Svatý Hostýn (vydání ELTeC) Javorník, Vojtěch Kristian (1866-????) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 73400 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Svatý Hostýn Vojtěch Kristian Javorník Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských 1901 Brno National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I.

MĚM ¡¡M (sto, kde zázračný pramen na sv. Hostýně vytéká /Sf? ze zemé, upraveno je na způsob tři velikých ^wH a Širokých stupňů ležících nad sebou, poněvadž horská stráň v těch místech je velmi příkrá, a bez zmíněné úpravy málo poutníků by se tam najednou směstnalo. Ale i takto bývá tam často veliká tlačenice, když sejde se hodně lidu a každý chce se zázračné vody napiti, umýti se v ní a v kapličce na třetím, nejvyšším stupni postavené se pomodliti.

Není tedy divu, že poutníci z Jarošic velmi si pochvalovali, když doSedše tam po dlouhé, namáhavé cestě asi o třetí hodině odpoledne v sobotu po svátku Nanebevzetí Panny Marie zastali tam jenom málo lidí a docela pohodlně mohli si tam na chvilku odpočinouti. Bylo jich přes dvě stě, upocených, uprášených, s růženci na krku, těžce oddychujících, unavených chůzi do vysokého kopce.

Nejvíce se jich zastavilo hned na prvním prostranství, kde z kamenné zdi při zemi vytékala voda, spadajíc do dřevěného žlábku a po něm tekouc do dvou velikých dřevěných koryt. Každý chtěl se tam osvěžiti po cestě, umývaje si ve chladné vodě ruce a tvář, velmi mnozí i nohy, a když se pak zástěron nebo šátkem utřeli, zdálo se jim, jakoby ani té uplynulé namáhavé cesty necítili.

Poněkud bokem, čekajíce až první, největší nával ke prameni pomine, stály dcera jarošického rolníka Havelky Anna a její teta selka Kučerka, jížto se pevně za ruku drželo malé, asi pětileté děrčátko skoro úplně skrývajíc svou tvář do záhybů jejích sukní. Teprve, když většina lidí odešla na vyšší prostranství, buďto se napit vody nebo v kapličce se pomodlit, přistoupily i ony k prameni a umyly se.

— A nyní ty, Lojzinko, obrátila se Kučerka k děvčátku, odvazujíc mu šátek s hlavy.

Děvče poslechlo, umývalo se, "a matka i s Aninkou dívaly se mlčky na ně.

— A myslíte, tetičko, že jí to pomůže? přerušila konečně Aninka mlčení.

— To je na vůli Boží, děvče. Myslím však, že Panna Maria mou modlitbu vyslyší. Pořád mně cosi povídalo: Běž na sv. Hostýn! Už tolik nešíastných lidí dosáhlo tam vyplnění přání svých, snad Panna Maria i tvou dceru uzdraví, odpovídala Kučerka.

— Kde se jí to jenom v těch očích vzalo? Přece když byla maličká, nebylo jí na nich pozorovati ani nejmenšího.

— Sama jsem se tomu už dosti nadivila. Tak z ničeho nic, a trvá to už dvě léta. Však víš dobře, oo nás to stálo už jezdění po světě a peněz. Nepomůže-li jí ani zázračná voda, nevím už věru, co si počneme. Umyj se, Lojzinko, jenom dobře a modli se při tom Zdrávas k Panence Marii.

Děvčátko po těch slovech olinulo se znovu k prameni, nabralo si bílýma ručkama chladné vody ze zdi vytékající a umývalo si jí pilně očka.

— Už dost! Pojd, utřu té.

Děvče hned se vzpřímilo, a' matka mu šátkem utírala ruce i tvář. Pak se na ně zkoumavě zahleděla.

Bylo to dítě skoro vzdušné, že se zdálo, kdyby je člověk uchopil do náručí, že se ztratí a neponechá mu nic, jenom ty. šatečky, ve kterých je oblečeno. Bělounké po tváři, růžové na líčkách, tak hezounké, že by matka byla za ně duši dala. A přece už se nad ním tolik naplakala. Dévče mělo totiž rozbolavěné oči, stále zanícené, víčka opuchlá a na jejich okrajích mezi řídkým obrvím samé drobounké stroupky. Už s ní byli u vyhlášených lékařů, ale pomohli jí pokaždé tak asi na měsíc nebo na dva, a potom se nemoc vrátila zase. Umínila si tedy .matka, že s ní půjde na av. Hostýn, aby jí tam u Matky Boží vyprosila pomoci. Osm hodin putovala s procesím bosa a přísně se postíc, děvče Aloisii větší díl nesouc na rukou a na zádech, a umiňovala si v duchu svato- svatě, uzdraví li jí Bůh na přímluvu Marie Panny její dítě, že až do své smrti každou sobotu bude se postit a na. žádnou zábavu ani nohou nevkročí. Není divu, že činila tak přísný slib: bylať Aloisie jediným jejím dítětem.

— A nyní půjdeme výše napít se vody, vybízela Kučerka Aninku. děvče své za ruku vedouc.

Šly tedy. Dvoje kamenné schody, každé s jedné strany, vedou na vyšší prostranství. Tam u zdi stojí tři nádržky, do kterých železnými rourami vede se voda z onoho zázračného zřídla, jež na rozkaz Boží vytrysklo ze země, když křestané obleženi vojskem tatarským a trápeni nesnesitelnou žízní obrátili se s vroucí modlitbou před obrazem Matky Boží k Bohu o pomoc. Přístup k tomuto prameni je však uzavřen, a pouze železnými rourami přivádí se voda do nádržek na pití a dolů na upaývání.

Naše známé, vystoupivše sem po kamenných schodech, dívaly se, u které nádržky by bylo nejméně lidí, aby se nejpohodlněji mohly napiti. Děvčátko mělo šátek stažený až hodně do očí, aby mu světlo příliš do nich nerazilo, a přece ještě co chvilka si je zaclánělo rukou.

— A čím se, tetinko, napijeme? tázala se Aninka.

— Však nám někdo půjčí. Vždyt tu máme dosti známých z naší dědiny, odpovídala jí Kučerová.

— Mohly bychom si snad koupiti nějakou sklenici nebo baňku. Podívejte se, sedí tu s nimi dva a mají dosti všelijakých na prodej, mínila Aninka. Ale tetička dala jí hned dobrou radu : — Nač bys už nyní kupovala? Dosti čaBU, až půjdeme domů. Však se jaksi napijeme.

Pravda, o to byla nejmenší starost, jak se napiti. Prodavači velmi ochotně za krejcar půjčili sklenici, a kromě toho u každé nádržky stál nějaký chuďas buďto se sklenici nebo hrnkem a nabízel těm, kteří nijaké nádoby neměli, jsa spokojen, kdo mu co dal. Tito lidé, když očekávali větší nával poutníků, nanosili si včas do sudů někde bokem stojících z nádržek vody a za nějakou almužnu dali se napiti těm, kteří k prameni se nemohli dostati.

Aninka se svou tetou Kučerkou chtěly se napiti z hlavního a největšího výtoku zřídla. Tam prý je voda nejlepší, pravila selka, v těch dvou druhých už prý nemá tak dobré chuti.

Lidé odcházeli, uhýbajíce těm, kteří teprve přišli, a tak brzy obě i s děvčetem dostaly se k prameni. Jakýsi muž, který právě držel pod pramenem skleničku, ustoupil na krok, aby mohly přistoupiti bliže. Přistoupily, ale sotva poznaly, kdo vedle nich stojí. Kučerka zatáhla Anínku za šaty, děvče se začervenalo a chtělo rychle utéci. Ale už bylo pozdě. Muž stojící u nádržky až je také poznal, vylil hned vodu, kterou měl už ve sklenici, přidržel, aby nateklo čerstvé, a podával rychle Anince. Ale Kučerka byla hbitější. Rychle uchopila od žebráka tara stojícího sklenici, kterou jí nabízel, a pošeptala děvčeti: — Neber to od něho!

A už nastavovala sklenici pod pramen.

— Na, napij se, pravil mladý muž podávaje dívce.

— Děkujeme pěkně, máme také z čeho se napit, odpovidala mu místo ni její teta.

— Z mojí je lepší, nutil zase on.

— Vždyť je z jednoho pramene. Aninko, tady ° máš, pij I Zaražené děvče vzalo od tety sklenici a pozdvihlo ji k ústům. Mladý muž se jakBi divně na ni podival, vylil vodu do nádržky a rychle se ztratil mezi lidmi.

— Ze ani na té svaté pouti nedá pokoje! hubovala polohlasitě Kučerka. — Už by mohl míti rozum. Chraň se ho, děvče, abys místo s milostí Boží neodešla odtud s hříchem!

— Však já se mu co nejvíce vyhýbám, tetičko, šeptalo děvče.

— Měl míti rozum dříve, teá už je pozdě, dodala ještě Kučerka, nabírajíc znovu vody do sklenice a dávajíc svojí dcerušce.

Kdo byl ten člověk, že na něho Kučerka měla tak s kopce?

Byl to mladý rolník z Jarošic, Dvořák jménem. Dosti zámožný, statné a hezké postavy, ale znající dobře své přednosti, hrdý na ně a domýšlivý až k neuvěření. Býti všude prvním, aby všechno točilo se okolo něho a řídilo se jeho vůlí — v tom přání spočíval život jeho duše, a kdo mu v tom jakýmkoliv způsobem překážel, mohl býti jist, že v té chvíli stal se mu nepřítelem a že může s jistotou čekati nijakou od něho pomstu.

Není proto divu, že u mladíků jarošických, ba ani u starších nebyl tuze oblíben; každý byl rád, mohl-li se mb vyhnouti. Ale jinak bylo u děvčat. Těm hezký mladík líbil se neobyčejně, a všelijaké furiantské kousky, které prováděl, dodávaly mu teprve pravé zajímavosti. Bylo v nich ukryto kouzlo jistého hrdinství, jež neodolatelně působí na dívčí mysl a člověku takovému bezděky nakloňuje dívčí srdce, zvláště dovede-li ten člověk trochu lichotivě promluviti, usmáti se a v čas příhodný nesklopiti očí.

Vědělo se však všeobecně, že Dvořáka nejčastěji bývá vídati s Aninkou Havelkovou a že nejvíce s ní u muziky tančívá. Už ta důvěrnější známost jejich trvala přes rok, a všichni ve vesnici byli přesvídčeni, že z těchto dvou mladých lidí budou co nejdříve manželé. Už i všelijakých proroctví do budoucna bylo o nich plno po vesnici. Jedni pravili, že je tiché a cituplné Aninky pro něho škoda, že s ním bude jenom nešťastná, druzí zase, že právě k sobě se hodí, on při ní že stane se vážnějším a nerozvážných hloupostí zanechá.

Tu však najednou Dvořák z ničeho nic začal se jí vyhýbat, přestal s ní mluviti, a na její vzkázání, které mu poslala po kamarádce, nedal jí ani odpovědi. Co se Aninka tenkráte naplakala, co se napřemýšlela, proč by to bylo a zdali mu snad něčím neublížila! Ale na nic nemohla si vzpomenouti. Trápila se tedy potajmu dále a čekala, až by se věc nějak vysvětlila.

A vysvětlila se brzy. Asi za měsíc se to už vědělo všeobecně. Dvořák prý má v jisté vzdálenější vesnici nevěstu, která je náramně bohatá.

To se ví, že bylo tenkráte po vesnici řečí až nazbyt, a skoro všichni byli proti Dvořákovi. Však prý nebude šťasten, vzpomene si! Hodné děvče opustit pro nic za nic, jen proto, že nemá tolik co druhá! Však prý kdo ví, jaká ta nevěsta bude. Kdyby byla co nač, už by se s tolika tisíci dávno byla vdala, nebyla by dočkala sedmadvacátého roku, a nemusil by pro ni chodili ženich až bůhví odkud.

A brzy se ukázalo, že toto všeobecné mínění bude asi pravdou. Dvořák dovezl si svou bohatou nevěstu s velikou radostí a slávou, ještě však ani měsíc neuplynul, a už začal litovati. Přesvědčil se, že jeho žena může se sice před každým pochváliti svým velikým věnem, snad také svým dobře přibroušeným jazykem, neobyčejnou zálibou choditi po besedách a sbírati klepy, ale jinak že domácnosti pramálo rozumí, ba že neselhali ti lidé, kteří posměšně o ní roztrušovali, že neumí řádně povřísla uvázat.

Vzpomínal nyní často, že by se měl s Aninkou lépe, třebas neměla tolik tisíc, co jelio žena. Stará k ní láska, kterou na okamžik zistínila touha po lesku bohatství, opět probudila se v něm. Jak často vyznal si sám v duchu, že byl tenkráte notný blázen, když se do toho bohatství zhlídl a tak nerozvážně vlezl do klece sice zlaté, ale přece jenom klece, ve které byl zajat bez naděje na brzké vysvobození. A pak víc a více vzmáhala se v něm touha, aby opět s Aninkou mohl se schá- zeti, pracně vyhledával příležitosti, aby s ní mohl pro- mluviti a v její přítomnosti zapomenouti na svou domácnost, ale až posud nikdy se mu to nepodařilo.

Aninka vyhýbala se mu co nejvíce. Hněvala se naň? Nikoli, nemohla se bněvati, ačkoliv křivda, kterou ji způsobil, tak ji bolela, že až posud ještě nenašla pokoje. Nemohla naň zapomenouti, ale cítila dobře, že se mu nyní musí co nejvíce vyhýbati, ba že bude dobře, když s ním vůbec ani do řeči nepřijde. Tuto pouť také kunala na ten úmysl, aby si na posvátném místě vyprosila klidu a pokoje srdce.

Když nyní Kučerka s Aninkou odcházely od pramene, po Dvořákovi nebylo už ani památky. Snad sešel dolů, kde lidé ve vodě se umývali, snad také na vyšší prostranství, kde stála kaple Ženské však se po něm už neohlížely, nýbrž mlčky vystupovaly po kamenných schodech na nejvyšší místo ku kapličce. Vešly do ní, klekly si na kamennou dlažbu a zabraly se úplně do modliteb.

Kaplička malá, ve které sotva třicet lidí najednou se směstná, s jednoduchým oltářem, nad nímž ve výklenku zdi je soška svatohoatýnské Panny Marie, se stěnami, jejichžto malba u země skoro úplně od lidí je otřena, ale co rozmanitých a nejvroucnějších proseb přednášeno v ní bývá Bohu a nejsvětější Panně! Není-li nával poutníků příliš veliký, neopomene nikdo v této kapličce se zastaviti a aspoň kratičkou modlitbičku se pomodliti, neboř kaple tato stojí prý na tom místě, kde před věky zázračný pramen uhasil žízeň umdlených křesťanův. I obě naše známé první své prosby vyjevovaly zde Marii Panně a prosily ji o její pomoc a ochranu. Lojzinka, majíc ručky složeny, pohlížela s takovou důvěrnou láskou na sošku Panny Marie, s jakou patřiti dovede pouze srdce dětské, pokud ještě nevinností je ozdobeno, a domnívajíc se, ta soška že jest doopravdy Maria Panna, myslila si, jak jest krásná a jak pěkně se na ni dívá. Když jí matka pošeptala, aby se modlila, odříkala Otčenáš a Zdrávas, a zase tak plná obdivu a lásky zahleděla se na Matku Boží a na Děťátko v jejím náručí. A přece takovou modlitbu Bůh vyslyší nejspíše, a k takovým duším se Maria Panna nejraději skláni, aby se jim prokázala matkou, jejížto prosby od Boha nebývají nikdy zamítnuty.

Po chvíli vyšly z kaple. Vůdce jarošického procesí shledával právě své ovečky a řadil je do průvodu, aby mohli jiti na kopec do kostela. Přicházelo právě k vodě nové jakési procesí, a tu třeba jim včas uhnouti.

— Nevím, neměla-li bych tady počkati až přijde tatínek s bratrem, prohodila Aninka, hledíc upřeně dolů k Bystřici.

— To bys se načekala ! odpovídala jí teta. — Vlak přijede teprve až okolo -půl páté, a hodinu sem jistě půjdou. Víš, že Václav je sláb, chudák, musí do kopce pomaloučku.

— Ba že je sláb, přisvědčovala dívka. — Ani nevíte, jak je mně ho kolikráte líto. A přece, dokud byl studentem, byl jako jiskra. Musí-li je tam v tom semináři tolik trápit!

— Inu, děvče, víš, všem to tam neslouží. Znala jsem jednoho, však byl předloni vysvěcen, ten po všechna ta čtyry léta, co tam byl, byl jako buk. Však už se to Václavovi také brzy skončí. Ten rok tam ještě přebude, a potom už bude lépe.

— Však ani nevíte, jak se na to těším! Ale přece bych tady měla počkat. Kdyby cestou se mu třebas něco stalo, a já mu něčím mohla pomoci.

— I pojď jenom s ostatními do kostela. Dříve, jak za dvě hodiny, tady nebudou, a můžeš jim potom jiti naproti.

Aninka poslechla. Šla do průvodu mezi svobodné, její teta pak zůstala v zadu. Vše už bylo spořádáno. Chlapec s křížem pořád se ohlížel, dává-li se mu už pokyn, aby vykročil. Dva mladíci měli už také korouhve vyzdviženy svírajíce je pevně v dlaních, aby jim jich Kristián Novák: Sv. Hostýn. 2 vítr nesrazil k zemi. Ale vůdce procesí pořád ještě měl cosi popravovat, pořád ještě jakési rady udílel a hned toho, hned onoho napomínal.

— Jen se držte hezky pospolu, jak v kostele, tak na noclehu. Vždycky lépe v cizím světě, je-li někdo známý po ruce, končil svá napomenutí.

— Zvláště vy mladí, nikde se netoulejte, abychom vás potom nemusili shledávat. A své věci si každý dobře opatruj, nebot i na svatá místa chodívají lidé s bezbožnými úmysly. Proto kdyby někdo, až budete v kostele, zakřikl, že hoři, ani z místa se nehýbejte, jenom každý hned si drž svoje peníze a všechno ostatní, co jeho jest. To křičívají takoví, kteří rádi lidi poblázní, a potom kradou, co se dá. A nyní půjdeme s Pánem Bohem.

Vmísil se do zástupu a zanotil : „Usedla si holubice čistá".

Moudrý člověk, tenhle vůdce, a zkušený. Už pětadvacet let vodil procesí po rozličných poutních místech, a vždycky to dobře vypravil. Všichni mu důvěřovali, a když on šel s procesím, nebál se nikdo ničeho. To se jim zdálo, jakoby ani z domu nebyli odešli.

Šli pomalu namáhavou a kamenitou cestou do vršku, k cíli pouti své, k Marianské svatyni. Po obou stranách cesty na příhodných místech seděli žebráci dovolávající se hlasitými a plačtivými prosbami milosrdenství poutníku. Vlastně minuli jich už dosti hned když vyšli z Bystřice. Bůh ví, odkud se ti lidé sem sešli s nemocemi tak roz- divnými! Na některého bylo až děsno se podívat, jak byl zmrzačen. A každý z nich svou nemoc hlasitě vyvolával, ukazuje na bolavé ruce, na vředovité nohy, vyvaluje na poutníky bělmem potažené oči, upozorňuje na svou němotu zvonečkem anebo s ohromným voletem chrče jako pila. I několik flašinetů mísilo do těchto úpěnlivých proseb svou píseň : „Tisíckrát pozdravujeme Tebe". Poutníci dávali jim po kousku buchty anebo chleba, občas také něiaký krejcar, za který byl dárce obdařen zvláště dlouhým poděkováním.

Za hlaholu zvonů vešlo procesí do kostela. Jaká posvátná úcta uchvátila duši každého poutníka, když překročil práh svatyně a octl se na místech, kde Máti Boží divy tvoří. Skoro báli se dýchat, a došedše až blízko oltáře, všechno množství padlo na kolena a beze slova, plni úžasu, vděčnosti a úcty pohlíželi nad oltář, kde jest trůn Paní Vítězné, odkud překrásná socha její usmívavě hledí na dítky klečící u jejích nohou, a Synáček její v náručí ve slabé ručce drže blesky metá je svou božskou všemohoucností do hustých zástupů nepřátel křesťanstva, divokých Tatarů, tak že stany jejich v okamžiku vzplanuly ohněm a zahalily se hustými kotouči černého kouře, a jezdcové i pěší sraženi byli na zemi a jako hromady mrtvol pokryly brzy stráně hostýnské. Není člověka, který by navštívě chrám Hostýnský a za-tavě se před tímto obrazem, kde veškeren děj polovypoukle je znázorněn, nebyl proniknut divným citem, který nutí jej sklonití hlavu před mocí Marie Panny, ale zároveň aby nebyl takořka nucen vzhlédnouti s důvěrou do její mateřsky laskavé tváře a aby necítil se váben její láskou a milosrdenstvím.

To vše bylo zřejmě viděti na jarošickýeh poutnících. Velmi mnozí z nich, zvláště ženy, v tom okamžiku, když klekly na dlažbu, skláněly se až k zemi a se slzami v očích líbaly půdu tak posvátnou každému Óechoslovanu, a každý z nich bez rozdílu přednášel více srdcem než ústy první svůj pozdrav Královně a Pomocnici křesťanů. .Selka Kučerová držic své děvčátko před sebou, jakoby je chtěla Marii Panně ukázati a představiti, zapomněla snad dplně v té chvíli, že okolo ní jsou ještě jiní lidé. Tak byla zabrána do své modlitby, že ji Aninka musila dvakráte zatáhnouti za rukáv, než uslyšela její otázku : — Nepůjdeme si koupit svíček?

Kučerová jakoby ze sna se byla probudila, poohlédla se rychle a jaksi zmateně kolem sebe. Ale vzpamatovala se hned a zašeptala dívce za odpověď: — Pojďme!

Vstaly a hleděly se dostati k hlavním dveřím. Nebylo to nesnadno, protože poutníci vykonavše první modlitby vycházeli z kostela za rozmanitými účely, aby se tam za chvilku vrátili opět.

Před kostelem u krámků se svíčkami stálo plno lid u. Svíčky ležely nahromaděny v silných svazcích na široké desce, malé i větší, rozmanitě zbarvené, vedle nich na druhém konci desky všelijaké věci z vosku, domy, zvířata i údy lidské, nad tím pak na bidle visely větší a dražší voskovice, tak že každý mohl si vybrati podle chuti.

Kučerka koupila si svíčky dvě; jednu chtěla rozžíti za sebe, druhou za domácí, a pak ješté velikou voskovici, kterou chtěla obětovati za svou nemocnou dcerušku. A z hromady voskových věcí vybrala si oči. I Aninka koupila si dvě svíčky, za sebe, za matku a mladšího bratra; otec s druhým bratrem beztoho sem přijdou.

Pak se vrátily do kostela Kolem oltáře zdlouhavě pošoupávala se po kolenou řada mužů, žen a dětí, každý v rukou rozžatou sfríčku v tiché modlitbě přednášel prosby své Matce Boží. Klekly si také mezi ně a započaly pouť kolem oltáře Když Kučerová dostala se až pod zázračný obraz, obě svíčečky, které spolu stočila v jednu, už skoro do- bořívaly. Shasila je tedy, poněvadž už by jich v ruce nebyla udržela, a zase chvíli tiše se modlila. Potom sehnula se k děvčeti, které před ní stálo, dívajíc se na plaménky hořících svíček, a pošeptala mu : — Lojzinko, klekni si, teď se budeš moxlliti k Panence Marii, aby ti uzdravila tvoje očička.

Děvče hned poslušně kleklo si před matku a sepjalo ručky. Matka je ze zadu objala, přitiskla co nejvíce k sobě a složené ručky její uchopila do svých rukou.

Nevýslovně tklivý obraz! V té chvíli jakoby duše obou byly se spojily v jednu, jakoby jen jedny ruce spínaly se k nebesům a jeden jazyk pronášel věčně krásné „Zdrávas Maria". Dítě neznalo velikosti svého neštěstí, nepochopovalo smyslu slov modlitby, ale za to věděla a poznávala to dijbře matka. Ona Matce nebeské před-' nášela prosby za své dítě, jsouc přesvědčena, že jí ne- oslyší ta, která též byla matkou. A ty prosby svoje vkládala do čistých dst dítěte svého dobře vědouc, že modlitba vyslovená k ní duší andělskou dozajista pronikne až před její trůn. Byla přesvědčena, že Ten, který ne pyšným, ale poníženým dává svoji milost, nemůže slitování svého cdepříti vtělené nevinnosti a pókoře, která jevi se mu v osobě modlicího se dítka.

Pomodlily se takto pospolu třikrát pozdravení andělské, potom Kučerová položila voskové oči na místo, kam takové dary se kladly, a Aloisie na její návod položila vedle velkou svíci, kterou jí matka dala, aby ona sama obětovala ji Marii Panně.

Aninka držela se stále za ni. Prosila vroucně Marii Pannu, aby srdci jejímu udělila klid a mír, aby nelitovala toho, co ztraceno, aby zapomněla a netrápila se zbytečnými myšlenkami. Její modlitba byla však mnohem klidnější, možno říci, že neopouštěla v duchu prostoru této země, že čekala zde na zemi vyplnění prosby své, že duch její neletěl si pro odpověď až před trůn Boží, jako duch matky před ní klečící. Nebylo ani divu : neboť není na světě modlitby vroucnější a tak pronikající brány nebeské, jako modlitba milující matky, kterou koná za své nešťastné dítě.

Potom obě přiklekly s druhými poutníky ke zpovědnici.

frc' ¡'odiny, které jeden orloj mají v kostele nad chorem a druhý venku na zdi mezi věžemi, odbily právě čtvrt na Šestou. Slyšíc jejich zvuk Aninka nahnula se k své tetě a zašeptala jí: — Už abych šla jim naproti — Jdi. Než dojdeš k vodě, budou tam asi též, odpověděla jí teta a modlila se díle z mod itební knihy. Klečely právě v jedné ze čtyr kaplí, jichž je po dvou na každé straně okružní stavby kostela. Aloisie seděla na stupních oltáře, zacláněla si ručkou oči a dívala se přes prsty na malbu kostela i na rozmanité obrazy na zdích vypodobněné.

Kostel byl poutníky už skoro naplněn. Přišlo zatím několik větších i menších procesí a mnoho jednotlivců. Aninka na štěstí nebyla daleko bočních dveří, dostala se tedy snadno z kostela. Neohlížejíc se nikam, běžela hned ke hlavním dveřím a tam stanuvši nad schody mezi sochami sv. Cyrilla a Methoděje, zahleděla se na okamžik do četného zástupu, pestřícího se nejrozmanitějšimi barvami podél bud, kde se prodávaly růžence, obrázky, cukrové a perníkové zboži a všelijaké jiné více méně potřebné nebo zbytečné věci. Po cestě od vodní kapličky pospíchalo ke kostelu ještě innoho poutníkův, a na ně právě Aninka se zahleděla, zdali by mezi nimi nespatřila známých tváří otcovy a bratrovy. Nesidéla však nic; sběhla proto spěšně po schodech a už chtěla po kamenité cestě pustiti se dolů. V tom však poněkud ohlédla se na právo a překvapena hned zastavila se. Tam, asi dvacet kroků od ní, na cestě, po které možno povozem dostati se od úpatí hory až ke kostelu, stáli čtyři muži, a dva z nich byli právě otec s bratrem, které očekávala a o nichž se domnívala, že jsou ještě někde na cestě. I druhé dva poznala, sotva na ně bystřeji pohlédla. Byli též z jejich vesnice, a to mlynář Lipovský a majetník pivovaru Sladomel. Aninka neotálejíc běžela k nim.

— Snad už nejste zde? Já teprve jsem vás chtěla jiti hledat k vodě a myslela jsem, že tam na vás ještě čekati musím, a vy zatím už u kostela, s lidivem zvolala, jBouc od nich ještě na několik kroků Dali se jí všichni do smíchu.

— To jsme té překvapili, odpovídal ji otec. — Ale nediv se, nešli jsme pěšky. Dovezli jsme se až sem, kde nás nyní vidíš.

— Vy jste tedy přijeli? znovu se divila Aninka.

— Václav měl před tím kopcem jakýsi strach. Pořád myslil, že sem nevyleze, poučoval ji otec.

Aninka podívala se na bratra. Zdál se jí bledší ještě než obyčejně, proto tázala se ho starostlivě: — Nejsi cestou příliš unaven, Václave?

— I kde pak unaven ! Pan bohoslovec si naopak velmi pochvaluje, že se mu zde náramně dobře dýchá, odpovídal za něho mlynář Lipovský.

— Však je tomu tak, přisvědčoval Václav. — Kdybychom takový vzduch měli v semináři, podivili byste se, jak bychom vypadali.

— Tak, tak, pane Václave! A ty mlhy k tomu, a ten drsný severáb, však by se vám ten čerstvý vzduch brzy omrzel, smál se Sladomel — V letě za suchého počasí, jako je na př. dnea, to ano, to vám věřím. Ale když potom Hostýna v mlze a mračnech ani nevidět — opatruj Pán Bůh, abych měl sem jiti.

— Však se opravdu divím, že vás tu vidím dnes na pouti, jaksi šelmovsky mu na to pravila Aninka.

— Tím je vinen tady pan mlynář, vysvětloval jí pivovarník. — Potkal mne dnes ráno a hned mne počal svádět, abychom prý si také udělali výlet na Hostýn, když prý je tu skoro celá ves. Povídám : dejte mně pokoj s Hostýnem, já vám tam kdesi polezu po kopcicb. Ale nedal pokoje, až mne z domu vytáhl.

— A vidíte, tolik strachu jste měl, jak se sem dostanete, a už jste zde, zažertoval si Lipovský.

— No, když jsme se pěkně dovezli až sem, neříkán. nic. Ale pěšky bych nebyl udělal ani pít kroků Nikdo mu na to neodpovídal. Mladý bohoslovec opřen o hůl, zahleděl se na krásný obraz, který dolů pod horou se rozprostíral. V jasném vzduchu spatřoval před sebou veliký kus Moravy: bělající se města a vesnice, pole hrající v šedé a žlutavé barvě a mezi nimi lesíky, zelené lučiny a četné pásy stromoví podél řek a potůčků. Hned před sebou viděl město Bystřici se starým chrámem, s vysokou, špičatou věží, ve kterém na hlavním oltáři umístěn jest pravý, prvotní zázračný obraz Marie Panny svatohostýnské, malovaný na dřevěné desce a hojně ozdobený stříbrem, dále na levo Holešov, Kroměříž, zvláště dobře vidět poutní místo Dub, a až v dáli skoro v mlhách královské město Olomouc, a nad ním jiné proslavené poutní místo na Moravě, sv Kopeček. A těch vesnic s bílými kostelíčky i bez nich ani by nebyl dovedl spočitati. Přesvědčil se, že nelhali, kteří mu vypravovali o rozhledu s Hostýna jako o věci čarokrásné, obzvláště neleži-li nad krajinou zvláštní mlhy, kterým okolní lid říká „střížahy", smí- šenina to z vodních par, kouře a prachu, obyčejně za horkých dnů kazící rozhled s výšin.

— Tož kam nyní? přerušil krátké mlčení otec Havelka.

Václav odvrátil se od utěšeného obrazu, který až posud vábil jeho oči a pravil na otázku otcovu : — Kam bychom šli jinam než do kostela?

— Pravda, patří se, když jsme na pouti, abychom si tam zašli napřed, přisvědčoval mu otec. Ale pivovarník s mlynářem byli jiného mínění.

— Já bych zase myslil, abychom napřed šli si trochu odpočinout a posilnit se, pravil Sladomel. — Je prý tu nový, pěkně zařízený hostinec, mohli bychom se naň podívat.

— Pravda, přidával se k němu mlynář. — V kostele bude chladno a my jsme z cesty poněkud zapoceni, snadno by se nám mohlo něco státi.

— A jak, prosim vás, jste se zapotil, vždyť jsme posud neudělali ani dvě stě kroků, namítal mu Václav se smíchem —- Zdá se vám! Takové parno I Sotva dýchám, zastával se hned myšlenky mlynářovy Sladomel a začal se velmi horlivě utírati šátkem.

— Myslím také, že by neškodilo trochu posvačit, dodal.

— Vždyt jsme svačili už v Bystiici, namítal mu Havelka.

— Kdež už to je! zvolal pivovarník. — Vždyť víte, že horský vzduch tráví.

— Nebudeme vás tedy, pánové, zdržovati. My však půjdeme nejprve učinit poklonu Bohu a pozdravit jeho Matku. Myslim, že tak se to patři na křesťana, přijde-li na nějaké posvátné místo, řekl jim bohoslovec Václav.

— Vždyť my se nevyhýbáme kostelu, pane Havelko, vymlouval se hned mlynář.

— Však já vím. Řekl jsem jenom, co mně tak připadlo na mysl. Doufám, že se pánové proto na mne nepohněvají.

— I kde pak ! ubezpečoval ho mlynář. — Kde se opět sejdeme?

— Kdekoliv. Při takové sejdeme se a rozejdeme několikráte.

— Tedy s Bohem ! A počkejte na nás v kostele.

— Jenom nás nenechejte čekati dlouho, poznamenala s úsměvem Aninka.

— Jisté ne. Za čtvrt hodiny budeme tam! ubezpečoval mlynář.

Rozešli se. Havelka se synem a dcerou ubírali se do kopečka podle sochy sv. Anny ke kapli blah. Jana Sarkandra, jež ukončuje klenuté podloubí na severní straně, a pak dále do hlavních dveří kostela.

—, Prosím vás, kde jste se s nimi sešli? tázala se mezi chůzí Aninka.

— Tak náhodou ve vlaku, odpovídal jí bratr. — Pak jsme si všichni čtyři najali povoz a jeli jsme pospolu až sem.

— Těm ta pouť bude málo platna, aspoň tomu pivovarníkovi.

— Však slyšela's, že nejedou sem na pouť, nýbrž na výlet.

— Kdyby raději nepokoušeli Pána Boha a zůstali doma.

— No, kdo ví. Možná, že i ten výlet bude jim trochu prospěšný.

Otec Havelka se této rozmluvy svých dětí ne- aúčastnil. Dal se vůbec málo kdy s někým do nějaké delší řeči. Býval stále jaksi zamyšlen a vysoká, hubená jeho postava nachylovala se už k zemi jako člověku, jenž po mnoho let nosíval na svých bedrách těžká břemena. Je pravda, přes šedesát už měl, ale až posud nijaká těžší nemoc ho nenavštívila a nezlomila jeho síly. Bůh ví, proč byl tak stále zadumán a proč jeho oko hlédělo stále do země. Dříve, ale to už je dávno, nebýval prý takový, nyní však nedovedl si bo nikdo jinak představiti. Přes to však vážili si ho všichni a v důležitých věcech přicházeli k němu na poradu.

Když Václav poslední slova promluvil, stáli právě u hlavních dveří. Umlkli a otevřenými dveřmi vstoupili do vnitř.

Pánové LipOvský a Sladomel také už nestáli na tom místě, kde je rodina Havelkova opustila. Sli pomalu k hostinci rozhlížejíce se pozorně na všechny strany, aby jim nic zajímavého neušlo. Když poodešli několik kroků, pivovarník naklonil se k mlynáři a pravil mu tlumeným hlasem: — Slyšel jste, eo povídal o těch křesťanech? Tím myslil nás. Zdá se mi, že to bude také jeden z těch mastných, až ho vysvětí. Hotový fanatik, už mu to z oči hledí — Snad. Možná také, až pozná svět, že se potom trochu přejinačí, odpovídal mu ledabylo mlynář.

Před kostelem pod schody se zastavili a prohlíželi si kostel.

— Pěkná stavba, prohodil Sladomel nakloňuje se da zadu, aby dohlédl až na špičku věže. — A ta ohromná kopule nad střechou kostela je věru mistrovské dílo.

— Pravdu máte, přisvědčoval mu mlynář. — Sotva by se jiná podobná stavba na Moravě našla — No, trošku lépe to nyní vypadá, nežli když jsem tu byl jako malý chlapec se stařenkou, rozumoval SladomelA— Ale když už nyní opravovali, nebylo by škodilo, Kdyby tu a tam byli přidali také několik uměleckých okras. Takto ty zdí vypadají, přece jen příliš všedně.

— Uvnitř prý je kostel pěkně vyzdoben, poznamenal Lipovský.

-—■ Prosím vás, co máte z takové výzdoby, když ji není vidět? Víte, já nejsem nepřítelem kosteláv, a uvidim-li nějaký krásný, zajímavý kostelíček na pěkném romantickém místě, velmi rád si ho z příhodného místa prohlédnu. Takové kostelíčky dodávají celé krajině zvláštní půvabnosti. Ale to jenom dotud, nežli vkročíte do něho. V té chvíli všechen krásný přelud vám zmizí. Proto já se na kostely nejraději dívám jenom z venku.

— Já už také jsem tady nebyl hezkých pár let, piipomínal si mlynář nedbaje, že to není příliš vhodná odpověď na řeč jeho společníka. — Nemrzí mne však, že jsem se sem dnes vypravil. Budeme míti, jak se zdá, pěkcé počasí, a můžeme zde všelicos uvidět.

— Jsem věru též zvědav, co lidé na těch poutích mají, že jsou za tím celí posedlí. Jenom aby hospoda také byla aspoň trochu na ubytí — Však můžeme se jít přesvědčit.

Šli tedy. Po levici mlynář, vysoké, svižné postavy, mladík asi dvaadvacetiletý, s černými, pečlivě přihlazenými knírky pod nosem, po pravici pivovarník, aspoň o dvacet let starší, neveliký, břichatý, s dlouhými licousy na skráních a pěkným lalokem pod bradou čerstvě oholenou. Takto vídali je lidé chodit pospolu už delší čas, a soudilo se všeobecně, že jsou si také a8Í dobrými přáteli.

Mlynář Lipovský nebyl jen tak obyčejným vesnickým mlynářem. Vystudoval celé gymnasium, ano byl už i rok na universitě maje úmysl státi se advokátem. Potom však neočekávaně změnil se běh jeho života. Bylo právě nedaleko do prázdnin, když jeho otec v noci přihlížeje na mletí, jakousi divnou náhodou spadl se schodů a tak nebezpečně se poranil, že do týdne zemřel. Děti byly tři, on student a dvě děvčata, jedno mělo šestnáct roků, druhé dvanáct. Poslední vůle mlynář neučinil, poněvadž co byl živ, slova už nepromluvil, ani vůbec nijakým způsobem nedal na jevo, že rozumí něčemu, co k němu druzí mluví.

Mlynáře pochovali a zarmoucaná manželka s dětmi vrátila se domů.

— Karle, není jinak, musíš zůstat doma. Co bych já si zde s těmi děvčaty počala, pravila mlynářka synovi, když vstoupili do světnice, a rozplakala se na novo.

Karel dlouho neodporoval. Beztoho se mu od jak- živa mnohem více líbilo ve mlýnici, nežli ve škole, a. klapot mlýna zazníval mu stokráte přívětivěji, nežli nej- zajímavější přednáška profesorova. Ale nebožtík otec neměl smyslu pro tuto jeho zálibu. On jenom přál si míti ze syna pána, který by jméno jejich co nejvíce oslavil. A což dovede pouhý mlynář? Však na mlýn dostane za něho kdykoliv náhradu, a snadno se najde ženich mlynář pro kteroukoliv z dcer, ale syn musí se státi slavným advokátem, potom snad i poslancem a po čase třebas i ministrem ....

Tyto sny odešly nyní s ním na věčnost. Karel 0 nich ani nevěděl, neboť mlynář pečlivě je tajil sám u sebe, a kdyby byl věděl, byl by se jim jistě pouze usmál. Té síly necítil v sobě, aby mohl býti světlem národu, a býti mu pouhou blikavou, ba snad čmoudivou lampičkou, protivilo se mu. Jeho přesvědčením bylo, že 1 to je zásluhou, prospějeme-li a dobře poradíme snad - Kristián Novák: 8v. Hostin. 3 jenom dvěma nebo třem; ba snad větší zásluhiu, než poradime-li špatně milionům.

Lipovský však brzy se přesvědčil, že náhlý přechod ze studii na mlynářství bude asi obtížnější, nežli se nadál. To už nebyly nyní prázdniny, jako za dřívějších let, když dleje u rodičů neměl jiné starosti, než jak by něčim příjemným čas si ukrátil, dobře věda, že prázdnin den po dni ubývá. Nyní naň dolehla všechna starost o mlýn a o hospodářství, a po práci nebylo s kým se pobaviti. Bývalo mu často velmi smutno Neměl společností, na které byl zvyklý z dob svého studia, chyběly mu veselé zábavy, velkoměstský ruch, čilý život, zajímavé procházky a výlety. Nyní jedinou společností byl mu pouze nemluvný stárek, okolní mléči, prostí, obyčejní rolníci a matka se sestrami.

Není tedy divu, že se všeho chápal, kde doufal aspoň trochu se pobaviti způsobem přiměřeným svému vzdělání. Jsa trochu seznámen s místnim učitelem hned z dřívějších dob, zašel si k němu za několik dní na návštěvu. Ale přesvědčil se hned, že z dalších návštěv nebude asi mnoho. Učitel totiž ode dvou nebo tří let stal se náruživým včelařem, a všechen prázdný čas byl by přeseděl u svých úlů. Hned při první návštěvě Karel se zařekl, že podruhé jeho společnosti v jeho bytě vy- hledávati nebude. Všechny úly musil si prohlédnout a vyslechnouti životopis každého roje, ano i několik pohřebních řečí na ty, které pomřely, a když konečně jakási příliš zvědavá včela chtěla se naň z blízka po- dívati, a oa divoce se oháněje tím více ji popudil, tak že mu zanechala na památku v očním víčku svoje žihadlo, byl tomu skoro rád, že má záminku odejiti domů a zbaviti se další přednášky. Učitel se mu sice smál pravě, aby jen přišel častěji, že si na něho včely zvyknou, a bude-li ještě se dvacetkrát upíchnut, potom že mu to už ani škoditi nebude, jemu však bezpochyby nezdálo se to tak lákavým a proto myslil, že bude lépe, zůstane-li, co včel se týká, i dále tímže nevědomcem, jako byl až posud.

I s panem farářem brzy se sešel, asi za týden po pohřbu otcově. Nebyl jeho žákem, neznal se s ním, a všechny posavadní jejich styky záležely pouze v pozdravu a odpovědi. A co odešel na vyšší studia do Prahy, jsa doma, nejraději se mu vyhnul. Tentokráte setkali se o potoka, který teče na jeho mlýn, a Karel vyhnouti se mu nemohl. Farář dil se s ním hned do řeči, vyslovil mu lítost nad smrtí otcovou, tázal se ho, co míní nyní dělat, a než se s ním rozešel, řekl mu, kdyby snad potřeboval nějaké rady, že ví, kde je fara, aby jen přišel, že mu rád pokaždé poslouží.

Ale Karel byl by všude jinam raději šel, než-li tam. Snad citil k faráři nějakou nenávist? Nikoliv, ale už jeho zjev bezděky uváděl mu na pamět důležité povinnosti, které ukládá náboženství, a na které on ne přiliš rád sobě vzpomínal. Zbožná matka vychovala ho s» pečlivě, a vzpomínal si až posud s jakýmsi blaženým pocitem, jak jsa dítětem klečíval ráno a večer u jejích nohou a oči maje upřeny na svaté obrazy s ní odříkával slova modlitby raduje se, že matka je s ním spokojena, že si ho potom bere na klín a za to, že se tak pěkně modlil, líbá ho na čelo a líčka a hladí mu bledě kaštanové vlásky. Posud pamatoval, s jakou radostí běhával do kostela, jak se tlačíval do první řady, aby byl zrovna u oltáře, a s jakým nadšením zpívával tam nábožné písně. Pak ho zavezli do města na studie. Ani tam nezapomněl na to, co mu matka vštípila doma do srdce, a na její napomínání, které po každé, když se s ním loučila, mu opakovala: — Karlíčku, nezapomínej na Pána Boha! Modlím se za tě každý den růženec, abys nezabloudil na špatné cesty, mohl vždycky s čistým srdcem dáti odpověď, že nezapomněl, ani nezapomene.

A přece začal zapomínati. Byl tenkráte v šesté třídě gymnasijni, když dostal se do bytu se třemi studenty z třídy osmé. Brzy se přesvědčil, že těmto novým jeho soudruhům jest pouze na smích, co jemu až posud bylo svato. Viděl, že modlitbu vykonávají všelijak nebo vůbec na ni zapomínají, chválívali se, že v kostele sedíce v lavici místo pobožnosti učili se nějakému úkolu, zpověď brali na lehkou váhu a z napomenuti zpovědníkova a uloženého pokání činili všelijaké vtipy a úsměšky.

Karel Lipovský z prvu je poslouchal s hrůzou, potom s podivem, ale brzy do srdce jeho začínala se loudili jakási závist, že jeho soudruhové mají levnější a veselejší živobytí, poněvadž dovedli se vyzouti z těžkých obtížných povinností, poněvadž si tyto povinnosti tak dovedli zpří- jemniti, že plniti je stalo se jim zábavou. Od té chvile připadalo jemu čím dál obtížnější zachovávati povinnosti křesťanské, jak až posud bylo mu zvykem, kázeň církevní stávala se mu nepohodlnou, a on hleděl, jak by z ohrady zákonů a přikázaní jej obklopujících mohl vyklouznouti na volné prostranství, kde nikdo nikomu nic neodpíral, nic nezakazoval-, kde 'byla samá jen bezstarostná veselost^ Karel nechtěl býti zlým, nechtěl, aby mravy jeho zpustly. Mravní jeho základy byly tak pevné, že se nepohnuly, pouze budova na nich stojící začala se rozpa- dávati. Za nic na světě nebyl by o nějakém posvátném úkonu posměšně mluvil, a z úst jeho ještě nikdy nevyšlo nijaké rouhavé slovo. Zvítězila v něm pouze mladistvá lehkomyslnost, která jej nutila, aby roztrhal všechny svazky, jež by mu byly obtížný. A Karel začal je trhati. Napřed zanedbával modlitbu, potom přestal i jinak pěstovati důvěrnější styky s Bohem svým a svědomím a rád chodil do schůzek, kde se kouřilo, pilo a hrálo v karty. Začal mu nový život, dle jeho mínění život veselý, jaký člověku jen jednou na světě přichystán v době zlatého mládí, kdy všechno naň volá: vesel se, raduj se a užívej, dokud jsi mlád I Nač bys dbal na kohosi? Kromě školního řádu nemáš nad sebou pána, a ani ten řád školní ne- promluví, dokud nenajde se nějaký žalobce. A řád školní kázal, aby v neděli ave svátek šlo se do kostela a třikráte za rok ke zpovědi. To také Karel konal, a dlužno říci k jeho cti, že v kostele niéíra nepříslušným se nezabýval a ze zpovědi si nikdy žertů netropil.

S takovou přišel na universitu. Tam už ani ty dva rozkazy ho nezavazovaly, jeho náboženský život byl ponechán úplně jeho vůli, a za nekonání jeho rozkazů nž nehrozila mu špatná známka z mravů. Smyslný hlas neposlušnosti lákal jej čím dál více, a Karel neodulal. Roztrhl poslední pouta, zahodil zbraň a utekl od praporu s úmyslem, že k němu a pod jeho kázeň už se nevráti. Tak rozmnožil řady těch, kterým neleží nic jiného na mysli, nežli jak by co nejdříve a co nejsnáze utekli od Boha a stali se buďto jeho nepřáteli nebo k němu úplně lhostejnými. Karel nepřítelem jeho státi se nechtěl, ale za to uminil si býti úplně lhostejným k jeho přikázáním, nestarati se o ně, neboť ee mu zdálo, že každá vzpomínka na ně byla by mu trnem na cestě, kterou chtě) núti postlanou růžemi. Krestanem zůstati chtěl, ale nechtěl si vzpomínati, že jím jest.

Takovým byl, když otec mu umřel a on odhodlal se nastoupiti na jeho misto, býti podporou matce a ochráncem mladičkým sestrám. Nyní už bylo mu těžko změniti způsob života. O otcovské dědictví staral se svědomitě, matka ještě posud byla mu na světě první osobou, a ani sestry nesměly si stěžovati, že by k nim snad neměl lásky. Marné však byly matčiny prosby, aby vzpomněl si také trochu na svou duši. V té věci nechtěl jí rozuměti, nechtěl se vzdáti života, kde nikdo nesměl by mu říci: až potud, a dál není dovoleno. Matka konečně vidouc neúspěch svých domluv — umlkala s nimi, ale Karel nevěděl, že až posud každodenně modlí se za něho růženec, jako činívala od té chvíle, co poprvé vykročil z domu jako malý chlapec na studie.

Brzy potom, co byl ve mlýně pánem, seznámil se s panem Sladomelem. Znal ho sice už dříve, ale až posud promluvil s ním pouze zde onde několik slov. Pivovar jeho patřil sice do Jarošic, ale byl vystavěn skoro čtvrt hodiny od vesnice nedaleko nádraží, na místě velmi příhodném, skoro na břehu rybníka, dobrou vodou stále dostateční zásobeného. Pan Sladomel do vsi nedocházíval. Co by tam také činil? Jaké by na vesnici užil zábavy? Sládek jeho staral se mu o všechno. Pan Sladomel jenom si prohlédl účty a pak neměl jiné starosti, nežli jak by výtěžek z pivovaru se svou paní co nejpříjemněji utratil. Dětí neměl, proč by si tedy nepopřál? Na nádraží bylo pouze několik kroků a vlak už je zavezl, kam jenom si smyslili, hned do Brna, hned do Olomouce, ano velmi často i do Prahy a do Vídně. A tam už si se svou manželkou snadno našli, jak by několik dní co nejveseleji prožili.

Lipovský sešel se s ním kdysi náhodou v železničním voze vraceje se z Přerova, kde si byl objednat v továrně některé části mlýnských strojů, které už bylo záhodno vyměniti za nové. Dali se spolu napřed do obyčejné řeči, ale poněvadž jízda trvala déle, dostali se potom do hovoru důvěrnějšího. Lipovský postěžoval si pivovarníkovi, jak těžko se mu na vesnici přivyká, a Sladomel mu nabídl, aby jen k němu častěji přišel, že mu pomůže zahnati dlouhou chvíli. Uposlechl tohoto vybídnutí, přišel hned na druhý den a pobavil se tam tak, že ee mu brzy zachtělo přijíti zase. Pan Sladomel i jeho paní byli lidé veselí, zahráli si s ním v karty, zazpívali si, pivo bylo dobré, jaký div, že se tam Karlovi líbilo, že brzy zapomínal na Prahu a nabýval přesvědčení, že i na vesnici může býti živobytí snesitelné I ve mnohých jiných zásadách oba spolu se shodovali, s tím pouze rozdílem, že co u Lipovského bylo výtvorem mladistvé lehkovážnosti, u pivovarníka dlouholetým zvykem stalo se ne částí pouze, ale celou jeho osobou. Štěstí své viděl jediné v zahálce, ale v zahálce takové, kterou si člověk může osladiti veselou zábavou, při níž by se dobře měl, po chutí se zasmál nenamáhaje při tom příliš ani ducha ani těla. Má-li duši nesmrtelnou — o tom se mu nechtělo nikdy přemýšleti, a vzpomínka, co bude za hrobem, připadala mu zbytečnou starostí. Užívej, ale na zdraví si neškoď, abys mohl užívati co nejdéle — bylo jeho pravidlem, kterému stále hleděl zůstati věrným. — Když oba tito mužové vstoupili do hostince, spatřili, že v předních místnostech je plno poutníků, a že by tam sotva ještě našlo se pro ně místo. Jsouce tam neznámí, nevěděli kudy kam, stáli na síni ohlížejíce se na všechny strany, kdo by jim dáti mohl nějaké pouěení. Běžela tam jakási sklepnice, která jim řekla, jenom aby šli dále, v zadu že je místa dosti. Otevřevše naznačené dvéře poznali, že se vlastně nedostali do světnice, nýbrž do jakési místnosti, která ze dvou stran místo zdí měla skleněné stěny. Světlá místnost učinila na ně veselý dojem.

— Tot je něco! Ani bych se toho nebyl zde nadál, pochvaloval si Sladomel, sotva zavřeli za sebou dvéře.

— Pěkné je to zde, přisvědčoval Lipovský. — Najdemeli jenom ještě nějaké hezké místečko?

Rozhlíželi se, kde by se jim nejlépe sedělo. Stolů bylo několik, ale nikde nebylo tolik místa, aby oba mohli spolu nenucené se baviti. Konečně však našli přece stůl, u kterého seděl pouze jeden host. Bylo to v sedmiboké vížce, která stojí tam, kde obě skleněné stěny se stýkají. Tam hned zamířili a pozdravivše hosta, pohodlně si zasedli.

Sladomel sháněl se hned po jídelním lístku, an Lipovský zatím prohlížel si z vížky okolí. Byla odtud pěkná podívaná daleko široko, a kdo byl trochu přítelem romantičnosti, mohl se dívati barevnými tabulkami skla, a uviděl hory i krajinu v rozmanitém osvětlení, někdy i dosti zajímavém.

— Vskutku, krásný pohled ! přichvaloval si hlasité.

— A eo z toho máte? Sedněte si raději, anebo' jeStě lépe, jděte přivést nějakého sklepníka nebo sklepnici. Divno mi, že se nikdo posud neukazuje. Aby člověk ěekal, až se jim zachce, a zatím by mohl hladem a. žízní umřít, bručel Sladomel jemu na odpověď.

— Snad mají jinde nějakou práci. Ostatně jsme teprve přišli, můžeme chvilku počkat, krotil jej Lipovský.

Sladomel neodpovídal, jenom mrzuté pohlížel na dvéře, nepřichází li už nékdo ho nakrmit a napojitr trochu prohlížel si ostatní obecenstvo, zahleděl se po očku i na souseda, který už u stolu seděl, když přišli. Ale ten si jich nevšímal, čta pozorně jakési noviny.

K< nečně se Sladomel přece sklepnice dočkal. Kýval na ni ne rukou, ale celým tělem, aby si ho všimla, sotva do světnice vstoupila. Na štěstí uviděla ho hned, přiběh!a rychle vyslechnout jeho přáni, a za pět minut usmívalo se naň několik pěkných kousků šunky a láhev pheuského. Uspokojen a pro tuto chvíli úplně blažen dal se do jídla.

— A vy nebudete nic? tázal se svého přítele, žvýkaje plnou hubou. Lipovský dal si totiž donésti jenom sklenici piva.

— Nemám ještě chuti. Vždyť jsme jedli sotva, před hodinou.

— To já, co se toho týká, nenechám se nikdy: dvtakrát pobízet, smá] se Sladomel.

— Bezpochyby bylo by tedy zbyteěno, abych vám přál dobré chuti?

— Úplně zbytečno! Ten zdejší horský vzduch náramně tráví. Už nelituju, že jsem se sem pustil. Plzeňské tu mají, a myslím, že nám tu bude dobře.

— Ovšem! Zdá se mi však, že jste zapomněl, co jsme slíbili Havelkovým.

— Prosím vás, že se vám chce na ně vzpomínat! Ať jsou tam a my budeme zde. Možná, že Havelka co nevidít bude tu mezi námi též.

— Což, on by bez dlouhého přemlouvání byl šel hned, ale nesměl, už k vůli svému bohoslovci. A dcera by ho také nebyla pustila.

— Však mu tam bude brzy dlouhá chvíle, uvidíte.

III.

AI™ dyby mlynář Lipovský byl v tu chvíli nahlédl do kostela, a kdyby se mu bylo podařilo mezi tím množstvím zbožně modlícího se lidu najiti Havelku, byl by dozajista svůj úsudek o něm změnil. Byl by ho spatřil klečeti před oltSřem hned vedle lavice, ve které na kraji seděl syn jeho, bohoslovec. Aninka s nimi nebyla ; odešla zase za tetou Kučerkou do poboční kaple. Václav sepjal v lavici ruce, hlavu sklonil na ně a tiše se modlil, otec jeho ve složených rukou drže klobouk a opiraje se o deštník modlil se také. Zač který z nich se modlil, kdo by uhodl pouhým pohledem? Vždyť tolik rozmanitých a vroucích, proseb vznáší se denně ve svatyni této ke Všemohoucímu a milostné jeho Matce, tolik toužebných přání vyslovují tam ústa zarmoucená, tolik srdcí neštěstím a žalem překypujících přeje si snad pouze jen kapku útěchy, tolik duší hříchy až zoufalých volá tam k Útočišti hříšníků : a přece zdá se, že všichni tito klečí tam docela klidně a že nic zvláštního nemají na srdci. Jsou ovšem i takoví, kteří příliš projevují, čím srdce jejich je naplněno, kteří vzdychají, spínají ruce a s pláčem sklánějí se až k zemi, ale takových bývá velmi málo. Tak ani na Havelkovi ani synu jeho Václavu nebylo pozorovati, že by se modlili o něco zvláštního. Ale snad přece neodříkávali jenom obyčejných modliteb, neboť už hodina uplynula, a oni pořád ještě tak nepohnutě byli zabráni do své pobožnosti. Teprve po požehnání, když lidé započali se hýbat a vycházeli z kostela, také Havelka povstal a šeptal synovi: — Zůstaneš tu ještě? Já už jdu.

Václav pozvedl k němu se složených rukou bledou tvář a odpověděl: — Pobudu tu ještě chvilku a potom půjdu do kláštera.

— A kde se sejdeme?

— Dnes už, myslím, nikde. Zítra najdeme se snadno.

A opět sklonil hlavu, jakoby chtěl dále se modliti. Otec už ho nechal, poklonil se před oltářem a odcházel z kostela.

Kráčeje pomalu k hlavnímu vchodu, rozhlížel se, jako mnozí jiní, po zdech kostela, ozdobených obrazy a malbou. Bože, jak to zde nyní vypadá jinak, nežli když byl zde před několika roky! Dobře si na to ještě vzpomínal : zdi oličené vápnem, piliře a řimsy z nich vystupující žlutou barvou, beze všech okras, tak jednoduché a přece i v té jednoduchosti dovedl chrám ten naplniti každého posvátnou úctou a žádný, kdo vstoupil do něho, nemohl ubrániti se myšlence: zdo vyvolené místo Královny nebeské, zde člověk modle se, je nebi blíže a doufati může, že dříve bude vyslyšen. A což, když si vzpomněl, jak tu byl kdysi jako malý chlapec, dokud ještě tato svatyně byla znesvěcená, zbavená střechy, s opadanou na mnoha místech omitkou! Dobře si pamatoval, jak tenkráte se díval dírami v klenuti nad oltářem, na mraky ženoucí se po obloze a že se divil, jakým zázrakem drží se tam nahoře ty cihly, že už dávno i s celou tou klenbou nespadly. A přece, ačkoli chrám úplné byl zpustošen, bylo tam tenkráte takové množství poutniků, že se mezi odranými zděmi sotva směstnali a zrovna jako ted lezli s pláčem po kolenou okolo hromady kamení, která zbyla na místě hlavního oltáře a zrovna s takovou vroucnost! líbali posvátnou zemi, jako až pjsud. Připadla na mysl Havelkovi i slova, která mu tenkráte pravila matka: Chtěli nám odtud vyhnati Pannu Marii, ale ona se nenechala. Věděla, že nepřestaneme sem na toto místo k ní se utíkati. Což páni, ti jí nepotřebují, a myslili, že když z jejího paláce udělají chlév, že zapomeneme my na ni a ona na nás. Jakoby dříve nikdy nebyla bydlela v chlévě.

A nyni jakou zde viděl změnu ! Vše obnoveno, okrášleno, vkusně vymalováno, tak že nyni už skutečně byl to lidsky důstojný příbytek Královny nebes i země.

Vyšed z kostela stanul na chvíli přemýšleje, kam by se měl dáti. Napadlo jej, že by měl najiti dceru a domluviti se s ní, kde budou na noc. V kostele, když odcházel, ohlížel se na všechny strany, zdali by někde neuviděl jí nebo Kučerky, ale pátral marně. Snad budou tedy někde choditi po kopci nebo seděti na trávníku a večeřeti. Půjde se trochu po nich poohlédnout.

Okolo kostela dosti veliká část kopce není posázena stromy, ba od severozápadu až dolů po hliněný násep, za kterým křestané se bránili proti Tatarům, jest i trochu polí, lučin a pastvin. Na trávníku tu a tam poutníci sedíce ve větších nebo menších skupinách večeřeli buď ■co z domu si přinesli nebo co koupili si od prodavačů. Mezi nimi mnozí jiní Be procházeli co chvilka se zastavujíce, dívajíce se do dálky nebo si prohlížejíce kostel a klášterní stavby okolo něho. Zapadající slunce ozařovalo právě tato místa posledními paprsky a letní větřík činil pobyt venku příjemným.

Havelka pomalu šel po trávníku, obcházeje stavby okolo kostela, dívaje se jednak, zdali by někde mezi skupinami poutníků neuviděl dcery a švakrové, jednak také prohlížel si nové stavby a vzpomínal, jaký to nyní rozdíl proti tomu, jak to vypadalo, když zde byl naposled před dvaceti roky. Tenkráte obkličovaly kostel staré kamenná zdi, místy zbořeni skoro až k zoilii, zbytky to Itarýoh, poutniCkýoh podslněk. Jak se tenkráte divtl, kterak na vrchu nu těch zdech mohly vyrňsti tak pěkné smrčky. A bylo jich tam několik, a zvláště ten v rohu byl hodně vysoký. Vzpomínal si také na veliké, kamenné koulo tu n tam do zdi zazděné, o kterých starSl vykládali zvědavým chlapoňm, tázajícím se, kdo žo se lam ty koulo nabraly, žo těmi koulemi Tataři stříleli 7, děl po křoBtaneeh 11a kopci so bránicích. I kopec jim ukazovali, kde prý ta děla byla postavena. Jo to dosti velký kuželovitý kopec uměřeni k Bystřici, holý, Šedivé barvy, a ten kopec prý Tataři sami si tam nanesli, a tolik prý jich bylo, io každý jenom jednou v čepioi donosí naň hlíny.

Havelka nyní usmál so ¡touze těm pověstem i těm chlapcům, jak tomu tenkráte svatosvatě věřili, a s jakou hrůzou a přoce jak dychtivě patřili na tyto zbytky tatarských vrahův. Dnes marně so po nich ohlížel. Kdo v zadu za kostelem vysoká, kamenná zeď stála, viděl pěknou budovu so dvojí řadou oken — klášter to, kde přebývají otcové Tovaryšstva Ježíšova, po obou pak stranách kostela na místě starých podslněk viděl vystavěny nové, aby poutnici měli kam v dešti ee ukrýti nebo kde v noci spáti. A ta káplo ukončující podslůky na straně severní, která nyní je zasvěcená bl. Janu Sarkandru, tenkráte však se jmenovala kapli sv. .liljf, kdež pak ta nyní vypadá jinak 1 To už nebyly nyní polozbořené zdi pokryté děravou, Šindelovou střechou, a okny a dveřmi zadělanými starými, polorozštípanými deskami. Ten pa- mátnik josefínské osvěty byl nyní zaměněn vkusnou, křesťanskou osvětu a vzdělanost hlásající kapličkou.

