Karel IV. a římský tribun lidu (cola di rienzi) (vydání ELTeC)

Za pěkného dne jarního roku 1350 kráčeli tři muži branou Svatohavelskou ze Starého města na Nové, tehdáž ještě Karlovým městem zvané. Toto Nové čili tehdáž Karlovo město podobalo se mraveništi, jak pilně zde bylo pracováno. Domy dostavovány, nové zakládány, téměř přes noc zdálo se, že vyrůstají domy, ulice, náměstí ze země. Před dvěma teprv roky, dne 16. března 1348, položil byl Karel IV. jakožto král Český toho jména I., základní kámen k Novému městu, a již po dvou letech dostavovaly se hradby městské, opatřené vysokými baštami i věžemi, a táhnoucí se severovýchodně od Vyšehradu až k Poříči. A prostora od hradeb městských takto objatá byla již pokryta velkou částí domy a jinými stavbami rozličnými, z nichž mnohé král sám svým nákladem vystavěti rozkázal; neb výsady, tomuto Novému městu propůjčené, lákaly usazo- vati se v něm; kdožkolivěk se totiž zde usaditi chtěl, prost byl všech daní na dvanácte let; za to však musel jakmile místo stavební koupil, za jeden měsíc stavbu započíti a v desíti měsících ji ukončiti. Kromě toho museli všichni řemeslníci, jichžto řemesla hřmotem svým sousedstvo znepokojující, jako sládci, koláři, kováři, klempíři a jiní, ze Starého na Nové město se přestěhovati; jakýž tedy div, že jakoby čarovnou mocí ze země vyrůstalo? — A tak jak rychle Nové město rostlo, tak se také zalidňovalo; neboť Praha, jsouc sídlem římskokrálovského dvora, sídlem vysokého učení pro c;br. severovýchodní a střední Evropu, lákala domácí i cizí národy k sobě tak mocně, že všechny ty tak velké prostory v brzce zalidněny, ba obyvatelstvem téměř přeplněny byly.

Oni tři muži, ježto právě na Nové ze Starého města vychá- zeti jsme viděli, vedli spolu živý hovor, vlastně jen dva starší; nejmladší, průvodce jejich, jinoch asi dvacítiletý, nemíchal se do řeči jejich a jen tehdáž pronesl jaksi ostýchavě soud svůj, když zřejmě o něj byl tázán.

»Jak povídám, učený mistře Baltazare!« mluvil právě muž vzezření přímého, důvěru k němu na první pohled budícího, plný ohně v oku i tváři, a ačkoli stříbrem již protkané vlasy jeho nejméně na padesátníka ukazovaly, byl by každý z kvetoucího obličeje jeho na mnohem menší věk soudil. Oděn byl tmavozeleným, ani po kolena mu nedosahujícím kabátcem, zpod něhož těsně k nohám přiléhající spodky barvy fialové v černě leštěných, jen do polou lýtek dosahujících botách se zlatými třapečky z předu se ztrácející vykukovaly. Černý klobouk jeho s ohnutou střechou zdoben byl zeleným pérem. Patrno bylo, že se držel přísloví: »Jaký kroj, tak se stroj,« ačkoliv opět neholdoval oné nesmyslné modě, nositi spodky s každou nohavicí barvy jiné, čím křiklavější, tím módnější, nositi střevíce še špičkami z předu jako kocábky do výše ohnutými, a byť i bylo horko, míti plášť barevný aspoň na jednom rameně zavěšený, jak již nejednoho šviháka takto byli potkali.

Ten, jehož byl právě jako učeného mistra Baltazara oslovil, byl muž podle pohledu o několik let starší, byloť se již vráskami čelo jeho pokrylo, ačkoli posud oko jeho zpod hustého, obočí živě planulo; obličej jeho, ač výrazu přímého, byl také zrcadlem ducha zkoumavého, málokdy oddechu sobě přejícího, a proto mělo vzezření jeho kromě přímosti i ráz přísnosti do sebe. — Málo také dbal o modu, oděn byl černým, až po kotníky mu dosahujícím talárem, černý biret se zlatým knoflíkem na levé straně kryl jeho hlavu, zpod něho dlouhé vlasy až na bílý, dobře škrobený límec u krku přes talár ohrnutý splývaly.

Nejmladší ze společnosti jejich, jak již podotčeno, jinoch asi dvacítiletý, byl postavy ztepilé, něco větší nežli prostřední, oko jeho hledělo chvílemi do světa s onou významnou bezstarostí, jakou budívá mladost, v níž ještě život jako krásný sen plný nadějí před duší se rozprostírá; chvílemi zase se zatrudil obličej jeho, ne příliš radostné myšlenky asi probíhaly mozkem jeho, ježto takovými chmurami pokrýti mohly obličej mladíkův; patrno, ž^ již také mnohá trpká zkušenost života jeho se dotkla. Oděn byl skoro jako starší společník jeho v zeleném kabátci, jenž právě mluvil.

»Jak povídám, učený mistře Baltazare!« pravil, »všechno je podrobeno proměnám, obyčeje i mravy, byf i stoletím byly zasvěceny, proč také ne umění malířské?« »Totě něco jiného, mistře Dětřichu,« odpověděl on, »tu ovšem platí ono staré :»Tempora mutantur et nos mutamur in illis,« ale takové proměny jdou zvolna, tak že člověk souvěký jich ani neznamená; ty však, mistře Dětřichu, jedním rázem jsi zamítl dosavadní způsob malby a tím pokřik všeho pořádku malířského na sebe uvalil, což by se bylo nestalo, kdybys byl též zvolna —« »Zvolna, zvolna!« vskočil mu netrpělivě mistr Dětřich do řeči; »měl jsem snad kus po kusu psovi ocas uřezávati, aby ho to méně bolelo? Či mám jen část vykonati toho, co jsem jedenkráte za dobré uznal, když se to dá vykonati celé? Anebo jsi, učený mistře a příteli milý, když mi ona bolestná hlíza na straně naskočila a smrtí hrozila, dlouho se rozmýšlel, abys ji vyřízl, a tak mě při životě zachoval? A přece, co vím, nebylo o podobném léčení posud ani řeči, a kollega tvůj, též učitel na učení našem, mistr Walter, osobní přece lékař krále Jana slavné paměti, sám se prohlásil, takového cosi že je posud něco neslýchaného, a on že by se byl nebyl k tomu odvážil. Proč jsi ty nejednal zvolna, ale jedním řezem- jsi hlízu i smrt odstranil?« »S tebou se dá těžko hádat,« usmál se mistr Baltazar; »ale zde hrozila smrt, kdežto —« »Kdežto,« vskočil mu zás prudký malíř do řeči, »půjde-li to tak dále v umění malířském, umění toto se skutečně stane řemeslem, jak jsi sám již mluvil o pořádku malířském. Svatý Václave! Tuf bychom se ještě dočkali časů, kde by mnohý hejsek anebo bohatý troup přišel a objednával sobě obraz zánovní nebo na zakázku, a ti tak zvaní malíři by jako jiní řemeslníci pracovali v potu tváře své též na zakázku nebo zboží trhové podle lokte a váhy. Fi, žluč mi kypí do úst, když si to jen pomyslím.« »Ty jsi z horka nakvašen, příteli,« chlácholil ho mistr Baltazar, »a já jsem nemínil zlehčovati umění tvého, uživ slova obyčejného v ústech lidu; umímť já rozeznávati umění od řemesla, a jasný král náš Karel, jemuž Bůh dlouhého života po- příti račiž,« — pozvedl biret, — »umí to také rozeznávati, poctil tebe přízní, ano mohu říci i přátelstvím svým, nazvav našeho umělého mistra Dětřicha z Prahy svým íamiliarem, i naznačil takto zřejmě rozdíl mezi umělcem a obyčejným řemeslníkem.« »Ah, Karel!« povyjasnila se tvář Dětřichova, »čest a chvála mu nyní i po věky! Pravím ti, mistře a příteli milý, tak jako stojí rodem a důstojností svou královskou vysoko nad námi, tak stojí také duchem vysoko nad lidmi obyčejnými. — Ano, jeho záštity kdyby nebylo, tu skoro věřím, že by mě ti tak zvaní malíři ukřičeli, uštvali; ale tak křičí a rotí se podtají, a přede mnou křiví záda a já jich nechávám; nebo je to chátra, která se durdí, že jí zbořiti chci laciný chrám jejího pohodlí; ovšem že to již tak snadně šlo, naučenými tahy obraz nama- zati, hranatě, neladně, nepřirozeně, a kdyby chtěli následovati příkladu mého, museli by hledět přírodu poznati, a to není tak snadné, jak by se mnohý domýšlel; toho- nelze odbýti způsobem cechovním, lety učenickými, tovaryšskými, jak to bohužel i nynější malíři odbývali, a při dosavadním způsobu malby také odbývati mohli. Proto také jsem všechny upomínky na tuto nešťastnou řemeslnickou methodu, kteréž i já drahný čas v zaslepenosti jsem1 se přidržoval, proto pravím, jsem je všechny, jichž jsem se mohl dopíditi, zničil vlastní rukou.« »A to je právě,« podotkl mistr Baltazar, »co ti, příteli, vším právem vytýkají; neb ačkoli nedojímaly člověka tak jako nynější výtvory umělé ruky tvé —« »Rciž ducha,« ponapravil ho malíř; »ruka je nástroj, duch však vymýšlí, on cítí a tvoří; kde pracuje jen ruka, tam je řemeslo, chlebařství.« »Tvého ducha tedy,« povolil lékař; »ale já jsem chtěl říci, že i dřívější výtvory umělosti tvé byly stokrát lepší, nežli jiných, a již pro památku jsi jich ničiti neměl. Ó my lékařové a chemikové nalézáme co rok nové a nové síly léčivé, jež nám chemie často pouhou náhodou dává na ruku, aniž proto po- vrhujeme starými, zkušeností dávnověkou ztvrzenými léky a bylinami, jakž ti to tuhle mladý náš přítel Zbišek z Trotiny dosvědčí,« ukázal na mladíka posud mlčky vedle nich kráčejícího.

Mistr Dětřich při slovech těchto najednou se zastavil, hleděl na mistra Baltazara, pak zase na Zbiška, až z něho vypukl hlasitý smích k nemalému pohoršení vážného lékaře, jenž veřejnou slušnost, čili jak on se latinsky vyjádřil decorum, takovýmto nápadným jednáním ohnivého malíře uraženy viděl.

»Ten?« smál se Dětřich ještě více. »Zbišek z Trotiny? No, Bůh tě pozdrav, mistře Baltazare, ten je právě hlavní příčinou, že jsem beze všech ohledů se na pravou dal cestu.« Zbišek byl se sice při slovech Dětřichových poněkud za- pýřil, nyní však hleděl s jasnou, usmívavou tváří na učeného mistra Baltazara, jakoby mu úžas jeho nemalé působil potěšení.

»Jen se tak nediv, učený a milý příteli!« mluvil Dětřich chvilkami se ještě pousmívaje, »ovšem že on. Spatřil jsem před rokem náhodou u něho pokusy, aj, co pravím pokusy — ovšem co do kresby ještě nebyl tak pevný, ale v malbě, u připravování barev rozmanitých, jich ukládání na sebe, aby stejně rozděleny byly stín i světlo, potom u napodobování přírody; nuže, příteli Baltazare! Já jsem ustrnul úžasem, že v jinochu tom, z něhož že mastičkář a svářeč vodiček a lektvarů bude, jako učitel jeho Angelo, ano že v jinochu tom myšlenku svou, s nížto jsem posud nechtěl na světlo, již uskutečněnu jsem spatřil; to, co ve mně teprve se rodilo, on že již pouze citem jsa puzen vyvedl, a když jsem viděl, srovnával přirozenost s tím nepřirozeným slohem byzantským: tu, příteli, jsem se zdržeti nemohl, Zbiška svého, ano od oné chvíle mého Zbiška, zulíbav, kvapil jsem domů a rozbil, spálil jsem obrazy svoje, kde který byl, a kde kterého jsem se mohl dopíditi.« »Nesmrtelný Eskulape!« spráskl mistr Baltazar udiven ruce, »co to slyším? Mluv, pane Zbišku, mluv pane z Trotiny, je to vskutku tak, jak mistr Dětřich povídá? Avšak, což se budu tázat, vždyť — Nuž, kdož by si byl pomyslil, že nejlepší žák mistra Angela Florentského, zakladatele první a jediné botanické zahrady při vysokém učení Pražském, on že také vládne rukou umělou!« »Mistr Dětřich přeceňuje slabé pokusy moje,« pravil Zbišek skromně.

»A já myslím, též Angelo se těší,« pokračoval mistr Baltazar, slov Zbiškových si ani nepovšimnuv, »Zbišek z Trotiny že bude nejlepším následovníkem jeho, podporou jeho stáří a někdy oslavou vysokých škol Pražských, když tak pilně laboratorium dvorního lékárníka a mistra Angela navštěvuje —« »Třesky plesky!« durdil se mistr Dětřich; neboť ve slovech Baltazarových pozorovati se domníval, že učený přítel jeho, mistr v lékařství, učenost svoji nebo lékárnickou výše staví nad umění malířské Dětřichem zbožňované, »což myslíš, pane mistře v lékařství,« pravil jaksi uštěpačně, »že člověk s vroucím citem v srdci, s ohněm v hlavě se jen z té příčiny k učazeným kamnům Angelovým postaví, aby z něho nic jiného nebylo nežli takový svářeč lektvařů, nějaký mastičkář? Ha, příteli Baltazare, tomu můj Zbišek rozumí jinak; u mistra Angela slučoval a svářel vodičky, léky, doma však barvy — haha!« »Mirabile auditu!«*) žasl Baltazar vždy více, »proto tedy to přátelství tak něžné, ať dím, ta láska otcovská mistra Dě- třicha k pánu z Trotiny; nyní pochopuju...« I učinil několik velikých kroků zcela nepřiměřených jeho ctihodnému taláru a příkrému pohledu, tak že se octl daleko před svými společníky.

Najednou se zastavil a jaksi rozhorleně k mistru Dětřichu se obrátil řka: »A to jsi přede mnou celý rok ráčil tajiti, mistře?

Ci myslíš, že bych snad pánu z Trotiny záviděl toho daru božího, alebrž že bych spíše se z toho radoval?« Místo odpovědi mu stiskl mistr Dětřich srdečně ruku.

»Ctihodný mistr Baltazar mi promine,« prohlásil se Zbi- šek; »já sám žádal jsem o mlčenlivost otcovského přítele svého Dětřicha, neboť nemohu se dosud odhodlati, abych opustil posa- vadní zvolenou dráhu životní, na níž vím, že cos řádného dovedu; tolik mohu říci posud o malířství, jež mi posud sloužilo za zábavu utěšující život můj, a proto nevím, kdybych novou tuto dráhu podle rady mistra Dětřicha nastoupil —« »Jenom nastup, hochu, a šťastný, slavný budeš,« vskočil mu do řeči Dětřich; »pro tebe je krása světa, co sličné, tebe zajímá; věř, při učazených kamnech na dlouho nevydržíš, a choroby lidské se ti hnusí.« »Nech jen, příteli!« pravil Baltazar povážlivě, »to, co tuto Zbišek právě pronesl, dá se dobře poslouchati, a nech ho, však on, má-li býti z něho malíř, nezůstane při retortách; a pře- mlouvati ho k tomu nebo onomu nemám za radno, aby snad, nenajda svého štěstí, nenaříkal na svého rádce.« »To jest moudré slovo,« přisvědčil Dětřich, »a já již nebudu mladého přítele svého ani slovem přemlouvati; vždyť bez toho vím, že dříve nebo později vznítí se v něm plamen k božskému umění, jemuž já jsem život svůj věnoval.« »Tedy ani slova víc o tom,« dí mistr Baltazar. »Hle, tu jsme si vyšli, abychom si prohlédli nové stavby tohoto divo- . tvorného města, které jako kouzlem ze země vyrůstá, a octli jsme se skoro u samé brány — ah!« pozastavil se, hledě prostorou nynějšího Svatováclavského náměstí vzhůru, »jaký to tam u brány shon lidu?« »Již delší čas se na to dívám,« pravil Zbišek, »podle úzkostného tváření lidu stalo se jistě nějaké neštěstí.« »Snad některý z dělníků k úrazu přišel, Panenko Maria, ten ubohý!« zvolal mistr Baltazar a vykračoval dlouhými kroky co možná rychle k místu, kde podle domnění jeho neštěstí se přihodilo, aby, je-li tomu tak, svým lékařským uměním přispěl ku pomoci.

Oba společníci jeho drželi s ním stejný krok, a mistr Dě- třich hovořil ještě při tom: »V takovém okamžení bych se ti klaněl, příteli milý, jako andělu strážnému, věru se mi tu zdáš býti větším, nežli člověk obyčejný; ba kdybych nevěděl, že Zbišek jest jen pro malířství stvořen, tuf bych si přál, aby byl lékařem, andělem spasným, jako ty, mistře! Ale pospěšme» pospěšme!« * * * II.

■ Čím blíže přicházeli, tím více pozorovali ulekané tváře lidu, viděli, jak mnozí rukama lomí, a již i zaslechli jednotlivé hlasy: »Běda nám! Až posud nás Bůh chránil, ale nyní! — Král pořád sem láká cizince, a ti nešťastníci nám přinášejí nemoc tu!« »Co jest, co přinášejí? Co se to tu stalo?« volal již z po- vzdálečí netrpělivý Dětřich.

»Černá smrt, mor!« křičelo desatero hlasů.

Mistr Dětřich zblednuv, zastavil najednou kroky své. A nebylo divu, že i jinak srdnatý Dětřich při zprávě této se zachvěl a se zastavil; vždyť bylo k neuvěření, co o zhoub- nosti nemoci této se povídalo, a posud by se nevěřilo, kdyby zhoubnost tato i stopy nemoci té tak podrobně v letopisech středověku zaznamenány nebyly.

Byl to nejstrašlivější mor, jejž dějepis středověku připomíná, nazvaný černá smrt, již byly Janovské koráby z východních krajin domů přivlekly. Z Janova ¡rozšířila se jedním rokem s hrňzyplnou rychlostí a silou po celé Itálii, po Francii,. Anglicku a Německu.

Byl to pravý východní mor, v nejzáhubnější formě a velmi nakažlivý. V Benátkách umřelo 100.000, v Bukovci (Lubeku) 90.000, v Štrasburce 16.000 lidí; ve Vídni umřelo jedním dnem 900 lidí; na mnoha místech, píše se, pomřelo devět desetin obyvatelstva. Jak obyčejně při takovýchto smutných případ- nostech, sprostý lid připisoval neštěstí takové, jemu nepochopitelné, všeobecnému otrávení vod studničných, a vztek jeho se obrátil v Německu na židy, protož vypuklo obzvláště v městech porýnských nejukrutnější pronásledování židů, jemuž král Český Karel jako král Německý marně přítrž učiniti se snažil.

Česká země byla však tak šťastna, že od této metly boží při jejím prvním a nejzuřivějším vystoupení zůstala ochráněna. Jednotlivé případy ovšem i zde se přihodily, ale nemoc ta nevystoupila tu ani tak prudce, ani se tak nerozšířila, jako jinde a v brzce také sama sebou uhasla, což mnozí zdravému vzduchu v Čechách, větší díl však zvláštní milosti boží připisovali. Teprve po několika letech, když první zuřivost nemoci již se zlomila, vypukla opět v Čechách, aniž by mnoho obětí uchvátila.

A pomyslíme-li, že pověst stojazyká skutečné hrůzy nemoci této stonásobně ještě vylíčila, tuť pochopitelno to leknutí lidu, to lomení rukama, ten nářek při domněnce: »Mor, smrt černá je v Praze!« ani tomu nemožno se diviti, že mistr Dětřich zbledl a se zastavil.

Mistr Baltazar však se Zbiškem kráčeli ku předu, jako by byli ani hrozné zprávy té neslyšeli.

»Což jsi neslyšel, mistře?« chopil ho Dětřich za talár. »Zbišku, vrať se!« volal úzkostlivě; »vždyť to mor!« »Kdo to povídá?« ptal se mistr Baltazar příkře, talár svůj z ruky Dětřichovy vyprostiv. »Strach, bázeň lidu nerozumného křičí mor, kde snad žádného není. A kdyby tomu tak bylo, tu teprve jest místo moje tam, ne na útěku. Zbišku, pojď!« Pokročil opět ku předu; nejbližší z lidu, kteříž byli poslouchali slova jeho, a kteří snad mistra Baltazara ani neznali, ustupovali přece zmužilému muži tomu.

»Ha, mistře Baltazare!« octnul se najednou Dětřich po boku jeho, »jaký jsi to člověk! Hanbím se před tebou, před sebou samým, že jsem jen okamžik váhal. Aj, lidé!« volal hlasitě, neb tíseň byla veliká, a pokřikování i marného bědování tolik, že ti, kteří dále u předu stáli, náš srdnatý trojlist pryjan^ neviděli ani neslyšeli; ale mistr Dětřich měl silné plíco, že 'fén- lomoz překřičel a k tomu silná ramena, že nejbližší dva beze všech okolků stranou odstrčil; neboí zdvojnásobněnou horlivostí chtěl nahraditi předešlé váhání své, následek to okamžitého, zcela pochopitelného leknutí.

»A, lidé,« volal, »rozestupte se! Vaše zevlování tu ničeho neprospěje, zde učený mistr v lékařství a učitel na vysokých školách našich nám poví, zdali vám strach nemaluje strašidla před očima, nebo-li skutečně to mor, jak pravíte. Hola!« odhodil opět dva jiné stranou, »ustupte mistru Baltazaru Domažlickému; on pomůže, je-li pomoc možná, a byť tu i pan mor ve vlastní osobě seděl.« »Kde, kde jest mistr Baltazar?« ozývali se hlasové z davu.

»Tam, tam jest!« křičeli jiní, ukazujíce na Baltazara a průvodce jeho. »Ustupte, ustupte! Bůh sám ho sem posílá.« A nyní ty, kteří mistru Baltazarovi a průvodčím jeho stáli v cestě a leknutím skoro zpitomělí nevěděli co se děje, tahali stranou, tak že volný přístup měl tehdá věhlasný lékař, mistr Baltazar Domažlický, první učitel v lékařství na učení Pražském, s průvodci svými doprostřed lidu, který se tam byl sběhl, kde bolestné, srdce prorývající divadlo je očekávalo.

»Ano, to jest on, to jest mistr Baltazar!« pokřikovali někteří, znajíce ho, an mezi ně kráčel.

»Mistře, poraď, pomoz!« volali skoro všichni úpěnlivě, ruce prosebně k němu vztahujíce.

Baltazar byl vstoupil s průvodci a v soucitném úžasu zůstal okamžik státi.

Tam u zdi městské ležel muž asi čtyřicetiletý v šatu pout- nickém. Pleť jeho temná, černé, husté vousy, černé kadeře, slovem všecka tvářnost jeho svědčila, že vyrostl pod pa.čivějším sluncem, než jaké zářilo nad Čechy. Obličej jeho na smrt bledý jevil i v tomto umrtvení svém ráz šlechetný, mezi zsinalými polootevřenými rty viděti bylo slinu, kteroužto spolknouti snad již ani dosti síly neměl; vysoké čelo jeho bylo ve vrásky staženo, následkem vzdoru to, jakým snad z mocné vůle své slabotě tělesné a nemoci ještě v posledním okamžení se opíral. Ležel beze vší známky života na nevelkém vaku pod zády, tak že by hlava jeho byla dolů přes vak visela, kdyby hošík, bezpochyby syn jeho, hlavy jeho nebyl podpíral.

Byl to chlapec asi třináctiletý, krásy i ve svém hoři nad- •cbyčejné. I na něm bylo znáti, že byl nakájen paprsky slunce jižního, pod nímžto vše rychle dozrává, klas na poli, ovoce na stromě a duch v těle lidském, jinak by nebylo možná pocho- piti, kterak on, mládenec, ještě dítě skoro, tak vědom může býti ztráty své, pohromy jej v cizím 'kraji potkavší; neboť nevýslovný bol, náramné hoře -chmuřilo se z velkého oka jeho, hoře nejen nad ztrátou milovaného otce — každé dítě oplakává roditele své, aniž více cítí, nežli ztrátu okamžitou, ztrátu, jež i pro budoucnost jej potkala, necítí ještě v letech, v jakých mládenec tento byl; ale on to již poznával, on to cítil, patrno to bylo ze chvějících se hořem údů, každá žilka obličeje jeho jevila veliký, náramný žal; aniž snad věděl, prýštily se mu slzy z očí, kanuly mu po líci; tu skláněl se k muži, jehož hlavu v klíně držel, líbal čelo, líbal oči jeho, tu zase k lidu jej v divém povyku obstupujícímu se obrátiv, spínal krásné ruce své proti nim s takovým prosebným výrazem ve tváři, ukazuje na omdlelého neb umírajícího, že by jistě všichni, kteřížto polekáni jej obstupovali, ku pomoci mu byli spěli, kdyby právě leknutí a strach jich byly nezahánély, neoslepovaly. A nižádné hlasité bědování, nižádná hlasitá prosba nevyšly z úst jeho.

Zbiškovi, když spatřil toho muže tak šlechetného rázu v obličeji i v umrtvení, když spatřil to dítě, tanulo na mysli: Šat dívčí tomu dítěti, a hle, matka bolestná pod křížem, mater dolorosa!

Když byl mistr Baltazar se svými společníky mezi zástup vstoupil, nastalo najednou hluboké, úzkostné mlčení; každýť od výroku jeho očekával, zdali se zprostiti může bázně, neboli se smrt již nad hlavou jeho vznáší, do útrob jeho vrývá?

Chlapec byl právě, když nenadále to ticho nastalo, hlavu pozdvihl, a spatřiv muže, jichž pohled budil důvěru, sepial proti nim ruce k němé prosbě a to bylo příčinou, že mistr Baltazar v ustrnutí na okamžik se pozastavil.

»Tu to vidíte!« křičel hranatý muž v kytlici vápnem postříkané hlasem hrubým a křičel jaksi vítězoslavně, »učený mistr sám se ulekl; tu vidíte, že mám dobře: mor, černá smrt je to! Viděl jsem to tamhle s lešení, když ten starý tu s tím hochem do brány vešel; zavrávoral, zavrávoral, ano, a tu leží!« »Když jsi to viděl, člověče!« obrátil se k němu mistr Baltazar, a přísná beztoho tvář jeho, šlechetnou nevolí vzplanulá, pak to blesky sršící oko jeho přiměly křiklouna, že na krok ucouvl, »když jsi to viděl, povídám, měl jsi běžet pro čerstvou vodu nebo raději pro krapet vína pro toho ubohého zde, jenž omdlel bezpochyby jen vysílením; ano, to's měl učinit, aby i tobě poslouženo bylo v bídě tělesné; ale tak jsi vrávoral z pi- terny, a —« »Není, není to mor! mistr Baltazar to povídá, slyšíte?« rozlehl se najednou radostný pokřik vůkol, každý křičel, opakoval to: »Mistře, mám doběhnout pro víno?« ptalo se asi deset osob najednou.

»Ano, ano, jen honem!« dí tento, tepnu omdlelého ohledávaje, kdežto Dětřich se Zbiškem přeřezávali popruhy vaku, jež se na prsou křížily.

A nyní se tlačili všichni ku pomoci, takže by zas omdlelého samou ochotou byli umačkali, kdyby mistr Baltazar tomu přítrž byl neučinil.

»Lidičky,« pravil mírně, »odstupte, mám z vaší ochoty radost, ale zde jest nyní nepotřebná, ano škodlivá, jako byla dřívější bázeň vaše bezdůvodná.« »Ano, toho byl ten zedník příčinou,« prohodil kdosi.

»Když tomu tak,« obrátil se k lidu mistr Dětřich, »zasluhoval by něco na pamětnou, aby podruhé neděsil lid, aneb si z něho bláznů nedělal, ten ožralec!« Slova tato nepadla na půdu mrtvou; u zedníka, na vše pitomě se dívajícího, nejblíže stojící začali mu pomněnky své tak důrazně na záda a kam kdo dosáhl, vpisovati, že zedník v prvním okamžení pochopil, že tu jde o kůži jeho, nebo při nejmenším o několik notných boulí a modřin, pročež bez rozpaků na útěk se dal, a více než polovice diváků prve jím ustrašených hulákajíce za ním.

»Tak!« usmál se Dětřich, »polovici jsem jich odstranil, a tomu nekřesťanu to neškodí, když se zákon Boží do zatvrzelého srdce jeho pěstmi vtluče!« »Je-li živ, mistře?« tázali se pozůstalí z povzdálečí, neb ochotně byli uposlechli žádosti Baltazarovy.

»Ano, je živ,« odpověděl Baltazar, »tělesným zeslábnutím omdlel; kdož ví, co přetrpěl na dlouhé pouti své, ten ubohý!« Chlapec, jenž byl mistra Baltazara po obleku i po jednání jeho jako lékaře poznal, jenž byl oba společníky s omdlelým se zbývati spatřil a tolik účastenství u necitných prve divákův uzřel, byl se poněkud upokojil, ono hoře zmizelo již s jeho obličeje, klečel však pořád na svém místě s rukama sepiatýma, a rtové jeho se pohybovaly v tiché snad modlitbě, ale při tom nespouštěl zraku s obličeje Baltazarova, aby z výrazu jeho již dočisti se mohl, zdali smí doufati, aneb znova-li zoufalému hoři se oddati musí.

»Mám tu aquam rosarum, mistře!« pravil Zbišek zpod kabátce malou láhvičku vytáhnuv, »mám mu —« »Bůh tě žehnej za to, Zbišku!« zvolal radostně mistr Baltazar, »ano, ano dej mu přivoněti!« A Zbišek pokleknuv k omdlelému nemohl se zdržeti, aby opět a opět nepohlédl na krásného chlapce, jenž nyní oko své na jeho tvář upíral, a Zbišek jako čarovnou mocí k dítěti tomu náklonností vřelou puzen se cítil.

»Padre mio, caro, ca-ro mio!«*) slyšel Zbišek chlapce šeptati.

»Tu, mistře, tu je víno!« přibíhali, již se byli po víně rozutekli, a aspoň deset plných džbánů se nabízelo k posluze, tak že zbodřelý opět malíř, mistr Dětřich, zvolal: »Svatý Václave! Totě vína dost, aby se pět hodných kumpánů notně zpilo, neřku-li ten ubohý zde —« Tu byla slova jeho přerušena hlasitým, táhlým vzdechnutím omdlelého, který se k životu probouzel: tak rychlý účinek měla vodička Zbiškova, a mistr Baltazar pustil rychle několik kapek vína do úst muži k životu se probouzejícímu, ten brzy otevřel oči, hlasitě sobě povzdechnuv: »Dio mio.«**) »Ty žiješ, drahý otče, ty žiješ!« zaplesal chlapec, a jako bylo hoře jeho němé, tak hlasitá byla radost jeho; štkaje a slova nejjemnější pronášeje, vrhl se na procitlého, líbal ústa, líbal líce jeho a otec šeptal: »Dítě mé!« mdlé oko své naň obrátiv a marně se namáhaje, aby ruku okolo šíje dítěte svého ovinul; síly jeho k tomu nepostačovaly.

»Tu jde především o to,« prohlásil se mistr Baltazar, levou ruku cizincovu ve své drže a tepnu jeho stále .ohledávaje, »aby člověk ten byl mysli pokojné; ubohý, jef skoro úplně vysílen, Bůh ví, co hladu a jiných klopot přetrpěl na dlouhé cestě! Zbišku, ty se znáš v jazyce vlašském, promluv k tomu hochu, aby se choval tiše, 'každé pohnutí mysli že jest otci velmi škodlivé, A ty, mistře Dětřichu, podej mu ještě trochu vína, ne mnoho!« Zbišek položil ruku na rameno chlapcovo, a když se hoch na dotknutí to k němu napolo obrátil, vyjevil mu žádost mistra učeného.

Radostí zaplálo znovu oko dítěte při zvucích jazyka jeho mateřského, i chorec obrátil ku Zbiškovi hlavu, a mdlé oko jeho se rozžehlo na chvíli, pak opět umdlen svěsil hlavu.

Chlapec však vyslechnuv Zbiška, pohlédl na mistra Baltazara, pak na Dětřicha i Zbiška, a zarděv se vyskočil, i vrhl se k nohám Baltazarovým, kolena jeho objímaje, a vroucími, horoucími díky jej obsýpaje, tiskl ruku jeho ke rtům svým.

Mistr Baltazar slovům jeho sice nerozuměl, ale výraz tváře chlapcovy byl tak výmluvný, že snadno se domysliti mohl významu skoro každého slova jeho.

»Vždyť je dobře,« pravil Baltazar jaksi chraplavým najednou hlasem, bezpochyby že ho maně krk rozbolel, vždyť také pokašlávati musil, i položil ruku na hlavu chlapcovu, »vždyť je dobře, dítě milé, jen se upokoj — hm, vděčnost je sice svatá cnost, ale zde díků netřeba, byla to křesťanská povinnost, rozumíš?« A hladě tvář chlapcovu, mrkal neustále a násilně očima, ba konečně se musil odvrátit; byltě mistr Baltazar pohledu sice přísného, ale sirdce jako vosk měkkého.

Mistr Dětřich hleděl též u velikém pohnutí na chlapce.

»Já sice nerozumím, co ten hoch tu povídá,« prohlásil se, »ale zajisté je to pohnutlivé!« Mezi diváky výjevu toho nebylo snad jediného, který by nebyl pohnut býval, ano mnozí i slzeli.

»Ubohý hoch!« mluvilo se, »jak blízko byl toho, státi se sirotkem! — A jak je vděčný a moudrý!« chválili ho jiní.

Chorý vínem mu podaným byl tak alespoň posilněn, že pomocí Zbiškovou sednouti si mohl.

Nyní teprve se ohlížel vůkol, jakoby se nemohl vzpamato- vati, jakým to způsobem na tato místa a v takové postavení přišel, proč asi tolik lidu jej obkličuje.

»Běží tu nyní o to,« promluvil opět mistr Baltazar, »kam toho ubohého dopraviti, aby si pohověl; nebo pohodlné odpočinutí, pokoj a trochu jídla byl by zde nejlepším lékem.« »Jaké to rozpaky?« pravil mistr Dětřich. »Ti dobří lidé nám pomohou, a dopravíme ho do mého bytu na Staré město.;< »Anebo ke mně,« prohlásil se jeden z diváků, muž to silný, rukou svalovitých, od práce zmozolovatělých, s 'rukávy od košile až po loket vyhrnutými a v kožené zástěře; »nač tak daleko až na Staré město, učení pánové? Já jsem kovář tamhle z toho rohu, můj dům má místa dosti pro toho ubohého, půjdu hned a dám všechno ku přijetí jeho připravit.« Mistr Dětřich k němu rychle přistoupil a chopiv se mozolo- vité, učazené ruky jeho, potřásal jí srdečně, řka: »Podej sem ruku, mistře, ať ucítím stisknutí muže šlechetného; já jsem dvorní malíř Dětřich Pražský, abys věděl, žes také žádnému nekřesťanu poctivé ruky své nepodal —« »A, kdož pak by neznal našeho umělého mistra Dětřicha!« usmál se radostně mistr kovář, rukou malířovou srdečně potřásaje, »Tvé nabídnutí, mistře, je křesťanské,« mluvil Dětřich dále, »a děkujeme ti za ně, jakoby se stalo, přijmouti ho však nemůžeme, neboť mně ještě něco lepšího připadlo; doprovodíme jej ke krajanu jeho, dvornímu lékárníku mistru Angelovi, jef to také nedaleko, s tím se může smluviti a najde tam také ihned pomoc.« »2e mi to hned nepřipadlo!« zvolal mistr Baltazar. »Nuže, jdi jen, jdi, Dětřichu, a opověz u mistra Angela příchod náš!« Cizinec byl zatím úplně se vzpamatoval, vždyť také pomáhal upamatování jeho syn, který si byl opět vedle něho poklekl, ruce jeho ve svých útlých tiskl a jemu slze a spolu naň se usmívaje, vypravoval, co se bylo přihodilo, a jaké dobrodiní mu prokázali ti tři mužové, kteří se byli jako ochráncové života jeho tak nenadále objevili.

»Madre santissima!2) zvolal cizinec polohlasitě s hlubokým povzdechem, »tak blízko u cíle, a vše by bylo bývalo ztraceno-!« Svěsiv hlavu, potrval za hodnou chvíli v hlubokém mlčení, trudné to asi myšlenky byly, co duší jeho táhly, celé tělo cizincovo se skoro křečovitě najednou zachvělo, dvě velké slzy se mu vyprýštily zpod černých brv.

»Donec eris felix, multos numerabis amicos, Tempora si fuerint nubila, solus eris!«**) recitoval slova římského básníka Ovida, jež byl Ovid ve vy- hnanství svém tak pravdivě napsal.

Mistr Baltazar byl zaslechl slova tato k nemalému podivení svému.

»Jak?« myslil si, »ten cizinec zde, jehož jsem právě od smrti zachoval, který snad po kolik dní sousto slinou svou nesmočil, ten se zná v klasicích římských? Kdo asi je ten ubohý?« ptal se sám sebe dále. »S ním osud asi šeredně si zahrál, avšak co mně po tom? On je člověk, a já jsem učinil dle povinnosti své a dle příkazu Božího,« pustil všechny další myšlenky mimo sebe.

»Et si fractus dilabatur orbis, Impavidum ferient ruinae!«3) zvolal cizinec najednou skoro vzdorovitě, hrdě povznesl hlavu, a vzdor slabosti své chtěl povstati docela, vysílen však sklesl zase zpět, smrtelná bledost pokryla opět jeho tvář.

»Příteli, tak to nejde!« oslovil ho Baltazar v řeči latinské,, něco vína mu opět podávaje, »nač sobě činíš násilí? Vůle silná nepřemůže vždycky slabost tělesnou.« Cizinec chopil se ruky Baltazarovy a přitiskl ji s významným k nebi pohledem k srdci.

»A nyní tě dopravíme k mistru Angelovi, abys si odpočinul —« »K Angeíovi?!« vskočil mu cizinec udiven do řeči, »k Angelovi, jenž jest rodem z Florencie?« »K tomu,« odpověděl Baltazar, nyní sám se divě, »znáš-li ho snad?« »In te domine speravi, tu es turris fortitudinis!«4) zvolal cizinec vroucím hlasem, očí svých k nebi pozdvihna, pak skloniv hlavu, bil se v prsa: »Nejsem hoden milostí tvých, pane Bože na výsostech; zázračně's mě ochránil před zlobou lidskou, zázračně's řídil kroky mé, a když u cíle již smrt na mne číhala, nejen že jsi ji zapudil anděly svými, ale řídíš i kroky mé do domu, kde jsem přístřeší a odpočinku dojiti doufal. Moc tvá vznáší se nade mnou, milost tvá vládne mnou, budiž tvoje jméno velebeno nyní i na věky!« »Co povídá?« ptal se Baltazar.

Zbišek, jenž byl s účastenstvím pohlížel na důkazy něžné lásky dítěte k otci, jenž každé slovo jeho pozorně poslouchal,, odpověděl: »Jak jsem srozuměl, tedy je právě na cestě k mistru Angelovi samému. Pravda-li,« obrátil se ke chlapci, »že otec tvůj k Angelovi Florentinskému —« »Ano, k němu!« přisvědčil hošík. »Vy ho znáte? Oh, to nás tam doveďte; já ho sice neznám, ale otec můj ho zná.« »To jsme tedy zachránili dávného asi přítele našeho Angela, mistře!« pravil Zbišek.

»Ano, k Angelovi!« pravil cizinec, vstáti opět se namáhaje, což se mu nyní pomocí Zbiškovou a Baltazarovou podařilo, O ně se podpíraje, učinil několik kroků ku předu.

Chlapec chtěl za ním vak nésti, zdál se však, ač nevelký, příliš těžký pro slabé síly jeho.

»Jen toho nech, hochu!« pravil kovář, chtě aspoň něčím ^nešťastnému posloužiti, vzal vak z ruky dítěte a přes levé rameno, jakoby nic, si jej přehodiv, chopil se chlapce pravou rukou; »ač nedaleko k mistru Angelovi, přece by tě ten vak utrmácel, ježto já ho ani necítím; beztoho jsi cestou asi dosti přetrpěl. Ale víš-li co, můj hochu? jsi-li umdlen, já tě poponesu, jak pak ti říkají?« Chlapec, jenž byl mistra Dětřicha muži tomuto rukou po- třásati viděl, nechal důvěrně útlou ruku svou ve velké hrsti kovářově, a když k němu prostosrdečný muž ten mluvil, obrátil k němu s úsměvem oči, a místo odpovědi zavrtěl hlavou; arciť on nevěděl, co muž ten velikán povídá.

»A tak!« vzpomněl si kovář, »vždyť mi nerozumí; nuž, to již musí běžeti po svých, já mu pomoci .nemohu, když nerozumí česky.« Cizinec, jenž veden jsa Baltazarem a Zbiškem, velmi zvolna ku předu kráčel, musil najednou kroky své zastavit', ba kdyby nebyl silnými rameny podporován býval, byl by jistě opět k zemi klesl; úpěnlivý vzdech se mu vyrval z prsou, tvář jeho na smrt zbledla i položil hlavu na rámě Zbiškovi.

»Vždyť jsem si myslil, že k tomu síly jeho nestačí!« pravil mistr Baltazar. »Není jiné pomoci, musíme ho tam donésti, Zbišku!« Slova tato sotva že kovář zaslechl, položil vak rychle na rameno vedle kráčejícího, nebo jako posud bývala již tehdáž zvědavost našich milých Pražanů někdy větší než denní výživa, a protož veliké hejno doprovázelo loudavým krokem cizince.

»Na, nes ty!« pravil kovář, »tu mistr něoo povídal, k čemuž se moje silná ramena lépe hodí, nežli těch pánův učených.« Chlapec, spatřiv novou slabost otce svého, byl se již dříve z ruky kovářovy vymkl, a ruku otcovu dolů visící líbaje, volal jej opět nejněžnějšími slovy, aby se vzpamatoval.

»Rač dovolit, mistře učený!« přistoupil kovář, »já jsem silný dost, a hned tam nahoře jsem si myslil, že by bylo nejlépe toho ubohého na místo donést!« A beze všech okolků cizince, ač byl muž postavy skoro větší, nežli prostřední, chopil do náručí a kráčel s ním tak lehce, jako chůva s dítětem. Ha, byl k tomu vskutku silný dost.

Rychle teď šli ku předu, zahnuli v právo do ulice, která se nyní Jindřišskou nazývá, a asi uprostřed (na místě, kde nyní budova hlavní pošty stojí) stanuli přede dveřmi zahradními.

Vysoké zdi v podlouhlém čtverhranu stavěné obkličovaly zahradu, prostřed níž se vypínala vysoká budova o jednom patře. Bylať to první botanická zahrada v Čechách, vlastně jen bylinářská, která po zakladateli svém, dvorním lékárníku Angelu z Florencie, hortus angelicus, andělská zahrada, se nazývala.

Jakoby již na příchod jejich čekali; vždyť mistr Dětřich dobře opověděl u Angela, jaké neočekávané hosti dostane, ačkoli nevěděl, že cizinec ten právě k Angelovi do Prahy připutoval, ale přece jej dobře opověděl, neboť otevřely se dvéře dokořán a mistr Angelo sám se v nich objevil; vedle něho stál mistr Dětřich.

»Jen sem, učený mistře!« uklonil se prv před Baltazarem a potom mu rukou přátelsky potřásl, »vše již připraveno. Tu mistr Dětřich mi vypravuje, že to můj krajan, Vlach, a že se mu zdá být něco vznešeného. Inu, v mé ubohé vlasti to šeredně vypadá, vraždy, vzpoury, strannictva a každé násilí tam jsou na denním pořádku; kdo dnes pánem, je zejtra žebrákem, a jediný muž, který by byl s to, aby to zamezil, a na čas to i skutečně zamezil, někdejší spolužák můj na vysokých školách Bononských, Cola di Rienzi, byl od svých vlastních opuštěn; Bůh ví, kde po světě bloudí, ba je-li ještě na živě!« Toto povídaje, kráčel napřed, následován jsa Baltazarem i Zbiškem a kovářem, nesoucím v náručí svém cizince, podle něhož chlapec opět upokojen kráčel. Nejzáze šel onen, jemuž byl kovář vak cizincův na bedra položil.

Kdyby však bylo mistra Dětřicha nebývalo, byl by jistě celý dav lidu se vhrnul do zahrady Angelovy, vedle níž už mnohý kolikráte s tajným přáním šel, spatřiti jedenkráte ty divy za těmi vysokými zdmi, jak to as uvnitř vypadá, když sám král Karel často zahradu tu navštěvuje; pravíme, že by jistě celý dav lidu do zahrady Angelovy k nemalé zkáze bylin a květin jeho byl se vhrnul, neb Angelo v' péči své, aby ubohý krajan jeho co nejdříve byl opatřen, zapomněl na květiny, na byliny, jež pěstoval jak otec dítko rozmazlené, jež však také miloval, jak oko v hlavě své, ale nyní pro krajana, pro člověka zapomněl na své malé dítky, jak své byliny nazýval — ten poctivý Angelo.

Mistr Dětřich, když byly dříve jmenované osoby vešly, postavil se do dveří, a bylo vší síly jeho potřebí, aby odolal návalu naň naléhajícímu.

»Hej, lidičky!« volal při tom, »zde jsme na místě; děkuju vám za průvod váš, jehož jste tomu ubohému dopřáli; vždyf žádný velmož nemívá vjezd do Prahy s tak četným průvodem, jako cizinec ten, kterého byste byli dříve jako psa u hradeb městských zahynouti nechali. Nemám vám to za zlé, strach je velká věc, sám jsem to zkusil; ale nyní se již vraťte domů k ženám svým, a nežli se nad Prahou setmí, budu jistě na desatero místech slyšeti, u čemokněžníka Angela že se uhostil rarach sám, když byl dříve celé Karlovo město poděsil, aby mu nové léky dle smlouvy pověděl. He, sousede!« chytil jednoho za hlavu, který zvědavější ostatních pod ramenem jeho do zahrady prokukova], a jižjiž i proklouznouti chtěl, ucítiv však ruku na své hlavě, rychle uskočil, »nestrkej tak příliš hlavu do této zahrady, sic by tě skutečně rarach za pačesy chytit mohl; podívej se jen na komín u domu toho čemokněžníka Angela, jak se z něho kouří, toť si tam jistě bratr ženy nebo tvé tchyně připravuje večeři.« A vskutku se obrátily všech zrakové zvědavě ke komínu. V pověrečnosti své jinak nemyslili, nežli že vskutku něco neobyčejného uzří nad komínem mistra Angela, v očích sprostého lidu za čemokněžníka vykřičeného.

za nimi stojící opět na zadnější vrhli, čímž se stalo, že nejzad- nější buď na protější domy vrženi neb i k zemi poraženi byli.

»Aby hrom z cista jasna do toho malíře!« kleli někteří.

»Nevídáno, dvorní malíř!« nadávali jiní.

»Kdybych ho tak měl, já bych jej zmaloval!« křičel třetí témě hlavy své ohledávaje. »U čerta, jaká mi to boule naskočila!« »Jakým to nehodným lidem rozhazuje král milostivou přízeň svou!« křičeli opět jiní. »Blázny si dělá z moudrých lidí.« »A sám je největší blázen!« posmívali se mnozí, »všechny své obrazy prý roztloukl a spálil.« »Ej, to prý bylo nejmoudřejší, co učiniti mohl,« mínil vedle stojící; »jak mě můj soused, starší pořádku malířského, ubezpečoval, nestály prý ty obrazy za mnoho.« »To tedy ani není tak slavný malíř, jak se o něm povídá,« i optali zase někteří; »vida, a přece si dělá z moudrých lidí blázny!« »Ale s tím cizincem to přece není jaksi v pořádku!« prohlásil se vážným hlasem muž v řemeslnickém; oděvě, rukávy maje vykasány, a na zástěře jeho lpěla smůla; bylí zrovna tak, jak jej byla zvědavost od práce vylákala. Posud byl na všechno velmi vážně pohlížel, přemítal na mysli, přemítal, až konečně z něho vylezl výsledek hloubání jeho.

»S tím cizincem to přece není jaksi v pořádku,« pravil, »byl docela mrtev, ani se nehýbal; vždyť jsem to dobře viděl, stál jsem nejblíže, když tam nahoře ležel; a aby najednou k životu procitnul, jako — jako —« Nemoha najiti hned příhodného podobenství, pravil: -^h, jakže? — jako když já botu ušitou na stůl postavím; ha, to ať povídá komu chce, mně ale ne, já tomu nevěřím, a povídám, že to není v pořádku; umrlý je umrlý a konec!« »Hm, to máš skoro pravdu, mistře Štěpáne!« mínil soused jeho, s ním, když se již většina diváků hlasitě reptajíc odtud ubírala, se zastaviv, »a ten malíř snad s tím rairachem pusti! něco na vítr, co mělo asi pod pokličkou zůstati!« »Tak, tak, sousede!« radostně přisvědčil mistr Štěpán, že našel někoho, který mu přisvědčuje, a pojav ho pod paží, od- cházel s ním; několik osob šlo za nimi, ale dříve než došli na konec ulice, vzrostlo těchto několik osob v četný zástup, uprostřed něhož se mistr Štěpán jak řečník a mudřec dnešní události skvěl, a nežli hodina uplynula, roznášely se po městě ještě podivnější řeči o příběhu dnešním, než jak byl mistr Dě- třich žertem napověděl.

Nedbaje reptání divákův, ani toho, co si o něm venku zevlující a ve zvědavosti své zklamaní budou povídati, mistr Dětřich zastrčil závory u dveří, sám sebou spokojen se usmívaje.

»Tak!« mluvil při tom, »jen když vás mám venku; zevlujte si, nadávejte, zlobte se, dělejte si, co chcete, jen když jste venku; zde byste nepěkně řádili v bylinách Angelových, a ochota, s jakou se ku přijetí nešťastného krajana svého měl, nezasluhuje přece, aby se mu způsobila zničením, sešlapáním bylin jeho žalost a škoda snad nenahraditelná.« Ubíral se přímo k domu Angelovu prostřed zahrady se vypínajícímu. Jižní stromoví, jako citronníky, fíky a jiné ve velkých kbelících rozestaveno bylo vkusně kolem domu; dále za domem rostlo stromoví štěpné druhů rozmanitých, v Čechách posud nevídaných, jež král Karel mnohým nákladem opatřoval, aby je dvorní lékárník jeho Angelo Florentinský ve své zahradě rozmnožoval a jimi potom nejen zahrady královské, nýbrž každého, kdožkolivěk by o sazenice požádal a pokud by stačily, poděloval.

Souvěký dějepisec Beneš Krabice píše o této době: »Fecit (Carolus) plantare hortos atque vineas circum civitatem Pra- gensern; et propter hortos hujusmodi atque vineas — auctus est populus vehementer.«5) A dále: »Hoc animadvertentes barones, nobiles, religiosi et plebeji plantavarunt ubique vineas, hortos etc.«6) Přední díl zahrady určen byl, jak vidno, pro byliny léčivé; po stranách měl nasázeno též rozličných květin, a mezi nimi nejvíce růží všech tehdáž známých druhů. Za největší okrasu zahrady celé pokládáno bylo stromořadí bezové, po pravé straně zdi zahradní dost husté loubí tvořící, jímž se zdálo, že možno vejiti, ze zahrady bylinářské do zahrady štěpné; ale to jen tak nalíčil mistr Angelo, na konci k zahradě štěpné nebylo průchodu žádného, nýbrž sedátko drnové lákalo pohověti sobě za dne parného.

Všeho toho sobě tentokráte nevšímaje, Dětřich kvapil do domu, kam byl kovář cizince za poukázáním Angelovým vnesl, a dříve než Dětřich do domu a do povědomé sobě již komnaty vešel, byl chorý již uložen, a drž 3 ruku kovářovu ve své, děkoval mu pohnutým ač slabým hlasem, nic nedbaje neustálého napomínání Baltazarova, aby se pokojně choval.

Poctivý kovář nerozuměl sice slovům jeho, ale mohl se významu jejich domysliti, pohlížel také v rozpacích s jednoho na druhého, a kdyby tomu umouněnost nebyla překážela, mohlo se viděti, jak se rdí nad tolika díky za nepatrnou v jeho očích službičku cizinci prokázanou. Zeslabený cizinec konečně umlknul, ruka jeho sklesla na lůžko.

»Nu, vždyť je dobře,« pravil mistr kovář, »nestojí to za řeč, rádo se stalo, jen poroučejte, pánové učení, jsem vždy k službám,« škrábl po podlaze nohou, pozadu ke dveřím couvaje.

V tom vrazil Dětřich do komnaty.

»Jest lépe již nemocnému?« ptal se ještě ve dveřích. »Ah, mistře kováři!« obrátil se k tomuto, zočiv jej a chopil ho za obě ruce, nic nedbaje, že jsou poněkud umouněny, »podej sem ne jednu, ale obě ruce na důkaz vroucího přátelství, které v tuto chvíli s tebou uzavírám —« »Aj, totě veliká čest pro mne, když slavný mistr Dětřich —« »Co čest?« vskočil mu do řeči ohnivý malíř, »komu takový poctivec, jako ty, věnuje přátelství své, pro toho je to čest. Nuže, mistře, máš-li mne za hodna svého přátelství?« »Jen jestliže ty, slavný mistře, mnou nepovrhneš,« mínil kovář; »já jsem proti tobě, který jsi důvěrník našeho milosti- vého krále a pána, a k tomu malíř v království nejslavnější, přece jen člověk nepatrný.« »To by tedy bylo v pořádku,« pravil Dětřich, »počkej ještě chvilku, půjdeme spolu, nás tu netřeba a marně jen děláme výtržnost. Aha, tu nese Angelo tuším ten pravý lék pro nemocného, holoubě; a jak výborně zavání. Pro Bůh! Pohlédni, příteli, jak se nemocnému oči lesknou, že jídlo ucítil!« A bylo tomu vskutku tak: jakoby čarovné síly již vůně jídla chorému dodala, byl se maně na lůžku vzchopil a beze vší pomoci cizí zůstal seděti přímo, a třesoucí se rukou misky s jídlem se uchopil, jež byl již očima téměř pohltil, nežli se sousta dotknuli rtové jeho.

»To je hlad!« právil Angelo nevědomky jazykem vlaským« ke Zbiškovi, s nímžto vždy ve své mateřštině rozmlouvati byl navykl.

Chlapec sedě u nohou lůžka, zaslechl tato polohlasitě pronesená slova i najednou vyskočil.

»Hlad?!« zvolal v ustrnutí, »já jsem měl všeho do syta a on trpěl hlad? Bože, můj Bože!« zalomil rukama.

Otec si ho nevšímal, neslyšel, neviděl ničeho kromě jídla na nevelké misce, které však také v malé chvíli do úst jeho zmizelo. Když poslední sousto byl spolkl, pohlížel smutně na misku, pak prosebně na Angela.

»Dosti toho pro prvníkrát,« velel mistr Baltazar jazykem latinským, aby také cizinec jemu rozuměti mohl, »nyní trochu odpočinku, a teprve po několika hodinách opět něco k jídlu, žaludek vysílený musí teprve-jídlu zvykat, příteli!« Smutně sklopil cizinec oči.

»Pravda to ovšem,« pravil; »ale nyní teprve cítím tu bolestnou prázdnotu v střevech', tam to hryže a pálí, vím nyní, co to jest — hlad!« »Tys asi dlouho ničeho v ústech neměl?« ptal se soucitně Baltazar.

»Ba ovšem dlouho,« přisvědčil cizinec; »čtyry dni ničeho v ústech nemít, a stále na nohou, je dlouho, příliš dlouho!« »Čtyři dni!« spráskl Baltazar užasnutím ruce nad hlavou.

Slza se zachvěla v oku Zbiškově, a ani nevěda prones' italsky: »Čtyři dni! Jak možná to člověku bez jídla vydržet?!« Chlapec, jenž byl dříve u postele poklekl a hlavu s pláčem v lůžku skrýval, pozdvihl na tato slova uslzené ziraky k Zbi- škovi a ptal se temně: »Čtyři dni? A já měl všeho do syta a on — měl hlad čtyři dni! — Otče, můj otče! Proč jsi mi to učinil?« Otec, jenž si byl opět na lůžko lehl, pozdvihl poněkud hlavu, a ruku vztáhnuv na hlavu černokadeřavou dítěte svého ji jako k žehnání položil.

»Upokoj se, dítě mé!« pravil, »tys dítě slabé, a nevydrželo bys namáhání cesty a bolesti hladu; ale já jsem muž, a pro ten cíl vznešený, jemuž jsem život svůj věnoval, jsem již horší, trpčí věci přetrpěl, nežli čtyřdenní hlad. Že tělo zmohlo vůli mou, což? tělo ovšem podlehnouti mohlo, ne však duch. — Aj, ten, který mě vyslal v tuto dalekou zem, ten také střehl kroků mých na daleké pouti té, nedal klesnouti tělu, až jsem byl u cíle, a tu, kdy již všechno ztraceno se býti zdálo, i tu pomohl, poslav nám šlechetné muže ty k zachování mému. Upokoj se jen a raduj se spíše se mnou: pravím ti, že jistě dojdu cíle svého.« Bledá tvář jeho se zbarvila poněkud za řeči jeho, oko jeho planulo živěji i hlas zněl zvučněji, dokončiv pak řeč svou a chvíli ještě v nadšení svém potrvav, sklesl opět zbledlý na lůžko.

Angelo byl po tuto celou dobu z krajana ani oka nespustil, zamyslil se, mnul si čelo, jakoby k větší pružnosti pamět svou pohnati chtěl; ale povždy se zrcadlila jakási pochybnost v obličeji jeho. Najednou však se mu vyjasnila tvář; odhodlaně přistoupil blíže ke krajanu svému.

»Nežádáte sobě ničeho, pane?« ptal se jakoby lhostejně, ale oko jeho číhalo rod brvami napolo skryté, a každý sval obličeje jeho očekáváním se chvěl, »pane —« opakoval ještě jednou — »aj, jak vás mám, milý krajane, nazývati?« ptal se najednou, jako z nenadání.

Tento naň obrátil pronikavé oko své, lehký úsměv, od nikoho nejsa pozorován, přeletěl přes tvář jeho.

»Bartolo mě nazývejte,« pravil, »je-li vám tak vhod.« »Musíf mi arci býti vhod,« odpověděl Angelo mrzut, že se nevyplnilo očekávání jeho.

»Tedy, pane Bartolo, nežádáte sobě ničeho více?« ptal se Angelo po chvíli opět; ale tázaný ho již neslyšel, teplo příjemné z požitého jídla pocházející jej maně uspalo.

Baltaz; - kynul Angelovi rukou, tichým krokem od lůžka ustoupiv.

»To jest pro něho lék nejlepší,« podotknul polohlasitě; »až se trochu prospí — však on jej hlad brzo probudí, dej mu něco pojíst, příteli Angelo, a trochu vína!« »Učiním tak,« přisvědčil Angelo, »'i o chlapce se postarám; toho dítěte jest mi srdečně líto, i zároveň se jemu podivovati musím, zdáf se býti srdce předobrého, a rozum jeho jest nad léta dospělý.« »A vy tedy, mistře, neznáte toho cizince?« ptal se Baltazar. »A on přece pravil, k vám že byla jeho cesta; podivno!« »Neznám,« pravil' Angelo v zamyšlení, »ačkoli je mi, to se však již jen jako ve snách míhá před vnitřním zrakem mým; ale přece jsem tu tvář v životě svém již někde zajisté potkal — ah! ta tvář i ve spaní tak výrazu plná mě pamatuje na někoho — ale on to není, on se sotva již pamatuje na druha mladosti své, vždyť stál tak vysoko nad lidmi obyčejnými; ovšem že není to on, ten tudy se jmenuje Bartolo!« Mistr Dětřich, jenž byl nového přítele svého, poctivého kováře, slibem zdržel, že s ním sám hned půjde, zůstal nicméně až posud v komnatě.

»Pohlédni pak, příteli kováři, na toho krásného hocha,« šeptal tomuto, »a jak miluje otce svého —« »To je vidět, slovutný mistře,« mínil kovář také šeptem, »že byl ten hoch vychován mezi křesťany; nebo cti otce svého a matku svou je přece jen přikázání křesťanské, a podle něho snadno rozeznati křesťana od pohana. Ale co jsem chtěl říci? Ano, jářku že je ten hoch nadmíru k světu způsobný, a jaké to má bohaté vlasy, i zpod té sítě, co na hlavě má, se mu proudí; inu, všichni nemůžeme býti těla sličného! Ale to je pravda, když jsem toho hocha tam u brány viděl, s tím němým hořem a s tou němou prosbou ve tváři, a zase jak otce svého k životu budil, ubožátko! rač mi věřiti, mistře slovutný, že mě cosi podivně okolo srdce šimralo, a v očích mi bylo, jakoby mi do nich jisker nalítalo, a věru byste byli toho cizince i s tím hochem u brány nenalezli, kdyby nebylo té bázně před černou smrtí!« »Věřím ti, mistře kováři,« přisvědčil Dětřich, »a tvé bázni se pranic nedivím; vždyť já sám se uleknul, a věru bych se byl dal na útěk, kdyby nebylo mistra Baltazara a pána z Trotiny — aj, hlehle Zbišek! Očima div to dítě nepohlcuje!« »Také jsem si toho povšiml,« podotkl kovář, »ještě svých očí ten panic od toho hocha ani neodvrátil.« »To je tím, příteli kováři,« vysvětloval Dětřich, »že v panici tom dřímá povolání k umění mému, a proto co krásné, jej poutá. Avšak myslím, že se již dosti nadíval, aby toho hocha i po stu letech mohl malovati; je čas, abychom jej odvolali, mistr Baltazar již se má také k odchodu.« Tichým krokem ke Zbiškovi se přiblíživ, pojal jej za ruku.

»Spíš-li, Zbišku?« šeptal mu do ucha, »což pak ti ten hoch učaroval, že očí od něho odvrátiti nemůžeš? Pojďme, je čas!« Zbišek si přejel dlaní obličej.

»Zamyslil jsem se, mistře!« pravil také šeptem, »divně si se mnou íantasie pohrála, i snil jsem, a ve snu jsem byl blažen, tys mě probudil, mistře! Sen uprchl a sám sobě musím se smát,« a odcházel za Dětřichem, ještě jednou však se zastavil, aby ještě jednou pohlédl na chlapce, u lože otcova klečícího.

A podivno! Jak duše spřízněné, smíme-li se tak vyjádřit1!, sebe pociťují, i chlapec, ačkoli neviděl Zbiška odcházeti, pozdvihl právě v témž okamžení hlavu a pohlédl toužebně po Zbiškovi, když Zbišek po něm se obrátil, "a ještě podivnější to, že chlapec ten, dítě sotva třináctileté, při pohledu Zbiškově se zairděl.

Angelo nepovšimnuv si toho, an opět o něčem přemýšlel, přistoupil k chlapci, a pojav ho za ruku, pravil vlídně: »Pojď, mé dítě, i tobě je třeba odpočinku!« Volně poslechl chlapec, povstav, ohlížel se vůkol, a spatřiv tu ještě kováře, přistoupil rychle k němu; chopiv se ruky jeho.

pohlédl tak významně k němu vzhůru, že jediným pohledem tím více díků pověděl, nežli jiný mnoha slovy.

»Tys hodný, můj hošíčku!« hladil mu kovář krásné líce, až patrné známky černého řemesla svého na něm zůstavil, čehož si však ani on, ani kdo z přítomných nepovšiml, »tys hodné, vděčné dítě, zůstaň tak vždycky a dobře se ti povede na zemi, to si já tak myslím podle svého sprostého rozumu,« připojil, po přítomných se ohlédnuv.

»Pojd, dítě,« pravil Vngelo, »jak pak tobě říkají?« »Marko!« odpověděl hoch s uzarděním, oči k zemi sklopiv.

»To se nemusíš stydět, milý Marko!« pousmál se Angelo, »ale rci mi, víš-li o tom, kterak mě oteč tvůj Bartolo zná, ježto se prý tak daleké cesty pro mne odvážil?« Chlapec hleděl naň v udivení.

»Bartolo?« — opakoval hlavou vrtě; neboť byl přeslechl odpověď otce svého na dotaz Angelův danou, »jaký to Bartolo?« ptal se sám sebe, »ano, můj otec vás zná, pane, vy prý ho znáte; ale Bartolo? Kdo jest Bartolo, o němž mluvíte?« »Co je to?« žasl Angelo. »Mluv dítě, jak se nazývá tvůj otec, když ne Bartolo, jak on sám pravil?« »On to pravil?« začal chápat hoch; »ach ano, tak jest —« »Dítě!« zvolal Angelo káravým' hlasem.

»Ne, ne,« zvolal chlapec náruživě, »před vámi pravdy ta- jiti nemohu, ale jediné před vámi!« I přistoupiv k Angelovi, pozdvihl se k uchu jeho na prstech, i Angelo se poněkud k němu sklonil; najednou, když mu byl chlapec něco do ucha pošeptal, vyskočil, největší ustrnutí se •jevilo v obličeji jeho, mocně pracovala prsa jeho, a trvalo dlouhou chvíli, nežli ze sebe slova vypraviti mohl.

»Milosrdný Bože! To není, není možná!« zvolal pak, ruce nad hlavou sprásknuv, »dítě! pro spásu duše tvé tě zapřísahám, je to vskutku pravda?« Chlapec položil ruku na srdce, a skloniv hlavu, potvrdil takto mlčky výrok svůj.

Angelo se chvěl, největší pohnutí, největší rozčilenost se jevila ve všem vzezření jeho, přistoupil blíže ke chlapci, a pozdvihnuv ho k sobě, zahleděl se do tváře jeho.

»Podivné?« podivil se Baltazar, »proč podivné, mistře Dětřichu? « »Nuže, to již Bůh ducha tvého spasiti račiž,« zanevřel trochu Dětřich, »když v tom ve všem nic podivného nevidíš!« »A co mám vidět?« 3 37 »To tajemnůstkářství, podivné počínání Angelovo, a potom — ten chlapec podivný, rozumu tak dozrálého, není-li to podivné?« »Toho nemyslím,« odvece Baltazar1 lhostejně; »neb i já, chtě zachovati něco pro sebe, nevěším hned před každým, koho potkám, a komu do toho nic není, tajemství své na bi- délko, a tak jako já, jednají i jiní; v tom nevidím nic divného.« »Tedy zde přece uznáváš nějaké tajemství?« »Dozajista.« »A co ty o tom soudíš, příteli kováři?« obrátil se zvědavý mistr Dětřich k tomu.

»Já, slovutný mistře?« odpověděl Ambrož, nevěda hned, nač se ho Dětřich táže; »já o tom myslím, že tato zahrada je nadmíru" pěkná, a jakkoli cosi podobného nikde, leda snad v královských zahradách, spatřiti nelze, že mistr Angelo proto přece není černokněžníkem, jak si lidé povídají.« »To jest úvar na tvou zvědavost, milý Dětřichu!« usmál se Baltazar.

»Ej, jdi mi!« rozdurdil se ještě více Dětřich; neb nerad to vídal, když se mu Baltazar s něčím vysmíval, »Zbišku, pojď sem, pane z Trotiny! Svatý Václave! Ty dnes pořád spíš, prohlédni pak a pověz, co to tam mluvil Angelo s tím cizincem a s tím chlapcem? Totě podivný chlapec, je-li pravda, Zbišku?« »To máš dobře, mistře!« odpověděl Zbišek zarděv se, pak ho zas mrzelo, že jej Dětřich, jak se domníval, bez příčiny škádlí, »a právě proto, že mě ten podivný chlapec tak velice zajímal, nedal jsem' pozor na řeč ostatních, avšak, mistře, kdybych byl i pozor dával, kdybych byl slyšel a rozumě!, věděl bych, že tajemství to pro mne určeno nebylo, a jistě bych je uměl zachovati.« »Dobře tak, pane z Trotiny!« chválil jej Baltazar, na rameno mu poklepávaje.

»Ten panic to hezky umí povědít,« mínil také kovář; »inu, já bych to tak nevyvedl nikdy. Před kovadlinou? Nuž, to je ovšem něco jiného.« »Dobře a hezky to umíš pověděti, milý Zbišku!« dal se bodrý malíř do smíchu, »a já jsem toho zasluhoval, nemohu toho ďábla zvědavosti vždycky přemoci; dnes jsem dostal pro naučenou, budu na to pamatovati. Pojďme tedy, přátelé milí; já navštívím tuhle nového přítele svého, tu perlu pocti- vosti a srdečnosti, ačkoli je skryta za čmoudem a za koženou zástěrou; chcete-li však vejiti pod střechu šlechetného člověka, můžete jiti se mnou.« »Jak pak já člověk neučený —« pozastavil se poctivý kovář.

»Snad před námi nezavřeš dvéře, milý mistře?« ptal se mistr Baltazar nad obyčej vlídně.

»Bůh uchovej, učený pane a mistře slovutný!« odpověděl rychle kovář.

A beze všech okolků chopil Dětřich kováře pod paží a předcházel s ním přátele své přímo k bytu jeho k nemalému podivení všech mimojdoucích, čím to, že on, dvorní malíř, slovutný mistr Dětřich, po Praze skoro každému děcku známý, v tak něžné přátelství s mistrem řemeslníkem vešel?

* * » III.

Asi čtrnácte dní po události této vstoupil as hodinu před polednem mistr Dětřich do dílny nového přítele svého Ambrože, mistra počestného pořádku kovářského, jehož kovárna byla na rohu ulice nyní »Vodičkovou« zvané, odkud dobře viděti bylo přes celou protější ulici Jindřišskou.

Mistr Dětřich byl dnes v černý kabátec oblečen; patrno, že se schválně připravil k návštěvě této, neb si byl tehdáž, když se od Angela ku příteli kováři ubíral, svůj zelený, módní kabát šeredně počernil. Bylo na něm patrno, že jej cosi důležitého sem přivádí, proto také tolik spěchal, že se obličej jeho potem až leskl; ostatně byl také dnes parný den.

»Dobrý den, příteli Cyklope!« volal Dětřich, do kovárny vcházeje, »a Bůh ti dejž stálého zdraví a štěstí —« »Pozdrav Bůh, slovutný mistře,« odpověděl kovář, napřaženou ruku s perlíkem volně spustiv na kovadlinu, na níž právě veliký kus žhavého železa bušil, a ji malíři vstříc podá- vaje, »děkuju za přání. I tobě, pane, dejž Bůh stálého zdraví a darů Ducha svatého!« »Amen!« potřásl mu Dětřich rukou, nyní bez bázně, že si šat počerní, bylf beztoho černý; »ale jen buš dále, příteli! Třeba železo kouti, pokud jest horké.« »Nic nedělá, slovutný mistře!« mínil kovář; »však on je oheň zase irozpálí; a já si přece mohu pohovořiti; vždyf jsem si již myslil, že na mne mistr Dětřich zcela zapomněl, celých čtrnáct dní jsem ho neviděl.« »Oho, oho, příteli Ambroži! Já nezavírám přátelství na hodinu; že však malbami na Karlštejně po celý ten čas zaměstnán jsem byl, byla příčina, že jsem tebe nenavštívil; ale abych na tebe zapomněl?!« »To zrovna také říci nemohu,« pravil kovář; »nebo mám od některé doby práce tolik, že moje ruce, ač jich do klína nekladu, vyhověti všem požadavkům ani nestačují, a jak ráčíš vidět, musil jsem dva tovaryše si najmout.« »To. ti přeju štěstí, příteli,« dí Dětřich, »ač nevím, jak by to souviselo s mým —« »Jen se stav, mistře slovutný,« usmál se Ambrož, »jakobys nevěděl o ničem; vždyť pak to leží přece na bíledni, že by o mně ti vznešení páni ani nevěděli, kdyby svých vznešených přátel a příznivců pan dvorní malíř na mne, člověka nepatrného, neupozornil.« »To snad učinil mistr Baltazar anebo pán z Trotiny,« zapíral Dětřich, s kladivem na kovadlině před ním ležícím sobě pohrávaje.

»Mistr Baltazar?« usmál se znova kovář; »je to hodný, učený pán, ale má jiné starosti se svými scholary, aby z nich udělal tak učené mistry v lékařství, jako je sám, ke spáse lidu a ke slávě Boží. A pán z Trotiny? Aj, aj, slovutný mistře; ten právě mi vyzradil, komu mám za své zkvétající štěstí děko- vati; a vždyť on sám, jak pravil, jen ze všeho mistru Dětřichu musí povděčen býti, ježto prý je z rodu zchudlého.« »Tak? On ti to pravil?« tázal se Dětřich; »to tě tedy častěji navštěvuje?« »Každý den,« vece Ambrož, »je pilný žák mistra Angela; každý den před polednem pravidelně jde mimo a pokaždé na chvilku ke mně zaskočí, neb aspoň do kovárny zavolá: »Dobrý den, mistře Ambroži!« Vskutku, ještě jsem neviděl tak ušlechtilého panice, jako pana Zbiška, a věru, život svůj bych pro něj nasadil, jak jsem si ho oblíbil.« »Tu netřeba života, milý Ambroži, abys jemu i mně prokázal službu ne nepatrnou,« pravil Dětřich jaksi vážně.

Mistr Ambrož pohodil hned perlíkem, o nějž se byl posud podpíral, i železem již jen slabě sálajícím.

