Encoded in ELTeC level 1
I. Macecha vlast.
Ve Skuhrovicích, vesnici to ve středních Čechách, v kraji úrodném, bylo na počátku jara roku 189 malé pozdviženi, když lidé v novinách četli, že příštím jarem bude započato se stavbou nové, asi desitimilové dráhy kdesi v německých horách a že tam budou přijímáni do práce dělnici a kameníci za velkou mzdu. |!l Im II II Zpráva tato stala se předmětem rozhovoru mezi obyvateli skuhrovickými. Co den scházeli se v hospodě, živě o tom rokujíce.
— No tak, kmotře, — tázal se baráčník Machťk baráčníka Vachka, — co s tou železnicí? Půjdeme na ni, nebo nepůjdeme?
— A půjdu, — odpovídal Vachek — co tady ? Dřít! se u sedláka skoro zadarmo ? Ani mi nenapadne.
— Já jsem se rozhodnul taky, — souhlasit Machek — půjdu i se ženou Tchyni % nechám v baráku hospodařit. Zbylo nám ještě trochu bramborů, ve chlivku je koza, ať se s ni živí a my půjdeme, co tady ?
— A já půjdu taky! — ozval se hlas od protějšího stolu, u něhož zasedali sedláci. Co tady ?
Hlavy všech obracely se k sedláku Hráškoví a v jejich tvář/ch jevilo se překvapení.
— Nu, co se díváte? — vzkřikl skoro — jaké je tu živobytí? Mám sfendovaný statek, dru se pořád na záložny, které jsou horší nežli židi. Opustím statek, na němž nemohu se uživit. Mám již na statku exekuci, dob>tek mi vzali, tak co zde? Či mám čekat, až mne odtud vyženou ?
Na otázku tu nikdo neodpovídal, jen z koutku u kamen ozval se hlas výměnkáře Zídka.
— Je to smutné, když i sedláci již utíkají ze statků — na ajsnbán.
— Předloni — odůvodňoval Hrášek své rozhodnutí — nám na poli všechno zaschlo, loni nám zase průtrže mračen všechno zatopily, do chlévů zahnízdila se slintavka — to už aby člověk si zoufal.
— Ale já bych přece ze statku se nehnul, — odporoval Zídek.
— Co pak vám je hej, vy jste zazobané), — vytýkal výměnkáři Hrášek.
— Vždyť nemáme o nic větší grunt nežli vy, a chvála Boku, dluhy přece nemáme, — hájil se poněkud špičatě Zídka.
— Ano, — prohodil baráčnik Vachek — tam are jinak hospodaří.
— Jak se hospodaří 1 — utrhl se na něho Hrášek. — Snad abych si za všecko dřeni nedopřál ani sklenici piva!
— Kdyby to zůstalo vždy při pivě 1 — zabručel pod nos baráčnik Machek, — taky časem zahraje se barvička.
— Nu, nevídáno, — to má člověk hned na mise karban.
— Pak i to kamarádství s pány ve městě — — Člověk musí s časem pokračovat — bránil se Hrášek. — Dnes sedlák v brslen- kách je k smíchu dětem.
— Nejdříve dělat barona a pak jít na , ajsnbón, — poáotkl výměnkář ještě špičatěji, než prve.
— Však si mne již dobírat nebudete, — osupil se Hrášek na výměnkáře.
— Prosím vás, sousede, — hájil se výměnkář — nezlobte se pro pravdu. Vy jste se přiženil do hezkého statku. Vy jste si mohl dnes státi z nás všech zde nejlépe, ale vy jste nedbal. Vás také nikdo neviděl v kostele — Co mi to, dědku, vyčítáte, — pozvedl se Hrášek výhružně od stolu — vy, zeměhryze, vy polykáte kozí bobky jako po- kroutky a pojídáte kravské koláče — — — Chvála Bohu, — odvětil s důrazem výměnkář — to my disud neděláme, ovšem, my těmito věcmi mrvíme pole, ale vy jste hnůj cd svého dobytka odvážel na cizí pole, abyste měl do karbanu — a nyní s Pánem Bohem, více s vámi nemluvím I — Ale, milý dédečku, — chlácholil ho šenkýř — proto snad nebudete odcházet? Vždyť to je jen řeč. Zde má každý volné slovo. Tak jen si ještě pobuďte — — — Já tu sebou nenechám postrkovali, — odpovídal s důrazem, vyklepávaje si zko- řenky popel, — ař jen každý jde tam, kam ho táhne nespokojenost. Já jsem také prošel kus světa a vrátil se z něho s tou zkušenosti, že nikde nic člověku nedají zadarmo. Teď, když nastalo jaro, baráčníci zde opouštějí rolníky a jdou na železnici za větším výdělkem, a možná že se vrátí na zimu zase domů a že pak sedlák bude jim dobrý — jezdit pro uhlí, chodit za kmotra, anebo za svědka na svatbu. Že teď ani sedlákům nechce libiti se na statcích, rád věřím. Dělníci jsou jako vrabci, kteříž hlásí se k sedláku jen když má plnou stodolu a plný sklep bramborů a zdí. — Tak jen na ten ajsnbón jděte, ale pak bych prosil, abyste tam i zůstali na vždy a nechodili nám nazpět otrhaní na těle a na duši a pak aby vá3 sedláci živili a ošetřovali. Chvála Bohu, hlady zde do- pnsud nezemřel nikdo. Půda naše není nevděčná za práci. Ale zde stalo se zvykem, pořád jen skuhrati na Špatné živobytí. Proto se snad naše ves tak jmenuje. — — Tohle jsem vám chtěl říci a teď s Bohem — na shledanou 1 — Po t*chto slovech výměnkář cdešel.
Po odchodu starého Zídka nastalo v hospodě na chvilku utišení. Slova výměnkáře byla příliš důrazná, než aby mohla vyzníti na prázdno.
— Ten staroch — ujal se opět slova Hrášek — myslí, že zde ve Skuhrovicích roste Šafrán. Já nehodlám se vůbec vrátit sem ; doufám, že když budeme praoovati čtyři, já, žena a obě skoro již dospřlé děti, že si vydřláme tolik, abychom se mohli přestěhovati do Ameriky. Tam jsou grunty skoro zadarmo a skoro žádné daně.
— Je to zde s tím hospodářstvím, — ujal se slova ze zadu jiný přítomný rolník — sa- fientské. V naší vesnici jsou již dva veliké statky pronajaty, jejichž majeíníci odstěhovali se do města, kdež jeden má h ispodu a druhý obchod s uhlím. Naše děti nechti o sedlačině ani slyšet. Moje stará říká k dceři: Holka, neber si sedláka, vidíš, jak se musím oo celý rok péci u ploty. — a můj starší hoch pořád mluví jen o studiích, on že sedlákem nebude. Tak se zdá, jakoby ten náš selský stav byl stižen nějakou kletbou. Utíká ze statků do města čeládka, utíkají děti a utíkají již i sedláci. A já té dřiny na statku mám taky již po krk. Jak jen trochu děti zaopatřím, praštím pak vším.
— Tak, kmotře, — ujal se slova baráč- ník Machek — co s tou Amerikou? Tamhle pan Hrášek má dobrý nápad.
— Já — odpovídal Vachek — kdybych si vydělal na cestu, prodám barák a dám české zemi „vale".
— Eh, tak půjdeme do Ameriky všichni, — zvolal Hrášek, — ale dříve ještě na ajsnbón.
— Pro peníze! — dodal baráčník Machek. Oči všech hleděly mlčky na Hráška. Byl to muž statný, asi čtyřicetiletý, na jehož tvářích bylo vidéti, že rád užívá dobrých času. Byly plné a červené. Když výměnkář zmizel, hladil si samolibě kníry a bradu, jsa uspokojen z toho, že — toho dédka z hospcdy vyklidil.
Z věnčí zatím ozvala se píseň z úst dětských: Kde domov můj, kde vlasf je má?
— Žádná píseň není mi tak odporná, jako tato — huboval Hrášek, uhodiv pěsti o stůl.
— Co s tou vlastí, — souhlasil Machek, — když člověku nedá vezdejšího chleba!
— Není hloupější písně nad tu. Co je vlasf? Vlasť je macecha!
Nové uhozeni Hráška na stul.
Slovům těmto nikdo z přítomných neodporoval. Teprv po chvíli, když k půlnoci jeden po druhém z histů se vytricel, podotkl šenkýř pohrdavě: Takhle, kdyby misto vody tekia v potoka kořalka, anebo kdyby aspoň dávala se pořád na dluh a kdyby se stromu visely salámy a jitrnice, pak by se jim taková vlast libila.
Na to šenkýř nevrle zavrtěl hlavou.
Byla to divná karavana, když na ten „ajsnbón" tam do Němec odjížděli. Baráčnlk Machek měl vozík, do něhož bylo složeno vespod něco lepšího šatstva a na vrch peřiny, vzadu byly přivázány hrnce a hrnečky. Otec rodiny zapřáhl se k voji a rtatka ze zadu tlačila. Děti za vozíkem poskakovaly pěšky. Ba- ráČník Vachek měl též takový vozík.
Šlo tťž několik nádenniků se ženami a též bez nich; tito své věci nesli na zádech: tatik je nesl v pytli, k němuž přidělány byly proramenice a máti v nůši.
Sedlák Hrášek se svou rodinou cdjlřděl v košatinovém voze, jejž mu soused z lásky zapůjčil. On seděl napřed zamlklý a žena jeho s dětmi hned za nim. Plakala a děti s ní. Opouště a statek, v němž se zrodila a do něhož muž její se přiženil. Hospodařil ra něm skoro dvacet let a — dohospodařil. Vzpomínala si na otce, jenž jí bránil, aby si ho nebrala I Celá ves stála na nohou a dívala se za odjíždějícími, kteří snažili se tvářiti se vesele, ale nešlo jim to. Ústa se usmíva'a, ale oči slzely a do rtů se hryzaly, aby z nich nepro- pukl nářek.
Na návsi stála zvonice s kapličkou, u níž ženy s dětmi se zastavovaly, aby se s očima zarosenýma pomodlily na rozloučenou. Mužově skoro vesměs dříve zastavili se v hospodě, aby posílili se na cestu. K tomu při- pětil se fíašinetář, jenž rozloživ se se svou muzikou u hospody, spustil Radeckého pochod.
— Ichuchu! — výskali si odjíždějící, a děti ;a nimi vřískaly: Ichuchu!
A starý výměnkář ve svých poctivicích a * poděbradkou na hlavě, od svého domku díval se za nimi útrpně a pravil: Rád bych se dočkal, s jakou asi se tito zase vrátí?
Když „ajsnbóňáci" byli již hezký kus za Skvhrovicemi, kdež se k nim přidali též vy- stíhovalci z okolních vesnic, ozval se za ním řvavý mužský hlas: — Počkejte na mne, já jdu s vámi.
Ohlédnuvše se spatřili k malému potěšení Šímu, pověstného, asi třicetiletého po- valeče, v rozdrbaném oděvu, beze všech zavazadel. Opíraje se o vrbovou, na rychlo ulomenou větev, pospíchal v rozbitých, po- blácených botách za karavanou. Na těle měl kazajku, z niž pravá kapsa, roztržena visela dolu, a na hlavě měl kloboučiště, skrze jehož okraj svítilo slunce.
— Nu, ty's nám ještě .Chyběl, — vítal ho nevlídně Machek.
— Ten nám nadělá jen ostudy — ozývaly se ženské. — Jeho žena bude ráda, že se takového otrapy zbaví.
Stavba drihy v německých horách byla brzy po Veliké noci slavnostně započata. Se všech stran sešlo se veliké množství dělníků s ženami a dětmi. Přicházeli z blízka i daleka, přicházeli až ze Vlach, známí kamenáři, jímž svěřeno bylo prolomeni velikého vrchu tunelem. Tito přivezli si s sebou svou společnou kuchyň, kterouž jim vedla manželka kamenického mistra. Dělníci byli rozděleni na „party", jež měly stavbu dráhy prováděti na několika místech najednou. Nejobtížnější trať byla pod horskou vesnici Sichdichfur.
Když dělníci stanuli před chromným vrchem, kolem něhož nesmírné množství jako dům velikých žulových balvanů bylo nakupeno, tvoříc jakousi neprolomnou hradbu, tu mnozí z nich se křižovali a říkali: Zde máme pro- raziti dráhu? Máme rozbijeti ty balvany a je odvážeti, aby železnice tu mohla jezditi? Komuž by to napadlo, raziti zde právě cestu světovému průmyslu, položití koleje železnému oři? Co je člověk naproti těm skalám zde, čím jsou jeho slabé ruce naproti nebetyčným vrchům? Tu člověk připadal si jako malý červík, jemuž zde vykázán úkol provrtávati skály na hcdinu cesty.
Ženy při pchiedu na strmé stráně, nebe- tyčné skály a na žulové balvany, dávaly se do hlasitého pláče a nářku: — Kam jsme to zabloudily! Zde lišky dávají dobrou noc.
Avšak stísněná nálada byla poněkud zaplašena, když se ozvala hudba kočovných hudebníku, jež byl partaf r R a g 1 a n si pozval, aby před jeho kantýnou zahrála několik kousků S pánem tímto budeme míti pozdčji ještě mnoho co jed nati.
Hudba hrála, z kantiny vanul zápach kořalky a z vyvalených soudků čepovalo se pivo. Salámy a uzenice v pletencfch, visící se stěny, lákaly dělníky k jídlu. Hudba hrála jeden kus po druhém a partafír nahnal jeden scudek piva a kořalky za druhým a krájel salámy a chleba a před putykou rozproudila se hlučná zábava s tancem až do pozdní noci a partafír s velikým zalíbením hladil si svůj plnovous a usmíval se a díval se s pohrdou na spité dělníky, z nichž jeden za druhým klesal do trávy.
Mezi tanečníky v dělnických halenách vynikal vysoký a hubený, ramenatý, asi třicetiletý dělník Šíma, jenž skoro ustavičně tančil s dcerou Hráškovou. Bylo to hezké, sotva osmnáctileté děvče, na němž vilné oči Šímy nalézaly zalíbení.
Pod střechou putyky seděl na prkně Hrášek a vedle něho jeho ustaraná žena, pobízející ho, aby Šel si již lehnout, leč její pobízení bylo marné. Manžel a otec dvou dětí byl právě ve veselé náladě.
— Pojď již domů 1 — pobízela ho vídy dútklivěji.
— Kam domů? — utrhl se na ni — vždyť domova nemáme.
Žádný domov! — opakovala si a horké slze kanuly ji s očí. — Měli domov, ale teď ho již nemají.
Najednou to Hráškem jaksi trhlo. Zvednuv se loudavě s prkna vzal svou ženu kolem pasu a pravil: — Pojď, stará, zatančíme si taky.
— Blázníš ? — odvětila odstrkujíc ho od sebe.
— E, jen pojď, poskočíme si a pak půjdeme domů.
A žena jeho v chudé kartounové sukni se šátkem obvázaným kolem hlavy dala se s mužem do tance, při němž políkala slze.
— Sólo í — vykřikl Šíma spatřiv starého Hráška tančit.
Tak byla započata stavba dráhy u Sich- dichfóru.
Ráno na to bylo vidět tytéž postavy ne- vyspaé, vybledlé, krokem loudavým odcházeti na trať.
II. S Bohem, drahá matko!
— Jsou to nejšfastnější chvilky mého života, že mi je dopřáno dlfti ještě u vás, drahá matko a sestro po mém vysvěcení na kněžství. Chvěji se sice před okamžikem, v němž mne Búh povolá na vinici Páně, ale jakáž pomoc, půjdu tam, kam budu poslán. Do rukou Božích skládám osud svůj.
Slova tato mluvil mladičký kněz k matce a sestře, naproti němu sedícím. Matka mofra čítati již přes šedesát let, ačkoliv podle ustaraných tváří vypadala jako sedmdesátnice. Mnohé starosti a těžká práce předčasně vryly vrásky do tváří. Ruce jeji byly hubené a dlaně s prsty zarudlé a poněkud oteklé — od prádla.
Skoro již dvacet let byla vdovou a po všechen ten čas živila se praním a posluhováním. Seděla u nevelikého stolu z měkkého dřeva, jednou rukou podpírajíc tu šedivou, starostmi obtíženou hlavu, avšak z její, mnohými slzami zkrápěných, poněkud zapadlých očí, v této chvíli zářila radost, jež její tvářím dodávala výrazu světice. S nadšením hleděla na svého F/antiška, jejž si cdchova a na kněze.
Vedle ní u nohou ra stoličce sedila Anežka, starší, asi Již třicetiletá dcera, s travou lehce ra matku nachýlenou.
— I Anežka má o tebe zásluhy, — pokračovala matka, poležíc levou ruku na její šij — ona mi svou jehlou pomáhal tebe ve studiích živiti. My však tuto oběť rády přinesly, vědouce, že a! sestárneme, budeš zase nám v živobytí nápomocným.
— Kterak bych mehl na vás zapome- nouti! — zvolal kněz se zrakem zaroseným. — Prosím Boha denně, aby mi dopřál aspoň tolik blahobytu, abyste nemusily více u vezdejší chléb zápasiti.
Po těchto slovech mladý kněz pozvednuv se, k matce přistoupil a uchopiv ji za obě kostnaté ruce, tiskl je vděčně ke svým tvářím a rtům.
Na to i sestru oběma rukama za hlavu uchopil a ke svým prsoum tiskl.
Nebylo šťastnějších lidi nad tyto tři.
Kněz František Lánský byl neveliké a skoro slabé postavy. Vyšelť teprve před měsícem ze semináře, kdež jeho organismus právě dospíval a proto též tváře jetn byly hubené a bledé, ale za to z jiskrných oči zářil bystrý duch,' radost mládí a spokojenost.
Př jemný srpnový večer otevřeným oknem Chaloupky zanášel z malé zahrádky pod oknem « « svěží, vonný vzduch. U druhého okna stál šicí stroj, na němž položeno bělostné plátno. Blízko kamen přes dva lenochy židli položeno bylo plátnem potažené prkno a na něm na drátěném pcdstavci ležela žehlička. Bylo ve světničce ještě cítit zápach ze žehlení na- vlhlého práďa. Jakmile kněz pod večer z procházky přestoupil práh, zanechaly obě ženské práce a zasedly si vedle něh?. Měly toho mnoho na srdci za celý den — vyhovořiti se — kdož ví, jak dlouho ještě poměji svého Františka u sebe.
— Zde ta dobrá duše — ujala se opět matka slova, přitisknouc při tom svou šedivou lťavu k dceři — zaopatřila tě prádlem na několik let. Já po kolik zim drala ti peří do peřin, máš výbavu jako ženich — pokud to bylo možno — při naší chudobě. Mám ra- djst z toho, že ti můžeme poskytnouti slušnou výbavu — — Lepší výbavu — zvolal mladý kněz — nemá žádný princ, protože na ni pracovala má drahá matinka a sestřička, protože do ní vetkáno ]e požehnáni matčino, vetkána též pile a láska drahé sestry.
— Škoda, že náš drahý tatíček — povzdechla si seitra — tak záhy zemřel, byl by se též radoval s námi, byl by Další slova sestry přerušily chvatné kroky v síni, po nichž následovalo zaťukáni na dveře, kteréž v tomtéž okamžiku se otevřely a v nich objevil se kostelník se psanim v ruce.
Zraky všech upřely se na kostelníka, kterýž ukloniv se knězi, podával mu dopis, jejž on chvčjlcí se rukou otevřel a zběžně přečetl. Matka i sestra se zatajeným dechem hledély ra kněze, v jehož tvářích zračilo se jakési zklamáni.
— Mám již štaci, — pravil, odkládaje dopis na stůl.
— Kde pak? — tázaly se obě najednou.
— Sichdichfur, v horách.
— Sfch dich fur — opakovaly si obě — kde to leží ?
— Je to tau, kde lišky dávaj! dobrou noc. — — Lišky djbrou noc opakovala si matka, na jejíž čele objevily se hluboké vrásky zklamáni.
— Je fo v Němcích — dodal smutně kněz.
— V Němcích ? — opakovala s povzdechem sestra.
Na to kněz, vzav opět do ruV.ou úřední dopis, četl nahlas: — Z nařízení nejdústojní jšího pana biskupa jste, velebríý pane, ustanoven za výpomocného kaplana v ,S i c h d i c h f u r", kamž vám jurisdikce bude zaslána. Zároveň se Vám ukládá, abyste neodkladně vydal se na cestu, protože pan farář v Sichdichfur je churav."
Apoštol trhánu. 2 — Jak to tan stoji? — táza'ase matka — Čím tam budeš? — — Výpomocným kaplanem — Zdí se mi, že ti již místa chudxtěj- šiko vykázati nemohi. — — Bohu poručeno — id/ětil kněz, — Chudičký novosvěcenec musí za vd*k vzSti s chudičkou kaplaikou. Ojtatně snad je to tak djbře, že tam jsem dán jen na výpomoc. Až se pan farář pozdraví, dají mne jiram. Pokud vím, je tam asi 2000 duší, roztroušených po hjfách. — Mladý kněz před rratkou zatajil hroznou pověst fary v Sichdichfuru, jež byla ze všech v diecési nejhorší. Kostel a kolem něho r.a dvě hodiny cesty rozložená osada od pia- dávna nazývala se Sichdichfiir — to jest: „Měj se na pozoru!" — Před kým? Před strmým kopcem, z něhož vycházelo mncho pramenů. Tyto v zimě tvořily nebezpečné náledí, kdež řádily největší snihové bouře.
Leč nejen toto zarmoutilo mladého kněze, nýbrž jtště jiná okolnost, kterou však před matkou zamlčel. Z téhož místa byl novosvěcenec, rodem Němec, jenž by se byl jako krajan mnohem lépe h.dii na výpomoc; pročpak právě na něho bylo vzpomenuto, na chudého syna chudičké vdjvy? — Avšak, budiž Bohu poručeno — pravil k sobě.
Od té chvíle nálada chudé řediny byla stisnéna.
— Zde na tomto světě — ujala se opět matka slova — nemám jiného přání, než abych se dočkala, a! by jsi se stal farářem, a my obě mchly u tebe požiti. Zde Anežka vedla by ti domácnost, a já — já abych si také jednou podělala pani — viš, drahý Františku, abych si Gdpcčinula. Již mi ty staré hnáty nechtějí sloužit. Snad mne Pán Bůh vyslyší, vyslyšel již mnohokráte, vyslyší zajisté i v tomto. — — Bylo cd počátku i mým největším štěstím — c dvětil syn kněz se zrakem zaroseným — pomíti vás obé u sebe. — 111. Rada starého kněze novosvěcenci.
Ráno odebraly se matka s Anežkou se svým knězem do kostela na mši sv., kteráž byla obětována na šťastný výsledek nové dráhy života. Po mši sv. udal se mladý kněz na faru.
Poměr jeho k panu faráři byl jako syna k otci, kterýmž mu p. farář byl v mnohém chledu.
Po úmrtí totiž jeho otce — dělníka — farář ujímal se všemožně osiřelé řediny. Vyr i- kajfcf schopnosti chlapcovy povzbudily faráře, doporučiti matce, aby ho dala na studie. Ale tthdy mu vdova ukázala své obě holé, upra cované ruce, na důkaz naprosté nemožnosti. Teprve když jí farář slíbil, že též se bude o nadějného chlapce starati, svolila k tomu, ač se strachem.
A šlo to, byť i dosti bídně, šlo to přece, až se z něho stal kněz, jenž svého dobrodince ctil a poslouchal, jako by byl jeho synem. Když mu po vysvěcení farář začal vykati, bránil se tomu vší silou, prose ho, aby i dále byl mu otcem a rádcem.
Když mladý kněz před svého dobrodince předstoupil, kázal mu tento zasednouti si naproti němu a pravil: — To nejlepší pro tebe ponechal jsem si naposled, až bych se dověděl, kam tě nebeský pastýř pošle. A posílá tě na místo velmi obtížné, což považuji za zvláštní důkaz jeho milosti a důvěry v tebe. Znám tu osadu málo. Bývala to druhdy zapomenutá vesnice, až teprve od několika let jméno její častěji ozývá se ve světě. Hrne se tam český lid na dráhu a do továren. Dnes tam kněz bez češtiny se neobejde, kterouž ale farář tamější nezná. Znám ho poněkud ze semináře. Jmenuje se Herrmaiin, je již věku pokročilejšího a bude asi starým mrzoutem při své chorobě. Založeni je tam sv. Michaela archanděla. již tehdy byl to Němec jako poleno, jenž jen s velikou obtíží nějaké české slovo si pamatoval. A na stará léta již se těžce řeči učí. Nepotřebuji ti zvláště na srdce klásti český dělnický lid. Jsiť sám synem dělníka, zakusil jsi dosti bidy, víš tedy dobře, co všecko srdce dělníka tísni. Bůh ti přisoudil první stanici mezi Němci. Znám německý lid, mezi nímž jsem též své knšžské mládl trávil. Tclik ti kladu na srdce: Vystřihej se vši politické činnosti, kterou by jsi hcdný německý lid ke škodě své a církve zbytečně dráždil. Nezakládej besedy, nedělej společné výlety za účelem posilováni českého živlu mezi Němci. V příčině té buď vždy opatrným. Jen tak bude ti lze pro blaho českého lidu učiniti mnoho. Drž se přesně na pudě náboženské. Zdá se mi, jakoby sám Búh tě tam posílal, abys sloužil lidu nejubožšimu, českým dělníkům na dráze, jejich! osud j? o málo lepši, nežli kdysi Israelitů v Egyptě. \ V semináři sice učil jsi se všem předpisům dobrého pastýře, ale nicméně přidám ti k nim tresť mé více jak čtyřicetileté kněžské zkušenosti, o niž sotva v někteié knize se dočteš. Nuže poslyš: — Působeni katolického kněze dnes přirovnal bych k cestě alpského turisty. Chce-ii tento dostoupitl temene nebetyčné hory, musí dobře dávati pozor na každý krokl Čím výše stoupá, tím větší třeba opatrnosti. Postoupí-li o krok ku předu, musí dobře ošla- povati si půdu, je-li dosti pevná a není-lř, nesmí učiníti další krok ku před J, nech*:e-li se sřítiti do propasti. jediný chybný, nerozvážený krok a následky z ného bývají nedozírné. Ku předu kráčeti musíš vždycky, kdo nejde v před, jde nazpět, avšak každý krok ku předu dříve vyzkoušej, pevná-li je pod ním půda Ani správa duchovní nestrpí skoků. Čeho mohli odvažovati se světci, my hříšní smrtelníci či- niti nesmíme, leč v případech mimořádných, v nichž sám Bůh kn?ze pobádá a vede. Hor- kokrevnost, ukvapenost jest údSlem mládí, zdlouhavost, nerozhodnost, pohodlnost údělem stáří. Mad( kněží ve své ideálnosti domnívají se, že hříšný svět obrátí rázem, že jako Cae- sarové přijdou, rozhlédnou se a zvítězí. Oni diví a horší se, nejdou li l<dé za nimi. Málo který uvažuje, že ka*dý člověk jest výsledkem všech možných poměrů, v nichž vyrostl a se- stárnul a že to dloího trvá, nežli zbaví se třeba jen jediného předsudku anebo návyku. Skoro každý člověk je si vědom svých slabosti a přeje si, aby jich byl prost a proto nesmi kněz hned předem nikoho odsuzovati a za nenapravitelného považovati. Kněz musí stále shovívati, až nadejde jednoho každého hodina k poznání sebe sama a tím i k nápravě. Ruce kněze musejí stále býti k milosrdenství, k cd pouštění ochotny. Přílišný optimismus je stejně škodlivý, jako pessimismus, do onoho upadají mladí, d) tohoto my staří.
V duchovní správě budeš míti co činiti s bohatými i chudými, více ovšem s chudými. Obě třídy společenstva mají své chyby, kněz nesmi opovrhovati žádnou, Udržovati jisté styky s bohatými nebo mnohovlivnými, se doporučuje. Pán ježíš přicházel v ústrety i farizeům a knížatům kněžským. Kněz neví nikdy, k čemu kdy bude potřebovati pomoc a přízeň bohatých, a to velmi často ve prospěch chudých, chudého kostela, chudého spolku a pod. Proto nesouhlasím nikdy, vystavuje li kněz na cdiv pohrdáni světem, jako by o pány nestál Skrývá se v tem trochu farizeismu, duchovni pýchy.
Proto bych ti doporučoval, abys byl svého zevnějšku dbalým. Nemusíš dělati parádníka, kněžského elegána, postačí, bude-li vždy tvůj cděv čistý, b> ř i nebyl vždy nový. I r a kroj knězi třeba hleděti.
Nevěděl bych, proč by měl kněz nositi kabát dle starého střihu, tak aby každý na sto kroků poznával venkovského fa*-áře s neforemnými šosy, s pokapanou cd jídla vesfoj, s ušpiněným kolárkem. Choď si vždycky po kněž- sku. Kněze bez kolárku lidé si neváži, připadá jim to, jakoby se za svůj kněžský stav styděl. Stydí-li se* kněz za kolárek, jaký div, že i mnozí lidé stydí se za víru. Nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že kněz má býti knězem jen v kostele a jak vyjde z koste!a, že má býti světákem. Vážím si r.a výsost sel<kého stavu, ale nenávidím u kněze selské způsoby, kterými nezavděčí se ani sedlákovi. U kněze každý rád vidi jemné chavání, jež dobře se hodí do salonu i do světničky chuďasa.
Hlavním pravidlem v obcováni pro kněze je: nezadati si. Vím dobře, že sám jsem často prohřešil se proti pravidlům zde pronese ným, avšak slova fa jsou jaksi extraktem mých zkušenosti. Kněz důvěru měj ke každému, ale nebuď důvěrným ke každému. }á nikdy nemiloval tykáni si s laiky. V obcováni s denními přáteli antbo hosty třeba vždy zachovati jistou mezeru, jistou distanci; není nikdy dobře nechati si známé lézti až ra krk, třtba vždy uchovati si místečko, vyhrazené pro sebe saira, Měl bych ještě promluviti o poměrech domácích.
Pcdle zkušenosti mých bylo by dobře, kdyby kaplan nebyl odkázán na krov a stůl svého faráře. Kněz mladý snadno se přizpůsobuje povaze svého faráře, mnohem těžší to je, je-li již starším. Co do kněžské důstojnosti jsou si sice Gba rovni, nikoliv však co do úřadu, což třeba míli vždy na paměti. Platí zde slova Písma, že největšími nepřáteli svorného kněžského působeni jsou ¡ejich domácí, kteří mezi faráře a kaplana se vtírají a v obci často mnoho pohoršení natropí. Z příčin těchto bylo by k přání, aby kaplan nebyl odkázán na krov a stůl svého faráře. Je-li však domácnost na faře třeba jen obstojně spořádaná, pak za to děkuj Bohu, pak má ten společný krov a stůl své značné výhody.
Pak kh ď i svému faráři pokud možná vyhověti. Čím více dáš mu na jevo, že si jeho domácích věcí nevšímáš, tím více k tobě přilne, a ze svornosti této získáte oba. Kuchyni svého faráře d:e možnosti se vyhýbej. Kněz vůbec do kuchyně nepatři a nesouhlasím s tím, aby kněží hned vedle kuchyně měli svůj stůl Čeládka na každé slůvko natahuje uši.
Ale v každém případě, ať to již ve faře vypadá jak chce, hlecf vždy uskrovňovati se na svou kaplanku, na své knihy a na své práce. Nejsem přítelem mnohých důvěrností s laiky, tím méně s domácími na faře. H!eď si je vždy udržeti na distanci. Buď k nim vždy zdvořilý, nikdy důvěrrý a domácí bLdou si tě vážili. Zvláštní opatrnosti doporučuji ti s kostelníky. je-li kostelník hodný, opravdu nábožný, čistotný, pořádku milovný, važ si ho jako věrného služebníka chrámu.
Kostelník svým chováním v kostele může pastýři duchovnímu mne ho prospěti, ale též škodit!. Z kostelníka a ministrantů mnozí soudí na kněze, dle přísloví, jaký pán, takový krám a — chrám. Znám kostelníky, kteří při oblékáni kněze ke mši sv. seznamují ho s nejno- vějšími klepy v osadě, kteří klepy zásobují farskou kuchyň a kteří mluví rádi ve množném počtu a dívají znáti, že i oni mají v duchovni správě co poroučeti. Tací podrývají působení kněžské. Není třeba kostelníka si znepřáteio- vati, ale není též radno s nim na důvěrné noze státi. I zde doporučuje se ta jistá distance. Vchledi tom buď vždy až choulostivě opatrným.
Měl bych ještě promluviti o navštěvování hospod. Dokud jsem byl kaplanem, navštěvoval jsem je též, později s farářem společně.. Mám na zřeteli venkov. Nyní při dospělejším rozumu zahrnuji úsudek svůj v tom, že i ta nejlepší hospoda za mncln nestcjí. Připouštím ovšem výjimky. Knězi v duchovni správě je třeba pěstovati styky s přednějšími občany, s nimiž nelze mu scházeti se než v hospodě. Avšak vždycky tu třeba míti na zřeteli, že nejlepší hospcd)u kněze jest jeho útulný pokojík a rejmilejšími společníky jeho knihy.
Jsou dva druhy oveček, z nichž jedny navštěvují chrám Páně a druhé navštěvují skoro výhradně hospody. I ty třeba časem vyhledá vati. Odvažuji se tvrditi, že by byl ne beský pastýř pro zbloudilou ovečku zašel si i do hospcdy. Poznáš brzy, že v obcích nevládnou ovečky, navštěvující chrám, nýbrž ty, jež navštěvují hospcdy. Bývají to učení páni, zejména ve větších městech, páni často i vzdě- lanf, nejčastěji polovzd Slaní, u vřcech náboženských až úžasně nevědomí a k tomu plni přtdiudků o věcech církevních. A tyto ovečky — jak pravím, obyčejně vládnou v obci, na jejich! přízni anebo nepřízni mnoho závisí. I ty třeba vyhledati, ne-li jinde, třeba i v hostinci, při výletech, společných zábavách a pod. Michdy by kněz rád zábavám těmto se vyhnul, nemůže však, nechee-li zájmy církve obětovali. Vyhledává li časem společnost těchto oveček, musí stále míti na zřeteli, potáhnouti je k sobě, nikoliv aby oni strhli k sobě dolů jej. Neradím, aby stával se jejich denním společníkem, nýbrž pouze hostem, ale vždy milým a vítaným, nikoliv sevšednělým. V ohledu t )m třeba knězi veliké h 3 sebezapření.
Nic by mu tolik neuškodilo, jako jakási 7únyslná nevšímavost, anebo dokonce Škaro- híd»tví. Nemíním, aby snad v hostincích je obracel na víru, nýbrž aty choval se mezi nimi tak, aby vycítili, že jest mužem křesťanských zásad, že jest knězem vzdclaným, na výši doby stojícím.
jiná příležitost naskytuje se knězi k návštěvě hostinců. Je to náš nynější spolkový život. A to jest otázka důležitá. Má kněz zři - zovati katolické spolky? JaV se má k nim chovali, najde-li je na své stanici ? Není každý kněz ke spolkovému ži/otu uzpůsoben, avšak každý musí ke spolku zaehovávati benevolenci a ocitl-li se spolek na scestí, jej dle potrěrů místních a časových zreformovati. Podaří-li se mu v čelo spolku postaviti zdatného laika, musí tomu býti velice povděčen. Kněz má ve spolku dobře vedeném jakýsi generální štáb, jenž mu v duchovni správě může vydatně napomáhati.
Při spolkovém životě hostincům vyhnouti se nelze, pravím hostincům, nikoliv krčmám. Bčda knězi, cítí li se ve své osadě osamoceným, bez přátel a bez rádců. Proto musí býti jeho snahou, aby s ovečkami pokud možná se seznamoval, aby znal ovečky své a ony zralý jeho. Křest, zpovčcf, přijímání, zaopatřování poskytují mu k tomu vhodných příležitostí, ale i pěstování nahodilých společenských styků činí kněze oblíbeným a činí ovečky sdílnými. Každá procházka skytá mu příležitost, pozdra- viti pracující v poli, přáti jim: pomáhej Buh, a pohovořili s nimi třeba jen tak mimochodem. , Na svědectví: to je hodný, přívětivý, rozprávný velebníček — musí mu býti též záleženo, anebo opačně též: To je néjaký nemluva, Škarohlíd a pod. Pracující lid těžce nese, projde-li vedle nich kněz bez obvykléh3 pozdraveni.
Takovou přívětivosti knřz získává si přízně a lásky lidu, nabývá pad sebou pevné půdy, kteréž mu, jak jsem na počátku pravil, nezbytně je třeba v době této nábožensky lhostejné, falešným liberalismem prokvašené. Báli-li se ferizeové lidu, bojí se ho farizeové moderní i dnes a to především tehdv, nemů- že-li se kněz boji s nimi vyhnouti. Řekl jsem již, že ovečky, navštěvující chrám, v obcích nevládnou. Měj proto péči, aby v obcích vlády se domohly a vládu si udržely. Libe- rálové ovládají veřejné mínění prodejným tiskem, oni hlavně udávají tón, navrhují kandidáty do sněmu, do obecních zastupitelstev, oni vydávají falešná hesla, oni též kněze nepovažuji za nic, proto hleď vždy, abys měl oporu u všech dobře smýšlejících v obci. Pak budou i ti farizeové bezděčné míti před tebou úctu. I kdyby tě nemilovali, postačí též také, budou-li tě respektovati To by tak byla trest mých zkušeností. O/šem člověk — dodal farář s resignací ve tvářích — při vší opatrnosti zůstává vždy jen chuďasem, nečerpá-li všecku moudrost a silu z Boha.
Leč na jednu hlavní věc musím tě ještě upozorniti, kterouž jsem si proto ponechal až naposled. Je to poměr kněze kaplana k učitelstvu. Přijdeš ]ako český kněz do Němec a musíš se představiti učitelům, kteříž jako Němci budou si tě nedůvěřivě prohližeti a tebe při každém kroku a slovu sledovali. Vím, že jsi se ve svých studiích přičiňoval přiučiti se jazyku německému, jejž i dosti správně ovládiš. Ale nicméně česká výslovnost němčiny bide podrážděný sluch, především učitelů, bezděčně urážeti. Možná dost, že tam jeden i druhý učitel bude spravedlivým a k Čechům nepředpojatým, avšak většina z nich bLde se k tobě chovati upjatě, anebo, co horšího, bude se ti do očí tvářiti přátelsky a při tom bLde hledět vystihnout! tvé slabiny při vyučováni buď co do metho- diky, anebo co do přednášky. A tu nahlédneš sám, že nejlepšim prostředkem je odzbrojiti bude, abys vždy, jak se říká, byl dobře okovaným. Postavení tvé ve škole německé bude tím kritičtější, budeš-li míti ve škole též žáčky české, a tu hleď hned na začátku do- rozuměti se s inspektorem a se řídícím co do výkladu katechismu v řeči mateřské, ať si to je při hodině, anebo mimo hodinu, všem českým dětem celé školy. Právo na výklad v řeči mateřské mají dítky cd Pána Ježíše a to právo jim hleď prostředkv přiměřenými uhájiti. Mnoho tu prospívá osobní styk s učiteli. Vydobudeš li si svým chováním u nich bezděčně úctu, pak máš vyhráno, pak i poznenáhla budju Činit ústupky vždy vttšf. Pamatuj si vždy zásadní pravidlo: Krok za krokem — jako na Alpách. Půda, na níž bude ti působiti, je sopečná. Chraň se všeho unáhleni. Na každé cestě do školy modli se k Bohu o svatou trpělivost. O lásce tvé k dítkám nepochybuji, ale láska ta musi umět všecko snášeti.
Po těchto slovech farář se svým odchovancem otcovsky se rozloučil.
Ještě téhož večera matka s dcerou jaly . se skládati prádlo do cestovního koše a peřiny zašívali do pytle a konečně do kufru i šatstvo.
— Kráiké loučení, Šťastné shledání, — pravila n:atka hlasem stísněným, celujlc syna kněze se vší mateřskou něžnosti každý začátek je zlý ale vždyť Pána Bjha každého dne držíš v rukou — ten Bůh tě neopustí — A chci každého dne vzpomínali na svou drahou matičku — a skláněje se k Anežce, — i ra svou drahou sestřičku — tedy s Pánem Bohem, s Pánem Bohem.
Vyrvav se z náruči matky a políbiv ještě jednou sestru, vyskočil na lehký košatinový selský povoz, čeledín práskl do koní a mladý kněz odjížděl na první kaplanskou stanici.
Ohlédnuv se nazpět, viděl na prahu domu státi nátku a sestru a dívati se za ním. Srdce mu mocně zabušilo láskou nevýslovnou ke své chudé matce. Chudí lidé miluji se mocněji, než-)i bohatí.
IV. Na první kaplance.
Po celou cestu zněla mu v srdci libezná slova matky: aby jednou u nčho, jako faráře, si odpočinula a on sám neměl přáni vroucnějšího, než aby slova matky se splnila.