Havelka obešel všechny ty budovy a důkladně se na všechno podíval. Cestou potkal i několik známých, ale kromě pozdravu s nikým nedal se do řeěi. Teprve až vrátil se druhou stranou zase ku hlavním dveřím kostela, otázal se jisté známé ženské z Jarošic, která náhodou se s nim potkala, neviděla li někde jeho dcery.

— Ale viděla Před chvílí jsem s ní mluvila Seděla tamhle na trávníku u lesa s Kučerkou a jejím děvčetem. Možná je tam ještě zastanete.

Havelka dal se naznačeným směrem. Ušel jenom kousek a už je uviděl, ale pozoroval, že jsou tam ženy tři. Koho pak to tam míjí? Snad to není stará Laštovičková? Skutečně, je to ona ! No, opatruj Pán Bůh, to dostaly pěknou společnici!

Laštovičková byla jarošická domácí žebračka, neveliká, suchá, jednooká, se všemi ctnostmi i nectnostmi podobných osob. Je pravda, byla už hodně stará, ale nohy jí posud dobře běhaly. Zvláštní zálibou její bylo ehoditi po poutích, a to hned od té doby, co nabyla přesvědčení, že už se na světě dosti napracovala a že už si zasloužila, aby zbytek svého života živila se almužnou. Jak se na jaře oteplilo, už doma neposeděla. Na Velikonoce vypravila se na Kalvarii a potom až do podzimku byla stále na cestách. S procesím nechodívala však nikdy.

Kristián Novált: Sv. Hostýn. 4 — EO — Vyšla si po každé o několik dni dřivé, podle toho, jak cesta byla daleká, a vracela se zase až za několik dní po pouti. A podivno: z domu na ty cesty nebrala si nic, domů však donesla si po každé hodnou nůši, ze které potom vydělávala uzlíky mouky, hrachu, krup, a v kapse mívala nejen krejcary, ale i některý šesták. Cestou totiž obešla si co nejvíce věstic, vyhledávala dobré lidi a poprosila je, aby jí na tu její pout udělili nějakou pomoc. Tam pak nakoupila laciných obrázku a vracejíc se zastavila se opět u všech svých dobrodinců a vyřizovala jim pozdravení od Panenky Marie, od sv. Anny, vůbec odkud přicházela s pouti, a kde k ní byli zvláště štědří, přidala obrázek. Toť se ví, že zase obyčejně odnikud neodešla po prázdnu, a tím způsobem se přes léto jak tak na zimu zaopatřila.

— Tady jste? Už chvíli vás hledám,' pravil Havelka přiblíživ se na několik kroků ke skupině.

— Právě večeříme, odpovídala mu LCučerka, sestra jeho ženy.

— Nechcete také kouBek? tázala se ho dcera berouc svůj košík a podávajíc mu buchtu, aby si ukrojil.

— Nemám ještě chuti. Půjdu beztoho na noc do hospody a tam potom pojím. Dej zde tetičce Laštovičkové.

— Zaplať Pán Bůh, hospodáři, ale já ani hladu velice nemám, odpovídala žebračka rychle sykavým hlasem, protože v ústech měla sotva čtyry nebo pět zubů.

— Já už jsem živa jenom tak tou modlitbou, toho vezdejäiho daru Božího už tak mnoho nepotřebuji.

A při tom byla by krásnou buchtu očima pohltila. Dostala sice už od Kučerky hodný kus, ale jistě by ani od Aninky nezahodila.

— No, tak si můžete schovati na zítřek. Ukrojte si jenom, pobízel znovu Havelka.

— Když jste tak štědři, kousek si vezmu. Však už jsem stará, do práce není po mně beztoho nic, já už tak jenom Pánu Bohu sloužit. O jej, co jsem se já již po poutích nachodila! V Maria-Celli byla jsem pětkrát a na Kalvárii třiadvaceíkrát I A sem na Hostýnek, jak jsem stará, ale ještě žádný rok jsem nevynechala, a na sv. Kopeček také ne, ani na Velehrad.

Babka byla ráda, že zase někoho našla, s kým by se o svýeh poutích mohla opět rozpovídat Bůh ví už po kolikáté.

— Což vy I Já vždycky říkám, že budete aspoň sto roků živa. Kdybych já měla vaše nohy I zalichotila se jí Kučerka.

— Nemysli si, děvče, nemysli! Pravda, dojdu všude, ale pomalu. Už se ty moje nohy také dosti nachodily. Ale přece si na ně ještě nemohu stěžovat. Hůře je, že mi slábne zrak, a někdy mne oči tak rozbolí, že nevidím ani na pět kroků před sebe.

— Vždyť máte jenom jedno, poznamenal nerozvážně Havelka. Tak mu to skoro samo vyjelo z úst, když slyšel žebračku mluviti o jejích „očích".

Laštovičková všechno dříve strpěla nežli poznámku, že má jenom jedno oko. A kdo jí to vyčetl nebo jí nadal „jednookých bab", mohl býti jíst, že mu to, ne-li hned, jistě brzy dobře oplatí. Tentokráte však myslila, že bude lépe nechati si pomstu na pozdějfí dobu, protože viděla u Kučerky a u Aninky plné košíky. Pouze se tím jedním okem na Havelku jedovatě podívala, ale pak pravila docela pokorně: — Ja, pro chudobného člověka je dosti jednoho.

— A kde se vám, tetičko, na pouti nejlépe líbí? tázala se hbitě Aninka, aby poznámku otcovu co nejlépe zamluvila.

-— Ja, všude jsou dobří lidé i špatní. To máte jako dnes tady. Myslíte, že sem přišli všichni se modlit? To, to, co vás nemá! Jako na příklad ta Coufalova. Naparádila se jako páv, a to jenom proto, aby tomu Šimkových Josefovi načisto popletla hlavu. Oh, tu já znám! Před chvilkou jsem s ní mluvila. Přinesla si buchtu jak od díže víko a ani špásem mi nedala ochutnat.

■— Třebas myslila, že nemáte hladu, mínil Havelka.

— Aha, myslila! Lakomá je, to je to! Opatruj Pán Bůh, až ta se vdá a bude hospodyní. Tam potom aby chudobný člověk nešel ani okolo.

— A co pak dělá Lojzinka? otázal se Havelka, chtěje přerušiti výklady žebraččiny.

Děvče sedělo vedle matky na zemi a hlavu mělo skloněnu na její koleno. Slyšíc svoje jméno, pozvedla se a usmála se na strýčka.

— Kdyby jí tak trochu Panna Maria ulevila, odpovídala za ni smutně matka.

— Pomůže jí, pomůže, dotvrzovala Laštovičková. — Musíme se všichni k ní za ni modlit. Když jsem tu byla tak asi před dvaceti roky, bylo tu také takové děvče, ale už hodně větší, a nevidělo skoro nic. Umylo si u pramene vodou oči, a jak bylo potom v kostele po mši svaté, hlasitě začalo vykládati své matce plno radosti, že už vidí Pannu Marii a jak je krásná. Stála jsem tenkráte od toho děvčete sotva na deset kroků a dobře jsem je viděla.

— Je pravda, mnoho zázračných uzdravení už se zde stalo, a neříká se nadarmo, že zde Matka Boží divy tvoří, přisvědčovala Kučerka. — Jenom zdali já a mé dítě budeme toho také hodny, dodala smutně.

— Musíte doufat, těšila ji žebračka.

— Což, já mám pevnou víru, bude-li vůle Boží, že má prosba bude vyslyšena, pravila na to Kučerka a posadila si děvčátko na klín.

Umlkli všichni. Za několik okamžiků tázal se Havelka: — Kde budete na noc?

— Kdež jinde než v kostele, odpovídala Laštovičková. — V hospodě pro tolik místa není. Zde nocují poutníci ledakde. NeprJí-li a není-li zima, třebas i venku na trávníku. Však my už si někde najdeme místečko, když ne v kostele, tož na podsíňkách.

— To bych já se špatně vyspal, usmál se Havelka. — Raději zaplatím si v hospodě. A ty, Anna, mohla bys jiti se mnou.

— Já zůstanu raději s tetičkou, projevila mu dcera své mínění.

— Když chceš, já ti nebráním Potom Havelka chvíli ještě s nimi postál, trochu o všeličem pohovořil a pak odešel do hostince.

IV.

e dveřích s doutníkem v ústech stál mlynář Lipovský. — No, že už jdete! volal naň, když se Havelka přiblížil na několik kroků. ■— Už jsme vás chtěli jiti s panem Sladomelem hledat.

— Nebojte se, já se neztratím, smál se mu Havelka. — Jenom zbylo-li tam pro mne ještě nějaké místo?

— Uhájili jsme vám ještě židli u našeho stolu, těšil ho Lipovský. — I nocleh jsem vám u hostinského objednal.

— Tím jste se mi opravdu zavděčil, zvolal Havelka radostně.

— Myslil jsem, že na to třeba pomýšleti zavčaa, abyste potom nemusel jiti na noc třeba někam do hostince „u měsíce".

Lipovský zavedl Havelku hned do zadní místnosti. Lidí bylo tam plno, ale přes to přese vše sedělo se tam velmi příjemně: bylaf všechna okna ve skleněných stěnách otevřena.

— Tak už ho vedu, ohlašoval Lipovský, přistoupiv ke stolu, kde se Sladomelem seděl. Kromě nich-sedělo tam ještě pět cizích poutníků.

— Že konečně! zvolal Sladomel. Hned si odsedí a chystal Havelkovi prázdnou židli vedle sebe. — Prosím vás, co jste se tam měl tolik modlit? To už jistě i za nás.

— Byl bych rád, kdyby to stačilo jenom za mne, odpovídal mu Havelka sedaje si.

— Což, když se to děje s mírou, neříkám nic, pokračoval Sladomel. — VždyC já se C'JCÍ zítra také do kostela podívat, ačkoliv nevím, jak tam dlouho vydržím. Víte, mně z toho kostelního vzduchu bývá hned špatně. Já raději uctím Stvořitele venku, v přírodě.

— Mně se zdá, že byste za víru dlouho mučiti se nenechal, poznamenal s úsměvem poutník sedící na právo vedle Havelky. Přišel teprve před chvílí, dal křesťanské pozdravení a zasedl si pohodlně za stůl Vypadal úplně po selsku, tak asi čtyrycátník, usměvavé, čisté oholené tváře, dle všeho velmi hovorný.

— Což myslíte, že víry nemám? bránil se jemu Sladomel. — Já na příklad jdu-li podle kříže nebo nějaké svaté sochy a slunce sviti tak, že její stín padá na chodník, já bych na ten stín ani za nic nešlápl.

— Inu, modlitby jsou všelijaké, usmívaje se odpovídal mu pochybovač o jeho pevné víře. — Četl jsem kdesi, že prý Turci, ehtějí-li se modliti, udělají si malý povětrný mlýnek a do jeho lopatek nastrkají papírků potištěných svatými modlitbami. A když tím pak vítr otáčí a ten Turek u toho sedí, myslí si též, že se modlí, třebas by při tom z čibuku kouřil.

Sladomel na to neodpověděl. Vzal sklenici, udělal několik pořádných hltů a mlčel zase. Lipovský zapaloval si doutník a Havelka mluvil s hostinským chtěje něco k večeři Ostatní, co seděli u stolu, neznajíce jich jen mlčky poslouchali. Když hostinský odběhl, Havelka zahleděl se na to množství lidí v místnosti u stolů se tlačících a prohodil: — Ale sešlo se nás tu dnes hodně mnoho.

— Což je to! To nestojí ani za řeč, odpovídal mu hned hovorný soused na právo.

— Myslil bych, čítaje jenom tak od oka, že nás tu je jistě přes tři tisíce, dotvrzoval Havelka své podivení.

— Tolik poutníků bývá tu v neděli dosti často, vysvětloval mu soused.

— Jak to víte?

— Chodívám sem, je-li pěkně, skoro každých čtrnáct dní.

— Což sem máte tak blízko?

—''Asi dvě hodiny až sem ke kostelu. Dolů to ovšem netrvá dotud. Jsem z Vitonic, to je tam v tu stranu, co stoji ta rozhledna.

— Nebyl jsem tam ještě v tom kraji. A čím jste?

— Kolníkem. Jmenuji se Soukal.

— Hm! A jak to můžete věděti o těch Turcích, co jste před chvílí povídal?

Soukal se usmál.

— Já si rád večer po práci něco pěkného přečtu. Jiné zábavy nehledám. Jsem svoboden a hospodařím se sestrou. Myslím už tak to spolu přežijeme oba až do smrti.

— Vy tedy pravíte, že je nás tu dnes málo? vracel se Havelka k dřívější rozmluvě.

— Pravda, že málo. Myslil jsem, že na dnešní neděli bude nás tu aspoň dvakrát tolik. Na větší svátky bývá tu poutníků osm až deset tisíc.

— Kde by se tu vzali? To by tu byla pomalu celá Morava, nedůvěřivě se usmívaje odporoval Sladomel.

— Však také bývá, potvrzoval Soukal. — Přál bych vám viděti, když je zde tak nějaká slavnost, co tu rozmanitých krojů a tváří. Co chvilka potkáváte jiné a jiné lidi z jiných a jiných krajů. Tak od oka ani nepoznáte, odkud jsou, protože vyjma Slováky, z Valach a z Hané přijde v národním kroji sotva nějaký stařec, z mladých pouze kdo chce dělat parádu; ale jak promluví slovo, už víte, odkud je. A pak nabýváte pře- svědčení, že máte před sebou na malém prostranství celou Moravu : každá krajina a každé nářečí mívá své zástupce. Při takových příležitostech poznali byste, čím je Moravanu sv. Hostýn. Našim praotcům zvěstovali zde pravou víru svatí věrověstové Cyrill a Methoděj, a nám jich potomkům je posud hora tato té pravé víry pomníkem, Matka pak Boží zde přebývající nejmocnější její ochranitelkou.

— Pravíte-li, že pomníkem, vhodnějšího věru těžko by bylo najiti. Tak viditelný široko daleko, že dobrá třetina Moravy má ho stále před očima, poznamenal Lipovský.

— A právě proto každý s takovou radostí sem pospíchá, nebot se zdá, že ten kostel z daleka viditelný zrovna ho volá, aby pospíchal sem na místo, kde už přes tisíc let má sídlo své divotvorná Panna Vítězná.

— Myslím, že také mnohého sem láká touha spatřiti místo slavného boje proti Tatarům, projevil své mínění Sladomel.

— Ovšem, ale nikdo nesmí zapomenouti, že toho vítězství křesťané dobyli na přímluvu Marie Panny, pokračoval Soukal. — O tato hora je velepamátná a není se čemu diviti, že viděla už několikráte pospolu poutníky ze všech zemí slovanských.

— To snad tenkráte, když přinesli ten obraz z Říma? Slyšel jsem cosi o tom. Zmínil se nám o té věci katecheta na gymnasiu při jakési příležitosti, poznamenal Lipovský.

— I jindy, ale tenkráte ovšem obzvláště. Byl to tehdy slavný den, věřte mně, pánové, když obraz ten nesen byl ve slavném průvodě, ve kterém bylo tisíce a tisíce poutníků nejenom z Čech, Moravy a Slezska, ale ze všech ostatních slovanských zemí. A nad tím průvodem vznášelo se přání, aby brzy nadešla doba, kdy všechny dítky jedné matky Slávy kráčely by sjednoceny pod berlou jednoho pastýře, nástupce svatého Petra a náměstka Kristova.

— O kterém obrazu to mluvíte? dotazoval se Havelka.

— Nevíte o něm? Visí v kostele v lodi na prvním pilíři od oltáře na právo, vysvětloval mu Soukal. — Poznáte ho hned, je takový černý.

— A proč tam visí? tázal se Sladomel jenom proto, aby něco řekl. Celá ta rozprávka jej velmi málo zajímala.

— Povím vám to zkrátka, hned Soukal ochotně vysvětloval. — Roku 1881. vykonali Slované pout do. Říma, aby poděkovali sv. Otci, že úctu sv. Apoštolů slovanských Cyrilla a Methoděje rozšířil po celém světě. Tam v Římě v předsíni jistého kostela Panny Jflarie je obraz představující Zvěstování Panny Marie, namalovaný prý okolo roku 1330. A na tom obraze je i sv. Václav se zlatou září kolem hlavy, s korouhví v jedné a s mečem v druhé ruce. Před ním klečí mládeneček, prý napotomní císař Karel IV., a žádá ho a Pannu Marii za ochranu. A podle tuhoto obrazu je namalován ten obraz, o kterém mluvíme. Jest posvěcen od sv. Otce pro zdejší kostel a každého poutníka má upamatovati na přáni sv. Otce, abychom zde prosili Marii Pannu za slovanské bratry rozkolniky, aby se sjednotili s pravou církví.

— Hleďme ! To se na ten obraz musím zítra dobře podívat, umiňoval si Havelka.

— A takových slavných dnů. jako tenkráte, Hostýn potom ještě zažil několik, vykládal dále Soukal. — Kdybyste byli viděli, když zdejší kostel roku 1891. byl vysvěcen, co zde bylo tenkráte lidu, do smrti byste na to nezapomněli. Pravili někteří, že ho tu bylo až na sto tisíc. Byl zde nebožtík pan kardinál olomucký i s brněnským panem biskupem. A to ještě tenkráte pršelo celou noc a celý den, tak že mnozí zůstali doma, kteří by jinak jistě byli přišli. To byste byli, pánové, viděli krásný příklad nadšení a obětavosti! V dešti a blátě se všech stran procesí za procesím pospíchalo sem na kopec, zde nebylo ani kam se ukryti, a přece nikdo neodešel, dokud nebylo po slavnosti.

— Dejte pokoj! Ze se jim chtělo I Na to by mne věru neužil, ušklíbl se Siadomel.

— Na pouti člověk nesmí příliš dbáti na pohodlí, pravil mu klidně Soukal, jakoby si byl ani nevšiml jeho úsměšku. — Vždyť u vojska to bývá často ještě hůře, viděli jsme to vloni, když tu v našem kraji byly manévry. Tenkráte byl také hezký počet lidstva zde na kopci, skoro na třicet tisíc. Však víte, že tu byl i císař pán, první z panovníků světských, který vykonal pouť do tohoto kostela. Na jeho počest byla vystavěna tamhle ta rozhledna.

Všichni zahleděli se oknem směrem, kam ukazova). Venku už rozkládalo se večerní šero, zde na kopci mírněné ještě posledními paprsky zapadlého slunce, které oranžovou září odrážely se od mráčků tu a tam na obloze stojících. Zmíněná rozhledna vypadala v tom soumraku jako ohromný strmý kámen bez určitějších obrysů, obklopený černým, smrkovým lesem, nad nímžto jakoby lehounký dech vznášely se průhledné mlhy.

— Tam se musíme zítra podívat, umíňoval si Lipovský.

— Litovati toho nebudete, ubezpečoval ho Soukal. — Kdybyste si snad přáli, rád vás doprovodím a ukážu vám pamětihodnější místa, jež odtamtud je viděti.

— A je tam vysoko? Kolik je schodů až nahoru? tázal se Sladomel.

— Jistě toho nevím, ale zdá se mi, že asi devadesát.

— Devadesát? Dejte pokoj, tam já nepolezu. Však toho vidím doBti i odtud.

— Ale z rozhledny uvidíte dvakrát tolik.

— A co z toho budu mít? Kdyby tam tak bylo nějaké vytahovadlo, třebas bych si dal říci, ale pěšky lézt až nahoru! Ani^"mne nenapadá! zaříkal se Sladomel.

— Ale my půjdeme, pánové, není-liž pravda? obrátil se Soukal k Lipovskému a Havelkovi.

— Zcela jistě, ubezpečoval ho Lipovský. Havelka pouze kývl hlavou.

— Litovati toho nebudete, vykládal Soukal. — Já jsem tam už byl několikráte, ale rád tam zitra s vámi opět půjdu. Vidět odtamtud pěkný kousek světa.

— Věřte, když sem nyní člověk přijde po dvaceti letech, jako na příklad já, neví, nač by se napřed díval. Jaký to rozdíl, tenkráte a nyní! rozhovořil se Havelka.

— Vrací se opět Hostýnu bývalá sláva. VSak potupa a pokoření jeho trvaly dosti dlouho, odpovídal vážně Soukal.

— Pamatujete snad naň, jak vypadal v době své zkázy? tázal se ho jaksi horlivě Havelka.

— Kdež bych pamatoval! Vždyť jsem se narodil až za deset let, co už byl opraven.

— Ale já se pamatuju dobře. Byl jsem tu s matkou jako osmiletý chlapec.

— Na své oči jsem toho sice neviděl, ale mnoho mi vykládala o tom má stařenka. Věděla též, jak to bylo, když zdejší kostel roku 1787, od osvětářů byl znesvěcen.

-- A co vám o tom vykládala? ptal se zvědavě Lipovský.

— Přišel prý sem ráno jakýsi pin a poručil knězi, aby při mši sv. požil všechny sv. hostie, co v oltáři byly usehovány. Pak si sedl do lavice u oltáře a dával pozor, zdali ten kněz tak učiní. Když bylo po mši svaté, ten pán šel k hlavním dveřím a kněz musil jiti s ním. Tam prý kopl třikrát do prahu kostela a pravil : nyní chlívek jako chlívek. A hned na potvrzenou tobo jistý švec z učinil za oltářem něco, co se veřejně vykládat nedá.

— A ona to viděla?

— Neviděla, slýchala o tom pouze vykládati od starých Z naší vesnice bylo tu tenkráte mnoho lidí, ba bylo tu celé okolí, nebot se vědělo, co se bude díti, a lidé přišli se s Pannou Marií rozloučit. Loučili se s pláčem a měli věru proč. Nastala potom na místě svatém pravá ohavnost zpuštění. Zázračný obraz odnesen do Bystřice — div ještě, že tolik šetrnosti k němu měli a neroztloukli ho na mistě — kazatelnu vyvrátili, rozbořili kůr a oltář, shodili střechu i báně věžové. V tom bídném stavu pak kostel trval po 54 let, až roku 45. v nynějším století ze sbírek byl zase obnoven. A přece ani tenkráte lid neustal putovati sem na tato místa, nebot lásky a úcty k Hostýnu nedovedl jim nikdo vyrvati ze srdei.

— Pravdu máte, láska k tomuto chrámu u všech Moravanů je neobyčejná, přisvědčoval mu Havelka. — Byl jsem zde naposledy tak asi v letech sedmdesátých. Zde na kopci se opravovalo a stavělo, a dole pod kopcem byly složeny cihly. Vidím to, jakoby to bylo dnes: staří, mladí i děti rozebírali ty cihly, po jedné, po dvou i po několika, a vynášeli je s radostí po obtížné cestě sem nahoru.

— Chtěli míli o Hostýn také nějakou zásluhu,, s úsměvem pravil Soukal.

— A jistě ji měli, dotvrzoval Havelka. — Vždyí člověk měl tenkráte co dělat, aby sám se dostal nahoru po špatných cestách, a dosti bylo obtížno, když jenom jednu cihlu nesl. Což, nyní už jsou jinaké cesty! Nyní může i chromý dosti pohodlně sem se dobelhati.

— A dojeti možno až ke kostelu, přidal Soukal.

— Však my jsme skutečně se dovezli až sem na kopec, přisvědčoval Lipovský.

— Tedy jste se mohli přesvědčiti. Dobré cesty a stálá duchovní zpráva od té doby, co zde Jesuité bydlí, způsobily, že sem každoročně přichází nyní o mnoho tisíc poutníků více.

— Já bych zase myslil, ozval se Sladomel, — že i zdejší pěkně upravený hostinec má o to trochu zásluhu. Já, na příklad, bych tu dnes nebyl, kdybych nebyl věděl, že zde najdu pohodlný byt a příjemné občerstvení.

Kristián Novák: Sv. Hostin. 6 — I v té věci máte pravdu, přisvědčoval mu Soukal. — Vždyť je na světě lidi až nazbyt, kteří, nežli se někam vyberou, napřed se důkladně přeptají, je-li tam nějaký hostinec. Kromě toho bývá Hostýn nyní poctíván návštěvami, kterých dřivé neznal. Zaěínají sem choditi židé.

— Židé? A co ti zde chtějí? podivil se Havelka i Lipovský.

— Inu, na výlet, nebo na čerstvý vzduch, nebo jak už se tomu mezi pány říká. Vždyť ve zdejších lesích jsou pěkné procházky, a přijdou-li sem nějaci poutníci, pak židovské oči mají zábavy dosti. To víte, že už mají v krvi vlézti i tam, kam jich nikdo nezve. Když zde nesmějí provozovati kšeftů, chodí nám sem aspoň otravovat vzduch.

"— Ale do kostela snad přece nejdou?

— Proč by nešli ? Jednou v Bystřici v hostinci se jeden chválil, že byl také na sv. Hostýné a že i v kostele byl. — A vody jste se také napil ? ptal jsem se ho. To že ne, tam že si netroufal. — A proč? — Ze se bál, aby ho tam někdo nepostříkl. Ale v kostele prý se báti nemusil, protože prý tam nikde neviděl křtitelnice Usmáli se tomu všichni. 1 pivovarník Sladomel tentokráte jim blnčně přisvědčoval, protože mu jistý židovský pivovar dělal v obchodech velkou konkurenci.

Chvilka za chvilkou míjely v řeči, venku už se úplně setmělo a u stolu začalo proskakovati mínění, že by bylo nejlépe ¡1ti už sput a odpočinout si po cestě.

Však už je také čas, bude brzy devět, minii Soukal.

— A prosím vás, proč vy jste sem přišel na noo, když máte tak blízko? Jak jste se mohl doma dobře vyspat I Zde bude asi málo pohodlí, podivoval se Sladomel.

Soukal se usmál.

— Však sem chodívám na noc jenom někdy. ZdA se mi, že tak té pouti lépe tížiju, pravil.

— A kde budeto spát?

— Spát? Snad nikde. lJiijdu do kostela za druhými poutníky.

Sladomel HO ušklíbl.

— Kdybyste raději nebláznil, zabručel.

— Však si to potom vynahradím doma, pravil mu rychle Soukal a stoje u stolu pokračoval: — .Pánové, než se dnes rozejdomo, ještě Blovlčko. Snad jste so už dnes přesyědčili, anebo so zítra přesvědčíte, jak nyní sv. Hostýn je zveleben proti dřívějším dobám. Dva jsou, kterým zásluha o to musí se připočísti: zdejší Jesuité a Matice Svatohostýnská. Vyzval bych váH, abychom, než se rozejdeme, připili jim na zdrávi, ale neučiním toho. Jesuité o to nestojí a Matici by to nepomohlo Vím však, jak se zavděčíme obojím: zdo na zdi vidíte zavěšenou pokladnici, kam se dávají dárky pro Matici Svatohostýnskou. Přičiňme se, aby na památku dnešního večera přibylo tam do ní hodně mnoho. Víte snad, že koupili nedávno celý vrch tohoto kopce, aby tu byli nerušenými pány, že ještě velmi mnohého se nedostává, abych na příťad upozornil jenom na veliký nedostatek nějakých přístřeší, kde by poutníci mohli přenocovati. Výloh je mnoho, a i nejmenší dárek s dikem bude přijat. Ovšem, kdo dá více, také si jich nepohnévá.

A vzav pokladnici šel napřed ke stolu, u něhož seděl, a pak po pořádku k ostatním. Neodešel od nikoho po prázdnu, a pokladnice očividně se plnila. Když všechno obešel, zavěsil pokladnici opět na její místo a pravil: — Panna Maria Svatohostýnská vám vzkazuje „Pán Bůh zaplať" a „dobrou noc".

Pak zaplatil hostinskému svůj řád a pomalu odešel. Za ním rozcházeli se i ostatní hosté. I naši tři známí brzy odešli. Lipovský se Sladomelem kráčeli napřed po schodech, Havelka za nimi.

Po cestě pravil polohlasité Sladomel: — Co říkáte tomu sedlákovi?

— Proč? ptal se Lipovský udiveně.

— Hm, proč! Já mu nevěřím. Kdo ví, kdo to byl. Sedlák vám dovede tak mluvit, jak on!

— Proč by ne? Slyšel jste přece, jak povídal, že rád hodně čte.

— Hm, povídal, povídal, ale já mu přece nevěřím. Víte, co si myslím? Že to byl někdo přestrojený bucfto z kláštera nebo od té Matice. Proto povídal, že půjde na noc do kostela.

— Co vás to, prosím vás, napadá! Nač by to činil?

— K vůli té sbírce. Připravil mne tím hloupým koncem o desetník. Ale víte, co jsem si umínil? Pravil jsem, že zítra na rozhlednu nepůjdu, nyní však půjdu, kdyby šidla padala. Rád bych věděl, přijde-li tam, jak povídal.

— A přijde-li?

—- Potom teprv uvéřim, že to byl rolník z Vitonie.

v.

aštovičková po odchodu Havelkově dlouho u žen se nemeškala. Musila si pospíšit i jiným uéiniti svou návštěvu, aby si sehnala trochu toho živo- Když odešla, Kučerka s děvčetem a Aninkouješiě chvilku poseděly, pak se chystaly, že půjdou do kostela.

— Lépe zavčas, než se tam nahrne lidu, abychom nemusily zůstati potom zde někde venku, mínila Kučerka.

— Já bych třebas i zde zůstala po celou noe, pravila jí na to Aninka. — Je tak pěkně teplo, noc není dlouhá, a Panna Maria by mne jistě i tady opatrovala.

— Což, o mne není, přebyla bych také ledakde, ale aby se potom Lojzince něco nestalo. Lépe nám bude pod střechou a za větrem. Ted se nám zdá zde příjemno, ale k ránu jistě se ochladí a mlha snese. Vždyť jsme . na horách.

— Pomalu kráčely ke kostelu. Tu a tam sedělo ještě několik žen, chodili muži, pobíhaly děti, co chvilka volány a okřikovány od starších, aby se někam ne- zatoulaly. Kučerka s Aninkou chvilku se dívaly, zdali by mezi nimi neuviděly někoho známého, ale nepoznaly nikoho, snad že vadil jim i nastávající soumrak. Vešly tedy raději do kostela.

Jakou to v něm spatřily divnou směsici lidí, kteří si umínili tam přenocovati! Klečeli nebo stáli na dlažbě, seděli na stupních oltářů, tlačili se ke zdím a lavicím, každý vyhledával si místečko, kde zdálo se mu, že mu bude nejlépe. Většina jich vkročila do kostela s úmyslem, že neusnou, že budou se modliti nebo zpívati, pokud bude možno, třebas až do rána, pro jednu noc že zle nebude."^ Rozžali svíčky a při jejich světle modlili se potichu z modlitebních knih, mnozí poloklečíce a polo- sedíce skláněli se až k zemi, přilepivše si svíčku na dlažbu, a ani dosť málo nebyli vyrušováni, třebas hned vedle několik jiných zpívalo nějakou Marianskou píseň. Nikdo nestaral se o svého souseda, každý jakoby tam byl pouze sám vykonával si svoji pobožnost. Nepřekáželi si, nevyrušovali se, kolik jazyků tolik různých modliteb, a přece všechny ty modlitby spojovaly se svorně v jedinou mohutnou prosbu a píseň, stále předstupující před trůn Panny nejsvětější : zdrávas, milosti plná, požehnaná mezi ženami, zůstaň matkou lidu svému a u Syna svého zaň oroduj I Naše známé stanuly pod kůrem.

— Kam půjdeme? už tu není ani místečka, všechno plno, šeptala Aninka teté.

— Musíme se nějak protlačiti do předu k oltáři, tam snad bude ještě trochu místa Vzadu bývá vždycky tlačenice největší.

Snadno se řekne: pojďme do předu, ale hůře bylo to vykonati. Kdyby ti lidé byli stáli, bylo by to mnohem snazší. Ale takto musily se proplétati mezi klečícími, z nichž málo kdo si jich všiml a skoro nikdo ani o pid neuhnul. Bylo jim překročovati pozorně jejich nohy, obcházeti větší skupiny, dávati pozor, aby se snad nějak neopatrně nepřiblížily k některé hořící svíci. Na štěstí však, čím dále postupovaly, tím bylo lidu méně, a když se dostaly až k oltáři, přesvědčily se, že se tam pro ně ještě nějaké místo najde.

Ohlížely se, kam by si klekly. Dvě lavice podél zdí byly zrovna nacpány a Aninka dobře si v jedné povšimla jakési stařenky, která nyní majíc hlavu na lavici skloněnou snad se modlila, snad už i dřímala. Seděla tam už, hned když odpoledne zde byly, a bezpochyby od té doby s tohoto mista se nehnula, bojíc se, aby jí někdo potom nezasedí. Ale nemohla dlouho si jí prohlížeti, protože Kučerka už ji táhla za sebou za oltář.

— Pojď, podíváme se tam, bude-li tam lépe, šeptala jí.

A neklamala se. Bylo tam jenom několik žen, a ty vidouce ji s ditětem hned ochotně poněkud odklekly, tak že u jednoho-ze dvou sloupů tam stojících zbylo pro všechny tři místa dosti.

-— Maminko, já už bych spala, pravilo děvěe polo- hlasitě své matce, tulíc se k ní klečící a oběma ručkama držíc se jí okolo krku.

— Můžeš, Lojzinko, můžeš. Pomodli se jenom potichoučku Otčenáš, Zdrávas a Anděle Boží. A očka tě neboli ?

Bolí, maminko.

— Třebas do rána přestanou. Tak jenom hezky udělej kříž a modli se Děvče poslechlo, přežehnalo se a modlilo Be, jak doma bylo naučeno, a matka modlila se s ním Potom Kučerka sedla na dlažbu, opřela se zády o kamenný sloup, vzala děvče na klín, položila hlavu jeho na svá prsa a přidržujíc je oběma rukama, modlila se růženec.

Šťastné dítě! Daleko od svého domova, na neznámém místě mezi neznámými lidmi, a tak spokojeně spi bez nejmenší bázně. A proč? Protože matka svou rukou je drží, matka bdí nad ním a chrání je, aby se mu ani nejmenšího zlého nepřihodilo. A zde ve chrámě tolik křesťanů, tolik jich venku mimo kostel, všichni vzdáleni od svého domova, mezi cizími a neznámými lidmi, a všichni bez bázně, bez nejmenšího strachu, že by se jim něco zlého přihodilo. Vědí též dobře, že i nad nimi drží ruku svou mocná Matka, že oko té Matky s něžnou láskou pohlíží 11a ně, a ústa její každému šeptají do srdce slova: pod mou ochranou budeš bezpečen.

Poutníci ve chrámě měli sice dobrou vůli, ale tělo jejich ukázalo se slabým a po obtížné cestě nedovedlo dlouho odolávati spánku. Zhasínala pomalu světla.svíček, dříve jasné ozářený chrám víc a více zastíraly temnoty, zlaté hvězdy na klenutí dříve v lesku světel čarokrásné se třpytící pobledly tak, že sotva je bylo viděti na temném podkladě, umlkaly pomalu hlasy zpívajících a unavené hlavy hledaly, ¡ak by nejpohodlněji ke kratičkému pokoji sklonití se mohly. Jen tu a tam ještě v temnotě třepetalo se skoro až u země červenavé světlo voskovice usilovně s noční tmou bojujíc, a u něho nějaký zbožný poutník skláněl hlavu nad modlitbami, násilně rozviraje víčka, jež mu spánek pořád víc a více k sobě přimykal. Potom však i tati> světélka pohasla. Pouze červené světlo před oltářem ve věčné lampě ukazovalo, kdo neusnul, kdo vidí všechno, a čí oko hledí s všemohoucím milosrdenstvím na ctitele Matky své, slyší každé dechnutí jejich, a už otvírá ruku svou plnou milostí a darů, aby každý zbožný krok jejich odměnil, aby nikdo neodešel prázden a aby přání jejich, jež odevzdala mu s přímluvou vroucí jejich Orodovnice, co nejraději vyplnil, o kterých ví, že vyplnění jejich bude prosebníkům k dobrému a duši jejich ke spá-e.

Ten klid však netrval dlouho. Najednou okna od jihu osvítila se kratičkým leskem. Nikdo o tom nevěděl a nikdo se ani nepohnul, nevšimli si toho ani ti, kteří 1 Bnad nespali. Ale za chvíli záblesk se opakoval a brzy potom temné, sotva slyšitelné zahřmění. Tu a tam někdo pozvedl hlavu, trochu se vzpřímil, zase však brzy vrátil se do dřívější polohy. Ale za čtvrt hodiny ozářila se okna tak jasně, a hned na to následovala taková hromová rána, že všichni rázem se probudili a mnozí i na nohy vyskočili, ohlížejíce se vyjeveně a nemohouce pochopiti, kde jsou.

I Aninka s Kučerkou za oltářem se tou ranou probudily. Aloisie však jenom sebou trhla a spala v náručí matčině dále. ' — Žene se bouřka, pravila Anna. — Dej Pán Bůh, aby nebyla veliká.

— Zde jsme pod ochranou Marie Panny, zde se nám nic nestane, odpověděla jí teta.

A bouře skutečné blížila se rychleji, než se kdo nadál. Blesky byly čím dál jasnější a hrom po nich následoval v kratších a kratších přestávkách. V kostele rozmáhal se šumot a mnozí vybíhali ven dívat se, odkud bouřka přichází a žene-li se k Hostýnu.

V tom hluku probudila se i Aloisie. Nevěděla pranic, kde je, ulekaně uchopila se matky a začala plakat. Sotva však matka k ni promluvila, upokojila se hned a tázala se : — Maminko, kde jsme?

— Na sv Hostýně v kostele. Už nevíš?

Děvče vzepjalo se k matčinu uchu a šeptalo: — Maminko, viděla jsem Pannu Marii.

— A kde?

— Tady, jak jsem spala. Ta vám byla pěkná! I Ježíška měla v náručí.

— A co ti povídala? tázala se Kučerka jenom tak, myslíc, že se děvčeti pouze ve snu opakovalo, co vidělo ve dne a o čem tolikráte sljšelo mluvit.

— Povídala: Za rok přijdi sem zase a uvidíš mne lépe než dnes. A Ježíšek se mých o*í dotekl prstem.

Kučerka se zamyslila, ale jenom na okamžik. Takovou radost pocítila v srdci, že se až dala do pláče. Přece snad tedy pouť její nebude marna! Snad to byl sen od Boha, jejž nevinná duše dříve uvidí, než duše hříšná A plačíc přivinula své dítě k srdci a pohlédla vděčné k milostnému obrazu nad sebou.

Bouře už s největší silou hnala se nad Hostýnem. Lidé dlící v kostele chvěli se strachem. Viděli už dosti bouři, ale málo kdo z nich takovou zažil. Což bouře v rovinách, kdyby byla sebe větší, přece vždycky je vysoko, ale zde byli v ni I Blesky mihaly se jim před samýma očima, vítr narážeje na okna otřásal jimi, skučel všemi tony, rozrážeje se o hrany zdí a věží, že fe zdálo, jakoby celá ta budova každou chvíli chtěla se vyvrátiti i se základy. Šuměni stromů, praskot ulámaných větví, hučení hromu mnohonásobné zde na horách od úbočí horských a skal se odrážející, tak dobře bylo slyšeti, jakoby se to dálo právě v kostele před ušima každého jednotlivce. Celá hora byla zahalena parami, jež valily se i do kostela otevřenými dveřmi, a s nimi tlačili se tam ti, kteří spali venku a nyní strachem nemohouce ani na podsíňkách zdržeti, utíkali tam, kde doufali najiti bezpečnější ochranu. Povstala tlačenice, zmatené hlasy, polohlasitý šumot, lidé jakoby hlavy ztráceli. V té však uprostřed kostela silný mužský hlas zanotil píseň: — Kdož ochrany Nej vyššího v skrýši Jeho užívá...

Veškeré množství vpadlo do toho svými hlasy.

I li, kteří té písně po mnoho let už nezpívali, najednou vzpomněli si na její slova, verš za veríem vybavoval se jim v mysli. A každý zpíval s takovou vroucností a důvěrou, jakoby na té písni záviselo jeho žití. Říkává se, že kdo se neumí modliti, at se vydá na moře, při první bouři že se naučí, ale kdá moře není, ať jde do hor a zakusí tam nějakou silnější bouřku, a naučí se též.

— Co asi dělá nyní tatínek? vzpomněla si v tom Aninka za oltářem, třesouc se strachem a krčíc se ke své tetě Kučerové.

— Neměj oň starostí, těšila ji teta. — Vždyť je pod střechou a v pevném stavení, tomu je dobře.

Aninka se trochu upokojila. O bratra strachu neměla, ten je v klášteře, ale na otce myslila, dostal-li v hostinci ještě nějuký nocleh a kde a jak asi mu je v cizím staveni mezi cizími lidmi. Věděla dobře, že se vždycky bouřky velice boji, že po každé při ní silný jinak muž třese se jako stéblo trávy, že nemívá nikde pokoje, s místa na místo chodívá po stavení bled, stíraje s čela krůpěje potu. Jak mu asi nyní je zde při bouřce tak silné a strašné?

A skutečné Aninka neklamala se myslíc takto o otci. Havelka ležel u mnoha jinými ve velké místnosti na slamnlku, ležel tiše bez pohnuti, ale nespal. Tuk měl plnou hlavu jakýchsi myšlenek, které mu spánek daleko zaháněly. Teprve se z těch myšlenek protrhl, když poprvé v dálce zahřmělo.

— Bože, snad se sem nevalí bouřka? projelo mu hlavou. — Jen aby nebyla příliš hrozná 1 — Ale bouřka byla hrozná, hroznější, nežli by si byl dovedl představiti. Okna stále byla v jednom plameni a zdálo se, žo je vitr už už vymáčkne. A když zahučel hrom, otřáslo se celé stavení. Někteří z mužů, co tam spali, chodili po místnosti od oknu k oknu, jiní seděli na slamnicích a bojácnější zamotali se do pokrývky a odříkávali tiše modlitby, čekajíce stále, brzy-li do nich uhodl. Mezi těmito byl i Havelka. Zamotán v houni potil se po celém těle, bál se pohnouti, ba jenom oči otevřití. Ale nemodlil se. Nemohl. Začal sice, ale po několika slovech ustal, nebot právě kdesi na blízku uhodil hrom a Havelka bezděky místo modlitby zašeptal: — Toť hůře ještě, než tenkráte! Kdy? Nač myslil, mluvě tato slova? Na to, čim stále ve svých myšlenkách se zaměstnával, na obraz, který v té chvíli velmi živě v duši se mu objevil.

VI.

| artin Havelka byl sice rolníkův syn, nedostal však od rodičů velikého jmění. Statek nebyl velký a dětí bylo šest; nej starší stal se po otci hospodářem, a ostatní dostali rovné podíly po tisíci zlatých.

Byli s tím všichni spokojeni, až na Martina. Byl hned druhým v letech po bratru hospodáři a svou povahou velmi se lišil od ostatních svých bratří a sester. Citlivý tolik, že i nejmenší protivné slovo dotklo se ho až v hloubi duše, při tom však sám v sebe utajen nikomu s ničím se nesvěřil, ani si nepostěžoval, raději v dnchu se trápě, než by u jiného byl hledal pomoci.

Když dověděl se, že jeho podíl obnáší jen tisíc zlatých, neřekl sice ani slova, ale bylo mu, jakoby ho za nejprudšího mrazu polil ledovou vodou. Tisíc zlatých 1 A jeho nejmilejším snem od maličkosti bylo, aby měl pěkný statek, hodně pole a dobytka, pěkný pár koní, hezký kočár, a v duchu už dávno věděl do nejmenšich podrobností, jak by si všechno zařídil, jak by všechno □ pravil, že jeho statku by se nevyrovnal ani jediný v celém okolí. A tyto myšlenky tak často se mu vracívaly do hlavy, že s nimi takořka srostl a při nich cítil se nejšťastnějším. Při tom nikdo ani tušení neměl, co v mysli jeho se děje.

Nikdy však nepřipadlo mu, aby přemýšlel, mohou-li tyto sny jeho také se vyplniti. Jeho život točil se pořád okolo toho slovíčka „kdyby", a toto slovíčko bránilo mu pohlédnouti do života, jak skutečné se jevil, aby místo větrných zámků vybudoval si štěstí na pevných a skutečných základech. Až najednou nenadále otevřely se mu oči, a on nemile překvapen poznal, že ty skutečné základy jsou příliš malé a slabé, aby mohl na nich vybudovati všechno, co by si přál.

Co s tisícem zlatých ? Nač to stačí ? Snad by se s tím mohl přiženiti na nějakou chalupu — ale už sama ta myšlenka se mu hned ilplně zprotivila. Než býti nějakým nepatrným domkařem, raději zůstane svoboden a bude bratrovi pomáhati v práci.

Bratr byl velmi rád, slyše toto jeho rozhodnutí. Znal dobře Martina, jak je přičinlivý a dovedný v práci, věděl, že jeho rady a jeho mínění svědčívaly o značném ostrovtipu a moudrosti, proto myslil, že mu bude prospěšno KrisUan Novák: ST. HOBIÍD. 6 a užitečno, když Martin zůstane u něho v domě. Proto si ho vážil a ve všech potom důležitějších věcech tázával se ho o radu.

Tak žili spolu několik roků. Zdálo se, že oba jsou úplně spokojeni a že si nepřeji, aby na jejich způsobu života něco se změnilo. Ale to se jenom tak zdálo, ve skutečnosti bylo docela jinak.

Martinovi pomalu víc a více zprotivovalo se živobytí, jaké právě vedl. Častěji a častěji vracívaly se mu do hlavy myšlenky, že se pořád jenom stará o cizí, pro cizího že pracuje, pořád že není ničím, že stále musí poslouchati druhého a sám nemá ani nejmenšího práva.

Nesvěřil se ovšem nikomu, co ho trápí, sám soužil se se svými myšlenkami ve dne v noci, stávaje se víc a více nespokojeným, rozmrzelým na všechno, stále odněkud čekaje vysvobození, ale takové, které by mu bylo podle chuti.

Konečně i toho se dočkal.

Ve vesnici umřel mladý sedlák Dlouhý, a vdova za nějaký čas byla nucena poohlédnouti se po novém hospodáři, nechtlc, aby pole a staveni pustlo. Zůstalo jí po muži pouze jediné dítě, chlapeček, mající asi půl roku, zdálo se tedy, že o ženichy nebude nouze.

Ukázalo se však jinak. Ženichů sice přišlo několik, ale žádný z nich nebyl co nač, sami takoví, že mladá vdova právem sama sebe se tázala, nebude-li jí lépe samé, nežli s takovým všelijakým manželem. A jedno- duchou příčinou všeho toho bylo, že její nový manžel nebyl by na statku ničím, než jenom pouze jejím manželem, nemaje ani nejmenšího práva, ani nejmenšího majetku, než jenom tolik, co by si přinesl svého jmění. Statek byl totiž připsán chlapci, a nový hospodář byl by pouze toho statku opatrovníkem a dodržovatelem, než by pravý dědic dorostl. A na něco takového ženichové měli málo chuti.

Ale jak obyčejně bývá, že v takových případech starají se o vdovu jiní lidé více, než ona sama, stalo se i tentokráte pravdou. Jakési staré Havelkově tetě připadla myšlenka, že by to pro Martina bylo místo jako stvořené Neotálela dlouho a při nejbližší příležitosti se mu o tom zmínila. Martin neřekl jí na to ani tak ani onak, ale té myšlenky už se nespustil. A když všechno dobře si rozvážil, dospěl k poznání, že by mu na statku nebožtíka Dlouhého snad bylo přece lépe nežli nyní. Aspoň by utekl z protivných jemu poměrů a byl by potom jistě spokojenější. Požádal tedy po několika dnech svou tetu, aby mu to u vdovy Dlouhé vypravila, a teta vykonala svou úlohu tak dobře, že za dva měsíce Havelka byl už na statku Dlouhých hospodářem. Měl •už tenkráte třicet a několik roků.

Havelka brzy nabýval přesvědčení, že v novém stavu bude snad po přání svém spokojen. Zena jeho byla tichá, .laskavá, že by sobě raději desetkrát nechala ukřivditi, než by sama někomu jen stéblo byla položila 6' v cestu. Muž její mohl konati všechno úplné dle své vůle, nepřekážela mu v ničem, a co on řekl, to platilo. A to právě Havelkovi se líbilo, nebot mohl takto své dávné sny a úmysly provádéti skutkem. Proto býval vesel, jako nikdy před tím, zvláště když po dvou dítkách, jež mu brzy po narození zemřely, narodily se mu ještě tři, dva chlapci a děvče, jež zůstaly na živu, rostly a byly zdrávy. Tenkráte už mu ani na mysl nepřipadlo, že na statku vlastně ani není pravým hospodářem.

Vzpomněl si však na to, kdy se ani nenadál.

Za vesnicí byla veliká obecní louka. Rostla na ní bujná tráva, a obec dostávala za ni každoročně pěkné peníze. Najednou však napadlo prvního radního, že by se obec bez louky té obešla, a že by bylo lépe, kdyby se jí občané pěkné podělili. Rozumí se, že našel ihned dosti horlivých stoupenců, neboť kdo by rád nebral, zvláště jeli to z obecního? Ale i těch bylo dosti, kteří takovému podělení rozhodně odporovali, nejen mezi chalupniky, kteří by dostali pouze nepatrné kousky, nýbrž i mezi rolniky, kterým by bylo přibylo pěkný kousek dobré louky s Byla Svolána valná hromada do obecního hostince, aby se při ní usnesli, co vlastně s tou loukou má se učinit. Pomalu scházeli se občané, zasedali za stoly^ výbor do rohu, sedláci hned vedle něho a chalupníci ke kamnům a ke dveřím. Vážně přicházeli jeden za druhým, většina s krátkými dýmkami v ústech, dali pozdravení a zasedli za stůl Hovoru bylo málo, snad proto, že každý přemýšlel o důležitosti dnešní valné hromady, snad také proto, že hostinský ještě nenaléval čekaje, až se všichni sejdou, neboť se mělo piti z obecního, aby tedy nikdo nebyl ošizen.

Když už nikdo nepřicházel, začalo se o věci jednati. Starosta jim oznámil, proč je sem svolal k valné hromadě, což bylo však úplně zbytečno, nebot to každý věděl nž dávno. Radní, v jehožto hlavě zmíněný návrh se vylíhl, začal pak dokazovati shromážděným občanům všemožné prospěchy, jaké by jim z toho vznikly. Vždyf zůstane vlastně všechno, jak bylo až posud. Obec — co je obec? Nejsou-liž to oni všichni?

— Ano, jsme! křičeli mnozí.

— A je-li třeba něco platit, zaplatí to někdo za nás?

— Nezaplatí.

— Tak vidíte, a když se tou loukou podělíme, aspoň za to něco budeme míti. Tu zlatku, o kterou snad budeme potom více platiti, snadno dáme, bude-li některý rok na něco toho potřeba.

— A co, zlatku, i dvě dám, ozval se kterýsi sedlák.

— A přece ještě budeme míti užitek a náš majetek bude rozmnožen. Myslím, že každý potom o své se bude starati mnohem lépe, než-li teď, když se má o to staiati celá obec, a užitek může býti ještě jednou toliký.

Přisvědčovali mu u selských stolů, a sem tam ozval se hlas: — Rozdělit se, rozdělit! Bude to tak lépe!

Proč myslí, že lépe, ani desátý by nebyl dovědí pověděti, avšak pochopili všichni, že by měli potom o kus louky více.

Ti mezi sedláky, kteří se domnívali, že by záhodno bylo, aby vše zůstalo, jako až posud, netroufali si ozvati se, protože ani nevěděli, jak by to řekli. A chalupníci, ačkoliv byli všichni proti, jsouce v menšině, nedovedli jinak své věci hájiti, než pouhými výkřiky a mručením, čehož si však u stolu v koutě pramálo všímali. Tak se podobalo, že osud obecní louky už je zpečetěn, a hostinský chystal se už, že nastane nyní jeho práce. V tom však povstal Martin Havelka a prohlásil, že by rád také pověděl své mínění.

— Mluv, jenom mluv, znělo ze všech stran, a kdosi dodal: — jenom rychle a zkrátka. Patrně si přál, aby raději začal už mluviti hostinský.

— Řeknu to tedy rychle a zkrátka, jak si přejete, pravil Havelka. — Myslil bych, abychom loukou nehýbali, abychom ponechali všechno, jak bylo až posud.

Nyní bylo vysloveno, co mnozí vysloviti si netroufali, a kteří byli stejného mínění začali se usmívati. Přátelé dělení však stahovali čelo ve vrásky.

— Proč tak myslíš? zakřikl ho kdosi.

— Proč ? Hned vám to povím. Nemá obec každoročně všelijakých, a mnohdy i velkých vydání?

— Má!

— A nepotřebuje na ně peněz?

— Potřebuje!

— Co byste řekli o člověku, který by rozdal svůj majetek dobrovolně občanům a těšil by se, že oni ho potom, až bude obecním žebrákem, živiti musí?

Všeobecný smích zazněl hospodou a hlasy se ozývaly: — To by byl dokonalý blázen.

— A takovému člověku podobala by se obec, která by svůj majetek rozdala, dobrovolně se ochudila a pak si myslila: však mne občané musí živit. Co je lépe: býti pánem nebo žebrákem?

•— Nač se nás na to ptáš? To ví přece každý školák, co je lépe.

— Má řeč jest: neochuzujme obce, nechejme jí, co jejího jest, a zachovejme neporušeno, co nám odkázali otcové naši. Byli jsme až posud bez toho kouska louky, obejdeme se bez něho i příště. Ten kousek nás nespasí. Až ho míti nebude, a hodí se nám občanům ty platy na krk, potom bude hubovat každý, každý jen bude vědět, že musí platit, ale že dostal kdysi louku, na to si nevzpomene nikdy.

— Tak jest! Pravdu máš! Neochuzujme obce! mnohé a mnohé výkřiky rozlehly se hostincem. Havelka řekl, co tak mnohý dobře cítil, ale nevěděl, jak by to řekl. Proto nyni tak nadšeně mu přizvukovali. Přátelé dělení se posud ještě ani nevzpamatovali z úžasu a zlosti, a nebyli v té chvíli ani slova mocni.

— A ještě něeo ! volal Havelka. — Teď je louka pěkně v celku, ale až se rozdělí, snad mnohý ji za rok, za dva prodá, nebude míti zase nic, ale obecní přirážky mu zůstanou. Louku potom koupí třeba nějaký žid.

V té však se vzpamatoval ze svého úžasu onen radní, který návrh učinil a byl nejhouževnatějším jeho zastancem. Vyskočil a vzkřikl na Havelku : — A co ty nás budeš tady poučovat!

— Myslím, že tu mám zrovna tolik práva mluviti, jako každý jiný.

— Ty ? ! Ohachacha 1 Kolik platíš daně, že chceš rozhodovat o obecním jmění?

— Tolik jako ty 1 odsekl mu Havelka.

— Tu daň však platí tvá žena, rozumíš? A co ty jsi? Máš jenom na píď pole, které by ti bylo připsáno? Ani domkařem nejsi, ty nejsi ničím! Rozumíš, ničím nejsi! Vy, hospodský, až budete nalívat, z obecního jemu ani kapky ! Z obecního bude pít jenom ten, kdo platí daň. Přijde-li sem jeho žena, té nalejte, co na ni patří, ale on ať si zaplatí.

Po těchto slovech nastalo v hostinci takové ticho, jakoby každý bál se jenom vydechnouti. Oči všech soustředily se na Havelkovi, který bledý jako stěna, s vyvalenýma očima hleděl na svého protivníka a pohyboval zmodralými rty, jakoby cosi chtěl říci. Ale neřekl ani slova, nýbrž vzav mlčky klobouk odcházel jako opil}' z hospody. Nikdo ho nezadržoval, ba ani nikdo se za ním neohlédl, všichni tak jaksi zaraženě hleděli do stolů a do země.

Teprpe po jeho odchodu jazyky se jim rozvázaly.

— To jsi mu neměl povídat! Je tak dobře naším spoluobčanem, jako ty, zvolal kterýsi z jeho přátel.

— Dobře mu tak ! Proě se plete do něěeho, po ěem mu zhola nic není! křičeli zase druzi.

Nastal hluk, na jaký už dávno při valné hromadě nepamatovali. Slova nevybíraná lítala z tábora do tábora, a co mnohý už dávno přál si pověděti nemaje nikdy k tomu příležitosti, pověděl nyní svým protivníkům bez ostychu. A když potom hlasovalo se o obecní louce, veliká většina byla proti rozdělení. Nebyla tedy slova Havelkova promluvena marně, nezůstala bez povšimnutí a obecni majetek proti choutkám některých byl zachráněn. Výbor obecní až na tři, co byli též proti rozděleni, ve zlosti potom opustil hostinec a toho dne poprvé, pokud paměť lidská sahala, nepilo se po valné hromadě na obec, nýbrž každý měl si svůj účet zaplatiti sám. Není tedy divu, že mnozí uslyševše to, hned se vytratili, a co zbyli, dali se do velmi hlučného hovoru o Havelkovi, vykládajíce jeden přes druhého, co by byli tomu radnímu pověděli, kdyby byli bývali na Havelkově místě.

Havelka z hospody utíkal přímo domů. Nevešel však do světnice — tam myslil, že by se zalkl, ale zašel si do zahrady a tam chodě pod stromy, chtěl na- býti zase klidu. Ale nedařilo se mu to. Odevšad jakoby slyšel slova: — Máš jenom na pid pole, které by ti bylo připsáno? Každý ten strom v zahradě, každá travinka, která tam z půdy vyrostla, každý ten šindel na střeše, na kterou se na chvíli zahleděl, všechno jakoby křičelo naň: — Ty nejsi naším pánem, ty nejsi ničím, ničím! — — Zašel si až do zadu do zahrady, stoupl si k plotu mezi lískové keře, opřel se o dubovou sochu a zahleděl se kamsi do dálky.

Po hodné chvíli ucítil na rameni čísi ruku. Ohlédl se, kdo ho vyrušuje z myšlenek, a spatřil státi za sebou svou ženu. Kterási milosrdná kmotra, sotva se dověděla, co v hospodě se stalo, honem utíkala povědět to Havelkové. A Havelková nechala hned všeho a šla hledat svého muže.

— Pojď do světnice, nač bys tu stál tak sám? pravila mu tichým, laskavým hlasem.

— Nechej mne! povzdechl ztěžka, chtěje jí vy- trhnouti svou ruku, za kterou ho uchopila.' — Nač bys tolik sobě zabíral, co ti tam ten hloupý člověk řekl.

— Ty už víš?

— Vím. Proto jsem ti přišla povědět, že to byla hloupá slova. Kdož jiný je na tomto statku hospodářem nežli ty? Vždyt můj chlapec říká ti „tatínku" zrovna! tak, jako ty tvoje.

Stál bez pohnuti neodpovídaje a hleděl upřeně do země.

— Pojď do světnice! pobízela ho opět žena.

Dal si říci a šel, ale jakoby neměl ani vlastní vůle, nechal se vésti manželkou, která kráčejíc pomalu vedle něho stále mu laskavě domlouvala a ho těšila. A zdálo se, že se jí to i poněkud daří: Havelka víc a více ztrácel svou zamlkiost, a když vstupoval do světnice, už i trochu ee usmíval.

— Budeme tam dbáti na lidi, co řeknou ! pravila Havelková, sedajíc si vedle něho na lavici. — Tolik let byli jsme tak pěkně pospolu živi, nač bychom si ten krásný pokoj nechávali z domu vyhánět?

— Pravdu máš, přisvědčil jí muž. — Byl jsem pošetilý, že jsem si takovou hloupost tolik zabíral.

Ale nebylo mu v srdci tak, jak se před ženou tvářil.' Stavěl se pokojným pouze proto, že viděl, jakou má oň starost a jak by ráda zase uviděla na něm čelo bez vrásek _V srdci byla ta rána pořád stejná, a ani zdáni nebylo, že by se chtěla zacelit.

Manželka odešla do kuchyně, prý uvařit něco na svačinu, a Havelka sedě na lavici zase se zamyslil. Ale dlouho tak nepřemýšlel. Zaslechl, že kdosi otvírá dvěře a rychle se podíval, kdo přichází. Vstoupil jeho nevlastní syn, desítiletý hošík, přicházeje právě ze školy. Dal pozdravení a dle zvyku šel hned otci políbit ruku.

— Hle, pán tohoto statku, projela Havelkovi hlavou myšlenka. Měl toho chlapce velmi rád, v této chvili však cítil, jakoby se v něm rodil proti němu jakýsi odpor.

-— Kdyby toho nebylo, pak bys tu byl pánem ty! druhá myšlenka kmitla se mu mozkem, ani nevěděl, kde se tam vzala. A v té chvili zrak jeho padl na kolébku, ve které spal nejmladší jeho chlapeček, a svezl se na děvčátko, jež nedaleko kolébky na zemi sedíc hrálo si se starším bratříčkem Václavem, a třetí myšlenka se mu vynořila v hlavě: — Tolik se staráš o majetek cizího, a co z tobo budou míti dítky tvé?

Ani nevěděl, kde se ty tři myšlenky v něm vzaly, jakoby je byl někdo před ním v té chvíli přečetl. Nebyl si jich ani jasně vědom, nepochopil jich, ani nej- menšího účastenství neměl na nich, ale — už jich nezapomněl.

Od toho dne Havelka neměl pokoje ve dne ani v noci, byť se tvářil i nejklidnějším. Svého nevlastního syna nenáviděl víc a více, a už nesčíslněkráte si řekl, jak by se mu hned vrátila spokojenost, kdyby toho chlapce nebylo. Ale takto kdykoliv ho uviděl, pokaždé zavzněl mu v uších výsměch z hospody, že není ničím, že je člověkem bez práv, tak zrovna jako ten pastucha, bydlící v obecním baráku. Netěšila ho ani práce, která přece dříve bývala mu radostí. Kdyby pracoval na svém, t — sá to by byla jiná, ale lopotit se na cizím a pro cizího jako nádenník, a za to poslouchati ještě výsměchy — z toho by člověk snad i rozumu pozbyl!

Havelka stával se víc a více zamyšlenějším, zasmušilejším, vyhýbal se lidem a už ani žena svým laskavým domlouváním nic u něho nezmohla.

Bylo právě přede žněmi v neděli odpoledne. Celá vesnice byla jako po vymření, nebof parno bylo nesnesitelné. Každý pospíchal do chládku budto pod stromy, nebo kde zed! tvořila stín, ale ani tam nebylo příjemno, i tam těžko se dýchalo, a člověku bylo, jakoby se měl zadusiti.

— Přijde cosi! pravili hospodáři, pohlížejíce úzkostlivě k šedé obloze. — Jen dej Pán Bůh, aby beze škody.