»Hned jsem pohotově, mistře slovutný, kdy se ti ráčí zlí- biti, nyní, neb o půlnoci; vždy jsem hotov k službám tvým!« »Dobře tedy,« vece Dětřich, »jediná služba, kterou mi zatím můžeš prokázati, jest, abys dnes o něco déle zdržel Zbiška u sebe.« »A to má býti také služba, jak říkáme, služba, v níž by člověk něco přece podnikl?« zasmál se hlasitě Ambrož. »Ne- račiž mi míti za zlé, slovutný mistře, to jest asi spíše nějaký žertík, jak to již u mistra Dětřicha v obyčeji.« »Zdá se ti to býti za těžké?« ptal se Dětřich příkře.

»Ej, co za těžké!« odpověděl mistr Ambrož, »když to do opravdy mysliti ráčíš, tedy ho zdržím, a kdybych k tomu i svých sil užiti měl, to jest, když to vskutku ku prospěchu pána z Trotiny?« »Mohl-li bych něco chtít, co by Zbiškovi, jehož návidím, jako snad otec syna vlastního, mohl-li bych tedy něco chtít, co by jemu ke zkáze bylo?« ptal se Dětřich. »Avšak ty nevíš, proč právě takovou službu od tebe žádám; tobě mohu svěřiti, čeho se obávám; neboť jsi poctivá duše a přítel náš věrný.« »A k čemu mám to vědět?« odpíral Ambrož; »vždyť —« Netrpělivě kynul Dětřich rukou.

»Odpověz mi na jednu otázku!« začal. »Od té doby, pravil jsi, že mladý můj přítel dochází každý den v určitou hodinu pravidelně k mistru Angelovi?« »Tak jest,« vece kovář, vyvaliv oči na Dětřicha a nechápaje, proč se asi Dětřich ptá na věc, která podle mínění jeho sama sebou se rozumí; neb Zbišek byl přece žákem Angelovým.

»A po celých čtrnáct dní,« pravil Dětřich -polohlasitě v zamyšlení, »jedné čárky nenakreslil, což jindy nebývalo nikdy. V tom vězí jiná příčina, nežli nechuť, a Zbišek není také, jako býval, otevřeného srdce a jasného oka. — A co slyšíš, mistře, o onom člověku, jehož jsi jak Samaritán k Angelovi na svých rukou donesl?« ptal se opět zvědavě.

»Jest úplně zdráv, a pán z Trotiny nemůže se dosti vyna- povídat, jaký to člověk učený a vznešený,« odpověděl Ambrož.

»Tedy on snad příčinou tak pravidelných návštěv Zbiško- vých u mistra Angela?« ptal se opět Dětřich.

Kovář pokrčil rameny.

»Snad,« pravil, »on se mi s tím nesvěřil, a já jsem se ho ani na to neptal, tedy také možná, že ne.« Dětřichův obličej stáhl se trpce, jakoby byl právě šťovík kousal.

»0!« sténal pro sebe, »je to kříž s člověkem, který je tak málo zvědav jako ty, milý kováři; poctivý člověk jsi, to se ti nedá upřít, ale hlupák, náramný hlupák, anebo větší chytrák, nežli já sám. — Tos měl také dobře, mistře Ambroži,« pravil opět hlasitě, lhostejným se stavě, »že jsi se ho neptal; on by mohl myslit, Bůh ví, proč to děláš.« »Ani mi nenapadlo,« jistil Ambrož upřímně.

»O tom již jsem; přesvědčen,« pravil Dětřich jako odhodlaně, k Ambroži blíže přistoupiv, »že se tobě může tajemství svěřiti, a že člověka nevyzradíš, mistře!« Kovář pokynuv pouze hlavou, v tichosti očekával, jaké as tajemství mu Dětřich chce svěřiti.

»Především však mi pověz upřímně,« pravil Dětřich, velmi důležitě při tom se tváře, »co soudíš o tom podivném hochu toho cizince?« Kovář vyvalil oči ještě více na Dětřicha, a kdyby nebyl býval tak velmi umouněn, byl by jistě zvědavý malíř zpozoroval. kterak se kovář najednou zarděl.

»Podivný je ten hoch,« pravil posléze, »to je má milá pravda: ta jeho moudrost, ta vděčnost, to vše je nevídáno v letech tak mladistvých, a potom ty krásné vlasy, jako nějaká panna —« Tu se najednou zamlčel.

»Pozoroval jsi to?« zvolal Dětřich radostně. »Já jsem již myslil, že pro nic jiného citu nemáš, než pro svou kovadlinu.

• — A co říká pán z Trotiny tomu hochu, když o něm mluvívá?« ptal se velmi chytře.

»On o něm nemluvívá nikdy,« vece kovář, »jen tak leda- bylo někdy se zmiňuje, že s hochem mluvil nebo nemluvil, ano jednou prý se to dítě i po mně ptalo.« »Kováři, kováři!« myslil si v duchu Dětřich, »nechtěj býti chytřejší, nežli já. Ale uděláme tomu konec;, já musím vědět, na čem jsem, co Zbiška k Angelovi láká. — Příteli!« oslovil hlasitě kováře, »ty tedy pozdržíš pána z Trotiny nějaký čas, aby přišel později k mistru Angelovi, než obyčejně přicházívá; učiníš tak?« »Jak jsem již pravil,« vece kovář, »učiním, po dobrém nebo po zlém, to jest, zle nemohu s tím řádným panicem nakládat, a neradil bych nikomu, aby s ním chtěl nakládati zle, měl by se mnou, s Ambrožem, co dělat.« »Tak zle nebude, milý Ambroži,« usmál se Dětřich; »jak pozoruju, jest u tebe pán z Trotiny v nemalé lásce?« »A jak by nebyl?« dí Ambrož, »takový panic řádný, přívětivý a tak dobrého srdce!« »Podej sem ruku, příteli milý!« pravil Dětřich, »af ti ji vřele stisknu za tato slova; nebo věz, jak jsem ti již pravil, já miluju Zbiška jako sebe samého, a proto bdím nad ním péčí, která by se snad mnohému zdála přepečlivou, a že jsou mi ty jeho nynější tak pravidelné návštěvy u mistra Angela poněkud podezřelé —« »A proč to, slovutný mistře?« divil se Ambrož; »pan Zbišek je přece žákem mistra Angela, a tu ovšem musí k němu docházet »Mistr Angelo nepřipravuje své léky každý den tak pravidelně v pravé poledne,« odvětil Dětřich, »ano, toho času nebývá ani doma; tedy je to jiná příčina, co Zbiška volá právě v tu hodinu k němu vlastně do jeho domu: jef to asi táž pří- čina, pro kterou po celých těch čtrnácte dní, co jsem na Karlštejně meškal, ani tužky ani štětce se nechopil, což jest něco neobyčejného, neřku-li podivuhodného; a což vše trvá teprv od těch čtrnácte dní, co byl toho cizince a jeho syna uzřel.« »To jest ovšem na pováženou,« mínil poctivý kovář, po- škrabuje se za uchem.

»Já však nejsem> člověk, abych dlouho otálel a různé si dělal vrtochy,« pokračuje Dětřich; »zde vidím příčinu, tedy přímo k cíli! Ty zdrž Zbiška, a v určitou hodinu vstoupím iá místo něho k Angelovi a dovím se hned, co pána z Trotiny vzdaluje od jeho povolání, od jeho štěstí a slávy budoucí. — Nyní víš všechno, příteli!« pravil důvěrně, ani nepozoruje, že chtěje prve vyzkoumati učazeného přítele svého, sám se mu se vším svěřil, čehož nijak v úmyslu neměl. »Nyní víš všechno,« hovořil v zanícení dále, »a já ti slibuji, že se dnes ještě dovím, kdo ten cizinec jest a co je to s tím podivným hochem.« A jsa již jednou v rozčilení, odkvapil z dílny mistra Ambrože, aniž se s ním rozloučil.

Hlavou vrtě hleděl za ním mistr Ambrož a vyšel až přede dveře své kovárny, aby viděl, kam mistr Dětřich zamíří.

»Ale to je pravda,« mluvil sám s sebou, »ten nesnese dlouho tajemství na jazyku; co na srdci, to na jazyku. Hodný, poctivý to muž, ten dvorní pan malíř, jen trochu příliš prudký, a — na mou věru, jak jsem si myslil, zrovna tam vrazil do zahrady, to se sotva dopídí toho, co chce věděti. — Jen je mi líto,« začal opět po chvíli hovor sám s sebou, vrátiv se opět ke kovadlině a vystydlé železo do ohně dávaje, »že jsem mu nesměl pověděti pravdu. Bylo to kus perné práce pro mne, pernější než ta tu u kovadliny, a také bych se byl hnedle podřekl; inu, těžko zapírat, když se tomu člověk nebyl učil.« A prudčeji tahal měchem, znamení to, že nějaké nemilé myšlenky v něm vznikají.

»U čerta!« hučel, »tu jsem strčil krásně prst mezi dveře, a nevím, jak jej bez uskřípnutí vytáhnout,« podrboval se za uchem, nechav měch odpočívat. »Tu jsem slíbil panu Zbiškovi, že ho nevyzradím, a tu zas Dětřichovi, že — ej, hrome!« zadýmal opět silně měchem do sálajícího uhlí, »mezi vznešenější se jen trochu přimísit, a v jakých to pletkách člověk hned uvízne; inu ...« Ostatní nebylo slyšet pro silné bušení; nebo rány mistra Ambrože padající na rozpálené opět železo byly tentokráte pádnější, nežli jindy.

Jak byl mistr Ambrož dobře pozoroval, prudký dvorní malíř vrazil v ^netrpělivosti své přímo do zahrady Angelovy, v rozčilení svém zcela zapomenuv, že ještě se nepřiblížila hodina, v níž Zbišek pravidelně do zahrady vstupoval, a kterou vyčkati sobě byl zprv pevně umínil.

Bouchnuv dveřmi zahradními za sebou, kráčel prudce až k domovu Angelovu, jak známo, uprostřed zahrady se vypínajícímu, a teprve přede dveřmi, ruku již na kliku položenu maje, zastavil se, a sundav klobouk, utíral si pot s čela.

»Ah,« oddychoval sobě, »tu bych byl, ale nevčas, nedočkavost moje mě opět ošálila; ale co? Jsa jednou zde, nemohu se vhodně vrátit!« Pohodiv hlavou, otevřel a vešel odhodlaně do domu, a jsa dobře povědomí místností, kráčel přímo k obydlí Angelovu v prvním patře, kdežto v přízemí bylo laboratorium i sklady na léky, jakož i sušírny na byliny a tomu podobné věci. Přišed až nahoru a chtě zaměřiti k jizbě Angelově, uslyšel v komnatě na protějším konci chodby hlasitý hovor, v němžto hlas Angelův rozeznávati se domníval, a proto beze všech okolků k této komnatě se obrátil.

Mluvící uvnitř byli nepochybně svým hovorem příliš zaujati, že neslyšeli dosti hřmotných kročejů Dětřichových po kamenné dlažbě se rozléhajících, a teprva, když již před samými dveřmi komnaty stál, umlkl hovor uvnitř, a mistr Dětřich rychle dvéře otevřev, vkročil hbitě, zvědavě po celé komnatě se ohlížeje; byla to táž komnata, do níž byli před několika a čtrnácti dny nešťastného cizince vnesli.

To poznal Dětřich na první pohled, jakož i k svému zahanbení se přesvědčil dále, že krom onoho cizince, který již skoro úplně pozdraven a zesílen uprostřed komnaty stál, a kromě mistra Angela o zeď se podpírajícího, nikdo v komnatě nebyl, a mistr Dětřich se hanbil proto, že tak beze všech okolků, skoro urputně do komnaty vrazil a ani nepozdraviv, zvědavosti své dříve uzdu pustil.

Co si o něm pomyslí? 2e nezná zdvořilosti ani nejobyčej- nější, neřku-li jako člověk, jenž u dvora je takořka domovem a s králem samým obcuje v přátelském; skoro poměru. A mistr Dětřich zakládal sobě nemálo na dvornosti své, pročež se najednou zapýřil, ač jeho tvář prudkou chůzí v dnešním vedru slunečním beztoho jen hořela, a v nemalých rozpacích prchlost svou v duchu zažennávaje, mumlal cosi, co mělo zníti jako omluva a spolu také jako opominuté pozdravení.

»Aj, mistr Dětřich!« oslovil ho přívětivě Angelo a učinil tak konec jeho rozpakům, »již zpátky z Karlštejna? To mě těší, že nezapomněl pan dvorní malíř s návštěvou hned po příchodu svém na Angela, ah, což to mluvím? — Já se nemohu honositi častými návštěvami slovutného přítele svého, a proto týká se tato návštěva bezpochyby také krajana mého, doktora Bar- tola,« ukázal na cizince, »jehož se mistr Dětřich tak vroucně byl ujal —« »To máš dobře, učený mistře a příteli milý,« přisvědčil Dětřich, povděčen jsa tomu, že mu Angelo takovýmto způsobem pomohl z nesnáze; »avšak musel bych lháti, kdybych zapíral, že se z toho netěším, že tě zde vidím. A tedy, jak vidět, náš neznámý přítel se uzdravil, to mě těší; pověz mu to, milý Angelo, jestliže mi nerozumí.« • Cizinec, který byl sám sebe Bartolem nazval a jejž byl Angelo poctil titulem doktora, hleděl na Dětřicha s podivením; nebo když byl k Angelovi přinesen a u něho ze mdlob procitl, nezpozoroval ani Dětřicha, který tenkrát se držel v pozadí.

Angelo mu to nyní vypravoval, že mistr Dětřich je z oněch, kterým za zachování života svého děkovati má. Tu přistoupil Bartolo k Dětřichovi, a obě ruce jeho ve své sevřev, děkoval mu vroucně i srdečně.

Dětřich poslouchal bedlivě, ale přece kroutil neustále hlavou.

»To je všechno dobře, milý pane Bartolo!« prohlásil se konečně, »jen bohužel, že tomu nerozumím —« »Můj vznešený krajan povídá,« přistoupil Angelo blíže, nabídnuv se takto bez požádání za tlumočníka; avšak Dětřich mu vskočil netrpělivě do řeči.

»Co povídá, můj .milý učený mistře,« piravil, »mohu se domysliti, a to je právě nejlepší, že tomu nerozumím; neboť bych se musil sám před sebou rdíti. Já jsem pro žádné díky nepřišel, Bůhtě svědek! Zcela jiné příčiny mě sem vedly; tedy toho nechrne! A co si budeme dále povídat, to, tuším, můžeme si povídat v latině, v níž se pan Bartolo, jak jsem onehdy slyšel, velmi dobře zná.« »Jak?« podivil se Bartolo, »dvorní pan malíř se zná v řeči předků mých, slavných Římanů?« »A což tu divného, milý pane Bartolo?« usmál se Dětřich. »Třeba vysoké učení naše k větší slávě vlasti naší přede dvěma teprv-roky v městě tomto zaraženo, bylo přece již dříve tolik škol, jak zde v Praze, tak i po městech venkovských, že každý, kdo jen chtěl, ducha svého napájeti mohl zdrojem osvěty nejen nesmrtelných Římanův, ale i Rekův, a žákovstva bylo po všech školách dost a dost.« Při slovech »nesmrtelných Římanů« zalesklo se oko Barto- lovo, a důvěrněji přistoupil k Dětřichovi. »Tys pravil: nesmrtelných,« vece, ruku na rameno malířovo položiv, a oheň nadše- nosti skoro blouznivé sálal z oka jeho; »či to byla jen tak propovídka? Anebo věříš, že skutečně Římané ještě nevy- mřeli?« »Římané?« točil Dětřich kloboukem, a zase si stíral pot s čela, nebo se nerad pouštíval v hádky učené, »a co mi po tom? Aneb co tobě po tom. příteli, co já myslím, a co ne? Avšak chceš-li vědět mínění moje, mohu ti v tom posloužiti, a to jest: Rím ovšem posud stojí, ale Římanů již nemá, nemá onoho národu, který světem otřásal, osvětu zanášel do nejdálnějších končin světa, a nám díla a památky zůstavil, jež jemu, pokud svět světem bude, a byť i město ono, Rím, v rumy se svalil,- nesmrtelnost jména a činů jeho, následování v mnohých kusech hodných, pojišťují.« »Tys to pravil,« vece Bartolo, a nadšení jeho přecházelo v úplnou blouznivost, »oni žijí, a život zase život dává; proto pravím i já tobě: věčná Roma dětí nepozbyla, na ňadrech slávy předků svých procitnou opět k životu, jako již jednou se probouzeli —« »Ach, ty míníš, příteli!« vskočil mu do řeči Dětřich, »ono zbouření Říma pod jakýmsi Colou di Rienzi a několikaměsíční vládu jeho? Slyšeli jsme o tom; neboť onen dobrodruh se osmělil pohaněti krále našeho a v něm každého Čecha; ale již tehdáž ukonejšil krajan tvůj, milý cizince, učený doktor Sassoferrato —« »Sassoferrato?« žasl Bartolo, s Dětřicha oči své významně na Angela upíraje; Angelo však, na němž se nepokoj při začátku hovoru tohoto patrně jevil, pokynul jen hlavou.

»Ano, Sassoferrato,« opakoval Dětřich, »mistr v právech na vysokém učení našem —« »Znám ho, znám,« vskočil mu trpce do řeči Bartolo, »a mohu si pomysliti, co asi pravil ten muž o vlasti své, o národě svém, kynul-li mu úsměv milostný neb odměna za jeho hanu,« »Vskutku ho znáš,« pokynul Dětřich hlavou, »a já bych musil lháti, kdybych tvrdil, že bych měl k němu mnoho důvěry —« »Ano, ano!« vece Bartolo, »duše přímá pozná hada jedovatého i za lesklým vnějškem, a v tom se zakládá antipatie člověka k člověku. Nuže, pane malíři, pověz mi, co pravil onen vře>lý národovec, ona perla povahy mužné, ten učený mistr v právech na učení Pražském, doktor Sassoferrato?« »Ba tak!« vzpomněl si mistr Dětřich, »ačkoliv on málo příznivců a přátel má, a mne dokonce ne, myslím přece, že tehdáž pravdu mluvil; pamatuji si to dnes, řeklť: »Nechtež nynější Římany vybouřiti, znám vrtkavost jejich, za krs a 1 os t ducha jejich, která jim nedovolí již ke slavným činům se po- vznésti nebo v nich setrvati, a pamatujte na mne, tak rychle, tak nenadále, jako byl Cola di Rienzi k vrcholku moci se povznesl, tak rychle také sklesne v hlubinu, hlubší nežli ze které byl se vyšvihl.« Bartolo poslouchal slova tato s velikou pozorností, svěsil hlavu, a: »Pravda, pravda!« šeptala bezděky ústa jeho.

»Kdo na nynější Římany spoléhá,« pokračoval Dětřich, »tak pravil Sassoferrato dále, bloudí, jako vůbec ten, kdo staví na přízeň lidu, nejbližší okamžik rozduje pod ním základ stavby do všech čtyř úhlů, zkusí toho Cola di Rienzi, a byť i desetkrát obnovoval starou slávu Říma, lid jí již nechápe, a byť i desetkráte se jmenoval tribunem lidu římského, a irozkazy i nařízení svá starou formulí: S. P. Q. R. do světa vysílal; nikdo se písmen těch již neleká: neboť neznamenají již Senatus Populus Que Romanus; nýbrž Sono Poltroni Questi Romani!«7) Bartolo, jenž byl s velikou pozorností vypravování Dětři- chovo poslouchal a časem i kývnutím hlavy pravdu mnohých slov uznával, při posledních slovech Dětřichových najednou odskočil, jakoby sykot hada v uši jeho byl zazvučel nebo chladný ocel v prsa jeho se vrýval: odskočil, hlasité vykřiknutí vyrvalo se mu z prsou, že zajisté po všem domě se ozývalo, jako zkřiknutí bojovníka, který vítězství ztrativ, přes trupy druhů polehíých smrti neb zajetí utíká, lítost a zlost, nenávist a mstyžádost pojily se v tomto jediném výkřiku.

Úžasem zblednuv a o krok ucouvnuv Dětřich hleděl na Bartola, sám Angelo se zachvěl a jaksi bázlivě pohlížel na svého hosta, jehož oči krví zalité se svítily jako oči šakala po poušti těkajícího, jehož tvář se rděla a zase se kryla smrtelnou bledostí, jehož údy se chvěly jako v zimničném lomcování: obraz to největší náruživosti, jaková se rodí jen pod sluncem jižním, palčivým. Ústa jeho se pohybovala, hlasu však z nich nevycházelo, tak veliké bylo roznícení jeho.

»Tu to máme,« pravil Dětřich k Angelovi polo se obrátiv, »chce slyšeti, co se mluvilo, a nesnese toho; nedivil bych se, kdyby to byl snad Cola di Rienzi sám. Tvůj host je podivný člověk, a nebude mu tuším na škodu, dáš-li mu nějakých vodiček ochlazujících, a pro mne bude lépe, když sem pošlu mistra Baltazara.« Obrátil se lhostejně na patě, maje se k odchodu.

»Stůj!« zvolal hlasem velitelským, zlostí se chvějícím Bartolo a pokročil za ním.

Zvolna se k němu obrátil mistr Dětřich, a Angelo stál mezi ním a Bartolem, živě k tomuto v jeho mateřském jazyce hovoře.

Podivný účinek měla slova Angelova na jeho krajana, divý pohled jeho se mírnil, ano když byl Angelo dokončil, jevilo se tiché odevzdání na tváři jeho. Těžce, bolestně sobě oddychnuv, svěsil hlavu; slza se zaleskla v oku jeho. A Dětřich, hleděl-li dříve s úžasem na neočekávaný výbuch vášně, divil se nyní rovněž tak náhlému ochabnutí jeho, a nevole jeho nad příkrým rozkazem Bartolovým ke stání v něm vzniklá se valně umírnila.

»Milý cizince!« pravil, »nemoc tvá, která tě u bran městských porazila, ještě se asi nevytratila z mozku tvého, sice bys se neopovážil veleti mně, mistru Dětřichovi, ke stání, když odejiti chci.« »Ne tebe, ale onoho mrzkého člověka, který hanu na svůj národ kydá, týkala se nevole moje,« odpověděl Bartolo, »a iá miluji svůj národ i při jeho vrtkavosti a jeho vadách, poněvadž před vnitřním zrakem mým se míhá jasná, veliká budoucnost jeho, a je-li v tvých očích láska k vlasti proviněním, potom mi zazli, mistře, a já potom také nedbám o přízeň tvou.« »Krátce a dobře!« prohodil Dětřich opět udobřen. »Avšak nemysli, že bych proto na tebe zanevřel. Láska tvá k vlasti jest ovšem poněkud náruživá. Avšak každá zem a -každý národ má svoje zvláštnosti, a tím jsi mi právě milejší, pane Bartolo; neboť i já svou vlast ctím a miluji, a tresty Boží volám na nevděčné syny její. Podej sem ruku, příteli! V míru se rozejdem a mohu-li ti býti v něčem nápomocen, nebos cizinec, kdož ví, co se nestane, směle se obrať na Dětřicha.« »Ty jsi šlechetný muž, mistře!« pravil Bartolo, ruku Dě- třichovu vřele tiskna, »ducha vznešeného, jako jest i umění tvé; a pravdu jsem poznal opět, že kdo sebe ctí a miluje národ svůj, i čest jinému národu vzdává. Já ti děkuji za nabídnutí tvé; kdož ví, zdali dost brzo neuahromadím větší díky ke dvornímu malíři.« Dětřieh, jsa doprovázen Angelem, odešel z komnaty.

U schodů, kamž jej Angelo byl doprovodil, se zastaviv, důvěrně Angela oslovil.

»S tím tvým krajanem to asi není jaksi v pořádku,« pravil a ťukl si při tom na čelo.

Angelo naň bystře pohlédl, při čemž se oko jeho mžiknutím zachvělo, a jakoby nevěděl, jakou odpověď by dáti měl, pokrčil rameny.

»Ubohý!« litoval Dětřieh, »je to nepochybně následek o- néhdejší choroby jeho, asi mnoho přetrpěl •—« »Ba přetrpěl tolik,« přisvědčil Angelo soucitně, »že by člověk obyčejný již dávno byl klesl, již dávno by duch obyčejný utonul v strastech a utrpeních, jichž on zakoušel.« »Je to na něm vidět,« mínil Dětřieh, »již dávno mi nepřišla tak vznešená, výrazu plná tvář na oči, jako tvář toho cizince, a ten jeho synek — aj!« vzpomněl si najednou, »kde pak je ten hoch, žfe ho není vidět? On by se věru hodil za vzor pro malíře, kdyby chtěl malovat anděla; tak krásný je.« »Pravda, příroda jej obdařila neobyčejnou sličností,« přisvědčil Angelo, uhýbaje se takto odpovědi na zřejmou otázku Dětřichovu.

»Byl jsem žádostiv jej viděti,« vece Dětřieh, jen tak povrchně, »to dítě mě velice zajímá; kde pak asi je?« »To víš, milý mistře,« odpověděl Angelo též lhostejně, »jak jsou již děti neposedné, celý den s místa na místo; možná, že je v zahradě, možná také, že kutí v mém laboratoriu, abych měl zase několik střepů z rozbitých láhvic odklízet.« »Toho, učený mistře a příteli milý, se snad nemusíš obávat,« pousmál se Dětřieh, »neboť od nějakého času máš ve svém žáku, pánu z Trotiny, nejlepšího hlídače dílny své.« »Co mluvíš? Pán z Trotiny?!« zvolal Angelo v opravdovém udivení.

»A kdož jiný?« odpověděl Dětřieh, a obličej jeho nabýval výrazu zklamání; »vždyť pán z Trotiny nikdy nebyl tak pravidelným a pořádným navštěvovatelem mistra Angela, jako těchto posledních čtrnácte dní, že se tomu až sousedé a přátelé jeho diví.« »Tak?!« prohodil Angelo táhle, se vždy rostoucím udivením, »a já zas mohu tě ubezpečit, že jsem po celých těchto čtrnácte dní pana Zbiška ani jedním okem neviděl, on zanedbává i .ranní hodiny, kdy jiní žáci všichni bývají shromážděni.« »Totě podivné!« hleděl naň Dětřich jaksi nedůvěřivě, nechtěli věřiti slovům jeho, ale divení Angelovo bylo tak opravdové, že ještě déle pochybovati nemohl; »totě v skutku podivné!« pravil pak ještě jednou, zamysliv se.

»A ve kterou hodinu že prý pán z Trotiny mě navštěvuje?« ptal se Angelo, nyní neméně zvědavý, než byl před tím mistr Dětřich.

»Den co den po tento poslední čas pravidelně o poled- nách,« odpověděl Dětřich.

»0 polednách?« opakoval Angelo, a smích, jenž se objevoval kolem úst jeho, ustoupil najednou opravdovosti. »V tu hodinu nebývám ani doma, milý mistře, a navštěvuje-li pán z Trotiny, jak pravíš, právě v tu hodinu dům můj, to ho jistě nevábí touha po mé společnosti do domu mého.« »Totě arci pravda,« přisvědčil Dětřich, »a což bychom si tím hlavy lámali?« pravil k veselosti se nutě. »Pro mne af si chodí Zbišek kam chce a kdy chce. Nuž tedy s Bohem, učený mistře, a neměj mi za zlé.« Otočil se a pospíchal kvapně se schodů.

Zamyšlen, s chytrým pohledem díval se za ním Angelo.

»Nepřišel jsi pro návštěvu velikého krajana a hosta mého, milý malíři!« šeptal pro sebe, »přišel jsi na zvědy, Angela ne- ošálíš. Ale jak je to s tím Trotinou? Totě vskutku věc podivná —« a vrásky na čele jeho ještě více vyvstaly, »hm, aby tak za našimi zády ten panic něco nekuti!, a možná je to vždycky! Či snad on o tom ví?« tázal se skoro hlasitě sebe sám, zavrtěl několikráte hlavou a odešel pak opět do komnaty hosta svého.

Dveře zahradní za sebou zavřev, a na ulici se octnuv, zůstal Dětřich státi.

»Tak, tu bych opět byl, a zrovna tak moudrý, jako jsem byl, nežli jsem tam vešel,« hovořil sám s sebou; »ano rozvá- žím-li si všechno jak náleží, tápu v ještě větší tmě nežli před tím. Angelo o jeho návštěvách neví, to je jisto tak, jako že každodenně o polednách přichází sem.« Obrátil se k zahradě, několik krokův až do prostřed ulice popošed, aby i dům přes zeď zahradní viděti mohl.

»Snad by ten cizinec —?« přemítal dále na mysli; najednou však sebou trhl, oči přes dům Angelův do dálky upíraje, kde se vysoká věž mezi branou Vítkovskou, pozdější Novou, a Koňskou k ochraně hradeb městských zrovna za zdí zahradní vypínala.

»Ach, ach!« zvolal, »ten si tam vyhlédl pohodlnou hlídku; tof může celé město přelil édnouti, neřku-li zahradu — ó já tupohlavec!« klepnul si na čelo, »tady se sháním a přetva- řuju, kdežto s té věže tu každé hnutí v domě i v zahradě Angelově mohu pozorovati.« A nerozmýšleje se déle, kvapil ulicí dolů, zahnuv pak za roh zdi zahradní, zaměřil přímo k věži hradební.

Kdyby však Dětřich si byl dopřál času, a v zahradě se poněkud poohlédl, byl by našel, co hledal, aniž by mu bylo třeba bývalo, vystupovati až na vysokou věž. Nebo tam v onom loubí, které za div umělosti pokládáno bylo a za okrasu zahrady Angelovy sloužilo, a které dělilo zahradu bylinářskou a květinovou od zahrady ovocní, seděl Zbišek, jenž byl právě před odchodem Dětřichovým přišel, tak že kdyby se byl Dětřich u schodů s mistrem Angelem nepozdržel, jistě by jej byl potkati musel.

Po pravém boku Zbiškově seděla dívka krásná, spanilá, v letech teprve v panenství přecházejících, níže v rozpuku. Přece však vzdor mladosti své zářila z černého, velkého oka jejího jakási snivost, jakási důmyslnost, která svědčila, že duch přespčl léta její.

O čem to asi přemýšlela, když hedvábnými brvami svými oko své napolo zastřela, s poloote vřenými ústy jako kalíšek růžový snivě dumajíc, a s hlavinkou, s níž krásné černé kadeře, vzdorující vínku je poutajícímu, až 11a ramena a po šíji splývaly: což to as bylo, že nezdála se slyšeti ani hlasu Zbiškova, v němž přece celá duše jelio spočívala, tak vroucně, tak sladce zněl šepot jeho. Ci snad přemýšlela o tom, čím to je, že se ií ňadra tak najednou rozvinují, a že srdce její chvílemi tak rychle bije, a že jí slova Zbiškova tak mocně dojímají?

Možná, a možná také, že dumá o vlasti, o hájích citrýno- vých, v nichžto slavíci tak srdcejemně pějí, a ten klokot slavičí, a ta vůně hájů a to nebe lazurové nad tím vším se klenoucí vyzývá k lásce, že srdce dívčí dříve se roztouží, a — ach ano, dívka ta se vroztoužila, nebo pozdvihši oko vzhůru ke Zbiškovi, ovinula rámě své okolo šíje jeho, a usmívajíc se na něho, pravila: »Víš-li, o čem jsem přemýšlela, příteli můj?« »Kdož by to mohl uhodnout!« odpověděl Zbišek. »() mně však jistě ne; neboť jsi mne snad ani neslyšela.« »Ba slyšela,« odpověděla dívka.

»A přece jsi mohla na něco jiného myslit?« ptal se Zbišek s jemnou výčitkou.

»Můj Bože, a proč ne?« dala panna za odpověď. »Myšlenky se střídají, vyskakují jako bubliny na vodě; tys ke mně mluvil o své lásce a já myslila o tobě.« »Marietto!« zvolal jinoch blaženě, ruku její ke rtům tiskna.

»Slova tvá se ozývala v duši mojí,« dí Marietta dále, »aniž rušila chod myšlenek mých, ano ona jim spíše napomáhala, že láska všudy sobě je tak stejná, zde na severu že slyšeti táž slova lichotná, jako tam na jihu vlasti mé.« »A slýchala jsi již slova lásky?« ptal se Zbišek se zachmuřeným poněkud obličejem.

»Ach, ještě nikdy!« povzdychla si Marietta, »ačkoliv jsem si přávala zvěděti, jak to jest, když jinoch nás ujišťuje o své lásce; a nyní to vím, i tu jsem si myslila —« »A tu jsi myslila?« opakoval Zbišek, když Marietta se zamlčela, a rdíc se před sebe hleděla..

»Zdali všichni tak miluji, jako ty,« dokončila řeč svou, opět k němu vzhůru pohlížejíc, »zdali to, co mi povídáš, jest skutečná láska, nebo jen tak slova pochlebná, jichžto jsein jako dítě se dost naposlouchala.« »Zdali láska' jsou slova má,« odpověděl Zbišek, »to musíš cítit, Marietto, a běda mně, nenalézají-li ozvěny v srdci tvém, potonťs mě nikdy nemilovala,« doložil truchlivě, hlavu svěsiv.

Mairietta se vzchopila, a odhrnuvši mu vlasy s čela, vtiskla políbení na čelo jeho.

»Ne tak, můj drahý Zbišku! Ne čelo zachmuřené, ani takovou truchlivou tvář mi neukazuj, to ti nesluší,« hladila ho po líci, jako děcko, pohrávající si na klíně matčině.

»Ach, Marietto!« ovinul Zbišek rámě okolo těla jejího, všecek v milostnou tvář panny se zahleděv, »ty mě miluješ, já tomu věřím, chci v tvou lásku věřit a doufat, jako ve spasení duše své; nebo bez tvé lásky žiti nemohu, ježto tebe tak nevýslovně miluji, vší silou duše své.« »Ty mě miluješ! Jak ráda to poslouchám,« tleskla Marietta rukama v dětinské radosti.

»Ale pověz mi, miláčku,« položila pravici na rameno jeho, opět se vážně tváříc, »pověz mi, čím to, žes právě mne si oblíbil? Což není u vás panen sličných,, po lásce toužících, jako u nás?« »Oj, ty milá nevinnosti!« usmál se bezděky Zbišek, »jaká to otázka? Kde je klenba nebes modrá, není pláň bez květu a svět bez krásy panenské; i u nás kvetou panny spanilé duchem i krásné tělem, vznešeností /rodu i srdce vynikající, že se jimi honositi může země Česká —« »A přece se tobě nezalíbila žádná?« přejala mu Marietta řeč. »Čím to? A proč právě mne, jak pravíš, tak vroucně miluješ?« »Vím-li já to?« odpověděl Zbišek. »Hned tam — ach, Marietto, nerad na to vzpomínám, na onu dobu tvého utrpení; ale již jako k chlapci jsem k tobě přilnul, jakási nevýslovná touha mě k tobě vábila —« »Pravda-li?« tázala se Marietta, »ale ten oděv mužský mi pranic neslušel, a vlasy mé nikdy nechtěly se směstnat pod tu síť hedvábnou. Ach, Zbišku, můj milý, milý příteli!« nahnula se zcela k němu, že hlava její takměř až na rameně jeho spočinula, »i mně bylo telidáž v největším hoři mém volno, velmi volno u přítomnosti tvé, a jakýsi tajný hlas ve mně zvolal hned při prvním spatření tebe: Nyní jsi zachráněna! — A stalo se, hlas ten vnitřní nelhal, a já jsem k tobě pohlížela s vděčností a důvěrou, jako ku bratru svému —« »Jen jako ku bratru?« vyčítal Zbišek. »Ne tedy jako k milenci?« »Ano, jako k milenci, když tak chceš,« pravila Marietta, »a proto mi bylo tak teskno, tak bol no po tvém odchodu, ačkoli jsem věděla, že milý otec zachráněn a já že jsem v bezpečí; cítiiaf jsem se najednou tak opuštěnou, jakési tušení samoty ulehlo na mne, i nemohla jsem zprostiti se trudu svého, ani když jsem ten ošklivý šat mužský za svůj vlastní vyměnila.« »Tedys po mně toužila, Marie tto má?« ptal se Zbišek, s nadšením poslouchaje vypravování její.

»Což jsi nebyl ochráncem mým i otcovým?« zvolala Marietta. »Jakž bych tedy po tobě netoužila?« »Nezapomínej na mistra Baltazara,« připomenul Zbišek; »on vlastně zachoval život otci tvému.« »Já na něj nezapomínám, příteli můj! Každý den se za něj modlím k Madonně nejsvětější; ale netoužila jsem po něm, jako po tobě; ty jsi se mi stal hned při prvním spatření bratrem a miláčkem, a já jsem ani bratra ani miláčka ještě neměla. Ale ty jsi zlý, zlý hoch, milý Zbišku! Tak dlouho's nepřicházel —« »Věř, můj anděle, milenko má!« ubezpečoval Zbišek, »trapnějších dnů jsem nezažil, jako ty dva dny, co jsem zdržo- vati se musel od každé 'návštěvy u mistra Angela, nechtěl-li jsem vzbuditi pozornost otcovského přítele svého, který je muž dobrý, ale nad míru nedůvěřivý —« »A což by on byl věděl, že ten ošklivý kluk je Marietta?« »Netěžko to bylo uhodnouti, srdce moje! Mistr Dětřich má bystré oko, a ty krásné dlouhé vlasy, jež ti pod sítí tak nenadále vyplynuly, nenarosily na hlavě chlapecké.« »Tak je to?« usmála se Marietta v poloudivení. »Proto tedy, když jsi pak po prvé opět přišed, do tohoto loubí vkročil a mne zde uzřel, proto jsi se ani pranic nedivil, a jen jsi se usmíval, jakobys mě dávno znal. Nyní teprv pochopuju.« »Já že jsem se usmíval?« zavrtěl Zbišek hlavou. »Nikoli, nikoli, milenko má! Já spatřiv tebe, žasl jsem, že tolik krásy v jednom tvoru sloučeno; v prvním okamžení jsem myslil, že se mi tu vidina nebeská zjevila, a já netroufal jsem si ani přikročiti blíže, ano myslím, že jsem i ruce sepal, jako je spínáme k modlitbě, až přívětivost tvá, Marietto, a tvůj pohled mi dodaly srdce, že jsem přistoupil blíže.« »Není-li pravda, že ženský šat mi lépe slušel, než ten ošklivý mužský?« tázala se Marietta se samolibostí dětskou, kdežto Zbišek mluvil se vší vroucností srdce svého, »a já se pama- tuju, jak jsi byl zaražen, příteli můj, i těšilo mě to, že mne hned nepoznáváš! Ale při tom všem byl jsi přece jen příliš nesmělý, jako jsem to nevídala u junáků našich; i věru bys ty se sotva odvážil v taková nebezpečenství, jako oni smělí pro lásku svou.« »Nejen nebezpečenství, i života se odvážím pro tebe, živote můj!« tvrdil Zbišek v zápalu. »Ach, ti junáci vaši! Což milují vroucněji, než my? Což o nich hlásá svět větší skutky hrdinské než o nás? Sotva a zhola nemožno! Ptej se po všech končinách světa, v Polště i v Uhrách, v říši německé, v Anglii i ve Francii, ptej se Milánských i Říma, zdali nepoznali českou chrabrost a českou silu? Láska chrabrosti kyne, a pro lásku i pro čest jména svého jinoch se v zápas vrhá: tak u nás jest obyčej, milenko má!« »Totě překrásné!« zaradovala se Marietta, jež byla se zalíbením slova Zbiškova poslouchala. »Jaká to blahost, býti milenkou takového junáka — pro lásku a pro čest! — Pro čest,« opakovala, »ano, čest je láska, a jedno bez druhého býti ani nemůže. Co soudíš ty, miláčku můj?« ptala se roztouženě.

»2e pravdu máš, Marietto má!« odpověděl Zbišek. »Hle, jak se myšlenky naše srovnávají! Myšlenky mé přiodíváš ty, milenko má, slovy —« % »Ty jsi příliš dobrý, Zbišku!« usmála se Marietta, »a že opakuji slova tvá jiným jen způsobem, přičítáš mi z toho zásluhu; nejsem čarovnice, abych uhodnouti mohla myšlenky, v cizí duši se rodící.« »V cizí duši?« opakoval Zbišek. »Má duše je ti cizí?« ptal se poněkud trpce. »U mne tomu naopak; já žiju v tobě, duše má jest s tvojí sloučena v jedno.« S potutelným úsměvem kroutila dívka hlavou.

»Ty mi nevěříš, dívko má?« ptal se Zbišek prudce.

»Věřím ti, že se toho domníváš,« odpověděla Marietta; »ale zkusme to.« »Tedy?« »Pověz mi tedy, co si právě myslím?« »Myslíš si, že nemožno žiti v duši jiné, v myšlenkách jiných,« odpověděl Zbišek s největší jistotou; »avšak duše tvá mi není cizí, ani myšlenky tvoje.« »A přece, a přece!« smála se skoro hlasitě Marietta. »1 bylo by také zle s námi, kdybychom ani mysliti nesměly bez vědomí vašeho; vždyť jste tak sobětní, vy mužové!« »Ah, ty jen žertuješ, dívko má!« mínil Zbišek, nejistě sé usmívaje.

»Ne, nežertuji!« — odpověděla Marietta opravdově i ustoupila o krok od něho, a obě ruce o bok si podepřevši, mluvila s líčenou vážností dále: »Ano, v tom jste si stejní, pánové, zde na severu jako tam na jihu; mluvíte mnoho, mluvíte více než pravda jest, klamete sebe —« »Já že nemluvím pravdu?« zapýřil se Zbišek, prudce vstávaje.

»Ticho, pane!« pozdvihla Marietta káravě prst proti němu; oči její se čtveračivě leskly, a rty jejími laškoval milostný úsměch, jejž mocně v sobě tajila: »ticho, pravím, a usedněte hezky poslušně na své místo! — Tak! Nyní se mi líbíš, Zbišku; nebo poslušnost je první ctnost milencova.« Zbišek chopil se ruky, káravě k němu pozdvižené, a líbaje ji, pravil také žertovně: »Jak vidíš, ctnost ta tvému Zbiškovi nechybí, ano činím ještě více, líbám i metlu, jež mě pokárala.« Hbitě táhla Marietta ruku svou zpět.

»Tak jsme si neřekli, pane, a metly mé již nepolíbíte, pokud neučiníte úplného pokání.« »Jmenuj mi je, spáso má!« prosil Zbišek, »každému pokání se podrobuji —« »Neslibujte mnoho, pane,« pravila, a ruka její byla opět pozdvižena, »ať nelitujete slibu svého!« »Budeš-li ty pokání ukládati, milenko,« mínil Zbišek, »mohu se nadíti, že bude milostivé!« »Tak?! Tedy proto pán z Trotiny tak ochotně sliboval? — Nuže, víra tvá tebe nezklamala, a jakkoli bys zasluhoval přísného trestu, budu ti přece soudcem milostivým; avšak jen pod dvojí výminkou ti odpustím. Předně —« zamlčela se poněkud; bezpochyby přemýšlela, kterou výminku má dříve položití.

»Předně?« opakoval Zbišek.

»Předně odvoláte výrok svůj,« trozliodla se Marietta, »že uhodnouti lze myšlenky cizí, třebas milencovy nebo milen- činy —« »Jestliže vskutku —« »Žádné výminky, pane! Odvoláte bez výminky, beze všeho li a zdali.« A tvář Mariettina byla při tomto jejím tváření vážném tak milostná, čtveračivost po tváří jí laškující, z oka jejího probleskující byla tak půvabná, že již proto mohl Zbišek se pod- robiti.

»Odvolávám tedy!« pravil také se žertovnou vážností.

»Dobře!« pochválila Marietta, na krok se k němu opět přiblíživši, »jsem napolo s tebou již smířena —« »Jmenuj mi rychle pokání druhé, af je smíření tvé úplné,« prosil Zbišek, »a já af najdu opět úplnou milost v očích tvých!« »Za drulié,« počala Marietta, »a to právě se týká počátku sporu našeho; neboť jsi neuhodnul myšlenky moje —« »Já ti již věřím!« jistil ochotně Zbišek, chtě ruky její se zmocniti.

»Ne tak, ne tak, pane!« schovávala dívka ruku za záda, »to ještě není to pravé; vy mi musíte pověděti pravdu, čistou, nelíčenou pravdu na to, oč jsem se vás, pane, právě tázati chtěla, když jste svou nedůvěrou příčiny k trestu svému dal.« »Pravdu jsem mluvil —« »A to odvolání?« ptala se Marietta.

»Ano, tak!« pokývl Zbišek hlavou, »to již jen mluv, já se • podrobuji všemu.« »A dobře děláš!« položila Marietta ruku svou na rámě jeho. »A nyní mi odpověz: čím to bylo, žes byl tak zaražen, tak nesmělý, když jsi mě po prvé spatřil v oděvě ženském pod tímto loubím; čím to bylo, že jsi slova promluviti nemohl, tak že jsem začala pochybovati, zda mluviti umíš? Jsou všichni junáci čeští tak, anebo jen ty sám, můj příteli?« »Takové etázky jsem neočekával,« pravil upřímně Zbišek i pohlížel na Mariettu, zdali to míní opravdu, anebo-li jen ještě žertuje; avšak žert všechen zmizel s tváře její, s opravdovou zvědavostí hleděla mu do očí.

»Tys pravil, že jsem se ti líbila,« prohodila Marietta, když byl Zbišek na delší čas se zamlčel.

»Líbila?« opakoval Zbišek, »jaké to mrtvé slovo!« pokračoval pak u větším zápalu. »Pohled tvůj projel útrobami mými, a obraz tvůj se vryl na vždy v srdce mé; mně bylo, jakobych byl ve svatyni Páně, a duše má se kořila tobě, jako se kořívá světicím Božím: to jest láska naše, tak miluje juná- ctvo naše, čistým ohněm, a slýchal jsem nejednou tvrdit, láskou teprve že duše zbloudilá se vrací k Bohu, a já jsem to pocítil v onom okamžení, že ten oheň, jímžto srdce naše se rozplameňuje v lásku, jest jiskra Boží, milostí Páně v ňadra naše vržená. Pro cit ten nekonečný, pro zápal horoucí jsem nemohl slov najiti, a vždyť mluva lidská jich ani nemá; proto si myslím, a je to zajisté pravda, že -nemiluje, kdo lásce své výraz dáti může; kde slova jsou, kde řeč, tam, lásky není!« Marietta ho poslouohala s rostoucí vždy vřelostí, oko její se zarosilo slzami i klonila hlavu vždy více k němu, a poslední slova jeho ssála již políbením ze rtů jeho.

se v oku jeho, jakoby teprve buď takové lásky hledala, ale spíše snad, jakoby teprve sama o takové lásce snila; snad necítila stejnou horoucnost pro Zbiška, jako ji on pro ni tak pravdivě a tak vroucně líčil. — Snad! Kdož to ví? — Ze se k němu tulila, že rámě své okolo šíje jeho vinula a rty obou se dotkly, ano že slyšel nepokojný tlukot srdce jejího, přitištěn jsa k ňadrům jejím — co z toho? — Kdož rozumí srdci panenskému, které panně samé zůstává věčnou pohádkou?

.»Jak šťastné jsou panny vaše,« mluvila po chvíli, když zápal její poněkud se utišil, »takto jsou milovány. U nás též láska žije, ten blankyt jasný, ty háje vonné, ten zpěv slavíků: vše tě opojuje a vyzývá k lásce a milování. Již jako dítě mě učili, účel náš že jest milovati a milovánu býti, a panny naše, oh, jak ty milují, horoucně, a těžko nemilovat i jinocha, který ve dne mluví o lásce, a v noci nám o lásce pěje —« »Avšak věrnost vaši nechtí chváliti krajané moji,« dí Zbi- šek, jenž byl slovy jejími více zaražen, 'než oblažen.

»Věrnost?« opakovala Marietta. »Kdož může tvrditi, že se kdy Italka nevěrnou stala, pokud milovala? Oh, Zbišku! Ty neznáš ten oheň, vířící v žilách našich; a celým ohněm tím přilne panna ke svému miláčku: jakž to možná, aby plamen se dělil na dví? Viděls to kdy? Ne nikoli!« odpovídala sama sobě, »dříve jej musíš zhasiti, a teprve potom jiný roznítiti.« Bezděky se Zbišek zachvěl, jakési tušení proniklo srdce jeho.

»A je-li to možná,« pravil truchlivě, »aby z popela nový plamen vyšlehl? A je-li to možná, aby uhasl plamen, vzňatý čistou opravdovou láskou? Ten, dívko má, nikdy nezhasíná!« »Tak se praví!« přisvědčila Mairietta. »Ale kde najiti ten plamen pravý, času vzdorující?« tázala se polohlasitě v zamyšlení, jsouc snad unesena myšlenkami svými na jih, kde sopky vlasti její též plamenem se vznímají, pak zhasínají, aby opět znova se rozbouřily.

»U nás, ve vlasti mé, zde na tomto srdci věrném, věčně tě milujícím, dívko má!« odpověděl Zbišek vroucně, dívku k sobě tiskna.

Spočinula »hvíli na silných prsou jeho, potom k němu vzhůru pohlížejíc pravila: »Děkuji ti, miláčku můj! — Ano, věřím ti; nebo slova tvá jsou jiná, než u junáctva našeho, i tvé milování jest jiné; není tak náruživé ani tak plamenné, je tišší a světější; zde teprve pozávám, co pravá láskai jest.« »Tedy jsi přece již poznala lásku, aspoň lásku lichou?« vyzvídal Zbišek zaražen.

»Již jsem ti pravila, že nepoznala,« vrtěla Marietta hlavou, »já jsem o lásce jen tušila a v tušení tom jsem i po ní toužila, ale nikdo z těch, kteří se mi již jako dítěti kořívali — a byli to páni mladí i slavní — ale nikdo z nich nerozdmychl touhu tu v poznání.« »Již jak dítěti?« usmál se Zbišek. »Vždyť teprve se rozvíjíš jak poupě z kalíšku růžového, Marietto má!« »Oh, můj příteli!« poučovala jej dívka, »tam pod sluncem palčivějším, pod nebem jasnějším zraje rychleji ovoce na stromě a strdce v těle panenském, již jako děti slýcháme o lásce, a milovati jest úkol náš.« »Umíte-li věrně milovati, toť úkol blažený; samy jsouce blaženy, oblažujte i život náš,« pravil Zbišek. »Avšak,« obrátil najednou řeč s této pře milostné ku předmětu jinému, »již několikráte jsem to slyšel, milenko, ale nikdy se tebe neptal —« »A nač, můj příteli?« odhrnovala mu Marietta vlasy s čela a hladila skráně jeho.

»Často vzpomínáš na léta minulá,« začal Zbišek ostýchavě, »na dny slávy, v níž se junáci kořili tobě již jako dítěti: kdo jsi? vlastně, kdo jest otec tvůj?« Marietta naň pohlédla, jako by neslyšela nebo nechápala otázku jeho, ruce její se svezly s čela, s tváře jeho, brvy její zastínily pak oko, a vážnost, ano hluboká přísnost se zrcadlila v obličeji jejím.

»Poslyš, Zbišku!« pronesla po chvíli, »na to se mne nikdy neptej! Toho ti pověditi nemohu a nesmím; přijdet čas, že se toho dovíš; ale do té doby se nikdy již na to neptej, slyšíš? A lásku naši také skrývej v ňadra svá, jak jsem tebe hned první den o to prosila.« »To jsem učinil,« ubezpečoval Zbišek, »před nikým jsem nevyzratdil, jakou blažeností srdce mé plápolá.« »Obzvláště však před otcem mým taj lásku svou,« mluvila Marietta dále, »to jest nejhlavnější výminka, na níž závisí, zdali se dále ještě vídati smíme, nebo ne.« »A tato výminka právě to byla,« dí Zbišek, »co mi otázku onu na rod otce tvého do úst vložila, Myslili jsem si: Kdo je ten muž, před nímž šlechtic český lásku k dítěti jeho skrývati musí? Zda je tak vznešeného rodu, že by pokládal za urážku, když pozdvihnu zraků svých k tobě, dceři jeho? Či snad že šlechtic sohudlý v očích jeho ceny nemá? Já ovšem1 schudlý jsem na statcích vezdejších, ba nemám ničeho, a bez přízně přítele svého, mistra Dětřicha, bych častěji nouze zakoušel; avšak jmění pozemské se opět dobude, jen čest když není pozbyta. A on, otec tvůj, neoplývá sám asi statky pozemskými, tedy to jen hrdost rodu, která by se příčila proti mně.« »Hrdost!« opakovala Marietta, »snad činů jeho, sinad minulosti slavné, ale rodu? — doktor Bartolo —« »Masrietto!« vskočil jí s výčitkou jinoch do řeči, »zaslu- huji-li takového šaškování? Ty mi nesmíš pravdu pověděti, na tom je dosti, a já ničeho již věděti sobě nežádám; ale nač mě chtít klamati takovým způsobem, nepravým jménem?« »Odpusť, miláčku!« šeptala dívka uzardělá, i netroufala si ani k němu pohlédnouti.

»Či myslíš,« ptal se Zbišek dále. »že jsem neviděl té úcty, kterou Angelo na jevo dával, když se od tebe dověděl, kdo host jeho jest? A Angelo, hrdý jak jest, nepokoří se tak snadno ani před velmožem; a ona hridost otce tvého, raději hlad trpěti a hladem mříti, než o kus chleba poprositi, nezrodí se v duši nízké.« »Přestaň, přestaň,« prosila Marietta sklíčeně, »jenom na to mi nevzpomínej!« »Ni slovem se již o tom nezmíním,« ujišťoval Zbišek, dívku k sobě přivinuv, a celuje líce její.

Go tito dva v hovoru i sporu milostném v zahradě Angelově dleli, mistr Dětřich stál na cimbuří věže hradební a hlídal neodvratně' zahradu. Do loubí nemohl ovšem zelenými halu- zemi prohlédnouti, sic by mu nebylo bývalo třeba, tak dlouho , wa místě jednom státi, že si toho až hlídač věže povšimnul.

»To bych rád věděl,« mudrovali sám s sebou, s místa na místo po cimbuří přecházeje, při tom však s Dětřicha ani oka nespouštěje, »to bych rád věděl, oo ten mistr na té zahradě vidí tolik divotvorného, že na1 ni kouká, jako by měl k ní oči přibity. Pěkná jest a slušná, to jest ovšem' pravda, a každý den se neuvidí cos podobného; ale — ale —?« kroutil povážlivě hlavou a opět přešel na jiné místo.

Při tomto přešlapování a přecházení přibližoval se však vždy více k Dětřichovi; nebo byl sám žádostiv zvěděti, co asi dvorního pana malíře, slovutného mistra Dětřioha, k takovému neodvratnému pozorování vábí? Něco důležitého to je vším způsobem, kdyby jen věděl co, a zřejmě se slovutného mistra Dětřicha optati, tomu nedovolovala úcta před dvorním malířem.

Konečně přistoupil až k samému kraji, a nedaleko mistra Dětřicha se umístiv, hleděl také přes zděné zábradlí do zahrady Angelovy tak pozorně, jako by ji teprve poprvé spatřovali.

»Slušná to zahrada!« prohodil posléze k mistru Dětřichovi na polo se obrátiv, a čepici do týla shrnuv a opět ji pak k čelu přitisknuv, což mělo býti slušným pozdravením.

»Projde!« vece Dětřioh stranou na společníka pohlédnuv.

»Já myslím,« začal opět zvědavý věžník, »slovutný pane a mistře, že cosi podobného nebylo viděti v Čechách.« »To máš dobře!« přisvědčil Dětřich, jemuž byla jakási myšlenka maně projela mozkem, i obrátil se zcela k věžníkovi, »a tof bývá také asi často navštěvována?« »Nehrubě!« vece věžník, »ráno přicházejí žáci, a jenom někdy hosté vznešení, ano i našeho nejmilostivějšího krále a pána jsem mnohokráte viděl; z obecného lidu ten Vlaský mistr málokoho do své zahrady pouští, a lid ani o takovou návštěvu hrubě nedbá; inu já mu to za zlé nemám!« »A proč to?« ptal se Dětřich s úsměvem, předvídaltě, že . se opět potká s jakýmsi výtvorem lidské ověry.

»Inu — slovutný pane a mistře!« poškraboval se věžník za uchem, »ledacos se po městě trousí o tom vlaském mistru, jakoby nebylo všechno v pořádku, co se na duši křesťanskou patří, a já —« Zamlčeli se, nevěda má-li dále povídati nebo me; věděltě, že je mistr Dětřich v dobrém srozumění s tím podezřelým vlaským mistrem; vždyť ho častěji se své vysoké hlídky s ním ruku v ruce jiti vídal.

»A jakého mínění jsi ty?« ptal se Dětřich, nedbaje nesnáze jeho, ano spíše se z ní radoval.

»Inu, slovutný pane a mistře!« poškraboval se věžník opět za uchem, a huňatá čepice jeho hrnula se s čela do týla a s týla na čelo, »já sice všemu nevěřím co lidé povídají, ale beze všeho to přece není.« »Aj?« divil se Dětřich.

»Jak povídám, slovutný pane a mistře!« rozradoval se věžník, že něco ví, čemu se podivil i slovutný pán a mistr, »já o tom mohu mluvit nejlépe, nebo tu ze své věže vidím každé hnutí v zahradě i v domě mistra čarodějníka — s dovolením!« pošoupl opět čepicí, »tak se oiněm povídá a mně to jen tak vyklouzlo; ale pravda je, v tom jeho domě to někdy syčí a rachotí, až mě hrůza z toho pojímá, a takový čpavý dým se drává často komínem, že pekelný dým odporněji čpíti nemůže; a tu si myslívám, že by pro mou duši bylo jistěji, kdybych se dostal na jinou věž za hlídače, oož by se milostivou přímluvou mocného (nějakého příznivce státi mOhlo,« shrnul čepici co možná nejzáze do týla na důkaz nejhlubší pokory své.

»Toť by ovšem nebylo nemožné,« mínil Dětřich na oko opravdově, při tom však měl co dělati, aby utajil v sobě smích, nad zpozdilou pověrečností věžníkovou, »záleží jenom na tom, abys se mohl vykázati nějakými zásluhami.« »Byl jsem s nebožtíkem králem Janem slavné paměti pod Krakovem,« spustil věžník, »s nynějším králem nejmilostivěj- ším jsem táhl na Bavora; slovem, kde se co semlelo, tam nechyběl Barnabáš, nyní věžník na této hradební věži, a kdyby slovutný pán a mistr —« Nyní čepici docela smeknul —« »Nemluvím o tom,« vskočil mu Dětřich do řečí, míním zásluhy, získané o takového příznivce tvého, rozumíš?« »Inu, jářku!« mačkal věžník čepici v jedné ruce, druhou za uchem se drbaje, a mžhoural po oku na Dětřicha, »to po tuto chvíli ještě nemohu; ale co není, může být, jsme ještě na světě, jen kdybych věděl jak a co?« To ti mohu pověděti, příteli věžníku!« pravil Dětřich. »Vidíš tuhle zahradu?« »Hehe!« usmál se věžník, »slovutný pán a mistr ráčí se svým sluhou žertovat; vždyť jsme právě o nl mluvili.« »Dobře!« kynul Dětřich hlavou, »dáš pozor, kdo zde každodenně vchází a vychází a každodenně mi <0 tom dáš zprávu, třeba jsi nikoho neviděl, rozumíš?« »Vždyť jsem, chvála Pánu Bohu, Čech,« mínil věžník, »a mám-Ii jen tak snadným způsobem zásluhy sobě získati, to již jako bych se odtud stěhoval« »Obzvláště mi dáš pozor,« poučoval Dětřich, nedbaje slov jeho, »zdali o hodině polední nepřichází jakýsi panic štíhlého vzrůstu, vznešeného pohledu do této zahrady —« »Panic? Ah! hm!« zahučel věžník, stáhnuv obočí co možná k sobě a ústa vyšpouiiv jako ke spokojenému úsměchu.

»Go je ti?« hleděl naň udivený Dětřich.

»Nic, slovutný pane a příznivce milostivý,« odpověděl věžník; »já řku jen tolik, že toho panice již máme.« »Je-li možná?« zvolal Dětřich, »tedý přece, a s kým —?« Nedomluvil, nebo věžník opět stahoval obočí a špoulil ústa.

»Snadno uhodnout, slovutný paine,« mínil věžník, »já si myslím tolik, já řku, takový mladý, hezký panic baží raději po něčem jiném, než po učení, a je to holka, příznivce milostivý, cosi tak slušného jsem ještě neviděl, až se nad ní dělají kola!« Dětřich hleděl po hodnou chvíli na věžníka.

»Je tomu tak, jest skutečně, jak jsem se domýšlel,« takové myšlenky se různily ve vnitru jeho. »Pro cizí děvče ztratil důvěru ke mně, zkušenému příteli svému, a to právě jest mi podezřelé. »A jak vypadá ta panna?« ptal se věžníka hlasitě.

»Hezky, slušně vypadá, až rnilo se podívat,« odpověděl věžník.

»Já se ptám, jaké je tvářnosti, jaké vlasy má, je-li malá či velká?« tázal se netrpělivě Dětřich.

»K tomu také dojde, příznivce milostivý,« odvětil věžník, netrpělivostí Dětřichovou nikoli se nepřenáhliv, »já si myslím, že pomalu se dojde také daleko a kdo pospíchá, ten snadněji klopýtne; tedy já řku, panna ta je postavy útlé, spíše malé než velké, vlasy má černé, kadeřavé, ale tak krásné a slovem všechno jí tak sluší, tak —!« Přihmouřií oči, stiskl všech pět prstů v štipec, přistrčil je k zašpoulené hubě a hlasitým mlasknutím hodil jimi do vzduchu.

Dětřich však si toho posunku jeho nevšímal.

»Je to on!« zvolal hlasitě, hluboce se zamysliv; »tedy jsem přece se nemýlil. — Ale na dno prohlédnouti musím,« mluvil v duchu; »jakýsi nepokoj mě jímá o Zbiška, jako by neblahé bylo proň seznámení s těmi cizinci.« A v myšlenkách jsa již pohřížen, obrátil se k odchodu, věžníka si již ani nepovšimnuv.

»Já řku, slovutný pane a mistře!« přitočil se věžník rychle k němu, ain právě již s prvního schodu s věže sestupoval; nedbalí Barnabáš na to, že by v spěchu snadno klopýtnouti mohl, »jak pak — tento! strany té přímluvy?« »Ah, dobře!« usmál se Dětřich, »o tu se nestarej; jen konej, jak jsem tě požádal —« »Ještě nyní, když milostivý příznivec toho panice i tu pannu znáti ráčí?« ptal se věžník.

»Nyní dávej tím bedlivěji pozor, a každý den, rozumíš, každý den mi zprávu přines,« nařizoval Dětřich. »Odeberu-li se z Prahy, dám ti vědět. Nemluv však s nikým o tom, slyšíš? Vykonáš-li vše k mé spokojenosti, potom se připrav stěhovati se na některou věž vzdálenější a — výnosnější!« »Tak, tak, milostivý příznivce můj roztomilý!« přisvědčil ochotně věžník, na každé inu a já řku dokonce zapomenuv, a dlouhatá čepice jeho smetala až prach se schodu nejhořej- šího, i když Dětřich již daleko dole rychle sestupoval.

»Tak vida!« mluvil sám s sebou věžník, po schodech dolů hledě a prach s huňaté čepice oklepávaje, »jak často k člověku štěstí až na věž přichází! Ten malíř je do té. holky sám zamilován a ten panic mu leze do zelí, to je jisto; inu, tím lip pro mne, nebo se mu tím více zavděčím; ano, já řku! hned pro dnešek jsem si nechal jednu zásluhu za lubem: kdyby byl přišel dříve, mohl ten páreček sám vidět; ale já nejsem tak hloupý, abych mu o tom pověděl, to je první zásluha pro mne, Barna- báše, hned na první den. Ano, tak, já řku!« doložil posadiv čepici na hlavu, a shrnuv ji do týla, díval se na věž, hlavou kývaje tak významně, jako by již s bohem jí dával. Inu!

* » 8 V.

Druhého dne z rána, sotva že slunce na obzoru se rdíti počalo, Zbišek stál již u okna ložnice své, prací jsa pilně za- městknán.

Na jednom podstavci postaven byl v rámcích dřevěných obraz velikosti člověka výšky prostřední, ještě nedokončený, a Zbišek hned od prvního jitra úsvitu, jakmile jen bylo dosti světla, že stín a světlost v pravidelné míře po obraze rozplý- vati mohly, pracoval pilně o obraze tom, chvilkami od práce ustávaje a malbu svou bedlivě prohlížeje. Tu i tam napomáhal štětcem k vyvinutí buď většího stínu, buď k jasnější světlosti, v celku však byl malbou spokojen; neb usmívaje se, spokojeně zahleděl se mnohdy do práce své tak, že mu štětec až vysychal.

Tak pracoval již hodně dlouho, aniž od práce byl ustál, a mistr Dětřich se tedy velice mýlil, vině Zbiška, že v posledních čtrnácti dnech ani tužkou ani štětcem čáry neučinil, právě naopak; nebylí snad Zbišek nikdy tak pilný, jako právě po tyto dny.

První hodina*) zvučela právě s nedaleké věže Týnské, a ještě ohlas její ani nedozněl, blížily se po kamenné chodbě kročeje mužské ke komnatě Zbiškově.

Zbišek sundal na rychlo obraz s podstavce, uložil jej do veliké skříně v tlusté zdi vyklenuté, kde byla jeho šatnice, misky a talířky s barvami, také štětce schoval na podlahu zděné skříně té, a zavřev dubové dvéře u ní, uložil podstavec do kouta a odstranil takto každou známku vší činnosti malířské.

Sotva byl vše ukončil, klepáno již na dvéře, a Zbišek, jak byl potoobleoen, jako by teprve nedávno byl vstal z lože, šel odstrčiti závorku.

»Je to on, poznal jsem ho hned po chůzi,« promluvil šeptem k sobě, dveře otvíraje, a jimi vešel mistr Dětřich, jejž Zbišek, k dovršení domněnky, že pozdě teprve se probudil, upřímným zívnutím uvítal.

»Dobré jitro, ospalče!« pozdravil Dětřich, po komnatě se bedlivě ohlížeje, »na mou čest, teprve vstává!« »Jest již pozdě?« ptal se Zbišek jako v udivení.

»Pozdě jest, arci že pozdě ku vstávání,« horlil Dětřich, »hodina první právě odbila, hodina, v níž každý člověk, který Bohu a lidem drahý čas krásti nechce, dávno při své práci stojí, a pan z Trotiny hoví si v snění a •— ovšem, ovšem, nelze se čemu diviti,« pokračoval jaksi uštěpačně, »pan Zbišek, kdož ví, jak dlouho v noci bdí při rozličném rozjímání, snad dokonce zamilovaném?« Při tom bystře hleděl na jinocha, jenž se při posledních slovech jeho hluboce zarděl.

»Uhodl jsem?« ptal se Dětřich k žertu se nutě. »Proto tedy mladý pán opovrhl božským uměním, k němuž mu Bůh schopnost i plamen a vše co třeba v milosti své tak hojně uštědřil? Proto ho již nevábí touha k nákresům obrazů na pergamene neb plátně, že již živý, milostnější obraz utkvěl v srdci jeho, není-li pravda?« Jak z této řeči vidno, Dětřich nehodil se za diplomata, smíme-Ii užiti novějšího slova tohoto, on chtěl vše vylákati ze Zbiška, nebo pro netrpělivost jeho bylo mu zdlouhavé, teprve věžníkem a dlouhým pozorováním: dopíditi se ryzí pravdy, a ještě přede dveřmi sobě opakoval: Však já to chytře navléknu!« a navlékl to chytře, vrazili jak se říká zrovna do dveří, a kdyby byl měl jiného před sebou, nežli Zbiška, někoho prohnaného ve věcech záletnictví, nebo jen aspoň obeznalého více ve světě, který by jen poněkud byl přetvařovali se uměl, což všechno Zbišek neuměl, byl by jistě býval ma scestí.

Ale takto se Zbišek jen ještě více zapýřil.

»Kdo ti vinuknul takovou myšlenku, mistře! — Já —« zajíkal se panic.

»Zbišku!« pravii srdečně Dětřich, nemoha déle zústati při tonu žertovném, uštěpačném, i pojal jinocha za obě ruce, »Zbišku! proč jsi mi to učinil? Nejsem přítel tvůj? Což jsi již veškeré důvěry ke mně pozbyl?« »Odipusf, otcovský příteli!« zvolal Zbišek; nemoha odolati déle vroucnosti Dětřichově, i vrhl se mu na prsa jeho,' »já jsem mluviti nesměl, a posud ti pověděti nesmím.« »Věděl jsem, že svého Zbiška opět naleznu,« zaradoval se Dětřich, jinocha vroucně objímaje, »jen co srdce jeho se dotknu, toho srdce, které mi žádná milenka odciziti nemůže. A tys tedy mluviti nesměl a nesmíš?« začal opět vážně. »Proč to? Ale nemluv si, já bez toho již všechno vím.« »Všechno?« pohlédl naň v udivení Zbišek.

»Ba všechno,« opakoval Dětřich: »o polednách v zahradě Angelově očekává dívka sličná, postavy nevelké, vlasů černých, kadeřavých, pána z Trotiny —« V němém úžasu hleděl naň Zbišek, nemoha pochopiti, odkud Dětřich se dověděl o lásce jeho, před každým tak pečlivě tajené.

»A co při tom nejdivnější,« žertoval Dětřich, »že lidé mluví, panna ta, kterou si Zbišek z Trotiny oblíbil, že ani není pravá dívka -—« »Jak to?« divil se Zbišek ještě více.

»Zcela jednoduše,« odpověděl Dětřich; »nechápu, jak se tak najednou může státi z hocha dívka —« »Ach, příteli!« zvolal Zbišek vida, že marné by bylo déle zapírati, ježto Dětřich o všem již vědomost má, »je tomu tak. Vidím, že o všem zpraven jsi, kým, toho nechápu, nebo já skrýval jsem lásku svou v prsou svých i střehl jsem se, abych ni pohledem jí nevyzradir; ale všechno nadairtmo! A ona mne tak snažně prosila, abych tajil před každým lásku naši, na tom že závisí její budoucnost. A tu bez mého přičinění o lásce té již mluví. Pří-teli, tys mě učinil nešťastným; nebo sotva mi uvěří Marietta, že jsem nevinen.« »Upokoj se, Zbišku!« pravil Dětřich, »kromě mne neví nikdo o lásce tvé. — Tedy Marietta se jmenuje?« mluvil dále, když se zachmuřená tvář Zbiškova opět vyjasnila. Hezké to jméno; pamatuje mne na léta mladosti mé,« zatrudit se najednou.

»Tys také miloval, mistře?« ptal se jinoch, jako by to bylo něco neobyčejného, že krom něho ještě také někdo jiný milo- vati může aneb mohl.

»Což myslíš, hochu,« dal Dětřich za odpověď, a hlas jeho zněl drsnatě, »že mrazivý oheň sálá 'neb sálal v prsou mých, že místo srdce byl kus mramoru schránkou krve mé, horké, kypící, že se ptáš, zdali i já jsem miloval? Pravím ti, mladíku, na plameně lásky vzňal se oheň k umění mému; nebo já miloval, jako snad nikdo nemiluje, se vší vroucností lásky první, jediné, ne snad jen na oas, ale po celý žvot, toho důkazem ti buď, že jsem zůstal až po tuto dobu lásce své věrným. Marie byla první láska má a zůstala i jediná,« doložil temným hlasem, hlavu na prsa svěsiv.

»Ubohý, ubohý příteli!« litoval jej Zbišek, ruku jeho tiskna, »a jistě smrt ti odňala milenku tvou.« »Smrt?« vrtěl Dětřich hlavou. »Ne. ne! Já jsem miloval a měl jsem sesterskou náklonnost za lásku, já jsem nebyl milován. Šlechtic mladý, bohatý byl tak šťasten, že mu srdce Mariino náleželo, a brzo mu náležela i ruka její. Já skryl jsem bolest svou v ňadrech svých, uložil lásku svou v srdci svém, aby žádná jiná do něho již nenalezla přístupu. Ó, byly to doby strašlivé pro mne, a jen umění mé mi poskytovalo úlevy; i oddal jsem se mu s celou duší, všemi silami, a v brzce bylo jméno mistra Dětřicha známo i za hradbami měst Pražských. Sláva má se množila den ode dne a se slávou i jmění, a mnohé sličné panny měšťanské pohlížely žádostivým okem po mně; i král Karel přišel potom jakožto markrabě Moravský do země, a uvázav se ve vládu zemskou jménem otce svého, povolal mě ke dvoru svému, zasypával mě takořka přízní svou, a nazvav mě přítelem, jmenoval mě dvorním malířem svým. Tu i mnohá šlechtična se usmívala na malíře, jenž v nejlepším věku mužnosti jsa, nebyl nehezký, a iehožto sláva, jím samým získaná, se vyrovnávala jejímu erbu, a co by snad ještě chybělo, dosadila přízeň králova; nebo přítel králův by neposkvrnil žádného erbu. Avšak v srdci mém bděla láska nekonečná k Marii, a jako se ho dříve nedotkly toužebné zraky dcer městských, tak i nyní minuly je povzbuzující pohledy pannen panských, a tak jsem doputoval samoten životem svým až na práh stáří, a tu ještě žiju krom umění svého jen památce té, která mne nemilovala.« Hluboký vzdech vyrval se mu z prsou, a po líci jeho kanula slza.

Zbišek poslouchal udiven vypravování Dětřichovo: on veselý muž, mysli vždy nezkalené, i on cítil všechna muka lásky? Ale Zbišek nedivil se tak velice tomu, jako spíše, že milovaný od něho mistr pod veselou tváří tak hluboký cit skrývá, když ještě po tolika letech vzpomínka na to mu vy- luzuje slzu z očí.

