K bohu (vydání ELTeC) Baar, Jindřich Šimon (1869-1925) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 79789 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release K bohu Jindřich Šimon Baar Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství (Václav Kotrba) 1914 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I.

V Páinkoviic baráku těšili se už dávno na to, až i jejich nej mladší vychodí školu a pomůže se živit.

„Takový klacek," hubovala stará Pánková, „a ještě se klátí se slabikářem do školy." Ale přece jem ho pilně posílala, aby neměla žádného opletání s obcí a marných pochůzek k úřadům.

A když teď v březinu dbplnil svůj čtrnáctý rok, oblékla ho matka do svátečního, nepoďdajné vlásky si musil namáznout a přičísnout a aspoň třikrát opakovat, jak poděkuje panu učiteli a rozloučí se se školou.

Stál tu teď za dveřmi první třídy noutonické školy a srdíčko mu strachy tlouklo jako kladívko. Měl strach, jak to vyvede a v uších mu zněla maminčina věta, jak ji za ním ještě na prahu volala: „Ať mi nezapomeneš, políbit panu řídícímu ruku!" „I vždyť je dobře," myslil si venku cestou ke škole a jako hrdiina vykračoval si v pyšném vědomí, že už tu cestu koná naposled, že vychodí školu a místo péra a tužky hned1 zítra vezme do ruky bič a oprať, vyskočí na vůz, bude jezdit s voly u pamtáty Holovských a s výše dívat se na kluky i žabky, trousící se ke škole.

Ale všecko hrdinství ho rázem opustilo, a dušička v iněm byla malá, když teď nesměle ťukal ina dvéře školní světnice.

„A to jest Pánek — Josef Pánek," vítal ho pan řídící Procházka a byl na štěstí ve třídě sám. Pustil už svoje žáčky a sedě teď za stolečkem, píše si něco do třídní knihy — „tak pojď blíž a co pak nám neseš," zval hocha laskavě dál.

„Prosím, pane řídící," vyrazil ze sebe chlapec — v tom si vzpomněl, že zapomněl dát křesťanské pozdravení. „Pochválen Pán Ježíš Kristus," čerstva ještě vykřikl, ale už se mu hlas zlomil, hrdlo sevřelo a dal se do pláče.

„Proč pak pláčeš, Pepíčku ?" optal se ho sám dojat pain řídící a sestoupil k němu se stupínku, vzal ho za bradu a pozdvihl mu skloněnou hlavu.

Dvě dětské oči, zalité slzami, podívaly se na něho, a hned s kloučka jako by spadla všecka bázeň — taková důvěra a láska k panu řídícímu procitla v jeho nitru — jako by to vlastní otec byl, a když se zinova optal: „Nu tak pověz, proč pláčeš?" — upřímně odpověděl Pánek: „Jdu se rozloučit a poděkovat."

„A tak — tak — to už přestaneš chodit do školy?"

Pepík kývl jen hlavou a nová vlna lítosti utopila v něm zase všecka slova. Pláč jím třásl a tak mlčky podával panu řídícímu vydlužené knihy — čítanku, mluvnici, početnici — hromádka í jich byla. Pouze propouštěcí vysvědčení držel ještě v ruce — bílé — pečlivě složené — polykal slzy, dusil pláč, jein aby vypraviti mohl ze sebe prosbu o podpis pana řídícího — ale marně. Tem mu je sám vzal z ruky a rozbalil je, přečetl, šedivou hlavou zakýval, pochválil: „Máš pěkné vysvědčení!" a podepsal je pak svým pěkným, jako by tištěným písmem. Čekal, až inkoust uschne a zadíval se ina chlapce.

Stál před ním — vytáhlý — suchý.

„Jako z vody rosteš," podivil se stařeček — vida, jak urostl gváteč|ním šatům, jak mu nohavice sahají sotva po kotníky a z rukávů vyčuhují holé ruce. Pěknou svojí rukou pohladil si šedivé kníry i kozí bradku a jako každého žáka, optal se i Pánka: „A co teď počneš? Čím bys rád byl ?"

„Maminka mi už vyjednala službu — budu jezdit u pantáty Holovských."

„No — neztratíš se — ale učit bys se měl něčemu — řemeslu nějakému —" „Já bych rád, ale když už maminka nemůže se dočkat, abych doma ubyl u mísy a pomohl jí vydělávat," rozkládal rozšafně chlapec. To- už ho opouštěly všecky rozpaky, hovořil kurážně, tak, jak doma slýchal matku.

„Škoda, škoda," politoval pan řídící. Ale Pánek to jaksi pochopit nemohl. „Jaká škoda," myslil si, „ještě se tři leta učit — a inač? Práce jako práce. Však beztoho až vyrostu půjdu buď do rudy, inebo do šachty." Tu poslední větu řekl nahlas, aby potěšil pana řídícího, který se mu zdál nějaký smutný, zamlklý — „Ano, jako všichni," přikývl s povzdechem stařec, „tak zůstaň jen hodným, střídmým, nezapomeň, čemu tě škola učila, nekuř a neopíjej se, aby vyrostl z tebe hodný člověk," mluvil dále pan učitel a sahal po knihách. Jednu po druhé podával mu Pánek — až mu zbyla v ruce poslední. Držel ji oběma rukama — jako by se s ní nemohl rozloučiti. Zdálo se mu, až tu knížku odevzdá, že přetrhne se navždy pouto, které ho pojilo se školou. A ku podivu — těšíval se přece na tu chvíli, vychloubal se, že už „vychodí školu", a teď náhle — ani nevěda dobře proč — tak těžko mu bylo se rozloučit. Styděl se, ale pomoci se nemohl, znovu dal se do tichého pláče.

„Těžko se loučíš — as čím nejbolestněji?" slyšel nad sebou hlas pana řídícího. Odpovědět musil, když se pan učitel ptá — aby ho nepo- hněval. A tak pláčem přerývaným hláskem u- přímině odpověděl: „Sám ani nevím. Se vším snad. S vámi, se školou, s kamarády a inejtíž snad s touhle knížkou," a podal ji kvapně panu řídícímu. Byla to stará, odřená už biblická dějeprava, plná obrázků, pěkně a čistě rytých — tu a tam i kolorovaných neumělou rukou.

„Ta se ti tak líbí?" podivil se řídící.

Pánek jen hlavou kývl. Promluvit — ústa otevřít nesměl, protože jistě by byl propukl v hlasitý, houkavý pláč, až by ho bylo na náves slyšet. Styděl se, zatínal zoubky do dolejšího pysku, hlavičkou mu táhlo, co se nad tou biblou naklečel, obrázků naprohlížel, jak nové a nové věci v nich objevoval, vynadívat se na ně dost 6 nemohl, barvičkami je přetahoval a nyní v zimních večerech bez té knížky milé bude...

„Tak si ji mech na památku, když tak o ini stojíš," usmál se vlídně a radostně pan řídící a vrátil mu knížku. Políbil mu hned srdečně ruku — „zaplať Pán Bůh" za všecko mu řekl a rozpálený jako plamen vyběhl ze školy. Na schůdku si ještě rukávem utřel poslední slzičky a už jakoby mu hlava hořela upaloval s knížkou a vysvědčením k domovu. V hlavičce mu zněla žertovná věta, kterou pan učitel proinesl, aby tu bolest na rozchodu zmírnil: „Teď jsi jenom Pánek. ale hleď, abys se stal jednou v životě pánem a to hodně velikým." Tak se rozešel se školou.

Na tento výjev pokaždé si vzpomněl pan řídící Procházka, kdykoliv spatřil Pánkovic výrostka — Pepíka. Zprvu vzpomínal radostně, to když vídal hocha seděti buď na šejtroku prázdného vozu anebo klát i ti se při voloušcích, táhnoucích zvolna těžký náklad do statku Holov- ských. Pánek se na něho vždycky vesele usmál, dětsky dobrýma, nevinnýma očima se podíval a hlasitě zdaleka volal: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus," tak docela, jakoby ještě žáčkem byl. I v kostele ho vídal a rád i ina choru, protože byl Pepík zpěváček k pohledání a kdyby ho doma nebyla škrtila bída, jistě by byl býval i v dětském zpěváckém sboru paina řídícího, a byl by zpíval i sola o pohřbech a při mších slavnostních. Ale na to nebylo ani pomyšlení, protože matka se ho aini dočkat nemohla, až ze školy přiběhne, už čekala na něho ¿'iná práce — buď husy pást inebo koze a králíkům krmení na- sháinět, nebo i matce v řepách, když měla akkord, pomoci protahovat, okopávat a na podzim házet a okrajovat. Kdež pak času zbývalo ještě ina zpěv a muziku! A tak jen mešní písně uměl, co se jim ve škole naučili, ale ty zpíval krásným a čistým hláskem jako slavíček.

Dlouho však ta radost pana řídícího netrvala. Dokud byl ve statku Holovských, zůstával ještě starým Pepíkem. Leč po dvou letech dal se i oln vyšlapanou stezkou mladých lidí u inás — a ta vedla „do hor", do uhelných dolů totiž, kde platili lepší mzdu než mohl sedlák. Hrozilo tam sice nebezpečí úrazu — i smrt tam číhala za každým krokem — hůř se dýchalo v uhelném prachu pod zemí, než na širých polích pod azurným nebem ve zlaté záři sluneční - ale jiinak se tam také žilo. Vesele, bujně a bez- uzdině se myslilo, mluvilo i jednalo. A tak nejen lepší výdělek, ale i ten svobodný, nevázaný život sváděl a lákal mladé lidi dolů — do tmy — do šachet... Černé jícny jejich pohlcovaly kde koho a neodolal ani Pánek. Dal se zapsat v horní kanceláři a nejprvé tlačil hunty, pak je nakládal a konečně sám stal se pravým horníkem a s hrdostí i pýchou nosil v neděli na výložkách kabátu dvě skřížemá kladívka havířská.

A tam pod tou zemí odehrál se i jeho první duševní přerod1. Slýchal tam jiné učeiní i zásady, než vštěpovala a pěstovala škola v jeho srdci. Jako ledový mráz když padne, tak v jeho initru vadly a odumíraly bílé květy jeho nevinnosti, čistoty a spokojenosti. Bičována surovým ř>> posměchem, zmírala jeho střídmost, tichost, mírnost a celá řada nadějných ctností občanských byla tu v tom prachu uhelném udušena hned v zárodku, dřív než se ty dobré pudy zakořenily a pevně ujaly v mladém srdci tom. Dychtivá a nadaná duše Pánkova za to lačně a žíznivě otvírala se novým zásadám a proudům. Jako vy- práhlá půda ssála do sebe zdroj řeči i četby nové, nikdy před tím neslýchané a ochotně poddávala se inovému vedení i učení. Pánek byl uče- livý žák a brzy předstihl i starší soudruhy smělostí i bystrostí a lichotilo mu, když tleskali jeho řečem na schůzích, anebo když ho volívali svým důvěrníkem a zástupcem do různých spolku a deputací.

Jenom tenkráte ho vždy cosi bodlo u srdce, kdykoli potkal starého pana řídícího a kdykoli ucítil na sebe upřené dobré oči jeho. Zdálo se mu, že ty něžné oči němým pohledem mu něco vyčítají, něco že mu připomínají, co už jest v iněm na prach spáleno a větrem dávno z duše odváto. Nesnesl jejich světla a jako do slunce kdyby se díval, sklopil před nimi pokaždé vlastní oči svoje. Svědomí ho hryzlo, bylo mu nepří- jemmo potkávat toho starce šedohlavého a počal se mu důsledně vyhýbat, přestal ho i pozdravovat — a když jedinou pan řídící sám ho oslovil: „Pánku, Pánku!" hrubě se zády k němu obrátil, jako by neznal víc ani jeho, ani školu, aini kostel...

„Je jako všichni," řekl si kmet a od té chvíle vzpomínal jen s bolestí na tklivou chvíli, ve které se hodný Pánek loučil se školou — „ten umřel — a jiný chodí po světě, kterého neznám," pomyslil si a chodil i on cize kolem mladého horníka, který už nechodil sám, ale vodil se s Toničkou Barchetovic. Už i odvod měl za sebou, rekrutem přestal být, oženit se mohl — ale přece se neženil. To Tonka dělala mu drahoty. „Havíře nechci a nikdy si nevezmu," odpovídala na všecky jeho návrhy i plány a matka její ji v tom jenom posilovala. Pánek se jí ani neptal proč, neboť dobře věděl, že na jejího otce v šachtě svalila se vrstva uhlí a zabila ho na ráz.

„Musíš volit mezi mnou a šachtou," řekla mu tvrdě Barchetová, když naléhal nedočkavě na svatbu. „Nechci se třást strachem a úzkostí o muže každý den, kdykoli z domova bude odcházet a nechci rozčilena a ustrašena denně čekat, vrátí-li se mi živ a zdráv — chci žít i pracovat s ním a po jeho boku."

Nechal ji — týden s ní nemluvil, „hloupých ženských" jí v duchu vyspílal — ale cítil při tom, že bez ní žiti mu nemožno, proto znovu se k ní vrátil. A hle — při ní zvolna zamiloval si i oin květiny a stromy, ptačí zpěv — světlo a barvy, slunce a oblohu, i jemu počala se protivit práce v dolech, světlo kahanů, vlhko stěn, rány kladiv a nábojů, hrčeíií vozíků i uhelný prach. Celé to okolí a prostředí, ve kterém žil, se mu nyní zhnusilo, zatoužil silně osvobodit se z něho, zpřetínat pouta, jež ho k šachtě vázala, smýt se sebe všechnu špínu a černý mour, který při práci na zpocené tělo se lepil. Jak radostně jindy vítal houkání parní píšťaly, když na dole oznamovala konec jedné a počátek nové 10 šichty! Jak vesele skočil do klece, ve které se spouštěl s ostatními horníky dolů k nárazišti — a teď jako za vlasy by ho tahal, tak těžko šlo se mu k důlu ...

„Co počít — co si jen počít?" trápi! se otázkou a tu mu po letech poprvé a ináhle vyplynula na povrch jeho duše vzpomínka na školu, na pana řídícího a na jeho poslední radu, když se sním loučil: řemeslu aby se učil. Poslechnout měl — a třeba rok za rok jít na učení. Ševcem kdyby byl, truhlářem, zedníkem — čímkoli — měl by vyhráno. Ale takhle rozloučí-li se s ha- vířstvím, jediná cesta mu zbývá — chopit se biče a pacholčit do smrti...

„Jein kousek políčka vlastního mít," touží- val až vášnivě, do úpadu by se dřel na něm, živobytí by mu dalo, připachtoval by si, barák časem rozšířil, stodůlku přistavěl... Tak maloval si to v duchu, pohřížen a zabrán do plánů, jak si upravit příští svůj život, aby se Tonce líbil a oina šla s ním k oltáři a od oltáře pak už celým životem. „Všecko je marné, pomoci mi inení," vzdychl však pokaždé na konec, „musím zůstat jako červ v zemi — v šachtě."

Život ho netěšil, ztratil spokojenost vnitřní, radost a veselí odstěhovaly se z jeho duše, vrásky usedly na jeho čele a v očích hořely plameny hněvu a nenávisti. Potloukal se po schůzích a hospodách, zanedbával šichty, pracoval v partě nerad a nedbale — ale za to mluvil plamenné řeči proti všemu na světě. Tepal společenský řád, ukazoval na nerovnost majetkovou, jež nejvíc píchá do očí ve vlastnictví půdy. Jako šelma v zajetí otřásal malomocně mřížemi své klece, rozbit a zpřelámat okovy, celý svět třeba zničit, zahubit se mu chtělo. „Když já nic nemám, ať také jiný nemá," křičel v šíleiném záští. Ukazoval na ohromné lány selských i panských polí — a na řadu dělníků bezzemků, na villy ¡inženýrů a ho nich správců a na bídné byty horníků, na platy úředníků a krvavou mzdu dělníků. Sil kolem sebe plnýma rukama nenávist, odboj a vzdor.

„Co se mu stalo, že se tak spouští?" překvapeně ptali sc lidé a ustupovali před ním, vyhýbali se mu j::ko nebezpečnému dravci.

A tu — jednou po výplatě zavolali ho do kanceláře, vrátili mu jeho knížku se suchou poznámkou, že jest z práce propuštěn ...

Zarazil se — ak je|n okamžik trvaly jeho rozpaky Usmál se hned pohrdlivě, nedbale vstrčil knížku do kapsy a bez pozdravu odešel. Hleděli překvapeně za ním. Čekali, že se optá, proč ho pouštějí, byli připraveni, že mu ukážou, jak dobře vědí o všech jeho řecích, kterými bouří proti horám — a bude-li prosit, slíbí-li polepšení, že mu odpustí, na milost ho přijmou, neboť o dobrého havíře byla nouze. Ak Pánek nic. Ani slovo nepřešlo přes jeho sevřené rty. Pouze veinku zahrozil proti oknům kancelářským a v duchu už sestavoval si nový plán. Cítil, tou výpovědí jakoby oleje nalili páni do hořícího nitra jeho. Plameny vzdoru vyšlehly mocněji. Ztvrdl v té chvíli jako kalená ocel, odhodí všecky ohledy, boj vypoví všem. Ano, věnuje se cek dělnickému hnutí, které jistě ho potřebuje a jako n jiné i jeho dobře uživí. Stane se kolportérem havířského tisku, časopisy a brožury roznese po všech šachtách, utuží organisaci, donutí váhavé horníky, aby vstoupili do bratrských spolků — on — neodvislý člověk teď — jménem dělnictva bude s páiny jednat — a ukáže jim ... Radostno a milo mu bylo v duši opět jedinou po dlouhé době. Zbavil se šachty, nový život rušný a pohnutý otevírá se před ním ...

Sel rovnou cestou k Tonce. Usedl u Bar- chetů za stůl, vesele se zasmál a povídá: „Tak holka—stroj se k svatbě — už nejsem horníkem."

„Vím — vyhodili tě," jízlivě povídala Tonička a ani se na něho nepodívala.

„Kdo ti to řekl ?" vyskočil teď Pánek.

„Kdo?" postavila se přeď něho Tonka. „Ty sám — tvé řeči — skutky — tvůj celý život. Čet- níci tě špehují, lidé se tě štítí — a ty se ptáš, kdo mi řekl, že tě z práce vyhodili ? — Ty chceš převracet svět? Ty? Pepík Pánků vypovídá boj pánům, horám, sedlákům — celému světu a neví, jaký jest hlupák. Jdi mi s očí, blázne — a nehlas se ke mně! Stydím se za tebe. Konec — konec jest mezi námi."

„Toinčo!" vykřikl Pánek a jako kladivo zvedl ruku se zaťatou pěstí. Udeřit chtěl svoji milou — ba ze všech nejmilejší dívku na světě za tu potupu, kterou tak bezohledně, tak hrubě vrhla mu zde do tváře. Slovy se bránit zdálo se mu nedůstojné, babské, „ale sbiju ji, střískám do modra," brutálně si umiňoval, sahaje druhou po ní.

Ale Barchetová jako čerstvá lasice uskočila ráně a prchla ze dveří.

V.í „Ty opravdu blázníš," ozvala se teď stará Barehetka — „pomlátíš nás tu ještě — nepůjdeš- li hned, zavolám chlapy, aby tě zkrotili."

A tak v duši raněn, i tady vyhnán, vyřítil se na náves a zamířil rovnou k hospodě. Sedl tam do kouta a zarytě mlčel.

Po stolech kolem povalovaly se pivní tácky, nějaké ohmatané noviny a pár nových, čistých brožur. Sáhl po jediné. Nesla název: „Nová vlast", sáhl po druhé, na které se červenal nápis: „Jak jest v Americe ?" — sáhl po třetí a přečetl si tučným písmem na její obálce otázku: „Chceš býti šťastein ?" Pozdvihl hlavu a na zdi proti němu píchl ho do očí inový plakát. Visel tam vedle plakátu Kneippovy sladové kávy a kolínské cikor- ky. Ohromná loď na plakátu tom brázdila širé moře, ze tří mohutných komínů vystupují chuchvalce černého dýmu, na přídi vesele vlaje korouhev a nad tím křičí černá slova: „Vzhůru db Ameriky!"

V té době totiž dvě zámořské paroplavební společnosti vedly urputný konkurenční boj. Dopravní společnost americká snížila svoje tarify o pět dollar-ův a německá odpověděla ihned slevou dvaceti marek. Agenti rozběhli se celou Evropou, buben reklamy se rozezvučel, až ho bylo slyšet i v nejzapadlejší vísce. Dnes ráno prošel Noutomioemi člověk s objemnou brašnou a po všech hospodách rozhodil ty brožury a plakáty, nad kterými se právě skláněl Pánek.

„To jsi se do toho ňák zavrtal, i pít zapomínáš," uznal za vhodno vyrušit Pánka hostinský, protože na stole dosud stála netknutá sklenice U piva, tak jak ji před hosta byl postavil. „Zteplá ti to — a zač pak stojí takové ostálé pivo — vyčichne marně, všechen říz ztratí, a na šenkýře potom hubuješ."

„Vskutku, zapomlněl jsem," protrhl se Pánek, sáhl rukou po půllitru a dychtivě se napil.

„Chodil tu Votruba z Chotče — sinad ho znáš — roznáší krajem tak ty ceinmíky na šicí stroje, mlátičky, picni vápno, umělá hnojiva, shání svatby, dělá agenta židům i křesťanům a ten to zde nechal."

Ale Pánek zas už neposlouchal hovorného hostitele. Už zase jein kučeravou svoji hlavu skláněl, četl a rozvažoval.

„Snad by se ti tam nechtělo ?" ozval se náhle hostinský, kterému bylo ticho v prostorném lokále patrně trapným. „Což o to! Zle tam metní nikomu. Řekněme Vozáb, na příklad, bratr cvr- kyňského Vozába — vždyť ho znáš — boháčem se tam stal. Ten ovšem s prázdnem tam mejel, měl slušné věno ze statku do počátku. Ale i jiní jsou, co jeli s holýma rukama — Bouda z Unhoště, nebo Janoušek z Kyšic, a hite — tolary už domů posílají a o statcích mluví, kterým se tu panský dvůr sotva rovná."

„A co bych ztratil, kdybych jel!" vybuchl máhle Pánek a udeřil do stolu. „Co zde mám, v té svojí vlasti ? Milovat prý ji mám — jako matku milovat! Ani píď její půdy není však moje ! Ani tolik, kam bych si mohl brambor zasadit! Věru, lehce bych se s mí loučil!"

„Hm — oino se řekne — lehce. Ale brášku, až by k tomu došlo! Víš, Amerika mení Kladino, a moře inení okořský rybník — to bude asi veliká louže — když se musí parníkem přes ni ve dine v noci čtrnáct dní plovat. A penízky to také stojí..."

„To je to! Sedmdesát dollarů chtějí jediní a druzí stopadesát zlatek — a kde je vzít?" hořce mluvil horník. Cítil zas, jako by hoi tvrdá ruka bídy pod hrdlem rdousila.

„Ale co by říkala Tonča Barchetovic — stou by bylo jistě těžší loučení než s vlastí," píchl šenkýř.

„S tou jest konec!" mávl rukou Pánek — a před nim zasvitly dvě oči sršící jako broušené drahokami jiskrami hiněvu a záští, „jdi mi s očí — nehlas se ke mně!" slyšel křičet zlostný, vášnivý hlas. Ano, co tu má — co by ho poutat mohlo. Ach, mít tak dvě stovky, alni vteřinu by se nerozmýšlel — jel by hned — ještě teď.

„Ale vždyť máš peníze," nesměle, jako by šeptem ozval se v jeho duši hlas — „máš peníze spolkové, bratrskou — knížku máš, co jsou na ni v záložně uloženy..."

Pánek vytřeštil oči, zadíval se do stropu, seděl a pil. Chtěl ulít v sobě všechny ty plameny, které jeho nitrem šlehaly, utopit a udusit všecky hlasy, které v jeho duši syčely. Nic neviděl, nic neslyšel, jak hosté kolem se scházejí a prstem si na něho ukazují. Jak ho těší: „I mlč, Pepíku, to je toho, že tě Tonča odbyla! Pro jednu pannu — klobouk na stranu — pro jedmp kvítí — slunce nesvítí."

„A z hor že tě pustili? Však se ve světě neztratíš — uchytíš se jinde — a možná lip ještě." 16 Ale když ho kdosi za ruku popadl, „pojď mezi nás!" na něho volal a táhl ho od stolu — tu prudce se mu vytrhl a vyběhl veln. Hle — venku už byla temná noc kolem. Ani hvězdy nesvítily — jeln černá, dešťová mračna valila se nízko nad zemí — a studený větřík májový tajemně šelestil v načechraných, kvetoucích korunách stromů.

II.

Když se starosta noutonický k večeru vrátil s pole, kde jednotili řepu, zastihl na dvoře Bar- chetovic Toinču.

„Co mám neseš?" optal se jí hned ve dvířkách, inečekaje ani na její uctivé pozdravení. — Dívka seděla ina zápraží nějak celá v sebe pohřížená, očka uplakaná a ruce v klínu sepiaté. Ničeho kolem si nevšímala, ani slepic, ani hus, které kolem ní se, batolily, ani pejska, jenž k jejím nohám přítulně si ulehl. Ani kročeje sedlákovy neslyšela, ani klapnutí dvířek ji nevyrušilo z těžkých dum — až teď ten hlas ji probudil, že pružně vyskočila a žmolíc v rozpacích zástěrku a klopíc oči k ohlazeiným kamenům zápraží, povídala stísněným hlasem: „Poprosit jsem vás přišla, pantáto, o čelední knížku poprosit."

„A nač čelední knížku najednou?"

„Do služby musím."

„Do služby ? A kam ?"

„Sama ještě inevím. Do Prahy se podívám a snad si tam něco najdu."

2. Baar: K Bohu. ij Starostu to rozladilo. Mrzut, beze slova vešel do světnice a Tonička pokorně za ním. Hned u dveří zůstala bázlivě stát a dívala se, jak hospodář usedl v protějším koutě ku psacímu stolu, vzal novou knížku a psal. Podívat se na dívku ani nemusil a dobře ji popsal, že je štíhlá, podlouhlého obličeje, modrých očí a světlých vlasů, nos že má tupý, ústa souměrná a v ¡nich zdravé zuby, ani na zvláštní znamení — malou čočku pod levým koutkem úst — nezapomněl.

„Pojď se podepsat," zavolal Toinču, když už dopisoval, a ta po špičkách, ustrašeně blížila se ke stolečku. Ruka se jí třásla a oči slzami zalévaly, tak že jen jako v mlze viděla prst, který ukazoval, kam se má podepsat.

„A co ti to vlezlo do hlavy — prosím tě — tak najednou," rozhovořil se sedlák — „ale to jste vy všichni stejní. Dokud jste malí a řádnou práci vlastně zastati ani nemůžete, to jsme vám dobří. Ale jak vyrostete — tu jen z obce pryč, kluci do hor, do rudy, do hutí, do uhelen a holky do Prahy — do města, za vojáky, do dupáren, a my abychom pole obdělali sami, bud s nedospělými dětmi, nebo s mrzáky, se starci a stařenami, které nám potom — když je vyssáli — posílají ze světa lna krk."

„Když já, pantáto, jiné rady si ¡nevím," hlesla Tonička a sklonila hlavu. Krev se jí valila do tváře, rděla se a červenala.

„Aha," určitě — jako by udeřil na to pravé — dovtipoval se starosta. „Vlíkla jsi se s tím flámou Pánkovic, zkazil tě, a teď se stydíš. Vždyť 1S to známe! Půjdeš někam do porodnice, naděláš útrat —" „Ne — pantáto — křivdíte mi!" zdvihla náhle hlavu. „Pánek mě nezkazil, jsem poctivá, ale vyhodili ho z hor, rozešla jsem se s ním — nechci tu být — protože se ho bojím. Pokoje by mi inedali — a já — já ho mám přece jen ráda — pro posměch bych tu byla lidem — a tak půjdu všem raději s očí a snad zapomenu" — a to už zase tvář měla v zástěrce a mladým tělem celým škubal lítostivý pláč.

„A myslíš v Praze že tě nenajde ? Však vy se slezete zas. Ale lump je, sedí v hospodě teď za bílého dne a pije. Nestydí se zrovna u okna sedět a dívat se pyšlně na nás, kteří se dřeme ode tmy db tmy — a|ni zja pozdrav mu takový sedlák nestojí — ó — je to teď svět. — Seber si knížku a běž — darmo se zdržuji."

Tolnča poděkovala a hoříc ve tváři vyběhla na náves a rovnou k domovu. Složila si už do truhličky prádlo i šaty — měla vyjednáno s mlékařem, že nejen truhličku, ale i ji — Toinču — do Prahy časně ráno sveze a tam jí i kancelář ukáže, kde dohazují služkám místa a nevěděla, co si teď doma dlouhou chvílí počít. Matka se mračila, do práce nějaké se dát zdálo se jí, že nestojí za to, a tak byla tu vydána teskným my- šle.ikám na pospas. Odchod z domova — ač do Prahy by! pouhý skok — přece jein ji rozrušoval. Vzpomínala si na svoje družky, které v Praze samé, nebo na předměstí sloužily, těšila se, že v nutném případě vyhledá některou kamarádku, 0 pomoc požádá, přespí u ní, než se jí služba namane — nic se toho nebála — ale přece byla jaksi nesvá — rozčilená a rozjitřená. Nechtěla si to dožínat, ale pravou příčinou toho duševního pohnutí byl její náhlý, příkrý rozchod s Pánkem.

„Musilo to být — i starosta řekl, že je lump," omlouvala svůj čin v duchu — ale dobře cítila, že je jí toho líto. Má ho ráda — nač si to zapírat? Kdyby ho ráda neměla, bylo by jí lhostejným, co vyvádí. A co on si vlastně teď počne? Co zamýšlí? Opustí ji, zapomene a snad 1 zanevře na ni... Jako jehly bodaly ji doma ty myšlenky, stání nikde neměla, všecko jako by tu na ni padalo. Vyběhla rychle ven pod širé nebe a z hluboká si povzdychla. Oči její zatočily se kolem a utkvěly na bílém kostelíčku, který se bělal za vsí na kopečku. Slunce, nad samým západem skloněné, prodralo se skrze mraky a zlatým světlem svým posvítilo Toničce na cestu, která za humny vedla rovnou ke kostelu. Vysoké topoly jako ohromné zelené plameny vlály v té září sluneční a bílá zeď hřbitovní jako atlasová stuha vinula se kolem kostela.

„Půjdu se ještě rozloučit s tatínkem," rozhodlo se náhle roztesknělé děvče a vyběhlo na polní cestu, klikatou, úzkou, na hřbitov vedoucí. Živé duše nepotkala a sama a sama ocitla se mezi mrtvými. Jako zčeřené vlny jezermí zvedaly se tu hustou travou porostlé hroby, kříže černaly se v jejich hlavách, a všechny, zdálo se jí, že se tlačí ke kostelu, jehož bílé zdi vyrůstaly jako ostrov z té zelené záplavy a zvedaly se k nebesům. I Tonku cosi mimovolně pudilo — vejít do 23 kostela a pomodlit se v té těžké chvíli svého života. I jí se ináhle zachtělo jako za dětských let pokleknout na studené, vlhké dlaždice v chrámovém stínu, ruce sepnout, na oltář se zadívat a vroucně se pomodlit, než vyletí jako ptáče z domova — z Noutoinic — od maminky ven do ciziny ... Až sama se tomu podivila, kd!e se ta touha po modlení najednou v ní vzala. Ani se nepamatuje, kdy naposled1 byla v kostele! To on — Pepa — tak dlouho se jí smál, až jí zprotivil kostel i modlitbu. Pamatuje se, jak se bránila jeho vášnivým objetím, jeho útokům, kterými se sápal na její tělo, jak ho odháněla a sebe zachraňovala větou: ,,Je to hřích, Bůh by nás trestal!"

— a jak on se té větě po každé posupně posmíval. Připomínala mu, že i on chodíval do kostela a krásně zpíval, ale jen pohrdlivě mávl rukou: „To jsem byl takový nezkušený, hloupoučký zajíc — dines mi knihy a časopisy otevřely oči" — odpověděl a pak nadšeně, skoro kazatelsky se rozhovořil, oči mu svítily, tváře nadšením a přesvědčením vnitřním se rděly, — krásným, neodolatelným býval v takých chvílích — tak že i ji strhoval do proudu nevěry a bezbožectví. Ostatně mnoho práce mu to aini nedalo, neměla žádné jiné opory, nedovedla námitky jeho vyvracet, zdál se jí v tom horlení a zanícení inejen krásným, ale i smělým, učeným a vzdělaným, imponoval jí, a tak se mu vzdávala, byť i ne tělesně, přece jen duševně na milost a nemilost. Sliboval, že ji vyvede ze tmy do světla, ze stínu do záře, z otroctví do říše duševní svobody, do pravého ráje duševního, kde není hříchu, ani Boha, ani pekla, kde neiní hrozeb a kleteb, oko- vů.v a hradeb, zákoinův a trestů, kdte všecko se dovoluje, všecko se smí, nic se nezapovídá a netrestá... Nerozuměla mu dobře, ale věřila mu víc srdcem, inež rozumem.

Až dlnes náhle, jak tu tak sama stála, zachtělo se jí vejít i do kostela, rozloučit se s ním, zastesklo se jí po modlitbě, a nesměle od hřbitovní branky pokročila k chrámovým dveřím. „Aby mě tak viděl!" šlehlo jí hlavou, a jako' by slyšela Pálnkův cynický smích: „Kam to lezeš? Co ti tam dají?" kterým ji od1 kostela odháněl — ale dnes se nedala. Zmužile šla, vzala za kliku a opřela se o dveře. Ale dveře se neotevřely, pouze klika hlasitě cvakla, až to vnitřkem chrámu zadunělo — ale zase pak takové smrtelné ticho vládlo kolem dál. „Ani Pán Bůh mě k sobě nepouští," zaplakala Tonka a klíčovou dirkou zahleděla se do vnitřku. Viděla oltář a před ním lampičku s mrkajícím věčným světlem. Svezla se na kolena na kamenný práh a tak se chvíli u zavřeného kostela modlila. Ani nevěděla, byla-Ii to modlitba. Víc vzpomínky a žaloby to byly, stesky a výkřiky roztesklnělé duše, zmatené stěžování na život, jež dralo se jí v myšlenkách z nitra, doráželo na ty dveře a snad klíčovou dirkou protahovalo se i db kostela a zalétalo až tam k tomu kroutícímu se světélku před svatostánkem.

Cosi jakoby v křoví zašustilo, i tiché kroky zdálo se jí, že zaslechla. Vyskočila prudce a rozhlédla se. Nic v houstnoucím šeru nezahlédla, ale jako vyplašený) motýl s květu rázem ulétla ií všecka měkká nálada z duše. Jakoby se sty- 22 děla za tein záchvat podivné rozcitlivělosti a něžné, důvěrné zbožnosti, odcházela od kostela a tvrdě se plísnila: „Ještě mě tu někdo spatří a pomyslí si, že bláziním, pro smích budu lidem, jako žebračka se tu po zemi válím na prahu u kostelních dveří," a s čelem zmračeným zašla na hrob otcův. Byl to hrob nepěstěný, neošetřovainý, hustým kožichem kryla ho tráva, a to ne jemná a drobná, ale taková tvrdá, stébelnatá, Celé keříčky žebříčku, pak metlice a třasalky tu rostly, trs bílého jetele, trochu vojtěšky čechralo se tu před nízkým, dřevěným křížkem nad hlavou i srdcem jejího tatínka.

„Jo, jo, když je člověk chudý a ¡nemůže zaplatit, ani hrob mu nezalejí," rozjímala Tonča a závistivě pohlédla na hroby plné kvetoucích macešek a pominěnek, i ina pěkné leštěné mramorové pyramidy a kříže s velikými zlacejnými nápisy.

„A potom že jsme si všichni rovni," napadalo ji a dráždilo, „pravdu má Pepek — aíni za živa, ani po smrti si lidé rovni ¡nejsou — kdo má peiníze, ten má všecko — i pěkné místo na hřbitově, i krásný hrob."

Tak rozjitřená usedla si na hrob k nohám otcovým, rukou bradu si opřela, čelo vrásky se pokrylo, tvář se zehmuřila a očima plnýma zloby i nenávisti hleděla před sebe db šera... Nic neviděla, ani neslyšela, tak úsilně. zaměstnávala se ve svém nitru sama se sebou. Ano, těšila se, že si ji Pánek vezme za svoji ženu, on i olna budou chodit d|o práce, děti se jim národí, chovat je bude, kolébat a kojit, zmohou se časem, k baráku si mějak pomohou, buď po mamince ho převezmou — nebo i nový si postaví, dluhy poplatí a dobře jim bude. A zatím takto se to utvářilo! Z Pepi stal se lump, z práce ho vyhodili, toulá se a pije, i bít by ji chtěl. Co jí zbývá tu? Jiný hoch zde o ni ani nezavadí a ona o žádného také nestojí. Pryč musí a půjde, dobře si to rozmyslila. Život se jí zde nepoved1. Střepy smutku a bolesti zbyly jí v duši z těch roztříštěných snů a plánů životních — pryč musí, aby snáze zapomněla a bude-li možno — začala znovu, jinde a jinak ...

Náhle se jí nad hlavou rozezpíval zvon. To přišel kostelník zvonit večerní klekání. Tak byla v sebe zabralná a zadumána celá, že i jeho kroky přeslechla, i to, jak dveře kostela otevíral, klíčem rachotil — až ten zvon ji probudil, Ale ani křížem se nepožehnala — ani nepovstala — ani už do kostelíka vejít nezatoužila. Tak jako zkamenělá sedět zůstala a jen ještě i druhou rukou podepřela si hlavu těžkou smutkem i vzpomínáním. Zvon dozněl po chvilce — tklivý jeho hlas stichl — jako výstřel ozvala se rána Jak kostelník zapráskl dveřmi, ještě slyšela, jak za kliku vzal a zkoušel, zda spuštěný starý pistolový zámek zapadl, potom i branku hřbitova zavíral ...

Cosi jako úzkost pocítila Tonka. „Zavře mě tu — ina hřbitově s mrtvými," pomyslila si a zachvěla se. Už chtěla vyskočit a zavolat. „I co — zeď je inízká," uklidnila se — „přelezla jsem ji jako dítě kolikrát — nač křičet — počkám až zajde a pak přeskočím."

To už i vesnice zvolna se tišila. Vozy přestaly hrčet, pumpy skřípat, lidé zašli db světnic, zvířata do chlévů a hnízd1 k nočnímu odpočinku. Tu a tam proskočilo tmou osvětlené okno, ozval se úryvkovitý zpěv, zavolání a zase ticho..

1 vítr se utišil a mrtvě, inehybně ležely těžké mraky ¡na nebi a dusily zlaté světlo třpytných hvězd. A hle, takové tupé, mrtvé ticho sneslo se teď i do její ďuše. Všecko rozjitření a citové vzbouření v ní ulehlo a jakási lhostejnost, naprosté odevzdání se osudu ovládlo její nitro. Snad únavou to bylo, snad i ospalostí. Vyčerpána byla všecka její energie, zívla si a pomyslila: „I nějak bude — jen co ten kostelník zajde — zvednu se a půjdu se vyspat."

V tom náhle se jí zdálo, že od kmene stromu odloupla se nějaká postava — mužský je to — míří k mí — hle, už protlačil se tmou a stojí před iní. Vykřiknout chtěla, ale hrdlo měla jako kličkou zadrhnuté, utéci chtěla, ale nohy jakoby pod ní z olova byly, srdce v těle tlouci jí přestalo „Toničko, oo pak tu děláš ?" zašeptal nad ní náhle povědomý hlas. Pozinala Pánka.

„To jsi ty! Jak jsi mine poděsil. A co tu dělám — rozloučit jsem se šla s tatínkem — a věř — že bych tu nejraději i svoji mladou hlavu položila pod zelený dřn." To povídala slabým, přítulným hlasem, ale náhle si uvědomila, že jest mezi nimi konec i dodala přísně: „A co ty tu chceš ? Proč mne špehuješ ?"

„Chci ti jenom říct, než se rozejdem — že se mýlíš — že se všichni mýlí — já nejsem lump —" „Ale žiješ jako lump."

„Vím, žiju vskutku marně a špatně, ale nemám síly zde v Noutoinfcích, kde mne kamarádí žínají, k vůli tobě se obrátit. Nemám odvahy zdle opustit pro tebe sklenici a karty, přidržet se práce a tebe. Posmívali by se mi, kdybych s nimi nehýřil a toho bych nesnesl. Musím pryč a musím daleko, kde mine lidé neznají, kde; se o mne nedovědí a tam začnu také znovu a jinak."

„To jest hezké," usmála se lhostejně dívka, „ale proč mi to povídáš ?"

„Protože nechci, abys odešla se vzpomínkou na mne jako ina lumpa. Nic mě netrápí, co lidé o m|ně soudí, ale bolí mě ta tvoje tvrdá nadávka. Já ti dokážu, že ¡nejsem lump. Já se vrátím a kdyby to půl sta let trvat mělo, vrátím se, tebe najdu, buď si kde buď, a ty budeš musit odvolat a říct: ine — přece jen nebyl lump!"

„Co chceš počít? Kam chceš jít?"

„Já se neptám tebe, neptej se ani ty. Nešla bys se mnou — nač to tedy říkat. — Odkopla's mě jako prašivého psa — zasloužil jsem toho — vím — ale prosím tě, abys lha tuhle chvíli nikdy lne zapomněla —." Pánek mluvil přidušeným hlasem, ale prudce, vášnivě a čím déle mluvil, tím více bolest jeho se rozjitřovala, pociťoval, jakoby holou duši svoji sám bičoval těmi výčitkami, otevřenou ránu svoji jako by znovu drásal, aby krvácela a jakoby mu to působilo podivlnou — nikdy dosuď ¡nepoznanou rozkoš ... Jak živa ne- 26 slyšela ho Tonička tak mluvit. „Zbláznil se ? Nebo je opilý? Či co se s iním děje?" ptala se sama sebe a počala se ho bát i ustupovat před ním. — „... ani já na ni nezapomenu," pokračoval rozčilený Pánek, jeinom že hlas jeho zněl jaksi měkčeji, třáslo se v něm něco, co dojímalo soucitem — „ani na tebe — Toinčo — nezapomenu a vděčným ti budu — neboť ty ze mne vlastně uděláš jiného člověka. Až mne to potáhlne zas mocině do hospody, k tanci, k cigaretě — jistě se mi kmitne přeď očima tvoje rozhněvaná tvář a zaslechnu tvůj zlostný hlas: ,lump jsi' a myslím, že se pak pokaždé přemohu a vrátím se jako krotký beránek k práci a pořádku."

„Tomu nevěřím. Znám tě dobře. Kdybych byla stále u tebe — nu — to snad — ale takhle — tys člověk kam vítr tam plášť, tebe od práce k pivu odvedou ina tenké initce a neutrhneš se."

Sklonil hlavu a mlčel jako zkroušený hříšník. „Však uvidí, přesvědčí se," volalo v lněm svědomí, ale hrdost mu bránila znovu se pokořovat, slibovat a zahazovat se před tou dívkou, která jím tak zřejmě pohrdala.

Nastala chvíle trapného ticha. Jedna z takových chvílí, ve kterých rozhoduje se — aniž bychom si toho byli vědomi — o celém dalším směru našeho života. Mlčení bylo oběma nesnesitelné a jakoby si řekli, vykročili oba k hřbitovní brance. Jako němí ušli těch několik kroků, Pánek vzal za kliku, ta cvakla, ale dveře se ve stěžejích ani nepohnuly.

„Jest zavřeno," víc pro sebe si řekl a obrátil se k nízké zdi, „vysadím tě a dolů skočíš snadno." — „A kam přece půjdeš ?" také tak lhostejným hlasem cestou k té zídce optala se Toinča — snad z pouhé ženské zvědavosti vyplynula ta otázka a aby ho učinila sdílnějším, dodala: „Já jedu zítra ráno s mlíkařem do Prahy hledat si službu."

„Cože? I ty odjedeš a proč?"

„Utíkám před tebou i před sebou. Nevěděla jsem, že chceš ustoupit ty a tak jsem si vyzdvihla u starosty služební knížku."

Josef držel dívku kolem pasu a zdvihal ji.V tom však místo aby ji zdvihl, strhl ji k sobě a horoudně zaprosil: „Toničko, prosím tě, pojď se minou!" Celá jeho bytost chvěla se v těch slovech.

I v ní na ráz prolomila se všecka umíněná lhostejnost — zaplála, plamen staré lásky v jejím nitru prodral se popelem hněvu, přitulila se k němu, objala rukama jeho pěknou hlavu, svými rty přissála se k jeho ústům a když je odtrhla, řekla tichým, zvroucnělým hlasem: „Opravdu, Josefe, bude nejlíp, ujedem-li spolu." Nad jejich hlavami v té chvíli roztrhla se mračna a na temném nebi náhle zatřpytila se drobounká zlatá hvězdička.

Ale milenci ji neviděli. Našli se znovu, jejich ruce se našly, jejich rty i jejich srdce. Cítili zřetelně, jak okoralá duše jejich měkne a jihne, jak z ní pojednou zmizela všechna tvrdá zlost 28 a nenávist. Náhle nacházeli v tom objetí taková milá slovíčka jemná a něžná, jakými od dětských dob nemluvili a jako děti si je teď v šťastném smíchu šeptali. Až závratně sladké — jako dosud nikdy — bylo to jejich opojení, a zvláště Toinča cítila mocně a určitě, že naprosto splývá teď se svým milencem a nic na světě že nebude již tak silným, aby ji od1 něho odtrhlo. „I sebe větší lump kdyby se z něho stal, jsem a zůstanu jeho. Jako psa, kdyby mě bil, neodžene mě od sebe," tak si v nitru myslila a nahlas mu povídala tichounkým flétnovým hláskem: „Můj milý, jsem tedy tvá, a ty jsi můj, už je to takové, byli jsme si přece jen spolu souzeni. Věřím ti, co slibuješ, a proto svůj život ti klidně svěřuji; ale zradíš-li mne, uvidíš, že toho pak nepřežiji, konec, konec všemu udělám, smrt to pro mne bude."

Ta slova třásla se jí na rtech, a tolik citu bylo v nich, že nakazila i dojala otrlého Pánka, odhodil masku hrubosti a furialntství, nepřetvařo- val se, ale změkl jako vosk, vzal do obou dlaní drahou hlavu Toiniččinu, přitiskl ji k sobě a upřímně zašeptal: „Však se přesvědčíš, poznáš, že se ve mně dnes nemýlíš," a svoje horké rety jako pečeť svého slibu přitiskl na její krásná ústa. Všechna starost vyprchala jim nyní z hlav, všecka bolest ze srdcí a čisté štěstí sklonilo se k nim. Skoro těšili se na tu cestu, jak tajemně zmizí, ujedou, zanechají zde všechen zármutek a bolest a jako k slunci pojedou spolu k novému životu. S tou sladkou myšlenkou se konečně rozešli, a věrná, upřímná láska šla s nimi.

2,9 Do rána už Tonička neusnula, ba ani do lože si nelehla po svém návratu ze hřbitova. Pře- rovnávala si znova svoji truhličku, modlitební knížky, které dostala od kmotry k biřmování, vzala do ruky a listovala vinich. Našla tam pěkný obrázek Panny Marie, dal jí ho na památku jednou při náboženské zkouišce velebný pán. Usmála se blaželně, neboť jí čistá vzpomínka na ta dětská, bezstarostná leta jako ptáček proletěla duší. Vzala se stolu kousek chlebové st řídký, rozžvýkala ji v ústech na kaši, pomázla ten obrázek vzadu a přilepila ho pak uvnitř na víko svojí truhélkv, právě doprostřed. Z kapsy pak vytáhla bílý, slzami vlhký šáteček. Měla v něm zabalený kousek mateřídoušky i s kořínky a zemí, jak ten keříček ina hřbitově z hrobu otcova vytrhla. „To si povezu všude s sebou," povídala si v myšlenkách, „umru-Ii, musí mi to dát pod hlavu a pochovat mě i s tou památkou, ale zmůžem-Ii se jednou na vlastní domov, do gruntu to zakopám, s cizí zemí smísím tuto prst, ona jako kvas prostoupí a posvětí mi nové bydlo, a budu se tam jistě cítit doma."

Zdravým spánkem upracovaných lidí spali kolem ní matka s bratřími, ale Tonička sama bála se ulehnout, aby nezaspala, a mlékař jí neujel. Ba spát se jí vůbec nechtělo; seděla teď na uzamčené truhličce oblečená na cestu, klíček v kapse a úsilně jen přemýšlela, co míní vlastně Pánek počít a proč tak tajemně si vede, proč jí neřekl nic určitého, proč ji stále odkazoval: „Až zítra, 30 zítra se dovíš, čekej ¡na mne sna Staroměstském rynku v loubí proti věži, tam si pro tebe přijdu." Takové tajnosti dělal, až ji to teď, když o tom střízlivě uvažovala, mrzelo a rozlaďovalo.

Ale to už ze tmy pomalu vynořovaly se čtverečky oken, obloha se jasnila, dep se blížil. Na loži procitla matka a když v ra;nním šeru spatřila dceru už oblečenou, zahubovala mrzutě: „No ino, totě jest nějakého spěchu od nás, jen abys se ještě ráda nevrátila!" Hněvala se ne tak pro dceru, ale pro výdělek, který jí s ¡ní uchází. Přece však vstala a ke kam|mům se šourala.

„Maminko, pro mne snídalní nevařte," zapro- sila Tonička, „věřte mi, že bych lítostí nic ani pozřít inemohla — jdu už, abych mlékaře nepropásla — buďte tady zdráva a psát vám budu nebo vzkážu, hned jak se uchytím."

„Dělej, jak rozumíš. Moudrá jsi už na to dost — s hainbou se mi domů nevracej."

„Nevrátím, maminko."

Venku na silnici zachrastila kola ve štěrku.

„Už jede!" vykřikla Toinička, políbila matce ruku, řekla spícím sourozencům: „S Bohem!", popadla truhlici a vyšla ze světnice. Rachot vozu se blížil, a právě včas doběhla Tomka k silnici.

„Tak polez, polez," zval ji mlékař, „inemáme času inazbyt, v šest musím stát na pražské dlažbě a dvě hodiny máme ke bráně."

Děvče jako jiskra vyskočilo ina vůz a schoulilo se pod plachtu, kde dospávala mlékařova žeina.

Vůz drkotal dále silnicí, a z něho přes rameno mlékaře hleděla ven Tonička. Srdoe stáhlo se jí úzkostí, a živě pocítila, jak stromy, domy, zahrady, pole, to všecko kolem přirostlo jí k srdci a jak to bolí, když to všecko má opustit a ineví, spatří-Ii to někdy zase. Po májovém dešti všecko kolem vonělo, ptáci se probouzeli, slunéčko vstávalo, den se rozhoříval...

„Tak jakou službu přece chceš ? Chceš k pánům, nebo do fabriky?" rozpovídal se mlékař.

„Sama inevím, až co řekne Pepík," přiznávala se upřímně Tonička.

„A tak — s tím flámou chceš žít ? A jen tak ? Neoddána ? Na hromádce ?"

„Však nebudu sama — žije jich tak víc," vzdorně odpovídala teď Tonka.

„Pravda, žije, ale v pořádku to není. Přijdou děti a ani poctivé jméno po tátovi nebudou mít. A Pepík ? Nabaží se tě a odkopne. Já být na tvém místě, dal bych se s ním napřed oddat. Pořádek je pořádek."

„Pepa mě neopustí."

„Takovou každá zpívá — ale ty konce bývají jiné." Stařík se odmlčel, nepromluvil už, ale zlé pochybnosti zašil do nitra Toniččina. Rozhodovala se, bude-li chtít Pánek žít s ní ve společné domácnosti, že mu pokoje nedá, až ji pojme řádně, jak se sluší a patří, za svoji zákonitou manželku — nepovolí i kdyby se s ním proto znovu rozejít měla. Ten úmysl neopouštěl ji po celou cestu, stále na to myslila i v Praze, a když konečně spatřila Pánka pozdě odpoledne na Staroměstském náměstí, rozčilena čekáním a napietíin, hned rovnou a prudce na něho udeřila: „Mluv teď, co a jak se mnou smýšlíš!"

Viděla jeho neklidnou tvář, plachý, nejistý pohled', i řeč jeho zdála se jí bojácná, když ji plaše nutil: „Pojď a nestůj, cestou ti to povím." A pověděl. K nádraží ji vedl, vyložil, že si našel práci, dobrou práci v uhelných dolech ve Vestfálsku na Rýně — tam že jede a ona že musí s ním jako jeho žerna. Na hejtmanství že byl, pas pro sebe i pro ni že si opatřil, a to, co říká o svatbě, samo sebou že se rozumí, kměží že jsou všude, a jak budou šest neděl na místě, že se dá s ;ní oddat. Zašel s ní k domu, před kterým stával nou- tonický mlékař, od1 domovníka vzal si její kufřík, na rameně ho nesl a stále jein k spěchu nabádal, aby nezmeškali vlak. „Do rána budeme za hranicemi a do večera zítra na místě."

A tak, než se Tonička nadálá, než času nabrala, aby se vzpamatovala, seděla ve vlaku, přimáčknutá k okénku a ustrašenýma očima pozorovala shon a ruch kolem zde na nádraží i potom cestou tak dlouho, dokud kvapem valící se tma nepohltila širý kraj s městy i dědinami i celý vlak, řítící se s ní kamsi do neznáma. Ano, temná noc přitiskla se k samému okénku, za kterým seděla na tvrdé dřevěné lavici Tonička. Nad1 hlavou mrkalo jí na stropě vozu žluté světélko, chvílemi mihl se kolem proud jisker, jak je vychrlila supající lokomotiva, zaleskly se, ale hned: tmou udušeny, pohasly a zmizely. Pánek spal schoulený v protějším koutě a zdravě oddychoval. Zahleděla se naň a sama také pocítila skles- lost a únavu. I jí počaly se oči klížit, ale jakmile zdřímla, už se jí zdálo, že ji volá matka, že ji kdosi zlý a strašný honí a ona utíká, utíká, už 8. Baar: K Bohu. (j-j nemůže, padá, klesá, strašlivá ruka sápe se po ní — a Tonička s lehkým výkřikem hned procitla upocená, ustrašená, se srdcem tlukoucím.

Tak trhal se jí ustavičně spánek jako jeminá pavučina, tělo ji bolelo, pocítila hlad, slabá jako moucha si připadala, a tu vzpomínky i výčitky připlazily se k iní sem do toho špinavého vagonu a jaly se drásat a bičovat umdlenou její duši.

„Co jsem to jen dělala ? Kam jsem jen hlavu dala," počala se plísnit, „že jsem Pánkovi jen tak beze všeho uvěřila. Jedu někam a nevím kam, co si počnu, opustí-li mne ?"

Po matce náhle zatoužila, kroku ukvapeného litovala, rozpoltěná, nerozhodná duše její chvílemi se rozhodovala, jakmile vlak zastaví, že Pánkovi uteče. Spí =tu jako špalek, nebude nic vědět, vyskočí a mejbližším vlakem — dokud ještě je čas — vrátí se do Prahy... Počítala svoje úspory. Ano, celou pětku má, o které matka neví, je to groš těžce nastřádaný, na letní šaty si koupit chtěla, dvě zlatky jí dala matka s sebou — celé je dosud má — za to si snad koupí lístek, nechá Pánka Pánkem, ať si jede kam chce, a jí teď dobře bude bez něho v Noutonicích. Sejde jí s očí a časem i s mysli.

„Ale kde vzal on na tohle všechno peníze ?" šlehlo jí náhle hlavou a už ji ta otázka neopouštěla. Platil za lni a za sebe, a na vlastní oči viděla, jak v ohmataném zápisníku modrá se mu ještě několik desítek. Kde je nabral? Kdo mu je dal?

Náhle všichni v celém voze, kde seděla, vstávali, oblékali se, svých zavazadel se chápali, pro34 cítí v nastalém ruchu i Pepa a hned se dotazoval, kde už jsou a kolik je hodin.

„V Podmoklí," odpovídaly ochotně hlasy.

I Pánek na ráz vyskočil. „Musíme přesedlat," řekl klidným, velitelským hlasem, podávaje Toničce svůj lepší kufřík, a sám bera si její černou truhličku. Vlak stanul a už hrnulo se všecko ven. „Drž se mne, ať se mi neztratíš a jen stále za mnou," poručil ještě jako v letu, seskočil s vlaku a Tonička poslušná, jako omámená za ním. Zástup lidí pojal je do svého středu a vlekl je neúprosně dále, nádražím prošli, na celnici se dostali, prohlédli jim kufříčky, nějaký papírek na ně přilípli, a než se Tonka nadála, seděla už znovu ve vlaku, český hovor přestal jako by uťal, konduktéři měli jiné uniformy, Pepík blaženě se usmíval, a když vlak se hinul, zamnul si vesele ruce, zasmál se, chytil Toinču, objal ji, políbil a vykřikl: „Tak, holka zlatá, máme vyhráno, už nás nechytnou."

A nyní teprve vyzpovídal se jí ze všeho. Nikam nejede db uhelen, db žádného Westfálska, na žádiný Rýn — ale jede do Brém, loď tam na ně čeká, a ať se neleká — do Ameriky je odveze. Dobře má všecko uváženo a promyšleno. V Americe se neztratí. Má několik adres, dali mu je v kanceláři v Praze, kde si přeplavní lístky kupoval, i na Vozába z Cvrkyně, i na Boudu z Unhoště, i na j iné ještě Čechy, aby tam pro začátek nebyl jako slepý, než sám se uchytí.

„A kde vzal's peníze?" promluvila náhle Tonička. Tvář její byla smrtelně bledá a oči hleděly přísně, až tvrdě.

„Peníze? Peníze?" v rozpacích opakoval Pánek, „nu i k tomu nutno se přiznat — i to ti ¡nutno říci a žádiných tajemství před tebou nemít — jsi jako moje žena — ba víc než žena — i jako sestra a matka moje zároveň. Peníze jsem si vydlužil, rovné čtyři stovky jsem teď dlužen, a to bude první naše veliká starost, vrátit, zaplatit ten dluh."

„A kdo ti je půjčil?" zase tak přísně jako vyšetřující soudce optala se Tonička.

Pánek nesnesl jejího pohledu, sklopil hlavu a chvíli mlčel. Byli na štěstí sami v oddělení vagonu.

„Kdo by mi půjčoval dobrovolně takovou ránu peněz — to přece uznáš — musil jsem si je vzít — jako pokladník našeho spolku — vyzvedl jsem si je, mám tu ještě knížku."

„Tys je ukrad!" vykřiklo děvče a vyskočilo jako uštknuto. „Zloději!" chtělo se jí vykřiknout, otevřít okno a vyskočit z vlaku, křičet o pomoc, ale Pánek v tom ji strhl k sobě. Dusila se odporem, štítila se ho v té chvíli i bála zároveň, hleděla cize na něho, a zdálo se jí, že mu čte na čele napsáno to strašné slovo: „zloděj", které jí přes rty nechtělo.

„Neodsuzuj!" vykřikl i Pánek rozčileně, „ale věř mi, jsem poctivý, jako ty, neokradu kamarády, snad by mi sami byli pomohli, kdyby bylo času s nimi se dohodnout. A když jsem kradl, kradl jsem nejen pro sebe, ale i pro tebe, a věř, že víc pro tebe, než pro sebe."

Schoulila se v jeho ¡náručí a dala se do tichého pláče.

„Já nešťastná! Já nešťastná!" bolestně si naříkala, ale Pánek mluvil dál a prudce: „Nyiní teprve víš všecko. Bál jsem se té chvíle, ale musila přijít — hle, už je diein, každou vteřinou blížíme se k moři — jest mamo ohlížet se do zadu, je pozdě pomýšlet na návrat. Doma by mě zavřeli, tobě by se posmívali — inám nezbývá, inež hledět ku předu, nebát se, hlavu vzhůru a směle se pustit do — nového života."

„Kde už jsme ?" optalo se děvče a cosi zoufalého vanulo z jejího hlasu.

Pánek postřehl, kam tou otázkou míří, a řekl jí krotce a mírně: „Toničko zlatá, :na návrat pomýšlet je pozdě. Jsme už daleko za Lipskem a letíme k Hanoveru, jak mi tuhle mapa ukazuje, tam spatříme řeku Vezeru, a podél ní, než se se- šeří, dotáhne nás vlak do Brém. Mám to tak zařízeno, že hned zítra ráno přesedinem na parník a dáme Evropě s Bohem. Tvůj osud už je s mým jako provaz dohromady spleten, bylo nám souzeno kráčeti spolu životem, tak se upokoj a na útěk nemysli. Peněz nemáš, německy neumíš, do špatných rukou, daleko horších než jsou mé, bys upadla a domů leda postrkem bys se dostala."

Vlak hučel temně, smutně rovinami severního Německa, míjel městečka i města, mihaly se kolem domy i chrámy, lidé i zvířata, všecko jiné než u nás v Čechách, ale Tonička ničeho si nevšímala, ničemu se nepodivovala. Seděla schlíplá ve svém koutečku jako lapené ptáče v síti a jen na svoji truhličku upřela občas smutný pohled.

Pepík jí ponechal času, aby se mohla vzpamatovat, v duchu smířit s tím, co se už napravit nedalo, zahrabal se db svých zápisků, map a brožur, aby si všecko zopakoval, jak si v Brémách počínati má, až vlak opustí a na vlastní mohy se postaví. Pak i po kufříčku sáhl, otevřel ho, papír zasup til a vůině uzeniny rozlila se kolem.

„Nechceiši ?" optal se a podával Toničce salám. V mladém, zdravém těle jejím probudil se náhle hlad, veliký, až zvířecí hlad. Co jedla včera a dines za řeč vlastně nestálo, také ani času neměla k jídlu se posadit, ani na ně pomyslit. Dojmy střídaly se v její duši a byly tak silné, že zapudily a potlačily všechno myšlení jiné. Ale teď pudem vedena — mimovolně natáhla ruku po salámu i druhou po chlebě a chtivě dala se do jídla.

„A také to zapijem," usmál se radostně Pepík a zavolal na hanoverském nádraží číšníka k okinu. Po dvou sklenicích piva sáhl a zaplatil je takovými divnými penězi, jakých Tonička dosud neviděla.

„Ukaž!" zaprosila s dětinnou naivností a Pánek jí ochotně vysypal do klína něco drobných peněz německých.

„To jsou divné peníze," víc pro sebe řekla si a Pepík hned chutě chápal se slova, jen aby těžkou náladu zapudil, řeč do jiných kolejí zavedl, pozornost milenky své k jinému předmětu upoutal. Vykládal, naše — jako rakouské — peníze že přestaly platit hned na hranicích a tu v Německu že platí jenom marky a feniky — v Americe pak, že to budou zas dolary a centy. 3S Ale jak vyslovil slůvko „Amerika", zřejmě viděl, jak otřásla se dívka, jakoby mráz proběhl jejím tělem. Pobledla zas, ale upřela teď svoje oči do jeho tváře a chvíli ¡na něho mlčky hleděla. Náhle ho sama vzala za ruku, pozdvihla ji a poručila: „Přísahej, hined přísahej, že ty peníze vrátíš, jak je spolu vyděláme. Přece nesmí v Noutonicích říkat o nás, že jsme zloději."

„Přísahám," řekl Pánek a usmíval se při tom.

„Ty se směješ ? Ach — ano, zapomněla jsem, že na Boha a na přísahy nic nedáš, ničemu a v nic že nevěříš — ale na mně chceš, abych já ti věřila."

„A to směle můžeš. Jen vytrvej a neutíkej. Zklamu-Ii tě, můžeš mě opustit až v Americe. Čechů tam najdeš dost a ani ty se tam pak sama neztratíš."

Hle — veseleji bylo teď po jídle Toničce. Cítila se svěžejší a silnější, odvážnější a zmužilejší. Skleslost její pominula a s resignací si řekla: „Kdo se dal na vojnu — musí bojovat. Neuteku tedy hned1, ale zklameš-li mne, pak teprve poznáš Tonku Barchetovic."

„Tak se mi líbíš," usmál se Pepík, „napij se ještě, vždiyť jsi nedopila," nutil, podávaje jí sklenici. Nechtěla, žertovala, on aby pil, on že je kmotr nedopita, ona má dost, zahnala žízeň i hlad. Tak se svářili a smáli skoro bezstarostně jako dvě děti. Bouře se přehnala, radostné mládí zvítězilo, mraky se rozptýlily, životní slunko vyhouplo se na obzor.

Ale to už také věže přístavního města vynořovaly se z mlh a kynuly vlaku, jakoby mu označovaly cíl, aby nezbloudil.

Za půl hodiny už stáli Pepík s Toničkou na bremském nádraží. Proud lidí vynesl je jako dvě kapky ven a cizí, ohromné, nezinátné, kamenné město pojalo je ve svou náruč. Zatemnilo se jim v očích a jakoby ohluchli, svého vlastního slova neslyšeli. Takový hluk a křik je uvítal, takový zmatek lidí a povozů, taková spleť lidských výkřiků, cizích, nesrozumitelných, že strach padl na oba, instinktivně přitiskli se k sobě a za ruce se popadli. Báli se, že se tu ztratí, zmizí, zahynou, z toho klubka lidského se nevymotají. Domy, hotely, cestovní kanceláře, krámy, směnárny, skladiště, vozy, firmy a štíty, nápisy a jména, to všecko splývalo, mlhou jakoby se potahovalo, Pánek rozčilením ničehož nic přečisti nemohl, ač ze všech sil svých se namáhal.

Ale tu střelila hlavou jeho šťastná myšlenka. Pěstí do čela se udeřil, jak tak zapomeinouti mohl, a už strkal svůj kufříček Toničce. To si náhle vzpomněl, že měl nařízeno dát si v Brémách — dřív ještě než z vlaku vystoupí — za klobouk tuhý papír s nápisem „Kareš a Stocký". Vylovil tu adressu a jak si ji zastrčil za pemtli a na hlavu nasadil, hle, jakoby to byl čarovný kvítek nějaký, hned1 se mu před očima rozjasňovalo, už přečetl štít jediné kanceláře dopravní, německy ho přečetl i česky teď a kde se vzal tu se vzal — stál předi nimi člověk s placatou čepicí a na ní s velikým, plechovým nápisem „Kareš a Stocký". — „Na zdar, krajané!" na ně zavolal, ruce jim podával, jako ma známé se usmíval a hined už také se jich ujal a do kanceláře firmy je uvedl.

Všechen strach spadl s našeho párku. Oba se osmělili a zájem o cizí město se v mich probudil. Viděli mohutnou řeku — Vezeru — která kalným proudem prorývala město a líně valila se tam, kam spěchali i Pepík s Tončou — k moři. Zajímaly je mosty, věže, výkladmí skříně. Ale průvodčí inutil je ke spěchu. Vykládal, že nutno v kamceláři předložití legitimaci od pražské agentury, prohlédnou tam jejich papíry, vydají vlastní přepravné lístky a hned — ještě teď večer pojedou dále — do vlastního přístavu do Bremerhaven.

Už zase šla jim z toho ze všeho hlava kolem ...

V Brémách, v kanceláři dopravní společnosti firmy „Kareš a Stocký", vlastně v její čekárně, na chodbě a kde jaký kouteček byl, tlačilo se plmo lidí. Mnozí přicházeli i odcházeli, ale většina jich tiše seděla a čekala trpělivě. Někteří už tu týden seděli i déle, nudili se, steskem plakali, a pozdravovali tuto chvíli a ten ruch radostně jako vykoupení. V písárně měli plné ruce práce. Veliká paroloď severoměmeckého Lloydu „Grosser Kurfürst" odpluje ráno, a celý ten zástup vystěhovaloů nutno během této ;noci do- praviti do „Lloydhalle" v Bremerhavenu, a firmě záleží ma tom, aby prohlídka vykonala se hladce, aby její cestující byli přijati bez obtíží, a proto znovu zkoumá, prohlíží, doplňuje průvodní pa- píry, každou chvíli někoho volají, vyptávají se a poučují... Světla už planou uvnitř v domě i po ulicích, když konečně jsou hotovi, vychází úředník a všem uděluje poslední stručné a jasné pokyny, jak chovati se mají při svém nalodění.

Pánek bystře poslouchal. Volali i jeho jméno v kanceláři.

„Josef Pánek se ženou Antonií — bez dětí," četl úředník a zahleděl se na oba mladé lidi.