A přišlo skutečně, tak okolo čtvrté hodiny. Taková bouřka, že ani staří lidé nedovedli se upamatovati, že by snad někdy podobnou byli zažili. V Jarošicich nebylo však ještě tak zle; zastihlo je pouze křídlo zkázo- nosného mračna a kromě několika polámaných stromů, několika vyvrácených plotů a odtrhaných šindelů nestalo se nic horšího. Ani deště mnoho nespadlo. Ale tam výše od nich, tam asi byla hrůza! Soudili tak podle veliké vody, která se odtamtud brzy přivalila a v kratičkém čase naplnila břehy řeky podél vesnice tekoucí do rovnosti.

Všichni, staří mladí běželi k řece. Ustrnule patřili na špinavé vlny, jak mocnými valy pospíchaly za sebou, točíce se prudkými víry a stříkajíce na všechny strany bělošedou pěnou. Bouřlivým svým hlukotem zdály se vypravovati o spoustách, kterých natropily podél své cesty, zvláště kam náhle přišly a kde nenašly dosti širokého řečiště a dosti vysokých břehů. Bylo to řádění jejich též dobře pozorovati. Hnaly se na nich vyvrácené stromy, točíce se a zdvihajíce z pěn hned olámanou korunu, hned zase přetrhané kořeny, za nimi hnaly se kusy plotů, polopotopené dřevěné domácí nářadí, rozlámané vozy, mrtvoly utopených zvířat: vše v neladu tak, jak to vlny náhle zachvátily, jakoby mělo na sobě pečeť záhuby a hrůzy. Bezpochyby lidé z chalup u vody stojících sotva vyvázli se svým životem, ostatní majetek svůj zanechavše v jícnu zhoubného živlu.

— Lidé, zachraňme, co můžeme, těm ubožákům !. zakřikl kdosi na břehu. V okamžiku porozuměli všichni. Rozběhli se po svých domech a za krátko vrátili se s háky, s tyčemi a provazy, a stojíce na mostě a po obou březích vytahovali, co mohli zachytiti, a odnášeli na hromadu na bezpečné místo. Tak byli všichni zaujati touto prací, že si skoro soused souseda nevšímal Kousek od mostu, skoro úplně sám, stál Havelka se svým nevlastním synem. Díval se upřeně na rozpěněné vlny a divné myšlenky vííily mu hlavou. Proč zde ta voda nevystupuje ze břehů, nerozlévá se, neničí polí a domů ? Pak by si byli všichni stejni, a nikdo by mu nemohl řici, že nic nemá. Sel by také pomahat, ale ještě by mu někdo mohl říci, aby nezavazel a nepletl se mezi ně, že všude se chce tlačiti mezi první a přece dobře vi, že není ničím Hle, zde u jeho nohou stoji jeho pán a on je pouze jeho čeledínem, který mu slouží za kus chleba a přístřeší. Až ten pán doroste, může mu každou chvíli říci, aby mu ustoupil, a on musí poslechnout, musi se spokojiti s malou výměnkářskou světničkou a vlastní jeho děti budou odstrčeny. A zase mu zahučelo hlavou, jak by bylo dobře, kdyby toho chlapce nebylo, jak by hned se všechno změnilo I A kdj ž tak se díval na ty kalné, hučící vlny, zdálo se mu, jakoby mezi nimi viděl tvář hocha, stojícího vedle něho, a nitro jeho naplnila jakási divoká radost.

.— Tatínku, hledte, hleďte, co to k nám po vodě plave! A tak blizounko u břehu!

Tato slova hošíkova probudila Havelku z jeho myšlenek. Jakýsi nelibý pocit se ho zmocnil, když slyšel roluviti toho, kterého právě ve svých myšlenkách viděl tonouti ve vlnách jako mrtvolu. Ale přece podíval se, co asi chlapce tolik na vodě zajímá. Nedaleko nich houpal se na vlnách nový, pěkně malovaný míč, jakoby ho byli právě dnes ráno kterémusi dítěti koupili. Plavil se sotva na krok od břehu. Hošík uchopil prut, který tam ležel, a tímto prutem přihnal si ho až k samému břehu. Pak si klekl zrovna před Havelku a nahnuv se nad vodu vztáhl po míči ručku. V té chvíli zavířila Havelkovi hlavou mocně krev, jakási hrozná myšlenka ho zachvátila, celého jej zaujala, tak náhle, že ani mu nepopřála chvilky k rozvaze, jakoby by byl celý zahalen touto myšlenkou a kromě ní jakoby nic nebylo na světě. A Havelka v okamžiku byl rozhodnut, nahnul se poněkud nad klečícím chlapcem a nohou skoro nepozorovaně do něho ždouchl.

Eozlehl se kratičký výkřik, vystříkla voda, zavířila, ale v té chvíli nové vlny se přihnaly a zahladily i nej- menší známku, že tam v hlubině právě dokonává mladistvý život lidský.

Havelka uslyšev chlapcův výkřik a spatřiv ho mizeti ve vlnách v tom okamžiku s hrůzou pochopil svůj čin. Cos to učinil ! pronikl duši jeho strašný výkřik, a neodolatelná touha ho zachvátila, aby nebylo pravda, co se mu jevilo pravdou. A nemeškaje vrhl se do vln, aby chlapce vyrval smrti a vynesl na břeh.

Kdosi však z těch, kteří na mostě stáli, zpozoroval, co se stalo. Viděl, jak hošík nahnul se po čemsi nad vodu, jak tam spadl a jak Havelka skočil hned za ním.

— Chlapec Havelkův se topí a Havelka ho chce vytáhnout! vykřikl co měl síly a hnal se k místu, kde se to stalo. Ostatní nechavše rázem lovení plovoucích v.ěcí utíkali za ním.

— Tam! Tam! Ruka! rozlehl se hlas a všechno zahledělo se na místo, kde z hučících vln zamihla se ve vzduchu lidská ruka. Několik tyčí a háků ponořilo se hned v tom místě do vody a jeden z nich kdesi se čehosi zachytil. Vytáhli to břímě opatrně na břeh a poznali, že dobře vylovili. Před nimi na mokré trávě ležel Havelka s výrazem nevýslovné úzkosti ve tváři, pravou rukou pevně drže chlapce svírajícího v ručce nový, pestře nabarvený míč.

Havelku po dlouhém namáhání vzkřísili, ale chlapec už očí neotevřel. Pochovali ho jsouce všichni přesvědčeni, že do vody spadl náhodou, a ílavelku všeobecně chválili, že za svého nevlastního syna i svůj život chtěl obětovati, pohlížejíce naň s vážností a úctou.

Havelka sice několik dní poležel si v posteli, jinak však celá tato událost na jeho zdraví neměla škodlivějších následků. Nyní měl, čeho tak toužebně si přál. Stal se spolumajetníkem statku, který dle vůle dřívějšího hospodáře po smrti dědice připadl jeho ženě, věděl, že už nyní jeho děti nebudou odstrčeny, od svých spoluobčanů byl ctěn, ano i ten soused, jenž tenkráte v hostinci tak hrubým a nerozvážným způsobem tolik mu ublížil, přišel se ho odprosit, brzy zvolen byl i do výboru — a přece neměl ani chvilky pokoje.

— Máš nyní, po čem jsi toužil, nasyť se toho, nasyť, prokletý vrahu ! hučelo mu v uších ve dne v noci. V každé kaluži vody viděl svého nevlastního syna, jak Kristián Novák: Sv. Hostýn. 7 zamávnuv zoufale rukama zmizel v rozpěněných vodách, v noci v každém zahučení větru slyšel jeho poslední výkřik, a stíny stromů před okny v měsíční záři měnily se mu v bledý hochův obličej, který nahlížel oknem do světnice jako životem obdařená výčitka. Za takových nocí u Havelků nezhaslo světlo až do rána, Havelka chodě po světnici neulehl, a lidé potom, zase po vesnici si vykládali, že v tom domě jistojistě straší, že tam jistě chodí ten utopený chlapec.

Havelka stal se málomluvným, zamyšleným a samotářským. Vyhýbal se lidem a kde se vyhnouti nemohl, neuslyšeli od něho více nežli několik nejnutnějšich slov. Z prvu žena mu domlouvala, ale když všechny její řeči se ukázaly marnými, přestala. Občas si nad ním zaplakala, postěžovala si některé známé, dala v kostele na mši svatou, pomodlila se zaň, ale jiné rady nevěděla.

Havelka však cítil, že by věděl radu, jen že po každé zachvěl se strachem, když si na ni vzpomněl. Svědomí volalo naň stále: naprav, co jsi zavinil! On věděl, jak by napravil, ale toho jediného prostředku chopiti se neměl odvahy. Rozum docela dobře mu pravil, že, co se stalo, odestati se nedá, mrtvého že už ničím nevzkřísí, a že mu nyní zbývá jediná veliká povinnost: íiniti pokání, a pokud jenom člověkovi možno, napraviti před Bohem svůj hřích. Jak rád by byl to pokání činil, ani před nejtužším by nebyl couvl, jenom kdyby — nemusil se z toho hříchu ve zpovědi vyznat! Proti tomu všechno ostatní považoval za nepatrnou maličkost. Vždyť nikdo neví, jak to vlastně bylo, jedině on sám — <5 jak nevýslovně těžko bylo mu otevřití ústa a pověděti to ještě někomu jinému ! Zde ve vesnici svému faráři snad by to neřekl ani na smrtelné posteli, proto v čas velikonoční šel do města a umiňo.val si cestou, že tam to knězi řekne, ten že ho nezná, ale když přicházel k městu, úmysl jeho počal se viklati, a když tam vstoupil do kostela, zvrátil se docela a Havelka vrátil se tak, jak tam šel.

Od té doby každoročně chodíval k velikonoční zpovědi do města, a pokaždé jeho cesta skončila se jednak. Byt úmysl jeho byl sebe pevnější, jak uviděl zpovědnici, bylo po všem, a snad by byl raději šel až na konec světa, než by si u ní byl klekl a řekl: zhřešil jsem, zahubiv nevinný život.

A tak nebylo okamžiku, kdy aspoň poněkud byl by spokojen. Sel-li po dvoře, po zahradě nebo po poli, všechno volalo naň: máš nyní, čeho jsi sobě přál, bohatství a čest, jsi zde pánem, všechno toto je tvé, ale koupils to příliš draze, za svou duši, za s?é spasení. Neutečeš trestu Božimu!

Ani na své dítky nemohl se už s takovou radostí a láskou podívati, jako dříve. Kdyby věděly, jak draze jim zaopatřil, aby už nebyly odstrkovány, aby se měly dobře!

Aby se měly dobře?

Havelka se zarazil a zamyslil. Jak pak se mohou míti dobře, když Bůh hříchy otců trestá na synech až do čtvrtého kolena? .Jak jenom by to napravil, jak by to napravil!

A Havelka začal skutek svůj napravovati. Uděloval hojné almužny, začal choditi skoro každodenně do kostela na mši svatou, o hospodu ani nezavadil — ale pokoje \ přece neměl a vidina představující mu ducha chlapcova nepřestala ho vyrušovati z nočního spánku. Bylo mu jak člověku, který dobrovolně vzal si na záda těžký balvan, a prohýbaje se pod ním až k zemi, vleče ho po příkré a neschůdné cestě na vysokou horu, poněvadž mu kdosi našeptal, že se mu tam nahoře promění ve zlato, a on namáhá se, moří se, sténá pod tou tíží, ale ani slyšeti nechce hlasu lidí ho potkávajících, aby to zbytečné břímě zahodil, že marně se trudí, že naděje jeho jest pošetilá. Pochopuje, že ti lidé mají pravdu, že dobře mu radí, že je pošetilec, ale přece nemůže se odhodlati rozloučiti se s tím kamenem. Snad přece promění se tam nahoře ve zlato...

Konečně však se Havelkovi zazdálo, že připadl na dobrou myšlenku, jak by nejlépe napravil svůj skutek. Bylo už asi sedm neb osm let od oné události. Seděl právě večer za stolem, pomalu kouřil a byl zahloubán do svých óbyčejných myšlenek. Proti němu u stolu seděl starší jeho chlapec Václav a učil se pilně úkolu, který jim byl ve škole uložen. Václav byl chlapec už dosti silný, pěkně vyrostlý, neobyčejně nadaný a velmi rád se učil. A když nyní Havelka tak se naň díval, připadla mu divná myšlenka. Což, aby chlapce dal do škol? Až vystuduje, musí býti knězem. A potom jistě Bůh se s ním smíří, když službě jeho věnuje svého syna.

Tenkráte mu ta myšlenka projela hlavou jenom jaksi neurčitě, jakoby z daleka mu ji někdo byl našeptal, on však chytil se jí tak pevně, jako tonoucí větve stromu, rostoucího na břehu. A čím dále tím více tato myšlenka nabývala určitosti, jasnějšího ohraničení, a za několik dní Havelka byl úplně přesvědčen, to že jest pravý prostředek, který mu jedině může pomoci a navrátití pokoj duše.

Toho roku po prázdninách zavezl Václava do Kroměříže do chlapeckého semináře. Tak radostně si oddechl, kdy zavřel za sebou dvéře ústavu, ve kterém zanechal svého syna, jakoby se byl dověděl, že ten jeho nevlastní utopený syn právě vstal z mrtvých a že ho doma očekává.

Od té doby sice zrovna jako dříve stále cítil tíži svého nešlechetného skutku, přece však měl jakousi oporu, jež ho posilovala. Těšil se, až syn bude vysvěcen, že jeho útrapy se skonči.

Rok po roku utíkal pro Havelku pcřád stejné, v každodenní práci bez radosti, bez úlevy, se stálým, téměř horečným přáním, aby syn byl už co nejdříve se studiemi u konce. Konečně už i toho se dočkal, že Václav odebral se na bohoslovecká studia do semináře olomuckého, a že už za rok měl býti na kněze vysvěcen. Havelka očekával ten den jako vězeň, jenž odsouzen byl na mnoho let do podzemního žaláře, když každodenně čítaje dny a roky, které tam ještě ztráviti má, spczoruje s radostí, že pobyt jeho tam měří se už pouze na hodiny, a že brzy vkročí na jasný, sluneční den.

Ale nová a veliká starost naň nyní ulehla. Věděl dobře, že při prvotinách kněžských rodiče novoknězovi přistupují ke stolu Páně, a tenkráte že nadejde chvíle, kdy ke zpovědi jiti musí, kdy nebude výmluvy, nebude vyhnutí. Připadlo mu sice, že by toho hříchu, který ho tolik trápí, ve zpovědi říci nemusil, ale zhrozil se té myšlenky a hned ji od sebe odpudil, neboť něco takového zdálo se mu proviněním tolikým, že ke zpovědi vůbec nejiti považoval za menší hřích, než-li vykonati ji všelijak jen k vůli zevnějšku a Boha spravedlivého, nabízejícího mu v té chvíli milosrdenství své, míti za blázna. A zase nemluvil, nespal, nejedl, jenom stále přemýšlel a přemýšlel. Konečné uslyšel, že v srpnu vypravuje se procesí na pouť na sv. Hostýn. Jakési světlo osvítilo ho, a on pln radosti si řekl: — Tam půjdeš také, tam tě nikdo nezná, Maria Panna se za tě přimluví, abys tam své břímě složil a zanechal. Vždyť tam ten zpovědník ani se tvému skutku nepodiví. Tolik všelijakých hříšníků tam každoročně přichází, a mnozí jsou snad horší ještě než ty.

A proto přišel sem dnes na Hostýn, proto kleče dotud před oltářem prosil Marii, útočiště hříšníků, aby mu pomohla činiti upřímné pokání a smířiti se s Bohem. A když modlitbu svou ukončil, zdálo se mu tak lehkou věeí vykonati dobrou zpověd a přiznati se k svému zločinu, že se divil, jak mohl býti tak pošetilý a tolik let ten dlouhý a těžký řetěz stále za sebou vláčeti.

Díval se, ke které zpovědnici by měl zamířiti, ale u všech viděl tlačiti se množství kajicníků.

— Marně bys zde dnes čekal, nedostaneš se, řekl si proto. — Zítra bude dozajista lépe. Vstanu skoro, půjdu do kostela, a jak první kněz přijde, hned se vyzpovídám.

A s tímto úminkem odešel z kostela.

Nyní za bouřky vzpomněl si živě na celou tuto událost a umiňoval si znovu, že ráno ze všeho co nejlépe se vyzpovídá.

tíš^ VIL Tvéře klášterní se otevřely a jimi vyšli: kněz jesuita a bohoslovec Václav Havelka, kníz, aby sloužil mši svatou, a bohoslovec chtěl při ní přistoupiti k svatému přijímání.

— Zde pod námi mrtví očekávají vzkříšení k soudu. Kráčíme po jejich pope u, poznamenal kněz, když učinili několik kroků ke dveřím sakristie.

— Zde? podivil se Václav.

— Ano. Na těchto místech za hlavním oltářem byl před sto lety hřbitov.

Stanuli oba, jakoby vzpomínka na mrtvé zde odpočívající, po jejichžto hrobech ani památky nezbylo, byla je připoutala k tomuto místu. Asi za minutu prohodil Václav : o — Krásné místo pro časný odpočinek! Zde je radost spáti v zemi svaté pod ochranou Marie Panny, a radostně bude kdysi z mrtvých vstávati těm. kteří takořka umřeli v jejím náruči.

— Odměna za služby, jež Matce Boží prokázali za živa, dodal kněz. — Však zde leží i několik hostýnských kaplanů.

— Kteří zde na Hostýně přebývali? tázal se Václav udiven.

— Ovšem. Vždyť po nějaký čas v předešlém století byla zde stálá duchovní správa. Bývali zde kaplani a měli tu své obydlí. Pět je jich zde pochováno. Na hrobě jednoho právě stojíme, a čtyři jsou pochováni v kostele, v kapli sv. Šebestiana, kde dříve byl oltář svatého Kříže. Podívejte se tam.

Václav slíbil, že tak učiní, pohlédl ještě jednou zamyšlen na bývalé svaté pole a vešel za knězem do sakristie. Tam však dlouho se nezdržel, odešel hned dveřmi do kostela a sedl si na kraj do lavice. Lidé tam sedící poněkud se stlačili, tak že tam měl místa dosti. Zadíval se napřed dlouhou chvíli na obraz Rodičky Boží, pak poklekl, sklonil jako včera hlavu na ruce až k samé lavici a jal se modliti.

Poutníci sedící v lavici (-ohlédli naň co chvilka, ale jenom tak bokem, a myslili si, proč asi ten mladý bohoslovec je tolik zamyšlen, proč tak vroucně se modlí, a proč sklání svou hlavu tak nízko až k samé lavici? Což pak takové lidi mohlo by též něco trápiti? To tak kdyby oni skláněli hlavy a vzdychali, měli by věru proč —- ale on?

A přece Václav měl dosti přičiň skláněti hlavu a útěchy hledati v modlitbě. Vždyť už jenom rok, a i on státi bude u oltáře, poučovati bude lid a bude vůdcem jeho duší. Pak mu nastane cesta docela jiná, snad obtížná až do umdlení, po niž na nic nedbaje bude nucen kráčeti stále vpřed, zpět ohlížeti se nesmi a vrátiti se nebude možno.

Takové myšlenky napadaly ho velmi často, naplňovaly ho úzkostí a strachem, zdali bude dosti silný a statečný vyplniti též povinnosti, jež hodlá na sebe vzíti, zdali v boji, jenž mu nastane, nepodlehne na svůj zármutek a na svou zkázu...

Což snad necítil chuti k tomu stavu, lekal se toho stálého odříkání a přemáhání v různých žádostech a touhách, jež svět tak rád nazývá lidskými, srostlými s přirozeností lidskou, a vyhýbati se jim považuje za bláznovství ?

Na to nebyl by si mohl dáti uspokojující odpovědi. Nevěděl, zdali to, co v něm se děje, skutečně je výstražným hlasem Božím, či pouze bázeň před čímsi neznámým, co z daleka zdá se nám hrozným, ale když přijdeme blíže a svými smysly důkladně o celé věci se přesvědčíme, poznáváme svůj klam, oddechneme si a řekneme, že jsmese lekali zbytečně. Toho Václav uhodnouti nedovedl. Od maličkosti věděl, že proto studuje, aby se kdysi stal knřzem. Proč jím býti má. neměl ani tušeni, nepřemýšlel nikdy, hodí-li se k tomu, zvykl si t& myšlence, a vida, jak domácí všichni, zvláště otec, a celá rodina se na to těší, těšil se též a nemohl se dočkati, až léta studií jeho uplynou a i jemu platiti budou slova: Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.

A nyni takové myšlenky !

Snad v tom měl trochu viny i ten jeho známý, jenž už dva roky byl knězem a s nímžto Václav sešel se v železničním voze jeda letos na prázdniny. Rozpředla. se tenkráte mezi nimi následující rozmluva: — Letos tedy už naposledy jedeš na prázdniny, pravil mu přítel.

— Však už jsem věru rád, že naposledy, odpovídal Václav.

— Netěš se příliš, přítel na to, — dotud je ti dobře, dokud jsi v semináři. Tam jsi jako květina ve sklenníku. Neznáš mrazu ani vichřic ani bouří, kterými budeš ze všech stran napaden, až budeš působiti ve veřejném životě. Hled si nashromážditi hodně síly, abys odolal.

— Doufám, že to nebude tak zlé a s pomocí Boži že odolám, mínil Václav.

Přítel však mu odpověděl: — Veřejný život je pro tě posud tajemstvím. Znáš ho pouze z knih a z řečí jiných lidí, ale to není nic. To ti pranic nepomůže, dokud sám do života nenahlédneš, dokud sám nezkusíš. Potom se přesvědčíš, že ani slabého stínu toho života neznal's. Tomu se, brachu, z knih nenaučíš.

— Pochopuji to též dobře.

— Tak tedy vidíš Přijdeš potom do okolností, o kterých se ti nyní ani nezdá, a musíš sebrati veškeru svou sílu, abys se nezpronevěřil. Potom často nebezpečí poznáš, až už bude pozdě.

— Snad mne Bůh posílí, abych v těch nebezpečích nezahynul.

— Ovšem, jedinou naší oporou je milost Boží a jeho pomoc, ale nezapomeň, že přece zůstaneš vždycky jenom člověkem. Ani si nedovedeš představiti, co lákadel a pastí svůdných bude na tě nalíčeno, ani se nenadáš, kde všude, proto jak jsem pravil, třeba ti nabrati hodně sily. Není tak snadno tu brázdu svoji táhnout. Dosti jich bylo, kteří dobře začali a padli uprostřed dila. Ted si tě nikdo ani velice ještě nevšímá, ale potom si bude kde kdo na tebe troufat. A nezavděčíš se nikomu, kdybys se rozkrájel. Komu největší dobrodiní prokážeš, ten při nejbližší příležitosti bude křičeti: „ukřižuj ho!"

Tento Václavův přítel pověděl sice mnoho pravdivého, ale z přílišné snahy ukázati se před ním už hodně zkušeným, dopustil se proti němu svou řeči veliké neopatrnosti. S podobným zjevem možno častěji setkati se i při prvotinách novokněží, kdy slavnostní kazatelé, místo aby nového bojovníka povzbudili, často ho úplně zastraší přepjatým malováním obtíží a protivenství, které naň v budoucím životě čekají, tak že takový ubožák představuje si svoji budoucnost jako oživenou sbírku rozmanitých mučennických nástrojů prazbytečně na jedno m'sto nahromaděných. Což nemá žádný jiný stav svých obtíží a nepříjemností ? Snad, když to Václavovi přítel jeho povídal, měl při tom dobrý úmysl, ale výsledek jeho řeči nebyl blahodějný, protože bloudícímu ve tmách vhodil do cesty balvan a tím ještě více zmátl ho a znesnadnil mu najiti pravý směr. Mnohý jiný snad by si té řeči nebyl ani velice všiml a co nejdříve na ni zapomněl, ale Václav zdědil otcovu přílišnou citlivost, byl příliš vnímavý pro každou maličkost, jako hladina jezerní, do níž i sebe menší kamének vhozený způsobí neklidný pohyb vody, čím více, kdyby padla do něho veliká skála!

Od té chvíle byl svírán neobyčejnou úzkostí, kdykoliv pomyslil na budoucnost, lekal se, jak přemůže tolik nepřátel, jak vyvázne z boje bez pohromy, když cítí, že chuti do boje nemá, a přece že musí.

V tom zmatku svítila mu však přece hvězdička, na které utkvěl celou svojí bytostí. Byla to slova, jež tolikráte uz slyšel za svého živobytí a tolikráte četl, slova: nejsi-li povolán, učiň se povolaným, vyproB si od Boha, co ti uděleno nebylo. A Václav doufal, že si tu milost vyprosí, kdyby snad skutečně jeho myšlenky měly nějaký pravdivý podklad a nebyly pouze výplodem přestrašené obrazivosti. Zkoumal důkladně svůj život a pokaždé dospěl k výsledku, že se přece až posud ničím neprovinil tolik, že by od Boha nemohl doufati vyslyšeni. A o to chtěl ho právě prošiti zde, kde doufal na přímluvu Matky Boží spíše dojiti vyslyšení. A zvláště když nyní po sv. přijímání prosil Vykupitele svého o milost, aby nedopustil, by někdy od něho se odlouěil, tenkráte též veškeren svůj budoucí osud vložil do rukou Matky Kněze věčného : — Ať stape se se mnou, jak za dobré uznáš, že pro mne bylo by lépe, neboť Tobě nezatají Syn tvůj, co na mne v budoucnosti ěeká. Ne má, ale Boží vůle se staň!

Po této modlitbě takový pokoj vstoupil do srdce jeho a takový mír, klid a odhodlanost, že byl hotov kráčeti vytrvale vpřed na dráze, kterou nastoupiti hodlal. .

Ne tak dobře bylo jeho otci. Přišel skutečně do kostela velmi časně, aby co nejdříve vykonal zpověď, jak si včera večer umínil. Díval se na právo, díval se na levo, ale neviděl nikde, že by se už zpovídalo. Sedl si tedy do lavice na právo pod kůrem a čekal. Za nedlouho přišli dva kněží a zamířili ke zpovědnicím.

— Teď je čas! pomyslil si Havelka, ale dříve než se rozhodl, ku kterému by měl jiti, viděl, že obě zpovědnice už jsou úplně obklopeny těmi, co stáli blíže.

Ted bych se jistě nedostal. Poěkám až po ranní, potom po kázaní lidé odejdou a bude volněji, těšil se a zůstal seděti. Však kdyby si krásně k některé té zpovědnici stoupl, dříve by naň beztoho nepřišla řada, než až po kázaní.

Zůstal tedy v lavici a nábožně se modlil. A opět se mu zdálo, že byl až posud náramně pošetilý, nose po tolik let takovou tíhu na duši, kdy už dávno se ji mohl velmi lebce zbaviti. A kdykoliv pohlédl na oltář a na obraz milostný nad ním, bylo mu, jakoby slyšel slova: pojď, budeme slaviti smíření, svolám všechny anděly a svaté, a bude radost v nebesích větší nad tebou, nežli nade všemi spravedlivými, kteří zde v kostele kleěí.

Půjde, ano půjde slavit smíření!

Skončilo se kázáni Lidé pomalu odcházeli, kostel se prázdnil, nebot mnozí, kteří měli daleko domů, chtěli se už nyní po ranních službách Božích vrátiti, a dnešní poutníci ještě nepřišli. V lodi kostelní bylo. volno, pouze v kaplích klečelo větší množství poutníků, kteří nechtěli s tohoto místa odejiti, dokud v každé z těch kaplí se nepomodlili a neodporučdi se do ochrany toho, jemuž oltář ten byl zasvěcen.

— Nyní tedy jest čas, pomyslil si Havelka. V té chvíli však zachvátila ho neobyčejná úzkost, mráz projel vším jeho tělem, a nohy ztěžkly mu jako z olova. Přece však vykročil chvatně z lavice a tak rychle, jakoby před něčím utíkal, zamířil ku zpovědnici, do které právě kněz si usedl. Ale když byl asi uprostřed své cesty, nohy začaly mu jaksi váznout, srdce mu tlouklo skoro hlasitě, po celém těle vystoupil naň pot a bylo mu, jakoby kráčel samým ohněm. Už stál skoro u zpovědnice, už jenom dva kroky mu zbývaly, a pokoj byl by zavládl v jeho nitru — Havelka však už těch dvou kroků neudělal.

V té chvíli začal si velmi horlivě prohlížeti malby na stěnách v těch místech provedené, jakoby jen proto tam byl přišel, a tvářil se tak pokojně a klidně, jakoby byl nejštastnějším člověkem na světě. Otočil se na právo, pak zase na levo, přelétl zrakem stěny od vrchu až dolů, pomalinku přikradl se ke dveřím a vyfoukl ven tak rychle, jakoby byl něco ukradl.

První, co Havelka pocítil, když po svém zbabělém útěku octl se na čerstvém vzduchu, byl pocit jakési radosti, která obyčejně provane člověka, když naň čekal nějaký nesnadný úkol a on nějakým chytrým způsobem se toho úkolu zbavil. Ale to jenom na okarnžik. Sotva udělal několik kroků, zachvátila ho taková sklí- čenost, že by se byl dal hned do pláče. Bylo mu jako člověku, kterému kdosi podával hroudu zlata, jemu však bylo těžko natáhnouti pro ni ruku, protože si myslil, že ten dárce beztoho půjde až k němu a to zlato strčí mu do kapsy, ale než se nadál, zmizel kdesi dárce i se zlatem. Bylo mu, jakoby nyní měl utéci do světa a utíkati pořád dál a dál, poněvadž za ním hned v patách jemu země se propadává.

— Hlupáku, pravil si docela upřímně, — už jenom krok jsi měl učinit, a v té chvíli bylo by po všem, dobře by bylo, a ty utečeš ! Nač sem chodils, nač ti byla všechna tvá modlitba, nač ta almužna, kterou zde rozdals žebrákům, když jedním rázem zahodils všechno, co až posud jsi získal?

Byl v té náladě, kdy se člověku zdá, že by si nejraději nafackoval, ale aby se vrátil a ještě všechno napravil, k tomu už pozbyl veškery odvahy. Dobře cítil, že milost Boži zrovna táhla ho k sobě, ale on z ruky Boží se vysmekl a přál si nyní uschovati se, kde by ho Bůh neviděl. Připadlo mu, že jest jako Kain a že slyší nad sebou slova : — Tulákem a poběhlíkem a zlořečeným budeš na zemi I Sel a nevěděl ani kam, hleděl kolem sebe, ale nic neviděl a nic nepoznával.

A přece kohosi poznal, ale tak, že se až zalekl a rychle uskočiv za zed ukryl se. Poznal svého syna a svou dceru, viděl je nedaleko před sebou jiti po cestě k lesu.

Kam šli?

# Kristián Norák: ST. Hostýn.

V, £ f VIIL '.ígaešli se před chvílí náhodou u kostela. Mluvili -itgír napřed o noční bouři, potom Václav projevil mínění, že by bylo dobře jiti si prohlédnout novou rozhlednu, a Aninka byla hned ochotna jiti s ním.

Cesta, po které šli, byla velmi pohodlná a prach byl skropen nočním deštěm. Většího účinku bouře nezanechala. Byla to jedna z těch bouří, o kterých se říkává, že čím více hřmění, tím méně deště. — Hrozná na poslech, ale zde na trávníku nezbylo po ní jiné stopy, nežli množství drobounkých kapek po trávě rozsetých a v záři sluneční hrajících všemi duhovými barvami. Z rána sice řídké mlhy pokrývaly kopce i doliny, ale nyní už dávno je rozplašilo slunce a zahnal dosti čerstvý větřík.

Rozhledna je vystavěna na nejvyšším kopci Hostýna, ani ne deset minut od kostela. Je to kulatá kamenná stavba, ale jenom do polovice, od polovice jest pouze ze dřeva, a výška její jest 29 metrů. Dole v kamenné stavbě je kaple bolestné Panny Marie a za ní vzadu vedou nahoru točité železné schody. Kolem dokola pak jest nasázen mladý, hustý smrkový les.

Václav se sestrou došli brzy svého cíle. Chtěli se napřed pomodliti v kapli, ale ta byla zavřena, protože vnitřní úprava ještě nebyla dokonána. Šli tedy hned ke dveřim vedoucím na schody, a pustili se po nich nahoru. V místech, kde končí kamenná stavba a začíná dřevěná věže, jest větší místnost se čtyřmi kulatými okny, kdež i vstupné se platí. Když tam přišli, řekla Aninka: — Tam výše já už nepolezu. Však odtud také je všude dobře viděti.

— Což tě už bolí nohy? smál se jí bratr.

— Nebylo by divu, však se včera našly dosti. Ale o to by nebylo, bojím se však, že by se mi tam zatočila hlava. Nemohu s výšky se dívat.

— Já se nebojím. A když už jsem zde, nezůstanu uprostřed.

— Jdi tedy, a já na tě zde počkám Ale bude-li tam foukati vitr, dobře se zapni do kabátu, abys se ne nachladil.

— Neboj se, dám dobrý pozor !

A zanechav sestry stoupal dále po schodech. Bylo jich ještě dosti, ale konečně přece dostoupil posledního a octl se na volné prostoře pod střechou.

Tam zastihl malou společnost, tři pány se slečnou, 0 kterých hned mn připadlo, že jsou asi vlce výletníky, nežli poutníky. Ustrojeni byli po městsku, na ramenou měli teplé plédy, v rukou deštúiky, a byli opatřeni 1 dvěma dalekohledy, které si navzájem půjčovali. Rolník Soukal byl tam s nimi a vysvětloval jim, kde co leží. Právě, když Václav přišel, dívali se na západ a Soukal jim ukazoval znamenitější města, jež odtud bylo lze spatřiti.

— A tam v tu stranu už jsou samé hory? tázala se slečna pohlížejíc snivě k jihovýchodu.

— Ano, tam už jsou samé hory, až do Uher a do Slezska, zněla odpověď rolníkova.

— Jak poetické I blouznila slečna. — Nemyslíte, Viktore, že by zde v těch čarokrásných údolích přebývali bylo hotovým rájem?

Mladý muž, jejž nazvala Viktorem, pospíšil si hned s lichotivou odpovědí: — Ráj všude tam, slečno, kde dli takoví andělé, jako vy.

Slečna se sotva znatelné usmála, ale bylo dobře pozorovati, že ji tato slova mladého muže činí šťastnou.

— Aha! pomyslil si Václav, — bezpochyby nějací snoubenci nebo cosi podobného. Snad přišli si sem vyprosit pro budoucí život štěstí.

— Nevím, slečno, jak by se vám tu líbilo, kdybyste tu měla zůstati stále, pravil jí Soukal. — Je-li zde bydleti takovým rájem, jak se domníváte, mohli by vám nejlépe pověděti obyvatelé z vesnice, která leží tam v údolí za kostelem. Jmenuje se Rusava nebo Rotálovice, podle hrabětě Rotala nazvaná. Však i zdejší kostel je vystavěn od jednoho z těchto hrabat.

— Dávno? tázal se ledabylo jeden z pánů.

— Je tomu od té doby asi půldruhá sta let.

— Tak málo? Myslíval jsem, že zdejší kostel stojí zde přece už od pradávna, divil se jiný ze společnosti.

— Tento ne. Ten tu stojí teprve, jak jsem pravil, půl druha století. Dříve tu bývala jenom kaple, a v polovici sedmnáctého století hrabě Jan Rotal postavil k ní ještě dvě kaple. Stály tam v těch místech, kde je kaple bl. Jana Sarkandra.

— Je po nich ještě nějaká památka?

— Není už. Ale já jsem jejich základy před lety ještě dobře viděl, byly však už tenkráte srovnány se zemí. Ted byste je marně hledali.

— Vy tedy pravíte, že lidé se zde dobře nemají? vrátila se slečna k dřívější rozmluvě.

— Chudoba, slečno! zněla odpověd Soukalova. — Ty hory jsou samé kamení, a ten vezdejší chlebíček zde těžko roste. A v takových místech ráje nenajdete.

— Ale vy 1 Hned bych měla chuť zlobiti se na vás! durdila se slečna — A proč?

— Měla jsem v duši o zdejších horách tak krásný obraz, a vy jste mi ho z ní tak nemilosrdně vyrval.

— Netřeba vám ještě naříkati. Pro lidi, kteří mají peníze, najde se tu dosti míst, která stojí za podívanou. Tak na příklad zde hned dole v tom údolí mezi Hostýnem a Javorníkem najdete velmi krásné místo, pro výlet jako stvořené.

— Tak? zaradovala se slečna. — A co je tam?

— Inu, co 1 Stromy, jezírka, myslivna, pila, hostinec, zkrátka všechno, co patří k řádnému výletnímu místu.

— A kudy se tam jde? tázal se rychle Viktor vida, že to slečnu zajímá.

— Tamhle za kostelem, jak vidíte ten chodník. Zablouditi nemůžete, jenom se držte cesty, která vede dolů. Přijdete nedaleko místa, kde dříve stával hrad Obřany.

— Starý hrad? Tot rozkošné, čím dál pěknější! Tam se musíme zastavit! hovořila slečna v nadšení a tleskala plná radosti rukama.

— Máte-li kdy, učiňte to, povzbuzoval ji Soukal. — Mnoho tam sice neuvidíte, jenom trochu starých zdí a jakási sklepení, ale snad vás i to bude zajímati. A pak se vám snad může i podařiti, že tam náhodou najdete nějaký poklad.

— Což snad i poklady jsou tam ?

— Jako ve všech starých hradech. Ovšem, jako k jiným pokladům i k tomuto přístup so otvírá pouze - 1,9 na Veliký Pátek, když se v kostele čtou pašije. Objeví se veliký sklep, v tom sklepě leží zlatý sloup a u něho poříz, a šťastný člověk, který by se tam tenkráte dostal, může si tím pořízem z toho sloupu ustrouhnouti zlatou třísku.

— Skoda, že tu nemůžeme čekati až do Velikého Pátku, prohodil jeden z pánů s úsměvem — Ani bych vám neradil, odpovídal mu Soukal. — Slyšel jsem, že jednou se tam pustili tři muži z Loukova — to je tady tím směrem asi půldruhé hodiny cesty, ale vrátili se s prázdnou. Tak byli přestrašeni, že div z toho neonemocněli.

— A co tam bylo? tázala se zvědavě slečna.

— Toho se od nich nikdo nedozvěděl.

Celá společnost zahleděla se nyní k Javorníku, v jehožto stínu uschováno takové bohatství, bohužel pro potřebné lidi úplně ztracené. Potom slečna, jakoby se byla vzpamatovala, obrátila se rychle k pánům a řekla: — Tak co nyní pánové? Kam půjdeme?

— Kamkoli nám rozkážete. Buďte vy zde naší vůdkyní! předběhl Viktor ostatní svou odpovědí.

— Tedy dobře. Nyní půjdeme se podívat do kostela, potom koupíme pouti, aby nám doma věřili, že jsme tu byli, a pak tedy zajdeme si na tu Ěíku, vykládala slečna svůj plán.

— Výborně! Ujednáno tedy. Vzhůru ke kostelu! volali páni, zapomínajíce, že vlastně půjdou dolů. Po- děkovali ochotnému rolníku za poučení a mizeli na schodech. Václav tam zůstal se Soukalem sám.

— Bývá zde hodnétakovj'chto poutníků? tázal se ho.

— Nyní, co zde ta rozhledna stojí a u kostela nový hostinec, přichází jich sem dosti.

— Ale jak vidno mají na mysli docela něco jiného než pouť.

— Pravda, ale i to je dobré, že sem vůbec přijdou. Možno říci, že každý z nich zajde si také do kostela, byť jenom ze zvědavosti, a kdož může věděti, zdali ta chvilka, co v kostele mešká, nebude u něho počátkem nového, zbožného života? A kdyby nic jiného, aspoň mnohý takový nabude lepšího ponětí o poutích, než míval posud.

Václav se zamyslil.

— Věru, můžete míti pravdu, přisvědčil po chvili.

— Aspoň jsem všelico podobného zažil. A včera večer seděl jsem v hostinci se dvěma také takovými, co sem přišli jenom tak na výlet. Jeden pravil, že má pivovar, a druhý, že je mlynářem. Včera v kostele nebyli, ale pravi i, že půjdou dnes. Kdo ví, co i s nimi může se státi.

Václav tušil hned, kdo to asi byl.

— A dnes ještě těch pánů jste neviděl? tázal se.

— Neviděl, ale pravili, že sem asi o osmé hodině přijdou. Slíbil jsem jim, že je zde budu očekávat a že jim ukážu okolí.

Václav nechtěje se tam s nimi sejiti, rozloučil se po těch slovech se Soukalem a bral se pomalu po schodech dolů. Když přišel do místnosti, kde zanechal sestru, hned se díval, kde je, ale marně. Dž ji tam nebylo.

Snad bude dole — myslil si a • dal se na další cestu. Ale ani dole nebylo po ní zmínky.

Kam odešla? A proě nečekala naň, jak byla slíbila ?

Aninka, když bratr odešel, umínila si, že tam naň skutečně počká. Obcházela pomalu kolem oken a divala se na všechny strany. Ale brzy se jí to omrzelo a takové dívání pranic jí nebavilo, když nevěděla, nač se dívá. Byla by tam přece však vytrvala, až by bratr se byl vrátil, ale silný zápach barev, kterými dřevěná věž teprve nedávno byla natřena, nutil ji, aby raději sestoupila dolů na čerstvý vzduch.

Však mne tam bratr najde — pomyslila si a už ubíhala po schodech, aby co nejdříve byla dole. Tam opřela se o dřevěné zábradlí, které kolem rozhledny je upevněno, a zahleděla se dolů po příkré stráni, porostlé mladými, ale už dosti vyrostlými smrčky.

V té však se jí zazdálo, jakoby kdosi byl za ní stanul Ohlédla se maní, ale hned tak se ulekla, že div nevykřikla. Spatřila sobě po boku mladého rolníka Dvořáka, se kterým už včera sešla se náhodou dole u vodniho pramene. On však nebyl nikterak překvapen, ba zdálo se, že se s ní nesešel jenom náhodou.

— Jak se máš tady na pouti? započal s ní řeč.

Povídají lidé, že prý stará láska nerezaví. Aninka už Dvořáka dávno oplakala, nejméně tisíckrát si už řekla, že jí po něm zhola nic není, že nechce naň myslit ani o něm slyšet, a přece když nyní tak najednou spatřila ho zde o samotě státi u sebe, tak blaze bylo jí v srdci, jako když dříve se s ní někde zastavil jsa ještě svoboden. Ale ta první úzkost vrátila se hned a ponoukala ji, aby utekla. Vzpomínka však, že má zde čekati na bratra, zadržela ji, a ona svému nezvanému společníku dala odpověď: — Jakž bych ae měla? Jako na pouti.

— A co zde děláš?

— Cákám na bratra. Je nahoře ve věži. Ty tam půjdeš také?

— Ne, nepůjdu.

— A kam tedy jdeš?

— Jdu za tebou. Od rána číhám na příležitost, abych se s tebou někde sešel. Vždyť jenom proto vypravil jsem se s druhými sem na pouť, protože jsem si myslil, že s tebou zde někde promluvím, když doma se mi pořád vyhýbáš.

— A proč? Co chceš po mně?

Hlas chvěl se jí při této otázce úzkostí, a myslila, že i on jistě slyší, jak jí srdce tluče.

— Chtěl jsem tě prošiti, abys mi — odpustila.

Aninka si oddechla.

— Myslíš snad, že se na tě hněvám ?

— Měla bys věru proč.

— Ne, Jene, věř, nehněvám se na tě! ubezpečovala ho horlivě. — Dávno jsem ti odpustila a přeji ti ze srdce, abys byl šťasten.

A zase při těch posledních slovech jaksi divně se jí zachvěl hlas. Okamžik oba mlčeli, pak pravil Dvořák: — Ublížil jsem ti, velmi jsem ti ublížil, ale věř, jsem za to dobře potrestán.

— Potrestán? A čím?

— Nejsem šťasten !

— Ze ne? Vždyť přece dostal's tak bohatou ženu.

— Ano, bohatou, ale to je všechno. Jinak není k ničemu. V domě sám nepořádek, špíny všude na prst, pořád má pilno a 8 ničím není hotova. Věř, ve dne r noci na tě si vzpomínám.

Nedostal odpovědi. Aninka hleděla do země a on též. Po chvíli pravila dívka : — Musíš zvykat, jiné pomoci není. Modli se, aby ti Bůh dal spokojenosti. Jsi zde na místě svatém u Marie Panny — vypros si jejího přispění.

— Marno všechno, Aninko, v takovou pomoc marně bych doufal. Ale kdybych tak s tebou mohl se občas sejiti a promluviti jenom několik slov, pak bych snadněji snášel své neštěstí a byl bych spokojenější.

— Jaké to divné máš přání! Což zapomínáš, že jiné před Bohem přísahal'« věrnost?

— Však bych tím přísahy své neporušil. Což je něco zlého promluviti s některým člověkem několik slov?

— Ne, Jene! Na něco takového ani nemysli, Chceš-li, abych ti prospěla — zapomeň na mne!

Okamžik neodpovídal. Potom úmyslně dodávaje hlasu neobyčejného smutku a zklamání řekl: — Budu tedy se snažiti, abych zapomněl, když si tak přeješ. Musím zapomenouti — ale o tobě jsem si nemyslil, že bys byla tak tvrdého srdce a že bys mně do očí (tak dovedla lháti.

— A v čem jsem té obelhala? udivená překvapené naň pohlédla.

— Pravíš, že už dávno mi odpustilas, a zatím hněváš se na mne posud, ano velmi se hněváš.

— Ani nevíš, jak mi njní křivdíš! řekla mu na jeho výtku smutným, ale pevným hlasem.

— Nekřivdím. Vím, že se z mého neštěstí raduješ, že mi ho přeješ, a kdybys věděla, že ti možno jediným pokynem prstu mne učiniti šťastným, vím, že bys i to mně odepřel«, pravil trpce.

Anince bylo po těch jeho slovech do pláče. Vždyť to byla čirá lež, co jí pravil, připisuje jí, čeho nikterak nebyla schopna. Nikdy se naň nehněvala a dokázala by mu to, kdyby něco sebe obtížnějšího po ní žádal, ale takové pf-ání, které jí projevil ? — Ne, nikterak !

— Lžeš! odpověděla mu rozhorleně — Když tedy jsem lhal a ukřivdil ti, přijmi zde ode mne pouti, abych věřil, že skuteěně se na mne nehněváš.

A při tom vyňal z kapsy cosi dosti velikého za- obaleného v papiře, bezpochyby nějaké perníkové nebo cukrové zboží, a mocí cpal to Anince do ruky.

Dívka by mu dokázala, že skutečně se naň nehněvá, vzala si od něho tu pouť.

— Tak nyní věřím, že's mluvila pravdu, že's mi odpustila, že i na dále budeš mojí těšitelkou. Viď, že se mi nebudeš vyhýbat a že někdy večer počkáš na mne v zadu v zahradě u vašeho plotu? Ani nevíš, jak ti budu vděčný, skoro šeptem promluvil Dvořák, přistoupil až k ní a uchopil ji něžně za ruku.

V té na kostele začaly biti hodiny. Sotva první zvuk jejich sem doletěl, Aninka jakoby se byla probudila z jakéhosi snu, který sice zdál se jí pěkný, nyní však vzpomínajíc naň hrůzou se zachvěla. Tot jakoby volal na ni hlas Matky Boží, před jejímžto obrazem ještě před chvílí klečela Tak živě se jí ten obraz představil, jakoby právě naň zase hleděla, a podivno, že uviděla cosi na něm, čeho ve skutečnosti nemá: zdálo se jí, jakoby pod patou neposkvrněné Panny viděla svíjejícího se hada, a ten had že na ni upírá jiskřící se oči, a ústa jeho jakoby byla skřivena k radostnému úšklebku.

Vytrhla vší silou Dvořákovi svou ruku, mrštila jeho poutí do rokliny a dala se odtud na útěk.

Dvořák napřed překvapeně zahleděl se za ní, pak se zlostně ušklíbl a zamumlal mezi zuby: — No počkej, však se ještě kdesi setkáme! A můžeš býti jista, že mi podruhé neutečeš.

Aninka ubíhala neohlížejíc se v právo ani v levo, jen si přála, aby už byla z lesa, aby už byla u kostela. Zdálo se jí pořád, jakoby ten had, kterého tak jasně před chvílí spatřila, plazil se pořád za ni, jakoby slyšela jeho sykot, ba jakoby Už cítila v těle svém jeho zuby. Nevěděla, potkala-li někoho, nehleděla na cestu, je-li rovná nebo kamenitá, ba skoro ani nevěděla, jak se octla v kostele zrovna před oltářem. Tam teprve si oddeijhla, jakoby cítila, tam že je v -»ebezpeči, tam že nic zlého se jí nestane. Pohlédla uslzeným zrakem na obraz Marie Panny a zašeptala: — Matičko má!

To byla slova, kterými vyjádřila tu nesmírnou vděčnost srdce jí překypující za to, že ji zachránila v nebezpečí, které sice cítila, třebas by ho vysloviti nebyla dovedla. A v té chvíli zdálo se jí, že Matka Boží se na ní tak pěkně usmívá, jak ani včera se neusmívala, když po zpovědi před ní se modlila Po chvilce vzpomněla si na bratra. Co si asi pomyslí, když jí tam nenajde? A kam půjde, nevěda kde by ji hledal? Půjde před kostel a tam bude stáli, až budto on ji aneb ona ho uvidí.

Hned vstala a vyšla z kostela. Stoupla si k nízké zdi, která před kostelem jako zábradlí je postavena, a dívala se hned na poutníky před sebou, hned zase na cestu k rozhledně. Už tam chvíli stála, ale bratra neviděla nikde. Sešla tedy dolů po schodech a pomalu kráčela k nejbližší boudě, zastavila se za poutníky, kteří v ní všelico kupovali, a zahleděla se na ty rozmanité obrázky a růžence, které tam visely všude po stěnách, v předu na několika bidlech a pod nimi jsouce rozloženy na stole.

— Nu dále jenom, dále, dejte též něco utržit! Ci snad už jste pouli nakoupila?

Aninka si ani nevšimla, že vedle ní stojí mlynář Lipovský, až teprve nyní, když k ní takto promluvil. Usmála se a odpověděla: — Té pouti brzy nakoupím. Otec a bralr jsou zde, matce, mladšímu bratrovi a známým toho ještě nakoupím, než odejdeme, co dosť.

— A vy nedostala jste ještě pouti od nikoho?

Aninka se začervenala. Vzpomněla si, že dostala pouti před půl hodinkou a kde ta pouť nyní leží. K tomu však by se za nic nebyla přiznala.

— Ne, odpověděla tedy polohlasitě.

Lipovský už se jí na nic netázal, nic ji neříkal, ale neodcházel, a Aninka stála též mlčky na témž místě a hleděla rozpačitě do země. Z lidí nikdo si jich nevšímal, každý hleděl si svého. Za chvilku Lipovský nahnuv se k dívce pravil: — Dobře jste měla, Aninko, že jste mu tu jeho pout zahodila. Ukázala jste mu aspoň, co zasluhuje.

— Vy víte? zašeptala a zmateně sklopila oči.

— Ano, viděl jsem všechno. Stál jsem nedaleko mezi stromy, a byla byste mne dozajista uviděla, kdybyste nebyla tak utíkala.

— A co jste si pomyslil?

— 'Že vám musím já koupiti pouti, abyste měla náhradu.

A pudával jí taktéž cosi v papíře zamotaného.

— Vezmete to ode mne? Kdybyste to také zahodila, měla byste hřích, je to svatý obrázek.

Aninka byla všecka pomatena. Co se to dnes děje? Už po druhé dostává pouti, a po každé, kdy se toho nejméně nadála, a od těch, od kterých pouti ani ve snu neočekávala. Má si ten dárek vzíti? Musí, vždyt by se pan mlynář mohl nraziti, pověděti to snad otcovi a otec by se pak na ni hněval.

— Ani nevím, čím jsem si zasloužila, že jste si na mne vzpomněl, pravila zdráhajíc se ještě.

— Kdož bude mluviti o jakýchsi zásluhách ! Jaký pak by to byl poutni dárek, kdyby měl býti odměnou za zásluhu?

Však to máte komu dáti. Mále doma matku a sestry, ještě se vymlouvala, ale to už jenom tak na oko.

— Těm už také jsem koup;l, ale toto jsem cht^l dáti vám. Za to, že jste tam v lese byla tak hrdinskou.

Aninka přijala dárek a Lipovský jako na poděkování stiskl jí z lehká ruku.

— Musím se přece podívat, co v tom papíře je, pravila Aniuka na oko zvědavě, vskutku však proto, aby měla příčinu ruku svou vytrhnouti z jeho. neboť se jí zdálo, že ta jeho ruka jest jako oheň.

V papíře byl krásný a jistě drahý obrázek Panny Marie svatohostýnské. Aninku skutečně takový dar překvapil.

— A jak já vám to oplatím? tázala se starostlivě.

— Když si někdy vzpomenete na mne a — — Vzpomenouti si a co ještě? vybízela ho, když se jaksi odmlčel.

— Když se před tím obrázkem za mne. pomodlíte, dodal skoro šeptem.

—■ A což vy ?

Krietían Novák: Sv. Hostýn. 9 — Já už jsem na to skoro zapomněl. Však víte dobře, eo si o mně lidé vykládají.

— Ale proto nemusí to býti pravda. Zapomněl-li jste, však si snadno zase vzpomenete.

— Ale kdybyste vy mně k tomu přispěla, byl bych vám velmi povděčen.

i IX.

1 povský pravě, že modliti se skoro už zapomněl, nemluvil pravdu. Modlil se právě před chvílí, zde ve chrámě se modlil, stoje před oltářem, jenom kousek od toho místa, co klečela Aninka.

Jak se tam dostal, když měl býti o tom čase na rozhledně, kde naň jeho nový známý Soukal čekal, a když, jak sám řekl, už byl skoro až u ní?

— Šel skutečně v určenou hodinu k rozhledně i se Sladomelem. Pivovarník sice nerad ráno vstával, protože v noci po bouřce dlouho nemohl usnouti, ale přece neodolal zvědavosti, bude-li tam ten Soukal či nebude.

— Hned budu hotov, odbýval Lipovského. — Jděte zatím dolů do hostince a počkejte tam na mne. Můžete mi též objednati snídani, abychom se dlouho nemeškali. Kolik je hodin?

— Hned bude osm.

— No hleďme! Však bude-li tam už ten sedlák, může chvilku počkati.

Když se Sladomel dobře nasnídal, vydali se na ceitu. Pěkně se jim kráčelo v čistém, čerstvém vzduchu, a oba si pochvalovali Na chvilku zastavili se také v kuiaté, dřevěné kapličce, stojící blízko cesty, po které kráčeli Má týž tvar, jako měla první kaple hostýnská, kterou snad postavili tam sv. Cyrífl a Methoděj, a před kterou klečeli žízní zmoření křesťané, žádajíce nebe o pomoc proti tatarským vrahům.

Když přicházeli k cíli své cesty, uviděli u rozhledny státi Dvořáka s Aninkou. Znali je oba a věděli dobře, jaký dříve býval mezi nimi poměr.

— Vidíte je? Počkejte trochu, aby nás nezpozorovali. To může býti zajímavé I pravil polohlasitě Lipovský, uchopiv svého společníka za ruku a zadržev ho v chůzi.

Sladomelovi se to dosti líbilo.

— Schovejme se mezi stromy, odpovídal šibalsky se usmívaje.

Ustoupili tedy stranou a dívali se. Ale ne dlouho. Brzy uviděli konec té schůzky, a třebas nebyli ani slova zaslechli z rozmluvy u zábradlí, oba rázem domyslili se všeho.

— A to je krásné! bručel Sladomel. — Těšil jsem se, že to bude Bůh vi jak zajímavé, a ona právé v nejlepším se splaš! a uteče.

Lipovský neodpovídal. V té chvíli cosi divného dálo se v jeho duši. Snad i zapomněl, kdo vedle něho stojí, tak upřeně hleděl za dívčinou, rychlým krokem odtud ubíhající. Za studia svého dosti přečetl knih o ženách hrdinkách, dosti jich viděl i na jevištích divadelních, nyní však ji uviděl ve skutečnosti. Znal sice Aninku ode dávna, líbila se mu, ale dále se o ni nestaral, považuje ji za obyčejný vesnický zjev, ale nyní už hleděl na ni docela jinak.

— Co tomu říkáte? obrátil se konečně k svému společníku a s jakýmsi nadšením dodal: — Tot něco, čeho bych jak živ nebyl v tom děvčeti hledal.

E dejte pokoj. Co pak se stalo zvláštního? Hloupost! odpovídal mu ledabylo Sladomel.

— Snad se vám to zdá hloupostí, ale já jsem přesvědčen, že málo jiných za těchto okolností bylo by zvítězilo, že by nebylo odolalo pokušení a uvázlo v růžových pletkách.

— A kdyby, což by to bylo něco hrozného? Myslím však, když se nám zábava pokazila, abychom tu déle nestáli, ale raději pamatovali, kam vlastně jdeme.

— Ano, pravdu máte. — Ale já ne — já tam nyní nepůjdu. Musím věděti, co ona nyní učiní, kam půjde. Já musím za ní. Jdéte sám, nedbejte na mne — já bych tam nezdržel — a potom mně povíte, jaké to tam bylo.

A pověděv trhaně tato slova a vykročiv na cestu vracel se kvapně, odkud přišel.

Sladomel chvíli za ním udireně hleděl, potom pravil sám sobč: — Toto je čím dál krásnější. Naposledy se zbláznil. No, já ho chytat nepůjdu.

A pokyvuje hlavou, kráčel pomalu k rczhledně. Lipovský hned jak vyšel z lesa, uviděl Aninku nedaleko před sebou. Neohlížela se, nehleděla na ty, jež potkávala, stále jen chvatně v před pospíchajíc, a Lipovský zrovna tak, nechtěje jí ztratiti s očí. Konečně vešla do kostela a on nerozmýšleje se vešel tam též.

Vstoupil do chrámu s takovými pouze pocity, jako vstupoval do jiných znamenitých světských budov. Rozhlížel se po zdcch, po obrazech, po lidech v kostele se modlících, ale nic z toho valně ho nezajímalo. Hledal svým zrakem pouze Aninku, chtěl ji viděti co činí a jak nyní se chová.

Našel ji však až u oltáře. Klečela tam se zraky upřenými na obraz Rodičky Boží, nebylo však poznati, zdali se modlí. Lipovský opřel se o roh lavice, u které stanul, a zahleděl se na ní.

čím déle na ni hlt děl, tím více vkrádalo se mu na mysl: hle, jak zdá se nyní spokojenou, jak štastnou! Jistě proto, že odolala zlému pokušení. A proč odolala? Proč jiní neodolali, proč ani on tak často neodolal?

Divná otázka. Ani nevěděl, jak zrodila se mu v hlavě. Už dávno tomu, co na nic podobného nemyslil. Čemu se říká „příležitost ke zlému", už dávno považoval za obyěejné zjevy lidského života, za okolnosti, ve kterých člověk žiti musí a které stojí mimo zákon Boží, nemajíce s ním ani nejmenší souvislosti. Myšlenka, že Bůh a vůle jeho od činů lidských nedá se odlučovati, nebyla jeho lehkomyslně veselému životu velikým lákadlem, a proto co nejvíce se jí vyhýbal. Oinil, co se mu právě líbilo, nestaraje se, zdali je to dobré či zlé.

Dosti už přečetl spisů, dosti viděl kusů divadelních, kde nevěrnost manželská považovala se téměř za nic, za pouhý romantický poklesek snadno pochopitelný a ještě snadněji odpustitelný, ba kde přímo k takové nevěrnosti se vybízelo a záminkou uvádělo se, že by bylo krůto dvě srdce, jež se navzájem pochopila a po sobě touží, odlučovati od sebe nějakými zákony, jimžto se tato srdce vzpouzí a kterých pochopíti nedovedou. Lipovský smýšlel též tak, ba snad i sám byl by podle tohoto náhledu jednal, kdyby se mu někdy k tomu naskytla příležitost. Nyní však vší silou tlačila se mu do hlavy myšlenka, že jeho minění nebylo pravé, nýbrž že pravdou jest, co dlelo až posud v zapomenutém koutku jeho srdce zavrženo a nevšímáno, přesvědčení a víra dětských a mladistvých jeho lef.

A opět vrátila se mu otázka: proč zvítězila tato slabá dívka? Ze ne svojí silou, byl přesvědčen, nebof dobře věděl ze zkušenosti, že lidé v takových okolnostech na svou sílu spoléhající nikdy nezvítězí. Zde jest člověku třeba opory mocnější, která by jeho vůli udržela silnou, ' když vášeň chce ji sobě podmaniti. Lipovský dobře cítil, co jest tou oporou mocnou, a v té chvíli jej proniklo přání, aby i jemu se jí dostalo. Bylo to však přání posud velmi neurčité, slovy by nebyl mohl řící, co cítí, ale zdálo se mu, že by mu potom bylo nevýslovně blaze. Ten pocit projel mu duší příliš náhle, ztratil se zase hned, ale následek po něm zůstal: touha, najiti štěstí, které kdysi měl, ale ztratil, ani už nevěděl kdy a nevěděl jak. Bylo mu jako člověku, který procházel se po krásné louce, trhal pestré kvítí, chytal ohnivé motýle, zapomněl, kde cesta, po které sem přišel, když tu kdosi naň zavolal: Kam jsi až zašel, kráčíš pouze po teninké vrstvě pevnější půdy. pod tebou bahno bezedné! Což nepozoruješ, jak se ta rašelina prohýbá pod každým tvým krokem? Utec, vrať se, než bude pozdě!

A Lipovský, jakoby skutečné už se bořil, pohlédl pln úzkosti k Marianskému obrazu a poprvé zase po dlouhé době poklekl v kostele na dlažbu a ústa jeho odříkávala skoro už zapomenutý Otčenáš. Poklečel tak několik minut, pak si z hluboká oddechl, povstal a pomalu vyšel z chrámu. Zdálo se mu, že je mu o mnoho« levněji, než když do něho vkročil.

Málo toho bylu, co nyní zase po dlouhé době vykonal, ale pro začátek bylo dosti i toho. Vždyť je pouze — 1S7 — výjimkou, vráti-li se člověk jediným skokem tam, odkud už daleko uběhl. V obyčejných případech už dobře je pro člověka, pozná-li, že bloudí, a má li dobrou vůli vrátiti se na pravou cestu.

Lipovský z kostela sice vyšel, ale Aninka nezmizela mu z mysli. Až posud se všemi dívkami jenom si zahrával a s nimi si žertoval, před touto však cítil úctu. A snad by tenkráte nebyl dovedl nikomu vysvětliti, proč přímo z kostela zamířil do nejbližšího krámku, proč žádal, aby mu dali nejpěknější obrázek, jaký vůbec inaji, a proč nesmlouvaje se zaplatil zaň tolik, co prodavačka chtěla, tak že plná údivu chvíli ještě za ním hleděla, nemohouc se upamatovati, že by se jí už někdy něco podobného bylo přihodilo, aby někdo o trochu dražší obrázek nebyl s ní chvíli smlouval.