Zatim vlak jej z rovin unášel blíž a blíže k horám, výš a výše, při rychlosti značně umdlévající. Vfc a více musil stroj nabírati dechu při stoupajícím směru, zrovna jako člověk do vrchu jdoucí. Vždy častější dSlal stroj zastávky, což mladého kněze nemálo zajímalo. Krajina stáva'a se vždy pestřejší. TM přčd vlakem mihnul se lesík, tu zase skalnatý vrch a tu vjížděl do tunelu, aby v malé chvilce vesele si zahvízdnul na Ebžím světle nad potokem, jenž snažil se hukot stroje přehluší ti. Na polích bylo ještě vid :t lidi při polní práci a děti, pasoucí dobytek, vesele na vlak ^ pokřikovaly.
Čím blíže dijfždšl k poslední stanici, tím více zachvi val se očekáváním, jak asi bude přijat.
Hovor cestujících měnil se v němčinu, ve kteréž mladý kněz obstojně se vyznal. Jemu naproti seděl obstlrlý již venkovan, jenž si jej bedlivě prohlížel.
— Nemýlím-li se — oslovil kněze německým horským nářečím — jedete, velebný pane, do „Sichdichfiiru" ?
— Podle čeho to, příteli, poznáváte ? — tázal se mladý kněz.
— Tak si to jen myslím, já jsem ze Sichdichfuru a vím, Že náš pan farář je již po delší dobu churav. Nemůže na nohy.
— Pan farář 1 — opakoval si mladý kněz, a tedy ne pouze farář. — Máte, příteli, pravdu, jsem tam ustanoven.
— Nu, to nás bude velice těšit. Naši lidé maji kněze rádi, nu ovšem jsou také — — ostatní slova již nedořekl, protože vlak zastavil.
— Sichdichfiir, jedna minuta 1 — volal zřízenec.
Mladý kněz byl tomu nemálo povděčen, že sotva slezl s vozu, již mu šel v ústrety vysoký hranatý Němec, jenž podávaje mu ruku, zdravil jej: — To je dojista náš nový velebný pán ?
— nu, to nás těší, pan farář bude míti radost — při čemž knězi tiskl tolik ruku, že mu až klouby lupaly. — Dovolují si předsta- viti se jakožto starosta obce Edvard Langer — a zde máme povoz.
Kněz ukloniv se bodrému Němci, byl z toho nemálo potěšen, že prvním občanem, vítajícím jej na nádraží, byl starosta a že pro něho přijel s kočárkem. Soudil z toho vším právem, že si zde kněze ještě váží.
Mladý kněz, jenž v semináři slýchal Apoštol trhánu. 3 o Sichdichfiiru jakožto o místě, v němž lišky dávají dobrou noc, byl mile překvapen výstavnosti domů a několika továren a pohlédnuv k vrchu, jenž jakoby poset byl úhlednými domy a domjcy, z nichž velmi malebně vyčníval kostel s vížkou, neopomenul starostovi vyjádřiti své zalíbení nad výstavností obce a nad krásnou horskou krajinou.
— Zde se mnoho změnilo — odpovídal starosta — béhem dvou, tří let, kdy prodloužena byla dráha až sem a dále až ku hranicím země. Je sice pravda, že se obec naše zvelebila, ale není všecko zlato, co se třpytí, ostatně přesvědčíte se sám a nyní bych prosil, vsedněte do vozu. Máte snad s sebou zavazadla ?
— Není toho mnoho — jako chudý kaplan, — odpovídal kněz, ukazuje na koš, kufr a na veliký žok s peřinami. — Nevím, vejde-li se to do vozu.
Starosta, pohlédnuv zkušeným okem na zavazadla, podotkl: — Eh, vždyť to nějak půjde.
— Myslil bych — mínil soused, jenž s knězem s vozu sestoupil — že by bylo slušnější, kdyby zavazadla ¡ponechala se zatím zde a vy abyste vyjeli nahoru sami dva.
— To by snad dělalo mnoho nepříle- žitostí, jeti sem dvakráte — podotkl skromně kněz.
— jsou tu dole všelijací lidé — — — Af nám ti změštěli hadráři vlezou na záda — cdvětil pohrdavě starosta, načež velel vozkovi, aby koš s prádlem dal na kozlík, kufr do vozu, a žok s peřinami aby přivázal vzadu, což se i stalo.
Když všecko bylo dle poručeni složeno a přivázáno, starosta pravil k velebníčkovi: — Musíme se nějak uvnitř stěsnati.
Po těchto slovech kněz vsedl si v právo a starosta v levo do kečáru, jenž těmi třemi přlvažky nabyl vzeření nepříliš vážného Objemný kufr na pří dním uzounkém sedadle jevil stále náchylnost k padáni na kolena, kterýmiž oba páni uvnitř musili kufr na sedadlo přitla- čovati. Starostův kočár nesměl žádnou měrou činiti nároky na eleganci kočárů panských. Byla to 3<a'á horská bryčka na silných pé- rách vespod, kteréž musily i silný náraz vy- držeti a též koně byli dle tcho, silni to a kostrati tahouni, kteří sice o závcd s městskými běhouny běžeti nemchli, kteří však, do čeho zalehli, také utrhli.
Koně dali se do klusu volným, vydatným krokem po silnici vedle několika dvoupatrových domů a pětipatrových továren. L<dé na potkáni za nimi se pozastavovali a, spatřivše uvnitř kněze se starostou, hovořili: — To si starosta veze tcho čecháčského pátera. — — Musí to být nějaký chuďas.
— Co pak múze takový čecháčský páter miti? Proto jede do Němec, aby se tu obohatil. — A v tom ji{ několik nezbedníků za povozem pokřikovalo: — čechiše páter! Čechiše páter! — Kněz dělal, jakoby slova ta neslyšel, ale byl jimi velmi trapně dojat.
— Prvni utrpěni na německé půdě! — zvolal v duchu.
Pohlednuv v levo, spatřil na vysoké terase nad silnici nádherný letohrádek, z jehož zahrady ozýval se veselý hovor.
— To je villa millionáře E i m a n n a — poučoval kněze starosta. — Stala přes million zlatých. Ovšem, on si něco takového může dopřáli; má několik velikých továren a on zde vlastně stavi dráhu — Nedávno koupil si baronstvi. — Pokřik uličniků vzbudil pozornost vznešené společnosti na zahradě, oddělené od silnice pouze plotem ze mříží, v niž seděla pod plátěným stanem. Zvedla se a dívala na. silnici. Uprostřed zachytila se za mříže mladá paní vyšší postavy a kyprých tvarů, a ji po ooou stranách několik mladších pánů v elegantním úboru.
— Zde, zde ho vezou — zvolala dáma, ukazujíc na horský povoz.
— 37 • * , — Tak ten nám bude zde kázati „suli- chenes" ? — smál se jeden z hejsků.
— Bude nám tu povidlovat — smál se druhý.
— Musíme si jeho kázáni vyposlechnout. — ^ — A já to budu stenografovati — Nikoliv — prohodil za»e jiný — nastrčíme na něho fonograf, jejž si pak postavíme dn salonu a necháme si krátí kázáni če- cháčského kaplánka při hostině. — — Práskni do toho — velel mrzutě starosta. jejž tyto ooznámky rozčilovaly.
Vozka švihnul bičem, a koně poskočili.
— To je taková zpyšnělá pakáž — huboval po chvilce starosta. — Abych vás, velebný pane, do našich poměrů zasvětil, musíte vědět, že naše obec přítomně dělí se na hoření a dolení cist. Nahoře jsme my, starousedlí sedláci, dole jsou více méně sami kupčíci a hokynáři s několika zbohatlými továrníky, kteří nám hořením přezdívají jahodářů anebo brusinkářů, z čehož my si však děláme málo. V obci jsme dosud Dány my nahoře. Dole páni opanovali při volbách sbor první, ale ve druhém a třetím máme dosud většinu mv. Právě letos vykonali jsme nové volby a musili jsme si po č .... nechat na tom zále- žeti, abychom udrželi i sbor třetí, do něhož páni dole hnali své zřízence. Jak bude po třech letech, vl Búh. Pak budeme pracovat! k tomu, aby náš hořenec tvořil samostatnou obec. My máme kostel a hřbitov, ale ti do- leni nechtějí k nám chodit nahoru do kostela, oni se považují za měšťáky a proto chtějí miti svůj extrakostel a extrahrbitov. My prý máme chodit k nim dolů, ale nikoliv oni k nám nahoru. — Je to na světě kříži My zda jsme ještě starověrci, ale dole jiou namnoze ne- věrci, kteří p. faráři již mnoho těžkých chvil způsobili a též i chorobu jeho částečně zavinili. — — Co vlastně p. faráři chybí? — — Chybí mu klid, chybí mu sv. pokoj, chybí mu dvacet let nazpět. O i je jinak hodný a dobrý pán, ale je trochu dráždivý. On chce míti všecko v pořádku, a to dnes není možná. Rmoutí se, že netru že dobře na nohy a že nemůže navštěvovati školy zde dole. Naše obec jest tak rozsáhlá, že v ni jedna škola nepostačí. Má tedy hořenec jednu dvojtřídni školu a dole ne c má trojtřídni a napřesrok chce zříditi školu měšťanskou pro celé zdejší okolí. Na dolenci staví se teď o překot, takže obyvatelstvo během jtdioho roku vzrostlo tam více než o 1000 duši. Celá obec čitá dnes okolo 3000 duší. Dříve býval Sichdichfur zapomenutou, ba spiše pověstnou horskou vesnicí, kudy v zimě bývalo nebezpečno jiti. Bývalo zde též chůdo. Nebývalo ani obchodu, ani průmyslu, ale teď se tu zahostil blahobyt. My z hořence prodáme do dolence každou homolku, všecko z chléva dobře zpeněžíme, naše pozemky stoupají v ceně. Bylo by to sice krásné, má to však též svůj háček. Prodlouženi dráhy až na hranice, přilákalo sem mnoho všelijakých lidí. Najdete zde, velebný pane, i své krajany, kteří však — bez urážky řečeno — vašemu nárcdu neslouží ke ctí. I Vlaši jsou zde, nestoji, sice též za mne ho, ale přece za více, než Češi — Ovšem — namítal kněz nemile dojat — myslím, že to budou ti pověstní ajsnbánři, kteří od partafýrů jsou hanebně vykořisťováni a též znemravněni. — Měla to býti jakási omluva.
— Je to, holt všecko ksindl — dotvrdil starosta svůj úsudek.
— Nemine jedné neděle, aby tu nebyla patalie, aby lékař neměl co zašívat. Právě minulou neděli strhla se tu též rvačka mezi Čechy a Vlachy, v níž Čech byl smrtelně pobodán. Lékař pravil, že neví, nezaplati li to smrtí. A nebylo by prý ho škoda, je prý to nějaký sociální demokrat a hlavní křikloun, proto se mu to také přihodilo. — — Ten lid je sám sobě ponechán — opáčil kněz — jejich děti, pokud mi známo, ačkoliv dle zákona jsou školou povinni, v německých školách od učitelů rády jsou pohřešovány. V kostele slova Božího též neuslyší; jací pak ti lidé mail býti. — — To je ovšem pravda — odpovídal starosta — mělo by se pro ně něco dělati. Ale co? Náš pan farář česky neumí. Co prý ze semináře uměl, zde zapomenul, protože zde dříve Čechů vůbec nebývalo, až teprve teď se sem táhnou. — — Myslím, že by ti páni, kteří z jejich mozolů zde bohatnou, měli pro ně něco uči- niti. Jsouť to chuďasové ve dvojím ohledu, jsou chuďasové na duchu i na těle. O jejich výdělek připravují je kořalny a duše jejich nevědí, co je slovo boží a co kostel, a pak se na ně ukazuje: podívejte se na tu českou spřež 1 — Já nejsem učený, — omlouval se sta • rosta — já tomu tak nerozumím, ale v tom bych vám, velebný pane, dal za pravdu, že česká spřež není tak spustlá jako ta spřež, co seděla tam v zahradě a pošklebovala se za námi.
— Tak? — divil se kaplan.
— Ta dáma tam — to je taková — nu, ani mi nenapadne právě pro ni jméno. Tu si přivezl odněkud z Vídně pan baron — — Baron? — opakoval kaplan.
— Víte, takový forový bavlněný baron. Jeho pravá pani od něho ujela. A tuhle ta je ženou jednoho z jeho partafírů zde, který ten lid do naha svléká! Býval prý dřivé jezdcem u cirkusu a ona také. Ten baron je zde všemohoucím, on vlastně je podnikatelem dráhy, on všecko zde řídi, inženýři a parta- fiři musejí podle jeho píšfaly tančit — A je při tom sám otrokem bídné ženy — oodotkl kněz.
—■ Tak to chodí na tom světě. Dělá to zde veliké pohoršeni, ale na takového nikdo si netroufá. Ale co mne nejvíce mrzí, je, že ta dáma má zde svého bratra studenta, — stál tam také mezi nimi a ten je zase kamarádem mého syna studenta — Vy máte též syna studenta?
— Bohužel mám, ale darmo mluvit — Starosta se odmlčel. Svíral rozechvěním rty a oči bolestně přimhuřoval.
Kněz pomalé chvilce ujal se opět slova: — Všichni z toho lidu těží, všichni z něho bohatnou a pak se na ně ukazuje: Pohleďte na ty české publikány!
Starosta pozoroval, že dotkl se bolavé struny, což mu bylo lito. Byl to prostý muž, jen na chvilenku pozapomněl, že má vedle sebe českého kněze. Aby ho nějak udobřil, pokračoval: — Máte pravdu, velebný pane, mělo by se pro ten lid něco učiniti. Za českými dělníky táhnou se němečtí putykáři, pak i harfě- nistky a jiného druhu muzikanti, kteří od so/ boty večer přes neděli až do pondělka brnkají a břinkají a o peníze je připravují. Ty putyky měly by býti přes neděli uzavřeny, jako jiné krámy, — tak proč se tam v parlamentě páni o tom neusnesou ?
— Byla by to, — namítal kněz, — v první řadě povinnost vaše jakožto starosty obce. — \ ';} — Pravím vám, pane, — ohrazoval se, — páni by na mne vystrčili psí hlavu. Našinci nedostává se morální podpory na hejtmanství, jež si vlastně dělá co chce. Kdo si dole vystaví barák, chce v něm miti putyku, a když se tomu opru, dojde si na hejtmanství, strčí panu komisaru néco — je to takový chuďas, jenž má mnoho dluhů — a má putyku hned. Pan hejtman si více hledí honby a jízdy, nežli hejtmanství a nechává proto komisaře hospodařit. Co já tady zmehu? — — To jsou ovšem poměry smutné, — podotkl kněz.
Starosta obce stával se vždy hovornéj- ším, vypravoval o svých rcdinných poměrech, že má dva syny a dceru. Staršího, Rudolfa, že dal na studie, aby mladšímu mohl jednou postoupiti grunt. Ale syn student dělá prý mu radosti málo. Stojí ho hrozně peněz a nepřivede to nikam, je teď doma na prázdninách, ale vlastně doma není. Je pořád tam dole ve ville barona Eimana. Domů přichází se jen vyspat. Co ty studie póhltily již peněz a pořád z toho nic.
Po těch slovech starosta nedůtklivě máchl rukou. — Letos přinesl si domů na tváři, Šerednou jizvu, utržil prý si ji ze souboje. Člověk ani neví, že se dře též na jizvy. — Mezi tímto hovorem cesta do vrchu dosti příkrého utekla jim rychle. Před zraky kněze objevil se neveliký kostelík s nízkou vížkju, kterouž převyšovaly dvě mohutné, staleté lípy.
Kterak jiné bylo jeho přijetí zde!
L;dé z domů a domků podél silnice hleděli okny anebo i ven vybíhali, a znajíce starostovy koně, věděli, že jim veze páteřička, na něhož z daleka se usmívali a jej kýváním rukou vítali.
Povoz stanul před farou. Byla to jen přízemni budova, obrostlá divokým vínem a chmelem. Z fary vybéhla služka, aby pomohla sklá- dati zavazadla a hned na to stanula na prahu hospodyňka k přivítáni kněze toužebně očekávaného, jejž se starostou uvedla do pokoje k panu faráři. Tentýž sedě na pchovce s nohama do objemného obalu z vaty zavázanýma, vztahoval cbS ruce k přivítání kněze.
P. Lánský spatřil před sebou kněze již staršiho, v tvářích chorobně naduřelého, v jehož vodnatých očích jevila se radost z příchodu. ., • l; II 1 Ě — Ttcf tu máme již velebného pána, — těšila hospodyňka svého chorého pána, — Uď zase bude dobře. — Docházelo právě poledne a na stole bylo přichystáno pro starostu. Nebudeme Hčiti radostnou náladu faráře při obídě z toho, že dostal na výpomoc kněze, jenž se mu v každém ohledu zamlouval. Seznal na něm lahodné chování, ba starosta byl jim přímo unešen a přes tu chvíli prorokoval mu, že ho lidé budou míti rádi, protože prý dosti dobře uroí německy. Leč vselá nálada byla rázem zaplašena, když ve dveřích s mrzutou tváři objeví se kostelník, muž asi čtyřicetiletý, oznamující, že je tu jakési děvče, uplakané, a že proti, aby se Šlo s Pánem Bohem k jejímu tatínkovi; vědf — dcdal — to je ten, co byl minulou neděli cd toho Vlacha smrtelně zraněn. Ostatně toho by n bylo škcda; ale ta holka prosí, aby se Šlo hned.
— To vás, velebný pane, Pán Bůh poslal — zvolal farář, — já bych ho rozhodně zaopatřit nemohl a pak — neumím tolik Česky, abyrh mu mohl býti ve zpovědi nápomocen. Tento druh lidí nebývá no mnoho let u sv. zpovědi, jsou to zoravidla „těžcí formani", a maji toho na svědomí naloženo, že by to dvěma páry koní neutáhl.
Mladý kněz 'hned odloživ vidličku, otevřel si kufr, vyndal z něho kleriku a ubíral ; se do kostela, u jehož dvéří stálo to uplakané děvče.
— Neplač, neplač holka, — těšil jí — půjdeme ihned.
— Ono je to, prosím, daleko — odpovídala dívka rozpačitě, — asi hodinu cesty — To nic nedělá, přidáme do kroku. — A když kostelníku polo česky, polo německo pověděla, kde 10 asi je, zvolal: — O je I To je až tam ve skalách, to je přes hodinu cesty, kde pak by se tam p. farář doštrachal! To bude teď pěkné nadělení! — dodal kostelník mrzutě.
9 — A kde tam zůstáváte? — tázal se kostelník.
— My máme svoji boudu — odpověděla. — Aie prosím — dodala ke knězi dů věrně — tatínek nechce o zaopatřeni ani sly- šeti — on je socialista. Co se maminka už naplakala. On dříve býval hodným, ale co se přidal k těm socialistům, zkazil se nadobro. Proto však by si maminka přece přála, aoy ho ráčili zaopatřiti. — — To bude těžká věc, když nechce — namítal kněz.
— Ale ráčejí to zkusit přece, my ho budeme prosit, on má děti rád — Nu tak půjdeme, ať to dopadne jak chce — odvětil kněz. — Musíš, dítě, cestou za tatínka se modlit 1 — — I já se za něho modlím pořád. Ted poběhnu napřed a přijdu pak naproti. — Kněz v několika minutách vydal se na první cestu k nemocnému, těžce zraněnému. Před sebou viděl daleko široko do kraje, jenž byl v plném ještě kouzlu leta, uprostřed srpna, a nad ním klenula se nebes obloha — — Mysl jeho bezdččně zalétala k Tomu, jejž nesl ve svých rukou k nemocnému.
— První prosbu — modlil se — na cestě k umírajícímu vznáším k dárci všeho života : Nedej mu umříti, dokud by neuzřel Spaseni tvé Viděl tu gigantické hory, jichž útrobami železný oř razil si cestu. Lidstva hemžilo se tu jako červům kteří prachem a železem hlodali na žulových skalách. Cesta vedla vždy hlouběji do údolí, kterýmž hučela bystřina. V malé půlhodině ocitli se na trati dosud nehotové, po níž brali se směrem stoupajícím. Zde již setkávali se s dělniky, z nichž někteří, spatřivší kněze, nesoucího v rukou Tělo Páně, klekali, druzi pouze klobouky smekali, a jiní vůbec s nevlídným pohledem od ného se cd- vraceli, jakoby ho neviděli.
Kněz ponejprv ve svém životě ocitnul se ve světě mu neznámém. Zdálo se mu, jakoby nějací skřítkové sem do horského údolí se nahrnuli s různými nástroji ra rozrývání země, na lámáni skal a na provrtáváni hor. Viděl jich zdehemžiti se. Byli rozlezli po strmých stráních, do nichž tloukli kladivy. Počinárí jejich z daleka připadalo mu směšným při pomyšleni, že skály zdejší rozkládají se po celém po hoři. Ale když v pravé poledne pcd dynamitovými výstřely otřásá se zem?, a když z daleka bylo slyšeti, jak balvany s rachotem kutálej! se se stráně dolů, zdálo se mu, jako by země ve svých útrobách se chvěla. A ti ksitkové vždy nové díry vrtali do skal, nabíjeli je dynamitem a vystřelovali dvakráte denně, až z protějších vrchů prostým okem bylo vi- děti ve skále veliký otvor, zvaný tunel.
Viděl též po stráních pobíhati děti polc- nahé a bosé s hrnéčky v rukou sbírati jahody, aby je jakožto lahůdku mohli donésti na stul pánům. Podél nové trati bylo nastavěno mne ho bud a budek z roští, drnů a starých prken, z nichž vylézaly ženy a děti. A ze všech bud zazníval k němu mateřský jazyk, sem a tam ozýval se nejen zpěv, ale i pláč, ozývalo se i klení a nadávání, ale to již v jazyku jiném, pobízejícím k rychlejší práci.
— Všude, — povzdychl si kněz, — tatáž podřízenost a rréněcennest našeho lidu. Je opravdu méně cenný, méně nadaný? Není, rozhodně není, ale je nezaslouženě zanedbaný, je po věky utiíkovaný. jaký to nestejný osud!
Tudy co nevidět budou jezdi ti vlaky, z jejichž vozů budou vyhtfžeti bohatí páni se svými dámami a budou obdivovati krásnou, velikolepou přírodu a sotva kdo z nich vzpomene si těch pracovníků zde, jejichž ruce všecko to pohodli zde připravily a jež zde i ochromly. Co již životů lidských padi tu za oběf. Vypravuje se, 2e dříve do základů hradů byli za- zdlváni lidé za živa, aby prý hrady staly se pevnými, nerozbornými. Proto i lidské báje vypravuji o tajuplném stenání těch zazděných oběti za doby noční. Tak to je i zde. bvě- tový průmýsl bude zde miti své hrady, své dráhy, pod nimiž budou stenati duchové dělníků ... — Proč národ náš považován je za Inferi- orní?
Otázka tato státe knězi, nesoucímu Krista v rukou, tanula na mysli.
V téže chvíli bylo jim jiti vedle kantýny, čili butyky partafíra. Byla postavena z hrubých kamenů proložených klinou a mechem. Střecha byla z prken pokrytých dehtovaným papírem a vyčnívala do cesty; pod střechou byly ze hrubých prken sbity lavice podél dlouhých stolů. Na lavicích sedělo několik dělníků u sklenek na stolech. Vzadu kantýny byly vedle sebe rozloženy soudky s naraženými pipami. Nad scudky visely salámy a věnce uzenic.
Na podlouhlém stole ve výčepu na veliké ošatce byla hromada housek a po straně leželo několik bochnikú chleba. V pozadí stála výčepnice.
Když kněz s Nejsvětějšim šel mimo, dělníci zraky od kořalky strhanými hleděli na kněze, z nichž jeden palcem dotkl se stínidla na čepici, jakoby chtěl smeknouti.
Kolem putyky odpočívalo několik dělnických těl s rukama pod hlavu podloženýma. Jeden i druhý spal, jiní zevlovali na kněze.
— Co to sem na nás leze? — tázal se jeden. 1 — Což to nevidíš? — odpověděl mu druhý. ^ — Čapkovi se chce umřít — Tak af ho nechají; umřít. Tenhle mu již nepomůže. — — Eh, tak, pani partafirová, nalejte mi ještě jednu a napište mi to, — poroučel si dělník, natahuje se sklenkou ruku.
— Šímo, nic vám nenaleji, jděte raději pracovat, máte zde již veliký dluh.
Více kněz nezaslechl a nepřál si slyšeti.
— Takový je ten lid — dovolil si kostelník poznámku — všecko propije. — Kněz neodpovídal z úcty k Nejsvětějšimu ve svých rukou. Avšak tu objevil se mu obraz mravního úpadku dělníků, těchto pioA pošto 1 trhánu. 4 nýrů moderního průmyslu, z něhož vyrůstají milliardáři Těmto pionýrům dán byl přislotek velmi hanlivý. Nadává se jim trhanů a přece z jejich rukou v Americe rodi se milliardáři. Trhán a miUiardář, jaký to kontrast!
— Kde kdo je, trhaný ty trhá, z nichž bohatnou trháni velkoměšfáčtí, kteří budují paláce a činžáky. Každý partafír je trhaném; otrhávajícím trhana nejubozšího a jeho otrhanou rodinu. Jsou to ubozí otrhánkové. Jakou útrpnost s nimi mám 1 Ale proč sem do té boudy chodí? Proč se nechávají otrhávat? , — Zde to vězí! — Železný zákon mzdy, jenž zni: otrhánek, jenž nenechá se otrhávati, vyhodi se z práce, pro toho zde chleba vezdejšího není Komu kdy se podaří tyto nejubozší trhaný z toho bahna povznésti? Leč tu již ocitli sc namístě.
Po klopotné cestě spatřili divku, jdoucí jim v ústrety. Vedla je k jakési boudě, sbité z pohozených prken a pokryté svrchu střechovým papírem.. Dvě malé děti hrály si na prahu a dívaly se velikýma očima na kněze. Dvě větší děti, osmnáctiletá dívka a asi šestnáctiletý syn, vítali kněze na kolenou. Žena jeho, asi čtyřicetiletá, utrápená, stála u dveří. Před boudou stál chumáč skoro holobradých výrostků, kteři na kněze pokřikovali: Co sem ležel Proč ho nenechá umříti? Kdo ho sem volal ?
— Aby's darebo věděl — okřikla výrostka žena, já jsem velebného pána zavolala, ty si jdi po svých. Vy všichni nemáte tu co dělati, já jiem volala jen kněze a ne vás! — — Zase ten Šíma, — opakoval si kněz.
Po různých slovech ženy, výrostkové s reptáním pozvolna odcházeli, mluvíce o té kněžské pověře, která chuďasa nenechá ani s pokojem zemříti.
Kněz musil se nachýlit!, aby prošel nízkými dvířky do vnitř, kdež na malém stolku stál křížek uprostřed dvou hořících svičiček. Hned vedle stolku na slámě ležel těžce nemocný, jenž při příchodu kněze nevrle sebou pohnul.
Kněz položiv bursu s Nejsvětějším na stolek, přikročil k nemocnému, sahaje mu po ruce.
— Já vás sem nevolal — chroptěl nemocný na kněze, utrhuje mu zároveň ruku.
— Dobře, odvětil kněz klidně — já vás také nenutím, považujte mne jako přítele, jako svého krajana, jenž přichází vás jen potěšit.
Po těchto slovech rozhlédl se kněz po boudě a byl potěšen obrázky svatých, po stěnách rozvěšených a spolu zarmoucen po* koženými čisiy známých sociálně-demokra- tických listů.
Klidnými slovy kně*e — Čecha — nemocný stával se přístupnějším. Mateřská řeč z úst kněze byla klíčem k jeho srdci.
— Víte, pane, — pravil ke knězi hlasem stísněným, — já v ty vaše věci vůbec nevěřím, ale vás vidím rád, že mluvíte našim jazykem. Upil p- — Ale, dříve jste věřil ?
— Věříval jsem, — odvětil s povzdechem.
Žena v zadu bedlivě sledovala rozmluvu, klečíc s dětmi na pod!aze.
— Myslím, že jste býval tehdy spokojenějším ?
— Ba, že byl — dokonce teď, když mám umřiti. Kdyby alespoň člověk mohl se kouknouti d j věčnosti, aby viděl, zdaž iam ještě něco je, ale tak člověk tápá zde v samé nejistotě Kněz mlčky sledoval vnitřní boj těžce nemocného.
— Co tomu řeknou soudruzi, že je tu kněz?
— Nechte je, příteli, řikat, co chtějí, uposlechněte jen hlasu svého srdce.
Kněz na nemocného nenaléhal, nemluvil do něho.
— Když tak všecko uváž«, — podotkla jedna, žena — co jakživ předělal, nebylo by divu, kdyby nade vším zoufal.
Kněz na ženu upřel tázavě zrak.
— On býval dříve sedlákem, měl veliký grint a o všecko přišel — vyprávěla pološeptem — zde jeho žena ví toho celou kroniku.
— Ba že velikou kroniku, — dodala jeho žena, utírajíc si zástěrkou slzy — a ted jsme zde.
Kněz bezděčně zalomil rukama. Z velikého statku až sem do těch skal, jaké to musily býti cesty života! Zrak jeho lítostivě utkvěl na těžce nemocném, který skoro každé slovo o sebě zachytil. Prsa jeho těžce oddychovala, ale v srdci jeho dál se ještě těžší boj. Po chvilce zaleskly se i jemu slze v očích.
— Tatínku — zvolala najednou holčička asi osmťetá — my se za vás modlíme — Otcův zrak s něhou stanul na dítěti.
— Pojď ke mně, miláčku můj, — zvolal, vztahuje po dcerušce ruku — A dívka vstala a slzičkami skrápěla a líbala jeho ruku.
— Tobě to udělám k vůli. Srad je přece Bůh! Smrt je holt smrt, ta zmůže všecko. — Eh, tak — pravil po chvilce, — když j ž jste zde, tak si se mnou dělejte co chcete. Už to dlouho beztoho nebude trvat. — Eh, — to je bolest!
— Pán Ježíš vás musí mnoho milovat?, že mne posílá k vám, — pravil na to kněz.
— K neznabohu, — odvětil sotva slyšitelně nemocný.
Na to na daný pokyn všichni z příbytku vyšli ven.
Když svatý obřad byl ukončen, zářily zraky ženy slzami radosti.
— Neztrácejte naději, — pravil k ni kněz — váš manžel svatou zpovědí a přijetím Pána Boha nabyl klidné mysli, kteráž, jak pevně doufám, značně mu přispěje ku zdraví.
— Uzdravím-li se, — pravil nemocný — pak chci býti jiným človékem.
Mezitím bouda, jež v této chvíli byla povýšena na svatyni, byla obklopena ženami dělníků.
— To máme radost — zvolala jedna, sahajíc knězi po ruce — že zde máme velebníčka Čecha, to budeme chodit do kostela s dětmi, snad nám tam také něco povědí?
— I povím vám toho dost, — odvětil dobro srdečně — jen přijďte.
— Přijdeme, přijdeme.
A když kněz odcházel, divaly se ženy za ním, až zašel.
A rázem fakořka celé pohoří ozývalo se voláním: máme tu českého pana p á t e r a 1 — Počkají, počkají, velebný pane, počkají 1 — slyšel kněz s vrchu nad sebou volání.
Ohlédnuv se, spatřil se strmé stráně velikými skoky přes balvany sestupovati výrostka v otrhané haleně se slaměným protrhaným širákem na hlavě a s obnaženým hrdlem — přímo k němu. Mladik při své obrovité postavě vypadal jako medvěd.
Stanuv před knězem, smekl klobouk a pravil prosebným, skoro plačtivým hlasem : — Měl bych k velebnému pánu snažnou prosbu. — — Nuže, jakou? — — Mám doma staré rodiče a rád bych jim psal. — — Což neumíte psáti? —— I umím, ale já nemohu, račte se po- dívati na mé ruce. — Kněz zhrozil se jeho rukou. Prsty měl těžkou kamennickou prací roztaženy. U jedné ruky měl sedřený nehet, u druhé rozmačkaný prst — — Člověče — tázal se kněz — kde jste si své prsty zmrzačil? — — To, prosím, je u naší práce — odpovídal dělník — člověk musí na vůz nakládati kvádry a tu se stává při vši opatrnosti, že muuvizne palec anebo prst mezi balvany. Od svého tři* náctého roku držim v hrsti kladivo, anebo hever a proto já již péro v prstech necítím.
— A odkud jste?
—■ Oá Benešova za Prahou a mám tam rodiče, já bych jim rád poslal pár zlatých a německy ještě neumím — a tu bych prosil, aby mi to napsali a jim ty peníze poslali. — Po těch slovech vytáhl z vysoké holinky chumáč papírů, z něhož vyndal umazanou pětku.
— Prosím, račte je tam všecky pozdra • vovat a — — — Koho pak ještě ?
— Rozu, —dodal mladík začervenav se.
— Ale jak se jmenuješ?
— Vojtěch Beneš a tak prosím, napsat tam, že na sv. Martina přijedu na posvícení.
— A což všecky peníze zde neutratíš ? — — I utratil bych, ale já se držím. — — Tak se jen drž, ale taky Pána Boha. — — A to já prosím i při lámání skály se modlím, abych nepřišel k úrazu, tady člověk ráno když vstává, neví, vrátí-li se večer celý domů. Já tam visím na provaze a vytloukám do skály díry. Sít j Sij J IIMII Touto synovskou láskou dělníka byl kněz hluboce dojat.
Slibiv mu okamžitého vyřízeni pro lby, rozloučil se s nim srdečně, načež dělník polibiv a stisknuv knězi ruku, stoupal zase nahoru na své prkno zavěšené nad propasti.
Sotva že kněz asi 100 kroků popošel, byl opět zastaven mužem, asi padesátiletým, v jehož očich byl znáti zármutek.
— Co pak je vám, příteli?
— Mám nemocnou ženu — — Kde jí máte ?
— Prosím, zde nedaleko.
Při těchto slovech zaslechl kněz kostelníka nevrle bručeti: Takhle nedostaneme se ani do večera domů, to je pořád ňákých audienci 1 — jděte si jen napřed domů, — odvětil mu kněz, — já vás tu nepotřebuji.
Příbytkem toho dělníka byla kolna u jednoho statku na konci vesnice, v niž ležela na slámě starší již žena, kteráž uzřevši kněze, obě ruce k němu vztahovala.
— Co vám chybí ? — tázal se ji kněz.
— Eh, — odpovídala kašlavě — vyšli jsme si s mužem na práci sem a uhnala jsem si souchotě a jí již nebyla několik let u sv.
zpovědi ale tu najednou odmlčela se na několik vteřin — to jest já jsem brzy po svém příchodu sem došla si nahoru do kostela a zpovídala jsem se panu faráři. Mně bylo velmi těžko, má duše byla stísněna, proto hledala jsem úlevy ve sv. zpovědi. Ale já nevfm, byla-li ta zpověď co platna. Pan v \ farář nerozuměl mně a já nerozuměla jemu. On mi na konec pověděl: lek nix bémiš. — A já toho měla tolik na srdci. V tom manželském životě stane se tolik věci, že člověk dostává strach — — žena opět se cdmlčela a rukama si oči zakrývala, jakoby se bála podivati na strašidelné obrazy před jeji duši. Mladý kněz dle chováni se ženy právem se domníval, že tu vězí nějaké tajemství, jež svědomí ženy tísní a že se ho chce za každou cenu zbaviti.
Na to kněz pohleděl na muže u nízkých dveřích stojícího, jenž při pohledu tom vyšel ven.
— Máme to zde — pokračovala žena — křiž s tím božím kostelíčkem. Rádi bychom do něho chodili, ale nerozumíme ani slova německého kázáni; rádi bychom chodili též ke sv. zpovědi, ridi bychom si postěžovali, jak to děláváme doma, ale pan farář odpovídá nám něco na púl německy, na půl česky a nemá to smyslu a přestali jsme do kostela chodit a žijeme tu s odpuštěním jako němá tvář. A tu, když jsem zaslechla, že tu český pan páter, tak mi to nedalo pokoje a prosila jsem muže, aby mne ráčili navštiviti. Já bych si to odbyla raději dříve, než to bude horši.
A kněz ochotně k ni si přisednuv, vyslechl její zpověď.
— To seto jináč mluví — chválila si — když člověk může si to všecko vypovědit — — Naši lidé by mnohem spiše chcdili do kostela, kdyby tu měli českého kněze — podotkl k tomu její muž, jenž po zpovědi ženy opět do kolny vkročil.
— A cdkud vy jste? — : — Já jsem až cd Klatov — vypravoval muž. U nás není čeho se chytit a tak jsme si vyšli sem. Ale je to tu hrozná dřina a nejvíce nás dřou ti partafiři, to aby člověk dřel se jen na ně. Půjdeme na zimu domů, ale mnoho sl s sebou nepřineseme. Teďsektomu ještě přidala nemoc ženy, kéž by jen se z toho vy ston ala — Všecky vlasy na hlavě bych si vyrvala — ujišťovala žena — z lítosti, že jsme kdy pomyslili sem jiti. Zde nás nepovažuji ani za lidi. Ten paríafír se svým hrozným psem a býkovcem vypadá jako raubiř a dají-li Člověku za tu hroznou dřinu zlatku, hledí mu dvě zlatky z ruky vyrvat. Tohle svět jakživ neviděl. Tož raději doma u sedláka Šlupky jisti, nežli zde eh, darmo povídat 1 Nežli kněz došel domů, vběhlo mu v cestu ještě několik českých dělníků, jen aby ho poidravili, a vyjádřili mu svou radost, že tu maji českého pana pátera.
— Z toho si pranic nedělají — pravila k němu jedna žena — že jsou tu také ne- zrabozi, my však nejsme takoví všickni, a bylo by jick méně, kdyby tu byl český kněz.
— Jaký to opuštěný lid — rozjímal kněz — každý mu laje, nikdo pro něho nemá slušného pojmenování, a přece je to lid dobiý. Bth sám mne sem poslal, abych lidu tomu sloužil. A budu mu sloužiti, dokud dechu btde ve mně.
Téhož ještě večera kněz ve svém pokojíku psal své drahé matce psaní, plné nej- něžnější lásky, v němž ji vypravoval, jak musil vstáti od stolu a jit zaopatřovati českého dělníka a jakou radost z toho měl, že mu mohl posloužiti.
V. První zkušenosti mezi trhaný.
První týdny, vlastně neděle na své první stanici měl P. Lánský práce plné ruce, takže i noci musil vynakládati na doplňováni matrik a vyřizováni různých písemností při chorobě faráře, jehož ruce byly dnou divně zkrouceny. Ve dne byl zaměstnán duchovni správou a ze všech dnů v témdni míval v neděli práce nejvíce, kteréž mu přidělávali Češi bud na trati, anebo v továrnách zaměstnaní. Odbývati je: Přijďte v některý všední den, — nebylo možná, protože byli v práci a pak uměli prosit tak důtklivě, že je od sebe cdehnati nemohl. Nedalo mu to srdce. Čím déle lid ten pozná- % — 61 val, tím větší s ním politováni měl, pro jelo naprostou opuštěnost v kraji cizém, kdež těžko bylo dovolávali se milosrdenství, o spravedlnosti ani nemluvě. Poznával to skoro při každém kroku.
jedné neděle byl hned po kostele volán k těžce nemocnému. Byl uveden s Nejsvětěj- ším do konírny, kdež na slámě ležel nemocný na kostlivce seschlý. Žena jakás ho ošetřovala.
— Na .co vlastně stůně? — tázal se kněz, položiv Svátost oltářni na stolek ze sousedství zapůjčený.
— Pan doktor řekl, že má v žaludku vředy, a že mu není pomoci. To prý má z té nešťastné šňáby. Ještě včera se doplazil do putyky, z niž ho musili odnésti sem. On již nic jiného nesnese, všecko jiné jde z nčho ven . . .
— Má tedy žaludečního raka?
— A to má zde lidí více — odvětila lhostejně žena. — Pan doktor povídá, že to mají z kořalky.
— Tak proč ji pijou?
Místo odpovědi žena se usmála Mezitím dostavilo se do chléva ještě několik dělníků.
— Je to takový nešťastný tvor, — pravil jeden z nich bez zvláštního soucitu, — jej umořila ta „partafírka".
— Jaká partafírka ?
- 62 — Nu ta, co seupartafíra prodává. Ona má zvláštní ostrost, která je velmi lákavá. Sám ďas vi, co do ní dává. Mně se zdá, že všichni, co ji pijou, zde složí kosti.
— To já vím nejlíp, — zachrchlal nemocný ze slámy.
— Prosimich, — pravila tatáž dělnice, — když pořád ten utrejch do sebe leje a skoro nic nejí, tak to musí takhle dopadnout. A ostatně, — dodala zlostně — nebude ho škoda.
— Co to, osobo, mluvíte! — okřikl ji kněz.
— Inu, — podotkl dělník — ona má skoro pravdu.
— Ba že má! — ozval se ze slámy kašlavý hlas.
— On vám to, velebný pane, poví sám, — pravila žena. — On to teď nahlíží.
— Co nahliži?
