Ivův román (vydání ELTeC)

Přechází okolo nich, neboť každou chvíli se zastavují, jde dále a nevidí, nepozoruje jich, zabrán docela v čtení svých dopisů. Nezpozoruje jich zúmyslně a nezdraví, stáčí se pak dolů do luk s pocitem úlevy a zadost- učinění.

Na zpáteční cestě potkává studenta Hloha. Je to vyrostlý, osmahlý a vážný hoch s trpkým a zamlklým úsměvem u rtů.

»Těší mne,« praví Ivo, »uvidíme se častěji a promluvíme si trochu. Zdržíme se snad oba a vyhledáme se čaSem.« Pak se ptá, zda hraje trochu billard a zda si rád vyjde do háje, do parku?

Odpověděl, že studuje své klasiky a míní se zdržet přes celé léto. Toulá se celé dny v lesích a vysedává celé hodiny na mezích. Bude mu velikou ctí zahrát si někdy pro osvěžení billard a promluviti si s ním o různých věcech. Neboť má mnohé pochybnosti o všeličems, dlouho nebyl v Praze a nežil ve středu duševního ruchu, nemaje k tomu času. Ostatně, nemýlí-li se, zná Iva z jedne přednášky před třemi léty. Byla to kritická přednáška »O úkolech moderního umění«, a tu, zdá se mu, v mnohém že se s ním tehdy rozcházel.

»Je možno,« odpověděl Ivo trochu ner- vosně. »Nechci přísahat na své staré hříchy, ale mohlo to být dosti pošetilé. Hle, udice vám čouhá z kapsy. Možno někdy jiti s vámi?« »Ovšem že možno, s radostí.« S tím se rozloučili. Ivo byl rierad, že ho zná někdo z přednášky konané před třemi roky. Nálada ta provázela ho po celou cestu až do zámku.

Přišel již hodně pozdě. Panstvo chystalo se již k obědu a hosté byli v jídelně.

Ivo byl představen. Zasedalo se ku stolu s obvyklými ceremoniemi a Hana se zlatými, zcuchanými vlasy, půvabna jako vždy, rozsazovala hosty a improvizovala spíše zábavu, než ji zavedla několika otázkami a roztomi- lostmi. Ivo nechápal, za jakým účelem octl se zde profesor i nudný architekt. Seděli a pojídali s obřadnou vážností, ubrousky pod bradami. Nechápal oné zábavy, která byla zdlouhavá i nucená. Seznal ze všeho, že jsou to asi známosti spíše náhodné a příležitostné, jako mnoho jiných. Znali se snad z pražského nějakého restaurantu, kde Dvořák s Hanou obědvali, anebo z nějakého soirée, pořádaného jich iznámými, z divadla, z koncertu, zkrátka nahodilým setkáním kdesi kdysi. Smál se v duchu té zvací mánii. Jaké to šosáctví, takové pohostinství!

Hana postřehla na něm, že se nudí.

Teprve před desertem, skorém již ku třetí hodině odpoledne, zábava se rozproudila. Ač mluvili skorém všichni, žertovali škrobeně a přecházeli na všelijaká themata; nejvíce přece rozmluvil se profesor.

Ani přátelství, ani roztomilost, ani účel, — pouhý avací sport, pomyslil si Ivo, a ironicky o tom šeptal cosi Haně, když odcházelo se po obědě do kuřáckého salonku. Hana se však nenudí; potřebuje podobných návštěv ve své samotě a pohoršuje ji mínění Ivovo. Nemá však času k odpovědi.

Architekt mnoho kouřil, mlčel a mnoho pil vína. Za to profesor mnoho a mnoho mluvil.

»Oh, ano. Poměry jisou takové, že nutno již počítati se sociálními převraty, které se staly od dob Napoleonových a hlavně od let osmačtyřicátých,« řekl profesor s povážlivou vážností, bez gest a potřásal dlouhými, rovnými a řídkými vlasy. Dvořák kýval a zatvrzele mlčel. Pak také dodal: »Ano, čím dále, tím jsou zvláštnější poměry.« Poměry byly tím ¡zvláštnější, jak z rozhovoru se poznávalo, že dle tvrzení praděda Dvořákova za zlatku šajnů koupilo se před padesáti léty mnoho a mnoho věcí. Tím byly zvláštnější, že ¡za mládí profesorova bylo žactvo rozumnější, věda brala se ku předu vážněji, soustavněji a vychovávala pevnější charaktery.

Ivo namítal, že je sice pravda, že dříve vypěstovali vědu velicí duchové, že byla jejich aristokratickým majetkem a výsledkem jejich badání. Ale teprve nyní že věda populární, vniká do širších vrstev, třebas byla samými vědci brána poněkud na lehčí váhu, třebas bylo z ní těženo jako z dojné krávy a třebas by se v posledních létech jevil zcela patrný úbytek geniálních, všestranně vzdělaných vědců.

Profesor považoval to za jakousi štipku pro svou osobu a pro své kolegy, výpad na rozvoj vědy v posledních létech vůbec. Bylo to znáti z jeho dalších vývodů o stále zvláštnějších poměrech mezi mládeží, jejím vztahu k sociálnímu životu, ku třídám majetným, k obcím a k státu. Nenáviděl nynější mládež příliš zvědavou, sebevědomou a ješitnou na negativní prý svou práci. Mluvil od té chvíle s Ivem přímo. Jako s representantem takové mládeže.

A Ivovi činilo to zvláštní potěšení ztotožňovat! se s proudy, jež profesor nenáviděl a dráždili jej k prudkým výpadům. Dráždil jej tím, že chválil staré vědce se širokými obzory, jichž duše byla celým kosmem. Chválil takové Purkyně, Šafaříky, Celakovské. Dokázal, že obor takového Šafaříka obsazen teď pěti, šesti specialisty s obzorem a vědomostmi, jež nejsou setmeleny v obrovský, velkolepý celek těžkými studiemi a zkušenostmi. Nastal pravý úbytek velikých, světových duchů, he, he.

Ivo znal ostatně jeho slabou stránku, jeho vědeckou minulost, a neustal v narážkách na pouhou vědeckou systematiku mnohých pilných, méně talentovaných lidí. Věděl dobře, že tento starý pán napsal kdysi v mládí veliké dílo o Bosenské Floře po dvouměsíčních prázdninách, jež ztrávil v Bosně, a že obdržel za to značný honorář i cenu Akademie.

Profesor rozmlouvaje o daném thematě dále nikterak nešetřil Iva. Nikdy prý tak nebylo smýkáno autoritami. A nikdy tak nechtěla se domoci vrchu všeobecná anarchie myšlenek a citu ve smýšlení mládeže. Cizí vlivy patrně vpadly na žatvu jako hejno kobylek. Nietzsche, Masaryk, individualism, ha, ha, hesla sociální reakce. Ano, ano, negace. To je teď typické pro českou mládež. Neodpovídá to však slovanské, klidné naší tradici.

Ivo soudil naopak, že je-li anarchie ve smýšleni mládeže, zavinila to okolnost: že nemožno najiti skutečných, silných autorit. Jestliže kobylky padají na žatvu, jsou to snad politické poměry, jež mládež nezavinila, ale spíše generace jemu blízká. Tíží-li co mládež, jsou to snad nepoctivá vědecká nebo umělecká díla, jichž se mládež dovede zříci z hrdosti národní a pro hlubší své snahy. Ostatně je třeba rozbiti okna, je-li dusný vzduch u nás a blabolí-li se tolik do větru. Berem-li n cizího to, co náis činí moudřejšími, šťastnějšími a způsobilejšími k obraně na všecky strany, činíme zajisté dobře, dovedem to zajisté ztráviti a přizpůsobiti českým poměrům.

Profesor byl velice rozčilen. Architekt přišel mu na pomoc a hleděl zamluviti nehorázné ty narážky smírnějším tónem.

»Zvláštní, zvláštní! Octl se již několikráte ve společnosti, kde se řešily takové otázky.« Řekl to zvlášť výrazným, zpola káravým tónem. »Takové otázky, jimiž je naplněno ovzduší a které se tak snadno nerozřeší.« »Jsou rozřešeny,« tvrdil Ivo. »Jsou jasny. Snad proto, že v mládeži přestává proudit otrocká krev? Není jí třeba nihilismu ani nedůvěry. Pan profesor zmínil se o vztahu mládeže k životu a k jeho otázkám. Sebevědomí, povzlet mládeže, naděje v sebe a v lepší budoucnost národa, to je přec krásná věc, není-li pravda? To je přec něco, co nevylučuje ani slovanství, ani lidství? A hle, pan profesor myslí a řekl to již během rozmluvy: že snahy mládeže neodpovídají slovanské povaze; že je příliš tvrdé, co mládež podnikla, že více skácela než vystavěla. Pravda, že je tvrdé kácet, ale není možno zdržet se při mnohých věcech. Můžeme za to, že mnoho otázek dozrálo k pádu? Že nutno hledat času a sil ke stavění velkolepějších?« Hostitelé, zdálo se, byli nezvyklou tou rozmluvou celí stísněni; namáhali ^se několikrát hovor obrátit v jiné koleje.

Architekt usedl konečně ke klavíru a vyžádal si na okamžik ticho. Když přehrál bezvýznamnou introdukci k jakési italské opeře, nastala chvíli pomlčka.

Ivo pocítil svou svěží podrážděnost z odpolední nudy, z něčeho, co potkával denně v Praze, a nepromluvil již toho večera.

VI.

Přešlo několik dnů v samých toulkách v lesích a samou podivnou touhou opojiti se tichem a smutnou osamělostí cest, meizí a potoků pod vysokými sosnami. Potok plou- žil se tu dolů do travnatých luk, cele žlutých pryskyřníky, bažinatých a rozlehlých. Chřá- stal věčně křičel někde v daleku a voda stříbřila se za hustým rákosím.

Bylo k večeru. Ivo se vrací z toulky a kráčí mezi vesnickými chatrčemi, v ruce s novou, dosud nerozřezanou knihou. Děvčata váží vodu v okovech, nad cestou zdvihá se prach, dobytek bučí a ozývá se praskot bičů. Kniha byla nerozřezána. Nechtěl být přenášen, odváděn do jiného světa.

Hlouček dětí sedí na stráni, s křikem kutálejí se dolů po zprahlé a zdupané trávě, dítě za dítětem, až šatečky drobných dívčinek vlají a odhrnují se s bílých tělíček.

A hle, zase slyší ten smích, Štěpánčin hrdelní smích. To ho tak okouzluje uprostřed těchto chatrčí.

Naproti stráni na prahu hliněného domku stojí Štěpánka, dívá se na to a směje se hlasitě. Směje se hlasitě a popíjí z malého, bílého hrnéčku, držíc jej za ucho dvěma prsty.

Ivo jde kolem, pozdravuje hlasitě a usmívá se rozpačitě. Na okamžik zastaví kroky před plotem zahrádky. »Dobrý den, slečno Štěpánko. Podle smíchu poznal jsem vás již z daleka. Poznal jsem vás, ale neviděl, slunečnice jsou již tak vysoky.« Omlouvá se skorém a vzpomíná pak nedělního dopoledne. Byl tehdy na mši.

»Také jsem byla v kostele,« řekla.

»Ano, viděl jsem vás. Dobře jste se asi bavili? Jak?« Zajisté, celkem se dobře bavili. Inženýr je hovorný člověk. Ale škoda, že tak mnoho lže a to je takové pošetilé a sousedské od něho. Konečně bylo by to i zábavné, kdyby se neomlouval tak často.

»A co jste dělala zde, slečno Štěpánko?« »Co jsem zde dělala? Piju mléko, jak vidíte. Je to kozí mléko... vidíte ... vidíte ... Chodím sem; někdy i sestra s Ríšou. To je její malý hošík.« Chvíli mlčeli. Štěpánka dopila svůj koflík.

»Chcete se podívat dovnitř?« Ivo přikývnul a Štěpánka jej zavedla nízkými dveřmi do předsíně. Tam válely se otýpky chrastí a vedle žebříku vedoucího na půdu stála nůše naplněná čerstvou travou. Několik housat splašeně vyběhlo a kocour, černý kocour vyskočil na plot a odtud na rozštěpenou zakrsalou slívu, obalenou hojným, zeleným ještě ovocem.

Síňka, kam vstoupili, byla malá, celá sroubená ize dřeva. Mezi dřevem vplácána byla seschlá hlína. Strop uprostřed podložen byl silným, níizkým začernalým trámem. V koutě jizby stálo ohrazené pažení pro kozu, asi tak do polovice lidské výše. Ta neustále mečela, tloukla do pažení a chrupala křehkou trávu. Její nozdry čenichavě se zdvihaly a klesaly.

V zažloutlém světle večerním seděla u okna stará babka a dřímala unavena. Přihnala před chvílí housata z trávníku, na němž pásla celé odpoledne se žlutým vrbovým proutkem v ruce.

»To je naše babka. Je jí osmdesát devět let. Neslyší dobře a kdybyste s ní chtěl mluvit, musíte tak učinit jako já.« Šla k babičce, naklonila se téměř až k uchu a zeptala se jí: »Přišel-li už Jeník?« " Jeník byl její syn. Už také starý. Bylo mu více než padesát a pracoval na panských polích.

»Kluk se ještě toulá,« stěžovala si, »Nepřišel mi domů.« »Navštívil vás bratr zámecké paní,« řekla Štěpánka. »Přišel vás schválně navštívit,« dodala s humorem. Zachtělo se jí patrně ztropit si z ní nevinný dobrý den.

»1 to je dobře. Jen ať si sedne, když přišel,« řekla prostě a srdečně. Přišourala se k jediné židlici, stírala ji koncem sukní, zachycených do hrsti, a upřela na cizince dobrosrdečný, vodově modrý ¡zrak. Pak si usedla se Štěpánkou naproti Ivovi na lavici, obepínající se tří stran starou pec.

Ivo promluvil také s babičkou, ale babička mu nerozuměla. Lépe rozuměla Štěpánce.

Ale to, co měla babička na srdci, musila Ivovi říci. Neviděl-li v Praze France Marka, který najednou ze vsi izmiizel, když všecko propil?

Ne, neviděl France Marka.

On tedy také nezná France Marka. Nikdo ho nezná. To už se asi o něm nikdy ničeho nedozví. Inu, to jsou nějaká léta!

Jaká pak léta?

Nu, padesát. Přes padesát let to býti může.

A kdo to byl Franc Marek?

»Toho už nikdo nezná,« řekla babička a vodově modrý zrak zdál se býti zakaleným. »A to by bylo dlouhé povídání.« A při tom konci zůstalo vždycky, když byla řeč o Franci Markovi.

»Byl to snad její milenec,« řekla Štěpánka náhle romantisujíc při odchodu ¡z domku.

»Její milenec?« opakoval posměšně Ivo.

Venku bylo šero a měsíc obetkával všecko měkce zamlženou modří. Vzduch stál průsvitně modravý nad žitnými lány; obrysy A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

stromů, chalup a křů kreslily se v dálce i matné stíny postav a věcí.

Cesta bělela se před nimi.

»Doprovodím vás,« nabídl se Ivo.

Šli kolem plotů zahrádek a šli mlčky kolem rybníka. Za rybníkem na místě osamělém stály vysoko dva keře bílého a modrého bezu.

»Vše na dosah ruky je serváno, hleďte,« vzdychla Štěpánka. »A přece bych tak ráda jen docela malou kytičku, jen docela malinkou.« »Vidíte-li dobře?« zašeptala, když Ivo vedral se skorém násilně mezi keře. Větve praskaly křehkým svistem.

Přinesl po delší chvíli nepatrnou kytičku. Bílý a modrý bez. Již uvadal a šířil zvláštní, snivou vůni.

»Hle, máte na prstu krev,« ulekla se.

»Řízl jsem se trochu, ale to nestojí ani za řeč. Možná, že Bezová královna mne uviděla a potrestala mne za ostatní, kteří všecko již odnesli.« »Bezová královna?« zasmála se.

»Četla jste o ní, o Bezové královně, o milencích, kteří se milovali, kteří se tolik milovali a pak, když byli staří, slavili zlatou svatbu?« »Jak pak bych nečetla,« děla s úsměvem. »Bylo to tehdy, jedenkráte, kdy pročtla jsem celé noci. Není tomu dávno. Mně nestačilo však jen to, co jsem četla. Rozpředla jsem si všecko do nekonečna. Zalidnila jsem si svoje krajiny, hrady, města, louky a podzemní zahrady, že nezbylo z toho čteného příliš mnoho. Bylo všecko jiné s osobami a věcmi, které jsem tenkrát mě!a bud ráda nebo nerada.« »Na příklad?« »Na příklad svou učitelku na klavír. Vídala jsem ji častokrát v pohádce, která se jmenovala Sněhurka. Nebo jednoho mladého virtuosa, žáka mého otce, kterému jsme všichni říkali Richard, toho jsem viděla a představovala jsem si ho jasně v pohádce »Přítel z cest«. Nebo svého profesora na klavír z konservatoře...« »To je interesantní,« řekl Ivo.

»Co že je interesantní?« »Míti drahé i nenáviděné osoby a věci v pohádkách, ve snech. S jedněmi možno jezdit mezi vodními růžemi na člunech, jíst s nimi na prostřených stolcích, cestovat s nimi daleko, do nekonečna, na perutích a v mílových botách čarodějů. Druhé možno uvrhnout do věží, vyhladovět je, dát je snísti Ježibabě a nechat je dohonit izlým čarodějem. A bože můj, to všecko dělal jsem také; myslím, že zcela jistě. A co se stalo s mladým virtuosem?« »Co?« A tu zasmála se prudce a vesele. »Co by se stalo? Nevím o něm dávno ničeho. Zmizel snad někde v pohádce a nevrátil se z ní.« Na blízku ve tmě dozníval táhlý a melancholický pískot vlaku v jejich tlumenou rozmluvu.

»Necítila-li pocitu,« ptal se, »takového pocitu, odjeti daleko, daleko odjeti, když večer na venkovském nádraží přejíždí rychlovlak, aniž zastaví, vrhne do tváře hrst světel, zmizí a dohtičí ve chvíli a není po něm již ani stopy?« Ona živě přikyvuje.

Pak ji žádá, aby šli poněkud pomaleji. Sem a tam rozsvěcovala se světla v chatrčích a sem a tam zabělely se štíty za korunami stromů.

»Což on,« zvážní ona. Je ticho. »Což on,« dí a pronáší to jako stížnost nebo jako zatiknutí ptáka. »Jemu je možno kdykoli zmizet, do světa se pustiti, je svým pánem, je volný. Ale ona má mnohá tajemství, jež ji poutají k stárnoucímu otci a která by mnohý nepochopil. Jinak by jí neudržel nikdo, nikdo, pranikdo, ano, daleko, daleko odjeti!« Byla jako u vytržení.

Pak o tom dlouhou chvíli nemluvili. A po- divno, že zbloudili pootevřenými vraty na širokou cestu parku. Na právo, pod dusným šerem stříbřil se trochu rybník a opožděná kachna, teď intensivně bílá, vedle břehu ryla svůj krk do husté trávy.

»Proč mu něco nepovídá?« Šla vedle zkrotle, se svěšenou hlavou. Tížila ji snad hrdost, spojená s chudobou. Tížila ji snad zdravá krev, zděděná po uměleckém kočovníku a zadržovaná jeho chorobou v tiché vsi.

Ivo jde mlčky po jejím boku a čichá v jejím zjevu od prvního poznání sympatickou mu pýchu spojenou s chudobou. Byl často svědkem, jak to obojí spojeno vyburcovalo tak mnohé z duševní temnoty na konci toho století. A to vše jen sílilo několik pěkných duší, jež znal. Náhle si přál, aby v ní zdřímta její smutná inteligence. To zachtělo se mu broditi se jejími mělčinami.

Toužil uiž dávno po nějakém horkém citu, který se rodí v podvědomí v temnu, a teď cítil něco sladkého, zněžněný a zbystřený cit v její přítomnosti. Její půvab jej vskutku zaměstnával již po několik dnů a to jej mučilo, jak se mu zdálo.

Aniž si uvědomil, začal mluvit horečně a nesouvisle, jako fantasta visionář, který chce se tknouti mlh, kam se podívá, a jemuž soumrak je milejší k náladě doby. Navázal na dřívější rozhovor. On není nikterak bohat, jak se ona domnívá. Proto také není volný jako pták. A pochází z hor, tam daleko z hor, z jednoho nádraží na úbočí lesů, kde tak rychlovlaky přejížděly, aniž ho vzaly někdy s sebou. A tu je. Tu je. Ráda-li s ním hovoří několik těch minut? Kdyby ne, může kdykoli odejít, jak bude jí libo. On že cítí jakousi nutnost odhalit jí to všecko ve chvíli, v níž se jen tak letmo poznávají, Dívá se na něho jaksi vděčně a přítul- něji než jindy, důvěřivě přihmuřuje obě oči. Jsou smutné ty oči a příliš mladé rty.

»Ne, jste přece volným,« stojí na svém tvrdohlavě, a říká to přesvědčujícím, těkavým a naivním svým způsobem, jakoby pták ptáku, když se náhodou slétnou na jednom polí.

»Ano, ano, volno je mi nějak. Jsem i vesel, vesel a je mi volno. Nejinak, než jako bychom se najednou sešli a odjížděli někam spolu prohlédnout si nenavštěvovaný nikým kout, staré hradní trosky v prostřed lesů a pak se zase vraceli ruku v ruce za noci a nikomu, nikomu o tom ničeho neřekli.« Dlouhá pomlčka.

Ze školy, bělající se mezi chalupami poblíž parku, zazněly náhle housle, neuměle a táhle, diletantsky směšně! Ale bolelo to nějak v tom večeru plném prozrazené intimnosti, zarosených trav a vůně s modřínové aleje.

Ivo uchopil ji za ruku, pevně tiskl a pak najednou pustil po prvním stisku, dříve než mohla se brániti. Vykřikla mimovolně.

Stála celá nachem politá v studeném měsíčním světle, co Ivo ji chlácholil. Větřík čechral jí vlasy. Oddychovala rychle a srdce bušilo jí tak prudce, že Ivo slyšel rychlý ten tepot dlouho ještě, dlouho a dlouho ještě tehdy, když blížili se k domku, kde Štěpánka bydlila.

Housle slyšeti bylo však po celé cestě a stále a stále vzdáleněji. Ivo mluví o tom a o mnohém jiném. »Ano, ano, byl také kdysi vášnivým diletantem. Pro sebe tak, jenom tak trochu. Tak něco nedokončeného je v něm, pravda. Míváte-li někdy nástroj v ruce za doby dětství, takhle housle, na něž jste si zvykli, pochopíte. Zdálo se mu častokrát, ještě na venkově, když byly dlouhé večery a byl sám, zabrán do toho, nikým neposlouchán (a tak se mu hrálo nejlépe), že přišel na takové objevy a na taková ložiska radosti ;z něčeho nového, že se celý chvěl touhou býti virtuosem, ano, virtuosem, — ale nebylo to snad pranic nového,- jako zde ta hra učitelova, he, he.« A housle bylo slyšeti dlouho do noci po rozloučení se Ivově se Štěpánkou. Vše utichlo, všecko sešeřelo pod měsícem. Je dobře vyložit se s okna, vyvýšeného nad stromy, kře, chatrče, nad mrtvé cesty parku, nad šumícím vodopádem a nad terasou, bělící se pískem. Listí jemně šumí u hlavy a prudkými vůněmi pozdvihá se neznámý život rostlin a stromů.

»Zapomněl jsem, izapomněl zeptati se jí na něco,« přemýšlel Ivo. »Zapomněl jsem vyzvědět, je-li přece šťastna? A trápí-li se, proč se trápí? Může-li ji potěšit někdo, aby se netrápila?« Z rána přijela na okamžik Lula. Jela alejí v plném slunci lehce nakloněna na své hnědce. Bylo parno, všecko umdlévalo, zaprášená nať zdála se chřadnout. Kůň volně cválal a po každém zahoupnutí leskly se knoflíky její blůzy a zarudlé vlasy plály jako čerstvá borová kůra.

Ivo stojí s Hanou dole u květináčů, slyší cval koně a Hana vítá Lulu z daleka.

Lula na ně pohlíží »veselenými, černými a pichlavými zraky. Povídá cosi Haně s laskavým a přec napolo ironickým úsměvem. Zapomněla v neděli přijeti, jak slíbila, jede tedy dnes. Přináší nejnovější čísla Módních listů. Pojede do Ženevy, na Rivieru.

»Na Rivieru?« diví se Hana. »Ničeho jí o tom neřekla.« Ivo se chce poroučeti. Lula jej sama zadržuje a mezitím co rozvinuje módní list a rozprostírá zelené, obrovské archy střihů, žádá ho laskavě, aby se jen posadil vedle.

Ivo dokuřuje zvolna papirosu a usedá vedle nich.

Lula mluví pouize o jedné věci: o několika známých osobách, s nimiž odjede. Mluví o tom, jaké šaty vezme s sebou ta neb ona dáma, kolik půltuctů jednotlivého prádla nutno vzíti.

Je něco vznešeného a směšně upiatého mezi Lulou, sestrou a jím. Odjede do Alp, do Ženevy, na Rivieru; proto je tu. Radí se s Hanou, jaké tedy šaty bylo by třeba si opatřit!. Nastaly dlouhé spory o barvě, střihu a cenách látek. Na sestře poznává Ivo s uspokojením týž plebejský původ, jaký nedá se tak snadno ani generacemi smýt. Vybrala látky poměrně laciné. Lula jen jen hýřila v nejvyšších cenách, o jakých kdy se komu zdálo v protzovských snech.

Konečně vybráno všecko, ceny, barvy, střihy.

Lula byla tak rozradostněna, že jí tváře plály nachem, ale Hana zamlkla jaksi, stala se netrpělivou. Závidí Lule, nedá se popříti.

»To je vaše první cesta?« zeptal se Ivo.

»První nikoliv,« řekla nevrle natahujíc si rukavice a chystajíc se k odjezdu. »Viděla jsem již kousek Itálie, Benátky, Milán, Florencii, Turin. A ještě snad něco málo.« Tenké její nozdry se zachvěly a vyskočily jemné vrásky u koutků rtů.

Na terase nastalo tiché parno, hmyz bzučel a slunce vrhalo nejmenší stíny před polednem. Ivo pocitová! vedle Luly zvláštní tíseň a jeho zdvořilosti zněly neohrabanou, bázlivou střízlivostí. Podráždilo jej už tenkrát, když ji poznal, proč celé ty legie mladých, jež viděl a kteří ji obklopují, dosud ji nenalezly za těmi hromadami peněz, o kterých vyprávěly se zrovna legendy. Nemohl nikdo ji nalézti a k jejímu srdci se přiblížit. Bylo jisto, že každý vzbudil v ní podezření, že se koří jejím penězům, jejímu statku, polím, lukám, lesům, o něž měla se poděliti stejným dílem s bratry. Vyhlížela nedůvěřivě a otráveně, starší než skutečně byla, nespokojenější než mohla být. Cím byla starší, tím více cítila svůj neskrývaný odpor k mladé společnosti, v které se pohybovala již po několik roků. Bylo mu líto jejích pětadvaceti let, obklíčených každoročně skoro jinou mládeží již od nějakých osmi roků.

Lula chystala se právě odjeti, když vešel Dvořák s inženýrem. Bylo pravé poledne. Nastal odpočinek tam nahoře za lesem, kde zástupy lidí stavěly náspy k silnici někde u vsi.

Tam inženýr setkal se náhodou s Dvořákem.

Byl pozván k obědu a tím zábava nabyla nenuceného chodu. Lehká, bezstarostná nálada pobavila dámy tak, že Lula nechala se přemluvit a zůstala také na oběd. Inženýr luskal prsty na znamení radosti a bral černou svou bradu při vypravování do štipce levé ruky, vždycky s úsměvem, jímž zaleskly se všecky jeho bílé zuby.

Byl patrně velice iznám, že svoje důvěrnosti provázel hlasitým smíchem, zaklínal se, dušoval, mluvil zdvořilé hlouposti, pomlouval tu a tam iznámé i neznámé osobnosti a bral Iva a Dvořáka neustále za svědka frásí: »Nu viďte, že je to pravda?« Chválil srnčí ragout s brusinkami a pravil o sobě: »je materia- lištou, naskrze reelním člověkem. Chtěl by užívat světa, neustále a mnoho, ještě více, ještě více. Ale až se rozloučí jednou se svým mládenecťvím, bude na rozpacích, udělá-li to více ze zdvořilosti k jemnému pohlaví nebo z úcty k umění kuchařskému.« Nebylo to podařené a dámy mlčely. Pocítil dobře, že Ivo se ironicky usmívá.

Jedl ragout s živými gesty břichopáska a prosil při tom slečnu Lulu, aby ho vzala s sebou na Rivieru. Chtěl by jí dělat zábavného společníka. Skromného, schovaného na způsob automatu ve vaku; když by se jí za- stesklO', zazpíval by jí nejkrásnějším tenorem »Kde domov můj«, když by se nudila, vyprávěl by jí nejnovější, zcela sensační pražský román. Litoval konečně, že slečna Lula jede na Rivieru. Netuší, jak jedno srdce bude toužit a trápit se po ní. On není však nijak literárně vzdělán a pan Ivo se prý čtverácky usmívá, mluví-li o tom. Omlouvá se tedy jednou pro vždy, co nejzdvořileji.

»Nač se omlouvat?« odmítá Ivo. »Roztomile umí bavit sebe i dámy, zajisté.« Lula poslouchala inženýra, smála se mu hlasitě a on stejně dobrácky přijímal všecko, co řekla o jeho náhledech.

Inženýr mluvil mnoho o lásce ženské a o ženách. »Nechápe lásku, jak ji chápou mladí milenci,« pokračoval inženýr. »Kdyby on se ženil? Rád by se oženil s dívkou, především bohatou; tak bohatou, aby zaplatila zlatem svobodu, kterou on ztratí.« »Jakou pak svobodu?« zeptala se Lula stále v intimnější náladě. Nebo to byl jediný člověk, s nímž se setkala, který nepředstíral a nelhal lásku. Byl to vyložený animal; drsné žerty lítaly sem a tam, jako by sám chtěl, aby se s ním zacházelo hodně zkrátka.

»Jakou pak svobodu?« opakoval inženýr. »Takovou svobodu, že je možno ráno vstát, být zde, večer tam, v noci pohostit společnost kterak se člověku líbí, spáti kdekoliv a kdekoliv se probudit. Hle, takovou svobodu: milovat na chvíli, na okamžik něco apart- ního. Něco, co budí okamžitou sensaci. Ohňostroj na chvíli, ale něco skutečně nádherného. Krasavici třebas, která si volí z mnoha přátel a která odejde tak, jako přišla.« »Velkolepé. Proti tomu je skutečně nepatrnou svoboda břichopásků nebo alkoholiků,« zašklebil se Ivo.

»Jděte,« pohněval se trochu inženýr, »nedovedete si představit to všecko, co já cítím: ten soubor všech svobod, jimiž se člověk representuje a užívá. Jimiž se vymyká tomu každodennímu střízlivému životu, do něhož nás (odpusťte, milostivá) přinutilo manželství. Ale bavit se, bavit příjemně, dnes zde a zítra jinde, dnes v malém městě, kde chodí vojsko a kde se oblékají dámy s chicem, kterého jinde neuvidíš. Dnes vyjít z hotelu přímo na promenádu, odtud navštívit koho jen libo, kde jaké známé, a večer sedět třeba na banketu k oslavě kohokoliv. Zítra zapomenout na známost z města a setkat se v odlehlém místě s krasavicí jinou a ještě krásnější. Pak si vyjet na cesty. Třebas na Rivieru, nebo k moři na sever. Ovšem, že bohatému možno jezdit, užívat, za peníze možno si získat svobody.« Lula se tvářila vesele jako dříve a poslouchala ho s nepatrným interesem. Pak pravila: »Hle, to je credo mužů; poznala jsem jich již tolik. Ale pan inženýr je nej- upřímnější z nich.« »Ano, říkám to ostatně upřímněji, než snad myslím,« zasmál se inženýr a jeho zuby se zaleskly. »Vždyť sotva jsem se rozhlédl zde po vsi: uizřel jsem vám krasavici. Je hodna největšího obdivu, — málo kde byste ji pohledali.« Ivo se temně začervenal a inženýr se tvářil, jakoby toho nepostřehl. Díval se v tom okamžiku k dámám.

»Ah, povídala jsem ti to,« vykřikla Hana zvědavě obrátivši se k Lule.

»0 ta slečna Štěpánka! Slečna Štěpánka!« chytal se inženýr v údivu za hlavu, »je hodná i krásná. Je, zdá se mi, okouzlující, plná ducha, není-li pravda, pane Ivo?« »Jiná však otázka, má-li také peníze?« přerušil jej posměšně Ivo. »V tom případu bylo by zajímavo vážně se zamilovat. Dlužno však vás politovat jako cizince. Ten spí, bohužel, dnes zde a ¡zítra, možno, vstává jinde.« Podívali se na sebe krátkým pohledem, plným vyšlehlé nenávisti. Ale všecko bylo zas na oko uspořádáno, když inženýr ignoroval poznámku tím, že začal Lule vyprávěti o své poslední lásce. Bůh ví, proč to dělal. Snad z ješitnosti, či proto, aby v Lule vzbudil žárlivost, zmínil se dříve o Štěpánce a teď zas o nešťastné dívce, »která vedla teď hrozný život, od těch dob, co ji přestal milovat. Milovali se kdysi tolik, že jim to bylo zakázáno jejím otcem i matkou. Konečně nesměli se scházeti. Naposled sešli se kdesi na hřbitově, jakoby náhodou, a tu jí řekl, že ji nemůže milovat. Jejich povahy se nehodily k sobě, samou bolest si způsobovaly. Dlouho trval rozhovor, dlouho seděli v koutě hřbitova na kameni pokrývajícím hrobku. Byl teplý večer, slunce zapadalo a ona plakala. Plakala a přesvědčovala jej, že ho tolik miluje, a že povahy se později najdou a sobě přizpůsobí. On však nemohl ji už milovat tak jako dříve. Stalo se to tak: Viděl ji jednou v neděli. Byla nedbale oblečena, měla zašpiněné šaty, když svlékla na jedné procházce žaket, a neměla vyčištěných nehtů.

On sedí na náhrobním kameni a říká jí: »Hle, jaké by to bylo štěstí, nemohu si vás vzíti. Měla jste zašpiněné šaty a viděl jsem vám za konečky nehtů. Nechtějte na mně, abych vás miloval, je to vskutku nemožno.« Ona pláče usedavě a on jí nemůže dlouho uchlácholit. Chodí s ní chvíli v končině hřbitova, kde je ticho, ona však stále více pláče a nemůže se upokojit. Nemůže dlouho pochopit, že my, muži, najednou rozhodném závažné otázky. A když se uchlácholí, vede ji k dveřím hřbitova za úplného šera a pozná k svému úžasu, že vrata jsou zavřena.

,Vrata jsou zavřena,' zaplakala a chvěla se bázní a srdce jí tlouklo.

.Máš mne ještě rád,' říká a znovu nevěří a chce na mně naposled vynutit lásku. ,Kde pak je láska!' myslím si stále a hledím mimoděk na její nečisté nehty.

Nastala chvíle dlouhého pláče, chvěla se a omdlévala. .Dojdu pro hrobníka, upokojte se,' řekl jsem. .Bydlí asi deset kroků zde za hřbitovem.' Usadil jsem ji na trávník polo mrtvou a přelezl jsem v rychlosti vrata. Pak když nám hrobník otevřel a když jsme odcházeli, když jsem ji naposled doprovodil, neřekla již slůvka, jen plakala a ruky mi nepodala.

Od těch dob jsem ji neviděl. Co tomu říkáte?« Lula tvářila se napiatě se zřejmým odporem a mlčela zarytě.

Ivo pak řekl: »Proč pak ne. Věřím na vlas všemu, co jste řekl o nečistých šatech a špíně za nehty. Najdou se tak lehce příčiny k ukončení lásky, která se nebrala na velkou váhu a které snad ani nebylo. Ale ten hřbitov je poněkud ošumělá dekorace, he, he.« Inženýr zamluvil tu poznámku. Když se později poroučel, uklonil se naposledy Ivovi, ironicky a mnohem hlouběji.

VIII.

Vypravování inženýrovo a zájem jeho o Štěpánku způsobily mu nepříjemné chvíle. Bloudil parkem s knihou v ruce a myslil na Štěpánku, zda přijde dnes, hledal ji po stezkách, naslouchal krokům, šelestům, zvukům. Rezavá veverka šustla přes stezku kolem, rozhoupala tenké pruty lísek a zmizela v koruně vysokého buku.

Dal se modřínovou alejí dolů na luka. Tam potkal studenta Hloha, jdoucího s vysokým, osmahlým, as třicetiletým mužem, oděným polo městsky, polo selsky. Byl ošumělý, páchl po tabáku a pivu a límec jeho kabátu leskl se mastnotou.

Neznámý se při setkání na Iva chvíli usmíval, jako na starého známého.

»Myslím, že se iznáme,« pravil. »Jsem sice tři roky na vsi na statku, ale takto po celá léta v Praze byl jsem starým právníkem. Znám tam všecko skrz na skrz. Na vás se dobře pamatuji, pane kolego. Nosil jste delší vlasy. Hnědý havelok. V akademickém spolku sedávali jsme v čítárně u jednoho stolu.« Ivo se upamatoval na rysy obličeje, na jeho zvyk, mrkati očima, na jeho hrčivé r a posléze na jeho náhlé zmizení po nešťastné reprobaci před několika léty.

Podali si ruce a Josef Donát, bývalý student a nyní zaučující se mladý hospodář při otci na statku a ve mlýně, šel rozpačitě vedle Iva. Zdálo se, že pil před chvílí. Měl tváře zarudlé, plny podlitin a pih. Ze slaměného klobouku, příliš naraženého do čela, odchlipovala se ušpiněná střecha. Jeho vousy, rozbujené, plavé do ruda, nebyly již dávno přistřiženy.

»Mohlo by se říci: zahrabal jsem se tu již dávno, pane kolego. Jaká pomoc, nebylo jinak možno. Ale — na mou čest, žiju po- vznešen nad všecko, a to mne ještě sílí. Jsem-li ctěn a vážen od sousedů, po tom mi zhola ničeho není. Rekl jsem to jednou v místní školní radě a od té doby se mnou nemluvili, dali mi pokoj. Mohu jim každou chvíli dokázat, že se nevážu ani na statek, ani na ves, ani na tuhle krajinu. Svět je široký, široký...« Hloh mrknul na Iva, a ten již vycítil, že Donát mnoho pil, včera i dnes. Ivo jej ubezpečoval, že mu byl vždy velice milý, že však nemusí litovat žiti na venku. Je tu příjemno, hodní lidé a konečně může býti člověk pláten všude. Statek a mlýn, můj bože, to je pravým bohatstvím pro člověka!

Tak rozmlouvali a Donátovy žaloby a A <SOVA: IVŮV ROMÁN.

nadávky neměly konce. U mlýna naskytla se vhodná příležitost uniknouti mu. Přešel kolísavým krokem lávku, položenou přes vantroky a zval Iva i studenta Hloha dovnitř na malé posezení.

»Kolegové,« pravil ospale zívnuv a usedl na lavici při vchodu do mlýnice. »Časy jsou zlé a nezáživné, jak řekl jeden hloupý škrabal historických povídek. Ale z dobrého srdce dám kousek slaniny a nějaký džbánek piva. Povíme si při tom, jak se to stalo, že Mladočeši nezmohli se dosud na většinu ve sboru obecních starších na pražské radnici. Pozoroval jsem to před léty, měli vždycky nižší čela a štětinatější vlasy, he, he. Od té doby, co je mladočešství postátněno, je to povážlivá věc: umění a vědy jsou zmo- nopolisovány, ba i universitní profesoři jsou prý liberálnější. Toho jsem se nedočkal v Praze, tisíckrát škoda. Zda by nebylo libo, promluvit o některých zajímavých věcech?« »Ne, teď nikoliv.« Ivo předstírá další procházku po potoce ku vzdálené vsi.

Donát se usmál ironicky a prudce vyplivnul. Oči jsou mdlé a výslovnost těžká. Podal oběma ruku a podepřen o stěnu, zdřímnul na slunci.

Ivo s Hlohem se stáčejí dále po potoku. Stísněni tím zjevem, dlouho se odmlčují.

»Je s ním, zdá se, konec,« řekl Hloh.

»Příliš mnoho jedu v sentimentální, pasivní duši. Co pak je s ním?« ptá se Ivo.

»Co pak s ním je? Hle, sedí a sedí v hospodě. Sedí večer, sedí celou noc, ráno vzpomene si teprve na odchod.

Rozmlouvá s kýmkoliv, kdo se mu namane, po celou tu dobu. Je ve stavu obelhávání sebe, svých rodičů a všech, kteří vidí jeho počínání. Snižuje se při tom ku zvířeti. Má strach před zítřkem a před tím, co si počne s tímto tvrdým zítřkem Opíjí se z bázně před životem, to je jasno. A jeho zmocněným živořením je tento stav několika hodin prožitých ve fantasmagoriích a v nemožných utopiích. Bratří se kde s kým, sentimentálně, plačtivě. A odmítnut, nadává malomocně. Bratří se tady s ponocným a tu s pasákem.« »S ponocným a s pasákem?« opakuje Ivo v polosnění. »Na tom přece nezáleží.« »Dejme tomu. Ano. Ostatek svého života se stydí zase za to, co provedl a bojí se čím dále tím více zítřků, protože snad ztratil sílu opřít se zcela nepatrným věcem. Prostudoval jsem toho člověka. Takový je.« Jdou dále po potoce. Hlohovi zachce se lovu.

Neuplyne ani několik minut, zapomenou oba stísněné nálady.

Ivo prohlíží si se zájmem rybářské náčiní, splávek do pola rudě omalovaný, žíněný vlas a na konci ostrou, nepatrnou udici.

V okamžiku uříznut praská olšový prut, vlas visí napiat a červ svíjí se navléknut na ostrou udici.

Tůně jsou tiché pod sluncem a vysoká tráva se nehne. Zelená sídla přeletují, vodo- měrky skáčou po hladině. Tráva voní zároveň s mateřídouškou pod lesní strání.

Oba usednou do trávy, udice je hozena a splávek leží klidně na vodě. Hloh rozvírá své přednášky, Ivo vezme knihu a nastává chvíle ticha. Upozorňuje citlivým šeptem Hloha, neruší divný, šumící ten klid, nepokazí mu lov; zadívá se do dálky na protější zvlněné pahorky, splývající v dálce s oblohou. A potom, když horkem a zemdlením všecko sálá, voda i břehy, že nemůže utkvít očima na oslnivé bělosti čtené stránky, vyhledává stín pod olšemi, zavírá knihu a dívá se tupě na pahorky, na Hloha, jak tu a tam po dlouhé době vymršfuje tmavě žíhané okounky, tančící naposled v trávě na žhavém slunci.

Konečně stesklo se mu v té samotě a nevydržel tu dlouho. Vše bylo mu příliš odlehlé, osamělé, vše dalo intensivněji mysliti na tu, o kterou se počal zajímat. Dívaje se na mrtvost a nehybnost všeho, pociťuje, jakoby byl daleko vzdálen něčeho, co by si neměl nechat uniknout. Myslí na inženýra, na Štěpánku a na to, že přál si s ní promluvit ještě před večerem.

Poroučí se náhle Hlohovi beze všech důvodů a obchází oklikou mlýn. \ Podivná touha zmocňuje se jeho srdce. Samota sevřela jej v polosnění, že probouzí se v něm tolik přítulnosti. Kam asi odešla slečna Štěpánka? Kráčí modřínovou alejí, vchází do vsi a nahlíží okénkem do chatrče. Není tam u stařenky pijíc z koflíku, nenadešel ještě večer. Celá ves je tichá. Jednopatrový domek, v němž Štěpánka bydlí, hoří celý sluncem, je všechno mrtvo, bez života.

Vše je mrtvo a ticho, brankou vchází do parku — je otevřeno. A za brankou v budce dva hlídací psi rvou se na řetězu a chraptivý štěkot převaluje se v roklinách.

Odpůldne tak ubíhá.

Pak bloudí parkem, všecko voní prudkou vůní a stíny se dlouží. Myslí stále na Štěpánku. Rád by s ní jen na chvíli promluvil, až ji uvidí, »Hle, inženýr se zamiloval,« řekne jí. »Miluje rád něco apartního. Krasavici, která si volí z mnoha přátel a která odejde tak jako přišla.« Zachmuří se jí brvy, zrudne hněvem. Řekne: »Můj bože, toť jistě hanebná pomluva. Viďte, že to pomluva?« »Neříkám již ničeho,« pokrčí rameny. »Ale on má své slabé chvíle, kdy se dá najednou poznat. Uviděl již černou bradavičku na vašem hrdle, je konec. Buďte tak laskava, je skorém konec. Bradavičku je ovšem možno vypálit lapisem a ničeho nebude znáti.« »Nelíbí se mu bradavička?« »Jednoho dne jistě pozná, že se mu nelíbí. A ke všemu ještě shledá, že jste měla na jedné vycházce uchozené podpatky.« »A nebude mne míti rád?« »A nebude vás míti rád.« Tak přemýšlí Ivo a ironisuje inženýrovo vypravování, připravuje si rozhovor a plní tak zdlouhavé chvíle. Dlouho tak chodí.

Pojednou slyší rozhovor, dětský křik a výskot kdesi s terasy zámku.

Vzchopí se a odchází na terasu.

Je to skutečně Štěpánka s inženýrem a s Hanou. Malý synek Štěpánčiny sestry cupc na písku před nimi. Tu a tam chytne ho inženýr, tu zase Štěpánka mezi hovorem a hošík výskne.a křikne při každém zachycení. Pak umlkne v náruči Štěpánky a pod jejími polibky.

»Hle, tu jde pan Ivo,« zvolal již po přá- telsku inženýr. »Umluvili jsme právě výlet do lesů některého odpoledne, dámy a my, výlet dlouhými, čtyřhodinnými lesy k rozvalinám Hrádku.« »Ano, ano,« zajásala Hana. »Pojedem ve třech kočárech a stavíme se pro Lulu. Její zahradník má mnohem krásnější ovoce a jak je umí vysoko narovnat mezi listím.« »Jsem také pozvána,« pravila Štěpánka roztomile a popošla sama k Ivovi. »Ostatně všichni asi známe Hrádek?« »Ne, neznám Hrádku,« řekl Ivo s úsměvem.

»Tedy vás provedu, najisto vás provedu,« řekla živě a ponechala s výslovnou prosbou malého synka v ochraně inženýrově.

Společnost hnula se k basinu, na němž leželo plno leknínových květů. Hana odešla a inženýr dováděl dále s hošíkem. Tu schovával se v altanech, tu za silnými kmeny stromů. Pot lil se mu se zrudlých lící.

»Vidíte, jak jsem zaměstnala inženýra,« zasmála se. »Již celou hodinu mne tak poslouchá. Bylo to s ním nudné, zdlouhavé, konce to nemělo. .Což nejste dnes zaměstnán?' ptám se ho, ,co pak se přihodilo?' Nic prý se nepřihodilo, jen tak, rád se baví, je vesel.

,Nuž, af se baví,' myslím si.« Štěpánka s Ivem se tomu smějí a pohlédnou si letmo do očí.

»A já jsem myslil na vás celé odpoledne,« praví prostodušně a iztlumeně, ne jako nějaké zvláštní vyznání, ale proto, že cítí její blízkost a že se mu zdá, jako by ji dávno už nebyl viděl.

»Tak, celé odpoledne?« začervená se.

»Ano. Nikdy mi nebyly hodiny tak dlouhé jako dnes. Bůh ví, co to je. Byl by ji rád vyhledal a promluvil s ní zvlášť o tom, o čem přemýšlel, když se včera večer rozešli. Rád by se jí totiž zeptal, je-li šťastna?« »Je-li šťastna?« Zastavila se překvapena a s údivem pohlédla na něho. Divila se a dlouho mlčela.

»Nikdo ještě se jí neptal, je-li šťastna a neví proto ani sama, je-li šťastna. Ale děkuje mu za jeho otázku, která ji překvapila a kterou někdy zodpoví.« Zastavila se poznovu. »Ne, ne, není snad šťastna z mnoha příčin, mnohdy propláče celé večery, aniž ví proč.« Ivo se omlouvá. »Probudil v ní snad a oživil něco, co ji trápí?« V tom přiběhne inženýr s hošíkem. Hošík jásá a objímá obě jeho nohy.

»Hle, jak umím vyvádět s dětmi,« chlubí se. »Bystrý hošík, nastávající politik. Mladý Heroldek, chytrý chlapíček. Budem se bavit teď s vámi, slečno Štěpánko. Kde pak vězíte tak dlouho?« »Dosti už tedy,« děkovala mu Štěpánka lehkým úklonem a přejímala hošíka z jeho rukou. Dálo se to chladně a odměřeně. Ale neporoučela se ještě, zdálo se jen, jako by tím byla upozorňovala, jak je nerada vyrušována v rozmluvě s Ivem.

Upozorňujíc pak, že je pozdě, stojí vedle Iva v rozpacích a dívá se upiatě na jehlici v jeho kravatě.

Inženýr domyslil se toho vyčkávání. Zlomyslný blesk šlehl mu v oku. Praví: »Snad neodcházíte již? Nevíte, že slíbil jsem vás doprovodit? Ze slíbil jsem vyhledati vám nejkrásnější růži? Zde je. Krásná, z rána rozvitá. Tu, kterou jste před chvílí obdivovala.« Štěpánka přijímá růži lhostejně a ne- dbalými pohyby upevňuje ji na ňadrech. Ivův obličej bledne zlostí. Tak jdou po široké cestě, Štěpánka s hošíkem uprostřed, stíny všech jsou dlouze vrženy po žlutém písku. Kos při západu slunce rozpustile zpívá ve křích. Obrovská dogga vyhřívá se u basinu na písku. Jen pružný krk je zdvižen a vyplazený rudý jazyk šlehavě se kmitá.

»Milý inženýre, milý pane inženýre,« praví Ivo po delší nepříjemné pomlčce, »velice jste nás pobavil ráno. Nechtěl byste nám to vypravovat, jak je příjemno projíždět města a vsi za svým povoláním a setkat se tu a tam se zajímavými lidmi? Hle, máte příležitost odnésti si tolik zkušeností, tolik příjemných vzpomínek na různé typy a krasavice. Všude zanecháváte raněná srdce a těžce vzpomínající, tázající se duše.« Štěpánka vybuchne jasným, skoro neoma- leným smíchem.

»Všude? Bylo by to nejapné, myslit to,« dodává přísně Štěpánka.

»Ne, to neplatí snad o vás,« omlouvá se Ivo se strojeným překvapením. »Nutno odpustit, vzbudil-li tu domněnku. To platí o mnohých jiných zlomených dívčích srdcích,« navazuje Ivo s netajenou zlomyslností. Nozdry se mu zlověstně zachvívají.

»Proč ne, mohl by mu vyprávět,« pokračuje inženýr vážně. »On je vždycky kavalír v lásce, takže leckdos mohl by se i něčemu naučit.« Dlouhá přestávka.

Vášně zabouřily Ivovými spánky. Štěpánka s hochem ubíhá napřed, celá ruměnná. Růže vypadla jí náhlým pohybem s ňader do písku. Ivo se zaradoval. Šlápne na ni podpatkem. schválně ji rozdrtí a tak servanou odhazuje špičkou boty s ironickým úsměvem do záhonu. Jeho ramena zdají se hrozivými, mohutně vzpírají se ku předu, vyčkávají jen jediného slova.

Inženýr neřekl však ani slova. Poklonil se mlčky Štěpánce, chvějící se a vyděšené. Pak ignoruje Iva, obrací se a odchází, pohvizduje si rozčileně, ostře a tiše.

IX.

Celý život uběhl jako voda, myslí si Ivo. Byl jednotvárný a skorém smutný. Nic do nedávná se nedělo v Ivově srdci, po celé dlouhé roky byl přikován k svým unavujícím studiím, žil skromně a samotářsky.

Ivo přemýšlí o tom a o posledních svých dojmech. Sní o tom a tak přichází zvolna ráno, vlažně fialově se dní, park šumí otevřenými okny. Zámek pohřížen je ve spánek, celá ves ještě spí, park dole, lesy nahoře, a nade vším se jasní prosivělá obloha.

Ivo se probouzí a přemýšlí o tom, zda je to láska, co cítí v srdci, zda je to láska či pouhá touha, jež se chce léčit denně vzrůstajícím okouzlením?

Je mu to dlouhé od rána do odpoledne; je mu vše nevýslovně dlouhé až do večera, ač zdá se, že se všichni starají náležitě o jeho zábavu. Zapřáhnou kočár a dovezou ho do sousedství k rodičům Luly. Jsou roztomilí. Provádějí ho po salonech, ukazují vzácné sklenníky s kameliemi a rhododendrony, tlustými jak stromy. Ukazují stáje. Těsně vedle něho stojí Lula s bičíkem a ve dveřích stáje ukazuje na svou bujnou hnědku. Zdá se mu při tom, že si ho prohlíží, co on si vtlačuje klobouk hlouběji do čela a co naslouchá příjemnému jejímu rozhovoru.

Hle, domníval se, že dávno již odjela na Rivieru.

Oh ne, později ještě. Není dosud vše připraveno.

Ivo je netrpěliv. Rád by již odejel a nemůže se zbavit trapného pocitu v prostorném salonu, chvatně béře si ovoce ze stříbrné, veliké mísy, chvatně jí a čeká celé odpůldne na chvíli odjezdu.

Všichni pociťují špatnou jeho náladu.

On však se nutí neustále se smát, bavit dámy, vytrvat čestně až do konce. Při tom je mu odporno a nudno, až konečně nastává chladný soumrak, chvíle odjezdu.

Kočár hrčí, prach zdvihá se nad žitná pole, hvězdy světélkují po modrém, čistém nebi. Skřehot žab nese se rovinou ...

Nikdy nepocítil větší, mučivější touhy, jako v tuto chvíli.