»A ona? A Marie?« ptal se Zbišek po chvíli, i očekával se vnitřním chvěním odpověď; nebo ve vypravování Dětřichově viděti se domníval obraz lásky své.

»Marie byte s počátku šťastna,« dí krátce Dětřich, jako by mu byla tato otázka nemilá, »porodivši manželu svému syna, počala chřadnouti, a tu poznala; že šlechtic nemiloval ji, krásnou duši její, leč pouze pomíjitelnou krásu tělesnou; neboť ji začal zanedbávati. Marie se potom na nějaký čas zotavila; ale láska manžela jejího se již nevrátila a vědomí to ji uložilo v časný hrob. Tu teprve se šlechtic rozpomenul na vinu svou na andělu tom spáchanou, "ale místo co se měl vrátit na dráhu ctnosti, ohlušoval svědomí své i bolest svou umrtvoval ve společnostech divých, a tu se stalo —« Zamlčel se, pevně na Zbiška pohlížeje.

»A tu se stalo?« opakoval Zbišek s chvějícím se hlasem.

»A tu se stalo, že prohráv jednou nocí veškeré jmění své, se šťastným soupeřem svým ve hře se povadil a ráno v souboji i život svůj ztratil,« odpověděl Dětřich.

»Můj Bože, můj Bože!« zvolal Zbišek v největším rozčilení, »totě můj otec! — a dirahá matka má je tvá Marie!« Dětřich pokynul jen hlavou, vnitřním hnutím slova pro- nésti nemoha.

Zbišek zakryl si oběma rukama tvář.

»Synu Marie mé,« pravil Dětřich, ruku svou okolo šíje jinochovy ovinuv a hlavu jeho k prsům svým tiskna, »chápeš-li nyní péči mou o tebe? chápeš4i nyní, proč takořka každý krok tvůj střehu? Lásky tvé jsem si chtěl dobýti, abys mě miloval, jako miluje syn otce svého, Zbišku!« pravil vroucně, skoro prosebně, ruce Zbiškovy s tváře mu odstraniv a ve svých je svíraje. »Zbišku, synu Marie mé, budiž i synem mým.« A jinoch zahleděv se na chvíli v oko Dětřichovo, klesl mu na prsa.

»Otče!« zvolal, a oba sobě leželi v dlouhém, srdečném objetí.

»Tak, synu můj!« pravil po chvíli Dětřich, když se byl opět poněkud utišil, »názvem tím jsi mi dal pirávo světější, nežli je přítel měl, bdíti nad tebou, starati se o blaho tvé; dals mi i právo požadovati důvěry tvé ve všech života tvého pochybnostech, a věř, můj milý Zbišku, že práva toho nijak nad- užívati nebudu.« »Ano,« sliboval Zbišek, »důvěry mé požíval jsi již jako přítel, a nyní tobě tím světěji slibuji, že budu ve všem bez výjimky tobě důvěřovali.« »Děkuju ti, milý Zbišku!« vece Dětřich, »a na důkaz toho tě žádám za odpověď na nepatrnou otázku.« »Mluv!« pravil Zbišek jasně, na důkaz, že hotov jest na jakoukoli otázku odpověděti.

»Pravil jsi, Marie tvá, či jak jsi ji nazval, Marietta, že ti zakázala mluviti o lásce své, nevyz/razovati jí: nepověděla ti proč?« »Proč?« divil se jinoch. »Ona tomu chtěla, a já jsem byl poslušen rozkazu jejího.« »Tof jsi milovník, jaký má být,« usmál se Dětřich, jehož mysl nižádného trudu dlouho nechovala na vrchu, »a jakých si dívky přávají, a ty sám netušíš nižádné příčiny zákazu toho?« vrátil se ku předešlému předmětu.

»Zdá se mi,« odpověděl Zbišek, »že je to z bázině před jejím otcem.« »Před tím?« vrtěl Dětřich jaksi nedůvěřivě hlavou. »Což by mu nebyl vhod jako milovník dcery jeho panic takový," jako je Zbišek z Trotiny?« »Jiné příčiny nevím,« mínil Zbišek, »aspoň sama tak se vyjádřila, abych před ním nejvíce Lásku svou tajil.« »Totě podivný vrtoch,« pravil Dětřich, »a skoro mne ani netěší, jako mne netěší vůbec celá ta láska —« »A proč?« zapýřil se Zbišek. »Snad že je Marietta cizinka? — aneb—« »Což je lásce po vlasti a národnosti,« vskočil mu Dětřich do řeči, »ta je všude domovem. Po tom se neptám, ani po bohatství, ni po rodu; ale že od té doby, co jsi dívku tu uzřel, vzdaluješ se umění, k němuž ti Bůh svých nejlepších darů propůjčil, umění malířskému, jemuž já jsem svůj život zasvětil a tebe již v duchu viděl jako másledníka svého, umělejšího, větší slávou ověnčeného: to, Zbišku, to naplňuje sirdce mé tesknotou.« »Když již víš všechno,« vece Zbišek, »věz i to!« Postavil opět podstavec ke světlu, a otevřev dveře u výklenku, kamž byl obraz ukryl, postavil jej na podstavec ke světlu tak, že po celém obraze stín i světlo náležitou měrou se rozplývaly.

»Tu viz práci mou posledních dnů,« pravil hlasem slavným, »ta je to, již miluju; a ačkoliv obraz její nedokončený —« Nedomluvil, při slově nedokončený bezděky se zachvěl, hluboký bol projel útrobami jeho, pokryl tvář jeho smrtelnou bledostí.

»Zlé to znamení!« pravil, pak temně, skleným okem na obraz se dívaje; »jak se tedy ta láska naše skončí?« Dětřich ho neslyšel, všecek jsa ponořen v malbu překrásnou, podle přírody věrně vyvedenou; tak živě, tak výmluvně naň hleděla Marietta z obrazu, krásná ústa její polo- otevřená zdálo se, že právě byla vyslovila slova: »Já tě mi- luji!« a v tom velkém snivém oku zdálo se posud spočívati hnutí, jakéž as duši její proniklo při onom vyznání milostném.

»Krásná jest,« promluvil konečně Dětřich po dlouhé chvíli, i zdál se zapomínat i pro velikou podobnost malby s přírodou na obraz samý, »krásná a milování hodna. A ta jest láska tvá?« mluvil ke Zbiškovi, oči své však stále na obraz maje upřeny, »to již se nedivím zápalu tvému, ano sám se kořím kráse té, kořím se jí proto, že tě roznítila k vyvedení takového díla — tu jest vidno, jak láska může působiti na jinocha, v jehož prsou plamen umělecký plápolá! — Ha, Zbišku! Tys nyní větší nežli já, mistr tvůj—« Obrátil se k jinochovi; spatřiv však tvář jeho, zarazil se. »Co je ti?« zvolal. »Nedokončené dílo jsem ti ukázal —« »A proto ta tvář tak bledá?« divil se Dětřich, »místy jen ještě více stínu, a —« »Ne to, to nenaplňuje duši mou bolem nevýslovným,« přejal mu Zbišek řeč; »ale já započav dílo toto, jsem sobě slíbil, že žádné oko ho nespatří před úplným dokončením: tak dokonale, jako Marietta v život vstoupila z ruky Stvořitelovy, tak dokonalé a ukončené mělo vystoupiti dílo toto, obraz její na oči lidské. A tu jsem zapomněl na slib svůj, a v duši mé se ozývá strašné tušení, že ani láska má se šťastně neskončí.« Tu se i Dětřich poněkud zarazil; nebo prý tušením — byla pevná víra věku onoho — mluví Bůh k člověku, prozírá duch k budoucnosti; ale přece se nutil k úsměchu.

»Bude-li jen tolik šťastnému konci lásky tvé se nedostá- vati, milý Zbišku, co obrazu tomuto,« pravil, »tuť nabuď opět dobré mysli, ano buď ještě náhodě té povděčen; budeť chyběti něoo stínu lásce tvé, a to je dobrá věc, milenka tvá se ti bude jeviti vždy v nejlepším světle svém!« Zbišek vrtěl nedůvěřivě hlavou, a Dětřichovi nešla slova jeho také od srdce; bylo to vidě ti na vážné tváři jeho, s jakou žert svůj pronesl.

»Avšak uděláme všemu pojednou konec!« rozhodl najednou Dětřich. »Víš-li co, Zbišku! Já se ti nabízím sám za mluvčího, a zvíme hned, na čem jsi.« A nedočkavý, jak již byl, když si jedenkráte cosi umyslil, chtěl hned odtud kvapiti.

»Co chceš učinit?« zadiržel ho Zbišek. »Láska moje k Ma- riettě má zůstati tajemstvím před otcem jejím, a ty —« »To je pravda,« pozastavil se Dětřich, »arci, na to jsem nevzpomněl. Ale,« začal opět, »věčným tajemstvím zůstati nemůže, má-li šťastně se ukončit.« »To také nezůstane,« dí Zbišek, »jen tak dlouho má jím zůstati, pokud otec Mariettin nevystoupí na veřejnost, pokud prý se nedovím o jeho rodu —« »A proč jsi to neřekl hned,« vyčítal mu Dětřich, »když jsem již dříve na to se tázal. O jeho rodu? — proč to? snad se obává tvá Marietta, že rod otce jejího dosti skvělý není — ale kam to myslím?« ponapravil sám sebe. »Ze všeho, oo jsem na tom cizinci viděl a od něho slyšel, zdá se býti člověkem neobyčejným; a tedy spíše to bude vznešenost rodu jeho — ano, tak asi jest; jmění to není, a kdyby bylo, tu bys se nemusel bát, neboť jsi bohatší, nežli mnohý velmož, jenž zasedá na lavici panské.« »Já?« divil se Zbišek.

»Anov ty,« odpověděl Dětřich. »Či jsem snad já přítel, ode dneška otec tvůj, přes noc zchudl? Tedy rod? — U čerta, jak může býti rod jeho vznešenější, nežli tvůj, šlechtice slavného království Českého? Snad bude vadou — ba ano, že nejsi vyznačen mezi hodnostáři země, a takoví cizinci na to náramně drží — to je to! Pán z Trotiny, žák Angelův a malíř, to nezní hrdě; ale tomu snadno pomůžeme.« A opět byl na odchodu.

»Kam?« ptal se Zbišek.

»Ku králi!« odpověděl Dětřich a odešel.

« * * VI.

V záhradě dvorního lékárníka Angela Florenckého stál Zbišek z Trotiny u keře růží, kresle při tom pilně tyto královny květin na lístky pergamenové, a bylo ku podivu, kterak on mladík zprostiv se nepřirozeného, ale zdomácnělého slohu by- zanckého, již věrně přírody se přidržoval; jen to by se mu bylo vytýkati mohlo, že v každém kalíšku růžovém sličnou nakreslil tvář, do níž, když dokreslena byla, vždy se zahleděl, a jakoby potom ještě sám 'se svým dílem spokojen nebyl, novou růži a v kalíšku jejím touž tvář znova kresliti začal. A tvář ta byla nepochybně věrně kreslena, jakž o tom svědčilo užasnutí muže, který se byl nepozorován až k iněmu samému přiblížil a přes rameno Zbiškovo na práci jeho pohlížel.

Nenadálý a jistě i nepovolaný pozorovatel ten nebyl nikdo jiný, než onen host Angelův, jejž Zbišek s mistrem Baltazarem Domažlickým do domu Angelova vnesli, a jejž potom pod jménem Bartolo jako muže učeného poznal.

Dnes již nebylo na něm nižádné známky nějaké slabosti znamenati, oko jeho planulo zpod vysoce klenutého čela ohněm neobyčejným, ušlechtilá tvář plná výrazu byla nabyla opět někdejší barvy, černé vlasy jeho se vinuly pod biretem přes límec sněhobílý až k ramenům. Oděv jeho černý byl sice vkusný, ale neměl nižádné -okrasy, jako šňůry, vyšívání a podobné, a právě tato jednoduchost oděvu dodávala muži tomu, tak významného, ušlechtilého vzezření, tím větší vážnosti.

Nepozorován přistoupil až ke Zbiškovi a pohlédnuv přes irameno na dílo jeho, překvapením polohlasitě zvolal: »Madre santissima!« o krok zpět ucouvnuv.

Tvář jeho se zbarvila rudou září nevole, bezpochyby že s nevolí poznal ten krásný obličej v kalíšcích růžových, ale jen okamžik trval tento úžas, ta nevole jeho; maně se vzpamatovav přistoupil opět blíže, a chladně, nikoli však lhostejně hleděl s velikou pozorností na dílo Zbiškovo.

Zbišek, příliš jsa zabrán prací svou — a snad myšlenky jeho také jinde dlely, snad tam v tom loubí, ovšem, ovšem, jižť se blížilo poledne — nepozoroval ničeho, vždyť byl ani polohlasný výkřik Bartolův neslyšel. Ten nyní usmívaje se jaksi pochvalně hlavou pokyvoval.

»Marietta!« šeptal při tom, »u Madonny nejsvětější, je to vskutku Marietta!« »Dobrý den, můj milý mladý příteli,« promluvil pak hlasitě, ruku na rameno jeho položiv.

Zbišek sebou uleknut trhl, ohlédnuv se a poznav vytrho- vatele, zapýřil se až po uši a kvapně schovával v záprsí pergamen s tou zirádnou kresbou.

»Aj, nebuďte tak skromný,« vece Bartolo, »všeho moc škodí. Učený mistr Váš, můj přítel Angelo, si stěžoval, že jistý pan Zbišek z Trotiny od nějakého času zanedbává přednášky a lučební experimenty jeho, ačkoli prý býval jeho nejlepším žákem; ovšem, kdyby byl Angelo viděl, jako já, že týž pan Zbišek z Trotiny svoje vlohy a vědy malířské též botanice věnuje, jako to činí on se svými vědami lučfebními, na místě by odvolal mínění svoje.« »Já —« zapýřil se Zbišek, možno-li, ještě více.

»Tiše, tiše!« vskočil mu do řeči Bartolo. »Jakých že omluv tu třeba? Zželelo se Vám těch krásných květin, těch užitečných, léčivých bylin, jež se brzo octnouti mají ve hmoždíři, na pánvi neb v .retortě nemilosrdného Angela, a tu jste chtě' je živé aspoň na pergameně zachovati, tak jest a nic jinak.« »Pane Bartolo!« prohodil Zbišek, jen aby něco prohodil; neboť v rozpacích nevěděl, co pověděti.

»Ostatně,« pokračoval Bartolo, »buďte jist, že Angelo za toto podniknutí Vaše, okreslovati věrně podle přírody byliny jeho, Vám velmi, velmi povděčen bude; vždyť by nebyl Vlach, kdyby se nekořil božskému umění malířskému, jehož zajisté ve vás v takové míře nehledal; sice by vás byl nevinil, že jste nebyl přítomen několika výtvoirům lučby jeho. Co však toho se týče, v tom vám mohu býti nápomocen, pokud to slovem možná, i já se poněkud v tom znám, ačkoli hlavní úkol můj jest jurisprudentia.« A bez dalších okolků pojav Zbiška za ruku, vedl jej dále po zahradě.

Jsa řečí Bartolovou zcela ukonejšen, Zbišek pozbyl již vší rozpačitoisti.

»Ničeho nezpozoroval,« myslil si v duchu, »ani slovem se nezmiňuje".« Jen kdyby to poledne tak blízké nebylo, bylby jistě celou duší poslouchal Bartolův výklad o rozličných bylinách, o jejich léčivosti, o jejich původu, o jejich pěstování, výklad to duchaplný, jak to neslýchal od Angela; ale často s počátku bloudili zrakové jeho často k onomu Joubí, v němž mu vzešla a pěstována byla zoře lásky. Avšak za rozmluvy upoutal Bartolo posléze přece všecku pozornost Zbiškovu; nebyloť mu na tom dosti, vykládali mu botanické vlastnosti jednotlivých květin a bylin, nýbrž on mu vykládal i význam i pojem, jaký s květinami staří Rekové a Římané spojovali, a jaký posud orientálové s nimi spojují, tak že květiny u nich místo mluvy zastávaly a zastávají, a tuf ovšem našel pozorného posluchače ve Zbiškovi, i našel by ho v každém jiném mladíku, byť ani tak vroucně nemiloval, jako Zbišek.

Tím se stalo, že Zbišek ani neznamenal, kterak se Bartolo vždy více k onomu loubí blíží. Teprve když již před samým loubím stáli, prohlédl a bezděky se zachvěl, i nemohl se zdr- žeti, aby nepohlédl do něho, vždyť již minul čas, kdy Marietta naň čekávala; dnes však jí zde nebylo, čemuž Zbišek byl po- vděčen, věděltě, že spatře ji, zdržeti by se nemohl, aby nepro- 1 zradil lásky své před Bartolem, a právě před tím jej Marietta varovala.

Lehký úsrněch přeletěl přes tvář Bartolovu; ale opět lhostejně, jakoby ničeho nebyl zpozoroval, se prohlásil: »Toužíte po chladu, paine z Trotiny; není divu! Dnešní slunce pálí, že mě až pamatuje na otčinu mou. Ach, ta krásná moje vlast!« vzdychl bezděky, »tak slavná minulostí svou, a nyní tak rozervaná v porobě cizincův a malicherných despotů domácích. Ale jen strpení, bude, musí zase býti jaká bývala, sliavná, veliká,« šeptal pro sebe, a z oka jeho vyšlehl oheň nadšení skoro blouznivého, rty jeho se pohybovaly ještě chvíli, tak že s podivením naň Zbišek pohlížel.

Bartolo si přejel dlaní obličej a jasným opět zrakem pohlédl na Zbiška.

»Divíte se, mladý příteli!« pravil, že na mne, již muže, s takovou silou působiti může vzpomínka na vlast? Ah, pane z Trotiny! Člověk, kterému srdce prudčeji v těle nebije při vzpomínce na vlast, není člověkem, podobá se zvířeti, jež rádo se zdržuje tam, kde nachází hojně žrádla, jako ono nemá ani člověk takový nižádné paměti; rozum, srdce ho nevede k činům, nýbrž pouze pud zvířecí.« »Pravda, pravda!« přisvědčil Zbišek, ruku Bartolovu vřele tiskna; »ale možno-li, aby takoví lidé byli, lidé, kteří ve vlasti své nic jiného nevidí, než hrudu země, na níž jiin pokrm jejich roste?« Trpce se usmál Bartoio.

»Mál-o ještě zkušeností z trp čilo život váš, můj mladý příteli, a posud ještě zíráte na svět růžovou branou mladosti; já nechci vám odnímati důvěry v lidi, důvěřujte v ně pokud možná, neb důvěra je sladký sen, ale někdy bývá z něho strašné procitnutí. Avšak o tom, jakož i o předměte prvnější rozmluvy naší dá se tak dobře, ba snad lépe hovořiti ve stinném loubí, nežli zde na slunci palčivém.« Pojav Zbiška za ruku, vešel s nim do loubí, které v Zbiš- kovi najednou sladké vzpomínky budilo.

Sotva tam byli vešli, přicházel zahradou s protější strany muž, jemuž bylo něco více než třicet let. Postavy byl skoro menší ještě nežli prostřední, se zády poněkud vypouklými. Okolo širokého obličeje jeho s vyčnívajícími kostmi lícními vinuly se husté, černé vousy. Zpod vysokého čela, jež se tím vyšší býti zdálo, že přední část hlavy byla lysá, zářilo dvé velkých očí. Oděn byl v jednoduchý soukenný kabátec, až po kolena mu dosahující, beze vší okrasy. A přece spočívalo v celém vzevření muže toho cosi, co bezděky každého nutilo, jen s úctou k němu se blížili Zvolna kráčel zahradou, jak se zdálo v hlubokých myšlénkách pohřížen; přece však zamyšlení jeho mu nebránilo, aby neznamenal každou změnu, která snad od jeho poslední návštěvy — neb se zdál zde velmi povědomým býti — v zahradě se stala; u mnohých květin a bylin, jež byly nepochybně vzácnější, nebo znova sázeny, také se na okamžik zastavil, a hlavou spokojeně pokynuv, ubíral se opět volným krokem dále.

Tak přišel až k loubí. Uslyšev uvnitř hlasy lidské, najednou se zastavil; to, co právě slyšel, nepochybně jej velice dojímalo.

Nevědouce, že kdo třetí je poslouchá, pokračovali Bartolo J a Zbišek v rozmluvě, ve vlaském jazyce vedené.

»Tolik tedy, milý pane z Trotiny,« mluvil právě Bartolo, »Jsem vám pověděl, co jste asi u mistra Aneela zanedbal, ačkoli svých vědomostí v rostlinnictví nechci stavět na jeden stupeň s Angelovými; neb jak jsem vám již pověděl, obral jsem si za úkol životní jurisprudentii.

»Kdo však vás, pane Bartolo, slyší,« mínil Zbišek, »nesoudil by jinak, nežli že jste povždy jen s rostlinářstvím a Iučbou se obíral; já aspoň divím se tomu, že jste mohl tuto velikou vědu obětovati —« »Tiše, tiše!« vskočil mu do řeči Bartolo, »každý užívá darů ducha svého svým vlastním způsobem, jen když jich potřebuje ke spáse a1 k ušlechtění člověčenstva, a cesty, k cíli tornu vedoucí, jsou rozličné, tak jako darové ducha. Angelo jest veliký lučebník a zmatel bylin; z vás, pane z Trotiny, bude veliký malíř.« Ačkoli tato slova se vší opravdovostí pronešena byla, pohlédl přece Zbišek jaksi nedůvěřivě ve tvář Bartolovu; poznav však, že slova jeho jsou upřímně míněna, zapýřil se.

»Ah, paine Bartolo!« pronesl pouze.

»Vy mi nevěříte, příteli můj?« vece Bartolo; ale já vám pravím, znám se v tom. Tam v Římě, onom věčném městě, nahromaděno bylo tolik uměleckých památek velikosti a slávy římské, že staletí poroby a barbarského ničení jejich nebyla s to, aby je všechny zmařila, a posud jich chová Rím takové množství, že, kdyby všichni národové svoje výtvory umění a věd snesli v jednu hromadu, nevyrovnali by se těm pozůstatkům jediného města toho. Ano, v onom Římě jsem často stával před výtvory uměleckými z věků dávno minulých, před » nimi jsem napájel ducha svého k činům — aj, mladíku, barva mrtvá, mramor studený obživne, mluví k nám hřímajícím hlasem věků minulých. — A tam jsem,« mluvil opět mírně; neb hlas jeho byl až k rozjařenosti při posledních slovech povýšil, »tam jsem naučil se rozeznávati díla mistrná od méně zdařilých, a proto pravím ještě jednou: z vás, pane z Trotiny, bude veliký malíř.« »Pane Bartolo,« vece Zbišek hlasem vážným, »poznal jsem vás jako muže učenosti nevšední, jehož úsudek nemalou váhu u mne má; ale žádám vás pro vše, co vám svatého, nehrajte snad z okamžitého rozmaru se mnou, vaše slova budí cosi nevýslovného v prsou mých, a předvídám, že bych při dalším podobném rozjímání snaze své odolali nemohl, a já bych pak retorty Angelovy opustě, štětce a tužky se uchopil snad ke zkáze vlastní.« Mlčky naň hleděl Bartolo ještě chvíli, pak za obě ruce jej uchopiv, pravil1 hlasem vážným, skoro pohnutým: »Já že bych zahrával s vámi, se svým ochráncem života, se svým dobrodincem? Národ Italů, těch potomků reků slavných, mužů šlechetných, by stál v tak nízké ceně u vás? Byl-li kdo z mých krajanů příčinou této malé důvěry v nás. Bůh mu to odpusť; vlast má jemu odpustili nemůže takového hanobení jejího. Avšak takoví jsou právě lidé, o kterých jsem mluvil, kteří jako zvíře pro žrádlo ze země do země přebíhají beze vší vzpomínky na vlast svou. A každý národ takové lidi rodí. i pamatujte si, v čím větší porobě národ upi, tím více takových nestvůr rodí. Jednotlivci však nejsou národ —« »Vím to, vím,« dí> vřele Zbišek, »a nechtěl jsem vás, pane Bartolo, slovy svými pohoršiti.« »Nepohoršil jste,« dí Bartolo; »ale já jsem uleviti musil hoři svému, že i vlast moje takové lidi rodí, a že jich rodí tolik. Znejte nás, znejte mne lépe, pane z Trotiny, a pak uvěříte ve výrok můj. Nepřelhávejte sebe sám, nezapírejte vnitřního hlasu svého, nečiňte náklonnosti své násilí; jeť to marné namáhání. Já jsem vám, tuším, již pravil, že darové ducha rozliční jsou, a každý že jich užívá svým vlastním způsobem, jen když jich užívá k oslavě vlasti, k ušlechtění člověčenstva. Vás vábil pud k retortám, k rostlinstvu, ku přírodě, a' bude vás vábiti i po- vždy; ale ani chemii, ani přírodu neučiníte svou bohyní, nýbrž služkou pravé bohyně své, která posud ve vás dřímala —« »Vskutku je tomu tak,« vskočil mu do řeči Zbišek v podivení, jako by právě jasně byl prohlédl, »cítil jsem to dávno, dávno to vřelo ve mně; ale já nevěděl tomu dáti ni pojmu, ni slova;« »Věděl jsem to,« dí Bartolo chladně, »a bohyně ta,« pokračuje ve předešlé rozmluvě, »ve vás dřímala tak dlouho, až služky její připraveny byly k obsluze její, až najednou z nenadání, jako blesk Páně, ve vás povstala a rozbednila všechny zámky a závory předsudku a1 sebeklamu!« Zbišek, jenž byl slova z úst Bartolových takorka ssál, svěsil hlavu, tvář jeho zbledla pohnutím! vnitrním, ale v okamžiku zplanula nachovým ruměncem, a hlavu hrdě vzepiav, zíral vítězoslavně vůkol, prsa jeho, zdálo se, že se šíří, a silným povzdechem ulevil vnitřnímu hnutí svému.

»Tof v pravdě učený člověk,« šeptal muž před loubím je poslouchající, »musím ho poznati.« I chtěl do loubí vkročili, zastavil se však, slyše Bartola znova mluviti.

»Vidíte, můj drahý příteli,« mluvil Bartolo, »často dřímají v člověku vědomosti a vlohy, kterých by nikdo netušil, až často dost nepatrná náhoda zvolá: »Effeta!« a ony vyjdou na světlo boží. — Taková náhoda vládla i u vás, a nemýlím-li se, je to od té doby, co Angek> si stěžovali začal, že ho zanedbáváte, tedy asi před čtrnácti dni zaznělo vám --v srdci »Effeta!« a — Zbišek z Trotiny se chopil tužky a kreslí růže,« připojil chladně, ale oko jeho spočinulo pronikavě na mladíku.

Zbišek o krok ustoupil, tvář jeho brzy bledla, brzy se rděla.

»Ví on, ví tedy!« bylo- jediné, co mysli ti mohl.

»Veliký znate.l lidí,« šeptal pro sebe muž za loubím je poslouchající, »učený i mnoho zkušený, musím ho poznati.« A opět chtěl do loubí vkročit i, když na novo kroky jeho byly poutány.

Z domu mistra Angela zazněly najednou líbezné zvuky mandoiliny, a hned potom zpěv dívčí, zpěv, před nímž by Slavík zahanbením umlknul.

»Reál natuira, angelioo inteMetto, Chiar' anima, pronta vista, occhio cerviero, Provvidenza volooe, alto pensiero, E veramente degno di quéll petto!«*) *) Královská mysl. andělský rozumí čistá duše, zřejmá tvář. pohled jelení, důmysl bystrý, myšlenka vznešená, v pravdě hodná, těchto prsou.

zpívala dívka znělku Petrarkovu, již byl nesmrtelný básník tento na Karla krále básnil, když byl Karel v ^Avignone opěva- nou a milovanou od Petrarky Lauru před jinými paními vyznamenal.

Muž, poslouchající před loubím, kvapně se obrátil, jakmile byl hlas ten a slova tato uslyšel, samolibý úsměv přeletěl ieho tvář, i zakochal se zcela jak do zpěvu tak do básně, a s utajeným dechem poslouchal dále.

Ještě větší však účinek měl zpěv tento na Zbiška. Sotva že první zvuky až do louhí zaklokotaly, zapomněl na slova Bartolova, ba zapomněl na vše vůkol, i na samého Bartola, neviděl ho již, oko se mu zářilo, tvář se rděla, ruku křečovitě tiskl k srdci, i byl by se vrhl z loubí, kdyby jako čarovnou mocí k zemi připoutána se byl necítil.

Bairtolo se zprvu pozastavil, a vida rozčilení Zbiškovo, zavrtěl hlavou, úsměch polo přívětivý, polo posměšný si pohrával kolem rtů jeho, a podepřev se o- netlustý kmen, poslouchal se založenýma rukama; neb zpěv zněl opět: »Sendo di donne un bel numero eletto Per adornar il di festo et altero, Subito scorse il buon giudicio intero Fra tanti e si bei voliti il piu períettof«*) Muž v tom jednoduchém oděvu a přece tak velebného vzezření, jenž byl za loubím1 poslouchal, zapomněl nyní docela, že poznat i chtěl Bartola, o němžto k sobě byl pravil, že je to učený a zkušený člověk, i tento muž, na jehož'obličeji nižádného hnutí pozorovati nebylo, ani při rozmluvě Bartolově se, Zbiškem, kteráž ho přece hluboce zajímala, i on se poněkud rozjařil, libý úsměch si pohrál kolem rtů jeho, živěji zplanulo oko jeho, a kvapným skoro krokem zaměřil přímo k domu Angelovu, odkud líbezné ty zvuky zaznívaly.

*} Počet ač krásný vybraných žen, by zdobily _ slavnost _ a jiné, rychle přec zvolil dobrý soud jeho z tolika krásných tváří nejsličnějšíPředsíň se naplňovala lidmi rozličného druhu »L'altre maggior di tempo, o di fortuna, Trarsi in disparte oomando con mano, E caramente acoolse a se quell' una.«9) znělo s takovou líbezností, že to Zbiška déle netrpělo v loubí, vyběhl ven; ale city ty v ňadrech jeho vířící nedaly mu po- kročiti dále, jako kouzelnou mocí k zemi přičarován poslouchal dále, tiskl ruku k srdci, pak obě ruce sepiav, jako by prosil o slitování.

»To jest láska,« mluvil k sobě Bartolo za ním vystoupiv. »Ah, to je náruživost, a ta nemívá dlouhého trváni Tím lépe pro tebe, mladíku!« Tu uzřel onoho muže, který je poslouchal, auto právě do domu Angelova vcházel.

»Kdo je to?« tázal se hlasitě.

Ale Zbišek neviděl nikoho, neslyšel nikoho, v duši jeho se ozýval jen zpěv dívky, kterouž byl při prvním zvuku poznal, zpěv Mariettiu. Naslouchal, že bude dále ještě zpívati; ale buď z vrtochu dívčího, buď z jakési příčiny jiné zavznělo ještě několik akkordů mandoliny, a vše umlklo.

V tom se blížil kvapně, tak že všecek upachtěn byl, než k nim došel, mistr Angelo.

»Per madre santissima!« vollal již z daleka, »nebyl tu Jeho Milost Karel, císař Římský a král Český?« »Král?!« žasnul Bartolo, nikoli nad možností, že by král tu přítomen byl, ale nad otázkou Angelovou. * »Ano, král,« opakoval Angelo, »a kdož jiný? Komonstvo jeho čeká venku, a co já ho ve svém laboratořium očekávám, procházel se Jeho Milost po zahradě, a zde ho také není!« »Nuže, kdyby i zde byl, já ho neznám, příteli Angelo,« pravil Bartolo pánovitě.

Angelo se s výrazem hluboké úcty před Bartolem uklonil.

»Zapomněl jsem,« pravil, »že se nesluší pro mne, mluviti s vámi jako se sobě rovným; avšak prospěch váš mne k tako- vému přenáhlení přiměl, a potom,« pohlédnuv na Zbiška, »nejsme samotni.« »Pro tuto chvíli jsme samotni,« dí Bartolo s úsměchem a přátelsky, přece však s výrazem příznivce ve tváři, tiskl ruku Angelovu, kteréžto stisknutí tento jaksi ostýchavě opakoval; »nebo pro tvého žáka není pro tuto chvíli ni králů, ni císařů, ba kdyby snad nebes strop nad ním se bořil, neznamenal by toho. Aj, nediv se tomu, příteli drahý; vždyť pán z Trotiny jest v letech, kdy srdce bije prudčeji. — Ale ty jsi se ptal po králi, nuže, já ho neznám; ale je-li on muž neveliký, poněkud nahrbený, v jednoduchém tmavém oděvě, tedy to' byl král, jehož jsem právě před tvým příchodem do domu tvého viděl vejiti.« »Tedy přece,« zaradoval se poctivý Angelo, »přece jednou se vyplní naše obapolné přání, a Bůh dej, aby seznámení vaše s ním bylo šťastné!« I odkvapil opět k domu svému.

»To dej Bůh, příteli věrný, muži poctivý!« povzdychl si Bartolo z hlloubi duše své, a ačkoli před Angelem vnitřní nepokoj svůj rouškou chladnosti a skoro pánovitostí ukrýti se snažil, bylo na něm rozbouření mysli tím více znáti.

»A,« kojil sám sebe, »snad mi již velikou sliužbu prokázala Marietta náhodou — náhodou? — Není náhody, vše děje se řízením Páně!« pravil vroucně. Najednou zahlídl Zbiška, který tu stál se skloněnou hlavou, dvé velkých slz mu kanulo po líci. »Aj, pane z Trotiny,« oslovil ho Bartolo; »vy se tváříte, jako byste byl smyslů pozbyl —« » Zbišek se zachvěl, ohlédl se vůkol jako člověk maně ze sna probuzený.

»Nedopěla,« pravil polohlasitě, »jak se ta láska naše skončí?« A nyní teprv jako by všechno snění se sebe byl setřásl, prohlédl jasně, a spatřiv zrak Bartolův pronikavě na sobě spo- čívati, sklopil svůj k zemi.

»Proč klopíte oči?« ptal se Bartolo příkře. »Bezpochyby že se hanbíte za své jednání nemužné — ano tak nejedná muž, nýbrž děcko marnivé, a — pane z Trotiny, to není láska, to je náruživost!« »Vy tedy víte, či jste jen uhodl, pane Bartolo?« dí Zbišek pevným hlasemi, beze vší ostýchavosti Bartolovi v oči pohlížeje. »A jakž byste neuhodl, že miluji zpěvkyui tu, Mariettu, dceru vaši —« Zamlčeli se mysle, že toto přímé vyznání bude na Bárto la hluboce působiti, zmýlil se však; chladně ho poslouchal Bartolo, ni sval1 se nepohnul v druhdy tak živém obličeji jeho, a jen hlavou pokynul, jako by chtěl říci: »Dobře, a co' dál?« Tato chladnost, ať díme lhostejnost byla by Zbiška přivedla v nemalé rozpaky, kdyby příliš rozčilen nebyl býval; ale takto rozčilenost jeho- jen poněkud mírnila.

»Ah, pane Bartolo,« mluvil Zbišek dále, »já ji miluju ho- roucně, nevýslovně, a tu, když jsem zaslechl zpěv její, tu mi znělo v duši, dopěje-li, šťastného konce se dočká láska má; — ona nedopěla a já jsem oplakával lásky naší možnou smrt!« »To byla tedy ta příčina slzí nemužných?!« pravil Bartolo pato s účastenstvím, polo s výčitkou. »Vzmužte se mladíku, slzy a vzdechy pna lásku ženám ponechte, muž se má k činům —« »Kažte mi k činům, pane Bartolo, a -—« »Nemluvím o lásce vaší k dceři mé,« vskočil mu Bartolo do řeči, rukou prudce kyna, »která nic jiného není, nežli hra srdcí dětských —« »Já však nejsem již dítě,« rozhorlil se Zbišek, »jinoch jsem na rozhraní mužnosti, a dokážu vám, že věky nejsou s to, aby lásku mou ve mně zahladily.« »Tím hůře pro vás,« dí Bartolo vážně. »Nehleďte tak na mine, pane z Trotiny! Já ještě jednou opakuju: tím hůře pro vás, pokládáte-li lásku svou za víoe nežli hru. .Vy jste mi život zachránil, vy jste mi dobrodiní prokázal; já nechci býti nevděčný. Jako první a největší důkaz vděčnosti —« Nedokončil; neboť právě vystoupil onen muž v jednoduchém oděvu, jenž byl BartoLa a Zbiška za loubím poslouchal, z domu Angelova, následován jsa u velké pokoře Angelem samým. I zaměřil přímo k místu, kde stál Bartolo se Zbiškém.

»To tedy on, jenž je touha a naděje tolika milionů!« zvolal Bartolo, spatřiv muže toho a na rozmluvu svou se Zbiškem mžiknutím zapomenuv, »to je tedy král Karel ?« »To je král Karel,« opakoval mechanicky Zbišek; neb maje zraky své ve zraky Bartolovy ponořeny sledoval i on bezděky zraky jeho, a že mu ještě nedokončená řeč Bartolova v duši se ozývala, viděl jen jako záclonou přicházející a teprve při slovech: »To je král!« vzpamatoval se úplně.

»Tvář plna výrazu,« mluvil k sobě Bartolo poJohlasita, zkoumavým okem krále prohlížeje, než k němu dokročil, »ukazuje na ducha síly neobyčejné, neustále pracujícího. Ah, v pravdě, vyplní-li se doufání mé, doufání milionů, bude to druhý Marc Aurel, pak-M ne, potom —« Slova jeho ztratila se v tichý šepot, i umlkl docela; neb asi deset krokův od nich se zastavil král, k Angelovi mluvě, ačkoli se zdálo, že si ho nevšímá, neb zrak jeho těkal neustále po předmětech vůkol.

»Zvláštní překvapení jsi nám dnes ustrojil, milý Angelo: my jsme byli žádostiví spatřiti kamínka nová vynálezu tvého k vytváření léčivých vodiček z bylin užitečných, a náhodou jsme slyšeli muže učenosti a zkušenosti nevšední, že jsme měli z toho srdečné potěšení; avšak ne dosti na tom, i sluchu uchystal jsi pochoutku; ¡neboť v pravdě neslyšeli jsme hned tak výborného zpěvu jako dnes v tvé zahradě. Pověz nám, kdo jest učený cizinec, a kdo je ta pěvkyně?« »Ta pěvkyně je dcera onoho cizince, krajana mého, královská Milosti!« odpověděl Angelo, »tak daleké cesty se odvážil, aby hlubokou pokoru svou k nohám Vaší královské Milosti složiti mohl.« »Nuže, co se té pokory týče,« prohodil Karel, jéhožto zrak několikráte byl Bartola zasáhl, »té právě na něm nepozoruji!; avšak dobře tak, rád to mám; je to pohled muže, který zná hodnotu svou.« A ubíral se přímo k Bartolovi.

Zbišek vida krále k nim přicházeti, domníval se velmi dobře, on že není příčinou této blahosklonnosti královské, a proto se chtěl vzdáliti.

»Zůstaň,« velel král, a Zbišek zapýřiv se poněkud nad vyznamenáním takovým, zůstal, i sklonil, koleno své před králem. »Tys tedy ten Zbišek z Trotiny, o němžto se mistr Dětřich, náš malíř a přítel, již několikráte zmínil, že tebe škoda za retorty mistra Angela?« Angelo sebou v nevoli trhl.

»Královská Milosti!« zapýřil se Zbišek ještě více.

»Soud ten slyšel jsem ještě dmeš potvrzovati z úst učeného muže tohoto« — Bar tok) se uklonil — »avšak on ti dával také naučení, abys nespouštěl se chemie a přírodovědy: to i já, tvůj král, opakuji,« — tvář Angelova se opět vyjasnila, »a rád uslyším, že Zbišek z Trotiny stal se okrasou nejen učení Pražského, nýbrž i slavného mistrovství malířského; vždyť se kojím nadějí, že Cechové, milí krajané moji, nad jiné vynikati budou; neboť co činím, jen pro ně činím, a jejich sláva jest i sláva moje.« Zbišek položil ruku na srdce a jasným okem pohlédl ke králi, dávaje takto na jevo pevné předsevzetí své, že se přičiní, všemožně učinili zadost přání milostivého krále.

»Nuž, dobře,« vece král, »a buď jist, že na tebe nezapome- nem,« kynul rukou na znamení, že se Zbišek odstraniti může.

Karel pohlédl nyní na Bartola, který se znova uctivě sice, ne však plazivě uklonil.

»Vy se mi líbíte,« oslovil Bartola, a častěji utkvěl na něm zrak jeho-, než ve zvyku míval; neboť Karel IV. měl tu zvláštnost do sebe, že nikdy na člověka, s nímž mluvil, nehledě!, nýbrž zrak jeho bloudil neustále po okolostojících nebo po předmětech vůkol, tak že se zdálo«, že mluvícího neslyší ani nevidí, »vy se mi líbíte,« pravil ještě jednou; »náhodou jsem vás slyšel, i poznal jsem ve vás muže učeného, a takových si Karel, král Český a Římský, vždycky váží. Buďte nám tedy vítán ve věrné Praze naší, a kdybychom věděli, jakým způsobem bychom vás v ní udrželi na vždy, nelitovali bychom obětí žádných.« »To jsou slova mocnáře, krále dostojná,« pravil Bartolo hluboce se ukloniv, »krále, jenž ví, že cesta osvěty a vzdělání národy najisto ke spáse vede. Tak jsem sobě představoval Karla,« — uhýbal se přímé odpovědi na slova Karlova — »krále Římského, jenž Petrarku a Boccacia nazval přáteli svými, i žehnám hodině nynější, ve které mi přáno jest, patřiti v tvář — v ducha pána, jehož hlavu brzo zdobiti má koruna císařská, koruna římská —« Karel, nikoliv nejsa lhostejným ku pochvale, samolibě se usmál, ale jenom na okamžik přeletěl úsrněch kolem rtů jeho, pak opět se zdál býti chladný, jen že- oko jeho déle spočinulo na Bartolovi, nežli kdy před tím.

»Královská Milost Vaše mi promine,« mluvil Bartolo dále, »že se osměluji vysloviti, co právě nyní na mysli mi tane —« »A?« upřel král na něho zrak svůj. »Vzpomněl jsem si na dobu slávy věčného Říma,« dí Bartolo. »Často v dobách ncjvětšího lesku měl se Rím k úpadku, ale Bůh ho vždy ochránil, dada mu mocnáře veliké duchem i činem. Královská Milosti, i nyní jest věčná Roma osiřelá, a tu mně, slyšícímu slova milostivá, patřícímu ve tvář krále svého — neb já Říman jsem a králi Římskému se kořím — tu mně tanulo na mysli: tak as vypadal, tak mluvil a jednal před tisíci lety obnovitel Říma, onen mudrc na trůně, Marc Aurel. < Král naň bystře pohleděl, jako by pironiknouti chtěl zrakem svým až k nejtajučjší schráně myšlenek jeho; ale na tváři Bar- tolově spočívala největší vážnost.

»Vy jste pravil Marc Aurel,« odpověděl Karel. »Ano, onen císařský mudřec zůstane vždy vzorem panovníka, a pokud na mně jest, odhodlán jsem — ne snad jemu se rovnati, ale co možná za ním kráčeti —« »Oj, to blahoslavená budiž chvíle ta,« zvolal Bartolo vášnivě, před králem na koleno se vrhaje a ruku mu líbaje, »v nížto jsem branou Prahy prošel; blahoslavená budiž chvíle, v nížto jsem slova tato slyšel, za něž život svůj, sebe celého králi a pánu svému věnuji!« Král naň pohlížel s úžasem, takového výbuchu by se byl nenadál od muže posud tak rozvážného.

»Slova ta?« divil se král, »jak možná, aby slova ta vás tak hluboce dojímala? Kdo jste tedy?« »Bartolo,« vmísil se Angelo úzkostlivě do řeči; domnívá lf se pozoirovati, že neočekávané počínání Bartotovo jaksi nemile na krále působilo, »doctor jurisprundentiae —« Bartolo byl zatím opět nabyl své rozvahy, povstal i kynul rukou Angelovi mlěeti s takovým výrazem velebnosti ve zraku i ve tváři, že Angelo bezděky umlkl; i sám král se znova divil, kterak možný takový přechod z prudké vášně k takové chladnosti.

»Mlč, příteli Angelo,« pravil Bartolo; »neslušíf se pro tebe, tím méně pro mne Jeho královskou Milost báchorkami šáliti.« »Co je to?« ptal se Karel přísně, »báchorkami?« »Ano báchorkami,« dí Bartolo chladně, »ačkoli mistr Angelo dílem pověděl pravdy; ano, já jsem doktor, na učení Bononském jsem dosáhl hodnosti doktorské; mé jméno však není Bartolo.« »Jak se tedy jmenujete, kdo vlastně jste?« ptal se král udiven.

»Královská Milosti!« dí Bartolo, a vážná chladnost jeho dodala srdce též ubohému Angelovi, který se posud neustále chvěl; »ráčili jste se domnívati, má slova že jsou pochlebenstvím, i výbuch citů mých se nemile dojal královské Milosti,« »Pravda!« přisvědčil král polohlasitě.

»Než, nepochlebuji,« mluvil Bartolo dále; ».slova má plynou z přesvědčení, z citu překypujíoího, a vím, že i výbuch citů mých královská Milost pochopí, když povím pravé jméno své: jsem Colia di Rienzi.« Jako rána hromová působila poslední slova na krále. O krok zpět ucouvnuv, pohlížel skoro vyděšeně 11a muže, jehož to skutkové a osudové pozornost všech souvěkých naň obrátili, 11 některých naději a radost, u jiných strach i nenávist vzbuzujíce.

»Cola?!« zvolal král v udivení.

»Cola di Rienzi,« opakoval tento, hlavu hrdě povztýčiv.

»Tribun římský?« ptal se král, nemoha zprostiti se úžasu svého, aniž mohl oči své od něho odvrátiti, a to bylo co říci u Karla.

»Tribun i vladař,« di Cola, a bolné jakési vzpomínky se zrcadlily na tváři jeho, »který chtěl být (obnovitelem slávy římské, jehož to vůle a síly však inevystačily proti uskokům a klamu; vladař, který zapomněl, že lid zotročilý nesnese svobody, nesnese velikosti hned v prvním okamžení, že jí teprve zvykat musí: proto se nade minou sesula klenba hrdé stavby mé dříve, než ještě byla dostavěna, proto zde stojím jako vy- hnanec před králem římským, úplně se důvěřuje v toho krále, který se prohlásil, že chce býti 'následovníkem Marc Aure- lovým.« »Sic transit gloria mundi!«10) zvolal král v ustrnutí; neb mu tanulo na mysli, že před dvěma roky jej a císaře Ludvíka Bavorského před soud svůj volati se osmělil týž Cola di Rienzi, jenž nyní před ním jako vyhnanec, jako prosebník stojí, před ním koleno své skláněl a ruku jeho líbal.

»Gloria tnansita, spes remansit,«11) odpověděl Cola a hluboký žár zářil z oka jeho.

Angelo měl ruce sepiaty, nespouštěje ani oka s tváře královy, jako by již na ní dočisti se chtěl výroku králova.

Král však nabyl, jak se zdálo, opět své rozvahy; neb zrak jeho bloudil opět vůkol po předmětech, eož bylo znakem, že se s myšlenkami svými zabývá, a tvář jeho zůstala tak nepohnuta, že ani Cola ničeho z ní předvídali nemohl.

Král konečně pohodil hlavou a až ke Colovi samému přistoupiv, položil ruku nia rámě jeho.

»Že jste mi důvěřoval, Colo di Rienzi,« pravil vážně, a v hlase jeho bylo jakési pohnutí znáti, »za to, pokud mne se týče, vám zaručuji bezpečnost života i svobody —« Zamlčel se.

»Díky, královská Milosti!« zaradoval se poctivý Angelo.

Cola jen mlíčky se uklonil, jako by byl ničeho jiného neočekával.

»Učený Bartolo by nám byl vítán a dvora,« pokračoval král, »Cola di Rienzi jako učenec,« — podotkl1 s výrazem — »může zastoupiti místo Bartolovo.« »Život svůj jsem věnoval i věnuju službě krále Římského,« dí Gól», ruku na srdce klada, s výrazem v hlase i ve tváři, jaký na něm jako na Bartoto v i pozorovati bylo, tedy skromně aě důstojně.

»A Českého, také Českého,« připojil Karel, k odchodu se maje, následován jsa Colou i Angelem, A ku podivu, najednou zavzněla opět mamdolina, a — jaký to podivný virtoch dívčí! — nyní teprv dopěla Marietta znělku: »Gli occhi e la fronte con sembiante um ano Baciolle si, cho irallegro ciascuna: Me empie ď invidia 1'atto dolce e strano.«12) Král se zastavil.

»Je-li to náhoda?« ptal se jako sám sebe. »Ah, milý Colo, to vskutku dcera vaše?« tázal se tohoto.

»Tak jest,« uklonil- se.

»Aj, toť jste zajisté šťasten,« dí král poněkud zádumčivě, vy jste otcem, a to já o sobě nemohu říci. Prokážete mi vděk, když i svou dceru u dvora .ukážete,« připojil, a tvář jeho se poněkud zapýřila; pokynuv rukou, kvapně odešel.

Brzo potom bylo po ulici slyšet dusot odjíždějících koní.

»To je tedy pohnutka jednání tvého?!« hleděl za ním Gola. »Aj, Karle! Jsi učený muž ducha nevšedního, ale se mnou nemůžeš jiti v zápas. Chutě, příteli Angelo!« chopil Angela za ruku, »věc moje, ach, co pravím moje? věc naše, vlasti naší stojí lépe, nežli jsem se nadál, nežli jsem- od návrhu tvého očekával. Ano, uvedu svou Mariettu ke dvoru.« »A to čím dříve, tím lépe,« podotkl Angelo.

»Myslíš?« usmál se Oola. »Ne, ne, příteli, tak brzo ne.« V hluboké myšlenky jsa pohřížen, a častěji se ohlížeje po domu Angelově, pokud jej, ano jen zdi zahrady viděti bylo, král ubíral se přímo do hradu zpět, ani staveb, jež svým nákladem na Novém městě zakládal, tentokráte neprohlížeje, k nemalému podivení dvořanů jej provázejících, jimž neobyčejné toto jednání krále ve všem i v maličkostech tak odměřeného velmi podivné bylo, všelikými domněnkami hlavy jejich naplňujíc.

■ I.

Na hradě Pražském v předsíni seděl v křesle pohodlně roztažen panic as třicetiletý. Na sto!le vedle něho ležela přílbice s červeným a bílým pérem, mezi nohama mu bylo viděti meč >na širokém, zlatem protkávaném pasu přes bedra zavěšený, háv jeho, jakož i na lehkém brnění vyrytý lev český svědčily, že to jeden z důstojníkův osobní straže královské, jemuž byl pro dnešní noc úkol stríci vchod ke králi, a býti pohotově k službám jeho.

A důstojník ten si to učinil, jak vidno, pohodlné. Slunce se již dralo skoro hodinu vysokými okny do síně, a on teprve se • probouzel; zívaje ohlížel se vůkol, a vida, že se ničeho od jeho usnutí nezměnilo, mínil bezpochyby, že nejlépe učiní, bude-li ještě déle spáti. Změniv tedy sedění své, že dal jednu nohu přes druhou, položil hlavu na lenoch křesla a měl se opět ku spaní.

V tom ozvaly se na chodbě venku kročeje, jež se vždy více ku předsíni blížily; důstojník byl mžikem na nohou, všecka ospalost jej přešla, a přílbici levou rukou uchopiv, pohlížel ke dveřím, kdo as přichází tak časně ze sna jej buditi?

Zlehka se otevřely dveře, a jimi vstoupil též důstojník stráže osobní, jak to po barvách peří na přílbici a po lvu na kyrýsku poznati bylo; pás, v němž meč visel, nebyl tak skvostný jako .onen důstojníka předešlého, bylí pouze hedvábím prošívaný, za to však se pyšnil skvělejší pochvou a drahou rukovětí meče svého. Bylf o něco starší, nežli důstojník, jehož byl příchodem svým ze spaní vytrhl.

»Již tak pozdě?« ptal se příchozího. ' »Jak jsi se vyspal?« tázal se příchozí beze všech okolků ke stolu přistoupiv, a přílbici svou naň položiv.

»Projde!« odvece tázaný a při pomnění na spaní opět srdečně si za-zívnul, »ačkoli se musím přiznati, že jsem právě před tvým příchodem, pane Heřmane, ještě ke spaní se strojil; věru, nemyslil bych, že již tak pozdě.« »Tys od nějakého času velmi ospalý ve službě králově, pane Jene!« prohodil Heřman: »Je-li možno býti činným, když se ničeho nepožaduje?« pokrčil Jan rameny. »A vzpomeň si jen1 ty, pane bratře, že jsem tě včera ještě chrupajícího nalezl v křesle.« »Boží pravda!« přisvědčil Heřman, »a vzbudil jsi mne o hodinu dříve, i .obehrál jsi mne o poslední groš.« Jan vyhrnuv hořejší pysk, pokrčil rameny, jako by říci chtěl: » Co z toho? Dnes mně, zejtra tobě.« »A víš-li co, pane Jene?« »Nuže?« »Já jsem tě zbudil dnes též o hodinu dříve,« usmál se Heřman.

»Tak?!« — ptal se Jan táhle. Nuže, to si trochu zahrajme.« Sáhnul pod kabátec, a kostky se zaleskly v jeho hrsti. »Co stojí první vrh?« »Kam pak myslíš, pane Jene?« odpíral na oko Heřman. »Jak snadno může král přijití —« »Nestarej se,« dí Jan, »již delší čas nás neprobouzí z ranního spánku, čímž mu ostatně jsem velmi povděčen.« »Za to však nás ve dne dosti týrá,« dodal Heřman; »Bůh milý ví, čím to je, že mu od nějakého času nic nemůžeme udě- lati vhod.« »Buďsi, jen když nás nechává vyspat a sobě sehrát,« mínil Jan, kostkami netrpělivě míchaje.

»Víš-li co, pane Jene,« pravil Heřman opravdově, »já bych si iraději přál, aby to bylo jako dříve, třeba bych se jeden den dost nevyspal: hodně služby, ale přívětivá tvář; tak to mám rád.« »Já také, já také,« přestal Jan kostkami míchati, »a přemýšlel jsem již o tom, co asi v pánu budí tak podivné myšlenky, ale nedomyslil jsem se ničeho, nežli že to trvá od té doby, oo byl u mistra Angela. Pozoroval jsem to; byl jsem tehdáž v jeho komonstvě. Zamyšlen byl více nežli jindy, ani k stavbám, oož ho jindy nejvíce těšívalo, nepřipatřiv, vrátil se přímo do hradu, a od té doby trvá ten. vrtoch jeho.« »Podivno!« zamyslil se Heřman, »a při tom netrpíme jen my samotni, nýbrž ještě více někdo jiný, totiž královna Její Milost.« »Nuže, já myslím,« vece Jan na1 Heřmana bystře pohlédnuv, »král prokazuje Její Mitosti přece všechnu vážnos.t a lásku ?!« »Vážnost ano — ale lásku?« prohodil Heřman.

»A oo nám po tom, pane Smiřický?« zvolal Jan skoro Masitě; neboť předešlou rozmluvu měli jen hlasem přidušeným.

Heřman položil rychle prst na ústa a Jan pokračoval opět přidušeným hlaisem, přistoupil však až k samému Heřmanovi: »Co jest nám viděti vůli neb nevoli mezi královskými manžely? Naše povinnost je stříci vchodu ke králi, ve dne v noci býti připraveni k službě jeho, nic více. Měsíc náš uplyne, na místo naše nastoupí dva jiní, a opět nic nevidíme a neslyšíme, až na nás dojde, aniž potom máme více vidět a slyšet, než co pán rozkáže. Tak rozumím povinnosti své jjá, Jan Malovec.« Při tom v rozhorlení ruku, v níž držel kostky, tak prudce na stůl položil, že jasně zazvonily o plochu dubovou.

»Co činíš, pane bratře?« zachytil ho Heřman za \ru'ku, rychle spodní část kabátce svého na stole rozestíraje. »Na sukno neklapou kostky jako na holý stůl.« »U čerta, máš pravdu,« pozarazil se Malovec; »bylo by to pěkné nadělení, aby nás tak král uslyšel. — Nuže, oo stojí první vrh?« míchal opět v hrsti kostkami.

»Ty jsi dnes do hry jako posedlý, pane Malovče!« usmál se Smiřický. »Chceš mi opět váček vyprázdnit? Ej, tedy zkusme Fortunu, dvacet grošů.« Malovec strčil kostky opět do kapsy s velikým pohrdáním sázkou takovou ve tváři i zraku.

»Dvacet grošů?« opakoval' s opovržením. »Ta smeť již bez toho skoro nic neplatí, osmdesát jich na jednu hřivnu, aby do toho mincmistra Rotleva blesky boží z čistá jasna — dvacet grošů, kdo to' jakživ slyšel?« »Což myslíš, pane Jene,« dí Smiřický, »že mám ujce arcibiskupa, jako ty, aby mi pokaždé díru ve vaku zacelil?« »Ale dvacet grošů!?« »Jednu hřivnu tedy,« pravil Heřman, »jen míchej! Jednu hřivnu, povídám!« A .rychleji ještě nežli je byl schoval, vytáhl Jan kostky.

»To se dá slyšet, to je sázka panská.« I vrhl kostky na kabátec Heřmanův dílem na stole prostřený.

»Osm!« zavrtěl Heřman hlavou. »Ukaž pak. Fortuna je ženská, snad se na mne také usměje, jak to již učinila mnohá —« vrhl kostkami — »ah! jen sedm, máš z pekla štěstí, pane bratře! Dvě hřivny tedy, musíme ji uplatit, tu ochechuli; ale to ti povídám, vyhraješ-li nyní, nechoď k žádnému milostnému zaista- veníčku, měl bys dnes neštěstí.« Malovec lhostejně, jak míval v obyčeji, rameny pokrčiv, hořejší pysk vyhrnul a hodil1.

»Tři!« pravil Heřman, »štěstí se obrací, pane bratře!« »A co?« namítl Heřman, »můžeš mít jen dvě.« »Já mám ale čtyři,« vece Heřman, jenž byl zatím zamíchav, kostkami vrhl.

»Pravda^« přisvědčil Jan, »nuže, dám čtyři — ale počlkej, pane bratře! Včera jsem na tobě vyhrál dvacet hřiven, poctivě's mi je odeslal; mám tedy pro nynějšek —« počítal z paměti — »na hotovosti všeho všudy čtyřicet hřiven. Rozdělíme to tedy, bez toho jsme oas marným tlacháním zmařili, a co nevidět bude po radosti: dvacet hřiven tedy!« I netrvalo dlouho, a všech čtyřicet hřiven se octlo u Heřmana.

»VyhráFs,« dí Malovec, »pošlu ti je po svém sluhovi.« »Dobře, a déle nebudeš hrát?« »Na dluh nehraji; a víš, co mě při té prohře nejvíc těší?« »Toť jsem žádostiv!« »Že budu dnes šťasten v lásce,« mínil Jan.

»Boží pravda,« přisvědčili Smiřický, »já dmeš o lásku nestojím; jsem ve službě králově. Ale ty, máš-li oo umluveno, ty bys dobře učinil, abys k svému skvostnému pasu i skvostnější meč zavěsili« »Skvostnější meč?« prohlížel Malovec lesklou pochvu. »Co mu schází? Je dobrý, a v nejedné půtoe již zkušený.« »To je pravda,« přisvědčil Heřman; »ale ženské, oož ty o to dbají, pane bratře! Těm se jern líbí, co se leskne, skořepina, po jádře se neshánějí; tu, pohledni na můj meč.« Žádostivým' okem naň pohlížel Malovec.

»Ten je vskutku skvostný a hodil by se k mému pasu; ale co naplat? Pro dnešek jsem chůd, jako Němčík na cestě do Čech; musím to již tak odbýt. Kdybych byl vyhrál, byl bych ti jej odkoupil.« »Já ti poradím ještě něco lepšího,« mínil Heřman, »hrajme, ty o pas a já o svůj meč.« »To je přátelské nabídnutí,« zaradoval se Malovec, kostky spěšně z kapsy vytáhnuv; i chtěl již kostky vrhnouti, ale najednou se zarazil řka: »Ale pod jednou výminkou!« »Pod kterou?« »Že mi můj pas pro dnešek ponecháš, vyhmaješ-li.« »Dobře; ale já nechci ani podobné výminky pro sebe položití.« Malovec pouze hlavou pokynuv, hodil.

»Sedm!« »Můj meč je již na poloviční cestě k tobě, pane bratře:« podotkl Heřman, 'kostkami máchaje. »Aj tu se podívej, pane bratře! Osm! mám dnes štěstí.« »Vskutku osm!« přisvědčil lhostejně Malovec. »Zejtra ti tedy odešlu pás,« pohlédl si naň a jako na rozloučenou jej rukávem hladil.

»To se mi líbí, pánové,« ozval se za nimi hlas, patřící muži již asi padesátiletému, vysoké postavy, jehož uhlazenost vnější svědčila, že se nadýchal dvorního vzduchu dost a dost, kterážto uhlazenost mu však asi nebránila, udeřiti do toho mečem neb palcátem, když toho třeba bylo, jak o tom ohnivé oko a všecko vzezření jeho dostatečně svědčily.

Do předsíně byl vešef, aniž ho důstojníci osobní stráže, zabráni jsouce zcela do hry, zpozorovali.

»To se mi líbí, pánové,« pravil muž ten káravě, »v předsíni krále Jeho Milosti, a jak vidím, i v službě jeho, hrajete v kostky, a přece víte, že to král Jeho Milost svému dvořanstvu přísně zakázali ráčil —« »Ah, pan Pešek z Janovic!« obrátil se Heřman, jenž se byl zprvku road nenadálým oslovením poněkud zarazil, poznav však řečníka1, nabyl opět veselosti wé, »račiž odpustit, že jsme nezpozorovali Tvou Milost dříve, abychom povinnou úctu vzdali nejvyššímu hofmistru Její Milosti královny. Jak ráčíš vidět, byli jsme příliš zaměstnáni.« »Tak, tedy tak, pane Smiřický?« pravil pan Pešek poněkud s nevolí. »Ne dosti na tom, že si kromě hradu tato ná- ruživost hráčská šlechtu naši i měšťanstvo zcela osedlala, tak že již nejeden na mizinu přišel přes přísné zákazy a mandát krále o blaho svých poddaných pečlivého: pravím, ne dosti na tom1, ještě i do hradu samého krále vtírá se ta neřest, které holdují právě ti, kteří by nejpřísněji bdíti měli nad zachováváním rozkazů královských!« MalOvec pokrčil rameny, jako by říci Chtěl: »Go na plat? Již jinak to není!« »Tu ráčí Tvá Milost vidět,« odpověděl Heřman se zkrou- nou tváří, »k čemu člověka dlouhá chvíle nepřivede! Ale stálo to dnes za to, to mi rač věřit, pane z Janovic.« »Tak!?« ptal se Pešek táhle, jehožto zrakové jasněji svítiti začali, ačkoli se všemožně snažil zatajiti zvědavost, ano abychom upřímně pověděli, i choutku svou, jen proto, aby sobě ničeho nezadal před panici, pouhými důstojníky stráže osobní, kdežto on jakožto nejvyšší hofmistr královny a k tomu irodem i jměními pán korouhevní království Českého vysoko nad nimi stál. I pooal již v duchu pykati, že se byl tak příkře prohlásil proti hře v kostky, a vždyť on to tak přísně nemínil; ale což tomu rozumějí ti mladíoi? myslil sobě.

»Tak?!« ptal se táhle. »To jsem věru žádostiv.« »Já jisem obehrál pána z Malovic o poslední hřivnu,« vy- pravoval Heřman, očima potutelně mžouraje, při čemž jako nevědomky kostkami v hrsti míchal.

»Tu to vidíte, pánové,« mínil pan Pešek, nechtě se hned poddati, ačkoli zrakové jeho toužebně spočívali na ruce Heřmanově, kdybys byl, pane Malovče, nehrál, mohl bys mít ještě —« »Čtyřicet hřiven stříbra,« přisvědčil Malovec; »ale pan Smiřický by, jich byl zase nevyhrál1.« »Proti tomu nemožno ničeho namítali,« prohodil Pešek. »Tedy čtyřicet hřiven? hezká to suma.« »0 na tom ještě není dost,« pokračoval Malovec dále, hladě skvostný pás svůj, »já prohrál také tuto svůj pás —« »U sta ďáblů!« poskočil Pešek, »což jste to hráli, pánové?« »Já o meč, a pan Malovec o pás,« dí Heřman pokojně; »chtěli jsme, aby skvostný meč přišel' ke skvostnému pasu, a povedlo se nám to.« »To mi tebe líto, pane Malovče,« vrtěl Pešek hlavou; »ale víš-li co? Já tě musím' pomstít na panu Smiřickém, rozumíš? Jen proto, že jsem ode dávna přítel s tvým ujcem, pianem Arnoštem z Pardubic, nejdůstojnějším arcibiskupem Pražským, a proto nesmím připustit, aby dnešní porážka mladého příbuzného jeho zůstala bez pomsty. Hoď, pane Smiřický, dvacet hřiven!« Heřman byl již dávno na tolo slovo čekal", znalť jej on i Malovec, ba nikdo by tehdáž ze šlechty byl nezamítl hoditi sobě s bratrem šlechtickým třeba o poslední šindel na střeše, tak se byla zakořenila za pětatřicítileté vlády Jana Lucemburského, otce Karlova, náruživost hry, památka to slabé vlády Jindřicha Korutanského a Míšeňských spojenců jeho, že nej- přísnější mandáty krále Karla proti této náruživosti marnými se okázaly.

»Dvě šestky!« žasnul Pešek, »iaj, tof ti musela dnes tvá milá odříci, pane Smiřický! Dej pak sem. — Vyhráfs, nuž tu je vidět, jaká to zlá náruživost ta hra; dostaneš dvacet hřiven. Dnes s tebou nemožno co začíti, není-li pravda, pane Malovče?« »A 00?« prohodil tento, »to má pan Smiřický teprve šedesát hřiven vyhráno, ještě ani úplné sto ne.« »Myslíš?« ptal se Pešek. »Nuž k vůli tvému ujci to ještě učiním, ale jen jeden vťh ještě, nic více —« »Beztoho již bude pozdě,« podotkl Malovec.

»Máš dobře,« přisvědčil Pešek, »tedy čtyřicet hřiven, abys měl úplných sto. Hoď!« Mlčky se dívali na kostky, jež prve Heřmanem, potom panem Peškem jsouce vrženy, prohru Peškovu oznamovaly. »Za čerta nestojí ta hra,« zadurdil se Pešek, »a král Jeho Milost má úplně dobře, že ji zakazuje. Pro těch šedesát hřiven si můžeš poslat, kdy ti libo, pane Smiřický! Ale pamatujte si, pánové, že sebe lepší hra za starého čerta nestojí, a že se nesluší hiráti v samé předsíni komnat královských. Nuže, pro tentokráte toho mlčením pominu.« Heřman se hluboce uklonil, oko přimhouřiv; Malovec pokrčiv rameny vyhrnul hořejší pysk a schoval kostky do kapsy; neboť z komnat královských blížily se kroky k předsíni, brzy potom se otevřely i dveře, a na práhu se objevil pan Týma z Koldic, nejvyšší komoří královský.

»Dobrý den, pánové,« pozdravoval už ve dveřích. »Ah, pán z Janovic!« zvolal, spatřiv Peška, počemž zavřev za sebou, ubíral se přímo k němu. »Jak jest, pane Pešku?« potřásal1 mu přátelsky rukou; »čekáš-li již dlouho, příteli?« »Déle, nežli mně mil o,« odpověděl Pešek, pohlédnuv stranou na Malovce, »mně a ještě někomu.« »Ah, myslíš královnu Její Milost?« ptal se pan Týma.

Malovec a Smiřický na sebe významně mrkli; věděli, kam tím Pešek míří, ale tvářili se tak opravdově, jak se sluší na podřízeného u přítomnosti představeného'.

»Nuže dobře; když tak chceš, tedy myslím královnu Její Milost,« odpověděl Pešek, nemoha utajiti jakéhos úsměchu k nemalému podivení pána z Koldic; »jsem tu z rozkazu jejího s dotazem k Jeho královské Milosti.« »Toť musím tě hned ohlásiti,« pravil nejvyšší komoří, »a ty, pane z Malovic, proč jsi neohlásil pana Peška z Janovic, nejvyššího hofmistra Její Milosti královny, hned, jakmile ti povinnost velela; neb ještě nenastoupil nástupce tvůj, pan Smiřický, službu svou.« »Milostivý pán z Janovic mi neráčil1 žádost svou oznámiti, proto isem také nemohl 'ničeho Tvým Milostem ohlašovat i,« odpověděl Malovec chladně.

»Tak jest, pane bratře!« přisvědčil Pešek; »bylof posud ticho v komnatách Jeho Milosti, i myslil Jsem, že lépe počkati, nežli Jeho Milost ze spánku snad buditi.« »Aj, paine Pešku, což neznáš krále?« usmál1 se pán1 z Koldic, »dříve že slunce se opozdí, nežli Jeho Milost u vstávání? Aurora est musis amica, říkává.« »Pravda, jen že od nějakého času — nuže ty to sám víš, příteli, že se od nějakého času Jeho' Milost nějak změnil.« »Tak?« prohodil nejvyšší komoří jako udiven, »já toho neznamenám, práce své koná, jako jindy; a že trochu je nevrlý, není divu. Ale zde maříme čas, a královna1 Její Milost asi čeká na posla svého.« Po hradě, jenž se před chvílí ještě zdál býti jako po vymření, počalo najednou býti živo, kráčeje ozývaly se po chodbách, hlasy lidské a dusot koňský rozléhaly se po dvorech hradu rozsáhlého.

»Pane z Malovic,« obrátil se k tomuto pán z Koldic, »doufám, že mi promineš důtku, jíž jsi nezasloužil; potom tě žádám, prodli ještě ve službě, nežli se vrátím. Kdyby snad mezi tím přišel mistr Dětřich Pražský, hned mi to oznam. Ráčíš tedy, pane z Janovic?« obrátil! ¡se opět k tomuto, dveře do komnat otevřev. , j H'|*j| »Nikoli, nikoli, pane z Koldic,« uklonil se Pešek také zdvořile, »račiž jen oznámiti králi Jeho Milosti mou prosbu o krátké slyšení jménem královny Její Milosti, a budu-li potom pánu vhod —« »Jak dlouho tomu,« vskočil! mu pán z Koldic do řeči, nemálo se pozastaviv nad slovy Peškovými, »00 první hodnostář královny Její Milosti zůstává v předsíni státi jako jiný pro- sebník?« »Já však přicházím jako prosebník,« vece pan Pešek; »jen mne tu rač nechati, pane komoří, a libo-li, přednes králi mou prosbu, o ostatní nechej se postarati mne.« Pán z Koldic, znaje dobře pana Peška ve službě jako muže neústupného, a< že nikdy bez důvodů nebo bez zřejmého příkazu v takových případech nejedná, zavrtěl1 několikráte hlavou. »Musím ti již býti po vůli,« pravil, »ačkoli nechápu, oo ti najednou do hlavy Vlezlo, příteli!« Odešel do komnat.

* * * II.

Předsíň se naplňovala lidmi rozličného druhu.

Tu přicházeli prosebníci, šlechtioové, měšťané, ano i prostí venkované; tito si netroufali ani ode dveří pokročiti dále, a tak jen zastupovali samou ostýchavostí cestu za nimi přicházejícím. Mezi nimi se procházeli dvořané rozličné hodnosti, a to z nižádné jiné příčiny, než aby se vychloubali před lidem, že ke dvoru patří. Mnohý také přistoupil k tornu neb onomu z přítomných suplikantův a tázal se na jeho žádost s výrazem1 příznivce ve tváři, ačkoli dobře věděl, že vliv jeho u dvora není větší, nežli že častěji a z větší blízkosti vídati může tvář královu, než kdo jiný, jenž právě ke dvoru nepatří. Ale to činil vždy, pokud se nepodíval do výklenku okna, kde s panem Smiřickým se bavil pan Pešek z Janovic, nejvyšší1 hofmistr královnin. Zočiv toho k nemalému podivení svému, co asi ten tu dnes dělá, zarazil se, a komnatu celou jako jindy ani nepřeměřiv, odcházel zticha jako opařený.

Pan Jan Malovec stál s přílbicí na hlavě, o meč se podpíraje u dveří, vedoucích do komnat královských, a bylo na něm! viděti, že mu toto nemilé překvapování nižšího chlubného dvořanstva pro nikdy nebývalou přítomnost páně Peškovu ve předsíni prosebníků působí nemalou kratochvíli.

»A jiné příčiny není možná se dopíditi této změny v jednání králově, pane Smiřický, nežli oné návštěvy jeho u mistra Angela?« ptal se pán z Janovic.

»Jak jsem Tvým Milostem již pravil, »není,« odvece tento.

»Podivno!« prohodil pán z Janovic. »Ale jisito jest, že od té doby Jeho Milost poněkud se změniti ráčil k nemalému hoři královny Její Milosti, kterou — ah, nemohu říci, že jií nemiluje, aniž bych mohl říci, že ji zanedbává, ano> tak! Samotu miluje od té doby, kdežto někdy prázdné hodiny své, a těch si Bůhtě svědek! málo přál, ale i těch málo hodin nejraději trávíval u Její Milosti, a to se nyní neděje.« »Okamžitý rozmar to bez pochyby,« mírni Smiřický.