Pak si umínil čekati před kostelem až Aninka vyjde, dáti Be s ní do řeči a nabídnouti jí svůj dárek. Podařilo se mu to, ale právě, když jí ho dával, zase mu připadlo, že ta divka nad ním stoji mnohem výše, a on že by se mohl považovati šťastným, kdyby se jí rovnati mohl. A zase pocítil v srdci sám se sebou nespokojenost, a proto žádal Aninku, aby se zaň pomodlila. Myslil to docela vážně a upřímně Snad kdyby tam tenkráte byla stála některá jemu známá městská slečna, byl by jí totéž řekl, ale jeho slova byla by bývala pouhými slovy, praobyčejným zalichocením, kterému by pouze byl dal zevnější formu podle místa, na němž právě by byli stáli.

— Neviděl jste někde tatinka nebo bratra? tázala se ho dívka pořád ještě tak rozpačitě hledíc na dárek.

— Neviděl. Chcete jim snad něco říci?

— Chtěla bych sejich jenom zeptati, kdy půjdou domů.

— Bezpochyby zase s vlakem, jak jsme přijeli. Za hodinu musíme jiti na nádraží. Pojedete s námi?

— Ne, půjdu pěšky s naším procesím. Ale ráda bych přece s nimi mluvila. Tatínka jsem dnes ještě neviděla.

— Půjdeme je tedy hledat, nabízel se Lipovský hned velmi ochotně.

Aninka však právě proto chtěla mluviti s otcem nebo bratrem, poněvadž jí v jeho přítomnosti bylo jaksi úzko. To byla jen tak záminka. Ale s ním jití, jak pravil? Ani za nic ne! Vždyť by se jí zdálo, že se kde kdo za nimi ohlídá.

— Ne, půjdu sama, kdo ví, kde jsou a dokud to bude trvati, Vymlouvala se.

— Dva je dříve najdeme, odporoval zase on.

Aninee přišel na mysl dobrý nápad.

— Když tedy chcete, jděte se podívat do hostince, nejsou-li tam A kdybyste tam některého z nich našel, řekněte, že zde čekám u kostela.

Lipovský šel tedy do hostince. Když už byl ve dveřích, ohlédl se a spatřil, že Aninka pořád ještě stoji na témž místě a dívá se za ním. Mimoděk se při tom spokojené usmál.

V hostinci nenašel žádného z obou hledaných, iile na tom mistě, kde včera seděli, zastal už pana Sladomela. Seděl u veliké porce guláše, před sebou měl hromadu rohlíků a dvě láhve pivné, jednu prázdnou a z druhé si naléval.

Lipovský zamířil hned k němu.

— Co, co, snad už nejste zde? Což se vám ta ptačí perspektiva tak brzy zprotivila? tázal se ho se smíchem.

Sladomel nemohl mu hned odpověděti maje plná ústa. Vyvalil na něho pouze oči žvýkaje co moha nejrychleji, až se mu tak vousy ježily na nadutých lících. Lipovskému zdálo se, že vypadá v té chvili jj-ko křeček, kterého nedávno potkal na poli nesoucího PÍ V lícních torbách zásobu zrní na zimu. Zrovna tak naň tenkráte hleděl, jako nyní Sladomel. Zasmál se s chutí té vzpomínce.

Konečně Sladomel uvolnil si aspoň tolik jazyk, že mohl odpověděti : — Ďasa ptačí. — Jak jste to povídal? Což nevidíte, že mám guláš? Chtěl jsem sice kuře nebo holoubě, ale pravili mi, že bych musil dlouho čekat, a já bych byl hlady zhynul.

Nyní Lipovský teprve jak náleží se rozesmál.

— Myslil jsem totiž, jak se vám libilo na rozhledné?

— A tak! No, ujde to, ujde. Ale zapotí se člo\ék, než tam vyleze.

— A náš včerejší známý Soukal byl lam?

— Byl, čekal na nás. Ale dejte pokoj s tím člověkem 1 Nenosí svého jména nadarmo. Byl by mne tam snad honil kolem dokola až do večera, ukazoval kde kterou pazdernu a ještě by to nebyl všechno ze sebe vysoukal. Ted už věřím, že to není nikdo přestrojený.

— Takový průvodce je však právě velmi dobrý, aspoň se od něho všeličemu můžete přiučiti.

— Nu, kdo má na to chuť, ze srdce mu ho doporučím. Ale já jsem toho měl brzy až po krk. Zeptal jsem se ho pouze, kde leží Kroměříž a Přerov.

— A nač to jste chtěl vědět, prosím vás? Vždyť ta města ďobře znáte.

— Ale chtěl jsem je vidéti odtud.

— A proč?

-— Protože jsem si vzpomněl, že v Kroměříži dělají dobré uzenky a v Přerově v akciovém že vaří dobré pivo.

Také dostatečný důvod — pomyslil si Lipovský, nahlas pak se tázal: — Pouti jste už nakoupil?

— Ještě ne. Byl jsem rád, že jsem hlady sotva sem dorazil. Prosím vás, taková cesta člověka vysílí. Ted, jak pojím, půjdu ženě něco koupit, no, a když už jsem zde, kouknu se také do kostela, abych věděl, stojí-li to za to, jak to pořád vychvalují.

— Ale ppspf šte si, za půl hodiny musime pomýšleti na návrat.

— Cože? Už za půl hodiny? Nemluvte raději hlouposti. Naě bychom chodili, když je nám zde dobře — Ale vlak na nás nebude ěekati.

Sladomel pohladil si několikráte dlaní prořídlé vlasy od týla za krk. pak se po chuti napil a zabručel: — Hloupé zařízení, tyhle železnice, člověk aby byl jejím otrokem.

— Přece však lépe, než kdyby jí nebylo — To abych na cestu ještě něco snědl, prohodil Sladomel po krátké pomlčce.

— Raději si vezměte na cestu něco do papíru, sice vám nezbude už ani kdy koupiti té pouti.

— Tož tedy půjdu. Počkáte na mne zde, není-liž pravda? Poručte si zatím také porcíčko guláše, je dobrý.

— Počkám zde na vás, počkám, ubezpečoval ho Lipovský.

Sladomel vstal, zaplatil svou útratu a požádal hostinského, aby mu, než přijde, přichystal a zamotal do papiru pěkný kousek šunky a nějakou láhev dobrého vína.

— Vy, člověče, vám se tu asi znamenitě daří, začal s ním řeč, vyloživ mu, co a jak by si přál.

Hostinský zdvihl obočí a podíval se naň tázavě.

— Lépe by neškodilo, odpověděl mu posléze.

— Ještě lépe, pravíte? Prosím vás, kdybyste nemluvil ! Tolik poutníků přijde vám sem každou neděli. Máte kdesi jistě několik beěek peněz, jenom že se přiznat nechcete.

— Z těch poutniků '"lověk ztloustne, ušklíbl se hospodský. — Ano, kdyby sem chodili sami takoví, jako jste na příklad vy, to by bylo něco! Ale tak? Z domu si přinese každý kousek chleba nebo buchtu, u studánky napije se vody a u mne sotva desátý se zastaví. Darmo mluvit. Představoval jsem si to docela jinak, když jsem tu hospodu pronajímal.

— A kde jste byl dříve?

— Za Olomoucem v jedné vesnici. Tam bývaly jinačí časy. Měl jsem u hostince pěknou zahradu a co chvilka byl do ní nějaký výlet: tu veteráni, tu hasiči, tu sokoli a bůhví jaké všechno spolky. To byly časy! Krakovské nestačil jsem krájet, pivo jsme roznášeli tři i čtyři, a zvláště když sokoli přišli, to býval výdělek! Ale tady? Zdržím-li tu do zimy, však na rok mne tu nikdo neuvidí.

— No, no, jenom tolik nenaříkejte. Vždjf to znám. Jako vy, mluví všichni hostinští, a na žádném není pochyby.

Hostinský jen pokrčil rameny, ale už mu neod pověděl. Sladomel ostatně ani na jeho odpověd nečekal, bera se už ke dveřím.

Přede dveřmi venku se zastavil a rozhlížel se napřed po okolí, kam dříve. Před sebou viděl nevysokou přízemní budovu, která zakončovala na této straně podloubí. Byla postavena prvotně za tim účelem, že tam bude opět přebývati nějaký kněz, jako před sto roky, a pak aby cizí kněží, když přijdou na svatý Hostýn, měli kde přenocovati. Když pak potom za kostelem postaven byl klášter, budova tato minula se svým účelem a zůstala neobydlena. Používá se jí pouze, když v klášteře při větších slavnostech není dosti místa na noc pro všechny kněze, kteří přijdou.

— Aha, to je bezpochyby ten klášter, pomyslil si Sladomel hledě na tuto budovu.

— Tam jsou tedy ti Jesuiti, rozvažoval dále, a jakási hrůza ho při tom obešla. Díval se upřeně do oken, zdali některého neuvidí. Nespatřil tam sice ani živé duše, ale přece tomu nedůvěřoval. Raději si zašel ke hlavním schodům, než by byl šel přímo ke kostelu podle té budovy. Kdyby tam potom třeba s některým z těch Jesuitů se potkal, a on ho lapl, přivlekl ke zpovědnici a poručil se mu zpovídat! Ďas jim věř! Vždyť o nich četl v romanech ještě divnější věci. Mráz mu přejel po zádech, jakoby už některý ho držel za rameno, a jak řečeno, raději zašel si na hlavní schody.

Dole na prvním schodu seděl jakýsi vysloužilý voják, soudě podle šatu rozpadávajícího se v hadry a záslužného peníze připjatého na těch hadrech. Byl chudák slepý. Spínal ruce dovolávaje se žalostiplným hlasem milosrdenství poutníků, vykládaje, že zrak svůj ztratil ve službě za císaře a za vlast, a na důkaz, že pravdu mluví, koulel divoce očima bílým bělmem zataženýma. U nohou se mu choulilo drobné, vyzáblé děvčátko, bezpochyby jeho vnučka, jež ho Vodívala, a snad více dárků padlo do čepice slepcovy z útrpnosti nad děvčátkem, nežli na jeho srdcervoucí nářky.

Sladomel spatřiv starcovy oči, obrátil se rychle na druhou stranu, odplivl si a zabručel zlostně: — Banda hanebná! Že to někam nezavrou! Až se mi žaludek obrací.

A utíkal po schodech, až se všecek zadýchal a zapotil.

Nahoře př. de dveřmi se zastavil, aby si oddechl a trochu odpočinul. Dvéře kostelní byly úplně otevřeny a Sladomel viděl jimi dosti veliký kus kostela. Proto si myslil, že tam vlastně ani vejiti nepotřebuje, že toho vidí odtud dosti, však že tam beztoho nic zvláštního nebude. A času také není nazbyt, musí jiti ještě koupit té pouti.

A už chtěl úplně spokojen odejiti od kostela. Po schodech však jiti nechtěl, aby nemusil podle slepého žebráka, na právo zase stál domnělý klášter hrůzou ho naplňující. Chtěl se tedy dáti na levo, ale sotva tam se ohlédl, hned stanul všecek zaražen.

Právě odtamtud přicházel k němu jakýsi starý Slovák, vážné, vrásčité tváře, v dlouhé, bilé haleně a Širokém, střechatém klobouku.

První myšlenka, která Sladomelovi projela mozkem, byla, že je to jistě jeden ze zdejších Jesuitů. On totiž ještě jakživ ani jednoho Jesuity neviděl, ale představoval si je podle popisů v rozmanitých romanech obsažených jakožto vysoké muže, vrásčité tváře, ohnivých očí, hubené až na kost a kůži, y dlouhém habitě a střechatém klobouku. Není tedy divu, že tato představa oživla mu v mysli, když spatřil starého Slováka.

— To je on, zašeptal si a už byl v kostele, a tlače se ůsilovně do předu, několikráte se rychle ohlédl, nejde-li za ním. Teprve když se přesvědčil, že ten domnělý Jesuita neměl naň namířeno, trochu se upokojil.

Rozhlížel se po kostele, díval se po oltářích, zahleděl se i na obraz divotvorné Marie Panny a zašeptal: — Pěkné!

Pak se podíval i na poutníky klečící na dlažbě a modlici se. Vždycky si myslíval, že ti lidé na té pouti Bůh ví co vyváději a nyní ať sebe pilněji je pozoroval, nespatřoval nic zvláštního, nic nápadného. Všichni pokojně a uctivě odříkávali své modlitby, a bylo jim viděti na očích, že i srdce cítí, co mluví jazyk.

Mimoděk místo úsměšku vkrádala se mu do srdce k těm lidem úcta.

KrlsUan Novák : Sv. Hoílýn. 10 Už chtěl zase z kostela odejiti, když povšiml si nevelikého zástupu poutníků, tlačících se k oltáři v kapli pod kazatelnou.

— Což tam mají, že je jich tam tolik, pomyslil si Sladomel a ze zvědavosti zamířil tam též.

Nebylo tam nic zvláštního. Jeden z kněži světil tam právě růžence, medailky, křížky a sošky, jež poutníci zde si koupili a nyní drželi v rukou. Potom světil i škapulíře a několik poutníků v ně oblékal.

Sladomel toho posud jak živ neviděl, není tedy divu, že ho to zajímalo, třebas tomu pranic nerozuměl a zvláště 0 těch škapuliřich neměl ani ponětí. Ohlížel se, koho by se zeptal o vysvětlení. Nebylo však třeba nikoho se ptáti, uslyšel všechno hned, sotva že obřad byl vykonán.

Kněz totiž krátkou řečí napomenul všechny, aby těchto svěcených věcí co nejvíce si vážili a je opatrovali, nejenom jakožto památku na posvátnou horu Hostýnskou a Matku Boži na ní bydlící, ale i proto, že chovajíce je v úctě a nosíce při sobě mohou býti na přímluvu Panny Marie zachráněni od mnohých pokušení, snad 1 neštěstí a nehod, mohou pro sebe nebo pro duše v očistci ziskati mnoho odpustků, a snad i mnohý uchován bude od pekelného ohně, protože svatá Panna na své ctitele pohlíží se zvláštní láskou a mocněji se za ně přimlouvá, vidí-li, že tito ctitelé její váži si jejich obrazů, sošek nebo růžence. I několik příkladů připomenul na potvrzeni svých slov, kdy člověk za malou úctu a službu Marii Panně prokázanou obdržel hojnou odměnu.

Sladomelovi nejlépe se líbil příklad o jakémsi mladíku, který oddán byl hříšnému a hanebnému životu, ale přece ani jednoho dne neopomenul pomodliti se ke cti Panny Marie třikrát Zdrávas. A hle! za tuto nepatrnou modlitbu vyprosila mu Maria Panna milost štastné smrti a dokonalé kajicnosti.

— Hleďme — pomyslil sobě — ani bych nebyl řekl, že se člověk může tak snadno dostati do nebe. Což je to, tři Zdrávasy? Kdyby mi kázali nositi něco na krku, toho bych si nezavěsil a ani s růžencem bych se netáhal, ale ty tři Zdrávasy — ? Hm, mohu to též zkusiti. Dobře, že jsem si sem zašel.

Pak zase zahleděl se na kněze u oltáře a jiná myšlenka mu připadla.

— Tož to je tedy ten Jesuita? pravil si. — No, strašně nikterak nevypadá. Hledí docela přívětivě, a že by právě byl jenom kost a kůže, také nelze říci. A jak přívětivě a krásně dovede k lidu promluvit! Věru, jsou-li všichni takoví, jako tento, snadno bych se s nimi spřátelil.

Ale v tom si vzpomněl, že už tu v kostele prodlévá náramně dlouho a že by bylo na čase, aby šel si pořídit také jiné záležitosti. Rychle ohnul .na několik milimetrů pravé koleno, uklonil se trochu směrem k hlavnímu oltáři, rukou se dotekl čela a prsou, kdež 10* tuto vzdušnou čáru zakončil jakousi můří nohou, chtěje patrně udělati kříž, a úplně spokojen zamířil na levo ke dveřím. Ačkoliv před okamžikem si řekl, že by se s těmi Jesuity brzy spřátelil, přece nyní, než vyšel z kostela, napřed opatrně se přesvědčil, není-li tam snad nějaká na něho nástraha. Pak teprve vyšel a pustil se k budkám koupit své ženě nějaké pouti.

am seřadovalo se právě procesí z Jarošic na „ » zpáteční cestu. Starší bratr pobíhal nahoru dolů '"wy> p bedlivě se dívaje, ěitaje a doptávaje se, kdo ještě chybí, aby snad někoho tady nezapomněli. Sladomel hned na pokraji zástupu spatřil Havelku se synem bohoslovcem, a vedle Aninku se selkou Kučerovou a jejím děvčátkem. Zamířil hned k nim.

— Snad nás, pánové, nechcete opustit? Což nepojedete po vlaku? tázal se udiveně Havelky.

— Pojedeme zase, pojedeme, ubezpečoval ho Havelka.

— Také bych si myslil. Kdež pak pěšky až k nám! Což, kdybych byl mladší, jako na příklad zde Aninka, snad bych se také na to dal, ale nyní? Sotva nohy vláčím.

— Chudáku, vy vylrpíte, než dojdete na nádraží! litovala ho na oko Aninka. Vpravdě však nemohla se zdržeti smíchu.

— Však věřte mi, vzpormnu-li si na to, raději bych zůstal tady. Ale dolů přei e kdysi bych musel, povzdechl si Sladomel.

— A už brzy musíme jiti. Máte-li ještě něco kupovat, pospěšte si, připamatoval mu Václav.

— I není toho mnoho. Za minutu mám všechno, ubezpečoval Sladomel. V tom však zrak jeho padl na děvčátko, držící se matčiných sukní a tvář do nich schovávající.

— To je vaše dceruška? tázal se Kučerovou znal, ale jejího děvčete nikoliv.

— Je. Přišla také na pout, vyprosit si u Panny Marie zdraví.

— Což jí něco chybí?

— Má oči bolavé. Otoč se, Lojzinko, aby té pán viděl.

Děvče poslechlo, pohlédlo na Sladomela, ale hned si ručkou zadělalo oči, nemohouc snésti slunečního světla.

— Ale to je škoda, takové hezké děvčátko! litoval Sladomel.

— Však mne už brzy přestanou bolet, pravilo děvče přesvědčivě.

Sladomel tázavě pohlédl na matku.

-— Zdálo se jí v noci, že jí to Panna Maria slíbila. Koupím si dole u kapličky nějakou hodnou baňku, na- beru do ni vody a budu ji doma oči umývat, vysvětlovala mu Kučerka.

— Hm! Myslil bych, že byste lépe udělali, kdybyste so poradili s nějakým moudrým lékařem, poučoval ji vážně Sladomel.

— Také jsme to už učinili a radili jsme se, a ne pouze s jedním, ale nic nebylo plátno, vysvětlovala mu Kučerka.

— Je mi však divno, jak můžete mysliti, že by ta zdejší voda mohla pomoci. Vždyt prý je to voda docela obyčejná, jako každá jiná, a nebylo prý v ní pozorováno nijakých zvláštních léčivých mineralií, vykládal dále Sladomel své mínění.

— A přece pomohla už tolika lidem, řekla mu na to Kučerka.

— Tomu však, věřte, je těžko uvěřit. Snad se to tak jenom vykládá. Mně je to aspoň úplně nepochopitelno — A přece je to tak jednoduché, vmísil se do hovoru Václav. — Což Bůh nemůže za nástroj své všemohoucnosti vyvoliti si věci nejnepatrnější ? Vždyt je známo, že kdysi plivl na zem, udělal bláto, pomazal jím oči slepého a řekl: jdi a umej se v rybníku Siloe. 1 odešel slepý, umyl se a přišel vida Proč by i nyní nemohl říci: jdi tam a tam, umej se a budeš zdráv.

— Což, to může býti, povoloval Sladomel, — ale proč tedy není každý uzdraven, kdo seui přijde?

— Protože Bůh si poroučet nedá a odměňuje každého podle zásluhy a podle důvěry, jakou v něho má.

— Však doma bychom si toho ani nedovedli náležitě zasloužit, přidala k tomu Kučerka. — Zde máme, když nic jiného, aspoň tu dlouhou a trochu obtížnou cestu za zásluhu.

— Hm, možná, že máte pravdu, ale já neuvěřím, dokud neuvidím. Jsou to tak podivné věci, že je člověk musí uviděti na vlastní oči, vymlouval se ještě Sladomel.

— A což svědectví těch, kteří viděli, není vám ničím? podivoval se Václav.

— Proč by nebylo? Vážil bych si ho, bylo-li by od hodnověrných lidí, ale — musil bych také viděti sám.

Další řeči učinil konec vůdce jarošického procesí oznamuje, že už sfe půjde, aby každý stoupl si na Bvé místo.

Kučerka s Aninkou daly tedy rychle mužům „s Bohem", a všichni navzájem přáli si šťastnou cestu a veselé doma shledání. Mužové poodstoupili poněkud stranou, a už podle nich ubírali se jejich známí dolů s kopce kamenitou cestou zpívajíce nábožnou píseň. Mnohá hlava ještě několikráte obrátila se k posvátnému chrámu, mnohá ruka setřela si po lících tekoucí slzy, a mnohou hlavou proběhla myšlenka: budu-li zde ještě do své smrti někdy kráčeti, uvidi-li oko mé ještě někdy obraz Bohorodičky na tomto divotvorném místě, posvěceném tolika památkami zázračné její moci?

Procesí už bylo u průlomu ve starých náspech, když Sladomel koupiv pouti vrátil se k oběma Havelkům posud ještě na tómž mistě stojícím a hledícím za procesím.

— Tak co my? otázal se jich.

■— Abychom též se pustili za nimi. Bude pomalu už čas, odpověděl mu bohoslovec.

— Pan Lipovský je v hostinci. Ceká tam na mne.

— Půjdeme ho tedy zavolat.

Šli. Lipovský uviděv je byl rád, že se zase s nimi se všemi shledal.

— Pojďte jenom, pojďte, volal na Havelky, — neuškodí vám trochu se na cestu posilnit. My zde s panem Sladomelem už to máme odbyto.

Poslechli a sedli si k němu ke stolu. Starý Havelka promluvil sotva několik slov, jaksi plaše pořád hleděl po stěnách, jakoby marně hledal místečka, na kterém by oko jeho pokojně mohlo odpočinouti Ani jidlo mu nechutnalo. Rád by byl odtud už hodně daleko, někde, kde by nebylo ani človíčka, ba kde by nemusil býti ani sám se sebou. Nejraději by byl, kdyby tak sám sebe mohl někde vysvléci, zahoditi a utéci hodně daleko, kde by ten zahozený on už ho nenašel.

Václav bavil se s mlynářem Lipovským, a brzy s údivem pozoroval, že pan mlynář není takový, jak si ho až posud představoval, že mluví velmi přívětivě, slušně, ba že se chová k němu s jakousi úctou, čehož dříve buďto nebylo, nebo si toho nevšiml. Pomyslil si, že ho bezpochyby posud dobře neznal, a že asi není tak zlý, jak o něm Bmýšlel. Sladomel pak vyjednával s hostinským o šunce a vínu, které si chtěl vzíti na cestu.

— Nic plátno, deset už odbilo, musíme se hýbat, promluvil konečně Lipovský vážné slovo. Uznávali to všichni a zaplativše vyšli z hostince. Před kostelem ještě se zastavili a zahleděli se naň jako na rozloučenou. Sladomel mrzuté, že mu nastává cesta dolů, a projevuje minéní, že na tu chvilku vůbec ani nestálo za to tam chodit, Havelka jenom tak kradmo, ale hned zahanbené sklopil oči, mladý bohoslovec ještě naposledy doporoučel se do ochrany Matky milosti prose ji, aby mu vyžádala v nebesích odhodlanosti, síly a vytrvalosti, a mlynář Lipovský — ? Viděl v té chvíli v duchu Aninku modliti se před oltářem a pocítil v srdci přání, aby byl takový, jak ona. Zdali pak, než odešla, se zaň zde pomodlila, jak ji o to žádal?

Konečně vydali se na cestu. Z prvu mlčky, ale za chvilku dali se do řeči. ovšem pouze o obyčejných věcech, o poutnících, kteří přišli dnes v hojném počtu, ba pořád ještě pospíchali do kostela na velké služby Boží: chválili pěkně upravenou cestu, hádali, brzy-li asi budou v Bystřici, zdali jim vlak neujede, vůbec mluvili o věcech, které právě viděli, a které je nějak zajímaly.

V místech, kde cesta vystupuje ze starodávného hradiska a otáčí se k vodní kapli, seděl na starém vlúáku asi desítiletý chlapec Nožky měl skřížené, obnažené a na první pohled uhodl každý, že tyto údy sotva chlapce nosí: bylyť obě úplně suché. Na rozdíl od ostatních žebráků seděl tiše, ani slova nepromluvil, jenom čas od času vztáhl k mimojdoucím vyzáblou ručku a tak dojemně na ně pohlédl, že kdo si toho všiml nemohl se zdržeti, aby mu nějaké almužny neudělil. Havelka hledě do země hocha ani neviděl a Václav s Lipovským odhadovali právě výšku starého náspu v těch místech, o nic jiného se nestarajíce. Poslední šel Sladomel, až několik kroků za nimi, nemoha jim stačiti. Jda právě mimo chlapce, pohlédl naň, a Bůh ví jak se stalo, že jeho zraky nepadly na chlapcovy nohy, nýbrž na tvář, na tichý, prosebný výraz v ní, a na jeho oči, které s důvěrou se naň upřely. Skoro se píed ním zastavil, a chlapec vida, že si ho všiml, natáhl k němu prosebně ruku.

A v té chvíli stalo se něco divného. Sladomel vytáhl peněženku, vyňal z ní dva dvacetihaléře a vložil jo chlapci do natažené ruky. Hoch udiveně pohleděl na tento neobvyklý dar a sotva zašeptal poděkování. A Sladomelovi v tu chvíli naplnil nitro takový jakýsi sladký pocit spokojenosti, že se nedovedl upamatovati, že by byl někdy něco podobného zažil na ne|krásnější zábavě.

U vody zdrželi se asi čtvrt hodiny a pak pustili se s kopce dolů. Havelka zase napřed, stále zamyšleně hledě do země, a co šli s kopce, nepromluvil jediného slova. Ale za to Sladomel mluvil za všechny. Pořád na né volal, aby tolik neutíkali, co dvacet kroků chtěl odpočívat, huboval na příkrý chodník a zaříkal se, že ho do smrti nikdo už sem nedostane. Mlčel jenom tenkráte, když vytáhl z papíru kus šunky a když zapíjel z láhve, a toho si hleděl tak horlivě, že než došli na rovinu, byla šunka i s vínem v něm.

Cesta potom byla už pohodlnější, ale přece než byli v Bystřici na náměstí, pan Sladomel už nemohl udělati ani kroku. Na štěstí měli na vlak ještě času dosti, proto na usilovnou žádost pivovarníkovu stavili se v hostinci a Sladomel hned poslal si pro fiakra, jsa zcela jistě přesvědčen, že na nádraží už by nedošel.

Když potom dojeli na nádraží, sotva se tam protlačili, tolik tam bylo poutníků. Sešli se tam i s mnohými z Jarošíc, o kterých se domnívali, že půjdou pěiky domů, protože je viděli s ostatnimi v průvodu. Ovšem šli v průvodu, ale jenom do Bystřice, tam se jich více než polovice oddělilo a šli na nádraží, jak jest všeobecně ve zvyku u těch, kteří mají trochu dále domů.

Konečně vlak přijel. Sotva se zastavil, všechno množství téměř úprkem hnalo se k němu, každý chtěl býti prvním, jakoby se bál, že mu ostatní ujedou. Známí volali na sebe, starší volali děti, jež v té inícbanici se od nich odtrhly, konduktéři zuřivě pobíhali od vozu k vozu a ještě zuřivěji křičeli, když jim poutníci jali se dokazovati, že vozy už jsou nacpány, že není ani kam nohou stoupnout, že by se mělo ještě několik vozů přidat.

— Ale kde pak přidat! Místa až nazbyt, jenom sedat, rychle, rychle sedat!

Koneěně hluk se utišoval a poutníci byli už všichni do vozů namačkáni, nepomníce ani, že by vlastně místo hubování měli býti Severní dráze co nejvíce vděčni, že jim poskytuje příležitosti svoji pout co nejlépe ukončit. Dráha dobře vi, že na pouti lidé beztoho mají se modliti a nevyhledávati pohodlí.

Naši známí čekali, až trochu ten nával pomine, a potom za dobré slovo a nějaké to zpropitné dostali se do slušnějšího vozil. Oddechli si pohodlně, když se usadili na sedadla, jsouce rádi, že už nyní dosti pohodlně uplyne jim cesta až domů. Dívali se ještě otevřeným oknem na hory před nimi k nebesům se vypínající, na bílý kostel na Hostýně a na místa, po kterých před nedávnem ještě kráčeli. Tak bylo všechno krásně viděti, že by malíř mohl na památku učiniti si odtud ještě pěkný náčrtek Ale dlouho netěšili se už tím pohledem. Vlak začal se hýbat, víc a vlce se rozjížděl a posvátný kopec pomalu, pomaličku ubíhal v zad. Jaké city pronikaly tenkráte srdce poutníků, dá se mysliti, a nejlépe vyjádřil to kdosi z nich těmito Blovy: — 158 — — Věřte, bylo to tam krásné!

Starý Havelka při těch slovech opřel se sedě o deštnik, sklonil hlavu a pomyslil si: — Ano, bylo to krásné, ale co z toho máš?

Kniha druhá.

Krintian Novák : ST. Hoslýn.

šf 1 trouha, tekoucí na mlýn Lipovského, odděluje se asi ětvrt hodiny nad Jarošicemi od řeky vesnici dlouhým polokruhem obtáčející. V tom cípu mezi řekou a mlýnskou struhou měl Havelka louku. Bylo to takové tiché a přívětivé místečko, téměř ukryté mezi břehy, porostlými starými, práchnivými vrbami, vysokými olšemi a nízkými vrbovými keři, že tam člověk téměř byl ukryt lidským zrakům.

Pod jednou takovou stářím sehnutou a děravou vrbou seděla už chvíli Havelkova Aninka a hleděla zamyšleně do řeky. Sváželi právě otavu a ona čekala, až se otec vrátí pro zbytek ještě, kterého už nemohli sebrati na fůru a který po odjezdě otcově ještě jednou obrátila, aby lépe doschl v poledním slunci.

V řece, na jejížto břeh si usedla, neteklo mnoho vody, sotva že zakryla větší kameny ležící na dně mezi štěrkem a drobnějšími oblázky. Zadívala se na několik rybek, jež nedaleko ni se proháněly, a jejichžto bilá bříška zaleskla se časem jako roztavené stříbro, sledovala chvilku několik vodnich vážek, třepotajících modrými křidélky skoro až nad samou vodou a zase houpajících se na dlouhých travinách nebo vrbových prutech s břehu nad vodou se sklánějících.

Tak dívala se a dívala, až najednou to kamení v potoku proměnilo se jí v kamenitou stráň před kostelem svatohostýnským, na kterou se tam tak rozpačitě zadívala, když ten mladý mlynář tak nenadále k ní promluvil. A už i toho mlynáře viděla před sebou, jak na ni upírá své oči a usmívá se, Bám rozpáčit maje radost z jejích ruzpaků. Bůh ví, proč od té doby tak často v duchu ho vídá, proč její myšlenky tak často k němu se vracívají. Vždyť přece od té pouti mluvila s ním jenom dvakráte a to pouze několik slov na potkání, a ná ten jeho poutní dárek, jejž měla uschovaný až na dně v truhle pode všemi šaty, bála se skoro podívat. Ale přece nemohla se přemoci, aby aspoň jednou za den si ho neprohlížela.

V těch myšlenkách ani nevědouc, jak na rty se jí dostala, zanotila si polohlasitě píseň: Těžko tomu kameni, co pod vodou pluje, ale ještě je těžší, kdo koho miluje.

Ale hned po prvních slovech se zamlčela a ulekaně pohlédla do vody. Zdálo se jí, jakoby odtud ňa ni hleděla jakási tvář, tak nápadně ií známá, ale s obrysy všelijak skřivenými, že jí bezděky připadlo, nedívá li se to na ni — vodník. Uděšené vyskočila a chtěla utéci. Ale neučinila ani kroku. Sotva se otočila, stanula jako přimražená a zarděla ss jako ta červená kvítka na jejím šátku. Spatřila před sebou mlynáře Lipovského.

Stál tu s těžkým, železným sochorem na rameni. Byl u stavidla, aby si pustil trochu více vody na mlýn, a uviděv na břehu seděti Aninku, přikradl se tiše až k ní. Vida, že v myšlenkách nemá ani tušení, kdo za ní stojí, nahnul se nad potok, aby uviděla ve vodě jeho tvář.

— Hodně jsem vás polekal? smál se nyní čtverácky a opřel se o železný sochor.

— Ještě se ptejte! Myslila jsem, že to vodník si pro mne jde, aby mne potrestal za mé hříšné myšlenky. Aninka takto mu odpovídajíc nikterak nevypadala, jakoby se hněvala.

— Proč pravíte, že hříšné? Ani bych nevěřil, že byste takových myšlenek byla schopna.

Zahleděla se pomateně do země a pochopila teprve nyní, že řekla cosi, čeho říkati neměla.

— A na co jste myslila?

— Hledme, jak jste zvědav! Víte, jak se zvědavému říká? Ze bude brzy starý.

Už pozbyla svých rozpaků takto mu odpovídajíc. Stojíc na břehu držela se oběma rukama svislé vrbové větve, sklonila na ruc-; zardělou tvář a pohlédla mu do očí tak dětsky čistým pohledem, že mimoděk přistoupil až k ní.

— Nač jste se tam ve vodě dívala, než jsem přišel?

Obrátila se k řece a zašeptala: — Ani sama nevím.

— A ten začátek písně — ?

— Tu píseň zpívala jsem už mnohokráte, není divu, že mi připadla na mysl. Umí ji kde kdo v naší vesnici.

— Zeptal bych se vás znovu, co jste si při tom myslila, ale nechci býti brzy starým. Raději bych zvěděl, zdali js e nezapomněla na svůj slib, jejž jste mi dala na Hostýně.

Zahleděla se naň tázavě.

— Ze bych vám něco byla slíbila?

— Nevíte už? A já tolik jsem se tím v duchu natěíil!

— Ale vždyť aui nevím, nač myslíte?

— A nevíte už, že jste mi slíbila, že se tam za mne pomodlíte?

— Však jsem se pomodlila.

■— Ze ano? Ani nevíte, jak jsem vám za to vděčným.

Pravicí podpíraje se o železný sochor položil jí levici na rameno Neucouvla, ba ani se nepohnula, jenom líce se jí ještě víc» zardělu. Tak stáli chvíli mlčky hledíce na vlnky po kamenech poskakující, patrně ne- vědouce, o čem by mluvili, či snad necitíce toho potřeby. Pak se mu ruka s jejího ramene svezla poněkud niže, až pod levou páži, a Lipovský dobře cítil, jak pod jeho prsty tluče jí bouřlivě srdce.

— Aninko, řekněte mi upřímně: smýšlíte o mně také tak, jak ostatní v naší vesnici? přerušil mlynář mlčení.

— Nevím, jak o vás smýšlejí jiní, ale myslím, že každý má na vůli býti dobrým aneb zlým.

— Pravdu jste pověděla. A vím, že v duchu přidáváte k tomu, že na mně mnoho dobrého není. Cítím to sám, ale věřte, že za to nemohu. Strhl mne časový proud, proti němuž neměl j*em odvahy plouti.

— Vy, muž, a neměl jste odvahy? To já bych si troufala i proti proudu, když bych věděla, že tak mně to je prospěšno.

— Neodsuzujte mne! Ani nevíte, jak bych si přál býti takovým, abyste se mnou byla spokojena.

Pochopila, co taji se v těchto jeho slovech a kloníc hlavu ještě níže na ruce, pořád ještě vrbové větve se držící, řekla téměř šeptem: — Což vám někdo brání ?

Podivno, do jaké řeči se dostali Když Lipovský před chvílí k ní se kradl, aby ji sedící u potoka překvapil, měl úmysl' trochu si zažertovat a zasmáti se, ale na podiv opustil ho žert i smích, jakmile k ní jenom pro- mluvil a mimoděk přiznal se k něěemu, o čem až posud ani sám jasného vědomí neměl.

— Půjdete v neděli do Přepych na slavnost? po krátkém mlčení Lipovský se otázal. Vlastně na tu otázku myslil už po několik dní, a nyní s dychtivostí čekal, co mu odpoví.

— Půjdu. Bratr bude tam při mši sv. posluhovati; ponesu mu šaty.

— Já půjdu též. Snad se tam tedy uvidíme Nyní už musim domů. Je ted po žních mnoho mletí, je potřeba, abych slále byl ve mlýnici. Z matky si stárek mnoho nedělá.

Pravil, že už půjde, ale k odchodu přece se neměl, bůhví proč. Vždyť už potom spolu neměli nijaké důležité rozmluvy, jen vždy několik slov o praobyčejných věcech a zase třeba chvilku o ničem. A Anince přece i tato rozmluva tak se zdála zajímavou, že si přála, aby otec jenom ještě hodně dlouho nepřijížděl, aby mlynář nebyl nucen odejiti.

A Havelka, jakoby znal její přání, skutečně dlouho nepřijížděl pro zbytek otavy na louku ke stavidlu. Měl nyní doma jiné důležité řízení.

Cekali naň, k<lyž přijel s fůrou, dva sousedé, Oderský a Slavik Stáli na dvoře a o čemsi velmi horlivě, ale jen polohlasitě rozmlouvali. Havelka tušil hned, že nepřišli jenom tak, přivítal je a vybídl, aby šli dále do světnice.

— Jdeme k tobě na poradu,, začal Oderský, sedaje ve světnici pomalu na židli.

— A co se stalo? tázal se rychle Havelka.

— Víš, skrze ty volby, dodal Slavík.

— Vždyt už je přece po nich, řekl Havelka, ne- pochopuje, co chtějí s volbami.

— A což zapomněls, že v sobotu se bude voliti starosta a výbor?

— Jakž bych zapomněl?

— A proto k tobě jdeme. Jedná se o nového před-' staveného.

Havelka na to hned neodpověděl. Cpal si pomalu do dýmky, a teprve až si zapálil, prohodil: — Však to může vžiti zase ten starý. Byl starostou už tolik let, rád bych věděl, proč se nyní tolik vymlouvá.

— Pravda, nemusil by se vymlouvat, ale donuť ho, když nikterak nechce, přidal k tomu Oderský.

— Když nechce, ať nechce, nutit ho nebudeme, najde se zase někdo místo něho, vykládal Slavik. -1- Ale viš, kdo má na to chuť?

— Neslyšel jsem posud nic jistého, přiznával se Havelka.

— Mladý Dvořák.

Nyní byl Havelka skutečně překvapen.

— Cože, ten? Vždyť je teprve ponejprv do výboru zvolen! zvolal jaksi rozhorleně.

— A je tomu tak, víme to zcela jistě, dotvrzoval dále Slavík. — Proti nám je ještě pouhý chlapec, měl by se napřed od nás starších přiučovat, ale to ne, on zrovna hned všem by chtěl poroučet.

— Jako vždycky. To už je tak jeho povaha, přidal Oderský. — Protivný člověk! K nám starším nemá nijaké uctivosti a slušnosti. Věřte mně, že by námi brzy chtěl orat.

— Vidíte, sousedé, o tom, co mi tu vykládáte, neměl jsem ani zdání, přiznával se Havelka.

— Však ani my ne, tak se všechno v tajnosti kulo. Ale jeho plány musí se mu překazit, proto právě přišli jsme k tobě.

— A jak bych já vám mohl pomoci?

— Velice snadno : starostou musíš se státi ty.

Havelka na ně překvapené pohlédl. On představeným 1 Je pravda, že ho to těšilo, když mu to řekli, ale nelze říci, že by snad po té cti byl toužil. S radostí byl by jí popřál každému jinému, ale tu slyší, že prý Dvořák! Co na tom, že je pánovitý, žé je se svým jednáním protivný, k starším neuctivý, že se ták rychle dere do popředí — to všechno nebylo nic, ale to byl Dvořák, který jeho dceru odkepl, proto jen, že neměla tolik, co druhá! A nyni jaká krásná příležitost za to se mu odplatit! Nedal však toho na sobě znáti a na oko se vymlouval: — Mně už dejte s tím pokoj, jsem na to starý. Vyberte si někoho mladšího.

— Nic se nevymlouvej, tobě by to ze všech slušelo nejlépe. Jsi moudrý, zkušený člověk a syna budeš za rok miti knězem, dotírali naň.

— Ale půjde to těžko, Dvořák má ve výboru mnoho přátel, zase ještě se vymlouval.

— Má, ale ty máš více. Na nás dva můžeš úplně se spolehnouti, bývalý starosta je také pro tebe, pak tam máš kmocháčka a dva z rodiny — no a někoho ještě najdeme, nic se neboj — Budiž tedy, pravil Havelka po krátké pomlčce na oko klidně. — Budete-li mne podporovati, učiním vám po vůli a dám se na to.

Nyní rozvinul se mezi nimi dlouhý hovor, jak to zařídí, aby měli vítězství jisté. A divno bylo, že Havelka, který jindy při podobných schůzkách většinou mlčíval a nechával mluviti jiné, tenkráte hovořil více, než oba jeho návštěvnici.

Jest podivno, jak mnohdy povaha člověka dlouho-* letým zvykem ustálená, jedinou událostí úplně se může změniti. Havelka ukázal toho takový příklad: dříve nemluvný, vyhýbající se společnosti lidské, sám jenom zabývaje se svými myšlenkami — nyní docela naopak stále někoho vyhledával, s kým by si mohl promluviti. Kde se v něm taková změna nabrala?

Příčinou a kořenem jejím nebylo nic jiného, nežli příčinou bylo dřívější jeho zamlklosti : hlas svědomí a jeho výčitky. A ty výčitky byly nyní mnohem krutější nežli dříve a to proto, že se k nim družily i výčitky za to, jak se choval na svatém Hostýně. Byl-li sám, připadalo mu, že nesnese křiku vnitřního hlasu, ulekaně, plaše ohlížel se na všechny strany, kam by se ukryl, jako pták.chycený do klece hledá, kde by mezi dráty prostrčil hlavičku a na svobodu se dostal. Když však s někým rozmlouval, a£ to bylo o čemkoliv, čím živější a hlučnější byla rozmluva, tím více se mu zdálo, že ten hlas svědomí je překřičen, že se neozývá, protože není kdy poslouchati ho. A Havelku bylo nyní častěji vidati ve společnosti v hostinci, kam dříve vkročil málo kdy, a chápal se živě jakéhokoliv zaměstnání, když zdálo se mu, že by takto myšlenky jeho aspoň trochu odvrátily se od strašidla stále ho děsícího.

Proto, když po odchodu sousedů jel na louku pro zbytek otavy, vesele si pošvihoval bičem, jak už neučinil po mnoho let. Nejen proto, že Dvořákovi podvrátí jeho plány a takto se mu pomstí, ale i že v činnosti, která mu nyni nastane, zapomene na to, co mu znepokojuje den i noc. Ale dlouho ta jeho veselost netrvala, pouze než vyjel z vesnice a než přijel k řece. Tam rázem přišel mu na mysl jeho zločin, a všechny jiné myšlenky z hlavy mu zaplašil. Skonil hlavu a neodvážil se na řeku ani pohlédnouti.

— Hle, — slyšel v nitru svém hlas — navozil jsi sobě plnou stodolu obilí, plné kůlny sena, máš všeho až nazbyt, nyní budeš i starostou — ale nač ti to bude všechno? Vidíš tam to místo na břehu? Tam je utopen tvůj pokoj, tvá spokojenost, tvé — spasení ... A už to všechno skoro v ruce dižel's — víš, tenkráte na Hostýně, už jenom tři kroky ti chybily — a víš, co učinil's?

A už očí od země neodvrátil, až dojel na louku, kde ho dcera sedíc zamyšleně na břehu řeky očekávala.

ii rávě když sousedé s Havelkou se radili, Dvořák, i^ o němž hlavně mezi nimi byla řeč, vadil se doma ^ se ženou. A měl, věru, proč. Káno pekla cklčb a vzpomněla si teprve odpoledne o třech hodinách, že je ještě v peci. To by konečně nebylo tak veliké neštěstí, ale hůře bylo, že pec byla velmi málo upálena. Každý si tedy dovede snadno představiti, jak ten chlebíček chudinka vypadal. Trefil se k tomu právě Dvořák a už bylo zle.

— Řekni mně, co přece jenom v té hlavě máš! spustil na ni vida, co se stalo. — Vždyť kdybych to někomu vykládal, ani mně neuvěří. Na klevety nezapomeneš, to přesedíš třebas den u nějaké baby, ale máš-li v domě něco v pořádku udělat, hned nevíš, čí jsi.

Ženu to ovšem také velice netěšilo, co se stalo, •a naplakala se zlostí už dost, než muž vstoupil do kuchyně. Slyšíc nyní takovou řeč od něho, všechnu svou zlost v sobě nahromaděnou vložila do odpovědi a odsekla mu: — Však si mne nemusil's brát, když se ti nelibim.

Vpravdě hloupá odpověď, kterou mnohé ženy v takových případech mívají hned na kraji, odpověď jako stvořená, aby muže co nejvíce podráždila.

— A mysliš, že mi to teprve ty musíš říkat? zakřikl na ni Dvořák. — Už jsem si to sám nejméně stokrát řekl a nadal si proto bláznů — Však bych já se se svými penězi také nebyla ztratila.

— I byla, protože nemáš hlavy. A co tady vidím? Ještě ani nádobí od oběda neni umyto! Tak mělas jiti ty místo děvečky na pole, když se ti do toho nechce.

Pohlédla zděšeně, kam jí muž ukazoval, a přesvědčila se hned, že má pravdu. Tam ve škopku bylo všechno poházeno bez ladu a skladu, mísy i lžíce, jak se to po obědě sebralo se stolu. Co se to nyní na ni shrnulo! A přece se jí zdálo, že jenom chvílečku si poseděla s překupnicí, která k ní po poledni přišla a ukazovala ji všelijaké kanafasy, zástěry a šátky.

— Zlořečené takové živobytí! zaklel Dvořák a prásknuv dveřmi vyběhl na dvůr. Zapomněl docela, že přišel domů, aby zapřáhl do vozu a jel pro suchou jetelinu, a že tam na poli naň čeledín čeká. Došel sice až k vozu, stanul však u něho nevěda, co chce, a proč vlastně domů přišel.

— Vidíš, to je na tě spravedlivý trest za Aninku, slyšel v nitru hlas, který nyní častěji a častěji uváděl onu Aninku na paměť a namlouval mu, jak s ní mohl býti šťasten. Na mysl bezděky mu přicházely chvíle, kdy s ní meškával, zaznívaly mu znovu v duši rozmluvy, jež spolu mívali, a to její milč, tiché oko jakoby právě naň hledělo.

Probral se konečně z těchto myšlenek, a jakoby násilím je co nejdříve chtěl od sebe zapuditi, uchopil se vozu, rychle jím otočil, běžel do stáje, a za okamžik vyváděl koně, zapřáhl, vyskočil na vůz, švihl do koni a už tryskem vyjel vraty na náves.

Jeda podle stavení mimovolně pohleděl nade dvčře. Nebylo to poprvé, co se tam tyto dny zahleděl. Činil to však pokaždé jenom letmo, nenápadné, ale v duchu vždycky radostně si pomyslil, že už po něděli bude tam viseti tabulka označující, že v tom domě bydlí představený obce.

I nyní mu tato myšlenka připadla a rozebrala ho trochu z jeho pochmurné nálady. Byl jist, že tam ta tabulka hned v sobotu večer se přibije. Tak dobře to měl nastrojeno, nikdo z výboru, s kým až posud mluvil, mu neodporoval, ještě k nim dnes a zítra si zajde a vítězství bude míti jisté. Havelka snad bude proti němu, ale což pak jeden!

Jenom žena kdyby byla jinaěi. Ta se potom velmi málo bude hoditi za paní starostovou. Nepřejinačí-li se, nezbude mu asi nic jiného, než aby potom přibral si ještě jednu děvečku, nějakou starší osobu; a té aby svěřil starost o domácnost.

Skoda, že si té Havelkové nevzal, ta by k tomu byla jako stvořena. A zase mimovolně vrátily se mu myšlenky jeho k Anince a už ho neopustily, ani když jel domů s fůrou suché jeteliny. Ba co náhoda nechtěla, zrovna u vesnice sjel se s Havelkou, který už se vracel z louky s otavou. Havelka počkal trochu a pustil Dvořáka napřed. Dvořák dělal, jakoby si toho ani nevšiml, ale dobře pozoroval, jak Aninka, jdouc za vozem, vypadá všecka rozveselená, usměvavá, čistě ustrojená, že s ní ani očí odtrhnouti nemohl.

A hned na to, sotva domů dojel, jak opačný uviděl obraz, když přišla jeho žena, aby mu pomohla složití jetelinu na kůlnu.

Dvořáková byla jednou z těch, které za svobodna, dokud matka je strojí a na ně dohlíží, jsou sám hedváb a Bamy krajky, jakmile však se vdají, zapomínají docela, nač Pán Bůh stvořil vodu a nač továrníci dělají jehly a niti. Jen krátký čas uplynul, co odešla od matky, a už vypadala jakoby ji cikáni byli ztratili. Šátek po celé hlavě potáhaný, botky nezašněrované, živůtek měl tři Kristián Novák: ST. Hostýn, 12 knoflíky, sukně kdesi se roztrhla, ale místo aby se sešila, udělal se na trhlině jednoduše uzel a zase to drželo. Když vylézala po žebříku na kůlnu a držela se ho rukama, svezly se jí rukávy až po lokty a objevily se počerněné ruce, bůhví, zdali jak topila dnes aneb včera aneb snad ještě dříve, a na tváři zbyly jí na památku tři kapky vápna, jak předevčírem líčila kuchyni. Dvořák se na ni jenom tak letmo podíval, ale viděl to všechno a pocítil mimovolně v sobě nad tím zjevem ošklivost.

A nyní tím více myslil na Aninku. Všechno mu připadalo pusto, prázdno, bez nejmenši zajímavosti, a on stále mučen byl touhou, aby ji někde uviděl, aby ji potkal a s ní promluvil. Pouze tenkráte ochladla poněkud vášeň jeho a poustoupila, když zabýval se svou budoucí volbou za představeného a když tajně vyjednával o tom s některým z výborů.

Konečně přece podařilo se mu sejiti se s dcerou Havelkovou.

Oral právě na onom poli, se kterého před několika dny svážel suchou jetelinu. Na nedaleké roli stála hned u cesty kulatá, bílá kaplička, zastíněná z obou stran dvěma rozložitýma lipama, a kolem ní rostl pěkný trávníček. V kapličce aebylo mnoho ozdob, protože neměla dveří a nic vzácnějšího nebylo by tam obstálo. Pouze proti vchodu u zdi stál dosti pěkný oltářík, podepřený dvěma kamennými sloupky, a na něm byla prostřena lněná plachta, starobyle žlutým hedvábím vyšívaná. Na oltáříku byl dřevěný, bíle lakovaný a pozlacený podstavec, a na něm neveliká, ale pěkná soška Panny Marie Pomocnice. Po obou stranách stálo po dvou dřevěných svícnech a na nich ze dřeva napodobené svíce, mezi nimi pak dvě vázy nepatrné ceny s papírovými, vybledlými a pocuchanými kyticemi. Na zdích proti sobě visely ještě dva obrazy v černých rámech na skle malované, jejichžto původce dozajista lépe uměl zacházeti se zednickou štětkou nežli se štětcem malířským, a ne- býti podpisu, jak živ by nikdo nebyl uhodl, co asi ten malíř těmi obrazy chtěl vypodobniti.

Hlavní asi příčinou, proč ta kaplička byla vystavěna, byl pramen vodní, který pod oltáříkem vytékal ze země a kovovou rourkou padal do kamenné nádržky, ze které pak voda pod zemí odtékala ven do příkopu.

Dvořák doorav do konce obrátil se a započal novou brázdu. Ale po několika krocích se zastavil, aby ei odpočinul. Okamžik postál u pluhu, pak se sebral a pomalu kráčel ke kapličce. Neměl ani přílišné žízně, bylo však už obecným zvykem, který věrné zachovávali všichni v těch místech pracující, že chtějíce si odpočinouti, zašli si do kapličky se napit.

Stanuv ve dveřích Dvořák bezděky se zarazil. Jakási dívka stála u pramene, skloněnou hlavu držíc si rukou opřenou o oltářík a upřeně pohlížela na džbán, postavený pod železnou rourou. Byla asi hodně zamyšlena, ía* že ani nepozorovala, že džbán už dávno je plný a že voda dopadajícím proudem rozpěněná šumíc ubihá z něho po okrajích. V tom však okamžiku, když Dvořák do kapličky vstoupil, zatmělo se v ní poněkud a tato změna ve světle probudila dívku z jejích myšlenek. Zdvihla překvapeně hlavu, pohlédla do dveří, ale v tom okamžiku uchopila se křečovitě oltáříku a odhodlaně zahleděla se na rušitele svých myšlenek.

Dvořák byl překvapen též, ale docela jinak, radostně, div nevykřikl. Poznal totiž v dívce tam stojící Aninku.

— Co zde děláš? ptal se jí, přistoupiv o krok blíže.

— Však vidíš. Přišla jsem na vodu, odpověděla mu srdnatě. S těmito několika slovy jakoby všechna bázeň s ní byla spadla.

— Což tu někde blízko na poli pracujete?

— Nepracujeme. To bratrovi. Povidává, že zde je voda nejlepší. Proto mu sem na ni chodívám každý den.

Dvořák se odmlčel, ale jenom na okamžik. Potom usmívaje se pravil: — Jak jsem rád, že jsi zde se džbánem. Byl bych si musil nabrati leda dlaní aneb kloboukem. Pravda, že mne necháš z něho se napit?

— Proč ne, .vždyť ho neubude.

Dvořák ohnul se pro džbán, napil se, pak vodu z něho vylil a postavil ho opět pod pramen. Ale chuti odejiti neměl.

— Vidíi, Aninko, na Hostýně mně pravila's, že se na mne nehněváš, a hněváš se přece, začal po chvilce jaksi smutným hlasem.

— A dnes ti mohu opět říci, že jsem tenkráte mluvila pravdu.

— Proč tedy se mi stále vyhýbáš? Uznávám, že jsem se proti tobě velmi provinil, ale pravil jsem ti též, že jsem za to dobře potrestán.

— Já jsem ti dávno všechno odpustila, a prosila bych tě pouze, abys na to, co bylo, zapomněl.

— Snadno se ti řekne, abych zapomněl, ale když mně neni možno.

— Musíš!

Ale Dvořák s ní nesouhlasil.

— Že bych musil ? A kdo mne donutí ?

— Kdybys byl svoboden, ovšem nikdo, ale nyní tě nutí — zákon Boží.

— Myslíš? Což nevíš, že Bůh nám káže, abychom se vespolek milovali?

— Však já ti nic zlého nepřeju, a jediné, zač tě prosím, jest, abys se mi vyhýbal.

■— Ani nevíš, že žádáš ode mne věc nemožnou. Ve dne v noci na tebe myslím, má domácnost čím dále tím více se mi zprotivuje, ženina nepořádnost vyhání mne z domu, a odejdu-li z něho za nějakou prací, nic mne tam neláká a raději bych zůstal nevím kde.

— Jakž bych já ti v tom mohla pomoci?

— Můžeš, aspoň poněkud, abych aspoň někdy měl veselejší chvilku. Kdybych já jenom několik slov denně s tebou promluvil.

— To se ti jen tak zdá. Nevzpomínáš, co zlého bys tím sobě a mně připravil. Vzpomeň si jen. kdyby si toho všimli lidé.

— A co lidé! Ti jen, když vidí, že se jinému špatně daří, jsou spokojeni. Každý si myslí: to jsem rád, že se mně to nepřihodilo! třebas by tě do očí i politovali. Litovat ovšem je dobře, ale hůře trpět.

— A přece i trpět musíme všichni. Proč ty se vymlouváš?

•— Nevymlouvám se, jenom kdybys ty mne poslechla. Několik slov s tebou promluvených zase mi síly dodá. Vždyť přece to není nic zlého.

Dívka mu na to hned neodpověděla. Snad nevěděla co, snad chtěla rozmluvu ukončiti. Dvořák však myslil, že už s ním začíná souhlasiti, že však ještě trochu se kolísá. Přistoupil tedy až k ní, uchopil ji za ruku, a toužebně na ni pohlížeje, pravil prosebně : — Aninko!

Ale neuslyšel odpovědi.

— Aninko, přijdi dnes večer pro něco ke kupcovi. Budu tam též, a pak půjdeme kousek domů pospolu.

Zase odpovědi se nedočkal.

— Přijdeš? tázal se opět silněji ruku ji tiskna a přistupuje blíže.

Aninčiny zraky svezly se dolů ke studánce.

— Hle, džbán už je dávno plný, už přetéká vrchem, je éas, abych se vrátila domů, zahovořila, jakoby ani jeho otázky nebyla zaslechla. Sehnula se a volnou rukou uchopila džbán.

— Pusť mne! pravila hledíc svou ruku z jeho vymknouti.

— Nepustím, až mi odpovíš! on na to trochu zpurně.

— Tedy ti odpovím: řež tvá je hříšná, a skutky podle ní byly by ješté hříšnější. A nyní mne už pusť !

— Nepustím!

— Vždyť už jsem ti dala odpověď.

— Takové odpovědi já nechci!

— A co tedy ti mám říci?

— Ze přijdeš.

— Nepustíš-li mne, budu křiéet.

— Křiě, není tu nikoho na blízku, kdo by tě slyšel. Tu nejsme na Hostýně. Tam mi utekla's, ale zde mi neuteěeš!

Aninka chtěla opět svou ruku z jeho vytrhnout, ale svíral ji tak pevně, že v ní ani už citu neměla. Viděla, jak vítězoslavně se usmívá, jak i druhou ruku po ní vztahuje, jakoby ji chtěl obejmouti. Odskočila však poněkud na bok a v tom okamžiku uhodila ho džbánem po hlavě.

Zajiskřilo se mu v očích, ucítil, jak je celý oblit studenou vodou, zapotácel se trochu a pustiv rychle Aninku jednou rukou zachytil se zdi a druhou za hlavu. Ale závrat pominula okamžitě, bezpochyby následkem studené vody, jež mu kapala s vlasů, proudem crčela po tváři, po zádech a po celém těle. Protřel si rychle oči, díval se po Anince, ale viděl, kterak rychlým krokem ubíhá po chodníku k vesnici hodný už kus od kapličky. Nedbaje, že je na svatém místě, zaklel tak bohopustě, že se .zdálo, jakoby všechen jeho hněv byl se v tom zaklení soustředil. Pak si utřel rukávem tvář, kopl zlostně do střepů džbánu po zemi se povalujících, a vzav klobouk, který si byl pověsil u vchodu na hřebik, vyšel rychle z kaple.

Hned se ohlížel, není-li tam někde někoho na blízku. Viděl sice tu a tam někoho orati, i jakási žena žala na mezi trávu, ale všichni byli tolik aspoň vzdáleni, že mohl doufati, že si ničeho nevšimli. Šel tedy pomalu k svému pluhu. Teprve když stál u něho, pocítil na hlavě jakousi palčivou bolest. Smekl klobouk a chopil se rukou místa, kde bolest cítil, a namakal velikou bonli.

Ulekaně trhl rukou a díval se na ni, zdali snad neuvidí krve. Ruka však byla čistá. Tim se velmi potěšil. Což pak boule 1 Ztratí se zase a mezi vlasy beztoho jí nevidět. Ale jí toho neodpustí! Chtěl-li zapomenouti, co mu učinila na Hostýně, na dnešek nezapomene a pomsti se, věru, že se pomstí!

Ale jak? Oral a oral, díval se sice na brázdu, ale možno říci, že jí neviděl. Myšlenky jeho byly docela jinde, kmitaly se mu hlavou jedna přes druhou, ale nezvítězila žádná. Zprvu, dokud zlosť ještě v něm vřela, umiňoval si, že si na Aninku někde poěíhá a že ji — zastřelí. Později však od té myšlenky upustil, o nových a nových plánech přemítaje, z nichž každý na chvilku cele ho zaujal, líbil se mu, ale po chvilce byl zavržen jakožto nevhodný, nový se vynořil, aby zase za nedlouho ustoupil jinému. A tak se rval s tou myšlenkou na pomstu skoro až do poledne. Pak mu však připadlo: — Jsi hloupý, že se trápíš zbytečným přemýšlením. Počkej, až budeš starostou, naskytne se ti příležitostí až na zbyt, abys té pyšné princezně dnešek oplatil.

A tato myšlenka na představenství, které pro sebe považoval už za jisté, trochu ho rozebrala a přivedla ho na veselejší myšlenky. Pomalu i na bolest na hlavě zapomínal a jenom pořád přemýšlel, jak to bude, až bude tím starostou. Až jenom v sobotu, pak bude jeho vítězství!

S takovými myšlenkami přijel s pole domů. Poledne bylo sice už dávno odzvoněno, ale o obědě ještě ani zminky. Zena rozcuchaná, začerněná běhala okolo sporáku, všechno zavazelo, všeho měla plné ruce a B ničím nemohla býti hotova. Dvořák vida to neřekl ani slova, vyšel z kuchyně na dvůr, a sem tam něco popravuje s tajenou zlostí čekal oběda. Byl už nyní pevně odhodlán, až tím starostou bude, že si musí dozajista nějakou takovou dovednou děvečku vzíti, která by i kuchyni rozuměla.

Konečně hospodyně upocená a rozpálená vyběhla na dvůr a volala k obědu. Pacholek a děvečka byli ve světnici hned, protože už na ten oběd s toužebností čekali. Dvořák šel až posledni. A ani mu velice nechutnalo. Seděl za stolem skoro beze slova, pro jméno pouze trochu snědl, dvakrát si pořádně odplivl, nacpal si dýmku, zapálil a beze slova odešel do hospody.

Soboty se nemohl ani dočkati. V pátek večer, když přijel s pole, pravil s úsměvem pacholkovi odvádějícímu koně do stáje: — Zítrar už budeš sloužiti u starosty! Ať se potom přičiníš, abychom také měli koně podle toho.

— No však! sliboval pacholek, ale vkročiv do stáje, zabručel: — Starosta, nestarosta, jenom kdyby se člověk pořádně najedl.

V noci Dvořák velmi málo spal. Napřed přemýšlel, u koho by si měl dáti ušiti nové šaty, potom, zdali by se neslušelo, aby si koupil kočár a nechal si růsti vousy, myslil, že by bylo dobře, zajiti si k panu učitelovi, aby ho naučil trochu německy, když nyní tak často v městě s pány bude obcovati, a mnohé jiné podobné starosti trápily ho skoro až do rána. Ze by nebyl zvolen, ani na mysl mu nepřipadlo. Kdo by také jiný mohl starostou býti než-li on? Vždyt co druzí mají v hlavě, má on dávno v malíku, a pak jim ukáže, jaký má býti starosta!