Přijíždí domů, nesvlékne kabátu a vychází ještě na terasu. Podivná je to touha. Je už pozdě. Bije půl desáté a jemu je, jakoby ztratil zase nejkrásnější den. Jak se mohlo státi, že s ní dnes ani nepromluvil? Že se bavil celý den s lidmi, kteří mu byli naprosto lhostejni?

A zase přichází ráno. Zrovna tak vonné, vlažně fialové. Dní se mezi podivným šu- motem parku a cvrlikáním ptáků. Všecko spí. ale on už bdí a přemýšlí o ní.

Den padá rozžhavený do roviny, třpytí se na zámecké vížce.

Ivo vychází, sněním poněkud bled. Čeká zase od rána do večera a hledá všude, kamkoli se obrátí, jen Štěpánku. Cítí smutek z toho všeho, nemůže se jí dočkat, nikde nemůže ji najít. Celé dva dny ji neviděl, celé dva dny. Co pak se stalo? Co se mohlo státi? A kde vězí proklatý inženýr?

Obléká se rozechvěn. Váže si pečlivě kravatu a vychází údolím do vsi, po téže cestě, kudy jednou již šli, kolem křovin bezu a kolem obílené školy. Přichází lehce rozčilen k domku, obrostlému divokým vínem. Tam bydlí starý virtuos.

»Byalí-li zde onen starý pán? Virtuos?« Shrbený krejčík ho ihned posílá šerým průjezdem a po praskajících schodech. Sedí před domem bez kabátu a bez vesty a stříhá velikými nůžkami kostkovanou jakousi látku.

Ivo zaklepe vzrušen a uklání se již ve dveřích. Ale nikoho dosud zde není. Konečně přichází Štěpánčina sestra a vítá ho s netajeným údivem.

Rád by navštívil starého mistra a rád by s ním pohovořil trochu. Obdivuje se mu a přichází poptat se na jeho zdraví.

A teď ozvala se Štěpánka, je bohudíky doma. Zruměněli celí, podávají si plaše ruce a pohlédnou na sebe zběžně. Za chvíli sedí již před starým mistrem. Komnatka je prostorná a nízká, všecky věci přitlumeny hustou zelení před okny, nábytek jakýsi staromodní a lenoška bílým plátnem potažená. Zdá se velikou, na skřípavých kolečkách. Posouvá se každou chvíli, jak jen se mistr pohne.

Mistr je vetchý a vidí již málo. Má krásný, bílý vous a hrdý výraz benátského Patricia. Jeho výřečnost neumí se nijak vyjádřit, jeho cit se pouize rozechvívá a nenachází přesných výrazů. Je velice churav, nehne se skorém s lenošky. To je jeho letošní jaro.

Ivo sedí naproti němu, v koutě Štěpánka a její sestra poblíž starce.

»Přál si s ním již kolikrát mluvit mezi čtyřma očima.« Tak začíná rozhovor, co svléká zvolna rukavičky. Je zjevně na rozpacích. »Miluje hru na cello. Je to intimní hudba, nejintimnější ze všech. A zvláště jeho hru miluje a hru jeho žáků. Nechce mu nikterak lichotit. Ale on byl již stvořen k tomu. líbit se a podmaňovat.« Mistr je s návštěvou spokojen, usmívá se. »Dnes byl prý u něho také synek učitelův. ,Af jen ukáže ruku,' řekl mu. ,Ano, ruka je krásná. Úzká dlaň, dlouhé, svěží prsty. Ty se mohou zavěšovat na tóny jako háčky, mohou stvořit ještě odstíny a barvy, nebo i hudba, i hudba začíná být již neobyčejně fádní a řemeslnou,' he, he.« Nalil trochu červeného vína, jehož užíval ve své nemoci. »Na zdraví!« přiťuknul si s Ivem a Štěpánka dívala se na ně ze svého kouta, zrakem plným něžné vážnosti a hrdé pýchy.

Rozhovořili se; mistr vypravoval o svém mládí a o všem, co zdálo se baviti hosta na venkovské poušti.

Vypravoval dlouho a stále živěji, takže Ivo viděl všecko jasně před sebou. Jak od dvanácti let uzavřen se soudruhy v rozsáhlé cvičebně konservatoře hraje denně své úlohy, vždy v pravém beztvárném chaosu křičících, plačících, bujným mládím rozvášněných, tu skřípavých, tu zase smějících se tónů. Miluje svůj nástroj nade vše. Vyhledává jeho duši, která unikala posmívajíc se jeho neobratným prstům, pak zas nevědomě se objevovala, počínala se tvořiti, rostla, hledala šeré osamělé večery samotářského nadšení. Je snílek a lyrik. Takový je jeho svět snů a jako pravý hudebník touží po neznámých světech a sen- sacích, potlesku a slávě. Jeho fantasie, zvětšená až chorobně, utvrzuje nenávist k ulpění na jednom místě a stalo i vyplnilo se» že když mu vyrostla křídla, ztratil se ve světě a zanechal za sebou brázdy tichých i hlučných sensací, o kterých mluvila celá města i o kterých se mluvilo jen v intimních společnostech s citlivými tykadly. Pak se ztratil do celého světa — a tu kreslil s hrdostí a jaksi světácky přeletavý obraz svých podivných úspěchů, svou lásku k neznámým, obrovským městům a konečné zadostučinění kočovných svých snů. Narodil se na vsi a začal s nepatrným nástrojem. Ale jinak nemohlo už býti od té doby dětských, drobných, beze- zvučných houslí, které mu zrobil jeho bratr, truhlář, neuměle a diletantně s přímkovými hranami a s motouzovými strunami. Mluvil trochu samolibě o sobě a o jiných. Zdálo se, jakoby seznámil se víc než s anekdot- ními životopisy virtuosů, jak se nalézají v drobnostech všech hudebních listů a jakoby stopoval do nedávná dech širokého světa ve svém zákoutí. Zmínil se také a chorobně byl nespokojen se svými posledními pražskými koncerty před mnoha roky. Bylo na nich prázdno, pusto. Starý virtuos už sevšed- něl. A právě tu zažil starý virtuos horečný, bolestný přerod, kdy nutno zalézti zpět do kukly s otřenými křídly, nechat nad sebou zamraziti chladné oko pozorovatele, jenž od- liaduje, zkoumá, určuje a zaraduje pro odkaz potomkům.

Stařec zajímal Iva, také kdysi zakukleného amateura hudby, přísného obdivovatele absolutní hudby tak asi v prvních studentských dobách na universitě. Zamilované to studium v mládí našlo též v Ivovi jednu tklivou strunu a nevyzpívaná dosud láska ozvala se v něm zase jednou důtklivěji. Snad proto také, že cítil na sobě žhavé oči Štěpánčiny, rozmluvil se o vzniku své lásky k hudbě.

»Bylo to dávno za děckých dob v klášterní velké bibliotéce rodného města, kam chodíval k bratrovi Brunovi. Theoretická ta láska tu vznikla po spatření antipho- naria a pak rukopisu starého madrigalu Antonia Caldary, jenž byl tu dobu chován v soukromém vlastnictví Brunové, ač neměl zcela ničeho dělati s církevní hudbou. Zde u bratra Bruna naslouchal smyčcovým kvartetům jako trpěný posluchač za odměnu, že nosil housle panu učiteli, hrávajícímu s bratrem Brunem a ještě s dvěma diletanty. Zde poprvé viděl miniaturní klavír virginal, jenž byl zcela ne- potřeben a stal se pouze vzácnou chloubou bratra Bruna. Od té doby miloval nade Vše hudbu, která je snad jediným hřejícím uměním, nedotýkajíc se mozku. Leda když nás prý dráždí, jsouc příliš slabá pro naši inteligenci, nebo nezvyklá a proto nechává nás chladny. Miluje, ó, miluje hudbu. A koho že nejvíce miluje? Především miluje Beethovena, Chopina a také Schumanna.« Říká to jen tak nedbale a zběžně, aniž srovnává. »Novým geniálním člověkem je také Wagner a u nás Smetana. Od té doby skoro nestala se odbočka výše. Na tom stromě má rád také ještě snad živelný, živočišný talent Dvořákův, spontánní, někdy barbarsky prudký, příliš demokratický, aby aristokrat nepostřehl v ní tu a tam stopy triviálnosti, — ale je mu zcela lhostejný talent Fibichův, jehož velká inteligence eklektika byla daleko silnější, než co mohl dokázati jeho zcela malý talent. Je unaven a otupělý k jeho obdivuhodné plodnosti, více nic. Ostatně jsou to jeho názory a dává přednost raději hudbě intimní, nehlučné. Je sosák v tom ohledu, koncertní vřava jej obyčejně zklame. Očekává snad příliš mnoho nového obsahem i formou. Miluje vždy čistě hudební, virtuosní jen někdy. .Přijdete,' říká na příklad, .abyste se ponořil do hřejné lázně něčeho úchvatného a těkavě a volně ztratil se v hudbě sobě samému. Dejme tomu, jdete si poslechnout Saint-Saense a pak přijde na řadu Davidov. Ale váš žíznící vkus příliš vzdoruje, vynutí vám jen lehký podiv nad slaďounkým, zženštilým podivínstvím Saint- Saensovým i nad zádumčivou, nehlubokou melodií Davidovou, přeplněnou kapřicemi virtuosa, ale takto plnou banální snivosti trpasličího skladatele.'« »0, ó,« protestoval živě stařec.

A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

Tu střetl se poněkud s virtuosem. Ten svraštil své huňaté brvy. Nedal ničeho dopustit na Davidova. Davidov mu byl naprosto velikým umělcem — a virtuosem. »Právě Davidov, Davidov právě. Hrál také několik jeho koncertů, úchvatných, těžkých koncertů. Ten chlapík zná přec využitkovat nástroj, jen znalec dovede to posoudit.« A tu octli se opět u ,zcela všedních rozhovorů, znalec i diletant, které končily pozdním odpolednem. Bude vítán, kdykoli přijde.

Cas uběhl tak příjemně.

V jakémsi podivném opojení odcházel odtud Ivo. Divní lidé. Upiaté oči Štěpánčiny z šerého kouta byly trochu plaché a udivené jeho návštěvou, novou a nezvyklou. Cítil její teplou ruku, přeletavou vůni po růžích, její nápadné zamlčení. Poslouchala, aniž promluvila.

Tak začíná snad láska. Ano, tak začíná láska, myslí si Ivo a má srdce plné velikého tajemství, které se upřádá mezi ním a Štěpánkou. Nemyslil vlastně ani na virtuosa, čert vzal Davidova a všecko ostatní. A tak je mu pojednou líto, že neřekl jí několik slov, která měl před svou návštěvou na srdci.

Co že měl na srdci? Bůh sám ví, uhod- nout to těžko; není pro to snad ani slov, ani slov, ani slov. Ale co že se tak náhle přiblížil večer? Probouzí se z opojení a vidí, jak se obloha zatemněla. Nastal skutečně již večer? Pospíchá vsí; všecko jako by vymřelo.

Je dusno, podivné dusno a přítmí, v němž se rodí bouře s prvními, rozšlehujícími se blesky. Drůbež ¡zmateně prchala z návsi, podlézala děravá vrátka dvorků, kvočny kvokaly a všecko zalézalo do úkrytů. Na vesské zvonici rozezvonil se pronikavý zvonek, rychle a poplašně. Hle, to je na jihu. Na jihu rozhánějí ještě mračna ku konci devatenáctého století, he, he, pomyslí si Ivo, a pospíchá rychlými kroky přes náves.

První kapky, veliké a ostré dopadaly těžce na prašnou zem, co topoly s hvizdotem se ohýbaly, praskaly úzkostlivě, klátily se, šuměly lkavě a bázlivě. Nikde již ani ptáka, ani zvířete. Také Ivo hledá instinktivně úkrytu a hle, hospoda je tu na návsi. Zablýsklo se na blízku, zahřmělo z hluboká, až se všecko otřáslo, vichřice zavyla a prudký lijavec přihnal se s ní.

Něčí rámě zachytlo Iva v průjezdu krčmy a vtáhlo jej do šenkovny.

Byl to Donát, velice již napilý. Ivo pocítil neskonalý odpor. Několik sousedů sedělo v koutech u stolů tak, jak sběhli od práce v polích. Své pacholky nechali s povozy a s dobytkem za sebou někde v polích nebo v lukách. Sami uběhli bouři rychleji, jak jen se dalo a teď se jeví na nich jakási starost. Tu a tam přiběhl ještě někdo pod halenou, přes hlavu přehozenou, celý promoklý, setřepával se sebe dešf uprostřed šenkovny s nevrlými jakýmisi nadávkami na to počasí, bez proklínání však usedal k ostatním sousedům do temných koutů.

Stará matka hostinské rozsvítila ve vedlejší malé světničce hromnici; sedá u stolu samotna a modlí se iz rozevřených modliteb.

Dešf a bouře neustávají. Sedláci a cha- lupníci rozmlouvají spolu ve chvíli příliš hlučně, zprvu o počasí, později o jiných různých věcech hospodářských, o cestách do okresního města, o trzích na dobytek. O jiných a o jiných věcech, o čeledínech, o obecních darebácích, jež nutno živiti, o úrodách dávných i přítomných let. Každý má před sebou sklínku kořalky a jen dva tři pijí pivo. A ti zasedli u jiného stolu. Hlas v jednom koutě odpovídá hlasu v koutě druhém, co hostinský žertovně mísí se do hovoru z dřevěného přepažení, kde nalívá, čepuje, krájí chléb a odkud všecko slyší.

»Milý kolego,« oslovuje Donát Iva a táhne jej k prázdnému stolu poblíž dveří. Má opuchlé oči, vodnaté a modré a čerstvou jizvu na levé tváři. V rozcuchaných, popelových vlasech tu a tam leskne se stříbrný vlas. Zarudlé vousy jsou mokré a zdají se jako učesány. Límec městského, obnošeného, místy děravého kabátu ponechal dosud ohrnutý.

»Jsem tomu povděčen, milý kolego, že jsme se zase na chvíli sešli,« povídá. »Takový je život na venku,« dodává přitlumeně a máchne rukou, jako by udělal čáru přes všecko. »Je-li libo piva, poslouží se pivem. Také možno obdržet kávu, sodovou vodu a jiné nápoje.« Ivo si poručí sodovou vodu. Je mu nějak nevolno, cítí, jak si jej sousedé prohlížejí jako cizince. Donát se zamotá a nejistým krokem odchází k sousednímu 'stolu, dlouho rozškrtává sirky, pak si zapálí a mžourá s vysoká na sousedy. Pak usedá zase vedle Iva.

»Podívejte se, Donát se dnes nějak nafukuje,« prohodil maličký, kulhavý člověk s modrou vestou. »Včera jsme mu protřeli zrak v kartách. A teď se nafukuje. Donát, no. Učený člověk.« »Mlč, hlupáku,« obrací se k mužíkovi Donát a zakazuje si povstáním a přísným pohledem všecky poznámky a žerty. Malá scéna.

Záhy vše skončí smíchem u sousedních stolů a napomenutím vysokého, hranatého sedláka. Donát prý je už opilý, jako vždycky. Aby ho jen nechali, dali mu pokoj a nedráždili ho.

Donát tvrdí, že není nijak opilý, je zcela normální. Urážet se nedá nikým. Každý ostatně má si hledět svého. On se na příklad sešel s kolegou. Promluví si s ním podle své chuti a nikomu po tom nic není.

Tím bylo konečně vše urovnáno.

Bouře neustávala. Donát dýmá a popíjí, Ivo cítí trpkou sklíčenost, dívá se naň s jakýmsi soucitem a zároveň se zdrželivosti bezradného člověka. Ničeho, zdálo se mu, v jeho věci nelize již napraviti.

»Milý kolego,« praví Donát a schyluje se nad stůl k Ivovi. Nastala důvěrná rozprávka mezi čtyřma očima. Zprvu ztlumeně, neboř Donát považuje všecky tam ty za svoje úhlavní nepřátele. Ale nikdo si již nevšímá Iva ani Donáta. U dvou stolů počalo se hráti v karty, u třetího vypravuje cosi hajný.

Dým krouží kolem hlav a všecko vypadá sešeřeno, fantasticky. Donátovi chvějí se dosud rozčilením ruce, snaží se zamluvit předešlý výstup. »Je tomu povděčen, že si s ním může promluvit. Ves, jak asi již poznává, skládá se bez odporu ze samých dobytků, kteří jen kradou a navzájem se soudí. Ostatně je chyba, že vědí, jaká se jemu stala kdysi nehoda při zkoušce. Na tom však nezáleží. Nyní je pro něho vše snesitelno. Zdědí po otci statek i mlýn. Škoda jen, že ne ještě hned, až po jeho smrti. Ale to izcela nevadí. Zatím vyčkává a pozoruje. Pozoruje všecko, nic mu neujde. Poslancům i vládě je sice lhostejno, co dělá hloupý český jih, zrovna tak jako jemu, Ivovi. Proč by tedy zatínal on pěsti nad tou lidskou hloupostí. Ráno vstaneš, přemýšlíš a díváš se oknem na to všecko. Vyplivneš jenom a zase se díváš. Je tu jeden člověk jako druhý, jedna ves jako druhá, nic se tu nezachytí, žádná spekulace nezahnízdi. Lidé tu chodí celé dny s dobytkem po polích jako bezhlaví. A já to vidím na tátovi; chodí tak dvacet, třicet, čtyřicet let. Nestudoval jsem takové věci. Ale přijdu k jedné louce a vidím: železitý pramen; — a tam na poli vedle je hlinoviště, dlouhé, solidní hlinoviště, he, he. Přijdu domů a říkám: .Objevil jsem bohatství, hlinoviště!' Ale táta pokrčí vždycky rameny. A tak to je se vším, se vším!« »Pomoc snadná.« Toť mínění Ivovo. »Každý přec ví, co s železitým pramenem a co s hlinovištěm, spíše, než proč je Mlado- čechem, proč Staročechem, proč socialistou. Je-li to v jeho prospěchu, nechf se chopí práce.« »Chopit se práce, k čertu, tak umí poradit každý. Ale přec jen ho těší jeho souhlas. Sedlák a statkář na jihu. To je všecko jedno stádo, líné a nepodnikavé. On to zná, ano. Narodil se v tom a také na něm to sedí. Nosil také dřevěnky, beranici a měl slámu v botách, he, he, he, také se bál vystrčit hlavu za humna. A teď se vrátil a vidí to. Agrárníci se mají sejít a naplivat na strany ostatní a na všecko. Neurodí-li se, nemají co jíst, nemají společně co sít, urodí-li se, nemají kam a kudy to odvést. Prodají-li to doma, tož napolovic zadarmo a z toho se rodí celá jejich moudrost, celá jejich moudrost. Od rána do večera jíst brambory, to nedodává moudrosti. A což produkty z nich! Lihovar na každé vsi. Na příklad vezměme vašeho svaka na zámku. Konservativní hospodář, jako jeho pradědeček. Odkouká něco, trochu strojů nakoupí, nasází brambor a řepky, ovsa a žita, více nic. Neví o ničem, o ničem na světě — nu, buďme si dobří, třebas byl to i svak. Porazí kus lesa, je-li třeba, prodá ho a tím už je vyčerpána celá jeho vynalézavost, celá moudrost. Jinde také papají dobře, ale stavějí se při tom sladovny, humna na sušení sladu, pěstují vzácné druhy kur. Bůh ví, co vynalézají. Továrny stavějí, ať už je to na cokoliv. A tady člověk jako člověk. Má-li kdo peníze, krčí se, aby jich buď neztratil, anebo aby jich užil v pokoji za kamny a v teple. A nemá-li kdo peněz, krčí se také — že jich nemá, he, he. A to jsou ty jihočeské poměry. Stěhují se lidé. A vystěhuje-li se jeden z té Sibiře, sto si jich oddychne. Už se to tuze dobře dýchá.

Ale vezměme si ty, kdož dobře papají. Proč ti nejsou moudřejší? He, he. Ti, co dobře papají, mají při tom nejoddanější a nejlacinější otroky. To si myslím. Za několik krejcarů denně skoupí si půl vsi. Proč tedy ničeho nedělají pro všeobecné povznesení? Tak, tak, he, he. Teď tu sedíme na suchu a všecko je ponecháno samo sobě. Nějaká přesila pracuje mimo nás a bez nás. Velká politika je v koncích, ale tady už nikdo bídu nezadrží, ať přichází z Vídně nebo z Prahy, a kdyby se sehnalo nevím oo peněz a kdyby celá -akciová společnost vlastenců si sedla do hospody a upsala miliony, miliony, a kdyby se napsalo tisíce článků a tisíce resolueí a sta řečníků se vybouřilo: všecko to neplatí. Ale pracovník, jeden dobrý pracovník, deset praktických pracovníků, to bych si tak dal ještě líbit, kolego milý, to by vzkřísilo jižní život. Ale snad řeknete, že jsem opilý, já to vím, opilý jsem, darebák jsem, a vy tedy řeknete a díváte se na mne: ,Jste opilý, kamaráde, těžké reformy; mohl byste raději odpomoci podle svých sil.' He?« »Ne, to právě neříkám,« dí Ivo. »Ale křivdíte trochu. Pracovníci jsou, podmínky života však tu dosud nejsou. Mohou však být. Nebylo dlouho odvahy do experimentů a poctivé soutěže s průmyslem a obchodem severním. Odvaha přijde, ale zpozdila se.« »Eh co, všecko se zpozdilo, hlavně rozum se zpozdil, zemědělství se zpozdilo a teď nemůže dál. Cítíte to, jak političtí nepřátelé nás drží v kleštích a nejvíc se držíme v kleštích sami. ,Nic neplatí obilí,' řeknete. Neuvě- domělost těch trubců zde usnadňuje, že nás ze všech stran dostávají; to je, jak říkám, takhle.« A počal kresliti sirkou na stole, v horečném blábolení, jako kdyby se ho zmocnil záchvat visionáfského šílenství. »Česká bída. Česká bída. To tedy představuje českou bídu; — odřízněte ten kraj, kde obývá to plemeno. Odřízněte jej iz povrchu zemského, není k ničemu, je jako bolavé místo, tady ten kus na jihu. Ten by se měl zapálit, vyplenit, všecko povraždit a začít znova. Znova začít. Nebot vypálit a povraždit neplodné a překážející lidskému rozvoji, bylo by zásluhou, bylo by hrdinstvím dvacátého století, Minou desítiletí a zas desítiletí, všecko zůstane při starém, jenom čísla se zmenší. — Ubude několik hlupáků zde ve vsi, ubude v okrese, ubude po celém jihu. Nu, a co z toho? Pomůže se tím na chvíli? Česká bída! Dívejte se a dejte pozor, na co vše nemyslíte v Praze.

V Praze se teď škorpí pro x a pro y, řeční o problémech, na kterém místě postavit galerii umění, sbírají po krejcarech na ty nej- hloupější věci, ano, ano, v Praze se ted snad smějí, že vyhrála Slavie proti B team Clubu.

V Praze se sjíždějí z celého národa přechy- tralí lidé, ukládají svůj výdělek v bankách, skupují domy a starají se také třebas o druhé divadlo. Vynáší to. A proto je to lhostejno, vynáší to velice mnoho. Půdu ovšem nechávají venku, půda je opuštěná, kýmkoliv z ciziny zakoupená, kýmkoliv roznesená. Řekněte švagrovi, proč odjel posledně z dražby? Proč odjel jednou z dražby v Kopaninách? Proč nekoupil, proč nekoupili jiní? Poslanci ovšem chtějí velké provise za spro- středkování koupě. Těm náleží přítomnost. Ale cizácí počítají s budoucností. Neukládají na mnoho procent, chtějí zem, kus země, kus a zase kus, mnoho kousků dohromady, a pak se to všecko vyřízne samo sebou, jako bolavá rána pro nás, ale jako Eldorado pro ně. Pak tu nebudou jen lihovary; vymyslí si tu továrny, o nichž se člověku ani nezdálo.« Ivo nepromluvil. Jevil spíše sklíčenost a netrpělivost v té společnosti po celou dobu hořkých a zmateným proudem valících se úvah. Myslil spíše na vyprávěče než na to, co právě mluvil. Zdálo se mu, že ten člověk celým svým zjevem přišel učinit bídu českého jihu ještě bídnější. S žilami napiatými na širokém čele, s jemnou, ženskou rukou a s nepříčetným, zanedbaným svým zevnějškem nepodobal se reformátoru ani kazateli z profese; byl to jen ubohý člověk, jemuž se každou chvíli zachtělo ulevit si zaklením, nadávkami, protesty, pláčem.

Ivo tupě poslouchá poznámky, hádky a zase po chvíli utišení jednoslabičné rady a vysvětlivky, co dešf bubnuje na okenice a co u okolních stolů dopadají na stůl karty. Dešf zabubnuje prudčeji a zas jako vlnou sti- šenou slábne a slábne.

Nastala přestávka. Ivo se netrpěliv zdvihá. Pohyb ten neujde Donátovi. Podívá se naň truchlým zrakem, je jaksi uražen, že nechce vyslechnouti tak důležitých věcí. »Nemluvil snad pravdu? Nenudil ho snad? V tom pří- padě prosí za odpuštění, jestliže se připletlo něco do jeho řeči, co tam nepatřilo a co by před forem pražských soudců neobstálo.« Když vidí však, že Ivo prohlédl oknem náves a usadil se zas na své místo, opět se upokojil. Ale s mlčením a s jeho nervosní netrpělivostí není nijak spokojen.« »Hle, kolego,« propuká patheticky, »vím, nejsme si rovni, nic nového mi neřeknete, vím to, nemohl jsem tedy mluvit pravdu, jakou vy uznáváte. Jsem věčně odkázán pouze na venkov a utopil jsem se v něm. Ano, ano. Ne, nepovídejte! Co chcete povídat? Vy jste si teď právě myslil: ,Co říká ten ubožák, co si jen myslí?' A stydíte se za mne. To, co jsem povídal, nemá pro vás ceny, protože řeknete: ,Donát je opilý.' Škoda, že jsem právě opilý, he, he, cena by v tom mohla být, mohla být.« Ivo nedostává se k slovu, až po dlouhé chvíli. Donát opřel se o lenoch židle zády, sklopil hlavu na stůl a sedí s rozcuchanými vlasy mlčky a v zoufalé jakési poze. Počíná vzlykat a zdá se, že neposlouchá při tom Ivova konejšení, jeho ubezpečování o tom i onom. Jeho lítost propuká živelně, neposlouchá již, klade hlavu na stůl a vzlyká.

Ivo konečně odchází vzrušen a unaven.

Dešf přestal a obloha se jasní. Malý mužík s modrou vestou přistupuje k Doná- tovi a chce si s ním ztropit nevinný žert, chce si s ním připít. Posadil mu na hlavu starou svou čapku a cosi mu našeptává do ucha.

Donát povstává. Hrozivě se rozhlíží. Pak uchopí sklenici. Sklenice zablýskla šerem, letěla dlouhým obloukem na stěnu kolem hlav rázem se uhnuvších a roztříštila se na tisíc kusů.

XI.

Uplynul nějaký den. Léto bylo krásné, obloha vysoká a jasná.

Štěpánka kráčí obvyklou procházkou po cestě prostřené mihotavými stíny, uléhajícími po celé šíři jako zelený brokát.

Drží v ruce za stuhu široký, bílý slaměný klobouk, její šat je bílý, celý zjev je intensivně bílý na půdě rostlinné zeleně a čistě modrého nebe. Stromy hovoří tiše a jako snem vzdychají spíše pro sebe pod žhavým sluncem. Několik pih vyskočilo Štěpánce pod očima, tak tmavých, že to vidi- telno, když sňala klobouk.

Je snědá, zdravě snědá. Jehlice ve vlasech na způsob hvězdy svítí skleněnými střípky.

Potkali se s Ivem, neboť se chtěli potkat. Ona tváří se klidně. On, nějak vzrušen, pohlíží na ni nepokojnými zraky.

Rozmluva počala plaše, poskakovala jako pták, jenž něčeho hledá, rozletovala se výše, tichla zas a ozvala se pak jako z hloubek kamenitých lomů. Nenacházela vřelých tónů; kvetla karmínově jako hluchavky.

Usedli na zelené lavičce ve stínu nad tůní, kde ležely veliké peníze slunce, prosívané břízami a olšemi.

Tam chystal se Ivo říci jí něco dlouho cítěného, pro něho tak pozoruhodného.

Ale ona rozmluvila se právě o něčem lhostejném. Před chvílí Ivo se jí zmínil o včerejším případu Donátově, o jeho pasivní a zapadlé bytosti. »Prý jeho bezmocný vztek a zaťaté pěsti v kapse jdou důsledně za zklamanými nadějemi.« Ivo nazýval to slabou povahou a jeho stav maskováním vlastní neschopnosti.

Ona však brala do ochrany toho neschopného snílka: »Myslí spíše, že neukojené nadání stalo se mu břemenem a že pod ním trpí v zapadlé vsi.« A tak, když o něm takto roztomile promluvila, stočila se řeč na ni samu. »Ví to podle sebe, když trpí něčím, co málokdo pochopí. Obyčejně vysedává nad svou prací v onom koutě, kde seděla tehdy, když přišel k nim. Je to pěkný kout, všiml-li si. Vyhledala si jej a obklopila samými květinami; přes jejich listy a přes jejich květy vidí se daleko do obzoru, otevřeného na tři strany. Je to kout mezi dvěma okny. A tam se jí zdají ty nejkrásnější i nej- smutnější věci.« »Ano, jste tam zamlklá v tom koutě, všiml jsem si toho,« prohodí Ivo.

Nastává chvíli ticho.

Štěpánce planou oči a temní v stínu, víčka se pak přivírají a zase zdlouha otvírají.

»Ale probůh, o čem tam tedy sníváte, smím-li se ptát?« »O čem? O čem? Což vám to mohu jasně říci? Nevím ani sama. Mám takovou touhu, že mne odvádí od skutečnosti, touhu, někam daleko zmizet, utéci daleko, toulat se v neznámých končinách a městech.« »Chorobná touha,« vzdychl Ivo. »Taková však je celá generace,« usmál se.

»Ostatně mluvili jsme již jednou o tom. Pamatujete se na to? To mně vás učinilo tak sympatickým,« dodala tiše a vroucně. »Děkuji vám.« Byla dojata a usmívala se, ale vlhký lesk zatřásl se jí v brvách.

»Bojím se o vás, nesmíte vše takto procítit. Nesmíte!« »Bojíte se? Vskutku?« »Vskutku se bojím, vždyf jste mi přec tolik drahá,« praví zmaten neočekávanou otázkou, ale tak, jako by neříkal nic nového a jako by nečekal odpovědi.

»Drahá?« zeptala se náhle naivně a svěsila hlavu.

»Je mu drahá, zamiloval se do ní, cítí to stále určitěji.« Srdce se mu nepokojně rozbušilo nad vlastním stavem, v jakém se nalézal neočekávaným tímto doznáním.

Štěpánka sedí vzepřena na zad, se sklopenýma očima, tváře jí zruměnily. Špičkou slunníku píše zvolna do písku kruhy, zvolna, jako by je vyměřovala jeden za druhým, jeden za druhým.

»Zdali ji může míti skutečně někdo rád?« namítá udivena po chvíli a rozevírá široce oči. Ruměnnost pohasíná a rty se chvějí, sevřeny, tenký. »Ona vskutku až dosud nikoho neměla ráda. Znala se jen s Richardem, otcovým žákem. Byli tehdy oba ještě dětmi. Richard, takový domýšlivý hoch, ne- dbalec a tulák. Měl zlé, démonické oči, někdy ji bil pro maličkost a někdy ji zahrnoval takovou divnou a nepochopitelnou láskou. Koláče jí přinášel a tolik třešní jí nakupoval. Ale rád ani tehdy ji neměl. Ona ho přímo někdy nenáviděla, když haněl její hru, smál se jejím krátkým copům a tahal ji za ně, někdy ze žertu, někdy z prchlivosti. Ne, ne, nikdo ji neměl příliš rád, ani otec ne. Ten zbožňuje prý starší sestru a jejího chlapečka.« »A což Richard? To je ten Richard, jehož jste si představovala v pohádce ,Přítel z cest'?« »Ano, to byl on.« »A už to dávno, dávno minulo?« »Nepamatuji se na něho, dávno už všecko minulo. Nevzpomněla jsem celé roky na něho; nebylo času na pohádky. Jinými věcmi jsem se zabývala; vážnějšími věcmi. Poslyšte tedy, může-li vás to .zajímat. Přišlo to zase před několika týdny, zrovna na jaře, v dobu, kdy jsem vás poprvé spatřila, ozvalo se to zase silněji ve mně. Schvátí mne to vždycky a pak už nevycházím z podobných snů. Stačí na příklad jen příchod zajímavého cizího člověka, který má zvláštní způsoby, jiné odstíny hlasu, aby ve mně probudil touhu, octnout se někde daleko mezi jinými lidmi, v jiných a jiných, nikým nehlídaných poměrech. Tak bylo už v mládí. Stála jsem na příklad na cestě u lesa a kolem jeli kočovní kramáři na voze pod plachtou. Je skorém večer. Kramáři jedou, jsou osamělí a vzadu za vozem visí kotlíky pod čerstvě sloupanými tyčemi. Vidím pod plachtu, jejímiž děrami prosvitává večer. Můj bože, jak bych si ráda sedla k dětem pod tu plachtu, jela s nimi daleko a daleko, viděla tolik a tolik měst s vížkami vždy jinými a tolik hudeb poslechla, které je už slyšet daleko před branami. Stává se mi to často, stává se mi ío ještě teď, kdy už jsem velká, při zcela nepatrných okolnostech. Proto mám také ráda tam toho komedianta s jeho loutkami na naší vsi pod lipami. A nevím, zda více pro tu jeho kočovnou krev, či proto, že mne vskutku nikdo nemá tolik rád, jak bych si A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

přála? To všecko byly by jen pošetilosti, kdybych se toho opravdu nebála a kdybych byla nečtla před časem Kiplingovu »Nej- pěknější povídku na světě«. Zdálo se mi to přepiatým, násilně hledaným, aby nějaký ubohý bankovní úředník před sty a sty lety žil jeden z minulých svých životů jako ga- lejní otrok na řecké galeji a na válečné lodi Vikingů a aby najednou iza jistých okolností třeba i ve snu upamatoval se na podrobnosti bývalého života. To je podivuhodné. A hle, někdy tak dlouho sním, nejasně však, aniž si uvědomím nějakých detailů. Je to nepokoj, jako když má pták svázaná křídla. Je to snad rozbouřená krev. Ale fantasie nesedí zcela na svém místě, jak by to mělo být. Vodí mne po dobrodružných cestách, nad nimiž vzduch je zabarven vypravováním otcovým a doplněn mými novými představami. Myslím dojista, že jsem v jednom z minulých svých životů prožila pohnutý, pestrý, kočovný život a teď jsem proto často smutná, že prožiju půl života zde na vsi. Ale jen někdy, povídám, když se dostaví chvíle obzvláštního vzruchu.« Chvíle ticha tak ubíhala.

»Ale teď, teď je to něco zcela jiného,« zašeptal Ivo. »Mám vás rád, mám vás tak rád.« Chopil ji za ruku a ona ji ponechala v jeho. »Nevíte, že vás mám rád, nevíte, že jsem teď s vámi? Což nemůžete být šťastna, nechcete být na chvíli šťastna? Kiplingova povídka je arci interesantní, ale hloupá, bezmezné hloupá a to, co si myslí Štěpánka o sobě, to platí o každém poněkud trpícím člověku. Raději ať nemyslí již na to a přestane trpět, vždyť je tu on, který ji má tak neskonale rád. Jen když ona jej trochu vyslechne. Nevěděl sám, že přichází do 'zapadlé vsi, aby ji tam našel. Nikdy se mu před tím o lásce ani nesnilo, ale teď, bůh ví, něco se s ním stalo. První den už nalézal se v divném okouzlení. Nevěděl, odkud přišlo a proč tak mučilo. Mučilo jej to dlouhé hodiny, táhlo jej to k ní, třeba by s ní nepromluvil slůvka a třeba si ho první dny ani nevšimla. Šel za ní jedenkrát a viděl ji rozmlouvat s inženýrem. Nenávidí ho od té chvíle.« »Inženýra?« zasměje se prudce Štěpánka plným, altovým hlasem.

»Ne, ne, toho není třeba nenávidět,« dodává. Říká to chladně, s lhostejným nádechem ironie.

Ivovi je lehčeji u srdce. Oba vstávají a její oči, velké a zářivé, dívají se přímo na Iva.

Uchopí ji znovu za ruku, za tu bílou ruku, na níž je malý prstének s karneolem. Uchopí ji, tiskne a líbá, děkuje jí a bůh ví, co říká.

Nemohla mu vyrvat tu slabou ruku, ponechala ji ještě a ještě, až pak, když dotkl se rty její tváře, povstala rychle zmatena a šeptala v rozechvění: »Ne, ne, nesmíte. Ne, nesmíte.« Vymkla se mu plaše a seběhla několik kroků po stezce.

Trhala v rozčilení lyrovité listy z jakéhosi keře a Ivo zdvihl se za ní. Ted šli po stezce, zatopené sešeřenými stíny, dále vedle sebe.

Pociťoval náhle veselost, jasný, laškovný rozmar, důležitost a půvab toho dne. Vše naplněno medovou vůní tichého, zamlklého parku, šumného nejjemnějším poletem drobného hmyzu a chvěním listí, hrajícího přechody iz tvrdých do měkkých zelení, vše bylo sladěno s jeho podivnou láskou a on si všiml této shody.

Bylo krásně, obzory široké a Ivo připou- tával v ten den poprvé k sobě milovanou bytost, což se mu zdálo neobyčejně příznivým znamením.

Všecko jej pobízelo, světelné dálky, síla rostlinných vůní, mysterie osamocení. Byl povinen své duši po tolika rocích suchopáru a pouhých, neživotných snů vystrojit nádherné, skutečné hody. Byl zcela oprávněn k tomu, pozdravit svou vyvolenou a říci jí: »Máš mne ráda, drahá? Hle, mám tě také rád a proto přicházím. Nás nemůže tížit chudoba, tvoje ni moje. Vždyť já jsem tu, silen, pln nadějí, vyhlídek, snů, plánů a ozbrojen, ozbrojen vším do života. Jsem silen a nezlomen a uviděl jsem tě v době, kdy se mi otvírají brány do života. Otevřely se brány hodně dokořán. Vše nás vítá, jako v pohádce: trubači na branách, prapory vlají, růže jsou prostřeny po pravé straně, kudy jdeš, a já je dal prostřít!. Nic tě nezdržuje, žádné hlasy z minulých roků, nic tě netíží, nevzpomínáš a žiješ jen pro mne. Divíš se, že pro lásku ke mně ztišila se tvá divoká krev. Ale pro tu divokou krev jsem si tě zamiloval. Vřela pod hlubokými tůněmi tvého na pohled chladného oka, vřela a stříkala a já ji cítil, vždyť prosila, vždyť se lichotila: měj mne rád, bože můj, měj mne přece rád a ne-li, a ne-li, vyliju se bouřlivě někam, kam mne nesly dávno mé touhy. Jsem podivín a při tom všem snílek a lyrik, jenž příliš miluje nebo příliš nenávidí. Život mne naučil až dosud snít, ironi- sovat prostřednost našeho života, naučil mne být drsným. Ale teď jsem zjinačen, k životu probuzen. Život až nejpozději naučil mne milovat. To je gloria celého života, to je gloria se všemi nástroji a hlasy, s bouří varhan, s oblaky kadidel, jásot nejvyššího opojení.« To všecko víří mu duší, leč nemá prostých slov říci jí to; ale zdá se mu, že něco z toho již pochopila, hluboké oči se zjasnily, kráčí jako on vesele, sdělené tajemství dodává jí pevnosti a důvěrnosti oddaného klidu.

Rozmlouvají plni rozmaru.

»Nuž, přijdete dnes na loutkové divadlo?

Nevím, co hrají,« děla Štěpánka, »ale přijďte, bude krásný večer. Přijďte přec, poznáte jednu z mých zábav.« »Jak by nepoznal rád jednu z jejích zábav? Ano, ten den bude míti pro něho nej- větší význam v životě, zajisté.« Doprovází ji až na konec parku. Zde mu Štěpánka děkuje úsměvem a opouští jej s roztomilým stisknutím ruky.

Ivo se opírá o mladý buk a dívá se za ní.

Štěpánka se po několika krocích zastavuje. Naproti ní nečekaně vchází brankou parku několik pánů s dámou. Jsou cele sluncem zalití, jak vystupují z olšin nad lukami. Zarazila se a zruměnila, vztyčila proti obličeji rudý slunník makové barvy a vyšla z parku kolem cizí společnosti.

XII.

Ivo poznává mezi ní profesora z oné nudné neděle, jenž izároveň s architektem hovořil o zcela zvláštních poměrech. Poznal jej po jeho vysoké postavě a charakteristickém kroku.

Měl bílý, široký klobouk oslnivé bělosti; byl, jak se zdálo, hlavou společnosti. Je to skutečně onen starý, gymnasijní profesor s postavou obra. Nosí jakési modravé brejle s dvojitou čočkou, které zmocňují přísnost vrásek, hluboce vyřezaných od koutků rtů.

Byl oholen jako hereo; sporé, bílé, zakroužené kotlety do polovice tváří daly prosví- tati zdravé pleti jeho Renanovského obličeje.

Za ním jde jeho dcera, o níž Ivo také již dosti slýchal v Praze. Je neobyčejně drobná, subtilní, pravý opak svého otce; nedbale upevněný, černý klobouk nesluší k drobné tváři a k černým, krátce ostříhaným, rovným jejím vlasům.

Profesor kráčí napřed. Ivo pozdravuje již na několik kroků, profesor zdrželivě děkuje, zastavuje se.

Ivo představil se pod tím dojmem trochu výsměšným tónem. Žertovná obřadnost, poklony, odhadové pohledy. Konečně profesorova dcera, Kamiša, přidává se sama k Ivovi.

Dívá se sebevědomě, nepatrná ta dívka. Její tmavé oči a hustá, černá obočí harmo- nisují jaksi s jednoduchými, jakoby smutečními šaty, na rtech však spí ironický úsměv jako otázka. Poněkud velký její nos kazí pokojný dojem svou zvědavou výbojností.

Průvod uzavíral bankovní úředník Svi- ták, asi čtyřicátník, starý mládenec, jenž tu zastupoval, co se šatu týče, nejmodnější krejčovský závod a firmu s nejjemnějšími slaměnými širáky.

Obtloustlý a bledý jako křída, měl plavé, prošedivělé vlasy kolem uší, liščí, zarudlé, mohutné vousy pod nosem. Druhý pasivní jeho společník byl mladší zdejší učitel, plachý človíček s drobným obličejem a tenkým nosem, na němž seděl kostěný skřipec.

To byla ona cizí společnost v dědině. Vyšlo na jevo, že společnost přijela sem na letní byt na nějakou dobu a že se rozsadila po venkovských chatrčích.

Tak bankovní úředník vzal za vděk postelí v bytě podučitele, profesor s dcerou najali si prázdnou světnici v selském statku.

»Hle, tak pokazili tichou samotu!« myslí si Ivo.

»Vyhlížíte výborně, znamenitě,« usměje se profesor. »Svědčí vám.« »Pomáhám na poli a piju kozí mléko,« lže a oplácí mu Ivo.

»To byste sotva dovedl, pravím, sotva,« zasmála se slečna Kamiša krátkým, dvojsmyslným smíchem.

»0, dovedu všecko,« namítne. »Moderní lidé dovedou všecko.« »Pravda,« řekla kousavě. »Modernost připouští nejširší diletantism. Koupila jsem letos dobré verše, jež si sám básník provázel mnohem horšími ilustracemi.« »Cože jsi koupila?« ptá se přísně profesor a obrací se k ní.

»Nic, papa,« odvětí krátce dcera.

On, Ivo, nechává na ten čas literaturu a politiku. Jde se diletantně vyhřát na venkovské slunce a po případě pít i kozí mléko. Říká to vesele a přátelsky. »Navštíví po případě i loutkové divadlo, pobaví ho to snad více, než nepodařené drama na kterémkoli pražském divadle.« Bankovní úředník to zaslechnul a spěchal k nim, až se mu široké kalhoty klátily. Ptá se zdvořile Iva, »chce-li též večer poslechnout loutkové divadlo? Byl tam už včera a dnes půjdou všichni. Dříve však jdou se trochu projít po parku. Není to sprosté divadlo, jak to bývá. Snad někdy tu a tam silnější výraz, silnější slovo ...« »A a... to vše ostatně zcela snese náš evropský vkus, ujišťuji vás,« tvrdí ostentativně Kamiša.

»0, snese se,« dodal skromně učitel. »Takové výrazy sesilují naivnost kusu.« »Dovolí-li ctěná společnost,« ujistil Ivo, »velice rád pobaví se s ní ten večer.« Myslí však při tom na Štěpánku. A protože na ni myslí, zmizela jeho nevole ze setkání se s tolika lhostejnými mu lidmi.

Ujišťuje celou společnost, že má konečně také rád ode dávna dřevěné loutky. Nemyslí to ironicky. Jimi jedině lze provést ještě něco mysteriosního, ano, skutečně naivního, nebo tak hrůzného. Strnulé pohyby a hrubě řezané obličeje mohou ještě zobraziti široké linie naivní poesie. I zcela naturalistická hra vypadá tu jako z jiného světa, strnule, my- steriosně. Nebo králové a sedláci mají tak naivní rozhovory, že je to radost poslouchat, ty rozplizlé pravdy a morálky v rámci hrůzy.

Bylo dosud brzy. Společnost přešla par- kem a vrátila se opět do vsi. Ivo zůstal již a zašel se společností do hospodské zahrady, kde vlál prapor, vystrčený hospodským s vikýře, bůh ví proč. Všichni zabrali místa kolem dlouhého stolu na kůlech. Hostinský čekal již s objednanou večeří a bankovní úředník dal přinésti několik lahví schválně přivezeného piva, výrobek sousedního velkostatku. Zatím se úplně sešeřilo. Venku na vesnici zazněla vřeštivá trubka a údery tureckého bubnu, jímž svoláváno k loutkové produkci. Zvuky se nesly údolím jako roztrhané a rozbité o hrany skal a vláčené hustými stromy a křovinami.

»Slyšíte?« napjala sluch slečna Kamiša. »To bude tedy naše večerní zábava! Bojím se, že to bude naše jediná .zábava, a že ubožáku, který sem zabloudil hrát loutkové divadlo, nebude se chtíti odtud.« Profesor sedl si v čelo stolu zpocen, holohlavý, s ubrouskem pod bradou; a než byla přinesena večeře, bavil se vytahováním mouchy ze slánky. Kamiša usedla naproti Ivovi, učitel naproti bankovnímu úředníku.

Nastala dlouhá pomlčka.

Ale Ivova přítomnost profesoru nedovolila, aby ho jen tak zhola propustil. Pamatoval se ještě dobře na spor. vedený před několika týdny na zámku, a chtěl dnes a na tomto místě boj svůj dobojovat; nezmínil se však pranicím o vášnivé té půtce, za^al širokou, klidnou introdukcí a spíše na sebe upozorňoval, než vysvětloval své stanovisko. »Slýchal prý izajisté o Ivovi a také v žurnálech čítal Ivovo jméno. Bohužel ne- stopoval však s interesem věcí jím zastávaných. Je ze staré školy, pln obav starého vlastence. Pro svou osobu myslí, že všecko se octlo na špatné cestě. Politiku prý usilují vyrvat odborníkům nezkušení lidé. A co s literaturou se děje! To je vandalství mezinárodních, bezvýznamných lidiček, kteří poslední originalitu, poslední odkaz předků stírají až k nepoznání. Pozoruje, že i do učebnic derou se takové výstřelky.« »0, to snad ne,« namítl skromně učitel, co bledému bankovnímu úředníku bylo všecko jedno a jenž s gourmanderií virtuosa obíral kostičky smaženého pstruha.

»0. to snad ano, ano,« hájil se profesor a položil znova důraz na internacionální, bezvýznamné lidičky.

Ivo nepřekvapil se tím útokem, byl kliden. Zasmál se zvučně a parodoval jeho silácké fráse svými protifrásemi, které čím zněly teoretičtěji, tím byly způsobilejší pozlobit profesora. Mínil dle svého skromného názoru, že internacionalita.dá se dobře spojit s láskou k vlasti.

Kamiša na důkaz souhlasu tleskla do rukou jako rozpustilý školák. Měla mužské způsoby i pohyby. Stále snímala a opět nervosně nasazovala kostěný skřipec a rozpustile při tom hvízdala.

Ivo pokračuje posměšně. »Pan profesor představuje si asi internaeionalitu jako doktrínu, vyvolat na příklad tytéž hospodářské podmínky všude na celém světě. Jihočech zůstane při tom vždy Čechem v režném šatě při výrobě lihu z brambor a při svých skrom ných potřebách, Nor zas bude chodit věčně v botách, namazaných rybinou a bude chytat ryby u fjordu a Ital, vyhýčkaný sladkou přírodou, bude už věčně odbyt. Také kultura, která se stěhuje z jihu na sever, af je to dnes Německo, Rusko, zítra Skandinavie, anebo my, západní Slované, má sloužiti všem národům v bodech humanity a vzdělání, a rozevřít sevřenost nacionalismu, uchovávajíc ovšem řeč lidu, řeč literatury a několik specifických známek rasy, jsou-li jaké. Interna- cionalita není tedy beznárodnost, jak si to vymyslili přílišní chytráci, kteří rozněcují měšfácké vášně lidí, aby z toho materielně těžili. Je to prý společný postup inteligence a dělnictva za společné zájmy všech lidí, upravení bytů a eMStence všech vrstev, aniž tím kdo upírá piíslušnost k národu jako k celku, z něhož byl narozen; je to vážná snaha po zmírnění nevraživosti národnostních protiv a touha po vnitřní práci a ne jen po zevnějším lesku ...« Ivo snažil se pokračovati dál, ale tím vším už nesmírně pobouřil profesora, ač sám věděl, že nedokázal a plastičtěji neobjasnil několik těch myšlenek, rychlou improvisací skorém zparodovaných. Profesor usmíval se hrozivě jako při zkoušení žáka, který umí něco zcela opačného, než co on přednášel.

»Ano, ano, už vím,« řekl. »Co jste tím dokázal, he, he? Ze internacionalita je docela prostá a materielní uniformace lidského snažení. A proto bych rád si představil inter- nacionála, který by něco byl udělal kloudného v umění nebo ve vědě, he, he! Nu, vidíte, kde jste, milý pane.« »My, na příklad, pane profesore, obdivovali jsme se po léta eklektickým veršům nebo hudbě. Zvykli jsme tomu a neříkali jiiž, že jsou beznárodní. Z internacionála Ibsena, Bjórnsona, Tolstoje, Hauptmanna, Garborga a z jiných a jiných čpí tak dobře jejich rasa, jako z našich nacionálů nečpí mnohdy zhola nic, he, he, he.« »lile, takto, vidíte, zůstanem stále tam, kde jsme.« »Ano, tam, kde jsme.« »Změtenost pojmů, kvašení,« vyštěknul profesor a zdálo se, že boj už je nevyhnutelný. Kamiša pískala jako školák a dívala se na otce výsměšně, s jakýmsi nádechem nepřátelství. Po a:lou tu dobu bankovní úředník a učitel mlčeli. Právě v tu chvíli zpozoroval úředník, že divadlo již za malou chvíli začne.

Profesor byl inrzut a rozhodl, že raději ještě chvíli zůstane a pak že odejde sám domů. Statek byl v sousedství a selka slíbila, že přivede Kamišu v pořádku domů. Ale přece pozval na zítřek do sadu k sobě celou společnost, zvláště Iva, na malou večerní zábavu. Pak se blahosklonně poroučel.

XIII.

Večer byl 'zalit měsícem, který stál celý bílý nad vápennou skalou pod lesem, ale dole bylo jemné modro, pohádkové a tiché. Tu bylo dobře poslechnout za teplého večera loutkovou hru z pouhé kapřice odpočívajících lidí.

Střechy byly modré a křoví a stromy v pozadí, černé a nejasné obrysy všeho tonuly v mlze, která básní tak velkolepě i v plochých, mrtvých rovinách a dá tušit mosty, tmavá cimbuří a řady obrovských lodí.

Všecky jemné lži celé té společnosti a ona konvence v přijímání a oplácení myšlenek byly maskovány tím venkovským večerem. Zdálo se to nápadným a novým, že sestoupilo několik těch městských aristokratů mezi venkovskou mládež i dospělé, kteří stáli vzadu ve skupinách za kruhetm, jenž neplatil vstupného.

Úředník Sviták, otylý bleďoch s talentem okřikujícího pořadatele, zaplatil vstup několika dětem, začež osobil si právo dirigovat děti v aplausech i smíchu; syčením okři- koval neočekávanou bujnost neb nadšení a vůbec choval se jako měšťák na venku. Utvrzoval mínění podučitelovo, jenž měnil skoro každým rokem své působiště, o naprostém zdivočení mládeže z této dědiny.

Ivo neusedl ještě. Očekával netrpělivě příchod Štěpánčin. Několikrát odešel dlouhou alejí, odkud připadal mu zástup lidí kolem divadla jako cigánské ležení s rudými, plá- polavými ohni.

Konečně Štěpánka přicházela. Byla pro- stovlasá a usmívala se na Iva, jejž uviděla na konci aleje uiž z dálky. Nesla v ruce plno jakýchsi žlutých květin a zamířivši k němu, nabídla mu několik plně rozkvetlých, žlutých růží.

Potom se táže: »Jak dlouho už čeká?« »Ne, nečeká dlouho. Ale bavil se po tu dobu s několika cizinci, kteří přijeli z Prahy a zůstanou patrně zde na letním bytě. Přišli také na loutkové divadlo, ale to vše nemůže jim překážet. Sednou si do zadní lavice. A dovolí-li, zasednou na místa, jež sám vyhledal. Jsou to nejlepší a nejméně nápadná místa.« Ivo uvedl Štěpánku právě na počátku hry. Jakmile bankovní úředník zpozoroval neznámou dámu iv průvodu Ivově, vstal a klaněl se hluboce. Upozornil tím a svedl k roztržité zvědavosti celou první řadu.