— Nahliži, že měl hodnou ženu, která to „ s ním myslila dobře, on ji však, když se opil, trýznil, což bylo skoro každého dne, žena proto od něho utekla a od té chvíle šlo to s nim s rázem dolů.
— Alo což zde neni nemocnice ? — tázal se kněz. — Musejí zde lidé ve chlévě umírat ?
— A kde jinde, kdo pak by si takového člověka do domu vzal? Štěstí ještě, že nemá děti.
— 63 Nemocný stupou resignacítomuto hovoru naslouchal. Kněz s nim měl potud snadnou práci, pokud týkala se zpovědi. Byl by zpovídal se i veřejně. Avšak Pána Boha mu po- dati nemohl.
— Leda by mu Ho dal do kořalky, — podotkla — jiného již nic nepřijme.
Když na to kněz odcházel s velebnou Svátosti domů, volali lidé: — Neposloužil mu.
Do rána byl mrtev — jak lidé posměšně říkali — na tu „partafírku".
Slovo to utkvělo knězi v hlavě.
P. Lánský brzy nabyl zkušenosti té, že který dělník v sobotu večer zapadl do putyky, v neděli již do kostela nepřišel. V příčině té měl nejlepši jednatelky pro návštěvu chrámu v ženách, které mužům v sobotu po výplatě říkaly: Zítra musíš do kostela, dnes do putyky nesmíš!
Z toho pak seznával dále: Který dělník dovede býti zdrženlivým v sobotu, je jím po Celý týden. V neděli byli dělnici vůbec zdrženlivějšími, protože dozorci při stavbě dráhy „modrých" pondělků netrpěli. Baron Eimann jakožto hlavni podnikatel stavby dal přísný rozkaz, aby každý dělník byl propuštěn, jenž by alespoň plných šest dni nepracoval. — Alespoň, protože při pracích akkordnich 64 pracovalo se i v neděli, o svátku nebylo vůbec ani řeči.
A stavělo se na akkord mnoho, skoro všecka svážka a navážka země.
Co vlastně akkord je, o tom měl P. Lánský příležitost přesvědčíti se zase jindy. — Úmrtnost vůbec při českých dělnicích byla veliká.
Jednoho dne byl opět volán k nemocnému dělniku. Tentokráte ho vedli do jakéii tmavé komory v lidský příbytek proměněné. Stolek, postel, dvě židle, plechová kamínka, z nichž roura jediným okénkem vypouštěla dým, stály těsně vedle sebe. Na stěnách vlhkost dělala si rezavé prouhy. A zde v té díře byla vtěsnaná rodina se dvěma dospívajícími dětmi.
— Tak co vám, příteli, je? — tázal se kněz po předepsaném svátostním pozdravu: Pokoj budiž domu tomuto.
— Prosím, — odpovídala za muže plačtivě žena.
— Je hMt zedřenej.
— Což se do sytosti nenajíte I — I prosím, najíme, ale to udělal ten nešťastný pan Akord.
— Co to je za pána ? — tázal se na to kněz.
— Ten pan Akord lidi zprovázi se světa. Zde se říká, že kdo si uvázal na krk pana Akorda, jako by měl na krku oprátku.
— 65 — Tak proč jste si ho na krk vázali?
— Prosím, když chtěli jsme si na baráku uplatit dloužek. Jsme až cd Sedlčan a máme tam barák, na němž vázne 200 zlatých dluhu. Když k nám noviny přišly s vyzváním na akkordni práci při stavbě dráhy, řekl muž: Půjdeme na dráhu. Bába — moje stará matka — bude nám hlfdat barák a my půjdeme na dráhu. Vezmeme s sebou i děti. My budeme jezdit s kolečky a děti budou nakládat. Za leto si těch 200 zl. uspoříme a budeme miti barák čistý. — A tak jsme sebrali trochu těch peřin a hadrů, nacpali do nůši, k tomu hrnec na vařeni a několik hrnéčků menších a vydali jsme se na cestu. A taky jsme šťastně ten akkord dostali. Děti nakládali a my s koi touči jezdili. Nakládali a jezdili jsme i v neděli, nedopřáli si cddechu. Ráno jsem té bryndy — (kávy) — navařila hrnec a k tomu bochnik chleba a jeli jsme do práce.
Žena pak pokračovala: My si za týden na akkord vydělali až třicet zlatých. Všecko by tu bylo hezké, jen kdyby nebylo té drahoty I Peníze se vydělají, ale hned se utrácejí při vši šetrnosti. A teď ke všemu Pán Bůh dopustil na nás tohle. — — Co dělal váš muž — pravil kněz — nevydržel by ani kůň. Vy jste porušili přikázáni boží: šest dní pracovati a sedmého odpočívati. Jednu i druhou neděli pracovati, Apoštol trhanfi. 5 — 66 — r to člověk vydrží, ale ne na dlouho. Ted nežli se váš muž vystůně, může trvati kolik neděl, a pak ještě si musi dáti pozor. Scházelo by ještě jen to, abyste ulehla i vy. — — Já bych si teď rvala vlasy z toho, že jsme sem šlil My se neměli zle. U sedláků byla práce po celé léto, mohli jsme si nasá- zeti bramborů, měli jsme kravičku, děti chodili na trávu, nanosily z lesa rošti, vykrmili jsme si prasátko jedno i dvě, měli jsme živobyt! i v zimě a člověk daleko se tak nenadřel jako zde. Zde aby člověk potrhal v sobě žily.
Nemocný na posteli jen sporou slámou vystlané ležel bez pohnuti. Všecko slyšel a viděl, ale byl ke všemu lhostejný, což kněz nepovažoval za dobré znameni. A děti stály u dveři a dívaly se brzy na otce, brzy na kněze a přes tu chvíli utíraly si slze s tváři.
— Tatínku 1 — zvolala dcera — pojedeme domů, vy byste nám zde zemřel.
Po těchto slovech dala se do usedavého pláče. Všichni plakali s sebou. I nemocný stíral si slze z oči.
— Co tu všude hoře — pravil kněz více pro sebe. Kam pohlédnu, všude hoře.
— Kdybych vám měl raditi, — pokrajoval kněz, — řekl bych, abyste buď svých děti uposleehl, ¿nebo zde pobyl, až do úplného zotavení. Vy ale již k té těžké práci zde nebudete. Vy potřebujete odpočinku a do— 67 — bré silné stravy. }á bych hleděl, aby vaše holka šla zde do služby anebo do továrny a ehfapec by mohl jiti na učeni do strojovny zámečnické anebo kotlářské a matka může někde posluhovat!. Uživite se dobře. — — Bylo by to asi nejmoudřejši, — sou- hlásila matka.
— Tak si to rozmyslete. Znáte-li pak jakéhosi Čapka? — — |ak pak bychom neznali — odpovídala žena. — Ten taky vyved hezký kousek. Dělal selského barona a teď dělá trhana. Nu, ale ta nemoc ho trochu napravila.
— jen trochu?
— To je tak, že od toho píchnuti se mu v hlavě rozbřesklo. My zůstáváme cd Sku- hrovic nedaleko a proto ho známe dobře. Jaký to býval krásný člověk za svobodna, a je dosud ještě, ale byl tak trochu furiant. Pobyl také na studiích, ale brzy toho nechal. Oni měli jen chalupu a byli na ni tři děti, holka a dva chlapci, on byl jako starší a musil někam se přiženiti a přiženil se do krásného statku. Rodiče jeho nevěsty sice bránili, ale to víte, velebný pane, když si děti postaví hlavu, rodiče nic nesvedou. Tak on Bětušku sice dostal, ale štěstí jejich netrvalo ďouho. Hospodář z něho nebyl. To ostatní, velebný pane, znáte. Ale ani zde nedělal mnoho dobroty. Otec čtyř dětí vysedával v putyce třeba do půl noci a — 68 — tu přišel do hádky s těmi Vlachy. Mně se tak zdá, že mu ten Celý život vrtal jaksi do mozku. Nu, snad se teď napraví, měl by taky již k tomu čas. A že to s tím Šímou přetrhl, bylo faky dobře. Víte-li pak, velebný pane, že ten darebák je ženatý?
— Dost možné.
— Ano, j e ženatý; on ženě utekl a byl by zde svedl Čapkovu holku.
— A kde je teď?
— Potlouká se na jiné štrece a štve lidi ku stávce, my však na štrece naši stávkovat nebudeme. Co by si taky člověk vystávkova), leda že by ho páni postrkem poslali domů.
— Tak co víte o Šímovi? — tázal se dychtivě kněz.
— Vím tolik, že má hodnou, ba až příliš hodnou ženu. Ona však si na něho neuměla dupnout. On je takový iláma. Toulal se ji po hospcdách, tančil a někdy nepřišel ani v noci domů. Oni maji doma barák, ale holý, ledva že si uživí kozu. Ale žena je pracovitá. Dokud neměli dítě, dávala mu, co vydřela, teď však již dávati nemůže, a proto od ní utek, — potlouká se světem a dělá neplechy.
Několik týdnů na první stanici postačilo, aby mladý kněz bystrého a můžeme říci pronikavého ducha pochopil tu velikou hmotnou a duševni bídu českého lidu na trati, a či vinou ?
— 69 Sám jsa synem dělníka, jenž stal se oběti práce přímo nadlidské, pojímal záky do srdce stesky svého předčasně zemřelého otce na bezcitnost lidskou, jež za bídný groš vykořisťuje sily dělníka a zde najednou rozvinul se před ním obraz hrozný, děsný. Oč lepši býval osud židů v Egyptě při děláni cihel 1 Tam alespoň měli hrnce plné cibule a masa a zde je ten lid hanebně otravován člověkem, jenž postoupil svou ženu podnikateli za to, aby s ubohým lidem směl nakládati dle vůle a zvůle, jaký to hrozný, do nebe volající zločin 1 Ten lid zde nebyl zlý, nebyl doposud uchvácený naukami podvratnými, sociálnědemokratickými. Jedinou měl chybu, snad i nectnost, že již z domu namnoze byl oddán piti lihovin, k němuž zde násilně byl veden partafíry, jichž na té štrece byh několik a z nichž nejhorší byl Raglan.
Komu si tu má postěžovat!, kde si útočiště vžiti? Jetu farář byl nemocným člověkem, ke všemu nervosnim, a nevrlým, jenž pro bídu pracujícího lidu neměl smyslu. Měl v hlavě mnoho starosti svých. Jeho víceletá choroba rozryla nadobro jeho hmotné poměry, pojezdil si do různých lázni, utratil v nich mnoho peněz, aniž by byl našel pomoci, ba jeho hospodyně, jinak dobračka, ale poněkud mnohomluvná, vypověděla kaplanu všecku - 70 — % svou bídu, že totiž od svého pána Již po několik roků nedostávala ani tu skrovnou službu, 10 zl. měsíčně a že kdyby ji pán měl zemříti, bude žebračkou.
— Máte bezpochyby též dluhy ? — pronesl kaplan domněnku.
— Ba že, u řezníka na kolik set, u kupce též, já nevím, kde vezmeme na živobytí.
— Víto co, — pravil na to — já sám jsem synem dělníka, já spokojím se se stravou praobyčejnou — hleďte raději něco si uložiti.
A hospodyně byla mu za to vděčna. Štola byla dosti výnosná, o štolu celou, malou i velkou, při 3000 duších dSlili se.
Kaplanka zde dle běžných poměrů nebyla zlá a ke všemu ještě konsistoř mu vymohla plat kooperatorský.
P. Lánský nebyl jedlíkem, od mladosti zvyklý skrovnému živobytí a proto bral za vděk často i koroptvíčkami na loupačku při kousku másla anebo tvarohu, zrovna jak se dělávalo doma.
— Já se jen bojím, — říkala k němu hospodyně — abyste nám, velebný pane, odtud neutekl, co by si pan farář bez vás počal, kdež pak bychom kaplánka tak hodného zase dostali. Zaplať Pán Bůh, že jsme sem nedostali za kaplana Němce, ti jsou v jídle velmi vybíraví.
- 71 — \ Této upřímnosti P. Lánský se zasmál. Poznal však ze všech hovorů, že duch jeho faráře byl nejen chorobou, ale i nedostatkem jaksi utráven a že již ztrácel pochopení pro otázky hýbající světem a že o poměrech dělnických nebylo s ním řeči. Byl zkrátka mrzoutem.
P. Lánský sedl si tedy a své první dojmy na stanici vypisoval svému dobrodinci faráři doma, při kteréž příležitosti neopomenul vždy několika řádky svou matičku a sestřičku po- těšiti.
Jednoho dne jí mezi jiným psal: Drahá matičko, byl jsem k slzám dojat, když mi hned prvního dne odevzdal prostý lamač kameni pětku s prosbou, abych ji poslal jeho rodičům. Jaké to má dobré srdce a já, abych od něho nezůstal zahanben, přikládám zde papírek, jenž jsem si uspořil z první štoly, Vám na přilepšenou. Jen o to Vás prosím, abyste, drahá matičko, nepovažovala jej za nějakou splátku za všecko, co jste na mne vynaložila, protože to, co jste pro mne, Vy a sestřička, učinily, nedovedl bych splatiti i kdybych měl všecky poklady světa Panu faráři pak mezi jiným psal: Jsem uvnitř pobouřen nad tím, jak se zde s ubohým českým lidem zachází. Ani egyptští dozorci se židy tolik nelítostně ne- zacházeli, jako ti partafíři zde. Nejen že jeho — 72 tělesnou silu hanebně vykořisťuji ukrutnými akkordy, ale oni ha otravuji zkaženými potravinami, špatným chlebem, zatuchlou moukou, rýži, červivými luštěninami, zapáchajíc! uherskou slaninou. Slovem, co kde dostanou špatného a zkaženého, to lidu za jeho mozoly vnucují. Kdykoliv nářky toho lidu slyším, vždy se mi srdce chvěje. Zde se něco musí státi, takhle to děle trvati nemůže. Ději se na světě hrozné věci — až mne z toha přechází sluch a zrak. Račte jen povážití: Za to, že ten hlavni partafír a nejhlavnější vydřiduch půjčil svou ženu millionáři, dělá si právo, lid co nejhanebněji vykořisťovati. Proto dobře pochopuji bolest sv. Jana Křtitele, když viděl, co se na dvoře krále děje. Lid byl hanebně odírán a Herodes při tom slavil orgie se ženou svého bratra. Tu musila ze stísněného srdce jeho vytrysknouti slova: Nesluší se! Ba, nutká mne vnitřní hlas, říci ještě něco horš ho. Jsem cdhodlán předstoupiti před barona a zahřměti mu nejen do uší, ale i do srdce. Ojtatně čekám, až jakou radu mi udělíte Vy, můj otcovský příteli. Všecky Vaše rady se osvědčily a proto ch:i vyčkati rady i v příčině této.
Ale tolik povídám, že na toto ubijení, ba vražděni dělníků zde nehedlám se déle dívati.
Na list ten mu jeho farář obratem pošty odpověděl: - 73 Ani já nemyslím, aby jsi k těm hrozným poměrům mlčel. Třeba jen vyhledati si ke mluveni a jednáni pravý čas a pravé místo, aby celá akce neminula se zdárným výsledkem. Radím Ti, abys podržel klidnou mysl, jak Němec říká: „Ruhig Blut 1" Já si dovolím Tobě trochu zatlačiti. Scházím se totiž občas se zdejším říšským poslancem, jemuž to řáděni bezcitného millionáře a jeho partafíra sdělím; postaráme se, aby ve Vídni vybuchia puma, která celou tu zlotřilou bandu vyhodí do povětří. Zatím jen trpělivost a vyhlédni si pravou chvíli k jednáni. Uvidím, co mi na to náš poslanec řekne.
A na konec farář mu psal: Tím dárkem — 10 zl. — jsi svou matičku nevýslovně oblažil. Líbala ten papírek, tiskla ho k srdci, chlubila se jtm přede všemi Mdmi, jakého prý má hodného syna kněze. Musím Tě za to pochválit! též sám, protože tou desítkou jsi matce a sestře vypomohl z . okamžité tísně. Sestra má šiti málo a — upřímně řečeno — aby Tvá matka ještě chodila po domech po- dělkovati, již se nesluší ani na ni, ani na Tebe, což jsi sám zajisté nejlépe vycítil. Teď ji mnozí říkají: Což vám je teď hej, vy jste si odchovala kněze, ten vám již nedí zame- tati cizí prahy. Dříve matce říkali prostě Lánská, ale teď j( říkají pani, buď pani Lánská, anebo pani matka, nač ona je též hrdá.
— 74 — VI. Prvni kázání.
Evangelium následující neděle vypravovalo o uzdravení němého. Za text vyvolil si jediné slovo: effeta — otevři se. Připravil se pečlivě, předvídaje, že bude miti jako Čech mnoho posuzovatelů.
Neveliký kostelík byl jako nabitý, mnoho lidí musiio zůstati venku.
Když vystoupil na kazatelnu, spatřil těsně pod ní zástup žen, dětí a též mužů, na nichž dle kroje i dle vzezření bylo znáti, že to jsou Češi.
Drželi tedy slovo. Matky přivedly s sebou děti, některé i muže. Srdce ho bolelo, že nemohl promluviti k nim česky.
Musily přijíti již záhy, protože se jim podařilo, místo hned pod kazatelnou obsaditi. Překvapení jeho rostlo, když za českými dělníky spatřil též osmahlou tvář Vlacha s jiskrnýma očima a s havraními kučerami a vedle něho ženu v malebném vlašském kroji, jež za ručku držela svátečně oděnou dcerušku.
Manžel postavy menší, mohl sotva čitati třicet roků. Byl skoro elegantně oblečen, maje přes ramena hozený krátký pláštík. Tedy tři národnosti v té Chvíli byly v kostele za* stoupeny.
V okamžiku tom přeběhla mu v paměti slova spiíituála v semináři, jež k nim příleži- 75 — tostně pravil: Udá se vám v duchovni správě při hojnosti spojovacích prostředků často příležitost, že k vám do zpovědnice: přiklekne Vlach, Polák anebo Chorvat, o našich obou národnostech ani nemluvě, a že vám na mistě Božim odhalovati bude své nitro. Proto by každý kněz měl uměti tolik z těch řeči, aby mohl vyslyšet! jejich zpověď.
Obtíže tu nejsou takové, jak by si někdo představoval. Latináři lze snadně přiučiti se vlaštině a jakožto Češi snadno si zapamatujete i zpovědní zrcadlo z nářečí slovanských katolíků. Kde je láska k nesmrtelným duším, tam všecko je snadné. Ale že by dnes katolický kněz v našem mnohojazyčném Rakousku troufal si vystačit! pouze jednou řeči, to považuji přimo za hřích proti Duchu svatému. Slova spirituala u něho se ujala. Přilnul ke vlaštině mnohem vice nežli k frančině, jež na gymnasiu byla povinným předmětem. Působilo mu mnoho iadost!, mohl-li nejkrásnějši dilo ze všech světových literatur: Danteho „Božskou komedii0 čisti v originálu.
Upomínky tyto přeletěly mu v paměti při pohledu na vlašskou rodinu.
Když přečetl německy evangelium, nastalo v kostele naprosté ticho. Posluchači němečtí bytí žádostiví zvěděti, jak mu němčina půjde.
Začal kázati hlasem mírným, ale zvučným, — 76 — snaže se každé slovo přednésti volně, cele a jadrně, pamětliv jsa pokynu nezapomenutelného spirltuala: Nezvykejte si křiku na kazatelně, odvržte ten starý cop hubováni, láteřeni s kazatelny, při čemž posluchači bezd&ně si mysli: Co pak jsme tomu velebníčkovi udělali, že nás tolik hubuje? — Přednášejte klidně, ale jadrně ve krátkých větách, Jež posluchači mnohem snáze chápajf. S těži kdo z vás vy- najde si ke kázáni látku novou, vy však upoutáte pozornost svých posluchačů i při látce jinak dosti známé, ale přednášené ve formě slušné, důstojné.
' Čím dále kněz ve svém kázáni pokračoval, poznával s tváři německých posluchačů uspokojeni, ba u některých zpozoroval i lehké pokývnuti h1avou na znamení, že s obsahem souhlasí. Nekázal o ničem novém, přecházel totiž ze hluchoty a němoty tělesné na hluchotu a němotu duchovni a ovšem zaviněnou, v niž člověk vyhýbá se slovu božímu a v niž nerad rozjímá a rozmlouvá o věcech božských. Na to přešel na hluchotu a němotu nezaviněnou. V okamžiku tom oči jeh j spočaly na posluchačích pod kazatelnou, kteříž málo kterému slovu německému rozumějíce, s napjatou pozornosti při každém vysloveni jména Ježíš se pokloňovali. I . ~ lišilipl I | Pohled na opuštěné české dělníky ho rozehříval.
-11 — Zde máme, drazí přátelé v Kristu — pravil cdbočiv od pravého kázání — též posluchače slova Boži ho, kteří mu nerozumějí. Srdce jejich hoři láskou ke Kristu, srdce jejich jsou otevřena, ačkoliv smysl mých slov pro ně je zavřen. Oni se zde přidružili k vám jako bratři a sestry v Kristu, krvi jeho stejně vykoupeni jako vy. Na jednu věc dovoluji si vás upozorniti. Právě minulou neděli v noci udála se zde politováníhodná výtržnost, kteréž by byl málem za oběť padl život lidský. Stalo se to ve kterési místnosti, do niž lidé nechodí se modlit. Mnozí z vás stěžuji si nemálo do těch lid', kteří železnému oři razí cestu přes hory a doly; vytýká se jim, že jsou to lidé namnoze suroví, bezbožní a spustlých mravů. Každý se jich totiž štítí. Kterak by však neměli sesurověti, když po celý boží rok o Pánu Bohu ani slova neslyší, když ve chrámu Párě nepobudou a když místo slova božího slyší jen samé láni, nadávky a utrhání na cti I Od koho ti ubozí mají se naučiti jemnějším mravům, snad od svých dozorců, od těch lidi, kteří zhoubným nápojem otravují jejich těla a často i duše? Jsem si jist, že kdyby se jim poskytovala příležitost, choditi do chrámu Páně a slyšeti zde slovo Boží, že by i jejich duším zavznělo božské: effeta, t. j. otevři sel a že by spiše vystřihali se těch místností, v nichž kazí se všechen dobrý mrav. Z těch lidí, kteří dnes sem přišli na slovo boží a na mši sv., žádný zajisté nevkročí dnes do těch místností, nepustí se do hádky a snad i do rvačky. Tito raději užijí nedělního odpočinku ve svěžím vzduchu. A proto myslím, že každý z nás bude tomu povděčen, viděti tyto lidi v neděli raduji zde v chrámu Páně, nežli v těch jistých místnostech, z nichž skoro denně ozývá se pustý křik, ohyzdné zpěvy a podobné.
Kazatel dobře si povšimnul souhlasu a pokynu na tvářích německých posluchačů.
Lidé, — pokračoval — kteří v neděli Chodi pravidelně na slovo boží a na mši sv., nebudou zajisté škoditi vašemu majetku, vaším polím a lesům.
V okamžiku tom pozoroval, kterak mnozí z posluchačů na znamení souhlasu pokyvovali hlavami.
— Či bych směl si dovolit! — pokračoval kněz — říci jim zde před vámi, že budete je pokaždé rádi viděti zde na místě božím vedle vás se svými dítkami? Směl bych jim to říci v jejich řeči, že rádi budete je viděti s vámi bratrsky přistupovati ke stolu Páně?
— I ju — ozval se najednou v kostele hlas — sogns ihn'n wos.
— Nu, tak to teď vidíte, — započal kazatel najednou česky k těm, kteří pod kaza- 79 telnou stáli — zde vaši němečtí bratři v Kristu právě mi dali dovolení, abyste jen každou nedSii sem na kázání s dětmi a též ku svaté zpovědi chodili, že vás tu budou viděti rádi. Já pak sám osměluji se doufati, že budete vždy chovati se slušně na územf, na němž vydobýváte si svůj vezdejší chleb.
Bylo to jen několik českých slov, jež kazatel promluvil, ale učinila na přítomné Čechy dojem přímo úchvatný.
Ženám perlily se slze v očích, ba i na straně německé jevilo se též radostné vzrušení. Kazatel končil s přáním, aby nejen srdce posluchačů zůstala vždy otevřena slovu božímu, ale i ruce jejich zůstaly otevřeny, ochotny k dobrým skutkům.
Dojem prvního německého kázání na německé posluchače byl rozhodně dobrý.
— Hezky to povídá, — slyšel při východu z kostela jednotlivé hlasy.
— Dobře káže, je mu rozuměti každé slovo.
— Nekřičí, vede si při tom mírně.
— Časem sice jazyk mu česky šlápne, — zaslechl též, — ale mluví správně, je vidět, že si dal na kázáni záležeti.
A lidé vycházející z kostela s úsměvem na něho hleděli a děti hrnuly se k jeho ru- koum. Cítil, že rázem stal se miláčkem lidu.
— Zaplať jim Pán Bůh, — děkovala mu — 80 — j?dna česká žena — za těch několik českých slov. Kéž bychom si mohli jednou vyposlechnout celé české kázáni 1 — Dá Pán Bůh, že se to stane, — odvětil ženě, — chovejte se jen vždy slušně.
Kolem kostela bylo několik pernikářských a kramářských bud, jak to vůbec na horách bývá. U jedné boudy zpozoroval kněz vlašskou rodinu. Bouda stála u samé farské zahrádky, z niž přes plot jakoby zvědavě do světa vyzirala poupátka růží. Zraky děvčátka řediny té upřeny byly na růžovém keři. Zpozorovav to kněz, utrhl dvě polorozkvetlé růžičky a podal je divčině, která ihned pochopila, komu druhá růžička je určena, totiž matce, jež růži z rukou dcerušky s vděčným pohledem na kněze přijala. Vlach na to uctivě před knězem se uklonil, jenž k němu přistoupiv podal mu ruku a jej vlašsky oslovil.
Dojem několika vlašských slov na tuto rodinu byl přimo k nevypsáni. Jaké kouzlo má do sebe mateřská řeč! Viděl to na Češich, jejichž tváře radosti zářily, když spatřili kněze k těžce nemocnému se skláněti a jej mateřským jazykem těšiti. Kouzlo to přispělo k tomu nemálo, že nemocný stal se slovům kněze přístupným. A zde měl důkaz druhý. Sotva že pronesl několik vlašských slov, již rodina hleděla na něho očima jinýma a jejich irdce náležela cd té chvíle jemu.
— 81 A proto umínil si na těchto srdcích stavětí dále. Až dosud působila mu vlaština veliké potěšení tím, že mohl vlašské klasiky čisti v původní řeči, avšak v této chvíli viděl, že můře vlaštinou zlskati jejich duše a pracovati na zlepšeni poměrů mezi Vlachy a Čechy. Jaký to nesmírný zisk! Jaká to utěšená vyhlídka, pracovati ku křesťanské shodě dělníků, jichž tu v továrnách a na dráze pracovalo do pěti set a z nichž asi padesát bylo Vlachů.
Vlach byl jeho českou vlaštinou přítomně překvapen a stal se rázem hovorným. Z hovoru seznal kněz, že se jmenuje B a r t o 1 o Silvani a že je kamenickým mistrem, jemuž svěřena je stavba nádraží a mostu, pokud se týká žulových kvádrů.
— To je mi velmi milé dovídati se — podotkl kněz. — Je vám, pane, bez toho známo, co se přihodilo zde právě minulou neděli.
— Byl to ovšem případ politování hodný — souhlasil Vlach — za nějž bude útočníku pykati.
— Přál bych si dohovořiti se s vámi, pane, o prostředcích k zamezeni podobných výtržnosti. Proč by měli dělníci obou národnosti mezi sebou pěstovali hfdky?
— Nařídil jsem svým lidem, aby hospody, do nichž chodí Češi nenavštěvovali, — odvětil Vlach.
Apoštol trhanfi. 6 — 82 — Snad by se ještě doporučovalo, aby obě národnosti zde v kostele se scházely. Zde se dojista neseperou.
— Souhlasím úplně — odvětil Vlach — a proto bych měl k velebnému pánu zvláštni prosbu.
— Ale prosil bych, abyste po vlašském způsobu nehovořil tak rychle, jelikož tolik sběhlosti ve vlaštině nemám, abych mchl vaše slova postih ovati.
— My všichni Viaši zde pocházime z jedné obce v rivierskýeh alpách, kdež máme svůj kostelík zasvěcený sv. Bartoloměji, jehož jméno též nosfm. My, Vlaši, jsme zde teprve prvni rok a přáli bychom si ve zdejším kostele pouť naši na ten den slaviti. Šměli-li bychom prošiti o zpívanou mši sv. a snad i o malé kázaničko — — — Co pak vám to napadá já a vlašsky kázat!
— Ó, půjde to dobře, mluvíte čistou vla- štinou, lepší nežli my.
— Troufal bych si pouze krátkou řeč s evangeliem přečisti.
— Budeme velice vděčni za to. Naši lidé budou se nevýslovně radovati a slibuji, že každou neděli zde do jednoho se vynajdou. Naši lidě jsou nábožní, oni se při klekáni modli, čehož u Čechů nepozoruji.
— 83 — — Bohužel, podotkl kněz — prosím však, račte s sebou k panu faráři, a přednésti mu své přání, jemuž on rád vyhoví.
Po těchto slovech kněz vedl Vlacha k faráři, kterýž wslechnuv přáni jeho, velmi ochotně slíbil vyhověti mu, pokud prý to bi>de v moci velebného pána, ra něhož je odkázán.
Při obědě farář vyjádřil mu rad úspěchem jeho prvního kázáni svou spokojenost, avšak dodal: S tím Českým kázáním zde nevím jak to bude 'hodit. Musíte býti velice opatrným. Což l d zde v hořenci je hodný, je upřímně katolický, ale tau v dolenci jsou velicí Dáni, kteří jsou s to pozvednouti pokřik, že chcete zdejší kraj počeštiti. Oni sami po celý rok v kostele nepobudou, a k tomu ještě překážejí v tom jiným. To jsou ti nejme dernřjši farizeové.
Z celého hovoru oři stole odnesl si mladý kněz dojem, že farář těch několik českých slov s kazatelny těžce nesl a to z bázně před zuřivci v dolenci. Byly to orvní kapky pelyňku do číše radosti mladého kněze, kteréž však oslazeny byly zprávou, že jeho první nemocný, jejž zaopatřoval, se pozdravuje. Zprávu tu přinesla mu *ama žera / — Snad ho Pán Bůh tím těžkým zraněním Šťastně vyléčí z j*ho nešťastné náruži- vosti — p* a vila. — Teď zaj; řieahi se, že tu - 84 — „potvoru0 nedá více do úst. Tčší se na to, až se pozdraví, že vám, velebný pane, za vaše slova, která z něho udělala jiného člověka, poděkuje sám.
— Nikoliv já — odvětil kněz — nýbrž Bůh ho obrátí).
— Ale přece je vám za to vděčným, že jste ho potěšil naši českou řeči.
Druhého dne přednesl p. faráři prosbu, zda-li by směl k českým dělníkům miti vždy v neděli po službách Božích v kostele českou řeč. Němci prý z kostela odejdou, těm to pře- kážeti nebude. Já mám na zřeteli především mládež, kteráž, jak vidím, do školy vůbec nechodí a proto vyrůstá bez náboženství.
— Já sám — odpovídal farář nemile dojat — vám dovoleni k tomu dlti nemohu, pište se panu biskupovi, já se bojím, abyste mi zde celou obec nerozrýpa*. Co jste si to jen vzpomněl! Vy, Češi, jste stejní vždy a všude.
— Obtíže tyto — odvětil kaplan — kdyby se to týkalo Němců na českém území, byly by odstraněny rázem. Němci by si v Čechách jednoduše poručili to, oč Češi zde musejí žebroniti. Němci, kdyby farář nechtěl, dopsali by si na konsistoř a konsistoř by béz odkladu nařídila, aby se jim dělo po vůli.
— Němci — odsekl farář Špičatě — Němci, to je něco jiného! | a pts ^ - 85 — Ovšem, Němci jsou všide i mezi Čechy pány.
— Protože platí více — A protože Čech ve své vlastni zemi jeméně cenným. Tak to je.
— Prosil bych velebného pána — odvětil farář nevrle — aby nezapomínal, že je zde pouze výpomocným kaplanem.
P. Lánský měl již na jazyku připadnou odpověd, ale spatřiv prosebnou tvář hospodyňky, opanoval se a pravil pouze: — Ano, pane faráři, chci to vždy na paměti podržeti.
To byl první prudší hovor mezi farářem a kaplanem.
Z těchto a mnohých jiných slov poznával mladý kněz, že bude mu připraviti se na mnohé boje, zůstane-li vůbec na německé stanici. To viděl před sebou jasně, že Čechům na německém území děje se rozhodná křivda.
Otcovská slova faráře doma často mu tanula na mysli. Přede vším mu běželo o to, aby jeho horolezec měl při každém kroku pod sebou pevnou půdu, a proto si umínil přátelské styky pěstovati se starostou obce, na němž mu mnoho záleželo.
Do bartolomějské neděle bylo ještě čtrnácte dní. Pustil se se vši pili do vlaštiny. Neměl sice po ruce vlaská kázání, ale měl následování Krista ve vlaštině, a některá ještě rozjímáni, z nichž sestavil si vlaské káza- ničko.
— To mi bude novým stupněm výše — pravil k sobě. — Třeba jen mit pcd nohama pevnou půdu. — Jeho vlatké kázáni nebylo těžké k pamatování. Upotřebil mučednický život sv. Bartoloměje, k němuž připojil některá naučení.
Nadešla tedy bartolomějská neděle. Po Celém okolí bylo rozhlášeno, že v Sichdichfuru bude vlaské kázáni. — Kdož prý to jak živ slyšel — zde 1 Ale lidé byli tomu povdččni, že mají kaplánka, který dovede vlašsky kázati.
Ba i páni z továren tentokráte dostavili se, poslechnouti si tuto zajímavost. Vlaští dél- nici dostavili se do jednoho «o kostelíka a zaujali před oltářem čestné místo. V čele stál jejich mistr Bártolo Silvani.
Celý kostel byl vnapjeti. Ano i farář dal se kostelníkem dovésti do sakristie, aby si poslechl vlašské kázání, kteréž neslo se myšlenkou, že všichni národové, Kristu získaní, jsou bratry, a že před Bohem nemá žádný větší cenu nad druhým, byf i sebe menším. Z toho vyvodil, že národové maji se vespolek milovati. — Nebyly to myšlenky nové, ale způsob přednesu, jeho lahodná a klidná mluva získávala si srdce posluchačů všech. Vlaši byli kázáním přímo nadšeni. Po svém vlašském -- 87 způsobu vyjádřovali kazateli souhlas : Bravo, bravissimo, evivva, a když bylo po kázáni, nalézali se v radostném vzrušeni.
Ve chvíli té ovšem nebylo divu, že prsa mladého kněze dmula se uspokojením, jež nebylo prosté ješitnosti. Avšak brzy mělo se mu dostati bolestného zášfjku.
— A tím vším je vinen český kněžour, jenž jim pomátl mozky.
— Pojďme na nčj a zabme ho! — zvolal kdosi.
— Jen pomalu, — ozval se výstražný hlas šenkýře, — já zde takové věci netrpím.
Lišeni duchů započaté cd P. Lánského velice rozčilovalo dělníky v Šizovně. Nebylo tudíž zapotřebí dlouhého přemlouváni, po- hnouti je, jak se Šíma obrazně vyjádřil, aby jim zahráli a to ještě této noci.
— Za nechte hloupostí, — zahučel opět z výčepu šenkýř — mohlo by to s vámi zle dopadnout. Pomyslete si, že tu nejste sami. já zde takové umlouvání netrpím.
Po těchto slovech šenkýře mladici začli hovořiti tiše mezi sebou.
Jednu neděli Vlaši dole uspořádali koncert s taneční zábavou. Na konceit byl pozván i P. Lánský. Prosba Vlachů byla tak důtklivá, že nebyl s to odříci. Hudba hrála v restaurační zahradě, vedle níž byla taneční síň. Z kollegiality byli od Vlachu pozváni též dělnici češti.
Při té příležitosti třeba zmíniti se © výsledku vyšetřování v příčině smrtelného zranění dělníka. Štěstím pro útočníka bylo, že zraněný se uzdravil a že před soudem učinil vyjádření, že to byla jen obyčejná hospodská rvačka, při níž se účastnici trochu popichali. Útočník byl jinak zachovalý mladík, ovšem s vlašskou horkokrevnou povahou.
Od té chvíle však Adriano — tak se jmenoval — hleděl k rodině Čapkově se při- bližiti. Rodičům ovšem neušlo, že na Vlacha jevila nemalý vliv úhledná jejich dcera Kačenka, o niž svrchu byla zmínka, a jelikož Adriano byl řádným pracovníkem, nebránili v tom. Čapek též ponejprv po své těžké chorobě objevil se při zábavě se svou manželkou. Mladí lidé točili se dle chuti v kole.
Kačenka jakožto úhledné děvče nebyla bez záletnosti. Dokud její otec držel se živly radikálními v dělnictvu, lichotilo ji dvořeni se Šímy, s nímž i často tančívala, leč Šíma u porovnání s Adriánem nejevil ani z daleka těch vlastností, jež dobývají si dívčí srdce. Ale znechutil se jí nadobro svým vystoupením proti P. Lánskému v té chvíli, když otec její zápasil mezi životem a smrti. Od toho okamžiku začala se mu vyhýbati. Uráželo ji též, že byl nejen nezna- bohem, ale že se tím ještě chlubil.
- 89 — Přítomnost kněze mezi dšlnictvem byla zjevem zde dosud nevídaným. Knězi po pravé straně seděli u stolu dělnici vlaští, a po levé straně češti. Mezi oběma stranami ustanovil kněz tlumočnika. Zábava u stolů byla srdečná, ale zatím v taneční síni vystupoval mračna.
— Tatínku, je tady Šíma, — dávala otci zprávu. — Bojím se, aby se něco nestalo.
Kačenka neopomenula Adriánovi výstrahu dáti, tento však jako pravý Vlach soka, jakým byl Šíma, nebál se.
Starý Čapek ze Šímy nespouštěl oči a vyzval párek, aby zanechal tančeni a přisednul si k nim ke stolu, což se i stalo. To však činilo Šímu ještě drzejším. Přiblíživ se ke stolům, volal na Adriana: — Viď, bojiš se, však ty mi neujdeš — dnes se něco stane I — při kterých slovech v jeho rukou zablýskl se nůž.
— Pojď sem, ty vlašský oolentáří, já z tebe udělám sv. Bartoloměje, budeš pak svou kůži nésti na trh ' — Fuori — fuori 1 — vzkřikl mistr Silvano, sedící vedle P. Lánského, zvedaje se od stolu a v tom již desatero rukou chopilo se Šímy, nůž mu z ruky vyrvalo a jej nej- bližším oknem ven do silniční škarpy vyhodilo, načež dělnici jakoby se nebylo nic stalo, ku svým stolům zase zasedli.
- 90 — Taky anarchista, — prohodil s opovržením jeden z českých dělníků.
— Ale dosti nebezpečný, — pcdotkl P. Lánský, — jenž je schopen všeho.
Šíma ve škarpě s hrozným láním začal své kosti sbirati. Až na několik cdřenin a pohmožděnin nestalo se mu nic.
— Však já vám ukážu, co dovede Šíma, — řval v bezmocném vzteku, vylézaje ze škarpy na silnici, na níž se prockázelo několik párků.
— Drž hubu a vyspi se, — napomínal jej kdosi, — aby tě četník nesebral.
Avšak Šíma nebyl v náladě, aby držel hubu, nýbrž zašel si do jiné nedaleké hospody.
VII. V Šizovríě.
Tímto jménem pracovný lid překřtil hospodu u silnice, vedoucí k zemským hranicím, u niž zastavovali se formani, ji£ navštěvoval chudší lid a z niž den co den ozývala se nějaká hudba. Od časného rána až do odpoledne předávala se zde zapražená polévka, jitrnice, jelita se zelím a zabloudil-li sem časem i nějaký pán, soudě podle obleku, pro tcho byla uchystána vepřová pečeně. Zde si takořka podávali dvéře všeho druhu hauzirnici a agenti, slovem, zde bylo hlučno od časného rána skoro zase až do rána, kdy cdjlždžli - 91 formani, anebo do práce odcházeli dělnici — po odpočinku kdes na stole, na lavicích, ča- s:m i na podlaze.
Prostranný dvůr „Šizovny" byl kolkolem zatarasen ručními vozíky atrakaři železničních dělníků, kteři zde po kolnách a chlévich noc- lehovali po desíti krejcařích denně. Kde jaký koutek byl, byl obsazen dělníky, z nichž ze všech těžil šenkýř.
Šenkovna byla dosti prostrannou, nevysokou j>'zbou; uprostřed začazeného stropu visela petrolejová lampa, opatřená vespod drátěnou siti pro zvláštní totiž případy, když některému hostu vlezlo do: hlavy pivo, anebo kořalka a když začaly litat sklenice a tácky. Vedle dveří byl výčep a v něm stál hranatý šenkýř, nalévaje tlakostrojem do sklenic pivo, při čemž neopomenul křídou na prkně ke ka« ždému číslu sklenice d&lati čárky. Prkno to bylo šenkýře účetní knihou a bylo plné hieroglyfů, jimž rozuměl jedině on.
