu pot s čela kanoucí.
Asi za hodinu po velmi volné a obtížné chůzi s raněným spatřili z mýtiny nahoře při lese prkny a kameny pokrytou střechu horské chýže, do níž je Parnassie vedla. Šťastně se do ní dostali, a byl již také čas, nebof Hanuš chvílemi bolestí omdléval.
V.
Stavení, do něhož naši přátelé Hanuše šťastně přivedli, byla samota, ležící při málo užívané vozové cestě na svahu vrchu uprostřed širého lesa. Místo samo mělo polohu příjemnou. V levo, se strany, kterou přišli od Ostrého, táhl se těsně při cestě vysoký smrkový les; v právo od cesty rozkládala se po svahu zelená louka a několik orných políček, kolkol opět lesem vroubených. Cesta vedla mimo stavení opět do lesa a měla v těch místech hodný kus zcela rovný směr. Hospodářství náleželo obstarožné již vdově, jež se synem a dvěma dcerami z něho se živila. Dříve, dokud pořádná silnice dole v údolí podél Úhlavy nebyla vystavěna, bývalo v Pohorské chýži, jak okolní horalé našemu stavení říkali, veseleji nežli nyní. Bylať vozová cesta mimo ni se táhnoucí jedinou cestou, jíž v létě dříví z hlubin lesních při patě Ostrého se vozilo, a proto asi zakoupil je v těch místech otec muže naší vdovy, neboť stavení jeho bylo poloviční hospodou. Časy ty minuly, a obyvatelé Pohorské chýže málo kdy spatřili cizí tvář. Otec Zuzančin, maje před lety nějaké řízení v Čechách, vzal dvanáctileté děvče s sebou. Když se vraceli, vedla je cesta ke Svaté krvi n Bavořích, kteréž poutnické místo chtěli navštíviti, mimo Pohorskou chýž, kdež před bouří a deštěm včas ještě nalezli přístřeší, a poněvadž déšť se protáhl, i nocleh. Děvče d-cbře si pamatovalo polohu místa, čímž zavděčilo se dnes ubohému milenci svému i jeho přátelům. Hospodyně přijala celou společnost ne právě laskavě, avšak také nikoliv nevlídně, jak již horalé bývají. Hanušovi připravila dost obstojné lůžko v jediné světnici, kterou, měla, a ušlým jeho průvodcům shledala mléko, vejce a sýr na občerstvenou. Nejprve uložili a opatřili Hanuše, na nějž šla mdloba za mdlobou. Doktor Toman prohlédl důkladně nemocnou nohu a učinil, čeho bylo potřebí a co vůbec při okolnostech bylo lze činiti. Noha byla silně oteklá a nezbývalo, než dávali na ni studené obklady, kteréžto práci Parnassie s největší ochotností se podrobila. Vůbec nešla ani na krok od Hanuše, a doktor i profesor děkovali v duchu šťastné náhodě, že přidružila k nim to dobré a líbezné děvče, jež rázem dobývalo si sympatie obou mužův. Pozorně, trpělivě a obětavě, jak jenom duši v pravdě milující lze, opatrovala Parnassie svého milence. Když pak studené jako led obklady zmírnily palčivost v ncze, a sklenice chutného mléka občerstvila umdlené cestou síly životní, a Hanuš posléze na chvíli usnul: sepiala polekaná dívka ruce, zahleděla se k matce boží na stěně a modlila se za milence. V tom okamžení byla tak krásná, tak milá, že kdyby se byl Hanuš probudil, sotva by byl uvěřil, že posud nachází se na zemi a že leží na loži strastiplném v odlehlé horské chýži. Genius lásky proměnil nepatrnou světnici v obětnici, plnou smíru, útěchy a lahody.
33 .PARNASSIE" Zatím procházel se doktor se Sukem1 po vozové cestě, s které se to pěkně dívalo dolů, v tak zvaný křížový kout, v němž s Ohlavou se scházejí u Petrova mlýna dva potoky od Ostrého tekoucí. Oba1 muži zabrali se do hovoru, jenž vinul se ovšem okolo Hanuše a Parnassie.
»Myslíš tedy,« pravil Suk, »že několik dní bude trvati, nežli Hanuš bude moci choditi?« »Několik dní, myslím,« zněla odpověď Tomanova; ostatně doufám, že zítra ráno určitěji budu moci mlu- viti.« »Jen když porouchání není nebezpečno, jak se domníváš.« »Jsem tím jist,« odvětil Toman, »a přece nerad bych jej zde opustil.« »A není lze aspoň den, neb dva dni sobě přidali?« »Těžká věc, příteli,« namítal Toman, »neznáš postavení venkovského lékaře. Zamýšlel jsem dnes večer býti doma z vycházky, které jsem si jen k vůli vám popřál. Nejsem posud lékařem1 zámožným a musí1 mně na tom záležeti, abych udržel důvěru, kterou jsem si po čtyři leta, co provádím praxi, dosti pracně a trpce zjednal. Po cestách venkovského lékaře nekvete, milý brachu, pšenice! Dnem, nocí, povždy musíš býti na zavolanou.»Připouštím a uznávám to,« odpovídal Suk. »Nešťastná příhoda s tou dívkou ze Šajby a s nohou přeběhla nám tak nepředvídaně cestu.« Tomar se lehce usmál nad způsobem, jakým Suk Par- nassii a poraněnou nohu srovnal, a pravil po chvíli vážně: »Dobře, že jsi mně připomněl Hanušovu nevěstu: Vyšší povinnost než povinnost k chorobcům, láska k příteli a úcta k rodině jeho hodna jest nějaké oběti se strany mé. Nehoda s nohou nepřišla maní a nadarmo; skoro se mně zdá, jako by vyšší neviditelná ruka sahala v útek hry, jenž počíná se těsněji zapřádati.« »Rczumím-li dcbře,« pravil Suk, »máš něco zvláštního za luhem.« »Uhodl jsi,« odvětil Toman. »Nehoda s nohou poslouží mně za záminku, abych co nejrychleji sem povolal matku Hanušovu. Jsem jist, že paní o syna tak starostlivá bez odkladu přijede. I do Šajby vzkážu, aby otec vě- děl, kde jest dcera jeho, a přišel do Pohorské ehýže. Ten nějřký den již počkám, abych matku Hanušovu na vše náležitě připravil. Ona zajisté jako matka použije všech prostředků.v, aby působila na syna. Je-li vůbec sňatek, jejž Hanuš zamýšlí, jí proti vůli a zámyslům, pak jest jen ona s to, by oblomila tvrdé jeho vrto- chy a vykázala plánům jeho do budoucnosti jistější a hladší cestu.« »Nevím, podaři-li se tvůj plán,« namítal Suk klopě zraky; »a pak, kdož dal nám. právo trhati srdce od s> dce?« Toman vzezřel udiven na botanika. Tento po chvilce pokračoval začervenav se: »Co na srdci, to na jazyku, Tomane. Hledím nyní jinak na Hanuše a Parnassii než dopoledne pod Ostrým. Vzpomeň, jak poděsivši se Hanuše sama chtěla sem od- nésti; pomyslí, jak pečlivě jej opatruje, kdežto my, staří přátelé jeho, pohodlně zde se procházíme. Nevšiml jsem si nikdy pořádně ženských, a Bůh ví, k žádné posud nepřiklonil jsem svého srdce, ale Parnassie ...« »Ti udělala,« dokončil vážně Toman.
»Třebas, jmenuj si tak dojem ten,« připouštěl Suk; »od pravdy jsi daleko neuhodil. Osud její mně do srdce se loudí, a kdyby Hanuš její lásku zradil...« »Zvolna, zvolna, příteli,« chlácholil jej doktor; mámí důvody, jež mnoho váží a dle nichž řídím své jednání. Časem ti je vysvětlím.« »Vidím-li dobře, máš, bratře, Luisu na mysli,« prohodil Suk bera zkoumavě Tomana na mušku.
Doktor nemohl při vší rovnováze své krvi zabrániti, aby se mu do tváře nevehnala.
»Ty ji miluješ?« pátral dále Suk.
»Miluji nad život svůj,« odpověděl pevně doktor; »ona však nosí v srdci Hanuše, a matka Hanušova o tom ví a chce tomu. A já sám — chci také tomu, aby byla ona i Hanuš šťastni; neboť po jejím boku nemůže ho štěstí minouti.« »Ty's šlechetný muž, .doktore,« pravil Suk srdečně, Tomanovi ruku tiskna. »Ctím důvody tvé a obdivuji se, jak silná tvá povaha. Podivná pleticha1 života! Ty miluješ Luisu, a mé srdce táhne se jakoby okouzleno k Par- nassii, a obě milují Hanuše. Věru, los toho polozbrklého poety jest závidění hoden! Přes to všecko nebudeme přece mravní jeho svobodu obmezovati?« »Buď pokliden,« odpověděl Toman, »jen když svolí, povoláme sem- jeho matku. Ale do Šajby pošlu také posla?« »Pošli,« pravil Suk, a oba přátelé ubírali se k Hanušovi.
Tento se byl před chvílí probudil a přijal nelibě návrh Tomanův, aby se matce jeho dc Bílého Jeleni telegrafovalo. Tajný hlas předtuchy, že by mohl o Parnassii přijití, pobuřoval mu srdce. Při nejmenším domníval se, že příchodem matky zapletl by sebe i milenku svou v nebezpečenství, před nímž se srdce vzpíralo. Leč důvody Tomanovy byly tak opatrně nastrojeny a zdály se tak vší podjatosti proti Parnassii býti prázdnými, že nebyl Hanuš s to, aby platně je vyvrátil. Posléze uváživ, že bud jak buď, dříve nebo později matka ve věci srdce jeho své slovo mluvit! bude, svolil, aby doktor pro matku poslal. Ostatně mněl se býti1 dosti silným, aby, kdyby bylo nejhůře, lásky své a mravní svobody proti matce uhájil.
Ještě téhož dne k večeru vypravil Toman domácího synka do nejbližšího městečka, odkudž ještě v noci ■zvláštní posel psaní donesl do nejbližší telegrafní stanice,. Ráno pak záhy dal se týž synek na cestu k otci Zuzančinu. O této druhé výpravě nedověděla se v Po- horské chýži ani živá duše.
Krásný den skončil krásným večerem. Na tmavé lesy Královského Hvozdu položilo se velebné mlčení a kmit měsíce jako mléková ko-ule rozžaté lampy mdle osvěcoval údolí, z jehož koutů se pozvolna mlhy zdvihaly. Z hlubiny lesů časem bylo slyšeti houkání sovy nebo výra. Pototma rozvalila se po širém okrsku.
Toman a Suk uložili se po skrovné večeři v stodůlce na seno. Lože jejich dnešní bylo chudobnější nežli na Šajbě, nevadilo však spánku, jenž brzy zaklížil unaveným turistům oči.
Ve světnici, zastrčena u starodávných kamen do železných kleští, hořela smolná louč. Slabé, červenavé světlo z ní padalo na Hanuše a Parnassii, již ze všech obyvatelův a hostí Pohorské chýže jediní dosud nespali. Dívka seděla na hrubě tesané stoličce při loži Hanušově, držela oběma rukama svýma jeho levici a měla hlavu na ní položenou. Hejno havraních, ebenem se lesknoucích kadeří, splývalo jí po bílé šíji, a napolo zacloněné oči tonuly v polosnění. Hanuš bděl. Oko jeho páslo se v blaženosti na podivuhodné harmonii linií v jejím obličeji a duše jeho ssála *do sebe půvab nevinnosti a přirozenosti, spočívající v jejích tazích. V tom otevřela ospalá dívka k němu oči.
»Nespíš?« šeptala Parnassie.
»Dívám se na tebe,« odpovídal Hanuš.
»Což noha?« »Pobolívá, nikoliv však prudce, dík tvé zlaté péči.« »Dá rodička boží, že zítra budeš moci na ni vstoupiti.« »To sotva, dítě, musíš míti se mnou déle trpělivost.« »A budeš ty ji míti se mnou?« otázalo se děvče.
»Budu, Parnassie, budu.« Zamlčeli se. Po chvíli Hanuš pokračoval: »Možná, že matka má přijede sem!« »Jak těším se na ni,« odvětila prostosrdečně Parnassie. »Vždyť jsem matku svou ani náležitě neznala. Umřela mně brzy.« Hanuš měl ještě leccos na srdci a na jazyku. Leč k čemu rušiti štěstí, jež zračilo se v slovech Parnassiiných! Neměl dosti síly, aby již dnes poesii děvy šumavské pokalil trudy a starostmi, o nichž věděl, že je skutečný život beztoho brzy na bílý den přivede. Vzdychl si a pravil po chvíli: »Má matka jest dobrá žena! Dřímáš-li, Parnassie?« »Berou mne dřímoty.« Usnula. Hanuš díval se chvíli na ni a zašeptal pak: »Bůh dej ti dobrou noc, drahé dítě.« Louč dohořela. Nemocný zahleděl se do mdlého světla měsíce, jež okénky do světnice se metalo, a spánek zvolna spouštěl na oči jeho oponu před jeviště dnešního dne.
VI.
Druhého dne k večeru kráčel pěšinou, jež od Petrova mlýna z Křížového kouta lesem k horské chýži se vinula, statečný horal. Byl patrně zamyšlen, a ač v lese byl příjemný chlad, utíral si přece co chvíli pot, jenž mu na vysokém, vráskami rozrytém čele v hojných krůpějích vyrážel. Vystoupiv z lesa zastavil se a vzhlédl starostlivým. ckem k horské chýži, jež kus v právo nahoře stála při lučině.
Byl to otec Parnassiin. Nahoře, při vozové cestě, seděl nai kameni doktor Toman něco v knížku si zapisuje. Horal jej po!znal a šel přímo podél kraje lesního k němu. Pozdravili se. Toman mu podal ruku, kterou horal jen ostýchavě a zdráhavě přijal.
»Přicházím,« pravil příchozí, »abych si dceru odvedl domů.« »Nevím, příteli,« odpověděl Toman, »povede-li se to, či nepovede. Buď jak buď, obtížná to bude práce.« Horal zarděl se při těch slovech poněkud nevolí, upial na doktora tázavé zraky a prohodil: »Já tomu dítěti nerozumím, a možná dost, že i ono mně neporozumí. Leč což naplat; nejsem, pane, v témě uražen a jsem otec a jakožto otec budu a musím jednati podle rozumu a církve.« Pevný a rázný přízvuk těchto slov zalíbil se Tomanovi. Vyzval horala, aby, nežli půjde do stavení, u něho si odpočinul a vyslechl, čeho potřebí jest na objasněnou věci, na oko tak podivné a záhadné. Po tom vypravoval krátce a prostě, kterak srdce milencův se shledala^, poznala a k sobě přilnula, nepomíjeje při tom okolností, jež současně se sběhly a osvětlovati pomáhaly celý ten příběh. Mělf otce Zuzančinai za muže prostoduchého, za pouhého syna přírody horské, a mluvil k němu v tomto tónu. Leč jak podivil se, když horal, jenž celé jeho vypravování klidně a pozorně vyslechl, ke konci připojil: »Při všem záleží, pane, na povaze jejího svůdce, pana Hanuše. Je-li muž poctivý, jakým se zdá, doufám, že přijdeme k dobrému kouči. Jste, pane, bystrý a učený; povězte pravdu o něm, ať jest jaká jest.« »Že Hanuš muž poctivý, 'za to ručím,« odpověděl doktor, »a připojuji k tomu, že umí jednati o své vůli a ujmě. Ale nemohu vám smlčeti, že v našich vzdělaných kruzích jsou tytéž povinnosti, jako povinnosti k rodině, jež mnoho váží a nedají se tak snadno obejiti.« »Rozumím, pane, a rozvážil jsem,« podotkl horal. »Má dcera jest prosté děvče! z hor a třeba nebyla chudá jak ten kámen při cestě a třeba srdce i rozum měla zdravé, nevyrostlá přece pro komnaty vzdělaných pánů jako lesní lilie pro vrhlík za oknem. Jsem- otec a zasloužil' bych holí, kdybych neměl předevšími na očích její štěsM. Slíbil jsem tak matce její, když ležeía na smrtelné posteli, a nyní nadchází čas, abych dostál slibu. Nebudu-li té lásce brániti, vtírati se vám jistě nebudu.« Rozhodná tato slova probudila v Tomanovi důvěru i úctu k rozšafnému horalovi. Pověděl mu, že zítra asi přijede matka Hanušova, a žádal ho, aby dříve nad dcerou svou a jejím milencem nerozhodoval, dokud náležitě se nesmluví s paní Hanušovou, již mu vylíčil za paní rozumnou, vlídnou a v každém ohledu spravedlivou.
»U vás se potkává moudrost s rozumem,« pravil na to otec Parnassiin a potřásl mu upřímně rukou. »Neukvapím se.« Po té odešel o něco veseleji do stavení.
Příchod jeho překvapil a polekal milence. Parnassie nešla otci v ústrety, nýbrž chytila oběma rukama levici Hanušovu, jenž zprudka v loži se vzpřímil a nepříliš vlídně na horala pohlížel.
»Buď pochválen Kristus,« pravil horal patrně pohnut výjevem, jejž před sebou viděl, »že jsem tebe, dítě. nalezl. Nadělala's mně starostí těžkých a trapných. I tetě se po tobě zastesklo.« »Jef v dobrých rukou,« odpovídal za Parnassii Hanuš. »Ani vlas se na ní nezkřivil a Bůh mi svědek, že ne- zkřiví se ani v budoucnosti, dokud já nad ní budu bdíti.« »Rád to slyším, mladý pane, a rád i věřím, leč co rádi slyšíme, nebývá často evangelium,« pokračoval příchozí; »podle mého domácího rozumu jest nejlepší štít a ochrana pro dítě dům otcovský.« »Šla podle svého srdce z domu otcovského a za srdcem1, jež jí náleží pro vždy,« vysvětloval Hanuš. »Jste-li dobrý otec, za zlé jí to bráti nebudete.« Slova ta neminula se účinkem u1 statečného horala. Bylaf Parnassie jeho miláčkem, a štěstí, které dle upřímných slov Hanušových dítěti jeho se otvíralo, pro okamžení tak jej okouzlilo, že rozechvěla se a rozplývala tuhá rozvaha rozumného muže. Chvíli přemítav učinil otázku k Parnassii: »Tomu-li tak, Zuzanko!« »Jest,« odpověděla dívka a zdvihla k otci zaslzené zraky.
»Nuže, řiď Bůh budoucí kroky vaše,« tanulo pohnutému muži na jazyku. Ale v čas vzpamatoval se a přistoupiv k loži Hanušovu podával tomuto ruku se slovy: »Dejte mně pravici na to, že pravda jest všecko, co cítíte a smýšlíte s mým dítětem.« Hanuš mu stiskl mozolnou pravici.
»Nuže,« pravil horal pevně; »nechci a nebudu ani vám, ani Zuzance vyčítati, co jste mně učinili. Zdržím se prozatím všeho soudu a všeho rozhodnutí, dokud neporoz- právím o té věci zcela počestně s vaší paní matkou.« Hanuš se zachvěl a svěsil hlavu. Ledová skutečnost zavětřila do luzných snů jeho vroucí duše poetické. Jako skála padlo mu pomyšlení na mysl, že člověk není pánem svým, žeť otrokem úvazkův a povinností, jež tvrdým kruhem vše jeho cítění, myšlení, chtění a konání obkličujíce zřídka jen propouštějí výprysky z volného srdce i ducha k volnu se řinoucí. Děsně tmavá skepsis projela veškeru bytost jeho tak, že rtové se stáhli k jízlivému úsměšku nad člověčenstvem. Však trvalo to jen chvilku. Jediné pohlédnutí do očí dobré Parnassie občerstvilo čarodějně duši jižjiž v mdlobu se zavírající. Cítil se znova schopným a silným rozrušiti ten tvrdý kruh proudem vlastní vůle a vlastní vášně, ač obemkne-li duše jeho žádost.
Ze otec Parnassiin náhodou do horské chýže nepřišel, bylo pro Hanuše prosto vší pochybnosti. Domníval se právem, že Toman horala sem přivolal, a trpký pocit nelibosti proti dávnému příteli rozvichřil mu duši. Leč nečinil z toho doktorovi žádných výčitek a nezbývalo mu k tomu ani času, an Toman se Sukem ještě za světla odešli do Hamer, vesnice dole při silnici ležící, kdež v slušném hostinci nalezli lepšího přístřeší než v chýži přeplněné hostmi nahoře v lesích. Ale otec Parnassiin zůstal v horské chýži, by ostříhal cti své dcery.
Druhého dne zastavi' --> v Hamrech před hostincem kočár. Dáma, jež za pomoci Tomanovy z něho sestupovala, byfla paní Hanušová.
»Kde Hanuš?« byla první její slova. »Netajte, pane doktore, ničeho přede mnou,« dodala rychle hlasem napolo prosebným, napolo rozkazným.
»Není nebezpečenství, milostivá paní,« odpovídal doktor líbaje jí s upřímnou zdvořilostí ruku; »za několik dní vybéře se nadobro z nehody.« »Veďte mne k němu, aí jej obejmu!« Toman vysvětlil jí, že leží syn její v chýži asi hodinu odtud vzdálené, a připomenul, že zúmysflně zde ji očekává a prosí za hodinku důvěrného pohovoru, nežli půjde nahoru k churavému Hanušovi.
Oko paní utkvělo pronikavě na mluvícím muži a zsinalost prorazila na polekaných jejích tvářích. Ubohá matka tušila nejhorší ránu. Toman domníval se, že nedobře slovům jeho rozumí.
»Ujišťuji,« dodával horlivě, »že Hanuš co nejdříve bude úplně zdráv. Běží tu o něco jiného, veledůležitého; jinak bych nebyl vás, milostivá paní, ani telegramem polekal.« Šlí do jediné, pro lepší hosti připravené světničky v hostinci. Paní odložila klobouk a plaid a usedla na stolici u okna. V ušlechtilém a dojímavém výrazu jejího obličeje jevila se největší nedočkavost. Toman dal se do hovoru, jenž trval asi hodinku. Suk, jenž zatím z procházky botanické byl přišel, nesúčasťnil se hovoru, nýbrž stopoval jen bedlivě každé hnutí v lících a očích paní Hanušové a napiatě naslouchal každému jejímu slovu.
»Vyložil jsem, milostivá paní, co pokládal jsem za povinnost svou,« končil doktor své vypravování. »Mám za to, že ušetřil jsem vás tím neobyčejného překvapení a že nyní tím jistěji předstoupíte před milého syna svého, čím lépe připravena jste na situaci, jež vás v horské chýži očekává.« »Srdečný dík, doktore, za upřímné přátelství k naši rodině,« pravila zamyšlena paní Hanušová. »Buďte ubezpečen, že povždy budu pamětliva vaší služby. Tu ruka na to. A nyní, pánové, pojďme. Jsem k té chůzi dosti silná.« Všickni tři ubírali se po té-mimo kostel hamerský k tak zvaným třem sedlákům, hospodářským to stavením kus za vsí stojícím, a odtud lesem nahoru k horské chýži. Hluboko v lese potkali otce Parnassiina, jenž matku Hanušovu tam očekával. Rozumný muž brzy seznal z řeči i jednání paní Hanušové, že pravdu měl Toman, když ji chválil, a dostav k ní úplnou důvěru, odevzdal osud dítěte svého prozatím docela do jejích rukou. Okolnost tato přitížila úkolu paní, beztoho již dosti nesnadnému, byla však milence Hanušově tím příznivá, že nebyla dívka ze šumavských hor jí docela cizí. Poznavši otce; neměla aspoň paní Hanušová proti dceři antipathie.
Rodinná scéna, jež krátce napotom ve světnici horské chýže mezi milenci a jejich rodiči se odehrávala, byla hodna jeviště. Byl to zápas mezi počítavým, životní zkušeností vytříbeným i vzpruženým rozumem a mezi ne- počítavým, z hlubin vlastní síly se dmoucím a unášeným citem; byl to zápas, v jehož průběhu obecně platné svazky a povinnosti k rodině, stavu a společenstvu podml- laly hrdou budovu svobodného určování sama sebe a jenž byl tím dojemnější, čím více byl prázden všeho sofisti- ckého mamu a čím více povahy matky a syna v nejryzejší pravdivosti své se potýkaly. Jaký konec posléze zápas ten vzal, tuší asi znatel lidských věcí. Přese všechnu poetičnost mysli a touhu po svobodě byl Hanuš pečlivě vychovaný syn a paní Hanušová byla při vší rozumnosti a zkušenosti své především vroucně milující matka. Nahlíželi oba posléze, že cestou nastoupenou si zacházejí a chybiti se mohou cíle, jejž sobě položili; cítili, že potřebí jest, aby strana straně povolila, tu i tam ustoupila, aby jedna sblížila se s druhou. Šťastným taktem veden pronesl Hanuš: »Přestaňme, matko, na ten čas se sporem a s nesnázemi, jež ovšem vzbudilo moje jednání. Vím, že's rovněž tak dobrá matka jako šlechetná žena, a vím, že vlídně podáš ruky k smlouvě, nabízím-li ji tobě. Dovol, abych směl ti dáti otázku. Odpověď, již na ni podáš, budiž jedí^ ným .měřítkem všemu budoucímu jednání mému.« »Mluv, synu,« pravila k tomu paní Haraušová překvapeně a nedočkavě.
»Kdybych záležitost srdce svého v celém obsahu i rozsahu položil do tvých rukou, matko; kdybych řekl s ne- obmezenou synovskou důvěrou: Matko, dej mi Parnassii, prosím tvé dobré srdce za to. Dáš-li mně ji, budu šťasten, pakli nedáš, budu spokojen, nebudu reptati a vynasnažím se vpraviti se do osudu, jejž jsi mně určila: matko, když tuto'otázku a prosbu ti předkládám, co odpovídáš na ni?« Slova tato, rovněž tak důvěrná jako laskavá, dojala hluboko srdce paní Hanušové a způsobila v něm obrat, jímž celá její bytost zimničnou radostí se rozechvěla, tak že pro okamžik všecky její odvážné důvody šly jí hlavou kolem. Vzpamatovavši se z překvapení, pravila po mateřsko přívětivě: »Víš, synu. že kdyby bylo lze, na rukou bych tě do nebe vznesla. Tím, že činíš mne jediným rozsudím nad žádostí srdce svého, naplňuješ mou duši pýchou a radostí a svaluješ zároveň na ni břímě takové, jakéhož posud nezakusila jsem v živobytí svém. Leč rozhodnutí musí se státi a budeš mřti ode mne odpověď určitou a jasnou. Chciť svoliti k žádostem tvým a přijati tvou vyvolenku za dceru a milovati ji jako dceru, jestliže ode dneška za rok, nezměněn v srdci svém, Parnassii za ženu požádáš. Zkoušejte sebe ty i Parnassie. Je-li láska vaše, jaž tak neobyčejný počátek vzala, pravá, Bohem vám vyměřena, vytříbí se a sesílí v průběhu krátkého roku a oba budete míti pak podstatnou naději, že přinese vám štěstí pro život. Rok tedy na rozmyšlenou. Tu je ruka na to, že ode dneška za rok, setrváte-li v úmyslu svém, budete svoji.« Parnassie zbledla jako stěna a chvěla se úzkostí jako list z osyky; Hanuš se zadumal a hned neodpovídal.
»1 já,« pravil otec Parnassie, »shoduji se s vaší paní mateří, pane Hanuši. Co nakvap učiněno, nemívá trvání. Rok není dlouhý. Jako oko v hlavě opatrovati vám doma budu dceru svou, a přijdete-li ode dneška za rok pro ni jako pro svou ženu, rád uvedu ji do vašeho náručí.« H&nuše musila matka znova k odpovědi vybídnouti, nežli se vyslovil: »Rok, matko, je kus věčnosti srdcím, lásky a vzájemného blaha žíznivým. Nejsem z oceli, jsem však muž, jenž dovede snášeti a trpěti. Leč pohlédni na tuto dívku. Kde záruka pro mne, že tato útlá květinka bez slunce a vláhy lásky v stínu hornaté své otčiny neuvadne? Nehoda nikdy nespí. Blaho lidské vzácný jest drahokam, jejž zřídka podaří se nalézti, a nalezne-li se, spíše deset- k:át jej zlý genius života roztříští, nežli jednou jej vyleští, aby zaskvěl se v nevídané kráse. Odvažuji se nebezpečné hry, neodpírám-li tobě.« »Mýlíš se, dítě,« namítala laskavě paní Hanušova. »Genius života, af dobrý nebo zlý, leží v člověku samém. Jsi-li muž, pánem jsi života a blaha neb neštěstí svého. Kdo člověk, odvažovati se musí. Kde, rci, kyne jistota, že to, co zamýšlíme a konáme, vezme dobrý konec? Čit jest hlas rozumu, jenž tajemným způsobem nevědomky do duše naší přišel. Dejme mu času, aby v ní uzráli a dospěje k jasnosti rozumové. Pak teprve lze jest vzítl jej na soudné váhy, pak může býti studnicí pravého blaha. Rok na rozmyšlenou, synu, a budeš mně někdy vděčen.« »A Parnassie?« »Viď. dítě mé,« pravila měkkým a laskavým zvukem k dívce, jíž lehce vzala za ruku; »viď, že vyhovíš přání matky svého milence? Vždyť chci býti druhou tvojí matkou, přesvědčím-li se, že druh druha skutečně učiníte šťastným.« Parnassie hlasitě zaštkala; slzy vyhrnuly se jí z oč!. I paní Hanušová zaslzela. Slzy ty více mluvily Hanušovi k srdci než všeliký důvod rozumu.