A tak Štěpánka usedá celá ruměnná vedle Iva, na klíně jí leží odložené květiny a usmívá se dnes jako veliké dítě s hořícíma, teplýma očima.

Oh, bože, když se zasmála, nebo zamyslila! Přijímala vždy zakývnutím Ivovy veselé poznámky, pak sama se ptala tu a tam s důvěrou dítěte a usmála se nad každým podařenějším slovem hry, které vzbudilo bujný smích mládeže. A hleďme, hra nebyla konečně tak špatná. Vše, co se v ní neobratně symbolisovalo, mohlo se přilepit na záda mnohé zlé ženě, vyssávající muže svými vrtochy a satanskou nízkostí. Dobrý Duch- Stařec přichází konečně a na místo této zlé paničky nastrčí jakémusi skromnějšímu hraběti paní Savcovou, a na místo paní ševcové a do jejích útrap dá přenésti paní hraběnku. Tento dobrý skutek vykoná pomocí duchů zlých, kteří mu slouží, — kus budhistického inventáře, který se dostal do té morální hry, nakreslené v docela triviálních liniích.

V jednom meziaktí, hlučnějším a plném dětského křiku, smíchu a pláče, učinila Štěpánka ukazováčkem pohyb a kývla na člověka opodál stojícího. Byl to syn stařenky, kam chodívala na mléko; vysoký, shrbený, suchého obličeje. Byl neurčitého věku, stál tu bos, pln naivního dobráctví. Z jeho plátěnek čišela bída a zelenohnědý klobouk byl děravý na několika místech. Vyndal ihned dýmku z úst, smekl klobouk s řídkých, lněných vlasů a uctivě, shrbeně, jakoby šel líbat dřevěný lem šatů Marie Panny, namáhal se políbiti jí lem rukávu. Byl znám mudráctvím a pobožností. Štěpánka promluvila s ním několik milých slov jako se starým známým. A on stál vedle nich a třásl se naivní bázní dávaje pozor na každé její slovo. Děti nahrnuly se za ním a jako na povel tahaly jej ze zadu za dlouhý, šosatý kabát temně-modré barvy a pokřikovaly na něho: »Pane učitel! Kam pak jdete, pane učitel?« Ale on nedbal. Byl jako mrtvý v obličeji, pergamenově scvrklý a neposlouchal ulični- ckých těch poznámek.

»Dejte pokoj,« ohnal se konečně, když zpozoroval, že mu přibili dlouhý šos kabátu k lavici a že tu a tam počínají se smáti jeho nehodě.

Vyprostil se násilím a se studem a s jakýmisi nadávkami díval se na díru způsobenou vytržením sukna. Promluviv se Štěpánkou odešel zase uctivě s odkrytou hlavou do zadu, odkud přišel, do chumle diváků.

»Kdo je to?« zeptal se Ivo.

»To je syn té stařenky, u níž piji kozí mléko. Vídala jsem ho dříve každodenně pod strání. Pásl tam kozy. A tak jsem s ním promluvila a seznámila se s ním. Od té doby navykla jsem si k nim chodit. Umí tak všelicos vypravovat, když přijde z práce. O stavbě velkých tunelů v Němcích, o životě nádeníků v cihelnách za Vídní, o podivných příhodách, jež se staly starým pamětníkům.« A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

»A proč mu nadávají ,pan učitel'?« »Bůh sám ví, kterak se to přihodilo.« Zase spadla křiklavě malovaná opona a na ní houpavě zavlnili se dva rytíři v zažloutlém brnění.

»Podívejte se,« upozornila slečna Ka- miša z druhého konce lavic. »Podivný měsíc. Není-li pravda?« Měsíc byl takový, jakoby chtěl sváděti pohádkové divy. Nikdo jej dříve neviděl. Až teď visel bledě-modrý a světlý zrovna nad divadlem a mezi větvemi lip, které ho držely se všech stran a objímaly. »Hle, takový měsíc,« řekl náhle Ivo blouznivě k Štěpánce, jejíž vlasy, poněkud popuštěné a jemným vanem zčechrané, rozechvěně poletovaly skorém u jeho hlavy a voněly zdravím a svěžestí jejího mládí. »Takový měsíc po celou cestu díval se mi do okna mého vagonu, když jsem před dávnem kamsi jel. A lesy pod ním byly jako hedvábný a tonuly ve velice světlých mlhách. A potom, když jsem projížděl kterous krajinu, kde jsou trati mezi nekonečnými rybníky, svítil jakoby z hloubky vod a nad vodami slyšel jsem jen roztrhané, jasné údery hodin. Snad se mi to jen zdálo? A viděl jsem osvětlené štíty a lomenice starých jihočeských domů, dosud tam zbylých a nezbouraných z nedostatku peněz a z pouhé nouze, která tu vládla. Tichou a vzdušnou krajinou proletěl náš vlak. A teď jsme přijížděli k jakémus městu a jeli okolo zahrad.

Vidím osvětlenou verandu, mizící do tmy, na ní mladou, intensivně ozářenou hlavu nad březovým stolkem besídky — a lampa zmizela jako zlatý bod — jako svatojanská muška — a zmizelo město. A zas přišly ty lesy, jako hedvábné a ten měsíc stál nad nimi a mě bolelo srdce, když jsem ještě vzpomínal na verandu vedle trati a na tu hlavu, tak osvětlenou v pozadí zeleného listoví.« Usmála se. Hrála si s prsty a dívala se na pohled lhostejně. »Proč? Že viděl tu neznámou hlavu tak blízko sebe?« »To byla však vaše hlava, ve snu, vaše hlava, kterou jsem uviděl teprve ve skutečnosti zde, to byla vskutku vaše hlava a já si na ni vzpomněl hned, jak jsem vás poprvé zde viděl. Bůh sám ví, že jste to tenkrát musila býti vy. A to bylo už před několika roky a s podobou takovou nikdy jsem se nesetkal.« »Ne, ne, nikoliv. Nebyla nikdy před tím tam dole v některém jihočeském městě. A před několika roky byla ještě dítětem.« »Ano, on chápe, že byla ještě dítětem a že nebyla v onom jihočeském městě. Ale nemůže zapomenout na tu ostře osvětlenou hlavu, pamatuje si ji tak, jako by to bylo dnes. A dlouho toužil po ní a dlouho se trápil jejím zvláštním kouzlem. Probudila v něm první lásku po něčem ztraceném a přece jen hledaném, plnila ho touhou, býti blíž ně- jakému lidskému srdci a moci vyzpovídat se a zaplakat u něho. Býti člověkem chybujícím a odpouštějícím, který přišel se pomodlit doznáním svých slabostí a svých ničemností.

Ale srdce toho nebylo. Toho srdce, které jsem si představoval pod tou ozářenou hlavou! Nebylo toho srdce na blízku ani v dálce a můj život ubíhal dále jednotvárně jako život nějakého najatého žoldnéře včera narozené myšlenky, která mne zítra již uhodila ve tvář a pozítří umučila svou prázdnotou.« »Nerozumím, nerozumím,« řekla jaksi přísně a stísněně Štěpánka.

»Pravda,« vzpamatoval se Ivo. »To jsou jen moje bolesti, moje pošetilosti.« Ochladilo se poněkud a opona znovu se vyhrnula.

Zdálo se však, že Štěpánku již nezajímalo divadlo. Ivo navrhnul raději se projiti. Neváhala. Dala si přehoditi plaid přes ramena a odešli s Ivem do návsi, přeplněné stíny.

Byl teplý a vlhký večer. Stříbrná bystřina svítila a šuměla u skupiny březoví. Několik jen kroků vzdáleni přecházeli sem a tam, slova hry matně k nim doléhala a celé loutkové divadlo i s diváky bylo osvětlenou skvrnou v dlouhém nočním stínu, po celém údolí rozhozeném.

Viděli odtud slečnu Kamišu, jak se vztyčila, natáhla zvědavě chlapecký svůj krk nad sedícimi diváky a hleděla vypátrati, kam se as poděli?

To Štěpánku tak velice rozesmálo, že smích její otřásl šerem v několika hlasitých kadencích.

»Jak je zvědavá! A jaký má komický, vážný obličej,« řekl Ivo.

»Vídala vás snad někdy v Praze?« pravila pak a pouštěla s prstů rozmarně a úmyslně jeden žlutý lístek růže za druhým. Zalykala se ještě celá tichým smíchem. Pak náhle zvážněla.

»Přepiatá a vtíravá dívka,« usmál se Ivo. »Jedna z těch sto jiných, které se nedovedly vymanit ze špatně pochopené horečky eman- cipační. Zdá se to parodoxní, ale je tomu tak.« Uběhla malá chvilka.

»Jsem nespokojen, nespokojen,« pravil náhle Ivo vášnivě po boku Štěpánky. »Hle, co jsem se natěšil dnes na večer, na vás, na rozmluvu s vámi a na těch několik minut ztrávených s vámi! Eh, co, hloupost! Loutkové divadlo, letní večer, ona Kamiša a celá ta podařená společnost. To všecko je tak vedlejší. Chtěl bych s vámi mluvit a chtěl bych to slyšet znovu a znovu: máte-li mne ráda? Máte-li mne mnoho a mnoho ráda? Vy se tomu zasmějete. Proč se díváte na mne? Jen se dívejte, činí mne to tak šťastným, tak šťastným.« Šel vedle ní a držel klobouk v jedné ruce, co druhou si probíral poněkud nervosně vlasy a co v jakémsi zanícení díval se jí stále se strany blízko na její obličej, na černé vlasy a na její v šeru se rýsující ¡profil, bělavý v tom temnu.

»Jsem nespokojen, jsem nespokojen,« bouřil opět a v jeho šeptajících slovech vřelo to jako láva stékající po úbočí hory. »Odjel jsem do odlehlé vsi. Tam asi lidé průměrně žijí, milují a umírají, myslil jsem. A nejsilnější můj pocit byl, abych vrhl buď shovívavý nebo výstražný pohled do domácnosti své sestry — a ejhle! Zatím setkávám se na samém počátku s vámi. A můj ošklivý pocit zmizel, docela zmizel. Ubohé reformy! Což mohu míti 'teď smysl pro něco jiného? Vy jste teď mojí jedinou, slavnou otázkou, která mne neustále zajímá a mučí. Snad jiní milují jinak. Jiní milují zcela jinak. Mňže-li být něco důležitějšího', než na chvíli promluvit s vámi, jenom na chvilku? Nesmějte se, prosím. Třebas jen jedno slovo? Naše vztahy k sobě mají svá čistější kouzla. Tím víc vás miluji, čím více mne okolí nechává chladnějším, tím lhostejnější jsou mi osudy několika lidí mne obklopujících. Jak je sobecká má láska a jak je silná, že bych za ni chtěl mít hned vás, celou vás! A věřte mi, jsem přece nespokojen, velice nespokojen.« Šla pomatena v tichém mlčení a tím ještě více rostla Ivova vášeň. Všude bylo bez- větrné ticho a modravý měsíc ještě jasněji visel mezi větvemi černě se rýsujícími.

»Tedy vězte,« řekla v tom zmateně, »mám vás ráda, mám vás také tolik ráda. Možno to zapříti?« To řekla altovým hlasem a silně se uzarděla. »Nikoho nemám tak ráda jako vás. Proč bych to zapírala?« Vydýchnuli oba volněji, jak to řekla.

Usmíval se. Pak chopiv ji za ruku šel s ní krok za krokem.

Hovořil s ní důvěrně a živě odpovídaje na její podivné otázky.

Byla přece jen stísněna, zdálo se, svou chudobou.

Ale on se tomu tak smál, tak smál. Uvedla za příklad jeho sestru — a on se smál, podivně smál. »Jaké to asi pochybné štěstí,« usmál se shovívavě. »Byla by snad schopna štěstí bez porozumění muži, jeho záměrům, jeho zájmům, duševnímu životu, jeho nadějím? Anebo jeho podnikům, jeho hospodářství, jeho lesům, polím?« »A je šťastna vaše sestra? Jak je to v sestřině případu?« ptala se dychtivě.

»To je ovšem záhada,« řekl zamyšleně. »Nevím o tom dosud ničeho, je-li šťastna nebo ne. Ale ona umí zdát se spokojenou, jak bývají někdy mrtví, usmívající se v rakvi. A šťastna může být, protože byla vždy příliš moudrá a oddaná, beze všech revolt. A všude, kam ji osud zavál, dovedla se přizpůsobiti.

Nevím ostatně, vdala-li se z lásky či z jiných příčin,« pravil poněkud rozpačitě, »ale přizpůsobila se, jak se zdá. A to jedině mne přece jen bolí, nejvíce bolí.« »A proč vás to bolí? Vždyf není přec čeho litovat?« »Litovat? Litovat? To je zase tak choulostivé. Ne, ne, proč zamlouváme to zcela jinými věcmi, když vás mám rád, tolik rád a když jsem ještě pln jásavé radosti? Litovat? Jak pak nelitovat,« zahovořil důvěrně. »Jak pak si nepožalovat! Soudil jsem s počátku o sestře, že vnese trochu bujné krve do těchto omšených poměrů. Ze naučí muže novým úkolům, na které nesáhají jeho obzory. Myslil jsem, že nepozorovaně převrátí všecky ty hloupé choutky a návyky malých panstev. A ona zatím ztěžkopádněla, he, he, přibrala mnoho jejich způsobů a nectností za tu dobu, co jsme se neviděli. Nemožno jí to říci, protože přichází usměvavá, milující. Tím už vyráží člověku z ruky zbraň. Není-li pravda? A tak bude z ní jednou dobrá, pobožná, bohabojná statkářka, která se bude modlit za úrodu, za hojnost mléka, másla a ovoce. Která však nepohne rukou, aby se vše zdvojnásobilo, aby se lidé kolem cítili šťastnými, aby ... A hle, těch několik vtíravých myšlenek mne přepadalo na lůžku po několik dní. Ale to všecko přešlo; zamiloval jsem se — zamiloval jsem se šíleně do vás. A teď všecko to přešlo, myslím jen na vás, na sebe, na naši lásku, -na letní dny, na stezky a hodiny, kde a kdy se opět sejdeme.« »Je to pravda? Na chvíli, kdy se opět sejdeme?« zašeptala a umlkla.

Nevzpírala se, když Ivo ji uchopil v náručí a líbal dlouze a vášnivě. Krátká chvíle uplynula.

Stáli tak v objetí opojeni u onoho bezového keře, z něhož jedenkrát Ivo utrhl poslední květy. Šelestil tichým vanem a vrhal na ně stín, neboť byl vysoký a měsíc stál nízko. Řehot žab ozýval se pod skalami z luk a vůně zrosených trav táhla celým údolím. Ivo ji láskal, hladil vlasy a líbal, tisknul její hlavu na svou hruď.

Zámecké hodiny bily kovovým hlubokým hlasem a oba jakoby procitli. Její ruka uchytila křečovitě jeho ruku a skloněná hlava vztyčila se do výše. Jako vyplašená pátrala na všecky strany. Světelné ticho zdálo se čí- hati se všech stran rozhozenými skvrnami.

»Na shledanou zítra k večeru,« řekla li- chotně a měkce. Ale Ivo neustal ještě vymýšlet si podivné zdrobnělé výrazy, nehýbal se dosud, nebylo konce jeho opojení, nebylo konce této horečné chvíli.

Popošla několik málo kroků a vrátila se zase. Zdála se být ustrašenou.

»Oh ne, ne, neboj se, čeho se bojíš, drahá? Budeš mojí, viď, drahá, viď, že budeš věčně mojí? A až přejde léto a až nastane zima, potom nadejde čas. Starý virtuos mne laskavě přijme. Navštívím ho v této naší věci a bude se divit, protože ničeho o tom neslyšel. A to bude báječná zima. Na střechách všude zaběli se sníh. Naše kočáry vyjedou a ty budeš překrásná ve svých šedých šatech. Ty budou slušet k tvým černým vlasům a k tvým hlubokým očím hodí se jenom veliká, tmavá růže.« Tak blouznil a znova ji objal a znova zlíbal. Ona také políbila jej na čelo. Ulekla se toho a dala se náhle do tichého, krátkého pláče. Když pak vše minulo, odcházeli oba již beze slova.

Z daleka viděli osvětlený kruh kolem loutkového divadla. Dosud tam seděl stín na stínu. Teplý večer rozdouval lipovou alej, náhle vzbuzený smích diváků přeletěl korunami a uléhal v dálce. Lyšaj se zdvihl od země a krásná, sametová jeho křídla zmizela do tajemné noci.

Tak se rozešli u jejího domku. Byl v polo- tmě, jen pavlač koupala se v modru měsíce.

Její okno bylo dosud otevřeno. Poodstoupil dále do šera a díval se dlouho do toho šerého okna. Květiny se houpaly vanem, bílé záslony prorážely šerem.

Potom přistoupila k oknu. Viděl ji na zlaté půdě rozžatého světla, jak stojí a tiskne hlavu k okenní tabuli, sní a sní...

Nastává několik parných, několik únavně slunečných dnů.

Obloha je modrá a klene se vysoko, bez mráčku. A pod ní všecko zamlklo, všecko oslnivě oslepeno. Vzduchem nesou se oblaka prachu zpod kol povozů, míjejících silnicí u zámku, a topoly, jimiž je věnčena, mají sivé, zarudlé listí. Nikde pod rozložitými lipami* nikde v altanech, ani pod jilmy u rybníka, ani na louce mezi dvěma svahy, kde teče napolo vyschlý potok, není takového chladu jako ve vysokých komnatách zámku. Všecky stromy, kře i bujná tráva a měkké mechy na počátku lesů, vše je uvadlé a dýchá horečnými výdechy.

Vše chýlí se matně v nepatrném vanu.

Do salonku, kam nevniklo odpolední slunce 'a jenž byl pokračováním dlouhé řady komnat, bylo příjemno usednout do lenošek, potažených lisovanou koží, a šlapat po jahodové barvě starých koberců. Stěny pokoje toho neměly tapet jako druhé komnaty, byly natřeny od podlahy až ke stropům lomenou, sinavě violovou barvou s bohatou bordurou nahoře, a strop byl téže barvy jako stěny. Jenom jedna podzimní krajina tu visela, laciná a bídná, jinak stěny nad nábytkem vážným, do temna se lesknoucím a nad koutem s ozdobnou gotickou visací policí, určenou na množství tretek, váz a kytic, byly úplně holy a bez obrazů.

Zvyšovalo to příjemný chlad, ty holé stěny a vysoký, vzdušný strop.

Zde míjely svačiny, pohodlné a zdlouhavé. Mnohdy dostavil se inženýr ve svých plátěných, bílých šatech. Ignoroval lva, jako by ho tu nebylo. Jedenkrát přijela také slečna Lula.

Inženýr byl právě přítomen, jako vždy vesel a mluvil O' všem, zároveň i o ničem. Vskutku se tomu velice divil, že slečna Lula dosud neodjela na Rivieru.

»Ne, neodjela a neodjede již. Saisona je vskutku pokročilá.« A zarděla se při toím do temna, schýlena nad svou kávou. Počítala pilně stehy na drobounkém vyšívání, které si vzala s sebou.

Inženýr obdivoval se už po kolikráte jejímu vkusu, který se Ivovi zdál tak docela užitkovým, takovým, jakým se naplnily všecky naše domácnosti. A proto usměvavě mlčel. Byl tak zvláště roztomilý k sestře, Lule i k inženýrovi. Celý den zpívalo mu to v hlavě, v srdci, celé dva dni, a zapomněl na všecko. Jeho myšlenky byly lehký, vše neslo se vzdušně, samo s sebou, život byl snadný, den plynul bezstarostně, causeristicky. Byla to veliká jistota ztělesněného snu, s jeho výše díval se jinak na lidi, na sebe, na život a na zítřejšek. Seděli zde tak, mluvili pošetilosti a Ivo objevil se jako zcela zábavný člověk. Od- počinul si od sebe samotného a v ústupcích ku konvencím všeho druhu vyprávěl zábavné příhody z dětských let, odkrýval s humorem své slabé chvíle a rozjiskřil oči poslouchajících.

V takové chvíli umluvili zamýšlený výlet na několika kočárech do trosek Hrádku.

Pozvou zajisté i slečnu Štěpánku, inženýr sám ji pozve a sám se o> všecko postará.

Brzy z té zvláštní a svítivé nálady znenáhla jej vypudili příliš lehce naladění posluchači. Vzpamatoval se za nedlouho z rozhozených narážek a poznámek a zvěděl, že všichni mnoho již vědí o jeho lásce k Štěpánce a že všichni se o to neskonale zajímají. Proč se tak o to zajímají?

Hledí napiatě na Hanu, pak na inženýra a dlouho pozoruje. Všichni jsou mu náhle odporní. Všichni se zajímají o> záležitosti, po nichž jim naprosto ničeho není. Ostatně neměl čeho hledati v té společnosti a nebylo třeba vypravovat uličnické historky z mládí. Takové historky svádějí k důvěrnostem. Arci, v pusté vsi, kde ničeho se neděje, jeho událost má veliký význam. Jistě, ani netušil, jaký význam to může mít. Neptali se ho sice na nic určitého. Ale kusé, sarkastické jich narážky jakoby čekaly odpovědi.

Ivo neodpovídal a tak je nechal v nerozhodnosti, toho sladce zdvořilého, materialist- ního inženýra, se zvědavou, ztrápenou Lulou i nespokojenou Hanu, udivenou nad tím. Tušil, jak se všichni mučili touhou, zvěděti jen něco nepatrného o jeho lásce, ba zdálo se mu v tu chvíli, kdy pozoroval podlouhlý, ustaraný obličej Lulin, zdloužený jakoby ze zvědavosti, co se bude asi dále díti s ním a se Štěpánkou, až konečně odhodlá se odjeti na Rivieru — ha, ha, ha! že skutečně nejela proto, jen proto.

Byl to komický nápad, rozesmál jej cele a smích ten zněl všem velmi škodolibě. Ale aby se nezdálo, že je skoupý na další zábavné příhody a na nějaké novinky, nedbal panující nálady a sděloval jim s velice vážným obličejem, »že dle zprávy časopisu »Patriote« z Brusselu dal včera tamní král za rozmluvy s předsedou obchodní komory na jevo, že vládní předloha v příčině státu konžského odpovídá naprosto jeho osobním názorům. Novinka ta dokazuje, že králové mají své osobní názory. Dokazuje to také epigram jeho kolegy poety o jednom středověkém králi, který takto zní.« Tu Ivo začal hledati v kapsách, přehrabával dopisy a papíry, až konečně v kapse u vesty našel malý papírek.

Rozbalil jej a četl: Šprýmovný žil jednou raonarch v časech předvěkých. Lid když hladov, bezprávný, naň chystal oprátku, daroval mu stý díl z odevzdaných desátků, ku zjemnění myslí surových.

Tím ovšem nechce říci, že by nebyly aktuálnější novinky, které by lépe pobavily slečnu Lulu nebo pana inženýra. Zajisté, že si podruhé nenechá ujiti příležitost, bude vyprávět o všem, o čem si kdo bude přáti, pobaví každého a nikoho nezarmoutí. Teď se však musí poroučet.« Bere hnědý klobouk, poroučí se zběžně, uklání se a odchází. Lula vrhá naň nevraživý po'hled. Odchází, neboť si vzpomíná, že nadejde chvíle schůzky se Štěpánkou v chatrči u stařenky.

Jde dlouhou pěšinou ...

Vroubí ji drobné křoviny, lísky, bezy, rnalé doubky a opodál obrovské kaštany. Je mrtvé ticho. Malé stromky blízkých modřínů vydechují mrtvou vůni, partie lučních míst v oslnivém slunci tonou v ipýří odkvetlých pampelišek.

Když se Ivo zatáčel na zamilované své místo u rybníka, uviděl Kamišu, sedící pod vodopádem, kam sestupovalo se po příkré stezce, vroubené zábradlím, přerývané stupňovitými balvany, po nichž se kráčelo, a tlustými, mechovitými kořeny. Dole nad zakrslými, řídce rostlými sosnami byl mrtvý polostín, způsobený slezovým světlem oné části nebe, prostřeného nad koutem lesa. Všf umdlívalo šířením teplých vůní a neproniklého ticha, parný den, ospalý ještě a pln mdloby potácel se lesem, blouznivou náladou polosnění naplněn byl údol. A tam nepronikly zvuky ani obrysy ani barvy ani světla, upozorňující na existenci vzdálených vsí a krajů okolního světa.

Ohtěl se jí vyhnouti, ale chřestící listí jej prozradilo.

Kamiša četla, sedíc na prostřeném plášti, opřena zády o balvan, slunečník s leskem šedého hedvábí stál na jiném balvane roztažen proti slunci a její nohy, osvětlené plným sluncem, bořily se zablácenými střevíci do vyschlé trávy. Šaty rozhozeny nedbale nad kotníky a linie příliš mužské rýsovaly se odtud až k boikům. Kynula Ivovi a zdravila jej už z dálky.

Ale Ivo sestupoval hlučně, jako by ji byl neviděl; vzkřikla tedy lehce, napiala proti němu ruku- a rychle vstala.

Ivo stavěl se překvapeným, pozdravil ji s úsměvem a všiml si, že i ona podržela po celou dobu otazníkový, napolo nevlídný úsměv, jenž nemusil a mohl býti vykládán ironicky a jímž provázela včera všecky rozmluvy.

Byla dnes ve výborném rozmaru. Požádala ho, aby si usedl naproti ní a svolila, aby nahlédl do knihy, již četla.

Byla to jedna z nejmodernějších knih: »Mysteriemi věků« od Clauda d Orsage s několika čerstvě rozříznutými listy. Údiv Ivův a jakési malé podráždění přešlo i do jejích očí, přeplněných soumrakem, který osvětlila jeho nedůvěra a zamlklost.

»Dráždíte mne,« řekla. »Knihy kupuji společně se studentem Hrubým a posílá mi je na cizí adresu. Knihy leží jinde než doma a jinde jsou čteny. Nemějte strachu, ha, ha, o mého otce. Ostatně, co on, Ivo, o tom soudí, je jí poněkud lhostejno. Ona vidí něco skvělého, neskonale uměleckého a zářivého v každé myšlence, která jí pomáhá potlačit hnus, nudu života, k níž jsou lidé na zemi odsouzeni. V takové knize je samota, vzdálená od triumfálního tahu lidských blbostí.« Dávala nni přečíst stránku 18., 24. a 50., kde zatrhla červenou tužkou několik myšlenek. »V tom jsou odstíny smytých, sešeřených barev, ticha tisíciletých smutků. Není-li pravda?« Ivo se po přečtení usmál a zdvořile uklonil. »To jsou jen známé fráse,« řekl. »Vzhledem k tomu, co o tom soudí, má jisté pochybnosti. Také prý ti, kteří říkají umění pro umění, neustále s masou polemisují, dráždíce měšťácké mozky. Tím prý dekadence vnikla do měšfáctva a záhy přišla jaksi do módy, což bylo také počátkem jejího úpadku. Jemu že také odpovídalo to jitření a bouření, v kterém je tolik uschlého rozumu a uvadlého srdce, to umění uzavírané do starých, středověkých flakonů, umění konstruktérské historie zúrodňované kulhavou fantasií. Chápal vždycky to umění. Je ciselérské, nebo chodí- vysoko nad pevnou zemí. Ty nadnormální bolesti a šílené útrapy, jež byly dosud uměním netknuty, nu dobře: zná dobře toto umění. Ale nelze říci, že by nemohlo ještě existovat jiné, geniálnější, životnější umění. Umění této a podobných knih vzniklo nenáA. SOVA: IVŮV ROMÁN.

visti k normálnímu rozumu. Ten byl dlouho zcela zatracen a odevšad vypovězen. Ale teď nabývá opět své původní cti. Na to se zapomnělo, že ku kontrole rozumu je potřebí ještě zbystřenějšího rozumu, který brzy seznal, že duši naší je rovněž záslužno zpracovat přirozené nuance života, íikce, snu, neboť zem je krásná a k člověku laskavá.« Nastala delší pomlčka.

Kamiša přemýšlela, upiavši zrak do vysokých korun sosen. »Nu, pánu Bohu dík za všecko, co nás upoutalo, když nás přesytili každodenním zbožím. Je jí lhostejno,« opakovala s důrazem, »co on o tom soudí. Stačí, že jsme už syti způsobnými povídačkami a rýmy, opakujícími se po třicet let. Nestačí nám jejich myšlenkový obsah. Česká prósa je nesnesitelná a nemá příkladu svou prázdnotou. Můj bože, není také možno na ní chtít nějakých zázraků. Odrůstáme všemu a obdivujeme se tomu, co je nám nové i smělé.« »Ale je-li to dobré,« pokoušel ji Ivo, »povážlivě zakroutí hlavou nastupující generace. Ani vy ani já. Pozdější generace prozkoumá a přehází vždycky, co je dobré, he, he, na svých vypůjčených řešetech. Pozor tedy na řešeta. A co mne se týče,« řekl vážně a s neočekávaným obratem: »miluji aspoň jednoho našeho obávaného kdysi politika Havlíčka i jako spisovatele, měšťáka-ironika Nerudu, konečně vážím si ještě několika žijících men- šícli básníků a povídkářů jako vyčnívajících pahorků. Pro jedinou věc: mladí by si mohli vzíti vzor z jich dobré vůle říci něco lidem, i z jich díla, aniž by jich následovali, neboť překonávaná stanoviska jsou přece cenná, krásná a zůstávají stále vrcholky.« Kamiša se ušklíbla, zklamána jako všichni, kteří přepínavše vytýkali mu vždy odlišný soud. Ale on pociťoval bezmeznou radost ze svého upřímného soudu: zdál se mu v té chvíli také poněkud cenný, krásný la lidský.

Rozmluva pokračovala v tom tónu. Stávala se zdlouhavou a pro Iva již nesnesitelnou. Utekl z jedné společnosti, aby uvázl v druhé. Rozhovor zmlkal a odlehčilo se mu, když octl se o samotě.

Nebyl ještě večer, hodiny pomalu ubíhaly a chvíle se vlekly do nekonečna. Zapálil zatím doutník a čekal, až počnou pasáci hnáti z pastvy dobytek; to byla vždy chvíle, kdy Štěpánka vcházela do chalupy nad strání. Pasáci se už trousili a dobytek vracel se pomalu s návrší kolem vsi po klikatých, travnatých cestách. Oheň u lesa udušen v kouři dohasínal na ohništi a rybníky v dálce leskly se pod západem jako tři zlaté ztracené peníze, v zeleni zakutálené.

Velký pták s chocholkou a s dlouhými nohami vyrazil — šedá volavka táhla nad údolím, nízko nad lukami, k těm velkým rybníkům a ztrácela se rozlehlými žitništi.

Štěpánka seděla již v chatrči n stařeny. Byla bledá a usmívala se při příchodu Ivově. Tak jako v polosnu a tak jako včera při loučení. Ve hbitých prstech leskne se jí nožík, jímž ořezává haluzku a dívá se při tom upřeně 11a vstupujícího Iva. Jakoby byla v očekávání něčeho zvláštního, rty se jí chvějí, ale to za chvíli přechází. Nemluví Ivo ani ona, jsou oba opojeni tím, co si včera vyznali a v plachých pohledech obou je vidět stud. Nikdy to víc nepocítili, že jsou úplně sami. Až dnes to cítí oba.

Stařenka stojí venku před chatrčí a sbírá nsušené houby s rozestřených prken na plotech drobné zahrádky.

Ivo nsedá na lavici podél staré peci, Štěpánka je zrovna naproti oknu, kde poslední ostré světlo dne míhá se v střence jejího nože a blýská se křižujícími blesky. Kočka jako zhypnotisována tichem a západem slunce, sedí nahoře na peci a stejnoměrně vrčí.

Nepromluvili oba.

Na severu, kam je viděti oknem, bělá se úplněk; je mdlý, jako průsvitný papír, napiatý na kotouči, za nímž jakoby hořelo bělomodré světlo. Večer je dosud světlý, ale chlad s mlhou z blízkých potoků a vůně trav a rákosí vniká otevřeným oknem. Chvílemi Štěpánka se ohlíží a zachvívá se chladem. Tu Ivo se zdvihá a přivírá drobné okno. Okno je přivřeno, tak přivřeno, že zdá se tu být ještě větší ticho, takové ticho, jaké nastává, když zacpeme si jedno ucho a všecky zvuky z věnčí pozbývají své ostrosti. Ale tím nabývají síly všecky zvuky v drobné síni. Toho se Štěpánka obává.

»Myslíš na mne trochu?« ptá se, aby zapudila ty obavy.

»Celou noc jsem myslil a celý den,« doznává vroucně Ivo. »Celý den až do této chvíle a jenom na tebe. Snad, že to na mně pozorují? Hle, tam v zámku tušili již všecko a byli tak zvědavi. Nuž, ať to také vědí, jsem tomu rád. Není-li pravda?« »Ze tuší všecko?« podivila se Štěpánka a ruce svezly se jí při tom na klín. Ruměnec vyvstal jí na líci. Nechápala v první chvíli, že by již někdo věděl o těch dvou, třech schůzkách. »Viděl je snad někdo? Ne, nikdo jich nemohl vidět. Vždyť se vždy sešli jen tak náhodou, jen tak pouhou náhodou. A hle, můj bože, nemá to snad být? Ty schůzky zde v chatrči, nemají být ty schůzky v parku? Není-li pravda? Neví, sluší-li se to. Ale myslí, že to nemá být, že to nemá být, že to přece jen nemá být. Jak je to nehezké. Co on o tom soudí? Lidé si myslí hned tolik nejhorších věcí. A kdyby o tom docela zvěděli! Jejich lásce nikdo by nepřál, je o tom přesvědčena. Lidé přijdou a budou rozmlouvat jim tuto lásku.« Taková sklíčenost se jí zmocnila po včerejším doznání.

»Ona ho má tak ráda. Ale ví, že by nemohla ničeho namítat, kdyby zas odjel, zapomněl na ni a kdyby sešla mu s mysli. Proto neřekne ještě ničeho otci ani sestře. Věří mu zcela, tolik mu věří. Ale 'mohlo by se přece jen přihodit něco, co nikdo nepředvídá. A tak je třeba pomlčet ještě a nutno uchovávat svoje tajemství.« »Není žádného tajemství,« přerušil ji vášnivě Ivo. Pohlédl na ni vyčítavě a pohněvaná, zvláštní vroucnost ležela v jeho hlase. »Jeho láska je přece taková, že nikdo z lidí nemůže na ní ničeho měnit. Mrzí ho její pochyby. Prosil ji za to, aby byla jenom jeho, jenom jeho. Svolila; a proto půjde s ním, až ji požádá a stane se jeho ženou. K čemu ty pochyby? Ci nemá ho snad přece tak ráda, jak by jej měla míti? Ne, má ho tak ráda. A nesešli se jen tak náhodou. On se neschází jen tak náhodou. Okouzlila jej a od té doby ji vyhledává a nemá pokoje. Miluje ji tak vroucně, že nemůže již býti bez ní. Není žádným pošetilcem, a nepředstírá lásku, aby jen okouzljl a oklamal. Není přece žádným radikálním blouznílkem, který trpěl za politickou hloupost a vrátil se vítězoslavně z vězení, aby budil obdiv dam, he, he. Nemiluje stádných hesel, aby jimi omračoval nezkušené dívky, aby jim lhal o volné lásce, aby je naposled svedl a pak tu a tam je navštívil a těšil.« Štěpánka se na něho dívá s údivem a nechápe jeho posledních, ironisujících slov. Je však upokojena poněkud a poslouchá. Je spokojena.

Jenom to ji mrzí, že je porušena intimita jich schůzek, že to tajemné kouzlo, prostřené nad vším, zmizelo a nevrátí se více. Než i tak' se rozhodla: nebude o tom ničeho říkati otci ani sestře. Hle, léto pomalu zmizí a nastane podzim. A otec churaví teď více než jindy a nehýbe se z lenošky. Je ráda, že vše zůstane při starém, je ráda, že léto klidně uběhne a nenastanou doma žádné změny. Dny ubíhají jednotvárně, beze změny a to je otci prospěšno. Nesmí zvětřit, že by se mělo- něco změnit. Až na podzim však, až se odstěhují zase do Prahy, pak nastane nový život. A s ním více volnosti, více volnosti! Mluví dlouho o podzimu. Blouzní o Praze a o starostech, které jí nastávají. Nuž tedy, že jí Ivo slibuje: aby především doma nikdo ne- zvětřil, že by se mohlo něco změnit? Prosí jen za to, prosí za to.

Ivo o tom dlouho a vážně přemýšlí. Konečně jí to slibuje. »Musí však starého virtuosa navštívit. Zcela jistě. Ne, k němu ani snad nepůjde, k ní přijde, najisto zítra přijde. Ale ne, zítra ještě ne, za několik dnů najisto přijde.« »Oh ne, za několik dnů nebude již přítomna. Ale zase se vrátí. Což neví, že je nutno vyhledati byt? Nemají v Praze dosud bytu a otec naléhá. Pro otce a pro ně je třeba vhodného, příjemného bytu.« »Nuž přijde tedy později. Nemají dosud bytu?« Ivo se tomu diví, že nemají dosud bytu. Tím vzpomíná 11a Prahu a na blízký podzim a je mu divno okolo srdce. Je mu tak, jakoby podzim měl všecko přervati a jakoby její cesta do Prahy měla zvláštní účel odcizit se s ním, nechat jej uprostřed touhy a blouznění, hledícího do dálky, do nekonečné roviny. Přichází podzim a rovina je nějak pustá. Zahnědlé plody oříšků vypadávají se svých lůžek, šípky houpají se na mezích, jsou červené, a jeřabiny začínají také vadnout. Pomalu všecko vychládá, rákosí na rybníku je pokoseno, koupelna civí opuštěna. Smrky a jedle jsou vychladly a pavučiny visí na větvích. Park tone v odstínech žluti a zámek je jedna pustina. »Nemají dosud bytu? Oh, půjde a bude hledati byt. Půjde s ní, co na tom, půjde tak diskrétně, že nikdo se o tom nedozví.« Štěpánka kroutí zamítavě hlavou a ue- svoluje. »Ne, ne, nechce, aby Ivo jezdil.« Ivo je smuten.

Nastává večer s mlhami nad potoky a zde v chatrči dosud se nesvítí. Štěpánka sedí zamyšleně a Ivo usedá na lavici u okna vedle ní. Sedá vedle ní a drží její ruku ve své. Jak je měkká ta ruka! »Je moje, ta ruka, je moje?« táže se v tichém chvění a dotýká se hlavou jejích vlasů.

Nastalo pomlčení.

»Ano, jednou jistě, chceš-li.« »O čem právě přemýšlíš?« »Viděla jsem ráno v zámku inženýra, pozdravil, dlouho se díval a přišel pak ke mně. Zmínil se o zítřejším výletě na Trosky a znovu a znovu mne zval.« »Ano, zapomněl jsem na všecko. Pojedem, jak ti libo. Pojedem,« opakoval, ač byl jaksi na rozpacích. Bylo to tušit z jeho náhlé za- mlklosti. Jede nerad, je mu nemilo jeti se Štěpánkou v přítomnosti zvědavé společnosti.

»Nemám rád takových vyžraných zubů, jak tomu říkal Chittussi. Den bude však krásný a je lhostejno, kam pojedeme.« »Ano, Zcela lhostejno. Je ti něco? Jsi sklíčen a trápí tě cosi, pozoruji to.« »Ne, nejsem sklíčen. Ale zda jí také nenapadá, že zítřejší výlet je na ně nastražen inženýrem? Stane se pro ně zdlouhavým a budou od sebe daleko, daleko vzdáleni. Ojja půjde veselá a opojená lesy a polní vůní. Ona půjde a stane se k němu takovou jako k jiným, nic více a nic méně. To bude velmi protivné. ,Co se to jen stalo?' pomyslí si. Všichni zvědí, že budou k sobě zdvořilí, neboť samo sebou se to bude rozumět před tolika cizími lidmi.« Štěpánka se zasmála tomu nápadu.

»Ano, to bude zábavné, oklamat jejich zvědavost.« Ivo se zachmuřuje a tiskne mlčky její ruku.

»Ah, to bolí, tiskneš mi příliš ruku. Neboj se ničeho, mám tě tolik, tolik ráda. Oklamat jejich zvědavost — máš pravdu. Lidé si skutečně myslí hned tolik nejhorších věcí. A máš mne skutečně tolik rád?« ptá se opět a tiskne vášnivě jeho skloněné rámě.

Otázka ta jej opět usmiřuje. Dívá se mu do očí nehnutě, tázavě, oči její jsou hluboké, lesklé, skorém strnuly v tom lesku. Iva to usmiřuje, ale zároveň se jí bojí. Připadá mu, že uhodl něco záhadného.

»Trápí tě něco doma? Nakládají s tebou někdy nehezky, viď? Či myslíš zase, že tě nikdo nemá rád? Vím, virtuos je churav a zlý, a má své špatné chvilky. Řekni aspoň, zda se ho bojíš? zda chceš zamlčet před ním naši lásku?« Překvapila ji ta otázka, pravda. Jenom na chvilku byla zmatena. Po chvíli nabyla opět své rovnováhy.

»Ne, nikdo s ní špatně nenakládá, je zcela spokojena. Nikdo jí nebrání.« Proč vyznělo to zase jako vytáčka, jako neupřímná zpověď? A stále a stále mu připadá začarovanou do kruhu svých dobrodružných snů, které klade asi výše lásky. Dnes ovšem. Ale zda zítra a jindy?

Ivo sedí vedle Štěpánky bez pohnutí a čas ubíhá. Je nějak daleko od ní a ona také jakoby cítila to oddálení.

»Ty se hněváš?« táže se hlubokým hlasem.

»Ty sníš o jiných věcech, viď, drahá?« »Ne, myslím na tebe, zcela jen na tebe. Myslím na to, jak bych se s tebou setkala o samotě ještě jednou, než odjedu. Viď, že přijdeš na nádraží, až pojedu do Prahy, viď, že přijdeš; a nehněvej se, vždyť tě mám tak ráda.« Objala jej a on zlíbal rameno prosvítající tenkou letní látkou.

»Oh, řekni ještě jednou: máš-li mne ráda?« »Ano, mám tě tolik, tolik ráda.« XVI.

Kočáry vyjely prašnou silnicí a zatočily se dlouhou modřínovou alejí k lesu. Brzy vyjížděly ipo točitém svahu, odkud viděti bylo zámek i ves hned na počátku údolí.

V prvém kočáře jela Hana s hostem. Byl to mladý literát s oholeným, Baudelairov- ským obličejem. Přijel právě před jich výjezdem a bylo zdvořilo vyzvati jej, aby se také zúčastnil. Bavili se spolu výborně. Pohyblivý, subtilní mužíček mluvil neustále a nejvíce o mladé literatuře, o nových záměrech a reformách.

Byl uchystán na rychlo třetí kočár. Roz- jařený literát se smál, hovořil hlasitě a snažil se, aby dal o sobě tušiti, jak je zábavný a duchaplný. Hana se smála a jeho mládí okouzlilo ji podivnou směsicí naivních i vážných úsudků. Muž Hanin se nezúčastnil jako vždycky, jednalo-li se o zábavu nebo tanec. Obcházel raději celé dny s flobertkou po bažantnicí a pozoroval polním dalekohledem čeleď, roztroušenou v polích a na lukách.

Kočáry vyjely divoce, bystře, ale po chvíli koně zmírnili svůj poklus cestou po točitém svahu.

Ivo seděl sám. Místo vedle něho určeno bylo Hanou pro Lulu. Za ním jel inženýr se Štěpánkou. Sama Hana určila žertem tyto páry a byla s tím zcela spokojena. Ivo přemýšlel o tom hloupém výletě, byl mrzut a pohlížel apaticky do tratícího se údolí přes vrcholy míjejících stromů. Koně cválali rytmicky. Boltce jich uší souměrně se vyhupo- valy.

Jízda netrvala dlouho, když kočáry zastavily u sousedního dvorce. Všichni sestoupili na Chvíli. Lula uchystala tu v zahradním a 1 tanu malé pohoštění, sestávající ze studených zákusků, sýrů a vína. Byla již oblečena v lehké letní bleděmodré šaty a vítala všechny s povýšenou svou přívětivostí. Inženýr zářil roztomilostí, byl ve svém živlu a obsluhoval dámy se zkušenou protřelostí dobrodružného záletníka, že veselé, všetečné slovo budilo zase slovo a připravovalo bezstarostnou, lehkou náladu.

S ním závodil literát. Dámy se smály, světle a vzdušně oblečeny, a panamský klo- bouk inženýrův každou chvíli houpal stí zdvořile ve vzduchu.

Štěpánka brala skromný podíl na všeobecné veselosti. Zpod svítivého, bílého širáku dívala se klidným, spokojeným zrakem a ohlédla se několikrát na Iva, jenž seděl poblíž na březové lavici.

Promluvila s ním několik slov a přijala od něho s významným úsměvem kytici macešek, natrhaných na záhoně. Zatkla si je za batistovou, růžově bělavou bluzu. Byla nemluvná jako on v této nezvyklé společnosti. Odpovídala k inženýrovým a Haniným žertům altovým, nevzrušeným hlasem, co všichni svačili a chystali se znova vyjeti. Literát byl naladěn k výskotu.

Kočáry znova rozjely se dlouhou, rovnou silnicí mezi dvěma starými lesy. Ticho, chlad a úplná samota bez paprsku slunce provázela výletníky.

Vše bylo dobře uchystáno. Láhve v ledu a studené zákusky poslány v malém vozíku napřed. Jízda trvala již hodinu a končila v městysi ležícím pod vrchem, na němž bělaly se Trosky.

Odtud nutno bylo jiti pěšky. Sem zajely kočáry do zájezdního hostince, položeného na vyvýšené rampě, a celým tím koutem bylo cítit prudkou vůni vyhřátých sosen, jež stály vzadu za hostincem.

Nálada byla sitále veselejší. Ivo si všiml, že tu a tam v městysi zbyly stopy po deko- raci a že na balkoně obecního domu na náměstí stálo dosud sádrové poprsí Husovo. Náměstí bylo skorém liduprázdné. Rada kachen šplouchala se v loužích a tu a tam nějaký košiláě pohlížel na cizince s prahu domovních dveří.

»Hle, oslavovali včera Husa,« poznamenal inženýr a zapaloval si papirosu. »Je to pěkná věc od tak maličké obce,« podotknul. Pak kráčel napřed s dámami bezlidnou ulicí. Brzy vyšli na travnatou stráň, po níž točila se stezka mezi nízkými křovinami.

Ivo s literátem poněkud se zpozdili. A tu rozpředla se taková rozmluva.

»Jaké to žalostné zklamání pro člověka, který přečetl Husovu Postillu! Chápal jste vůbec někdy ty jihočeské, pedantické a zpá- tečnické kazatele?« tázal se literát.

»Ne, vskutku, nechápal docela.« »Nejsou ani původními ani reformátory. A přece udržují se na pět set let jako apoštolé v chudobě vychovávaného našeho lidu. Neostýchám se tak mluviti. Proč? Nenávidím vůbec slovanských kazatelů až k Tolstojovi, nenávidím jich, visionářských humanistů, ale beze vší geniálnosti. Schází jim klid,« pravil literát rozhorleně. »Ano, Chelčioký, čeští bratří a jiní ti pošetilci hledají pravdu s obličejem vtisknutým k zemi, jejich odevzdanost a pokora pomohla budovat příslovečný trpný slovanský typ. Proč nehledají pravdu s obličejem hrdě obráceným a vztyčeným vzhůru? Řeknou vám, že je to dobrá politika malých národu křičet neustále po pravdě a přednášet o humanismu. Hus tak činil a přece byl nevýznačný duch. A že byl při tom mravně silný, plnil příkazy evangelia a naváděl k mravnosti, ničeho na tom nemění. Čtyři věky jsme odstonali to zbožnění. Ctnostný muž byl, pravda, a tím vykonal dosti slovanského násilí na so"bě samém. Ale kristovsky pasivní ten ideál mohl by přestat již strašit. Aspoň všude, kde skutečně víme, co chceme.« »Tedy víme, co chceme? Míníte nějakou výpravu za novým českým posláním? Dosuij lidé nevědí o ničem. Lidé dosud nevědí, že je jejich vlastní povinností stvořiti si svůj vlastní život a býti jeho vládcem. Ale nechrne toho! Nerozčilujme se zbytečně Husem! Nikdo z něho již ničeho nevydupá pro politiku svých stran, pro náboženství ani pro lepší budoucnost národa. Skoro souhlasím. Musíme jít o mnoho kroků dále. Musíme obrodit duše novými českými ideály. Říkají konečně, že Hus dal popud ruchu reformačnímu, že se stal zakladatelem protestantismu. To nás nerozohňuje. Ale něco vám řeknu, příteli.« Ivo se nervosně třásl a ač mluvil dříve o klidu, hrozivě postavil se prQti překvapenému literátovi a zlostně, až se mu slzy nahrnuly do očí, řekl: »Ten nešťastný člověk, jejž jmenujeme Husem, který nosil svou prostou kutnu, neuznával papeže, kan- loroval dcerky a zvrhlé kněze, nevěděl přece pranic o budoucích Husitech, mladočešícli, realistech ani radikálech, kteří mají stádná čela, poslouchající na komando a do poslední čárky. Nevěděl ani o vás, nevěděl ani o hum- bugu, který se s ním jednou bude provádět. Abyste věděl: vážím si velice Husa jako mučedníka za všecko, co zdálo se mu velkou pravdou. Vím dobře. Byl jste jedním z těch, kteří mu hlavně vytýkali negenialitu a že zdržel v nás krásu. Hrozné řráse. Ale co přece chcete na jihočeském ubožákovi, jemuž byla již suchá pravda vnitřní krásou? Nebylo by lépe uchovat si chytrácké paradoxy spíše pro Luthera? A přejte již pokoje nešťastnému tomu člověku!« Rozmluva byla vášnivá a živá. Přehnala se jako vichřice. Oba páni zůstali pozadu, zastavovali se po chvílích a míjeli sotva poslední domky, co ostatní společnost stoupala již holou strání k olesněnému kopci.

Hana marně kývá bílým slunečníkem. Společnost nahoře zatím čeká před vchodem na kopec, zarostlý houští buků. Ivo s literátem, uklidněni již, posléze jich dohonili.

V řadě napřed šli premovaní kočí s nádobami, naplněnými lahvemi. Inženýr stále poučuje dámy, kterak stoupati po napadaném bukovém listí, jež, skluzké, leželo a vrstvilo se tu po mnoho již zim. Stezka byla poněkud příkrá a tak šlo to pomalu ku předu. Výkřiky dam přerušovány energickými a spolu rozto- milými pobídkami pánů, smích rozezníval se několikanásobnými echy. Inženýr vykládal celý udýchán o tom, jak v houštích toho kopce nemožno dosud vyhubiti lišek. A tak ubíhaly vteřiny. Zábava nijak nevázla stoupáním do kopce.

Ivo byl šťasten, že octl se na stezce za Štěpánkou. Schválně tak učinil. Pomáhal jí na přechodech z roklí, přes visuté lávky a po úzkých stezkách nad srázy. Brzy shledali, že vzdálili se od společnosti čtyřicet, padesát kroků; tu odpočívali poněkud a pak zase pouštěli se divočeji ku předu, on proto, aby ji pevně uchopil za ruku nebo za rámě, ona, aby mu pohlédla vděčně do očí. Brzy pronikla Štěpánku veselost a Ivo baví se tak jako málokdy. Je zcela spokojen, jde se tak lehce a zbytečná starost člověka opouští. Je si jist Štěpánky více než kdy jindy. Chápe ji opět zcela dobře.

»Jsi unavena?« táže se jí na vrcholku kopce pod Troskami. Vane tam ostřejší větřík. Dává jí plaid přes ramínka a při tom ji políbí, aniž to kdo pozoruje. Ano, je dobře skrývati se ještě s láskou, myslí si. Má to zvláštní kouzlo, dovedeme-li mystifikovati pozorovatele. Mystifikace dráždí, protože tajemství je každému známo. Milenec má býti vždy takový, zdá se mu. Má milence vyprávět o zvláštních, třebas lživých, krásných věcech, jež učiní pravdě podobnými, ale zvědavce kolem má obloudit, má je mystifikovat A. SOVA: IVĎV KOMÁN.

střízlivým chováním. Atio, tak ťo bývá v životě. »Jsi unavena?« táže se jí ještě jednou šeptem, aby nikdo nezvěděl o tom tajemství.

Mezitím je již společnost zde. Ano, jen z lásky k ní dovede se zapříti.

Nálada byla svěží a veselá. Dámy a pánové dospěli téměř vrcholu kopce. Únava seděla v rozpálených obličejích. Než nebylo možno vzdáti se poslední námahy, vstupu na bělošedé trosky, nastavené a rozsypané po vrcholu mezi bujným lískovím. Tu a tam čněly veliké jich balvany, tu a tam prášivý, roz- drolený štěrk sesouval se pod nepevně vzepřenou nohou. Nahoře tvořily trosky prostornou, polosesutou klikatinu zdí a tam k východu samou přírodou nakupeno bylo několik balvanovitých kamenů, po nichž mohlo se jako po schodech dostoupit! na strmé, široké, travnaté místo, vroubené dokola nízkými, sesutými zdmi. To bylo místo, kam zatoužila společnost.

Seschlá tráva vzdouvala se příjemným vanern, táhnoucím s vrcholů sosen níže položených lesů. Nad lesy dole oddychujícími kolem do kola zříti bylo panorámu krajiny, rozevřené na všecky strany do dálky, do nekonečné dálky, lemované šumavskými ho- molovitými vrchy. Blízká údolí, vsi a města ležely klidně a pokojně jako na dosah pod tichou, travnatou výspou.

Všichni býli unaveni, ale nikdo neodpo- číval. Všichni zdáli se opilými sluncem a šíř- kou rozloh, které bylo zříti žíhané přeíetnýmí, obrovskými stíny a lemované tratící se jemnou mlhou. Celý kruh obzoru byl jí stejnoměrně zavát jako šedivým, jemným popraškem, který v nedohlednu se ztrácel a stával se neproniknutelným.