Ve chvíli, kdy sem zavítal Šima, byla „Šizovna" plna hostů. Pokud hustým tabákovým dýmem bylo lze pozorovací, byly všecky stoly obsaseny. Hned u dvéří naproti šenkýři u stolu zasedala kočovná kapela o dvou osobách, z nichž jed "»a vyluzova'a z tahací harmoniky uširvouci zvuky, k nimž starší již ženština ochraptělým altem s kytarou v rukou zpívala o falešné lásce, o světobolu, o mla- — 92 dych i starých mládencích, vdovcích i vdovách — jak si kdo přál.
Hlas její doprovázel harmonikář vřeštivým basem. Hned za hudbou u stolu vyspával kdosi svou sobotní opici, maje před sebou nedopitou sklenku s kořalkou. Vedle něfo tři mladi dělníci drželi v rukou umožněné a odřené karty, jež pádnými pěstěmi kladli na stůl, přes tu chvíli se hádajíce, což však spáči vedle pranic nepřekáželo. U jiného stolu, pokrytého sklenicemi, hovořilo několik mužů o vysoké politice své doby, jak prý po smrti Bismarka a Moltkého Francouzové s Rusy vrhnou se na P/ajja a rozemelou ho na cucky.
Za muži u jiného stolu sedělo několik mladších dělníků — vesměs Čechů — kteří zle se horšili na podnikatele stavby železnice, že sem do Čech povolali Vlachy, kteří Čechům ubírají výdělku.
— My tu pakáž — pravil jeden — musíme odtud vytlouci. — — To, hochu, půjde asi těžko — namítal druhý — páni jim přejou, a kdyby nás mohli nahraditi Vlachy, vyhnali by nás všechny. — v* : ■ | gp — As našimi škůdci dnes slaví pouť ti zrádci se starým Čapkem v čele. — — Nebyl bych nikdy věřil, že by ten starý chlap zrady takové byl schopen. — - 93 — — Stal se z nčho kněžour — doplňoval jiný soudruh. — — Dal se zaopatřit 1 — Nu, prosim tě, když kolem něho kňučí děti a skuhrá žena. — — A když má smrtelnou ránu v těle — tak si myslí, že mu neuškodí, nechá li se cd kněze namazat. — V mezeře mezi stoly na lavici seděl čahoun jakýsi s kloboukem na hlavě a rukama v kapsách u kalhot. V ústech žmolil vyhaslou viržinku.
— Kdybyste nebyli baby, — pozvedl na hovořící bradu —• již dávno byste byli ty po- lentáře odtud vypráskali.
— Kdyby bylo jednomyslnosti I — zvolal kdos vedle.
Po lavicích sedělo ještě několik dřímačů, kteří hovoru naslouchali jedním uchem a při každém hlasitějším projevu nevole nazvedali i ucho druhé.
— Nežvaňte tolik nahlas, — napomínal své soudruhy ten s tou viržinkou. — O věcech takových se vůbec mluvit nemá, tu platí: zvednout se a jit.
— Tak proč ty, Krákoro, nejdeš! — ozval se od prvního stolu jeden z hráčů, který právě zlostně praštil zrádnými kartami na stůl.
V tomto okamžiku vkročil do jizby Šíma. Sotva že se ve dveřích objevil, všichni pohle- - 94 — dem na něho ztrnuli, ano i ten spáč s hlavou na stole byl výkřiky úžasu všech probuzen. Šima měl tváře zbroceny krví, jež mu i ruce zbarvila. Kazajka na něm, kalhoty i boty byly ohyzdnou směsi krve a bláta. Z počátku nemohli ho anipoznati, tepive když pln vzteku hrozně zaklel, poznali ho.
— Prosím tě, — oslovil ho nejdřív šenkýř, — jak to vypadáš, to přicházíš rovnou cestou od kata. — — Anof od rasů — odpovídal mu — vyhcdili mne oknem do blátivé škarpy a narazil jsem na něco špičatého. — — Kdo tě vyhcdil? — — Ta vlašská pakáž, co nám tu užírá chleb, s ní se teď naši lidé bratříčkují. — Po těchto slovech ozývalo se v jizbě všeobecné rozhořčení.
— Pojďme na ně, jak tu jsme, — bylo voláno.
— Je nás ještě málo — pravil Šíma okle- pávaje se sebe bláto — třeba k tomu ještě pozvat skaláky zde vedle. — To „vedle" zrameralo pokojík s dveřmi ra polo otevřenými, v němž okolo stolu sedělo několik statných mužů, zvaných skaláků, protože lámaH ze sbal kámen do vápenic. Tito jsouce do hry zabráni, nevěděli, co se vedle děje. Teprve, když z jizby jeden na ně zavolal, aby se šli pcdívat, jak byl Šíma 95 znetvořen, vylézali z pokoje do jizby. I tito byli hned od počátku na Vlachy rozhořčeni a teď tím více ještě na ty Čechy, kteří le s ni tni sbratřili, což všeobecně poklid i no za zradu.
Byl-11 šenkýř vskutku člověkem pořádku milovným, nechceme tvrditi. Spiše se zdá, že chtěl pohnouti je, aby hovořili tiše, jen aby se v jistém případě mohl chlnbiti, že jim nedovolil umlouvati se v jeho místnosti.
Po chvíli vyprázdnila se skoro Celá šen- kovna.
Po trapném výjevu „U zlatého koně" P. Lánský uznal za vhodné, rastoupiti cestu domů. Měif asi tušeni, že toho večera ještě něco se semele. Byl svědkem velikého napjetí mezi dělnictvem. Ostatně věc musila tak jako tak dospčti k rozhodnutí. Přes tu chvíli by'o u stolů Šeptáno, jak prý sociální demokraté jako vlci obcházejí hostinec a jak vyhrožuji. P. Lánský byl by rád všecky délniky rozpustil domů, k čemuž však ani Vlaši, ani Češi svoliti nechtěli.
— Boj musí býti vybojován, — odvětil čapek. ¡l|ÉS|l i ¡¡II f i ¡¡li l — Po dobrém se to nespraví, — souhlasil mistr Silvano. — jedna strana musí pcd- lehnouti. — — Dejž Bůh, — přál P. Lánský, - aby se to stalo bez krveprolití. — — 96 Po těchto slovech srdečně se se všemi rozloučil a v průvodu Silvana a Čapka odešel.
Ještě při odchodu mistr Silvano dal Adriánovi pokyn, aby byli ostražití. Ale to ti povídám, — dodat, — jenom ne tasit nože. — — Nebudou-li tasit oni, nebudeme tasit my, — odvětil Adriano odhodlaně. Mám již své lidi na stráži. — * — Dobře. S Bohem! — — Asi za měsíc, — pravil na cestě kněz k Čapkovi, — hodláme slaviti pouť Svatováclavskou, ke kteréž bratry Vlachy dovoluji si zváti. — — A my též přijdeme, — sliboval mistr Silvano. — — Tedy zůstane při tom, — pravil kněz. — Za tímto účelem, vy, tatikv, přiberte si k sobě jednoho soudruha a přijďte zítra na faru, poprosit pana faráře o dovolení, abych směl vám přečisti české evangelium a zaká- zati. — — Ujednáno, — souhlasil Čapek.
— Ale to si vyprošuji napřed, abyste s tím nechodili na buben, sice zvednou Němci pokřik. — — Ba, sami naši lidé budou štváti Němce proti nám, — odvětil Čapek. — Jim je na odpor, že jsme dnes s bratry Vlachy oslavili Bartolomějskou pouť. — - 97 , — Vy se cd sociálních demokralů musíte cdtrhnouti nadobro, — vykládal kněz, — s nimi není spojeni možné. Zdejší Němci musejí na vás víděti, že s nimi nemáte nic spo- ečného. jen tak si zde vydobudete vážnost. Ani neuvěříte, kterak mne to bolelo, když zdejší sfarosfa Langer, pcčtivý to Němec, české dělníky zde £mahem nazval ksindlem, který prý se pořád jen pere. — — Ano, to bylo tehdy po té rvačce, — dosvědčoval Čapek, — z níž bych byl míval málem smrt. — — Stavba dráhy bude trvat celá tři léta, nežli se provede zde tunel. Za tu dobu mnchý z vás se tu usadí. Bude tedy mnoho zá'ežeti na vašem chování. — Po těchto slovech P. Lánský své průvodce propustil.
Po odchodu kněze vyšel si Andriano ke „Šizovně" na zvědy a vrátil se s důležitými novinami. Na to více než polovička Čechů a Vlachů ze zahrady a taneční sině se vytratila, takže v sále tančilo jen několik párů.
Po jedné přestávce Andriano poručil hudebníkům zahráti kvapík. Když párky ra to rychlým taktem točily se v kole, najednou za- řinčelo okno, kterýmž hozen byl do sálu kámen. A v okamžiku na to ozval se ohlušný řev ze silnice, což mělo býti znamením k útoku.
— Střílejte do nich kameny, — vele Šíma.
Apoštol trhanfi. 7 * ■ — 98 — — Mažte |e, — velel Andríano s pravé strany.
— Mažte je, — velelo se zase s levé stranv sálu.
Útočnici upadli do chytře nalíčené pasti. Sotva 2e první kámen do taneční sině vletěl, vrazili na ně z předu Vlaši a ze zadu Češi ozbrojeni pádnými klacky. Tímto dvojím útokem byli socinkové sraženi do chumáče, v němž nemohli své zbraně, kameni, použí- vati, co zatim klacky do nich se dvou stran bylo bušeno.
Strach zmocnil se všech a kde kdo mohl, dával se na útěk, z nichž Šíma byl prvý, jemuž dobře posloužily rychlé nohy. Hůře bylo se skaláky v těžkých holinkách, kteří to odnesli za ty mladé.
Několik z nich zůstalo omráčeno na místě ležeti, jež četníci křísili a odváděli do šatlavy. Většina z nich byla postrkem poslána domů.
VIII. Svatováclavská pouť.
Druhého dne ráno byli lidé rozrušeni zprávou, že o půl noci strhla se opět rvačka mezi dělníky českými a vlašskými.
Až na tento případ byl kněz z výsledku sbratřeni dělníků dvou národnosti nemálo potěšen. Ráno dostal zprávu, že četníci několik výtržníků českých zatkli.
- 99 — Bylí to Češi — takoví jsou Češi — ti jsou vši de stejní, — znělo veřejné míněni mezi Němci.
I farář byl touto zprávou proti českým dělníkům zaujat, při čemž poněkud škodolibě podotkl, že výtržnost se stala pří slavnosti, na niž bral podílu i „jeho čechácký kaplan".
P. Lánský těžce nesl hrot poznámky z úst faráře.
— Dovolte, příteli, — odvětil mu farář, — vy jste mladý zajíc a já jsem starý zajíc, já dobře chápu vaše postavení, vy jste Čech a jako Čech i cílíte a proto těžce nesete každou výtku vašim krajanům učiněnou, ale vy své krajany doposud máto znáte, až jen mezi nimi pobudete, poznáte je lépe. Oni to budou, kteří se vám odmění co nejhůře. Milerád uznávám vaši ideální snahu jejich mravní úroveň povznésti, ale sklamete se.
— Ráčíte, pane faráři, býti přílišným pesssimistou — A vy, míadý pane, optimistou — oplatil mu farář.
V okamžiku tom přelétla mu v paměti slova jeho oteckého faráře doma.
Slova faráře nebyla s to ochladiti horlivost kapíana i přes jeho opětovanou přátelskou radu: Příteli, váš starší přítel upřímně vám radí, zanechte toho ušlechťování lidi, kteří budou jen hledět z vástěžiti, budou vás - 100 voditi za nos a pak se vám vysmějou. A co je při tom horšího, vy snadno upadnete u lepších společenských kruhů cb podezření, že směsujete se se iivly podvratnými. Nechcete-.i si kazit kariéru, zanechte všeho. Sedněte sí, anebo lehněte si na pohovku, čtěte, anebo něčím jiným se zabývejte, ale těch věci zanechte. Jste na ně dosud příliš míadý a nezkušený. — Kaplan s resignaci poslouchal důvody svého šéfa, jta jimi bolestně dojat a aby to poněkud označil, hledSi roztržitě brzy na suky v podlaze, brzy na pavučiny se stropu jako lana větrem se klátící, což faráře ještě více rozčílilo.
— Sám Bůh ví — zvolal nevrle — co nám teď ze seminářů posílají za kněze a jak je tam vychovávají Ti mladí lidé náramně mnoho o sobě myslí, do všeho se pletou, všemu lépe rozumějí, ale když něco vyvedou, pak tu stojí, pak my staří abychom to vylízali.
— Ráčíte, pane faráři, ještě něco porou- četi? — otázal se mrzutě kaplan, povstávaje ze sesle.
— Já a ubožák poroučeti? Vy si děláte všecko podle své hlavy, — odpovídal farář máchnuv při tom nevrle rukou. Když právě byl na odchodu, zaklepal někdo na dvéře.
— 101 — „ I — Herein, — odvětil farář s posuňkem, vyjadřujícím otázku: Kdo to zase sem leze?
Ve dveřích objevil se Čapek ještě s jedním dělníkem ve svátečním obleku.
— Čeho si přejete? — tázal se farář nevrle.
P. Lánský přišel k faráři do pokoje v úmyslu, připraviti ho na deputaci českých dčlnfků, jež, jak již včera bylo umluveno, mě'a faráře poprositi, aby jim dovolil oslaviti Svatováclavskou pouť.
Nevlídné přijetí od faráře zvrátilo v kaplanu tento úmysl. Chtěl právě jiti deputaci v ústrety a přemluviti ji, aby voli'a si ku svému účelu den jiný. Deputace ho však předeš lfr.
— Tohle bude pěkná mela, — zvolal v duchu.
Když deputace své přáni přednesla, utrhl se na ni farář a pravil: — To vás jistě velebný pán zde navedl. Tohle by ještě scházelo, jako byste neměli dosti na včerejší rvačce, chcete zde ještě po- bouřiti německý lid? — — My nemůžeme za několik opilců-anar- chístů, s nimiž nemáme pranic společného, — bránil se Čapek, — a proto prosíme, abychom nebyli s nimi směšováni. My prosíme, abychom na den našeho zemského patrona, k jehož poctě ve zdejším kostele byl — 102 — postaven oltář, měli též kázáni a zpívanou mši sv. jako Vlaši.
— Vlachové, — odpovídal farář kvapně, — to byli holt Vlachové.
— A což my nejsme též katoličtí křesťané? Vlachové jsou zde vlastně cizincj a my jsme země české synové, —.hájil se Čapek.
— Tu to máme, — du/dil se farář, — pcdij čertu prst a chytí celou ruku. Nemět jrem to dovolovat ani Vlachům, ale to byl — pravil s pohledem na mladého kaplaia — vychytralý plán zde toho, jenž nastrčil dříve Vlachy, aby pak mohl předstoupiti se svými Čechy a rozrýti mi celou kolaturu. Avšak ujišťuji, že váš plán se zhatí. — Načež k deputaci obrácen pravil: JI sám dovolení vám dáti nemohu, jděte si na pana biskupa, anebo si mu pište. Dá li on vám k tomu povolení, d)bře, já proti tomu ničeho nenamítám. — Po těchto slovech farář deputaci propustil.
— Všude ta méněcennost českého lidu dává se nám pociťovat?, — povzdechl si kaplan, doprovázeje deputaci z fary ven, — leč nesmím se s vámi zde dlouho baviti, aby pai farář neřekl, že vás naváďm, ale pravím jen tolik, že sám budu panu biskupovi psáti, dobře věda, že i pan farář bude mu psáti, ovšem ve smyslu opačném. — Na to stisknuvše si upřímně ruce, rozešli se.
— 103 — Druhého dne byl P. Lánský ještě trapněji dojat novinářskou zprávou o neděini výtržnosti. Zpráva zněla: Bartolomčjská noc vSichdich- f ti r u. Po skvělém průchodu v tamnim kostele měla se jejich pouť zakončiti krvavou výtržnosti, způsobenou českými dělníky, kteři všude počínali si provokativně. Je to výtržnost v krátké době již druhá. Dobromyslní Vlaši uzavřeli přičiněním čecháckého kaplana s Čechy jakousi allianci, za jakými účely, ukázalo se ještě téhož dne. Čechácký kaplánek dle všeho má za ušima. Aby vliv přivandrova- lých Čechů na německém území sesilil, ha- rangoval Vlachy k bratrství. Bartolomčjská pouť byla jeho chytře vymyšleným manévrem, aby brzy na to směl slaviti pouť svatováclavskou s českým kázáním. Však také bratři Češi Vlachům za jejich dobráctvi se odměnili. Ještě téhož večera vrhli se na Vlachy. Významné při tom je, že u společné hostiny v restauraci „U koně" byl přítomen též český kaplan, po jehož odchodu Češi se na Vlachy vrhli. Byli by snad opakovali bartolomějskou noc, kdyby nebyli četníci zavčas ještě výtržníky zahnali a nejhorši z nich rabiáty zatkli. Občané sichdichfurťtí učiní djbře, budou-li agi- tačni činnosti čecháckého kaplana věnovati bedlivou pozornost. — Kaplanovi při čteni této zprávy ruce sklesly.
— 104 — — Tolik zloby a lží — zvolal — v několika řádcích. — Kdo to asi mohl psáti — tázal ss v duchu. A tu maně se mu objevila postava studenta — syna starosty, — o němž se dozvěděl, že zásobuje různé listy zprávami. Při nahodilém setkávání vycítil, že hledí na něho nevraživě.
Co nyni činit? — Rozhodl se rychle. Zasednuv ke stolku, jal se p3áti svému biskupovi.
— Svěřuji se Vaši Milosti — psal — jakobych se zpovídal. Vyličoval mu své ušlechtili úmysly, mravně povznášeti pracovný lid bez rozdílu národnosti. Vypsal biskupu všecky místní poměry, povahu oveček a též svou dosavadní činnost. Hlavni váhu že klade na to, aby mezi dělnictvem způsobil lišeni se duchů, aby ze živlů podvratných, anarchistických vyloučil živly lepší, je spojil a z nich dělnickou falangu si utvořil, což prý nejlíp se děje vlivem náboženství. Proto si umínil české dělníky kolem praporu sv. Václava v jeden šik seřaditi, ke kterémuž účelu prosí, aby k českým dělníkům na den sv. patrona směl miti české kázání, ne-li před službami Božími, tedy aspoň po nich, tak aby Němci v ničem nebyli zkráceni. — Zde dovoluji si na zvláštní okolnost upozorniti. Český, na dráze pracující dělník, stal se předmětem skoro všeobecného opovrženi. Přezdívá se mu trhanů, a — 105 věru, že sotva může býti přfslotku příhodnějšího. Ano, je ten ubožák trhaném, mnohem více od jiných trhaným, *nežli trhajícím. Kde kdo je, trhá tu. Velkoprůmysl trhá jetu sily, pariafíři, tito moderní otrokáři, vytrhuji mu poslední krejcar z kapsy, kořalkou otrhávají z nesmrtelné duše rozum a vůli, ochro- muji duševní energii a sociální demokracie z jeho djše vytrhává všecku viru. Ten chdďas je otrhán slovem o všecko. Nikdo se ho neujme, nikdo nezastane, ba i knčži zde se ho štítí Kterak často přál jsem si býti sv.
Vincencem z Paula, jenž neštitil se sloužiti i těm nejopuštěnčjším: galejním otrokům a přinášet! jim posilu sv. víry, a měl jsem útěchu, že mnohé z nich jsem zachránil a ke Kristu pozvedl. V jistém ohledu jsou trháni zde na tom ještě hůře. Ga^jní otrok aspoň do syta se najedl a po celodenní práci mchl si cdpo- činouti v bezpečí před škodlivým vlivem po- větrnosti. Obojího zde trhán nemá. Času letního přeleží noc kdes pod šírým nebem a v nepohodě dovleče se někam do kolny, nebo dj chléva. Celé řediny zde bydlí v boudách anebo v lesních jeskyních. Úspor na zimu nadSlati si nikdo ani nemůže, protože ti otrokáři partafiři své otravné nápoje do něho nutí, jen aby ho o poslední krejcar mzdy připravili, kterouž mzdu vlastně oni mu vyplácejí jakožto spolupodnikatelé sta /by, Dčlnik je vlastně -- 106 úplně v jejich rukou. Utrácí li málo, pronásleduji ho špatnější prací, pokutují ho všelijak za domnělé poškození kortouče, motyky a pod. Ani na plantážích amerických nemůže býti otročiny horší. Tato opuštěnost zaráží i zdejší zbožný lid. Sám pan starosta vyjádřil sef ie by se pro tento lid mělo něco činiti.
Nuže b. M. mám i já jakožto katolický kněz přihližeti tupě k této nejkrajnější opuštěnosti těchto tihanú? — Pravda, mnohý z nich je již učiněnou mrtvolou, Je v duchovním smyslu již zahnivajícim Lazarem, jejž lze pouze zázrakem vzkřísiti, ale nejsou mrtvolami všichni. Mám toho důkazy, že mnozí z nich, jakmile zaslechli, že je zde český kněz, sami se k němu hlásili a že pilně v neděli s dětmi navštěvuji chrám Páně.
— Musím zdí — končil svůj list — zá- pasiti s obtížemi přímo nadlidskými, se zlobou skoro ďábelsky vychytralou, čehož dokladem je i přiložený výňatek z novin.
Zároveň prosil, aby sám p. vikář, anebo koho by biskupská Milost za had na uznala, všecky věci na místě vyšetřil.
— Zdá se mi, jakoby odvěký závistník všecku dobrou setbu chtěl hned na začátku zkaziti. Kdyby však biskupská Milost s mým dosavadním zde působením souhlasiti neráčila, pak bych snažně prosil, abych odtud na místo jiné byl přeložen.
i "V 1 » / # — 107 — Odpověď od biskupa přišla obratem pošty a zněla: Nikdy nedopustím, aby katolický kněz stal se pcdobným tomu knězi židovskému, který, vida chuďasa upadlého mezi lotry, pominul ho. Tomuto smrtelně zraněnému podobají se ubozí délnici, tito průkopnici moderního průmyslu. Souhlasím úplně s Tvým dosavadním počínáním. Z velikých překážek Tobě, milý synu, v cestu kladených, sezná- vám, že na!ézáš se na pravé cestě. Tvému p. faráři jsem v příčině té poslal přiměřené pokyny. Toliko o to tě Tvůj biskup prosí, aby jsi při své chvalitebné horlivosti nepřestal denně nebeského Pastýře prošiti o dar hadi opatrnosti a holubičí mírnosti při všem počínání. Doba naše kněži takových vyžaduje. Pokud se českého kázání na den sv. Václava tkne, tu radím ti, abys snažil se jakýsi sou- h as starosty obce dosíci, s nimž, jak s potěšením se dočítám, pěstuješ přátelské styky. Týž zajisté bude s Tebou souhtasiti a Tobě pomáhati v Tvém bohumilém díle, vyhledá- vati pobloudilé ovečky a při vád 5ti je do ovčince Kristova. Pracuj vždy k tomu, aby všecky ovečky bez rozdlu národnosti navštěvovaly chrám Páně a slyšely slova spásy. Před čím bych tě však cht*l, milý synu, co nejusilovněji varovati, abys svému působeni mezi Čechy chránil se dávati politického ná- 108 — těru, nechceš li, aby všechny tvé práce přicházely na zmar. Těch, kteří s tebou spolu pracují, varuj důtklivě, aby výhradně pracovali pro čest a slávu boží a ke spaseni duši. Chraň se též novinářské reklamy. Tobě a tvému dílu udSluji své velepastýřské požehnání. — P. Lánský byl listem biskupa nad míru potěšen, jeho časem umdlévající dach byl nově vzpružen a odhodlán k dílu započatému, jež ralezlo plného souhlasu biskupa. 'M^^mÉI — Nuže — zvolal — s pomocí boží díle — s hadí opatrnosti a holubicí mírnosti 1 — ;jP'9i |j Zdravý smysl německého lidu brzy vycítil dobré působeni českého kněze. Spatřil od Bartolomějské pouti Čechy společně s Vlachy choditi do hiřence do kostela, večer scházeti se „u koně" a rozcházeti se beze rvačky, a byl tomu nemálo povděčen.
Poslední rvačka, při níž socínkové doslali důkladně na pamětnou, měla do sebe to dabré, že výstřední živly byly do pozadí zatlačeny. . Ne{větší křiklouni z nich, mezi nimi i štváčský Šíma, byli z práce propuštěni, někteří přidali si ku straně konservativní, tak že z nich zbyl již jen hlouček nespokojenců, jejichž střediskem byla „Šizovna".
P. Lánský mezi tím postaral se, aby mezi spojenými dělníky pěstovala se poučně - 109 zábavná četba, za kterýmž účelem bylo předplaceno několik dobrých listů nejen českých, ale i německých a vlašských.
Ku Svatováclavské pouti připravoval jakousi akademii s přednáškami, zpěvy a hudbou, ku kterémuž účelu bylo vybráno několik lehčích, lidových zpěvů ze všech tří řečí. Přednášky a zpěvy měly býti jen krátké, aby pak zábavnici oddati se mohli tanci. Širší obecenstvo vidouc, že rvačky mezi Čechy a Vlachy nadjbro přestaly, vždy více přibližovalo se k dělnictvu, u něhož velmi dobře se bavilo.
Češi zpivali své národní pisn?, Vlaši zanotovali operní písně, jež u všech budily radostný obdiv, i Němci zpívali písně své a tak minula jedna neděle za druhou až ku Svatováclavské pouti.
Veřejné mínění o P. Lánském bylo doposud rozdělené. Prostý lid bez rozdiiu národnosti měl ho rád a hleděl k němu s úctou, avšak mezi vrstvami vzdělanějšími bylo několik štváčů a v Čele jejich starostův nepodařený student, kteří považovali čechíckého kaplana za nejvychytralejšiho Čecha, jaký snad kdy pcd sluncem žil.
— To prý je všecko jen na oko. Snaží se německý lid uspati, aby pak poznenáhla mohl celý zdejší kraj opanovati a počeštiti. Stále prý více hrne se sem Čechů, kteří dříve nebo později Němce vytlačí z kostela - 110 — a pak se zde vyiasi také s českou školou, kterou bude muset vydržovati obec. — S českou bchoslužbou se začne a s českou školou bude se pokračovat!, načež bude následovat! české úřednictvo a konec brý bude zvaškovatěni zdejšího kraje. O postupu čechlckého kaplana bylo často psáno do německých listů, avšak s výsledkem dosti skrovným.
Domáci lidé, kteři P. Lánského znali, ty hrůzostrašné zprávy o něm nebrali vážně, ba smáli se přehnaným frásim o něm. Machem hůře bylo však tam, kde ho dosud neznali. Tu byl by každý čtenář novin na to vzal jedu, že ten kněz je pravzorem jezuitismu.
Zprávám těmto byl velice po vděčen kostelník, který neopomenul ta čfs'a o něm, jež mu pcd rukou poskytoval starostův student, pcdstrkovati do fary aroznášeti do těch domů. kdež lidé každému skandálu, af týkal se kohokoliv, byli povděčni. A co proti tomu činil P. Lánský? Dělal, jakoby si nevšímal tcho, Co o něm do novin se píše.
Farář byl zamlklý. Na daný pokyn cd biskupa netroufal si mu v cestu klásti překážky, ale jevil úzkostlivost, aby z toho „če- cháctvr jeho kap'ana nevyšlo vzbouření lidu. Byl to chucfas. Nohy mu nedovolovaly jiti mezi lid, aby se o pravém stavu věci přesvědčil, a tak byl více méně cdkázán na to, co mu kostelník namluvil. A protože farář podléhal suggesci kostelníka, P. Lánský ani se nenamáhal kostelníkovy nášepty mu vy- mlouvati. V ohledu tom jevil hrdost.
Asi týden před Svatováclavským svátkem přinesly listy novou poplašnou zprávu. — Č e- cháčti Sokolové na cestě do Sich- dichfiru — byl nadepsán dopis. Proslýchá se s určitosti vždy větší, že k oslavě patrona čecháckých Vencliků Sokolové z Čech uspořádají hromadný slet; za jakým účelem, lze se domysliti. Tito Venclikové nepřijdou se sem modlit, nýbrž zase jednou si zademon- strovati, raše klidné obyvatelstvo provokovali. Od chvíle, v niž byl sem dosazen ten čechá- cký heckaplan, nevychází naše obec z rozčileni. A co proti tomu čini obec? Nic, pranic. Siarosta obce p. Langr je pravý německý Michl, jenž si nechá na svém nose dělati všecko. A takových Michlů v obci je většina. Nuže, vy němečtí turnéři, vzchopte se a dostavte ke dni 28. záři do Sichdichfiru v počtu co největšim a odrazte německou pěsti drzý útok na německý ráz naši obce. Dostavte se hasiči ze všech německých gauú, a pomáhejte hasiti žár, jenž se rukou drzou podněcuje; nelenujte si ani vy, stáři bojovníci za vlast, veteráni, a dostavte se na ten den k uhájení kulturních vymožeností německého nárcda, jež ohroženy jsou inferiorni ragou.
— Co to jen poTád v těch novinách se píše? — táza-i se někteří páni v dolenci. — Proč se to tomu kaplánkovi nezapovi ? — |e prý to jen pouť, na niž se bude česky kázat, česky zpívat. K čemu to? — Když to obyvatelstvo rozčiluje, tak ať se toho zanechá.
A v předvečer svátku ještě přinesly listy : Kdo by byl očekával, že po tolika projevech veřejného mínění ti Venclíkové se svým hec- kaplanem v čele, cd svého projektu upustí, zklamal se. Rozechvěni v Si hdichfiru nabývá již poměrů povážlivých. Je se co obávati toho nejhoišfho, uváži li se, že sfarosfa obce je příliš velikým slabochem, než aby uměl zacho- vati veřejný pořádek. Proslýchá se, že je na pochcdu setnina vojska k tdržení pořádku.
Toto časté „proslýchá st" v německých listech do jisté míry neminulo se s obmyšleným účinkem. Mnozí úzkostliví Ifdé nemyslili jinak, než že zítra bude soidný den, že bude všeobecné vraždění, že do Sic hdichfiru přijdou potomci těch hrozných Husitů, o richž se bájí, že napichovali děti Němců na piky.
Konečně nadešel den sv. Václava. Slunce vycházelo nad horami ve vši kráse babího leia. Dole u spolkového domu „U koně" se scházeli čeští dělnici ve svátečním cděvu. Za těmito přicházely jejich ženy, z nichž některé vedly za ruce své děti. Dívky měly před sta- 113 vovati družičky, ale bez bílých šátečků. Přišly v chuďjučkých, ale vypraných kartounových sukénkách, s vlasy prostě učeranými a v ple- tencích přes šije spuštěnými. Též chlapci, pokud bylo pro chudobu možná, byli svátečně cděni.
Okolo hodiny deváté bylo vídéti hlouček větších chlapců s P. Lánským v čele od ho- řence přicházeti dolů s kostelními praporci. Obyvatelstvo celého dolerce bylo na nohou, chtěloť býti svědkem všech věcí, jež se budou díti. Tři četníci s nasazenými bodáky stáli opodál. Dívali se na zástupy rozmrzeně, že musili právě dres všichni tři jiti na hlídku.
Příchod kněze vzbudil všeobecnou radost.
— Šíma je zde — šeptal Čapek knězi do ucha, — já ho viděl ve společnosti Langrova studenta, něco se kutí.
P. Lánský se usmál.
— Seřadte lidi, — pravil. — D*ti napřed, větší mládež za nimi, po nich ženské a naposledy vy.
V tom přiblížil se misír Silvano se svým hloučkem Vlachů, jež P. Lánský srdečně vítal.
Silvano též něco důvěrného knězi sděloval ve vlašské řeči.
v» Tvář kněze po slovech Vlacha zvážněla.
— I tohle ještě! — pravil.
Apoštol trhanů. 8 N — 114 — Když lidé byli seřadéni — moh'ť celý zástup čítati na dvě stě dospělých osob krom děti, dal kněz povel, aby se šlo. Sám postaviv se do prostřed, jal se zpivati: Svatý Václave a sotva že hlas jeho se ozval, spustil celý zástup: vejvodo české země kniže náš — pros za nás Boha svatého Ducha — Kristeelejson.
Dojem zpěvu toho na Němce byl takměř úchvatný. — Je to krásné — říkali. — Tak vida, co tcho do novin napsali.
V těchto a podobných slovech vyzníval úsudek Němců.
— Mami — já půjdu s nimi, — ozval se hlas kterés německé dívky.
— A já půjdu taky — ozval se druhý a třetí hlas, a v malé chvíli utvořil se zástup Němců mnohokráte větší, nežli Čechů, pospíchající za procesím. A nežli se píseň k sv. Václavu dozpívala, mohl průvod čltati lidu do dvou tisíců, na něž pohled ze zdola nahoru, jak se po klikaté cestě ke kostelu vinul, byl okouzlující.
Po písni svatováclavské P. Lánský zanotoval : „Tisíckrát pozdravujeme Tebe". — Nadšeni lidu jakoby rostlo,zvuky písně zaletaly dolů a rozlehaly se po okolních vrších, ba i ptáčkové nebeští ku chvále re- beské královny se ozývali.
— 115 — Ze všech slavení bylo viděti lidi pospichati za procesím, a nežli toto došlo až ke kostelu, vzrostl zástup opčt o několik set lidi. Neveliký kostel byl obklopen lidmi z okolních vesnic, kteříž vesměs přišli podívat se, co se všechno bude diti a vedle toho též s úmyslem, kdyby snad Čechové k útoku se odvážili, že postaví se na obranu, ku kterémuž účelu opatřili se sukovatými holemi. Zástup nahoře vzrostl do pěti tisíc lidí. — Nyní pak mělo býti České kázání, což však v kostele s kazatelny stalo se holou nemožností. Proto P. Lánský seřadiv české a vlašské dělníky před hlavni vchod, sám se postavil na vyvýšeném prahu kostela a jal se kázati německy ku všeobecnému zklamáni Němců, kteří oce • kávali kázání české.
Zraky českého kněze při pohledu na ty tisíce německých posluchačů zářily radostí.
— Mám z toho velikou radost, — pravil německy — že tolik německých oveček súčastnilo se výroční památky předního patrona země české, sv. Václava, jenž vším právem zasluhuje, aby ctěn byl i od Němců. On to byl, jenž uzavřel přátelství s německým císařem. On nechtěl, aby mezi Čechy a Němci byla prolevána krev, nýbrž aby mezi nimi stál křiž, jenž by je učil vespolek se milovati a spolu v pokoji zíti. Protože s Němci uzavřel mír, musil doma od svých vlastních - 116 lidi mnoho protivenství snášeti, on však klasu jejich nedbal. Nepřátelé pokoje proti němu podněcovali i matku a vlastního bratra a můžeme směle říci, že sv. Václav protože byl knížetem pokoje, stal se mučedníkem. Tohoto světce já dnes vzývám, abv nám u Pána Boha vyprošoval svatý pokoj v Čechách. Nic toho nedbám, že i mně se za to dostává nepřátelství též od lidí mého národa, kteří dali se najmouti od některých zaslepených synů německého národa, aby nám hřmotěním na puklice a na řehtačky v této chvíli zkazili zde naši pobožnost. Byloť ujednáno, že, jakmile prý začnu kázati česky, spustí veliký rámus. Jako již za doby sv. Václava bylo štváčů mnoho, jimž proti mysli byl svatý pokoj v zemi, tak se i dnes vyskytuji štváči na obou stranách, jejichž řemeslem je rozeštvávati jeden národ proti druhému. Těchto my násle- dovati nebudeme. A nyní, němečtí bratři v Kristu, dovolte, abych totéž řekl i zde přítomným Čechům.
V této chvíli odevzdávám zde náš český lid v ochranu všech zde přítomných Němců, kdyby snad měl přece státi se pokus, řeč mou k Čechům zde přítomným přerušiti. Chci jim na srdce vložiti, kterak se zde maji chovati, aby nedali žádného. pohoršeni, vůbec aby slovy i skutky ukazovali, že jsou hodnými a vděčnými syny sv. Václava. — — 117 — Slova tato byla od Němců s povděkem přijata. Mnozí z nich ohlíželi se v tu stranu, kde Šíma s několika společníky stál skryt za křovím, ozbrojenými puklicemi a řehtačkami. Na začátku kázáni bylo též v zástupech vi- děti hlouček německých turnérů, kteří však uslyševše kněze kázati německy a zároveň zmínku o jejich spojenstvi s českými sociálními demokraty ku přerušeni českého kázání, uznali za nejlepši ze zástupu vůbec zmizeti a zanechati pole k další činnosti Šímovi a jeho společníkům; avšak ani tento nejevil chuti něčeho podniknouti.
A tak měl P. Lánský pole úplně volné a mohl bez překážky kázati česky. Mělť při tom i to zadostučiněni, že Němci klidně vyposlechli si i kázáni české, mnozí z nich též česky rozuměli.
Úspěch P. Lánského toho dne byl úplný. Osvědčilf tu skvěle, že je knězem z lidu, že zná tajné struny jeho srdce, jichž uměl mistrně dotýkati se a vykouzliti z nich harmonické zvuky. Po kázání sloužil P. Lánský zpívanou mši sv. u oltáře sv. Václava.
Když z kostela vycházel do fary, byl od svých dělníků nadšeným jásotem vítán a doprovázen. Zrak jeho mezi chumáčem lidi vystihl dvě ženské postavy, jejichž zjev právě dnes naplnil ho nevýslovnou radosti. Nadšený lid více nesl, nežli vedl mu v náruč jeho dra- — 118 — hou matinku a sestru, na něž denně stokráte vzpomínal.
— Chtěly jsme tě překvapit, — omlouvala se matka slze radosti utfrajic, načež svými od práce ztuhlými prsty svého Františka kolem šiji uchopila a líbala. Nebyla ustrojena po městku, nýbrž po venkovsku v krátké kana- fasové sukni s černou soukennou jupkou na těle a na hlavě s černým hedvábným šátkem. Stejně ustrojena byla i sestra. Tuto prostou matku lid s tím větším povděkem vítal, že v ni viděl matku z lidu, matku dělnici, na jejíž přihnutém těle a na rukou viděl stopy těžké práce.
— Popouštíme vám ji, velebný pane, — pravil Čapek — pod tou výminkou, že nám ji zase večer přivedete do naší zábavy dole. — — To víš, — pravila matka k synu — chtěly jsme se přimíchati mezi lidi, abychom se dověděly, co si o tobě povídají a slyšely jsme toho a taky viděly 1 — — I bylo ji v očích viděti hrdost, že smi se zváti matkou syna kněze, jehož si nejen český, ale i německý lid váži.
— Cítím se nevýslovně Šťastnou, ano šťastnou a slze radosti skrápaly její ustarané tváře.
Přivítání milých hosti bylo i na faře srdečné.
— Máte, matko, hodného syna, — pravil farář, — má sice svou hlavu, ale těš/ mne též, že mu to tak dobře dopadlo.
Ba i kostelník vyjasnil svou závistivou tvář, jsa též povděčen tomu, že se nic ne- sfa'o, ba můžeme dcdati, že uznal za vhodné poslati svou dcerušku nenápadně v tu stranu, kde stál Langrův student s několika turnery se vzkazem, aby nedělali žádných hlouposti, což jim ostatně nemusil dvakráte opakovati, protože dovedli sami situaci správně posoiditi.
— Ten kněžour umi čarovat, — prohodil mrzutě Langrův student.
— Všecko to za ním běží, — podotkl náčelník turnerů.
Na to mladí páni uznali za vhodné sou- středftl se zpátečním pochodem do svéknajpy v dolenci.
Můžeme dodati, že to byl ne ¡krásnější den Českého kněze na německém vztml IX. Ze školy.
P. Lánský vracel se ze školy všecek rozrušen. Hodiv katechismem a dějepravou na stolek, zasedl na židli skoro na smít unaven. Ruce mu skleskly, hlava se mu nachylovala na zrak a oči ztrnule hleděly dj stropu.
— Tolik trní, tolik hořkosti při mé nej- lepši vůli I — povzdechl si.
- 120 — Jaký to výstup ve Škole a pak i na silnici.
Před započetím nového školního roku měl tu neděli k českým délníkům krátkou promluvu, v niž kladl jim na srdce, aby dšti své posílali d} školy, poukázav při tom na zákon, l il ¡81 |1 1 | 'I iÉÉÉ | M . Česká kázáni měl fa<c zařízena, aby německé posluchače nijakž neobtěžovali, totiž německy kázal vždy přede mši svatou a teprve česky kázal po ni, proti čemuž posluchači Němci ničeho nenamítali, namítali ovšem jen ti Némci, kteří vůbec ani na kázání, ani na mši sv. nechodili Tito přes tu chvíli ještě čecháckého pátera vráželi do novin, čehož on však si nevšímal.