Sebevědomě vkročil v sobotu do obecního hostince, kde volba se měla diti, nemaje ani tušení, jak protivná strana se naň přichystala. Snadno se tedy pochopí jeho překvapení a úžas, když nabyl přesvědčení, že nejenom nestal se starostou, ale že ani za radního nebyl zvolen. A ti všichni, o kterých se domníval, že je má jisté, kteří k jeho výkladům v hospodě ochotně pokyvovali hlavami, všichni ho zradili a volili Havelku.

Dvořák v duchu zuřil Byl jedním z těch, kteří 0 sobě se domnívají, že celý svět s toužebností na ně čeká, aby ho svým rozumem osvítili. Takotfi lidé mívají plné hlavy velkolepých plánů, nic se jim nelíbí, všechno by chtěli přeměnit, ovšem, jak se rozumí samo sebou, ne pro sebe a pro svůj prospěch, nýbrž z nejčistší lásky k ubohému, zaslepenému a ve tmách tápajícímu lidstvu. A když potom spatří, že lidé si troufají žiti 1 bez jejich moudrosti a bez jejích rady, že nemají v úminku podrobiti se jejich komandu, pak uražená pýcha takového zneuznaného genia hledá, jak by si učinila zadost: před důvěrnými přáteli uleví si nadávkami a před veřejností nějakým hanopisem v takových novinách, které mají tu počestnou zásadu, že by bylo hříchem vysýpati smeti a vylévati špínu někam stranou, aby nebyla lidem na očich, když je tolik lidí na světě, kteří považují za vrchol vzdělanosti v těchto věcech viděti krásu a ušlechtilost, a ještě zaplatí, aby jim dovoleno bylo zahrabati se do nich až po krk.

Na štěstí v Jarošicích takových novin neměli, a Dvořák ani nevěděl, že by tím způsobem mohl se svým protivníkům pomstiti. Proto musil hněvu svému hledati si průchod jiný. V hostinci po volbě však nic na sobě znáti nenechal; tušil dobře, že by neušel všeobecnému výsměchu, kdyby dal na jevo, jak ho mrzí výsledek volby. Proto sa i usmíval, kysele sice, ale přece se usmíval, v duchu však si umiňoval, že se všem za dnešek odmění. Při každém jednání dá jim najevo, že niěemu nerozumějí, postará se, aby hodně často nevěděli kudy kam, a Havelkovi, který mu to starostenstvi uloupil, tomu obzvláště ještě posvítí. Jemu i jeho dceři.

Z hostince sice neodešel a oslavoval i s ostatními volby, ale nechutnalo mu nic. Pil však přece a sice na zlost, jak si v duchu povídal a zůstal až do posledku, protože ho domů nic nevábilo.

Bylo asi devět hodin, když se ubíral domů. Nebyla sice ještě hospoda prázdná, ale výboři už všichni odešli a on tam tedy nemohl zůstati sám s obyčejnými lidmi. Domů musil jiti podle Havelkova statku. Už z daleka slyšel jakési klepání, díval se tedy zvědavě, co se tam děje. Uviděl to brzy. U dveří byl ke zdi přistaven žebřík, na něm stál čeledín, a přibíjel na zeď plechovou tabuli s nápisem, že tam bydlí představený obce. Dole pod žebříkem stál Havelka, Havelková a obecni posel, všichni majíce hlavy zdviženy a oči upřeny na tabuli, jejížto zlatý nápis z daleka se leskl v záři plného měsíce.

Dvořák spatřiv to zaskřípal zuby, zabočil hned do stínu ke zdi protějších domů, a zatnuv zuby zasyčel polohlasitě: — Počkejte jenom, tu tabulku vám osladím!

III.

fa pouti v Přepychách bylo, jak obyčejně, velmi hlučno. Pod kostelem podél domů stálo několik budek s cukrovým a perníkovým zbožím, které byly úplně obklopeny mládeží už dlouho, dříve než se zvonilo na velkou. Byli tam hoši a děvčata nejen domácí, ale ze všech okolních vesnic, chodili od boudky k boudce hledajíce, kde by za málo peněz hodně nakoupili, aneb kde by zboží by'o pěknější. Místy i sázeli sobě na čisla a šťastný hráč, jehož číslo bylo vytaženo, odnášel si plné kapsy perníku, dělaje takto laskominy jiným, aby šli a vsadili si též.

Do Přepych chodívali lidé na pouť z celého okolí. I z Jarošic přišlo jich hodně, a mezi nimi ovšem nechybil ani Dvořák. Každoročně od maličkosti chodíval uem na tento den, jakž by tedy letos vynechal! Ale jeho pobožnost za mnoho nestála: byl ještě od včerejška rozmrzen a rozzloben na celý svět. Proto i z kostela vyšel skoro první, stoupl si stranou pod lipy a díval se, až půjde někdo známý, že se k němu přidá. Viděl známých dosti, ale podivno, že všichni šli kolem něho dělajíce se, jakoby ho ani neviděli, a aby on sám k někomu se připojil, neměl jaksi odvahy. Tak se stalo, že už všichni z kostela odešli, a on pořád ještě stál na témže místě, jakoby nevěděl, kam se dáti.

Zahleděl se na pestrý rej okolo krámků, ale ani tam ho nic nezajímalo. Co mu po nich? Nemá, komu by kupoval pouti. Snad ženě? Byl by blázen! A přece za dřívějších let o dnešní pouti dal kramářům utržiti i několik zlatek. Stával okolo něho houf dovádivých děvčat, a všechny žebronily, aby jim koupil pouti. A on i v tom vyhledával slávu, mohl-li všechny ostatní svobodné hochy i v té věci přetrumfnouti.

A přece ho tam něco zajímalo. Napřed zdálo se mu jenom, že tam někoho zablídl, podíval se však hned bystřeji, a už věděl, že se nemýlil. Spatřil u jednoho _z krámků mlynáře Lipovskčho s Aninkou Havelkovou, viděl, jak mlynář kupuje pouti a pak Anince dává dosti objemný balík, jak tato ostýchavé ho přijímá a jak děkuje mu ne slovy, ale pohledem plným radosti a lásky.

Dvořákovi rozbřesklo se v hlavě.

— Aha, tož tak je to tedy! pravil vrtaje si prstem do čela a hledé za nimi, jak spolu odcházejí. — Kdo by si to byl pomyslil! Pak pochopuji, pochopuji. Ale dobře, že to vím. Budte jisti, že se postarám, abyste spolu nešli k oltáři.

A zabrán do těchto myšlenek ubíral se pomalu do hospody. Neměl chuti jiti dnes na oběd domů. Věděl, že zde v hospodě dostane něco lepšího, než by mu doma připravila jeho žena, a byl by hloupý, aby si nepohověl když může. Však beztoho, když se tím starostou nestal, nemá na světě už nijaké radosti. A nač by dbal na někoho? Však mu nikdo nic nedá.

Hostinec byl naproti kostelu, vzdálen od něho asi tři sta kroků. Když Dvořák přišel na silnici, uviděl tam u chodníku od kostela, kudy skoro všichni lidé musili jiti, seděti na kameni starou Laštovičkovou z Jarošic. Modlila se růženec a s dychtivostí hleděla, zdali už jí někdo něco dává.

— Věru, svět by se rozbořil, kdyby té baby tu nebylo, zabručel Dvořák, spatřiv ji tam seděti. Ale hned mu připadlo něco jiného. Znal Laštovičkovou velmi dobře, věděl, že sice žádné pouti nevynechá, ale že také neříká se o ní nadarmo, kam čert nemůže, že ji nastrčí. Možná, že mu bude někdy dobrá, a že by nechybil, kdyby si ji zavčas něčím naklonil.

Šel tedy přímo k ní a přívětivě se usmíval.

— Taky na pouti, taky? tázal se zastaviv se u ní.

— Však jiného na práci nemám, jenom ten svůj rňženeěek a pamatovat na smrt, odpovidala pokorně a upřené dívala se jedním svým okem na jeho ruku, zdali už něco nevytahuje z kapsy.

— Ale příliš pohodlného místa na sedění jste si nevybrala.

— Ja chudobný ělověk musí býti rád, když ho jenom nechají, kde by nezavazel.

— A byli poutníci štědří?

— Dejte pokoj! Kde pak tady! Kdyby žebrák hladem umíral, ani se naň neohlidnou. Vždycky říkávám : není štědřejších lidí než u nás v Jarošicích.

— Bezpochyby vás tady neznají. A když si tak stěžujete, tady máte na oběd.

Podával jí tři desetihaléře. Laštoviěková sice údivem nechtěla ani svému oku věřiti, ale brala velmi rychle, aby si to snad nerozmyslil a neřekl, že se zmýlil.

— A kdybyste někdy něco potřebovala, však víte, kde býváme, dodal ještě Dvořák jsa už na odchodě.

Žebraěka hleděla za ním upřeně, dokud nezmizel v hospodě, peníze pořád ještě svírajíc ve dlani. Teprve, když už ho neviděla, schovala je k ostatní vyžebrané almužně a pomyslila si: — Hlecřme, toho bych se nebyla jakživa nadála. A tolik ho u nás všichni pomlouvají. Škoda, že dostal za ženu takové motovidlo.

Kristián Novák: Sv. Hostin 13 Dvořák vstoupiv do hospody poznal hned, že sotva už bude míti, kde by si sedl. Obě světnice byly plné, jak ani jinak o pouti býti nemůže, nejvíce přespolních chasníků, kteří zde zůstali na odpoledne k muzice. Beči, křiku a smíchu bylo až nazbyt, a vzduch byl přesycen zápachy nápojů, vůní jídel a štiplavým kouřem z laciných doutníků. Hospodský bez obleku, upocený, ale svižně posud roznášel pivo a kořalku, stále si utíral čelo rukávem od košile a co chvilka natočil si do sklenice trochu piva a vyprázdnil ji na jeden hlt. Hostinská s dcerou zase roznášely jídla, nejvíce uzenky, stále jsouce vybízeny křikem několika nedočkavců, aby si pospíšily.

V první světnici Dvořák už místa nenašel, zašel ei tedy podívat se do druhé. Jindy tato světnice bývala vyhrazena pro „pány", když nějací přišli, dnes však rozdílu se nedělalo. Přece však bylo pozorovati na první pohled, že zde sedi trošku lepší společnost nežli v první světnici. Vzbuzují takové „panské" světnice vždy jakýsi divný pocit u obyčejného lidu, tak že se v nich nikdy necítí doma, a lépe se jim žertuje, hovoří a křičí v obyčejné jejich místnosti, kde je jim úplně volno a kde si myslí, že jim nemá nikdo nic poroučet.

— Hledáte, kde byste si sedl? Pojďte sem, trochu se skrčíme, a bude hned pro vás místo, volal na Dvořáka kdosi z kouta za kamny. Dvořák se tam ohlédl a poznal hned pana pivovarníka Sladomela, který naň volal a už mu na lavici u zdi odsedával. Bylo tam skutečně ještě místa dosti, protože Sladomel tak se rozložil, že si nikdo už vedle něho sednouti netroufal.

— S dovolením tedy, řekl Dvořák po pansku, nadzdvihl trochu klobouk, ale nechal ho dále na hlavě. Pak mžikem rozhlédl se po ostatních přísedících.

Samé neznámé tváře, bezpochyby rolníci z vesnic za Přepychy, kteří se tu stavili po službách Božich něco sníst a vypit, než půjdou domů. Jenom ten, co mu seděl po levici na židli, zdál se mu jakýsi pán, tak trochu podobný na žida. Dvořák však neměl kdy pozorovati bedlivěji svých sousedů, protože si musil více všímati pana Sladomela, když ho tak ochotně ke stolu zavolal a mu místa popřál.

— Přišel jste také podívat se na pouť, zaěal s nim rozprávku obyčejnou otázkou.

— I nepřišel, přijel jsem. Na chůzi už mne neužije. Mám koně s kočárem na dvoře. Kdybyste chtěl, svezu vás.

— Musil byste dlouho na mne čekat, vymlouval se Dvořák. Neměl ani nejmenší ehuti brzy se dnes vrátiti domů.

— Proč dlouho? Což tu chcete zůstati na noc? divil se Sladomel.

— To právě ne, ale chtěl bych se podívati trochu na ten rej, který zde po požehnání začne. Mám jaksi dnes chuť také si trochu poskočit.

Sladomel trochu se naň zahleděl a teprve za chvilku řekl: — Ze se vám chce! Já bych se do toho nepustil ani za milion.

— Ale když jste býval mladší, mluvival jste dozajista jinak.

— Inu, pravda. Ale tenkráte jsem ještě nevážil 140 kilo, jako nyní. Ted už mi pro zábavu nezbylo nic, jenom karty, sklenice dobrého piva, doutník a nějaká dobrá pečené — Dobře jste vzpomněl, vskočil mu Dvořák do řeči. — Zdali pak tu maji něco dobrého k obědu?

— Dostanete dosf, řekněte jenom hostinské. Já jsem měl kousek telecího, ale to jenom tak, abych tu neseděl po prázdnu. Obědval jsem už doma. než jsem vyjel.

— Už? podivil se Dvořák. — Tož to tu ještě dlouho nejste.

— Asi půl hodiny. Právě šli lidé z kostela, když jsem přijel. Víte, já sem jezdívám každoročně dnešního dne. Hospodský bere ode mne pivo, musím ho tedy také o pouti navštívit. Ale dlouho se tu nezdržím. Za čtvrt hodiny odjedu, abych nezmeškal vlaku. V městě bude dnes odpoledne koncert, zajedeme si tam tedy i s moji.

— Tam budete míti ovšem lepší zábavu. Pro mne by to však nebylo.

— Proč myslíte, že ne? Dle mého mínění na takovém koncertě pobaví se každý.

— Ale přece musí rozumět zpěvu, aby to dovedl posoudit.

Dvořák slyšel onehdy tato slova promluviti pana učitele v hostinci, zapamatoval si je a nyní je také udal.

— To musí, přisvědčoval mu Sladomel. — Mne to zajímá, bylC jsem za mladších let také zpěvákem — Řekl bych, že jste až posud — Jsem. ale už jenom tak někdy z ochoty. A jiného už se pro mne nehodí, jedině bas.

Dvořák se živé k němu obrátil.

— Škoda, že jste nepřijel přede mší svatou, řekl.

— Proč? podivil se Sladomel.

— Byl jsem na chóre. To vám byla sháňka. Nepřišel jim jakýsi zpěvák a pan nadučitel nevěděl, co si počne. Byl byste jim mohl velmi dobře vypomoci.

— Tam by to sotva bylo šlo, kroutil Sladomel hlavou. — Vždyt tam asi bylo horko na zalknutí.

— To bylo.

— Tak vidíte. Lidé o mně řikají, že jsem neznaboh. Ale věřte, nejsem. Já ctím Boha ve svém srdci a kdybych mohl v kostele vydržeti pro ten divný vzduch, šel bych i tam někdy. Přesvědčil jsem se v poslední době, že je též dobře občas do kostela se podívat.

— Tak ? A co se vám stalo ?

— O velikonočních svátcích byl jsem v Olomouci. Mám tam bratrance kupcem a ten mne pozval. V neděli mne zavedli do dómského kostela, že prý se tam bude nač podívat. Je pravda, panstva tam bylo plno, ale nejvíc se mi líbilo, když potom jakýsi kněz vystoupil na kazatelnu a oznamoval, že se nyní bude udělovati »poštolské požehnání, a kdo právě v kostele je přítomen, že bude míti odpuštěny všechny hříchy. Víte, já nemám tolik času jiti ke zpovědi a tenkráte jsem tak snadno k tomu přišel.

Dvořák naň vyvalil oči.

— To snad přece nebude pravda, pochyboval.

Ale Sladomel se nedal. Vypjal hlavu, naklonil ji do zadu, a jakoby byl uražen řekl : — Proč by nebylo? Vždyt jsem slyšel na vlastní uši, že pravil: „plnomocné odpustky hříchů". Nu tak, co je to?

Dvořák sice se pamatoval, že se ve škole o odpustcích učili, ale poněvadž on tenkráte míval docela jiné starosti, nežli dávati pozor, nevěděl njní, co na to odpovědéti. Za to cizí hosté, kteří rozprávku také poslouchali, šťouchali se koleny a podezřele se usmívali. Do jejich řeči však se nemíchali.

— To je případ jeden, pokračoval pivovarník Sladomel. — Druhý se mi přihodil, když jsem byl nedávno na Hostýně. Neměl jsem veliké chuti jiti tamT ale mlynář Lipovský pořád mne verboval, až jsem ho poslechl. Tam jsem se také náhodou dostal do kostela, a tam knéz povídal lidem, nechceme-li přijiti do pekla, máme prý se každý den něco pomodlit, aspoň prý třikrát Zdrávas Maria. To není mnoho a já to od té doby každý den dělávám. Tak vidíte, že je dobře vejiti občas do kostela.

Hostinská právě nesla Dvořákovi polévku. Měl už hlad a čekal ji velmi dychtivě, proto sotva ji před něj postavila, nechal Sladomela Sladomelem a pustil se s velikou chutí do ni. Při pečeni bylo zrovna tak a pivovarník už se s ním nemohl dostati do nijaké rozmluvy. Proto po chvilce povstal řka: — Bavte se tu tedy dobře. Já už pojedu, je už co nejvíce na čase.

— Přeju také dobrou zábavu, loučil se s ním Dvořák.

— Doufám, že bude S Bohem tedy !

Podal Dvořákovi ruku a odešel.

IV.

dyž odešel, ostatní hosté u stolu, kromě Dvořáka a toho, co byl podoben židu, dali se do hlasitého smichu. — Člověk by pukl smíchy, když ho poslouchá, pravil jeden.

— A těm odpustkům rozumí jako koza petrželi, přidal jiný. A třetí dodal: — A jak je. chudák, tomu rád, že se mu podařilo najiti cestu z pekla.

To byl začátek všeobecné rozmluvy. Dvořák se s nimi brzy seznámil, a poněvadž byli všichni rolníky, porozuměli si snadno a vykládali si, jaké kde byly žně a jak sype obili, kdy začnou seti a o jiných hospodářských záležitostech. Dvořák se před nimi dělal náramně zámožným, vykládal, kolik měl kterého obilí mandelů, kolik už namlátil, chválil se, co má dobytka, že nikdá nemá polí tak dobře upravených, protože on všemu dobře rozumí. Jeho společníci se mu divili, chválili ho, ale když pil a nedíval se na né, pohlédli po každé na sebe a podivně se usmáli.

Žid seděl potichu, do jejich rozmluvy se nemíchal, ale pilné dával pozor na jejich slova.

Tak seděli asi hodinu. Potom společníci Dvořákovi vstali a chystali se na cestu domů. Společnost u stolů zatím velmi se proměnila. Cizí většinou odešli, kromě těch, kteří odejiti neminili a domácí přijdou až po požehnání. Proto bylo nyní u stolů dosti volno, a Dvořák právě přemýšlel, ke kterému stolu by si sedl, aby měl nějakou společnost, když v té žid se k němu nahnul a pravil: — Pan rolnik je tuze moudrý pán 1 Poslouchal jsem řeči, které se zde mluvily, a mohu říci, že pan rolnik mluvil nejmoudřeji.

Dvořák pohlédl udiveně na žida, nemoha pochopiti * způsobu jeho mluvení.

— Kterého rolníka myslíte? tázal se.

— Ale Bože, kterého bych myslil, než právě vás? Jak povídám: tak moudrých rolníků málo jsem ještě našel, a přece leckam přijdu, vysvětloval mu ochotné žid tahaje se za rozcuchanou bradu.

Dvořák zdvihl hlavu, nadul pysky a řekl sebevědomé : — No, prodat se nenechám. Ve školách jsem sice nebyl, ale hloupý také nejsem.

— Pán Bůh chraň, aby pán byl hloupý! Na první . pohled jsem to poznal. Pan rolník je jisté ve své obci starostou.

— To nejsem, ale mohl jsem býti, kdybych byl chtěl. Ale já o to nestojím. Jsou s tím jenom samé práce a ostudy. Ve výbore však jsem.

— Však na starostovi ani tolik nezáleží, jenom jeli výbor dobrý. Vždyť můžete svou dobrou radou a svým rozumem i tak obci prospéti. Můžete je na příklad poučovali, jak mají obdělávati svá pole, aby z nich měli hodně užitku. Jak jsem poslouchal vaši řeč, hned jsem si pomyslil, že tomu rozumíte znamenitě.

Žid už přestal ho nazývati „panem rolníkem" a začal mu prosté vykati. Dvořák však toho nepozoroval. Slyšel jen, jak se chválí jeho pole, vlastně on, že je tak dobře umí obdělávat, a to mu nikterak nebylo lhostejno.

— Což mé pole má dvakrát tolikou cenu, jako kterékoliv jiné pole u nás, odpověděl nevěda, co by chytřejšího řekl.

— A úroda podařila se vám letos? Máte hodně ječmene?

— Ječmene dost. Teprve jsem s ním byl jednou na trhu.

— Vidíte, nač byste s nim do trhu jezdil? Já ho od vás koupim. Co jste dostal na trhu ?

— Dva zlaté osmdesát krejcarů za půlku.

— Já vám dám rovné tři.

Dvořák se naň nedůvěřivě zahleděl.

— Jak můžete kupovat, když jste ho ani neviděl? tázal se.

— Ale věřím vám. Vím, že takový rozumný pán mne neošidí.

'— A vezmete ho všecek? Ani vlastně ještě nevím, kolik ho budu moci prodati — Na tom pramálo záleží. Kolik prodáte, tolik vezmu. Ostatně přijdu některý den se naň podívat. Trefím k vám, pravda? Slyšel jsem, jak jste pravil, ž& jste z Jarošic.

— Ano, z Jarošic, Dvořák. Doptáte se na mne velice snadno. A kam ten ječmen mám vám zavézt?

— Jenom na nádraží. Cestu po dráze si zaplatím.

— A odkud jste?

— Z Prostějova. Ale ječmen pojede jinam. Chcete-li, dám vám hned závdavek.

— Nepotřebuji. Vzal jsem si z domu dosti peněz.

— Vím, vím. Nepravím to také proto, že byste snad peněz neměl, ale že je to tak zvykem.

A už vytahoval starou tobolku, otevřel ji, naslinil dva prsty a vytáhnuv dvě pětky, položil je před Dvořáka.

Dvořák byl v devátém nebi, že tak výhodně ječmen prodal. Tolik by zaů na trhu jakživ nebyl dostal a musil by s ním jeti až do města. Nedal to však na sobě znáti, ale sebrav peníze, vstrčil je do kapsy u vesty tak lhostejně, jakoby doma žena jeho takovými papírky podpalovala v kamnech.

/id však netvářil se, jakoby se svým vyjednáváním byl hotov. Patrně měl ještě něco za lubem. Nahnul se opět k Dvořákovi a začal: — Pěkná dědina, ty vaše Jarošice. Byl jsem tam jednou a tuze se mi líbila.

— To je. Okoličně není takové! přisvědčoval Dvořák.

— Ale něco vám tam chybí.

— Ze by chybilo? Nevím o ničem.

— Chybí vám tam nějaký pořádný obchodník — Vždyf tam přece máme kupce dva, namital Dvořák.

— Ano. ale co pak prodávají? Sůl, cukr, kávu a nějaké koření. A do vaší vesnice by bylo přece třeba obchodníka, který by měl všechno, čeho v domácnostech potřebujete, po případě i látky na šaty, abyste nemusili pro kdejakou hloupost choditi do města.

— No, trochu máte pravdu, uvažoval Dvořák. — Onehdy žena chtěla péci koláče, ale u našich kupců nebylo ani za krejcar kvasnic, a mně ztratila se z chomoutu přeska a také žádný neměl takové.

— Tak vidíte, jak by bylo dobré, kdyby tam byl obchodník, který by prodával všechno. A já bych právě o takovém věděl.

— Odkud?

— Je to můj brair, tuze moudrý ělověk. A obchodu rozumí lépe, než náš otec. Má samé dobré zboží. A poctivý! Onehdy jeho žena někoho ošidila jenom o dva krejcary, ale to vám byl křik, když se to dozvěděl! Chtěl se s ní dáti rozvést! Tak že jsme ho ještě uprosili.

— A proě tam u vás nechce už zůstat?

— Pro hloupost. Moje žena a jeho si něco udělaly, nějaký ženský klep. Ale on je svatý, jako praotec náš Abraham. Přišel ke mně a řekl: ať není sváru mezi mnou a tebou, neboť bratři jsme. Půjdeš-li tý na právo, já půjdu na levo, a vyvolíš-li ty si levou stranu, já pravou držeti budu. Já jsem mu však řekl, že se hýbati nemíním, protože mám už v Prostějově dům, on však posud nemá nic, proto jemu to bude snadnější. Slíbil jsem mu však, že se mu někde po něčem poohlédnu.

— Ale u nás není ani příhodného místa, kde by si mohl takový obchod zařídit.

— O ani nevíte, jak on je skromný ! Maličký koutek někde mu postačí. Mají posud jenom jednoho chlapečka.

— No, víte, já bych proti tomu nebyl, pravil Dvořák po krátké pomlčce, — a když pravíte, že jest tak výborný obchodník, byli by snad i jiní spokojeni, •kdyby přišel. Ovšem, řeknu vám zrovna, ti dva kupci velice naň přívětivé hleděti nebudou, a jejich přátelé budou také proti němu.

— Nic proti němu nezmohou, bude li míti při sobě takového moudrého pána, jako vy jste. Vy už to dovedete ostatním rozpovědět. Děkuji vám už napřed jménem svého bratra za všechnu laskavou ochranu, kterou mu prokážete. Řeknu mu, aby ve všem vždycky k vám napřed zašel si na radu.

—• Však nepochyb!! nafoukl se Dvořák sebevědomě.

Zvonili na požehnání, ale v hospodě se nikdo nehýbal. Na tu chvilku nestojí za to od stolu vstávat, však tam bude dosti jiných. Raději, aby už bylo po všem, aby mohla zaěít muzika. I žid přál si, aby už to začalo. Věděl, že sem přijdou hospodáři, a že může býti snadno nějaký kšeftíček. Kupoval všechno: obilí, koně, krávy, po případě kůže, kosti i staré sklo, z čeho vůbec troufal míti nějaký výdělek, doporučoval a chválil obchody svých soukmenovců a na svých cestách neopomenul všímali si bedlivě, nebylo-li by někde ve • vesnici místa pro některého jeho příbuzného, který zatoužil po venkovském vzduchu.

Sotva se požehnání v kostele ukončilo a sotva první člověk z něho vykročil, hudebníci spustili skočnou, jež otevřenými okny rozléhala se po celé vesnici. Pomalu začaly přicházet i tanečnice, sousedé se svými příbuznými, kteří je dnes o pouti navštívili, a v hospodě pak bylo veselo. I Dvořák ubezpečiv ještě jednou žida, že jeho bratr bude v něm míti upřímného přítele, odešel do velké světnice mezi tanečníky. Žid byl tomu rád, nebot nyní mu nastala chvíle, aby se poohlédl, kde by se co dalo ulovit. Neučinil ovšem s nikým nijaké kupní smlouvy, pouze se doptával a sliboval, že se přijde v týdnu podívat, dovedl to však tak chytře navléci, že nač sliboval teprve přijití se podívat, už zde v hospodě z polovice bylo jeho. Večer pak vesele se usmívaje odešel na noc k svému švakrovi, který měl na horním konci dědiny kupecký krámek, a kterému také on to místo zde vynašel.

Dvořák napřed tančil, několikráte zaplatil si sólo, ale vida, že by se to mohlo špatné ekončiti, protože slyšel domácí chasníky bručeti, že dlouho nenechají toho „cizáka" Be tu roztahovat, tance nechal. Co po tanci, když nesmí míti sólo 1 Vrátil se zase do světničky a za chvíli už opět seděl na svém starém místě s kartami v ruce. Když pak v noci vracel se domů, ze všech peněz, co si vzal s sebou, i z těch dvou pětek, co dostal od žida, zbyly mu v kapse tři krejcary.

'by s Pánem Bobem započali, nový výbor dle starébo zvyku dal sloužiti v pondělí Blavnou mši svatou, které všichni obcovali. Po mši svaté starosta také dle starého zvyku pozval je všechny k sobě na snídaní. Šli pomalu a vážně, mluvíce málo, starší napřed a mladší, jak se komu chtělo za nimi. U Havelky však brzy se jim jazyky rozvázaly, protože Havelka, nechtěje se zahoditi, dovezl si včera odpoledne k této příležitosti z města dobrou šunku a soudek ještě lepšího vína. U stolu s nimi seděl i syn bohoslovec a Aninka s matkou obsluhovaly.

Chutnalo všem dobře, jenom Dvořákovi ne — snadno pochopitelno, proč. Nutil se však, aby ani nej- menšího nebylo na něm znátí, dobře věda, že liška chtějíc kohouta lapiti, dělá se, jakoby spala.

— Tož jak, pane bohoslovče, dlouho ještě vám potrvají ty prázdniny? započal řeč s Václavem první radní.

— Už ani ne čtrnáct dní.

— A tak to oteče, ani se nenadáme. Zdá se mi,, že teprve včera přijel, a už zase abych mu všechno chystala k odjezdu, povzdechla si matka.

— No, dokud ještě je v Olomouci, přece ho častěji vídáte. Ale až bude kaplanem a dají ho někde na kraj světa, potom bude hůře, prohodil zase jiný u stolu.

— Kde pak asi budete ode dneška za rok?

— Pán Bůh ví, řekl zamyšleně Václav.

— Ja, kdesi na horách, kde by byl ? Vždyť víte, kam ty mladé napřed posílají, vysvětloval druhý radní.

— Všude jsou nesmrtelné duše, mínil Václav.

— Inu, pravda, duše nesmrtelné mají všichni, ale přece nejsou lidi jako lidi. Máte ledakde všelijakou sběř.

— I tam někdo musí býti. Vždyť misionáři jdou i mezi lidojedy, zase k tomu Václav přidal.

— Což u lidojedů, není-li jim po chuti, aspoň to s nim dlouho netrvá. Ale nedej Pán Bůh, abyste tak přišel mezi lidojedy, co nosí rukavičky a na nose brejle. To byste zkusil, na dlouhé lokty by to s vámi natáhli, než by bylo po vás, rozhovořil se zase první radní.

— Nebude to tak zlé, usmíval se Václav. — Půjdu-li tam z vůle Boži, nebude mi chybiti ani jeho pomoc. A myslím, že všude se někdo najde, kdo mé rady bude potřebovati a kdo mi za ni bude vděčen.

— Pravda, lidé jsou vždycky míchaní, dob?í se zlými, přidal někdo.

Kristián Novák: Sv. Hostýn. 14 — Víte, čeho bych si ¡enom přál? pokračoval Václav.

— Církevnímu právu budu se učiti letos, přál bych si ■však ještě, abych měl také trochu znalosti práva občanského. Myslím, že bych potom i v té věci mohl lídeín přispěti ledakdy dobrou radou.

První radní se usmál.

— Pane bohoslovče, bylo by sice pěkné, kdybyste to znal, ale věřte, potřebovati toho nebudete, pravil.

— Znám dobře, jak to chodí. Myslíte, že by si někdo vaší rady všiml a jí se řídil? Raději půjde každý desetkrát k advokátovi, než k vám jenom jednou. Takové poradě, za kterou nemusí zaplatiti aspoň pětku, nikdo nevěří.

Všichni se dali do smíchu, — Je tomu tak, je, přisvědčoval kterýsi. — Vy byste vždycky začal: milí, milí, smiřte se, odpusťte si! Kdežto akvoUát řekne: Co? Jak? Tak je to? A vy byste to trpěl? Platit musí aneb sedět, na to se podíváme ! A prosím vás, kolik je jich na světě, kteří by si nepřáli, aby jejich protivník seděl anebo platil?

— Jenom kdybychom se ve zdraví všichni těch vašich prvotin dočkali! projevil někdo zase přání.

— Musíme to potom velebnému pánovi udělat pěkné, pravda, starosto?

Havelka se radostné"pousmál.

— To víte, pravil, — Vždyť to budAti první prvotiny v naší vesnici Musíte přijití všichni bez výjimky, dům vedle domu.

A nyní začala řeč o téch prvotinách, a všichni vykládali, jak se malá děvčata těší, že budou za družičky. Bylo už hodně veselo. Víno na všechny účinkovalo, tak že se slova nevyhledávala, ale co bylo na srdci, to na jazyku Přišla Aninka a nalévala jim do prázdných sklenic.

— Podívejte se na Aninku, jak je červená. Děvče, kdy pak nás pozveš na svatbu? žertoval první radní.

— Ona počká, až pan bratr ji bude moci sezdati, žertoval jiný.

— Starosto, to by bylo krásné! Obě ty svatby najednou. Synovi v neděli a dceři v pondělí.

Aninka se tak rozčervenala, že by se sirka od ní byla chytila. Tak se jí ruce třásly, když nalévala.

— Pěkné by to bylo, pěkné, přisvědčoval Havelka, jenom je těžko dělati svatbu, když ženicha neni.

— Aha, není! Jenom se jí zeptej, kdo jí včera koupil v Přepychách pouti a s kým šla domů, smál se vesele druhý radní.

Aninka postavila sklenici s vínem na stůl a utekla všecka pomatená do kuchyně.

Havelka udiveně pohlížel na dceru, a pak na toho, jenž to řekl.

— To mi povídáš velikou novinu. Nevím nic o tom, nebyl jsem včera doma, pravil docela vážně.

- -m — —■ No, zdejší mlynář, dokončoval druhý radní svou zajímavou zprávu. — Však tady Dvořák mi nedá lhát, byl tam též.

Všichni zahleděli se na Dvořáka, který až posud promluvil pouze několik slov se svými sousedy. Byl po včerejšku ještě všecek jaksi nesvůj. Nebylo mu příliš milo, že druhý radní právě jeho svědectví se dovolával.

— Nevím, nevšímal jsem si jích, odpověděl tak, že všichni poznali, že by o té věci nerad mluvil.

Havelka byl v duchu touto zprávou ovšem co nejvíce překvapen, a nelze říci, že by se snad mrzel nad tím, co slyšel. Hned si umínil, že se dcery na všechno důkladně zeptá. Na venek však se stavěl, jakoby celou tu řeč považoval za žert, kttrý byl promluven jenom proto, aby se něco mluvilo.

Aninka však už se mezi nimi neukázala, a ob- sluhovati hosty musila pouze matka.

Mluvilo se zase o všeličem, a jest docela přirozeno, že mezi rolniky řeč se točila kolem hospodářství: kolik kdo namlátil, jak obilí sype a kolik dostal na trhu. Všichni bez odporu se shodovali, že obilí' teď nestojí za nic, že ho nikdo koupiti nechce, že se člověk na- pracuje, až je celý křivý a potem promočen, než je to obilí v měchu, a pak přijde všelijaké židisko a dá za ně, co se mu uráčí. A aby ho člověk ještě prosil !

— Ale co máte pořád! prohodil Dvořák, když se rozmluva trochu utišila. •— Já jsem včera tak pěkně prodal svůj ječmen, že by se mi to na trhu jak živo tak nebylo podařilo.

— Kde? Jak? A zač? hrnuly se naň ze všech stran otázky.

— Právě jednomu židovi. Dal mi za půlku tři zlaté beze všeho smlouvání. Seděli jsme spolu v hospodě, a on sám od sebe mi to nabídl.

Všeobecný údiv zavládl okolo stolu.

— Aá! To je něco jiného, tři zlalky! A kde, prosím tě, ten štědrý žid bydli?

•— Povídal, že je z Prostějova, ale přijde sem tento týden některého dne. Má prý bratra, který by rád se odstěhoval z města někam do dědiny, a u nás prý by se mu velmi líbilo, vykládal Dvořák.

— Bude-li také tak za obilí platit, at přijde, zvolal soused Dvořákův.

— Prý by si tu chtěl zaříditi obchod, a bude pro- dávati kde co, i látky na šaty, abychom prý pro nic nemusili choditi do města, Dvořák dále vysvětloval.

— Tedy nám prodávat jenom, a od nás kupovat ne?

—■ Hloupý! Co by nekoupil? Žid koupi všechno.

— Ano, ale zač!

— Myslím, že nás neošidi. Bratr jeho ho velice chválil. Je prý spravedlivý, že až je to směšno.

— Přátelé, pravil vážným hlasem Havelka, — já zase bych myslil, aby žid zůstal tam, kde je. Obešli jsme se bez něho až posud, obejdeme se příště též.

Kdyby to byl řekl někdo jiný, snad by si toho Dvořák nebyl ani všiml. Ale poněvadž to řekl Havelka, domnival se, že by v té chvíli zemřel, kdyby on zase nebyl přesvědčen o pravém opaku.

— Ale dobré by též bylo, kdyby přišel. Jaká by to byla výhoda pro nás, míti takový obchod ve vesnici, řekl hned po Havelkovi svraštiv čelo.

— Mysliš, že bys po každé za ječmen tolik dostal? Nepochopuješ, proč to tentokráte udělal? odpovídal mu Havelka.

— A{ to udělal, proč chtěl, já proti němu nie nemám, a kdyby přišel ke mně, věru ho nevyhodim, rozobňoval se Dvořák.

— Jenom aby on potom nevyhodil tebe.

— Oho! Na to bych se podíval! Deset takových židů strčím do kapsy.

— Dnes ano, ale máme na sta případů, že za několik let potom takový žid vstrčil do kapsy ne deset, ale dvacet takových, jak jsi ty. Mé mínění jest, žida do dědiny nepouštět a umluviti se, aby mu nikdo nedal bytu. Potřebujeme pijavici!

Tu tak, aby se Dvořák od Havelky nechal porazit!

— A kdyby mu nikdo bytu nedal, já mu ho dám ! zvo al. — Potřebujeme už dávno řádného o! p.hodníka v dědině, a když nyní by se to mohlo vyplniti, měli bychom si tu příležitost nechat ujiti pro nic a za nic?

Zdálo se, že se rozmluva skonči hádkou. Havelka i Dvořák měli své přívržence, a těm, kteři se ku Dvořákovi přidali, až laskominy se dělaly, když si vzpomněli, že by též tak draho mohli tomu židovi prodávati ječmen, jako Dvořák. V té však někdo měl dobrý nápad.

— Ale co se budeme hádat pro hloupého žida, pravil. — Připijme si raději, abychom ten úřad všichni ve zdraví po celá tři leta mohli zastávati.

— A ba 1 Co tim po židovi! Však tu ještě není, přisvědčovali mu druzí. A už všichni brali sklenice, i Havelka s Dvořákem, a vstávali za stolem.

— Na zdraví a štěstí!

— Na svornost a lásku!

— Pane bohoslo.vče. na šťastný konec!

— A abyste se potom dostal na dobrou fara k kodnému panu faráři.

A kde je paní starostová? Sem poj(í a připij si s námi, abys mřla radost ze svých dětí.

—• A Anička, kde je Anička? Ať jde sem, připijeme jí též, aby hned po prvotinách byla svatba.

Takové výkřiky provázené smíchem a cinkotem sklenic zazněly okolo stolu. Pouze Aninky nebylo tam, nebylo jí možno se dovolati. A tak skončila se snídaně za všeobecné veselosti, o židu nikdo se už nezmínil, a ve zdánlivé spokojenosti všichni se rozešli.

Ale už za dveřmi rozdělili se na dva díly. Jedni s Dvořákem odešli hned, jiní ještě postáli si chvilku s Havelkou u dveří.

— Ty, až k tobě ten žid přijde, pošli ho ke mně, mám také pěkný jeěmen, promluvil hned jeden ku Dvořákovi, sotva zašli několik kroků. A divno, všichni ostatní měli totéž přání, a Dvořák slíbil všem, že je tomu pantátovi co nejlépe doporučí.

— Víte, ten Havelka by nám ani toho groše za naše poctivé obilí nepřál, pravil jim. ■— Jemu je ovšem dobře mluvit, když má dosf, což, já taky nepotřebuju, ale nejsou tu jiní, kteří by rádi dobře prodali?

— Pravda, a dosť je jich, přisvědčovali mu.

— Teprve je dva dny starostou, a už by nám chtěl rozkazovat, pokračoval Dvořák. — Ale právě, aby věděl, že se ho nebojím, já sám si toho žida k sobě vezmu na byt, a kdybych mu ho měl dáti docela zadarmo.

— Ten bude potom vyvalovati oči, až uvidí, že se o jeho moudrost nikdo neprosí, ušklíbl se jiný jeho průvodčí. — Možná, že přijde k němu první.

— Ať jde nebo nejde, na tom mi pramálo záleží. Ale poroučet mně nebude.

A Havelka stoje u dveří se sousedy prohodil : — Co to. prosím vás, jenom napadlo toho Dvořáka s tím židem ?

— Inu CO! Chytrý žid mu zamazal oči několika šestáky. Však ví. že si to tisíckrát vynahradí. Kdo ví, co mu kromě toho ještě slíbil.

— A potom, vždyť Dvořáka znáte, že musí svoji míti vždycky na vrchu. Povídám vždycky, že je to protivný člověk. Uvidíte, že ten žid tu bude co nevidět.

— Ale z nás k němu, myslím, nikdo ani nohou nevkročí, řekl Havelka pohlížeje po ostatních.

— To se ví, že ne. Tak hloupí přece nebudeme, ubezpečovali ho všichni Pak jeden za druhým dal „s Pánem Bohem", a odcházeli pomalu domů. Když odešel poslední, Havelka zavřel dvéře a šel na dvůr. Sotva tam vkročil, setkal se s dcerou.

— Kde bylas? Volali tě tam ve světnici, a nikde tě nebylo, tázal sejí.

— Jenom trochu v zahradě, odpovídala rozpačité hledíc do země.

— A je to pravda s tím mlynářem?

— A co, tatínku?

— Ze jste šli spolu včera s pouti.

— Je, odpověděla sotva slyšitelně.

Havelka se na chvilku zamlčel, jakoby přemýšlel, a potom řekl: — Jenom si dej dobrý pozor, aby to potom zase tak neskončilo jako s tim Dvořákem A mimo dceru ěel dále svou cestou. Z jeho odpovědi bylo zřejmo, že by proti mlynáři nebyl, a že nemíní dceři známosti s ním zakazovati.

Ve čtvrtek na to byla obecní hospoda téměř plná. Od štola k stolu chodil žid, co v Přepychách v neděli mluvil s Díořákem, a kupoval ječmen až radost. Ani velice nesmlouval, platil, co kdo chtěl, a když bylo po trhu, dal ještě všem přítomným naraziti půl hektolitru piva. Bylo radosti k nepopsání I Ani by nebyli věřili, že může býti tak dobrý žid na světě. Aby jenom ten jeho bratr už co nejdříve přišel, s otevřenou náručí ho přivítají!

A žid v duchu radoval se též Věděl sice dobře, že dnešního dne bude výdělek prabídný, ba že musí hodně i z kapsy přidali. Ale co na tom, jenom když zase jeden „fon unsere Lajt" bude zaopatřen. Však si to potom pospolu stonásobné vynahradí.

Hned druhého dne dostavili se k Dvořákovi zedníci, začali bourat a přestavovat, a do měsice tam, kde dříve stávala komora, objevil se pěkný kupecký krámek se světničkou, kuchyni a nevelikou místností vedle kuchyně, jež dostala název „magaeína". Za několik dni potom objevila se nad novým krámkem tabule s nápisem : MORIC BRAUSEPULVER.

Obchod se smíšeným zbožím, likéry a rumem. A přede dveřmi na háku visely dvoje nové mužské šaty a vedle vlňák. aby se vědělo, že i takové véci možno tam koupiti.

VI.

® as míjel pořád den za dnem, v obyčejných pracích fí hospodářských na poli a doma, ukončil se raésíc září a bohoslovec Havelka odjížděl zase do Olomouce, aby dokončil poslední rok svých studii a přípravy k stavu kněžskému. Vyprovázeli ho na nádraží všichni domácí i mnozí z přibuzných, smutně se s ním loučili a on také všecek byl jakýsi zasmušilý, mysle si stále, že tento rok bude proň rozhodným, že bude v celém životě jeho nejdůležitějším, snad zrovna tak důležitým, jako den jeho smrti Tato zasmušilost byla však přece poněkud slazena myšlenkou, že už konečně pominou t& léta studentská, která sice každý chválí, ale nikdo nechtěl by se do nich vrátiti, a že k cíli mu zbývá už jenom kroků několik!

Jediný, kdo by] nad míru vesel, byl jebo otec starý Havelka. Na venek sice nedával toho na jevo, tvářil se vážně, jak ovšem vyžadovala chvile loučení, ale v duchu jásal. Cím blíže bude syn svému cíli, tím blíže on bude pokoji své duše. Až oběť, kterou Bohu věnoval, bude vyplněna, pak teprve, jak pevně věřil, bude míti dosti síly vykonati pravé pokání. Byl přesvědčen, že jiné pomoci už mu není, že by marně už cokoliv dobrého činil, a že mu nic nezbývá, nežli nechati běžeti všechno, jak to běží.

A zase potom pokračovalo se v obyčejném životě, jehožto všednost pozměněna byla jenom někdy nějakou méně obyčejnou událostí, která pak poskytovala všem na nějaký čas dostatek látky k zajímavějšímu hovoru. Takovou událostí byla i pověst, že mladý mlynář chce si vzíti Havelkovu dceru, a že se jenom čeká, až Havelkův bohoslovec bude knězem, aby je mohl sezdati. Všichni se tomu napřed divili, řečí a rozmanitých výkladů byla plná vesnice, ale pak se na to pomalu zvykalo, přestávalo se o té věci mluviti a vyhledávalo se něco nového.

A nové látky k řečem poskytl jim brzy Dvořák. Bůhví, co s tím člověkem se stalo, že tak neobyčejně rychle sjížděl do prohlubně. Býval nyní více u svého žida než i doma ve své světnici. Báno bývala tam jeho prvni cesta, než odjel na pole, nebo se dal do nějaké práce, na novo se tam zastavil, po obědě býval tam jistý, a večer, nešel-li do hospody, nezmeškal také ani jednou.

Zprvu povidával, že se chodí dívat, jak se daří jeho nájemníku. Žid ovšem býval samé poklony, stále děkoval za čest, jakou „pan domácí" mu prokazuje svojí návštěvou, hned zval ho do světnice, ochotně přistavil ke stolu židli a na stole už stála sklenička dobrého likéru. Židovka jinak ho nenazvala než milostpánem, a tříletý židáček musil mu po každé ruku políbit. A nejvíce Dvořákovi se líbilo, že od něho za likérku nebo za rum nechtěli ani krejcaru, ubezpečujíce, že jsou dosti odměněni radostí, že se mohou milostpánu domácímu zavděčiti.

Tak to trvalo asi týden. Potom do světnice ho sice zvávali, ale likéru nedostal, dokud si neporučil. A odcházeje říkával pouze místo placení : „odčítejte si to", to jest od toho, co měli zaplatiti za nájem, a bylo dobře. Vyprovodili ho oba až za dvéře se stálými, uctivými poklonami.

— To je židák! chválil ho pak Dvořák v hospodě před sousedy. — Kdybych mu řekl, aby na této skleničce na hlavu se postavil, beze slova mné to udělá.

A mnohý ze sousedů pokyvoval hlavou a při- svědčoval, že je to náramně dobrý židáček. Když tam své děti pro něco poslali, po každé si donesly nějaký přídavek, a starší dostávali ochutnat nějaké nové, právě došlé likérky.

Rodiče Dvořákovi, kteři u něho bývali ve výměnku, a celá ostatní přízeň byli tím jeho jednáním ovšem pramálo potěšeni. Domlouvali mu, napomínali ho, prosili, ale všechno bylo marno.

— Ale co pořád máte, pravil jednou svému švakrovi, když mu v dobrotě domlouval, aby jim všem nedělal hanby. — Však ta chvilka, co tam bývám, nestojí ani za řeč.

— Věřte, nepochopuji ani, jak vás může těšiti seděti pořád v té smrduté, židovské díře.

— A proč by mne netěšilo? Mám se tam dobře, stokrát lépe nežli doma.

— Takto však brzy začnet<; hospodařiti od desíti k pěti.

— E na tom už mně pramálo záleží. Byl bych blázen, abych se jenom dřel a nic neužil. Co mám doma? Už se na ten nepořádek ve světnici a po domě nemohu ani dívat. Jídla se mnohdy ani nedočkám a minulou neděli mně židovka musila oprati košili, chtěl li jsem jiti v čisté. Hledám, kde bych na všechno zapomněl, a ostatní at všechno vezme čert.

Stará a zlatá pr.ivda, ústy samého Ducha svatého potvrzená, že nalezl poklad, kdo našel řádnou a hodnou ženu. Jest ona potom základem spořádané domácnosti, andělem domácího míru, blahobytu podporou a kořenem zbožného, křesťanského života. Ale naopak i pravdou zůstává známé přísloví, že muž nenavozí tolik čtyřmi koňmi domů, co nepořádná žena v zástěře odnese.

Dvořák však nedovážel, nýbrž jenom se staral, jak by co nejvíce utratil, a žena jeho roznášela více, nežli by se dalo sebrati do zástěry. Napřed se s mužem hádávala, když často a dlouho u žida sedával, zlobila se a nadávala mu, potom však najednou toho zanechala. Ať muž přišel, kdy chtěl, ať přišel sebe více opilý, neříkala mu ani s'ova. V čem spočívalo tajemství této její náhlé přeměny ?

Příčina byla velmi jednoduchá : Dvořáková našla si velmi snadno také cestu tam, kde její muž se cítil šťastným. Brzy byla se židovkou nejdůvěrnější přítelkyni, sedávala u ní v kuchyni, nechala se od ni hostit a napájet, občas vybrala si něco pěkného na šaty a nejednu sklenici dobré rosolky odnesla si od ní potajmu domů. Za to však jak vejce, tak máslo, tvaroh a mléko, ba i leckterá slepice nebo husa putovaly do židovy kuchyně, kde nikdo se neptal, co jsou za to dlužni.

Praobyčejná historie, která se už na tisíckráte opakovala nejsouc pochopena, neposkytujíc výstrahy, zůstávajíc nepovšimnuta, a proto není divu, bude-li se stejným způsobem opakovati dál a dále.

Jednou v neděli večer Dvořák seděl zase u žida ve světnici. Nebyl tam sám, sedělo tam ještě několik podobných jemu, sami dobří známí, kterým židova kořalka byla nejvzácnějším nápojem pod sluncem. Ne- seděli však jenom tak Nač by také marnili čas, když ho mohou věnovati něčemu užitečnému? Hráli, jak obyčejně, v. karty. Sedělo se jim tu náramně dobře. Bylo tu tak teploučko, a venku sychravý listopadový vitr co chvilka hodil do oken chumáč zvadlého, žlutého listí.

S Dvořákem hrávali nesmírně rádi. Nemíval ve hře štěstí, a domů chodíval pravidelně bez krejcaru, ale nikdy se nezlobil, mUsil-li platit. Neměl-li, žid ochotně půjčil, kolik potřebov.al, a Dvořák odcházeje pouze naň kývl: — Připište to tam!

A žid připisoval a připisoval.

Tak tedy v zmíněnou neděli seděli opět a hráli. Mluvili málo, aby nerušili hry, jen tu a tam nějaké slovo, nějaký vtip, více méně hrubého zrna, hlučný na to výbuch smíchu, a zase bylo ticho — Víte, co nového? pravil kdosi, když právě se míchaly karty.

Zahleděli se naň všichni zvědavé, protože ještě tolik dnes nevypili, aby jich taková otázka nezajímala.

— Co se stalo? tázali se.

— Pan mlynář šel i s matkou před chvílí na námluvy k Havelkům. Prý dnes už všechno mezi nimi se najisto ujedná.

— No, no, to je spěchu! Jakoby se bál, že mu ji někdo ukradne, mínil jiný z hráčů.

Kristián Novák: ST. Hostýn. 15 — Ale svatba prý ještě hned nebude. Až prý bohoslovec Havelků bude knězem, vykládal zase ten, j.enž tu zprávu donesl.

— A co je ti po mlynářovi a jeho svatbě? Míchej raději a dávej, ať řemeslo nestojí! zakřikl jej jeho protějšek.

Zamíchal tedy, rozdal a hrálo se dále. O mlynářové 6vatbě už nikdo se ani nezmínil, Jenom to pozorovali, že od té chvíle Dvořák hraje jaksi roztržitě a že stále musí platit. Byli tomu rádi a nikomu ani nepřipadlo, aby jenom slovem ho na jeho roztržitost upozorni^ Divný, ale vysvětlitelný zjey spatřuje se v duševním životě lidském, že hříšná láska velmi snadno promění se v nenávist a že nenávist ta bývá tím prudší, čím ohnivější byla dříve láska. Dvořák byl toho novým dokladem. Když všechny pokusy, aby Aninku naklonil svým záměrům, zůstaly bez výsledku, neměl jiné myšlenky, nežli aby se jí pomstil a sice tak, aby na to do smrti pamatovala. Zabýval se tou myšlenkou už delší čas, ale stále odkládal, čekaje vhodné příležitosti. Nyní však viděl, že příležitost nadešla a že déle odkládati bylo by zbytečno.

Když přehráli asi dvakrát kolem, prohodil docela nevinně: — Jenom aby se ten mlynář s tou Havelkovou nespálil. Slyšel jsem všelico o ní vykládat — A co slyšels? dotazovali se jeho soudruhové.

— Vil — — Inu dost, že kdyby to věděl Lipovský, jistě by tam dnes nebyl ani nohou vkročil.

— Nu tak mluv, co se stalo I — Nic zvláštního. Pouze prý, co se často stává, když děvče zapomene na svou čest. Nevím sice jistého zcela nic, jenom tak, co jsem slyšel, a nechci pečetit, že by to bylo pravda. Co mně už nyní po ní, a po mlynářovi ještě méně. Nerad bych jim pokazil štěstí.

A vypověděv to klidně se napil Ostatní následovali jeho příkladu Nedoptával se ho už nikdo z nich na nic, ale Dvořák byl jist, že porozuměli a že pro začátek řekl dosti Dobře věděl, že ani jeden z nich se neudrží, aby to doma neřekl své ženě, a poněvadž nikdo nic jistého nevěděl, byla cesta k všelijakým domněnkám úplné volná.

To však mu ještě nedostačovalo, on přál si mnohem více. I to se mu podařilo, a lépe ještě, nežli se nadál. Jel za několik dní dq města na trh a hned za dědinou dohnal starou Laštovičkovou. Usmál se spokojeně, když ji poznal, a zdržuje trochu koně volal na ni: —- Kam, stařenko, kam?

Zebračka se zastavila, pohlédla naň udiveně, jakoby se byla právě protrhla z nějakého důležitého rozjímání dala hned křesřanské pozdravení a odpověděla: — Ja mezi dobré lidi. Kam bych já jinam I — Tak pojďte, kousek vás svezu, zval ji.

— Ale vždyť máš plný vůz. Zbytečně bych jenom tvým koním přitěžovala, vymlouvala se.

— Což to je. Toho ony ani neucítí. Pojíte jenom !

— No, když jsi tak hodný. Ať si mé nohy také trochu odpočinou, však se už naběhaly dosti.

A už vylézala na vůz. Dvořák ji pomáhal a kázal si jí sednouti na měchy vedle.

Dali se do řeči. Mluvili o všelijakých lhostejných věcech, ale Laštovičková to tak dlouho nevydržela. Toť přece nemožná věc, aby se ani slovem nezmínila o nej- důležitější časové události ve vesnici.

— Slyšels už, že mlynář byl u Havelků na námluvách? otázala se sotva ujeli neveliký kousek.

To bylo, nač Dvořák čekal. Sám nechtěl o té věci začíti řeči, ale věděl jistě, že Laštovičková se neudrží.

— Slyšel jsem, odpověděl prostě.

— To nyní ten pyšný Havelka nebude teprve vědět, na kterou nohu stoupnouti napřed, když bude míti takovou panskou rodinu, vykládala dále stará Laštovičková.

— Což mu toho nepřejete? vyzvídal Dvořák její smýšlení. v — I proč bych nepřála? At mu Pán Bůh požehná ! Já přeju každému všechno dobré. Ale co je pravda, nemusil by Havelka tolik si na sobě zakládat. Myslí si, že on je ze všech nejlepši. Když jsme byli letos na .

svatém Hostýně na pouti, nadal mi tam jednookých. Však on ještě s oběma neumřel, a kdo ví, co naň na starost čeká — Pravdu máte! Třebas je člověk jenom jednookým, jenom když je poctivým, a nikdo naň ani na jeho rodinu nemůže říci nic z'ého, přisvědčoval jí Dvořák.

— Však já mu toho nezapomenu, může býti jist, ubezpečovala žebračka. — Jako bych za to oko mohla.

Dvořák už byl nyní přesvědčen, že to proň bude dobrý spojenec — Dobře máte! Byla byste hloupá, abyste si nechala ledaco říci snad proto jen, že jste chudobná, podpichoval ji.

— Dočkej čísu, jako husa klasu — říkávám. Přijde čas, kdy mu to všechno oplatím.

— Kdybyste mne neprozradila, poradil bych vám, jak, jaksi tajemně k ní Dvořák zahovořil.

Laštovičková přisedla k němu blíže a upřela naň nedočkavé oko.

— Já, a prozradit! Což tě nemá! ubezpečovala ho.

— Dosti by bylo, kdybyste věděla, co já vím. Říci to, světu, a Havelka hanbou ze stavení ani hlavy nevystrčí, a pan mlynář jistě by si to s tou svatbou rozmyslil, vykládal pořád tak tajt-mně Dvořák — Ale, ale! A co o něm víš? třesouc se zvědavostí tázala se Laštovičková.

— O něm nic, ale o jeho dceři.

— A co je s ní, prosím tě pěkně?

— Ze se s ní mlynář pěkné ošidí. On myslí, že je to vtělená ctnost, ale kdyby věděl!

Vůz narazil na veliký kámen, nahnul se prudce na jednu stranu, a hned zase vrátil se do dřívější polohy. Laštovičková byla by jistě s něho slítla, kdyby se nebyla chytila Dvořáka za rameno. Ale přece jí to tak z lehká neprošlo. Bůhví, jak se stalo, že se jí jazyk při tom připletl mezi posledních pět zubů, které jí ještě zbyly na jedné straně, a že si ho nyní těmi starými zuby pořádně přikousla. Jindy by se byla dala do hlasitého nářku, ale nyní nebylo na to kdy. Co tam o jazyk, jenom když to bude vědět o té Havelkové.

— A což ty něco viš? tázala se rychle nedbajíc na bolest.

— Vím dosti.

— A tož co víš?

— Proč bych vám to neřekl? Však víte, že jsem si ji chtěl kdysi také vzíti, ale když jsem poznal, jaká je, myslil jsem si: já bych tě ohřál! Ta vám už měla ženichů !

— Ale co nepovídáš !

— Vidíte, ani se vám tomu nechce věřit. Ale řeknu vám jenom, co jsem já zkusil. Ona nemůže na mne ještě posud zapomenout. Co ta se na mne ledakde načekala a naběhala za mnou, a už jsem měl po svatbě. O jej ! A co hubiček jsem od ní dostal už jako ženatý!

— Ale jdi! To snad ani nemůže býti pravda! hrozila se Laštovičková.

— Přece bych vám to nemohl říci, kdybych sám nebyl zkusil, ubezpečoval ji Dvořák. — Víte, já nerad někoho posuzuju, ale možná bych ani neselhal, kdybych řekl, že by jí snad ani nepatřilo jiti ve věnci k oltáři. Ob, já ji dobře znám. To je jedna!

— Kdo by to byl řekl, pro Pána Boha! Zdála se tak svatou, a co to zatím slyším ! vyslovovala žebračka své podivení.

— Inu, nebylo by poprvé, co by se člověk zmýlil. Mně je jenom toho mlynáře líto. Přál bych mu, aby se to dozvěděl, než bude pozdě.

— Kdybych se nebála, že se rozhněvá, hned bych sama běžela mu to povědět.

— To byste si dala ! zasmál se jí Dvořák. — To musíte navléci chytřeji. Tam slovo, tam slovo, a lidé už si z toho celek sestaví. A pak už se najde ledakdo, kdo to řekne i mlynářovi Ale ne, abyste si myslila, že vás k tomu navádím. Kdybyste to však šikovné provedla, vyplatilo by se vám to. Na nějaký pytel mouky bych nehleděl, a až bych zabíjel, pamatoval bych také na vás, že byste celou zimu o sádlo nemusila se starat.

Tato řeč zdála se žebračce jaksi podezřelou. Tak jí připadlo, jakoby Dvořák nejenom jí radil, jak se má sama na Havelkovi pomstiti, ale jakobv vlastně na té pomstě více jemu záleželo, nežli jí. Proto mu řekla tuto pochybnost: — A není-li tomu tak, jak jsi mně povídal?

— Což, za všechno vám neruěím. Vim jenom, co já jsem zkusil. Ostatně, abych nezapomněl: včera večer měli jsme my, obecni výbor, schůzi. Víte, že nám nedávno vítr shodil tu obecní chatrč, kde bývali na noc všelijací pocestní, když do naši vesnice zabloudili. Starosta pravil, že jí stavěti nebudeme, že máme ještě jednu obecní chalupu, kde prý nyní nebývá kromě vás nikdo. Tož prý ta světnička upraví se pro takové ty nocležníky, nebo pro případ, že by někdo onemocněl nakažlivou nemocí, že by dostal choleru, černé osýpky, nebo mor, aby ho bylo kam dáti. Vy prý budete bývat vedle v kuchyňce. Stačí prý vám úplně, a můžete prý potom takové ty nemocné ošetřovati. Tož se těšte, budete se brzy stěhovat.

— To byl trumf, který si Dvořák nechával na rozhodnou chvíli. Věděl jistě, že Laštovičková o tom posud neví, a že ji tím co nejvíce překvapí Řečeno po pravdě, souhlasili s tim včera všichni, i Dvořák. Vždyť ta kuchyňka pro Laštovičkovou stačila úplné, a nač bez potřeby stavět a platit. Ale jak nyní jí to povídal, zdálo se, jakoby tím byl vinen pouze Havelka.

Tušil dobře, co bude následovati po této zprávě. Žebračka dala se do pláče, vyrážejíc ze sebe jednotlivá slova, jakoby lítost jí ani nedovolovala souvisle mluviti.

Tak tedy dokončí na starost! Pomalu jí pan starosta řekne, ať si bývá, kde chce, třeba na návsi. Jemu je dobře rozkazovat, když má takové stavení, ale se starým člověkem má už míti trochu uznání. Však ho Pán Bůh za to jistě potrestá, že tak chudobného člověka utiskuje. Ach Bože, kdyby tak už raději umřela, bez toho ji brzy i po té almužně choditi zakážou !