Stáli tu roztroušeně, s výkřiky a s vysvětlivkami. Ivo stál vedle Štěpánky; přehlíželi spolu se zatajeným dechem hloubky, jež se jim jevily nepoměrně hlubšími. Ale brzy shledali se a semkli se jednotliví výletníci, které upoutaly s počátku různé pohledy, ve skupinu. A přec, aí Štěpánka rozmlouvala s inženýrem, af s literátem, Hanou, nebo s Lulou, vždycky vracela se k němu pohledem, anebo přišla se ptáti, jak se mu líbí ten neb onen rozhled a jakou že shledává legendu o studánce dole pod troskami, vypravovanou právě vševědoucím inženýrem.

Skupina výletníků se rozvinovala a svinovala, rozestupovala při pohledech, kde bylo obtížněji vše viděti. Dlouho to trvalo, než obešli dokola všecka místa s pohledy neznámými a nově viděnými. Slunce leželo veselé v blízku i dálkách a loukám v údolí dalo vyzářiti tmavěji. V lískách, uchycených na troskách, šuměl lehce van nejprudšího léta a ve stínech, jež vrhaly křoviny a nízké jeřáby a doubky, přelévala se vůně kolem hlav, schýlených nad němou a bezehlasnou údo- linou.

Konečně byli již všichni unaveni výhledy do dálek a sluncem, jež oslnivě žhnulo a vzpíralo se do rozepiatých slunečníků. Na nej- krásnějším místě, vh-loubeném uprostřed travnaté loučky, tam, kde stálo několik nejvyš- ších buků, usedl do chladivého stínu nejprve inženýr s Lulou. V trávě nastláno bylo něco sežloutlého listí a tu a tam veliký balvan tvořil rovnější plochu. Za nimi přišla za nedlouho celá společnost. Všichni se snažili obsadit nejtravnatější a nejstinnější místa; inženýr usedl pak do středu společnosti. Vyhlížel jako bílá, pohyblivá skvrna ve svých nanky- nových šatech.

»Nuž ano. Chcete to tedy vědět? Tam dole na místě ¡kaple sv. Jana stávala prý poustevna. Bydlel tam starý poustevník před dávnými věky. Stávaly se tam zázraky, jak se povídá. Se zázračnou vodou a bůh ví, s čím ještě.« »Jaké pak zázraky?« tázala se Lula. »Oh — ooh — to není pravda,« dodala suše a unaveně, s podepřenou na zad hlavou.

»A proč by nebyli poustevníci?« namítnul literát. »Nevěřím sice v poustevníky, ale byli a jsou. A to bylo velice hezké. Měli své laňky, králíky a měli každodenně k obědu jistý počet svých kořínků. Nic nedělali, jen se modlili. To bylo zábavné. Mne nezlobí zázraky, ani pověra. Jsem sám pověrčivý, až hrůza pověrčivý.« Mezitím bouchaly zátky lahví a nejmladší z kočí nosil podnosy se sklenicemi a zákusky.

»Celkem řečeno,« pokračuje literát: »Všichni tak zvaní velicí slovanští duchové nemají k poustevničení daleko. Odříkají se světa, kážou milovat své nepřátele, lezou zkrátka druhými dveřmi tam, odkud byli před tím vyhozeni. Poustevnictví vynašli jistě staří Slované, na mou věru. Na činy schází síla. A zdá se mi, že starý Tolstoj věří také v zázraky. Anebo je sám chce dělat. To je pravá liška-prorok, což o to. I se svou Kreutzerovou sonátou i s Chopinovým preludiem svého syna, ... pardon! Mohlo by se namítat, že nemůže lišák za nápady svého syna; však to víme, však to známe. Ti dva si dobře rozumějí a my jim také, he, he, he! A tak s poustevníků padají žíněné řízy, tvrdé řízy.« »Ano, tvrdé řízy s nich padají,« chechtal se inženýr, aniž vlastně věděl, oč se jedná.

Ivo zatím se Štěpánkou a s Hanou za- předli se v tichý rozhovor. Štěpánka byla unavena výhledem do širokého obzoru. Jakoby touhy po dálkách, po cizích krajích a po něčem neznámém se v ní hnuly, tak zářilo jí v očích. Ivo to cítil a vyhýbal se udeřit na tu strunu, a Štěpánka o tom sama nepromluvila. Hana bavila se s ní o všeobecných věcech, tázala se na jejího otce, na zahradu a domek, jejž pronajali, a na sestřina chlapečka Ríšu. takového vskutku roztomilého. Při tom háčkuje cosi, jako vždy a všude, trávíc čas tak polo v rozprávce a napolo v smíchu, jenž zvonivě roztěká se kolem zdravé a silné té krasavice, vonící zvláštní vůní smíšenou z levandulí a fialek, vůní zlatovlasých blondýnek, znatelnější vždy po úpravě bohatých, zakroužených vlasů.

Baví se neustále se Štěpánkou, co Ivo odchází opodál do slunného prostranství. Rád by natrhal ostružin, jež spatřil na místě, kde před chvílí slézal.

Literát zatím byl v nejskvostnější náladě.

»Jak sympatičtější a silnější jsou názory Němců,« pokračoval. »A jak byli ti chla- píčkové vždy na zdravé cestě. Goethe sice geniálně resignoval na všecko, co nám příroda a osud odepřely, neodříkal se však plného života. A to je tuze chytré. Inu, ten utekl daleko od středověkých můnstrů a od toho křesťanského ducha, který chtěl stůj co stůj přemoci hmotu. Utíkal tolik, až se mu za patami prášilo. Proto' zaklepal u antiky, která tak uměla užívat světa. Také bezzubý Voltaire naučil ho mnohému pěknému, jako: nenávidět pověru. A proto právě tu a tam se mi zdá trochu suchopárným. Ale ...« »Vskutku, je trochu suchopárný,« vpadl souhlasně inženýr.

»Ale přece jen ve Faustovi jsou hezké kousky středověkého čarodějnictví, hezký skok od Werthera, kde nakupily se silné a geniální hody, na plných stolech každodenního života!« »Jakže? Čarodějnictví?« »Snad to neberete doslovně? Nutno vystihnout jednotu přírody. Nepohrdat poetickými zjevy. Konečně na tom nezáleží, každý ví, že u něho hlasy zemských, podzemských a nebeských duchů jsou jenom hlasy života. Nic víc a nic míň. A Faust sám je Don- kychotiadou duše. Věříte-li, člověče, ještě vy v duchy?« zeptal se literát náhle kočího, jenž mu nabízel právě podnos se zákusky.

»Ne. Já nevěřím v duchy.« »Proč pak ne?« ozval se nevrle druhý, starý kočí s šedivými licousy, stojící opodál v uctivé vzdálenosti. »Já věřím. Duchové jsou. O tom by mohl vypravovat náš dědík, jaké se mu staly zvláštní příhody. Já to vím. Proč to tedy kolikrát večer, když byla tma, na něho číhalo, nebo když šel z práce z cihelen? Jednou viděl ohnivého kance, jak se valil tamhle u lesa křešínskou vozovou cestou; ale to by se musilo mnoho vyprávět.« »Ale, člověče, nemluvte takových pošetilostí, vždyť duchové nejsou,« vykládá s důrazem inženýr.

»Oh, já bych také nešla okolo hřbitova v noci,« vzdychla Lula.

»Což, když člověk potká člověka,« pokračuje kočí, »není čeho se bát. Ale když takhle přijde duch ...« »Duchové přec žádní nejsou,« posmívá se mu opět inženýr.

»Duchové že nejsou? Jen kdybych si takhle stoupnul v podvečer na práh chalupy a třjkrát zahejkal: hej, hej, hej, ale takhle, před ústa dlaně, aby to bylo slyšet až do lesa, přivalil by se hejkač, co ve dne spi a leží v houští, že ho nikdo nevidí, a seď by mně na záda a byl by pořád těžší a těžší, jako cent, jako olovo, až by mne ztrhal a já bych musil, panečku, chtěj nechtěj, umřít.« Pohnutí...

»Nebo bílá paní, ano, co přechází o půlnoci přes potok mezi Hůrkou a Lomem, mezi dvěma lesy a zastaví se na tom velikém kamenu, položeném přes potok, aby se mohlo přecházet. Ty chceš přejít a nemůžeš, ona tam stojí. A ty se přiblížíš, a ona pořád stojí. A ty ji chceš odstrčit a ona nepovolí. Potom, když už pot teče s člověka, a člověk neví, co strachem dělat, chytíš ji vejpůl a praštíš s ní o zem, ale — ono to zašustí jako papír, jako tenounký papír to převěje a zase to stojí naproti. Nic to neříká, až hrůza ...« Nové pohnutí...

»A což jednou. Šla jedna babička, už je to mnoho a mnoho let, cestou v lese okolo kapličky a trhala jahody a houby a vzadu u cesty sedí najednou člověk. Jaký je to člověk? Byl malinký a huňatý a myl si nohy a utíral sítím. Pak na ni něco zakřičel a ona se ho náramně bála. A když chtěla utíkat, za- mžilo se jí v očích, a když se ohlédla, on jakoby ji měl dohonit. Dřív byl malinký a najednou rostl a rostl, až měl hlavu někde v oblacích nad sosnami a nad lesem, nad ho- rou, a ruce a nohy měl blízko až u ní, — ala to nebyl člověk, byl to duch, rostl a nebylo ho slyšet a jako mlha vznášel se nad lesem, až se rozplynul. A babička už bála se podruhé ohlédnout; pak stonala, dlouho stonala.« Dámy se ohlížely a jevily stále silnější pohnutí.

»Ale to jsou povídačky, he, he, he,« zasmál se teď upřímně inženýr.

»Inu, af jsou duchové nebo nejsou,« tvrdil opět kočí, »něco takového snad je. Včera, když jsem seděl na lavici u stonavého dědíka, natáhl jsem hodiny a pokrmil kozu. Dědík dal mi kousek koláče, že ho dostal z fary a že mu nechutná. Pil pak mléko a chtěl si zakouřit. Potom najednou odložil dýmku a přišly na něho mdloby. Vypoulil oči — takhle — dívá se otevřeným oknem do červánků, nic neříká, až za hodnou chvíli začne se modlit, když se ozvalo klekání.« »Co to bylo?« ptá se literát.

»Pán bůh ví, co to bylo. Něco na něho sáhlo.« »A jak to víte, že sáhlo?« »Inu, už sáhlo.« »Tak to'ho všeho již nechrne,« navrhnul konečně inženýr.

Dámy jevily úzkostlivost z toho vypravováni a kočí odstoupil do pozadí se skloněnou hlavou a s pravou rukou položenou na červené své vestě.

Literát jal se zpívat. Snažil se zapudit po- divnou náladu a dal zvučně zníti svému bary- tonu. Unášen volností a širokou prostorou, vzpomínal na různé popěvky. Střídaly se tu iníchanice ze studentských dob, zažitých svého času jeden dva semestry v quartigr latin, s písněmi moravských Slováků, na ten čas módních.

Odpoledne ubíhalo rychle a slunce nížilo se k lesům za nimi. Ještě jednou nesl se jeho hlas přes vrcholy sosen a ztratil se dozvuky mnohonásobné, tiché ozvěny.

»Má krásný hlas,« děla Štěpánka, sedící opodál a tleskla dvakrát, třikrát v dlaně, když skončil.

»Nu viďte, bavili jsme se skvostně,« křičel hlučně inženýr. »Bude brzy večer. A hle, vás jakoby tam ani nebylo. Ano, slečny Štěpánky jakoby tu nebylo. Oh, prosím, také mezi nás blíže, slečno Štěpánko, i vy, pane Ivo. Je nám veselo, veselo! Tajnůstkáři tam! Zda i vy se bavíte?« »Oh, buďte bez starosti,« odpovídá z daleka Ivo. »Bereme nejen účast na všem, čím se bavíte, ale máme i jinou zábavu, zde vizte. Vizte,« ukazoval Ivo z blízka veliký kornout ostružin.

»Jak jsou zamilovaní,« pošeptal inženýr literátovi. »Pozoroval jste? Jsou velice zamilovaní. Ale nebylo by diskrétní...« »Aj, tof ostružiny,« zajásala Lula, když dostala podíl z toho dárku z rukou Ivových.

»A jaké jsou černé, omžené a jak sladké. Můj bože, jak sladké,« zajásala.

Ivo poděloval dámy ostružinami a pociťoval radost, že nadchází večer. Den, jehož se tak obával, uběhl rychle a jeho domněnky o zvědavé společnosti dosud se nevyplňovaly. Nikdo se ani slovem nezmínil o jeho lásce, nikdo si nedovolil posud nejapného vtipu. A Ivo tvářil se hrdě a nepřístupně, aniž zavdal příležitost k důvěrnějším řečem.

Nastal večer. Chlad jakoby převál přes vrcholy sosen a na západě hořelo slunce v krvavých červáncích. Ivo snímá klobouk, je mu lehce, vítr hraje se zcuchanými vlasy. S hlasitým křikem a smíchem chystá se společnost k sestupu. Nádobí a plaidy již dávno odnesli kočí, ale společnosti se dosud odtud nechce. Právě teď nejkrásněji se dýše v chladu, pronikajícím zvolna pryskyřičný vzduch.

Ivo stojí opodál, rozmlouvá se Štěpánkou, několik slov jen přeletí, a tiskne jí ruce. Připravují se k odchodu.

»Byl jsi zamlklý. Pozorovala jsem to.« »Pozorovala jsi to?« »Nemáš rád společnost?« »Míval jsem ji rád, ipřed tím ještě, než jsem tě poznal. A budu, budu ji mít zase rád.« »A teď?« »Teď se mi zdá zbytečným, tížícím břemenem. Překáží mně i tobě. Tobě i mně. Ne- ní-li pravda? Byl jsem ti na krok blízko a přece tak daleko. Hle, zdali pak víš: moje matička byla tak prostoduchá jako ten kočí.« »Vzpomněl jsi si při tom na ni?« »Vzpomněl jsem na ni, na otce, na domov. Jak daleko jsme já a sestra od nich, jak daleko životem a vším?« »A na mne, na mne jsi nemyslil?« »Oh také, stále; neustále jsem myslil.« »Nuž vzhůru, pojďme! Pojďme!« zvolal inženýr. »Vzhůru, vzhůru,« chechtal se literát a přetančil travnaté kolo valčíkovými kroky.

Držel svůj širák vzhůru nad hlavou a hvízdal si do taktu divoký, valčíkový rytmus. »Mé dámy,« zvolal, »ještě před odchodem měli bychom si zatančit, na chvíli jen zatančit! Tančím k smrti rád. Kdo z vás tančí k smrti rád?« A šel a poklonil se před Štěpánkou, jež se v rozpacích usmívala a s Iva nespouštěla zraky. Ale vše to stalo se mžiknutírn. Něco jako vášeň strhlo je oba. Zatočila se v kole, ona, také vášnivá, bujná tanečnice; vlavými, elegantními pohyby sukní rozčeřil se chladivý vzduch. Inženýr vyzval Hanu a za chvíli křepčili také ve zrosené trávě. Lula usmívá se ironicky. Ivo se jí omlouvá, lituje tolik. Omlouvá se: »nikdy netančil, musí již odpustit.« Je jaksi bled a poprvé upřímně lituje, že neumí tančit. Nikdy to necítil na plesích nebo na výletech nebo při domácích zábavách. Vidí ještě dlouho Štěpánku v kole. Byl to divoký tanec v náručí literáta, stále ji vidí, a slyší rytmus valčíku v jednotvárném lirčení kočáru, a když se dnes rozloučili již za pozdního večera, podíval se na ni.vyčítavě, tak dlouze ...

XVII.

Ráno o deváté hodině vychází Ivo před zámek a kouří cigaretu. Ves je jako po vyhoření a Ivo neví, kam by měl zrakem zabloudit. Rosa svítí na trávě a do ní sprchávají první žloutnoucí listy se skupin stromů roz- šuměných před zámkem. Cítí dnes únavu z ticha, jež se rozkládá kolem. Jaká to nálada, skorém podzimní! Ostatně měl by dnes navštívit virtuosa, přeptati se na jeho zdraví. Jak pak je s jeho zdravím? A co tak přemýšlí, vidí Donáta jdoucího kolem. Jde za povozem,, drží koně na oprati, pokřikuje naň a pobízí j<y. Není opilý. Jeví jakousi sklíčenost před Ivem a zastavuje se před ním. Je dnes krotký a docela milý člověk. Jede prý na pilu pro prkna, je třeba opravit tu a tam mlýn. Při tom hluboce smeká sešlý, slaměný klobouk. Příliš toho dnes nenamluví. Omlouvá se pouze, řekl-li onehdy v hospodě nějakou hloupost. Ivo mu podává ruku a rozmlouvá s ním po, kamarádsku. Kůň se opět hnul a Donát smeká zase hluboce. Ivo byl poněkud překvapen. Viděl jej při práci v tom stavu, kdy vsypal si na hlavu popel kajionosti. Jak dlouho bude se asi káti a jak dlouho bude pilným soudruhem utahanému koni, sedřenému od prostraňků 11a nohou a bocích? Dívá se za ním, jak zvolna kráčí za povozem, mladý a silný; kouř z dýmky se zdvihá nad meze a kola drnčí o kameny.

Zas je ticho nad vesnicí.

Houfy vrabců přelétají, usedají s křikem, a zas je všude nesmírné ticho. Ano. Půjde dnes navštívit virtuosa.

Ze zámku vychází Hanin muž. Je do růžová vyspalý, má vysoké, myslivecké boty, jelenice a krátké kalhoty, zastrčené do nich. Na myslivecké kamizole houpá se jako vždy brašna a polní dalekohled, přes rameno visí puška, jejíž hlaveň drží rukou schýlenu k zemi. Zastavuje se s Ivem, je celkem v dobrém rozmaru. »Koroptve vtáhly do polí za zámek. Za zámek vtáhly a je jich mnoho. Chce-li, může s ním Ivo udělat okružní cestu kolem rybníků, přilétly divoké kachny a plují zrovna uprostřed rybníku. Byla by překrásná cesta do smrčin. Vystopoval srnčí cestu; je hezky udupaná a vede mlázím po svahu až k lukám. Ta jsou vlhká a bahenní a musí se tam jít kapradím. Půjčí mu vysoké boty a může s ním jiti na číhání.« »Škoda, že nemá vysokých bot,« omlouvá se Ivo. »Jeho boty byly by mu malé, po čertech malé.« Hanin muž prohlíží si jeho boty a shledává je dosti solidními. Nemá rád laký- rek, hedvábných podšívek a flanelových šatů k lawn tennisu. Co poznal Ivn. že není v té příčině žádný větroplach, byl mu přátelsky nakloněn.

»Tedy nepůjdete?« usmíval se a podával mu ruku. Usmíval se potutelně a dal se do dobráckého, kuckavého smíchu. »S bohem tedy! Vy zamilovaný! Na shledanou!« Zasmál se znovu hlučně a odcházel, jakoby dávno byl o tom přesvědčen, že je mu nemožno s ním odejiti, že všecko, všecko ví. Hvízdnul na psy. Dva angličtí stavěči psi poskakovali kolem jeho tlustých nohou a tratili se za drobnými, rychlými jeho krůčky.

Ivo se směje jeho poznámce; přeje mu dobrého lovu, což on odmítá. Je pověrčivý a lovcům se nemá přáti. Myslí skutečně na včerejší výlet, na Štěpánku. A její divoký tanec s literátem nejde mu s mysli. Nejlépe bude: navštívit ještě dnes virtuosa a poptat se na jeho zdraví.

Je už deset hodin, když přichází k domku obrostlému divokým vínem. Tentýž krejčík bez kabátu a bez vesty sedí před domkem a prohlíží si jej pronikavě. Všecko je jako bývalo, vůně růží táhne ve vzduchu. Tedy již podruhé nese ho sem slepá touha a dnes byla tak silná, že nedala mu k ránu ani spáti. Proč?

Nahoře se něco hnulo. Štěpánka přichází mu vstříc, uviděla jej ze svého kouta mezi dvěma okny a teď letí po schodech dolů lehkými, sotva slyšnými krůčky. Podává mu ruku. obnaženou v lokti, a stlumeně ho vítá.

Je prostovlasá, v domácích, lehoučkých šíitech. V ubledlém obličeji je viděti stopy po slzách. Oči jí však září a rty se jí smějí.

»Ne, nechoď ještě nahoru,« zdržela jej.

»Ty jsi plakala?« ptá se jí, když zašli na sad za domkem.

»Bylo to jen trochu,« řekla.

»Otci se vede špatně?« »Ne, otci je poněkud lépe, není však v dobré náladě. Jsem ráda, že jsi přišel, zažehnáš tu trapnou chvíli.« Dívá se na ni soucitně.

»Hněváš se ještě na mne?« ptá se Štěpánka.

Ivo neodpovídá.

»Řekni jen, hněváš-li se na mne?« — Koutky jejích rtů se chvějí a v brvách jí mžikají chmuřící se stíny.

»Proč bych se hněval? Vždyť ani nevím, proč bych se hněval?« Štěpánka chvíli váhá. »Vždyť víš. Neměla jsem tančit. Neměla jsem tančit včera na výletě, vid, že jsem neměla tančit? Přišla jsem ti to říci dřív, než přijdeš k nám.« »Ah, ano,« řekl rychle, »to nic nebylo, jen tanči! Chci, abys mnoho tančila, jsem tomu rád. A rád bych také s tebou tančil, ale neumím. Nikdy jsem neuměl.« Povídá to rychle a Štěpánka cítí, že nějaká trpkost zbyla.

»Zapomněla jsem,« prosí znova, »byl to okamžik. A pak mne to tolik, tolik mrzelo. Nehněvej se už, milý Ivo. Nehněváš?« Ve chvíli si řekli vše, co je tak zamrzelo, ve chvíli bylo zas všecko urovnáno.

»A jak pěkně jsi tančila,« smál se Ivo. »Ale já měl takový trapný sen. Zdálo se mi o tom, zdálo celou noc.« »A co se ti zdálo?« »Viděl jsem tě v jakémsi nesmírném sále, mezi květinami, neustále v kole, bez oddechu, neustále kroužící v objetí jednoho a téhož tanečníka. Hudby nebylo a ty jsi tančila pod zataženými lustry. To byl ošklivý sen. Pán v černém fraku odrážel se od tvých běloučkých šatů a kroužil a vzdaloval se ode mne v kruzích větších a větších. Připadal mi jako dravý pták. Nikdo jiný netaučil, jen ty a on, nebyl to ples a nebyla to žádná maškarní zábava. Ale když jsem se probudil, přemýšlel jsem o hlubším smyslu toho snu. Na rozhraní snu a bdění rozjasnívalo se mi: mělo to velkou podobnost s životem. Celé ráno jsem o tom přemýšlel a musil pak jiti k tobě.« Štěpánka se příliš nepodivila tomu snu. »Takové sny mívá také často, myslí-li na někoho, kdo jí nikdy neublížil a koho má ráda. Sen byl ošklivý a neměl smyslu. Sny vůbec nemají smyslu.« Jdou v rozmluvě nahoru po schodech a šťastni vylíčením všech svých drobných strastí.

Za chvíli stojí Ivo v pokojíku virtuosově. Klobouk drží ještě v ruce a mlčky se uklání. Virtuos opět není sám. je u něho právě ŠtěA. SOVA: IVĎV ROMÁN.

pánčina sestra se svým hochem, Ríšou. Hoch si hraje s malovaným vozíkem a pobíhá po pokoji. Brouká si a tlapká drobnými bačkor- kami. Kus pokoje je cele sluncem zalit.

Ivo odpovídá vítající jej sestře, dívá se jí pátravě na oči. na rty a čelo. Ví-li již o něm a o Štěpánce vše? Je-li tomu povděčna? Odchází pak s hošíkem, když vyměnili několik běžných slov a ponechává hosta samotného.

Virtuos zdál se zas churavějším, pleť jeho sežloutla jako vosk a hříva šedě kostnatá visela nad zježenými obočími. Na lících u uší bujelo plno vousů jako jíním poprášených. Ruce ležely složeny bez vlády na klíně. Tak seděl mlčky v lenošce u okna. Viděl odtud ves, veliké rozlohy posečených luk a vysoké vikýře domků, pod nimiž dělo se každý den něco. Přijížděly bachoraté vozy s otýpkami sena nebo otavy, jež padaly dolů napichovány na vidlice. Mladí lidé se dole hlasitě smáli a venkovská děvčata přijímala divoké žerty. Viděl na zápraží domků až do večera, slyšel rachot obilních mlýnků a cinkot srpů a kos. V dlouhých večerech, teplých jako lázeň, dlouho bylo živo před prahy a on nemohl usnout, poslouchal šum kročejů a zvuky zalétlých slov. Tak ubíhal den za dnem. Najednou ho vše omrzelo a zatoužil zase po městě. Nevydržel to dlouho na jednom místě.

Když si postěžoval na dlouhou chvíli, bylo na něm zříti horečnou ochablost a Ivo cítil ji viset na jeho čele a bledých rtech. Chce s ním mluvit, pobavit jej, virtuos však nepřipouští jej k slovu. Mluví hezkou chvíli o něčem, co nemělo souvislosti a čeho Ivo nemohl pocho- piti. Čím více mluvil, tím více však chápal Ivo. Mluvil čím dále tím souvisleji a zdálo se, že o tom, co povídá, neustále přemýšlí a že jeho duše zaohmuřuije se nevlídným ovzduším.

»Co se jeho záležitostí týče, musí už co nejdříve do Prahy, do Prahy. Musí učinit pří- ,pravý na velkolepý, poslední koncert. Ten je ostatně zaplacen před léty jistým mecenášem, a proto je to věcí jeho cti a také proto, aby publikum nezapomnělo. Publikum nesmí zapomenout jako posledně. Před několika roky na posledním jeho koncertu v Praze stala se mu ta příhoda, že přijel z Drážďan a večeir odebere se rovnou do koncertu. Čeká netrpěliv za koncertním sálem v síni. Přátelé k němu chodí, omlouvají se, omlouvají Pražáky, omlouvají bídnou návštěvu počasím. Tu a tam klapne sedadlo, tu a tam někdo -zakašle, tu a tam někdo zazívá. Sestáť jsi, kamaráde, či co se to stalo? Vždyť tě sem přímo vylákali. Čekám ještě a čekám dlouho. Ale pak už nikdo nepřichází a publikum je netnpělivo. Vezmu tedy svůj nástroj a cynicky, docela pohodlně odehrávám několik kusů.

To bylo před několika roky. Koncertní síň byla zpola prázdná, tu a tam seděla skupina. A člověk hraje jako automat. Nemám od těch dob Pražanů rád, nenávidím jich. Nepřišli tenkrát na můj poslední koncert. Starší generace se mne dost již naposiouclialy. A mladší? Měiý své nové polobohy, to bylo to celé. Odehrál jsem vše s cynickou drzostí, he, he, a to byl přec můj poslední koncert. Nebo ještě jeden, hlavní, chystám. Do smrti to Pražanům neodpustím. Myslili, že cizina mne zhýčkala. Hm, a dojem z toho koncertu mne nikdy neopouští. Vidím všecko, jako by to dnes bylo. V loži sedí purkmistr, je ulízaný jako úhoř. Chytá a posílá poklony. A když zpozoruje, že není předmětem dalšího obdivu, zmizí za čtvrt hodiny. Proč zmizel ten člověk? Jiní vousatí a vážní páni uviděli, že odešel purkmistr. íile, purkmistr odešel: koncert je jistě fádní, velmi fádní. Nebo nezajímá-li se o hudbu tak vysoká hlava jako purkmistr, je hudba naprosto bídná. Také odchází president akademie. Teď recensent »Národních listů«, a dokonce zívá, liehe. Také nešel prodávat lístků po spanilo- myslných dámách. A teď si vzpomíná. Ano, ani jedna z filantropických dam neseděla v koncertní síni. Co to je? Za tu dobu, co dlí v Praze v umělecké výslužbě, četl stále jen o dobrých skutcích těchto dam. Zná je přec všecky. Nemají nikdy času. Musí na příklad zařizovat drahé pensionáty. Ty jsou jen pro pražské a venkovské rodiny bohatých mě- šťáckých velmožů. Aby učily se tam dcery, jak se nemají vychovávat pro domácnost slušných, průměrných lidí s malými příjmy. Obec ani stát jim příjmy nezvětšuje, ale hrdé paničky patriciů učí své pošetilé dcery vel- kému životu. Velký život je v Praze, he, he, he. Jako muzikant mohu konečně vlézti všude. Ochutnávám oběd třebas v »Domácnosti«, jako muzikant, jenž nebyl nikde v aktivitě a nemá nikde závazků. Ale dceru nemohu tam poslat. Naučí se mi tam vařit věci, které sahají přes můj rozpočet. Řeknete: ,Ať tam jdou takové, které mohou vařit přes rozpočet, co je komu do toho.' A vidíte. Jednou jsem měl hroznou půtku s mladým člověkem. Chválil to všecko, tu snahu po aristokratisování měšťanských rodin, nevadilo mu pranic to opičení a že z toho čouhá hloupost a banálnost. Nevadilo mu, že v tom neumíme chodit.

Dlouho prý jsme otročili a neumíme být opravdovými pány, he, he, he. Má-li kdo peníze, namítal jsem, dovede být za nedlouho opravdovým pánem. Jako já kdysi býval, jako já. Ohé, he, he. Neumíme prý být aristokraty. Neumíme stavět široké avenue, obrovské prospekty, nádherná divadla. Není nic směšnějšího, než když si žebráci hrají na aristokraty. Člověk vidí všude špinavé ruce, spodní sukně, neumetené předsíně, prázdné skřínky na skvosty. Moje starší dcera to zná. ,Nu, není tak zle,' řeknete s úsměvem. Skutečně, není tak zle. Naopak, je veselo a velmi dobře. Když jsem byl ještě zdráv, vymluvil jsem se z toho. Potkám na příklad starého kamaráda, literáta a promluvíme si spolu. Jeho zrovna tak jako mne nemají rádi všichni tak zvaní velicí muži. Politikové, literáti a kde kdo. Snad jsme cynicky, anarchisticky naladěni, ale to má své pozadí. Viděli jsme růst ty veliké muže. známe jejich činy, výroky, jejich způsob šplhání, jejich výhodu, jak našli onen lehký způsob, nejipopulárněji napalovat svět. Oni nám tykají, ale jaksi opatrně, protože je mezi námi propast, — vznešení praktikové, kteří nalezli lacinou formulku života, musí jednat s výstředními živly opatrně, he, he, he, he. Tito praktikové říkají o nás, že jsme se pokazili cizinou a že v nás není už pravého vlasteneckého ducha. Inu, všecko je to možno. Otřeli jsme se cizinou a viděli jsme jiné způsoby a jiné mravy a teď. když je bída, musíme šetřit, musíme mnoho a mnoho šetřit.« Virtuos se zasmál suše a škodolibě. Štěpánka je nápadně bledá a pozoruje to. Zdá se, že se bojí jeho trpkých řečí, navazovaných beze vší logické souvislosti na jeho poslední nešťastný koncert. Stojí netrpělivě poblíž něho ve svém koutku, je podepřena o roh malého stolku. Přebírá se již dlouho v kupě čerstvě natrhaných, lučních květin. Klade na sebe květinu ku květině, listy a trávy, až vyrůstá pomalu kytice, již třeba zastrčiti do vázy. Ta stojí na venkovském misníku, ve výklenku až na nejhořejší polici. Vystupuje na špičky a sahá po váze; nemožno však dosáhnouti. Ivo se zdvihá a jde pro ni.

Pohyb ten vytrhl virtuosa z úvah. »Aha. Myslíte, že jsem Odbočil. Nu, odbočil jsem, pravda,« pravil, vzpamatovav se. »Chtěl jsem vám říci něco docela jiného. Chtěl jsem vám jen říci, že uspořádám ještě jeden, poslední koncert, a ten že bude velkolepý, zajisté... A sice bude to v podstatě takový koncert, jako předešlý. Koncert bude oznámen. A já si zase trpělivě počkám v sále za koncertní síní. Ale rozčilen nebudu. Chraň bůh. Budu tak kouřit jednu cigáru za druhou. Tu a tam přijde nějaký kolega, nějaký profesor konservatoře a zeptá se mne na to, ono. Bude to zrovna tak, jak to bylo naposled. Přijdou známí a budou se drbat rozpačitě za uchem. .Bídná návštěva,' řekne kdosi. A bude se divit, že cello mé není dosud naladěno. Podívá se schválně na cello, aby si blíže prohlédl můj nástroj. Ale to bude nejveselejší: všecky struny budou přetrhány a na strunníku bude bílou barvou namalován kříž. Na černém strunníku bude se dobře vyjímat bílý kříž. To bude vypadat jako amen. amen, amen všemu. ,A!e pro Krista Pána,' řeknou, »člověče, zbláznil jste se? Oznámíte na dnešek koncert, velkolepý koncert a s takovým cellem přicházíte? Vy jste zajímavý člověk.' — Jedni budou si myslit, že jsem se zbláznil, druzí dají mi přinést staré, obehrané cello, ale které má tu chybu, že když se vezme jistý tón, zavzní hrozně komicky. A celé publikum se dá do nehorázného smíchu. ,Ne, nechci to cello,' řeknu, ,je na mne políčeno. Chtějí na mne líčit. Zde vizte, jaký to komický tón.' A vezmu ten tón a všichni se tváří, jakoby byli nad ním u vytržení. Ale ¡pak řeknu: ,dost už žertů a zlomyslností. Přišel už někdo z velkých osobnosti? Přišel už někdo ze státních elit? Přišla už některá z dobročinných paní? Je tu nějaký pan Voříšek, zástupce majitelů domů nebo realit nebo solidní nějaké renty?' Mně nikdy po tom nic nebylo. Zvláště v cizině. Byl jsem jako pták. Ale iposlední dobu po nezdařeném svém koncertě jsem o tom přemýšlel skorém každodenně. Přijdou mi říci, že nepřišel žádný slavný muž, ani kdokoliv ze všeobecně známých lidí. To mne na chvíli přec jen zamrzí. Mrzí mne to, ač vím, jaký je rozdíl mezi tichým, oduševnělým, hudebně cenným koncertem a mezi monstre-koncerty, na které se bubnuje různými korporacemi. Mezi monstre- koncerty a skutečně cennými koncerty je takový rozdíl, jako mezi peněžními a humanitními ústavy. Jděte a podívejte se, jak stát a zvláště obec se representuje v peněžních a jak v humanitních ústavech. V peněžních je všude vyleštěno, mramorové stolky, zbytečný komfort, protzovství, přebytek líného personálu. V humanitních špína, nedostatek místností, nedostatek personálu, opuštěnost, škrcení každým krejcarem. Uh... vykašlat se na to. Myslíte si, proč vám to povídám? Snad že nejsem kompetentní, posuzovat takové věci? Proč pak ne? Míval jsem bratra Felixe v podobných ústavech písařem a při- učil jsem se od něho dívat se na mnoho věcí. Ale nechrne těch rozdílů! Nepořádám žádný monstre-koncert, to je jasno. Nepořádám vůbec koncertu. To byl pouhý úskok. Čekám jen, až se sejde jisté publikum, které je chápavější a má citlivější tykadla. A když pozoruji, že v koncertní síni nastává již ticho, vystupuji na podium, ukláním se s úsměvem, odstraňuji pult, až zaskřípe a usednu klidně na židli, zrovna naproti publiku, nohy křížem přes sebe. Založím ruce a dívám se do hlediště, abych si přehlédl všecky přítomné; konečně sáhnu do náprsní kapsy a vytáhnu své dlouholeté poznámky, svá pozorování, svoje memoiry umělce a svoje epištoly člověka, který nebyl v žádné aktivitě a žil odkázán na milost a nemilost publika.

A začnu takto: poněvadž se zase nesešlo tolik a tolik ctěného posluchačstva k řádnému vyslechnutí mého koncertu, budu raději přednášet. O různých věcech. O umělecké výchově publika, o jeho mravech, o jeho vysoké vyspělosti. Vezmu na vědomí s politováním, že jedna vysoká osobnost má právě co činit s úplatkáři při zařizování těch a těch podniků ve velkém, he, he, že dobročinné dámy se rozešly po inspekcích ve svýoh vzorně zařízených ústavech a že páni Voříškové zabývají se právě u Fleků politickou situací. Ale to nikterak nevadí, abych v jejich nepřítomnosti si nepromluvil zároveň s nimi. Umělec, i jeden z těch pro- středních, je člověk, který si konečně musí nechat všecko líbit. On je jenom umělec, má jenom svůj nástroj a trochu not. A umí-li vyzrát na publikum, má také někdy štěstí. Usmyslil jsem si dnes, že si nenechám všecko líbit, že nebudu dělat nikomu kašpárka a že vyzraju na obecenstvo. Udělám si dnes kašpara ze ctěného publika, he, he, he. Kdybych byl nezapomněl, byl bych přednášel třeba při doprovodu orchestrionu. .Hudba jako hudba,' řekl jistý veliký spisovatel. .Někdy dojme i flašinet.' Jméno spisovatelovo jsem zapomněl. Děkuji přece, že jste se aspoň takto sešli a dali mi příležitost, abych vám tleskal, dojat, že jste nezapomněli podívat se na poslední koncert starého muzikanta, z něhož se stal prorok. Ale než ještě začnu prorokovat, prosím ctěné obecenstvo, aby si ke mně přicházelo sem pod podium. Vrátím ctěnému obecenstvu do dlaně, jednomu každému to, co jsem od nich vybral. Je toho dosti pro zplození velké evropské ostudy, ale málo pro světového virtuosa, aby se nasytil, he, he, he, he ...« Virtuos se smál. Byl to stařecký, zlý a ošklivý smích, jenž napial všecky žíly na jeho krku, čele a na skráních. Obličej jeho byl obličejem šílence, stíhaného jednou a neodbytnou myšlenkou: Odcmstít se nějak odpadnuvšímu od něho obecenstvu. Lapal po vzduchu a křečovitě zaťal ruce do opěradel lenošky, ale v okamžiku klesla mu hlava na prsa. Z největšího vzrušení náhle omdlel a bledost zachvátila celý jeho obličej.

»Drahý tatínku, vzpamatuj se, tatínku,« vykřikla Štěpánka. Stříkla naň celou dlaň vody, jíž právě před chvílí naplnila vázu. Váza se zvrhla. Rychle při tom přetřela šátkem jeho obličej a čelo, co Ivo přidržoval jej pevně k lenošce. Oba stáli nad ním schýleni a bez pomoci. Nastalo hluboké vzrušení.

»Takto rozčiloval se často poslední dobou. Mnohokráte již o tom povídal. Tak velkého záchvatu však ještě nebylo,« pravila tiše a s obavou.

Ivo stojí rozpačitě a omlouvá se několikráte, aniž ví proč. Cítí od počátku do konce, že zavinil to jen svou návštěvou, že sedí tu před ním člověk napolo pomatený, trpkými vzpomínkami a nějakou fixní ideou pronásledovaný. Smysly virtuosovy zachváceny najisto chorobou a horečné sny odehrávaly se u něho, jakoby byly skutečností.

Chorý se konečně vzpamatoval. Chtěl piti. Usmál se při tom, jakoby se pranic nebylo stalo a ujišťoval, že to nic neznamená. Takové záchvaty míval prý již jako hoch. Ano, jako hoch. Neví skutečně, zda je už večer, či teprve odpůldne? Potom se odvrátil tváří k stěně a upadl v tupé snění. Nepromluvil již. Seděl tak nehnuté s polopřivřenýma očima. Neodpověděl ani, když se Ivo poroučel. Seděl jakoby bázní skrčen, beze slova a bez hnutí.

Štěpánka vyšla za chvíli s Ivem. Dole na zahrádce, pod velikým kaštanem, na místě zakrytém vysokým, přirozeným plotem keřů. vypukla v bolestný, křečovitý pláč.

»Co říkáš, Ivo?« zeptala se uděšeně. »Tatínek je velice chtirav? Nebude již asi dlouho živ. viď?« Pláče a pláče.

Ivo mlčí a drží ji za ruku, položenou na jeho rámě. »Utiš se, utiš, drahá,« těší ji. »Takové divné záhady. Je mi jen líto, že jsem starce obtěžoval. Proč jsi mne neupozornila, drahá?« »Ne, ne, takový je ode dávna,« míní Štěpánka. »Nevíš nikdy, co jej vzruší, nevíš nikdy, vyzní-li něco v žert nebo v tragický posunek. Co jenom zkusíme, co zkusíme! My isme tiši kolem něho, chodíme jako stíny a střídáme se se sestrou. A někdy dovede vyhráti si s Ríšou celé dny a celé večery, rozmlouvat s ním, vypravovat mu věci, kterým naprosto nerozumí, láskat jej, křičet naň nebo hněvati se na něho. Ah, tof hrozná věc, Ivo ...« Minuty ubíhají a Ivo ji těší.

»Oh ne, neplač, buď jen klidná,« těší ji opět před rozchodem. »Přece víš, jsi moje, moje ...« XVIII.

Přišel posel od Luly. Byl to onen starý, pověrčivý kočí s šedivými licousy. Poslala po něm zdvořilý lístek Štěpánce: »zda by nebyla tak laskava a nezahrála ji na klavír některé nové skladby, jež se poslední dobu nakupily na jejím stolku? Sama prý neumí tak hráti, aby se do nich vžila, jak se sluší a patří. Má krásné novinky pro zpěv, které již nacvičil inženýr. Nemohou se zpívati bez průvodu. Zda by nebyla tedy tak laskava a nepřišla procházkou, třeba dnes odpoledne, zítra, nebo kdykoliv jí bude libo? V těch parnech bývá doma a uvítá ji vždy s velikou radostí.« Tak zní lístek a je psán drobným, nerovným písmem. Iva to zamrzelo, když prohlížel lístek ve svém pokoji. Přinesl mu jej starý Jeník, syn stařenky, u níž se Štěpánkou pívali mléko, a ptal se, má-li čekat na odpověď a co vzkáže slečně Štěpánce.

»Co říkala slečna?« »Pranic neříkala.« »A co myslíte, Jeníku: čeká snad slečna na odpověď?« »Tak se mi zdá, že čeká,« míní Jeník a drží svou čepici oběma rukama.

»A je u vás?« »U nás.« »Tedy dobře,« řekl Ivo. Jeník se odšou- ral a přepočítával několik drobných peněz od cesty.

Ivo je mrzut, velmi mrzut: přece nechce Štěpánka, aby rozhodoval o tom, má-li jiti k Lule, či ne? Myslí ostatně, že je to její věcí; připadalo mu, jakoby toužila po tom, odejiti a nechati mu zde ten malý vzkaz. Chodi dlouho a nepokojně po komnatě, schválně dlouho, aby Štěpánka sama se rozhodla. Nechť jde, kam jí libo. Pak je toho mínění, že Štěpánka odešla na celé odpoledne do sousedního dvorce. Je tím velmi podrážděn. Nezdá se mu v tom dosti taktu, že žádá někdo, aby byl baven tou drahou dívkou, kterou miluije, že nemá ohledu na jeho lásku k ní, o níž přece slečna Lula ví. Vidí v tom společné dílo Luly a inženýra: zvědavost, směšné maloměšťácťví. Ceká zase, že přijde Jeník s nějakým novým vzkazem. Chodí sem a tam po .pokoji, poslouchá bít hodiny tam shora se zámecké věže, altový smích Manin a zvonkový hlas její švadleny. Krmí tam nahoře holuby a mluví cosi v okně nad květinami, což doléhá sem jako směsice šeptu a smíchu. Ivo kouří a chodí dále po pokoji, usmívá se a ¡hvízdá. Modravý kouř stoupá vzhůru. Neb napadá mu, že vyčká Štěpánku večer za březovým remízem na cestě domů, šla-li jistě a viděla-li v tom jen věc pouhé návštěvy a zdvořilosti. Ted zase slyší ten šept a smích, který v něm probouzí rozkoš, zakoušenou při otevřeném okně za spuštěných žaluzií, zelení obklopených a touhu po pošetilostech, jež jsou asi obsahem toho smíchu. A letní odpoledne dýchalo stinně v samotě, ozdobené obrovskými parohy a zelenými koberci.

»Lula, he, he, ona Lula tak rafinovaná, přeje si vzbuzovat ve mně umělý spleen. Tak dobře to ví, že miluji Štěpánku, závidí mi to snad vše a nechce dnes, abych viděl její dlouhé, bílé, krásné ruce. Neviděl jsem ještě její bílé ruce na 'klávesách ... Já však dovedu se někdy bavit sám, ano, bavím se, celé dlouhé odpoledne se bavím. Ale to bude ¡pouze dnes, nikoli zítra, nikoli pozítří. Zítra a pozítří bude Štěpánka zase u mne. A Lula řekne za několik dní: ,Co jste dělali včera?' .Byla u mne Štěpánka,' řeknu.

Zrudne překvapením a úžasem. ,Co jsme dělali včera? Včera jsme rozmlouvali se Štěpánkou a pak četli, dlouho četli. A pak mi zahrála onu bouřlivou Lisztovu skladbu, nevím již kterou, kde je tolik hrornů, že sesládlé ticho nervů se musí otřást a že se člověk znovu narodí!' .Neslyšela jsem nikdy této skladby,' dí Lula.« Ivo se usmívá, kolébán snem a novým smíchem shora. »Neslyšela jste? Hle, tato improvisace. A půjde ke klavíru, otevře prudce víko a dosti nešetrně složí je na desku, až to zahučí. Pak rozestře noty a pouhým pohledem přičaruje Štěpánku ku klávesům. Ona si usedne. A dotknuvši se nohou pedálů, zabouří tak prudce do klávesů, údery jako ze železa, že se otřese okno a malý vějířek, rozložený Hanou na zdi u klavíru, spadne s šumem na zem. Ano, tak to bude ...« Sní o tom všem a vychází východem, vedoucím do příkopu a odtud kamennými scho- cly na valy. Vůně uléhá pod korunami stromů. Park je mrtvý, jenom basin šumí a ptáci přeletují cesty. Jde dále. Vychází z parku a kráčí přes ves. Ví dobře, kde je březový háj. Zná dobře pěšinu, točící se v lukách. Jak je zvědav! Jde kolem stařenina domku. Tam, hle, stojí na prahu Jeník.

»Nu, co děláš, Jeníku?« ptá se Ivo.

»Slečna byla dlouho u nás,« praví a směje se přihlouple.

»U vás že byla?« »U nás, a před chvílí odešla.« Nechá tak Jeníka stát a kráčí dál; srdcc mu bouří radostí. Jde dále, jde až k březovému háji, ač ví, že Štěpánka dávno odešla domů a že se tam is ní nesejde. Seděla dlouho asi u stařeny a čekala na něho. Cekala na něho, chtěla se zeptati: ,Mám jiti? mohu jiti a zahráti několik nových věcí? Těším se na to a nevidím v tom nic špatného. Těším se na to, ukázat všem svoje bílé ruce, jejich hbitost a delikátní jejich úhoz. Těším se na to, překvapit Lulu, inženýra a hosty.' To si asi myslila a když jsem dlouho nešel, bylo jí to neskonale dlouhé. A já schválně dlouho nešel, abych se přesvědčil, zda mne má skutečně tak ráda, aby všecky hlasy ješitnosti v ní znenáhla umlkly? Ano, ano, rozhodla se nejiti. Cekala snad dlouho. A možno, že se nemohla k tomu rozhodnouti?

Březový háj byl již před ním a ves dole, když se ohlédnul, spala v tichém bezvětří.

Daleko bylo vidět do kraje. Půjde večer k Štěpánce a řekne jí: »Schválně jsem nepřišel ti říci, máš-li k Lule jiti či ne. A ty jsi nešla, ty jsi nešla. Mám tě proto neskonale rád, ano, mnohem ještě raději než dříve. Ano, ty už dovedeš vycítit, co si myslím. Jsi už napolo má.« Dlouho tak sní, jistě celé dvě hodiny sní a odpoledne schyluje se k večeru. A jeho sny ubírají se hodně zrychleně, zanášejí ho do jiných časů a kamsi do křivých pražských ulic, jím tak milovaných pro ty zajímavé 'kouty. Jdou se Štěpánkou spolu, zavěšeni, na chodnících je sníh a vločky se sypou a sypou na její kadeře a na její hezký, zahnutý nosík. On byl vždy sebevědomý. Pracoval energicky a nebál se nikdy budoucnosti. Nebývalo stínu pasivity na jeho obličeji. Prokousali se až sem a všecko vidí zcela jasně: jde se svou drahou ženou, již si zamiloval a pro niž je lehíka práce a život krásný. Ona žvatlá a je mnohem veselejší, než bývala. A od podzimu, od podzimu přijal nabízené mu již nyní místo v obchodní a živnostenské komoře a stal se spolupracovníkem jejích vědeckých publikací. Vše je ve starých kolejích. Přátelé, literáti, mladí politikové a vědci stýkají se s ním a s jeho ženou jako dříve, rozmluvy o všech otázkách a o literatuře stávají se denním jeho chlebem. Je to nejvyšší sféra aristokracie, kam uvede ženu. Trochu lstná, plna ztrát a zklamání, plna záludných plánů. S jakým humorem sejdou se A. SOVA: IVĎV ROMÁN.

177 12 přátelé a před ženou, oblečenou v lehký, splý- vavý šat, budou vyprávět o svých prvních taženích, o svých kláních a potyčkách se zkostnatělými, přežilými vědci a literáty! Bude to jiskřivá, vtipná hra nápadů, parodií, burlesek, přípitků, jedovatých epigramů, snivých vzdechů, hra trochu ješitných přátel, ale jdoucích na dobré cestě, přátel, které nezalekly první boje, ale kteří již všichni pracují »positivně«, jak se na nich odpůrci žádalo. Bude to krásný čas. A dekorace vždy jiných vteřin střídají se v jeho snech. Vyhřátá, rozsáhlá kavárna s koutem, jemuž Štěpánka vévodí nad kupami rozhozených časopisů. Zajisté, trochu bohémský sen. Ve středu přátel je živo a bohato na úsudky. On měl vždy štěstí, energickou rukou vybírat si přátele a jeho vkus odlišoval se od jejich ani ne tak věcně jako nepatrnými podrobnostmi, o něž sváděl zuřivý boj. Takové boje bude svádět, a bude-li potřebí, vytiskne je jako jindy v listě, aby vzrušil trochu mrtvé ticho. Budou to krásné časy. Štěpánka se podiví jeho článkům, bude čisti to neb ono, revoluční nějaký názor o té a té věci. Bude se divit a řekne: ,Pranic jsi mi neříkal o tom a hle, takto jsi mne překvapil.' »Ale to je právě moje tajemství, neříkat svého mínění dříve, než uzrálo. A jiní a jiní mají plno paradoxů, opravují historické pravdy, činí se interesantní tím, že se staví na opačné stanovisko, af už vžité do národu, nebo do něho vtloukané, nebo mu odporující.« Do březového háje začínají pršet ohnivé spousty zapadajícího slunce, na bílé, loupající se kůře plápolá zlato a listí se chvěje barevnými odlesky. Jeho klobouk, jeho hůl a jeho manšety, všecko hoří tím podivným zlatem.

Sestupuje s 'kopce a přemýšlí o těchto věcech.

Je k večeru. Chlad stoupá z vod nad okolními lukami. Na zpáteční cestě Ivo zastavuje se ještě u stařeniny chatrče a vstupuje dovnitř. Zacházívá sem rád, i tehdy, když ví, že Štěpánky tu nebude. Zvykl si na dřevěnou síňku, na černý trám, podpírající strop, a na pažení, za nímž leží a přežvykuje koza. Vše tu pro něho má význam a intimní kouzlo. Tady u okna na lavici sedává Štěpánka a zde klade široký klobouk se širokou, šedou stuhou.

Staré, malované hodiny bijí a závaží shrkává dolů.

Za chvíli, za chvíli uslyší jistě její kroky. Přicházívá skutečně v tu dobu. A již je tu; podává mu ruku a pátravě se usmívá. Má za pasem velké, plné růže a celý její zjev je zahalen prudkou, vzdouvavou vůní. Stojí tak před Ivem s jasným čelem a usmívá se. Jakoby Ivovi chtěla učarovat.

»Jak so daří dnes otci?« ptá se Ivo a nechce se mu pustit její ruky.

Štěpánka dnes klobouk nesnímá. Či přece má sejmout klobouk s hlavy?

»Otci vede se dobře. Dnes není již mrzut a liraje si s Ríšou skore.m celý den. Ale kde byl Ivo? Cekala na něho tak dlouho. Zda nečetl lístku, poslaného Lulou?« »Oh, zajisté. Četl lístek a děkuje jí tisíckrát.« Bere ji za ruku a líbá ji a děkuje znovu a znovu, že nesplnila Lulino přání. »On jen proto odpoledne nepřišel, protože se Chtěl přesvědčit: zda sama, ze své vůle odešla by k Lule, a zda mohla by na něho zapomníti po celé odpoledne? Jsou to snad maličkosti. Ale mají veliký význam pro lásku, pro jeho lásku.« Štěpánka se vyčítavě usmívá. »Jak je to sentimentální,« říká. »Hle, proč jsi takový?« »Jsem už takový, ano. Ty bys přec mohla odejiti do zámku k Lule a baviti společnost, všichni si toho přejí. Byla bys veselá; inženýr by zpíval a vypravoval zábavné příhody ze svého života. A literát, zajímavý, mladý hoch, který je tam pozván a vymýšlí neustále zábavy pro svou dlouhou chvíli nebo bujný temperament: nemyslil by na nic jiného, než na tanec, v němž se zapomíná na všecko, na všecko.« »Ah, jdi, to je jistě k smíchu,« řekla Štěpánka káravě. A vesele se rozesmála.

Ivo usmíval se ze široka.