»Rozmar z ničeho nic u krále Karla?! usmál se pán z Janovic. »Jdižiž, jdižiž, pane Smiřický, nepouštěj tak na vítr slova beze smyslu! Neviděl jsem ještě člověka — ač král, jest on přece člověk — jak pravím', neviděl jsem ještě člověka, který by rozmary, nýbrž i vášně své držel tak na uzdě, je tak y moci své měl, jako Karel král; ba zdá se, když i vášeň řídká z něho vybuchne, že i tento výbuch od něho jest vypočten a již napřed odměřen. « »Aj, tedy je snad i tento nynější1 rozmar jeho od něho již napřed vypočten,« prohodil Smiřický.

»Ah, tohof on není pánem,« pravil pán- z Janovic s přesvědčením; »jef to na něm viděti, kterak se namáhá1, aby to udusil, aspoň jen utajil; tím patrněji však pozorovaiti, že něco kromě vůle, kromě síly jeho jest, co rozmar ten jeho budí, aspoň vzbudilo — a to návštěvou u mistra Angela pravíš?« »Tak aspoň mi vypravoval Malovec.« »Nuž dobře; co to bylo, brzy se dovíme, jen kldyž víme, kde počátku hledati. Doufám, pane Smiřický, naše rozmluva že zůstane tajná, žes věrný služebník —« »Krále i královny,« vskočil mu Smiřický do řeči, »nečiním rozdílu mezi královskými manžely, sloužími pirávě a rád tomu, kdo služby mé potřebuje, pokud se to srovnává s prospěchem obou, a to doufám, že bude i nyní, naději se toho do Tvé Milosti —« »Já jsem Pešek z Janovic,« pravil Pešek hrdě, »kdož mě může Viniti, že bych kdy byl jednal neb cosi mluvil proti prospěchu krále a pána svého?« »Proto- ti také důvěřuji, pane z Janovic, a — ale mač se ohlédnout, kdo to přichází?« pozastavil (se Smiřický, ukazuje ke dveřím, jimiž právě mistr Dětřich Pražský, následován jsa Zbiškem z Trotiny, vstupovat.

»Totě náš umělý mistr Dětřich, jemuž Bůh pevné ruky a dobrého zraku ještě' dlouhá léta dopřejž!« pravil Pešek s vyjasněnou tváří, zočiv příchozí. Kdo však jest ten mladík, co s ním přichází? Bezpochyby jeho učeník.« »Jest a není,« odvece Smiřický. »Je to panic Zbišek z Trotiny. Otec jeho prohrál za jednu noc dvůr i s poplužím, a Zbišek se dal na učení Pražské; je prý to neflepší žák mistra Angela, ale mistr Dětřich zase tvrdí, ze Zbiška že nesmí býti žádný syařeč lektvařů, nýbrž malíř slavnější prý, nežli Dětřich sám..; »To tedy Bůh nahradil ubohému mladíku dvojnásobně na duchu, oč jej otec připravil na statku,« pravil Pešek, soucitně na Zbiška pohlížeje. »Tu to vidíš, pane Smiřický, kam člověka hra přivádí; ale s tím hochem se musím seznámiti, třeba se od něho strany návštěvy královy u mistra Angela ničefho nedověděl.« Vykročil z výklenku a ubírail: se přímo- k mistru Dětři- chovi, který si počínal v této síni nenucené, jako člověk domácí, aniž při tom zapomínal na slušnost.

»Pane Smiřický,« přiblížil se k Smiřickému Malovec, »irač zaujíti na Chvíli mé místo, abych mohl vyplnit rozkaz pana komořího strany mistra Dětřich».« »Jdi jen, jdi jen, pane bratře!« měl se k tomu ochotně Smiřický, přilbu na hlavu posadiv; »jak- dnes ze všeho pozoruji, bude tuším pro nás oba práce dost.« »Dávno-li již zůstává mistr Dětřich, krále Jeho Milosti íamiliaris, V předsíni jako obyčejný prosebník, kdežto měl jindy volný přístup ke králi?« oslovil Dětřicha Pešek.

»Aj, touž otázku bych mohl na milostivého pána z Janovic vznésti,« usmál se Dětřich, uctivě se pokloniv.

»Nuže, oo se týče mne,« pravil Pešek také s úsměchem, »já tu jsem dnes jako prosebník, a že má prosba u krále asi vítána nebude, důkazem ti budiž to, že již tu čekám drahný čas, co jsem žádati dal o slyšení.« »Toíě Jeho Milost jistotně až příliš zaneprázdněn,« mínil Dětřich, »když milostivého pána z Janovic, nejvyššího hofmistra Její Milosti královny, na slyšení jen chvíli čekatti nechává; tím povděčnější jsem tomu, že jsem pro dnešek zvolil cestu obyčejných suplikantů ke králi; máť ten pán na starostí více nežli já. Jsem k němu zvlášť obesláni tu s panicem z Trotiny.« i »Slyšel jsem o něm,« obrátil se k Zbiškovi Pešek, po- vděčen jsa tomu, že takto cizím prostřednictvím pozornost jeho na mladíka obrácena byla, neb on nechtěl sám hned začíti, aby se nezdálo, on že známost s mladíkem tím hledal; »slyšel jsem o něm,« obrátil se ke Zbiškovi hlavou přívětivě mu kyna, kteréžto pokynutí Zbišek opětoval uctivou poklonou, »jest pirý on příčinou jakéhosi nedorozumění mistra Dětřicha s mistrem Angelem? « »Již je po rozepři, milostivý pane,« pravil Dětřich, »pře naše jest rozhodnuta pánem z Trotiny samým na radu Jeho Milosti krále a potom ještě někoho; pan Zbišek se věnuje božskému umění malířskému.« »Na radu královu?« divil1 se Pešek. »Král tě tedy zná, pane z Trotiny?« »Ráčil si mne, nepatrného žáka teprve, povšimnouti v zahradě mistra Angela,« 'odpověděl Zbišek.

»A udělil ti radu, přidržeti se zde našeho umělého mistra, a ráčil tě sám k sobě obeslati?« ptal se Pešek dále. »Aj, to jsi šťastný, hochu můj! Královský rádce tvůj se také již postará o další dráhu tvou, a tu ani netřeba tobě nabídnutí mého-, jež jsem ti chtěl učinili, abys ve všech potřebách se obracel na mne, ale vzpomeň si na mne hochu, budeš-li čeho potřebovati; já jsem Pešek z Janovic.« »Své vroucí díky vzdávám Tvé Milosti, pane z Janovic,« vece Zbišek s pohnutím, »a věru nepochopuji, čím to jest, že od nějaké doby tolik příznivců nalézám. Zde můj otcovský přítel, umělý mistr Dětřich —« »Aj, hochu,« vskočil mu mistr do řeči, »já ti nejsem přítelem teprve od nedávná-; já ti přeji, co jsem tě poznal, co jsem spatřil první pokusy tvé v umění svém, kdežto na první pohled jsem poznal, že budeš následovníkem mým, děj se eo děj. A co se vezdejších potřeb týče, tu milostí Boží a milostí krále a piána svého mám dosti pro sebe i pro svého žáka,« obrátil se k pánovi z Janovic; »račiž mi prominouti Tvá Milost, já jsem poněkud žáriiv i chci, aby pan Zbišek, čím bude, jen mnou se stal; o přízeň však pro něho vroucně žádám tmiocného pána z Janovic.« »Té se mu také dostane,« pravil Pešek, »ačkoliv oné nepatrné přízně ani potřebovali nebude, maje většího příznivce nade mne, totiž krále Jeho- Milost, který mu sám dráhu života jeho ráčil niaznačiti. A u mistra Angela že se to stalo, pravíš, mistře Dětřichu?« »Tak jest,« přisvědčil Dětřich. »Tam to bylo, eo byl pravý směr pravému povolání pána z Trotiny dán, a to, jak jsem již pravil, na radu krále samého a ještě někoho.« »Ještě někoho? — A kdo je ten někdo?« ptal se Pešek jako náhodou, což zcela přirozeno bylo.

»Veliký učenec vlaský, doktor Bartolo!« odpověděli Zbišek místo Dětřicha, ježto se byl pán z Janovic také více k němu obrátil.

»Doktor? Doktor Bartolo?« vrtěl pan Pešek hlavou, a bylo na něm pozorovat i, že takové odpovědi neočekával.

»Afsi doktor nebo ne,« mínil Dětřich, »učený muž je, již jen proto, že v mém Zbiškovi hned poznal, proč on stvořen jest. Tomu muži budu povděčen, co budu živ, a tu malou službu, jakouž jsem mu prokázal, mně taktoi dvojnásobně nahradil.« »Aj, milý mistře Dětřichu,« usmál se Pešek, ty jsi do pána z Trotiny skoro zamilován!« »To také jsem,« vece dobirosrdečný malíř, »a to z té příčiny, milostivý pane, že on jediný sám od sebe, svým vlastním citem jsa puzen odřekl se nepřirozeného slohu byzantského, k čemuž já teprve po dlouhých letech jsem se dopachtil, a věru, pane z Janovic, neráčíš najiti mezi všemi žáky božského umění malířského, oo jich tu v Praze jest, ajni jediného, který by se chtěl spustiti starého obyčeje a mne následovati, než jediný pan Zbišek z Trotiny.« Tento ubohý se při slovech Dětřichových 'rděl, a1 když Pešek naň laskavě pohlédl, sklopil oči k zemi.

»Tratě vidět, pane z Třetiny,« pravil pán z Janovic, »žes mállo svělta posud zkusil, žes míval více péro ia štětec malířský v ruce, nežli meč, když se tak při chvále našeho umělého mistra rdíš, jako panna o dnu svatebním. Vzhůru hlavu, směle každému do očí! Komu Bůh tolik darů ducha popřál, jato tobě, tomu netřeba, aby oči klopil. Ha, aož? Tu Jsem já Pešek — chci říci Zbišek z Trotiny!« »Tak, tak, milostivý paine!« přisvědčil ochotně Dětřich.

»Svého jména nemohu posud s chloubou jmenovati,« pravil Zbišek upřímně; »vždyť jsem ještě ničeho nevyvedl; teprve se něčím stati mám, ještě ničím nejsem; přátelství otcovského přítele mého tuto sinad více ve mně tušit! nechává, nežli asi vskutku ve mně jest.« »To jest odpověď, která zasluhuje, aby se jí nazpaměť učili ti naši panicové, kteříž dd božího rána až do večera mají hubu vlastní chvály plínou,« pravil Pešek ia smířil takto opět Dětřicha s odpovědí Zbiškovou, nad níž Dětřich hlavou vrtěl a nevrle do sebe hučel, aož bylo u něho znamením, že ho něco hněvá.

»Ano, tak učiním,« rozhodl se Pešek, »při mém erbu! Jak to dobře, když dvořanstvo upřímně spolu smýšlí, druh druhu poradí a pomůže mu takto ze všech rozpaků; ano, učiním' podle rady tvé, drahý příteli!« Pan z Koldic hleděl na pana Peška s udivením, kterýž, jako by si toho byl ani nepovšimnul, 'lhostejně pokračoval: »Tedy mě již uveď ke králi, aby Jeho Milost nečekal dlouho, když mi již takovou čest, nejvyšším komořím k němu uvedenu býti, prokázali rozkázal.« »Hned, pane z Janovic,« dí pán z Koldic ochotně, »jen co promluvím s mistrem Dětřichem slovo jménem. Jeho Milosti; jef zvláště obeslán. Tedy promineš?« »Ah, mistr Dětřich nesmí pro mne ani chvíli čekati,« pravil Pešek opravdově.

A pán z Koldic kráčel davem prosebníků, hluboce před nim se sklánějících, přímo k mistru Dětřichovi.

»Aj, mistr Angelo je tu také?« pozastavil se, dvorního lékárníka spatřiv, »tof musím hned Jeho královské Milosti oznámit. A ty, mistře Dětřichu, následjuj mne; kde je pán z Trotiny?« Zbišek předstoupil neohroženě.

»Tu jest,« ukázal naň Dětřich, »jak Jeho Milost král rozkázal.« »Šťastný to byl den pro tebe, milý panici,« pravil pán z Koldic, s patrným zalíbením1 na Zbiška pohlížeje, »kdy král si tebe povšiml, a dvakrát šťastný i tím, žes našel přítele a přímluvce v našem mistru Dětřichu,« doložil pochlebně.

»Oj, co se toho týče,« zardívaje se máchl Dětřich rukou, »mohu milostivého pána z Koldic směle ubezpečit, že já jsem přátelstvím pána z Trotiny více získal, nežli on mým.« »Nebudeme se o to hádat, milý mistře!« odpověděl pan Týma, »nemáme k tomu kdy; rač mě tedy následovaiti, panic z Trotiny se zatím zde ještě pobaví s mistrem Angelem^ jehožto přítomnost ihned Jeho Milosti králi oznámím.« I ubíral se Dětřich přímo ke komnatám královským, kdežto v otevřených dveřích posud naň čekaje pán z Janovic stál.

»Vida!« mluvil při tom v duchu k sobě, »jak se toho dopídili, a královna dělala s předsevzetím svým takovou tajnost; inu ovšem, věděly o tom ženské, a tu již netřeba se čemu diviti; potom — a ba já sám jsem prohloupil, vybleptnuv před Koldi- ckým, z čího rozkazu přicházím. Ó, je to prohnaný chytrouš, ten Týma, a já, prohráv šedesát hřiven, byl jsem mrzut, neměl jsem jazyk na uzdě, pověděl jsem, že dnes milé překvapení pro krále jest uchystáno, a oni zatím překvapili nás — to jsou ná- sledkové hry v předsíni komnat královských. Ale počkej jen, pane Týmo, počkej! Však já se ti odsloužím za chvíli, jen co vstoupím před krále.« V tom blížil se pán z Koldic s mistrem Dětřichem a pan Pešek vzal na se opět tvářnost velmi přívětivou.

»Ah, ve společnosti mistra Dětřicha mě uvedeš k Jeho Milosti, pane komoří? Tomu jsem vskutku povděčen —« »Ne tak, milý Pešku,« odpověděl tento, »našeho mistra Dětřicha uvádím, protože on, jsa schválně obeslán, při ruce býti má, až tebe Jeho Milost propustí,« a s těmi slovy zavřel za sebou dveře, * * * III.

»Nyní bych rád věděl,« oslovil Malovec Smiřického po odchodu pána z Koldic, »jsem-li ještě ve službě, nebo ne? Ten Koldický nemluví ani ano, ani ne —« »Ale pravil, počkej až se vrátím,« poučoval ho Smiřický — »nuže on se již vrátil, tedy —« »Tedy již nejsem ve službě,« rozumoval velmi důvtipně Malovec, »a pan Heřman Smiřický převezme stanovisko mé.« »Bezpochyby že se již blíží hodina milostná,« usmál se Smiřický, »k níž lesklého pasu ještě potřebuješ, sice bys tak nepospíchal, milý Jene, není-li pravda?« »Nikoli,« odpověděl Malovec; »kdyby nebylo jinak, mohla by čekat, totiž já bych se odříci musel ji vidět, neb jsem s ní posud nemluvil.« »Totě podivná láska,« zasmál se skoro hlasitě Heřman, »a kdyby mi to jiný o Janu Malovcovi povídal, nevěřil bych- mu. Haha, toť snad také ani nevíš, kdo je?« »To také nevím,« přisvědčil Malovec upřímně.

»Jak?!« zvolal Smiřický, jako by sluchu svému nevěřil.

»Nech toho nyní, o tom později,« prohodil Malovec; »pověz mi raději, pane Heřmane, kdo je ten holobrádek, co tam s mistrem Angelem tak přátelsky hovoří?« »To je panic z Trotiny,« odpověděl Heřman nevěda, co Malovec svou otázkou obmýšlí.

»Tedy šlechtic, tím lip,« mínil Malovec; »nebo věz, pane Heřmane, s tím panicem se budu ještě dnes potýkat.« »S tím?!« divil se Smiřický vždy více; »vždyť ho ani neznáš, ani on tebe, a pokud mi známo, nemluvil ještě s nikým, kromě s pánem z Janovic, s mistrem Dětřichem, a tu nyní s mistrem Angelem; ano, na pána z Koldic nesmím zapomenout —« Malovec pokrčiv rameny, vyhrnul hořejší pysk řka: »Když mne nezná a se mnou nemluvil, neměl se mi také smát.« »On?!« »Ano, on! — Starý Janovick^, jak to již jeho zvyk, mu bezpochyby vypravoval, že jsem prohrál svůj pas, aby nehrál: a ten holobrádek hleděl přímo na mne a smál se mi do očí.« »Toť ovšem, jestli tomu tak —!« mínil Heřman.

»Ano tak je tomu,« jistil Malovec. »Nyní se tebe ptám, pane Heřmane, není-liž mi volno svůj pás prohrát, kdy se mi zlíbí?« »To jest ovšem pravda!« »A musím-li trpět, aby se mi někdo pro to vysmíval?« ptal se Malovec dále.

»Arci že nemusíš,« přisvědčil Smiřický.

»Proto se budu s tím panicem bít,« končil Malovec a zaměřil přímo k Zbiškovi.

»Dobrý den, mistře Angelo!« kynul tomuto pánovitě rukou vstříc.

»Dobrý den, pane z Malovic!« odpověděl Angelo, málo jen hlavou pokývnuv; neboť mistr Angelo byl jen lk nejvyšším dvorním úředníkům až příliš zdvořilý, k ostatním řídil se v chování svém podle chování jejich.

»Nemáš-li žádné vodičky nebo masti na rány pohotově, učený mistře?«» ptal se Malovec o něco zdvořileji.

Angelo jej prohlížel od paty až k hlavě.

»Potřebuje-li jich pán z Malovic pro sebe?« prohodil.

»Možná,« dí tento, »ale deset proti jedné bych vsadil, že spíše tu pro toho —« »Mistře Angelo!« ozval se Mas pána z Koldic ve dveřích, »král Jeho Milost tě očekává.« »Zadhce-li se pánu z Malovic mých mastí,« uklonil se Angelo před Malovcem, »jsem jemu velmi rád k službám', a kdyby jich jen hodně vypotřeboval, neškodilo by; ano, polovici bych zdarma přepustil,« dodal pichlavě, za rozkazem pána z Koldic odcházeje.

Malovec pokrčil rameny.

»Jak vidím,« pravil, za Angelem pohlížeje, »my dva již spolu nebudeme přátelé nikdy; ďábel ví, proč jsme sobě tak protivní.« A opět se obrátil ke Zbiškovi.

»Ty prý se jmenovati ráčíš —« »Zbišek z Trotiny,« dí Zbišek, a kdykoli na pás Maloveův pohlédl, pohrál si bezděčný úsměch rty jeho, neb sobě vzpomněl na piána z Janovic a na jeho zvláštní způsob dávati mládeži výstrahy.

»Ano,« pokynul Malovec hlavou. »Zbišek z Trotiny, a já se jmenuji —« »Malovec z Malovic,« vskočil mu do řeči Zbišek, »slyšel jsem to již od mistra Angela.« »Tak jest, Jan Malovec z Malovic,« přisvědčil Jan, »a doufám, že proti mému erbu ničeho namítati neráčíš?« »Bůh uchovej!« pravil Zbišek upřímně, udiven na Malovce pohlížeje; »ale k čemu ta otázka?« Malovec pokrčil rameny.

»Ten ještě neví, co je svět!« pravil sám k sobě. »Poněvadž se musíš se mnou bít, pane z Trotiny,« prOhodil pak velmi lhostejně.

»Já?« divil se Zbišek ještě více. »A ze které příčiny?« Malovec hladil svůj' pás.

»Znáš-li tento pás?« »Oh!« tajil v sobě srních vší mocí Zbišek, což Malovce ještě více popudilo, »povídal mi o něm ¡pán z Janovic, povídal.« »A je-li při tom co k smíchu ?« ptal se Malovec. »Já se tebe ptám, pane z Trotiny, kdo ti dal právo se smát, že já jsem svůj pás prohrál?« »Můj Bože!« odpověděl Zbišek chladně, »to právo dal jsem si sám; nebo jsem1 nevěděl, že je zapovězen« se smát, když je člověku do smíchu.« »U ďábla!« rozhorlil se Malovec, »směj se jak chceš, ale ne člověku do očí, nechceš-li se potýkati —« »To neříkám, že se potýkati nechci,« vskočil mu do řeči Zbišek, a tvář jeho se temněji zbarvila; »chtěl jsem zvěděti jen příčinu, pro kterou mi pan Malovec čest meče ¡svého nabízí? A poněvadž již nyní vím, tedy —« »Tedy je vše v pořádku,« pravil Malovec radostně, »tys výborný hoch, pane z Trotiny, a já předvídám, že budeme spolu dobří přátelé, až věc svoji vyrovnáme; tedy o polednách za branou Vítkovskou,13) abychom neměli daleko k mistru Angelovi. Na shledanou, pane z Trotiny,« uklonil se dvorně Malovec, ruku mu podávaje.

»Pěkný začátek,« myslil si v duchu Zbišek, když byl Malovec jej opustil, »ještě jsem1 ani nepřešel jedenkráte podlahu předsíně královské, a již mám1 souboj na krku; nevirátí-li se brzo Dětřich, to ví Bůh, kolik jich ještě dostanu; ten druhý — znám ho, je to Heřman Smiřioký — na mne bez toho hledí, jako by se mu také té rvačky chtělo. Věru, zde musí míti člověk nejen jazyk, ale i oči na pozoru; dobře! budu koukat tedy do stropu.« »Totě výborný hodh, ten pán z Trotiny, milý Heřmane!« pravil, navrátiv se k tomuto, Malovec. »Snadno jsme se shodli. Snad mne doprovodíš, pane Smiřický?« »Kam pak myslíš?« odpověděl tento, »vždyť jsem ve službě.« »Záminka se snadno najde,« mínil Malovec, »pro několik hodin nebude pán z Koldic dělat velké obtíže, taková důležitá věc již za to stojí.« »To máš skoro pravdu, pane bratře!« přemýšlel Smiřický; »ale doprovodím-lš někoho z vás, to bude jistě pán z Trotiny, a to z dvojí příčiny —« »To jsem věru žádostiv,« opřel se Malovec o zeď.

»Předně,« začal Smiřický, »jsme sousedé, vlastně jsme bývali sousedé, dříve než nebožtík jeho otec za jednu noc svůj dvůr i s poplužím a dvory kmetcími prohrál.« »Ďáble!« prohodil Malovec, »to věru není k smíchu.« »A pán z Trotiny,« pokračuje Smiřický, »po prvníkráte jsa u dvora, nemá jistě žádného průvodce; za druhé —« »Dosti již, dosti,« máchl netrpělivě Malovec rulkou, »tato první příčina je dostatečná —« »0, to ještě není hlavní příčina,« mínil Smiřický s ú stně - chem; »druhá a hlavní příčina jest, že ve vší opravdovosti se chci ucházet o přátelství pána z Trotiny.« »Aj?!« »Ba vskutku,« dotvrdil Smiřický. »Ten jistě bude míti štěstí u dvora; neboť již půtky má na krku, a přece ještě neviděl než předsíň komnat královských; proto tvrdím, že se stane miláčkem dvora, a tu i na jeho přítele trochu milosti se dostane.« »Ty míváš v tom dobrý nos, pane Heřmane,« mínil Malovec, »a já mu té panské přízně z gruntu srdce přeju; dostane takto aspoň náhradu za lásku svou —« »Za lásku svou?« ptal se Smiřický udiven. »Co ty víš o jeho lásce, pane Jene?« »Hm!« pokrčil Malovec dle obyčeje svého rameny, hořejší vyhrnuv pysk, »jak nevědět, pane bratře? Vždyť milujeme jednu.« »Ah!!« divil se Smiřický, »to tedy žárlivost je hlavní příčina dnešního souboje?« »Ani mi nenapadlo,« tvrdil Malovec, »pán z Trotiny mi není nebezpečen.« »Tedy on s ní také nemluvil? Totě podivná, němá láska,« smál se Smiřický.

»Právě naopak,« d!í Malovec, »on s ní mluví každodenně, ba velmi důvěrně se k ní má.« »A ona?« »Ona s ním zachází, jako s dávným přítelem.« »Pozvol, milý Jene,« prohodil Smiřický, »ty mi tu povídáš pohádky, k jichž rozřešení můj ostrovtip nedostačuje. Ty nevíš ani, kdo je ta, která opět na čas srdce tvé roznítila, ba ani jsi ještě s ní nemluvil, kdežto, jak povídáš, panic z Trotiny že s ní denně mluvívá, a to důvěrně, přátelsky — a přece pravíš, že ti není nebezpečen? Tomu rozuměj, kdo můžeš; já tomu nerozumím.« »Snadno rozuměti,« mínil Malovec; »já nepovídám, že on ji nemiluje, ba naopak, neviděl jsem ještě tak náruživé, horou- cné, ať dím, dětinské lásky, jako bývá každá první láska; ale ona s ním zachází jen jako s dávným přítelem —« »Tedy ne jako s milencem?« »Ne,« vece Malovec určitě, »ona ho nemiluje.« »Ah, ah!« pochyboval Smiřický, »ty to tvrdíš tak určitě, a přece jsi s ní ještě nemluvil.« »Dáš-li co na slova ženské,« pravil Malovec, »tu jistě se nedovíš pravdy nikdy, a půjdeš v právo, co bys měl jiti v levo; její oko, její tvář, každý úsměv a každé hnutí těla ti však prozradí pravý stav srdte jejího, každou myšlenku ti odhalí. Ženská má slova v moci své, ne však tvářnost, ne ůsměch svůj, a oko její se leskne jasněji neb temněji proti vůli její; a to vše jest jiné naproti milenci, než naproti komukoli jinému, a byť sebe více se namáhala, přetvařovala.« »A podle toho tedy soudíš —?« ptal se Smiřický, nemoha popírati pravdivost slov Malovcových.

»Podle toho soudím a jsem přesvědčen, že pána z Trotiny nemiluje,« pravil Malovec určitě.

»A tebe?« »Hm!« »A kde ji vídáš?« »Náhodou jsem asi před týdnem si vyšel, podívat se na stavby Nového města, vystoupil jsem i na věž hradební nedaleko brány Vítkovské, odkud celou zahradu Angelovu pře- hlédnouti možno, a tam — nuž od onoho dne jsem, kdykoli mě služba ke dvoru nepoutá, každodenním navštěvovatelem oné věže. A'h, pane Smiřický!« zvolal v zanícení, že divu bylo, kde v ledovém, na pohled srdci jeho tolik ohně najednou vyprysk- nouti mohlo, »neviděl jsem posud1 tolik krásy, sloučené v jednom stvoření, a teprva je to růže v rozkvětu!« »Což ti to plátno, milý Jene,« pravil Smiřický, »když tebe ona kráska snad ani nezná?« »Již několikrát se ztopilo oko moje v jejím,« dí Malovec, »a kidyž i s pánem z Trotiny pohrává, oko její bloudí k věži, kde s mým setkati se doufá, a ten pohled snivý je touha srdce -—« »Poslyš, ¡pane Jene,« pravil Smiřický vážně, »marnost tvá ti snad něco lže, a kdyby snad přece pravda bylo, čeho se domýšlíš, potom ti za zlé mlíti musím, že ubohému panici z Trotiny první lásky nebe ztroskotáváš, jej o milenku1 připraviti hledíš, pro nic jiného, než abys měl opět hříčku na čas.« »Kdo povídá, že na čas?« namítnul Malovec.

»Tedy se stal div očividný na tobě,« prohodil Smiřický; »ale přece ti mám za zlé, že novým: plamenem' nadechl jsi srdce icfívky, která náleží snad již jinému.« »Mýlíš se, pane Heřmane,« odpověděl Malovec, »mohu-liž já za důměnku pána z Trotiny? Kdož může lásku v majetnost dávat, když ona sama v majetnost se nepodá? Anebo kdož může zabránit mně, abych nepokoušel se též o štěstí své jen proto, že kdosi jiný v té bludné domněnce žije, on že již je pánem srdce dívčího? — Ona sama nechť rozhodne mezi námi.

1 A vidíš, já ani nemám tolik výhod, jako pán z Trotiny: on s ní rozmlouvá, on se jí dvoří každý den, kdežto já jen z povzdálečí stoje nemám jiného tlumočníka citů svých, než oko své. A přece ustoupím, když by se státi mělo, že by získal i lásku její, jako již požívá přátelství jejího; za to však také váhati nebudu a nechci, přivinouti poupě to k srdci svému, když se mi samo podá.« »To je poctivá smlouva,« přisvědčil Smiřický, »a já ti slibuji, že ničím se nebudu míchati v zápas váš; ale se Zbiškem z Trotiny musím' rychle zavííti přátelství, než mě kdo jiný předejde. Ubohý! stojí tam o samotě, co jej mistr Angelo opustil!« Chtěl se odebrati ík Zbiškovi, když se opět dveře otevřely a pán z Koldic v nich se objevil volaje: »Pane z Trotiny! Rač vstoupiti dále, milý panici!« »Tu to máme,« prohodil Smiřický, že jen Malovec jej sly- šeti mohl; »již jsem přišel pozdě!« »Pánové!« obrátil se pán z Koldic k oběma důstojníkům, »neračte se vzdalovat, pan Smiřický shromáždí veškeré vůdce stráže tělesní i dvořanstvo pro dnešek ve službě jsouoí ve hlavní síni.« »Tak dobře, pane z Koldic, příteli milý!« ozval se za ním hlas pána z Janovic, »to jest jednou rychlé vykonávání rozkazů královských; bude to asi překvapení pro ty pány, co myslíš?« Nejvyšší komoří, uslyšev páně Peškův hlas, ušklíbl se, ale obrátiv se k němu, byl opět pln dvornosti.

»Jakž jinak, milý pane Pešku?« pravil; »vždyť mě to samého překvapilo, a tebe snad neméně.« »Dozajista,« tvrdil Pešek, »a to tím více, poněvadž Jeho Milost král v srdci mém tak dobře čisti ráčil, že vyplněna jest žádost má, aniž bych ji byl ještě vyjevil.« Koldický naň zkoumavě hleděl; neb nevěděl, míní-li to Pešek upřímně, neboli jen tak mluví, jak se říká: jako dvořan z plic; ale radost pána z Janovic byla tak upřímná, že i z dobrých příčin nedůvěřivý komoří pro tentokrát mu uvěřil.

»Nuže, tedy jdi jen, milý hochu,« tiskl Pešek překvapenému Zbiškovi ruku, »jdi královské Milosti vstříc; však my se ode dneška častěji vídati budeme.« Ukloniv se před pánem z Koldic, podával mu ruku, a tento mu jí velmi přátelsky potřásl, tak že by každý, vida to, byl přísáhal, ti dva že jsou nejlepší přátelé na světě, a nic že snad není s to, aby kalilo přátelství jejich; Smiřický však a Malovec uhodli z této převeliké přívětivosti jejich, že právě nějaká šrůtka mezi nimi buď jest dokončena, aneb že se teprv připravuje; domnění u našich mladých dvořanů nabylo jistoty, když pán z Janovic s jakýmsi vítězoslavným usmíváním ještě na dveře, když se byly již za pánem Koldickým a Zbiškem zavřely, pohlížel.

»Jen bych rád věděl,« oslovil zatím Malovec Smiřického, nebo byl pan Jan Malovec, jak jsme jej již poznali, člověk nej- větší lhostejnosti zevnitřní, a dvorní pletky ho příliš nedojímaly, ačkoli neušly nikoli bystrému pozoru jeho; »jen bych rád věděl, jak to bude nyní s naší půtkou s pánem z Trotiny? Za Vítkovskou bránu jít? — z toho, jak pozoruji, pro dnešek nebude nic, a bít se dnes musíme, abychom raději čím dřív, tím lip byli zas dobří přátelé.« »Jaké tu rozpaky?« mínil Smiřický. »V háji pod vrchem Siónským1 se odbylo již půtek dost a dost.« »Pravda,« přisvědčil Malovec, »tam oči královy také nedosáhnou.« »Jde jen o to, milý Jene,« namítal Smiřický, »zdali pán z Trotiny dnes bude moci slovu svému dostáti?« »Toť by v tom musel být čert,« pozastavil se Malovec, »a možná je to, nebo že ten panic jen tak zbůhdarma nepřišel, to jest jisto —« »Ale pohlédni na pána z Janovic,« usmíval se Smiřický, »jistě že svařil nějakou kaši pro pana Koldického, kterou ten tak brzy nevyfouká.« »Mně se zdá, že ti pán z Koldic něco nařizoval, ač jsi-li ty pán Smiřický. důstojník osobní stráže královské?« připomenul Malovec; neb nerad míval rozprávku o třenicích úředníků dvorských.

»Ba pravda!« vzpomněl si Malovec k odchodu se maje.

»Ten Pešek hledí na ty dveře, jako by jak živ žádných dveří byl neviděl,« hučel pro sebe v nevoli; neboť by rád byl s pánem z Janovic ještě pohovořil, aby se snad dověděl, co se dělo u krále; byltě Smiřický v té věci velmi zvědavý.

Pán z Janovic jsa v hlubokém zamyšlení pohroužen, nevěděl ani, že ještě stále do dveří hledí; on si nevšímal ani Ma- lovoe ani Smiřického, a tento musel s neukojenou zvědavostí odcházeti, i byl by jistě odešel, kdyby se byly dveře, na něž Pešek tak zvědavě zraky upíral, najednou neotevřely, a mistr Angelo s obličejem radostí zářícím tak kvapně nebyl vykročil, že Pešek, jenž v zamyšlení svém ničeho, se nenadál, uleknut uskočil.

»Jdi k čertu!« zahučel k nemalému pohoršení mistra Angela, který, kdýby to někdo jiný byl býval, jistě by nějakou pichlavou odpovědí byl odsekl, ale takto se jen začervenal; maně však vyjasnil obličej, když Pešek okamžitě připojil: »Neměj mi za zlé, mistře ! — ale po čertech jsem-se ulekl.« »Ačkoli mi líto, že pán z Janovic nenadálým vstoupením mým trochu byl překvapen,« uklonil se úlisný Vlach, »bylo by mi přece ještě lítěji, kdybych, jak se podobalo, milostivého pána o nějakou skvostnou myšlenku byl připravil.« »Při mém erbu!« rozesmál se hlasitě Pešek; »tyť to umíš dobře vytočit, milý mistře!« A pojav ho pod pažím, kráčel s ním ike dveřím, kde potud Smiřický zvědavostí jsa poután dlel.

»Nuže, pane Smiřický,« oslovil ho pán z Janovic, »dnešní den se zrodil pro samá překvapení, budeš své divy viděti a sly- šeti. Ach ano, abych nezapomněl, máš-li nějakou prosbu ke králi, učiň ji dnes, neboť on je dnes nad míru milostiv.« Slova tato vzbudila radostné hnutí mezi čekajícími supli- kanty.

»A víš-li, komu jest děkovati za takové milostivé smýšlení krále dnešního dne?« pokračoval Pešek, s mistrem Angelem a se Smiřickým již na chodbě se octnuv.

»Nejsem vševědoucí, pane z Janovic,« odpověděl Smiřický.

»Ah, to již také přidej: ani dost ostrovtipný, poněvadž nehádám prvním okamžením na mistra Angela —« »Milostivý pán z Janovic,« uklonil se dvorní lékárník, »mně něco připisuje —« »Co jsem na své oči viděl,« vskočil mu Pešek do řeči, »a mohl bych také říci, i slyšel, kdybych jen byl rozuměl, co jsi s Jeho Milostí králem v italském jazyce rozmlouval.« »Ještě dnes doví se pán z Janovic o předmětě rozmluvy naší,« vychloubal se Angelo.

»Totě výborné!« zvolal Pešek, »to bude teprv něco neobyčejného, když předmět rozmluvy tvé, jak pravíš, na krále již předběžně tak divotvorné působil, že všechnu zádumčivost s tváře jeho jako kouzlem setřel, úsměch u něho druhdy tak řídký na ni vyloudil, a srdce jeho naplnil milostí, že až překypo- vala na každého, kdožkolivek se k němu přiblížil, ba i na samého Koldického se usmál, a přece jsem mu dost horkou kaši u krále zavařil. Toho, milý mistře, popírati nebudeš, a máš-li ještě více takového arkanum k zapuzení trudu, tedy se s ním neskrb, a věř mi, že ho odbudeš, a byť bylo ještě ošklivější k užívání nežli tvé vodičky a lektvaře.« »Pán z Janovic umí vždycky cosi přidat, aby člověk jeho chválou nezpyšněl,« usmáli se Angelo a hluboce se ukloniv, připojil: »Nic však méně žádám o milostivou přízeň nejvyššího hofmistra Její Milosti královny pro dnešek i budoucnost, aby si vždy vzpomenouti ráčil, že jsem vždy se svým skromným uměním jemu ik službám.« »A zbav nás všeho zlého, Amen!« volal za ním Pešek, »té dolů a ze hradu.

»A zbav nás všeho zlého, Amen!« volal za ním Pešek, té radosti ti tak brzy nedopřeju. Aj, ten imá na spěch!« »Jak ze všeho soudím,« pravil Smiřický povážlivě, »připravuje se dnes něco neobyčejného; jest jaksi dušno v těch síních a po těch chodbách, a ten Angelo ví snad o příčinách té dušnosti jistě více nežli my.« »Tos uhodl, pane Smiřický!« přisvědčil Pešek, »král není jak býval, a změna ta se stala u Angela; a tentýž Angelo, — ah, pane Smiřický, já korouhevní pán království Českého, já Pešek z Janovic, nejvyšší hofmistr královny, stojím před králem, za- vařuje kaši pro pána z Koldic, jako by nic, a tu on, když král hněvivě naň pohlíží, prohodí, že mistr Angelo na slyšení čeká; tus měl vidět krále, najednou vyskočil, oči jeho zplanuly, tvář se zarděla, a jako by tam ani mne nebylo, rozkázal, aby Angelo ihned byl předvolán. Ha, pane Smiřický, já krále znám; on, jenž má city své tak v moci, že projevuje vždy jen tolik citu, kolik právě potřebí jest, on byl uchvácen zprávou tou. Věru, věru, ten Angelo sáhá jakousi tajemnou mocí ve stroj zevšednělého života našeho, že to za to stojí, aby se člověk již něčeho odvážil k vypátrání toho, odkud jeho vliv na povahu královu.« »To však je při tom dobře,« mínil Smiřický, »že tento vliv Angelův k dobré stránce působí na krále —« »To jest ovšem pravda,« přisvědčil pán z Janovic, »a mistr Dětřich — avšak což ten? Ten je bez toho zahrnut milostí krále svého, a zasluhuje toho, aniž mu závidím» že se král k němu jako k důvěrnému příteli svému míti ráčí; ale svěřenec jeho, panic z Trotiny — jak palk, pane Smiřický,« ptal se najednou, »ty jsi přece za dobře s pánem z Trotiny.« »Aspoň jsem již byl na cestě uzavřít s ním přátelství, když ho pán z Koldic odvolal,« vece Smiřický. »To ráčíš vědět, pane z Janovic, že mám své zvláštní známky, podle kterých poznávám nově vycházející hvězdu na obzoru života dvorního.« »Ano, to se ti musí nechat, dobrý čich máš v tom způsobu,« přisvědčil Pešek, »ačkoli s druhé strany miusí se opět říci, že málo dbáš o přízeň panskou; a kdo by toho nevěděl, myslil by, že hledáš jen proto přátelství nových milostníků, abys pomocí jejich dále to přivedl, a přece jsi již mnohé povýšení zamítl.« »To je tím, že já především jsa milovník pohodlí, se obávám-, kdybych výše stál, že bych své pohodlí obětovati musel rozmarům cizím; a že dbám o přízeň nových milostníků, děje se proto, že mi to působí kratochvíli, když znám' a vidím ty pohnutky jejich pachtění po přízni panské, a jak potom zakysává hruď jejich při nenadálém shoupnutí: já se tím- utužuji v mínění svém, a jsem šťasten v oboru svém.« »Nuže, co se týče pána z Trotiny,« mínil pan Pešek, »ten se věru nepachtil po žádné přízni; ona mu přišla sama v ústrety, nevědomky takměř naň padla —« >»A co je s tím panicem z Trotiny?« ptal se Smiřický jako mimochodem, ačkoli byl tuto otázku dávno osnoval, jen že se mu nechtěla nahoditi nižádná příležitost.

»Nenařídil tobě pán z Koldic svolati důstojníky stráže tělesné a dvořanstvo do síně hlavní?« ptal se Pešek, otázce Smi- řického se vyhýbaje.

»A jak to souvisí s pánem z Trotiny?« vyzvídal Smiřický dále, nedada se odstrašiti prvním nepodařeným' pokusem.

»Jakž jinak, milý pane komoří?« prohodil Pešek, usmívaje se, když Zbiška nazval podle úřadu jeho. »Já si myslím takto: Mistr Dětřich, ta poctivá duše česká, je sice zamilován do umění svého, jako-snad nikdo do první milenky své; ale láska jeho k pánu z Trotiny je zajisté ještě větší, že sobě bezpochyby myslil: On šlechtic rodu starého bude v očíchi chátry přece jen učeníkem« malířským; neboť kromě krále a několika jiných.málo osob obecný lid nevidí v malíři, v umělci, nic jiného nežli řemeslníka, což se přece nesluší erbu pána z Trotiny; povýšíme ho tedy za dvořenína, a dvořenín může se státi slavným malířem ze záliby, kdežto by se jím Zbišek z Trotiny jen zhola státi musel z učenictví. A král uznal v milosti své pravdivost důvodů těchto, a tak asi stal se Zbišek z Trotiny komořím královny Její Milosti.« »Ano, tak tomu jest jistě,« vmísil se do řeči Smiřický, který s Malovcemi Zbiška se ani nespouštěl, »a dovolí-li Tvá Milost, pane z Janovic» a hlavně za mne, který jsem dnes ve službě, u pána z Koldic se přimluví o několikahodinné propuštění ze služby, potom- bude mi možno oznámiti Tvé Milosti vše, jak se co dělo; nebo jsem slíbil pánu z Trotiny, že ho doprovodím —« Pokleknuv na pravé koleno a okraj šatu králova políbiv »Tak?!« prohodil Pešek. »Nuže, to mě těší, že jste se tak brzo spřátelili, a já proti tomu ničeho nemám, a ty, milý Zbišku, následuj ve všem těchto dvou pánů; jsouf to dokonalí rytíři! Ano. • af nezapomenu, jen v jedné věci se jim vyhýbej, totiž kdyby tě lákali ke hře — což se brzo stane, nemusel bych je znát — postav se na odpor, raději se s každým několikráte se- per, ačkoliv i to král zapovídá; jen se chraň každé hry, a pamatuj si, že i nejlepší hra za starého čerta nestojí.« »Já vskutku nemám proč pochybovati o výroku milostivého pána z Janovic,« pravil Zbišek s jakousi trpkostí.

»Ovšem, ovšem, ubohý hochu,« přisvědčil Pešek; »ale nevzpomínejme toho, co bylo a co se stalo, těšme se raději z přítomnosti. Já tě tedy propouštím na několik hodin, pane z Tro- tiny, očekávám tě však dosti brzo, abych tě obeznámil s tvým úřadem, v jehofcto povinnosti se při dnešní slavnosti uvážeš. S Bohem, pánové!« kynul rukou kolem, »těším se na opětné shledání; bude to radostný den ve společnosti pánů tak chrabrých a panen milostných!« doložil, volným krokem ze síně se ubíraje.

Dvořanstvo, po odchodu pána z Koldic v síni ještě k vůli panu Peškovi pozůstalé vzdávalo sklánějíc se čest pánu z Janovic, nejvyššímu hofmistru, oblíbenému u všeho dvora pro jeho dobromyslnost, a že na mnohé poklesky podřízených svých často skrze prsty se díval, ano je často omílouval i zastával nejvíce proti pánu z Koldic, s nímž, jak jsme již se přesvědčili, v nejlepším srozumění nežil.

Za ním odešlo také dvořanstvo veškeré kromě Malovce, Smiřického, Zbiška a onoho důstojníka, jenž u dveří čekaje byl pravil, že požádán jest Malovcem o malou službu.

»Nuže, páni bratří!« přiblížil se, »nemařme času, dnes není ho nazbyt; myslím, že za hodinu může býti již po všem!« »Pravda,« přisvědčil Malovec, »a čím dříve to odbudeme, tími dříve také si podáme s pánem z Trotiny ruce na dobré přátelství.« 7 133 »Tak to má být mezi bratry šlechtici,« chválil Smiřický, »Žádné záští před půtkou, ani po ní; jen co se různé mínění rozhodné, nic více. A tedy je všechno v pořádku kromě toho, co ini nyní připadlo.« »Vyklop to, pane Heřmane, vyklop!« pobízel čtvrtý důstojník,« af jsme raději na cestě, čas ubíhá.« »Však ty se ještě dost vyfintíš, pane Jiří,« odsekl Smiřický, »abys okouzlil pannu Anežku až k zbláznění. Ano, co mi právě připadlo?« vrátil se ku svému předmětu, »že snad je tento souboj nerovný —« »Jak to myslíš?« zvolali Zbišek i Malovec najednou.

»Rozumějte mi dobře, páni bratří,« pravil rychle Smiřický; »míním toliko, že pán z Trotiny, zabývaje se posud vědami a uměním, nezná snad tak dobře zacházeti s mečem jako s knihou, kdežto u pána z Malovic je toho právě opak, a proto pravím, že je snad tento boj nerovný.« »Tof ovšem . . .« pravil táhle Malovec, zraky své tázavě na Zbiška upřev.

»Nerač mít starostí,« odpověděl Zbišek usmívaje se; »třeba jsem větší část života u knihy strávil, nezapomněl jsem přece zvykat i meči ruku tu, která tužku k pokusům malířským vedla.« »Dej se obejmout a políbit,« zaplesal Smiřický, Zbiška objímaje, »a vždyť sám pan Malovec vyznal, že jsi výborný hoch. Pojďme tedy, pánové!« A pod pažím se vedouce a vesele spolu laškujíce, ubírali se všichni čtyři odsud po nádvořích ze hradu, tak že každý vida je, si pomyslil: »Hle, jak našel ten nový dvořenín rychle dobré přátele!« Jen ten, jemuž byl pan Jiří povídal, že ho Malovec o malou službu poižádal, a náhodou je také ze hradu vycházeti spatřil, prohodil: »Vida! Kdo by řekl, že jdou na souboj? Jsem žádosti v, jak to dopadne? Ale při tom všem je čertův člověk ten nový dvořenín; hned první den mít souf*oj. Jest viděti, že si nedá jen tak zhola do kaše foukat!« A zvědavostí jsa puzen, vyšel si až do brány hradní, aby viděl, kam as zaměří.

Sotva dvacet kroků před ním byli naši čtyři páni branou na visecí most vykročili, a přešedše jej, kráčeli přímo k Pohořelci, tam mezi domky zmizeli zrakům zvědavého dvořana, a on ještě jen tolik zahlédl, že zahnuli v levo cestou podi horu kláštera Sionského, nyní Strahovského.

»Aha!« mluvil k sobě dvořan, »také tam! Ah, tam se již odbylo půtek, a já sám měl jsem tam první svůj boj! To jsem žádostiv, jak to dopadne?« A nahnuv se přes zábradlí mostu, hleděl do příkopu tak pozorně, jako by tam byl vypátral největší znamenitosti, tak že i hradní stráž tomu se divila, a strážníci, i sám rotmistr druh za druhem na most vystupovali, aby viděli, co asi ten dvořenín v příkopu tak znamenitého' vidí? Nemohouce se však jiného do- hleděti, nežli bláta po včerejšírrj dešti, odcházeli hlavama krou- tíde nad podivnými vrtochy pánův, že mnohý z nich kouká na bláto, jako by ho nikdy ještě byl neviděl, a přece že ho mívá časem až po kotníky.

Konečně se přece asi ničeho nedohleděl v příkopě; nebof se odvrátil a hleděl na věž nade branou, jako b*ý spočísti chtěl kameny, co jich as spotřebováno ke stavbě věže mohutné? Ale i to se mu znudilo, a on hleděl do modrého blankytu, pak zase k Pohořelci, odkudž, jak soudil, zápasníci vrátiti se musí.

Celé toto jednání mátlo nemálo mozek strážníků hradních; neboť vídali často přepodivné vrtochy pánův, ale cosi podobného se jim ještě nikdy nebylo namanulo.

Asi půl hodiny mohlo uplynouti, co si dvořan ten tak podivně na mostě počínal, kdyiž najednou sebou trhl, zraky své upíraje k Pohořelci, odkud oni čtyři páni, za nimiž byl zvědavě vyšel, se vraceli.

»Ah,« mluvil opět k sobě, »nešlo příliš do tuhého; vracejí se všichni čtyři, a jak vidět, všichni jsou ještě pevně na nohou, totě cos neobyčejného — avšak!« zarazil se najednou, »co vidím!« protíral si oči, »vždyť jsem přece neoslepl? Čerta! Malovec?! Malovec má ruku obvázánu? A s kým se to bil? Snad přece ne s tím novým milostníkem? Vždyť je to holobrádek u knih zmalátnělý, a Malovec nejslavnější rváč, jemuž ještě ocel ani o kůži nezavadil, a přestál již podobných Šrůtek, že iieh ani není možno sečísti. Snad Smiřický? — Aj, což si budu hlavu lámat; však jsou nedaleko — dovím se hnedle pravdy.« A aby se to stalo tím dříve, šel jim vstříc.

Malovec se vedl se Zbiškem pod levým pažím; nebo pravá ruka jeho byla nad loktem ovinuta šatem, a oděv jeho byl místy temnočervenými skvrnami potřísněn. Po druhém boku Zbiškově. kráčel Smiřický s tváří radostí se lesknoucí, a za nimi zcela lhostejně, jako člověk podobným výjevům již uvyklý, pan Jiří, ruce maje na zádech založeny, zpívaje si polohlasitě oblíbenou tehdáž píseň: »Růže, krásná růže!* »Ha, pane bratře!« volal dvořanu Smiřický již z daleka vstříc, »byla to podívaná! Věčně škoda, žes toho neviděl; co živ neuvidíš cosi podobného! A já jsem myslil, že se nezná tak dobře na meč, jako na knihu!« »Ba nezná, u čerta!« pravil Malovec, »tu moje ruka o tom dává svědectví, a přece ještě nezavadil ničí meč posud ani o mou kůži. Ah, pane z Trotiny! Jakýs to výborný bratr bojovník! Já jsem věděl hned, že budeme dobří přátelé,« tisknul ho pevněji k sobě, »a těžko nebýt; vždyť se biješ jako čert, a proseděls přece větší část života u knih, to je při tom nej- divnější.« »A co také nejlepší,« prohodil pan Jiří, »že pán z Trotiny ví hned, jak se sečnou ranou zacházet; já aspoň bych ti krev tak brzo nezastavil, pane Jene! Nyní teprve vidím, jak to věc dobrá, když člověk se zná v obojím, jako pán z Trotiny, nejen rány dávat, nýbrž je také léčit.« »To slyším divy až k neuvěření,« pravil dvořan v největším udivení. »Ah, pane Malovče, tedy jsi našel přece jednou mistra svého?« »Již není jinak, pane bratře!« odpověděl Malovec upřímně, beze všeho záští.

»Já vskutku nevím, pánové,« podotkl Zbišek, »že pouhé náhodě tolik váhy přikládáte —« »Jdi k čertu s náhodou,« vskočil mu do řeči Smiřický; »však tomu rozumíme, co je náhoda a co ruka, jak říkáme, s mečem v jedno srostlá.« »A nestav se tak nevinným,« připojil Malovec, »toť by potom mnohý, jemuž při pohledu na obnažený meč husí kůže nabíhá, na tebe s hůry hleděl; a ty jsi přece slavný rváč, mlať do toho! Znám to ze zkušenosti, až jich) několik pošramotíš, teprve se ti budou uhýbat s poklonami z cesty.« »Boží pravda!« přisvědčil Smiřický, »hle, tu nám právě přicházejí takové dvě předpokojové padavky branou vstříc; musím je hned varovat.« Nebyl to nikdo jiný, nežli dva z oněch tří dvořanů, kteříž byli pro Zbiška ode dvora se chtěli vzdáliti; to se rozumí, že chtěli to učinit jen hubou, a pokud jich nikdo neslyšel.

»Nuže, pánové!« přistoupil k nim Smiřický, »vy jste tuším chtěli pro pána z Trotiny ode dvora; udělejte to lépe, pozvěte si ho na důkaz pravého šlechtictví jeho k boji, a na mou čest, dokáže vám to jadrně; tu se ptejte pana Malovce, zdali se v tom'nezná?« »Ani nám nepřipadlo, pane Smiřický!« odpíral ochotně jeden, a Smiřický pro sebe se směje vešel do hradu; za ním druzí tři i s dvořanem jim už dříve v ůstrety vyšlým, nevšimnuvše sobě ani těchto dvou, jak je Smiřický nazval, předpo- kojových padavek, kteříž tu nyní stáli nad takovou nevšíma- vostí jako opařeni.

»Aj,« zastavil se Smiřický, »zde bychom byli na místě. Jsi šťastný člověk, pane Jene; bydlíš ve hradě, já již bych to měl dál až do města. Rána tvá nestojí ani za řeč a jistě ti nebude překážet, abys účastnil se dnešní slavnosti, jistě krásky okouzlíš —« »Nezapomínej, že tu také pan Jiří!« prohodil Malovec.

»Což ten! Ten přestává na jedné,« mínil Smiřický. »Usmě- je-li se naň Anežka, to mu již dosti, více si nežádá. Já však si žádám tuhle s naším přítelem Zbiškem navštíviti mistra Dětři- cha, jak jsem byl panu z Janovic slíbil, a tu již je čas k odchodu, abych se v čas zase vrátil. S Bohem, milý Jene, s Bohem, pane Jiří! Těšte se v nepřítomnosti naší sladkou nadějí a neodolatel- ností svou u krásek dvorních, panských ,i městských, jak to běží, a pomněte, že dnes budete slaviti triumfy, obzvláště ty, pane Malovče, s lesknoucím se pasem!« A na patě se obrátiv, pojal Zbiška pod pažím a ubíral se s ním opět ze hradu.

»Af tě čert, nechutný tlachale!« zlobil se Malovec za ním hledě; »kdybych nevěděl, že mě dnes neštěstí stíhá, chutě bych tě vyzval ■— ale tak?« pohlédl na svou pravici, »nejméně na týden se musím odříci každé kratochvíle rytířské; ten Trotina se bije jako čert, na mou pravdu. — Ah, ah!« pozastavil se najednou, hluboce se zamysliv,, »dnes mám ve všem neštěstí, cokoli začnu; on zase pluje nevědomky plnými plachtami (štěstím a milostí — a my oba jednu milujeme, v lásce by tedy toho měl opak býti? Avšak, kde o tom se přesvědčiti? Dnešní slavnost mi přišla věru velmi nevhodJAle jak?« — přemítal dále, »Zbišek je výborný hoch, a já jsein mu od srdce nakloněn, a přece —?! — Podivně nás spolu spletla náhoda, osud! — Aj což?« pohodil hlavou, »srdce dívčí je v sázku dáno, hrajeme o srdce to, ti blahost lásky; hra jako hra, kdož by se horšil na svého vítěze?« Odešel, když jej byl pan Jiří i dvořani již opustili, dále do hradu a do svého bytu.

* * * V.

Veliký ruch bylo znamenati v komnatách a síních královny Anny, dcery Rudolfa falckraběte Rýnského, druhé to již manželky Karla krále Českého, a to vše, aby komnaty ty a síně důstojně byly uchystány ke slavnosti dnešní, jíž podle žádosti krále samého veškeré komonstvo dvorní zúčastniti se mělo.

Jak tu živěji zplanuly oči panen, ňadra se více dmula, při vzpomnění na toho neb onoho rytíře věhlasného jménem i chrabrostí a: »Zdali se mu dnes zalíbím, zdali se mnou i dnes pohovoří v šeptu milostném?« ptala se sama sebe mnohá. »Já dnes chci, musím nad jiné vynikati,« umínila si jiná, »znova roz- plamením srdcé jeho mně odcizené,1'a pak jím povrhnu, jinému podám vděky své, ták pomstím nevěru jeho.« A tak to nebyla jen slavnost nařízená královnou, kteráž velela nejen přirozenou, ale i strojenou krásou oslaviti den dnešní; byly to též jiné pohnutky mocnější, neodolatelnější, nežli slovo královny samé, jež panny vábily, ukázati se ve šperku skvostnějším, na touze po lásce rozžehnouti plamen oěí k záři jasnější; ta chtěla déle k sobě poutat, ona zase se mstíti, rozličné pohnutky a účinek tentýž, růže na tváři, a úsměch čarovný na rtech; ha! bude to den radovánek, den smutku; vzde.chů milostných, žluči žárlivosti. A jakž jinak? Nebylo a nebude srdce lidské jiné, a srdce ženské! Kdož přemění rozmary lásky? Dnes. pro lásku umírat, zejtra —? ba tak! — Kdož přemění rozmary lásky? — Díky královně Anně za slavnost dnešní, díky králi za rytíře jeho!

V komnatě své dlela královna Anna, obklopena jsouc dámami svými, v důležitém s nimi rokování, jaký šperk, jaký šat by se hodil pro královnu dnešního dne?

Nejživěji vedla slovo, a na radu její také královna nejvíce dbala, paní již v letech, v nichž ovšem květ mladosti již opadal, která však ještě nepozbyla všech znaků krásy někdejší, a paní v takových letech bývají ovšem nejlepšími rádkyněmi ve věcech vkusu se týkajících, nebo samy všemožně se snažíce za- chovati stopy někdejší krásy své prostředky^ všemožnými, jež umění a vymýšlivost ženská k cíli tomu vynalézala i posud vynalézá, vědí také nejlépe, jak krásu přirozenou ústrojem zvýšiti, ji takměř přídechem] jakési nadpřirozené, neodolatelné moci obklíčiti. A proto snad také královna Anna nejvíce na radu! paní té dbala, ač nebylo-li to také proto, že hned při prvním slově se jako krajanka královny osvědčila. Ostatní paní byly z rodů domácích, ale i ty mluvily s královnou německy; nebo tato se byla posud! nenaučila česky tolik, aby o tak důležité věci, jako se právě nyní vyjednávala, bez zajiknutí mohla mluviti.

Konečně bylo přece jednou rozhodnuto, a královna děkujíc dámám za.jejicty služebnost, propustila je všechny, aby též ony své přípravy konati mohly, až na svou krajanku a paní jednu již letitou, kterážto se při prvním slově německém hned Češkou býti prozradila.

»Nyní jsme o samotě,« pravila královna, a jasná posud její tvář poněkud se zachmuřila, »a tu si již mohd( postesknouti, co mě po celý den hněte —« »Což to slyším, královská paní má?« divila se její krajanka, »jáť myslila, že již je po všem zármutku, vždyť začal dnešní den tak radostně, král byl tak milostivý, osvědčilť celou,-nedílnou lásku svou k Anně — ach, prosím za odpuštění královskou Milost, já vychovavši královskou paní svou, zapomínám —« »Nepros za odpuštění, milá Gertrudo!« vpadla jáí královna do řeči, »a jmenuj mě vždy svou Annou, jak jsi to činívala před lety, já si ani nežádám, abych srdci tvému se stala královnou; neboť vím, že jen pro Annu jsi opustila svou vlast, což bys pro královnu sotva byla učinila.« Podala jí ruku, kterou Qertruda vřele zlíbala.

»Nebo vidíš,« mluvila dále královna, »daleko od vlasti zde v cizí zemi, mezi národem cizím, ačkoli mně milým, nemám nikoho, než tebe, s kým bych si vzpomínala na dům otcovský, na léta dětství, každé strasti prostá, — ach těch let blažených!« zvolala, a slzou se zarosilo oko její.

»Královno má!« přistoupila druhá paní blíže.

»Neposuzuj mne křivě, milá paní z Boru!« obrátila se k ní královna, »nechtěla jsem ani tobě ani národu tvému, který je nyní i mým národem, ublížit; ano jsem vděčností k vám poutána. Já, cizinkyně, neznající ani jazyka, ani mravů vašich, přišla jsem mezi vás, a vy jste mS přijali jako svou; jako královna jsem ovšem1 směla očekávati vážnost, ale vy jste mi věnovali i lásku a příchylnost nelíčenou, a to byla veliká útěcha pro mne. Já vám děkuji všem a tobě zvláště, milá paní Rychso!« podala nyní i paní z Boru ruku.

Tato se chopila pravice' královniny, a sklonivši koleno své, líbala vroucně ruku její.

»Kdož by nemiloval Tvou Milost, královno má?« pravila při tom. »Ráčíš býti tak dobrá, já — my všechny, všechen národ tebe, paní má, miluje, a přece —« Zamlčela se.

»A přece?« ptala se královna.

»A přece se cítí Tvá Milost nešťastnou!« dopověděla paní Rychsa.

»Nešťastnou?« opakovala královna hlavou kroutíc. »Toho nepravím a říci nemohu. Oh. paní Rychso, a ty. Gertrudo, ty to víš, jak blažená jsem byla v lásce krále a pána svého, jak vroucně nevýslovně Karla miluji, jak se kořím velikému duchu jeho, láska jeho mi nahradila rodiče, otčinu i byla jsem v mnohých dobách blaženější, nežli jsem jako dítě bývala.

»Byla a bývala — a již není královská Milost Tvá?« ptala se paní Rychsa temně.

Královna, sklopivši oči, zavrtěla hlavou.

»Jak?« užasla též i Qertruda, »což ještě ani dnešním dnem nevrátil se klid v srdce Tvé Milosti, paní má?« »Ano,« pravila královna, »dnešní den mě přesvědčil, že láska Karlova ke mně trvá stále, ale přesvědčil mě také, že nejsem lásky jeho hodna.« »Anno! — Královno!« zvolaly obě paní skoro najednou.

»Či tomu není tak?« pokračovala královna, nedadouc se mýliti úžasem paní, »či snad není také den dnešní důkazem mé nedůvěry, mé pochybnosti o lásce jeho? Rcete, můžete-li, že tomu není tak? S jakou' tváří mám před něj předstoupiti? Snad s úsměchem na rtech, s okem planoucím blažeností, se rdící se tváří? Ach ano, se rdící se tváří studem, že jsem jej zkoumati chtěla v pochybnosti své. Ach, milé přítelkyně! Jak ráda bych zaplesala nad tím, že jsem přesvědčena, on že mne milovati nikdy nepřestal, kdyby nebylo toho vědomí, jakým způsobem této přesvědčenosfi jsem došla.« »Byla to rada má, »pravila Qertruda; »nebo jsem déle dívati se nemohla na tvé hoře', královno má —« >»A rada ta byla dobrá,« prohlásila se paní Rychsa.

»Myslíš?« pozdvihla k ní královna očí, najednou povyjas- něných.

»Ba arci, královská Milosti,« přisvědčila paní Rychsa; »či by snad bylo bývalo lépe, aby Tvá Milost ještě déle trvala v pochybnosti, snad tak dlouho, že by snad srdce Tvé, paní má, hořkostí bylo se naplnilo ke královskému manželu Tvému?« »Ne, o ne!« zvolala živě Anna.

7a 141 »Aneb,« pokračovala paní Rychsa, »aneb je snad pochybování o věrnosti lásky lepší, nežli zkouška lásky věrné? — A což by láska neprominula vinu lásky? Ač, královno má, to není vina, nýbrž zásluha, že přičiněním Tvé Milosti všechny chmury, vznášející se nad láskou Vaší, odstraněny jsou, a račiž Tvá 'Milost mi uvěřiti, že, kdyby celou pravdu král zvěděl, tím více by miloval paní svou, paní srdce svého —« »Jak dobře to umíš pověděti, paní z Boru!« zaradovala se Gertruda, paní Rychsu vřele objímajíc. »Já právě z podobných pohnutek ke zkoušce té jsem radila; jen že jich neumím tak pověděti, jako ty, přítelkyně drahá!« Královna byla po slovech Rychsiných na chvíli se zamyslila, tvář její počala se rdíti, ňadra se dmula, a oko se zalesklo radostí; najednou vášnivě skoro se vzchopila.

»Děkuji ti, děkuji, paní Rychso!« objala vášnivě paní vážnou, »slovy svými upokojilas každou pochybnost,srdce mého, vrátilas mi opět klid duševní, blaženost vnitřní. Mluv, jak se ti mám odměniti? Ano, ach ano!« tleskla rukama, »tak je to, jak jsi pravila, a já bláhová jsem se soužila sama; a přece jsem nabyla přesvědčení, že mne miluje, a láska jeho promine vinu lásky mé, dozajista! Jak jsi mě učinila šťastnou, Rychso, milá Rychso, a Qertrudo, raduj se pak se mnou!« Radostně se usmívajíc, upřela na ni oko své.

»Aj, vždyť ti rozumím,« tiskla jí královna jemně ruku; »avšak je čas, abych se ustrojila; já se chci dnes zalíbiti králi a pánu svému, pomozte mi v tom, moje drahé, jen honem, honem!« kvapila nedočkavě.

»Sotva již zvýší šat přirozenou krásu Tvé Milosti,« podotkla Rychsa.

»Ale na škodu snad přece nebude?« usmála se královna. »Co ty o tom soudíš, Qertrudo?« »Přirozená krása je démant neleštěný,« pravila Qertruda, »ústrojem a šperkem teprve nabývá ohně, neodolatelnosti; krása strojená naplňuje srdce mužské sladkým tušením o kráse přirozené, a kdo oboje ve spolku, jako u tebe, královská paní má, tam se jímá srdce ve vazbu.« »Ano, tak jest,« přisvědčila královna. »Vidíš, milá Rychso, Qertruda se v tom dobře zná. A já? — ano já chci udržeti srdce Karlovo ve vazbě; ducha svého nechť věnuje národům svým — ale srdce jeho? ne, ne — to chci sama celé míti!« Probírajíc se zatím ve šperku na stole před ní rozloženém, vyňala diadern ze safírů, jež v podobě listů lípových skládány byly, a místo stopek měly velké podlouhlé leštěné diamanty.

»Připni mi diadem ten, Rychso!« žádala i zhlížela se v lesklé ploše kovové, sloužící za zrcadlo v tehdejším věku všem krásotinkám, královny samé nevyjímajíc. »Tu vidíš, že modrý diadem se nejlépe hodí k rusým vlasům mým, jiný by již takového účinku neměl!« / A tak za řeči a žertu brala na sebe královna kus po kuse, aíž tu najednou stála v celé záři krásy přirozené, v celém lesku krásy strojené, ba vskutku, krásná byla Anna Falcká, i nebylo divu, že samolibě se prohlížela v zrcadle kovovém, že se úsměch spokojenosti hostil na tváři její.

»Věru!« mluvila polohlasitě k sobě, ruku v zamyšlení na čelo'si položivši, »nejsem nehezká, ano jsem skoro!krásná, aspoň tak krásná jako jiné, a proto doufám, že lásky jeho nepozbudu až do smrti, vždyť ho žádná a nikdo jiný milovati nemůže více nežli já!« Povznesla opět hlavu, a usmívajíc se, tázavým zrakem pohlížela na paní přítomné.

»Jak krásná je královna má!« zvolala Rychsa v opravdovém zalíbení.

»Láska ozařuje tvůj obličej, činí tě čarokrásnou, Anno, má královno!« šeptala jí Qertruda do ucha.

»Myslíš?« ptala se Anna, blažeností všecka záříc.

Přede dveřmi bylo slyšeti tiché kročeje, šustot aksamitu, hlasy v tichém hovoru spolu rokujících, a chvilkami i mocně tutlaný smích.

»Ah, moje panny a paní jsou již přichystány,« pravila královna, povšimnuvši si toho; »ony se také sotva dočkati mohou příchodu panstva. Ovšem, mnohé asi silněji tluče srdéčko dnes, nežli jindy. Vpusťte je sem, ať si hlasitě pohovoří, a já abych viděla vkus jejich,« velela milostivě.

- V brzce naplnila se nevelká komnata leskem očí krásných, leskem kamení drahého a šperku rozličného, ba komnata ta nebyla s to, aby pojala všecky krasavice, a většina jich musela zůstat v přední velké síni.

Královna věděla každé něco pochlebného říci. Tu chválila vkus, tam bohatství obleku. Konečně přistoupila k panně, jež ne tak bohatostí, jako více vkusem obleku, neméně ,také sličností nad jiné vynikala. Průhledná skoro pleť její byla jen lehce nadchnuta ruměncem, a snivé oko její napolo skryté pod dlouhými, jako hedvábí jemnými brvami svědčilo o hlubokosti cítění, o či- losti duševního života jejího.

»A což ty, Anežko, má milá blouznilko!« oslovila ji královna, za ruku ji pojavši, »což ty dnes máš v úmyslu? Koho si zvolíš za hrdinu srdce svého?.Či již volilo srdce tvé?« Tvář Anežčina polila se živějším ruměncem.

Královna pozdvihla prst, žertovně jí hrozíc.

»Vida, vida! Tvé srdce již volilo, a já jsem myslila, pro Anežku že se láska pozemská ani nehodí, a ona zatím přece —« Utajený smích přítomných vynutil purpur na ✓tvář Anež- činu, i bělostná šíje se polila jím.

Nedbajíc toho, škádlila královna dále: »A já měla jsem již jakési záměry s tebou, vyhlédla jsem totiž pro svou Anežku hrdinu skvělého, a dnešní den měl mi býti nápomocen; ale jak vidím, záměry mé jsou zvráceny, a líto mi jen pana Jiří — znáš-li snad pana Jiří z Adlaru?« Nemohouce se zdržeti déle, přítomné paní i panny, jimž tajnosti srdce Anežčina tajné nebyly — a což také zůstane u dvora a zvědavosti ženské tajným? — skoro všechny vypukly v hlasitý smích.

»Královno má!« vzdychla Anežka, ruce prosebně spínajíc, a na brvách jejích se zaleskly slzy.

»Ne, bolu jsem ti nechtěla způsobiti,« pravila rychle královna, obě ruce Anežčiny ve své sevřevši, »to mi již odpusť!« A k ní se nahnuvši a v čelo ji políbivši, šeptala ji do ucha. »Já jsem myslila, že láska činí každého tak šťastným, jako mne, tobě však bol působí; nechová-li se snad pan Jiří, jak by měl?« Anežka tisknouc ruku královninu ke rtům odpověděla též polohlasitě, že jen královna ji mohla slyšeti: »Láska má jest mi svátostí, jíž bych -—« Nedomluvila; nebo dveře vedoucí do přední komnaty se otevřely, a zvučným krokem, t\z při každém kročeji zlaté ostru- hy jeho jasně zazvonily, vešel nejvyšší hofmistr pán z Janovic, v nejskvostnějším hávu, lesknoucím se zlatem i stříbrem, a kožíšek jeho byl po švech posázen perlami.

Za ním vstoupil nový komoří královnin, Zbišek z Trotiny. Bylo vidět, jak se otcovský přítel jeho mistr Dětřich byl postaral, aby Zbišek důstojně, ano co nejskvěleji vystoupiti mohl u dvora; ano, co se týče vkusu, tu projevil Dětřich slavným způsobem svůj krasocit malířský.

Svědčily o tom užaslé zraky panen, u královny shromážděných, s jakými utkvěly na Zbjškovi.

Spodky temnočervené, úzce k nohám přiléhající, ztrácely se pod lýtky v botkách černě leštěných, na svrchním okrají širokými zlatými šňůrami lemovaných, i po všech švech. Šňůry ty se končily z předu, kde botky do hora přikrojeny byly, v růži, jejížto kalíškem byl lesklý diamant. Bílý kožíšek, vykládaný sobolovinou, spiatý u krku sportkou rubínovou, houpal se mu přes bedra, a pod ním vyhlédal kabátec světlomodrý, perlami hustě posázený, přes nějž pod kožíškem skvostný pás ze stříbrných šupin, na okraji opět rubíny posázený, se leskl, a v něm zavěšen byl ve skvostné pochvě nedlouhý, ale široký meč se slonovou rukojetí. A k tomu krásná, ztepilá postava Zbiškova, svěží, ohebná, oči modré, plné důmyslnosti, tvář panická, na níž žádná vášeň nečistá stop ještě nevryla; — jakýž tedy div, že zraky všech přítomných jak paní, tak panen, na něm se zalíbením utkvěly, že se od něho ani odloučiti nemohly?

»Jak krásný jest!« šeptaly vespolek, a mnohé ňadra silněji se zavlnila.

Pán z Janovic vešel až do komnaty královniny, kdežto Zbišek ještě několik kroků přede dveřmi státi zůstal.

Pan Pešek vstoupil do komnaty, uklonil se již ve dveřích velmi hluboce, a když královna mu pokynula, učinil několik kroků do komnaty a opět se hluboce skláněl.

»Je-li čas již?« ptala se královna.

»Tak jest, královská Milosti,« pravil pan Pešek, »i přicházím se optat, zdali již oznámiti smím králi Jeho Milosti, že jest vítán s dvořanstvem svým u Tvé Milosti, královno?« »Arci, arciže!« pravila rychle královna Anna, »a rciž, pane Pešku, nejen vítán, ale i toužebně očekáván!« Pan Pešek opět hluboce se uklonil, k odchodu se maje.

»Nenechávej nás dlouho čekat, pane z Janovic!« napomenula ještě královna, milostivým pokynutím ruky propouštějíc hofmistra svého.

»Pane komoří!« zvolal Pešek ve dveřích, »Její Milost královna.« Zbišek přistoupil až skoro na práh, tak že od královny, hotov jsa k službám jejím, viděn býti mohl.