Krev vhrnula se Toničce do tváře, ale ani slova nepromluvila, nevykřikla: „Ne — nejsem jeho ženou!" Napadlo jí, co by řekla na otázku: „Čím tedy jste?" Ano, čím je Pánkovi? Nechtěla si říci tvrdou pravdu, a tak zmatena stála tu po jeho boku, neviděla, neslyšela, jen Pánka za sebe mluvit i jednat nechala. Ten věrně do paměti si ukládal každé slůvko a dychtil jen, aby už zas jeli, pevná půda aby mu zmizela pod nohama, neboť svědomí ho přece občas šlehlo pohrůžkou: „Chytnou tě, jako zloděje tě zatknou, vyzradí se nějak, že's ukradl peníze, zatelegra- fují, zde tě dopadnou, a bude zle." Proto hned v patách za agentem, který je provázel, vyšel on, i Tonču vyvedl, tak slabou, vyčerpanou, dojmy ubitou, že i její truhličku na rameni nesl, a ona jen potácela se při něm skleslá, nevyspalá, toužící, aby mohla ulehnout, usnout a třeba už se víc neprobudit... Tak jako ovečka dala se hnát k vlaku, k přístavu dovést, až zase život v ohromné „Lloydhalle" ji vzrušil. Různé agentury brémské paroplavební společnosti vypravily sem svoje svěřence, průvodčí jejich křičeli a pobíhali, snažíce se udržeti své klienty pohromadě, 42 lloydovi zřízenci bděli bezohledně ,nad pořádkem, tu a tam ozvalo se prudké slovo, hádka, hned1 zas bezstarostný smích, za ním úzkostlivý pláč dětí, dotěrní obchodníci prodávali na cestu noviny, potraviny, likéry, knihy, mapy, ovoce, jiní nabízeli svých služeb, peníze vyměnit, zavazadla donést, všichni vrhali se jako mouchy na vystěhovalee drze, bezohledně — jen aby z nich v poslední chvíli vyždímali nějaký ten groš. Nad hlavami v záři světel mihaly se ši- šáky policistů, po stěnách ve všech jazycích volaly výstražné tabulky: „Pozor na kapesní zloděje!" Detektivové ostře měřili každého, i na Pánka upřely svoje zraky, ale ten na štěstí ani netušil, čí oči si ho prohlížejí, a klidně podrobil se prohlídce celní i potom zdravotní, na všecky otázky odpovídal hlasem pevným přesně a určitě. A nebylo těch otázek málo. Dovede-li číst a psát, jak je stár, kolikerou řečí umí mluvit, kam jede, čím se tam bude živit, kolik hotových peněz má s sebou, to všecko a jiné ještě podrobnosti zapisovaly se pečlivě na zvláštní arch, v jehož čele bylo napsáno „Manifest". 1 lékař tam do toho archu diktoval, že nemá ani svrab, ani lišej, ani krtice, uši i oči že má zdravé, a pak papír podepsali kapitán lodi, jeden důstojník, lékař a konečně Pánek za sebe i za svoji ženu.

„Jako dobytčí list," oddychl si Pánek, když bylo po výslechu. To si vzpomněl, jak u nich doma starosta dává každému, kdo žene dobytče na trh anebo i po domácku prodá, průvodní list o tom, že hnaný kus je zdravý, tak a tak starý, té neb oné barvy.

Ale nezbývalo ani času, ani klidu ke dlouhým úvahám. Každé chvíle ozval se buď zoufalý pláč ainebo i zuřivé láni těch, které odmítli, kterých nepřijali, a nejhůře vyváděli ti, kterým rvali svazky rodinné, otce by byli připustili, ale slepou matku nikoli, syn mohl bez závady vstoupit lna loď, ale dcera rakovinou nebo kostižerem stížená za žádnou cenu ne — a tak tu pak stála bezradně celá rodina, a měla se ve chvíli rozhodnout, co počít...

Světla v rozlehlé budově už zvolna bledla, ohromnými okny tlačilo se sem ranní jitro, když konečně prohlídky byly skončeny, cestující roztříděni dle lodních míst, a zamčená vrata otevřena dokořán.

Slunce právě vyšlo. Čisté a krásné líbalo se v ranním objetí s mořem, to se třáslo a chvělo jakoby rozkoší a slastí. Jako roztavené zlato hořela voda a třpytila se, až zrak přecházel.

Český hlouček držel se pohromadě, všem zatajil se při tom pohledu v hrudi dech, a mimo- volně se zastavili.

„Jen ku předu, ku předu!" popoháněl je agent. „Kdo dřív dostane se na loď, ten vybere si tam inejpohodlnější místo. To je parník, který vás doveze do New-Yorku," A při tom ukázal na ohromnou loď, která kovovým bokem přiléhala skoro až k samému kamennému nábřeží.

Všichni upřeli k ní ustrašené oči. Jakoby odpočívala, tak tiše a klidně seděla až po pás ponořená ve vodě, tři stěžně jako jehly tyčily se na ní, a ze tří komínů jako černé závoje vlály po větru pruhy čpavého dýmu. Na přídě lodní zlatem zářilo křestní jméno korábu: ,,Grosser Kut fürst". - | V tom zaziněl strašlivý řev, až uši zaléhaly — to tři Iodiní sirény se rozhoukaly, a ostrý, řezavý tón jejich jistě slyšeti bylo nejen v přístavu ale i v nedalekém millionovém městě, svolávaly tak opožděné a nutily ke spěchu.

Lodiní mosty se spustily, a první řady cestujících vkročily na ně. Proud; unášel i Pánka s Totnčou. Držela se ho za ruku, křečovitě mu ji tiskla, rty pevině sevřené, zuby zaťaté — slova nepromluvila, až náhle teď, když už Pánek stál na můstku, když už pod1 ním třásla se voda přístavu, tu náhle zastavila se Tonička. „Vraťme se!" vykřikla zoufale a stála jako zarytá, a než se Pánek vzpamatoval, vytrhla se mu z ruky a proti proudu drala se nazpět. „Utec! Prchni!" volalo v ní všechno a dodávalo jí síly nadlidské. Zoufale klestila si cestu a neslyšela — neviděla — až sevřela ji železná ruka a zastavila ji. Byla to ruka jejího ženicha.

„Co blázníš?" vykřikl a postavil se proti ní.

Tonča ztichla a zahleděla se na něho mlčky. Ohromující strach, smrtelná úzkost a zděšení hledělo z těch její očí. Chvěla se na celém těle, srdce jí bušilo pod vlnícími se ňadry, mráz a horko projížděly jí střídavě tělem, studený, smrtelný pot vyvstal jí na čele, nohy jako podťaté lámaly se pod ní, ruce jako by měla zpře- rážené, bezvládně klesly jí podél těla, hlava nahnula se k rameni. Zavřela teď oči, ale stále v nich mihaly se i teď lesklé hřbety drobných vlnek, jako by to jiskry byly, širá vodní pláň prostírala se pod nimi, v uších jí šumělo a hučelo — a mdlo, k smrti mdlo jí bylo v celém těle. — „Co je ti?" zase tak prudce vykřikl Josef. „Co se ti stalo ?" Ale než dořekl, klesala už Toinča k zemi.

Nikdo si jich nevšímal, nikdo se o ně nestaral; lhostejným zrakem zavadil o ně lodník — ale už zase spěchal dál.

„Stranou, stranou, s cesty!" napomínal je německy strážník a už zase se jinam otáčel.

Opuštěn, jako ztracen připadal si Pánek.

„Co si počnu — co si jen počnu ?" zabě- doval nahlas.

„Ach, to známe, to nic není!" ozval se za ním známý hlas.

Obrátil se a poznal agenta. Jako anděla ho uvítal, a ten bezstarostně se usmívala těšil Pánka.

„To přejde, nic se nebojte, to nic není, lékaři tomu říkají agorafobie — strach z moře, moře ji uhranulo," a už z kapsy vyndaval šátek a vázal omdlelé Toničce oči. „Tak — a teď rychle, než se vzpamatuje, musí být na lodi. Vezměte ji pod ramenem!" Sám popadl ji pod druhou paží, a tak ji spolu víc vnesli než vedli na loď.

Když po druhé zařvaly lodní sirény, procitla Tonička. Rozhlédla se kolem a jako ve snu promluvila: „Kde to jsem?" Ale v té chvíli už se vzpamatovala a propukla v srdcelomný pláč, ruce sepjala a pro Boha prosila Pánka, aby se vrátil. „Vrať se, vrať sebe, vrať mě, vrať i peníze ukradené. — Pepo, žebrat spolu kdybychom chodili — lip nám bude než zahynout zde, a inechceš-li, pusť alespoň mne. Bojím se tebe, cesty, lodi, lidí, budoucnosti, všeho se bojím!" zoufale volala, svíjela se bolestí, a slzy tekly jí z krásných očí.

„Je pozdě!" tvrdě ozval se Josef. „Už pro hanbu se nevrátím. Je-li mi souzeno umřít — umiu, ale ty se mnou, a umřeš-li ty, umru já s tebou."

I agent, který dosud při nich stál, sesmut- něl a mimovolně zvlhly mu oči.

„Vykonal jsem svoji povinnost," promluvil vážně, „a nic mi není do vaší minulosti, ani budoucnosti — ale je mi vás líto, tak lidsky líto, a proto něco vám řeknu. To, oo jste si teď povídali přede mnou, mohlo by vás zničit. Mějte se ma pozoru i zde na lodi, i tam na druhém břehu, a zvláště před krajany. Číhati tam budou na vás, lákat, svádět, ale nevěřte nikomu. Od nikoho nic nejezte, ani nepijte, co si sami nekoupíte. Máme své zkušenosti. Nikomu nic ne- podpisujte, peněz nabízeiných nepřijímejte — a vy," — tu obrátil se k Barchetové, — „mějte se na pozoru před1 muži a ještě více před ženami, n echoďte s nikým, než s mým kollegou, který vám ukáže naši adressu, dovedte vás v New- Yorku na nádraží a postará se o vás. A teď s Bohem!"

A po třetí rozezpívaly se příšerným hlasem sirény. Kdo nechtěl jeti, pospíchal rychle s lodi na pevninu. Agenti přeplavních společností, obchodníci nabízející ještě i zde na lodi léky proti mořské nemoci, likéry, houně, příbory, pomerfl ranče, dopisnice — přátelé doprovázející svoje zinámé — ti všichni kvapně opustili loď, za nimi zmizely i můstky pojící loď s pevninou — a jako by tím přetnuto bylo poslední pouto, uvolněná loď zachvěla se radostně a toužebně jako pták chystající se k dalekému letu. Ostrá pára, hlučně unikající ventily, zmlkla a stroje lodní zvolna daly se do práce. Pohnuly se písty, otočila se setrvačná kola, zaskřípaly jeřáby, s rachotem navíjely se kotvové řetězy, \oda kolem jako by zlostně zasyčela, zpěnila se varem, lodní šroub se roztáčel, loď sotva znatelně se zakolébala a pozpátku zvolna, pomaloučku odtáhla se od kamenného mola a vyjížděla z přístavu.

Nastávala chvíle neobyčejná, jedna z těch, na kterou se v celém životě nikdy nezapomíná, jež zařezává se člověku nejen do paměti, ale i hluboko do duše, a která jde s člověkem do hrobu, V té chvíli totiž, aby přehlušil pláč a volání, dal kapitán povel lodiní hudbě, aby zahrála. Hrála nejprve hymnu německou, ruskou, polskou, všecky národy, jež loď na své palubě nesla, podělil kapitán, a hle — teď zavznělo i „Kde domov můj". Melancholické a přece tak neskonale krásné akkordy naší prostičké hymny česke nesly se tím ranním jitrem, a kouzlu jejich podlehli všichni cestující, byť i slov té chudé písně naší neznali. Ano, kde dbmov můj ? Kde domov můj ? tak táhlo hlavou všem na počátku nejisté plavby ke vzdálenému cíli.

Jak loď se hrnula, mnozí a mnozí se pokřižovali — ale Pánek mezi nimi nebyl. I on stál na palubě, ale nehleděl nazpět k zemi, hleděl ku pře- du, k širému moři. Držel Tonču kolem pasu, ta však odvracela hlavu i oči od moře a pohlížela ke břehu, k pevnině, i ruce vztáhla, jako by chtěla cosi obejmout, cosi k srdci přivinout, něčeho v poslední chvíli se zadržet, ale nic ne- objala těma vztaženýma rukama, tak jen je sepjala a na oči si přitiskla.

Prostora mezi lodí a pevninou se šířila, tam na nábřeží jako běláskové vlály dosud bílé šátečky, ruce na pozdrav kynuly, čapky a klobouky mávaly, ale menší, menší to všecko bylo, ztrácelo se to, až s očí to zmizelo v kouři a ranní mlze.

Loď míjela zvolna své sestry v přístavních dokách a basénech, drobné parníčky a lodičky, ode všech byla pozdravována, několik majáků vypínalo svoji hlavu a hledělo bděle, ostražitě za plujícím „Kurfiirstem", dokud se nevymotal z přístavní rejdy a po žlutavé vodě říční nedostal se do srdce vod — do slaného moře.

Toho všeho cestou jako spásy chytaly se oči Toniččiny, na všern spočinuly, ale ode všeho zas odtrhnouti se musily, když loď vyjela z těsného přístavu, otočila se a hrdě, majestátně pří- dou svojí jako pluhem zakrojila se do hladiny mořské.

V té chvíli hudba spustila poslední hymnu — hymnu národů amerických a ztichla.

Tu teprve pustil Pánek Tonku z objetí a oddychl si bezstarostně.

„Tak vidíš, hloupá, že to není nic tak hrozného," rozhovořil se vesele, ale nešlo mu to od srdce. Hlas jeho zněl stísněně a smích ne4. B;iar: K Lijhu. /.n přirozeně, i jej ohromovalo moře, ale silou svévůle ovládl pohnutí i rozčilení vlastní a stavěl se lhostejným. Rozhlédl se po lodi, která teď nejméně po čtrnáct dinů měla být jejich domovem i vězením, a s ním hleděla i jeho družka. Prohlíželi si své spolucestující, a český hovor přilákal je nejdříve. Krajané tam stáli anebo seděli v hloučku a někteří už i v důvěrném hovoru.

„Půl městečka lehlo popelem," vykládal vysokým hlasem a zvláštním nářečím vysoký ramenatý muž, „na prach jsme vyhoříli — dostáli jsme assekuraci, hale místo stavět koupili sme si za ty peníze vod hagenta lístky ha zdvihli jsme se, náše tři rody jedou první — haž jak se nám povede, napíšeme deinů ha přijede jich za máma víc." To byl švec — Náhlík z Klenčí ina Šumavě, který tu vykládal o nešťastném požáru a bídě svého rodiště i rodáků.

„A my jsme od Tábora," načínal jiný historii svého exodu, po rněm přišli na řadu i jiné kraje a místa. Ale většina jich seděla tiše, s hlavou ma prsa svěšenou, v uších zněl jim ještě rachot bubnu, svolávající koupěchtivé k veřejné dražbě jejich majetku, v očích štípal je dým spáleniště a slzy bolného loučemi. K Čechům hlásili se i Slováci „Amerikáni" od1 Trnavy, Trenčína i Prešpurka, samí muži a mladíci, z inichž někteří tu cestu konali už dvakrát, i vícekrát, kteří jeli jen za výdělkem, uměli anglicky i německy, byli už ostříleni a počínali si na lodi jako doma. Ach, co všecko ta loď nesla na své palubě! Co nadějí a nejistoty, co strachu a tužeb! Co lásky a chuti k novému životu v nové 50 vlasti! Nebyla to jen bída, která vyháněla z domova a štvala ten lidský houf za oceán. I zločin tu jistě jel s nimi na lodi, před ramenem spravedlnosti prchali zde vrahové a zloději, před vojenskou službou utíkali mladíci, ctižádost přivedla sem doma zneuznaného umělce, politické poměry, ctnost i hřích, bída i bohatství, naděje i zoufalství, láska i nenávist, hanba i prokletí jelo tu sebou. Tisíce dojmuv a nálad se tu křížilo a prostupovalo navzájem — a lidé jako opojeni potáceli se, nebylo v té první chvíli ani času na stesk a vzpomínky. Na širém moři zvedl se západní vítr, políbil moře, a pod tím polibkem žádostivě zvedla se vodní plaň dlouhými vlnami do výše... Zvedaly se ty vlny a klesaly zas, vrcholky jejich čeřily se kyprou pěnou jako dmoucí se ňadra svůdné ženy pod načechranými, jemnými krajkami. Rozšumělo a rozezpívalo se moře, vlna s vlnou se potkávala, objímala a líbala — ale příď korábu bezohledně trhala jejich linie a vlny za to zlobně kolem boků lodi syčely a kroužily ... Na obzoru občas ukazovaly se stále ještě břehy pevniny. Spatřily okraj Holandu i Belgie, pak lem Anglie a Francie ,tam kde zemi neviděli, označoval jim ji za dne šedý dým a za noci světelná zář majákův a přístavů, potkávali cestou u- staviqně parníky i veliké lodi plachetuí, rybářské lodice i ohromné koráby válečné, každé chvíle zaduněly pozdravné výstřely, zatřepetaly se na stěžních vytažené vlajky námořní, večer a v noci planuly reflektory, houkaly sirény a teskně ozýval se lodní zvon varovnými signály... Kde koho zajímala ta novota jízdy i zjevů, čas rychle ubí- hal ,a než se cestující nadáli, proklouzl „Kurfirst" kamálem La Manche do Atlantického oceánu — a tu teprve ukázalo se jim moře v celé své majestátní velebě. Ráno na zádi lodní z pěnivých vln vstalo královské slunce a v živý oheň proměnila se vodní nekonečná pláň — lodní zvonek se ozval, den na lodi počíná. Slováci i Poláci zbožně se křižují, jako by to zvonil unich doma zvonek „Návesníček", a rty jejich šeptají „Anděl Páně". Loď se uklízí — snídaně se rozdává a po klenbě nebes vystupuje ohnivý terč sluneční a paprsky svými jako šípy míří na loď. Ta prchá předi ním — ale neuteče mu. Stíny se krátí — lile, slunce stojí už v zenithu a skoro kolmo na loď vrhá chvíli s\oji zář, ale už předbíhá loď, plane před její přídou, a loď zdá se, jako by se hnala za ním. Stroje sténají, komíny chrlí chuchvalce černého kouře, lodní šrouby zuřivě zmítají se ve spoustách vodních — ale marný hon! Slunce už svezlo se až na samu hladinu a jako nedostižný cíl v úžasné dáli matně se leskne před vystěhovaleckou lodí. Chvíli zdá se, že stojí mrtvé, nehybné, že hledí a čeká na loď jako na malou mušku lopotně plující po nekonečné pláni. — Ale jen chvíli tak stojí jako by se rozmýšlelo, jako by váhalo, má-li se ponořit do chladných vln, ale v tom jako by se rozhodlo, malinko jako by si poskočilo a už se ponořuje, mizí, ztrácí se a v té chvíli i voda splývá s obzorem a večer se blíží. Na palubě stojí vystěhovala a mlčky hledi na to tajemné splynutí dvou živlů protichůdných — ohně a vody, bolně hledí za ztraceným, zmizelým světlem. Chvíle stesku 52 roztahuje peruť svou nad celou lodí, podmaňuje si všecky a neubrání se jí nikdo, z očí derou se slzy a mamo je potlačovati... Stojí na palubě i Pánek s Toničkou a jako párek ptáčat ustrašených tlačí se k sobě a hledí za zmizelým slunéčkem Nevidí slunéčko Boží, ale rodný koutek v opuštěné zemi jako fata morgana zjevuje se jim před zaslzeným zrakem. Mlčí oba, ale stejná myšlenka a tatáž vidina obetkává je.

Dým z kladenských šachet vystupuje na obzoru, čtverce a obdélníky polí, orámovaných úzkou drnovitou mezí, rýsují se kolem, temně zelený, bujný list cukrové řepy kadeří se po nich, vlní se zlatá pšenice a vousaté klasy ječmenné, a v tom moři polí jako ostrůvek zvedá se k nebi kostelík, stulený mezi topoly, ověnčený hřbitůvkem; k němu tulí se statky i chaloupky a škola především tlačí se k němu ...

Vidí spolu okresní silničku i polní cesty, lemované švestkovými alejemi, nachýlený kříž na křižovatkách, kapličku se starou soškou mariánskou, plnou papírových růží, Boží muka s neza- sklenným obrázkem, špinavý, vodou chudý potůček plazí se „Dolemi" ke mlýnu, zřícenina hradu Okoře, za ním rotunda kaple budečské rýsují se na obzoru — ano, svůj rodiný kraj vidí a ne moře a vlny, ne loď a cizí tváře na ní. A v té měkké chvíli toužebného vzpomínání kde se vzala, tu se vzala, stála před nimi jasná, bílá třída školy nou- toinické, pan řídící stál v ní na stupínku, housličky se smyčcem držel v rukou, brnkl na struny, kolíky popotáhl, dětmi se viděli, jejich mládí sneslo se k nim na měkkých křídlech, políbilo je na bílá čela, a náhle při té vzpomínce vyšuměla na povrch jejich duší píseň, tklivá, dojemná píseň i její zřetelný houslový doprovod. Jako dvě děti úžeji přitulili se k sobě a jako by si řekli, současně otevřeli ústa a palubou nesla se jemným dvojzpěvem tklivá píseň barona Villaniho: „Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, zahřej v prsou city svaté, usuš v očích slzí tok.

Nezazli mi, drahá máti, požehnání své mi dej, ač ti musím s Bohem dáti, za syna mě vždycky měj."

Melodie Jelenova, na slova ta komponovaná, ziněla v tom prostředí silou neodolatelnou. Snad nikdy nebyla ta píseň zpívána s větším citem, na vhodnějším místě a ve šťastnější chvíli, než byl onen okamžik na vystěhovalecké lodi. Kde kdo kouzlu jejímu podlehl — všichni ztichli a poslouchali. Hlasy zpěváků zněly mladicky svěže a ryzí cit třásl se v nich. Nestarali se o své okolí, zpívali, protože musili, protože v tom zpěvu stísněné duše jejich nalézali úlevu — a tak znělo nad' širou plání mořskou teď: „Květné luhy, hvozdy černé, nikdy vás již nespatřím, nikdy víc své děvče věrné, věrné druhy neuzřím.

.A Český hlahol, české zpěvy nebudu víc v duši ssát, toužit budu bez úlevy v cizině pro vlast svou lkát."

To o té děvě v písni nebylo sicc pravda, ježto ji držel Pánek v náručí, ale nestarali se o slova, jen o melodii, a ta vystihovala úplně jejich náladu i stesk. Dozpívali a zmlk i. Nikoho se nevšímali, ba ani spolu slůvka nepromluvili, jein tak trvali v těsném objetí, hlavy k sobě při- chýlelné a tou písní jako by si pozlatili ten strastiplný život zde. Zahrabali se do vzpomínek a ty stávaly se jim tím dražší, čím dále se od nich každou vteřinu vzdalovali. Tou plavbou zpřetínali všecka pouta, pobořili všecky mosty za sebou. Odjíždějí od svého dětství i mládí, navždy se s ním loučí, nevrátí se nikdy více, a proto se jim zdá tak nevýslovně milým a drahým. Nový život — tajemný a neznámý stojí zahalený před nimi...

Jaký bude ten život? Jistě jiný a nový, ale sotva krásnější a bezstarostnější. Bude nutno na- vazovati nové styky, seznamovati se s novými kraji, městy a lidmi, s novou řečí, mravy a zvyky — jiný — nový život je čeká ...

IV.

To byl však pouze začátek plavby, první — dva, tři dny... Pak zmizelo slunce, jako by se navždy bylo v bezedném moři utopilo, a mlha obklopila loď. Hrozná a neproniknutelná, těžká a hustá jako rubáš uléhala na parník a všecko, co na něm se vezlo. Zaháněla ženy i děti do mezipalubí, do té lidské stáje, plné puchu, zkaženého vzduchu, kde každé chvíle někdo vrhl, v nářku a bolestech se svíjel, odkud kde kdo jen mohl, prchal ven na palubu, na čerstvý vzduch. Leč i |tam dusila mlha všecku radost a veselí a už na lodním mužsítvu bylo viděti, jak zrádná a zákeřná jest to nepřítelkyně. Plulo se velmi opatrně, mírným tempem, lodníci zmlkli a zakázali veškerý hluk a křik i na palubě a s napiátou pozorností hleděli před sebe. Veškerá světla na lodi byla rozsvícena, každé chvíle koráb se zastavil, zahoukaly lodní píšfaly, zaduněl zvon, ozval se hlásný roh — rána z děla zaburácela, všichni naslouchali, a když žádná odpověď nepřicházela, hnula se opět zvolna loď ku předu — tak ponuré a tiše, jako by to byla loď mrtvých. Lodiní důstojníci, kormidelník i kapitán, v gumových pláštích stáli na svých místech, stručné povely do lodní kotelny a strojovny, bylo to jediné, co lidskou řečí v těch nekonečných chvílích se mluvilo.

Ale všichni chápali ohromné nebezpečí, ve kterém se nacházejí, teprve tehdy, když náhle před nimi iako obluda vynořila se z mlhy přída jiné parolodi, a když oba koráby tak asi na dva na tři metry navzájem se vyhnuly a zas tajemně zmizely. Ano, srážka jim hrozí a proto ve dne v noci to napiaté, pozorné ticho všude... Tři plné dny pluly tou mlhou za úplného bezvětří — až konečně zadul proti nim západní větřík. Po- zdravili ho radostně cestující, ale starostlivě zkušení námořníci. Vítr sice rozprášil mlhu, zpřetrhal ji jako pavučinu, široširý oceán zatřpytil se ma chvíli v záři sluneční — ale už na nebi srážely se mraky, a inoře rychle měnilo svoji barvu i tvářnost. Dřív sivé, šedé jako ocel, pak modré, ztemnělo hrůzně, dřív tiché a hravé jako beránek, bouřilo se a syčelo, kosmaté hlavy své výš a výše vztyčovaly dravé vliny, vítr je bičoval a ony zuřily a řvaly, jako by vztekem i bolestí. Jako nestálá žena krásná je i moře plné nálad a rozmarův. Od tichého úsměvu k šílenému výbuchu hněvu a zlosti má jen malý krůček a ten krůček moře učinilo. Jako by se po dnech klidu a odpočinku chtělo vyhýřit, rozburácelo se v zuřivé bouři. Do kabin a mezipalubí zahnalo lodiní mužstvo všechny cestující bez milosti a ohledu, uzamkli dvéře východů, prohlédli ochranné pásy, čluiny a pumpy, kotvové řetězy zachrastily, stroje napialy všecky síly — loď chystala se k zápasu. Smutná noc, tmavá, bez svého hvězdnatého roucha jediná byla svědkem děsného souboje. Žlutě planula světla lodi jako oči netvora, žhavé jiskry a dusivý dým chrlily komíny, vlny jako hory se tyčily, sahaly po lodi, řítily se na ni s ohlušujícím řevem, ale loď směle vrhala se proti nim, rozrážela je, drtila, na bok se nakláněla a hned zase do výše zvedala, sténala námahou, ale neklesala, neochabovala ... Jako stádo dobytka tísnili se pod palubou uzavření cestující třetí třídy. Děti a ženy hrůzou hlasitě plakaly, držely se mužův a zmítaly se i s nimi dle pohybů lodi z kouta do kouta. Většinu z nich stihla i mořská nemoc, a tak křikem a nářkem naplnilo se inc/.i- palubí Všem zdálo se, že poslední chvíle se blíží, a že není vykoupení a spásy. Minuty vlekly se jako hodiny, a hodiny zdály se celou věčností. Kletby i modlitby zněly tu kolem. Jako ptáci v síti lapení tak zmítali se tu lidé, strašná loď držela je v zajetí, na útěk a spásu nebylo ani pomyšlení.

„Umřeme tu, zahyneme," s tupou resignací řekla Tonička, „to je trest na inás — Bůh inás trestá jako Jonáše." Bylo to po prvé, co vyslovila slovo Bůh >na celé své cestě. Ale Pánek vzdorně mlčel. I om hynul bolestí těla i duše, i jemu se zdálo, inepohltí-li celý koráb jako sousto rozbouřené moře, že se tu utlukou, zadusí a zamačkají navzájem. Divoké hádky propukaly kolem. Lidé brutálně se odstrkovali, pěsti se zatínaly, oči zoufalstvím hořely všem výhrůžné a zlověstně.

Ale všecko to přešlo — k ránu ztišil se vítr, loď se napřímila, dveře se otevřely a cestující s jásotem a šťastným smíchem vyhrnuli se na palubu. Byla mokrá a kluzká dosud, ale zkrocené vlny už se přes ni nepřevalovaly, nedosahovaly k mí, jen na lodní boky se divoce ještě vzpínaly í> zlostně šlehaly vítězně ujíždějící loď. Veselá nálada se vrátila, a všichni brzy zapomněli ina přestálé nebezpečí. Zbýval jim ještě týden plavby, ale ten zdál se jim nekonečným. Nuda ulehla si teď ma parník a jela s sebou. Zevšednělo jim moře, východy i západy slunce, strava stala se všem přímo odpornou, několik ratíků ve vzduchu a něco ryb ve vlnách kolem parníku, čekajících dychtivě na odpadky jídla, tvořili jedinou společ- 08 nost lodi, ale brzy omrzelo hledět i na ně. Vy- stěhovalci krátili si čas jak mohli a směli. Někteří v kroužcích seskupeni leželi na podlaze na břiše hrajíce karty, jiní pokuřujíce sledovali postup a výsledek hry, jinde hrál kdosi na harmoniku neznámé písně a několik chraptivých hlasů bez chuti, malátně zpívalo. Jiní chodili po palubě s knihou v ruce, četli anebo studovali, angličině se učili, a mnozí utápěli dlouhou chvíli v pití a tabáku...

Už chvíli chodil po lodi Pánek sám. I on cítil nudu, lákalo ho to zakouřit si, jít k buffetu a poručit si skleničku piva nebo lihoviny — ale vzpomněl si na svůj slib a slibu toho anděla strážného — na Tonču. Kde je ? Kam se poděla ? Snad usnula kdesi ? Zatoulala se kamsi v prostorách lodních — aby tak některý námořník... Pánek nedomyslil — vzpomněl si na žádostivé pohledy, kterými ji muži na lodi pronásledovali, na ochotné služby, které jí prokazovali, někteří i zřejmě se jí dvořili, až dotěrně ji obtěžovali — ale on — Pánek ji chránil, zablýskl jen očima, svraštil čelo, pozdvihl zaťatou pěst, Tonička při- tulila se k němu a měla pokoj. Kde je teď? A nepokojné oči jeho letěly palubou — prohledaly mezipalubí, chodby — schodiště, jídelny, — ale nespatřily ji nikde. Už se hnal rozčileně k inspekčnímu důstojníku, když zaslechl z kouta plachtou zastřeného známý zpěv: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó matičko Krista Ježíše!" Ano, je to přece nápěv té písně — nemýlí se — odhrnul cíp hrubé plachty a tam spatřil hlouček Čechů. Horáci to byli od Domažlic i Tábora, kteří tu v houfku klečeli, seděli i stáli, s nimi několik Slováků a Poláků, a zaháněli tu nudu a dlouhou chvíli modlitbou a písiní. Hle — i Tonča klečí mezi nimi. Vidí ji zřetelně — do tváře jí vidí. Usmívá se blaženě, oči jí září štěstím jako dítěti, ruce má sepjaté, růžové rty pootevřené, zoubky jí svítí za nimi, bílé hrdlo je vztyčené, a zpívá — tak vroucně a zbožně — jakoby to aini Tonča nebyla.

Pánkovi se chtělo odhodit tu plachtu, skočit do středu těch modlících se žen, popadnout Tonču za ruku, vyrvati ji z toho kruhu a odvěs ti ji pryč. Chtěl, ale nemohl. Stál jako přikován, jakoby síly pozbyl, jakoby Tonča neviditelnou, kouzelnou mocí byla chráněna. Nikdy ji tak krásnou neviděl, nikdy se mu tolik nelíbila, jako právě v té chvíli.

„Maria! Maria! Pros Ježíše Syna, by nám naše vina odpuštěna byla!

Maria l" Ty hlasy zněly úpěnlivě, vroucně a jeden hlásek mezi nimi chvěl se a třásl jako struna... Pánek poznal ten hlas, znal i tu píseň, májová pobožnost v Noutonickém kostelíčku vyhoupla se mu zpod prahu vědomí před1 oči. Světla viděl — v nich oltář — sochu Panny Marie — sebe jako hocha ina kůru — už už pukaly mil rty, otevírala se ústa, už i dech nabíral, aby i on svůj hlas smísil s ostatními — 6tí ale v tom cynicky se zasmál, tvář jeho odporné se sešklebila a on zvolal přísně: „Tonóo — hned sem pojď!"

Všichni ztichli a obrátili hlavu směrem, odkud ten přísný povel zavzněl. 1 Barchetová obrátila tam zraky a viděla cizí, šklebící se tvář, odpornou jako tvář satana. Nepoznala Pánka ani dle hlasu ani dle tváře, jež vykukovala otvorem při okraji plachty. „Kdo mě to volá?" ptala se sama sebe, procitajíc zvolna z nadšení, do kterého zpěvem i modlitbou dala se unésti. Ale už stál před ní Pánek — za rameno ji držel a smýkl s ní. „Vstaň a pojď," poručil drsně, „znáš mine a víš, že tohle, co tropíš, cítit nemohu."

Tonča poslušně vstala, ale s místa se nehýbala. Aj, i její tvář se změnila. I její oči planou, její tváře se rdí, i na jejím čele od kořene nosu naskočila vzhůru k vlasům vráska, i její obočí se zježilo. Všecka krása prchla s toho obličeje a tvrdá odhodlanost na všecko a ke všemu zračila se v celé její vypjaté postavě „Co chceš?" optala se krátce.

„Žít bez Boha," stejně úsečně odpověděl Pánek.

„Musíš tedy žít i beze mne."

„Co se to stalo s tebou ?"

„ZtratiFs mne a Bůh mě našel."

„Kde tě našel?"

„Zde — v bouři včera — na moři."

„Ano, slyšel jsem tě volat k němu."

„A už volat nepřestanu."

„Já chci být tvým bohem a ty máš být bohem mým."

„Jsme ubozí bohové, ještě dines ráno jsme oba vrhl' a omakávali si natlučené modřiny."

•' í „Hvězdo jasná, hvězdo spasná nám po moři plovoucím," počal v tom — jakoby se nic nedálo — klidně předříkávat novou píseň z kancioinálku švec Náhlík — „tvým dej heslem, tvým dej veslem dojít k bytům žádoucím," spustili ostatní po něm a s inimi už zase Barche- tová, klečící na kolenách a ruce držíc sepjaté. Pánek stál tu zaražen, překvapen. Kde se to viní vzalo? Co počít? Rvát se s iní o Boha? — „I ba," mávl rukou, „rozmar to je! Jen až sleze s lodi a ucítí pevnou půdu pod1 nohama, pomine ten záchvat zbožnosti a zase si ji ovinu kolem prstu." S tím odešel a víc s Toničkou o tom nemluvil a Tonča také ne. Chodila klidně a bezohledně do kroužku „křesťanů" — jak jim na lodi říkali — růženec se s nimi modlila, zpívala, čas jí ubíhal, šťastná a svěží se cítila — jako nikdy před tím.

Tu jednoho dne k večeru strhl se na lodi poplach. K okraji paluby všecko se hrnulo a hledělo do moře. Tam pluly ve vlnách dlouhé, jako nitě tenké zelené řasy.

„Vodiní řasa — země už je blízko!" křičeli lidé v nejrůznějších jazycích. Tu noc spal na lodi málo kdo. 1 ti nejlhostejnější zvěd:avě na- 62 tahovali krky, ¡nespatří-li zář New-Yorkského majáku. Vyprávěli si o přestálé plavbě, o mlze, o bouři, o hrozném vlnobití, jak všecko, co nebylo na lodi uvázáno anebo přibito, kácelo se a padalo, jak kroku nebylo lze učinit — jaké to byly hrůzy!

Netrpělivě přešlapovali, domnívali se, že cesty vůbec neubývá, že loď jako hlemýžď líně se vleče — až k ránu konečně jako hvězda zaplanulo světlo majáku a k poledni objevil se nízký černý pruh země na dalekém obzoru. Napjatá zvědavost a starostlivá obava, jak bude dále, vedrala se rázem do srdcí všech vystě- hovalců. S horečným kvapem a zbytečně brzy činili všichni přípravy k opuštění lodě. Každý sháněl a balil rychle svoje zavazadla, prohlížel svoje listy a adressy, provázející jej do Nového světa, tlačil se k okraji lodi a nedočkavě upíral planoucí oči k neznámé pevnině. Zdálo se všem, že ta země aini o metr se k nim nepřiblížila a z celé plavby byly inejdelší hodiny, než loď octla se u přístavu a zakotvila ne jako v Brémách — těsině u kamenného nábřeží — ale skoro ještě v širém moři v ohromném přistavil Hoboken... „Co to ? Proč nejedeme dál ?" rozčileně ptali se všichni — ale odpověď už se blížila. Od newyorkského břehu vyjel jim naproti čluin s komisí přistěhovaleckou — američtí úředníci vystupovali z něho na „Kurfíirsta" — a z cestujících nikdo ani hinouti se inesměl. Kapitán odevzdal manifesty a zástupci svobodné Ameriky přesvědčovali se s ledovým klidem a protivnou důkladností o jejich správnosti. Vybrali po dolaru jako dan z hlavy a prohlédli nejdříve cestující z kajut... Pánek skřípal zuby i zatínal pěsti. Jako ve staré vlasti i zde je první, druhá i třetí třída lidská... Boháči i zde mají přednost' — Pěkně je vítá „svobodná" republika. Jako ve staré vlasti i zde je pouští jako dobytek — kus po kusu — kázeň je železná — proklouzinouti jim nelze — a tamhle ta ohromná socha Svobody s planoucí pochodní se na to divá... Všech zmocňuje se až vášnivá touha po pevnině. V zuřivém záchvatu domoci se svého práva vzbouřilo se odstrkované mezipalubí a s Pánkem v čele dralo se k východu. Úředník s bohorovným klidem pokynul pouze rukou a stráž i plavčíci s holemi v ruce vrhli se na to lidské stádo a zatlačili je brutálně a bezohledně zpět... Celý den ztrávili ještě na lodi a když večer druhého dne se blížil, konečně i Pánek s Tončou směli sestoupiti do člunu a po chvíli ucítili zas pevnou půdu pod nohama. A mohli mluvit o štěstí, že dostali se šťastně na břeh Ameriky, a ne na „slzavý ostrov" — Ellis Island — kam hnali bez milosti všechny, jichž průvodní listy byly buď podezřelé anebo kteří se zdáli stíženi nějakou chorobou. Závratná radost se jich zmocnila, v moři jakoby se utopil všechen jejich stesk i rozladění posledních dinů, do moře jakoby se potopily útrapy dlouhé cesty, na lodi jakoby zanechali všechen smutek a hořkost. Už se pod nimi nehoupala prkenná podlaha, vlny nešuměly, stroje nehučely, ale domy týčily se kolem do závratných výší, koně cvakali podkovami o žulovou dlažbu, vozy rachotí tily, světla blýskala, výkřiky ineskrocené radosti ve všech možných jazycích tryskaly kolem z lidských hrdel. „Hola! Hej! Češi! Češi sem!" proniklo jnáhle ze směsi a vřavy! Jiní národové měli zde své domy přistěhovalců, kde za poloviční ceny a chudí i docela zdarma byli pohoštěni, kde po namahavé cestě vítala je čistá, pohodlná postel, klid a ticho dalo se jim vzpamatovat z prvních dojmů rušného života přístavního, svědomitá a poctivá rada byla jim nezištným a spolehlivým průvodcem na další pouti.

Pouze Češi i zde odkázáni byli na agenty, kteří nemohli je při nejlepší vůli jinam vést než do laciných hotelův a hostinců. S celým houfem spěchali i Pánek s Toničkou, které jakoby se na pevné zemi nové síly vrátily. Hlad i žízeň se dostavila, jíst a pít se chtělo všem a s jásotem pozdravili český hostinec, kam je zavedli. S krajany se tu setkali. Stáli tu dychtiví s očima rozzářenýma — ruce k nim vztahovali a žádostivě se ptali: „Tak odkud, krajánci, odkud? Od Tábora? Od Písku? Od Klatov? A z které vsi?" — jíst, pít i kouřit nabízeli — hluk, křik jakoby z ulice se sem přestěhoval. Všichni stáli, kam usednout ani nebylo. Jako omámena stála tu i Tonička, ale Pánek cítil se ve svém živlu. Nastavované ruce tiskl, objímal se s neznámými lidmi — pil, kouřil — i Toničku vyhledal, „tu máš a jez" ji nutil, ale taková nezvyklá jídla podivná jako na lodi i zde jí nabízeli: rybičky v oleji, kořeněné salámy, masité konservy, ale jak cítila tu vůjni, už žaludek se jí zvedal...

5. Baar: K Bohu. fix „Ach, vdolek inebo lívanec s povidly kdyby tak byl!" povzdychla si.

„Anebo škubánek s mákem," přidala se hned jiná žena.

„Třeba jen chléb s tvarohem, ba suchý chléb gamožitný aspoň." — Všichni se smáli. „Jste v Americe," volali, „tu jen maso, pivo a pálená vína..."

Ano, jsou v Americe! Konečně jsou v té zemi, ku které upírali žádostivé zraky své, kam je hnala nepřekonatelná touha po novém a lepším životě, než vedli ve staré vlasti své. Celé moře ohromné je dělí od starostí a trampot, které je z domova vyštvaly, před kterými prchají... Jsou konečně v té zemi zaslíbené, oplývající bohatstvím, svobodou, pohostinností i štědrostí. Děti všech zemí a národů zve a přijímá tato země, své kraje nezalidněné jim nabízí, aby orali její půdu, káceli její lesy, pracovali v dolech, továrnách, přístavech, na stavbách a nových drahách. Koráb za korábem přijíždí k jejím břehům a přiváží nejodvážnější hlavy, nejpodnika- vější ruce ze starých dalekých vlastí. Odvaha, smělost a nová naděje v lepší budoudnost hledí z pláčem dosud zardělých očí, zaťatých rtů i sevřených pěstí... Po jednom nezdaru dbma všichni ti, kdož sem spěchají, mají dbst energie začít zinovu a lépe životní zápas... Všecko slabé a chabé zůstalo doma, nemělo odvahy vydat se do neznáma a hledat ztracený květ životního štěstí. Jein co silného a smělého zrodilo se v jiných krajích — to přiváží loď po lodi a vysáta' zuje v přístavech ina pevninu tohoto dílu světa, kypícího mládím, chutí k životu a práci...

I Pánek s Tončou rozmnožili o čtyři ruce tento zástup, dobrovolně opouštějící chudý domov a inabízející neznámé a cizí zemi pomoc, aby snáze a rychleji spěla k slávě a rozkvětu... Ale nechápou, necítí toho. Sobecká jest jejich láska a sami sebou jen se obírají. Jako balvan kdyby se mu sesmekl s hrudi, tak si Pánek oddechl. Teď už ho nechytnou — všecka starost s n ěho spadla a ohromná vlna závratné radosti zalila mu celé nitro, a v ní v té chvíli na ráz utopily se všecky sliby a úmysly, kterými pro nový život posiloval sebe i Toničku. Jakoby lqčné zvíře v něm vstalo a přetrhalo všecka pouta, tak s dravčí chutí pustil se do pití. Klobouk svezl se mu do týla, cigareta zabělela se mezi prsty, zavýskal a zadu- pal, až sklenice na „baru" se zatřásly... „Tenkrát jsi, má panenko, tenkrát jsi má", zazpíval vysokým tenorem, a svoje oči, svítící podivným ohněm, upřel na Toničku.

Ta se zatřásla a zachvěla. „Hle, to je starý Pánek — Pánek lump" — napadlo jí — srdce sevřelo se jí úzkostí a oči zalily slzami.

„Divče zlatá, ten tvůj se tě ňák spouští," pošeptal jí starý Náhlík.

„On není ještě muj, a kdo ví — bude-li," tiše, bolestně hovoří Barchetovic Tonička, hledí na Pánka, zvedá se a blíží se k n ěmu.

„Josefe, pamatuj se," prosí třesoucím se hlasem, „zaplať a pojď — agent nutí ke spěchu — dráha odjíždí a nádraží prý je daleko."

Ale Pánek je v nejlepším. Je jako doma. Nedá si nikým poroučet. Nepotřebuje už agenta. Adresu má v kapse, každý, policajt mu na dráhu ukáže... a pije, pije na radost a na šťastnou bu- doudnost...

„Přejte mu tu radost," domlouvají Tolničce jiiní. „Napijte a rozveselte se s ním." Pít jí podávají, za ruce berou, kolem pasu chytají, mlsně a drze hledí na její mladé tělo — a nejen Češi, ale cizí, ¡neznámou řečí na ni dorážejí, hlasy jejich jsou hrubé, a posuňky, kterými se s ní dorozumívají, strašně sprosté a urážlivé... A Pánek se směje, kalným, jako by strhaným zrakem hledí na ni, jako by se jednalo o ženu jemu úplně cizí, potácí se — blábolí cosi a chtivě po ní sahá...

„Se mnou půjdeš!" rozkřikla se, a v tom jejím hlase třásl se inejen rozkaz, ale i zoufalá prosba i hrozba... Vzadu u dveří sbírali někteří svoje rance, chystajíce se k odchodu. Pohlédla na ně a skrze dým spatřila Náhlíka, kterak vysoký, statný, s holí v ruce stojí a dívá se na ni. Sílu i odvahu vlil jí do žil ten teplý, starostlivý pohledí starcův.

Nabyla znovu odvahy a postavila se před Pánka.

„Nepůjdeš tedy?" optala se a své čisté oči upřela lna něho ...

„Ty — ty — musíš poslouchat teď mě — ano mě — a ne já tebe — jdi si — jdi, kam chceš, můžeš-li beze mne," blábolil Pánek a odvrátil se od ní... Tonička zalomila rukama, hlava se jí zatočila, v očích se jí zatemnilo a zce- 68 la vzpamatovala se až na nádraží... Cestou vyzpovídala se krajanům ze všeho... „To byste měla s ním —1 lumpem — pěkné živobytí," těšili ji — „složíme se, koupíme vám lístek do Chicaga, tam vám naši najdou službu, až si vysloužíte, zaplatíte, co jsme vám půjčili, a budete živa lip — vdáte se třeba za hodiného člověka a budete šťastná"... A tak, když už pennsylvanský vlak šíleným letem unášel Toničku od' břehu do středu Ameriky, seděl ještě Pánek nad1 kalnou skleničkou jakési neznámé a nezvyklé lihoviny — spitý pod obraz Boží...

Hustá, šedá mlha vystupuje z přístavu a jako sítí halí celé millionové město. Kráčí po střechách ohromlných domů, spouští se do ulic, uléhá ¡na okna a dveře, tlumí všecka světla nebes i země... Jako osleplý kolos leží a tone v ní přístav, a alni slunce, když ráno vstalo, nemělo hned tolik síly, aby mohlo proniknout režným, mlhavým obalem nad zemí i mořem. Ale lidé jako mravenci probuzují se nastalým jitrem k novému životu a po vyšlapaných cestách i mlhou spěchají ke svému cíli... V továrnách i na lodích ozvaly se píšťaly a syreny, na věžích rozhoupaly se zvony, v nekonečných ulicích zarachotila kola vo- zův a kar, lidské hlasy se rozkřikly — a všecko to splývalo v! jedinou jitřní píseň práce...

Stulen pod jedním pilířem ohromného mostu hlubokým spánkem opilců spí první svoji noc vlnovém světě Josef Pánek, vystěhovalec... Necítí tvrdou dlažbu pod sebou, neslyší vzmahající se šum a ruch, který za rohem pilíře vzrůstá hodinu od hodiny, nevšímá si spěchu života, který na krok valí se kolem něho, ¡netuší, že bdělé oko policie vyslídilo ho zde a už chvíli na něho se upírá. Náhle cítí Pánek pádnou ránu holí do boku. Vykřikl a vyskočil — ale div se zinovu ne- skáčel, jak ho zabolela hlava... Chlap jako hora stál před ním, něco mu povídal a vážným krokem vzdaloval se od něho ...

„Kdo je to a kde to jsem ?" přemýšlí Pánek a zarudlým zrakem rozhlíží se kolem. Všechno ho bolí, tělo má otlačené, nohy a ruce jako zpře- rážené, hrdlo vyprahlé, a hlavou jak pohne, myslí, že se mu rozskočí a mozek z iní vypadne. Stojí tedy a tupě hledí před sebe... Cizí město dívá se naň. Podivné domy, krámy, ulice protlačují se řídnoucí mlhou, neznámí lidé ubíhají kolem něho, podivná řeč hlaholí všude. Kde se to jen ocitl ? Snad se mu to jen zdá ? Promnul si oči, ale obraz nemizí. Co se to s ním stalo ? V tom zvítězilo slunce nad' mlhou, rozptýlilo ji a v inejvyšších patrech domů, přímo proti Pánkovi ohněm zaleskla se vysoká okna ... Jakoi blesk když se ináhle kmitne temnou nocí, tak najednou teď rozbřesklo se v hlavě Pánkově. Strašná skutečnost rozfala hustou clonu, která až dosud halila jeho mozek, roztrhla a rozehnala páry alkoholové, dusící jeho pamět, a nad prah jeho vědomí náhle vyhoupla se hrozná, nahá pravda... „Ano, v New-Yorku stojí, v Americe je — s Ton- čou sem uprchl. A kde je Tonička?" Ta otázka otevřela rázem nový kout jeho paměti, v okamžiku si vzpomněl na prohýřenou noc a div že bolestí nevykřikl! Slyší zpěv a křik, žluté plameny svítí, oči divoce planou, pivo a kořalka 70 teče proudem, modravý dým válí se velikou síní, a tím dýmem jako mlhou hledí ina něho dvě smutné hvězdy, dvě zaslzené oči, vzpínají se kněmu prosebně dvě bílé ruce. „Toničko!" rozkřikl se Pánek, vyskočil ze svého úkrytu a rozběhl se do ulice. „Toničko!" zavolal zoufale, otáčeje se na právo — na levo. Ale jako v poušti zanikl jeho hlas v dravém řečišti newyorské ulice, hluk a ruch ho pohltil, udusil se v rachotu kol a vozů, tisíde hlasův ozývalo se kolem — ale žádlný z nich nebyl sladký hlas Toniččiin... Dva, tři chodci ohlédli se po něm bez zájmu a zase spěchali dál, jiní rozkřikli se na něho, bezohledně odstrčili ho s cesty, protože každý, kdo tu stál, překážel. Přitisknut ke zdi, sklesle a bojácně stojí Pánek... To tam je všecko pivní hrdinství, vyprchala rázem všecka fúrie i odvaha, malátnost a zmatek zmocňuje se jeho duše. Jako bezradné dítě, tak tu stojí opuštěn a odříznut ode všech ... „Kde ji hledat? Co počít?" ptá se sama sebe a hroziná úzkost se ho zmocňuje. Vidí pusté tváře neznámých druhů, s nimiž včera popíjel, vzpomíná si, jak řídli hosté, jak při zavřených dveřích i karty hrál, jak platil, konečně jak asi se dvěma, třemi muži vypotácel se ven na ulici, a co se dál s ním dálo, neví. „Zde jsi patrně přespal, venku, pod širým inebem, na ulici, jako otrapa" — počalo ho šlehat svědomí; „pěkně ten život začínáš — a co se stalo s Toničkou? Kdo ji odvedl? Kam ji zavlík?" Pánek 'záskřípal zuby a zaťal pěsti. Kdyby mu byl v té chvíli vyťal někdo políček, byl by mu nastavil jistě i druhou tvář, tak v té chvíli nenáviděl sama sebe. „Osel, hloupé ožralé zvíře 7/ jsem, hlupák, kterému inení rovno," spílal si. „Ale já ji najdu, kdybych měl Ameriku na ruby obrátit, najdu ji!" — to už počala se v něm probouzet stará jeho odvaha, vracet se jeho síla i smělost. Netušil, jak naivní jest jeho úmysl, myslil si, Amerika že jest jako Čechy, New-York jako Praha, nevzpomenul, že nezná řeč, úřady, cesty, po kterých jít, aby ztracenou milenku svoji našel... „Stát tu nebudu," rozhodl se náhle, mám adresu přeplavní kanceláře, tu vyhledám nejdřív," a sáhl do náprsní kapsy. Byla prázdlná, sáhl do druhé, ani v té nenahmátl svoje papíry. Divoce se obrátil a skočil k pilíři — vzpomněl si na svůj ruční kufřík — ale lnic — než suché místo ukazovalo, kde přespal první noc v Americe.

Pánek byl okraden. Tak důkladně okraden, že mu nezůstaly v kapse ani hodinky, ba ani kapesní jeho nůž... Stál jako zkamenělý — po letech cítil, jak se mu slzy derou do očí a pláč do hrdla... Spolkl však pláč, přetřel si oči a zaklel tak strašně, že kdyby se splnila jen tisícina jeho kletby, Amerika by byla zmizela s povrchu zeměkoule.

V.

„Drahá maminko! Vím, že máte jistě o mě starost, kde jsem, a co se se mnou asi stalo, že k Vám ani z Prahy nejedu, ani inepíšu. Ach, má zlatá maminko, co už jsem se naplakala, a kdyby to možná bylo, jenom na hodinku se k Vám podívat, inevím co bych za to dala. Jenom Vás pro Boha prosím, ¡nehněvejte se na mne a odpusťte mi to, protože já za nic nemůžu. To mě Pepík 72 Pánek přemluvil a celou mě popletl a pobláznil, že jsem s iním sem do Ameriky ujela. Ale, drahá maminko, já už u něho nejsem, nic s ním nemám, nic o něm Inevím. Hned jak jsme z lodi vystoupili, oin se tak tuze opil, že neznal svět, a já jsem si myslila: ,Vidíš, — jak jsi mi sliboval hory doly a jaký lump přece jenom jsi!' Na štěstí seznámila jsem se už na lodi s hodnými lidmi, až někde od Domažlic, a ti mě neopustili. Jeli už na jisto sem do Chicaga, kde mají ženatého syna, ten se mě ujal a hned druhý den už mi našel službu. Raní mám hodnou — jenom že je Angličanka, a to je chyba, nemůže mi nic povídat — jenom ukazovat. Tak Vás, milá maminko, a celé Nou toni ce nastotisíckrát pozdravuju a líbám a zůstávám Vaše vděčná dcera Antonie. Adresa na mě: Miss Antonie Barchet, Chicago 111., 236 W, 20 Str. — Tak to inapiště a psaní jistě dojde."

Až sem dočetla domkářka Barchetová, a tak ji to psaní tížilo, že si sním musila usednout. Brýle s nosu si stáhla a do prázdna se zahleděla. Hodiny tikaly na zdi, mouchy vesele bzučely, srpnové sluníčko mile se usmívalo, ale Barchetová seděla u okna jako umučení. Hlavu aby se teď bála z baráku vystrčiti. Tady má černé na bílém potvrzeno, co už dávno lidé hádali, a čemu se živou mocí i myšlenkou bránila. Dcera jí utekla s havířem. A horší to ještě je, než to lidé malují. Hádají, že se Pánek s Tonkou pustili do Vidině nebo do Sas lněkam, a zatím až v Americe je jim konec. Po všech spolcích už Pánkovi nadávají, že je okrad', četmíkům to udali, i ji už na Smíchov k soudu volali, aby pověděla, co o dteři ví — jako o zlodějce o iní mluvili. A utajit se to nedá. Už když jí obecní strážiník, který z Přilep poštu inosil, podával to psaní, usmíval se jedovatě a povídal: „Koho pak, prosím Vás, máte v Americe, že vám píše?"

Jako by to lna buben hodil, rozkřikne se to do večera po celé vsi, acoolna? Co má říci? Co si počít ? Zvolilo poledne — ale Barchetová jako hluchá sedí — lna jídlo pomyšlení nemá, ina hladovou kozu V chlívku zapomněla, husy neslyší, jen psaní v rukou žmolí a mačká.

„Barchetová, je to pravda ? Dostala prý jste psaní od Toničky?" slyší ináhle ve dveřích hlas a jak pozdvihla hlavu, vidí Pánkovou. Jako uštknutá vyskočila, krev v žilách klokotem jí zavařila, oči jiskrami zasršely a celá žhavá vykřikla: ,,A že se nebojíte jít mii na oči. Ten váš flamelndr holku mi zblázní, odloudí, kamarády okrade a ji do té hanby strhne." Zlost i lítost, nenávist i bolest probudily se v ní a drásaly její srdce.

„Pomalu, prosím vás, nekřičte," prosila Pánková, ale mar|ně.

„To jisté pěkného lumpa vychovala."

„A co budete lumpů nadávat," ozvala se teď v Pánkové uražená matka. „Vaše Tonča není o nic lepší; nemusila jste ji s ním pouštět, ohlídat jste si ji měla."

„Však jsem také ohlídala, dokud jsem ji měla na očích, ale ten váš fláma už tu doma se spouštěl, opíjel, karbanil, a vy jako byste slepá byla."

„A proč se tedy Tonča na něho lepila? Vždyť už není žádné malé dítě, dvacet let jí bude, ne-li 74 víc, ta už muze mít sama rozum — a teď povězte, kde jsou."

„Tu to máte!" vykřikla Barchetová a hodila na stůl schumlané psaní. Ale to už v ní po- hasíinala zlost, uklidňovala se a rozvaha vracela se jí do hlavy i do srdce.

„Co se stalo, stalo se, křikem a vádou už to nenapravíme," povídala si trpce a z hluboká si povzdychla.

Pánková namahavě slabikovala psaní a než dočetla, oči zalily se jí slzami. „Máte pravdu," povídala těžce, „je to přece jenom lump. Ujede a nás tu nechá v takové hanbě. Na čtyři sta zlatých těch spolkových peněz sebral, aspoň toho kdyby nebylo. Desítku, ba i dvě, tři člověk by zaplatil, ale čtyři stovky těmahle rukama vydřít, ne, to neiní možno. A ani řádky nenjapíše, ani se neozve, ani slůvk|a pro matku a sestry nemá, pěknou památku nám tu nechal," naříkala teď Pánková a křečovitý pláč dral se jí z hrdla.

„Pláčem to také nespravíme," zase už tvrdě okřikla ji Barchetka, „já té naší žábě napíšu, že na to nezapomene. Čtyři sta povídáte ? Dobře, polovičku beru lna sebe, ať už je holka vinna nebo ne. Tu musí poslat, kdybych měla poslední sukni prodat a ject za ní — ale ona to pošle, je to dobré dítě, z|nám ji, až jí vyložím, že se musíme stydět z baráku vykročit, že si havíři lna nás prstem ukazují, jistě se vzpamatuje a bude šetřit, až to naspoří a pošle. A vy si dělejte, jak rozumíte."

„Kdybych aspoň věděla, kde Pepu hledat, kam r u psát."

„Sinad se také ozve, má-li svědomí."

„Prosím vás, Barchetová, inapište Toničce, aby tam Pepu neopouštěla, aby se na něho poptala, vyhledala ho."

„Ne, za nic ne," vyjela znovu Barchetová, „raději ruku bych si uťala, než tohle jí napsat. Zapřísáhnu ji, aby se mu vyhnula na sto mil a do nejdelší smrti aby s ním nic neměla, to — to jí napíšu," — a také napsala. Nešla už odpoledne do práce, ale sháněla papír a inkoust a pomalu — po letech dala se do psaní. Šlo jí to zprvu těžce, ale přece písmenko po písmenku malovala, slovo ke slo^u a čím dál, tím lépe řadila. Jenom v podvečer s napsaným už psaním do školy si zaběhla. To se neodvažovala sama adressu napsat a tak pana řídícího o to poprosila a čistou pravdu mu pověděla.

„Inu, mládí, mládí," omlouval to pan řídící a tuze ji potěšil. Rodiče nemohou vždycky za děti, tak jako děti za rodiče. Nic aby si z toho nedělala. Holou a čistou pravdu aby všude a každému řekla — týden, čtrnáct dní ji budou lidé všetečnými otázkami dráždit, ale pak jim to sevšední a bude mít pokoj. Což Tonička! Je vidět, že je to dobré dítě, přihlásila se, za odpuštění prosí, na matku a domov Vzpomíná, to je dobrá zinámka. Horší je to s Pánkem. Ten se neozývá, Bůh milý ví, v jaké společnosti se octl, je Inadaný, bystrý, to je pravda, ale také lehkomyslný, slabý, dobrá žena by s,nad z něho udělala člověka — ale takhle. — „Nevím, Inevím," kroutil šedou hlavičkou pan řídící Procházka, který jako otec s láskou sledoval osudy všech 76 svých žáků, upřímně se radoval z jejich úspěchů i rmoutil 'nad' každým jejich nezdarem.

„Tak vám utekla dcera a hned až do Ameriky," na potkání zastavovali Barchetovou lidé. „Co pak vám píšou z Ameriky? Jak pak se vede Toničce v Americe?" dotírali na ni zvědavými otázkami a Barchetové bylo jakoby nahá po návsi běžela a březovými metlami ji šlehali.

Nejhůř bylo ten večer v hospodě. V pohnuté schůzi radili se tam horníci o defraudaci Pánkově. Ještě víc než ztráta hmotná rozčilovala je mravní stránka celé události, to, že je zklamal člověk, který byl jejich předákem a kterému slepě důvěřovali. Věděli, jak se v dolech inženýři i inaddůlní a důlní škodolibě budou usmívat, píchat a dráždit je Pánkem a jaká rána zasazena jest celému jejich hnutí.

„Plivám na ty čtyři stovky — o které nás okradl," horlil starý horník, „ani zlatka nepřijde na jednoho z nás — ale to je nejhorší, že jeho vina padne na nás na všecky. V novinách budou o tom psát, jako bychom byli samí Pánkové, ránu nám a naší věci zasadil a toho dělat neměl."

„Mít ho tu, zdráv by neodlez!" křičeli všichni — ale ovšem marně. Na Pánka vydán zatykač, veřejné listy rozepsaly se o jeho útěku — ale časem, jak dobře hádal pan řídící, sevšed- něla celá událost, a jako když kámen hodí do Okořského rybníka — vlny vždy ¡nižší a nižší v kruzích se zvedaly, až u hráze zmizely nadobro. Sotva že žně skončily, už se oralo, silo, pak řepy se dobývaly, řízky nakládaly a než sníh Hapadl, byl uiž zapomenut i útěk milenců, který tolik prachu zvířil a tolik bolesti způsobil oběma rodinám mladých lidí.

Jelnom1 Pánková s BarcWetovou zapomenout nemohly. Dychtivě čekaly na nové psaní a nové zprávy^ ale ty; nepřicházely. „Tři neděle, snad i měsíc to prý] potrvá, |než psaní dojd!e od nás tam —' slnadino se lna té daleké cestě i ztratit může," opakovala si pro útěchu Barchetová výklad paina řídícího, ale přece jen pečlivě počítala d|ny i měsíce a když ani k Vánocům psaní nedošlo — tíelé svátky měla zkažené. „Sejde sočí — sejde s1 mysli," povzdychávala si bolestně sama i stěžovala si na mlátě v Lichocevsi, kde po novém roce v partě mlátila panské žito.

„Jó, děti, ty jen dokud mámu s tátou po- třebujou, tlačí se k |nim, ale jak se na vlastní nohy postaví, ani lne Vzdychnou pro rodiče," hořce svědčila Plánková, „jako ten můj — ani se neozve — ani řádky nenapíše, kde přece je a co dělá."

„Ten by si dal, kdyby se ozval," usmál se poklasný, „klepli by na drát a přivedli by vám ho jako zloděje."

Až u srdce to píchlo stařenu — ale mlčet musila, a|ni špetnout nesměla a ráda byla, když řeč přesuinula se po chvíli na jiný předmět. — — Touže dobou v zasílatelském závodě světového jména — Hoboko Ordre Hous v New- Yorku s popruhem1 přes rameno a opásán velikou žokovou zástěrou skládá a nakládá bedny — Josef Pánek. Náhle tak silně zazjnělo mu v uchu, že se zastavil v práci, hlavu k té straně, odkud zvo- 78 mění přicházelo, naklonil a poslouchal. Nouto- mický zvon — klekáník zdá se mu, že slyší. „Fastl Fast! Ahead!" zahřmělo za iním a tak tak že včas se uhnul. Pouze několik celntimtetrů od' něho dopadla na zem veliká bedna tak, jak ji jeřáb ze svých ocelových kleští byl vypustil — a jako by se lnic nestalo, už zase rameno kladkostroje otáčelo se a sahalo do vagolnu pro nový náklad.

Pánek se z leknutí na ráz vzpamatoval, odplivl a opřel se o bednu, aby ji odvalil db skladiště. Ne, zde při práci není času postát, popovídat si anebo se oddat snad myšlenkám, vzpo1- mínkám a snům. O život ti hraje ustavičně. Nahoře, dole, lna všech stranách abys měl oči, stál ustavičně na stráži a byl pohotově V okamžiku čeliti každému nebezpečí. Zapomeneš-li se, kaše z tebe Inadělají, naloží lna káru a klidně odvezou do špitálu anebo rovnou někam na hřbitov... Cosi dravčího mají ti lidé zde ve tvářích a s prací jakoby se rvali. Teprve po práci večer zmizí ty zvířecí rysy s obličejů, usedjnou si ke sklelnici, k novinám, k pianu, úsměv spokojenosti a blaha zkrášlí jim: čela i rety a veselí se jako děti... I Pánek při práci jakoby byl jiným Pánkem. I jeho oči planou horečně, jeho rty jsou od- chlíplé a bílé zuby za nimi1 svítí jako draVci, slova marného nepromluví a jen bystře naslouchá stručným, krátkým povelům, kterým už zcela dobře rozumí. Teprve vieoer, když s ostatními mladými dělníky leží na své želézlné posteli, přikryt dekou — vzpomíná si, pouští uzdu svým myšlenkám a tužbám ... Přál by si, teď aby mu 79 v uchu zas tak pěkně zazněl noutonický kleká- níěek, jako ho slyšel za dne při práci... To tam jistě o iněm mluvili, maminka asi, snad ¡okradení kamarádi v hospodě... anebo v šachtě — na čtverce nejspíš, kde pracoval a byl nejzná- mější... „Chlapci, tu kdybyste byli, teprve byste viděli, čemu se říká práce," řekl si skoro nahlas a usmál se čtverácky. „Ovšem dobře se tu platí i žije," sunulo se dál myšlenkové pásmo jeho hlavou a Pánek mimovolně sáhl si za ňadra, kde na holém těle v koženém, propoceném sáčku choval svoje úspory. Potěšil se, když je ohmatal. „A také už jsem myslil, že je se minou konec..." Ohromný pilíř Brooklinského mostu ve tmě vyklenul se mu nad hlavou, sebe spatřil stát pod ním a tupě hledět na suché místo na dlažbě, kde přespal první mlhavou noc v Americe. „Co dělat ? Co mi zbývá ?" proletělo mu tehdy opilou hlavou, když stál okraden o všecko. „Mám pojit jako pes hladem za týden, anebo udělat konec všemu hned?" a zadíval se na lesklé, mokré koleje pouliční dráhy. Vagon se blížil, rachotil v dáli, pak. jako obluda vynořil se za rohem a jakoby se dočkat nemohl, rychle řítil se k Pánkovi. „Pojď jen, pospěš si!" zval ho tehdy Pánek a odměřoval okem krátící se vzdálenost. „Až dojede tamhle k tomu sloupu, skočím proti němu," zavřel oči a nakročil už, když strhl se těsně před ním pokřik. Otevřel oči a viděl, jak vagon stojí jako přibitý a před ním na kolejích válí se plno beden, bedjnioek, škatulí a balíků. Na ráz postřehl, co se stalo. Kolo, zadiní kolo špeditérského vozu rozsypalo se právě na ko- 80 lejích, železná náprava narazila na dlažbu, přerazila se jakoby byla cukrová, polovina nákladu poroučela se na zem a jako barikádou zatarasila trať pouliční dráhy. Pánek vytřeštil na to oči a hlavou mu střelilo: ,,Hle, ani zabít se člověk nemůže, mám to smůlu, divně mi ten život v Americe počíná!" Stál jako přimražený a zvědavě hleděl, co si teď počnou, a už si maloval známý] obrázek z Prahy i českého venkova, pad- ne-li na ulici kůň, nebo převrhne-li se povoz. Z celého okolí seběhnou se lidé, z krámů vyběhnou, na své cestě se zastaví, velcí i malí zvědavě obstoupí v ohromném kruhu nové divadlo, tlačí se, mačkají, křičí, radí, vtipy dělají, zkrátka baví se lacinou podívanou, až konečně objeví se strážník a zakročí... I Pánek už se těšil, jak budou shánět hevery a nové kolo, ale co to ? Nikdo se nezastavuje, z vagonu dráhy vyskákali pasažéři a jakoby se nic nebylo přihodilo, jakoby slepí byli, pěšky pokračovali ve své cestě, kočáry, hrčely, nákladní vozy rachotily, lidé po chodnících spěchali, každý sotva zrakem se dotkl té kupy uprostřed ulice, ale nikomu ani nenapadlo, aby se postavil, ptal se, co se stalo, zevloval a okukoval třeba hodinu.