Dvořák ji na jeji nářek přisvědčoval, ne sice dlouhými řečmi, ale tak volenými, že Laštovičková jenom tím byla popuzována k větší a větší zlosti. S takovou dojeli k první vesnici za Jarošicemi.

— Počkej, tady slezu, řekla žebračka pofňukujíc a chtěla vstáti.

Dvořák zastavil.

— Stavíte se tady v dědině? tázal se jen tak ze zvyku. Proč jiného by chtěla slézti?

— Musím tu zase trochu navštívit své známé a postéžovati si. Ach Bože! Kde bych já ubohá se toho byla nadála!

— A chcete-li, zpít vás opět svezu.

— Ach synku, na mne nečekej. Kdo ví, kdy se odtud vypravím. Však já už pomalu nějak se domů dostanu. A Pán Bůh ti zaplať za svezení. Víš, od takových lidí, jako já jsem, jiné záplaty čekati nemůžeš.

— Rádo se stalo. A nezapomeňte se u nás brzy zastavit.

— Nezapomenu. Pán Bůh ti zaplať už napřed. A s Pánem Bohem. Zdráv vozil.

Dvořák pobidl zase koně, a jeda pomalu slyšel ještě, jak žebračka jdouc po chodníku vedle silnice vzdychá a oddychuje, jakoby na tom místě už měla duši vypustit. To už byl tak její způsob, když se blížila lidským obydlím, aby vzbudila větší soustrast. Ve stavení pak pravidelně napřed v síni přede dveřmi hodnou chvíli kašlala, zdi se držela, a teprve po této přípravě vstoupila do světnice, vypadajíc jako na úmor Za chvíli Dvořák už jí neslyšel. Vlastně už jí ani neposlouchal, zabývaje se nyni úplně svými myšlenkami. Bylo mu tak jaksi veselo, že mimovolně si až bičem popraskával. Byl jist, že co Laštovičkové řekl, do týdne bude věděti nejenom celá ves, ale i celé okolí. Pak se toho mezi lidmi bude vykládat nejméně třikrát tolik, než-li on nyní řekl, a Lipovský jistě brzy vzkáže Havelkovým, že si to jinak rozmyslil. A to bude míti ta pyšná Anička za tu pouť a za tu bouli na hlavě. Ta se podiví, až uslyší, jak ctnostnou stala se tak z nenadáni!

lyž se člověk cítí nejšťastnějším, říkává se. že už jistě se nad ním vznáší černý, zlověstný mrak, a neštěstí v něm ukryté jistě už vztahuje po něm své drápy. Proto prý je dobře, když člověk čim šťastnějším býti se domnívá, tím častěji vzpomene sobě, že v nejbližším okamžiku může býti po jeho štěstí, a žal tím větší může ho zastihnouti.

Ale kdo, jsa šťasten, na to by vzpominal? Kdo by do číše blaženosti dobrovolně lil sobě pelyňku, když třeba jenom trochu počkati, a zcela jistě někdo se najde, kdo pelyňkem s největší radostí poslouží?

Krásných několik večerů zažili spolu mladí snoubenci Lipovský a Aninka po oné neděli, kdy u Havelků slavily se námluvy. Mlynář přicházíval každý večer, poseděl chvilku, pohovořil, a pak vstal s lavice, že půjde domů. Ale trvávalo často dosti dlouho, nežli domů skutečně přišel. Aninka totiž po každé, dle obecného zvyku, šla za nim zavřít, a každý snadno pochopí, že se nemohli rozejiti jenom tak, aniž by spolu o samotě mezi dveřmi chvilku si nepohovořili. Ba velmi často prošli se spolu i kousek po vesnici, ale to skoro mlčky, leze slova; snad cítili oba, že čím více slov a čím jsou krásnější, tím větši vzbuzují pochybnost, zda kromě na jazyku jsou také v srdci.

Lipovský po takových návštěvách maně si vzpomínal, jak za svých dřívějších studentských let dosti se nadoprovázel slečen ze zábav domů a dosti se s nimi i v podvečer naprocházival. Vzpomínal si na mnohé z nich, o kterých bylo všeobecně známo, že jsou krásné i vzdělané, často i velmi duchaplné se s nimi bavival, a přece nemohl se v mysli upamatovati, že by byl někdy tak rád s některou kráčel, jako nyni s tou prostou, venkovskou dívkou, a že jejich slova, často zahalená v květnaté frase, byl by si tak pamatoval a s takovou radostí na ně vzpomínal, jako na slova, která slýchával nyní od své nevěsty. Nemohl si nyní vysvětliti případu tak snadno pochopitelného, žé na těchto podvečerních procházkách nepodařilo se mu nikdy ani s jednou sejiti se, která by jen trochu ve své povaze podobala se Anince. Srovnával a spatřoval rozdíl: tam pohyby více méně strojené, k tomu směřující, aby upozornily na sebe a násilím vedraly se do paměti společníkovy jakožto něco zvláštního, čeho si nevšimnouti bylo by neod- - 2S7 — pustitelnou urážkou a odepříti jim roztomilosti svědčilo by o nedostatku vzdělání; zde prostota, jednoduchost, ale tak jemně přitažlivá, že mimovolně vkrádala se do srdce. Tam hovory často naučené z knih, zaslechnuté od jiných a třebas úplně nevhodně propověděné a opakované a zase hovory skrývající v sobě zřejmý úmysl blýskati se před studovaným pánem duchaplností. řečmi, jež zřejmě ho měly přesvědčiti. jak nedostižným ideálem moudrosti a vtipu jest ta, ke které se připojil; zde každé slovo propověděno bylo tak, jak je cítilo srdce, a všechny provanuty byly oddaností a láskou k němu. Lipovský si řekl upřímně, že tam ty byly buďto papírové růže, pyšnící se krásou, jakou jim dali jiní, anebo hrdé květiny, vyrostlé ve sklenníku a s neobyčejnou pečlivostí chované, nad jejichžto podivuhodnou krásou je sice každému dovoleno užasnouti, ale dále držeti se jen v uctivé vzdálenosti, až přijde nějaký šťastný smrtelník, jenž maje plnou pokladnu s určitostí může říci: ta musi býti má.

A Aninka? Byla čím dál více přesvědčena, že je to dar svatohostýnské Matky Boží, který obdržela náhradou za toho, jenž jí nebyl hoden. Obrázek, jejž od Lipovského tenkráte obdržela s pouti, měla už nyní zavěšený nad svou postelí, a neopomenula nikdy večer před ním přidati ještě jednu modlitbičku k Panně Marii za Karla a za sebe, aby pod jeji ochranou byli šťastni.

Zatím po vesnici začaly se šeptati divné pověsti. Z prvu jen tak při řeči zmiňovaly se o tom ženské mezi sebou, ale dokládaly hned: Kdo ví, je-li to pravda. Před každou svatbou bývá dosti pomluv, a ani desátý díl není pravda. Potom už k tomu přidávaly slova: — Kdo ví, není-li to pravda, člověk nesmí nikomu věřit. A konečně nepřipadlo nikomu, aby o tom nějak pochyboval.

Jenom u Havelků- a ve mlýně dosud nic z toho neslyšeli. Potkal-li někdo někoho z těchto domů, pouze naň jaksi podivné pohlédl, začal řeč o obyčejných malichernostech a co nejdříve hleděl, aby za nějakou záminkou odešel.

Bylo však jisto, že se brzy najde nějaká soucitná duše, která toho v sobě neudrží, a že se to dozvědí co nejdříve jak ve mlýně, tak u starostů.

Svatý Martin teprve za čtrnáct dní po svém svátku dostavil se na bílém koni. Přijel v noci a chtěl bezpochyby dohoniti, co zameškal, tak že do rána napadlo sněhu na stopu. Mlynářce hned, když ho ráno uviděla, připadlo, že bude třeba -ode mlýna na cestu umésti chodník. Přijdou lidé, a kdyby se tím měli broditi, každý by toho přinesl plno na nohou, a pak by byla všude samá voda.

Beze slova vzala metlu a vyšla před mlýn. Už se hodně rozednívalo, a bělounký sníh ještě více zvětšoval denní světlo. Mlynářka se dala do práce. Šlo jí to lépe, než očekávala. Sníh byl sypký, jemný, jako prachové peří a odlétal daleko na právo na levo, jak mlynářka umetajíc chodník jej odhazovala. Byla tolik zabrána do své práce, že ani nezpozorovala, jak z nedaleké chalupy starší ženská vyšla s metlou a jala se umetati chodnik k 'silnici, ale tak, aby se blízko ní spolu setkaly.

Mlynářka si jí povšimla teprve, když už byly skoro u sebe. Ustala v práci, vzpřímila se a řekla : — Pomáhej Pán Bůh!

Chalupniee také hned nechala práce a otřípajíc metlu od sněhu poděkovala: — Dej to Pán Bůh I To jsme se včera nenadály, jaká bude na nás ráno čekati práce.

— Však je už čas, už je dávno po sv. Martinu. Myslím ta práce bude teď bývati ráno velmi často, dávala se s ní mlynářka do řeči.

— A že jste neposlala někoho mladšího? Mne bolí v zádech, že jich ani necítím. Ale musím, když není jiné ženské v domě. Pravila jsem ondy synovi, aby už hleděl se oženit, vykládala chalupnice.

Mlynářka se usmála.

— U nás, pravda, měla bych koho mladšího poslati, pravila, — ale já už to vždycky nejraději dělávám sama. Myslím, že to každou hospodyni těší, když o ní lidé pěkně mluví, že dbá na pořádek jak ve stavení, tak i kolem něho. A já beztoho už brzy budu muset ustoupiti mladší.

— Je to tedy přece pravda, že ten váš Karel se bude ženit?

— Což je to něco divného? Však léta už má.

— A prosím vás, chce si doopravdy vzíti tu Havelkovu ?

— Proč by si jí nevzal, když se maji rádi? podivila se mlynářka.

— I vždyť já proti ní nic nemám, omlouvala se chalupnice. — Mně jenom to tak připadlo, protože jsem si právě vzpomněla, co o ní vykládají po vesnici. Neslyšela jste nic, panímámo mlynářko?

— Neslyšela, ale nedivím se tomu. Vždyť posud ani jedna svatba bez řečí a pomluv se neobešla. Víte, jak se povídá, že o každém čltfvěku prý se mluví nejvíce třikrát za jeho živobytí: když se narodí, když má svatbu a když umře.

— Pravdu máte, panímámo, ale o té Havelkové co se vykládá, to už nejsou skoro ani pomluvy. Já, býti vámi, nenechala bych toho tak. Přesvědčila bych se napřed důkladně, aby mně syn potom nedovedl do domu nevěstu, na kterou by lidé ukazovali prstem.

Nyni se mlynářka už skutečně lekla Ta chalupnice jistě ví něco zvláštního, když takto s ní mluvi.

— Ale jak sé přesvědčiti, když mně nikdo nic nepoví? povzdychla si.

Chalupnice pohlédla útrpně na ni.

— Vidíte, pravila jí tišším hlasem tajemné se tváříc, — měla jsem vás vždycky ráda a umínila jsem si, že jestliže nikdo, já vám to musím povědět. Ale ne, abyste si myslela, že je to ze mne ! At mne Bůh tresce, řeknu-li jenom slovíčko víc, nežli jsem slyšela.

— Vy mne všecku poblázníte ! Hekněte to už tedy honem!

— Ale vždyť ani nevím, jak bych to začala. Víte, povídají lidé, že prý ta Havelkova — no, že není tak nevinná a tak poctivá, jak se zdá.

Mlynářce překvapením vypadla metla z ruky. Zahleděla se vyjeveně na chalupnici a teprve za chvíli nabyla řeči.

— To je lež! Kdo vám to povídal? zvolala.

— Kdo mně to povídal? Což já už vím? Aspoň od desíti jsem to slyšela. Je toho plná dědina. Ale pro Boha, nehněvejte se na mne ! Raději jsem vám neměla nic říkat a počkati, až vám to poví někdo jiný.

— Ne, dobře jste udělala, a je-li na tom něco pravdy, budu vám do smrti vděčna. Můj syn, chvála Bohu, může si najiti nevěstu, na kterou by nemohl nikdo říci ani slova. Proto mně nyní jenom povězte všechno, co víte, abych věděla, jak mám se synem jednati.

A chalupnice poslechla, začala vykládati, co slyšela, a bylo toho asi hodně mnoho, protože tam na tom místě postály si spolu hodnou chvíli. A když konečně řeč byla Kriitiiui NotWí: ST. Hostin. 10 u konce, mlynářka už neumetala dále chodníku, ale vrátila se zamyšlená a se sklopenou hlavou do mlýna.

Dobře se povídá, že pověst tím více roste, čím více mezi lidmi se rozšiřuje, a na konec že bývá tak změněna, že jí ani sám původce její nepozná, a slyše ji vykládati diví se jí, a co sám vymyslil, má potom za pravdu. Hrozných věcí dověděla se nyní mlynářka o Havelkově dceři. Kdyby jenom polovice bylo pravda, co jí chalupnice vykládala, už to by ani nebylo podobno víře. Kdo by si to byl jenom na ni pomyslil! Zdála se jí vždycky tak zbožnou, tichou, myslila, že má duši čistou jako anděl, a zatim veřejně takové věci se o ní vykládají!

Mlynářka celý ten den prochodila jako bez hlavy. Nikde neměla stání, pořád jí v hlavě hučela řeč, kterou měla ráno se sousedkou. Nechtěla jí věřiti, pořád odháněla od sebe její slova, jež jako dotěrné mouchy stále jí lítala kolem hlavy, nejméně stokráte už si řekla, že to nemůže býti pravda, že to všechno jenom pomluva, ale ty myšlenky sotva odehnané za okamžik vrátily se zase, a na pochybnost svou po každé zaslechla jakoby z daleka, z nějaké skrýše, tajemný blas, jenž kdykoliv ona řekla si: není to pravda! zavolal na ni: kdo jý !

Není jinak, musí o tom promluviti se synem! Karel klidně pracoval ve mlýnici, přišel i několikráte za matkou, zeptal si jí na to neb ono, pohovořil s ni a zase odešel po své práci. Mlynářka po každé už měla na konci jazyka slovo, kterým by mu zvěstovala nemilou novinu, ale když ho uviděla tak spokojeného, posud ani nic netušícího, hned ji opustila srdnatost, neměla odvahy vyřknouti nemilého slova, a když odešel umiůovala si pevně, že mu to za chvíli, až se s ním sejde, jistojistě poví, ale to jenom proto, aby za chvíli se zase opakovalo totéž.

Druhého dne však už se nezdržela. Zašla si před polednem ke kupci, a zase tam slyšela několik otázek, zdali totiž je pravda, že její syn si chce vzíti tu Havelkovu, a zdali už slyšela, co si lidé o ní vykládají. A dnes dověděla se ještě něco lepšího, o ěem včera ani chalupnice ještě nevěděla. Ani neviděla na chodník, když vracela se domů, pořád jakési mlhy zastíraly jí oči a doma byla přivítána v kuchyni pláčem starší dcery, jež sotva ji uviděla, hned jala se jí vykládati, co jí před chvilkou u potoka svěřila jiBtá její kamarádka. Bylo to totéž, co mlynářka už věděla.

U oběda byli všichni jaksi zamlklí a mlynářka nejedla skoro nic. Karel nemohl toho pochopiti, proč matka se starší sestrou jsou jakési uplakané, ale pak si myslil, že snad měly třebas něco mezi sebou a že bude nejlépe na nic se ani nedoptávat. Beztoho neměl na dlouhé řeči ani času; čekala naň práce ve mlýnici a na pile a sotva rychle pojedl, už tam utíkal. Než mlynářka bí namyslila, jak by s ním nejvhodněji řeč začala, už ho tu nebylo.

A přece byla odhodlána promluviti s ním dnes ještě stůj co stůj. Musí ho upozorniti, aby potom snad pozdě nelitoval a kdyby to bylo jen trochu pravda, aby jeho čest a dobré jméno neutrpěly. Už nyní nerozmýšlela, jak mu to řekne, jenom když se to dozví.

Ale syn měl celé odpoledne tolik práce, že nebylo lze ani na chvilku zastati ho samého bez zaměstnáni. Teprve večer viděla ho, jak odchází do světnice Vešla za ním a spatřila, že svlékl zaprášené mlynářské šaty a obléká se do čistých, jakoby někam chystal se odejiti. Tušila, kam se vypravuje, ale přece otázala se : — Chceš někam jiti?

■— Na chvilku jenom, odpovídal s jakýmsi chvatem.

— Což se stalo něco důležitého?

— I nic. Chci jenom skočit se podívat, co dělají u Havelků.

Matka neříkala nic, a on vzav klobouk chtěl už odejiti.

— Počkej!

Zastavil se mimoděk. Ten hlas matčin zdál se mu jaksi podivný. Zahleděl se tázavě na ni.

— Když si vybírals nevěstu, nebránila jsem ti v ničem, ba sama jsem ti byla co nejvíce na pomoc, neboť jsem ti věřila, že přivedeš takovou, která by tebe, naší rodiny a tohoto poctivého místa byla hodna.

Karel té řeči pranic nerozuměl. Nevěda co od- pověděti, řekl pouze: — Však také myslím, že bude.

— Přála bych si to sama snažně a proto myslím, že nebudeš své matce míti za zlé, požádá-li tě, abys se o tom přesvědčil.

Karel s úžasem pohlédl na matku.

— Co to je? Proč mi to povídáte? Nač ae mám přesvědčovat, kde zcela jasně vidím jistotu? tázal se zdlouhavě.

— Neříkala bych ti to, kdyby toho nebylo třeba. Kdybys byl se dověděl, co já už jsem musila přeslechnouti, pranic bys řeči mé se nedivil.

Lipovský se zasmál.

— A tak, pravil uspokojeně, — nějaké klepy vás postrašily. To ať vás příliš netrápí. Ještě ani jedna svatba neslavila se bez pomluv.

— Kdyby to byly jenom pomluvy! povzdechla si mlynářka. — Bojím se však, že je to trochu podobno pravdě.

Karel se na chvilku zamlčel.

— Neslyšel jsem posud ani slova, promluvil posléze sedaje na židli a odkládaje klobouk na okno. — Vím, že byste pro nějakou hloupost takto se mnou nemluvila, a lépe, povíte-li mně to vy, než abych se to dověděl od někoho jiného, jenž by mně to dozajista nepověděl z lásky, ale aby svou škodolibost upokojil. O vás však vím, že vás k tomu pobádá láska ke mně.

— Řeknu ti pouze, co považuji za nejhlavnější, a vynechám, co zřejmě zdá se býti lži, jala se mlynářka pomalu mluviti. — Vykládají si lidé o té tvé nevěstě, že prý ty nejsi první, který za ní chodí.

— Vím, že nejsem. Vždyť asi před rokem chtěl si ji vzíti rolník Dvořák.

— A kromě něho prý jich bylo ještě hodně. Umí prý je znamenitě lákat a nepřijdou li, sama je vyhledává. Za Dvořákem už prý se dosti naběhala, i nyní co je ženat. Je prý to taková tichá voda, o které se říká, že břehy bere. Prý ty její známosti s všelijakými mužskými bývají éasto až příliš důvěrné. Nechci ti ani dále už vykládati, co jsem slyšela, protože se mně to samé zdálo pravdě nepodobno.

Karel hleděl při této řeči matčině zamyšleně do země. I když ukončila, ještě chvíli se ani nepohnul. Teprve potom povstal rychle ze židle a pravil docela rozhodně: — To není pravda 1 — Neříkám, že by to pravda bylo, odvětila mu matka, — pouze chtěla jsem tě upozorniti, abys věděl, o čem se po vesnici mluví. Tak si jenom myslím, že z ničeho ty řeči nevznikly. Dobře by bylo, kdybys se přesvědčil sám.

— To také udělám a to hned, děl rychle Karel, bera na slovo klobouk. — Půjdu tam a přimo se zeptám, je-li na těch řečech něco pravdy.

— A bude-li?

— Pak vám slibuji, že jsem tam byl dnes naposledy. A rychle zavřel za sebou dvéře. Mlynářka chvíli ještě stála na témž místě a hleděla za nim. Bylo jí ho líto, že se má dožiti takového zklamání. Budiž však. Než takové štěstí, raději nic. Syn ještě zmeškáno nemá, zapomene, najde si jinou, hodnější nevěstu a nepotřebuje, aby naň lidé hleděli přes prsty.

Mlynářka, ač si toho ani vědoma nebyla, už hodně těm řečem začínala věřiti.

f í viir.

enku bylo už dosti tma, když Lipovský vystoupil z mlýna. Na nebi bez pohnuti visela temná mračna, a ticho bylo, že ani nejmenšího vánku nebylo cítit. A Lipovský tak by si byl přál, aby právě zadul bodně studený vítr, a poněkud mu ochladil horké čelo. Doma před matkou stavěl se dosti klidným, hotovým i k největším obětem, ale když nyní octl se venku sám a sám, když pominul první nával citů, vzniklý z náhlého překvapení řeči matčinou, bylo mu hned docela jinak.

Těžko mu bylo uvěřiti nyní, že by bylo pravda, co od matky slyšel. Ba, byl jist, že to pravda není, že se vše vysvětlí a ukáže pouhou, bezpodstatnou pověsti. A přece byl pln nepokoje, poněvadž pozoroval, že posavadnímu štěsti jeho hrozí záhuba, kterou bude velmi těžko odvrátiti.

V takové náladě přišel k Havelkům. Vstoupil do světnice, dal pozdravení, ale nikdo mu neodpovídal. Na stole hořelo světlo, světnice však byla prázdna. Usedl si na lavici u dveří a čekal, až někdo přijde.

Za nedlouho vešel Havelka. Krátce přivítal hosta a vybídl ho, aby si sedl ke stolu, a hned mu k němu přistavoval židli. Lipovský uposlechl, přisedl ke stolu naproti Havelkovi, ale do řeči se mu jaksi nechtělo. A Havelka také byl všecek jaksi zasmušilý, rozpačitý, a pořád jenom popravoval si tabák v dýmce a zapaloval.

Posléze, když hovor úplně uvázl, zeptal se Lipovský : — A kde jsou ostatní? Kde je paní starostová a Aninka? Proč se žádná z nich ani neukáže?

— Žena s děvečkou je ve chlévě u krav, a Anna jest asi na komoře. Podíváte se tam za ni?

— A což sem dolů do světnice nepřijde?

— Myslím, že sotva.

A starosta po těch slovech začal zase palcem při- tláčeti si tabák v dýmce na Lipovského ani nepohlédnuv.

— Snad není nemocná?! lekl se skoro mlynář.

— Nevím ani. Cosi jí je. Jděte tam za ni. Možná, že vám poví, co je.

Lipovský sice tázavě naň pohlédl, ale vida, že se opět zaměstnává svou dýmkou a že by se od něho náležitého vysvětlení asi nedověděl, zvolna povstal a zamířil ke dveřím.

V koutě vedle dveří, jimiž se. vycházelo na dvůr, byly dosti příkré dřevěné schody, přistavené při zdi a po straně zevnější od sině až po strop obité deskami, dolů pak uzavřené dveřmi. Nebylo snadno dostati se po nich nahoru, ale Lipovský, který doma celý den prožil téměř na samých schodech, příkřejších ještě nežli tyto, velmi snadno po nich vylezl, třebas až posud nikdy po nich nesel.

Stanuv na posledním schodu rozhlížel se, zda by něco uviděl, ale sotva rozeznal ve tmě proti sobě ve zdi dvě okénka, jinak nevěděl ani, kam by pokročil. Jak potom teprve měl poznati, zdali je zde, kterou hledal?

— Aninko! zvolal polohlasitě nehýbaje se z místa.

Nedostalo se mu odpovědi. Ale přece zdálo se, jakoby odkudsi zavzněl k němu tichý povzdech.

— Aninko, jsi tu? tázal se po druhé, ale i tentokráte marně.

Poznal, že takto nikterak se nepřesvědčí, zdali Aninka zde skutečně někde je. Vytáhl tedy sirku, rozžal, a drže ji ve zdvižené ruce nad hlavou přeletěl rychle zrakem celou prostoru. Uviděl před sebou nevelikou, čtverhrannou komoru, na jejichžto zdích visely rozmanité mužské i ženské šaty, v právo hned vedle černaly se dvéře na sýpku, a na dlažbě podél zdí ležely v nej- pestřejší směsici boty, střevíce, necky, okříny, řetězy, a čeho vůbec v domě nejčastěji se potřebovalo. Proti sobě podél zdi pode dvěma nepatrnými okénky spatřil státi dvě nebo tři šatní truhly.

V posledním matném zákmitu plaménku sirky spatřil na jedné z těch truhel něco, co mohlo býti právě tak pohozené šaty, jako nějaká ženská skrčená a tváří dolů ležící. Třebas v tom okamžiku sirka mu zhasla a kolem něho zavládla dřívější temnota, tušil hned, kdo tam asi je, a neotáleje zamířil k tomu místu.

Neklamal se, byla to Aninka. Sedl si beze slova vedle ní, uchopil ji za obě ramena a pozdvihl ji k sobě. Neodporovala, ba sklonila svou hlavu na jeho prsa, ale rukou s očí neoddělala, a Lipovský poznal nyní, že pláče.

— Co se ti stalo, že takto tě nacházím ? promluvil k ní polohlasitě, snaže se jemným způsobem ruce od- táhnouti jí s tváře.

Nepodařilo se mu to však, ba tím více je přitiskla k očím. Ale ne na dlouho. Hned, jakoby se byla vzpamatovala, utřela si slzy a otázala se: — Slyšels už?

— Co?

Neřekla mu, ale on hned pochopil, co si svou otázkou myslí.

— Míníš ty hloupé řeči po vesnici? Slyšel jsem je také.

— Ty už víš všechno? A proč jsi přišel?

— Abych ti řekl, že jsi náramně pošetilou, jestližes proto zde plakala.

Mlčela okamžik na tato jeho slova, potom však pravila trpce: — Myslíš, že může býti člověku lhostejno, když takovým způsobem připraven je o dobré jméno a čest ? Těšilo by tě, kdyby na tě lidé ukazovali prstem?

Pronesla slova tato s takovou jistotou, že rázem zmizela v Lipovském všeliká nedůvěra, která se mu do srdce vkrádala doma před matkou. Zastyděl se v duchu, a aby svou vinu poněkud napravil, řekl: — Nač bys dbala na všelijaké řeči ? Lidské jazyky tě neudělají lepší ani horší, nežli jsi, a myslím, že ti více platí má důvěra, nežli co cizí lidé řeknou.

— Kdyby to byli jen cizí, povzdychla si Aninka.

— A kdo by jiný? tázal se Lipovský udiveně.

— Kdo? Snad kde kdo, vyjma matku.

— A otec — ?

— Zdá se, že i ten. Nevěděli jsme nic až do dneška. Před večerem přišel otec z hospody i s tou povídačkou. Kdosi mu to vykládal. Pověděl to napřed matce a pak mne zavolali. Přišla jsem nic zlého netušíc, ale hned na prahu jsem stanula překvapeně a nemohla jsem dále skoro ani překročit. Matka hlasitě plakala, a otec co jsem živa tak na mne nepohlédl, jako tentokráte. Řekl mi, co slyšel, a hned abych prý se přiznala, a kdyby to bylo pravda, abych prý se hned stěhovala z domu, že takové dcery ani chvilky nechce miti pod svojí střechou.

— Věřím, že tě to polekalo.

— Proč bych se byla lekala? Kdyby to bylo pravda, pak ano, ale lekati se lži? Řekla jsem otci zkrátka a rozhodně, že všechno, co mi pravil, je vymyšleno, on však mně na to odpověděl, že prý se ještě přesvědčí. A já jsem ho, co jsem na světě, ani půl slovem ještě neoklamala!

A znovu dala se do pláče.

— Nesmíš si tolik zabírati jeho slov, těšil ji Karel. ■— V takových případech člověk ani nerozvažuje, co mluví, a často ani to tak zle nemyslí, jak to pověděl.

— Ano, člověk cizí. Ale otec, který mne zná od maličkosti — — — Činil to také jen z přílišné o tebe starostlivosti.

— To ještě nebylo všechno. V sám večer už přišla k nám tetička Kučerka. Potkala jsem se s ní na dvoře. Pohlédla ti na mne tak podivně a pravila: Děvče, děvče! Špatně se modlilas k Panně Marii, když jsme byli spolu na pouti na sv. Hostýně. A přece jsem tě napomínala, že jsi na svatém místě, abys odtamtud neodešla s hříchem. Proč tu na světě děláš hanbu Marii Panně? — Karle, já prý hanbu dělám Marii Panně! A poslední kapku krve bych dala, kdybych věděla, že si to přeje.

Lipovský nevěděl, co by na to odpověděl. Uznával, že Kučerka velmi nerozumně jednala, řekla-li to skutečně, ale věřil tomu, poněvadž ze zkušenosti věděl, jak lidé v takových případech nejkrásnější úmysly velmi nešikovně provádějí.

— Ani se jí nediv. Kdo ví, co jí někdo povídal, vymlouval jí Kuěerěina slova.

— A pouf mi vyčítala! pokračovala Aninka, nedbajíc jeho slov. — Bůh jediný vi, že jsem ji vykonala co nejlépe. Což mohu za to, že jsem nebyla vyslyšena?

Pak seděli opět chvili mlčky. Potom však Aninka najednou uchopila Karla za ruce a pevně mu je svírajíc ve svých řekla mu rozčileným hlasem : — Karle, máš-li jenom stin pochybnosti o mých slovech, uvěřil-li jsi jenom na okamžik oněm řečem, jdi a nemysli nž na mne.

Překvapením nemohl promluviti slova.

— Zdá se, že nyní ani ty nevíš, co mluvíš, zvolal posléze.

— Vím dobře, co mluvím, a pravím to proto, že mi jinak mlnviti nelze.

— A proč mne vyháníš?

— Nevyháním tě, ale jakou bych ti byla manželkou, kdyby v tvém srdci skryto bylo podezření, které by každou chvilku se probouzelo a nabádalo tě, abys neměl ke mně ani náležité lásky ani úcty?

Podivil se těmto jejím slovům, a přece hned musil se sobě přiznati, že propověděla velikou pravdu. A právě těmi slovy v něm jenom zvýšila k sobě lásku a úctu.

— Zbytečně se strachuješ. Věř, že později sama všemu tomu budeš se smáti, povídal jf, nutě se do žertovného tonu. Ale ona zrovna tak přesvědčivě jako dříve mu odpověděla: — Ne, nestrachuji se zbytečně. Nevěříš-li mi úplně, jdi, zapomeň na mne a bud štasten — s některou jinou.

— A proč mi dáváš tak podivnou radu?

— Protože — bych ti přála, aby na tvé manželce nenašel nikdo ani stínu poskvrny — proto že — tě mám — tolik ráda.

Zdálo se, že v těch slovech spočívá celá její duše, když je téměř šeptem dokončovala. Ale on je dobře zaslechl, přese všechno zdráhání přivinul ji k sobě a nakloniv se k jejímu uchu zašeptal: — A kde jinde kromě tebe bych právě takovou našel?

Odcházeje Lipovský pravil Havelkovi na ulici přede dveřmi: — Zbytečně jste se dozlobil a dceři jste neprávem činil výčitky. Jsem přesvědčen, že všechno je pouhá lež, bůhví od koho vymyšlená. Já tomu ani za mák nevěřím.

— Ani mne nyní nenapadá, že by to- bylo něco jiného než výmysl. Ale člověk se necítí a pozbude rozvahy, vidí-li, jaké zneuctění sesypalo se na jeho dům.

— Což, já vám věřím, ale přece bych vás žádal, abyste Anince se už o ničem nezmiňoval. Už toho má až nazbyt.

— Ale bude u nás nyní neveBelo. Aby se člověk styděl vyjiti ze dveří, povzdechl si Havelka na tuto odpověď.

— To jenom na čas. Až dosud pravda vždycky zvítězila, zvítězí i tentokráte.

— Dej Bůh, aby brzy 1 Po těch slovech se rozešli.

Lipovský přišed domů, velmi horlivě jal se do- kazovati matce, že se mýlila, že činila Anince křivdu, když ji tak nepěkně podezřívala, všechno, že je od nějakého závistníka chytře vymyšleno. Matka ho vyslechla, přisvědčila mu, ale na konec řekla přece: — Což, já nepravím, že by to bylo pravda, myslím však, že by neškodilo, kdybys dobře vzal svůj rozum na poradu. Víš, máme od lidí výdělek a nechtěla bych, aby snad potom na náš dům ukazovali prstem.

Potom už i Lipovský všelico zaslechl, všelijaké poznámky, ze kterých vyzníval tajený výsměch, všelijaká přátelské rady, ba dostal i několik nepodepsaných dopisů, které mu v těle vzbouřily všechnu krev. Kromě toho mlynářka každodenně přinesla něco nového, chodila i s dcerami uplakaná od rána do večera a naříkala, že toto trápení jí jistě způsobí smrt. Lipovský z prvu na to pranic nedbal, zle se obořil na každého, kdo mu o těch věcech začal řeč, bláznů nadával všem, kteří tomu věří, ba jistého dohazovače, který s nekonečnými okolky mu zvěstoval, že by věděl o jiná nevěstě, která by se proň mnohem lépe hodila, nežli ta pudmistrova, nepříliš laskavě a jemně doprovodil až za dvéře, konečně však přece začal ochabovati, omrzovalo ho to a přál si už míti pokoj. Měl těch všelijakých řeči už plnou hlavu a ani nevěděl, jak začala se mu do srdce vkrádati v ně víra, a než se nadál, zpozoroval, že vlastně už smýšlí zrovna tak, jako ostatní. Následkem toho začat ve svých návštěvách u Havelků ochabovati, přicházíval za dva, za tři dny jědnou, a konečně už vůbec nepřišel.

Aninka ovšem pochopila velmi snadno, co se stalo. Napřed tomu sice nechtěla uvéříti, ale pak poznala, že marně by se té myšlence vzpírala. Neříkala sice ani slova, ale stala se zamlklou, zamyšlenou, na domluvy matčiny neodpovídala, ba zdálo se, jakoby duch jej nemeškal ani na tomto světě. Jediná slova, která o této věci promluvila, kterých však nikdo nezaslechl, byla tenkráte, když nabyla přesvědčeni, že Lipovský už dozajista nepřijde. Tenkráte nedovedla se opanovati, klesla ve chlévě na otep slámy a skrývajíc do ní uplakanou tvář zvolala: — Už i on pozbyl ve mne víry ! O Bože, jak to všechno snesu!

Havelka dobře pozoroval dceru. Viděl, jak se trápí, a když tak všechno rozvažoval, připadl na myšlenku, neni-li to všechno trest Boží za zločin, který před lety spáchal a který nosil posud nesmazaný na své duši. Slýchával velmi často, že Bůh takového hříchu nikdy Kristián Novák: ST. Hostýn, 17 bez trestu nenechá, a on až posud nemohl říci, že by od onoho dne nějakým trestem býval zastižen. Naopak, všechno se mu dařilo lépe, nežli sám si přál; na statku měl všeho dostatek, ba hojnost, nemoc nijaká nenavštívila jeho domu, oběané vážili si ho a ctili jej, až nyní najednou z nenadání přišlo něco, co bylo proň skutečně horším trestem, než kdyby byl polovici svého majetku pozbyl. Jedinou útěchou jeho byl nyní starší syn. Kéž by už jenom byl tím knězem ! Potom, jak Havelka byl přesvědčen, všechno se urovná, Bůh bude usmířen, a nějaký jiný trest už naň nepřijde.

-^k -^k .^k -^k -ik Ak ^k. xk ^k 7F 'F ^F 'F ^F 'F ^F 'F 'F ^F ^F ^F IX.

idé tenkráte měli věru stále o ěem si vykládat. Napřed o Havelkově dceři, potom zase o mlynáři, že nž za ní chodi ti přestal a že si jí už bezpochyby nevezme, a konečně i o Dvořákovi, jak se čim dál více zapomíná a spouští. A v této poslední věci měli ilplně pravdu.

Dvořák se spouštěl, velmi se spouštěl, ani by nikdo neuvěřil, jak náhle s kopce se rozběhl. Doma býval vzácným hostem, a byl-li, j;stě to bylo poznati v celém okolí podle křiku a klení, jež v jeho stavení zaznívalo. To tak rozmlouval se svou manželko», až z něho šel strach, a ona cítíc, že jde domů, hleděla se co nejrychleji vytratit a nevrátila se, dokud nemyslila, že zase odešel do hospody nebo k židovi.

Zvláště tam u žida byl jeho ráj, tam jenom dovedli mu ve všem nejlépe vyhověti. Brzy už ani doma ne17* jídával, čemuž ovšem nikdo se nepodivil, kdo znal kuchařské umění jeho ženy. To židovka uměla mnohem lépe vařiti. Dvořák měl najatý obecní hon, a co zastřelil, putovalo hned přimo do židovy kuchyně. Sám toho ovšem nesnědl, ale našli se po každé dobři přátelé, kteří se nechali od něho krmiti a napájeti, a za to ho nechali občas v kartech vyhřátí několik šestáků, aby ho pak několikráte po sobě tak důkladně oškubali, že žid nestačil mu peněz půjčovat.

Rodiči z výměnku odstěhovali se ke vdané dceři hned, jak ten divný pořádek na statku začal. Otec sice z prvu pokoušel se syna napravovati, ale Dvořák si jeho slov pramálo všímal. A když jednou jeho starší sestra byla u rodičů na návštěvě, když si bratra zavolala do výměny a tam začala mu domlouvat, Dvořák jsa trochu z horka naladěn, odpověděl jí několika hrubými slovy, a v nastalé hádce i rodiče, kteří ovšem byli při dceři, uslyšeli od něho slova, kterých se nenadáli. Hádka dlouho netrvala, protože mladý hospodář z výměnky brzy v nej- větší zlosti utekl, ale ve dveřích obrátiv se ještě řekl docela určitě sestře, aby se neopovažovala překročiti prahu jeho domu, sice že ji na místě vyhodi před vrata. Slíbila mu, že poslechne, ale do týdne byli rodiče odstěhováni u ni. Dvořák jim nebránil, ba když odcházeli, schválně odešel k židovi, aby se s nimi už ani sejiti nemusil.

Brzy po nich odešla i čeleď, která za starého hospodáře sloužila na statku už po několik let. Zvykali dosti dlouho tomu novému hospodářství, ale přece nemohli zvyknouti. Dvořák slyše to jen hlavou pohodil a do dvou dní měl zase pacholka i děvečku. Obstaral mu je žid, a podle toho také vypadali. Dvořák se jich ani nezeptal, odkud jsou, jejich služebni knížky pohodil na okno, dal jim krátké napomenutí, aby mu věrně sloužili, a dále se už o ně nestaral.

Bylo právě v úterý, týden po svatém Mikuláši. Dvořák sice obyčejně jako velcí páni vstával až před polednem, ale toho dne nebylo mu toho popřáno. Ještě nebylo ani sedm hodin, a už ho žena budila.

Otevřel oči a spatřiv ji zavřel je ospale opět a zabručel: — Dej mi pokoj !

— Vstávej krmit koně. Už ti tam hladem brzy shodí stáj !

To bylo jemu ovšem tak nepochopitelno, že se napolo na posteli vztýčil, a šedé, vodnaté oči z pod viček polootevřených upíraje na ženu tázal se: — A nač mám pacholka?

— Chacha! Pacholka! Chytej si ho, víš-li o něm.

Z tonu řeči, jakým jeho žena mluvila, zřejmě bylo znáti, jak ji těší, že mu pacholek utekl, a že bude museti vstáti sám nakrmit koně.

— A není ho?

— Jistě že není. A vzal si i tvůj kožich na památku. Zda-li též něco jiného, dosud nevím.

Dvořák neřekl už na to ani slova. Žena odešla, a on zůstal seděti ještě chvíli na posteli, dívaje se tupě dveřmi do druhé světnice do světla na stole. Pak se zdálo, jakoby si byl konečně něco umyslil. Dosti rychle se ustrojil odříkávaje při tom bezmyšlenkovitě ranní modlitbu, a pak odešel do stáje. Koně spatřivše ho začaly řehtati radostí, že přece už konečně něco dostanou. Shrnul nohou trochu sena, jež tam leželo po zemi, a vhodil jim je do žlabu, aby měly prozatím, než přinese čerstvého. Sečkou nekrmil už dávno, a sečkovice stála na mlátě vedle mlátičky už úplně zaprášená. Pacholek pravil, že on sám jí nenařeže, a hospodáři se nikdy nechtělo. Však měl sena dosti. Má je na jaře prodávat — raději prodá slámu.

Dvořák nebyl na senníku od té doby, co tam uložili posledni fůru otavy. Bylo tam sice velmi málo světla, poněvadž se teprve šeřilo, ale i tak poznal nemálo překvapen, že je tam sena mnohem méně, než očekával. Soudil tak od pohledu, že sotva stačí do Nového roku. Toto poznání projevilo se na venek v jadrném z,aklení.

— Co u ďasa s tím senem dělal? pokračoval odplivnuv zlostně. — Přece mé koně to všechno nemohly sežrati. Buď jim pomáhal a žral je též, anebo prodával. Ale dopadnu-li ho, však já mu posvítím!

Potom však nabíraje ho do náručí dodal trochu klidněji: — E co! Však ho moje koně už potřebovat nebudou. Ale mohlo za ně býti hezkých několik zlatek.

Nanosil sena, založil koním, do žlabu nalil jim vody a vešel nyní za nimi, aby je oěesal. Už té práce dávno nedělal, ale snad to nějak ještě potrefí. Zase však čekalo naň nové překvapení. Sotva přejel prvnímu hřebelcem po zádech, trhl sebou a rukou koně ohmatávaje zvolal skoro nahlas : — U čerta, čí je to kůň? Tahle ta mrcha přece není má!

Měl tam sice lampičku na deštici na zdi přibité, ale ta hořela tak slabo, že bylo ve stáji pouze rozeznati, co kde stojí a leží. Běžel rychle pro ni, povytáhl knot, a s ní v ruce vrátil se ke koním. Obhlídal oba, svítil si na ně z obou Btran, a konečně musil uznati, že to sice jeho koně jsou, že to však jsou pouhé koňské kostry, potažené koží s dlouhými, ježatými chlupy.

Darmo mluvit, jaké pohromy posílal nyní za uprchlým pacholkem. Tak dopravit mu koně, na které před nedávnem nikdo nepohlédl bez závisti! Ozval se v něm sice hlas pravící mu, že se měl přece jako hospodář přeBvědčiti, bývají-li koně jeho každodenně řádně nakrmeny, ale on ten hlas hned překřičel výmluvou : nač bych měl pacholka, kdybych se ani tolik nemohl naň spolehnouti! Ulevil si aspoň ve své zlosti tím, že koně několikráte ze vší síly uhodil pěstí. Jindy jeho kůň po takové ráně jistě by se byl postavil na zadní nohy; teď neměl na to kdy jsa rád, že se konečně dočkal něčeho do huby. Pouze až mu toho ,bylo mnoho, otočil se klidně a odešel z ohroženého místa ukryt se za svým sousedem.

To bylo zase Dvořákovi něco nového. Udiveně se naň zahleděl a pravil sám sobě : — Co to? Což pak není uvázán?

Ovšem, kdyby byl uvázán, nebyl by mu utekl. A což ten druhý ? Sel se přesvědčit k jeho hlavě. Ten byl uvázán, ale jak! Okolo krku měl povříslo a druhým byl přivázán ke žlabu. A přece Dvořák dobře věděl, že o žních koupil pro oba nové ohlavy a řetízky že byly docela dobré. Teď však némohl nalézti ani řetízků, ani ohlavů.

— No ten mně tu krásně hospodařil! Aby ho čert vzal, lumpa jednoho ! Ale počkej, však tě ěetníci najdou, a pak se spolu vypořádáme, ulevoval svému vzteku a hřebelcoval koně, jakoby se byl smysly pominul. Za chvíli byl s tím hotov. V té mu však připadlo, že nedal koním ještě ovsa. Poručil jim každodenně dávati jistou míru do vody, nesměl tedy sám toho nyní opomenouti. Vzal lampu, míru na oves a šel na sýpku.

Nebyl tam už s měsíc. Co by tam dělal? Obilí prodal hned na podzim ponechav si pouze na seti a pro domácí potřebu. Ale ovsa měl hodně. Byla ho veliká hromada, neprodal ho, aby koně měly při jarní práci na posilu. Věděl dobře, kde byl vysypán, zamířil hned na to místo. Ale at se díval, jak díval, hromada byla a tam ; všeho všudy bylo ho tam tak asi malá měřička.

Vytřeštěným zrakem hleděl napřed chvíli na to místo, kde měl býti oves, mysle, že tu hromadu, kterou tam doufal najiti, si vyhledí. Potom však míru, co držel v ruce, hodil zlostně na zbytky ovsa, lampu postavil na zemi a téměř slítl po schodech do Bině.

Jeho žena právě vycházela z kuchyně.

— Ty, kde je ten oves? spustil na ni hněvem se ani necítě.

Podívala se naň vzdorovitě a řekla: — Jaký ove3? Co je mi po tvém ovse?

— Tak, ty myslíš, že ti nic po něm není? A ty jsi hospodyně? Tak se staráš o dům, že ani nevíš, co se v něm děje?

— A ty viš? A jsi přece hospodář!

Cítil oprávněnost těchto slov, ale ani mysliti na to nechtěl.

— Mluv, kdo chodil koním na oves ? místo toho tázal se zhurta dále.

— Co na mne křičíš? Vždyť nejsem hluchá. Však víš dobře, kdo. Kdo krmil koně, chodil jim i na oves.

— Není však možno, aby ho všecek koně byly sežraly.

— To přece má vědět hospodář.

— Nezlob! Raději kdybys byla dávala pozor, aby ho pacholek nekradl.

Dala se do jizlivého, strojeného smíchu. Tím jeho vztek vystoupil úplně z hrázi. Co dále následovalo, nelze ani pověděti. Ale za čtvrť hodiny potom Dvořačka svazovala si do uzlu nejpotřebnější šaty a pak křičela ve zlostném pláči: — Myslíš, že já tu s tebou musím býti, ty jeden zbojníku? Na to jsem ti přinesla tolik tisfe, abych nebyla před tebou ani životem jista? Počkej, počkáš si, než se ti vrátím. Až budu hloupá.

A on na to: — Jdi jenom, jdi, však jsi mi byla ďasa platna. A nečekej, že si pro tebe přijdu. Každá cikánka by mně byla v domě zrovna tolik zastala, jako ty.

— Však by se k tobě věru hodila jenom cikánka. A i té by bylo pro tebe škoda.

Za chvíli na to už utíkala s nůší na zádech po cestě k svému rodišti, a za čtvrť hodiny za ní vyjel ze vrat Dvořák. V zadu na voze měl svázanou svini, jedinou, co mu ještě zbyla, a švihal do koní jako bez rozumu. V sousedním městě byl právě výročni trh, jel tedy naň.

Vrátil se teprve druhého dne k večeru, a sice pěšky a sám. Vešel vrávoravým krokem vraty do dvoru, ale hleděl na všechno, jakoby ani nic nepoznával, jakoby to ani nebyl jeho dům. Ospale kráčel po náspu ke dveřim do síně, ale když už chtěl do nich vkročiti, zarazil se a mimovolně couvl. Uviděl státi před sebou, koho se nejméně nadál: jeho otec přicházel mu vstříc.

Včera ráno, když hospodář i hospodyně opustili stavení, zůstala v něm jediná děvečka. Myslila si sice, že jí po tom, co se stalo, není zhola nic, ale přece jakýsi divný strach ji napadal, že nemohla nikde vybyti, ani ve chlévě ani v kuchyni, tím méně ve světnici. To náhlé ticho po velikém křiku, ty dvéře pozotvírané, rozházené šatstvo, zpřevrácený nábytek: to všechno účinkovalo na ni jako veliké, hrůzyplné strašidlo. Při všem tom připadla jí však přece ještě myšlenka, která v těch okolnostech byla nejchytřejší: uzavřela a uzamkla stavení a rovnou cestou zamířila do statku, kde nyní u dcery přebývali staří Dvořákovi.

Dá se mysliti, co tam následovalo na její zprávu, jaké zděšení, jaký nářek a jaké žaloby. Takovou hanbu jim připravit, že o nich bude vykládati celé okolí, tak dopravit hospodářství, jež bylo dříve ve vsi z nejprvnějších. Co ted jenom si počít, jak to napravit?

Když nářek ženských trochu se utišil, pravil starý Dvořák : — Není jinak, musím s ním promluvit. Snad si dá ještě říci, a ne-li, pak ho dám prohlásiti za marnotratníka a vezmu sám si všechno na starost. Přece nedopustím, aby na statku, kde jsem vyrostl, kde jsem se tolik napracoval a nastaral, byl pánem třeba naposledy nějaký žid.

K večeru, když troufal, že syn už se snad z města vráti, odebral se k němu do statku. Byla to smutná proň cesta, jak živ by se nebyl nadál, že ji někdy bude konati. A když vstoupil do dvora a do světnice, a nikde neviděl nic jiného, než spoustu nepořádného hospodařeni, nemohl se zdržeti slzí. Jak se to jenom mohlo v tak krátkém čase státi!

Seděl ve světnici, kde děvečka s ním se vrátivší aspoň trochu všechno uspořádala, zamyšleně hleděl do země a poslouchal, brzy-li uslyší syna přijižděti. Ve světnici bylo zima. ale on toho necítil. Potom děvečka zatopila, kamna začala hřáti, ale on o tom nevěděl. Přinesla mu večeři, ani se jí nedotekl, ani spáti se mu nechtělo : pořád seděl a pořád čekal. Ale syn nepřijížděl, marně naň čekal, marně se chystal, co všechno mu řekne. Teprve po půl noci s povzdechem si ulehl.

Nyní konečně k večeru se ho dočkal. Uviděl ho oknem, spatřil, že jde pěšky, a neblahé tušeni prolítlo mu hlavou. Vzchopil se a šel synovi vstřic. Počkal naň v síni a nyní na prahu se s ním sešel.

— Kde máš koně? ptal se ho místo všeho přivítání.

Vyvalil naň nevyspalé, krvi podlité oči, jakoby nechápal jeho otázky.

— Ptám se tě, kde nechals koně? Vždyť prý jels včera do města i s vozem.

Pohodil ledabylo hlavou a zabručel: — Co já vím ?

— Snad jsi jich, pro Boha, neprodal?

Syn se zatím trochu z překvapení vzpamatoval. Napřímil se, pokud mu bylo možno, a pravil: — A co jsem s nimi měl dělat? Pacholka nemám, sena nemám, ovsa nemám, tak co s koňmi? Na jaře koupím si jiné.

— A což vůz?

— E, vůz! Přece ho sám domů nepotáhnu.

— Kde ho neehal's?

— Tam, kde koně. Všechno jsem prodal jednomu. Starý Dvořák po tomto synově přiznání nemohl chvili promluviti ani slova. Tof bylo věru horší, nežli se domníval.

— A kde máš peníze ? tázal se ho, když se opět trochu vzpamatoval.

— Peníze?

— Což nerozumíš? Peníze za vůz a za koně. Stařec o svini ještě nevěděl. Děvečka úplně zapomněla pověděti mu také o ní.

— To se mne mnoho ptáte. Vím já, kde jsou? Byl bych hloupý, abych je opatroval.

Ěekl to tak prostě, jakoby se jednalo o několik krejcarů.

— A proč se nepřiznáš, že's je prohrál v karty ? s jistotou řekl mu otec.

— Tak nač se ptáte, když to víte? zněla na to synova odpovědí.

— Co se to, pro Pána, s tebou jenom děje? Vždyt se přeee vzpamatuj, co děláš ! Kopeš nám všem předčasný hrob, do kterého nás zármutek a hanba sklátí. Hled, už i žena ti utekla!

Lhostejná tvář synova se nyní zaškaredila.

— Na tu mi nevzpomínejte! děl hněvivě. — Ona je beztoho vším tím vinna. Kdyby byla jinačí, n6- muBel ze mne býti nyní lump. Jsem tak rád, že jí tu nevidím.

Starý Dvořák se těmto synovým slovům velmi podivil.

— Jakže to pravils? Jak by tvá žena mohla tím býti vinna?

— E, nemám ani chuti to vykládat. Nechte mne raději, at se trochu vyspím.

— Nechám, ale něco ti ještě musím říci. Teď budu se starati o tento statek já sám, a tebe dám prohlásiti za marnotratníka, už je těch bláznovství, co jsi navy- váděl, přes míru. Je mne hanba, že tak se musí státi, ale není jiné pomoci, sice by ti konečně ani nezbylo, abys na svém mohl umřít.

—- Dělejte si, co chcete, já vám nebráním, odpověděl mu ledabylo syn, pokrčil rameny a potácel se matným krokem do světnice. Za chvilku už spal.

Druhého dne hned ráno starý Dvořák odešel do města, aby zařídil jednání, aby byl syn prohlášen za marnotratníka. Sel s těžkým srdcem, zdálo se mu, že hanbou shoří, ale uznával, že jiné pomoci není. Z města potom zašel si do vesnice, odkud syn měl ženu, aby i tam to nějak urovnal. Byl připraven, že ho pěkně nepřivítají, ale snad přece ho nevyženou a aspoň jeho mínění vyslechnou.

Přivítali ho tam však dosti vlídně, že se tomu až podivil.

— Jistě jdete pro tu utečenou, začal Trnka, otec mladé Dvořačky. — Nemyslete si, že ji budu před vámi bránit. Doslechl jsem všelico a vím, že není bez viny. Však jsem jí pověděl, co zasluhovala, hned když přišla. Chcete-li, vrátí se s vámi ještě dnes.

Dvořáková se při té řeči mračila, nadouvala pysky a pravila, že nepůjde. Dvořák také myslil, aby nyní několik dní nechodila, až se syn trochu vzpamatuje. Vykládal, nač "se odhodlal a jaké kroky k nápravě synově učinil, a Trnka též s ním souhlasil.

— Myslím, že není ještě všechno ztraceno, pravil.

— Vždyť dříve něčemu takovému nebyl zvyklý. Kdo ví, co naň přišlo. Až se to přežene, bude zase dobře.

— Nepůjde to však bez léku a bez lékaře, mínil Dvořák.

— Však vy mu budete dobrým lékařem.

Poseděli ještě ehvili, pohovořili, radili se navzájem, potom Trnková uchystala svačinu, a po ní rozešli se v nejlepší shodě. Dvořák začal opět doufati ve šťastný konec a celou cestou přemýšlel, jak a čím by syna napravil.

Ten, když otec ráno šel do města, ještě spal a poležel si hodně dlouho. Musil nahrazovati i za noc minulou, kterou proseděl v hospodě u karet. A když konečně vstal, cítil v hlavě takovou pustotu, jakoby tam ani kouska mozku neměl. Chodil po domě vzhůru dolů, ale nic neviděl a ničeho si nevšímal. Vzpomněl si sice, že mu žena utekla, ale tato vzpomínka byla mu dosti příjemnou. Též mu připadlo, že prodal koně i s vozem, nelitoval však toho. Ani jakoby to jeho nebylo. Ale pokoje přece neměl. Pořád, jakoby něco hledal, ale nevěděl co.

V té náladě vyšel si po poledni ze stavení. Kam půjde, nepřemýšlel, ale jeho nohy nesly ho nevědomky dle zvyku přímo do hospody. Šel pomalu, zasmušile, nemysle na nic. Bylo mu jiti přes potok po lávce. V tom však spatřil, že někdo jde po ní jemu vstříc, a poněvadž lávka byla úzká, stanul a čekal, až ten druhý přejde.

Byla to ženská a dle chůze a postavy těla ještě mladá, byla však tak zamotána do velikého vlňáku, že jí bylo viděti sotva kousek tváře. Ale i to dostačilo Dvořákovi, aby ji rázem poznal, sotva že došla na tři kroky od něho. Poznal Havelkovu Aninku.

Podivno, jaká změna se s ním stala v témž okamžiku. Rázem vrátil se mu do hlavy rozum a netečné myšlenky jako zelektrisovány rázem rozrojily se mu v hlavě.

Spatřivši ho, chtěla jej rychle minouti, on však zastoupil jí cestu.

— Počkej, podívej se na mne! pravil jí hlasem, v němž tajilo se něco divokého, vášnivého, jako když člověk něco velmi vzácného hledá a náhodou potká toho, jenž by mu dáti mohl dobré zprávy, o němž však ví, že mu jich nedá.

Zastavila se mimovolně a všecka udivena skutečně se naň zahleděla.

— Vidíš, jaký je ze mne lump? pokračoval svým dřívějším hlasem. — A to tys tím vinna, tys udělala ze mne tvora, před kterým nyní každý si odplivne, o kterém myslí, že pozbyl rozumu.

— Já že bych tím byla vinna? tázala se Anna udiveně.

— A kdo jiný? Což jsem se ti nepřiznal, jak jsem nešťasten, ale že bych všechno rád snášel, kdybych jen občas několik slov s tebou promluviti mohl ? Ale ani za tolik jsem ti nestál. A ted vidíš, co je ze mne. Abych na to na všechno nemusil myslet, abych zapomněl, opíjel jsem se, hrál jsem v karty, ale všechno bylo marno. Když jsem vystřízlivěl, vracely se mi staré myšlenky, Kristián Novák : ST. Hostýn. 18 a já začínal jsem na novo. Teď to víš. Raduj se, že se ti tak na mně podařila pomsta.

— Ani mně nikdy nepřipadlo, abych se ti snad za něco mstila, odpovídala mu klidně.

— Mysli si, co chceš, já jsem ti však též řekl, co si myslím. Pes má lepší živobytí nežli já. Lidé řeknou pouze: hleďme, jak se zlumpačil! Kdo by to byl na něho řekl? Ale nikdo mně nevidí do duše a nikdo neví, proč se tak stalo.

— Ty však hledáš pomoci tam, kde jí nenajdeš.

— A kde ty myslíš, že bych ji našel?

f Okamžik stála mlčky, pak nan pohlédla jako matka na nemocné dítě a řekla: — Jdi, najdi si mezi knihami, s nimiž chodívals do školy, katechismus, přečti si ho, a potom snad poznáš, kde pomoci najdeš.

Udiveně na ni popatřil. Ona však ještě jednou pohlédla naň s útrpností plnou účastenství, a už ubíhala dále svou cestou. I on šel dále pomalu, zamyšleně jako dříve, ale nevkročil do hospody, kam měl namířeno, nýbrž zašel až za ni, pak se obrátil a vracel se touže cestou domů. Nevešel však do svého stavení, nýbrž k židovi.

Žid přivítal ho jak obyčejně s veškerou uctivostí, a zavedl ho hned dle zvyku do světnice. Dvořák sedl si ke stolu, kde obyčejně sedával, a žid za okamžik už mu přinášel skleničku rumu. Stavě ji před něj, pravil: — Váš pan otec sice mi dnes zapověděl vám nalívali. ale já vás mám rád a nenechám se vás tak trápit. Však pan otec nemusí o tom věděti.

Dvořák na něho pohlédl tupě, jakoby mu ani nerozuměl, trochu ze skleničky upil a zase zahleděl se do země. Žid vida, že s ním dnes není řeči, odešel do krámu.

Tam za pultem seděla jeho žena, zabrána do práce velmi důležité : míchala do šafránu sušená vlákna hovězího masa.

— Zaplatil ti? zeptala se ho polohlasitě.

— Neptal jsem se ho po penězích. Nezaplatí-li, p"ipíše se to k tomu OBtatnímu, odpovídal jí žid týmže hlasem.

— A když potom za ten rum nedostaneš nic? Víš, že má býti prohlášen za marnotratníka.

1— Neboj se, dnes jím ještě není, a právě dokud jím nebude, musíme si ho co nejvíce hledět. Potom už na něm málo naškubeš.

Zdálo se však, že žid dnes na ném mnoho nevydělá. Dvořák už seděl ve světničce hodinu a sotva dvakrát za tu dobu trochu ze skleničky upil. Seděl pořád jaksi zamyšlen, nevěděl vlastně ani nač myslí, ale tak jaksi začínalo mu býti neobyčejně líto toho, čeho se dopustil proti Anince Havelkové. Pořád viděl ten její poslední pohled, který naň upřela tam u lávky, než od něho odešla. V tom pohledu nebylo nenávisti, nebylo škodo- libosti, vycítil z něho jen útrpnost nad sebou. A on tolik se proti ní prohřešil, zničil její čest, její dobrou pověst a štěstí. A ještě jí vyčítal, že mstí se na něm, kdežto vlastně plným právem ona jemu směla to říci. A přece v jejím oku spatřil jen lásku k sobě, ne tu hřišnou, které si přál a po které toužil, ale tu, jejíž první a hlavní pravidlo zní: co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Dvořák dospěv ve svých myšlenkách až k tomuto konci, řekl si docela upřímně, že je mizerný chlap.

Kniha třetí.

js Nl/ \|/ Sk. sL, xV ř. 1 dbilo půl druhé. Ze vrat arcibiskupského semináře . v Olomouci vycházely různé dlouhé řady boho- slovců na procházku. Hned za vraty oddělovaly se od sebe a různými směry pospíchaly za město.

Hned v prvním oddílu, jenž vyšel ze semináře, byl Václav Havelka. Vypadal zrovna tak, jak o prázdninách, nijaké změny nebylo na něm vidéti Byl zabrán se svým druhem v jakousi ohnivou a vážnou rozmluvu o jistém případu z církevního práva. Mínění jejich o té věci v některých bodech se různila, a nemohli se nikterak dohodnouti. Už před procházkou v zahradě snažil se druh druhovi dokázati pravdivost svého stanoviska.

Byl právě čtvrtek, kdy v kolleji nebývá přednášek. Mohou zůstati na procházce až do tří hodin, a do té doby, je-li pěkná eesta, možno se odvážiti i poněkud dále do okoli. V noci byl náhodou silnější mráz, toho roku skoro vzácnost, a potrval i na den beze změny. Dalo se tedy očekávati, že i v poli bude možno jiti kamkoliv podle chuti.

Šli uliěkou ke kapli bl. Jana Sarkandra, upravené ze sklepu, v němž tento světec byl umučen, pak podle staré jesuitské kolleje proměněné nyni v kasárny, potom ulici podél nové, elektrické dráhy, která však tenkráte ještě nejezdila, a pod dómským kostelem zahnuli na silnici ke Chvalkovicim. Odtud vedli je první vůdcové po lukách majíce úmysl zamířiti potom k hradišťskému klášteru a od něho vrátiti se pěkným, širokým chodníkem k domovu.

Dařilo se jim velmi dobře. Země byla zmrzlá, všude bylo lze pohodlně přejiti, času bylo ještě až nazbyt, zašli si proto po zmíněných lukách poněkud dále. Však až bude čas, zamiří nejkratší cestou ke starému klášteru Hradisku, proměněnému nyni ve vojenskou nemocnici, a za nějakých dvacet minut potom už budou doma. Nálada byla všeobecně veselá.