»A myslil jsem si neustále: Nemusila by ani říci, že odchází, teprve za dva, za tři dny by mi řekla: .byla jsem v zámku, hrála jsem a tančila, inženýr zpíval a literát přednášel své básně, které se mi tolik líbily. A pak se dlouho tančilo, až do noci v zámeckém, malém sále.' Ani nevíš, jak mne to mučilo a jak jsem na to neustále myslil! Neboť takové věci, zamlčené a později vyjevené, ty musejí asi bolet.« »2e takové věci holívají? Bolívají snad,« řekla na to a vytahovala dlouhou jehlici, jíž připevněn byl vzadu klobouk na pletence vlasů. »Ale proč myslíš na takové věci, Ivo, proč se mučíš?« Tvář její růžově se zbarvila a nevole ztmavěla jí přísný zrak. Odvrátila se.

»Možno, že je to interesantnější pro muže, takovými rafinovanými prostředky vzbouzet v nás vášnivou bolest. Ty však víš, že není potřebí lháti si lásku. Což nepamatuješ, jak zde, na tomto místě jsem řekla, že tě mám tolik ráda?« Nastala pomlčka.

Ivo uchopil ji za ruku a líbal ji. Líbal tak několik vteřin. Štěpánka zaťala zoubky do spodního rtu a stála s rozjasněným obličejem a s bělostí zubů pod svrchním rtem. Stíny večera honily se po podlaze. V nízkých oknech voněly muškáty a pižmovky. Na jejích bílých prstech spočinuly stíny večera, hrály v očích a sklouzaly po hladké běli jejích šatů.

Usedli na malý okamžik vedle sebe.

»Zítra tedy odjíždím, Ivo. A jen to jsem ti přišla říci.« »Zítra? Zítra již odjíždíš?« diví se. A ie mu tak, jako by to bylo na vždycky.

Štěpánka se směje a žertuje. »Oh ne, jenom na den odjíždím, a to není věčností.« Žertuje a vypráví pak o otci přidušeným Masem, o tom, »jak naléhá na to již každodenně, nemůže se dočkat Prahy a čas mu poslední dny ubíhá neskonale dlouze.« Vypravuje a pojednou hovor její propuká v jásavější, náruživější tóny. »Vždyf ona se již také těší na Prahu, těší se, tak mnoho se těší! Těší-li se také on na Prahu? Oh, jak ona se těší! Je veselejší, když cítí, jakoby už nastupovaly chladivější dny a srpen je tu a bude brzy u konce. Zda pozoroval dnes onen jasný a svítivější den, a zda všimnul si v parku, jak opadává listí?« * »Pozoroval všecko. Ba zdálo se mu, že profesor vytáhl včera svrchník a že bankovní úředník již dávno odjel. Ale přec to tak neskončí, tak krátce, a léto tak brzo ještě neuběhne.« Oba se na chvíli zamlčeli. A Ivo přemýšlí.

»Což kdyby odjel zítra na jejím místě a hledal být? Pojede zítra a projde mnoho bytů, projde mnoho náměstí, ulic a koutů. Jemu se to podaří, jemu to bude lehkou, pohodlnou hračkou.« »Ne, ne. Nepřijímá. Nemůže přijmouti. Jak pak by mohla přijmouti?« »Přijde tedy aspoň na nádraží, doprovodí ji k vlaku. Bude jí přáti šťastnou cestu. Bude se dívat za ní, až se vlak ztratí v zátočině. Ostatně bude ji očekávat každý den, každý den, večerním, ranním, poledním vlakem. Co na tom, že neví to určitě. Přijede snad za den, za dva dni. Snad jen za den, oh, kdyby pán bůh dal, jen za jediný den!« Štěpánka si připíná klobouk. Pak vychází napřed do předsíně, do níž hledí modrá, tmavá večerní obloha, posetá hvězdami. Stařena sedí na prahu. Propouští je. Jdou pomalu kaštanovou alejí.

Ivo ji drží za rulku a po chvílích líbá dlouze na rozloučenou.

Několik psu štěká ve statcích a země se leskne pod měsíčním světlem. Nad lukami se zdvihlo plno bílých par.

Večer venku zdá se jako tmavé moře.

XIX.

Ivo vstal již časně a odešel na nádraží do blízké vsi.

Hodiny plouží se pomalu. Je sotva devět hodin z rána. Mraky převalují se po obloze, tmavé jako rubáš, a pod nimi uléhá chlad a vítr ohýbá vysoké topoly. Peron je pustý. Po něm šourá se tu a tam nádražní zřízenec, a cinkot elektrických zvonků splývá v jedinou hudbu se zněním telegrafních tyčí. Ivo naslouchá tomu hukotu zahalen v plášť. Je sy- chravý den a Ivo přichází mnohem, mnohem dříve, než má odjeti vlak. Chodi sem a tam po peronu, škádlí malého dozorcova psíka, s nímž tu úplně osamotněl. Psík poskakuje za ním a chňape po jeho holi. Rožhání se nemotorně a vráží celou silou do latí nádražní verandy, obtočené kolem do kola břečtanem. Ale to brzy omrzí. Ivo se směje. Psík odbíhá a totéž provádí s úředníkem dráhy, stojícím na prahu v červené čepici. Koleje táhnou rovně do nekonečna a ztrácejí se ve vlnitých kopcích, zahalených mračnými mlhami. Koleje jsou vlhky a chlad vane dnes se strnišf a polí. Ceká, čeká netrpělivě. Nádraží je dlouho mrtvo pod žlutavým, šerým dnem. Konečně přišel starý, kostnatý venkovan se skobovitým nosem a vysokými botami, a za ním tančivě a s velkým hlukem inženýr. S vlajícím pláštěm do deště a se zavazadlem podobal se letícímu, popelavému netopýru.

»Má úcta, buďte zdráv, doktore,« pozdravil zběžně. »Také vy tedy náhodou kamsi jedete. Hle, dostal jsem se do nepřetržitého víru, jsem pozván do Lipnice na vysokou, — najatý revír — několik pražských universitních profesorů — to se ví, že mediků — a mladý velkostatkář — nevím již jeho jiména. To bude něco divokého, tak něco podle mého vkusu. Už jsem dávno neslyšel bouchat zátky vinných lahví a neocítil se ve společnosti duchaplných dam, ha, ha, ha.« V tom, co odchází opatřiti si lístek, ob- jevila se zároveň Štěpánka. Uklání se jí ve spěchu a usmívá se, jak se Ivovi zdá, poněkud drze. Štěpánka toho nepostřehne. Dívá se a pátrá po Ivovi, až jej vyhledá zrakem kdesi pod verandou. Kráčí spěšně k němu. Je veselá a obličej jí září. Ruměnec po rychlé chůzi a únavě hoří jí na obou lících. Snímá klobouk, drží jej v ruce, ale zahaluje se celá v bílý, teplý, řasnatý shawl, jenž splývá a ztrácí se dolů pod hnědým pláštěm a zakrývá zpola její bohaté, husté vlasy. Ivo s ní živě mluví, kárá ji žertem, že se zpozdila. Je unesen jejím čtveráckým úsměvem, líbá a líbá jí ruku, a málem zapomíná opatřili jí lístek. Neboť úředník s červenou čepicí přichází, a ptá se odměřeným, suchým tónem, zda ještě někdo přeje si lístků. Zajisté.

Ivo odbíhá, přináší lístek. Vkládá jej Štěpánce do malé, kožené tobolky, vonící silně po růžích, náhle z ní zavanuvších.

Inženýr stojí již vedle nich před kolejemi, drží svá zavazadla a opět se zdvořile uklání.

»Jede pouze dvě stanice, a je mu líto, že nemůže dále, že nemůže s nimi.« »Ali ne, mýlíte se. Nejedeme spolu. Vyprovázím pouze slečnu,« praví Ivo drsně. »Zdá se to býti zvláštní?« »Nezáleží na tom, vskutku,« míní inženýr sladce. »V tak vzácné společnosti roztomilé dámy dovolí si s rozkoší přejeti ony dvě stanice. Rád dělá kavalíra a zábavného společníka na fádní cestě. Obloha je tak zatažena, že z velkolepého honu zbude jen asi pitka a velkolepá hostina, ha, ha, ha.« Štěpánka se v rozpacích usmívá a zakrývá oči za šátečkem, jejž vyňala z kapsy pláště.

»0 díky, inženýre,« praví po krátkém, rozpačitém rozmýšlení, »¡jedu ve třetí třídě; vskutku jedu pouze ve třetí třídě.« Chvíle rozpaků.

V tom na zatáčce v blízku objevuje se vlák. Jeho pískot rozrážel se v kopcích a skalách, a jeho dunění otřáslo nádražím i malými dozorčími domky.

Ivo sám spěchal k vozům, ještě než vlak se zastavil. Pak otevřel — zvláštním způsobem — bůh ví, kde se tomu naučil, — vagon druhé třídy. Byl to vskutku vagon druhé třídy; stojí 11a stupátku a podává Štěpánce ruku.

Ta se vyhupuje pružně, upravuje si ještě trochu šat a mizí ve vagonu, co Ivo vkročil rychle za ní, zavírá prudce dvířka, až třeskly s rachotem a právě inženýrovi před nosem. Opozdil se poněkud se zavazadly. Shýbal se pro ně, žhnoucí cigáro vadilo mu však v ruce. Stojí tak před zavřeným vagonem nerozhodnut.

Ivo vyklonil otevřeným oknem kosmatou hlavu bez klobouku. Prosí inženýra zdvořile: »aby vzal za vděk jiným místem. Aby si to nikterak nevykládal jako nezdvořilost. Ale že později a na jiném místě představí mu svou nevěstu, která přece jen jede s ním. Svou nevěstu ...« Za inženýrem 'kdesi třeskly dvířka. A vlak jede, jede ...

A Ivo sedí u Štěpánky, prosí ji tolik, aby odpustila té malé mystifikaci s třetí třídou. Vždyf sám kupoval lístek své nevěstě, ne, kupoval dva lístky, dva lístky.

Bylo to tak komické, že se tomu Štěpánka kus cesty zvonivě smála. Ale pak záhy ustal dojem komiky a pohlédla s výčitkami na Iva. Byla udivena jeho chováním. Hlavně tím, že jede s ní a kam že jede? ».lede ji vyprovodit? Kam až jede a proč jede?« Ivo se všemu směje jako dítě.

»Nuž jede s ní až do Prahy. Bude to jako krásný sen a nikomu po tom, věru, nic není. Mají se tolik, tolik rádi. A nikdo nemá práva jim překážet. Chce, aby taková protivná ropucha jako je inženýr rozhlásila to všude po dalekém okolí, na honě, při pitce, při hostině, u sestry Hany, u Luly a všude, všude. Hle, malá pomsta za ono pozvání k Lule. Je mu to příjemno, že je to zkoncováno, že je ta záhada rozřešena. Af mají šosáci z toho radost, af si hodně a hodně o tom povídají. Tobě to přec nevadí, že jedu s tebou, Štěpánko? Co bude v našich očích svátkem, podle ctihodných mravů bude vždy podezřelým činem. Dva zamilovaní jeli spolu o samotě, daleko,... na celý den,« žertoval Ivo.

»Proč jen jedeš se mnou?« naříkala po- sléze. Zaštkala a veliké slzy kanuly jí s očí. »Všichni, všichni o tom budou vypravovat. A ty se tomu směješ. To je velice ošklivé, když dva jedou spolu o samotě daleko,... na celý den.« »Buď ujištěna: pranic ošklivého to není. Pranic, pranic ošklivého,« chlácholí ji Ivo.

Konečně se upokojuje.

»To je ¡pouhá náhoda, viď, může se říci: Pouhá náhoda, že jsme se sešli na nádraží a v jednom vagonu? Různí lidé se tak scházejí.« »Ale já nechci, aby se tak myslilo. Chci, aby se vědělo, že jedem spolu a že jsme tomu tak chtěli. Chtěli jsme tomu tak, že ano?« Dívá se na ni vážně a jeho hlas zní měkce.

Neodpovídá. Jsou sami v úzkém oddělení vagonu, kam padá šerý zásvit podmračného dne zaprášenou tabulí okna. Z černého, měkce vycpaného sedadla vane ještě jakoby dusné teplo včerejšího dne.

Štěpánka ještě neustala vzlykat. »Je třeba rozmyslit si všecko, — řádně rozmyslit. Proč jede dnes s ní? A proč ji vyhlásil tak neočekávaně za svou nevěstu? Až dosud jí nepřipadlo nic tak vážným jako to. Nikdy jí tak nebylo smutno a tak divně, jakoby všecko bylo najednou rozhodnuto a všecka svoboda jí náhle vzata. Nemůže si zvyknout na tu myšlenku, nemůže. Má ho ráda, velice ráda, ale to je trochu divoké rozřešení delikátní záležitosti. Nevzpírá se býti jedenkráte jeho nevěstou, ale jak to znělo banálně s tím hloupým inženýrem. Jak banálně.« Stísněná nálada míjí tak po celé dvě stanice.

Ivo seděl zamlkle a díval se mračně na míjející louky, lesy a pole. Nastalo dlouhé zamlčení. To dojalo jaksi Štěpánku.

Seděl vzdorovitě jako člověk nevinně vším trpící a nepromluvil ani slova.

Přijeli na malou stanici. Inženýr tu vystupuje. Viděli jej oknem, jak vychází se zavazadly tanečním svým krokem. Z cigáry létaly jiskry jako chomáč malých hvězd a hynuly ve vlhkém vzduchu.

Štěpánka se cestou uklidnila. Vložila náhle Ivovi ruku na rameno, takže procitl ze svého zatvrzelého mlčení. Vyčítá mu pak, proč ji nemá tak jako jindy rád? Proč ji nechlácholí? Proč ji ničím netěší? Usmívala se při tom a za nedlouho se opět smála. Smála se zase výjevu s inženýrem, komické příhodě, která se jí na konec líbila dobrodružnou svou příchutí a překvapující, nesmluvenou drastič- ností. A brzy byla jako ptáče, které se protahuje v hnízdě. Svůj klobouk, šat a plášť navěsila a narovnala do pletených sítí nad sedadly, trilkovala při tom sloku veselé a Ivovi neznámé písně a usedala zase vedle něho s klidem v podivně ztmavělých očích.

Vše bylo zažehnáno. Jedou spolu, stanice za stanicí míjí, a Ivo vypravuje mnohé zajímavé věci. Štěpánka poslouchá přikloněna skorém k jeho rameni, ruku v jeho ruce, časem se iptá. časem se bujně zasměje, diví se tomu onomu, časem odpírá. Průvodčí vlaku náhle vstupuje. Poleká Štěpánku, až uskočí, vytrhne ruku svou z ruky Ivovy, dívá se upřeně druhým oknem a upravuje si mlčíc vlasy, aniž je měla zcuchány.

Stanice míjely, jednotvárná nádraží, rozlehlé lesy; a hodiny kladly svou tíhu na hlavy milujících. Jemné předivo únavy leželo v jejich zdlouhavých pohybech, víčka oční se při- mhuřovala za rozhovorů těžkopádně míjejících. Nastalo nějaké sevšednění. Ovzduší nedočkavosti po něčem lepším, zábavnějším a vytouženějším zemdlívalo jejich touhy.

Venku zatím nastal jasný den. Pole hořela v jasu po celé dvě hodiny a otevřeným oknem narážely vlny vzdouvavého větru na rozpálené jich tváře. Čerstvá strniště a pokosené obilí budila v nich náladu blízkého podzimu, obsypané jabloně voněly poblíž chalup a poledne, stále jasnější, zvalo je veselým sluncem při vstupu do okolí Prahy. Pak rázem nastaly čilejší pohyby. Věžovité obrysy Prahy vyvstaly v dálce na obzoru, ona směsice různých spletitých příchutí. Předměstské domky, baráky, komplexy bloků, rozrytá pole, kasárny s pravidelnými obrazci domů, vyčnívající vodárna, reklamní, skleněné štíty, lesknoucí se v dálce nad délkou domů, amfiteatrální naku- peniny činžovních domů v zeleni, z nichž tu a tam posledními výkřiky, jednotlivými torsy kaple, chrámu, starého koutu, ztrácela se stará Praha. A ta směsice moderní nehotovosti, spekulace, shonu, v tančícím spěchu každou chvíli odhodila do kouta něco, po čem se teprve potom zastýská. Ivo se obává, že uvidí zase něco podezřelého, nějaký vřezaný cíp, nějakou holou dáseň, nějakou smutnou architekturu. Člověk nelbyl tu ničím jist. Bylo to snad jediné město v Evropě, na němž se každou chvíli mstila špatně pochopená svobodomyslnost, laciná modernost polo- vzdělaných a zakrnělost domácího umění. Ty pocity vzrůstaly do nekonečna při každém vjezdu do Prahy a stávaly se trvalou, mučivou otázkou.

Konečně tento pocit přechází a mizí úplně, když se člověk ocitá mezi domy tu a tam rozházenými; když vlak zajíždí oklikou v předměstí, jakoby tu dávno byl domovem, když míjí dlouhé čtyřpatrové domy se skleněnými pavlačemi, visuté mosty, dlouhý tunel a ocitá se v ruchu, kouři a křiku nádražních zřízenců.

Koleje hoří, domy hoří kolem pod paprsky poledního slunce, je parný, mdlobou prosycený den. Průvod cestujících nemá konce, tlačí se, skáká přes koleje, postrkuje se vaky a valí se ku vchodům, vyúsťujícím z nádraží. Všecko zahaleno v kouři; zápach uhlí a sazový prach na oknech a stěnách vypráví tak o neklidném, pohyblivém životě.

Ivo se Štěpánkou vystupujíce jdou vedle sebe unaveni a zaprášeni. Zastavují se nerozhodně před nádražím se svými plášti přes ruku přehozenými a pak mizí ve stinné sadové aleji a v nastalém tichu poledne.

XX.

»Kam nyní?« pravila Štěpánka, ale zvuk jejího hlasu byl spíše žertovný než rozpačitý. »Kam nyní, drahý příteli?« řekla ještě jednou a upřela na něho tázavé zraky.

Ivo byl v rozpacích a Štěpánka dala se do smíchu jako tehdy, kdy ho uviděla přeskakovat luční potok.

»Vidíš, že spolu nemůžeme jiti. Je to zcela nemožno, abychom takto šli. A jsem unavena. Je tu tak překrásný den a my vlečeme s sebou pláště a takové zaprášené šaty.« Je právě po poledni.

Ivovi nezdají se býti všecky ty věci příliš závadnými.

»Jeho byt je na blízku, v x .. .ské ulici, několik ulic odtud. Zdá se to býti nejpříhod- nější: možno se tam upravit i občerstvit. A na zbytečné pláště je tam také dosti místa.« »Ne, můj bože, jak jsi naivní,« směje se Štěpánka. »Jak jsou muži naivní. Toho všeho nemožno použít. A jak je bláhový, myslí-li, že odjede do Prahy jen tak na zdař bůh. Má zde přec tolik a tolik známých. Stačí jí jen vybrat si z příbuzných nebo známých přítelkyň a paní.« Nerozmýšlí se dlouho. Jde dále s Ivem. jenž ji doprovází k vysokému, obrovskému domu, stojícímu v dlouhém bloku za musejním iparkem.

»Ne, nemůže to být, Ivo, nemohu s tebou jít do tvého bytu, to je vskutku nesmysl. Konečně, vždyť víš, že bych ráda šla s tebou — ale nemůže to být« — a tu přimhouřila oči. »Proč to chceš, když sám dobře víš, že to nemůže být?« »Jak pak? Proč by to nemohlo být?« odpovídá Ivo. »Klíč mám zde« — ukazoval veliký, zpola rezovitý klíč, »a byt je daleko, daleko stranou. Málokdo chodí kolem ulicí, a byla bys vedle mé sestry první žena, která mne navštívila. Návštěva bude diskrétní. Otevřeni dveře a necháme je otevřeny dlouho, pokud budeš u mne, ať všichni vidí, jak jsi krásná. A že jsi moje nevěsta, mo,je nevěsta!« Štěpánka se ohlédne, chopí ho za ruku a nakloníc se, dá se políbit na rty.

Pak říká: »Ve čtyři hodiny, Ivo, stůj zde v parku. Přijď jistě, ale teď už odejdi! Nemohu s tebou jít.« Vchází rychle do širokého portálu. Ohlíží se ještě a směje se, kráčí po točitých, širokých schodech a ohlíží se k ¡portálu, kde stojí Ivo.

Park tone v jednom žáru. Chodníky jsou rozžhaveny a Ivo odchází, plášť přes rameno, toulavým krokem do spleti pražských ulic.

Tak ubíhají hodiny. Naobědvá se rychle v zahradě poloprázdné restaurace, posedí A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

193 13 chvíli pod stinnými kaštany a naslouchá pak šumotu drobného vodotrysku. Pociťuje palčivou, nevyslovitelnou a neukojenou touhu ze své lásky. Zná to dobře, jak se takový pocit zmocňuje člověka mezi cizími lidmi a daleko, daleko, někde na jiných místech. A stud ho pálil, stud, stud, že Štěpánku zval do svého bytu, ač myslil to tak upřímně, jakoby zval přítele nebo někoho, o něhož je třeba pečovat. Co si asi při tom myslila? A jak s ním jednala krátce!

Pod vysokým kaštanem ve veliké kleci v oddílu svrchním tančí opice a dole čmuchavými pohyby obrovskou svou hlavou po drátech neustále hledá oosi jezevec. To jsou trapné pohyby.

Je nutno zaplatit a odejít. Zaplatí a jde.

Toulá se po ulicích a zastavuje se před velkým knihkupeckým závodem. Pohlíží překvapen na množství publikací, vědeckých, uměleckých, na spoustu novinek z beletrie a je mu nějak úzko z toho překotného spěchu. Pociťuje sžíravou touhu, najednou vše shlt- nout, vše to zanedbané, vše to vyzývavě promlouvající k znalci a milovníku. Ví, že jakmile by nahlédl do těchto spoust, neodvrátil by se tak lehce. Ale ne, on netouží po tom ještě, v jeho srdci je klid, klid lásky, její bezpečnost a její drobná muka. Láska je silnější, je jí tak okouzlen a veden, že se skorém radoval z toho uniknutí hovoru knih, tisku, papíru, žurnálů, odporujících si idejí, uměle- ckému a politickému babylonu, v němž hrál často úlohu předbojníka i přísného soudce.

A hle, kolem jde právě doktor Bodský, člověk ve všem odměřený, praktický a reel- tií, jenž kdysi na veřejné schůzi při jisté politické otázce se vyslovil o něm a o jeho přátelích, že nejsou naprosto moderní. Bylo mu, jako by plul kolem něho veliký žralok, čichající hnilobu, nezdravost, který už ví, že se zamiloval a že je nutno pokárat! to s mnoha stanovisek. Něco amerikánského bylo v jeho zjevu. Psal všecko strojkem, i soukromou korespondenci. Rád by viděl všecky lidi poděleny jistým kvantem prostoru a svobody, denně kilogram chleba, kilogram masa, kilogram umění, kilogram vědy, kilogram rozumové rozvahy a žádné hlouposti, dobrý žaludek a navázání života na něco v historii dávno začatého a odbytého. Muž pro sébe praktický, jinak muž žurnalistické teorie pro svět. Navázání na nedočerpanou historii, ale vnitřnější, duchovější.

Doktor ho bere za rameno a usmívá se nervosně jako zapřísáhlý protivník ve chvíli intimního smlouvání. »Mohl byste se již rozmyslit a být konečně náš,« praví významně.

»Nelze, doktore.« »Nelze? Všecko lze. Co pak nás tak liší?« domlouvá mu vášnivě a lstně.

»Všecka čest,« praví Ivo a jeho hovor má ostny zdvořilého odpůrce. »Vy jste plni regulačních snah, zcela dobře. Vy jste plni píle na shořených domech. Prach zaléhá do tváře, oči bolí a srdci je nějak tesk.no ipři západu, když práci večer opouštíme. Tolik práce přibývá. Vaši architekti mají u sebe suchopárné, profesorsky bezvadné plány, a lépe jich leckde nepoužiti, jak jsou přímočaré. Dovolíte tedy, abych stál a pracoval jinde, když vidím tolik mi nesympatického, abych odešel trochu dále a vaší shonlivosti přál více štěstí. Je však nejvýše nutno1, aby přišli jiní dobyvatelé na vás, s reformami vřeleji pochopenými. Aby měly více životních sil a podmínek vžiti se, zvítězit, nenápadně a geniálně nahradit staré skutečnými, dávno touženými, nenahraditelnými potřebami. Prakse, drobná práce, péče o každý kout. Jak se mi zhnusily velké fráse .. Ten zvítězí,... a všecko hyne, ano ...« »To je nervosita, indiferentnost. To je bázeň, nechtít nastavit záda, angažovat se. Sám pro sebe? Pracovat u stolku? Nic vůbec nechtít, to je tak něco ryze českého. Plakat citem, ale být při tom zároveň cynikem, to je teď český typ. Jak jste zikažen, dobří bozi!« »Víte, já se jen vystonal. Přechodný člověk jako jsem byl ¡já a naše generace, vůbec my, musili jsme mít širokou lebku, abychom to všecko ztrávili, co jiskřilo ve hvězdách i co jsme sebrali na smetišti, když se uklízel předešlý věk. Stačí citovat jen několik frasí: Klesá hnutí nacionální, kdy socialismus probouzí třídní vědomí. — A zase obranný, neru- dovský křik nacionálního polobarbarství: Moje barva červená a bílá. — Je třeba jít ve stopách humanitního kosmopolitismu. — Dobré humánní lepší než dobré národní. — Žádná ka- rltas. — Aristokratism duchů roste: duše a ne rozum. — A přec: Duše moje otevřená pro všecky a můj rozum jasný vůči všem. — Hotová to duševní burleska ¡konce století; vše oko to bylo velmi silné a všecko to se nějak vylučovalo. Ano! Ztrávil jsem to, vystonal se a mozek můj je jasný. Dovolte tedy, doktore, abych napřed žil trochu sám sobě, prožil ¡po takových krisích kus skutečného, vnitřního života a pak šel svou cestou, hlodaje na nějaké té své práci, poctivě a klidně.« Doktor pokrčil rameny. »Překrucujete a karikujete fakta. A práce vaše je?« »Práce? Práce, již jsem před časem začal a na níž hodlám ještě dlouho a usilovně pracovat. Jmenuje se: O hlavních úkolech české obchodní a živnostenské politiky. Suchopárné, 00?« »He, he, dobře, dobře, velmi dobře,« vyštěkl posměšně doktor, podal mu však ruku. A odešel hřmotně, dobře měřenými kroky.

Ivo cítil ulehčení. A zdálo se mu, že přece poněkud karikoval, jako vždy v rozhovoru s politickým straníkem. Celkem však byl upokojen. Pouhá vzpomínka na začatou a nedokončenou dlouhou jeho vědeckou práci naplnila ho nedočkavým rozčilením a novou ctižádostí.

Vrací se pomplu ulicemi. Hodiny ubíhají zdlouha a ulice počínají se oživovat vždy více a více. Konečně přibližují se čtyři hodiny.

Ivo stál dávno na smluveném místě, tak jak byl, zaprášen, s pláštěm přehozeným přes ruku. V jeho zraku byla touha vyslovenější a únava jakoby jej byla opustila.

Postřehnul již z dálky Štěpánku, vycházející z portálu. Šla sama, lehkým, pružným krokem, s tím úsměvem, jejž na ní vidíval jen v radostných vteřinách překvapení a vzrušujících rozhovorů. Slunečník makové barvy, rozepiatý nad širokým kloboukem, odrážel se od vybledlé, zamořené zeleně stromů, připomínajících mu pojednou barvu suken farních archivů. Zasmál se v duchu tomu přirovnání, jež tnu napadlo již před tím, kdy v poledne Štěpánku opouštěl.

A tak se opět sešli na stezce uprostřed parku, oba rozveseleni, důvěrnější, s pocitem svobody jako ptáci slétnuvší se na jedné větvi, někde vysoko, na rozhoupané, zelené větvi, v kolébavém vanu.

»Jsem spokojena, Ivo,« žvatlá Štěpánka. »Víš-li pak, že není třeba hledat již bytu? Všecko již našly zlaté mé družky, mé roztomilé.« A jde stále napřed, rychle, takže Ivo jí sotva stačí, žvatlá rozkošné a naivní věci: »o paní a svých přítelkyních, u nichž byla o polednáoh, a které z pouhé ochoty, hned jak se jim svěřila, šly vyhledat byt. Nedaleko odtud, nedaleko. Je to celkem prosaická zá- ležitost. Byt je nalezen, tra la, la. Ráda by mu jej ukázala. Ivo, Ivo, chceš-li jej vidět, Ivo?« Zašli několik ulic za museem. Štěpánka za nedlouho se staví u třípatrového, hnědě natřeného domu s balkony v každém poschodí.

Chvíli rozmlouvají, jdou pak dovnitř a vystupují nahoru do druhého poschodí, aniž však požádali domovníka o klíč. Ale už se tak stalo. Byli zde na .světlé, malé chodbě, na níž po stranách nalézaly se dvoje dvéře. Na jedny ukázala Štěpánka. Vzala za kliku a pravila: »Hle, zde je ¡byt, náš nový byt. Oh, viděla jsem jej, je prázdný, zcela prázdný.« Zasmála se radostí a Ivo vzal též za kliku, uspokojen.

Oběma ušla ta podivná okolnost, že se spokojili tímto smáčknutím kliky a vyhlédnutím oknem, jímž bylo vidět z chodby malou, bujnou zahrádku s plátěným altanem a basin s přetékající vodou. Ticho bylo v celém domě, jenom basin šuměl z hloubky, nikde dveře neskříply, necvakla klika. Ivo byl očarován, opojen. Objal náhle Štěpánku, stiskl ji pevně, až se zapotácela a políbil několikrát na rty, zase a zase, na oči, na čelo, na vlasy a konečky prstů, jimiž si zakrývala oči.

Ale to byl jen malý okamžik; kdosi dole šel po schodech rychlými kroky a třeskly dveře, až se celý dům otřásl. Chvíle vášně rozplynula se v tichou, krotkou posu, leč ruce jejich se ještě nepouštěly, až na schodech při sestupu.

»Viď, drahá,« šeptal jí Ivo, »sem budu chodit často, často, každodenně. Proto se mi stane drahou, tak drahou tato fádní ulice.« »Ano, je to fádní ulice,« řekla Štěpánka prostě. »Lépe však je bydlet v takovém činžáku již proto, abychom se naň nemusili dívat,« smála se. »Což je veliká výhoda, že ano? Oh, ty jsi si nevšiml té zahrady dole? Toho altanu a toho basinu? Taková je vyhlídka z bytu.« A teď vyšli z domu, zveseleni a nemyslíce již na to vše. Toulali se ulicemi dlouho a bez cíle, rozmlouvajíce o mnohých věcech; a byly to blouznivé rozhovory, týkající se jich samých a všeho, co zajímalo jejich duše. Dlouho se tak toulali, ai se octli v rozdrásané ulici. Tam dříve stával hluboký sad, vlhký, se stromy černými, stará Bezovka, kde stál ještě zahradní restaurant, ale bez zahrady a kde ze zasypaného rybníku tyčilo se nové město, barbarské město. Místo dělalo smutný, velmi smutný dojem. Tato okolnost, hřmot vozíků a pokřik dělníků je zahnal zpět do tišších ulic, odtud kamsi k řece a pak dlouhými, špinavými ulicemi zpět do středu města.

Štěpánka šla dosud lehce, usmívajíc se neustále a odpovídajíc na každý jeho nápad a na jeho starostlivé otázky.

»Oh, moje úmysly jsou čisté, čisté,« pravil, stísněn poněkud střízlivostí ulic, kudy šli. Zdálo se mu, že zde, mezi cizími lidmi, v uli- cích, v neznámých ulicích velkého města možno důvěrněji se rozpovídat o všem, co procítil od té doby, co Štěpánku poznal. Byl ukolébáván tím divným, slunným klidem, který ho neopouštěl po celé odpůldne.

»Jeho úmysly jsou vskutku čisté; všecko jasně vidí před sebou, miluje Štěpánku již ode dávna, jako by ji znal od dětství. Proto ji prohlásil již za svou nevěstu. Ale to mu teď dělá jakési starosti. Je jako hypnotisován tou myšlenkou a myslí, že to jinak nemůže ani býti. Miluje ji. Zda také ona chce býti jelho ženou?« »Oh, ano — ne — raději ne. Bojí se toho, provdat se. Zda k tomu stačí láska, veliká láska? Ještě se toho bojí,« říká mu s úsměvem, s rozjasněným, dětským zrakem a s tou okouzlující, ženskou oddaností, jež v položer- tovných slovech zdá se skorém již přivolovat.

Ivo rozumí. Myslí, že je s tím zcela spokojen, zcela spokojen. Rozumí těmto žertům, rozumí jejím žertům.

Tak se daleko zatoulali. Pozorují, že za- bočují na starý Karlův most, kde nelze pro- mluviti tišších slov do spousty roztříštěných zvuků, rachotu vozů a zuřivý cinkot tram- wayí. Ale potom, když stoupají nahoru k hradu, líčí jí všecko nejživějšími barvami: »stane se pak jeho ženou, jeho ženou. A jejich kout možná bude někde v směsici těchto střech a vížek, bude ztracen v těchto maleb- nvch ulicích. Bude celý vyzdoben umělec- kými nápady jeho přátel a, bůh svědek, bude příjemný a krásný, aby v něm byla jako doma hned v prvních vteřinách. A růže, její zamilované růže, přestěhuje s sebou; budou všude, na oknech, na stolcích, na jeho psacím stole. Ano, budou to podivné časy.

Přijdou přátelé a ona pozná, že jsou to zábavní, dobří hoši, kteří drží celý český duševní svět ve své hrsti. Možná, že v některém z nich dřímá zárodek geniality. Nebude se jí stýskat v tom životě plném vzruchu, nových nadějí a nových plánů. A večery se přiblíží, kdy nad klavírem se rozžehnou obě lampy a všichni ji požádají, aby zahrála, aby jen chvíli zahrála novou skladbu známého přítele, mladého skladatele.« »Požádají mne, skutečně požádají? A bude jich mnoho, celé malé obecenstvo, oh, jak budu ráda! Tolik ráda!« smála se, nemohouc zakrýti dětinské své potěšení.

»Budou se potom opakovat velice zábavné loutkové hry, ještě zábavnější než tam na vsi. Na příklad ,Potopený dědeček', malá pitomost s loutkami, v jichž obličeje přítel sochař dovedl vtěliti podoby známých literátů a osob. A hra ta, setkaná z jich ješitností a slabostí, rozesměje kde koho, i napadené. Oh, to bude veselé!...« »Oh, to bude vskutku veselé,« opakovala Štěpánka se srdečným smíchem a tiskla se k Ivovi ramenem, žhavě na něho pohlédnuvši.

Stanuli již nahoře na prostranství před hradem. Slunce opíjelo svou záři, kterou si hrálo jako dítě, rozmarně a prchavě na stříbru, branži a kovových drobnůstkách podivuhodného, utišeného města.

Stáli na prostranství u hradu, pod arcibiskupským palácem, asi tam u terasovitého prostranství, kde přísahali čeští králové na všecky čtyři strany světa. Pohled do hloubky, na sluncem zatopenou Prahu, přivedl je do isensačního okouzlení. Ivo díval se mlčky na to ztišené panorama, jakoby ta pohádka dole byla nerozlučná s jeho sny a nadějemi, jakoby byla scenerií toho všeho, co se odehrávalo v jeho duši. A jeho srdce bouřilo, neb dnes byl den konečného, nerozlučného srozumění. Relíl jí vše za ten čas dnešního dlouhého bloudění a byl přesvědčen, že jí řekl vše, co říci mohl. Rékl jí mnoho a slyšel od ní mnoho; pochycoval každé slůvko, íkaždý zvuk. Nemohla již více jej poznati a také on nemohl nalézti intimnějších barev k vylíčení nějaké zapomenuté podrobnosti. A teď v sladké vyčerpanosti slov, pohybů a nových a nových důkazů lásky, stáli ru!ku v ruce před zdí dolů sestupující, jež je dělila od vzdušného obrazu Prahy. Vpíjeli do ní své zraky s úsměvem visionářů, vidoucích něco zázračného a daleiko ještě sesíleného radostnou náladou duší. Zelené kopule svatého Mikuláše, kopule chrámu křížovnického zpívaly vzdušnou píseň baroku a ponurá gotika brain a věží tměla se pod sluncem v mohutných liniích. Středo- věká krvavá pohádka šlechty a církve svítila v pablescích na stech věží kostelů a klášterů, na obrovských vjezdech do paláců, na šlechtických parcích, schodištích, portálech, nesených těly obřími. Toto město katolické nádhery, nad nímž míjela vzdušná oblaka, okrádané ode dávných dob o skvosty, památky, relikvie, bylo dosud bohatá na zevní krásu. Bohatství zmizelo. Bohatství zmizelo však se sarkofagy králů a moře střízlivých budov vyrostlo na obzoru téměř ze země. Hle, století devatenácté Obklíčilo středověk. Pozbylo vkusu, přebytkem praktických vymožeností a úspor.

»Hle, tam asi bydlíme teď my,« probudil se Ivo ze sna. Ukazoval na malou čárku vzdálené jakési ulice. »Hleď, vidíš tu ulici, dlouhou, úzkou, tu rovnou, nepatrnou a nudnou čáru?« »Můj bože,« rozpomíná se náhle Štěpánka s úzkostným překvapením. »Vždyť je již skorém večer, hodiny tak ubíhají. Hle, slunce skorém zapadá. Je nutno vrátit se, vrátit se, co by řekly přítelkyně? A zítra, zítra... zítra zas odjede. Odjede ráno, v tolik a v tolik hodin...« Sestupují zrychleně.

Ivovi je pouze něčeho líto. Mohla jej přec jen navštívit, mohla přec jen překročiti práh jeho pokojíku. Neuvidí ji snad až za týden, za dva. Neboť se smluvili spolu, že Štěpánka sice odjede, ale Ivo již zůstane. »Zůstane na ten čas v Praze. Ale ¡přece ne. Snad ještě přijede, přijede ještě v první dny podzimu, až si uspořádá jisté záležitosti. Záležitosti jsou různého druhu. Neboť dopis, aby se představil presidentu obchodní komory, leží již tři dny v náprsní jeho kapse: je nutno odříkat: několik prosaických frásí, obléci frak. President je joviální pán. Ostatně již jej zná z prací. Sám jej vyzval, stojí o jeho spolu- pracovnictví.

A nechť se jí zdá něco krásného, nechť je šťastna těch několik dnů.« Dlouho se loučí se Štěpánkou.

»Nechť je šťastna, nechť je šťastna, na shledanou...« XXI.

A několik slunných, srpnových dinů se vyrojilo, jeden jako druhý. Brzy pak nastal podzim s mrazivými jitry a mlhami, válejícími se nad řekou, po nábřeží, zahaloval pobřežní budovy a hýřil v žluti Petřína. Praha byla plna onoho ruchu, jenž zaburácel světelnými dojmy večera.

Obnovena přívaly neznámých, zajímavých mladých lidí, měla cosi horečného a nadějí plného. A Ivo očekával trpělivě. Po svém prostém zvyku, temperamentním, polodivošsíkém a nevysvětlitelném všem, kromě sestry Hany, jež ho dobře již znala, odjel z Vraných Hor.

Napsal ovšem dopis, poděkování za všecko, za krásné to léto, za chvíle ticha a odpočinku.

Pak nastaly chvíle duševního zápasu, který se prožívá jen po prudkých blýska- vicích lásky, chvíle nechuti k osobám, jež mohly by se ptáti po našem počínání. Vzpomínal ve své citlivosti na ironické obličeje inženýra, Luly a částečně své sestry; připadal si jako poloobnažený člověk. A zdálo se mu : že do srdce mu sahá současně několik zvědavých rukou, a to bylo fatální. Zůstal již v Praze. Tady nezaslechl poznámek, ani zdvořilých narážek o interesantním svém odjezdu. Nebylo také již možno odjeti, nastoupil svůj úřad a zabíral se znenáhla do prací, důležitých i zábavných, jimiž otvíraly se nové dráhy jeho talentu a prahnoucí jeho duši. Často večer setkává se opět s přáteli v kavárně a vše zdá se mu opět novým. Chce nahraditi, co zmeškal, a při tom v kouři smí a vzpomíná. Každým dnem čeká na její příjezd. Tu a tam napíše několik řádek, zapečetí a pošle, pln podivných tuch a rytmické sty- lisace, jež ho neopouští na chodnících, pod padajícími, již sežloutlými listy rozšuměných akátů, v pochmurné úřadovně. Jeho přátelé se již scházejí: unylý aristokratický Viktor, redaktor Naučného slovníku, učený přírodo- zpytec i zamlklý Jan, básník trpkých, sociálních zpěvů, které mají sílu prožitých bolestí. Neříká jim ještě ničeho důležitého o svém kouzelném létu, o své divné lásce. K černu to? Tajemství jeho je ták sladké. Chce květy tajemství toho sám otrhat, jimi se opojit, chce vlnami jeho být unášen. Naslouchá žertům cynického žurnalisty Krátkého, pře se vesele a křepče s malířem Dudou, neb, zdá se mu, vidí teď vše jasněji, proniká hlouběji, zajímá se o vše s větším interesem.

Pak, když zbude sám se svým štěstím v koutku kavárny, ještě na okamžik, :za pod-" zimní chladné noci, prohlíží v lenivém, kouřem nasyceném teple reprodukce jakýchsi výstav ruských nebo norských malířů. A že nevidí banálních sujetů, myslí při tom neustále na ni, na Štěpánku. Je naplněn tou radostnou touhou, která vyzařuje ze zajímavých kreseb. Všecky jsou pojaty spíše poetičtěji než pravdivě, jsou něčím více, než pouhým opsáním pravdy nebo poesie. Měsíčná noc zdála se iněsíčnější, byla esencí všech měsíčných nocí; ilustrace k pohádce působila strašidelným humorem rytířské gro- tesknosti a obraz rodinného štěstí chudičké matky v chatrči u fjordu byl klidný a trvalý pod nízkou světnicí. A pouhé nic, v čem by nikdo nehledal ani za mák myšlenky: několik sosnových větví, zatížených sněhem, má své nově pojaté, hlouběji vyslovené kouzlo. Jeho vždy tak jímají noví lidé. Nová faktura, nový hovor linií a barev. A tak stává se, že jeden večer vysedí nad Bocklinovou reprodukcí »Vita somnium breve« a při tom úzkostlivě a mnohé a mnohé promyslí; pak jde domů, zahalen ve svrchník, a napíše několik vět, pouze pro Štěpánku určených, vřelých, starostlivých a naivně rozžeravěných.

Dny ubíhají dlouze, a zdá se mu zas, že léto nechce minout. Nové vlny teplých dnů se zdvihly, postály nad ulicemi a opadanými, sežlouitlými stromy, a posílaly jehlovité, tenoučké své paprsky do listoví, nakupeného tu a tam na chodnících. Mnohdy dostane od Štěpánky několik řádek, plných odpovědí na jeho záhadné dopisy, promíšené citáty ze zamilovaných veršů. Všecko to má krvavou vážnost důležitých pocitů vedle hravých nápadů a dětského blábolení, jemuž není konce.

Léto nechce minout. Ale přece musilo minout; je to nepochybno. Vždyť jednoho dne potkává bankovního úředníka Svitáka, v nádherných, podzimních šatech, ve svrchníku, sahajícím až na paty, velice protivného a po- vídavého. Prošedivělé vlasy kolem uší hrají dnes do barvy liščích jeho knírů pod nosem. Výptává se na vše, na Vrané Hory, na každou známou osobu, neboť cestoval dlouho. »Byl v lázních a rozešel se špatně s profesorem i s jeho dcerou. Ta emancipovaná, ošklivá dívčice je hrozná intrikánka, věru. Zdá se mu, že slyšel dokonce též něco o něm, o panu Ivovi. Gratuluje mu, pravda-li vše, co se povídalo. — Ostatně nezbývá mu nyní mnoho času« — dívá se na hodinky — »spěchá do Variété — nový program — lože s redaktorem Ledeckým — na shledanou —« A znovu joj píchlo u srdce, když za několik dnů potkal Kamišu. Byla drobounká, opálená, tak pihovatá, že se ulekl jejího nedbalého vzezření. Pod ošumělým kloboukem vlály její povyrostlé vlasy, zčechrané podzimním větrem. Než nezřela jej, a to bylo právě dobře; odchází kamsi kolem kolegia, s velikým blokem pod paždí a mizí v okolních, úzkých domech.

To jsou tedy neomylní, podzimní ptáci, všichni se již slétli do -města. To jsou podzimní ptáci, a on ještě čeká a nemůže se dočkati.

Jednoho dne však, když otevřel Štěpán- čin lístek, zlíbal několikrát prudce drobné písmo. A k večeru stál již s bušícím srdcem na oné stezce v parku, kde se posledně setkali, v malém parku za museem, kde to vonělo vadnoucím lupením. Jak se chví! Štěpánka přichází. Připadá mu divná, jinaká, v té nezvykle pruhované sukni, v rovném, volném žaketu, v límečku z lilového hedvábí. Byla jinaká v černém klobouku a v lakových střevíčkách, příliš lehoučkých na počátek podzimu. Tváře zadýchané červení nastalým chladem více se zruměnily, jakmile ho spatřila.

Popojde rychle několik kroků. Směje se týmž svým zvučným smíchem a tím přivádí Iva na chvíli v rozpaky. A hle, Štěpánka připadá mu krásnější, protože ji neviděl již tak dlouho a protože si ji ve snech představoval A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

209 14 jinak, zcela jinak, bez onoho chřípí zcela zvláštního, vskutku, bez onoho chřípí. Chopí ji za ruku.

»Dlouho jsi nejela, Štěpánko,« praví s jemnou výčitkou. Usmívá se při tom radostí a tiskne její prsty ve své dlani.

»Necelých čtrnáct dnů minulo,« vysmívá se Štěpánka.

»Dlouho jsi nejela,« opakuje s výčitkou Ivo. »Divíš se? Vždyť myslil jsem na tebe dnem a nocí. Všecky mé myšlenky se chodily k tobě zhřívat, chtěly být ještě silnější tvou přítomností. Ty pocity všecky mne mučí i blaží; je něco mysterioisního v odloučení, v dlouhém čekání. A já jsem se bál, aby nepřišla jediná jen vteřina, která by se postavila mezi nás. Přicházejí takové vteřiny? Myslím, že ano'. Ty, které nikoho nešetří a rvou ze srdce všecko: vznikající klíčení. A nejhůře je nadějím, vášnivým touhám.« »Jsi dnes smuten, tak vážný,« děla zastrašeně Štěpánka.

»Ne, nejsem smutern,« řekl a usmál se. »Nepřišla taková vteřina, vím to, vím. Ale v odloučení je člověk příliš opilý touhou, cit- livkově sláb. A proto odpusť, drahá.« Prosil ji za odpuštění, schýlen nad ní obličejem. Bílé zuby se leskly, jak se smál, a prsten na ukazováčku blýskal rychlými pohyby rukou, jimiž si čechral vlasy. Byl opojen tím, že ji má u sebe blízko, byl tak opojen, že mluvil příliš hlasitě, zvučně a několik jeho výkřiků, slabik, znících skorém jako výskot, odráželo se dětinsky po přeplněných ulicích. Vypravuje jí, jak rád nyní pracuje, sní, a jak vchází znenáhla do nového svého života, ale tak jinak, mnohem silněji, s většími nadějemi, jakoby mu byl již zcela jasný důvod života, který dříve mu byl nejasný. Byl mu nejasný. Ale teď je v něm ztajeno mnoho krásného. Mnoho tak tajemně mučivého, že nad vším se možno dlouho zamyslit. Ale nepošlapat ničeho, nechat vše hluboko v sobě skryto před všetečnými, před ironisujícími. Je mu tak, jakoby v něm všecko kvetlo, květy hořely, šťávy všecky jimi probíhaly, nic nekřičí po slunci, slunce je všude a všecko proniká.

Dívala se na něho s podivem. Tak ještě nikdy nemluvil tam venku o samotě. Vše bylo dřív spíše jako lehká hra, lehký dým, který se vznášel nad nimi a kolem nich předl ono tajemné kouzlo, které nedalo ničemu proniknout do hloubky. Brvy její zacukly, zvědavě a s vášnivým pocitem očekávání.

Rekl jí, co cítil.

Mluvil dále, jakoby rozuměl tomu pohledu. Tam byla mu láska první dobou sladkým zkolébáním, teď je mu probuzením, procitnutím. Mohla namítnout, jak je to všecko střízlivé, šosácké. Lidé milují, lidé počínají realiisovat své sny o lásce jeden ve dvaceti, druhý ve třiceti letech. Hledají, za jakou cenu jha by se to mohlo státi. Ta cena, jak to učinil on, zdála se mu zcela nepatrnou. Jisto je, že dlouho hledal lidi, s nimiž by šel společně, a že duše jeho hledala zprvu nejistě pevnou cestu, po 'níž by mohl jiti, aniž by cesta byla pustá, fádní. Aniž by vedla tam, kam srdce nikdy nechtělo a kde by se setkávalo se studenými pohledy, a kde by ruce musily se otírati po každém špinavém doteku. Jenom slepé okolnosti jej vehnaly na vysoká studia, jak to bývá ve většině případů. Pak mu byly směšný ty úzké vědomosti, které znemraiv- ňují, jsou vykořisťovány malými duchy ať v kancelářích advokátních, státních a jiných, ať na místech profesorských. A proto mu bylo úzko z pouhé nevědomosti, jak ch opiti se práce. Zajímalo ho především studium všeho, čím život náš kráčí v před. Zajímaly ho široké otáziky týkající se bytí a nebytí národa, jeho podstaty, jeho poměrů, jeho* schopností, žádostí a potřeb. Opatrní otcové říkali mu po léta, jak se rychle stárne, jak třeba oficielních vysvědčení o vědomostech. Říkali, že jeho práce v těchto oborech nabudou teprve tím pravého posvěcení, pravého poslání. Tím lze dosáhnout kariéry, zabezpečení, ohrazeného místa, jež možno dobře uzavírati na zámek.

Tím lze prý dosáhnout tiché výše, bezstarostné, a času, jenž stačí obejmout to nej- nutnější a po případě to nejširší. Duše může pozorovat, kořistit, zvědavě všude nahlížet, obejmout ještě více.

Ivo snil vždycky o vyšších cílech duše a proto se zpožďovaly jeho kroky na té cestě, již nazývali pevnou. »Já snil nikoliv o hrdé odloučenosti, ale o místě, s něhož možno pře- hlížeti každý dech, každé hnutí lidského ducha, bál jsem se špinavých, obvyklých cest, drobného hemžení, oné výchovy služebných, stejně naladěných lidí, býti v čas hotovu se svými lekcemi, jakkoli, třeba lstně vyváz- nouti, ale čím dříve, tím lépe. Odejiti pák přímo do tržiště života a kramařiti nejemně a malodušně s lidskými slabostmi, s jejich vášněmi, křiky po právu, s jich útisky a s případy věčně se opakujícími za honorář, nutný k přiměřeně všednímu životu.« Nechuť k všemu oficielnímu zdála se velikou slabostí lidem jej obklopujícím. Jen sobecká myšlenka, umlčeti pohrdavý dav prostředních lidí, odvedla na chvíli energii, již věnoval jiným věcem, k tomuto předmětu. A hle, skutečně, a tenkráte snad výjimkou jej dovedli ihned k cíli. Našli mu skutečně místo-, jež odpovídá ku podivu poněkud jeho starým touhám. Proč o tom tak imluví? Proč právě dnes a s ní o tom hovoří? Cítí prudkou radost, že vyvázl z nebezpečí: utonouti v nevědomosti, jak chopiti se práce. Duše jeho bývala necelá, rozdrobená, nejistá, plna otázek, vření. Teď je kiliden i šťasten, teď vidí široké světy před sebou, jako nikdy jindy. Dříve viděl okolí jako ohromné množství karikatur, které se na člověka věší, leze po něm, hmatá kolem, překáží a škodí tnu. Pro blízkost ošklivých předmětů neviděl široký, krásný svět, jeho věčný život, obrovskou jeho touhu po obnovování, nahrazování, po rozdílení darů v různých podobách. Přicházejí sny, láska, a přinášejí květy a ovoce. Jsou krásné sny a láska. Největší dar, který můžeme přinésti člověčenství, je naše láska: To je divná vůně, jakou voní ta láska z hloubky, která osvětlí nebe i zemi.

»Drahá Štěpánko,« šeptal Ivo nemoha již všecku tu krásu vteřin zadržeti v srdci. »Jsem šťasten a kliden zároveň, tebou šťasten, tebou kliden. V tvých malých rukou nacházím klíč ke všem tajemstvím života a hlava má je horká, lehká a jasná.« Byla opojena jeho radostným, zpěvavým hlasem, jenž čím dále tím více podobal se blouznivému, slavnostnímu blábolení. Vztyčila hlavu a oči jí hořely lesklým plamenem zlehčené, rozvířené, prudce stříkající krve. Bylo v tom tolik pevného, tolik neomylně slavnostního, že pocítila bázeň před tím nevšedním rozhovorem. Cítila hořet jeho prudkou lásku, její plameny šlehaly čistě a vysoko, ale netušila hloubky, odkud jdou.

»Ano, má jej ráda, velice ráda. Není možno, aby ji takto spoutal do všedního života, když se provdá. Není možno, aby toho někdy pocítila. Není-li pravda?« Od té doby vídali se častěji, skoro každého dne.

Ivo za nedlouho zdomácněl v rodině virtuosově. Přicházíval často a vysedal dlouho se Štěpánkou nebo s jeijí sestrou i s drobným, hravým a povídavým Píšou.

Ve větším salonku obývají obě sestry, ve vedlejším, menším, virtuos. Pokojík jeho leží po jedné straně kuchyně; hovor z většího pokoje tam nedoléhá a zvuk klavíru zní jako vzdálená hudba, vycházející odněkud z podmořských hloubek.

Virtuos je stále stejně churav. Ivo s ním tu a tam promlouvá jen na krátko a slyší stále totéž: o velikém koncertu, zaplaceném již jistým mecenášem a o tom, kterak nutno zacházeti s publikem. Než, tomu všemu možno zvyknouti. Možno otupěti při tomto zjevu a vysleehnouti vše častokráte.