Jelikož farář při nastalém podzimním počasí hrubšími záchvaty podagry byl stiien, musil to zaříditi tak, ab> škola v Dolenci byla započata službami Božími o den dříve a v Ho- řenci o den pczději. Děti dělníků měly býti přiděleny ku škole dolení. Když v klerice přišel do školy, stal (e svědkem trapně veselého výjevu. Na chodbě stálo asi dvacet otihánků českých v munduru, jenž bezděčně nuíkal ke smíchu.
Jeden asi dvanáctiletý klučina měl na sobě „tátovu" kazajku, jejíž kapsy po obou stranách sahaly mu až přes kolena, a příliš dlouhé rukávy měl zahrnuty, jiný zase měl na sobě — 121 tátovy staré, protrhané kalhoty, jejíž radní záplatovaná část jako pytel mu visela dolů. jiný zaie měl na nečekané hlavě vojanskou holcmici, sahající mu píd uši. Obuv odpovídala veskrz oděvu. Jeden měl oštrachtané a roztrhané „máminy" botky, druhý roztrhané a ublácené boty ze staršího bratra a většina jich byla bosa. Nosy utíraly si rukávy. I dívky byly, byť i ne tolik jako chlapci, ale přece dosti schitrale oblečeny a skoro všecky bosy. Všech dvacet stálo opodál a kolem nich za nehorázného smíchu poskakovaly slušně ošacené německé děti.
— To jsou, velebný pane, — zdravil ho škodolibě řidfcí učitel. — vaší krajánkové! Kam s tím zbožím? Či máme je též s sebou vžiti do kaple ? Prohlašuji napřed, že tyto otr- hánky v tomto munduru do tříd přijati nemohu. Nahlížíte, že by naše německé dítky vedle nich v lavicích seděti nechtěly a pak ten jejich „mund4rft činil by je roztržitý.
Za tohoto hovoru vešel na chcdbu ještě jeden chlapec v ženské, strakaté jupce, což mezi dětmi všemi vyvola1o hlučný smích. Smály se děti německé, smály se i české, smáli se učitelové, vybíhající ze tříd na chodbu. Toliko P. Lánskému nebylo do smíchu.
Jeden z učitelů učinil k svému kollegovi poznámku, kterouž P. Pánský zaslechl.
— Zde je vidět, že ti Češi jsou přece - 122 jen plemenem inferiornim. Takhle by Němec své dítě do Školy neposlal. — — Dovolte, pane, — odvětil P. Lánský, — cdSv těchto otrhánků nosi podnikatelé stavby a různi partafiři. Mně proto nezbývá, než postarati se jim nějak o slušný cdšv. Zatím mmíme je propustiti domů. — Když to české děti zaslechly, daly se do jásavého křiku a jako hejno vrabců ven ze školy se rozletělo.
— Nerozmyslil jsem si to dobře, — vyčítal si P. Lánský. — Džti ty jsou zdivočilé. Od Božího jara bčhá to po lesích a po polích, sbírají houby a jahody, tou!ajl se po vsfch, žebří a snad i leccos ukradnou. Kam pak s takovou armádou? Taková se vCbec ani do školy zde nehcdí, ta aby měla školu svou. — — MOj velebný pane, — pravil k němu řídící, — vaši dobrou vůli uznáváme, všecka čest, ale s tímhle materiálem při nejlepŠí vůli nic nesvedete. — Nové bodnutí kněze.
— Mýlíte se, pane řídící, — odvětil mu kněz, — považujete- i české děti za méně cenné nežli německé, troufal bych si vám po- dati důkaz, že se vašim d5tem vyrovnají v každém ohledu. O tom ovšem nemíním se s vámi příti. — V tomto hoři dostalo se knězi přece nějaké útčchy. Spatřil totiž mezi německými dětmi zastrčené dvě děti: chlapce a dívku dělníka Čapka, jež byly sice chudě, ale přece slušně oblečeny. Kartounová vybledlá sukénka na dívce měla sice několik menších záplat, ale byla čistě vyprána a bratříček jejt měl «též na koleně záplatu velikou jako dlaň, i obuv jejich byla již vetchá, ale přece nebyly bosy. Zraky kněze zaplály radosti. Přikročiv k nim a pohladiv je, vedl je za ruce do školní kaple. Mysl jeho roztrpčená poněkud se utišila, takže byl s to s mysli sebranou mši svatou sloužiti.
Čapkovy děti byly též do školy bez námitky přijaty. Po roztříděni žactva P. Lánský umínil si je kus cesty k jejich boudě ve skalách doprovoditi.
Na půl cestě setkal se s Čapkem, jenž svým dětem šel naproti.
Když mu kněz vypravoval, co se mu ve škole přihodilo a jakého upckořeni pro české dětí se mu dostalo, podotkl k tomu Čapek: — Zdá se mi, velebný pane, že to bylo nějak na vás nastrojeno. Po našich brlohách zde bylo rozhlášeno, že se našim dětem postaráte o nový oblek. Naši lidé byli naváděni, aby jen hodně otrhaně děti ustrojili, že tim spiše nový oblek dostanou. Moje však neuposlechla a oblekla děti do toho nejlepšiho co měía. — . : -.< :M'š . ^éÉÍŠ — A kdo by byl s to, návcd takový lidem dáti ? — — Vaši přátelé, velebný pane, to nebyli. Někomu záleželo na tom, vás směšným uči- niti. A nyni musím vám sděliti smutnou novinu, že jsem dostal z práce výpověď. Ten partafír od té doby, co jsem se pozdravil, mne sekýruje. Dává mi nejtěžši práci — vozit na kolečku kameni, a když jsem ho nedávno prosil, aby měl ohled na moji těžkou přestálou nemoc, řekl mi, abych si šel kam chci, že on pro mne práci nemá. Moje žena chce, abychom šli domů. Ale co doma ? Tam by se mi posmívali a vůbec doma na zimu žádné práce není. A tak re vím, co si teď počnu. — To byla i pro kněze novina smutná.
— Moje i proto chce odtud pryč, — pokračoval Čapek, — že Šíma dceři vyhrožuje. Bojí se, aby prý nestalo se nějaké neštěstí. Šíma je ovšem všeho schopný. Ted pořád. jen sedí v putyce a ku podivu, partaiír mu pořád dívá na d uh. Pracuje, kdy se mu zlíbí tak se mi zdá, — dodal Čapek, — jakoby někomu běželo o to, nás všecky, kteří do kostela chodíme, odtud vystrnadit. — — A proč? — tázal se kněz.
— Protože ti, co do kostela chodéjí, nechtějí piti cd partafíra tu trhanskou, nechtějí od něho odebírat tvrdý, plesnivý chleba, zatucblou mouku a rejži, smradlavou uherskou slaninu, protože dělnici, kteři chcději do kostela, se neopíjejí, a proto on takové dělníky nemůže do naha odírat. Jak bychom však mokli od něho to zboží odebírati, když dělníky otravuje. Lidé z toho zboží dostávají průjmy, zapálení střev, tyfus, rakovinu do žaludků — Pro Boha, co to pravíte ? — zvolal kněz.
— já to dokážu. — — Nemohl byste mi do několika pytlíčků trochu toho zboží dáti? — — Postarám se o to. —— A do flaštičky též jeho kořalky. — Ano, a taky jeho vina.
— A, prosím, to hodně brzy. — Nyní teprve mi napadá, že jsem v poslední době musil častěji naše dělníky zaopatřovati v tyfu, zánětu střev a pod. Tof je zrovna veřejná travírna našeho lidu! — — Ten člověk je vám, velebný pane, velikým nepřítelem, mějte se před nim na pozoru. — — Život můj, — odvětil kněz, — je v rukou Božích — budu hledgti, abych vas i rodinu někam doporučil. — Po těchto slovech se rozešli.
Zpáteční cesta vedla kněze vedle kantiny partafíra Rag'ana.
P. Lánský doposud se s nim nesetkal, ale tím více o oněm a jeho ženě slyšel [a co slyšel, to nebylo chvalitebné. V tomto manželství a v jeho poměru k podnikateli dráhy, baronu Eimannovi spatřoval kořen všeho zla, zla takového, 2e si jej ani netroufal předsfa- viti. Který z těch dvou je horši: Raglan nebo Eimann ?
Jaká to ohavnost, prodati ženu, aby směl odirati lid. Vlastni ženu vypuditi a cizí do domu pojati, jaká to zvrhost, na niž lid vším právem veřejně reptal. Co jsou platný zákony proti cizoložství! Zdaž by neměl jako druhý lan na to v kázáni poukazovati? Kterak poměrem tím trpí veřejná mravnost! Vždyť již dělnici berou si přiklad z tohoto Herodesa! Zkáza nejen hmotná, ale duševni na ubohý lid se hrne. Baron veřejným pohoršením otravuje duše a jeho partafír kořalečnim jedem, zkaženým zbožím otravuje těla. Jaký to hrozný osud býti knězem v osadě takové! Koho by se tu měl tázati o radu? Zaťukal časem o tom u svého faráře, ten však radil mu k největší opatrnosti.
Pořád jen samou opatrnost a zatím ohavnost a spuštěni rozežirá se mezi horským lidem vždy více. Partafír Raglan na poměr jeho ženy s baronem hřeší, odírá dělnictvo co nej- nestoudněji a těm, kdož u něho nechti ode- bírati co nejhorši zboží, vyhrožuje propuště- ním, anebo jim dává horši práci, pokutuje je pro nic za nic. On jako kněz snaží se mezi dělnictvem provésti lišeni duchův, avšak Raglan dilo jeho všemožně kazí. jeho pravými hajduky jsou Šíma s několika přívrženci zásad anarchistických, kteří proti němu štvou, lid od návštěvy kostela přemlouvají. To, co mu Čapek řekl, slyšel již se strany jiné. Zdaž to nebyl návod jeho, aby české děli v nejhorších hadrech přišly do školy, aby ho takto učinil směšným? Ba Raglan vyjádřil prý se, že postará se, aby ten kněžour stal se neškodným. A nyní mu právě přišlo vedle Raglanovy tra- virny jiti. Setkal se s nim, stál ve dveřích kantiny s býkovcem v ruce. Byl to muž asi čtyřicetiletý, silné, athletické postavy, na niž bylo k poznáni nékdejši povoláni v cirkusu, ve kterém až do seznámeni se s kráso jezd - kyni býval štolbou a cvičitelem koní. Jsa rodem z Anglicka, přišel do Čech ke kterémus knížeti za žokeje a když později ztučněl, vstoupil do cirkusu. To byla jeho karriéra. Potom převzal Raglan štolbovské zaměstnáni v konírnách millionáře Eimanna, ale později stal se h1avním partafírem při stavbě pohorské dráhy.
Vedle Raglana stála veliká dánská doga. Kolem stolů seděla hromada dělníků.
— Podívejte se, hiši, zde na toho kně- žoura, — zvolal s nevýslovným .cynismem, — ten vás povznese l A polozpití tíha ni dali se do odporného chechtotu pokřikujíce na kněze: Nu tak, neni libo si s námi zavdat?
Kněz přidával do kroku.
— Šímo, zvolal partafír — jdi za ním a přived ho sem.
A Šima nedal se dvakráte pobídnoutí, poskočil za knězem a uchopil ho za rameno. Avšak kněz hbitě otočiv se, silným mávnutím ruky polozpitého Šimu tak prudce cdstrčil, že týž zavrávorav praštil sebou do škarpy.
Nehorázný smích byl odměnou Šímy. Doga spatřivši Šímu se válet, nemyslila jinak, než že stihla se rvačka, při kteréž ona nesmi chyběti proto cd pána odskočila a s hrozivým řevem na kněze se hnala, kterýž na smrt zsí- nalý pochytiv s cesty kámen, postavil se proti psu.
— Nehýbat t? ani z místa, — vzkiikl Raglan, — sice vás udáví, — a v tomtéž okamžiku psa odvolával. A pes výhrůžné mruče a za knězem se ohlížeje ku svému pánu se vrátil.
— Tohle já kněžourovi oplatím, — sliboval knězi odcházejícímu Šíma, zvedaje se ze škarpy.
— Ty máš^vždycky smůlu, — pošklebovali se rru trháni.
— Kdyby to nebylo ve dne, — skřípal Šima zuby, — tak bych se byl za nim pustil.
Neby\o tedy divu, že P. Lánský ze Školy se vrátil v náladě velmi zlé.
P. Lánský vycítil ze zvláštního úsměvu farářova, že ví, jakého překvapeni se mu ve škole dostalo.
— Nu, jak se vaši krajaii ve škole drželi? — tázal se uštěpačně.
— Zrovna tak, — odvětil stejně zlovolně, — jakoby byli upadli mezi lotry. Děti otroků musejí se odivati hadry, tak to je cd jakživa. — Farář, seznav jeho nakvašenou náladu, začal se rozhovořívati o nevděku, což P. Lánského ještě více rozčilovalo.
— O vděk a nevděk nestojím, — odvětil příkře, — činím svou povinnost. — Z dalšího hovoru seznal, že to byl jeho přítelíček, kostelník, jenž na faru tu novinu přinesl hezky za tepra. V té chvíli cítil se se všech stran zrazena, odnikud mu nevanulo příjemné teplo uznání, soucitu co tu musí vytrpěti!
Vrátiv se záhy do svého pokojíka, nebyl s to dlouho se uklidniti. Konečně se sesle se zvednuv, zvolal: Tohle se musí přetihnouti. Buď tohle nestoudné cdírání dělníků přestane, anebo setru zde prach ze své obuvi. Půjdu co nejdříve k baronovi a vypovím mu to všecko. Jsem s to do toho všeho bouchnouti — ten cizoložník z krvavých mozolů trhanů vydržuje si kuběnu, vydávaje je na pospas člověku horšímu, nežli byli američtí otrckiři.
Apoštol trhanfi. 9 Půjdu k němu a povím mu své mínění, ať jednou zví, co je katolický kněz.
V úmyslu tom byl ještě více utvrzen, když druhého dne, vraceje se od oběda, našel pode dveřmi pokojíka zastrčené noviny. Domyslil se, kdo je tam dal. Rozevřel je a našel tam modrou tužkou podtrženou zprávu listu „ Volkstribune" : Nechte maličkých přijít i ke mně — zněl nadpis zprávy ze Sichdichfíru: Našemu čechíckému kaplánkovi dostalo se při otevřeni školy zvláštního překvapení od jeho bratrů-krajanů. (Na to následovalo vylíčení známého nám výjevu ve škole) Pověstný Shakespearův Falstaff prý nebyl by se styděl za tu armád4 těch maličkých, jaká v naší škole řadila se pod komando čecháckého kaplánka pidle známého hesla: Svůj k svémul — I tohle ještě I — zvolal roztrpčen. — Každý se mi bude na potkáni smáti. Ale budiž, tím spiše půjdu k tomu Herodesovi. Nejsem však ještě u konce, — pravil, nahlédnuv opět do listu, v němž četl: Místnímu fotografu podařilo se tuto falstaffovikou armádu čecháckého kaplánka zachytit, již lze i s podobenkou kaplana do stati.
V insertní části četl oznámeni: Fotografický atelier Viléma Giinihera má v zásobě velmi zajímavé snímky jednotlivých dělnických typů, jež velmi názorně vyznačují postup prací na nové dráze, začínající od příchodu tihanů až do toho okamžiku, v němž jednotlivé trati světovému průmyslu se otvírají.
— Tthle je zajímavé — zvolal P. Lánský, nabývaje opět pružnosti mysli. — Fotograf ten — zvolal — je znamenitý muž, s nimž se musím seznámit.
* Ve ville, z/ané v „Ráji", barona Eimana bylo veselo a hlučno. Fai baron k svým narozeninám dával hostinu, k níž sezval r.ěkteré ze svých sousedů a též několik známých z blízkého okresního města, především okresního hejtmana, okresního soudce, pak i doktora a poštmistra. Pře dní pozvaní sousedé byli vesměs továrníci, kteří btcf již vyšinuli se ra několik millionů, anebo byli na dobré cestě k nim. Byla to kramářská „haute volée", jež s pchrdáním pohlížela na ostatní společnost pod sebou, zápasící ještě o svou existenci. Těm několika nahoře, jako rad čaror, podařilo se smělým tahem či spiše skokem, ař již poctivý.ti, anebo nepoctivým, přidružili se k těm vyšším desítitisícům, pro něž slavný Nietsche nap?al svou zvláštní filosofii. Kdežto pro ostatní smrtelníky p!atí dosud evangelium, ohražující přesně a přísně dobré ode zlého: podařilo se millionářům hranici tu přeskočiti, byf i leckterý z nich jako kůň při d stihách o tuto překážku klopýtnul, ale přece zase šťastně se zvedl a k svému cíli, byť i s větším anebo menším obmeškáním dospěl. Ovšem na tomto závodišti nejeden též zlomí, vaz, avšak s nehodoa takovou musí každý počítat!
Z těch pozvaných ovšem nikdo nezlomil si vaz, ale nejeden z nich dosti povážíivě klopýtnul o tu známou překážku, kterou právníci na základě přikázání: Nepokradeš na závodní dráze tohoto světa stanovili.
Později ovšem při koňských dostihách vypozorovali na svých koních zvláštní úskok. Mnohý komoň, vida před sebou překážku, pomyslil si, k čemu bych měl v šanc dávati své nohy při skoku, užiju raději ú«koku, načež před samou barierou uskakuje v levo a překážku krásně obejde. A proto zdá se, že mnohý millionář při dostihách tento koňský úskok odkoukal si a snažil se jej nápodobiti — konkursem, vyrovnáním. U koni sice takové úskoky neplatí, ale platí rozhodně u těch 10 000 nahoře, čehož nejlepším dokladem byla p. baronem vystrojená hostina s pozváním pánů, s nimiž doporučuje se pě- stovati přátelské styky a jejichž přízeň při soudně delikátních věcech stojí za mnoho tisíc. Panstvo toto svou přítomnosti a uniformami se zlatými límci dodává hostině zvláštního lesku, případně i stafáže. Činí to na dělnictvo zvláštní dojem, čte-li v novinách, že na hostině u p. barona byl přítomen místodržitel- ský, soudní rada anebo i poštovní rada X, Y, Z.
Hostina byla zvláště povznesena přítomnosti pani starých i mladých.
Dámy tyto, žijící v přepychu, naučily se též filosofovat}, především povznášeti se nad mnohé zastaralé předsudky.
Za předudek považovaly, když pí. Eima- nová nemohla se spřáteliti, že její pán na svých častých obchodních cestách do Vídně v některém tingl-tanglu pozval si k večeři vyhlášenou zpěvačku a že s ní zapřed! poměr.
— K čemu prý se pro takovou maličkost rozč<lovati, zadávati o rozvod a zbavovati se takto všech požitků bohatství I — jedna i druhS z nich odhodila jiný ještě předsudek, a to v přičině obapolné manželské věrnosti. Ci prý si smi dovoliti drahý pan manžel, proč by mělo býti zapovězeno jeho stejně drahé polovici. Vynalézaji-li lučebníci zvláštní vodičky na vytíráni skvrn ze šatů, vynalezli též filosofové zvláštní aromatická mýdla, jimiž lze vyčistit největší skvrny na duši, ku př. bankrotu, manželské zpronevěry, cdfráni dělníků a pod.
Tato emancipace žen nevyrostla ovšem na půdě v horách zastrčené vesnice, nýbrž byla sem zavlečena ze salonů velikých měst, v n:ck! dámy ty buď byly odchovány, anebo v nich po delší dobu žily a jejich ovzduším se parfumovaly.
Tyto dámy rhledlvaly v úplném pořádku, řídila-li v nepřítomnosti pani baronky domácnost pana barona mis, čili lady Rag'a- nova, minulosti více méně záhadné— ostatně ve vyšších kruzích považovalo by se za nemalé prohřešení se proti salonním zvykům, kdyby někdo příliš zvědavě pátral po něčí minulosti.
Více méně každý z t5to ctěné společnosti byl by měl zapotřebí filosoficko-aromatického mýďa na vytíráni skvrn.
Dva protiběžné světy narážely na sebe v Sichdichfíru, jichž nebylo možná sloučiti; jeden z nich musil dřivé nebo pozdřji ustou- piti, či spiše cd druhého pohlcen býti.
Přesně o 2. hod. po poled ti zasedla společnost ke stolu. Mis Raglanova zasedla na místo domácí paií, ji po pravé straně paní hejtmanová, po levé okresní hejtman, načež následovali střídavě s dámami ostatní hosté.
Hovor točil se z počátku okolo vysoké politiky na zíkladě nejnovějších zpráv, raíež uchýlil se na nnžné obchod ií konstelia:e. Z těchto přesmeknul se na púdi parlamen- tární, aby v nejbližší chvíli uváznul v bahně místních klepů.
— Máme zde zajímavou osobnost — prohodila pani poštmistrová.
— Smime-li věděti kterou? — otázal se naproti ni sedlci kuckavý továrník.
— Je to zdejší kaplan — odpověděla.
— Proč by právě kaplan měl býti zajímavou osobností ? — tázala se paní hejtmanová.
— Protože to je český kaplánek.
— Warum nicht gar 1 — zahřmělo to z úst otylého továrníka, jenž právě do sebe hodil kus lososa.
Poznámce této, jakožto zvláště vtipné, zasmála se celá společnost.
— Ten asi káže „sulichenes" — Nový smích duchaplné společnosti.
— Dovolil bych si podotknouti, — ozval se mladý Seebeck, bratr milostnice barona Eimana, student s dlouhou jizvou na pravé tváři, — já ho slyšel kázat — Vy chodíte ještě na kázání ? — tázal se ho dr. Müller.
— Šil jsme jen ze zvědavosti, abychom měli látku do novin.
— Nu a? — zraky všech utkvěly na mladíku.
— Káže sice pomalu, ale německy správně.
— Není možná.
lil-— A má to hlavu i patu — dokládal student.
— I tohle ještě!
— Zdá se míti širší vzdělání, — kázal zde dokonce vlašsky.
Po těchto slovech přestaly vůbec všecky poznámky a zbývalo jen všeobecné divení.
— Opravdu, nevšední úkaz — podotkl okresní hejtman.
— Ale proč je ho tak málo vidět? — tázala se mis Raglan — já se vyznám též ve vlaštině.
— Zdí se býti velmi ostýchavým, ostatně má velmi mnoho práce. Ale jednu velikou vadu má — A ta by byla?
— Že se příliš zabývá s trhaný.
Všeobecný úřas jevil se na tvářích všech.
— Rovný k rovnému si sedá — zahřmě'0 to opět z úst otylého továrníka — takoví jsou všichni čecháčtí páteří, kteří lepším německým kruhům se vyhýbají a vždy jen tíhnou k těm méně cenným, jakými jsou sami.
— Zaujímá se velice o zlepšení osudu dělníků na železnici.
— Tedy dělá apoštola trhanů — zahřmělo opětné z úst otylého továrníka, v jeli )ž hrdie právě zmizela ústřice.
— Apoštola trhanůl Kdož to jakživ slyšel, věru velmi interessantni!
— As jakým úspěchem? — tázal se okresní hejtman. / — Prozatím nelze ještě nic určitého říci, praví se, že zasazuje se též o mravní povzneseni dělníků.
Po těchto slovech hosté na sebe vespolek pohlíželi, jako by jeden druhého se tázal: je to možná, je to člověk zdravých smyslů?
— Blouznivec, — nic více, — prohodil kuckavý továrník.
— Je dosud mladý, nezkušený. — — Škoda, že nemáme čest takovou specialitu blíže seznati. — — Jen aby se z něho nevyvinulo hádě! — podotkl hostitel, — takoví kaplánkové bývají velmi nebezpečnými. Vyhledávají popularitu, snaží se utvořiti stranu, a pak máme zde ihned českou menšinu. — — Na každý píd třeba ho podržeti na mušce. — — Dle všeho, — ujal se slova soudce, mladý, ne ještě čtyřicetiletý muž, jenž byl až doposud hovoru mlčky naslouchal, — zdá se mi, že ten mladý kněz je ideálně naladěný muž, který má srdce na pravém místě, a že, je li jeho praktický rozum s dobrou vůlí v rovnováze, zasluhuje v započatém díle podpory. — Slova soudce ledabylé posudky hostů zarazila, ba i otylý továrník uznal za vhodné novou špičatou poznámku zapiti vínem.
— Nezdá se, že by si hleděl politiky,— obhajoval kněze mladý Seebeck — podařilo se mu již lepší živly dělnické od radikálních odděliti a s Vlachy spojití. —■ — Já pcdobným organizacím nevířím — odpíral kuckavý továrník — pro našince je vždy lépe, zůstane-li dělnictvo bez organisace, pak je máme spiše v moci. — — Jak se to vezme. — — Povážlivější je to, že v kostele káže též česky. — Nový úžas na tvářích hodovníků.
— A co tomu říkají Němci tam nahoře? — — To jsou pytlem praštění Michlové, ty on má v kapse. — — Opravdu, takoví jsou všichni čecháčtí kaplánkové mezi Němci. — — A co tomu říká farář, proč mu to hned na počátku nezapověděl? — — Má povolení od biskupa. — — Tohle je útok na naši německou državu — zvolal kuckavý továrnik, — to se musí rázem přetrhnout, přednesu to obecnímu výboru. — — Rád bych se seznámil osobně — ujal se slova soudce — s tím kaplánkem, který něčeho takového se odvažuje. — — Mohl bych posloužiti jeho fotografií — podotkl student Seebeck — příležitostně zachycenou, — po kterých slovech ze zápisníku vytákl podobenku a podal ji pani hejt- manové, kteráž naladivší si na no3 zlatý skřipec, jala se ji znalecky prohlížeti.
— Nicht ti bel, — podotkla, — načež ji podala dále.
— Velmi zajímavá tvář — podotkla mis Raglan. — Měla j?em čest spatřiti ji jen tak v letu, když ho starosta obce z dráhy cdvá- žel. Z těch oči lze zcela vycítit nezlomnou vůli, jakýsi vzdor. — — Patrně hinita — prohodil otylý továrník.
Hostě si podávali podobiznu P. Lánského a každý podle svého vkusu k ni své poznámky přičiňovai.
Otylý továrník podotknul ještě, že na ni něco pohřešuje a když se ho tázali, co by to bylo, odpověděl: Pohřešuji na ni ten známý čechácký nos, — kterýžt) vtip celá spo- lečnost s h1asitým h a 11 o přijala.
Skoro až na samém konci stolu vedle Seefcecka seděl inženýr Hollmuth, jmž mlčky naslouchal poznámkám hovorné společnosti o českém kaplánku, hladě a popotahuje si při tom svůj plnovous. Při poznámce o nosu P. Lánského trhl sebou mrzutě a ujal se slova s hlasem a přizvukem Němce ze Štýrských A'p : — Račiž panstvo — pravil — vyslech- nouti též úsudek můj o jeho působeni.
— Bude nás velice těšit, — souhlasil otylý továrník a s nim i dámy.
— Pronáším svůj úsudek jako inženýrský odborník. Jak panstvu známo, stavíme zde dráhu se dvou stran: Jižní a severní, jižní nálež! ku zdejší obci a též farnosti a severní část, odkud, jak doufám, ve dvou letech pod Sichdíchfurem v tunelu setkáme se, náleží obci a též farnosti jiné, kdež ani farář, ani kaplan s českým dělnictvem se nezabývá. Kaolan tam vyjádřil se přede mnou, že mu ti Češi zds nestojí za to, aby k vůli nim učil se česky. Pobudou prý zde rok — dvě leta a odejdou zase jinam. Já nejsem katolík a nestýkám se rád s kněžími, ale musím přihlížeti . na obě štreky tunelu a ta musím pravdš dáti svědectví, že vliv českého kněze na dělníky v této straně jest velmi patrný. Od té doby, co sem byl ustanoven, dělnici méně pijou a proto více pracují. Oni též zaslouží si denně o iřetinu vice a ji jim ji velmi rád vyplácím, protože pracuji dokonaleji. Hospodáři na této straně též si libují, že na polích nemají tolik kiádeží, jako na straně druhé. Zde patrně jeví se působeni tohoto českého kaplana, k němuž chovám velikou úctu Slova jeho vzbudila ve společnosti všeobecné udiveni.
— A myslim proto, — pokračoval inženýr, — že zdejší mohou si milerádi nechat libiti trochu té češtiny v kostele k dělníkům. Přál bych si, aby knězi na druhé straně věnovali stejnou péči dělníkům všem bez rozdílu národnosti. Prosim, ji jako odborník vliv náboženství měřim hlavně po stránce hmotné. Dělnik, jenž ráno do práce poznamenává se křižem, pracuje mnohem lépe, nežli dšlník, jenž do práce posiluje se Raglanovou kořalkou. — Po těchto slovech nastalo utišení, kteréž přerušil lokaj, nesoucí baronu na stříbrném tácku navštívenku. Když ji baron přečetl, usmál se a pravil: O vlku řeč a vlk za humny. — Na to vyšed na chodbu, spatřil P. Lánského, kterýž po krátkém úklonu oslovil barona.
— Prosil bych p. barona o kratinkou rozmluvu. Nenadál jsem se, že p. baron má společnost.
Kolem úst barona při spatřeni kněze, jehož osobnost právě ve společnosti šla z úst do úst a fotcgrafie z ruky do ruky, pohrával úsměv.
— Zavděčím se zajisté hostQm, — pomyslil si, — uvedu-li jim kaplánka — pro zábavu! To bude hec! — — Račte mi, — vítal ho baron s líčenou zdvořilosti, — býti srdečně vítán. Dovolím si velebného pána prozatím dále uvésti, po hoatině bideme miti času dosti k rozmluvě dle vašeho přárí. — P. Lánský se sice bránil, ale baron rozpaky jeho zap'ašil slevy: — Jsou to jen vesměs stáři známí, ne- rsčte se ostýchati. — Po těchto slovech kaplan přestal kláiti cdpor. Byl velice překvapen, když baron, ujav jej za rámě, uváděl jej do jídelny hosty ra- plněr é.
— Zde ktadu si za čest představiti velebného pána Lánského, zdejšího kaplana, — ohlašoval baron nového hosta s významným pohledem.
Překvapeni bylo všeobecné a přijetí kaplánka cd celé společnosti bylo velmi lichotivé. Zábava stávala se pikantnější.
— Nebyl bych se osmělil, — omlouval se kněz, — vysoce ctěnou společnost vyrušo- vati, kdyby nebyl sám pan baron mne k tomu donutil. — Po těch slovech na pokyn hejtmana baron kněze uvedl na místo vedle sebe a vedle okresního soudce.
Okresní hejtman kaplánkovi věnoval svou všecku pozornost.
P. Lánský ponejprv ve svém životě ocitnul se v takové společnosti a proto bylo mu, jako by byl vhozen do horké lázně. Ale i hosté měli d jjem, že maji před sebou osobnost, jaká v jejich společnost vůbec nebývá. Oči všech utkvěly na mladém knězi a především zraky mis Raglan.
Tváře mladistvého kněze nesly ještě stopy ovzduší seminářského, byly bledé a poněkud hubené* avšak oči jeho zářily jako hnědomodré křišťály a nejen zářily, ale i zahřívaly svou bezelstnou prostotou a přímostí. jhOči takové mis Raglati na svých cestách po světě nevidSla.
P. Lánský ukláněje se všem, cítil, že stal se předmětem zevrubné pozornosti.
Po prvním okouknuti společnost poskytla mladému knězi příležitost k poutavému hovoru. Jeho bystré oko jako letem postřehlo na zadním konci stolu, že si tam mladší páni něco ukazují a při tom na něho s jakýmsi úsměškem pohlížejí. / — To tam jistě maji ten výjev ze školy, jehož fotografie kolovaly již po všech hostincích — dohadoval se kaplánek. Jeho počáteční rozpačitost rázem ustoupila, když rozhlédnuv se po celé společnosti, rázem vycítil, že co do všeobecného vzděláni mohl by s každým z těch hostu se měřiti. Tolik sebevědomí jako mladý kněz měl. I pustil se jako odvážný plavec do proudu hovoru.
— Zaslechli jsme, — oslovila ho mis Raglan, — že velebný pán velmi horlivě ujímá se osudu zde zaměstnaných dělníků. — — Zajisté, milostivá paní, — odpovídal kněz — mám k tomu plainé důvody, jsem synem dělníka, řeknu přímo nádennika, který se stal obětí svého stavu. Rozstonav se na chrleni krve, nedostávalo se mu lékařské péče, nedostávalo i potravy, a tak konečně propadl souchotím, a proto mám zde časté přiležitcsti osud svého otce si připomínati. — — A kterak — tázala se mis dále, — jste se, pane, jakožto syn dělníka mohl státi knězem? — — Moje matka byla a je dosud pradlenou a moje sestra švaďenou, ty na mne strádaly a kromě toho staral se o mne náš pan farář — co jsem, mám všechno děkovati pracujícím rukoum matky a sestry a dobrodiní kněze. A dokud budu živ, spatřovati budu v ka- ždém dělníku takřka svého otce, svou matku a sestru, jimž jsem povinen spláceti to, co jsem cd nich obdržel. — — K tomu však patří hrdinná mysl — zvolala mis Raglan, jíž slova kněze vždy více zajímala.
— Nikoliv hrdinná mysl, nýbrž vděčné, vřelé srdce. — P. Lánský rázem stal se předmětem napnuté pozornosti všech.
— Vaše němčina, velebný pane, — podotkla lichotivě pani poštmistrová, — velmi příjemně se poslouchá, já tu výslovnost vzdělaného Čecha, mluvícího správně německy, ráda slyším. — P. Lánský ukloniv se pani poštmistrové za tuto pochvalu, vykládal, že skoro každý český kněz především v semináři snaží se . přiuČiti se němčině, kdežto téže dobré vůle u kollegú německých nebývá.
—.A to je rozhodně škoda, — podotkl soudce. — Každý veřejný funkcionář, tedy i kněz, měl by znáti obojí řeč ve slově i pismě, protože bez této znalosti nemůže svým úřad- ním povinnostem zadost činiti. — — Kterak soudíte, velebný pane — otázal se ho hejtman, — o poměru dělníků k pánům, čili vůbec o sociální otázce? — — Místo všech theorií, — odpovídal kněz, — snažím se ji řešili prakticky v poměrech mi daných. — — Ku příkladu ? — interviewoval ho hejtman dále.
— Ku přikladu — opakoval kněz hlasem vždy živějším — nastává nám zima. Z dělníků zde na dráze pracujících asi polovina odejde domů, ale mnohé rodiny zde zůstanou přes zimu. Dokud nenastanou tuhé mrazy a sněhy, budou pracovati dále. Rodiny ty maji však též děti. A tu dovolil bych si ctěné panstvo upozorniti na jednu nepřístojnost. Započal právě nový Školní rok. Pohříchu doposud nezeptal se nikdo, proč nechodí dítky i těch dělníků do školy? — A když jsem pana řídícího učitele na to upozornil, odpověděl mi: Apoštol trhanft. 10 Prosím vás, kam pak bychom ty otrhánky dali ? Děti naše by je ani mezi sebe nepustily, protože se jich štiti — Jsou pak i bosy a skoro nahé — a konečně jsou i hladové. — Vysoce ctěné panstvo zajisté povšimlo si jednoho obrázku ve sbirce zdejšího fotografa, před itavujícího děti železničních dělníků v mun- daru vzbuzujícím bezděčně veselost. — — Ano, právě můj bratr — odvětila mis Raglanová, — nám ji ukázal. — — To mně velice těší — ostatně já bych dovolil si předložití i jiné obrázky. — Společnost s povděkem přijala z úst jeho zmínku o fotografii, o niž se domnívala, že vzbuzovala v něm pocity trapné — a přece — navazoval kněz opět hovor na otázku dělnickou.
— Zákon předpisuje, aby každému i nej- chudšímu dostávalo se výchovy školní. Zde, prosím, je příkrý rozpor mezi zákonem a skutečnými poměry, o nichž zajisté zde pan okresní hejtman má častěji příležitost jednati? — — Zajisté, zajisté — odpovídal týž, — ale zde se nedá nic dělat. — — To znamená — dokládal kněz — že zákon jinak zde musí ustupovati nouzi. Je-li v našem případě pravdivé, že dítě chuďasa, protože je nahé a hladové, do školy choditi nemusí, pak [je oprávněno staré pořekadlo: paupertas meretrix — čili že chudoba je matkou nevzdělanosti a tím i mnohých neřesti, ohrožujících bezpečnost hrdel a statků. Na školu má nárok i dítě největšiho chucfa?a, a zavirá-li se před nim škola proto, že naho je a boso, pak děje se mu cd lidské společnosti veliká křivda. — — A prosím — otázal se otylý host strkaje do úst kus bažanta, — kdo pak by měl povinnost, ty děti šatit? — — Zajisté ti, — cdpovídal kaplan s úsměvem, kteři z něho tuční. — Slova ta vyvolala salvu takového smíchu, že nad ním otylý host se zakuckal.
Kněz se odmlčel. Činil si výčitku, že pána toho urazil.
— Velebný pán má pravdu, úplnou pravdu, — podotkla mis Ragianová škodolibě, a pohlédnuvši na kněze, povzbuzovalo ho lehkým pokynem hlavy.
— I nejlepši zákon, — pokračoval P. Lánský, — na cestě praktického života upadá do zásek, z nichž ho obyčejně vybavuje křesťanské milosrdenství.
— Výborná to myšlenka, — souhlasil soudce, — prosil bych jen, aby nám to velebný pán příklady objasnil. — — Snad jsem se vyjfdřil nedosti určitě a přesně, vykázal li jsem křesťanskému milosrdenství úlohu, vybaviti zákon ze zásek všed- ního života. Nikoliv jen milosrdenství, ale i spravedlnost měla by konati svou povinnost, aby zákonu dán byl průchod. Přiklad o dítěti trhana k objasněni postačí. Zákon o povinné návštěvě školy upadá zhusta do záseky naprosté chudoby. Začal nám nedávno nový Školní rok. Přišed ponejprv do zdejší školy, ohlížel jsem se po dětech zdejších továrních a železničních dělníků. Pan učitel, pokrčiv rameny, odpověděl mi, že neví, co by si snimi počal, protože neumějí německy. — — To je, prosím, p r v n i záseka. — — A pak, — pravil p. řídící, — děti zdejších občanů by se jich štítily, nechtěly by ani vedle nich seděti. — — To je,, prosím, druhá záseka, d o niž zákon o povinné návštěvě školy upadl. — — Děti těch lidí zde, — pravil, p. řídící, — mají mnohé nezpůsoby, žiji jako cikáňata skoro po celý rok pod Širým nebem, tak že jsou mnohem více dětmi přírcdy, nežli naši německé civilisace, slovem, mnozí zdejší rodičové rozhodně si zapověděli, aby jejich dítky nepřišly ve třídě seděti vedle nich. — — A to je, prosím, třetí záseka zákona. — — Nyni na zimu, — pokračoval kněz, — pcustane práce ra dráze, bude méně výdělku, úspory dělníků jsou skoro vesměs ulo- ženy v kantýnách partafírů a tu bych dovolil si Při těchto slovech kaplan sáhl do náprsní kapsy, z niž vytáhl větší osmerkovou obálku a z ni vyndal fotografii ve dvi složenou. — — Před chvilkou zpozoroval jsem, že v rukou vysoce ctěné společnosti koloval obrázek, představující známý výjev ze školy. Výjev tento vyžaduje jakéhosi doplnění, čili vysvětleni, proč totiž děti zdejších trhanů jsou íak zuboženými otrhánky, jež vzbuzuji ne tak výsměch, jako spiše útrpnost, ¡á za svého zde doposud krátkého působení mám skoro denně příležitost nahližeti na pravou příčinu hmotné i n ravni pokleslosti těchto trhanů, o nichž doznávám, že jsou mými krajany. Zdejší fotograf použil velmi případně příležitosti při výchcdu dítek ze školy svým strojem zachytit ty otrhánky, při čemž t dělal dobrý kšeft. Okolnost tato přivedla mne na myšlenku, že by velmi snadno bylo, využitkovati celý život trhanů, jak,se zde hned od počátku stavby dráhy jeví. Dohodnuv se s ním, chcdiii jsme po několik dnů po trati s výborným fotografickým apparátem. Ctěné panstvo bide zajisté nemálo povdéčno výsledkům, s jakými se naše společná práce setkala. Zde prosím, — otvíraje složenou fotografii,— v čele obrazu stoji p. vrchní partafír se svým adjutantem — dánskou doggou — po boku a s býkovcem v ruce, vzbuzuj'cl učtu a bázeň u všech trhánu. Stojí před svou kantýnou, v níž je vidět při sklenkách několik poloopilých trhanûv. Níže jsou umístěny snímky jednotlivých dělníků v tunelu, na skalách, na trati. Je zde též znázorněn případ, jak jednoho těžce zraněného dělníka cdnášeji do ambulance. Fotografovi podařilo se zachytit též výjev, jak vrchní parta- fír za pDmoci svého adjutanta a býkovce z kantýny vy hostuje pod obraz boží opilého dělníka, na něhož opodál čeká žena s polonahými dětmi. Vespod konečně umístili jsme též trhanský pohřeb, jak trhaní nesou v rakvi trhana a jak za nimi smutně kráčí otrhaná vdova se svými otrhánky, jež podobají se spiše kostlivcům, nežli lidským postavám. Ačkoliv povšechný obraz tento nečiní nároky na úplnost, myslím, že přece postačí k znázorněni poměrů zde panujících. Dejme tomu, že by několik snímků této skupiny dostalo se do rukou našim poslancům a též panu ministru spravedlnosti Při těchto slovech okresní hejtman svou hrdě vypjatou hlavu schoulil do zlatého límce, soudce skoro vytřeštil zrak, otylý továrník zapomněl žvýkat, baron díval se pcd stůl a ostatní společnost se zatajeným dechem dívala se, co z toho všeho vyjde. Toliko mis Rag^a- nová nejevila rozpačitosti, ona každé slovo kněze a kaldý obrázek na skupině s nejži- vější pozornosti slede va?a. Ani jediným pohybem tváři nedávala na jevo, že slova mladého kněze především plati jejímu manželi.
ještě bych zde měl něco — pokračoval kaplan, ocitnuv se v plném proudu hovoru. Na to pozvednuv se na polo, jal se ze šosů kněžského kabátu vytahovati kornouty. Vytáhnuv jeden pokračoval: — Abych ukázal, jakou výživu zde dělnický lid má, dovolím si tuto panstvu předložití zatuchlou, myšinami smísenou rýži, kterouž musí od partafírú cdebírati, nechce li z práce býti propuštěn, — obrácen k hejtmanu — račte si přivoněti.