»Budiž, matko,« pravil pohnut. »Posud nevykonal jsem pro tebe oběti: tenkráte to učiním, ale oběť ta krušná jest a těžká. Parnassie, počkáme rok. Rok se neuvidíme, však dokládám se živého Boha, že ty a jen ty budeš mojí ženou. Zde ruka na to. Buď se mnou trpělivá.« Parnassie chtěla se skrze slzy na Hanuše usmáti; však nebyla s to. Hanuš bolestně se zadumal, a otec horal prudce procházel se po světnici. Osud milované dcery projímal mu srdce. Bylo na něm znáti, že zápasí s sebou. Jižjiž chtěl v soukromí s paní Hanušovou pro- mluviti. Měl tajemství na srdci, jež dralo se na jazyk, leč zamlčel je prozatím. Strachoval se asi, by zle neposloužil svému miláčkovi.
Na večer téhož dne odejel doktor Toman za svým povoláním. Krátce před odjezdem porozprávěl ještě v soukromí s paní Hanušovou a schvaloval její jednání a rozhodnutí. Suk doprovodil jej do Hamer, kdež v hostinci zůstal. Byl neobyčejně vesel a duše jeho. druhdy pravý suchopar na plány do budoucnosti, pracovala ten večer parou. Domníval se, že blouznivému poetovi Hanušovi Parnassie z mysli za rok se vykouří, a obrazil si v duchu ty krásné chvíle, jak poctivě a srdečně ujme se po roce opuštěné dívky a jak měkce ustele jí na srdci svém. Měl několik set nastřádaných a počítal, kolik ještě za rok přispoří, aby ženušku svou do příjemné domácnosti uvedl. Jakživ nespal ten šlechetný, lidského srdce a života neznalý dobrák tak sladce, jako dnešní noci. Z celé řady snův, jež této noci duší jeho procházely, dívaly se naň hnědé oči Parnassie tak sladce, tak dojemně, že srdce jeho radostí usedalo. Páno uzavřel, že na Šumavě déle se pozdrží a na několik dní do Šajby si zajde. Třetího dne po té rozloučil se Hanuš po boku matky své s horskou chýží a s Parnassií, již otec na rok domů odváděl. Bylo to k poledni. Den byl pošmourný; nejpošmournější oběma milencům. Mívajíť i nejbedlivější spisovatelé v spisech svých místa, kde péro se jim z ruky vysmeká. I mně se tak děje, vidoucímu loučiti se Hanuše s Parnassií. Citelný čtenář odpustí, odložím-li pro okamžik péro. Jen ten, kdo loučil se jednou, a byť jen na čas, s nejdražší mu bytostí, pochopil by mne. A ten mně jistě tentokráte vypravovatelskou povinnost promine.
VII.
V saloně sestry Hanušovy, paní radové Tůmové, seděla při pianě Luisa. Měla před sebou rozevřenou pathe- tickou sonátu Beethovenovu, ale nehrála z ní. Levicí jen lehko a snivě probírala se v bassových klávesách a oči její spočívaly zamyšleně na protější stěně, na níž visely »Líbánky«, kresba to předního mistra v mladém našem českém malířství, nezapomenutelného Josefa Mánesa. Luisa nebyla žádným zvláštním, oslňujícím zjevem. Postavy byla štíhlé a méně plné a okrouhlé, než jak obyčejně dívky překročivší dvacátý rok bývají, a z výrazu nikterak nesličného obličeje jejího dýchal onen půvab, s jakým setkáváme se u dam, aestheticky vzdělaných a emancipovaných. Dotýkajíce se mimoděk otázky ženské, naše dni rozvlňující, nehodláme nikterak svůj vtip o ni brousiti. Jako každá znamenitá myšlenka žene i ona své výstřelky a vlčky, má však přes to všecko pro nás, již při všem k vývoji člověčenstva a milého národa oči zdviháme, jednu praktickou, nadmíru důležitou, af tak dím paedagogickou stránku, jež hodna jest rozjímání i nejlepších filosofů. V tomto právě smyslu byla Luisa emancipována a měla tudíž povahu šlechetnou, uvědomělou, povýšenou nade vše titěrnosti. Běhy života jejího známe v hrubých rysech z hovoru Hanuše a Tomana na Jezerní stěně a připomínáme toliko, že jsouc po smrti matky své docela osiřelá, nalezla v domě upřímné své přítelkyně, paní radové Tůmové, nejpřívětivějšího útulku. Trávila u ní již několik měsíců, zavděčujíc se jí tím, že pomáhala jí vychovávati dítky. Sám pan rada, jenž rád pod žertem o emancipaci mluvil, měl šlechetnou dívku v dobré cti. Kam myšlenky Luisy, na Mánesovy »Líbánky« hledící, zabíhaly, netěžko jest uhodnouti. Snad štěstí rodiné a manželské, z kresby tak líbezně k duši mluvící, srovnávala s pustými a svadlými nadějemi vlastního srdce. Proto snad vloudila se zamyšlené dívce slza do očí, že rozplynuly se před jejími zraky postavy kresby v smutné, dusné šero.
Do salonu vstoupila paní radová prostě po domácku oblečena.
»Co's tak zamyšlena?« pravila k Luise postavivši se za ni a položivši jí obě ruce na ramena. »Či netoulají se myšlenky tvé někde okolo Jelení?« Luisa se obrátila zvolna k přítelkyni. Byla uzardělá a slzy jí posud v očích nevyschly.
»Rdíš se a slzíš,« pokračovala paní radová. »Měla bych věru sto chutí se na tebe rozhněvati, že tak v sebe se uzavíráš. Před kým medle mají padnouti závory s tvé nesdílné duše, ne-li přede mnou, drahá Luiso?« Při tom objala dívku a políbila ji v témě hlavy.
»0, ty's dobrá žena,« odvětila Luisa.
»Chci ti sama pomoci,« mluvila dále paní radová, »aby jazyk se rozvázal a duše otevřela dokořán. Chystám se dávno k tomu, ale pro ty děti člověk k pokojné chvíli nepřijde. Řekni mně upřímně, miluješ bratra Jana?« Takto rozmlouvajíc přisedla k Luise a položila obě ruce své volně kolem její šíje.
»A ty se ještě ptáš, přítelkyně?« odvětila napolo s výčitkou Luisa.
»Ptám se a nikoliv bez příčiny. Neboť co vím o tom od matky své a posud od tebe, nedostačuje mně.« »Nuže, slyš pravdu,« pravila Luisa vážně a pevně; »pouhou ryzí pravdu. Leta již uplynula, co srdce mé k Janovi přirostlo oelou silou svou. Štěstí miého nebylo na dlouho. Z příčin, jež jenom tuším, odtrhl se bratr tvůj ode mne. Trpěla jsem a snášela od těch dob hořké a trpké bolesti, přemáhala se a bojovala statečně, opakuji: statečně proti své lásce ... Nepřekonala jsem ji. Věřila jsem v lepší budoucnost, doufala jsem, že Bůh ani jinak usouditi nemůže, že po odchylkách pro mne tak hrozných bratr tvůj se k mému opovrženému srdci vrátí, že nahradí, čím zavinil se... Tu přišla zpráva ze Šumavy v loni na podzim. Jan zamiloval si s plnou vášní dívku z horských lesů. Jest to vrtoch romantické jeho hlavy, domnívala se tvá dobrá matka, tvrdila jsi ty: já viděla hned, že to nekonečně víc, nežli vrtoch, že to pevný úmysl, přímo ze samého jádra jeho povahy vyrostlý. Hlas srdce mi pravil, že jsem nadobro odsouzena, a uvidíš, že skutečnost jej potvrdí.« 49 „PARNASSIE" »Jaké to neštěstí pro náš dům,« odpovídala zamýšlejíc se paní radová, »že nedovedl tě bratr ocenit, že nepronikl do hloubi pěkného tvého charakteru, z něhož jemu, matince i mně tak vzácné štěstí mohlo vyjiti! Ovšetn byla's mu příliš vážná a málo naivní, jak toho muži našich dní přese všecko vzdělání své žádají. Možná, že nalézal na tobě málo ženskosti, a ty's přece žena v tak krásném světle. Leč ty's také sama z části vinna, že za ten rok zkoušky, jejž mu matka uložila a jenž chýlí se už ke konci, nezměnil se v náhledech svých. Ty's měla činně vystoupiti a hájiti pokladu své lásky.« »Nemohla jsem,« odpověděla pevně Luisa.
»Měla jsi. Vidíš, doktor Toman jednal opatrně a šlechetně, že matku povolal za tepla do Šumavy, aby položila meze právě vzniklé vášni a v čas vykázala pravou dráhu srdci a hlavě bratrově. Jest mi s podivením, že matinka, povždy tak jasně soudící a k budoucnosti prohlédající, dala se mateřskou svou láskou uchvátiti a navrhla rok zkušebný. Měla silnou rukou v zárodku hned nešťastnou vášeň udusit!!« »Jednala přirozeně,« namítala Luisa; »viděla vřelou a opravdovou lásku obou milencův, a kdo jí dal právo, zkaziti ji?« »Ještě se jich ujímej!« durdila se paní radová pokročivši sobě. »Mně se celá ta věc nikterak nelíbí a projevila jsem své náhledy o ní písemně a bez rukaviček matce i bratrovi. Nechť se hněvají; mlčeti nemohu a nebudu. Jde tu ne-li o čest, tedy zajisté o blaho praktieké i ideální naší rodiny, jež blouznivý bratr můj lehkovážně sází na vítr. Kam poděly se matčiny bystré oči? Ovšem, ona první vinna jest vším. Jak si bratra vychovala, tak jej má. Následky přicházejí a ohrožují nás. Vím určitě, že měla v plánu tebe s ním zasnoubiti; proč nepůsobila naň? Prostředky měla v ruce. Mé domlouvání pouštěl s oblaky.« »V tom musím proti tobě odpor vésti,« přerušila ji Luisa v řeči. »Nikdy nepodala bych ruku muži, jenž by z pouhé, čisté žádosti srdce a mysli mne nepojímal za ženu.« »Jsi nepraktická, Luiso, a v neshodách s časem, v němž žijeme. Probůh, pověz mi, co může vypadnouti ze sňatku tak romantického a nerozumného, v jaký bratr střemhlav se žene? Chce-li Jelení udržeti, potřebuje především dobré hospodyně, neboť dobrým hospodářem sám nikdy nebude, a pak peněz, by vyplatil mne a zbavil se dluhův, ovšem^ nevelkých. Obě ty věci byla bys ty do Jelení přinesla. A pak. jak muže jej trvale oblažovati dívka prostá a nevzdělaná, vyrostlá v pustinách lesních? Připouštím, že je mladá a spanilá, roztomilá, že má zdravý vtip a dobrou vůli, ale stačí-li to vše takovému Byronistovi, jakým jest on! Nemusí časem přijíti neshoda, nespokojenost, trápení se obou stran? Tolik mravní sily bratr v sobě nemá, aby s filosofickou resignací snášel a svíjel těžkosti, jež sobě sám strojí a jež ho jistě neminou.« »To vše jest v rukou božích,« namítala poklidně Luisa. »Možná, že příliš černě vidíš, co samo v sobě posud ne- jisto. Možná, že jeho nevěsta má samorostlý charakter, jenž přivede jej na pravou v životě cestu. Ci není dostatek příkladů, že žena teprve v stavu manželském z chotě svého učinila pravého muže?« »Ano, kdybys ty byla jeho ženou,« odporovala radová, »ale takto silně pochybuji, milá Luiso. Dr. Toman jest řádný muž a zná jej dobře. Proč navrhoval matce tak dů- tklivě, abys zimu u ní trávila na Jelení? Věděl asi dobře, že úsilí jest potřebí, ač má-li bratr býti zachráněn!« »Z části i proto nešla jsem k matce tvé na zimu,« podotkla důrazně Luisa.
»Nerozumím ti dobře,« pravila radová.
»Jsem, milá přítelkyně, naproti doktoru Tomanovi ve zvláštním poměru,« vysvětlovala Luisa. »Za pobytu svého na podzim, přede dvěma lety, oblíbil si mne. K vánocům téhož roku poslal mi dopis, v němž upřímně vyznává se ze své lásky a prosí za mou ruku. Dopis ten byl složen v tak jadrném, mužném a důstojném slohu, že za těžko mně přicházelo naň odpovídati.« »A tvůj odpis?« tázala se radová všecka udivena.
»Nemohla jsem nabízené ruky jeho přijati,« odpovídala Luisa, »vždyť milovala jsem, jakož posud miluji, jedině bratra tvého. Upřímnost splatila jsem upřímností, otevřela jsem mu srdce své .¡ako snad žádnému druhému člověku na světě. Dopis, jenž asi ve dvou nedělích po té od něho došel, přesvědčil mne také, že moudře jsem učinila. Jest on muž hodný důvěry a úcty. Leč v tom se mně nelíbí, že sám o své újmě k tomu pracuje, aby tvůj bratr mne pojal za ženu. Nedala jsem mu k tomu práva a nerada nesu, aby někdo třetí za mne jednal v tak veledůležité, jenom mne se týkající věci.« »Nevím, nevím,« pravila paní radová velmi vážně, »nešlapala-li jsi, odmítajíc Tomana, po vlastním štěstí, Luiso. Přiznávám se, že kdybych byla já bývala na tvém místě, že bych mu dala obě ruce své i duši svou. Neboť tak harmonicky vzdělaného a šlechetného muže nepo- ťkáš každého roku na své cestě.« »Snad nepocítila jsi nikdy tak lásku, jako já,« odvětila smutně Luisa; »neboť jiinak jistě bys mne omluvila.« V tom zaklepáno na dvéře. Služka přinesla psaní od paní Hanušové z Jelení. Třesoucí se rukou rozlomila radová pečeť a přečetla psaní. Zbledla a chvěla se. Bylo viděti na ní, že sama s sebou bojuje, rná-li Luise pově- děti, co jest v psaní, čili nic. Odhodlala se k věci první.
»Luiso,« pravila, zajíkajíc se úzkostí, »vím, že jsi silná. Zanechám ti tu psaní matčino.« Odevzdavši dopis Luise odešla.
Luisa přečetla pozorně dopis a sklesla malomocně do křesla. V psaní bylo, že budoucího téhodne pojede paní Hanušova se synem svým pro Parnassii na Šajbu.
VIII.
Rok minul. Po vozové cestě, jež stranou od bavorského Eisenšteinu k Šajbě rozkošnými lesy se táhla, drkotal kočár. V kočáře seděla paní Hanušová. Hanuš sám šel kus před ním prudce do vrchu, ob chvíli nevrle se zastavuje, že kočár tak zvolna za ním jede. Ač spěšnou chůzí a čerstvým vonným zápachem borového lesa zbar- vena byla jeho líce a z očí sálal plamen nedočkavosti, přece bylo na něm viděti, že minulý právě rok hlemýždím jen krokem mu ucházel a že bohat byl strastmi a utrpením.
Psával sice často do Šajby a dostával odtamtud odpověď.
»Jsi-li, Parnassie, živa a miluješ-li mne posud?« bylo jádro všech jeho listův.
»Jsem, Jene, živa a miluji tě posud,« bylo jádTO všech odpovědí.
V zimě bylo nejhůř. Pro závěje, sněhy a nepohodu nebylo lze po neděle i měsíce korrespondenci vésti. Hanuš nejednou proklínal rozhodnutí matčino. Poslední čas, 0 žních, bylo také zle, byl příliš hospodářstvím zabaven. Matka totiž, vidouc, že Hanuš mermomocí od záměru svého, zasnoubiti se s Parnassii, neupouští, uvalovala naň zcela bezohledně starosti o hospodářství.
»Budeš brzy svým pánem; připrav se náležitě pro nové povolání,« tvrdívala, a Hanuši nezbývalo, než po- slectaouti. Tak stalo se, že poslední časy jen sporé zprávy ze Šajby do Jelení přicházely, což nevrlost mysli Hanušovy dohánělo někdy k výši povážlivé. A věru, nevrlost ta byla odůvodněna.
Nehledě ani k touze, jíž, ať tak dím, duše jeho žíznila po vzdálené milence a jež řečený nepokoj a bezladí v duši jeho budila a udržovala, musil Hanuš po ten rok řadu potyček a šarvátek v lůně vlastní rodiny podstou- piti, jež div ho neutkaly. Matka i sestra znaly poetickou mysl jeho a snášely vlídně její výlevy, někdy dosti pestré a výstřední, dokud se jim zdály býti neškodnými. Ale jakmile viděly, že volbou Parnassie sbořily by se všecky ty bašty nadějí a plánů, jež pro Hanuše do budoucnosti stavěly, poodložily povolnost, zbystřily hledy 1 zbraň a daly se se smělým poetou do boje. Paní radová byla osobnost směru pTaktického a ducha rázného a ne- mohla matce nikterak prominouti, že hined, jak jela za Hanušem na Šumavu, důkladně se neopřela žádosti synově a nenapravila mu hlavu, na bludné cesty zaběhlou. Sama neměla ani za mák pochybnosti o tom, že sňatek tento musí pro Hanuše nešťastně skončiti. Matka její byla paní, jaké musí člověk pohledávati. Náhledy její do života byly. obsáhlé a pravé, ale při všem milovala příliš syna svého a právem se domnívala, že nejednala by ani čistě mateřsky, ani čistě lidsky, kdyby o své újmě určovala životní jeho blaho. Přesvědčením svým klonila se ovšem k dceři, vždyť nepřála si také lepší snachy, než byla Luisa, a tušila také, že Hanuš sám o sobě ztěžka nalezne pravé shody se životem a blaha trvalého z ní plynoucího. Těšila se nadějí, že nežli uplyne rok, s pomocí dcery své a Luisy Hanuše na jinou, pravou cestu přivede. Leč v pomoci té se zklamala. Sestra rázností svou bratra odpuzovala a nastrojila roztržek, a Luisa nechtěla jiti do Jelení a také nešla. Hanuš zatvrdil se proti dobrým radám a stal se nevrlým, matku přecházela trpělivost a nezbylo ji posléze jiných pro- středkův, než nutiti jej k hospodářským pracím, o nichž věděla, že jsou mu, jako všecky všední práce života, proti mysli. Hanuš i v tom ohledu podnikl s sebou boj, tak miloval nevěstu svou, a když bylo po žních a větry po strništích vály, docházel rok zkoušky a paní Hanu- šová musila danému slibu dostáti a se synem pro Par- nassii do Šajby jeti. Tolik jgn před cestou vymohla, že svolil Hanuš, aby Parnassie přes zimu a jaro u známé rodiny v Praze zůstala. Tam měla nabýti zevnější uhla- zenosti a seznámili se se společenským blabomravem, jakéhož potřebí pro obcování ve vzácnějších měšťanských rodinách. Obět tato poslední nebyla již tak krušná Hanušovi, poněvadž sám hodlal nastávající zimu v Praze stráviti a potřebné přípravy k sňatku svému tam vy- konati.
Cesta, kterou se brali matka a syn, starými se skvěla půvaby. Lesy se stověkými kmeny, vlny bujného života a klidného zeleného šera; šťavnaté luičiny, hory nad sebou se kupící a údolí je v malebném bezladí rozrývající; sem tam po stráních roztroušená hospodářská stavení; zvonění skotu v lesích se pasoucího, k tomu modré nebe, vonný vzduch, zlaté slunce: jak nerozpínala by se duše sváteční náladou v nekonečnost?!
Kočár vyjel po příkré, kamenité a nesjízdné cestě z hlubokého dolu na výšinu poněkud rovnou, kdež se pod rozložitým jilmem zastavil. Upachtění koňové těžce oddychovali, kočí bručel a prohlížel povoz, a Hanuš, jenž stále před kočárem šel, pfistoupil k matce.
»Hle.« pravil, levicí v právo nahoru ukazuje, »nejsme již daleko! Těch několik stavení v řadě za sebou postavených jest, matko, Šajba. Cesta nyní bude lepší a za půl hodinky jsme na místě.« »Ještě jest čas, synu,« piravila paní Hanušová, prosebně k synu pohlížejíc, »obrátiti se a Šajbu nechati Šajbou. Obětuj mně k vůli milence synovi a budeš mi jednou ruce za to líbati.« Hanuš se zarděl nevolí a hryzl se ve rty.
»Pojedeme dále,« odpověděl pevně a nevrle, a povoz hnul se k Šajbě.
»Děj se vůle boží,« zašeptala pro sebe paní Hanušová.
Dojeli na Šajbu a blížili se k otcovskému domu Par- nassie. Hanuš darmo se ohlížel po nevěstě; nikdo jim v ústrety nepřicházel. Jen v právo od známé nám kolny ležel na louce, příchozími nespatřen, muž s knihou v ruce ve stínu jeřábu. Vedle něho ležela v trávě botanická krabice. Byl to profesor Suk. Uslyšev hrkot kočáru, vyskočil, jakoby jej uštípl had, zbledl a pravil smutně k sobě: »On pro ni přijel. Konec všemu. Vím nyní s jistotou, že zbudu na ocet. Nešťastná pošetilost, ta láska!« Po té šel za kočárem do stavení. U koryta s vodou před okny nalezl Hanuše s matkou, otce Parnassiina a tetu její, příchozí radostně vítající.
»Kde je dcera vaše?« tázal se Hanuš prudce a nedočkavě.
»Trochu cburava,« odpovídal tázaný.
»Snad mrtva?« »Nikoliv. Dali jsme ji k lesníkovi as hodinu odtud. On uimí výborně léčiti, a Zuizanka si přes zimu tak zasteskla, že domácí prostředky nic nevydaly. Poslední časy byla těžkomyslnější. Snad že nepřicházela psaní od vás.« Hanuš pohlédl vyčítavě ke své matcé a zachvíval se při tom nevýslovnou radostí. Z pirostých slov horalových nabýval nejlepší jistoty, že Parnassie tak jej miluje, že bez něho ani živa býti nemůže'.
»Půjdu za ní, ukážete mně cestu,« zvolal nedočkavě.
»Ukažte mu ji, otče,« pravil Suk; »já zatím pobudu u tvé drahé matinky, Hanuši.« Hanuš odešel s nastávajícím tchánem svým a ostatní šli do světnice čistě vybílené a vymyté. Otec Zuzančin však brzy se vrátil; nechtěli Hanuš, shledávaje se s nevěstou. míti svědka.
Okřídlenýma nohama ubíhal Hanuš do kopce k rozkošné vysočince, potažené travnatým kobercem. V pozadí a v praw táhly se kirásné hvozdy, v levo byla krajina otevřenější, a při cestě mezi dvěma jeřáby stála kaplička zhruba vystavěná, s výstupkem o dvou dřevěných sloupcích.. Při kraji lesa v pozadí bělala se myslivna se zahrádkou. Blíže se ke kapličce spatřil Hanuš mezi sloupy ženskou postavu, ana klečela na klekátku a modlila se. Chtěli ua ni jménem zavolati, tuše, že to nikdo jiný není než Parnassie; avšak šťastný a burácný pocit, že shledává se s ní po tolika utrpeních, zadrhl mu hlas. I utrhl na lučině parnassii, přikradl se nepozorován za dívku v modlitbách pohříženou a upustil jí přes ramena kvítek na modlící knihy. Parnassie obrátila k. němu hlavu, vyskočila, upustila knihu, rozpřáhla náručí, zavzly- kala, padla mu na prsa a obemknula železnou silou jeho šíji. I Hanuš přižehl ji k sobě jako lev ohroženou kořist a ústa jejich srostla v dlouhé políbení, posvěcené slzami, radostí z očí obou milenců kanoucími.
Drahnou chvíli slova ze sebe nevypravili.
»Ty's přišel!« zvolala první Parnassie, probravši se z proudů nejsladších pocitův.
»Přišel jsem pro tebe,« odpovídal Hanuš; »nikdo na šírém světě již nás od sebe neodloučí!« Parnassie se do Jeho duše zahleděla. Hanuš ji chopil okolo pasu, zdvihl ji a odnášel ji do Šajby. Teprve když se blížili k vesnici, všiml si, že postava Parnassie štíhlejší jest nežli před rokem, že tvář její přepadlá a bělostí její že proráží zazelenalá barva. Jen ty otevřené hnědé oči zářily jí jako zářívaly.
»Trpela's pro mne, vid, Parnassie?« mílel se k ní zvukem soucitu nejněžnějšího.
»Nemohu odpově'děti,« odvětila dívka; »leč což na tom, vždyť ty jsi přišel!« »1 já trpěl dost a dost,« dodával Hanuš; »avšak dejme minulý žal lesním ptákům a oblakům, ať jej roznesou. Shledali jsme se, pryč s tesklivostmi!« V hostinci na Šajbě bylo dnes veselo. Slavilo se zasnoubení Hanuše s Parnassií. Tři jen osoby chvílemi nad obyčej se zamýšlely; matka Hanušova, professor Suk a otec nevěstin. Hanuš byl Sukovi velmi povděčen, že přišel do hor k jeho zasnoubení a vyprosil si jej za svědka ke svatbě. Dobrák Suk dal na to ruku. Hanuš si nevšiml, že ruka ta neobyčejně se chvěla v pravici jeho? neměl ani nejmenší tuchy, co vichří v duši ubohého botanika.
Druhého dne s východem slunce odjížděla celá společnost dolů k Eisenštejnu. Otec a teta doprovodili drahé dítě až do českého Eisenštejnu, kdež se s ní rozžehnali. Rozšafný horal odevzdal dceru s plnou důvěrou paní Hanušové. Tato vzala Parnassii se synem a se Sukem přímo do Prahy, kdež ji svěřila k vycvičení paní Proškové, u níž i paní radová dovršila vychování.
Za poměrně krátký čas nebylo lze horskou dívku po- znati. Elegantnímu městskému kroji brzy přivykla tak, jakoby odjakživa jej byla nosila, a celé chování její, ač nepozbývalo jistého rázu horské prostomilosti, stalo se přes zimu bezvadným a uhlazeným. Mělaf Parnassie přirozený bystrovtip, nadání, dobrou vůli a především vytrvalost, a vzdělání její dle slov paní Proškové pokračovalo parou. Zdraví se vrátilo a zaokrouhlilo její lepou postavu v souměrnost téměř klassickou, jakož vůbec Parnassie tak zkrásněla, že, kdykoliv se objevila na ulici, v koncertě nebo divadle, mladé i staré mužské oči se po ní točily. Hanuš, janž trávil celou zimu v Praze, rozplýval se blažeností; kdo věděli, že Parnassie jeho nevěstou, záviděli mu.
V měsíci červnu po tom, kdy kvetly růže a voněly jasmíny a akacie, byla na Jelení svatba Hamuše a Parnassie. Sama paní radová Tůmová, jež dlouho se zdráhajíc, na domluvu matky přece na svatbu přijela, přiznala se po svém návratě ubohé Luise, že mladá paní švakrová jest zjev v pravdě poetický.
IX.
Bílé Jelení, neveliký to, v zemských deskách zapsaný statek, jenž před lety koupí na advokáta doktora Hanuše, otce našeho hrdiny, přešel, ležel kus cesty za vesnicí Jelením, v rovné a úrodné krajině severních Čech. Byl to jenom dvorec s prostranným dvorem a příslušnými hospodářskými staveními, při nichž stál zámeček o jednom patře, jemuž okolní vesničané ještě od časů roboty »panský dům« říkali. Nad vraty panského domu vypínala se vížka, jejížto zvonec druhdy do roboty svolával ale nyní dle starého zvyku jen tenkráte se ozýval, když někde v okolí hořelo nebo někdo na Bílém Jelení ze světa vykročil. Za panským domem a vedle něho ke straně polední rozkládaly se dvě zahrady, jedna ovocná, druhá pro zeleninu a květiny. Zámeček, jak nyní vypadal, vystavěn byl patrně začátkem osmnáctého století; sloh stavby byl vlašský, ale kudrlinkami nějakého venkovského stavitele nechutně znešvařený. Žádný člověk nepamatoval panský dům jinak než čistě obílený a odtud asi pocházel přívlastek Bílé Jelení. Pro tuto bělost, jež dle dávného zvyku každý třetí rok ode všech posavadních majetníkův obnovována bývala bílením, bylo zámeček daleko široko viděti.
Krajina kol Bílého Jelení dosti byla jednotvárná. Samé role, samá luka. Jen hojná stromořadí švestková, vrou- bící téměř vesměs polní cesty, dodávala celkovému dojmu něco rozmanitosti.
Obydlí rodiny Hanušových v panském domě nebylo ani příliš prostorno, aniž skvěle zařízeno. Stačilo však pro rodinné po<třeby i pro několik hostí, kdyby na Bílé Jelení zavítali. Nejpříjemnější byly pokoje, jichž okna šla do zahrady, kdež odjakživa pěnice i sedmihláskové hnízdili, požívajíce ochrany pánů na Jelení. V zimě pak mohlo si oko potěkati po šíré rovině, sem tam vesnicemi ozdobené. V těchto pokojích ubytoval se Hanuš se svou spanilou ženuškou, v nich rozkvétalo libě mladé jejich rodinné štěstí. Hanuš domníval se, že Parnassie tak brzy na hory nezapomene, a obával se toho. Leč strachy jeho byly prachy. Parnassie byla ženou a snadno nalezla tam druhou otčinu, kde usmívalo se na ni štěstí lásky.
»Připadá mí,« pravila nejednou, »jako bych jakživa v horách se nebyla narodila, jako bych tam nebyla vychována. Jsem zcela jiná, znova zrozena, co jsem tebe spatřila a si zamilovala. Nic nechci, po ničem netoužím, než po tobě a lásce tvé.« Třetího dne po svatbě odjela matka Hanušova s paní radovou. Dostála tak slibu dávno již danému a po dlouhý čas odkládanému, a měla také toho velmi potřebí, aby odpočinula sobě v lůně spořádané rodiny Tůmovy a občerstvila se dětinskou poesií vnukův svých po trampotách roku právě minulého, jež všecky její životní síly znamenitě seslabily. Také vzpomínka a vroucí soustrast s Luisou vábily ji k odjezdu. Dům na Jelení odevzdala péči osvědčené své hospodyně Markyty, dobře vědouc, že mladí manželé ve zlatých dnech líbánek svých sotva se starati budou o věci vezdejší. Hodlala zbytek léta a pěknější část podzimku u své dcery tráviti, a Hanuš slíbil, že pak s Parnassií pro ni přijede, čímž zároveň odbýti sobě chtěl povinnou, ne velmi milou návštěvu u sestry, jíž čím dále tím více v srdci se odcizoval. Zamýšlel se ženuškou krátkou svatební cestu konati a až se vraceti budou, u Tůmů pro matku se zastaviti.