Pán z Janovic odcházel opět zvučným krokem z komnat. Královna, kteráž byla na zavolání komořího k službám jejím k odchodu jižjiž pokročila, najednou se zastavila.

»Jaký to sličný pán, ten náš nový komoří!« obrátila se k paní z Boru. o krok s Gertrudou za královnou stojící, »pán z; Janovic nám o něm divy povídal.« »Tím právě osvědčil král zvláštní péči o Milost Tvou,« odpověděla paní Rychsa.

»A co míníš ty, milá Gertrudo?« ptala se královna.

»2e jsem ještě neviděla ušlechtilejšího pána nad něho,« odpověděla Gertruda, »král byl vskutku přemilostiv —« »Myslíš?« odtušila) královna Anna. »Pojďme tedy, ať králi dříve poděkujeme za volbu tu!« A následována jsouc vším ženským dvorstvem svým, ubírala se z komnaty.

Zbišek o několik kroků královnu předcházeje, zastával po prvé úřad svůj s takovou lehkostí, jako by jaktěživ jiného nic byl nedělal.

Před velkou síní, v níž dnes dvořanstvu přísahou a rukou dáním byl přivtělen, zastavil se, obrátiv se ke královně, tato však též kroky své zastavila; neb ačkoli v obyčeji bylo, že při podobných slavnostech oba královští manželé zároveň do síně vstupovali, dvornost požadovala přece,, aby se komoří, nebo službu jeho zastávající dvořan po každé krále a královny jako by tázali, co mají činiti, aby se zdálo, toto zdržení že plyne z dobré vůle jejich.

Zbišek vida, že královna zastavivši se k paním svým se obrátila, vešel sám do síně, a za nedlouho vstoupil protějšími dveřmi pan Heřman Smiřický ve skvostné, bohaté zbroji, oba pak přátelsky na sebe pokynuvše, dali znamení, a s pavlánu besedního zazněla hlučná fanfara.

V okamžení se rozlétly oboje dveře, a jimi vešli král s jedné a královna s druhé strany, za nimi dvorstvo jejich do síně.

Pán z Janovic předcházeje krále až skoro do prostřed síně, kam královna manželu popošla vstříc, postavil se k levému boku královninu, jako stál pán z Koldic po straně králově.

»Nechejmež marných poklon, milá Anno!« pravil Karel, královnu za ruku pojav a na čelo ji políbiv; »jsme mezi svými, takměř v rodině, a tu již netřeba nuditi se poklonkováním manžel manželce á naopak.« A popošed s ní několik kroků, pravil: »Vidíš, milá Anno, jak se dnes přání naše tak podivuhodně setkala; já jsem již toužil po tobě, a ty?« Blažeností jsouc opojena, královna mu stiskla riiku.

»Tedy také?« pousmál se král. »Nuž, já jsem na to spoléhal, a také jsem na to hřešil, v naději, že když jsi po mně toužila, mně též odpustíš!« »Rychle, pane můj!« pravila ochotně Anna, zastavivši se a zcela se zavěsivši na rámě jeho, »jmenuj mi provinění své, a já pak totéž učiním.« »Tak?« vece král žertovně, »i ty se máš z čeho zpovídati?« »Ah ano!« sklopila Anna oči.

»Totě výborné,« zvolal král, »a já tedy ti povím, paní Anno, že jsem nejen dvorstvo, nejen šlechtu rodem, ale i duchem a uměním ke dnešní slavnosti rodinné přivedl; silné rámě mi sice milé, ale duch vzdělaný ještě milejší. Smím-li tedy dát uvésti k tobě, paní má, mistra Dětřicha, mistra Baltazara a jiné?« Radostně' tleskla královna rukama řkouc: »Ne odpuštění, ale díky přijmouti račiž, králi můj! Kde, kde jsou, af i já jim povím, že jsou mi hostmi vítanými.« »Tys dobrá, má drahá Anno!« pravil král, ruku její vroucně tiskna, i kynul Koldickému, jenž ihned odešel.

»Jak se ti líbí nový komoří tvůj, paní má?« ptal se zatím král.

»Ze by mohi býti nebezpečen mým pannám,« odpověděla královna, »kdyby každodenně! měl službu zastávat; pohlédni jen tam ke dveřím, zdalis viděl panice sličnějšího?« Král obrátil zraky podle poukazu královnina ke dveřím, kde Zbišék, jak povinnost mu velela, stál potud, pokud všeobecná zábava povolena nebyla, ale ani tu nesměl královnu pustiti s očí, aby hotov byl k službám na každé pokynutí její.

»To jsem tedy učinil dobře,« pravil král pochvalně hlavou pokynuv, »že jsem se neohlížel ani na mladost, ani na nepatrnost rodu jeho. nýbrž spíše na dary ducha, a co hlavní, i na jeho srdce.« »Povídal nám divy o něm pán z Janovic!« podotkla královna.

»Tak?« usmál se král, »zná-li jej snad? A víš-li pak, paní má, komu za svého komoří děkovati máš?« »Aj, a komu?« »Mistru Dětřichovi,« odpověděl král, »ano ještě dříve cizímu, učenci, s nímž v rozmluvě jsem sám náhodou jej poznal; ale Dětřichem teprve jsem byl pohnut ku povýšení jeho, a tu máš tedy komořího, paní Anno, který z laboratoria mistra Angela a z dílny Dětřichovy do síně dvorní vstoupil.« »To jsem tedy mistrům těm povděčna,« pravila královna; »a ten cizí učenec?« »Také ho dnes poznáš,« odpověděl král; »avšak Koldický již přivádí mistry!« »Totě cos neslýchaného!« šeptali mnozí z dvořanů mezi sebou.

»A což naplat, králi se tak zlíbilo,« podotýkali jiní; »vzdejte jim čest a dávejte pozor, af učení mistři přes vaše ostruhy ne- klopýtnou.« Nevšímajíce si žasnoucích, dílem i ůsměšných pohledů mnohých dvořan, ubírali se mistři, majíce Dětřicha v čele, který znaje každého z dvorstva, pouhým jen pohledem mnohého týl k ochotnému sklonění přiměl, za pánem z Koldic k samým krá- lovským manželům, aby složili poklonu královně, jako byli již dříve učinili králi.

A podivení dvořanů vzrostlo na nejvyšší stupeň, když král sám jednoho po druhém z učených mistrů královně jmenoval a předváděl, o každém cos pochvalného pověděti věda.

Královna též přijala každého s přirozenou jí dobrotou velmi milostivě, a všichni mistři tvrdili, že není nad královnu Annu ve světě.

»Tuto doctor Sassoferrato,« předváděl král mužíka scvrklého, ohnivých očí, duchaplného výrazu ve tváři, »náš spolupracovník o našem majestátě,14) a jakkoliv Se majestát ten potkal s nehodou, uznávám přece zásluhy jeho a péči, s jakou nám byl nápomocen, aby v našich milých Čechách uveden byl zákon psaný, nezvr.atný, místo pouhého obyčeje; je to nejslavnější učenec ve věcech zákonních, a proto jsme hrdi na něho, on že věnuje učenost svou rozkvětu vysokých škol našich.« »Pochvala královského manžela mého nalézá i u mne ozvěnu,« pravila královna, »a moje to vina není, že jsem tebe dříve nepoznala; avšak, milý doktore,« pravila s úsměvem, »potkala-li tě nehoda se psanými zákony, to se jistě stalo vzpourou naší a všech paní i panen, nebo ti musím vyjeviti, že my všechny nepřijímáme zákonů jiných než ty, jež nám srdce předpisuje.« »Kdyby tomu bylo tak, potom by nebylo třeba bažiti po nebi, královská Milosti!« uklonil se hluboce galantní Vlach.

»Tak?!« zasmála se hlasitě královna, vždyť i kolem králových rtů se zableskl úsměch, »ale odpověď ta je pro učence příliš pochlebná, aby pravdivou býti mohla; a ačkoli bych jménem pohlaví svého ráda v ni uvěřila, musím již přece ji pouze přičísti povaze vlasti tvé, která je prý zároveň i vlastí lásky a sladkých pochlebenství, jež nezkušené srdce dívčí tak rádo poslouchává. Je ten druhý učenec, kterého dnes poznati mám, snad krajan doktora Sassoferrata?« obrátila se ke králi.

»Arciíže,« přisvědčil král, »nejen krajan, ale též právník a doktor jako on, jména světoznámého!« Sassoferrato pokrčil při tom útrpně rameny, a pohrdání se zrcadlilo na tváři jeho, jako by mohl býti ještě někdo slavnější, učenější nežli on.

»Tof uslyšíme tedy jistě1 cosi podobného ještě jednou, pochybujeme však, že cosi lepšího,« pravila královna, propouštějíc marnivého Itala, opět nad posledními slovy jejími zcela potěšeného.

»Ah, mistr Baltazar!« oslovila královna slavného' lékaře, nečekajíc ani, až jí bude obřadně představen, »budiž nám vítán, milý mistře,« pozdravila ho srdečně; »nebo vidouce tebe, máme jistotu, že choroba nám se vyhne, vždyť prchá před tebou nemoc, když si tělo již byla podmanila, jak tedy se nemá zdaleka uhýbat, když ještě zdraví nám přeje?« »Kdyby na mně záleželo,« pravil mistr Baltazar upřímně, a vždyť by se byla slova lichotná ani nehodila k vážnému obličeji a k černému jeho talaru, »kdyby na mně záleželo, jistě by se nemoc nikdy nedotkla královských Milostí Vašich, ale takto jsme lidé slabí, a jen v pomoc boží nám doufati dlužno, aby umění naše žehnáno bylo výsledkem příznivým.« »To je křesťansky řečeno,« pravila královna, »a proto snad každý s takovou důvěrou v tvou pomoc doufá, milý mistře!« propustila ho, hlavou pokynuvši.

Poslední předstoupil mistr Dětřich, a královna spatřivši ho, zvolala milostivě: »Jen dále, mistře! Člověk, jenž uměním svým krášlí život náš, mysl naši baví a ducha povznáší, takový člověk jako ty, zasluhuje přece zvláštní milosti naší a našich díků, jež ti tuto vzdáváme.« »Kdybych neměl důkazův o zvláštní milosti královské ke mně,« odpověděl mistr Dětřich nenucené, ale co nejdvorněji, »mohl bych zhrdnouti touto pochvalou, která tím větší ceny má, že přichází z úst královny mé; avšak ne svým zásluhám, nýbrž oné zvláštní milosti přičísti mohu pochvalu tu —« »Já nechválím tak zřejmě, nejsem-li o své chvále přesvědčena,« pravila královna s poněkud ostrým přízvukem. »Či jsi se již také něčemu naučil od doktora Sassoferrata?« připojila s úsměchem.

»Dobře tak, paní Anno!« vmísil se do řeči král, »dobře ho pokárala Tvá Milost; on zná svou cenu, a přece se osměluje i do očí Tvé Milosti ji popírat, a ví, že se nemá žádné paní odmlouvat. Tof zasluhuje zvláštního trestu; co soudíš, milá paní Anno má?« »Pro tentokráte mu promíjíme,« mínila královna.

»Ne tak, ne tak,« odpíral král, »sice by se nám nepolepšil náš Dětřich —« »Když tedy tomu tak,« rozhodla královna, »at je potrestán ; já však ho ponechám soudu Tvé Milosti.« »Dobře,« vece král, »a já ještě dnes nad ním svůj ortel pronesu.« I mistr Dětřich odstoupil, a král přistoupiv, opět k manželce své a pojav ji dvorně za ruku, přešel s ní několikráte komnatu, za nimi se řadilo komonstvo, co jich bylo do páru, ostatní ustoupili ke stěnám, dívajíce se na tuto procházku. Hudba vesele zněla s pavlánu; slavnost byla začata.

» * * VI.

Nenucené veselí panovalo v síni; král se byl podle královny usadil na místo vyvýšené v průčelí síně, dívaje se na radostné hemžení, v něž se právě i dvořané ve službě posud jsoucí mísiti mohli, a také neotáleli to učiniti; jen Zbišek byl poukázán1 sečkati u dveří a hosty, kteří ještě přijíti mají, ohlašovati. Byli to zajisté toužebně očekávaní hosté; neb král častěji netrpělivě ke dveřím pohlížel a roztržitě1 odpovídal na mnohé: otázky královniny.

»Baví tě tak velice hemžení toto, pane můj?« ptala se konečně královna.

»Ovšem, má milá,« vece král, »že mě to zajímá, když vidím, jak se většina přítomných pachtí po rozkoši okamžité; jáf bych se vsadil, že nikdo nemyslí na zejtřek, tím méně na další budoucnost.« »Mluvíš-li o svých dvořanech, připouštím,« pravila královna, »Svoje panny však vyjímám, Tu máš na příklad pannu Anežku s tím krásným snivým okem —« »Je to ta, co hovoří s panem z Adlaru?« ptal se král; »jest vidět, že by si ji pan Jiří rád naklonil, ona však zůstává chladná —« »A přece ho miluje se vší náruživostí lásky první,« podotkla královna.

»Tedy je z těch,« mínil král, »co lásku svou skrývají za ledem, o nichiž se neví, převládá-li u nich rozum, nebo srdce; neb jsou nevyčerpatelné, a ten chorý cit jejich činívá milenci mnohou hodinu strastnou.« »Ah!« usmála se královna, ale úsměch ten byl nucený, »jak se v tom dobře znáti ráčíš! A která by tedy krále Karla nejvíce jímala?« vyzvídala Anna.

»Ta,« odpověděl král, »u které srdce drží rovnováhu s rozumem. Na srdce ženské vždycky možno spolehnouti, málokdy však na rozum její. Jen kde rozum i srdce je v souzvuku, tam jest láska čistá, tam možno hledati pravé blaženosti, jako u tebe, Anno má!« pojav*ruku její do své, vřele ji stisknul.

»Sassoferrato!« ,hrozila královna prstem druhé ruky, ale blažeností se stkvěla tvář její.

»A přece pověděl ten dvorný Ital pravdu pochlebenstvím,« dí král; »srdce ženská kdyby dávala zákony, andělové s nebe museli by sestoupit, tak jemné by byly.« »A přece byly ženy zlé, ukrutné, jako nebyl žádný muž,« odpírala královna.

»Byly ovšem,« dí král, »ale u takových nevládlo srdce; byly to ženy, u kterých rozum se srdcem byly v rozporu; a potom se nám u ženy zdá ukrutenstvím, co by u muže slulo jen přísností.« »Vidím již,« podala se Anna, »že neradno s tebou v podobný spor se pouštět, a musíme již sobě přiříci nechat andělství. Avšak jen rač pohlédnouti, moji andělé se snášejí, jak náleží s tvými pozemšťany, i sama Anežka roztála, pán z Adlaru Je všecek blažený.« »Co tu asi marných řečí vyplývá,« dí král, »v té hře milosti, a Bůh ví, že mnohý jen se namáhá, že to tak obyčej, aniž při tom více cítí, nežli že zabil čas; zdali srdci druhému bolest způsobí, o to málo dbá. A skoro bych je mohl sečísti v'davu, co tak jednají. To jsou mi tam mistři v pozadí milejší, věru! Má asi jediné slovo hovoru jejich větší cenu, než toto všecko zamilované mluvení.« »Libo-li Tvé Milosti,« pravila ochotně královna, napolo se vzchopivši, »zasedneme k stolům, abys mohl s mistry poho- vořiti.« »Bylo by ještě časně,« odpíral král, »a mladý ten lid se musí povyraziti. Jsou sťastni aspoň na chvíli, nechtějmež jim ' té radosti kazit, beztoho se dost brzo dovědí, že za každou radostí přichází žalost —« Bezděky, nevědouc ani proč, zachvěla se královna při slovech těchto.

»A mimo io,« pokračoval král, »čekám ještě hostí, mistra Angela s tím cizím učencem —« »Abych ještě slyšela nějaké pochlebenství?« nutila se královna k žertu.

»Ah, ten nepochlebuje,« vece král, najednou sebou trhnuv a neodvratně k dveřím pohlížeje; neboť se byly právě otevřely, a mistr Angelo se objevil na prahu.

»Mistr Angelo!« uvítal jej Zbišek; »dlouho nepřicházíš, milý mistře — jak?« žasl, »pan Bartolo?! — a také Mar —*-!« úžasem nemohl ani doříci Marietta, když byla za svým otcem do síně vstoupila. S úsměchem ho pozdravil Angelo; Bartolo vážně, vznešeně, jako as pozdravuje pán svého milostníka, a Marietta se naň usmála důvěrně, ale oči její se neztopily v žasnoucím zraku jeho, nýbrž se zalíbením prohlížely malebný kroj jeho; kroj tedy jímal pozornost její více, nežli oko, v němž celá duše Zbiškova plynula.

I nebyl by se vzpamatoval tak brzo, kdyby Angelo ho nebyl, za ruku ho pojav, oslovil: »Vzpamatujte se, pane z Trotiny, a ohlaste nás králi, ijehožto milostivým svolením se zde nacházíme; sice tu budeme státi na odiv a ku posměchu —« »Ano tak!« vzdychl Zbišek, vzpamatovav se, »mějte mě omluvena, andělská krása panny Marietty mě oslepila —« »Pán z Trotiny ji tedy zná?« ptal se Angelo povážlivě, na hosta svého pohlédnuv.

Tento však zůstal lhostejným, Marietta pak zapýřivši se, hleděla sloupením do sálu, jako by nevole nad neprozřetelností Zbiškovou se jí chmuřila po tváři.

»Jak by neznal,« vece chladně host Angelův, »když ji tak trefně napodobiti umí i v kalíškách růžových.« Zbišek zarděl se nevolí, že tak nešetrně o lásce jeho mluví ten, jemuž byl upřímně vyznal city své v zahradě u Angela. »Růžé, symbol mlčenlivosti, skryly podobiznu její také lépe, nežli pan Bartolo upřímnou důvěru mou,« pravil trpce.

Jaká se to s ním stala změna! Včera snad ještě by se byl sotva odvážil k odpovědi takové, a dnes v jednom dnu, v několika jen hodinách nabyl samostatnosti, a Bartolo naň udiven pohleděl.

»Umí se tedy též rozhněvat?« pravil polohlasitě k sobě, »tím lépe; nyní teprve bude k potřebě.« »Ohlásím tedy mistra Angela,« dí Zbišek se škrobenou dvorností se ukloniv, »pana Bartola a —« »Ne Bartola,« odvece hrdě tento, »Cola di Rienzi s dcerou v průvodu mistra Angela.« Zbišek z úžasu na Colu pohlédl.

»Cola — Cola di Rienzi?« ptal se po chvíli.

»Aj, což i panický pan komoří zná jméno to?« ptal se Cola poněkud samolibě, že i tomu mladíku a v tak daleké zemi jméno jeho známo jest?

»Kdož by neznal jméno muže,« odvece Zbišek, »který z nicoty k moci okamžité se vyšvihnuv, v zaslepenosti své se odvážil přeď soud volati krále svého k potupě jeho a k potupě národa Českého? a týž muž by u bran města —? Jací to podivní soudové boží!« zvolal v ustrnutí. »Ale král tomu chce, král ví proč,« obrátil se Zbišek do síně.

Hrdost, nevšímavost Colova jej urazila. Nebyl to již Zbišek ode včíra, nesmělý, nesamostatný; octnuv se u dvora, vzrostl najednou v muže. A jako muž. cítil se býti uražen hrdostí Colo- vou, a zapomenuv na všechno, i na lásku svou, pověděl trpkou pravdu,'že Angelo se zachvěl, Marietta zbledlá upřela naň oči, Jedině Cola nepozbyl chladnosti; jen úsměch útrpnosti, hlubokého pohrdání mu na okamžik pouze ústa zkřivil, a když se Zbišek k síni obrátil, hnul sebou, jako by ho zadržeti chtěl.

»Ah!« pravil sám k sobě, zastaviv se, »já jsem zapomněl, že cizinec jsem, žebrák jen, žebřící o slitování nad ubohou vlastí mou, a žebráku hrdost nesluší. A tento Zbišek? — aj, nyní teprve bude k potřebě, není již dítětem a —« obrátil se k dceři své, »Marietta, já ti dovoluji Zbiška z Trotiny milovati!« »Děkuji,« odpověděla Marietta jen tak lehce, »takového výsledku jsem se nenadála.« »Cola di Rienzi!« volal Zbišek několik kroků do síně učiniv, a najednou umlkl všechen hluk po síni, a většina dvořanstva opakovala s úžasem jméno to, Sassoferrato poskočil při jméně tom, jako by neviditelná jakási řnoc malou, scvrklou postavu jeho do výšky byla vyhodila.

Když se úžas všeobecný utišil, Zbišek opakoval: »Cola di Rienzi s dcerou v průvodu mistra Angela!« hledě na krále.

Karel pokynul hlavou k nemalému úžasu těch, kteří znali jméno a činy muže z nenadání ohlášeného.

Zbišek vrátil se ke dveřím, kde přišlí posud čekali, a s nej- větší dvorností, jak jemu jakožto komořímu k hostům královských manželů náleželo, uváděl je síní, davem besedníků, před krále.

»To jest ona!« zvolal Malovec, se Smiřickým právě hovoře, i chopil se ruky jeho a křečovitě ji tiskl.

Smiřický s podivením hleděl na Mariettu, a teprve po několika okamženích mohl promluviti: »Vskutku divukrásná!« Tak jej neobyčejná krása Mariettina překvapila.

A dojem, když se po levém boku otce svého ku předu vznášela jako labuť po hladině jezerní, byl všeobecný.

»Jak je krásná!« šeptali páni, a paní ani panny neodporovaly.

Když královna Anna spatřila Mariettu, srdce její stáhlo se křečovitou bolestí; onaf byla při jméně Cola di Rienzi se zachvěla, aniž věděla proč. Ale nyní ucítila nikdy netušenou trýzeň. Vzdychla žalostně a sáhla si bezděky k srdci; pak pohleděvši na krále, zbledla na smrt.

Ačkoli se zdál král zcela lhostejný, chladný, jako jindy, ačkoli nikdo, na něm ničeho nezpozoroval, viděla přece královna, milující žena, to chvění oka, slyšela, jak pracně se dech z prsou jeho vyrývá, jakmile byl Mariettu spatřil, a to bylo příčinou, že růže na tváři její se proměnily v lilie.

Ale jen několik okamžiků trvala tato ochablost mysli její. Všecka hrdost ženy, královny, v ní procitla. Nepodáf se královna nebezpečné sokyni, před světem neukáže, že by kdos nebezpečen býti mohl lásce její, ne, nikdy ne. A než se Cola s Mariettou až ke králi přiblížil, zdála se býti opět chladnou, ano í úsměv vylhala silou skoro nadpřirozenou na tvář svou.

Cola byl přistoupil až před královské manžely, a veškeré dvořanstvo, ano i učení mistři přistoupili blíže. Hrobové nastalo ticho. Bylť každý žádostiv,. co mluviti bude Cola, onen Cola di Rienzi, který vyšvihnuv se sám sebou na vrchol moci, všechny dosavadní poměry církve i státu přeměniti se chystal, a jistě by i přeměnil, o jeho síle duševní ani o jeho vůli dostatečné ku provedení účelu tak ohromného nepochyboval nikdo, kdyby tak maně, tak nenadále s výše své svržen nebyl; co bude mluviti tribun římský, jemuž knížata holdovali, králové se dvořili, jehož byl císař Ludvík, předchůdce Karlův, slavným vyslanectvím za svého spojence pozdraviti dal, jak se bude chovati naproti Karlu, jehož byl volal před soud svůj, aby on, Cola di Rienzi, rozhodnul mezi ním a Ludvíkem Bavorským spor jejich o korunu Římskou; a jak asi král se bude míti k němu? Příčin tu dosti, že i nejnetečnější co možná ku předu se tlačil, aby vše lépe mohl viděti, že každý takměř dech v sobě tajil, aby ni slovo neušlo zvědavosti jeho.

Cola také cítil důležitost nastávajícího okamžení, že se blíží chvíle buď jeho ponížení nebo vyplnění nadějí jeho; ale na vše jsa připraven, kráčel neohroženě davem dvorstva ku,předu, avšak zpozorovav všeobecný ruch, jaký jméno a přítomnost temným, slavným tonem pomalu začal jeho způsobily, a když jej to hrobové ticho tak četného shromáždění obklíčilo, když zraky všech tak zvědavě, tak neodvratně na něm utkvěly, tu se přece zachvěl a zkoumavě pohlédl na krále.

Král však sebou ani nehnul; chladný zůstal výraz tváře jeho i tenkrát, když pohlédl na Mariettu, jen že se oči jeho v důlcích zachvěly, nic více.

Cola byl se již až před samého Karla přiblížil; doufal, že ho zprostí veřejného pokořování. Proto váhal na chvíli a zraky jeho prosebně spočinuly na králi. Ten však jako by ničeho neznamenal, hleděl lhostejně před sebe; ani sval se nepohnul v obličeji jeho.

Tu povznesl Cola ,hrdě hlavu, nachem se zarděla tvář jeho, odhodlaně přistoupil ještě o krok blíže, a pokleknuv na pravé koleno a okraj šatu králova políbiv, pravil: »Jménem věčného Říma, jménem národa toho, který mě před dvěma lety svým tribunem, svým vladařem nazval, kořím se králi Karlovi, jejž v brzce národ římský, nešťastní to potomci předků slavných, jako svého císaře, pána světovládného, pozdraviti doufá —« Karel za této řeči, jíž byl neočekával, sebou trhl, a oko jeho spočinulo neodvratně na Colovi.

»Spolu také prosím královské Milosti,« pokračuje Cola, »aby povinné skutky tribunovy přičísti neráčil doktoru Colovi di Rienzi, který sebe ixdítě své ochraně krále Karla odevzdává.« A Marietta? Ta sotva si krále povšimla; ale královna Anna vábila všecku pozornost její, královna vmladá, krásná, tak jemného vzezření. I hleděla na ni tak nevinně, s takovou důvěrou, že královna, jež byla přece příchodem jejím bolest nikdy nepocítěnou zakusila, zdržeti se nemohla milostivě rukou jí poky- nouti.

»Vždyť je tak krásná a tak nevinná,« omlouvala v duchu krále; »není divu, že i Karel — ah, vždyť snad ji po prvé vidí. a kdyby miloval dceru, nenechal by otce před sebou klečeti, soudila, poněkud se rozradovavši. »Ano, mé dítě, .vezmu t" pod svou ochranu; tvá krása by mohla býti pro tebe nebezpečnou sítí,« umínila si v duchu ve své dobrotě.

Karel, nechav-CoIu domluviti, pohlížel naň mlčky ještě několik okamžení.

»Tribun se ■ pokořil králi svému,« pravil posléze vážným hlasem, »zpupný poddaný svému panovníku, a já odpouštím vladaři samozvanci!« A povstav, přistoupil ke Colovi, pozdvihl a objal jej.

»Učený doktor Cola di Rienzi je však každou hodinu vítán mně, králi Českému a Římskému.« »Sláva králi!« zajásalo panstvo, a tento jásot svědčil, jak traplivé bylo pro ně,minulé okamžení; neb ačkoli Cola málo přátel, ba spíše odpůrce měl při dvoře českém, bylo přece ponížení jeho příliš dňtklivé, aby vkaždý útrpnost s ním byl nepocítil. Živě tanula každému ¡na mysli někdejší1 velikost muže toho, před nímž polovice Evropy, i papež pod tiarou se chvěli, ježto druhá polovice jemu vstříc jásala; a tentýž muž klečel zde před týmže králem, jehož: byl před soud svůj volal, a všichni vyznali v duchu, že toto okamžení pro muže ducha tak obrovského zajisté trpčejší jest, nefé desaterá smrt, a proto zajásali vidouce, že král s trestem i milost nevšední- umí tak dobře spojiti.

Jen Zbišek, o několik kroků za Colou stoje, nezajásal; 011 byl netrpělivě pohlížel na krále, když Colu tak dlouho před sebou klečeti nechal, a nyní když dvorstvo jásalo, se zamyslil a kroutil hlavou.

Král pojav Colu za ruku a dceru jeho za druhou, obrátil se ke královně.

»Tu račiž Tvá Milost viděti muže, jehož jméno jest ti jistě známo; — není však Tvé Milosti, paní má, též asi známo, že Cola di Rienzi je z největších učenců našeho věku, a jako učence jej doporučuji Tvé Milosti, jeho i dceru jeho.« Marietta chtěla před královnou pokleknouti, tato však ji zachytila, a objavši ji políbila na čelo; a král se při tom zachvěl, zraky jeho se bořily v zem.

»Žádost královského choiě mého,« ,pravila Anna, »jest mi rozkazem, a to rozkazem tím milejším, že se srovnává se srdcem mým, jež je tobě nakloněno, dítě mé. Tys krásná, a v těle krásném bydlí také duše krásná; ale mladost' nezkušená bývá krásné duši nebezpečna. Pročež spoléhej na mne, královnu svou; zkušenost a moje léta dospělejší budou ti vodidlem, ochrana moje záštitou před všelikými osidly.« Slzy vnitřního hnutí nad neočekávanou dobrotou královninou se zatřpytily v očích Mariettiných, i sepala na prsou ruce před Annou vroucně, zbožně, iako je spínáme před světicemi Páně.

»Dobře jest, mé dítě,« vece královna; »jižní nebe, jak vidno, tě nakojilo svým ohněm, a proto neznáme lepší společnosti pro tebe, než Anežku, která co do hlubokosti citu tobě se asi vyrovná; budef 'tedy ona nejlepší společnicí tvou.« A k pokynu jejímu byla již dříve pani z Boru se vzdálila, i přicházela nyní s pannou Anežkou.

»Jen blíže, milá Anežko!« velela královna, »tuto ti představuji novou družku tvou — jak se jmenuješ, mé krásné dítě?« »Marietta!« odpověděla tato polohlasitě; a líbeznost hlasu jejího naplnila znovu královnu podivem, jakož i Anežku hned pro ni zaujala.

»Marietta di Rienzi, Anežka ze Sulevic,« jmenovala královna; »milujte se vespolek, děti mé!« propouštěla je.

Obě panny se objaly a zmizely spolu v davu, živě spolu hovoříce, ačkoli pro nedokonalou známost Anežčinu jazyka italského hovor s její strany častěji vázl; zato však byla Marietta tím hovornější, a na obličeji jejím, z oka jejího zářila radost, rozkoš okamžitá bezstarostného dítěte.

»Děkuji Ti, paní Anno!« pravil nyní král. »Vím, že jsi pře- dobrá; ale takové dobroty jsem se vskutku od tebe nenadá!.« »Královská Milosti!« vece Cola hlasem pohnutým, »taková milost — otec může jen děkovati, nemůže se jinak odměniti, to — bohdá — učiní Cola di Rienzi pro —« »Ne tak, pane di Rienzi!« vpadla mu královna do řeči, »jáf bez pochyby takto jen činím díky své — nebo,« obrátila se ke králi, »nemýlím-!i se, je doktor di Rienzi onen cizí učenec, jemuž za svého výtečného komořího děkovati mám?« »Tak jest,« přisvědčil král, »a je též onen krajan Sassofer- ratův, právník i doktor jako on, jak jsem byl pravil. Pane Sasso- ferrato!« zvolal král, a malá, scvrklá postava jeho se blížila za neustálého poklonkování.

»Pohlédni pak, milý doktore, vzhůru,« pravil král, »a pověz, zdali jméno krajana tvého Coly di Rienzi světoznámé není? Tys o tom dříve pochybovati se zdál.« »Světoznámé jest, královská Milosti!« odpověděl Sasso- ferrato, jízlivě při tom stranou na Colu pohleděv, »leč jako člověka, jehožto vzpoura proti státu a církvi nejvyššího dostoupila stupně, což by jistě byl neučinil, kdyby se byl tak dobře v právech znal, jako —« »Jako Sassoferrato!« připojil úsměšně Cola k nemalému potěšení okolostojících, jež marnivost maličkého Itala častěji byla urážela; »dovolí-li Vaše královská Milost, vysvětlím, čím to jest, že naše rozumy o právech tak rozdílné jsou —« »To jsme žádostiví!« pravil král s povyjasněnou tváří, anat se mu byla při nešetrných slovech Sassoferratových zachmuřila.

»Bylo to v Bononii,« začal Cola, Sassoferrata s očí nepouštěje, »kde jsem seznámil se s mladíkem, pilným nad míru i důmyslným. Tu jednou navrhl učitel náš větu: »Všechno, co jest, je dobré,« a dokazoval z této věty, že dobře jest, že drahá vlast má, krásná Itálie, tolika ukrutníky,, kolik je pánů dosti zámožných, zjednati sobě paží k provozování vlády tu nad městem, tu nad větší, menší krajinou, že takovými despoty bičována jest, a zastával takto uchvácenou vládu jejich, a to proto, že tu i tam již byly vypukly vzpoury spravedlivé proti těmto ukrutníkům, a oni bojíce se o uchvácenou vládu svou. dali sobě za drahý peníz z katedry přiříci k ní právo své. Když my všichni žáci proti této sadě jsme povstali, byl jediný onen mladík, který nesvědomitému učiteli přizvukoval a zhoubnou větu jeho zastával.« Sassoferrato se zamyslil, a čím dále Cola pokračoval, tím nejistější byl pohled jeho, prve tak pichlavý.

»Já,« pokračuje Cola, »znaje pravé smýšleni jeho, nechápal jsem, proč najednou proti svému vlastnímu přesvědčení mluví. Na svou otázku dostal jsem odpověď: »Přesvědčení! Co je přesvědčení? Hypothesa, domněnka, která se nyní hrdě zove přesvědčením, a zejtrai ustoupí jinému přesvědčení, a tak to jde až do zhasnutí života; proč tedy lpít urputně na jedné před- pojaté myšlence, která často, ba nejvíce jen strasti a bídu nám přináší? Jen ten jest moudrý a šťastný, kdo své domněnky neboli tak zvané přesvědčení má tak ve své moci, jako sochař vosk.« — A když s úžasem jsem tato slova poslouchal, dal se do hlasitého smíchu: »Ty toužíš po ideálech, Colo,« pravil ke mně slovy prorockými, »honíš se po přízracích, chceš sebe a vědění své obětovati člověčenstvu, které toho nezasluhuje, které 'již jest tak zakrnělé, že ani ducha nad obyčejnost vynikajícího nepochopuje'; a budeš-li podle tohoto! přesvědčení svého pokra- čovati, možná, že na čas u cíle býti domnívati se budeš, ale jenom na čas; trpká zkušenost tě brzy ze sna vyburácí, i poznáš potom, ač pozdě, že jen ten jest moudrý, kdo vědění své jen potud ¡ku všeobecnosti obrací, pokud se shoduje s jeho vlastním, osobním prospěchem.« »Totě sobětnost v nejhnusnější formě!« pravil král, a okolostojící přisvědčili, když mistr Dětřich, jak jřž> byl povahy prudké, nedočkavé, zvolal: »Na skřipec s ním! Takový člověk je horší nežli zákeřník, ten aspoň zřejmě loupí; ale onen při- odívá loupež svou pod pláštíkem práva, proto bez milosti s ním na skřipec!« Sassoferrato měnil neustále barvu; bylo viděti, že mu začíná býti jaksi úzko.

Cola, jenž oka se Sassoferrata nespouštěl, pokračoval, jako by ničeho nezpozoroval, lhostejně dále: »Od té doby jsem s ním nemluvil, a také jsem pohledu jeho se vyhýbal; on se stal právníkem znamenitým, u pánův oblíbeným, Malatestové, Raspan- tiové, ukrutníci Viskontiové jej brali k radě, on zastával loupeže a vraždy jejich; posléze zmizel, a míněno vůbec, že padl jakožto obět osobního prospěchu svého rukou utištěného, ale rozdrážděného lidu. Tak i já jsem naň zapomínal, až v onu dobu, kdy národ římský, rozpomenuv se na otce slavné, na minulost svou, k činům, starého Říma hodným, povstal, kde národ ten moc a vládu svou v ruce mé odevzdal, tu jsem dostal list od někdejšího spolužáka svého z daleké, cizí země, v němž mi přál štěstí, a služby svoje' k dílu mému mi nabízel —« Sassoferrato při těch slovech zbledl, i král si ho nyní povšiml, a pronikavě spočinul na okamžik zrak jeho na něm; i okolostojící, jak mistři, tak páni hleděli naň s podivným jaksi výrazem v zraku i v tváři.

Sassořerrato pohleděl prosebně na Rienziho, poznav ale z chladného jako mramor, nehnutelného obličeje jeho, že očeká- vati nemůže žádného slitování od muže toho, jehož byl, marností svou zaveden, sám dříve tolik urazil, sklopil oči a hryzl si pysky.

»Já však,« mluví Rienzi dále, »znaje pohnutky jednání jeho, že ne blaho člověčenstva, ne láska k vlasti, které nezná, která za mrtvý kov mu prodajná jako jeho svědomí, ale že jen prospěch osobní jest matkou činů jeho, jsem ani neodpověděl, list jeho však dílem náhodou, dílem okamžitým rozmarem neporušený jsem zachoval, a tak jej až podnes můžeš nazpět ob- držeti, Sassoferrato!« Ačkoli každý jiiž.věděl, že Cola o Sassoferratu jen mluví, a každý také jen takový výsledek očekával, rozlehl se přece výkřik všeobecného úžasu po síni.

»Sassoferrato?« opakoval král, překvapením nemoha sám více pronésti slov.

»Ano!« odhodlal se tento k zoufalé zmužilosti, »já jsem ten, o němž dobrodruh Cola di Rienzi mluvil, já jsem sloužil věrně těm, jimžto služby své jsem věnoval, af si to byli již Ma~ latestové nebo Viskontiové. Měl jsem za prospěšnější, moc již trvající raději utužiti, nežli lid k marným vzpourám podněco- vati. Avšak již vidím, že i zde kleá zásluha v ceně před dobrodružstvím; čas ukáže, kdo z nás měl pravdu!« To pověděv, kvapil ze síně, ani u krále propuštění nebera, ani u kohosi jiného; zdaleka vyhýbali se mu také všichni s cesty.

»Událost tato,« pravil král, přejev si dlaní obličej, jako by trudné I myšlenky, i v něm vznikající zapuditi chtěl, »byla příliš vážná a naplnila trudem mysl naši, a trud se nehodí k veselým tvářím mladého panstva zde vůkol; co ráčí Tvá Milost, paní Anno, mysliti?« obrátil se ke královně.

»Ze je čas, aby se zapudil nemilý dojem tento hovorem jiným.« odpověděla královna, ochotně se sedadla vstávajíc. »Komnaty jsou připraveny, a víno zapudí trud z mysli, hovor mistrů učených tě potěší,« šeptala králi do ucha.« »Myslíš?« ptal se král s úsměchem. »Nuže jednej, jak se Tvé Milosti líbí; vždyť jsi naše hostitelka, a nám dluěno býti tebe poslušnu.« Pán z Janovic, zpozorovav, že královna-vstává a k odchodu se chystá, byl ihned při ruce, i ohlížel se po mladém komořím, Zbišku z Trotiny, který neměl /královnu pustiti s očí, aby vždy byl pohotově k'službám jejím. Avšak jakkoli všady pátral, nemohl se ho nikdež dohleděti, a pan Pešek byl v nej- vetších rozpacích, nebo takovýto poklesek, takováto 'nedbalost se mu nepřihodila po všechna léta, co on zastával úřad nej- vyššího hofmistra. > »Hned první den!« zlobil se pro sebe. »Ne, ne, Zbišek může být sice výborný hoch, ale k službě dvorské se nehodí —« Nebylo jiné pomoci, královna byla již povstala, pan Pešek musil1 oznámiti nedbalost komořího/ a sám se snŽžiti ke službě jeho.

»Netečností ve službě si nezíská pán z Trotiny pochvaly naší,« podotkl král.

»Račiž mu Tvá Milost prominout,« omlouvala královna; »vždyť teprve nedávno byl 'služby zproštěn a nyní, jak jsem viděla, baví se tam ve výklenku s pannou Mariettou, ve společnosti panny Anežky a pana z Adlaru.« Zbišek byl totiž, když královna Mariettu pod ochranu svou vzavši, jí Anežku za společnici ustanovila, a když ona s Anežkou odcházela, také se vzdálil, jako to bylo učinilo panstvo mladší již dříve, které zajásavši králi slávu, spělo opět k pannám, nahraditi, co bylo, jsouc zvědavostí nad neočekávaným objevením se Coly di Rienzi puzeno", promeškalo v šeptli milostném.

Přiblíživ se k Mari^Uť, oslovil ji 'jaksi nesměle; vzpomenuli si, že otce jejího urazil, neznaje ho jinak, než jak pověst obecná soudila, jako buřiče, jako hrdého dobrodruha, a jakožto Čech jej proto již nenávidě, že se osmělil krále od národu milovaného před soud svůj vyzývati; a potom urazil otec její dříve jeho, zacházeje s ním v hrdosti své jako s dítětem, a on cítil přece v sobě sílu i odhodlanost mužnou! Ale bude-li milenka na to vše dbáti, bude-li také dbáti na to, ano uvěří-li mu, kdyby jí povídal, jak se domnění jeho o otci jejím zvrátilo, jak se podivoval neobyčejné síle. ducha jeho, s jakou se podrobil pokoření svému, a s jakou toto pokoření v poloviční vítězství proměnil, koře se králi ne jako buřič, nýbrž jako vyslanec národa? — »Marietto!« oslovil ji, když ho hned zpozorovati nechtěla. »Pán z Trotiny se přece nestydí za dceru muže, který z nicoty k moci a slávě se povznesl?« ptala se dívka trpce. »Marietto,« dí Zbišek prosebně, »jaká to otázka?« »Zcela důsledná,« odvece dívka; »či to nebyla slova tvoje, Zbišku?« »Byla,« pověděl Zbišek pravdivě; »ale já vím, že by otec tvůj mi prominul, kdybych mu pověděl, že jsem jméno jeho s nenávistí jmenovati slýchal jako jméno buřiče, odpadlíka od církve; uvěřil by, že jako mínění všeho dvorstva o něm, tak i moje se převrátilo.« »A co by to nyní vše prospělo?« prohodila Marietta. »Aspoň tolik,« odvece Zbišek, »že by nezbraňoval déle, abych veřejně se ucházel o lásku tvou; že by nám třeba nebylo, v tajnosti se scházeti —« »Aj,« vskočila mu Marietta do řeči, »ta tajnost byla právě pra mne nejsladším lákadlem,« vyznala se upřímně; »jakmile tajnost lásky setřena, je to tolik, jakobys setřel rosu s květiny v úsvitu, a ty démanty rosní na květech i na trávníku činí právě jitro tak příjemným, jako tajnost činí lásku půvabnou, neodolatelnou, nadpřirozenou. A proto se na tebe hněvám, žes prozradil lásku naši, ačkoli jsem tebe žádala, skrýti ji v srdci svém.« »Miluje-li se tak ve vlasti tvé?« ptal se Zbišek- udiveně slova Mariettina poslouchaje. »Pak mi odpust; já se v tom neznám, nebo jsem zřejmý a pravdivý, a nemohu lháti lhostejnost, když srdce láskou a vroucností pžekypuje. V takovém okamžení mě pan Bartolo — ah, Cola di Rienzi, otec tvůj, překvapil, a já nenaučiv se zapírati, vyznal jsem se mu upřímně z lásky své k tobě; nebo tě miluji, Marietto, celým srdcem svým, celou silou duše své, tys první a jediná láska má —« Takým citem rozehřálo se i srdoe Mariettino; pohleděvši naň upřímně, podala'mu ruku. »Ty jsi dobrý, Zbišku můj!« pravila, »a já vím, že mě miluješ. Pojď!« poposedla dále, »sedni si vedle mne, nikdo nás nepozoruje, panna Anežka nás neslyší,« šeptala mu do ucha; »jeť zamilována a baví se sama s tím pánem vedle ní. Nuže, milý Zbišku, povídej mi ještě o lásce své,« pobízela s úsměchem, jako by láska jeho neměla pro ni větší ceny, než co by poskytla okamžité zábavy, co by vyplnila její zvědavost.

Anežka ovšem, majíc po boku pána z Adlaru, měla větší pozornost na slova jeho než na Mariettu, jak a s kým ona se zabývá, ba chvílemi zapomněla na'vše vůkol kromě pana Jiřího. A to měla Marietta pravdu, že ji Anežka ani pan Jiří nepozorují; ale tam za pilířem protějším stál Malovec, nespouštěje s Ma- rietty očí, plamenným1 zrakem stíhaje každé hnutí její.

Když viděl, kterak Marietta přívětivě sice, ale beze všeho výrazu horoucnosti, jaký láska na tvář milenčinu kouzlí, se Zbi- škem hovoří, radostně pokynul několikráte hlavou, a spokojený úsměch mu pohrával rty.

Tu najednou ucítil cizí ruku na rameni; hbitě se obrátiv, spatřil za sebou státi Smiřického.

»Ah, pane Heřmane!« zvolal — »viděPs?« ptal se.

Smiřický pokynul hlavou.

»Jak se ti líbí? Není-li to anděl vtělený?« ptal se Malovec opět.

»Mají-Ii andělé těla, jako my,« odpověděl Smiřický, »to sotva se budou moci honositi větší sličností, vě*ší krásou, a již se nic íiedivhn, Zbiškovi, že stkvělou krásou děvy té je zcela oslepen.« »Ale ona ho nemiluje,« pravil Malovec určitě.

»Můžeš míti dobře,« přisvědčil Smiřický, »sám jsem ji pozoroval, a náklonnost, kterou jeví k němu, není láska; tak mluví sestra s bratrem, to není výraz milenky, když milenec ruky její se dotýká jako tam u panny Anežky — ona cítí, ona miluje — šfastný pan Jiří! Tato, Marietta tuším se jmenuje, ta se baví; neboť ona nemiluje — nešťastný Zbišek!« \ Malovec pokrčil rameny, ale nevyhrnul hořejší pysk, jak ve zvyku měl; patrno, že mu výrok Smiřického lhostejný není, ano on se najednou i zamyslil.

Smiřický, zpozorovav to, položil důvěrně pravici na rameno Maloveovo: »Poslyš, Jene!« pravil vážně, »co chceš s tou dívkou?« »Ji milovat,« odpověděl Malovec.

»A co dále?« »Go dále?« opakoval Malovec. »Pravil jsem ti již, že ji miluji, a že i dále chci ji milovati.« »A více nic?« »Což není na tom dosti?« ptal se Malovec.

»A tedy pro okamžitou choutku, pro plaché zalíbení chceš odlouditi dívku tu nezkušenou mladíku, který ji miluje upřímně, pro nic více, než —« »Zadrž!« vskoěil mu Malovec prudce do řeči; »kdo praví, že pro nic více? Já jsem pravil, že ji nyní chci milovati, co potom, kdož to může předvídat? Ostatně doufám, "že se rod Rienzův, ač cizí, vyrovná také rodu Malovců.« »Tedy je to 11 tebe jen možnost, nejistota,« dí Smiřický, »a tu neuznávám, proč bys pro takovou možnost strhati měl blaho cizí a snad klid duše její navždy pohřbíti.« »Jak to myslíš?« ptal se Malovec.

»Poslyš, Jene!« vece Smiřický. »Ty, nejoblíbenější pán u dvora, bohatý a mladý, můžeš jen hlesnout, a nejvznešenější i nejkrásnější panny ti půjdou na půl cesty v ústrety; ty, jenžto jsi posud z lásky sobě tropil žerty, jenž jsi nikdy nemiloval déle, než co jsr číši rozkoše ke rtům přitiskl, ty bys právě neměl ubohému Zbiškovi bořiti nebe' lásky jeho,, maje na výběr krásky jiné —« »Ale žádnou Mariettu,« odpověděl Malovec, »a rci sám, pane Heřmane, zdali jediná ze všeho shromáždění zde se rovnati může Mariettě? Tys pravil, že jsem byl posud v lásce nestálý; pravdu máš, vím to, a to bylo proto, že jsem nemiloval, ale se jen bavil; nyní to teprve poznávám, nebo toho, co cítím nyní, té touhy a té blaženosti jsem nepocítil nikdy. A Zbišek? Já nebořím nebe lásky jeho; on v ně ještě nevkročil. Já neb někdo jiný, jedno jest; ale dříve nebo později, procitnouti musí ze sna, a čím později, tím strašlivější bude poznání, že není milován, náklonnost že není láska.« »Ty bys mě posléze chtěl ^>řemluviti,« pravil Smiřický poněkud s'úsměchem, »že, odnímaje mu milenku, ještě dobrodincem jeho se stáváš?« »Možná!« prohodil Malovec.

»Ubohý Zbišek!« vece Smiřický opět opravdově. »Tedy nemá mít ani naděje, že náklonnost Mariettina se promění v lásku?« »Náklonnost nikdy se nepromění v lásku, příteli!« odpověděl Malovec.

»Když tomu tedy tak, to by věru bylo zásluhou, Zbiška již napřed připravovati na procitnutí,« mínil Smiřický.

»Tys pravil, pane Smiřický,« vece Malovec poněkud s výčitkou, »že se ničím nebudeš míchati v půtku naši o lásku Ma- riettinu.« »To také nebudu,« pravil Smiřický.

»Dobře,« dí Malovec, »i já tedy dostojím slibu svému. Pouštím pole soku svému a spokojím se jen tím, co mi náhoda přináší; tu potom se ovšem nevyhýbám a nevyhnu, leč celou duší svou, celým srdcem se chopím náhody a neustanu dříve, pokud nebude mou Marietta, nejkrásnější mezi krásnými, kterou miluji více snad, nežli Zbišek sám!« Co tito dva od nikoho nepozorovaní taktovspolu rozmlouvali, vedla se na protější straně mezi Zbiškem a Mariettou rozmluva obsahu zcela jiného.

»Oh, Marietto!« mluvil právě Zbišek, »není činu, kterého bych se pro tebe neodvážil —« »Ticho, můj pane!« hrozila žertovně Marietta prstem, »já vám nevěřím, když jste ani otci mému smlčeti nemohl lásky své, když jste sotva před hodinou na mne zcela zapomenuv, v ,přílišné citlivosti své otce mého, otce Marietty, kterou že milujete, pravíte, tak nešetrně uraziti mohl.« »Kolikráte ti,mám, duše moje, se dokládati,« chopil se Zbišek ruky její a líbaje prsty její, »že urazil čest mou, nakládaje se mnou jako s dítětem,\že urazil nešetrným způsobem to, co mi po Bohu nejsvětější, lásku niou k tobě, žertuje o ní před Angelem a zradiv takto důvěru mou — — Tvůj otec, Cola di Rienzi, jest muž veliký, ducha obrovského, ale on by na mém místě také jinak nemluvil ani nejednal.« »Možná, že máš pravdu,« pravila Marietta, »nebo — hádejte, panáčku, co vám chci pověděti?« »Že mi otec prominul?« ptal se radostně Zbišek.

»Ještě více, mnohem více!« »Ještě více?!« opakoval Zbišek, sladkým tušením se chvěje, »snad ne, že — oh! tof by bylo mnoho slasti, tak snadně se neotvírají smrtelníku nebesa —« »Co jste chtěl dále říci tím »že«, můj krásný pane z Tro- tiny?« ptala se Marietta dále.

»Pověz ty mi to, anděle můj!« prosil Zbišek, »já doufám a bojím se naděje své, bojím se zklamání sebe.« »Ze tě smím milovati!« zašeptla Marietta, s okamžitým uzarděním, pak ale usmívavě s jasným okem naň pohlédla, a jako by toto vyznání Jcratochvíli jí působilo, mnula sobě ruce.

»Můj Bože!« vzdychl Zbišek, radostí jsa všecek opojen, tváře jeho jen hořely, a oči jeho div že se nezalily slzami. Ubohý Zbišek! Světa neznaje, lásky nikdy ještě nepoznav, byl také dítětem-v lásce. »A ty mě miluješ, Marietto má?« ptal se.

»Což pak je teprve svolení otcova k milování třeba?« odpověděla Marietta, »Ach, ZbiŠku, jak jsi ty podivný člověk! Což jsem dříve se ptala, smím-li tě milovati?« »Tedy mě vskutku miluješ, Marietto, tak vroucně, tak upřímně jako já tebe?« ptal se opětně Zbišek, nemoha se dosti naposlouchati, že jest milován.

»Jaká to otázka? Kolikráte ti to mám opakovati, a víš-li, že se mi dnes líbíš více, než jindy? Tvůj kroj je vskutku malebný, a já neviděla jsem posud inic tak slušného, i pochybuji, že by se tobě i naši italští páni vyrovnali,« odpověděla Marietta, roztržitě před sebe hledíc; nebo právě byl Malovec se Smiřickým za pilířem vystoupil na světlo.

Smiřický blížil se přímo ke Zbiškovi: »Zbišku, královna povstává!« napomenul [ho.

Váhavě povstal Zbišek. Lhostejné byly mu nyní královny všeho světa, a Smiřický jej musil ještě j'ednou napomenout:, a chopiv ho za ruku, táhl jej za sebou.

Teprve když se byl několik krokův.od Marietty vzdálil, vzpamatoval se Zbišek opět, nabyl' opět vlády nad sebou, kdežto na blízku Marietty mu bylo, jako by byl se ocitl v čarovném kruhu, kde samostatnosti, anobrž i vůle pozbýval.

Kvapně se blížil nyní ke královně, která jej byla právě omlouvala.

»Zábava s krásnou pannou di Rienzi ti přece nedala zapomenout na povinnost služby tvé; to se mi líbí, pane z Tro- tiny!« pochválil král.

»Měl jsi čas, žes přišel,« hučel pro sebe pan Pešek, »sice bych jaktěživ o tobě ničeho více nedržel. Jejich Milosti král a královna!« zvolal pak hlasitě.

»Jeho Milost král!« volal Smiřický.

»Její Milost královna!« Zbišek.

Dokořán se otevřely dveře, jimiž byla královna prve do síně vešla, a hosté měli nyní výhled na dlouhé stoly, krměmi rozličného druhu hojně obtížené.

Odcházejíc dala královna pánu z Janovic ještě tajný rozkaz, a on uměl to nyní, když jako hofmistr hostům vykazoval místa, tak zaříditi, že učení mistři, jakoby jen náhodou, do komnaty a nejvíoe ke stolu krále samého přišli.

Smiřický s jedné a Zbišek s druhé strany zůstali u dveří státi, až i poslední ze síně vyšel; potom teprv odešli též oni, nechavše dveře otevřeny, aby slyšeti bylo hudbu až do komnat vzdálenějších.

* * « VII.

Král se asi příjemně bavil ve společnosti mužův jučených; neboť se stála rozveseloval, a Cola di Rienzi měl se čemu diviti, jak všestranné bylo vědecké vzdělání jeho.

»Ano, ten,« dotvrzoval sám u sebe již několikráte, »jenom Karel může býti osvoboditelem i obnovitelem Říma, nebo nikdo jiný!« Avšak i na něm nalézal nejen král, nýbrž i ostatní učenci čím dále, tím větší oblibu, ano mnohdykráte se nemohli zdržeti hlasitého ¡podivu nad mnohým nenadálým obratem řeči, s jakým nové důvody čerpal, nad hlubokostí učenosti jeho, již on tak výmluvně beze vší okázalosti prokazoval; jen když v proudu řeči se zasáhlo o vlast jeho neb o Řím. tu bylo na něm jakousi blouznivou přepjatost pozorovati. V ostatních komnatách vedl se hovor nenucený, veselý; bylof to již v obyčeji u dvora Karlova, že jakmile zadost se učinilo přísné dvornosti, která nikdy na dlouho netrvala, slušná nenucenost nastala; nebo vzdělaný duch Karlův povznesl se nad prázdnou ceremonii, čas i ducha zabíjející etiketu, jako to před ním i po něm vskutku velcí mocnářové též činili, a jen potud ji zachovával, pokud třeba bylo důstojnosti své, spíše však poměrům časovým zadosti činiti.

Královna, vidouc milovaného Karla svého šťastného, byla již tím sama blažená, spolu také ' rostla, možno-li ještě, úcta před jeho duchem, a úctou láska k němu; věděla, ona že jediná je ze'všech žen, jéž nazývá svým muže tak duchaplného, vládce tak mocného, jehožto skráně zdobí dvojí koruna, jedna zděděná, česká, druhá volbou knížat říšských mu podaná, německá, a jehož fhlavu v brzce ozdobí koruna třetí, všechny koruny křesťanstva přezařující, císařská koruna římská, a vědomí to ii činilo blaženou, dodávalo všemu vzezření jejímu výraz, ne pýchy ani hrdosti, ale jakési vážnosti, která s přirozenou dobrotou její ve spojení neobyčejný dojem na pozorovatele působila.

»Jak jsem ti povděčen, Anno má!« obrátil se k ní laskavě král, »že jsi přání mému tak ochotně vyhověla, ano že jsi ještě dříve přání mému vyšla vstříc; vždyť pan z Janovic čekal již na slyšení u mne, když jsem pána z Koldic teprve k tobě vyslal. Dnešní večer je krásný, paní má! Já jsem dnes šťasten, a to mohu málokdy říci, a že to říci mohu dnes, mám jen tobě děko- vati, milá Anno má! Jak se ti odměním?« »Když ty, Karle můj,« odpověděla královna s výrazem lásky vroucí, »šťastným se býti cítíš, tu jsem již dosti odměněna.« »Vím, vím!« přisvědčil.král, »ty jsi dobrá a málem spoko- jena; čeho by jiná si nepovšimla, čím by povrhla, to tě spokojí, ano oblažuje; ty, milá Anno, jsi lepší, nežli jiné jsou.« »Jak pozoruji,« odpověděla královna žertem, »král Karel hraje dnes na milovníka, nesmím již říci, že .následuje pochlebného Sassoferrata.« »Ah ten Sassoferrato!« zakabonilo se jasné posud čelo královo.

»To je tento Cola di Rienzi, jejž mnozí tolik hanobili, jiný muž,« pokračovala královna, »ano mohu říci, že jest muž ducha nevšedního.« »To máš pravdu, paní Anno!« přisvědčil král, »a můžeš raději říci, že je to veliký muž; nikdo snad neprohlédl záměrů jeho lépe, jako já; ale kdyby je ,chtěl provésti, byli bychom museli on i já o jedno století dříve se narodit. Avšak,« obrátil najednou řeč svou, »nechejmež pro dnešek úvah takových, nepřinášejí veselou mysl — ano,« pohodil hlavou, jako by se byl najednou na něco upamatoval, »když již jednou o Colovi di Rienzi mluvíme, musím Tvé Milosti, paní Anno, také pověděti o neobyčejných vlohách zpěvních jeho dcery; sám jsem neslyšel posud hlasu tak líbezného, nejinak než jako slavíka klokotání — ah?« usmál se najednou, »tu pozoruji, že mluvě o jejím zpěvu, bych se stal hnedle básníkem; ráčíš-li. paní Anno, zapěje nám panna di Rienzi, a své divy uslyšíš!« »Jestliže tě to těší, pane můj!« odpověděla královna jaksi temně; sama nevěděla, co jí tak najednou prsa súžilo, čím se to stalo, že srdce její tak chvějíc se bilo, jak bívá, když nás trapné tušení pojímá.

»1 tebe to potěší,« pravil kvapně král, nepovšimnuv si náhlé změny ve tváři královnině a v hlase jejím.

»Pane di Rienzi!« obrátil se k tomuto bez okolků, »milý a veleučený doktore,« dávaje takto stále na srozuměnou, že s ním jen jako s učencem obcuje, a jen jako takového jej má ve vážnosti, »spatřivše tě po prvé u našeho dvorního lékaře mistra Angela, slyšeli jsme jednu znělku velikého Petrarky s neobyčejnou líbezností hlasu přednášeti; i praveno mi k mé otázce po pěvci, vlastně po pěvkyni tak neobyčejné, že to tvoje dcera, pane di Rienzi; a tu jsme tebe požádati chtěli, zdali panna Ma- rietta by se nezdráhala i před Její Milostí královnou zpívati, abychom jí se podivovali a spolu se potěšili.« »2ádost královské Milosti jest mně i dceři mojí rozkazem,« odpověděl Cola, ochotně povstav; odešel pak do vedlejší komnaty, kde Marietta s Anežkou z Adlaru se byla uhostila, v brzce však se vrátil s dcerou, jež uzardělá na práhu komnaty se zastavila, zraky své ke královně obracejíc, jako by od ní teprv dovolení ku vkročení očekávala.

Královna Anna, která, jakmile o Mariettě řeč nastala, jakýsi nepokoj na sobě jevila, přemohla se přece a kynula jí, k úsmě- chu se nutíc, aby přistoupila blíže.

Nyní teprve vskočila Marietta rychle do komnaty a blížila se k samé královně, která jí ruku k políbení vstříc podávala.

Král pohlížel s nelíčeným zalíbením na Mariettu, která zjevem svým zraky všech přítomných na sebe vábila; sám vážný mistr Baltazar otevřel oči dokořán a nutil se k lahodnému usmání. Marietta byla na poukázání královnino nedaleko ní si sedla. A jako by již k večeru tomuto i ke zpěvu jejímu vše bylo bývalo přichystáno, přinesl pán z Koldic, sotva že se byla usadila, mandolinu, kterou když Marietta v ruce ucítila, najednou se všecka změnila; takový dojem učinily na ni, Italku a pěvkyni, zvuky lahodné národního nástroje toho. Nebyla to již ona nesmělá, ostýchavá dívka; hrdě, jiskřícími se, vybízejícími zraky hleděla vůkol, i zdálo se, že rozčilením jejím roste i její krása. Již ani sama královna, jejížto žárlivost a spojená s ní bolest palčivá v srdci vždy více rostla, se nemohla zdržeti, aby aspoň zraky svými, neodvratně na Mariettu upřenými, na jevo nedávala podivu svého; ale když pohleděla na Karla, jehož tváře planuly, jehož oko svítilo leskem neobyčejným a krásu Mariettinu takměř v sebe ssálo, tu projela bolest náhlá ňadra její a blednouc, šeptala k sobě: »On ji miluje; jest ona také krásná! Já jsem mu jen královnou, ona milenkou — jak jsem nevýslovně nešťastná!« zaúpěla v duchu, i svěsila hlavu, a zdálo se jí, že ji mrákoty pojímají.

Gertruda, stojící za ní, zpozorovala boj, který v duši veli- telky její se bojuje, i sehnula se k ní kvapně: »Anno, paní má,« šeptala prosebně, »pamatuj na královnu!« Královna pokynula hlavou, a jako by jen tohoto upamato- vání třeba bylo bývalo, aby se opět vzpamatovala, povznesla čelo, jasně se zalesklo oko její a tváře planuly; z celého však vzezření jejího prosvítala jakási hrdost . posud na ní nevídaná, jakási vzdora proti osudu jejímu, jako by na,vzdoře té hledala síly, oželeti lásku íKarlovu a zůstati královnou.

Nikdo neznamenal těchto změn, těch vnitřních bojů královniných, všech zraky byly upřeny na krásnou Italku.

»Tento nástroj věru lépe se hodí v ruce její, než onen vak tam u brány, co míníš mistře?« prohodil mistr Dětřich, sedící vedle Baltazara.

Tento jen přisvědčil hlavou; neboť Marietta pozdvihla právě hlasu svého ke zpěvu, a ticho, jež bylo již dříve při zvucích mandoliny se rozkládalo, bylo potom po všech komnatách hrobové.

A jako tam u Angela, zpívala i nyní znělku Petrarkovu na Karla, a když první slohu dozpívala, za níž ani hlasitého vzdechnutí slyšeti nebylo, zavýsklo panstvo radostně, v okamžiku pak umlklo. A tak se dělo od slohy k sloze až do konce.

Královna sama nutila se silou nadlidskou k pochvale sokyně své, ústa její se usmívala, ale srdce krvácelo; nebo čarovnou mocí zpěvu jsa unesen, zapomínal král na vše kolem, neviděl než Mariettu, jejížto zvuky v duši jeho jako ohlas zpěvu nebeského se tetelily.

»Není již pochyby,« pravila královna mnohokráte k sobě, »on ji miluje!« A přece nedávala ničím na jevo, vyjmouc snad onu při ní nevídanou hrdost, onu vzdoru, jak bolestně nese ztrátu lásky jeho.

Když Marietta byla dozpívala, bylo ještě chvíli ono ticho hrobové, ticho podivu, a teprve potom se rozlehl pochvalný jásot po komnatách.

8a 173 Tu teprve se vzpamatoval král: »Děkuji ti, dítě mé,« pravil neobyčejně jemně, a královna se slyšeti domnívala, že duše jeho v hlase jeho spočívá; »co při zpěvu tvém jsem cítil, to ještě nikdy prsa má neblažilo, ty jsi vškutku miláček boží, dítě krásné, a —« zamlčel se. poněkud se uzarděv, »velice jsi se nám zavděčila,« připojil po chvíli, »zůstaneme ti zvláštní milostí nakloněni; i tobě, pane di Rienzi!« pokynul tomuto.

»Nyní je čas!« zašeptal Cola k sobě, když ho král oslovil, hlavu svou hluboce skloniv.

»Nuž, co říkáš, mistře?« položil mistr Dětřich v rozčilení pravici poněkud příliš upřímně na rameno Baltazarovo; ».ne- bylo-li to řízením božím, že jsme si v onen den vyšli do Karlova města? Bez nás, vlastně bez tebe, by byl onen slavný muž, jehož nyní návidím, zahynul, chlapec, ah — aha!« usmál se, »neměl jsem pravdu, že je to podivný hoch, a tys ničeho neznamenal?« »Ba znamenal, příteli!« odpověděl Baltazar.

»Tak?!« divil se Dětřich;. »ale jak pravím, bez oné procházky by byl někdejší vladař Říma u bran Pražských zahynul hladem, a to by byla přece hanba pro město naše. Dcera jeho, ta kouzelnice, Bůh ví, co by s tou se bylo stalo; ale jisto jest, že bychom dnes byli neslyšeli andělského ¿hlasu jejího —« »Veliký to dar boží, to jest ovšem pravda!« přisvědčil Baltazar.

»Mladý přítel náš, pán z Trotiny,« pokračoval Dětřich, by se snad ještě čmudil za retortami a kamny Angelovými. Jaké to následky; jediné procházky již posud, a Bůh jen ví, co všechno ještě z toho pojde? Potom af mi někdo řekne, že člověk jest něčím více, než pouhým nástrojem vůle vyšší? — Ale kde pak máme Zbiška? On jen hoří pro krásnou pannu tu, zamiloval se již do chlapce, jak potom ne do děvy tak krásné? Já mu tcho nemám za zlé, a co mne se týče — nuže já nic neříkám; ale kdož ví, co se nestane?« Zbišek byl, sotva že první zvuky strun o ucho jeho zavadily, se vzchopil, i byl by jistě v zapomenutí svém až do komnaty královny, ba snad až k samé Mariettě pospíchal, kdyby Smiři- cký ho byl nezdržel.

»Zbišku, pamatuj se!« mluvil k němu; nestav své lásky všem na zdař bůh do světa zevlujícím očím na odiv, aby po- směvačná ústa nedostala práce na útraty tvoje a tvé milenky!« »Kdož by se směl opovážit?« ptal se prudce Zbišek, ruku na jílec meče položiv; neboř mu vstupovala krev do hlavy již pouhým pomyšlením, že by se kdos o lásce jeho uštěpačně zmíniti opovážil.

»Dobře tak, můj mladý hrdino!« pochválil Smiřický, zlob se, jen šetři slušnosti; či myslíš, že bys se zavděčil panně své, bez ostychu, beze všech ohledů k ní se dera, lásku vaši před každým, i před králem samým na odiv stavěje, jako šílenec?« Nemoha odpírati, Zbišek svěsil hlavu.

»Ty máš ovšem pravdu,« pravil po chvíli, »ale nelze mi toho snésti, a skoro se mi ten dvorský život hnusí; já ji miluji a musím se jí vzdalovati pro slušnost, musím trpět, aby lecjakýs darmochleb, lecjakýs ničema na ni zevloval, jí se kořil —« »Ty jsi závistivý, milý pane z Trotiny,« pravil Smiřický, »a to je zlé znamení v lásce. Kdybys chtěl, aby nikdo z pohledu, z hlasu jejího se netěšil, tu bys musel sobě přáti, aby věčná tma ji obkličovala, aby na vždy oněměla; a co bys pak ty z toho měl?« Zbišek naň hleděl, jako by mu byl právě největší novinu pověděl, podivení jeho přešlo pak v srdečné usmívání, a podav Smiřickému ruku, pravil: »Ty umíš člověka ochladit, pane Smiřický, a neměj mne za člověka závistivého; nebo vidíš, já jsem dítě —« »Ale mečem umíš vládnouti lépe, nežli kdo jiný,« podotkl Smiřický.

»Já jsem dítě v lásce,« pokračuje Zbišek, nedada se mýliti; »neboť jsem posud nepoznal, co láska jest, a proto často překypuje ten oheň, sálající v prsou mých; vždyť miluji tak nevýslovně vroucně; a rci sám, zdaž není lásky, nejvroucnějšího milování hodna?« »Krásná jest ovšem dosti, že by se i srdce již proti lásce otužené láskou k ní vznítiti mohlo,« mínil Smiřický; »ale krása není všecko.« »Co jí chybí ještě?« ptal se Zbišek is tváří uzardělou, »duch, srdce její —« »Pojď!« pojal ho za ruku Smiřický, »ať nepromeškáme zpěvu jejího, slyšíš? Zpívá — ha, svatý Václave!« zvolal jako u vytržení, »jaktěživ jsem neslyšel zpěvu líbeznějšího.« Volně, zcela ve zvuky zpěvu Mariettina, .rozléhající se do všech komnat, nastalým tichem hlubokým jsa ponořen, následoval Zbišek, i nemohli se již dostati ani do komnaty vedlejší, tak hustě se bylo nastavilo panstvo, a Zbišek se svoií horoucí láskou v ňadrech musel poslední zůstat státi, čemuž Smiřický spokojené hlavou kýval.

Avšak nebyl Zbišek nejposlednější; tam za nimi ve výklenku okna stál Malovec nepozorován ani od Smiřického, sám však sledoval bystrým zrakem'každé hnutí Zbiškovo, a teprve když lahodné zvuky zpěvu Mariettina dozněly až k němu, zapomněl i on na vše okolo sebe, a ruce na prsou překříživ, napájel se líbezností zvuků těch.

Marietta dozpívala, panstvo jásalo a samy panny i paní vzdávaly hlasitě pochvalu pěvkyni krásné.

»Jaký to blahý den ten dnešní,« mluvilo se mezi panstvem, »tolik panen krásných, a nad ně vše ta Italka —« »A ten zpěv její,« mluvili jiní, »zdali kdy slýchalo ucho lidské cos podobného!« »A ten Cola di Rienzi!« kroutili jiní povážlivě hlavami, rozcházejíce se opět ke stolům besedním, »jaké to překvapení pro nás! A jaký to muž! A my jme myslili, že to je jen tak nějaký obyčejný buřič, a on zatím tento — ej, páni bratří,« dotvrzoval jeden z nich, dvořan to již sivý, »vskutku ho návidím!« »A já jeho dceru, jakou to krásnou dceru má!« připojil soused jeho. / »To máš pravdu, pane bratře,« přisvědčil předešlý, »a víš-li co? Pojď, připijeme sobě na zdraví její.« »Počkejte, pánové!« vmísil se do toho třetí, »já piju s vámi; nebo víte, co mě pro toho Rienziho získalo?« »Bezpochyby dcera jeho,« mínili oba.

»Ta mě získala pro sebe, celého si mě získala, na mou čest!« dotvrzoval, ohlížeje se stranou, kde několik panen v živém hovoru se bavilo.

»Aha!« smál se ten sivý, »ohlížíš se po panně Miladě, ne- slyší-li tebe?« »Nic neškodí,« máchal tento rukou, »bez toho jsme již několik dní v rozepři, však ona se zas udobří, až se vyhněvá, a když ne, no Bohu poručeno, musel bych se ohlédnout po jiné; ale co jsem chtěl říci? Ano, že toho potutelného Sassoferrata s tím jiskrným jako dýka pichlavým okem tak šeredně odbyl, to mě získalo pro Rienziho, a třeba si on byl desetkrát vladařem buřičů nebo tribunem, či jak si ho pokřtili, u čerta, já sám bych se dlouho nezdráhal, kdyby mi vládu podávali.« »S tím Sassoferratem jsem tomu také povděčen,« mínil sivý, »ten se již u dvora ukázati nesmí, to je jisto.« »Tedy na zdraví Coly di Rienzi!« podotkl druhý.

»Počkejte, páni bratří,« zvolal sivý, »napřed na zdraví královo!« »Tak dobře! Af žije král!« provolali oba posluchači, a příkladu jejich následovali všichni, co jich bylo v komnatě.

Onen vroucí přítel Rienzův pro vypuzení Sassoferrata vlil do sebe nemalou číši, a hbitě sobě naliv druhou, poslal ji za předešlou.

v »Ty miluješ Jeho Milost krále ještě jednou tolik, jako my všichni, pane bratře?« ptal se sivý dvořan" »Je to proto,« šeptal mu do ucha, »že vy budete nyní piti na zdraví panny di Rienzi, a já si to odbyl již napřed; panna Milada mě pozoruje, a takto s ní budu ještě dnes úplně smířen!« »Rozumím!« pravil dvořan, starý to již bojovník na poli turnajů milostných, a jen poněkud oko přimhouřil.