— Není možná, není možná, — divil se hejtman, načež obrácen k soudci, podával mu kornout, aby si též při voněl.
Nosy obou státních funkcionářů očividně se prodlužovaly.
— A prosím, — vytahoval kaplan z druhé kapsy kornout — zde je uherská mouka, — načež kornout opět podal okr. hejtmanu.
Tentýž sáhnuv dvěma prsty do kornoutu, vyndal z něho Štipec mouky hrající do všech barev.
— Z čeho jen ta mouka ¡e mletá? — tázal se.
— Bezpochyby ze zadiny, kukuřice a koukole, — podotkl soudce, nahlížeje též do kornoutu, — ostatně — dodal významně — to vám může pověděti přísežný znalec.
Na to kaplan z protějšího šosu vyndal krajíc plesnivého, sraženého chleba.
— Prosím, tohle má být chleb náš vezdejší zdejšího dělníka — račte jen okusit — — A pak tuhle — vytahuje zase z druhé kapsy lahvičku s kořalkou a nalívaje z ní do skleničky, podíval hejtmanu, aby okusil. Když hejtman okusil, ušklibl se, utřel si ústa a zvolal: — Toť je v ni kamenec a jakási essence — prosím p. doktora, aby to okusil.
— To je veřejné travičství, — odvětil doktor — nyní se nedivím, že mezi dělnickým lidem v poslední době objevuje se tolik průjmů, střevních tyfů, žaludečních katarhů a též úmrtí.
— A což zde není pražádného dozoru?
— tázal se přísně okresní hejtman.
— ještě zde mám něco, — pokračoval neúprosně kaplan, sahaje opět do šosů, jež se podobaly bezedné kapse kouzelnické — zde je též vino, prosím, račte okusit.
— Ani zdání po víně, — prskal doktor — to je nějaká židovina. To je veřejné travičství, jež by se mělo přísně trestati.
— A pak tu ještě mám znamenitou uherskou slaninu, — načež ze dna šosu vytáhl promaštěný závitek, kterýž při rozbaleni rozšířil po jídelně aroma staré zapeklé slaniny. *) — Prosim, to je omastek trhanů — dodal kaplánek.
— Fuj taj bil —- zvolal doktor — vyhoďte to ven.
— Nikoliv, pane doktore, — odvětil okr. soudce — ten omastek vezmu si já.
Na to soudce závitek se slaninou zaoba- liv ještě do několika novin, stranou si položil.
Málo kdo zpozoroval, že ve všeobecném rozrušení vytratil se okresní soudce od stolu a že více již se nevrátil.
— Tohle je veřejný skandál, — zvolala mis Raglanová, jejíž zraky rozhořčením planuly. — Na koho tu padá vina? — dodala.
Po těchto slovech baron zesinal. Platilaf její slova v první řadě jejímu manželi, parta- fíru, a v druhé jemu samému.
Mis Raglanova dobře vycítila dojem svých slov na hosty a proto pokračovala: — Ujišťuji své ctěné hosty, že přičiním se, aby osud ubohých dělníků zde byl zlepšen Sama dobře vím, kterak to bolí, ba užírá *; Je vůbec známo, že v trestnicích a snad i v jiných ústavech krmě trestníků masti se uherskou slaninou, jež syrová nakládá se do sudů a zasilá do Čech. Zboží toto je obyčejně zapeklé a krmě jim nabývají odporné chuti. Pozn. spis.
srdce, musí-li člověk denně nasazovati své hrdlo, své zdravé údy, aby z nich těžil majitel Cirku. Nezapírám ani dost málo, že jsem byla cirkusovou dámou, a kdybych zde pověděla, v jakých poměrech jsem vyrostá, každý by mne mnohem vice politoval, nežli odsuzoval. Stojim zde sice v křivém světle, ale ujišťuji ctěné hosty, že poměr mfij v tomto domě dosti brzy se vyjasni. Proto dovoluji si zde velebnému pánu za jeho prostomilou přimost připiti na zdar 1 — Slovy těmi byli hosté velice překvapeni. Nadáli se tiapného výjevu, ale když viděli, jak mis Raglanová jakožto hlavni osoba tento trapný výjev jako při krkolomném závodu přes překážky s největši bravurou přeskočila, nechávali se jako na závodišti strhnouti a běželi za ni. Tito blaseovani vzdělanci nemohli dlouho pochopiti, že by bývalá cirkusová jezdkynč mohla se ještě pro něco jného nadchnout! nežli pro koně a galantní kavalíry. Konečně však dali se uchvátiti přece.
— Na zdar, na zdar! — volali a připíjeli kaplánkovi, který, povstav, dotýkal se sklenek všech, a odstoupiv ze svého místa, přiblížil se se svou číškou k mis Raglanové.
— Pocta tato, — pravila k němu, — těší mne tím více, protože nejsem vyznáni katolického. Lituji, že jsem dříve kněžím katolickým křivdila— protože jsem je neznala.— V očích P. Lánského dáma lato, o niž zaslechl mnoho nechvalného, náramně rostla. Teprv nyní povšiml si bliže celé je ji postavy. Pohled jevil stopy jejiho dřivějšiko zaměstnáni, byl to pohled dámy, jež stále vidi před sebou smrt, anebo zmrzačeni, nebyl to pohled lahodný, něžný, a hlas jejl byl silný, důrazný, skoro drsný. Posavy byla silné, vojensky vzpřímené. Mohla čitati asi třicet roků a snad i více, což u dam vůbec těžko lze rozeznati. Mladý kněz postihl, že žádnou měrou nedívala se na barona, jenž ji ve svém domě vydržoval, se zvláštní zálibou, ba chvilemi zdálo se mu, jakoby pohled její zachmuřoval se, jakoby v té společnosti nebylo ji volno, jakoby s jistou pohrdou dívala se na všecky.
— Nuže, velebný pane, — pravila — nepověděl jste nám doposud, zdaž a jak by jste si troufal ten ubohý lid zde z těch zásek praktického života vysvoboditi?
— Zcela prostě — odvětil — křesťanskou spravedlostí, kterouž očekávám zde od vysoce ctěných representantů c. k úřadů, jejichž úkolem jest, chrániti ubohý lid před ne- svědomitým cdíráním, a pak křesťanským milosrdensvim se strany zámožných pánů. Musím se vyznati, že jsem dnes osmělil se pana barona navštívit!, nemaje tušení o přítomnosti hostů tak vzácných. Přišel jsem k panu baronu s prosbou o nějaký příspěvek na ošaceni školních dítek nejchudšlch rodičů bez rozdílu národnosti. Vim ovšem, že většina těch ditek náleži českým rodičům, jsou však zde též velmi chudé rodiny německé. Kdyby mi z toho něco zbylo, chtěl bych to věnovati na chleb a pokud možná i na polévky mezi polednem, protože mnohé z nich maji daleko domů. Ten byl můj účel — dodal kněz — mé dnešní návštěvy, prosím, aby moje smělost se vzhledem k tomu účelu nebyla mi vykládána ve zlé. Nevím, komu mám dékovati za název: „apoštola trhanů", avšak přijímám ho a jsem naň hrdý. Patři k tomu zajisté veliká odhodlanost, zasazovati se, aby dostalo se spravedlnosti i těm nej- opuštěnějším v lidské společnosti, na něž svět zvyklý jest házeti jen kamením. Kdyby všichni trháni, kteři zde zahynou, byli podél trati pohřbeni, označovala by každá telegrafní tyč hrob jednoho chuďasa. Můžeme se směle chlu- biti i my, že na drahách světového průmyslu bělají se kosti našich bitých otroků.
Po těchto slovech kněze miss Raglan pohlédla na barona a zraky obou se setkaly. Tento povděčen jsa, že trapný výjev slovy kněze vzal příhodnéjši obrat, sáhnul do kapsy po zápisníku, vytrhl z ní ho jeden list a napsal na něho tužkou: Platf 1000 korun. — Kněz shlédnuv číslici, s radostnou tváři uklá- něl se mu a ještě vice miss Ragianové.
Na to okresní hejtman sáhnuv do peněženky, vytáhl z ni lOOkorunu a podávaje ji knězi pravil: — Na účel, aby zákon povinné návštěvy školni vyvázl ze záseky naprosté chudoby.
Po pTikladu hejtmanově sahali dj kapes i ostatní hosté, hlavně však přítomni továrnici, kteří upisovali značnřjší obnosy, při čemž na jejich zakys'ýčh tvářích patrně byla znáti nechuť.
P. Lánskému hlava š'a kolem, když na talíři spatřil přes 1000 zl. buď v penězích, anebo upsaných. Brzy na to, omluviv se nutným zaměstnáním, poroučel se. Ukláněje se hostům, ještě i ve dveřích postřehl pihled mis Raglanové.
Skupina fotografických snímků zůsfa'a v její rukou.
Po odchodu kněze vzácni hosté hleděli na sebe, jako by si chtěli říci: ten kaplánek nám nastrouhal mrkviček 1 Dosti přihlouple se tvářil i baron, jenž, chtěje hostům způsobiti zvlištni zábavu uvedením čecháckého kaplánka, stal se příčinou, že týž sešlehal je nemilosrdně.
Baron uvedením kaplana do společnosti sliboval jim „hec" a vskutku byla to štvanice, v niž panstvo ocitlo se v roli štvané zvěře.
Na zpáteční cestě ucítil P. Lánský kolem srdce blaživé teplo. Vyšel právě ze společnosti, k niž necítil valných sympatií.
— Co |e to za ženu? — tázal se v duchu.
Nebylo skoro nikoho, |enž by na ni nebyl házel kamenem. A přece osoba ta ukázala se mu ve světle zcela jiném. Nebýti jí, nebyl by se žni tak bohatou odcházel. A tu bezděčně vzpomněl si na slova svého otcovského přítele, faráře doma, jenž ho varoval před obvyklým hřímáním s kazatelny na zkaženost těch boháčů. I oni maji srdce, i oni jsou přístupni k dobročinění, přijde na to, po- daří-li se knězi na'ézti vždy klič k jejich srdcím. Nevěděl, co si má o ní mysliti.
Nyní začal dělati plány, kterak naložiti s těmi penězi.
— Především obuv a oděv na zimu a pak starati se i o pokrm. K tomu měl však zapotřebí pomocníků a též důvěrníků. Čím déle o svých plánech přemýšlel, tím více mu do výše vyrůstaly.
Po odchodu kaplana veselá nálada h?stů vázla. Baron byl zaražen. Jtho ctižádost povýšením do stavu šlechtického nebyla ještě ukojena. Toužil ještě po vyšším řádu, toužil po členství panské sněmovny, ba v dozírné dálce kmitaly se před jeho duchem Šůsky fraku ministerského.
A tyto všecky krásné vidiny vystoupením čecháckého kaplánka byly zničeny. Kdyby mu byl někdo ráno řekl, že odpoledne dá 1000 korun na trkaný, byl by ho prohlásil za blázna. Kterak toho kněze nenáviděl!
— Ale to mám z toho — činil si vý- čiiky — že jsem chtěl svým hostům tim kaplánkem uděíati kratochvíli.
Hosté od stolů se zvedali a tvořili mezi sebou skupiny.
— Ten kaplan — pravil k baronu polohlasně okresní hejtman — je člověkem svrchovaně nebezpečným.
— Vidím to též — odvětil baron.
— On je s to ty fotografie a to zboži z Raglanovy kantyny poslati do sněmovny, načež by podána byla ministru železnic rázná interpellace, kterak se kořistí z mozolů a krve dělníků. Ale pak bylo by všecko pokaženo.
— Kterak to zameziti? — tázal se baron.
— Nejlépe tím, když sám se postavíte v čelo komitétu ku blahu těch trhanů.
— Satiry strašnější nelze již býti — podotkl baron.
— Též postaveni moje je značně ohroženo. Zdá se mi, že můj kollega, okresní soudce Šel po stopě tím kaplanem označené.
— To by byl malér! — Na to hosté v náladě nepříliš veselé se rozcházeli.
/ X. Neočekávané návštěvy.
« Ještě téhož dne k večeru byli obyvatelé Sichdichfuru překvapeni.
Soudce v průvodu místniho lékaře, strážmistra od četniků a starosty Langra volným krckem sestupovali níž a niže až k samé trati, kde před kantýnou partafíra Raglana se zastavili. Rozumí se, že hosté tak vzácní vzbudili pozornost hostů domácích na hrubých prkenných lavicích rozsazených a popíjejících.
Raglan právě vrátil se z pochůzky na trati a pochutnával si na bifsteaku; vedle něho ležela dogga, která příchozí nevlídně vítala.
— Pane — velel strážmistr — uvažte si tu psí mrchu, sice ji probodnu. Takové psíště má býti na řetěze.
Již z těchto drsných slov mohl Raglan souditi, že účel návštěvy takové nebude též příjemný. Přítomní trháni hleděli na hosty zraky od kořalky ztrnulými.
— Přicházíme — představoval soudce své průvodce — ve jménu zákona s rozkazem, vaše místnosti prohlédnouti. Zde, jak vidím, máte zásoby různých nápojů. Dovolte, abychom je okusili.
Po té četnik na pokyn soudce vzal baň- kovitou láhev, z niž Raglan trhanům naléval, a podal ji soudci, jenž si z ni do skleničky nalil a okusil, načež podal ji lékafi a naposled i starostovi Langrovi.
Je to tentýž nápoj, jaký jsme okusili u p. barona. Nebyli jsme klamáni.
Po nápojích ja1a se soudni komise prohlíželi potraviny, jež vesmés shledány byly zdraví lidskému za škodlivý.
— Nyní teprv poznávám, — pravil lékař — odkud se tu vzalo tolik žaludečních vředů, střevních tyfů a souchotin.
— Seberte ukázky nápojů i potravin, — velel soudce, — načež tuto travirnu zavřeme a zapečetíme. Pan starosta postará se, aby zůstala zavřena.
V malé na to chvíli starosta objednal povoz s košatinou, na němž zabavené potraviny byly k okr. soudu dopraveny.
Mezi tím, co hosté hostiteli se poroučeli a cdjiřděii, miss Raglan zapředla polohlasný hovor s baronem : — Ten český kaplánek nám vypálil ryb- nik. Co teď?
— Bude to teď hrozná ostuda, — odvětil baron.
— Před kterouž já ujedu. Co nevidět bude tu on.
— Raglan?
— Bude chtít, aby se další vyšetřováni zastavilo. Proto já ještě této noci ujedu. Já se s ním nechci více setkati.
Apoštol trhanft. 11 Ještě téhož večera bylo okolní pohoří rozrušeno zprávou, že náhlá soudní komise zboží v kantině partafira Raglana zabavila a na fůře, pokud se od/ézti mohla, k okresnímu soudu dala dopraviti. Ragian se svým adju- tantem, dogou, dal se na útěk a stal se nezvěstným.
A sotva že obyvatelstvo Sichdichftiru spánku se oddalo, bylo znova vyrušeno poplachem, že hoři kantina Byl to oheň dosti imposantní, protože v kantině zbyly ještě zásoby uherské slaniny, salámu, uzenic, oleje a petroleje. Na hašeni nepomýšlel nikdo, naopak veřejné míněni bylo tomu povděčno, že ta travirna s tváře země zmizela.
A ještě vlce bylo okolí překvapeno zprávou, že miss Ragian ještě této noci z toho krásného ráje millionáře Eimanna zmizela a že zmizel i její muž. Jen to se určitě nevědělo, zdali miss Ragian ujela sama, anebo se svým mužem.
— Nejpovděčnějšim — pravili si lidé — bude tomu baron sám, že se rázem zbavil dvou rakovitých polypů. — Asi třetího dne na to okresní inspektor zavítal do školy a zde s řídicím učitelem delší dobu rozmlouval. Inspektor vytáhl ze zápisníku známou fotografii dělnických otrhánků.
— Zákon musí bezohledně býti prováděn, — pravil s důrazem školní dozorce, — my nesmíme trpčti „ziichtování" analfabetů, děti jsou Školou povinny a jakmile bídou miti poněkud obstojný oblek, i kdyby třeba byly bosy, musejí býti do školy přijaty. A uvolil-li se zdejší kaplan náboženství vyučovati je ve zvláštnim odděleni česky, musí mu to býti po • voleno. A dále bych nevěděl, proč by učitel, pokud to dovede, nesměl při vysvětlováni p<ani, počítáni a čteni u jednotlivých žáků uživati i druhého zemského jazyka Tím přece ani dost málo neporuší se ráz německé Školy, řeknete-li některému českému žáku: takhle se musíš ku psaní posadit, takhle musíš držeti tužku, žehne je deset, zwanzig je dvacet a<d. Víte, pane řídící, — pravil školní dozorce důvěrně — tou hloupou fotografií bylo zdejší škole špatně poslouženo. Dozvěděl jsem se totiž, ze jeden ze zdejších učitelů fotografa navedl a někdo obrázek ten zaslal zemské školní radě, ba prý i říšské iadě. Bude to skandál!
— To učinil bezteho ten kaplánek, — namítal řidki.
— To se, holečku, neví. A vůbec pokud síavba dráhy zde nebude ukončena, českých žáků se nezbavíte.
Drthého dne ráno obdržel P. Lánský dopis z Vídně. Rozbaliv jej, četl podpis: Mis Raglanová. Dopis byl doprovázen kožen- ným pouzdrem. Velmi překvapující byl ob?ah liftu, jenž zněl: Velebný Pane!
"S Nemohu odtud odjeti, aniž bych Vám dala s B hem, jak myslím, na vždy. Mějte mne, velebný pane, omluvena, že se cd/ažuje Vám psáti — osoba, jež na světě netěší se ani lásce, ani cti. Z těch lidí, kteří včera ještě na hostině byli, nezáleží mi na nikom — kromě Vás, velebný pane. Bolelo by mne velice, kdybyste chtěl mne naprosto odsuzovali. Mluvit jste včera tak úchvatně o milosrdenství. Nuže, mějte je i pro mne.
Jak mi včera bylo, nemohu vysloviti. Zdálo se mi, že musím sklesňoutí, avšak vynaložením poslední energie ducha udržela jsem se, abych nebyla zahanbena přede všem«, zejména před těmi dámami, jež na mém místě a v mých poměrech byly by poklesly stejně hluboko jako já. Teprve příchcdem Vašim uzřela jsem propast, d> níž padám. Váš zjev, Váš zrak, z něhož září panická duše, bezdečně nechává mne čiti*, kterak hluboko jsem poklesla. Měla jsem sice tušeni již dříve, že nezasahuji státi po boku žen ctnostných, avšak omlouva1a jsem se, že mnohé jiné v postavení mém nechovají se lépe. Včera jsem před nikým nesklopila své oči, ale sklopila jsem je v největš'm studu před Vámi. Zdálo se mi, jakoby ústy Vašimi mluvil Kristus, k němuž jsem povždy bezděčně zraky své pozvédala.
Od včerejška život zde se mi zhnusil. Zde je mi otráveno každé sousto.
Neměla jsem tušeni, že, když pcdám ruku Raglanovi, stávám se oběti jeho lakoty. Co všecko jsem od něho zakusila, ne'ze mi vypověděti, je to největši surovec a lakomec, jakého jsem kdy viděla. Po této stránce jsem In poznala teprve později, když mne zaprodal baronu. Abych se jeho surovostem vyhnula, Šla jsem k baronovi, leč na tomto seznala jsem ohavnost zase jinou.
Brzy po svém ubytováni se u barona, Cítila jsem před sebou propast, do niž dřivé nebo později se propadnu, avšak neměla jiem dosti sily, útěkem se před ni zachrániti. Sily té dodal jste mi, velebný pane, Vy. Z Vašich oči jsem vycitia, že máte se mnou soustrast. JÍOUC obklopena samými lháři a lico- měrniky, jsem Vám všemi dky zavázána za pravd j, kterou jste se neostýchal posvítit mi do duše.
Opouštím zdejší nádhernou peleš, naplněnou prostopášnostmi všeho druhu a vrátím se ku svému předešlému zaměstnáni. Kdybych bývala vyučena něčemu lepšímu, obrátila bych se k tomu. Volim raději v menažerii krotit dravce, nežli dávati se na pospas dravcům chlípnosti a lakoty zde; radřji bych dala se rozsápati cd tygrů, nežli zde shniti v neřestech.
Sděluji Vám, 2e můj muž od barona byl propuštěn, jakmile se dověděl, že ho opustím. Můj muž byl u stavby té dráhy vlastně jen figurantem, jenž měl právo dělníky odfrati. Obětí toho vydírání a odíráni sta'a jsem se já. Byla jsem zanešena všemožným přepychem, aby pracující lid tím hanebněji mohl býti cdírán. Okol tento naplnil mne nevýslovným hnusem.
Dříve nežli odtud odjedj, divolujisi dáti Vám výstrahu. Vycítil jste zajisté sám, že lid zdejší Vás zbožňuje, ale za to tím více Vás nenávidí zdejší bavlnáři,, kteří Vám nikdy ne- cdpustí, že jste je ukázal v celé jejich nahatě. Ti již nyní troštují se, že Vás odtud mus jí vystrnadit. Maji-li k tomu moci, nevím. Tím divnější je mi, že máte též nepřátele mezi těmi, o jejichž blaho se zasazujete, totiž mezi Čechy, jsou mezi nimi za slepenci, kteří přidržuji se mého muže, jenž je t) jejich krvavé mozoly odíral. Kde ti lidé mají rozum, ví sám Bůh jaká musí býti jejich zášť, že dovede na dobro oslepiti jejich rozum 1 A největším Vašim nepřítelem jest můj muž, před nimž mějte se na pozoru. Vyjádřil se, že Vás nechá od svého psa roztrhati, a to je vlastně příčina, proč Vám, velebný pane, píši. Bolelo by mne velice, kdybyste měl přijití k úrazu, proto dovolí, ji si Vám dtti výstrahu. Nechoďte nikdy, zvláště nikdy v noci, bez revolveru, učte se střílet, tak abyste na ráz dovedl zastřelit! Ra- glanovu doggw, naučenou na dáveni lidf. Dovoluji si proto poslati Vám dobrého obránce, jenž mi nejednou, když jsem na pcčátku své své tobě řné karriéry musila se zabývati dravci, prokázal dobrých služeb. On bude Vám přítelem, jenž Vás nikdy nezradí, je to sice podivný dar na památku cd dámy, pohříchu, já darů lepších pro Vás nemám. Můj život cd mladosti je plný ústrků a zklamáni. Zde jsem nadála se, že si pohovím na výsluní blahobytu, leč zklamala jiem SP. Život nyní pro mne nemá ceny, a kdybych neměla na starosti svého bratra, jejž chci ve studiích dále pcd- porovati, utekla bych se dnes ještě k příteli, jakého posilám Vám, aby mne zbavil vezdejších trampot.
A nyní s Bohem. Na nikom mi nezáleží, co si o mne myslí, ale záleží mi mnoho na míněni Vašem. Pověst lidi mého druhu bývá horši, nežli sami vskutku jsou. ji sama mo- dliti se neumím, ačkoliv v Boha věřím, ale prosím, abyste, vzpomenete-li si kdy na ztracenou dceru, za mne k Bohu svému se pomodlil.
Douška: Opakuji: mějte se před mým mužem na pozoru 1 Mis Raglanova.
Když P. Lánský pouzdro otevřel, vytáhl z něho skvostně vykládaný kapesní — revolver. Při pohledu na „přítele" toho měl pocit, jakoby na něho vzkřikl: Braň se I Zbraň byla úplně nabitá. V ruce ji drže, pohrával si s ní, bylo to ponejprv v jeho životě, co držel v ruce revolver — a k tomu ještě jakožto dar od bývalé krotitelky dravců a koní. Po chvíli zbraň do pouzdra zase uložil. Zraky jeho utkvěly na nepravidelně psaných řádkách listu. Kterak divné jsou cesty života, na nichž kněz setkává se s lidmi!
Pohled na revolver zarmucoval ho.
— Proč mne ti lidé nenávidí? Co jsem jim zlého učinil ? Kázal jsem proti nim ? — Ani slovem. Vzbudil jsem jejich zášť svou péči o zlepšení hrozného stavu trhánu? Zášti partafíra s; nedivím. Ten mne nenávidí z ohledů hmotných. Takový je život kněze. Protože snaží se činiti dobře, nenávidí ho ti, kteří činí zle. Lidské zášti neujde. Zášť továrníků na sebe uvalil, že odkryl hnisající sociální vřed, z něhož nelidsky těžili, aniž by měli jakou péči o své dělnictvo. Měl tolik odvahy, poukázati, kdo vlastně tím pravým trhaném je, nikoliv otrhaný chuďas, nýbrž ten, kdo trhá. Odhalil je u přítomnosti obou representantů státní moci: politické a soudní; zahanbil je. — Néco takového se neodpouští.
A jak najednou nejen okresní hejtman, ale i soudce dávali na jevo horlivost při prováděni zákonů. Z úst bodrého starosty do- zvěděl se, kterak liberálně počínal si okresní hejtman v udělováni povoleni k putykám přese všecky námitky starosty. Partafíři mohli dělníky okrádati jak chtěli, k veliké škodě míst- nich živnostníků, kteři s velikým povděkem přijali zprávu ze zámku o jeho rázném si počínáni. Střední třída Němců českého kaplana přimo zbožňovala. Od té chvile v kantinách nesmělo se nic nalévati a prodává ti. Živnostnici z celého okoli dělniky vším zaopatřovali a co dováželi, bylo stokráte lepši, nežli co partafíři ve svých „šizovnách" a travirnách jim za drahý peníz prodávali. Pod záminkou, že ze štreky až do cbce je příliš daleko a že by dělnici nákupem v obci by se zamešká- vali, vymáhal baron u okresního hejtmanství partafírům koncese ku prodeji všeho druhu potravin, ale teď najednou vycházely od hejtmanství zápovědě a zavírání putyk.
A ku podivu, najednou začali i továrnici - je viti velikou přízeň k dělnictvu. Najednou otevřely se jim oči a viděli, že dělnictvo vůbec přebývá v bytech Člověka nedůstojných. Dříve nikdo z nich neviděl, kterak valný počet dělníků přebývá v boudách kdes v lese pod bukem anebo v nahodilém skalním úkrytu skoro nadobro vydáni vší nepohodě. Nyní najednou všichni závodili v lidumilství, odkud ta horlivost? Snad z lásky k bližnímu? Jejich vzorem byl baron E<mann, jenž uměl tak účelně svým bohatstvím zacházeti, že na něho spadlo šlechtictví, ovšem jen praobyčejné v o n, jež však při hovoru rozšířeno bylo na baronstvf.
U lidu je (o pra jedno, řlká-li se komu pán anebo baron z Odřínova. Šlechtictví udili se přece jen v řidkých případech, ale za to má každá vláda tolik titulů a vyznamenání k zadání, že může jimi pcdělovati každého, kdo jen poněkud o ně se přičiní. A tu každý továrník dělal si naději na nějaké radovstvi anebo záslužný křížek, což však vidy závisí na uznáni hejtmanství, případně i na uznáni četnika. Proto továrnici v Sichdichfíru mezi sebou jaksi závodili, vydobýti a udržeti si přízeň okresního hejtmana. Ale ten baron udělá si takovou kaňku tím partafírem a jeho ženou 1 Vlastně kaňky té by vůbec nebylo, kdyby nebyl z jakési baron?ké svévole přišel na nešťastný nápad, zašaškovati si s kaplánkem. Kterak se hodil kaplánek do takové společnosíil Ale již se stalo. Nyní záleželo všem na tom, nějak se v očích p. hejtmana rehabilitovat!', což mchlo nejvhodněji státi se humanitními opatřeními ve prospěch tihanů, kteří takořka přes noc stali se oblíbenými, a též nejmodernéjšími předměty humanitního sportu. Za tim účelem ustavil se v Sichdichfíru komitét, jenž si vytkl za úkol, postarati se trhanům o přiměřené zimní byty a o dělnickou kuchyň.
Před samou zimou bylo vyprázdněno jedno tovární skladiště a zařízeno na zimní byty pro rodiny trhanů, při čemž P. Lánskému dostalo se čestného úkolu, býti sprostřed kováte - lem mezi komitétem a trhaný. Ba i dámy továrníků najedIOU uc tily ve svých srdcích milosrdné hnuti a zařídily krejčovskou dílnu k ošaceni malých otrhánků, aby byli s to či- niti zákonu zadost v příčině návštěvy škcly. Opatřeni toto mělo ten dobrý účinek, že přívrženci Šímovi, strany to anarchistů, skoro nadobro se seschl«, bud že uznali za vhodné, dělali dobrotu, anebo že pro nastalou zimu z práce byli propuštěni.
Raglan byl po delším vyšetřování pohnán před soud pro falšování potravin způsobem životu lidskému nebezpečným a též k něko- likanedělnímu vězení odsouzen, načež z okolí, jak se za to všeobecně mělo, nadobro zmizel. Kam se jeho žena pcdžla, nikdo neviděl a nikdo též po tom se neptal. A aby koruna všemu dobrému byla postavena, jest nám ještě dodati, že mezi baronem a jeho pravou choti stalo se smířeni, k němuž sám baron učinil prvni krok.
Miss Raglai svým skoro náhlým odjezdem učinila smířeni manželů možným a tak nastaly v Sichdichfuru opět spořádané poměry, což bylo také to nejmoudřejši, protože nejdéle po dvou letech zdejší trať s tunelem měla dle programu býti odevzdána světovému obchodu, a tu jako vůbec při každém otevřeni nové dráhy očekával se sem ministr železnic, po jehož odjezdu mělo nastali padáni zlatých křižú a křížků.
Z té příčiny všichni boháči, jejich! pria nadějně se dmula očekáváním, že na ně spadne néjaký křížek, předcházeli si okresního hejtmana, na jehož dop ručeni vyznamenáni záviselo. Citili dobře, že okresní hejtman byl poměry přímo skandálními na zdejší trati velmi nemile dotknut a to tím nemileji, že se obával, aby ty prjžluklé fotografie nějakým nahodilým agentem nebyly zaneseny d d Vídně a neobjevily se v parlamentě, kdež by snaino moh'a podati se interpellace zněni toho: „Ví pan ministr železnic o skandálních poměrech na trati a ví-li, jakých hodlá prostředků použiti k jejich zamezeni?" — Načež by první dotaz z ministerstva zahřměl u něh i na hejtmanství — jaká to pak blamáž l — Z příčiny té dal ostré nařízeni četnikům, aby pilně přihlíželi, dbá li se všech předpisů zdravotních a humanitních.
P. Lánský neměl ani tušeni o tom, co všecko způsobil, ale páni si šeptali: tohle nim namíchal ten Čechický kaplani XI. Pouť sv. Michaela.
Tu neděli po sv. Václavu slavila se v Sichdichluru pouť, k niž sešlo se dosti hostů-farářů a kaplanů z ckolí.
Přišel děkan Zehrrrann, jejž jeho tvrdá německá řeč označovala jako rodilého „Eger- lángra". Byla 'o vysoká, dosud statná postava kněze, skoro již sedmdesátiletého, s hustým obočím, z pod něhož nevlídně hledělo dvé velikých oči na kaplánka Lánského, přtd nim se ukláně jícího. Fara jeho byla hned na protější straně vrch», cdicud prolamoval se tunel v u střety tunelu ze Sichdichfuru, kdež dělnici ani slůvka českého neza Iechli v kostele, — Tak, to je ten náš čechácký kaplánek — pravil k faáři, který dosud neuznal za vhodné, okolním farářům se před sta viti.
— On opravdu: nemá času — omlouval ho farář.
— To se rozumí, — odpovídal děkan pichlavě, — protože všechen ča3 musí obětovat! svým krajanům. Ti ovšem nadělají práce nejvíce, laková spřež — Opuštěná a naprosto zanedbaná cd církve — doplňoval kaplánek.
— Podívejme se, jaký má jedovatý jazyk. — V tom vkročil do pokoje jiný farář z okolí, malý, poněkud přitloustlý mužiček s pohledem přímým, dobrosrdečným.
— Aj, pan farář Schindler — vital ho mistni farář.
Farář Schindler ukloniv se děkanovi a domácímu faráři, pcdal pak též ruku ka* plánkoví.
— Slyštl jsem o vás již — pravil — a četl taky — upřímně řečeno, vy se mi líbíte, jsem velice tonu povděčen, že vás sem dali, my si zde nevíme s tím vašim lidem rady — já jich mám v kolítuíe podél trati taky asi padesát. Já sice trochu česky radebrechovat dovedu, ale to, jak jsem se přesvědčil, nepo* stačí. — — Víte, — rozhovoříval se týž dále, — kdo to s vašim lidem dovede, přesvědčí se, že není tak zlý a že si dá říci, my však ubožáci se svou lámanou češtinou daleko to s ním nepřivedeme, my ji hluboko do srdce nezasáhneme, a proto jsem rád, že vás tu máme, já, když ti lidé mají něco velmi vážného, posilám je k vám, proto se na mne již nehněvejte. — Tato slova uznání kaplana velmi mile dojala. Tedy přece se mu dos alo z úst německého kněze uznání.
— A zde přichází velebný pán Krämer — vítal farář nového přlchoziho, vysokou to přihublou postavu kněze asi 30!etého, ozbrojeného tlustou sukovitou zahnutou holí, pchledu jaksi nevlídného, a'e přísného.
Pohled ten odporoval dobráckému jeho úsměvu.
— Vy jste, — pravil k Lánskému dosti plynnou češtinou, — jak vidím, zdejší kaplan — nu, to mne téši, že mi bude lze s vámi si pohovořiti česky. Já se učím Česky přes „krk i hlavu" — víte, já taky kážu a zpovídám česky. Češi chodí ještě ke zpovědi, ale více jejich ženy. Z toho, že vás „posadili0 d j novin, nedělejte si nic, mně jsou noviny vuřt, — V kaplanu tom seznal Lánský poctivého, bodrého kněze, bez salonního lesku sice, ale právě tak činil na Lánského nejlepší dojem.
— Zde je velebný pán Friedrich, — ohlašoval domácí farář, — zdejší rodák, zámecký kaplan u knížete .... v ^ Nové úklony.
— Pater Lánský, zdejší kaplan, — představoval se mu s lehkou, kollegiálni úklonou, podávaje mu ruku, do kteréž nový host tři prsty své pravice ledabyle vložil s ceremoniel- nim úsměvem.
Byl to mladý, prostřední postavy kněz též teprv po vysvěcení, s nímž P. Lánský v semináři často se vídal, ale málo se stýkal. Již v semináři říkali mu nadutý Němec, jenž nos nosí příliš vysoko. Měl na sobě krátký kabát se šůsky na způsob fraku přistřiženými. Ze spod rukávu bělaly se mu manžety. Na nose mu seděl z'atý skřipec zavěšený na zlaté šňůrce. Při chůzi došlapoval si na špičky, co* bylo důkazem, že dovede se pohybovati na hladkých parketách.
Předliaviv se s příslušnou salonní etiketou všem kněžim, přidružil se ihned k děkanovi, jenž se ho dotazova1, co dělá kníže, kněžna a jak se maji princ a kontesky.
— Za měsíc — vypravoval — pojedeme na Riviéru, na Vánoce do Říma a na zimu do Kaira. Na Velikonoce uděláme si výlet do Jerusalema.
Způsob jeho mluvy byl strojený, poněkud huhňavý. Bylo na něm vidět, že dobře si vypozoroval, jak se panstvo usmívá, případně ušklibá, jak si cdka?livá a jak kapesníku užívá. Zachytiv několik českých slov z hovorů faráře Schindlera, Kramera a Lánského, vyhrnul nos a prohodil k děkanovi: U nás mluví jen čeládka česky, to je přece jen in- feriórni řeč a nemohu pochopiti, proč i kněží němečtí si jí lámou jazyk.
— Protože máme v naších kolaturách — odvětil mu kaplan Kratner, jehož jemný sluch slova ta zachytil — chuďasy, kteří zde upadli do rukou lotrů.
— já — pronesl zámecký kaplan Friedrich Jeho Jasnosti vtip — já než bych se učil česky, raději se učím esperanto.
— 177 0 — Takový nesmysl — okřikl ho kaplan Kramer — opovažujete se vyslovili vy jako katolický kněz? Koho obrátíte na viru espe- rantským nesmyslem, koho chcete zpovídati, koho zaopatřovati ? Že by vůbec katolický kněz mohl se učit! esperanto, považuji za nemožné.
P. Lánský svému německému kollegovi tiskl vděčně ruku.
Pan vikář uznal za vhodné mluviti o něčem jiném.
Po těchto rázných slovech panáček ve fráčku skoro se zajikl. Kaplan Kramer usmál se na celá svá široká ústa.
Od té chvíle tato trojice kněži mladého, hrdopyšného panáčka valně si nevšímala.
Mezi savnou mši přišlo ještě několik knězi z okolí, kteříž P. Lánskému největši pozornost věnovali. Z některých pohledů vy- ciřoval P. Lánský přízeň, z některých zase nepřízeň, ovšem tuto více.
Při hostině přišla brzy řeč na značně změněné poměry zdejší farnosti následkem stavby dráhy. Přišla řeč i na česká kizáni, kteréž většina německých kněží neschvalovala — Nemá se nic nového zaváděti, — pronesl své mínění děkan.
P. Lánský na to jakožto nejposlednějši u stolu neodpovídal.
Apoštol trhaná. 12 Místní farář odpověděl pokrčením ramen, jakoby chtěl říci: Já si nemohu pomoci.
— Německé děti zepsuji si od českých svou německou mluvu.
— Nenechte se vysmát, — odvětil farář Schindler — já jsem přece rozený Němec, ale zdejší němčině musil jsem se teprv učiti — to je roztomilá mluva.
Na to němčinou místní pronesl několik případných provincialismů, jimž dal se do smíchu i zámecký kaplánek.
— Horší je to, — podjtkl dále, — že česká kázáni, jak mi dole bylo řečeno a jak to i v listech také stálo — bud! vždy větší odpor. — — Čí odpor — vpadl mu da řeči kaplan Kramer — odpor těch, kteří po celý rok na kázání nepobudou, vzbuzuje odpor nevěřících a professiolelnlch německých štváčů; tito Němci jrou hanbou naSehs nlroda. — — No, no, vy to přeháníte, — odvětil kaplanovi děkan Zehrmann, — já myslím sám, že českým kázáním v německém kostele vzdělanější třídy z kostela se odhánějí. — Vůbec na děkanu bylo znáti, že těžce nese česká kázáni P. Lánského na této straně tunelu, kdežto on na druhé straně českého lidu naprosto si nevšímal.
— Učiněný farizeismus — stál kaplan Kramer na svém — já jsem zde za nemoci p. faráře míval v neděli kázáni a služby boží, kdy zde o Češích nebylo ani potuchy, a ty vzdělané třídy ze zdola po každé stkvěly se v kostele svou nepřítomností. A nyní, aby měly příčinu k rundáni, tváří se jako katolíci — nic než farizeismus. Kdybych já ty Spie- gelbergy neznal! Co se mne týče, já úplně soutťasim s Lánským a chválím ho za to, že se ujal svých krajanu, kteří svými mozoly pomáhají nám zde šiřiti německý průmysl a německou kulturu. — ?
Při těchto slovech zámecký kaplánek pohrdavě se usmál.