Ač se svého stanoviště dosti měl příčin nezapomínati matce nelaskavostí a příkrostí, kterých se před svatbou na něm dopustila, přece záleželo mu nemálo na tom, aby matku na Jelení udržel. Předně přála si toho Paraas- sie, jež paní Hanušovou nejen jako druhou matku ctila, nýbrž i opravdově si zamilovala, a pak měla jí Parnassie na Jelení potřebí, jednak aby ji zasvětila matka Hanušova do hospodářství, jednak aby jí radou a skutkem byla pomocná v rozmanitých případech, jimž podrobeny jsou mladé manželky a při nichž láska a ochotnost manželův nestačívá. Posléze měla matka na Jelení značný vdovský peníz upsaný, á Hanušovi nebylo jednostejné, tráví-li matka život na Jelení nebo u sestry. Ku podivu týž poeta Hanuš, jenž jindy všednímu životu a jeho zájmům byl cizí, přicházel, co se oženil, k náhledům, jež každému muži praktického směru se vyrovnávaly.
Matka a hosté odjeli; poslední byl Suk.
Louče se s Hanušem, pravil pohnutě: »Hanuši, opatruj svou ženu jako oko v hlavě. Však přijdu se časem na vás podívat.« Hanuš a Parnassie zůstali na Jelení sami.
Byl krásný měsíc červen, nejpoetičtější v našem kraji ze všech dvanácti měsíců. Růže kvetly, jasmíny a aka- cie voněly, pěnice a sedmihláskové prozpěvovali nej- sladší své písničky. Na louce i poli, v sadě i háji slavila příroda své líbánky, a Hanuš a Parnassie slavili je s ní buď v příjemných pokojích panského domu, do nichž otevřenými okny hrnula se vůně květin a ševely ptactva, buď odpoledne v milém chladu zahradním, buď na večer při zapadajícím slunci v šírém poli mezi vlnícím se osením. Opojena štěstím lásky rodinné, jak byla Parnassie krásná v líci, jak líbezná myslí svou, jak rozkošná a štědrá v citech! Teprve na houpavých ňadrech ženy své přesvědčil se Hanuš, jak krásný život, umí-li člověk ho použiti, a jací pošetilci jsou oni těžkokrevní myslitelé, již na život kalnými brejlemi suchopárného umu pohlížejíce prohlašují jej za břímě, jež časem člověčenstvo od sebe bude odvrhovat. On sám druhdy holdoval podobným náhledům, a prostinké, upřímné srdce Parnassiino jej vy- hojilo tak přirozeným způsobem. Ovšem časem se zamýšlel a zaplétal do pochybnosti, zdali mam či pravda to štěstí, jímž duše jeho se opíjí. Leč pochybnosti ty rozcházely se samy sebou jako mlha v povětří a přesvědčení ovládalo jeho myšlení, že pravda a štěstí pravé a skutečné jest milující žena.
Krásný měsíc červen minul, přišel horký červenec, přihnaly se bouřky ... Slunce pálilo, obilí v poli uzrálo. Přišly žně a Hanušovi nastala práce, jíž rád se podroboval. Nedbal žízně a potu, a v největším vedru myslil na Parnassii, pro niž se potil a pachtil a těšil se na večer, až přijde domů, a drahá ženuška se mu na krk zavěsi a vroucími polibky vedrem osmahlé líce mu osvěží. Pak, sedávaje s ní celé hodiny v šeru teplého letního večera při otevřeném okně, vedoucím do zahrady, těšil se dvojnásob v měkkém a vřelém náručí jejím ze života, žehnaje dobrotivé náhodě, že mu ji přivedla v ústrety.
Obilí bylo šťastně sklizeno a sveženo do stodol. Nastal oddech a Hanuš pomýšlel na poodloženou svatební cestu. Přípravy snadno se vykonaly, dům svěřili Mar- kytě, hospodářství šafáři a mladí manželé vyjeli z Jelení. V Praze se zastavili na tři dny u paní Proškové a pak přes Mělník, českým a saským Švýcarskem ubírali se do Drážďan, kdež déle se pozdrželi. Návnadivše se tam na skvostných plodech malířského umění zatoužili po Mnichovu. Odtud přes Deggendorf a rozkošnou Ruzli zajeli na Šumavu, kdež navštívili otce a tetu, již Parnassii sotva poznali. Ze Šumavy zaměřili k Tůmovům pro matku.
Na poslední této cestě zamýšlel se Hanuš. Přese všecky slasti přítomnosti loudily se mu do mysli přitemnělé obrazy z minulosti, z nichž Luisa čím dále tím zřetelněji a mocněji do popředí vystupovala. Tenkrát ovšem nevěděl, co věděl nyní, byv poučen Parnassii: že láska ženy více jest než silná vášeň, již rozum konečně přece překoná a jež časem vybledne a pomine. Otázka: Milovala-Ii tě Luisa tak jako Parnassie? mysl jeho skoro poděsila. Temný hlas ozýval se ve svědomí jeho, že tomu tak a že tím, že tak lehkovážně přenesl se přes lásku Luisinu, zasadil jí ránu pro život její osudnou a hroznou. Jak měl nyní s Parnassii jí na oči jiti? Bolestný a trapný pocit projal mysl jeho a nejraději by byl viděl nezastaviti se vůbec u sestry. Parnassii, kterouž tvář drahého muže více bavila než neznámá a dosti půvabná krajina, jíž jeli, neušlo, že Hanuš na mysli své přemítá věci smutné a trapné.
1 vytrhla jej prostomilým svým způsobem ze zadumání otázkou: »Co rmoutí tě, muži, že se tak zamýšlíš?« Co měl Hanuš jí odpověděti? Měl lháti, či vyjeviti pravdu, již by ona při své nezkušenosti životní sotva náležitě pochopila? A pak, nebyla by snad žárlívá na ubohou Luisu, nebylo by pomyšlení, že myšlenky Hanušovy tak záhy v mladém manželství uchylují se od ní k dívce jiné, vzbudilo v ní podezření, že ona jediná nevyplňuje již docela duše jeho? Hanuš byl jako na trní. Cítil, že v rozhodném nalézá se okamžení, tušil, že pouhá pravda nyní pronesená nejspíše by přinesla spásu, a přece neměl síly ji projeviti a přemýšlel o vhodné a- přiměřené omluvě. Parnassie jej v tom předešla. Pravila: »Vím, že sestra tvá příliš ráda nás neuvidí a že máš příčinu nemilovati jí; avšak jedeme zároveň pro matku tvou a bolestno by mně bylo, kdybych já měla v rodině sváry rozsévati, a nepěkné ode mne, kdybych neměla se přičiniti, aby smíření mezi námi se stalo.« Hanuš byl velmi vděčen tomuto výkladu, v němž zároveň zračila se pěkná povaha ženy jeho. Ale po chvíli stal se ještě nepokojnějším, neboť zdálo se mu, že uváděje ženu svou, tu milou, prostoduchou holubici, do domu sestřina, zaplétá ji do poměrů, jež jemu i jí časem mohou býti osudný. Proti tomu však postavil pomyšlení, jež posléze v duši jeho podrželo vrch. Domníval se téměř s jistotou," že útlocitnou Luisu u Tůmů nezastane, že zajisté ještě včas vyhnula se setkání, jež jí milo býti nemehlo. V tom se podstatně neklamal. Luisa chtěla skutečně odejeti a byla by před příchodem mladých manželův od Tůmův odjela, kdyby nehoda nebyla zvrátila její záměr. Přišla na ni churavost a rada, paní jeho i matka Hanušova nemohli dopustiti, aby odjela. Hanuš zatím opět se rozveselil a spokojen v srdci přestoupil s Parnas- sií práh obydlí sestřina. V předpokoji však se zarazil.
jakoby dech z hrobu na něj zavanul: ze salonu zavznívaly sem melancholické zvuky nocturna Chopinova, zamilované skladby Luisiny. Nikdo neuměl tak tu skladbu hráti: Luisa byla u radů.
X.
Ležíť pravda v obecném pořekadle, že osud divně se srdcem lidským hrá. Parnassie, jež posud nikdy neměla přítelkyně, s níž by se dělila o slasti i strasti, oblíbila si hned při prvním setkání Luisu a hned prvního dne svého pobytu u Tůmů vyjevila jí prostě a libě svou náklonnost a nabízela jí své přátelství. Luisa přijímala nabídku velice nepokojně, neboť nemohla ji odmítnouti již z důvodů, jež tato dívka, jinak velmi rozumná a zájmů lidského života dosti znalá, nedovedla si posud vysvětliti a jež mocně veškeru bytost její ovládly. Nežli Parnassii spatřila, nenáviděla ji přes všecky důvody rozumu, že prostá horská dívka nemůže za to, když vzňala se v ní láska » k Hanušovi, a že nevědomky ruší a kazí blaho životní dí. y druhé srdce šlechetného, jež daleko ji vzděláním předstihuje. Ale jakmile Luisa poprvé spatřila tu lepou postavu ženy Hanušovy a její dětinsky důvěrné oči, jak poprvé uslyšela ten hlas dobrotu srdce tlumočící a prostolibé vyjadřování myšlenek skromných a panenskou vnadou dýšícídh: stal se v ní obrat ve prospěch Parnassiin. Luise dostalo se k ní sympatie, a když jí Parnasie sama přišla v ústrety, nebyla s to, aby odmítla ruku, jíž ji choť Hanušova k přátelství podávala.
»Vidím,« pravila k ní Parnassie odpoledne téhož dne, co přijeli s Hanušem, »že tak vysoko vzděláním svým nade mrou stojíte, že nikterak sebe k vám přirovnati nemohu: ale vidím zároveň, že jste dobrá a laskavá, a proč bych nechtěla býti vaší přítelkyní, když mně srdce povídá, abych tak učinila?« Luisa si skrytě povzdychla, ale odolati nemohla. Podala Parnassíi ruku a stiskla ji křečovitě, pevně.
»Nabídka vaše jest vám i mně ke cti,« odpověděla; »ruku na to, že jsem vám o-pravdu nakloněna.« »Ach, vy jste dobrá jako med, slečno,« zaplesala Par- nassie. »Pojďte, af vás vezmu okolo krku jako svého muže.« Luisu obešel mrazík. Ale dala se políbiti a líbala navzájem sama.
Přátelství bylo uzavřeno.
Čin ten tak rozhodný pro pásmo dějin, jež tuto před . čtenářstvem svým rozvíjíme, jest se strany Luisiny podivný, při nejmenším vysvětlení nesnadno přístupný. Leč připomeneme-li, že protivy rychle jako elektřina žerským srdcem tytýž procházejí a scházejí se a že Luisa zvykla byla vždy šlechetně a rozumně jednati a ■ cítiti: neuhodíme asi daleko od pravdy, domníváme-li se, • že Luisa, jdouc směrem povahy své, nemohla odmítnouti nabízenou ruku Parnassiinu, a byť byla tato sokyní její prve nenáviděnou. Pravíme důrazně, že Luisa se nepře- tvařovala. Paní radová se tomuto novému svazku divila, matka její byla mu vděčna. Cenila povždy Luisu vysoko, nyní ji téměř zbožňovala.
To vše stalo se odpoledne, když Hanuš s radou Tůmou odešel, aby s ním rozprávěl o právních záležitostech sestry své k podílu jejímu na Jelení se vztahujících. Na večer se teprv oba pánové vrátili a za večeře divil se Hanuš nemálo tomu, že Luisu všecka podjatost za jeho přítomnosti opustila a že Parnassie bývalou jeho milenkou nejvíce a nejsrdečněji se obírala.
Sotva byli sami v ložnici, pravila k němu Parnassie všecka prostosrdečná: »Jak výtečná a dobrá dívka je Luisa! Jak velebím za • to Boha, že jsme spolu navždy přátelství uzavřely!« 65 „PARNASSIE" V Hanušovi zarazila se krev mile ojařená. Snad poprvé, co byl ženat, pravil jaksi chladně a nevrle k ženě své: »Jednala's kvapně, dítě mé, a dala jsi se unésti příhodnému okamžiku. Neznáš lidí a jejich zájmův a otevíráš srdce celému světu dokořán. V Luise můžeš -se znamenitě zklamatik Zaražena více tonem nežli obsahem těchto slov, odpovídala Pamassie: »Nemyslím, že jsem učinila chybu. Vždyť jsem přede dvěma lety také tak jednala k tobě a ty jsi se stal mým a ocenil mé jednání. Proč by i Luisa je neocenila a nestala se také mou?« »Z tisíce mužů jeden jednal by tak jako já,« odvětil Hanuš hrdě. »Štěstí bylo pro tebe, že jsi přišla na mne. Jiný byl by třeba tvé jednání úsměšně posoudil a odešel. Luisa není Hanuš; jest, jak už lidé bývají.« Parnassie se zapálila, bylo jí téměř do pláče.
»Však bych nebyla za jiným mužem šla, jako jsem šla za tebou,« pravila vyčítavě; »a v Luise se srdce mé neklame. Jest ona jistě hodna lásky každého šlechetného srdce.« Hanuš se zarděl nevolí. Zena jeho nevědomky opakovala slova, jež dr. Toman na Jezerní stěně byl k němu pronesl. Tanulo mu již na jazyku slovo: »Zkrátka, já tomu nechci,« leč včas nahléhl, že by tou odpovědí tvrdě se dotekl srdce své ženy. Byl vjibec na vahách, co má ženě své odpověděti. Cítil, že vina, které se na Luise dopustil, počíná se na něm mstíti, a litoval již, že nežli přijeli k Tůmovům, pravdy Parnassii nepověděl. Snad byl ještě nyní k tomu čas? Hanuš nenáležel k silným, rozhodným povahám. Nebyl při chuti zpovídat! se choti své z hříchu svého a nyní tím méně, čím více byl přesvědčen, že Parnassie Luise nadržuje.
Choť jeho neměla ovšem ani zdání o tom, co vichřilo v jeho útrobách, a pravila po chvíli: »Vím, co učiním, a ty jistě nebudeš proti tomu.. Pozvu si Luisu k nám na Jelení.« »Toho neučiníš!« vyjelo prudce z Hanuše.
Parnassie se zalekla.
»Chci tě ve všem poslouchati, drahý Jene, ale ...« Nemohla dále mluviti. Bolestné pohnutí zadrhlo jí hlas, slzy jí vstoupily do očí. Hanuš se zarděl hanbou sám nad sebou.
. »Prozatím toho nech, Parnassie,« nutil se k laskavosti a vzal choť svou vlídně za ruku.
»Bože,« pokračovala Parnassie, slzíc, »já nechtěla tě nikterak zarmoutiti, muži můj. Ci řekla jsem něco zlého?« »Neřekla's nic zlého, Parnassie,« chlácholil ji Hanuš; »ty ani nic zlého říci nemůžeš. Ale jsem dnes trochu nevrlý. Sestra je tak bezohledná ke mně a švakr také. Jsem mrzut. Jdi spát, dítě mé; zítra budu zas ten starý, tebe tak vroucně milující muž.« Parnassie ho zlíbala a uložila se ke spánku. Dlouho nemohl ani jetien, ani druhý usnouti. První símě neshody padlo do lásky jejich. Tlačilo, bolelo. Poprvé, co byli svoji, noc jejich nebyla dobrá.
Druhého dne by Hanuš veselejší a zdánlivě opět ve své míře. Když pak choť jeho opětně s přáním se vytasila, že pozvala by Luisu na Jelení a ji hned vzala s sebou, nekladl hrubě proti tomu odporu, domnívaje se téměř s jistotou, že Luisa podle povahy své ani nemůže takového návrhu přijati. A nebyl také na omylu. Luisa zajisté vyslyšela vděčně návrh mladé paní, ale přivedla delikátně tolik námitek proti němu, že Parnassie, čelo zka- bonivši, od svého záměru upustila. Při tom však přece vynutila na Luise slib, že budoucího jara nebo léta na delší dobu k ní přijede. Bylo to snad poprvé, co Luisa dala slib, jehož nemínila vyplniti. Kárala také samu sebe z toho, ale na ten čas nebylo jiného zbytí. Jinak po těch několik dní, které Hanuš s chotí svou u Tůmů strávili, .přátelství obou ženštin se nezviklalo, nýbrž spíše utužilo, a když Hanušovi od radův odjížděli, slzely Par- nassie i Luisa slzy opravdového smutku. Luisa pak vyjádřila se paní radové zcela bez obalu, že chof Hanušova jest nejen zjev poetický, nýbrž i dobrá i útlocitná žena, jež svou přirozenou lahodou každé nepodjaté srdce pro sebe zaujme.
Mladí manželé byli s matkou opět na Jelení. Zima zvolna přiklusala s větry a sněhy a v panském domě odvíjel se život domácí, tichý a příjemný. Hanuš obíral se pilně hospodářstvím a v něm nalézal zalíbení, chof pak jeho, jsouc pečlivě a rozumně vedena paní Hanušovou, k níž Vinula se dětinskou oddaností, doplňovala na sobě pozvolna nedostatky, jež povrchní vychování v horách při ní zůstavilo. Již po několika měsících bylo na Parnas- sii viděti, že vychovatelský takt její tchýně byl šťastný. Nestírajíc se snachy, co původně pěkného při ní bylo, přizpůsobovala ji s dobrým prospěchem k poměrům, v něž byla osudem zanesena. Hanuš to pozoroval a byl matce za to vděčen, a ač cítil podle sVého vzdělání velikou mezeru mezi sebou a Parnassií, přece oddával se dobré naději, že měkká ruka matčina příkrosti mezery té zmírní a časem vyrovná. Nemohlo ani jinak býti, nežli že Hanuš ze zimničné rozechvělosti, do níž prudká láska ho přivedla a v níž jej touha po vzdálené milence nad obyčej dlouho udržovala, pomalu střízlivěl a že chladněji a povážlivěji pohlížel na obrat života svého, způsobený sňatkem s dívkou, jež co do vychování a vzdělání ani z daleka s ním měřiti se nemohla. Již při návštěvách, kterým nebylo lze ze slušnosti se vyhnouti, míval příležitost Parnassií k jiným paním přirovnávati, a tu ovšem mnohé poznání nevypadlo ve prospěch jeho manželky. Posud však miloval tolik ženu svou, že přenesl se s dosti statečnou myslí přes leckteré neshody, vlídné pak slovo matčino bývalo blahodějným prostředníkem mezi ním a ženou, jež nikterak pro přirozenou svou dobrotu netušila, že Hanuš přísněji všecko její jednání posuzuje, nežli druhdy činíval. Ona ve svých citech k Hanušovi ani o vlas se nezměnila a hrdlem by byla stála za to, že jest Hanuš posud ten, který býval k ní.
Jedna však věc tísnila mysl Hanušovu více, nežli všecky právě jmenované. Bylo to častější pomyšlení na Luisu, jež od sebe zapuzoval, ale jež přes všechen jeho mravní odpor do duše jeho se vracelo. Nemohl se tomu ubrániti, aby nepřirovnával Luisu k Parnassii.
Hanuš nevěřil v zloduchy, jež prý se srdci lidským: hazardní hry provádějí, nemohl však myšlenku tu v duši své vyhladiti, že jen zloduch vnuknul jeho ženě potřebu uzavírati přátelství s Luisou, kteréž, jak sám nahlížel, snadno mohlo se státi semenem neštěstí pro rodinné jejich blaho.
Bledá, bolem a resignací jaksi zidealisovaná Luisa, ač obcoval s ní v domě sestřině jen potud, pokud společenská slušnost mu to přikazovala, dojala ho mocněji a trvaleji, než by si byl pomyslil. Nebyla k němu jen zdvořilá a chladna, jak vším právem zasluhoval a očekával, nýbrž i laskava, což domýšlivého mladého muže pomátlo. Viděl v tom více než společenský blahomrav, ano, domníval se, že láska k němu posud ze srdce jejího nevymizela. To lahodilo ješitnému muži a dodávalo v jeho očích zamítnuté milence lesku a zajímavosti. Stavě ji v duchu proti Parnassii, dobíral se přesvědčení, že ovšem tato je vnadným dítětem přírody, onano však zjevem bohatým duševním životem zušlechtěným a uměním zkrás- nělým a tudíž nekonečně zajímavějším. Leč k čemu výkladu, kde věc sama ze sebe se podává: myšlení Hanušovo vystupovalo z kruhu, jehož středobodem byla láska k Parnassii, a v němž tak dlouho kolotalo, a chýlilo se pozvolna ke středu jinému, jenž byl Luisa. Měsíce uplynuly od dob, kdy Luisu u sestry opět spatřil, leč myšlenky a city jeho houpaly se posud jako na váze brzy v tu, brzy v onu stranu, a bylo potřebí jen mocnějšího vznětu, a ubohé, nic netušící Parnassii mohlo nadejiti nebezpečenství i zkáza.
Hanuš sám věděl, že zmítá se na nebezpečné váze, a cítil potřebu poraditi se s někým, kdo vlídně by jej vyslyšel a moudrou radu poskytl. Dr. Toman přitanul mu na mysl. Hanuš nevěděl, že Luisu miluje, a doktor zdál se mu proto být zcela objektivním. Leč něco jej od dávno- letého přítele odpuzovalo. Vzpomněl si, že Toman, zavolav matku jeho na Šumavu, tím překaziti chtěl sňatek s Parnassii, kteréž jednání se strany přítele při nejmenším za příliš smělé a bezohledné pokládal. Kdyby byl dále duši svou Tomanovi nyní odhalil, bylo by se dostalo příteli znamenitého dostiučinění za jeho domysl, že sňatek s Parnassii špatně proň vypadne. To zprotivilo se hrdému Hanušovi, i odmítl radu Tomanovu již napřed. Na Suka ovšem také vzpomněl, než ten zdál se mu býti jenom suchopárným odborníkem, jemuž zájmy lidské jsou čínskou biblí.
Nezbývala než matka.
I před ní se Hanuš ostýchal, a když posléze na tom se usnesl, k ní o radu se uchýliti, odkládal a odkládal, a v. bylo promeškáno. Na ženu svou při všem tom Hanuš ani nepomyslil; neboť soudil, že nemá ani dosti předběžného vzdělán:, ani zkušenosti, ani potřebné chladnosti. aby nad stavem duše jeho nepodjatý vynesla soud, a to tím více, ano jí šlo o vlastní blaho a soudit, by musila ve vlastní při.' Zloduch jeho povahy a žádný jiný snul potají osidla; jak a kdy je zadrhne, to bylo skoro již jen otázkou časovou.
Mrazy přešly, sněhy roztály, vody se dmuly a vlažní větrové rozvlnili se po krajině. Naděje, že jaro jde, stávaly se skutkem. I do pokojů panského domu na Bílém Jelení zavítala jarní naděje a nadchla vůní a radostí po měsíce uzavřený vzduch. Nebylo již pochybností, že Hanuš bude otcem a matka jeho babičkou.
Blahá tato zvěst vzpružila mysli našich přátel a rozvlnila je v jeden radostný proud, jenž neměl hladce splý- vati životem jejich.
Začátkem měsíce května rozstonala se paní Hanu- šová. V začátcích nepříliš patrné ochuravění bralo průběhem prvního týdne povážlivější ráz na se, v druhém přibývalo nebezpečenství, v třetím tíhlo k vrcholu a dospělo k rozhodě a převratu. Ctihodná trpitelka odebrala se na věčný sen. Hanuš a Parnassie opatrovali nemocnou jako oko v hlavě. Parnassie zejména neopouštěla lože její ani ve dne, ani v dlouhých, smutných nocech, a oslazovala ochotnou posluhou, trpělivostí a laskavostí poslední dni života ubohé paní. V jejím náručí také matka Hanušova skonala.
Paní radová přijela asi týden před smrtí matčinou na Jelení a byla očitou svědkyní, jak ochotně obětovala se švekruše pro její matku. Antipatie, již povždy chovala k Parnassii, rozešla se sama sebou a změnila se v úctu a spravedlivou náklonnost k šlechetné ženě Hanušově. Nejen že souhlasila nyní s Luisou, že švakrová jest dobrá a útlocitná žena, ale přesvědčila se, že jest ženou pravé obětavosti, jíž upírati úctu a náklonnost bylo by nejen pošetilostí, nýbrž i hříchem.
Zvonec na vížce nad vraty panského domu v Jelení se rozezvučel k pohřbu, vesničané sešli se se všech stran a nejvážnější sousedé odnesli rakev s mrtvolou do vsi na hřbitov, kdež uložili ji v hrobce vedle rakve nebožtíka pana Hanuše. Když odcházeli od hrobky, div se v Parnassii srdce žalostí neutrhlo. Opírala se o rámě drahého muže svého a přece se jí zdálo, že dobrý anděl života jejího se zesnulou navždy od ní odešel; tušíváť už někdy člověk, aniž by věděl proč, co číhá naň za temnými chmurami budoucnosti. Ostatně odešel s umrlou matkou nejen její dobrý anděl, nýbrž i dobrý anděl Hanušův. Její muž to věděl skoro s jistotou a kráčel vedle ní jako bezduchá socha.
Pan: radová odjížděla z Jelení všecka starostliva. Nešlo jí o vlastní zájmy, neboť matka její nebyla už mladá a neměla silného zdraví, a praktická paní věděla, že dříve nebo později pojede na pohřeb do Jelení; ale šlo jí o Parnassii, o níž věděla, že v několika krátkých měsících bude nutně míti potřebí, kdo by ji na Jelení při hospodářství zastal a vůbec jí byl laskavě po ruce v okolnostech. o nichž mladá, nezkušená paní neměla ani pojmu. 2e pani radová již na cestě především pomýšlela na Luisu, byla věc přirozená, leč provedení zdálo se jí hned s počátku nesnadným. Domnívala se právem, že Luisa posud přes všecko příkoří Hanuše v srdci nosí, a v tom viděla nebezpečenství pro dobrou Parnassii. O Hanuše samého se nebála; myslilať, že vůbec Luisu nemiloval.
»Snad maluješ si zbytečné strašáky,« pokojila sama sebe, »a vplétáš romány do skutečnosti. Vždyť mírná a pevná povaha Luisina nejlepší jest zárukou, že obavy tvé jsou bezpodstatnými stíny!« Takto rozjímajíc a určitě se nerozhodnuvši, přijela domů a tajila se prozatím se zámyslem svým před mužem.
Luisy tenkrát u radů nebylo. Bylať před minulými vánocemi odjela do Vídně k druhé tetě své. bezdětné vdově po státním úředníku. U ní pro čas nalezla, čeho hledala, pokojného totiž přítulku. A skutečně počala v zimě u tety okřívati a zotavovati se z těžké a bolestné pohromy.
již Hanuš sňatkem svým na ni uvalil a pod jejímiž následky mysl její na dlouhý čas ztemněla a srdce trnulo. Vůbec nezamýšlela tak brzy do Čech se vrátiti a chýlila se k zámyslu, že nejlépe bude pro pokoj srdce a mysli její, nevráti-li se již do vlasti. Teta její, sestra po nebožtíku otci, nebyla sice paní jemné duše a povaha její měla stránky, které nikterak Luisu vábiti nemohly, ale při všem bylo lze dobře s ní vyjiti. Také nemyslila Luisa dlouho u ní pobýti, i činila přípravy k samostatné existenci. Však i v cizině nespal démon Luisin. Jal se ji láskou pronásledovati pán v nejlepších letech, ale docela všední povahy, jenž bezpochyby věděl o pěkném jejím jmění a pro ně i na Luisu měl zaměřeno. Luisa pronikla brzy jeho zámysly a snažila se slušným způsobem nápadníka svého se zbaviti. Při tom však vrazila na odpor u tety, u níž chytrý ženich dobře byl zapsán, a jež jala se domluvami neteř svou trápiti a vyčítati jí nepraktické blouznění, kteréž dle slov jejích nemohlo vésti k dobrému konci. Luisa nechtěla mermomocí důvodům tetiným roz- uměti a tak nastal mezi nimi rozpor, jenž časem přesahoval míru snesitelnosti. V ten čas dostala dopis od paní radové. Zvala ji neobyčejně laskavě a důtklivě k sobě a odůvodňovala žádost tím, že co Luisa odjela, děti nejen málo v mravech a vědění prospívají, nýbrž i patrně pustnou, a že sám rada těžce nese, že není tu »emancipované slečny preceptorky«, jež prý tak zdárně »umí vlád- nouti kantorskou ferulí«.
Luisa pozapomněvši pro dotíravost nápadníka na ostatní své plány, přislíbila a ohlásila paní radové, že přijede, a dostála asi ve čtrnácti dnech svému slovu. Když již seděla v kupé s nějakým starým pánem, podle všeho kupcem a cizozemcem, a čas k odjezdu vlaku do- , cházel, vstoupil do vozu k nim mladý muž. Byl to dr. Toman. Luisa se zarděla nejprve překvapením a radostí, pak nelibostí. Zdálo se jí býti D«^sto vší pochybnosti.
že radová Tůmová prozradila Tomanovi, že nový nápadník ji ve Vídni pronásleduje, a že Toman jen k vůli ní byl ve Vídni. Bylo to Luise proti mysli. Troufala si již sama býti paní svého osudu, k čemu míchal se ve všem Toman tak důsledně v záležitosti její. Vytrvalost jeho byla pevnější, než vytrvalost vídeňského ženicha. Luise naprosto se nelíbila.
Dr. Toman, zardělý až po uši, podával jí ruku a pravil nejisté a líčené: »Jaké štěstí pro mne, tak z nenadání s vámi se, slečno, sejiti!« Luisa neodmítla ruky jeho a odvětila odměřeně: »Co přivedlo vás do Vídně, pane doktore?« Dr. Toman se ještě více začervenal před pronikavým jejím hledem a odpovídal: »Soukromé záležitosti, slečno.« Luisa měla již na jazyku otázku, zdali ty záležitosti i jí některak se dotýkají, ale včas odhodlala se opatrně mlčeti.