„Co to ?" myslí si Pánek a pozoruje ten spěch kolem. Nikdo tu nejde klidným, pomalým tempem selských a panských volů, všecko se řítí, spěchá, splašeně utíká kamsi... „Lidičky dobří," chce se optat Pánkovi, „počkejte a povězte mi, kam tak pospícháte? Stala se někde větší nehoda? Hoří snad někde?" Ale než se vzpamatoval, klepl mu kdosi hůlkou na rameno. Obrátil 6. Baar: K Boliu. o* se, a hie — to je jeho známý — to je zas ten muž jako hora veliký v podivné uniformě — s kloboukem jako helma na hlavě — a velitelsky ukazuje mu na rozbitý vůz a spadlé bedny. Dnes ví, že to byl strážník — policeman — nejvyšší pán newyorkské ulice. Povídal něco, ale Pánek mu nerozumí, rozumí však gestu jeho ruky — rozumí jeho pohledu a poslušně jde — a sotva se k vozu přiblížil, taková divoká chuť ho tenkrát posedla, strhat že by se chtěl, vylít si na něčem všechnu svoji zlost i lítost a už chápe se beden. Sám wačman s úžasem na něho hledí, „well, well'" pochvaluje ho i povzbuzuje, libuje si i kočí, jak rychle mizí balíky a kufry s kolejí. Konečně i vůz odtáhli, dráha se hnula a už tu také byl nový valník a s ním na kole přihnal se starostlivý úředník firmy s papírem v ruce, který pečlivě hned počítal a prohlížel celý náklad, se kterým teď Pánek a ještě asi dva siláci se hmoždili, zvedajíce ho na nový vůz. Strážník promluvil s úředníkem několik slov, ten podal Pánkovi ruku, potřepal mu jí, „ól rajt" řekl a ukázal mu šedý papírek. Pánek poznal dolar. Asi dvacet takových mu v noci na dnešek ukradli. Brebentil ještě něco, ale tomu zas už aini za mák nerozumněl, tím výraznější však byla jeho řeč posunková. Pánek se úředníku patrině líbil, jeho síla a mrštnost se mu zamlouvala, najímal ho do služeb společnosti, a hle — celý dolar mu nabízel. Na den — na týden — to Pánek nevěděl — ale bez rozpaků kývl a hned jakoby se bořiti a padati přestal, jakoby v střemhlavém pádu do tmy zoufalství o pomocnou ruku se 82 zachytil — pevinou půdu pod sebou ucítil. Držel se pochroumaného vozu, podpíral ho na straně bez kola a s ním šfastně se dostal do ohromlné budovy Ordre Housu. Už cestou všiml si, jak domy věží se k nebesům ne dvěma — třemi patry — ale čtrnáct až patnáct poschodí napočítal na některém z nich. Krámy a výkladní skříně ho ohromovaly inejen svými rozměry, ale i nádherou a nezvyklostí vyloženého zboží a v jízdní dráze hemžilo se kočáry, bicykly a povozy všeho druhu. To ještě Brémy a život v, nich byl ospalým proti téhle vřavě americké obchodní třídy...

Když překročil prah Ordre Housu, zavedli ho do dveří s nápisem „Office", a poznal na ráz, že se ocitl v kanceláři. Zachvěl se a pomyslil si: „Ted je konec!" Budou chtít na něm papíry jeho, průkaz práce, vysvědčení nějaké, pracovní knížku nebo list za vyučenou, a všecko — všecko mu tein lotr v noci ukradl. Snad1 na jeho jméno i hřešit bude... za něho — Pánka — se vydávat ... Leč nebylo času tenkrát na dlouhé úvahy. Už ho volají, kývají na něho — „what is your name?" křičí,1) — papíry mu při tom na- strkují a ukazují linku i péro podávají. Aha, podepsat s e má. A tu — nevěda ani jaks e to stalo — kde se to v něm Vzalo — jen kmitlo se mu hlavou: „Dej si jiiné jméno!" A už pevlnou rukou podpisoval: „Antonín Barchet" — to na drahé jméno své Toničky si vzpomněl — na tu, které tolik ublížil, snad ji navždy ztratil, snad ji do zkázy uvrhl, viděl zas ty mlsné oči a nečisté pohledy, kterými ji stihali — odvlékli ji — ach jistě odvlékli — jeho opili a jí se zmocnili... Smilují-li se ¡nad ním a nechají-li jej zde bez průkazů, nepřestane, dokud1 nevypátrá, co se s ní stalo, kam se poděla... A vskutku, úředník sebral podepsaný papír, jiný mu dal, ukázal mu číslo 520 ¡na tom papíru, změřil mu hlavu, zmizel někam a po chvíli přinesl mu čepici s tím číslem a druhé lesklé a veliké připíchl mu na prsa: „Anton Barčet, numbr 520 —1 wurkr", vykřikl k pokladně, kde to rychle bezvousý mladík zapisoval, a Pánek byl hotov. Od té chvíle uplynulo už, pravda, přes půl roku, třikrát v týdnu navštěvuje večerní kursy pro přistěhovalce, rozumí už anglicky, mluví i nejnutnější a čtenému dobře rozumí. Na pokoji ho nechávají, nikdo se neshání po jeho původu a minulosti, stáří a stavu, jazyku a náboženství... Nikdo nechce ani jeho domovský list, api pracovní knížku ... Jen práci, práci chtějí a za tu platí. Dobře platí. U kasy vysází mu týd|ně šest dolarův a pracuje-li přes čas i víc — v kantině domu koupí si jídlo, v krámě se ošatil, a zde, v ložnici závodu spí. Svou postel má a svoji u- zamčeinou skříň se šaty a prádlem. Nadře se, pravda, až tělo necítí, a myslil z prvu, že někdy se strhá a klesne pod břemeny, jež na něho nakládali. Ale vydržel to. Tělo jeho ztuhlo, svaly má jako ocelové, imponuje všem svojí silou a hbitostí. Vědí to v domě 01 něm a oď nového roku posílají ho jako předáka party ina nádraží a do přístavu. Už by se dlnes v New-Yorku neztratil, zná hlavní ulice — jenom nemůže a nemůže si vzpomenout a poznat hotel, kde se opil St teln první večer na americké půdě. Neodvážil se dosud1 ina to ptát, shánět se po kanceláři firmy přeplavtní — ale teď si dá pozor — jistě se v přístavu anebo i na nádraží setká s Čechy a opatrně sice, ale za to neúprosně počne pátrat... Třeba i místo změní. Už viděl v přístavišti i bursu práce. Najímají tam nosiče pytlů, verbují horníky a hutníky do uhelných, železných a kamenných lomů, dřevaře na kácení michigenských lesů, dělníky do továren a jatek, na stavby domů v a železných drah. Křičí, rvou se o ně přímo — ne ne — už se v Americe neztratí... A jak málo scházelo, byl by si zoufal, na vlasové nitce už houpal se jeho život. Jakou hloupost by to byl tehdy vyvedl! I líbit už se mu tu počíná... Rozumí už americkému slovu „business" a chce se jím řídit jako vlastním heslem. Ano, zde každý jen na seb2 myslí, o sebe se stará, do ostatních mu inic není, pokud nemůže z nich těžit. Padni, a klidně přes tvoji mrtvolu požene se každý dál, jeln aby vteřinu času neztratil... „Dolar" to je král, kterému se tu všecko klalní, ideál, za kterým všecko se žene... A také kam se podíval a co viděl, všude zlnamenal úžasný pokrok, o kolik honů předstihla Amerika starou vlast v obchodu, průmyslu i hospodářství. Tak prodávat mléko, máslo, dobytek, vejce, drůbež, ovoce, jako lna zdejším trhu — jaktěživ Inikde nespatřil... Tu teprve pochopil tu větu, která ho nadchla pro Ameriku, kterou četl tenkrát v noutonické hospodě a kterou si pamatoval: „Každá populace nastěho- valá skládá se vesměs z mejpodnikavějších lidí," tak to stálo v tom „poučení a pozvání do Ame85 riky" — „kteří se samočinně dávají na nové dráhy a snadno se odtrhují od starých zvyklostí." Tím je vysvětleno kouzlo amerického úspěchu ve všech oborech lidské práce. Nejlepší lidé se sem ženou, nejlepší pracovníky dostává tak Amerika Okolo lněho už dávno spali soudruzi, zdravý, hluboký jejich spánek byl přerušen jen povzdechem, zakašláním, nebo slovem ve snu promluveným, pouze Pánek ležel s očima přivřenýma a jeho hlavou táhla po pořádku událost jediná za druhou až po dnešní den. Bylo to jakési zpytování sebe a poznávání sebe sama. Ujasňoval si v té tiché Inoci svou lehkomyslnost, peskoval se za lni a určoval si i příští cíl — Vyhledat děj se co děj Toničku... Vtom zaznělo mu znova V uchu... Ale Inebyl to noutonický zvonek kleká- níček — jako by ohromný, velebný zvoin v úžasné dáli zvonil, tak to hučelo mu v uších ... „To ine maminka, to asi Tonička vzpomíná — ať je kde je — přece jen vzpomíná možná že i proklíná snad mně i odpustila už a touží po mně " A s tou sladkou myšlenkou i on tvrdě usnul a neprobudil se, dokud domem inerozhlaholil se vskutku zvonec, budící spáče k lnovému životu ...

VI.

Od té chvíle, co Pánek usedl vedle kočího na kozlík špeditérského vozu, přestaly býti zdi a skladiště Ordre Housu jeho americkým světem a jeho znalost New Yorku den ode dne se šířila.

86 Celou řadu firem už znal ve městě, i českou tiskárnu a hospodu už našel, české noviny si kupoval i mluvnici a slovníček česko-anglický měl, ale žádných známostí s Čechy nenavázal... Každého krajana bystře si prohlédl, kde je pekař Čech, kde uzenář, kde kupec věděl, podle nápisu lna krámech to poznával, daleké výpravy na obvod města v neděli podnikal, do společností českých se odvažoval — ale slůvka nepromluvil. To slídil jako chrt po stopě, pozná-li někoho z těch, kteří s ním první večer strávili... Sklamán vracel se pokaždé domů a kolnečně řekl si: Zloděj, který mine okradl o Toničku a skrovný majetek, je-li v New-Yorku, inepotlouká se jinde, než v okolí přístavu... Salon za salonem, bar po baru navštěvoval, talnečních zábav, tak zvaných „šindiků", se súčastňoval, přicházel domů pozdě, ulehal jako otráven výp&ry dýmu a kouře, alestřízliv. Antonín Barehet vskutku jako by byl zcela jiný člověk, než Josef Pánek. Místo doma v kantině večeřel v hostinci-, zamlklý, sám stával u výčepu, popíjel střídmě a přikusoval z kredělnce salám nebo rybičky a pozoroval pestrý život kolem. Poznal tu divoké doby tká ře, na nohou kožené kalhoty, jízdecké boty s ostruhami, kolem těla pas a za pasem nůž s revolverem. Setkal se tu se zlatokopy, kteří táhli do Kalifornie, anebo vraceli se ze zlatonosných polí Nevady, viděl dobrodruhy nejrůz- ¡nějších národův a zemí, prožil divoké zábavy jejich, byl svědkem hazardních sázek, kde peníze tekly proudem, jako by to smetí bylo, zažil divoké rvačky, kde aini rána z revolveru nebo nožem nebyla vzácností, ale z veškeré té neřesti vracel se čistý a silný sice, ale smutný... Ani stopy inenašel po té společnosti, ve které on před rokem uvázl, a která by mu mohla a musila říci — i kdyby ho to život stálo — kam poděla se Tonička — kam ji zašantročili, kde ji mají...

Jaro má koupelný vliv nejen na ptáky, ale i na lidi. V každém nervu cítí člověk, kterak slunce budí a křísí v něm po dlouhém zimním odpočinku chut k práci a radost ze života. Jako brouci ze skulin, tak lidé vylézají ze svých příbytků, shánějí se po práci, chápou se rýčů, pluhův a ná- strojm a v tu dobu i horečka vystěhovalecká dostupuje svého vrcholu. Koráb za korábem blíží se ke břehům americkým a z Rakouska, Itálie a Ruska i Polska přiváží zástupy vystěhovalců... V tu doba přepravní společnosti, vystěhovalecké úřady a dráhy jsou v horečné činnosti a život v New- Yorku podobá se zmatenému třeštění...

„Hoboko Ordre Hous l" „Hoboko Ordre Hous!" ozývá se přístavištěm. Mohutný hlas překřikuje ostatní sebevědomě a budí důvěru. Vítá cestující, bere jejich zavazadla, hned zase je předává jiným zřízencům firmy, kteří je doprovázejí k řadě povozů... To Anton Barchet, vážený zástupce firmy, volá zde své: „Hoboko Ordre House!" Už není obyčejný „wůrkr", ale stal se „forwardem", spí ve zvláštním pokojíčku, jí u zvláštního stolu, nemá denní, ale měsíční stálý plat, a jeho uniforma, čistá a nová, je důstojná světové firmy, jejíž jméno vyvolává... I jeho zevnějšek se změnil. Jeho vous je pěstěn po ame- ricku, vlasy navoněny a namazány a jeho tvář má americký výraz, chtivý a v ýbojný ... 88 „Hoboko Or—" rozkřikl se opět jednoho dne, ale nedokončil.

„Povídám vám, pojďte se mnou, mně můžete věřit — já jsem krajan," slyší za sebou. Už chvíli jedním uchem poslouchá, a ten hlas — ten hlas jako by už (někde slyšel... „Krajan jsem — koukejte, že vám nelžu — tu je má hornická knížka — Josef Pánek jsem — z Noutonic —" „Lumpe, konečně tě mam!" ¡nevykřikl, ale zařval pravý Pánek a chytil svého zloděje za hrdlo. Lapený ani brvou nehnul, netrhal se, nekřičel a jen v jeho očích to zasvitlo jako v očích bazilí- ška, a už cítil Pánek strašnou ránu do břicha. „Kopl mě," uvědomil si známý trik rváčů, dech se mu sice bolestí ma chvíli zatajil, ale ruka nepovolila ... A než mu dopadený zloděj mohl zasadí ti ránu druhou, už se s ním Pepa válel na zemí a už sem také spěchal přístavní „clerk"s „vačmalnem".

„Hoboko Order House" znělo zase v následujících dinech přístavem, ale znělo to radostně, skoro vítězně a nadšeně. Krásný „forward" firmy se blaženě usmíval a mimoděk vzbuzoval důvěru všech cestujících, a Inikdo z těch, kdož mu svěřili sebe i svoje zavazadla, nevěděl, proč je tak šťastný a veselý. I doma znali ho jeln jako vážného a přísného a nemohli utajit podivení a vysvětlil si změnu, která se s Antonínem Bar- chetem stala.

„Chytil jsem ptáčka a mám ho v kleci," odpovídal svému okolí a několika větami v čisté an- gličině vyložil, jaký lov se mu povedl. Věřil americké policii a nezklamal se. Trvalo to dlouho, kolik cest na úřad a výslechů ho to stálo, ale za to dopátral se bezpečných zpráv a obdržel zas svoje průkazní listiny. Z nepravého Pánka vy- klovala se jedna z nejnebezpeonějších hyen přístavních. Pravým jménem slul Julius Schmied, rodem Maďar, výborně mluvící česky, slovensky i německy. V jeho kapsách i v jeho bytě našlo se plno nejrůzlnějších listin, razítek, dopisův i kufřík Pánkův s přebraným obsahem — ale i těch několik maličkostí, jež v něm dosud zbyly, přijal s překvapující radostí a láskou, jako památku na domov. Policie vyšetřila výslechem jiných osob, že Schmied mluví celkem pravdu ,,kdýž udává, že Pánkova milenka odešla s ostatními vystěho- valci, kteří jeli do Chicaga.

Téhož d|ne, kdy dozvěděl se tak bezpečných a celnných zpráv, usedl večer Pánek ve svém pokojíku a Inapsal následující list: „Pane starosto! Jsou tomu už bezmála dva celé roky, co jsem zmizel ze své rodné obce, zalnechav tam po sobě pověst lumpa a zloděje svých vlastních soudruhů. Dostaly se mi do rukou i inoviny, píšící, že jsem stihán pro krádež zatykačem. Posílám Vám zde dvě stě dolarů, čili čtyři sta padesát zlatých — svoje úspory dosavadní — proto, abych dokázal, že jsem nebyl zlodějem, ale pouze dlužníkem. Padesát zlatých dávám úrokův a prosím, abyste je příslušným dělnickým organisacím odevzdal. Antonie Bareheto- vá, která se minou odjela, za nic nemůže. Pozdravujte její i moji matku a postarejte se k vůli mim, aby pověst má byla očištěna. Stvrzenku od vás nepotřebuji — tu mi dodá Hoboken Order 90 House, jehož prostřednictvím peníze i list posílám a kterému příjem potvrdí Vaše pošta. — S úctou Josef Pánek, americký občan."

Nemohl si odepřít, aby te|n nový titul pod svoje jméno chlubně nepřipsal. Celý tón dopisu zněl poněkud furiantsky, ale to se Pánkovi právě líbilo. Cosi ho sice nutkalo, aby napsal i domů matce list — „Ale mač!" mávl rukou, jako by zaplašit chtěl ten vtírající se mu nápad — „škoda času — dozví se, že jsem živ a poctivý, a to jí zatím mugí stačit, až najdu Tonču, budeme psát společně." Položil péro a jal se skládati svoje věci. Třídil je, vzal si jen to nejpotřebnější, a to natlačil zas do černého kufříku, se kterým se do Ameriky dostal.

„Tak a teď za Toničkou!" vybuchl bouřlivou radostí — „do Chicaga a hned!" Najde ji lehce — o tom ani dost málo nepochyboval. Anglicky umí, na policii udá, kdy se přistěhovala, a policie poví mu ina ráz ulici i dům, kde bydlí... Vyhledá ji, ukáže, jak doma, v Čechách, pověst svoji očistil a na kolenou třeba ji odprosí...

Časně ráno hned první dostavil se db kanceláře oznámit, že opouští službu a prosil, aby ho propustili hned. Vyložil své důvody, odevzdal psaní s penězi, potvrzení opatrně složil do kapsy, kde už měl „první občanský list" jako doklad, že už inení v Americe „zeleným" nováčkem, přiložil k němu doporučující list světové firmy, stiskl ruku dvěma, třem lidem a už skočil do pouliční káry jedoucí k nádraží. Když seděl v chicagském vlaku a v kapse cinkalo mu jen něco drobných centíků, usmál se spokojeně, pomysliv si: „Tak zase chudý jako kostelní myš — ale přece je mi lip inež bylo" — to ho hřálo cosi v duši, tak že se zdál sám sobě lehkým a vol- mýnvjako dosud nikdy. „Jsem přece jen bohatším," řekl si, „a co hlavního, nikdo mě o to, co vím, inemůže okráct." Zdálo se mu, že vlak nejede, ale plazí se jako červ, hodiny zdály se mu věčností, zastávky na nádražích nekonečnými, tak toužil po tom, aby už mohl seskočiti na nádraží — u cíle cesty své. Když konečně dojel, tu Chicago velice lio překvapilo. Vstávalo jako Foenix po ohromném požáru z popele a ruin, krásné a mohutné. Kam se podíval, všude se stavělo, kamení, cihly, dříví se Vozilo, celé ulice se navážely a z navážky vyrůstaly domy, parky a náměstí. Dřívím se plýtvalo, i dlažbu tu měli dřevěnou, špalíčkovOu a proto na ulicích ptoti New-Yorku vládlo tu téměř idylické ticho.

„Krásné, příjemné město," poliboval si Pánek, a skoro mu lichotilo, že i Češi zamilovali si toto město zahrad a zde z celé Ameriky v inejvětším počtu se usadili. Musí je vyhledat. Teď už inení důvodu, proč se krajanům vyhýbat, ba naopak potřebuje jejich pomoci a spoléhá lna ni. Sem ho vede stopa Toniččina, zde ji musí hledat a nalézt stůj co stůj... Zde s Toničkou se usadí, vlastní domdV si založí, časem dům postaví, obchod otevře... Věděl, že většina Čechů bydlí v západních čtvrtích města a sem proto zamířil. Všude viděl vytýčefné ulice a v inich naměřené loty, město roztěkalo se do šíře, mělo dost volnosti na všech stranách, proto domy netlačily se db tak závratných výší 92 jako v New Yorku a nešetřilo se tu tak úzkostlivě s každým yardem stavební plochy. Strážníka optal se na sídlo policie a rychle, s tvářemi planoucími, nedočkavě vešel do úřadovny.. Asi po hodině vypotácel se ven bledý a jako podťatý. Na popisním úřadě o ní nevěděli.

„Přijela sama?" optali se ho po dlouhém a marném hledání.

„Nikoli, ve společnosti asi dvaceti vystěho- valců."

„Tak ji snad udala rodina některá jako svého člena a nezbývá, než abyste sám pátral v řadách svých krajanů " Ach, zase pátrat! Zase hledat! Ano, bude pátrat a nepovolí, až ji nalezne... Z Chicaga se nehne, dokud Toničku nepotká, kdyby měl dum od1 domu prohledat... Tak umiňoval si Pánek zde na chodníku, hledě upřeně do země...

„Ale nejdříve práci nějakou si musím sehnat, abych hladem nepošel," řekl si upřímně a odhodlaně pozdvihl hlavu. Do očí píchl ho ohromný plakát. Podnikatel staveb ohlašoval, že přijme každého dělníka, dá mu byt a nejméně dva dolary denně. Beze všeho přihlásil se Pánek v kanceláři a po hodině už oháněl se lopatou. To věděl, že vybírat si v práci nesmí, předložil sice svoje vysvědčení z Hoboko Ordre Housu, nabídl se jako dozorce, skladník nebo jednatel, pochlubil se svojí znalostí řečí, psát i počítat že dovede, ale když pokrčili rameny s omluvou, ta místa všecka že jsou obsazena, požádal o práci jakoukoli a mic se nestyděl stoupnout si do řady nádeniníků, kopat základy, skládat cihly a vozit kolečkem písek. Musí počkat, korntraktor ví o iněm, až ho bude potřebovat, jistě ho sám zavolá a postaví lna jiné místo. Kdo by chtěl v Americe v práci si vybírat a dělat jein to, čemu se doma naučil, ten by tu mohl umřít hlady. Tu v Americe dávlno pochopil Pánek pravdu přísloví: „Prácenehanobí člověka" a „za práci se nestydět!" Zde nikdo nic nedá na vysvědčení, neptá se po průkazu způsobilosti anebo listu za vyučenou... Zde nelze svázat si ranec na záda, knížku pracovní vzít do kapsy, hůl db ruky a jít „ina vandr" a po stravovlnách. Zadarmo nedá tu nikdo ani centíku. Tu nouze železo láme a nutí každého uchytit se aspoň na čas buď jak bud. Obratem ruky z truhláře stalne se zdte tesař, ze zedníka pokrývač, krejčí, který se na vojně kdysi naučil střihat, živil se holičstvím. Zde v Chicagu poznal časem Pánek lidi studbvané, kteří by v Evropě pokládali za hanbu snížit se k hrubé práci, jak nakládají dříví na vlaky a lodě, rozvážejí pivo, pomáhají lna jatkách, dokud se s poměry ¡neobeznámí a nenajdou si zaměstnání přiměřenější. Při své práci Pánek promyslil si celý plán. Rozhodl se, nejdříve navštívit krajany zde usazené a ptát se nenápadně na Toničku. Rodáky od1 Prahy bude hledat, od Kladna, Unhoště a ti ho jistě přivedou na cestu k Toničce...

Ani dočkati se nemohl neděle a hned ráno vydal se db západní části města. Až teprve od- poledlne, když dbšel už skoro za Chicago, zdálo se mu, že se náhle octl v některé předměstské obci pražské. Děti na dlouhé nedlážděné dosud 94 ulici vesele hrály špačka, fisole, kuličky, míč a honily káču. Na jarním slunéčku před úhlednými domky seděli vysvlečení muži ve vestách a trepkách, pokuřovali si, četli noviny, jejich ženy sedíce na nízké stoličce anebo domovním prahu, zašívaly dětské oblečky, háčkovaly nebo pletly, za okny bělaly se čisté záclonky a zelenaly se muškáty, fuchsie a belargonie. Nad krámky visely české firmy s českými jmény a celou ulici naplňoval český smích i pláč, český zpěv a česká řeč...

Na Pánka působil ten neočekávaný obraz jako náhlé zjevení. Svým smyslům věřit nechtěl, myslil, že ho šálí zrak i sluch. Stál jako zkamenělý a ani ¡nevěděl, že se mu ina brvách očí chvějí slzy a jeho rty že se usmívají.

„Jářku, nejsi ty také čecháček — tak se ňák díváš, že bych ti měl chuť říci ,bratře'," ozvalo se několik kroků před ním.

„Kde to jsem, lidé? Je to sein anebo pravda?" bojácným, bázlivým hlasem optal se Pánek.

„Tisíc kulí do cibulí — vždyť jsem mu to poznal na nose — v Plzni jsi — v chicagské Plzni, abys věděl, tu je naše warda a já jsem její dobrovolný clerk," a od židle postavené na chodníku odloupl se vousatý muž intelligentní, veselé tváře, vlasu i vousu šedinami prokvetlé- ho, přistoupil k Pánkovi, podal mu ruku a upřímně jekl: „Tak pěkně vítám a jen pojď dál — jako domů."

Hovor ostatních utichl a všichni seběhli se k Pánkovi i děti. Příchod1 novéhoi Čecha znamenal pokaždé událost. Přinášel vždy vůni rodného do- mova, vítané zprávy z té či oné krajiny vzdálené vlasti, osvěžení duším vyprahlým steskem a zvědavostí. Pánek cítil, jak oči všech upírají se na něho — musí promluvit, představit se. „Já jsem Pánek, Josef Pánek z Noutonic," povídal prostě a srdečně.

„Noutonice — kde je to ?" optalo se současně několik hlasů zklamaně.

„Dvě hodiny za Prahou — nikdo z vás tu není z toho kraje?" srdce se mu zastavilo, dech se mu po té otázce zatajil — hluboké ticho trvalo chvíli.

„Z Noutonic povídáš?" ozval se Křížek, který ho prvpí před chvílí vítal.

„Ano, ano — z Noutonic," jako stébla chytal se Páinek, ale marně. Všichni vrtěli hlavami a představovali se i se svými rodinami: Barták, Votruba, Vilhelm, Kratochvíl, od Klatov, Tábora, Budějovic jsou.

„Ty asi ¡někoho hledáš ?" ptali se ho.

„Ano, krajanku hledám — Antonii Barche- tovou," přiznal se Pánek.

„Jó, inajít v Chicagu holku, hezkou a svo- bodjnou ještě k tomu — to není lehká věc," usmál se Křížek.

„Asi před dvěma roky přistěhovala se sem s několika českými rodinami."

„Máš tehdejší adressu její?"

„To inemám."

„A záleží ti ina, ní tolik?"

„Víc než na mém vlastním životě," prudce vykřikl Pájnek. 96 „Hochu, Chicago dnes je průchodní dům. To není jako bývalo s námi, přistěhovali jsme se, usadili a zůstali. Dnes hlavy všech zachvacuje farmářská horečka. Sotva přijede rodiina, ohřeje se, mají a vyspí, trochu se okouká, naloká amerického vzduchu, už hajdy dál — na západ. My Češi máme tu sedlařinu v krvi. A já sám neručím za to, že tu neprodám svůj house a vyhrabu se z toho mraveniště zde někam na domovinu..."

„Ty blázne jeden," okřikla ho rázně žena, „ina stará kolena budeme se vlíct po prériji, bydlet v drmáku!"

„Slyšíš Češku — to z ní mluví ten shnilý duch naší vlasti, duch zakřiknutý, bojácný, nesmělý a mevýbojný. Mlč, mámo," dobrácky obrátil se Křížek na ženu, „to víš, že bez tebe se we- lunu — ale klukům tuhle něco vyhlídnu, ať se tuží."

Jako na trní stál Pánek. Co mu bylo do všech těch věcí, když o Tonče nemluvili, ji když nespatřili a neznali. Cítil v hrudi, jak silně po ní touží, tak že nikde nebudie míti stání, nikdle pokoje, dokud ji nenajde, dokud jí neřekne, co zkusil za svůj nepředložený čin, dokud ji neodprosí a nedokáže, že je z něho dnes bezvadný gentleman. — „Ty tu stojíš jako pytel neštěstí," usmál se mu Křížek, který ani netušil, jak bolestně dotýká se Pánka v té chvíli jeho posměšný, veselý ton řeči. ,,Mám-li ti poradit, co počít," pokračoval, „musím vědět, jaká přece ta tvá holka je."

7. Baar: K Bohu. 07 „Ach, hezká je!" mimovolně vydechl Pánek.

„Láry, fáry," máchnul Křížek rukou, „to říká každý zamilovaný, pamatuješ se ještě — — viď — stará ?" otočil se s bodrým humorem opět ma svoji choť.

„Povídám, že té své hubě nedáváš zadarmo jíst," odbyla ho žena.

„Bodejť bych dával!" ušklíbl se Křížek a znovu obrátil se k Pánkovi. „Víme, zde v Chicagu máme dvojího druhu ženské, buď veselé anebo smutné, buď svobodomyslné nebo pobožné — řekněme to rovnou — do větru anebo pořádné. Znáš jistě svoji dívku a dle toho, jaká je, můžeš najít stopu její buď v našich salonech anebo — kostelích ..."

„Vy tu máte svůj kostel ?" podivil se Pánek.

„A to si myslím, a ne jeden, ale tři — sv. Václava, sv. Jaina Nepomuckého, mého krajana, a sv. Prokopa — napiš si ulice, kde stojí."

„Děkuji, najdu je, mám plán Chicaga."

„A umíš anglicky?"

„Dokonale."

„Kde teď děláš?"

„U dřevařské firmy Hamna a Lay, týden oháněl jsem se lopatou, ale včera mi svěřili skladiště prken."

„Máš štěstí. A také je to tím, že umíš anglicky. Nenadřeš se. To se my staří už nenaučíme, až naše děti v naší škole."

„I školu máte svou?"

„Toť — a jaké školy. U každého kostela jednu, ale nezapomeň na svou řeč. Byla ta tvoje krajanka pobožná ?" 98 „Ano," nerad přisvědčil Pánek.

„Tak se obrať na naše české kněze — povědí ti jistě o ní."

Stí|ny domů se dloužily, slunce už zapadalo, když pomalým krokem loudal se Pánek k přístavišti jezera Michiganského. Míjel velkolepé průmyslové závody, pyšlné třídy obchodní, paláce boháčů, obrovské hotely, banky, ohromné špý- chary na obilí a kukuřici, blížil se k ohradám pilným trámů, latí, prken, dužin, šindele, před ním už leskly se jezerní vlny, na nich kolébaly se lodě a prámy, ale ničeho si nevšímal, pro nic jakoby smyslu neměl. Jedna věc vězela mu v hlavě. Už ležel na své úzké posteli a ještě o tom přemýšlel. „Čím to asi je" — vrtala mu otázka mozkem — „tam za oceánem v Čechách inikdo na kostel, školu a kněze inedá ani groše, naopak brojí se tam slovem i tiskem proti náboženství, církvi, kněžím, nikdo, kdo chce platit za svobodomyslného člověka — neodváží se tam navštívit chrám, účastnit se církevního průvodu, přijmout svaté svátosti, pro všecky tyhle věci mají doma v Čechách jein jízlivý posměšek, a zde kostel sami si postaví, kněze si platí, jeptišky do školy zavolají — lile — jak to řekl ten aldermen Křížek ? Pět set rodin dělnických, řemeslnických a obchodních přináší v jediné Plzni ročně jedenáct tisíc dolarů v oběť své víře a národnosti... Kde to jsem? Jsem vskutku v Americe ?" znovu zmaten ptal se sama sebe Pánek. V rodné vlasti kněžím se spílá, řeholnice z nemocnic a škol se vyhánějí, návštěva škol tresty se vynucuje a zde ? Čím to jen je ? úsi* 99 lovně přemýšlel Pánek. Nepřišel té věci na kloub, ale pobuřovala ho.

„Já však k těm kiněžourům nepolezu," umi- ňoval si, „mě Amerika mepředělá," ale zase se mu zjevila hned Tonička — viděl ji na lodi klečeti v kruhu krajanů — oči jí svítí — tvář se růměiní la» krásným hlasem svým zpívá Mariánské písně.

„Ta jim padla jistě do drápů — a mou vinou. Svému slibu jsem se zpronevěřil — opil jsem se, a kdo ví, co všecko jsem mluvil a vyváděl Lekla se a jistě ten přísný stařee-zpěvák vzal ji pod svoji ochranu. Na jeho jméno kdybych si alespoň vzpomněl..." ale marně se namáhá.

Tak lnyní Pánek ineděli po neděli, týden po týdnu vyhledával chicagské Čechy, seznamoval se s nimi, navštívil všecky jejich jednoty sokolské i rytířské, růziné spolky dělící se na tajemné lože, řády a čísla, pátral v seznamech podpůrných i zábavných sdružení nejrůznějších jmén, ale stopy Toničky Barchetové nenacházel. Život v mnohých spolcích se mu přímo zhnusil pro jejich fanglickářství a směšné uniformy, pro hrubost zábav a pitek, tak že k žádnému nepřilnul a nepřipojil se — ale zklamán pokaždé odešel, úsilně přemýšleje, kam teď se obrátit.

„A přece k těm kněžím nepůjdu," zatvrzoval se, napsal si zprávu do českých i anglických novin, draze ji zaplatil, ale zaradoval se, když ho v české redakci „Amerikána" ujistili, že jejich list je nejrozšířenějším listem mezi vystě- 100 hovalci, že ho odebírají ve všech státech i v těch mejzapadlejších farmách — ale že bude nutno íinserát opakovat pětkrát, desetkrát — snad1 i víckrát.

Sníh zavál ulice, mrazivý vítr vál od jezera, české símě, salony a hally otřásaly se večer zpěvem, tancem i hudbou, ale všecky míjel Pánek. Znal je už, prošel je, se všemi majiteli jejich už mluvil, ale mikdo na Toničku a Náhlíkase nepamatoval. „Prosím vás, stojím za barem, a lidí se tu vystřídá jako ma mostě, kdož by si mohl všecky tváře, šátky a sukmě pamatovat," odbývali ho, když jim líčil, jak byla Tonička oblečena, jakou postavu, vlasy a oči měla. A tak jen smuten chodil do redakce a ještě smutnější se vracel. „Měl byste slíbit a u nás složit nějakou odměnu — viděl byste, že by to působilo," radil redaktor zklamanému Pánkovi — a hned v nejbližším čísle „Amerikána" ma čelné straně tučným písmem píchala do očí zpráva: „Pozor! Nepřehlédněte! Tučnou odměnu dáme tomu, kdo nám sdělí dobrou adresu Antonie Pánkové, která v květnu přede dvěma roky z Nouto- nic v Čechách přijela po lodi „Kurfürst" db New- Yorku a od té chvíle je nezvěstná."

„A merry Christmas !" „A happy New Yar !"

— „Veselé Vánoce!" „Šťastný nový rok!" přáli v závodě zaměstnaní dělníci svému nadřízenému a úředníci svému druhovi — Pánek jim všem sice stiskl ruku, opakoval přální, ale smutek hleděl mu při tom z očí... Insérât v „Amerikáně" už dávno přestal vycházet a po Toničce nikde ani památky ...

„Přece tam jen musím, není vyhnutí;" přemlouval se a myslil na kněze a faru. Tam jedině dosud nevešel, ostýchal se i zúmyslně odmítal pomoc, která by odtamtud1 mohla přijíti. „A co — vždyť mě nesní, přes hubu mně nedají, a nezadám si, to ještě nic ze svého přesvědčení neslevím, svých zásad nezapru," a počal vyhledávat dle plánu „čerče" — kostely a fary. Nevešel hned do nich. Jen je obcházel, poptával se, které konfessi a národnosti patří chrám nebo fara, kdo je tam farářem a jak dlouho.

Žasl, co těch kostelů, modliteben, far a kněží zde bylo. Věřil, co slýchal doma v Čechách, že jen duševní omezenci, „chudí duchem" chodí ještě do kostela. Intelligent že už dávno rozešel se s každou církví i náboženstvím a nahradil to vzděláním. „Ti lidé, kteří zde domohli se blahobytu, přece nejsou hlupáci — to musí být bystré hlavy, a hle — přece chodí do kostela, modlí se a platí na kněze a jeptišky, protože stát jim ina to nedá zde ani centíku. — Čím to asi je?" — V zimě je den krátký jako prst — ve čtyři hodiny už je tma a večer ...

Pan farář Josef Molitor s kostelním výborem seděl právě za takového zimního večera jedné neděle ve farní kanceláři a radili se o stavbě ¡nové chrámové věže u kostela sv. Václava, kd;yž kdosi zhurta zaklepal.

„Dále!" ozval se pan farář, a všichni otočili se ke dveřím. Vešel — Josef Pánek.

„Promiňte, že vyrušuji. Obtěžuji nerad, ujišťuji, že velice nerad1," omlouval se v trapných rozpacích.

„Mě ¡nikdo neobtěžuje, jsem zde všem k službám," usmíval se kněz. „Posaďte se jako doma, jste Čech a ina české faře."

„Vyřídím si to několika slovy," vzpamatoval se Pánek, ovládl se a hodně s vysoká spustil: „Páni prominou, budu hned hotov. Pane faráři, neznal jste nějakou Antonii Barchetovou ? Nepamatujete se snaď na to jméno ?"

„Antonie Barchetová — Antonie Barcheto- vá," mumlal kněz, vraštil při tom čelo, mhouřil oči, poklepával se na čele a úsilně přemýšlel1.

„Nemýlím-li se — počkejte!" řekl zvolna a obrátil se k veliké skříni. Vytáhl z ní matriku, převrátil několik listů, zabodl náhle prst do jedné rubriky — a pozvedl hlavu. „Shoduje se to — přede dvěma roky v listopadu, — byla za kmotru Marii Pokorné, dceři Jana Pokorného, stavebního dělníka. Ach, ba právě zcela dobře se pamatuji," a vzav do ruky malou příruční knížečku pokračoval: „Dala mi dolar na dvě mše svaté — jednu za zemřelého Václava Barcheta a druhou za obrácení hříšníka."

Bílý jako křída stál tu Pánek. Vyskočil se židle hned při první zprávě a žádostivě hleděl s knězem do matriky, kde poznal vlastnoruční podpis Toniččin.

„Ptal jsem se jí, kdy si přeje, aby mše sv. byly slouženy, kdy má čas přijít do kostela — ale dala se do usedavého pláče, že přijít nemůže, slouží a po týdnu, až se matka s dítětem vystůnč, že odjede z Chicaga s rodinou dál na západ. Učinili všichni s kontraktorem smlouvu, zaberou dojí» moviinu a aby měli výdělek-, budou káceti v zimě lesy." Kněz se odmlčel.

„Dál, velebný pane, dál!" prosil Pánek, ssál zrovna každé slovo, krk měl natažený, ústa pootevřená a oči jako dýky upřené na ústa kněze.

„A jste vdána? ptal jsem se jí," pokračoval pan farář — „Mám se tu vdávat — ale nechci a proto hlavně odjíždím" — odpověděla. Rozmlouval jsem jí to, líčil jí svízele cesty, práce i pustého kraje, kde je mouze o přístřeší, pokrm, kde není aini nejnutnějšího pohodlí — ale marině. — Musím pryč — musím! vedla si svou. Zdálo se mi, jako by se činil na lni nátlak, aby se zde vdala za muže, kterého nemiluje, jakoby předtím prchala... A vám nějak na tom záleží, nejste snad1 sám ten její ženich?" usmál se teď farář a byl by teď rád slyšel něco od Pánka. Ale ten jen se uklonil: „Děkuji, velice vám za vaši zptá\u děkuji," a vyběhl ze dveří.

„To je podivné," usmívali se výboři, „je to přece švarný hoch, proč si ho asi ta holka nechtěla vzít a utekla raději ?"

„Patrně episoda z četných románů, které v Čechách počínají a v Americe končí," usmál se farář, „přejme mu štěstí a obraťme se k naší věži," a porada pokračovala, jako by se nic nebylo přihodilo.

VII.

Stará Pánková s Barehetovou už nechodili po Noutomieích s hlavou sklopenou, ale přímo zase hleděly každému doo očí. Pánek nejen spla- 10* til, ale i přeplatil svůj dluh, očistil skvěle památku svoji a od té chvíle obě ženy k sobě přihnuly. „Můžete si pomyslit, že se dal na pokání," chválila Pánková svého Josefa, „čtyři sta zlatek — ty se jen tak nezvednou ina silnici, musil se asi čiinit, než je naspořil — a jistě spoří dál a s Toiničkou se znovu sešel. Přece jen jste jí neměla tak přísně psát."

„Co neměla ? Musila jsem. Což kdyby váš Pepa nebyl poslal, mezi lidi jsme pak ani nesměly, takhle Tomča poslala dvě stovky, rozdělily jsme se o ně sjx>lu, a jako by nám ty peníze s nebe spadly."

Tonička vskutku poslala rovných sto dblarův už před rokem, ve psaní slíbila matce, že tedy Pánka pustí z hlavy, myslit na něho víc nebude, zvláště když se jí zde nabízí hodný člověk — Džéms Pokorný, také Čech, řádný, přičinlivý a šetrný, rodák z Chodova u Domažlic a vlastník pěkné farmy, kterou si zakoupil. Mohla už se v Americe několikrát vdát, zvláště v Chicagu se mužští na ni jen jen lepili. Ale to měla ještě plnou hlavu Pánka. Zapomenout na něho nemohla a stále si vyčítala, že ho v rozčilení a zlosti v New-Yorku opustila. Co se pro něho naplakala. Myslila si, když se nehlásí, že už ani mezi živými není. Umiňovala si proto, že za pokání zůstane do smrti svobodnou... Zatím, když mohl poslat tak brzy tolik dolarů, že jistě se mu db- bře vede, na ni Toničku že ani nevzpomene, snad už i ženat je, a proč by se tedy dál trápila. Vdá se a prosí matku o požehnání.

To byl obsah několika listů, které v dlou105 hých mezerách Barchetová od dcery dostala, na které teď se těšila a kterými se i pyšnila.

„Naše Tonička se bude v Americe vdávat," chlubila se kde komu a zrovna se třásla, opta- jí-li se: „A koho pak si vezme?" Jak ta otázka padla, tu hned byla jako na koni. „Štěstí udělá, farmářkou bude, žádná selka tu v okolí se jí nevyrovná, bude paní na statku jako panský dvůr velikém."

Lidé jí sice otravovali její radost pochybnostmi, že to asi bude pěkná poušť ta farma, že to bude bezpochyby nějaký prales nebo močál, který teprve vzdělati se musí. Ale Barchetová se nedala.

„A kdyby to i nakrásně prales byl, a nadřela se, až by ústy k zemi padala, bude se dřít na svém, a my tuhle od malička se dřeme také, ale na cizím."

„Svatá pravda," trpce přikývli, „a co pak to, že si nebere Pánka — vždyť přece s ním utekla ?"

„Ten asi zlumpačil docela," hádala Barchetová; „prosím vás, jaký je to syn, když ani domů nepíše; Tonča o něm neví."

„Inu, býval vždycky lehké zboží."

„Práce mu nevoněla, jen tak ty schůze shánět, s novinami běhat, příspěvky vybírat — na to ho užil — beztoho ty peníze i tam ukrad." Ale to jen mluvili za zády Pánkové, aby je neslyšela. Do očí byli samá chvála. „Povídala Bar- chetka, že se ta její Tonča bude v Americe vdávat," hned za tepla jí donesli, „ale ne za toho vašeho flámu; ani slyšet prý o něm nechce." 10C> ,,A kdo ví, kdo pak ví, jak to všecko je," povzdychla jen Pánková, kterou velice trápilo, že Pepa ani řádečkem si na ini nevzpomene.

„Ba, je to kraj světa, a papír všecko snese," hned ji těšily ženské, „oino bude dřív pravdou, že Pepa ji nechal sedět a ulovil tam nějakou bohatou nevěstu — prosím vás — poslat najednou tolik peněz, to je oo říct. A on Pepa byl lidný člověk, chlapec jako lusk, vytáhlý, pružný a ve tváři jako malovaný, a co bylo na té Tolnce Bar- chetovic, nic, než ty oči jako klubka veliké a ty vlasy..."

Plnou hlavu těch řečí už měla Pánková, kudy chodila, tudy na to myslila — až konečně si řekla: „Buď je z Pepy lump a stydí se mine, anebo je z něho pán, boháč, a stydí se za mne a proto se nehlásí" — a nesla klidně to mlčení synovo. „Když nestojí o nás, nemusíme ani my stát o něho," říkala ostatním dětem, kdykoli na Pepu a Ameriku stočila se řeč.

„Ale je-li tím pánem, přede by mohl něco poslat," ozvali se mladší bratří a sestra.

„Neiní vám nic dlužen," hned je okřikla Pánková; „co byl dlužen, poslal, je-li ženat, má svou rodinu, má na koho šetřit a s čím se ohánět."

Ach. jak se všichni mýlili! Pánek nepsal domu matce prostě proto, že se sám za sebe styděl. Už starostovi, když ty dolary domů posílal, zmínil se vyhýbavě o Toničce — ale matce kdyby psal, musil by napsat pravdu, 'že Tonička od něho utekla, a to se mu rovnalo smrti. Ne, nebude 107 psát, dokud Tonču nenajde, a dokud i oina nebude se moci podepsat s Iním na psaní a sama i pár řádků připsat... To jen v prvních dobách svého amerického života na dbmov myslil a ¡na psaní, teď už na to ani nevzpomněl. Každou volnou chvíli jeho života vyplnila myšlenka na ztracenou dívku. Cítil, jak láska jeho nehyne, ale rolste, mohutní, jako požár zachvacuje celé jeho nitro. Když tenkrát vyběhl z katolické fary, byl by si zavýskl nad tou zprávou faráře Molitora...

„Hle, i Tonča mě miluje! Proč by utíkala před1 sňatkem, kdyby si lna mě nemyslila? Jistě i ona čeká, nepřihlásím-li se, snad i ona po mně se poptává a dychtí vědět, co se ze mne stalo. Zdá jsem splnil, co jsem jí sliboval, neopíjím-li se, nehýřím-li, inestal-Ii jsem se trampem — a vdát se nechce, dokud se pravdy nedoví." Hřejivé teplo rozlévalo se jeho hrudí, a odlesk štěstí uhostil se na jeho tváři. Nic snazšího se mu nezdálo, než Toničku najít. Nit, která k ní ved!e, dál mu do ruky ten farář — na stopu ho uvedl, cestu mu ukázal Zde v kapse má adresu, kde Pokorný bydlil. Tam se dbptá už, kam se odstěhoval. A nic ho nezadrží — přes hory — doly za Tončou půjde. Hned druhého dne po práci skočil do káry a jel do západní čtvrti chicagské. Našel dvacátou ulici i dům č. 236 — všecko, jak mu ten kněz udal — ale o Antonii Barchetové, ani o Pokorné nikdo zde nevěděl, nikdo jich neznal a na n|ě se nepamatoval. Celá ulice i okolí bylo anglické — dřevěné domky mizely a stavěly se tu o překot obchodní paláce a továrny. 108 Pánek rázem vystřízlivěl. „Dál na západ" — „kácet lesy šla s rodinou Kučerovou," opakoval si slova faráře Molitora. „A což když se přece vdůla? Tři leta je dlouhá doba... Zalíbi!-li se jí některý dfevař anebo farmář ... Co potom ?" napadlo ho náhle, a až pot na něm leknutím vystoupil. Věděl pak, že by veškeré pátrání bylo nekonečně těžší, neboť pak by zmizelo to jediné, co mu bylo až dosud vodítkem — jméno její... A kdyby ji našel nakrásně — a byla vdána — za jiného vdána... Co pak? Zatmělo se mu v očích při té myšlence a půda Chicaga pálila ho pod nohama jako žhavá. Úsilně přemýšlel, jak dbstati se co nejrychleji odtud a tisíce plánů promýšlel v té chvíli. Koupí si pár koní, najme si mlátičku a pustí se na západ po farmách a koloniích dřevorubců. Ne, raději koupí jednoho koníka s vozíkem, ¡nakoupí zboží potřebného všem, látky, nástroje, ¡nádobí bude prodávat, vyhledá a navštíví tak všecky kolonie Čechů. V ¡některém městě doplní vždy zásoby a znovu vyjede, dokud nenajde Tonču. Láska je vyjnalézavá a touha podnikavá. Může se státi agentem některé továrny na hospodářské stroje, skupovat obilí, dříví dobytek, kukuřici nebo kůže... I to odmítl, věda, že by na slovo musil poslouchat firmu a řídit se otrocky jejími pokyny. Kůň a vůz se zbožím anebo strojem byl by mu přítěží, zdržoval by se, musil by se držet jen sjízdných a bezpečných cest, a že bezpečno na americkém západě není, to už věděl z ¡novin ¡vypravování... Dychtí po Toničce, po ¡ní jediné. Ví to určitě, protože po celou tu dobu, co žije od ní odloučen, zůstaly mu lhostejnými všecky ženské, ba některé navoněné a inaparáděné, jak se s nimi v hallech a salonech setkával, docela se mu i protivily. Proto je zcela lhostejno, co podnikne, jak se protluče krajem, hlavní je, už aby byl z Chicaga pryč a na cestě k západu.

„Když se vám zdě nelíbí, když se vám — jak pravíte — zprotivil život velkoměstský a toužíte po venkově — po novém, neznámém kraji, dobře, přeložíme vás db některého ze svých lesů, můžete obstarávat dodávky dřeva na pily a vyplácet dřevorubce," navrhli mu ve skladišti, když tak náhle dával výpověď ze svého místa. Firma ztrácela nerada energického, mladého muže a snažila se ho ve svých službách udržet.

„A kam byste mě poslali ?"

„Do státu Jowa, kde počínáme káceti prales. Naši contractoři shánějí party dřevařů a některou z nich vám přidělíme."

„All righ," kývl Pájnek. Hodilo se mu to, Ano, projde Jowu, pak Wisoonsin, jih Minesoty, Dakotu a Nebrasku. Navštíví všechny obce české, slovácké i polské, seznamy dřevařů prohlédne, vstoupí do služeb jiných firem — a ďas by v tom musil být, aby se nesešel s Toničkou, anebo aspoň s Pokorným, aby o nich alespoň neslyšel, stopu jejich nenašel...

Opatřen mapami, stanem a penězi, ujížděl brzy v koženém oděvu a s celou armádou dělníků i zřízenců ¡na nové působiště. Tam brzy poznal v celé výbavě, kterou mu s sebou dali, že je mejcennějším kusem — dobrý revolver a spo- 110 lehlivý, ostražitý pes. „Divoký" západ byl mnohem divočejší, než si ho představoval. Myslil že se těm krajům proto říká divoké, že prales bude se ozývati křikem pestrobarevných papoušků, s každého stromu že se bude šklebit na něho opice, za každým krokem že zasyčí had, kmitne se tygr nebo jiná šelma nějaká, z vod1 že budou zdvihat tlamy příšerní aligátoři, zcela tak, jak v mládí to čítal v indiánských povídkách a jak vídal ty dravce malované na nástěnných tabulkách obecné školy... Starší a zkušenější soudruzi se mu vysmáli a poučili ho, to že se měl pustit k jihu, do Mexika, Brasilie a jižní Ameriky, ale aby počkal, že pozná brzy, proč daleký západ Ameriky je „divoký". A pozinal. Podnebí bylo tu celkem jako v Čechách, rostly tu stejné stromy, ve vlhké půdě jilmy, javory a klenky, na suchu smrky, buky a dluby, v skalnaté anebo písčité půdě borovice, spatřil tu plachého jelena i srnce, šakala i vlka, viděl tu prérijní slepici, křepelky, jeřábky, divoké holuby, kachny a husy, ale všecko zdálo se mu být velkolepější a tajemnější, protože to bylo dosud nedotknuto rukou lidskou.

Oni první zaťali sekery do kmenův a prales jako by se zachvěl. Vánek rozšuměl se v jeho korunách, a znělo to jako bolestný vzdech, jako volání po pomoci a ne jako šelest větru... A na to to zavolání přicházely děti pralesa, a Pánek — který dosud o nich jen slýchal — spatřil je na vlastní oči. Zde teprve poznal, co je to cowboy. I do styku s nimi přišel. Zlí, nevážní, urputní a na všechno odhodlaní popásali svoje stá- da po prérii a okraji pralesa. Každé to stádo mělo svůj zinak. Každý cowboy měl za pasem i cejch o vačku, tu nad ohněm do žhava rozpálil a aby pozinal své kusy, vypaloval dobytku do stehen hvězdu, kříž, kruh, trojúhelník anebo některé z písmen abecedy a totéž znamení měl i sám vytetované na předloktí pravé ruky.

Setkal se s lovci bůvolův, antilop i bobrův, i s traplpery, lákajícími zvěř do tenat a pastí pouze pro kožešinu a kůži. Maso nabízeli za balíček tabáku, za lot kořalky, za hrst cukru, ¡nebo i zadarmo je dávali.

Za jasných nocí přijížděl k táboru dřevorubcův u řeky, kde i Pánek splal, občas jezdec. Zjevil se na obzoru jako stín, stál jako by ho ze žuly vytesal — psi v táboře se rozštěkali, stráže se zdvihly, a jezdec jako by se do země propadl, náhle a tiše zmizel. „Hlídka indiánská, vyzvědač z jejich recervaoe", vysvětlovali Pánkovi lhostejně staří dřevaři, „je nás mnoho, neodváží se, ale jistě nás i naše dílo proklínají, pláčí pro prales i prérii..."

Revolver v sedle, nůž za pasem, na zádech karabinu, byl chycen jezdec. Jeho kůň smutně řehtal uvázán u stromu a jeho pán pěší stál obklopen cowboy a kopal díru do země. „Koně- krad" — vysvětlovali Pánkovi —■ když houkla rána jedna — druhá a koněkrad už kácel se db hrobu. Jak strašná justice a jak stručné řízení soudiní!

Otec amerických řek, veletok Misisipi jako by tehdy byl dělil východ Ameriky od západu — 112 kulturní svět a civilisaci od krajin, které se vymykají každému řádu společenskému. Jako dravci zapadali sem lidé, jejichž oči hořely spekulací a jejichž srdce trýzněno bylo hladem po zbohatnutí. Sem k ní — k veliké matce prerijí přicházejí, aby těžili z mí uhlí a jiné nerosty, pátrají po pramenech petroleje, v písku na dně řek hledají stopy zlata, a když z útrob a lůna jejího nic vyssáti nemohou — vrhají se na její povrch. Loupí její lesy, krok za krokem vypa-' lují stepní trávu a pluhem obracejí zelený povrch její na ruby. Nejdříve vrhají se na ni kočovní pastýři a zálesáci, pak přicházejí kolonisté, stěhová ví, nestálí, spekulující nájmem i prodejem zabrané půdy a za nimi teprve zemědělci — farmáři. Ano, stěhování národů od východu k západu zde dosud1 žije ...

Ob čas zmizel jim z kolonie dělník, i dva, tři současně uprchli, ale jistě obrali dřív do hola některého ze svých soudruhů, který neopatrně pochlubil se svými dolary. Nikomu nenapadlo je pronásledovat anebo někde žalovat. Zlodějství zde kvetlo, nestíhalo se, neudávalo, ale za to, kdo byl v něm přistižen, §trašlivě byl trestán hned a bez soudu! Zloděje, vrahy, nejrůznější dobrodruhy tak časem poznal a pochopil, že zde v prérii na západě hledají útočiště i všichni ti, které lidská střediska — města východu — vyvrhla ze svého středu a které stihá pro strašné zločiny — zde mizí jako kaplka v moři. Západ je přijímá a stává se proto západem divokým, kde nutno žít na vlastní pěst, kde neplatí zákon, ale síla, ¡ne právo, ale důvtip ...

8 Baar: K Bohu.

Zde v tom prostředí prodělal Pláněk vlastní školu života. Zde otevřely se mu oči a on viděl, jakým nebezpečím ještě nutno čelit, má-li najít tu, pro kterou bilo jeho srdce a ina kterou myslila tvrdá jeho hlavta. Aino, nebyla to ted jen už láska, ale jakási tvrdošíjná paliěatost, taková až chorobná umíněnost se ho zmocnila, že musí pro- saditi svou, najít tu prchlou dívku, třeba do pekla za ní jít — postavit se furiantsky před ní a říci jí hrdě: „Vidíš — uteklas mi — ale já tě přece i v prérii našel..."

Když tak už rok stýkal se s nejrůznějšími lidmi, když sháněje potahy, dělníky, potraviny, nástroje i obchodní spojení procestoval východní Jowu křížem krážem, tu pozinal i české osady, žasl nad jejich počtem a nezdolnou mocí táhlo ho to k nim. Věděl, že nejstarší české farmy jsou nejblíže k řece a od ní dál na západ že řídine populace. Historie i zde se opakuje. Reky a potoky to že jsou přirozené cesty, po kterých dál a dál pronikají k západu kolonisátoři severní Ameriky. Vodních cest anebo železné dráhy že se drží každý a také poříčí že je vždy nejdříve a nejhustěji obydleno. A to už v Jowě dávno bylo. Žije-li opravdu Tonička s farmářskou rodinou, tu nežije zde, ale dál na západě — v Ne- brasce — v některé z mladých, nedávno povstalých osad tamních ...

Pánkovi počali nesmírně imponovali farmáři, tito smělí pionýři osvěty — tito muži, kteří odvážili se probít tisícerými překážkami, čelit spoustě nebezpečí, zasadili pluh a postaviti dům v širém svobodném kraji... I jemu by se líbilo 114 být takovým průkopníkem lidským... stát na svém — farmu si koupit, vlastnit kus půdy — to přece bylo, co ho sem nejvíc lákalo — ta naděje, že i oin může se zde stát statkářem, zemanem — a nebude musit závidět jiným. Vzpomínal si, jak ho zžírala v Čechách touha, mít políčko, ¡několik záhonů polí a ovšem Toničku k tomu. Zamyslil se. Neviděl svoji partu ohánět se sekerami, neslyšel skřípot pil kolem, ale jako v růžové mlze zjevil se mu takový idylic|kýj život na farmě. Bílé patrové stavení řadou oken vyhlédá ze záplavy zeleně, do čtverce řadí se střechy kůlen 'a. chlévů, veliký sad1 ovocný běží k potoku v přímých řadách hrušek a jabloní, pod stromy batolí se hejna drůbeže, dál pase se stádo dobytka, po polích kolem vlají široké pentle korný a obilí — on Pánek stojí na voze — řídí pár bujných koní — otevřenými vraty vjíždí na vydlážděný, čistý dvůr a ve dveřích domu s dítětem na ruce stojí — ona — jeho žena — Tonička. — Má čistou bílou zástěrku, nakadeřené vlasy, bílý límeček u krku, usmívá se na něho a učí volat dítě: „táta, lile, táta jede" — „že už jsi tu! tolik se mi po tobě stýskalo..."

V tom prasklo to za ním — měl ještě čas střihnout okem tím směrem a už vrhl se na zem. Vidění zmizelo. Mlha se rozptýlila. Ohromný buk — podříznutý se skácel a pochoval rázem Páinka ve své koruně. Nikdo se toho ani nevšiml — viděli dělníci — nevidě i nebo vidět nechtěli? Nikdo neskočil, nikdo nevykřikl — dál skřípala pila, dál ozývaly se rány sekerou — dřevaří byli placeni od kusu. — Ze spleti větví a listů poraženého stromu vynořila se ruka, za ní bledá hlava a hned v zápětí vyskočil Pánek celý. Krvácel na skráni a rukách — jak si hlavu chránil a jak ho teinké větvičky prudce šlehly. Padlý velikán nedolehl až k zemi, zůstal opřen jako o lokty o dvě mohutné přeražené větve právě nad Pánkem.

„To už po dimhé, co mě k sobě volá — zapomenu pro ni na všecko — o vlásek jen —■ a byl konec... či snad by i ona ..." ale bál se domyslit. Ne — to: není možné. Jeho tušení mu praví, že je na živu, že se s ní shledá, jistě shledá — ale hledat musí... Umyl si ruce i tvář — a zamířil dlouhými kroky k blízké parní pile. Dva roky už zdle žije, ještě rok váže ho kontrakt — ale nepiustí-li ho — nechá jim klidně cely' ten obnos, který mu se mzdy strhovali jako kauci, a půjde za hlasem svého srdce dokud1 je čas a než snad bude pozdě. Po druhé už smrt letěla těsně kolem něho, cítil její vanutí, mrazivý její dech — mine ho i po třetí? To si vzpomněl na onu chvíli, kdy v Hoboko Order Housu v New-Yorku složil jeřáb desíticentovou bednu tak asi pět centimetrů od něho ina zem ... „Co anebo kdo mě chrání?" kmitlo se mu hlavou, mávl však rukou — usmál se a v duši si řekl: „Pouhá náhoda, nic jiného! Ale pryč musím, a hned! Snad to přece jen bylo výstražné znamení !"

„Chci svoji kauci, ještě dnes musím odejít," hlásil po chvíli už v písárně.

„Až za rok," usmál se účetní.

„Ne, jdu hned."

„Šťastnou cestu tedy, ale kauce propadá."

„Nedostainu-li ji za pět minut, seberu svoji partu a převedu ji celou k Holmesům — moji hoši za minou půjdou." Holmes byla konkurenční dřevařská firma.

Očetní zaklel a odplivl si. „V Chicagu bych tě dial zavřít — ale zde ti za tu řeč musím krvavě zaplatit tři sta dolarů" — a obrátil se k pokladně. „Kam jdeš?" optal se přísně.

„Do Denisonu."

„A co tam ?"

„Farmařit."

„Dobrá — ale lžeš-Ii — běda ti!" zahrozil ještě, sázeje peníze na stůl.

„Far well," řekli si inavzájem a rozešli se.

Na inahém těle tenký kožený opasek se značnými úsporami ve zlatě, na řemeni svůj černý kufříček, v ruce pádinou hůl s bodcem na jednom a sekerkou na druhém konci, tak vstupoval Pánek do vlaku.

Červnové slunce pražilo, železné vozy sálaly žárem, dusno bylo uvnitř k zalknutí, tak že kdo mohl, stál na plošinách vagonů anebo u oken a hleděl do krajiny, kterou přímočárně protínala trať. Jako dvě stříbrné nitě leskly se koleje a po inich šíleným letem amerických drah řítil se vlak od Missisipd k Misouri. Kompas a mapu v ruce rozhlížel se Pepa prerijí... Míjel farmy, vesnice i města, továrny, pole, pastviny s dobytkem, plantáže ovocných stromů, skladiště obilí, prken, uhlí, stáje na dobytek — to všecko lemovalo dráhu a tísnilo se k ní.

„Ach, krása, jaká krása!" ulevoval si a radost si ho podmaňovala, šťasten se cítil a vesele se rozhlížel db široka daleka na vlnící se úrodu, lna nekonečné lány pšenice a kukuřice. „Kde lze něco podobného spatřiti v Čechách ?" napadla mu otázka a mimovolně srovnával Ameriku se vzdálenou svojí vlastí. Ujasňoval si, tohle všecko, co vidí, i dráha, která s ním k západu letí, že povstalo během dvaceti — třiceti let... A kouzelný proutek, kterým to vyčarováno bylo, jmenuje se: piráce. I doma pracují — vzpomíná si, jak on pfaoovával u sedláků, nejprve po boku matky, pfek s potahem jak jezdil, na hory se dostal, havířem se stal... Ale také na to vzpomíná, jak on a všichni proklínali a nenáviděli těžkou práci tělesnou. „Zatracené dření" — „proklatá rachota" — „otročina" — takové a podobné názvy dávali práci a záviděli každému, kdo inemusil pracovat lopatou a motykou. Za šťastného plokládlali člověka, který ulovil nějakou službičku na dlráze anebo v bance, při úřadě anebo v zámku, kdb se stal Setníkem anebo pb- licajtem — jen když mohl navléci na sebe nějakou uniformu a na hlavu nasadit si čepici s prýmkem a odznakem. Dnes nechápal tu nechuť k práci, neboť zde poznal opak toho, poznal, co je to vášeň práce. Pánek si vzpomínal, jak tam v té malé zemičce, která ho zrodila, nikdo na českém venkově nepracuje rád ani na zemi, ani pod zemí — kdo může, jak utíká od pluhu a db- bytka db měst a továren, tak že sedláci hospodaří takřka jen buď s dětmi anebo naopak zas se starci a stařenami. Jádro dělného lidu pohlcuje 118 město, venkovské dívky hrnou se do služeb k „pánům" a mužští do továren a na stavby, jen aby byli blíže talnečním síním, hudbě, divadlu a vůbec zábavě. Ideálem většiny jest tam: „nic nedělat a dobře se mít" — a plnoto pracuje každý plínou silou jen tehdy, stojí-li u něho dozorce. Zde v Americe valné jiný duch. Tak pracovat jako zde, jakživ neviděl. Tu při díle se nelelkuje a ineokouní a nekouří, nejí, ani nepije. Nikdo ani nemluví, ®.ni [nežertuje, všechen pozor věnuje se práci a také pracovní výkon jednotlivce je tu úžasný. Dva, tři dělníci v Čechách nevykonají to, eo se žádá zde od jediného — a je přiro- zeno ovšem, že i mzda plotom je zde dvakrát i třikrát větší inež íďoma. Doma v Čechách ani na hodince mnoho- nezáleželo, zde však se počítá s každou minutou a její ztráta trestá se ztrátou, mzdy alnebo i ptáče. Čas tu má ohromnou cenu, dochvilnost a přesnost je první podmínkou v každém plodlniku. Vzpomínal si, jak při práci dioma se piovídá, kouří, žertuje — zde je ticho svaté a uctivé jako v kostele — jakoby práce byla soustředěnou modlitbou — jen je slyšet stručlné, krátké povely prácivedloueích a rachot nástrojů ... Šetří se s Mlskou prací jako se šafránem 1 Co může učiniti stroj anebo kůň — jistě zde Inedělá člověk... To- pbznal Pánek a zvláštní hrdost naplňovala jeho hruď, pýcha, že i on je částečkou této nové, ohromné země, která spěje k bohatství a síle, i jeho síla a jeho ptáče že přispěla už k jejímu rozkvětu. Duch Amerikána probouze'. se v něm, obdivoval svoji novou vlast, jejíž druhý občanský list už nosil v kapse, byl pyšný na její úspěch a snad1 — ani nevěda o toni <— už ji i miloval.

„Jaká to hlouplost," usmál se Pánek, „nic nedělat! A při tom dobře se mít! To všecko, co vidím, vypučelo z potu, vyrostlo z mozolů. Lze se dobře mít v Americe, i zbohatnout tu lze — aino — ale to všecko může být jen jako výsledek důvtiplu a přičinění, tedy duševní i tělesné práce. „A tohle by se mělo v Cechách ¡nepokrytě říci," ještě mu napadlo, „neštvát a nenadávat jen na schůzích, ve spolcích a v novinách, nerýpat jen do náboženství, nestarat se jeti o politiku, volby a strany, nestěžovat si jen na špatné časy, drahotu a nízkou mzdu, nelichotit jen davům, ale i mužně a přímo pravdu říci — kdybych se tak dnes vrátil z Ameriky!" — Ale usmál se tomu nápadu! Zatanuly mu na mysli začazené hospody, schůze, tábory a řeči, které na nich slýchal a které sám mluvil, pocítil jejich falešnost a mělkost, pochopil ubohost zvaných řečníků a žabí jejich rozhled, ač čím mladší byli, tím více se naparovali a nadouvali, jakoby všecku moudrost a zkušenost světa byli spolkli. Kdo by v Čechách nenavštěvoval schůze, spolky a hostince, ten je za živa zahrabán, společensky nemožný člověk, nikým nerespektován, všemi přehlížen a posmíván jako podivín, zkrátka učiněná nula. Hospody v Čechách jsou pařeništěm veřejného mínění a udávají tón veškerého života. V nich jako kuře v teplé líhni zraje, roste a na povrch se klove to, čemu se říká popularita a po čem se honí celá řada místních veličin. Hospoda vynese na hřbetu své kalné vlny z pekla bezvýznamnosti apro- 120 střednosti lidi, o kterých včera ještě nikdo nemluvil ani neslyšel, ale dnes už jsou uznanými výtečníky, nenahraditelnými silami ve svém oboru.