— Co se sméjete, — obořil se na něho bezohledný Kratrer, — zdá se mi, že nemáte pochopeni pro smysl mých slov. Snad jste mladý panáčku v knihovně Teho Jasnosti dočetl se o velikém úkolu pra obyčejného červa v zemědělství. Největší lučebník Německa dokázal, že kdyby nebylo těch praobyčejných čeivů a žížal v zemi, že by nebylo zemské úrody. Ti ubozí čeivi, jež člověk bezrhledně šlape, obstarávají ohromný úkol v zemědělství — a nuže, takovými červi jsou i ti chuďasi, kteří svých rukou propůjčují k ražení drah světovému průmyslu a osvětě, oni jsou spolu pionýry všeobecnš kultury. — — No — pravil úsměšně děkan Zehrmann — vy byste se hodil někam za professora. — — Prosím — odvělil mu rázem kaplan — mně postačí důstojnost katolického kněze, jejž těší vědom', že přiučil ss tolik druhému zemskému jazyku, aby skýtat! mohl útěchu i těm. kteří na n?mfckém území až dosud bývali nej opuštěnějšími. — — Nu ovšem — cdpovřděi nedůtklivě starý pán — teď ta mládež chce všechno lépe vědět, všemu lépe rozumět. — — Nároků takových — hájil se kaplan — rozhodně nečiním, ale na tom trvám, že v kostele nemají co poroučeti lidé, kteří v něm po celý rok, kromě těch jistých císařských dnů nepobudou, kteři nikdy nepoklekají ani ve zpovědnici, ani ke stolu Páně. Dnes si osobuji knězi poroučeti nevěrci a bezbožci, kteři, kdyby platilo u nás církevní právo, po smrti by ani nesměli přijíti na náš katolický hřbitov, protože nehlásili se k církvi za živa, ztrácejí právo na církevní pohřeb.
— Tak jen to zkuste a vylučte na př. pana barona Eimana, až um*e, z katolického hřbitova — podotkl zámecký kaplai.
— Proč bych to zkoušel já — obrátil Kramer rázem. — Já jsem jen služebník. Když si to tam nahoře nechají líbit, proč bych jako ubohý kaplánek strkal prcty mezi dveře. Právě to je to nejsmutnějŠl v naší církvi — pokračoval povýšeným hlasem, — že církev t. j. mnozí její kněží, vyšší i nižší, za mocnými tohoto světa pobíhají, že se jim koří a jim slouži a na ně všemožné chledy berou, s nimi stoluji a hoduji, s nimi se bavi a si hraji u jednoho stolu, kdežto oni ani jedno z přikázání církevních neplní. A když hned na to uvážím, že jsou to namnoze naši němečtí kněži, kteří české dělníky ničemnou frází: „Nix böhmisch" odhánějí öd kazatelny, od zpovědnice a cd stolu Páně, pak mne jako pravého a upřímného německého kněze pojímá stud.
— To je přespříliš! — ozval se děkan, — vy to svou logikou taháte na skřipec.
— Já doznávám upřímně, — ujal se slova jiný farář — že dnes lituji, že jsem za mladších let nepřiučil se tolik češtině, abych mohl i české ovečky obsluhovat!. Teď mi to již není možné. ' * — Proč by nebylo1 možné — ujal se slova farář Schindler, - při dobré vůlip:ddá se všecko. Dovolím si pánům sděliti, co pohnulo mne usilovně učiti se česky. Já sice již ze semináře česky dosti dobře rozuměl, ale málo jsem se cvičil v řeči, pozdéji jsem ještě mnoho zapomněl, ale je tomu asi pět let, když mne jednou v neděli, na cestě z kostela po požehnáni zastaví jakýs člověk, jenž se namáhal německy mluvit a jenž mne prosil, abych ho vyzpovídal, že má před sebou dlouhou cestu.
— Přijďte zíti a ráno — pravím mu — dnes nemám kdy.
— Já zítra — možná — budu již odtud náramně daleko — odpovídal mi lámanou němčinou — nevyslyšíte-li mne dnes, pak ne- zpovídám se nikdy více — je to zpověď má dnes poslední.
Z jeho horečně vypoulených očí jakoby ke mně pravila stísněná duše: Vyslechni ho na místě. A tak se i stalo. Co se mi zpovídal, to on sám hned na to opakoval před soudem. Možná, že páni na to soudní líčeni ještě se pamatoj'. Řekl u soudu, že kdybych ho byl té chvíle nevyšly šel, že byl by se oběsil ze zoufalství nad zločinem, pro kterýž byl vězněn někdo jiný zcela nevinně. Tehdy SGudce sám vyjádřil svůj obdiv rad blaho- činnou instituci katolické církve — zpovědi totiž, jež pravého zločince pohnula, aby v žaláři zasednul na místo nevinně odsouzeného. Vědomí, že jsem na místě božím přispěl k napraveni veliké křivdy, bohatě mne odměnilo za poměrně malou námahu přiučiti se českému jazyku.
— To je moje přesvědčení, —- ujal se opět slova kaplan Kramer — upřímně vyznávám, že u německého kněžstva z valné části převládá neblahý předsudek proti druhému zemskému jazyku, předsudek, jehož dříve nebývalo. A dříve, dokud se tolik nejezdilo jako dnes, bylo mnoho kolatur, v nichž německý kněz snadno se obešel bez češtiny, ačkoliv dříve němečtí kněží ze seminářů do duchovni správy mnohem více si češtiny přinášeli, nežli dnes. Ale nemohu chápati, jak dnes německý kněz může před Bohem a před sebou zodpo- vídati, nechtít naprosto přiučiti se drukému zemskému jazyku, jejž skoro každé chvíle potřebuje, nepravím kdes v zastrčené vesnici, ale v každém větším místě. Rád bych ku př. věděl, co by si pouze německý kněz poča', kdyby k němu přišel český párek z těch lidi, kteří zde na dráze pracuji, se žádostí, že by rádi vstoupili do stavu manželského. Oba od letošního jara síali se jeho ovečkami. Má [e od sebe vyhnat slovy: nix böhmisch? Má na sebe vzíti zcdpovřdno&t, že by pak žili v konkubinátu? Při sepsáni snubniho protokolu naskytuje se mnoho věcí, jež neodbudou se jen ledabyle, ku př. zjištěni domácího, svobodného stavu, daného manželského slibu někomu jinému, nemanželských dítek atd. atd. A co je nejlťavnější: íak zvaný katechismus, čili poučení snoubenců o povinnostech manželů a rodičů, o křesťanském životě, jež bývá směrodatným pro celý život. Tážu se, s jakým vědomím může cd sebe propustiti německý kněz české snoubence bez patřičného a povinného poučeni? Snoubenci jakožto manželé zapadnou do světa. Oni sice dali si slib manželské věrnosti, slib obapolné pomoci, shovívavosti, lásky, slib se neopouštěti ani v dobrém, ani ve zlém, ale toto všecko musí se jim přiměřeně vysvětlit!, odůvodnili a na srdce vložiti, tak aby přece časem — v různých pokušeních života — mohli si připome- nouti slova kněze, jak spolu měli žiti, dítky vychovávati tu holá oddávaci formule jim brzy vymizí z paměti, ale poučeni kněze vryje se hluboko do srdce. Co je dnes manželských párků, nedbajících svých povinnosti, proč nedbajících? — protože se jim nedostalo o nich poučení, buď při tak zvaném katechismu, anebo ve zpovědnici. Nedejž Bůh, aby jednou mnozí manželé před soudem božím nevymlouvali se na kněze, že jim nedal poučeni o povinnostech jeiich stavu. Česká řeč není řeči vzdálených Číňanů anebo ru- dochů, k jejíž naučeni není příležitosti, je řečí našich sousedů a spolukrajanů, k jejímuž naučeni je sterých příležitosti. Proto já jakožto německý kněz nemohu žádného kněze omlou- vati, že nezná oba zemské jazyky. ' ,' Mezi řečí kaplan Kramer pozoroval, že většina hostů jej neposlouchala, že zúmyslně hlasitě hovořila a noži a vidličkami o talíře hřmotila.
— Zrovna jako za časů sv. Štěpána — podotkl ku svému sousedu faráři Schindlerovi — ucpávali si uší, aby neslyšeli.
Od té chvíle hovor mezi kněžmi byl jaksi 7am'klý. Ukázaly se tu dvě strany: většina zarytých Němců, a menšina| obhájců českého jazyka.
Hovor vedl se tiše a konečně přešel na povětrnost, což bylo důkazem, že hostům docházela látka.
— Člověk dnes má všude zábavu otrávenou — podotkl mrzutě dékan Zehrmann tím ohyzdným nacionalismem, — který člověku každé sousto otravuje. Nejlépe bude nikam nejezdi ti. Pobude-li zde ten kaplan — pravil šeptem k zámecké nu kaplanu, jejž si vedle sebe posadil, — počeští se tu celé pohoří. A ti blázni, němečtí kaplani, mu sekundují I Proto, kdyby měl zdejší farář zemřiti, vy se sem musíte hlásiti — já vám to zaonačím. Tolik vám mohu říci, že Lánský zde v kruzích rozhodujících má tajné nepřátele. Proto jen pryč s ním, sice by nám to zde svým čecháctvim všecko zasmradil. — Brzy před večerem hosté odjížděli v náladě nepříliš růžové. Strana děkana Zehrmanna přímo vášnivě útočila na kaplana Lánského proto, že prý zaváděl novoty do chrámu, jež musejí rozrušiti veškero německé duchovenstvo.
— Nikoliv — hájil se ještě při rozchodu Lánský, — já provádím pouze nejstarší právo katolické církve, jež hned cd počátku velí, kázati všem národům v řeči jim srozumitelné, a právo to jako katolický kněz nenechám si nikým zapovfdati. V tom bych si nedal brá- niti ani maďaronským biskupem.
— Koukněme se na tcho mladého zajíce — sápal se na něho děkan — on troufá si odpor klásti i biskupu.
— Prosim — hájil se Lánský poněkud podrážděně — aby slova moje nebyla překrucována, já si svá slova zde přede všemi pány osvědčuji.
— Však je dobře — podotkl jízlivě zámecký kaplan Friedrich — vy se opovažujete cdpor klásti starým, zasloužilým kněžím.
— Kdo vy jste? — pcdíval se Lánský na svého nedávného kollegu ze semináře hezky s vysoká, — vy jste rozhejčkané napidro- vané paňátko — hleďte raději, abyste se něčemu řádnému naučil. — Slova tato měla v zápětí salvu smíchu u německých, s nim souhlasících kněži.
— Druhý zemský jazyk, — doložil kaplan Lánský, — musí co nevidět státi se předmětem pastorálních porad v celé diecési, ba v celém obvodu království českého. — Na to hosté se rozcházeli, většinou pěšky po neschúdných cestách horských. Rozešli se i místní farář a kaplan, každý do svého pokoje.
P. Lánský měl pocit, že ve své horlivosti pro právo českého lidu na německé farnosti poněkud se unáhlil a že slov jeho na vyšších místech bude zneužito. Biskup sice je veskrz spravedlivý, jsou v?ak mezi jeho rádci též takoví, kteři neústupně hájí stanovisko Zehrmanna. V ohledu tom německé kněžstvo bylo rozděleno ve dva tábory, větší a menší. V pr- vějším hájilo se stanovisko, 2e čeština ze všech chrámů na zněmčeném území má se vymýtiti, kdežto v táboře druhém aspoň výjimečně ji připouštěli.
— Je tu zásadní boj, — pravil k sobě kaplan, — jenž konečně musí býti rozhodnut, ať se děje co děje. Vypsal jsem již panu biskupu všecky obtíže zde, a vypíšu je ještě jednou, a to důkladněji. — Na to pcd/ečer vydal se ještě na procházku, přehodiv přes sebe svrchnik, v jehož kapse ucítil dárek od pí. Raglanové.
Kráčel po pažitu vedle lesa směrem stoupajícím, odkud rozkošná byla vyhlídka do českého ráje. Duch jeho bezděčně zabloudil k útulnému domku, v němž zřel svou drahou matičku a sestřičku.
— Dobře, že nevědí, — povzdechl si, — s jakými obtížemi musím zde zápasiti. — — Boj ten mne již unavuje, a jak vidim, nalézám se teprv na jeho začátku. Co nevidět nastanou zde volby do obecního zastupitelstva, o nichž se tvrdl, že tentokráte vypadnou ve prospěch strany továrnické. Pak by strana Langrova uhájila pouze II. sbor a starosten- stvl ocitlo by se v dolenci. Ale pak budou zde pcroučeti lidé, kteři po celý rok v kostele nepobudou. — Pak, milý Františku, — pravil k sobě, — svůj raneček si zde svážeš a půjdeš o dům dále. Svůj zkušebný rok si zde odbudeš a budeš hledět dostati se někam do Čech. Nalézám se zde jako u vyhnanstvt. Ale dokud zde budu, od svých práv neupustím, to ať si nemysli, jádro německého lidu stoji na mé straně, pohříchu jen, že je tak nesta- tečný. Dole jsou sami kramáři oboji národnosti, kteři při volbách řídit se budou ziskem, jsou tam i Češi proti mně, protože nechci státi se členem jejich besedy a účastníkem politických agitaci, ačkoliv jem všemu živ- nostnictvu prospěl tim, že soudně byla uzavřena a hned na to vypálena Raglanova veřejná travirna a dělnický lid nyni potraviny odebírá si kde chce. • Kam se podála jeho nešťastná paní, jež, když poznala pod sebou propast, opustila zde všecko? A kam se poděl Raglan se svým adjutantem ? A tu P. Lánský bezdččně si sáhl na náprsní kapsu, v niž se skrýval dárek mis Raglanové. Maně jej z kapsy vyndal a v ruce si jím pohrával.
— Kterak snadno je zabiti člověka 1 — pravil k sobě, — dosti malé stisknuti postačí a rlna letl. — V okamžiku, když Lánský rámě s revolverem jen tak ze žertu natáhl, zaslechne lehké zakňučeni psa a přitlumené slovo: Fassl — a již P. Lánský před sebou citi vřelý dech Raglanovy doggy, a v tomtéž okamžiku bezděčně vystřelil. Rána z revolveru tře skla; malá sice, ale rozléhala se po okolních vrších. Dogga, střelená přímo do chřtánu, překotí a se dvakráte za sebou, načež za strašného vyti zcepenéla. A hned na to bylo slyšet hrozné zaklení a utíkající kroky.
P. Lánský teprve několik vteřin po výstřelu nabyl vědomí, že na něho byl obmýšlen útok a bezděčně si vzpomněl na výstrahu mis Raglanové. Byl ji za ni vděčen.
Rázem ho přešla chuť k další procházce na pokraji lesa v neděli o pouti.
Obrátiv se, zahnul dolů do vsi kčetnické stanici, oznamuje, že nahoře nad kostelem lež! RagJanova dogga.
Brzy na to dva četníci z dolence se vytratili směrem k lesu na honbu po Rag'anovi.
XI. Obrat.
0 Zakročení P. Lánského v pletivu lží a podvodů, s jakýmž stavba pohraniční dráhy na počátku prováděna byla, působilo jako pumou.
Z Vidné následkem interpellace přijel ministerský důvěrník, jenž především zastavil se u okresního soudce s djtazem, co na tom všem je pravdy. A spravedlivý soudce nalil vysokému úředníku ryzí víno dosvědčiv, že co při oné památné hostině P. Lánský přednesl, byla čirá pravda.
První následek byl, že okresní hejtman byl z trestu přesazen do vzdálené In okresu, v němž nebylo světového průmyslu a kdež neměl příležitosti stýkati se s bavlněnými barony.
Na jeho místo dosazen byl muž energický, jenž partafirské putykářstvl při stavbě dráhy šmahem zrušil, čímž nemálo zavděčil se místním šenkýřům, kteří od té chvíle sami „trhaný" zásobovali potravinami v a ovšem i nápoji. Prostý lid — Němci i Češi — byl P. Lánskému velice povděčen za „kousek", jejž byl pánům provedl, a lnul k němu ještě více.
Po tomto vítězství P. Lánský v kostele měl úplnou volnost, mohl mluviti česky nebo německy, jak sám za dobré uznával. Zvláště ve škole zjednal si velikou vážnost. Ba i nej- mladší z učitelů, jejž P. Lánský s dobrým důvodem považoval za jednoho ze zpravodajů o něm do německých listů, nejhlouběji před ním se kařil. Celý Sichdichfiir vypravoval si, jak prý ten pán z Vídně s kaplanem hovořil, jak na pír kroků k němu se hlásil a jak o něm vydal svědectví ve slovech: Přál bych si, aby všichni kněži byli takoví, jako je P. Lánský.
A nejvice jej velebil dělnický lid, jejž P. Lánský z otroctví partafirů vysvobodil. Nikdy neměl tolik horlivých navštěvovatelů svých kázáni českých i německých, jako v té době. Celé pohoří prozpěvovalo mu „alleluja".
Však ale brzy ozývalo se „ukřižuju se strany, do niž nebyl by se toho nadál.
Též ke konsistoři pochvalná zpráva o něm pronikla, následkem čehož marné bylo všecko sočeni vikáře na něho, že do duchovní správy zavádí věci neobvyklé, t. j. český jazyk. Jeho farář uznal za nutné, prošiti konsistor, aby P. Lánského jmenovala administrátorem fary u věcech duchovních, jelikož prý jeho stav tou měrou se zhoršuje, že vidí již svůj blízký konec, kterémuž přání konsistoř ochotně vyhověla.
Nyní nastal v postaveni P. Lánského dokonalý obrat.
Zatím počet obyvatelů v Sichdichfiifu očividně rostl, dolenec měl třikráte tolik duši, jako hořenec.
— Nyní — pravil k němu příležitostně starosta Langer — při příštích volbách podlehneme v prvním a třetím sboru, starosten- stvi obce tude přeneseno z hrfence do do- lence a dostanou se na vrch továrnici, bavlněná aristokracie, jež občanský živel bude utiskovati. A vite, jaké následky to bude miti pro vás, velebný pane?
— Vím dobře, — cdvětil, — budou mlti svůj kostel a svou faru.
— A pak též svého kněze, — dodal starosta. .
— Ano, cítím to.
— Vás, velebný pane, ti páni po té katastrofě se boji, ale oni vás ještě více nenávidí, nežli dříve. Vite, jak se mi nedávno jeden ředitel továrny podřekl?
— To je velmi zajímavé, — podotkl s úsměvem P. Lánský.
— Řekl: Až budeme miti zde svůj kostel, pak odtud toho kněžoura vyhodíme, my si od něho poroučeti nedáme. A já opravdu nevím, kdo katolického kněze nenávidí více, zdali sociální demokraté anebo továrnici? Prosím, sociální demokraté v továrnách nejsou ani z daleka takoví, jací byli trháni, kteří již odtud odešli. Ti vás, velebný pane, zbožňovali, ale sociální demokraté vás nenávidí. Těm byste mohl kázati andělsky, do kostela je nedostanete, a jejich zaměstvavatele také ne. Jaký pán, takový krám. V tom ohledu jsou si stejní.
— To jste dobře pověděl, příteli, — odvětil P. Lánský. — Ano, kdyby katolický kněz svým kropáčem Jejich ohnivzdorné pokladny Činil nedotknutelnými a svou kadi- telnicí všecky jejich mrzkosti a tu hnilobu v nich podkuřoval, aby nepáchla tolik do světay pak by si ho vážiii jako asi popa si váží v Rusku. I kdyby jim sebe věrněji sloužil, nenáviděli by ho přece, protože nenávidí Bcha. Vím dobře, jík s nimi stojím.
— Víte li pak, že sem dochází ten zdejší velebníček, Němec, který se již vidí býti farářem v dolenci? Továrníci hodlají sami na svůj náklad postaviti si kostel a faru a to hned, jakmile na sebe vládu v obci strhnou.
— A já budu první, — odvětil P. Lánský — jenž bude mu k tomu štěstí gratulo- vati. Já, pane starosto, budu se cítit šťastným, dosáhnu-lí po smrti svého p. faráře, jemuž přeji ještě dlouhého života, zdejší faru, tak abych mohl splniti si své dávné přání, vzíti si k sobě svoji matku.
— To fi přejeme i my.
Po těchto slovech oba přátelé se zase rozešli.
Zatím minul i druhý rok kaplanování P. Lánského v Sichdichfuru.
Stavba dráhy blížila se ke konci. Dělníci s obou stran v tunelu setkali se, což i po svém způsobu oslavili. Stavba nádraží a hlí- dačských domků byla též provedena. Lidé poznenáhla z práce byli propouštěni.
Jednoho dne, právě před zimou třetího Apoštol trhanů. 13 roku, dostavil se k faře zástup dělníků, jejichž vůdce se svou rodinou představil se administrátoru fary.
— Přicházíme, — pravil Bartolo Silvano ve své mateřské řeči, — poděkovati vám, velebný pane, za všecku vaši lásku a péči, kterou jste nám za tu dobu naši práce zde věnoval. Budeme na vás ve své otčině vzpo- mínati a budeme svým dětem o tom českém knězi vypravovati, jenž z lásky k našemu lidu naši mateřštině se přiučil, aby nám mohl slovo bozi hlásá ti. — — Jak jste zde pochodili ? — tázal se jich kněz.
— Dosti dobře. — odvětil Silvano, — protože jsme se nedali od partafíra odfrati a vedli jsme poměrně střízlivý život. Každý z-našich lidi nese si,domů přes 100 zlatých hotových úspor. — f MÍWj/ I i! ; — Tolik úspor dělnici čeští nenadělali, — podotkl trpce P. Lánský.
Po těchto slovech Silvano políbil knězi ruku, jenž vůdce dělníků objal. A všichni vlaští dělnici políbili a tiskli knězi ruku. Na to dělnici se slzami v očích s knězem se rozloučili.
— Jsou radosti v duchovní správě, — pravil k sobě P. Lánský, hledě za odcházejícími, jež byl až za kostel doprovodil, — kteréž daleko převyšuji všecky námahy a strasti kněze. — Této vděčnosti u Čechů nezažil. I tito ramnoze již odešli cdtud z práce, ale ne vši- ckni, značná menšina z nich zde zůstala, protože nalezla si zaměstnáni bud v továrnách, anebo zařídila si nějakcu živnost, jako: hokynářovi, truWářstvi, kupectví, šenkýřství a pod. Usadili se vesměs vdolenci. Ti hodnější z odcházejících přišli knězi dáti s Pánem Bchem a podékovati mu, ale většina z nich odeš!a jen tak.
P. Lánského tento nevděk poněkud zamrzel, ale jsa jako kněz zvyklý sebezapirání, potlačil to v sobě.
Děti Čechů, kteří po dostavbě dráhy se zde usadili, brzy se poněmčily a zlhostejněly u víře, ba z některých stali se i zuřiví Němci. Na české kázáni přestávali chcditi i stáři.
— Kdyby kostel byl dole, — omlouvali se, — chcdili bychom, — ale nahoru je to pro nás obtížné, a pak máme dole svůj obchod.
P. Lánskému zbylo jen málo z té staré gardy, k niž náležel Čapek a několik jiných. Nejstarší jeho dcera odešla za svým mužem do Vlach a ostatní děti, dobře odchované, zachytily se v dobrém postaveni u továren.
V továrnách bylo mnoho českých dělníků, hlavně ženských z českého kraje, něco přes hodinu odtud vzdáleného.
Čapkovi přálo štěstí tim způsobem, že z někdejší dělnické kuchyně, založené od P. Lánského, kterouž se ženou vedl, vyvimla se od dělníků četně navštěvovaná hospoda s českou kuchyni, kterouž Čapková výborně řídila. Čapkovi se peníze jen sypaly, což ho pohnulo svou hospodu rozšířiti o velikou síň, v niž P. Lánský konal nedělní schůze pro český lid, hlavně pro dělnický dorost za tim úmyslem, aby jej před naukami sociálně-demokratickými chránil. Tím píchl do vosího hnízda.
Schůzky ty vždy v neděli k večeru po- řádené těšly se z počátku hojné návštěvě, ale byly trnem v cčích socínků.
Mezi tím časem provedeny byly nové volby, jež výpad y tak, jak starosta Langer předvídal. Páni v dolenci ve dvou sborech opanovali pole a začali se nafukovati.
Prvním, jemuž svou nadvládu dali poct- titi, byl P. Lánský. Pocítil to nejdříve ve škole, v níž mu místní školní rada zapověděla žákům českým náboženství česky vykládat?. Dovolovali mu to milostivě vždy až po Škole, anebo v neděli, což bylo pro děti s obtížemi spojeno. Rodiče totiž děti hned po škole potřebovati buď k pochůzkám anebo k ošetřováni menších děti. Stížnost v příčině té k okresní školní radě byla v neprospěch české řeči ve škole vyřízena. Škola prý jest německá, v niž &e musí vyučovali německy; škola pTý není kostelem, ve škole prý poroučí místní školní rada.
Toliko důtklivými domluvami docílil P.
« Lánský u rodičů svolení, aby směl děti jejich vyučovati náboženství po škole aspoň dvakráte v témdnu, ale ne u všech. P. Lánský pozoroval, kterak se povlovně do českého dělnictva a zejména do mladšího dorostu vkrádají beznáboženské zásady. Nesl to velmi těžce. Snažil se listy katolickými vliv náboženství nepřátelský v hostinci Čapkově zastaviti.
Brzy na to strana sociálně-demokratická zařídila si nedaleko hostince Čapkova hospodu svou se svými listy a svými zábavami. A většina dělnictva odstěhovala se do nové hospody. Čapkovi v hospodě zbyla sotva čtvrtina denních hostu a když na jeho hospodu od socinků uvalen byl boykott, řidla návštěva se strany dělníků každou neděli, kdy míval obchedy nejlepší.
Mezi dělníky továrními a tak zvanými trhaný byl značný rozdíl. I při tom ošklivém jméně, jež těmto bylo dáváno, byli to lidé většinou zachovali, věřící, a hlavně jejich ženy byly nábožné. Do jejich řad sociálně-demokratická erganisace nevnikla. Přišli jen na tu dobu, dokid stavěla se dráha, račež většina z nich vracela se domů. Naproti tomu dělnici tovární skoro vesměs náleželi organisaci, kterouž bezohledně prováděli.
Když se P. Lánský o boykottu na Čapkův hostinec uvalený dověděl, těšil Čapka: buďce tomu oovděčen, aspoň budete miti hospodu svou vyčištěnou z těch živlů. Tim spiše každý pořádný člověk bude vaši hospodu na- vštěvovati.
— Bohužel, — namítal Čapek, — málo kdo z Němců mou hospodu navštěvuje. Němci vůbec tecf obě české hospody boykottuji. Teď S2 zde pěstuje všeněmectvl od té chvíle, co syn bývalého starosty stal se zde úřediikem v jedné továrně. Starý na něho nechtěl více nakládati a proto musil studie hodit na hřebík. A ten právě je z nejhoršich Všeněmců. A pomahačem jeho je Seebeck, bratr pani Raglanové, jenž se zde též zachytil. Konečně se dovídám, že chce co nevidét zřiditi zde odbočku Severočeská jedno ta. — — Pak ovšem působeni mému zde bude konec, — pravil P. Lánský zarmoucen tou zprávou. — Moje setba zde bude zničena. — — Jsou to časy zlé, — podotkl Čapek.
Na to se rozešli.
Při nastalé zimě farářův stav stále se horšil a nežii nastaly Vánoce, Bůh ho z útrap vysvobodil.
Pohřeb jeho byl chuďoučký. Vystrojil jej P. Lánský. Zbyly po faráři dluhy, jež P. Lánský slíbil po částkách upláceti, k čemuž ovšem povinen nebyl, ale k záchraiě cti kněžské slíbil tak učiniti. Ačkoliv pohřeb byl chudý, sú- častnilo se ho přece mnoho lidi. Zachoval si tu dobrou pověst, že měl dobré srdce a že své ovečky nedřel.
Nejvíce k politování byla jeho hospodyně, protože byla žebračkou. Po celý čas vleklé Choroby nejen že od něho nedostata krejcaru služby, ale i ze svých skrovných úspor jej podporovala — Kdybych byla mladá a zdravá, — hořekovala, — nic bych si z toho nedělala, šla bych třeba k sedláku, anebo chova'a bych děti, ale při svých 60 letech — která pak kuchařka v mém stáři zachová si zdraví ? Zdá se mi, jakobych se byla od nebožtíka faráře nakazila. Mé ruce jsou plny rheumatismu. — — Troufáte-li si, paní, s mojí matkou vyjiti, — pravil k ní administrator, — můžete zůstali u mne. — — Budu jí, jak se na matku velebného pána sluší, obsluhovati. je-li tak hodná, jako její syn, budu se považovati za šťastnou. — —'' I ještě je hodnější, nežli já, — ujišťoval ji. — Zatím, než fara bude nově obsazena, podaří se snad vám, něco někde si vyhledali.
— Ale já myslím, — pravila na to, — že velebný pán zde zůstane na vždy?
— Milá paní, jisté to nemám.
— Kněze hodnějšího v Sichdichfiiru nedostanou, — odvětila dobrosrdečně — to povídají všichni sousedi.
Patronem byla náboženská Matice a byla to fara z nejhorších v Čechách. Byla to jaksi diecesni Sibiř.
Jinak však co do příjmů nebyla fara ta zlá, ovšem kdyby se měl dalenec cd hořence z duchovni správy odtrhnout!, pak by fara zde byla z nejchudšich.
Jednu přednost měla, že byla ze všech nejvýše postavena — nad 1000 metrů nad mořem, že měla nejrozkošněji vyhlídku do kraje a že farář mohl se zde s velikým prospěchem věnovali botanice hledáni vzácných květin.
Brzy po pohřbu faráře navštívit P. Lánský Čapka dole v příčině nedělní schůze. Za« vitav do šenkovny zpozoroval na stěně mezi různými listy katolickými viseti též „Zář". — Čouhala jen málo z ostatních listů, ale P. L1n$ký svým bystrým okem vystihl ji přece.
— Jak se sem dosta'a? — tázal se Čapkové, jež mu kladla na stůl sklenku s vínem.
P. Lánský viděl její rozpaky.
— To sem někdo přinesl, — odpověděla na to.
— A vy jste ji zayadily mezi ostatní listy ?
— To věd', velebný pane, — doznávala — živobytí je těžké. Oni z protější hospody stihají každého, kdo by sem vkročil, a je-li to dělník, tak ho chylají. A tu myslil můj starý, že my ten boykott jejich nevydržíme. Máme ještě značný dluh.
— Nemám vám to za zlé, — odvětil kněz. — Vidím, že naši lidé opouštějí nejen vás, ale i mne. Musí dojiti k rozhodnuti. S Beliatem smlouvati se nebudeme.
Po těch slovech P. L3niký odešel.
Byl trapně dojat Nic ho tolik nedojalo, jako to čislo socialistického listu. Když ho Němci vráželi do novin, nebolelo jej to tolik, jako když viděl, že i Čapek, na nějž se tolik spoléhal, za?i"á se viklati.
Uitalovil na příští neděli schůzi, podotknuv zároveň, že bude se na ni jednati o něčem velmi důležitém.
Dostaví i se mnozí, s nimi však též značný počet sociálních demokratů a mezi nimi pověstný Šima.
Jeho přítomnost postačila P. Lánskému k poznání, že se něco připravuje.
Schůze měla býti rozbita. Kde je Šima, tam je vždycky kraval — tolik věděl z mnohé zkušenosti.
leho símě mělo býti udupáno a to nikoli od Němců, nýbrž od jeln krajanů Čechů. — Opustil-li ho Čapek, opustí ho také všichni ostatní.
To již nebyli ti trhaní, pro něž se obětoval, nýbrž lidé vší víry prázdní, a ve kte4 rých zbytek viry ještě pozůstal, i i z bázně a z prospěchářství stávali se třtinami větrem se kláiící.
Taková jest lidská povaha. Co mu zbývalo činiti ? Měl hnáti do boje tu hrstku svých př/vrženců, kteři se chvěli o svůj vezdejší Chlebíček ? Nedal se na útěk před Eimanem a před bohatými továrníky, avšak zde měl před sebou chudý lid, jejž socinkové z práce vy- štvou, a tu zodpovědnost nechtěl na sebe uvalovati.
Proto odhodlal se k veřejnému vyjádření, že v uváženi změněných pcměrů od další or- ganisace upouští. ' Tímto zde mé apoštolování jest u konce» — pravil k sobě — pozvedaje se k promluvě k přítomným.
Zraky všech utkvěly na něm. Viděl, kterak někteří z jeho přívrženců se zvedali a odcházeli, jakoby se dávali na útěk před tím, co přijíti mělo, což bylo znamením zlým.
Šíma držel svou sklenici v ruce, jakoby jí chtěl po někom hoditi. Za Šímou seděl ten medvěd, jenž se k P. Lánskému hlásil prvního dne, skalolam Beneš. Byl tj mladík her- kulické postavy, jenž vždy se ku knězi se sy- novskou důvěrou hláiil. Přišel též vy poslech - nouti si řeč kněze, jejž ve své prostotě zbožňoval.
Vrhnuv k nebesům pohled, P. Lánský započal: — Svolal jsem na dnešek valnou schůzi za příčinou zvláštní. Poznávám a vy cituji to i dnes, že se mezi českým déinictvem utvořily dva tábory. V žilách všech dělníků zde shromážděných koluje česká krev a proto nepřeji si, aby mezi vámi za vlád y různice. — (Š!ma: Které děláte vyl) — Chci všem různicím předejiti vyjádfenim, žs já vši dalši sociální činnosti zde se vzdávám a uskrovním se na užši činnost kněžskou. (Hias: To nás bude velmi těšit!) Toliko to bych si přál, abyste všichni přidržovali se zásad volnosti nejen v ohledu občanském, politickém, ale i náboženském, aby se mezi vámi ned!ly nátisky proto, budou-li někteří z vás i na dále navštěvovati chrám a plniti své náboženské povinnosti.
Š!ma: K čemu to, nechte si to pro sebe, my se vás o to neprosíme.
— Říkáte, — pokračoval P. Lánský — že náboženství považujete za věc čistě osobní — Dost toho již! — vzkřikl Šíma, načež sklenici, již držel v ruce, pozvedl a vrhl \i po knězi, kterýž maje Šímu stále na očích, šťastně se uhnul, takže sklenice padla na zeď, o niž roztříštila.
To bylo znamením ku všeobecnému kravalu.
— Vyhoďte toho kněžoura, — ozval se povel — co nám tu bude žvanit — a v tom již na sta rukou pozvedalo se na kněze.
— Volnou 1 — vzkřikl za Šímou „medvěd" Beneš.
H<ai jeho přehlušil všecky, všichni na odvážlivce se obraceli.
— A teď holoto, — zařval „medvěd — kliďte se ven a to hned jeden za druhým.
— Oho, ohol — ozývaly se hlasy.
— Tak já vám pomohu — bručel medvěd — a roztáhnuv své polochromé prsty, jako drápy, chápal se hlav socinků a pozvé- daje je jako kuželky, tloukl jimi o sebe a vyhazoval otevřenými okny, dveřmi, jako by to byla polínka. Šíma letěl ze všech nejdříve. V malém okanžiku byla hospoda prázdná. Když jich byl asi deset vyhodil, každý uznal za vhodné, nečekati, až by na něj došlo.
P. Pánský nebyl s to smích i se zdržeti.
— A teď, velebný pane, — pravil k němu „medvěd" — dovolte, abych vás doprovodil domů. Zde ta holota nestojí vám za to, abyste se s ní zabýval, nejsou toho hodni.
Když spolu vyšli před hospodu, Šíma právě své hnáty s cesty sbíral a si je ohmatával, a zočiv medvěda, pospíšil do ústrani.
Rozumí se, že v okamžiku shluklo se s • * • sem mnoho Němců, kteří s nemalou zálibou dívali se ra toto zvláštní zakončeni schůze.
Doslov k ni přišel v nejbližšim čísle německého listu, jenž zněl: Činnost čecháckého pátera v Sichdichfuru setkala se s nenadilým koncem. Bratři Wenzlové vjeli si do víasú. Vyskytl se mezi nimi obr, jenž je všecky ze schůze vyházel oknem. Němečtí kněží zajisté neopomenou P. Lánskému k tomuto úspěchu gratulovati.
XIII. Cesta kříže.
P. Lánskému vedlo se jako náhle zraněnému vojínu, jenž zpočátku bolest z rány, od vlastních lidi zasazené, skoro ani necítil, nýbrž teprv později.
Zdilo se mu, jako by bolest pronikla všecky údy a vnikala do všech žil a nejvíce do srdce.
— To je tedy výsledek — zvolal večer ve svém pokojíku — vši mé námahy a sebe- zapiráni. Musím býti rád, že jsem vyvázl z jejich rukou živ, za co mám děkovati tomu bodrému a dobrému medvědu. Nebýti jeho, byla by snad matka moje již bez syna . Nyní toho výsměchu nejen cd Němců, ale i cd pánů spolubratrů, kteří budou volati : Dobře mu tak!
Je to přece jen inferiorni raga. Zachovali by se tak Němci k svému knězi?
V tom zrak jeho bezděčně padl na křížek, jenž mu visel nad klekátkem a pcd nim obrázek za rámečkem sv. Františka, svého patrona.
Byl to jen křížek prostý, neuměle sdělaný, ale měl pro něho velikou cenu, proto že mu ho matka přinesla z pouti ze Svaté Hory. Nejen ruka kněze, ale posvětila jej i ruka a ústa drahé matky.
A tu zdilo se mu, jako by z pouhrho pchledu a zpomyšlenl na bytost, již po Bchu nejvíce miloval a ctil, do duše jeho proudila útěcha. Jedinou radost ze svého působeni na německé osadě měl tu, že mokl své matce při svých skromných potřebách osobních, posfati občas celou stovku na přilepšenou. Ta stovka, když jí dával na poštu, rozehřívala mu srdce.
— Ach, já — zvolal — nejsem světcem, abych se z lidského nevděku radoval, jsem jen slabým člověkem. Bože, odpusť mí, že jsem se příliš oddal bolu. MGj sv. patron by se byl radoval, že proti němu pozvédaly se ruce n .vděčníkú I Po události v Čapkově hostinci nešel dolů po několik dni. Bolest mu tam jiti nedala, ačkoliv při denních pochůzkách do školy musil jiti vedle něho. Raději si kousek cesty zašel, aby nemusil jiti mimo a aby se žádným nevděčníkem se nesetkal. Považovalť je všecky za nevděčníky — hlavně však Čapka.
Co ko vlastně na toho muže mrzelo? Skoro mu bylo směšně, doznati si to. Z několika listu katolických čouhala „Zář", ba jen cipek „Záře" a přece ho to tolik bolestně dojalo. Proč mu to zazlíval? Možná kdyby byl k němu přišel a svěřil se mu: Velebný pane, takhle ty věci stoji. Ti organisovanl boykottuji mne a nejen to, nýbrž — jak se ukázalo — chtějí mi hospodu rozbit, dovolte mi, abych směl jim v ničem vyhovět, abych směl do svého lokálu zavěsiti i „Zář".. Co by byl řekl? — pravil tu k sobě. — Řekl by jsi snad: Opovaž se, pokušiteli pcdati třeba jen prst a polapí tě celého. Podle naší morálky bylo by to správné, avšak zde jednalo se o celou Čapkovu existenci, o byli či nebytí, a tu ve svém prostém rozumu napadlo mu pustiti do domu „Zář". Troufal bych si člověka toho odsuzovati v těch poměrech, v jakých zde žije? A v tom okamžiku P. Lánský Čapkovi již odpustil, omlouval ho. Co je na světě lidí, kteří by jednali stejně, kteří by i rohatému obětovali svíčičku. Zapřel tím již Boha ?
Otázka to nad míru důležitá, kterouž si zodpověděti ani netroufal. Co je všude obchodníků, kteří mezi knihami a listy dobrými mají na prodej též knihy a listy špatné! Co je trafik s obrázky cudnými i necudnými a nyní nechť kněz jde a káže jim : vy tím hřešíte! Nelze sloužit! Boku a mamonu! Všecko pravda, ale ti lidé mokli by namitatí: Proč nechává Bůh pršeti a slunce vzcházet na pole lidi ctnostných, ale i na pole hříšných? Proč v hostincích i v pátek vaří maso? Vždyř i pcdle mravouky hostinský smi i v pátek vařiti maso za tou podmínkou, že má v zásobě i postní jídlo pro toho, kdo by si je přál. A stejně je to s listy dobrými i špatnými v obchedech a hostincích.
A výsledek rozjímáni byl, že zasmál se sám sobě a že odhodlal se přes všecky ty věci — jak se říká — přejiti k dennímu pořádku a choditi zase mezi lid a ukazovati mu tutéž vždy laskavou tvář, jako dříve, což bylo také to nejmovdřejší.
Viděl před sebou vyšší moc, jež lidi proti němu jako zástupci církve, ba samého Krista, vedla jako na drátku. Čím je tu Čapek? Nic více než brouček, nežli červ, jenž nemá tušení, jaké moci podléhá. Trháni, kteří provrtali skrze horu tunel, byli též jen červíci ve službách světového, mezinárodního průmyslu a obchodv.
Byli to více méně děti u přirovnání s dělníky továrními, veskrz organisovanými, s nimiž nyní měl co činiti. Trháni, po dokončení dráhy, odešli domů, ovšem někteří z nich zde zůstali a stávali se volky nevolky členy orga- nisace, jejíž heslem jest: „Ni Boha, ni pána la — Heslu tomu stál v cestě kaplánek jako kámen, snad i jako balvan, o němž již předem bylo rozhodnuto, že musí býti stůj co stůj buď odvalen, anebo rozdrcen.