Toman po chvíli pokračoval: »Smím se tázati, slečno, jedete k Tůmovům?« »Jedu,« odpověděla úsečně Luisa.
»Pak dovolil bych si i druhou, otázku pronésti: zajedete také na Jelení?« »A proč se tážete na to, pane?« »Slíbila jste, tuším, mladé paní Hanušové, že tak učiníte?« »Slíbila jsem, a na mně jest podle vůle vlastní slib vy- plniti nebo poodložiti.« »Zdá se,« omlouval se Toman, pozoruje její úsečnost ( a nevrlost, »že křivě mne posuzujete. Neleží v mé povaze, abych snad se osměloval vyvraceti úmysly vaše.« Luisa se mrzutě zachvěla. Cítila, že Toman výborně ví napovídati, čeho nechce se mu dopověděti. Však ne- měl se dlouho z převahy své těšiti. Pravila k němu pod barvou ironie: »Rcete, pane doktore, že kdybyste měl právo k tomu, sotva byste dopustil, abych jela na Jelení?« »Kdybych měl právo k tomu,« odvětil dr. Toman, »zajisté by vám něco takového ani nepřipadlo.« »Neznáte nás, ženských, pane doktore. Mámeť od jak- živa své pestré myšlenky. Leč dovolte nyní mně otázku. Jste posud neženat?« »Žert takový, slečno, jest pro mne krušný,« doložil trpce a vyčítavě.
Luisa se zarazila. Sklopila oči, neodpovídala. Cítila, že ji posud opravdově miluje a že ho urazila. Jak jiné, jak mužné bylo jeho jednání, přirovnala-li jej k Hanušovi! Chtěla ho odprositi, ale bála se, že by z toho čerpal nové naděje. Co ji od toho muže odpuzovalo? či nejednal z lásky, ostříhaje tak bedlivě kroků jejích? Ci jednal jen ze sobectví, jako každý jiný muž? Kdyby byl několik let čekal ve svém zátiší a pak přišel a řekl: »Luiso, chcete být nyní věrnou ženou mou? Nuže, podejte mně svou ruku«: sotva by se byla zdráhala vlo- žiti ruku svou do jeho. Leč posud nepotřebovala opatrovníka a vůbec nikdy, dokud si ho nezvolila. Snesla statečně tu nejtěžší ránu, nebála se již ničeho horšího. Či myslil, že kdyby šla na Jelení, znova by podlehla vášni své? Takové pomyšlení se strany Tomanovy ji uráželo a pro nic jiného nemohl přece přijeti do Vídně za ní. Patrno, chtěl ji varovati. Tím rozestupovala se znova mezera mezi ní" a Tomanem. Stal se jí odporným, ač hoden byl pravé úcty a vřelého soucitu.
Rozhovořili se sice opět znova, ale nesmluvili se, nepřiblížili se k sobě. Toman se přesvědčoval čím dále tím více, že marně konal cestu za Luisou, že nejsladší myšlenka jeho duše rozpadá se v mrtvý popel. Však v popelu bývají jiskry a ve zklamané duši lidské kmitají na- děje přes všecky pohromy. Byl pravým mužem, zažil již leckterou porážku, ale zbraně odložiti nehodlal.
O dvě stanice dříve nežli Luisa opustil dr. Toman vlak. Luisa přijeia k Tůmovům v mysli nepokojná a přes míru napiata. Nezmínila se ani slovem paní radové, že sešla se na železnici s Tomanem, a nesla vůbec nelibost k ní, že tajemství dopisů jejích Tomanovi svěřuje; neboť nebyla v pochybnosti, že jen přičiněním její přítelkyně doktor za ní do Vídně přijel. Stav duše Luisiny byl vůbec nepokojen a nejist a jakkoli snažně pracovala, aby z rozporů vybředla, přece nespatřovala svému rozčilení ani pravé míry, ani pravého konce. A byla nyní poklidné mysli vice potřebná než kdykoliv jindy.
Druhou asi neděli po příjezdu Luisy přišel dopis od Parnassie. Připomínala v něm Luise slib, jejž jí loni dala způsobem nejsrdečnějším a prosila ji, by ihned k ní přijela, že jí má potřebí jako soli na chléb.
Ltiise bylo se s paní radovou poraditi. Tato pro první chvíli nevyslovila se rozhodně a vyžádala si, aby prve se svým mužem o té věci porozprávěti mohla. Příležitost k tomu naskytla se ještě téhož dne k večeru.
Pan rada, jako každý soudce, znal lidi více se slabých a rmutnýoh stránek jejich a řídíval se svou zkušeností ze soudní síně i v obecných případech života. Vyslechl pozorně, oč běží, odvážil všecky důvody paní své a postavil se jí suše na odpor.
»Srdce ženské,« pravil v drastickém svém způsobu, »emancipované i neemancipované, jest jako sirka: chytne, kdy může. Kdyby šla Luisa na Jelení, yidím v tom nebezpečenství pro švakrovou i švakra. Při nejmenším byla by to hra odvážlivá, do níž neradím, abys strkala prsty.« Paní radová ujímala se obratným jazykem Luisy a vyčítala muži, že nechce uznati vzácného jejího charakteru, jenž je nejlepším rukojemstvím, že domysly jeho nemají podstaty.
Pan rada se potutelně k tomu usmíval a prohodil: »Pošli tam nějakou zkušenou ženu nebo jeď sama.« 1 proti tomu měla výmluvná paní radová nejeden závažný důvod. Praktická a pro domácnost svou žijící paní nepochopovala, že by delší čas od muže svého a dětí vzdálena někde mohla vydržeti. Vlastní její hospodářství šlo jí nade všecko. Také byla přesvědčena, že její muž, kdyby k tomu přišlo, nedal by svolení k tomu, co více žertem navrhoval. Věděla dobře, že ač na pohled nebyl nejlaskavějším manželem, přece na ní visel tělem i duší.
Rokovali spolu ještě drahnou chvíli, až panu radovi se přihodilo, co přiházelo se mu obyčejně v konferencích se svou paní. Propadl se svým odporem. Ale při tom jako pořádný konstituční občan podal své ohražení v ten smysl, »že nesmí mu paní přicházeti s nářkem, přihodí-li' se skrze návštěvu Luisy na Jelení něco zlého.« Luisa na to ještě některý den se rozhodovala. Hanuš jí nebyl posud lhostejným a přese všecky bolesti, které nečitelností svou jí připravil, kmital se v tichých chvílích dumání jeho obraz v mysli i srdci jejím. Leč naproti tomu myslila, že přesvědčena jest, že nikdy jí nemiloval a také již milovati nemůže, a pak měl doktor Toman poučen býti, že není potřebí, aby jednání její spoluurčoval. Začátkem srpna odjela k Parnassii.
Když se Toman o tom na svou žádost od paní radové dověděl, vzdychl si: »Přeceňuje se a odvažuje nebezpečenství. Jest příliš ideální A přece čím dále, tím vroucněji ji miluji. Bože, chraň mi ji!« XII.
Se starého již, avšak libozvučného piana, jež stálo mezi okny ve velkém pokoji panského domu na Jelení, a od těch dob, co Helena se provdala, odpočívalo, sňata byla kletba mlčení. Struny jeho rozezvučely se opět a mluvily pod umělými prsty Luisinými vzácnými a srdce- jemnými akkordy básní Beethovenových a Chopinových.
Byl večer druhého dne, co byla Luisa na Jelení. Večer letní, teplý a jasný. Jednotvárné, avšak nikoliv nepříjemné cvrkání cvrčkův a kobylek v polích vábilo ducha k sladkému dumání. Obě paní byly nahoře ve velikém pokoji. Luisa hrála, Parnassie poslouchala s vděčnou myslí. Obdivovala sobě tak'pěknou a jemnou hru Luisinu, že byla by po celou noc poslouchala. Náleželo to již k libůstkám, jaké mívají paní, Bohem za svou lásku požehnané. Okna byla otevřena, a akkordy hry Luisiny rozlévaly se čarotklivě večerním šerem po zahradách, k zámečku přiléhajících.
Hanuš byl v květnici a poslouchal. Všecka jeho jsoucnost vstoupila uvolněna vzhůru u všeblaživé bezmezí. Seděl za stolem v besídce, v pravém rohu květnice, na uměle naneseném kopečku vystavěné, z níž pěkně viděti bylo do širého pole. Žlutavě červené květy růže z Jericha, oplétající latě besídky, ovívaly jej líbeznou, napolo opojnou vůní. O levici hlavu opíraje, pravicí klepal tužkou o desku stolní, což míval zvykem, kdy vcházela v duši jeho síla k básnickému tvoření. Po leta již nesepsal žádmé básně, dnes po dlouhém čase city jeho slévaly se v myšlenky, myšlenky v tvar, tvar v libý sklad veršů. Rozevřel svůj příruční hospodářský kalendář a dal se do psaní. Básnil o Luise. Hudba ve velkém pokoji dozněla, ne však v duši Hanušově.
Slast projela divokou silou srdce jeho, když včera před polednem pomáhal Luise z kočáru. Nemohouc sama chtěla Parnassie, aby jel přítelkyni její naproti. Překonal se a odmítl její přání. Zachvěl se lítostí nad ženou svou, jež samochtíc vrhala se do záhuby. Bojoval poslední boj, má-li býti k Parnassii upřímným čili nic. Neměl dosti mravní síly. Byl romantik, ztrácel pevnou půdu pod sebou a podával se víře v osud, jenž vyplniti se musí. Boj ten byl poslední objev dobrého anděla jeho a Par- nassiina. Jakmile Luisa přestoupila práh domu Hanušova, bylo veta po domácím štěstí mladých manželů. Choval se k bývalé milence slušně, zdvořile, přívětivě; vše na oko. V duši jeho vzmáhala se úsilně vášeň. Tajil ji bedlivě z opatrnosti, aby na čas klamal Luisu, aby v nevčas nezapudil ji z Jelení. Věděli, že je bystrozraká. Jednáním svým upevnil hosta v domnění, že hostitel nikdy jí nemiloval, že s pokojným svědomím může kousek života obětovati Parnassii za její lásku k ní.
Byl letní večer, teplý a jasný. Paní nahoře v pokoji se rozhovořily. Parnassie mluvila o štěstí, které ji očekává, a šířila se v řeči své více o muži svém, než o sobě. Nevěděla, jak je kruš>no při tom Luise okolo srdce, jak trním oplétá měkkou její duši. Luisa tušila, že nejednala dobře a rozvážlivě, odebravši se na Jelení. Doktor Toman tanul jí na mysli. Šeptal jí dobrý její duch, aby odešla, leč jak se omluviti před Parnassii? Nebyl by krok takový zřejmou slabostí? Luisa byla hrda na svou sílu. Neklamala sama sebe, myslíc, že nemůže odejiti?
Parnassie zatoužila po Hanušovi. Navrhovala, by šly za ním do zahrady. Šly dolů.
Přibližovaly se již k besídce, když zaslechl Hanuš hovor jejich. Vyskočil. Šel jim všecek rozladěn v ústrety.
Mluvili o tom i onom. Hanuš byl roztržit. Paní toho nedbaly, jsouce zaujaty myšlenkami navzájem se měnícími. Parnassii počalo býti chladno.
»Půjdu pomalu nahoru,« prohodila; »libo-li vám, zůstaňte ještě v zahradě a pobavte se. Jest příjemný večer.« V Hanušovi se při těch slovech srdce stáhlo. Přemohl se.
»Půjdeme také s tebou,« pravil, »nemá-li slečna nic proti tomu.« Luisa byla mu z toho vděčna. Domnívala se, že Hanuš již dolů nepřijde, a podotkla: »Projdu se ještě trochu po zahradě. Jef večer věru příjemný.« »Pak aspoň Parnassii doprovodím nahoru,« pravil Hanuš a odcházel s chotí do domu.
Teprve, když odešli, připadlo Luise, že slova Hanušova byla neurčitá a že uzavírají v sobě možnost, že ještě vrátí se k ní do zahrady. Zachvěla se a rozhodla se. Přijde-li ještě Hanuš, pak vyhledává její společnost, a ona jistě odjede z Jelení; pakli nepřijde, zůstane.
I Hanuš byl opatrný a chytrý. Ač jej srdce ponoukalo k Luise do zahrady a sama Parnassie k tomu jej vybízela, nešel dnes již dolů, jako by tušil myšlenky, jež Luisou lomcovaly. Nechtěl asi také hned ze začátku všecko do hry vsaditi. Zůstal nahoře. Luisa si dole oddechla. Procházela se asi hodinu mezi květinami a šla pak na odpočinek. Leč neměla dnes rovněž tak dobrou noc jako Hanuš. Jen Parnassie šťastně spala. Hejno sladkých snův o spanilém děťátku, jímž obdaří Hanuše, poletovalo kolem duše její mile štěbetajíc a laškujíc.
Uplynulo několik krátkých neděl, zdánlivě tak hladce, že nemáme nic zvláštního, co bychom čtenářům zaznamenali. Leč jako vody s tichými hladinami bývají tytýž nebezpečnější než proudové živí, s povrchem nepokojným: tak i minulé dni a neděle pod svou zdánlivou jednotvárností skrývaly více nehod a žalostí, než kdyby se jimi bylo snuio celé pásmo rozmanitých událostí. Z lásky Hanušovy k Parnassii shasínala jiskra po jiskře, a nová náklonnost k Luise rozněcovala se v plamen vášně. I Luisa byla nepokojná. Vřelo v duši její něco, čeho sobě náležitě vysvětliti nemohla a snad i nechtěla. Přeceňovala své síly a nepozorovala na sobě, že Hanuš jako neviditelný magnet táhne duši její za sebou v kruh, jenž nyní jí byl mnohem nebezpečnější nežli před dvěma a více lety. Oba mívali příležitost zaplétati se třeba u přítomnosti Parnassiině v pohovory, jež mocjjě zajímaly a vábily jednoho i druhého a v nichž i v odporech a hádkách příbuznost jich ducha navzájem je poutala. Dobromyslná Parnassie ovšem jim v proudu myšlenek nestačila a cítila, jak daleka jest vzdělanosti, jemnosti a bystrosti jich ducha, ač nedávala snad nelibost tím povstalou na jevo, aniž snad jim záviděla: vždyť všecka bytost její rozplývala se v lásce k Hanušovi a v nadějích na potomka, jejž nosila pod srdcem. Snad byla tomu ráda, že duchaplná její přítelkyně nalézá u muže jejího náhrady za to, čeho ona jí ve své prostoduchosti poskytnouti nemohla. Ona jediná byla pokojná a šťastna a domnívala se, že kráčí po půdě pevné, zelené a květnaté, i neměla tušení, že zanesl ji osud na nejistý klamný povrch bezedného močálu lidských vášní a náruživostí. Stav Hanušův byl již velmi povážliv. Duše jeho rozprostírala se v elektrické napětí. Jiskra hrozila vší silou vyskočiti do duše Luisiny. Nic jiného nebylo již třeba, nežli přiměřenějšího sblížení mezi nimi.
Asi deset dní před tím, než čas Parnassii měl vypršeti, aranžoval nejmilejší soused Hanušův, statkář Srch, slavnost pro okolí dosti významnou. Matka jeho, paní v okolí nad obyčej u pánův i rolníkův oblíbená, učinila v nebezpečné nemoci slib, že »na ostrově«, místě to velmi pěkném při splave, mezi buky a olšemi, vystaví kapli Marii Panně. Přes deset let stavěla gotický chrámeček, ale nehoda za nehodou stihala její podniknutí, tak že před svou smrtí jej neprovedla. Umírajíc vzala od syna slib, že dokončí stavbu podle jejího přání a v jejím duchu. Požár, jenž po té jmění Srchovu velmi ublížil, na celou řadu let překazil jeho dobrý úmysl, a mezi lidem již roznášela se pověst, že se kaple nikdy nedostaví, ježto prý sám zlý duch vkládá se do díla. Konečně téměř po dvacíti letech zvýšeným úsilím Srchovým dovršena „PARNASSIE" 81 stavba. Byl marianský svátek, a kaple mela býti vysvěcena.
Srch přijel sám na Jelení, aby Hanuše a — poněvadž Parnassie nemohla — Luisu za ni pozval. Ziliť rodiče Luisini v přátelském poměru s matkou jeho, a proto nedal se dříve odbyti, dokud Luisa určitě neslíbila, že s Hanušem přijede. Parnassie sama doléhala prosebně na zdráhající se slečnu. Mělať se tam za ni pomodliti u Matky boží, aby šťastně přestála, co Bůh na ni za několik dní sešle.
V neděli byl Srch na Jelení, na čtvrtek připadl den svěcení kaple, Hanuš i Luisa odjeli.
Nebylo pěkné povětří. Chvílemi poprchávalo. Luisa, již v noci před tím těžké sny znepokojovaly, seděla v plášť schoulena v pravém koutě pokrytého kočáru. Hanuš seděl vedle ní ku předu nachýlen a pohlížel do polí. Mluvili spolu málo a jen po přestávkách. Hanušovi chvěl se hlas, a chlad a horko zimničné pro-vívalo mu žíly. Hlava šla mu kolem, a myšlenky jeho nechtěly nikterak srovnati se v náležitou řadu. Jen kradmo a úkosem pohlížel k Luise,, jež seděla vedle něho s očima napolo zamhouřenýma. Jak zdála se mu ideálně půvabnou! Ó„ kdyby byl věděl, jací citové právě rozvlnili a uchvacovali její duši! Nacházela se v polosnění samým blahem. Zapomněla tia celý svět a vhroužila se veškerou bytostí v klamné snění, že Hanuš drahým jejím mužem a že veze ji k sousedovi. Byl to mam a klam, ale krásný a nekonečně světlý a libý. Oddávala se mu celou duší a nechtělo se jí procitnouti. Duše v Hanušovi rozhoupávala se strašlivou měrou. V mlhy a páry rozešla se všecka ,ieho logika a v srdce valila se mu krev mocným nárazem a strhla s sebou všecku úvahu a rozvahu. Nebyl již pánem sama sebe. Chopiv prudce Luisu za ruku, vyrazil ze sebe slova: »Luiso, milujete mne posud?« — objal ji s elektrickou rychlostí a políbil ohnivě v ústa.
Luisa v prvním okamžiku byla bez vlády. Pak vykřikla. Kočí rychle zastavil a skočil s kozlíku; myslili, že kočár vzal pohromu. Drsná, hořká skutečnost předstoupila s pekelným úsměvem před Luisu a Hanuše. Na okamžik zledovatěli. Kočí jel zase zvolna dále.
»Jsem nešťasten, nekonečně nešťasten, Luiso!« zaúpěl Hanuš po drahné, hrozné pomlčce.
»A mne beze svědomí strhujete u vír necti!« lkala Luisa zapálena hněvem a lítostí.
»Luiso!« »A Parnassii také,« dodala trpce Luisa.
»Nemohu jinak,« pravil Hanuš hrobovým hlasem, jehož děsný tón pronik! duši Luisinu jako břitká, jedovatá dýka. Toho okamžiku litovala ho více, nežli mu zlořečila, nejsouc schopna jiného citu. Srdce se v ní stáhlo a mrak horkých slz obestřel jí oči.
»Jsem nekonečně nešťasten,« zaúpěl znova Hanuš.
Luisa se probírala z úkvapu.
»A kdo tím vinen?« vypukla v otázku.
»Já, já, jenom já,« horlil Hanuš. »Luiso, smilujte se, prosím, zaklínám vás — buďte milosrdná, nezatracujte.« Luisa s rekovskou statečností domáhala se klidu duše. Ovládala se.
»Jak nemám zatracovati pošetilost vaši?« vyčítala mu hořce.
»Býval jsem pošetilým, Luiso, ale již jím nejsem,« přiznával se Hanuš, »neprosím vás za nic jiného, než abyste popřála mně sluchu. Zaklínám vás, nechte mne se vy- mluviti. sice nevrátím se živ na Jelení!« »Měla jsem vás povždy za člověka nevšedního,« kárala jej ostře Luisa, »leč nyní nahlížím, že byl to holý klam. Jsteť jako všichni lidé bez mravné podstaty do- mýšliv, pošetilý a nestálý přes všecky výborné stránky ducha. Jste všední muž, jenž jednou srdce ubohé ženy pošlapav, nerozpakuje se i po druhé na ně vstoupiti a zá- roven zahubiti druhou ženu. jež celé živobytí své zakotvila v nepevné chrastí lásky vaší.« »Ustaňte, Luiso, nechcete-li, abych sešílel,« zvolal vášnivě Hanuš. »Jsem jaký jsem; já nejméně mohu za to. Po strašlivých bojích hledá uštvaná duše moje u vás útočiště, víf, že jste ji jednou milovala, a vy vrážíte do ní hrot nelítostného úsudku. Luiso, jen jeden upřímný, vřelý pohled útěchy a soustrasti, a já snad neutonu, snad duše má okřeje, snad budete její spasitelkou, Luiso, jeden vřelý lidský pohled, vždyť nemůžete býti barbarkou!« Takto mluvě svezl se Hanuš se sedadla a položil hlavu svou na kolena Luise. Vzlykal.
»Vstaňte, pane,« pravila Luisa, slábnouc v těžkém zápase a chtěla dodati: »Protivno* mně vaše nemužné počínání; starejte se, abyste sám s sebou byl hotov,« ale nepřišla k tomu. Hanuš pozvedl k ní hlavu a zahleděl se do ní. Uslzené oči obou setkaly se v delším pohledě. Tak. jako Hanuš, nemohl se jí do očí dívati pouhý lehkovážný muž; tak mohla hleděti jen opravdivá. hluboká vášeň, za niž i smrt podstoupiti nebývá hrozno. Duše v Luise změkla, a hlas její pozbyl vší ráznosti a tvrdosti, ana pravila: »Vstaňte a ušetřte mne; jsem nešťastná žena!« »A vyslechnete-li mne, Luiso?« prosil Hanuš pasud kleče.
»Nemohu a nesmím. Vstaňte, prosím za to; nebuďte ke mně tvrdým,« odpovídala měkce Luisa.
Hanuš vstal a posadil se po bok její.
»Vím.« pokračoval pr> chvíli mírněiším hlasem, »vím. Luiso, že žádám na vás věcí těžkvch, vím, že vedu, ba vleku sebe a snad i vás ku propasti, před jejíž hlubinou se každý rozumný člověk musí zděsit!: vím však také, že kdybych já bvl na místě£vašem a vy na mém místě, že bych neodepřel vám soucitu a soustrasti a vlídného vyslechnutí.« »Nejsem tvrdší nežli vy,« odpověděla jemněji Luisa, »jsem však vlastním neštěstím otuženější a zkušenější. Nemáte práva do mne si nařikati. Odpouštím vám, čeho jste se před chvílí, zachvácen vášní, na mně dopustil.« »Díky za vaši almužnu, Luiso,« namítal citlivě Hanuš; »leč duše má prahne a žizní po daru nekonečně větším, a vy ovšem se netážete, v čem dar ten záleží,« doložil bolestně a zoufale.
Luisa zbledla jako stěna. Síla ji opouštěla, neboť tušila, co Hanuš právě chce vy§loviti. Nemohla toho dopustiti. Sebrala všecky síly a pravila, aby Hanuše předešla: »Čeho byste mohl na mně žádati? Jsem chudá na štěstí a nemám již, z čeho bych mohla rozdávati. Nevyčítám tomu, jenž mne ochudil. Jak bohat jste vy proti mně! Máte ženu krásnou a dobrou, nad celý svět vás milující. Co nevidět oblaží vás plodem lásky své a vaší, jenž bude potomkem jména vašeho, a bude-li vám na tom záleželi, i živým obrazem vaší celé bytosti. Krásné a svaté povinnosti otcovské nemůžete přece pokáleti žádostí, a byť vyšla z nej'hlubší a nejopravdivější vášně.« »Vy jste nikdy nemilovala, Luiso,« prohodil trpce Hanuš.
Luisu bodla ta slova do srdce a způsobila v ní obrat ve prospěch Hanušův. Všecka výhoda, již domnívala se míti ještě před chvílí nad Hanušem, vysmekla se jí jako hladký úhoř z ruky. Byla žena, útlocitná žena.
»Křivdíte mně, Hanuši,« pravila smutně, »a jsem ještě dosti silná, abych i tu křivdu od vás snesla.« »Vy mne posud milujete!« zvolal Hanuš a sahal po její ruce.
Luisa sebou trhla a sepiala křečovitě obě své ruce na klíně. Před očima se jí dělaly mžitky, cítila, žs utrpí porážku. Chtěla vyskočiti z kočáru. Hlučný hovor vesničanů, jež kočár dohonil, vrátil jí sebevědomí. Blížili se k cíli své cesty. Byli ve vsi. V několika minutách zastavil se povoz u domu Srchova. V čase tom jeden ani druhý slova nepromluvili.
Slavnost byla dosti zajímava, leč Hanuš a Luisa nevěděli téměř, co se před jich očima dělo. Velmi záhy také od Srcha odjeli. Hanuš byl tak delikátní, že sedl na kozlík a řídil koně až do Jelení. Pomáhaje Luise z kočáru, pravil k ní přidušeným a prosebným hlasem: »Prosím, ušetřte Parnassie.« Luisa mu pokynutím hlavy přisvědčila.
Večer podali Parnassii referáty o slavnosti a hostech jí přítomných, a Luisa odešla dříve než obyčejně do své ložnice. Byla až k smrti unavena. Položila se do okna, sepiala ruce, jako by se modliti chtěla, a sbirala všechen svůj rozum k rozjímání. Na Jelení nemohla zůstati, chtěla za nějakou hodinu prchnouti. Leč kam měla kroky své obrátiti, v noci, bez průvodce, v krajině téměř neznámé a v dešti, jenž právě s nebe hustě se sypal. Co pomyslila by sobě radová, co Parnassie o ní? Mimo to bez vědomí Hanušova nemohla v noci ze dvora. Klíče od vrat a dveří dle zvyku visely přes noc v jeho pisárně. Unavivši se rozjímáním, shledala a složila své věci, svlékla a uložila se. Noc měla strašnou. Teprve k ránu obešel ji těžký spánek.
XIII.
Záhy z rána klepal někdo na dvéře příbytku doktora Tomana. Lékař vyskočil z lože, zahalil se v župan a šel otevřít. Na prahu stál v pocestném obleku professor Suk. Padli si okolo krku a upřímně se zlíbali.
»To jsou nám hosté,« zvolal radostně doktor; »snad netáhneš opět na Šumavu?« »Na Šumavu, bratře,« odpovídal bodře Suk.
»Což ti ještě nevyšla z hlavy?« »Nevyšla a sotva kdy vyjde.« Úsměv napoio vážný, napolo potutelný zaleskl se v očích Tomanových.
»A proč jsi nepsal, milý hochu?« tázal se Suka.
»Víš, že psaní se mi k smrti rovná; o prázdninách dokonce.« odvětil tázaný.
Vešli do salonku doktorova. Suk uvelebil se co nejpohodlněji v houpavé americké židli, již povždy okupoval, kdykoliv zavítal k Tomanovi. Tento odešel, aby u staré hospodyně své objednal snídaní příteli, jenž po celou noc jel. Když se vrátil, přisedl k Sukovi a dal se s nim do hovoru, neboř asi za hodinu musil po svých nemocných.
Suk nikdy mnoho řeči nenadělal. Žije vědě své a povolání svému, nestaral se hrubě o pestré zájmy životní. Ale něco jej přece živě zajímalo, osud Parnassiin. Toman to věděl a dovedl se tak obratně jistých strun duše Sukovy dotknouti, že rozezvučely se brzo v šumný proud hovoru. , Ní».
»Povídej, co víš o Jelení,« vybízel Tomana; »Hanuš tnně sice psal k svátku, ale to víš, soukromé dopisy poetických lidí bývají obyčejně ořechy bez jádra.« »Že stará paní v květnu zemřela, bude ti rovněž tak známo, jako že Hanuš co nejdříve bude otcem,« vypravoval doktor.
Suk mu potakal.
»Však sotva budeš věděti,« pokračoval Toman zardívaje se, »že Luisa už po několik neděl na Jelení?« »To jí rarach vnuknul,« odpovídal Suk zamýšleje se. »Že's to připustil, doktore, už k vůli Pamassii a k vuli sobě! U ženských opatrnosti nikdy nezbývá.« »Což měl jsem činiti?« namítal Toman." .»Luisa jest paní vůle své a svého jednání, a akcie mé lásky od těch dob, co jsme se neviděli, klesly nad očekávání hluboko.« Po té jal se Sukovi obšírně vypravovati, jak Luisa ve Vídni nového měla ženicha, jak za ní jel a v úkrytě nad ní bděl. Dále líčil společnou jich cestu do Čech a netajil se tím, kterak špatně pochodil, chtě opatrně Luisu od toho odvrátiti, aby nejela k Parnassii na Jelení. Poctivému a šlechetnému muži chvěl se ke konci hlas smutkem a hořkou beznadčjností, tak že upřímný Suk ho v duchu litoval.
»Jak smutné jsou historie našeho srdce,« podotkl na to Suk vzdechnuv. »Co do mne, nedivím se pranic. Má láska k Parnassii byla už v začátcích svých nesmyslem a pošetilostí. Ona stala se ženou Hanušovou a se mnou bylo smrti naší amen. Já sobě v té věci také nerozumím, ale jest to vůbec jediný nerozum v životě mém, který připouštím k duchu a mysli a jejž si libuji. Snad nezasloužil jsem nic jiného, neváživ nikdy lásku vysoko. Ale ty, proč ty trpíš? Luisa je nevšední ženština, ale ta nešťastná emancipace pomátla jí kolečka. Odtud ta hromada neshod, jež ji stíhají a tebe. Mou hlavu za to, že jen ze vzdorů k tobě šla na Jelení. A jest to nebezpečný krok, neboť Hanuš sotva jí sešel s mysli. A ta dobrá prostolibá Parnassie! Zabloudila chuďas do směsi a hloží, o níž neměla a nemá zdání. Jsi přece lépe v tom, nežli já, Tomane! Ač mezi tebou a Luisou sbíhají se neshody, bude ti přece konečně za pravé učiněno. Pamatuj na mne.« Zasmušilé čelo Tomanovo se povyjasnilo. Zdálo se inu, že jindy tak nepraktický Suk udeřil v pravdu a že co ho neviděl, skrze lásku svou, třeba ji nazýval pošetilostí, značně jakožto člověk se povznesl.