Marietta dozpívavši se vzchopila, nebo by se bylo rovnalo neskromnosti, kdyby bez vybídnutí ještě byla zpívati chtěla, a že královna k dalšímu zpěvu povolení nedávala, ano naopak se slovy: »Ty vskutku rozkošně zpíváš, dítě!« spíše ji propustila, odešla Marietta z komnaty ne již tak, jak byla vešla, skromná; ale hrdě, jako by vědoma si byla moci své, nejen krásou tělesnou, jakož spíše zpěvem svým nabyté nade všemi přítomnými, i nad králem samým.

»Pane di Rienzi!« oslovil král Colu, »ty na mne skoro neodvratně hledíš, a na očích ti čtu, že chceš něco přednésti a jenom se ostýcháš; mluv jen a naděj se obzvláštní milosti naší,« doložil hlasem neobyčejně přívětivým, z čehož všichni poznali, že Cola di Rienzi je nyní obzvláštním milencem královým.

»Královská Milost ráčí býti tak laskav,« pravil Rienzi, povstav a s hlubokou pokorou ke králi se blíže, »že vskutku srdce nabývám ku přednesení prosby neobyčejné —« »Toí by bylo!« prohodil král přívětivě, takto již napřed vyplnění prosby jeho slibuje.

»Prosím královské Milosti o slyšení tajné,« pravil Cola na koleno se spustiv.

»O slyšení tajné?« divil se král, »totě vskutku neobyčejná prosba při této příležitosti a nyní; a k čemu dnes, když k tomu zejtra, pozejtří času dost, neb učený pán di Rienzi jest mi každou hodinu vítán, slyšíš, můj milý pane z Koldic?« volal na tohoto, který něco doleji u téže tabule vedle pána z Janovic seděl.

»K službám Tvé královské Milosti!« uklonil se pan Týma. Cola však přece nevstával, nedal se odbýti milostivou odpovědí touto. »Zejtra již pomine snad dojem,« přemítal v duchu, »a čeho dnes dobudu od rozjaření, od srdce jeho, to se mi snad nezdaří zejtra od rozumu jeho!« »Ah, ty stojíš přece na svém,« pozastavil se poněkud Karel, přece však nezměnil se v ničeni jeho hlas, jímž obzvláštní milost svou ke Colovi na jevo dával, »nuže; jsi náš host. a bez tebe bychom! byli nezažili dnes chvíle tak utěšené, musíme ti již také v něčem býti po vůli. Paní Anno!« obrátil se ke královně, »béřeme od Tvé Milosti na nějaký čas propuštění; doufám, že mi proto nezazlíš.« Královna nutila se k lahodnému úsměchu, ale nepodařilo se jí to zcela; nebof se zkřivila krásná ústa její k bolestnému vzdechu, i odvrátila se najednou ke Gertrudě, jako by nějaký rozkaz jí dávati chtěla, vlastně však, že ukrýti chtěla slzy do očí se jí deroucí.

»Královno, královno!« šeptala Gertruda.

Anna se vzpamatovala opět, slzy jí maně na lících uschly, opět se obrátila ke společnosti, ale vzdora již nezářila z oka jejího jako dříve; již bylo na ní spíše pozorovati bolestný boj v ňadrech jí vířící; žena počala v ní přemáhati královnu. Král, někdy tak bystrozraký, pro tentokráte ničeho neznamenal, nebo se byl kvapně s Rienzim vzdálil, i ze všech u stolu přísedících neviděl krom pána z Janovic nikdo nenadálou změnu ve vnějším vzezření královny.

»Nezdá se býti příliš jasno na nebi královny,« pravil v duchu, »nešťastná ta myšlenka s tou dnešní slavností* chtěla se dově- děti pravdy, a dověděla se, bohužel, snad více, nežli čeho se obávala, aspoň ví s jistotou tolik, že král kromě ní ještě i jinou milovati může; zdali již dokonce nemiluje!« zhrozil se sám myšlenky této, »to je však jisto,« rozumoval dále, »že tento Cola di Rienzi má nyní na vrchu —« »Což máš tak důležitého?« ptal se ho Koldický, »mluvíš sám s sebou —« »Ah, pane Týmo!« obrátil se k tomuto opravdově pan Pešek, »já přemýšlím o tom, kterak se stalo, že ten cizinec, ten Cola di Rienzi, tak najednou má na vrchu, a počítám, jak dlouho as popluje takto plnými plachtami po moři milosti královské?« »Tys muž zkušený, pane Pešku!« odpověděl Koldický, »a víš as také, že na moři z nenadání bouře se vzedmou, v nichž často koráb i s plavcem utone.« »U Karla bývají takové bouře pořídku a nikdy bez příčiny, milý příteli!« podotkl pan Pešek.

»Příčiny!« usmál se posměšně Koldický, »jako by se nena- skytovaly časem příčiny z nenadání, nevědomky, a to se strany, odkud by nikdo příčin netušil, dnes, zejtra, kdož to ví? Karel je sice člověk neobyčejný, ale podléhá více méně vlivu vnějšímu jako každý jiný.« »To máš pravdu, pane bratře!« přisvědčil pan Pešek, »dnes podléhá vlivu —« nedopovědělj, rychle si byl vzpomněl, že ne- radno, aby on, první dvořan královnin, vyzradil své myšlenky před prvním dvořanem krále, s nímž často míval tak zvané malé šarvátky, jak se již po věk mezi dvorstvem stávaly a dějí; a pan Pešek byl v té příčině, jak známo, chytrá liška, i nedal se tak snadno, jak se říkává, ohnout.

»Co jsi chtěl říci, pane Pešku?« ptal se Koldický.

»2e dojem,« dal Pešek za odpověď, »který způsobila panna di Rienzi zpěvem svým na všecko shromáždění, samého krále Jeho Milost nevyjímajíc, byl neobyčejný. Kde pak asi je ta ča- rovnice?« vstal od stolu, ne však, aby jí vskutku hledal, ale spíše aby pod touto záminkou vzdáliti se mohl na čas od pana Týmy a takto konec učiniti přátelskému^ důvěrnému hovoru, v němž, jak sám sebe znal, nejspíše se podřekl.

Kdyby však i vskutku Mariettu byl hledati chtěl, byl by se jí tak snadno nedopídil; neboť ona, vyšedši z komnaty královniny, prošla komnaty ostatní, hlasitým potleskem panstva všude isouc uvítána, což ji opět jaksi nesmělou učinilo, ačkoli jí to též spolu lahodilo, ale přece pospíchala, aby brzo našla Anežku, a tak přišla do komnaty, kde posud Malovec jediný stál.

Marietta uzřevši ho, se zarazila, tvář její polila se ruměncem jako v odlesku červánek večerních, černé oko její spočinulo na něm jen okamžik, ale v tom okamžiku se vyzradila všecka duše její, tak na Zbiška nepohleděla nikdy; potom sklopila oči, ale opět ji to vábilo jako mocí kouzelnou pohleděti naň, bezpochyby, aby se přesvědčila, zdali to onen muž, jehož plamenný zrak zasahoval až s věže bašty do zahrady Angelovy, že nikdy ho bez vnitřního hnutí spatřiti nemohla, a že v ní pokaždé vyloudil otázku, proč asi Zbišek, jemuž přece tak upřímně byla nakloněna, proč mladý, krásný, panický Zbišek takovým zrakem na ni ne- pohlíží a v ní takového sladkého chvění, takového slastného opojení nebudívá? Ano, byl to on, týmže duši její prochvívajícím okem na ni hleděl, jako tam skoro každodenně na věži, a ňadra se jí dmula výše, srdce bilo rychleji, a rychleji probíhala krev žilami, zachvěla se, a chtíc se obrátiti k odchodu z komnaty, nemohla ni nohy pozdvihnouti, jako by olověná tíže na ni byla ulehla.

»Panno di Rienzi!« pravil Malovec, k ní se blíže, a ona znova se zachvěla při zvuku hlasu jeho, ano, tak nerozehrál hlas Zbiškův duši její; a Malovec pojav ji za ruku, tiskl ji ke rtům: »Marietto!« šeptaje, a nepouštěl ruky její.

Hluboké vzdechnutí se vyrvalo z prsou dívčiných, vanulo přese rty její, ruky netáhla) zpět, ano, Malovec cítil, kterak se ruka její v jeho ruce chvěje, a snad to bylo jen silnější se zachvění, co ucítil jako jemné stisknutí, že též on, muž silný, zatřásl se blahostí, i jemu počalo srdce biti prudčeji, a purpurem se polily tváře jeho.

»Pane —!« zašeptala Marietta, chtíc ruku svou z jeho ruky vymknouti, on však ji pevněji sevřel.

»Nikoli, panno,« pravil, »nepopřeje mi nebe opět tak snadno okamžení jako nynějšího, v němž vyznati mohu panně nej- krásnější, že ji miluji. Ano, Marietto, Bohem to dokládám, že tě miluji více, nežli sebe sám; iys láska má, budiž i mou spásou!« Marietta poslouchala, ohnivá slova jeho s vnitřním pohnutím; když'Zbišek o své lásce mluvíval, těšilo ji to, ale ona s ním mohla o jeho lásce žertovaiti; nyní však se vy ronila slza z oka jejího, a pod slzami si pohrával úsměch blažený rty jejími, nesměle pohlédla na muže, i bylo jí, jakoby měla hlasitě jásajíc na prsa se mu vrhnouti; stud panenský ji však zadržel. »Můj Bože!« šeptala, že Malovec ji sotva uslyšel, »jak je mi? — V ochranu tvou se poroučím, Madonno nejsvětější —!« sáhla si levicí k srdci.

»Marietto!« prosil pán — »čeho se mám nadíti?« »A kdo jste, pane?« ptala se dívka.

Kročeje blížily se k této komnatě, a Malovec nedada odpovědi, uváděl dívku za sebou do komnaty jiné; Marietta ho volně, bezděky následovala, vždyť nemohla ani jinak chtíti, pozbyla vší vůle u přítomnosti muže tohoto; dělo se jí nyní tak, jako Zbiškovi u přítomnosti její.

»Mluv tedy, pane Smiřický,« bylo slyšeti Zbiška z Trotiny, když vkročil do komnaty, již byla milenka jeho s Malovcem a v moci Malovcově sotvá opustila, »mluv, pane Heřmane, co je tak důležitého, že k tomu tajné rozmluvy třeba?« »Ne pro sebe, milý Zbišku,« dí Smiřický, »pro tebe samého žádal jsem tebe o tajnou rozmluvu; neboť jsem si tě oblíbil hned při prvním spatření, kdyby ani toho nebylo, že se umíš tak slavně biti, jak se sluší na dobrého bratra rytíře.« »A jen to mi chtěl pán Smiřický pověděti?« ptal se Zbišek; »ačkoli mi to milé, a věř, pane Heřmane, velmi mně to milé jest, přece míním —« »Máš-li ke mně důvěru, Zbišku?« ptal se tento maně.

»Mám, všechnu důvěru k tobě mám, jako k žádnému jinému zde u dvora, pána z Janovic snad vyjímaje,<< odpověděl Zbišek.

»A což Malovec?« ptal se Smiřický.

»Malovec je pán výborný, a proto nevím, čím to, že mě u přítomnosti jeho jakýsi nepokoj jímá; jest mi, jakoby tajný hlas jakýs-ve mně se ozýval: Chraň se ho, on jest tvé neštěstí!« »Beránek čije vlka!« pravil polohlasitě Smiřický.

»Co pravíš?« ptal se Zbišek.

»Jest mi tebe líto, Zbišku!« dí Smiřický, »a pro tebe snad po prvé ve svém živobytí zruším slib svůj — Avšak někdo přichází, to, co ti chci svěřiti. nehodí se pro třetího, pojď, vím o tajné komnatě, kde nás nikdo poslouchati nebude.« I vedl jej ještě asi dvěma komnatami, slabě již jen osvětlenými, otevřel dveře do třetí, a zaražen zůstal na prahu státi. Protějšími dveřmi unikly právě dvě postavy, a Zbišek nemoha pro Smiřického dovnitř vidčti, slyšel jen šustot šatu ženského a silné kročeje mužské, drnčení ostruh.

»Kdo to byl?« ptal se.

»Malovec!« odpověděl Smiřický, dále do komnaty pokročiv a dveře za Zbiškem zavíraje a ruka se mu třásla, jak najednou byl rozčilen, ačkoli se všemožně isnažil zachovati zevnitřní lhostejnost.

»Tedy jsme ho vyplašili z milostné zábavy.« smál se Zbišek; »neboť já jsem slyšel šustot šatů ženských.« »Možná! Dozajista!« prohodil Smiřický obrácenou od Zbi- ška tváří; neboť se bál, že by Zbišek zpozoroval neobyčejné rozčilení jeho.

»Štěstí, že jsem šel napřed,« mluvil k sobě; »nebo kdyby byl viděl, co já jsem viděl, toť by proň bylo strašlivé! Věděl by potom ovšem jedním rázem — ale —« Nedomluvil; neboť před komnatou zavzniěly kroky a hned potom se i dveře otevřely; král s Colou di Rienzi stál před užaslými pány.

»Čekáte-li na milenky, pánové?« oslovil je král žertem u něho neslýchaným,, »toho jsem posud neslyšel, aby dva v jedné komnatě — a sotva byste se jich dočekali; tam v komnatách druhých, tam .naleznete květ krásy české, tam zkuste štěstí svého, ale nás nechte o samotě!« Hluboce se uklonivše, odešli oba.

. »Tento Cola di Rienzi,« pravil Smiřický v nejbližší komnatě se zastaviv, »zaseje asi něco, co by stálo za to, aby se vědělo, jaké žně z toho pojdou; nebo jen tak zbůhdarma pro vyražení své do Prahy jistě nepřišel, a bez příčiny se on, hrdý muž, králi Karlovi jistě nekořil. Ah, Zbišku, proč paks ty jediný, když jej král jako učence objímal, a veškeré panstvo jásalo, proč pak jsi ty jediný hlavou kroutil?« »Proto, že se mi to všechno zdálo býti pouze hrou, již napřed umluvenou; sic by byl Karel nenechal tak dlouho klečet muže toho, kterého potom objal.« »Zbišku, Zbišku!« chopil ho Smiřický za obě ruce, pevně mu do tváře hledě, »že jsi se odřekl čmoudu- mistra Angela, dobřes udělal, udělej to také tak s barvami a štětci mistra Dě- třicha, a to ještě lépe uděláš; jakožto dvořan udlěláš své štěstí!« V tom nastal v komnatách besedních (neobyčejný ruch, hlasité, úzkostné volání: »Královna, pro Krista, královna!« se rozlehlo komnatami.

»Zbišku, spěj!« zvolal na Zbiška Smiřický; netřeba však bylo mladého komořího k píli pobízeti; neboť sotva že úzkostné volání to uslyšel,, letěl již odtud, a Smiřický obrátiv se, vkročil beze všech okolků do komnaty, kde král s Rienzim dlel.

»Královská Milosti!« ohlašoval s bledou, ustrašenou tváří, »Její Milost královna!« »Co jest s Její Milostí?« ptal se král.

»Co se stalo nevím; ale hlasité bědování: »Pro Krista, královna!« mě obrátilo nazpět, abych to oznámil královské Milosti Tvé.« Ani neodpověděv, Karel pospíchal odtud.

Nohou nevolí dupnuv, Cola di Rienzi hleděl otevřenými dveřmi za odkvapujícím králem: »Jaká to náhoda zmařila naději mou. Taková chvíle, jako tato byla,, se nevrátí již; nyní by byl všechno schválil, všechno slíbil, on by slovu; svému dostál — Karel ještě nikdy slova svého nezrušil, ach, té náhody; pro dnešek vše zmařeno, jaké to neštěstí!« Volným krokem odcházel za králem.

Vlil.

Ráno druhého dne po besedě, u královny tak nenadále a tak smutně skončené, procházel se Cola di Rienzi samojediný po zahradě Angelově. Bylo na něm veliké rozčilení znáti, kroky jeho byly brzo kvapné, brzo volné, často se zastavil i v nejprudší chůzi rukama při tom rozhazuje, tak jak myšlenek proud duši jeho unášel. A myšlenky ty byly zajisté obsahu vážného, neradostného; ,neboť ani jednou se nepovyjasnilo (zakaboněné čelo jeho. Častěji však při tom pohlížel ke dveřím zahradním, každý šust na ulici jej vytrhoval z jeho myšlenek, jjokaždé se zastavil, bedlivě: naslouchaje, uzřev se však zklamána, vždy s větší netrpělivostí počal znova procházku svou.

Konečně se otevřely dveře a mistr Angelo vešel, bedlivě za sebou zavíraje.

Cola sotva jej zočiv, kvapil mu vstříc.

»Jak jest u dvora?« ptal se již zdaleka.

»Vše dobře, nad očekávání dobře,« odpověděl Angelo, »ten mistr Baltazar je vskutku druhý Eskulap, druhý Hippokrates, a bylo věru štěstí, že právě on byl při oné smutné události přítomen —« »Smutná událost to byla,« přisvědčil Rienzi, »nejen pro královnu, ale ještě více pro mne, ba pro mne byla neštěstím.« »Pro tebe?« tázal se Angelo.

»Ah, tak!« ponapravil se Rienzi, »což pro mne? Pro sebe samého jsem nepracoval, jednotlivec, já sám nejsem hoden těch nocí, starostmi aí přemýšlováním probdělých, těch klopot a sví- zelů všech, podstoupených mnou, té cesty dlouhé, nebezpečné v tuto dalekou zem, toho hladu; ach, můj Bože, ty víš, co jsem všechno přetrpěl, ne pro sebe, ale pro vlast, pro národ svůj, pro jeho budoucí slávu a blaho; věčná Roma aby opět povstala z rumu, z pokoření svého a jako nový íenix opět se skvěla první mezi městy světa; a jediný jen muž je s to, aby toho dokázal, jediný Karel, král Český i Římský, tak mi zvěstoval tam v horách Apenninských věštec zbožný, a já poslechnuv rozkazu božího, ústy poustevníkovými mně daného, vydal jsem se na cestu, přetrpěl nesnází, žízně i hladu, až konečně u cíle pouti své, u bran města tohoto tělesná slabost mě zmůže a bez pomoci oněch mužů a tvé, můj drahý .Angelo, byl bych bídně zahynul, a se mnou budoucnost vlasti mé. Vše se dělo, jak byl Fra Angelo tam v Apenninách mi věštil. Snadněji, nežli jsem se nadál přispěním tvým,, drahý příteli, seznámil jsem se s dědicem země této, s Karlem, králem římským, jehož duch je s to, aby celý obor země jedním mžikem přehlédl; vše se děje, vše nalézám tak, jak věštba zněla. A tu včera, když král neobyčejnou milostí ke mně zplanul, když srdce jeho jaté nemělo naproti mně vůle žádné, tu kráčel jsem přímo k cíli, a jeho slovo, jeho svolení k dílu obrovskému bylo by jisté bývalo včera, a Karel by dostál slovu svému, kdyby ona smutná případnost s královnou nebyla se nahodila, a potom aí někdo řekne, že to nebylo pro mne neštěstím!« zvolal, prudce několikráte dolů a nahoru kolem Angela přeběhnuv.

»Vy jste podivný člověk, pane,« pravil Angelo, velikou úctu v chování na jevo dávaje před Rienzim, kdykoli s ním o samotě byl, »milosti jasného krále Karla požívaje takovou měrou, jako jí nikdo posud nepožíval, že toho všechen dvůr skoro závidí, a tu nepoznávám —« »Ne? Ty nepoznáváš, Angelo?« ptal se Rienzi trpce, státi zůstav, »nevíš-li, že práce, že každé podniknutí prvníkráte náhodou jen zmařené po druhé sotva se již zdaří, že taková náhoda znamená neštěstí?« »Tak se praví,« vece Angelo, »domněnky lidské o tom jsou však rozdílné, jedněm ku štěstí, jiným k neštěstí takové náhody prý sloužívají.« »Tak jest,« dí Rienzi, »závisí to na tom, pod jakým shvězdě- ním člověk se narodil; mně však vždy takové přerušení podnikání mých bylo neštěstím.« »Tělesa nebeská se pohybují a mění stále postavení své,« mínil Angelo, »znám to ze zkušenosti; neboť známost těles nebeských a jich pohybů je hlavní částí umění mého, jež na tom závisí, kdy byliny nabývají léčivé síly, kdy je trhati a kdy z nich léky vylučovati mám? A proto tvrdím, že shvězdění dnes nepříznivé zejtra nebo později ke štěstí kyne.« »Ty to tvrdíš?« ptal se Angelo s povyjasněnou tváří, »kéž tomu tak, jak pravíš; a proč by tomu nemohlo tak býti?« tázal se sám sebe, přemlouvaje se k důvěře; neb co člověk doufá, tomu rád věřívá, »věštba Fra Angelova v Apenninách zněla příliš určitě, a všechno se posud shoduje, a slova tvá, příteli Angelo —!« zamlčel se na chvíli, a radostí zplauulo oko jeho — »jaká to1 náhoda!« zvolal, »jeden Angelo mě vysílá v dalekou zemi tuto k dílu pro vlast mou, druhý Angelo mi dává přístřeší a připravuje mi cesty ke snadnějšímu vykonání díla toho — ah, již jsem přesvědčen, že Bůh se mnou jest a nedá zahynouti dílu mému,« plesal, mistra Angela vroucně objímaje.

»A kdy opět ke králi hodláš, Colo?« ptal se Angelo důvěrně.

»Raději ještě dnes bych pokračoval v práci počaté,« od- vece Cola, »kdybych se neobával, že následkem včerejší nehody — ale jak se to stalo?« tázal se přervav předešlou řeč svou, »co se vlastně přihodilo s královnou?« »Nikdo neví udati pravdu,« odpověděl Angelo; »neboť nikdo neznamenal žádné slabosti, ba ani žádné změny na Její Milosti; až teprve po chvíli, když se byl král s tebou vzdálil, najednou prý počala měniti barvu a omdlelá klesla paním svým, Qertrudě a paní z Boru, do náručí. Zmatek z toho povstalý byl náramný, a co při tom nejpodivnější, že, když přičiněním mistra Baltazara, mělť jsem s sebou jako vždy aquam rutae ze samých listů, natrhaných i destilovaných za plnoluní měsíce května,« nezapomněl nikoli přimísiti i chválu svou do chvály Baltazarovy, »a ta, sotva že jí skráně Její Milosti byly potřeny, přivedla královnu opět k životu. Ano, když v komnatách svých přičiněním mistra Baltazara a pomocí mé vody routové opět přišla k sobě, zdráhala se dlouho, viděti krále; i bylo na ní pozorovati, že křečovité bolestsi prsa její svírají. Přivolaný také zatím mistr Valther, někdy osobní lékař krále Jana a nyní rektor farní školy Týnské, radil se mnou společně, aby Její Milost k utišení křečí něco vody té pozříti ráčila; ale mistr Baltazar se tomu zpěčoval, radě jen ku pokoji a užívaje pouze vody čisté. Ah, pane di Rienzi!« pravil jako u vytržení, »jest to muž, ten Baltazar, a bez něho. nevím, zdali bys, pane Colo, přede mnou nyní v úplném zdraví stál, a bez něho, nevím, zdali by se nestalo ještě větší neštěstí u dvora a pro krále, nežli je pouhé omdlení královny.« »A co by se mohlo stát?« vyzvídal Rienzi, jenž byl bedlivě poslouchal; věděli, že nepatrné často podrobnosti celou událost vysvětlují, povahu člověka; odhalují, a on chtěl právě povahu královu, poměry domácnosti jeho co možná zevrubně poznati.

»Pán di Rienzi zná se v botanice jako já,« usmál se Angelo, »a tudy. snad netřeba mu povídati, jaký účinek má výborná aqua rutae na ženy v jistém čase —« »Královna by tedy byla?« — tázal se Rienzi překvapen, nedokončiv ani otázku svou.

»Ano, pane!« přisvědčil Angelo, »je to u dvora již veřejným tajemstvím, nejvroucnější touha krále Jeho Milosti že bude vyplněna.« »Ah, pro Bůh!« zvolal Rienzi, ruce v bok podepřev, »tato zpráva převáží korunu v ceně, ha, nyní teprv —« najednou se zarazil; radost, důvěra jeho ustoupila' bojácné pochybnosti, »ale jak to? Vždyť jsi prve pravil, že královna nechtěla ani krále viděti?« »Ano, s počátku,« vece Angelo, »potom však vášnivě po něm žádala, a když k loži jejímu přistoupil, objala křečovitě šíji jeho, a hlavu svou k prsům jeho tisknouc, plakala usedavě, tak že mistr Baltazar se znova obával paroxysmu,15) a snažně prosil krále Jeho Milosti, aby se odstranil, nechce-li aby rozčilením, takovou irritací nervorum následkem požehnaného života Její Milosti neutrpěl škodu život rodící se v životě! královnině. Tu poslechl král, a;královna rovněž brzy se ztišila. Nyní jde všechno při dvoře zase obyčejným pořádkem, jen že se paní od královny ani nevzdalují, a král blažeností ještě ani oka nezamhouřil.« »Bůh tě žehnej za zprávu tu,« pravil Rienzi radostně; »nyní teprve jsem jist, že se zdaří veliký záměr můj. Čeho by se snad Karel nechtěl odvážiti pro sebe, toho odváží se pro dědice korun svých; duha spásy se klene nad ubohou vlastí mou!« Obrátil se k odchodu.

»Počkej ještě, Colo,« zastoupil mu Angelo cestu, »ještě nejsou zprávy mé u konce.« »Co máš ještě?« »Ode včerejška se svět převrátil,« dí Angelo, »jméno tvé jest nejen heslem u dvora, ale po městě se o tobě mluví.« »Tomu nejsem povděčen; veliký hluk hned s počátku budí nedůvěru.« »Pro tentokráte hluk ten neškodí. Krajané naši, kteří se zbožím přibyli do Prahy, jsou zcela zaujati pro tebe, v Týnském dvoře*) o ničem se nemluví, než o tobě, jméno tvé se tam oslavuje —« »Od kupcův a kramářů,« pravil s opovržením Rienzi, »znám je; včera byl Cola di Rienzi přijat u dvora, není tedy vyhnancem již, a oni mě chválí, že myslí, kdož ví jakého vlivu nepožívám, a mnou aby snad nějakých nových výsad pro svůj obchod se dodělali; znám je, příteli Angelo! Duše kramářova vězí v jeho balíku se zbožím, a s chválou i činností svou je pouze tam, kde očekává nějaký osobní prospěch.« »Tvůj výrok je přísný,« vece Angelo, »a pro tentokráte jim křivdíš.« »Aj?« »Sami tě o tom chtějí přesvědčit a mnou se tebe táží, zdali návštěva jejich ti nebude nemilá?« pravil Angelo.

»Hnusí se mi každá okázalost, která od srdce nejde,« odpověděl Rienzi; »přece však tobě k vůli je vyslyším, i uzříš, »že jenom sobětnost ke mně je přivádí.« Dveře zahradní se najednou se hřmotem otevřely, panoše v obleku dvorním se objevil v nich, drže kliku dveří v ruce a uctivě se kloně paní vznešené postavy v oděve bohatém, která do zahrady šustěla.

Zavřev za ní dveře, zůstal panoš u nich státi, kdežto paní ta zaměřila přímo k Angelovi a Colovi.

»Totě vzácná návštěva,« prohodil Angelo, paní vcházeti uzřev.

»A jak vidět, i vznešená,« dí Rienzi; »mne jistě nehledá, ani jí zvláštnosti tvé zahrady nelákají; kdož ví, v jaké potřebě *) Týnský dvůr byl tržištěm a celnicí všem ciaím kupcům.

těla nebo srdce obrací se na tebe; lépe tedy, když tě s ní nechám 0 samotě,« i chtěl odejiti.

»Zůstaň jen, vznešený příteli můj!« zdržel ho Angelo, »vypadalo by to, jako bys se paní té zúmyslně vyhýbal; a co týče se těch věcí srdce, to bud bez starosti, paní Gertruda, společnice 1 důvěrnice královny Její Milosti, zamilovaných tužeb v srdci již nehostí.« Nejvíce to, že blížící se paní je důvěrnicí královninou, zdr- feelo Rienziho, jenž i nyní, bystřeji na navštěvovatelkyni pohleděv, sobě vzpomněl, že ji byl včera též po boku královny Anny viděl.

»To kdyby i nyní chtěla, abych se odstranil,« pravil k Angelovi, »budu se stavěti, jako bych jí nerozuměl; mně záleží na tom, dověděti se příčinu jejího příchodu, a možno-li, i náklonnost její sobě získati, člověk neví —« Paní Gertruda byla již na blízku, a Angelo jí s hlubokými poklonami vstříc popošel, sám Rienzi jí několik kroků vstříc učinil, dvorně avšak pánovitě ji pozdraviv.

»Jaké to náhodě mám býti povděčen za dnešní štěstí, že mohu uvítati ve zdech svých paní Gertrudu, vznešenou společnici královny Její Milosti?« ptal.se dvorně Angelo, lámaje co možná němčinu.

»Přišla jsem,« odpověděla Gertruda, »abych jednou také viděla zahradu mistra Angela, o níž se jako o nějakém divu světa vypravuje. A rostou-li byliny, vz nichžto včerejší vodička tvá, učený mistře, na Její Milost královnu tak blahočinně účinkovala^ v zahradě tvé, tof věru chová v sobě divy. — Nebudu-li učeného mistra příliš obtěžovati, když ho požádám, aby mi zname- nitosti zahrady své ukázal? — Avšak!« pozastavila se najednou, jako by teprve nyní Colu di Rienzi byla spatřila, »totě tvůj host, onen cizí, učený mistr, jemuž král včerejšího dne tolik milosti byl prokázal —« i pozdravila ho hlubokými poklonami.

Rienzi blížil se s největší dvorností k paní Gertrudě, čímž tato, jež pravidlům zdvořilosti nejlépe rozuměla, pohnuta byla k vyznání: »Ti Italové jsou přece jen dokonalí dvořané!« a tvář její se poněkud vyjasnila; pohlížela^ paní Qertruda 3 počátku poněkud příkře na (Rienziho, dvornost jeho ji však překonala, i byla potom tím přívětivější.

»Rozumí-li pak jazyku německému, milý Angelo!« ptala se tohoto, jak dvornost velela, od Rienziho jen napolo k Angelovi se obrátivši. v Angelo pokrčil rameny.

»To je škoda,« litovala Qertruda.

»Dovolí-Ii Tvá Milost,« uklonil se Angelo, »budu tlumočníkem. pokud sám porozumím —« »Vskutku? Ty jsi přelaskav, mistře Angelo,« kynula mu Qertruda s povděčným úsměchem. »Nuže tedy, rač se ho zeptati, jak se mu líbilo včera u dvora?« Promluviv s Colou, jenž Angelovi odpovídaje, před paní Qertrudou se ukláněl, obrátil se opět zcela k paní Qertrudě.

»Vznešený krajan můj,« začal pochlebně, »nemůže ani na- lézti slov, aby vyjádřil své podivení nade vším, co byl viděl a slyšel, milostnost panen i paní českých, a obzvláště Její Milosti královny ho velice dojala: jen toho lituje, že neznaje se v jazyce ani českém ani německém odříci se musil štěstí, osobně ubezpe- čiti paní královniných o hluboké úctě své.« »Jak náleží dobře!« kynula paní Qertruda s největší přívětivostí Colovi, »a slyšeti, že tvůj host, milý mistře, jest nejen učený, ale i velmi dvorný, a proto ho požádej, nebude-li mu obtížné, aby mě doprovodil na procházce po zahradě tvé; pomocí tvou, milý Angelo, se s ním již smluvím!« A hned po té kráčela paní Qertruda, majíc hlavu hrdě vzepiatou, s tělem zpřímeným', jak se na dvorní paní slušelo, po boku Colově, a mistr Angelo následoval s tajnou nevolí asi o krok v pozadí.

»Kdyby to nebylo pro mého přítele,« pohlížel zlobivě na paní Qertrudu, »já bych ti již odsekl, ty stará! Nezachází se mnou jako s mistrem, který jí střevíce podbíjí? Per Bacco! Mohla bys být desetkráte důvěrnicí královny, na Angela bys přece pamatovala!« Najednou změnil výraz nevole ve tváři v nejúslužnější sla- dičkost; neboť paní Qertruda zastavivši se, obrátila se k němu: »Ano, ukaž mi tedy bylinu, z níž tvá blahočinná vodička včerejší byla připravena.« »Tvá Milost, paní Qertrudo, stojí právě u ní,« ukázal na bylinu as dvě stopy vysokou: »je to ruta domestica-,16) má širší listy, než tam dále onen keř, který jest ruta sylvestris, či lesní. Ačkoliv i onano k potřebě jest, přece je tato ruta domestica vzácnější a potřebuje zvláštního ošetření.« »A což?« ptala se Qertruda, »pan Ri — Re — nemohu si pamatovat jméno hosta tvého, milý Angelo.« »Cola di Rienzi!« pověděl tento.

»Jsou těžce k vyslovení ta jména italská!« mínila Němkyně paní Qertruda, »rozumí-li on též bylinám, ten pan Direnzo?« »Tak dobře, jako já,« dí Angelo.

»Totě výborné!« zvolala paní Qertruda, »to i on bude moci o nějakých účincích bylin a keřů rozmanitých mě poučit!« Cola zpozorovav, že se vede o něm řeč, obrátil se s tázavým zrakem k Angelovi.

Pověděv mu přání Qertrudino, Angelo doložil: »Nevyšla prohlížet zahradu mou; ještě nikdy zde nebyla; buď jist, že zcela jiný záměr ji sem přivádí.« »Jen se stav, jako hys všemu věřil, co ti lže!« poučil ho Cola.

»Co praví?« ptala se Qertruda.

»Že je hotov k službám Tvé Milosti,« odpověděl Angelo s tváří opravdovou.

Ubohá paní Qertruda!

Opět se procházela dále po zahradě, i ačkoli rozmanité keře nejen bylinářské nýbrž i květinové lákati mohly pozornost její, nevšimla jich sobě přece, jsou pohřížena v myšlenkách, časem se zastavila, jako by se na něco ptáťi chtěla, ale zapýřivši se, kráčela opět dále.

Konečně však přece se odhodlala, zastavila se, a všemožně se lhostejnou stavějíc, ačkoli hlas její vnitřní nepokoj jevil, pravila: »Tof máš zde bylin i květin rozmanitých, mistře Angelo, o nichžto jsem jakživa ničeho netušila, a každá z nich má jakýsi účinek?« »Každá.« »Ku podivu! A máš-li tu také byliny pro srdce?« Angelovy brvy sebou trhly při otázce této, s největší však ochotností ukázal na keř velkých hrubých listův a květu při- modralého: »Tamto květina borrago,*) jejížto voda se vším destilovaná srdce podivuhodně sílí, tam —« »Nerozumíš mi, mistře!« vskočila mu Qertruda do řeči, »jak se jmenuje onen stav srdce, v němžto se srdce bolně chvěje, v němž touha jakás je svírá? A není-li tu léku pro zhojení srdce takto chorobného?« ptala se skoro polohlasitě, v uzardění tváře své od něho odvracejíc!

»Jest lék,« pravil Angelo, nechtě jí rozuměti; vidělf, jak se paní rdí, ale nechtěl konec učiniti jejím rozpakům: »chvění srdce ztiší aqua violarum, jež bych Tvé Milosti ukázal, kdyby již byly violky neodkvetly.« »Mistr Angelo bývá jindy dosti důmyslný,« rozmrzela se paní Qertruda.

»0 čem je řeč?« ptal se Cola.

Když mu to Angelo povídal, Qertruda hleděla stranou, aby ukryla před cizincem rdění své.

»Tu jest nyní na bíledni příčina návštěvy její,« mluvil Angelo, »ona zachovavši ještě několik vděků mladosti, myslí ještě na lásku, a bez pochyby její vyvolenec nechce kousnouti do pře- zrálého nahnilého jablka, tu jej chce poutati k sobě uměním, a doufá od nás zvěděti, která bylina nebo která mocnost lásku budí.« »A jaká je to ostatně žena?« ptal se Cola.

»Jak ji zde vidíš, povahy paví; ke královské paní své sice příehylná, ale k učeným mistrům (královým hrdá, nevšímavá; učený mistr jest jí tolik, jako mistr švec, co jí špalíčky ke střevícům přibíjí; a proto také nemá v okolí králově mnoho příznivců, jen k vůli královně se jí vzdává čest; to jsou ty české paní i panny přece jiné, u nich jsou již vědy a umění v jiné vážnosti.« »Když to takové,« vece Cola, »toť zasluhuje pokárání, a rádcem stísněného srdce jejího budu s tvým dovolením já. Jen jí zřejmě pověz, že musí nabýti důvěry ke mně a mluviti zřejmě, chce-li, aby jí bylo zpomoženo.« »Nezasloužil jsem nemilosti paní Gertrudy,« obrátil se k ní Angelo. »Ačkoli se domnívám, že jsem dotazu Tvé Milosti porozuměl, přece jsem učenějšího přítele svého se optati musel, je-li nynější shvězdění takové, aby se žádosti Milosti Tvé smělo vyplniti?« »A co pravil?« ptala se rychle Gertruda, »je takové?« »Jest i není,« vece Angelo.

»Jak to?« »Šťastný výsledek závisí na tom, zdali Tvá Milost, paní Gertrudo, důvěru má k němu a zdali na jeho otázky mu zřejmě bez ostychu ráčí odpověděti?« »Důvěru k němu mám,« mínila Gertruda, »a na otázky jeho odpovídali —? musí-li to být?« »Odváživši se již tak daleko,« šeptala Gertruda k sobě, »i tomu se podrobím. Budiž!« pravila hlasitě, »chci mu od- povídati.« Ukloniv se Angelo před ní, oznámil svolení její Colovi.

»Dobře, pojďme!« pravil Cola krátce, předcházeje paní Ger- trudu do loubí nám známého.

Jaksi bázlivě a skoro pokorně následovala hrdá paní Gertruda, s potutelným úsměchem na tváři šel nejzáze mistr Angelo.

Panoše, který lenivě o dveře zahradní se opíral a chvílemi zívaje na jevo dával, že mu ještě na mysli tane nedokončený spánek, přetrhl najednou nejupřímnější zívnutí své, když uzřel paní Gertrudu tak pokorně za Colou kráčeti.

»Ať se nikdy již nevyspím!« pravil v udivení, »je-li pak to možná? Hm, to již jsem přesvědčen, že ten mistr Angelo skutečně je čarodějník, když paní Qertrudu tak zkrotil, ah, aha! Ten druhý, to je jistě aspoň mistr kouzelníků, když paní Qertrudu, k níž aby český panoše na kolenou se plazil, když toho na ní dovedl, že ona ho následuje jako kuře kvočnu, a tak zkroušeně jako hříšník zpovědníka; to již nic neříkám,« kroutil povážlivě hlavou.

»Pověz mi, dcero má!« začal Cola velmi vážně, když se byl pod haluzemi loubí na drnové sedátko naproti paní Qertrudě usadil, kdežto mistr Angelo uprostřdi obou se umístil, pověz mi,« ptal se Cola ústy Angelovými, »ty miluješ, a nejsouc milována přece lásku žádáš?« »Já?« — zapýřila se paní Qertruda — »milovala jsem — ale nyní kdosi jiný —« nemohla pro rozpaky více promluviti.

»Nechrne toho,« kynul Cola rukou, »není toho právě třeba; dosti na tom, že žádáš věděti, čím se láska budívá?« »Ano, mistře! To věděti žádám!« odpověděla pevně Qertruda.

»Mladostí a krásou,« vece Cola, »rozdmýchne žena lásku v srdci mužovu —« »A když ani mladost, ani krása srdce milencova se netkne?« ptala se Qertruda.

»U Madonny nejsvětější!« pomyslil si v duchu Rienzi, »snad se nemá ta stařice za mladou neb za krásnou? — Když tato moc přirozená s účinkem se míjí,« mluvil opět Cola hlasitě vždy s velikou vážností v hlase i tvářnosti, »tu je toho příčinou nepřátelská mocnost nadpřirozená, kterou také jen nadpřirozenými silami překonati možná.« »A znáš-li takové síly nadpřirozené, mistře?« ptala se Qertruda, a líce její, posud purpurem se rdící, při této otázce zbledly, na všech údech se chvějíc, ohlížela se bázlivě vůkol, i znamenala se několikráte křížem svatým.

»Nelekej se, dcero má!« pravil Cola, »pokud já jsem s tebou, nemá nepřítel lidí žádné moci nad tebou. — Věz! Ony síly nadpřirozené nejsou výplivem mocí člověku nepříznivých, neboř jen mocnosti dobré se radují z lásky, nepřítel člověka však ze svárů.« Ačkoli Qertruda vší bázně nepozbyla, nabyla přece znova odhodlanosti na tato slova Colova, jehožto řeč a celé vzezření velice na ni účinkovalo, tak že jen s hlubokou úctou, s bázní poněkud smíšenou, naň pohlížela.

»A pod jakým způsobem účinkují ony síly nadpřirozené?« ptala se po chvíli traplivého pro ni mlčení.

»Někdy jen pouhým zaříkáním,« dal Cola za odpověď, »když planeta »¡Krasopaní« nad světem panuje; ale poněvadž jen v sedmi letech se to stává, třeba jiné pomoci neodolatelné, a známost přírody a sil jejích, umění astrologické a vědy o mocnostech nadpřirozených nás učí připravovati nápoje i pokrmy, jimž nikdo neodolá.« »Nápoj to lásky tedy!« zvolala radostně Qertruda, nadějí v brzké splnění žádosti její vší bázně zcela se zprostivši. »Jak se připravuje nápoj ten, mistře?« ptala se nedočkavě.

»1 ten ještě požaduje, aby se dbalo příznivého počasí, dne i hodiny,« odpověděl Cola; »nebof i nápoj jest ještě subtilnější, prchavější látka, než pokrm.« »Pokrm lásky?« ptala se Qertruda, na Colu bázlivě, přece však nedočkavě pohlížejíc, »mluv, mistře! Já se podrobuji všemu.« »Jsi tedy připravena, dcero má, slyšeti tajemství přírody?« ptal se Cola povýšeným hlasem, se sedadla se vzchopiv.

Sotva že ji slyšeti bylo, odpověděla Qertruda: »Jsem!« a jako v zimničním zápalu se chvějíc, pohlížela s vyděšeným zrakem na Colu, jenž obě ruce proti ní rozestřev, temným, slavným tónem pomalu začal: Philtra omnia undique eruunt, Antipathes illud quaeritur, Trochili, iynges, taeniae, Radiculae, herbae surculi, Ipsiplices, bitortilae, Hinnientium dulcedines.*) *) Jezuita Martin! Delrio ve svých: *Disquisition.um Magicarum libri sex. Lu®duni 1612« na listu 158 uvádí v otázce III. »De amatorio maleficio« Ani nevěda sám se oddal pověře časové, a opravdové nadšení plálo z oka jeho, Angelo byl se vzchopil, a taktéž zanícen poslouchal formuli tu; na jejíž mocnost učení i neučení věřívali.

Paní Qertruda chtěla také povstati, ale strach ze slov, jimž nerozuměla, jí tížil údy, že ledva na sedadle svém se udržela, v uších jí znělo, jako sykot, chechtot odporný, a hlava jí šla kolem, že se jí zdálo, že se otáčí v kruhu čarovném, a z těch haluzí zelených^ jichžto skulinami slunce proskakovalo, že na ni se dívají v milostném úsměchu tvářinky sličné, a přece se jich děsila, i hluboce vzdychla.

»Slyšelas, dcero má?« ptal se Cola po. chvíli, a Qertruda více skoro bez sebe vzdychla: »Slyšela!« »Slyš tedy dále,« velel Rienzi, »a každé slovo si pamatuj; jedno-li jen zapomeneš, a v něčem-li jen pochybíš, záhuba tvá neb milencova jest jista.« »Mluví, mistře, já poslouchám,« vypravila Qertruda pracně z úst, všecku sílu sebravši, a vytřeštěné oko její utkvělo na listech Colových.

m I.

Z rána, den byl již hezky postoupil, stál Heřman Smiřický v předsíni u okna, zamyšleně pohlížeje dolů na město, aniž pozoroval, že již dávno minula hodina, v níž ode Istráže vystřídán býti měl. Přes bedra mu visel před několika dny na Malovci vyhraný, zlatem vyšívaný skvostný pás, a v něm drahý meč jeho se slonovou rukovětí.

Den začal býti pošmourný, jen v úsvitu se přiobroubily mraky purpurem, slunce však ani nezasvitlo, a pošmournost dnešního dne zdála se též účinkovati na Smiřického, že v myšlenky se pohříživ, ani neslyšel kroku po dlouhé chodbě ku předsíni se blížících, ba když i dveře se otevřely, neodvrátil se od okna, až teprve, když Malovec až k němu samému přistoupil, jej oslovil: »Počítáš-li komíny pražské, pane Heřmane? To sotva se ti dnes práce zdaří, nebo je pošmourno a mlhavo, a co nevidět rozpláče se nebe; a ani nemáš k tomu tolik příčiny, jako já!« »Ty?!« obrátil se k němu Smiřický, prohlížeje jej od paty až k hlavě.

»Ba že já. Jen si pomysli, pane Heřmane, já jsem zamítnut —« »Se svou láskou k Mariettě?« »Hlouposti! O tu mne nikdo již nepřipraví. Ale je to tak nudné, když člověk tak vroucně miluje a milován jest, jen z po^ vzdálečí s milenkou se láskat; proto jsem se státi chtěl žákem Angelovým, a co myslíš, co mi ten bylinkář a břečkář pověděl?« »Bezpochyby žádost tvou zdvořile odmrštil?« »Hm, zdvořilé to zrovna nebylo. On že je chytrý dost, pravil, aby sloužil za blázna mého, a masti že mi pošle takto dost, až budu někde jinde pro nějakou děvici pošramocen, jen když - o dům jeho nezavadím.« »Totě dosti zřetelně praveno!« rozesmál se Smiřický skoro hlasitě. .

»Kdyby to nebylo bývalo pro ni,« pravil Malovec opravdově, »kterou miluji ohněm! lásky první —« »Lásky/první?« proihodil [úsměšně Smiřický; »Ah, ty mi nevěříš, pane Heřmane? — Já jsem si pohrával s láskou pro kratochvíli, pro zábavu; nyní] miluji —« »Snad'pro život?« Malovec pokrčit jrameny: »Snad! Kdož to ví? Dosti na tom, že miluji.« »Ale ty ¡¡si chtěliještěiněco pověděti o Angelovi?« »Ano, kdybyf to nebyla pro Mariettu, byl bych mu1 byl ještě zřetelněji odpověděl.« »Vy jste nebyli nikdy spolu přáteli,« mínil Smiřický.

»To máš pravdu, a nikdy nebudeme.« »A což s tím pánem di Rienzi?« »Hm, on je člověk učený, a má ještě větší zásluhu, že jest otec dcery krásné; s ním bych již raději se snášel.« »Ale víš-li pak, pane Jene,« začal Smiřický hlasem opravdovějším, »on že pánu z Trotiny přeje?« Malovec naň chvilku pohleděv, pokrčil opět rameny: »Nechť!« prohodil odhodlaně, »mně zase přeje jeho dcera, a výhra jest moje!« »Ty jsi šťasten, pane Malovče; já však ti štěstí tvého nezávidím,« vzal svou přílbici se stolu, chtě odejiti.

»Jak to ráčí myslit pán Smiřický?« zastoupil mu cestu Malovec.

»Jak jinak, nežli že nynější láska tvá šťastně se skončit nemůže —« »A proč, smím-li se tázat?« »Aj, to smíš, pane Jene, a já ti zřejmě odpovím, že já na tvém místě bych k bratru šlechtici, jaký je pán z Trotiny, zřejmě pravil: Pane bratře, tak a tak to stojí, jeden z nás musí odstoupit; 1 do, nechť rozhodne štěstí bohatýrské.« Malovec se chvilku zamyslil: »To máš ovšem pravdu, ale já si myslím, že k tomu bez toho dojde; do té doby však přeju pánu z Trotiny blahého mínění jeho, on věří v lásku její, a víra tvá tě uzdravila. On je tak mladý, tak nezkušený, a proto jest mi líto, jej tak nemile ze sna jeho vyburcovati.« Smiřický naň mlčky chvilku hleděl; chtěl ještě něco po- věděti, pohodiv však hlavou pravil pouze: »Nechci se s tebou v marné hádky pouštěti; čas ubíhá, a ty jsi mne nechal hezky dlouho na sebe čekati.« »Jen asi hodinu, pane bratře; nechce se mi nyní do hry; ale ten pás ti dobře sluší —« »Projde!« pohleděl Smiřický na pás, »těš se za ztrátu jeho svým štěstím v lásce!« A kynuv mu rukou, odešel.

Na chodbě potkal se se Zbiškem, který loudavým krokem, jako člověk, který neví, co právě začíti, po chodbě se procházel.

»Aj, Zbišku!« přikročil Smiřický s přívětivou tváří blíže, »ty zde?« »Ano, pane Smiřický!« potřásal mu Zbišek vřele rukou, »jsem na dnešek obeslán ke službě dvorní, a že jest ještě příliš časně, procházím se po chodbách hradních a nudím se. Ah, tento nepříjemný cit vnitřní prázdnoty a lenosti jsem tam dole nepocítil nikdy.« »To jsi byl člověk blažený,« mínil Smiřický, »avšak ani dvorní život není beze vší zábavy, jen když si to umí člověk zaříditi.« »A jak to? Rád bych se tomu naučil; nebo se obávám, že by mne při častější službě dlouhá chvíle umořila.« »Procházka dlouhými chodbami a síněmi hradu není beze vší zábavy,« poučoval Smiřický.

»Já skoro hodinu tady po chodbách chodím, ale čím dál, tím jsem netrpělivější —« vrtěl Zbišek nedůvěřivě hlavou.

»To se ještě neznáš v umění se bavit,« usmál se Smiřický, »ale v těchto chodbách nenajdeš ovšem tolik zábavy, zde pro blízkost krále i královny se neukáže, kdo nemusí, a kdo se ukáže, chodí jako po vejcích a s tváří zkroušenou, že člověka, byť i deset chutí k smíchu měl, samá zkroušenost pojímá. Pojď, já tě provedu po hradě; nebude ti to na škodu, když se v místnostech jeho podrobně vyznáš!« Hlavou pokynuv, Zbišek zavěsil ruku v rámě Smiřického, a oba kráčeli chodbou dále. ' Zahnuli za roh, a Smiřický zastaviv .se u jedněch dveří zkoumal, zdali jsou otevřeny; když na stištění jeho klika povolila a dveře se otevřely, Smiřický vstoupil bez okolků, kyna Zbiškovi, aby ho- následoval, spolu mu dávaje znamení, aby se choval co možná tiše.

Octli se v komnatě neúhledné, s jedním jen, vysoce klenutým oknem; dvoje dveře postranní mimo ty, jimiž byli vešli, spojovaly bezpochyby dva oddíly hradu.

»Vidíš, Zbišku!« šeptal mu Smiřický, »jakkoli se ti zdá být komnata tato neúhledná, je přece pro nás dvořany velmi důležitá; ona nám ukazuje, jaké je počasí každého dne na nebi života dvorního, a nemáš ani jednoho z dvořanů, který cosi důležitého vykonávati maje, komnaty této dříve se neoptal, jak se chovati.« »A jak to?« divil se Zbišek.

»Je-li komnata zavřena,« vysvětloval Smiřický, »tu je nebe tiché, aniž je se obávati, že pro tento den nemilou jakousi návštěvou se obloha zakaboní; nebo věz, těmito dveřmi vcházejí ke králi tajně poslanci a poslové, kteří nechtějí z jakýchkoli příčin buď hlavním vchodem aneb obyčejnou předsíní, kde lid na audience čekává, ke králi vejiti. Touto jizbou však vcházejí také ke králi důvěrníci jeho, lidé vůbec, jimžto zvláštní svou důvěru Jeho Milost prokázati chce; a proto není, když ji otevřenu nalezneme, jisto, jaké počasí bude? Tu se však ptáme těchto dveří,« přikročil ku postranním dveřím v právo, a naslouchaje chvilku, potom i kliku zkoušeje, obrátil se ke Zbiškovi, nad vypravováním i počínáním jeho žasnoucímu: »Vidíš, dnes je u královny den pošmurný, jako venku; důvěrná návštěva se k ní dnes nesmí blížit, nýbrž každý, kdo chce právě k Její Milosti, musí tam tou dlouhou širokou chodbou se všemi obřady a poklonami; kdo však se zná v tajnostech komnaty této, nechá pro dnešek každé supliky k Její Milosti; víf, že pro dnešek chce býti královna samotna, že jí každá návštěva nemilá. Podívejme se však tu k těmto dveřím,« přistoupil ke dveřím protějším, »jaký asi vzduch komnaty krále Jeho Milosti provívá? — Ah!« obrátil se opět ke Zbiškovi, vždy více žasnoucímu, když byl opět, jako prve, chvilku naslouchal a kliku zkoumal, která lehkému stištění jeho povolila, »zde jsme nyní na rozpacích, nevíme posud, co Bůh dnešního dne nadělí, bouřku-li či oblohu nezkalenou; jen tolik je jisto, že král očekává nějakou důvěrnou návštěvu; jakého druhu návštěva ta bude, to teprve příští'hodiny ukážou, a proto se každý do té doby hezky s cesty uhýbá, aby, kdyby právě hrom chtěl udeřiti, nebyl zrovna v cestě.« »To je tedy komnata tato velmi znamenitá a pro nás neobyčejně prospěšná,« pravil Zbišek, po komnatě na vše strany se ohlížeje, »a poskytuje takto člověku dosti látky ku přemýšlení.« »Což jsem to nepravil, že se tobě, jak se jednou se hradem dobře obeznámíš, nikdy stýskati nebude?« podotkl Smiřický. »Avšak pohlédněme ještě dále; příležitost je tak výborná, a tak brzy se zas nenamane podívati se v tajné komnaty královy —« a již stál na prahu.

Bázlivě ho chopil Zbišek za ruku: »Totě opovážlivost! A já nevím —« »Nebuď bláhový!« usmál se Smiřický, »s této strany nikdo tak časně nepřijde, a bude-li,se kdos blížiti z komnat, ustoupíme vždycky nazpátek až na chodbu.« A zvědavostí, kteráž beztoho jen na jakous omluvu čekala, jsa puzen, Zbišek vstoupil přece poněkud ostýchavě za Smiři- ckým do komnaty.

Zuzamykané skříně stály po jedné straně zdí, protější zeď zdobena byla obrazy Svatých, slohem byzantským velmi pilně pracovanými, uprostřed nichžto stála skříně nevelká,1 drahými kameny skvostně i ozdobně vykládaná, patrno, že to schránka ostatků některého svatého. Obraz pod schránkou tou představující svatého Klimenta papeže, poukazoval, že to jsou ostatky jeho, a kříž nade schránkou, i z kosti slonové uměle vyřezaný, tvořily skoro oltář, před nímž bylo také klekátko.

»Tak to vypadá 've všech skoro komnatách králových,« pravil Smiřický, když se byl Zbišek trochu porozhlédl; »v těch skříních tu chová důležité listiny, tam. naproti jsou ostatky svatého Klimenta, a v každé skoro komnatě má nějaké, před nimiž se Jeho Milost často zkroušeně modlívá.« Zbišek se zahleděl zcela na obrazy: »Ten obraz sv. Klimenta je dílo mistra Mikuláše Wurmsera ze Strassburku; vskutku je to veliký umělec,, a malby jeho jeví neobyčejnou pilnost u vypracování, jen ještě víc okrouhlosti, af řeknu lahody, a nebylo by mu tak snadno rovna.« »To máš pravdu,« přisvědčil Smiřický, »ty sice v tom se lépe znáš, nežli já, avšak i mně, člověku v umění malířském ne- zběhlému, by se Wurmserovy malby více líbily, kdyby měly méně hranatosti. — Ale onomu nejsvětějšímu,kříži nad ostatky svatými jsem se již několikráte podivoval.« »Je to práce mladého Clussenbacha,17) Vysvětloval Zbišek; »půjde-li to s ním tak dále, to Bůh ví, jak daleko to v sochařství ještě přivede!« »Nahlédneme ještě do komnaty druhé?« ptal se Smiřický, dveře již napolo otevřeny maje.

»To by již snad bylo trochu nebezpečné,« váhal Zbišek.

Tu však bylo slyšet, kterak se dveře do komnaty přední, od dvořanů »komnata počasová« zvané s velkým šumotem otevřely, důkazem to, že ten, kdo takto do komnaty vstupoval, právo k tomu míti musil a že mu netřeba bylo zticha dveře otvírati, jako naši přátelé, kteří vězeli nyní v pasti.

Zbišek také zbledl leknutím jako stěna, i sám Smiřický leknutím se pozarazil; nebo to bylo přečinění veliké, velezradě se skoro podobající, podtají se.vkrádati v komnaty královské, a byli-li by zde postiženi, propadli trestu nemalému. Zpátky nemohli, ku předu též bylo nebezpečno, nebo by se takto dostali zrovna do komnaty krále samého, a dveře do komnaty přední se opět zavřely a kroky se blížily ke komnatě druhé; ani chvilky nebylo tedy k zmaření.

Smiřický také se mžikem odhodlal; chopiv Zbiška za ruku, vtáhl jej *za sebou do komnaty třetí, tak že v témž okamžení, kdy se dveře do druhé komnaty otvíraly, Smiřický za sebou dveře zavíral.

Dobré oko jeho, leknutím zbystřené, zpozorovalo totiž, že v v třetí komnatě knihy a listiny, jež král Karel častěji při ruce míti chtěl, ve skříních neuzamčených urovnány jsou, přes něž se sukno u stropu s yúlce visící spustilo, aby prachu byly ušetřenyAčkoli to byl úkryt dosti nebezpečný, nebylo jiného po ruce, a Smiřický, vtáhnuv Zbiška za sebou, který, záměru jeho ihned rozuměje, co možná nejvíce ke skříni se přitlačil, spustil nyní sukno s válce až k zemi, tak že i nohy jejich zakryty byly.

^Sotva však se viděl v tomto úkrytu, zvítězila opět zvědavost dvořana ve Smiřickém nad opatrností, a jsa nejblíž u zdi, poodhrnul trochu sukno, aby viděl, kdo as tak nemile je překvapil? — Ale když vcházejícího spatřil, zarazil se nemálo; neb to nebyl nikdo, jiný, než pán Týma z Koldic, nejvyšší komoří králův, který do komnaty vešed, ke dveřím se obrátil, jimiž nyní Cola di Rienzi vcházel.

Překvapen stiskl Smiřický ruku Zbiškovu, který nevěda, co to má znamenati, sebou prudce hnul, tak že záclona se tím rozhýbala.

»Což jest někde okno otevřeno,, že se úvětří zde tak příliš vzpírá?« ohlížel,se Koldický vůkol, zpozorovav toto chvění těžké soukenné záclony.

»Mám-li snad zde očekávati Jeho královskou( Milost?« ptal se Rienzi, konec takto učiniv přehlídce páně Koldického k nej- většímu štěstí v pasti vězících přátel našich.

»Nikoli,« odpověděl Koldický velmi úslužně přidušeným poněkud hlasem, »Jeho královská Milost očekává učeného pána di Rienzi tu ve své komnatě,« i přistoupil ke dveřím nejbližším a zlehýnka je otevřel.

10 205 »Je-li tu?« bylo slyšeti uvnitř hlas králův, »ať vejde, já jsem ho již očekával; pán di Rienzi!« volal sám tomuto vstříc, neb Cola, stoje již na prahu komnaty královy, se zastavil, sepial ruce jako k modlitbě vroucí, a zraky vzhůru pozdvihnuv, znamenal se křížem svatým ještě, než práh překročil, i když král sám jej osobně ku vstoupení vyzval.

»Pane z Koldic!« bylo slyšeti krále zavřenými dveřmi hovo- řiti, »rač pozdržeti každého, buď si kdokoli, tak dlouho, pokud učený pán di Rienzi u nás mešká; však si nikdo ve tvé společnosti nezasteskne,« připojil pochlebně; a hned potom bylo slyšeti protější dveře komnaty královské otvírající a zavírající se klapati.

»Teď by byl čas, abychom se poradili s Vaňkem,« šeptal Zbi- šek Smiřickému, a hned také se chystal uskutečniti výrok svůj.

»Kam pak myslíš? Nyní dokonce ne;« odpíral Smiřický, »náhodou stansme se takto účastníky tajemství důležitého, nebo pro -malichernost král jistě nedal Koldickému takový rozkaz; a my bychom nyní od nejdůležitějšího utíkali? Toto!« »Ale —« »Nic, ale,« položil mu Smiřický pravici na ústa, »poslouchej! Uvnitř se mluví.« »Očekával jsem tě již včera, předevčírem, pane di Rienzi,« mluvil král, »proč jsi nepřišel? Vždyť jsi se zdál míti přece na spěch!« »U čerta!« zahučel nevrle Smiřický, »mluví italsky, a tu já neslyším — ale, ale!« zaradoval se najednou, »vždyť ty rozumíš italsky, poslouchej tedy za dva!« Zvědavost je nakažlivá, a proto Zbišek, jsa již jednou v poslouchání, kynul netrpělivě Smiřickému rukou aby mlčel; neboť Rienzi právě odpovídal.

»Kdybych nestál před Jeho Milostí králem Karlem, nejuče- nějším to mocnářem nejen věku přítomného, alebrž i věků minulých —« král ho nevytrhoval, patrně mu lahodilo slovo »učený« — »mohl bych se vymlouvati, že k důležitému kroku tomuto jsem čekal na šťastné shvězdění —« »Ty tedy zamítáš, co jest vírou všeho světa, přesvědčením všech učených?« ptal se Karel.

»Nezamítám,« odpověděl Rienzi, »říci to však nemohu, poněvadž rovněž Tvé Milosti jest asi známo, že noci asi po tři dni nebyly pozorování příhodné.« »Nepovšiml jsem si toho,« mínil král, »ale tvá pravdymilov- nost mě těší; tedy? —« »Pravá příčina mého opoždění jest,« vece Rienzi, »že jsem se dověděl, ona smutná událost při kvase Její Milosti královny že je zdrojem radostí nejvyšších pro královského pána mého, a proto jsem čekal, až ono domnění vzroste v jistotu, bych první se pokořil před nezrozeným ještě dědicem korun královské Milosti Tvé!« Karel se radostí zarděl, a oči na Rienziho upřev, pravil vřele: »Já ti děkuji, pane di Rienzi, děkuji ti; kéž bys pravdu mluvil, že se mi národí dědic péčí mých; toho však předvídat nemožno.« »Přece, královská Milosti,« di Rienzi, »tam když jsem u vy- hnanství v Apenninách skrývati se musil, tam jsem radil se s hvězdami i četl jsem v písmě tom, napsaném rukou všemohoucího pro oko zasvěcené na stropě nebeském, skvělou budoucnost i slávu tvou, králi můj, i dále jsem četl, že tobě dědic bude narozen.« »To dejž Bůh!« pravil král, díky vzdávaje, slovy Rienzo- vými zcela jsa přesvědčen.

»Ale zvěstování případnosti této nebylo jistě příčinou tvé cesty do Prahy?« ptal se po chvíli král, když Rienzi nastalého mlčení ni slovem nerušil.

»Dílem jen, královská Milosti!« vece Rienzi; »myslil jsem, že pro dědice slávy své král Karel tím spíše se odhodlá k činu velikému —« »Ty mne tedy nemáš za schopna činu velikého pro sebe samého?« vskočil mu král do řeči, a úsměch nucený se mu rozhostil kolem rtů, a to jistě jen, aby ukryl nelibost svou slovy těmi v něm vzniklou.

»Kdybych byl toho mínění, nestál bych tu,« odpověděl Rienzi. Mlčky naň pohleděl král, jakoby od něho očekával vysvětlení zdánlivého odporu, v slovech jeho ležícího.

»V ničem nepochlebuji,« mluvil po malé přestávce Cola, »když pravím, že královská Milost Tvá duchem! svým nad jiné mocnáře vyniká; sám to ráčíš ve svém nitru cítit, králi můj, tudíž nejsou pochlebenstvím slova má; proto jest jisto, že, čeho by nikdo jiný se neodvážil, Tvoje Milost ke šťastnému cíli přivede; ale rovněž jisto jest, že i král Karel radostněji k činu velikému, a že veliký jest, také obtížnému se odhodlá, když ví, pro koho —« »Pravda!« pokynul král hlavou, »a který to čin má býti mnou vykonán?« ponořil opět pronikavý, zkoumavý zrak svůj ve tvář Rienziho.

»Obnovení říše Římské,« pravil Rienzi hlasem velebným, slovy vyřčenými sám se rozčiliv.

»Jak?!« žasnul Karel.

»Říše Římská, jejíž orlové nade vším světem peruti rozprostírali,« hlásal Rienzi, »má opět povstati mocnou vůlí tvou, králi, z rumu, v nějž jí byli věkové nepřízniví časný ustlali hrob; věčná Roma má opět býti, čím bývala, první mezi městy světa, hlavou říše světovládné, jakož jindy bývala, a jak nyní není — ba není!« opětoval trudně. »Sláva Říma se stala bajkou, první město křesťanstva, hlava i matka všech národův úpí pod jařmem cizích i domácích despotů, císařská vdova pláče nad zříceninami slávy a moci své, že jí nic nezůstalo, jen pouhé jméno jako k úsměšku, říše však Římské není již!« doložil chvějícím se hlasem, slzy největší bolestí duševní vyroněné mu skanuly po tváři.

Pohnut jsa ponořil se král v hluboké myšlenky, ale pak hrdě hlavu povztyčiv, pravil: »Já jsem Římský král, a bohdá v brzce se zaleskne koruna císařů římských na hlavě mé, tedy jest ještě říše Římská.« »A kde leží ta říše?« ptal se Rienzi, pohnutí své maně opanovav, »zde, nebo v některém městě Německa, v němž purkmistr jeho větší vládne mocí, než tak zvaný císař sám? Či tam dole v jihu pod požehnaným nebem italským, kde jméno císařské váhy nemá ani na toliku země, co bych rukou svou ji přikryl? Ba tam by se jméno císařské vytratilo z paměti lidu, kdyby nebylo pamětníků hrůz a krve prolévání, jakými ti tak zvaní císařové římští nivy italské navštěvují.« Král svěsiv znenáhla hlavu, zadumal se; nemohlť odpírati. Zpozorovav to Rienzi, mluvil úsměšně dále: »Jméno císaře římského?! — Hm! Co jest to nyní? Bublina na vodě, dým nad ohněm, nic než pouhé jméno. A ta koruna císařská? — Kruh zlata, perlami a kamením vykládaný, jejž každý umělec za dobrý plat zhotoví, nic více! A ten kruh zlata, několik hřiven vážící, věčně věkův nestojí za tu krev, co již proň tekla, pro pouhé jméno! Kde říše není, nač tu koruna?« »Celý obor je říše Římská,« mínil Karel, ale slova jeho nezněla zcela určitě.

»Býval,« pravil Rienzi, »nyní však je říše ta zavinuta v papežském breve, jímž papež cizince za císaře Římanů potvrzuje, marnost i lehkověrnost lidskou k účelům svým nadužívá —« »Jaká to slova?« zvolal král s nevolí.

»Slova pravdy,« odpověděl Rienzi neohroženě, »či tomu není tak? — Věru není se čemu diviti, že papežové tolik moci nad národy a jejich knížaty k sobě potáhli; ale tomu jest se diviti, že všechnu moc k sobě již nestrhli.« Karel se opět zamlčel: »A jaké má býti to císařství Římské, aby bylo podle vkusu tvého?« ptal se najednou, mimo sebe pustiv slova Rienziova strany papežů.

Místo odpovědi vyňal Rienzi z poprsí kabátce svého složenou mapu, představující někdejší říši Augustovu a nástupců jeho na stolci římském, i rozestřel ji před králem. 1 »Francie i Anglie jsou zde vymazány,« mluvil král mapu tu prohlížeje; '»nevím, zdali by Francie volně jako Qallia státi se chtěla provincií římskou, totéž asi sotva udělá Anglie, hrdí Španělové sotva budou chtíti podružit Římu, a 'Německo? — O tom ani nemluvím, ale tolik je jisto, že když nyní nechtí poslou- chati císaře, který jim sedí takořka na krku, tím méně to budou potom císaře vzdáleného.« A prstem po hranicích říše někdejší římské, tlustou čarou naznačených přejev, zeptal se: »A tuto práci ohromnou má vykonat jeden jediný člověk, jehožto život tak krátký jest, a já to mám vykonat?« »Ano!« pravil Rienzi pevně.

»A proč právě já?« ptal se král dále.

»Poněvadž Tvou Milost prozřetelnost boží,« odpověděl Rienzi s přesvědčením, »k dílu tomuto ustanoviti ráčila,- a nikdo ze souvěkých není kromě Milosti Tvé schopen provésti dílo tak obrovské.« »Prozřetelnost boží že mne určila?« vrtěl král povážlivě hlavou.

»Když jsem lidem římským, návodem Colonnúv a Orsiniů, těchto metel Faraonových na ubohý Rím, zbloudilým v útěku spásy života hledati musel,« začal Rienzi 'vypravovati, »a když jsem, nevěda kam hlavu bezpečně ukrýti, ve slujích hor Apen- ninských přístřeší a bezpečnost se svým dítětem, ubohou Ma- rietou —« líce královy se poněkud zarděly — »hledati musel, a po dvě leta také nalézal, tam jsem dost času míval, zkoumati písmo nebeské, a po všechen ten čas stálo vždy znamení ve třpytu hvězdnatém na nebi, jenž mě vysílalo na sever, hledati zde spásy pro utýranou vlast mou; avšak ani tomuto písmu zřetelnému jsem uvěřiti nechtěl, až jednoho dne přistoupil ke mně poustevník, jehož jsem neznal a po onu chvíli nikdy nevídal. Oheň vyššího nadšenřplál z oka jeho, slova jeho zněla jako slova proroků Písma, i osvědčil se takto jako posel moci vyšší, jako zjevovatel vůle Páně: ,Colo di Rienzi' oslovil mě jménem mým, ačkoli mne nikdy před tím neviděl, ,vstaň a následuj mne!' Uposlechnuv hlasu jeho, jsem'ho následoval, i vedl mne na temeno hory, odkud daleký rozhled na požehnané nivy italské se rozprostírá. I ukázal na západ,1 kde vlny moře břehy úrodné vlasti mé zvlažují, ukázal na východ, kde bouřná Adria vlny své valí, ukázal na ^ih, odkud palčivý Scirocco18) ohnivé dechy své vysílá, ukázal na sever, odkud mrazivá Bora19) věje, odkud přišla poroba Říma, i pravil: ,Hle, to jest Itálie, krásná, požehnaná, Bohu milá země, v níž dříve slavné, šťastné plémě žilo, nyní však národ 'žije pod jařmem ukrutníků, kteří neznají než krveprolévání1, pustošení vlasti své, národ ve strany rozštěpený mrhá sílu svou v bojích domácích, bratrovražedných, a Slavná někdy vlast Caesarův a Augustů se pokrývá zříceninami, a v pouště se mění nivy úrodné, ráji pozemskému se rovnající.' »Vím to, vím,« zvolal jsem, bolestnou pravdou slov těchto hluboce pohnutý, »ale národ sám sebe opustil, 'a proto jest opuštěn i od Boha; není mu pomoci!« ,Předvídáš-li svým rozumem trpasličím záměry světo- vlády?' pravil po té káravým hlasem zbožný bratr Angelo, že jsem v duši se zachvěl a slov svých litoval, ,Bůh zkouší, ale neopouští, a když se dovrší míra trestu určeného za hříchy otcův, duha milosti věčné vzejde nad jednotlivci i nad národy. Jednotlivci však umírají, ale' národové jsou nesmrtelní, a táž mocnost, která je s vrcholu slávy v propast poroby svrhla, vyvede je opět v popředí národů, jako vedla lid Israelský z poroby Egypta mořem i pouští v zemi zaslíbenou. Pravím ti, nasycen jest spravedlivý hněv Páně; nad věčnou Romou, nad národem Italským klene se duha úmluvy, zříceniny měst, rozvaliny pomníků slávy dávné se opět vztýčí v celosti, a pouště divoké se opět promění v ráj pozemský; národ Italský, věčná Roma bude slavit opět své z mrtvých vzkříšení!' »Netřeba povídat, jaká radost jímala srdce mé při slovech těchto, i zdálo se mi, že vidím bránu nebes otevřenu, že slyším vítězné Hallelujah andělů, ale jak jsem se zachvěl, jaká hrůza pojala duši mou, když Fra Angelo ke mně se obrátiv pravil: ,A ty, Colo di Rienzi, ty jsi vyvolený nástroj ku provedení vůle boží!' »Já?« odpověděl jsem, »již jednou jsem o to se pokusil; ale národ, pro nějž jsem pracoval, mě opustil, on mě pronásledoval, nemohu se odvážiti po druhé k dílu tomu —« ,Jan byl nástroj Páně k spáse člověčenstva,' poučil mě věštec hlasem mírným, ,on připravoval cestu synu Božímu, ale nebyl Kristus sám. Tys klesl, Colo, že jsi chtěl být více, nežli Janem a sám jsi chtěl vykonati, k čemu -určen jest jen ten, jehož kolébka na stupních trůnu stála!' »A kde jest muž ten?« ptal jsem se dychtivě.