Lítost a soustrast poprvé vzbuzená a překvapení nad tím stavem, vše znenáhla zmizelo. Ivo sedá ve vedlejším salonku, hovoří, baví se, směje se, zvykl si tomu, neboť trvalý stav bídy působí jakousi úlevou na diváky. Není hůře? Není lépe? Bohudík, stejně, je stejně, stejně.

A tak přicházejí podzimní tmavé večery, ploužící se příliš brzy a nahlížející přes květiny za okny do vytápěných pokojů. Štěpánka sedí v tu dobu u klavíru. Neboť v tu dobu se šeřívání možno otevříti snům všecky otvory duše. Skloněna nad klávesy, v pološeru, které houstne v koutech, při neustálém přebíhání sestřina kloučka, při jeho tíkání a při šramotu vzbuzeném shozenými předměty rozpustilou, drobnou ručkou, preluduje zpola mechanicky a zpola vědomě neznámý, spíše bizarní než melodický nápad; a při tom její umělecká povaha bloudí někde v neznámu, její srdce a duše cítí touhu hledat, jiti dále, létat a bloudit přes mraky, hory, potoky, lesy. Tak se přistihla často s úžasem a s tichou bolestí, toulající se někde daleko od míst, kde pro ni chystáno bylo štěstí, na něž se těšila a jež z celého srdce uznávala. Měla ráda Iva a ráda se tomu podrobovala, ráda obmezovala svoje veliké touhy po něčem zvláštním, po něčem blouznivém, jež jí od mládí a každou chvíli silně a důtklivě přemlouvaly: aby vzpírala se zemřít na všední život, aby hledala a zase jen hledala. Neklid zmizel z její mysli poslední dobu, co poznala Iva, ale někdy o samotě prudce všechno se vzbouřilo v její duši. Teď ěla ráda Iva — bylo všecko dcbře. Sedí tak nad klavírem, tmavou její hlavu nelze již spatřiti. Jenom bílé ruce přebíhají po klávesách jako bílé ovce na horách v daleku.

Dlouho trvá chvíle večerního snění, hudební nápad dávno se beztvárně rozplynul do jinak zbarvených variací.

Konečně zazní zvonek, přichází Ivo. Přináší svěžest, zdraví, sílu. Tváře jeho jsou prvním mrazem zruměněny, oči září prostoduše a hlas zní příliš hlasitě a upřímně. Zertuije a sedá na své zamilované místo, které Štěpánka po jeho návrhu upravila v rohu mezi dvěma okny. Je tam stará, zpuchřelá lenoška, dekorativně pokrytá látkou, podobnou perským kobercům, jehlancový stojan zpola na knihy, zpola na květiny a s obou stran růžové keře, veliké množství keřů. Visí tu na jedné stěně drobný, sádrový odlitek Boticelliho Madonny, tak upravený, jakoby byl ze slonové kosti; pak drobná krajinka mladého ještě malíře, již pověsil sem Ivo. Je to prozatím jejich prostý kout a hlavně místo, kde prosedí večery Ivo v hovoru, ve smíchu a laškování, v tichém pozorování a naslouchání hudbě.

A co Štěpánku stále více miluje, chová se zdrženlivě, zdvořile, ano ironicky k její sestře vdově. Zdá se mu nesnesitelným, zeptá-li se ho časem, jak odpovědět na tu neb onu otázku, kterou jí kladou čtenářky modního listu, jejž rediguje. Ivo se obyčejně směje. Jako blázen se směje, neboť tento oddíl modního listu zdá se tnu velmi podezřelým. V těchto radách a odpovědech jakoby mluvila zklamaná duše ke zklamaným srdcím. Dávány návody, jak získati si milence a jak chovati se, když láska naše není opětována. Kromě toho zodpovídány jsou všecky otázky hygienické, kuchyňské, he, he, he, — nu dobře. Můj bože, myslí si Ivo, jaké to protivné řemeslo. A přece je nutno, přec je nutno takto žiti. Dívá se často na ty dvě ženy — jaký to rozdíl, jaký to veliký rozdíl! Obě jsou do jisté míry vzdělány. Ale ta zde, tak praktická, kořistící z každé drobnosti, nabírající život na holé dlaně tak jak je. Měla vkus, byla dovedná a chytrá, uměla ve svých rubrikách způsobem stylisticky velmi zapleteným, upomínajícím 11a citáty z velkých mužů, odpovídat nešťastným, toužícím děvuškám. A zrovna tak dovedla jasně dopátrat se odpovědí, má-li který přispěvatel básnický talent, a zrovna tak posoudila vhodný střih, recept k vaření, příhodnou firmu ke koupi toho neb onoho.

Cítíval nelíčenou radost při porovnávání obou žen. Oh, jakým nevinným dítětem byla Štěpánka; skutečně dítě, věčné dítě, neustálé a věčné dítě, snad příliš snivé, choulostivé.

Tak brzy zdomácněl v rodině virtuosa. Všecko, co zřel kolem sebe v té malé komnatě, bylo mu drahé. A mohl-li déle poseděti v onom koutě mezi dvěma okny, mohl-li déle dívati se do zeleně růžových keřů, odcházel pak se steskem, že opouští místa, která vyzařovala jejím dechem, hovorem, smíchem. Tady cítil stisk jejích teplých rukou, zde zažhavěly rty uzounkým plamenem na jeho obličeji.

Čím dále tím méně však vídal se s virtuosem, neboť ten z večera obvykle odpočíval. Jedenkrát, když s ním naposled mluvil, byl veselejší než jindy. Stěžoval si na bolesti lakonickými slovy a s významným úsměvem. Rekl: »Nejvíce prý se mstí příroda sama« — četl kdysi — »když jsme se proti ni prohřešili. Jaký je toho přece hlubší smysl? Těžko najiti smysl všeho, kořeny zla a souvislost s minulým naším životem a všech, kdož šli před námi.« Než virtuos byl pravidelně málomluvný a mrzut. Nejraději pobýval sám neb se svým vnukem. Jaký to byl bujný hoch, v sametovém kabátci, hezký, bělounký, s růžovými tvářemi a se vzdorným okem! Vyhrál si celé dny v jeho pokoji. Na podlaze mezi lenoškou a španělskou stěnou, prostřenou před starcovou postelí, bylo rozházeno plno jeho hraček, domků, loutek, stavebních krychlí, plechových vojáků, zelených stromků s kučeravými vršky, jež voněly barvou a lakem. Rozbité, drobné housle beze strun a malá flétna válely se mezi tím. Hrál si vnuk i děd, neboř mnohdy děd chtěl míti v jeho hrách rozhodující slovo. Děd sedí celé dopoledne apaticky; odpoledne si však náhle vzpomene a mísí se do hry kloučkovy. Nařizuje mu to a ono, velí postaviti cosi tak neb jinak, hněvá se na něho, plísní ho, domlouvá mu, zlobí se a dupe malomocně. A tu sestra vdova spěchá napravit umíněnost kloučkovu.

»Ríša zlobí, neustále jen zlobí,« žaluje starý virtuos poloplačtivým hlasem. Neroze- stavil domků tak, jak mu bylo nařízeno, nedal vojenských stráží k věžím, tam, kam se slušelo. Věc se spravila. Pak hra pokračuje až do sešeřívání.

Uplynulo několik vlažných dnů a nastal podzim, zádumčivý, pln šerých .mraku s dlouhými večery. S nimi přicházejí poprvé dávní, známí hosté, ony přítelkyně, jež se Štěpánce postaraly o byt; přicházejí a s nimi zároveň jich bratří. Jsou veselé, usedají všude, všecko zaplňují. Prohlížejí každou podrobnost, jsou zvědavy na Iva a seznamují se s ním. Dívají se na něho tak přátelsky, jakoby ho byly již dávno znaly a přijímají jej ochotně ve svůj kruh.

»Ivo, Ivo,« žvatlají. »Tof krásné jméno, tof vskutku hezké jméno.« »Ivo, jaké to krásné jméno,« křikne ona maličká, drobná a bílá. »A já bych se chtěla jmenovat Dagmar. Ano, chtěla bych se jmenovat Dagmar,« opakuje zvonivě, je posedlá touto myšlenkou a drobnýma rukama koketně přicloňuje oči v nastalé záři, vržené rozsvícenou lampou.

Ivo je starší mladých těch hochů, mnohem je starší; ale bujné a bezstarostné ovzduší, hravé řeči a naivní veselí činí ho rovněž tak mladým, zábavným a trpělivým v naslouchání všeoh mladických zpozdilostí. Vžil se pomalu do zájmů toho mladého světa, do jich drobných bolestí, do narážek o prvních svých láskách, o kterých se mluvilo tak jako o zcela všedních věcech. Vypravovalo se naivně, co řekl ten a onen, když potkal svou lásku, co jí vzkázal tehdy a tehdy, na výletě, na plese, při vyjížďce na bruslích a že tomu všemu již konec. A konec všemu byl zcela lehký, což dokazoval jich zdravý smích a ta okolnost, že znova a znova se cítí zamilovanými. A ta maličká, jež chtěla býti jmenována Dagmarou, prosila konečně Štěpánku tak neodolatelně, aby ještě něco zahrála na rozloučenou, že nebylo možno dlouho se rozmýšlet!. Dívajíc se každou chvíli nervosně na zlaté své hodinky, spěšně vede Štěpánku ke klavíru a sama jí otvírá skladbu, kterou si přeje slyšeti.

Když večer hraničí již na noc, venku není tak živo, ulice pustnou a chodníky jsou plny stínů a světel, společnost konečně odchází a s ní zároveň Ivo. Zmizí brzy Ivovi, když se s ní byl před domem rozloučil. Ne, po tak veselém večeru je naladěn procházet se ještě ulicemi, ještě chvíli, než půjde spat. A prochází se dlouho do noci.

Pak uléhá pozdě a zdá se mu neustále o Štěpánce, o mladých dívkách, jich bratrech a o řadě jiných, bezstarostných bytostí, seskupených kolem Štěpánky k její zábavě a k jejímu obveselení. Sen je živý. Sen je tak podivný, že ho uvádí do pohádkového, vysokého sálu, v němž je plno korintských sloupů, zdobených akanthy, obetkaných zelení až dolů nad zrcadlovou podlahu sálu. V ní se všecko obráží. Připadá mu to jako stará pohádka, dvojnásob viděná, bohatý výjev, pouhý okamžik, v němž kraluje Štěpánka jako hrdá, čekající princezna.

Je to bohatý ples, či co, takový, jaký nebývá nikdy vídán a jaký vysníti může jen ten, kdo nikdy plesů neviděl. Vše bylo hudbou, šumem vzdušných látek, bílí holubi neslyšně přeletovali nahoře a šašek, jímž podivnou náhodou se stal jeden z bratří, viděných na návštěvě, komickými grimasami snažil se pobavit princeznu a její dvůr. A celý dvůr usedl po tanci právě pod korintskými sloupy. Je podiv- no, že sestává jen z dívek bíle oděných; a ty všecky poslouchají šaška, jenž dlouho je nemůže rozesmát. A bylo to, jakoby měla nastat nějaká sladká katastrofa, na šaškův nos věsily se divné stíny a příhodné slovo nemohlo mu přejiti přes rty. Vše bylo očekávání — míjení vteřin a konečně: šašek pomohl si divým zavýsknutím, bujným, divokým za- výsknutím, v němž znělo všecko mládí, jeho touhy, jeho naděje, jeho kypící síly. Tím výkřikem vše bylo dáno: kouzelné slovo bylo nalezeno. Zlaté veřeje se otevřely a jimi rychle vcházeli mladí jinoši, až oči přecházely, dlouhá řada jinochů. Otevřely se tímto bláznivým zavýsknutím: nebo zavýsknutí, zdravé a mladé, bujné zavýsknutí otvírá, jako kouzelný klíč. A veřeje se otevřely, roky a roky zavření a uvěznění jinoši kráčeli rychle, každý k své dívce, všichni plakali radostí, objímali se a všichni děkovali šašku. A to byl tak živý, rychlou tepnou bouřící sen, že Ivo, probudiv se, dlouho o něm přemýšlel a sladce snil.

V tom zmatku ani neví, byl-li též přítomen snu, neví, kam se to vše propadlo a kde hledat stopy k ztracené pohádce.

Ráno si dlouho na lůžku prozpěvuje. Slunce hoří na stěně, na obraze, na drobné sošce antického gladiatora, na zelenavém suknu skříně.

Je sladce unaven, nu, bohudík. A cítí ještě stisk ruky šaškovy. Ci se mu to jen zdá?

XXIII.

Téhož dne vzkázala mu sestra Hana, že Dvořák a ona přijeli do Prahy na několik dní a že bytují v hotelu »U černého koně«. Byla by mu velice povděčna, kdyby je navštívil o druhé hodině. Ráda by jej viděla a pobyla s ním nějakou chvíli.

Čas od času přijíždívala tak do Prahy, zvláště na podzim a v zimě. Venkovský zámek stával se jí pustým a to, co ji těšívalo, drobné hospodářství a smysl pro krásy přírody, nemělo v tu dobu významu! A tak nadcházely dny četby, pouhé četby, horečné a nezdravé, Otd rána do večera, a ty chvíle, kdy nebylo dosti vhodné látky, jež by stejně pobavila muže i ženu. Ovzduší stávalo se nudným a nesnesitelným, když prostý a dobrácký muž neposkytl obmezeným svým obzorem Haně to, o čem snila před tím, než se vdávala, a když všechen blahobyt a pohodlí stalo se pro ni jakýmsi druhem starostí. Počala střídat ovzduší, hleděla uplatnit svou krásu a mládí. Ivo jí proto nezazlíval; přál jí toho z celé duše a shledával to vše správným.

O druhé hodině přichází Ivo do hotelu a přisedá ku stolu, kde sedí Hana se svým mužem. Právě ku konci obědu, při desertu, když hosté a cizinci tráví při stolech své siesty, zapíjejí vínem a odfukují veliké kotouče dýmu. Ivo cítí zase ten pocit paria, přišedšího do ovzduší, kde se všecko rychle střídá. Kde dnes sedají velkostatkáři, po nich bohatí obchodníci, cizí šlechta, dobře situovaní agenti cizích závodů, několik »parvenue«, sedících tu jen na oko.

Hana vítá ho se smíchem a s aristokratickými, naučenými gesty vysoké, zlatovlasé krasavice. Dívá se mu dobrácky, ale poněkud výsměšně do očí, co její muž tiskne mlčky a drtivě jeho pravici. Haně neujde jeho elegantní oblek, jeho moderní klobouk a svroh- ník, a prohlíží si ho se zalíbením, aniž se o tom zmínila. Je dobře.

»Levandule a fialky — fialky a levandule,« pomyslí si Ivo, poněkud tím pohledem podrážděn a usedá vedle. Rozmlouvají pak o všeličems, o zámku, o vsi a o všem, co se zvláštního přihodilo od té doby, co tak náhle odejel. Ivo se lehce začervená.

Než pražádná zmínka se neděje o jeho záležitostech, naopak, rozmluva zabočila na zcela jiné, prosaické věci, což ho přímo překvapuje. A Hana smějíc se a dovádějíc vypravuje v konturách podivné, skreslené karikatury podařený obrázek z jejich vzorného hospodářství. »Hle, co to bylo: jedná se o pras- hici. Proč by to Ivovi nevyprávěla? Nuž tedy. Dvořák již po dlouhou dobu pečlivě choval a ošetřoval obrovskou prasnici. Zvláštní, nevídanou prasnici. Je tak ukrutně veliká, tak tlustá, že se nemůže ani hýbat. A tu jednou, když dole v ložnici je ticho, všichni spí, probouzí je zvláštní hluk. Dvořák se lekne a probouzí ji. Hana poslouchá. Pomyslí si ihned, že zloději vyhlédli si prasnici, že ji právě kradou — ano, slyšet je to dobře — nic jiného to nemůže vskutku býti. Ale Dvořák se tomu hrozně směje. Směje se tomu, a jak by ne: ,s takovým tlustým tvorem nehne prý nikdo, k smíchu! Zloději s ním ničeho nezmohou — kde pak by zmohli! — a potom: on sám nemůže vstáti, nemůže. Je právě v nejkrásněj- ším pocení,' ha, ha, tak to doslova řekl. Nehnuli se tak oba. — A proč by ona ještě na takové věci dohlížela? — A ráno — ráno byla prasnice pryč, ha, ha, ha!« Hana i Dvořák se tomu smějí z celého srdce...

»Potil jste se strachem?« ptá se Ivo suše, když vyslechl podivnou příhodu. Ptá se suše a zároveň s jakousi soustrastí.

Hana se tomu směje ještě víc; leč Dvořák je zaražen, mrzí se, že mu nebylo dobře porozuměno. A když se Hana dosti vysmála, zamlouvá si konečně Iva na celé dlouhé odpoledne — a při tom zase dívá se na něho významně, jako by se ptala, možno-li? není-li jinak zaměstnán? a kterak?

A. SOVA'. IVŮV ROMÁN.

225 15 Než to, co od něho chtěla, zvěděl brzy, když opustili kouřícího a popíjejícího Hanina muže; když mu kynuli oknem na rozloučenou přecházejíce kolem hotelu do živého náměstí, a když octli se v plném-odpoledním slunci.

»Pamatuješ, Ivo,« řekla Hana, »jak poprvé, když jsi přijel k nám, hledal jsi všude marně aspoň jediný slušný obraz?« »Hledal jsem. A bylo mi líto vašich peněz,« dí Ivo s lehkou ironií a tak, že to ani nebolelo. »Mrzelo mne, že jsme všichni v tom ohledu stejně pozadu. Nu, a co se stalo?« »Ráda bych koupila, ráda bych koupila něco, co bys chtěl ty i já,« obcházela tu záležitost, »něco takového, z čeho možno míti radost za rána, v poledne i večer. Dlouho jsem prosila, ale ted mám peníze, mnoho peněz.« Do Iva pojednou vjela zvláštní živost. Lichotil Haně, ptal se na obnos a zvědavě chytal ji za prsty pravé ruky. »Několik set korun tedy? — nu dobře, s tím možno přece jen počítati, zcela dobře.« Byl mimořádně rozradostněn. Jednak touto záležitostí, hlavně však tím, že sestra dosud nezmínila se o jeho lásce a že vyčkávala, až on sám jí o tom něco sdělí. Ne, on jí o tom však nesdělí, leda až někdy později. Až později.

Jdou s Hanou a Ivo vede ji po točitých schodech vysoko, pod střechu, vysoko, kde je atelier mladého jeho přítele; mladého, ale známého již z výstav a slaveného znalci. Vyjde vstříc mladý jinoch, má dlouhé, plavé vlasy, poněkud sestaralý, plný, rázovitý obličej a modré, dobrácké oči. Tyká si s Ivem, jeho hlas zní upřímně a rozléhá se zvučně pod skleněným, jasným stropem. Několik dekorativních květin, dracaen a chlupatých, jasně zelených květin s listy krvavě pruhovanými stojí na trámci, jenž obepíná celou délku skleněné střechy. Po délce stěn, na vysokém taburetu stojí plno menších obrazů a skizz, po stěnách visí jich řada a řada jich uniká oku na prvý pohled. Hana je okouzlena a odpovídá živě zaraženému malíři, jenž jedná s ní se zvláštní ostýchavou příchylností jako s krasavicí, již zřídka lze spatřiti a jako se sestrou Iva, o níž možno souditi, že je vtipná, neobyčejně chytrá... Než brzy přestávají rozpaky. Možno prohlédnouti si klidně obrazy a skizzy a možno do výhodného světla posu- nouti veliké, na kolečkách se pohybující podstavce, tak, aby Hana viděla všecko, dočista všecko. A tu stojí malíř a vykládá se zvláštními pohyby palce pravé ruky, neohlížeje se ani, co pociťují při tom diváci, všecko to, jak on maloval, co viděl 011 a jak je to provedeno, jak je to uděláno. Věděl tak na vlas, co se mu podařilo a co ne, co je skizza, co nepodařená, začatá práce. Tomu ovšem nelze věřiti. A tu stojí a nehýbá se, až vylíčil, nevýmluvně, s malým výběrem slov, co tak zaujalo jeho srdce. Napřed ideové a dekorační věci, před nimiž dlouho stojí Ivo a o které se Hana nt- příliš zajímá. His. tam na podstavci v l»v® stojí obraz, na němž vše je bezprostřední, jednoduché a sladce nahozené. Je to vlhký, parnatý háj břízek s hnilobnou vegetací na zemi a se svadlými listy, zvlhlými a obarvenými červánkovými, kadeřavými vlnami, jež prostupují les, nachově zbarvují bílou kůru a oloupaná, zčernalá místa. Tak zveselují onu hnilobnou, smutnou samotu, zamlklé páry vdechují do sebe tekoucí obláčky nad zapadajícím sluncem, jež není viditelno, ale cítitelno v pevné ryjbě prvních stromů a měkkých odstínech splývavé perspektivy do hloubky mizícího háje. Obraz působil neomylným kouzlem, poetickou pravdou, vybraností, jež posvěcuje zdánlivou všednost. Ale obraz, stojící vedle, zdál se ještě zvláštnějším. Tu nebylo nic z té parnatosti, z té nachovosti stékající po zavlhlé zemi. To byl stříbrný, jasně stříbrný vzduch, zem, oblaka, rybník, předměty kolem, venkovský statek, patriarchální a malebný prolomenou střechou, arkýřem a drobnými okny. To byl jasný a slavný všední den. den, kdy mozoly tuhnou při polních pracích a statek je tichý a jakoby vymřelý. Oslnivá síla letního dne, v němž se nepohnou stromy ani keře, s obrysy neměnitelnými dýchá z obrazu. Nebylo však možno dlouho před obrazy po- státi. Malíř má jiná a jiná díla, jež snáší a přistavuje do příznivého světla, přináší práce z dob, kdy pobyl v Paříži, přináší skizzy, experimenty, a na všem hoří žhavý dech a teplá vůně prvního, okouzlujícího rozkvětu.

Hana prohlíží si pak dlouho a mlčky větší obraz: obyčejná stavba, podobná nízké věži. stojí poblíž vod, modré, smělé mraky kolem. V popředí se tmí a jediné okno podivné té stavby slováckého mlýna je již osvětleno. Obraz je jako z šera vyzdvižený, chycený v tu dobu, kdy se upřádají stíny krajinou, oblaka jsou divoká, rozdrážděná ještě světelnými dochvěvy slunce, ale dole, na zemi plíží se zvolna tma, a s jistou hodinou vede ruku hospodyně k rozžehnutí žlutavě chorého světla. A ještě více jímá ji jednoduchost práce, malované v cizině, v Paříži, neobyčejně hluboká, platanová alej kolem rozjeté, do tmava mizící cesty.

Obraz je malý a není na něm vršků platanů, jen jich začátky se splétají a v daleku v prostřed cesty houstnou do černé, inkoustové, zhuštěné skvrny. Zvláštní ta malba, hloubka aleje a pochmurný její ráz upoutal na chvíli Hanu, že se znepokojila a zatoužila vše to nejkrásnější míti, mnoho, velmi mnoho z toho míti. A zatím co se dívá, skutečně sladce rozčilena, podaří se Ivovi odvést mladého svého přítele do zadní části atelieru. Šeptá mu cosi, radí a ukazuje. Milý malíř je z nejnaivnějších a nejroztomilejších; nezdá se zprvu chápat.

»Příteli!« šeptá Ivo. »Chraň bůh, jenom se neošíd, drahý. Věz, že moje sestra je z lidí, kteří mohou hodně a hodně platit. Připravuji tě na to, kamaráde. Bud tak laskav!« A ve chvíli jsou zase poblíž Hany. Malíř jt netrpěliv, poněkud rozčilen a jeho vysvětlivky nemohou nalézti příhodných slov.

Konečně je vše prohlédnuto a nastává chvíle dlouhého, skorém úzkostlivého výběru. Hana se rozhodla pro onen stříbrný, oslnivý obraz a pro pochmurnou alej obrovských pla- tanů, hledá souhlas v očích Ivových a když ho nachází, jedná se hned o cenách, jež určeny na šest set a na dvě stě korun, rychle a beze všech ceremonií. Hlas malířův zní jaksi nerozhodně a na tváři rozlívá se ku spánkům a k čelu ruměnec rozpaků.

Ivo byl by odplivnul nevolí nad hanebným činem svého přítele. Mohl vskutku požádat o několik set korun více. Proto, že drahých věcí bohatí lidé si více vážívají a proto, že Haně mohlo to býti naprosto lhostejno. A také bylo. Vyňala z tobolky čtyři bankovky po dvou stech korunách, položila je na malý psací stolek v koutě atelieru a přidala ještě malý obnos na hrazení výloh, určených k zásilce obrazů.

Malíř vyprovází Hanu a svého přítele až do tmavé předsíně atelieru. A na pozvání Hanino, aby zajel někdy na jih, aby přijel namalovat zapomenuté ty samoty, vsi a údolí, odpovídá mlčky, s tichým úsměvem a nervos- ním čechráním rovných, do čela spadaných vlasů.

Po cestě vzpomíná ještě Hana malířových rozpaků. Ptá se na něho a na jeho věci blíže; je tak spokojena. Děkuje Ivovi a přemýšlí o úsporách a příštích nákupech. Ivo zmiňuj« se jí ještě o mnohých a mnohých zajímavých jménech, chválí hloubku toho, grácii neb po- hádkovost onoho, tklivou snivost a fantasii jiného. Tak jidou a rozmlouvají.

Než Hana není dosti spokojena s dnešním odpolednem. To vše, co by Ivovi ráda vyjevila, oddaluje se neustále; nikde nebylo vhodné příležitosti, aby mu to řekla, a přec hlavně jen proto chtěla s ním býti o samotě. Tak jdou zase týmiž ulicemi zpět, a Hana cítí, že tluče jí nepokojně srdce a že okamžik za okamžikem míjí, a ulice za ulicí že dlouží se její krok.

Odvážila se kojiečně, blízko již hotelu, a řekla rozechvěna: »Pozdravuj ji, Ivo, víš, tu, kterou máš tak rád, pozdravuj ji ode mne! Chci ji mít také ráda. A přeji ti štěstí, drahý Ivo.« Objala ho zrovna v prostřed ulice, políbila na rty a pak odskočivši, táhla jej za ruku na druhý chodník, kde stoupla si k výkladní skříni, za níž vystaveny byly akvaria, mušle, mořská zvířata, krabi, zelenavé ještěrky.

»Ty tedy víš?« tázal se Ivo a koutky rtů se mu chvěly radostným, tázavým úsměvem.

»Oh vím, dávno. A jsem ráda,« praví Hana prostě. »Sám jsi si vyvolil a já to věděla. Můj dobrý Ivo,« řekla láskyplně i rozmarně, »ano, byla jsem o tom přesvědčena, že půjdeš svou cestou.« A dále dí: »Zdali pak víš, Ivo. jak jsem se často mučívala tvou otázkou? Nevěsty jsem ti chtívala hledat. Byly bohaté i hezké, a já jednala jako všecky ženy. Chtěla jsem mít prsty v tvém štěstí, chtěla jsem tam mít své prsty.« Rozesmála se tak vesele a zvučně, že Ivo smál se také tomuto nápadu, sesterskému i banálnímu, jak se vezme.

A když se později u hotelu rozloučili, Ivo odcházel lehce, rozradován, a na rtech ležel mu sladký pozdrav sestry Hany.

XXIV.

Rychle prchaly dny, byly skorém veselé a bezstarostné. Hanin pozdrav lichotil Štěpánce, jež každodenně procházívala se s Ivem, anebo čekala naň doma, když nastala předčasná šera a deštivé, zdlouhavé dny.

Ivo přichází denně. Usedá do svého koutku, zapadá do roztrhané lenošky tak, že vskutku se často s ním proboří a musí volat Štěpánku na pomoc. Odbude se taková nehoda domluvou a rozpustilým smíchem.

A pak nastávají chvíle četby anebo rozhovorů o nejrůznějších věcech na světě.

Nad Ivem hoří visací lampa, stíněná rudým, jemným papírem v podobě květu rudého máku a on čte: nějaký román neb povídku dlouho do noci, dle toho, jak posluchači jsou upoutáni a dle toho, jsou-li vyčerpány všecky intimní a žertovné jeho nápady. Ale jsou-li večery jasné, ony čerstvé, svěží podzimní večery, kdy obloha zdá se hlubokou, temně modrou a pod ní všecka světla roztěkají se mléčnou, magnesiově zbarvenou září, vychází Ivo se Štěpánkou do chladícího vzduchu, plného předtuchy větrných, sněhových dnů, které kdesi na blízku jsou schovány a čekají a čekají.

Oba jsou veseli a mládi. Ona elegantní s bílým rukávníkem, v anglickém, přiléhavém šatě a s koketní čapkou, lehkou, šedobílou. Pod ní bohatě krouží se vlny vlasů a hoří temně modré oči. Něco je láká ven, do toho ruchu, kde umdlená i mladá Praha promenuje, do křížících se světel, do vln rychle míjejících chodců, opíjet se elegancí, letem fiakrů, nádherou výkladních skříní. Tu mnohdy se zastavují. Ivo potkává toho neb onoho známého, s nímž promluví několik slov a všichni dívají se zvědavě na Štěpánku, jdoucí s úsměvem po jeho boku. Jak je dětinská! Mnohého proslulého tak poznává. Potkávají mladého literáta Kalinu, nestálého, zajímavého hocha. Byl to kdysi Ivův nejintimnější přítel a teď, zdálo se, poněkud na Štěpánku žárliv. Také Ivo o něm smýšlí mnohem přísněji, střízlivěji. Soudí najednou, že je živ samými protiklady a že není možno postřehnout na něm smysl nějakého přesvědčení. Proč chválíval něco dětinsky a nadšeně, když za čas napsal o věci ostrý úsudek? Mluvil zdrženlivě, cynicky a s úštěpky o té neb oné věci, aby ji naposled 2.33 vynesl a dokonce ji obhajoval. Byl to takový duch pln nejistoty, malého bezpečí a nepevné důvěry: hledal formuli pro nové češství, ale zalézal při tom do děr starých obojživelníků, krvácel jako předbojník nových snah, ale byl ve vleku klerikálního, spiritualistického zpátečnictví. Rval se pro myšlenku, aby konec konců objevil se docela mírným a konserva- tivním. A přece to byl krásný duch. Chtěl by mít slovo ve stu věcech, hnout shnilým bahnem, provokovat všecky, kdož bezpečně sedí a vyvěsit na veřejné budovy seznam všech, které by jednoduše oběsil. Komitétům, spolkům a obcím by nedal již lhůty k práci a k nápravě, ale přibíjel by kde koho za bílého dne a na výstrahu. Vytahoval by slámu z bot, bavlnku ze zalehlých uší a vše to bylo by mu máló a málo. Nu dobře. O tom všetm vypráví Štěpánce, jež prohlíží si zvědavě jeho bývalého přítele Kalinu, jdoucího nyní naproti nim v přiléhavém svrchníku, ruce v kapsách, dvě, tři knihy pod paží. Nevypadá tak hrozně, má jemné kníry, černé jako uhel.

A tak bloudí Ivo se Štěpánkou, upozorňuje ji na to neb ono, vysmívá se tomu či onomu.

Jednoho večera procházejí se po nábřeží, vzduch voní povadlými, hnijícími listy, jež zarudlé krouží každou chvíli nad hlavami. Obrysy Hradčan vyplývají neurčitě do žlutě šerého, západního nebe. Bližší budovy černěji vystupují a obraz nehnutě se zrcadlí i se světly v temné řece. V ty doby před divadlem nastává na okamžik živo. Je chvíle .před počátkem hry. Portály se plní diváky a všecky schody k nim oživují postavami. Ivo se Štěpánkou zastavují se kdesi na rohu, unaveni; jdou dále, prohlížejí závody a jich vykládce. Vzduch, prosycen světly, je jasný, tak jasný. Ivovi nic neujde, nebo jeho štěstí je takového druhu, že loká vzduch, barvu, zvuky, formy, zevnějšek.

Teď oba se zastavují před vysokou stěnou plakátů. Plakáty jsou v jasném světle. Nutí diváka, aby se zastavil, prohlédl všecky malířské nápady, určené k reklamě, všecky ty dívčí hlavy, všecky ty průhledné symboly.

Co se tak zadívali, Štěpánka se náhle vztyčuje. Chvěje se jaksi rozčilením a ukazuje drobným, malým prstíkem: »Richard Richard Kolman. Ach, Ivo, on koncertuje v Praze, Richard!« A tu čtla se zrakem zapáleným zvláštním ohněm a s náruživým přízvukem ve hlasu, z potištěného plakátu velikými písmeny: že komorní virtuos Richard Kolman, majitel toho a toho řádu, bude koncertovati pozítří v Ru- dolfině a že bude hráti to a ono. Bylo tam vše: která zpěvačka, který pianista, které trio bude s ním spoluúčinkovat.

»Můj bože, Richard,« zablouznila živě, »on byl ještě malý, docela malý. To by se mu byl Ivo zasmál, kdyby ho byl znal, když tak se- dával, cvičil, a když se tatínek na něho tak často zlobíval.« A po celou cestu již mluvila o malém Richardovi: »jaký byl zlostný, jak se neměli spolu rádi, jak ji zlobíval a jak ji mnohdy bil. A teď by ho jistě ráda zas viděla. Půjdou s Ivem na koncert. Ze ano . « Jemu jsou nějak nemilé ty vzpomínky a ty její dětinské výbuchy. Nechápe moci onoho kouzla z dětských let. Můj bože, s jakým významem pronáší slova »malý Richard«! »0, zajisté že půjdou na koncert. Je to mladý, zajímavý virtuos, žák Štěpánčina otce a kromě toho rostli v mládí vedle sebe. To už je dávno, hodně dávno. To už je dávno, lidé rostou, sledují jiné zájmy. Ivo na příklad myslí, že takový umělec, puštěn jednou do světa, ztrácí smysl pro historii svého mládí, že nevzpomene si téměř svého učitele a své malé přítelkyně.« Zdálo se jí, že je to určeno pro ni, aby ji to zabolelo. Vycítila, že je to malý výpad za její příliš vřelý tón. Než nebylo možno se opanovat. Se jiménem Richard vyvstala v ní opět ta nesčíslná křídla, která se vznesou a bijou, tlukou o sebe, vymaňují se, vyletují vysoko nad viděný obzor. A bylo jí jako vždycky s příchodem nového cizince. Celý svět převratných myšlenek zaduje, vznítí všecko, co může shořeti, plameny zasahují tichý, idylický kout. A teď to byl známý cizinec z daleka, cizinec, na nějž jsme zvědavi po létech; teď to byl starý, známý cizinec, jenž jí byl zcela nový tím, že byl proslulý a ona nemohla k němu promluvit již jako jindy.

Zda má ještě takové zlé, démonické oči, které vskutku nebyly ani tak zlé, jak se zdály? Hle, to byl Richard, jejž si jasně představovala v pohádce »Přítel z cest«. A kolikrát na něho vzpomněla, vždycky pocítila znovu nepokoj svázaných křídel, vzpomněla si na ony osmahlé, nepokojné kočovníky, viděné v mládí. A obdivuje se v duchu Richardovi, jako se obdivovala kdysi otci. Bloudí v daleku po městech širokého světa, kam ji to ode dávna lákalo, není nikde vázán, je volný jako pták. Blouznila o tom pohyblivém, neklidném životě, myslila na změny, pohyb, střídání, věčný nepokoj, věčnou žízeň po něčem, o čem vážně nepřemýšlí dobrodružné mládí. Její rozbouřená krev se nemohla utišiti.

Byla zamlklá, když se s ní Ivo loučil a její »dobrou noc« znělo jako v polosnách. A její stisk ruky byl nějak roztržitý, plachý.

Druhého dne přichází Ivo k večeru, nsedá vedle ní u klavíru a všecko je zase v pořádku. Všecko je v pořádku.

Je jako jindy vážná, snivá, vítá ho jako jindy s týmž úsměvem. Rozmlouvá s ním chvíli, než počne zase hráti, o všem, co dělala toho dne od rána do večera, všecko mu vypoví, co považuje Ivo za drobné a milé mince denních událostí. Je to drobné a milé, poslouchat o kocourovi Mikuškovi, kterak se vystonává z ran způsobených dětmi sousední paní, anebo o tom, jak ji celé odpoledne upoutal Schumann nebo Smetana, Liszt nebo Beethoven, Dvořák nebo Qrieg. Celé odpoledne hrála. Je na ní zříti zlá únava, horečná bledost, ruce leží na klíně a prsty jsou přílišným cvikem ochablé. Ale ještě neposedí, což bývá málokdy. Není ještě nasycena, objevila místo neobyčejné krásy, neobyčejného vzruchu. Místo ono nesmí se hráti tak řemeslně, jak vyzní na prvé zahrání. Hrá ono místo. Je to naříkavé largo, zní těžkopádně, zdlouhavěji, bez ducha, je to namáhavě vstávající, silácké medvídě, třesoucí beztvárnými formami.

Když přehrála, praví: »Víš, Ivo, jsi tak trochu hudebník. Poslouchej tedy! Nevím, dovedeš-li ocenit tyto nuance. Ale dej pozor, jaký rozdíl vycítíš, dej dobrý pozor!« Začíná totéž znovu, ale začíná to jinak; její ruce již jinak se zdvihly, delikátními, vzdušnými oblouky přiblížily se ke klávesům, jakoby je chtěly hypnotisovat, dát v ně trochu chvění duše, krve, rozvířených nervů. A teď je to zcela jiné largo, naříkavé, subtilní, setkané z mlh a měsíčních paprsků, modře zrcadlící se na tichých vodách. Tak se to Ivovi zdá.

Když přehrála, povídá jí o svóm zdání. Nebo často při hudbě vidí zvláštní krajinyv tmavé lesy, podivné architektury a upřádá pohádky při zavřených očích.

A Štěpánka jc nadšena, ráda, že vidí ve způsobu nového podání něco zvláštního, že vycítit tu jemnost a tu její lásku právě k tomuto místu. Chytne ho prudce za ruku a Ivo ji políbí na důlku smějící se, ubledlé tváře.

Za chvíli praví Štěpánka: »Co by asi řekl Richard, on, který se jí tak vysmíval v prvním roce, kdy začala cvičit! Odnesl jí jednou dráty pedálů, nemůže na to zapomenout, ha, ha, ha, nemůže na tu komickou příhodu zapomenout.« Ivo poslouchá a nepromluví po celou dobu jejích vzpomínek na Richarda. Proč hrála celé dlouhé odpoledne s takovým úsilím, s takovou láskou? Sedí v koutku ve své lenošce, hlavu podepřenou v dlani. Neposlouchá již Štěpánky ani jejích vzpomínek, lile, proto hrála, proto dala celou duši v ono naříkavé largo, co by tomu asi řekl Richard, kdyby byl přítomen. Tedy proto!

»Oh, Richard byl by překvapen. Najisto překvapen,« tvrdí Ivo. Dívá se na Štěpánku a pozoruje účinek svých slov. Štěpánka se však neusmála. Vycítila drsnější tón v jeho hlase, vstala od klavíru a večer již uběhl zamlkle, bez chvil bujných výbuchů bezstarostné zábavy.

Pozdě z večera již zastavují se u Štěpánky její dvě přítelkyně, jen tak na okamžik, ony dívky, jež chodívaly sem se svými bratry. Přicházejí plny smíchu a hovoru, plny laškov- ného ovzduší podzimní ulice, ruměnné, s vlasy větrem pocuchanými.

A hle, i sem zanesly Richardovo jméno. Sotva že přišly, pravila jedna z nich, ta, jež si tak přála, aby se jmenovala Dagmarou: »Zastavují se zde dnes a ne pozítří, jak smluveno; je koncert Kolmanův. Půjdou zcela jistě pozítří na koncert. Půjde-li také Štěpánka? Schválně se tu zastavují, aby se smluvily se Štěpánkou. Zajisté! Je to prý mladý a zvláště nadaný člověk. Viděly právě jeho podobiznu za knihkupeckou skříní. Je to zajímavý člověk, taková umělecká hlava, takový elegantní mladý člověk; a má takový hezký, černý, zakroucený knírek, hi, lii, hi.« Štěpánka se upřímně diví, že jeho podobizna je již za knihkupeckým výkladem. Jak to možno, že ji dosud sama neviděla?

Vypráví pak dívkám živě a se zvláštním přízvukem, že tento Richard je vlastně otcovým žákem. A že už tomu dávno, velice dávno, když byla ještě docela maličká, takhle maličká.

A interes dívek je tak pražsky-hudebně dělaný, skutečně takový, že Štěpánku vnucují do vyprávění nových podrobností z mládí, podrobností, které se vřezávají Ivovi do srdce; jsou mu nesnesitelný, trapný, upřímně trapný.

Rozloučí se náhle a v jeho oku doutná mrzutá, mračná výčitka. Tiskne ruku Ště- pánčinu sotva znatelně, srdce mu bije a bouří, a v hlavě to divně víří. A když dává klobouk na hlavu ve dveřích a obrací se ještě s po- sledním »s bohem« pro dnešek, dívky jsou udiveny jeho chladností, a ta zlatovlasá je polekána jeho mračným vzezřením.

A tak jde. Sní o tom, jak je možno, aby v Štěpánce bylo tak málo jemnosti. Jak je možno oběma rukama najednou rozdírat mu srdce! Není možno, aby mu rozdírala srdce zúmyslně, tímto zcela lehounkým, nevinným způsobem, aby jej zkoumala, aby žertovala tak příliš vážně. Ne, ona nežertuje, ona je zvláštní a nebohá, ona je opojena, slepě opojena touhou po nějakém novém životě, jiném než všedním. Jaká to bída nastala lásce, jaká bída! Ale bude lépe, bude zase lépe. Několik dnů opojení přejde jako -sen a pak přijde zase to, co může poskytnouti obyčejný život. A ulice jsou vymřelé, klikatí se tmavě a mrtvě, někde jakoby zahynuly v černém koutu, odkud nutno se vrátit, když nelze najiti východu. Opilí chodci jdou naproti a po- vykují. Můj bože, toť už pozdní noc; sychravě uléhá na věže, domy, náměstí, na jeho horkou hlavu. AJe to všecko je nejapná, hloupá episoda. Episoda včerejška a dneška. Co může znamenat krátká ta episoda v lásce, ve věčné lásce dvou lidí, kteří se tolik milují? Vždyť má ho ráda, skutečně, tolik ráda. Již mnohokráte mu do dokázala. Již mnohokráte procítil to veliké, dříve nepoznané štěstí. Štěpánka je nebohá. Musí jí dovolit toužit, snít, probdít noci, vždyť je to bujná, divoká krev svého otce, starého virtuosa.

*. sova: ivův romAn.

241 16 Přichází domů, usíná nepokojně. Bolest a obava neopouštějí však jeho srdce. Hle, tato divná episoda leží mu těžce na duši a neodchází z jeho mysli . . .

XXV.

Ráno vstává s hlavou mnohem jasnější. Zpívá a hvízdá si, a také slunce, jasné, podzimní slunce prodírá se žaluziemi a kreslí na stěně žluté, dlouhé pruhy. Hvízdá si. Duše je jako uchlácholena, zkolébána přemýšlením, že je to pouhá episoda, nahodilá, beze všeho významu.

Žaluzie jsou zdviženy, slunce zatopilo komnatu. A stromy venku na dvoře, jindy černé, jsou bílé jíním, lesknou se v slunci, ojíněná dlažba, schody, železná mříže kol zahrádky, celý výhled je zimavý, i žluté listí blýská, jak na něm roztálo jíní. Obléká se pomalu a přemýšlí o této pouhé, nahodilé episodě.

Dnes večer půjde se Štěpánkou do koncertu. Vyslechnou Richarda, proč pák ne, vyslechnou jej a ona bude nadšena. Proč pak ne, nadšení je posvátné. I on bude nadšen, aspoň bude se tak tvářit. Nemůže naprosto říci Štěpánce: »Hudba je velmi znamenitá věc, miluji hudbu. Ale tihle virtuosové jsou mi hrozně lhostejní. Tito virtuosové, poslyš, nejdražší: Ti mají drobné, malé, naduté mo- zečky, jejich ubohé, domýšlivé hlavy jsou prázdné a jejich srdce obyčejně bývá zhýčkané, drsné.« Ale ne, o tom nesmí býti řeči. Vždyť vidí, kterak ihned by zaplakala a řekla: »Hle, takto smýšlíš rovněž o našem tatíčkovi; přetvařuješ se, dlouho se přetvařuješ a pak najednou vychrlíš ze sebe všecko, co jsi tak dlouho chytře skrýval.« »Oh ne, nikterak, jsem úplně kliden. Je to pošetilé, být žárliv na neznámého, dávného soudruha z mládí, o němž nevíme zcela ničeho.« Bude lépe, ano, bude mnohem lépe poddati se přímým dojmům, chválit jeho hru, chválit jeho interesantní hlavu, jeho sametový kabát, malebnou vázanku a především vlasy, jeho bujné, až na ramena splývající vlasy. Možno, že nemá však takových vlasů; možno, že má poněkud lysou, jemně zkade- řenou hlavu. Také dobře. Oh, ano, proč pak ne? »Budu tak výborně naladěn jako nyní. Přiznám se Štěpánce, že bych se také já rád s ním třeba seznámil, že bych rád znal Richarda, toho člověka, který ji neměl rád, jí se smál, smál se její hře, který ji často bil, který jí odnášel dráty od pedálů. A především bych ho rád viděl, abych poznal žáka Štěpánčina otce; neboť rád vídám žáky, stali-li se mistry. Takový žák, stane-li se mistrem, obyčejně nadělá do svého hnízda, kde se vylíhnul, až hrůza pohledět, a to je jeho první větší čin. Nebo on odkoukal mistrovi všecky přednosti a chyby. A je-li chytrý, sebere všecky před- .nosti a za chyby vynadá mistrovi kreténíi. Takový tiž je svět.« A hle, ráno je nádherné. Ivo se již oblékl, lehký a bezstarostný zamyká svůj pokoj, kde je vše v nepořádku, a odevzdává klíč posluhovačce, bydlící dole ve dvoře. I tam je slunce, plno slunce. Na lůžku smějí se dvě malé, zlatovlasé holčičky, jedna s kulatým, boubelatým obličejem, druhá vážnější s jemným nosíkem a s velikýma očima. Smějí se na Iva, volají na něho rozpustile, chtěly by si s ním zadovádět. Postojí nad nimi, potřepá na zádíčka, pobrouká nad nimi, zatahá za bílé, obnažené nožičky. Jak se tomu smějí a jak ho chytají za rukáv, za ramena! Muž posluhovačky, sedící za verpánkem, je okřikuje. Ale což! Za křiku, skřehotu a dušeného chechtotu Ivo konečně odchází. Však jim koupí po hroznu vína, nebo několik velkých, ruměnných jablek, až se vrátí večer domů. Při snídani v kavárně rozpřádá dále episodu, svou episodu, lhostejně jaksi, lehce výsměšně. A tak odchází do úřadu v pokojné náladě. Ubíhá den.

Konečně blíží se večer a čím více se šeří, tím stává se Ivo nepokojnějším. Celé odpůl- dne ztrávil doma. Proseděl je na nízké pohovce, jakousi knihu v ruce, aniž četl. Od- půldne zdálo se dlouhým, tak dlouhým. Se- šeřívalo se zvolna a Ivo chodil od jednoho konce komnaty k druhému s rukama na zad. A potom, když odbíjely hodiny vážně a zdlou- liavě, vzchopil se rychle. Vskutku se mu zdá, že se přepočetl a že i kapesní hodinky nesprávně ukazují. Sotva přehodí svrchník přes ramena, sotva posadí klobouk na hlavu. Zdá se mu, že je mnohem později; že zasnil, zmeškal, že musí býti již mnohem, mnohem později.

Rychle spěchá ulicí. Je zimavo, aleje v ulici, kudy spěchá, jsou skorém holy. Lidé se vlekou nějak pomalu a tmavé jich siluety přissávají se stíny k domům, jež ubíhají na zad. Byl v opojení a v onom zmatku velikého spěchu, kdy myslíme s obavou, že najisto zmeškáme něco důležitého; běžel skorém, skákal přes několik schodů a udýchán stanul v bytě virtuosově.

Štěpánka, bohudík, neodešla. Bohudík! Stojí před zrcadlem s rozpuštěnými vlasy a češe se bílým, lesklým hřebenem. Stojí tu v plné záři lampy a bílý hřeben v černých jejích vlasech je jako ozdoba, veselá ozdoba ve smutečním poli. Ivo celý udýchán políbil ji v zápěstí ruky, jíž se česala, zasmál se svému spěchu a podivil se, že přišel dříve o celou dlouhou hodinu. Než ona nebude dlouhá. »Jak je možný takový pošetilý nápad, aby odešla do koncertu sama, bez něho? Když přece nemohou jiti jinak, než spolu, není-li pravda?« Sedá si do svého koutku, s přehozeným svrchníkem přes ramena, hůl v ruce, a na jejím držadlu otáčí roztržitě kloboukem.

Žvatlá žertovné a nesmyslné věci a dívá se při tom na její dlouhé, bujné vlasy, spadající rovnými proudy dolů až k bokům. Než nyní, veškery ty proudy, bujné a rozlité kolem hlavy, podchytila levou rukou. Zase je roz- čísla, rozdělila na tři stejně silné díly a spletla je v jediný dlouhý, krásný cop, který zcela měnil její tvářnost. Učinil z ní skorém dítě prvního rozpuku, zvláštní, vážné dítě s drobounkými ňadry. Jak to bylo naivní, pohádkové! Podobna prostým princeznám, držícím stříbrné lilie v rukou, stála před zrcadlem, aniž věděla, že Ivo je okouzlen právě tím. Neboť tak nikdy ji ještě neviděl.

»Jenom chvíli,« žebral, »abych si tě zapamatoval takto. Ten pohled není určen pro ulici, pro jiného. Takto smím tě viděti pouze já. Víš-li pak, že jsi podobna oné princezně, procházející se po zeleném sadě v prvním jaru?« »Škoda, nezřela jsem té princezny,« posmívá se. A se spěchem, dovedně a lehce stáčí cop v zadu na hlavě ve vysoký účes, jenž z ní rázem dělá moderní krasavici na obdiv ulici a světu. Než stále je krásna, jen že jinak, pel čistoty a cudnosti setřen, nádhera účesu, moderní držení hlavy hraje ted hlavní roli. Byla svůdná, krásná — a Ivo díval se přece tak nějak zamlkle. Pojednou je mu teskno. Sedí beze slova, stín přeběhl mu přes čelo a duší protáhla se horečná bolest snu. Chtěl se jí pojednou zeptat v na- stalém tichu a chtěl ji políbit v zadu na šíji. Chtěl se jí znovu zeptat, zda jej má ráda, mnoho a mnoho ráda? Než bál se jí ptáti se dnes, bál se jí pohlížet při tom do očí a držet pevně při tom její ruce. Snad by se stalo něco fatálního. Snad by zablesklo něco v jejím oku, zachvěla by se jí ruka, a on by zas nebyl, nebyl zcela uspokojen. Ne, dosti, dosti! Umiňuje si při tom pevně: že po tu celou dobu, co potrvá tato bezvýznamná episoda, nezeptá se jí ani jedenkráte, má-li jej ráda. Ani jedenkráte se nezeptá, ne, ne, nikdy.

Hodina rychle ubíhá a Štěpánka odchází do vedlejší jizby, aby se za chvíli vrátila oblečena a úplně již připravena. A tak jdou. Jdou živým ruchem ulice a sedají vedle sebe do vozu elektrické dráhy. Ivo pozdravuje kolem sebe, mluví se známými a cítí celé štěstí opojné Štěpánčiny přítomnosti.

Všímá si teprve teď: má světlé šaty pod dlouhým, rudkově červeným pláštěm a na hlavě sněžný, krajkový, měkce nadýchaný shawl. Vidí, jak zraky všech na ní spočívají, a promluví-li několik slov, obracejí se opět k ní. Kdo pak to tak melodicky mluvil? — Všichni jsou jí okouzleni, ano, jak pak by nebyli okouzleni? A když zastaví vůz, všichni jakoby čekali, až se zdvihne a první odejde. Vskutku, tof zvláštní, neobyčejné! A když dojeli stanice, kam bylo určeno, vskutku nějaký sprosfáček a po něm několik jiných odvážili se vystoupiti dříve a dívali se na ni monoklem. Nu, budiž. Nechf to každý vidi, jak jdou vedle sebe, jak se smějí, jak je to krásné být takto, takto na světě.

A lile, síň koncertní hořela nesčíslnými světly. V hledišti bylo již plno šumu a ruchu.

Ivo jde nezvykle a rozpačitě vedle Štěpánky. Zří, že opět mnoho zraků se k nim obrací. Konečně ve zmatku usedají někde v popředí, blízko podia koncertního, tak blízko, že je jasně zříti černý, nádherný klavír a za ním v polokruhu řadu ostýchavých diváků. Je chvíle, kdy hlediště se začíná plniti, ona chvíle, jež umělce nalaďuje a snad i určuje jejich budoucí hru. Býti zde tak Štěpánčin otec, byl by najisto nadšen. Přišel maršálek i purkmistr, bylo tu mnoho vysokých státních úředníků. Bylo tu mnoho, přemnoho dam z prvních velkoměstských kruhů.

Nastává utišení, portiery u vchodů na podium se pohybují nadzdviženy tu a tam rukou. Vchází sluha upravit pulty, klavír, oprášit cosi, rozestřít noty.

Ivo je zdánlivě již kliden. Dle programu, ležícího na klíně Štěpánčině, vystoupí napřed zpěvačka, cizí nějaká zpěvačka, která zapěje několik německých a ruských písní. A pak přijde on, Richard.

První číslo míjí bez účinku, hlas zpěvačky je odkvetlý a ustrašený ve výškách. Tam, kam tisíckráte lehce vystoupil, aby bravurně utrhl několik drahých květů a vysypal je s obrovské výšky jako kaskády, volně a spíše mimochodem, tam nyní jakoby trapně vylézal, nahýbal se nad propastmi, jež zejí pohlcením. A každý má jisté vědomí onoho tance nad propastmi a nechce se mu těch těžce utržených květů. Než přece několik jich spadlo, a to právě vzbudilo potlesk. Jenom ta okolnost, že každý byl přesvědčen, že to skončí fiaskem tam dole na dně propasti a zatím přece objevily se květy, utržené těžce ve výši, a pak úsměv, dlouhý, roztomilý úsměv se- stárlé primadony, jež umí již chodit v poctách. Ivo zčervenal studem nad neupřímností té scény, nad tou drastickou lží, nad oblouzením publika, jež tak snadno rozdělí se o květy natrhané nad propastí.