»Všecko visí ovšem na povaze Luisině,« odvětil Toman. »Je-li pevná a čistá, za jakou ji pokládám: vyplní se, co předpovídáš. Ale při tom při všem hlodají duši mou starosti a bolesti; starosti, že nevím, bude-li dosti mužná, aby dostála v zkoušce, do níž se pustila, a bolesti. že. nechce uznati mou upřímnou lásku. To vše shání tmavé a děsné chmury nad mou budoucností.« »Žena, kterou jsi ty ze vší duše si zamiloval, nemůže svou řeč na vítr, a upokoj se. Luisa má ducha; a kde duch, tam síla neúmorná, byť sebe větší pokušení doráželo na duši. Leč o Parnassii, o tu jde, milý brachu! Nerad maluji na černo, ale což bych ti neřekl: od chvíle té, v níž jsi mně pověděl, že Luisa jest na Jelení, trnu o ni úzkostí a strachem. To dobré, nezkušené, neobezřelé dřtě strhne kalný proud choutek Hanušových do sebe a ono utone v něm. To cítím, to vidím před sebou. Nesvědčí rovina tomu, co příroda zasela v horách. Tomu učí přirozená botanika rozumu. Konec její bude smutný a snad rychlejší, než oba dva předvídáme.« Slova tato vyslovena byla tak opravdově a vroucně, že rozvíchřila se duše Tomanova. Takto neslyšel posud nikdy Suka mluvili. Samým překvapením a udivením nevěděl, co odpověděti. Trvalo dobrou minutu, nežli se vzmužil k odpovědi.
»Nepoznávám tě, Suku,« pravil, »tak jsi mně nový v leckterém ohledě. Leč k čemu rozdírati si duše takovým pessimismem! Co opravňuje nás, smýšleti tak o Hanušovi, jak ty jej líčíš? Posud není tu ani zprávičky o tom, že by byla láska jeho k ženě ochladla, neřku-li vymizela, a že by v něm se byla vzňala nějaká vášeň k Luise. Jist jsem, že by nebyla ani radová Tůmová dovolila, by Luisa zajela na Jelení, aniž Luisa tu cestu vážila, kdyby jen ve snách se jí zamihla myšlenka, že Hanuš by mohl 'áskou svou ji znova obtěžovati.« »Paničky počítaly s tím hrdým pánem světa, s rozumem, rovněž tak, jako ty počítáš,« namítal nikoliv bez trpkosti Suk. »Dej Bůh, abyste se v Hanušovi všichni nepře počítali. ty, Luisa a Tůmová.« »Soudíš tak jen z přílišné úzkosti o Parnassii,« chlá- chrli! ho doktor.
»A z čeho jiného mám souditi, kdy rozum k soudu nestačí?« horlil Suk.
»Obavy tvé jsou přece jen přehnány,« pokračoval Toman. »Třeba někdy rozum se neosvědčil, přece není radno vzdalovati se od něho nepřiměřeně. Zdá se mně. že přece jen křivdíme Hanušovi.« »Bůh to ví, Tomane, ale mně se to nezdá. Jsem nepřítelem vší křivdy, ale tenkrát věru rád bych mu křivdil,« dodal Suk a svěsil zádumčivě hlavu.
Byl čas, v němž chodíval 'doktor po nemocných. Omluvil se u přítele, oblekl se a odešel. Byl neobyčjně na mysli rozladěn, když vyšel z domu. Sukovy náhledy, ač odpíral jim, domáhaly se v něm víry. Bývá již tak, že objeví-li se nám známý člověk v novém světle, myšlenky jeho nás rázněji dojímají. Znal Suka již hromadu let a nikdy nepozoroval při něm ani stínu náruživosti; dnes však mluvila z chladnokrevného', ba suchoparného muže láska k Parnassii, ovšem ušlechtilá a mužností vytříbená, ale při tom všem vřelá a hluboká. Čím více přemýšlel o slovech Sukových, tím více šířila se v doktorovi víra, že zavírají v sobě pravdu, tím více chvěl se úzkostí o Luisu a sebe.
Na mysli roztržit obešel si své pacienty a vracel se již domů s úmyslem pohovořiti se Sukem o prostředcích, jichž by ještě v čas bylo záhodno použiti, aby odvrátilo se nebezpečenství od Luisy a Parnassie. Před domem podal mu listonoš psaní. Podle nadpisu poznal ruku Luisinu. Dech se v něm zarazil a do srdce ho bodlo. Ještě v průjezdě přečetl hltavě krátký obsah listu a běžel horem pádem nahoru k příteli. Suk, unaven dlouhou noční cestou, hned po odchodu doktorově ve své zamilované lenošce usnul. Byl posud v limbu.
Doktor jej probudil a beze všeho výkladu dal mu Luisin list přečisti. V dopise stálo: »Jestliže posud, ctihodný pane doktore, toužíte po ruce mé, prohlašuji se tímto za vaši nevěstu. Cokoliv stalo se nebo stane za pobytu mého na Jelení, vysvětlím vám sama časem jasně a pravdivě. Jiného vysvětlení nedbejte. Ubezpečuji vás, že kdyby nebylo srdce mé čisto, nikdy bych neodvážila se nabízeti vám ruku svou. Brzký lístek adresujte na přítelkyni, radovou Tůmovou.
Luisa.« Suk odložil list a pravil: »Tušení mé nezklamalo. Kratičký list, leč plný zlověstných chmur. Ubohá Parnassie! Co činiti?« »Jeď na Jelení a nech Šumavu Šumavou,« odpověděl určitě doktor. »Kdybych jel já? dlouho se zdržeti nemohu a nevím, zdali bych nyní právě Luise přišel vhod; ty pak zůstal bys přece v nepokoji o Parnassii. Jeď sám, a nabudeme ukojení mysli. V poledne odjíždí pošta.« »Pojedu,« pravil Suk, vstávaje se sedadla.
Když zvonili poiedne, sedal Suk do poštovního vozu.
»Bůh tě opatruj!« žehnal mu Toman na cestu.
XIV.
Pozdě, k ránu již, Luisa usnula. Spaní její bylo těžké, mrákotné, dusivé. Děsní snové, jako příšery s olovem na nohou, vlekli se v mlhavých obrysech duší její. Ne- okřívala spaním; malátněla, ztemněla na duchu. Zaslechla klepot na dveřích. Vyskočila, vzpamatovala se. Znala dobře ten klepot: byla to Parnassie. Hodila v rychlosti oblek na sebe a šia otevřít. Nešla, ale potácela se. Klnula v duchu slabosti své, že včera večer neprchla. Čtvera- čivě se usmívajíc, objevila se Parnassie na prahu. Objala srdečně Luisu a pravila: »Hleďte lenošku. Desátá už odbila, a ona ještě v peřinách!« »Neusnula jsem dlouho,« omlouvala se mrzutě Luisa.
»Aj!« divila se chof Hanušova a dodala žertem: »Však měla jsem už chuť poslati na tebe svého muže!« Luisu obešel mráz; nevinný žert přítelkynin dotkl se jí bolestně. Marně hledala slov k odpovědi. Sklopila v rozpacích oči. Parnassie si jí teprve nyní jak náleží všimla. Polekala se.
»Jak jsi přepadla a unavena, Luiso,« pravila sou- strastně a vzala ji za ruku. »Podle všeho neúčinkovala včerejší cesta dobře na tebe.« »Neúčinkovala,« odpovídala povzdechší Luisa.
»Měla jsem to věděti,« hovořila Parnassie, »nebyla bych tě k tomu měla, abys jela. Ale jak jsi přepadla, Luiso! A ruka tvá studena a vlhka!« »Nevím,« odvětila Luisa, v níž dobrá, nová a vhodná myšlenka právě vystupovala; »nevím, ale myslím, že budu nemocna. Všecky životní síly mé vyšly takořka z rovnováhy, a tesklivé tušení kormoutí duši mou. Nejlépe snad bude. odjedu-li v čas, než nemoc vypukne, odtud. Vždyť nemohu přimn ožiti tobě starostí nyní, kdy každou chvíli Bůh na tebe vzpomenouti může, Parnassie!« »Škoda každého slova, neodjedeš, Luiso!« namítala Parnassie. »Jak bych mohla připustiti, abys snad zbytečným cestováním život svůj přivedla do nebezpečenství! Na věky věkův bych si toho neodpustila. Ostatně odjezdem tvým by mně jen starostí přibylo. Soužila bych se o tebe, nevědouc, jak se máš. Marno každé slovo, nesmíš odejít a neodjedeš, Luiso; však vím, že máš dobré srdce a že mne neopustíš, třeba jsi desetkráte to opakovala.« Divoká bolest stiskla Luisino srdce Smrtelnou zsinalostí prokvetly jí tváře, a ústa se sevřela jako trpkým sarkasmem. Cítila, že stůj ro stůj musí nyní mluviti, aby zachránila sebe a dobrou a nevinnou Parnassii. Leč slib. jejž včera na chodbě večer Hanušovi kývnutím hlavy dala, že ušetří Parnassie, dal se s povinností do souboje. Zvítězil.
»Nuže,« vypravila konečně ze sebe, »posečkám ještě některý den; snad tušení mé jest bez podstaty, snad děsím se nadmíru.« »Tak tě ráda slyším mluviti,« hovořila radostně a horlivě žena Hanušova; »však nepustím tě ani na krok od sebe a budu tebe ostříhati jako oko v hlavě. Ale nyní pojď, af spolu posnídáme. Hanuš již odešel před hodinou do deště. Však nemáme ho potřebí, potěšíme se již spolu.« Téhož dne nezbylo Luise více času, než aby na spěch napsala doktoru Tomanovi několik slov. Kojila §e jistou nadějí, že Toman na ten dopis na Jelení přijede. Divným řízením osudu však Toman nevydal se na cestu. Do Vídně jel ochotně o své újmě, do Jelení nejel. Obával se, že by Luisa jeho návštěvu přijala nelibě, třeba se prohlásila za jeho nevěstu; domníval se, že chce býti paní svého osudu neobmezenou, a bál se ji znovu pohně- vati, aby snad nezviklala se v úmyslech svých, z nichž nyní mu nejkrásněji kynulo vyplnění nejvroucnějšího jeho přání. Slova její záhadná, aby čekal jen na její výklad 0 všem, co na Jelení se stalo nebo stane, rozžehla v něm ovšem celé peklo trapných obav, leč naproti tomu byl šlechetný muž přesvědčen, že Luisa klesnouti nemůže, třeba Hanuš znova k ní zahořel láskou. Spoléhal docela na Suka a dychtiv čekal na zprávy od něho.
Dopis Luisin k Tomanovi odešel teprve druhého dne, a tu již rozvalily se události děje našeho v plný a hlučný proud. Dobromyslný Suk z části přišel pozdě; avšak 1 kdyby byl dříve přijel, nebyl by měl síly, aby proudu postavil se do cesty, neřku-li, aby jej byl v toku zarazil.
Osud lidský jde svou cestou; neníf parostrojem, jenž by ujížděl určitými kolejemi, jež by mu rády kladly bystrý rozum a šlechetné srdce.
Hanuš přišel teprve k jedné hodině s poledne domů. Přicházel strašlivě rozladěn a tak přepiaí na mysli, že jen s největším úsilím se ovládal. Nedůvěřoval Luise, obávaje se, aby neporušila daný slib a celou včerejší scénu v kočáře již jeho choti nevyzradila. Duše jeho zmítala se již v tom stavu, že nehrozila se již sebe strašnějšího rozhodnutí, ano, že jaksi dychtivě již po něm prahla. Jediné pohlédnutí na Parnassii poučilo jej, že Luisa nic neprozradila. Choť jeho přijala a objala jej tak laskavě a srdečně jako jindy. Oddechl si v duchu, nesnesitelné břímě spadlo s něho, libá uvolněnost vzpružila duševní jeho síly. 2e Luisa byla zamračena, nepřekvapilo ho; nemohlof ani jinak býti. Zdržel se jen krátkou hodinku doma, pak předstíraje nějakou důležitější práci v hospodářství, odešel. Den byl pošmourný a chladný. Toulal se bez účelu v polích, přemítaje o tom, co nej- bližší budoucnost přinese. K večeru vrátil se domů, aniž paní, jež byly nahoře, o tom zvěděly. Posadil se za stůl v pisárně své, jež byla v přízemí, a poslal si pro víno. Měl potřebí posilnění, nebof i jeho dnešní noc byla trapna a velmi nepokojná. U večeře sešel se opět s paními. Zábava nechtěla se nijak rozprouditi. Luisa záhy odešla, Parnassie ji doprovodila. Když se vrátila, chystal se již Hanuš ke spaní. Po krátkém hovoru, v němž Parnassie vedla slovo a v němž se zračilo všecko její štěstí manželské, jež za nejkratší dobu mělo dojiti koruny miláčkem, jejž pod srdcem nosila, si ulehli. Hanuš usnul dříve; požité k večera víno asi k tomu přispívalo. Parnassie hned neusnula; neměla již po delší čas dobrého spánku a modlila se za poklad lásky své, za Hanuše a posléze za sebe. Konečně lehce usnula. Hodiny na stole bily právě půlnoc, když se zbudila. Hanuš ze spaní těžce oddychoval a chvílemi nepokojně sebou házel. Mluvil také ze sna nějaká nesrozumitelná slova. Nebylo to poprvé, stávalo se tak častěji, jako vůbec bývá u lidí živé a roznětlivé obrazotvoínosti. Tu najednou promluvil docela srozumitelně ze spaní: »Luiso.« Parnassie slovo to zaslechla. Jindy byla by té věci si hrubě ani nevšimla, dnes však, aniž věděla proč, proniklo to slovo její srdce jak břitká, studená jehla. Usedla na loži svém a upiala nejvýše znepokojena zraky své na muže vedle spícího. Světloška, jež hořela v koutě ložnice při posteli Hanušově, osvětlovala s dostatek jeho hlavu. Žádné i sebe menší hnutí v jeho obličeji nemohlo Parnassii ujiti. Proč volal Luisu ze spaní, proč ne ji, než všecko štěstí své zakotvila na jeho duši? Děsný, palčivý pocit žárlivosti projel duši choti Hanušovy; byl tím děsnější a palčivější, čím méně měla o něm tušení, čím nevinnější, a upřímnější byla mysl její. Podezření, jehož hrůzu ani myslí svou objati nemohla, zachvacovalo veškeru její bytost a sypalo ledy do krásné květnice její lásky. Studený pot vyrazil jí na čele, dech její se úžil, jako by skála byla padla jí na prsa. Myslila, že zalkne se lítostí, bolestí a hrůzou.
»Luiso, drahá Luiso,« mluvil znova Hanuš ze spaní.
Parnassie svěsila zoufale hlavu. Slzy jako hráchy koulely se po studené její tváři a kapaly na ruce křečovitě na lůně sepiaté. »Drahá Luiso,« povídal ze sna Hanuš. On Luisu miloval, on zavrhl věrnou a dobrou ženu svou, jež by ani na okamžik nebyla váhala život zaň dáti, kdyby jednalo se o jeho spásu. »Drahá Luiso!«... K žárlivosti přidružila se v Parnassii nenávist proti přítelkyni a v zápětí probouzel se odpor proti oběma jejím utiskovatelům. Vymaňovala se pozvolna z ohromení a přicházela k jasnějšímu sebevědomí. Křivda a bezpráví, jichž dopustili se na ní Hanuš a Luisa, nemohly projiti bez pokuty. Či snad mýlilase. či snad všecky ty hrúzy- plné domysly její byly prázdné, liché příznaky? Dvě, tři slova, pronesená ve snu, jak mohla býti základem a podnětem k podezřeni, jež přímo upíjelo životní sílu z duše i srdce? Parnassie myslila, že blouzní, a jala se z blouznění probírati. Nevýslovně libý pocit provanul ustrašenou duši její; okřívala, občerstvila se. Zdálo se jí, že nemožno, aby Hanuš tak hrozným zrádcem a šlechetná Luisa tak nízce smýšlející ženou byla!
»Luiso, neprozraď!« volal Hanuš ze spaní.
Všecka útěcha, všecka naděje sesypala se rázem v duši Parnassiině v ničemný prach. Posledním slovem nabyla jistoty, že Hanuš Luisu nejen miluje, ale že mezi nimi již něco se přihodilo, co před ní taj! a před čehož prozrazením Hanuš i Luisa se bojí. Žárlivost, lítost a nenávist znova se rozvichřily v Parnassii, s větší silou a kvapem nežli prve. Vztahovala již ruku po Hanušovi, aby ho zbudila a přinutila k vyznání. Leč záhy vzpamatovala se. Mohlf on ze spaní ještě více mluviti a musil mluviti pravdu, kdežto by na jevě mohl lháti. Chytrost a lstivost, stálé průvodkyně žárlivosti, dostavily se včas. Počítala bedlivě každé sebe menší hnutí v jeho obličeji a nepustila oka s jeho úst, aby ani písmenka jí neušla. Hanuš nemluvil dále, jen těžce oddychoval. Parnassie měla čas k rozjímání. Bezděky srovnávala si dojmy posledního dne. Jak mohla býti tak zaslepena a Luise věřiti! Nebylo pochybnosti: včera na cestě k Srchovům srozuměli se k hanebným svým záměrům. Proč byla hned z rána Luisa tak polekána, když ji přišla zbudit; proč byla tak přepadla a unavena? Patrně neměla dobrého svědomí, spáchavši zradu nad přítelkyní ji tak milující. Proč Hanuš byl tak nesdílný, tak mrzut, proč tak svrchovaně rozladěn? Nyní věděla příčinu. Domysly její dřívější byly pravdivý a jasny nad všecku pochybnost. Parnassie tak se zahloubala do rozhovoru svého postavení, že nemohla již usnouti. Co počíti nyní? Snášeti tiše, trpěti bez odporu, to nemohlo býti pokutou za zradu na ní spáchanou. Nahlížela, že musí opatrně sobě vésti, jako muž její a Luisa, než vykoná mstu. Ano, rnstíti se musila. Oni zmařili život její a blaho její, oni pošlapali štěstí jejího dítěte prve, než přišlo na svět. Ubohé, nešťastné dítě, co očekávalo je v budoucnosti! — Parnas- sie zapomněla na sebe samu; myslila jen na dítě své. Bolest nevýslovně hořká sklátila ji na mysli. Každou hodinu mohla státi se matkou a jako matka měla povinnost s celým světem dáti se do boje pro drahý plod svůj. Snad byla by zoufala, kdyby nebyla pomyslila na stav svůj, na dítě své; byloť jí dražší nad vlastní život, nad vlastní štěstí. Jak byla ošiřela s plodem svým na tom širém světě! Otčina daleko, otec daleko a kol ní sami úhlavní nepřátelé! Slzy jí již nepolily, odpor k bezpráví vzmáhal se v ní každou minutu, pomýšlela na čin, by mstila sebe a dítě své. Chtěla hned z rána zkoumati Hanuše i Luisu, a pak — děj se vůle bo<ží... Nejlépe by ovšem bylo, kdyby Bůh ji a dítě její k sobě povolal! Bylo by to však nespravedlivo, neboť pak, by Hanuš a Luisa plýtvali v štěstí svém! Parnassie neusnula již, k ránu vypadala, jako by byla v noci o deset let sestárla!
97 „PARNASSIE" Pozdě a obtížně opustila ráno- strastiplné lože. Zkoumala Luisu, poněvadž Hanuš byl odešel. Luisa byla pokojnější, ano veselejší než den před tím. Neměla ani zdání o tom, co v noci se v ložnici sběhlo. Na všecky otázky, ■jež Parnassie, nutíc se k bývalé přívětivosti, s chytrostí neobyčejnou na ni dávala, odpovídala beize vší podjatosti a jevila na pohled tak spravedlivou mysl, že ubohá žena Hanušova nevěděla, není-li všecko podezření její, pokud se aspoň Luisy týkalo-, lichým, děsným přeludem. Parnassie zašla si zúmyslna dolů ke kočímu, jenž Hanuše a Luisu k Srohovi vezl. Tázala se ho, zdali nic zvláštního na cestě se nepřihodilo-. Prostoduchý, selský člověk vzpomněl si konečně, že slečna jednou vykřikla, -a vypravoval, kterak skočil s kozlíku, aby se podíval na kočár, zdali kolo nebo náprava se neporouchala. Domů že řídil koně po celé cestě milostpán.
Výpověď ta postačila Parnassii k tomu, že Luisu zavrhla nadobro. Viděla v ní už jen zarytou a chytrou ženštinu, jež výborně umí se přetvařovati a klamati.
Po obědě, když právě Luisa poodešla, vyprosila si Hanuše na hovor mezi čtyřma očima. Vedla si tak opatrně, že nikdo, kdo ji znal, tím méně Hanuš, jenž dary ducha jejího podceňoval, toho by při ní nebyl hledal.
Byli sami ve velikém pokoji.
»Pošleme pro pomocnici?« tázal se Hanuš »Bude dobře snad, učiním e-11 tak,« odvětila Parnassie. »Mám však něco- jiného na srdci, o čem bych ráda v soukromí s tebou porozprávěla. Víš novinu, že Luisa chce mermomocí od nás odjeti? Včera jen stěží jsem ji od toho zdržela. Ráno byla skutečně nemocna. Mám ji pro- pustiti?« Hanuš sesinal a hned po té se zapálil. Sklopil oči, ale cítil při tom, že zraky choti jeho magickou silou na něm spočívají a do útrob jeho pronikají. Minulo několik okamžení; nežli vůbec s to byl. aby vzhlédl k Parnassii. Byl nedověren a přece dal se ofclamati. Parnassie, druhdy prošta a liba jako holubice, naučila se v dnešní noci přetvařovati. Hanuš aspoň nespatřil nic podezřelého v lících a v očích ženy své.
»Myslíš, aby odjela?« tázala se tato znova, proto asi. aby nezbylo nevěrníko-vi času déle ji pozo-rovati a vůbec se sebrati.
»Za okolností nynějších,« odpovídal Hanuš trhavě a přes všecko úsilí, aby se opanoval, zajíkavě, »za okolností nynějších nemohu raditi k tomu. aby Luisa odjela. Vždyť přijela proto.^ aby byla ti nápomocna v čase, v němž nejvíce pomoci máš potřebí, a čas ten nemůže býti již dalek.« »Přeješ si tedy, aby neodjížděla,« ptala se Parnassie určitěji dále.
»Myslím,« ohrazoval se Hanuš z opatrnosti, »že předem na tobě záleží, rozhodnouti se.« »Víš, že všude a při všem všecko dávány na radu a náhled tvůj,« namítala Parnassie; »vyslov se, co ty chceš, a stane se.« »Tedy af neodjíždí,« vyslovil se určitě Hanuš.
»Ano, af neodjíždí, ale pak tebe prosím, abys, třeba dnes večer, u přítomnosti mé, jí to pověděl co očí. Dá snad více na tebe nežli na mne,« dodala Parnassie.
Obrat ten Hanuše polekal, ba zdálo se mu, že dal se vehnati do léček, chytře naň nastražených. Nedůvěra k Parnassii rostla v něm povážlivě, leč překonal ji brzy. Podceňoval duševní vlohy ženy své a nemohl si v hlavě srovnati, aby byla tak chytrá a jemu a Luise nástrahy nastrojila. Vymlouval se sice a vytáčel důrazně a dosti hbitě z úkolu, jejž mu choť přidělovala, ale vida, že stojí na svém, pokládal úminek její za vrtoch, který při stavu jejím prominenti se musí, a přivolil, že večer u přítomnosti její s Luisou v tom smyslu porozpráví.
Když z velikého pokoje odešel, sklesla Parnassie při po<hovce na zemi. Neplakala již. Cítila, že je zrazena a ztracena. Pokušitel vábil ji k oknu a šeptal jí: »Vrhni se dolů a bude po všem. Budeš míti pokoj, věčný, sladký pokoj.« Nešťastná žena však jej zahnala od sebe; Bůh jí na mysl přivedl dítě.
Večer při stole přivedl Hanuš, dlouho otálev, řeč na odjezd Luisin. Oba hráli svou úlohu dosti špatně. Jeden ani druhý nebyl tak zkažen, aby náležitě se dovedl pře- tvařovati a aby zachovával si chladnost u věci. jež divoce zmítala duší jejich. Ubohou Parnassii jen to mýlilo, že Luisa odhodlaně se vyjádřila, že zítra z Jelení odjede.
Zdrcena odešla Parnassie brzy do své ložnice; ona jediná ze všech provedla přetvářku svou a oklamala oba. Bolestné a hrozné dojmy minulé noci a minulého dne způsobily, že dnové její o něco dříve se naplnili. Krátce po půl noci Binh jí pomohl. Porodila synáčka. Luisa nemohla odjeti. Nechtěla slouti necitelnou.
XV.
Růže při trní se rodí; kvete na krátko, trní jen zůstává, jak rok dlouhý, Jak mila a půvabna byla ta růže štěstí i naděje, jež zakvítala Parnassii ještě před třemi dny! Dnes držela synka na Bohu vyprošeného v náručí, ale radost a štěstí byly ty tam. Růže opadla, trní zůstalo.
Nepustila dítě první čas ani z náručí a zdráhala se. než přivolila, sby Hanuš je pokřižoval a poceloval. Obrátila se při tom od muže, aby neviděla divadlo, jež se jí hnusilo. Hanuš slzel, když po prvé synka k srdci přivinul. Čemu platily jeho slzy? Plakal snad nad svou slabostí, či plynuly slzy jeho z pocitu hanby, že dotýkáním svým znesvěcuje nevinného tvora a tím i svatou lásku mateřskou své ženy, kterou po jidášsku zrazoval? Luzní přeludové lehké a bujné jeho mysli opanovali již tak hlavu jeho, že i v tomto vážném, ano posvátném okamžiku nepozoroval, že co z nich si staví, staví na větru a že lapá okřídlené stíny, míjeje zúmysla zdravé a plodonosné štěpy. jaké rostou z pravé lásky a pravého štěstí manželského na půdě života ctihodného muže. Vášněmi spoután a poroben neměl již tolik své mravní svobody a síly. aby byl nyní ieště, v hodinu dvanáctou, přistoupil k loži utrápené ženy své, aby vvznal se jí z bludů jej mámících, aby zachytil se dobré její ruky a nikdy již se jí nepustil. Dobří andělé, jeho i Parnassiini, odešli jelením skokem a nevraceli se ani hlemýždím krokem ...
Luisa zůstala na Jelení a ošetřovala laskavě nemocnou Parnassii- Tato přijímala nikoliv srdečně, nvhrř s vnitřním odporem všecky její služby a vvžádala si. aby i v noci s ní byla v ložnici. Ostříhala vůbec bedlivě každého jejího kroku, a kdykoliv Luisa za nějakým zaměstnáním z ložnice odešla, byla nepokojná a žárlivá, obávajíc se, aby Luisa nesešla se někde s Hanušem. Jsouc připoutána na lůžko, dvojnásobně žárlila. Novoro- zeňátko kojila Parnassie sama; nechtěla nikterak připu- stiti, aby žena najatá vzala je v ošetřování. Ubohé dítě nemohlo za takových okolností ovšem prospívati.
Druhého dne po té pokřtili dítě po otci beze vší okázalosti. Mladá matka tomu tak chtěla a vystupovala vůbec příkřeji proti míněním Hanušovým. Tím vzbudila se znova nedůvěra jeho k Luise. Domníval :e opět, že nezachovala tajemství před chotí jeho, a toužil snažně po rozmluvě s ní, aby nabyl ukojení. O příležitost nebylo nyní zle, co Parnassie ležela; hledal a nalezl ji.
Dne, za něhož křest byl slaven, se nachýlil. Večerní šero objalo krajinu kol a kol, a milý klid rozhostil se po pokojích panského domu na Jelení. Parnassie usnula na loži svém, a malý Jeníček dřímal tiše ve své kolébce, stojící při loži matčině. Luisa seděla zamyšlena u okna a probírala se v neutěšených událostech posledních dnův. Očekávala jistotně, že doktor Toman dnes nebo zítra přijede, a žehnala v duchu chvíli, kdy bude se ji navždy rozloučiti s Jelením. Zamýšlela na nějaký čas k tetě do Prahy se podívati a pak Tomanovi ruku při oltáři podati. Byla již všecka odhodlána k tomuto kroku, neboř nahlížela, ano přesvědčila se, že za dob našich, jež tak okázale a hlučně osvícenými nazýváme, útrapa stíhá za útrapou ženštinu sebe vzdělanější a rozumnější, je-!i osiřelá a nehledá-li podpory a útulku při muzi. Nadějemi, že po boku Tomanově jasnější jí nastanou dnové, ukonejšena, odešla tiše z ložnice do kuchyně, aby dohlédla a zařídila, čeho potřebí. Po některé chvíli se vracela k Parnassii. V pokoji před ložnicí zastoupil jí cestu Hanuš Bylo patrno, že na ni čeká a že vyhledal si k ho- voru chvíli, kdy žena jeho usnula; neb že byl se podívat v ložnici, o tom svědčily přivřené dvéře.
»Čeho žádáte na mně, pane?« tázala se Luisa chladně a suše zastavivši se před ním u větší nežli slušno vzdálenosti.
»Mám prosbu, Luiso, snažnou a nevinnou,« pravil po minutce Hanuš přidušeně hlasem, v němž bezladí duše jeho se obráželo.