Předseda spolku, velitel hasičů, režisér divadla, člen žebravé deputace, všichni své hvězdičky na límci ulovili v hospodě. Starosta obce nebo okresu, poslanec zemský i říšský, různí výborové, náměstkové a náhradníci jaksi z úřední povinnosti, chtějí-li se udržeti u vesla, musí navštěvovati hostinec. Pivem tam páchne všechno. Z piva čerpá se vlastenecké nadšení i svatý zápal k boji za zděděná práva. Pivem zalévá se něžný květ lásky k vlasti i k bližnímu, protože při pivě sebere se nejvíc příspěvků pro jednoty národní i podniky lidumilné. Z piva kvete specificky český květ, který v Americe zvadne hned v prvním měsíci, tak zvané místní velikášství. Každá hospoda má takovou pivem nabubřelou veličinu, která všemu nejlépe rozumí, politice, umění, vojně, volbám, náboženství, nadýmá se jako žába v kaluži, lichotí se jí, ustupuje se před ní, mlčí se, a žába nadýmá se víc a více, věří, že s ní stojí a padá celý svět a zatím za hrází té kaluže, obce, osady neb okresu, nikdo už neví, jak slavný muž žije v té či oné české Lhotě anebo Moravském Ojezdu. Pouze žid sleduje žábu jako had, navštěvuje pozemkové knihy, počítá terminy směnek, až jednoho dne zarachotí buben, a náš výtečník hledá prostřednictvím vlivných lidí podřízené místečko v cukiovaru, lihovaru, skladišti, u dráhy nebo u obce a neuchytí-ii se, zbývá Amerika. Ta ho na ráz vyléčí a naučí pracovat ne řečí u piva — ale 12í rukama! Ne, Pánek už se do Čech nevrátí. Ne proto, že by tu rodnou svoji zemi neměl rád, ale proto, že jest mu jí líto a že by poměry a názory v ní nemohl změnit, proto netouží po ní. Ta leží teď za ním, daleko za ním a vlak unáší ho rychlostí jednoho sta kilometrů za hodinu dál od toho všeho — dál na západ — na divoký západ. Ví, co ho tam očekává.

Není už nováčkem v Americe, ale je občanem jejím. Kdyby se ho dnes někdo v,Čechách optal, má-li jeti do Ameriky, upřímně by mu řekl: „Seď doma a nejezdi nikam." Pečení ptáci do úst nelítají ani v Americe. Tajemství úspěchu v Americe je práce, a to je kořen, ze kterého roste blahobyt všude, po celém světě a tudíž i v Čechách. Kdo by doma tak poctivě a do úpadu pracoval, jako musí se dřít zde, jistě časem zachová si jmění. A čeho všeho zůstane ušetřen! To Pánkovi mihly se hlavou jeho vlastní těžké začátky. Co mu to jen dalo práce, než se naučil řeči anglické, bez které je zde člověk jako prodán; jak trpké to byly chvíle, kdy, udřen celodenní námahou, sedal ve večerních kursech vystěhovalců, poslouchal ledabylé výklady a teprve v noci pak doma dřel česko-anglickou mluvnici, memoroval významy a celé fráze ... Jak se cítil ztraceným, opuštěným! Kdyby se nebyl styděl, bál a kdyby zde nebyla s ním bývala Tonička, na kterou stále myslil, jistě za první vydělané dolary byl by se vrátil do Čech a jistě jako jiný člověk.

A jeho utrpení není konec.

Mluvil s Čechy farmáři a na vlastní oči viděl krušné, bídné jejich poměry, se kterými se ovšem 122 nechlubí, o kterých do Čech nepíší, protože se bojí škodolibého posměchu a tak raději mlčí a trpí. Vzpomínal na váženého a bohatého dnes farmáře Kratochvíla, který mu vyprávěl, jak s rodinou dlouho bydlil pod stromem, pod širým nebem, vydán dešti i hmyzu na pospas. Pak odstěhoval se do opuštěné boudy, která neměla střechy, a co mu dalo práce, než sehnal kus plachto- viny, aby aspoň něčím ji přikryl. Nasázel si brambory, které se brzy zazelenaly, a Kratochvíl se těšil, že bude na zimu o jídlo postaráno. Jednoho dne vyšel z boudy a dal se do pláče. Muly, tahající dříví, spásly mu brambory do jednoho. Pracoval v lesích, kácel stromy, vypaloval kořeny než konečně podařilo se tnu upraviti si asi čtyřicet akrů půdy... Znal farmáře Proška a slyšel ho vypravovat, jak dostal jednou nevyplacený dopis a měl zaplatit 15 centů, chtěl-li, aby mu psaní bylo vydáno Sám neměl v kapse ani centíku, plné tři dny chodil po okolí než se mu podařilo mezi stejně chudými farmáři shledati deset centův a upro- siti poštovského, aby mu psaní, které bylo z Čech, vydal. Dnes ovšem ne patnáct centův, ale patnáct tisíc dolarů mohl by vyplatiti. Jeho žena byla zručnou krajkářkou, pletla proto v zimě krajky, chodila s nimi daleko po krajině a nabízela je ke koupi. Poněz však nebylo mezi lidmi i musila brát životní potřeby a pod břemenem sehnutá k večeru vracívala se k bídné chaloupce a cestu skrápěla horkými slzami, vzpomínajíc na domov a zlaté Čechy.

Slyšel o strašných útrapách v nemoci, kdy k nejbližšímu lékaři bylo sedmdesát mil, a ještě se s ním nemohli smluviti. Trnul hrůzou při líčení poměrů, jaké vládly, když v letech šedesátých vzplanula občanská válka, válka Severu proti Jihu. A tak každý vystěhovalec má zde krvavou kapitolu svého existenčního boje, který kdyby byl znal, jistě by sem z Evropy nebyl jezdil. Stokrát lépe by udělal, když už myslí na emigraci, kdyby se usadil na Rusi nebo v Chorvatsku mezi Slovany. Zde teprve poznají lidé, kteří myslili, že nikde nemůže se jim vésti hůře než doma, co je to krušný, těžký život...

A jak je to zlým, vždycky a ve všem býti poukázán pouze sám na sebe, odříznut od celého světa v širé pustině, kterou má teprve obrátiti v ráj...

Co farmářů vyjelo tak jako Pánek jede dnes, s hrstí dolarů za pasem a nejrůžovějšími nadějemi v hlavě a po roce, po dvou, ožebračeni, udřeni vrátili se zpět do civilisovaných měst a států, jedině proto, že zlá samota je vyhnala, zvyklí na společnost české vesničky, byli by si snad zoufali v kraji, kde celé dny, ba měsíce někdy nespatřili člověka ... Tisíce trpce zklamaných lidí zde žije, kteří po kolenou by lezli k opuštěné vlasti zpět, kdyby jen mohli...

To všecko Pánek ví a přece ujíždí k západu, pryč od města a lidí, do prérií a pustin — vstříc novým a těžkým zápasům, nejistotě, snad i bídě. Ale před ním vznáší se především obraz Toničky, pro ni a k vůli ní všecko podstoupí. Ale pak ho vábí i sama Amerika svým duchem pravé svobody, svými v pravdě demokratickými zákony a způsoby. Otrocké pozdravy, jaké v Čechách slýchal, 124 jsou zde neznámými. Zde není žádný „ponížený služebník", ani „ponížená služebnice", žádný „mi- lostpán", ani „milostpaní", žádné „ruku líbám", ani „nejhlubší poklona", formy společenské na první pohled zdají se obhroublé, ale jen člověku, který ze staré vlasti je zvyklý na nízký, falešný a neupřímný servilismus.

Ne, Pánek se svými zkušenostmi nebojí se ani divokého západu. Rozumí těm dvěma slůvkům : „self — helf", kterými volky nevolky ří- diti se zde musí každý. Najde-li Toničku, i on stane se kolonisátorem, přední stráží -velikého voje — průmyslu — který se sem přihrne, až průkopníci jeho — farmáři — postarají se o podmínku lidského života - o chléb.

A najde ji ? S tou myšlenkou seskočil na nepatrné stanici skoro v širé prériji — v Deni- sonu — z vlaku.

VIII.

Od té chvíle, co Pánek vyšel z denisonského nádraží, ustavičně cestou jako stín provázela ho jediná myšlenka. Snad tím byla vinna i jednotvárnost kraje a cesty, že nic ho nerozptylovalo a ne- poutalo, snad i hluboké ticho a mrtvá samota, která ho obklopovala — snad i cíl jeho cesty, nejmladší české kolonie farmérské u městeček Rock a Boon — to všecko působilo, že nepřestával mysliti na — Barchetovou. Dosud nikdy tak silně nepociťoval, že by se žádnou jinou ženou nemohl se cítit šťastným, jako s ní. Živě si ji opět představil, tak jako by tu kráčela po jeho boku, tak ji viděl; ale J25 přece cítil, že ho od ní něco vzdaluje, že leží mezi nimi nejen vzdálenost snad několika set mil, ale i když ji najde a setká se s ní, že bude mezi nimi cosi stát jako stěna, cosi, co je i dále dělit bude. „Ona vlastně odešla ode mne už na lodi," rozpomínal se Pánek, „tam mne už opustila, vyhýbala se mi a držela se toho pobožného starce a jeho kroužku. A proč?" dal si otázku — ale jen nerad si odpovídal: „Vrátila se k Bohu — ač jsem jí bránil a nechtěl ji pustit k Němu."

„Já budu tvým bohem!" rozpomínal se na tehdejší hádku, jež se mu zdála celkem bezvýznamnou — i na odpověď. Toniččinu, na její planoucí oči a tváře. Ovšem, Bůh také stojí mezi nimi, a dělí je. Zápas o Boha musí se rozhodnout — spor není ukončený, ale skončit musí — „musím jí dokázat, že není Boha, ani nebe, ani pekla — ničehož nic že není mimo nás a přírodu. Nebylo by pokoje, ani štěstí mezi námi — tohle kdyby se nevyjasnilo," a už ho ani na krok neopouštěla myšlenka ne na Toničku samu — ale na ten zápas s ní. — Celá spleť životních pravd i záhad vtáhla ho nepozorovaně ve svoji siť a omotala ho tak pevně, že se v ní marně trhal jako moucha v pavučině. Celkem bylo mu dříve nepříjemno myslit na to, má-li duši či nemá, je-li jeho vůle svobodná či není, je-li zodpověděn za své činy někomu anebo jen sobě samému, je-li opravdu ně- kterýí skutek hříšný a proč, a jeho rozum je-li jako rozum zvířete... Původ člověka, vznik světa — nejtěžší záhady filosofické — to vše bylo ho vzdáleno, bylo mu lhostejno, až zde teprve, v té samotě 126 na něho takové myšlenky jako vosy počínají dotírat. Mávl rukou, zahvízdal si i zazpíval, aby zaplašil ty dotěrné úvahy — ale marně. Kde se vzaly, tu se vzaly, už zase jako mravenci v mraveništi prolézají mu hlavou — a Pánek zcela bezbranný jest jim vydán na pospas. „Co to jen je, že právě teď obírám se takovými hloupostmi — v městě — při práci — mezi lidmi mi to ani nenapadlo!" usmái se sám sobě — a zrovna se zaradoval, když spatřil před sebou kolébati se vůz. Jako vyplašení ptáci z hnízda také hned vskutku uletěly z jeho hlavy myšlenky, jež ho počínaly trápit — a Pánek si jen myslil, čí je to asi vůz, kam jede a co veze.

Byl to irský farmář se zásobami železa. Pánek vykřikl obvyklé: „How do you do!" a hned se optal, jak daleko má k nejbližšímu „fořtu" — kasárnám to jízdní policie a vojska — a jde-li dobře. Irčan mu stručně odpověděl, leč nepozval ho, aby si přisedl, nebo aspoň kufřík naložil. Pánka se to nemile dotklo. Toužil po společnosti, ale nechtěl se vtírat. Věděl sám, že jde dobře, měl kompas i mapu, a jen aby styk navázal, optal se. — „Bojí se mne, má mě za trampa. Také dobře" — pomyslil si a vykročil pružně, aby ukázal, že se neprosí o to svezení... Brzy slyšel daleko za sebou rachotící povoz, a čím více zúnikal rachot kol — hle — tím rychleji se vynořovaly zase sotva zapuzené myšlenky a úvahy. „Ano cit, na ten jsem nevzpomněl," slyšel náhle vnitřní hlas — „člověk má vnitřní cit, láska na příklad, litost, smutek, radost!"

Z úvah vyrušil Pánka zase nový zjev. Několik kroků před ním na cestě do kolečka svinut vyhříval se pruhovaný had, nad ním třepal se vztýčený konec ocasu, plný rohovitých kroužkův a vydával podivný chřestivý zvuk. „Chřestýš", projelo Pepovi hlavou a rukou sáhl po revolveru. Znal hady z pralesa, znal jejich zákeřnost i útočnost — ale spoléhal se na svoje kožené boty i šaty, na svoji sekeru i nůž. Namířil a vystřelil. Had vzepjal se do výše, ale v zápětí klesl, svíjeje se chvíli bolestí. Pánek odsekl mu hlavu i chřestidlo a vzrušen kráčel dále.

„Takový nějaký had svinut leží i v mém nitru," pomyslil si, „chřestí.tam a — syčí, zardousit, umlčet ho nemohu. Sváří se ve mně jako by dva zcela různí protivní lidé a ne a ne je překřičet, přehlušit..."

„Svědomí!" slyší zas zřetelně Pánek, „člověk má svědomí — i tobě vyčítalo, že's okrad kamarády, smysl pro čest, touha po štěstí, radost zú- spěchu — hořkost z nezdaru — to všecko jest svědomí a jde s člověkem po celý život."

„Až dosud jsi se obešel bez něho," namítl si Pepa, „nepotřeboval jsi je, necítil's je v sobě."

„Protože jsi vůbec o sobě nepřemýšlel, žil jsi jako zvíře, ano, ano, jako zvíře, jedl jsi, pil jsi, spal a pracoval, ale teď ta samota tě budí ze sna."

„Tak už jdu pomalu osm hodin," vytáhl Pánek hodinky a díval se na ně, jen aby se zbavil těch protivných nápadů, „dvacet anglických mil je k nejbližšímu fořtu, tedy ještě nejméně šest hodin dobře šlapat — odpočinu si." Ulehl tedy do trávy, snědl kus sucharu, otevřel kufřík — chtěl pojisti i kousek masité konservy, ale rozmyslil 128 se a jen se napil vína. Zavřel kufřík, dal si ho pod hlavu a chrupaje suchar pozoroval kraj a myslil na cestu — ale cítil, že už se k němu plíží zase jeho myšlenky. Zavýskl skoro radostí, když se u jeho nohou kmitl náhle stepní svišť; všecku pozornost hned mu věnoval, a když zmizel, všímal se hmyzu, much, motýlů, dokud ho nevyrušil dusot koní. — To se vracel z obhlídky šerif se strážníkem. Pánek vyskočil a dal se s nimi do řeči. Marně a zbytečně se opět vyptával na cestu, na vzdálenost, na nocleh, mluvil jen aby mluvil, aby slyšel lidské hlasy a přehlušil — ticho samoty...

„Nikdy bych neřekl, že je samota tak obtížná," pomyslil si, hledě na mizící korkové přilby hlídky ve vysoké trávě stepní — a pospíchaje za nimi. „Já vlastně dosud nikdy nebyl sám," rozpomínal se, „ani v šachtě doma, ani zde v Americe — až teď po prvé" a rozhlédl se liduprázdným krajem. Nekonečnou step spatřil kolem a ohromný nebesklon nad sebou. „Co je člověk proti tomuhle — nic než pouhý brouček ubohý a já jsem se nadýmal a říkal si král tvorstva," už zase skepse držela v klepetech Pánkovu duši... Nikdy nepocítil svoji malichernost a bezvýznam- nost určitěji, než zde, směšným se mu zdálo pojednou všecko, čemu lidé přikládají ohromnou důležitost, všecky jejich boje třídní, náboženské, politické, národnostní, jejich touha po penězích, zisku«, jejich výzkumy a práce — na všecko jako by s výše hleděl, vše zdálo se mu teď a zde titěrné a ubohé, mizelo přímo v tom kliduaohrom- nosti prerie. Cosi jako hnus nad svým dosavadním životem pociťoval, ač nechápal dobře proč.

9. Baar: K Boliu. J29 „Tohleto je věčné, to zůstane," pomyslil si — objímaje zrakem kraj a všemi smysly chápaje hluboký klid a tajemnou velebnost panenské přírody — „a náš krátkodechý život pomine. Stojí ten život za to, aby se žil?"

„Hlupáku, i ty máš věčný život, i na tebe čeká jednou takovýhle klid, mír a odpočinutí věčné!" mluvil vnitřní hlas.

„Hm, po smrti až. Po smrti není nic," skoro zlostně okřikl ten hlas ihned Pánek.

„Odkud to víš ?"

„Z novin, z knih, od lidí."

„Nestydíš se toho se dovolávat zde ? V přírodě? Každý Indián tě zahanbí svou vírou v nesmrtelnost duše."

„Já jsem vzdělanější než Indián —" „A tak! Vzdělání tě okradlo o víru. To je pěkné vzdělání, když znemravňuje, život otravuje a podlamuje sílu člověka. Vždyť přece víš, že jiné noviny, jiné knihy, jiní lidé tvrdí pravý opak. Což matka? Škola? Což tví krajané v Chicagu, co si postavili kostel ? Ti všichni lhou, klamou se, jen ty máš pravdu ?"

Tak bystře střídaly se otázky, odpovědi — strašný citový i rozumový zmatek zmocnil se Pánka. Slunce zacházelo, večer se blížil, a věděl, že tma zde přikvačí náhle — neočekávaně. Přidal do kroku a po chvíli už zjevily se mu bílé zdi tvrze. Okřál už tím pohledem a teprve pak ve společnosti vojáků zapomněl zase na všecko. Jsa tělesně i duševně unaven, spal dobře na tvrdém 130 loži — a záhy z rána vydal se opět svěží a veselý na cestu.

„Ach, bouře přijde," pomyslil si Pánek, hledě na prérii — nad kterou jako šedý dým prostírala se mlha. Vystupovala z trávy a v pruzích, někde hustších, jinde říděích táhla se k nebesům. „Kdyby klesla k zemi — počasí by vytrvalo — musím si pospíšit," uvažoval a jarým, svižným krokem, srážeje nepatrnou rosu, vzdaloval se od tvrze.

Slunce po chvíli prohlédlo. Jednotvárný zvuk kobylek se ozval, nádherný motýl přeletěl z květu na květ, bzukot much a hmyzu naplnil horký vzduch, komáři v celých chomáčích se vrhali na Pánka, štípajíce ho jako diví, pot zaperlil se mu na čele, sléval se v potůčky, vlasy, vousy i šaty prosákl, dusno bylo k zalknutí, větříček od nikud nezavál, ohnivé peci podobal se širý kraj v hodinách poledních...

„Král přírody! Pěkný král! Komáři ho bodají, mouchy ho štípou, pot ho trápí," bručel nevrle Pánek, unavený a ztrýzněný. Oháněl se rukama, holí, kloboukem, ale nic to nepomáhalo. Cítil svoji naprostou malomoc vůči tomu dotěrnému hmyzu, a to ho rozlaďovalo. Leč jako tělo, právě tak i jeho nitro bylo znovu bodáno a trýzněno nepříjemnými a stejně dotěrnými úvahami, které ho unavovaly a roztrpčovaly. Ten tam byl duševní jeho klid. Zde ta hluchá a němá samota probudila v něm včera hlasy, o kterých už tušil, že je více neumlčí, pokoje míti nebude. Budou s ním vstávat i lehat, usedat k jídlu, provázet ho při práci — na chvíli snad je přehluší, zapudí, ve Í31 společnosti a rozhovoru na ně zapomene — ale jak bude sám, jako ti komáři krvežízniví — tak hned zase vrhnou se na něho...

„Jen nemyslit!" povzdychl si upřímně, ale hned v zápětí zase slyšel: „To bys musil být jako zvíře — to nemyslí — staví si hnízda dnes jako před tisíci lety, stále stejně shání svoji potravu, bojuje s nepřítelem, i když stále, jako pes nebo kočka, žije ve společnosti člověka, který si staví domy, opatřené účelným pohodlím, vymýšlí si stioje, dobré i špatné, užívá nástrojův i zbraní moderních."

„Snad přece jen není. člověk jako zvíře," napadá Pánkovi, „snad přece jen je pravdou, že má části dvě: tělo a duši..." Cítí náhle zvláštní pocit. Vzpomíná si, jak oral kdysi u sedláka úhor. Kořeny pýru, jetele, vojtěšky jako dráty prolezly ornici a když ostrým pluhem brázdu zakrojil, tu praskalo to pod radlicí, kusy půdy jako lavice lámaly se najednou, stavěly se do výše a ne a ne se překlopit a obrátit. Och, jako by čerstvě naostřeným pluhem zajel do vlastního nitra, tak bolestno jest právě i jemu. Trhá a rve se tam cosi, co už tam dlouho rostlo, bujelo, kořeny zapustilo, nač už více nemyslil. A nyní náhle cítí v duši studenou; a přísnou ruku, která kořínek po kořínku obnažuje, vlákno po vlákenku vytahuje a tak zrovna cupuje jeho myšlení i cítění na kousíčky trhá a každý kousíček zkoumá a převrací.

„O proč jsem opouštěl lidi — pokoj jsem tam měl — jak zlá je samota!" naříká Pánek.

Teskno, ba přímo zoufale smutno mu je. Duše ho bolí, jako by byla zrnem mezi dvěma mlýnský- 132 mi kameny. Dva soupeři v ní povstali — víra s nevěrou zápasí, a duši rány zasazují. Křičet se chce Pánkovi, přehlušit ten vnitřní spor — a právě teď mrtvé ticho rozkládá se kolem.

Zvěř v dusném parnu zalezla do chladných doupat, ptáci snad usnuli ve stínu svých pečlivě ukrytých hnízd, jen ti komáři prokletí bzučí a bodají... Slunce sice plane na obzoru, ale jako by mělo průsvitným závojem, utkaným z par a mlhovin, zastřenu zlatou svoji tvář... Plno mlh a par, zdá se, že je i v duši Pánkově. Už je to jisto, tamhle na obzoru mlha houstne, ve mrak se sráží — bude bouře — bude Bude nejen v přírodě, ale v nitru toho osamělého poutníka v širé prérii.

I v jeho nitru ze skrytých propastí minulosti, přítomnosti i budoucnosti jako šedá plátna vytahují se zvolna siná mračna, líně, pomalu se sunou, ale vystupují na obzoru jeho duše výše a výše, nabývají příšerných tvarů. Pánkovi je krůsno. Cosi jako strach, neznámý až dosud pocit, si ho podmaňuje. Zdá se mu, že sešel s cesty, ani ujeté koleje, ani ušlapanou stezku před sebou nevidí, prodírá se vysokou travou, opuštěn, jako zapomenut připadá si zde, cesta ke všemu i do vršku stoupá, hlavu vysoko mu přerůstá štěpní porost, rozhledu není, jen to kalné nebe nad hlavou a horká půda — skoro ohnivá země pod nohama...

S kompasem v ruce k severu pospíchá Pánek, ale cesty špatně ubývá. Už je jisto, že. zabloudil; v myšlenkách dal se nějakou pěšinou ušlapanou bůvoly nebo jinoui zvěří —j která teď se 133 mu úplně ztratila. Na hodinky hledí — podle času už by první kolonii farmářskou musil dávno minout ... Zlost, strašnou zlost náhle pocítil sám na sebe a na všecko kolem. Únava, žízeň, hlad, vedro — to všecko slilo se v jedinou směs, v jediný pocit, v malomocný vztek. „A nač je mi toho třeba? Proč to všecko trpím a podnikám ?" hlasitě rozkřikl se Pánek sám na sebe a zastavil se. Hůl prudce zarazil do země, klobouk na ni pověsil a šátkem stíral si horký pot s tváře a krku. Cítil, jak mu lístky a osiny travin uvázly ve vlasech i vousech, jak ruce i tváře má odřené, ošlehané, plno prachu v ústech i nose, a to ho všecko rozlaďovalo. „Blázen jsem," plísnil se, „mohl jsem klidně a bezstarostně dál počítat a cejchovat stromy v lese nebo v parní pile, anebo konečně ve skladišti."

„Firma Hanna a Lay tě zase přijme, tak se vrať!" zašeptalo cosi posměšně a nový příval zlosti zalomcoval Pánkem.

„Jako pes po kořisti tak slídím zde v širé stepi po její stopě, a proč? — a zač? Co je mi do ní vlastně?" mysle na Tonču, rozčiloval se Pánek.

„Oho," zaprotestovalo v něm teď rázně svědomí, „tak lehce odbýt a zbavit se Tonči nelze. Kdo ji sem do Ameriky vyzval? Kdo ji přemluvil? Vlastně donutil? A víš, jak se jí vede? Nepotřebuje snad tvé pomoci ?"

„Proč ode mne utekla?" rozkřikl se Pánek v duchu.

„To sám nejlépe víš, proč," a zas v tom bludném kruhu myšlenkovém octl se Pepa, jako m ryba do sítě lapená, jako pták do klece chycený třepal se a východu nenacházel. Bledá, uplakaná tvář Tončina zjevila se mu před zrakem v závoji hospodského kouře. Rozhodl se hned: „musím za ní" a už znovu nasadil si širák a chopil se hole i kufříku. „Trýzeň, mučení je to, ale pomoci není," povzdychl si jen a odhodlaně vykročil ku předu. Zdálo se mu však, že nejde pouze hledat Tonču, ale s ní že je nerozlučně spojen i jiný neznámý cíl, který nezná, tuší ho pouze, ale k němuž dospěti musí, má-li míti mír a pokoj ve svém nitru, mají-li stichnout ty svářící se hlasy v něm, co ho štvou zde jako smečka hladových vlků. Už mu nelze býti lhostejným. Pravdy se musí domoci — prodrati se k ní, prosekati se námitkami, poraziti v sobě jednou pro vždy Boha. To, co od jiných povrchně přejal, to sám důvody podepříti, k světlu se dostati... Jasně a přesně si odpověděti na otázku : proč nevěřím v duši, Boha, věčnost a ve vše, co s tím souvisí... proč mé celé dětství a prostá víra moje byla jen klamem, lží, omylem, a proč je nynější moje hrdá nevěra pravým a jedině správným názorem na svět i člověka...

Náhle zhaslo slunce a příšerné pološero rozložilo se kolem.

„Co to?" zvedl Pepa hlavu a spatřil strašlivý černý mrak, který právě dosáhl zenythu a pohltil až dosud matně svítící slunce. Všechny hlasy a zvuky rázem umlkly, pouze tajemný sykot se ozval, mohutněl, rostl a blížil se k němu. Jakoby tisíce jedovatých plazů pozvedlo hlavy — tak to ve chvíli syčelo kolem Pánka. To vítr se pro- budil, kráčel prérií a hýbal suchou travou, rozkolébal ji a jako na moři vlna za vlnou běžela po široširé stepi...

„Musím si pospíšit, vždyť není možno, abych ve chvíli nedošel k obydlí lidskému," řekl si Pepa a cosi jako úzkost sevřelo mu srdce. Rozběhl se směrem, kterým se mírně do výše zvedala step. — Ano — stoho vršku snad se mu podaří rozhlédnout se krajem a spatří snad příbytek lidský dřív, než spadne ta bouře ... Několik skoků sice udělal, ale jako v tenatech octly se jeho nohy ve spleti trav a kořenů... „Ne, skokem to nepůjde," řekl si a klestil si sekerkou na holi namáhavě cestu krokem ... Tma valem rostla. To mrak už zakrýval skoro celou oblohu nad hlavou, vítr přecházel v zuřivý vichr, v tom jako ohnivá metla kmitl se na černém nebi strašný, po celém obzoru rozvětvený blesk a v zápětí zarachotil hrom takovým zvláštním, praskavým a vysokým zvukem, jako by neviditelná obří ruka lámala a na třísky drtila vyschlé trámy a prkna. Země se pod tím úderem zachvěla v základech a Pánek stanul jako zkamenělý. Zdálo se mu, že ten mrak jako nepřátelské vojsko táhne proti zemi, ba proti němu — Pánkovi, vichr že slídí po něm, blesky že hledají jeho hlavu a bouře že volá strašlivé kletby na něho tajemnou, ohromující řečí svou.

Z mrtvého ticha rázem procitla step a naplnila se řevem. Tisíce zvukův a hlasů se rozpoutalo kolem, a všecky jako by se sápaly na Pánka. Bouře rostla a sílila každou vteřinou, jako by se měl zjevit královský majestát a tisíce dělových ba- 136 terií jako by vypalovalo salvy na jeho oslavu, tak burácel hrom a křížily se klikaté blesky...

Třásl se jako list, duší jeho zachvěla myšlenka: „Co jsem proti tomu zde? Nic více než tráva — pouhé stéblo," a než domyslil, sjel blesk několik kroků před ním a děsná rána ohlušila ho. „Na zem padni, na zem, nechceš-li, aby tě hrom zabil!" slyšel v sobě přísný hlas a poslušný jako dítě už klesl na kolena, s kolen na ruce padl — i ty povolily, a Pánek přitiskl se k zemi.

„Můj Bože!" mimoděk proti své vůli vykřikl Pánek a zalomil ruce.

Kdo ho to srazil a donutil učinit tu pro- straci — tu nejhlubší poklonu, jakou jen zná církevní ritus a jaké je člověk schopen ? Před kým nebo před čím to padl a komu se to klaní, čeho se bojí, oč se strachuje ?

V tom jako brok kdyby ho střelil, udeřilo ho cosi do hlavy, a než si mohl raněné místo ohledat, už zas a zas — jako by špendlíky bodal — „ach — to jsou kroupy", ujasnil sí, hledě na ledové krystálky a chráně si rukama hlavu. „Kam se jen skryji — zde v té poušti!" naříkal bojácně, cítě se slabým a opuštěným jako dítě.

Znovu divoce zahřmělo. Jako když utne přestaly se sypat kroupy, a spustil se hrozný příval. Déšť v proudech lil se na vyprahlou zemi, a ta ho lačně pila okoralým, rozpraskaným povrchem svým. Tma zhoustla, prudký liják divoce hučel vzduchem a bičoval nemilosrdně žíznivou půdu. Ale jako by pečlivá ruka omyla Pánka, tak ho vzkřísil, osvěžil ten déšť; — ion obnaženou hlavu nastavil a jako by pod sprchou stál i krk si uvolnil i hruď obnažoval — jenom vstát, vztýčit sé dosud bál. — To dosud blesk za bleskem se mihal a v sinavé záři viděl, jak země a tráva nestačí po- jmouti ten prudký příval vod, jak kolem něho už potůčky se tvoří, bublají, šumí a s kopečku běží přes kořínky a k zemi sehnuté stonky trav...

I k němu jeden míří, ale kousek suchého místa musí si Pánek uchránit, stružku holí vyhrábne nad sebou, šikmo hezky, aby vodu stranou svedl. Už zase klečí na kolenou, holí pracně seká, zem vyhrabuje a brání vodě k němu se deroucí... — „Tak," oddychl si — „to byl křest — jaktěživ jsem t akovou bouři neprožil, štěstí, že mám kožený oblek." Mimovolně vracel se k životu, největší hrůza bouře pominula, strašný mrak jako ohromný dravec patrně už přeletěl, blesky nekřížily se už přímo nad hlavou, i rachot hromu se vzdaloval a déšť slabě šelestil... Jako by ho se skřipce sundal, blaženě oddychl si Pánek. Pocítil, kterak letí od něho všecko nebezpečí a padá s něho strach.

Náhle hlasitě se rozesmál. Zněl ten podivný smích v té samotě a po té velebné řeči přírody matně, uboze. Pánek to pocítil a nedosmál se. V půli se zarazil a zamyslil. „Hm — málo scházelo a byl bych se snad i modlil. „Můj Bože!" slyšel vtom. Kdo to řekl? „Ano, tys to řekl!" musil si doznati. „Tys se opravdu modlil — na Boha jsi volal, když ti tekla voda do bot — aha — takový jsi hrdina."

Styděl se Pánek, do duše se styděl sám před sebou... 138 „A kolik je to vlastně hodin?" pomyslil si a sáhl do kapsy. Hodinky stály, ukazujíce ručičkama právě na hodinu dvanáctou. Vítr usnul, pršet přestalo, bouře zmírala v dáli, blesky pohasly, pouze tma, těžká a hustá, chladná a vlhká ho obklopovala... Snad přece ještě není noc? Snad nad západem aspoň červánkem pozlatí se nebe, rozjasní se a bude možno přes traviny větrem a deštěm uhnané, rozhlédnouti se krajem, dáti se správnou cestou a dojiti někam k člověku, k jakémukoliv, k hodnému už anebo zlému, jen člověk, mluvící lidskou řečí, aby to byl...

Ale marná naděje! Hluboké, svaté ticho teď rozhostilo se kolem a rdousilo, škrtilo přímo Pánka. Prerie se vybouřila, vyhýřila a upadla nyní patrně v nejhlubší svůj spánek. I zvěř živá buď usnula, anebo ustrašena dosud snad bojí se opustit teplá, suchá svoje doupata. Ano, němá, mrtvá noc leží na všem. Pánek stojí s kufříkem i holí v ruce a marně upírá rozčílené zraky svoje do tmy. Dva meče kdyby to byly a ne dvě oči — tu černou, hustou tmu by nerozfaly. Horká země patrně se odpařuje, a mlha pomáhá tmě rdousit Pánka. Ten stojí jako přibitý a uvažuje: „Kam jít? Co dělat? Hnu-li se, nenajdu již suché místečko svoje — musím zde — pod širým nebem dočkati rána." Položil kufřík a usedl, ale hned vyskočil. To se mu zdálo, jako by zaslechl šelest, kročeje... Alene, to byl šustot jeho vlastních šatů, schnoucích a korajících teď na něm, to v té němé a hluché stepi tak všecko se ozývá; přece se nebude bát — není babou! Otevřel kufřík a nožem páčil plechovou krabici konserv. Jak víko od- skočilo, zase takový cizí zvuk — jako by výstřel vzdálený zaslechl — a přece jen to bylo to plechové víčko a nic jiného ...

S chutí pojedl a smířil se s tím zvláštním zjevem, že všecky, i malé a nepatrné zvuky, v tichu rostou a mohutní. Vlastní svůj dech v hrdle, šelest krve v žilách, tlukot srdce zřetelně slyší a ač je ticho hrobové kolem, přece jen usnout nemůže, a zdá se mu, že dříve ve mlýně by usnul, než v tom mrtvém klidu zde... Spánek míjí jeho oči, ani jediná hvězda nezáří mu nad hlavou — — jen do čiré, pusté tmy se dívá; ta uléhá si na něho, rdousí ho jako můra, k zemi tiskne a přece ví, že tam kdesi vysoko, převysoko září čarokrás- né, zlaté, hvězdné oči...

I bouře byla hrozná, ale při tom hrůzokrás- ná! Velebné divadlo, které ohromovalo sice, ale také rozptylovalo! Tisíce hlasů v ní řvalo, burácelo, svářilo se a překřiklo v jeho nitru všecky hašteřící se hlasy jiné. V němém úžasu na všecko zapomněl a zcela pudově jen jednal... Ale teď v tom hlubokém tichu žalářním vydán je opět na pospas jako chrtům svým myšlenkám a úvahám, sešílet by musil, kdyby nebylo naděje na blížící se jitro... Jeho odvaha je podlomena. Bojí se sama sebe. Svého vnitřního zápasu se leká a steskem plní se jeho srdce. Jen kdyby nebyl sám ... Aspoň pes kdyby tu vedle něho ležel...

„Vždyť nejsi sám! Neboj se!" slyší náhle Pánek v sobě hlas, a tak milo je mu, jako by teplá ruka ho obejmula. Hlas zdá se mu býti známý — a kde se vzala, tu se vzala — stará knížka zjevila se mu před očima. Bibla to je, obrázek z ní vidí, UO pěkný, barvičkami malovaný — na poušti leží unavený poutník a po vysokém žebříku sestupují k němu s nebe andělé. Vzpomínka z dětství vyplynula na povrch duše. Svěže vybavil se mu v paměti příběh i obrázek o Jakubovi, usínajícím na poušti... „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj 1" slyší ještě velebný hlas, a tiše, klidně usíná Stepní kohout ozval se v dáli, slepice radostně mu odpovídá, hlasy jiných, neznámých ptáků nesměle, jednotlivě jako ze sna se ozývají. Tma řídne. Ohromná nebeská báň jako temný zvon nízko klene se nad zemí, a veliké zlaté hvězdy kolem bledého měsíce třpytí se na ní. Pánek otevřel oči, ale bojí se pohnout, aby zjevení nezmizelo, a žádostivým, toužebným zrakem hledí ke hvězdám. Kde se vzaly? Kdo se to na mne těmi čarovnými zraky s hůry dívá? Co světla musí tam nahoře býti ukryto! Slunce, měsíc, hvězdy, blesk to všecko srší ohněm a světlem, oslepuje a — drtí... Jaká to krása! Jak je to úchvatně velebné!" Tak rozjímá si tváří v tvář hvězdnatého nebe a duše pojednou se mu třese neznámým tušením, strachem, novou hrůzou.

„Což lidé konečně se mohou mýjit," napadá mu, „knihy mohou lhát, ale tohle jistě nelže. Nevěř vše, co v knihách psáno, — k přírodě ty nakloň sluch. — V knihách mluví jenom lidé — v přírodě však mluví Bůh." Jako ozvěnou slyší veršík z noutonické školy — slyší i otcovský hlas pana učitele Procházky, vykládající tu sloku slovíčko za slovíčkem ...

1 v lidské duši svítí světlo svaté víry... 1 v duši vyvalí se někdy těžké mraky a zakryjí to světlo, ale přižene se bouře, bleskem jako mečem rozetne se mrak, a světlo zasrší, oslepí a třeba rozdrtí...

Pánek nedomyslil. Nízko na obzoru zalesklo se zlatorudou září a hvězdy rázem pobledly.

„Ach, tam je jistě východ!" řekl radostně a obrátil tvář jako by k políbení v tu stranu, odkud přicházelo vždy více světla, až konečně kmitly se tam i první paprsky vycházejícího slunce. Jako na pozdrav milému příteli usmál se mu vstříc Pánek a pružně vyskočil na nohy. Cítil se jako po lázni svěžím a silným, krev bujaře hned zahrála mu v žilách, výsknout se mu chtělo a smísiti svůj hlas s jitřní písní budící se prerie. Stepní tráva, dosud deštěm nasáklá, větrem zválená, ležela u samé země a volný rozhled otevíral se kolem. Kus cesty odtud zelenaly se v mělkém údolí košaté koruny stromů, bílou parou prosvitly lesklé, mokré dosud střechy.

„Ach, to je jistě Rock, kolonie farem, cíl mé cesty, hle, jak jsem zabloudil, příliš na levo jsem zašel." Zdvihl rychle hůl i kufřík a dal se na cestu — pravou, zapomenuv rázem na všecky boje a spory své duše.

IX.

Tak probudilo se v Pánkovi té památné noci to, co v každé duši lidské jako poklad je skryto, totiž náboženský cit. Různé škváry, kamení, bahno a prach života dlouho skrývaly ten poklad, ale ta bouře v dnešní noci smetla to, odplavila všecko a zlato ryzího citu na chvíli zasvítilo, na povrch 142 se prodřelo, byť i Pánek nebyl si toho vědom a nestaral se dále o to. Radoval se, že se opět blíží k příbytkům lidským. Vytáhl z kapsy ohmataný zápisník a znovu si přečetl jména českých farmářů v Rocku. Dopídil se jich pracně v pozemkové úřadovně, kde se zabírali vládní pozemky, tak zvané domoviny — homesteady. Sta těch seznamů prohlédl a pročetl, ale až zde v Rocku a Boonu mihlo se mu konečně jméno Pokorný — po kterém slídil, jméno, které vyslovil ten farář chicagský, jméno rodiny, se kterou do Chicaga přijela a pravděpodobně i odjela — Tonička. Zde jistě žije farmář John Pokorný s rodinou a zde Barchetovou buď najde anebo donutí toho starce — jehož na lodi viděl a na něhož zapomenouti nemůže — aby pověděl, kde žije, kam se poděla a jako honící pes po stopě prchající srny pustí se hned zase dál...

Najednou se zastavil. Sklapl zápisník, zastrčil ho a poslouchal. To stříbrný hlas zvonu vyrušil ho z těch myšlenek a zarazil jeho kroky. „Co to zvoní?" pomyslil si a stál jako přimražený, jakoby se bál porušit svaté ticho kolem. I ptáci v té chvíli zmlkli, i ranní větřík se utišil, jen slunce zlatým světlem svým dál polévalo širý kraj a jitřní píseň zvonu zněla kolem. Cosi jako matná vzpomínka táhne Pánkovi hlavou... Maně zvedl ruku a přetřel si čelo... Zdá se mu, že ten zvon mluví, že slýchal kdesi kdysi tu kovovou řeč a že jí roz-1 uměl... V tom zavál větřík a mocněji ozvaly se vlny zvukové.

„Anděl Páně! — Anděl Páně!" zřetelně slyšel volat Pánek.

„Ach, to zvoní asi ranní klekání," řekl si zklamán, zamračil se a už více neposlouchal. Vykročil a holí prudce šlehl do vzduchu, až to zahvízdlo.

„Patrně tam mají kostel, to tam jistě Tonča bude," kmitlo se mu hlavou a posupně, opovržlivě se usmál. To už kráčel po cestě tvrdě ujeté a ušlapané, prérijní tráva zmizela a široké listy kukuřice jako naškrobené stuhy vlály a šelestily kolem ... Přebrodil se ještě mělkým potokem, porostlým hustým křovím, spatřil pruh dýmu kolmo k nebi vystupující, cesta vyběhla z keřů a křovin a dřevěná farma opodál. vesele se naň usmála.

„Konečně zase mezi lidmi!" usmál se na ni i Pánek.

Prudký štěkot psí se ozval, a veliký hafan už stál před ním a cenil zuby na něho.

„Good morning!"2) zaslechl teď známý, přátelský pozdrav.

Otočil hlavu po hlase a nejdříve spatřil ohromný širák slaměný a pod ním dobráckou tvář zarostlou mohutným, nepěstovaným vousem.

„Got baj!" odpověděl Pánek a přidal i obvyklé „haudujudu".3) „Ol rajt," ***) usmál se vousáč, „ale teď jsem se svou angličinou hotov; neumíš-li, příteli, česky nebo aspoň polsky, tak jsme spolu domluvili."

„I ba ne, teď teprve začneme spolu mluvit," dal se chutě a vesele do smíchu Pánek.

„Sláva vlasti! Já jsem farmář Zahořík!"

„A já nejsem nic, než Josef Pánek."

„Co tě sem vede ?"

Pánek sklopil zrak a na chvíli se odmlčel. Má či nemá vyjít hned s pravdou ven?

„Co mně sem vede ?" opakoval si jako by pro sebe. „Své štěstí zde hledám, jako vy Všichni, v zemi zaslíbené — v Americe je hledám."

„Ach — štěstí! Štěstí nás Čechů se nedrží. Ba naopak právě neštěstí většinu z nás vypudilo z domova, hnalo přes moře a vedlo do Ameriky. A zde nikoli Štěstí, nýbrž úmorná práce, za kterou bychom se doma často byli styděli, pomáhá nám k blahobytu. Hle, to je moje farma; sto akrů mám teprve vzděláno, oploceno a šedesát je pre- rie dosud netknutá, neprolomená — ale pojď dál a uvidíš."

Několik koní a stádo krav, pasoucích se za ohradou, zdvihlo překvapené hlavy, asi kopa vepřů zachrochtala a dala se před nimi na útěk, veliké hejno slepic, rozběhlé po celém sadě, plném mladých stromů, zapestřilo se v zelené trávě a už stáli u vrat.

„Matko, vedu hosta na snídaní," vykřikl farmář.

Širokým oknem přes květníky, plné fuchsií, vykoukla rychle rozpálená tvář starší sice, ale dosud hezké ženy.

„To bude štěstí, hned po ránu hosta do domu," ¡usmála se vlídně.

„A k tomu Čecha, krajana," dodal muž.

„Není možná!"

10. Baar: K Bohu. -i/,c.

„Však se přesvědčíte," usmál se na ni Pánek a smekl klobouk na pozdrav.

Při snídaní poznal Pepa i farmářovy děti, zdravé, veselé, také už práce se chápající.

„Už máme vyhráno," smála se, hledíc na ně matka; „už jsme z nejhoršího venku. Ale počátky byly krušné, tuze krušné. Bydlili jsme nejdříve v drnáku, pak v loghousu4), však jsme si ho nechali na památku, máme v něm dnes skladiště všeho možného a až půjdeme na výměnek, tak se tam s mým starým zpátky do něho nastěhujeme."

Zahořík, sotva děti položily lžíce, vytáhl hodinky a poručil: „Sest bude co nevidět. Tak hajdy, každý po svém!"

Dva dospívající synové vyšli, a dvě malé dcerky chápaly se školních brašen.

„Máte zde i školu?" podivil se Pepa.

„Ach nemáme. Ta nám schází. Děti musejí až do Boonu, je to skoro pět mil,5) teď běhají, ale v zimě anebo v dešti je vozíme."

Farmářka Zahoříková zůstala i v Americe dobrou českou maminkou, srdečnou, sdílnou i trochu zvědavou. Zářila štěstím i radostí, že vidí Čecha a měla pro něho sto otázek, odkud v Čechách je, kdy do Ameriky přijel, je-li svobodný, nebo ženatý, čím je, kde všude už byl a kam teď jde, co zamýšlí. A Pánek roztával jako jarní sníh na sluníčku. Jako by pocítil kouzlo mateřské lásky, odhodil všecku uzavřenost a otevřel té ženě srdce dokořán — ze všeho se jí vyzpovídal i o radu ji poprosil a o pomoc.

„Trápí, mě nejvíce, že nevím, jak se Toničce vede, v jakých rukou je, a pak i to, že má o mně asi špatné mínění, myslí si jistě, že jsem se tu stal trampem." 6) „I jen se nestyďte a přiznejte se, že ji máte stále rád," usmála se paní Zahoříková, „jinak by vám nic nezáleželo ani na tom, jak se má, ani co si o vás myslí."

„Mám; jak pak bych neměl! Pro ni z místa na místo se potloukám, veliký výdělek opouštím a do neznáma se vydávám," odpověděl pravdivě Pepa a zahleděl se do stropu.

„Kamaráde, v Rocku není, to ti mohu směle říci, a v Boonu také sotva bude. Znám zde všecky Čechy — někteří z těch, co máš napsané, tu vskutku žijí — ale jiní — a těch je víc — vyprodali se a spekulace je posedla. Dál k západu se vydali, kde vláda otevírá indiánské reservace a zdarma nabízí domoviny. Zaberou, po chvíli hned se značným výdělkem prodají, anebo se i usadí, jak se komu líbí. Tak se to tu na západě míchá a stěhuje ustavičně."

„Jen aby se vám už nebyla vdala," vmísila se znovu do řeči paní Zahoříková, „nebo hezká holka jde v Americe na chapačku."

Po druhé to slyšel teď Pánek a po druhé leknutím až pot na něm vystoupil...

„Jana Pokorného tedy neznáte, nemůžete určitě říci, kde je usazen?" optal se chvějícím se hlasem.

„Snad znám, ale jistě nevím. Pokorných je na světě mnoho. Nestaráme se o rodinné poměry a zvláště ne o minulost žádné rodiny, která obyčejně bývá bolestná. Také příjmění se mnoho nevšímáme, a Johnů, Franků, Petrův a Charlů žije zde několik. Ale to se optáme, to zjistíme lehce; počkáš do neděle, v neděli sem přijede český kněz, páter Malý, Češi slezou se jako mravenci z daleka široka a nebude-li nikdo o něm vědět, tu jistě bude ho znát velebný pán."

„Zase kněz," zasykl mezi zuby Pepa, ale hned se rozhodl a hlasitě řekl: „Počkám rád, necháte-li mě zde, a pomohu vám. Viděl jsem, že kopete studnu, býval jsem horníkem, vyznám se v té práci."

„Ujednáno," podal mu ruku farmář, „potřebuji tě jako soli. Chci postavit větrák a vodu zavést až do chlévů. Stará studna je mělká, vody v ní časem málo, musím se dokopat spodních pramenů. Přines mu, matko, nějaké šaty."

Za chvíli mezi Pánkem a farmářovými syny — pokud zevnějšku se týče — nebylo rozdílu.

„Zapřáhněte a jeďte orat, máte tu dnes zástupce!" poručil farmář synům a sám s Pepou postavil se k rumpálu.

Dny rychle míjely, a Pánek se činil. Ukázal, že darmo nfechodil doma do šachty, nebál se, když udeřili na kámen, ani skálu navrtat a dynamitem trhat. Rány rozléhaly se daleko široko a sousední farmáři, jdouce kolem, zastavili se u Zahoříků na zvědy. 148 „Chlapík!" chválili Pepu a zvali ho k sobě na stejnou práci, protože studny všech trpěly stejnou vadou.

„Máš zde rachoty na rok," smál se domácí pán, „a dolarů vyděláš jako bukvic."

Alt Pánek vrtěl hlavou a nikomu nesliboval. Plál nedočkavou touhou, aby už tu byla neděle. Málo mluvil, ale za to více myslil na Toničku a pracoval za dva, jen aby se rozptýlil, unavil a v noci potom aby spal, neboť noci, kdy sám ležel v čisté světnici na prostém loži, zdály se mu nejdelší.

„Ty to bereš hákem," smál se mu Zahořík, když mu ani nepostačil okovem vytahovat vykopaný štěrk a kusy rozstřílené skály, „nu, zítra, v neděli, si odpočineš. Zde to není jako v Čechách, kde v neděli ořou, sekají, ba i hnůj vozí. V Americe, jak snad víš, i smlouvy, uzavřené a podepsané v neděli, nemají platnosti. I směnka, prošlá v neděli, je splatnou teprve druhého dne. Sest dnů jsi se dřel, zítra máš pokoj a neboj se, práci tvou dovedu ocenit i zaplatit."

„Nechci ani centu, pomůžete-li mi najiti Bar- chetovou," odpověděl Pepa po večeři a šel rovnou do své světničky se oholit.

Ráno vstal první a netrpělivě procházel se před farmou, čekaje, až všichni budou s úklidem hotovi, ustrojí se a zavolají ho k snídají.

„Líbit se jí budete," usmála se farmářka, prohlížejíc si mateřským pohledem hladce oholenou tvář i stepilou postavu Pánkovu, „věřte mi, ani bych neřekla, že jste Čechem, činíte teď bez vousů dojem čistokrevného Amerikána."

„Mladí lidé lehce se tu vpraví v nové poměry, však ona Tonička také asi chodí si jinak než v Noutonicích, jen dej pozor, abys ji poznal; tu v Americe zvláště ženské honí parádu," usmál se Zahořík a škádlivě podíval se při tom na svoji městsky oděnou ženu.

„Kdybys nemluvil!" durdila se tato. „Jaký; kroj, tak se stroj! I kdybychom chtěli, nedostaneme zde nic jiného ke koupi. V kanafasce a fěr- tuchu zde chodit nemohu, leda za blázny lidem."

„Pojď raději, to víš, anebo se teprve dozvíš, že ženské musejí míti .poslední slovo," usmíval se farmář, „do večera bychom hotovi nebyli, a já ti chci ukázati přece naši slavnou obec."

„Tak jen už jděte a mnoho štěstí! Těším se, že mi po kostele tu vaši milou představíte," posílala je farmářka.

Venku počal Zahořík hned s výkladem. „Je nás zde na dvě stě rodin usazeno, českých familií jenom osm, víc je Poláků a Slováků a nejvíc Němců, sem tam některý Angličan, vlastně Irčan, ale ti jsou přeletaví ptáci, nestálí, víc na obchod se třesou, než lopotit se na prérii nebo v lese. Z Cechů já žiji tu nejdéle, na desátý rok, ostatní přicházeli a kupovali už zabrané farmy od spekulantů. Nediv se, že se navzájem málo známe. To není jako vesnice v Čechách. Hle, k nejbližší farmě mám dobrou míli — někdy i dál. Zde každý staví na svém majetku, který je v celku a ne rozkou- skován, jako u nás doma, proto jsme rozlezlí na velikém prostoru a málo se o sebe staráme. Není mezi námi ani klepův, ani hádek a pomluv." 150 „A všecko máte kolem, blízko na pole i spole, jaká to výhoda," mínil Pánek.

„Výhoda i nehoda. Ve všem se musíš spoléhat nejdříve na sebe. Sedlo na koně a dobrá puška aby byly stále po ruce. V neštěstí najdeš sice podporu, ale přijde často pozdě. V Čechách ve vsi stačí křiknout a sousedé tě slyší. Zde ani výstřel je nepřivolá. Nutno na koně skočit, stačí-li čas, objeti farmy, a pak se jistě nevrátíš sám, ale s účinnou pomocí."

„A je jí často třeba ?"

„Někdy celé měsíce ne — někdy každý den. Nejvíce nám škodí koněkradi. Kůň má pro nás velikou cenu, a proto koňské zloděje na krev nenávidíme. Teď už dávno nám dávají pokoj, kradou patrně jinde — za to trampů přibývá, dva, tři i více přijdou a jsou všeho schopni. Běda ženě, která by nedovedla vystřelit alespoň z revolveru!"

„To je pravda!" svědčil Pepa.

„Konečně na všechno musíš pamatovat, jako sysel v díře vším a včas se zásobit, všecko také umět, protože ke kupci, koláři, kováři, sedláři je vždycky půl dne cesty. Panáčku, farma! Ta tě vychová a vzkřísí z české ospalosti a pohodlí. Naučí tě být zedníkem, tesařem, když je třeba i krejčím a ševcem, ba i řezníkem a kuchařem. Nouze, holečku, láme železo, ale zde už jsme na hlavní cestě," přerušil náhle farmář svůj výklad a zastavil se. „Tudy jse měl přijít — to je naše silnice k nádraží a do Boonu."

„Zbloudil jsem, ale nemrzí mě to, nebyl bych poznal vás."

„A já tebe. Počkejme, tamhle přichází Beneš, můj soused, za ním se klátí Němci. Je krásně, dnes vydaří se schůzka." A Zahořík pozdvihl oči k čistému, azurnému nebi, na kterém jasně zářilo a hřálo ohnivé slunce.

Pozdravili se s Benešem, ruce si stiskli i s Němci a šli dál společně.

„Vidíš, tady vzniká město. Zde u cesty máš kováře — také našince od Písku — Horníka; hned vedle je náš štor — krám se střižným zbožím a obleky už ušitými, dál bude hotel a naproti kostel. Protnou-li ten kraj zde koleje železné dráhy, pokyne to a poroste jako houby po dešti," vedl slovo Zahořík a ukazoval v ulici, kterou procházeli, krejčího, skladiště dříví i hotových oken a dveří, jiný krám s farmářskými potřebami, poštu a gro- serii, až začernal se před nimi hlouček lidí.

„Přijdou-li pak Irčané — potřeboval bych dobrého koně," staral se Beneš, jakmile spatřil před hostincem kočárky a vozíky.

„Bez starosti," usmál se Zahořík, „dnes přijde kněz, a mši Irčan nevynechá."

Až dosud dal se Pepa vésti jako beránek, poslouchal, kolem se díval a mlčel. Ale teď, když viděl, jak s lehkých kočárkův a osedlaných koní sestupují i ženské, srdce se mu rozbušilo a silně si přál býti sám, nerušen a nerozptylován.

„Už dost jsem se vás naobtěžoval," povídal proto farmáři, „překážel bych vám, máte zde svoje známé, a já už se neztratím."

„To jest," usmál se Zahořík, „nechceš, abych ti pomohl hledat." 152 „A také vás prosím, abyste mé jméno nikomu neříkal, nepředstavoval mě."

„Bojíš se, že by holubička mohla lovci uletět ?"

„Myslím si, že je zbytečno mluvit o vrabci na střeše."

„Ol rajt."

„Bude-li zde Barchetová, jistě ji poznám."

„Tak mnoho štěstí, a po mši sv. na mě počkej!"

„Já nepůjdu na mši," tvrdě odpověděl Pepa už na odchodu.

Zahořík chvíli se za ním překvapeně díval, chtělo se mu říci: „No, no, jen se toho tak ne- odříkej!" Ale pak mávl rukou a otočil se k hloučku, který očividně rostl.

Pánek kráčel dále sám tvrdě ujetou cestou. Po několika krocích už píchl ho do oka bíle natřený dřevěný kostelíček. Několik stupňů vedlo ku hlavnímu vchodu, nahoře nad štítem seděla malá věžička, otevřená na všecky strany, v ní visel neveliký zvon, a nad ní se leskl v záři sluneční pozlacený kříž- Jako na uvítanou napnulo se teď lano, zvon sebou trhl a vstříc Pepovi letěl kovový jeho hlas. Jako by byl hluchý i slepý, odvrátil Pánek hlavu od kostela a bystře prohlížel si každý povoz, kterých hojně cestou potkával, jízdní koně a mezky, na kterých i ženy jako muži pevně vsedle se držely, i celé rodiny, které patrně z blízka pěšky sem přicházely. Starých se mnoho nevšímal, ale dívky zrovna pohlcoval žádostivými pohledy. Ku podivu, každá z dáli brala na sebe To- niččinu podobu, srdce se mu po každé divoce rozbušilo, dech se zatajil — ale když přijela blíže, obraz se rozplynul, a Pánek smutně si řekl: „Ne, není to ona." Když už téměř nikoho nepotkával, obrátil se zpět a podivil se, jak veliký zástup tísní se na cestě před kostelem. Téměř samé muže viděl a teprve když blíže přicházel, všiml si, že ženy opodál tvoří stejně četnou skupinu. Hlasitý hovor, smích, volání jmén poletovalo vzduchem a zvláště muži živě o čemsi rokovali, ba Pánkovi se zdálo, že kdosi uprostřed, v nejhustším davu stojí a cosi vykládá — spíč*) asi drží — ba, hle z novin cosi předčítá. Zvědavost zmocnila se Pánka a pospíšil si. Poznal Zahoříka na kraji zástupu a zaměřil k němu.

„Stalo se něco ?" optal se kvapně.

„Nějaký pejpr**) tam čtou, ale mně se to netýká. Nerozumím anglicky a novinám nevěřím. Bude-li něco důležitého, poví nám velebníček."

„Já umím anglicky," pochlubil se Pánek.

„Nevěřil bych ani tobě."

„A proč?"

„Protože ty nevěříš v Boha."

Pánek zrudl. Sám nevěděl, zda zlostí anebo hanbou.

„Proto mohu být gentleman."

„Můžeš, ale nemusíš. Máme své zkušenosti. Kdo se Boha nebojí, na sto honů se mu vyhnem. Takový člověk bojí se jen šerifa, soudu, tomu na prériji snadno unikne a je proto všeho schopen. Jinak je ve městě a jinak je u nás."

„Jsem poctivý člověk," prudce vyrazil Pepa.

„Zdášl se, ale to ti do očí povídám, tvou poctivost ve městě hlídalo stádo policistů, kontrolovaly ji úřady, tvoji soudruzi a dozorci v dílně. Ale zde na prérii buď se k Bohu vrátíš anebo spustneš — a bude tě škoda," dodal Zahořík měkčeji.

Pánek zkrotí, jakoby ho polil vodou. Co na to říci? Nejlépe obrátiti řeč do jiných kolejí. Zadíval se do zástupu a jednotlivci v něm byli mu nápadní na první pohled a ptal se proto na ně. Farmář mu ochotně o nich vykládal.

Tak v celém tom houfu mužů malý, drobný, na pohled nepatrný človíček zřejmě se těšil vzácné úctě a vážnosti. Každý se s ním pozdravoval, ruku mu potřásal a on s každým vesele promluvil. Ale jak promluvil, už byl Pánek doma. „To je Čech, krk na to vsadím, že je to Čech," poznával ho podle zvláštní hantýrky, kterou mluvil a ve které se ozývala angličina i němčina, ale přízvuk byl český.

„Vidíš, tohle je také krajan," ukazuje na mužíka, naklonil se v tom Zahořík ke svému hostu — „v Čechách to býval obecní pastýř ve Lhotě — a hleď zde — jak se k němu farmáři mají. — Je to náš nejvyhlášenější dobytčí doktor, když kráva se nemůže otelit, kůň když kulhá, dobytek stůně pana Berana volají — přijedou pro něho a dobře mu zaplatí. Ale říci se musí, že dobytku rozumí, spravedlivě poradí, kde může, pomůže; na jeho farmě je to jako v apatyce, samé léčivé koření, prášky a masti tam voní; jen počkej, až se z toho klubka vymotá, přihlásí se — on si náramně rád !Í55 česky pohovoří. Zatím se všimni tamhle toho vou- sáče" — a farmář pouze bradou a očima hodil po zavalitém prostředním muži s mohutným knírem a licousy — „říkáme mu ,fořť — ale je to starý Bor — ten, co v Čechách pil všechněm Svarcen- berským fořtům krev — pytlák, že mu daleko široko rovno nebylo, znal výborně všecky srnčí i zaječí chody a poznal i v rose stopu jakékoli zvěře. Každého ptáka v letu, každé zvíře ve skoku střelil jistě a dobře. Celé léče, pravé honby už pak na něho pořádali — ale on jako liška vysmekl se jim pokaždé — pár broků má pod kůží — as těmi ujel do Ameriky. Zde může si střílet a honit svobodně a co bys řekl ? Jak mu v tom nikdo nebrání, přestalo ho to těšit. Všechen půvab to ztratilo v jeho očích a sotva kdy teď flintu do ruky vezme. Kdyby byl doma s takovou láskou sedlačil jako teď zde — byl by z něho i tam boháč."

„A kdo je tamhle ten?" ukázal Pánek nenápadně rukou na pána ve skřipci, pohyblivého jako rtuť, nápadně oblečeného v šosatý kostkovaný kabát.

„Ten přizrzlý, pihovitý?"

„Ano, ten."

„To je náš žid domácí, všecko koupí a všecko prodá, obstará a opatří, co si jen přeješ, farmu, noviny, koně, stroj, ženicha, nevěstu, jak povídám, všecko na světě."

„Hra, nevěstu také!"

„Chceš-li, zavolám ti ho."

„Ne, děkuji. A co zde dělá on — žid — na katolické mši?" 156 „Co by dělal — kšefty! Jakobys nebyl z Čech a nevěděl, jak po kostele všecko se hrne do ho-J spody, do krámů, kupuje se, prodává, litkupy pijí."

„V Americe ne, zde jsem viděl hospody i štóry v neděli zavřené."

„Ve městech, kde bdí nad tím policie, a i tam se zákon obchází. Zapadne-li sem cherif, pije s námi. To si vzít nedáme, neděle je jediný den, kdy se slezeme a popovídáme."

„Ještě mi povězte něco o tom jednookém," a Pánek zahleděl se na přitloustlého, staršího muže, který tu stál a klidně rozprávěl s hloučkem farmářů.

Zahořík otočil hlavu tím směrem a radostně se usmál: „I koukejme se, kdo to dnes mezi nás zavítal. Locator Ondra! Ten jistě něco ví. Projíždí západem, zná reservace Indiánů, ví, kde a co stát hodlá kolonisovat, jaká je tam půda, podnebí, voda, lid i zvěř. Často na těch výzvědách běželo mu o hlavu, ale ztratil pouze oko. Ten když, pane, vypravuje, to ani nedýcháme. V cizích, neznámých končinách vedou ho stáda buvolí a stopy jiné zvěře. Cestu k vodě i brody přes řeky mu ukazují, nejsnazší, byť i ne nejkratší přechody přes horské hřbety; i sestupy po příkrých stráních do hlubokých údolí podle nich objeví a všude se dostane nejen sám jako lovec, ale i s vozem a potahem. Ten už zde usadil něco Čechů i Němců."

Svojí vysokou postavou vynikal nade všecky Angličan — Jerry zvaný] — ten, který na své farmě místo korný a pšenice pěstoval zeleninu a zakládal ohromné plantáže ovocné. Uměl roubovat i očkovat stromy, balit jablka do beden i uchovávat je svěží v primitivním sklepu až do pozdního jara. Němec Můller s křivýma nohama, kterému se smáli pro jeho marné pokusy s kulturou tabáku, a jeho krajan Fritz s velikou jizvou přes celou tvář — jako památkou na doby zápasů s domorodci, sebevědomě rozhlíželi se kolem. Několik Irčanů stálo stranou v živém rozhovoru o dobytku a hlavně koních. — Poláky tu Pánek viděl, daleko široko známé chovem vepřů ve velkém, ty, kteří první vyčistili kraj od chřestíšů a jiných plazů právě tím, že na svých farmách choval každý tři, čtyři kance a řadu statných prasnic. Slováci přijeli šumní, veselí, jakoby na svatbu jeli, s písní 11a rtech a se zbytky svého kroje na těle, věděli všichni o nich, že nejraději zakládají vinice a pálí na podzim — slivku, na kterou mají velký odbyt a bohatnou. — Tak mu Zahořík ukázal i koňské handlíře, obchodníka v hovězím dobytku, kováře a celou řadu jiných tváří.

Pepa hleděl jakoby na pestrý, živý obraz a jednu postavu po druhé si prohlížel. Mátl si to však a zrak jeho čím dál, tím více zalétal ke skupině žen, které se scházely a stavěly před vchodem do kostela. Líbaly se navzájem, živě hovořily i vesele, radostně se smály, ale slovům rozumět nebylo. Táhlo ho cosi k nim. Bude mezi Tonička ? Tato nevyslovená otázka plnila celou jeho bytost, tak že i výklady farmáře poslouchal jen na půl ucha a nové otázky kladl pouze, aby řeč nestála, aby sám sebe přehlušil, vyplnil nějak 158 čas, než nenápadným způsobem s ostatními muži bude moci přikročiti k tomu kroužku žen a dívek i dětí. Nedočkavě hleděl, jak stále ještě přijíždějí patrně z veliké dálky noví a noví hosté, přivazují jízdní koně i mezky ke kroužkům a kolům podél dřevěného kostela, s kočárky i spřežením zajíždějí k hostinci, a všichni starají se nejdříve o obrok a nápoj pro potahy.

Konečně byli pohromadě a Zahořík je vyzval: „Pojďme si zazpívat, než přijede velební' ček. Náhlík už tam jistě je a čeká. Hle, ženské už se tam hrnou."

Všichni jako na povel se hnuli a zamířili ke kostelu. I Pánek stržen ostatními vykročil, ale čím blíže přicházel k chrámovým dveřím, tím více se opožďoval. V nohách olovo jakoby měl a v duchu si říkal: „Nač bys tam lezl, ty, svobodomyslný člověk, proč bys se měl přetvařovat, zůstaň venku, až bude po té komedii. Dobrých deset, patnáct roků jsi o kostel ani nezavadil, obešel jsi se bez něho, a jaké kostely jsi vídal v New- Yorku i v Chicagu, co bys dělal v téhle dřevěné boudě..." a před kostelním prahem opravdu se zastavii a dovnitř nevešel. Nikdo si toho nevšiml, všichni dychtivě, radostně vcházeli dveřmi, tváře jim zrovna zářily a oči se jim leskly radostí i štěstím. Pouze Pánek zamračený zlostně přecházel venku. Lidé trousili se vždy řidčeji. Piepa jim šel raději z cesty, aby mluvit a představovat se jim nemusil a z povzdálí jen bystře si je — zvláště ženské — prohlížel.

„Vždyť se už skoro štítím lidí," hněval se sám na sebe, pozoruje, jak i hlavu odvrátil a oči do země zabodl, dělaje, jakoby neviděl, že naň někteří zvědavě hledí a prohlížejí si ho.

„A přece jak se mi cestou po lidech stýskalo," vzpomínal si, „jak jsem toužil po nich! Co mě od těchto zde odpuzuje — vzdaluje?"

„To je jejich Bůh, kterého tys ztratil, zavrhl, ten jako zeď staví se mezi vás," promluvil v nitru Pánkově náhle zase ten hlas, hlas dobře známý, se kterým se svářil tenkrát v té strašné samotě a bouři na prérii...

„K těm nemůžeš přilnout, s nimi nikdy nemůžeš splynout a oni s tebou také ne, jako oheň a voda se nesnesou" — tak pokračoval hlas — „tak ani ty se s nimi nesblížíš a nespojíš."

V tom počali v kostele zpívat. Pánek si oddychl, zaplašil nepříjemné myšlenky a stišil se. Otevřenými dveřmi proudil ven jednolitý zpěv a Pepa lačně mu naslouchal, ba i blíže ke dveřím přistoupil, aby slovům rozuměl. Solo měli dnes Češi, Moravané, Poláci a Slováci. Každou čtvrtou neděli byly jejich služby Boží a přijížděl český kněz.

„Pane, račiž požehnati a od zkázy uchovati na poli všechno osení, ovoce, luční koření."

* V duši mladého muže cosi se pohnulo. Prachem zapomenutí na povrch prodírala se matná vzpomínka, kdy a kde tu píseň slyšel...