,Písmo Boží hvězdami na stropě nebeském napsané ti dávno ukazovalo na sever,' odpověděl věštec Angelo, i to tedy věděl, králi můj! — ,ty však jsi nechtěl rozuměti znamením jeho, neboť čas k dílu tomu příhodný ještě nebyl přišel. Věz, tam v daleké zemi České sídlí v městě svém král slavný mocí svou, slavnější však duchem svým, o němž jako o jinochu již se hlásala sláva neobyčejných darů ducha, a ten jest, jenž z mrtvých K vzkřísí slavnou minulost Říma, jenž národ Italský opět sjednotí, a jemuž ty cesty připravovati máš!' »Totě král Karel, německými knížaty zvolený král Římanů!« pravil jsem, poznav tě hned, králi můj!« ,Tys to pravil' dí na to bratr Angelo, ,nejúhlavnějšího nepřítele svého řízením božím nenadále zproštěn —' »Ludvíka Bavorského?« vskoěil král Rienziovi do řeči; bylí on s velikou pozorností poslouchal slova Colova, při mnohých se zamyslil, při jiných zplanulo mu oko živějším ohněm, nyní však se zdržeti nemohl, aby výkřikem nedal na jevo podivení svého, kterak tam na jihu tak daleko od vlasti České věděti mohli o události v době, v níž se sotva přihodila; nebo císař Ludvík Bavorský byl nejúhlavnějším nepřítelem protikrále svého Karla, a když Karel naň sbíral pole, a vojsko jeho již u Domažlic se shromažďovalo a Karel sám již z Prahy k vojsku svému vyjel: přišla mu najednou zpráva o náhlé a nenadálé smrti císařského odpůrce jeho Ludvíka Bavora, který blíže Mnichova na honbě medvědů mrtvicí jsa raněn s koně mrtev na zem sklesl. Událost tato tak náhlá, v následcích svých tak důležitá a pro Karla obzvláště, ježto jej nejnebezpečnějšího nepřítele rázem zprostila, tak znamenitá byla vůbec, a jím, zvláště theologickému hloubání zcela oddaným, jen řízení božímu přičítána; a tudy není divu, že král Karel, uslyšev slova neznámého poustevníka apenninského, Rienzim mu přednesená a na událost tuto v stejném smyslu, jak on ji pojímal, narážející, v udivení zvolal: »Ludvíka Bavorského —?« »Nyní to vím, že zbožný věštec Ludvíka Bavorského mínil,« odpověděl Rienzi; »tehdáž však mne tajno bylo, koho mínil Fra Angelo v prorockém vidění svém; dosti na tom, že pravil: ,Nejúhlavnějšího nepřítele svého řízením božím nenadále jsa zproštěn, nemá nikoho, jenž by mu překážky v cestu kladl; a proto se zdvihni, Colo di Rienzi' velel mi, ,a bez ustání putuj k sídlu krále Karla, císaře Říma, jak jindy býval, Říma světovládného, a zvěstuj mu úkol života jeho, k němuž Bůh jej volá.' — Já nemeškaje vydal jsem se na cestu i s dítětem svým. Mnoho jsem přetrpěl na cestě té daleké krajinami cizími, národy surovými; ale Bůh byl se mnou; i chránil mě i tehdáž, když u bran pražských již po čtyřdenním postu slabost mě ve mrákotách k zemi svalila; i z tohoto nebezpečenství mě zachránila prozřetelnost boží, a já jsem vším tím jen pevněji se utvrdil ve víře, že poselství mé ke Tvé Milosti je poselstvím vůle Všemohoucího!« »Ubohý Rienzi!« pravil král polohlasitě, »že člověk pro myšlenku může tolik podstoupiti, tolik přetrpěti!« mluvil k sobě, mapu před sebou rozprostřenou prohlížeje. »Či by to bylo více než myšlenka?« ozýval se v něm duch mystický věku jeho, a mínění v předurčení člověka, ve stálé řízení kroků jeho doslovným výkladem Písma: »Bez vůle boží že ani vrabec se střechy nespadne, ani vlas s hlavy člověka nesejde,« v pevnou víru, v dogma pravověrství vzrostlé, ovládalo Karla vší silou.

»Možná je to, že by nás byl určil Bůh —« přemítal dále, tu však utkvěly zraky jeho na místě, kde bylo velikými literami napsáno: Roma, caput orbis!«*) a celá Itálie jedněmi jen hranicemi naznačena byla: vymizely by tedy hranice států posavad- ních, i země, k nimž papežové ode dávna právo si osobovali, a v němž již aspoň skutkem uznáni byli.

»Mapa tvá má jednu jen vadu,« pravil král, »zemí papežských nevidím zde naznačených —« »Papežských zemí?« usmál se Rienzi pohrdlivě, nebo v zamyšlení králově, v dlouhém prohlížení jeho mapy viděl již na polo vítězství své; mělť za to, že král, ač váhavě, ale přece že se záměrům jeho poddává, a proto se osmělil až k po- hrdlivému úsměchu. »Země papežské? Kde jsou, či kde bych je měl umístit, aby je bylo viděti?« Král slovy těmito, ještě však více výrazem tváře jeho jsa překvapen, zraky své naň upřel.

»Říše má není z tohoto světa, pravil Spasitel,« di Rienzi, »a dále stojí psáno: »Dvěma pánům nelze sloužiti — péči o duše stáda křesťanského a o statky pozemské. Kde sídlo císařovo, tam ať jest i sídlo papežův, ale papežů duchovních, nikoli papežů světských v nádheře knížat —« »Nechrne toho!« vskočil mu král do řeči, netrpělivě mu rukou k mlčení kyna, a nevolí se poněkud zarděv, vzchopil se se *) Rím, hlava světa » sedadla svého. »Pane di Rienzi! tato slova — ale nechejme toho, nemáme pro tentokrát ani kdy, aniž v sobě cítíme povolání, pouštěti se s tebou v hádky theologické!« Rienzi, zpozorovav, že promluviv o postavení papežů, jaké podle jeho míněni mělo býti k církvi i ku státu, na nepravou stránku u krále narazil, a záměrům svým takto velice, aspoň pro tentokráte, uškodil, chtěl obrátiti opět rozmluvu ku předmětu předešlému.

»A jakou odpověď mi dává královská Milost Tvá,« ptal se z té příčiny, »na poselství moje?« Královské čelo poněkud se svraštilo; přece však upřel Karel poznovu zrak na mapu, posud na stole před ním rozprostřenou, a po chvíli teprve pronesl: »Záměry, k jejichžto vyvedení mě vyzýváš, jsou tak veliké, že bez pomoci zázraků věru nevím, jak by silou lidskou provésti se daly. — A tu nesnadno, ba nemožno hned se rozhodnouti: Podej mi návrhy své písemně, abych podle vůle a s rozvážením všech okolností výrok svůj mohl pronésti.« »Díky, královská Milosti!« zvolal radostně Rienzi, k nohám Karlovým se vrhaje a ruku jeho líbaje.

»A zač mi děkuješ?« ptal se král.

»Za to,« odpověděl Rienzi, »že Tvá Milost mi všechnu naději hned neodjímá. Tvá Milost chce zkoumati, a já pokojně odevzdám osud vlasti své v ruce krále, který se vyjádřil, že dosednuv na trůn Augustův, býti chce následovníkem Marc Aurelovým.« — »To ta rozmluva po čertech dlouho trvá,« hučel nevrle Smi- řický v úkrytě svém, ale tak, že Zbišek jej dobře slyšeti mohl; »pro mne by však mohla trvati ještě déle, jen kdybych tomu rozuměl!« Zbišek, jenž byl až dech v sobě tajil, aby ni slovo mu neušlo z rozmluvy tak důležité, hluboce si oddechnuv, k Smiři- ckému se obrátil.

»Je snad již čas, abychom se odstranili,« pravil.

»Máš skoro pravdu,« přisvědčil mu, »já z té rozmluvy beztoho ničemu nerozumím, venku mi aspoň můžeš pověděti, o čem byla řeč?« A bez dalšího otálení vyšli opět odvážliví přátelé z jedné i druhé komnaty tiše, jak tam byli vešli.

»Nuže, tedy jak?« ptal se Smiřický, na chodbě se zastaviv; neboť zvědavost jeho byla tím, že se Zbišek neobyčejně zamyslil, nanejvýš napiata.

»Bylo to důležité rokování,« pravil Zbišek; »avšak doufám, že král zamítne laskavé návrhy Rienzovy, doufám to pro samostatnost, pro budoucnost České vlasti své!« »Jak?« žasnul Smiřický, »tak daleko by mělo dojiti? Toť aby do toho Vlacha devět tisíc devět set devadesát devět nejčer- nějších čertů!« zakypěl zlostí Smiřický. »Jak? Tedy nás přišel oloupit o naši samostatnost?« »Ticho, ticho, milý Smiřický!« chlácholil ho Zbišek; »ne- radno o tom tak veřejně mluviti, aniž víš —« »Pravda, pravda!« umírnil se najednou Smiřický. »Tedy vypravuj, uši mé jsou ti otevřeny do kořán!« »Prozatím je zase jen zavři, aby ti v nich nezalehlo,« usmál se Zbišek, »nebo mě služba má ku královně volá; bez toho jsem již promeškal, a důtka mne nemine!« Stisknuv Smiřickému ruku, ubíral se kvapně chodbou v levo, a zmizel za blízkým rohem zrakům jeho.

»Tu máš!« hleděl za ním Smiřický, »tady běží a nechává mne zde státi s mou zvědavostí jako na uhlí řeřavém; ale má pravdu, služba panská předchází i přátelství!« A obrátil se nyní také k odchodu.

* * * II.

Zbišek hlásil se již po druhé, že hotov jest ke službám královny; tentokráte však nebyl požádán, aby počkal, jako předešle, nýbrž sotva že se ve dveřích komnat Její Milosti ukázal, přišel mu již pán z Janovic vstříc.

»Ve kterých to peklích vězíš, pane z Trotiny?« přivítal ho. »Královna Její Milost se již dvakrát po tobě ptala, a pan komoří, co si má ochotou ve službě milost její hledět získati, chytá lelky kdesi po hradě, anebo snad — Bůh toho nedej! — nebo snad se baví kostkami.« »Rač býti bez starosti, pane z Janovic,« usmál se Zbišek; »právě nyní nebyla''doba, aby člověk na kostky mysliti mohl, a obzvláště já, který jsem jak živ jich se nedotknul —« »Že ne?! — Aj, hochu! Tof jsem s tebou úplně smířen, a již pranic nelituji těch slov, na výmluvu tvou před paní Ger- trudou prohozených. Chraň se, hochu, té Qertrudy; ona je sice hodná paní, královně své nad míru příchylná, ale pyšná a Němkyně, a ty máš právě české jméno,- což jí vězí vždycky v žaludku, či v plících nebo v žluči, ďábel ví kde?« »Když tomu tak, to spolu nebudeme dobří přátelé,« mínil Zbišek.

»Při mém erbu!« zvolal pan Pešek hlasitě, »zrovna jako já; není dne, abychom se trochu nepoškorpili. Ale teď jen honem ke královně!« předcházel mladého komořího, který dnes krom obyčeje ke službě povolán byl.

Ačkoli se královna lhostejnou býti zdála, nebylo přece velikého ostrovtipu potřebí uhodnouti, že tato lhostejnost jest jen líčená, a že vnitřní nepokoj, veliká rozbouřenost mysli sv místa na místo ji pohání.

Jen Qertruda a paní Rychsa byly s ní v komnatě, a též ony jevily jakýsi nepokoj, ačkoli se všemožně snažily zdáti se pokojnými před královskou velitelkyní svou.

Na stole uprostřed komnaty kouřilo se z čerstvě připraveného pokrmu na míse stříbrné, a vůně z něho vycházející naplňovala celou komnatu.

Královna se opět a opět zastavila u stolu, pohlížela jaksi bázlivě na pokrm, opět popošla několik kroků, až konečně zas u stolu se zastavivši, pravila: »Nevím, mám-li se ke kroku tomu odhodlati, ještě je čas —« »Ano, čas jest, královno má!« přisvědčila Qertruda, »Tvá Milost může ovšem toho pokrmu neodesílati, ale také na budoucnost se spokojiti pouhým názvem královny; v srdci Karlově však bude jiná vládnouti.« »Ne, to nesmí být!« zvolala prudce královna, »s nikým se nesdělím o srdce, o lásku jeho, nikdy, ne!« A zase přecházela kvapně komnatu.

»Avšak!« zastavila se najednou opět, »nevím, čím to, jakási úzkost svírá prsa má, není to snad přece hřích, když kouzly lásky jeho sobě dobývám?« pohlížela s Qertrudy na paní Rychsu.

»Když kouzlo krásy Tvé Milosti na srdce jeho již neúčinkuje, pravila nesměle paní Rychsa, »tuf ovšem —« »Můj, ne tvůj je hřích tento, velitelko má!« přistoupila Ger- truda blíže, »jest-li to vůbec jaký hřích. Pro tebe, pro vezdejší blaho tvé se nelekám hříchu takového, pevně doufajíc, že Bůh nevejde v přísný soud se mnou hříšnicí!« I chopila se ruky královniny a tiskla ji k srdci, k ústům; královna sklesla vychovatelce své do náručí, a objímajíc ji, zvolala: »Kdo se může honositi oddaností takovou, a kde se najde zase člověk, který by i spásu duše své obětoval blahu * jiného, jako ty, Gertrudo má? Ty mě miluješ více, nežli matka dítě vlastní. I děkuji za lásku Uvou, oběti tvé však přijmouti nemohu!« Odstoupila opět od Gertrudy, a oko její teprve nyní padlo na paní Rychsu, která pokorně povzdálečí stála.

»1 ty, paní z Boru, bylas mi nápomocna, i tobě děkuji se stejnou vroucnostíl; nesmím býti nevděčná,« podávala jí ruku, »i ty jsi se odvážila duše své pro mne, a znáš mě přece teprve jen jako svou královnu.« Paní Rychsa tiskla mlčky ruku královninu ke rtům.

»Věru, nevím,« mluvila královna opět, »které z vás, paní mé, více děkovati mám; odvážila-li se Gertruda vyzvěděti kouzla, odvážilas ty se opět, paní Rychso, zaopatřiti kouzla udaná. Dost obětí jste mi přinesly, paní mé, více přijmouti nemohu; je-li hříchem počínání mé, nechť všecka vina padne na hlavu mou. Doufám, že Bůh milostivě vzhlédne na nekonečnou lásku mou ke Karlovi, bez níž mi nelze žiti, i bude mi soudcem milostivým! Ze ještě nejde ten komoří!« zvolala netrpělivě.

A pohlížejíc na pokrm na míse před ní, pravila po chvíli opět: »Ale přes to, že se trestu božího tak nelekám, nemohu se zprostiti jakéhosi strachu, jeť mi, jakobych nějaké neštěstí tušila. Není to snad proto, že paní z Boru pravila, jedna bylina, jichž použito k pokrmu tomu, že jest jedovatá?« »To bezpochyby je příčinou bázně Tvé královské Milosti,« podotkla Rychsa; »avšak ve smíšenině ostatních a pod vlivem kouzla tím cizím1 mistrem podle svědectví paní Gertrudy nad pokrmem tímto vyřčeného, zůstane jistě bylina ta beze škody.« »A jaká je to bylina? znáš ji dobře co jedovatou?« ptala se královna.

»Je to bejlí,« odpověděla paní Rychsa, »a každé dítě je zná jakožto jedovaté.« »Podivno!« zamyslila se královna. »A slyšelas dobře, Ger- trudo má?« obrátila se k této.

»Slyšela,« odpověděla Gertruda určitě, »a ještě nyní mi znějí slova ta i se všemi hrůzami při vyslovení jejich mě obkličujícími, v uších. Střízlíkův třikrát tři, srdce z nich vymkni a usmaž na rose, po tři dni o půl noci na bylinách sbírané, pak sesekej se vším, jen pazourky 1 vyvrhni; přidej bejlí, květu liliového, sedmikrásy; kořene vinného svař s řepou a přidej třikrát tři kapky. Tak když bude pokrm přichystán, smíchej jej s jakýmkoli jídlem jiným, o němž víš, že milenec rád je jídá, aby ni drobtu nezůstalo, a tvá žádost se vyplní. — To jsou slova čarodějného, učeného mistra toho.« »Tu není pochyby,« pravila paní Rychsa, »že dobře slyšela paní Gertruda!« »Já již také nepochybuji,« mínila královna, »a že tam jed?« přemlouvala sama sebe takto se konejšíc, »i láska jest jed, a otravuje často pokoj srdce našeho i duše naší. Kde jen váhá ten komoří?« Tu se ozvaly kročeje přede dveřmi, ačkoli poněkud dušené přece však dešti pádné; neboť pan Pešek z Janovic nemohl tak měkce vyšlapovati, jako některá dvorní panna, a Zbišek nenavyknul si ještě choditi tiše po podlaze komnat dvorních.

Královna slyšíc kročeje ty se blížiti, zbledla, i obě paní poněkud se zachvěly. Královna přikryla rychle mísu s pokrmem ještě talířem jiným, a když pán z Janovic následován jsa Zbi- škem vstoupil, byla již na oko tak pokojná, že i úsměch na líci své vynutila.

»Dlouho jsi nechal na sebe čekati, pane z Trotiny!« kárala tohoto; ale úsměch na tváři jí pohrávající mírnil důtku tuto.

»Královská Milost mi promine první poklesek tento,« pravil Zbišek, na koleno před královnou pokleknuv"; »již jednou jsem se hlásil k službám Tvé Milosti, bylo však příliš časně, a tu jsem poněkud se opozdil.« »Vždyť je dobře, milý panici!« vece královna, aby vstal mu kynouc. »Doufám, že dobrým pořízením poselství, jež ti svěřujeme na důkaz důvěry své, vinu svou napravíš, a my ti zůstaneme i dále zvláštní milostí svou nakloněny.« Zbišek, povstav a hlavu ¡skloniv, pozdvihl ji opět i upřev zrak na královnu, hotov jsa slyšeti a věrně vyplniti rozkaz její.

Královna (několikráte ^ již pohlédla ,ke stolu, kde pod talířem ukryt pokrm lásky stál, váhala však posud dáti rozkaz komořímu svému; kvapně pak přistoupila ke stolu, a sotva že poněkud ztajila vnitřní své chvění, pravila: »Tu dones králi Jeho Milosti mísu tuto; pokrm ten sama jsem připravovala, darem mým on nepohrdne. Pán z Janovic ti opatří přístup k Jeho Milosti!« Pan Pešek ukloniv se na rozkaz tento, hučel do sebe: »Podivné to mají rozumy ty ženské; aťsi královna nebo jiná, všechny jsou stejné!« Zbišek přijav od paní z Boru mísu stříbrnou talířem přikrytou s pokrmem, odcházel s panem Peškem.

Sotva že za nimi dveře se zavřely, zvolala královna na smrt zbledlá: »Stalo se!« a opět se polily tváře její purpurem zanícení. Sklesla na kolena. »Modlete se se mnou,« prosila, ruce sepiavši, »aby Bůh vše obrátil k dobrému!« A obě paní poklekly ku vroucí modlitbě vedle ní. — »Pamatuj si, Zbišku, pane z Trotiny!« mluvil pán z Janovic, dlouhou chodbou ke komnatám královým vchodem obyčejných suplikantů se ubíraje, »kolik dní do roka, tolik rozličných vrtochů napadne ženskou v jedné hodině, a jsa v službě paní nebo panny, připraven býti musíš každou chvíli na něco obzvláštního; zrovna jako ve hře můž;eš býti jist, že každým vrhem jistý počet ok se. ti ukáže, a tak jako že nejlepší hra ani za starého čerta nestojí, tak i každá ženská, i nejlepší, má své vrtochy!« Stáli již u předsíně, a-pan Pešek skončiv ještě důrazným: »Věř, hochu, při mém erbu, je to pravda!« jiaučení své, vešel do předsíně, kde Malovec posud o samotě dlel, což bylo cosi neobyčejného.

Kdykoli se to někdy, ač pořídku, ale přece někdy přihodilo, trápívala pana Jana z Malovic dlouhá chvíle a zívaje přecházel netrpělivě komnatou; dnes však hleděl oknem na město dolů, ačkoli pro mlhu a déšť nyní již se zachmuřeného nebe k zemi padající sotva střechy nejbližších domů pod vrchem viděti bylo. A přece ho asi ty k zemi padající krůpěje velice zajímaly; neboť neslyšel ani dveře se otvírati, a teprve, když silné kro- čeje páně Peškovy po předsíni zazněly, obrátil se se zrakem tak nejistým, jako by stoje tvrdě byl vyspával.

»Ah, Tvá Milost, pane z Janovic!« pronesl teprv po chvíli, promnuv si oči, a hlubokou poklonou pozdravil nejvyššího hofmistra královny.

»Spíš-li, pane Malovče?« rozesmál se pan Pešek.

»Nebylo by divu,« dí Malovec, »den tak nepříjemný, a samota láká ke spaní; já však jsem tak všelicos na mysli přemítal —« »To je dobře, že jednou rozjímati začínáš,« pravil pan Pešek, »to se buď dáváš na pokání, nebo jsi snad na novo zamilován.« Malovec hluboce se uklonil, aby jen zakryl nachovou červe- nost, jakáž mu tvář polila.

»Při mém erbu, na mou čqst!« zvolal pan Pešek zpozorovav to, »uhodl jsem. A tentokráte se tebe láska asi do živého dotkla, že ty, hrdina všech pletek zamilovaných u dvora i mimo něj, že ty se rdíš, jako panenka, při prvním polibku přistižená, to není jen tak ledabylo. — »Ale,« vzal na sebe opět tvářnost vážnou, »není kdy časem plýtvati, uveď mě ke králi, pane Malovče!« nařizoval.

»Pán z Koldic čeká ve vedlejší komnatě,« odpověděl Malovec, dveře ochotně otvíraje.

»Ten pan Pešek je člověk k líbání!« hleděl Malovec na dveře, jimiž byl Zbišek s darem královniným za panem Koldi- ckým a pánem z Janovic zmizel. »Kdyby jen každého nechtěl poučovat, že ani nejlepší hra za starého čerta nestojí, kdežto on sám kostek ani vidět nesmí, aby si nevrhnul, potom bych nevěděl, co by mu ještě chybělo. — Nuž jak, pane Zbišku?« ptal se tohoto; neboť pán z Trotiny právě se vracel od krále.

»Král byl daru tomu nad míru povděčen,« vypravoval Zbišek, dveře za sebou docela zavřev; »nevím, zdali více zvláštní pozornosti, královnině aneb vlastně jídlu samému; tuším, že snad obojímu. Pán z Janovic musí u Jeho Milosti počkati, až prý dojí poslední sousto,.aby osobně vypravovati mohl Její Milosti, jak výborně mu chutnal obzvláštní dar její.« »Mně by nechutnal tak, jako srnčí kýta,« mínil Malovec; »ale zdvořilost ■— ej nuž, jest to také obzvláštní dar, a čímsi podobným ho královna ještě nikdy nepřekvapila.« »Pán z Janovic mi dal také z té příčiny výborné naučení,« usmál se Zbišek.

»Ze sebe lepší hra ani za starého čerta nestojí, není-li pravda?« »To, a potom že každá ženská, i nejlepší, své vrtochy má.« »Hm!« zamyslil se Malovec.

»Tyt o tom přemýšlíš, pane z Malovic,« usmíval se znova Zbišek, »jako bych ti cosi neslýchaného byl pověděl?« »Ah, ty tedy uznáváš, že pán z Janovic hlubokou pravdu pověděl?« ptal se Malovec opravdově.

»Kdož by o tom pochyboval? — Proč se ptáš, pane z Malovic, tak opravdově?« »Proto, že nyní vím, že ani ty, pane z Trotiny, u žádné ženské ničeho nenalezneš, co bys byl míval za nepodobné k víře, a tím jsem spokojen.« Hlavou vrtě hleděl naň Zbišek s podivením.

»Což tobě jest po tom, co já o rozmarech ženských smýšlím?« myslil si v duchu; pohodiv však "hlavou, obrátil se k odchodu.

»Což?« oslovil ho Malovec, »ty jsi již služby prost?« »Bezpochyby,« dí Zbišek, »praveno mi, že mohu jiti, a já —« »A ty jdeš; to je moudré.« »Jen mi divno,« pozastavil se Zbišek, »že pán z Janovic stříbrné nádobí snad sám ponese.« »Bloude,« poučoval ho Malovec, »to zůstane u krále na památku!« »Tím lip; aspoň se nebudu zanášet myšlenkou, že jsem snad něco promeškal ve službě.« Pozdraviv Malovce kynutím ruky, odešel.

»Ten má na spěch!« hleděl za ním Malovec. »Poledne se ovšem blíží; na to bych chtěl přísahat, že srdce jeho cítí chvíli tu, kdy sejiti se má s ní, a ona ho nemiluje! Ubohý Zbišek! Jest mi ho líto, ale mohu-li pomoci? — Kdybych právě ji tak vroucně nemiloval, snad — ale proč je slepý, že nerozeznává příchylnost přátelství od lásky?« Z této samomluvy byl nenadálým lomozem uvnitř komnat královských vytržen; zdálo se mu, jako by byl slyšel uvnitř pokřik: »Pro rány Kristovy, králi!« a hned na to blížily se kvapné kroky z komnat, dveře se rozlétly a pán z Janovic s obličejem na smrt bledým, největší leknutí jevícím, volal do předsíně: »Pro mistra Baltazara! Honem, honem!« volal vyděšeně.

»Co je, oo se stalo?« ptal se kvapně jindy tak chladnokrevný Malovec, leknutím zapomenuv, že přede vším třeba, vyplniti nutný ten rozkaz.

»Pro Bůh! Jen honem!« bouřil pan Pešek. »Král omdlel neb snad dokonce jest mrtev, rány Kristovy!« A kvapil opět nazpátek.

Jako okřídlen vyletěl Malovec ze síně, pádil po chodbě a po schodech dolů, u konce schodů dohonil ještě panice z Trotiny.

»Zbišku, pane z Trotiny!« volal naň Malovec shora jej zo- čiv, a přes dva i tři schody dolů skákaje; připadlof mu, že Zbišek jakožto bývalý žák Angelův může zde aspoň něčím poraditi, i že bude platnější u krále, nežli kdožkoli jiný přeď příchodem mistra Baltazara. »Rychle se vrať ke králi!« chopil ho za ruku.

»Co se stalo?« žasnul Zbišek nad vyděšeným vzezřením Malovcovým, a několik dvořanů, kteříž u vchodu před deštěm se skrývajíce, vespolek se nudili, přistoupilo zvědavě blíže.

»Neptej se,« usiloval Malovec, tiskna Trotinu na schody zpět, »jen spěš; král omdlel nebo je snad dokonce mrtev, nechť se Bůh smiluje!« Zbišelť, nevyčkav ani posledních slov Malovcových, pádil nahoru zpět.

»Král mrtev!« zděsili se dvořané, »toho Bůh nedej!« »Nebyl, není mistr Baltazar na hradě?« ptal se Malovec.

»Není!« »K němu tedy!« A tryskem ubíhal po náhradí a branou ze hradu dolů k městu.

»Sedni na kůň, vezmi koně, pane Malovče!« zvolal za ním jeden z dvořanů; Malovec však neslyše ho, zmizel během ve bráně.

»Toť musím sám na koni za ním,« mínil dvořan a odkvapil.

Jako blesk se roznesla po hradě zpráva o nehodě, která krále potkala, a nářek i zmatek z toho byl všeobecný.

Nejčelnější z dvořanů se hrnuli ke komnatám královským a naplňovali je, a jejich zoufalé tváře děsily ještě více nově příchozí, již strašnou zprávou polekané.

Neobyčejným ruchem, po celém hradě tak nenadále vzniklým, byla i královna z modlení vytržena; neboť nebyla povstala se země, co ji byli pan Pešek a Zbišek s osudným pokrmem opustili.

»Něco neobyčejného se přihodilo,« obrátila se k paní z Boru, a jakési strašlivé tušení ji proniklo, že tvář její sněhem se pokryla a rtové zsinali. »Jdi —« neodpověděla, jakoby se bála, do- věděti se pravdy.

Paní Rychsa však se vzchopila a vyšla z komnaty, poptati se po příčině tak neobyčejného hluku po hradě.

Gertruda, jakoby teprve nyní byla pozbyla 'pevné důvěry své, počala se chvíti, skoro hlasitě jí bilo srdce v prsa, a zrakem jaksi podivně vytřeštěným hleděla za paní Rychsou; štěstí, že ji královna neviděla!

Za nedlouho vrátila se paní z Boru; tvář její byla na smrt bledá, přece však se nutila zdáti se lhostejnou, aspoň tak, že vypraviti mohla ze stísněných prsou: »Nic neobyčejného, neboř jest již naděje!« »Co jsi tak bledá?« vykřikla královna, nedadouc se klamati dobromyslnou lží její.

Paní Rychsa, nemohouc déle se přemoci, zachvěla se křečovitě, slzy jí vyhrkly z očí.

»Král!« zvolala, tvář oběma rukama si zakrývajíc, »o, můj Bože! Totě strašlivé!« A opět prohlédši, obrátila se se zrakem výčitku plným po Qertrudě; tato však nedlela již na svém místě; stálaf u dveří s tváří planoucí, s okem zoufalostí se lesknoucím a bránila královně, kteráž hned na první slovo Rychsino chtěla z komnaty vyběhnouti. Qertruda však, zpozorovavši úmysl její, rychle se vzpamatovala a v mžiknutí stála mezi dveřmi a královnou.

»Co chceš učiniti, královno?« zvolala hlasem skoro sípavým; mocně se jí ňadra dmula, i bylo na ní vidět, že jest odhodlána .i k násilí.

»K němu!« úpěla královna. »On umírá, snad je již mrtev, otráven mým pokrmem —« A opět chtěla ze dveří.

»Pamatuj na královnu!« napomínala Qertruda, s místa se nehýbajíc a takto královně vzdorujíc, »šetři cti ženy, cti královny, paní má!« doložila prosebně.

»Tos mi měla dříve říci, svůdnice!« ustoupila královna o krok zpět, a na smrt bledá tvář její najednou vzplanula. »Ustup! Já, tvá královna, ti to přikazuji!« Qertruda zalomila rukama, sklesla na kolena, ale ode dveří neustoupila.

»Nuže!« zvolala, »tedy šetři aspoň cti jeho.« »Cti jeho?« pozastavila se královna.

»Paní Qertruda má pravdu, královská Milosti!« přistoupila nyní paní z Boru blíže; »neboť lidé by se ptali, proč asi královna k takovému prostředku sáhla?« »Ach, můj Bože, můj Bože!« zalkala královna v nejhlubším žalu, na sedátko sklesši.

Když byl Zbišek do komnaty královské přikvapil, král ležel b'ez sebe na lůžku, kam jej Koldický s panem Peškem byli od- nesli; neboť se byl král za jídla v bolestných křečech na zem svalil, a něco zbytků pokrmu, královnou mu darem poslaného, zůstalo ještě na míse.

Oba pánové, nevědouce sobě rady, jali se omývati krále vodou; král však i dále bez sebe zůstal, jen chropotné sténání vyrývalo se mu z prsou, pěna tnu vyvstala na ústech, a všechny svaly se svíjely v křečech, jakoby popraskati chtěly.

»Anděl tě sem vede, milý Zbišku!« zvolal radostně pán z Janovic, zočiv jej. »Porad, pomoz, můžeš-li, a království Boží tě nemine!« Zbišek, pohlédnuv bystře na krále, jal se ihned rozpínati jeho šat; ohledav pak žaludek, jenž očividně otékal, zvolal: »To jest jed; král jest otráven!« »Jed? — Otráven?« zbledli oba páni ještě více, pohlédli v němém leknutí na sebe, potom na krále. Koldický najednou uhodiv se v čelo, poskočil, tvář jeho vzplanula nachovou zlostí, a zraky jeho probodaly takměř Zbiška, jenž nevšímaje si změny, jež se s pánem z Koldic stala, v šatě se ohledával a konečně vytáhl s vítězným pohledem nevelkou láhvičku.

»Prozatím natřeme čelo Jeho Milosti a pustíme mu několik kapek do úst, je to aqua rosarum,« pravil Zbišek, »ať mdloby aspoň a křeče poněkud pominou; rozpuštěné máslo s mlékem se zatím připraví —« »Rozpuštěné máslo s mlékem!« volal pan Pešek hřmějícím hlasem do otevřené vedlejší komnaty, kde již dvořané, strašlivou zprávou přilákaní, se tlačili, a ne jeden, ale všichni se hrnuli ke dveřím, chtíce obstarati, co nařízeno.

Zbišek byl zatím zátku vytáhl a nahýbal láhvičku k ústům královým, když jej Koldický za ruku chopiv, zvolal: »Ani kapky!« »Třeštíš?« obrátil se k němu hněvivě pan Pešek.

»Král jest otráven,« dí pan Týma rozjařeně, ruku Zbiškovu pevně svíraje, »kdož jiný by mohl travič ten býti, nežli ti, které jsme zastihli při trestuhodné zvědavosti —« Pan Pešek se nyní sám poněkud zarazil a jaksi nejistě pohlédl na Zbiška.

Tvář Zbiškova byla vzplanula zlostí nad obviněním tak ohavným; přece však odpověděl dosti mírně: »Za tuto lež mi odpovíš mečem, utrhači mrzký! Má hlava ostatně stojí zákonům k službám; nyní však je třeba krále zachrániti!« »Pravda!« přisvědčil přímý Pešek, a chopiv se láhvičky sám, vlil několik kapek králi do úst, načež ihned pěna, z úst králi vyvstávající, zmizela.

»Co počínáš?« žasnul Koldický.

»Pomáhám králi,« odvece pan Pešek, »co ty se sháníš po traviči.« »Netřeba shánění,« dí Koldický trpce, jejž byla slova: »utrhači mrzký!« zlostí naplnila, a Zbiška za ruku chopiv, velel do komnaty vedlejší, kde stálo dvořanstvo, nad obviněním, pánem Týmou na Zbiška vyřčeným, žasnoucí, rozkvašené na pána z Trotiny, jemuž beztoho větší díl z nich nenadálé milosti u dvora záviděl, i čekali, brzo-li se jim dá rozkaz zatknouti tra- viče kralobijce.

»Chopte se kralovraha!« velel nejvyšší komoří, pán z Kol- dic, a rozkaz ten našel ochotné plnitele; pokojně dal se ihned Zbišek jiti.

»Račiž potírati čelo i skráně Jeho Milosti, pane z Janovic,* volal ještě na tohoto, když jej odváděli.

»Dobře, dobře, hochu!« odpovídal pan Pešek, s králem stále se zabývaje, »buď jen pokojný, tvá nevina se ukáže, a ten star^ blázen bude potom i raně odpovídati — při mém erbu, na mou čest!« Nevšímaje si slov páně Peškových, aniž o krále nějakou péči maje, Koldický zabýval se jen jímáním domnělých kralo- bijců, a proto jen s pohrdáním na pana Peška pohleděv, velel dále: »Kde jest Malovec, i jej zatkněte!« Opět jich několik odkvapilo.

V témž okamžení zazněl z náhradí až do komnaty radostný pokřik: »Mistr Baltazar! Mistr Baltazar!« Přijel mistr učený na koni, jejž mu byl dvořan, za Malov- cem koňmo pospíchající, půjčil; potkali již Malovce s mistrem Baltazarem na cestě ke hradu, ale Baltazar přijal přece ochotně nabídnutí jeho, vsednouti na koně, by rychleji se mohl dostati na místo; nedbalť nic na to, že dlouhý, černý talár se nehodí k jízdě tryskem, a že takto, an talár za ním vzduchem vlál, zadá svému vážnému vzezření, jaké se na mistra Baltazara sluší.

A ačkoli koně co možná Krokvovou ulicí*) ke hradu poháněl, nebyl u brány hradní přece dříve, než Malovec, jenž po schodech zámeckých mu nadběhl.

Když takto mistr Baltazar v průvodu Malovcově vjížděl do hradu, byla se již zpráva o otrávení krále po hradě roznesla, a pánové Beneš z Yartemberka, nejvyšší purkrabí, a Ondřej z Du- bé, nejvyšší sudí zemský, přicházeli s protější strany na nádvoří a u vchodu ke schodům, vedoucím k bytu královskému, setkali se s mistrem Baltazarem.

»Totě strašlivá událost, pánové milostiví!« oslovil je Baltazar, s koně slézaje.

»Ba strašlivá, mistře milý,« přisvědčil pan purkrabí, Baltazarovi vlastnoručně s koně pofriáhaje, »a tu jen ty ještě pomoci můžeš, v tobě spočívá naše naděje, že zachráníš krále a s ním zemi Českou od pohrom nevyslovitelných!« »A jak se to tak najednou stalo?« ptal se Baltazar, ke schodům se ubíraje, ani talár svůj, blátem postříkaný, neočistiv, což by jindy jistě byl neopominul.

»Mluví se o jedu a otravě,« pravil pán z Dubé.

Slova jeho byla přervána hlukem; objevilo se několik dvořanů, vedoucích mezi sebou Zbiška z Trotiny zajatého.

»Tu jest, to je ten travič, tu je kralobijce!« volali jeden přes druhého.

»Zbišek z Trotiny?« zastavil se mistr Baltazar uprostřed schodů, ruce úžasem i leknutím nad hlavou sprásknuv. »To se mýlíte, pánové!« »To není možná!« zvolal také Malovec.

»Děkuji ti, mistře, i tobě, pane Malovče!« pravil Zbišek, »že mě máte za nevinna, nežli se jasně dokáže utrhačství Koldi- ckého.« »Tedy Koldický?« zabouřil Malovec, po meči sahaje. »Ustupte od pána z Trotiny, je-li vám život milý!« vcflfcl, jak *). Krokvová ulice, německy Sparrengasse, znetvořením Spornergasse, na česko přeloženo Ostruhová ulice, nynější Nerudova ulice.

»Nuže!« volal úsměšně Malovec na strážce své a Zbiškovy, »pojďte vy, pochopové Koldického, květe panstva! Bohu díky, že ratolesti erbů vašich nevzrostly z půdy české, většina vás přiběhlíků, jako ten Koldický, a to se již bez újmy cti erbovní dobře hodíte za biřice!« »U čerta!« zakypěl zlostí jeden z nich, ačkoli všichni se čepejřili jako krocani, a nebylo také divu; ale ten jediný zvolal, nemoha urážek těch mlčením snésti: »Umlkni, pane Malovče, sice — meč můj již poskakuje v pochvě —« »Poskakuje ti?« usmál se Malovec uštěpačně. »Tof se mu chce k nezvyklému tanci. Ale dobře bude pro tebe a pro vás pro všechny, co jste tak ochotně za pochopy Koldickému se propůjčili, když si dáte zocelovat lebky, než budeme s pánem z Trotiny vazby zproštěni. »Pojď, pane Zbišku!« chopil tohoto pod pažím. »Nuže, kde jest naše vězení?« Onen šlechtic, jehož meč v pochvě poskakoval, chtěl opět něco prohoditi, ale soused jeho jej tahal za rukáv řka: »Mlč, mlč, pane Jáchyme! Slyšels pana purkrabího? Věř mi, s pánem z Vartemberka nejsou žádné žerty!« Na toto napomenutí spolkl pan Jáchym odpověď a mlčky se ubíral s ostatními a s oběma vězni přes nádvoří stranou ke klášteru sv. Jiří a dále k domu purkrabskému.

* * * III.

Podivné věci povídaly se po Praze o nemoci králově, z její- hožto největšího nebezpečenství Karel ještě téhož dne pomocí Baltazarovou byl vyvázl. I učený mistr poznal hned na první pohled, jako Zbišek, že otrávení je příčinou nemoci této, schválil prostředky Zbiškem navržené a pánem z Janovic proti vůli Koldického upotřebené, jimiž se aspoň další účinkování jedu zamezilo. Mistr Baltazar dada ještě králi pro vrhnutí, prohlásil se, když lék byl účinkoval a král všechen pokrm, královnou mu poslaný, pokud ho byl požil, zvrátil, že všechno nebezpečenství pro krále minulo, že však slabost tělesná následkem křečí přebolestných Jeho Milost ještě déle na lože poutati bude.

»A jak bylo možná, podati jedu Jeho Milosti?« ptal se pan Ondřej z Dubé.

Mistr Baltazar ukázav na zbytky jídla na míse pozůstalé, pravil určitě: »To jídlo jest otráveno!« Jako člověk, který, věcí svou docela jist nejsa, potvrzení domněnky své z úst znatelových uslyší, Koldický vítězně se ohlédl vůkol. Pan Pešek, upřev tázavě zrak na tvář Baltazarovu a spatřiv na ní největší jistotu ve výrok ústy pronesený, svěsil hlavu.

»Tedy by měl ten Koldický snad přece pravdu?« hučel pro sebe hlavou kroutě.

»Rač dáti dobrý pozor, mistře milý!« ptal se pán z Dubé ještě jednou, »na výroku tvém mnoho záleží; je-li v pokrmu tomto skutečně jed?« V přímosti své nevěda sobě mistr Baltazar opakování otázky této jinak vysvětliti, nežli že snad pán z Dubé pochybuje o důkladnosti umění jeho, odpověděl horlivě: »A kdyby o život lidský výrokem mým běželo, nemohu jinak říci, nežli že to jídlo jest otráveno,« ukázal na přimodralé puntíčky, na povrchu omáčky jako tak zvaná oka mastná plovoucí; »znaky tyto jsou příliš patrné,« mluvil při tom, »i nemohu jinak mluviti, a kdybych tím nejlepšího přítele svého mohl spasiti!« »To jsi snad uhodl, starce!« prohodil temně pan Pešek.

Pán z Dubé, pokynuv pouze hlavou, zímocnil se mísy se zbytky pokrmu a odcházel z komnaty. I ostatní byli se vzdálili kromě jednoho panoše, neboť král po vrhnutí cítě najednou veliké ulehčení tiše byl usnul — Královna se u lože manželova ani neukázala, poslům, panem Peškem se smutnou zprávou k ní vypraveným, paními jejími odpověděno, leknutí Její Milosti nad strašlivou událostí že i ji vrhlo na lůžko.

Po městě pak, jak shora již praveno, obíhaly nejpodivnější pověsti o smutné události této. S počátku, když se lichá zpráva o náhlé smrti králově roznesla, zmocnilo se náramné leknutí všeho obyvatelstva.

»Umřel bez dědice, tak náhle; pro Boha živého, co z nás bude!« bědováno po všech ulicích a náměstích, které se staly veřejnými sněmovnami.

Když se roznesla zpráva o otrávení, hoře obyvatelstva vypuklo v šílenou skoro zlobu.

»Smrt jim, těm kralobijcům! Ukamenujte je!« povykováno po ulicích; a když se jména domnělých travičů mezi lid dostala, tu teprve rozličnému hádání čím nemotornějšímu, tím více víry nalézajícímu průchod dán.

»Malovec, příbuzný arcibiskupův?« hovořilo se, »a Zbišek z Trotiny, svěřenec a žák mistra Dětřicha? Proč by ti tak hanebného skutku se byli dopustili? Dejte pozor, v tom vězí knížata bavorská!« »Ne tak,« odpíráno jinými, »spíše Kazimír Polský!« »Anebo snad dokonce —« mínili ještě jiní, velemoudří to politikové, co slýchali, jak se řká, trávu růsti, i ač se při tom velmi moudře tvářili, nedopověděli přece: co? dokonce.

Tu však přišla zpráva, že král ze všeho nebezpečenství života vyváznul, i učinila najednou konec všemu hádání.

»Bůh se smiloval nad námi a nad ubohou zemí Českou!« plesáno po městě. »Vzdejme díky Hospodinu, proámež za úplné uzdravení milovaného krále, otce Karla!« A chrámy se naplňovaly lidem všeho věku i pohlaví, velebícího Hospodina za ochránění králova života národu drahého.

Nedbaje veřejného rozčilení jako mořské vlnobití tu na tu, tu na onu stranu se klonícího, pokračoval soud panem Ondřejem z Dubé, nejvyšším sudím zemským, ještě téhož dne isestavený, ve vyšetřování činu tak ohavného svou měrou dále, aby hrůza trestu zvýšena byla rychlostí, s jakou následovala pokuta za zločin spáchaný.

Shromážděno za předsednictví pana Ondřeje z Dubé zástupců šlechty vyšší i nižší jakožto přísežných, jmenovitě: pánové Bušek z Velhartic, Ješek z Landštýna na Kosové Hoře, Hašek ze Zvířetic, potom nejčelnější zemští úředníci, zejména pan Beneš z Vartemberka, nejvyšší purkrabí, Čeněk z Lipé, nej- vyšší maršálek království Českého, a jiní; rychtář Pražský vedl všechno jednání, jemuž ku pomoci mistr práv na vysokém učení Pražském, doktor Sassoferrato, nejvíce působením pana Týmy z Koldic přidán.

I předvolán nejprve k soudu mistr Baltazar, aby před celým shromážděním opakoval svědectví své, že pokrm, jehožto zbytky na téže míse, v nížto byla královna neblahý dar svůj králi poslala, uprostřed stolu stály, skutečně jest otráven.

Baltazar, dada sobě okázati mísu a přesvědčiv se, že to týž pokrm, jejž byl na stole u krále zastihl, opakoval svědectví své s takovou určitostí, jako to byl již učinil dříve před pánem z Dubé.

»Dobře!« pravil pán z Dubé, kynutím hlavy mistra Baltazara propouštěje.

Tu se nahnul Sassoferrato k rychtáři městskému, a když mu byl něco pošeptal do ucha, rychtář promluvil hlasitě: »Račiž míti jen strpení, učený mistře!« oslovil dvorně ctěného lékaře. »Ty pravíš, že to jed; musí-li nevyhnutelně umříti, kdo požije jedu toho, jímž jídlo otráveno jest. A nemůžeš-li nám pověděti, jaký to jed asi jest?« »Tento jed jest rostlinný,« odpověděl mistr Baltazar; »kterého však druhu, toho nelze udati, ježto jedovatých bylin je mnoho druhů, jak každému povědomo. Ale že náleží k nejprud- ším druhům, jest viděti z těch přimodralých puntíčkův, a člověk, zaživ část jedu toho, musí zemříti, nepřispěje-li se mu pomocí rychlou; a proto mohu směle tvrditi, a každý znatel umění mého mi přisvědčí, že pan Zbišek z Trotiny —« »Více jsme nežádali věděti, domine collega!« podotknul Sassoferrato s lichotivým úsměchem.

»To my rozhodneme, mistře, zkažený zákonodárce!« obrátil se k němu pan Bušek z Velhartic příkře, narážeje na jeho zákonník, který, když králem samým stavům byl předložen, způsobil všeobecnou nevoli v zemi, »my přísežní víme, co právo naše, právo české. — Co jsi chtěl dále pověděti, učený mistře?« obrátil se potom vlídně k mistru Baltazarovi.

Sassoferrato zapýřiv se, hryzl se v pysky, a mistr Baltazar, jenž byl hněvivě na nepovolaného výtržníka pohlížel, po- kynul spokojeně hlavou a opět mírně odpověděl: »Tolik jsem chtěl pověděti, pánové vznešení, že pan Zbišek z Trotiny rychlou pomocí svou králi Jeho Milosti život zachoval.« »My ti děkujeme, mistře, za tvé nestranné svědectví,« pravil vlídně pán z Dubé, hlavu na pozdravení mistra Baltazara nachýliv, na srozuměnou mu takto dávaje, že již může odejiti.

»Co soudíte, vznešení pánové,« obrátil se pán z Dubé ke shromáždění, když byl mistr Baltazar odešel, »o výpovědi učeného mistra Baltazara?« »O pravdivosti slov jeho asi nikdo nepochybuje,« mínil pán z Vartemberka, »a proto si nemohu vysvětliti, jak může pán z Trotiny z travičství obviněn býti, kdežto přece on podle svědectví ctěného mistra život krále Jeho Milosti zachoval.« »Tak ani mně to nejde dohromady, pane sudí zemský,« prohlásil se pan Bušek z Velhartic, »jedno z toho obojího je zajisté křivé, buď obvinění pána z Trotiny nebo svědectví mistra Baltazara.« »Z křivého svědectví nebude Isnad nikdo viniti mistra ctěného?« obrátil se pán z Dubé vůkol.

»A proč ne, pánové vznešení?« promluvil Sassoferrato.

»Zase se mícháš —« obrátil se k němu prudký Velhartický, jemuž byl Sassoferrato sůl v očích.

»Já zde sedím na rozkaz vyšší, pane z Velhartic,« odsekl Sassoferrato, »i ačkoli hlasovati práva nemám, přece smím mínění svoje vysloviti a radou svou přispěti, a proto žádám . o slyšení!« »Toho se ti, mistře slovutný, neodepře,« mínil pán z Dubé, »a tebe, pane z Velhartic, žádám, abys se poněkud mírnil, ve jménu krále toho žádám,« doložil ostře, a Velhartický, nevrle • něco pro sebe huče, usedl si zlostně v křesle svém.

»Projev mínění své, mistře slovutný!« obrátil se k Sasso- ferratovi pan sudí zemský.

»Proč by nemohlo býti svědectví mistra Baltazara podezřelé, vznešení pánové?« začal Sassoferrato, »povím-li, že pán z Trotiny je synovským skoro přítelem mistra učeného?« »Pochybuje-li někdo z vás o svědectví mistra Baltazara?« ptal se pán z Dubé kolem.

»Nikdo!« znělo jednohlasně.

»Já také ne!« přisvědčil pan Ondřej.

»Prosím ještě o slovo, vznešení pánové,« začal opět Sas- soferrato, »ačkoliv i já (úplnou důvěru kladu ve slova kollegy svého, mistra Baltazara, měl jsem přece za povinnost na všechny okolnosti nejvyšší soud zemský upozorniti —« ' »Dobře umíš obracet!« zasmál se hlasitě Velhartický.

Ani pohledem úsměšku toho si nepovšimnuv, Sassoíerrato mluvil dále: »Ale i svědectví jeho lze dobře s obviněním pána z Trotiny a pána z Malovic srovnati.« »To jsem žádostiv, jak to vyvedeš?« prohodil pán z Var- temberka.

»Mistr Baltazar udal,« uklonil se Sassoíerrato před panem purkrabím, »že jed, jímž pokrm jest otráven, pochází z rostlinstva. Nuže, pánové vznešení, kdo jiný by mohl takový jed znáti, nežli pán z Trotiny, jenž slynul jakožto nejlepší žák dvorního lékárníka mistra Angela?« »Totě ovšem pravda!« znělo vůkol temně, a pán Velhartický svěsil hlavu.

»To ovšem, mistře!« prohodil zajikavě; »proč by však,« ptal se najednou opět vítězně, »králi opět pomáhal, Ikdyž jej byl chtěl otrávit? A leknutí i píle při 'zaopatřování rychlé pomoci pana Jana Malovce nebyla jistě líčená?« »Buď svědomí, v obou pánech procitnuvší,« odpovídal Sassoíerrato, »buď strach trestu nebo také, aby od sebe odvrátili všechno podezření ochotou zdvojnásobenou, mohou býti toho příčinou!« »Tos ukázal ,na důležitou stránku činu celého, mistře slovutný,« prohlásil se pán z Dubé. »Děkujeme ti.

A skoro všichni přisvědčili, že se snášejí s tímto míněním. Jen Velhartický vrtěl hlavou.

»To jsou jen' samé snady a kdyby, žádná jistota,« prohodil.

»Jistoty se bohdá dopátráme!« ubezpečoval pán z Dubé.

Potom předvoláni pánové z Koldic a z Janovic, aby vydali svědectví.

Pan Pešek vypravoval, kterak dostav rozkaz od královny, doprovoditi Zbiška z Trotiny s darem Její Milosti ke králi a u něho mu přístup zjednati, jej pouze na chvíli opustil, když byl do komnat královských vešel, aby králi oznámil poselství své, a když se s panem Koldickým pro Zbiška vrátil, tu že ovšem viděl, kterak pán z Malovic talíř, jímžto mísa s pokrmem byla přikryta, drží v ruce, a oba že zvědavě na pokrm hledí.

»A ráčila Tvá Milost, pane z Janovic,« ptal se pan Ondřej z Dubé, »ještě něco zvláštního pozorovati na obou pánech, když jste je při nenáležité zvědavosti jejich přistihli?« »Ničeho,« odvece pan Pešek, »hleděli na pokrm s onou zvědavostí, jakou u lidu mladého tak často shledáváme.« »A neráčila Tvá Milost, pane z Janovic,* ptal se rychtář městský, »nižádné změny na jídle tom pozorovati?« »Já jsem se dříve, ani potom na jídlo nepodíval,« odpověděl pan Pešek, a teprve když Jeho Milost král mísu před námi odkryl, viděl jsem, že to jsou ptáčky v omáčce.« »Ale pokrm ten byl podle svědectví mistra Baltazara otráven,« vyptával se dále rychtář; »jak by tam mohl jed přijíti?« »To Bůh sám jen věděti může!« pravil pan Pešek, najednou se zamysliv, a jakási myšlenka projela duší jeho, že se nad ní až zachvěl.

»Mistr Baltazar také tvrdil,« začal nyní Bušek z Velhartic, »že by bez rychlé pomoci pána z Trotiny král Jeho Milost byl býval ztracen?« »Tuším, pane z Velhartic, pane milostivý,« obrátil se k němu městský rychtář na znamení Sassoferratem jemu dané, »že věc tato již dosti objasněna jest, a otázka tato že je již zbytečná!« »To musím věděti já, rychtáři!« odpověděl Velhartický ostře, »já budu vynášeti výrok svůj pro sebe, na svoje svědomí, a proto chci viděti jasně.« Rychtář se zarděv, zabral se do svých pergamenů.

»Račiž, pane z Janovic,« obrátil se k tomuto pán z Dubé, »odpověděti k otázce pána z Velhartic!« »Já nemohu jinak, nežli svědectví mistra Baltazara potvr- diti,« dí Pešek. »My s pánem z Koldic jsme sobě rady nevěděli, až když pán z Trotiny přikvapil, poznal hned, že to jed —« »Račte si pamatovati, vznešení pánové,« prohlásil se opět Sassoferrato, »pán z Trotiny poznal hned, že to jed.« »To jsme slyšeli!« odseknul nevrle Yelhartický.

»Já však upozorňuji také vznešené pány bratry na tu okolnost, že pán z Trotiny byl nejlepším žáke'm dvorního lékárníka, pročež se v tom znáti musel,« podotkl pan Pešek, uznamenav, že upozornění Sassoferratovo se neminulo s účinkem na údy soudu nejvyššího.

»Račte sobě i toto pamatovati, páni bratří!« prohodil Vel- hartický.

»A co se dělo dále?« ptal se pán z Dubé.

Pan Pešek obšírně vypravoval, jak nám již známo, kterak Zbišek vodičku v lahvičce s sebou maje a několik kapek králi do úst pustiti chtěje, od Koldického byl v tom zdržován, a kdyby on, pan Pešek, nebyl sám králi léku podal a na radu Zbiškovu, i když jej jako vězně odváděli, kdyby králi čela a skrání královských nebyl potíral, čímž vším největší křeče jako mžikem přestaly, že by již mistr Baltazar s pomocí svou byl pozdě přišel.

»A co činil pán z Koldic tou dobou?« ptal se purkrabí, pán z Vartemberka.

»Jak praveno,« odpověděl pan Pešek, »zabýval se jímáním domnělých travičův, a co by na něm bylo záleželo, tu bychom již nyní plakali u rakve královské!« Všech.zraky se obrátily po těchto slovech na pana Koldického, jenž, jako by krví jej byl polil, se prohlásil: »Nevole nad tak náramným zločinem —« »Račiž posečkati Tvá Milost, pane z Koldic!« vskočil mu do řeči pán z Dubé, »i tvoje svědectví sobě potom vyžádáme.« Koldický, pohodiv hlavou, umlkl i poodstoupil, pohlédnuv zběžně jenom na Sassoferrata, který naň významně mrknul.

»Tys praviti ráčil, pane z Janovic,« obrátil se pan Ondřej z Dubé opět k panu Peškovi, »že se milostivý pán z Koldic zabýval jímáním domnělých travičů; proč pravíš domnělých? Či nevěříš, že by pán z Trotinj'' nebo pán z Malovic činu, z něhož je viní, schopni byli?« »Já jsem Pešek z Janovic, pán korouhevní v království Českém a toho času nejvyšší hofmistr Její Milosti královny,« pravil Pešek důrazně, »tuším, že nižádná skvrna starého mého erbu nehyzdí; a při tom svém neposkvrněném erbu a na svou čest se dokládám: ani pána z Trotiny ani pána z Ma-lovic nemám za schopny činu, z něhož jsou viněni!« »Sláva tobě, pane Pešku!« zvolal Velhartický, nemoha se již chovati mírně.

»Vyslovil jsi mínění svoje, pane z Janovic, bez ostychu, jak se na pána sluší,« pravil pán z Dubé, »my Tvé Milosti děkujeme!« Uklonil se.

»Já ještě milostivého pána z Janovic za odpověď k jedné otázce prošiti musím,«; povstal ! rychtář městský, jemuž byl Sassoferrato opět něco pošeptal, i ukloniv se před panem Peškem, pravil: »Račí-li mi Tvá Milost na mou otázku odpově- děti ? « »Zde jsem, abych odpovídal; ptej se!« odpověděl pan Pešek.

»Tvá Milost ráčí tak určitě tvrditi,« začal rychtář, »že pán z Malovic ani pán z Trotiny činu jim přiřčeného schopni nejsou; nechci se tázati po důvodech tak určitého výroku, ježto známá moudrost milostivého pána z Janovic u sebe je dobře uvážila: proto jen snažně prosím, aby nám Tvá Milost ráčila pověděti, zdali někoho jiného v podezření travičství míti neráčí? Neboť jed jest v pokrmu tom, a nějak se tam dostati musel. Neráčí-li tedy pán z Janovic míti nižádného domnění, jak a kým se tam dostal?« Uznávajíce důležitost otázky této, od jejíž odpovědi vina nebo nevina obviněných rozhodnouti se musela, upiali všichni zraky své na pana Peška.

I tento cítil ostrý hrot otázky této a pohlížel na rychtáře, jako by se divil, kterak taková otázka v mozku jeho se vylíh- nouti mohla; popatřiv pak na úlisnou, ustnívající se tvář vedle sedícího Sassoferrata, věděl hned, kdo otcem jest otázky tak záskočné.

Koldický sotva ztajil radost, jakouž měl z otázky této, a netrpělivě přešlapoval, jak se asi pan Pešek z toho vyplete?

Ale pan Pešek nebyl muž, jehož by bylo něco na dlouho pomátlo; pročež také dosti brzo se vzpamatovav, pravil, pevně na rychtáře hledě: »Kdybys ty nebo spíše tam tvůj soused.

mistr Sassoferrato, byl právě v předsíni přítomen býval, tu bych přísahal, že to nikdo jiný neučinil.« Všeobecné hnutí panovalo po této odpovědi ve Shromáždění. Rychtář zlostí zbledl, Sassoferrato, zhiěniv jen na okamžik barvu, usmíval se sladce, jako před tím.

Velhartický mnul si radostí ruce, ostatní však přísežní s podivením na sebe hleděli, a pan Ondřej z Dubé vrtěl nevrle hlavou.

»Račiž se mírniti, pane z Janovic, a odpovídej jako pán,« pravil vážně. »Pan městský rychtář, jakožto úd soudu nejvyš- šího a soudce vyšetřovací se tě zdvořile ptal, i mohl se také na- díti zdvořilé odpovědi.« »Jen že rohatý ďas za tou zdvořilostí vězí,« odpověděl pan Pešek na tuto důtku velmi chladně. »Ptám se soudu nej- vyššího a všech vznešených pánů přísežných, zdali to .není otázka jako vidlice, nechf sem nebo tam se obrátím, všudy na hrot naběhnu? Má'm-li domněnku jakou, kdož mi ručí za to, že jest pravá; neboť zde, tuším, nejde o domněnky, nýbrž o důkazy. Já však, Pešek z Janovic, pravím tolik: Jako pána z Trotiny a pána z Malovic za neschopné činu jim přiřčeného mám, tak ani udati nemohu, jak se ten jed dostal do jídla, Bůh sám jen někdy pravdu odhalí.« »Jsme spokojeni výpovědí tvou, pane z Janovic; děkujeme ti!« uklonil se pán z Dubé.

Rychtáře zašla chuť pana Peška se ještě na něco vyptávati; i Sassoferrato uznal za dobré, že jest lépe k novým otázkám ne- ponoukati, pročež odstoupil pan Pešek, nikýtn již nezadržen.

Potom požádán Koldický, aby vydal svědectví. I učinil to s největší obšírhostí, obzvláště váhu klada na to, že oba obvinění, když je při nenáležité zvědavosti přistihl, velmi zaraženi byli, jmenovitě pán z Trotiny, což by jistě tak velkou měrou nebyli bývali, kdyby jen nevinná zvědavost na popatření daru Její Milosti královny je byla lákala.

»Tvá Milost, pane z Koldic,« začal pán z Dubé, vyslechnuv pozorně celou výpověď jeho, »viní zřejmě pána z Trotiny a pána z Malovic činu tak ohavného a v dějinách českých neslýchaného. 2es obvinění své dobře rozvážil, není pochyby, ježto sám věděti ráčíš, že tu běží nejen o životy obou pánův obvině- ných, nýbrž i o hanbu, která z toho všemu národu Českému pojiti musí, že se našli mezi ním mužové a k tomu pánové v důstojnostech dvorních! stojící, kteří schopni byli činu tak ohavného; a toto vše uváživ, račiž nám pověděti, proč právě pána z Trotiny a pána z Malovic z činu toho viníš?« »A koho jiného bych viniti měl?« odpověděl Koldický. »Kromě nich nikdo k pokrmu tomu nepřišel, a já i pán z Janovic jsme je zastihli, když pokrm prohlíželi; jakých tu důkazů ještě více?« »Pravda!« přisvědčil rychtář městský, a nikdo z údův soudu, ani z přísežných neodporoval.

»Ale podle svědectví mistra Baltazara i pána z Janovic,« ozval se Yelhartický, »byl přece pan Zbišek nejúčinlivější při ochránění drahého života králova; je tomu tak?« »Tak pravil učený mistr Baltazar, a já odporovati nemohu.« »A proč by byl tedy pán z Trotiny napřed jídlo otravoval a potom králi pomáhal; proč by pán z Malovic byl tak účinlivý býval při zjednání pomoci, kdyby byl krále Jeho Milost se světa zprovoditi chtěl? Nezdá-li se to Tvé Milosti trochu podivné, pane z Koldic?« ptal se Velhartický dále.

»Podivné se to ovšem zdá při prvním pohledu,« dí Koldický, »při zralejším uvážení však nic podivného v tom nenalézám; nebo zločin ten byl tak ohavný, že i nejzatvrzelejší zlosyn následků škutku svého zhroziti se musil, tím více pak oba páni obvinění, a proto hleděli všemožně zločin svůj napraviti a neškodným učiniti.« Tato slova uškodila oběma nešťastným obviněným více, nežli všechno předešlé svědectví Koldického, a příznivé svědectví mistra Baltazara i pána z Janovic sloužilo jen k tomu, aby výrok Koldického tím více byl ztvrzen. Sám Velhartický se nyní zarazil, a jakkoli v srdci svém ve vinu obviněných nevěřil, vzdal se přece vší naděje, že by pravda na světlo se přivedla.

Sassoferrato spokojeně pokynul hlavou.

»Není již k zachránění,« mluvil k sobě, »to bude Angela i toho nenáviděného malíře více bolet, nežli cokoli jiného. Ah, a ten Rienzi!« a jedovatě mu zasvítily oči, »mínili, že mě vy- tiskli ode dvora, že mě zničili, ah! Sassoferrato se tak snadno nepoddá. Prokázav tímto soudem Koldickému i králi službu velikou, vyšvihnu se opět po přízni jeho v milost královu, a zároveň jsem se i pomstil, a pomsta je tak sladká!« Předvoláni nyní k soudu oba vězňové, a obžaloba na ně zněla: na Zbiška z Trotiny z travičství a na Jana z Malovic ze spoluviny z travičství. Výpovědi jejich neobsahovaly nic nového; jak se jed do jídla dostal, udati nemohli. Zbišek se choval chladně, vážně; Malovec však náruživě, odpovědi jeho byly plny úštipků a trpkosti.

Když se ho rychtář městský ponuknutím Sassoferratovým, což Malovci nijak neušlo, ptal, ví-li, jak se připravuje jed, odpověděl: »Velmi dobře; jenom několik pohledů toho scvrklého, úlisného mistra tu vedle tebe, milý rychtáři, a otrávíš, koho se ti zlíbí; a sesekáš-li do toho utrhačný jazyk Týmy Koldického, buď jist, že nejsilnějšího buvola pouhou špetkou té smíšeniny porazíš!« »Žádám úcty od tebe, pane Malovče, pro údy soudu přítomného!« zvolal pán z Dubé v "nevoli.

»Pro tebe, pane z Dubé, a pro všechny vznešené pány soudu přítomného úcty, co se líbí,« odpověděl Malovec; »ale pro toho tady?« ukázal s opovržením na Sassoferrata, »nebo pro Týmu Koldického? Bůh ho zatrať!« odplivnul si.

»Nesmíme déle poslouchati urážek tvých,« pravil nejvyšší sudí, pán z Dubé, »odstuptež oba zajatí!« velel.

»Tedy již ne pánové?« ptal se Malovec s planoucí tváří, »to již jako bychom byli odsouzeni? Také dobře; ale vzpomeňte si, pánové, vzpomeň si, pane Ondřeji z Dubé, na hodinu tuto, až pravda vyjde na jevo, že se potřísnily ctihodné šediny tvé krví nevinnou!« A pojav Zbiška za ruku, odcházel s ním z komnaty.

Jakási hrůza pojala pána z Dubé při posledních slovech Malovcových, i otřásl se a pohlédl významně kolem; všichni jaksi úžasně na sebe pohlíželi.

První se zmužil opět pán Ondřej z Dubé.

»Výhrůžka ta, výlev to vzdory trestuhodné, nesmí nás mýliti ve vykonávání povinnosti naší. Zle by věru bylo s právem zemským, kdyby se na hrozby zločinců dbáti mělo. Žádám vás, pánové vznešení, abyste dobře uvážili vše, co jste právě slyšeli. Pochyby není, že' skutečně spáchán byl zločin neslýchaný, k němuž že podali pomocných rukou, obviněni jsou dva páni bratři, s bolestí to vyslovuji — obviněni jsou dva pánové, v důstojnostech» dvorských postavení. Slyšeli jste svědectví pro ně i proti nim; a tak vše dobře uvážíce proneste úsudek svůj dle svého nejlepšího vědomí i svědomí — Uznáváte, že jsou Zbišek z Tro- tiny a Jan z Malovic vinni zločinem travičství spáchaným na králi„ božskou prozřetelností však nedokončeným?« zeptal se po malé přestávce hlasem povýšeným.

První povstal rychtář městský, a položiv pravici na srdce, pravil: »Uznávám!« A po něm hlasováno po jednom kolem po všem shromáždění soudním, a z úst všech znělo osudné: »Uznávám!« Potom povstal i pán Bušek Velhartický a pevným hlasem zvolal: »Neuznávám!« Všech zraky se naň obrátily.

»Neuznávám!« opakoval Velhartický ještě důrazněji, »na pouhé domněnky odsuzovat zakazuje mi svědomí, a proto ještě jednou: neuznávám jich za překonaných ze zločinu!« Pokojně se usadil — Co takto v soudní síni hlasováno, Pešek z Janovic přecházel netrpělivě po chodbě před ní. Mistr Baltazar stál nepohnutě u stěny, a bolestná starostlivost mu zářila z oka.

Když byl Koldický ze soudní síně vyšel, pan Pešek obrátil se k němu zády, a pan Týma vida, že pan z Janovic na dobro se s ním rozkmotřil, pravil pro sebe: »Podivno, že pan Pešek tak vřele oba vinníky zastává! Nejsou-li to oni, kdož jiný by to mohl být?« A mimo Baltazara se ubíraje, pozdravoval jej jak obyčejně s milostivou) vlídností; tentokráte však mu učený mistr ani neděkoval.

»Jak, mistře Baltazare,« pozastavil se Koldický, »ty na mne nevřeš? Nemám ti za zlé; neboť jsi byl prý vroucím přítelem pána z Trotiny, i věř mi, že bych nevím co za to dal, kdyby se jeho a páně Malovcova nevina dokázala; to však je podle přesvědčení mého věc nemožná.« »Tvá to vina, pane milostivý,« odpověděl mistr Baltazar trudně i s výčitkou, »obžaloba tvá a všechny okolnosti jsou proti nim, ale nechť je potká osud jakýkoli, já aspoň jsem o nevině Zbiškově přesvědčen.« »O tom si smýšlej, jak se ti líbí, mistře milý,« pravil Koldi- cký, rameny krče, »já jsem jinak jednati nemohl.« I odešel s pokojnou myslí.

»On má ovšem pravdu'.« obrátil se nyní Pešek k Baltazarovi, »a člověk se naň ani horšiti nemůže; vždyť mluví všechny okolnosti tak zřejmě proti nim —« »1 Tvá Milost, pane z Janovic, pochybuje o nevině jejich?« . ptal se Baltazar bolestně.

»Já o ní nepochybuji,« odpověděl Pešek, »ano naopak, já jsem o nevině obou skoro přesvědčen; neb — je to hrozné, hrozné taková myšlenka, která v staré hlavě mé utkvěla a ustoupiti nechce,« sevřel si oběma rukama hlavu, jako by mocí vypuditi chtěl onu myšlenku trapnou; ale bezpochyby že ji za- puditi nemohl, a snad se obávaje,' by city Isvými překonán před Baltazarem ji nevyzradil, ubíhal kvapným krokem odtud.

»Co mu to najednou přišlo do hlavy?« hleděl za ním v udivení mistr Baltazar. »Je to šlechetný pán srdce přímého, ten pán z Janovic —« Zabral se opět v myšlenky, jako před tím o zeď se podepřev, aby se tak dočkal výroku soudu nad obviněnými.

* » * IV.

Den se klonil ke konci. K poledni bylo se slunce protrhanými mraky prodralo, znenáhla dokonce přestalo pršet, a k večeru již plula ta koule nebeská po temněmodré obloze, pozla- cujíc věže hradu a báně kostelů paprsky svými, kdežto dole v kotlině mezi vrchy Hradčanským, Siónským a Petřínem stínové se již byli rozložili.

Před hradem až skoro k samé bráně Siónské nebo Strahovské se tlačilo lidu, hlava vedle hlavy, že by ani jablko k zemi bylo nepropadlo, a pozornost všeho množství se obracela chvílemi ke hradu, chvílemi zas na malé1 prostranství, chráněné silným ohrazením a dostatečnou stráží královských halapartníků před návalem rozjitřeného, nedočkavého lidu. Uprostřed prostranství čněly dva čerstvě i na rychlo postavené čekany vzhůru, i bylo patrno, jaké smutné divadlo to množství lidu sem nahoru přilákalo.

»Jářku, Střemile!« oslovil jeden z měštěnínů, stoje u samého zábradlí, rotmistra královských halapartníků, jenž o svou hala- partnu se podpíraje, jaksi zamračeně na všechny ty přípravy popravní se díval, »totě skoro k neuvěření — ta rychlost; dnes ráno byl zločin spáchán a již nyní k večeru mají viset?« »Vidíš že tomu tak,« odpověděl nevrle rotmistr.

»To dej nebeský Pán Bůh,« ozvali se hlasové vůkol, »čím dříve budou viset, tím lip, takový zločin!« Rotmistr něco do sebe bručel, jako by všeobecné přání rozkvašeného lidu se nesrovnávalo s jeho žádostí.

»Já jsem to povídal hned,« ozval se soused prvního tazatele, »že v tom vězí nějaké ďábelství, když ten žák čarodějníka Angela ke dvoru se dostal; všechno af to zvěšejí i toho Angela s tím podivným cizincem, a mistra Dětřicha, a přede vším toho učazeného kovář« mistra Ambrože, který si nyní člověka ani nevšímal; tu to nyní má, já jsem to vždycky říkal!« Jelikož skoro žádnému z okolostojících mistr Ambrož znám nebyl, nedáno mu na to odpovědi žádné; tím více se však chopili jmen Dětřich a mistr Angelo, a onen první tazatel, jenž známostí s rotmistrem se honosil, tázal se udiveně: »Jak? příteli Střemile! Tedy jsou také v tom zapleteni ti mistři Angelo a Dětřich?« »Třesky plesky!« zahučel rotmistr. »Dosti, tuším, na těch dvou obětech; což o toho Trotinu, což je mi po tom? Ale pán z Malovic! Takového pána tak' snadno nenajdu, který by měl k našinci ruku vždy otevřenou; znám to, vždyť jsem byl jeho podřízeným!« A nevrle zabodl držiště své halapartny do země. Takovýmto důvodem skoro jako by byl poněkud překonán, známý rotmistrův pravil poněkud soucitně: »To je ho ovšem škoda, že k takovému zločinu se užiti dal; ale vždyť to není ještě tak jisto, že bude vskutku viset,« těšil rotmistra; »nebo jeho ujec, pan arcibiskup, má dlouhou ruku a mocné slovo u krále Jeho Milosti, jehož Bůh zachraň!« »Tu nepomůže ani ujec ani kdo jiný,« odpověděl rotmistr, »a byť to sám kardinál byl; když nejvyšší soud mluvil, je všechno marné, potom neplatí u krále ani stav, ani přátelé.« »Tak je to dobře, tak to má být!« ozývali se hlasové vůkol; »vidět, že jedenkráte spravedlnost v zemi. Bůh popřej za to králi dlouhého panování!« »Ale že tak dlouho otálejí!« ozval se ten, který chtěl všechno šmahem zvěšet, obzláště pak mistra Ambrože, »slunce zapadne co nevidět, al před západem slunce musejí se ještě houpat, já povídám: dejme pozor, aby nám nesklaplo!« V tom zazněl cinkot umíráčku s věže kostela Svatojirského, a hrobové ticho se rozhostilo po všem tom množství, posud tak bouřlivém.