»Nebyla jsem nikdy vaší Luisou, aniž jí kdy budu,« odpovídala rozhorlivší se Luisa. »Jinak nevím, odkud nabíráte smělosti, že po tom, co se mezi námi oíidyno stalo, a čím jste mne do té duše urazil, ano pohaněl, ještě se odvažujete zúmyslna mně jiti na oči,« dodala tónem pro Hanuše přímo urážlivým.
Mladý muž se všechen zapálil. Myšlenky, jež si byl pěkně sestavil, rozletěly se, a děsné prázdno rozložilo se pro okamžik v jeho duši. Nevěděl, co mluviti. Luisa chtěla té příležitosti použiti a odejiti do ložnice k Parnassíi.
Hanuš jí odhodlaně zastoupil cestu.
»Neodcházejte, slečno,-prosím vás za to z té duše! Několik jen okamžiku darujte mně; jen několik krátkých slov, dovolte, abych směl s vámi promluviti. Jsem sám v sobě tak nešťasten, tak rozerván, že zasluhuji, abj- i ledové srdce nade mnou se ustrnulo.« »Divně se poslouchají taková slova od vás,« prohodila trpce Luisa. »Vy, jenž tak důsledně kujete zradu na věrné a dobré ženě své a na ubohém děcku, jímž vás právě obdařila davši z lásky k vám život svůj do sázky, vy, pane, nebudete snad tak směšným, abyste mně vyčítal lčdové srdce?« »Nevím, co mluvím, slečno,« omlouval se Hanuš; »ale tolik jest jisto, že od vás nejméně jsem očekával jedovaté šípy ironie.« »Buďme stručni, pane,« namítala mu Luisa; »čeho na mně žádáte?« »Ví žena má,« tázal se nesměle Hanuš, »co stalo se mezi námi na cestě k Srchovům?« Luisa se hněvem zapálila. Otázka ta, jež plynula patrně z nedůvěry k ní, dotkla se velmi dutklivě osobní její hrdosti. Každý slib, a byť jen kývnutím hlavy daný, jako se to tenkrát stalo, byl jí svatý. Podle mužné povahy své stála v něm pevně nehrozíc se záhuby, jež z dodržení jeho mohla jí vzejiti. A muž ten, jehož ze vši síly druhdy milovala, jenž původcem byl a příčinou všeho jejího neštěstí, muž ten byl tak sláb, že ani slovu jejímu úplně nevěřil. Jaký jiný muž byl Toman! Od chvíle této rozestoupila se mezi ní a Hanušem propast bezedná; od této chvíle ve vši opravdivosti se kála z toho hříchu, že kdy srdce své k tak vrtkavému muži přiklonila. Byla s Hanušem nadobro hotova.
»Není mne dústojno,« pravila ledově, »odpovídati vám na takový pošetilý vrtoch.« »A přece se mně zdálo,« namítal Hanuš.
»Neobcházejte daleko řečí,« vpadla mu Luisa přísně do hovoru; »není mi po chuti, déle se baviti s fantastickými přeludy a matnými stíny mysli vaší až do chorobná rozbušené! Klamete se, myslíte-li, že nalíčené vášni vaší se ze ženské slabosti dám podmaniti; já nedám se strhnouti v zběsilý její rej!« -Luiso!« »Pane!« »Nedám se tak zhola zatratit,« zvolal Hanuš, prudkou vášní se znímaje; nejsem posud bezbranným a při- sámbohu, dovedu sebe ještě hájiti. Či snad někdo třetí mne předešel? Luiso, vy milujete někoho jiného?!« »Jsem zasnoubena.« »Nemožno! Jmenujte mně toho lotra!« »Nejste hoden, abych to čestné jméno před vámi vyslovila.« V torn pootevřely se dvéře z ložnice Parnassiiny. Ne- sťastná žena Hanušova, probuzena hlasitým hovorem, vedle v pokoji vedeným, stála u nich opírajíc se vši silou o skříí vedle stojící. Ani Hanuš ani Luisa jí nepozorovali.
»Musíte mi jej jmenovati,« rozburácel se Hanuš; »nepřipustím tomu, dokud jediná krůpěj krve kolovati bude žilami těla mého!« Luisa před ním ustupovala. On hnal še po ní a chopiv ji za ruku, klesal před ní na kolena: »Dlouho jsem tápal ve tmách, až jízlivý osud v podobě horské dívky podrazil mně nohy. Klopýtnul jsem a vytrpěl muka Záhořova po boku ženy prostoduché, jež nikterak mne nemohla pcchcpiti a ukojiti. Jsem hladov, žízniv po vás. K vám spínám ruce, vy jen mne můžete zachrániti, neboť vás jen neskonale miluji. Vy musíte býti mou přese všecky překážky, byť k nebi se pnuly jako Alpy a tvrdší byly než ty skály v nich. Luiso, ty musíš býti mou ...« Rána na podlahu u dveří do ložnice Parnassiiny vedoucích ... Hanuš se odmlčel. Luisa vykřikla a zakryla si oči před strašným divadlem. Hanuš vyskočil a potácel se pomaten po pokoji. Kalný jeho zrak utkvěl na dveřích polootevřených. Na podlaze při nich ležela Parnas- sie bezduchá jako mrtvola. Z čela řinula se jí krev potůčkem. Šel k ní, zdvihl ji a položil ji na lůžko. Zatrhl zvoncem, svolával lidi na pomoc.
Luisa sběhla strašně rozčilena se schodův a pádila z panského domu. Kam půjde, nevěděla, také jí nyní na tom nezáleželo.
V dolejší chodbě, na blízku vrat, vrazila na muže v pocestném plášti. Byl to professor Suk, právě od Tomana přijížděl.
»Bůh vás posílá v pravý čas!« zvolala překvapena a potřásala mu rukou. »Přicházíte místo Tomana?« »Přicházím,« odvětil Suk.
»Nuže, jeďme! Ani okamžik neprodlím déle v tomto domě strastmi a vášní prokletém. Pojďte, příteli!« I zavěsila se Sukovi, jemuž samým podivením hlava šla kolem, za ruku a táhla jej na dvůr. Sedli do vozu, jenž byl právě Suka přivezl, a odjížděli z Jelení. Ubohý učenec odjel, jakož přijel. Parnassii ani nespatřil a když nedočkavě se Luisy tázal, co stalo se na Jelení, prosila ho tak vroucně, aby ji dnes otázkami toho rázu ušetřil, že musil jí býti po vůli. ' XVI. • Parnassii vzkřísili jenom stěží. Když posléze mrákoty a mdloby minuly, nebyla sebe vědoma. Neznala nikoho kolem sebe, ani dítěte svého, mluvila vůbec málo, a když promluvila, neshodovala se slova její se zdravým rozumem. Dostala herečku, jež neobyčejně silně při ní se objevila. Když byla v největším nebezpečenství, asi čtvrtý den po události právě vypravované, zemřel její synáček. Nevěděla nic o tom a i kdyby byla poněkud při vědomí, sotva by se byla nad ztrátou tou rmoutila; ohromná bolest otupila tak duši její, že na ten čas nebyla schopna vřelejšího citu. Lékaři a služebníci ošetřovali ji jako oko v hlavě, nečiněno však Hanušovi žádných nadějí, že se uzdraví.
Hanuš byl zdrcen. Jako stín bez krve a kostí chodil po zámečku, zahrádkách a polích. Kamkoliv zabloudila některá jeho myšlenka, všudy tonula v prázdnu a temnotách. Se žádné strany zachmuřené jeho oblohy duševní riekmital mu zásvit naděje nebo štěstí. Trpěl dvojnásobně. Jednak úpěla duše jeho pod břemenem viny, jíž dopustil se na Parnassii, jednak dusilo ji ledově opovržení, jímž odměnila se mu Luisa za vřelcu jeho vášeň. Nelze nám zamlčeti, opovržení to hlouběji sahalo do duše jeho a horším jedem napájelo ji nežli vina, spáchaná na Par- nassii. Život zrazené jeho ženy visel na vetché nitce, dítě bylo pc-d zemí, každou hodinu mohl býti s té strany svoboden: leč k jaké platnosti mu byla všecka svoboda? Luisa jím opovrhovala, ona ho nemilovala, byla zasnoubena jinému! Hanuš cítil, že zmítá se na samém kcnci svých žádostí a záměrův, a přece ještě se domníval, že jen na něm záleží, má-li se pří srdce svého propadnouti, nebo má-li ji vyhřátí. Tímto klamem kojil chvílemi mysl svod, leč nadarmo; nedůvěra v sama sebe a víra v trvalý los, jenž mu padl, podržely vrch. Strašiný byl stav duše jeho, hrozné její- bezladí.
Druhého dne po zesnutí synáčka Parnassiina přijela pani radová na Jelení. Krátký, ale obsahem svým jasný a úplný dopis, jejž Luisa utíkajíc se Sukem z Jelení do Prahy jí poslala, aby po tmách netápala, přiměl ji k té cestě. Jak želela své krátkozrakosti, že neuposlechla rady zkušeného muže svého. Nyní, po účinku, dávala mu za pravdu, že lépe jest v záhadných okolnostech života lidského posuze-vati člověka podle slabších jeho stránek nežli podle silnějších. Jinak přiváděla ji jen povinnost k Parnassii. Chtěla péčí svou odměniti se jí za to, co dobrého pro-kázala matce její, když ležela na loži smrtelném. Místo Parnassie přistrojila mrtvého Jeníčka do rakvičky a pokropila nebožátko na místě matčině upřímnými slzami.
Po pohřbu pravila k bratrovi mezi čtyřma očima: »Budeš asi brzo vincu vlastní vdovcem. Jak si usteleš, tak budeš spáti. Mýlili jsme se všichni v tobě. Hledali jsme v tobě něco zvláštního a pěkného, ale ty's všední člověk. Není při tobě ani mužnosti ani mravnosti. Ubohá dívka ze šumavských lesňv! Zabloudila!« »Jako leckteré dámy ze salonu,« vpadl jí Hanuš do řeči, krče rameny.
Helena se na bratra velmi, velmi vážně podívala a dodala po chvíli: »Luisa má pravdu: společnost hřeší rovněž tak na nás jako na sobě, že nás ženy nedostatečně vychovává!i Po té přetrhla hovor a odebrala se k nemocné Par- nassii.
»Horečka omladnic. Z desíti nemocných jedna stěží životem vyvázne,« pravil domácí lékař.
Parnassie náležela k těm desátým. Ozdravěla. Byla z hor, tělesné ústrojí její mělo jádro, jež šťastně přestálo kruté svízele nemoci. Okřívala zvolna sice, ale přece rychleji, nežli lékařové očekávali a předpovídali. Vědomí její se vrátilo, vzpomínky na smutnou minulost se oživily, soudnost se probouzela. Paní radová nepřipustila Hanuše k ní ovšem z opatrnosti a sedávala celé hodiny u jejího lůžka.
Bylo nedělní odpoledne. Slunce pěkně svítilo, a ptačí švehol zdola ze zahrady vnikal otevřeným napolo oknem do ložnice nemocné paní. Parnassie probudila se poprvé z dlouhého a mrákotného snu k vědomí a rozhlížela se udiveným okem kolem sebe. Oko její utkvělo na Heleně. Hleděla chvíli na ni. zaplakala tiše a pravila: »Myslila jsem, že jsem docela opuštěna, a r.ejsem! Díky Bohu, že aspoň ty jsi se nade mnou ustrnula.« Paní radovou polily slzy.
»Buď pokojná, Parnassie,« odpovídala laskavě, »bdím nad tebou. Ráda jsem u tebe za péči, kterou jsi věnovala nebožce matce, když stonala.« »Ach, s dobrou matkou tvou umřelo všecko moje štěstí,« naříkala Parnassie.
»Buď zmužilá,« těšila ji Helena. »Co se stalo, nemůže se ovšem odčiniti, leč lepší budoucnost snad více napraví, nežli si myslíš.« »Nenapraví, Heleno, nenapraví,« namítala bolestivým hlasem nešťastná parní.
»Jest již úkolem naším, milá Parnassie, býti trpěli- vými a odpouštěti těm, kdož z přepychu a z vrtkavosti za lásku odplácejí zradou.« »Ach! těžký to úkol, Heleno, nevýslovně těžký pro mine. Kde dítě mé?« »Jest mu dobře, Parnassie,« odpovídala radová, nemohouc udusiti pláč.
»Umřelo, chuďátko!« vzdychala nešťastná paní. »Bůh se nad ním smiloval a na mne zapomněl.« »Jsi posud nemocna, Parnassie,« napomínala ji vlídně radová. »Hleď si především zdraví a zanech rozjímání, vždyť dojde na ně beztoho. Mluvíme již déle, než snáší se s nemocí tvou.« »Máš pravdu, Heleno. Bohužel, přijde čas k rozjímání a jednání.« Začátek jeseně byl neobyčejně pěkný a příjemný. Parnassie opouštěla již častěji lože své a procházela se, provázena paní radovou, po pokojích. Byla všecka proměněna na duši i na těle. Nemilosrdná nemoc setřela ovšem s lící jejích tak mnohý milostný půvab, tak že bylo jedva ji poznati; postava její pozbyla leposti, lahodné souměrncsti a plnosti, ale za to na duchu změnila se, aspoň dle náhledu paní radové, značně k svému prospěchu. Ona prostolibost, jež na Šajbě a patě Ostrého Hanuše t.ak mocně okouzlila, zmizela téměř nadobro a na místě jejím zračily se ve všem myšlení a v řeči její onen klid, ona odhodlanost a pevnost, k níž dospívají rozumné ženy po horkých bojích a trpkých zkušenostech. Úzkostlivě, leč při tom klidně a vlídně přijala Hanuše, když ji jej paní radová předvedla. Nevyčítala mu ani slovíčka, nepckárala ho ani jediným pohledem, ale neřekla mu také ani laskavého slova, aniž usmála se naň jediným milým oka pozřením. Nezapomněla v kritickém postavení svém, že jest jejím mužem, ale nezapomněla také na bezpráví, jímž přivlekl ji až na samý pokraj hrobu. Hanuš nepoznával jí rovněž tak jako jeho sestra, jež v duchu již se těšila, že Parnassie na bratra jejího vyzrála a že má po trapných zkušenostech svých dosti vlastní síly, aby ukrotila rozbíhavou a vzpínavou mysl bratrovu a vykázala jí jedinou pravou cestu, jež vede k domácímu štěstí a blahobytu.
Paní radová měla sama v sobě dobrý takt. Jiná paní byla by se snad míchala mezi Parnassii a Hanuše a byla by použila všech výhod, jež poskytovalo jí její postavení naproti bratrovi a švekruši, aby dosaženo bylo úplného smíření mezi nesvornými manžely. Paní radová tak neučinila. Spokojila se tím, že viděla, kterak Parnassie dostatečnou měrou zmužněla, a ponechala všecko ostatní švekruši své, aby soudem a silou vlastní při svou přivedla ke* šťastnému konci. Též Hanuše ani v nejmenším nemistrovala; znalať jej a věděla, že by takto Parnassii přitížila v úloze, bez toho trpké a choulostivé. Ukojena na mysli odjížděla paní radová z Jelení, nesouc se naději, že chmury táhnou pryč a že vyjde opět slunce domácího štěstí nad domem bratrovým.
Hanuš obíral se nyní s větší než jindy pílí hospodářstvím, avšak mysl jeho odbíhala dnem i nocí za Luisou. Měl za to, že Parnassie již ho nemiluje a milovati nemůže, a nemohl s té strany, jak aspoň se domýšlel, nic již ztratiti. Břímě stavu manželského nehnětlo ho tolik, jak by se zdálo. Kdyby bylo nejhůře, pomýšlel na Ameriku. Šlo mu především o Luisu a její ruku. Obával se, aby ze vzdoru k němu nepodala ruku svou někomu jinému; že by mohla někoho jiného mimo něj milovati, nevěřil. Byl tak zaslepen, že mys'il, že Luisa lhala, vyznavši se v osudný večer, že s jiným zasnoubena. Kdo by to byl, o to lámal si hlavu. Luisa jména neprozradila, sestra jeho také ne, ač dosti chytře na ní vyzvídal, poněvadž tento úmysl Luisa posud před ní zatajila. Věděl sice, že se Sukem z Jelení uprchla, leč pokládal to za náhodu. Suka se nebál a na Tomana ve své zaslepenosti nepřipadl. Stůj ■N co stůj, jistoty musili v té věci se dobrati a uzavřel odjeti do Prahy a vyhledati Luisu. 2e vhodnou záminkou Parnassii oklame, o tom nepochyboval. Leč i v tom se přepočítal, jako už vůbec ve všech rozpočtech svých zapomínal na čísla velmi důležitá.
Jednou u večeře zmínil se před Parna.ssií, že za jistou právní záležitostí musí do Prahy. Parnassie, jež věděla, že Luisa v Praze, pronikla hned záminku dosti nedbale nastrojenou a odpověděla na oko velmi poklidně: »Jeď, kam uznáváš za dobré a potřebné. Tvá cesta mně přichází právě vhod; pojedu s tebou.« Hanuš se nelibě zarděl: Parnassii to neušlo. Viděla, jak nešlechetník ve vlastních léčkách uvázl.
»Nemoc,« pokračovala Parnassie, »strávila 'více síly mé, než snad se tobě zdá. Mám potřebí delšího zotavení. Toužím po jiném vzduchu, po jiných lidech a jiné krajině. Jsem rodem horalka, a touha mne pobádá do hor. Tam občerstvím duši i tělo, tam tikřeju opět. Vím, až položím hlavu svou na věrné srdce svého otoe, že úplně ozdravím. Provoď mne na Šumavu.« Hanuš byl tomu obratu rád. Svolil s radostí. Třetího dne po té odjížděli manželé Hanušovi z Jelení. Když kočár přijel k vratům dvorním, dala Parnassie zastaviti. Postavila se ve voze a obrátáila k panskému domu. Třásla se po celém tě!e, a oči jí zvlhly. Musila se pevně kočáru zadržeti, aby neklesla. Co dělo se asi za tohoto okamžení \ srdci nešťastné paní? Nepověděla to, a Hanuš záhady neuhodl. Dlouhým pohledem poja'a obraz domu Hanušova've svou duši, vzdychla a usedla opět do vozu. Koně zatáhli, Parnassie tiše slzela. Hanuš se netázaí, proč slzí.
V Praze zastavila se na den. HanuS chtěl jí tam leccos nakoupiti, ona nepřijala ničeho vyjma malý zlatý křížek, jejž slzíc na hrdlo si zavěsila. Z Prahy je'i k jihozápadu. Teprve když byli v Šumaví, vyprosila si Parnassie, aby nejeli přímo na Šajbu, nýbrž aby navštívili horskou chý- ži a vrch Ostrý, a odtud aby brali se touž cestou k Šajbě. kterouž přeďtřemi lety přišla za Hanušem. Bylo patrno, že Parnassie má na mysli určitý plán, jejž před mužem svým tají. Hanuš sám tušil něco podobného, ale nena- hlížel, proč by se jí vzpíral. Jeli až do Hamer, odtud pak známou již cestou stoupali nahoru k horské chýži.
V kraji vály větry po strništích a roznášely v dlouhých pruzích dým z pasáckých ohňů; v horách bylo nej- pěknější léto. Lučiny se skvěly sytě zelenou barvou, hvozdy kypěly životem, a na políčkách uzrával oves.
0 mlhách, jež jindy za této doby z hlubin lesních vystupují a iíně nad temeny stromňv a skalin jako mráčkové se snášejí, nebylo posud stopy. Bylo rozkošné- jitro, jasné, vonné a čerstvé.
Mlčky kráčeli naši manželé vedle sebe do vrchu. Hanuš častěji se zastavoval. Horská příroda dotýkala se mateřsky měkkou rukou rozervaného jeho srdce; bezděky vzpomněl si na výrok Jeana Paula, že jako dítě vstoupá na stolici, aby obejmouti mohlo hrdlo matky své 1 dospělí lidé vystupují na vysoké hory, aby pookřáli na ňadrech všemateře přírody. I ubledlá Parnassie jaksi znova zkrásněia, co dýchala vzduch otcovských hor. Blahé vzpomínky z minulosti oživily popely umučené její duše, a jako ranní rosa na květ skládaly se na duši její nové, šťastnější city.
Přišli k horské chýži a vstoupili do ní. Horalky, jež před třemi lety je byla pohostila, nebylo již na živu; syn a dcera její poznali ještě příchozí pány. Světnice, v níž tak krásnou noc byli prožili, nezměnila se v ničem. »Tenkráte byli jsme šťastni,« pomyslila si Parnassie. pomyslil si Hanuš, nepověděli sobě však toho. Pobyli jen krátko v chýži, občerstvili se mlékem a dali se na další cestu k Ostrému. Hovořili sice chvílemi v stínech lesních, než nepřiblížili se k sobě srdcem. Tesklivi a ui napiati vyi stoupili na druhou skálu české špice vrchu Ostrého. Stanuli na térnže místě, kde před třemi roky lianuš s Parnassií usedl. Tehdáž uložil hlavu svou na šťastná ňadra její, a zraky jejich potopily se v moře lásky. Dnes bylo jináče. Dnes nevzal jeden druhého ani za ruku a oba hleděli chvílemi zamyšleni dolů do Čech. Parnassie první přetrhla teskné myšlení.
»Jsme u cíle společné své pouti,« promluvila hlasem nejistým, avšak tak vážným, jakoby vycházel z hlubiny hrobové; »zde spolu se rozloučíme.« »Co hodláš učinití?« tázal se Hanuš temně, k zemi pohlížeje.
»Nejsem ta, jež jsem bývala,« odpovídala pevněji otázaná. »Poslyš. Když jsme před třemi roky na tomto místě stáli, pravil jsi ke mně: Zde před tváří vlasti mé. u výši, pod níž oblaka se prohánějí a jejíž nebeské čistoty nekalí všední pozemský ruch, pověz mně, ja;k mne miluješ! Ukázala jsem ti tuto hlubinu a odvětila jsem: Rozkaž, abych se do ní vrhla, a vrhnu se do ní. Pamatuješ se posud na to?« »Pamatuji,« potakal zasmušile Hanuš.
»Pak nevyšlo ti snad také z paměti,« pokračovala Par- nassie s přízvukem vážnějším nežli prve, »co připojila jsem k prvnímu svému výroku?« »K čemu béreš mne na skřipec?« namítal Hanuš, v jehož svědomí palčivé výčitky vystupovaly, že jednáním svým tak mrzce pokálel vlastní čest svou a lehkomyslně do proudu zkázy zavlekl bytost, jež ve svatém zápalu lásky všecka zaň se obětovala.
»Myslím, že mám. právo k tomu i povinnost,« odvětila pevně Parnassie. »Tehdáž připojila jsem: Odvrátí-li se kdy srdce tvé ode mne, omrzím-li tebe, zatoužíš-li jednou po tom býti svobodným: pak bez rozmýšlení budu hledati hrobu v této hlubině.« Zamlčela se a upiala ostře zraky své na zrádného muže svého. Nesnesl jejího pohledu. Sklopil oči a třásl se jako chlapec, ten hrdý a smělý Hanuš.
»Aj, proč se třeseš?« pokračovala Parnassie, a slova její padala jako řeřaví uhlové Hanušovi do probuzeného svědomí; »proč bledneš, když nyní, po nevýslovných bolestech, jež jsem za lásku svou od tebe utrpěla, vykonám před tvýma očima, k čemu jsem se tehdáž zavázala! Či vtirá se ti do duše konečně přece ten náhled, že jsem něco jiného, než zač jsi mne posud ve svém malicherném blouznění pokládal? Při vší své velikánské domýšlivosti jsi přece jen nepatrný pídimužík, jenž nikdy nepochopí, co žena jest, co její láska a cnost. Zradiv mne ničemně, miluješ vášnivě Luisu a šálíš sebe, že musí býti tvoje. Bláhovče! Jak pestrobarevnou bublinu odfoukne ona všecky hrady tvých žádostí a nadějí. Víť ona, kdo jsi, a spíše jedovatému hadu se poddá nežli tobě. Za to, že's tak bídně se mnou jednal, padne na hlavu tvou pomsta. Hospodin slyší mne, nezapomeň na to. Truchlohra má chýlí se ke konci. Nemáš nikdy naříkati, že jsem byla ukrutná. Dovoluji ti, odstup s jeviště. Dohrál's, odejdi. Dohraju sama.« Divoká lítost stiskla Hanušovi srdce i hrdlo. Nepromluvil. Slzy mu vyhrkly z očí.
Slzy ty spatřila Parnassie. Jako jiskra elektrická projela jí naděje, že snad není všecko při Hanušovi ztraceno. Kolena pod ní klesala. Odvrátila se a stěží jen pronesla slova: »Odejdi, prosím tebe. Nejsem na tebe zlá, odpouštím ti, jdi. Bůh tě opatruj.« Hanuš nešel, ale zalkal hlasem, že by byl ze skály slzu vynutil: 113 „PARNASSIE".
»Odpusť, ženo, anebo dovol, ať já bídník umru s tebou!« »Odpustila jsem. Jdi, buď živ. Byla jsem prostá dívka z hor a ty muž osvícený. Snad není vina tvá tak veliká, za jakou ji pokládám. S jinou, sobě rovnější, snad byl bys šťastnější.« »Má vina hrozná,« zaúpěl Hanuš a klesnuv k zemi, zastřel si rukama tvář.
»Budiž,« pravila po chvíli hlasem laskavějším. »Když před třemi lety matka tvá přišla do horské chýže, kdež jsem tě churavého opatrovala, bezpochyby, aby překazila zamýšlený sňatek náš, tu hnuta láskou mou a nezkušeností, rozhodla, abychom odloučeni od sebe, rok na sebe počkali. Otec odvedl mne domů do hor, ty jsi šel s matkou. By! to rok pro mne hořký jak pelyněk, div že jsem touhou po tobě neumřela. Obávala jsem se, než co dím, strachy jsem hynula, abys nezapomněl na mne a již nepřišel. Ty jsi přece přišel. Nechci býti nevděčná za to, že jsi se dostavil. Poslyš, Hanuši. Za to a pro památku nebožky tvé matky, jež mi v cizině upřímnou byla rádkyní a pěstounkou, odložím pro dnes úmysl svůj vzíti si život, jenž mi těžším jest břemenem, než se ti zdá. Rozhoduji nad tebou a losem naším společným takto: Ty odejdeš této chvíle do své vlasti a já do své otčiny. Po celý rok nedá druh druhu o sobě věděti, nebude jeden po druhém pátrati. Když ode dneška za rok, kdy státi bude slunce v polední výši, přijdeš na toto místo, abys věrnou svou ženu odvezl opět do domácnosti své na Bílém Jelení: půjde Parnassie radostně s tebou, zapomene na všecko, cokoliv zlého jsi jí kdy učinil, a počne s tebou znovu žiti v štěstí manželském; pakli nepřijdeš určitého dne a určité hodiny, ustele si hrob v této hlubině. To jest rozhodnutí mé, z něhož ani vlasu neslevím. Ty jsi slyše!, nuž, odejdi. Bůh tě opatruj.« Hanuš podával jí ruku na dotvrzení slibu a na rozloučenou. Ona jí nepřijala.
»Rozejděme se pokojně,« dodala a kynula mu k odchodu.
Hanuš sestoupil se skály a ubíral se zvolna dolů do Čech. Parnassie hleděla upiatě za ním, a teprve hodnou chvíli po tom, když byl zašel dolů do lesa, slézala s temene Ostrého a dala se opačným směrem k Bavorům. Slunce již chýlilo se k západu, když přišla do Šajby. Otec její ani nevěřil zrakům svým, když zavítala v rodnou svou chýži.
»Přicházím, otče, na rok k tobě domů,« pravila paní Hanušová klidně a srdečně.
»Co se ti stalo, mé dobré dítě?« tázal se horal úzkostlivě.
»Neptej se, otče, po tom,« odpovídala Parnassie, »a slib mně, že po celý rok po tom tázati se nebudeš. Jsem unavena, až k smrti unavena a toužím po tom, abych si odpočinula na věrném srdci tvém.« »Odpočiň, dítě, odpočiň,« zvolal srdečně horal a přivinul dceru k srdcí svému.
Parnassie jej křečovitě objala a dala se na prsou jeho do pláče.
I s očí horalových kapaly na krásné její vlasy slzy nej- vřelejšího soucitu.
XVII.
Prchajíc z Bílého Jelení, dala se Luisa Sukem do Prahy vyprovoditi. Jeli k tetě, o nížto se byl Hanuš Tomanovi zmínil, když rozhovořili se na Jezerní stěně, a již mu vylíčil jakožto paní živé a veselé povahy, jež zajisté dovede Luise přiměřenou partii vyhledati. Z té právě příčiny nebyla tato teta vážné Luise příliš milá, a hleda- la-li nyní při ní útulku, dělo se to proto, že stísněna okolnostmi, nevěděla, kam by jinam se uchýlila. Suk posud nikdy s dámou samoten necestoval, a samým rozpakem nevěděl, jak se chovati, aby nevěstě Tomanově se zavděčil. Luisa, jež v jednoduchém domácím obleku z Jeleni vyjela, vyprosila si sama na něm plaid a požádala ho na nejbližší městské stanici, aby jí zaopatřil klobouk. Stěží sehnal jej Suk a oddychl si, když vlak se hnul ku Praze, kamž ráno beze vší nehody dojeli. Luisu dovedl k tetě její, pobyl ten den v Praze a večer odjel k Tomanovi.
Spatřivši Luisu a jejího průvodce, byla teta všecka překvapena. Suka měla při nejmenším za ženicha Luisina, ne-li za muže, a hořela zvědavostí, dopátrati se pravdy, když jí jej nef představovala jakožto známého pána a přítele svého, jenž jí ochotně výbornou službu prokázal. Příchozí hosti uvedla přívětivě a laskavě do své domácnosti a přimhuřovala potutelně po celý den očka svá a škádlila jednoho i druhého. Luisa nechala ji na omylu, neboť neměla vůbec chuti k výkladu, dokud neodjel Suk. Sotva byly samy, pouštěla švitorná paní jazyk i domněnky z klece.