„Smiluj se, Bože, nad námi, učiň zde svou milost s námi, dej mír a časy pokojné, uděl nám úrody hojné."

i : 1 V hlavě Plánkově náhle se rozbřesklo. Už si vzpomíná... Noutonice vidí, vozová cesta úzká jako had vine se mezi poli, po ní kráčí průvod za vlajícími prapory a křížem, skřivánci zpívají nad hlavou, lány obilí zelenají se jako smaragd, u Božích muk průvod se zastavuje, sebe sama vidí Pánek mezi žáčky a slyší, zřetelně slyší starodávnou píseň za úrodu zemskou, zpívanou při průvodu o křížových dnech.

Už mu pukají rty, už i ústa otevírá, aby se hlasem svým přidružil k ostatním a od srdce zazpíval : „Zimě, mrazu, krupobití, povětří i hromobití, Bože, zabraň uškoditi, rač Sám osení hájiti."

„Máš ty nějaké osení? Máš pole, pastviny, dobytek, farmu ? — Ničehož nic nemáš, jako doma jsi i zde chudý bezzemek, pár mizerných dolarů v opasku je všecko tvé jmění. Pět roků skoro dřeš se v Americe, a ani akr její půdy není tvým vlastnictvím. Nač se tedy modlit? Tobě může být lhostejno, sežerou-li kobylky farmářům třeba i střechu nad hlavou — táhni od kostela -" 161 11. Baar: K Bohu, Jakoby na tom prahu chrámovém svinut do kolečka ležel nebezpečný chřestýš, jakoby zdvihal konec svého ocasu a chřestil ta strašná slova, tak zarazil se náhle Pánek — odvrátil se a šel lhostejně za kostel.

Už od časného jitra stál v kostele český missionář Páter Filip Malý. Přijel na koni rovnou k starému farmáři Náhlíkovi, nechal tam svého koně a se starcem, který dobrovolně konal zde službu kostelnickou, rovnou odebral se do kostela.

„Tak co máme nového ?" ptal se cestou.

„Napřed povím to smutné. Pokornému umřela žena. Před týdnem jsme ji pochovali."

„Jak byla stará ?"

„Ani ne padesát."

„A co se jí stalo ?"

„Bůh milý ví! Lekla prý se. Viděla, jak se splašili koně a vlékli kus cesty jejího muže. Muži nestalo se nic, koně vlékli ho přes oranici a než doběhli k cestě, podařilo se rnu vytáhnouti nůž a přeříznouti oprati, ale žena byla do rána mrtva."

„Umřela tedy náhle ?"

„Skoro, umřela bez lékaře i kněze, nebylo času zavolati vás. Ostatně byla posledně u svaté zpovědi."

„A co dál ?"

„To neštěstí snad pohne konečně Toničku, aby si vzala mladého Pokorného, jsou teď na farmě samí mužští, nemá jim kdo uvařit."

„Tonička? Aha, to je ta dívka, co jí přezdíváte čekanka ?"

„Ano, t'a. Čeká stále, teď už pátý rok, na nějakého Pánka, co s ním do Ameriky přijela. Ale čeká marně. Ten se spustil, jak k Americe přičuchl. Je-li živ, je jistě trampem. Mámesmlu- 162 venOj že přijdou do sakristie a poprosí o ohlášky."

„Dobře; ale vědí, že musí také na úřad, má-li být jejich sňatek státem uznán?"

„Ovšem, ale s tím nespěchají, jen když budou v kostele oddáni, okresnímu clerkovi to oznámí, až pojedou do města."

„Ještě něco ?"

„Asi dvoje křtiny, pokud vím, budou, a konečně jedna Slovačka stůně a prosí, abyste ji zaopatřil — přijedou s vozíkem ke kostelu."

„Dobrá. Schůze Kostelní jednoty bude tedy až odpoledne v hotelu, oznamte to výborům. Rád bych, abyste si postavili aspoň školu."

„Školu a faru. Už jsme domluveni; ale poproste pana biskupa, aby nám sem poslal kněze, který by uměl česky jako německy a vzal tu věc do ruky. Nemáme času shánět plány, vybírat příspěvky, vyjednávat se staviteli. Kněz sem musí."

„Uvidíme," kývl missionář a vešel do otevřeného kostela.

Tam v první lavici před oltářem klečela sa- motinká celá černě oděná dívka. Neviděla hlouček osadníků, kupící se koleni prosté zpovědnice, neviděla kněze vcházejícího, ani Náhlíka, jak missi- onáře náhle za talár škubl, prstem na ni ukázal a pošeptal mu: „To je ona."

„Čekanka?"

Náhlík jen hlavou kývl.

Celá v sebe pohroužená, sepíatýma rukama objímala si čelo i skráně. „Co jen dělat? Vdát se, anebo čekat dál?" tázala se opět dnes jako * 163 už tisíckrát od té chvíle, co tak příkře a náhle rozešla se s Pánkem. Nelitovala toho, neboť čím dále, tím více chápala, že to bylo tehdy cosi jako vnuknutí Boží; neodejít, Bůh ví, co by se s ní tenkrát v té opilé společnosti bylo dálo, a kde do rána byla by se ocitla... Ale střízlivý rozum také jí pravil, že se Pepa jistě vzpamatoval, že jistě svého činu hořce litoval. Omlouvala už i chápala a tím i odpouštěla to jeho náhlé a bez- uzdné veselí, když po dlouhé cestě, po přestálém nebezpečí a strachu konečně cítil se bezpečným a u cíle svých tužeb... Jen to ji trápí, zda i on vzpomíná, zda i on čeká, ji — Tonču — hledá, po ní touží a dychtí. Což když už zapomněl, na ni zanevřel, s jinou snad se oženil?... Ta nejistota ji moří a sužuje nejvíce. Trampem jistě není, ať si mluví starý Náhlík s rodinou co chtějí, poslal domů svůj dluh, jak jí z domova píší, zaplatil tam do krejcaru, ba i přeplatil, tak že její maminka si mohla celé sto dolarů nechat, které ona — Tonička — poslala. „Ale já jsem mu dlužna, za mě Pepa zaplatil dráhu i lodní lístek, a to mu musím zaplatit. Proč jen domů svým lidem nepíše? Proč tam po mně nepátrá, jako já po něm ? Odepsali by mu, moji adresu sdělili, a konec byl by trápení. Ó, kdybych já věděla, kde žije, hned, ještě dnes bych za ním jela, očitě se přesvědčit, jakým je a nezapomněl-li Co jsem se po něm napátrala, krajanů navyptávala a marně. Snad ani nežije, umřel snad, zahynul někde, jako zde sta lidí v dolech, továrnách a při kácení lesů hyne ... Jen Bůh už mi může pomoci —" a zahleděla se znovu na oltář, na kterém stála milostná socha Panny Marie. A kde se vzala, tu se vzala náhle v jej i hlavě vzpomínka na Erbenovu balladu „Svatební košile". Nemohla zapomenouti na tu divukrásnou báseň, kterou při jakési dělnické slavnosti před lety doma přednášela. Jako by se dnes a v této chvíli stotožňovala s tou modlící se dívkou i ta její rouhavá slova drala se jí stále do mysli i na jazyk: „Buď milého mi vrať — aneb můj život náhle zkrať!"

Nutí ji ustavičně do svatby s mladým Pokorným, ke kterému krapet lásky necítí a tolik síly v sobě také nemá, aby za všechna dobrodiní, která jí Náhlík prokázal, teď nevděčně je opustila, utekla do města na službu nebo do továrny na práci. Co by si tím vyměnila? Jistě dál byla by obtěžována dotěrnými mužskými a tak upřímnou rodinu, jako jsou Náhlíkovic, stěží by nalezla. Má už peníze, mohla by se vrátit do Čech, ale nechce pro hanbu a také ne pro Pánka... Smáli by se jí doma a toho by nesnesla, na službu by utekla — tak že je to celkem stejné. Jen ta stará Pokorná neměla umírat, počkat ještě měla, neměli by důvodu k tomu spěchu, nemohli by říkat: „Mladý se musí oženit, potřebují na farmě ženskou, nemá kdo jim uvařit"; a starý Náhlík přestal by vychvalovat mladého Pokorného i jeho farmu i jeho koně i jeho dobytek, přestal by kázat: „Na svý chřestí si, divče zlatá, nohama šlapeš, za pár let paní z tebe bude, protože náše farmy huž dnes v ceně stoupají, jako vlastní otec dobře tě radím . . ." Co má teď dělat? Jako na 165 skřipec kdyby ji natahovali, tak je jí dnes a teď... Umluvili ji, za chvíli přijde, ba už tu stojí a čeká mladý Pokorný, do sakristie půjde, poprosí důstojného pána, aby už je prohlásil jako snoubence a co možná brzy i oddal. Snad i ji — Toničku tam zavolají, kněz se jí optá, a co mu má říci — co mu jen má říci ? Ó ta nešťastná Pokorného matka, co to dělala, že umírala...

„Jdi se na její hrob pomodlit, jdi — dítě, jdi —" až se lekla Tonička, jak zřetelně a určitě ta slova v duši slyšela. Kdo je promluvil ? Kdo ji to posílá ven z kostela a na hřbitov? Zahleděla se na oltář — na sochu Bohorodičky. Stála tam jako dříve. Jenom teď se zdálo Barchetové, že ten úsměv Její není již strnule mrtvý, jako sochy svatých mívají, ale jako by se ta tvář Marie Panny proměnila, ožila, tak živě na ni teď ty oči hleděly, tak mile se rty usmívaly, ba i ten Ježíšek v Jejím náručí jako čtverácky po očku na Toničku dolů shlížel, rtíky špulil, jako by se v nejbližší chvíli chtěl blažené zasmát...

Barchetová jako ve snu, jako neviditelnou silou vedena, poslušně vstala a bledá jako sníh vyšla z kostelíka. Z jednoduché, dřevěné zpovědnice vyklonil se kněz a hleděl za ní, lidé, kteří tu kolem klečeli i stáli, také se za ní ohlédli... „Snad se jí udělalo nevolno," pomyslili si. Ale když se nepotácela, naopak pevným, pružným krokem a vzpřímena odcházela, upřeli znovu oči do svých modlitebních knížek, kněz znovu opřel hlavu c zamřížené okénko, a všem napadlo: „I kdyby ji špatně bylo, venku, na vzduchu, se zotaví a stojí 166 tam jistě lidé, až sem, do kostela, je slyšet veselé jejich hlasy a ti by se jí jistě ujali." — Když se Pánek odtrhl před chvílí oid samotného již kostelního prahu, kam ho přilákala zpívaná staročeská píseň za polní úrodu, a když odešel za kostel, aby prozatím sešel lidem s očí, a ten zpěv ho dál nedráždil, čekal, že vyjde tam do širých polí, porostlých kukuřicí, nebo obilím, posázených brambory anebo zeleninou. Po zelené mezi že se projde sám a sám, než bude po mši svaté a po kázání. Um i ňo val si, že se pak vrátí, postaví se ke dveřím a člověka po člověku bude si prohlížeti, ať si myslí, kdo co chce.

A nenajde-li sám Toničku, pak i na kněze si počká1 a s !ním si promluví. Kdyby ani kněz o ní a o rodině Pokorných nic nevěděl, do hostince půjde, na chvíli ticho si vyžádá, hlasitě vyloží svoji záležitost, česky i anglicky a poprosí, aby mu pomohli pátrat. Zde v Rocku že zůstane, aspoň půl roku že zůstane, a farmářům v okolí studny vrtat buď pomůže, nebo jako kontraktor sám tu práci podnikne, sem aby mu zprávu podali, kdyby o rodině té se dozvěděli... I domů matce konečně bude psát, kajicně se ke všemu přizná, vysvětlí jak se s Barchletovou rozešel a jlak ji teď po Americe hledá, několik dolarů přiloží a poprosí, aby mu psali, není-li snad Tonča doma, anebo neznají-li její adresu, kde v Americe se zdržuje.

To si to představoval jako v Čechách, kde také mnozí si myslí, že ošidí Pána Boha a m|ísto do kostela jdou za kostel, tam se posadí, pokuřují si, popovídají a když řekne v kostele velebníček „Amen", jdou s ostatními domů, jako by byli na službách Božích.

Ale sotva Pepa několik krokův udělal, už se vzpamatoval, že je v Americe. Viděl za kostelem místo polí dřevěnou hradbu a vzpomněl si, tu že každý pořádný farmář má celou farmu oplocenou, aby se mu vlastní dobytek nezatoulal a cizí škodu nedělal, tu že není mezí a průhonů, na kterých lze si posedět, anebo na měkké travičce poležet ...

Ale přece jen kráčel dál, podívat se aspoň přes plot co tam pěstují a jak se jim to daří.

Vystoupil si na špičky, natáhl krk a div překvapením nevykřikl. Rychle odvrátil hlavu, došlápl na paty a řekl si polohlasitě: „Hu, to je hřbitov!"

Asi dva akry půdy, ohrazené dřevěným plotem, uprostřed cestu, lemovanou s obou stran mladými stromy, nízkými hroby a dřevěnými křížky, to všecko spatřil Pánek tím jediným krátkým pohledem...

„A zdá se mi, že jsem tam i někoho viděl," projelo mu náhle hlavou, a už znovu vypial se na špičky. Tentokráte i rukama přidržel se plotu a bystře zahleděl se dovnitř.

Spatřil tam u velikého hrobu klečeti černě oděnou zenu nebo dívku. Do tváře jí neviděl, protože byla k němu obrácena zády. Ale to viděl, jak bílým šátkem utírá si slzy a jak pláče, až se jí ramena třesou. Hrob sám byl čerstvý, černá země. vršila se na něm kyprá, dosud nesleželá ... 168 „Patrně jí někdo umřel, snad otec nebo matka, snad muž, nebo dospělý syn, bratr nebo sestra, neruš ji a odejdi ,bolest chce býti sama, snad sem vešla právě teď v tuto chvíli, aby byla sama. Po mši jistě přijdou sem i jiní, a rušili by ji. Odejdi!" velí Pepovi vnitřní hlas a ten poslušně a tiše už odchází.

„Ale kudy pak s.e tam vlastně dostala, kde pak vlastně mají na ten hřbitov vchod?" napadá mu a kráčí podél plotu, obešel roh, a hle — tu jsou vrátka pootevřená, jakoby zvala ke vstupu, jsou překlenutá a nad nimi nápis: „Pokoj1 vám!"

„Ach, pokoj vám!" čte Pánek a myslí si: „ano, ti zde už mají svatý pokoj, věru i mně by snad bylo lip, kdybych tu ležel, než jako cikán toulat se stále sám světem bez domova, bez rodinného krbu, bez jediného aspoň srdce, které by se mnou cítilo, pro mě tlouklo a mě milovalo. Najdu-li pak to srdce? Najdu Toničku? A ne- najdu-li, tu můj hrob bude někde opuštěn travou zarůstat a nenajde se duše, která by takhle u něho poklekla a slzou ho skropila" — do pláče mu bylo, podivné rozcitlivění, nezvyklá něžnost podmanila si zde náhle tvrdého jinak Pánka, který mimotyolně, nevědomky vchází na hřbitov, kráčí zamyšlen od hrobu k hrobu, čte jména napsaná na tabulkách dřevěných, černě obarených křížků, ale neuvědomoval si to, nevěděl, co čte, jen na sebe, na svoji opuštěnost a samotu myslil. Bolest, jalko dosud nikdy, drásá mu nitro, dusí v něm všechnu radost, zhasíná všeciku naději, podlamuje jehio síly, tak že si myslí, že i on musí zde do prachu té cesty klesnout a do pláče se dát sám nad sebou, nad svým neštěstím1, nad ztracenou Toničkou, nad oelým zkaženým životem svým.

Písek zaskřípal pod jeho nohou a Tonička vyrušena rychle se ohlédla. Spatřila neznámého člověka a jako vyplašená holubice rázem se zvedla, opanovala se rychle, spolkla slzičky, přetřela si tvář a oběma rukama sprašovala si hlínu, která na šatech jí uvázla.

Teď i Pánek procitl ze svých tak silných dojmů. „Tak přece jsem ji vyrušil, a ani sám vlastně nevím, jak jsem se sem dostal, vždyť jsem se chtěl přece ihned vzdálit... A je to nějaká mladá dívka, aspoň omluvit se musím. Ekskjuz mí, aj ém intruding" — řekl hned nahlas.

„Nerozumím anglicky," přerušila ho dívka a zvedla k němu vlhké dosud svoje zraky.

„Račte prominout, že vyrušuji," rychle opakoval Pánek česky, „jak» vidíte, jsem rovněž Cech:" „Ale už asi dlouho v Americe, když umíte anglicky."

„Pět let," skoro zachraptěl Piepa, jak násilně musil vyrazit hlas ze stísněného hrdla.

„Jak je podobná Toničce! Jak tuze je jí podobná!" křičelo v něm všecko.

„To je málo, a kde jste se naučil ? To jistě jste nežil mezi krajany."

„Navštěvoval jsem anglické kursy pro přistěhovalce a žil jsem většinou v městech," odpovídal dobře, ale nevěděl vlastně, co mluví. Jen 170 očima pohlcoval dívku a jeho rozčilení rostlo. Spatřil na jejím krku zlatý řetízek se srdíčkem, jaký nosívala Tonička ještě doma v Noutonicích. Srdce počalo mu náhle tlouci divoce, jakoby tlouklo na poplach, krev šuměla mu, ve spáncích a tepnách, neviditelná ruka jakoby mu škrtila hrdlo a do uší jakoby mu syčel hlas: „Nečiň se směšným, to přece není Tonča, tahle nemá nad čelem kudrny, ale americký účes, nenosí šátek, ale klobouk, hle, jak je proti ní bledá, umořená, Tonča byla holka jako květ, člověk člověku je podoben, kolikrát už na tebe někdo volal, a pak musil se omlouvat, „pardon" říkat, zmýlil jsem se, červenat se a stydět."

I Barchetová cítí, jak ji k tomu cizinci cosi silou zravna táhne. Klopí v rozpacích zraky, dívá se mu na ruku a vidí, jak se mu na prstě leskne otřelý laciný prstýnek se skleněným červeným srdíčkem uprostřed. „Takový prstýnek koupila jsem Pepovi o pouti na Budči," myslí si v rozpacích. Ani sebe samu nepoznává. Jindy je plachá a nesmělá jako srna, „jeptiška" jí proto přezdívají dívky i hoši po celém okolí, a zde se dává do řeči se zcela cizím člověkem, kterého jaktěživa neviděla.

„Dovolte, nejste —" chraptěl Pánek a dále nemohl.

„Co pak je vám ? Vám je nevolno ?" obrátila se k němu teď Tonička plnou tváří, v očích zračila se jí úzkost i snaha pomoci, zmatena hleděla, jak cizinec rychle prstem odtahuje si od krku límec, přiskočila k němu a už rukou rozpínala mu tvrdé patentní knoflíky jeho koženého kabátce. A v tom zatočil se s ní celý svět. Pánek ji sevřel do náručí a hlasem, ve kterém zněly veselé fanfáry bujné radosti, zavolal: „Toničko, ty mě neznáš ?"

„Pepa!" hlesla Tonička a zůstala mu v náručí chvíli jako mrtvá.

Na kostele ve věžičce zvon se v tom okamžiku rozezpíval, svolávaje po druhé osadníky na služby Boží...

To stojí pod zvonem u dveří Náhlík a zlostně trhá provazem, div že se nahoře zvon na hlavu nepostaví. „Jistě zas hutekla, haby s náma ne- mušela k velebnýmu pánu, haby nedošlo k pro- hláškám, svadba haby bula vodložena. Toho chlapa pořád eště nosí v srdci i hlavě, zapomenout na něho nemůže, ha von sám Bůh milej ví, s ke- rou se huž těší," reptá v duchu stařec a dokládá smířlivě: „ha tak jí mám rád jako svou vlastní krev, dobře s ní smejšlím, příl bych jí, haby dostála, po čem jí srdce stůně."

Kousek dál k oltáři stojí u lavic mladý Pokorný. Stojí zaryté a mračí se hrozně. „Drahoty mi dělá, za nos mé vodí, ale teď je konec mezi námi. Hned teď po mši svaté v hostinci sednu si mezi Slováky a když Češka tu není, Slováčku si vyberu a ta jeptiška ať si jde do kláštera, kam patří."

Než zvon dozvonil, procitla Tonička v Pánkově objetí. „Jak jsi mě poznal ?" optala se ho ve sladkém zmatku. „Já bych tě do smrti nebyla poznala."

„Mezi tisíci bych tě poznal," šťastně a hrdě, skoro chlubně odpovídá Pánek; „tvůj hlas, po- 172 stava, tvář, všecko šlo se mnou stále životem. Na chvíli jen jsem byl v rozpacích, ale když jsi se ke mně obrátila, oči ke mně pozdvihla, když jsem pod tvým levým koutkem spatřil na bradě malou bradavičku, myslil jsem, že se zadusím, zalknu radostí."

„Víš jako tenkrát doma i dnes po druhé v životě scházíme se na hřbitově, až strach na mě jde, že to zas nebude štěstím," lekala se Tonička.

„Nic už se neboj," pustil ji z náruče Pepa a zahleděl se jí do očí, „nic už mne od tebe neodloučí, nikým a ničím si tě znovu vyrvat nedám, protože vím, co jsem pro tebe zkusil. Ano, sejdeme se ještě jednou na hřbitově, ale to už bude ve společném hrobě. Umru-li ja dřív, přijdeš tam ty za mnou, a kdybych já tebe dřív měl pochovat, tvůj hrob musí být i hrobem mým"—slzy leskly se mu při tom v očích a Toničce valily se po tvářích jako hráchy.

Ale náhle sebou trhla, jakoby z opojení procitla, tonouc celá ve šťastném pláči ještě blaženě se usmála, vzala Pánka jemně za ruku, obrátila se s ním k brance hřbitovní a hlasem nevýslovně tklivým řekla: „Pojď, Pepo, rychle pojď a mě doprovoď!" mluvila, nevědouc, slovy Erbenovy básně.

„Kam chceš s tebou půjdu, i kdyby to na konec světa bylo," roznícen, rozjařen vykročil hned Pepa.

Tonička vedla ho — do kostela.

A Pánek neměl tu odvahu, aby se vzepřel, aby porušil svatost té chvíle a čistou radost náhlého shledání. Jako beránek dal se vésti, všechen vzdor propadl se v něm kamsi do neznáma, všechny hlasy jedem nevěry dýišící zmlkly pře- křiknuty závratným štěstím, kterým jásalo zmučené jeho srdce.

Křečovitě držel se Toničky za ruku, jakoby se bál, aby je znovu něco nerozvedlo, aby se opět navzájem sobě neztratili a tak po dlouhé a dlouhé době zase poprvé překročil kostelní práh, týž práh, před kterým před chvílí utíkal. Kostel byl lidmi nabit a musil zůstat s Toničkou stát vzadu u samých dveří.

XI.

i Cize, ostýchavě rozhlížel se Pánek dřevěným kostelíkem.- Kdo mu první do oka padl, to byl Náhlík, stál a skoro o hlavu převyšoval celé okolí. Na špičce nosu měl nasazené brejle, v rukách zpěvník a jistým hlasem právě se dal do zpěvu a všichni Češi s ním • „Hospodine, všech věcí Pane, slyš1, jak vroucně prosíme Tebe za smilování!

Otče mocný, nebeský vládce, pohleď mile na svoje stádce. Smiluj se nad námi!"

„To je ten stařec," projelo Plánkoví hlavou a celý výstup na lodi vynořil se mu před očima. Ale není času dlouho se jím obírat. Vedle něho stojí Tonička a zpívá. Pánek přivřel oči a zrovna 174 ssál do sebe líbezný její zpěv. Kdyby oslepl a slyšel ten zpěv, poznal by po něm Toničku. Její hlas zní dnes neobyčejně vroucně, jásavě. Nestojí mezi Čechy, neprotlačili by se k nim. Němci a Ajrisi stojí zde vzadu a přednost dali Slovanům, protoře jejich kněz dnes přijel. Ale všichni po Toničce hlavu obracejí, uši nastavují a ani nedýchají. Tak zazpívat jako Češi, nikdo po nich nedovede. Slovům sice nerozumějí, ale přece modlit se nemohou a český zpěv poslouehati musejí. To už mše sv. počala. Ze sakristie vyšel už šedo- hlavý missionář, a hle — jak velký, vousatý ministrant nese mu knihu! „I vždyť je to Zahořík," poznává Pánek svého domácího pána, „a nic se nestydí, na nikoho se neohlíží, a přece sto šedesát akrů výborné černé půdy vlastní. To máme dvě stě čtyřicet korců — kde pak by se v Čechách takový statkář takhle zahodil! Hlavu by mezi lidi vystrčit nesměl, i v novinách by se mu posmívali."

První strofa písně je dozpívána, chutě načíná se nová. Tonička teprve teď se všímá, že Pepa nemá v ruce nic, ani zpěvník, ani růženec. Ochotně nastavuje mu své knížky modlící a prstem v rukavičce ukazuje mu první verš.

Zázrak se stal.

Pánkovi pukají už rety, otevírají se ústa, z hrdla dere se hlas: „Kriste, Synu Boží, sestup v naše srdce vděčná, Moudrosti Ty věčná, žádoucí Králi.

Jenž jsi se by! vtělil, abys lidi hříchů shostil, smrti věčné sprostil.

Smiluj se nad námi!"

Kdy pak Pánek posledně zpíval ? Už se jistě ani nepamatuje. Ach, pamatuje se! Tenkrát v té putyce newyorkské, kdy ztratil Toničku. Od té chvíle ani jediná písnička z hrdla mu nevyšla. Ale dnes musí zpívat a jakoby si nahradit chtěl, co zameškal, zpívá s chutí a nadšeně. S dvojnásobnou chutí, protože nezpívá sám, ale s Toničkou. Hlavy k sobě nachýlené, ramena k sobě přitisknutá, oči na stejné místo v knížkách upřené, tak zpívají spolu a nevidí, jak už i zpředu se ohlížejí, jací to znamenití zpěváci dnes do kostela přišli. I missionář, když k lidu s pozdravem „Do- minus vobiscum" se obrátil, očima ke dveřím zabloudil a ty zpěváky hledal, i potom po prvním evangeliu, když stál na stupínku na rohu oltáře a chystal se k lidu promluvit, padl jeho zrak především na Pánka s Toničkou. Takové pravé, silné štěstí z nich sálalo, že dosahovalo přes celý kostel až sem k oltáři a kněz jakoby je pocítil, vlídně se usmál a pozdravil: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Česky, polsky, slovensky, německy, anglicky slavně zahřměla odpověď: „Až na věky věkův. Amen."

„Drazí bratří a sestry!" hned pokračoval missionář. „Všichni před více nebo méně léty opustili jsme drahý koutek zemský, který nazýváme svým rodným domovem, svojí milou vlastí. Někteří z vás v těch krajích nade vše milených, ale na 176 tisíce mil vzdálených přišli o své jmění a statky pozemské. Jiní ztratili tam i bytosti nejdražší a nejmilejší, otce snad nebo matku, muže nebo ženu, děti, bratra nebo sestru. Ale mnozí z vás ztratili tam i největší poklad lidské duše, totiž sv. víru."

Pánek po těch slovech sklopil oči, zdálo se mu, jakoby kazatel tou větou jako kopím přímo na něho mířil.

„Na nejisto vydali jste se přes širé moře dc nového světa, cizího a neznámého, a hle, většina z vás nalezla zde nejen pozemský blahobyt a štěstí, ale naliezla zde opět i ten poklad největší, svoji víru ztracenou — svého Boha."

„Oho, všichni ne — já dosud ne," zdvihá hned Pánek směle oči.

„A jak se to stalo ? Tak, že Pán Bůh ve své dobrotě a lásce volal vás, a vy že jste uslyšeli hlasu jeho a nezatvrdili jste srdcí svých, nebránili se mu, ale poslušně šli jste za sladkým hlasem jeho. Z Boha vychází totiž tajemná síla, řekl bych že vyzařuje jakýsi fluid, který na lidské duše mocně působí, a který bych srovnal se známou vám silou magnetickou, a o tom chci s vámi dnes roz- jímati". Zde kazatel na chvíli se odmlčel. Posluchači si odkašlali, přešlápli s nohy na nohu, pohodlněji si usedli a zas naprali pozornost, když kněz znova ujal se slova: „Každý z vás zná a též má magnetickou střelku čili kompas. Každý z vás ví, že magnet ocel k sobě přitahuje. Jako ocelové piliny, tak Bůh mocně táhne sobě i vás, ovšem nes ta ví-li se mezi magnet a ocel - mezi Boha a vás — žádná síla bránivá. Tam v hluč. Baar: K Bohu. 777 ných městech, továrnách, dolech a jiných střediskách lidských působí na duši lidskou i jiné vlivy a jiné síly, které ruší, přemáhají, oslabují ten volající hlas Boží. Ale zde v tichu prérije, při klidné práci hospodářské osvědčuje se na vás a ještě i ni mnohých se osvědčí, že duše člověka je přirozeně křesťanská, zde není žádné síly bránivé, a proto pilina - lidská duše — nachlází lehce svého Boha."

„Hm, dobře to povídá," myslí si Pánek současně, „jsou vskutku takové síly bránivé." — To hlavou mu táhly štvavé články novinářské, vášnivé řeči, bouřlivé schůze, jízlivý posměch, hrubé vtipy proti víře i náboženství — „a prérije opravdu zatřese duší a probudí v ní takové hlasy divné" — přisvědčuje a vzpomíná zas na svoji cestu i nocleh na prériji...

„Jedním jediným magnetem dá se zmagneti- sovat tisíc jiných, a přece původnímu magnetu síly neubude, naopak společná síla vzroste a dá se opět na jiné přenášet. Magnetická influence, magnetická nákaza sluje ten podivuhodný zjev. To platí i v říši duchovní. Bůh — pramagnet — podmanil si a osvojil, zmagnetisoval vaše duše, silou svaté víry je naplnil. Tu je vaší povinností, abyste tu svatou sílu neskrývali lakotně ve svém nitru, ale musíte ji přenášet na jiné, tu spasitelnou nákazu šířit ve svém okolí, nechat ji vyzařovat, jiné podmaňovat a uchvacovat, jinak by to bylo čiré sobectví a těžký hřích."

Tu zas Tonička dívá se po očku na Pánka a hned jí napadá: „Nevím sice, zda už se polepšil, ale i kdyby byl starým zarytým nevěrcem, stanu 178 se jeho magnetem, Bohu ho musím získat," ale rychle už zase poslouchá, aby jí ani slovíčko ne- uklouzlo.

„Všechny kovy nepodléhají stejně magnetickému vlivu. Měkké železo dá se snadno magneti- sovat, ale také snadno a rychle svoji magnetič- nost ztrácí. Kdežto tvrdá ocel nepřijímá magne- tisaci lehce a ochotně, ale když ji získá jednou, tu se s ní pak těžko loučí. — Není také každá duše lidská stejně založená, stejně uzpůsobená, proto také nepřijímá každá stejně a ve stejné míře svatou víru. U některého je zbožnost pouhým chvilkovým stavem, pouhou náladou, která brzy prchá a vyvane; toi je měkké železo. Vy však, moji milí přátelé, jste tvrdá, životem dobře kalená ocel, která snad dlouho Bohu vzdorovala, nedala se lehce získat, ale to je také bezpečnou zárukou, že vytrváte, lehce od Boha se neodloučíte, od víry neodpadnete."

Pánkovi se zdá, že je tak tvrdou ocelí, která odolá všemu a magnetem se přece asi nestane. Ale poslouchá, skoro dýchat se bojí, zvláště teď, když ten kněz tam přichází do ohně a volá: „Když se některé předměty magnetisují, tu se radí klepnout na magnetisovaný předmět; otřesy jsou tu prospěšný a urychlují celý proces. Snad stojí mezi vámi někteří, které sem nepřivedla víra, nepřitáhl Bůh, ale snad jen zvědavost, touha, slyšet česky mluvit, sejít se s krajany, anebo jiný cit světský, nebo i hříšný. Těm pravím, že o jejich duše pokusil se, anebo pokusí se ještě Bůh, aby přijaly rychle — dokud čas — magnetisaci Jeho. Klepne na ně nemocí, zármutkem, bídou, ztrátou osoby 179 milé, nebo jinak se jich dotkne, snad naposled dotkne, naposled zavolá.... Ó, kéž by poslechli, mež bude pozdě 1" Červený jako rak, jako by ho krví polil, stojí Pánek. „Což je ten páter vševědoucí?" hněvá se na kněze, který mluví, jako by ho znal na líc i na rub.

„Je-li však magnet hotov, tu ho o t ř e s y neposilují, ale seslabují. A hle, drazí krajané, i tento zvláštní úkaz často vidíme. I duše zbožná, svatou vírou planoucí, řekne si někdy: Já se modlím, na kostel platím i do něho chodím a nic mi to není plátno, neštěstí mě pronásleduje, dobytek mi padá, kobylky ničí úrodu, sucho a mráz hubí sad, větrná smršť anebo oheň navštívil moji farmu a sousedu nevěrci se vyhnul. Proč bych se dál modlil? Postil? Almužnu dával? — Nerouhej se, příteli a nezapomínej, koho Bůh miluje, toho že křížem navštěvuje, trestá tě zde za hříchy tvé, aby tě jednou na věčnosti odměniti mohl, kdežto nevěrce často za sporé jeho skutky dobré hned zde na světě odměňuje, aby po smrti nic mu dlužen nebyl."

„Magnetisováné předměty mají tu zvláštnost, že magnetickou sílu svou ztrácejí i — časem. Tak i lidská duše, když ve zbožnosti se necvičí, ochabuje, slábne a časem i víry svojí pozbývá, od Boha odpadá, znova bezbožnou se stává anebo klesá na pouhý zlomek původní zbožnosti. Ó, tu pospěš si, abys ji osvěžil a obnovil zvláště svatou zpovědí a svatým přijímáním nejsvětější Svátosti Oltářní — věčným magnetem to všech duší křesťanských. A nejen otřesy, nejen časem, 180 ale i žárem mizí magnetická síla Do červena rozžhavený magnet ztrácí magnetismus. A také hříchem, hněvem, vášní, náruživostí jakoukoli rozpálená duše zítrácí uejprv svoji zbožnost a konečně i svoji víru. Leč i na tuto chorobu duší lidských znám lék, a tím je: nejčistším plamenem lásky hořící Srdce Ježíšovo a svaté srdce přečisté Jeho Matky. Jim obětujte hříšným požárem zachvácená srdce svoje a jistě i ona promění se opět v srdce čistá a svatá ..

„Teď skončí, teď řekne už amen," těšil se Pánek a přál si, silně si přál, aby už byl konec, aby už kazatel dál na něho neútočil, oddechu mu popřál, aby si mohl myšlenky v hlavě srovnat, vzpamatovat se; ale zatím kněz si jen oddychl, jen malou přestávku udělal a hned zas už mluví: „Čím dále je předmět od magnetu vzdálen, tím je magnetický vliv naň menší. Nevzdalujte se tudíž od Boha svého, neodcizujte se mu přehnanou péčí o tělo a statky pozemské! Nepečujte příliš, co byste jedli, anebo co byste pili, anebo čím byste se odívali. Patřte na kvítí polní a na ptactvo nebeské, které Otec náš nebeský odívá a živí. Bůh musí býti přede vším, doma, na poli, v obci, v celém životě. Jenom kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří — říkávali naši zbožní čeští otcové.

Nemá-li však vůbec magnet na kov působit, tu se isoluje, drát na příklad opřádá se hedvábím, obaluje porcelánem, sklem, dřevem a jinými iso- látory. I mnohým lidem zlé vůle z různých důvodů na tom záleží, aby na lidskou duši nemohl působiti Bůh, snaží se proto isolovat vaše duše.

Pod záštitou svobodomyslnosti opřádají je novinami, knihami, nevěreckým tiskem vůbec, šumnými frázemi lesklých řečí, růzlnymii názory a systémy filosofickými, klamnými hypothesami. Víte, co řekl o nich Kristuis ? Pilně se varujte falešných proroků 1 I když nepřekáží žádná síla bránivá, přece magnetismus nerozšiřuje se v každém prostředí stejně rychle a ochotně. Cesta, řekněme, železem je proň snazší, než vzduchem, ač vzduch je mnohem řídcí železa. To platí i o lidské duši. Každé prostředí není pro šíření svaté víry stejně příznivé, ba ani každá duše není nábožensky stejně citlivá. Jsou organisace dělnické, celé strany politické, obce, rodiny, kde o Bohu se nechce slyšet, nesmí mluvit. Jsou i duše nešťastné, tmavé, světlem víry neosvícené a pravdám svaté víry těžlklo přístupné. Ale jako na všecky látky více méně magnet působí, tak i Bůh působí na všeciky duše, i na ty, které stojí na pólu opačném, na konci protivném, negativním1, neboť za ty duše nešťastné velí nám Bůh se modlit a jim odpouštět. Bůh lidské duše všecky nebude soudit jednou podle stejné šablony, ale jsa vševědoucím, naměří odměnu i trest každé duši zylálšť dle poměrů a prostředí, dle nadání a sklonů, dle hřiven zkrátka, které jí svěřil..."

Některé chivíle zdá se Pánkovi, jakoby byl nahý, ta slova jako by byly březové metly, a kněz jakoby ho jimi mrskal.

„Utec, neposlouchej ho! On tě ještě bude jmenovat jménem a za tebe se modlit!" vybízí 182 vnitřní, nakvašený hlas Pánka, ale v tonn zas cítí ruikiu Tiomiččinu ve své ruce a stojí dál jako přibitý. Ale s Pánkem stojí i všichni ostatní přítomní, a poslouchají tiše, zbožně a zaníceně, ani neplozorují, že misionář už skoro půl hodiny mluví, ohnivě, z přesvědčení a proto podmanivě. Oči planou mu nadšleiním, tvář rdí sie ruměncem svatého zápalu, bílá ruka hned se zatne v pěst, v zápětí zas otevře, hned hrozí, hned j ako by hladit chtěla. Hlas jeho chvílemi zní přísně, tvrdě jako kov, chvíli zas bolestně a smutně, chvíli sladce a mile, ale teď zazněl prosebně a důvěrně„Jedna magnetisovaná tyč je slabá, ale spo- jíme-li dvě, tři, celý svazek jich, povstává magnetická baterie veliké síly, ale musí být ty tyče složeny k sobě stejnorodými poly. Položíme-li je opačně, tu chovají se tyče, jako by vůbec magnety nebyly, magnetismu neměly, jejich síla magnetická (navzájem se ruší.

Ó, bratří a sestry mé! V dálných vlastech za širým okeánem na východě old nás žijí veliké a slavné národy slovanské, jichž jsme nepatrnou částkou. Kletbou těch národů slovanských, jejich neštěstím a příčinou všech nezdarů jest odvěká, dědičná a kletá nesvornost. Ó, prosím vás všecky, Čechy stejně jako Moravany, Slováky jako Poláky, v nové vlasti, v nové domovině nedejte vzejiti t omuto jedovatému býlí, ale svorně jako děti jedné matky Slavie, jako jedna rodina v míru žijte a se spojujte, kladné poly ke kladným, záporné k záporným řaďte, jeden za všecky a všichni za jednoho stůjte. Jeden člověk nic ne- zmůže, ale dvě, tři, třicet, čtyřicet rodin svorných, vírou v Boha nadšených postavilo tento kostelík, zbudovalo tento oltář, zakoupilo tuto nádhernou sochu Mariánskou, bohoslužebná roucha a náčiní, ba i zvonek, jako bývá u nás doma v kapličce tulící se pod košatou lipou... Odejdu zas od vás, ale ten zvonek místo mne na Boha ať vás tu pamatuje, do chrámu volá, ke hrobu doprovází ... Své děti sem ráno před prací i večer po práci voďte. Než ty lipky kolem kostelíčka sazené dorostou, umřete, ale vaše děti, vaši vnuci a pravnuci ať svorně sedají pod nimi a říkají šťastni při jejich šelestu: Tyto stromy zde sázeli naši otcové, naši dědové a pradědové, tyto stromy je pamatují, viděly je a znaly.

Nevěřte těm, kteří říkají: Mohu se modlit všude, doma, v přírodě, sám — není mi třeba kostela a kněze. — Nevěřte také ani těm, kteří se vám vyhýbají a vás rozraziti, rozdrobiti, nesvorností rozehnati se snaží. Kristus Pán řekl: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tuť jsem i já mezi nimi. Svorně scházejte se zde v tomto chrámu, svorně žijte, svorně se modlete a budete silnou baterií magnetickou, která v bídách a souženích přitáhne vám pomoc Boží, zachrání vám svatou víru a s ní i vaši národnost, rodný jazyk váš na věky věkův — amen."

„Dejž to nebeský Pán Bůh 1" oddychl si celý kostel všemi jazyky.

Muži i ženy oči si utírali a v duchu si říkali: „Krásné to bylo, krásné, škoda, že přestal mluvit, do večera bychom poslouchali."

„Jak živ jsem takové kázání neslyšel," pomyslil si Pánek. „Vždyť jíj Ela žádné nechodil!" pokáralo ho v zápětí hned svědomí. — „Mluvit o magnetu a stočit to na víru — ale mnoho pravdy v tom je, odporovat bych mu nemohl."

V kostele už opět zpívají, mše svatá pokračuje. Tonička loktem strká Pepu, zpěvník mu nastavuje i prstem mu ukazuje na slova k offer- toriu.

„Vzácná obět se ti chystá, Bože, Otče laskavý: podle vůle Jesu Krista kněz Ti dary připraví."

Ale Pánek nic. Stojí, jako by byl najednou hluchý, slepý i němý. A přece Toničce tolik se to líbilo, když před chvílí tak svorně spolu zpívali, hlasy jejich splývaly v jeden celek a s nimi i jejich duše jako by se slévaly v jedinou Pepa obírá se stále ještě kázáním. Vrací se v myslí k jednotlivým bodům a myšlenkám, rozjímá o nich a cítí, že to kázání pro vždy sí zapamatuje, tak že je pro něho případným a výstižným, jakoby na něho šitý|m.

Než se nadál, byLo po mši svaté a všecko hrnulo se k východu. Mezi prvními musili vyjít Pánek s Toničkou. Pánek jde jako ve snách, cítí, že je v. něm znovu cosi otřeseno, znovu zvykláno, co v něm až dosud pevně stálo, co ko řeny celou jeho bytost prorostlo a prostoupilo. Ten duševní zmatek, který se ho na prérii zmocnil, ještě že vzrostl, zmohutněl, jako kdyby tím kázláním oleje do plamenů nalil.

Tonička dívá se překvapeně na Pepu, na jeho smračené čelo, vážnou tvář i sevřené rty; čekala, že hned jak vyjdou ven znovu zaplane, radost ze šťastného shledání znovu že v něm propukne a do výše vyšlehne a zatím jen jí křečovitě tiskne ruku a mlčí jako hrob ...

„Stalo se ti něco? Jsi náhle takový smutný," povídá mu měkce a lítostivě, „snad bych uhodla, co tě tak rmoutí, snad už nejsi svobodný, snad už jsi srdce své daroval jiné dívce, můj Bože, vždyť už je to doba, pět let celých jsme se neviděli. Pepo, prosím tě, buď ke mně upřímný, pravdu mi pověz, dokud je čas. Vidíš, tamhle jde Pokorný, otec se synem, přijde i strýček Náhlík, budou na mě zase naléhat, proč dělám takové drahoty a Johna si vzíti nechci. Řekni mi všechno, ať vím, na čem jsem. Modlila jsem se, jen abych se s tebou shledala, protože cítím, že dosud jsem především tvoje a teprve odvrátíš-li se ode mne, snad zapomenu a šťastná budu s jiným."

„Co si to myslíš ? Co to mluvíš ?" vybuchuje prudce Pánek, „jen ina tebe myslím, na tebe zapomenout nemohu; kdybych tě našel, atysjiiné- rnu patřila, snad bych ho zabil,bych se tě zmocnil, tak jsem si to říkal a tak to věrně povídám i tobě."

„Divče nechčasná," blíží se k ní už Náhlík a zah-i.uje ji výčitkami, „všecko jsi si zkazila, Pokorného na smrt hurazila, zříká se tě, hle mezi Slováky huž si nevěstu liledá. Ha s kým to stojíš? Koho se to držíš?"

„Neznáte už mne?" optal se ho teď Pánek.

Fáhlík sc na něho zahleděl, chvíli přemýšlel, pojednou zasvitlo mu v očích, zvážněl a skoro zlostně řekl: „Snad nejsi ten lump, co se tenkrát v New- Yorku vožral, ha nebejt nás, byl by tuhle Toničku Bůh ví dc jak špatných rukou vydal?"

„Ne, to nejsem —" odpověděl ostře Pánek. „Toho lumpa jsem v sobě hned druhý den ráno zabil, a teď jsem tak pořádný člověk, jako vy," a vytáhl z náprsní kapsy svůj občanský list.

„Dej Pán Bůh, habys mluvil pravdu. Ta divče si zaslouží hodnýho člověka. Ha de pa si se tu tal najednou vylíh ? Jako na zavolanou jsi přišel."

„Vymodlila jsem si ho, strýčku, na Panně Marii vyprosila," hlesla teď bojácně Tonička a sklopila zraky.

„Držíš se ho jako klíště, hale es li pa si se hlo vyptála, modlí-li se huž, věří-li v Pána Bohia? Si jako náše, ha mám právo mluvit, jako bych bul tvůj vlastní tatík, tak mi psala tvá máma."

„Byl se mnou v kostele," červená jako růžička odpovídala Barchetová.

„Dnes doma nevaříme, všichni dem do hospody na kousek sousedský řeči, i velebný pán tam přídě; tak pote s náma," prostě a upřímně zval Náhlík.

„Přijdeme za vámi," odbýval ho Pánek, který už se zrovna třásl touhou, být s Toničkou sám. Tisíce otázek měl, vyptati se jí chtěl na všecko, co mu před chvílí jenom napověděla. I Barchetová toužili zvědět osudy Pánkovy. Ale sotva pár kroků poodešli, plácl kdosi Pánkovi na rameno: „Tak 187 se mi zdá, chlapíku, že jsi přece byl v kostele, ba že jsi si tam dokonce i něco vymodlil."

To Zahořík se ženou a dětmi stál za ním a upřímně a srdečně se na něho usmíval. „Buď Pán Bůh pochválen," usmívala se dobrácky farmářka, „že jste se našli. Ani nevíte, jak vám to hezky sluší; bývá tu někdy v neděli fotograf, musíte se dát vyblejsknout a poslat obrázek domů."

„Vidíš, Pepo, to bychom mohli," souhlasila hne i Tonička.

„I božínku, vždyť my vás přece známe," všimla si teď lépe Zahoříková mladé dívky, „vidívám vás pokaždé v kostele, ale myslila jsem, že si budete brát Johna Pokorných, a Náhlík že je váš tatínek."

„Už nebudu," zavrtěla Barchetová hlavou a zase se zahleděla takovým měkkým, teplým pohledem na Pánka.

Ten viděl, z tohohle kroužku že se nedostane, nemá-li se zdáti hrubým. Nejraději by si ovšem vyšel teď a hned po boku Toniččině ven — do prerie, ona byla by mu teď společnicí nejdražší a nejmilejší.

„Vždyť ji ještě užiješ až do omrzení," jako by cítil jeho myšlenky bodře se ozval Zahořík. „S námi musíš, zameškal bys možná vzácnou příležitost, o homesteadech se tam dozvíš, a když se tak třeseš zrovna na tu selskou dřinu, můžeš si lacino pomoci k farmě. Locator Ondra už verbuje Čechy a pan páter Malý také bude něco vědět — a oběma lze věřit, ti nás nebalamutí, upřímně to s námi myslí." 1SS V hostinci kolem Ondry už kupilo se plno hlav, skloněných nad stolem. Na stole ležela mapa Nebrasky. Ondra prstem po ní jezdil a ukazoval města, řeky, dráhu a konečně i kraj, který se rozhodla vláda rychle kolonisovat za pouhou cenu zápisu a náběhem. Kdo se nejdříve na vyměřený zábor postaví, toho bude.

Pánek poslouchal bystře a dychtivě. Ano, zde opět a živě si vzpomněl, to že bylo jeho dávným snem mít kus vlastní půdy a hospodařit na ní. Ta touha vyštvala ho vlastně z domova a vedla do Ameriky. Vzpomněl si, jak seděl tenkrát v hospodě noutonické, jak mu padly do ruky agitační letáky dopravních společností a právě zmínka, jak snadno lze si zde pomoci k pozemku, rozhodla tak náhle o jeho osudu. Zprotivily se mu doly, stroje, továrny, města... Cíl, který se mu jevil v mlhavé dáli, dokud neměl Toničku po boku. — Dnes ji našel a s ní — hle — ukazuje se mu možnost, zrovna nabízí se příležitost za pár dolarů státi se pánem nejméně čtvrti jedné sekce ... Zde kolem vidí šťastné a dnes možno říci i zámožné farmáře, jichž jmění každým dnem roste, cena jejich pozemku stoupá, a přece i oni před několika lety začali téměř s holýma rukama. Už zde v Americe vždycky dychtivě čítal zprávy o farmářských krajích. To věděl, farmu postavenou, pozemek už zabraný že si koupit nemůže. Ani Missouri, ani Texas, ani Kansas, ba ani Jova pro něho není, tam je všecko rozebráno a drahé. Jemu zbývá jen západ, jen ten stát zde — jen Nebraska, pak snad ještě Dakota, nebo hornaté Koloredo.

„To je podezřelé, že to dávají zadarmo; to budou buď močály, nebo skály a písek," míní Za- hořík.

„Mýlíte se, znám tu krajinu. Až dosud byla to reservace indiánská, a jak víte, Indiáni rozumí půdě. A proč nabízejí ten kraj zadarmo ? Protože Amerika vidí ku předu a umí počítat. Vidí, že na prérii indiánské roste spousta plevele a že by i tam mohly růsti rostliny kulturní, jako ve Virginii anebo Illinoisu. Ví také, že řekl Bůh: „V potu tváří vzdělávati budeš zemi," — čili po našem: Bez práce nejsou koláče. Bez práce jen stepní tráva roste, ale žito, pšenice, oves, ječmen, kukuřice, bavlna, káva, ovoce, to všecko že se daří jen jako odměna těžké práce. Lidí přibývá, města rostou, drahota stoupá, ceny masa i chleba ženou se do výše. To postřehli bystří Amerikáni ve Washingtonu v Bílém domě a proto celé lány panenské půdy darují zemědělcům pod pluh. Vám se zdá, že je to škoda, že stát prodělává, ale už se ukazuje, jak mnoho tím vydělává. Ceny potravin klesnou, dovoz mouky i masa přestane, ba počne se i vyvážet, a všeobecný blahobyt získá. Ukáže se zase stará pravda, že zemědělec to je, který „všecko živí". Proto státní snaha kolonisační, civilisace divokých krajů nese se směrem výlučně zemědělským. Podél řek a drah, na břehu mořském, tam kdt je nějaká komunikace, vznikají rychle střediska průmyslová, města, továrny a jiné podniky, ale daleko od nich musejí současně vznikati i farmy — živitelky."

„Tak je to!" souhlasně kývli farmáři. Pouze jeden se ozval.

„Je tam bezpečno?" zazněl ostrý, jasný hlas.

Čí je to hlas ? Všichni se ohlédli po neznámém. To Pánek se ozval, a locator ochotně odpovídá: „Pro jednotlivce bezpečno tam není, ač vláda Indiány zatlačila dál a postavila tvrz „ Robin - siotn" a na|p!ňi'lat ji vioýiáiky. Sám a sám Iqlověk, nebo dvě, tři rodiny nemtohiou se tam stěhovat, ten kraj nutno zabrati rázem, a plroto se kolonisuje náběhem a ne pomalým výběrem „klaimů" a písemnou žádostí. Už dnes jeví se o reservaci veliký zájem; snad tři, čtyři sta i více rodin najednou se tam usadí, a pak netřeba se báti ani Indiánův, ani zálesáků, zvlášť když tvrz stojí sotva míli od posledních sekcí."

Zvonilo poledne, a hovor stichl. Modlili se „Anděl Páně". Po chvíli znovu se ozval šum, hlasy i kroky, a vešel dp. Malý^ provázen hloučkem starších mužův.

„A, velebný pán 1" všichni ho vítali radostně, tiskli mu ruce a usmívali se naň.

„Co pak tu máte, o čem pak se to radíte ?" všiml si hned kněz ťozložené mapy i kroužku mladých lidí kolem ní. „Ach, zde je agent pan Ondra, to jistě už víte o další kolonisaci západu."

,,Ta!k je to přece pravda I" podivili se i ti nevěřící dosud.

„Ano, chci vám sám o tom podat zaručenou zprávu. Za řekou Red Riwer, odtud asi tři sta mil na západ, rozměřuje se kus prerie. Kraj po délce protéká silný potok Red Wilow, vody je hojnost, i lesy jsou tam, země černá a pak červenka. Zbývá pouze klaimy vytýčit, čísly označit, podrobně přesné mapy nakreslit. Do podzimu práce bude hotova, a čeká se, že příštím jarem reservace se otevře."

„Prý. náběhem ?"

„Ano, k vůli bezpečnosti i rychlosti kolonisa- ce, není třeba žádných žádostí, kdo co zabere prostě pak přihlásí v nejbližší pozemkové úřadovně vládní, kterou vláda snad otevře v osadě Hayes. Znám okresy tím směrem ležící. V době velikonoční zajíždím až tam, ovšem pouze jednou v roce. Svým očím nejvíc člověk věří; vypravte se tři, čtyři na výzvědy. Po pacifické dráze podél řeky Platte pojedete skoro dvě stě padesát mil, zbytek cesty pak urazíte jak chcete, pěšky, koňmo, nebo povozem a jste na místě."

I staří farmáři poslouchali se zájmem, ale daleko ne tak pozorně jako Pánek a několik ještě mladých mužů. Byli to většinou na farmách zjednaní dělníci anebo synové a zeťové s rodiči na farmě společně pracující, ale toužící z různých důvodů po samostatnosti.

„A proč ne hned, proč teprve z jara má dojít ke kolonisaci?" směle optal se Pánek, jenž nejraději byl by popadl Toničku do náruče a už letěl.

Smích zahlaholil kolem. „Aha, ten měšťák myslí, že tam na prérii bude mít štóry, grocerie a saloony."

„Vždyť bys tam zmrzl!"

„Co bys tam jedl?"

„Milý příteli," mírně se usmívaje, vykládal missionář, „zapomínáte, že nutno na prérii postavit si nějaký příbytek, zorat kus pole, nasázet bramborů, nasušit prérijní trávu jako píci i ste- 192 livo pro koně, od jara pilně pracovat, a když se přiblíží zima, alespoň na tři měsíce třeba raději jinam uject, než špatně zásoben a opatřen zažít jen jednou blizzard."') Po celý oběd Pánek už ani nepromluvil. Viděl, že mezi farmáři je opravdu „zeleným", za to tím více uši nastavoval a poslouchal, očima pak po Toničce šilhal, jež seděla s ostatními dívkami a ženami u jiného stolu. Mluvilo se výhradně o přestálých nebezpečích, bojích a těžkých začátcích, které každý farmář nutně prodělati musí. Slovo vedl skoro ustavičně Ondra, „jen vytrvat, na mysli neklesat, nad jedním nezdarem si nezoufat. Viď, Zpěváčku," obrátil se náhle na farmáře sedícího proti němu a vybídl ho: „Vypravuj těmhle hochům, jak se ti vedlo."

Zpěváček nacpal si právě dýmku tabákem vlastního pěstění, zapálil si a bez upejpání počal. Mluvil stručně a jadrně jako všichni, bez zbytečných příkras a odboček, tak že událost za událostí se zrovna hrnula.

„Já jsem z Dobrovíze a má žena z Unhoště. To není daleko od Noutonic. Přistáli jsme roku 1875 v Baltimore a odtud pustili jsme se do Crete v Nebrasce, kde jsem koupil od dráhy pozemek a sice akr za šest dolarů, sehnal jsem si ostávačku a jal jsem se pustinu vzdělávat. Brzy jsem měl zbrechováno, zaseto a všecko výborně scházelo. Úroda byla mnohoslibná, ale přece nesklidil jsem ani stébla. Přišly kobylky v takovém *) Sněhová, vánice na stepi provázená prudkým vichrem a třeskutým mrazem dosahujícím až 21° R zimy.

13. Baar: K Bohu. jgg množství, až slunce zastínily. To se mi nelíbilo. Prodal jsem to a pustil jsem se na voze taženém párem volů do Kansas. Jeli jsme sedmnáct dní 250 mil na západ do Rawlinsu. Tam mi po třech letech popadal všechen dobytek, až na jediné tele. Konékradi za bílého dne uloupili mi pár koní, šerif je sice dohonil, ale koně zpět jsem nedostal1. V okolí byla chována ohromná stáda dobytka, jež pásli covvboyové a na nás farmáře hleděli jako na zloděje, kteří svými farmami ukrádáme jim svobodnou pastvu. Myslím, že jim nekřivdím, oni to byli, kdo nám otravovali dobytek. Tam spatřil jsem i Indiány. Ti zastřelili otce mé ženy Františka Sochora z Unhoště. Žena leknutím a zármutkem se mi rozstonala. Prchnu odtud, řekl jsem si tehdy a v tom jako na zavolanou vešel člověk do stavení a kupoval pozemky. Prodal jsem hned celou farmu, vůz, pluhy, všecko jak to stálo a leželo. Zaplatil mi slušnou cenu, pověděl mi o vás zde a tak jsem se dostal k vám i se ženou a dětmi. Hned na nádraží jsem se pak dozvěděl, že ten kupec je agent, že Rawlinsem bude se stavět dráha a že jsem se vlastně okrad o tisíce dollarů. Dnes toho nelituji, ale říkám, jen se nevzdát, nepovolit."

„A jak jste to tak všecko snesl ?" nepřemohl se, aby se neoptal soucitně Pánek.

„Modlil jsem se, to je celé tajemství," zahučel do vousů Zpěváček, zapaluje svoji vyhaslou dýmku.

A ještě pozdě večer, když si Pánek ulehal na svoji postel a když si řekl: „To byl dnes ten nejšťastnější den v mém dosavadním životě, Tonču jsem našel a cíl života — farmu — jsem si konečně určil," zdálo se, jakoby se tmou kmitla vráskami zbrázděná tvář farmáře Zpěváčka a jakoby slyšel zeřtelně: „Hm, modlil jsem se, to je to celé tajemství" a Pánek po chvíli dodal : „ano, vskutku, dnes po letech v kostele .zase na mši sv. jsem byl, modlil jsem se — ba snad i svého Boha našel."

„Hlupáku, Bůh našel tebe a jako magnet pilinu — tak táhne tě k sobě," usínal už Pánek a jako ve snu slyšel missionářův hlas. Ani nevěděl ráno, bděl-li, anebo byl-li to pouhý sen.

XII.

„Stará Pánková jezdí dnes po vsi jako s namazanou, něco schovává pod zástěru, sladce se usmívá, jakoby cukru ulizovala, ve škole už byla, u Holovských, u kupce a teď dokonce běží na faru, co pak asi má ?" povídal své ženě Nouto- nický šenkýř, stoje po dobrém obědě nedělním u okna a hledě na náves. Své hosty nedělní vlastně vyhlížel, ale pilně také pozoroval všecko, co mu do oka padlo.

„Vždyť on to kupeček nesmící a poví, až přijde," krotila mužovu zvědavost žena.

„Ale v pořádku to není," bránil se hostinský, „hosté jdou do hospody, aby se něco dozvěděli a pořádný hostinský má se postarat o zábavu hostů, aby bylo stále o čem mluvit, řeč se mluví a pivo se pije, ale stojí-li řeč, stojí i pivo. Ta baba měla se zastavit i u nás, když něco ví," * 195 a dál hleděl po zasněžené návsi za černou, na- hrblou postavou stařenky.

„Zastavím ji, až půjde kolem a vyzvím to," nabízela se hostinská, ale ani toho třeba nebylo. Ačkoli Pánková tu svoji novinu pod zástěro« ukrývala, přece už o tom mluvilo půl vsi. Její Pepi konečně vzpomněl si na matku a psal. Ale to není všecko, to hlavní právě nosí Pánková ukazovat: poslal i fotografii, velikou, kabinetní, a na té fotografii není sám, ale stojí tam s Barche- tovic Toničkou jako ženich a nevěsta. Pepu byste nepoznali, učiněný pán, oholený, učesaný po módě, elegantně oblečený v černé šaty. Tonča má na sobě hedvábné šaty a závoj, na hlavě frisuru, jaká se tu ani nenosí...

Šenkýřce, ačkoli už únor táhl ke konci, přece modral nos zimou, hubovala, jak v kostele to požehnání dnes dlouho trvá, konce dočkat se nemůže, a když konečně několik dětí a babiček vyšlo z kostela a ještě zastavovaly se cestou a loudaly, i naproti se jim rozběhla a Pánkovou skoro násilím do kuchyně vtáhla.

Po chvíli už kolem stolů z ruky do ruky šla podobizna šťastných novomanželů ...

Lépe ta novina do Noutonic padnout ani nemohla. Kolikaletý prach zapomenutí už ležel na útěku milenců, někteří se na to vůbec nepamatovali, nebyli buď tehdy doma anebo později se teprve ve vsi usadili. Leč i těm, kteří se z domova ani nehnuli a byli svědky a pamětníky té rozčilující události, vytratily se už z mysli mnohé po- droiblniofeti. 196 Teď to rázem vše jako v románu ožilo a osvěžilo se, zrovna rozkvetlo znova, ba nanášelo s© i lvic© a pestřejších barev, než bylo! pr,avdi0|U. Neděle — zima a k tomu hospoda, to je v české vesnici zrovna ideální pařeniště, kde i nepatrná zprávička, pouhý zárodek, malá narážka jako lanýž ve hnoji rychle roste, sílí a nadme se na událost prvořádnou.

Dnes v hospodě i karty odpočívaly. Pánek stal se hrdinou dne, pak večera, pak i noci a dokonce i na zdraví se mu připíjelo a „sláva" provolala, když už se jistojistě vědělo, že má v Americe fabriku a co nevidět, že bude millioná- íe:m.... Tak rythille pracuje pivní nadšení a fantasie.

Zatím Pánek se svojí ženou Toničkou měli spolu asi tisíc dollarů a pilně počítali, co za ně koupit do těžkého začátku. Což Barchetová, té bylo hej, ta se uměla na farmě ohánět, rozuměla drůbežnictví, zelinářství i americké kuchyni, protože v Náhlíkově rodině stále žila, všecky práce konala, ale hůř bylo Pánkovi. Ten celé léto i podzim dřel se jako čeledín u Zahoříka, na své zkušenosti hospodářské, nabyté na statku Holovských, si vzpomínal a pilně se doučoval. Zde viděl jiné pluhy, jiné brány, jiné stroje, ale práci celkem stejnou a známou na celém světě, práci nejstarší, Bohem člověku určenou: vzdělávati zemi. Cítil k ní vrozenou lásku, chápal, že člověk může žít bez fabrik, bez průmyslu, bez obchodu, ale nemůže žiti bez země. Vtip je v tom, jak ji vzdělává. A tu mu Zahořík poctivě vyložil, pro začátek že mu stačí dobrý pluh a dobrý kůň Všecko ostatní je zbytečné, marně by v tom peníze ležely. Každým rokem opatří si další potřeby hospodářské. Bída je o pracovní síly a proto, až nestačí sám, orná půda až mu naroste na třicet, čtyřicet akrů, začne se stroji.

„A kde je koupím v té poušti ?" leká se Pánek.

„Malá starost! Agent najde za vámi cestu všude, na nádraží je dopraví a odtamtud si je odvezeš, tak jako my."

Tisíce rad dává mu i Náhlík, když se k němu po svatbě s Toničkou odstěhoval. V zimě na saních s ním vozí obilí na nádraží a zpět už pokaždé přiveze si něco do své farmářské výbavy. Koně si koupil, sedlo si opatřil a koňmo jezdit se naučil, aby ho vlastní žena nezahanbila. Jindy vůz si přivezl, bílá plachta nepromokavá vzdouvala se nad ním a Tonička řekla o něrn: „naše nové domovo"...

„Dlouho v něm nebudete, po měsíci huž budete míti drnák ha do roka jistě dřevěnou vostá- vačku," těšil i napomínal ji hned Náhlík, „i Pánu Bohu to trvalo šest dní, než stvořil svět, mně děti pomohly, koupil jsem huž farmu s domem ha víš, coi jsme se eště nadříli " Sem do toho vozu snášel nyní Pánek a pečlivě skládal, co považoval za nejnutnější. Nejen sekera, motyka, lopata a rýč, ale i kladivo a kleště, balík různých hřebíků, pilka, kosa a srp, provazy, brus, konečně i ostrý pluh octl se na voze.

„Ty jen nosíš a skládáš, na mne se neohlížíš — já tam přece také budu něco potřebovat", hněvala se Tonička. 198 „Každý má půl vozu, spravedlivě to rozdělím," smál se Pepa a díval se vesele, jak i mladá jeho žena chystá si skromnou výbavu. Bednu dopravila na vůz a do ní snáší jako ptáček na hnízdo. Několik hrnků, dva talíře, lžíce, nože, vidličky, všecko pro dva. Kupuje i teplé pokryvky, přehlíží a skládá šaty, prádlo i obuv.

Nechystali se tak sami. Celkem asi sedm mužů v okolí rozhodlo se zkusiti štěstí. Tři rodiny pojedou s vozem jako Pánek, tři svobodní hoši půjdou jako ptáci, sami, pouze s hrstí dolarů v kapse, ale k výpravě se přidruží, drahou nepojedou.

„Jen kdy už to bude?" všichni tázali se netrpělivě a zmocňoval se jich nepokoj, když v lednu počal se den natahovat a slunko vystupovat do výše. — Pojednou dostal Náfolík dopis od misionáře P. Malého, že první neděli v únoru, bude-li příznivé počasí, přijde opět sloužit Slovanům mši sv.

„To se to rozhodne," zaradovali se hned všichni. Locator Ondra slíbil, že přijede a přiveze už určité zprávy. Dočkat se té neděle nemohli a zvláště Pánek hořel zrovna nedočkavostí. Usnuly v něm všecky jeho vnitřní boje a zápasy, celou jeho mysl vyplňovala jen starost a touha po novém, vlastním domově. Nebyl teď věřící, ani nevěřící; na mrtvém bodě octla se celá jeho víra, netečným, lhostejným stal se k těm záhadám, jež ho tolik trýznily. Sel v neděli s ostatními do kostela, o českých službách Božích si i zazpíval, káT zání poslechl, ale už ho to nikdy tak nerozčaro- valo, jako oné památné neděle, kdy s Toničkou se setkal. Vystřízlivěl ze svého opojení, uklidnil se a jen na výpravu myslil, o ní nejraději mluvil i mluviti slyšel. Sháněl noviny i knihy, celé dlouhé večery vyseděl nad nimi, dvakrát, třikrát se optal, jak drnák založit, jak ohni prérijnímu se bránit, čím chřestýše zahnat, jak s Indiány se dohodnout, a nepovolil, dokud všemu důkladně neporozuměl,..

Celou zimu nesloužila se v kostelíku mše sv. Ani německý, ani anglický kněz nepřijel, až první zase pater Malý se ozval.

„Jen aby bylo hezky! Zima může být, jenom blizzard aby nevál a schůzka se vydařila" — to Náhlík na kostel myslil, kdežto Pánek víc na hostinec a na zprávy, jež se dozví.

„Tak kdy to bude ?" udeřil hned na Ondru, jakmile ho v neděli před kostelem spatřil.

„Dočkáte se. Za měsíc nejdéle musíte vyrazit. Koncem března nebo počátkem dubna čeká se presidentova proklamace, že reservace jest otevřena."

V hostinci celá nová kolonie česká sedla si k Ondrovi a dohodla se. Zima je letos mírná, jaro dostaví se brzy. Prvního března všichni vyjedou. Denně musí urazit dvacet mil, ať se drží řeky nebo dráhy, a 16., nejdéle 17. března bude je ěekati s ostatními Čechy, které odjinud přivede, na nádraží v Kůku.

I smělého Pánka přece jen zarazilo, když je locator znova a znova napomínal, revolver že nestačí, špatně se jím míří a daleko nenese, pušku si nutno opatřit a hojně nábojů, celý pas jich viditelně nést. — To odstraší a předejde se mno- 200 hému útoku cestou i pak v domovině samé. Indián je vlastně sketa. Smělý, odvážný, ale nestaví se čelem, nýbrž útočí zákeřně. Zjeví se, jakobv z půdy vyrostli ,náhle, neočekávaně. Dáš-li se překvapit, okradou tě, bráníš-li se špatně, okrvaví tě, třeba i zabijí. Ale kulky se bojí, vystřelíš-li včas, na dostřel se neodváží. Ostrý nůž po ruce koná také vždy a všude výborné služby...