— Takové jest — končil svou úvahu — mé postaveni zde. — Ten ubohý Čapek za nic nemůže, bránil se pouze jak mohl, anebo jak uměl. — Odchodem trhánu postaveni P. Lánského bylo změněno. Kulisy byly vyměněny, nastalo nové dějství na divadle světa, v němž mu bylo hráti roli do jisté míry vynikající. To mu teprv nyní svítalo.
— Frantíku 1 — zvolal k sobě — nebuď malicherným. Zde je ti vykázán vznešený úkol, o němž dříve nem 1 jsi tušeui I A viděl před sebou obraz saidský, jenž se před nim poznenáhla odhaloval. Viděl před sebou cestu, nikoliv kvítím vystlanou, jak si mnohý mladý kněz představuje, nýbrž cestu drsnou, balvany zatarasenou, cestu trnitou, slovem — cestu kříže.
Lidé, češi i Němci byli zvědavi, s jakou náladou P. Lánský ten nevděk přijme, jak se bude ke svým krajanům chovati; když však lid viděl, že na sobě nedává ani nejmenší nechuť znáti, ba že ani v kázáni tu nejmenší narážku na tu událost neučinil, jal se ho ob- divovati.
Apoitol trhánu. 14 P. Lánský podobal se jezdci, jenž náhle narazil na překážku, čili jak sám se před panstvem vyjádřil, na záseku. Zapotácel se na chvilku, ale v tom již zase seděl pevně v sedle a jel svou cestou dále. Bylo to na něm znáti ve škole v chováni se k dětem sociálních demokratů, které dobře věděly, co se bylo v Čapkově hostinci stalo, a proto ve škole na něho s jakousi nedůvěrou hleděly. Když však na jeho tváři neseznaly žádného rozdílu, když viděly tutéž jeho přímost a laskavost k nim, tu jejich srdce se rozehřívala. Ba i při nahodilém setkáni se s jich rodiči, nenechával na sobě znáti jakousi chladnost, čili upjatost. Přijímal jejich pozdravy s toutéž velikou zdvořilostí, jako dříve. Němci sami byli tomu povděčni, že uměl se veskrz opa* novati, a říkali o něm: „Das ist ein ganzer Mann".
Docílil tím tolik, že mnozí sociální demokraté, kteří na demonstraci proti němu se súčastnili, za své chováni se styděli, a že se omlouvali — ovšem dosti nejapně — že dali se od mladších svésti.
— Což — pravila žena jednoho — kdyby nebylo toho chlastu, můj muž byl by nejpořádnějšim člověkem. On taky doma je docela jiným, nežli ve schůzích. Tam dělá ze sebe tygra, aby se neřeklo, ale doma z něho je pitomá ovce. Je rád, když děti ze školy vypravuj', jak velebný pán je k nim hodný, nepřekáži jim v mcdlitb?, v chozeni do ko- stea. Jen to kdybych mch'a dokázat', aby do těch schůzi nechodil. Mchli bychom si ročně vždycky pár zlatých uložiti. — Více méně totéž tvrdily ženy jiných.
— Zde třeba páku za*aditi — pravil k sobě, když to slyšel — nechť si sociální demokracie ovlídá muže, já s pomoci boží pokusím se ovládnouti jejích děti a jejich matky. Tyto matky potřebují posily, podpory. Tyto nesmíme zúsíaviti samých sobě, ale kterak jen do tcho? — Co těch zásek kolko'em bylol Zásekou jako hcra veliká byla sociální, tajně odjinud řízená denokracie, která vždy bude f roti němu, a kteréž každý katolický kněr, poklid svého postavěli je dbalý, bude státi v cestě. Tato trganlsace není žídnou měrou vybíravá v prostředcích, což se i ukázalo při útoku ra nčho. Kdyby ho byl Šíma smrtelně zranil, způsobil mu otřeseni mozku a pod. — co by bylo? Řeklo by se: udělal to opilý, nepříčetný člověk a vůdcové rahoře byli by tento úspěch: odstraněni kněze jejich snahám nebezpečného, radostně registrovali a byli by mé li nadále zde volné pole.
— Škcda, že ta sklenice z rukou opilce hlavu kr.ěze mir.u1a! — doznal jej'ch íajný vůdce.
* . • • j Těch 800 dělníku českých a skcro tolik též německých bylo jen materiálem v rukou světové internacionály, byli pouhými nástroji. A vedle těchto stálo asi půl tuctu bohatých zaměstnavatelů, jejichž duše zaryty byly do mamonu, jejichž rozumy výtečně znaly světovou obchodní situaci, ale neviděly ani na piď před sebe do světa mravního, jak třeba o duševní a duchovni potřeby dělníků se sta- ratl. To bylo před jejich očima ukryto. Tolik ovšem chápali, že bude třeba v dolenl čisti vždy vice rostoucí obce postaviti kostel, jenž měl vlastně jim býti jen pomůckou k většímu zisku, aby lid pilně pracoval, nekradl, ne- stávkoval, nebouřil se a pomáhal jim rozmno- žovati milliony.
Brzy po oné příhodě dostalo se P. Lánskému jakožto administrátoru fary pozvání, súčastniti se běžné porady k utvořeni kostelního komitétu, o jehož stanovách mělo se je- dnati. Čienů komitétu mělo býti dvanácte.
Když P. Pánský do poradní síně vkročil, spatřil u jednoho stolu pohromadě malou společnost se strčenými hlavami v jakousi řetkvl- čkovou kytici, na niž bělaly se dvě hlavy skoro bezvlasé, asi dvě polovlasé a černala se jedna plnovlasá.
Poslednější náležela staviteli Ruhschit- schkovi; ta jedna bezvlaiá truhlářskému mistru Figalovi, jehož levé rameno bylo od mnoholetého hoblováni značné vyšší, nežli druhé; jedna hlava polovlasá honosila se jménem Seemanna, kamenického mistra; druhá holá h'ava náležela pak tesařskému mistru Waniovi.
U jiných stolů seděli zástupcové různých živnosti: řeznické, krejčovské, vlastně kon- fekcionářská, nescházel tu ani žid Samuel Mandelbluh, obchodník smíšeným zbožím, jenž se též zajímal o stavbu nového kostela.
— Křičí prý to — vyjádřil se — že zde, kde ze země roste město, kostela není a nahoře na prázdném místě pozvédá se vížka kostela.
— Nejlépe by bylo — podotkl kterýsi soused, — kdyby kostel s farou přenesl se dolů. — — Ano, — doplnil jeho míněni bývalý starosta Langer, — kdyby kostel nahoře měl popruhy, za něí by mohl býd odnešen. My však, jahodáři, náš kostel odnésti si nedáme. Kostel je jednou náš, fara také, my si je cd- nésti nedáme. Proto jsme se sešli k poradě, jak by bylo možná postaviti kostel i zde.
Ža tohoto hovoru scházelo se občanů vždy více, skoro vesměs cizích tváří, jež P. Lánský v kostele mezi posluchači neznamenal. Přišlo však též několik tváři známých, jež se zdaleka před P. Lánským ukláněly jako staří známí. Ale tyto 2Ůstaly skromně blízko dveří se děti.
Naposled objevil se též baron E>mann.
Dříve nežli komitét byl zvolen, vyžádal si F. Lánský jako administrátor slovo.
— Uznávám — pravil — pilnou toho potřebu, aby djleni část obce, jež vyrůstá j ž v město s 3000 obyvateli, měla svůj kostel, a já též chci přáni zdejš'ch občanů, pokud na mnejíst, panu biskupovi doporučiti. Stavba nového kostela je značně usnadněna tím, že pan baron Einann slíbi', kostel svým rákfa- dem pjstavlti. Dovolím si však otázku panu baronu zde přítomnému předložití, je-!i vj.ho lidumilné ochotě zahrnula též stavba farní budovy s přiměřenou nadací k výživě kněze ?
ff. Na otázku tu baron Eimann odpověděl záporně. On že uvoluj? se posta viti pouze zdivo kostela, vnitřní zařízení svatyně že ponechává b.ď obci, aiebo jiným příslušným faktorům.
Odpověď ta vzbudla u shromážděných nemalého sklamáni.
Nový starosta Sichdichfiiru, Richter, zámožný obchodník, pra vil, že nejen on, ale i všichni občané byli toho mínění, že pai baron postaví celý kostel i s farou „f x und fertíg".
— Dovoluji si pana sta'ostu — ujal se opětně slova P. Lánský —- upozornit!, že stavba kostela není stavbou obyčejnou, nýbrž že musí dříve s duchovní ni a světskými úřady býti vyjednáno rozdělení obce ve dvě farností.
Roztržení značně poškodí příjmy staré fary. Muže snadno se státi, že na starou faru dosazen hvde farář, jemuž roztržení to nebude vhod a jenž se mu bude brániti a bide třeba dále žádati, aby zdejší fara nebyla obsazena dříve, dokud by rozdělení obce na dva farní okrsky právně nebylo provedeno. i — My hořenští, — ujal se slova bývalý starosta Langer, jenž byl zvolen do )I. sboru v zastupitelstvu — jsme proti každému roztrženi dosavadní farní obce. My nahoře jsme pro to, aby dosavadní malý, značně již sešlý kostel byl přiměřeně rozšířen a upraven, rozšířena i fara. Vzdálenost z dolence do kostela nahoru není tak veliká, aby opravňovala nutnost kostela nového. Dolenec teď táhne se skoro púl hodiny cesty pcdél dráhy. Ze středu dolence je nahoru do kostela něco přes čtvrt hodiny a z obou cípů asi půl hodiny, což zajisté není vzdálenost příliš veliká. Co je v Čechách přifařených obcí, z nichž je do farního kostela značně dále 1 Kam by se tu přišlo, kdyby každá obec chtěla miti svůj vlastni kostel.
Slova bývalého starosty narazila na prudký odpor skoro vřech přítomných.
— Ještě nejsme u konce, —■ pokračoval Langer — jako všude, tak i na zdejší obec budou uvaleny též výlohy při stavbě kostela. Já jménem sousedu hořeni obce již předem protestuji proti všem výlohám. My máme svůj kostel, máme svou faru, máme svého faráře, my též budeme žádati o vyloučeni ze svazku obce. Vy, páni dole, budete si stavět nové školy, nové mosty a Bůh vi, co všecko. To bychom pak musili hodně platit pořád na do- lenec, za co m> pěkně děkujeme. Stavte si, páni, co chcete a jak chcete, my s vámi nemáme, my se odtrhneme.
Slova bývalého starosty dotkla se všech nemile, avšak důvody jeho byly uznány.
Po dalších ještě debattách přešlo se ke druhému bodu denního pořádku.
— Kde má nový kostelstáti?
Baron Eimann, jenž byl ochoten celý kostel posta viti sám, navrhoval místo jako nej- vhodnější, na malém návrši blízko u jeho villy V tom však mu do slova skočil Figala, truhlář, jenž s českým přízvukem pravil: — Prosím, pak bychom my ze zdela do nového kostela měli dále nežli do starého. Má 11 kostel státi, nechť se postaví uprostřed obce, hned vedle školy, tak aby školní mládež měla do koitela blízko.
— Ano —souhlasil stavitel Ruhschitschka — bylo by to nejlépe, avšak uprostřed je již všecko zastaveno. Kostel musi míti přece ko- lem sebe prostoru, posázenou stromy, fara musl mlti též kousek zahrádky, místa takového tam nenl.
Stavitel patrně postavil se na stranu barona Eimanna.
— A já myslím — ujal se slova továrník Schulz, muž otylých tváří — k čemu vůbec nového kostela? já do něho chodit nebudu, mé děti též ne — Protože žádných manželských nemáte — (smích) — podotkl Langer štiplavě.
— Panu továrníku Schulzovi — namítl řeznický mistr Lehmannj— se to snadno mluví, on své zboží vyváži do Činy a do japonska, kdežto my jsme poukázáni na zdejší lid, hlavně v neděli.
Řečníku dostalo se souhlasu od Samuela Mandla, což jej nemálo těšilo.
— K čemu sfavěti ještě kostelů, — ozval se odpor s jiné strany — spiše bychom potřebovali novou kůlnu pro stříkačku a pak ještě jednohočetníka, aby se tu tolik nekradlo. — Slova ta vyvolala hlučný, částečně též i ironický smích.
P. Lánský postřehl, že s otylým továrníkem jeden i druhý z přítomných souhlasil.
— Nechci — ujal se slova nový starosta Richter — rozhodovati o tom, nahradil-li by nám četnik faráře, avšak dovolím si poznámenati, že každá osada, jež má kostel, vždy je lépe na tom, nežli která jej nemá. Lid náš je dosud takový, že chodi v neděli do kostela a že příležitostně ledacos do domácnosti si koupí. Já na kostel hledím se stanoviska hospodářského. — — jakožto na všeobecnou attrjkci, — podotkl P. Lánský.
— Ano, jako na attrakci — opakoval starosta, jenž jemného ostnu ve slovech kněze nepostřehl.
— Dovoluji si upozornili — ujal se zase slova P. Lánský, — že pravý účel kostela v osadě je naprosto mylně pochopen. Původní účel chrámu, když jej král Šalomoun z rozkazu Hospodinova zbudoval, byl o mnoho ideálnější, nežli později, když v předsíni chrámové peněžníci a obchodnici usazovali se se svými krámy a stoly. V případě tomto byl by kostel úplně nahrazen třeba kolotočem, anebo provaiolezcem. — — Kramáři 1 — prohodil síarý Langer.
— já — pravil baron poněkud rozmrzen, — když by nový kostel neměl se stavětí na mistě mnou navrženém, rozpakoval bych se značný náklad na kostel vésti. — — Pak by — pravil nový starosta — obec z nového kostela neměla užitku. — Debatta o vhodné místo kostela stávala se vždy živější.
Baron E<mann měl sice na své straně několik hlasů, avšak většina přítomných, hlavně živnostníků, stála na tom, aby kostel postaven byl uprostřed obce, kdež však již mís a pro něj vhodného, již nebylo.
— Kostel, — ujal se slova mistr Figola z českým při zvukem, dobře by se vyjímal blízko u nádraží. — — Kde pan mistr má svůj sklad — podotkl k tomu poněkud zlomyslně tesařský mistr Waiia.
— Stejně jako vy máte svou dilnu nahoře, proto vy nadhánlte panu baronu. — — Litují, — podotkl baron, — že de- batta zabihl do osobnosti, což kdyby mělo trvati déle, musil bych k svému politování shromáždění opustiti. — Na to blízko u dveří pozveďa se ruka, hlásící se o slovo. Byl to neveliký mužiček pronikavého hlasu.
— Pan Gregor, pekařský mistr, má slovo.
— Já — pravil — jsem též živnostník a byl bych tomu velice povdščen, kdyby zde boži kostelíček stál.
— Boží kostelíček! — prohodil kdosi ironicky.
— Ano, boží kostelíček a nikoliv kolna na stříkačku a nepřeji si, jako jiní páni, aby stál vedle mého ktfmu. já co se mé ma'ičkosti tkne (ironický souhlas), souhlasim s plánem p. barona. Co na tom, bude-li státi nový bozi kostelíček o něco výše nad našimi domy v čistším ovzduší, tak aby do něho ne- vnikal lomoz a křik z blízkých hospod — Má-li to snad býti narážka — vsko- čil mu do řeči majitel hostince Mayer, muž to hřmotné postavy — tak proti ni protestuji.
— Vy tam, s tou čertovou kapličkou — odsekl mu mužiček — buďte zticha, vy máte mnoho mladíků na svědomí — vy byste rád, aby lidé z kostela chodili do vaši putyky.
— A tohle je urážka — sápal se na mužíčka obr, jejž starosta Richter ukrotiti se snažil, ale marně.
Nastala vřava, při niž nebylo rozuměni ani slova.
Baron Eiman rychle se zvedl a odešel.
— V těchto okolnostech — pravil P. Lánský ku starostovi — bylo by mařením drahého času, kdyby v debatě veskrz neplodné mělo se pokračovat!. Nadál jsem se, že páni zástupcové zdejší obce budou účel domu božího posuzovati se stanoviska ideálnějšího, méně kramářského, a proto budiž mi dovoleno vzdáliti se.
Na to ukloniv se sahal po klobouku.
— Já, pro lim, jdu taky, — zvolal siarý Langer a pospíchal za knězem. Za těmito od- cházeli též jiní, patrně ze strachu před skandálem.
Tak se skončila porada o příštím domě božím.
— je vidět, — pravil P. Lánský k Langrovi již venku — že páni tito za celý rok nepobudou v kostele a že nyní chtějí rozho- dovati o stavbě kostela. Věru že prostý lid jako ten mužíček má názory přesnější o kostele nežli zde ta intelligence. Bylo by proti mému svědomí, kdybych v přičině kostela v dolenci jen pérem hnul. Opravdu sprosťáků větších jsem dosud nepoznal. Jsem opět o novou zkušenost bohatší. Myslím, že ob- čani v německém Kráhwinklu maji v srdcích více křesťanství nežli zde. Po stránce této jsem doposud dolenec neznal.
— Prosím — vykládal Langer — přes polovinu pánů v této schůzi není zdejších, nýbrž sem přivandrovalých, kteři zde se domohli nejen majetku, ale i výhodného postaveni.: Viděl jste tam stavitele Ruhschitschu, jenž dosud silně zadrhuje němčinu, dále Fi- gala, truhlářského mistra, jenž má veliký krám na výbavy nevěst, dále Seemanna, kamenického mistra, kteří by rádi stavbu nového kostela vzali do své režie. Těmto a mnohým jiným já nevěřím, co se modlí, pakliže vůbec ještě se modli. Uvidíte, velebný pane, že celá stavba se asi rozbije o místo, kde by se měl síavěti. Kazdy z nich by rád měl kostel blízko svého domu, aby z něho mohl těžiti, a nejvíce ten hromotluk Mayer. Neračte však my- sliti, že by byl Dolenec celý takový, jako ía — s dovolením — smetánka, či spiše nahnilý a plesnivý škraloup — Ano, dobře máte — Škraloup.
— Lid i zde je hodný — — Tak proč se nehlásí ke slovu, prcč stále jen zalézá ke dveřím, prcč se ve vlastních zájmech neozve?
— Protože jej dosud nikdo neprobudil.
— Jaci to jsou mizerové — pokračoval P. Lánský — kteří rozhodují o nejsvětéjších zájmech křesťanského lidu, lidé to, jichž po celý rok v kostete nespatřím. Ano, dobře pravíte, I'd zde je dobrý, ale musí dříve býti probuzen, a kdybych ho probudil, víte, příteli, co by te stalo?
— Lid ten byl by vám, velebný pane, za to vděčný.
— Nikoliv, byl bych prohlášen za revolucionáře.
Na to oba s upřímným pc dáním rukou se rozešli.
U fary čekalo P. Lánského velmi příjemné překvapení, vyšla mu zde v ústrety jeho matinka, kterouž syn se vši něžností líbal a k srdci tisknul. Ale nevěděl, jak to - 223 i přišla, že mu při setkáni se s matkou slze vyhrkly z oči.
— Co je ti, Františku? — tázala se ho matka, zahledíc se mu do cči, — néco tě trápi ?
— Není to nic, nic, pranic. B aži mne nevýslovně, že vás u sebe mám.
— Vypadal jsi lépe předešle, když jsem tu byla. — — Drahá matko, mám příliš mnoho práce — skoro již 4000 duši. — — To není ještě všechno, — odpověděla, stále pátravým zrakem všechny tahy jeho tváře, ji tolik známé, pozorujíc. — Zde hospodyňka mi již ledacos pověděla. — — Nu, tak to již vite, netřeba vám to povídati, a co dělá sestřička? — — I, drahý Františku, máme se teď dobře. Z těch peněz, jež nám posíláš, zařídili jsme si obchůdek. Šijeme sukně, košile, blůzy do zásoby a jdou nám na odbyt. Až tě to zde omrzí, přijeď jen k nám na odpočinek. Já nechci, aby jsi se zde udřel. Pozoruji, že jaksi vadneš, nelíbíš se mi. — — A co dělá pan farář? — Nepsal mi již dlouho. — — Ach ta dobrá, poctivá, svatá duše, již schází. Potřebuje výpomoc, ale odkud ji vzíti? S chůzi mu to již nejde a se školou taky ne. — — Uoožák, jak mi ho je líto. — — Pořád se na tebe těšil, že nás navštívíš, ale sám tě omlouvá, že asi nemůžeš. — Přítomnost matky ozářila mu život. Pustil všechny starosti a strasti mimo sebe, a těšil se výhradně se svou matkou při nastalých prázdninách.
Ani si nevzpomněl, že minulo skoro již pět let od jeho kaplanování v Sichdichfuhru. Co tu bouří přes hlavu mu přeletělo. A nyní mělo se o jeho budoucnosti rozhodnouti. Fara úmrtím faráře se uprázdnila. Bude ovšem kompetentů o ni dosti, bude i on se klásiti. Tolik sebevědomí měl, že ze všech má o ni zásluhy největší. Kdož poznal všechny poměry zde tak důkladně, jako on, kdo zkusil zde tolik, jako on. Bylo by bezprávím, kdyby tu faru, byť i nej obtížnější v celé diecési, nedostal.
Asi ve 14 dnech dostal dopis od svého biskupa, v němž mu sděloval, že byla ze Sichdichfuhru u něho deputace občanů se starostou v čele, s prosbou, že by rádi měli svůj kostel, svou faru a svého kněze.
— Koukněme se na to — zvolal P. Lánský — a mně se o tom páni nezmínili ani slovem. — — Přejí si, — četl dále — potřebných k tomu informaci od vás, jakožto místního duchovního správce. Deputace předložila zde petici, podepsanou mfstnim výborem, a na konec se vyjád ila, že by si přáli kněze německého. — — Aj, aj —- z toho kouta vane vitr I — usmál se P. Lánský. — Přítomnosti mé matky zde páni dole využili a předešli si to. — Na to došel si k Langrovi, jenž mu pověděl všechno, co se dělo.
Na to P. Lánský zasednuv ku stolu, napsal svému biskupu odpověď, v niž stručně pravil: Kostel dosavadní co do prostory, ano i úpravy již nevyhovuje. Kolatura čítá již do 4000 duší, k jichž pastoraci jeden kněz rozhodně nedostačuje a to vzhledem na velikou rozlohu kolatury přes hodinu cesty. Co nevidět kolatura zdejší vzroste na 5000 duší. Nemůže-li dosavadní kostel přiměřeně býti zvětšen, pak by dole jevila se potřeba ko stela nového a též nové farnosti. Jádro zdejšího lidu bylo by spokojeno s dosavadním domem božím, ovšem značně rozšířeném, avšak živnostnici dole vyžaduji kostela nového pro své kšefty« Pan baron Eimann sice slíbil postaviti sám kostel, avšak na jižním konci osady, na místě vyvýšeném, ke kostelu dosti příhodném, avšak živnostníci přejí si, aby nový kostel stál uprostřed osady. Mezi ža dateli jsou podepsaní též tací, jimž by stejně vyhověla synagoga, anebo indická padoga, Apoštol trhaná. 15 jen kdyby do ni chodili a pak jejich krámy navštěvovali, jelikož pan baron za této podmínky občanů slovo sv£ odvolal a občani sami na stavbu kostela nechtějí nic věnovati — jediný žid Samuel Mandel slíbil ročně pí čas stavby přispívati 1U0 zl. Zdá se, že uskutečněni podniku toho je pošinuto do nedozírné dálky.
Zdejší tovární lid, jsa prokvašený zásadami sociálně-demokratickými, chrám Páně nenavštěvuje vyjma jejich ženy, ale i těch je sotva polovička. Páni továrnici nenavštěvuji kostel z principu, proto zbývá tu jen prostý lid, jenž dosud do kostela chodi. Pro školní mládež dole bylo by kostela svrchovaně třeba, aby nadobro nezdivočila. Pokud týče se přání o německého kněze, dovoluji si podotknouti, že ve zdejších továrnách pracuje okolo 800 dělníků českých a kromě nich asi 200 živnostníků českých s rodinami. Vyhoví li zde kněz potřebám duchovním všeho lidu, neznající jazyka českého, to k posouzení zůstavuji nejdů«tojnějšimu panu biskupu.
Pouze tolik uvádím, že ti kteří na petici podepsaní žadatelé přející si německého kněze — pokud mi sděleno bylo — jsou vesměs buď továrníci aneb živnostníci, kteří z českého lidu žiji a tyji a kteří vůbec v domě božfm po celý rok nepobudou; jsou mezi nimi též rodilí Ceši, kteří zradili nejprve svou vlast, svou mateřskou řeč a později i církev a kteří teď dělají zuřivé Němce. Ku stavbě nového kostela sotva dojde Zadarmo jim ho nikdo nepostaví a ti bohatí na kostel nic nedají. — Tím svůj liât k biskupu zakonči*.
Po čai pobytu své matky P. Lánský pustil všecky starosti mimo sebe. Vodil si ji na procházku v blízkých lesích, prováděl ji i dole po vzmáhajícím se městě a těšilo ho, že lid k ni hleděl s radostnou tváři. Byla ustrojena prostě, na hlavě po svém starém zvyku od počátku svého vdovství nosila černý hedvábný šátek. Poznávala, že jejího Františka mají všude rádi. Znala dobře německy, protože dříve slouživala u německých rodin v Praze. Vycítila, že lid přál si za faráře jejfho syna.
— To já nevím, — odpovídala — půjde-li to. František mi říká, že si zdejší páni přeji za faráře miti Němce.
— To jsou ti, co do kostela nechodí, co žiji jako pohané, — říkali lidé.
Konkurs na faru v Sichdichfiiru byl vypsán a brzy na to mu Langer pošeptal, že se dole ukazuje zdejší rodák P. Friedrich.
— Aha, již dělá obchůzky.
— Ano, a má též protekci. Zasazuje se o to kniže — Který by se ho již rád zbavil — doplňoval P. Lánský.
* !
- 228 — p 0 — Chlubil se, že i pan vikář ho prote- žuje, a konečně hodlají páni továrnici a ti bohatší podati konsistoři petici, aby farářem zde stal se on.
— Pak faru ovšem dostane — pravil P. Lánský — a bude Čechům kázati v esperantu.
— Nejvíce prý zasazuje se, aby to dostal P. Friedrich, pan vikář.
— On dobře vi proč. Nechce dopustiti, aby v kněžských kalendářích stálo: lingua germ. et boh. A proto pryč s češtinou, pryč s českými kněžlmi. Já jsem jim trnem v oku. Proto však o faru zde žádati budu z principu, aby se ukázalo, kterak možná přirozené a božské právo oveček znásilniti.
Máme snad o vás, velebný pane, žádati ?
— O kněžich, — odpovědél na to neurčitě, — pro které se sbirajl podpisy na petice, ustálila se zkušenost zvláštní. Obyčejně se z toho vyklube nezřízená agitace, totiž, aby místo dostal někdo, jež je nejméně zasluhuje. Já — pravím to upřímně — o zdejší faru žádati budu, abych snad konkurs o ni ořivedl „ad absurdum", čili, abych dokázal, že zásluhy, které si P. Friedrich, jako vychovatel u Jeho Jasnosti, o zdejší osadu a o církev vydobyl, js?u něco ještě horšího, nežli fráze.
\ Z hovoru P. Lánského bývalý starosta Langer nebyl s to vyrozuměti, přeje li si vůbec, aby katolický lid o něho žádal.
— Je to zvláštní muž, — pravil k sobě. — P. Friedrich stou peticí jej předešel. Nyni bychom snad i my měli se za nim s petici přikulhati? Bylo by to jeho osoby nedůstojné. Vždyť páni nahoře mají také rozum. To přece musí viděti i slepý, co P Lánský za dobu tak krátkou pro lid učinil. Toliko hluchý může neslyšeti, co si skály zde o jeho zásluhách vypravuji.
P. Lánský byl intrikami, jež se proti němu kuly, nemálo rozechvěn a zvláště s ohledem na matku. Bylo její přáním, jednou dostati se k němu na faru, odpočinouti si a „po- miti se dobře", podělati si taky pani. Dřela se po celý život, sloužívala jako děvečka, posluhovala, utrhova'a si od úst, jen aby jejl František mohl dostudovati. Bylo jeho svrchovanou touhou, státi se sam istatným hlavně k vu.i matce. A nyni, když mu samostatnost již již kynula, když ji takměř měl ve svých rukou, sahaly po ni ruce nepovolané, ruce, které zde nepracovaly. A jak poměry znal, vyhlídky P. Friedricha rostly. Byť i biskup byl mu nakloněn nebyla mu nakloněna konsistoř, jejiž členové většinou byli Němci a Němci proti Čechovi stráni vždycky. Leži to již v jich povaze. — Tedy proč jej sem na némeckou stanici dali? — Protože žádného Němce neměli. — Je to pravda? Zdaliž tu nebyl Friedrich zdejší rodák? On si pohodlné místo již dříve vyžebronil u knížete. — Tu zkušenost již mám, že český kněz naproti německému je inferiorní. Jeví se to i zde při obsazování beneficia. Co se již českých kněží mezi Němci napracovalo a když mělo dojiti na to, aby též vzali svou mzdu, stává se cos opačného, než co se vypravuje v evangeliu. Českému dělníku na vinici Páně ty hřivny, jichž si vydobyl, se vezmou a dávají se tomu, kdo na ni nepracoval. I mně mají hřivny v potu tváří vydobyté býti odebrány a dány někomu, který zde nepracoval. Ó to bolí 1 — Takhle to nebeský hospodář nedělá.
P. Lánský naučil se sebezapiráni. Snažil se bolest, jež mu v nitru hlodala, zakrýti před svou matkou, avšak jeji oko vidělo hloub, než se domníval.
Prázdniny ubíhaly mu v klidu. Zdravotní stav byl výtečný, nikomu se nechtělo za krásných jasných, letních dnů umírati, proto zbývalo mu času dosti, u své matky trávit!, s ni se procházeti, s ni velikolepý rozhled s krkonošských hor obdivovati.
Avšak čas ubíhal jako rychlý oosel a konec administrace blížil se jako zloděj.
Zrovna na sv. Václava roznesla se zpráva, že farářem v Sichdichfiiru byl jmenován P. Friedrich ku všeobecné žádosti osadníků.
Ačkoliv P. Lánský byl touto zprávou bo lestně dojat, uměl se přece zapHti. Zpráva došla ve středu a již druhého dne dostavil se nový farář, aby P. Lánskému vyslovil obo- jetnou soustrast, že štěstí přálo jemu jako soupeři, který si odnáší nevěstu. Přál si již přišli neděli miti installaci a zároveň vyslovil P. Lánskému přáni, nechtěl-li by u něho zůstati kaplanem za stejných podmínek, jako za předchůdce.
— Lichotí mi sice velice — odvětil P. Lánský — vaše nabídka, pane faráři, ale hodlám ještě dnes pana biskupa prošiti o dovolenou ku svému zotavení.
Další řeči mezi nimi nebylo. Druhého dne přijela nová hospodyně s nádherným nábytkem, jejž obmezené místnosti staré fary pojati nemohly.- Při pohledu na ni dafa se stará hospodyně do pláče, že bude musit žebrat.
— Nic se nebojte — těšila ji matka.
— Pojedete s námi, pro vás v našem obchůdku ještě kousek chleba zbyde.
— Zde jest psaní od našeho pana faráře, — hlásila matka synu.
P. Lánský, rozbaliv psaní, četl: Drahý Františku, o to Té jako Tvůj otcovský přítel prosím, zachovej klid, nenech se unésti k prudkým slovům. Vyžádej si dovolenou na několik týdnů, třeba i měsíců, — pobudeš si u mne, odpočineš si. Já potřebuji nutně výpomoc. Postonávám, cítím, že čas rozloučeni mého nastává. S toužebností Té očekává Tvůj otcovský přítel — S podivením bylo P. Lánskému, že matka zprávu, že faru dostal jiný, přijala skoro radostně.
— Děkuj, Františku, Pánu Bohu, — pravila, svou kostnatou ruku kladouc mu kolem šije — že jsi to nedostal, ty by's mi tu umřel, já do tebe vidim, já si tě odtud odvezu domů. Kdyby zdejší fara byla celá ze zlata, já tě tu nenechám. — Přišla neděle. Sešlo se mnoho lidu, sjelo i mnoho pánů. První osobou byl ovšem pan vikář Zehrmann, pak i Jeho Jasnost kníže, baron Eimann, starosta Richter a jiných ještě pánů, aby novému p. faráři gratulovali. Přišel i P. Lánský s matkou, aby s blahopřáním složili mu poctu. Proti nadáni všech spustila matka P. Lánského též řeč, obrácena k biskupskému vikáři.
Její, dříve přinahnutá postava vzpřímila se, když začala: — Opovažuji se přibližiti se jako česká matka zde českého kněze k nejdůstojnějšimu zástupci p. biskjpa.
Při slově česká matka, panem vikáře ® to trhlo.
— Já, česká matka, jsem si svého kněze odchovala, mé mozoly na něho pracovaly, aby byl s to své studie dokonati a knězem se státi. Netěšilo mne sice, když mu prvni kaplanská s a nice byla vykázaná zde v Němcích. Tehdy jsem si pomyslila, proč německé matky svému národu neodchovávají dosti kněží, že museji se kněze z českých matek vypůjčovati? Dobře; když však se jich vypůjčují, pak by bylo spravedlivé, aby se jim dostávalo za to i plné mzdy. Plných pět let zde můj syn pracoval takměř ve dne v noci. Nyní, když měl za své práce vzlti mzdu, byly mu zásluhy jeho prostě vzaty a přičtěny někomu jinému. Proti této spravedlnosti, já jako česká matka, pozvedám před Bohem a před tváří církve svůj hlas. Takhle by se s kněžmi českých matek nakládat! nemělo. Je nespravedlivé, české kněze posiiati do Němec, protože kněží němečtí se česky učiti nechtějí a pak, když češti kněží se zde udřeli, je odtud — vyhazovati. Tolik jsem si umínila říci já, matka českého kněze, jenž sám si to říci netroufal. A nyní, vysoce důstojní a urození páni, s Bohem 1 Týž Langer měl připraveny dva povozy, jeden kočárek a druhý žebřinový, na který oyl naložen nábytek a do kočárku usedla si matka se synem knězem a naproti nim bývalá hospodyně nebožtíka faráře. Oba vozkové práskli do koni a povozy hnuly se ku předu.
Zaujatosti německých spolubratrů byl P. Lánský tak roztrpčen, že svůj odjezd ze Sich- dichfiiru ustanovil v den installace svého nástupce, bez obvyklého rozloučeni se s osadou, jež zahrnul jen v několika slovech po ranní mši sv.
Posluchači byli jeho nenadálým odjezdem nejen překvapeni, ale i zaraženi.
Tím se stalo, že když odjížděl, lidé z blízkých domů na něho vybíhali, aby na jevo dali s*é podiveni a ovšem též s ním — když prý to jinak nešlo — se rozloučili.
Podnět k náhlému odjezdu dala přede vším jeho matka, jež tou nespravedlnosti byla rozhořčena.
Seděl v tomtéž kočárku jako před pěti lety, on s matkou v zadu, býv. představený Langer s býv. hospodyni po koních. Mělo se jeti rychle, aby co nejdříve byli na nádraží v dolenci. Avšak ukázalo se, že bylo naprosto nemožné, cdjižděti rychle, protože musil povoz stále se zastavovati. Nejen z blízkých domů, ale i ze vzdálenějších vybíhali lidé, rodiče s dětmi, aby mu dávali „s Pánem Bohem".
— Halt, halt I — slyšel z daleka a vzápětí za voláním dlouhatánskými < kroky ho-alé sbíhali se dolů k silnici. Byla to ovace opravdu horácká, sotva kde vídaná. Lidé se slzami v očich tlačili se k vozu a podávali a líbali mu ruce. DSti vyskakovali k němu do vozu, jež P. Lánský líbal a jim křížky na čele dělal.
— To jste nám přece neměl dělat, — — slyšel i vyčítky — my jsme vás měli rádi právě proto, že jste českým páterem — Mně se zdá, — prohodil Langer — že zmeškáme vlak.
— Eh, to nic nedélá, — podotkla na to matka P, Lánského, kterou přítulnost německého lidu k jejímu synu patrně těši!a, — pojedeme odpoledne. - v — Však my ještě - dojedeme včas, — opiavil matku syn — tam dole koně si přispíší. — Avšak P. Lánský mýlil se velice.- Dole teprv nemohli se dostali ku předu. Před hostincem Čapkovým stál zástup dělníků, českých i německých, jež on skoro všecky z bývalých schůzi znal. V čele dělníků stál představený organisace Němec, jeden z jeho odpůrců, a kolem něho zástup dělníků českých.
— Stala se vám, velebný pane, — jal se německy mluviti — zde urážka mimo naši vůli, my starší na ni podilu neměli. Stala se vám od naši omladiny, jež se k ni nechala nepřítelem vám známým strhnouti. Vy, velebný pane, zachoval jste se k nám vždy rytířsky, vy jste pečoval o naše ditky bez rozdílu národnosti. Byť bych i já a mnozí z mých soudruhů vaše náboženské přesvědčeni nesdílel, jsem doposud křesťanem, že náboženství křesťanskému dávám přednost přede všemi jinými. Vy, velebný pane, jste se povždy osvědčil jako pravý katolický kněz, jejž z našinců bezděčně musí každý ctiti. Z té příčiny přijměte za všecko dobré, jež jste nám, Iťavně naším dětem prokázal, vroucí diky. Zachováme Vám povždy vděčnou upomínku.
Na to obrácen k soudruhům zvolal: Knězi tomuto provolejme hoch a na zdar 1 — což na sta hlasů nadšeně opakovalo.
Přiblížil se k němu i Čapek se ženou a s dětmi, aby mu za všecko ještě jednou poděkovali.
P. Lánský těmito ovacemi byl tou měrou dojat, že nebyl s to s'ova pronésti. Byl vždy výmluvný a sotva kdy nechal se citem uch váti ti, ale tentokráte mu to rozhodně nešlo.
Zatim povoz volným krokem bral se dále k nádraží.
Jeli vedle školy I zde na něho čekal řídicí, aby mu dal upíímné „s Bohem".
— Prosím, — pravil k němu, — račte zapomenouti na všecko, cokoliv v ohledu národnostním nepříjemného se vám zde stalo. Nahodilé konflikty vyšly z nynějších poměrů. My však za těch pět let seznali jsme ve vás, velebný pane, knčze řádného a spravedlivého. Neračte si o nás mysliti, že bychom byli po- vděčni vašemu odjezdu. Seznali jsme vaše působeni, zvykli jsme si, a proto všichni roz- vážlivi občané přáli si, abyste zde mezi námi i nadále zůstal, a proto těžce neseme, že ja* kási vyšší moc rozhodla jinak. — — Signál je již tu, — zvolal Langer, — nesmíme již ani minuty zmeškati. — Poslední stisknutí rukou, poslední s Bohem, a nyní šlo to cvalem k nedalekému nádraží, kdež sotva měli času lístky si koupiti. Nábytek slíbil Langer složiti a poslati teprve odpoledne.
Ale i zde ještě naň čekalo překvapeni. K P. Lánskému, stoupajícímu již do vozu, přiskočil ještě někdo, chytaje ho za ruku. Ohlédnuv se, vidí za sebou — medvěda, poctivého skalolama, jenž byl jeho statečným ochráncem v oné pověstné schůzi v Čapkově domě a s nímž se hned na začátku svého působeni setkal. Tiskl mu ruku, až mu v ni klouby lupaly alibal ji jako dítě, dávaje knězi štkavým hlasem s Bohem. I když vlak se hnul, stál ještě a díval se za n'm.
Poslední tisknutí ruky bodrému Němci Langrovi, stroj zahvízdnul a vlak vedle Eima- novy opuštěné villy v okamžiku zahnul za vysoký vrch.
— Nepracoval jsem zde přece nadarmo, — pravil k sobě již ve voze P. Lánský, — odjíždím jako triumfator. — — Tatí nahoře u stolu hoduji velmožové, kteří mne odtud vypudili, nechť si pochutnají. — — A já jsem tomu nejraději, — pravila k němu matka, — že si tě vezu domů. Doma mezi svými je přece nejlépe; budeš vypomá- hati p. faráři, který již slábne. — — Drahá matko, — odvětil, — nevíte, co na mne čeká třeba doma. Kněz bez trýzně se neobejde. — P. Lánský nebyl by mladým knězem, aby srdce jeho nebylo přístupno marnivosti. Lichotilo rru a těšilo jej velice, že ze Sichdichfiihru neodjížděl jako vypovězenec, nýbrž doprovázen nejživějšimi sympatiemi skoro všeho lidu.
Vždyť i kněz je člověk. . 1 * Douška autora: Po třech letech slavila se installace v rodišti P. Lánského, jenž byl farářem po svém otcovském příteli jmenován a to výslovně s tím odůvodněním, že pan patron se vzhledem, že P. Lánský panu faráři věrně a obětavě k smrti dosloužii, a v uznáni jeho pattýřské horlivosti jej za souhlasu pana biskupa na faru v jeho rodišti presentoval.
Na installaci tu lidé do dneška radostně * si vzpomínají. Muzika hrála, tančilo se, zpívalo se — všecko se dobře skončilo. Nebeský pastýř všecko zase napravil.