Ale teď, teď zabušilo mu srdce, nepokoj se ho zmocnil, když ticho, předcházející druhému číslu, stávalo se ještě tišším. Štěpánka vedle netrpělivě třímala kukátko a pohlížela plaše na všecky strany kolem, zdánlivě zaujata něčím zcela jiným. Ivo cítil, jak rychle jí buší srdce a to jej dráždilo a budilo v něm \ětší a větší nepokoj. Oba dva báli se této chvíle, jakoby byla bůh ví jak důležitá a přec to bylo jednoduché: oba chtěli míti ten okamžik za sebou, aniž si jasně uvědomili, proč se tak bojí? Konečně Richard přišel. Byl to vysoký, as šestadvacetiletý, ramenatý muž, zajímavý typem a obličejem. Černé vlasy měl sčesány na obě strany, byly rovné a dlouhé, jak je nosívali apoštolé, a visely volně, zakrývajíce uši. Kučeravý kaštanový vous a kníry zmužnily pohled jeho tmavých, lesklých očí. hledících směle a zasmušile. Obličej ten byl spíše divoký, spíše ošklivý než hezký, ale jakási noblesa v držení těla a hlavy, i neobvyklý ráz jeho zevnějšku budily obecný zájem.

»Oli, to není Richard,« pravila Štěpánka lvovi šeptem. »A přece je to on. Ale jiný, zcela jiný,« dodala u vytržení. Pak sledovala všechny jeho pohyby zářícím a široce rozevřeným zrakem. Ivo je při tom spíše vzrušeným divákem, pozorujícím s úžasem a bolestí každé hnutí Štěpánčino.

Richard přináší si svůj nástroj. Lehce jej položí a uklání se na všecky strany, neb obecenstvo neustává tleskat ještě přede hrou, zhýčkáno reklamou a cizími úsudky. Ivo se tomu směje v duchu; nechce se dneska poddat dojmům, a nechce se poddat jakémukoli hloupému virtuosovi. Neboť virtuos je mu malý, neskonale malý, nepatrný umělec ku vzbuzení velkých dojmů. Zdá se mu, že také kromě Griegovy cellové sonáty nevybral si ničeho zvlášť hudebně cenného; všecko jsou virtuosní cetky, všecko je prahloupá plevel psaná pro prsty a ne pro nervy a pro duši. A ani ten Grieg není konečně nic tak silného, geniálního, aby takový človíček mohl být na chvíli ozářen a jeho řemeslná hra aby získala něco cizí genialitou. Tak uvažuje. Snad jsou příjemný ty lidové motivy, jež každou chvíli vkládá Grieg do houslových a cellových sonát. Voní to arci jako jarní sad plný květů. Někdy to sneseme a někdy ne. Někdy isme tak pošetile filosoficky zaujati jako paradoxní Nietzsche. Máme mnoho argumentů pro sympatického Bizeta před složitým Wagnerem jako pro roztomilé dítě před dospělým chytrákem. Protože onomu stačila sladká melodie, tento ji však zmrzačil, postavil na herecké kothurny a učinil vše složitým pro pohodlné, odpočívající filosofy.

Nastalo úplné ticho.

Richard si právě usedá; tu a tam zkouší ladění lehkým smykem a bystře naslouchá úhozu klavírových strun.

Konečně >po chvíli ztišení — rázem začíná klavír, zvuk cella vpadá a vplétá se do melodie, zádumčivý jeho zpěv roste a mohutní, šíří se a zase umdlévá ...

Ivo neslyšel nikdy této sonáty, ale nepřinášela klidu a nesmiřovala ho s počátku s virtuosem. Nervosní rytmika allegra agitata, tiché vlny andante tranquilla a vířící allegro molto, vše zdálo se inu na Griega tak dělaným, jakoby hledal něco ztraceného a nemohl, nemohl dlouho nalézti, čeho hledal. Pochopil jej ohnivě, brutálně, živelně, chtěl mu nepochybně dodati více vzletu; zdálo se, že se snažil jej nově pochopiti, pochopení to však v sobě již překonal a proto znělo všecko přesně a jasně, plynně, s neomylnou jistotou. Podivínství a bizarnosti hemžily se v této práci. Než Richardova skloněná hříva, jeho býčí šíje, prosvitající pod měkkým límcem a mezi vlasy, jeho obdivuhodná technika s nesmyslnými dvojhmaty a flažolety strhla záhy všecky posluchače. Byl to veliký omyl, falešný svátek srdce, které unášeno bylo divočeji a divočeji tím, jak bylo hráno, a ne již tím, co bylo hráno. Ivo přemýšlel o tom všem ještě mezi allegrem. ale v sladkém adagiu začal dýchat pokojněji a bezpečněji, v allegru moltu chvěly se mu nozdry dojmem síly a bujnosti. Také potlesk zahučel bouřlivě, neboť všecka vášeň hořela v tomto allegru. Byla v tom vskutku nezvyklá vášeň, hořela bílým, vysokým plamenem a ztrávena v posledním akordu dohasla okamžitě.

Štěpánka tleskala jako opojena. Její drobné ruce zčervenaly, oči zářily velikým vzrušením. Ivo tleská a, bůh ví, nedovede se vymanit tomu kouzlu. Tleská, ač dobře ví, že to nejsou již ty první Qriegovy dvě sonáty pro housle a klavír, jež znal, ty rozkvetlé, vzletné a ohnivé, že, toto třicáté šesté opus je podivné a nevděčné, ponechané rukám umělcovým jako dítě, vyhozené na ulici bez ko- šilky a botiček. Ale jak on je ošatil, tento Richard, tento divoce vyhlížející, ramenatý člověk, uvádějící se podivínským vzezřením polo umělce a zpola prostoduchého měšťáka. Ošatil je, zdálo se, vším, co měl krásného, dal mu šperky a květiny do vlasů, vyzvedl je do náruče a dlouze, dlouze líbal...

Tak několikrát odchází a přichází bouřlivě volán, znovu a znovu.

Nadšení ochabuje, Richard se posledně ukláni a Ivo si zvolna oddychuje. Oči jeho setkávají se s očima Štěpánky.

»Co tedy soudíš o Richardovi?« ptá se konečně, ovívajíc si rozpálené čelo vějířem.

»Co že soudí? Je po čertech chytrý — a snad i nadaný,« odpovídá závistivě Ivo. »Nemyslil jsem, že je tak smělý. Ostatně jeho temperament chytá se dobrých i špatných věcí. A to je asi to všecko.« Štěpánka neodpovídá a kousá se do spodního rtu. Oba vycifují, že je mezi nimi nějaké nedorozumění. Než oba se nezmiňují o tom a Ivo se stydí za svůj střízlivý, příliš skoupý úsudek.

»Zkrátka,« míní po chvíli, »je to zcela dobrý virtuos. A jeho nástroj je vskutku neobyčejný. Všimla jsi si, drahá, jak to zpívalo v andante? Myslím, že jest v něm nějaká lidová píseň, zcela jistě. A onen tichý stesk slušel té jemné písni.« Štěpánka vyslechne jej mlčky a koutky rtů ironicky jí pohrávají.

V koncertu pokračováno, ale nic význačného se nepřihodilo. Střídala se pak již drobná čísla: Vystoupil pianista, zpěvačka a zase Richard, jenž hrál již sama krátká, čistě vir- tuosní čísla. Bouře potlesku následuje po každém, a konečně odnáší si dva jemu jen patřící, obrovské, vavřínové věnce. Tiskne pravici k srdci a ukláni se, jako to činí obdivovaní, přílišnou vděčností naplnění umělci. Bylo to neobyčejně komické, ta oddaná, uklánějící se kostnatá hlava; Ivo aspoň tak cítí, směje se tomu a šeptá snad o tom cosi Štěpánce. Než ta v husté směsi obecenstva, ubírajícího se po koncertě uličkami mezi sedadly, ještě a ještě tleská. Tleská nenasycena dosud jako ti ostatní, kteří se rozestavili všude po hledišti a čekají, co se ještě stane. Co se stane? Tato nálada všeobecného nadšení byla více než přáním. Richard se vrací. Usedá znovu s pianistou jej doprovázejícím a ¡přidává mnohem rozvášněnější, divočejší číslo, plné staccat. dvojtónů, bizarností.

Tof zajisté jeho skladba, poznamenává si v duchu Ivo ironicky. A myslí na to, jak bývají neúprosní, zvláště takoví pianisté. Musí přidati aspoň jednu svou skladbu. A tato, ne- mýlí-li se, má jistě takové kvality. Nu budiž, he, he, he ...

Když se Štěpánka obléká, vskutku je nějak roztržitá, spěšně si upravuje šaty a plášť. Pak prosí ještě spěšněji Iva: »Zda by s ní na okamžik nechtěl se podívat a nesešel k podjezdu? Ráda prý vídá toalety cizích zpěvaček — a ráda by ještě také uviděla Richarda, zpěvačku a ostatní virtuosy, kterak vystupují tam dole k povozům, stojícím u podjezdu.« Jdou. A skutečně tam stojí již zástup zvědavých pánů i dam. Štěpánka, zachumelena v shawlu, zavěšena v rámě Ivovo doblouznila několika slovy obdivu o dnešní hře a zpěvu umělců; přestala se Iva na to a ono tázat, a oba stojí tu mlčky za čekajícími skupinami. Je podzimní noc, vítr duje čerstvě a prudce, a zčeřuje osvětlené kaluže, zbylé po včerejším dešti. Několik virtuosů vychází v hlasitém rozhovoru. Pak vše umlká. A hle, teď dělají místo dámě, velice tělnaté na pohled. Je to ona cizí zpěvačka; po boku jejím kráčí Richard v rozepiatém, elegantním hnědém svrchníku, snímá cylindr a hluboce se uklání herečce při loučení. A vedle něho nese sluha konservatoře dva obrovské věnce, jeho věnce, ukládá je do druhého vozu, jedoucího hned za vozem tělnaté dámy.

»Saský dvůr,« nařizuje Richard kočímu zvučným, všude slyšitelným hlasem. Nesedá ještě. Rozhlíží se po mlčícím zástupu chladným, sebevědomým zrakem a navléká si několik vteřin žluté rukavice. Konečně kočár odhrčel a zástup se rozchází.

Ivo se Štěpánkou jdou vedle sebe, vítr skučí přese střechy vysokých domů a stáčí se ulicemi a nábřežím. Zvučí v drátech a Ivovi je pusto a bolestno, jde beze slova a myslí na to všecko. Bojí se promluvit na ni. Tuší, že je mu dnes vzdálenější než jindy, že ji uchopil jakýsi mocný, neviditelný vír, který se vzduje časem v jejím srdci a mohutnou, tajnou, podmořskou silou ji unáší, za jejími vidinami, daleko a daleko, kam nepronikne jeho hlas, ani bolestný výkřik.

Jde napohled lhostejně vedle ní a vypravuje o rovněž lhostejných věcech.

Docházejí skorém domů. Štěpánka se náhle hlasitě rozesměje a praví: »Ale je přece jen směšný, velice směšný.« »Kdo že je směšný?« táže se udiven Ivo, vypravující až dosud o nějaké obyčejné příhodě z Vraných Hor.

»Všiml jsi si Richarda, s jakou směšnou vážností přijímal potlesk, a jak se rozhlížel po obecenstvu, když si zapínal rukavice? Vždy si rád hrává na vysoké panstvo. A dostával za to výprask, mnoho výprasku,« směje se znovu Štěpánka.

Ivo se však nesměje. Vezme ji prudce za ruku a táže se jí náhle: »Má-li ho přec ráda. má-li ho jen trochu ráda, aby přestala myslit na Richarda. Aby ho nemučila a nestavěla Richarda stále mezi sebe a jeho. Je jí směšný Richard? Budiž. Ano, jeimu je také směšný, ale to jsou podřízené, spíše společenské věci.« Štěpánka zbledla překvapena. Zprvu Iva chlácholí bojíc se vášnivého výbuchu, ale pak sama upadá v horečný žal. »Vždyť jí již pranic na něm nezáleží, na Richardovi. Vždyť je jí docela cizí člověk. Vždyť jej sotva poznává po tolika rocích. A zajímá-li se o něho a jeho hru, je to ta okolnost —« Tu se začervená prudce a slzy vhrkávají do jejích velikých očí, hlas je jako přelomen, zní měkce a štkavě. »Je to ta okolnost — že v něm nevidí osobu, ale celý svět. po němž toužila v mládí a touží dosud. Ne, neviděla v něm arci ničeho, byl snad hloupý, drzý, zlomyslný, a přece byla s ním spiata jedním kouzlem snu, který prosnili často spolu. Hleďme: jemu se sen vyplnil. A ona musí toužit, musí dále toužit. Ne, tomu Ivo nerozumí, nerozumí tomu, nerozumí, je hodný hoch, který jí dal svou lásku, svou velikou lásku.« A nevědouc, co činí, vzala jeho ruku, políbila ji a veliké slzy zůstaly na ní. Stkala hlasitě, co Ivo jí domlouval jako nerozumnému dítěti a tišil její vášnivý záchvat. Tolik ji prosil, aby neplakala, že jí rozumí, zcela rozumí. Takto se s ní loučí a utišuje zas, že jí rozumí a že už dávno, hned když ji poznal, jí rozuměl a bude toho pamětliv, bude vždy šetrný a pamětliv.

»Tedy na shledanou,« praví ona a stírá poslední slzy s řas.

»Na shledanou,« šeptá Ivo a líbá ji lehce na cíp shawlu.

Noc je zimavá, chodníky vlhky a v temných ulicích provívá ostrý vítr. Ivo myslí na dnešní koncert, na výjev právě předcházející a bloudí po ulicích v upnutém převlečníku. Ne, nepůjde dnes dlouho domů, nepůjde, on musí o tom snít, musí dospět někam, odkud vane ticho, klid. Bylo mu tak, jako zbloudilému plavci: proti vlnám, vyhupuijícím se nad malou bárku, nastavoval své veslo, pátral v dálce, toužil k ostrovu, kde se zakmitlo světlo. Chodí po velkém, prostorném Václavském náměstí, sem a tam, světla elektrická roztroušeně svítí A. SOVA: IVĎV ROMÁN.

257 17 a kromě toho všecko zabedněno, pusto, bez ruchu a života. Dnes je pusto ve větrné noci. Chodí tu a sní, a bolest zavádí ho daleko a upřádá sentimentální sny. A sní se mu tak 0 mnohých zvláštních věcech.

Jakoby se ocitl náhle v polosnění v příjemném, útulném salonu; je to salon v zámku na Vraných Horách a mnoho lidí je přítomno. Neví, proč je tu mnoho lidí. Než je přirozeno, že Hana sezvala řadu lidí jen pro zábavu. Je tam inženýr, je tam plavovlasý, mladý malíř s modrýma očima, od něhož koupila onen krásný obraz s alejí platanů; je tam básník, s nímž se poznal na výletě a pak Štěpánka, 1 on, Richard. Všechny zajala bujná, živá zábava. Neboť básník, ve svých verších sladký a nudný, je ve společnosti prostořeký a po- vídavý.

Štěpánka sedí úplně sama, zcela sama a dívá se jen na Richarda, sedícího s Hanou vedle sebe. Ivo jde k ní a praví: »Studí mne dosud slzy na ruce, tvoje slzy. Byly to slzy prolité pro mne anebo pro Richarda?« »Nevím, pro koho,« řekla, »snad pro oba, snad pro nikoho. Pro tvou lásku, již mám, a pro umění, které jsem ztratila. V tom je ta záhada; proto buď kliden, slzy sice studí, ale brzy budou pálit, brzy budou žhavé!« Sedá si vedle Štěpánky, mluví k ní nejsladší slova, vymýšlí si to všecko, co jí ještě nikdy neřekl a nemohl říci. Mnoho jí toho povídá, o své lásce, o svém utrpení a pr.aví jí znovu a zno- vu, aby se již, pro bfnh, nedívala na Richarda, život že ubíhá jako sen a její oči že jsou sladké a také on je jich žádostiv, tolik žádostiví Je to možno, že se stále dívá na Richarda? Ne, to není přec možno. Vždyť Ivo je jediný její vyvolený, jeho jedině má ráda. Lampy v salonku vrhají lesklé pruhy po podlaze, květiny v rozích na podstavcích jsou tmavý a dýchají čerstvou vůni v teplý vzduch. Richard se baví s Hanou, směje se, vypravuje o cizích městech a o neklidném, veselém životě. Oba se ¡baví, smějí, tak se smějí, že přilákali již celou společnost, jež se kolem nich sesedává ve velkém kruhu. Jenom Štěpánka zůstává sedět, zadržuje Iva a praví: »Nikdy bych neměla ráda muže s takovou býčí šíjí a s tak divokým výrazem, jako má Richard. On a Hanin muž jsou mi z duše protivní. Nyní to víš, Ivo, je to pravda, je to pravda.« A směje se tak prudce, tak zvláštně, že společnost přestala se smát, všecko utichlo a jenom ji poslouchají. A když umlkne, přichází básník a ptá se, co se přihodilo? Přichází také Richard a všichni zvou Štěpánku a Iva do svého kruhu. Štěpánka se konečně zdvihá, zasměje se na Iva, jdou zavěšeni k společnosti, ale nesedají. Neboť Štěpánka praví obřadně: »Zapomněla jsem vám říci, že Ivo je můj snoubenec. Zapomněla jsem vám to říci, pane Kolmane.« Všichni se dívají na Iva, všichni mu gratulují. Ivo cítí, že slzy na jeho ruce jsou jako žhavý kov a když mu tiskne Richard ruku, chvěje se Štěpánka. Praví: »Hledala jsem také umělce, zvláštního člověka, ale našla jsem hodné, hluboké, oddané srdce.« Je jí při tom do pláče, neboť je to všecko málo. Slzy kanou na Ivovu ruku, jsou zase jako led studeny, jako výčitka trpký.

O takových, podivných, neskutečných věcech se mu zdá. Duše jeho je horečná nepokojem z těchto vysněných a tklivých okamžiků, které si upřádá, a jimiž se množí jeho smutky. Ty zatahují se nad ním jako tmavá oblaka, stále houstnou, přibývá jich, níží se. Ó, jak je všude dusný vzduch, kudy jde.

Známá postava se mihla kolem. Chytí jej kdosi za rameno a Ivo poznává, že to je pouze dobrý hoch, novinář. Přítel, jenž je přesvědčen o sobě, že najisto a třebas i po čase zvítězí, a že všecko, co hází do obrovské tlamy každodennosti, přinese záhy užitek, a že jeho slova bohatě zkvetou na místech, kam byla roztroušena. A ted právě je před volbami do zemského sněmu. Kvetou kompromisy, bezcharakternost, dávná politiaká zchátralost. Všecky strany rvou se o mandáty. A přítel novinář je tolik rád, že právě ted potkává Iva. On jako člověk, jenž svým rozhledem váží a povoláním již stará se o národní a národohospodářské záležitosti, mohl by mu leccos dobrého poradit, skutečně by mohl. Rozbaluje veliký manifest pod jednou z elektrických svítilen. Zajisté byl již několi- krát dnes rozbalen. Jeho bledý obličej nabývá živosti a svaly pod očima tu a tam zacukají. Jedná se mu jen prý o větší vyzdvižení jistých myšlenek, a sice: »Klásti větší důraz na sesílení významu sněmu království Českého: .na hájení státoprávního programu proti centralismu; jedná se mu o vybudování samostatnosti, jíž nutno dosáhnout cestou positivní práce, rozvojem všech sil národa, pokrokem ve všech oborech. Záchranou zemědělství: nikoli však politikou pokusů, ale jen spravedlností, rozvahou a klidným posuzováním věcí. Těm, kdož sepsali provolání, činily mnohé strany výtky ze sobectví a výlučnosti. Nu dobře. Ale složení sněmu království musí být svědectvím, že český lid venkovský je odhodlán bránit svou půdu před sázením, svou výrobu před znehodnocením.« »Zcela dobře, ty poslední dva řádky,« praví poněkud posměšně Ivo. »Ale těch požadavků je vskutku tolik, he, he, že manifest zní, s odpuštěním, jako dávno známé, všem skoro stranám společné fráse.« Přítel novinář se rozčiluje a hájí jednotlivé oddíly manifestu.

»Nechť je však úplně spokojen se svým manifestem. Každý manifest mluví za určité vrstvy, aby podrazil nohy předchůdcům a tady jsou to nepochybně ty dva poslední řádky. A každý manifest musí chřestit velkými fráscmi, aby se na ně chytlo a jimi upozornilo co nejvíce stejně utiskovaných lidí.

Veřejnost nutno probouzet velikými slovy, velké činy ovšem zrají potichu. Nu, tedy mnoho štěstí sdruženým zemědělcům,« dí vážně, bez ironie, »ovšem že inteligentním zemědělcům, existují-li a jsou-li na to dosti zralí, znají-li hluboké příčiny svých mnohaletých nezdarů a prostředky k jich nápravě. A mnoho štěstí budoucímu složení sněmu. On však v takových pracích stran nemívá osobní účasti. To bývá čistě stranická politika a každá má svou fraseologii. Proto nemůže a nesmí ničeho přičinit, nemůže a nechce. A ostatně jej bolí hlava již po delší dobu. Prochází se právě v noci, je nervosní, nespí. Je-li libo: půjdou spolu raději do kavárny, promluví třebas ještě o tom, řekne mu svá odchylná mínění.« Jdou do kavárny; ale tam je nabito u všech stolů, že jenom s nouzí dostávají místo v koutě, kde sedí nějaká úzká společnost náhle umlknuvší, jakmile přisedli. Mnohé z nich novinář, rozumí se, zná. Na příklad tam toho literáta, sotva dvacetiletého. Přijel právě, jak dí, z venkova, ze severních Cech, kde studoval po celé prázdniny materiál k syntetickému románu z doby rakousko- pruské války. Novinář zná rovněž několik odstěpenců katolické moderny, kážících návrat k životu v časopise »Touha po krbu«, pak několik mediků a několik jiných studentů.

A tato smíchaná společnost vysvobozuje Iva. Naskýtá se příležitost za chvíli poroučet se zase, 'když novinář uchytil se v nové společnosti, bavil se bujně a žertovně o zcela jiných věcech a zapomněl na manifest, na jeho zdokonalení a na úspěchy své strany.

Proč by na to Ivo myslil? Proč by pozastavoval se nad vybrakovanými zbrojnicemi slov? To byly překonané periody jeho prvního mládí. Chtěl se jenom rozptýlit, he, he, ano. Viděl lidi dvojího druhu: Jedni poli- tisovali z hloupého nadšení, druzí z výděl- kářství. Z rozumu málokdo. Neviděl však nikde politických talentů, pevných, přesvědčených, silných. A tak byl odhodlán, až se dá znovu do práce, že podnikne vše zamýšlené na svou pěst, jen na svou pěst. Něco silnějšího, živelnějšího, lidštějšího jím zmítalo. Všecko to časové nemělo smyslu v rámci jeho nazírání na život, jeho bolesti a radosti. Bylo sic sladko rozptýlit se na chvíli, na čas, na malou jen hodinu, arci. Ale přestal mít smysl pro okamžiky, myslí teď na lidský život vůbec. Stojí před ním jako strom obalený květem, jeho vrcholy jsou jím celé růžové, voní prudce, až hlava starostmi bolí. Myslí na lidský život, jeho plnost, jeho krásné květy. Jen aby přešel šťastně bez bouře večer, přešla noc, několik večerů a nocí. A strom stojí stále rozkvetlý, aby mohl kvésti dále až do těch dob, kdy květy samy vadnou, vadnou proto, že není jich již třeba. Přihlásí se zárodky ovoce, pohody jsou krásné, trávy šumí, dlouhé a chladné, a očekávají, až budou k podzimu schnout, až budou stařecky klímat v podzimním větru, že je probudí zahnívající vůně, zapadlý do nich plod, jejž budou hýčkat, než přijdou sadaři. A jeho strom stojí v chudém, ale slunném1 sadě. Je ¡pln 'květů, tisíce včel v nich bzučí. Jde-li kdo okolo, chomáče jich se zdvihají, bojí se o svůj strom a o jeho květy. Jde Štěpánka okolo a říká: »Ty květy podivuhodně voní. Nikdy jsem nepocítila takovou sladkou vůni. Směla-li bych si na chvíli usednout dolů na drnovou lavičku?« Tisíce včel umlkne, tisíce včel zmizí ve květech a jejich žahadla se stáhnou naztpět. Usedá na lavičku, slyší, že to šumí všude v listech a že to k ní mluví z koruny. »Nejsem ostatně žádný strom; to je staré, ošumělé přirovnání. Jsem skutečně Ivův život a mám-li květy a voním-li, všedko to jen pro tebe, pro tebe. Chceš, abych ti květy setřásl do klína, anebo počkáš až na první ovoce, zamžené a jíním chladivé? Ani nevím, co bych pro tebe mohl udělat. Mám ještě více vonět, anebo mám nachytati ranní van a ovívat tě jím, nebo, můj Bože, co mám udělat? Pověz jen jedním slovem!« štěpáríka neodpovídá. Nebof pocítila v nastalém bezvětří jinou vůni, táhnoucí odněkud z dállky, a ta ji činí téměř šílenou. Ob, to je opojná vůně, po níž blouznila od svého mládí, to je právě ta kouzelná chvíle, na niž čekala. Zdvihne se, odbíhá. Její bílé šaty mizí v zeleni — ted stojí, hledá, hledá neustále, až pák se vrací s pláčem. Vůně se ztratila. Není možno nachytat ji do dlaní, do vlasů, ztratila se, zcela ztratila.

A tak sedí pod jeho stromem a myslí stále na vůni, na jinou, jinou vůni.

XXVII.

Se zítřkem nastaly klidnější chvíle. Pobouřená duše se poněkud utišila. Přizpůsobila se přemítavé bolesti, jejíž vůně byly těžko- myslné i sladké.

Je šeré odpoledne. Ivo přichází zticha jako vždy a klepá. Přichází příliš brzy, než touhou nemůže déle otálet. Svléká sotva pře- vleěník, odkládá klobouk a hůl a přisedá k Štěpánce. V pološerém pokoji- upřádá se pomalu tma, květiny voní zhoustlou, příliš těžkou vůní. Překvapil poněkud Štěpánku, začervenala se něco málo, nezavřela však desek, na nichž cosi psala. Pohrávala dosud perem v rozpacích a kousala špičku násadky, vysoustruhované z kosti.

»Poslyš, Ivo,« praví, »jsem ráda, žes přišel. Jsem tak ráda. Viď, že mi poradíš? Otec si přeje promluvit s Richardem. Nic víc, než jako se svým bývalým žákem,« dodává. »A nařídil mně, ano, nařídil... Nuž, zde chce poslat lístek: aby jej na jisto navštívil.« Ivo bere lístek chvějící se rukou a diví se tomu. »Vždyť nikdo neví nic bližšího o Richardovi? Kde se zdržuje, kde bydlí?« »Můj bože, což nevíš, kam po koncertě dal si dovézti věnce? K .Saskému dvoru',« zasměje se Štěpánka.

Na lístku není nic napsáno. Je prázdný a Ivo v duchu si přeje, aby zůstal již prázdný. Tváří se všák chladnokrevně, usmívá se také a dí: »Jaká to snadná, vskutku snadná pomoc! Je to krásná věc od mistra, pozve-li svého žáka. Vskutku, »Saský dvůr«. Bylo to jasně vysloveno. Dovolí-li Štěpánka, napíše sám Richardovi několik řádek, jako když oznamujem úmrtí psíčka nebo křtiny nebo pozvání na večírek.« Štěpánka se zachmuřuje. Zdají se jí nejapnými tyto poznámky, nemají smyslu. »Ne, napíše raději sama, mluví-li taíkto.« Než Ivo prosí, aby mu odpustila, že nezná někdy míry a hlavně vkusu, líbá jí ruku. položenou na mřížku psacího stolu, a jemně z ní bere pero. Napíše několik řádek obvýk- lého, zdvořilého pozvání; zní to trochu kupecky, jak soudí Štěpánka, leč je dobře, styll- sace je odbyta, Richard pozván do toho a toho čísla k starému mistru. Jen obálka schází. A tu ještě sama dopíše Štěpánka. Pak je lístek připraven, pak je vše v pořádku.

Ostatně večer nelišil se nijak od jiných večerů; lampa je roízžata, rudé stínidlo tlumí její světlo. Štěpánka sedí jako jindy blízko Iva a tentokráte vypravuje, nevím jakou shodou okolností, drobné a malicherné věci z těch dob, kdy chodila do školy, takové roz- pustilé a dětinské příhody, které pozlobily její přísné učitelky a které měly zvláštní kouzlo svými nevinnými vinami. Jaká to nevyčerpatelná řada roztomilých příhod — a hle, nutno ukončit; již ije tolik a tolik hodin.

Ivo konečně odchází.

»Nebyl-li by ještě tak laskav a dal venku dopis do schránky?« »Oh, zajisté! Dá lístek do schránky. Dobrou noc, drahá, na shledanou!« Jde ulicemi, drží lístek v ruce mezi dvěma prsty, čte znovu a znovu pod lucernami adresu. A stále se mu ještě nechce přilepit známky. Než pouhá pošetilost je to; váhání nemá žádného smyslu. Jde a kupuje si napřed cigara a potom k tomu teprve dodatečně poštovní známku. Ovšem, k zaslání lístku je dosti času, možno jej zatím pone- chati v kapse. Nutno vše znovu uvážiti.

Přemýšlí, nebylo-li by přec lépe, neode- vzdati lístku. Rékne se: »Lístek nedošel.« Nebof někdy leccos sě přihází na poště. Ano, bude to nejlépe: lístek se ztratí, docela ztratí. Vždyť se mu zdá přinášet tolik bolesti a proč? Ne pro tu okolnost, že to starý virtuos chce, že si toho přeje, že tak touží po svém proslulém žáku. Ne. Vždyť to dobře zná, ty čisté radosti mistrů a žáků, jejich žárlivosti a nevraživosti. Bývá-li to jinde často, v hudbě to bývá vždycky. Co na tom, že starý misir dávno je u konce kariéry, na tom nezáleží. To jsou dvě vrčící, kočkovité šelmy, které mají pro sebe leda několik společenských slov, uhlazených, líbezných, několik neupřímných poklon a tak dále a tak dále. Všichni umělci, zvláště konkurující umělci jsou sobci, jich drápy jsou ostré a silné, všichni šplhají lehce a vesele, dívají se pasivně na umělce nižšího druhu, ale s vášnivou a bezohlednou škodolibostí na neúspěchy sobě rovných, nebo takových, přes něž nemohli se dostati dále. A hle, starý mistr dlouho ohrožoval mladé své nástupce. Byl stále na vrcholu, stále odhazoval všecky, kdož se drali za ním, lehce a hravě, byl vytrvalý, na výši doby a stále vzorem nejmladších. Konečně jej stáří podťalo. Počalo se o něm mluvit jako o osobě dávných uměleckých mythů, jako když se mluví o starém stavovském divadle, o aréně a o podobných přežitcích. Ale to všecko jsou snad lživé předpoklady. Což když starý mistr skutečně po tom touží, promluvit se svým nejlepším žákem? To je jisto. Kolik věnců dostal v Berlíně? kolik v Petrohradu? kolík not padlo mu pod stůl v Drážďanech a jak je spokojen s italskou nebo ruskou kuchyní? Nuž ať tedy lístek jde, kam je určen. Nemá práva podkládat mu jiného účelu. Vezme lístek, prohlédne jej naposled, vhodí do schránky hned v sousedství hotelu »U saského dvora«. Neboť se mu zdá, že lístek dojde tak dříve a trapná episoda se tím dříve ukončí.

Jeho nitro je nepokoj no; vidí stále Ště- pánku a do hloubi duše je přesvědčen, že ona si toho přeje, pouze ona, ví to dobře a přec si lže, že nemá práva podkládat tomu jiného účelu. Ostatně — jsou všichni patrně pošetilci. Takový Richard se včera dobře vyspal, pohovořil ráno se zpěvačkou a pak se rozjeli: jeden na sever, druhý na jih. Nebof Praha je fádní, fádní pro takové lidi. Nenajde se tu příliš mnoho obdivovatelů, kteří by se k nim drali s památníky a podobiznami, jako v jiných veleměstech. Ci přece ano?

Když pak večer druhého dne s tlukoucírn srdcem stoupal do bytu virtuosova, tušil již přede dveřmi, že se nepochybně stalo něco neobyčejného.

Zdá se mu, že slyší zcela zřetelně cizí nějaký hlas, zvučný hlas veselého vyprávěče tam ze zadního Stěpánčina pokoje.

Hlas ten — myslí zcela určitě — mísí se ve hru klavíru, hřímajícího náhle fořtem, a ono forte zní tak nějak bez touhy, bez vzletu, surově. To až závratí působilo na jeho hlavu. Nikdy nezdál se mu klavír protivnější než dnes, opravdu, vulgární, hloupý nástroj, nešťastný, nekonečný v trýznění.

Sestupuje rychle opět po schodech, jako spráskaný pes plouží se ulicí, chodí sem a tam. Vyčkává hodně do- večera. Ceká, kdy klavír konečně umlkne. Snad uzří Richarda odcházeti? Zná dobře jeho siluetu, siluetu střiženou do šera ulice jeho podivným pře- vlecníkem, sahajícím až na paty. Ale klavír dávno již mlčí, Richard však nevychází.

Srdce zachvátila prudká touha, bije zase hlasitě a všecka krev stoupá ku spánkům. Není jinak možno, než zastavit se ještě u Štěpánky. Jiti až nahoru do její komnaty, promluvit k ní několik slov. Dívá se na hodinky — teprve půl osmé. Vskutku směšně málo hodin a jemu se to zdálo věčností. Přichází nahoru, zaklepe a vidí Štěpánku samotnu, jako jindy samotnu.

»Proč pak nepřicházíš tak dlouho?« táže se se smutným a vyčítavým úsměvem.

»Tak dlouho? — Jistě nepřicházím tak dlouho?« Bere ji za ruku a líbá ji za odměnu těch slov, vroucně líbá; obličej rozjasněný a zcela již klidný tiskne se k bílé dlani.

»Nebyl tu tedy před chvílí Richard? Nebyl tu zcela jistě?« táže se pak později, jakoby se probouzel z těžkého, mučivého snu. »Vždyť myslil dávno, že je již tady, že se s ním baví, že hrá s ním na čtyři ruce a že nemá konce jeho vyprávění. Ostatně je mu líto, že nemohl dnes dříve přijít, že nebyl při tom všem, bylo mu toho líto: měl sezení komory, dlouhé sezení a tím se vskutku velice opozdil. Oh, Richard tedy nepřišel. Zajisté že snad odejel? Bůh ví, kam zase odejel, jak to je již zvykem umělců. Přijedou a ihned zmizí,« směje se Ivo, rozradován a zcela spokojen, že se tolik mýlil a že jeho podrážděnost ustoupila klidnější, spokojenější náladě. »Jaká škoda,« mluví mezi jiným, »rád by viděl toho, s nímž prožila své mládí. Leč odjel patrně a lístku neobdržel.« A odcházeje od Štěpánky, hvízdá si, episoda je zažehnána, vzduch, jenž zavanul na Štěpánku, náhle je obratem odvanut; dále budou vonět růže, on bude v nich kralovat, budou vonět růže a nic nebude překážet jejich lásce . . . Zaplať bůh, ano, zaplať bůh! Štěpánka bude zase taková, taková milá, spokojená, bude se jí dobře dýchat v tom ovzduší, které pro ni uchystá. Nebude se už cítit spoutána mezi přáteli svobodně cítícími a myslícími, ano, to bude ta pravá svoboda, svoboda srdcí a duchů mezi čtyřmi stěnami. Třebas mezi čtyřmi stěnami a mezi čtyřmi městskými branami, do čtyř úhlů světa se dívajícími, ano . . .

Následujícího dne shledává, že se neúřaduje. Ivo však zapomněl na to docela. Úřad je pustý. Starý, nepatrný oíiciál s modrými brejlemi, jemuž právě svěřena dozorčí služba, diví se takové roztržitosti a mimoděk spráskne nad tím ruce. A tak vychází opět ven a venku je všecko sluncem zalito. Oh, slunce, slunce, jasný, modrý, hýřící podzim nad střechami a lomenicemi! Něco se připravuje ve vzduchu, že je tak jasné a modré nebe, něco hraje dětinsky kupami kroužících, uschlých listí. Větry jsou vlažné a laškovné, jak táhnou přes park; táhnou a všeho se dotýkají, všírn zatřesou, všecko zváží při svém odletu. Hle, jak se vzdouvají cípy kabátů, jak vlají sukně a šustí po větru jako prapory v lesku slunce!

S takovou náladou skorern vběhne k Štěpánce. Sotva zaklepe. Tak rychle, jako velká, jasná voda.

Nikdy se však neulekl více než v tu chvíli. Tentokráte skutečně je představen Richardovi, jenž se zdvihl se židle vedle klavíru a ukláněl se lhostejně a obřadně, nikterak se nevyrušuje ve své řeči. Je vskutku mladý, ruměnný v obličeji, má pevnou, tlustou, svírající ruku. Hříva spadala mu po obou stranách uší, potřásal jí, když vstal se židle neb když něco promluvil a zasmál se náhle. Vyhlížel bezstarostně a choval se nenucené.

Ivo je roízmrzen. Chtěl právě Štěpánku vylákat na slunce podivuhodného, podzimního dopoledne; dívá se na ni rozpačitě a neod- kládá ani převlečníku ani klobouku. Štěpánka to cítí.

»Hle, to je doktor Ivo Dolanský,« opakuje znovu Štěpánka Richardovi s rozjasněným, plachým zrakem — »můj snoubenec« — dodává jaksi okázale, napolo šeptem.

»Ah, váš snoubenec,« praví rychle s jakýmsi podivem a s tajenou účastí. A tak sedí vedle klavíru a zajímá se po celou tu dobu o Štěpánku a o starého virtuosa. »Neboť dlouho již jich nespatřil, dlouho jich neviděl a o starém mistru nebylo ani slechu. Jak jej překvapil onen malý lístek, to pozvání! Jak se neradovat z toho; to zase si promluví se starým mistrem, jak se z toho neradovat! Je-li mistr ještě zdráv? A vzpomene-li někdy na něho? Co se jeho týče, musí často vzpomínat: setkává se s tím a s oním a všichni pamatují na mistrovy koncerty v těch neb oněch městech. A hle, v jakou krasavici vyrostla Štěpánka!« Dívá se na ni.

Štěpánka se červená, je vskutku rozechvěna. Z úst Richardových ji překvapuje tato chvála, pronesená jako roztomilá zdvořilost. Do nedávná, pokud byl otcovým žákem, jednal prý s ní jako s nerozumnou, hloupou holčičkou, a hle, jak naučil se v cizině mluvit a jednat; o.h ne, nepoznala by jej, nepoznala, nepoznala. To nechť je mu všecko odpuštěno.

Richard sedí a nehne se od klavíru. Štěpánka jej dráždí.

18 A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

273 Ano, tentýž klavír jako před léty. Dívá se na jeho klaviaturu, na pedály, směje se, je hovornější a hovornější. K jeho vzpomínkám na drobné události Štěpánka odpovídá oním vřelým tónem starých známých, kteří znali svoje nepatrné poklesky, svoje zvyky i divokost svého mládí. Rozhovor jich stává se živým podrobnostmi, které se vynořují jedna za druhou jako nově odkryté malé zázraky. Řítí se to jako blesky, jako modré vyšlehující plameny, při nichž pociťují oba kouzlo- svého mládí a tu velikou touhu, která se drala z prsou. Drala se z prsou při každém odložení cella a při každém úhozu na klavír: ctižádostivé mládeži patřil celý svět, ano, celý svět.

Štěpánka je jaiko hypnotisována. Praví smějíc se: »Když jste od nás odešel, Richarde, ani jsem na vás první dny nevzpomněla.« »Oh, to není krásné . . .« »Pamatujete? Rozešli jsme se zcela obyčejně, nepohodli jsme se několik dnů před tím, nevím již proč, nevím proč. Pak jsem vám záviděla, když otec přinesl první zprávy o vás, hrozně záviděla. Byly to zprávy v cizích novinách. Našli ve vás tolik nového, co jsem nikdy před tím ve vás neviděla. Odpusťte! A to uplynuly od těch dob právě tři roky.« Ivo sedí mlčky ve své lenošce. Je mu jen v duchu líto, že nazývá Richarda prostě Richardem, jako za dětských dob.

»Hleď, milý Ivo,« obrací se k němu Štěpánka rozmarně, »nikdy jsem dobře nepochopila, jak z Richarda motil se státi tak proslulý člověk. O něm se brzy mluvilo všude již ve dvaceti létech, právě tak jako o tatínkovi. A já si jej představovala stále tak, jak byl před léty, když mne škádlil a vymýšlel si to nejhorší.« Richard se směje, trochu samolibě; divokost temperamentu v něm vybuchla a nedá se spoutati. Konečně se utiší. Ptá se pak Štěpánky, aby oplatil její upřímnost: zda i ona pokročila ve hře na klavír od těch krásných dob, ztrávených na konservatoři? Sedá blíže ke klavíru a listuje v hudebninách, nakupených nahoře na pultě.

Štěpánka odpovídá jaksi rozpačitě, jako za dob, kdy ji dráždíval otázkami, kdy se jí smával, a lehký ruměnec přechází po její tváři.

»Zanedbala asi mnoho,« soudí. »Nebyla tak pilná, jak bylo potřebí.« Richard se divně pousmívá a dodává polo ironicky: »Také nebylo toho potřebí. Neboť pan snoubenec zajisté přimhouří jedno oko.« Richard nedbale dolistoval a rychlým pohybem vzchopil se od klavíru, jakoby nic nečekal od tohoto klavíru a od jeho paní. Ano, to byl jeho starý, ponižující zvyk.

Štěpánka mlčí a kousá se do spodního rtu.

»Je však čas, promluvit s mistrem. Samými vzpomínkami zapomněl by na to hlavní, na to, proč vlastně přišel. Ostatně zdrží se přes celý podzim až do polovice prosince. Chce si odpočinout a nastudovat tolik a tolik nových věcí. Příliš lumpačil poslední čas a už mu soukromě vytknuli starý, obnošený repertoár.

Co příležitosti bude za ten čas promluviti si o těchto věcech. Někdy zase přijde a řeknou si pak více podrobností o starých, dobrých časech.« A na odchodu k starému mistrovi poroučí se Ivovi, jenž také chystá se odejiti, nechtěje překážet, docela ne. Myslil si pouze, že navštíví Štěpánku, když má celý volný den a když slunce svítí tak mocně a zdravě. Možno tedy vskutku odejiti.

Podzim přituhnul a zpropadeně se dloužily večery. Ivo prožil v nich muka své smutné lásky. Prodlévá každým dalším dnem u Štěpánky, vysedává u ní a bavívá se jako jindy. Ale rozhovor vázne uprostřed vět a smích nezní již tak bezstarostně.

S Richardem se již nesetkal, až za několik dnů. Bylo to jednoho deštivého odpoledne. Sedá tak se Štěpánkou, Ivo sám, a vyptává se jí na mnohé, co ho až do hloubi duše bolelo. »Proč hraje tak zimničně? Proč vysedí celá odpňldne za klavírem?« Štěpánka je bledá, usmívá se unaveně, prsty její jsou vzdušné, bílé jako z bezové duše a zdají se chvět cvikem a únavou. »Proč neustále hraje?« Usmívá se a neví co odpovědět. »Můj bože,« praví Ivo, »vždyť je tak lačný ruchu, života, podzimní Prahy. Je třeba žiti, bouřit, a ona se tak umdlívá, tak na jednu vášeň se připíná — to vysiluje, zcela vyčerpává.« Jak se Ivovi zprotivil klavír za těch několik dnů! Sedí, poslouchá a uznává, že to duchaprázdný, hnusný nástroj, s těmi pianovými tóny jako crkot kapek a s těmi třaskavými, beztvárně hřmícími fortisimy, jež přivádějí člověka k šílenství. »Ne, drahá,« říká jí často, když takto o tom přemýšlí, »drahá, nejdražší! Zanech všeho, prosím. Dnes je překrásné odpůldiie a chladivý, ve světlech to- noucí večer!« Ale ona stále ještě převrací list, odbíhá pak od klavíru, shledává šat a chce se obléknout. Je zamyšlena, roztržitá, nemyslí na nic, než na svou vášeň. A kolikrát již oblečena, usedá jenom na chvíli, aby přehrála ještě jednu, dvě stránky.

Jednou uprostřed hry praví k Ivovi s úsměvem: »Ubozí milenci, kteří jsou přinuceni k takovýmto obětem. Domnívá se však, že toho nesnese, aby Richard mluvil o ní s ironií jako posledně, aby si, pošetilec, nemyslil, že ,pan snoubenec, zajisté přimhouří jedno oko'. Nechce toho, nežádá toho, ha, ha, ha, ostatně není jí ničeho po Richardových slovech. Ji to těší, že je tak pilná, v tom spočívá všecko — všecko, v tom spočívá klíč k umění.« Oči jí zimničně hoří, zdá se, že často lituje Iva, jenž přestává chválit její hru, aby ji zúmyslně odpoutal od démonického kouzla, jímž na ni působí myšlenka, státi se také takovou: Aby dovedla očarovat, uchvátit a kde koho si podmanit.

Takové jsou Ivovy večery.

Jednoho deštivého odpůldne setkává se tu opět s Richardem. Zašel sem poprvé od své poslední návštěvy. Mezitím zdomácněl jaksi v pražském ovzduší: nebo zná mnoho nových věcí, které jsou zajímavý a hraničí skoro na drobné skandálky. Jaké intimní hlouposti! Vypráví bezstarostně. Jeho hlučivý hlas zní dobromyslně, tak bodře, že je možno se mnohému smáti a mnohého litovati. Tak to při- padá, jakoby nebyl připoután k ničemu, zcela k ničemu.

Dlouho již tu sedí. Také Štěpánka se směje. Vždyť vypravuje o takových osobách, které oba znají a jež jim byly za dob dětství blízky. Nu dobře, zcela dobře.

Minuty ubíhají, je skorém večer. Štěpánka stává se netrpělivou. Tu znovu připíná jehlici u hrdla, tu zachřestí náramkem, tu zasměje se falešně. Bloudí zase kdesi v myšlenkách. Nu, dobře, zcela dobře.

Iva zamrzí v tu chvíli stará, ošklivá poznámka, ta poznámka pronesená Richardem o Štěpánčině hře. Cítí už dávno, že to vlastně urážka a zachce se mu odškodnění. Jde k Štěpánce a prosí právě ve chvíli, kdy Richard domluvil o něčem rovněž směšném jako naivním, aby zahrála, aby zahrála — zahrála cokoliv, cokoliv, jen aby zahrála. Ano, ano! Tím zároveň chce dokázat, že je mu milejší prostřední, ničemná hra ženy, kterou miluje, než zajímavé, pošetilé řeči člověka, jehož nenávidí. Cítí-li to ten člověk? Uhodl-li pravý smysl? Štěpánka se chvěje jakýmsi divným, prudkým rozčilením. Pod pravým okem zacuká jemný sval.

»Smím? Tedy ano?« táže se zdlouha, vstává a usedá ke klavíru. Je sladce rozčilena, ale na oko již klidná. Vyzvání přijato se shovívavou vážností. Bylo jako polouspání mes- merismem. Již po prvých tónech zvučel klid a odvaha. Nebylo již rozčilení.

Richard sedí velkomyslně. Opřen je loktem o malý stolek naproti klavíru, drží hlavu du- mavě v dlani.

Ivo myslí: Hle, ipósa hlupáka, poloboha, soudce, he, he. Přeje si, přeje si tak z celého srdce, aby jeho chladná pochvala nebo jeho zdrženlivý úsudek zanechal v jejím srdci takovou ránu, aby přišla k němu omráčena zpět a řekla: »Hle, jaká to hluboká rána! Nevyhodí se, nevyhojí. Ty však máš tolik moci, udělat mne zase šťastnou.« Co asi řekne ten hlupec? Jakou frási nalíčí, aby ji tak nezranil? či bude tak bezohledný, jako za dětství, kdy se jí prostě vysmál, sebral pedály, založil noty? Nu, celá ta historie zdála se mu již fádní a to napětí .několika dnů přec neustávalo. Připadal si tak jako svobody zbavený samovládce, změněný v otroka; plazil se teď neustále na zemi u ovruby Štěpánčiných šatů a na vše, na vše zapomínal, na svět a hlavně na vše, nač upínala se dříve jeho duše, dokud nepoznala sžíravé bolesti těchto okamžiků. Neposlouchá Štěpánky. Přemýšlí jen o jejím probuzení, o jejím brzkém, trapném probuzení.

Teď dohrála. — Chvíle ticha.

Štěpánka sedí tiše, bledá, ruce na klíně, a ňadra se jí ani nepohnou. Smutná chvíle zvědavého očekávání dává srdci biti rychle, prudce; a nepoměrně se ty okamžiky dlouží, až k úzkostlivé bázni, čekáme-li jisté slovo.

To byla chvíle, pouhý okamžik neukojené nedočkavosti. Richard se zdvihá se židle.

A hle, tleská, tleská několikráte velkými prsty pravé ruky do levé dlaně. Jeví upřímný zájem o její hru. A nejen zájem, ale i malý obdiv: v jeho obyčejných a nevybraných slovech pochvaly je mnoho upřímného a samo- rostlého uznání. Neumí to říci lépe. V několika zcela obyčejných slovech pochvaly dřímá celý svět.

Štěpánka oživuje, zdá se býti jako probuzena ze spánku po dlouhé době. Jaká živost v jejích elegantních pohybech a jaká svěží, zdravá síla v jejím smíchu!

»Bylo to vskutku tak dobré?« ptá se několikráte, stále a stále nevěříc, že to bylo tak docela dobré. Soudí naopak, že by se dalo přece tu a tam leccos jinak zahráti a výklad svůj provází ihned příklady. Richard se nenudí: stojí již vedle ní u klavíru, naslouchá bez omrzení těmto poutavým variacím; při- poutší leccos, ledačemu se posmívá. Výsměch jeho však není škodolibý ani shovívavý, bůh sám ví, jaký je to výsměch, bůh sám ví; ale tak se smějeme, chce.me-li míti uznanou věc dokonalejší po svém vlastním způsobu. Zpřevracel tak mnohá místa, jež Štěpánka sama vysnila, a bavilo ho to, že vtiskoval tomu svůj ráz, svůj rytmický spád.

Zapomněli na Iva v těchto okamžicích. Sedí blízko klavíru s druhé strany a cítí tu směšnou tragiku. Neví, v čem spočívá ta směšná tragika, přiházející se tak často milujícím, ta bolestná tragika. Hle, zdá se mu, jako by byl oním mladým mužem, jenž jde s dívkou na výlet. Daleko ira výlet podél řeky, rozkvetlými alejemi. Je jaro, všude vůně; všude život lákal, zněl výskat a naděje klíčily v srdci. Láska k jednoduchému a prostému, ku zcela samozřejmému vyrůstá v dlouhé té aleji, kterou jde mnoho milenců se zpěvem a hlasitým výskotem. Tak jdou. A když přicházejí na místo zdupaných trav a nastává tanec, když ve stínu stromů tančí se lehce, bez únavy — když nevymýšlejí se slova, a úsměvy jsou jedinými slovy, onen mladý muž, pošetilý a důvěřivý, poznává, že nastala pojednou směšná tragika. Dříve než počíná tančit, přichází někdo, zcela neznámý, jenž neprodělal sladkou cestu dlouhou alejí, neprožil sladkých muk a nestavěl se na křižovatkách s otázkami nezodpověděnými za stálého žvatlání. Přichází nečekaně, zmocňuje se dívky, tančí s ní až do noci a pak večer je spěch a obrovská tlačenice na zpáteční cestě. Ubohý člověk zůstává sám. Sedí sám na přídě parníku, jímž se za noci a za rytmického šplou- nání vln jede zase domů, zpět; je temná, jarní noc, s břehů to voní a všecko, stromy, světla, tmavé lesy obrážejí se na hladině smutně a významně.

Sedí na přídě parníku, v rukou má velikou kytici lesních květin a trav, sesbíraných podél řeky, kam sešel před chvílí mezi tancem a kde hořce plakal. Teď však již nepláče. Sedí vedle jiných mladých lidí na parníku se svou kyticí, do níž napadly před chvílí jeho slzy. Ale ted je už vše v pořádku. Je veselí kolem. Dívky se smějí a v párech sedící milenci na sedátkách na okrajích lodi, na zavazadlech, vypravují si mnoho zajímavých, smíchem provázených věcí. Skupiny postav se vlní. Mnoho lidí přechází kolem, odchází a zase se vrací. Pozoruje roztržitě všecky kolem jdoucí. A hle, vyvolená jeho dívka, kterou provázel na výlet dlouhou, rozkvetlou alejí, přichází zavěšena v rámě toho, jenž s ní tančil po celý večer až do noci.

Všimne si ho, přistupuje k iněmu a vypráví mu, kterak se bavila, kterak tančila, stále v jednom víru, v divokém víru. Směje se významně a její průvodce s ní; je krásná, je to dítě, pouhé ještě dítě. Diví se mu, že je tak smuten. A k posledu vyžádá si na něm trochu krásných květin, jen trochu květin z té velké, pestré kytice.