Na cestu nutno se zaopatřiti potravinami: mouka, chléb, sušené maso, konservy, kává, rýže, cukr, ba ani na láhev dobré whisky aby nezapomněli. Plít se nesmí, ale jako lék koná výborné služby. Také obrok pro koně nutno vézti s sebou, protože cestou někdy ani za peníze se nedostane.

„Ostatně se ničeho- nebojte. Nával sice bude veliký, jak slyším, protože půda je výborná, ale budete-li včas na místě, prohlédneme si tajně klaimy, smluvíme plán, pohromadě se budeme držet a polohu, kterou si vybereme, vezmeme pak útokem."

„A na Boha nezapomeňte, k andělům strážcům se modlete, zvláště k archandělu Rafaelu, patronu všech pocestných, Bůh bude všude s vámi. Jenom svorni buďte, stůjte k sobě věrně, zvláště cestou se od sebe neodlučujte, zvolte si už zde svého aldertnana — vůdce — který by všeckny vzniklé spory v zárodku hned soudil, krotil a dusil, a tomu slibte, že za všech okolností se podrobíte," srdečně, otcovsky napomínal je missionář.

„Nouze je naučí, velebný pane, táhnout společně za jeden provaz, buďte bez starosti," smál se Ondra, „budou se vyhledávat a pomáhat si až se z nejhoršího vykřešou. Ale potom za to nedám ani zlámanou grešli, až bude stát už haus, chlívy, stodola, že do nich nevjede známá česká fúrie a že se nebudou raději polčit s Němci, Angličany, ba i s míšenci a Indiány, s každým pronárodem raději, než s vlastní krví. Znám takové případy."

„Já také," smutně přisvědčil kněz, „ale mocným poutem je svatá víra. Jako členy jedné rodiny svorně všecky v jeden celek váže a k rodnému jazyku mocně poutá. S vírou odhazuje se však lehce i mrav i řeč."

„To Tonča bude se u nás modlit a věřit," v duchu si řekl posměšně Pánek, „já sotva na takové hlupoty budu míti čas. Ti svatí v kostele nic mi nedají, ti jsou sami rádi, že stojí v suchu a na ně neprší."

Tonička podívala se v té chvíli na Pánka a až se otřásla.

„Co pak to, že se ten můj Pepa tak jízlivě usmívá, když velebný pán mluví? Šklebí se jako ďábel."

Missionář slibuje, bude-li zdráv a zůstane-li v těchto končinách, neodvolá-li ho pan biskup a nepošle jinam, že se jednou i k nim rozjede, navštíví je, svolá a přesvědčí se, jak se jim vede a čího ducha jsou.

„Píro mne se namáhat nemusí, ale Tonča, ta bude mít radost," myslí si Pánek a mimovolně, jakoby cítil na sobě její oči, otočil k ní i svoje zraky.

Spatřil ustrašený pohled, který na něho upírala, i vážnou, zamyšlenou tvář. Porada byla 202 skončena, všichni už vstávali, loučili se, přistoupil proto rychle k Toničce.

„Ty se asi bojíš, co ?" optal se jí vesele. „Snad těch Indiánů?"

„Ano, bojím se," přisvědčila dost prudce, „ty zde chodíš sice s námi do kostela, ale doma se nemodlíš a myslím si, že v Boha dosud nevěříš. Tak ďábelsky přímo jsi se usmíval, když páter Malý mluvil o víře a náboženství."

„Nu, dobře," odpovídal Pepa cestou k domovu, „dobře, že's se o tom zmínila. Jsme muž a žena, jaké pokrytectví mezi námi a nač? Slibuji ti, že už nikdy nebudu se plect do tvého přesvědčení náboženského, jako jsem to činil v Čechách a posledně ještě na lodi. Úplnou svobodu v těch věcech ti ponechám. Ale ty navzájem musíš šetřit i mne, nemíchat se do mého svědomí. Mám teď tolik starostí jiných a společných," zvroucněl mu náhle hlas, „že by opravdu bylo pošetilostí otravovat si život hádkami o takové maličkosti."

„To nejsou maličkosti," okřikla ho Tonička.

„Ty jsi stále ta stará, prchlá, ukvapená Tonča moje zlatá. Amerika tě nic nenapravila. Ale právě tak se mi líbíš. Jako ohnivé víno jsi, bez falše, průhledná a čistá. Tobě nelze lhát. Přiznávám se, že jsem se tuze trudil těmi záhadami náboženskými v poslední době, boj zuřil v mém nitru a není dobojován. Nejsem dnes nevěrcem, ale také nejsem věřícím člověkem. Kdybych zde při tiché práci v samotě žil snad ještě do jara, rozhodl by se ten boj buď tak nebo onak. Ale přišla v tom ta starost o výpravu, celého mě zaujala a nic / 203 jiného nemyslím teď, než na naši budoucnost a rád — tisíckrát raději — než na ty spory, které před tím mou duši sužovaly. Přesvědčila jsi se, že i když se nemodlím, o kostel nestojím, přece jsem pořádným člověkem, který nepije, ani nekouří, jak ti to byl v Čechách slíbil. Podal jsem ti důkaz, jak tě mám rád, když jsem tě ustavičně hledal a tím se spokoj."

Toničce upadly dvě horké slzičky do tvrdě umrzlého sněhu. Neřekla nic a jen si pomyslila: „Bůh dosud stojí mezi námi a dělí nás. Nemohu ho mít ráda tak, jak bych chtěla. Co bych za to dala jen, aby v ničem mezi námi nebylo rozdílu, nic aby nebylo, co by si mi na něm nelíbilo ..."

Víc už také o tom nemluvila a smířila se s tím, co napraviti síly neměla. Sám Náhlík jí řekl, když si mu postěžovala: „Nic si z toho, dívče, nedělej, bude-li chtít, Pán Bůh ho najde. Takovejch mužů je mezi náma dost ha dost. Ten tvůj se vo- pravdu polepšil, že dybych to na svý vlastní voči neviděl, hanibych tomu nevěřil. Střídmej je, tiché j ha mírnej, hustupnej ha snášenlivej, v tom je lepší, protože zkušenější, než ty. Chytrej je teky ha pracovitej, budeš mít s nim dobrej život, jenom ty se drž svýho, na Pána Boha sama nezapomeň ha vostatní šecko Mu poruč."

I na ni padla starost, vážnost nastávající cesty, neznámá budoucnost i konečně tíha rozloučení s rodinou, kde se cítila jako doma. Pepa ji potěšil, když vytáhl z kapsy asi šest fotografií. „Teprve dnes je ten fotograf přivezl, ale trefeni jsme," podotkl samolibě.

Také Tonička zahleděla se na ně zálibným okem, chvíli obrázek mlčky pozorovala a náhle poručila: „A teď si hned sedni a piš! Domů piš a dvě fotografie tam pošlém, jednu tvé a druhou mojí matce. Napiš, kam se chystáme, co počít hodláme a na svou matku to adresuj." Psaní potom přečetla i chvějící se rukou podepsala. To poprvé se psala „Antonie Pánková" a víc už ne — Barchetová ...

A to bylo to psaní, které pyšně nosila po Noutonicích dělnice na panském, stará Pánková, a které tolik hluku tam způsobilo. Ani nenapadlo čtenářům, když je v rukou měli, v té chvíli že Pepa s Toničkou ukončují poslední přípravy k výpravě.

Potěšilo je nesmírně, když jednoho dne před Náhlíkovou farmou seskočil s koně Zahořík. „Mého staršího syna, však ho znáte — Franka — chytilo to náhle, že pojede s vámi. Kluk má po mně tvrdou hlavu, pomalu už poslouchat nechce, vidí, že celou farmu nemohu mu dát a tak mu nebráním" — vykládal hned venku Pánkovi, který odváděl koně do teplé stáje.

„Vy jste všichni mladí zajíci, nezkušení a zbrklí, pojedu proto s vámi, abych o všem očitě se přesvědčil, vezmete-li mě ovšem s sebou," usmál se, když všecko na ráz byl vyložil.

Pánek byl by zavýskl radostí. „Máme vyhráno," hlásil hned na prahu, „tuhle pan Zahořík jede s námi."

„Snad jsi se nezbláznil ?" podivoval se Náhlík.

Ale farmář vysvětlil, že je nutno, aby někdo spolehlivý s výpravou šel a při náběhu u vozů na stráži se ženami zůstal. Sejde se tam asi pěkná sebranka, zná to, protože to jednou prodělal a málem by byl při tom o život přišel .Chlapce samotného nepustí, co by si tam také počal. P|o- daří-li se mu zabrat nějaký klajm, dá si ho připsat a zůstane tam. On — Zahořík — vrátí se domů po dráze. Jen na nejbližší nádraží ho vyprovodí. Frank po celé léto i podzim zůstane s Pánkem na záboru, kousek vzdělá na důkaz, že se usídlil, a před zimou ujede sem do Rocku a teprve příštím jarem se do toho opravdu dá. „Do té doby snad si také vybere nějakou farmářku, aby se mu nestýskalo," usmál se Zahořík, když i podrobnosti svého plánu vysvětlil.

„Ukaž mi svůj vůz!" poručil pak Pánkovi. Když jej prohlédl, zasmál se vesele: „Ach je, tu je ještě místa pro čtyři, mnoho toho mít nebudeme. Pytel s jídlem a pak svůj vlastní plátěný stan, abychom vás v noci nerušili," poťouchle usmál se na Pánka a jal se hned sám na voze všecko rovnati a překládati. „Takhle se jezdí na posvícení, a ne na nový homeostead tři sta mil daleko. Každým koutečkem se musí šetřit ve voze jako zlatem. Všecky pytle do předu, na těch se dobře sedí i leží a jsou pejtěžší. Všecko harampátí do zadu a hodně vysoko to vyrovnat, až pod střechu. Tak! A tuhle uprostřed, kde se vůz nejméně třese, uděláme salon mladé paní. Bokem se tam bude vcházet, nadzvedne-li plachtu, bude to vůz vyhlídkový, spustí-li ji, má přepychový spad vagon Pacifické dráhy — teď je to v pořádku. Pe- 206 zítří ráno nás tedy čekej. Přivedeme koně s postrojem i sedlem, tak že pojedeme párem, a to je, hochu, jiná jízda, než s kobylkou."

S Pánka i Toničky spadl všechen strach. Jenom toho loučení kdyby nebylo!

Prvního března léta Páně 1886 bylo pondělí. Den vstával jasně a čistě, lehký mrazík kreslil na oknech fantastické květy a mírný větřík vál k západu, jakoby ukazoval cestu výpravě, která rázem sedmé hodiny měla vyjeti od kostelíka.

Na dvoře Náhlíkovy farmy stál vůz a Frank s Pánkem, oba v krátkých kožíšcích a čepicích, zapřahali koně. Oběma bylo veselo u srdce. Hůře bylo Toničce. Pro tu zašel Zahořík do vnitř a našel ji celou v slzách tonoucí. Loučila se těžce se starými, těžce i s mladými a nejtíže s malou dívenkou, Toničkou, kterou v Chicagu na rukou při křtu svatém držela.

„Nu, divče, bejt to muší," přetrhl to konečně starý Náhlík, „víš, co povídá náše písnička: dyť je Pán Bůh všude, jenom se modlívej ha zpívej — Von tě těšit bude."

Udělal jí ještě křížek na čele, políbil ji třikrát jako svoji, do ruky jí dal její truhličku, kterou měla z domova, a skoro násilím vyvedl ji ze dveří. Sám ztěžka přemáhaje pohnutí, hlučně mluvil: „Ve voze najdete teky pytlík brambůrů, važte si jich, sadička pochází z Čech. Sou to modrovočky, za šest neděl pokvetou, ha huž je možno podrejpávat, vařit ha jist. Plytlíček pšence 207 járky i jarýho žita tam najdeš ■— samý jistý, vosvědčený semeno. Ječmen je zlatohlávek, dobře se daří, když Pepa zbrechuje akr, dva ■— hned za nim rozsij, nic nekoukej, že budou hroudy jako hlavy — poroste to, protože to bude na novině."

Tonička pro slzy neviděla, neslyšela. Zaho- řík skoro násilím vtlačil ji do vozu, sedl k ní, vzkřikl „jeď" a Frank trhl otěžemi. Sníh pod koly zaskřípal, „s Pánem Bohem, s Pánem Bohem" křičela celá Náhlíkova rodina, ale jenom Pánek zatočil čepicí ve vzduchu. Tonička už se ani neozvala. Nevěděla, že za vozem bystře kráčí Náhlík, se svazkem klíčů v ruce. Teprve před kostelíkem, když přidali se k ostatním třem netrpělivě už na ně čekajícím vozům, zahlédla jeho jako mléko bílou hlavu v černém rámu kostelních dveří a v tom zaslechla už stříbrný hlas zvonu. Náhlík zvonil klekání dnes pozdě, ale za to dlouho. Ten hlas zvonku poslední doprovázel výpravu a provázela ji i upřímná modlitba starce ...

„Jistě huž tu divči víc v životě nespatřím. Hale dovědět se vo ní dovím, dyž tám bude mít Zahořík syna. Vona je hrdá, neprosila by i dyby se jí sebe hůř vedlo, hale Frank napíše, ha my, co bude nášeho možnýho, pro ní huděláme," umí- ňoval si, klátě se cestou pomalu a smuten k domovu. Náhle už u samé farmy zaslechl výstřel, druhý, třetí, devět jich napočítal. „Ach, to vjíždějí do prérije ha loučí se s námi, poslední pozdrav posílají — inu, Amerika!" pokrčil rameny, vzpomínaje, jak se tu plýtvá prachem, jak o Vánocích, pak 4. července v den neodvislosti a při jiných 208 příležitostech města i venkov otřásá se hlučnou střelbou...

XIII.

Svůj svátek slavil Josef Pánek už na břehu řeky Red Rivveru, kde tábořilo několik tisíc mužů, žen i dětí ze všech končin Ameriky. Přijeli po dráze, po vozech, na koních i pěšky přišli, a stále ještě nové a nové houfy se valily a cherifové s vojáky všecky hnali sem bez milosti, netrpíce ani nohu v území před jeho otevřením. Babylonský zmatek zde vládl. Jazyky všech snad národů a pokolení se zde ozývaly, smích i pláč, zpěv i divoké hádky, modlitby i kletby... Nikdo tu nedbal a nestaral se o pořádek'. Úžasné sobectví a dravá bezohlednost, která neštítila se ani zločinu, stala se tu nejvyšším zákonem. Kdosi rozkřikl lživou zprávu, že v novém území jsou i „goldfields" — zlatonosná pole — a „sacra auri cupido" zmocnila se davu a měnila lidi v dravce. Za babku zbavili se svého majetku, prodali doma všecko, co jim bylo na cestu zbytečnou přítěží, a jako kdysi do Kalifornie, Klondyky, Aljašky, Nevady hnali se sem v zástupech, hejnech jako draví ptáci. Pestrou směsí procházeli se dobrodruzi na všecko odvážení, kterým z očí i tváří přímo hleděla pustá vášeň a neskrocená touha po bohatství. Jako chrti slídili v té směsi vozů, stanů, lidí, koní i hovězího dobytka a už zde, kdo se nebránil, kradli a třeba násilím loupili. I příživníci se našli, kteří rychle těžili a kořistili v tom ruchu a shonu. Bar si zřídili a bez dozoru pro1-4. Baar: K l'ohu 9nn dávali víno, rum i kořalku za* úžasné ceny, těšíce se, že proklamace dlouho ještě vydána nebude a že tak vysají během týdne, čtrnácti dnů, co z těchto lidí kolem vysáti se dá.

V tomto zmateném víru Pánek nebyl by si ani vzpomněl, že dnes slaví své jmeniny, kdyby 'ho nebyla ráno Tonička sama políbila a neřekla mu: „Pepo, přeji tobě i sobě, aby nám dal Pán Bůh se zdravou kůží z tohohle pekla vyváznout."

„Nic se neboj, Toničko, nic se ti nestane," přitiskl ji vroucně k sobě muž, „dokud já jsem živ. Jenom zbytečně z vozu nelez. Držíme se všichni pohromadě. Zahořík a já brousíme táborem a hledáme Ondru. Frank tě má na starosti a u ostatních vozů také stojí naši lidé a každý s puškou v ruce."

„A jak dlouho to ještě bude trvati ?"

„Snad už dnes nebo zítra se to dozvíme. V Hayes už je zřízena pozemková úřadovna a co nevidět musí vydat proklamaci. Jinak tohle množství se vzbouří a ani vojsko je neudrží, dnes vyhledáme v řece brod a už na Ondru čekat nebudeme. Pokusíme se sami prohlédnout si reservaci, abychom věděli, kterým směrem potom se hnát. Kdybychom se tedy se Zahoříkem hned k večeru nevrátili, víš, kde jsme."

„Bože, Bože, to je život! Jak pak to asi s námi skončí?" naříkala Tonička. Pánek už viděl Zahoříka v sedle na koni, rychle tudíž sedal také sám a oba beze slova vyjeli. Jarní slunce teple hřálo, sníh valem tál a farmář zamračen hleděl krajem. „Potrvá-li to ještě týden, řeka se rozvodní," prorokoval mrzut a hnal koně dál po 210 břehu proti proudu řeky, daleko za tábor. Viděli, jak i jiní jsou tak chytří a jak celý pravý břeh řeky je jako olemován vozy i stany.

„Je vidět, že je řeka mělká, ti zde už to mají jistě vyzkoušeno, zkusme se přebrodit," velel Za- hořík a sjel do vody. Koně pomalu, opatrně lezli ku předu, a vskutku voda dosahovala jim sotva po břicha. Lehce dostali se na protější břeh, popojeli kousek do vršku a rozhlédli se.

V tom kus před nimi vzkřikl voják a hodil pušku k líci. Obrátili rychle koně a vítáni posměchem ostatních domovinářů vraceli se k řece.

„S koněm to, hochu, nepůjde, jezdec hned padne do oka," povídá Zahořík, ale už cítí otěže druhého koně v ruce, už vidí i P'ánka stát na zemi.

„Co myslíš? Běží o život."

„Čekejte naproti na břehu, dokud se nevrátím," tiše ještě řekl Pánek a zmizel jako had v holém dosud houští u řeky ...

Teprve v těch posledních čtrnácti dnech, co se tloukli ve voze po prérii, poznal Pánek, co prerie jest. To nebyla ta rovina, co po ní kráčel do Rocku z nádraží před devíti měsíci, se stepní travou, ve které někde se ztrácel, protože mu až přes hlavu přerůstala. Dnes byla prerie holá a skoro bez sněhu, vidě!, jak místy je hodně zvlněná, plna kopečků i mělkých dolíků, ve kterých dosud ležely závěje špinavého sněhu. Někde bystře běží potůček, jinde líně se vleče a rozlévá v močál a všude leží ne svěží, zelená, ale svadlá, nažloutlá, skoro rezavá tráva. Pánek věděl, přitiskne-li se ve svých kožených šatech k té vlhké trávě prérijní jako zajíc ke hrudě, že na sto kroků ani voják ho nerozezná. Projde-!i řetěz stráží, má vyhráno.

„Věděl jsem, že ho nezastřelí, nebude-li utíkat, zastaví-li se na zavolání," vyprávěl pak po svém návratu Zahořík o tom doma Náhlíkovi, „ale strachu jsem mu chtěl nahnat, zadržet ho."

„A co by se mu tedy bylo stalo, kdyby ho chytili ?"

„Zatkli by ho, odvedli do fořtu a až by byla reservace zabraná, s úsměvem by ho pustili — nu a pak se mohl s holýma rukama zase k nám vrátit. Jaktěživo mi nebyl den tak dlouhý, jako tenkrát. Zdálo se mi nemožností, aby se vrátil, a můžeš si pomyslit mé překvapení, když k večeru vidím che- rifa s Pánkem na jednom koni brodit se řekou. Než jsem k němu dojel, Pánek skočil a cherif s úsměvem se vracel. Prohlédl si dokonale homestea- dy a teprve na zpáteční cestě zastavil ho voják a dovedl k důstojníkovi. Pánka zachránilo, že mluví plynnou angličinou s americkým přízvukem a i tváří činí dojem čistokrevného janka 7). Věřili mu, že neví nic o záboru, že je cowboy, který hledá zaběhlého koně, ukázal jim občanský list, cherif mu ještě pověděl, proklamace že je už dávno po městech a v novinách vydána, zítra ráno že se ohlásí táboru, a v pravé poledne ranou z děla že oznámen bude počátek náběhu, který do večera musí býti ukončen. Doporučil mu, aby tu vzácnou podívanou nepromeškal, do tábora se podíval, že tam i svého koně snad najde, doprovodil ho k řece, ba i přes řeku ho převezl..."

„Čertův chlapec," usmíval se Náhlík.

„To ovšem nepověděl, nestrěil-li cherifovi několik dolárků pod palec. Ale stálo to za to, ačkoli jsme ještě vyhráno neměli —". A nyní Zahořík podrobně líčil ohromný útok, kterým se to tisícihlavé množství hnalo na mrtvou, bezbrannou pustinu ...

Když se Zahořík s Pánkem vrátili z objížďky, ani slůvka neřekli Toničce o Pepově výletu. Po večeři sešli se muži k poradě na zítřejší den.

„Měl jste dobrý nos," počal mluvit Pánek, obrácen k Zahoříkovi, „jak se vyjede na vršek, už lze spatřit vytýčené sekce i číslované klajmy, vesměs samé čtvrtky. Cifry i písmena jsou zřetelně psána, zahýbají na právo a ztrácejí se v údolí. Vyhýbal jsem se cestou sněhu, aby mě nespatřili, šel jsem přikrčen po trávě a hodně v levo, jako bych na střežené zábory ani vstoupiti nechtěl. Prošel jsem šťastně a myslil teprve až budu dál od řeky že zahnu na právo. Překročím další vršek a hle — celá rozměřená reservace jako na dlani leží přede mnou. Levým rohem zahýbá odtud daleko na západ, a nejlepší cesta do jejího středu — k vodě — není podél potoku Red Willow. Ale od místa, kde jsme včera brodili, nutno hnát se rovně vzhůru. Za deset minut dobré jízdy ukáže se údolí potoku."

„A je tam i nějaký les ?" za hlubokého ticha optal se Zahořík.

„Ano. Břehy potoku porostlé jsou pruhem listnatého lesa. Hlavně bílé duby, ořechy, hickory, jasany, javory i dříví měkké. Zadnější klajmy jsou holé."

„Hoši, aspoň jednu farmu abyste urvali s lesem. O dříví tu bude nouze, pomůžete si při kácení a postavíte si hravě do zimy už log house místo drnáku, a to bude jiné bydlení —" radil Zahořík.

„Chtěl bych, abychom zabrali dvě sekce po čtyřech čtvrtích na levém břehu potoka, protože ta strana má mírný svah k slunci."

„Tak chytrých jako ty bude víc."

„Kdo dřív přijde, ten dřív mele," odsekl energicky Pánek. „Koně máme dobré, směr cesty znám, jenom nutno koním nové ozubce našroubovat — protože s vršku se to smeká."

„Tak ty pojedeš první jako kapitán," ujal se konečně slova Zahořík. „Frank vedle tebe a ostatní tři na koních a tři pěší za vámi. Já jsem už do té tlačenice tuze těžký. Mne bude asi více potřeba tady bránit vozy se ženskými. Na tyhle všechny se domovin nedostane, a pomoz Pán Bůh, vrátí-li sem s prázdnem. To bude rozdrážděná, vzteklá zvěř a ne lidé. A nyní dobrou noc!"

Dne 20. března ráno zaječela trubka, úředník asi s pěti vojáky prošel táborem, rozhodil spoustu tištěných proklamací, oznámil, že dnes v poledne dělovou ranou otevře se reservace k svobodnému záboru a vrátil se klidně na druhý břeh.

Jako sopka vybuchl celý tábor v radostný, jásavý a zmatený křik. Křičelo se hurá, zpívaly se písně, střílelo do vzduchu, bezuzdné nadšení šířilo se kolem. Konec čekání. Rozhodná chvíle se blíží. Dnes, anebo nikdy! Nutno se připraviti... Tábor pomalu se tiší, hlasy umlkají, ale za to oči všem 2 U horečně planou. Koně rychle se sedlají, zapřahají do vozů, stany se strhují, ohně uhasínají...

Dostavili se i diváci. Míšenci přijížděli, strašní lidé povahou, lidé z otce bělocha a matky Indiánky, mající necnosti Indiánů i bělochů, ale postrádající jejich předností. Hlouček Indiánů na chvíli se ukázal, mužů rudé pleti, hledících smutně i zlostně na tento lačný zástup bělochů, který co nevidět jako dravec po kořisti vrhne se a na kusy rozsápe jejich půdu, jejich vlastnictví... Zde jejich kmen až dosud svobodně pásl, ve vzduchu, na zemi i ve vodách svobodně lovil... Nikdo se jich netáže po jejich právu... Jako stádo bůvolí zahnali je prostě dál, slíbili jim doživotní rentu a myslí, že spravedlnosti učinili zadost...

V táboře jednotlivci i celé skupiny staví se na vyhlédnutá místa a dochází k hlučným sporům. Pěší nechtějí trpěti, aby mezi nimi stáli ti, kdo pojedou na koních anebo s vozy, a násilím buď jedni nebo druzí vítězí.

Záhy vyjíždí i Pánek se svým průvodem. V uších znějí mu ještě Zahoříkova slova: „Bůh buď s vámi! Držte se pohromadě a nezapomeňte, jak dojedete, seskočit s koně, třeba hlavní pušky v trávě nebo v zemi vyrýt kříž a pod číslo napsat své jméno anebo jiné znamení na důkaz, že stojíte na záboru první. Kdyby došlo ke sporům, vystřelte a výstřelem i hlasem volejte cherifa, osvědčte si navzájem svoje právo a nikým a ničím nedejte se vypudit. Budete-li moci, zapalte si na domovině oheň — do rána vytrvejte, časně ráno přijedete nejdřív pro vozy a pak rychle ke Cleer- kovi do Hayes dát si domovinu zapsat."

Koně jsou odpočatí, až bujní a jdou vesele. Pánek objel střed, který byl nejhustěji obsazen, a postavil se téměř až na samém kraji levého křídla.

Hodina po hodině zvolna míjela, křik a ruch se tišil, lidé přestali pobíhat, napětí rostlo...

Po jedenácté hodině rozčilení dostupovalo bodu varu. Dělo vyjelo stranou na vršek a před tváří všech za napjatého ticha se nabíjelo. Horečka lomcovala všemi. Vzduch zdál se jí být nasycen, horko bylo všem, zápach potu šířil se kolem ... To bude šílený běh o závod, o cenu 160 akrů pozemku. Lidé bez domova, a domovina jim zde za tou řekou kyne a čeká na ně! Nedočkavá touha z lidí přenáší se i na zvířata. Koně netrpělivě hrabou, vzpínají se, frkají, až pěna lítá od uzdy. Našinci už sedí na nich, jednou rukou krátce je drží a v druhé drží hodinky. Věčností se jim zdá, než minutová ručička jednou dokola se otočí. Ještě zbývá čtvrt hodiny, deset, pět minut — nejstraš- nějších pět minut, ve kterých se zdá, že zástupu zmocní se šílenství, žádná moc že je nezadrží — lidé i koně stojí už ve vodě — když v tom buchla ohlušující rána. Všichni jako by se lekli. Ale oka* mžik jen, a ze stísněných hrdel už vyrazil jakoby dravčí skřek, voda zasyčela, na břehy se vylévala, a dlouhý lidský pruh jako černý mrak se rozletěl.. Stavidlo u jezu se vytrhlo, a lidský proud povodní se rozlil... Jako včelí roj letěl nejprvé sraženě, ale ve chvíli už se roztahoval a řídnul... Nejdříve z něho vyrazili jezdci, jeli tryskem, ku předu nachýleni, pušky na zádech a mlčky, jen patami pobízeli koně ku spěchu. Zlostný, rozčilený křik ozýval se jim v patách. To vozy se řítily... Svištění 2 W a práskání bičů, pobídky: „biji!" — „hy!" — „ala!" a jiné zvuky zněly daleko široko. Mezi vozy i za nimi proplétali se pěší. A na ty byl pohled nejošklivější. Utíkali jako smyslů zbaveni, oči vytřeštěné, pěsti zaťaté, rty odchlíplé, ústa otevřená a bílé zuby v nich leskly se jako šelmám. Sméčka tygrů nemůže dravěji letěti za kořistí...

Pánek zcela dobře počítal. Všecko hrnulo se v právo, pouze jeho družina hnala se do vršku. Kdosi na ně křičel — i střelil po nich — snad jeli po soukromém majetku — ale přehnali se jako smršť a zmizeli za kopcem. Mohli zabrat hned krajní homeostady, ale projeli je plným cvalem, míříce dolů do údolí. Slyšeli blížící se hluk po pravé ruce, ale nesměli se ohlédnout — sletět s koně znamenalo ztrátu ne-li života, — jistě domoviny... Les začernal se před nimi, voda se zaleskla — tyče se zabělaly, Pepa vykřikl: „Jeďte dál proti vodě a zabírejte řadou!" Sám s koněm skočil přes potok a zastavil se. Smekl čapku a nabodl ji na tyč s číslem, koně, který byl takořka bez dechu a zpěněný, přivázal ke stromu, strhl pušku s ramene, vystřelil a vykřikl hlasitě: „Zabírám tuto domovinu!" Sklonil kouřící se hlaveň pušky a ve vlhkém listí i trávě vyryl veliký kříž. Až se lekl, když začernal se před ním na zemi. „Pokřižuj i sebe!" zdálo se mu, že náhle a prudce vykřikl v něm hlas — ale nebylo času. Kopyta už zaduněla a jezdci myhli se před ním. „Zabráno!" zařval Pánek, zvedaje pušku do výše a tak stál pro- stovlasý, s rukama rozpřaženýma, odhodlán chrá- niti svůj majetek i vlastní krví. Koně přeletěli, a Pepa si oddychl. Ruce mu klesly a nervosně, roz- čileně hrabal se v kapse, nemoha najiti kus černé tuhy. Konečně ji vylovil, shýbl se a na bílou lať napsal třesoucí se rukou: „Josef Pánek" — a už hrčely vozy, prořídlé sice, ale přece ještě dlouhou řadou. Pánek pokryl teď hlavu, postavil se klidný už k číslu a maje prst na spoušti ukazoval puškou na číslice i slova: s-v 1/4 sec 1, trop 11, r. 5 — to bylo označení jeho domoviny. I vozy přejely, nezdržovaly se, a Pánek si pomyslil: „Teď mám vyhráno, co asi dělají hoši? Bude-li pak Frank mým sousedem ? Nesmím zapomínat na koně, projedu ho!" A znovu vyšvihl se naň. Popojel kousek, ale v tom spatřil valící se hojno pěších mužů. Sto, dvě stě jich mohlo být. „Hnout se odtud nesmím, dokud tihle nepřeběhnou" a postavil se s koněm ke své značce. První přiběhl a jak spatřil Pánka, zaklel a běžel dál. „Jen běž," usmál se mu v duchu Pepa, „tam to chytíš!" Pět mužů blížilo se teď najednou, chvíli popoběhli, chvíli jen ostrým krokem kráčeli, zlostně podívali se na jezdce a přešli. Čím dál táhly se hustší tlupy, ale šly unaveněji, až poslední už vlékly se skoro úplně vyčerpány.

Za nimi už ukázaly se vojenské hlídky. Po třech projížděly, a Pánek si oddychl. Dojely až k němu, a tu hned hlásil, že je sám, že prosí o ochranu, a kdyby byl vypuzen o případné svědectví, že zde stál nejdříve. Vytrhl lístek ze zápisníku, napsal rychle své jméno i číslo svého záboru a podal ho veliteli hlídky.

„Dobrá, ale zítra se musíš hlásit v Hayes v pozemkové úřadovně."

„Yes," kývl ochotně Pepa a jako by balvan svalil se mu se srdce. Seskočil znovu s koně, shodil s něho sedlo, pokryl ho dekou a utíral hrstí trávy. „Dobře jsi mě nesl, můj koníčku," mluvil s ním vesele; „až vychladneš, napojím tě, oheň zatím rozdělám, a pak mi přivezeš Toničku. U paty kříže si klekl, odhrnul rukama listí i vlhkou prst, důlek vyhrabal, kamením ho obložil, na dosah ruky ležely kusy suchých větví i kůry, kusem trávy hraničku podpálil, ohýnek zapraskal a modrý dým protáhl se k obloze. Vesele jako chlapec kleče na kolenou, díval se Pánek na plamýnek — na kříž i na dým, který mu ukazoval k nebi.

„Ano, je-li Bůh, dnes bych mu měl býti vděčným," pomyslil si, ale nedomyslil. Kus cesty výše ozval se prudký křik, hádka patrně, Frankův hlas zaslechl a už i výstřel.

„Halo!" rozkřikl se i Pánek a rychle vyskočil. Hlasy ztichly, a po chvíli už Pepa sám viděl, oč se jednalo. To lidské hyeny procházely i projížděly bojiště. Zkoušely, dá-li se nový domo- vinář zastrašit, lekne-li se, vytáhnou-li nůž, na- míří-li revolver, uteče-li a přenechá jim kajm. Zastavily se i u Pánka. Ale s levé strany přiběhl na pomoc Irčan, který sem viděl od svého čísla a počítal i na sousedskou pomoc Pánkovu Večer už pomalu se blížil, když za potokem ozval se rachot kol a český křik: „Haló — kde jste ?"

„To je Zahořík!"

„To je tatínek!" současně zvolali Pepa s Frankem a seběhli do údolíčka. Zraku věřit nechtěli. Do vozů zapřažené muly tupě stojí a před nimi farmář bystře rozhlíží se krajem.

„Sem! K nám! Tady jsme!"

„Už jsme myslil, že jste ohluchli! Chřtán si mohu roztrhnout, a vy pořád nic. — Tak pojeď, brachu!" obrátil se ke kočímu a kývl rukou ku předu.

„Byl bych se tam do rána okousal, a Tonča by mi byla strachem umřela. Ale míšenci jsou čiperný nárůdek, nabízeli se za dva dolary převézt vůz Je to krvavý peníz, ani hodinku z tábora nejedeme, ale jen když jsme pohromadě —" rozkládal Zahořík. „Vedeme i tři smutné hochy. Jak jsem říkal, pěchota v bitvě málo dokáže —" A skutečně, všem třem, kteří za jezdci běželi, nepodařilo se zabrati ani jediný akr. Vedlo se tak i ostatním, kteří nejeli na koni, anebo aspoň na lehkém vozíku — buggu. Vyhráli to vlastně jen koně...

„Teď se jen podívejte, jestli ti chlapíci nic neukradli z vozů, než jim zaplatím."

„Nic, nic, dávaly jsme pozor!" hlásily hned ženské.

„Toničko, tak jsme doma! H!e i oheň už jsem ti rozdělal!" vítal svou ženu Pánek, když jeho vůz zajel na zabraný homeostead.

Po chvíli míšenci cvalem odjížděli za novým výdělkem a krásný, teplý jarní večer snesl se nad prérií. Jeho kouzlu podléhaly i surové povahy lidské. Zvolna ustávaly pusté, divoké hádky, spory i rvačky, sem tam ozval se ještě rachot vozu, za- ržání koně, táhlé zabučení skotu, kdesi zazněla cizí, veselá píseň, radostný výskot, volání jména — ale řidčeji a řidčeji ozývaly se ty lidské zvuky. Po ohromném napietí jakoby se dostavila 220 skleslost a únava. Po oddechu toužilo všecko — lidé i zvířata.

Jako dva ptáci v hnízdě, tak sedí na teplé houni a tulí se k sobě Plánek s Toničkou. Mlčí, jakoby se báli rostoucí ticho zaplašit, jakoby cítili, že mlčení v té svaté chvíli je řečí nejvýmluvnější. Upírají oči vzhůru, kde tajemná ruka zažíhá úžasnou rychlostí celé řady hvězd. Tisíce už jich svítí, třepetá se a září na tmavé klenbě nebes, kdy nízko nad samou zemí vyplul měsíc. Korunami stromů protáhlo se studené, bledé jeho světlo a padá přímo na skomírající oheň u jejich nohou.

Tonička v měkké teplé náruči mužově usíná jako šťastné, bezstarostné dítě. Pepa pozorně klade ji na zem, sedlo dává jí pod hlavu, pečlivě ji přikrývá, ale sám sedí dál, zády o strom opřen, nehybný, jako by z kamene vytesaný.

I v něm sice uléhá, mizí rozčilení dnešního dne, ale za to nové a silnější ještě dojmy plaší spánek od jeho víček.

Kůň u vozu teď s nohy na nohu unaveně přešlápl, pečlivě očichal půdu a ulehl.

Jen Pánek dál bdí a poslouchá...

Potok pod ním zpívá si svoji píseň, hravé vlnky jeho šeptají a mluví a Pepovi zdá se v tom tichu, že jim rozumí, lidskou řečí že hovoří. Odkud přicházíš ? Kam jdeš ? Co zde děláš ? Tak še ho ptají. A hle, měsíc vystoupil na oblohu, velikým okem svým s hůry kolmo se na něho dívá, známé hvězdy, ba celá souhvězdí hledí vlídně dolů a praví: Pod naší stráží zde stojíš, my bdíti budem, až ty zdravým spánkem usneš ... Listí šelestí v korunách stromů a šeptá: Kdo jsi ? Jak se jmenuješ ? Staré, snad stoleté kmeny jako ruce rozprostírají nad ním mohutné větve své a volají: „Utíkáš se pod naši ochranu? Před mrazem i větrem, před úpalem slunce i mrazem chránit tě chceme, své dříví ti dáme nejen na oheň, ale i dům si z nás postavíš ..." Čiperný větřík přiběhl, rozpálenou tvář mu ovanul a důvěrně hovoří: Všude tě hledám, po stopách tvých letím, až zde tě konečně nalézám. Naslouchej dobře, široširou step teď probudím ... Stromy se zakolébaly a takový zvuk se ozval, jako by hluboký povzdech dral se z mohutné hrudi. Ano, prerie probouzela se ze svého úžasu a překvapení. Až dosud znala bůvola, svého krále, který v mohutných stádech svobodně po ní se pásl a proháněl, zákeřného jaguara, v zimě navštívili ji i vlci, kteří ze Skalních hor sem zapadali, naslouchala zvuku chřestý šů, hedvábnému šelestu pestrých křídel motýlích, bzukotu kobylek a hmyzu, šepotu stromů a stepní trávy, skrývala sviště, myši a jiné hlodavce, ale nepoznala dosud bělocha. Viděla ho sice, přešel po ní, objevil se a opět zmizel... Ale dnes zahemžilo se zde lidmi i zvířaty. Je to celý dobře organisovaný vpád těchto mocných tvorů, kteří prérii si podmaní, zotročí a ovládnou. Zaplaší její svaté ticho, poruší odvěký její klid, panenský povrch její půdy protrhnou pluhem i rýčem, do jejího lůna zasejí cizí, nová a neznámá semena, po: žnou její traviny, pokácí její lesy, vypálí její křoviska ... Ale povstane prerije ve svém hněvu a počne se bránit... Všechny metly pozdvihne, aby vymrskala zpět tyto odvážné vetřelce. Vzejde nové jejich osení, kukuřice, pšenice, ječmen, ale 222 mraky kobylek přiletí a do rána zničí, co měsíce rostlo. Vztýčí své dřevěné domy a budovy, ale strašlivý tornádo — cyklon — v minutě jim je rozmetá jako hračky. V letě vedrem a suchem, v zimě blizzardem, bude je trýznit...

Ustrašen sedí Pánek a naslouchá této hrozné řeči. Kde najde pomoc, kde ochranu a záštitu ? Což není pána, jehož by se i prerie bála? Není síly, která by ovládla i nezkrocené síly přírody? Není bytosti, která ujala by se tvora tak slabého, jako je — člověk?

Hvězdy blednou už nad jeho hlavou a na východu rumění se nebe.

Kdo pak to velí slunci, měsíci i hvězdám vy- cházeti i zapadati ? Koho pak to poslouchá celá příroda, země i moře, bouře i mraky, vítr i blesk ? Kdo pak je pánem toho všeho, komu patří celý ohromný vesmír, kdo pak ho řídí, zachovává a spravuje, když přece ani nejmenší dům není bez vlastníka, nejmenší stroj bez strojníka, nejmenší živočich bez života ? — — — — — — Královské slunce vstává tam, kde večer vycházel měsíc. Vstává a zlatým úsměvem pozdravuje a vítá zde — v jeho domovině — poprvé Pánka. Jakoby v jeho nitru roztrhla se a rozhrnula hustá opona — cítí Pánek, jak paprsky světla padají nejen na jeho tvář, ale i do jeho nitra, do jeho srdce i duše a zaplavují ho celého...

Poklekl na kolena, schýlil se ke spící ženě, políbil ji na čelo a pošeptal: „Vstávej, Toničko, už je den. První náš den v novém domově. Musíme se pomodlit a poprosit Pána Boha, aby nás zde chránil po celý příští život." U paty čer- ného, v zem vyrytého kříže klečí s rukama sepjatýma a Tonička muže ani nepoznává ...

XIV.

Ke Klerkovi do pozemkové úřadovny vládní v Hayes mezi prvními dostavil se Pánek s Frankem a ostatními třemi krajany: Hovorkou, Pospíšilem a Brožem k zápisu.

To Zahořík je tak brzy vyslal a nutil, aby koní nešetřili, aby je nikdo nepředešel a nedal si zábory připsat, i když skutečně jich nezabral. Znal dobře ten starý trik spekulantů, kteří nezkušeným nováčkům hrozí soudem, dovolají se svědků, že oni byli dříve na homesteadě, dřív že ho mají připsaný, ale o to se jim jen jedná, aby vyrazili — dá-li se — několik dolarů odstupného.

Vojáci stálí před budovou a udržovali pořádek. Stavěli nové domovináře do řady tak, jak přijeli, a pouštěli je do vnitř po skupinách desítí mužů. Čechům připsány jejich zábory bez nejmenší námitky a vláda vydala jim jako každému uznanému domovináři i karabinu s náboji.

Vrátili se s veselou a s veselou vítal je i Zahořík. Prohlédl a obešel si zatím s rýčem v ruce zabraný pozemek, tu a tam do země zaryl, půdu zkoušel a chválou zrovna plýtval: „Trefili jste, hoši. O štěstí mluvit můžete. Prorokuji vám lepší budoucnost, než my v Rocku máme. Do šesti měsíců nejdéle musíte mít postavené obydlí a zděláno kus pozemku, jinak byste o pozemek přišli. V Americe musí jít všecko parou. To už je 224 vaší věcí. Nerad se do cizích záležitostí pletu. Zítra odjíždím. Frank bude dnes hlídat, ráno mě doprovodí a přivede koně nazpět."

Tu noc spal Pánek jako zabitý. Ale ráno vstal svěží a silný, plný nezkrocené síly a touhy pustiti se do práce, do zápasu s prérií...

Poděkoval Zahoříkovi, stiskl mu ruku, vzkázali s Toničkou pozdrav známým a slíbili střežit Frankův plátěný stan, než se vrátí. Chvíli hleděli za klusajícími koníky, ale pak jako na povel oba se obrátili. Oči i tváře jim zářily, jakoby šli vstříc slavnému a velikému dílu. Oba stáli v plném rozkvětu svých lidských sil. Pepa překročil třicátý rok svého věku a jeho tvář měla definitivní „americký" výraz. P|římý, otevřený pohled, zdravé, ale hubené líce, vysoké čelo, přes ně kolmo vzhůru od kořene nosu ztrácející se vráska, hluboká, jako dlátem vyseknutá, lícní kosti, koutky úst, tenké rty, všecko ostré, určité, jakoby ne z masa, ale z kamene bylo vytesáno. Svěží a pružná jako prut stála u něho Tonička. O pět let byla mladší, o pět stupňů krásnější a líbeznější. Dobrota i něha srdce, odvaha i síla mládí hleděly jí z modrých očí, úsměv seděl jí na ústech a zdravý ruměnec na bílých tvářích.

Příští farma, jak si o ní častokrát v důvěrných chvílích svého nového života vyprávěli, mihla se jim před očima. Viděli vysoký, bílý, patrový dům, za ním konírny a chlévy pro dobytek, kryté ohrady pro ovce a vepře, přístřešky pro pluhy, brány a hospodářské stroje, dřevěné kůlny a stodoly na obilí a seno... Zahrádku kolem domu, plno květin v ní, stromy, jabloně a hruše, košaté, roz15 Baar: K Boliu. 99.5 ložité, ovocem obalené, skýtající hustý a chladivý stín...

V tom pták nad nimi vyletěl a zaskřehotal, jakoby se posměšně zachechtal. Oba sebou trhli. Vidění rázem zmizelo. Před nimi stojí vůz, plachta bělá se na něm a skrze stromy viděti žloutnout se pustou prérii...

„Pojďme!" skoro zlostně, hrubě prolomil ticho Pánek a vykročil. Nad úzkým pruhem lesa měl vyhlédnuté místo, ku kterému zamířil. Vší silou zarazil větev do země, deset kroků odpočítal, zabodl druhou, naměřil a označil i šířku a chopil se rýče. Po celý svůj život až do této slavné chvíle pracoval pro jiné. Dnes počíná pracovati pro sebe. Nevidí, neslyší, nemluví. Ostrý rýč krájí zemi, praskají stonky i kořeny trávy a první čtverce drnu zemitým spodkem obracejí se na povrch. Odkrytá, panenská země mastně se leskne černým, nahým tělem svým.

„Co mám dělat?" ptá se Tonička. I ona hoří touhou chopiti se práce a pomáhati muži svému.

„Hlídat," odpovídá Pepa, ale hlavu při tom nezvedne, ruce se nezastaví.

„To mohu i při práci," nespokojeně namítá žena, ohlíží se k lesu, vidí odtud dobře na vůz i stan — a zahálet přece nebude. Chápe se sama drnů a jakoby postřehla mužův plán, nosí je dolů po svahu a rovná do přímé čáry mezi větvemi.

„Dobře," stručně pochválil ji Pepa a pozorně načíná už nový pruh travnaté stráně. „Nejdříve musíme mít krov nad hlavou — já, moje žena i můj kůň, ochranu před mrazem, deštěm, větrem i úpalem slunečním, ochranu před dravou zvěří 226 i dravými lidmi," rozjímá Pánek při práci a cítí, jak krůpěje potu slévají se v kapky, kapky v potůčky, tekou mu po skráních, po čele a kdykoli se sehne, aby odloupl nový čtverec drnu, skanou a smísí se s černou zemí. Slunce vystupuje výš, s úžasem dívá se na oba mladé dělníky, na práci, která pod rukama jim roste, na černou, vlhkou zemi, která rychle osýchá a voní zvláštní vůní země roditelky a živitelky...

Horko je Pánkovi, odhazuje klobouk, svléká kabát, rozpíná košili u krku, ohrnuje rukávy a při tom okem měří vykonané dílo- „Ještě pruh," poručí sobě, „přines motyku a lopatu!" poručí ženě.

„Bude čas obědvat," připomíná Tonička.

„Ano, přines i jídlo, poobědváme zde, kde pracujeme."

Kukuřičný chléb dnes chutná oběma jako mandle, sýr nikdy tak dobrý nejedli a voda v potoku je přímo znamenitá, až sládne, jaktěživi tak dobré nikde nepili... A jak tak sedí společně při prostém obědě, hle — psík přiběhl k nim, malý, celý bílý s jedinou skvrnou na hlavě.

„Někdo přichází," povstal hned Pánek a pátravě hledí kolem. Ale ani krok se neozval, nikoho nespatřil.

„Snad se skrývá v lese," povídá Tonička a hledí na psíka, jak je vychrtlý, boky má vpadlé, žebra rýsují se pod krátkou, hladkou srstí.

„Má jistě hlad," myslí si, láme kousek chleba a hází ho psu. Skočil rychle po něm, lačně ho spolkl, ocasem zavrtěl a o krok se přiblížil.

„Hlad je zlý," mluví dobré srdce ženy, a už láme druhé sousto.

„To bude jistě potulný pes. Ztratil snad předevčírem v tom víru a shonu svého pána a nemůže ho najít," usuzuje konečně Pánek a hází mu okraje sýra.

„Ty jsi ňáký milý pejsek," hladí ho už Tonička.

„Nevěř neznámému — psu, ani člověku," varuje ji muž a chápe se teď motyky.

„Skopám tu zemi, lopatou hrň ji za mnou dolů a za chvíli máme rovinu jako stůl," stručně ještě poručil a už zase mlčí jako hrob, ale pracuje jako lev, dává pozor, aby nechybil a kopal rovně.

„Aha, už tomu rozumím," chápe Tonička Pánkův plán, „postavíme jen tři stěny, čtvrtá už je hotová," a hledí na kolmo seříznutou stráň, o kterou Pepa patrně drnák opře. Pomine život kočovný, potulný, který se jí už znechueuje. Musí se i ona přičinit, aby postačila muži. Odhazuje nakopanou zem dolů k drnům, i jí vlhnou potem čechrající se vlásky nad čelem, propocená košile lepí se k tělu, odvazuje šátek s hlavy, zástěrou utírá si rozpálené tváře a krk, ale není času stále se otírat, a tak i její pot — kapka po kapce — padá do černé země ...

Dílo pod rukama roste, a když k večeru vrátil se mladý Zahořík, zastihl oba ještě v plné práci. „Nazdar!" z daleka už vykřikl, jakmile je spatřil mihati se mezi stromy, ale pak překvapením ústa zavříti zapomněl. Psík na něho vyštěkl, a Pánek se ženou pozdvihli se od práce.

„Půl chalupy máte hotovo," divil se Frank, znaleckým zrakem prohlížeje vykonané dílo. 22S „To ještě ne," bránil se Pepa, „ale kousek ano."

„Přilepíš k tomu přední stěnu a střechu a jsi hotov. — A cí je to pes ?"

„Ty's tu s námi zůstal ? A to jsi hodný," sklání se k psisku Tonička, hladí ho a vypravuje, jak v poledne přiběhl hladový, uštvaný. Nakrmili ho, on se svinul do kolečka, stranou do trávy na sluníčko si ulehl a spal při nich až do této chvíle.

„Hezký psík; jak pak se jmenuje?"

„To se ho optej," směje se Pepa, směje se Tonička i Frank, a šťastni, veselí po vykonané práci jdou společně k vozu. Večer je chladný, zapalují oheň a usedají po večeři kolem.

„Otec mi cestou poručil, abychom té své české kolonii dali nějaké jméno. Možná že se ujme, jako se ujalo Praha, Plzeň, Vodňany, Písek nebo Tábor."

„Navrhuji Noutonice," hned radila Tonička.

„To je dlouhé jako Lovosice, to není pro Ameriku, Bůh ví, jak by to zpotvořri a zkrátili," kritisoval návrh Frank.

„Na to musíme svolat celou radu," usmíval se Pánek, „pozvat i ostatní, a k tomu se nedostaneme dříve, až v neděli."

„Do té doby bude stát drnák, a přijmeš nás už jako domácí pán."

U Toničky, na jejích šatech, ležel pes. Natáhl se, hlavu položil na přední packy, hřál se, mžoural, jako by podřimoval, chvílemi tiše ze spaní zakňučel nebo zaštěkl.

„Tak aspoň tomu psu dejte jméno, ten je náš," usmála se Tonička. Psík, jako by tušil, že je o něm řeč, zaklepal ocáskem o zem, pozdvihl hlavu, protáhl se a olízl Pánkové ruku.

„Do rána se ztratí. To je tulák pes, nejlépe ho zastřelit," míní Frank a sahá po své karabině.

„Opovaž se!" křičí hned Tonička a klade na psa ruku.

„Vždyť on nějaké jméno má, jen je uhodnout," míní Pánek. I volají na psa: lord, barry, blitz, brok, jeden přes druhého, jak jim napadají jména známých psů. Ale psík se ani nepohne, jen dívá se bystrýma očima po nich, jako by se jim smál.

„Tak já ti sama vyberu jméno, budeme ti říkat Chudáčku."

„To je divné jméno," povídá Zahořík.

„Když on je takový chudáček, ubohý sirotek, vychrtlý, pána ztratil, domov nemá, mluvit nemůže, on je na tom ještě tisíckrát hůř, než my—" smutným hlasem odůvodňuje svůj návrh Tonička.

„Však on ti uteče, až se nasytí a odpočine," kárá její rozcitlivělost muž.

„Když se mu u nás nebude líbit, ať si uteče."

„Spatří ho časem pravý jeho pán, budeš mu ho musit vydat a líto ti ho bude."

„Když ho jménem zavolá, a Chudáček s ním dobrovolně půjde, ani slova neřeknu."

Ale psíku utéci ani nenapadlo. Provaloval se blaženě, protahoval unavené údy a od Toničky se nehnul. Bylo to vlastně mladé, nezkušené ještě štěně, hloupoučké, které v tom zmateném náběhu ztratilo hlavu, nedovedlo se orientovat; v té motanici různých stop, lidí a vozů, dobytka a koní, vtom hluku a víru nedovedl Chudáček chytit stopu svého pána, ačkoli celou noc a celý den po ní slídil; 230 našel ji, hned zas ztratil, až celý popleten, už sám nevěděl (cí je ,komu patří a běžel za každým člověkem, kterého potkal. Všichni ho hrubě zaháněli, házeli po něm kamením i klacky, až zde ho nakrmili, a byl přesvědčen, že je doma. Už měl oču- chaný vůz i koně, znal vůni Toničky, Pánka a do rána i s Frankem se skamarádil. Ten přenesl si sem svůj stan a sám zase hlídal koně i vůz. Pepa 'spal ve voze ještě, když už ráno koně chrupali obrok, a Tonička už oheň rozdělala i vodu z potoka přinesla.

„Chudáček neutek," hlásila hned Pánkovi, jakmile ráno vyhrabal se na světlo denní. Ale psík sám už vrtěl ocáskem a lísal se k němu.

„Tak jsi náš1," potřepal ho rukou Pepa, „špatně jsi si to vybral, moc dobrého neužiješ, ale hladem pojit ti nedám, to se neboj."

A Chudáček jako by rozuměl, hlučně se roz- štěkal, rozběhl se a v kruzích dokola obíhal vůz, koně, stan a všecko, co tvořilo chudý jejich majetek.

„To je naše! Naše, naše, naše!" rozléhal se daleko široko pronikavý psí štěkot, a ozvěna svědčila a ochotně odpovídala: „Ano, vaše! Vaše, vaše, vaše!"

„Tohle bude hlídač lepší, než my," radostně naslouchal Frank, „bez starosti můžeme spát, ten by probudil mrtvého," a sám mu na jeho mísu ulil také trochu od svého snídaní.

„Zapřáhni oba koně a dej se pluhem dopre- rie. Budu za tebou rýčem krájet drny, nosit je s Toničkou a stavět," určoval Pánek program dne.

Ale Frank se mu do očí vysmál. „A to jsi se chlubil, jak jsi se cestou všímal drnáků, že ho po slepě postavíš. Tak bys ho lepil, kdybys nemět les pod samým nosem. Vytáhni pilu!"

Pepa mlčel. Věděl, že se musí v hospodářství od toho hocha, skoro o celou desítku let mladšího, učit.

„Tak si oř zatím na svém záboru, Tonička mi pomůže."

„Otec mi poručil oplatit ti, co jsi nám půjčil v Rocku. Plřeplatím-li, oplatíš mi ty, až se sem za rok navždy přistěhuji."

„S radostí," souhlasil Pánek.

„Na mé domovině zoráme jen kousek, abychom vyhověli zákonu, sít ani sázet nic nebudu, stavět už dokonce ne, ale zůstat zde musím, abych uhájil svého práva a vyhnul se chybám, které ty uděláš. Poznám podnebí, půdu i poměry a i když začnu později, jistě tě dohoním, protože farmářství mám v krvi."

„Jsi hodný, Franku," mile podívala se na něho Tonička, „aspoň mohu dnes prádlo vyprat a zašít, co je třeba."

Pánek s pilou a sekerou zastavil se u mohutného kmene.

„A nač bychom se s takovým obrem dřeli, když si můžeme vybrat," odváděl ho hned Zaho- řík. „Doubek nebo jasan jako ruka silný unese střechu. A těch tu máme! Šetřit nemusíme, hajný na nás nepřijde , kácíme ve svém."

V Pepovi probudily se nabyté zkušenosti u dřevařské firmy Hanna a Lay. Dříví třídit i kácet, 232 délku i sílu jeho odhadovat, to zase Pepu nikdo učit nebude ...

„Máš pravdu," přisvědčil Frankovi, „daleko nepůjdeme, budeme mít ženu i koně na očích a dříví blízko nosit."

Více slova spolu nepromluvili. Shodli se a rozuměli si. Deset jasanů porazili štíhlých, dlouhých, skoro bez suků. Silnější spodky dají sloupy, štíhlejší vršky ponesou střechu.

„A nač máme koně a vůz!" křikl Frank, když viděl Pepu, jak se chystá zdvihnout těžký, syrový odzemek a vléci ho po stráni vzhůru.

„Napřed musíme mít cestu," švihl ho Pánek.

„Plravda! ¡Ta musí být dřív nebo později, jinak se od řeky k drnáku nedostaneš."

„Rozebral bych vůz."

„Dobrá! Ale chytne-li prerie, pak s ním ne- ujedeš."

„Tak do toho!" velel už Pánek, věda, že ten ohnivý hoch nerad se podrobuje. Vybrali nejužší a nejřídší pruh lesa, pilou i sekerou dopoledne proklestili a upravili širokou i pohodlnou cestu. Po obědě zapřáhli koně a k úžasu Toniččině vyjeli i s ní i s chudáčkem, který pobíhal pod plachtou radostně, vesele štěkaje, že se také jednou veze. Nezastavili, dokud nestáli uprostřed pro drnák upraveného místa.

Pánková hubovala .Má dole ještě prádlo, suší je po křoví, nádobí tam má od oběda. Pro vodu i dříví blízko tam měla a ti ztřeštěnci jen zapřá- hnou a jedou. Ani se jí nevšímali. Jen kolem vozu se oháněli a než se vzpamatovala, mlaskl Frank na koně, řekl: „Hy!" — ti pomalu zabrali, Pepa maličko přidržel korbu, půl vozu vyjelo, a korba předkem sklonila se k zemi. Zapřáhli do zadního dílu a zase ho tak z lehoučká vytáhli, tak že celý svršek i s plachtou seděl na holé, pevné půdě.

„Tak jsme tě přestěhovali," usmíval se Pánek, „a myslím, že naposledy; teď ještě postavíme ti střechu nad hlavou a palác bude hotov."

Kola už rachotila, Chudáček už se točil před koni, a Pánek musil pospíšit, aby je dohonil. Frank uměl jezdit, vyhýbat se pařezům, otočit se s vozem třeba na dlani, pro každý náklad upravit jeden a týž vůz. „V tom musím k němu chodit do školy," přiznával si Plepa a bedlivě si ho všímal.

Vůz nechali stát na cestě, snesli a naložili pokácené kmeny a stáhli je řetězem.

„Neuvezeme," lekal se Pánek, když viděl, jak koníci s místa nemohou pohnout vozem.

„Lenoši!" rozkřikl se Frank. „To by se jim líbilo, chodit jen pod sedlem." Vyskočil na oj, zády opřel se o narovnané dříví, otěže vzal do levé ruky, přitáhl je a dlouhým bičem zahvízdal koním těsně kolem uší. Nejen koně, ale i Chudáček se lekl a rychle jako střela odrazil až za vůz.

Než se Pánek dostal k tomu, aby zatlačil, už zaduněla země pod kopyty, a koně — hlavy k zemi schýlené — táhli jako dva šrouby.

Do večera skutečně stála dřevěná kostra přední stěny a střechy. Jako na vodě se sice viklala a celá se hýbala, ale Pánek věděl, drn že ji ztuží i zatíží, jedno s druhým že se spojí, slehne a leta letoucí vydrží, tak že i na bohaté farmě často pro památku stojí původní drnák, děd za ruce vodí 234 do něho své vnuky a s hrdostí ukazuje jim těžké počátky svého blahobytu.

Bude mít i on — Pánek — to štěstí? Tonička se mu nesvěřila, ale zdá se mu, že chvílemi její tvář se celá proměňuje, oči se jí lesknou, rty p- smívají a kamsi do dálky v zamyšlení před sebe hledí.

Na to myslí Pepa dnes, když sám sedí u koní na hlídce.

Nebe se kalí, hvězdy jako by osleply, měsíc plujt v ohromném mlhavém kole. Těžká starost pojednou padá na Pánka a rdousí ho jako můra. Hle — na to nepomyslil. Ale jistě Tonička myslí na to, co ji čeká — zde — na prérii, bez pomoci lékaře, anebo jen zkušené ženy, třeba matky, která dceři nejlépe rozumí. A v zimě — kdo ví jak bude! Měl by zavřít ženu i dítě do drnáku, krapet mléka nebude po ruce, snad jen sušené maso bů- volí, stuchlá rýže, nějaký suchar bude vše, co by jim mohl podat? A co si jen počne — co si počne? Aby mu snad zde dítě potom zemřelo! Anebo ona — Tonička kdyby to měla zaplatit životem ... Rázem znovu pocítil sílu nesmírné lásky, která ho k ní pojí, pozdvihl hlavu a upřímně si řekl: „To Pán Bůh nedá a stane-li se to, pak opravdu není Boha."

„Nerouhej se," řekl si hned v zápětí, „Bůh by tě potrestal, má právo i moc vzíti život i tobě, protože ti ho dal."

Pánek se zamyslil. Nejhlubší tajemství, tajemství vzniku života zahalené neproniknutelnou rouškou stálo před ním ...

Ptáci se budili, den se blížil...

Jakmile Zahořík vyšel z nízkého stanu, kde spal sladce na suché stepní trávě, pozdvihl oči k nebi, zasmušil se a prohlásil vážně a určitě jako prorok: „Nejdéle do dvou dnů změní se počasí. -Snad deště přijdou, ne-li něco horšího. Barák musí být do večera přikryt."

„Vždyť se oteplilo. Celou noc prodřímal jsem nepřikryt."

„Právě proto," odpověděl Frank a otáčel se kolem koní.

Pánek vytahoval. z vozu součásti železného pluhu a sestavoval ho několik kroků od vozu! a koní. Dychtil už po tom, dočkati se nemohl té velké chvíle, až rádlo zaboří se hluboko do země, až dlouhé brázdy začernají se, kdy postaví se na pokraj a řekne Toničce: „Ejhle, naše pole, pod celý korec zoral jsem ho dnes ..."

A Frank hned, jak lžíci položil, už zase křičí: „Pojedeme do lesa všichni, i Tonička."

A jedou. „Co umíš lepší," ptá se Pepy cestou, „léztina stromy, nebo 'loupat kůru ?"

„Obojí," dle pravdy odpovídá Pánek.

„Tak loupej kůru!"

„Se živých stromů?"

„Ano, pro živé lidi," odráží ho Frank, protože cítí, kam míří. I Frank má cit a lásku ke stromu, ale vždyť ty stromy jsou na smrt určeny, v zimě jich skácí mnohem víc, aby si připravil dříví na loghouse — na srub — v drnáku přece věčně nezůstane — tak proč těch stromů litovat. Sám sekerku za pasem jako veverka bystře šplhá na 236 strom a už tenké, pružné větve, s řidkým, tala- dým dosud listem sypou se na zem.

„Kůra musí být přes metr dlouhá," křičí na Pánka, „aby přesáhla s krovu na krov."

Jarní míza stoupá ve stromech a kůra se loupá lehce jako kůže. Stromy oklestěné svítí hahým, bílým tělem, až Toničce bolestí srdce puká. Ale bojí se mužských, bojí se něco říci, protože oba jako dravci sekerou i nožem vrhají se na strašné svoje dílo. A tak jen nosí větve a skládá je trpělivě na vůz. Veliké, s mohutných kmenů sedřené kůry jako roury stočené sbírá, počítá a hlásí, kolik je jich: „Třicet — čtyřicet."

„To je málo — nejmíň šedesát jich potře- bujem, má-li to být pořádně uděláno," odpovídá Pánek a znovu ruční pilkou i nožem nařezává a sekerkou olupuje nové a nové kmeny.

„To bude strop, že mu rovno nebude," ¡libuje si Frank, „kůry jsou lepší než thérový papír, nepáchnou, ale voní, mají krásnou barvu — nejprve bílou jako křída, později žlutou jako kost*," opatrně je při tom nakládá i potom skládá.

Tonička se těší jako dítě a slibuje psovi: „Počkej, chudáčku, to se podíváš, jak to bude u nás hezké, to se ti teprve nebude chtít od nás." Chudáček až kňučí radostí, vyskakuje do výše a kdyby se paní dala, celou by ji radostí olízal.

„A co pak vám uvařím k obědu ?" stará se jako hospodyně, když vůz konečně je ovršen a ona s prací hotova.

„Každé minuty je škoda," hlásí Frank, „sníme nějakou konservu. Až bude pršet, dáme si ry- by. Už jsem se díval, potok se jimi hemží a bude čas je obírat. Dnes musíme jíst stoje."

A jako když hoří, běhají všichni kolem drná- ku. Frank — jako nejlehčí — natahuje kůry na krovy, přiklepává je lehce hřebíčky a rovná pružné a silné větve. Tonička hrabe a snáší suchou trávu prérijní a shora hází ji se stráně dolů přímo na střechu. Nahoře po celé délce střechy ryje Pánek hlubokou strouhu, vyrytou zemí a drny hned zahazuje konce krovů i střechu.

„Ani se to nehne, a teď ať si prší!" furiantsky povídá Frank, seskakuje dolů a dívá se na šikmou střechu i na stoku za ní, která by zachytila a stranou odvedla vodu řítící se se stráně.

„To máme verandu, balkon jako millionáři v Chicagu," usmívá se Tonička.

„Zítra budem orat a ucpávat drnem nejdřív poboční strany. Tuhle budou dvéře, zde necháme místo pro okna," počítá Pánek sloupky a těší se na zítřek, na slavný okamžik, historickou chvíli v jeho životě, kdy poprvé prolomí povrch pre- rije... j ' Vítr se zvedá, klátí suchými stonky trav a zdá se, jako by celá zvlněná step chvěla se úzkostí a strachem. Snad tuší i ona, že zítra poprvé zaryje se do ní studená tvrdá ocel a poprvé přijme semeno kulturních rostlin.

I nebe se kalí, jakoby nechtělo hledět na ten zápas člověka se zemí, zápas Bohem sice ustanovený, ale přece jen násilný, nepřirozený. Bez toho zápasu země rodí jen hloží, plevel a bodláčí. Lopotnou prací donucena vydá teprve úrodu svou a živí člověka. 238 Když ráno Frank zapřáhl koně před pluh — pohlédli s Pánkem na sebe.

„Tvá je farma, tvé je pole, postav se k pluhu — povedu ti koně, abys oral rovně."

Tiše jako pěna stála zde Tonička a hleděla na mladé muže. Oba obírali se pluhem a potahem — ale její rety chvěly se -tichou modlitbou, když náhle koně zabrali, kořeny zapraskaly, pluh jakoby se ztrácel v zemi. I oráč kráčející v černé brázdě a sklánějící se nad pluhem jakoby se zmenšil. Pouze koně pomalu a jistě kráčeli ku předu, jakoby vlíkli za sebou všecko, i Franka i pluh i Pepu. Jeden celek dohromady tvořili zde koně i lidé, stroj živý, kterému se step neubrání, neodolá, ale podlehne...

Pes chudáček zaražen, překvapen němě se díval na práci, kterou patrně v životě dosud nikdy nespatřil. Z šedivých mraků počalo v té chvíli drobounce pršet, i oči Toničky zamžily se a jako v mlze stála a hleděla na přímočárně vzdalující se oráče...

Stála, za nimi hleděla, ruce měla na životě sepiaté a rty se jí stále tak chvěly, jakoby tichá slova šeptaly... Na koho si v té chvíli myslila ? Za koho se asi modlila?

Vyplašený ptáček zvedl se náhle před pluhem, vznesl se do výše a vesele zazpíval. Všichni pozdvihli k němu oči. „I to je skřivánek, kde pak už se tu vzal ?" podivil se Frank. Ale snad ho zakřikl. Ptáče zmlklo v dešti a jako střelené přímočárně sneslo se kus dál do šedé trávy ...

Když v prudkém lijáku snášeli mužští drny a hodlali stavětí přední a poslední stěnu baráku, otevřela Tonička svoji truhličku, chvíli se v ní přehrabovala, až nahmátla plechovou krabičku.

„Tohle dáme do země právě pod prah," řekla víc jako by pro sebe. Frank s Pepou oba se po ní ohlédli překvapeně, jak měkkým, smutným hlasem to povídala.

„Co pak je to ?" optali se skoro současně.

„To mám ještě z. domova — z Čech," odpověděla, ale dál nemohla. Slzy valily se jí z očí, pláč s ní zatřásl, opřela se o vůz, který dosud stál uprostřed drnáku, přitiskla tu krabičku k srdci, hlavu do plachty zabořila a usedavě, tiše plakala.