»Již je povedou!« šeptal druh druhu a každý obnažil hlavu k modlitbě.

»Bůh budiž milostiv duším jejich!« znělo od úst k ústům.— Co takto lid před hradem na oběti spravedlnosti, jež dle všeobecného mínění spravedlivý trest za jejich zločin, podniknutý na posvátném životě krále milovaného, dostihnouti měl, netrpělivě čekal, královna sama vězela v největší úzkosti a a hrůze.

Pešek z Janovic, jemuž svítati začalo, jakým to asi způsobem jed do pokrmu králova se dostal* přecházel v největším rozčilení přední komnaty královniny; tu přistoupil k oknu, tu zase jej honil vnitřní nepokoj po komnatách, až na chodbu, aby se dověděl nových zpráv, jež královně nemilosrdně hned za tepla ohlašoval.

V stavu, zoufalému šílenství se skoro rovnajícím, dlela královna ve své komnatě, v níž byly krom ní jen důvěrnice její, Rychsa z Boru a Gertruda.

Když byl Pešek zprávu přinesl, že oba obvinění výrokem soudu nejvyššřho až na jeden pouze hlas vinnými jsou uznáni a k smrti provazem odsouzeni: tu zničila zpráva tato skoro ubohou paní, působila na ni více, nežli zpráva o nemoci králově a dlouho trvalo, nežli ji paní její opět vzkřísily. Když z mrákot procitla, byla první myšlenka její ke králi se odebrati, a jemu všechno vyznati; ale jako dříve již, když o nenadálé nemoci králově zprávu dostala, vrhla se jí i nyní Qertruda v cestu.

»Již ke všemu je pozdě,« pravila odhodlaně, i zdálo se, že odhodlanost skoro démonická stejnou měrou v ní roste, jako malomyslná zoufalost v královně, událostmi dnešního dne skoro zničené, »již pozdě jest, král neuvěří slovům Tvé Milosti, a uvěří-li, potom' se 'navždy rač odříci lásky jeho.« »Nechť,« odpověděla královna, ale hlas její se nepovznesl přes silnější šepot,'»aspoň neumrou nevinní za vinu mou.« »Životy své, věnovali službě tvé, královská paní má,« dí Gertruda, a slova, výraz tváři její měly *cos odporného, strašného do sebe, že královna na krok ucouvla a paní z Boru bez- volně se zachvěla; »lépe když umrou oni, než aby zemřela pověst Anny Falcké, než aby k ní zemřela láska Karla, krále Českého; na sta jich umírá v bojích pro krále a také tak nevinně jako tito dva. Co z toho?« A jako by sama výroku svého se ulekla, zblednuvši se zamlčela.

»Ha, paní z Boru!« obrátila se královna k této, jako by u ní útočiště, rady, pomoci hledala.

»Ať jedná královská Milost Tvá podle moudrosti své, podle vnuknutí vnitřního,« pravila paní Rychsa určitě.

Bledá tvář královnina nadechla se na slova tato slabým ruměncem, prsa se vzedmula k' volnějšímul oddechu, i bylo na ní znamenati, že neztrpí déle odporu nižádného. Poznala to i Qertruda, že královna opět sama sebe našla, a proto svěsila hlavu, skřížila ruce na prsou, jako by se strachem očekávala okamžení nejbližší.

V tom zazněl cinkot umíráčku s kostela Svatojirského. Královna i paní její ztrnuly, a dříve než ještě se mohly zpamatovati, blížily se kvapné, silné kročeje ke komnatě, dveře se rozlítly — pan Pešek z Janovic s vyděšeným obličejem vrazil beze všech okolků do komnaty.

»Již jim zvoní poslední hodinku; běda tomu, kdo jest vinen potupnou smrtí těchto nevinných; lépe by mu bylo, aby se byl nenarodil U pravil pevným hlasem, jenž podivně odporoval poděšenému vzezření jeho.

Tu se královna vztyčila.

»Jdi, pane z Janovic, af počkají tak dlouho, pokud se od krále nenavrátím!« velela odhodlaně a kvapila Ivedle Qertrudy, kteráž u přítomnosti pána z Janovic již žádného odporu jí v cestu nekladla, ž komnaty.

»Bůh ti žehnej, královská paní, za krok tento!« zvolala paní z Boru, hledíc za královnou, jížto pán z Janovic následoval, aby vyplnil co možná nejrychleji rozkaz její. — V domě purkrabském ve věžním sklepení dleli na smrt odsouzení pánové, Jan Malovec a Zbišek z Trotiny. Když byli od soudu, kde jim nález jeho pánem Ondřejem z Dubé byl ohlášen, že je nejvyšší soud zemský kromě jednoho hlasu za vinné zločinu jim přisouzeného uznává, a je jako traviče, velezrádce a kralobijce k smrti provazem odsuzuje, a trest ten že má dnešního ještěí dne před úplným slunce západem na nich vykonán býti — když byli s jistotou takového neočekávaného osudu do žaláře svého zpět přivedeni, Malovec zasmál se trpce. »Totě podivný ortel! Odsuzují nás k smrti nejpotupnější, a přece neohlašují, jakí v takových případnostech obyčej, že erby naše prve zlomeny býti mají; zdáf se, jako by sami nevěřili v neomylnost rozsudku svého.« »Což to všechno plátno,« mínil Zbišek, »když nás přece odsoudili.« A hlava mu sklesla na prsa, těžký vzdech se mu z nich vyrval při pomyšlení na smrt jistou a tak blízkou.

»Zbišku!« přistoupil k němu soucitně Malovec, »čeho se lekáš? Smrti snad —?« »Nikoli,« odpověděl Zbišek, hlavou potřásaje, »smrti se nebojím —« »Tedy ohavnosti té smrti?« ptal se Malovec. »Ovšem, mně samotnému probíhá mráz údy při myšlence této, a jsem starší nežli ty; ale ostatně, co také na tom, když již umříti musíme, tu potom jedno'jest, jakou smrtí umíráme. A já pevně doufám, že dnes nebo zejtra nevinnost naše na jevo přijde.« »To doufám také já; ale než přijde na jevo! A to jest, co mě rmoutí, ba co mě děsí; vzpomínám si na Dětřicha, na Bal- ťazara a — na ni — v jejížto čisté duši památka má se zakalí, byť jen na čas, přece se zakalí!« A opět svěsil hlavu.

I Malovec se zatrudil v myšlenkách svých a usadiv se na kamennou lavici vedle Zbiška, pojal ruce jeho ve své.

»Hle, Zbišku!« začal důvěrně, »jak más oba osud podivně ' svedl, a já se na tobě mnohého dopustil, což mi, jak doufám, upřímně promineš.« »Ty?« pozdvihl k němu Zbišek v udivení zraků svých.

»Ano, já,« přisvědčil Malovec, »a proto můžeš ty s větším pokojem příští hodině* "hleděti vstříc; neb nižádná vina;, nižádný poklesek vědomí tvého netíží. Přátelé tvoji neztratili důvěry v tebe, viděti to bylo na poctivém mistru Baltazaru, kterak tě vinul k srdci, i slzy onoho sprostného muže, onoho řemeslníka, co tě u schodů očekával, mistr Ambrož se tuším jmenuje, byly drahé perly, okrašlující poslední hodiny života tvého. A ten mistr Dětřichi jak slyšetí bylo, obléhal komnatu královskou s prosbami o živobytí tvoje; kdežto já —« Zamlčel se, slza se mu zaleskla v oku; ale jako by se za ni styděl, nedada jí ani skanouti, setřel ji s tváři, a trpký bolestný úsměv se zachvěl kolem rtů jeho.

Zbišek zapomenuv na hoře svoje, pojal nyní sám útrpně za ruku druha neštěstí svého.

»Vždyť ani ty nejsi opuštěn, milý Jene,« pravil. »Že nám ušetřili hanby, dívati se na ta, kterak na popravišti erby naše se lámou, děkujeme jistě jen ujci tvému, arcibiskupovi, jehož mocné orodování hanbu tuto od nás odvrátilo.« »To neznáš Arnošta z Pardubic,« vece Malovec, »já jsem za vinného uznán, a tu on ani slovem nevkročí proti výroku soudu; bolest bude ovšem cítiti náramnou, ne však že zemříti musím, ale že takový zločin spáchán na králi, jejž on miluje jako zřítelnici oka svého. On mě má za vinného, a jako vinníka mě vypudil ze srdce svého. Ach, ovšem že neví a věděti nemůže, že jsem nevinen, že jsme oba nevinni, a je to jen z dopuštění božího, že právě na nás se svalila vina ta, a nikdo nemůže za- puditi čirou tmu, která zločin ten kryje, a — víš, Zbišku,« obrátil se s prosebným hlasem k němu, »že já jen vinu nesu neštěstí, jež nás potkalo?« Mlčky naň pohlédl Zbišek, nechápaje, kterak on sebe tím může viniti?

»Zvědavost má,« dí Malovec, »je všeho hoře příčinou; jakživ jsem nebyl zvědav, až tu ponejprv, když jsi tam stál s tím ¡osudným pokrmem, mne to neodolatelně nutkalo, zvěděti jaký to dar, a tím jsem se dohleděl nejen potupné smrti své, ale i tebe, Zbišku, jsem strhl v neštěstí svoje, to je první co mě rmoutí —« »1 bez tebe a tvé zvědavosti mohla stejná žaloba na nás se vznésti,« odpověděl Zbišek; »já tobě vinu tak časné a tak potupné smrti své nepřičítám. A kdyby ani to nebylo postačitelné k upokojení tvému, budiž ubezpečen, že ti od srdce odpouštím, domníváš-li se, že nějaké viny na mně jsi se dopustil.« Malovec ho pojal za ruku řka: »Přijímám odpuštění tvoje, ale —« zarazil se najednou, »napřed musíš věděti všechno —« »Co ještě máš?« žasnul Zbišek.

»Podivně nás osud spolu svedl,« začal Malovec; »první setkání naše bylo heslem k souboji —« »Tuším, že jsme druh druhu ničeho nezadali,« mínil Zbišek, »nýbrž že jsme oba při svou vyrovnali jako hrdinové.« Netrpělivě zavrtěl Malovec hlavou.

»0 tom nemluvím,« pravil, »povídám tQ jen proto, abych ukázal, že divná jakás nepříznivá nám hvězda nad námi vládla; nebo dříve ještě, nežli jsem věděl, kdo jsi, láska nás v styčnost svedla.« »Láska?« »Tak jest,« dí Malovec odhodlaně: »ty miluješ Mariettu —« »Miluji,« přisvědčil Zbišek se vší vroucností srdce svého.

»1 já ji miluji,« pokračoval Malovec, »miluji ji hned, když jsem ji spatřil po prvé náhodou s yěže hradební v zahradě An- gelově po boku tvém —« zamlčel se, bystře pozoruje, jaký účinek míti bude vyznání toto na Zbiška.

»Dále, dále!« pobízel Zbišek, zapomenuv zcela na místo, kde dlel, na hodinu příští, v níž smrt jej očekávala; láska jeho k Mariettě v něm vzplanula v celé obrovské síle, nedočkavostí, co as uslyší, na všem těle se chvěl, rděla se tvář jeho, »mluv dále — a ona?« ptal se maně.

»Ona miluje mne,« dí Malovec pomalu. »Tebe?« »Tak jest, Zbišku můj! Tobě věnovala přízeň sesterskou, mně lásku dívky, lásku panny —« »A to povídáš mně?« ptal se Zbišek, a přímo se postaviv před Malovce, hleděl naň s největším opovržením, »mně, který slýchal nejednou sliby její lásky, který jsem napájel se rozkoší rajskou se rtů jejích? Posledním okamžením chceš ještě vyrvati ze srdce mého důvěru v lásku její, důvěru, která se mi klene jako duha úmluvy mezi životem vezdejším a oním, jejž mám brzo spatřiti? Jdi, tys —« »Nedomluv!« vskočil mu do řeči Malovec, také se vztyčiv, a když se Zbišek skutečně zamlčel, Malovec pokračoval opět mírně, ač důrazně. »Nechci vyrvati důvěru v ni, ani v člověčenstvo z nezkušeného srdce tvého; ale pravdu máš poznati, nežli vstoupíš v život onen, kde každá lež a každý klam pomine a věčná jen panovati bude pravda. A když pravdu poznáš, potom doufám, že mi i též odpustíš —« »Pravdu, pravdu!« opakoval trpce Zbišek; »co ještě může býtťpravdou, když láska její klam byla? Ale ne, je to nemožno,« odpíral sám sobě, »já ti nevěřím a věřiti nemohu!« Neodpovídaje sáhl Malovec za ňadra a vyňal hedvábnou, v šat světlemodrý dobře zabalenou stužku barvy purpurové, na jejímžto konci ve zlaté sponce zavěšeno bylo malé pouzdro formy ploché, okrouhlé, v němž byl obraz Panny nejsvětější, kolem něhož se šňůra, spletená z vlasů lesklých, havraních, jakožto okrasa vinula.

»Znáš-li obraz ten?« ptal se Malovec. ■Zbišek popatřiv na pouzdro, zbledl a uskočiv zpět, jako by hada byl maně zahlédl, zvolal: »Jak to přichází do tvých rukou?« »Ona mi to sama dala na památku chvíle, v nížto po prvé isme spolu slovem mluvili,«' odpověděl Malovec. »1 bylo to tenkráte, když královna dávala kvas králi a dvoru jeho, když Marietta zpěvem svým veškeré shromáždění okouzlila.« »Můj Bože!« zalkal Zbišek, oběma rukama tvář si zakrývaje.

»Přesvědčil jsem tě, že mluvím pravdu,« dí Malovec, pouzdro opět do záňadří za kabátec schovávaje.

»Pravdu, strašlivou pravdu!« opakoval'Zbišek temně.

Odvrátiv se od Malovce, šel ku protější stěně a usadiv se tam na lavici, lokte o kolena podepřel, tvář v rukou skrývaje.

Malovec chvíli naň mlčky hledě, přistoupil pak až k němu.

»Zbišku!« pravil, »nenechávej nenávisti ke mně a — k ní hluboce se zakořeniti v srdci svém; nebo, věř mi, nezkušenost tvá o světě a 'o srdci ženském zvláště má toho větší vinu nežli ona i já.« A ježto Zbišek, v mlčení trvaje, odpovědi nedával, Malovec mluvil dále: »Věř mi, Marietta jest nevinna v klamu lásky své; ona dítě skoro, v jejímžto srdci se ťeprva rozvíjel obzor světa panenského, ona touha po lásce, ono sladkobolné tušení po čemsi neznámém "začalo teprve pučeti v srdci jejím; jakýž tedy div, že měla city vděčnosti, city náklonnosti, jaké víží bratra k sestře a sestru k bratru, za lásku, a nevědomky sebe kla- majíc i tebe klamala.« Zbišek neodpovídal, jen se zachvěly bolestí tajenou údy jeho mocně, jako v zimničném lomcování; byl to také bol nemalý, v předposlední hodině života musil se i přesvědčiti, že miluje nebyl milován, odříci se musil té důvěry pevné, která podle slov jeho jako duha úmluvy spojovala život jeho vezdejší se životem věčným, že láska její, památka na něho potrvá i za hrob jeho — ach, on hrobu míti nebude, ptáci maso těla jeho rozklovajíce, roznesou je do všech úhlů světa, a kosti jeho pohozeny budou potom leckams k zetlení, všeho, všeho se odříci musil ve chvíli této, i hrobu posvátného i lásky své, a jen boho- pustá prázdnota *se rozhostila v duši jeho, až sám bezděky se jí uleknuv se zachvěl.

»Zbišku!« mluvil Malovec dále, a hlas jeho zněl čím dále tím dojemněji, tím vroucněji, »živobytí našeho jest na krátce, brzo pomine vezdejší láska naše: proč bys nastoupil poslední hroznou cestu svou s hořkostí v srdci k ní, která je tobě nakloněna, jako jen sestra bratru býti může? Láska, jakou panna k jinochovi lne, nutit se nedá. Anebo proč bys s nenávistí ke mně, druhu, ach a snad také původci nešťastného osudu svého, v srdci svém kráčeti chtěl na smrt? Nebo věz, ačkoli jsem ji miloval od prvního 'spatření, přece jsem nehledal příležitosti, blí- žiti se k ní, ač jsem nadíti se mohl brzkého vyslyšení; i činil jsem to proto, že jsem viděl, že ty již ji miluješ a lásku její za majetek svůj máš, a proto jsem učinil u sebe slib, že příležitosti k setkání s ní hledati nebudu, ale také se nevyhnu, když náhoda nás sama svede, — a stalo se. Při kvase královny nás svedla náhoda, a já jsem slyšel slova lásky její a posud chovám památku chvíle oné na srdci svém. Tak a nic jinak se vše stalo, pravdu jsem ti pověděl, jako ji knězi jen povím; i žádám tebe opětně: odpusť, jako že chceš, aby také tobě bylo odpuštěno.« »Ona nedozpívala,« šeptal Zbišek, »když jsem po prvé hlas její ve zpěvu uslyšel; výstražné to bylo znamení pro mne, — ano tak se ta láska má skončila.« Před žalářem duněly kročeje několika příchozích.

»Slyšíš, Zbišku!« naléhal Malovec, »katané naši se blíží, a ty?!« Odmlčel se.

Klíče již zarachotily v zámcích dveřních.

»Já ti odpouštím, tobě i jí!« zvolal Zbišek, vzchopiv ¡se a objal Malovce.

Leželiť sobě oba ve vroucím objetí.

»Avšak,« mluvil při tom Zbišek, »nemám ti ani co od- pouštěti; nemělo to býti, aby láska její k smrti mne zprovodila. A lépe jest tak; aspoň umru s tím vědomím, že nikoho zde nezůstavím, který by želel tak časné ztráty mé krvavými, frtikdy nevysychajícími slzami srdce samého.« »Nikoho, Zbišku?« ozval se za ním hlas Dětřichův, a Zbišek ucítil, že jest od zadu objat.

Když oba odsouzenci v náručí sobě leželi, otevřely se dveře Žaláře jejich, a mistr Dětřich s Ambrožem vstoupili do žaláře.

»Hříšník jsem, hříšník veliký,« pravil Malovec zkroušeně; »ale tím, z čeho mě viní, že bych byl sáhl na posvátný život krále svého rukou zločinnou, tím jsem nevinen.« 12 253 »Nelži!« pravil arcibiskup přísně od něho o krok ustoupiv. »Soudcové, mužové to spravedliví, uznali vinu tvou, a ty, nešťastníce, ještě zapíráš, a přece budeš státi v příští hodině před soudem Boha živého?« »Před soud Boha živého povolávám, soudce své,« odpověděl Malovec hlasem povýšeným, »aby se zodpovídali, že zdáním jsouce předpojatí, na smrt vydali krev nevinnou.« Zkoumavě, pronikavě, jako by/ prohlédnouti chtěl nejtaj- nější duše jeho schránu, hleděl naň velebný ujec jeho; potom obrátil zraky své s výrazem pochyby i naděje na Zbiška.

»Vševidoucí Bůh vládne nad námi,« pravil Zbišek, před vznešeným knězem pokleknuv a ruku svou ku přísaze vzhůru pozdvihnuv, »a tímto Bohem věčným se dokládám, že jsme nevinni zločinem nám přisouzeným.« »A jak by to vše bylo možné?« žasl arcibiskup.

»Jako že věřím v milosrdenství Boží, otče nejdůstojnější,« pravil mistr Dětřich, koleno před arcibiskupem skloniv, »tak jistě věřím v nevinu pána z Trotiny, v jehožto srdci již po léta jako v knize otevřené čítám, a nižádné skvrny posud jsem nenalezl.« »Jaký to tedy klam? V jakém to labyrintě jsme se tu octli?« zvolal arcibiskup.

»Ďábelský to klam,« vmísil se také do řeči mistr Ambrož, »aby uvalena byla vina krvavá na duše těch pánů milostivých, kteří byli soudci pána z Trotiny a pána z Malovic.« »V prostotě své vyslovil jsi snad pravdu, muži neučený,« pravil polohlasitě arcibiskup. »Avšak nechť tomu již tak nebo tak,« rozhodl se, »nesmíme připustit!, aby snad v přenáhlenosti prolita byla krev nevinná. Pojď, mistře,« pokynul Dětřichovi, »doprovoď mě ke králi, ať znova soud se počne.« »Díky, otče nejdůstojnější!« líbal Dětřich radostí opojen ruku jeho. »V průvodu Tvé Milosti jistě nezavrou přede mnou dveře krále mého.« Zvonek umíráček zazněl právě s věže Svatojirské, zvuky jeho doznívaly až do žaláře, že všichni se zachvěli, jako by mráz údy jejich byl projel. Na chodbě zazněly kročeje mnoha osob v chodu odměřeném, zbraň zachřestla, když najednou stanuly a hned po té se otevřely dveře žalářní, a na prahu se objevil pan Jiří z Adlaru; za ním stál žalářní s klíči v ruce.

Malovec i Zbišek se najednou vzchopili.

»Což je již čas?« tázal se arcibiskup překvapen.

Jiří pokynul hlavou.

»Já tebe tedy žádám, pane —« .»Jiří z Adlaru,« uklonil se tento.

»Žádám tebe tedy, pane z Adlaru,« mluvil arcibiskup dále, »abys tak dlouho počkal, až se od krále Jeho Milosti vrátím, aneb až tobě nový rozkaz se dá.« Pan Jiří pokrčil rameny.

»Jistě mi nezazlí Milost Tvá, nejdůstojnější pane, když na rozkaz mi daný poukázav, odepříti musím žádost Milosti Tvé —« »Ha, pane z Adlaru!« zvolal trpce Malovec.

»Počkati nesmím,« pokračuje pan Jiří, nedada se mýliti, a schválně kladl výraz na slova některá; »ale než bude vše v pořádku, aby nešťastní přátelé moji mohli poslední cestui svou nastoupiti, může ovšem drahně času uplynouti —« »Dobře tedy,« pravil arcibiskup, Dětřichovi kyna; »pojď, mistře, není chvilky k zmaření.« A následován jsa Dětřichem, vyšel ze žaláře, když byl prve požehnání své jak vězňům, tak i halapartníkůml udělil; všichni klečeli tak dlouho na kolenou, až byl nejvyšší pastýř duchovní království! Českého za nejbližším rohem zmizel.

»Tedy ty, pane Jiří,« oslovil jej nyní trpce Malovec, »tedy ty budeš průvodcem naším k smrti?« »Ano, já, milý Jene!« odpověděl vroucně Jiří, s jednoho na druhého s výrazem hlubokého žalu pohlíižeje, »schválně jsem si to u pana purkrabí vyžádal, aby snad některá předpokojová padavka poslední okamžik váš ůsměchem neb hrdostí ne- ztrpčila; proto jsem myslil, že přítel soucitný lepším bude průvodcem —« »Pravda to,« přisvědčili oba jednohlasně, »a my ti srdečně děkujeme!« Tiskli mu ruku.

»To bylo slovo včas,« vmísil se také do řeči mistr Ambrož, jenž byl posud jaksi jízlivě na pana Jiřího pohlížel; »nebo bych byl tomu milostivému pánu zde pověděl pravdu, jak ji člověk neučený jako já pověděti může, a to jen tak prozatím, než bych se s ním setkal někde tam dole pod hradem; já jsem kovářský mistr Ambrož, pane milostivý,« připojil vida, že Jiří s podivením naň pohlíží, »vroucí ctitel pána z Trotiny zde, jehož nevinná smrt přijdiž na hlavu soudců jeho!« »Tys můj vroucí přítel, muži poctivý,« pravil Zbišek, mohutnou pravici Ambrožovu tiskna, »a věru jich málo, kteří tak nezištným přátelstvím honositi se mohou, jako já.« »To máš pravdu, pane bratře!« přisvědčil Jiří; »na příklad Smiřický, avšak ten vás obou se zastává —« »Jen vypravuj dále,« podotkl Malovec, »nezávidím pánu z Trotiny přátel jeho, já jsem spokojen, když ujec můj mnou nepovrhl »Kéž se jen brzo ten pan arcibiskup, ujec tvůj, vrátí, neb jakési poselství vzkáže!« mínil Jiří. »Slunce nečeká v běhu svém, kroutil povážlivě hlavou.

»Co jsi chtěl pověděti o Smiřickém?« ptal se Malovec, jehož zvědavost ani blízkou smrtí na uzdě udržeti se nedala; anebo snad také chtěl, aby za řečí pán z Adlaru zapomněl na hodiny prchající?

Než tento však odpověděti mohl, přikvapil panoše purkrabský.

»Nejvyšší pan purkr»bí Jeho Milost,« vyřizoval, »dává vzkazovat, že slunce k západu se chýlí, aby se neotálelo!« »Ah, to jest opět péče Koldického,« pravil Jiří; »ale jen ztrpení, milý Týmo! Smiřický se naň zavěsil jako stín a v touž hodinu, v niž vy, páni bratří, smrt utrpěti musíte, rozrazí mu lebku v souboji.« »Můj perlík na jeho lebku!« mínil mistr Ambrož, svalovitou pravici vzhůru pozdvihnuv. ' * »Tedy jsou přece někteří, kteří se nedali klamati rozsudkem nad námi pronesenýiti?« ptal se Zbišek.

»Jsou, pane z Trotiny, jsou,« odpověděl Jiří. »Smiřický, já a ještě více jiných. Což to však naplat? Pan arcibiskup nejde ani neposílá, a já musím —« Zamlčel se, truchle s jednoho na druhého pohlížeje; nemělť tolik srdce, aby jim oznámil, že se vydati musí na cestu poslední.

Oba však mu porozuměli.

»Musíme tedy jiti, již jiného zbytí není, není-li pravda,« ptal se Malovec.

Pán z Adlaru pokynul hlavou.

»Pojďme tedy!« pravil Zbišek odhodlaně, »a přijmiž poslední díky naše, pane z Adlaru, za účastenství své, za přátelství nám prokázané v poslední době života našeho!« Objal ho, potom i Malovec.

Jiří, nemluvě již slova, obrátil se ke svým halapartníkům, a jen kynutím rukou jim dal znamení k odchodu; nedostávalo se mu síly, aby jim slovem k tomu povelel, tak velice byl pohnut.

Mistr Ambrož stíraje si levicí slzy jako hrách velké, po osmahlé od ohně tváři mu kanoucí, chopil se pravicí Zbiška.

»Dovolte, mladý pane,« pravil, »ať vás doprovodím až k místu utracení vašeho; já jsem si vás oblíbil tak, že mi nemožno od vás se odloučiti —« Mlčky, na znamení svolení svého, tiskl mu Zbišek ruku.

Průvod dal se na pochod; pronikavěji, zdálo se, že zní cinkot umíráčku s věže Svatojirské.

Již vycházeli z domu purkrabského, a přední z halapart- níků zatáčeli se v právo ke klášteru Svatojirskému, když se najednou zastavili, a slyšeti bylo volání: »Zadržte! Stůjte!« a hned po té se objevil Pešek z Janovic, nejvyšší hofmistr královnin, s tváří od prudkého běhu jenjen planoucí, neustále rukama ke stání kývaje.

»Co jest, co se stalo?« ptal se pán z Adlaru radostně, panu Peškovi vstříc pokročiv.

»Rozkaz královny Její Milosti!« pravil Pešek se vší možnou důstojností, »sečkati s odchodemV pane z Adlaru.« »Rozkaz?« opakoval tento. »Neznám nižádného předpisu, jenž by mi zabraňoval nenposlechnouti rozkazu královnina. Vraťme se tedy opět, pánové!« »Sláva pánu z Janovic, hurrá!« rozkřikl se mistr Ambrož, nemoha zatajiti radosti z nenadálého obratu osudu Zbiškova.

»Raduj se, milý muži,« pokynul naň Pešek milostivě hlavou, »ortelován nebude žádný, a obzvláště ne tito dva nevinní pánové zde.« Celý průvod se byl vrátil.

»Ah,« pravil Malovec, v žaláři opět se octnuv, »co mě při tom nejvíce- těší, pane z Janovic, jest, že se katu překazí hody a diváci tam venku přijdou o divadlo. Inu!« pokrčil opět rameny, hořejší pysk vyhrnuv, jak před svým zatčením učinil.

»Jak?« užasl pan Pešek, »a tvá nevina že se vyjeví, a ty že hanebné smrti z jícnu vyvázneš, z toho se neraduješ?« »Lhal bych, kdybych řekl, že ne,« dí Malovec, »a na důkaz, jak si nabytého opět života umím vážiti,. budiž slib, za jehožto svědka beru Tvou Milost, pane z Janovic, i tebe", pane z Adlaru, že nikdy již nechci býti zvědavý, neboť první zvědavost moje by mne a tuto ubohého Zbiška málem byla stála život, ač nám ještě pojištěn není —« »Je dostatečně pojištěn, milý pane z Malovic!« jistil Pešek.

»Na tvé slovo spoléhám, pane z Janovic,« vece Malovec, »a popustím radosti své zcela uzdu.« A také při tom zavýsknul. »Tak!« pravil pak se svou bývalou lhostejností, »nyní jsem učinil všemu zadost, a jsem opět já, totiž Jan Malovec,« i sáhl si při tom významně na krk.

»Bylo by tebe také škoda, pane bratře!« mínil pán z Adlaru, »kdybys zjinačiti se měl; my již tak všichni tobě a tvé povaze přivykli —« »Což je o to,« pokrčil Malovec rameny; »ale náš Zbišek se jaksi změnil,« ukázal na tohoto, anť, sotva že pan Pešek radostné poselství své vyřídil, jen mistru Ambroži ruku stisknuv v hluboké myšlenky se pohroužil, z nichžto ho posud nic vy- trhnouti nemohlo.

»Co je ti, Zbišku? O čem přemýšlíš?« ptal se ho soucitně Pešek.

Zbišek přejev si dlaní obličej, odpověděl: »Přemýšlím o radostech života dvorního,, jehož jsem zakusil plnou měrou v krátké době té, co mě osud vrhl v síně dvorní, a —« »Snad nemíníš opustiti dráhu tak skvěle nastoupenou?« ptal se Malovec, do řeči mu vskočiv.

»Skvěle?« opakoval Zbišek s trpkým úsměchem. »Ach, ovšem, nechybělo mnoho, a v západu slunce bych se skvěl na čekanu —« »Právě proto budeš nyní miláčkem dvora, prvním mezi znamenitými,« mínil pán z Adlaru, »a proto by tebe škoda bylo, pane bratře, nebo takový hrdina, který se tak dobře zná potýkat, jako ty, pane z Trotiny, nehodí se do života obyčejného.« Zbišek chtěl odpověděti;1 ale příchodem panoše purkrabského byla urvána řeč jeho.

»Slunce již zapadá,« oznamoval panoše, »nejvyšší pan purkrabí činí pána z Adlaru hrdlem za vykonání výroku soudního odpovědným.« »Vyřiď panu purkrabímu,« odpověděl Jiří, »že rozkaz — slyšíš? — rozkaz královny Její Milosti větší váhu u mne a u každého pána královské stráže má, nežli rozkaz pana purkrabího.« »A vyřiď mu,« připojil Pešek, »aby podruhé při soudech nesedal si na rozum; pro tentokráte že nebude ortelován nikdo; to mu vzkazuji já. Pešek z Janovic.« »Ah, Tvá Milost!« uklonil se panoše, všecek zapýřen, a jako opařený odcházeje.

Ještě skoro ve dveřích potkal jej Heřman Smiřický.

»Viktoria!« jásal, »sláva králi!« A v rozčilení svém objal prv Zbiška, .potom Malovce, a v nesmírné radosti své též pana Peška, mistra Ambrože a konečně i žalářního samého.

»Cosi podobného se mi nestalo,« kroutil tenťo povážlivě hlavou, ťukaje klíčem žalářním o špičku svého nosu, »to se mi nestalo po těch třicet let, co tu jsem žalářním, hm, aniž se pamatuji, že bych v těchto vlhkých zdech vídal tak vznešenou společnost jako dnes, hm! a k tomu na svobodě — hm!« »Viktoria!« jásal neustále Smiřický, »jste na svobodě, páni bratří, a máte hned se mnou jiti ke králi Jeho Milosti!« »Toho jsem se nadál,« dí Pešek. »Nuž tedy si popilte!« napomínal.

»S dovolením Tvé Milosti!« postavil se pán z Adlaru mezi dveře, cestu takto zastupuje, »netřeba snad podotýkati, že stejnou radost ze zprávy pánem ze Smiřic přinesené sdílím; avšak povinnost má mi velí, ptáti se po zřejmých důkazech poselství pana Smiřického, aby snad k novým úštipkům a pletichám pánu z Koldic příčina dána nebyla.« »Ráčíš míti pravdu, pane z Adlaru,« přisvědčil Pešek, tázavě zraky na Smiřického obrátiv.

»Ah!« usmál se tento, »co se týče Koldického, ten již do- pletichoval; pan Bušek z Velhartic jest ode dneška nejvyšším , komořím krále Jeho Milosti!« Nad zprávou tou užaslí .hleděli všichni na Smiřického, jenž usmívaje se, jen hlavou přisvědčoval.

»Je-li možná?« tázal se konečně Pešek.

»Toť se nyní dá teprve sloužit u dvora!« mínil pán z Adlaru, »páni rodu domácího jako pan Bušek — ne, ne! nyní bych pro živý svět službu dvorskou neopustil!« připojil, významně na Zbiška pohlížeje.

Tento však pohledu jeho hrubě si nepovšimnul, lhostejné se mu zdály býti všechny změny u dvora.

»Máš pravdu, pane Jiří, já také ne,« vece Smiřický. »Co však se týče těch zřejmých důkazů poselství mého,« sáhl za náprsí a vyňav kousek pergamenu, ukazoval jej pánu z Adlaru, »tu jest rozkaz krále Jeho Milosti; já bych byl na to nevzpomněl, kdyby tvůj ujec, pane Malovče, nejdůstojnější arcibiskup Pražský, nebyl na to pamatoval. On sám rozkaz ten psal, a král Jeho Milost jej vlastnoručně podepsati ráčil; proto jest mi tento kousek pergamenu dražší, nelžli jakýkoli klenot jiný.« A na důkaz toho také jej, panu Jiřímu jej pouze ukázav, hned opět schoval.

»Pojďte, pojďte, páni bratří, na světlo boží,« pravil Jiří, »královská Milost sahá až do těchto temných zdí žalářních, a dnešní den budiž potom slaven řádným kvasem!« »Ten zařídím já!« prohlásil se Pešek z žaláře ostatní předcházeje. »A dnešnímu dni k vůli, rozumějte, pánové! jen dnešnímu dni k vůli popřeju i kostkám místa, ačkoli jinak ani nejlepší hra za starého čerta nestojí.« Malovec pohlédl s úsměchem na Jiřího, ale že právě mimo žalářního, hluboce se nyní před ním sklánějícího, šel, obrátil se k tomuto.

»Ty tedy jsi ztratil strávníky, jak vidíš,« oslovil jej, »a to způsobem, jaký se ti tak brzy nenahodí. Lhal bych, kdybych řekl, že tvoje přístřeší je příjemné; máš tu trochu vlhko a studeno. Nic však nedělá, český pán 'nezůstane dlužníkem za byt třeba jen několikahodinný, přijď si potom ke mně pro zpropitné.« »Již napřed činím díky pánu milostivému,« klonil se ještě níže překvapený žalářní; nebo že by obdarován byl za to, že koho v žaláři zavíral, to se mu nestalo po celých třicet let, co službu žalářnickou zastával, ba ani ve snách se k takové smělé myšlence nepovznesl.

»Ajta, Zbišku, což ty otálíš?« obrátil se k němu Smiřický; nebo když ostatní ze žaláře k odchodu se měli, Zbišek zůstal nepohnutě na svém místě státi.

»Pan z Adlaru pravil,« dí Zbišek pokojně, »že milost královská až do těchto zdí sahá, a arcibiskup Arnošt i přítel můj mistr Dětřich byli u krále; já však nechci milosti, já chci spravedlnost! Veřejně jsemi byl obviněn, veřejně musí být nevina moje prohlášena: jinak nevykročím dobrovolně ze zdí těchto.« Všichni byli pozorně slova jeho poslouchali, a Malovec, sotva že Zbišek řeč svu skončil, uklonil se před pánem z Adlaru, s nímžto se byl vedl pod pažím, a slova nepromluviv, vrátil se do žaláře a usedl na lavici kamennou. Založiv si pak křížem ruce, podepřel se o vlhkou stěnu, dávaje takto zřejmě na jevo pevný úmysl svůj, že zachová se též podle slov Zbiškových.

»Totě po hrdinsku smýšleno!« prohlásil se Pešek pochvalně. »Já na vašem místě bych jinak nejednal.« »A nikomu to na mysl nepřipadlo, než pánu z Trotiny!« mnul si radostí mistr Ambrož ruce; byl vesel, nemuself se již báti o život miláčka svého.

Smiřický hleděl zprvu na Zbiška s podivením, pak na Ma- lovce, zavrtěl hlavou, tázavě potom obrátil zraky na Peška, posléze na Jiřího, jenž taktéž zaražen nad úmyslem obou po- savadních vězňů po přítomných kolem se ohlížel.

»Nač tu dlouhé přemýšlení?« mínil Pešek. »Zřejmě ohlásí se králi Jeho Milosti, proč se oba páni zdráhají žalář opustit, a král je spravedliv, i učiní podle spravedlivé žádosti jejich.« »Nuže tedy, pane Heřmane?« pobízel Smiřického pán z Adlaru.

»Ne tak, pane Jiří!« odvece tento. »Tobě byli oba vězňové hrdlem poručeni, tvoje povinnost je, starati se o to, aby měli brzo tyto vlhké zdi za zády.« »Pravdu má pán ze Smiřic!« přisvědčil slovům těmto Pešek. »Pojď, pane z Adlaru, odebéřeme se oba ke králi, přátele své beztoho dnes večer uhlídáme.« Beze vší.námitky následoval ho pan Jiří.

»Totě výborný, právě český pán, ten pán z Janovic!« prohlásil se bezděky mistr Ambrož, za odcházejícím Peškem hledě.

»Máš pravdu, mistře,« přisvědčil Zbišek upřímně; »je to nejpoctivější duše, která kdy dýchala v těle lidském!« »Vidět to, vidět,« končil mistr Ambrož, »a ani neráčíte věřit, pánové milostiví, jak člověku srdce skáče radostí, když vidí ještě staročeskou upřímnost mezi panstvem, cizotou již z větší části porušeným!« »Dobře tak, mistře!« zvolal Smiřický, »co na srdci, to na jazyku, a přál bych jen, aby tě mnozí z našinců slyšeli. -— Ah, pánové!« obrátil se pak s velikou opravdovostí k vězňům nyní dobrovolným, »byli jste blízko věčnosti, blíže nežli životu -— pane Jene!« obrátil se k Malovci, zdalis pak v tuto dobu odhalil před Zbiškem — ví-li pak on, že -—« Zajíkal se.

»On ví všechno,« vece Malovec.

»A?« tázal se Smiřický.

»Zůstal mým přítelem,« odpověděl Malovec, pravici po Zbiškovi vztáhnuv.

Tvář Zbiškova maně zbledla, hluboké vzdechnutí se mu vyrvalo z prsou, i bezděky si sáhl k srdci, jako by udusiti chtěl bolest palčivou maně v něm vzniklou; pak přejeda si dlaní obličej, chopil se pravice Malovcovy.

»Snil jsem krásný sen,« pravil s bolestným výrazem v hlase i ve tváři, »nyní jsem procitl, a krásný ten sen zmizel jako bublina vodní. Nehorším se na tebe, Jene, že jsi byl šťastnější nežli já. Pro drahou matku mou nesl i nese posud šlechetný muž stejné hoře jako já; pokládám toto bolestné procitnutí za bez- volnou vinu matčinu, uloženou mně synu jejímu. »1 věř, Jene!« stiskl mu pravici vroucněji, »že ti ze srdce přeji, abys nepro- citl někdy také tak bolestně jako já.« Ačkoli slova tato vroucí upřímností pronesena byla, zachvěl se přece Malovec, jsa jakýmsi tušením podivně jat, a neobyčejně se zamysliv, neznamenal ani, jak Smiřický s celou srdce vroucností Zbiška objímá.

* * * V.

Poslední paprsky slunce chvějí se na báni starobylého kostelíka svatého Vavřince na Petříně; v několika minutách se dochvějí.

»Zločincové,« volá nevrle lid, shromážděný na Pohořelci kolem popraviště, »nemajíl-li dojiti ještě dnes zaslouženého trestu za zločin, spáchaný na králi nejmilostivějším?« »Jsou stavu urozeného, erby jejich je chrání!« reptali jiní.

»Erby a přátelé jejich!« povykovali třetí. »Kdo má ujce arcibiskupem nebo mistra Dětřicha za přítele, uklouzne trestu, kdyby i rukou vražednou sahal na králův život posvátný.« »Kdyby to byl někdo z našinců,« kvasili se řečmi podobnými skoro vesměs, »již by se houpal na čekanu jako pokrm havranů; ale tak!« »Dejte pozor!« dráždili sebe i jiných mnozí, »urozenstvo se spiklo proti králi, že přeje Jeho Milost lidu obecnému.« »To by bylo tedy nejlépe,« začala probíhati slova davem lidstva, »násilím se zmocnití zločincův urozených, násilím vy- baviti milovaného krále ze zrádných rukou urozenstva!« Jako oheň síry, slova tato chytla se rozkvašených myslí lidu, hlasitě začali povykovati, s tvářemi výhrůžnými, s pěstmi zaťatými tlačili se ku bráně hradní, pohrůžky Vzpoury se ozývaly ze zástupů.

Tu se dokořán otevřela brána hradní, od početí soudu až po tuto dobu zavřená.

»Již jdou, již jdou!« volali nejpřednější, nazpět se tlačíce, a zprávou tou byl lid rozkvašený maně udobřen; hlasité však: »Ah, co je to?« ozvalo se po všem množství, a hrobové ticho nastalo v zástupech ještě před okamžením tak hlučných, jistě že jen podivením a užasnutím, že místo odsouzených, ijak byli očekávali, pán z Velhartic se znaky vysoce postaveného dvořana královského v! průvodě malého oddělení/ halapartníků královských ze brány hradní vyjel, a mlčky rozstouplým se lidem až k místu popravnímu se ubíral, kdež zastaviv se rukou kynul, lid takto beztoho již podivením umlklý k větší mlčenlivosti i pozornosti pobízeje.

»Krajané!« začal co možná nejhlasitěji, tak že i nejvzdále- nější jej mohli slyšeti, »chvalmež Boha všemohoucího, soudce nespravedlivějšího. který napomáhá krátkozrakosti lidské, a nepřipouští, aby nevinnost byla utracena. Bůh zkouší, ale neopouští, a kde člověk již vše má za ztraceno, Bůh pomůže; a kde člověk neomylnou cestou jiti se domnívá, ukáže nám Bůh, že bloudil. Krajané, radujte se se mnou, král váš, otec vlasti naší České, vás žádá, abýste se radovali s ním a soudce vševědoucího velebili, že. nepřipustil, aby dnešního dne se zbarvila Praha, země Česká, krví nevinnou. Pánové Jan z Malovic a Zbišek z Trotiny jsou nevinni!« Lid trvaje po celou tu dobu v hlubokém mlčení, že ani dechu hlasitějšího slyšeti nebylo, aby ni slova nikomu neušlo, oddal se najednou největší radosti. Nlěkteří tleskali rukama, křičíce: »Tak! tak!« jiní metali čepice do vzduchu provolávajíce: »Sláva králi, af žije Karel, otec náš!« Pán z Velhartic, nevšímaje si tohoto výbuchu radosti, ubíral se opět volným krokem ke hradu zpět, zprovázen jsa pokřikem lidu: »Sláva tobě, žehnejž ti Bůh za zprávu tu, pane šlechetný!« Při podobných výkřicích klonil se ovšem Velhartický na všechny strany, přece však chvílemi utajiti nemohl jakýsi po- hrdlivý úsměch, rty jeho bezděky pohrávající.

»Tak byste byli také volali,« mluvil při tom k sobě, »kdyby nešťastné oběti ¡soudu přenáhleného skutečně byly obětovány; vidouce je na čekanu se houpati, byli byste jásali, jako jásáte nyní, když nevina jejich vám zvěstována. Kdož by na vás, na křik váš spoléhal, spoléhal by na trvání bubliny. — Ale co chci?« povyjasnila se opět tvář jeho. »Tak byl ten lid vždy a zůstane po věky, děckem v přáních i ve vášních svých; jak vítr zaduje, tak se obrátí libost jeho v nevoli a naopak!« Takovými a podobnými myšlenkami se zanášeje, vjel do hradu, nepovšimnuv si ani, kterak lid, jenž předtím zuřivě smrti obviněných žádal, ba již vzpourou ji vynutiti se chystal, najednou nyní hlasitě obviněných lituje, ano i proti soudcům reptaje na lešení k popravě uchystané se vrhl, a co se' zničiti dalo, ničil, že v malé chvíli ani známky nebylo po místě popravním. Div při tom byl jen ten, že tu nikdo k úrazu nepřišel.

Vrátiv se na nádvoří, seskočil Velhartický s koně, ubíral se po schodech vzhůru a pak i po chodbách přímo ke komnatám královým, kdež přede dveřmi setkal se s Malovcem a se Zbi- škem, kteří v průvodě Smiřického a pána z Adlaru protější stranou přicházeli.

»Aj, pánové,« pokročil jim Velhartický s radostnou tváří vstříc, »jak se z toho raduji, že nevina vaše takořka v posledním okamžiku přišla na jevo; já jsem ovšem stále o vině vaší pochyboval —« »Viděli jsme to, pane z Velhartic!« přejal Malovec slovo, »a proto mě nyní dvojnásobně těší, že pod rozkazy Tvé Milosti služby své i dále králi svému mohu věnovati —« »Nadál jsem se toho,« dí Velhartický upřímně, »že takoví pánové, jako vy, neodeprou i dále služeb svých králi svému, který, věřte mi to, pánové, nemalou radost z toho má, že jste zachováni byli při životě, a co ještě více — při cti jména svého; také hned podle žádosti vaší ráčil kázati, aby veřejně ohlášena byla nevinnost vaše.« »Věrní a ostražití ve službě knížat a králů svých byli Ma- lovcové vždycky,« pravil Malovec vážně ruku na srdce položiv; »možno-li však, svou ctí se Tvé Milosti na to dokládám, pane z Velhartic, že zdvojnásobím píli svou ve službě milostivého krále svého.« »Tak je to dobře, pane z Malovic!« chválil jej Velhartický, rukou jeho potřásaje, »a tuť snadno se dá komořiti králi Jeho Milosti, když takoví šlechtici, jako vy, pánové,« uklonil se před nimi, »člověku stojí po boku.« »Jaký to rozdíl mezi ním a oním Koldickým!« pravil Smi- řický k pánu z Adlaru polohlasitě; »slyšeti hned, že to ratolest z kmene pouze českého.« »A což pán z Trotiny je tak zasmušilý,« oslovil tohoto Velhartický, »že snad ani neslyší —«v »Slyším dobře laskavá slova Tvé Milosti, pane z Velhartic,« vskočil mu Zbišek do řeči, »a kde vládnou takoví muži, jako jest Milost Tvá a pán z Janovic, tam blaze podřízenému služebníku —« »Jak já vládnu,« vece na to Velhartický, »nevím ani já, ani vy, pánové; jsem nováček, který si přízeň vaši teprve získati musí, aby zdárně podporován byl v povinnostech svých, a toho se naději i do tebe, pane z Trotiny, třeba tys stál pod rozkazy pána z Janovic; neboť doufám, že od nynějška pominou strany mezi dvorstvem královských manželů.« »Bylo tedy štěstí pro nás pro všechny to zatčení vaše!« prohlásil se Smiřický. »Což tomu říkáš ty, pane Zbišku?« »Já činím v srdci nejvroucnější díky králi svému za všechny změny, jež se zde udály od zatčení a odsouzení našeho,« odpověděl Zbišek, »a nežádám si ničeho jiného, než abych i skutkem osvědčiti mohl toto smýšlení svoje; avšak doufám, že mi popřáno bude milosti, osobně s králem promluviti.« »Ovšem, ovšem,« přisvědčil Velhartický, »vždyť vás král Jeho Milost výslovně k sobě obeslati ráčil!« I bez meškání předcházel pány známou nám již komnatou tajnou a ostatními komnatami přímo do komnaty královské.

V komnatě, v níž byl Zbišek se Smiřickým rozmluvu královu s Colou di Rienzi poslouchali, tedy před komnatou královskou, přecházel mistr Baltazar, hotov jsa přispěti králi pomocí svou, kdyby potřeba to kázala.

Sotva že zočil příchozí, zapomenuv na místo, kde dlel, s hlasitým voláním: »Bohu díky! tu tě mám zase, hochu můj!« Zbiškovi na prsa se vrhl.

Objav jej, zpamatoval se opět, a před Velhartickým se ukloniv, pravil polohlasitě: »Pan nejvyšší komoří mi promine, že srdce mne opanovalo na okamžik; já jsem vřele přilnul k pánu z Trotiny zde, nejen pro jeho smýšlení, nýbrž i pro jeho zběhlost v umění lučebním, kterým jedině krále Jeho Milost zachoval při životě, začež by bez mála již od zaslepených soudců byl usmrcen býval.« »Já skoro závidím, milý mistře, pánu z Trotiny přátelství mužů tak učených i umělých,« podotkl Velhartický; »avšak doufám, že i u dvora upřímné přátele sobě získá,« doložil, do komnaty královské se ubíraje, aby králi oznámil přítomnost jejich.

■ač Trpce se usmál Zbišek, a mistr Baltaízar kroutil povážlivě hlavou řka: »Nevím, nevím, nebylo-li Zbiškovi lépe mezi námi, nežli zde mezi těmi pletichami dvorními.« Slova tato šeptem skoro pronesená zaslechl přece Zbišek, a že s nimi souhlasil, důkazem toho bylo, že vroucně stiskl ruku Baltazarovu.

»Jak .jest králi Jeho Milosti, mistře?« ptal se Malovec.

»Jeho Milost zanáší se opět věcmi státními, ačkoli pro slabost tělesnou na lůžko připoután jest,« odpověděl mistr Baltazar; »nebezpečenství však vesměs minulo.« »Bohu díky!« pravil Malovec. »A neví-li se nic o původci náhlé nemoci této?« »Aj, pane Jene,« usmál se pán z Adlaru, »kdož pak se zapřísáhl, nebýti již zvědavým?« »Máš pravdu,« zapýřil se Malovec, »ačkoli v této případ- nosti, která by mne málem byla kromě života i čest jména mého stála, zvědavost moje promijitelná jest.« »Pán z Malovic ráčil pravdu pověděti,« souhlasil s ním mistr Baltazar, »a co já vím, který jsem, od soudu se navrátiv, krále Jeho Milost aneb tuto komnatu ani na okamžik neopustil, milerád s pány sdělím.« »Rač povídati, mistře!« prohlásili se všichni jednohlasně, lékaře obstoupivše, aby lépe slyšeli slova jeho jen šeptem pronášená.

»Dával jsem již výhost vší naději k zachování života vašeho, pánové,« začal vypravovati mistr Baltazar, »a nechtě trudem svým rmoutiti krále Jeho Milost, odstranil jsem se do komnaty této; Jeho Milost však zpozoroval příčinu proč se straním.

,Mistře!' pravil ke mně velmi milostivě, ,ty truchlíš, že životem zplatiti musí mladý přítel tvůj zločin svůj; věř, i já truchlím, že se našli mezi panstvem českým, kteří byli schopni skutku takového. Komu mám budoucně věřiti, když ani ne Čechům svým?' »Čechům račiž důvěřovati, Milosti královská,« odpověděl jsem na to; »nebo jako že v milosrdenství boží doufám, tak jistě jsem přesvědčen, že přes výrok soudu umírají oba obvinění smrtí nevinnou!« Malovec stiskl mlčky ruku vypravovateli při těchto slovech.

»Král se nad těmito slovy pozastavil,« vypravoval dále Baltazar, »a jak jeho zvyk jest, když jej něco překvapí, hleděl na mne neodvratným okem hodnou chvíli. ,Spásou duše své,' pravil pak jako k sobě, ,zaručoval se také mistr Dětřich za nevinu Trotinovu; ale —J a tu zněla slova jeho skoro příkře, %vy jste oba přátelé toho panice, srdce vás zavádí; moudří, spravedliví mužové soudili nad nimi, a Ondřej z Dubé, v jehož výrok věřím, jako v písmo svaté, vynesl výrok, že vinni jsou zločinu a hodni smrti, a já nemohu i nesmím opříti se výroku soudu spravedlivého, aby spravedlnost se nestala opět pouhým jménem v říších mých jako někdy. Malovec je příbuzný arcibiskupův, a Arnošt mne neobtěžuje prosbami; víf on, že jinak jednati nemohu a nesmím: v pravdě, on jest lepší přítel můj i vlasti své, nežli vy, mistrové!' »Možná, že tomu tak, královská Milosti,« dím na to já, »ale věrnějším služebníkem sotva je kdo, nežli my. Pan arcibiskup ví a vidí jistě více nežli my; já však vím také tolik, že i nejspravedlivější soudcové zdáním a nevolí vlastní často oklamáni byli; neboť jsou lidé, a člověk není vševědoucí.« »Král se na tato slova zamyslil, a já jsem vyšel z komnaty jeho.

»Tu bylo slyšet osudný zvon s věže Svatojirské, a brzo potom kvapila královna Její Milost v největším zanícení těmito komnatami mimo mne, aniž mě byla zpozorovala, přímo ke králi.

»Já cinkáním zvonu osudného jsa beztoho víc u vás, moji milí pánové, ani jsem neslyšel, co se mluvilo v komnatě vedlejší, ačkoli královna dosti hlasitě a plačíc mluvila, až teprve hlasité volání krále Jeho Milosti mě do jeho komnaty vehnalo. — Královna klečela u lůžka jeho, on měl ruku okolo šíje její ovinutu i mluvil k ní slovy laskavými, a Její Milost se slzami se naň usmívala; byloť na ní vidět, že v tomto okamžení se cítí nevýslovně blaženou. Teprve při mém vkročení se vzchopila Její Milost se země, nepouštěla však pravici královského manžela z rukou svých.« ,Ah! mistře!' oslovil mě král, ,pravdu jsi pověděl, nižádný člověk není vševědoucí. Kde je důstojník od stráže? Rychle, ať nezhynou nevinní!' »Já chtě vykonati rozkaz králův, potkal jsem ve dveřích pána z Koldic.« ,To's ty, pane z Koldic?' slyšel jsem krále velmi nemilo- stivě mluviti, ,jehožto přenáhlená žaloba a snad i záští osobní vinu krevní na mne a soudce mnou ustanovené málem by byla uvalila? Jdi, a přijď mi sem co nejdříve s pánem z Velhartic!' A to je všecko, co vím; nebo že pán z Velhartic na místě Kol- dického nejvyšším komořím se stal, jest vám rovněž pově- domo, jakož i vše, co se od té doby událo. Jen to jest mi divné, co král Jeho Milost vyjednává s panem arcibiskupem a s mistrem Dětřichem; neboť asi půl hodiny již tomu, co k Jeho Milosti byli vešli, a potud se nevracejí; i je to zajisté cos důležitého, ježto ani onen italský doktor Cola di Rienzi přístupu neměl k Jeho Milosti, kdežto přece Jeho Milost veřejně ráčil ohlásiti, on že má každou hodinu volný přístup k němu —« »Ticho!« šeptal Smiřický, prst na ústa položiv, »tam právě se pronáší jméno di Rienzi —« ukázal na komnatu královu.

»Mluví-li se o něm,« pravil Malovec, »tedy slova ona nejsou jistě určena pro uši naše —« »Ach ovšem,« žertoval Jiří z Adlaru, »ty jsi se zapřísáhl nebýti již zvědavým —« »Tak jest,« přisvědčil Malovec, »a proto bych si přál, aby již se vrátil pán z Velhartic od krále a nás buď domů poslal, nebo k Jeho Milosti uvedl.« »Ba pravda,« pousmál se Smiřický, »očekáváť nás beseda u pána z Janovic, a k tomu na dovršení této hrdelní slavnosti ještě hra v kostky, ačkoliv ani nejlepší hra za starého čerta nestojí —« V tom se otevřely dvéře komnaty královské, a pán z Velhartic kynul, aby vstoupili.

»Ten je tedy tobě poručen, Arnošte!« bylo otevřenými dveřmi slyšeti krále hovořit, než ještě byli vstoupili, »v každé případnosti však, kdyby i při kacířském smýšlení svém urputně setrval, stojíš mi za život jeho: on se důvěrně ke mně uchýlil, a já mu život jeho pojistil děj se co děj, a to víš, příteli, že slovo své uhájím byť i proti samé hlavě církve!« »Král Karel zná smýšlení moje,« odpovídal arcibiskup Arnošt, »i je snad přesvědčen, že ničeho neučiním, co by na újmu bylo cti jména jeho, obzvláště zde, kdež i já sobě vážím muže toho pro nevšední učenost jeho; tyto rozumy však, jež zde v tomto písemném pojednání projevuje, jsou nejen, ať dím kacířské, ale i nebezpečné, aspoň pro věk nynější. Proto doufám, že až z této strany nebezpečné snahy Rienzovy objasním, upustí od snažení svého a opět se vrátí v lůno církve, jejíž úplné odpuštění jemu vymoci potom bude snaha má.« »Na slovo tvé úplně spoléhám,« vece král, »přítel můj Arnošt mne neoklame. Jednej s ním, jak uznáš za dobré, dávám jej v moc tvou úplně až na život jeho, ten jest mu zaručen královským slovem mým!« »Já jistě nebudu příčinou, aby král Karel slovu svému nedostál,« ubezpečoval arcibiskup.

»Dobře, to by tedy bylo v pořádku,« pravil král; »nyní však musím zadost učiniti oběma křivě obviněným ubohým dvořanům svým. Pusť je sem, pane z Velhartic, je, i jak jsi oznámil, jejich průvodce.« »Ano, tu jste oba,« mluvil král dále, když byli pánové do komnaty vešli, i vzchopil se napolo v lůžku svém, »jimž tak velice ukřivděno; avšak okolnosti všechny svědčily proti vám, a člověk nižádný není vševědoucí, Bůh jen věděl o vaší nevinnosti a odhalil ji v pravý čas; proto doufám, že odpustíte svým soudcům, které jistě žádné osobní záští k výroku jejich nepohnulo, že odpustíte i mně, jenž jsem výrok ten potvrdil; neboť ač král, přece člověk jsem, a jak mudřec praví: >Homo sum; humani nihil a me alienum puto.«20) »Králi můj!« zvolali oba, na kolena sklesše.

»Vy však jste sobě také zásluhy o zachování života mého získali,« pokračoval král, rukou kyna, aby ho nevytrhovali, »a tu je povinnost má, odměniti se vám; nebo za vězení vaše, za hrůzu smrti ohavné, jež jste pocítili, podávati vám jaké náhrady, bylo by nehodno mne, bylo by nehodno vás, pánů českých; takové utrpení se odkoupiti nedá ničím, čímž člověk vládne, a byť i pánem světa byl. Ale za službu králi prokázanou král se odměniti může, a to také chci —« Tu se otevřely zticha dveře, a jen králi neušlo tiché vrznutí jejich.

»Ah, mistře Baltazare!« zvolal milostivě král, hlavu obrátiv ke dveřím, jimiž skutečně mistr učený, neodolatelnou zvědavostí jsa puzen, do komnaty nahlédal; nyní však vida všech zraky za příkladem královým na sebe obráceny v uzardění na kvap hlavu nazpět táhnouti chtěl, ale v rozpacích dveře přitrhl, a tak sám sebe za krk přiskřípnuv jako v pasti se chytil, takže přes vážné pro všechny okamžení mladší pánové v hlasitý smích by jistě byli vypukli, kdyby přítomnost králova jich byla nezdržovala.

»Jen vstup dále!« velel král. »Vždyť můj lékař se ani nemá vzdalovat od nemocného. — Ovšem, ty jsi snad se odstranil z nevole, že jsem věřiti nechtěl slovům tvým o nevině pánů těchto. Já jsem arci nevěděl, že nazíráš i v duši lidskou, jako v ústrojí těla, milý mistře, ačkoliv kromě tebe i tamto mistr Dětřich o tom nás ubezpečoval.« »Ah, královská Milosti!« vystoupil Dětřich z výklenku okna, kdež byl s pánem z Janovic od přišlých nepozorován stál, »my dva nebyli jsme ti jediní, kteří jsme beze všech dotazů věřili v nevinu obou pánův obviněných; kromě pána z Janovic, mám za to, že i přítomní zde pánové, pán ze Smiřic a pán z Adlaru, o nevinnosti druhů svých přesvědčeni byli.« »Je-li pravda?« tázal se král obou posléz jmenovaných.

»Jest, královská Milosti!« odpověděl Smiřický, a oba sklonili kolena.

»Podivno!« zamyslil se král, »což by jen soudcové byli neprohlédali —?« A zraky jeho bloudili tázavě s jednoho na druhého.

»Mistr Sassoferrato, onen Ital s tím potutelným, jedovatým pohledem seděl mezi soudci,« podotknul Velhartický.

»Ah!« upřel naň král zrak. — »A což ty, pane Pešku?« obrátil se k tomuto po chvíli.

»Já byl jsem přesvědčen o nevině pánů těch,« odpověděl Pešek upřímně; neboť jsem tušil —« »A mlčel jsi?« ptal se král kvapně.

»Já bych byl i mlčel, kdyby skutečně smrt byli podstou- piti musili, Bohu to poroučeje, by odkryl nevinnost jejich,« vece pan Pešek.

»A uvalil bys krev jejich na sebe, na soudce, ba i na mne samého?« ptal se král po chvíli úžasného mlčení.

»Kdyby mne samého bylo podezření ono stihlo, byl bych také mlčel,« odpověděl Janovický; »nebo tak či jinak umříti ve službě krále mého pro slávu jeho. Povinnost soudců však byla, nedati se másti úskočnými otázkami toho jedovatého Vlacha, nedati se unášeti k výroku přenáhlenému nevolí nad zločinem domnělým.« »Máš pravdu, pane z Janovic,« pravil král, »já však jsem se nenadál, že tolik obětavosti najdu v srdci lidském. Ah, pane Pešku, tys mě učinil dlužníkem — ne svým, ale celé země Geské; jak se jen odměním národu svému za tolik lásky, za tolik obětavosti?!« »Aj, králi můj!« vmísil se do řeči arcibiskup Arnošt, »jaká setba, taká žeň; tys lásku rozsel a lásku klidíš, což tu divného?« »Dnešní den učinil mě nevýslovně blaženým,« dí král u velikém pohnutí. »Ačkoli jsme my tři,« ukázal při tom na Malovce i Zbiška, »již stáli na práhu věčnosti, přece nás Bůh při životě zachoval. Nuže tedy, pane z Malovic, jmenuj mi, šeho bys si přál, a jestli to v moci mé, nebudeš marně prošiti.« »Já nežádám ničeho jiného,« odpověděl tento, »než jako posud i dále služby své věnovati královské Milosti Tvé!« »Tím ne sobě, tím mně učiníš vděk,« mínil král.

»Jiné žádosti nemám,« doložil Malovec.

»Však se mi bohdá dostane příležitosti, vděčným se ti prokázati,« vece král. »A ty, pane z Trotiny?« »Já žádám krále svého o nejmilostivější propuštění ze služby dvorské,« — odpověděl Zbišek se sklopenýma sice očima, ale pevným hlasem.

S podivením naň všichni hleděli.

»Jak?« ptal se král překvapen.

»Královská Milosti,« dí Zbišek vroucně, a slova jeho nabývala čím dále, tím většího ohně, »neračiž se domnívati, že žádost tato pochází ze srdce zatvrzelého, nikoli; jen vědomí, že se naprosto nehodím v život dvorský, vložilo mi žádost tu do úst. Cítím, že osudem jiná dráha životu mému jest nazna- ^ čena, a po té jen že možno jest mi užiti sil svých ke zdaru vlasti. I myslím, že nikoliv pouze v síních dvorních, nýbrž i v jiném povolání dosíci lze milosti před očima krále mého, k jehožto přání však hotov jsem obětovati nejen život, ale i tento vnitřní pud, který mě k zcela jinému určení volá.« »Toho Bůh uchovej, abych na tobě žádal obět takovou,« vece král. »Povědom jest mi cíl snah tvých, mladíku, a — marné bylo by protiviti se povolání svému, tak pravil v pravdě jednou muž učený, i zkušený v srdcích lidských; jen, bohužel, že i on člověk jest a podroben bludům —« »Cola di Rienzi?« osmělil se Zbišek tázati.

»Ano, ten,« přisvědčil král, »avšak nemluvíme nyní o něm, mluvíme o tobě. Jdi s Bohem, mladíku, a pomni vždy, kdy ti toho bude třeba, že král tvůj zvláštní milostí svou nakloněn ti zůstane, že se z toho těšiti bude, když ty, nejšfastnější následovník slavného mistra našeho Dětřicha, jako on, památku vlády naší uměním svým u věků budoucích oslavíš!« Kynul rukou k odchodu.

Odešli všichni krom arcibiskupa.

»A kdy mám nebezpečného muže toho se zmocniti?« ptal se Arnošt.

»Kdy se ti zlíbí, čím dříve tím lépe,« odpověděl král. »Stál jsem již jednou nohou v hrobě, a tu mi nejvíce vytýkalo svědomí, že jsem příliš volného sluchu popřál výmluvnosti jeho. Věř mi, Arnošte, že vše, co se mnou se stalo, jen dopuštěním božím se stalo, abych uznal vinu svou; nebo přiznávám se upřímně, mnohé z návrhů Rienzových možno vykonati, a kdyby tato náhlá pohroma na mne uvalena byla nebyla, kdož ví —? Proto si nepřeji ničeho tak vroucně, než aby Cola upustil od bludů svých a zachován byl vědám a — nač bych to tajil — i mně!« »Pokusím se o to, králi můj!« dí Arnošt, také z komnaty se ubíraje.

* * * Již bylo pozdě na noc, když se mistr Dětřich se Zbiškem od kvasu u pána z Janovic do obydlí svého vrátil.

»Nyní jsi opět zcela můj, Zbišku!« pravil dvorní malíř, Zbiška objímaje, »ačkoli nechápu, že tak najednou dvorní život se ti znechutil; snad přece jen zůstalo nějaké záští v srdci tvém?« »O nikoli!« ubezpečoval Zbišek; »ale příčina, pro kterou dvorní službu jsem hledal, zmizela, jako zmizí vše, v čem blaho života svého zakládáme. Snil jsem, ale —« zamlčel se, rtové jeho se chvěli.

»Rozumím ti,« vece Dětřich soucitně, »Marietta —« »Jest mně tvou Marií,« zastenal jinoch, na prsa otcovského přítele se vrhaje.

Slza se zaleskla v oku Dětřichově, mlčky tiskl jinocha k srdci.

»A kdož tě oloupil o krásný sen mladosti?« ptal se po chvíli.

»Malovec,« vece jinoch, »a já jsem mu odpustil.« »Nyní teprve jsem hrdý na to, žes mi dal právo jmenovati tě synem svým!« zvolal vřele Dětřich. »1 já jsem odpustil otci tvému; ale dobrá matka tvá nebyla přece šťastna — a Marietta —« V tom se ozvalo silné tlučení na vrata domu, a mistr Dětřich nedokončiv ani řeč svou, přiskočil k oknu, a tu uslyšel k nemalému udivení svému známý hlas mistra Ambrože, volajícího o brzké vpuštění.

»Totě podivná návštěva tak pozdě v noci, co ho sem asi přivádí?« divil se Dětřich, když byl sluhu svého vyslal, aby vrata otevřel.

»Pro nepatrnou věc jistě by se nevydal v nebezpečenství, aby jako noční tulák od městské stráže zatčen byl,« mínil Zbišek.

»Viděti tě skutečně na svobodě, milý Zbišku!« dí mistr Dětřich, »je pro poctivého Ambrože věcí nejdůležitější; avšak hned se dovíme, co ho sem vede, tu přichází!« doložil, když se pádné kroky přede dveřmi zastavily.

»Jen dále, mistře, jen dále!« volal Dětřich, dveře sám do kořán otevřev.

Všecek upachtěn, pot si s čela stíraje, s tváří jevící nej- větší úžas vstoupil Ambrož do komnaty.

»Co je, co se stalo?« ptali se oba jeden přes druhého v největším podivení, vidouce zděšenost v tváři jeho.

»Čertovství nebo cos podobného se stalo,« odpověděl mistr Ambrož hluboce si oddychnuv a na stolici beze všech okolků se usadiv. »Ten italský mistr, jejž jste, pánové, z jara u brány našli, je dnešní noci zatčen -—« »Cola di Rienzi?« zvolal Zbišek.

»Tak se tedy rozuměti mělo tomu poučení?« mluvil k sobě Dětřich. »Byl jsem přítomen, když se jednalo o něm; ale že počátek poučení jeho zatčením se stane, toho jsem nijak se nenadál.« »A kdo jej zatkl, a čím rozkazem?« ptal se Zbišek \ největším rozčilení, »a — ona — Marietta?« »0 tom, můj milý mladý pane, nemám žádné vědomosti,« odpověděl Ambrož. »Před hodinou přišel ke mně sluha mistra Angela s tímto lístkem: ,0d té cizí panny,' pravil, ,pro pána z Trotiny, doktor Rienzi jest ve vazbě,' pravil, a já věda, že ta cizí dívka mému milému pánu z Trotiny padla do oka, ačkoli máme v Čechách holek sličných dost a dost, vypravil jsem se hned na cestu, abych jej vyhledal, a tu jsem s lístkem —« Podával mu lístek stužkou ovinutý.

»To lístek od ní?« chvěl se Zbišek, přece však se zdráhal hned jej přijmouti. »Proč píše mně, proč ne Malovcovi? Či snad myslí, že mne tajna pravá láska její?« »Snad žádá pomoci tvé, Zbišku!« podotknul Dětřich. \ Kvapně sáhl nyní Zbišek po lístku, a rozvinuv jej přeběhl spěšně obsah jeho.

»Spravedlivý Bože!« zvolal pak v největším úžasu, a lístek vypadl mu z chvějící se ruky.

»Co jest?« tázal se Dětřich zvědavě, lístek se země zdvihaje.

Ambrož hleděl upřeně na Zbiška.

»Marietta sdílí osud tvé Marie,« obrátil se k mistru Dě- třichu jinoch — hluboká bolest se jevila v obličeji jeho. »Nešťastná Marietta, tu čti!« »Je to psáno vlasky,« vece Dětřich, do lístku nahlédnuv; »vždyť víš, že v té řeči se neznám!« »Otec její, Cola di Rienzi, že zatčen jest na rozkaz krále, kterému zcela byl důvěřoval,« vysvětloval Zbišek, »nejúhlav- nějším nepřátelům svým že vydán v moc, totiž v moc arcibiskupovu —« »Ah, ona nezná našeho Arnošta z Pardubic,« podotkl Dětřich, »a neví, že děj se co děj, život otce jejího jest pojištěn.« »Ale že Malovec, který předstíral, že ji tak vroucně miluje, který mi srdce její odcizil, že on právě jal otce milenky své, toho nechápu —« »Toho nechápeš?« ptal se Dětřich. »Aj, tos měl ovšem pravdu, že se nehodíš do služby dvorní, když neumíš dvojím životem žiti, když neumíš ohlušiti v sobě hlas srdce svého na rozkaz velitelův —« »Ne, toho nikdy nedovedu,« jistil Zbišek; »ale ubohá Marietta! Vyznává se tu v listu svém z viny své na mně spáchané, a to, co Malovec jí a otci jejímu učinil že béře za trest spravedlivý —« »A kam se poděla? Či zůstati chce u Angela?« ptal se Dětřich.

»Loučí se tu se mnou,« dí Zbišek chvějícím se hlasem, »abych v míru a s láskou na ni vzpomínal — na ni, ježto se navždy loučí s námi i se zemí Českou, která tolik neštěstí na ni byla uvalila.« »Ubohé děvče!« litoval mistr Ambrož.

A vskutku nebylo nikdy již slýchati o Mariettě. Otec její, Cola di Rienzi, byl v arcibiskupském paláci střežen; ježto však stále ve svých zásadách trval, dal jej arcibiskup na hrad sVůj Roudnici zavézti, kde skoro po celý rok byl vězen, až papež biskupa Spoletského jako zvláštního legata do Čech vyslal, který Colu di Rienzi za kacíře prohlásil a jej do Avignona od- vézti kázal. Že i tam života jeho šetřeno bylo, měl jen králi Karlu děkovati, který ho nevydal, až život jeho i papežským dvorem pojištěn byl.

Takový konec vzal muž nejznamenitější věku svého, tak se skončilo podniknutí jeho v Čechách, jež by jistě bylo vzalo jiný obrat, kdyby ona náhlá nemoc duši Karlovu byla nesklí- čila. A toho všeho byla příčinou žárlivost královnina, ba snad jen pouhé podřeknutí mistra Angela při udávání látek, z nichžto pokrm lásky skládati se měl. — Kdož ví, na jak nepatrných nahodilostech děje světové, osudy celých věkův i národů někdy se zakládají?

Zbišek z Trotiny stal se skutečně nejslavnějším malířem věku svého. Jeho obrazy na pergameně budí ještě podnes podiv obecný, převyšujíf něžností a uměleckým provedením vše, co nám ze XIV. století ve všech zemích zůstalo zachováno.