»Ne, to jsou jen prosté lesní květiny, obyčejné, bez vůně. Ty vám nemohu dát. Nemohu, nemohu.« A nedá. Nedá je ten zatvrzelý člověk, sedící na přídi lodi, a pociťuje malé odškodnění, příjemný pocit se ho zmocňuje: vždyť vidí, kterak dívka stala se plachou, zaraženou, kterak se začervenala a vzdorně pohodila hlavou. Než nežádá již po druhé oněch květin. Uklání se mu jen a poroučí se. A s ní poroučí se její průvodce. Tak odcházejí a ztrácejí se kdesi na druhém konci velikého, přeplněného parníku. Dobře, dobře, zcela dobře. Jak to bolí pojednou mladého muže; snad se to dalo jinak zprostředkovati. A rozeběhne se, tlačí se uličkami lidí, staví se na zádi, uprostřed, slézá do kajuty, snaží se proniknouti temnou nocí. Všude jsou zástupy; dívky však nikde nenachází, a květy, kterých si přála, švadle leží v jeho dlani, vadnou a vadnou, nemají pro něho ceny, nemají žádné ceny. Jsou bez ceny, cítí to a jak stojí u kraje parníku, hází je do zčeřených vln, vařících se pod lopatami kola. Je mu bolestno a přece lehce; zbavil se něčeho, čeho si tak přála ta, jež toužila jinam, jinam. Proč to chtěla právě od něho, když toužila jinam? Hle, ted, když jich nehledá, jsou opět zde. Tady stojí. »Kde máte kytici?« táže se dívka, jdouc právě kolem, koketně, nahýbajíc se k němu se strany a neustávajíc ve své chůzi. »Hodil jsem ji do řeky,« dí mladý muž drsně a ironicky. »Myslila jsem si to,« odpovídá s nuceným smíchem. »Vy se na mne snad hněváte? Rcete, zda se na mne hněváte pro dnešek, pro celý dnešek?« »Oh ne, ne. Ani mne nenapadlo. Co pak myslíte, ctěná slečno?« »Je to směšná tragika,« probouzí se Ivo ze sna a v tom snu, zdá se mu, může býti obsažen i jeho celý případ.

Štěpánka se konečně nasytila hrou. Je veselá, povzbuzena a rozhovor plyne laškovně a tak dětinsky, jako by byl pokračováním dávných let a jakoby neuplynulo od těch dob tolik času je zcizujícího. Zapředli také Iva v rozhovor.

A Ivo probudiv se ze svého snu, vidí, že Richard chodí zrychleně po pokoji a «nazdvi- huje pravou rukou černou hřívu. Je poněkud rozčilen a v podivné jakési náladě.

»Jak se zanedbával poslední dobou,« praví, »vskutku zanedbával. Myslí to docela upřímně, že jeho repertoár je již starý a obnošený: nemá ani času, ani místa k hlubšímu studiu. A v hotelích je to tak nedomácké. Jezdí nepřetržitě dvě, tři léta. Jaký to má účel? Dvě, tři léta je mnoho, tak mnoho pro člověka. Zisk i ztráta, malý zisk a velká ztráta. On jen když tuší takovou úmornou píli, vždy tolik závidí a něco se v něm hne: ,Proč pak nestuduješ? lenochu! lenochu! Proč pak jsi zůstal státi?'« A obrátiv se k Ivovi, děl vyčítavě: »Ano, lidé si arci myslí, že není třeba k umění ničeho, než hbitých prstů a talentu, talentu. Snad si to myslíte také, milý pane? To je vskutku možno. Energickým být však třeba, pilným, viďte, drahá Štěpánko? Ostatně na čas to někdy stačí, obecenstvu předkládati stejná sousta. Ale přejí se to a především samotnému člověku. Těší se již na nové experimenty. Chce znáti mnoho a pořád více. Už je nespokojen a mrzí ho to v Praze. Nebo Praha je podivné město. Lidé ho tak trochu otravují, jsou podezřívaví a mají citlivé vážky. Je v Praze ovšem jako doma, mezi přáteli je veselo. Ale mezi veselím se hloupne a tu a tam proklouzne ošklivý vtip. A on ¡poznává, že jsou to vlastně kruté poznámky a narážky.« Chodí po komnatě, je vzrušen. Zapomněl zcela své hrdé pósy, té, kterou se pyšnil po koncertě anebo před chvílí, než Štěpánka počala, hráti.

Jak mu Ivo přeje v duchu nečekanou a náhle dolehnuvší tu tíseň, která vznikala již mezi štěpánčinou hrou! Přeje mu to a raduje se v duchu z jeho slabošské zpovědi: byla proti všem jeho uměleckým tradicím. Ale to, že byla proti všem uměleckým tradicím, znepokojuje zároveň Iva. Bylo to příliš domácké a upřímné. A přec Ivo cítí, že se v jedné věci mýlil. Ten člověk není bez citové inteligence, naprosto není. Ale tací bývají všichni hudebníci: drsní a ihned měkcí, náchylni k frivol- ním žertům i k vážné zpovědi.

»Něco mi však napadá,« překvapí je pojednou Richard. »Byla-li by Štěpánka tak dobrá, nastudovat s ním dvě, tři nová čísla, která již dávno toužil hráti? Co se všecko nastuduje za dvě, tři hodiny! Mnoho, velmi mnoho. Dá sem vždy dopravit z hotelu cello, bude to v okamžiku. Je zvyklý studovat s průvodem. Jen tak zní vše plně a jen tak možno vystihnout nuance a vyvarovat se zlozvukům a chybám. Přinese některý den cellové sonáty, jež by rád zahrál. Smí-li? Mezi tou spoustou je Beethoven, Rubinstein, Godard, Massenet, Saint Saens a bůh ví, kdo ještě. Vesměs cellové sonáty, k jichž nastudování neměl dosud Času. Co by tomu tedy říkala Štěpánka? Smí-li?« Ivo čeká v napětí, ani nedýchá. Žádnou poznámkou nepředchází její rozhodnutí. Tak mnoho ji miluije, tak mnoho. Ale zde, v přítomnosti Richarda její odcizování naplňuje ho neustále jakousi ironickou resignací, činí ho na oko lhostejným, hrdě upokojeným. Cítí však, jak ho to užírá a krutě bolí: je jí zcela obyčejným člověkem, to je jisto. Myslí o něm, že ji chtěl slepě milovat pro pouhou lásku. On ji chtěl míti celou, bez výhrady, a vše, co ona činí a co ji zajímá, aby patřilo rovněž jemu, pouze jemu. Či je přec obyčejný člověk, který ji nechápe, jenž ji chce strhnout násilím dolů do každodenního, obyčejného života? Tak se často tázal. Štěpánka mezitím odloučila od něho svou velikou vášeň. Stojí tu úlně osamocen v druhé, v poslední řadě. Cítí, jak to krutě bolí.

Je pozdní večer a je třeba připravit se k odchodu. Vskutku, neměla žádného taktu tato ubohá Štěpánka, jednalo-li se o její su- verenní sny, o její vášně. Jak jen možno tak zapomenout? Je trapno, trapno.

Ivo čeká v napětí, mlčí.

A hle, jak se zaradovala z nabídky! Řekla prostě: »ano«. Těšila se však již tolik, tolik na zítřek, to bylo jisto, těšila se celým svým bláznovským mládím. Uchopila Iva, připraveného již k odchodu, za obě ruce a zatočila jím několika tanečními obraty. Pustivši jej, až se zapotácel, smála se radostí, smála, tolik smála...

XXIX.

Poprvé sněží. Mlhy jsou rozvěšeny nad řekou a na ní dole pod mostem stojí stavební lodi s rudými svítilnami. Je sotva tušit druhý břeh s vížkami, štíty, lomenicemi a se zubatými obrysy hradu a velechrámu, trůnícího nade vším. Vše tone ve tmě, sníh taje na chodnících a vítr prudce zadouvá černou gotickou branou.

Ivo vyšel ven a toulal se dlouho v sadech, popadaných listím. Vše zahnívalo pod zubatými zdmi a chlad čišel z vlhkých spoust na- stlaného lupení a haluzí. Přemýšlí dosud o tom, jak sám člověk pracuje do rukou osudu. Proč pak sám psal? Proč zaslal sám dopis? Proč vyzýval Štěpánku, aby hrála? Mohlo se to vše státi bez jeho přičinění a bylo by se to snad stalo. Bez takové směšné tragiky. A měl by pokoj, měl by navždy pokoj. Jeho hlava je horká a bolest v srdci neustává.

Divné to bylo kdysi okouzlení. V jeho lásce nepřestalo to však dosud vonět jarem, lukami, parkem, březovými háji, vůně ta obklopovala stále Štěpánku a činila jeho strádání bolestnějším a těžším. Milovala jej tedy skutečně? Milovala tak, jak o tom tenkrát snil? U ní nebylo snad žádných takových zvláštních kouzel, připínajících se k jeho osobě. Ne, nemilovala jej, nemohla jej milovat. Zdálo se jí to pouze. Ostatně mu nelhala: mluvila častokrát o tom, jak ji zachvátila vášeň vzdálit se někam obyčejnému životu. A teď přišly zase takové chvíle. Neví snad, jak se mu vzdálila, neví snad, neví, neví a až to uvidí, zalekne se všeho, ohlédne se po něm, ohlédne se a zavolá.

Přichází domů rozechvěn. Hlava bolí, bolí a všecko v ,něm je podrážděno až do nej- vyšší míry. Otvírá okno do temného, mlži- vého dvora, listí padá a šumí na záhonech malé zahrady, v řídkých korunách stromů to sténá. V srdci je veliká láska. Ale ne, ne, nechá ji spáti, nechá ji vyčkati konce všech věcí. Oh, jak to lahodí, ten konejšivý pocit: tvářit se lhostejným, zcela lhostejným, hrdým a zcela jinými záležitostmi zaměstnávaným! Neboť jsou důležitější, daleko důležitější věci, jimž třeba dáti přednost. Jak je to lehké, zcela jednoduché, odpláceti lhostejnost ještě větší lhostejností! Důležitější je jí vášeň, která ji schvátila, než láska. Ona ji vyčerpává, ukradla mu všecko, každý okamžik, a odcizila mu ji, zcela odcizila. Teď je mu vzdálena. Vzdálila se a cítí se tam šťastnou.

A Ivo přechází po komnatě, přemýšlí o tom, jak se mu vzdálila a jak jeho výkřik uvázl v hrdle a nedolétá k ní. Je tak dobře, že nedolétá. Bylo by to jako prosba, jako upozornění k návratu — a toho nechce, toho nikdy nechce. Je hrdý a není příčiny, něco jí vytýkat. Člověk jde za touhami svého srdce a ostatně každou bolest přežije. Ale ta bolest! Je to vždy větší bolest, uzavřená pod lhostejnou hrdostí. Hlava chce se rozskočit a srdce puknout: nemožno zprvu zvyknout na to, co našeptává chladný rozum. Rozum však mluví, poprvé dnes mluví, spíná všecky jeho síly duše k odvetě.

Ostatně počal na štěstí nenávidět již vše to, co ona tak milovala. Kus neupřímnosti v tom bylo, obdivoval-li se tomu ubohému nástroji, nástroji bez duše, ano, bez duše, tomu zcela primitivnímu nástroji, který Chtěl pohltit všecky solidní nástroje a zatím jen falešně papouškuje, napodobí a koktá, ano, koktá, he, he. Je to jako s universálním geniem. Takový chlapík pohltil všecky předchůdce, delikátní, jednostranné, silné autory, všecko se v něm ozývá, všecky věky, všecky tóniny a všecka naladění oněch zhuštěných, poctivých, nově hledajících duchů... A hle, tato geniální továrna na výrobky všeho druhu všecko předčí, každý se jí obdivuje už z pouhé módy a pak proto, poněvadž možno každému vybrat si pohodlně dle libosti. Drzý a nenasytný klavír také ukradl mnoho flétnám, zvonkům, bubnům, houslím, kontrabasu, cymbálům a jiným a jiným nástrojům, papouškuje — a nerovná se plně žádnému z nich, pražádnému ...

A přece: bylo to zpozdilé od něho, vždyť nikdy neměl rád klavíru, nikdy — nikdy — A SOVA; lvův ROMAN.

289 19 jen snad tehdy, kdy hrála Štěpánka, kdy hrála jemu, pouze jemu ... Jen tehdy, jen tehdy. Oh. jaká to bolest! Nedá se odbýt a přehlušit těmito myšlenkami. Ví, že tolik miluje hudbu, cítěnou, krásnou hudbu, a že vše to není tak doslova pravda, není a není...

Co na to myslí, aby se hleděl vymanit silnému rozčarování lásky, aby se učil zapomínat, s tím větším okouzlením lpí na každé podrobnosti prožitého jara. Štěpánka je mu stále nezbytnější, nenahraditelnější. Ne, ne, to nebude upřímné, hrdé to odříkání. Ale bude-li snad přece jen nutné? A co bylo lživě vymyšleno, stane-li se pravdou? Nikdy!

Stejné jsou myšlenky mučivého zítřka. Uběhla noc a Ivo myslí na jaro své lásky, jež tím neztratila ničeho na svém kouzlu. Všecko to viděné z dálky a v první svěžesti dojmů zdálo se mu tím dražší, čím stala se mu teď přítomnost mučivější. Vše jako poslední dny.

Kráčí zrychleně ulicí, je čas, kdy nemůže již býti bez Štěpánky. Cítí to, že nemůže býti bez ní, že musí vidět její hladké čelo, její tmavé, záhadné oči, její bílé, štíhlé ruce a že musí uslyšet, co mu poví její hlas. Jde, opojen bolestí lásky, starý cit táhne ho k Štěpánce. Ale nechuť ke všemu, co jej tam u ni % očekává, zastavuje jeho kroky.

Přechází jako ve snu po délce ulice, přechází a večer se pomalu sešeřívá; slunce dávno zapadlo a zmizel jeho odlesk na stře- chách. Můj bože, myslí, jak směšné a zbytečné je vejiti k ní dnes nebo zítra, nebo jindy. A přecházeje okolo domu. naslouchá celou duší: zda uslyší tedy zadušené zvuky klavíru? cella? Stalo-li se již skutkem Richardovo přání, je-li to přec pravda, je-li to pravda? Ale neslyší ničeho, nemůže slyšeti. Okna vedou jinam, někam do dvora, do malých zahrádek. Viděl to tehdy z chodby, když poprvé si prohlíželi se Štěpánkou byt. Je šero. Lampy vrhají žluté skvrny do modře tmavého, zamlženého vzduchu.

Touha jej zavedla do dvora tichého, rozlehlého domu. Naslouchá jako ve snu. Je bezlidno, zahrádky jsou prázdny, holé trsy slunečnic přelámány nahýbají se přes železné ploty. Záhony rozryty, a všude, na drobných stezkách, na záhonech hnije svadlá tráva a prudce voní podzimem. Vlhký chlad čiší ze zdí a z rozryté země. A což kdyby přece snad Štěpánka byla netrpělivá a plna neklidné touhy po jeho kročejích, které se dosud neozvaly v předsíni?

Oh, jak jen mohl pochybovat o tom, že spolu hrají? Hrají spolu, ano, ano. Bůh sám ví, jak již dlouho, slyší přec ten zadušený, dunivý zvuk cella přicházející s výšek, roze- zvoněný průvod, perlivý, sotva slyšný. Zajisté, okno tam nahoře, silně osvětlené, lišící se od okolních. Zajisté to zářící okno, po němž tu a tam přesunou se stíny a jímž vi- děti je kus stropu s černým, přelétavým stínem, rytmicky skákajícím podle pohybů ruky a podle taktu pomalého nápěvu, který sotva dolétá dolů k jeho uším. Sžíravá bolest mu zalívá srdce a do očí mu vstoupají slzy, ale jen 11a okamžik, nepatrný okamžik, nic více.

Ne, nemůže to déle poslouchati, nemůže to poslouchati. Tiskne šátek na oči, ale jen chvíli. Pak vrací se chodbou a staví se okamžik u schodů. Ne, nepůjde nahoru, nemůže; je příliš pobouřen a srdce bolí. Nemůže býti bez ní, ale nemůže také býti již s ní. Jaká to bolest k zoufání, jaká to tíže, jaké to slepé zákoutí! Chodí dlouho, dlouho a v zimničném spěchu toulá se ulicemi, bůh ví kde. A v jeho hlavě je jako po obrovském požáru, dotlívající plaménky se plazivě a šplhavě zdvihají a vše je plno kouře a noci. Nikde nesvítá; požár minul a nelze dohlédnout spoust. Pak u jedné vzpomínky se zastavuje a pociťuje znovu velký smutek. Vzpomíná: onoho hostince, přepažené klece, kde nahoře tančí opička a dole čmuchavě, jako vyděšeně od jednoho drátu k druhému, bez pomoci pohybuje se neforemná, hloupá hlava jezevce. Jak se dalo, hloupé zvíře, jak se dalo chytit, jak se dalo vykouřit ze své teplé díry, kde to vonělo rostlinnou a zemní vůní? Pobíhej, hloupý je- zevče, pobíhej!...

Stojí kdesi v úzké uličce pod svítilnou. Zastavuje se, aniž o tom ví, a chvíli civí do prázdné tmy.

Jako černý stín objevuje se - z nenadání vedle něho štíhlá, vysoká žena. Voní pačulim, zdvihá závoj a celý její úsměv se náhle rozžhavěl v očích.

»Pojď, pojď se mnou,« šeptá mu a zastavuje se podle něho. Je lehce oděná, je jí vskutku zima, tolik zima. A pod svítilnou je světlé šero, do něhož schválně nastavuje svůj bílý, pudrovaný obličej, jemný a podlouhlý. »Pojď, chci si něco vydělat, mám hlad. Nebo aspoň sklínku punše, nu, nu, uhoď se trochu přes kapsu. Stojí to za to, uvidíš.« Ivo se dívá na jemnou, ubohou tvář, ruce se mu chvějí. Nepromluví ani. Dává jí pak pětikorunu a usmívá se na ni soustrastně a neskonale zdvořile, tak nezvykle, nezvykle ... Cítí jakési ulehčení. Srdce přestalo tak mocně bušit, spánky tak nepálí, nepálí, vskutku lak nepálí...

Odchází zprvu, ruce v kapsách, pomalým krokem. Mladá žena propuká v tichý, veselý smích. Drží lesklou pětikorunu v ruce, volá za ním, děkuje mu. »Ah, počkej, blázínku,« volá. »Užijem to přec spolu, spolu. Nechtěla jsem ani tolik, pán bůh ví. Nu tak přec počkej! Tys mi nějaký podivín. Počkej, snad nejsi zamilovaný? Líbíš se mi. Jsi takový kudrnatý, blond, jsi takový hodný, blond pán. Blond páni jsou nejhodnější.« »S bohem,« obrátil se prudce Ivo. »Mějte se dobře. Buďte zdráva a mějte se dobře!« A pádí rychle ulicí, mizí za rohem a mladá žena se diví a volá za ním: »Vidíš, vidíš... Utíkáš k jiné a teď to nemám s kým užít. To se mi nestalo, to se mi ještě nestalo.« Ivo zrychleným krokem přebíhá ulice, cítí, jak se mu polevilo a jak na chvíli sestoupil klid v rozptýlené jeho myšlenky. Ale byla to krátká, příliš krátká chvíle. Jeho touha, velká jeho touha vzepiala se na okamžik znovu. Bylo to hrozné. Nemohl býti bez ní, vždyť byla už tak příliš jeho, každým snem, každým hnutím. Zda i ona si vzpomíná? Zda i ona teď odpočívá a přemýšlí: proč nepřišel dnes? Je churav? Co se stalo?

A přece, je to dětinství. Žádný požár nebyl v jeho hlavě. Vše je tam srovnáno a v pořádku. Sám je vinen; chodí jako lakomec s kahanem v ruce a sám, sám v nočním tichu vše zapaluje. Shasí raději kahan a půjde si odpočinout. Shasí kahan, narovnané poklady mu nikdo neodcizí. Vždyť je tak dlouho snášel, vždyť je tak neskonale miloval.

XXX.

Tentýž krutý boj druhého i třetího dne. Bylo to hrozné, trapné a dlouhé. Ale cítil, že nemůže, naprosto nemůže teď jiti k Štěpánce v takovém stavu. Musí vyčkat jenom trochu klidu. Musí se něco stát, co by zhojilo bolavé a uražené srdce, musí se něco stát. A stane se. Jenom odloučením možno přesvědčit se o její lásce. Nepůjde tak den, nepůjde tak dva. Kdo miluje, ten trpí, vždy velice trpí. A mi- luje-li, zda bude moci Štěpánka tak pokojně a klidně prodlívat u klavíru, aniž bude postrádat při tom za nějaký čas jeho? na obvyklém místě? aniž se tu a tam ohlédne s výslovnou prosbou: »je to tak dobře, drahý?« Nuž, něco se zajisté stane. Nepřišel již den, nepřišel dva. Jaká to divná láska, pomyslí si. Nepřišel. To bude bolet, jistě to bude bolet, i když mne nemá již ráda. Chci, aby to hodně bolelo. Aby se pak něco stalo.

Nepřišel. Myslila-li si to včera, dnes a po- myslí-li si to i zítra, stane se zajisté něco. A on bude pak hrd, bude lhostejný, jakoby se bylo mezitím pranic nestalo: nebude na něm pranic znáti, že trpí. Naopak, bude to pro něho veliká úleva. Nepůjde k ní, ne, nepůjde. A ona se dovtípí, proč: pro to a pro ono. Nemůže ji míti již tak rád jako dříve; je mu cizí, docela cizí. Na to se zvyká den ze dne, hodinu za hodinou.

Přemýšlí o tom doma, ve své komnatce. Je již večer, právě rozsvítil, v kamnech to praská a jemně kvílí, neboť vítr protahuje ulicemi a zaléhá do komína. Malá komnatka je cele ozářena žlutavým světlem. Je nějak útulnější, nebo po dlouhé době Ivo zase vše dnes uspořádal, urovnal, jak to činíváme, pře- vanou-li duší nějaké měnivé vlivy. Urovnal vše zběžně, vyňal ze zásuvky dávno začatou svou práci. Rozestřel jednotlivé listy po stole a přehlížel vše s nuceným jakýmsi interesem. Sedí tak pobledlý, s nevyspalýma očima nad svou prací. Dívá se do ní, ale nelze najiti smyslu, nelze vzbuditi interesu. Skládá potom zase mechanicky listy do stolku; až jindy, dnes ne. O mnohem důležitější věci se jedná. Až jindy, dnes ne. A poprvé po dlouhé době sedí doma, nechce se mu ani na chvíli vyjiti, je třeba klidně seděti a znovu a znovu přemýšleli. A stokrát a stokrát se v myšlenkách loučí a rozžehnává, neboť mu již neschází ničeho, praničaho. Je spokojen, všecko je v pořádku. Nelze jinak. Loučí se v myšlenkách co nejzdvořileji: »Děkuji vám za krásné to jaro a léto, děkuji vám, a vy to víte, srdce mi usedalo pláčem. Tenkrát jste nechtěla být slavná: byla jste pouze má a to málo komu stačí. Dobře vím, že vám to také nestačilo, dobře to vím a nechci vám proto překážet. Mnoho jsem plakal, ale teď jsem kliden. Děkuji vám ještě jednou za všecko ...« Chodí po pokoji bled, samovar kypí a jeho bzučení zdvihá se do vysoké, stále vyšší tóniny. Je tu také příjemno, teplo, útulno. Venku je vítr a protahuje ulicemi.

Kdosi klepá na dvéře a Ivo se rychle vzpřimuje. Je to plaché, lehké zaklepání, jako když drobný pták v kleci rychle zatřepe křídly.

Ivo otevře.

A hle, je to ona. Je to sama Štěpánka. Zázrak.

Stane u dveří. Je poněkud udýchána, temně ruměnná, s rozcuchanými větrem vlasy. Podává mu prudce ruku. Ivo ji tiskne a diví se, tolik se diví. Je bled, usmívá se a nepromluví ani Slova.

»Ty jsi tedy přišla?« praví pak jako u vidění.

»Co pak je ti, Ivo? Tys nepřišel, celé tři dny jsi nepřišel. A jsi tak bled. Co je ti, Ivo?« »Jsem churav, trochu jen churav. Nic to není, to pranic není.« »Churav? Tedy vskutku churav? A ne- vzkázal jsi, ani nenapsal. Myslila jsem si: snad je jistě churav? přihodilo se něco? Nu, bohudík, není to vskutku tak zlé? Rci, Ivo?« »Ne, není to ani tak zlé.« »Bylo to však podivné od tebe, nepřijít tolik dnů. Měla jsem takový strach. A dnes jsem skončila lekci s Richardem o mnohem dříve, jen abych věděla, co se stalo s tebou? Nechtěla a nechtěla jsem však, vzpírala jsem se tomu. Nevzkázal jsi, ani nenapsal několik řádek. Richard mne proto stále zlobil: ,co pak dělá dnes pan Ivo?' Ale to všecko nic není. Ne, neměla jsem- k tobě jít a nesmím se mnoho zdržet. Nijak se to nesluší. Ostatně jen tak, jen tak jsgm přišla ...« Je taková jako jindy, roztomilá, usmívavá a Ivo v její přítomnosti je jako u vytržení.

A tile. teď navléká opět rychle bílé rukavice, ani nedá Ivovi se vzpamatovat. Oh ne. nesmí odejít, je-li už jednou zde. Nesmí tak rychle odejít, aniž uslyšela o jeho tolikaden- riím utrpení. A v touze, říci jí vše, vyzpovídat se znovu a znovu, nabízí jí třesoucí se rukou malý šálek čaje, jejž zajisté neodmítne, od- mítnouti ani nemůže. »Nechť usedne jen na malou chvíli, na vteřinu a všimne si jeho malých šálků. Jsou to tytéž šálky, z nichž pívala u stařeny na vsi mléko, hle, tatáž ouška mají a jsou rovněž tak zlacené. Dlouho musil po všech obchodech hledat takových šálků. A teď je má a nechť tedy vypije z toho šálečku trochu jeho čaje.« »Vskutku tytéž šálečky,« směje se Štěpánka — »jak jsem ráda ... A jak hezké je to zde, Ivo,« žvatlá dále. Sedá na roh židle, drží šálek ukazováčkem a palcem, srká a srká. Všecko si prohlíží, drobného gladiatora, urovnané knihy, zelenou skříň. A svěží vzduch, promíšený zvláštní vůní, protahuje malou komnatkou tu a tam dle pružných pohybů.

»Srovnal jsem všecko a uspořádal,« praví Ivo stísněným hlasem a domnívá se, že to je pravý tón, pravý úvod do těch všech stesků, jež vypoví Štěpánce. Řekne jí ovšem všecko a uvidí, jak ji to chytne u srdce: dnes nebo nikdy, zde v jeho komnatce, neboť nikde, nikde již není na jeho zpověď tolik místa a času.

Ale to nebyl ten pravý tón, pravý úvod. Ještě chvíli sečkat, jen malou chvíli.

»Takto nemožno ani piti,« říká, »lépe bude odložit kožešinu, odložit žaket, odložit klobouk. Zde je ztracená ulice. Není třeba se obávat a on je diskrétní.« Hle, políbí jí diskrétně ruku, políbí jí ruku a neodvažuje se políbit ji na rty jako jindy. To ho naplňuje zmatkem a plachostí. Kožešina je již dole, žaket a klobouk nikoli: »Nelze,« říká Štěpánka a popíjí ze svého šálku.

Ivovy rty se chvějí, je rozčilen, bled, má se vyzpovídat z takových mnoha mučivých věcí. Nic vhodného mu však nenapadá. Dívá se na ni, mlčí a jeho bolest je převeliká.

»Kdybys věděl,« praví náhle živě Štěpánka, »kdybys věděl, milý Ivo, jak mnoho se stalo za ty tři dny, co jsi u nás nebyl! Víš-li pak, že pilně studujem, docela vážně studujem. Nejtěžší a nejkrásnější věci jsme hráli. Oh, ty jsi mnoho zameškal, že jsi nepřišel. Netušila jsem ani, že je to tak lehké, tak snadné.« »Tedy jste studovali? docela vážně studovali?« opakuje Ivo s hroznou obavou a jeho zpověď uvázla mu v hrdle. »Škoda, že nemohl také poslechnout,« praví. »Byl ohurav.« Cítí při tom zatrpklou a hroznou svou neupřímnost. Malomoc, říci jí vše několika slovy. Zabíjí ho to všecko, ale tváří se opět lhostejně a klidně. Jaký hlupák, hlupák jsem a bez pomoci: skončiti to náhle a krátce! Buď já nebo to ostatní, jedno z obojího. Ne, ne, není však takový despota. Svobodnou vůli každého člověka nutno respektovati. Neohf jde, kam ji vedou silnější touhy! Není despota, nevynucuje poddanství. Tak jest. Není šosák, není despota.

Je tím přec ohromen zbledl, ač ví, že celé dny tam hráli, že bez usitání studovali. Sbírá a ukládá šálečky, tváří se hrdě, lhostejně a staví samovar na odlehlejší místo.

»A víš, co mi Richard dnes povídal, víš, Ivo, co mi sliboval? Bude prý to velice zajímavé, říkal. To bude veliké překvapení pro , veřejnost. On chce, milý Ivo, poslyš — chce, abych s ním také vystoupila. Ale nejen abych ho doprovázela, to by bylo tuze málo. Také samostatná čísla abych zahrála. Oh, jak jsem šťastna, Ivo, šťastna jsem, což to pranic nechápeš? Divíš se, viď, Ivo, viď, že se divíš?« »Ne, praničemu se již nediví,« odporuje zdrceným, ostřejším hlasem. »Věděl to. Její hra je vskutku zajímavá, vždyť to sama dobře ví. Má k tomu plné právo. Je to spra- vedlivo. Nechť se dostane veřejnosti překvapení a jí mnoho a mnoho štěstí. Tolik, kolik ho jen na světě může být.« Štěpánka je u vytržení. »On to tedy věděl. Vždyť k němu přišla, aby ho nejen viděla, ale aby mu to všecko řekla, o čem ještě neví. Byla dávno přesvědčena, že svolí s radostí. Svolí, aby co nejdříve vystoupila. Že Ivo svolí? A že s ní bude spokojen?« »Bude se vším spokojen. Nemá však práva svolovat. Je to čistě jen její věcí.« zasměje se tentokráte trpce Ivo a Štěpánka pozoruje ten neupřímný tón.

»Je ti něco?« ptá se. Konečně zdá se, že vycítila jeho bolest.

»Jsem churav, nic víc,« odmítá zatvrzele. »Ostatně« — dívá se při tom zúmyslně na hodinky — »bylo by mu líto, zmešká-li přerušenou lekci: uběhla hodina, celá hodina. A té je tolik, tolik škoda! Nechť je zcela přesvědčena o jeho štěstí. Přijde někdy na chvíli, dovolí-li...« Štěpánka pohlíží na něho s výčitkou, vážně a slzy jí vběhnou do očí. »Ne, tak to nemyslila, tak to jistě nemyslila. Má ho stejně ráda jako jindy. Ba více ještě ho má ráda. Vždyť je jiný než ostatní, pochopil ji zcela a ona ví, jak mnoho nutno mu za to děkovat. Teď musí však přicházeti každého dne, musí přicházet. Bojí se o něho: je bled a jistě churav.« »Oh ne, byl snad churav, teď je již úplně zdráv.« Říká to chladně, zdvořile a odměřeně.

Štěpánku bolí ta chladnost a chce odplatit stejně. Nevybízí ho již podruhé, aby zítra přišel. Zdvihá se se židle a přehodivši si kožešinu. podává mu zběžně dva prsty levé ruky. Ale ve dveřích vběhnou jí do očí slzy, vrací se přece a praví: »S bohem, Ivo, a přijď zítra, zítra přijď jistě. Mám ti toho ještě tolik, tolik mnoho povídat. Nemohu se však déle již zdržet, však to víš. Mezi námi je nedorozumění. Já to cítím, nějaké veliké nedorozumění. A ty mlčíš a ničelio o tom nemluvíš. Kéž bych se ti mohla vyzpovídat a ty mně. Bude nám potom lépe. A teď s bohem, Ivo: jsem nedočkává. A přijď jistě!« Odchází váhavě se slzami v očích a Ivo ji nechá odcházet, vyprovází ji odměřeně a chladně. Pražádná lítost se v něm nevzbouzí. Komedie, myslí si pakt pouhá komedie. Dávná komedie v krvi, ve všech nervech, v každém kroku. Ani rád ji už tak nemá, nemůže mít. Jak přišla tanečním krokem a mluvila mu o svém štěstí, které není štěstím jeho. Jak to bolí! A divno je, že o tom praničeho neví. Tak slepá býti nemůže, tak úžasně slepá. Lépe bude ukončit tu komedii, ukončit, rázem ukončit. Vždyť nemůže býti jiný, než jiní milující; nemůže jinak chápat lásku. A všecko ostatní jsou pošetilé fráse, pouhé íráse. Cítí spoustu zodpovědných výčitek, výčitek vlastní viny: nedostávalo sc mu od začátku schopnosti zasáhnout zcela egoisticky do té záležitosti. Jiný by nebral na lehkou váhu jejích vzpomínek z mládí, vysmál by se jejímu sklonu a romantickým touhám k dobrodružnějšímu a zvláštnějšímu životu. Jiný byl by naprostým egoistou a tím by konflikt jen uspíšil. Jen on to všecko, probůh, dlouho nechtěl, to nebylo delikátní, protože násilné; a tak věřil do posledka ve vítězství lásky, věřil, že je silnější než vše ostatní. Ale láska byla mnohem slabší a jinde, jinde, jinde bylo Štěpánčino jásavé štěstí...

Taková bolest, zdrcující a těžká ho uchvátila, že poprvé od svého dětství usedl na pelest lůžka, zaryl hlavu do podušek a plakal, tiše a vzlyfkavě plakal, zatínal prsty bezmocně a vztekle do měkkých podušek. Hodina tak míjela za hodinou.

V kamnech dohořelo a světlá noc házela bledé světlo měsíce po podlaze i stěnách. Urndlel v trpkém pláči a zcela vysílen usnul. Usnul, a když se za nedlouho probudil a lampa když zasvítila vychladlým pokojem, cítil hlubokou lítost z útrap smutné své lásky.

Uvažoval: není možno déle takto trpěti. Uvažoval: vše bylo marno, všemu je konec. A nemá ji tak rád, cítí to. Ostatně začíná vskutku nový život vymaněním ze smutných pout. Práce čeká. A zcela nový život čeká. A nemá ji už tak rád. Řekne jí to jednoduše, ať to ví, ať je tím zcela ujištěna. Nemůže od něho žádat ani toho nejmenšího. Je upiat. Zcela v rovnováze. Nelákají ho nemožnosti. Nemiluje, není okouzlen, přestal býti trpícím. Vyléčí se, vyléčí, zcela snadno se vyléčí...

XXXI.

Přestal už skorém býti trpícím. Jen tu a tam něco zabolí. Bude míti odvahu říci perná, vážná slova. Uvážil všecko zcela dobře a musí se již jednou 11a vždycky rozloučit. Ale všecko není, není čistá pravda. Trpí ještě mnoho, přestane však býti trpícím. Je už tam, kde možno jasně vidět. Štěpánka se k němu nikdy nevrátí, unikla mu nadobro, to je zcela jisto. Zcela zřejmo.

Tak touží celé ráno, přemýšlí celé dopůl- dne se znovu a znovu rozdmýchávanou vášní ubohé své lásky. Jak by ji do krvava, hrozně zranil, jak by vyburcoval a naposled na sebe upozornil její ztracenou duši. Chce ji zranit, vyimrskat ji, vysmát se jí, snížit. To uleví a utiší. Oh, jak dětinské, jak malomocné! Všecko tak dětinské!

Nezraní, nevymrská do krvava. Dosti bude, řekne-li jen pouhou pravdu, řekne-li, co teď cítí. A to bude poslední rozloučení. A po krátkém rozmýšlení usedá ku stolu a píše. Píše hbitě, vše plyne lehce, je to dávno promyšleno, přibývá řádek a každá obsahuje tajemný smysl dávného již ukončení lásky, která dohořívala vlastně již tehdy, kdy začala.

O své vznikající lásce psal, o kouzelném jaru a o tom, jak uběhly dny v témže okouzlení a jak pro něho mnoho, mnoho znamenaly. Měl ji vskutku tolik, tolik rád první a vášnivou láskou, vždyť patřila jemu, pouze jemu. Ale to je všecko zbytečné a pošetilé povídání. Teď, když všecko vyvětralo, trávy švadly, květy opadaly, vůně ze vzduchu vyvála, okouzlení také zmizelo; objevuje se tolik střízlivého, tolik tížícího prsa a vázajícího křídla. On se ještě včas probouzí a cítí, jak je prudkou, bolestnou láskou podveden, zaveden tou silnou a sžírající láskou daleko a daleko. Dokud byla láska snem a dokud myslil, že mu Štěpánka náleží, tenkrát věřil, že nelze žiti bez ní. Ale teď! Teď je to zcela něco jiného. Nepatří již pouze jemu, ode dáv- ¡na toužila výše: po nějaké neznámé slávě, zatoužila mnohem výše, kam ji nemohl následovat a jeho láska nebyla již snem, stala se mukou. Vzdalovala se od něho znenáhla a vytrpěl čím dále tím více. Je pozdě, aby se vracela k němu a nežádá na ní takové oběti. A kdyby se mohla vrátit, okouzlení již zmizelo, bůh sám ví, co to je: všemu je konec. Bojí se jí teď skorém, bojí se a nedůvěřuje, má soucit, hlubokou soustrast a ovšem že úctu, úctu, a ta úcta k jejím novým touhám je větší než stará jeho láska k ní. Nechť si myslí cokoliv, pošetile a zběžně se snad vyjadřuje. Než cítí to dobře. Je to hrozný rozpor: mimosa touží jen po krátkém životě, pohyblivém, plném změn, plném sensací, vzruchu; a krtek, hloupý krtek, jenž neopouští svou teplou díru, toužil ji připoutat na celý život k sobě. Také jezevci jsou stejní, není-li pravda? To by mohly být však hloupé žerty. Ale konkrétně mluveno: Je jisto, že v srdci již dávno není okouzlení, není a není, není toho živelného egoismu lás'ky. Učí se zvykat. Dokázaly to poslední dny.

Takové a podobné řádky píše, celé čtyři A. SOVA: IVŮV ROMÁN.

strany popíše, loučí se a děkuje za všecko. Za krásné jaro a léto. Děkuje za všecko. »A vy to víte. Srdce tni usedalo pláčem. Ano, ano. Tenkrát jste nechtěla být slavná: byla jste pouze má, a to málo komu stačí. Vám to nestačilo a nechci Vám proto překážet. Mnoho jsem plakal, ale teď jsem už kliden. Nemohu za to : kouzlo zmizelo ...« Pečetí list s jakousi vnitřní rozkoší, ulevil si tolik a je rád, tak rád. Je přesvědčen, že je vše úplná pravda, zběžně a pošetile to sice napsal, ale nic lživého: kouzlo vyvanulo, nastává klidné účtování. O Richardovi se zúmyslně ani nezmínil. Nic také neznamená, jedná se zde o vyšší princip. A kdož pak ještě ví! Je zcela dobře, zcela v pořádku, že se o něm nezmínil. To zraní, do krve zraní, až jenom zví: kouzlo vyvanulo. Sprošfuje mne slibu, nemá mne naprosto rád. To bude hrozná novinka. Udeří ji přímo do hlavy i do srdce — a ona se musí vzpamatovat. Ne- lhala-li, musí se vrátit. Musí uznat: »hle, tolik jsi trpěl a já tě nechala tak dlouho trpět! Jak jsem to jen mohla udělat? Viď, že to není všecko pravda, viď, že to je hrozná lež, to vše, co's mi psal, viď, že mohu býti zase tvá? Nebof my dva nemůžeme žiti bez sebe, já bez tebe, já bez tebe a ty beze mne. Uvědomila jsem si to, přečtla jsem a vytrpěla jsem při tom tolik, že nelze, než se vrátit. Co je to všecko, ty pošetilé, lákavé sny o domnělé slávě, o maličké slávě ubohého virtuosa, proti velké lásce žhavého, cítícího srdce? Tvoje láska byla veliká, převeliká a já ji nesmím, nesmím nikdy ztratit. Rozumíš? Řekni, řekni, drahý Ivo: miluješ mne zase tak jako dávno, jako kdysi? Nemohla bych žít bez toho, ne, nemohla, to by byla moje smrt!« V exaltovaných těch slovech, v šíleném pláči cítit je její ponížení, její návrat, nezbytnost jeho lásky. Přitiskne ji k sobě, vášnivě, prudce, zasměje se z celé duše a slzy radosti potekou z jeho očí po obličeji, po vlasech té nejdražší, jež bude celá jeho. »Nepochybuj, nikdy jsi pochybovat neměla! Vždycky a na věky, nikdy jsem tě nepřestal mít rád a nikdy nepřestanu. Byla to lež, byla to zkouška.« »Oh, jaká hrozná zkouška,« šeptá Štěpánka, hlavu 11a jeho prsou, tulí se tak jako nikdy, těžce leží její hlava na prsou, Ivo ji líbá a ona se usmívá v slzách. »Utrpení skončeno, krátká episoda vyčerpána. Až do dna.« Usmívá se nepokojem a vzrušením, nedočkavě a rozechvěn klade dopis do náprsní kapsy. Rychlými kroky donáší jej do nej- bližší ulice, aby jej s nepokojným tlukotem srdce vhodil do schránky, rychlými kroky ubíhá kamsi daleko, za město, aby nerušen lidmi o tom snil, dlouho do večera přemýšlel a snil... A tak jako nyní, je i následující dny v deliriu, v horečném deliriu očekávání. Chodí jako náměsíčník doma i v úřadě, po ulicích, po odlehlých místech. Každý okamžik čeká. Čeká vysvětlení, dopis, čeká nějakou návštěvu, čeká její příchod, česká proudy jejích slz, mnoho slz, ujišťování, a mnoho důkazů lásky.

A hle, týden minul a jeho odbojné, sentimentální, smutné řádky, jež měly míti tolik ostnů odbojné vzpoury, začínají blednout v jeho duši, jsou malicherným dětinským vzdorem a hrozná ta lež nabývá tolik zodpovědné a kruté tvářnosti a trapných, hrozných rozměrů. Jak pitomé to všecko, průhledné, sentimentální a jak neupřímné! Nezmizelo ojtfMizlení — nezhynula žíznící touha roste. nWmizela láska - tíží, a probouzí neskonalou lítost — a roste tím, že Štěpánce ublížil, hrozně ublížil...

V neúpravném obleku, bez kravaty, celý zarostlý, s kajícným, sivě bledým obličejem stanul již za několik dnů se spěchem stíhaného v bytě virtuosově. Nedočkal se dosud pražádné odpovědi, ani slova; bylo ticho a pusto, jakoby se vlny uzavřely nad vším a to působilo na jeho hrdost, na celý, ohromný převrat v jeho duši. Už jen veliká, nezbytná touha hnala ho sem, všeho zapomněl, zapomněl minulých dnů, svých muk a přišel jedině proto, aby odprosil, aby odvolal vše, a odprosil. Všecko jásalo venku toho dne ve vločcích, v slunečném jasu a on byl tak ubohý člověk, zbloudilý, který smutnou lží lásky — tolik a tolik sám se zranil. Byl rozjásaný den, a ona neodpověděla dosud a neodpoví, nikdy již neodpoví, nikdy již neodpoví. Byl takový den a Ivovi připadá, že už naň docela zapomněla, že je všemu ráda, a že Richard jásá. A dnes právě chystají se asi na operu do divadla. Dnes je Dalibor — a ona jistě jde — jen on nesmí s ní nikdy, nikdy — na vždy konec — všemu konec. To nesmí, nemůže být. Půjde a od- prosí, spokojí se vším. Vším se na konec spokojí — bude pouhým stínem, jenž se smí plížiti za ní, spokojí se s jedním úsměvem, ponese jí vlečku, posluhovat jí bude. A musí aspoň dovolit, aby ji měl rád, aby se plazil před ní v prachu. Od ní nebude chtít nikdy již ničeho, někdy jen vzpomínku, někdy jen několik slov, napsaných odkudkoli, kde bude dlít. Ví, že nemůže ho již mít ráda po tom všem, žádá proto již mnohem méně. A to jí bude možno, zajisté, zajisté ...

Přišel v takovém podivném stavu. A prudce, bez zaklepání, malou, známou předsíní vstoupil přímo do Štěpánčina pokoje, vstoupil se zoufalou odvahou kajícně se vyznat i od- prosit za všecko.

Není tu náhodou Štěpánky. Pouze sestra její sedí pohodlně v oné lenošce, kde také 011 sedával, sedí za stolem, vskutku příliš pohodlně, a píše cosi, bůh ví co, do svého Mod- ního listu. Není tu náhodou Štěpánky a to mate jeho předsevzetí.

Její sestra zadívala se na něho se strany ostrým skřipcem přísně a zdála se na okamžik tak nevrlá jako často, když byla z práce vyrušována. Než nebylo tomu tak dnes. Zprvu s chladným obdivem, za chvíli pak odměřeně a výsměšně dívala se na Iva, jenž cítil v tom pohledu vše, i opovržení i soustrast i lhostejnost k němu a k jeho hroznému stavu.

Několik pouze vteřin.

»Plakala tolik, mnoho plakala,« děla po chvíli, »a jen to mohu vám vyřídit. Plakala a list váš roztrhala na kusy. Jen o tom mi řekla, více nic.« »Jen to?« sotva vzlykavě hlesnul.

»Ostatně odjela proti mé vůli a snad již dnes nebo zítra koncertují v Lipsku. A pak jedou dále. Nic více není mi o tom známo.« »List můj že roztrhala na kusy?« zaúpěl bezmocně. »A zítra, zítra koncertují v Lipsku? Ne, to není pravda, není pravda, není pravda.« opakoval několikrát lkavě, a drkotavými výkřiky tázal se na cosi, naprosto nesrozumitelně. A nohy se mu tak chvěly, že musil usednout na židli. Položiv hlavu do dlaní plakal, jako dítě plakal. A zapomenuv okolí a všeho, plakal, dlouho a usedavě plakal.

Když se po nějaké chvíli vzpamatoval, uviděl poprvé u sebe Ríšu, malého Ríšu s koníkem v ruce, jak stojí vedle něho a objímá jeho kolena, jak pláče s ním a jak ho prosí a jak ho hladí a láská, aby jen neplakal, aby neplakal, hodný, milý strejčínek.

Oh, již nepláče. Zdvihá Ríšu k sobě , na kolena, líbá ho, líbá a vidí skrze slzy lhostejný a posměšný pohled jeho matky. A ten pohled mu říká zřetelně: »vidíš, vidíš, jak isi 3111 se choval ke mně zdrženlivě, ironicky a jak jsi podceňoval moje namáhavé řemeslo. Hle, teď tě to mohlo spasit, jen býti mi Štěpánka podobna, jen trochu podobna; jak tě to mohlo docela spasit, byl bys tomu teď rád a smál by ses dnes, tolik by ses smál!« Ale to všecko přec není možno, myslí si znovu, to jsou nevraživé žerty. Můj bože, to jsou nelítostné žerty. Nevěří. A musí mluvit se starým virtuosem.

Ríša chytá se ho jako klíště, drží se ho a nespouští.

»Pojď, Ríšo. pojď.« Jdou spolu a již stanuli před virtuosem.

»Ta tam, ta tam,« křičí starý kokrhavě, se zvláštním přízvukem teatrální radosti v oživlém obličeji. »Af jen jde, co tady. Ta tam, ta tam,« chechtá se a křičí několikrát, jakmile jen spatřuje Iva a jeho křik působí příšerně, jako skřehot vrány nad opuštěným bojištěm.

A Ivo nevidí již ničeho. Odstrkuje nejemně Ríšu, až se malý udiven zapotácí, pádí odtud, probíhá ulicemi, ocitá se za městem a nelze, nelze se vzpamatovat. Bůh sám ví, kde všude byl. kde postál, kde prodlel! Šel daleko, pustou, sluncem zalitou silnicí, šel tak přes několik vesnic, lesů, luk, šel tak přes několik praskajících, dřevěných mostů. A to jej vždy vyrušilo. Slunce zaniklo, nastalo šero. Bolest je hrozná, neobsáhlá, nemá konce, je hluboká a strašná. Bolest zavádí. Šeří se a člověk jde unaven, jakoby šel po bahně houpavém a plném par, kroky umdlévají, je noc a silnice se bělavě šeří do dálky — a teď už nelze přemýšlet — únava nás vzpamatuje.

Přespal toho dne v jedné vsi při silnici, v nepatrném, prvním domku, v nejbližším domku při silnici. Plno psů se sběhlo. Prozřetelní lidé se ho báli, chtěli na něm dokument, knížku; starosta je jinak přísný a nedovolí přechovávat. I ukazuje v úzkosti papír, nějaký nahodilý papír. Vedou ho na obecní úřad a domlouvá se tam. Vyšlo na jevo, že byl bez krejcaru. A bůh sám ví, jak se domluvili se starostou. Spal v té chatrči? Či nespal? Oh, neví již dodnes, co se dělo.

XXXII.

Vzpomínal pak na vše později, kdy již byl kliden a v rovnováze a kdy jen teskný smutek ustálil se v srdci. Mnoho krásy bylo v lásce a příliš naivních útrap. Ale taková je láska: věřil až do poslední chvíle v návrat a Štěpán- čino zklamání. Stalo se, co tak otupuje: okouzlení vskutku vytrácelo se den ze dne. den ze dne.

Trapné dny vlekly se jeden jako druhý a ač neřekl nikomu ani slova, všichni již byli zpraveni o tom, co se vlastně dělo. Chodil dlouho sám a konečně šepoty unikaly.

Pak měl již Ivo dosti síly odjeti na vánoce k Haně, vyzpovídat se jí z toho všeho a uči- nit ji svou důvěrnicí. Byla milou a veselou důvěrnicí, taktní, plnou rozmarů a velmi něžnou sestrou. Zaručila mu ticho, klid, oiio beze- zvučné, na širých dálkách celých krajů spočívající ticho. Na zámku v ten čas oiebylo hostí.

Jaká tu zima, zima...! Všudy spousty lesklého, umrzlého sněhu, chrupajícího pod nohama a prostřeného do veliké dálky na západní stranu. Zámek leží dole v zasněžené kotlině. A Ivo se toulá, v parku ne>ní pražádných cest, možno po celé šíři kráčeti a noha se neproboří. Svah je příkrý a tam nahoru k háji není přístupu, tvrdý příkrov všecko změnil. Nová a zasněná tvářnost krajiny probouzí v jeho srdci staré vzpomínky. Jakoby slyšel hlasy letních hostí, tu a tam ozve se v dálce chrupavý nějaký zvuk, zvonivý smích a hlas. Kde pak je luh, kde basin, kde jsou známé skupiny stromů, kde asi vězí ony stezky, po nichž se Štěpánkou chodívali? Zde si řekli to a zde ono. Tam slyšeli hru houslí a zde asi trhal bílý a modrý bez.

Bolest nebyla už tak hrozná — myslíval si doma nad svou prací. Ale na to nepomyslil, jaká bolest zase se tu provalí novými a novými horoucími prameny. Dolehla naň tak silně jako poslední dny utrpení a za těch několik dnů pobytu na vsi rostla a rostla ...

Dny od rána k večeru jdou slunné a tiché a jeho stálým průvodcem stal se překrásný chrt, kterému se asi nějak zalichotil, že se ho již nespouští. Ješitný, marnivý chrt, s elegantním tělem; jeho žlutočervenavá srst hezky se hladí rukou, vězící v teplých jelenicích. Každý pískot a zalichocení přivádí jej v podivné vytržení. přináší mu chvění a divočejší tlukot srdce. A sedí-li na netknutém, čistě bílém, umrzlém sněhu, jeho široký, vypiatý hrudník, jeho krásná hlava a zdvižený ohon upoutá na chvíli a čas tak lépe ubíhá, ubíhá ... Elegantní chrt nehne se již od Iva. jsou tak veselejší, útulnější dlouhé sněžné pláně, v nichž trčí skrze holé stromy posnčžené besídky, věž kostelíka, zámek a několik chatrčí, a pak onen jednopatrový dům, kde bydlela kdysi Štěpánka...

Všude se vrací bolest. Je to jako rána a zas rána do hlavy, ale přechází všecko, všecko přechází... Jde už zcela klidně kolem staře- niny chatrče. Plno rampouchů visí dolů. Ted jeden spadl s kovovým skoro zvukem, chrt slyší a stojí vzpřímen před chatrčí.

Chrt slyší. A podobá se, že ho láká na to známé Ivovi zápraží. Ten váhá. Nepřekročí, nepřekročí prahu, marno promluvit se stařenkou, marno promluvit s Jeníkem.

Tak minulo několik svátečních dnů.

Pak odjíždí do města pln obnovené, zjitřené bolesti a všecko, co procítil za jara a za léta, je mu novou záhadou.

Byla to' divná záhada; přemýšlel o ní v zimních nocech, když um dlela hlava nad prací, nad studií, která byla skorém ik konce.

•3 H !

Z celého bohatství té práce a z celé potěchy dobře promyšlených argumentů dostavila se na konec vždy ona záhada, dosud nevysvětlená. Měla ho přec jen ráda? Měla ho dosud ráda?

Byly zimní, zlé noci, plny vichru a metelic. Tenkrát dostal od sestry Hany psíka, malého chrtíka, s veselou, komickou a zvědavou hlavou. Psíci jsou někdy neskonale dobří, psíci. Nechají si přitisknout hlavu až k hlavě člověka, je-li teplo a v kamnech to praská; ubíhají rychleji zimní večery. Dívají se tak moudře! Psíci kňučí radostí a kňučí, abych tak řekl, přílišnou, zněžnělou ješitností. Nu, a snad nejsou příliš věrni, takoví chrtíci.

Leč práce je pomalu hotova, hrdost a klid zase přicházejí do srdce. Generacemi táhnou nové naděje. A Ivo přináší všemu dobrému svou sílu i lásku. Ještě takovou opravdovou sílu a naivní lásku jako dříve; dovede vše chápat, má všeho plné srdce.

Lampa mnohdy již dohořívá. Chrtík dávno leží v nohách jeho postele schoulen na pokrývce. A hlavou ještě táhnou pošetilé sny o tom, co mi/nulo s jarem a létem; a v srdci je plno nových nadějí a bolestného napětí tvůrčích i snivých okamžiků.