Frank je zapřísáhlý nepřítel pláče, tvrdý Amerikán, ve kterém není ani krůpěj sentimentality, ale v té chvíli praštil rýčem, kterým drny při-: sekával, a skočil k Pánkové. Pepa už stojí při ní, drží ji kolem pasu a s nezvyklou teď něžností se ptá: „Co se Ji stalo, Toničko? Promluv!" Strach třese se mu v hlase a starost mu hledí z očí. Bere jí z ruky konečně i krabičku a otvírá ji. Jaká to je kouzelná krabička! Hle, z ní vytahuje se smutek a padá i na Pánka. Odmlčel se, ruce se mu rozechvěly a jako mlhou hledí na bílý šáteček. Poznává ho. Zdá se mu, že je dosud slzami vlhký... Noutonický hřbitůvek vidí, kostelíček, vlahý večer májový, Toničku, jak se vrací už od samé zdi hřbitovní a na cestu si bere hrst* země z hrobu svého otce... Ta vzpomínka svěží, teplá 24 0 vyskočila z toho šátečku a Pánek chápe, proč jeho žena pláče.

„Mlč, Toničko," tiší ji mírně a krotce, „vím, co si myslíš, chápu, proč pláčeš. Ano, zima je ti, pohodlí žádné nemáš, dřít se musíš s námi jako dobytče, ani kamna nemáme, abys si mohla uvařit, kapka mléka není, vajíčko, máslo, mouka, ničehož nic, jen ty konservy a sušené maso. Bída je to! Jako cikáni bydlíme s koníky pohromadě, tak jsi si nepředstavovala svůj příští domek. Ale trp, nenaříkej, statečně to všecko snes, jiným je ještě hůř, nám pomáhá Frank, jsme alespoň už v suchu, ostatní jistě ještě moknou ve voze nebo pod stanem. Dáme ti ten poklad, kam si přeješ', a věřím, že nám štěstí přinese, vzmůžem se a po roce uvidíš, už budem jistě bydleti ve dřevěném domku, suchém, teplém, jen zdráva abys byla."

Jakoby četl myšlenky ženiny, mluví Pepa a Tonička už se stydí za svoji slabost, je jí líto teď muže, omlouvá rychle svoje pohnutí: „Nehněvej se, přemohlo mě to, vždyť já si nenaříkám a nestěžuji, pracuji ráda, vím, že každý začátek je zlý, jenom ty abys zůstal zdráv, neublížil si, a pak nám za dva, za tři roky bude jako Náhlíkovi, Pokornému a jiným."

Koně uvázáni vzadu u vozu bystře stříhají ušima, jakoby naslouchali. Chudáček sedí na bobku a upiatě se dívá na svoji paní; i venku se ztišil liják, pouze Frank mrzutě se obrátil k pohozenému rýči a myslí si: „Jsou ty ženské přece jenom blázni, rozpláčí se pro nic za nic, kozel aby jim rozuměl." Ale také mu jest nějak divně u srdce a, 16. Baar: K Bohu. g/tf myslí si: „Pánková je přece jen hodná žena, bojí-se o muže." Seká dál drny do čtverců a očkem hledí, jak Pánek rychle z kusu dřeva upravuje práh, Tonička mezi dvěma sloupky vyhra- buje důlek, klade do něho svůj poklad, dvě slzičky ještě jí naň ukáply a už ho zarovnává zemí. Pepa rychle položil na to a zatloukl hrubě přitesaný odzemek dubový a kleče s Toničkou na zemi, upravoval, dusal sekerou a zemí zarovnával místo, kde skrývala se ta svatá památka.

„Je nejen hodná, ale i hezká," myslí si náhle Frank a nahlas povídá: „Paní Pánková, nemáte doma svobodnou sestru ?"

„I ba že mám," chutě odpovídá Tonička, vděčná, že cizí člověk, jakým Frank přece jenom je, nesměje se jí, ba že i převádí řeč na jiné pole.

„Tak jí rychle pište, aby přijela, že si ji zjara vezmu za ženu."

„Ale, Franku, co vás to tak náhle napadlo?" dala se mu do upřímného smíchu.

Frank zuřivě seká drny, červený je jako plamen, pot leje se mu s čela, za nic na světě by se nepodíval na Toničku, ale odpovídá prudce: „Jenom sedněte a pište, jistě si ji vezmu."

„Vždyť nemám ani papír, ani inkoust, sami nevíme, kde je pošta, a jak by nás tu psaní našlo. A potom, což kdyby se vám nelíbila..."

Frank už mlčí. To s tím papírem a pérem i s poštou je svatá pravda. To se musí změnit, a Frank to změní, jako že se Zahořík jmenuje, jen co ten drnák bude hotov.

„No tak stav!" obořil se drsně na Pánka, který tu stojí zamyšlen. Překvapila ho ta otázka 242 Frankova a přemýšlí o ní. „Špatné by to nebylo, Tonička by tu měla sestru, nestýskalo by se jí, pomohly by si navzájem, Frank je řádný hoch —" „Naměří si drnák veliký jako stodolu, hotov s tím člověk nemůže být; a teď stojí a dívá se. Snad čekáš že vyroste sám jako bůvolka na prérii — ne ?" optal se Zahořík posměšně.

Rázem rozplašily se a rozprchly z hlavy Pepovy všecky plány a myšlenky, a on chutě dával se do díla. Tonička jako cihly podávala mu čtverce drnové, Plánek rychle je kladl, rovnal, pěchoval kolem sloupků a příček, a práce rostla. Do neděle stála residence. „Zamljanka" říkají na Rusi takové chatě, z půli do stráně jako by vřezané, z půli nad zem vyčnívající. V Čechách zdálo by se to špatným chlévem pro koně, doupětem, brlohem pro zvěř, ale Plánek se ženou šťastni, hrdi a blaženi dívali se na svůj domov.

„Zde postavíme příčku, koně oddělíme hned příští týden," sliboval Pánek a rozebíraje vůz pokračoval: „Tamhle do kouta opatřím sporák, okna a dveře přivezeme z Kůku hotové."

„Plachtu zatím natáhnu přede dveře, podlahu posypu pískem, kdyby bylo trochu vápna, obílila bych zdi."

„To by nešlo," smál se P'ánek, „země se trolí a maže, ale v létě nasušíme dlouhé stepní trávy, rákosu a upleteme rohože."

„Tak si tu hrajte, já objedu reservaci, podívám se, co dělají sousedé," ohlásil v sobotu hned ráno Frank, sedlaje si koně a vyjel do deště. Nic si z toho nedělal a zaměřil hned podél rozvodněného potoka vzhůru. Zvědavost ho pobízela adráž243 dila. Mladá krev hrála mu v žilách, zapomněl 11a lopotu s drnákem, koník pofrkával a křepče běžel, patrně i jemu lépe se to líbilo, než tahat vůz nebo pluh.

Češi vždy a všude vyniknou — „v cizích službách". Jsme zvláštní národ. Doma nesvorní a jako by ospalí, v cizině rozvineme a do krajnosti napneme všecky skryté síly. I český farmář v Americe vysoko vyniká důvtipem i pílí nad ostatní. Nezdar ho neodstrašuje, je vytrvalý, houževnatě bojuje, dokud nezvítězí.

Frank zastihl krajany v plné práci. Hovorka už má drnáček, Brož dosud má stan pod stromem, ale za to zbrechováno kolik akrů, jediný Pospíšil je na tom zle, žena mu stůně. Ale ani on si nezoufá, těší se, že mu krajané pomohou, i když se opozdí. Všichni chválí Pánka, jak šťastně volil. Les stane se jim velikým dobrodiním. Už teď přicházejí sousedi prosit o dříví. Dávají teď zdarma — ale později přestanou dávat a budou prodávat. Jenom zásoby jídla docházejí. Do města by se mělo jeti a nakoupit mouky a másla, obroku pro koně, suchou travou nelze je krmit, to by špatně orali. Souhlasně potvrzují, jak celá reservace se vyčistila, déšť zahnal dobrodruhy, mnoho zabraných domovin je sice neobsazeno dosud, ale na většině, pokud viděli, hýbají se lidé.

Frank jede dál; chce z vlastního názoru poznat aspoň nejbližší okolí a vidí už s návrší mírně zvlněnou step, holou a šedou a na ní tu a tam vystupující dým, bělající se stan, černající se čtvereček čerstvě prolomené prerie. Němci mají zabráno těsně za českými domovinami. 244 „To je marné," směje se pod kůží Frank. „Češi a Němci musejí sousedit a škorpit se všude na světě." Našel dál tři rodiny polské, několik slováckých a irských, se kterými pustil se hned do řeči.

Když se na samý večer vrátil domů, přivezl s sebou plno zpráv. Člověk je tvor společenský a samotu těžce nese. Pánek i se ženou lačně poslouchali Franka.

„Zítra uspořádáme my Češi svůj fair," hlásil vážně. „Pozval jsem je. Přijedou hned ráno."

„K nám ?" lekala se Tonička.

„A kam ? My jediní máme residenci; a jak jste si to upravili, podívejme se, i stůl i postel i lavici tu máte," smál se Frank, dívaje se, jak z rozebrané korby vozové Pánek pořídil cosi podobného nej- nutnějším kusům nábytku, „máme hotový salon, president k nám může přijít."

„Jen ať přijedou, potěšíme se," vesele řekl hned Pánek.

„A ženy přivedou s sebou ?"

„To nemohou, cesta je pouze pro koně. Ostatně máte už málo kávy, ženské černou nepijí, a naše koně nedojí."

„Nedostanete ani černou."

„Nechceme, napijem se vody."

„To bude pěkný fair!"

„Bude, protože přestane pršet a uhodí mráz. Uvidíte, že si zatancujete!"

„Kéž bychom měli zaseto!" povzdychl si Pánek, jakmile slyšel o mrazu.

„Dobře, že nemáme zaseto," posměšně odpověděl mu Zahořík, „na to máš dost času, až koncem dubna, až se počasí vyblázní. Obilí vzklíčí, zmrzne, a mohl bys pak sít znovu, kdybys jen měl co. Tak buď rád, že máš obilí v pytlích a ne v brázdách, máme aspoň polštáře pod hlavu — dobrou noc!" a zmizel za plátnem svého stanu, které oddělovalo konírnu od lidského příbytku.

Lidé, koně i pes — všecko živé usnulo po chvíli tvrdým, zdravým spánkem. Větřík pohrával si plachtou, zakrývající dveře i okno, a když ji chvílemi odfoukl od drnové stěny, řada zlatých hvězd — čarokrásných očí nebes — nahlédla dovnitř. Opravdu se vyjasilo, a mrazem na kost tuhla rozmoklá, rozšlapaná i rozjezděná půda kolem chaty. Sladce se to spalo, a všichni po starém, dobrém zvyku přileželi si, protože byla neděle. První vstávala Tonička, a sotva že se umyla a oblékla, už naříkala: „Bože, Bože, to je trápení! Když ničehož nic není, ani koště nemám, abych zamést aspoň mohla!" a sbírala po zemi kousky suché trávy, třísky, zrnka natrouseného ovsa.

„Co vy všecko nechcete!" vesele se smál Frank. „Kdybyste si přála aspoň piano, anebo šicí stroj — ale koště!" a vyšel se smíchem ven.

Než Pánek koně nakrmil, napojil a vyčesal, Frank se vrátil promodralý zimou jako rak. V ruce držel pěkné, dokonale svázané koště z tenkých metel březových a na zádech vlekl veliký vál jehličnatých větví.

„Franku, vy jste zlatý člověk," chválila ho hned Tonička, rozhazujíc po zemi zelené peručí, které zavonělo ostrou, pryskyřičnou vůní, „s vámi se bude mít žena dobře." 246 „Tak to napište do Čech!"

„Když nemám inkoust!"

„Tady je tužka."

„To by byla hanba. Smáli by se v Noutoni- cích naší bídě."

Tonička tím nic zlého nemyslila, ale přece to zabolelo Pánka. Vyčítá tu bídu, jako by ji sama trpěla. On přece trpí s ní a ví, že to není bída. On — Pánek — poznal bídu, kdežto Tonička i ve městě i v Rocku sedla si všude jako služka k hotovému. Netrpělivá je. Chtěla by hned — jako hřib po dešti — aby vyrostla pohodlná farma, krámy a obchody aby tu měla, dnes — v neděli — jistě i po kostele se jí zasteskne. Ale umiňoval si, co může že udělá, ještě asi dvě stě dolarů má — co jsou mu platný zde na té poušti? Do města ji vezme a koupí, co si bude přát...

Pánková — vedena pudem, vrozeným každé ženě — horlivě ještě poklízela a urovnávala chudou světničku, vlněné houně prostírala, aby nebylo vidět kusy, boky a čela rozebraného svršku vozového, hrnky i příbory rovnala, když vykřikl Pánek venku: „Už jedou!" Dusot koňských kopyt se ozval, a z lesa vyjeli všichni tři: Brož první, za ním Hovorka s Pospíšilem.

Byli to vážní, klidní muži, kteří pracovali dosud u farmářů, nabyli cenných zkušeností a zde začínali nyní na vlastní pěst. Děkovali Pánkovi vřele za neocenitelnou službu, kterou jim prokázal.

„Víme, že ti běželo o krk, mohli střelit po tobě .Žádný z nás by se toho nebyl odvážil a nebyl by toho také dokázal. Ani ten Ondra neW přijel, aby nám byl na místě pověděl a poradil, kterým směrem se dát —" upřímně mluvil Brož.

„Chytrý je Plánek," smál se Zahořík, „ale město ho zkazilo. Farmářskou abecedu nezná. Jen se díval na farmy, ale od koukání ani žádný pes se dosud nestal řezníkem."

„Drnák je postaven dokonale," jako na obranu Pánkovu pronesl Hovorka a znalecky prohlížel stavbu.

„Přiznávám se, ta čest patří Frankovi, doporučuji ho jako mistra stavitele."

„Čtyři ruce více zmohou, nežli dvě," teskně prohodil Pospíšil, „já dosud spím se ženou i dětmi v lese pod stromem, žena mi stůně, a ta zima teď..."

„Nenaříkej, Pospíšile," hned ho těšil Frank, „tady jsem hotov zatím, zjednávám se u tebe, pospíšíme si, a v týdnu budete pod střechou."

„A vaši ženu přivezte k nám. V noci tu máme teplo. Koně nás zadýchají, a vzduch je čerstvý, jak vidíte, větráme dokonale," okenním otvorem srdečně ozvala se z drnáku Tonička a hned také zvala: „Pojďte dál, koně si zatím uvažte, Frank na to pamatoval."

Jezdci seskočili a uvázali koně ke kolíkům, zaraženým do země.

„A jak útulné už to máte," chválí hosté jeden víc než druhý, a srdce Toničky plesá. Oči jejího muže spočinuly na ní.

„A přece spokojena není, na bídu si naříká, od rána do večera pracuji tak, jak jáktěživ jsem se nedřel, a přece to neuzná," pravily ty jeho smutné oči .Tonička jim rozumí, hanbou se za- 2í8 rděla, že slovíčko chvály dosud pro muže neměla, radostným slůvkem ho nepovzbudila, nepotěšila. Hned to musí napravit; obrací se k Pepovi a hrdě povídá: „To všecko můj muž, dře se do úpadu, jen abych měla pohodlí."

„Tak, všecko muž a já nic," reptá v duchu žárlivě Frank, a teď jeho oči se k ní s výčitkou točí.

„Má také výborného pomocníka, tuhle Franka," hned dodává, „ale my vám to, Franku, oplatíme, až za rok začnete vy, přesvědčíte se!"

A Zahořík se usmívá, jako by se medu napil.

„Proto sem nepřijeli, abys nás chválila," pře- trhuje její chvalořeč Pepa, „poradit se musíme, co dělat, abychom do žní hlady nezemřeli."

„V Rocku jdou teď do kostela," náhle promluvil Brož, rychle to povídal, jako by se bál, aby Pánkovi zatím někdo neodpověděl, a debata nedostala se do proudu, „mohli bychom se i my společně aspoň pomodlit."

„To může každý sám," prudce odpověděl Pánek.

„Já jsem byl jednou v Rocku na kázání," tiše, nesměle odporoval Brož, a velebný pán Malý vykládal o magnetu a povídal, kde se modlí dva nebo tři, že to víc vydá, než člověk jeden. Rekl bych, že má pravdu; tys Frankem víc jste vykonali, než každý z nás samoten."

Tonička sotva dýchá napjetím, co odpoví Pánek. Ten stojí zaražen. Jako blesk kmitl se mu před očima dřevěný kostelíček, sebe s Toničkou vidí u jeho dveří vzadu, vidí šedivou hlavu missi- onáře před oltářem v předu a slyší slova: „Jako magnet železné piliny i Bůh vás k sobě volá, usly- šíte-li hlas jeho, prosím vás> nezatvrzujte srdcí svých!"

„Myslím také, že tu v té poušti na Boha nesmíme zapomenout," přidává se k návrhu hned Hovorka.

„Tatínek dnes jistě ministruje," vzpomíná vesele Frank.

,,Jenom kdybychom měli nějaké modlitby pěkné, tuze rád bych si je poslechl a potěšil bych se snad," touží i Pospíšil.

„Já mám modlící knížky z domova," skoro šeptem pronáší Tonička a už otvírá truhličku. Na jejím víku — hle — v zlaté kraječce leskne se chlebovou střítkou přilepený poutní obrázek.

„A to je Panenka Maria Svatohorská — tu já znám," jako na starou známou usmívá se Brož na obrázek a kleká vedle Toničky, kleká i Pospíšil, Hovorka, kleká i Frank a nevěda ani proč na zelenou, vonici klest pokleká i Pánek. Ohmatané knížky podává Pánková teď Brožovi, ale ten prosí, aby jen sama modlitby vybrala, zná se v knížce, ví, kde co hledat.

Tonička chvějící se rukou dělá kříž, a knížky jako by se samy otevřely. „Modlitba člověka v těžké starosti postaveného," čte a vzpomíná si, jak stokrát nejméně se ta slova modlila, dokuji se s Pánkem znovu neshledala a skoro z paměti modlitbu říká.

Sluníčko rychle popolezlo a prázdným oknem z nesmírné dálky sem hledí. Koně zvedli hlavu a dívají se sem přes okraj plachty, psík Chudáček pokorně ulehl si k nohám Toničky a s nebes výše 250 jistě díval se Bůh na těch pět skloněných hlav a slyšel tu vroucí modlitbu, která se drala z jejich srdcí, z prostého drnáku vzhůru k němu do slávy nebes...

„Mám tu ještě jednu knížečku," vzpomíná si Tonička, když se pomodlila i litanii loretánskou a ukončila pobožnost, „i z té bychom mohli kousek přečíst" — a vytahuje knížku v odřených papírových deskách, „tu mám ze školy."

„Jaká je to ? Tu's mi neukázala," zvědavě ptal se Pánek a sahá po ní, otvírá ji, a ruce mu náhle klesají, jako by v nich držel ne papírovou knížku, ale nejméně cent. Usedá si, jak i nohy se mu chvějí, obrací listy, na barvičkami pomalované obrázky se dívá, desku obrací a vyjeveným zrakem na ni hledí. Čte tam školáckou rukou napsáno: „Josef Pánek, žák II. třídy v Noutonicích" a pod tím tímže neohrabaným písmem strašnou hrozbu: „Kdo tu knížku ukradne, tomu ruka upadne — ať je to dědek nebo bába, bude viset jako žába."

A zase jako blesk vidí celé své loučení s Nou- tonickou školou, sebe vidí jak v rukách mačká tuhle starou odřenou knížku, a pana řídícího Procházku slyší mluvit: „Tak si tu knížku nech na památku, když tak o ni stojíš..." Otáčí hlavu k Toničce a praví: „Pověz mi, prosím tě, jak jsi k té knížce přišla?" tiskne knížku k srdci, jako by se bál, aby mu ji nikdo nevzal a visí zrovna na retech své ženy, co odpoví.

„Dcera tvé nejstarší sestry, moje spolužačka Baruše chodila s tou knížkou do školy, já iuž tě snad tenkrát měla ráda, anebo se mi líbily v ní obrázky malované, tak jsem si ji s ní vyměnila za svou. Chovala jsem ji v truhličce a přivezla až sem do Ameriky. V neděli jsem si v ní čítávala, umím ji skoro celou z paměti, mohl bys přečíst třeba ten článek ,útěk Jakubův'."

„Tak to je biblická — a to je pěkná knížka," vzpomíná si Brož — „o tom Jakubovi přečti, to se na nás tuze dobře hodí."

A Pánek čte: „I stalo se na cestě, že v širém poli připadla na Jakuba noc. Umdlen jsa cestou, vzal kámen, podložil si jej pod hlavu, i usnul na témž místě. I viděl ve snách žebřík, an stojí na zemi, jehožto vrch dotýkal se nebes; anděly také Boží vzestupující a sestupující po něm. Nejvýše byl Hospodin, kterýž řekl jemu: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj. Zemi, na které spíš, dám tobě a potomkům tvým." Když procitl Jakub ze sna, lekaje se, zvolal: „V pravdě Hospodin jest na místě tomto a já jsem nevěděl." Při svítání vstav, vzal kámen, vyzdvihl jej na znamení památné a naliv naň oleje na znamení, že Bohu zasvěcen býti má, nazval to místo Bethel, to jest dům Boží."

„Tak mi to připadá, jakoby o mně samém byla v té knížce řeč," pomalu a smutně řekl Pospíšil a utřel si slzu, „chorá žena a děti spí pod stanem, ale já našel jsem si placatý kámen, hrsf trávy jsem si naň položil a tak spím i bdím u koně, aby tni ho nikdo ke všemu neukrad. Co bych si potom počal ?" 852 „Toho Pán Bůh nedá," těší ho hned Brož, „slyšíš, že bdí nad námi i na tomto místě. Věřím, že všecko přetrpíme a země, na které teď spíme jako trampové, že bude a zůstane naše i našich potomků."

„My bychom měli také zde vyzdvihnout nějaké znamení památné a pokřtít si jménem ty naše domoviny, ať už se pak ten název ujme nebo ne," navrhuje Hovorka.

„A vidíš, už jsem s otcem hned na to myslil," hovoří Frank, „to je kapitální nápad a hned, dokud jsme pohromadě, usnesme se na tom."

„U nás doma je vesnice Mozolín — to jméno by se pro nás hodilo," usmál se Pánek, dívaje se na svoje tvrdé, mozoly poseté ruce.

„Anebo Nouzov, jako je v Čechách u Unhoště."

„Chudenice nebo Nemanice."

Ale ta jména se Frankovi naprosto nelíbila. „Vždyť nebudem věčně žebráky," horlí prudce, „i my se časem vzmůžeme a mrzelo by nás, až by si z nás sousedé pro to jméno šašky tropili."

„Po řece ať jmenuje se i osada Willow, nebo po některém muži slavném, třeba po Riegrovi •— Riegerswille."

„Ať vybere jméno paní Pánková," vybuchl náhle Frank.

„Ano, ano, ať je vybere," rytířsky hned souhlasili všichni.

Tonička se usmála a nic se neupejpala jako je v Čechách zvykem, ani se nedala nutit a prosit, ale klidně řekla: „Já si to už pro sebe okřtila, 253 říkám tomu Těšín, protože se v té bídě nynější stále těším, že bude jednou lip."

„Tak ať žije Těšín!" provolal hned Zahořík.

„Vida, Těšín, to je případné jméno," chválili i druzí, „z duše jste nám promluvila."

„A od dneška za týden i to znamení památné vyzdvihnem. Kříž zrobíme, veliký kříž dřevěný a tamhle na tom nejvyšším bodě ho vztýčíme," těšil se Brož.

Reč teď dostala se na vlastní příčinu dnešní schůzky, mluvilo se o nutnosti zajeti do města a nakoupiti i doplniti mizící zásoby potravin, ohléd- nouti se i po vzdálenějším okolí, seznati přímou a nejbližší cestu k nádraží, na poště se dohodnout, vůbec o nějaké spojení se světem se postarat. Ale Plánek jen na půl ucha poslouchá. Knížku v ruce drží, listy v ní pomalu převrací, obrázky si prohlíží, usmívá se nad nimi, až ho Frank vyrušil: „Tak mluv přece, pojedeš zítra?"

Pepa jako z milého snu probuzen rychle se vzpamatoval. „Ovšem že pojedem, tuhle Tonička musí se mnou, lépe těm krámům rozumí — a kolik vás pojede ?" 1 „Co pak jsi spal ?" plísní ho Zahořík. „Slyšel jsi — dva vozy — ty a pak Brož s Hovorkou spřáhnou koně a pojedou společně. Pospíšil se mnou zůstane hlídat."

„A kdy vyjedem ?"

„Spal, na mou věru že spal," směje se i zlobí zároveň Frank.

„Už se, Pepo, nic neptej, všechno vím a povím ti to, nezdržuj už ty pány, spěchají ke svým," usmívá se i Tonička a hosté se rychle loučí. 254 „Pookřáli jsme a potěšili jsme se," libují si už na odchodu, „ty schůzky nedělní musí se státi pravidlem," slibují si všichni navzájem.

„Kdyby vaší ženě se přitížilo, dopravte ji k nám, bude aspoň pod střechou a v teple," ještě za Pospíšilem volá Tonička. Ale snad už ji ani neslyší. Pirvní vyrazil na svém chundelatém koníku, aby už byl doma.

Takových processů krystalisačních odehrálo se v té směsi různých národů na zabraném území několik. Nejen nouze, ale i touha po vzájemné pomoci i stesk nutil, že jednotlivci stejných ¡národů jako molekuly shledávali se a v celky ¡sráželi. Stejně jako Frank objížděli domoviny i jiní zvědové, zeptali se, sami pověděli, co uznali za dobré o sobě i o jiných, ale hlavně na les oči žádostivě upírali. Pánek i ostatní Češi poznávali, že má pravdu Frank, když tvrdí, že les se stane jejich zlatodolem; najdou se jistě mezi farmáři i tesaři, truhláři a koláři, a ti ochotně pomohou Stavět a místo platu rádi vezmou dříví na vlastní srub, jen až zima nadejde ...

Tonička celé půldne pilně si psala do mužova zápisníku, co všechno musí koupit, aby na nic nezapomněla. Celé dva dny trvati bude cesta a nelze proto každý týden se na ni vydati. Alespoň na měsíc nutno se zásobit. Železný sporák měla napsaný na prvním místě, aby konečně mohla vařit. Míru dveří i oken diktoval jí Pánek.

„A zapomenete-li na inkoust, péra a papír, tak se domů raději nevracejte!" rozkazoval Frank.

Mouku, cukr, čaj, sůl, koření, chléb, mýdlo, řada rostla do nekonečna.

Pepa se usmíval a myslil si: „Hezky se to píše — ale těžko bude platit, na tohle mé dolary sotva postačí."

„Také nějaké konservy, maso," uvažuje Tonička.

„A to už ne. S tím už je konec. Tuhle s Chudáčkem vyslídili jsme jelena i zajíce. Rozplašená zvěř pomalu se vrací a zvyká si na lidi. Raději kdyby Pánek koupil důkladný kotouč ostnatého drátu. Až zasyjem, nebude co dělat, oplotíme si farmu proti lidem i zvěři."

Ráno už zase drnák byl uvnitř jako vykraden. Z nábytku musila se sestaviti opět korba, plachta natáhnout na obruče a vůz vystrojit na cestu.

„Dnes se nevrátíte, to pusť z hlavy," rozkládá Frank, „jeli jsme s tatínkem v sedle, koníky jsme hnali ustavičně klusem, na nádraží jen jsem se otočil a vrátil jsem se už skoro v noci. S prázdnem můžete to popohnat, abyste ještě dnes 'nakoupili, ale zítra půjde to s nákladem jenom krokem. Vinčestrovku vezmi s sebou, v noci na vo- zích musíte ne spát, ale hlídat. Na počasí pozor, cesta dnes je dobrá, ale čekám sníh. Přižene-li se blizzard s vánicí, hned se zastavte, vozy do pravého úhlu, koně za vítr a mezi sebe, jinak živi nedojedete, vy to neznáte, ale já na prérii vyrostl — věř mně."

Ještě Toničce připomíná, zapomene-li na ty psací potřeby, do smrti že ji vidět nechce. ÍPlán- ková jakoby ho neslyšela, s Chudáčkem se loučí, hladí ho a napomíná: „Pejsku, buď rozumný, 256 s námi nesmíš, nejsi ještě dlouho u nás, mohl bys se nám ztratit, hlídej raději s Frankem!"

„Nás nikdo neukradne, a kdyby ukrad, nebyla by velká škoda," myslí Frank. Tonička už z vozu hrozí mu prstem. Ten chvíli hledí za odjíždějícím vozem, ale náhle se protrh a povídá: „Víš ty co, pse, postavím ti pod přístřeším boudu — pojď" — a dal se s chutí do práce.

XVI.

Tak řešili si Plánek s Toničkou svůj nový společný a těžký život na své domovině. Zde nebylo žádného spoléhání na subvence, půjčky, záložny, spolky; ani stát, ani země, ani okres, ani obec nehnula pro nikoho prstem. Řídkost obyvatelstva rozlezlého po ohromných prostorách a stejně zápasícího v trudných začátcích nutila a vedla ke — svépomoci. Jako člověk, který jaktěživ ve vodě nebyl, hodíme-li ho do řeky, ihned zvedá hlavu, mává rukama i nohama, aby se nad hladinou udržel, tak i Plánek, přesazen do nových poměrů a nového prostředí, chápal, že zde vždy a ve všem musí si pomoci sami. Octnou-li se v úzkých, mohou se opřít jen o vlastní důvtip, rozum a sílu. . j Zde vychovává lidi přísná škola života. Všechna česká váhavost, nerozhodnost a malá podnikavost proto v Americe rychle mizí, naši lidé buď svlékají tu jako had kůži svoji těžkou pádnost, lhostejnost a pravé jádro jejich povahy se ukáže, anebo — padají bez milosti ke dnu a hynou i 17. Baar: K Bohu. ■ 9^7 A jako v ohledu hmotném, stejně i v ohledu mravním probouzejí se z duševní lenosti a ospalosti. Nepřežvykují bezmyšlenkovitě jen to, co jim jejich noviny a politické programy v úvodních článcích předpisují, nepapouškují, co pozvaný a placený řečník o slavnostech, táborech, schůzích deklamuje, ale sami probíjejí se k vlastnímu úsudku i k vlastnímu světovému názoru.

Tak ta škola života vychovává ucelené povahy, samostatné charaktery, smělé a pevné muže, kteří nedají si nikým předpisovat, nelekají se žádného teroru.

Takovým celým člověkem stává se i Pánek. Jeho povaha věkem se vyrovnává, ustaluje, životním bojem a houževnatým zápasem nabývá úžasné síly mravní, tak že zůstává v štěstí i neštěstí, v dobách trudných i ve chvílích blažených klidným a střízlivým, pevným jako dobře kalená ocel. Pomalu, ale jistě svým vlastním úsudkem dostává se zpět k ztracené víře — k Bohu. !Ta první neděle na domovině — ach, to byl opět jeden takový otřes, který uspíšuje magnetisační process, jak to vykládal tehdy ten missionář. Cítí, že přijímá magnetisaci Boží, stává se zbožným, věřícím mužem. Ta knížka celé jeho mládí v něm probudila... Kořeny jeho víry rostou zvolna, ale jdou hluboko. Svatý pokoj už teď naplňuje jeho nitro, odvaha a síla šíří se jeho srdcem. Není sám a nikdy už nebude sám. „Bůh je s námi — kdo proti nám ?" vzpomíná si na slova hymny národů slovanských a poprvé v životě cítí váhu těch slov, neznějí mu dnes jako hluchá fráze, jako planý zvuk, ale ta věta má pro něho zde náhle obsah 2 55 i smysl života, je mu potěchou, oporou a je mu blaze. Ani po ženě se mu teď nestýská. Donutil ji, že před zimou ujela s Frankem k Náhlíkům do Rocku. „Co si tu počneme?" vykládal jí přísně, ač mu srdce při tom krvácelo. „Koho v té těžké chvíli k tobě zavolám ? Do čeho dítě zavineme ? Kde seženeme žejdlík mléka? Teplou peřinku? Chceš zabít naše první díte ?"

„Jak bych to chtěla!" zoufale brání se Tonička. „Ale tebe opustit nechci, jak mi bude bez tebe ? Umru strachem, když si vzpomenu, žes tu sám, v drnáku, zasypán sněhem, v stálém nebezpečí."

„Lip mi bude samému," dusí hned ženin odpor Pepa, „zásoby déle vystačí pro jednoho než pro dva, nebudu sám. Kus cesty mám sousedy krajany, mám Chudáčka, koně, budou sem jezdit pro dříví, tesat mi a stavět za to srub, než se vrátíš, už tě bude vítat domek jako klec."

„Škoda peněz pro mne na dvojí cestu po dráze, anebo zanech i ty zde všeho a pojeď ¡se mnou, u sousedů uložíme skrovný svůj majetek, prázdný drnák netřeba hlídat."

„A kdo zde pokácí stromy pro můj i Frankův domek? V zimě jsou stromy bez mízy, rychle schnou, ze všech záborů hlásí se už teď tesaři i truhláři, že v zimě rádi budou pracovat, dáme-li i jim za práci místo peněz — dříví. Neboj se o mne, Toničko," zvroucněl mu pojednou hlas, „budu zde ve svém živlu jako jsem býval u firmy Hanna a Lay. Stanu se zase voremanem — mistrem — budu řídit práci, měřit kmeny, plánky vy* 259 balím ze svého kufříku a musí mi ¡urobit chaloupku jako klícku, každý rok si ji zvětšíme, přistavíme, ty bys mě zde darmo zdržovala. Náhlík píše jako otec, Frank tě doprovodí, na cestu půjčí — tak jeď."

Tonička konečně poslechla. Když už žloutlo listí a pomalu opadávalo, dovezl ji i Franka na nádraží, rozloučil se s nimi, nakoupil si zásob na zimu a nyní v plné práci jen dychtivě čeká, vy- dá-li se někdo na saních do města a přiveze mu dopis...

Zima je krutá. Ve dne svítí sice sluníčko, v noci však mrzne až to praská, ale v chatě je teplo. Před ní stojí stoh prérijního sena, jak je v letě nasekali a nasušili, stoh slámy z první úrody, kterou šťastně sklidili i vymlátili. V zemi zakopána a slámou pečlivě přikryta je kupa bramborů, v pytlích má pšenici járku, ječmen i kukuřici. Na poli už pod sněhem roste zasetý ozim, nový kus prerie je prolomen, mrazy roztrhají hrudy i drny a po jaře vesele bude se sít znovu. Jenom ten- dopis od. Toničky kdyby už došel... Také se dočká. Ale činit se musí, aby ho pochválila, až se vrátí s dítětem v náručí...

Zatrnul při té myšlence blahem dosud nepoznaným a s chutí i láskou hnal se do práce. Ve dne z dálí kyne mu ohromný dřevěný kříž, Černající se nad sněhovou plání, nad Českým (Těšínem, večer sehnut sedá u železných kamen, přikládá třísky i kusy na praskající oheň a probírá se listy ohmatané, odřené knížečky, kterou od dětských let v rukách neměl...

Dnes je Štědrý večer.

Proč je Pepovi tak smutno v duši i radostno zároveň ? Co štědrých večerů pamatuje a nikdy takový zvláštní dojem nepocítil... Jako dítě dostal od matky hrst ořechů, pár jablíček a běžel na půlnoční. Když dospěl, strávil v Čechách štědrý večer v hospodě. Zde v Americe až dosud po každé klidně přespal památnou noc křesťanského světa. I loni, když v Rocku u Náhlíků všichni chtěli jiti do kostela, sám ochotně se nabídl, že zůstane doma hlídat. Lhostejně seděl, skloněn nad novinami a četl, dokud se nevrátili...

I dnes sedí schoulen u kamen. Žlutavá zář padá z nich na knihu, která se mu v ru;ce chvěje, a Pánek může přečisti pouze tučně tištěný nadpis článku, kterýsi v bibličce vyhledal: „Narození Páně." Ostatní drobné litery jako by mu tančily před očima, splývají, mihají se a třesou. Či snad otči se mu tak kalí a ruce tak třesou?... Ano, stýská se mu dnes. Přece jen tu měla Tonička zůstat... Dnes po prvé cítí, jak je samota zlá ... Na kamínkách varem klokotá voda, kterou si postavil na čaj, vaří se, přes okraj hrnku kypí, syčí na žhavé plot-; ně — ale Pepa je jako hluchý. Co by za to dal, kdyby tu dnes po jeho boku seděla žena...

V tom Chudáček zdvihl hlavu, zavrčel a už vyskočil a prudce se rozštěkal.

„Co to ?" vyskočil také hned Pánek a sáhl po karabině. Slyší kroky, kdosi klepá na zamrzlé okno a volá: „Jsi doma? Nespíš?"

Pánek poznává Brožův hlas, otevírá hned dveře a radostně, nadšeně přímo vítá hosty. Brož, Hovorka i Pospíšil, v kožichy zachuchlaní, vcházejí, smějí se radostně a vesele povídají: „Stání jsme doma neměli, tady Brož nás vytáh. Ke kříži nahoru jdeme, každý vleče otep dříví, hranici tam zapálíme, zazpíváme, abychom přece věděli, že je štědrý večer."

„Jak jste hodní, že jste se zastavili, jak jste hodní," vděčně, uznale děkuje Pánek. Navlíká hned kožich, náruč suchého dříví nabírá a vypravuje cestou: „Tak smutno mi bylo, jako nikdy dosud, vy máte každý ženu, děti, ale já ke koňům šel, poplácal jsem je, psa pohladil, sladce na ně promluvil, ale neodpovídali, a mně se tak chce mluvit."

Půlnoc se blíží. Před křížem na sněhu tyčí se narovnaná hranice, na nebi třpytí se hvězdy.

„To se dnes těch hvězdiček vyrojilo," diví se Brož.

I Pánek zvedá hlavu a překvapeně k nim hledí. Zdá se mu, že dosud nikdy tolik a tak třpytných hvězd neviděl, jako v této noci. Celá temně modrá klenba nebes jako by hustě zlatými hřeby byla pobita. Oči od nich odtrhnout nemůže a v hlubokém tichu zdá se mu, jako by slyšel v duši své známý začátek písně: „Jak mě to táhne tam, vy, hvězdy jasné, k vám ..."

„Je půl dvanácté, zapálím už hranici — co ?" pospíchá Pospíšil a vytahuje sirky.

„Tak zapal, ať se všimnou a radují i zde na prérií, že se Pán Ježíš narodil," rychle hovoří Hovorka.

Suchá tráva podpálena už chytla, smolné dříví už praská, dým valí se k nebi kolmo před kří252 žem, hranici z dola už olizují ohnivé jazyky — ale Pánek stojí a upřeně hledí k nebi...

„Jak mě to táhne tam, vy, hvězdy jasné, k vám ..."

zní mu stále duší, srdcem, celým nitrem ...

Plameny se vzmahají, do výše rostou, jako ruce k nebi se zvedají, dým řídne a ohromná zář šíří se kolem. Několik zajíčků vyběhlo a usedlo na okraji toho světlého kruhu, ze tmy vyrůstá, vynořuje se hlava jelení, za ní plachá laň, svítí tam dva ohnivé body, jako by oči šakalí, — ale ani lidský, ani zvířecí hlásek se neozve... Jen ten oheň vesele hoří, vrstvu po vrstvě zachvacuje a jako by radostně se smál, hučí, syčí, jiskrami srší a povídá...

Brož strhl náhle čepici s hlavy, do sněhu si klekl, o vinčestrovku opřel sepnuté ruce a zazpíval vysokým hlasem: „Narodil se Kristus Pán" — a jak do výše stoupá melodie, hned vpadají a chytají se ostatní „... veselme se — z růže kvítek vykvet nám — radujme se!" — Na kolenou všichni klečí a zrovna trnou čistou rozkoší, když zpívají, kývajíce při tom hlavami, sladce a houpavě: „z života čistěho — z rodu královského —" až teď zabouřilo fortissimem: „Nám, nám národil se."

Kdesi padl výstřel, za ním druhý, třetí... Aha! Po stepi rozlezlí domovináři už spatřili zář, už zaslechli píseň a hlásí se. Rychle druhou sloku!

„Jenž prorokován jest" bouří teď tichou nocí — naši lidé zpívají nejen ústy, ale i zrakem, sluchem, celým tělem, každou kapkou své krve volají 263 do širého světa v té tiché, přepamátné noci: „Nám, nám, narodil se", a při tom refrainu zase tak jako prve dosud nikdy nepoznaným blahem zatrnul Pánek.

Teď ozvaly'se spěšné kroky. Sníh chrupal pod nohama, a ze tmy do světla vystoupil Irčan, soused Pánkův. Smeká, ze spocené hlavy se mu kouří, ale také kleká, ruce spíná, rety se mu hýbou, když slyší: „člověčenství naše — ráčil vzíti na se" — celým tělem, jako druzí, klátí a jako medvěd blaženě bručí aspoň melodií, když se opakují slova: „Z života čistého — z rodu královského" — a hned s ostatními se přímí hrdě, nadšeně, když hřmí z hrdel: „Nám, nám, narodil se."

Plánkoví mihla se před očima Tonička...

„Ano, jistě i mně se narodil," na Ježíška při tom myslil i na své vlastní dítě. Dohromady mu to splynulo, opojná radost se ho zmocnila a jako snad ještě nikdo před tím zpíval v poslední sloce bujně a nezkroceně: „Radujme se! Veselme se!"

Jinou píseň celou z paměti neuměli. Hranice s rachotem sesula se ve hromadu žhavého uhlí, půlnoc táhla širým světem.

Beze slova, jako na povel vstali, zvedli karabiny do výše, a paterý výstřel zarachotil nočním tichem.

Zající na ráz se rozprchly, stíny zmizely, a Brož řekl dojat: „Nebojte se, — blázínkové, a neutíkejte, dnes bych nemohl zastřelit zvíře, kdybych umíral hladem." { Všichni vesele se zasmáli, spokojeni, šťastni. Ulevilo se jim, za nimi dohoříval oheň a v jejich duších také povolilo napjetí, nadšený záchvat a zbyla jen čistá a tichá radost. Přáli si cestou k domovu veselé svátky a zvali Plánka na koledu. Ale ten osmítal: „Rád bych si do města na poštu zajel, víte, čekám zprávu od ženy a dočkat se nemohu."

„Jeď jen — ohlídáme ti barák — cesta jest zmrzlá, sníh unese — koník odpočnutý— to se ti na riěm pojede!"

Pánek už se neděsí samoty, naopak nyní těší se na ni, rychle loučí se se sousedy a zahýbá ke svému obydlí. Radostným kňučením vítá ho uvězněný uvnitř Chudáček, veselým zařičením vítají ho koníci, příjemné teplo vítá ho; v kamínkách dosud neuhaslo, žíznivé uhlí svítí okeničkou a na stoličce při ní jako by viděl Pánek seděti Toničku, přiklá- dati jednou rukou dříví na oheň a druhou rukou chovati na klíně usměvavé dítě ...

„Nám, nám narodil se," jako by z veliké dáli slyší hlas, a zdá se mu to být hlas Toniččin ...

„Kdy pak jsem poznal takové závratné štěstí, takovou čistou rozkoš, jako dnes tam u ohně a před křížem ?" sama Isebe se ptá Pánek, uléhaje na svém tvrdém loži.

„Nikdy," přiznává si poctivě, „protože jsem žil jako zvíře a ne jako člověk. Jak jsem jen tak mohl žít!" a spokojený, šťastný, blaženě usíná.

Ráno o Božím Hodě vánočním vstává svěží, čerstvý a radostný, jako po lázni. Koníky poklízí, sobě i Chudáčkovi snídaní vaří a hluboký klid ho obklopuje. Zasněžená prerie leží kolem. V pozorném tichu ani myška se nehne. Doma v Čechách slyšel by štěkat psa, kokrhat kohouta, tlouci hodiny, hučet vlak, vránu zakrákat, zde neozve se teď ani tiknutí ptáčka zpěváčka, ani bzukot mušky světlušky. Vstal, hvízdl na Chudáčka a vyšel ven. Sirá step mrtvá, jako v rubáš oblečená, zabělala se. Bez mlh a par, mrtvá a sinná, tichá a němá hledí na něho, mlčí a přece mluví. To blíží se osmá hodina ranní a zimní ospalé slunce teprve vstává, a jako Pánek před drnák i ono vychází nad obzor rozhlédnout se po široširé stepy. Chvíli jako by si oči ještě protíralo, mdle dívá se závojem šedých par, ale náhle si poskočilo do výše, odhodilo závoj a zlatým světlem vesele se usmálo — a celá step jako by mu vstříc zajásala. Ze sněhu jako by vyšlehly milliony jisker, rázem zatřpytily se hlati ledových křišťálků, sinhá, mrtvolná barva zmizela, to nebyl rubáš — ale královský hermelín s růžovým nádechem a milliony démantů pokrýval teď matku zemi. Zasněžené stromy vrhaly modravé stíny, vysoké, ze sněhu vyčnívající traviny skláněly se pod tíhou hustého jíní uctivě k zemi... Úžasná krása opět uchvacuje, podmaňuje si Párika a stojí nad nádherou toho božíhodového jitra jako zkamenělý. Nesmírný údiv prochvívá ho celého... Jako oslepen tím světlem přivírá oči, protože nemůže snésti tolik záře a třpytu. Oči mu slzí a bojí se je otevřít. Ani tušení dříve neměl, co krásy je na světě... Až zde, v prérii ji poznává, ona chodí a snižuje se k němu, a on se s ní kochá, ochutnává čistou rozkoš a radost, kterou ona mu podává. To už nesváří se v něm a nehádají urputně hlasy, jako tehdy, když po prvé na prérii vkročil. Pominul všechen zmatek a rozvrat duševní, našel zde rozuzlení všech záhad a sporů, které ho pronásledovaly, rozluštil, jako uzly rozpletl je, vyjasnilo se v něm i kolem něho. Zde v té samotě a v tom ti- 266 chu, tváří tvář slunci, měsíci, hvězdám a zemi, cítil, že padají s něho cizí přijaté názory jako šupiny, že se probouzí, očišťuje. Silněji a silněji že ozývá se lepší hlas v něm, hlas, který dlouho překřikoval, umlčoval, a to že je hlas silné a živé víry v Boha. Už mu neodporuje, ale cele a rád se mu vzdává, nebrání se, když Bůh k němu krásou a velebností mluví... Jako zrnko písku, jako lístek sem zavátý, tak nepatrný a ubohý je, a Bůh jím ne- povrhl, nezapomněl na něho, ale našel ho zde a k Sobě ho volá. Jako on — Pepa — prolomil zde povrch prerie a místo plevele a trávy zasel do ní obilí, tak Bůh dotkl se i jeho srdce, proryl tvrdý povrch, prolomil špinavou kůru a símě lepších citů i myšlenek nasel do jeho srdce i hlavy. Jaký to byl hrozný klam, když mu brali před lety jeho dětskou víru a namlouvali mu, že se osvobodí, oprostí, že odvrhne všechna pouta, kterými víra a zákon Boží svírají člověka, a zatím jakým byl bídným otrokem. Na úroveň zvířete snížili jeho lidskou důstojnost, nízké zvířecí pudy v něm probouzeli, ba přímo mu vštěpovali přesvědčení, že není ničím více, než bratrem těchto němých tvorů a učení o duši, o rozumu a vůli, o Bohu a věčnosti že je pouhou pohádkou pro děti... Žil také jako zvíře. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, — nic pro něho neplatilo, zvířecí vášně byly mu pohnutkou jeho činů a jich ukojení cílem jeho života...

Teprve zde, v té svaté samotě, v té velebné přírodě Boží poznal, co rumu a všelijakého smetí naházeli mu lidé do jeho duše, až se jim podařilo udusit v ní zdroj čistého života, radosti lidské — svatou víru. Pomalu, kousek po kousku kopal a vyvážel z ní ven všechny předsudky a lži, až konečně na jejím dně zaskvěl se opět čistý pramen — Bůh. Ploznal zde pravou svobodu a důstojnost svoji. Králem a pánem se cítil, pro něhož Bůh stvořil všecku tu krásu, která ho opojuje a kolem které chodí zvíře tupě a nevšímavě.

„Ano, máš duši!" slyší i dnes v tomto jitru slavný a rozhodný hlas Pánek. „Duši, která svým rozumem a vůlí podobá se svému tvůrci — Bohu. Tvé tělo je ubohé, stojí často níž, než tělo zvířecí. Kůň je silnější, než ty, orel má bystřejší zrak, malý, hloupý zajíc je rychlejší, pes Chudáček má lepší sluch i čich, než máš ty a proto člověk, který se řídí jen pudy tělesnými, také klesá pod úroveň zvířete, je horší, než zvíře. Ale ty máš duši vnímavou, nadanou, která povznáší tě do závratné výše až k samému Bohu. Svou sílu člověk zmožil silou parní a elektrickou, svůj zrak zostřil dalekohledem, svůj sluch telefonem, ovládl a podmanil si zvíře, zapřahá a jezdí na něm, zvěř pobíjí a požívá, krotí a přemáhá. Proč? Čím? Pouze tím, co zvíře nemá — rozumem, vůlí — zkrátka duší."

Jako by se modlil, tak krásně je v těch úvahách Pánkovi. Pomalu kráčí ke kříži, vlastní jeho dech mrzne v krystalky a věší se mu na okraje kabátu, na vojusy, kterými je opět celý zarostlý, na čepici, pozoruje to, shýbá se k zemi, a opatrně, pomalu trhá stéblo trávy obalené takovou jinovatkou a pln údivu i úcty hledí na ně. Čím déle se dívá, tím více a krásnějších věcí pozoruje. „To by člověk rukou udělati nedovedl," myslí si a překvapeně hledí, jak na tom stéble seskupeny jsou jako ostny 268 -nesmírně jemně krystálky, ledové jehličky, hvězdice sněhové, všecko tak jemňounké, že jakmile zavadí o to hrubou rukou svou, už se to láme a ničí...

Vrací se domů prozmrzlý, prokřehlý, a stoupá nevědomky v zamyšlení k zamrzlému oknu. Hle i na tom skle spatřuje hotový zázrak —i fantastické květiny, malé věžičky, stromečky a mechy — všecko přesně jako z nejryzejšího stříbra vytepáno a čím déle se dívá, tím více a nových krás objevuje.

„Totě podivné," rozjímá si Pánek, „hledím-li na některé lidské dílo, tu čím bedlivěji si je prohlížím, tím více vad a chyb pozoruji, nové a nové nedokonalosti odkrývám, tu vidím kaz, tam trhlinku nebo skulinku;. Ale vezm.u-li do ruky třeba lístek se stromu, květ v prérii, brouka nebo motýla, a čím déle se tím obírám, tím více dokonalostí nacházím, tím více se kráse toho podivuji. Kdo to vytvořil? Kdo tomu stanovil zákony? Příroda prý. Na jméně nezáleží. Pak příroda je bytost nejvýš rozumná a dokonalá, je to prostě Bůh. Ne — zde nelze v Boha nevěřit. Zde všecko v zimě v letě, ve dne v noci, nebe i země vypravuje o slávě Jeho a všecko kolem je dílo rukou Jeho... Jen ten, kdo se stydí říkat Bůh, říká místo Bůh — příroda, nebo „Tajemný", nebo „Neznámý", ale každý musí uznat, že je bytost, kterou, země i moře, vítr i déšť poslouchá, která naplňuje všeliký živočich požehnáním, svlažuje i zahřívá temena i údolí hor a velí slunci vycházeti na spravedlivé i hříšníky."

Pánka zmocňuje se úžasný, závratný pocit, svatá hrůza ho naplňuje zrovna cítí, hmatá přítomnost Boží, zdá se mu, že Ho vidí, slyší — přemožen padá náhle na kolena, rozpíná ruce, jako by měl vidění, jako by chtěl někoho blízkého obejmout a k srdci přivinout a volá hlasem plným posvátné bázně, úcty i lásky: „Bože, nevím kdo jsi, kde jsi, ale vím, jasně vím, že jsi —" srazil ruce k očím je přitiskl a ani necítil, jak mu mezi prsty kanou horké slzy...

Pánkův přerod byl dokonán, jeho boj — byl dobojován. Všecky spory a pochybnosti pominuly. Rozjasnilo se v jeho duši. Už není třtinou větrem se klátící. Žádná moc na celém světě není tak silná, aby ho znovu od Boha odtrhla.

Vstal, usedl k oknu a psal své ženě dopis, překypující něhou, láskou k ní i touhou po ní. Líčil jí, kterak v lese postavili kryté kůlny, ve kterých tesaři, truhláři, koláři, vůbec kdo umí sekerou a pilou vládnout, pokácené dříví přitesávají, hoblují a řežou. Staví si teď společnými silami i malou pilu vodní, na Pospíšilově domovině, protože tam má řeka spád, o prkna nebude pak žádná nouze, a těch hlavně potřebují. Kovář se mezi domovináři našel, šikovný člověk! Milíř si udělal a dřevěného uhlí napálil dobře na celý rok. Přivezli mu železo, a on teď nejen koně ková, ale i vozy a nářadí spravuje, ostří i nové pořídí. „Tak se mi zdá," psal Pánek, „jako bych se tu, — v našem Těšíně, — byl narodil a vyrostl, jako bych od malička už byl slyšel hučet řeku Willow a šumět les, jenom Ty, moje drahá duše, scházíš mi všude a po Tobě tuze se mi stýská. O vánocích, o štědrém večeru se mi o Tobě zdálo. Přišla jsi ke mně, děťátko v 270 náručí jsi mi přinesla. Vzal jsem je na ruku a i ve spaní jsem cítil, jak se mi hrabe ručičkama ve vlasech a tahá mě za vousy. Smál jsem se štěstím a radostí, ale probudil jsem se a jenom psík Chudáček lísal se ke mně..."

Musil na chvíli ustati, jak se mu rozbušilo srdce a krev se rozšuměla. „Och, kéž bych vás zde už měl!" ještě připsal a už vstal, aby se připravil na zítřejší jízdu na poštu. Psaní tam jistě bude, o tom byl svatosvatě přesvědčen, hned .si je přečte, něco ještě ke svému připíše a pak je odešle ..

Druhého dne byl velice překvapen, když časně ráno sedaje na koně spatřil hlouček jezdců, černajících se na bílé pláni sněhové. Zastavili se u jeho souseda, který hned se k nim připojil. „To jsou asi Irčané," hádal Pánek, ještě okřikl kňučícího Chudáčka a také rychle vyjel.

„Good morning," pozdravil je a hned se optal, kam jedou.

„Do města, do kostela, ke kupci a na poštu," zněla odpověď.

„Wery well," raduje se Pepa a všechna starost s něho padá. Nepojede sám ... Irčané nutí ku spěchu. Do jedenácti hodin musí býti na místě. Jejich kněz tam na ně čeká. Včera už tam byli někteří, dnes jedou ostatní, aby se všichni vystřídali. O vánocích nelze být beze mše svaté. Cesty ubývá, z koníků se kouří, ale běží lehce a dobře po u- tvrdlém sněhu. Plánek se dovídá překvapující věci. Irčané své domoviny už také pokřtili — nazvali celou osadu St. Patrick, ke cti svého národního světce, oznámili to úřadům a žádali o poštovní spojení Alespoň jednou za týden aby sem jezdil 271 posel, upevní schránku na psaní pro poqátek na kříži, tam vloží všechna psaní, které posel vybere a došlé dopisy tam nechá. Pouze se jedná o den, který má přijíždět... Na kostel myslí, on Plánek, je-li katolík a ostatní, co mají na farmě les, jistě dají dříví, i kněze si sem v postě pozvou,, kostelní spolek založí. Bez kostela rozhodně nebudou... . .

Kůň sice hřeje jezdce, ale přece kolena a špičky noh ve třemenech mrznou i ruce přemrzají, mráz do tváře řeže, ale nikdo jakoby toho necítil, tak jsou všichni zapáleni a nadšeni nadějemi a plány do budoucnosti.

Okresní město zjevuje se-na obzoru a koně sami pospíchají k lidským příbytkům, těšíce se na odpočinek. Přijeli brzy a všichni míří přímo k poště.

Srdce skoro hlasitě bije Pánkovi, když úředník přehrabuje se ve stohu listů a jeden z nich konečně vybírá a jému podává. Ruce se mu chvějí rozčilením, prudce, nedočkavě trhá obálku a z ní vytahuje — listy dva. Lačně otevírá jeden a čte. Ne slova, ale celé řádky hltavě polyká očima. — „Máš syna, očí má po mně modré a vlásky rusé, ale tobě bude podoben, už teď má nosík celý jako ty. O vánocích necháme chlapečka okřtít, za kmotra mu bude Frank, rozumí se, že se bude jmenovat po tatínkovi Josef a po kmotříčkovi Frank." Tu teprv si Pánek oddychl a četl: dále volněji: „Posílám ti také z Cech dopis maminčin. Mluvili jsme spolu o tom žertem, a zatím to Frank myslí vážně. Nedal mi pokoje, až jsem psala domů; sestra svolila a tak přijede k nám. Frank sám vy- 272 jednal už se společností celou její cestu až do Omahy, odkud ji sem do Rocku doprovodí lokátor Ondra. Ten stonal a nemohl tenkrát, když se zabíraly domoviny, přiject, ale už je zase zdráv. — O štědrém večeru se mi o Tobě zdálo, viděla jsem Tě, přišel jsi ke mně a choval jsi našeho synáčka. Ten radostí broukal a hrabal se ti ručičkama ve vlasech i vousech. Těšíme se na Tebe, já i Tvoje dítě."

Tak jsme měli stejný sen," usmál se Pánek a hned chápal se druhého listu. Ten mu dal víc práce, protože byl psán švabachem. Stará Pánková psala, že nebrání Rozárce, ale také že ji nenutí. Holka sama se rozhodla, že tedy pojede. Má ty peníze, co Tonička domů poslala, nesáhla na ně, vyzdvihne je ze záložny a všecky jí dá... Ani to nedočetl celé, rychle do svého listu připsal, že psaní obdržel, že se tuze těší, aby jen brzy přijeli, dočkat že se nemůže a zvláště ne chlapečka ... Zalepil psaní, odevzdal je poště a teprve si všiml, že už tu stojí skoro sám, a soused, který mu držel venku koně, že už zle hartusí, aby šel — sice že zmeškají kostel. 7» XVII.

Prvním domem, který stál v americkém Těšíně, nebo sv. Patriku, nebo v Bismarckswille — jak jednu a tutéž osadu si různí národové okřtili — byl dům Josefa Pánka. Přesně zhotoven dle plánku Hanna a Lay, jako vejce vejci podobal se cclé řadě farmářských obydlí, rodinných domků a vil, kterých měli v Chicagu v ohradě stále dosta18. Baar: K Bohu. 273 tečnou zásobu na skladě. Kupci předložilo se tam pouze album. Prohlédl si půdorys, udané rozměry, celkový pohled, cenu a na konec udal, které číslo z alba si přeje. Za týden už stál na jeho lotu vybraný domek, i kdyby to bylo až na konci Ameriky, a zástupce firmy jednou rukou podával novému domácímu klíč od dveří, ale současně druhou natahoval po ujednané sumě.

Pánek postavil si pouze čtvrtinu onoho příštího domu, který mu tanul na mysli a který měl být jednou jeho domem rodinným. Ale s pýchou zahleděl se i na domek s předsíní a dvěma pokojíky. Ani na verandu, u Amerikánů tak oblíbenou, nezapomněl.

„Ještě to natřu, aby měla Tonička radost a pochválila mě," těšil se při tom pohledu a viděl v duchu, až se vzmůže, jak přistaví s levé strany stejnou část, tak aby vchod byl právě uprostřed a po čase jak na tom přízemku i patro vyroste...

Ano, Pánkův synek už do drnáku nevkročil. Prérie už dávno se probudila, už nebyla šedivá, ale šťavnatě se zelenala, když vedl oba koně v postrojích na noc do Cooku na nádraží vstříc své rodině a Frankovi. Slunce svítilo a pozlacovalo mu cestu, teplý vítr vál. Srdce Pánkovo tlouklo hlasitě nedočkavou touhou, když konečně ráno druhého dne přibližoval se vlak k nádraží.

Veselá hlava Frankova vykukovala oknem vagonu, širákem už mával z daleka a volal: „Haudu- judu!"

Ale Pánek neodpovídal — jeho hrdlo svíral neznámý dosud, tajemný pocit, krev bušila mu ve 274 spáncích, srdce třáslo se mu v těle, když vztaKoval chvějící se ruce ke dveřím vagonu. Jeho žena položila mu do nich pečlivě v peřince zabalené dítě. V té chvíli pocítil, jak se s ním zatočil celý svět. Něžně přivinul to dítě k srdci a oči pozdvihl k nebi...

„Tak se přece na kluka podívej!" zasmál se Frank, který nechápal hluboké pohnutí svého přítele.

Tonička sama rozhalila hedvábný šátek, lehce přikrývající dětskou hlavičku. Světlo zašimralo kloučka, tak že otevřel dokořán očka, usmál se a spokojeně zabroukal... Jako by nebe dokořán se otevřelo, tak bylo v té chvíli Pepovi, sklonil se ku svému dítěti a jak je po prvé na čelo políbil, dvě horké slzy sjely mu po tváři a jako démanty zatřpytily se na čistém dětském čelíčku ... Byly to slzy závratného nového blaha, jakého dosud v celém žití svém nepoznal...

Jako ve snu poslouchal, když mu žena představovala svoji sestru Rozárku, a když mu vypravovala, že už je s Frankem oddána, v neděli měla svatbu, velebný pán Malý že je oddal; jako v mlze hleděl na Franka, jak pomáhal s vagonu skládat svůj vůz, jak koně zapřáhá do něho, sám usedá si ku předu, volá k sobě mladou svoji ženu a netrpělivě nutí Pánka: „Tak sedej, švagře, rychle sedej, už rád bych viděl i tvůj hous i svoji domovinu..."

Pánek ani ve voze nepouští svoje dítě z náruče, chová je, hledí na ně, až náhle přitulil se ke své ženě a hlasem dojatým jí povídá: „Tak vidíš, Toničko, jak se člověk mýlí. Dlouho jsem hledal doma štěstí v hospodě, karbanu, ve schůzích, * 275 ve všelijakých zábavách' a rozkoších, a marně. Ujel jsem do Ameriky, a zde jsem je hledal v práci, v bohatství, a když jsem našel tebe, myslil jsem, že jsem je už našel. A zatím to nebylo pravé štěstí. Letos v zimě o vánocích dokonal se ve mně zápas o Boha, našel jsem konečně zde v samotě na prérii svou dětskou vínui a s ní i spokojenost vnitřní, trvalý klid a mír duše a myslil jsem si, to že už je celé štěstí, a zatím teď, když držím toho broučka malého ve svých tvrdých rukou, teprve teď pociťuji, že jsem opravdu šťasten. Bída i dál bude sedat s námi u stolu, práce do úpadu i dál bude naším údělem, dál biide nám viset nad hlavou tisíceré nebezpečí požárů, cyklonů, kobylek, neúrody, ale všechno to rád ponesu za to tiché a velké štěstí, které teď prožívám."

„Ano," svědčí Tonička, „štěstí leží v srdci člověka, i nejbídnější žebrák může býti šťasten."

„Dlouho jsem toho nechápal," pokračuje P|e- pa ohnivě, „záviděl jsem jiným, srdce své otravoval jsem nenávistí a hněvem, chodil jsem rozervaný a nespokojený, zkrátka nešťastný. Bůh se nade mnou smiloval, do samoty mne vedl a zde se mi zjevil. Velikou práci se mnou měl, protože dlouho jsem se ve své zaslepenosti s Ním svářil, Jemu odpíral; ale On trpělivě z mé duše plel a trhal sveřep, bodlák, kokotici a jiný plevel a syl tam 2jaté zrní ¡obilné, které konečně se ujalo a vzrostlo." . i . , . ; ;.;'"-"..('. | | ; : Tak skrývalo se štěstí pod plachtou vozu.

Ale i na jeho předku tiskli se dva šťastní lidé k sobě. Frank držel otěže v ruce a vezl si své štěstí — mladou svoji ženu, která žila jako v po- 276 hádce. Ani vzpamatovat se dosud nemohla z dojmů, které za posledních tří měsíců prožila. Loučení s domovem, jízda po moři, shledání se sestrou, sňatek a hned to stěhování sem — ráz na ráz jedna -událost stíhá druhou, a její česká dušička ustrašeně se chvěje a třese jako lapené ptáče. Překvapeně dívá se po široširé prérii a slzy vstupují jí do očí. Hle — půl dne už jedo,u a v té poušti lidského obydlí okem nespatřili, živé duše na cestě nepotkali...

„Kdy pak už budeme doma ?" ptá se Franka. Ten vytahuje hodinky, pobízí koně a odpovídá: „Co nevidět — za dvě hodinky už jsme tam."

„Za dvě hodiny! Na konec světa mne vezou," myslí si Rozárka, ale mlčí. Za to Zahořík mluví. Slibuje, že zatím bude bydlit u sestry a nejdéle do měsíce i on si postaví dřevěný domek jako klec, dříví už je připraveno, rychle to půjde, Pánek mu pomůže, oplatí, co mu on — Frank — loni půjčil, a tak cesty za řeči ubývá. Les zjevuje se konečně na obzoru, vůz zahýbá k potoku a hlasitý štěkot proráží vzduchem.

„Chudáček!" vykřikla Tonička ve voze a už seskakuje dolů. Psík okamžik stojí zarážen. „Chudáčku, ty mne už neznáš ?" vyčítavě promluvila na něho a schýlila se k němu. Tu náhle té tváři němé vzešlo světlo. Oči se zaleskly jako dva plamínky, zakňučel radostí, do výše vyskočil, po zemi se válel, do kola se zatočil, celý vůz oběhl a zase k Toničce se vrátil — „Zblázní se radostí," smál se Frank a volal ho k sobě. Ale marně. Předběhl raději vůz a veseIým, hlučným hlasem cestou po lese i polích oznamoval kde komu návrat své velitelky...

„Je to věrné zvíře, kolík dní nejedl a truchlil po tobě, když jsi na podzim odjela," chválil ho Pepa, „ale pak jsme se spolu v samotě spřátelili, a rozumíme si dokonale."

Koníci sami zahýbají ke svému domovu, a Frank zastavuje před domem. „Dobře, Pepo," chválí stručně, ale upřímně, prohlížeje znaleckým okem dřevěný domek.

Tonička mlčí — ale oči její mluví. Jsou plné radosti i obdivu. „To jsi se nadřel, viď," něžně povídá svému muži a teprve teď si všímá, jak je vyschlý, sestárlý, od práce celý jako by k zemi sehnutý. V duši lituje, že poslechla a odjížděla; neměl Pepovi kdo uvařit, vyprat, posloužit — sám a sám na všecko byl a tolik měsíců! Vlna lítosti celou ji zalila, tak že prudce objala svého muže, políbila ho na ústa a řekla mu vroucně: „To bylo naposled — už nikdy se od tebe nehnu —" „Podívejte se — nejsou to vlaštovky?" ozvala se v tom Rozárka a ukazovala do výše, kde dva černé body švihly se vzduchem.

„Kde? Není možná!" pozdvihli současně Pánek se ženou hlavy. A skutečně!

Na své pouti z dalekého jihu letělo jich tudy včera celé hejno nad probouzející se prérií. Dvě, unavené už dlouhou cestou a nedočkavé, těšící se také už na vlastní hnízdo a samotu, spatřily náhle pod sebou nový, čistý příbytek lidský a bez váhání odloučily se od houfu a spustily se dolů. Chvíli si odpočaly a nyní prohlížejí si vyhlédnutý domov. Krouží kolem domu, 278 střelou vznášejí se do výše a zase ponořují se až k samé zemi, div že bílým bříškem se jí nedotýkají, opisují podivné křivky vzduchem, předstihují se, obletují a teď usedají těsně vedle sebe na tyči, která z vikýře vyčuhuje a pro prapor je určena. I Frank přiběhl a s blaženým úsměvem hledí na milá ptáčata... Jsou to vskutku, vlaštovky, — poznává je Rozárka, „jenže jsou trochu jinak zbarvené, než u nás doma v Noutonicích — hle — nejsou do modra černé — ale jsou nachové".

I oba ptáci chvíli důvěrně, krotce hledí dolů na lidské tváře, čechrali si zobáčkem peříčka a při tom mile, tiše švitořili. O čem asi a co povídají?

Celá rodina poslouchá je chvíli ve zbožném zanícení.

„To je dobré znamení," probrala se první Tonička, „jen aby tu s námi zůstaly!" A všem se zdálo, jako by v tu chvíli byl posvěcen nový dům, do kterého šťastni vcházeli. Jenom Rosárka se ještě na samém prahu zastavila a hlavu obrátila. Skutečně, nemýlí se, hejno vrabců vidí, jak poskakují kolem drnáku, a jeden zvláště smělý natřásá se tu u samého domu a křičí ze všech sil: „Z Čech — z Čech — z Čech?"