Najednou naskytla se jim v cestě překážka. Potok, či snad jenom příkop asi dva kroky široký bránil jim v další cestě. V těch místech nebylo nijakého mostu. Někde dále jistě byl, ale pak by byli musili snad zajiti si hodný kousek, a k tomu neměli ani chuti ani času. Na vodě byl sice led, zdálo se však, že je velmi slabý a že nebude lze po něm přejiti. Bohoslovci však neměli kdy dlouho se rozmýšleti. Rozešli se podél přikopu a zkoušeli, zdali je led udrží. A podařilo se to lépe, než se nadáli, ovšem s náležitým pozorem, aby nestoupli doprostřed, kde led byl nejslabši.

Už byli všichni na druhém břehu až na Havelku. Jaksi neměl odvahy vstoupiti na led, ,zdál se mu všude příliš tenký, chodil pořád vzhůru dolů hledaje, kde by příkop byl nejužší. Jeho druhové na druhém břehu se mu ovšem smáli, to i ono žertem mu radili, podávali na pomoc ruce, ale to všechno pramálo mu prospělo Konečně však našel misto, které se mu zdálo nej- příhodnější. Zkusil nejprve opatrně nohou, je-li led dosti pevný, a přesvědčiv se, že netřeba se báti, chtěl druhým, delším krokem dostoupiti až na druhý břeh. V té však, bůhví, jak se to stalo, zachytil se mu talár o pahýl vrby nad zemí ulomené a strhl ho v polovici jeho kroku zpět.

Zavrávoral překvapen a uleknut, pozbyl pevného stanoviska a chtěje udržeti se v rovnováze dosti silně narazil nohou o led. Led se prolomil, a Havelka octl se mžikem ve vodě až po páže.

Celá ta událost odehrála se v několika vteřinách. Ani se nikdo nenadál, a už to bylo. V té chvíli však ustál všechen smích, a na tvářích všech bylo znáti, jak se lekli. Všichni spěchali k osudnému místu, aby svému druhovi pomohli, ale Havelka už byl na břehu. Voda kapala mu z rukávů, z kabátu, tekla po klerice, a ně- kolik kapek střiklo mu i do tváře a do oči. Příkop sice hluboký není, a tenkráte nebylo tam více vody než nad kolena, Havelka však probořiv se upadl v něm, a proto tolik se zamáčel.

Co ted? Tu otázku všichni cítili na jazyku, a mnozí ji vyslovili i hlasité.

— Nejlépe bude, půjdete-li dva s ním napřed domů, pokud možno rychle, aby nepřechládl a co nejdříve mohl se převléci do suchého prádla, dával radu prefekt.

Souhlasili všichni, poněvadž skutečně v tomto případě nic chytřejšího učiniti nemohli. Dva z jeho druhů vzali si ho doprostřed a pustili se nejpřímější cestou k Olomouci.

Havelka zprvu velmi se lekl a v první chvíli nebyl mocen ani myšlenky, ne tak slova. Činil, co mu bylo poručeno, a šel co mohl nejrychleji se svými spoludruhy. Brzy však přicházel pomalu k sobě, a když blížili se Hradisku, už i žertovati začal.

— Co na tom? pravil. — Stal jsem se bezděčně Kneippiánem. Druzí to činí úmyslně, a mně se to podařilo, ani nevím jak. A ani se nemusím starati, kam po koupeli na procházku.

— A co, taková koupel, to nestojí ani za řeč, mínil soused po pravici. — Myslím, že je málo lidí, kteří by nikdy se nebyli na ledě probořili. Já ani se nepamatuji, kolikrát se mi to stalo, když jsem byl malý.

— Což, ani u mne to nebylo dnes poprvé. Ale je v tom přece jakýsi rozdíl, odpovídal Havelka.

— Jaký rozdíl ? Ten jedině, že na tvých černých šatech nikdo toho nepozná, kdežto tenkráte věděl to hned každý, kdo tě potkal. A co pak se ti může státi? Pěkně se v nemocnici vypotíš, a zitra budeš tim zdravší.

Tak se bavili cestou, jakoby se nic nebylo stalo. Havelkovi v botách sice čváchala voda, ale nedbal na to. Pozoroval však, že se chůzí nezahřívá, jak napřed doufal. Z prvu sice mu bylo teplo, ale pak ho začalo mraziti; nejprve v zádech, jakoby chvilkami jakási ledová jiskra mu po nich přeběhla, pak těch jisker bylo víc a přebíhaly častěji, a když konečně vystupovali po schodech ke dveřím semináře, už nemohl se udržet a začal cvakati zuby.

U schodů vedoucích do prvniho poschodí potkal se s nimi pan superior. Hleděl na ně napřed velmi přÍBně vida je jiti samotný, a tázal se jich, kde byli, že nejdou s ostatními. Když však uslyšel, co se stalo, rázem zmizela přísnost z jeho pohledu a na tváři zračila se mu co největší starostlivost.

— Hned jděte do nemocnice, pravil, — a vy doneste mu tam jeho prádlo. Převlečte se, lehněte si a hned se musíte zapotit. To by tak bylo pěkné, abyste i ám ještě onemocněl 1 Václav poslechl s radostí a zamířil hned do chodby, kde na konci byla domácí nemocnice, a jednomu z prefektů, jejž tam zastal, pověděl krátce, co se mu na procházce přihodilo.

Soudruhové přinesli mu suché prádlo, sluha peřiny, pak se převlékl a lehl si. Dali mu odvar lípového květu, přikryli ho dobře peřinou a houněmi a kázali mu, aby se potil. Rád by byl uposlechl, ale nebylo možno. Zima sice pominula, ale pot se nedostavoval, ba naopak, Václav najednou ucítil náhlé ochabnutí sil v celém těle, každý sval jeho divně se třásl, při každém oddechu bodlo ho v zádech a bocích, a po těle se mu rozcházelo nezvyklé, nepříjemné teplo.

Oddělal houně s hlavy.

— Co děláte? Jenom ještě zůstaňte tak; takovou chvilku potiti se nepomůže, hned ho prefekt napomínal.

— Nemoiu se zapotit, a je mi jaksi divné, vysvětloval mu Havelka své jednání.

Prefekt vstal a přistoupil k němu. Zdálo se mu hned, že Havelka vypadá jaksi divně, ale jsa nejmladší z prefektů, z druhého ročníku a zde v nemocnici teprve krátký čas, nerozuměl ještě příznakům rozmanitých nemocí. Přes to však, aby si nezadal, hned mu ohmatával tepnu, tvářil se vážně a učeně a pak projevil své mínění těmito slovy: — A, to nic není. To zase přestane. Počkejte, podívám se, najdu-li tam pro vás něco v lékárně.

Odešel ven, ale lékárny stojící hned naproti dveřím v koutě ani si nevšiml. Byl všecek přestrašen, zdálo se mu, že Havelkovi skutečně něco je, a on sám je doma a neví, co by mu dal. Aspoň kdyby už přišli oba starší prefekti s procházky. Ale to právě dnes, když by jich bylo nejvíce potřeba, zůstanou si tam jako naschvál. Půjde se podívat, nepřichází-li už některý.

Na chodbách bylo ještě ticho, důkaz to, že boho- slovci se posud s procházky nevrátili. Ale na konci chodby setkal se náhle s panem superiorem. Sel se podívat do nemocnice, jak je s Havelkou.

— Co pan Havelka? Už se vy potil? ptal se hned prefekta, sotva ho spatřil.

— Pravil, že se nemůže zapotit a že je mu jaksi divně, a já nevím, co bych si teď počal. Jdu se dívat, nejde-li už některý z pánů prefektů, odpovídal bohoslovec.

Pan představený se trochu ulekl. To tak ještě, aby z té koupele vzniklo něco horšího I Neříkaje ani slova pospíchal do nemocnice a bohoslovec za ním.

Pan superior za ta léta, co byl v semináři představeným, byl v této světnici už neBČíslněkráte a spatřil tam při svých návštěvách bohoslovce s rozmanitými neduhy a nemocemi. Spatřiv Havelku a uslyšev od něho, jak mu je, poznal hned, že to zde není jenom tak. Těšil ho sice, že nebude tak zle, že to brzy přejde, jen aby se nebál a klidné ležel, ale odcházeje pokynul prefektovi, aby ho následoval.

Sotva za sebou zavřeli dvéře, pravil mu : — Hned jděte najit nějakého sluhu, a at okamžitě jde pro lékaře. To bude pěkná, onemocni li nám! Beztoho velice silného kořene nemá, může to s nim ještě naposledy nějak špatně dopadnout. A že pana doktora prosím, aby přišel hned.

Bohoslovec odkvapil hledat sluhu, a pan superior smutně potřásaje hlavou ubíral se do svého bytu.

Lékař skutečně přišel co nejdříve. Smál ee, žertoval a s doutníkem přišel až do nemocnice, snad aby těm pacientům dodal odvahy a přesvědčení, že žádný z nich nemusi se obávati smrti, protože snad každý z nich měl ten nápad, že v přítomnosti na smrt nemocného by se dozajista nekouřilo.

Prohlédl si Havelku, proklepal ho a pravil: — Tak zlé to nebude. Slabý zánět plic, ale toho se nemusíte pranic obávat. Za týden bude zase dobře. Jenom zachovejte co největši klid, a všechno se dobře skonči. Vidíte, tak se vede nedočkavým, kteří myslí, že do července nevydrží a chtějí se koupat hned v prosinci.

Václav chtěl se tomuto vtipu lékařovu zasmát, ale nepodařilo se mu to. Úsměv se skončil bolestným skroucením úst.

Lékař prohlédl si poton ostatní pacienty, vyptal se jich na to a ono, a zase se smíchem a žerty opustil světnici.

Hned potom objevila se na dveřích cedulka s nápisem, že vstoupiti do nemocnice vyjma nutné případy se zakazuje.

Každý hned věděl, co znamená ten zákaz. Je tam těžce nemocný a potřebuje klidu Jinak v prázdných chvílích směl každý přijíti navštívit kteréhokoliv nemocného, pohovořit si s ním, povědět mu, co nového v domě, co v koleji, nyní však takové návštěvy musely přestati, pokud zase tabulka se dveří nebude sejmuta.

Zánět plic! Jak příšerné to slovo v uchu mladého člověka! To jsou vážky, na jejichžto jedné misce je smrt, na druhé život. Kdo může uhodnouti, kam se váha nakloní? A když to zastihne někoho na konci pracné a namáhavé dráhy, kdy doufal, že už mu nastane lepší živobytí, že bude nyní těžiti z toho, čemu po mnoho let musil se učiti, ký div, že to otřese srdcem všech, kteří to uslyší. Proto každý, kdo šel blízko nemocnice, bezděky ztišil krok, v těch místech hovor zazníval jen polohlasitě, a večer všichni z vroucí duše v kapli za Václava se modlili, nebot každý si pomyslil: kdo ví, nečeká-li něco podobného i na mne, a zdali zítra i za mne nebudou se v této kapli modliti ?

Nebylo však s Václavem tak zle, jak v prvním okamžiku všichni se domnívali. Zánět byl skutečně jenom slabý, jak lékař předpověděl, a nebylo třeba báti se nijakých neblahých konců. Přes to však nechybilo mu pečlivé obsluhy ve dne ani v noci, a zvláště hlavní dohližitel v nemocnici, soudruh jeho ze čtvrtého ročníku, s velikou obětavostí několik nocí probděl u jeho postele. I to útěchou bylo chorému, že i představení denně ho navštěvovali, s velikým účastenstvím sledovali průběh nemoci, a s potěšením vítali sebe menší zprávu o změně k lepšímu.

Týden ještě chybil do vánoc. Václav už před několika dny povstal z postele, ale zůstal ještě v nemocnici, aby sesílil Byl-li dříve hubený, za nemoci zbyla z něho pouze kost a kůže. Seděl právě za kamny na houpací lenošce, držel noviny, ale nečetl. Hleděl oknem kamsi do dálky a jsa zamyšlen nevšímal si ničeho kolem sebe.

Do světnice vstoupil skoro nepozorovaně pan představený. U dlouhého stolu seděli asi tři bohoslovci a svému se učili. Spatřivše pana superiora povstali ze židlí a uklonili se jemu. On však u nich se nezastavil. Pouze je napomenul, aby pilně studovali, a zamířil k Havelkovi vida ho seděti za kamny.

Teprve nyní Havelka probral se ze svých myšlenek a uznamenal návštěvu. Chtěl také povstati, ale pan představený mu pokynul, aby jenom zůstal jak je.

— No, vždyť už se zdá, že vás zase přibývá, začal pan superior. Viděl sice dobře, že nelze říci ani, že se tak zdá, ale chtél ho těmi slovy potěšiti.

Havelka se poněkud usmál, ale tak trochu trpce, a pravil: — Půjde to pomalu, veledůstojný pane. Myslim, že do jara bude to jistě dobře na mně znáti.

— Málo si troufáte. Což pak tak mladý ělovék ! Onemocní-li, je jako vrba, když ji z jara orube: ani se nenadáte, a už to nepoznat.

Havelka hned neodpovidal; teprve za okamžik projevil své míněni: — Věděl bych, veledůstojný pane, co by mně nejlépe posloužilo.

— A co?

— Kdybych tak aspoň mohl na nějaký čas odejiti k rodičům.

Nyní zase zamyslil se pan představený a hned neodpovídal. Věděl již ze zkušenosti, že u nemocných bohoslovců skutečně mnoho napomáhalo zbaviti se na nějaký čas všech starostí, zajeti si na zdravý venkovský vzduch a svěřiti se péči rodičů. Každoročně se takové případy opakovaly a měly pravidelně dobrý výsledek. Neodpovídal-li hned a zamyslil se, bylo to pouze proto, že mu připadla myšlenka, aby si Havelka snad cestou domů neuškodil. Zánět plic velice snadno při dosti malé neopatrnosti může se vrátit, a mohou potom býti poslední věci horší prvních.

— Počkáme, až co řekne lékař, odpovřděl posléze.

Lékař přišel jřed več rem a dověděv se o přání Havelkově nenamítal nic, pouze aby Václav ještě se tři dni počkal, potom že může odejiti beze všeho ne- Krislian Novák: Sv. Hostýn. 19 bezpečí. Tak se i stalo, a Václav před svátky vánočními o dva dni dřivé, nežli jeho soudruzi, odejel domů Měl však dovoleno zůstati tam po svátcích ještě tři týdny. Déle se zdržovati nebylo prý by mu na prospěch, protože potom při půlročních zkouškách čekalo by naň mnoho namáhavé práce, kdyby nyní trochu více zameškal.

II.

Jarošicích u Havelků věděli, kdy přijede. Psal jim i také, že zůstane poněkud déle doma na svátcích, protože byl trochu nemocen a musí se nyní zotaviti. Co mu bylo, nepsal, ale už pouhá zmínka o nemoci naplnila všechny postrachem. Aěkoliv na nádraží bylo pouze čtvrť hodiny, Havelka zapřáhl do bryčky a Havelková vložila do ní velkou duchnu, aby se Václav po cestě nezachladil.

Tak ho Havelka po poledni dovezl. Když ho spatřil slézati s vlakn, ani by ho nebyl poznal. Nechtěl však mnoho se ho vyptávati, co mu bylo, aby se dlouho venku nezdržovali. Však si to doma povědí důkladně.

Matka a sestra přivítaly ho s pláčem spatřivše, jak vypadá. 1 on byl překvapen hledě na Aninku. Zdála se mu všecka jakási utrápená. Ale neměl kdy lépe si ji prohlédnouti, protože matka plná starosti už ho vedla do vytopené světnice. Havelka s Aninkou a mladším synem kráčeli za nimi.

Václav pozoroval dobře tu stísněnost, která na všech domácích spočívala z přílišné starostlivosti o jeho zdraví Myslil, že musí tedy on býti hodně vesel, aby ostatní pozbyli strachu a také se rozveselili. Skutečně se mu to i podařilo, a než snědl uchystanou svačinu, všem už poněkud zmizela s tváří smutná starostlivost.

Když pojedl, pravila mu matka: — Tak, a nyní nám tedy vylož, co ti bylo. Víme to z posavadní řeči jenom páté přes deváté, pověz nám to přkně od začátku.

Václav tedy vypravoval, jak byli na procházce, jakým způsobem probořil se do příkopu, jak z toho potom dostal zánět plic, na štěstí ne příliš těžký, a že nyní přes měsíc zůstane doma, aby se zotavil. Poslouchali jej s napnutou pozorností, nevyrušujíce ho, ale když vyprávěl, jak se pod ním probořil led a jak upadl do vody, Havelka vytřeštil naň oči, zachvěl se a mimoděk z hluboká si oddechl.

— Chvála Bohu, že se to aspoň tak dobře skončilo! pravila Havelková, kd)ž už všechno vypověděl. — Neboj se, ted já si tě vezmu na starost, a třeba nejsem doktorem, vsadila bych se, že to lépe dovedu, než všichni doktoři. Za čtrnáct dní tě nikdo ani nepozná.

— Však jsem to také tušil, proto mne pořád něco domů táhlo, odpověděl jí syn.

— A učení nyní všeho necháš. Však to potom brzy snadno doženeš.

— Řekne se vám: snadno ! A potom člověka hlava rozbolí, když jenom se na to podívá.

— No, bude zase nějak. Nyní na to nemysli. Připravili jsme ti zde vedle světničku, kde bývals v prázdniny. Je tam pěkně teplo, a postel tam máš hned blízko kamen Tam budeš ráno míti pokoj, dokud budeš chtíti, a za dne si vyjdi někam na procházku, aby tě nebylo tak teskno.

Havelková vstala a šla se synem do zmíněné světničky, aby mu ukázala, jak tam všechno pečlivě jemu připravila. Aninka mlčky, jako stín vešla za nimi, starý Havelka odešel ven.

Světnička byla přívětivá, neveliká, čtverhranná, s oknem k jižní straně, podél jehož vnitřního rámu vinula se na niti mučenka, a na desce stály dvě íuchsie s pěkným keřem rozmarýnovým. Václavovi se zde sice vždycky velmi líbívalo, ale nyní bylo mu, jakoby se shledal s dávným přítelem, který mu porozumí, jej potěší a rozveselí. Matka pořád mu něco vykládala, to a ono ukazovala, a veškerým jednáním svým dávala na jevo radost, že syn už přijel a že ho vidí těšícího se po nemoci na dokonalé pozdraveni.

Ale Václav poslouchal ji velmi málo. Co okamžik podíval se na sestru, jakoby se mu na ní něco nelíbilo. A nejenom teď, nýbrž hned od té chvíle, co ji dnes poprvé uviděl. Proě je tak bledá? Proě pěkný, kulatý obličej je nyní jakoby seschlý? Proč se ještě, co přijel, ani dosti málo neusmála?

Ty otázky probíhaly hlavou a nedaly mu pokoje. Však se jí na to příležitostně zeptá I Matka po chvíli odešla i s Aninkou, a Václav usedl si na pohovku v koutě u okna. Jarošičtí sedláci, vyjma asi čtyry nebo pět, necítili posud potřeby opatřiti si tento kousek městského nábytku, a Havelka koupil pohovku pouze proto, že měl studenta, aby tedy to u nich vypadalo aspoň trochu po pansku. Proto také na okně ve světničce visely krajkové záclony, kdežto ve světnici spokojili se s krátkými záclonkami do půl okna, z bilého plátna na okrajích zoubkovaného, které nebyly na parádu, ale aby jim večer nikdo do oken nenahlídal.

Dlouho však Václav neseděl tak samoten na pohovce. Za několik minut vrátila se Aninka. Přinášela s vozu kufřík, v němž si přivezl prádlo, knihy a jiné dle svého zdání potřebné věci.

— Kam ti ho dáti? tázala se plaše, pohlédnuvši naň jenom letmo.

— Třeba sem vedle. Je tu proň právě pěkné místo, odpověděl ukazuje jí vedle pohovky.

Postavila jej tam a chtěla zase odejiti.

— Máš tam nějakou pilnou práci? v té se jí Václav otázal.

— Nemám, pravila mu klopíc oči.

— Pojd si tedy sem sednout vedle mne.

Poslechla poněkud ostýchavě.

Ujal její ruce do svých a zahleděl se jí do tváře.

— Aninko, tobě něco je, pravil hned bez dlouhých úvodů Cítil dobře, jak se tě«h slov lekla. Sklonila hlavu na jeho rameno a teprve za chvíli zašeptala : — Kdybys věděl!

Dobře tedy tušil. Něco se stalo, a sice něco velikého, neboť takto sestry ještě nikdy neviděl.

— Jsem skutečně zvědav, co to asi bude.

Sedla si opět přímo a dívajíc se mu do oči pravila ■ — Jsem tvá sestra a dobře mne znáš, ale kdybys nyní někoho z vesnice potkal a on ti o mně začal vykládat, nevím zdali bys mne ještě uznal za sestru.

— To je mi divno. Ze bych tě ani za sestru ne uznal? A co učinilas?

Zkoumavě pohlédl jí do očí Nesklopila jich, a jemu se zdálo, že z těch jejích očí patří naň duše čistá jako křišťál. A naplněn tímto přesvědčením řekl jí rozhodné: — Tys neučinila nic!

Spatřil, jak ji jeho slova rázem rozveselila. Pohlédla naň vděčně a přisvědčila: — Uhodls, nic jsem neučinila. A přece celá vesnice je přesvědčena, že není dnes horšího děvčete nade mne ■ř-. Proč?

— Povím ti to, beztoho nemohla jsem se dočkati, až přijedeš, abych si ti postéžovala. Rodiče jaksi vyhýbají se všeliké řeči o tpm.

— A což Lipovský? vyklouzlo Václavovi z úst.

Nedostal hned odpovědi. Aninka váhala, jakoby rozmýšlela, jak mu to říci.

— Nemohu ti o něm pověděti nic jistého, pravila posléze. — Už dávno jsem s ním nemluvila. Možná, že nemůže přijíti, že mu též brání lidské řeči.

A nyní mu o těch lidských řečech pověděla Řekla . mu to jenom velmi krátce, ale Václav se ostatního domyslil.

— To máš, ubohá, smutné živobytí, politoval ji.

— Ovšem, jak může něco takového býti veselým? Říkávám si sice každodenně, že mé svédomi je před Bohem čisté, a že mne nikdo jiný po smrti nebude souditi, jedině On, co však plátno, když mně přece stále užírá srdce myšlenka, že každý na mne hledí jako na nějakou cikánku. Věř, je to hrozné, tak bez nejmenší viny pozbyti čest a dobré jméno.

— Což plátno, když taková je vůle Boží. Dobré i zlé musíme bráti z jeho ruky, těšil ji bratr.

— Však já proti nému nereptám, a ani slova rouhavého z úst jsem nevypustila. Ale tak mi někdy připadá, že toto snad ani není vůle Boží. Kdyby to byla nemoc, ba i třeba smrt, to může poslati Bůh, to pochopuji, ale toto Tak na mne ty myšlenky přicházívají, a nevím, není-li to hříchem.

— Nedivím se, že takové myšlenky tě napadají. Ale můžeš býti jista, že Bůh to na té neposlal, pouze dopustil. Víš proč? Nevíš, a ani já nevím. Což my užeme posuzovati jeho úmysly, když nevíme ani, co bude hned příští okamžik On však vidí do budoucnosti a činí ze zlého dobré.

— Snad máš pravdu, a já ti věřím, zdá se mně však nepodobno pravdě, že by někdo mohl ještě očistiti moji čest a vrátiti mně moje dobré jméno. Leda že bych odešla někam daleko, kde mne nikdo nezná. Zde u nás budou tomu lidé věřiti až do mé smrti.

— Co jest čest světská proti věčné? Bud ráda, jestliže ta věčná ti zůstane.

— A přece nás učili ve škole, že každý je povinen cti své hájit, namítala mu sestra.

— Ano, je povinen, ví-li jenom jak a proti komu. Víš však ty? Proto ji nejlépe uhájíš, když svým dalším životem dokážeš lidem, že se na tobě zmýlili, a tomu, kdo to zavinil, když z křesťanské lásky — odpustíš.

— Však jsem odpustila. Možná, že ho to ted už také mrzí.

— Tak činíš nejlépe. Snad je ti za to už nyní u Boha zadbstučinění přichystáno. Zdá se mně však, že tě kromě toho ještě něco jiného trápí, dodal Václav trochu žertem.

Zardéla se, sklopila oči a zašeptala: — Nač bych zapirala, když tušíš?

— Že tě Lipovský zanechal, že?

Přikývla hlavou.

— A já jsem mu tolik důvěřovala, stěžovala si bratrovi. — Tak mne ubezpečoval, že ničemu z těch řečí nevěří, a přece uvěřil. Ať by si mne třeba byl nechal, nemohl ho nikdo nutiti k takové nevěstě, která v očích lidských takovou je hanebnicí, ale že bych se v něm tak byla zklamala — — I ta rána se ti časem zahojí. Zapomeneš, jako zapomnělas na Dvořáka.

— Což Dvořák I Toho s Lipovským nelze ani porovnati. Nejlépe nyní ukázal, co v něm vězí. Víš-li, že už je marnotratníkem, a hospodářství zase spravuje starý jeho otec?

— Tak? To je pěkné! To děkuj Bohu, že jste se zavčas rozešli.

— Vzal si do bytu žida, a ten ho naučil na kořalku. A ta jeho žena prý neměla doma nijakého pořádku, proto prý z domu utíkal. Už dělal, jakoby rozumu neměl.

— Tak vidíš. A tenkráte co se také naplakalas. Jak by ti bylo nyní, kdybys musela žiti s ním?

— Snad by to takové nebylo.

— Snad, ale možná, že si jenom tak mysliš. Mám za to, že by k těm koncům také byl dospěl, třebas jinou cestou. Mně se nikdy nelibil pro to svoje přílišné furiantství. Pamatuji se. jak jednou byla v hospodě komedie. Když komediant šel potom vybírat, Dvořák mu dával — stovku, aby prý mu z ní vrátil. Komediant a stovka! Všichni se tomu tenkráte smáli, ale já jsem si pomyslil: chlapíku, aby ti někdy nebyla dobrá!

— Však by už nyni byla dobrá. Je to přece jen divné mezi námi lidmi, že nemůžeme ani chvilky spokojené prožiti. Nepřipravi li někomu nějakého trápeni lidé, připravi si je jisté sám.

— A přece ten svět je lidem tak milý. Co by z nich teprve bylo, kdyby nikdo nad niěím nemusil ani povzdechnouti ani uroniti slzy. Pák by zapomněli nadobro, že mají též nesmrtelnou duši. Dobře je, že to Bůh na ně dopouští.

— I to, co dopustil na mne?

— I to Uvidíš. Víš, jak jsme za svého dětství čítávali v pohádkách o tom drvoštěpu, co hledal poklad? Když ho vykopal a házel do měchu, všechny drahokamy a zlato, měnily se mu v hlínu a kámen. Ale dobrý duch mu poradil, aby tu hlínu a to kamení nosil na zádech až do východu slunce, že se mu opět pronoěni v dřívější poklad. Nes i ty ráda to břímě, a promění se ti ve zlato.

— Což, já je ponesu ráda, ale — když to břímě je přece jen velmi těžké. . .

Bylo tomu tak: Dvořák už byl prohlášen za marnotratníka. Opět na statku poroučel jeho otee snaže se napraviti, co pokazil synův nepořádek. Mladá Dvořačka už se také vrátila ze svého výletu k rodičům. Dostalo se jí na cestu dobrého napomenutí. Vyslechla je sice se vzdorovitým pláčem, odmlouvala rodičům, vymlouvala sě, vinu na Dvořáka svalovala, ale v duchu přece si řekla, že rodiče mají pravdu, a že nebyla, jak býti měla. Mrzelo ji také trochu, že je hospodyní na statku tak rozkřičeném, přála si, aby lidé co nejdříve na všechno zapomněli. Vrátila se s tím dobrým úmyslem, že si bude více všímati rady starého Dvořáka Její muž však jakoby jí ani neviděl, když se vrátila. Zdálo se, že je mu vůbec všechno lhostejno. Jakoby nic neviděl, ani neslyšel, jakoby byl pouhým živoucím strojem bez vlastní myšlenky. Ba, když mu řekli, kolik si žid načítal, že je mu dlužen — a byla toho hezká sumička — pouze se ušklíbl a ani slovem neodpověděl. Kdo ví, věděl-li, co mu povídají Udělal, co mu kázali, a dále se o nic nestaral. Nechali ho tedy tak soudíce, až ho to pomine, že s ním teprve bude možno rozumně promluvit.

A ta jeho netečnost a nevšímavost přecházela ho skutečně rychle. Na oko sice zdálo se, že je pořád stejným, ale nebylo tomu tak. Přeseděl sice stále třebas i půl dne na lavici u kamen, hledě upřeně na jedno místo, ale do pusté hlavy vracely se mu zase pomalu myšlenky. Ale divné myšlenky. Večer jak večer sedával jako na jehlách, vší moci starý zvyk táhl ho do hospody nebo k židovi. Ale co tam ? Krejcara neměl, kamarádi nechtěli půjčit, hospodský nechtěl na dluh dát a žid nyni panu domácímu nebyl by dal zadarmo ani líznouti. Než by tam takto byl všem jenom na smích, raději doma by umřel. Ale ta nevyplněná touha měnila se v něm pomalu ve hněv. Nebyl by mohl říci, nač se hněvá. Na celý svět se hněval, třebas na oko zcela klidně seděl ve světnici, ale ten hněv den po dni se v něm vzmáhal, až se mu zdálo, že se jim už zadusí. Zdálo se mu, že by mu bylo hned mnohem lépe, kdyby tu zlost na někom mohl si vyliti.

Na štědrý den jeho nevrlost, netrpělivost a vztek dosáhl největší míry. Už ani nemohl vydržeti ve světnici. Chodil po stavení jako nějaké zosobněné neštěstí. Každý z daleka se mu vyhýbal, a on mohl si uleviti pouze tím, že tu a tam do něčeho kopl, že praskl dveřmi, zlostně si odplivl, ale jinak neměl ani příležitosti, aby hlasitě promluvil.

Konečně i ta příležitost se mu naskytla. Bylo asi jedenáct hodin, když mu četník dovedl jeho uprchlého pacholka. Sotva mu děvečka vyřídila, že s ním stojí na dvoře, tak rychle, jakoby strop za ním padal, vyřítil se ze dveří.

Štěstí bylo pro pacholka, že četník stál za ním ; kdo ví, co by s ním Dvořák byl učinil. Takto však zdržuje se co nejvíce, pravil mu na oko klidně : — Aá, pěkně vítám! Jdeš si pro zavdavek na novou službu od vánoc? Brachu, myslím z toho nebude nic, pnněvadž neznáš způsobů. Ani nedáš „s Pánem Bohem", když odcházíš. A kde pak máš můj kožich?

Zevnějšek pacholkův byl úplně zpustlý. Šaty samé cáry, na tváři ježaté strniště, vlasy v největším nepořádku vylízaly mu na vše strany roztrhaným kloboukem : pravý vzor tvora, který nezná rozkošnějšího místa nad kořaleční putyku. Stoje před Dvořákem, usmíval se drze jeho řeěi, a na dotaz, kde má ten ukradený kožich, otevřel hubu dokořán nic neodpovídaje — Ptám se tě, kde máš můj kožich?

Pacholek otevřel hubu ještě vlče.

— No, nevidíte ho? ptal se posměšně.

— A kde?

— Kde! Přece vám ukazuji, kde. Tady v mém krku Vždyť jím protekl celý.

Dvořák zlostí všecek se třásl a byl by ho v té chvíli nejraději popadl pod krk. Ale pohlédnuv na četníka přece ještě trochu se přemohl.

— A kam se poděl můj oves a seno? tázal se pomalu, jakoby slova přes zuby cedil.

— Tam, kde kožich. Naě bych vám to nepověděl? Zavrou-li mne za to, aspoň se nemusím starati, kde bych zimu do jara přebyl. Myslím, že se na mne ani velice zlobit nebudete, protože mně to poradil váš pantáta židák. Byl prý bych hloupý, abych sušil hubu, když prý vy, můj hospodář, máte se pořád tak pansky. On také všechno ode mne kupoval, nejen oves a seno, ale všelicos jiného, o čem vy ani nevíte. I ten kožich jsem mu zanesl. Pravil mi, nač prý bych se s ním kdesi po světě táhal. Myslil jsem, že proto se nebudete na mne hněvat, když děláte všechno, co vám pantáta židák poradí.

Dvořák slyše tuto řeč zahleděl se vyvalenýma očima na svého bývalého čeledina Pak. jakoby ho bylo něco píchlo, otočil se a hnal se do židova bytu.

Kdyby ten pacholek mu to byl řekl tak asi před měsicem, dokud ještě Dvořák u žida býval vařený peč' ný, dokud se mu tam přeochotně na dluh nalévalo a půjčovalo do karet, snad by byl na to pouze zamávl rukou a už dále o nic se nestaral. Tentokráte však bylo docela jinak.

Téikým krokem vstoupil do kuchyně. Židovka vařila oběd. Jindy byla by hned všeho nechala a „pana domácího" byla by vedla do světnice, nevědouc ani, čím by se mu zavděčila, nyní jen tak napolo se k němu otočila a zaňuhňala: — Pěkně vítám !

Ale Dvořák jí neodpověděl. Kdo ví, zdali si jí všiml. Ani hlavy nepozvedaje šel známou cestou do světničky a dveřmi vstoupil do krámku.

Žid měl právě pilno. Lidé potřebovali všelico na svátky, a krámek byl skoro plný dorostlých i dětí. Žid sice viděl dobře Dvořáka k sobě přicbázeti, ale dělal se, jakoby zaměstnán jsa obchodem nebyl ho ani zpozoroval. Ale Dvořákovi bylo úplně lhostejno, vidi li ho, či nevidí. Nevšímaje si nikoho v krámě, protlačil se přímo k němu, a stanuv zrovna vedle něho, oslovil ho dutým a zlověstným hlasem: — Vy, jest pravda, že jste naváděl mého pacholka, aby mne okrádal, že jste to od něho kupoval?

Žid se sice ulekl toho tonu, jakým Dvořák k němu promluvil, přece však odpověděl s úsměvem : — Pán Bůh chraň, abych naváděl! Co jsem od něho koupil, koupil jsem s dobrým svědomím. Což já mohu vědět, zdali jeto jeho či není? Ptám 6e já na to V Tato odpověď však jen přilila oleje do ohně.

— Co že? Že jste nevěděl ? A to pravíte mně ? Myslíte, že vás neznám, vy zloději jeden? zakřikl naň Dvořák.

Přítomní lidé vidouce, že rozmluva začíná _ býti více než důvěrnou, vytratili se co nejrychleji z krámku. Stálo by jim za to, aby potom třeba musili jiti svědčit! Lépe nic nevidět a nic neslyšet. Ale daleko neodešli. Jenom k nejbližším stavením. Zastavili se a čekali, jak to dopadne. V krámku zbyl pouze žid s Dvořákem.

— Jak jste to povídal, hospodáři? Já že jsem zloděj ? Buďte rád, že tu nikoho není, kdo by to byl slyšel! spustil naň žid vážně.

— A jste, a horší než všichni. Ví to kde kdo v celé dědině. Myslíte, že by mnohý byl kradl, kdyby nebyl věděl, že to u vás prodá? Ale povídám vám: všechno, co jste koupil od mého pachollia, zaplatíte mně ještě jednou, a ne-li, tak se podíváte I — Rád bych věděl, co mně můžete udělat, ušklíbl se posměšně žid.

— To, že vás ve svém domě ani chvilky déle nestrpím.

Žid se potupně rozesmál.

— A což, když nebudu míti chuti odejít? pravil.

Vztek ve Dvořákovi rostl víc a více. Pozoroval dobře, že žid se ho pramálo bojí, ba že si z něho dělá jenom žerty.

— A na to bych se podíval I zvolal. Po Novém roce at vás tu už nevidím.

-— Pomalu jenom, pomalu. Zapomínáte, že jsem si ten krámek u vás najal na celý rok. Ale chcete li, půjdu. Nezapomeňte však, že mi napřed musíte zaplatit, co jste u mne dlužen.

— Nemějte strachu, že něco ztratíte. Séítejte si, co jsem vám dlužen, a dostanete všechno na krejcar. Ještě jsem se od nikoho upomínat nenechal.

— Však vy dobře víte, co jste mně dlužen.

— Já? A což jsem vševědoucí?

Kristián Novák: Sv. Hostýn. 20 — A pan otec neříkal vám nic? Vždyť jsem přece musil podati účet na kancelář, když vás prohlašovali za marnotratníka.

— O tom já nic nevím. Ani si nevzpomínám, že by mné byl otec něco řekl. Možná že ano, ale já to už v hlavě nenosím. A proto se ptám vás.

— Když se ptáte, musím odpovídati. Vašeho dluhu je právě dva tisíce, tři sta osmdesát še3t zlatých.

Žid pověděv zdlouha tuto sumu upřel pichlavé oči na Dvořáka, co na to řekne.

Dvořák slyše to stál před nim ohromen. Dva tisíce tři sta! A on myslil, že nejvíce toho budou asi se dvě stovky !

— A zač, prosím vás, čítáte si tolik peněz? otázal se teprve po chvilce.

— Myslíte, že vás šidím? Což zapomínáte, že jsem vám každý den půjčoval do karet, že jste platíval za své kamarády, ale hotovými nikdy, a že jste pro domácnost bral všechno u mne na dluh?

— To je všechno pravda, ale přes dva tisíce. — Říkejte mi, co chcete, ale nevymluvíte mi, že nejméně polovičku jste si připsal.

— Ani krejcaru, jak tady stojím, dušoval se žid.

— Dva tisíce, tři sta! Ne, to není nikterak pravda 1 Vy jste šejdíř, podvodník, já vás pod svou střechou ani chvilky už netrpim, hned po svátcích se mi musíte vystěhovati!

— Vystěhuj u se, až budu chtít. Dá-li mně výpověd váš pan otec, půjdu, ale vy mně nemáte co porouěet.

— Já že vám tady nemám co porouěet?

— A máte? Což nevíte, čím jste? Běžte jenom s Pánem Bohem domů a nedělejte mi tady žádných zbytečných křiků.

To bylo něco, co se Dvořákovi ještě nestalo. 'í jeho vlastního domu ho kdosi vyhání, ukazuje mu dvéře! V té chvíli ztratil nad sebou vládu. Oči se mu zalily krví, a on vztekem se necítě zařval: — Co že? Ty mně budeš ukazovat dvéře? Na to se podíváme, kdo půjde dřív. Marš mi ven, ty sloto židovská!

Žid se ani nenadál, a už ležel před krámem na cestě. V tom vstoupila do chrámu židova žena. Slyšela křik a chtěla věděti, co se to tam děje Ale v té chvíli vyletěla dveřmi za svým manželem. A malý synáček Moricek, jenž se jí držel za sukně, octl se tam hned zrovna za ní.

Jakživi lidé v Jarošicích ještě neviděli, co se nyní dělo v krámku židově. Dvořák jakoby se byl zbláznil. Co mu do rukou padlo a co mohl unésti, všechno lítalo ven na ulici otevřenými a rozbitými dveřmi. A toto dílo své provázel řvaním, jakýmisi slovy, kterým nikdo nerozuměl, která ani lidskými se nezdála, kterými však jeho vztek dlouho tajený hledal si nyní cestu na venek.

20' V kratičké chvilce bylo u krámu plno lidí. Na- skytovala se jim pěkná podívaná Co před chvilkou v krámě bylo pěkně srovnáno, co bylo v truhlíkách, zavěšeno na bidle nebo na hřebících, všechno válelo se v jedné veliké kupě na silnici. Látky na šaty, kalhoty a kabáty, šátky a vlňáky, všelijaké koření, mýdlo, sůl, med na vánoce, plechová nádoba s petrolejem, který se z ní rozstříkl na všechny strany, rozbité láhve s likéry a rumem: všechno to tvořilo velkou neforemnou hromadu, nad kterou stál její majetník s chytráckým úšklebem na rtech, plakala jeho pomocnice a fňukal jejich potomek. Není divu, že mnozí vidouce to nemohli se ubrániti smíchu.

Křik a hluk v zástupě byl čím dál větší. Křičeli na jméno Boží, vyzývali se, aby vnikli do vnitř a Dvořáka chytili, ale nikdo neměl na to chuti. Trochu se báli a trochu cítili v srdci nějakou tajnou radost, že se to děje židovi. Jediný četník, jenž nechav pacholka na dvoře, přiběhl na ulici, a chtěl se o to pokusiti doopravdy. Chtěl Dvořáka přepadnouti ze zadu, ale dvéře z kuchyně do dvora byly zamčeny. Zamkla je židovka odcházejíc do krámu, aby ji tam někdo nepovolaný nevlezl.

Než se četník ze dvora opět vrátil na ulici, v krámě bylo už ticho. Právě v té chvili lidé venku uslyšeli jakýsi šramot, pád a slabý výkřik, a pak už v krámě se nic nehýbalo.

Jakási hrůza mimovolné všechny obešla. Hrnuli se náhle do vnitř, aby viděli, co se tam stalo. Spatřili to hned. Dvořák ležel ňa zemi úplně bez vědomi, a na něm těžká skříně, ve které žid měl uloženy všelijaké látky na šaty. Bůhvi, co s tou skříní měl v úmyslu učiniti. Bezpochyby ji chtěl vyhoditi též, nahnul ji asi, bud jí už udržeti nemohl, anebo zavadil o něco nohou a spadl i s ní na zemi.

Sprostili jej hned tíže tlačící, ale on oči neotvíral. Zdvihli ho a opatrně zanesli do jeho světnice. Tam teprve se probral ze své mdloby, ale naříkal si velice na veliké bolesti v prsou. Zajeli mu tedy rychle pro lékaře. A od lékaře se dověděli, že Dvořák má zlámaná dvě žebra, že sice neumře, ale trochu déle si poleží.

Zatím žid, co se ještě tak trochu hodilo, odnesl si zase do krámu, svázal si pak do uzlu své důležité zápisky a potřebné obchodní knihy, pozamykal všechny dvéře od krámu a odešel s celou rodinou na nádraží, a nejbližším vlakem odjeli do Prostějova.

Židovka se posud ze strachu nevzpamatovala. Co chvíle si utírala uplakané oči, ale její manžel ji brzy potěšil těmito slovy : — Nebreč, hloupá! Tak pěkného výdělku, jako dnes, ještě jsme neměli. Neboj se, ten křestanský pes nám to musí aspoň pateronásobně zaplatit!

Potěšená židovka si utřela oči.

III.

áclavovi se zdálo, že je mu u rodičů náramné dobře. Na Boží Narozeni cítl se už tak zdráv, že při jitřní v kostele s místními duchovními zpíval hodinky, při mši svaté pak u oltáře přisluhoval a nejenom na jitřní, i na hrubé a na požehnání. Pan farář sice mu zbraňoval, že je po nemoci, aby se šetřil, aby se bez nutné příčiny nenamáhal, ale on nechtěl ani slyšeti. Kdež pak už je nemoc! A když je zde a může spolupůsobiti na oslavu služeb Božích, nač by zahálel? Při obědě i trochu si zažertoval, vykládal o své nehodě a nemoci a těšil se, jak zde u rod čů dozajista v krátkém čase i nejmenší známky churavosti z něho zmizí.

Ale večer nebylo mu tak veselo. Pocítil občas pronikavé bodnutí v plících a musilli si cdkašlati, bylo mu, jakoby jakási tiha mu spočívala na prsou Mysle však, že to je pouze následek trochu větší námahy při dnešním zpěvu v kostele, nepovažoval to za nic důležitého jsa jist, že až si v noci trochu odpočine, všechno zase do rána zmizi.

Bylo asi po půl noci, když se probudil. Cítil jakési lehtánl v hrdle, jehož nedovedl si vysvětliti, pak se mu zdálo, jakoby něco v prsou se mu vařilo, jakoby jakási teplá tekutina vystupovala mu vzhůru do krku, a než se nadál, už jí měl plná ústa. Chutnala slaně a sladce, a zdálo se mu, že je rozpěněná jako čerstvě nadojené mléko. Václav nahnul se s postele a vyplivl ji na zem, ale v příštím okamžiku opakovalo se totéž.

Nemoha mluviti zaklepal na postel. Uslyšeli ho asi ve vedlejší světnici, nebot hned ozval se tam šumot, škrtnutí sirkou, a v okamžiku vstoupil k Václavovi jeho otec.

— Chceš něco? tázal se otevřev dvéře.

Neobdržel odpovědi. Slyšel jen syna na posteli těžce oddychovati, přistoupil blíže, aby si naň posvítil, ale hrůzou téměř zkameněl. Na zemi, na posteli, po tváři i rukou synových, odevšad rděla se čerstvá krev.

Vykřikl na jméno Boží, postavil lampu na židli a nahnul se rychle nad Václavem.

— Co se ti stalo? zavolal pln úzkosti.

— Není mi dobře, šeptal Václav. — Pošlete pro lékaře.

Na pokřik otcův vběhli do světnice všichni domácí: matka, Aninka s bratrem, i pacholek s děvečkou nahlidali dveřmi. Úžas a pravé zděšení zachvátilo všechny. Nebyli schopni rozumné myšlenky, s pláčem pobíhali po domě snášejíce, co komu do rukou padlo, a o čem myslili, že by pomohlo. Bylo však, bohužel, všechno nevhodné, a veškeré jejich jednání nemocného jen ještě více rozčilovalo.

— Jdi, zapřáhni koně, a ujížděj rychle do města pro lékaře. Jed, co budeš moci, na nic se neohlížej, rozkazoval Havelka čeledínovi, a obraceje se k mladšímu synovi dodal: — A ty jdi honem na faru, že prosím pana faráře, aby k nám přišel Snad bude něco vědět a poradí nám.

Farář přišel skutečně v krátkém okamžiku. Byl taktéž všecek polekán a tázal se hned ve dveřích, co se vlastně stalo. Jediný pohled na Václava vysvětlil mu vše. Nebyl sice nijakým lékařem, ale pamatoval si, že kdesi slyšel, v takových případech že nejlépe je dáti nemocnému lžičku soli rozmočené vodou a několik kousků ledu, aby je zvolna polkl. Hned bylo vše přineseno a Václavovi se skutečně trochu ulevilo.

Jenom kdyby ten lékař už zde byl! Kde jen dotud mešká? Havelka už nejméně dvacetkráte vyběhl mezi dvéře naslouchaje, nezaznívá-li po silnici hrčení vozu, ale po každé marně. Všecek zoufalý vracel se zase do světnice podívat se na syna, jak mu je a netřeba-li se obávati nejhoršiho. Opatruj Beže, aby mu tak umřel! Té myšlenky tak se Havelka zhrozil, že se mu zdálo, že by lépe proň bylo, aby raději pozbyl všeho svého majetku. Kam potom poděly by se všechny jeho naděje, které po tolik let ho těšily, sílily, a dodávaly odvahy, aby neklesl pod břemenem jej k zemi tlaěícím? Ne, on nesmí umřít, Bůh přece nesmí zavrhnouti takové oběti, kterou on s takovou radosti jemu přináší!

Konečně přece lékař přijel. Prohlížel si nemocného, zeptal se ho na to a ono, ale tvářnost jeho nevěstila mnoho dobrého. Havelka po celý čas jeho návštěvy neodvrátil od něho očí, svými zraky zrovna pil každý tah na jeho tváři, snaže se uhodnouti, může-li ještě doufati. Nic jiného nechtěl vyčisti z posuňků lékařových nežli ujištění, že netřeba se báti, že nemoc brzy co nejlépe se skončí. Lékař dokončiv prohlídku nařídil, čeho v takových případech nutně je potřeba, poručil, aby se proň ve dne přijelo zase, zanechal léky, které hned s sebou přivezl a odcházel ze světnice.

Havelka jej doprovázel. Když byli za dveřmi, uchopil ho křečovitě za ruku a zvolal: — Pane doktore, prosím vás pro všechno na světě, zachraňte mi ho! Polovici svého majetku vám dám a do smrti vám budu vděčným.

— Můžete býti jist, že učiním, co budu moci, ale musím vám říci hned, že zázraků dělat neumím.

Tato odpověď účinkovala na Havelku, jakoby mu byl někdo krk podřezal.

A nebylo strachu jeho nadarmo: s Václavem bylo čím dál hůře. Třetího dne záchvat se opakoval a on tolik seslábl, že sotva mohl šeptem promluviti několik slov. Lékař jezdil kněmu dvakráte denně, ba telegrafováno pro lékaře až do Brna, na opatrování nemocného povolány milosrdné sestry, Havelka ani nejmenšího neopomenul, ani nejtenší nitky, na kterou by svou naději mohl zavěsiti, ale podobalo se, že všechno bude marno.

Václav také dobře cítil, že stav jeho je velice povážlivý, a že dnů jeho života může už býti velmi málo. Ale podivno: kdežto všichni domácí chodili po stavení jako bez rozumu, stále uplakaní, nemohouce ani jisti ani spáti, on jediný zdál ee býti spokojen, ba vesel. Podivno: vždyť i stařec, který úkol svůj na světě už vykonal, umírá nerad a on, jenž téměř ještě ani žiti nezačal, na kterého čekal snad veliký úkol a který mnoho mohl provésti, on nehrozil se ztráty života? Vždyt ještě nic trpkého nezakusil a neměl příčiny považovati smrt za své vysvobození.

Sotva druhý záchvat pominul a on poněkud sobě oddechl, žádal, aby mu zašli pro pana faráře. Přišel hned a sedl si k Václavovu loži. Nechali je oba o samotě a zavřeli od světnice dvéře.

— Jak se máte, přiteli? Slyšel jsem právě, že se vám zase poněkud pohoršilo, začal farář nahnuv se k němu a uchopiv jeho ruce do svých.

— Důstojný pane, třeba pomýšleti na konec. Eád bych se dal ještě dnes zaopatřiti, zašeptal Václav.

— Což, zaopatřen býti můžete, bude vám to jenom na prospěch, ale netřeba už zrovna mysliti, že smrt vám stojí za hlavou. Nebyl byste první ani poslední, který by z takové nemoci vyvázl bez všelikých zlých následků.

Václav se usmál.

— Zbytečně byste mne těšil, důstojný pane. Vím úplně jistě, že s tohoto lůžka nepovstanu.

Farář byl jeho řečí zřejmě překvapen. Jakou asi má jistotu, že takto může mluviti?

— Z čeho tak soudíte? otázal se ho proto.

Václav chvíli mlčel. Patrně přemýšlel, má-li to říci či ne. Potom však pravil: — Proč bych vám to nepověděl? Však to není nie zlého.

— Jenom se řečí příliš nenamáhejte, abyste si neuškodil, napomínal farář.

— Neuškodím si. Vždyt málo na tom záleži, budu-li míti život o den kratší nebo delší. Ale nahněte se ke mně, já jinak mluviti nemohu, než jenom takto pošeptmo. Víte, ta nemoc je následkem pouti, kterou jsem letos vykonal na svatém Hostýně. Panna Maria vyslyšela tam moji prosbu.

— Snad jste jí neprosil, abyste umřel?

Václav zavrtěl zlehka hlavou.

— Ne, o to jsem jí neprosil, pravil, — ale aby se se mnou stalo, co by pro mne bylo nejlepší.

— Podivno, že právě kdy jiní by Be těšili na život, vy smrt považujete pro sebe za nejlepší.

— A přece je tomu tak. Éeknu vám to upřímně: mně se pořád poslední dobou zdálo, že k tomu stavu, do kterého jsem chtěl vstoupiti, nejsem od Boha povolán, že k tomu nemám ani nejmenší chuti. Proč — což mohu věděti? Neprohlédl jsem úradků Božích a nevím, proč mne za kněze nechce. A kdybych se jim byl stal proti jeho vůli, kdo mně za to ručí, že bych někdy s takovou spokojeností ležel na smrtelné posteli, jako nyní, a že bych též tak beze strachu předstoupil před svého soudce, jako doufám předstoupiti ted?

— Snad se vám to jenom tak zdá, poznamenal pan farář.

— Proč by to mělo býti jenom zdáním? Já jsem svůj osud úplně vložil do rukou Matky Boží, což by ona mne snad oklamala? A proto je mně nyní tak veselo, že ani nevíte, jak rád umírám Jak snadno mně bude nyní ještě zodpovídati před Bohem, kdežto po letech snad —. Dovedl byste mně nyní říci, důstojný pane, jaký by byl v budoucnosti život můj, a zda bych nékdy nemusil naříkati nade dnem narození svého?

Farář sklonil hlavu a nic neodpovídal. Jakou to podivuhodnou odevzdanost do vůle Boži viděl před sebou, a to u mládí, jež tak nerado loučlvá se s tímto životem. Odkud tento nemocný íerpal tuto odevzdanost a důvěru, ne li z čistého svědomí a ze zvláštní milosti Boží, jenž chtěl ho míti u sebe, než zloba tohoto světa zasáhla by jeho nevinnost? A co jiného jemu zbývá, než pokloniti se v duchu této Boži moudrosti a prozřetelnosti ?

— Já tedy přijdu hned s Pánem Bohem, přejete-li si tak, pravil posléze.

— Prosil bych o to, důstojný pane, zašeptal Václav.

Farář odešel a ve světnici začali připravovati všechno na jeho brzký návrat. Musily to připravovati milosrdné sestry, protože Havelková a Aninka pro pláč sotva viděly před sebe. Velká světnice pomalu se plnila příbuznými, kterým na rychlo bylo oznámeno, že Václav bude zaopatřen. Přišlo dosti i jiných lidí, ale přece bylo v celém domě skoro hrobové ticho. Uzavíral jim ústa jednak zármutek, jednak útrpnost s těmi, které zastihl. Mluvili jenom šeptem, snad aby nezaplašili toho anděla smrti, který polehounku nad jejich hlavami mávaje perutěmi blížil se k Václavovu l ži. . .

Při sv. úkonech Václav byl neobyčejně klidný, a sám si odpovídal na církevní modlitby. Když kněz odešel, nikdo z přítomných neměl chuti odebrati se domů. Všichni tlačili se do světničky chtějíce ještě Václava viděti a B ním se rozloučiti. Milosrdné sestry chtěly jim sice brániti, aby prý nemocný se příliš nerozčiloval, ale Václav kývl na ně a pravil: — Jen jich nechte 1 Což už tam záleží na jednom dni života.

Přistoupila i tetička Kučerka vedouc za ruku svou dcerušku Aloisii. Děvče mělo očka až posud ještě zrovna taková, jako když bylo na pouti na svatém Hostýně. Nemoc jeho ani o poznáni se nezlepšila, ale matka stále doufala a stále čekala, že se vyplní, co jejíma ditěti v hostýnském kostele ve snu bylo slíbeno.

Václav spatřiv dítě trochu se pousmál. Vztáhl po něm ruku a položiv ji na jeho hlavu pravil: — Už se ti myslím, Lojsinko, radost pokazí. Sliboval jsem ti, že mně budeš na prvotinách družičkou, ale nadarmo se na to těšilas. Budeš mně družičkou, dřivé než se nadáš, ale na mém pohřebě.

Nelze vypsati, jaký nářek nastal mezi přítomnými po těchto slovech. Zrovna jakoby Václav už byl ducha vypustil. Ale on si toho nevšímal, nahnul se poněkud k dítěti stojícímu těsně u jeho postele, uchopil obě jeho ručky do své pravice a zašeptal: — Jak rád bych, andílku můj, byl ti dal své kněžské požehnání, aby tě na všech tvých cestách pro- vázela milost Boži, je však od Boha určeno jinak. Nezapomeň na mne a často se za mne modlívej.

Přikývla hlavou, všecka pomatená neobyčejným pro ni okolím, ale když pak Václav nakloniv se k ní ještě více políbil ji na běloučké čelo, uchopila ho prudce okolo krku a zvolala plačky: — Vy nesmíte umřít, já vás nepustím, já vás nedám!

Promluvila to, co jeho otec už aspoň stokráte dnes opakoval si v duchu. Nedá Václava smrti, zažene ji od něho, a kdyby ho to mělo státi celý majetek, ba kdyby i vlastní krví měl lékařům zaplatiti.

Vyběhl ze světnice, sedl na koně a ujížděl co nejrychleji do města, a hned telegrafoval pro jistého slavného lékaře do Prahy. Dostal odpověď, že lékař přijede zítra dopoledne. Oddechl si a s novou nadějí vracel se domů.

Večer bylo u Havelků ticho a smutno, jako v hrobě. Ve světnici nebylo nikoho, pouze Havelková seděla na lavici u okna se skloněnou hlavou, zármutkem všecka zoufalá, ve svých myšlenkách stále dlíc u syna a odříkávajíc v duchu modlitbu, aby ji ho Pán Bůh nebral, aby ji ho uzdravil. Ani .neviděla, jak její dcera jde vedle ní jako stín a jak vchází do světničky.

Aninka vstoupivši tam spatřila obě milosrdné sestry seděti za stolem a modliti se růženec. To jí bylo znamením, že bratr buď spí, anebo aspoň že právě nyní nepotřebuje jejich pomoci. Přistoupila k němu. Nespal, měl však oči zavřené. Ale hned je otevřel a spatřiv sestru lehounce se pousmál.

— Jdeš se už také se mnou rozloučit? zašeptal.

Naklonila se nad nim, položila svou hlavu vedle jeho a tichounce mu odpověděla: — Skoro ti závidim. Ani nevíš, jak ráda bych tu ležela místo tebe.

— Aninko, zanechej těch smutných myšlenek. Hle, dosti já učiním rodičům zármutku, nač by měli plakat i nad tebou?

Ale ona neposlouchajíc ho odpověděla: — Jak by mně bylo dobře, s jakou radoBtí bych odhodila všechna břemena, jež mne k zemi tlačí, jak plesala bych, až bych vyletěla tam, kde neni zášti ani nenávisti ani pomsty, kde druh druhu jen dobré přeje a dobré činí.

— Trp jen a dosáhneš i toho, těšil ji bratr.

— Václave, šeptala mu dále do ucha, — já vím, že umřeš, že tu nebudeš už ani den mezi námi. Mám k tobě přání, poslední na tomto světě, viď, že mi je vyplníš?

— A jaké přání?

— Až umřeš, nenechávej mne zde dlouho. Přijdi si pro mne!

Neodpověděl jí na to, a ona přitisknuvši svou tvář k jeho chladnému líci opakovala rozčileným hlasem : — Přijdeš? Hled. mívala jsem tě vždycky tolik ráda, proč bys mi toho přání nevyplnil?

— Až co Bůh na to řekne, dal jí konečně odpověd.

Přitiskla jeho ruku ke svým rtům a tiše odešla ze světnice.

Brzy potom vrátil se z města Havelka. Vešel hned k synovi a oznamoval mu radostně, aby se nic nebál, že zítra přijede slavný lékař, který mu dozajista zdraví zase vrátí.

Václav se jaksi podivně usmál, poděkoval otci, že je o něho tolik starostliv, a Havelka všecek uspokojen vrátil se do velké světnice.

Ale Václav už se toho lékaře nedočkal. Snad přílišné rozčilení předešlého dne bylo také trochu příčinou, že se urychlil jeho konec. Po půl noci zachvácen byl opět chrlením krve, které s několika přestávkami trvalo až do tří hodin. V poslední chvíli už nikoho nepoznával. Oči jeho sice těkaly po všech, co klečeli na modlitbách u jeho postele, ale lesk jejich byl úplně mrtvý. Najednou však všichni přítomni pozorovali, že tyto oči jeho nabývají zvláštního života, že upírají se kamsi do dálky, jakoby tam bylo něco zaujalo všechnu jejich pozornost. Václav vzchopil se rychle, natáhl do předu růžencem ovinuté ruce a zvolal docela zřetelně: — Už jdu, matičko má!

Pak pomalu bez ducha klesl na postel.

Kristián Novák: Sv. Hostýn. 21 Co nyní v domě následovalo, pochopí každý. Ty tam všechny naděje, marně těšili se po tolik let domácí i celá rodina. O všechno připravil je jediný okamžik, a co vzal, už nikdy nenavrátí.

Jediný Havelka neplakal. Stál opodál, jakoby se bál přistoupiti k mrtvému synovi, ale oči jeho byly naň neodvratně upřeny. Když Václav naposledy vydechl a když strhl se nad ním ode všech přítomných nářek, bylo Havelkovi, jakoby mu někdo zřetelně povídal tato slova: — Na, tu máš! Už je po tvé moudrosti. Bohu předpisovati chtěla, ale sám nemáš chuti vykonati, co on ti předpisuje. * A tato myšlenka tak ho ochromila, že chvíli nebyl ani sebe vědom. Potom však trhl sebou, přiskočil k mrtvole svého syna a zvolal téměř zoufalým hlasem : — Proč mi to udělals, proč zničils mé nejvroucnější naděje, a za všechno, co dobrého j^em ti prokázal, tak se mi odměnils?

A na to následoval ne pláč, ale řvaní lidskému ani nepodobné, jaké člověk vyráží ze sebe, vise nad propasti na slabém provaze, jehožto nit za nití se trhá.

— Pane starosto, vzpamatujte se trochu 1 promluvil k němu soused, klada mu ruku na rameno.

Setřásl se sebe tuto ruku, vyskočil se země a zvolal: — Pane starosto! Vezměte si toho pana starostu, vezměte si mé staveni, mé pole, všechno si vezměte, ale vraťte mi syna. Naě mi to všechno je? Stokrát lépe, kdyby se to už dávno všechno bylo propadlo.

A po těch slovi ch potácel se ven ze dveří. Už ani se neohlédl po svém mrtvém synu, utíkal před hlasem, kterému se nemohl ubrániti a který stále a stále naň volal: — Tys vinen jeho smrti! Kdybys tenkráte na Hostýně byl očistil svoje svědomí, mohls až posud míti syna na živu Tu vidíš Boží trest. Pořád něco vymýšlels, chtěls býti chytřejší nad Boha, a nyní vidíš, kam tě tvá moudroit dovedla. To už je druhý, kterého máš na svědomí.

A Havelka celou ostatní noc až do rána prochodil po zahradě a po poli, boje se vrátiti domů, aby neuzřel svého mrtvého syna, nesnesitelnou to výčitku svého hříchu a své zatvrzelosti.

Nikdo nepochopil, proč nechtěl vkročíti do světnice, dokud víko rakve úplně Václava nezakrylo. Už skoro všichni byli přesvědčeni, že se mu jistě rozum pomátl.

Když rakev byla spuštěna do hrobu, a bohoslovci, kteří z Olomouce přijeli na pohřeb, poslední píseň zpívali na rozloučenou, Havelka místo aby Be za syna modlil, myslil sobě : — Tak nyní už je konec. Už je po všem. Už jsem na věky zavržen od Boha, všechno marno, ať bych 21» činil cokoliv. Když už ani taková obét, kterou jsem chtěl přinésti, nebyla platna, co jiného by mně ještě pomohlo ?

Havelka upadal už do zoufalství Hledal vinu, kde ji nebylo, a kde byla, ee k ni přiznati nechtěl. Nastupoval cestu, po které už dávno před nim kráčeli Kain a Jidáš — bude i jeho konec takový, jako byl jejich?