»Ale, ale, slečno mužatko,« jala se hovořiti, »jsi tak vyměněna, že tebe nepoznávám! Vpadla's mně do domu jako s nebe, bez zavazadel a k tomu s neznámým mužem, s nímž jsi po celou noc cestovala.« »Jest to muž ctihodný,« ujímala se Luisa profesora.
»Nepochybuji o tom,« skočila jí teta do řeči, »ale tak chladný, že když s ním člověk mluví, dostává rýmu. Věru, takového ženicha neměla jsi sobě vybrati.« »Není mým ženichem!« »Pak jsi, děvče, na nebezpečných cestách. Ale to neškodí, však já ti ženicha naleznu.« »Prozatím děkuji, tetinko, jsem již zaopatřena!« »Nastojte! Nu, děvče, sedni a zpovídej se. Jsem věru na trní!« Luisa dala se do vypravování a vypověděla tetě z nehod a útrap, které poslední leta ji stihaly, tolik, kolik uznávala za potřebno, aby náležití jí porozuměla. Teta ii mimo svůj obyčej pozorně poslouchala a z řeči nevy- trhovala, neboť cítila, že vypravováním ulevuje bolná tíseň v srdci zarmoucené neteře. Když Luisa dokončila, podotkla teta soucitně a vážně: »Neměla jsi, děvče, chodili na Jelení. Přeceňovala jsi síly své. Všemu odolá žena, jen srdci svému neodolá; býváť ono tytýž takovým nepřítelem naším, že marna jest všecka zbraň, k níž sáháme, abychom neštěstí se uchovaly. Bouře se strhne, zachvátí nás, a neztiší se, dokud nejsme poraženy. Děkuj Bohu, že jsi šťastnou náhodou unikla záhubě. Jinak byla to dobrá škola pro tebe. Poznala jsi aspoň Hanuše, a co mnohem více váží, přiblížila jsi se duchem i srdcem doktorovi a uzavřela jsi, co jsi již dávno uzavříti měla: podati tomu šlechetnému muži ruku; nezapomínej nikdy, Luiso: znamení dobrého muže jest, že bývá skromný a trpělivý. S mužem takovým nejdále dojde žena; onf nejčistší je studánkou zdravého štěstí rodinného. A bez rodiny není na světě štěstí ani pro ženu, ani pro muže. Bláhovec, kdo z rozumu proti této svaté pravdě pracuje anebo z domnělé geniálnosti nad ní nosem ukřívá: musíť on špatně pochoditi, nebo páše hřích na přírodě a neujde smutné pokutě. Známť jediné jen náboženství, které v pravdě člověka přes všecku náhodu i nehodu oblažuje, náboženství přírody. A prvním jeho zákonem jest: člověče, buď otcem a matkou. Proto jsi trpce zkoušela, že jsi se odtrhovala od něho, že výše jsi kladla pestré a vábivé sny hlavičky své než odvěčné jeho zákony. Nyní vidím, že po dlouhých bojích vystřízlivěla jsi z blouznění a dáváš se na cestu jedině pravou. Až poznáš, co jest rodina, až přivineš k srdci svému dítě, zapomeneš na posavadní život svůj jako na matný sen a žiti budeš život nový a šťastný.« Takto neslyšela Luisa posud veselou tetu mluviti, anebo nechtěla jí nikdy rozuměti. Nyní teprve chápala, proč Jf7 jest vždy jasné a veselé mysli. I přistoupila k ní a políbivši jí srdečně a vděčně ruku, pravila: »Nerozuměla jsem ti posud, tetinko, nyní ti však rozumím a vážím si tebe jako druhé matky. Bůh mi svědkem, že náboženství tvé od této chvíle jest i mým ná- , boženstvím.« Třetího dne došel dopis od doktora Tomana. Zněl tak lahodně a srdečně, že Luisa radostí se zapýřila. Oznamoval, že za několik dní přijede, jakmile mu bude lze jen poněkud se uprázdniti. Přijel, Luisa byla sama doma a rovnala právě prádlo, když vstupoval do pokoje. Ani nepozdraviv, běžel k ní, chopil se její ruky a srdečně ji zulíbal.
»Luiso,« pravil, zajíkaje se radostí, »jsem v pravdě tak šťasten, že nevím, jak bych se vám poděkoval za dar, kterým jste mně obmyslila.« Luisa se mu podívala mlčky do očí. Byly vlhky. Byla by mu padla okolo krku, leč zarazila se. Zdálo se jí, že není hodna, aby políbila toho muže šlechetného. Nepustila jeho ruky a uzavřela téhož okamžení, že živou moci jí se již nespustí.
Překonavši první nával citů, pravila: »Dar, jejž vám podávám a nabízím, pane doktore, ne- pairný iest, přirovnám-li jej k vaší se mnou trpělivostí a k vaší ke mně přízni a lásce šlechetné.« »Luiso,« odvětil Toman pevně, »jsem neskonale šťasten a přijímám jej s myslí nejvděčnější. Netřeba výkladu, netřeba vysvětlování. Bohu buď dík, jsteť z vlastní vůle nevěstou mojí.« »Jsem,« pokračovala Luisa, »však jedině s výminkou, když dovolíte, abych až do nejposlednějšího záhybu směla svou duši před vámi odhaliti. Budiž především, dobrý příteli můj, mezi námi jasno. Když pak po vyznání mém ještě řeknete: Luiso, chci býti upřímným mužem tvým, radostně a ochotně vložím ruku svou do šlechetné vaší pravice.« »Luiso,« namítal doktor, »jsem tím ujištěn, že ani stín nějaké viny nekalí ctihodné vaší bytosti. Věřím, doufám a proto miluji.« »A kdybyste se přece klamal?« »Neklamu sebe. Přirozený hlas srdce i rozumu povídá mně, že nemohu sebe klamati a že nemohu býti oklamán.« »Přes to všecko, příteli, nemohu upustiti od výminky, kterou jsem použila. Odložte a usedněte; slyšte a odvažujte.« Toman usedl naproti nevěstě při okně a nespouštěl s ní očí. Luisa se mu zpovídala. Mluvila pouhou, ryzí pravdu, nezamlčela ani jediného hnutí srdce svého. Bylo viděti, že náboženství přírody, neb což tolikéž jest, pravdy, stalo se plnou měrou náboženstvím jejím. Když líčila výstup, jenž stal se mezi ní a Hanušem na cestě k Srcho- vům, trhnul sebou mimovolně doktor. Luise to neušlo, zamlčela se pro okamžik.
»Pokračujte jen, Luiso,« povzbuzoval ji Toman; »vi- dim z vašeho vyznání, že povaha vaše rovněž tak vzácná jest, jako veliká.« Luisa pokračovala jistěji a pevněji nežli prve. Laskavá slova doktorova byla pravým balsámem její duši. Naděje, že Toman jí neopovrhne, rostla vůčihledě a šířila a tužila se každou minutou a srdce její provívala blaženost, o jaké posud neměla zdání. Dokončila. Mezi milenci nastala nyní pomlčka. Luisa ji přerušila hlasem, úzkostí se chvějícím: »Nuže, jak nyní rozhodnete nade mnou. pane doktore?« Toman vstal a podal jí obě ruce: »Rozhoduji takto,« pravil pevně a srdečně. »Luiso, chci býti upřímným mužem tvým. budiž i ty upřímnou mojí ženou.« »Bůh slyší mou přísahu; budují, Tomane,« odpověděla Luisa a vrhla se mu s tělem i duší do náručí. Ústa i duše jejich se setkaly a sloučily v svazek nerozlučitelný. Zapomněli na celý svět a na všecky útrapy, jež po léta na duši jejich hlodaly. Jeden v druhém tisícerou nalézal náhradu.
Sotva se z náručí pustili, klepáno na dvéře. Do pokoje vstoupil Hanuš v cestovním obleku a přimražen stanul ve dveřích. Luisa první se vzpamatovala.
»Co přivádí vás sem, pane?« tázala se úsečně, za- rděvši se podivením a nevolí.
»Jak vidíte, neštěstí mé,« odvětil po chvilce přidušeně a zasmušile Hanuš.
»Nejste ničeho lepšího hoden, pane, a jest mi s podivením, jak můžete být tak drzým a choditi mně ještě nyní na oči.« »Neštěstí činí člověka drzým, slečno,« odpovídal trpce Hanuš.
»Čeho žádáte?« tázala se tvrdě Luisa.
»Přišel jsem s mno-hými žádostmi, jež mi duši užírají,« pokračoval Hanuš; »a nerad bych byl přinucen položití je ad akta.« »Miluji Luisu a ona mne,« ujímal se slova doktor, »jsmef zasnoubeni a v brzce budeme mužem a ženou. Či po tolikerém muže nedůstojném blouznění, jímž podemlel jsi všecku půdu pod sebou, chceš ještě nešťastné vášni své dobývati platnosti nějaké a vtírati se zmámen domýšlivostí svou tam, kam nikdy bys neměl ani stínem myšlenky zablouditi? Stavíš-li na tom, že Luisa žena jest a tudíž slabá, mýlíš se v ní rovněž tak. jako ve všem se mýlíš, čeho pro sebe se domáháš. Luisa silná jest a já stojím jí po boku.« »Krásně mluvíš, jako vždy mluvíváš, Tomane,« odpovídal klidněji Hanuš, »mluvíš-li také šlechetně k ne- šťastnému člověku, v bídě a hořkosti postavenému, to ovšem na pochybách.« »Pěkně stavíte slova, pane,« odbývala ho Luisa, »škoda jen, že prázdna jsou vší pravdy a podstaty. Jste již zvyklý, pane, sama sebe obelhávati. Vy obelhal jste nezkušenou a dobrou Parnassii, vy obelhal jste ještě dříve mne a po té opět rozestíral jste na mne sítě půvabné lži. Nikde pravdy u vás, nikde přirozenosti. Když není dosti síly ve vás, abyste sama sebe spudil, nuže, buďtež so-uzen jinými. My vás již nadobro odsoudili, já i doktor. Víť 011 všecko a odsoudil, nežli jste sem vkročil, vás rovněž tak jako já. Nejsem slabá, pane. Ženich můj ví všecko, všecinko, čeho jste se nade mnou dopustil. Byla bych věru bídnicí, kdybych mu byla něco zamlčela. Nikdy bych nebyla se odvážila tak šlechetnému muži podati ruku i srdce, dokud nepoznal do nejmenších podrobností, co mne u vás potkalo.« Hanuš mlčel, zraky k podlaze upíraje. Hnusný pocit hanby a potupy převážil všecku jeho hrdost a domýšlivost. Cítil, že stojí na pranýři před člověkem mužné ctnosti a mravní síly, a utvrzoval se v přesvědčení, že sám v sobě ničemným jest a že zasluhuje, aby byl zavržen, jak doktor učinil. Pocit ten ho omrazil, leč nezničil. Hvězdička naděje v blaho ještě možné zakmitala se silněji v zachmuřené jeho duši.
»Nikdy jsem nebyl nepřítelem tvým, Hanuši,« jal se mluviti doktor hlasem přísným, »a -i nyní více lítosti a útrpnosti s tebou mám, nežli nenávisti. Chybil jsi, pobloudil jsi, dopustil jsi se pošetilostí. Nahlédni to, jdi do sebe a naprav. Posud k tomu čas máš i příležitost. Já i Luisa svou půjdeme cestou, jdi i ty svoji, vrať se k Parnassii, jež zajisté z lásky ti odpustí, a naprav, čím jsi jí ublížil. Cesty naše z tchoto místa se rozcházejí. Bud s Bohem a konej svou povinnost. Časem rozjasní a ukojí se mysl tvá a snad bez uzardění budeš moci se mně a Luise do očí podívati.« »Proto právě přicházím k vám,« odpovídal mírně a smutně Hanuš. »Vidím, že se mnou spravedlivě jednáte zcela podle zásluhy, a zbavoval bych se poslední úcty k sobě samému, kdybych omlouval dřívější jednání své, jež hodno jest zátraty. Stojím před vámi z jiné příčiny, než jaké se domýšlíte: prosím a prosím opětně, podejte mi ruku, Luiso, a podej mně i ty ruku, Tomane, na odpuštěnou. Promiňte mně šlechetně všech dalších výkladů, jež zadrhují mně hrdlo: zde vztahuji svou ruku k vám, promiňte mi. Mámf odpuštění vašeho velice potřebí, ač chci-li úlohu svou provésti!« Luisa i Toman padali z úžasu na úžas. Ze slov Hanušových neprozírala nijaká satira, nijaké pokrytectví, spíše zamlouvala se upřímností a skroušeností.
»A úloha tvá?« dotazoval se přívětivě doktor.
»Jest státi se hodným Parnassie.« Toman mu podal ruku, Luisa se zdráhala.
»Aspoň slovíčko, Luiso,« prosil znova Hanuš.
»Odpouštím.« zašeptala Luisa, odvrátivši tvář.
Hanuš odešel.
»Co soudíš o něm?« tázal se Toman po chvíli.
»Jak jej znám,« odvětila jeho nevěsta, »nevím, vrátí-li se k Parnassii, nevím, napraví-li život, leč nezoufám. Dobrý jeho genius ozývá se znova v něm: kéž vytrhne ho ze záhuby!« Teta vracela se z návštěvy. Tomana přijala s otevřenou náručí a ještě téhož dne večer osnovala hbitě a zručně, jak již to uměla, se snoubenci nové plány do budoucnosti.
»Zůstanete po svatbě v Praze,« pravila s touž jistotou, s jakou mluvívala o vaření kávy nebo o novém klobouku. »Mám tu hromadu známostí a Tománek náš nebude bez praxe. Mimo to máme tu doktora Svobodu.
Jest již stár a mrzut, a rád by přepustil své pacienty někomu jinému, kdyby jen uměl se k němu náležitě při- točiti Znám jeho slabé stránky, Tománku, a dám vám návod, abyste se našemu starému ordináři zalíbil. Dávejte se jen od něho poučovali, chvalte a vynášejte jeho náhledy a zkušenosti; snesef on již notné koše chvály, jako každý doktor. Vsadím se o nevím co, že bude vás míti rovněž tak rád, jako hledí s kruohty na sousední kolegy. Však mne poznáte. Co sobě umíním, umím pro- vésti. Měl jste jen ke mně o pomoc se zabrati a dávno by bývala Luisa vaší. Jinak musím říci, že mě to přece hněte, že jste bez mého přičinění za sebe se dostali. Ale co tam, to tam, o to hlavy nelam.« XVIII.
Hanuš neodebral se rovnou cestou z Prahy na Jelení. Aby rozrušenou mysl uiahodil a pro svou úlohu z vnad přírodních síly se napil, zajel si do českého Švýcarska a potuloval se některý den. Sychravé podzimní počasí jej odtamtud vypudilo. Vracel se po některých oklikách domů, na mysli pokojnější a ustálenější než kdykoliv jindy. První čas nalezl blahodárnou útěchu v pracích hospodářských, do kterých se dal s pilností téměř zim- ničnou. Leč pilnost ta brzy ochabla, poněvadž prací ubývalo přibývající zimou. Mrazy se dostavily, sněhu napadlo, větrové fičeli. Omrzelo jej potulovati se v Chumelenici, byl přinucen uzavírati se v panském domě. Nevedlo se mu tam lépe nežli venku při větru a sněhu. V prázdném domě bylo pusto a smutno a zevní potřebné pobídky se odnikud dobré jeho snaze nedostávalo. Ze sousedů nikdo k němu nezavítal. Bylof všeobecně známo, že paní od něho odešla, a ti, kdož oblibovali sobě v klepích, dobře soudili, že příčinou všeho nikdo jiný nebyl, než dcera po krajském fysiku Oseckém. Čím více udá- lostí na Jelení sběhlé zahaleny byly v temno, tím více kombinací nejrozmanitějších vymýšlely utrhačné jazyky. Prese všecku různost však ten náhled držel vrch, že Hanuš vším jest vinen, že obelstil paní svou, jež ovšem mu duchem rovna nebyla, a že svedl Luisu, jinak bezúhonnou a rozumnou. Takovým způsobem stalo se, že Hanuš u svých sousedů padl v zaslouženou nemilost a že každý z nich Jelení se vyhýbal.
Hanuš nenáležel k lidem, již umějí vyhledávati, nalé- zati a udržovati sobě přátel. Hrdopyšný, v sobě uzavřený a horující jeho duch nerad obíral se s lidmi a se záležitostmi jejich, dle mínění Hanušova více méně malichernými, a jestliže kdy upial pozornost svou k někomu, dělo se to více ze zájimů poetických, než z potřeby a žádosti srdce. Zkrátka Hanuš nestál mnoho o lidi a lidé nestáli o něho. Míjeje z úmyslu Tomana a Suka, jehož jinak vysoko necenil, neměl Hanuš nikoho, komu by byl mohl duši svou dokořán otevříti. kdo by soucitně jej vyslechl, laskavě mu poradil a jemnou rukou vyváděl jej z pustého labyrintu, do něhož uvrhla jej nešťastná jeho vášnivost. Hanuš s nikým si nedopisoval a nikdo nepsal jemu, a tak odkázán byl na sebe. bera v samotářském životě více hořké a těžiké odplaty za dřívější jednání své nemužné a nešlechetné, než z vlastní duše čerpal síly k svému obrození.
Nadešli mu dnové dlouzí jako věčnost, nudní jako ta zima kol Jelení a pošmourní jako to nebe. jež mračilo se naň, kdykoliv důvěrně pozdvihl k němu oko ze svého pokoje. Trvalo dlouho, nežli poněkud poulevi! a cchladi! se v duši jeho palčivý počit hanby z vlastní ničemnosti. Nahlížeje, že pravda zůstane pravdou přes všecky sofi- stické šalby a malby, unavoval se trudným přemítáním a děsil se nad mukami, které sám scbě v zaslepenosti své připravil. Cítě, že trpí spravedlivě za zradu na dobromyslné a neohmezeně mu oddané Parnassii pá) ohanou, otřásal se před pokutou z ní a zatonul zhusta v pustém bezladí, z něhož se jen stěží probíral k jasnu a světlu pomyslu, že tím dráže musí vykoupiti blaho a pokoj života svého, čím méně si jeho vážil, když dobré nebe mu je ve způsobe Parnassie do klína vysypalo.
Zhusta domnívaje se, že osud vyvolil si jej míčem vratké hry, zanevřel na sebe, na celý svět i na lidi, jež pokládal jen za malomocné loutky, jež nikterak nejsou s to, aby prorazily si cesty k cíli, jež samoděk si vytýkají.
Taková nedůvěra otravovala všecko jeho myšlení a cítění a vlekla duši jeho napnutím beze vší míry a konce.
Ač vší silou se proti tomu vzpíral, přece se s počátku Luisou více v duchu obíral, nežli nebohou, daleko v horách vzdálenou Parnassií. Že Luisa jeho milo-vala a nikoho jiného, zdálo se mu býti prosto vší pochybnosti; že Tomanovi ruku k sňatku podala, myslil, že učinila jen ze spanilomyslnosti, aby zachránila Parnassii, nebo snad proto, že obávala se, aby jemu neodolala, aby v Tomanovi nalezla přirozeného ochránce. Hrdopyšné- mu blouznivci nechtělo se připustiti, že Luisa proto volila Tomana, že vynikal povahou nad něho a že on nemohl hodným býti lásky ženy šlechetné! Omlouvaje takto Luisu, zapomínal na zavrženou ženu svou a na všecka ta krásná hnutí srdce svého, na všedku lítost a sliby a úmysly své.
Posléze neprospěšným bojem se ztýrav, utkvěl při Parnassii. Nemohl jí ovšem upříti, že milovala ho původně opravdově, vášnivě a s nejčistším srdce svého zápalem, avšak starým způsobem sama sebe nade všecko vynášeje, těžké jí činil v duchu výčitky, že zpozorovavši, kterak prudce k Luise láskou zahořel, ne- odřekla se lásky své k němu. Hrozná skepsis rozhlodá- vala kořínky nejšlechetnějších jeho úmyslů: Hanuš nevěřil, že vše, co mezi ním a Parnassií na podzim na te- meni Ostrého se sběhlo, byla pouhá a ryzí pravda; nevěřil, že každé slovo přímo se odtrhovalo od duše ženy jeho; že všecky její city, jimiž jej tak mocně překonávala, byly city skutečné, z hlubiny poraněného jejího srdce plynoucí. Nevěřil tomu, že Parnassie opravdu to s ním myslila, nýbrž připouštěl, že si choť jeho všecko chytře napřed vypočítala, že všecko bylo překvapný divadelní efekt, kterým chtěla ho sobě opět získati, od Luisy odvrátiti a k sobě trvale připoutati; že na pohled prostá horalka, aby slavila vítězství nad ním, neobyčejným mužem, volila k tomui tu kromobyčejnou cestu a že tak jako tak vrátí se na Jelení. Tušil sice, že Parnassii křivdí, a za jasnějších chvil tisíckráte ji v duchu odpro- šoval; cítil, že opíjeje se velikánskou svou domýšlivostí, ocitá se na zcestí kluzkém a spádném, že jest, jak dobře Parnassie na Ostrém pověděla, jen nepatrným pidimužíkem, jehož není škoda, jestliže hloub a hlouběji klesá, a jehož nikdo nepolituje, až bude zanikati; ale přese všecku dobrou vůli a úsilné sil vzepětí nebylo v něm tolik mravnosti, by vybředl z rozporů, ducha i tělo jeho neodolatelně ničících, aby zakotvil se na pravdě, za jejímž štítem jedině dobojovati se mohl blaha životního a rodinného po beku Parnassie, po němž žíznila a prahla roztesknělá duše jeho.
Velikánská domněmlivost zradila i v té rozhodné chvíli osudnou měrou Hanuše. Přeceniltě síly své, myslil-li, že sám ze sebe se obrodí beze všeliké pomoci odjinud, a když se mu vtíralo přesvědčení, že marný zápas vede o blaho své, ochaboval a podával se tupé resignaci tou měrou, jakou duševní i tělesné síly jeho vadly a chřadly, tak že zatonul v otrlost, v níž rozum jeho utkvěl na závěru: Co se stalo, již nezměním; co nezměním, nechf jde si svou cestou. Pravdu měl moudrý Silén, průvodce Dio- nysův: Věc nejlepší je pro člověka nedosažitelná: nebýti narozenu, nebýti a ničím nebýti.
Všecku činnost lidského ducha pokládal konečně za bezsmyslné pachtění se; ideály, člověčenstvu posvětu dávající, za koule bublinové; vznešenou obětavost za vrchol šílenosti...
Sáhl k vínu, v němž nalézal aspoň občasné zapomnění, zapomnění to stávalo se mu znenáhla rozkoší, z rozkoše stala se potřeba.
Paní radová, dozvěděvši se, že Parnassie od bratra odešla, psala důtklivě Hanušovi, aby nabyla o věci bližšího vysvětlení, neboť to, co psala jí Luisa, nikterak jí nedostačovalo. První poptávka byla marna; Hanuš neod- pisoval. Ač ji jednání bratrovo uráželo, ptala se ještě důtklivěji po druhé. Hanuš po nedělích teprve odepsal, ale tak nebratrsky, že Helena hněvem dopis jeho sma- čkala. Všecka nevrla a dopálená poradila se se svým panem manželem a vymohla na něm, že k jaru na Jelení odjel. Jinak měla k tomu i jinou, příčinu. Nedbalostí Hanušovou zamotávaly se právní její záležitosti s ním, tak že přirozeně omluvena byla cesta pana rady na Jelení. Hanuš nepřivítal příliš laskavě svaka svého, a když zpozoroval, že běží mu o něco více nežli o pouhé právní záležitosti, ohradil se nedůtklivostí, ano stal se pichlavým a urážlivým. Pan rada vrátil se domů s nepořízenou a přinesl zároveň paní své zprávu tak truchlivou, že žalostí div mysl jí neutekla. Pověděl jí totiž dle způsobu svého bez obalu a slovesných přízdob, že nežije Hanuš již tak střídmě jako jindy, že objímá se s lahví, a že, nezatrhne- li se mu cesta, stane se pijanem.
Na tuto zprávu jela paní radová bez odkladu k bratrovi a přesvědčila se, že muž její měl pravdu. Stará a věrná Markyta potvrdila taktéž neblahou tu zprávu. Laskavě-, jak sluší se na sestru, domlouvala paní radová Hanušovi a použila vůbec všech prostředkův opatrně a rázně, aby bratra přivedla na jinou, lepší cestu. Leč namáhání její minulo se účinkem. Nedověděla se, co stalo se s Parnassií, aniž se jí Hanuše podařilo odvrátiti od vína.
Škoda přeškoda, že paní radová byla podjata proti Hanušovi, že zrak její nebyl dosti jist a kliden, a že nebyl zbystřen zkušenostmi vezdejšího života. Kdyby byla měla s sebou oči Tomanovy, sotva by byla ponechala Hanuše samého sobě, neboť byla by při něm viděla, že objevuje se při něm ona tyfésní zmalátnělost, jež podobna podzemním vodám, tajně tělesné ústrojí zvolna, po dlouhé měsíce rozhlodává, zhusta v beznadějný stav vyspívá a i katastrofou končívá.
XIX.
Do téže komůrky, v nížto kochávala se druhdy v zlatých snech panenského věku svého a z nížto před třemi lety, právě když slunce vycházelo, vyběhla na pavlá- čku, odkud dotknuta čarodějnou lásky ratolestí, plaše a toužebně do kolny hleděla, kde Hanuš a jeho soudruzi po lopotné horské chůzi odpočívali: do této komůrky přistěhovala se opět zaputzená Hanušova paní. Všecka zemdlena na těle i na duši po rozhodném a trapném výstupu na temeni Ostrého požila jen něco málo mléka a dala otci dobrou noc a ubírala se, jak si toho výslovně vyžádala, do své staré, milé komůrky. Teta její, sestra otcova a bývalá její pěstounka, doprovázela ji tam ze zvědavosti; doufala, že doví se něčeho podrobnějšího, proč scho- vanka její tak z nenadání vrací se do otcovského domu. Jaké city rozvlnily se v duši nešťastné paní, když otevřela dvéře a spatřila opět tu nízkou a chudičkou komůrku, jejíž celý nábytek bylo lože, truhla na šatstvo, stolek a krátká lavice! Dvouletý pobyt v Praze a na Jelení přeměnil sice v ledačems její bytost, původní však horské její přirozenosti neumořil. Posud měla smysl i vnímavost pro horskou prostotu, a když se tak dívala po delším čase do své komůrky, cítila tak líbezné hnutí v srdci svém, jakoby anděl míru a lahody ohříval dechem svým její srdce,»strastmi strnulé.
Teta usedla si na malovanou truhlu, zabalila ruce své do zástěry a< pravila k Parnassii, jež, usednuvši na kraj lože. ruce na klíně sepiala: »Tak, mé zlaté dítě, odpočiň si hezky. Zítra budeš jau ko pstruh čerstvá a povíme si více. Měla jsem tě, Zu- zanko, odjakživa ráda, jak oby s byla moje, pověz mi, proč tak z cista jasna přicházíš opět do hor?« »Jsem nemocná, milá teto,« odbývala ji choť Hanušova měkce a vlídně, »a dítě mně zemřelo. To mi dodalo.« »Bůh dává zármutek a posílá náhradu,« mudrovala ho- ralka; »děťátko tvé jest andělíčkem v nebi, popřej mu toho. Však ty's tak příliš vážná a smutná, Zuzariko, proto jsi nepřišla domů.« »Kam jsem měla jiti?« namítala Parnassie. »Mám toho tolik potřebí občerstviti se a zotaviti >a kde zotavím se lépe, ne-li v milých našich domácích horách?« »'Pravda, v našich horách není zle, pokud neleží sníh,« pokračovala teta, nedadoud se omluvou Parnassiinou mýťiti, »ale paní, jako ty, jež uvykla pohodlí, obsluze a bůh ví čemu ještě, čehož my horalé ani jménem neznáme, nepůjde přece do hor pro zotavení. Vždyť vy, páni, máte na výběr lázeňských míst, kde snadno naleznete zotavení i zdraví, a nad to všecko nejlepšího pohodlí i rozmanité kratochvíle. Mne neošidíš, Zuzanko, jsem žena a bolestně tuším, co jest toho příčinou, že vracíš se domů. Vždyť jsi všecka usonžena, právě tak jako každá žena, jíž se muž stal nevěrným. Ci chceš ještě zapírati mně, jež 'jsem tebe vychovala jako vlastní matka?« 129 „PARNASSIE »Neumím se přetvařovati, teto, a nezapírám,« přiznávala se Parnassie, »ale za jednu věc vás prosím, a naději se, že jako citelná žena mne neoslyšíte.« »Mluv, Zuzanko!« »Neprozraďte to otci, jenž beztoho všecek polekán,« prosila Parnassie. »a kdyby přišel na takové myšlenky, vymluvte mu je z hlavy. Více vám, zkušené ženě'; uvěří nežli mně. A pak ponechte mne mému osudu. Vždyť dá Buh, že všecko se spraví, že bude opět dobře. Muž můj přijede, jak přislíbil, pro mne a bude konec soužení.« Teta svěsila smutně hlavu a praviia po chvíli: »Dej Bůh a matička ze Svaté Krvi, aby to byla pravda; ale nevím, nevím, milé dítě. Přes: ď ty maliny z našich horských lesů v rovině do zahrady a »uvidíš, zdali porostou, a porostou-li, uvidíš, jaké budou, rbožátk:. Ty's neměla jiti za cizím mužem do cizí země; co roste v horách, vadne v rovině. A pak, ty jsi ze zvláštní krve...« »Co-tím myslíte, teto?« tázala se Parnassie, vidouc, ana horalka najednou se zamlčela, jakoby se vzpamatovala; že řekla více, než bylo potřebí.