„Ale ano, vrabečku milý, to víš, že z Čech," usmívá se Rozárka.

Uvnitř ukazoval Pánek své ženě, kam zakopal její relikvii z Čech. „Neodolal jsem, abych se na tu drahou památku nepodíval. Mateřídouška v zemi jako by ožila, vláčná byla a voněla jako čerstvá. Už jsem ji chtěl vsaditi do země, aby znovu rostla, ale pak jsem si vzpomněl na tvoje přání. Napsal 279 jsem na kus pevného papíru co je to zá prsť a kytku, kdo a kdy dům postávil, všecko jsem to znovu Uložil zpátky do krabičky, krabičku vložil do kusu vydlabaného dřeva a tu na tom místě pod podlahou jako poklad to odpočívá."

A všem se zdálo, za té řeči, že cítí ostrou kořenou vůni, silnou a příjemnou, jakou voní v Čechách každá stráň, když za parného léta slunce do ní praží. Ale nebyla to vůně thymiánu, ale smolná vůně schnoucího dřeva, kterou celý domek vydychoval vstříc svým obyvatelům, byla to i vůně, kterou dýchá Vzájemná láska, svatá spokojenost a rodinné štěstí Všecko plyne... Nejrychleji však utíká čas člověku pracovitému, spokojenému. Domek Frankův už stojí, korná, obilí i brambory nadějně zelenají se po poli, v drnáku Pánkově sice řehtá pouze jeden kůň, ale za to jsou tam s ním v noci dvě krávy a několik vepřů. Pepa už nedává dříví za práci, ale prodává je, trží za ně buď peníze nebo dobytek. Hejno slípek batolí se venku, nádherný kohout vodí je svobodně na daleké výlety a krajem ozývá se pyšný jeho hlas ...

Lokátor Ondra je zde častým hostem. Kupuje od nespokojených zabrané domoviny a prodává je Čechům, tak že nové a nové české rodiny přicházejí do Těšína.

Přicházejí i jiní agenti, obchodníci i kupci, kupují i prodávají a už nejen pozemky, ale i dobytek, stroje, šaty, osada roste, zakořeňuje se, ujeté cesty bělají se v zelených polích, farmy se oplo- cují, lidí přibývá a ubývá pustiny, mrtvé pre- rie... 2 80 Ondra je bystrý člověk. Celou jednu domovinu nahoře u kříže koupil a rozměřil ji na loty, „Zde se postaví domy, obchody, zde vznikne jednou městečko," prorokoval, těše se, že za tři, čtyři roky dostane za jediný yard půdy tolik, co dal za celý akr... Pouze vyčkat musí... Ví, že se nezklame. Všude nejdřív a napřed musí jít zemědělec — sedlák. Pluh je vlastním průkopníkem obchodu a průmyslu. Nejdříve nutno postarat se o první podmínku životní, o chleba. Až farmář potem skropí prérii a ona místo stepní trávy vydá kulturní rostliny — pšenici, kukuřici a žito, až stáda skotu, bravu a drůbeže, přebytek másla i vajec, ovoce a zeleninu nespotřebují vlastní rodiny farmářské, budou vyhledávat trh a sami přivolají sein průmysl a obchod. Sedlák je producent, průmysl konsument. Tak tomu bylo od jakživa a bude do smrti. Jeden na druhého je odkázán, ruku v ruce musí kráčet ty dvě ohromné třídy lidstva v otázkách hospodářských i politických i kulturních, jinak není možným blahobyt země ani státu. V obapolném zájmu jejich leží, aby se dohodly bez křiků, svárů a bojů.

I Pánek to cítí a připadá si jako dobyvatel, jako odvážný pionýr, předbojník veškerého lidstva. Každý akr půdy, který zabere jeho pluh a kterým promění poušť v zemi živnou, prospěje člověčenstvu, poskytne chléb. Ano, stojí ve službách ci- vilisace na nejkrajnějším západu, stojí tu šťastný, silný a hrdý jako syn národa zemědělců, národa českého. Jeho bratři z Jowa, Illinois, Kanady, Ne- brasky, Indiány, Minesoty, Kansasu podávají mu ruce. Lidé ze všech ra?, pokolení, národů a jazyků, Slované, Irové, Němci, Angličané, Francouzi, Italové splývají zde v nový národ — stávají se Amerikány... Svádějí zde zápas s neznámými a nepřátelskými silami. Jejich vědění je nepatrné anebo žádné, nic nevědí dosud o podnebí, půdě, povodních, mrazu, větrech, ale jejich vůle je silná a mocná, na všecko připravená a proto zvítězí... Mnoho jich v tom zápasu podlehne, v boji padne — ale nejsilnější vytrvají. Ano, zde na vlastní oči vidí, že to není pohádkou, když praví bible: „V potu tváře vzdělávtati budeš zemi." Bez potu, to jest bez práce, roste jen plevel, ale obilí a vůbec rostliny, které člověka živí, nikde po celém světě nerostou planě, nýbrž jen tehdy, když se sejí a zalévají lidským potem... K Bohu vede ho zde všecko. Stromy i rostliny k Němu zvedají své koruny a květy, On pudem ukazuje zvířatům cestu k pokrmu i vodě, dává jim tušit bouři, požár, teplo, mráz, před každým nebezpečím je varuje, jak by mohl opustiti člověka? To se příčí nejen lidskému citu, ale i lidskému rozumu. Než to už Pánek — ani o tom nevěda, ale cítě to v celém nitru svém — stojí svým smýšlením nejen pod vlivy přirozenými, nýbrž Bůh sám dotýkal se ho milostí Svou a do jeho du;še snáší se nadpřirozený dar — vzácná ctnost božská — svatá víra, . živá a pevná. Jako by mu křídla narostla, letěl vzhůru od země v nové a čisté oblasti. Ožily v něm dětské tradice školy i domova, modlitby i zvyky náboženské, spěje zkrátka od přirozeného poznání Boha k nadpřirozenému. Jako v dětství cítil se znovu křesťanem a silně zatoužil po kře- sťansku opět uctívati šťastně nalezeného Boha, 282 projevovat svoji víru, stýkat se s lidmi stejně smýšlejícími.

„Ano, Irčané mají pravdu, kostel musíme postavit!" jakousi železnou důsledností přinucen rozhodl se Pánek. Padalo a bořilo se všecko, co kdy v životě slýchal namítati i sám namítal proti chrámům, kněžím a bohoslužbě. Naopak, niternou potřebou veden toužil po těchto všech věcech a těšil se na ně. V těžkých a namáhavých pracích musí mít místo, kde by si oddychl, kde by se potěšil v zármutku, kde by duši ulevil v radosti i bolesti — má-li zde na prérii vytrvat a zvítězit. Americký zákon ukládá mu hiubit na záboru všechen plevel, zvláště planou hořčici, sveřep, koko- tici a pak bodlák oset, který sem z Evropy zanesli vystěhovalci a který se tu rychle rozmnožil. Vyskytne-li se něco z toho býlí na rozorané a oseté půdě, stihne ho pokuta. Ne státní, ale jakýsi silný zákon mravní už dávno nutí Pánka, abý hubil ve své duši všechen plevel, aby krotil zlost, přemáhal pýchu, lakomství, nestřídmost i nevěru, kterou sem také — jako ten oset — zanesli přistěhovalci z Evropy. I s kořeny musí to ven ze srdce! Koukol je to — a v srdci musí růst zlatá pšenka ctností. Roste bezpečně v jediné půdě na světě — v půdě svaté víry. Jako jeho farma je oplocena a jeho pole ostnatým drátem chráněny před škodnou zvěří, tak i ta víra jeho musí být chráněna náboženstvím. A jako v ohledu hmotném pomáhají si a podporují se stejně nuzní a pomoci potřební lidé — tak i v ohledu duchovním musí se spojovat a stejně k sobě lnout i lidé stejné víry, stejného náboženství — jedné církve. A tak 283 se to časem v duši Pánkově samo a bez násilí vybavuje, jedno z druhého plyne ...

„Nevěř vše, co v knihách psáno, k přírodě ty přikloň sluch! V knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví — Bůh!"

Slyší zas v uchu Jablonského verše.

Ano, přírodou to začlo. V přírodě doléhaly naň neodbytné, dotěravé myšlenky od prvního kroku na prérii, a už se jich nezbavil, dovedly ho k Bohu, k víře, k náboženství i k církví. Snadné to nebylo a trvalo to dlouho, ale za to je vítězství jisté i ; Missionář dp. Malý dostál slovu a přijel svoje známe z Rocku — v první řadě Franka navštívit. Přivezl si všecko s sebou, co ke mši sv. potřeboval, a sloužil ji ve Frankově domu. Sešli se skoro jen samí Češi, protože kněz předem nepsal a nic připraviti se nemohlo. Asi deset rodin tu klečelo a stálo a mezi nimi i ustaraný, usoúžený Pospíšil. Už přede mší mluvil s missionářem a prosil ho, aby navštívil jeho ženu. „Choudne, chuděra, od té chvíle, co jsme v Americe. Nesvědčí jí zdejší podnebí a teď trvám, že to s ní jde ke konci."

Pospíšil se neklamal. Páter Malý zastihl v drnáku souchotinami vymořenou, vyhublou ženu, kterou potěšil a svatými svátostmi posilnil, a Pospíšilovi řekl do očí: „Připravte se, v říjnu, nejdéle v listopadu vás opustí." Všichni to věděli i čekali, ale přece potom smutek padl na celý Če- 284 ský Těšín, když se Pospíšilová jedné noci rozloučila se světem ... Ale nejvíce dojal je tichý, přesmutný její pohřeb. To byl první pohřeb a proto nutil mladou obec pomýšleti i na tyto poslední věci člověka.

„Přece nebudem zahrabávat lidi jako mrchy kdekoli — musíme rychle vybrat místo pro příští hřbitov," prudce rozkládal Frank, který s Pánkem nejvíc ujímal se nešťastného souseda.

„Tak je vyber!" jako ve snu odpovídal Pepa a dál hobloval prkna a sbíjel rakev.

„Pojď, Pospíšile, vykopáme první hrob u kříže — tam pochováme tvou ženu a tak tam založíme i hřbitov."

Třetího dne musil býti pohřeb. Ptovolati kněze, na to nebylo ani pomyšlení. Srdce se zrovna svíralo všechněm bolestí, když farmáři zvedli rakev na ramena a zaměřili k vršku. Tonička modlila se za rakví růženec, ale pro pláč musila brzy přestat. Když došli nahoru ke kříži k vykopanému hrobu, všichni stanuli v trapných rozpacích. Z domova byli zvyklí na zpěv, slova modlitby, hlas zvonu, světlo svící, na celý ten tklivý způsob, kterým církev mrtvého ke hrobu doprovází a tam se s ním loučí... Ale zde nic, než ten pláč dětí a nářek mužův... Jak se jim to všem zdálo strašně smutné, všichni cítili se jako opuštěni, připadali si hrozně bídní a ubozí — takový pohřeb doma nemá ani ten nejposlednější žebrák, ani sebevrah, ani zločinec ne ...

„Takhle to dále jít nemůže!" zavolal náhle Pánek. I jeho srdce vězelo jako v kleštích, i jeho hrdlo rdousila bolest, i jeho oči topily se v slzách, cítil to napětí všech a musil sobě i ostatním ulevit. Ani vlastně nevěděl, že hlasitě mluví, sám sobě to povídal pro úlevu a útěchu,. »Živí i mrtví jsme vlastně jako Indiáni, ba ještě horší, i ti mají svého kněze ta; obřady. A tuhle hodné matce a dobré ženě ani zazvonit hodinku nemůžeme, zazpívat jí neumíme, pomodlit se za ni nedovedeme. Takhle to dál jít nemůže. Musíme mít kostel a hřbitov."

„Pravda, svatá pravda!" ochotně svědčili všichni, házejíce po starém zvyku hrstku hlíny na rakev do hrobu.

„Tak vás zapíši a utvoříme si kostelní spolek," kul hned železo, dokud bylo žhavé, Frank. „Tenhle lant patří Ondrovi. Nedá-li zdarma — musí nám lacino prodat alespoň čtyři akry. Raději víc. Na těch postavíme kostel a hřbitov hned. Po letech, zmůžeme-li se a přistěhuje-li se do Těšína k nám víc českých familií, vyroste tu i škola s farou jako v Omaze, St. Luisu, Chicagu a jinde."

„Dříví dáme zdarma," hlásili se hned Pánek i Pospíšil i Hovorka i ostatní, co měli kus lesa na farmě, „a práci také i potahy."

„A začneme hned, zima se k tomu hodí, tuhle švagr musí do týdne pořídit plánek," horlil prudký Frank a psal si jména. Skoro všichni připomínali: „Stavět pomohu, ale peněz nemám."

„Netřeba peněz, sami a zdarma to dokážem," těšil všecky i Pánek a mluvil pravdu.

Když po jaře přijel lokátor Ondra s novými přistěhovalci, našel nahoře na svém pozemku dřevěný kostelík a za ním kolem kříže plotem obehnaný čtverec půdy — hřbitov. Pánek s Frankem 286 představili se mu jako předseda a jednatel kostelního spolku a prosili, aby jim pozemek daroval. Agent se kroutil a hleděl těžit z toho, že už kostel stojí, bourat ho nebudou a tak že mu musí zaplatit, co si požádá. „Obchod je obchod, přátelství musí zatím stranou," povídal s líbezným úsměvem. „Čtyři akry jste zabrali? Dobrá, jsou vaše, ale po padesáti dolarech."

„Dvě stě dolarů neseženem teď po jaru v celém Těšíně."

„Tak je kostel a všecko, co na mé půdě stojí, mým majetkem."

„A ty liško!" dopálil se Frank. „Myslíš, že neznám zákony o domovinách ? Pojď, švagře, nepros se ho, podáme kontest, že drží zábor na spekulaci, že na pozemku nebydlí, že ho nezvelebuje a nevzdělává. Vláda nám dá pozemek sama a zdarma."

„To můžeš, to můžeš," usmívá se Ondra lhostejně na pohled, ale v duchu ví, že by z toho byl vskutku soud, nemilé opletání, dlouhé vyšetřování, snad by se i nastěhovat sem musil. Pánek není tak zhorka nakvašen. Nerozumí také dobře tomu, co a jak Frank myslí, a proto pokouší se znovu po dobrém.

„Měj rozum," domlouvá agentu, „všude u kostela nejdříve se staví, kolem něho vznikají krámy, obchody, hostince, co ztratíš na těch našich akrech, vyděláš na ostatních. Můžem ti prospět jinak a jinde."

„To je přece rozumná řeč," dostává vskutku Ondra rozum, „po dobrém všecko udělám.

287 Pro dobrou vůli tedy jsou akry zdarma vaše. Ale ruka ruku myje. Mám zde plánek příští obce. Necháte mezi svými farmami ležet půdu na cesty."

„Necháme rádi," slibuje Pánek.

„A zvem tě na posvícení," směje se Frank, „v neděli totiž přijede velebný pán Malý posvětit kostel, ženské už pekou koláče."

Kněz skutečně přijel. Jeli mu už v sobotu na nádraží naproti a přivezl s sebou i zvonek a obraz sv. Václava, který Pánek s Toničkou darovali. Práce měl od časného rána v neděli plné ruce. Vykropil nejprve hrob Plospíšilové, pak posvětil zvonek, který hned do věžičky vytáhli.

Napiaté ticho nastalo, když Pánek chopil se provazu, aby poprvé zazvonil. Zvědavě poslouchala celá prerie. Větřík se utišil, ptáci zmlkly i hmyz zaražen, překvapen přestal bzučet na chvíli a lačně naslouchal těm novým, nikdy zde neslýchaným zvukům. Podivno! Všechněm před kostelem shromážděným se zdá, že má tentýž zvuk a hlas, jako ten zvonek, který tam doma — v daleké vlasti — visí na návsi v kapličce pod lípou ... Je to zvonek patrně očarovaný, který zvoní ve všech tónech a mluví různými jazyky. Rozumí mu i Němci i Irčané, kteří s Poláky i Slováky přišli na slavnost Čechů.

Kněz světí kostel i hřbitov a rychle usedá ještě na prostou židli. Mezi těmi, kdo se k němu tlačí, stojí i Pepa se ženou. Hle, teď i on pokleká, kněz nachyluje k němu šedivou hlavu a Pánek se zpovídá...

Už bylo blízko poledne, když na prostý dřevěný oltář položil si missionář kámen se sva- tými ostatky, pokryl jej trojím plátnem, vybalil kříž i svícny se svíčkami, kalich s konvičkami a mše svatá počala.

S obrazu vesele hledí svatý Václav na koni, Češi klečí před ním, a jak bylo smluveno, počíná Pánek, nejlepší zpěvák osady, nejmilejší píseň ke mši svaté.

„Svatý Václave, vévodo České země," vroucně ozval se jeho tenor — „kníže náš, pros za nás Boha" chytají se hned ženy i muži, jak kdo stačí a umí. Nadšení a radost nahrazují doprovod varhan a druhá strofa už počíná se stejně; slavně a velebně zní slova staročeského chorálu: „Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám, ni budoucím! Svatý Václave!"

Ale co to ? Melodie se láme, hlasy váznou, chraptí. Zpěváky zrovna jako by někdo škrtil. Ne, dál to nejde. Slzy derou se do očí, do hrdla, tekou po lících, kapají na zem, ru,ce násilím drží ústa, ale marné všecko. Pánek otřesen a dojat jako nikdy dosud neopanoval se, ale oběma rukama zakryl si tvář a propukl v pláč... A za ním všichni hlasitě zaplakali. I celebrant u oltáře ustává na chvíli — vytahuje šátek a tiskne ho k očím... Proč pláčí? Bůh sám ví, proč! Radost i žalost, stesk i naděje, bol i slast, všecko v tom lidském pláči se chvělo. Ulevili si. Po chvíli vlna mocného dojmu se převalila, zaslzené zraky třpytí se jako hvězdy a kostelíčkem hřmí z hlubin duší 19. Baar: K Boliu. 900 deroucí se prosba k patronu všech věrných Čechů: „Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi! Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison!"

Ne, taková modlitba nemůže zůstat nevysly- šenou!

Odpoledne znovu se sešly české rodiny v Pánkově farmě. Radostní, veselí seděli venku pod širým nebem, kde kdo mohl. Na židlích, na otesaných trámech i na zemi. Na lehkém buggu s koníkem přijel v tom — lokátor Ondra. „Jedu na posvícení," usmíval se z daleka, „a něco vám vezu." Všichni ho zvědavě obklopili. Ondra vytáhl z vozíku — velikou harmoniku, tento nejpo- pulárnější hudební nástroj chudého lidu v Čechách.

„Dobře, Ondro, ukažte!" smál se velebný pán a už sahal po harmonice. Roztáhl ji, smáčkl a už to znělo: „Proč bychom se netěšili, netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, zdraví dá" — „Tak do kola, děti," vykřikl missionář, „jako o posvícení!" a přešel z písně do polkového taktu. Pánek s Frankem vyskočili první, chytli své mladé ženy, zatočili se s nimi jako vítr, nakazili ostatní a po chvíli tančil, kdo jenom nohy měl... Pouze Chudáček zuřivě štěkal, nechápaje, co se to dnes vlastně děje. 290 „Bez tohodle není v Čechách posvícení!" volal rozjařený Ondra, když píseň dozněla a on udýchaný postavil Toničku k Pánkovi. Vylezl na vozík, otevřel tam nějakou skrýš a z ní vytáhl láhev piva, za ní druhou, třetí, až se zdálo, že konce tomu nebude. Všechny džbánky, hrnky, sklenice musily z kuchyně a po letech trudu a práce prožívali Češi v Těšíně první chvíli čisté a nezka- lené radosti...

I když odejel missionář, zůstával chudý, dřevěný kostelíček český po celý den dokořán otevřený. Jako domů chodili sem velcí i malí. I všedního dne nebylo nic zvláštního viděti venku o stěnu kostela opřenou kosu nebo hrábě, lopatu nebo motyku a uvnitř na stupni oltáře klečeti muže nebo ženu. Děti nosily sem celé náruče prérijního kvítí, chytaly a pouštěly sem pestré motýly, ba když jednou malý Pepík Pánek našel na zemi z hnízda vypadlou vlaštovičku, nevěděl, co s ní. Zanesl ji proto do kostela, posadil ji na oltář, zahrozil jí prstíčkem a poručil přísně: „Zpívej tu se zvonečkem Pánu Bohu!" Celý Těšín pak dlouho se sem chodil dívat, jak staré vlaštovky zde krmí a ošetřují mladou, dokud nevyrostla a neodletěla ...

XVIII.

V neděli dne 22. května r. 1908 vjížděl do noutonického nádraží ranní vlak od Prahy. Přijížděl — jako obyčejně v neděli — se značným zpožděním, protože krásná neděle májová vylákala Pražany na výlet, ven z kamenných ulic a 291 cihlových domů, spatřit nefalšovanou přírodu, kvetoucí stromy, zelenající se pole i luka, vonící les i háj. Na pražských nádražích šlo toho dne o život. Všecky vlaky měly jako jindy svůj normální počet osmi nebo devíti vagonů a ty naplnily se hned na stanici Františka Josefa, jakmile dveře čekáren se otevřely. Noví příchozí běhali bezradně jako stádo od vozu k vozu, někteří energicky volali na konduktéry, aby jim vykázali místo, jiní kritisovali šlendrián rakouských drah, úředník v červené čepici krotil vzmáhající se rozčilení slibem, že na Smíchově připojí se nové vozy, místa potom že bude dost, až konečně vlak se hnul a vjel do tunelu. Stejný výjev odehrával se i na Vinohradech, na Vyšehradě a potom na Smíchově, kde se ukázalo, že všecky volné vozy ¡už byly připojeny k vlaku plzeňskému. Jakmile zmizelo ovzduší Plrahy a lokomotiva vjela do hlubokého údolí svatého Prokopa, hned také pominula špatná nálada. Lidé smáli se v přecpaných vozech, libovali si, to že patří k výletu, tlačit se na chodbách, hubovat a nadávat na nepořádek, rozbalovali papíry, uzenina zavoněla, cigára se zapálila, láhve se načínaly... Plraha jede na výlet...

Ve voze třetí třídy — jako sleď v plném sudu — k oknu přitisknut stojí starší pán. Vlasy jeho jsou prošedivělé, oholené tváře hubené, pleť nezdravá, pouze oči radostně mu září a svítí. Stojí a se zájmem pozoruje krajinu, která v rámci okna před ním se vynořuje a mizí.

„A kam pak vy račte ?" obrátil se k němu soused.

„Daleko ne, pouze do Noutonic."

„Aha! Znám. Dobře znám. Tuze vděčný výlet. Ze stanice šlape se asi půl hodiny, a jsme na Okoři, kde je slušná restaurace a pak také starý hrad. Odtud nejlépe neškrábat se nahoru, ale hezky od mlýna dát se v právo údolíčkem a na oběd přijdeme právě v čas do Zákolan, kde stojí velice příjemný a dobrý a laciný hostinec se stinnou zahradou; činím na to pozorná. Staroslavnou Budeč je zdola velmi dobře viděti. Či snad jste tam uži někdy byl ?"

„O ano! Znám ta místa velmi dobře. Ale jedu přímo do Noutonic."

„A co v Noutonicích? Vždyť tam nic není!"

„Jedu tam rovnou do kostela."

„Do ko —ste — la? Aha! Patrně nějaká starožitnost, pán je asi professor, starý obraz tam visí, asi umělecká socha, oltář?"

„Nevím, možná. Ale dnes je neděle, a já tam jedu na mši svatou, jsem totiž katolík."

„Mhm," v rozpacích ulevil si soused a rozhlédl se kolem. Několik tváří se útrpně usmívalo.

„Pojď sem k nám, Františku, a neobtěžuj toho pána, vidíš, že už se teď modlí."

„Ještě se nám od něho učerníš."

„To bude nějaký svatý kostelník."

„Pámbůčkář! S takovými nic není. Kazí jen radost a otravují život —" ozývaly se hlasy se všech stran. Ale pán stojí ku podivu klidně a usmívá se, jako by ostří šípů ani necítil.

„A to z Prahy jedete na ves do kostela?" nedává se odstrašiti výletník. „V Praze přece máme kostelů!"

„Zaspal jsem ráno, nechtěl jsem zmeškati vlak a tak jsem jel beze mše svaté, doufám, že v Nou- tonicích přijdu na velkou."

„Také si dám jednu velkou, ale v hospodě," poznamenal kdosi, a hlasitý smích zahlaholil kolem.

„Dovolte, vy asi nejste z Čech? Nejste Moravec nebo dráteník? My zde totiž v Čechách na takové hlouposti už nedržíme."

Pán zvážněl. Povzdychl si a povídá: „Tak se tu dosud nic nezměnilo. Já jsem totiž už přes třicet let v cizině, kde jsem konečně znovu našel, co vy zde odhazujete."

„A co je to?"

Vlak pomalu zastavoval. Konduktéři vyvolávali jméno stanice: „Noutonice — Nautonytz!"

„Víru v Boha," odpověděl pán ve dveřích a pomalu sestupoval po schůdkách vagonu na peron.

Před nádražím se zastavil a zahleděl se před sebe Bílý kostelíček seděl na zeleném vršku „Na Hůrkách", statky i chaloupky tlačily se k sobě, silnička běžela podél pole, na kterém protahovaly ženy i děti mladé sazenice cukrové řepy, u skladiště dráhy nakládalo se uhlí na vozy, potahy s jetelem a řízky mířily do vsi, na panském poli vesele se oralo, deputátníci — zdrženi jarními dešti — sázeli si teprve brambory.

„Česká neděle," usmál se cizí pán. „Nic se tu nezměnilo za těch třicet let, jako bych byl včera odtud |u|tekl," a milým, teplým pohledem objal znovu celý širý kraj. Ani ty švestky u silnice, zdálo se tnu, že nepoporostly, kopečky se nesnížily, pruhy polí se neroztáhly, křivé silničky se nena- rovnaly... I ten zvon, který teď vstříc od kostela se mu ozval, jako by ho vítal, mluví stejnou, starou řečí... Často ho slýchal za dne i v noci, v hluku měst i v tichu prerie, tak právě ho slýchal, jak i teď zvoní.

„Ale něco se přece změnilo," řekl si v duchu, potkávaje lidi a nepoznávaje nikoho z nich — „a to jsme my lidé — sestárli jsme..."

A nikdo opravdu nevšímal si cizince, který přes ves vážně kráčel ke kostelu. Přišel právě v čas, když zvonili po druhé. U sakristie zazněl zvonek, a k oltáři nešel ani pan farář Micka, ani velebný pán Blažko; ale mladý kněz v poloprázdném kostelíku sloužil mši svatou. Varhany se ozvaly, ale nad nimi neskláněla se šedivá hlavička pana řídícího Procházky, ale mladý muž s černým vlasem i vousem upíral ohnivé zraky do rozložených not. U něho nestojí truhlářský mistr Záruba s mohutným plavým knírem a flétnou, ale samé cizí tváře hledí s choru dolů. Jiný kostelník rozsvěcoval svíce, jiný hrobník šlapal měchy. To všecko se změnilo ...

U mřížky klečí hrstka dětí, v lavicích hrstka stařečků a stařenek ohlíží se po neznámém pánu, který zbožně klečí v lavici a z knížek se modlí.

„Kdo je ten pán?" vrtá jim otázka ve starých hlavách.

„Kdo pak je ten pán ?" myslí si i mladý farář, když ho s kazatelny spatřil pozorně poslouchat nedělní výklad.

„Kdo pak je ten pán ve třetí lavici?" šeptá pan řídící, když v přestávce sehnul se přes pažení choru a očima pohroužil se do chrámové lodi.

„Nevím, neznám, ten není zdejší," odpovídají si lidé a nevšímají si cizího pána.

Ten klečí skromně, krčí se, hlavu sklání do dlaní, jako by chtěl svým zjevem říci: „Promiňte, já nejsem žádný pán, já jsem jenom Pánek — ano, Josef Pánek, já jsem ten lump, co před třiceti roky tu okradl kamarády, svedl k útěku Barchetovic Toničku a prchl s ní do Ameriky" -— Pánek pozvedá konečně hlavu a dívá se na oltář. Poznává na oltáři sv. Jana Křtitele, jak na obraze křtí klečícího Pána Ježíše, poznává sv. Vojtěcha i sv. Prokopa, sv. Annu s celou rodinou svatou, ale ostatní stěží poznává. Celý kostelíček je uvnitř jako nový, barevná okna svítí a září, strop i zdi pěkně malovány, oltáře i kazatelna hoří zlatem, všecko dýše čistotou a útulností... To se všecko změnilo, ale svatí se nezměnili. Jako staří známí usmívají se s oltářů a mluví: „I podívejme se, kdo to sem dnes přišel! Totě Pepa! Už dobrých čtyřicet roků jsme ho zde v kostele neviděli, a teď zde pojednou klečí. Změnil se! Tuze se změnil!"

Po mši sv. jde Pánek na hřbitov. Vzpomíná si, jak se zde s Toničkou tenkráte sešel a dohodl. Bylo to také v máji jako dnes. Máj v přírodě vrací se každý rok, ale máj jeho života už nevrátí se nikdy. Naopak, cítí, že podzim se blíží. Červ hlodá na kořeni jeho života. Lékaři v Americe mu doporučili, aby si odpočal, změnil způsob svého života, zvolil si na čas nové prostředí a ovzduší. 296 Poslechl, povolil prosbám své ženy a svých dětí, přihlásil se k výpravě amerických Čechů do staré vlasti. Nutil Toničku, aby jela také, ale sám uznával, že doma na farmě je jí třeba jako soli. A jeho chytil náhle stesk a vášnivá touha: „Ještě jednou, dřív než umru, — Čechy chtěl bych vi- děti." I v Praze vyhledá sice a navštíví vyhlášeného lékaře, ale nikdo už mu nepomůže. Ostatně žije dost dlouho. Okol jeho je vyplněn. Nejstarší syn — Pepa — dnes už dvaadvacetiletý, dovede řídit farmu samostatně, a žádné neštěstí by to nebylo, kdyby zemřel cestou na moři, nebo ještě lépe zde a byl pochován v té rodné zemi. Ale to se nestane. Lékaři se nemýlí, cítí vskutku značné osvěžení, vzpružení na těle i na duši.

V takové smutné úvahy ponořen kráčí Pánek zvolna řadami hrobů a křížů. Čte nápisy na nich a nachází hroby známých i pana řídícího. Pokřižoval je — pomodlil se — až konečně stanul u hrobu a kříže a nápisem: „Zde odpočívají manželé Josef a Anna Pánkovi," tu si klekl na kolena a dlouho se modlil. Vyhledal i hrob rodičů své ženy — Antonína a Marie Barchetových — a potěšil se. Kříže na obou hrobech byly sice jednoduché, ale vkusné, hroby samy obložené zeleným drnem modraly se navrchu pomněnkami.

„Musím poděkovat panu faráři," umiňoval si Pánek, vraceje se ze hřbitova a dívaje se na hodinky. „Hle, jak mi to uteklo mezi těmi mrtvými," podivil se, když ručičky ukazovaly už skoro poledne. „Na faru je teď pozdě — zajdu tam odpoledne A kam jít?" optal se sama sebe. Ale hned se usmál a sám sí odpověděl: „Na dům, který, mi zde býval nejmilejším, kde jsem býval nejčastěj- ším hostem, nesmím přece zapomenout. Půjdu na oběd do hostince." Vešel, usedl si k oknu na své staré místo, kde nejraději sedával, a zase rozhlédl se kolem. Ani tu nic tak dalece se nezměnilo. Jen hostinský je jiný a také už ne mladý. Jako mlsná kočka okolo horké kaše chodí kolem svého dnes v té polední chvíli jediného hosta, jídlo mu nosí, pivo mu přinesl, cigára nabídl a rád by věděl, kdo to asi je. Ale host je nějaký nemluva. Sedí jako špalek zamyšlený, jíst mu ¡nechutná, pít mu nechutná, kouřit nechce, na otázky neodpovídá — co s takovým hostem? Přinese mu noviny... Pánek skutečně sedí za stolem a vzpomíná ... „Aj, aj, aj! Ty jsi se nějak polepšil," smějí se mu stěny hostince, „nepiješ — nekouříš — snad už ani neřeč- níš?" — Začouzené obrazy hledí se zdí, mrkají důvěrně na Pepu, usmívají se čtverácky a ptají se: „No což, už nekradeš? Kněžím už nenadáváš?" Pánek sedí jako na žhavém uhlí. Minulost bičuje ho výčitkami svědomí i po tolika letech, kdy si myslil, že už je to všecko v něm dávno pohřbe, .no...

Už sahá po penězích, aby zaplatil. Už se zvedá, aby utekl, ale v čas zpozoruje to hostinský a činí poslední pokus hosta zabavit a udržet. „Tak nám přijeli Amerikáni," načíná z jiného soudku, když host nechce nic o sobě povědět, a klade noviny před něho.

„Ano, jsou už od včerejška v Praze," svědčí Pánek „Odtud z Noutonic také tam máme rodáky, ale ti se sem sotva vrátí."

„Proč pak by se nevrátili ?" překvapen optal se pojednou host.

„Já to sám nepamatuji, ale jak slyším od lidí, nějaký Pánek okradl tu kamarády a ujel tam před lety s holkou."

Hluboké ticho nastalo — host mlčí jako dub — nezajímá ho to patrně, lhostejně hraje si vidličkou a hledí do stolu.

Hostinský proto pokračuje: „Říká se, že nespravedlivý statek nepřináší požehnání — ale na něm se to neosvědčilo. On z těch peněz v Americe zbohatl."

„Tak ?" podivil se host. „A nevrátil ty ukradené peníze ?"

„Jistotu nevím. Někdo říká že ano, jiný zase že ne. To už dnes nejsou ty Noutonice, jako bývaly. Horníci se šmahem vystěhovali. Dnes si to každý rozmyslí, aby běhal dvě hodiny cesty do práce, jako tenkrát. A tak všecko utíká blíž ku Praze, anebo k 'šachtám. Lidí je zde málo a jak vidíte, obchod vázne."

Pánek už zase mlčel. Ano, to je kletba zlého činu! Na špatnost lidé nezapomínají. To žije jako nezmar na poli. Po letech, hle, oživne, vstane svěží, ba ještě zmohutní, naroste, nakyne. Co je mu plátno, že peníze vrátil? O tom nikdo nemluví... To je trest a nutno ho pokorně snést. Chce se mu vstát a říci: „Já jsem ten zloděj Pánek, ale abyste věděl, já jsem ty peníze na krejcar i s úroky vrátil — já jsem za to neskonale vytrpěl, strašné pokání činil, já jsem —" ale nač by se ospravedlňoval. Pokorně to snese, a pravda přece jednou sama zvítězí. Půjde teď na požehnání a pak na faru...

„V dnešních novinách je úplný seznam amerických hostů," vítá ho vlídně farář, „byl bych vás určitě sám vyhledal v Praze a velice mne těší, že jste mne navštívil."

„Přicházím se omluvit, že obtěžuji svými listy."

„Nic neobtěžujete, naopak, velice si jich vážím, kaplanoval jsem u nebožtíka pana faráře a znám i listy, které jste psal jemu. S velikým zájmem sledoval jsem vzrůst Českého Těšína a jsem šťasten, že vás osobně poznávám, zůstaňte u mne, jak dlouho vám libo — čím déle, tím lépe. Vím, že zde žádných příbuzných nemáte, ku kterým byste šel, tož pokládejte faru za svůj domov."

„Děkuji, pane faráři," usmíval se Pánek, „večerním vlakem vrátím se do Prahy. Můj program je přesný. První návštěva platí dnes rodičům. Musím však navštíviti po řadě všecky svoje i ženiny příbuzné. Mám od svých sousedů Čechů plno vzkazů, přání a jiných komisí. Čechy sjezdím křížem krážem, Táborsko, Domažlicko, Klatovsko a zase na východ až k Žamberku — Rychnovu — Dobrušce, ba až na Moravu musím zajeti — navštívit rodiště missionáře dp. Malého."

„Takové cesty!"

„To se vám zdá daleko, protože soudíte podle vašich českých poměrů. Pro Amerikána je to pouhý skok. Nezapomínejte, že jediná naše vesnice rozložena jest na ploše dvaceti anglických mil." 300 „Znám, pane Pánku, mnoho z vašeho života. Ale mám to všecko přeházené. Buďte tak laskav a stručně aspoň v hlavních rysech povězte mi svoje osudy na farmě. Ujišťuji vás předem, že všecko bude mně velice zajímat."

„Počátky byly krušné," bez nucení počal host vypravovati, „holá prerie s pruhem lesa nás přivítala. Mnozí zabrali domoviny pouze na spekulaci a ani se na pozemku neusadili. My, kteří jsme vytrvali, byli jsme všichni chudáci. Zde v Čechách nikdo z nás nevlastnil ani píď půdy a přes moře jela s námi silná touha, zmoci se na vlastní barák, poličko a kravičku — ideál to všech malých lidí. Když jsme pak stanuli každý na svém záboru o 160 akrech, řekli jsme si: „Buď teď — anebo nikdy!" a dali jsme se do práce. Dobytkáři musili z volných pastvin sehnati svoje stáda, půda se orala, postavily se drnáky. Původně jsme tam byly pouze čtyři české rodiny. Ale lnuli jsme k sobě — pomáhali si, až jsme se z nejhoršího dostali. Velebný pán Malý z Wilber občas k nám zajel a potěšil nás v naší opuštěnosti. Lokátor Ondra vodil nové a nové Čechy, tak že během pěti let vyrostla česká osada na 33 rodiny. Mnozí z nich byli jako já býval v Čechách, odpadlíci, ba až zlí nevěrci, kteří se nám jízlivě smáli, když jsme si sami postavili chudičký kostelík, vlastně dřevěnou boudu. Jednalo se nám o jeho vnitřní výzdobu, sebrali jsme asi 300 dolarů, něco daroval nám náš missionář, až konečně roku 1891 přišel úrodný rok, my jsme si kostelík vkusně upravili a opatřili si všecko bohoslužebné náčiní."

„To by se v Čechách nestalo, kdyby se na stromech a polích rodily dukáty," trpce poznamenal pan farář.

„Za to rok 1894 byl pro nás rokem ztráty. Sedm měsíců nepršelo a po ohromném suchu přišly r. 1895 kobylky a tak to šlo až do r. 1897. Lid šmahem opouštěl farmy, utíkal, tak že to vypadalo, jako když jsme se přistěhovali. Pozemky prodávaly se ve dražbách za babku a nikdo jich nechtěl. Tenkrát jsme se švagrem Zahoříkem přikoupili dvě sousední farmy. R. 1894 měl jsem už 40 kusů hovězího dobytka a byl bych přetrpěl dobře i léta neúrodná, ale v tom se mi na smrt roznemohla Tonička. Jedna návštěva lékaře stála 25 dolarů a musil míti zaplaceno předem. Cena dobytka následkem úžasného sucha tak klesla, že dospělý kus prodával se po 7 dolarech, tak že nám z celého stáda zbyly pouze čtyři krávy pro budoucí chov. I posledního koně jsem musil prodat. „To je můj konec," řekl jsem si, hledě za koněm, kterého kupec odváděl a za kterého deset dolarů leželo ještě na okně. Snad bych si byl tenkrát zoufal, kdyby už mě nebyla sílila svatá víra ... Měl jsem už pět dětí malých, od jednoho do desíti roků a při tom jsem byl skoro žebrákem. Umřít mi žena, nevím, co bych si byl počal. Byl bych jistě musil prodat farmu, vůz, stroje, všecko. Sehnat pár dolarů a táhnout s dětmi zpátky do města a dřít se v továrně nebo na jatkách. Švagr mi sice pomáhal, švagrová byla víc u nás než doma, ale nestačilo to. Šestnáct neděl ležela Tonička jako zabitá, lékař prohlásil konečně, že jí pomoci není a že by k nám marně dál jezdil. Ani hnout se nemohla a dal jsem ji zaopatřit. Po farmách cho- 302 dil starý Indián — Jižní Vítr — a loudil na bledých tvářích — jak nám říkal — ohnivou vodu, totiž kořalku. Léčil za to dobytek a dával kožešiny. U nás věděl, že ohnivou vodu nedostane, ale chodíval si pro český vdolek nebo lívanec, který oma- štěný a cukrem posypaný velice mu chutnal. Ten vešel k nám a spatřil moji ženu bez vědomí na loži. Cosi jako soustrast kmitlo se v jeho zvířecích očích. Sklonil se k Toničce, sáhl jí na čelo, podíval se na okoralé rty a scvrklý, skoro černý jazyk v nich. Ze špinavého, koženého pytlíku vytáhl hrst podivných bobulí. Mimikou ukázal mi, abych dal ženě vždy jednu hned jak slunce zapadne a jednu dřív než ráno vyjde. Abych se nebál, sám přede mnou tři ty bobule snědl a odešel. Co se může stát? pomyslil jsem si, hledě na umírající. Ublížit už jí to nemůže. Pomodlil jsem se, vpravil večer ženě do úst jednu tu kuličku a dal jí doušek vody zapít. Do rána žena probrala se z horečného spánku a desátý den vstala zdráva jako řepa."

„To je opravdu podivné," oddychl si kněz.

f„Snad to byla krise, kterou by byla sama překonala, ale věřím, že to bylo řízení Boží," nedal se vyrušiti Pánek a vypravoval dál. „Roku 1899 byla úroda zvláštní. Někdo měl na polích mnoho, někdo nic, jak si kdo se setbou pospíšil. Naše pole kynula úrodou. Kobylky sice také se ukázaly, ale nestačily spást, co přes noc narostlo. Pšenice dala nám 35 bušlů a korná 40 po akru. Namlátil jsem dva tisíce bušlů obilí a prodal jsem je — buši po půl dolaru — vesměs doma na semena. Jako mně vedlo se i jiným katolíkům. Plři- dalo se k nám potom mnoho českých rodin, Poláci i Slováci a postavili jsme si školu, faru a povolali si vlastního kněze. Od těch dob je úroda výborná.. Kobylky skoro vymizely, lidé znovu se k nám hrnou a pozemky úžasně stoupají v ceně. Syny mám tři a děvčata čtyři. Všichni pra- cujem na farmě, která měří i s lesem 500 korců zdejších."

„A jak to zastanete ? Vždyť je to jako panský dvůr!"

Pánek se usmál a vysvětluje ochotně: „My se s tím tak nemazlíme, jako zde. Předně máme všecko takřka u samé huby. Co se tu v Čechách ztratí času jízdou na pole a s pole, tu je kousek, na opačné straně zase kousek, všude samé meze, klíny, samá obrátka, samý cíp a souvrať. U nás stojí farmy v hrdé samotě uprostřed polí jako hrady. Netlačíme se na sebe, nejezdíme si přes pole, nehýbeme cíly, nepodoráváme meze, slepice nelítají nám přes ploty, proto se nesváříme, nesoudíme, neztrácíme čas křikem, hněvem a hádkami. Repu nepěstujem, ale samé obilí. Hlavpí plodina Nebrasky je kukuřice a pšenice. Pšenici prodáme a kornu skrmíme, dostane se jí sotva třetina na trh. Větší péči věnujeme dobytku než polím. A dobytek nežije ve stájích, ale volně běhá •v ohradě anebo v poli kornovém. Tajemství našeho úspěchu jsou] naše stroje hospodářské. O dělníka je u nás ještě mnohem větší bída než zde. Dostaneme-li ho, dáváme mu rádi dva dolary denně a jíst. Ale stroj je naše spása — než to by byla nová kapitola, kdybych1 začal líčit naše talířové oborávače, sečky, pluhy a mlátičky, a čas už pom kročil, večer se blíží. Promiňte, že jsem vás tak zdržel," vstával Pánek, chystaje se k odchodu. Nepřijal ani pozvání k večeři a prosil pana faráře, aby ho neprovázel. Chce se teď v podvečer, než přijede vlak, sám a sám projiti v polích a zatoulat se ve vzpomínkách do svých dětských časů ...

„Á jak žijete, co děláte večer? Není vám dlouhá chvíle?" jen aby milého hosta ještě chvíli užil, ptal se kněz.

„Kdyby žil pan řídící Procházka, šel bych k němu a optal bych se, zda se ještě pamatuje, jak mě propouštěl ze školy. Tenkrát mi řekl: Teď jsi jenom Pánek, ale hleď, abys se stal jednou pánem. Jsem, velebný pane, vskutku tím, čemu se říká v Čechách ,pán' — ale až večer. Za dne chodím v zablácených botech, umazaných šatech mezi dobytkem a vepři, konám všecky i ty nejhrubší práce stejně se svými dětmi. Ale den se skončí, převléknem se a útulná farma, kde vládne moje žena — čeká. Máme v ní všechno pohodlí. Prádelnu, kuchyni, jídelnu, obývací pokoj, ložnice, pohodlná a čistá lože, divany, koberce, knihy, noviny, piano a prožívám teprve teď kouzlo rodinného soužití a chápu celou ohyzdnost hospodského života. Mou nejmilejší společností je žena a děti, tato přirozená společnost každého člověka, a nechápu, jak někdo může z ní utíkat ke kartám a pivu, k vášnivým sporům, klepům a marným politickým hádkám. Ach, ani nevíte, jak se mi stýská už po domově. Jak vyřídím své záležitosti — nic mě zde neudrží, ani vás už více nespatřím, ještě jednou děkuji za všecko a prosím, abyste byl 20. Baar: K Bohu. a/ir i nadále strážcem těch opuštěných hrobů." Stiskl faráři ruku a odcházel.

Kněz dlouho hleděl za ním tím směrem, kde mu za rohem zmizel...

Vesnička šuměla a vřela podvečerním životem jarní neděle. Od Tuchoměřic ozval se hukot nákladního vlaku a chochol černého dýmu vznášel se nad zářezem. „Padla!" řekl si Pánek a vzpomněl si, jak dychtivě čekávali na ten vlak přijíždějící přesně v šest hodin, anebo na osobní vlak polední, a jak žádná moc na světě nedovedla je na poli udržet ani ve žních, když bouře a déšť byly na spadnutí. „Jinak se pracuje na cizím a jinak na vlastním. Zde i v neděli se dřou a přece pět lidí nestačí obdělat stokorcový statek — co by si počali u nás ?" V čerstvém jeteli ozval sé koroptví kohout, zajíc nebojácně zapanáčkoval, lidé trousili se k domovu. Sehnuté ženy vlékly na zádech ohromné vály trávy nebo protrhané řepy a Pánek vzpomněl si na americké ženy, i na Toničku i na své dcery. Není tam jistě muže, který by sám seděl v hospodě anebo šel s kosou na rameni jako pán a ženu nechal takhle se mořit...

S kostelní věže ozval se zvon. „Klekání!" vzdychl si Pánek, zastavil se, smekl klobouk a pokřižoval se. Sám a sám se zde venku modlil. Ve vsi dál hlaholil dětský křik, rachot vozů a lidské hlasy, jakoby všichni hluší byli a neslyšeli zvonit. „Nic se nezměnilo," pomyslil si zas a čekal, ozve-li se trojí trhnutí zvonem „za dušičky". Ano, tři pádné údery zakončily večerní „Ave". „Teď by se měla ozvat tamhle ve statku klapačka," 306 hádal dál Pánek, a jen to domyslil, už skoták skutečně bral dřevěnou paličku do ruky a zaklepal jí na dno prázdného kbelíku na mléko. Pepa v duchu viděl, jak na to zavolání hrnou se depu- tátnice dojit, děti se džbánečky v ruce letí pro mléko, i pes a asi tři kočky skokem upalují ke chlévu, podaří-li se jim olíznout někde rozlitou kapku...

Večer rychle se blíží. Na cestě k Okoři cvičí se kdosi troubit hasičské pochody, harmonika se ozvala, první párky vycházejí za ves na večerní procházku. Bílé, naškrobené zástěrky svítí ve tmě, žhavé konce cigaret září jako svatojanské mušky. Pes kdesi zaštěkal, listí na stromech ve večerním vánku jakoby si povzdychlo a zašeptalo, sý- ček zavolal, chřástal v polích vykřikl...

Tichem i tmou ozval se signál. Aha, to vlak vyjíždí z Kolče. Nutno zamířit k nádraží, devítka už se blíží. Sotva došel a koupil si lístek, osvětlený vlak jako tajemný netvor vyjel od Kovář a blížil se ke stanici. Otevřenými okny zaznívaly z něho rozjařené hlasy a jejich křik měl býti zpěvem. To Praha vracela se z výletu.

Plánek se otřásl. Přistoupil rychle ke konduktérovi. „Prosím vás, otevřte mi druhou třídu, doplatím vám ve vlaku."

„Nemožno, pane, je přeplněna, máme nedostatek vozů, ale chcete-li, první."

„Tak otevřte první." A Plánek jako pravý pán skočil do kupé první třídy, jen aby dál nerušeně oddati se mohl svým vzpomínkám.

Za nádražím spustil okno a vyhlédl ven. Chladný vzduch májový ovanul jeho rozpálenou hlavu a: šerem prokmitl k němu bílý hranol kostelní věže.

„S Bohem — s Bohem na vždy!" zamávl Plánek rukou; rodnému kraji, zavřel očí, aby mu ten obrázek uniknouti nemohl a klesl na měkké sedadlo.

XIX.

Šest skoro rovnoběžných tratí přetíná dnes severní Ameriku od Atlantického k Tichému oceánu a ty železné dráhy hlavně změnily tvářnost, povrch Spojených států. K horám přiběhly a rozkvetlo hornictví a hutnictví. Železnou rudu, uhlí, petrolej vydala země z lůna svého. Pralesem proklestily si cestu, zaplašily stáda bůvolí,. přivážely celé zástupy lidí, města povstávala a rostla, farmáři zdvojnásobili ceny za své produkty i úsilí a píli, aby stačili stoupající poptávce. Jmenovitě vrhli se na výrobu masa. Krmné voly a tučné vepře sháněli agenti, kupovali a platili v každém množství. Obilí už silo se pouze pro domácí potřebu a na zbytku polí pěstovalo se hlavně ovoce a zelenina. Zelenina a vůbec zahradnictví potřebuje však množství vody a ježto Nebraska trpí suchem, činěny pokusy s umělým zavodňováním v ohromných rozměrech. Tato hybnost, duševní pružnost, přizpůsobit se rychle novým poměrům, opustit starý způsob hospodaření a hle- dati nové cesty, je charakteristickou známkou českého farmáře. To si nepřinesl z domova, kde těžkopádně lpí se na zastaralých tradicích, kde hospodářské školy teprve pomalu, zvolna a dost 308 namáhavě otevírají cestu strojům, umělým hnojivům a kultuře nových plodin, to mu dala Amerika — Když se vrátil Pánek víc chorý než zdravý po třech měsících ze své pouti české domů, nalezl Těšín v nadšení a horečném spěchu. Těsně za jeho humny, pouhých nějakých deset mil od Pánkovy farmy stavěla se nová dráha železná. Společnost sama, bez prošení, deputací a milostí vycítili svůj prospěch a stavěla zde hned nádraží.

To bylo to poslední, co ještě na čas vzpru- žilo jeho vadnoucí síly tělesné i duševní. S novou chutí a, rychle dal se i on do stavby a na okraji své farmy postavil dva obchodní domy, veliké, pohodlné a každému přidal i kus půdy pro dvůr a zahradu Zavolal si své syny a rozdělil je. „Byl jsem chudým horníkem," řekl jim vážně, „a stal jsem se farmářem. Člověk dokáže všecko, když opravdu chce a Bůh mu pomáhá. Farma je tvoje, Josefe, protože jsi nejstarší a musíš vyplatit věna sestrám a matku k smrti dochovat. Já cítím, že dlouho mezi vámi nebudu, proto se mnou mnoho starostí míti nebudeš. Oba domy jsou vaše," obrátil se k mladším synům, „zařiďte si v nich obchod jaký chcete, nic vám neporoučím a nepřed- pisuji, ale slibte mi, že až do své smrti budete se mít rádi a budete si pomáhat."

„A jak velká věna mám sestrám vyplatit?" zcela obchodnicky optal se ještě Josef.

„Dobře, ať i v tom je jasno. Za novými domy v řadě leží ještě dobře osm lotů, které půjdou na dračku. Už dnes hlásí se kupci o ta stavební místa.

Každé z tvých sester tedy patří dvě, ať si je nechá, ať si je prodá —jsou její."

Tak Pánek rozdělil své děti bez advokátů, psaných smluv a dožádaných svědků, znal je a věřil jim. Ohníček jeho života dohoříval... Netrpěl, nenaříkal si, nestěžoval, ale práce sama padala mu z ruky, sedával už jen na verandě svého domu a klidně se díval na shon a ruch na farmě. Po celou zimu; letos mořila ho zlá záducha s urputným kašlem, Tonička ho pečlivě ošetřovala a když jaro se vrátilo, těšili se všichni v Těšíně, že uznaný mair české obce jejich má vyhráno. Ulevilo se mu sice, ale smrt pomalu skláněla se k bílé hlavě jeho a ohlašovala se mu celou řadou předzvěstí. Byl sláb jako dítě, častý spánek ho překvapoval i za bílého dne, kdežto v dlouhých nekonečných nocích často míjel umdlené oči jeho. Když usnul, zdávalo se mu nejčastěji o domově, o Noutoni- cích a mrtvých rodičích svých. „Už mě volají," šeptával si a naprostá lhostejnost ke všemu pozemskému se ho zmocňovala. Ztratil všechen zájem o svět i o lidi v něm, za to s velikou zálibou probíral se ve svých vzpomínkách. Rozbíral si potichu celý svůj život. Všecky jeho složky a vlivy prohlédl, prozkoumal, aby pochopil jejich spojení a výslednici. Jako chemik rozkládá tajemnou sloučeninu nad ohněm v původní prvky, tak on ve své hlavě pomalu si rozplítal pestrou tkáň svého života, až se domakal jednotlivých jemných nitek. Našel ovšem i kazy, chyby ve vzorku i v osnově, nitě přetržené a opět svázané, uzlíky, kterých se žádný tkadlec nevyvaruje a bez kterých život není.

Poslal si jednoho dne ráno pro kněze. Přivítal ho s úsměvem a omluvou: „Odpusťte, že sám nepřicházím, slabé moje nohy už mě do našeho kostela nepovedou. Musí mě tam přinést v rakvi nohy mladší."

„Co pak si přejete? Posloužím milerád," usmíval se farář na předsedu svého kostelního spolku a v duchu se podivil, jak sešel, scvrkl se celý, tak že se zrovna ztrácí v pohodlné lenočce.

„O velikou věc vás prosím," vážně odpověděl Pánek, „jsou už tvrdě ušlapané cestičky mého života, po kterých vodím ustavičně v těchto dnech svoje vzpomínky a myšlenky. Chci, abyste po nich se mnou šel i vy..."

A tak v životní svaté zpovědi nyní — stoje na konci prožité dráhy, obrátil zraky do minula a přehlížel znovu a pozorně pestrou a klikatou cestu... Sestoupil po ní do černých propastí pusté nevěry, proplítal se trním pochyb, bloudění a tápání v nejistotě, ze tmy do stínu, ze stínu do světla přišel, cestou příkrou, úzkou, kamenitou, do strmých vrchů, plných výmolů a srázů se drápal, až šťastně na slunce víry a milosti Boží, na bezpečnou půdu a pohodlnou cestu se dostal.

Kněz odešel a Těšínem se rozneslo, že farmář Pánek už je zaopatřen. Staří druzi přicházeli ho navštívit, Tonička, stále ještě svěží a zdravá, vítala je se smutným úsměvem v tváři, ale ráda a mile.

„Jenom dlouho u něho nebuďte, on teď ku podivu rád mluví a namáhá ho to," prosila hosty a také starostlivě napomínala, znajíc americkou otevřenost: „A nedivte se mu, jak sestárl a sešel."

Ale sousedi se přece podivu neubránili. Kam se jen poděl ten vysoký, statný muž? Kam uprchla jeho pružnost a síla ? Kdo mu vzal jeho velitelský, podmanivý hlas ? Pouze ty jiskrné, ohnivé oči dosud mu svítí a září ve scvrklé tváři pod vrásčitým čelem. „Měl těžký život. Udřel se v městech i potom zde — to už naše děti ani potuchy nemají o tom, co my staří jsme zkusili, ty už dnes žijí jako páni...," vyprávěli si, když s hlavama sehnutýma smutně odcházeli z návštěvy.

Pánek teď už vůbec lože neopouštěl, ba přál si sám, aby už nikoho k němu nepouštěli, ani Franka a jeho ženu ne; Pouze svou rodinu, ženu a děti přál si míti kolem sebe a chvílemi hlasem slaboučkým jako ptáček s nimi rozmlouval v krátkých, úsečných větách, na které jakoby dlouho myslil, než je vyřkl. To bylo jeho bolestné loučení, poslední napomenutí.

O své nevěře nejčastěji mluvil. „Ano, má nevěra byla papírová. Z novin a brožur. Jako prach skleněnou desku, tak pokrývala moji duši. — Také svůdné řeči jako pavučina mě dlouho omotávaly. — Abych se lidem líbil, Boha jsem zapřel. — Soudruzi mě za to chválili tak jako teď mne mnozí haní. — Pamatujte si, že nic nelze dát na chválu a hanu lidskou."

„Čím se tedy máme řídit, tatínku?" optal se ho nejstarší syn vážně.

„Toničko, podej mi sem biblu!" otočil Pánek oči ku své ženě. Ta položila před něho skleněnou skřínku, ve které ležela na hedvábném podkladu stará ohmataná knížka.

312 „Tuhle tím," odpověděl nemocný a oběma slabostí třesoucíma se rukama podával synovi svoji biblickou dějepravu z noutonické školy.

„Vy máte celé písmo svaté — a to je poklaď.

— V něm hledali a našli jsme s matkou vždycky útěchu. — Když nám kobylky spásly úrodu, čtli jsme si o ranách egyptských. — Když sucho nás hubilo, četla žena o Eliášovi. — V nemoci o zázracích Krista Pána. — V bídě o chudém Lazarovi. A nejčastěji o Jobovi trpělivém."

Tonička stála za hlavou mužovou, aby na ni neviděl, a usedavě plakala.

Ale Pánek jakoby teď všude oči měl. „Neplač, maminko," povídal jí přísně, „a přečti si čerstva něco z té knížky o vzkříšení z mrtvých."

„Nepláču proto, že snad umřeš," těší ho hned věrná žena, „ale slzy mě polily, když jsi tak vzpomínal na těžké chvíle našeho života."

„Nebyl samý smutek. — Také radosti nám kvetly Veliká radost byla tvoje i moje, když jsem opět Boha našel. — Bůh mě dlouho lámal a drtil.

— Jako zrno obilné vzal mě do svého mlýna. — Sedřel slupku s povrchu mé duše — a hle — bílé jádro čisté se ukázalo. — To je zvláštní, že víry jsem pozbyl hned — ale dlouho to trvalo, než jsem ji celou znovu našel. — Ano, lehce se boří, ale těžko staví. — Lidé mě odvedli od Boha, ale prerie mě k němu přivedla nazpět." — „Odpočiňte si, tatínku," prosily děti vidouce, jak mluví se stále větší námahou.

— „lne. — Musím to dopovědět. —r Po mně už nikdo vám to neřekne. — Stát v samotě — tváří v tvář hvězdám, slunci, obloze, bouři — ach — toť něco zcela jiného než lidi a jejich knihy.

— Step stala se mi knihou druhou — která mi vyprávěla o skutcích Božích. — Pouze třeba nebytí slepým. — A také ne hluchým. — Naslouchat nutno hlasu svého nitra a to je to třetí a poslední. Svědomí — to je nepodplatitelný a neod- vislý soudce — nejlepší přítel — nezištný — poctivý — spravedlivý a bezohledný. — Neustoupí od pravdy a zákona Božího ani o vlásek. — Raději se odmlčí na čas — dá se překřiknout shonem a vírem života — města — ale v samotě jistě, se ozve. — Ztratíte-li Boha — nebraňte tomu hlasu, nevzpírejte se mu. — Hledejte a naleznete. — Proste a bude vám dáno. — Tlucte a bude vám otevřeno. — A ještě vám chci něco říci — ale až zítra chce se mi už spát."

Dřímota vskutku přicházela na něho a rodině se zdálo, že už se z ní neprobere. Střídali se u něho v noci, ležel tiše, usmíval se chvílemi, odmítal důsledně pokrm i nápoj a ráno cítil se opět svěžejší.

.„Tatínku, dnes počnou u nás žně," oznamoval mu ráno Josef, chystaje se do práce. Otec ani brvou nepohnul.

„Snad mi nerozumí už," s obavou obrátil se syn k matce.

„Ale rozumím" — usmál se nemocný — „ale nezajímá mě to — na mě si brousí kosu smrt— a na tu žeň si myslím. — Jenom jdi — neohlížej se na mne — až bude čas — maminka vás zavolá."

Venku zářil krásný, červencový den. Slunce * hořelo na čisté obloze jako ohnivá růže a spuštěnou záclonou dobývalo se do ložnice nemocného. 3U „Maminko!" jako dítě zaprosil náhle Pánek.

Tonička se usmála; pomyslila si v duchu: „Bože, nakazil se od dětí, zdětinštěl celý, říká mi ,maminko', tak mě nikdy nevolal," a hned nahlas stejně měkce se optala: „Co pak si přeješ, tatínku ?"

Také Pánek se tomu usmál a řekl: „Pusť sem na mě sluníčko a pojď si ke mně sednout."

„Co pak to, že chceš najednou sluníčko? Ne- chtíval jsi je, hřeje tuze a dráždí ti oči, nemůžeš spát."

„Hm, chci je ještě jednou vidět, chci se s ním rozloučit a s tebou také, maminko. — Tys byla také takové moje sluníčko zlaté — podej mi ruku — tak — po tobě se mi bude — myslím — nejvíc stýskat — a neplač zas 1" „Pepo!" zaštkala žena a schvátila jeho ramena i hlavu do náruči.

„Ty na mě — nezapomeneš — viď?" klidně — jistě šeptal jí do ucha muž. „Já také ne — všecko mí odpusť — byli jsme přece šťastní — zase se rozcházíme — a zase sejdeme jednou — na hřbitově..."

Sluníčko vykradlo se po špičkách z pokoje, aby je v té tklivé chvíli nerušilo, a přelezlo přes střechu na druhou stranu farmy.

„Sluníčko mi uteklo," naříkal si nemocný odpoledne a vrtěl sebou nepokojně na loži.

„Kdybys chtěl, vynesla bych tě na verandu — na sluníčko."

„To bych chtěl, maminko."

„Jdu to připravit."

„Tak, už je to," vrátila se po chvíli, usmívajíce se, Tonička, „a teď tě tam odvedu."

„Já už tam asi nedojdu."

„Tak tě tam odnesu."

„To kdybys chtěla — tuze rád bych, abys mě pochovala..."

Jak to myslí muž ? Ale není času na úvahy. Zabalila ho do pokryvky, jako dítě vynesla ho ven v silné náruči, opatrně posadila ho do pohodlné lenošky, obalila mu nohy a hlavu opřela měkkým polštářem. Seděl tu skrčený, do křesla zabořený, šedivý jako sivý holoubek. Před ním kolem otevřeného loubí na slunci voněla pečlivě pěstovaná zahrádka. Stihlé divizny hoří v slunci žlutým květem celé obalené, jako by je do roztaveného zlata namočil; vysoké slunečnice obracejí k slunci své jakoby zlatým práškem poprášené hlavy, růže čajovky vydychují svou těžkou, hrobovou vůni, astry a slaměnky dívají se na Pánka zvědavě svýma pohádkově krásnýma očima, větve stromů sklánějí se k němu pod tíží jablek a hrušek. — Odtrhl oči od té marné, pomíjející krásy a maličko je pozdvihl. Přes zahradu — přes koruny stromů spatřil svoje žírná pole s lesklou, černou ornicí, která on první prolomil... Bohatá úroda vlní se po nich. Kukuřice tyčí mohutné šišky jako kopí přímo k nebi, dlouhé listy její vlají v čiperném větříčku jako zelené fábory. Pšenice šustí a praská v žáru slunečním a až sem je slyšet sekací stroje, jak zakusují se do tvrdých stébel. Koně frkají, ocel zvoní, sekáč v ohromném širáku s pasem .kolem boků vysoko 316 sedí na stroji a sluníčko pomalu klouzá po obloze k západu ...

„Maminko, vzkaž těm dětem, aby už toho nechali a přišli ke mně," procitl náhle nemocný ze svého zadumání. Tonička překvapeně zvedla k němu oči upřené na nějaké šití, které v ruce držela. Div nevykřikla. Tvář Pánkova byla smrtelná. Ano — smrt jistě teď vztahuje ruku a tiskne pečeť na svoji kořist.

„Děti, děti," vykřikla jako smyslů zbavená, vyběhla ven a volala: „Tatínek vám umírá " Děti to čekaly. Stále od práce zvedaly hlavy a vyhlížely, neběží-li pro ně nejmladší sestra.

„Tatínek umírá!" vykřikl náhle Josef, který první se svého stroje spatřil šátkem z daleka mávající dívenku.

Všichni rychle vypřahali koně a kvapem sedali na ně. Bratři i sestry vracívali se pravidelně s polí jízdrno, pohodlně klátili se na hladových koních, zpívali cestou, smáli se a žertovali — ale dnes v němém tichu a tryskem hnali se k domovu. " , Kopyta koní zaduněla před domem a kroky ozvaly se na schodech.

„Už jdou," oddychl si umírající. Matka klečela u něho a děti poklekaly kolem dokola křesla jako kuřata.

„Tak naposled! — Děti, děti!" — se zřejmou námahou a s napětím všech dohasínajících sil chraptivým, ale ku podivu silným hlasem promluvil otec. „Než vám dám požehnání — dvě věci mi slibte — abych lehce umřel " Pláč ustal, všichni pozorně zdvihli hlavy k ústům otcovským. „A co máme slíbit, tatínku?" ozval se nejstarší syn vřele, toužebně, jsa ochoten v té chvíli i k tomu nejtěžšímu slibu.

„Předně, že od víry neodpadnete a — potom — že se neodnárodníte. — To dvojí musí jít ruku v ruce. — Všichni umíte anglicky — ale to ať je vám řeč obchodní. — Doma — v rodině — a v kostele — mluvte jenom česky — svatým jazykem — našich otců. — V tom dvojím jsme vás vychovali — ve víře a v rodném jazyku. — Za obojí se nikdy nestyďte — a dobře vám bude " „Slibujem, tatínku, všichni slibujem!" volají dítky, líbajíce chladnoucí ruku, která pomalu, těžce jednomu po druhém dělá křížek na čele...

„... citlivé srdce si zachovejte" — pokračuje otec ve vždy větších pomlčkách, vždy slabším hlasem, a aby nikomu ani slůvko neušlo — nikdo nepláče, ale každý napiatě poslouchá... „Když zavolá vlast neštěstím navštívená — požárem — krupobitím — přítel — nebo nepřítel — — každému pomozte nikoho nesuďte " Hlas stává se tišším a tišším — rty ještě se hýbají — ale slovům už rozumět není... Matka drží a podpírá umírajícího a dívá se mu do kalících se očí. Svatá hrůza podmaňuje si všecky. V hlubokém tichu slyšet pouze namáhavý, chraptivý a pomalý dech. Mimovolně spínají se ruce a ústa šeptají vroucí modlitby...

Pánek se ztišil, úsměv zahrál mu valem modrajícími rty... 31S „Umřel!" chce zavolat Tonička — ale v tom cítí — jako by vlna projela celým tím stydnoucím tělem a ještě jednou se otevřely krásné jeho oči. „Neslyšíte nic?" protrhl se náhle z mdloby. „Neslyšíme, tatínku — —" „Ale já — slyším " „A co slyšíte ?"

„Zvonek umíráček slyším — z noutonického kostelíčka zvonek — slyšíte, jak volá — pojď domů — pojď domů — pojď — — — Už jdu — s Pánem Bohem " Hlava mu v tom klesla na prsa jako zlomená — a byl mrtev.

Přes plot zahrádky zvedají sem koně udivené hlavy Co se to dnes děje ? Starého hospodáře po dlouhé době vidí zase venku, ale nevolá je, nejde k nim, ačkoli je čas krmení, nikdo jim obroku nesype, nenapájí, postroje jim nestahuje, vůbec se o ně nestará... Stádo krav natahuje krky, vlnou chundelaté ovečky hledí krotce otvory plotu — ale nikdo si jich nevšímá — Slunce zapadá... Veliký, bílý měsíc v úplňku vyplul nad obzor, tisíce hvězd rozjiskřilo se po temně modré obloze a krajem ozvala se monotonní píseň cikád. Dnes zpívali pohřební píseň českému farmáři Josefu Pánkovi.

# # #