Po.pohřebě svého syna vzdal se představenství a všech úřadů, které až posud v obci zastával, a stal se z něho nemluvný samotář, mnohem horší ještě, než dříve býval. Ten čas, když aspoň zdál se veselým a hovorným, trval jen krátko a měl smutný konec.

Aninka též potom jaksi vůčihledě se tratila. Nic jí nebolelo, ale slábla den po dni, pozbývala chuti na jídlo a netrvalo ani měsic, musila ulehnouti. Tenkráte Havelka přeseděl den a noc nepohnutě na jednom mistě, jídla se netkl, nemluvil, jenom stále upřeně hleděl na dceru a poslouchal, jak těžko dýchá. V hlavě mu hučela pořád stejná slova: — To už bude třetí, kterou poneseš na svojí duši. Kolik ještě troufáš si jich unésti?

.feSi^an Sladomel byl na návštěvě u mlynáře Lipovského. Chodíval k němu nyní velmi často. Zdálo se mu, že jeho mladý přítel od nějaké doby je všecek zasmušilý, a myslil, že by bylo třeba trochu ho rozveselit.

Rozveseloval ho tedy, ale podařilo se mu to málo kdy. Mlynář poslouchal sice jeho žerty, trochu se i usmíval, ale se svými myšlenkami byl bůhvi kde. Zvláště od té doby, co se mezi lidmi začalo vykládat, že Havelkova Aninka je těžce nemocna a že bezpochyby brzy půjde za svým bratrem, nebylo s nim možno promluviti rozumného slova. A dnes obzvláště byla s ním špatná zábava. Havelkova děvečka, která za dobrý plat každodenně tajně mu chodila povědět, jak se Anince daří, vyřizovala mu dnes po poledni, že-je sní velice špatně. Proto se Sladomelovi v jeho společnosti brzy omrzelo. Pobyl sotva půl hodiny a už vstával, že musí jiti domů. Mlynář ho ani slovem nezdržoval.

Sladomel kráčel pomalu po chodníku domů. Byl mrzut, doufal, že mu ve mlýně čas pěkně uběhne až do večera, a zatím se zklamal. Raději kdyby si byl hned po poledni někam zajel. Nyní už je pozdě, a co si počne se zbývajícím časem?

Byl začátek února Pole ještě bylo pusté, a nad poloroztálými hroudami poletovalo hejno vran. Ale Sladomel si jich nevšímal. Pošvihoval si mrzutě hůlkou a loudal se co nejpomaleji, aby mu ta cesta jen hodně dlouho trvala Sešel na silnici a přicházel k můstku sklenutému přes neveliký potůček, kterým však voda těkávala jenom za velikého lijáku, nebo když z jara tál sníh. Proti němu kráčela jakási stařena, ohnutá skoro až k zemi, a nesla na zádech nůši suchého roždí, které patrně nasbírala v nedalekém lese Na můstku chtěla si odpočinouti. Postavila roždí na zděné zábradlí a sama opřela se o ně zády. Sladomel přicházeje k ní poznal, že je to stará Laštovičková.

— Ďas mně tu babu přinesl do cesty, zabručel potichu odplivuje si — Zase budu míti nějaké neštěstí.

Zamířil na druhý okraj silnice, aby nemusil jiti podle ní. Jen tak bokem se na ni podíval, ale přece dobře pozoroval, jak to jeji oko sleduje s jedovatým úsměvem každý jeho krok.

— Dej Pán Bůh dobré odpoledne! pozdravila jej hodně hlasitě.

— Pán Bůh dej! odpovídal ledabylo a zrychlil krok, aby byl brzy od ní co nejdále.

Ušel sotva padesát kroků, když zaslechl za sebou zoufalý výkřik, ale tak, jakoby hrdlo, z něhož vycházel, bylo něčím hodně staženo. Rychle se obrátil pátraje, odkud by ten výkřik asi pocházel. Spatřil divadlo ne příliš utěšené : Laštovičková ležela na znak na zábradlí s hlavou hodně do zadu nakloněnou, rukama i nohama divoce ve vzduchu mávajíc. Roždí, jež nesla na zádech, viselo po druhé straně zábradlí na provaze na jejím krku stahujíc jí dech, že stařena marně se namáhala pomoci sobě a slabé její síly ochromené lekem a hrůzou, nedovedly zbaviti se tihy, jež ji škrtila. Kdo vi, jak se stalo, že ta nůše jí tam spadla; bezpochyby chtějíc jiti dále a vstávajíc nějakým neopatrným pohybem ji tam shodila.

Sladomel poznal ovšem ihned, že je zle a že třeba, aby co nejdříve jí přispěl na pomoc. Dal se do běhu, ale šlo mu to přece pomalu, poněvadž jeho tlusté tělo příčilo se všeliké rychlosti. Viděl už, že pohyby stařeniny víc a více slábnou, že ruce už jí klesají bez vlády podle boků, ba že celé tělo bez všelikého odporu drženo jest ve stojící poloze pouze otepi roždí, jež bránila, že nepadlo úplně na zemi.

Nebyla to příjemná podívaná pro Sladomela když k ni přiběhl a pohlédl jí do tváře Jakoby viděl před sebou oběšence, ba ona se svým jedním okem byla ještě strašnější. Kdyby jeho pomoci nebylo bývalo tak nutně třeba, jistě by si byl odplivl a utekl. Tentokrát však nebylo kdy, aby svůj útlooit takovým způsobem dal na jevo. Rychle vytáhl nůž a přeřízl provaz. Otep roždí spadla s temným bouchnutím do potoka a k jeho nohoum svalilo se bezvládné tělo staré Laštovičkové.

Sladomel se rychle pro ni ohnul, zatřásl jí, ale marpě: zůstávala stále bez vlády. Bylo zřejmo, že v ní duše ještě je, srdce jí tlouklo, ale Sladomel nevěděl, co si s ní poěíti. Připadla mu však dobrá myšlenka. Vzal stařenu do náruéí a co mohl ubíhal s ní nazpět do mlýna. Na cestě zastavil se jenom na okamžik u potoka, kde několik žen máchalo prádlo, a krátce jim pověděl, co se stalo.

Ve mlýně ovšem velmi se polekali i podivili, když spatřili, koho jim Sladomel nese. V okamžiku byl celý mlýn ve světnici. Prostřeli na zem několik houní, položili žebraěku na ně, a jali se ji křisiti. Pomocniků měli brzy až nazbyt. V několika minutách obě světnice, kuchyň i mlýnice, všechno bylo lidmi nacpáno. Patrně se o to postaraly ty ženské, co praly na potoku prádlo, když » Sladomel šel okolo nich.

Hluku bylo v celém mlýně, že nebylo slyšeti vlastního slova. Každý chtěl pomáhat a každý radil něco jiného. Na štěsti mladý mlynář věděl, co má v tomto případě činiti, a nedbaje rozdivných rad, jež okolo něho lítaly jako komáři, prováděl svou s takovým zdarem, že žebraěce za chvíli vrátilo se vědomí.

Pohlížela ulekaně, co se s ní děje a proč tolik lidí okolo ní.

— Kde jsem? ptala se chtějíc povstati. Ale sil jejích bylo tak na mále, že pokus její se jí nezdařil, a ona klesla opět na zemi.

Množství slyšíc ji mluviti utišilo se, ze zvědavosti, co ještě dále poví.

— U pana mlynáře jste, vysvětlovala jí žena, co jí byla nejblíže. — Kdyby ne jeho a pana Sladomela, už byste byla na věčnosti.

— Aha, vím už, vím ! Kývala na odpověď hlavou. Chvilku se zamlčela a pak pokračovala trhaným hlasem: — Už si vzpomínám. Smrt už mne držela A potom? Hú! Viděla jsem, jak ďábel na mne se směje. Hříšná jsem, velice hříšná. Běžte mi pro velebného pána, abych se mohla vyzpovídat.

— Můžete se vyzpovídat, ale až se trochu lépe vzpamatujete. Nebojte se, nic vám nebude, těšil ji mlynář.

Ale žebračka zakroutila hlavou.

—■ Svědomí nedá pokoje, vzdychala — Mám na duši veliký hřích. Ve dne v noci na to myslím, ani spáti nemohu.

Přítomní pohlíželi na sebe udiveně a pokyvovali hlavami. Co by to tak mohlo býti? Věděli sice, že její duše není nijakým křišťálem, ale že by ji něco tolik tížilo na svědomí ?

— Všechno se spraví, jenom si napřed trochu oddechněte. Pošleme potom pro velebného pána, těšil ji opět Lipovský.

— Karlíčku, jak jste dobrý ! Pán Bůh vám zaplať. Tak u vás tedy ležím, u vás?

— Pan Sladomel vás k nám donesl.

— Aha, pan Sladomel. Vím, šel tam, viděla jsem ho. A vy jste mne přijal do světnice, vy jste mne nevyhodil přede dvéře, vy jste mne vzkřísil?

— A proč bych vám to nebyl udělal? Což nejsme tady křesťani? pravil Lipovský trpce, domnívaje se, že žebraěka naráží na jeho dřívější život.

— Pravda, jste křesťani, i já jsem křesťanka, ale mne zrovna pálí ta země pode mnou ve vašem mlýně.

— Ale vždyť jsem vám nic neudělali, proč by vás naše země pálila? tázal se jí mlynář se zřejmou nevolí ve hlase.

— Vy mně ne, ale já vám, povzdechla si žebračka. — Vám Karlíčku jsem velmi ublížila.

Nyní teprve údiv mlynářův neznal mezí.

— Mně? tázal se živě, kloně se nad nemocnou.

— Vám, vám. Musím se vám přiznat, ať mne třeba hned vyhodíte, ať mne třeba zabijete. Strašné by bylo, kdybych s tím měla umřít.

— Ale, vždyť já o ničem nevím. 1 — Nevíte, pravda. Hm, nevíte posud o ničem . . . Ale já se musím přiznat, povědět musím" všechno, svědomí jinak nedá.

Odmlčela se na chvilku, nepokojně oddychujíc, jakoby přemýšlela, má-li ten svůj veliký hřích skutečně pověděti, anebo jakoby k tomu přiznání sbírala síly. Přítomní lidé ze zvědavosti tak se utišili, že skoro ani nedýchali.

— Povím vám to, povím, začala zase žebračka. — Víte, co se vykládá mezi lidmi o té vaší nevěstě Anince Havelkové? To já jsem všechno mezi lidmi naklevetila. Je to lež, všechno lež, ani písmeny není pravda Těžko vypsati, jak podivně pohlédli na sebe všichni přítomní, kteří slyšeli tato slova. Natahovali krky do předu, aby jim ani slovíčka neušlo, co snad žebračka ještě prozradí.

Lipovský slyše tato slova měl se co zdržovati, aby se na stařenu nevrhl a na kousky jí neroztrhal. Přemohl se však hned a zvolal skoro plačtivě: — A proč jenom, prosím vás, jste to učinila?

— Měla jsem zlost na Havelku, a pak mne také navedli.

— Kdo vás navedl ?

— Mladý Dvořák. Nasliboval mi za to bůhví co, ale když jsem si potom k němu přišla, aby mně něco dal, nechtěl mi dáti nic. Že prý nemá, že prý až později.

A později to bylo zrovna takové. A ještě se mi vysmál, že prý to beztoho není pravda, k ěemu mne tenkráte navedl, a mám-li ehut posedět si několik týdnů v areště, at prý to prozradím. Už bych vám to, pane mlynáři, dávno byla pověděla, ale bála jsem se toho areštu.

V té chvíli všichni přítomni rázem pochopili všechno. I Lipovský pochopil. Chvíli stál nepohnutě, ale myslil na něco docela jiného nežli na arešt, před kterým Laštovičková projevila takový strach, pak popadl klobouk a protlačiv se mezi lidmi, vyběhl ze dveří.

Po jeho odchodu hned se všem rozvázaly jazyky. Přítomné ženské všechny tvrdily a dosvědčovaly svou duší, že byly dávno přesvědčeny, všechny ty řeči že byly pouhý výmysl. Vždyt přece Aninku znají a vědí dobře, že v celé dědině není hodnějšího děvčete. A ona chudinka až onemocněla, jak si to zabírala. A ten Dvořák věru nezasluhuje, aby ho země nosila. Ještě neměl dosti, že ji oklamal a opustil, ještě i toto přidal. Ale dobře mu tak, co se mu nyní stalo. Kdyby mu tak ta armara tenkráte byla chtěla všechny hnáty polámat!

— Jak je mi ny ni lehko! oddychovala si Laštovičková. — Oh, kdybych tak s tím byla umřela ! Kde je pan mlynář, ať ho požádám, aby šel místo mne poprosit Aninku za odpuštěni.

Ale Lipovského tam nebylo. Nebylo ani potřeba posílati ho k Havelkům, utíkal tam přímo hned, sotva vyběhl ze mlýna. Jak mu bylo veselo po té cestě ! Ted už nemusí se Aninee vyhýbat, pravda už vyšla na jevo, stojí nyní před celým světem očištěna, vznešenější, nežli kdy před tím -— hoj, jaké to štěstí se naň nyní usmívá! Ted už matka nemá příčiny plakati, že jí vybral takovou nevěstu, ted už nikdo se neopováží úsměšně naň pohlížeti a poskytovati mu přátelských rad O že kdy dbal na ty rady, na ty úsměšky a matčin pláč! Ale nyní se všechno napravi, a štěstí se naň teprve jak náleží usměje. A právě on ji donese první zvěst, že oloupená čest už je ji vrácena, a že do večera zví celá vesnice, jak se mýlili a jak ji křivdili. Jen rychle, rychle, aby tam byl co nejdříve.

Přicházeje k Havelkovu stavení, uviděl přede dveřmi státi několik lidí. Muži měli smeknuté klobouky a všichni vážně mlčeli. Proč tam ti lidé stojí? Ale co je mu po nich, jim beztoho nemá co říci. Nevšímaje si jich, hnal se přimo do síně. Zastoupili mu cestu.

— Nyni tam do vnitř nesmíte. Počkejte chvilku, i pravili mu šeptem.

— Proč? tázal se udiveně.

— Je tam velebný pán. Zaopatřuje Aninku.

Lipovský vytřeštil na ně oči, jakoby nepochopoval slov, která právě k němu promluvili, pak se potácel ven a nedbaje, že tam bláto, padl u zdi na kolena, a skloniv hlavu na chladné cihly, dal se do usedavého pláče.

Ta, kterou z malicherných důvodů opustil, opouštěla nyní ho. Už si tu dobrou zprávu může ponechati pro sebe. Snad ji potěší, ale ěím vice už jí nyní prospěje? A jemu ještě méně . . .

A kleěe u vlhké zdi zaěal se tak vroucně modliti, aby Bůh Aninku uzdravil, jak se snad nemodlil už od svého mládl.

Divná byla ta nemoc Aniněina. Bába zelenářka nemohla pochopiti, co by jí bylo; lékař nad ní kroutil hlavou a nevěděl, jaká to vlastně nemoc, a Aninka sama nebyla by dovedla říci, kde ji něco bolí. Pravila, že ji bolí všechno, že ěím dále je jí smutněji, přestala jisti a zdálo se, že to s ní dospěje ke špatným koncům.

Havelka dobře to pozoroval. Zdálo se sice, jakoby ke všemu byl úplně lhostejným, ale nebyl. S rostoucí úzkostlivostí pozoroval stále dceru, jak víc a více se tratí, a co v duchu vytrpěl, nedá se ani vysloviti.

— Vidíš, dobře ti tak 1 šeptal si mnohokráte za den. — Nechtěls po dobrém, teď to zadalo po zlém. Trp jenom, trp!

Jak rád by trpěl, kdyby ten trest měl zastihnouti jenom jej. Ale proě mají s ním trpěti i jeho děti? Jedno už dotrpělo, ted začalo druhé, a pak jistě dojde i na to třetí. A on tím jedině vinen, on! Proč svaluje na Boha tuto svou vinu, proč mu vyčítá, že nechce přijati jeho oběti? Kdyby nebyl tak zarputilým, kdyby byl vykonal, čemu neuteče, co vykonati musí, ať na světě, ať na věčnosti, už dávno mohlo býti dobře. Proč za jeho tvrdou, umíněnou palici má trest zastihnouti i nevinné jeho dítky? Co odpoví Bohu, až z jeho ruky žádati bude po něm jejich krve?

Když mu oznámili, že Aninka si přeje býti zaopatřena, málo chybilo, že by se byl zbláznil.

— Zachraň své dítě 1 slyšel stále volatí k sobě jakýsi hlas. — Ještě je čas, ještě je můžeš zachrániti, vyznáš-li na sebe zločin svůj. Ve své ruce držíš jeji život i její smrt.

Bránil se zoufale tomu hlasu, ale jeho výmluvy, kterými ho v duchu odbýval, byly slabší a slabší. A když kněz už byl ve světnici, když tam dlel s Aninkou a slyšel její zpověď, Havelka kleče v kuchyni déle už hlasu tomu neodolal. Pohlédl na kříž visící na Btěně, jako propadající se do bezedného bahna pohlíží na člověka, jenž mu spěchá na pomoc, a v duchu zoufale vykřikl : — Bože, neber mi jí! Všechno povím, ke všemu se přiznám, všechno napravím, jenom ať ona mně neumírá 1 Maria Panno, oroduj za ni a za mne!

Všichni se divili, když po posvátném úkonu Havelka požádal kněze, aby s ním vešel do vedlejši světničky, že by s ním rád o něčem promluvil. Marně přemýšleli, jakou asi tajnost mu chce svěřiti, ale bylo to asi něco hodně důležitého, protože minuta za minutou ubíhala a dvéře od světničky se neotvíraly. Otevřely se teprve skoro až po půl hodině. Napřed vyšel odtamtud kněz, ale ačkoli všichni naň upřeli zvědavé zraky, nespatřili na jeho tváři nic obzvláštního, za to však Havelka vypadal zřejmě všecek změněn, tak vesel, že skoro až mu to za zlé měli. Ale on nestaral se o nikoho z přítomných, zamířil přímo k Anince a nakloniv se k jejímu uchu zašeptal: — Neboj se, neumřeš!

Po odchodu knězově teprve Lipovský odvážil se do světnice. Jak před chvílí pospíchal, aby už jenom byl tam, tak nyní loudal se pomalu jako hříšník, který je odsouzen vyznati veřejně svoje viny a mysli si, že tím lépe proů, čím déle to bude odkládati.

Přivítali ho však přívětivěji, než se nadál. Havelka skoro s úsměvem, Havelková němým, ale jak se zdálo uspokojivým pokynem hlavy. Pouze ještě jedna bázeň ho tísnila, jak ho přijme Aninka.

Viděla ho dobře, že přišel. Zaradovala se v duchu, že přece na ni úplně nezapomněl, a když stanul u ní, usmála se naň, a on v pohledu jejím spatřil všechnu ještě tu lásku, kterou dříve k němu mívala. Podala mu ruku a zašeptala: — Vítám tě Jdeš mne také navštivit?

— Ne navštívit jenom, ale přináším ti novinu, která té velmi potěší. Zel Bohu, že s ní přicházím ve chvíli tak smutnou 1 — Novinu? A jakou novinu? ptala se ho jaksi nedůvěřivě. I ostatní ve světnici přitomni tázavě se naň zahleděli.

— Přicházím ti povědět, že pravda konečně vyšla na jevo, že lež je dokázána, že je ti vrácena čest, a že jsi před lidmi opět tou zbožnou a ctnostnou dívkou, jako dříve tě znala celá ves. Už se ví veřejně, že co se o tobě vykládalo, bylo jen klamem vymyšleným z nenávisti a zášti.

Tato zpráva Lipovského tak se všech dotkla, že mimovolně shrnuli se kolem něho. Ústa sice mlčela, ale tváře jejich proměnily se v živé otázky. Ba Aninka vzchopila se na lůžku, pokud jí slabost dovolovala, a tázala se rozechvělým hlasem : — Bylo by to možno?

Lipovský nyní vypravoval, co se před chvílí ve mlýně událo, a co Laštovičková ze strachu před smrtí vyjevila. Poslouchali ho všichni tak pozorné, jakoby na každém slovu jeho spočívalo jejich živobytí. Dokončiv pohleděl na Aninku. Ležela na znak, zamyšleně hleděla do stropu, a slza za slzou tekly jí po lících. Brzy'však probrala se ze svých myšlenek, obrátila se k Lipovskému a pravila: — Děkuju ti, Karle, žes mi tak dobrou zprávu přinesl. Ani nevíš, jak mne potěšila. Nyní už bych věru nechtěla umřít.

Karel se k ní nahnul.

Kristián Novák: Sv. Hostýn. 22 — Ani nesmíš umřít, vždyť bych já potom nemohl napravit, čím jsem se proti tobě provinil, pravil vroucně. — Odpust mi, Aninko! Ani nevíš, co vytrpěl jsem od té doby, kdy celou veřejností donucen musil jsem se stavěti, jakobych už o tebe nedbal. Ale ve svých myšlenkách nemohl jsem býti bez tebe, tvůj obraz mne neopouštěl ani na chvilku, a má ústa stokráte denně šeptala tvé jméno. Odpusť!

— Nemám ti co odpouštět. Věděla jsem, že nejsi tím vinen. Zapomeň na všechno, co ti bylo nepříjemno, a raduj se nyní se mnou. Kéž by jen Bůh byl tak milostiv a navrátil mi zdraví!

— Navrátí, jistě navrátí. A pak uvidíš, jak dovedu odplatit tomu, jenž má toto všechno na svědomí.

Hleděla naň chvíli zkoumavě.

— Co zamýšlíš, Karle? tázala se pak jaksi úzkostlivě.

— Promluviti si s Dvořákem. Jen co uj mu ta žebra brzy srostla, pak mu dám naučení!

Stiskla mu pevněji ruku a pohlédla mu prosebně do očí.

— Ne, Karle, takových myšlenek zanechej. iTed, když si přeješ, aby Bůh mně byl milostiv, myslíš na pomstu? Nestarej se o Dvořáka Je už dobře potrestán, snad hůře, než by naň dovedli trest vymysliti lidé. I tatínka budu prošiti, aby proti němu ani nejmenšího nepodnikal.

Zdálo se mu. že ne člověk, ale anděl to leží na postelí a mluví k němu. Měl sto chutí tu vyhublou ruku, již držel ve své pravici, přitisknouti ke svým rtům a hned potom políbiti ta ústa, jež tak pěkná slova promluvila, ale netroufal si. Zdálo se mu, že za to, co j! učinil, není posud toho hoden.

Ráno druhého dne Havelka kamsi se vypravoval.

— Kam půjdeš? ptala se ho žena.

— Na svatý Hostýn, odpovídal krátce.

— A co tam budeš dělat? Vždyť ještě tam poutě nezačaly, divila se nemálo Havelková.

— Půjdu tam dceři na vodu. Poradil mi tak včera velebný pán. ' Havelková už neříkala ani slova, a Havelka dav „s Pánom Bohem" kráčel pomalu k nádraží.

Ve vlaku sedl si k oknu a pořád se díval, neuvidí-li už svatj Hostýn. Už by byl býval nejraději tam, aby co nejaTive vykonal, co měl uloženo Nejel tam jenom dceři pro vodr, jak pravil ženě, nýbrž i za pokání za své hříchy. Když totiž včera panu faráři vypověděl všechny své skutky celého svého života, kněz chvíli rozmýšleje, řekl mu toto: — Tam kde jste zavrhl milost Boží, nejlépe do- končiti i své pokání. Na Hostýně přivolal jste na sebe Boží trest, který s vámi a za vás snad trpěti musí i vaše nevinné dítky, na Hostýně tedy nejlépe si vyprositi odpuštěni toho trestu. Hned zítra vydáte se tam na pouť, 52* pomodlíte se tam za uzdravení své dcery a pro sebe za stálost v milosti Boží. Anince pak z té pouti přivezete divotvorné vody.

Vykonal všechno, co mu bylo nařízeno, skroušeně a pokorně, a druhého dne večer vrátil se domů — Nesu ti pozdravení od Panenky Marie, a tady ti posílá zdraví, pravil Anince zamířiv rovnou cestou ode dveří k jejímu lůžku a podával jí sklenici se svato- hostýnskou vodou.

Radostně ji Aninka uchopila a zašeptala líbajíc otcovu ruku: — Pán Bůh vám zaplat, tatínku!

Obrátil se k oknu a utřel si slzy.

Laštovičková neumřela, ačkoliv byla přesvědčena, že má duši na konci jazyka. Do rána už jí bylo dosti dobře, dva dny přeležela ještě v posteli, a třetího dne už mohla zase choditi jako dříve. První její cesta byla k Havelkům. Tam se jí skutečně nenadáli. Ale překvapení jejich ještě se zvětšilo, když hned u dveři klekla na kolena a se žalostným nářkem jala se všechny prošiti za odpuštění. A ani vstáti nechtěla, ačkoliv ji Havelka i jeho žena nutili, ubezpečujíce ji, že už dávno má všechno odpuštěno. Lezla po kolenácb až k lůžku, na kterém ležela Aninka.

— Můj holoubku dobrý, když já jsem se tolik na tobě prohřešila! naříkala. — Tady máš moji hlavu, vyrvi mi z ni všecky vlasy, i to poslední oko mně vypíchni, jenom se na mne nehněvej.

Anince bylo už trochu lépe. Slyšíc, co jí žebračka nabízí na důkaz svého upřímného pokání, usmála se a propověděla: — Co bych měla z vašich vlasů a z vašeho oka? Ale kdybyste mi řekla, abych vám uřízla kousek jazyka, nebo aspoň špiěku jeho, pak bych věřila, že je vám toho doopravdy líto.

Žebračka přestala plakat, pohlédla překvapeně na Aninku a řekla : — Ale děvěe, co pak bych si počala bez jazyka? Než toho kousek pozbyt, to raději ať už umru.

— No, tak si i to ostatní ponechejte. Já se na vás nehněvám — Pán Bůh ti zaplať za ta slova, dítě zlaté ! Jak jenom trochu budu moci, vykonám za tebe pout na svatý Hostýn, abys byla brzy zdráva.

Chvilku ještě potom poseděla, a obdarovaná od Havelkové belhala se domů.

— Ale tomu Dvořákovi toho nezapomenu ! obrátila se ještě ve dveřích. — Všude budu vykládat, jaký to ničemný člověk. Dobře mu tak, co měl s tím židem a co se při tom stalo.

— Dvořáka nechejte na pokoji! pravil jí přísně Havělka. — Má on toho až po krk i bez vás.

— No, no! Však jsem to nemyslila doopravdy, omlouvala se Laštovičková.

Je pravda, že Dvořák toho měl i bez ní až po krk. Nemoc sama sebon byla hodně bolestná, a sotva se začal pozdravovat, zase mu nastal soud se židem Brausepulvrem. A nebylo to nic veselého. Žid žádal po něm půl páta tisíce zlatých za tu škodu, co mu tenkráte na štědrý den ve své divokosti způsobil, za strach, který se svou rodinou tenkráte vytrpěl, za hanbu, že byl před tolika lidmi od něho vyhozen, za bolest, kterou při tom pocítil, za zlost, že se mu všichni smáli, za ušlý výdělek, než si zřídil nový klám, za práci, kterou měl s tím zařízením, za to, že byl vyhozen dříve, než mu došel termin, atd. atd., a konečně ten dluh, který Dvořák za jeho pobytu v Jarošicich u něho udělal. A nic nepomohly rekursy: musil pěkně všechno zaplatit do krejcaru. Když dostal rozsudek a přečetl jej, pravil ženě, jež si k němu sedla na postel: — To byl drahý špás. Hled, bylo nám toho potřeba?

Sklonila smutně hlavu a odpověděla: — Však už jsem si sama několikráte řekla, že nám toho potřeba nebylo.

Chvíli bylo mezi nimi ticho, pak opět Dvořák začal: — Dosti jsem se o tom za své nemoci napřemýšlel. Měl jsem času až nazbyt, zvláště když ani v noci mně bolest nedala usnouti. Jednali jsme skutečně oba nerozumně. * Selka začala si zástěrou utlrati oči.

— Také mně to už několikráte připadlo, odpovídala. — Však jsem se naměla strachu, kdybys tak umřel. Já vím, že jsem tím také trochu vinna.

— Ale i ta nemoc byla dobrá. Ta mi dala lepši naučeni, než by byl dovedl nejvýbornější kazatel. Na dřívější hlouposti nemám už ani nejmenší chuti. Ted! nastane starost, jak židovi zaplatit.

— Proč bys se staral? Vezmeš peníze z mého věna. Mluvila jsem již o tom s tatínkem, a on také souhlasil. A pak začneme trochu rozumněji hospodařit. Věř mi, že v našem domě přebýval už ne jeden, ale sedm dáblů.

— Až zaplatíme tomu nejhoršímu, těch ostatních pak už se snadno zbavíme. A pošli mi pro Havelku. Aby byl tak dobrý a přišel na chvilku ke mně. Ze bych rád k němu zašel, ale že nemohu.

— Chceš s ním promluviti o tom, co ta Laštovičková naklevetila?

— To nejsou klevety. Musím ho poprositi za odpuštění.

— Slyšela jsem, že prý ti už odpustil. Aninka prý ho uprosila, i mlynáře, který se také na tebe chystal.

Dvořák na to nic neodpověděl, ale slzy mu vstoupily do očí. Jeho žena dobře to zpozorovala a — pochopila. Nahnula se nad ním a utírajíc mu vlhké oči pravila skoro též plačky : — Nestarej se, já se vynasnažím, abys nelitoval, žes Aninky si nevzal. Já ti ji vynahradím, a budeš i se mnou spokojen.

Tenkráte naříkal na Morice Brausepulvra nejen Dvořák, ale i mnozí jiní ve vesnici, kteří měli u něho nějaký dluh. Všichni dostali upomínky, aby co nejdříve zaplatili. A podivno: všichni čítali si toho dluhu méně, než na upomínce bylo napsáno. A když se to pak všechno i s tím Dvořákovým sčítalo, bylo toho na devět tisíc. Pěkný výdělek za několik měsíců! Ještě jeden takový výlet na venek, a i Moric bude míti v Prostějově dům, jako jeho bratr, a pak už nebudou míti potřeby hráti sobě na Abrahama a Lota.

v.

3est úterý, právě týden po svátku Nanebevzetí Panny Marie. K vodní kapličce na sv. Hostýně blíží se tak asi k šesté hodině k večeru po pohodlné cestě dosti četný zástup Jidí. Není to však procesí, poněvadž nejdou v nijakém pořádku, ani nezpívají, ani kříž není před nimi nesen. Ale jdou vážně, mlčky, a jistě většina jich v duchu se modlí. Odkud jsou to lidé?

Popatř na ně lépe a poznáš, že skoro všichni jsou ti dobře známi. Jsou všichni z Jarošic. Vidíš tam mlynáře Lipovského s matkou a oběma sestrami, do oka ti hned padne Havelka se ženou, Aninkou a mladším synem, v tom, jenž kráčí vedle něho, jistě poznáš mladého Dvořáka, a netřeba ti ani řikati, že ten, jenž si stále oddychuje a utírá se šátkem, je pivovarník Sladomel. I ostatní známé najdeš v tom hloučku, co kráčí za nimi.

Dobře tam rozeznáváš Kučerku s dceruškou Aloisií, Dvořákovu ženu, a ti ostatní jsou všichni z rodiny Havelkovy a Lipovského.

Jsou to zbožni poutnici, či snad nějaká jiná příčina je sem přivádí?

Jsou poutníky a vede je sem vděčnost, neboť velmi mnozí z nich maji věru příčin až nazbyt, aby vzdávali diky Bohu a neposkvrněné jeho Matce. A což ti ostatní? I ti mají příčinu.

Zítra totiž Lipovský a Aninka budou miti ve svato- hostýnském kostele svatbu. To bylo jejich nejvroucnějším přáním, aby si podali ruce k manželskému svazku tam, kde se poznali, před obrazem Té, jejížto přímluva vytrhla nevěstu z objetí smrti.

Když nyni stáli u pramene vodního, bezděky vzpomínali sobě, jak právě před rokem zde stáli též u týchže nádržek. Ale co změn stalo se s nimi za ten jediný rok ! Vizme Havelku, jak spokojeně se usmívá, jak přívětivě se všemi rozmlouvá — jaký to rozdíl mezi jeho duší, jakou byla tenkráte a jakou je dnes. Ovšem, dalo to hodně práce, nežli nad ním milost Boží zvítězila. Ale zvítězila přece a on cítí, že k tomu hojně přispěla svojí přímluvou Matka milosrdenství.

Anebo ten Dvořák 1 Pochopuje nyní, že bylo potřeba, aby se ho také trochu dotknul prst Boží. Nyní vidí jasně, jak dříve bloudil. Byl až příliš zamilován do svého vlastního „já", zasluhoval tedy, aby se mu ukázalo, že to jeho „já", byt i v očich jeho mělo nesmírnou cenu, proti ostatnímu lidstvu jest přece jenom pouhým zrnkem pisku a proti Bohu ještě méně nežli nejmenší prášek. Zaplatil za to poznání sice velikou cenu v penězích i ve zdraví, ale aspoň nyní bude míti klidnější život, protože pozoroval, že mu žena tenkráte nadarmo neslibovala, že se vynasnaží, aby s ní byl spokojen.

Stáli právě u té nádržky, ze které v loni si nabírali vody. A zrovna jako tenkráte, Dvořák podržel pod pramenem sklenici a když natekla plná, podával s úsměvem Anince.

— Dnes to snad přijmeš ode mne? pravil.

A Aninka všecka uzardělá, sličnější než vloni, že ani nejmenšího stínu nemoci nebylo na ni poznati, odpověděla mu : — Letos musím. Mohl bys se na mne rozhněvat a říci, že mi zítra nebudeš svědkem. A potom tu není tetičky Kučerky, aby do mé ruky vtiskla sklenici jinou.

A kde byla Kučerka? Poněkud níže, tam kde voda vytéká do dřevěných koryt a kde se v ní poutníci umývají. Byla tam se svpu dceruškou a umývala jí očka. Co se natěšila na tuto pouť! Čím více rok se blížil svému konci, kdy dle nařízení daného jejímu dítěti ve snách měla s ním opět přijíti na svatý Hostýn, tím byla netrpělivější, rozčilenější a nemohla už ani jisti, ani spáti. Vyjeví se ten Ben, či ukáže se jenom pouhým snem?

Každý snadno pochopi, jak ji tlouklo srdce, když blížila se zázračnému prameni. Zdálo se jí, jakoby kráčela vstříc čemusi velikému a slavnému, před čím lidský duch cítí svou nicotu, a kolena bezdéky sklánějí se v prach. Dech se v ní zatajoval a ruce se jí třásly jako v zimnici, když nabírala do dlaně vody a umývala jí Lojsinčiny oči.

— Teď stane se zázrak, šeptala si v duchu, a plná nedočkavosti prohlížela hned svoji dcerušku. Ale neviděla na ní ani nejmenší změny. Hleděla na ni táž zanícená očka, na která tak dobře byla zvyklá, a z těch stroupků na víčkách ani jeden se neztratil. Umývala jí je po druhé a po třetí, ale výsledek byl pořád stejný.

Slzy vytryskly jí z očí.

—- Pojď, dítě moje, pravila polohlasitě, — ještě není vůle Boží, ještě musíme počkat.

Jak vroucně by si byla přála, aby na jejím dítěti nebylo ani nejmenší vady, protože Aloisie měla býti zítra na svatbě družičkou. Ale přece nereptala v duchu se konejšic, že ještě nenadešel čaB, aby byla vyslyšena.

Nahoře na schodech potkali se se Sladomelem. Stál tam čekaje, až trochu schládne, aby se též vody napil. Neměl sice na ni veliké chuti, ale když všichni pili, nesměl činiti výjimky.

— Tož co pak dělá naše družička? usmíval se na Lojsinku. — Nebolí jí nožky, ne?

— Což o to! Vyběhla by ještě třeba na jeden svatý Hostýn. Družiěku přece nesměj! nohy bolet, odpovídala za ni Kuěerka. — Hůře bude zítra s oěima. Musí miti pořád šátek stažený až na ně, a zitra si ho přece nesmi na hlavu uvázat.

— Však v kostele slunce nesvití, těšil ji pivovarník Sladomel.

Pak se všichni v kapličce pomodlili a ubírali se ke kostelu.

Když došli až k průlomu ve starých valech, Sladomel bezděky vzpomněl si na chlapce, kterému tam vloni dal almužnu. Podíval se hned, nesedí-li tam opět, ale místo bylo prázdné. Byl by mu rád opět něco dal. Vzpomínal si naň dosti často, a tato vzpomínka pokaždé ho naplnila blahým uspokojením. Zrovna tak rád si vzpomínal, jak zachránil starou Laštovičkovou od smrti. A podivno: připadalo mu, jakoby od té doby byl docela jinaký. Vídal ji v duchu, jak zápasí se smrtí, slyšel, jak naříká, že by nechtěla zemříti bez zpovědi, a mimovolně připadala mu myšlenka, že i on kdysi musí umříti. Kde se v něm ta myšlenka vzala — bůhví, vždyt on právě na smrt si nikdy ani nevzpomněl. A pokaždé při té vzpomínce hned se mu v hlavě vynořila myšlenka druhá: jak bude potom, až umře. Zmocňoval se ho nepokoj, pomyslil-li si, že by to snad s ním potom dopadlo velmi špatně, ale potěšil se obyčejně těmito slovy: — E co, však ještě neumírám. Kdo ví, jak daleko smrt ještě je. A až přijde — hm, však se modlívám každý den tři zdrávasy.

I nyní připadly naň ty myšlenky. Aby se jich zbavil, zrychlil krok, a dohoniv Lipovského pravil: — Jsem zvědav, přijde-li zítra ten Soukal z Vitonic.

— Myslim, že přijde, odpovídal mu Lipovský. — Slíbil mi to zcela jistě, předevčírem jsem dostal od něho psaní.

—• Zase bychom se tedy všichni známí sešli.

Před kostelem už je očekával jeden z důstojných pánů Jesuitů. Přivítal je přívětivě, zavedl do kostela, a po krátké pobožnosti udělil jim sv. požehnáni. Potom všichni kromě Sladomela přistoupili k svaté zpovědi. On jediný neměl posud k tomu dosti odvahy.

Nocleh měli objednaný v hostinci, i svatební hostina tam zítra bude. Všechno už předem bylo vyjednáno, tak že o tyto věci neměli nyní ani nejmenšich starostí. Pobyli ještě chvilku v kostele, pochodili trochu po kopci, snoubencové se svými rodiči, poseděli i s půl hodinky v klášteře v přívětivém hovoru s důstojnými otci, a pak v nejlepším rozmaru zasedli si všichni v hostinci k večeři.

Kučerka spala se svým dítětem na jedné posteli. Ráno ještě před východem slunce zdálo se jí, jakoby ji někdo budil. Otevřela rychle oči a spatřila áloisii uplakanou seděti na posteli.

\ — Co je ti Lojsinko? ptala se šeptem.

— Maminko, mne oči velice bolí, odpovídalo dítě plačky.

— Počkej, neplač, abys druhých neprobudila. Umyju ti je trochu a bude hned dobře, těšila ji matka rychle vstávajíc. Šla k umyvadlu, namočila do vody ručník a přiložila jej děvčeti na oči.

-— Je ti už lépe? tázala se jí.

— Není, maminko. Ach, to pálí, to pálí! naříkalo děvče.

Kučerová nevěděla, ca si počíti. To by tak bylo krásné, aby družička před svatbou onemocněla a svatba musila býti bez ní 1 — Počkej trošinku, donesu ti chladnější vody, ta bude snad lepší, konejšila znovu Lojsinku.

— Já tu sama nebudu, já půjdu s vámi.

Kučerka bojíc se, aby děvče se tam snad docela nahlas nerozplakalo, ustrojila je a sebe co nejrychleji a opustila tiše místnost.

V hostinci ještě bylo úplně mrtvo. Nikdo z domácích se neukázal, aby ho mohla Kučerka poprositi . o trochu čerstvé vody. Musí tedy jiti si na ni sama.

Dvéře venkovní nebyly už zavřeny na důkaz, že už kdosi před ní jimi vyšel. Kučerka stanula venku na prahu a přemýšlela, kde by si té vody nabrala.

— Ale což budu přemýšlet, řekla si konečně, — však čerstvější není nikde, než dole u kapličky.

Vzala dítě za ruku a pustila se s kopce. Asi v polovici cesty potkala se na veliký svůj podiv se Sladomelem.

— Kde vy, prosím vás, se tady tak časně berete? Ani bych svým očím skoro nevěřila! zvolala přicházejíc k němu.

— A tak. Chodím sem tam po kopci, odpovídal jí. — Nevím, co mi je. Už ode tří hodin jsem nespal, a bylo mi tam ve světnici tak nevolno, že jsem raději vstal a vyšel si trochu se projít. A kam vy ?

— K vodě. Děvče si naříká, že ji oči tuze pálí. Snad se jí chladnou vodou trochu uleví.

— Tak, tak. Chladná voda je na to nejlepši. Ale je chyba, že právě dnes je jí hůře. No, neplač, maličká, neplač, bude zase dobře. Půjdu s vámi, beztoho nevím, co bych si počal Všichni tři šli tedy dosti rychle dolů ku studánce. Kučerka namočila do vody šátek a přidržela jej děvčeti na očichá — Je ti už lépe? tázala se po chvilce.

— Trošinku, přikyvovalo děvče hlavou. Kučerka namočila znovu šátek do chladné vody a zase jej přiložila děvčeti na oči. A při tom ji zachvátila taková jakási úzkost, že bezděky pohlédla zděšeně směrem, kde stojí svatyně, a skoro zoufale zvolala v duchu: — Matko, pomoz!

Ještě jednou přiložila šátek studenou vodou zmočený na oči ditěte, a poněvadž Aloisie tvrdila, že bolest a páleni v očícE už pominulo, řekla: — Tak nyní půjdeme do kapličky pomodlit se ranní modlitbu.

Vešly spolu do kapličky, klekly na stupeň před oltářikem a potichu se modlily. Sladomel stanul ve dveřích, smekl klobouk, ale se svou modlitbou byl brzy hotov. Umínil si však počkati na Kučerku.

Tato však jaksi neměla chuti povstati — aspoň Sladomelovi se tak zdálo. Nemohl pochopiti, nač tak dlouhou modlitbu koná. Proto rád uviděl, když Lojsinka ji po chvili zatáhla za rukáv. Myslil, že nyní modlitbu ukonči a že půjdou dále.

Kučerka sklonila se k děvčeti a otázala se : — Co chceš?

— Maminko, mne už oči nic nebolí, šeptalo dítě.

— To je dobře. Tak jenom se modli dále, dala ji za odpověď pokračujíc též sama ve své modlitbě. Ale ne na dlouho. Za okamžik zvolalo děvče docela nahlas: — Maminko, hleďte, už nemusím miti očí zavřených. Už se dívám jako vy. No podívejte se honem 1 Kučerka sebou trhla, cosi jako jiskra proletělo jí tělem. Sehnula se k svému dítěti, dívala se na ně, ale poněvadž v kapli bylo ještě přítmí, uchopila je do náruči a vyběhla s ním ven na světlo.

Kristián Novák: Sv. HOBtýn. 23 Div divoucí! Děvče hledělo na ni úplně zdravýma očima, zánět zmizel a po otoku ani památky. Jen ty stroupky ještě chvěly se jí na víčkách, ale když matka jí po nich přejela dlani, spadly a nezůstalo po nich ani stopy.

Kučerka na tom místě klesla na kolena a dala se do radostného pláče.

— Přece tedy nebyla marna modlitba moje, nebyla oklamána moje důvěra, zvolala. — Ještě zde tvoříš divy, Panno svatá, a neopouštíš, kdo k tobě o pomoc se utíká.

Pak skočila na nohy a berouc Aloisii do náručí, pokračovala: — Pojd, dítě moje, poběhneme co nejrychleji, at všem té ukážu, at povím každému, koho potkám, jaké milosrdenství ti prokázal Pán na přímluvu svojí Matky.

A nedbajíc pranic na Sladomela, který v úžase stál zde jako sloup, utíkala jako na křídlech vzhůru do kopce.

V hostinci svým příchodem všechno pobouřila. Sběhli se k ní do jednoho, a ona plačíc a smějíc se vykládala jim, co se stalo. Úžas všechny pojal, když slyšeli blaženou matku a na své oči viděli důkaz jejích řečí — její dcerušku. Každý ji chtěl viděti, každý prstem dotknouti se jejích očí, přesvědčiti se, že jest pravda, čemu ucho ani věřiti nechtělo.

Konečně Lipovský promluvil moudré slovo: — Myslil bych, že bycbom měli jiti do kláštera oznámit, co se stalo. Jistě důstojní pánové učiní potom v kostele pobožnost na poděkování Pánu Bohu za toto zázračné uzdravení.

Souhlasili všichni a hned chvátali do dveří, aby tu zvěst co nejdříve v klášteře pověděli.

— O já jsem věděla, že sem neputuju nadarmo, vykládala po cestě Kučerka. — Nepovídá se jenom tak, že Máti Boží až posud zde divy tvoří.

A mnohý z těch, kteří slyšeli tato slova, bezděky přisvěděoval ve svém srdci, že tvoří divy, a že i on sám na sobě tuto moc její ucítil. . .

Sladomel navrátil se teprve až za hodnou chvíli. Kráčel jaksi pomalu, s hlavou svěšenou s očima do země upřenýma, a snad ještě, co byl živ, tolik myšlenek neměl ve své hlavě jako nyní. Nikdy by se nebyl nadál, že by se mohlo státi, čeho před chvíli byl svědkem. Hle, je tomu teprve rok, co zde na tomto místě rozhodně popíral, že by něco takového bylo možno, a dobře ještě se pamatuje, jak pravil, že neuvěří, dokud neuvidí. A co zvláštního: on jediný byl toho svědkem, zrovna jakoby ten zázrak jen jemu k vůli býval učiněn. Snad proto nemohl v noci spáti a proto ho cosi nutilo, aby vyšel si na čerstvý vzduch. Nyní si vzpomínal, že kdysi za mládí svého slýchal ve škole o jakémsi apoštolu Tomášovi, že prý nechtěl věřiti ve vzkříšení Krista Pána, dokud ho neuvidí a se ho nedotkne. A Kristus Pán mu přání jeho vyplnil Nebyl on nyní též podoben tomu Tomášovi?

čím si to však zasloužil? Přemýšlel, zdali snad svými dobrými skutky — ale ve své paméti nacházel jich velmi málo. Pouze mu připadly na paměť ta almužna, kterou zde vloni udělil, a Laštovičková, kterou vysvobodil od Bmrti. A jinak co? Zač pak stála jeho modlitba? A na kůstel vůbec ani nedbal, či snad by byl vykonal něco jiného bohumilého? Nepamatoval se nanic. Možná, že ta pouť, kterou před rokem sem vykonal — ale ani ta vlastně nestála za nic.

Přemýšlel a | řemýšlel, až dospěl k přesvědčení, že jisté žádá se od něho, aby teprve nyní dohonil, co zameškal. Kdyby mu tak tyto myšlenky byly připadly před rokem, sám sobě byl by se vysmál, ale nynt tak ho jaksi zajímaly, že se od nich nemohl odtrhnouti. Zase uviděl v duchu před sebou Laštovičkovou, jak visíc na zábradlí polouškrcená bráni se smrti. A což nemohlo by Be i jemu státi, že by po něm smrt sáhla evou rukou? Tlustý je dosti, pro mrtvici zrovna jako stvořen — oh, jak on by se teprve potom zoufale bránil 1 A kde by bylo jeho pokání?

Bude třeba začíti trochu jinak. Jak by začal jinak, nyní ještě nevěděl, ale řeknuv si to byl už pro tu chvíli úplně spokojen.

V hostinci se dověděl, že všichni jeho známí odešli už před hodnou chvílí do kostela. Ulekl Be této zprávy. Snad, pro Boba, nebudou oddavky už nyní ! To by tak bylo krásné, vždyť má býti svědkem. Pravilo se sice že až o devíti hodinách, ale aby to tak snad byli změnili 1 Sladomel co mohl utíkal do kostela. A už ani tomu domnělému klášteru se nevyhýbal, zrovna podle něho hnal se do sakristie. Tam si teprve oddechl. Dověděl te, že svatba bude skutečně teprve až o devíti hodinách. Nyní je mše svatá, za zemřelého bratra nevěstina, při které všichni svatebčané půjdou k svatému přijímání, a potom že bude ještě „Te Deum" za uzdravení Kučerovy dcerušky.

Tímtj vysvětlením byl Sladomel docela uspokojen. Uviděl tam na stole modlitební knížky, vypůjčil si je, stoupl si mezi dvéře a přibručoval k písni, která se v kostele zpívala. .Díval se chvílemi na svatebníky a čítal je, jsou-li tam všichni. Byli, i ten Soukal z Vitonic už přišel a klečel hned za ženichem. Sladomel se naň trochu déle zahleděl, a vida, že i on už ho spatřil, kývl naň na přivítanou hlavou.

Soukal rovně tak poděkoval, pak sklonil hlavu a díval se upřeně do knížek jakoby se modlil, ale Sladomel dobře pozoroval, jak se čím dál více usmívá. Pak viděl, že si přiklekl k ženichovi a že mu něco šeptá. A potom se naň oba jaksi potměšile zahleděli.

— Co u ďasa na mně asi vidí? přemýšlel Sladomel. Prohlídl se od hlavy do paty, ale nezpozoroval nie nápadného. — E, kdo by se o to staral. Ale však já vám pokazím zábavu. Právě vám tu nebudu stát.

A hned odšoural se trochu do zadu. Když potom po mši sv. kněz v sakristii se odstrojoval, vešel tam Soukal. Přistoupil hned ke knězi.

— Důstojný pane, šeptal mii, — ráčil jste si všimnouti toho tlustého pána, co zde v sakristii stojí?

Kněz kývl hlavou a pohlédl na Soukala tázavě.

— To jest také jeden ze svatebčanů. Všichni byli u zpovědi, jenom on ne. Je to jinak velmi hodný pán, ale té zpovědi se prý náramně bojí. Ženich by prosil, kdybyste ho tak nějak ráčil k tomu přimět.

— Pokusím se, odpověděl mu kněz taktéž šeptem. Soukal potom vrátil se do kostela na Siadomela se ani neohlížeje. Kněz klekl si na klekátko, aby se modlil poděkování po mši svaté, a pivovarník ve vší spokojenosti nic zlého netuše čekal, až svatebčané se pomodlí a půjdou z kostela.

Za chvilku kněz povstal a přistoupil k Sladomelovi.

— Pojďte, prosím. Jsem k službám, řekl mu krátce. Sladomel naú vyvalil oči. Kam že má jiti? Vždyť ho přece o nic nežádal. Ale šel přece téměř mimovolně. Kněz vedl jej ke klekátku, na kterém sám před okamžikem kječel, a ukazuje mu na ně řekl: — Kačte si, prosím, sem kleknoutí.

A sám už sedal na židli vedle a bral si štolu fialovou.

Ve Sladomelovi hrklo. Co se to, pro Boha, s ním děje? Vždyť přece — — Ale já, prosím, velebný pane, vždyť já, tento — já jsem nic nepovídal, koktal nemoha se probrati z překvapení.

— Vždyt mně bylo řečeno, že byste měl jiti k svaté zpovědi, stavě se udiveným kněz mu odpovídal.

— Ale to je jakási mýlka, velebný pane, vymlouval se rychle Sladomel. Studený pot už mu vyvstával na celém těle. Ze sem kdy vlezli Také mohl jiti za ostatními do kostela.

— Přece patříte také mezi svatebniky?

— Ano, prosím. Budu svědkem.

— Nu tak přece nebudete dělat výjimky, a k tomu ještě když budete svědkem. Klekněte si jenom rychle.

— Což, já bych od toho nebyl, ale když nejsem zhola nic na to připraven.

— To je maličkost. Já vás připravím.

— A ani Be ženou jsem nemluvil, zoufalým hlasem uváděl Sladomel poslední, jak se zdálo závažný důvod.

— Se ženou si promluvíte až potom. Ještě si toho můžete napovidati do Pána Boha. Klekněte si jenom.

A vzav jej za ruku táhl ho k sobě dolů. Sladomel už dále se nevymlouval. Povzdechl si jenom z hluboká a už klečel.

— Co si potom s knězem povídali, vi kromě nich jenom Bůh, ale co se brzy prozradilo, bylo, že když Sladomel potom asi po půl hodině povstal z klekátka, že knězi velmi vřele stiskl pravici, že se ani nestyděl mu ji políbit, a že potom ve dveřích do kostela si i oči utiral.

Přistoupil hned k sv. přijímání a hodnou chvíli se v kostele modlil.

Když se pak vrátil do hostince, zastal všechny u snídaní. Jedině snoubenců tam nebylo. Prý pravili, že budou jisti až po svatbě, a šli prý kamsi k rozhledně.

Sladomel vítal se hned se Soukalem.

— Vy čtveráku jeden, pravil mu směje se, — to jistě vy jste na mne toho velebného pána navedl.

— A hněváte se proto na mne? tázal se ho Soukal. Na odpovéd stiskl mu Sladomel vřele ruku. Pak si zasedl mezi ostatní a s takovou spokojeností pustil se do jídla a tak mu chutnalo, jako snad.nikdy ještě před tím.

V té chvíli Lipovský s Aninkou přicházeli právě k rozhledně. Jak tichounko bylo v tom mladém lesíku, pohrouženém v kouzlo krásného rána a ozářeném paprsky nedávno vyšlého slunce. Vůně pryskyřice šířila se všude vůkol, vystupovala k nebi jako ranní modlitba, a obě mladé duše vedle sebe kráčející citily, jakoby i ony vstupovaly na práh jasného dne, jakoby i jim po noci hrůzné temnoty vycházelo slunce blaha a oblévalo je paprsky lásky a štěstí . ..

— Zde s tohoto místa jsem tě před rokem pozoroval, pravil Lipovský ukazuje Anince na skupinu tří stromů vedle sebe stojících. — Nenadál jsem se tenkráte, že za rok tu budeme kráčeti pospolu.

— Však jsme si musili dnešního dne oba napřed zasloužit, odpovídala mu Aninka.

— A je tak dobře. Aspoň si dovedeme vážiti svého štěstí, zvláště když nyní víme, že nám je uchystala Matka Boží.

— Říkával nebožtík hratr, když jsme tak někdy spolu podvečer sedávali na lavičce v zahrádce, že štěstí je pěknou květinou, rostoucí na vrcholu vysoké skály. Na každého kývá a volá vábivým očkem modrojaBných květů svých, ale jedině ten si ji může utrhnouti, kdo se odváží na příkrou a nebezpečnou -cesiu nahoru po skále. Říkával mi při tom jakési latinské přísloví, ale to jsem už zapomněla.

— Per aspera ad astra — nebylo to tak?

— Ano, ano, to jsou ta slova. Znamenají prý, že jen po cestě trnité a drsné možno dosáhnouti blaženosti. Chudák — už jí dosáhl! Ale ani nevíš, co bych za to dala, kdyby dnes mohl býti mezi námi.

A oči se jí zalily slzami.

— Přej mu toho. Je mu tam lépe, než by mu bylo zde, těšil ji Lipovský. — Třebas by tu nebyl, jistě raduje se dnes s námi.

Aninka si utřela oči a řekla: — Víš, Karle, proč jsem chtěla, abychom si sem zašli před svými oddavkami? Ne proto, žes mne tady poznal, ale že zde v této kapličce je oltář bolestné Matky Boží. Nyní si myslíme oba, že jsme na vrcholu štěstí, ale není tomu tak.

— A proč by nebylo?

— Což můžeš vědéti dnes, co na nás v budoucnosti čeká? Snad ještě mnoho trpkého, mnoho žalostného — kdož to může říci? Zpívali nám sice předevčírem písničku: — Přerozkošný stav manželský, jejž Bůh v ráji vštípil, ale mně se zdá, že není manželství, aby se nad ním nevznášel anděl s trnovou korunou v ruce, a že ji čas od času hodně hluboko vtiskne na čela obou manželů.

— Ale nač bychom, dítě moje, dnes v den svatby své, v den pro nás tak radostný a veselý, dopouštěli na sebe tak smutné myšlenky?

— Lépe je míti na mysli, abychom jimi někdy nebyli překvapeni nepřipraveni, a poprositi už předem o pomoc. Vidíš, už stojíme u té kapličky! Dívej se na oltář, co tam vidíš ?

— Kříž, a pod ním sedí bolestná Matka Boží držíc na klíně mrtvého svého Syna.

— A hle, neupadá do mdlob, srdce jí nepuká a z úst neslyšíš výčitek. Proč? Protože se opirá o svatý kříž Syna svého. To jsem ti chtěla ukázati. Karle, kdyby nevím co zlého na nás přišlo, vid, že i my se vždycky opírati budeme o ten svatý kříž?

— Dej Bůh, abychom se opírali.

— Slib mi, že ten křiž ti bude až do smrti v našem domě věcí nejpřednější, že ho nezapřeš, bude-li se nám dobře dařiti, že jím nepohrdneš a od něho neutečeš, kdybychom třeba i v takovém zármutku pod nim seděti měli, jako zde vidíš Matku Páně.

—• Což mně nevěříš? ptal se jí s jakousi výčitkou.

— Véřim úplně, ale do smrti je ještě daleko.

— Tedy ti to slibuji. A ty mně bud hvězdou, jejížto jasný svit by mne vedl po blažené cestě, buď mi rosnou vláhou, která by každodenně nových sil mi dodávala, buď mi andělem, jehožto ruka by po domě mém rozsívala štěstí.

Neslíbila mu nic, ale její pohled věštil více než deset slibů. Zdálo se mu, že jest už skutečně tim andělem, když ukazujíc na sochu Matky Boží mu odpověděla: — To jest hvězda, jež povede kroky naše, ta rosná vláha, která v horkých dnech našeho života dá nám občerstveni.

Pak vešli do kaple, klekli si na stupeň oltáře a hodnou chvíli se modlili.

Svatební mši svatou sloužil kněz v krásném, zlatem vyšívaném ornátě. Všem bylo známo, že je to dar od Havelky za to, že mu dcera ozdravěla, ale nikdo z nich nevěděl, že Havelka věnoval toto mešní roucho svato- hostýnské svatyni nejen za dceru, ale i za sebe, že totiž po dlouhých dobách dosáhl konečně pokoje svědomi.

Lidí bylo dosti v kostele, kromě svatebníků i mnoho jiných poutníků obcovalo jejich mši svaté, a všichni zajisté v duši vyslovovali novomanželům přáni, aby blahoslavená Panna vyprosila jim u Boha štěstí. Pouze Kučerka klečíc v zástupu neviděla novomanželů, ani skvostného mešního roucha. Viděla jen svou Aloisii, jak klečíc hned před oltářem už si nezadélává ručkou očí, ale že upřeně se dívá na sochu Marie Panny, veselá a šťastná, že ji dnes tak krásné vidí, stokrát lépe nežli před rokem. A duše blažené matky rozplývala se vděčností, a Kučerová si umiňovala, že i na venek svou vděčnost Marii Panně projeví, že ve chrámě jejim zanechá nějakou památku.

Až přijdeš, poutníče, do chrámu svatohostýnského, poohlédni se po tomto posvátném mistě, a snad ti připadne na mysl, čím asi matka uzdraveného dítěte projevila svou vděčnost.

Po mši svaté Lipovský dal se v klášteře zapsati za zakládajícího člena Matice svatohostýnské.

— A co vy? obrátil se potom s úsměvem k Sladomelovi. — Nebudete následovati mého příkladu?

— Což, kdybych i chtěl, však bych měl také trochu proč, odpovídal Sladomel poněkud vyhýbavě.

— A kdybyste ani nevěděl proč, máte peněz jako želez. Komu to po smrti dáte?

— O to nej menši starost. Ještě nikdy nezůstaly peníze po něčí smrti plesnivět na hromadě.

— Nu tak vidíte, a třeba vás ještě i proklínat budou, že jste zanechal málo. A co na Hostýn dáte, bude vám někdy k dobrému.

— Tak tedy necht! A mou ženu zapište také. Přivezu ji uspoň jednou ze světa něco chytrého na památku.

Při svatební hostině, když u stolu bylo už hodně veselo, Sladomel obrátil se najednou s otázkou na Soukala: — A jak vy ? Ještě pořád svoboden ?

— Pořád. Už na to ani nemyslím.

—- Skoda. Těšil jsem se, že se zase brzy u vás sejdeme, a že nám to oplatíte.

— Což to musí býti zrovna na svatbě? Myslíte, že bych vám neměl co dát, kdybyste přišli jindy?

— Ale na svatbě by to bylo veselejší. A vy, slyšíte, proě pak jste vlastně zůstal tak? Proě jste se neoženil?

Celá společnost zahleděla se na Soukala. On však se jenom usmíval a přihlazoval si v týle vlasy.

— Vidím, že hledite na mne, jako byste očekávali nějakou divnou událost, pravil posléze. — Snad si myslíte, že nějaká nešťastná láska stanula mně v cestě, nebo nějaká příhoda, která na mne měla takový vliv, že jsem se neoženil. Ale řeknu vám hned: marně byste se něčeho takového domýšleli.

— Tož co vás k tomu přimělo? tázali se tu a tam u stolu.

— Nic. Tak jsem si to umyslil.

Skoro na všech tvářích objevilo se zklamání. Pan Sladomel pak, utíraje si ústa ubrouskem, vyjádřil toto zklamání slovy : — Inu, gusta jsou mezi lidmi rozličná.

Poseděli si ve veselém přátelském hovoru až přes poledne. Potom však nebylo jinak, museli pomýšleti na návrat, ačkoliv dle slov Sladomelových bylo jim tu velmi dobře a vlak prý beztoho jede až někdy před večerem. Nebylo však už možno zdržovati se déle, protože se chtěli ještě na chvíli zastaviti v Bystřici.

Před odchodem vešli ještě všichni do kostela rozloučit se, poděkovat a prosit o další ochranu. A jak tam nyní klečeli před oltářem, cítili všichni jakoby nad hlavami jejich vznášela se mocná jakási bytost, naplňující je posvátnou úctou, povzbuzující je k dobrým úmyslům a slibující jim mocnou ochranu, budou-li této ochrany, hodni. Cítili, jaká stala se s nimi změna od loňského roku, kdy klečeli též na tomto místě. A byla to změna! Místo vlka byl nyní beránek, mÍBto hříšníka — ospravedlněný, místo zarmouceného — potěšený, a nevšímavý a lhostejný cítil touhu po věcech nadzemských. A kdo provedl tuto změnu ? Nevyslovil toho nikdo, ale ti, kterých se týkalo, cítili dobře, že nitky osudu jejich v mocné pravici chovala Ta, jejížto socha usmívala se na ně se zdi za oltářem.

Královno nebes! Provázej je svou láskou a ochranou i na další pouti jejich života, ať v pokoji a štěstí vítězí nad zlým, ať zachovaji Tobě a Synu tvému až do smrti věrnost, a oroduj i za toho, jenž ke tvé chvále tyto řádky napsal.