»Co bych tím myslila,« opravovala se teta v rozpacích a doložila, sklopivši oči: »Ty's jiná nežli jiná děvčata, v tom je to, Zuzanko. Leč večer již tu, mám ještě leccos na- práci a ty's tolik unavena. Lehni si. dítě, a odpočiň. O otce svého neměj starostí. Nepovím mu nic; máť beztoho plnou hlavu pro tebe.« Při tom se zvedla s truhly a podavši Parnassii ruku, odcházela. Hanušova paní ji propustila beze všech dalších otázek, svlékla svrchní šat a přistoupila k jedinému zamřížovanému okénku světničky. Stál na něm posud vrhlík s vyschlou zemí a se zbytkem nějaké již ztrouchnivělé květiny. Parnassie všimla si toho nepatrného předmětu ,a slzy ji polily. Dokud nepoznala Hanuše, mívala v tom vrhlíku zasazenou bazalku, jež zelení, vůní a skromnými bílými kvítečky ji druhdy těšívala. Zdaž nebyl ztrouchnivělý ten zbyteček zrovna takový, jako její ubohé srdce ...? Naděje, že Hanuš pro ni přijde, krátce jen kmitala v temných chmurách její duše. Již na¡ cestě s Ostrého po hřbetě Královského hvozdu rozplývala se v bezpodstatný stín a nezbyto z ní téměř nic, když překročila práh otcovského domu. Nevěřila, že pohnutí a lítost muže jejího bude míti trvání, ai kde víry není, tam hasne nad&je.
Stmívalo se. Měsíc vycházel nad les nejvyšší hory, a bělavé světlo jeho svítilo okénkem, do komůrky a rozlévalo se tajemně po širé krajině před očima jejíma rozložené. Jak divné zdá'.y se jí ty1 lučiny, jemným svahem v údolí se táhnoucí, a ty lesy v šeré dálli na horách, v terasách nad sebou se kupících. Smutek, úzkost, bezna- dějnost projely srdce její měrou vrchovatou. Zachytila se mříže v okénku, přitiskla k ní rozpálené čelo a dumala tak drahnou chvíli. Unavená až k smrti odešla posléze k loži svému. Nelehla si a padla u lože na kolena a složila do dlaní těžko® hlavu svou. Chtěla se modliti a nemohla. Poloífcdíc, polosníc .setrvala v tom položení až přes půlnoc. Pak se uložila, a dobrotivý spánek dotknul se ubídněné její dušé. Byl již dávno den, když se probudila. K ránu strhl se vítr, věrný předchůdce a hlasatel podzimku, a hučel kol chýže, trhaje se stromu listy a větvičky a zanášeje je. Však bolesti a strasti netrhal od její duše ai neodvál jich. Dnové její na 5ajb§ začínali smutně a smutně se vlekli. .Vyhledávala zúmyslně malých domácích prací, leč zapomenutí a ukojení nenalézala v nich žádného. Častěji sice loudily; se útěšné naděje v její srdce, odqházely však opět tak, jak byly přišly, a 'bol a smutek převládal a hubil duši. Parnassie vůčihledě scházela, k zármutku otcovu* a tetinu. Byli by rádi vlastní krví jí pomohli, leč co pláten i nejvřelejší soucit srdcš tak nešťastnému!
Podzim přijel na strakatém koni. Listí na stromech i křovinách se pobarvilo a opadávalo, nebe se zachmuřilo, větrové hučeli a mezi krůpějemi dešťovými po'etoval snili. Stará poslice přinesla jednoho dne z Eisensteinu dopis. Luisa psala na zdař bůh Parnassii. Tato se dlouho rozmýšlela, má-li list otevřití čili nic. Posléze se na tom (ustanovila čisti jej.
Pravdivě, obšírně a důkladně líčila Luisa Parnassii, co sběhlo se mezi ní a Hanušem od prvních počátkův její lásky až ku strašlivé scéně v pokoji před ložnicí na Bílém Jeíení. Ruku pisate!činu vedla patrně usilovná snaha, aby věrným a jasným věci výkladem dokázala, že nelpí na ní nižádná poskvrna nemravných žádostí a jakékoli- věk viny. Podařilo se jí Parnassii přesvědčiti. Řídíc se zásadou, že jen pouhá pravda zjedná jí právo a dostiosči- nění, nemohla oivšetn Luisa Hanuše šetřiti a vzala se vší silou o to, světlem pravdy rozptýliti podezření všeliké a „ ukázati, jak věc se ve skutečnosti měla ai má. Ke konci ohlašovala, že stala se právě manželkou' Tomanovou a < muž její na přičinění tetino usadil se v Praize.
Dopis Luisin potvrdil ubohou ženu Hanušovu v tom, o čemž jinak neměla pochybností, že povaha muže jejího je vrtkavá, domýšlvá á prázdná zásad' mravních, jež jedině vydatným mohou býti pramenem životního blaha. Pravda, nižádnými ohledy nezastřena, jak k tomu ovšem - Luisa byla přinucena, shasila poslední jiskry naděje v popelu blaha Parnassiftia posud doutnající. Nešťastné trpitelce zdálo se, že najisto jest ztracena.
Jedna poznámka Luisina rozvichřila však na novo zkormoucenou duši Parnassiinu.
»Doslýchám,« psala Luísai n>a. jednom místě, »že Hanuš chytá se vína. Jsi-li v horách, kamž na zdař bůh posílám tento list, vrať se k němu hned a zachraň ho.« V Parnassii rozzuřil se nový těžký zápas. Obětovala již tolik Hanušovi, měla se ještě' více obětovati? Srdce jí radiUo: Neotálej, jdi na Jelení. Když jej mluješ, jest povinností tvou, abys dovršila míru svých obětí. Rozum zkušenostmi na scestí svedený velel: Nechoď! Marno bude všecko tvé namáhání. Nepořídíš, jako jsi vůbec nic s ním nepořídila. Za několik dní, když jsi se na Ostrém ustrnula, nad jeho lítostí, šel opět za Luisou do Prahy. Ovšem odprošoval; ate za Luisou přece šel, a kdyby nebyla zasnoubena s doktorem, kdo ví, kam by se byla nesla, prosba jeho!
Koho měla Parnassie poslechnouti: srdce či rozum? Cítila, že všecko, co .usouzeno jí bude v budoucnosti, závisí na nynějším rozhodnutí jejím. Brzy k srdci, brzy k rozumu se klonila. Rozum posléze obdržel vrch. Pásmo událostí vysmeklo se z ruky Parnassiiny ...
Nastala1 zima, dlouhá a trapná; nebylo jí konce. Teprve ke konci května tály a scházely sněhy a teplí váli větrové. Když v rovině všecko již bylo ve květu, zelenaly se teprve v horách lučiny a stromy. V měsíci srpnu přišel na Šajbu starý, známý host. Byl to profesor Suk. Poněvadž Parnassie Luise neodpověděla1, nevěděl nikdo z jejích přátel, kde jest, živa-li či mrtva. Počátkem prázdnin přijel Suk k Tomanovům. Na neštěstí nebylo Tomana doma. Byl*v Jelení u Hanuše, jenž prý dlouhou dobu nebezpečně churaví. Suk odebral se bez rozmýšlení na Šumavu za Parnassií. Nalezl ji a hrozil se jí. Byl jí už jen stín, neboť všecka mysl její bloudila již v končinách jiných. Nenáležela již ¿emi a zimničně dychtivá očekávala umluvenou- s Hanušem schůzi na Ostrém. Ze Suka tak zajímá, že tajně jeho dobré a poctivé srdce k ní přirostlo, ani ve snu si nepřipusťte. Bylo jí sice mílo, že po drahném čase spatřil? opět známou a upřímnou tvář a že vůbec setkala se opět se vzdělaným člověkem ve své odloučenosti; avšak zároveň domýšlela se, že Suk nepřichází z vlastního popudu, že buď sestra Hanušova nebo Luisa jej posílají k ní, a to způsobovalo jí nepokoj. Přímý Suk přivedl také hned prvního dne řeč na Hanuše a nabízel -upřímně, že nnerád doprovodí ji na Jelení k Hanušovi, jenž, jak u Tomanů slyše!, velice jest potřeben jejího ošetřování.
»Pojďte se mnou, milostivá paní,« dokládal zanícen šlechetným zápalem; »dovezu vás na Jelení. Svěřte se mně, vždyť mne znáte. Jestliže mezi vámi a Hanušem přihodily se rozmíšky, «rovnají se pak samy sebou, a mně bude velmi mílo, jestliže přičiním1 jen něco k tomu, aby opět vám štěstí rozkvetlo.« Parnassii bodlo do srdce. Leč zplna Sukovi nevěřila, domnívajíc se, nedůvěrou omámena, že Suk je potají vyslán, aby ji touto záminkou na Jelení přivábil. I vymýšlela rozličné výmluvy a omluvy a byla bý se ráda posla zbavila. Dobromyslný přírodozpytec však dobře jí nerozumě! a neodcházel. Vida, že jest nemocná, neměl chuti opiretiti ji a předstíral, že si umínil letošní prázdniny na Šumavě ztráviti. Konal skutečně delší vycházky do hor, zdržel se dva i tři dny mimo Šajbu, vrátil se však povždy k Parnassii a doléhal na ni, aby s ním odjela, dokud nenastane horší podzimní počasí a dokud nebude pozdě. Ráznosti, bohužel, nikdy neměl.
Přišly i dopisy, psány ruikou Luiisinou i Tomanovou. Parnassie ze zásady jich neotevřela.
Nadešel měsíc září, den ustanovené1 schůze s Hanušem na Ostrém se blížil. Parnassii nebylo vo!no v přítomnosti Sukově. Domnívala se, že Suk nápadně bedlivě každého jejího kroku ostříhá. Usnesla se na tom, stůj co stůj, dostati jej ze šajby a ze Šumavy. Slušný k tomu způsob brzy jí napadl.
».Jste tak ochoten ke mně, milý příteli,« pravila jednou k němu, »že hodlám použiti vaší laskavosti k malé službě.« Sukovi se 'zajiskřily radostí oči.
»Mluvte, jen, mluvte,« odpovídal rychle; »skočím pro vás se skály, přejete-li sobě toho.
»Jde o to, doručiti Hanušovi dopis,« pravila Parnassie, poděsivši se. »Mohla bych jej ovšem poslali poštou, ale tím by mně nebylo zpomoženo. Jeť v něm: leccos, co má potřebí bližšího vysvětlení, jehož byste jen vy podati mohl muži mému, poněvadž 'po delší čas se tu v horách kolem mne zdržujete. Prosím vás za to', prokážete mně tím službu skutečnou a důležitou.« Sulk sle podvolil vyplniti její žádost, ač nerad od ní odcházel. Tajný jakýsi hlas, jemuž nikterak nerozuměl, zrazoval ho od poselství uloženého.
Třiatfho dne odcházel. Parnassie doprovodila ho dolů s vrcihu. Když mu podávala ruku na rozloučenou, stiskla mu srdce tátková úzkost, že jakživ jí nepocítil. I ruka Parnassiina se třásla. Hledíc mu do očí, pozorovala najednou, čeho nikdy si nevšimla, pozorovala; že Suk přijel jen k vůli ní na Šajbu a že tajně ji miluje. A nyní snad jediného člověka na světě, jenž zůstal jí přese všecko ne- laskavé její jednání s ním věren, zrazovala. Píchlo jí u srdce, avšak nezadržela Suka. Vzala lehce hlavu jeho do obou rukou a dotkla se rty jeho člela. Potom odešla1. Přimražen stál Suk hodiiou chvíli na místě, kde Parnassie s ním se rozloučila. Hleděl za ní, ona se neobrátila. Když zmizela mu s očí, ubíral se smuten k Eisenstemu.
To stalo se tři dni přede dneim za kteréhož se měl Hanuš na Ostrý dbstaviti.
Téhož dne z rána Parnassile odešla. Lidé věděli jen tolik, že ubírala se nahoru na Jezerní stěnu. Večer se nevrátila a nebylo vůbec bližší o ní stopy. Otec, teta a dobrosrdeční sousedé jejich hledali ji po lesích a slujích a nenalezli jí. Kol Ostrého nenapadlo jimi; byloť místo jo poněkud vzdáleno a odlehlé. Asi pátý dlen po té vrátil se Suk na Šajbu. Hanuš byl v tom tak zle, že list Parnas- siin mu podati nemohli. Ležel' pádem. Hlavnička děsného rázu zmítala jím mezi životem a smrtí.
Přítomný doktor Toman, dopis Parnassiin přečetl. Byl krátký a zněl takto: »Dostaneš-li tento, list ješitě na Jelení, jsi vdovcem. Buď jist, žte již vykonáno, ik čemuž jisem se zavázala. Bůh buď s Tebou. Odpustila jsem. Parnassie.«' Suk rozletěl se do Šumavy. Všecek malomyslný a 'zoufalý přivítal ho otec Parnassiin. Plačky vypravoval mu, co se stalo s jeho dcerou, a čekal od něho, že o ní zprávu dostane; neboť (nevzdal se totiž naděje, že dcera, nerozloučivši se, odešla k muži svému, ač velmi o tom pochyboval.
Suk tušil, bohužel, kde hledáti Parnassii. avšiak neměl dosti síly otci děsnou zprávu pověiděti. Hned1 s poledne vydal se, provázen otcem Pamassiiným a několika mladými horaly, na cestu k Ostrému. Přišedš/e na místo, nehledali dlouho: na straně bavorské pod druhou kupou české špice Ostrého nalezli Parnassii roztříštěnou, zkrvavenou a dávno již mrtvou. Zoufale vykřiknuv vrhl se otec na mrtvolu dceřinu a stkal hlasitě. Bezduch stál tu Suk, opíraje se o rámě jednoho z horalův. Vzpamatovav se po drahné chvíli, přistoupil ¡k mrtvole a políbil ji na čelo ssedlou krví ukálené. S mnohými nesnázemi snesli ¡mrtvolu s Ostrého a mlčky brali se s ní k Šajbě. Byla již tma, když přinesli ji domů. Mrtvolu uložili do komůrky, v níž poslední rok nebožka přebývala, a Suk i otec, nemohouce spáti, usedli si v čeleďníku za stůl. Hořící při kaminech lcuč, již teta Parnassiina ošetřovala, osvětlovala magicky zadumané jejich hlavy.
»Dej jí Bůh radost věčnou,« hovořil horal, »je jií tam dobře; dotrpěla. Nehodila se do světa.« »Měla jen dostati jiného muže,« prohodil truchlivě Suk.
»Nevím, nevím,« namítal otec Parnassin, kroutě' hlavou. »Dítě mé jest nyní na pravdě boží, proč bych vám příčny nepověděl! Byla zrozena ze zvláštní krve. Krev ta nehodila se do našich hor, ¡aniž snad někam jinam do světa. Babáčka Zuzančina pocházela někde od Rýna. Okolo let dvacátých cestoval těmi krajinami vzácný angli- cký pán. Byl prý to znamenitý muž, psal knihy a básně a zemřel prý několik let po té někde v Řecka*, když byla tam vojna s Turkem.« »Snad Lord Byron?« vykřikl Suk. zachvívaje se nad divnou hrou osudu.
»Ano, lordem byl,« pokračoval horal; »pamatuji se, že tchyně má jednou si na tom velice zakládala, že dcera její je dcerou, lordovom Babička mého dítěte byla tenkrát v nejlepším věku a neobyčejně spanilá. Onf si ji oblíbil, ona mu ve své nezkušenosti uvěřila a láska její skončila se jako tisíce podobných lásek. Utekla z domu otcovského k nám do bavorského lesa-, kdež měla příbuznou. Tu porodila- dcera; jíž říkali Ada, jež když dospěla, po dlouhých bojích stala se ženou mou. Mohl bych, milý pane, kroniky o tom povídati, co mne to stálo práce, než jsem Adu zavedl do své domácnosti. Leč všecko to zarostlo již travou rovněž tak. jako hrob Adin. Vše odpočívá s ní. Bylo to divné děvče! Chladné i přítulné, hrdé i skromné, krve zvláštní, nepokojné; člověk se z něho nevyznal. 2e byla nemanželské dítě, stranili se jí hoši, a že já si jí všímal, za to měl jsem, pravý kříž s rodiči a příbuznými. Bydlila, s matkou na samotě, v Jiříkově dvoře, a když vyrostla, mermomoaí chtěla do světa. Vše jí by.o malé a úzké v našich horách, a největším potě-, šením jí bylo lézti na nejvyšší vrchy. Tam pak radostí skákala, a křičela, co jí hrdlo stačilo, a nebyla již žádné ddtě. Hluboké, tmavé sluje byly jí nade všecko. »Mám sto chutí, Pepíku, — říkávala — skočiti dolů. Tam dole ve věčné tmě bude se mně pěkně spáti.« Možná, že by to byla někdy učinila, kdybych jí byl dal. Totť.ával jsem se s ní jako chlapec a později jako výrostek. Když se mi otvíral rozum, byl bych za ni život dal; tak jsem ji měl rád. Štěstí tylo pro mne, že její matka stále postonávala; jinak by byia jistě Ada do světa uprchla a matka její byla by mně sotva dala ji za ženu. Stará předvídala, že ži- vot její brzy vezme konec, a poněvadž chtěla míti dceru zaopatřenu, nežli zamhouří navždy oči, přemluvila ji asi, aby šla :za mne. Svatba naše nebyla veselá; rodiče a příbuzní moji hněvali se na mne, a nevěsta byla více smutná nežli šťastná, když jsem. ji vedl od oltáře. Bylo to o masopustě, a k velikonocím tchyně se světem se rozžehnala. Musil jsem na smrtelné posteli slíbiti, že budu míti s Adou'trpělivost a že budu s ní jako s pěnou! zacházeli. Bůh mi svědkem, že jsem jí nikdy neublížil, ač mně někdy zatápěla, že by jiného muže přešla trpělivost. Měli jsme spolu jen jedno dítě, Zuizanku, Když jí bylo rok, polámala se Ada při práci, polehávala, až ulehla a již nevstala. Vzal jsem pak k sobě starší sestrou Annu, která krátce před tím ovdověla. Ta vedla mně hospodářství a vychovávala Zuzanku. Dítě zdědilo po matce krásu, jmenovitě její oči a jiné vlastnosti, ač mělo celkem pokojnější povahu. V jedné věci však, jakoby jí z oka- vypadla: co jednou; si umínila, od toho živou mocí nepopustila. Nemohli jsme ji předělati. Jinak dobrá byla iako sýkorka1 na haluzi. Při všem. měla něco zvláštního do sebe; nebyla jako jiná naše horská děvčata, měla něco panského do sebe, z čeho jsem míval horkoui hlavu. Vy jste přišli před třemi lety s panem Hanušem, k nám. Zajedla se do něho, ai věděl jsem hned, že od něho nepustí. Pan doktor poslal tenkráte z horské chýže z Čech posla pro mne. Stará paní Hanušová se mně hned zalíbila, viděl jsem, že to moudrá, rozšafná i laskavá paní. " Bez rozpaků podvolil jsem se ochotně' tomu, co ona rozhodne. Jen v jedné věci jsem pochybil: měl jsem jí pověděli, co měl jsem již na jazyku, z jaké krve totiž pochází1 dítě mé se strany matčiny. Ona. byla by se jistě tím řídila, a nebylo by <se stalo, co nyní oplakávám. Byl jsem bláhový otec. Když jsem, viděl, jaké štěstí očekává dceru, bál jsem se, abych jí svou řečí všecko nezkazil. Anebo byl to již tak osud Zuzančin. Jako bába její a matka, nemohla .ani ona dojiti štěstí. Nehodila se do toho světa. Nereptám; jsem křesťan. Věci lidské ubírají se svou cestou přes vůli mocnářův a rozum mudrcův. Padli mocní králové, padli mocní národové, padají jednotliví lidé jako mouchy na zimu, padla má Zuzan- ka. Kdo pronikne boží soudy1?« Suk neodpíral horalovi. Zdravý, prostý rozum pouhého syna přírody vzbudil v něm myšlenky, že dlouho plašily sen od jeho lůžka.
Třetího dne byl pohřeb. Suk uvil na lučině věnec z květinek, od nichž Parnassie dostala jméno své, >a za věnec vzal si s jejího hrdla na památku zlatý křížek, jejž jí koup'1 v Praze Hanuš. Věncem tím ověnčil hlavu ne- božCinu. Vlastní .rukou spustil ji s otcem do hrobu a ještě téhož dne odešel přes Jezerní stěnu a Ostrý do Čech. Otec Parnassiin doprovázel ho až na Ostrý, kde dívali se na chvíli na skaliny, krví Parnassie zbarvené.
XX.
Co. se stalo s Hanušem? Z hlavničky již se neprobral.
Za nedlouho odebral se za Parnassn na věčnost. I jej pomáhal Suk Tomanovi ukládati do země.
Věnec, jímž Luisa první jeho hrob ozdobila, byl porosen slzami srdečné soustrasti.
Suk dojížděl ještě1 několik let na Šumavui, aby navštívil hrob nešťastné Parnassie, jejíž křížek nosil na svých prsou. Na zpáteční cestě zastavoval se obyčejně u doktora Tomana, jenž jakožto rozumný lékař dosti byl hledán a v lůně rodiny své těšil se nezkalenému štěstí; neboť Luisa byla nejen výbornou chotí, nýbrž i rozumnoui, statečnou a tudíž šťastnou, matkou. Děti Tomanovy na nikoho se tak netěšily, jako na »strejčka profesoral«, a Suk * byl také nejvesělejší a nejšťastnější, když s nimi se ba- vii. Nejednou upřímně se vyznal, že není radosti nad tu, jaká tak hojně rozkvétá na poli rodinného života.
»A proč se neženíte, příteli?« škádlívala jej Luisa.
»Nemám štěstí u ženských; stárnu jim trochu,« žertoval Suk. »Postarejte se o mne.« »Bláhově bych jednala,« odpovídala paní Tomanová. »Starejte se sám, jako Toman se staral, a buďte vytrvalým, jakým byl Toman, a půjde to. Jen to, co muž sám si vystavěl, má proň nehynoucí cenu.« Večer, když děti usnuly, mluvívali často o Parnassii.
»Pokud znám život lidský,« tvrdíval Suk, »vidím, že ač jeho zjevy nekonečně jsou rozmanité, zákonnost vnitřní, duševní, to ohnisko všech těch nejrůznějších pa- prskňv, jest v podstatě jednoduchá a prosta. Zákonnost tato, jakož vše, co z ní vychází, založena jest v nutnosti přírody nebo všehomíra, jenž má své od věkův pravdivé zákony. Tak rozvíjí se život lidský nikoliv bezděčně, nýbrž dle zákonů v duše lidské, řízených zákony všeho* míra, a člověk jen tenkrát hoden neštěstí, když přivedl č:nnost duše své v neshodu se vším mírem, když od- věčné jeho zákony porušil. Kde však jich porušila ubohá Painrssie? Nevidím při ní viny a přece trpěla tak strašlivě. Vždyť šla za hlasem srdce svého a byla tak ctnostná žena!« »Nemám zvykem,« namítal doktor Toman, »tak příliš doktrinářsky pohlížeti na> život a vměstnávati jej v těsná akademická pravidla. Vždyť i umění, to zrcadlo života a přírody, v půvabný rámec filosofie zasazené, šíří se a volní za našich dnův na vše strany a opouštějíc mnohé akademické ideály, objímá levicí pravdu a pravicí krásu a nerozpakujíc se, dává tytýž první sestře přednost před druhou, nedbajíc ježících se paruk dogmatických copa- řův. Je-li již přísně odvažující umělec tak svobodomyslným, proč bychom my tak doktrinářským loktem měřili život a po výtce osudy Parnassiiny? Jinak máme tu ženu, jež zajisté ženě nejlépe rozumí, a vydatněji odpoví na otázku tvou nežli já. Vyjádří se již, Luiso, co ty soudíš.« »Soudím,« odpovídala Luisa, »že způsob, jakým nahlíží přítel náš do života, pravý jest a že neštěstí, jež zastihlo Parnassii, dá se dobře z něho vysvětliti. Odvěčný zákon všehomíra předpisuje ženě, 'aby, opravdově milujíc, docela se obětovala za svého muže. Parnassie neměla od Hanuše odcházeti, nýbrž silou a ctností lásky své jej lé- čiti, a, což ještě větší váhu má, měla hned, jak jsem jí psala, že chytá se vína, bez rozmyšlení k němu- se vrá- titi ,a láskou svou. odtrhnouti jej od kluzké cesty, po níž ze slabosti spěchal do jisté záhuby. Neučinivši -to pro jakoukoliv příčinu, porušila věčně svatý zákon lásky ženiny. Výklad můj, pánové, zavání snad silně emancipací, ale nemohu vám pomoci. Po mnohém přemítání a kolísání, bojích .si útrapách dobrala jsem se toho přesvědčení, že jádro pravé emancipace v tom se zavírá, aby žena láskou svou mu-že i děti nejen blažila, nýbrž kdy potřebí poučovala a obětavě chránila-, aby jako muž pa-edagogem jest z rozumu, byla paedagogem z lásky, a tak hřivnou svou člověčenstvu pomáhala, a:by neutonulo v kalu sobectví a hmotných zájmův a neslo .se chutě k posvátným účelům, jež položil mu vesmír.« Suk i Toman potiskli jí vděčně ruku a zamýšleli se v nekonečno. Suk sestárn-uil jako panic. Křížek však, tu drahou památku1 po- Parnassií, nosí posud na- prsou. Půjde s ním bezpochyby do hrobu.
11ROMÁNOUÉ KNIHOU KE ZÁ&E vyšla dosud následující díla naší české i světové [literatury: Oživené hroby. Román K. Sabiny. Iílustroval K. Nejedlý. — Napínavý román z ovzduší let 43., odehrávajíc! se v kobkách žaláře. K 1'50, váz. K 2'50 Na poušti. Román Karla Sabiny. K vydání upravil Ant. Macek. Iílustroval K. Nejedlý. — Stěžejní dílo autorovo. Znamenitý obraz českého života doby předbřeznové let 43.
K 570, váz. K 8*50 Buřiči. Román ze života zemědělského lidu od /. E. Šlechty. Iílustroval K. Nejedlý. — V románu luští spisovatel nejpal- čivčjšl otázky existence venkovského lidu českého.
K 3'40. váz. K 4'80 Benátský žid. Rrmán od tionoré de Balzaca. Přeložila M.Majerová. Iílustroval J. T. Blažek, — Dílo slavného otce realismu, jehož ..Lldski komedie" stala se kulturním majetkem lidstva. PÍ id mládí autorova, plný života. K 3*—, váz. K 4 41 Piráti na ř8ce Mississippi. Román ze života amerických zálesáků od Beilř. Gerstiickera. Přeložil Ant. Srba. Iílustroval S. Hudeček. — Proslu ý dobrodružný cestovatel vypravuje zajímavé příhody bei přehánění a nepřirozených výmyslů.
K 3'40, váz. K 5"— V družině dobrodruha krále. Historický román od Boh. Havlasy, Iílustroval St. Hudeček. Díl I. a II. — Látka děje čerp :na je z rušné doby krále la a Lucemburského. Román vyniká úžasným bohatstvím děje. K 5'50, váz. K 8'30 Kleopatra. Román z dějin egyptských od J. Eberse. Přeložil A. S. Illustr. F. Horník. — Roman života pohádkově krásné královny Kleopatry, vyprívěný"pros!ulým egyptologem.
K 3*20, váz. K 4'60.
Spiknuti proti kardinálovi. (Cínq MarO — Historický román od Alir. deVigny. Přel. J. Červený. S illustr. originálu.
— Román z doby Lu víka XIII. Dílo plné hrůzy i něhy a hluboké moudrosti životní. K 370, váz. K 4'69.
Na dvou planetách. Dobrodružný román od K. Lasswitze. Přel. A. S. Illu-troval J. T. Blažek. — Jeden z největ ích vě- deckýc.i problémů, zdali planeta Mars je obydlena, řeší román řadou nádherných v ;dec ých kombinací. K 5'—, váz. K č'50.
Husité pod Vyšehradem. Anna Městecká. — Boček. Dějepisný román z dob válek husitských od Boh. Jandy. Illustr. St. Hudeček. Skvělé období našich dějin, dobu husit smu avojů táborských oživuje román věrně a barvitě. K 5'40. váz. K 7' —.
Kapitán Frakas. Román romanticko-humoristický od Th. Gautiera. Přel. Marie Majerová. S illustr. francouz, originálu. Svojí hlavni postavou připomíná román bludného rytíře don Quichota s podivnými jeho dobrodružstvími. K 4'40, váz. 6 K.
(Ve vydávání se pokračuje.) Románová knihovna Záře vychází týdně v ¡Ilustrovaných sešitech po 20 h. Předplácí se na 20 sešitů K 4'—, na 10 sešitů K 2'—. Na skladě u všech knihkupců.
Ústí. dělnické knihkupectví a nakladatelství (A. Svěcený), Praha II.
DRUŽSTVO DĚLNÍKŮ KNIHAŘSKÝCH A OZD OBNICKÝCH V PRAZE II., Hybernská ulice čís. 7 nové.
Doporučujeme naše vazby knih. Prú\ce vkusná, jen z dobrého materiálu, trvanlivost zaručena. Provádíme vazby v kůži, plátně, pergamenu, japonské kůži a papíru. Vazby knih obchodních, dobré, pevné, volně . se otevírající, s pružným hřbetem. Vazby knihovní i školní. Výroba kalendářů kapesních, tobolkových, knížek spořitelních, zvláště dobře pracovaných, napínáni map a plánů. Vkusné brožování cenníků, výročních zpráv i jiných brožur. Zlacení stuh k věncům a kyticím. Ruční zlacení dle návrhů umělců. Ceny mírné.
Dobrá, vkusně vázaná kniha — nejkrásnějši dar.
Učiňte zkoušku, vyžádejte si naši návštěvu. TELEFON 4193.